S R P E N
2 0 0 6 MĚSÍČNÍK
TŘEBÍČSKÝCH
FARNOSTÍ
SPOLEČENSTVÍ Ročník XVII. č. 8
30. července 2006
Cena 7 Kč
Již brzy budeme slavit svátek Proměnění Páně. Na Jejkově budeme mít pouť – pouť jako velké tajemství Kristova života, které nám zjevil. A mnohdy také jako velké tajemství našeho života, kterému často nerozumíme. Štěstí a pokoj. Všichni je hledáme. Ale cítíme, že toto štěstí a tento pokoj si člověk nemůže koupit za peníze, nemůže je najít v bohatství, nenajde je v moci, nemůže si je vynutit, vyvzdorovat, ani nemůže poručit, aby přišly. Ale štěstí a pokoj přicházejí jinak. „Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima...“ Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde...“ Jaký to musel být zážitek, jaká událost, že je Petr tak omráčen. Už ani nechce dolů mezi lidi. Chce zůstat tady, chce tu postavit příbytek, aby zde mohli bydlet. Prostě Petr je zavalen, proniknut takovým pokojem, blahem a štěstím, že je tím poznamenán na celý život. Ještě víc než po třiceti letech píše: „Vždyť jsme přece byli očitými svědky velebnosti Ježíše Krista. Dostal zajisté od Otce čest a slávu, když nad ním zazněl hlas vznešené slávy: ,Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem si zalíbil.’ A tento hlas jsme zaslechli my, když jsme s ním byli na svaté hoře.“ (2 Petr 1, 16 -18) Neměli bychom hledat svoji spokojenost a štěstí právě tady? V blízkosti boží, v jeho světle? Měli bychom ve svém shonu, ve své práci být připraveni pro Boha. A to je právě obsahem našeho snažení. Vyladit všechno ostatní, trochu se vytrhnout z hluku světa a uzavřít se do ráje vlastního srdce, naladit se na Boží vlnu – skrze modlitbu, Boží slovo a eucharistickou oběť se otevřít Bohu. Tam můžeme najít svou vnitřní rovnováhu, svůj pokoj a štěstí. Potom můžeme i my říci s apoštolem Petrem: „Pane, je nám s tebou dobře.“ P. Ervín
z obs ah u
„Pane, je nám s tebou dobře...“
„Pane, je nám s tebou dobře...“ P. Ervín Jansa
1
Start příběh, který napsal život
2
Jak se žije na Ukrajině o pouti a setkání
3
Skautská hlídka a Pořád se něco děje
4-5
Proč můžu jenom ke mříži? a informace o důležitých akcích
6-7
STRANA 2
Příběhy, které napsal život ✎ ... pokoj, stříbrozlaté světlo plné harmonie – jako Start dědeček. „Nikdy není pozdě – tohle úsloví zná kdekdo,“ řekl V. K., „a užívá ho kdekdo, jenomže kdo ho doopravdy bere vážně? Se slovy bývá potíž: užíváme je, a přitom si neuvědomujeme, že vedle svého běžného významu mají i myšlenkový obsah, který – pokud bychom ho správně pochopili, by mohl změnit náš osud. Existuje tolik vět, které jsou ukazateli, směrovkami na našich cestách – ale my, otupělí a lhostejní, vnímáme jen povrchně a často nepřesně. A divíme se pak, velice se pak divíme, když to s námi dopadá, jako by to dopadlo s automobilistou, který by si nevšímal dopravních značek. Nikdy není pozdě – prý. Tohle je jedno z těch úsloví, která často bereme jako fráze. Ale já vám to povím jinak. Když bylo mému dědečkovi čtyřiaosmdesát, vypadalo to s ním tak špatně, že už se s ním rodina v duchu rozloučila. Byl tři měsíce v nemocnici. Také lékaři a sestry se tam k němu chovali, jako by už měl zemřít, skončit – vlídně, to ano, s odstínem zvláštní šetrnosti k umírajícímu. A přece se dědeček vrátil domů. Sjeli jsme se, připravili jsme mu přivítání, hostinu, babička – o dost mladší než on – vyzdobila celý domek květinami. Ale cítili jsme všichni, že to, co provádíme, je asi dědečkova poslední rodinná oslava, že to je více než cokoli jiného pohřební oslava – zaživa. Starý pán byl usměvavý, ale bledý, jen se ploužil. Byl krásný letní den, člověk vnímal tu velkolepou krásu života všemi póry, vlévala se do něj, prostupovala ho, on však již po chvíli strnul ve svém křesle a zdálo se, že z celého člověka žijí jen ty oči. Za pár dní jsem opět přijel na návštěvu. „Kde je děda?“ Babička bezradně mávla rukama. „Na zahradě.“ - „Na zahradě?“ Žasl jsem. Čekal jsem, že najdu milovaného stařečka, jak se chvěje v posteli slabostí a mdlým hlasem prosí o sklenici vody. Dědeček stál na žebříku a trhal jonatány. „No dost, že mi jdeš pomoct,“ zažertoval a ho-dil z výšky jablko. Ano, smál se ve výšce, plný radosti a síly. Je tohle to, čemu se říká nový start? Druhý dech? Babička stála vedle mě pod jabloní. Dívala se na dědečka velice nespokojeně, raději by ho měla pěkně v pokoji a opečovávala jej. Jenomže byla už na dědu zvyklá, věděla, že on je prostě už takový, vždycky se dokázal ze všeho oklepat, tedy i teď. Čaj jsme si šli vypít do dědečkova pokoje. Seděli jsme u okna do zahrady a měkké světlo prosvěcovalo
„Už to není jako dřív,“ řekl dědeček, „očešu jednu jabloň a abych si šel odpočnout – no, však já se dám dohromady, bude to dobrý.“ Labužnicky nasál vůni skvělého čaje z babiččiných bylinek. Zajímavé, že ti, kteří umějí vychutnávat i drobné životní radosti, žijí často o hodně déle než ti, co to nedokáží. „Podívej.“ Vzal z poličky na stole knihu a podal mi ji. „Jsem už u třetí lekce,“ řekl mi dědeček. Byla to učebnice angličtiny. Čekal bych, že se dědeček bude učit nanejvýš otčenáš v různých řečech, kdyby snad náhodou nebešťané používali jen jeden jazyk… A on se zatím, filuta, podle výpisků na kraji učebnice, ještě stará o to, jak by si v Anglii nakupoval na nádraží v kase lístky. „Když už nemůžu tolik dělat na zahradě,“ řekl, „bude dobré, když ten čas nebudu mařit a budu se učit. Chtěl bych za Johnem.“ John byl dědečkův mladší bratr, letec z české perutě v Británii. Po roce 1948 se rozhodl žít se svou anglickou manželkou v Londýně. Často zval bratra k sobě, ovšem úřady nikdy dědečka za hranice nepustily a teď, po revoluci, když už by to bývalo bylo možné, zase dědeček stonal. Díval jsem se na dědečka nadšeně – potěší, když máte silné předky. A považte, že na podzim příštího roku dědeček s babičkou opravdu do Anglie odletěli a dědeček se anglicky všude domluvil. V pětaosmdesáti! Správný život je nepřetržitým proudem startů. Vždy se může nastartovat. „Dokud si sami neřekneme, že jsme v rakvi, nikdy v ní nejsme,“ smál se dědeček bratrovu úžasu nad tím, jak dobře vypadá. Takový on byl, ještě do osmaosmdesáti se staral o zahradu, rouboval a česal jabloně. Někdy po večeři sňal kytaru, kterou měl zavěšenou nad postelí, a zpíval si, zpíval babičce a s babičkou, tak jako za trampského mládí. „Dokud můžeš zpívat, žiješ,“ říkával. V osmaosmdesáti letech ho porazilo auto a byl na místě mrtev. Neslyšel už dobře a tichý vůz ho doslova smetl ze silnice. Srazil ho kousek od stánku s růžemi. Dědeček právě koupil kyticí růží své ženě k svátku, spěchal domů, nerozhlédl se a zemřel s tou růžovou nádherou v ruce. Zemřel, když nesl růže své osmdesátileté lásce. Říkám vám, je dobré mít předky, kteří se nevzdávají a kteří dokážou žít silně a plně až do svého posledního vydechnutí. Dává vám to příklad s genetickou nadějí. Ale ano, mně nezbývá než tomu věřit. Věřme a doufejme. A milujme. Nic jiného nám nezbývá a nic jiného vlastně ani nemá cenu. Z knížky Eduard Martin – Andělské vteřiny
STRANA 3
Jak se žije na Ukrajině Zjistit tuto skutečnost jsem se vydala společně s 42 cestujícími patrového autobusu firmy Uchytil v pátek 14.července. Cílem cesty, kterou organizovala třebíčská Charita, nebyla jen účast na mnohonárodnostní pouti v Tjačivě vedené děkanem řeckokatolické církve o. Petrem Krenickým, ale také setkání mnoha dárců z projektu Důstojný život s obdarovanými ukrajinskými lidmi. Oblastní charita Třebíč společně s Ostravskoopavskou charitou pomáhá seniorům a zdravotně postiženým na Ukrajině formou projektu Důstojný život – jedná se o příspěvek 1.800 Kč ročně na konkrétního člověka, tyto finanční prostředky jsou věnovány na nákup potravin, léků, otopu na zimu (více na www.trebic.charita.cz). V Ostravě probíhá také adopce dětí – finanční příspěvky na studium i jejich další zabezpečení. Pohodlný klimatizovaný autobus, přestávky po 3 hodinách, čtené zajímavosti o životě na Ukrajině i puštěné video pomohly alespoň trochu zpříjemnit dlouhou 19hodinovou cestu. Jen silnice od Užgorodu dále byly čím dál horší – rychlost jízdy musela být přizpůsobena velkým dírám, také tabule s názvy vesnic většinou chyběly. V 11 hodin večer jsme dojeli do vesničky Novoselyca, jíž dominovaly dva kostely postavené vedle sebe – pravoslavný a řeckokatolický. Místní kněz nás po skupinách dovedl do „lepších“ rodin (měly doma sprchu i WC). Přijetí a pohostinnost těchto lidí byla velká, i přes pozdní hodinu na nás čekali s večeří (vařené brambory). V sobotu jsme odjeli do horské vesnice Usť Čorná, kde je postaven pečovatelský dům, v němž je ubytováno 11 osob. Pečovatelky také navštěvují mnoho se-niorů v domácnostech zde, ale i v dalších městech a vesnicích (Tjačiv, Dubové, Tja-čivka…). Prohlédli jsme si dům, kostel a všichni společně poobědvali (gulášová polévka, ze-leninový salát + veka, bylo i něco sladkého ke kávě). Již zde proběhlo setkání některých lidí z našeho autobusu s ukrajinskými babičkami nebo dětmi, všechna byla velmi dojemná. Došlo také k předání dárků, někteří byli pozváni i do rodiny. 70letá paní Helena, která jela až z Tachova obtížená velkou krosnou, byla první, za níž přišla maminka s třemi dětmi, z nichž jedna holčička byla tou „její“. Štěstí a radost ze setkání byla velká, při loučení ukáplo i několik slziček. Na odpolední program jsme přejeli do 50 km
vzdáleného Tjačiva, kde od 14.00 hodin probíhal modlitební program, při němž bylo také setkání našich českých dárců s obdarovanými ukrajinskými seniory. Také já jsem se mohla setkat se „svojí“ babičkou, která již skoro nic neviděla, ale byla velmi šťastná a vděčná za jakýkoliv zájem i pomoc. V 18.00 hodin začaly obřady
řeckokatolické bohoslužby, pak všichni poutníci prošli světelným průvodem městem, po němž následoval koncert. Zpátky do vesnice jsme dojeli před půlnocí, ale naši hostitelé i přes pozdní hodinu opět čekali s večeří.
V neděli dopoledne se někteří z nás zúčastnili dvouhodinové nedělní řeckokatolické bohoslužby, jiní si zase prohlédli okolí naší vesničky. Autobus odjížděl po 12. hodině. Rozloučit s Ukrajinou jsme se chtěli prohlídkou jednoho z nejhezčích jezer v okolí Tjačiva – dle mínění místních obyvatel. Řekli nám, že se toto místo nalézá hned na kraji vesnice Tereblja. Vesnice sice nebyla označená, ale po zeptání jsme ji identifikovali, pak jsme odbočili a po kamenité cestě rychlostí asi 8 km/h jsme zvolna jeli a jeli. Asi po hodině jsme s údivem hleděli na trochu větší rybník, vedle nějž byla postavena moderní restaurace. Dále už cesta dobře ubíhala a v pondělí po 6. hodině ráno nás milí řidiči Pavel a Tomáš bezpečně dopravili do Třebíče. Marcela Blažková Oblastní charita Třebíč
STRANA 4
Skautská hlídka Skautská hlídka Skautská h Olaf K táboru amerických skautů v Orlí zátoce se blížil houpavým krokem ryšavý mladík, vesele se usmíval a halasně rozdával pozdravy kolem sebe. Vůdci tábora se představil: „Jsem osamělý skaut, jmenuji se Olaf Sigurson a řekl jsem si, že musím prodělat nějaký tábor. Mr. Jonson mi doporučil tento, zde je od něj dopis.“ – „No dobře,“ odpověděl vůdce. „Ale to je tábor pro náš oddíl, o tobě nic nevíme a nemáme místo.“ Olaf se jen smál: „Všechno mám s sebou, stan, spacák, peníze na pobyt.“ Za chvíli už se snažil svůj stan postavit. Kolem něj poskakovalo ale tucet chlapců, smáli se jeho neohrabanosti, zřejmě mu chyběla praxe, pomohli mu, líbilo se jim, že se pořád smál. Olafův stan pak navštívil vůdce. Olaf seděl na přikrývce a zuřivě žvýkal koláč a při tom koukal do ošuntělé skautské příručky. Vůdce mu říká: „Ve stanu je zakázáno jíst.“ – „Ale já mám hlad a učím se Morseovy značky. Já koušu a učím se.“ Olaf měl pravdu. Vysílat morseovku lze ťukáním tužkou o stůl, světlem, i dokonce mrkáním a Olaf uvedl nový způsob – žvýkáním. Pak se šli koupat. Olaf byl ve vodě šťastný. Místo plavek měl staré, záplatované kalhoty a ve vodě hulákal jako šťastný Indián. Vrtěl a házel sebou, mlátil rukama a nohama, nebylo to plavání na žádný známý způsob, ale dík svým vypracovaným svalům se ve vodě pohyboval znamenitě. Pak uviděl na břehu kládu. Obul si svoje boty, podrážku měl zřejmě pobitou nějakými hřeby, svalil kládu do vody, skočil na ni a začal na ní tak tancovat, až ji dostal do pohybu a hnal ji pak rychleji a rychleji. Běhal po plující kládě z jednoho konce na druhý a hnal ji, kudy chtěl. Při tom hulákal a smál se a šklebil se jak starý kocour. Dny plynuly a Olaf se všechno učil s takovou vervou, že třeba při nácviku srdeční masáže zlomil Čuldovi žebro. Vynikal ale ve vazbě voru. Naučil to po dvojicích všechny. Jednoho dne se přihnala bouře. Hotový orkán. Za jedním srubem byla vysoká jedle. Tu nenadále vichřice zlámala a mrštila jí na srub. Šest chlapců vyběhlo, ale dva chyběli. Vůdce byl od začátku bouře vzhůru. Z trosek se ozvalo sténání… Celý tábor odstraňoval trosky, pak narazili na oba chlapce, Lindu a Bruka. Ten měl zřejmě zlomenou nohu a Linda se probouzel z bezvědomí s odřeninou na čele. „Oba potřebují lékaře,“ rozhodl vůdce. „Připravím auto a vy ostatní odstraňte větve z lesní cesty.“ Ale na cestě bylo tolik padlých stromů, že bylo vyloučenu tudy projet. Doktor byl na druhém konci jezera, cestou asi 8 mil, přes jezero něco přes jednu míli. Signalizováním ho přivolat bylo nemožné, má dům za clonou stromů. Loďkou vzhledem k velkým vlnám by to byla sebevražda. Tu se ozval Olaf. „Vítr vane příznivě. Dopravím
tam raněné na voru.“ „ To by je mohlo zabít. Ale mohl bys, Olafe, dostat se tam sám, doktor má silný motorový člun a přijel by sem.“ Olaf si vzal záchrannou vestu, velké veslo a vyrazil. Všichni ho napjatě sledovali a měli stejnou naději a přání, aby šťastně doplul. Mnozí se i modlili, aby se Olafovi nic nestalo. A pak se na druhém břehu objevilo světlo a netrvalo to ani patnáct minut a Olaf s doktorem připluli na motorovém člunu. Doktor hochy ošetřil a ráno je odvezl do nemocnice. Olaf se stal hrdinou. Z nemocnice přišla zpráva, že raněným se už daří lépe. A nadešel poslední den. Olaf s velkým tlumokem na zádech doprovázen houfem skautíků mával rukama a volal: „S Bohem, za rok přijdu zas!“
Záchrana tonoucích Připlaveme k tonoucímu vždy zezadu a uchopíme ho oběma rukama za hlavu, obrátíme naznak a tahem za dolní čelist přidržujeme ústa a nos nad hladinou a plaveme s ním v poloze naznak ke břehu. Dobrý plavec obejme pak tonoucího levou rukou pod levou paží a stlačuje jeho hlavu tlakem na bradu do záklonu. Rychle vyčistí ústa a zahájí umělé dýchání z plic do plic. Po 20 vdechnutích pokračuje zachránce asi půl minuty v plavání ke břehu a tento postup opakuje. Méně zdatný plavec zahájí kříšení až v okamžiku, kdy se může postavit na dno. Po dosažení břehu ponecháme tělo tonoucího ve vodě, jen hlavu položíme na břeh, uvolníme dýchací cesty, nezapomeneme na záklon hlavy a provádíme umělé dýchání z plic do plic kombinované s masáží srdce, pokud je puls nehmatný. Vše provádíme do příchodu lékaře.
Co po táboře? Vymez si každý den nějaký čas na svého koníčka, který tě uvolňuje a uklidňuje. Vyjdi si častěji do přírody. Věnuj čas prohlížení a určování květin – přivoň si k nim. Sleduj a poslouchej vlny na vodách řek, rybníků nebo jezer. Podívej se i vzhůru a obdivuj hvězdy. Přečti si dobrou knihu, doplňuj si své přírodní sbírky, hýbej se. Můžeme prožít prázdniny i náročněji, objevovat Boha, jít vstříc Kristu v každém člověku, konat dobro, obout si dobré boty, aby vydržely i na cestu do kostela. Vzpomeň si na své oblíbené vtipy a směj se.
Motto: „Veselá mysl – půl zdraví.“ „Bimbo, po táboře jedeme do Benátek.“ – „Já tam už byl, legrační město. Ulice zatopený a lidi si zpívají…“
STRANA 5
lídka Skautská hlídka „Nazdar, Blážo, tak kdepak jsi se letos opalo-vala?“ – „Na celém těle.“ „A ty, Boubelko, pojedeš letos k moři?“ – „Nepojedu, tatínek říkal, že je u nás dostatečně zamořeno.“ „Bratři,“ říká vůdce na začátku tábora, „letos, abychom nerušili zvěř troubením, bude nás budit kohout z blízké hájovny.“ – „Bratře vůdče,“ táže se Vyžle, „a nemohl byste ho nařídit na půl devátou?“ Dohadovali se dva, kdo byl o prázdninách dál: „Já byl až na konci světa.“ – „A co tam bylo?“ – „Vysoká zeď.“ – „Vidíš, a kdyby ses podíval za ni, tak bys mě uviděl tam sedět.“ Ptal se rádce nováčka na táboře: „Tak co, Bulďo, jak se ti spalo na táborové posteli?“ – „Nebylo to tak zlé, jen jsem občas musel vstát, abych si odpočinul…“ Akela třepe Putnou ležícím ve stanu vedle postele na zemi: „Putno, vstávej, upadlo ti tělo!“ Kim polyká na táboře ke snídani dvanáctý rohlík a Šudlík mu povídá: „Musíš se tak cpát, vždyť pukneš.“ – „Nemusím, já to dělám úplně dobrovolně.“ Po příjezdu z tábora se ptali rodiče Ládíčka: „Tak co, dával jsi pozor na brášku?“ – „Dával, třeba jsem mu nařídil, aby si každý den bral čisté ponožky.“ – „A poslechl tě?“ – „Ano, jenže po týdnu už si nemohl obout boty…“ Při výcviku rozdělávání ohně bručí Bimbo: „Nejlehčí je zapálit oheň třením dvou kousků dřev, ale přece jen je lepší, když jedním z nich je zápalka…“
Zprávy Tábor skautek u Sklenného a tábor skautů u Smrku dopadly na výbornou. „Mně se nejvíc líbila bitva pramic, mně honba za pokladem, nám pršelo za celých 14 dní jen 20 minut, nám jeden pán řekl, že jsme spása národa,“ – to je pár ohlasů. Díky! Díky obětavým rodičům, kteří pomohli s dopravou a výstavbou, řidičům, firmě Vesas, otci St. Pacnerovi za duchovní vedení, otci Hurníkovi za 50 kg jahod a svědomitým vedoucím. Rikitan
Pořád se něco děje aneb
Svatořečení mistra Jana Husa? V minulém čísle jsme uvedli skutečnosti, že Jan Hus nebyl v žádném případě zanícený revolucionář, jakýsi předobraz velkého „táty“ dělnické třídy, jak ho představoval režim nedávno zaniklý. Ovšem i druhý extrém, požadavek svatořečení Jana Husa, není opět nic jiného, než extrém. Následující příspěvek Antonína Malacha se věnuje právě tomuto tématu. Vzhledem k tomu, že postava mistra Jana Husa vede některé věřící k názorům, že tento horlivý kněz, Mariánský ctitel a neohrožený hlasatel myšlenek, o kterých se domníval, že nejsou v rozporu s učením církve, by měl být svatořečen, dovoluji si poskytnout ve zkratce popis historického pozadí a základní rysy Husova učení (podklady čerpány z knihy Jaroslava Kadlece Přehled českých církevních dějin). Jan Hus pocházel z chudých rodičů a v době svého učení na pražské univerzitě zakusil patrně obvyklých strastí nemajetného studenta. Učil se však houževnatě, aby „měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen“, jak později sám doznává. A měl skutečně jako málokdo povolání k tomuto stavu. Svědčí o tom Husův bezúhonný život i jeho vznešený názor na kněžství, který projevuje ve své činnosti i obsáhlé literární práci. V době svého mládí byl velmi ovlivněn učením anglického teologa J. Wyclifa. Roku 1400 byl vysvěcen na kněze a brzy potom začal kázat v kapli Betlémské, středisku nadšenců národně cítících a horujících pro náboženské a církevní opravy. Ve 34 letech se stal rektorem pražské univerzity. V roce 1412 se rozhodně postavil proti papežskému rozkazu získávat odpustky příspěvky nebo účasti na vojenských akcích. Tím se dostává do otevřených konfliktů s apoštolskou stolicí i s domácími odpůrci. Teologická fakulta pražská odsoudila novým výrokem namířeným proti Husovi a jeho přátelům 45 článků Wyclifových a ještě 6 jiných bludných článků. Jan Hus však některé z nich nadále hájil a prosazoval. Proto papež Jan XXIII. Vyhlašuje klatbu na Jana Husa s celou řadou tvrdých podmínek, vztahujících se na město Prahu. Z tohoto důvodu odchází Hus na český venkov, což však nikterak nepoškodilo jeho autoritu a oblíbenost v širokých kruzích společnosti. V této situaci však nemohl setrvat dlouho, a proto se rozhodl ospravedlnit své učení ve veřejném slyšení na sněmu v Kostnici. Tam však byl přes protest krále Zikmunda uvězněn a byl proti němu veden proces pro podezření, že hlásal bludné nauky Wyclifovy. dokončení na str. 8
STRANA 6
Proč můžu jen ke mříži? Dědice 11. 6. 2006 Milý pane faráři, pár dní váhám, zda napsat nebo ne, ale rozhodla jsem se a píšu Vám. V úterý 6. 6. jsem po delší době, kdy jsem nemohla ze zdravotních důvodů své dcery, navštívila svůj milovaný kostel u sv. Martina. Tolik jsem se těšila, že si sednu do lavice co nejblíž k oltáři Panny Marie a poprosím ji o pomoc za svou těžce nemocnou holčičku! Jaké však bylo moje zklamání, když jsem zjistila, že nemůžu dál než k mříži! Odkdy je kostel okolo třetí hodiny odpolední uzavřen? Komu jinému by měl být otevřen než světu, lidem? Stála jsem s asi osmi lidmi v maličkém prostoru a cítila se podvedená a okradená. Ten pocit, pohled zpoza mříží ve mně zůstává, a proto se ptám proč? Nechodím pravidelně do kostela, zejména ne na běžné bohoslužby, ale sama v tichu kostelním porozjímat o svém životě, o svém trápení, to občas potřebuji. Víte, jsem poměrně silný introvert a vystačím si se svou rodinou a knihami, množství lidí se vyhýbám, a proto mi půlhodinka v lavici tolik chyběla a chybí! Myslím, že i ostatní lidé byli zklamáni, a že jich za tu chvíli přišlo dost! Věřím, že by i oni uvítali tu možnost opravdu vejít do ticha a načerpat sílu a odvahu rvát se se životem a každodenními starostmi. Nezlobte se na mě, ale napsat jsem to musela, ten zámek na dveřích, na mříži mě opravdu zarazil. Přeji Vám ve Vaší práci co nejvíce sil, spokojených farníků a tolik potřebné zdraví. S pozdravem se loučí Kohoutová - Dědice
Cesty Ze všech cest zbývá mi jediná vroubená stínem vrb lahodná vůní mařinky modravá květy chrp tam hejna husí divokých nad hlavou vidím plout na chladný schůdek kapličky chce se mi pokleknout hlavu si opřít o kámen mařinku v prstech mnout na to, co nikdy nebylo zkusit si vzpomenout N. Dvořáková
Odpověď otce Jiřího: Paní Kohoutová, jsem vděčný za Váš dopis. Já se snažím, aby kostel byl otevřen co nejvíce, ale záleží to také na ochotě a možnostech ostatních farníků, popř. věřících z nedalekého okolí. Když jsem před deseti lety přišel jako duchovní otec do farnosti Třebíč - město, býval kostel otevřený stále - bez hlídací služby. Míval jsem takový divný pocit, když jsem šel do kostela a nikdo se tam nemodlil a kostel byl otevřen. Bývalo to zvláště v sobotu v poledne. Drobní zlodějíčkové se snažili občas si vytáhnout nějaký peníz z pokladničky. Původní dřevěná skříňka, která sloužila jako pokladna, měla vzadu ztrouchnivělou desku, kterou se dala prostrčit i ruka. Časem jsem jednu pokladnu zabudoval do stěny a dřevěnou pokladnu nahradil kovovou. Nechal jsem je uzpůsobit tak, aby z nich nešlo tak snadno peníze dostat. Že se to částečně podařilo, svědčí i ně-kolik silných magnetů a lepících pásek, které se sice dostaly do pokladny, ale nikoliv už nazpátek. Jednou, když jsem šel pro Nejsvětější svátost, jsem si u svatostánku všiml vypadaných hřebíčků a plíšku. Prvně jsem myslel, že se to vlivem času a denní námahy uvolnilo a vypadlo. Při pozornějším pozorování jsem zjistil uvolněné šroubky také na dalším místě u dvířek svatostánku a otlačky kulatého předmětu mezi dvířky svatostánku. Ač nerad, musel jsem kostel zamknout. Farníkům jsem vysvětlil proč. Po čase se zde zavedla adorační služba, která hlídá kostel a zároveň umožňuje návštěvníkům kostel navštívit a věřícím se pomodlit. Těch, kdo by chtěli mít otevřený kostel je jistě více, ale těch, kteří jednak jsou ochotni a jednak mohou, už tolik není. Mnoho lidí se na chvíli v kostele rádo zastaví, ale už není dost těch, kteří jsou ochotní jednu hodinu za týden v kostele se pomodlit a pohlídat ho. O prázdninách je kostel otevřen spíše jen v pondělí, středu a pátek, protože mnoho farníků odjíždí na dovolenou, babičky hlídají svá vnoučata apod. Kdyby se každý z farníků (dospělých návštěvníků bohoslužeb) zapsal na jednu hodinu, byly by obsazené všechny dny o prázd-ninách. K tomu ale nikoho nemohu nutit. To musí každý sám cítit a chtít druhým posloužit. Vím, že to Vy také nemáte snadné v životě, ale věřím, že dané důvody uznáte.
STRANA 7
Z P R Á V Y Z TŘEBÍČSKÝCH FARNOSTÍ Mariazellská slavnost
Duchovní obnova
Farnost Třebíč – město Vás srdečně zve v neděli 27. srpna 2006 na tradiční Mariazellskou slavnost 16.00 hod. - modlitba sv. růžence s fanfárami v kostele sv. Martina, během růžence pří-ležitost ke sv. zpovědi 18.00 hod. - slavná latinská mše svatá, hlavním celebrantem P. Pavel Hověz, bývalý třebíčský kaplan, který pět let půso bil v Německu a nyní je farářem v Brně – Lesná. Sbírka při mši sv. bude věnována na duchovní centrum, které je již vybudováno, vlastní stavba kostela se bude realizovat později. 19.15 hod. - světelný průvod s poutní sochou Panny Marie. Přineste si s sebou, prosím, svíčky.
pod vedením P. Vojtěcha Cyrila Kodeta, OCarm. Třebíč - kostel sv. Martina 28. září - 1. října 2006 Čtvrtek 28. září 2006 16.30 Přednáška 17.30 Růženec 18.00 Mše sv. - slavnost sv. Václava Pátek 29. září 2006 9.00 Přednáška 10.00 - 12.00 Příležitost ke svátosti smíření a výstav Nejsv. Svátosti Oltářní - tichá adorace 15.00 Příležitost ke svátosti smíření a výstav Nejsv. Svátosti Oltářní - tichá adorace 16.30 Přednáška 17.30 Růženec 18.00 Mše svatá 19.00 Adorace Sobota 30. září 2006 9.00 Přednáška 10.00 - 10.30 Svátost smíření, tichá adorace 14.00 Příležitost ke svátosti smíření a výstav Nejsv. Svátosti Oltářní - tichá adorace 16.30 Přednáška 17.30 Růženec 18.00 Mše svatá 19.00 Modlitební večer - podobný jako na KCHO
Pouť u Kostelíčka s podtitulem Setkání farností se koná v neděli 17. září. Od 14.30 jsou na programu hry a soutěže pro děti, písničky, povídání a o činnosti Oblastní charity Třebíč s programem, který si připraví jednotlivá střediska. Můžete tak poznat charitu i z druhé stránky. Sbírka při mši sv. bude věnována přímo třebíčské charitě. Hlavním celebrantem bude P. Pavel Koutník, duchovní asistent Diecézní charity Brno a farář v Benešově u Boskovic.
Sdružení Ageus Třebíč pořádá v sobotu 2. září 2006 „Výlet k Velkému javoru“ Sraz v 8 hodin u rybníka Kuchyňka v Třebíči Program: dopoledne - přesun auty do Čechtína - pěší pochod k Velkému javoru, odpoledne - Horní Vilémovice - hry pro děti i dospělé - hudební vystoupení - schola při K.G. Třebíč - Angolské rytmy (pastor Leonardo). Vyvrcholením akce bude ekumenická bohoslužba.
Kniha vzpomínek Více než 300 autorů s více než pěti sty příběhy se podílelo na vzniku publikace, která vychází k 230. výročí založení brněnské diecéze (5.12.1777). Brno: „Brněnská diecéze (1777-2007) – Historie a vzpomínky“, to je název publikace, která vznikala v uplynulých dvou letech z podnětu otce biskupa Vojtěcha Cikrleho. Předpokládaná cena v minulém čísle nebyla uvedena - je to 500,- Kč.
Neděle 1. října 2006 8.00 Mše svatá 10.30 Mše sv. - se zpěvy z charizmatické obnovy
Kde najít velké štěstí Žili byli dva mniši. Jednou společně četli ve staré knize, plné moudrosti a pravdy, že na konci světa leží místo, kde se nebe dotýká země, a proto že se tam může najít velké štěstí. Rozhodli se, že půjdou toto místo hledat a nevrátí se, dokud ho nenajdou. Tak prošli oba celý svět, přestáli bezpočet nebezpečí, zakusili všemožné strádání, jako tomu po celém světě bývá při cestování. Ale přemohli všechna pokušení a nedali se odvrátit od svého cíle. V oné knize se dočetli o bráně, která tam má být. Stačí jen zaklepat a staneš před Pánem Bohem. Nakonec našli, co hledali. Zaklepali na bránu. S chvějícím se srdcem viděli, jak se jim brána otevřela. A když do ní vstoupili a pozvedli oči, každý uviděl, že stojí ve své cele v klášteře. Tu pochopili: Místo, kde se nebe dotýká země a kde se může najít veliké štěstí, to není na konci světa, ale tady na naší zemi, na místě, které nám Bůh každému určil. Ruská legenda
STRANA 8
POŘÁD SE NĚCO DĚJE
Stálý pořad mší svatých Jejkov
Svatý Martin
Bazilika
NE
730, 900
800, 1030, 1800
700, 1000
PO
-
715
1800
15
1800
00
ÚT
18
00
ST ČT
7
7
7 , 16 pro děti
1800
700
1800
800
00
15
00
15
PÁ
18 pro děti
7
1630
SO
700
1900
800
Jejkov Čtvrtek před prvním pátkem od 17.00 soukromá adorace, při ní příležitost ke svátosti smíření. Od 18 hodin společná adorace. Na první pátek je mše svatá obětovaná za nemocné a se zaměřením pro ně. Ostatní pátky mše sv. pro děti. Denně půl hodiny přede mší sv. příležitost ke sv. smíření.
Martin Každou neděli 7.30-8.00 mariánská pobožnost. Každou středu (kromě letních prázdnin) celodenní výstav Nejsvětější svátosti a v 16..00 mše sv. pro děti. Každý čtvrtek po večerní mši sv. modlitba Večerních chval. Denně před mší sv. příležitost ke svátosti smíření.
Bazilika Denně hodinu přede mší sv. příležitost ke svátosti smíření, na první pátek od 14.30, případně i po mši sv.
Příprava na manželství a křest Každý si domluví termín ve farnosti, kde chce svátost přijmout, od faráře se dozví o přípravě. Pokud nejsou rodiče církevně oddáni, je třeba hlásit křest 3 měsíce předem.
Inzerce Prodám barevnou tiskárnu HP 840 C za cenu nepoužité černé náplně - 400 Kč. Telefon 608 158 153 Hledám hodné lidi, kteří by se mi postarali o psa v době dovolené od 24. 8. do 4. 9. Zaplatím. Tel.: 776 274 311
Už jste se dneska zasmáli?
☺
Rodina se vrací z nedělní mše a otec kritizuje: „Ten farář není žádný kazatel, jeho řeč byla nudná a hlavně moc dlouhá. Varhaník několikrát hmátl vedle a o zpěvácích je škoda mluvit.“ Syn Marek mu na to odpoví: „Ale tati, co chceš, Myslím, že za těch dvacet korun to docela ušlo…“ Díky všem, jejichž přičiněním vyšlo toto číslo NS. Příští číslo vyjde v neděli 3. září, příspěvky prosíme do pondělí 28. srpna 2006. E-mailová adresa:
[email protected]
Hus popíral, že by si osvojil z této nauky i bludy teologické. Odmítl se podrobit autoritě koncilu a byl dne 6.července 1415 upálen jako kacíř. Husovo učení: V souladu s učením církve byly tyto názory Husovy - nauka o Bohu - nauka o Panně Marii - nauka o vtělení Krista a o vykupitelském díle - o ospravedlnění člověka milostí Boží - o mši svaté - o posledních věcech člověka Rozporné stránky, které Hus hlásal: - Ve svátosti oltářní zůstává po konsekraci chléb, ale zároveň je skutečně přítomen Kristus (církev učí o transsubstanciaci – přeměna podstaty chleba a vína). - Ve svátosti pokání kněz odpuštění hříchů pouze ohlašuje, ve spojitosti s předurčením nebo mravním životem posluhovatele svátostí je dle Jana Husa takové udělování svátosti pochybným. - Dobré skutky v souladu s Wyclifem ve stavu těžkého hříchu jsou hříšné. - Církev svatá je neposkvrněná, je bezhříšná, církev je tajemné tělo Kristovo (corpus Christi mysticum), v němž nemůže být hříchu. - Nikdo není světským ani duchovním pánem, kdo je ve stavu smrtelného hříchu. Takovým nehodným, nepravým pánům se má člověk vzepřít. - Pravá církev je jen společenství předurčených. Člověk od Boha zavržený nemůže nikdy být členem svaté universální církve. Církev předurčených je neviditelná, bez Božího zjevení, nikdo nemůže vědět, zda-li k ní náleží. - Je-li církev tělo Kristovo, nemůže obsahovat hříšníky, nemůže být řízena lidmi, nepotřebuje viditelných úkonů. - Z předchozích názorů vyplývá popření božského původu primátu (papeže) a odmítnutí učitelské autority církevní. Je opodstatněná domněnka, že mistr Jan Hus dospěl ke svým bludům o církvi především tím, že on sám zbožný a mravně vysoko stojící kněz přímo trpěl nevázaností tehdejšího duchovenstva a nemohl se smířit s myšlenkou, že by ta církev, v níž bylo tolik a tak velké pohoršení, mohla být pravou církví Kristovou. Proto hledal útočiště v předurčení. Hus sám se odvolal ke Kristu, proto i my učiníme nejlépe, přenecháme-li soud nad Husem Kristu samému. Závěrem stojí ještě upřesnit, že mistr Jan Hus nebyl upálen pro „svou pravdu“, ale pro své přesvědčení a také proto, že se mylně domníval, že je povolán k tomu, aby stál v čele národa Bohemů (tj. národa Bohem vyvoleného) který měl povalit a rozdrtit zkaženou římskou církev a uskutečnit velkolepý program v duchu viklefovské hereze. Snad v tom byla i pýcha, na níž byl upozorňován před odjezdem do Kostnice jeho bývalým přítelem Ondřejem z Brodu: „Ty budeš trpět ne pro pravdu, ale pro bludy viklefovy a pro nedostatek pokory a lásky.“ NAŠE SPOLEČENSTVÍ vydává FiBox s. r. o. Registrováno Okresním úřadem v Třebíči pod značkou MK ČR E11637. Vychází jako měsíčník vždy 1. neděli v měsíci nákladem 620 výtisků. Redakční rada: Marie Daňhelová, P. Jiří Dobeš, Marie Doležalová, František Fiala, Lída Mayerová, Helena Pacnerová, Míla Šebelová, manželé Tomkovi. Sazba a tisk FIBOX s. r. o. Příjem příspěvků do pondělí před 1. nedělí v měsíci na adrese: FiBox s. r. o., Janouškova 20, 674 01 Třebíč, tel.: 568 840 036, fax 568 841 037, e-mail:
[email protected].
