contents obsah Úvodník Editorial Co-miks Diff & Rence Free Solo Alex Huber‘s famous solo on Cima Grande di Lavaredo.. Milníky skalně sportovní reality Short listing of most difficult ascents in Czech sports climbing during 80s and 90s...
Úvodník x
2
Roz & Díl Vojtěch Dvořák
2
Free Solo Alex Huber
4
Milníky skalně sportovní reality Dušan Janák
7
Extrémy 2000 Rosťa Tomanec
11
Imst Tomáš Roubal
12
Peníze a sláva Vilém Pavelka
16
Doudlebák Janek Bednařík
18
Horoškola Orlík
20
O Nepálu trochu jinak Filip Čálek
22
25. Mountainfilm Telluride 2003 25th Mountain-film festival in Telluride.
25. Mountainfilm Telluride 2003 Vladimír Procházka
23
The Banff Mountain Film Festival The best of Banff Mountain Film Festival in Jičín
The Banff Mountain Film Festival Jana Všetečková, Fugas
26
ČHS News from the Czech Mountaineers Association
ČHS Martin Mellan
28
Wattova patička Vojtěch Dvořák
29
Kýbl V. Kadlčík, A. Čepelková, J. Puš
30
Mix
31
Knihy V. Procházka, J. Růžička
32
Matroš Aleš Urbanec
33
Základní otázky hodnocení... Radek Lienerth
35
Galerie Jiří Novák
40
Tereza Kysilková Tomáš Roubal
42
A jdi... R. Tomanec, J. Novák
44
Lezení v zemi bílého oblaku Petra Vastlová
48
Info Rudolf Růžička
52
Závody L. Chválová, Houmles, K. Macas
54
Hovory z Montany Jiří Růžička
60
Extrémy 2000 ...and during the last 5 years. Imst World cup as seen by a non-professional. Peníze a sláva Vilda in Dolomites, like every year... Doudlebák An effigy. Horoškola How I went through climbing school. O Nepálu trochu jinak Mountain kingdom Nepal from a non-climbing point of view.
Wattova patička Watt gives advice to all who feel like reading his advices. Kýbl From our readers. Mix Knihy New books Matroš Climbing gear. Základní otázky hodnocení... Basic questions of difficulty rating in climbing. Galerie Info section. Aiguille de Blatiére (3.522 m). Tereza Kysilková An effigy. A jdi… Go for it… Lezení v zemi bílého oblaku Elementary info about climbing in New Zealand. Info Some information about climbing in Mallorca. Závody Competitions Hovory z Montany Epilogue
Titulní strana Terezka Kysilková, Čistič Viktor IXb, Trůn - Labské údolí foto: Heinz Zak 2. strana obálky Jitka Konečná, Mai Mee Fahn 7a+, Thajsko foto: Jan Mynář
úvodník
Tomáš Roubal
komiks
Při nočních jízdách autem často řešíme spoustu věcí. Kde a s kým se dá co lézt, kde a s kým raději ne. Většinou jde o směs konkrétních informací a drbů. Občas ale někdo hodí udičku. Jenom tak, snad aby zjistil, jestli řidič nespí. Tak kupříkladu otázka, kdo je to horolezec. Fakt, že si někdo za výstup zaplatí, ho přece nediskvalifikuje. Pominu-li podivínské pastýře či lovce, byli prvními horolezci hlavně pracháči. Tito si najímali jako průvodce místní chudáky, kteří neměli pole a proto měli čas vodit klienty po okolí. No jo, ale co ty davy lidí na Everestu? Je to stejné nebo jiné? Spousty podobných otázek, které obvykle zavdají příčinu k bouřlivé debatě či hádce. Disputace to jsou vděčné, protože v podstatě nekonečné. Střih. V nejtěžší délce cesty začalo náhle a vydatně pršet, během několika minut jsme úplně promoklí. Teď sedíme zabaleni do žďáráků na malé polici, hladoví a prokřehlí. Sedíme a čekáme na ráno. Kolena a chodidla tuhnou zimou, zuby cvakají a minuty se nekonečně vlečou. Je zataženo, chvílemi sprchne. Buď to tak zůstane až do rána nebo se mraky rozfoukají a bude „kláda“. Těžko říct, co je lepší. Počasí se až do rána nezmění. Místo snídaně prohodíme pár vět na téma kakao, loupáčky a teplá vana. Pokračujeme. Délka střídá délku. Zdá se, že to nikdy neskončí. Už tam každou chvíli musíme být. Na vrcholovém hřebeni vidíme, že kus dál vpravo je hora ještě vyšší. Konečně se dovlečeme až na samý vrchol Torsteinu. Převládá pocit radosti. Radosti z toho, že už to máme za sebou. Podáme si ruce a napíšeme do vrcholovky naše jména. Chvíli se dohadujeme o datumu. Rád bych připojil i název cesty, ale neumím napsat „Jižní kout“ německy a tak duchaplně připíšu „Ein bivak“. Jediné svědectví naší přítomnosti. Nejspíš nás to malinko změnilo. Snad i k lepšímu. Jako vždy i tentokrát vzpomínky na všechny útrapy rychle vyblednou. Po pár dnech zůstane jenom těžce popsatelný pocit radosti a další námět navíc do nekonečných nočních debat. Pěkný zbytek léta a málo deště vám přeje © watt design 2
3
e skutečnosti jsem cítil strach, strach, že bych mohl udělat nějakou fatální chybu. Co když se ulomí chyt, co když spadnu do strašného prostoru. Už se vidím jak volně letím dolů a nabírám rychlost. Brrr! Jak se s tímhle rizikem vyrovnám během lezení? Budu mít strach z chyby? Z nevratné chyby nevyhnutelně vedoucí vstříc smrti? Co se stane, jestli můj pád skončí až dole pod stěnou? Cítil bych něco? Na druhou stranu, kromě tohoto strachu také vím, že jsem dokonale obeznámený s každým z těžkých míst, která mne čekají, takže bych měl být schopen s převahou přelézt všechny kroky v cestě. Během dne a noci před výstupem jsem znovu a znovu vystaven těmto střídajícím se pocitům. Jestliže přelezu „bod, ze kterého není návratu“, ve výšce asi šedesát metrů nad zemí, pak mi zbývá jen jediná cesta odtud – vylézt přes pět set metrů severní stěny až na vrchol. Přes to místo už totiž nebudu schopen se vrátit zpět. Pak už nemám jinou možnost, než pokračovat. 4
Dorazil jsem k nástupu, a bylo mi jasné, že se dám do lezení jen když negativní předtuchy přestanou ovlivňovat moje pocity. Cítím, že mám jenom jednu šanci. Jestli se mi to dnes nepodaří, pak mě ohromující pětisetmetrová stěna porazí. Bez přestání chodím podél úpatí stěny tam a zpět. Znovu jsem si sedl pod nástup Diretissimy. Vím, že myšlenky, které dnes kompletně patří této stěně, mi nedovolí odejít, dokud to nezkusím. Ve svých úvahách jsem dospěl až k názoru, že by bylo lepší, kdyby mě nikdy nenapadlo lézt Diretissimu „free solo“. Teď už nemám jinou možnost. Musím se o to alespoň pokusit. Skutečnost, že se musím už dneska rozhodnout, na mě silně doléhá. Ještě před dvěma dny jsem neměl ani tušení, že den, kdy se budu muset rozhodnout, je tak blízko a konečné rozhodnutí bude tak těžké. Teď jsem posedlý jedinou myšlenkou a zároveň pod velkým tlakem, kterému jsem se chtěl vždycky vyhnout. Můj mozek je vystaven velkému stresu. Vzal jsem lezečky, pytlík s magnéziem a helmu. Jsem připraven a opouštím zem. Pořádně nevím, co dělám, jsem ještě stále prokřehlý zimou. Nejsem si při lezení stoprocentně jistý. Tak tohle určitě není způsob, jak sólo přelézt takovouhle cestu. Vracím se zpět na pevnou zem. Kupodivu přichází velké uvolnění. Vím, že kdybych se necítil v optimální pohodě, jsem schopný přerušit výstup a vrátit se zpět na zem kdekoliv před „bodem, ze kterého není návratu“. Během prvních šedesáti metrů mám ještě možnost zkoncentrovat své myšlenky jenom na výstup a rozehřát se. Jestli nebudu v optimální pohodě, stále se ještě můžu vrátit. Po chvíli znovu nastupuji do cesty. Mnohem uvolněněji než prve. Teď si teprve s potěšením uvědomuji, že mé lezecké pohyby jsou plynulé a kontrolované. Rychle stoupám vzhůru. Všechny problémy a lezecké obtíže se zdají lehké. Necítím ani stín strachu. Jsem stoprocentně zaměřen na každý další krok. Na strach prostě v hlavě není místo. Dostal jsem se do rozhodujícího místa, ale nečeká mne žádné zvláštní rozhodnutí, které bych měl udělat. Klíčové místo cesty není zde, šedesát metrů nad zemí, nebo někde výš. Hlavní bariérou, kterou jsem musel překonat, bylo určitě něco jiného – odlézt ze země. S naprostou převahou lezu další a další metry kolmého dolomitu, pohyb střídá pohyb. Všechny těžké pasáže si velice dobře pamatuji z předchozích dní strávených v cestě. Všechno jde hladce a dobře, skoro jako stroj... Po padesáti minutách a dvou stech metrech lezení jsem dosáhl police přímo pod nejtěžším, asi stometrovým úsekem celé stěny. Cítím se unavený – ne svaly, ale mozek. Padesát minut té nejvyšší koncentrace bez jediné sekundy oddechu.
Hasse Brandler, A. Huber, sólo
5
Résumé: Ráno 1. srpna 2002 jsem vstal v 6:50. V 7.55 jsem dorazil na velkou bivakovací polici, před klíčovými délkami v cestě. V 8.10 jsem pokračoval v lezení a vylezl na jeden zátah tři klíčové lanové délky. Konečně přicházím v 8.50 k malé polici před poslední délkou 7+. Poté, co jsem se dvakrát vracel asi čtyři metry, jsem ji na třetí pokus vylezl. V 9.15 jsem dosáhl bivakovacího místa na začátku dlouhé římsy – 15 minut přestávka. V 10.35 mám všechny obtížné pasáže za sebou a v 10.56 jsem na vrcholu. V cestě jsem strávil před tím asi šest dní. Poprvé jsem cestu lezl s Giudem Unterwurzacherem, a to on sight, hned po tom jsem trénoval v cestě dva dny společně s Michi Althammerem a tři dny sám. To už jsem věděl o cestě skoro všechno. Znal jsem nejtěžší místa celého výstupu a hlavně mně bylo jasné, co si smím dovolit v ne právě stoprocentně pevné skále. Cima Grande di Lavaredo, Hasse–Brandler, 1. výstup: Dietrich Hasse, Lothar Brandler, Jörg lehne, Siegfried Löw, červenec 1958 První RP přelez: Kurt Albert, Gerold Sprachmann, 1987, 8+ UIAA, 18 lanových délek, tři v osmém stupni, pět v sedmém a tři v šestém stupni. Potřebuji odpočinek. Lehám si na polici a dívám se na převisy přímo nade mnou. Prohlížím si nejtěžší a nejimpozantnější část Diretissimy. Po dvaceti minutách odpočinku jdu na to. Soustředěný, úplně zaměřený na skálu nade mnou, lezu v pravidelném rytmu krok za krokem zbývajících tři sta metrů. 6
Postupně se derou na povrch stále více emoce. Uvědomuji si svět, který mne obklopuje, vidím mraky a mlhu. Čím výš lezu, tím jsem odpočatější a uvolněnější. Jsem jako voda v peřejích rozbouřené řeky, která se pomalu zklidňuje v jejím ústí do moře… Alex Huber foto: Heinz Zak
ezení je stejně různorodý sport jako atletika, možná ještě různorodější. Zahrnuje množství disciplín, z nichž některé si označení sport snad ani nezasluhují. V současnosti nejdynamičtěji se rozvíjející disciplínou je sportovní lezení v přírodě a na umělých stěnách. Zpočátku měl být článek čistým přehledem nejtěžších skalních cest 80. a 90. let, ale z rozhovorů s tehdejšími i dnešními aktéry vyplynulo, že něco takového by vedlo spíše ke zkreslením. Proto jsem se rozhodl pro příběh, někdy možná trochu nespojitý. Pro dosažení co největšího stupně objektivity jsem se snažil shromáždit informace z více zdrojů. Kromě pátrání v nových i starých průvodcích po horolezeckých oblastech a zaprášených výtiscích Montany patří dík za informace řadě lezeckých aktérů, zejména co se týče doby pravěku sportovního lezení, hlavně T. Pilkovi, P. Weisserovi, R. Tefelnerovi, M. Žákovi a J.Kreisingerovi. Za užitečné komentáře a korekce i R. Tomancovi. Pro vymezení pojmu sportovní lezení se nabízí několik přístupů zastoupených v literatuře i mezi samotnými lezci. První zdůrazňuje existenci soutěže a nabízí jej například Ivan Dieška ve své publikaci Horolezectví zblízka. „Sportovní horolezectví má své kořeny tam, kde lidé začali svádět boj o vrcholy, aby na nich stáli jako první, aby měli ve své sbírce více vrcholů než jiní sběratelé… Od poloviny minulého století, kdy se počet zajímavých panenských vrcholů v Alpách značně zredukoval, pokračovala soutěž ve stejném duchu na hřebenech a stěnách…. Soudobé sportovní horolezectví je však už čistou soutěží o nejvyšší sportovní horolezecký výkon.“ Jiný přístup za hlavní kritérium považuje snahu o maximální výkon spojený se systematickou přípravou. Takovéto pojetí nerozlišuje mezi vztahem psychické a fyzické složky výkonu – sportovní lezení je možné praktikovat v technickém lezení s umělými pomůckami, stejně jako ve volném lezení, na pískovcových skalách s kruhy o mnoho níž než končí nohy nebo na vynýtovaných vápencových „klifech“, ve velké stěně či na bouldrovce. Náš přístup se opírá o německý termín Sportkletteren, který se vžil v německé jazykové oblasti a který označuje volné lezení na skalkách (vyjma boulderingu) na výkonnostní a vrcholové úrovni s důrazem na maximální fyzickou složku výkonu a potlačení psychické náročnosti, ve smyslu překonávání strachu. Je zřejmé, že u výkonů na hranici aktuálních možností (a nezáleží na tom, zda je to sedmý nebo desátý stupeň obtížnosti, ani na tom jestli se jedná o lezení nebo silový trojboj) hraje psychická koncentrace rozhodující roli. Milníkům tohoto lezení v Čechách na Moravě a Slovensku budou věnovány následující řádky.
skalnì sportovní reality Tím, že jsme si zúžili naše kukátko výše uvedeným způsobem, budou z pochopitelných důvodů vynechány z našeho zorného pole pískovcové prásky, které jsou pro většinu z nás zatraceně těžké i s horním lanem, jež však za těmi nepískovcovými v absolutní fyzické obtížnosti od jisté doby trošku pokulhávaly. Minimálně jedné postavě pískovcového lezení a jejím cestám bychom však pozornost věnovat měli. Je jí Jindřich Hude-
ček. Jeho prvovýstupy jako např. Kamikadze Xb na Rauchenstein nebo Klekání Xa v Teplických skalách v roce 1983 jsou nejen morálovky s minimem opakování, ale jsou srovnatelné obtížností i s nejtěžšími sportovními cestami té doby u nás. Podobně je tomu i s jeho prvními rotpunkty dalších pískovcových morálovek – Ende einer legende Xc na Rauchenstein a Bílá oblaka Xc v Labáku v roce 1987 a Perestrojka XIa na Schramtor v roce 1988. O tom, že jeho výkonnost odpovídala tehdejší sportovní špičce, svědčí jeho umístění ve Světovém poháru i to, že např. v roce 1990 třetím pokusem s horním lanem přelezl Curio 10– v Moravském krasu. Na vytváření sportovních extrémů na vápně se však nezaměřoval.
Tomáš Svišť Pilka – Absolutní vědomí 10/10+, Beckov
7
Pøelom 70. a 80. let: zrod volného lezení
Zrod sportovního lezení tak, jak jsme ho vymezili, se váže k rozšíření sedacího úvazku. Bez sedáku je totiž lezení kdykoli a kdekoli adrenalinovou záležitostí bez ohledu na vzdálenosti jištění. Sedáky se rozšířily hlavně v USA – u nás je první fasovala reprezentace jako nejmodernější horolezeckou výzbroj. Ovšem oproti relativně rychlému rozšíření sedáku, rozšíření sportovního lezení jako jednoznačného proudu či disciplíny s vlastní logikou, bylo postupnější a méně ostré. „Už náš vedoucí v oddíle Karel Bílek nám říkal: ,Toto je skoba a když se jí chytneš, tak je to normální, a když se jí nechytneš, tak seš jakože větší borec, že jsi to vylezl volně.‘ A pak už to valilo, že se nechytneš žádné skoby a nesedneš si a jelo se, …“ vzpomíná na začátky své i začátky sportovního lezení v roce 1980 Tomáš „Svišť“ Pilka. Podmínky, ve kterých u nás začalo sportovní lezení opatrně vystrkovat tykadla a sondovat terén, byly zhruba následující. Jednoznačná preference patřila horskému lezení, lezení na skalách bylo přijímáno jako příprava. Z nevelehorských terénů se oficiálně uznávaly a hodnotily jen výstupy na pískovcích, kde psychická náročnost minimálně rovnocenně vyvažuje tu fyzickou. Pro to, aby se člověk dostal lézt na Západ, bylo téměř nezbytné stát se členem nějakého výběrového družstva. Schéma úspěchu pro získání potřebných vstupních bodů bylo na počátku 80. let následující: lézt v létě dobře na písku a v zimě nějaké dvě tři těžké cesty v Tatrách. Za těžkými pískovcovými cestami do Německa, jako vtupenkou na Západ, neváhali jezdit ambiciózní nebojsové třeba až ze Slovenska. „Leželi jsme v bivaku pod Falkem (Falkenstein – pískovcová stolová hora nedaleko Schmilky v Německu) a najednou se objevili dva Slováci až někde od Košic a první, co řekli bylo: ,Čau, kde jsou Mýdlové bubliny (jedno z prvních 9c)?‘“ – vzpomíná na jednu příhodu Marek Žák. Tomáš Pilka zase komentuje tehdejší situaci slovy: „Skalka byl jen trénink na hory, za výstupy na skalkách nebylo žádné společenské uznání. Hlavní byla tehdy psychika a lezení v horách se hodnotilo podle: tím větší jsi byl borec, čím míň trénuješ a čím jsi lepší, nebo – ty seš silnej, ty se udržíš, tak tobě se to nepočítá, takový byl náhled. Já na to kašlal. Teď je to myslím přesně naopak. Teď jsi borec, když hrozně moc trénuješ i když nic nevylezeš.“(smích) Vedlejším důsledkem tréninkového postavení skalek bylo, že se do vzdálených skalních oblastí jezdívalo minimálně, rozhodně 8
Tomáš Mrázek, Hradní spára 10-, Holštejn
ne tak často jak dnes. Ostatně kdo si dnes jede schválně zalézt na cvičnou umělou stěnu někam do Žiliny. Proto také vznikaly první sedmy a osmy izolovaně a byly převážně lokálního významu. V Moravském krasu byla první sedmou Stěnava na Krkavčí skále, kterou první čistě přelezl v roce 1980 či 81 pískovcový lezec Jan Šimon, na Súlově to byla převislá spárka Bič, na Kalamárce vznikaly první sedmy z dílny Igora Kollera a je víc než pravděpodobné, že i jinde se také něco urodilo. V té době ovšem byly na pískovcích už dávno vylezené první sedmy, respektive osmy, Zabilka lezl cesty odpovídající dnešním sedmičkám už v 60. letech, v Ádru cudně schované do stupně VIIc (stupeň VIIIb saské stupnice používané většinou na pískovcích odpovídá – velice orientačně – stupni 7 UIAA. V Adršpachu (Ádru) byla situace odlišná, protože tam existovala uzavřená stupnice do VIIc). Bouldering se pěstoval v omezené míře a to snad jenom v krasu na Stránské skále
foto: Jan Mynář
a na Kalamárce. Téměř kultovním textem byl amatérský a přes kopírák na stroji rozmnožený překlad knihy Pata Amenta Master of Rock, pojednávající o zajímavé osobnosti Johna Gilla – guru boulderingu 60. a 70. let. Jak už to tak bývá nejen v lezení, často musí přijít někdo zvenčí, vytřít místním zrak a ukázat směr. V roce 1982 vylezl na Stránské skále Jan Šimon, který si v Brně odpykával základní vojenskou službu, s horním lanem Gillovu plotnu (8–) a boulder Zuby nehty klasifikovaný 8 a patřící stále spíš k těm těžším. Mark Wilford při návštěvě Srbska zase vylezl nejtěžší místní prásk – „Cestu šelem brumlíkovitých“ a přidal ještě rovnou direkt variant. Místní se samozřejmě nenechávali zahanbit a přespolní rychle dotahovali. Podobná situace nastala v roce 1981 i ve Frankenjuře, kolébce sportovního lezení v Evropě, kde Američan John Bachar vylezl RK (jojo) dlouhodobý projekt, který nazval Chasin the Train 9–, a teprve potom se roztrhl s devítkami pytel. Vztah úrovně sportovního leze-
ní u nás a v zahraničí byl takový, pravděpodobně kvůli tradičnímu akcentu na psychickou stránku výkonu, jaký vyjadřuje název výše zmiňované cesty v Juře – stíhání vlaku. Polovina a konec 80. let: RP a boom sportovního lezení
Oficiálního požehnání se dostalo RP stylu (přelezení cesty stylem rotpunkt) v českých zemích roku 1983, kdy dostal Tomáš Čada ocenění Výstup roku za RP přelezení cesty Fegefeuer Xb na Schramstein. V roce 1984 byl v rámci krajského hodnocení oceněn Výstupem roku prvovýstup (odspodu) a RP přelez cesty Janzen 8+ od Zdenka Konečného s „druhy“, vedoucí na stěnu Za záchody ve Sloupu. Z Prahy a okolí to není tak daleko na písek, tak se jezdilo hlavně tam a Český kras nebyl tolik preferovanou oblastí. Ojedinělou baštou sportovního lezení na pískovcích s nejtěžšími cestami byl v 80. letech masiv Panteon u Malé skály v Českém ráji. Nejtěžší cesty a RP přelezy zde vznikaly hlavně díky aktivitě Romana Brta a Petra Čermáka. V roce 1982 to bylo Eldorádo (RP IXc) od Čermáka s M. Marešem a Horká čára (AF X) od Brta a spol. Není bez zajímavosti, že obě cesty byly dělány v zimě – v únoru a prosinci. Následující rok 1983 na Panteonu uzrály dokonce čtyři nové „desítky“. Na třech se podílel opět Roman Brt, který měl v té době na Panteonu pravděpodobně přechodné bydliště. Nejtěžší z nich je Satisfakce (RP Xc). Komu se při mapování historie našeho sportovního lezení lze stěží vyhnout je Tomáš Pilka z Uherského Hradiště. Těžkou cestou, kterou posunul stupeň obtížnosti domácích cest na 9+, byla Rekonstrukce ve Sloupu v Moravském krase, kterou přelezl v roce 1985. Cesta nemá dosud mnoho opakování a asi jen tak mít ani nebude, pro svůj boulderový charakter. Moravský kras byl od druhé poloviny 80. let (bez provinciální úzkoprsosti), co se týče těžkých sportovních cest, pravděpodobně naší nejlepší oblastí. „Ono to šlo dost paralelně, ale nejvíc si myslím, že v Krasu, protože tu byly dobré podmínky, bylo zde nejvíc hákovaček a to se dobře přelézalo v kuse volně. To sis nacvakal a přelezl v kuse, kdežto dělat nové cesty je horší. Na tom písku to přišlo později, protože na písku se nedalo snadno nacvičovat, na vápně se dalo leccos vyhákovat, nacvičit a pak vylézt v kuse,“ popisuje Tomáš Pilka tehdejší situaci. Hlavně hákovačky se přelézaly volně, jednou z prvních osmiček v Krasu byla volně přelezená Čína ve Sloupu, ale vznikaly i nové cesty volného lezení. Proti tradičnímu prvovýstupu zdola začaly vznikat různé „skorozdola“ a „napůlzdola“ styly. Například se
dolezlo do místa, kde mělo být umístěno jištění, následoval odskok a potom se k magnéziem označenému místu dolezlo technicky třeba po háčcích (zajištění z pozice bývá na vápně někdy problematičtější než na písku, kde lze „kdekoliv“ zavrtat „borek“, do něho odsednout a osadit kruh). Následně se došlo k závěru, že když už se leze k plánovanému jištění technicky, tak je to pouze ztráta času a je klidně možno osadit nýt shora. Takže pašák označil při lezení odspodu místo pro další nýt a komplic ho ze slanění osadil. Takovým způsobem například vznikla cesta „Provokace“ (9+/10–) od Pavla Weissera v Rudickém propadání. Daleko populárnější než desetimetrová Rekonstrukce byly a jsou atletické vytrvalostní cesty jako Čína nebo No future. Od roku 1985 se začalo hodně jezdit i po skalkařských oblastech, u nás tedy hlavně do Krasu. Dokonce bylo vytvořeno reprezentační družstvo pro sportovní lezení, které tvořili Tomáš Čada, Jindřich Hudeček, Petr Čermák, Tomáš Pilka a ze Slovenska Sveťo Poláček a Rudo Mihál. Jistojistě nebyli jediní, kdo dobře lezli a šlo by doplnit řadu dalších. Už se organizovaly i do té doby neznámé výhradně skalkařské zájezdy do zahraničí. Na jeden takový vzpomíná s humorem opět Tomáš Pilka: „Někdy v osmdesátém pátém či šestém začali Francouzi chodit s takýma speciálníma brýlema, takový speciální tvar měly a byli na všech fotkách s těma brýlema vyfocení. Dojeli jsme do Francie, vlezli jsme do obchodu a první co jsme si všichni nakoupili, byly ty jejich brýle.(smích) Jináč bys nebyl tak dobrý…“ Další posun v klasifikaci po Rekonstrukci přinesl až rok 1987. Mezitím samozřejmě vznikla řada devítek nejen v Krasu, na Súlově vznikla např. známá Hrana 1624 (Tefelner 1986). Na začátku léta roku 1987 vylezl v Moravském krasu volně Tomáš Pilka Hradní spáru na Holštejně a na podzim přidal Pedrův smrk na Býčí skále, obě za 10–. Obě jsou to bývalé hákovačky. Pedrův smrk vznikl, když se Petr Bednařík zvaný Pedro v roce 1974 připravoval na Eiger a aby se naučil nýtovat, tak šel převrtat nejhladší plotnu v okrese. O 13 let později se cesta dočkala volného přelezu. Hradní spára byla také stará skobovačka (rok 1969), teprve později tam Pavel Štulpa osadil nýty a skoby vytloukl. Pilka ještě přelézal Hradní spáru bez nýtů. Nyní je prý Pedrův smrk kvůli ulomenému chytu těžší. Obě cesty jsou zcela odlišného charakteru – Hradní je na 25 metrů délky dobrých osm metrů převislá, i když je to zároveň technicky náročná cesta s třemi těžkými boulderovými místy a žádná „mléčná dráha po madlech“, Pedráč představuje „hlemzání“ v plotně s převiskem a dvěma boulde9
ry, mezi kterými se dá dobře „orazit“. Hradní spára má ve dvou třetinách také odpočinkové místo, kde se dá udělat no hand rest, ale jedině tak, že se poněkud komplikovaným způsobem musíte přetočit zády ke skále a posadit se na skalní balkónek jako na záchod s pěkným výhledem na nedalekou vesničku Holštejn. Hradní spára se stala klasikou, na kterou se jezdilo i ze vzdálených koutů republiky, první ženský přelez se podařil v roce 1998 Věrce Kotasové z Brna. Po těchto dvou prvních cestách v 10. stupni postupně vznikaly desetminusky i v jiných koutech tehdy Československé republiky. V Srbsku vznikla Supernova, která se lezla buď jen po přirozených chytech za 9+/10– nebo se pokračovalo přes jednu vyseknutou dírku do police (10–). První přelez udělal Petr Čermák v roce 1989, druhý Jan Kreisinger z Prahy. Supernova se nacházela na stěně v Tomáškově lomu, kde postupně přibyly i další desítky. To ale stěna nervově nevydržela a v roce 1998 se zhroutila. Na Slovensku v roce 1988 přelezl PP Rudo Tefelner Opus Dei (9+/10–), který se psychickou náročností blíží pískovcovým cestám. Morálovou linii ale vytvořil odspodu o rok dřív Stano Martinka. Tufi byl v té době z těch, co se realizovali také v psychicky náročných výstupech (podobně jako Hudeček) a měl na svém kontě RP přelezy pískovcových cest jako je Klekání nebo Notre Dame v Teplicích. Na další skutečnou „pecku“ nebo rovnou dvě si české lezení muselo počkat až do roku 1992, kdy Tomáš Pilka (kdo jiný taky, že) přelezl Absolutní vědomí na Beckově a Čarodějova učně na Vaňousových dírách v Moravském krasu. Pěkné názvy obou cest nejsou žádnou intelektuální hříčkou, ale spíše odkazem ke kulturnímu vkusu jejich autora. Absolutní vědomí je pojmenováno podle skladby psychedelického performátora s uměleckým jménem Svatý Vincent, druhá cesta za svůj název vděčí animované pohádce s hororovými motivy. Obě Pilka ohodnotil jako 10+. Absolutní vědomí bylo později snížené na 10/10+ a za čistých 10+ zbyl Čarodějův učeň. Tato cesta je poněkud nadčasovou a na její další přelez jsme si museli čtyři roky počkat. Po vylezení „Učně“ začaly vznikat čisté desítky – např. Evoluce (1996, P. Kořan) a Kašpárkův hrobeček (1996, T. Sedláček) v Krasu, Vysoké napětí (1993 navrtané, 1996 vylezené, T. Sedláček) v Teplických skalách nebo Nový zákon (1995, M. Piala) v Súlově. Čarodějův učeň byl dlouhodobým projektem Tomáše Pilky. V roce 1988 linii shora navrtal, rok 1989 úspěch nepřinesl a v roce 1990 se věnoval pouze boulderingu, prý proto, že si nekoupil lano a staré dosloužilo, a tak 10
Tomáš Pilka, Čarodějův učeň, 10+, Vaňosovy díry, Moravský kras foto: Petr Piechowicz
cestu začali zkoušet i ostatní lezci. Učeň dlouho odolával, i když Pavel Štulpa z Brna měl přelez na spadnutí, když sám spadl s ulomeným chytem až nahoře pod slaňákem. V roce 1991 se Pilka věnoval liniím ve Sloupu, kde vytvořil celou řadu cest ve stupni 10– a 10–/ 10. Když se stále nenašel nikdo, kdo by linii přelezl v kuse, nezbylo Tomáši Pilkovi než si ji zase vylézt sám a po osmi dnech nacvičování v roce 1992 Čarodějova učně přelezl. „Učeň je boulder jako Evoluce. Dolezeš do těžkého terénem tak za 9-/9 a pak je boulder a potom ještě jeden na konci. V Učni je člověk v kolmém, tam musíš hrozně ladit. Evoluce je víc převis, tam na rukách spíš visíš,“ srovnává Svišť obě linie. První opakování Čarodějova učně si připsal Rudolf Tefelner až v roce 1997. Další cestou za 10+ byla Kudlanka na Holštějně z roku 1996 opět od Pilky a trochu stranou pozornosti zůstal Glutaman, který v roce 1998 přelezl RP Pavel Kořan a ohodnotil 10–/10, ale poté, co si na něm vylámalo zuby hodně dalších, se klasifikace ustálila na 10+.
Sportovní lezení v novém tisíciletí
V devadesátých letech se začalo jezdit hodně do zahraničí a zájem o domácí skalkařské terény poněkud opadl. Laťku obtížnosti zvedl až v roce 1999 Rosťa Štefánek z Děčína svými cestami Částečné zatmění a Pěkná ústa, oči zelené v Labáku. Pro svůj specifický charakter, jedná se o krátké boulderové cesty, je o cesty zájem asi jako o Čarodějova učně (tj. téměř žádný) a obě zůstaly trochu mimo pozornost. Právě naopak je tomu u cesty Los Brňos, kterou přelezl Tomáš Mrázek v roce 2000 v přírodní tělocvičně Višňové nedaleko Žiliny na Slovensku. Los Brňos je spojením dvou cest. Skoro celá linie se leze Panterem (10+) a nahoře se pokračuje a dolézá do cesty Anakonda (10+). Celá linie je klasifikována 10+/ 11–. Dramatický přelez zachytil v Montaně 5/ 2000 Rosťa Tomanec, autor Pantera i Anakondy:
Extrémy 2000
Vývoj èeských a slovenských extrémù v nové vlnì podle RT Kudlankou na Lidomorně v Moravském krasu a ještě snad cestou Dio na Súlově prakticky skončila éra technických, přesně technicko– bouldrových málo převislých cest a obtížnost se dále vyvíjela v atletických převisech. Technické cesty zůstaly doménou písků. Avšak po Powermetalu (1997, Tomanec) a Akumulátoru (1999, Toman) nájezdy špičkových lezců na nejtěžší cesty skončily i zde. Trénovalo se totiž v širokém měřítku a lidi už nechtěli padat v jednom kroku, ale cítit, jak jim soustavně „natéká“. Ve světě a na závodech se tak již lezlo několik let, proto naše špička chtěla mít stejné možnosti i doma. Pohled na obtížnost se změnil a desátý stupeň se začal definovat prakticky znovu. Průlomem v tomto směru se stala cesta Tomáše Sedláčka na Lidomorně „Kašpárkův hrobeček“, 8b (10), 1996. Tomáš se stal málo doceněným průkopníkem. Shodou nepřímých souvislostí se však jeho linie stala takřka přes noc trhákem. Popularitu jí totiž mimořádně zvýšila polemika o umělých chytech. Tato cesta nebyla první v tomto ohledu, v Krasu se již skrytě sekalo možná deset let, ale poprvé to bylo provedeno veřejně. Sekání se stalo přirozeným synonymem nové éry, ačkoli ne výhradním. Nájezdy na Kašpárkův hrobeček začaly rokem 1997 a vydržely nejméně dva roky.
Právě tehdy, v roce 1999, se těžiště působení špičkových lezců u nás zcela přemístilo do Višňového, kde byly ideální podmínky a vznikala zde jedna cesta za druhou. Hned první cestou „Skala“ zde Marek Repčík definoval 8b. V Lidomorně Pólo Kořan bleskově přelezl Sedláčkův projekt „Glutaman“, který na truc klasifikoval 10–/10, a jehož klasifikace se poté tři roky zvedala až na konečných 10+. V roce 1999 Michal Cienciala první vylezl Tomancův projekt „Panter“ a 10+ bylo i ve Višňovém. Panter se stal výzvou pro trénované atlety do dnešních dnů. V roce 2000 se zvedala obtížnost ve Višňovém znovu. Od jara 1999 se ve zdejší jeskyni totiž usídlil brněnský drak Tomáš Mrázek. Postupoval zde vzhůru přes množství cest 10– a 10. Na konci léta 2000 se konečně prokousal k „řetězu“ Pantera a hned mu to bylo málo a druhý den jej protáhl na hřbetě „Anakondy“ (také 10+, autor Tomanec, 1. RP M. Repčík) až do stupně „lehčí 8c (11–)“: „Los Brňos“. V roce 2001 přibývaly další cesty
T. Mrázek: „Nejprve v sobotu hned prvním ostrým pokusem po vyzkoušení jsem vylezl Pantera a vůbec mi nenateklo. Potom Annu K, a teprve potom jsem začal zkoušet napojení Pantera na Anakondu. V neděli jsem pokaždé dolezl do spoďáků v Panterovi úplně na pohodu a padal jsem hned v prvním či druhém kroku ve spojení. Když už jsem chtěl sbalit expresky a neměl ani tolik síly, tak se mi hranu střechy podařilo překonat…“ Tufi, který ho jistil, scénu popisuje: „Mráza byl už unavený, takže necvakal poslední nýt ve spoďácích v Panterovi, pak na hraně střechy, už v Anakondě, znovu nedokázal zapnout a hrnul to dál. To už se rozpoutalo drama… Já jsem byl připravený startovat a s Fojtíkem jsme prožívali horor… Naštěstí to všechno udržel.“ Los Brňos zopakoval v r. 2001 J. Repčík. Doposud nejtěžší cestu, která se nalézá opět na Slovensku, v jeskyni nad Alterna-
ve Višňovém kolem obtížnosti 10, ale druhé 8c vylezl Pólo Kořan dvě stě kilometrů na jih, v oblasti Alternativní stěna u Plaveckého Mikuláše, „C’est la vie“, které oklasifikoval 8c+. Cesta vedoucí stropem maličké jeskyně je svým bouldrovým charakterem naprosto odlišná od vytrvalostních višňovských dard, a nikdo z višňovských specialistů neměl proto chuť se na zopakování zaměřit. Nový průlom se tedy znovu očekává ve Višňovém, kde provokuje poslední a shodou okolností i první zdejší linie (od r. 1997, M. a J. Repčík), kterou vyzkoušeli Repčíci, Chrastina, Cienciala, Kořan i Mrázek a dosud nikdo neuspěl! Cesta je dlouhá jako Panter, strop třicet stupňů, délka šestnáct metrů, dvacet pět „brutálních“ skoků a tahů! Co vystřídá Višňové, až se i tento projekt vyleze, je otázkou. Brňáci tvrdí, že v Krase jsou stěny jako dvě Višňové nad sebou, akorát se tam nesmí lézt. Ovšem, … Rosťa Tomanec Zico
Rosťa Tomanec, Los Brňos, 11-, Višňové
tívnou stenou, kde vylezl Pavel Kořan relativně krátkou, ale absolutně těžkou převislou linii s miniaturními chyty. Charakter cesty je kromě převislosti zcela jiný než Los Brňos. Cesta je dlouhá přibližně čtrnáct metrů a je spíše technická, i když vede skoro stropem. Obtížnost není pouze v udržení chytů, ale také v důkladném vymýšlení jednotlivých kroků, v jejich spojení a precizním provedení. C'est la vie – Život jde dál, cesta klasifikovaná spíše „tvrději“ hodnotícím Pólem na 11– čeká na opakování. Kde vznikne naše první „čistá“ jedenáct-
foto: Petr Piechowicz
ka? V Ádru, v Krasu, v Srbsku, u Klapzubů, „vo Višňovom“ nebo na Godule? Nejpravděpodobnější odpověď zní „vo Višňovom“, kde čeká už pár let navrtaný Najťažší projekt (komentář M. Repčíka viz minulá Montana), který se snad už brzy dočká svého přelezu. A pokud by ten náhodou za 9a (11) nebyl, tak jeho nachystané protažení skoro určitě ano. Už se do něj zavěsil v mezeře mezi závody i Tomáš Mrázek a „najťažší stupeň“ předběžně potvrdil. Ale nechme se překvapit. text: Dušan Janák
11
Už ani nevím, čí to byl nápad. Můj nebo Kyslíkův. Spíš tak nějak napůl. Pochopte, nechci si přisuzovat veškeré zásluhy na vzniku tohoto článku, na druhou stranu je nemůžu nechat Tomovi. Šlo o to, že odjedu spolu s reprezentačním týmem na nějaké závody SP či EP juniorů v lezení a napíšu článek o tom, jak to vidí někdo zvenčí. Někdo, kdo nahlídne tak říkajíc do kuchyně a pak napíše, co viděl. Nakonec padla volba na první závod SP v lezení na obtížnost v rakouském Imstu. Není to až tak daleko, a „...rozumíš, svěťák, to je něco!“ Ještě než se začtete nebo definitivně otočíte na další stranu, vězte, že tenhle článek by měl být určen hlavně těm, kteří – tak jako donedávna já – nevědí, o čem je vlastně pořádně řeč. O tom, jak kdo „zarval na max“ se zde moc nedočtete...
12
Světový Pohár v lezení na obtížnost,
23. – 24. 5. V týmu Střih. Rakouská dálnice a na ní se snaží Slávek Vomáčko vyždímat ze svého Tranzitu co to dá. Vzadu sedí Helča Lipenská (8b) a Tom Mrázek (9a), před nimi se rozvaluje Pavel „Pólo“ Kořan (8c+) a vepředu sedím já (když se kousnu, tak vynesu lano i do A3). Kdo co leze je nepodstatné (aspoň tomu tak chci věřit), všichni jsme teď jeden tým, i když... na rozdíl od těch, kteří půjdou zítra předvádět to nejlepší, co umí, je mi veselo. Spíš než nervózní jsem zvědavý. Co nás čeká? Všichni kromě mě to vědí. Imst, Jekatěrinburg, Lecco, Chamonix, Aviles, Praha, Aprica, Valence, Kranj – tak to jsou místa letošních lezeckých Grand Slamů. Sem se sjedou ti, kteří chtějí být uznáni za nejlepší. Budou bojovat v kvalifikaci, semifinále a nakonec i finále tak, aby v celkem asi sto lezeckých krocích neudělali pokud možno žádnou chybu a vyhráli. Každé město znamená jinou umělou stěnu a jiný závod. Ten, kdo posbírá nejvíc bodů do průběžného hodnocení (rankingu), stane na pomyslném Olympu. Innsbruck. Všude kolem jsou hory – ano hory, protože hory, na rozdíl od kopců, mají ještě v květ-
nu bílé čepice. Tady žil Hermann Buhl. Kdesi je tu prý jeho muzeum. Malinkaté, zastrčené, ale prý byste tam našli i boty, které měl při svém sólovýstupu na Nangá Parbat. Sjíždíme z dálnice, několik křižovatek, odbočit a jsme před lezeckou stěnou. Tady se setkáváme s druhou částí výpravy, tedy „climbery“ Soňou Hnízdilovou, Terkou Kysilkovou a Petrem Solanským a „podpůrným týmem“, který představují Terčini rodiče. Jenom doplním, že Petr má pár dní po maturitě. Nevím jak vy, ale já se kdysi po své maturitě (jak už je to všechno dávno) válel kdesi u Třebíče u rybníka a bylo mi všechno jedno... Poslední trénink. Strategie se různí. Pólo šetří síly, ostatní lezou. Mráza se podle svých slov hodlá po dlouhé cestě autem rozhýbat na nějaké madloidní čtverce (no nevím, čtverkovou cestu poznám!). Než všichni definitivně dopilovali formu, stačil sebou jeden postarší kmet neurčitého věku klasiků říznout tak ze čtyřech či pěti metrů na záda. Naštěstí na žíněnky. Inu, ne každý chyt je dobře přišroubován a ne každý jistič má reflexy ligového brankáře. Muž, zřejmě vycvičený okolními horami, se zvedl a napodruhé cestu vylezl. Pomalu přichází večer a s ním poslední část naší cesty. Odjíždíme do Imstu. Před závody je ještě potřeba potvrdit přihlášku. V centru městečka se postupně sjíždí jednotlivé výpravy. Žádná okázalost. Malá, většinou obouchaná auta a v nich lezci. Vše tak trochu připomíná výroční sraz maturantů. Lidi se navzájem zdraví, okukují a tak trochu i pomlouvají. Krev, pot a slzy Pátek. V terminologii vylodění v Normandii jde o den D–1. Den D bude zítra. Dneska všechny čeká kvalifikace. Nechávám se zavřít v izolaci. Lezci jsou většinou nervózní, ostatně kdo by nebyl? Ti
nejlepší jsou tak nějak víc v klidu. Možná je to způsobeno vědomím vlastní převahy, možná jde o léty vypěstovanou imunitu. Pravda bude nejspíš někde mezi. Italský kouč si nacpe obě kapsy erárními müsli tyčinkami, a z očí mu kouká, že kdyby měl i kabát, nepohrdne ani banány či lahví nějakého pití. Šlo o obecně lidskou potřebu „mít“, nebo spíš o strategii „vyhladovět soupeře“? To se už nikdy nedozvím. Následuje společná prohlídka cesty. Po šesti minutách se všichni vrací a následuje to, co zná každý, kdo seděl někdy večer v Ádru u Peňáka. Les zvednutých rukou, které přebírají imaginární chyty. Zde je to ovšem vše nějaké jiné. Všichni mají stejná trička a hlavně, o tom, jak budou řešit tu kterou lezeckou pasáž, si povídají v mnoha jazycích. Co mě překvapilo byl fakt, že si vzájemně sdělují své poznatky i soupeři z různých zemí. Debata mezi nimi se často odehrává doslova „rukama nohama“. Mužská kvalifikace se leze na dvou tratích, které by měly být zhruba stejně těžké. Kam kdo půjde se losuje, přesto je prvních pár nejlepších aktuálního rankingu rozděleno tak, aby si vzájemně nekonkurovali na jedné cestě. A už je tu začátek. Na střídačku přichází jističi s plastovými koši s lanem. Každý závodník se musí sám uvázat a chvíli posečkat na židli. To zajišťuje plynulost závodů a zároveň dokonalé vystresování každého startujícího. Gladiátoři jeden po druhém odcházejí, vždy následujíce na laně svého jističe kamsi za závěs, před nemilosrdný hlučící dav, a hlavně před několik desítek umělých chytů, které spolu s překližkou, na níž jsou namontovány, definitivně pohřbí nebo nechají žít jejich naděje. Jak lezl „Pólo“ a Petr vám říct nemůžu, užasle jsem pozoroval, kterak se jednotliví soutěžící rozlézali. Nakonec se ukázalo, že výkon ani Petra, ani „Póla“ na semifinále nestačil. Po více než hodině mě to v izolaci přestalo bavit, a tak jdu mezi diváky. Postupně přicházeli lepší a lepší borci, předvádějící lepší a lepší výkon. Rozdíl v úrovni je znát. V místech, kde předchozí startující div že nespadli, teď borec dělá krok a zároveň už má v ruce lano, připravené na cvaknutí, aby tak ušetřil jeden pohyb. V hale postavené jenom pro lezeckou stěnu ale nebylo mnoho diváků, čemuž odpovídala i taková rakousky poklidná atmosféra. Na druhou stranu, kdo by se chodil dívat na kvalifikaci, že? Můj největší obdiv si rozhodně získali „čističi“. Tři chlápci na plošině, kteří v půlce kvalifikace očistili obě cesty od magnézia. Vida je, šedé eminence! Montují a čistí chyty, a když zrovna nemají práci, líně se rozvalují na své plošině, pozorujíce s nadhledem to hemžení kolem.
Jako předposledního vyvádí Mrázu. Ještě jednou si prohlédne cestu, sundá návleky z lezeček (inu, je to koumák), vyleze až nahoru, kde cvakne poslední jištění (anglofilové prominou, ale „dát top“ mi nějak nejde přes klávesnici), a když ho jistič spouští dolů, neznatelně na sebe mrkneme. Kdo umí, ten umí... Odpoledne jdou na řadu holky. Kvalifikační cestu jsem ohodnotil tak, že bych si jí asi celou namyslel, ale určitě by mi v ní došlo. Utrousil jsem cosi v tom smyslu, že „... v týhle cestě bych si asi dvakrát sedl.“ Slávek
se hned chytl: „To horolezci nepotřebujou, tam jde o něco jinýho, mě jednou trefil háček do hlavy...“ Že jsem radši nedržel hubu. Helena dělá chybu v „rukosledu“ (či jak to nazvat) a musí se kus vracet. Přesto její výkon stačí na finále. Terka s přehledem doleze do stropu, kde chvíli váhá a pak už nemá sil pokračovat. Na semifinále to bohužel nestačí. Soňa z našich dolézá nejdál a postupuje. Večer vládne v českém týmu poraženecká nálada, přece jen tři postupující nejsou moc. Zítra vlastně teprve všechno začíná. Dí-
Helena Lipenská
Soňa Hnízdilová foto: Pavel Kořan
13
váme se na video s výkony našich reprezentantů, vaříme večeři a někteří z nás starších do půlnoci popíjí víno. Zítra už se jenom budeme dívat.
V izolaci
Den D Dopoledne semifinále, večer finále a po něm večírek. To bude moje chvíle. Nenuceně donesu nějaké „Montošky“ a v uvolněné atmosféře vyzpovídám pár lezčíků. V hluku hudby a po několika pivech bude má angličtina s moravským přízvukem ideálním dorozumívacím prostředkem. Diktafony mám pro jistotu dva. Semifinále se leze současně – ženy i muži. Dvacet osm startujících, osm postupuje, dvacet horších končí. Taková jsou pravidla. Čas obhlídky. Během chvíle se pod stěnu nahrne přes padesát lidí. Muži vlevo, ženy vpravo. Někteří doslova utíkají, aby si stačili spodní chyt či dva osahat dříve, než ostatní. Les rukou, hluk jak na nádraží – každý jakoby něco říkal, ale nikomu není rozumět. Každý se snaží maximálně využít těch šest povolených minut. Proč šest? Možná je to obdobně jako s pivem, ze sedmého schodku. Pět minut na naučení cesty nestačí, při sedmi už si ji zapamatuje každý. Závodníky vyhání ze sálu šéf rozhodčích pohyby ne nepodobnými husopascům zahánějícím své svěřence. Všichni neochotně couvají, oči stále upřené na to, co je za chvíli čeká. A už je to tu. Chvíli koukám na chlapy, chvíli na ženy. Trochu mě zarazilo, že další startující přivádí už ve chvíli, kdy se po předchozím pokusu ještě hýbou expresky. Jde tak poznat, kam až vylezl předchozí borec. Na druhou stranu, zde není místo na taktizování. Každý musí vylézt co nejvýš. Ani Helena, ani Soňa bohužel neuspěly. Obzvlášť Soňa ale předvedla bojovný výkon, který znamenal celkově devatenácté místo. Řekl bych, že Soňa má srdce závodníka a ještě o ní budeme slýchat. Řeknu vám, že většina žen, obzvláště ty, co postoupily do finále, lezla hodně pěkně. Prostě radost pohledět. Vysvětlení mám dvě. Prvním prostý fakt, že jsem heterosexuál. Druhé vysvětlení vidím v tom, že tím, že nejsou tak silné jako muži, musí si pomáhat technikou. A tak i když udělají chybu, nebo neví jak dál, snaží se ze vzniklé šlamastiky spíš „vymotat“ než „vyrudlovat“. Tolik názor zaujatého laika. Muži. Možná to je ostuda, ale musím se přiznat, že leckoho ze startujících neznám. Měli stejná trička, vyrýsované svaly, už od pohledu byli lehcí a pekelně dobře jim to lezlo. Z jakéhosi pomyslného průměru vynikal jeden muž – legenda jménem Francois Legrand. Ročník narození 1970, šéf vlastní 14
lezecké školy, otec a výborný lezecký technik. Populární a snad proto lehce tajemný a zaměřený na sebe. V semifinálové cestě předvedl excelentní výkon. Cestu nevylezl celou, ale po celou dobu lezl relativně pomalu, jakoby vše důkladně promýšlel a hlavně velice efektivně hospodařil s ubývající silou. Při pozorování výkonu, který se nakonec ukázal jako nejlepší v semifinále, se mi ježí vlasy a tuhne zátylek. Lidé pískají, dupou a moderátor povykuje: „Allé ,Francois, allé!“ Druhý, kdo mě zaujal, byl Roth Coudy z USA. V klobouku, s korály kolem krku, jakoby vše byla jen show, předvedl „Kouďák“ v Imstu výkon, který ho nakonec dostal až na šesté místo. A konečně je tu Mráza. Přichází jako předposlední. Vzlíná si to nahoru a já čekám na chvíli, až bude v klíčovém místě hlavou dolů, abych měl pěknou fotku. Tom sahá do velké boule, najde si nejlepší místo na drže-
ní, a když přehazuje nohy, jedna se mu smekne a padá... Stojím na galerii, přímo proti němu. Jako bych na zlomek sekundy zahlédl jeho údiv. Jak později sám řekne: „Tohle by se stávat nemělo.“ Někdo v hloučku lezců sedících u východu a pozorujících své soupeře se usměje. Překvapení, pro někoho příjemné. I tohle je sport. V penziónu nás čeká krátká válečná porada. „Kyslíci“ jedou zítra dál do Arca a dnes si počkají na večerní finále. My ostatní odjíždíme do Brna. Všechno skončilo tak nějak rychle a nečekaně. Nikdo, snad kromě mě, nemá moc chuti zůstávat na finále. Slávek spěchá domů, Tomáš by se stejně dívat nešel (ostatně, ani se mu moc nedivím), a tak balíme a odjíždíme. Tašky s lany, jídlem, oblečením atd. mizí v autě. Osobně nemám rád malá zavazadla, už proto, že vždycky něco ztratím, a tak, když se dostavím se svým ze dvou třetin plným osmdesátilitrovým bato-
hem k autu, vyvolá to u některých úsměvy. „Nechte ho, on je horolezec,“ zastane se mě Mráza. Pár serpentin a pak už jen dálnice a divná melancholie. Pospávám a přemýšlím o tom, co jsem viděl. Ve Znojmě nás dostihne SMS od „Kyslíků“: „Vysledky zeny: Sarkany, Levet, Minoret, chlapi: Chabot prvni, Ramon druhy, Legrand treti. Skvely závod.“ Tak a na závěr připojím ještě své dva postřehy. První se týká předpokladů, které musí ti nejlepší lezci mít, druhá úvaha je obecnější a týká se lezení na obtížnost jako sportu. Koktejl od Pánaboha Každá země může vyslat tři lezce mezi ženami a tři mezi muži. Úplně mimo je prvních deset závodníků v aktuálním rankingu, kteří nastupují navíc. Proto jsou některé země početně zastoupenější. Čistě teoreticky si lze představit, že se na startovní listině objeví až 13 Francouzů. To je naštěstí jen spekulace. Troufám si tvrdit, že takových dvacet míst z osmadvaceti postupujících do semifinále je dopředu jistých. Jistě, někomu se někdy nepodaří, jinému naopak. Vše samozřejmě záleží na tom, jak komu sedne cesta a na momentální výkonnosti. Přesto, vyhrát může pouze někdo z šesti či sedmi vyvolených... Co musíte udělat proto, abyste byli mezi nimi? V podstatě můžete dělat cokoliv, ale nebudete-li mít namíchán ten správný koktejl od Pánaboha, neuspějete. A co takový koktail obsahuje? ● V první řadě talent na lezení. Spíš by se dalo říct, pohybový talent. V sobotu dopoledne našel na vycházce po okolí Pólo skateboard. Když na něj naskočil Mráza, zdálo se, že už někdy na prkně s kolečky jezdil. Bez schopnosti se rychle učit, a to i z vlastních chyb, to prostě nejde. ● Síla. Opravdový šampión musí tvrdými tréninky nabrat sílu, přičemž (mluvíme o lezení, že?) jde hlavně o poměr síly a váhy. Síla je nutný předpoklad. Všichni, kdo na závodech startují, to vědí. A tak můžete vsadit boty, že i ty kroky, které se z pohledu diváka zdají jako jednoduché, jsou silově náročné. V převislých cestách vám jenom natéká a natéká... ● Dobrý závodník musí být tak trochu exhibicionista, a hlavně rodilý vítěz. Musí se chtít měřit s ostatními, musí chtít všem ostatním ukázat, že právě on je ten nejlepší, že jemu patří svět. Týden před SP v Imstu se na témže místě konal závod EP juniorů. Náš Petr Solanský skončil druhý, přičemž donutil jít svého věčného rivala Céderica Lachata až do superfinále. Týden na to skončil Céderic cel-
kově čtvrtý mezi „dospěláky“, zato Petr nepostoupil ani do semifinále. Talent ani síla nic neznamenají, když se nechcete před ostatními předvést. Jistě, pískající, tleskající a povykující publikum zvedne adrenalin snad každému, ale pravý závodník ze sebe vydá maximum, i když mu okolnosti zrovna nepřejí. ● Sebevědomí. Být dobrý a být si toho vědom. Zdá se mi, že ti nejlepší si bez stínu pochybnosti věří, a to je oproti ostatním zvýhodňuje. V izolaci na kvalifikaci se Tomáš nechal slyšet, že zítra (tedy v den semifinále a finále) si vezme karimatku na lehnutí. Vůbec si nepřipouštěl, že by druhý den nezávodil. Bez toho, že si člověk věří, se nedá vyhrát. A i když se Tomovi nakonec nezadařilo tak, jak si přál, vím, že když stál pod stěnou v Jekatěrinburgu, na to, co se stalo v Imstu, vůbec nemyslel... Takže takhle nějak vypadají základní přísady „vítězného elixíru“. Jedna složka se dá částečně nahradit jinou, něco se dá natrénovat či ošulit, ale žádná z výše zmíněných ingrediencí by vítězi neměla chybět. Vše bývá samozřejmě dokonale promícháno. Ryzí sport? Sportovní lezení na obtížnost není a nejspíš nikdy nebude patřit k velkým sportům. Není totiž divácky atraktivní. Kacířská myšlenka? Jistě, my, co čteme lezecké časopisy Pivo i pro děti...
a chodíme (občas) lézt, umíme ocenit ty, kteří dobře lezou. Ale co ostatní – absolutní laici? Poměrně statická a tudíž nudná zábava, kdy postava uprostřed obrazovky předvádí prapodivné kreace a navíc ani pořádně nebojuje s časem. Vyhrát může klidně i první z osmi finalistů, takže žádné play-off. Jistě, sestřihy toho nejzajímavějšího zaujmou, ale přímý přenos třeba semifinále ve SP? Řekl bych, že „v koláčích“ sledovanosti by proti němu vyhrála i venezuelská telenovela. Ještě tak bouldery nebo paralelní lezení na rychlost, ale lezení na obtížnost v televizi prostě místo nemá. Není televize, nejsou bohatí sponzoři a proto není široká základna. Tím nemyslím děti lezoucí po stěnách v rámci tělesné výchovy, ale širokou špičku lezců, které by lezení uživilo. Ono podhoubí, ve kterém se rodí další vítězové. Ti, kteří dnes v lezení musí mít často jiná, civilní zaměstnání. Malé srovnání. Prvních sto hráčů v žebříčku ATP se tenisem uživí. Něco jiného je zůstat sezónu či dvě mezi prvními deseti, ale jste-li nadprůměrní, můžete vést život tenisového profíka, aniž by o vás kdo věděl. A v kvalifikacích na velké turnaje snít svůj velký sen... Od relativního nedostatku peněz se odvíjí i „světovost“ světového poháru. Jak by asi zalezl thajský borec Yhu Abuva, kdyby měl na letenku? Co když jsou Asiaté geneticky lépe vybavení pro lezení než my? Možná jsou díky drobné postavě a tudíž velké relativní síle přímo předurčeni pro extrémní lezení... Utopie? Běhy na dlouhé tratě přeci výrazně častěji vyhrávají Afričané. Třeba se to jednou dozvíme. Lezením se může uživit jenom pár skutečně výjimečných talentů. Tito pak první příčky v závodech nezřídka propojují s excelentními výkony na skalách a smlouvami se sponzory. Cena za první místo v Imstu byla asi 2.600 Euro, pro Čecha jistě dost, ale jak dlouho na finanční odměnu za vítězství v jednom závodě SP dělá průměrný Rakušák? Zhruba jde odhadnout, že na to, abych na západě jaksi vyžil (a mohl jezdit lézt) jenom z „Price money“, musím stát pokaždé na bedně. A na to musím mít namíchán sakra dobrý koktejl. A tak se v postarších automobilech sjíždí vyhublá světová špička, oděna většinou do atraktivních triček, kalhot a bundiček od sponzorů, s jediným cílem – poměřit své síly. Všechno jsou to nadšenci, kteří obětovali své pohodlí, šlachy a poklidná zaměstnání s jedním jediným přáním. Všem ostatním ukázat. A všechny další starosti ať vezme čert! Snad právě proto je lezení na obtížnost, stejně tak jako jiná malá sportovní odvětví, tím opravdovým sportem. text a foto: Tomáš Roubal 15
M
áme to tu zase. Uteklo nám prase. Je začátek léta a po pár výmluvách na téma nerozlezenost a celková tělesná slabost se po zimní přestávce ocitáme opět v oblíbených Dolomitech. V nejmenší možné sestavě panuje pohoda a nadšení pro činy dnů následujících a tak to asi má být. Informace od Jirky Nováka jsem po návštěvě před dvěma roky nechal pěkně zaležet a znáte to, co dlouho zraje, to je dobré. Tedy do očiček nám padla ač klikatá, tak direttissima od seňora Piussiho a spol., vedoucí na Torre Trieste (TT), zajímavá údaji o použitém materiálu a převislosti. V záloze pak byla cesta kousek vpravo Carlesso, Sandri. Co se týče nákresu na „Piussiho“, bylo to celkem veselé, žádný nebyl. Pouze tři stránky v makarónské hatmatilce. Naštěstí tu však byl Sinek, který prý za pár korálků a trochu jídla vyloudil na jisté dívence překlad do námi srozumitelného jazyka. Díky tomu si stačilo vzít jen pár skob na ozdobu. Ale i tak tu byla nýtovací sada spolu s hromadou věcí z duralu a ocelových lanek, bez kterých by byl dnešní tzv. „fríklajmbing“ víte kde. K tomu trocha vody na drinky a na koupání, nějaký mls, zázračnou krabičku na obrázky a máme tu kabelu, hmotnostně odpovídající převodové skříni používané při zimním shybování. Po tradičně brzkém vstávání máme vyběhnutých několik uvítacích délek ve skloněných plotnách. Jenže co se nestalo. Snad překřížení drah Uranu a Jupitera nebo spiknutí vyšších mocností mělo za následek nejen že se elixír nepovedl, ale i naše pochybení. Držíce se přesně popisu výstupu, šejkujeme 2 hodiny nad policí, vyhýbajíce se jedinému správnému směru. Bič a pryč! Dole se znovu vrtáme v textu a porovnáváme s obrázkem a už je nám vše jasné, jsme „Motáci“. Později se dozvídáme, že cestu už zkoušel leckdo, ale prý je to těžké jak něco a celkem rozbité. Navíc tam prý straší a to už vůbec není sranda. Tímto vybyl čas na cestu čekající v záloze. Via classica estremamente impegnativa, přesně tohle a možná i něco navíc slibuje výstup pánů Carlesse a Sandriho z roku 1934, tedy chlebník a dobrou náladu s sebou. První dvě délky jsou společné s Cassinem, kterého jsem lezl předloni, ovšem to ještě neznamená, že se nebudu motat jako špína v kýblu. Nakonec z toho bylo jen počáteční zaváhání a dál už to šlo skoro jak po másle. Cesta by mohla být prototypem „velkého dolomitského výstupu“, od každého něco, včetně 16
Pe n í z ea sláva Peníz e a sláva finálového komínu, kterého se, i přes odstrašující zjev při pohledu z údolí, netřeba bát. Těžké místo představuje jemný bouldr kolem 8 UIAA v kolmém, jejž asi není problém v případě průseru háknout. Sestup z vrcholu věže se od předchozí návštěvy moc nezměnil, takže nic moc. Naše pohledy a myšlenky nás čím dál víc táhnou do oblasti Pale di San Martino, kde prý čaruje jistý kouzelník, jmenující se podle našeho, již nežijícího, kocoura Mauricia. Tak jako kdysi nelenil Johan Scota a během svého působení v alchymistické kuchyni Rudolfa II., kdy kromě buřtů s křenem vynalezl také zázračnou mast na parkety, tak ani my jsme se neflákali. Vzhledem k tomu, že se zrovna nacházíme v oblasti, kde v roce 1978 vstoupil do horolezeckých dějin sám Maurizio Zanola, nemůže mít naše exkurze po
stránkách průvodce jiný cíl. Alespoň z dálky nakouknout do některých z jeho legendárních výstupů. Počínaje pověstnou Supermatitou, díky které se stal živou legendou, přes sportovněji laděného Nurejeva, jehož nákres známe nazpaměť (dle pravidla „zálusk na cestu“), až po Cimu di Lastei, kde v roce 1986 dokázal, že stupeň 7b i výše neznamená automaticky použití nýtů. A jak už jsem naznačil, jedna z cest nám do očí padla. Nakonec nám dívenka z arampicata baru namalovala nákres, vymyslela pěkné počasí a šlo se. Kombinace cest Solder Biassin Nurejev, která nás zajímá, sice vede „jen“ v horní části stěny Sass Maoru, ale i tak představuje kolem půl kilometru lezení, ke kterému je nutno doskákat po Pytlácké ferratě vedoucí právě kolem kopců Sass Maor a Cima della Madona. Stan
postavíme půl metru od turistické pěšiny. To je vzhledem ke všedním dnům a relativně brzké době nástupu celkem bez problému, až na brablence, se kterými bojujeme o jediný rovnější místo široko daleko. V noci kolem štěkali srnci nebo co to bylo za potvory, ale ráno to vypadá na suprový den. Nikde ani noha, obloha vymetená a před námi je 1.200 metrů tu po pěšině, tu po chytech, zato pořád do kopce. Po vyběhnutí spodku Soldera, přičemž nepotkáváme ani kamzíka, se navazujeme a začínáme se blížit řadě nýtů. Na těchto šesti délkách max. 6 UIAA najdete tak dvě skoby, o to víc však můžete provazovat hodiny v téměř bezchybné skále. Mezi tím se za nás odkudsi dostali 4 nefalšovaní Taliáni a hned je ve stěně veselo. Škoda jen, že borci kromě makarónštiny umí jen špatně německy a my zase kromě češtiny
a trochy hantecu mizerně anglicky. Konečně Nurejev. Třikrát se žádostivě dívám na druhý štand, abych se v příští sekundě ocitl o nějakých 6 až 7 metrů níž zcela v souladu s fyzikálními zákony. Další dvě délky a pomalu začínáme tušit, že i když jsme kousek od vršku, bude ještě veselo. Za křeče od ramen k prstům prý může nedostatek iontů ve stravě, proč se ale musí zrovna teď ionizovat vzduch kolem nás, to vážně netušíme. S délkou za 7c+ nebo 8a, tedy v cestě nejtěžší, si „SIN.ek“ poradí v AF celkem bravurně. Na zkoušení ale není výkon a o počasí ani nemluvě. Poslední délka. Cvaknu štand a jako kdybych řekl kroupy sem, teď, Sinek zařve „lezů“ a voda sem, teď. Každé vycvaknutí expresky je provázeno zablýsknutím se s téměř okamžitou zvukovou kulisou. Přitom je třeba neustále dávat pozor, neboť takový zásah kroupou přímo do oka také není žádný med. Ještě trocha lehčího lezení a už dobírám kousek pod vrškem. Zzzzzz. Jedeš, mucho! Zzzzzz. Dopr… okamžitě zaujímám aerodynamickou pozici vzhledem ke tvaru kopce a těším se, až se možné riziko zásahu rozdělí mezi nás dva. Jenže trocha nespravedlnosti se najde vždycky. Sinek, potvora, „zabzučí“ jen když vystrčí ruku a tak si z toho dělá v rámci možností srandu. Já bzučím pořád a když náhodou vystrčím hlavu, tak začne kapuce mé legendární šusťákovky zlověstně smrdět. „Eliáš“ je sám o sobě prý docela neškodný, ale co je na tom pravdy, nevím. Pocit bezpečí, třeba jako když sedíte na ušáku, si představuji jinak, takže se po půlhodině strašení a doslova nabití energií vydáváme na sestup společně s druhou dvojkou Taliánů. No a pak už si dopřejeme kus oné Pytlácké pěšiny, kterou za svitu rybího oka docházíme chvíli po jedenácté ke stanu s trpělivě čekajícím a určitě zaslouženým pivkem a kořalkou a jídlem. Ráno je jak vymalováno a teplo, že by jeden padl. Po zhodnocení dosavadního průběhu akce, kdy jsme za poslední 4 dny třikrát vstávali v 4:30, jsme naznali, že v nejlepším se má přestat. Navíc se zdálo, že včerejší tzv. „odpolední červnová bouřka“ nebyla v tomto měsíci zdaleka poslední, takže rozhodování nebylo nijak složité. Ke všemu se na naše vzájemně se vyrušivší hlasy těšila celá volební komise. Ještě nezbytná zastávka ve Fieře di Primiero, kde zatím panuje poklidná mimosezónní atmosféra, ale co to? Sem tam jsou k vidění plakáty lákající k zhlédnutí jednoho ze závodů ve světovém poháru v boulderingu. Vše se děje
v parku u kašny - pěkné místo. Navíc nad tím vším drží ochrannou ruku sečtělý hrabě Počtář, jenž ovládá zdejší údolí z bezpečné výšky svého castelu, vyvýšen tak nad své poddané a problémy tam dole, v údolí. Co se ale týče věže či spíše dvojvěží, myslíme si, že společenství BB z Prahy jedné stověžaté by je strčilo do kapsy. Ovšem zdejší atmosféra musí být těžce překonatelná. Finále bylo 14. 6., jenže to už jsme v Brně na PU dvorku kladně hodnotili návrat ve zdraví a těšili se na akce následující. Dík patří tradičně J. Novákovi za obrázky. Forca Makabra! Vilém Pavelka
Resumé: Via Carlesso, VI A3, 8 RP, jak na potvoru 1xAF Jak už jsem poznamenal, v cestě je od každého něco, skála dobrá až perfektní. Vzhledem k možné zajímavosti pro širší horolezeckou veřejnost jsem si vymyslel a nechal namalovat nákres. Metry a štandy (původně 36) odpovídají našemu přelezu, obtížnost jsme taky dávali dle našich dojmů, maje pouze historické, ale pro orientaci dostačující zdroje. ❚ Čas výstupu: 10 až 12 hod. ❚ Čas sestupu: 4 hod. ❚ Co s sebou? Když nevíte, tak tam raději nelezte. Via Nurejev, 7c+ nebo 8a (liší se dle zdrojů). Cesta označována za kontroverzní, ale kdo jiný, než její autor si tenhle způsob (vrtáno od shora) mohl právě tady dovolit? Má už i OS přelez, je v ní 47 nýtů na 200 m včetně štandů (na nich je celkem 14 nýtů), takže pokud dobře počítám, je v sedmi délkách 33 nýtů a dvoje hodiny. A nemyslete si, že to „kdyby se něco šustlo“ háknete. I AF se musí odlézt. ❚ Čas výstupu: záleží na tom o co vám jde ❚ Čas sestupu: 2 hod. na Pytláckou pěšinu ❚ Co s sebou? Určitě smyčky a 12 expresek. Friend či abalak do č. 3 se může hodit. Tak se dívám na poslední Montanu a pokusím se oba výstupy zhodnotit celkově: Via Carlesso: IV, R4, 7a (5c/A1), přičemž „body“ jsou díky sestupu. Via Nurejev: IV, R3, S2, 8a. Zde jsou „body“ bezpochyby za obtížnost. 17
Pokud si člověk chce vylézt nějakou pořádnou „mordu“ někde v horách, vybere si většinou za parťáka někoho, kdo mu to eventualně celé vytáhne, nebo někoho, kdo je absolutně v pohodě. Jen vzácně narazíte na někoho, kdo má v sobě obojí. Jedním z nich je bezesporu čtyřiadvacetiletý, čerstvě ženatý rodák z Roudnice nad Labem Jan Doudlebský –
Doudlebák ❚ Honzo, kdy jsi vlastně začal lézt? Asi ve čtrnácti. ❚ Sám od sebe, nebo tě k tomu někdo vedl? No já jsem vlastně začal už dřív. Jako malý jsem lezl s motyčkami po stromech. ❚ Po stromech, s motyčkami? Jo. No já jsem viděl jednou Spejbla, jak leze s motyčkou na skálu. Tak jsem prostě vzal motyčky, co jsem měl doma, a když jsem uviděl nějaký strom, tak jsem na něj vylezl. Hrál jsem si na horolezce. Jo a taky si vzpomínám, že jsem pak lezl tuhle na Borotíně. To jsem nedávno zrovna koukal a vzpomínal, jak jsem to lezl jen tak v polobotkách, asi jsem tehdy musel mít morálovej záchvat (smích). V Táboře byl tehdy nějaký sportovní krám, tak jsem tam zašel se zeptat, jestli neví o nějakým oddíle. A taky že jo. Tak jsem tam s mamkou zašel. Vendelín, tehdejší předseda, jí řekl, že mně budou stačit jedny starý tepláky a kopačky, a že žádný jiný náklady dlouho mít nebudu. No a pak bác ho! Po roce cepíny, mačky a od té doby platím furt. ❚ Ale to už jsi po stromech nelezl… Poprvé na horách, to jsem byl na Grossglockneru. To jsme chtěli lézt toho Palavicinniho. Jenže tam padaly šutry, tak jsme to nešli. To jsem měl ty tepláky už dvoje a ještě šusťákovou soupravu a kožený boty. Nakonec jsme vylezli nějaký ten Fischerkarkopf nad parkovištěm. Pak v Tatrách s kámošem, co se mu říká Hrošík. To bylo dobrý. Měli jsme matroše, že 18
se nám vešel do jedné přilby. Na to jsme byli hrdí. Někdo tehdy Pájovi Hrošíkovi poradil, že v Tatrách nepotřebuje ani kopačky. Tak si vzal jenom kecky „číny“ a všechno tam v nich lezl. ❚ Vzpomeneš si ještě co jste to tehdy lezli? Počkej, myslím, že na Kozí štít nějakou dokonce pětku a pak na Černý štít Stanislawskýho. ❚ Hmm, to je pěkná cesta, pevná… No to jo. Já měl sedák, co mi kdosi šil tady v Táboře, s takovým plastovým okem. Do toho oka jsem navěsil všecek matroš a on mi i s tím okem upadl (smích). Naštěstí jenom o pět metrů níž na polici. Taky jsme měli smyčky. Ale protisměrný uzly jsme neznali a vůbec jsme toho moc nějak nevěděli, takže se furt někde něco povolovalo a nedrželo. ❚ Tak to jsi dítě Štěstěny. A jezdíš ještě do Tater? No ty brďo, naposledy jsem tam byl v devadesátým devátým. Jinak jsme tam jezdili každý rok, vždycky v létě a v zimě. ❚ A jinak lezeš asi převážně v Alpách? No docela jo. I když loni jsem stavěl barák (ne můj) a byl jsem jenom na pískách a v Kyrgyzstánu. Ale rád vzpomínám třeba na Marmoladu. To jsme lezli třeba Rybu. Nastupovali jsme kolem jedný hodiny, na pohodu. Jako že kam dolezem, tam dolezem. A bylo asi sedm večer, najednou jsme byli až v Rybě a slanili jsme.
❚ Počkej, proč jste to nelezli dál? No my jsme před tím zkoušeli Spéchio, ale to jsme nevylezli. My jsme si to totiž vybrali podle nákresu, že tam jsou nýty, tak jako že to bude pohoda. Jenže ty nýty byly po patnácti metrech, často jen dva na délku. ❚ …a vy jste měli jen expresky?! Měli jsme i friendy. Jenže zrovna v té devítkové délce jsem je zapomněl na štandu. To se mi v životě nestalo! Dal jsem čoka, pak byla nějaká skobka, shnilý hodiny, pak byl dost blbej krok a nýt. Tam jsem to háknul, protože to bylo už fakt těžký. A pak dvacet metrů ke štandu už jen háčky, protože friendy visely dole. Tak jsme radši slanili, protože já měl dost. Druhej den jsme si řekli, že si jen tak v elasťáčkách někam vyběhnem a spravíme si chuť. Tak jsme lezli tu Rybu. ❚ To mi tuhle vyprávěl Stoupa, jak jste byli spolu v Kyrgyzstánu, že nikoho ještě neviděl tak rychle hákovat jako tebe. Prý jsi „valil“ hodně rychle nahoru a pak taky dolů. (Smích) Jo, to bylo dobrý. Seděl jsem ve friendu a chtěl jsem si vybrat toho, co jsem měl pod sebou, aby mi nedřelo lano. Stoupa na mě ještě volal: „Počkej, já si tě vyfo… “ a najednou bzzz, a byl jsem dole. ❚ Prý sis odskočil až do štandu. Teda spíš deset metrů pod štand… To byla taková věžička. Vlevo od ní byl štand na špatných čokách. Já jsem naštěstí lezl doprava a jak jsem padal, lano šlo přes vklíněný balvan v komíně mezi věžičkou a stěnou a kupodivu se ani nekouslo (smích). ❚ Prý dobrých patnáct metrů! Ty brďo, právě! My jsme to tehdy odhado-
vali na takovejch dobrých osmnáct, ale pak jsme se shodli, že patnáctka zní líp a hlavně věrohodněji. To jsem si tehdy lanem propálil „tři vrstvy oblečení“ až na kůži a obrátil jsem si nehet. ❚ A Stoupa to pak dolezl? Ne, chtěl jsem si to vylézt, protože to byla pěkná délka, pěkná A4–. ❚ Ty to popisuješ jako ranní cestu do práce. Bojíš se vůbec padat? (Smích) Už ani moc ne. ❚ Navíc to s tím jištěním ani moc nepřeháníš. Co vím, tak třeba ledy skoro vůbec nejistíš, nehledě na to, že lezeš jen ty šestkový a těžší. Ne, ne, lezu i pětkový ledy. Tuto zimu třeba v Maltatalu jsem lezl takovej 370 m dlouhý žlábek za pět, pět plus. Katedrála se to myslím jmenovalo. ❚ No počkej, ale to bylo sólo. Jo. To mi tak nějak cvaklo, najednou jsem si vzal panenku na záda a vylez jsem si to. Bylo to pěkný. Sám víš, že někdy se ani moc jistit nedá. Tuhle jsem lezl v zimě nějaký šestkový rampouch se Stoupou. Vrtám šroub a najednou vidím, jak celý ten rampouch pěkně napříč praskl. Tak jsem to rychle vyvrtal ven a mastil jsem nahoru. Tam jsem obhodil dva pořádně macatý smrky, kdyby se to se Stoupíkem náhodou utrhlo… To jsem se fakt bál, protože před tím jsem se s Bačou rozhodoval, jestli si dáme Supervisora nebo Mordora. Protože Supervisora jsem už jednou lezl, padla volba na Mordora. No a jak jsme ho lezli, tak se najednou ten Supervisor zřítil. Hodinu po tom, co jsme šli pod ním. To mě polila hrůza. ❚ Na skále taky sóluješ? Jednou jsem lezl na Dachl na Gesause nějakou 6+ A4 staré klasifikace.Nově by to bylo tak A2, A3. Byly to takový převislý schody a dlouhý traverzy, což je pak zážitek vybírat jištění, však víš. Nastupoval jsem ve tři hodiny. Na pátý délce měl být bivak. Samozřejmě, že tam byla akorát střecha jako kráva a kolmá stěna. No mohl jsem vědět, že oni tam měli sítě! Musel jsem si udělat takový sedátko z batohu. Ale sranda je, že já se fakt parádně vyspal. To byl asi můj nejlepší bivak. ❚ Takže Honza Doudlebský doporučuje pouze závěsný batoh… To jsem já blbec měl s sebou jenom dva litry vody. A ono bylo vedro jak na Sahaře. Večer jsem vypil kondenzovaný mlíko, a pak jsem druhej den byl opuchlej jako balón. Nahoře jsem potkal kluky, co lezli vedlejší cestu, kteří mi dali naštěstí napít. Jinak bych tam někde asi zhebnul. Dole jsem pak narychlo vypil tři piva a cestou do auta jsem hodil ještě asi čtyři salta i s batohem, jakýho jsem měl motáka (smích). Ale je to pěkná cesta. Volně bych to tipoval tak za sedm plus až devět – čtrnáct převislých délek.
❚ A co bigwally? Zatím jen ten Pik 4810 v Kyrgyzstánu, co jsem byl loni. To je sice 90 % pakárna a zbytek lezení, ale baví mě to. Navíc se Stoupou lézt, to je super. Pořád chtěl třeba fotit, stále to samý: „Tu přilbu ještě otoč, ať jsou vidět reklamy,“ no a pak nám kvůli tomu spadly salámy a šumáky (smích). Pak jsme chlastali jen horkou vodu, žrali pudink a v BC potom ještě kouřili Zákořkovy cigára. ❚ Lezeš těžký věci, trénuješ nějak? No, tak přes zimu občas na campusu, dokud mě to baví. Většinou jen dva měsíce. Spíš jezdím na kole a lezu venku. Zrovna jsem si teď koupil freeridový rám, tak se učím skákat a rád si dám taky crosscountry. To se člověk fakt vyřádí. ❚ Takže až tě dlouho nikdo neuvidí na skalách, tak jsi právě vyhrál Sudety nebo Krále Šumavy. (Smích) No jo, je to vášeň. Ale lezení je lezení. ❚ Hraješ na RP, PP a OS? No to jo. Třeba teď se mi na Sokolčí podařilo minulý víkend přelízt na OS Cestu chudáků za 9–. Tak to byla radost. Osobně si považuju jenom OS. Člověk tak leze a dá tomu všechno. Když vidíš ty „Kamýkáře“, jak lezou a najednou slyšíš: „jéé, já jsem se špatně chytil“ a spadne. No tak jsem se chytil blbě, ale rvu to přece dál, na doraz, ne (smích)?! ❚ A děláš taky nějaký cesty? Jo, občas jo. ❚ Kolik jich máš? To já nevím. ❚ Nepíšeš si to? Jo, píšu, ale nevím. ❚ A deník cest, co vylezeš, si vedeš? No jo, cosi si píšu. I když moc jsem tomu teď nedal. ❚ Jako že si teď moc nepíšeš, nebo nelezeš? Nepíšu a nelezu. Teď jsem takovej usedlej (smích). ❚ Tak jsi taky čerstvě ženatý! Myslíš, že jde dohromady spokojený manželství a lezení? Myslím si, že jo. Renča navíc sama dobře leze. A i na svatbě se lezlo. To bylo dobrý. Když jsem se paní, co nás oddávala, ptal, jestli se bojí výšek, tak říkala, že v pohodě. Pak se nahoře furt držela rukama stolečku. Ale oddala nás (smích). ❚ Co lezecký plány, sny? Máš? No asi dolézt to Spéchio di sara na Marmošce, Himál mě taky docela láká, a člověče, sólo prvovýstup musí být taky docela zážitek… ❚ No tak ať se tě štěstí pořád drží a dík za rozhovor! ptal se: Janek Bednařík 19
Tak, trvalo to víc než rok, ale stálo to za to. To co je prý v některých oddílech záležitostí několika týdnů je v našem oddíle celoroční proces. Metamorfóza z totálního nelezce nebo stěnového povaleče v nadějného climbera má v Lokomotivě poněkud delší trvání. Vždyť lezení není jen sport, ale ani životní filozofie – snad je to něco mezi atd., jak by vám s radostí zapřednášel náš hlavní instruktor Zoban, no a jako takové se přece nedá naučit, natož tak pochopit za pár dní v Krasu… Člověk by řekl, že pojem Horoškola je dost jednoznačný: škola lezení v horách. Jenže. Jenže než jsme si poprvé na nějakou tu horu sáhli, trvalo to půl roku. Skalky? Ne, ne, ani to ne, první týdny se vyznačovaly činností zcela odlišnou: v útrobách brněnského hlavního nádraží a později v hospodě se naše plus minus patnáctičlenná skupinka adeptů scházela čtvrtek co čtvrtek, aby prostřednictvím „přednášek“ zatím jen zpovzdálí nahlížela do tajuplného světa horolezectví. Přestože to byla „suchá“ teorie, rozhodně to nebylo nezajímavé, pro většinu z nás to byl opravdu nový svět: to, že za rohem máme nějaký Kras a že nejvyšší horou naší bývalé vlasti je Gerlach sice většina z nás tušila, ale co je to Düllfer, co dělat při proražení hrudníku nebo utopení v plese, proč se na písek nemůže po dešti nebo jak se proboha slaňuje s nějakým kyblíkem – to pro nás byly poznatky z oblasti, jež se v mapách označuje slovy Terra Incognita. Přednášek jsme absolvovali devět, snažily se co nejlépe pokrýt základní teorii (horo)lezectví a souvisejících oborů: dvakrát zdravověda, matroš (na který jsme koukali se zatajeným dechem a v duchu přemítali, kde na to máme vzít), bezpečnost, meteorologie, místopis, trénink, etika a ochrana přírody, pohyb v horách. Tečka. Hotovo. Jde se do skal. Do skal? Blbost, teď jsme byli pouze způsobilí k tomu, abychom si oficiálně šáhli na překližku! Navazování, Düllfer v praxi, nácvik pádů – aspoň že tohle šlo rychle. První výjezd by se v retrospektivním pohledu dal zhodnotit jako skoro zdařilý pokus o ra-
(Horoškola HO Lokomotiv a Br no 2002 – 2003 očima nov áčků) foto: Ondřej Nádvorník
dikální snížení našeho počtu nebo alespoň o zničení iluzí. Za mrazivého březnového dopoledne jsme se sešli ve Sloupu u skály zvané Indie, shodili jsme batohy do všudypřítomného bahna a instruktoři se jali tahat první cesty. V okamžiku, kdy jsme nastoupili na připravené „topropy“ my, se dosud azurová obloha s rychlostí blesku zatáhla a začalo sněžit. Prsty promrzlé na kost, mokré vápno… no, prý si máme zvykat nebo co… Několik prvních cest bylo bojem o holé přežití, ale po přefoto: Čeněk Fajt
20
jití sněhové vichřice se počasí naštěstí umoudřilo, a tak jsme byli posléze nahnáni i do cest typu Indie nebo Cesta černých (7 UIAA), což byl fakt dobrej vtípek. Jako první lezecká zkušenost – paráda. Příjemným překvapením pro nás tedy byly o pár víkendů později Sušky: sluníčko, trička, kraťasy, pohoda! Pravda, nezkušený nováček má trochu tendenci nevěřit smyčce provázané hodinkami o průměru palce, ale nakonec to je problém prvního. A šance lézt na prvním se nám ještě nedostalo – ani teď ani za týden dva na Drátníku, kde jsme zase pro změnu vyzkoušeli, jaké to je spát pod širákem ve sněhu a jak se leze v pohorkách, jak si ručičky mají hledat zasněžené chyty a jak z kruhu vylamovat krápníky. Dalšími skalkami, se kterými jsme se měli podle plánu seznámit, byly Baby. Aby bylo něco nového, tak trojkové lezení v mokru, mrholení a nakonec opravdu exkluzivní cesta zpátky: asi deset kilometrů chůze a marných pokusů někoho stopnout, pak dva stopy a nakonec vlak – třicetikilometrová cesta za pět hodin… Po nasbíraných zkušenostech v Česku jsme byli shledáni způsobilými ke konfrontaci se skalkami slovenskými, tedy hurá na Súľov! Konečně jsme se dostali k pořádnému lezení: už to nebyly trojky nebo čtverky, ale TR jsme si mohli vyzkoušet i třeba sedm minus – ne že by to někdo z nás přelezl bez mnoha odsednutí, ale… Navečer konečně přišla ona dlouho toužebně očekávaná chvíle: „Tak si vyberte něja-
foto: Ondřej Nádvorník
kou čtyrku a zkuste si to vytáhnout. A ne abyste padali!“ Pocity, které se v člověku hromadí po dosažení vrcholu první cesty stylem OS, se snad nedají pořádně zapsat. Radši se ani nebudu pokoušet. Druhý den jsme se posunuli na Predhorie – úspěchy ze Súľova nám daly křídla a tak povíkendová bilance obsahovala i nějaké to 6– RP. Každopádně si myslím, že by se sem měli podívat všichni začínající lezci – dají se tu najít lehké cesty i motivace do mnoha dalších let, potenciál těchto oblastí se zdá nekonečný a k tomu ta kýčovitá příroda kolem! Po bílých slovenských vápencích na černou Rabštejnskou břidlici! Tolik lezců jsem ještě za víkend neviděl, ale taky jsem ještě za sobotu nevylezl dvacet cest. Pro začátečníky je to skvělá oblast – trojky, čtverky, snad nic těžšího než šestky se tady nevyskytuje a sem tam si můžou metodicky zkusit založit nějakého toho frienda. Snad by se mohlo zdát, že se ta horoškola trochu rozplynula, ale chyba lávky, na konci června nás totiž čekala první opravdová meta: zkoušky. Místo konání – Drátník jsme už znali a taky jsme od loňských nováčků přibližně věděli co nás čeká. Prvním úkolem bylo vytáhnout nějakou primitivní trojku, ale zato jen
s vlastním jištěním a štandem, nakšírovaní do prsáků a v helmách. Ty naše vlastní štandy určitě nebyly na škodu, protože týden před zkouškami se přejišťovala Orlí stěna a měnily se všude slaňáky, a řekl bych, že i jakkoli se viklající frend je lepší než borhák, který považuji za tutový jen do té doby, než ho někdo vyndá rukou (stalo se). Praktická část pak ještě obnášela scházení ve smyčkách, prusíkování a nakonec chytání pádu, což se realizovalo za pomocí asi čtyřicetikilové pneumatiky, kterou jsme chytali jak do osmy, tak přes rameno. Padala asi jen z pěti metrů, přesto byla valná většina z nás brutálně stržena do štandu – smyčky kolem stromu. Opravdu si člověk při praktické zkušenosti některé věci uvědomí daleko lépe a určitě trvaleji než desateronásobným prostudováním Schuberta… Večer ještě proběhl teoretický test, ze kterého si konkrétně pamatuji jen na kreslení Yes a No postaviček pro signalizaci vrtulníkům… Kdo prošel, může do Tater! (Prošli jsme všichni, teda kromě několika, kteří to vzdali už dřív na jaře.) Skok ze skalek do (letních) hor je snad ještě větší než z překližky do skal. A to nemluvím o zimě. Ale nebudeme předbíhat událostem: na Popradské pleso jsme se do-
stavili plus minus v plném počtu a bez jakéhokoli oddechu jsme byli okamžitě nahnáni na rozličné túry. Na probuzení po probděné noci ve vlaku je trek na Ošarpance opravdu skvělý, zvlášť ve sněhových přeháňkách. Lezení se provozovalo hlavně na Ostrvě, na Ošarpancích a na Volovce, kde jsme po pár dnech mohli lézt i na prvním. Za týden v Tatrách jsme si stačili slušně zvyknout na všechny ty nové věci: moc borháků se tu nevyskytuje, místo festovních jedniček tenounké půlky, pobíhání po suťoviscích i slaňování do neznáma, a taky nádherné výhledy do dolin a ten pocit, když člověk vyleze na nějaký opravdový vrchol, ne ke slaňáku na konci cesty… Po letních Tatrách jsme měli relativně volno, další akce se uskutečnila až v prosinci. Ale jaká akce! – vyfasovali jsme různá podivně vyhlížející a většinou pichlavá železa a s tím že prý se bude teď lízt. No potěš pánbůh. V Jeseníkách v „Divokáči“ se rozhodně nevyskytovaly převislé krápníkovité ledopády, na které jsme se těšili po prosvištění nějaké té staré Montany, ale něco, co se spíš dalo zařadit do kategorie visutých zahrad. „Motyka“ je pro ta železa velmi příhodný název… Jako nováčci stejně musíme lézt, na co nám ukážou. Nakonec to nebylo tak špatné, jak to zdola vypadalo, prohrabali jsme se třemi délkami drnů plus sem tam i trochou toho dry– toolingu a za pár hodin jsme byli nahoře. A abychom nepřišli ani o ty ledy, v neděli jsme půl dne cvičně mlátili do Vysokého vodopádu. Další akce splněna, cesta k závěrečným zimním Tatrám je volná! K poslednímu kroku Horoškoly se už bohužel neodhodlali všichni – některým už i letní horské lezení připadalo jako ztráta času a tak to zimní radši vynechali ve prospěch skalek někde v teplých krajích. Kromě toho se jelo zrovna v době chřipkové epidemie, což na účasti taky moc nepřidalo. Nicméně několik z nás se na Popradské dostalo. Po obligátním Zobanově uvítání „Ahoj parchanti!“ jsme milostivě dostali tři čtvrtě hodiny na vydechnutí a potom „Marš do Zlomiskové, my vás tam na lyžích doženem.“ Tam jsme byli poučeni o lavinách a vyzkoušeli jsme si sjíždění svahu po prdeli a brzdění cepínem, což byly dovednosti pro další dny naprosto nezbytné, hlavně vzhledem k tomu, že z nováčků neměl lyže skoro nikdo a nějak se ten sestupový žlab sjet musí… Během týdne jsme si mimo jiné skoro všichni vylezli na Vysokou, odkud má člověk kompletní Tatranský místopis jako na dlani, tedy pokud má štěstí na počasí, což jsme teda měli – totální azúro, pět dní prakticky bez mráčku. Kromě klasických travně– skalních mixů se našly i nějaké ty ledy a tak jsme si snad zkusili všechny dostupné druhy lezení. Na závěr každý z nás dostal takový malý kousek papíru s tím, že teď už si může padat na vlastní zodpovědnost. Orlík P.S.: Jo, ještě bych chtěl na závěr poděkovat všem těm instruktorům, kteří si s námi dali tolik práce. 21
Východní stěna Dhaulágiri
Cynik by namítl: Budou levnější vrcholy a volné base campy aneb
O Nepálutrochu jinak V červnu 2001 zastřelil nepálský korunní princ Dipendra devět členů královské rodiny včetně krále samotného. Dopad 11. září na turistický ruch ve všech zemích v okolí jakéhokoliv „–stánu“ byl drtivý a pro Nepál se zdál být po tragédii královské rodiny poslední kapkou. Navíc ale maoisté v Nepálu o několik týdnů později provedli útoky na vojenské základny, charakterizované jako nejhorší násilí za celou šestiletou historii nepokojů. Jizva v nepálském turismu se začala ještě prohlubovat. Neprodleně po incidentu v královském paláci vyhlásil nový král Gyanendra stav ohrožení, načež většina ministerstev zahraničních věcí ve světě začala nabádat občany svých zemí ke zrušení svých cest do Nepálu. Už na podzim se rozběhly všechny mechanismy, které měly vyvést Nepál z krize. Nepálská rada pro turismus na svém webu otevřeně zvala novináře, aby se přijeli přesvědčit, jak klidná je jejich země. Vláda zaujala jasně komunikované stanovisko: „Čin duševně vyšinutého prince se nemůže odrazit na situaci celého Nepálu, který má stále stabilní vládu.“ 22
Když se později objevily maoistické útoky, restauroval marketingový šéf rady pro turismus toto stanovisko na: „Určitě máme několik problémů, ale dosud jsme nezaznamenali jediný útok proti turistům.“ Americké ministerstvo zahraničních věcí toto stanovisko potvrdilo a doporučilo turistům zvýšenou opatrnost. Turistický průmysl, přinášející Nepálu 170 milionů dolarů ročně, byl v troskách. Počet zahraničních turistů klesl v listopadu a prosinci na 50 %, z celoročního hlediska byl turismus pod 21 % v porovnání s předcházejícími roky. Po celou podzimní sezónu nebylo poprvé od roku 1949 na nepálské straně Everestu po horolezcích ani vidu ani slechu. Nepál neustrnul, 24. prosince 2001 zástupci vlády prohlásili, že jedním z kroků bude otevření 103 dříve zavřených vrcholů a zrušení omezení horolezecké činnosti v šesti oblastech. 103 uvolněných vrcholů v jednu chvíli je nejvyšší uvolněné množství v historii. (Omezení bylo dříve zdůvodňováno bezpečnostními pravidly na státních hranicích.) Počet vrcholů, na kterých byla povolena horolezecká činnost, se tak vyšvihl na 263. Všech-
foto: T. Roubal
ny tyto vrcholy jsou rozesety po celém území Nepálu, zpřístupnily se tak šestitisícovky okolo Everestu, stejně tak i pětitisícovky v okolí Annapurny. Pro lezeckou veřejnost se tak otevřel doslova nový svět. Vláda se rozhodla začít novou etapu, s cílem získat Nepálu novou image. Nicméně „stará“ etapa ještě neskončila. Vlna násilností pokračovala i v roce 2002. V únoru bylo zavražděno 137 lidí včetně civilistů. V březnu dokonce maoisté v médiích oznámili, že boje mohou v následujících měsících ještě vrcholit a současně varovali turisty od návštěvy Nepálu. V letošním roce, roce 50. výročí Hillaryho a Norkeyova výstupu na Mt. Everest, byl Nepál připraven uvítat na oslavách desetitisíce horolezců z celého světa.Všichni zainteresovaní věřili, že to je příležitost, kterou si nenechá většina milovníků hor ze západního světa ujít a sami se při té příležitosti přesvědčí o bezpečnosti cestování po Nepálu. Návrat nepálského turismu zpět na výsluní byl nadosah. Po všech událostech minulých let však letos zastihla nepálský turismus pohroma SARS. Před třemi lety přijíždělo do Nepálu téměř půl milionu cestovatelů ročně, v loňském roce to bylo 200.000, po explozi SARS se podle Joy Dewana (prezidenta NATA Nepálská asociace cestovních agentur) stav turistů téměř ze dne na den snížil na 30 %. Život jde dál a o budoucnosti lze spekulovat, sázet na mnoho možných variant dalšího vývoje nebo taky nad tím vším jen mávnout rukou. Filip Čalek foto: T. Roubal
T
elluride je malé městečko v úzkém údolí, zaříznutém v klínu Skalistých hor. Oblasti vévodí bílá „čtrnáctitisícovka“ Mount Wilson (14.246 stop, tedy 4.342 m). Když přijedete proti proudu dravé řeky San Miguel, v Telluride se octnete přímo na Main Street. Regulérní silnice v jejím pokračování hned za městečkem končí, jen kousek pod věhlasným vodopádem Bridal Veil Falls, známým všem ledolezcům. Stráně prokvetlé různou zelení jehličnanů a svěžích osik (jej, ta lahoda pro oči na podzim!), spousta kytek, a těsně za posledním barákem jezírko bobří rezervace, na střeše hradu vodních myšáků hnízdí kačky – takže nerušit! Pohádka. „Zaparkujte a zahoďte klíče od auta! Telluride je jen deset bloků dlouhý a šest bloků široký…“, to praví jedna z pouček pro návštěvníky – a má pravdu. V městečku poklidná
Tak a právě tady koncem května probíhal již dvacátý pátý, výroční MOUNTAINFILM 2003. Stříbrný festival ve stříbrném městě. Roku 1979 jej založili Bob Craig, Lito Tejada–Flores, Bill Kees a Royal Robbins. MOUNTAINFILM se každoročně zlepšoval a sílil a dnes spolu s festivaly v italském Trentu a kanadském Banffu neodmyslitelně patří do „světového triumvirátu“ festivalů tohoto typu. MOUNTAINFILM 2003 kromě vlastního jubilea oslavoval tři vý-
uvolněná atmosféra, usmívající se, příjemní, přátelští lidé. Nikdo vás nepřejede, ani kolař na chodníku! Otevřená auta s foťáky a šrajtoflemi na sedadlech, nikde žádný zloděj. Vlídný šerif a jeho pomocníci se co chvíli zviditelňují pomalou jízdou a bdělým okem. Zdálo se, že jejich jedinou starostí je zahánění neukázněných pijáků zpět do baru – i pouhé pivo na veřejnosti je zákonem zakázáno!
znamná horolezecká výročí, pojící se k nejvyšším horám světa: 50 let od prvního známého výstupu na Everest, 40 let od prvního amerického výstupu na Everest a 25 let od prvního amerického výstupu na K2. Hezky se to sešlo! Není divu, že se sem sjely snad všichni, kdo v horolezectví a „všem okolo“ něco znamenají. Nejstarším z nich byl téměř stoletý Norman Vaughan. Někteří však už nikdy ne-
25. MOUNTAINFILM TELLURIDE 2003 Stříbrné výročí ve stříbrném městě
přijedou. MOUNTAINFILM 2003 vzpomenul jména těch, jejichž židle nenadále zůstaly prázdné: Göran Kropp, Bob Fulton, Barbara a Galen Rowell, David Lavender, Cliff Ward... V celodenním Moving Mountains SYMPOSIUM, věnovaném historii, vývoji, současnosti i budoucnosti Nepálu, vystoupila řada nejvýznamnějších osobností, které k tomu mají co říci – z Nepálu, Tibetu
Od shora dolů: John Catto s redaktorem Montany při závěrečném pikniku. Foto Chuck Grossman Zastávka u La Garity před Penitente Canyonem Main Street, Ajax a Ingram Peaks. Foto laskavostí Telluride & Mountain Village Visitor Services
23
Od shora dolů, zleva doprava: Wilson Arch cestou z Monticella do Moabu Telluridská Main Stret, Last Dollar Saloon a vzadu Ajax Peak Mexican Hat u hranice Utahu s Arizonou
Od shora dolů: Pohoda s kamarády v mexické hospodě, vepředu John Catto, vzadu jeho Jenny Dr. John McCall (lékař kanadského rychlobruslařského týmu a s přezdívkou „doktor John“ léčitel všech horolezců) a Allen Hill v Last Dollar Saloonu
24
i USA. A k padesátce prvního známého výstupu na Everest zde uspořádal zvláštní výstavu National Geographic. Buddhistické modlitební praporky byly nosným motivem titulní strany parádního festivalového katalogu, neotřele řešeného plakátu MOUNTAINFILM 2003 i kovových cen pro vítěze. A v himálajském duchu se nesla i výzdoba Telluride. U všech budov, v nichž se odehrávalo cokoli festivalového, se na dlouhých šňůrách „ve větru Skalistých hor“ vesele třepetaly pestrobarevné modlitební praporky. Organizátoři kmitali a přátelsky vítali každého návštěvníka v „nervovém centru“ festivalu, Hospitality Center na Main Street. Tady se zařizovalo vše od lístků a ubytování až po osobní vzkazy – a tabule byla hojně využívána. Společenský život (pomineme-li představení) se totiž převážně odehrával v četných hospodách a barech, slavným Sheridanem (1895) počínaje a pivovarem Smuggler’s konče (vskutku dobré místní pivo!) – bez vzkazu jste kamaráda mohli hledat celý večer a nenajít, přestože byl jen pár metrů za rohem! Vzpomínali jsme, jak jednoduché to bylo vloni v Trentu, kde se skoro všichni několikrát za den objevili v jakémsi přirozeném centru, velkém „žracím hangáru“ – ten v Telluride citelně chyběl, festival by prý k jeho instalaci potřeboval výjimku ze zákona proti pití alkonápojů na veřejném prostranství (a bez piva by stan zel prázdnotou)! Jádrem festivalu ale přece je přehlídka filmů. Sešlo se jich požehnaně, více než stodesítka z celého světa, od minutových klipů po tříhodinové maratony, v širokém žánrovém záběru. Řada filmů pochopitelně plula na vlně slavných výročí – série výběru The Best of Everest (v katalogu zviditelněná výročním logem), další filmy o Everestu (z nich obdivovatele historie zvláště potěšil krátký snímek Wings Over Everest z r. 1933), o Chogori – K2, o Tibetu… Promítalo se hned na šesti místech. Dole v Telluride pyšný Sheridan, útulný a „dřevařsky“ autentický Nugget, dále Masons a Library. Na kopci v High Campu Mountain Village filmy běžely v Conference Center a malém kině Bijou. Aby návštěvníci při přebíhání z biografu v údolí do kina na kopci a zpátky nemuseli podávat nadlidské výkony, od rána do půlnoci tady frčela kabinková lanovka – zdarma! Ani tak se nedalo vše stihnout, byť filmy byly na plátně opakovaně a organizátoři se obdivuhodně snažili o takový rozpis pro-
gramu, který by „všestíhatelnost“ aspoň teoreticky umožňoval. Z té filmové záplavy se mým favoritem stal půldruhahodinový Vertical Frontier (2002, režie Kristi D. Cohen) o vývoji lezení i „bydlení“ (Camp 4!) v Yosemite od raných počátků k dnešku, perfektně zmáknutý mix historické i současné metráže s fotografiemi a interview s nejvýraznějšími postavami. Často se tajil dech, ale mnohdy se kino i hlasitě smálo – zvučné legendy nejsou ani po letech žádní suchaři! Škoda, že na fesťák nedorazil jeden z nich, původně ohlášený Yvon Chouinard. S filmem tu ale byla čerstvá matka Lynn Hill a Ron Kauk. Vertical Frontier vyhrál vloni v Banffu, ale letos v Telluride na něj kupodivu cena nezbyla – taková tu byla konkurence. Soutěžil zde i „náš“ Jump!, který právě před dvěma lety na fesťáku v Teplicích zahájil vítězné tažení světem a doposud získal 13 cen, z nich řadu nejvyšších. V Telluride, kde končila jeho festivalová šňůra, však již neskóroval (že by se zasek právě na té pověstné třináctce?). Nepropadl u diváků ani u poroty, její členové však prý usoudili, že Jump! toho již „pobral“ dost a je dobré dát příležitost i jiným filmům…. Jakousi cenou útěchy bylo TV interview, které John Catto absolvoval v čepici námi všemi oblíbeného pivovaru Svijany, pár Z & P tam zase poskakoval (jako po celý festival) v barvách Rock Pillars / Ocún a Direct Alpine. Na ulici se co chvíli mihli „dobře vyvážení unicyklisti“ Kris Holm a Nathan Hoover, hvězdy filmu Into The Thunder Dragon (autor Sean White). Extrémní horská kolařina na jediném ráfku pod zadkem a bez řiditek v jejich podání vypadá jako samozřejmá jednoduchost, dělají „na tom“ i přeskoky (to by bylo něco pro doplnění Jumpu)! Pětičlenná porota MOUNTAINFILM 2003, jíž mezinárodní punc dodával mnichovský filmař Georg Deghan (Don Bachman, George Gage, Flo Stone a Nevada Weir jsou z USA), „rozdala“ festivalové ceny takto: Best Of Festival: Amandla! – A Revolution In Four Part Harmony; L. Hirsch & S. Simpson (JAR). Best Mountaineering Film: Mountain Men – The Ghost Of K2; M. Conefrey (UK). Best Adventure Film: Yenisey River Expedition; R. Quinter (CAN).
Best Environmental Film: Ape Hunters; J. Bristow (UK) – zajímavost, tento film nebyl v katalogu, přibyl do soutěže v poslední minutě! Best First Work: The Cloggers Of Putneyville; S. Engesser (USA). Best Independent Documentary: The Beast Within; J. Davis & J. Silber (USA). Celebration Of Community Award: The Ballad Of Arthur Muldoon; J. Franks (Telluride). Voice Of Humanity: Robert Capa – In Love And War; Anne Makepeace (USA) + War Photographer; C. Frei (CH). Human Spirit: Pale male; F. Lilien (USA). Vyhlášení výsledků při Closing Picnic bylo na nádherné, prosluněnými osikami obklopené travnaté terase nad hlubokým údolím, naproti zářil zasněžený Wilson Peak. Po troše strunné hudby porota nejprve udělila ceny Kidz Kino dětským filmařům a poté přešla k hlavnímu programu. Když zjevně nesvůj nečekaný vítěz Lee Hirsch přebíral hlavní cenu, řekl: „Jsem nervózní… wow… a taky potřebuju čůrat!“ Nebylo divu, po dobré krmi teklo proudem sponzorské pivo od New Belgium Brewing Company. Škoda jen, že se „to“ všechno hned po vyhlášení výsledků rozprchlo a z kýženého společenského večírku nebylo nic. A tak nás „české sirotky“ Allen Hill napěchoval do jeepu Cherokee a vyvezl „kousek za město“. Projevil se nejen jako skvělý hostitel, byl i vynikajícím průvodcem. Zná tu každou cestu i škvíru, patříval k americké lezecké špičce „desert rats“. Díky jeho fantastické péči jsme se pokoukali i (zlehka) sáhli na skálu. Jen kdyby nás nemořil úděsnej hic – všude o deset stupňů víc než obvykle (a mne by sklátilo i to obvykle)! Komorní Penitente Canyon poblíž La Garity (i s „kajotýs“ jsme si po tequille s Allenem zavyli), polopouštní liduprázdný Gypsum Valley, rozpálený Sand Island u vodnaté San Juan River a Mexican Hat na okraji Monument Valley, Canyonlands, Indian Creek s pověstným Super Crackem, Castleton Tower a divoké Fisher Towers nad řekou Colorado. Tam jsme strávili krásný večírek s vynikajícím horo-
lezcem (K2 i Everest) a spisovatelem Gregem Childem. S přítelkyní Renné přivezli dobré (!) pivo a nabídli osvěživou sprchu – ta bodla! Cestou zpět do Denveru jsme se zastavili u Johnovy ženy Jenny v jejich „skromném domečku milovníka přírody“ v zelených stráních naproti bílému Mount Sopris. Nakonec nám dobře navařil Roban Teissler – vůdcoval i fakt bezva jistil v Grand Thompson Canyonu, Eldorado Canyonu, na Lumpy Ridge v Estes Parku. „Our best fiend“ PP & paní ZP se mezitím postarali o vzruch na Longs Peaku... Nezapomenu na Neptune Mountaineering v Boulderu, superkšeft a zároveň skvělé horolezecké muzeum, nadité množstvím historických fotografií, starým i prastarým matrošem (tam bych vydržel týden!) – majitel, vášnivý sběratel, sem přesunul svoji sbírku z domova. V Denveru mne „matrošblázna“ potěšila návštěva největšího obchodu REI v USA, a ještě víc nedalekého útulného horolezeckého krámku Wilderness Exchange Unlimited na Platte Street, přímo naproti bývalé fabrice legendárního Billa Forresta. Na fasádě jsou zbytky zkušební „věže“, na níž Bill před pětatřiceti lety testoval své první unikátní úvazy, předchůdce všech dnešních „sportovních“ sedáků! Posezení v Kerouacově baru hned za rohem dokreslilo mé pocity. Než Airbus 340 zamával křídly ke zpátečnímu letu, stihli jsme si ještě s Allenem máknout na Sphinx v oblasti South Platte, jen pár metrů vedle světoznámé Sphinx Crack (to prý byla první 5.13), zajít k devadesátiletému panu Greenovi do jeho autentického General Store v Pine a popít v neméně autentické a proslulé lezecké putyce Buck Snort Saloonu. No a pak…. text a foto: Chroust Poděkování: Za pohostinnost a veškerou pomoc děkujeme vedení MOUNTAINFILM 2003, Ricku Silvermanovi, Paulu Kallmesovi, Lance Waringovi, ALPENGLOW Johnu Cattovi & Allenu Hillovi a jejich manželkám, Robanovi a Hance Teisslerovým (všem i za svatou trpělivost!). Za prvotřídní, funkční i slušivou testovací výbavu děkujeme firmám ÁDR DESIGN / HOLM, DIRECT ALPINE, OCÚN / ROCK PILLARS, PROSPORT / LOWA. Za trika a čapky pro americké přátele, milovníky českého piva, děkujeme soukromému pivovaru SVIJANY (zal. 1564 – krátce po objevení Ameriky!). 25
The Banff Mountain Film Festival World Tour 2002/03 – Jičín 14. června 2003 Thomas Ulrich - They Don‘t Want to Understand It ... Cerro Torre
Cesty dobrodružství vedou po mnoha stezkách – od přelézání budov v Boulderu v Coloradu k překonávání východního hřebene Annapurny; od prolamování jazykových a kulturních bariér v Karakoramu k mladému sportovci s tělesným postižením, který na horských lyžařských svazích posouvá hranice lidských dovedností. The Banff Mountain Film Festival (BMFF) je na svém světovém turné zachytil všechny. BMFF je mezinárodní soutěž s účastí nejlepších světových filmů a videozáznamů s horskou te-
matikou. Koná se každoročně první listopadový víkend v městě Banff v Albertě (Kanada). První ročník se konal už roku 1976. Loňský ročník proběhl od 1. do 3. listopadu 2002. Do soutěže se přihlásilo více než 250 filmů z 29 zemí světa. Byly mezi nimi snímky pořízené vysokoškolskými studenty i profesionálními týmy spolupracujícími se společnostmi jako je BBC a National Geographic. Diváky oslovila a inspirovala široká paleta příběhů z horského prostředí, sportu a kultury. Spolu s dobrodruhy
Rescue: The Cost of Risk
Gordon Wiltsie - View from Above and Beyond
jsme mohli navštívit takřka celý světa. Komise rozhodčích do finále předem vybere zhruba 40 snímků, které se na festivalu promítnou. Mezinárodní filmová porota vybere nejlepší filmy a udělí jim ceny celkem v osmi kategoriích. Na své si rozhodně přišli všichni návštěvníci festivalu. Vyznavače volného lezení určitě zaujal snímek Front Range Freaks Urban Ape (prvotřídní cvoci městská opice), ve kterém uznávaný lezec Timmy O’Neill mění své rodné městečko na hřiště, na kterém slézá budovy, šplhá
po sochách, skáče přes zdi a otravuje tím místní obyvatele všechno jen tak pro zábavu. Film Matter of Doubt je zase osobní vyprávění Jean–Christophe Lafailleho o dobývání Annapurny, o náročné cestě, kterou musí navzdory stále se vracející minulosti s Albertem Inurrategim zdolat, aby dosáhli svého cíle. Podobně jako Bruce Parry a Mark Anstice ve filmu Cannibals and Crampons, kteří musejí při svém putování za nejodlehlejší horou Nové Guineje projít tropickou džunglí, kterou dodnes obývají kanibalové.
The Second Step - Warren Macdonald‘s Epic Jorrney to Federation Peak
26
Shepherd Women of Shambala
Příběhy o skutečně výjimečných lidech jsou snímky Anomaly o Kevinu Connollym, 16letém mistrovi v závodním lyžování, který se narodil bez nohou a připravuje se na Americké mistrovství v horských disciplínách pro sportovce s tělesným postižením a dokument The Second Step, který vypovídá o australském horolezci Warrenu MacDonaldovi, kterému byly amputovány obě nohy a přesto dokázal s pomocí protéz vystoupit na Federation Peak v jihovýchodní Tasmánii. Milovníci adrenalinu jistě vzpomínají na snímek Eiger B.A.S.E., který zachytil první B.A.S.E. jump, uskutečněný Cannesem Archem a Ueli Gengenschatzem z tzv. „Hřibu“, bizarního skalního útvaru v severní stěně Eigeru (3.970 m). Po třinácti sekundách trvajícím volném pádu otevírají oba své padáky a přistávají na úpatí této věhlasné, 1.800 metrů vysoké stěny.
Ovšem bezesporu nejpůsobivějším filmem lze označit snímek Escape Over The Himalayas, který vypovídá o neutěšené situaci v současném Tibetu, těžce zkoušeném čtyřicetiletou čínskou nadvládou. Každý rok posílají tibetské rodiny na 400 pěti– až jedenáctiletých dětí na nebezpečný, často smrtí končící pochod přes Himálaje a Nepál do Dharamsaly v Indii, kde dalajláma se svou sestrou založili školu pro uprchlé tibetské děti, aby jim poskytli možnost vzdělání a výsadu svobodného náboženského vyznání. Zazie Blumencron je na jejich cestě doprovází a vytváří film, který je dojemný, tragický a zároveň i plný naděje. Jistě by byla velká škoda, kdyby si Kanaďané nechávali takto kvalitní soubor filmů jenom pro sebe a tak každý rok putují nejlepší filmy festivalu ihned po jeho skončení na turné. Na každé jeho zastávce vybírá pořadatelská organizace ty filmy, které nejlépe odpovídají místním zájmům. Turné začíná svou cestu na počátku listopadu v Severní Americe. Pak se filmy postupně dostanou do celého světa a navštíví všechny kontinenty. Do naší země filmy zavítaly poprvé, a to díky LKP Prachov – 14. června 2003 se uskutečnil historicky první roč-
Front Range Freaks - Urban Ape
ník BMFF u nás, a to v bráně Českého ráje v Jičíně. Program byl rozdělen do dopolední a podvečerní projekce a byl doplněn o celou řadu doprovodných akcí. Tou nejvýraznější bylo bezesporu předávání čestného členství ČHS významným lezeckým osobnostem, Karlu Cermanovi, Oldovi Kopalovi, Radanu Kuchařovi a Bohumilu Svatošovi z rukou místopředsedkyně ČHS Aleny Čepelkové a předsedy Jiřího Nováka, který rovněž celý festival v jičínském kině zahájil. Radan Kuchař zde měl ještě jednu jistě příjemnou povinnost autogramiádu – třetího vydání své knihy Deset velkých stěn, kterou bylo možno na místě též zakoupit. Sobotní slunné odpoledne mezi jednotlivými projekcemi přímo vybízelo jít si zalézt do blízkých Prachovských skal, leč přítomní členové Výkonného výboru ČHS zasedli k jednacímu stolu spolu se zástupci vrcholových komisí hlavních pískovcových oblastí, správ CHKO a DAV a věnovali se problematice pískovcového horolezectví. Závěry z této konference najdete na stránce ČHS v tomto čísle Montany. Ale zpět do kina. Rozmanitý kaleidoskop filmů spojoval svým průvodním slovem moderátor Českého rozhlasu a televize Václav Žmolík, známý svým kladným vztahem k cestování a k Českému ráji. A o to, aby diváci neodcházeli domů pouze se zajímavými zážitky, se postarali sponzoři, kteří věnovali hodnotné věcné ceny do losovací soutěže probíhající mezi jednotlivými filmy. Výherci si také odnesli volné vstupenky na příští, druhý ročník BMFF, který se uskuteční koncem jara 2004. I na příští rok se plánuje celá řada doprovodných akcí, na jejichž přípravu bude mít organizační výbor mnohem víc času než letos a tak doufá, že se mu také podaří přilákat do Jičína mnohem víc návštěvníků než při prvním ročníku. Pokud pomůže i počasí a bude sucho, nepohrdnete jistě ani blízkými věžemi Prachovských skal, na jejichž údržbu mimo jiné také část výtěžku z této akce putuje. Takže příští rok se na vás těšíme a vy se těšte na skvělé filmy, jaké jste na širokém plátně se zvukem dolby stereo a českými titulky ještě neviděli! Veškeré informace najdete v Montaně a na www.lkp.cz. Jana Všetečková a Fugas 27
STANOVISKO VÝKONNÉHO VÝBORU ČHS K POUŽÍVÁNÍ MAGNÉZIA Výkonný výbor ČHS se na svém zasedání 14. 6. v Jičíně zabýval kromě jiného otázkou používání magnézia, a to především na pískovcových skalách. Výkonný výbor zastává názor, že opodstatněnost zákazu magnézia má tři hlediska: 1. Škodlivý vliv jeho použití Podle mnoha studií magnézium pískovci škodí. VV má k dispozici například studii Německého alpského spolku DAV, která hovoří o škodlivosti magnézia především z důvodů ucpávání porézní horniny. VV je připraven iniciovat další studie, které se problematice budou podrobně věnovat z hlediska vlivu na různé druhy pískovců a o výsledcích bude lezecká veřejnost informována. 2. Lezecká etika Magnézium je podpůrným prostředkem proti duchu tradičních saských pravidel vyznávajících čistotu lezeckého výkonu. Tradice a etika stejně jako vývoj pravidel českého pískovcového lezení navazuje na tradice a vývoj lezení saského. Domníváme se, že tyto tradice je třeba ctít a respektovat. 3. Trvalá udržitelnost lezení v českých pískovcových oblastech Jsme přesvědčeni, že pískovcové terény svým specifickým charakterem neumožňují tak masivní lezecké zatížení. Používání magnézia, stejně jako další moderní trendy lezení (např. lezení „na rybu“ či styl RP bez ohledu na linii cesty) způsobuje nadměrné „vytěžování“ skalních terénů a my nemáme právo předat budoucím generacím nevratně poškozené přírodní bohatství. Legislativa Výkonný výbor v této souvislosti vyzývá všechny lezce (nejen členy ČHS!) k dodržování pravidel a omezení, která jsou stanovena zněním výjimek, na jejichž základě je naše lezecká činnost v těchto oblastech umožněna. Zdůrazňujeme, že lezecká činnost je v dotčených terénech ze zákona č.114/92 zakázána a její provozování je možné pouze na základě výslovného souhlasu příslušných státních orgánů. Výkonný výbor si uvědomuje, že další vývoj legislativy v oblasti ochrany přírody se bude ubírat směrem „rovný přístup všem“ a budoucí stav bude více černobílý. Na jedné straně oblasti trvale uzavřené pro sportovní činnosti bez jakýchkoliv výjimek, na straně druhé oblasti s umožněním vybraných činností rovnoprávně pro všechny občany. Podle mnoha náznaků ze strany ochrany přírody budou tyto 28
oblasti mnohem menší, než jsou nyní a je v našem zájmu, aby lezení bylo shledáno jako udržitelná činnost v co největším plošném rozsahu. Pravidla Výkonný výbor konstatoval, že současné znění Pravidel lezení na pískovcových skalách (poslední novelizace 1998) je v některých oblastech nejednoznačné a umožňuje různý výklad. Výkonný výbor pověřil předsedu VK, aby společně s oblastními vrcholovými komisemi provedl aktualizaci Pravidel a předložil je VV ke schválení. Zdůrazňujeme, že dodržování Pravidel je základní povinností členů ČHS. Považujeme za samozřejmost, že zejména instruktoři, předsedové oddílů a reprezentanti se budou o dodržování pravidel osobně zasazovat. Média Nejběžnější periodika budou upozorněna, že použití magnézia v pískovcových skalních oblastech je nežádoucí. VV ČHS je požádá, aby zveřejňované fotografie a reportáže tuto skutečnost zohledňovaly. Toto upozornění se bude týkat i těch nepískovcových skalních oblastí, kde je použití magnézia zakázáno zněním výjimky ze zákona o ochraně přírody. Restrikce VV konstatoval, že nemá prostředky k pátrání, dokazování a dokladování možných provinění proti Pravidlům a řešeny mohou být jen zjevné a nepochybné případy. Prohřešky proti pravidlům budou u reprezentantů a instruktorů řešeny komisemi, pod které jejich činnost spadá. Prohřešky ostatních členů bude řešit VK a KOP.
VÝJIMKA PRO CHKO BROUMOVSKO UDĚLENA Ministerstvo životního prostředí udělilo dne 26. 5. 2003 (platná do 31. 11. 2004) výjimku pro NPR Adršpašsko – teplické skály v CHKO Broumovsko. Plné znění najdete na www. horosvaz.cz/ochrana/view.phtml?id=589 Ministerstvo životního prostředí udělilo dne 23. 6. 2003 (platná do 31. 11. 2004) výjimku pro NPR Broumovské stěny. Plné znění najdete na: www.horosvaz.cz/ochrana/view. phtml?id=592 Výtah z plného znění (totožno pro obě výjimky): Výjimka se uděluje za těchto podmínek: ❚ Výjimka platí individuálně pro členy ČHS, popř. členských organizací U.I.A.A. a dále platí pro výcvik adeptů horolezeckého sportu, a to i nejsou-li členy uvedených organizací, ale jsou doprovázeni a školeni čle-
nem ČHS, majícím horolezeckou kvalifikační třídu instruktor I. nebo II. třídy. Instruktor I. i II. třídy přitom může doprovázet max. 4 adepty horolezeckého sportu. ❚ Lezení je povoleno výhradně v oblastech a termínech vymezených v přílohách (více na www). ❚ Horolezci jsou dále povinni: ● prokázat se na požádání oprávněným kontrolním orgánům členským průkazem ČHS, nebo instruktora horolezectví, ● bezodkladně hlásit správci skal, nebo Správě CHKO Broumovsko zjištěná zahnízdění ptáků, ● pohybovat se výhradně po značených cestách nebo cestách určených Správou CHKO. ❚ Při provozování horolezecké činnosti nebude: ● poškozován a úmyslně měněn povrch skal (např. upravovat, přidávat a odstraňovat chyty a stupy, včetně jejich zpevňování betonováním či lepením), ● lezeno v obuvi s tvrdou podrážkou poškozující pískovec (např. vibram), ● používáno jisticích prostředků poškozujících skálu (skobování, zatloukání jistících prostředků kladivem apod.), k zajištění mezi kruhy lze používat výhradně smyčky, ● lezeno na mokrém pískovci, ● používáno magnézium nebo jiné chemické prostředky narušující skálu, ● odstraňována nakumulovaná zemina a odumřelá organická hmota, ● slaňováno pomocí stromů či keřů; k tomuto účelu lze používat výhradně slaňovacích kruhů, ● nouzově přespáváno (bivakováno), ● proveden žádný prvovýstup bez předchozího souhlasu správce skal, ● zasahováno do porostů na skalách (kromě náletu borovice vejmutovky – pět jehlic ve svazečku, jejíž každý exemplář je žádoucí odstranit odříznutím či odlomením těsně u země). ❚ Lezení je povoleno od 1. 4. do 30. 11. nebo od 1. 7. do 30. 11. Podrobně viz plné znění výjimek na www.
POVOLENÍ LEZENÍ V CHKO ČESKÝ RÁJ Správa Chráněné krajinné oblasti Český ráj udělila dne 15. 5. 2003 Českému horolezeckému svazu souhlas s provozováním horolezecké činnosti. Plné znění najdete na: http://www.horosvaz.cz/ochrana/ view.phtml?id=560 Výtah z plného znění Souhlas se uděluje za těchto podmínek:
● Toto
rozhodnutí platí individuálně pro členy Českého horolezeckého svazu a členy členských organizací U.I.A.A. s platným členstvím. ● Horolezectví je možno provozovat pouze na lezeckých objektech od 1.4. do 31.10., ve vyjmenovaných oblastech od 1. 7. do 30. 9. a na Suchých skalách a Panteonu celoročně. Přehled horolezeckých oblastí je uveden v příloze (viz www). ❚ Horolezci jsou povinni: ● prokázat se na požádání oprávněným kontrolním orgánům členským průkazem ČHS, UIAA spolu s platným průkazem totožnosti, ● používat pro přístup k lezeckým objektům vyznačené přístupové cesty, v těch oblastech, kde jsou v terénu vytyčeny, ● bezodkladně hlásit Správě CHKO Český ráj zahnízdění ptáků na lezeckých objektech v CHKO Český ráj, ● chovat se šetrně ke všem přírodním hodnotám chráněné krajinné oblasti a zachovávat klid, ● dodržovat „Pravidla sportovního lezení na pískovcových skalách v Čechách“ v jejich platném znění. ❚ Při horolezecké činnosti není povoleno: ● jakkoli poškozovat a úmyslně měnit povrch skal (např. upravovat, přidávat nebo odstraňovat chyty a stupy, včetně jejich zpevňování, dřít skálu při manipulaci s lanem), ● používat jisticí pomůcky porušující skálu (např. vklíněnce, friendy, hexentry, skoby), k zajištění mezi stabilními jisticími body lze používat pouze lanové smyčky, ● odstraňovat vegetační kryt včetně mechů a lišejníků na skalách, ● bez dalšího souhlasu Správy CHKO Český ráj a vlastníka pozemku odstraňovat na skalách rostoucí dřeviny a uvolněné kameny, ● lézt na vlhkém a mokrém pískovci, ● používat magnézium a jiné chemické prostředky, ● slaňovat pomocí stromů nebo keřů; slaňovat je možné pouze ze stabilních zařízení k tomuto účelu určených, ● lézt v zimních podmínkách s použitím stoupacích želez a cepínů. V plném znění věnujte pozornost upřesňujícím podmínkám pro jednotlivé skalní oblasti. Pozor, vydaný souhlas neopravňuje k žádnému výcviku adeptů horolezectví, kteří nejsou členy ČHS a podobných organizací, a to ani pod vedením instruktorů.
ČHS, Atletická 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6 – Strahov tel./fax: 220 513 697, tel.: 233 017 347 e-mail:
[email protected] http://www.horosvaz.cz
wattova patička
Spotting a jeho pravidla Jak už to v anglické terminologii bývá, je spotting slovo mnohovýznamové. Jde o přítomný čas průběhový od slovíčka znamenajícího mimo jiné: skvrna, šlamastika, noční bar, či odkrýt nebo náhodou zahlédnout (oboje poslední ovšem hovorově). Vycházejme tedy v pracovním vymezení v češtině z toho, že slovem „spotting“ označujeme mj. chytání pádů při boulderingu, přičemž (jaksi logicky) chytač sám se o boulderproblému, v němž se jeho druh trápí, leccos dozví. Chytání pádů při boulderingu (a sportovním lezení, než se cvakne první jištění) patří k základním dovednostem skalních lezců, a proto by se vám následující rady a pravidla mohly hodit. V podstatě je to pouze několik pravidel a není na tom nic těžkého (když nepadá nic těžkého).
zajímavé jako když se berou všechny chyty. Brát špatné lišty, když vedle jsou madla podívej, raději si najdi novou linku. Ještě horší je zakazování určitých pozic jako jsou např.: patička (ta mně vadí nejvíc), koleno, šuka apod. Dalším způsobem, jak omezovat chyty, je vytváření variant. Nejčastěji to znamená, že se neleze nejlehčí cestou vzhůru („the easiest way up“). Jestli je to alespoň trochu přirozené,
Sit–start (nástup ze sedu)
tak dobrá, jinak to ale postrádá smysl. Další poněkud podezřelou metodou je přiřazování dvojí obtížnosti k jednom problému. Statická obtížnost (přelezení problému staticky) a dynamická (řešení jedním nebo více dynymickými kroky–skoky).
ky. Taktéž se nepovoluje při spottingu asistování. A to především v případě velkých vrat a skoků. Prostě a jednoduše by se chytač neměl lezce dotýkat. Samozřejmě to neplatí během nacvičování. Takže nejlepšími bouldery nadále zůstávají ty, které vedou odspodu nahoru.
Stále více populárnější definování a určování obtíží. Často je ale obtížné určit ty správné nástupové chyty. Dále se k tomu ještě může přidat zákaz zakládat koleno nebo pata a najednou je tu nejistota.
Bouldermatka Pro účely nástupu se povoluje pouze v rozložené poloze. Jestliže nedosáhnete na nástupové chyty, máte příležitost vytvořit variantu. Nepovoluje se podkládání kamín-
■ Základním pravidlem je používání bouldermatky. ■ Sleduj lezce po celou dobu lezení. ■ Lepší než jedna ruka jsou dvě ruce. ■ Lepší než jeden chytač jsou dva chytači. ■ Snaž se lezce během letu srovnat tak, aby dopadl na zem nejdříve nohama. To v praxi prostě znamená chytat záda. ■ Snaž se chytat svou váhovou kategorii. Neboli nenechat se zavalit. ■ Zvykni si nosit do skal lékárničku. ■ Chytání není ta úplně nejzáživnější činnost při boulderingu, ale je tu prostor pro jeho zpestření. Lezte koedukovaně! ■ Bouldering je společenská událost, ale když už jdeš bouldrovat sám, dej vědět kdy a kam.
Sekání (chipping/chopping) Pravidlo číslo jedna: Nesekat! Pravidlo číslo dvě: Nesekat! Tady není žádné ale. Bouldering je praktikování těch nejtěžších možných pohybů na skále. A jak říká
Alex H.: „Nikdy nebudeme tak tvořiví jako příroda sama.“ Jestliže se už nějaký chyt ulomí, je ulomený. Nech to být. Nic nepřisekávej, nelep ho zpátky. Ber to jako výzvu k řešení nového problému. Taky když někdo jiný vyřeší tvůj problém lehčím způsobem (problém zlehkne), nezačínej se sekáním. Inspiruj se. A jestliže je dosažení topu to jediné, co tě na boulderingu zajímá, tak si vem žebřík.
Omezování/Varianty Můj názor je prostý. Selektování chytů, nikdy nemůže být tak
Nápady a připomínky můžete zasílat na
[email protected]. Bouldering je nebezpečný. Můžete se vážně zranit nebo zabít. Nenesu žádnou zodpovědnost za případná zranění či způsobené škody. Více podrobností v příbalovém letáku. Případné nežádoucí účinky konzultujte s vaším lékárníkem. Nakupujte u odborníků.
29
kýbl
Lexova věž Na památku kamaráda Lexy Himera, který tragicky zahynul ve stěně Broad Peaku v roce 1994 Jsem věž. Ne malá, ale zastrčená za mohutný masiv Medúz, v blízkosti velikánů jako Koberce či Hronovské věže. A to mě dělá malou a zastrčenou. Stojím na okraji kotlinky, ve které se tyčí jiné družky. Jedna z nich nese jméno po slavném lezci, věž Jardy Krecbacha. Společně tu tvoříme malý cintorín odstrčený od turistického ruchu a tím vytváříme jedinečnou a klidnou pohodu tohoto zákoutí. Je tomu již pár let zpátky, kdy skupina
Lexova věž - Neříkej sbohem, IXb, autor článku prohlíží poslední úsek
lezců přišla pod mou náhorní stěnu a shodila své batůžky. Lehce se dostali na balkon v údolní stěně, odkud jsem jim poskytla neopakovatelný pohled na panoráma Adršpachu a věž, kterou již dříve zanechali jiní lezci svému kamarádovi. Já byla stále ještě volná. Dlouho seděli a kochali se pohledem. Nemluvili, vzpomínali a hlavou jim běžel film od jejich lezeckých začátků, přes dny plné úspěchů i neúspěchů a hlavně kamarádství. Vzpomínky se zastavují v roce 1994 a přenesly se do dalekého Himálaje, na Broad Peak. Tehdy zde zahynul jejich velmi dobrý kamarád Lexa Himer z Olomouce. Slunce zapadá a dlouhé stíny dokreslují jedinečnou dominantu tohoto místa. Odcházejí, ale já již nejsem bezejmenná věž. Jsem Lexova věž. Zanedlouho přicházejí znovu. Obtěžkáni lezeckým vybavením a potřebnou kovárnou na budování postupových táborů, jisticích stanovišť kruhů. A první kruh osazují hned za hranu balkonu. Je to první kroužek, první výškový tábor na mém ne30
poskvrněném kabátě. Nechávají v něm smyčku, jsem zadaná. Po letech přicházejí znovu. Bojují v převislých, šikmých římsách a snaží se postavit druhý výškový tábor, který se Lexovi stal osudným. Jejich cesta ale pokračuje až na vrchol. Šikmo doleva převisem v oblých chytech s mnoha výměnami rukou až do bočáku, ze kterého je postaven třetí tábor – 3. kruh. Vzdálenost není tak velká, ale kolik úsilí musí lezec vyvinout k jejímu přemožení! Třetí tábor, místo, kam se Lexa již nedostal. Sil ubývá, vzduch řídne. Více a více se otevírá panoráma Adršpachu stejně tak, jako na Broad Peaku panoráma Himálaje. Do čtvrtého tábora vede typický adršpašský rajbas podél převislé hrany. Jakýsi mírně prohnutý žlábek s trhlinkou pro úchop a tělo sunout převislou hranou vzhůru. Na konci tvoří trhlina chyt, díky kterému se přeneseme doleva do chytu pod čtvrtý tábor – 4. kruh. Zavěšují smyčku a sestupují do základního tábora. Zde již Mády, jeden z výstupců, balí materiál a společně sestupují dolů. Je zima a na mě padají studené vločky. Již nejsem bezejmenný vrch, jsem Lexova věž. Jeho přátelé na mně vybudovali čtyři tábory, čtyři stanoviště, čtyři kruhy. Jistě se vrátí a pokusí se o vrcholový útok. Stejně tak, jak by se o něj pokusil Lexa. Pomalu odchází zima, švitoří ptáci a na zemi se probouzí život. Jsem nervózní. Kdepak je mé lanové družstvo? Letní slunce mi ohřívá korunku a dole se něco děje. Ze starého družstva je zde pouze jeden člen. Přišlo nové, mladší a dravější. Pokusí se o vrcholový výstup? S obtížemi dobývají poslední tábor. Z něj vede cesta doprava na šikmý balkónek. Není lehké se nakulit na oblou bouli na oblé hraně. Nad ním je hladký, kolmý výšvih. Budují další tábor. Hladkost a strmost další cesty je zastavila v postupu. Chvíli přemýšlí a potom volí techniku saských klasiků. Z balkonu použijí stavění. Toto místo je uchováno jako výzva dalším lezcům. Dále postupují skloněným terénem. Je pozdní odpoledne a lezci jsou vyčerpáni. Terén je neznámý a neočištěný. Vybízí k opatrnosti. Pod vrcholem budují poslední 6. tábor – 6. kruh. Od něj podnikají vrcholový útok. Stojím na bouli pod vrcholkem a koukám na malou plošinku, na kterou se vejde jeden lezec. Tak, aby nebyl rušen ostatními a mohl si plnými doušky vychutnat tu nádheru kolem. Tak kamaráde, jsem u konce Tvé cesty, na vrcholku Tvé věže. Osadím slaňovací kruh a vrcholovou knížku s Tvým jménem. Listuji ve stránkách vzpomínek. Chvíle
štěstí, přátelství, radosti, které jsme spolu strávili. Listuji a přichází rok 1994. Loučíme se a Ty odlétáš. Tam někde daleko Tvá cesta končí, moje zde ne. Ani mých kamarádů, kteří se podíleli na budování tohoto pomníčku, této věčné vzpomínky. Bude tu po staletí a další lezci se budou pokoušet dosáhnout Tvého vrcholu. Jedni proto, aby mohli pozorovat okolní krásu, jiní aby zavzpomínali na kamarády, o které v horách přišli. Posedí a stiskem ruky si řeknou vše, co básník by neřekl rozsáhlým dílem. Zbývá napsat název cesty Neříkej sbohem, obtížnosti IXb. Ahoj, na shledanou! Opětně se setkávejme na vrcholcích hor. Zbývá protáhnout lano a sestoupit převislou náhorní stěnou k batohům. Jeden po druhém se spouští do tmavnoucího lesa. Tiše, jen pohledem se loučí a odcházejí. Pomalu se nořím do večerního šera. Již nejsem bezejmenná, jsem Lexova věž. Tvořím další z pomníčků dobrých lezců kamarádů. Jejich kroky mizí někde v dálce, jejich kroky tu nekončí. Kamaráde, sbohem. V. „Kostěj“ Kadlčík
Maglajz jako evergreen Pročítajíc si názory vyjádřené v poslední době na webu ČHS a Lezci týkající se kouzelného prášku, odhodlala jsem se k vyjádření svého názoru vedena pocitem, že mnozí si zbytečně nechtějí rozumět. Otázka položená na fóru kdo to dal do pravidel, zda lezci nebo ochranáři, zůstala nezodpovězená. Nebo lépe řečeno byla tam položena za účelem autoodpovědi, že lezci, a to ti, kteří už nezvládali vstřebat lezecký pokrok a velmi pravděpodobně záviděli a závidí nastupující generaci její výkony. Zobanovo svěží dílko na stránkách ČHS mluvilo něco o strkání hlavy do písku, dogmatech a patentu na rozum, se závěrem, abychom se snažili MG jako problém odstranit a nedělali z něj imbecilní záminku k zakazování lezení pro nedodržování podmínek výjimek. Tento úhel pohledu vlastní rozhněvanému avantgardnímu mládí (bez kterého by ale určitě nebylo na světe pokroku) mi připadá vzhledem k předpokládané Zobanově inteligenci příliš jednoduchý. Představa nějakého vzteklého klasika schválně se bránícího jakékoli změně pravidel jen proto, že on už na to nemá, je primitivní. Nejspíš bude bránit hodnoty, o kterých je přesvěd-
čen, že jsou správné (zrovna tak jako oponující strana), nejspíš bude o té věci hodně přemýšlet, nejspíš mu to bude myslet víc ekologicky a méně sobecky, a co si budeme povídat, nejspíš bude bránit to, v čem on lezecky vyrůstal. Zažila jsem počátky bílé války na začátku let osmdesátých a doopravdy nevím, jak a kdo dal zákaz používání MG do pravidel či vnukl tuto myšlenku ochranářům. Použití MG k vysušování potu na rukou a rovněž ke zpomalení devastace prstů lezením však jednoznačně vzniklo jako podpůrný prostředek pro to, aby mohla být posunuta absolutní hranice lezeckého výkonu zrovna tak jako dokonalejší a přilnavější lezecká obuv. Zatímco to vypadá, že nikdo nemedituje nad tím, že začne radši lézt bosky, aby se zpět přiblížil saským ideálům a neošlapával stupy a chyty, nad používáním MG se přece jen zamýšlí více lezců. Většina z těch, kteří ho nepoužívají v oblastech, kde je zakázáno buď pravidly nebo zněním horolezecké výjimky pro danou lokalitu, prostě respektuje pravidla hry. To je pro mne potěšující zjištění. Bohužel, provést nějaký průzkum, kterému by bylo možné věřit, je organizačně neproveditelné, i když výsledek by byl jistě neobyčejně zajímavý. Zatímco bílou válku v počátcích podle mne jednoznačně vyhrávali lezci, nad jejichž výkony nešlo skutečně jinak než smeknout, dnes je situace zásadně jiná, magnézium používá celé stádo a na cestách, kde stopy po jeho použití jsou mnohdy dokonce směšné a tím víc působí jako červený šátek na odpůrce jeho používání. Poněkud se mi vytratil logický motiv posouvání absolutní hranice výkonu, a mám pocit, že většinou se jedná o motiv právě opačný, a to co nejsnazší a nejpohodlnější cestu bez přemýšlení, o co tu vlastně kráčí. Není divu, dříve byla lezecká komunita malá, lezci se mezi sebou snad všichni znali a prodělávali i podobnou výchovu. Každý čin, každé vybočení, ať v kladném či záporném smyslu, prohřešek proti zavedeným zvyklostem nebo rovnou podvody byly sledovány a hodnoceny. S rozšířením možností osvojit si techniky z vynýtovaných vápencových oblastí, s příchodem lezců vyrůstajících na umělých stěnách a rozpadem výchovy nováčků v oddílech přišla i anonymita a logická ztráta sounáležitosti s tradičními pískovcovými oblastmi. Lezecká špička se cítí rovněž logicky povolanou udávat lezecký směr doby a myšlenka zachování skanzenu jim připadá směšná. Proč, když všude se leze s magnéziem? Jakoby to byla anomálie, za kterou se nut-
mix ně musíme před světem stydět. Ale proč? Když jsme dělali spolulezce zahraničním lezcům na našem písku v rámci výměn, nikdo z nich si neťukal na čelo, neměl problém se přizpůsobit a způsob zdejšího lezení byla pro ně výzva, kterou buď přijali, nebo nepřijali. My sami s tím máme problém a my sami bychom měli více přemýšlet proč. Stojí to doopravdy za to, přinese to lezení tolik, nenechat žádné specifikum, žádný prostor těm, pro které je důležité zachovat původní prostředí? Já vím, teď přijde na řadu tvrdá podrážka: pot. Fakt, že k přelezení současně nastavené laťky extrémních cest je MG bezesporu nutné. To aby byla „tolerována“ či zakotvena v pravidlech nějaká hranice, nad kterou lze MG použít (např. XIc), aby byla dána možnost špičkovým lezcům k dalšímu posouvání výkonu, není podle mne řešení. Jednak se hranice lidských možností posouvají, jednak to je druh zvýhodnění. Samozřejmě by tím rozhodně odpadl důvod „udržitelnosti“, protože taková hranice by byla výjimečná. Ale ruku na srdce, kdo by ji dodržoval? Každý se cítí povolán si dávat svoji vlastní hranici. Záměrně se tady nechci schovávat za fakt, že současná legislativa a pravděpodobný budoucí směr jakékoli diskusi ani nepřejí. Připadá absurdní řešit, zda skále škodí více magnézium nebo pot. Podstatné mi připadá: chceme lézt? Chceme! Pot mi připadá přirozenější nepřítel než umělý prostředek, boty se dají vymyslet takové, aby co nejméně ubližovaly, jisticí prostředky se dají osazovat šetrným způsobem. Ano, MG možná škodí hornině nejméně ze všech devastujících vlivů, pro mne a možná hodně dalších znamená estetický problém a de facto omezení možnosti vylezení cesty on–sight, a to právě na cestách takové obtížnosti, že se to dotýká hodně lezců. Omezení absolutní svobody na skalách má několik důvodů a zabývat se jen jedním je velmi jednostranné. A co se týká etiky lezení, čím dál více se stydím, když mi dochází, co vlastně minulé lezecké generace dokázaly. Ať si každý z těch, kteří nejvíce křičí o pomatených klasicích, vyleze nejprve ty cesty, které byly udělány podle těch zastaralých pravidel. Myslím, že jich mnoho nebude. Pro tyhle všechny důvody mám takový názor, jaký mám. Doufám, že se vývoj lezení na našich pískovcích ubere takovým směrem, aby zvítězil zdravý rozum a schopnost tolerance. Pokud by to bylo v mé moci, ráda bych viděla opravdu podrobnou studii o vlivu používaných chemických prostředků na různé
druhy pískovcové horniny a na jejím základě vyvolala úspěšná jednání se správami CHKO o udělení výjimky k lezení vybočující nad rámec obecně platných pravidel v oblastech nebo i na jednotlivých skalních útvarech, kde všechny aspekty k zákazu budou irelevantní. A úplně nejvíc ráda bych viděla, aby nám všem zůstala radost z lezení. Alena Čepelková
Kikí saso lhagjaló! Zvolal horolezec. Nevěřil sice příliš, že toto zvolání tibetských horalů přivolávající přízeň bohů nějak pomůže, ale jeden nikdy neví. Ne že by se bál, ale strach měl pořádný a opět, jako vždycky při podobných příležitostech se sám sebe ptal, jestli má opravdu tohle zapotřebí. Asi ano. Jinak by tu nestál a už vůbec by se nesápal nahoru. Před ním byl klasický rajbas. Ono lezení, které je vlastně strašně jednoduché. Prostě nahoru po nakloněné desce. Jenže ta deska je nakloněná až až a první jištění tolik, ach tolik daleko! A co hůř, vysoko. „Nikdo to za mne neudělá a stejně nebudu mít
klid, dokud to nepřelezu.“ Touhle myšlenkou se vždycky přesvědčil, že stejně není jiné možnosti než začít lézt. „Jde to docela…la! Lala láá!.. hmm… Dyť to ustřelí! Ku v sedm!“ Pokoušel se přinutit nohy „nesingrovat“, ale moc se nedařilo. „Kterej vůl dal ten kruh tak vysoko?“ Ještě kousek…Cvak! Hnedle je líp a je čas sebejistě sdělit jističi, že to není nijak hrozný. A čas na pocit: „Tak, teď už se nezabiju!“ A taky si uvědomit, že ten kruh vlastně není vůbec vysoko, že by mohl být i výš. Hlavně pro takového borce, jako jsem JÁ! Jenže po pár krocích nad kruhem odlétla sebejistota kamsi do Říma, nebo do teplých krajin a nechala hrdinu, aby poznával, že žádný hrdina není. „Dyť bych letěl jen do kruhu!“ No, nějak to neutěšuje. Cesta měla tři kruhy a tolik bylo i přechodů od vítězné euforie opět k černé hrůze. Až přišla euforie největší vrcholový štand! A s ním další nezapomenutelný zážitek a radost, kterou pak vyvolávala i vzpomínka na chvíle boje s cestou a hlavně se sebou. Nyní je v cestě řada borháků. A tohle tu už nikdo nezažije. Jeník A. Puš
l Horský orientační běh Ve dnech 1. a 2. listopadu bude mariánskolázeňský orientační klub MLOK pořádat 7. mistrovství České republiky v horském orientačním běhu. Závody se odehrají na Tachovsku v oblasti Českého lesa, kde se v loňském roce konalo 5. mistrovství světa v orientaci na 24 hodin (rogaining). Co je to vlastně horský orientační běh? Pro vysvětlení je třeba se vrátit do roku 1990. To si skupina reprezentantů v OB vyzkoušela na kanadském území závody v pěší navigaci na větší vzdálenost. Trvalo pak ještě několik let, než u nás pod křídly České asociace extrémních sportů (ČAES) vznikla Česká asociace horského orientačního běhu a rogainingu (ČAR), která začala podobné akce pořádat i u nás. Horský orientační běh (HROB) je víkendový závod dvojic (muži, ženy a mix) s pevným pořadím kontrol. Ty se umisťují pouze na výrazných objektech, jako jsou např. křižovatky cest, vidlice potoků, vrcholy kopců, sedla, údolí apod. Tratě mají každý den délku 20–30 kilometrů a jsou obvykle vytyčeny v členitém terénu. Základním znakem zmíněné disciplíny je to, že je založena na týmové spolupráci v neznámém terénu, má vytrvalostní charakter a k orientaci se používá většinou turistické mapy v měřítku 1:50.000. Výhodou oproti klasickému OB je, že účastnit se mohou i „obyčejní smrtelníci“ nedotknutelní předchozí kariérou v jakémkoliv sportovním odvětví. Buzola je ale naprosto nezbytná. Svým pojetím se HROB vrací ke kořenům orientace v přírodě, přináší skupinový zážitek při překonávání překážek v drsné krajině, o prvku dobrodružství ani nemluvě. Horský orientační běh je vhodný zvláště pro horolezce, vodáky, bikery, turisty, prostě pro milovníky náročných „outdoorových“ aktivit všeho druhu. Podrobný rozpis je možno získat na: www.mlok.wz.cz nebo na elektronické adrese
[email protected], kde se zájemci mohou do 20. října i přihlásit. Po tomto datu již výše startovného dost stoupá. Josef Milota l Informace k podzimnímu survivalu mládeže–Brendy 2003 (MTB, orientační běh, lezení, voda) Mistrovství ČR v survivalu mládeže P ořádá: Yetti club Trutnov,Česká asociace extrémních sportů a ČHS Termín: sobota 20. 9. 2003 (prezentace do 9:00, možnost ubytování a prezentace i v pátek 18–21 hod.) 31
mix
knihy
Místo: „Paseky“ na hřebenu mezi Mal. Svatoňovicemi a Radvanicemi u Trutnova – chata Čepelka.
Lezení na umělých stěnách
Předběžný plán závodu: 1. Orientační jízda na MTB dle turist. mapy – 12 km 2. Orientační běh cca 1,5km 3. Lezení (3–6 UIAA), bouldering, slaňování 4. Terénní běh – 2 km 5. Sjezd řeky na otevř. lodi nebo kajaku (max. WW I) – 0,5 km 6. Běh do vrchu – 2 km 7. Hladká trať na MTB – 8 km Závod se uskuteční za jakéhokoliv počasí! Startovné 200 Kč.
Lezení na umělých stěnách je čím dál populárnější. Je to nová disciplína, s klasickým horolezectvím mající společné jen využívání stupů a chytů k pohybu vzhůru. Což ovšem neznamená, že je ostatními lezci přehlížena. Spousta lidí lezoucích jak na skalách, tak v horách, si na „překližku“ zvykla a využívá ji nejen k tréninku, ale ke svému překvapení i zábavě a radosti. Mnozí propadnou kouzlu závodů na umělých stěnách – současný Mistr světa v lezení na obtížnost, Tomáš Mrázek, je určitě motivací jako hrom. Jak lézt na překližce tak, aby při radování nedošlo k poškození lezce, ale k jeho výkonnostnímu růstu – to je náplní v Česku prvně vydané publikace tohoto druhu. Právě to prolínání lezců na skalách, v horách i na umělých stěnách, vedlo autory k tomu, že v knížce najde čtenář základní informace o lezeckém vybavení, technice jištění a lezení i o tréninku. To všechno je aplikováno nejen na umělou stěnu, ale snad na všechna odvětví lezeckých činností. Součástí knihy je i hodnocení obtížnosti cest, způsoby přelezení i srovnávací tabulka obtížnostních stupnic používaných v různých oblastech. Zkrátka srozumitelně a pečlivě napsanou příručku využije každý, kdo leze. Kdekoliv a po čemkoliv.
Bližší informace, podmínky účasti a předběžné přihlášky na: Martin Macek, Rolnická 80, 541 01 Trutnov, tel.: (večer) 499 813 335, mobil 604 773 815, e–mail:
[email protected] l Dobrodružství objektivem videokamer i fotoaparátů V době dovolených a prázdninových cest je na čase upozornit na vyhlášení 4. ročníku ryze amatérské soutěže videofilmů OKEM DOBRODRUHA. Pro všechny tvůrce, kteří objektivem videokamer objevují svět dobrodružství, dalekých cest a krásy přírody, se opět stane příležitostí prezentace v širším kruhu lidí stejných zájmů. Soutěž, tradičně vyhlašovaná Sdružením HORIZONT, proběhne jako součást cestovatelsko – outdooorového festivalu Rajbas*OUTDOOR*Kotlík (19.–23.11. 2003) v Blansku. Soutěžní kategorie nejsou určeny, zařazení je podmíněno pouze podmínkou amatérismu, tematickým zaměřením na cestování, přírodu, outdoorové a adrenalinové sporty a maximální délkou 15 minut. Konání akce podpořilo Ministerstvo kultury ČR, hlavními partnery jsou brněnské firmy GEMMA a AV MEDIA a blanenské studio AUDIOVISUAL. Uzávěrka soutěže je 24.10. 2003. Bližší informace a přihlášky: Sdružení HORIZONT, Oblá 69, 634 00 Brno, tel. 723 091 241, e-mail: horizont.cz @seznam.cz nebo na www.horizont. bk.cz. Premiérově na tomto festivalu proběhne i soutěž amatérské fotografie. Ta nese název „NA KONCI SIL...“, což je zároveň téma hlavní kategorie. Hodnotné ceny nejúspěšnějším lovcům akčních záběrů (i druhé kategorie na volné téma z cest a pobytu v přírodě) věnuje agentura Rajbas, která je vyhlašovatelem soutěže. Minimální rozměr fotografií je 18 x 25 cm. V počtu maximálně čtyř přihlášených snímků (na zadní straně opatřených názvem a iniciály autora) zasílejte na adresu: Jan Odehnal, Čížovky 18, 680 01 Boskovice. Blíže na
[email protected] –Dy– 32
Slávek Vomáčko, Soňa Boštíková
Formát 20,5 x 14 cm, 132 stran, 8 stran barevných fotografických příloh. Vydala Grada Publishing a.s. v r. 2003.
tě vynasnažíte některé z vrcholů navštívit doopravdy.
T iroler Wanderberge
Formát 25,5 x 19,5 cm, 168 stran, celobarevný tisk na matně křídovém papíře, pevná vazba s přebalem. Vydala Altituda v r. 2003.
Užitečná edice WANDERBUCH mnichovského nakladatelství Rother v každém svazku přináší výběr padesátky nejkrásnějších túr té které alpské ob-
Ostaš dodatky k horolezeckému průvodci Adolf Kadlec Útlá, leč důležitá a pečlivě sestavená publikace, doplňující stávajícího průvodce po Ostaši. Obsahuje popi-
sy a nákresy cest, které v populární oblasti vznikly za posledních sedm let. Formát 21 x 14,5 cm, 54 stran, černobílý tisk, měkká laminovaná obálka. Vydalo Nakladatelství JUKO v r. 2003.
Výběr horolezeckých cest ve Vysokých Tatrách Petr Piskač Velmi pěkně zpracovaný horolezecký průvodce Vysokých Tater má příjemný kapesní formát a jeho obálka vydrží i hrubší zacházení. Obsahuje 111 výstupů od klasifikace III po stupeň VIII UIAA. Přesné nákresy stěn
Nejkrásnější alpské vrcholy Pascal Tanguy, Pascal Sombardier Unikátní obrazový průvodce na dvacet nejznámějších a nejkrásnějších alpských vrcholů. Autoři, oba redaktoři francouzského časopisu Montagnes, zvolili netradiční přístup. Takže ne su-
chý popis výstupu a pár fotografií s nákresem! To všechno je samozřejmostí. Kouzlo této „namlsávací“ publikace je v bohatě fotograficky zdokumentované historii dobývání každého vrcholu, přiblížení nejatraktivnějších výstupových cest pomocí neskonale krásných záběrů, umožňujících spolu s poutavým textem vychutnat drsné alpské výstupy v klidu a v teple. Tedy nejdříve – po přečtení knížky se urči-
Rother Wanderbuch
a jednotlivých výstupů jsou doplněny stručným, ale velmi užitečným slovním popisem, upozorňujícím na možná překvapení, ať již v klasifikaci nebo orientaci. Cesty byly vybrány tak, aby si přišlo na své co nejvíce horolezců, tedy cesty pěkné a poměrně bezpečné. Součástí průvodce je i přehledná mapa Vysokých Tater se zakreslenými a očíslovanými vrcholy, na které vedou popisované výstupy, seznam horolezeckých chat atd. Obecné rady a doporučení nejen pro lezení ve Vysokých Tatrách jenom podtrhují pečlivost, se kterou byl průvodce sestaven. Publikace byla schválena a doporučena metodickou komisí ČHS. Formát 15 x 10,5 cm, 154 stran, pevná vazba. Vydáno v r. 2003.
-šp-
lasti, od jednoduchých a lehkých cest vhodných i pro rodiny s dětmi, až po (vysokoturisticky) náročné výstupy na vrcholy. Edice rozdělená na letní a zimní řadu (s túrami na sněžnicích) začala vycházet před dvěma lety a doposud má čtyři svazky (Allgäuer Wanderberge, Münchener Wanderberge, Tiroler Wanderberge, Winterwandern Bayerische Alpen), další dva se objeví letos (Berchtesgadener und Chiemgauer Wanderberge, Dolomiten). Nejen pro vysokohorské turisty vhodný doplněk horolezeckých průvodců. WANDERBUCH má velice přehledné členění a typograficky vzorné uspořádání. Cesty jsou systémem hvězdiček a barevných trojúhelníků rozděleny na doporučené, vděčné, parádní a lehké, středně těžké a těžké, knížku stačí projet palcem a hned máme co hledáme. U každé túry její představení, krátké info o výchozím místě, výškovém rozdílu, času etc., podrobný popis s grafickým výškovým profilem, barevný výřez z topo mapy f&b 1:50.000 s vyznačenou trasou a barevné ilustrační foto. Po rozevření zadní obálky najdeme celkovou mapu oblasti s číslovanými puntíky túr, uvnitř velmi přehlednou tabulku se všemi nejdůležitějšími informacemi a obě klopny poslouží i jako záložky. Tirolsko je pěkný a různorodý kus světa. Siegfried Garnweidner v něm vybral půlstovku nejhezčích túr, od skupiny Silvretta po Wilder Kaiser, a precizně je popsal v TIROLER WANDERBERGE. Příznivci lehkých výšlapů si vyberou nejspíš v oblasti Kitzbühelu, na druhé straně tu najdeme šest náročných výstupů na třítisícovky v Ötztalkách a Stubaiských Alpách a „všechno mezi tím“. Ale nejen „suchými“ popisy cest živ je tulák ve větru Alp. Je tu spousta tipů a vedle těch průvodcovsky zhola nezbytných přijdou k duhu též informace o geologii a flóře oblasti. Poctivě šitá brožura v leskle laminovaných deskách, výškový formát 20 x 12,5 cm, 176 stran, 129 barevných fotek, 51 map, perfektní tisk na matné křídě, orientační cena 12,90 EUR. Více na www.rother.de. Vladimír Procházka
ší, než deklaroval výrobce, jiné zase měly pevnost nižší, ale ne natolik, že by nesplňovaly požadavek daný aktuální normou (EN 12 275). Teoreticky bychom si mohli vyvodit názor, že staré karabiny nám budou sloužit na věky věků. S tímto názorem by ale bylo možné souhlasit pouze v případě, že pružina zabezpečující zavírání západky karabiny bude trvale pl-
Každý lezec projde standardním vývojem, kdy zpočátku věří všemu a na konci už skoro ničemu. Je snad už geneticky dáno, že čím je člověk starší, tím je opatrnější a ve zralejším věku si začne klást otázky, které ho předtím nenapadaly. Když jsem před časem zpracovával kapitoly do své knihy a studoval dostupnou literaturu, chtěl jsem zjistit, jak je to se stářím horolezeckých karabin. Kle- 1 sá stárnutím jejich pevnost? Přece ten, kdo se zajímá o techniku, ku. Obtelefonoval jsem kamaráví, že trup letadla zhotovený z dudy a nakonec se sešlo 26 starých ralu má svou životnost a že i dukarabin. Podle vyjádření původralový rám horského kola se muních majitelů (pokud si to v paměsí po čase vyměnit, protože vše ti vybavili) do nich nikdy nikdo nenevydrží. A co karabiny? Jsou zaabsolvoval tvrdý pád, měkké pátěžovány poměrně vysokými rády jen výjimečně. Většinou pracozovými silami při zachycování pávaly ve statickém režimu. RUPPdů. Kdy bych je měl vyřadit z užíBERG byly 18 až 20 let staré – nivání? kdo si nevybavil přesný rok nákuBohužel, nikde v dostupné lipu. Nejstarší byly karabina č. 6 teratuře jsem k tomuto problému a č. 7 – 22 let. Karabiny č. 22 až nenašel vysvětlující odpověď. Pro26 byly z roku cca 1975 a aktivhledal jsem svůj vak s materiáně se na nich lezlo na písku. lem a našel pár karabin používaPovrchy měly zbrázděné množných od svého lezeckého začátstvím vrypů. ku. Byly to východoněmecké Nikdo z původních uživatelů RUPPBERG. Zhodnotil jsem, že by si nevedl podrobné záznamy mohlo být zajímavé sehnat jich o tom, zda mu karabina někdy co nejvíce a udělat trhací zkoušspadla, kolik pádů absolvovala, p.č. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27
Výrobce
případně jak je přesně stará. Tak je to skoro u všech lezců. Dalším rozhodným faktorem bylo, že bývalý socialistický podnik v NDR vyrábějící karabiny RUPPBERG určitě neměl sílu a prostředky v plánovaném hospodářství dbát o maximální kvalitu výroby, důležité bylo plnit plán. Z těchto faktorů bylo možné již vyvodit někte- 2
Označení - kg Naměřeno - daN
Ruppberg – růžová Ruppberg – modrá Ruppberg – zlatá Ruppberg – červená Ruppberg – zlatá Ruppberg – stříbrná STUBAI – stříbrná Bonaiti – stříbrná Ruppberg – modrá – ojetá Ruppberg – modrá Ruppberg – modrá Walter – stříbrná Ruppberg – stříbrná Ruppberg – červená Ruppberg – modrá Bonaiti – modrá Ruppberg – modrá Ruppberg – stříbrná Ruppberg – červená Ruppberg – modrá Ruppberg – červená Ruppberg – červená Ruppberg – zlatá Ruppberg – modrá Rupperg – červená 3500 kg Ruppberg Ruppberg nedovírá zámek
2500 2500 2500 2500 2500 2500 2000 2500 2500 2500 2500 3000 2500 2500 2500 3000 2500 2500 2500 2500 2500 2000 2500 2500 3500 2500 2000
2.770,3 2.614,7 2.189,8 2.738,0 2.713,2 2.234,2 2.232,9 2.692,9 2.925,3 2.189,8 2.491,4 2.399,6 2.753,1 2.794,4 2.409,4 2.965,1 2.638,0 2.527,5 2.459,8 2.578,6 2.684,6 2.361,3 2.717,7 2.598,9 2.928,3 2.286,1 2.530,5
3
ré statistické výsledky. Shromážděné karabiny jsem očísloval a (viz obr. 1) poslal kolegům do Strojírenského zkušebního ústavu s.p. v Brně a očekával jsem výsledek. Ten byl více než překvapující. Žádná z karabin po dlouholetém užívání nevykázala podélnou pevnost nižší než je stávající požadavek pro karabinu typu B podle ČSN EN 12275 – 20 kN! Tabulka naměřených hodnot hovoří více než jasně. Při trhacích zkouškách u většiny karabin došlo k destrukci zámku na těle karabiny, který se buď zlomil nebo byl ustřižen čepem západky (viz obr. 2). Většina karabin po trhacích zkouškách je na obázku 3. Výsledek zkoušky, přestože nebyl proveden v masovém měřítku, byl velice zajímavý. Některé karabiny vykázaly pevnost vyš-
nit svou funkci. Ale bohužel, pružina se časem unaví a západku nedovírá. Pokud si vybavíme požadavky normy, případně jsme četli odbornou literaturu [Pit Schubert], víme, že karabina v otevřeném stavu má v podélném směru jen třetinovou pevnost, což vedlo k řadě těžkých a smrtelných úrazů lezců (viz citovaná literatura)! Takže – staré karabiny vyhazovat nemusíme, ale musíme je častěji kontrolovat, zda správně funguje západka a zda nemůže nastat situace, že karabina zůstane v otevřeném stavu díky nižší síle pružiny a většímu tření v čepu západky. Máme-li na to, doporučuji karabiny postupně dokupovat a obměňovat (hlavně ty, které jsou poškozené od skob). V této souvislosti ještě jednu poznámku. Traduje se, že karabina, která spadne na tvrdou pod33
matroš
Vyhodit či dál užívat?
V souvislosti s předtiskovou přípravou článku Vyhodit či dál užívat? jsme požádali největšího odborníka Pita Schuberta o jeho názor. Ve II. dílu svého bestselleru BEZPEČNOST A RIZIKO (v českém vydání na str. 161–163) se zabývá pohádkou o vlasových trhlinách ve slaňovací osmě, ale o karabinách se tam přímo nepíše. Protože víme, že v karabinách je méně „vestavěného“ materiálu a přitom většinou musí odolávat mnohem větším zatížením – a proto bychom měli být více pozorní než u slaňovadel – položili jsme Pitovi otázku: Platí stále stará „dobrá“ poučka: „Karabinu, která spadne ze skály, musíme vyřadit, neboť v ní mohou vzniknout nebezpečné vnitřní mikrotrhliny, které se ještě během doby mohou zvětšovat!“? Pitovi děkujeme za okamžitou a jednoznačnou odpověď. Vybíráme z ní:
N ebo jt e se upuš těných ebojt jte upuštěných k arabin! U karabin je to totéž jako u slaňovací osmy: v žádné karabině nevzniknou trhliny tím, že 34
spadne dolů ze skály! Stará poučka „každá karabina dolů spadlá musí být vyřazena“ je absolutně chybná, je to pouhá pohádka! Pokud je západka karabiny a pojistný mechanismus (šroub apod., pokud jej karabina má) i po pádu nadále plně funkční, můžete tuto karabinu používat stále, jak dlouho chcete. Pokud je po pádu na karabině vrub, zahlaďte jej jemným pilníkem. Karabiny (stejně jako slaňovací osmy) s trhlinami přímo z výroby se vyskytují jen velmi zřídka – pokud se taková objeví, není bezpečná pouze v případě, že se trhlina nachází přímo v nosném ohybu. Testoval jsem karabinu s trhlinou na jiném místě než v nosném ohybu – nosnost nebyla snížena. Zeptejte se některého z českých metalurgických odborníků (nemusí to být horolezec) a řekne vám totéž, protože předpisy na kovy jsou na celém světě vlastně stejné. Zkoušky pevnosti starých karabin podle mne nejsou nutné, protože hliníkové slitiny používané k výrobě karabin nestárnou. Podstatné je. jak karabiny zkoušíte. Je velmi důležité, aby testy probíhaly přesně podle EN 12275 a UIAA 12, zatěžování nikoli vertikální ale horizontální, tělo karabiny přitom musí ležet na čepech o průměru 12 mm – jinak dostanete neporovnatelné výsledky s velkými výkyvy (možná toto je důvod, proč staré karabiny v tabulce mají menší nosnost než udával výrobce – před čtvrtstoletím jsem dělal mnoho zkoušek karabin Ruppberg a jejich nosnost vždy vysoko převyšovala výrobcem udávanou). Pit Schubert (pro Montanu vybral a upravil Vladimír Procházka) Pozn. red.: Podle sdělení autora článku Vyhodit či dál užívat? uvedené testy karabin byly prováděny dle metodiky normy EN 12275. –vp–
Jak mi tak rukama prochází obsah této Montany, neodpustím si k uvedenému malou poznámku: Všem těm, kteří uvažují, jestli si starou karabinu ještě jednu sezónu nechat na lezení, bych rád vzkázal, že lezení pro mě bylo nejkrásnější právě v době, kdy cena nové karabiny představovala třetinu mého jediného pravidelného příjmu, totiž kapesného. –bkr–
retromatro
ložku, se musí vyřadit, protože nárazem může vzniknout neviditelný mezikrystalický lom, který se dalším zatěžováním karabiny může postupně šířit, až dojde k destrukci. Bohužel, tato teorie silně pokulhává za praxí. Jednak výše uvedené zkoušky ani u jednoho kusu toto neprokázaly (a určitě každému majiteli karabina aspoň jednou na zem za tu dobu spadla) a také se s tímto fenoménem ve své letité praxi nesetkal u odborné veřejnosti známý Pit Schubert, který se rovněž ve své knize nad touto „pohádkou“ pozastavuje. Neznamená to však, že s karabinami můžeme zacházet nešetrně! Špatná údržba nebo jiné mechanické vlivy mohou způsobit špatné dovírání nebo úplné nedovření západky a tím nám opět klesá pevnost karabiny v podélném směru až na třetinu. Je proto velmi důležité věnovat zvýšenou pozornost karabinám na pomocné smyčce (též „odsedce“) nebo pro připojení slaňovacího prostředku, protože se stávají mnohdy naší „jedinou spojkou se životem“. Na testech zaměřených na pevnost karabin se finančně podílí Lanex, – výhradní distributor Kong v ČR Aleš Urbanec
Poslední dobou v některých kruzích otevíraná problematika hodnocení výkonu v horolezectví nabírá stále větších obrátek. Neděje se tak přímo, ale některé výstupy a zejména pak jejich publikace vyvolávají mnohé otázky. Odpověď na otázku, zda je možné výkon v horolezectví hodnotit, je poněkud šalamounská. Odpověď totiž zní, že ano, bohužel ale velmi subjektivně. Snad jedinou výjimkou jsou závodní formy lezení, kdy mají všichni garantovány shodné podmínky a výkony jsou proto porovnatelné. Díky subjektivitě posuzování výkonu je důležité výkony na skalách a obzvláště v horách vzájemně porovnat. Co už můžeme definovat lépe je styl, v jakém byl posuzovaný lezecký podnik proveden, a to jak u sportovních cest, tak třeba i u expedic? Lezení jako sport je velmi obsáhlé a bez nadsázky je možné říct, že ho můžeme chápat jako sport zahrnující několik samostatných odvětví, která se však někdy vzájemně prolínají. Pokusme se zmínit několik nahodilých otázek, alespoň k těm nejzákladnějším tématům.
Otázka první: Shora, nebo zdola? Otevírat diskusi na téma, jestli shora, nebo zdola, je, myslím, házením hrachu na zeď. Co však určitě není od věci, je poukázat, v čem jsou přednosti a v čem neřesti obou metod jak výstupů, tak i prvovýstupů. Při dodržení základních bezpečnostních pravidel se stává lezení stejně bezpečným skoro jako hra v šachy. Řešíte problém souboru pohybů vašeho těla a cílem je vykonat tento pohyb správně a tak, aby nám přinášel radost. Při prvovýstupu shora je možné zamýšlený prvovýstup dobře prohlédnout, zhodnotit, nazkoušet. Je možné osadit kvalitní jisticí body do zcela ideálních poloh a opět, při dodržení základních bezpečnostních pravidel, téměř bez rizika. Je to však skutečně to, co nás táhne do skal? Výstupy zdola, neboli takzvaný klasický styl. Ve většině světových oblastí vznikaly první cesty přirozeně odspodu. Prostě Franta přišel, zhlídl kus skály, že jako tudy by to mohlo pustit a „vymlaskl“ to nahoru. Po cestě dal pár skob, nahoře dobral kámoše o strom a bylo. V horách u velkých stěn to ani jinak nešlo, jen nahoře místo stromu obhodil nějaký pořádný kamenný blok. Samozřejmě, že pokud lezu odspodu a osazuji fixní jištění třeba
Základní otázky
hodnocení sportovního výkonu v horolezectví z háčku, nemusí být úplně v optimálním místě. Taky je to trochu nebezpečné, protože můžu spadnout. Je to možná zvrácené, ale právě pro ten nádech rizika spousta lidí lezení dělá. Je potřeba zvážit každý svůj pohyb, protože jinak se můžu ocitnout o řádný kus níž. Takže ohledně stylu dělání prvovýstupů nezbývá než podotknout „Každému, co jeho jest“. Co by však mělo být nepřijatelné pro oba tábory, je dělání takových prvovýstupů, které svou linií narušují výstupové linie stávající a mění jejich charakter, zejména po stránce jištění.
Otázka druhá: S magnéziem či bez? Od doby, co se leze s magnéziem je vedena bouřlivá polemika a nic na divokosti neubral ani fakt, že trvá již téměř dvě desítky let. Ve světě tuto otázku neřeší a tak se naše zem stala zase jednou velmi specifickou oblastí.
U nás je používání magnézia přímo zakázáno ve třech regionech. Prvním jsou pískovcové oblasti v Čechách, druhou Vysočina a třetí moravské pískovce. Nebudu daleko od pravdy, když poznamenám, že zákaz magnézia se najde i v pravidlech jiných oblastí. Dnes proti sobě stojí dva zdánlivě nesmiřitelné tábory a veškeré pokusy o kompromis jsou beznadějně zašlapávány do země. Návrhy barveného magnézia (žluto–šedivá, šedivá) jsou bez odezvy. Používání magnézia od určitého stupně – diskriminace. V současné době je situace taková, že ti, co magnézium odmítají, trvají na dodržování nefunkčních pravidel a bojkotují veškeré návrhy byť i jen na otevření reálné a podložené diskuse. No a ti, co s magnéziem lezou, už znechucením přestali na demagogické debaty reagovat a raději se věnují lezení. Co je ovšem potřeba si uvědomit, že magnézium je i bodem jed-
nání s ochranáři, kterým však spíše než přítomnost magnézia vadí dle jejich názoru neestetické a dle mého estetické „bílé fleky na skalách“.
Otázka třetí: V jakém stylu lézt cesty? Pro mě vždycky bude mít největší hodnotu cesta vylezená odspodu, v prvovýstupu a free sólo. Každý však má své limity a tužby jinde, co je však důležité, alespoň vědět, v čem se daný který styl liší. Proto následuje malé shrnutí stylů. TR, neboli Top Rope Jedná se o přelezení cesty se zajištěním pomocí lana shora. Jistič může jistit buď od horního jisticího bodu, nebo ze země přes vratný bod (pak hovoříme o „lezení na rybu“). Přelez je tím hodnotnější, čím méně využije lezec tahu lana k odpočinku. Tento styl téměř 100% eliminuje riziko zranění. AF, neboli All Free (Alles Frei) Jedná se o styl přelezu, kdy lezec překonává cestu odspodu, bez jištění horním lanem, nebo schwebe (lanem postranním). V průběhu výstupu osazuje dodatečná jištění a propíná jištění fixní. V průběhu výstupu používá jisticí body k odpočinku, ale nikoli k postupu. Přelez je tím hodnotnější, čím méně byly využity k odpočinku jisticí body. RP, neboli Rot Punkt Styl zavedl Kurt Albert. Jedná se o styl přelezu, kdy lezec překonává cestu odspodu, výhradně pomocí vlastní síly. V průběhu výstupu osazuje dodatečná jištění a propíná jištění fixní. Žádné z jištění nesmí být použito k odpočinku, v případě pádu se musí lezec nechat spustit do nejbližšího „no hand Rest“ (místo, v němž lze odpočívat bez držení rukou), stáhnout lano a nad sebou odstranit veškerá dodaná jištění a karabiny z jištění fixních. PP, neboli Pink Point Jedná se o styl téměř identický s RP. Styl přelezu, kdy lezec překonává cestu odspodu, výhradně s využitím vlastní síly. V průběhu výstupu osazuje dodatečná jištění a propíná jištění fixní. Jištění nesmějí být použita k odpočinku. V případě pádu se však pouze stahuje lano a nechávají se osazená jištění a připravené karabiny ve fixních jištěních. To, zdali je mezi RP a PP rozdíl, už nechám na vás. Co je ovšem potřeba si uvědomit, je, že expreska má alepoň dvacet cm – nemusím se tedy tolik natahovat ke kruhu nebo nýtu. V převise pak pouze nabírám 35
Otázka pátá – poslední: Jak a podle čeho zhodnotit technickou stránku náročnosti výstupu?
a cvakám lano, místo dvou pohybů tak dělám jeden. RK, neboli Rot Kreuz (RC – Red Cross) Jedná se o styl přelezu, kdy lezec překonává cestu odspodu, výhradně s využitím vlastní síly. V průběhu výstupu osazuje dodatečná jištění a propíná jištění fixní. Jištění nesmějí být použita k odpočinku. V případě pádu se lezec nechá spustit do „no hand rest“ a lano mu zůstává propnuto i v nejvyšším dosaženém bodě. Tento styl dnes již není téměř vůbec hodnocen a je srovnáván s AF.
Klasifikačních stupnic udávajících obtížnost výstupu je několik. Pokusím se uvést ty nejzákladnější, s nimiž se můžete v průvodcích setkat.
OS, nebo On Sight Přelezení cesty takzvaně „na pohled“. Pro přelez cesty jsou platné charakteristiky stylu RP, avšak s tím rozdílem, že před přelezem jsem cestu nikdy nezkoušel a ani jsem v ní neviděl nikoho lézt. Jedná se o jeden z nejhodnotnějších stylů, při lezení s lanem pak o styl skutečně nejhodnotnější. Flash Cesta je přelezena prvním pokusem podle pravidel RP, ale buď jsem v ní již někoho viděl, nebo mi někdo poradil, jak řešit klíčové problémy cesty. „Flash“ neznamená, že cestu nacvičím s horním lanem a přelezu prvním ostrým pokusem odspodu! Free Solo Volné sólo. Dokonalé skloubení psychiky a fyzického výkonu. Styl, který je vyhrazen skutečným znalcům nejen lezeckého sportu, ale především i svého těla a myšlenek. „Lezení sólo je vážná zábava, protože při něm můžete být vážně mrtví!“ Tento výrok byste měli mít při sólování vždy na paměti, a to, že máte napsané v deníčku něco free sólo, tak o tom to fakt není. Jak jej tedy definujeme? Lezec překonává cestu pouze pomocí vlastní síly. V průběhu výstupu nepoužívá vůbec jisticí body a odpočívá pouze v místech „no hand rest“. Výstup je vykonán bez zajišťovacích pomůcek jako je lano, úvazek, karabiny.
Otázka čtvrtá: Jaká specifika má styl lezení v horách a na expedicích? I v horách a u vícedélkových cest posuzujeme styl přelezu podle lezeckého pohybu v jednotlivých délkách, tedy zdali RP, OS, nebo AF. Hodnotíme ale také zpravidla tým nejméně dvou lidí. Zpravidla má každý na RP vylezenou půlku cesty a tu druhou buď 36
žímaruje, nebo leze „na druhém“, tedy TR. Druhou možností je, že každý z dvojice leze každou délku na prvním. Třetí a poslední je potom že jeden z dvojice leze stále na prvním a druhý stále na druhém. Obecně je terminologie známá, ale ne příliš používaná. Proto zmíním pouze jeden pojem. Free team Lezci se střídají ve vyvádění délek. Všechny délky jsou vylezeny prvolezcem podle pravidel RP, druholezec leze TR, kdy však nesmí využít k odpočinku ani jištění, ani tah lana. Další specifikace stylu po nás vyžaduje lezení především expedičního charakteru. Podniky ve velkých a odlehlých stěnách a na vysokých kopcích. Základními pravidly je, že výstup je tím hodnotnější, čím méně je umělého kyslíku, výškových nosičů, návratů do BC (základního tábora) a fixních lan. Klasický expediční styl Celá trasa výstupu je vybavena sérií postupových táborů a obtížná místa jsou zajištěna fixními lany. „Lezecký tým“ využívá pomoci výškových nosičů a pravidelně se v práci na cestě střídá. Lehký expediční styl Trasa výstupu je připravena vlastní silou menšího lezeckého tý-
mu (do šesti lidí), který nevyužívá výškové nosiče. Taktika postupu je shodná s klasickou expedicí. Tedy střídavá práce ve stěně a návraty do BC. Capsule style Je přechodem mezi klasickými expedičními styly a alpským stylem. Je ideální zejména pro velké stěnové problémy a skupinku od tří do pěti lezců. Lezecké družstvo je vybaveno omezeným množstvím lan (cca 400 m), která zafixují ve stěně. Následně přesunou do nejvyššího bodu všechny věci a vybudují kemp. Lana zpod sebe vytáhnou a opětovně začnou používat pro další výstup. Po vybudování prvního kempu už se lezci nevrací do BC a zůstávají po celý výstup ve stěně. Alpský styl Nejhodnotnější styl výstupu. Celý výstup je vykonán bez přerušení od nástupu až po vrchol. V cestě nejsou budovány žádné stálé kempy, použití fixních lan je eliminováno. Použití umělého kyslíku je nepřípustné. Alpský styl je činnost lezeckého družstva v úplném osamocení a bez možnosti cizí pomoci. Už z toho nám tedy vyplývá, že není možné pokládat za alpský styl například výstup na Everest v plné sezóně, kdy od BC až po vrchol je vyšlapána stopa a celá trasa zafixovaná.
Klasifikační stupnice UIAA Tato stupnice přesně rozlišuje mezi lezením volným (vyjádřeným klasifikačními stupni I – XI) a lezením technickým – pomocí umělých pomůcek (A0–A5) kde vyžaduje zvlášť vyznačit použití expanzivních (vrtaných) skob (písmenko e). Klasifikace volného lezení je otevřená a můžeme se tak možná časem dočkat třeba i dvanáctého stupně. Klasifikace lezení s technickými pomůckami je uzavřená. Vývojem došlo ke sjednocení s americkou klasifikací „New Age“, kdy jediným kritériem je možná délka pádu (A1 5 m, A2 10 m, A3 15 m, A4 20 m, A5 – až na plnou délku lana se smrtelným přistáním). Protože se výstup popisuje (nebo kreslí) podrobně po částech, upouští se od celkového klasifikování cesty jediným číslem, nebo jiným označením, jako je tomu například u klasifikace souhrnné západoalpské (viz dále). Celková obtížnost výstupu je dokreslena zpřesňujícími údaji. Kompletní údaje klasifikace UIAA (komplexní klasifikace výstupu) Základní údaje: Datum prvovýstupu, jména prvovýstupců, klasifikace nejtěžšího lezeckého místa, popis a nákres výstupu. Doplňující údaje: Charakter terénu – výška stěny a celková délka výstupu, délka klíčových míst, strmost, expozice, skála, led, sníh, pevnost skály, přetékání vody, tvoření ledu, objektivní nebezpečí, možnost ústupu. Charakter lezení – převažující druh lezení (spárové, na tření, atd.), počet a sortiment umělých pomůcek, umístění a kvalita bivaků, průměrný čas výstupu, údaje o sestupu a orientaci. Tyto doplňující údaje jsou často mnohem důležitější, než maximální technická obtížnost, vypovídají o souhrnné obtížnosti cesty. Západoalpská klasifikační stupnice Tento typ klasifikace je používán především ve francouzských a italských Alpách. Jde o klasifikaci souhrnnou, tedy zahrnuje celkovou náročnost výstupu, technické obtíže i objektivní nebezpečí. Celosvětově se tato klasifikace používá jako nejuniverzálnější při výstupech ve velehorských terénech.
Byla sestavena v elitní skupině západoalpských horolezců GHM za druhé světové války. Nyní má sedm stupňů, označovaných písmeny podle začátečních písmen francouzského vyjádření obtížnosti. F PD AD D TD ED ABO
(fasile) lehké (pew difticiles) mírně těžké (assez difticiles) střednětěžké (difticile) těžké (trés difticile) velmi těžké (extrem difticile) krajně těžké (extrem) výjimečně těžké
Od AD výše se užívají ještě mezistupně „in“ a „sup“ pro dolní a horní hranici jednotlivých stupňů. V současnosti se upustilo od „inf a sup“ u stupně ED. Stupeň ED byl rozlišen na čtyři podstupně (Griffin) ED l až 4. V dřívější literatuře je možné u nejvyššího stupně narazit na označení EX (ABO dnes). Hodnocení vychází především z celkové délky výstupu, objektivního nebezpečí a obtížnosti nejtěžších úseků (označované v textu popisu anebo v závorce za celkovým hodnocením, podle klasifikace UlAA nebo francouzské skalní). V úvahu se bere i blízkost či odlehlost trasy výstupu, dlouhý nebo krátký přístup, jednoduchý nebo složitý nástup, délka výstupu, nadmořská výška, dostatek nebo absence dobrých stanovišť, složitost sestupu. Klasifikační stupnice USA Celkové hodnocení pohybu v horském terénu platí pro turistické cesty i pro strmé stěny. Určuje se 3 údaji: Souhrnnou náročností cesty (stupeň I–VI), trvání akce do jednoho dne je označováno I až III, celý jeden den IV, jeden až dva dny V, více než dva dny VI. Obtížností pohybu vlastní silou – tzv. třídou výstupu (stupeň 1 až 5), stupeň 1až 4 znamená od turistiky až k lezení asi III. stupně UlAA, pátý stupeň je lezení ve strmém terénu s nezbytností jištění, číslo za tečkou udává obtížnost výstupu, přičemž od hodnoty 5.10 výše se používají ještě mezistupně a, b, c, d, pro jemnější odlišení obtíží. Obtížností lezení s umělými pomůckami (A0–A5) pokud jsou ovšem při výstupu použity. Se vzrůstajícím indexem narůstají i obtíže technického lezení a délka pádu, která je kritériem stupně (klasifikace New Age). Britská klasifikační stupnice Souhrnná klasifikace, užívaná i v nevelehorských terénech. Výstup se označuje údaji ze dvou stupnic současně. Tzv. „souhrnná“ vyjadřu-
je celkovou náročnost, vyplývající z délky výstupu, četnosti obtížných míst, možnosti zajištění a kvality skály (označení písmeny M, D, VD, S, VS, HVS, XS, E – s rozčleněním od El do nynějších E 10). Tzv. „technická stupnice“ (nejde o tech. lezení s umělými pomůckami!) udává obtížnost volného lezení v nejtěžším místě (stupeň 1–7b, od 4. stupně s podstupni a, b, c). Saská a česká pískovcová klasifikační stupnice Stupnice původně uzavřená na stupních I–VII. Už před druhou světovou válkou byly na písku lezeny cesty sedmého stupně UlAA a písek tak byl po dost dlouhou dobu hnacím motorem v celkové výkonnosti volného lezení. V průběhu druhé světové války však sedmý stupeň zahrnoval cesty s rozdílem až tří stupňů. Odvahu rozšířit klasifikaci našel J. Smítka v roce 1942, kdy cestě Kouřová na Daliborku dal klasifikaci VIIb. Ustanovil tak českou devítimístnou klasifikační stupnici, I až VI, VIla, VlIb a VlIc. Tato stupnice zvaná taktéž někdy adršpašská byla postupně vytlačena a nahrazena otevřenou stupnicí saskou. Stupnice saská byla zavedena skupinou B. Arnolda. V současnosti má celkem XII hlavních stupňů, od stupně VII rozlišených ještě na podstupně a, b a c. Maximem je nyní stupeň XIIa (11– UIAA), tento stupeň, navržený R. Štefánkem v Labáku, nebyl doposud potvrzen.
Francouzská klasifikační stupnice V současnosti asi nejpopulárnější klasifikační stupnice na skalkách. Ze skalek jižní Francie si našla cestu takřka do všech skalních oblastí světa. Všechny prestižní skalkařské výstupy mají dnes převodovou hodnotu v této stupnici. Někteří autoři ji používají taktéž ke klasifikaci výstupu v horách, přesněji části volného lezení, především francouzské Alpy. Tato stupnice má nyní 9 základních stupňů (1 až 9), od pátého stupně s rozlišením a, b a c. Od čtvrtého stupně se pak používají mezistupně + u všech stupínků. Maximem je v současnosti 9a (odpovídá 11 UIAA). Klasifikační stupnice ledového lezení Původní skotská klasifikační stupnice ledového lezení I – ledovo-sněhový výstup o sklonu nejméně 45° II – výstup o sklonu nejméně 45° s nejméně 5metrovým úsekem 60° III – výstup s nejméně 45m úsekem o sklonu 60°, nejméně 10m úsekem 70° a nejméně 2 m sklonu 90° IV – výstup s nejméně 45m úsekem 70°, 15m úsekem 80° a nejméně 5m úsekem 90° V – výstup s nejméně 45m úsekem 80° a nejméně 20–30m úsekem 90° VI – výstup s nejméně 45 m úsekem 90°
Moderní klasifikační stupnice ledového lezení Rozvinula se ze stupnice skotské. Tato všeobecně používaná mezinárodní stupnice má 2 části. První část, značená římským číslem I až VII, vyjadřuje objektivní náročnost a nebezpečnost. Druhá část je technická obtížnost ledu a hodnotí se arabskou číslicí. Ve světě zatím nejvyššími stupni 9 a 10. Dnes se používá u těžkých cest zejména mixová klasifikace, která je schopná lépe obsáhnout těžké cesty, v nichž se kloubí dohromady skalní a ledové pasáže. Značí se písmenem M. Nejvyšší dosažený stupeň je M 12. M6+ přibližně náročností pohybů odpovídá 8 UIAA. Srovnání lezení pomocí cepínů a maček a pomocí rukou je však velmi relativní. Srovnávací tabulka nejpoužívanějších klasifikací v Evropě: UIAA V+ VIVIVI+ VIIVII VII+ VIIIVIII-/VIII VIII VIII/VIII+ VIII+ IXIX IX+ XX X/X+ X+ X+/XIXIXI
Francie 5a 5b 5c 6a 6a+ 6b 6b+ 6c 6c+ 6c+/7a 7a 7a+ 7b 7b+ 7c 8a 8a+ 8b 8b+ 8c 8c+ 9a
Saská VI VIIa VIIb VIIc VIIIa VIIIb VIIIc IXa IXb IXc Xa Xb Xc XIa XIb XIc
Takže to je pro dnešek vše, možná jde o zdánlivě nesourodou směs informací. Ale není lezení vlastně taky trochu směs? Nemícháme fyzický výkon a silnou psychickou stránku naší zábavy? Nepohybujeme se v přírodě, kde vlastně vše je jeden velký chaos? Možná... Závěrem snad podotknu jediné, není důležitý styl ani klasa výstupu. Důležité je, jaký ve vás výstup zanechal pocit. Je jedno, jestli to byla trojka na ZK (zelenej ksicht), nebo desítka na OS. Podstatné je to, co přinesla vám a ne jak váš výstup vnímá okolí. Takže příjemné letní polezení a místo přemýšlení o blbostech si jděte raději pořádně dobře zalézt. Zoban 37
38
39
galerie
Aiguille de Blatiére (3.522 m) Západní stěna
Vlevo skupina Aiguilles du Chamonix (Aig. de la Republique, Grands Charmoz, Aig. du Grepon), uprostřed Aig. de Blaitiére (vpravo Aig. du Fou), vpravo masiv Aig. du Plan
Převýšení: 800 m Jedná se o nádherný elegantní štít se třemi vrcholy, který je normálními – klasickými cestami snadno dosažitelný. Od osmdesátých let minulého století se stala atraktivní západní stěna středem vyznavačů „sportovního lezení“ ve velkých alpských stěnách. Stačí připomenout jediné jméno – Michel Piola. Měl však svého předchůdce – legendárního britského lezce J. Browna, který spolu s neméně známým lezcem D. Whillansem prostoupil v r. 1954 krásnou cestou v centrální části Z stěny, vedoucí převážně kouty a spárami. V období let 1947 až 1952 došlo v západní stěně k řadě kamenných lavin a tak některé cesty nesou ještě dnes následky těchto událostí, např. formou shluku kamení na policích i ve stěnách. Levou část západní stěny tvoří výrazný pilíř nazývaný Pilier Rouge de Blatiére, v jehož stěnách vedou cesty sportovního charakteru navazující na trasu č. 2 (Majorette Thatcher). Východiska ❚ Chamonix (1.040 m) Nástup Lanovkou Chamonix – Aig. du Midi k mezistanici Plan de l'Aiguille (chata Refuge de l'Aiguille, 2.310 m), nebo pěšky po značené cestě z Chamonix, 3 hod. Nástup k úpatí stěny do výšky cca 2.700 m 1,5 až 2 hod. Od lanovky vystoupíme k orograficky levé moréně ledovce Glacier de Blatiére, sestoupíme šikmo na ledovec, po kterém přejdeme na protilehlou morénu (2.475 m). Po moréně vzhůru, později po sněhových polích k pilíři Pilier Rouge, resp. pod Z stěnu. Výstupové cesty 1. Západní cesta do sedla Col du Fou B. Arsandeaux, R. Garché, J. a R. Jonquiére, 30.–31. 8. 1930 Obtížnost: III, dlouhý výstup, převýšení od morény ledovce Glacier des Natillons 900 m, 5–7 hod. Tuto cestu uvádím zejména jako možnost ukončení, resp. ústupu ze stěny před vrcholovou částí západní stěny (z Col du Fou je možnost slanění na východní stranu). 2. Majorette Thatcher M. Piola, P. A. Steiner, 17. 7. 1984 Obtížnost: 1 místo VII, převážně VI a VI+, vlastní jisticí prostředky, 180 m převýšení, 5 délek. Strmý a elegantní výstup převážně spárami. 3. Gauloiserie C. Carli, J. P. Chassagne, podzim 1984 Obtížnost: vždy jeden úsek VIII– a VII+, převážně VI a VI+, převýšení 180 m, 5 délek. 40
Krásná cesta spárami, pevná skála, po páté délce možnost slanění, jinak další 2 délky (IV, IV+) na vrchol pilíře. 4. Fidel Fiasco M. Piola, P. A. Steiner, 22. až 30. 7. 1984 Obtížnost: klíčový úsek VII+, převážně VI+ a VII, částečné zajištění borháky, převýšení 350 m, 13 délek na první („falešnou“) polici Fontaine. Jedna z nejkrásnějších „sportovních“ cest v oblasti Mont Blancu, krásné lezení spárami s pevnou žulou. 5. Williamine Dada M. Piola, P. A. Steiner, 18.–19. 8. 1983
Obtížnost: 1 délka VIII– (možno také A0), převážně VI až VII, zajištění spity a klasickými skobami, vhodné jsou také další vlastní jisticí prostředky, vklíněnce a friendy, 300 m převýšení na spodní polici, 11 délek (poté slanění), další úsek na spodní („falešnou“) polici Fontaine vede v lámavé skále. Nádherná, zajímavá a často opakovaná cesta s rozmanitými lezeckými úseky. 6. Cesta „Brown – Whillans“ J. Brown, D. Whillans, 25. 7. 1954 Obtížnost: 2 délky VII (původně A2), včetně namáhavé tzv. „Brownovy spáry“, částečné zajištění, vlastní jisticí prostředky včetně friendů do velikosti 4, po 11. délce je možno
slanit, po 13. délce je dosažena rampa Fontaine (5 až 6 hod.). Při výstupu až na vrchol 1 úsek IV+, místy IV, převýšení 800 m, celkem 6 až 8 hod. Krásná, ale namáhavá cesta, vedoucí obtížnými spárami. Sestup Obtížnost místy III, často II v horní části, strmý sestup po ledovci ve zbývajících úsecích, 3–4 hod. k Plan de l'Aiguille. Od středního vrcholu sestoupíme do strže mezi tímto a jižním vrcholem a přejdeme k ledovému hřebínku normální cesty (Spencerův kuloár). Sestup je vhodné absolvovat vlevo od kuloáru po SZ hřebeni. Do žlabu se přechází až ve spodní části. Po překonání okrajové trhliny přechod po ledovci směrem na SZ a přes skalní hranu na
ledovec Glacier des Natillons. Po ledovci pokračujeme k levé moréně a pak následuje sestup ke stanici lanovky Plan de l'Aiguille. Literatura ❚ Mont–Blanc Gruppe, H. Eberlein, Bergverlag Rudolf Rother, München, 2000 ❚ Guide Vallot, La chaine du Mont Blanc, různá vydání ❚ G. Rebuffat, Montblanc, Die 100 Idealtouren im Montblanc–Massiv, BLV München ❚ W. Pause, J. Winkler, Im extremen Fels, BLV München, různá vydání Mapy ❚ Landeskarte der Schweiz, n. 292, Courmayeur, 1:50.000 Jiří Novák
41
Tereza Kysilková Věk: 16 let Výška: 170 cm Váha: 47 kg Sponzoři: Hudy Sport, Rock Empire
V tomto rozhovoru vám chceme stručně přiblížit ženu, či spíše dívku, která koncem června letošního roku dosáhla v italském Leccu historicky nejlepšího umístění české sportovní lezkyně na Světovém poháru v lezení na obtížnost.
Tereza na SP v Leccu, kde skončila na 8. místě
svojí cílevědomou přípravou. Do té doby jsem jenom lezla. Tufi přišel s tím, že je do toho potřeba vložit systém, regenerace atp. No a potom atmosféra Evropského poháru, která tam na mě dolehla, což přispělo ke zvýšení motivace.
❚ Jak začneme? Nejspíš od začátku, ne? Takže, jak to s lezením začalo? Úplná klasika. Tatínek horolezec, mamka už tak moc ne. Chtěla, aby mě taťka i trochu vychovával, a aby přežil, takže přešel z hor na skály, a já se tam kolem něho pořád motala, a pak jsem si taky zkusila něco vylézt. ❚ Dobře, takže to začalo motáním se po skalách, potom ale přišla doba jisté cílevědomosti, ne? 42
Pak do toho zasáhl Drobek, který dělal závody, to jsem byla stále ještě malinká, mohlo mi být tak šest. To jsem lezla první závody. A pak byly další závody a pomalu to přišlo. Kolektiv děcek, soutěžení, kdo bude lepší a tak. ❚ Jaké jsou nejvýznamnější milníky ve tvé lezecké kariéře? Cesty, nebo lidi, které jsi potkala? Závody v Terstu. Na ty jsem se už cílevědomě připravovala. Byl u toho i Tufi, který do toho zasáhl
❚ Největší úspěchy? V závodech počítám, že teď to Lecco... To určitě. Na skalách potom v Thajsku Phet Mak, osmáčko (viz M/03 str. 32, pozn. red.). Ta cesta pro mě byla zlomová i v tom, že je to první cesta, kterou jsem nacvičovala. Phet Mak mě fakt chytla, tak jsem ji zkoušela tak dlouho, než jsem ji vylezla. ❚ K tomu nacvičování. Zaujalo tě to? Jezdit nacvičovat cestu, dokud ji nepřelezeš? Tohle budu dělat jen u cest, které mě něčím hodně zaujmou. Dostala jsem se k nějakým cestám, kde jsem třeba jenom jednou odsedla, ale ta cesta mě nebavila a nenašla jsem k ní žádný vztah. Někteří lidi lezou jenom proto, aby nacvičovali, opačným protipólem je třeba Hudy,
který neleze žádnou cestu dvakrát. Ty onsighty jsou lepší. ❚ Co ti lezení dává? Hlavně mně to zaplňuje čas – to je táta rád (smích) – no a baví mě to, takže mám koníčka a taky potkávám lidi. Na skalách se potkáš se spoustou zajímavých lidí. ❚ A opačná otázka, co ti lezení bere? Vidíš můj palec? Úplně mi to vzalo palec. ❚ Koukám na mozolnatý palec na noze, jakoby z nohy profesionálního šlapače zelí a mumlám... „takže palec, jo?“ Přiznám se, že mě odpověď poněkud zaskočila. Nejoblíbenější lezecká oblast? Určitě Arco. Nejen kvůli skalám, ale i kvůli té atmosféře kolem. A pak ještě Osp a tady blízko Jura. ❚ Jak vidíš svou nejbližší lezeckou budoucnost? Teď jsem si nasadila laťku hodně vysoko, takže se budu snažit držet se na podobné úrovni, respektive moc neklesat. No, budu hodně
trénovat a budu chtít vylézt ještě nějakou těžkou cestu na skalách, nějakej dobrej onsightík. ❚ Když tenhle svůj poslední úspěch srovnáš s nepostoupením do semifinále v Imstu, je to asi v hlavě, ne? Určitě v hlavě. Bylo to taky tím, že ten Imst byl hodně jiný. Myslím cesty. V Imstu byly obliny a převis a v Leccu byla přesně taková cesta, jaká mi sedne. Dobrý lišty, technické, ale čitelné. Dostala jsem se do toho, měla jsem z té cesty radost a chtěla jsem ji vylézt. V Imstu jsem se do toho nedostala a když přišel první problém, dala jsem nohy někam jinam, hlava přestala fungovat a byla jsem dole. U mě je to hlavně o té psychice. ❚ Teď to bude pro tebe ještě těžší než po tom Imstu. Bude. Určitě. ❚ Každého napadne: Když už jednou v tom finále... Jasně. Po Imstu jsem mohla jenom překvapit, teď si bude řada lidí myslet, že když byla ve finále, bude tam muset být pořád. ❚ Řekl bych, že rodilým vítězům musí být dáno hodit všechno za hlavu... Určitě. Chabot je pořád první. Ten to musí mít v hlavě hodně v pohodě. ❚ Jak trénuješ? Napřed bylo lezení bez systematičnosti. Pak přišel Tufi a s ním totální systematičnost. Všechno přesně. Teď se snažím o kompromis – klasická tréninková věc. Dva dny lezení, jeden den volna a o víkendu dva dvoufázový tréninky, teď v létě hlavně skály.
❚ Jak vypadá takový den lezení? To je hodina nebo pět? To je různé. Podle pocitu. Je to den lezení a až konkrétně se rozhodnu, co s tím. Jendou do týdne chodím na boulderovku v areálu VUT a až když jsem tam, rozhodnu se. Když mě to baví, jsem tam klidně i čtyři hodiny. Jindy se třeba jen tak rozlézám. Hlavně aby mě to bavilo. ❚ No, myslím, že nemluvím jen za sebe, ale moje zkušenost je taková, že když budu trénovat tak, aby mě to bavilo, nikdy se nezlepším. Sice se ani nezhorším, ale nejspíš jsem moc línej, protože „trénovat jenom tak, aby mě to bavilo“, mi nijak nepomáhá. U tréninku přece musí být ten akt toho zapření se. Někdy mám takovou náladu, kdy lezu a nikdo mě nezastaví. Pořád něco vymýšlím, pořád si bouldery ztěžuju a to se někdy tak stane, že fakt drtím. ❚ No a když je týden do závodů? To se ladí forma, ne? Tak pět dnů před závody nedělám nic těžkého. Lehce lezu, jdu si zaplavat... ❚ Řekl bych, že je hodně druhů lezení a každý má k nějakému dispozice... ...já mám předpoklady přesně k tomu, co dělám. Když vynecháme hory, zůstanou bouldery, rychlost a vytrvalost. Vytrvalost mi sedne nejvíc. To ostatní je pro mě jako úplně jiná disciplína. ❚ Nemrzí tě to? Vůbec. ❚ Záludná otázka. Myslíš, že máš talent na lezení?
Myslím že jo, ale je důležité, že jsem začala hodně odmala. ❚ Co děti? Necháš je lézt hnedka odmala? Děti plánuju tak za deset dvacet let. Pak se uvidí. ❚ Je to poněkud netaktní ptát se ženy, ale kolik ti je let? Šestnáct (smích). ❚ No, to je skutečně dost času. Hlavně počítám, že bych ještě lezla i kdybych měla děti, takže spíš bych je tahala s sebou do skal a nechala bych to na nich. ❚ V šestnácti se mladý organizmus ještě rychle regeneruje. Už máš nějaké nevratné deformace, třeba prstů, nebo tak? Akorát ten palec. Ten je otlačený z lezeček. ❚ Nejoblíbenější film, kniha a jídlo? Film z poslední doby – Nuda v Brně. Teď čtu Bídníky a líbí se mi to. Předtím jsem četla Chrám Matky Boží v Paříži, ale to bylo hodně depresivní. A jídlo? Nějaký maso, jakýkoliv, teda kromě prasete a mělo by to být od mámy. ❚ Už ses někdy opila? Jo, to už se podařilo. ❚ Co jsi ještě nikomu neřekla v žádném rozhovoru? Tohle je můj první rozhovor, takže je toho ještě hodně, co jsem nikomu neřekla (smích). ❚ Byla jsi ve finále SP v lezení na obtížnost. Tím jsi výjimečná. Myslíš, že jsi ještě něčím výjimečná?
Ne. Možná tím, že mě baví čtení, prostě mám chuť vědět. Přijde mi, že mí vrstevníci moc nečtou. ❚ Jak vidíš budoucnost sportovního lezení? Půjde to nahoru. Postupně, pomalu, možná se toho ani nedožiju, ale výkonnost se bude zlepšovat. ❚ Lezení na obtížnost je chudý divácky neatraktivní sport, souhlasíš? Jasně, ale vůbec mi to nevadí. ❚ Chtěla bys být mezi ženami v takové pozici, v jaké je teď Chabot mezi muži? (Uznávám, trochu hloupá otázka, kdo by nechtěl, že?) Teď ještě ne. Později. Ptáš se příliš brzo. Já měla cíl dostat se do semifinále, a poslední úspěch v Leccu mi to trochu narušil. Měla bych trochu přehodnotit své cíle, ale každopádně bych teď jako Chabot být nechtěla. To je na mě ještě brzo. Až dospěju, tak určitě. ❚ Myslíš, že tě ty poslední závody mohly v něčem i poškodit? Spíš se obávám toho, že když příště nedopadnu dobře, přijdou řeči jako že to teď byla náhoda a tak. Ale nemyslím, že bych se teď setkávala se závistí. ❚ Nejoblíbenější lezečky? La Sportiva. Pořád lezu v Cobrách. Teď jsem začala lézt v Katanách. Tak hodně štěstí. Díky za rozhovor, počítám, že spolu určitě ještě několik rozhovorů uděláme. Za Montanu se ptal Tomáš Roubal
43
a jdi... Za demotivaci neručíme!
Váhy osudu Začínám věřit na osud. Vždy, když se dozvím, že Luboš Mázl nebo Jitka Kuhn–Gáberová něco těžkého přelezli, téměř s jistotou očekávám i druhou část zprávy, obnášející daň, kterou si osud neochvějně jako finanční úřad nezapomněl odvést. Například minulý rok se podařilo Lubošovi vylézt nejtěžší pískovcovou cestu Akumulátor XI b/c v Teplických skalách a ještě další čtyři nebo pět jedenáctek. Na podzim v Ospu měl prapodivný úsměv, který, jak jsem záhy zjistil, nezpůsobila dobrá nálada, ale příliš trčící kruh v Teplických skalách, do které-
OS po dovolené Po výletnicky strávené dovolené s přáteli na Novém Zélandu zavítal Brit Steve McClure do Gorges du Tarn dostat se zase do formy. Zabralo to sice pár dní, ale potom Steve nalezl opět své staré já. V pěti lezeckých dnech flashnul jedno 8b a „onsightnul“ devět cest ve stupni 8a, další 8b a 8b/b+.
ho se Luboš při pádu zakousl. Úsměv čítal přes čtyřicet stehů. Jitka zase vylezla (myslím, že jako vůbec první žena u nás ) pískovcovou jedenáctku Těžká karta a výsledek se brzy dostavil zánět šlach slavil návrat a závodění v ledu byl vyhlášen zákaz. V tomto roce očekávám od obou „šťolařů“ (šťolař = šťastlivec/ smolař) ve skalách něco skutečně přelomového (ne přelomeného). Důvod je prostý, Jitka si při posledním jarním lyžování neplánovaně odjela do lesa a nyní rozcvičuje pochroumanou páteř a navíc jim neznámí lupiči odjeli neznámo kam s důvěrně známým osobním automobilem. První výsledky jsou už na světě. Luboš přelezl v kuse na druhý pokus Bumerang Xc v Teplicích a v Ádru dvě těžké klasiky, Špekovu cestu vedoucí po hraně u Kroků Františka Janečka RP hodnotil jako „hodně těžká desítka“ (takže asi tak za XI) a Postřižiny (RP Xb/c), které kromě nepříjemného cvakání kruhu a vypečeného boulderu obsahují spárové lezení klasického typu, tj. těžké a morálové. Přejme jim oběma, ať se daří. Probůh, jen to ne! Tedy ať se nedaří. To taky není nic moc. Přejme ať se vrátí relativně celí z červencového výletu do Ceuse. –LL– 44
Krize v Tatrách, přijel Kryze
Tomáš Mrázek – Mistr světa
První červnový týden byly hvězdy v dobrém postavení pro morálové přelezy, Pavlovi Kryzemu z… – těžko říct odkud, ale mluví česky s francouzským přízvukem a hned je všude doma – tedy Pavlovi Kryzemu odevšad s Kubou Novákem (Kameny, Pravé slovenské brynzové halušky) z Dubňan u Hodonína se podařilo stylem on sight vylézt cestu Total free jazz VIII+, vedoucí v jižní stěně Kežmarského štítu v Tatrách. Komentář v průvodci RP v Tatrách: Najťažšia z ciest v platniach. „Cesta v ktorej ničoho nie je veľa…“ podľa slov P. Ondrejoviča. „Seriózne osadené nity dávajú istotu, aj keď nie sú práve nahusto. Fyzicky náročné je miesto pri druhom nite prvej dĺžky, psychicky celá záverečná dĺžka. Táto predstavuje jemné lezenie v strmej platni, s nitom kdesi oveľa nižšie, ako končia nohy.“ Není to první OS této cesty, už před pár lety si reprodukci v nejčistším stylu odvezl domů na sever Moravy hudebník Petr Šindel s „druhem“. Free jazz není zcela původní linie, nýty osazené shora vedou zhruba v místech, kde v roce 1983 udělali B. Arnold s G. Lammem cestu Spiegel VIII– /A4.
Na poslední chvíli přinášíme zprávu z MS ve francouzském Chamonix. Před Usobiagou a Caudem vyhrál náš Tomáš Mrázek. Loni i letos dominující závodník SP v lezení na obtížnost A. Chabot skončil v závodě až pátý. 13. 8. 2003 je datum, na které bude nejen Tomáš, ale i celá lezecká veřejnost dlouho vzpomínat. Pořadí mezi ženami: Sarkany, Pouget, Levet. Gratulujeme
Další víkend vylezl „Pšeničnikova“ v Západní Lomnici RP (lezl předtím v březnu) a Vivat Gorbi 7+ (Malá Žlutka) OS. Pro informaci – oproti popisku v nákresu je v cestě nutno jistit vklíněnci. Na tatranské poměry velice vyvážená cesta. Koncem května potom s Pavlem Urbánkem na Jastrabce: Pavúci idú do neba 8– OS a Chlapcom z Everestu, Pochylého Plotny a Sunset Boulevard AF. Mimo to ještě stihl v březnu vylézt normálkou na Matterhorn a v červnu klasickou cestu na Eiger a s Vevinou prožil Another day in Paradise 7– na Piz Badile. Na poslední chvíli ještě jeden dodatek: Pavel Kryze v Tatrách vylezl také morálovou cestu v Západní Lomnici Šokuj opicu 8+/9– stylem OS se Sašou Tolochem. Nejtěžší délka je zajištěná na třiceti metrech dvěma nýty, jednou skobou a jedním vklíněncem.
Jiná morálovka se povedla první červnový víkend v Ádru Jirkovi Šrůtkovi. Přátelství s Ďáblem na Radnici (věž vedle Myší díry) se dočkalo od roku 1985 druhého opakování (1. zaznamenali Sasíci). Je téměř zbytečné dodávat, že autorem cesty je Stanislav
Na začátku května Kryze pózuje před závěrečnou délkou ještě v bezpečí blízkého štandu
Od Kuby Nováka jsme získali přehled Kryzeho jarních výstupů, který stojí za otištění: 4. 5. Pochylého plotny VIII– OS s nejištěným napřímením (asi omylem) v poslední délce taky asi za 8-.
měla Cathy Wagner z Francie poměrně úspěšný týden, ve kterém vylezla 5 cest ve stupni 8a. Ve svých 38 letech se už asi nemusí tolik starat o svoje děti a povolání učitelky jí pobyt ve skalních oblastech příliš neblokuje, o prázdninách spíš naopak. Za posledních 12 měsíců vylezla přes čtyřicet cest ve stupni 8a a těžší.
Lukavský a že cestu nelze vylézt jinak než OS, nejtěžší místo solivá žábo pěsťo prstová spára v převise, schopná podle pravidla, „co peklo má, to už nevydá“ uvěznit navěky vaše prsty – je (ne)zajištěno špatnou smyčkou asi 8 metrů nad zemí a potom následuje nekonečná širočina někam nahoru a ve dvaceti je kruh. Klasifikaci ani neuvádíme, protože ta jenom zbytečně mate.
OS jen tak Další pěkný On Sight, tentokrát bez rizika, se podařil Adamu Ondrovi, jehož portrét jsme otiskli v Montaně minulý rok. Nyní již desetiletý lezec navštívil s rodiči Frankenjuru a vylezl OS Slimline za 10–. Bálint Kámvás je jméno dvanáctiletého Maďara, který si cestou Deadline v Kis–Gerecse připsal do deníčku své první 8b+. Doposud držel rekord v kategorii mladší žáci (nebo jak je zařadit) – se stupněm 8b dvanáctiletý David Lama z Rakouska. Uvidíme, zda Adam Ondra do dvou let nějaké 8b+ onsightne.
Bouldering Koncem května zopakoval Dave Graham New Base Line 8C od Bernda Zangerla v Magic Wood ve Švýcarsku, a to jako doposud druhý člověk po Fredu Nicolovi. Opakování mu zabralo 2 dny. Předtím se byl rozlézt ve Fontainebleau, kde zopakoval mimo jiné Chaos 8B+ od Juliena Nadirase v oblasti Gréau a řadu dalších boulderů do stupně 8B. Samotný guru boulderingu Fred Nicole vylezl flash Massive Attack, 8B, a byl by to asi první flash tohoto stupně, ale nebylo by to zdaleka první Fredovo „první“. Jako první Nicole přelezl: 8B 1992 La Danse de Balrogos 8B+ trav. 1992 Joyeux Léon 8c trav. 1994 – E la Nave va 8B+ – 1996 – Radja 8C 2000 – Dreamtime
Pár týdnů po Fredovi přijel do Magic Woodu Marcus Bock a Massive Attack přelezl druhým pokusem během pěti minut a vyjádřil se, že boulder bude asi lehčí. To ale nemusí být pravda, protože Bock má nyní fantastickou formu. Ve známé oblasti severní Frankenjury Eldorado, kde vedou legendár-
ní cesty jako Ekel 9+ nebo Stonelove 10+ – vylezl nové propojení cest. Nastupuje se vlevo od cesty Ekel a přes ni se traverzuje doleva přes Nightmare (10) a Raubitter (11– od Bocka z r. 2000) až do Stonelove, se kterou má společný dolez. V půli června se Bockovi podařilo spojit všech 30 těžkých kroků se dvěma bouldery dohromady. Cesta se jmenuje Infinity, klasifikace 11–/11, čímž se zařazuje zároveň se Shangri– la na druhé místo v žebříčku obtížných cest Frankenjury za Action Directe.
Parádní kamené úlovky si ze Švýcarska přivezl ze svého dvouměsíčního pobytu i Francouz Fred Rouhling, mez jinými i slavné zmiňované Nicolovy traverzy za – El a nave va (8C), Joyeux Léon (8B+), 6 boulderů za 8B a asi nejtěžší Prophétie, 8B+. Mezi muži lze asi těžko určit v současnosti nejlepšího sportovního lezce, mezi ženami je situace trochu jednodušší. Současnou nejlepší sportovní lezkyní je pravděpodobně Španělka Josune Bereziartu, která mimo jiné zopakovala Nicolovu cestu Bain de Sang (asi lehčí 9a) a další cesty za 8c a 8c+. Nyní se také ponořila do boulderingu. Bain de Sang se jí asi velmi líbila, protože za svůj cíl bez lana si vybrala Fredův traverz El la Nave va. Výkon je to parádní, protože zmiňovaný směr má zatím pravděpodobně jen jedno opakování od Rouhlinga a těžší traverz existuje zatím na světě jen jeden (Amazonia 8c+). Převedeno do boulderingové stupnice, jednalo by se asi o 8B. Mimo to přelezla také nějaké 8A a 7C. Předtím ještě velice rychle zvládla přelézt cestu Balzolita, 8c. Další výborná lezkyně Marietta Uhden přelezla cestu Wildeste kerle klasifikace 8b+ v oblasti Kochel.
Polák Tomek Oleksy strávil tři květnové dny v Maltatalu. Byla to jeho první návštěva boulderingové oblasti mimo Polsko. Podařilo se mu velmi rychle přelézt bouldery: Pluto Auf Der Jagd, 8A+, (8a/a+?), Petting With An Alligator, 8A+, a Wrestling With An Alligator 8B. Tomek vytvořil nejtěžší problémy v Polsku a zdálo se mu nezbytné srovnat je se zahraničím. S jistotou nyní může říci, že v Polsku jsou bouldery za 8A+ a snad i 8B. Jeho
Nezpomeňte na Fesťák! Na samém konci prázdnin, tedy ve dnech 28. 8. až 31. 8., se v Teplicích nad Metují letos koná již 20. ročník Mezinárodního horolezeckého filmového festivalu. Bližší informace najdete v minulé Montaně, tedy 3/03 na str. 49.
nejoblíbenější oblasti v Polsku jsou: Ciezkowice, Muchowka, Czarnorzeki (pískovec) a Zimny Dol (vápenec), všechny se nachází na jihovýchodě Polska. U nás otevřel Rosťa Štefánek nový problém v Labáku Sweet Little Something, 8B. Dalšího opakování se dočkal Nicolův boulder Dreamtime 8C od u nás relativně neznámého frajera Thomase Willenberga. Christian Bindhamer se stal úspěšným řešitelem hlavolamu/prstolamu Action Direct Nekompromisní linie Wolfganga Güllicha z roku 1991 na vápencovou věžičku Waldkopf, schovanou v listnatých lesích Frankenjury, se dočká opakování jednou za několik let. Cestu poprvé zopakoval Němec Alexander Adler až v roce 1995 a v roce 2000 Španěl Iker Pou. BoulderistaDave Graham potřeboval v roce 2001 k přelezení cesty sedm dní nacvičování během jednoho měsíce (přerušováno díky špatnému počasí). Jeho přelez této 12 metrů dlouhé a dobrých 50 stupňů převislé cesty je asi stále nejrychlejším. Posledním úspěšným řešitelem hlavolamu s názvem Action Directe je Christian Bindhamer. Vyřešení záhady mu zabralo v květnu tohoto roku 6 dní snažení, když nakonec při přelezu naprogramoval do krokového algoritmu zcela novou sekvenci v horní části cesty. Hlavní řešitelský oříšek pro Christiana byl brutální skok z jednoprstovky na úplném začátku cesty, který se mu dařilo provádět pouze dvakrát z dvanácti pokusů. Action Direct byl původně projektem Milana Sýkory. Wolfgang napřímil nástup a začal na projektu pracovat. V cestě jsou plytké dvouprstovky, které Güllich při využití dvou prstů při dynamických krocích špatně trefoval, proto se je rozhodl brát jen jedním prstem. V závěru silové přípravy na svém školicím zařízení campus board dokázal dělat seskoky a výskoky souruč na 1 cm širokých lištách za použití jednoho prstu na každé ruce. Cestu prý vylezl za 90 s. Rychlost přelezu symbolizuje i název zvolený podle tero-
Co si myslí Alexander Huber?
Tvoje zaměření se v průběhu let změnilo. Motivují tě nyní jiné věci? Jistě, nemotivují mě ty stejné věci jako před deseti lety. V raných devadesátých jsem měl příležitost být na špičce světového sportovního lezení. Vylezl jsem v roce 1992 Om (druhé 9a na světě), řadu 8c+ v letech následujících a Open air za 9a v roce 1996. Dostal jsem se blízko k hranicím svých možností a mám určitý druh ztráty motivace pro sportovní lezení. Posunout se o stupeň dál by zabralo strašně moc úsilí, to mi za to nestojí. Nyní se potřebuji poohlédnout za motivací někam jinam. Znovu jsem objevil takříkajíc své kořeny a realizoval se tam, odkud jsem přišel. Vrátil jsem se do hor. Jel jsem například do Yosemit vylézt nějaké bigwally…
V souvislosti s přelézáním nejtěžších skalních cest a boulderů světa znějí zajímavě některé postřehy Alexandera Hubera k světové scéně sportovního lezení dnes i v nedávné minulosti tak, jak byly zaznamenány v interview u příležitosti jedné z jeho přednášek s diapozitivy ve Skandinávii a zveřejněny na internetovém serveru 8a.nu. Ty nejzajímavější vám ve zkrácené podobě předkládáme.
Vynikal jsi v lezení téměř ve všech jeho aspektech Sportovním lezení, bigwallovém, alpském, mixovém atd. Co bouldering? Ve skutečnosti se věnuji boulderingu celý svůj život, ale pouze jako tréninku. Být v boulderingu opravdu dobrý, to musíš mít výbušnost a výbušná síla od 26 až 28 let klesá. Na to se stávám už příliš starým. Když jsem se věnoval sportov-
ristické organizace. Cesta se prý skládá zhruba z devíti kroků, z nichž každý by byl samostatný boulder za 7c Fb. Christian s bratrem Andreasem také dolezli svůj projekt Zauberfee v sektoru Eremo di S. Paolo v Arcu. Samotný Christian byl překvapen, když se mu podařilo cvaknout řetěz už třetí den pokusování (v tomto roce), a proto se rozhodl snížit klasifikaci z možného 9a na solidní 8c+. Nicméně poznamenal, že podle něj je tato cesta jednou ze tří nejtěžších cest v Itálii. Pár dní po něm se podařilo celou cestu zřetězit i Andreasovi.
45
a jdi... Za demotivaci neručíme!
Armáda spásy 8A+
nímu lezení nejvíce, v první polovině devadesátých let, tehdy nebyl takový boom boulderingu, nebyl tak populární jako nyní. Nicméně si myslím, že je to výborná zábava. Máš mezi různými typy lezení favorita? Tím by mohlo být volné lezení v bigwallech, kde nalezneš výraznou zajímavou linii, objevuješ ji, zkoušíš, zda by šla vylézt volně a potom to realizuješ. Žádné z tvých 9a nebylo opakováno, je pravda, že klíčový chyt v Om je ulomený? Tak to je jedna z takových těch kolujících historek. Ne, žádný klíčový chyt tam není ulomený. Věc se má takto: V klíčovém místě musíš udělat opravdový natahovák z kapsy na spoďák do ukloněné hrany. Když držíš tu hranu, musíš dostat nohu do té samé kapsy, prvně musíš samozřejmě vyndat ven prsty. Když jsem dělal tento dlouhý krok, využíval jsem pro udržení rovnováhy ani ne tak skutečný chyt, spíše mrňavou oblinku. Tento ne–chyt je nyní ulomený, ale je tam řada podobných oblinek, které lze využít a klíčové není dostat nohy do kapsy, ale je to spíš dlouhatánský fix, který následuje. Ramonet nedávno protáhl tvou cestu La Rambla, 8c+, otevřenou v roce 1994 a ohodnotil ji stupněm 9a+, máš k tomu nějaký komnetář? Tak, nejprve bych chtěl pogratulovat Ramonetovi k jeho perfektnímu výkonu. Je určitě velmi nadaným lezcem a pravděpodobně jedním z nejlepších ve své generaci. Co vím, klíčové místo pro něj bylo dostat levou ruku do kapsičky těsně pod slaňákem, kde jsem skončil já a pravděpodobně to řešil i podobně jako já.
O nové bouldery se v Labáku postaral Rosťa Štefánek. Nejtěžší z nich se nachází na levém břehu na „Pako di Koňo“ (od Kosti po cestě do kopce asi 700 m, velký kámen s bivakem přímo u cesty). Začátek z velkého spoďáku ve tvaru nudle, dále v podstatě jako „Když v ráji pršelo“, jen s tím rozdílem, že se vám nepodaří zaháknout špičky vpravo za hranu. Obtížnost je podle Rosťova názoru srovnatelná s bouldery „Ki“ v Rakousku a „Soucupe“ v Tessinu, které jsou oba za 8B/B+, možná, že zde jde ještě o kousek dál. A jméno? – „Dobrák od kosti“. Další novinky se jmenují „Sweet little something 8A+/ 8B“, „Armáda spásy 8A+“, „Playboy mansion 8A“, „Antikontakt 8A“ a „Já na tom dělám 8A“, všechny na pravém břehu v okolí Hřenska. S podporou Rock Empire, PAD, Luna Rossa
ko některé z moderních cest v tomto stupni. Mohl bys říct, jaký je hlavní rozdíl mezi tvou generací a tou novou? Dobrá, jednou věcí, kterou si myslím, že sportovní lezení dnes postrádá, jsou určité rysy, které měl Güllich, Moon, Moffat a další. Lezci dnes, zdá se… nevím… úzkoprse se domnívám, že postrádají vizi. Co je to za cíl vylézt 1.000 nebo 2.000 osmáček? Když někdo přikládá důležitost tomu, jestli jsi vylezl
50 nebo 60 8a+ on sight, kde je výzva? Neříkám, že je to špatné v každém ohledu, ale nedokážu pochopit motivaci, která je za tím. Je tolik věcí, které můžeš dělat, proč lpět na jediné? Na druhou stranu, stále je řada skutečně nových výzev, jako přelezení nejtěžší cesty světa, kterou je Realization od Chrise Sharmy. Myslíš, že lze o někom říct „nejlepší lezec světa“? Ne opravdu ne. Lezení je tak široký sport, který má mnoho variant.
Jean-Christoph se svým synem na letišti
Když uvážíme, jak dlouho trvalo Andradovi to zopakovat, mohla by být i tvoje vearianta za 9a? Porovnáno s inflací dnešních 9a, jsem si jistý, že je. Myslíš, že se stupeň 9a stává lehčím? Jistě, Action Directe, který musí být brán jako měřítko pro 9a, se zdá být stále jedním z nejtěžších 9a, jistě o dost těžším než Underground, Bain de Sang, Kinematix, Ground zero atd. Některé z těchto cest byly zopakovány za jeden nebo dva dny, nikdo však nezopakoval Action Directe v podobném stylu, nikdo. Nevím ohledně svých cest, ale jsem si docela jistý, že nejsou tak měkké ja46
Jean-Christoph Lafaille Během oslav 50. výročí prvovýstupu na Mount Everest jsem se setkal s celou řadou osobností a malé fotoreportáže jsem zveřejnil na dvou adresách: www.horosvaz.cz a www. lezeniatd.cz. Při odletu jsem v hale letiště v Káthmándú potkal také další významnou hvězdu současného horolezectví, kterou je Francouz Jean-Christoph Lafaille. Měl za sebou úspěšný sólovýstup na Dhaulágirí I (na vrcholu 20. 5.), tím dosáhl podeváté vrchol osmitisícovky, ale lezec takové kvality preferuje kvalitu výstupů, nikoliv naplnění seznamu 14 x 8.000. Nicméně z Káthmándú odlétal do Pákistánu, kde je jeho cílem Nanga Parbat a Broad Peak. Na Dhaulágirí si odskočil z důvodů aklimatizace. Jiří Novák
Jistě, někdo může říct, že jsou nejlepší boulderisti, sportovní lezci atd., a podle mého mínění Chris Sharma nebo americká vichřice Dave Graham, mohou být mezi těmito kandidáty. Myslím si, že Sharma a Güllich mají pravděpodobně stejnou míru přirozeného talentu, stejný dar, ale protože Sharma začal s lezením v mladším věku, stal se dokonce ještě silnějším. Abys byl opravdu silným, musíš začít s lezením v brzkém věku, v 10 až 12 letech. Jestliže začneš v šestnácti, nikdy se nemůžeš stát tak silným. To je také důvod, proč ta nová generace je lepší než my, než moje generace je a byla. Myslím, že způsob, kterým Dave Graham přelezl Action Directe, vzbuzuje silný dojem. A stále ještě nebyl schopen přelézt Realization, 9a+. Co se té týká, domnívám se, že je nejtěžší cestou světa. Realization je fantastická, překrásná přírodní linie, velkolepá linie, zatímco Akira, 9b, Orujo, 9a+, se zdají být nadhodnoceny kvůli zavádějící sebedůležitosti. Je tak zřejmé, že Rouhling nebyl schopen přelézt 9b tím, že ohlásil stupeň 9b, Rouhling vzal mladým lezcům jistou iluzi: dostat se za existující limity, být schopen posunout dál hranici. Protože po Akiře by to znamenalo, že musíš být schopen vylézt 9b+.
Martin Herodes se léčí z ošklivého pádu Všichni známí zlínského lezce a závodníka Martina Herodese vyjadřují podporu a přejí plné uzdravení svému kamarádovi, který na jaře přežil strašný pád v Ospu. Martin si jen provlékl lano sedákem a přehlédl, že se nenavázal a přitom nastoupil a také dolezl cestu „Rock ‚n‘ roll“, 7c/c+. Po odsednutí nastal pád asi z osmnácti metrů na šikmé skalnaté předskalí. Důsledkem trvalého dopadu jsou četné zlomeniny: pánve, kotníků, ruky a jiná zranění. Martin prožil tři dny v kómatu a týden ležel v nemocnici v Kopru, odkud byl letecky převezen do nemocnice ve Zlíně. V duchu vyšleme Martinovi velmi laskavou myšlenku a přání brzkého úplného uzdravení! A nezapomeňme, že při navazování na lano i jištění je potřeba být stále ve střehu! RT Zpracováno podle serverů: www.lezec.cz, www.webcrack.com, www.climbing.com, www.digitalrock.de, www.8a.nu, www.planetmountain.com, www.webclimbing.com, www.klettern–magazin.de
47
a šli...
Nejdříve jsme se museli rozhodnout, že opustíme na půl roku Evropu. Když už došlo na otázku, kamže vlastně, zvítězil Nový Zéland či maorsky Aotearoa – Země bílého oblaku. Pro naše rozhodnutí hovořila bezproblémovost v získání víza (nyní již máme dokonce bezvízový styk) a možnost si legálně
Lezení v zemi bílého oblaku
vydělat alespoň na letenku. Při balení na nás ze skříně vykukoval smutně a závistivě matroš, tak byl s logickou myšlenkou: „hornatá země = dostatek skal, dostatek skal = spousta lezení“ sbalen. V půlce října roku 2002 jsme dorazili na Severní ostrov do největšího města Zélandu Aucklandu.
Lake Wanaka
Casttle Stop Crag, Christcurch a Tichý oceán pod námi. Míša Podivín, Diane 7 Nz
Hned druhý den kupujeme pojízdný byt na půl roku. Čtyři kola, volant a vzadu matrace. Za 1800 NZ$ dodávka. A vyrážíme na cesty. V prvním outdoor obchodě jsme zjistili, že Evropská logika zde nefunguje a že si nějakou dobu na lezení počkáme. Konkrétně asi měsíc a půl, než jsme se dostali na jih. My si totiž, odkojeni jižní Francií, přivezli jen expresky. Lezení na Severním ostrově najdete, ale až na jednu oblast vše na frogy, vklíněnce a frendy. 48
Nový Zéland je na prvním místě úžasný svou přírodou a hned na druhém lidmi. Je jich tu poměrně málo (2,7 mil. na Severním a 1 milion na Jižním ostrově). Na jednoho člověka připadá 12 ovcí. Země je asi třikrát větší jak naše vlast. Absolutně nic tu není problém a veškerá byrokracie se řeší jedním papírem (koupě auta, získání pracovního povolení). Lidé se zdraví na ulici. Stojíte-li na ulici s mapou, do dvou minut vám chce někdo pomoci. Lidé se usmívají a ptají se, jak se má-
te, odkud jste atd. atd. Pětkrát jsme zapadli s autem a pokaždé u nás do deseti minut zastavil teréňák, aby nás vytáhl. Spali jsme na soukromých pozemcích a majitel místo toho, aby nás hnal holí nám popřál krásný den nebo nás dokonce pozval na návštěvu. První měsíc a půl jsme tedy strávili na Severním ostrově, lezli jsme jen na umělé stěně v Rotoruře a ve Wellingtonu (10$ na 3–4 hodiny, s půjčením matroše asi
15$), mezitím jsme si zkoušeli zalézt u jezera Taupo, ale ta jediná oblast, kterou jsme našli, byla nachystána jen na frogy (kiwis na to používají obrácený vklíněnec, který nasadí ocelovým lankem kolem skoby a zatáhnou). Později jsme se dozvěděli, že jsme byli 20 kilometrů od nejlepší oblasti Severního ostrova. Koncem listopadu jsme i s autem přejeli lodí na Jižní ostrov a dost jsme pochybovali o tom, že se Jižní ostrov něčím od Severního liší. Ale o co více vede na severu maorská kultura, o to více na jihu vítězí příroda a její nedotčenost. Rozhodli jsme se objet Jižní ostrov celý dokola a omrknout, popřípadě oblézt co nejvíce lezeckých oblastí. Mezi lezením jsme měli spoustu času na nějaké ty turistické povinnosti nebo treky.
Alex nejdříve lezl nějaké patnácky pro lidi, kteří s ním přišli. Později jsme ho zahlédli ve 26. A ještě o měsíc později jsme se dozvěděli, že Alex Palman leze v repredružstvu za Nový Zéland a je autorem knihy „Vysokohorské lezení v okolí Mt. Cook“. Vápencové skály jsou tady až 30 metrů vysoké, většina je kolem 12–15 metrů. Tato oblast je nejvíce populární v letních měsících (náš prosinec až únor). Je tu 240 cest, cca 100 cest do obtížnosti 20, 100 mezi 21 a 25 a 25 cest mezi 26 a 30. Většina je osazena borháky a kruhy, někde je to na frendíky či vklíněnce „nature pro“. Skály jsou posazené v údolí a pod nimi teče řeka, kde se můžete zchladit či umýt při
blbnutí na 4 x 7metrovém stropě, který je metr nad vodou. Je známý mezi všemi lezoucími kiwíky. Spaní se sprchou vám nabízí za 4$ lezecký kemp „Hangdog“, hned kousek od skal. Určitě tu seženete parťáka na lezení. Zadarmo můžete vegetit za Takakou ve free kempu u řeky. Příjezd: Na Novém Zélandu je tak málo měst, že pokud kouknete do mapy, prostě je vidíte. Jak už jsem psala, všude jsou perfektní info centra, takže je nejjednodušší mířit poprvé tam. Takaka je na severu Jižního ostrova, asi 50 km přes hory z Motueky. Po dvou dnech v Takace jsme jeli za Poharu do oblasti Tarakohe, kde je asi 30 cest,
Po jednom třídenním výletě jsme nadrženi po 1,5 měsíční abstinenci koupili v Nelsonu lezeckého průvodce za 45$ na celý Jižní ostrov, a pak dojeli do Takaky. Oblast Paynes Ford. V info centru prodávají za 10$ průvodce, který je mnohem lepší a je každý rok obnovovaný. Vyrazili jsme do skal, po chvíli lezení k nám přišel sympaťák s obrovským kazeťákem „Hi, I’m Alex“ a ať si vyberem asi ze 100 CD, co chceme poslouchat. Českou republiku znal, chystal se do ní příští rok a později dokonce vytáhl z batohu šest piv „Pilsener“ (na Zélandu na něj dokonce běží reklama v češtině). Tak jsme lezli při jazzíku a představovali si, co by hudbě na skálách řeklo pár českých lezců. Paynes Ford, blbnutí nad řekou
Elefhants Rocks
49
Casttle Hill Rocks, Míra Podivín, 22
Wanaka, Tomb Stone, Petra Vastlová
ale některé stojí opravdu za to. Lezení je kousek od moře. Stačí najít Abel Tasman Monument a najdete přes silnici i skály. Je tu spousta dalších skal, ale jsou dost zvětralé. Po pár dnech a mnoha kilometrech jsme přes lezeckou oblast Charleston dojeli do Wanaky, která se pro nás stala symbolem lezení v této zemi. Wanaka se asi za pár let stane něčím, jako je o 60 km vzdálené „japon50
ské a adrenalinové“ město Queenstown, ale dosud tomu naštěstí tak není, a tak až na leden je tu celkem klid od davu turistů. Někdejší zlatokopecké městečko leží na břehu jezera Wanaka, za kterým začíná Mt.Aspiring National Park. Tento park má 3.274 m2 a nabízí od klasických treků vše až po vysokohorské lezení. Průvodce na skály či hory se dá koupit na poště nebo v horolezeckém obchodě. Ke skalám se musíte z Wanaky vydat směrem do hor na Golden Bay a dále směrem k Mt.Aspiring National Park. Asi po 20 km za městem se vám otevře údolí Matukituki a už jen pohledem si můžete vybrat, kde chcete lézt. Žulové skály a skalky nabízejí přes dvě stě dobře odjištěných cest a nekonečné množství bouldrů. Vše od obtížnosti 10 do 30. Nejlepší oblasti jsou Sunny side, Cutting, Tomb Stone, Diamond lake, River side a Road side. Najdete zde veškeré druhy lezení, od ploten Cuttingu přes tahavé dírky Tomb stonu až převisy u River side. Cesty jsou od deseti do šedesáti metrů. Spát se dá na River Side, občas se dělíte o pozemek s ovcemi nebo kravičkami. S vodou je to horší, to musíte zpátky do Wanaky nebo alespoň do kempu na Golden Bay. Ve Wanace dělají nejlepší kafe na světě v Coffee „Zone“, které vlastní jeden z místních lezců. Můžete si zde prohlédnout zélandské a australské lezecké časopisy. My jsme ve Wanace strávili týden a pak znovu ještě dva a půl měsíce. Při hledání práce byla naše zásadní podmínka blízkost lezecké oblasti.A tak jsme se-
hnali práci 60 km od Wanaky v Cromwellu. Sbírali jsme vše: meruňky, nektarinky, broskve, jablka atd. Na lezení v Takace je nejlépe pracovat u Motueky či u Nelsonu. Sbírání ovoce v létě, či prořezávání stromů na jaře a na podzim seženete při troše snahy v pohodě. Češi zde mají dobrou pověst a snad nám to vydrží. Nám se podařilo potkat dva české hochy, kteří se vytahovali s tím, jak podvodem získali od důvěřivých kiwíků v půjčovně věci do hor (cepíny, mačky) s tím, že už je nehodlají vrátit. Horolezci to nebyli. Další oblast, kde jsme strávili hodně času byla u Christchurche (největší město Jižního ostrova – 300 tis.obyv.) oblast tzv. Port Hills, kde jsme mohli lézt jen díky naší místní kamarádce Diane, která nás zásobila frendy a vklíněnci. Čedičové skály se rozléhají převážně na kopcích nad Christchurchem, najdete zde asi 10 oblastí a určitě přes 500 cest. V nejhezčích oblastech Castle Rock a Castlestop Crag se leze asi 400 výškových metrů nad městem. V noci i ve dne je tu úchvatný výhled a příjemné spaní. Během našeho putování jsme objeli a oblezli ještě mnoho dalších oblastí (některé uvádím níže) a jsme rozhodnuti se na Zéland vrátit. Příště si určitě vezmeme navíc vklíněnce, frendy a věci do hor. Nový Zéland není o turistické hektice, moři a plážích, nadlidských výkonech, ale je to prostě o pohodě, která zde ze všeho a z každého vyzařuje. text a foto: Petra Vastlová
informace: Charleston Západní pobřeží, 30 km od Westportu 190 cest a bouldrů, vše do obtížnosti 24. Do některých se musí naslanit a k některým se dá dojít jen za odlivu.Bouldry jsou i na pláži u parkoviště, kde je pěkné spaní a může se stát, že vás navštíví tuleni. – slaňáky jsou, jinak je to na frendy a vklíněnce. Pozn.: Krásná příroda, lezení poněkud drsnější (je tu většinu roku větrno a deštivo). Wye Creek 18 km jižně od Queenstownu v The Remarkables Range 80 cest, od 15–26, tvrdší stupnice borháky + nature pro břidlová hornina Long Beach 35 km od Dunendinu ve směru na Port Charmers 130 cest, od 11 do 27, spousta bouldrů v těžších cestách borháky čedič krásné lezení u moře, ale bez frendů nic moc Hanging Rock Severně od Timaru, 19 km od Plesant Point Přes 90 cest, od 10–28, 20 metrů vysoké vápencové skály nad údolím něco je odjištěno, někde jsou „špunty“ na frogy či obrácený vklíněnec Elephants Rocks Mezi Timaru a Oamaru odbočíte na Kurow a před městečkem Duntronn odbočíte doleva směr Elephants Rocks V celém údolí je nespočetně bouldrů, někde najdete slaňáky, popřípadě pár udělaných kratších cest (Nature Pro) pískovec V adrenalinové zemi, jak se Novému Zélandu přezdívá, můžete utratit spoustu peněz, zaplatíte si bungee jumping, skok padákem, vyhlídkové lety, jízdu na jet boatu, na raftingu, na vodních lyžích, snowboarding na ledovcích apd. Mů-
žete jít „nejkrásnější trek světa“ na Milfordu s luxusními chatami a upravenými chodníčky. Můžete spát po motelech a kempech a jíst po restauracích. Můžete, ale nemusíte! Na Zélandu se dá podniknout stovky treků, kde tři dny nepotkáte živáčka, za stan nemusíte platit, můžete lézt po hřebenech kolem Mt.Cooku (3.764 m) a můžete si prostě přivézt, popřípadě půjčit matroš ať už do hor či do skal. Nebo si přivézt kolo a objet vše na něm. Dá se zde sehnat auto od 400$, kombík od 700$, dodávky od 1500$ a dá se spát kdekoli. Na Jižním ostrově jsou téměř všude tzv.„free kempy“, kde je povoleno vegetit až 28 dní zadarmo. V každé vesničce jsou veřejné záchody s pitnou vodou a informační centra.V každém městečku je laundry servise, kde si sami naházíte prádlo do pračky a do sušičky. V kempech je možno si zaplatit jen sprchu a pračku. Nejlevněji vyžijete, budete-li si sami vařit. Vařič s 3kg bombou stojí 100$, naplnění cca 5$. V sekáči levněji. Jídlo je dražší než u nás, ale zas tak drastický rozdíl to není. Několik poznámek na závěr: ❚ 1NZ$ = cca 16 Kč ❚ Kiwis – podle ptáka žijícího z celého světa jen na Zélandu sami sebe Novozélanďané takto nazývají a jsou na to hrdí ❚ V některých oblastech je ke skalám během září a října zákaz vstupu kvůli jehnění, upozornění na příslušnou oblast je v každém průvodci ❚ V každé oblasti je lepší si koupit papírového průvodce, než ucelenou knihu. Průvodci „papíráci“ jsou každý rok obnovovány a jsou mnohem lépe zpracované ❚ Bližší info o lezení na NZ: www.climb.co.nz, o NZ všeobecně: www.novyzeland.cz ❚ Výdaje: my vyžili s 1.000$ / 2osoby (benzín, jídlo, požitky) ❚ Letenky: přes Koreu 30.000 Kč, pod 5týdnů 24.000. Přes Singapore 35.000 Kč (ta je lepší, pokud si chcete udělat zastávku v Asii) ❚ „Nature Pro“ – Přírodní jištění, frendy, vklíněnce atd. ❚ Lezecké umělé stěny jsou v každém větším městě (nad 30 tisíc obyvatel) ❚ Na NZ používají australskou stupnici Srovnávací tabulka australská st. francouzská st. 17 6a 18 6a+ 19 6b 20 6b+ 21 6c 22 6c+ 23 7a 24 7a+ 25 7b 26 7b+ 27 7c 28 7c+ 29 8a 30 8a+ 31 8b 32 8b+ 33 8c 34 8c+ 51
info
Mallorka Letošní důsledná a extrémně dlouhá zima znamená pro většinu skalkařů to, že pokud se zrovna nevyžívají na překližkových imitacích skal, tak si v zimě mohou jen netrpělivě okusovat nehty. Dobře si zalézt však lze i v kraji teplejšího klimatu. Pro „nízkorozpočtové“ lezce připadá v úvahu například mimosezónní „last moment“ na Mallorku. V březnu patří tento malebný ostrov především cyklistům a seniorům z celé Evropy. Lezců je zde jak šafrá-
Alaró
třeba předejít vykradení zejména na opuštěných parkovištích. V průvodcích doporučují uvnitř nic nezapomenout a nechat otevřenou přihrádku v kokpitu. Inu, jste přece jen na divokém jihozápadě. My jsme se dle motta spisovatelky M. Holcové: „Duch národa je nejlépe cítit v přeplněném autobuse“ svěřili místní hromadné dopravě. Atmosféra v autobusech plných vitálních španělských a německých důchodců Cala Magraner
nu, a to i přes to, že ostrov je prošpikován mnoha lezeckými oblastmi a ne nadarmo je nazýván skalním rájem. Mallorka s rozlohou 3.640 km nabízí asi 15 rozsáhlých i menších skalních oblastí. Navštívili a otestovali jsme několik vyhlášených i méně známých. Skály na celém ostrově jsou tvořeny pevným vápencem s ostrými chyty, dírami, spárami a krasovými nebo tufovými útvary. Lezení je velmi podobného rázu jako například v Paklenici nebo italském Liguro Finale. Podnebí v březnu je velmi přívětivé a vlídné. Průměrná teplota se pohybuje kolem 17° C ve dne a 8 °C v noci. V exponovaných skalách je však mnohem tepleji. Tyrkysové moře láká k osvěžení, ale při 14 °C se vyplatí zimní plavky a srdce v dobré kondici. Cestování po ostrově je naprosto bezproblémové. Nabídky půjčoven aut začínají na 17 až 25 eurech na den za otlučenou Suzuki Samurai nebo novější Ford Ka. Benzín se pohybuje kolem 0,8 euro za litr. Při zapůjčení auta je 52
má opravdu něco do sebe. Stejně jako jízda na osách historického vláčku do Solléru na severu ostrova. Většinu cest v jištěných lezeckých oblastech tvořili místní nebo britští lezci. Proto jsou patrné rozdíly nejen v názvech cest, Massiv Alaró
ale i v klasifikaci obtížností. Pro lepší orientaci je dobré vybavit se průvodcem. V současné době se připravuje nové aktualizované vydání, poněvadž projektování nových cest je v nepřetržitém rozvoji. Průvodce obstaráte v Palmě v horoshopu Es Refugi, ulice Calle del Sindicat 21 ve dvoře. ANDRAITX – je první navštívenou oblastí, 27 km západně od Palmy. Pěkné variabilní lezení na třech sektorech – Sombra, Left a Solarium. Zatím 18 popsaných cest v rozmezí obtížností 5 až 7c, především šestkové cesty. Tato oblast, jakož i většina ostatních, nabízí spoustu prostoru pro realizaci nových projektů. Sektor Solarium je na jižní sluneční straně s velkolepými výhledy na skalní věž Torre de St. Boira a na pobřeží. Sombra a Left jsou situovány jihozápadně a jsou převážně převislé a chráněny proti dešti. VALLDEMOSSA – velmi krásné historické městečko, nejnavštěvovanější na ostrově. Zároveň
i velmi oblíbená oblast s dobrým přístupem a výběrem středně těžkých cest. Dokonalost některých cest narušuje snad jen fakt, že se klikatí přímo podél silnice do Port d' Valldemossa, která je kupodivu poměrně frekventovaná. Pokud vás tedy uchvátí některá z „Roadside“ cest, je třeba mít oči na šťopkách, aby vás nesmetla spěchající dodávka. Bez chyby je západně orientovaný sektor Main a Upper Crag s dechberoucím výhledem na skalnaté pobřeží. Tady je výběr položených, vertikálních i převislých cest různé délky. V oblasti je celkem 34 popsaných cest 4–7c, z velké části nepojmenovaných. Doporučuji například pěknou technickou cestu Lanky 6a/b. FRAGUEL – velmi vyhlášená oblast s velikou škálou nejrůznějších tufových útvarů. Skály jsou dokonale ukryté v širokém údolí. Pěšky dost dlouhý přístup ke skalám, asi 1 h táhlými serpentinami. S použitím auta jen asi 15 min. Celkem 53 cest 4–8b+. Ská-
mix ly jsou situovány na severovýchod, takže odpoledne se dá lézt v blahodárném stínu. CALA MAGRANER – tuto krásnou romantickou oblast se rozhodně vyplatí navštívit. Je to kaňon, tvořící záliv při ústí řeky s velkou škálou obtížností a stylů. Lehčí cesty začínají přímo nad mořem, směrem k pevnině jsou stěny postupně kratší, leč těžší až po převislé a jeskynní cesty. ALARO – podle průvodce jedny z nejimpozantnějších skal v Evropě. Z této rozsáhlé oblasti jsme otestovali nejpopulárnější Paret de sa Porta, začínající přímo u hradeb zříceniny hradu Alaró. Tento sektor nabízí spoustu hodnotných cest s výhledem na hradby, z těch pojmenovaných například Sobrassada, Fido-dido, Snowboard. Pokud člověk není vyložený pó-
zista, je třeba se kvůli zvědavému procesí turistů vyhnout víkendovému lezení. Poněkud skrytější je sektor Del Medio a Chorreras s legendární tufovou cestou Buf!!! A dalšími cestami převážně obtížnosti 6–7. Celkem 50 cest, 4+ až 8a. Mallorka, jakkoliv zní spíš jako zimní letovisko pro snoby z celého světa, nemůže rozhodně zklamat ani velmi náročné lezce. Možná i právě proto, že skalnaté vnitrozemí není příliš okupované plážovými rekreanty. Našinec z českých luhů a hájů zde snadno zdomácní, poněvadž v místní zachovalé přírodě se dá hlava složit takřka kdekoliv, jak je vidno z tábořišť v některých lezeckých oblastech. Nezapomenutelný je však rozhodně i noční život větších měst a zrovna tak skvělá mallorská kuchyně. Z lezce „vloč-
kaře“ se zde snadno stane gurmán chroupající mořské potvory i s tykadly a klepety. Ó jak nelehké bylo loučení s tímto přívětivým kouskem planety. Kdyby se vám snad zima příště zdála zase nějak dlouhá, tak nezapomeňte…! text: Rudolf Růžička foto: Martin Procházka
l Pepeho povzdech Ne vždycky všechno dopadne tak, jak člověk chce. Někdy se zadaří, jindy ne. Úvodní článek v minulé Montaně nedopadl právě tak, jak jsem si představoval. Člověka mrzí, když pod lupou vybírá obrázky, které potom z tisku nevylezou tak, jak by měly. Jsem prostě zvyklý odevzdávat co možná nejlépe udělanou práci a mrzí mě, když potom ve výsledku dopadne celé mé snažení – z mého pohledu – špatně. Teď už s tím nic neudělám, ale pro příště jsme se domluvili s redakcí, že se budu více podílet na grafické podobě velkých článků, k nimž dodávám fotografie. Hezké léto vám všem, Petr Piechowicz
l Už po šesté se v červnu na Vysočině pořádala 24hodinovka na kolech. Na 21kilometrový okruh nastoupilo celkem na padesát vytrvalců. Na příští měření sil hlavně se sebou samými nemusíte čekat celý rok – už v únoru se totiž koná 24hodinovka na lyžích (bližší info na tel.: 545 212 387)
Výsledky: Muži: 1. Tomáš Kučera 609 km /24 hod. 2. Lukáš Hrdlička 567 km 3. Rostislav Gregor 525 km Ženy: 1. Bára Danielová 504 km 2. Alena Žurková 437,1 km 3. Marta Halamová 420 km Senioři (nad 50 let): 1. Jan Vlasák 390,8 km 2. Vlastimil Veselovský 336 km 3. Tomáš Rusek 336 km
53
54
závody
Hory a město foto: Jan Mynář
55
Boulder série 2003 – Díl I. Brno Boulder série 2003 je prvním uceleným seriálem závodů boulderingu v ČR. Navazuje na úspěšnou „rychlou akci“ BB klanu Boulder Contest, který proběhl v listopadu 2002 na Brumlovce. K naší obrovské radosti ohlas závodu byl opravdu veliký, a tak jsme se rozhodli v roce 2003 závody rozšířit, a to na tři kola. První proběhlo 17. 5. v Brně, v areálu vysokoškolských kolejí VUT (v rámci horolezeckého festivalu Hory a Město), a to jako vůbec první letošní boulderový závod pod širým nebem u nás. Druhé kolo je naplánováno na 2. 8., a to opět jako open air klání, tentokrát v Praze na Václavském náměstí. Sérii ukončí 11. 10. Mistrovství české republiky, a to v hale v Praze. Na závody zveme nejen celou českou lezeckou špičku, ale i řadu zahraničních borců. Zúčastnit se však může každý. Cílem celé Boulder série je nejen uspořádat boulderové závody na vysoké úrovni, ale přiblížit bouldering i širší veřejnosti. Právě proto jsme zvolili formu open-air závodu, kdy finálovou atmosféru skvěle doplní profesionálně nasvícená lezecká věž na pódiu (navíc pro případ špatného počasí zastřešená), která září tmou. Nad věží by měla být projekční plátna, aby diváci mohli sledovat všechny bouldery současně. Bouldering je nesmírně dynamický sport a tak věříme, že i laici si přijdou na své. A pokud ne, náladu jim určitě zvednou BB bary, které na žádné akci nemůžou chybět. Závod začal vlastně někdy v prosinci 2002, kdy pro BB klan nastaly přípravy a celá organizace akce. Oproti Boulder Contestu 2002, který se stihl připravit během čtrnácti dnů, teď bylo relativně spoustu času na jednání, shánění, smlouvání a přesvědčování o tom, že bouldering je nejlepší sport na světě, protože závody se neobejdou bez velké podpory sponzorských partnerů. Asi 7 dní před závodem se začaly zkoušet závodní bouldery. Lezeckou věž jsme měli uloženu ve skladu, kde se i vyráběla. Celá věž má zhruba 120 m2 a je vysoká 4 metry. Bouldery stavěli Andrej, Lahvoň a Oliváč. Při stavbě boulderů došlo na nejeden seskok zády na zeď a nechyběla ani jedna odražená pata. Prostor ve skla56
du na stavbu věže a boulderů byl velmi stísněný a v podstatě se ani jeden boulder nepodařilo postavit celý a všechny se dolaďovaly těsně po postavení věže na místě pořádání závodů. Pak už zbývalo „jen“ stěnu zase rozložit, naložit do kamionu, převézt do Brna a zase složit. Den před závodem obyvatelé vysokoškolských kolejí VUT nevěřili svým očím. Na prostranství mezi kolejemi běhala celý den spousta lidí a stavěla něco záhadného. Naštěstí už byly připraveny BB bary a tak studenti chodili svlažit rty a zvědavě se vyptávali, co že se to chystá. V ranních hodinách konečně na prostranství stála velká střecha s osvětlením, boulderová věž, na které se za ranní rosy dolaďovaly poslední kroky a už zbývalo jen vyčkat příjezdu zvukařů. Brno, sobota 17. 5. 2003, 9:00 – závodníci se prezentují do závodu. Celková účast závodníků (31 mužů a 10 žen) není nijak ohromující, ale když se člověk pečlivě zadívá na jména startujících, najde zde celou českou lezeckou špičku v čele s Věrou Kotasovou, která boduje v evropských pohárech a Tomášem Mrázkem, světovou hvězdou v lezení na obtížnost. Zároveň se zde objevila i řada borců ze Slovenska a z Polska. Závod začal kvalifikací žen. Osm nejlepších postupovalo do finále, a to v pořadí: Kotasová, Ulmanová, Lipenská, Čintalová Z., Nagyová, Čintalová K., Ulrichová (Přibilová) a Fickuliaková. Čtyři kvalifikační bouldery byly mnohem lehčí než na Contestu a první tři bouldery většina závodnic topovala. Oříškem se ukázal pouze čtvrtý boulder, který zvládla jenom Věrka Kotasová. Z kvalifikace mužů se vybralo 12 nejlepších, kteří postupovali do finále. Mezi těmi méně štastnými, kteří skončili pod finálovou čarou, zůstali Nosek, Spilka, Mazák, Niedoba a bohužel i Řehák. Ukázalo se, že k postupu do finále bylo zapotřebí minimálně tří topů. Z prvních pozic postupovali Repčík, Doležaj, Mrázek, Souček a dále Doubravský, Minařík, Přibil, Kořan, Resch, Fojtík, Hlaváček a Macenauer. Finále holek začalo asi v půl osmé večer, kdy se poprvé rozsví-
Věra Kotasová
tila světla ve střeše, a pomalu se rozdmýchával kotel, obdobný jako na Brumlovce při Contestu. Diváků se sešlo odhadem něco kolem čtyř stovek a všichni parádně povzbuzovali závodníky, kteří se prali s jednotlivými bouldery, tentokrát už mnohem těžšími než byly ty kvalifikační. Na holky čekaly čtyři, na kluky potom pět cest. První boulder „bábovek“ byl v mírném převisu, kde klíčové bylo ze dvou lišt skočit na hranu výlezu a následně překřížit do topu. Byly 4 topy s tím, že se holky většinou vysypávaly při skoku a jedna z Čintálek v kříži do topu. Druhý bouldr byl jedním z nejhezčích bouldrů vůbec (stavěl Lahvoň), vedl v koutu věže a prověřil v ohebnosti boků a celého těla. Krásná podívaná a jediný top od Věrky. Třetí bouldr vedl v dru-
hém mírném převisu. Jednalo se o dvojí silové přebrání chytů na malíkovou hranu a holky se s ním dost praly. Top opět pouze jeden a opět Věrka. Čtvrtý bouldr byl traverzovou lahůdkou od Andrejka přes největší převis na věži s výlezem do koutu. Dva topy. Většina finalistek padala při výlezu do koutu a útoku na top. Jasnou vítězkou byla Věra a čekalo se na výsledky, jak to bude dál Finále kluků byl řádný „kotel“, který nenechal nikoho klidným. Pět boulderů a celá česká elita se dvěma borci ze Slovenska ve finále. Na každém boulderu bylo na co koukat a kluci to neměli vůbec lehké. Jedinečný výkon předvedl Peter Doležaj, který všechny bouldry suše topoval na onsight a celé startovní pole tak strčil do kapsy. Obrovská gratulace!
závody
Hory a město. Tomáš Mrázek dva měsíce před získáním titulu Mistra světa. foto: Jan Mynář
57
První boulder „spoďáková rallye“ (stavěl Oliváč), to byla rychlá sprcha a jasné naznačení, že bedna nebude zadarmo.Všichni dolézali do zóny, pak ale následoval těžký fix za lištu do spoďáku, přebrat spoďák a nakřížit do nové krychle od AIX, podržet, a rychle na top. Jenže topy byly jen dva. OS Repčík a Doležaj. Ostatní se prali s chytem nad zónou. Druhý bouldr od Andrejka byl prověrkou patování, tvrdého fixu, skoku na hranu a následného topu. Jenže dlouhán Kuba a Kraken Doležaj bouldr „přečůrali“ a místo fixů a skoku zvolili cestu po hraně bez chytů a topovali. Mráza se Sukem však ukázali, v čem jsou opravdu výjimeční a zasmečovali top bravurním výkonem. Třetí bouldr (Lahvoň) byla plácaná přes strukturu po hraně, výlez přes hranu a traverz doprava do koutu –7 topů. Topy na OS dali Doležaj, Souček, Hlaváček, Přibil a Kořán. Čtvrtý boulder „hadí stezka“ vedl po hraně převisu jak jinak než po hadech – 8 topů. Boulder to byl velmi vzdušný, kde se pravou rukou držel had, levou přidržovala hrana a skákalo se do hrany výlezu. Parádní show předvedl Minařík, který jen tak tak, že se nevysypal z výlezu. Poslední pátý boulder vedl přes obliny a velké stisky a padlo 6 topů. Proběhlo rychlé vyhlášení výsledků, kde jednu z cen získal i Řehák (Monroe) za skvělé poslední místo
A výsledky? 1. Doležaj – velmi suverénně 5 topů OS 2. Mrázek – stejně jako na Contestu 4 topy 3. Souček – škoda posledního bouldru! 3 topy a zóny na OS 1. Kotasová – jak jinak 2. Ulmanová – malá velká bojovnice 3. Nagyová – ve finále bylo málo skoků… Finále chlapů skončilo asi o půlnoci, atmosféra po celou dobu byla výborná. Po závodech se malinko popilo a na řadu přišel i ohňostroj. Lítalo to na VUT pěkně. Na závěr velké poděkování Hance Podhorské, Lahvymu, Čívovi, Léně, Janině, Párkovi, Menšovi, Matymu, Safimu a ostatním, bez kterých by Boulder série 2003 nebyla. Speciální díky také skvělým rozhodčím. Hlavní sponzoři: Rock Pillars, Ocún, Excon, Alpine Pro P.S.: Plánované závody na Václavském náměstí letos bohužel nebudou, a to z důvodu stavby jakéhosi kolektoru. Doufáme, že se podaří najít jiný prostor a Václavák si necháme na příští rok. text: Lenka Chválová foto: Jan Mynář
Svitavy 24. 5. 2003
ta vměstnala na stupínky. V obou zbývajících kategoriích děvčat zase pro změnu nedala nikomu šanci dvojčata Čermákova, jak Terka v béčku, tak Anička v céčku zvítězila. Mezi nejmladšími chlapci rozhodovalo teprve jedno ze zmiňovaných „superek“ a byla to docela třešinka těchto závodů. Po skvělém výkonu topoval a všechny pochybnosti rozehnal Pavel Rozehnal. V béčku chlapců byl vítěz jasný („postaršený“ Adam Ondra) a teprve hluboko za ním se odehrával boj o „zbytek“ bedny vítězů. Céčka i déčka chlapci předváděli svou ukrutnou vytrvalostní sílu a jejich výkony potěšily nejen oko divákovo, ale i srdce stavěčovo. Jak oba bratři Stráníci, tak oba Kubové, Volf a Kováčik, všem předvedli, jak se dá efektně zúročit tréninková dřina! A kdo tedy vyšplhal na ty stupínky nejvyšší? Kategorie A 1. Kosinová Lucie (LK Prachov, Velenice, Tukan team) 2. Hoďáková Michaela (LK Prachov, Velenice, Tukan team) 3. Pražáková Veronika (LK Prachov, Velenice, Tukan team)
2. Hyvlová Aneta (LK Prachov, Lanex, Bufo,Tukan team) 3. Kovačíková Dominika (MK ŠK Modra/SK) 1. Ondra Adam (Sun sport, Lanex, Tesla Brno) 2. Lachman Vítek (LK Prachov, Lanex, Bufo,Tukan team) 3. Kácal Jan (Tesla Brno) a Šifra Martin (HK Sport systém Lanškroun) Kategorie C 1. Čermáková Anna (Sokol Brno 1, Lanex) 2. Karešová Eliška (Slávia Liberec, Lanex, Bufo) 3. Kadlecová Světlana (Extrém team Kadaň, Bufo) 1. Stráník Martin (Rajče team Brno) 2. Kovačík Jakub (MK ŠK Modra/SK) 3. Bláha Jindřich (Extrém team Kadaň, Bufo) Kategorie D 1. Volf Jakub (Climbing club Ruzyně) 2. Stráník Štěpán (Rajče team Brno) 3. Tomanec Jakub (Jeseník)
1. Rozehnal Pavel (Triop, HO Rebel Pustiměř) 2. Kadlec Vítek (TOP team Pardubice) 3. Janoušek Jan (Hejnice, Lanex)
Dík patří všem soutěžícím, pořadatelům a sponzorům: ČHS, Lanex a.s., Sport systém Šifra, MiP, Vertical sport, Singing Rock, L.V. s.r.o a další a další a další. Houmy
Kategorie B 1. Čermáková Tereza (Sokol Brno 1, Lanex)
P.S.: A neboj, Peťo, ČaS tě občas nechají něco malého postavit…!
Český pohár mládeže, obtížnost 105 dětí z České a Slovenské republiky se zúčastnilo na konci května druhého závodu Českého poháru mládeže ve sportovním lezení. Více jak 14 metrů vysoká svitavská stěna prověřila síly všech soutěžících dětí na vytrvalostních cestách postavených jedním z našich nejlepších stavěčů závodů pro mládež Tak takhle nějak začíná úvod u většiny proběhnuvších závodů v posledních měsících! Ale právě ve Svitavách došlo k zásadní a trvalé změně, kdy mladého nadějného stavěče Petra Solanského (účast na MS) vystřídali neméně nadějní, leč ne zase až tak mladí stavěči. Součet věků obou těchto „jinochů“ je krásných 95 let!! Z nouze tak byla vytvořena pravděpodobně nejstarší (a sa-
58
mozřejmě i nejlepší) stavěčská dvojice v Evropě, ne-li ve světě! Jejich přirozená skromnost jim nedovolí se jmenovat a tak pracovně je můžeme nazvat Č a S. Pod velkým časovým, psychickým a hlavně fyzickým tlakem duo ČaS přesto postavilo v rekordním jednom odpoledni hodnotné cesty, dokonale odhadlo výkonnost soutěžících a tak pouze dvě malilinkatá superfinále nikterak neznehodnotila, ba právě naopak, druhý závod Českého poháru naší omladiny! Ale zpět na zem, vlastně spíš do stěny a následně na stupně vítězů. Kategorie nejmladších dívek proběhla zcela pod taktovkou mladých nadějí z Velenic (LK Prachov), kdy se všechna tři děvča-
Ravenna 2003 Již po dvanácté se v italské Ravenně uskutečnilo neoficiální Mistrovství Evropy ve sportovním lezení mládeže do 15 let. Letošní slabší účast z České republiky malinko zabránila takové medailové žni jako v roce loňském, přesto však 16 českých mladých nadějí získalo perfektních 12 medailí. Houmy
Kategorie A – dívky (16 startujících) 2. Rajfová Silvie (4,2,4) 4. Hrozová Lucie (6,7,2) A – chlapci (15) 11. Bláha Jindra (11,11,11)
B – dívky (20) 3. Čermáková Anna (5,3,1) 6. Čermáková Tereza (6,6,8) B – chlapci (25) 4. Stráník Martin (4,2,3) 19. Šifra Martin (20,20,17) 23. Sedláček Karel (23,25,20) C – dívky (25) 12. Kosinová Lucie (13,7,10) 15. Hoďáková Michaela (20,12,14) 16. Schlöglová Tereza (18,13,17) 20.Wágnerová Anna (22,18,19) 21. Pražáková Veronika (19,20,24) C – chlapci (21) 1. Ondra Adam (1,1,3) 14. Šifra Radovan (20,13,15) 14. Němeček Petr (16,19,13)
závody Mount Everest – českou západní umělou horolezeckou stěnou Ve dnech 16. 17. května 2003 proběhla na umělé horolezecké stěně v Litoměřicích zajímavá lezecká akce. K příležitosti padesátého výročí dosažení nejvyššího bodu zeměkoule, prvovýstupu sira Edmunda Hillaryho a Tenzinga Norgaye na Mount Everest, uspořádala skupina místních nadšenců výstup na Mt. Everest tzv. českou západní umělou horolezeckou stěnou. V areálu VOD–KA Litoměřice je vybudována horolezecká stěna vysoká 9 metrů. A právě na této stěně se v její horní partii v pátek 16. května pod dozorem komisařů z Guinnessovy knihy rekordů zavěsil do výšky 8.848 metrů nad zemí lodní zvon. Smyslem celé akce bylo vylézt štafetově tisíckrát tuto stěnu a tak dosáhnout výšky Mount Everestu 8.848 m. Každý příchozí lezec se zapsal do evidence a pod dohledem časoměřiče řádně zajištěn nastoupil do stěny, kde mohl přelézt dle svých možností i několik úseků najednou. Podmínkou uznání výstupu bylo, aby lezec zazvonil na vrcholový lodní zvon a nechal se spustit zpátky na zem. Ve stěně mohl být vždy pouze jeden účastník akce.
Výstup začal v pátek 16. 5. v 16.25 hodin. Aktivně se účastnilo celkem 50 lezců a v 02.45 hod. v sobotu 17. 5. byl dosažen vrchol Mount Everestu. Celkový čas výstupu: 10 hodin 20 minut. Obtížnost cesty byla klasifikována jako 5 UIAA.. Průměrný čas na jeden výstup byl 37 sekund. Nejrychlejší výstup trval i se sestupem méně než 15 sekund. Výstupu se osobně zúčastnili i komisaři z Guinnessovy knihy re-
bude mít tato povedená akce za rok pokračování. Na místě se totiž dohodla lezecká NON–STOP čtyřiadvacetihodinovka, při které by se vylezlo z nejnižšího místa zeměkoule (dno Mariánského příkopu) na nejvyšší místo světa (vrchol Mount Everestu). Karel Macas
kordů a tato akce bude v knize oficiálně uveřejněna. Každý z účastníků dostal navíc pamětní triko se symboly pořádané akce. Při akci byla naprosto úžasná atmosféra, kterou doprovázela skvělá muzika a výborné občerstvení připravované na grilu. Když už bylo náhle v sobotu ráno dobojováno, bylo každému líto, že se skončilo tak brzo. A tak se jen tak pro potěšení lezlo na stěně až do rána a pak ještě pro děti celou sobotu a neděli. Vypadá to, že díky všeobecnému nadšení, které panovalo při výstupu na Mount Everest,
Poznámka redakce: O tom, že čas „umělého“ výstupu na Everest se příliš neliší od časů „reálných“, svědčí následující zpráva ČTK: Nepálské ministerstvo cestovního ruchu 23. 5. zveřejnilo, že pětadvacetiletý nepálský šerpa Pemba Dorje zlezl nejvyšší horu světa za 12 hodin a 45 minut. Obyčejně zabere cesta ze základního tábora ve výšce 5.350 metrů na vrchol asi týden. Pemba Dorje vyrazil ve čtvrtek v pět hodin ráno a na vrcholu stanul o necelých třináct hodin později. Dosavadní rekord, který držel šerpa Babu Čhiri, překonal o více než čtyři hodiny. Pemba byl členem belgické expedice a na vrchol vystoupil jižní stěnou, stejně jako před padesáti lety Hillary s Tenzingem.
59
hovory z montany
Sbohem, Str ýcu! Dne 28. 5. 2003 zemřel na Vsetíně ve věku požehnaných 88 let Vladimír „Strýc Dodo“ Vaculín, největší legenda vsetínského horolezectví, jeden z jeho zakladatelů a dlouholetý aktivista oddílu Zbrojovky Vsetín. Pro celou řadu horolezců to byla velmi smutná zpráva uprostřed veselých a slunečných májových dnů. Ta večerní zpráva mne zasáhla jako blesk, vytlačila všechno ostatní a já namísto spánku vzpomínal a bilancoval Strýcův horolezecký život, neboť jeho příkladný vliv na moji osobnost je nesmazatelný. Proud vzpomínek a obrazů v tom nočním tichu byl silný a dlouhý. Viděl jsem znovu Strýca, jak ke mně hovoří, slyšel intonaci hlasu, viděl ho lézt, diskutovat o lezení, správcovat na táborech v Tatrách, vydávat horomateriál ze skladu a kárat mne pro moje nebezpečné lezecké úlety. Byl to můj nedostižný vzor a zároveň můj horolezecký učitel. Tehdy koncem sedmdesátých let minulého století nás mladé horolezce usměrňoval, poučoval, kritizoval i chválil. Jeho snahou bylo vychovat z nás hlavně morálně čisté lezce s vřelým vztahem k horám. Výkony pro něho nebyly podstatné, důležitější bylo nitro a všeobecné poznání. Chtěl, aby se z nás stali horolezci hlavně srdcem, a tím i na celý život. Chtěl, abychom se v tom shonu života dokázali i zastavit a vychutnat čas, který se už nikdy nevrátí. Podnes starší lezci vzpomínají, jak při krásném počasí dokázal Strýc prosedět dlouhý čas na vrcholu hory, znovu a znovu okouzlen krásou hor, dalekými rozhledy a neopakovatelnými zážitky. Věděl, že pravé horolezectví vyžaduje taktéž tvrdou sebedisciplínu a řešení mezních situací s potřebným nadhledem. Však také většina starých lezců charakterizuje Strýca jako otužilého lezce, zvyklého na tvrdé podmínky, který si většinou k předem dohodnutému rozsahu túry přidal něco navíc. Jeho poslední slova ke mně byla: „Tož, Zdenku, ať ti to leze, dávaj na sebe pozor a nezabij sa!“ Je horký červnový den a já sedím na vrcholu Hladké v hradbě Čertových skal. Tady Strýc započal svou éru prvovýstupů a zapsal se navždy do lezecké historie valašských pískovců. Pode mnou v náhorní stěně Hladké zůstala nová linie, kterou jsem se důstojně rozloučil se svým vzorem a učitelem. Podobně jako on sedím dlouho na vrcholu, vpíjím se pohledem do okolní krajiny a smutně vzpomínám. Ne, nikdy na něho nezapomenu! On zapadl do klínu věčnosti a já si vzpomínky na něho zasunul do podvědomí. Ve mně žije pořád a vede mne dál. „Tož sbohem, Strýcu!!“ Zdenek Luža P.S.: Já jsem se rozloučil se Strýcem tak, že jsem udělal na jeho památku cestu na Čerťákoch levou stranou náhorní stěny Hladké. Název: Sbohem Strýcu 9–. 60
Vedro, jak už v létě bývá. Fajn, na to se dá ledacos svést. Tak začneme. K lezeckým závodům v Chocni (3/03, str. 58, 59) byly uveřejněny dva snímky, u kterých jsme zapomněli uvést autora. Tím je Karel Návrat, kterému se omlouváme. Snad přijmou omluvu i čtenáři. Když jsme u fotografií, dostali jsme několik „pochval“ za ve stejném čísle uveřejněnou dvoustranu. Fotka se nám líbila, je o něčem – šup a už tam byla. Až po vytištění jsme se zarazili, když polovina strany vypadala jako zbytečná. Všem, kterým se to nelíbilo vzkazuji: dvoustrana je dvoustrana, ne dvě stránky. Z jiného soudku je připomínka k článku Roberta Jaspera, kde jsou slovenští prvovýstupci Ján Porvazník a Stano Glejdura nepřímo uvedeni jako Češi. (Podotýkám, že „Provazník“ bylo v originále, nevzniklo až v redakci) Inu před sedmnácti lety byli autoři v zahraničí prezentováni jako Čechoslováci (CS) a chtějte po někom z venku, aby se v tom přebral. My v redakci to víme, ale jsme to v textu přehlédli. Mrzí mě to, ale stejně se domnívám, že Glejdura je Glejdura a Porvazník Porvazník. Stejně jako Messner je Messner, kterého za Rakušana někteří pokládají dodnes. Co bychom tak ještě na ta vedra svedli? Aha, přechodníky! No, utekly korektorovi, utekli nám, ale všimli si toho čtenáři. A pak se říká, že čeština je dnes každému šumafuk. Není a bereme to na vědomí. Sám jsem zvědavý, za co se budu omlouvat v příštím čísle. Ale třeba jsme si to už vybrali. Jinak jste už určitě zjistili, kolikže je horolezeckých a outdoorových filmových festivalů. Ten nejlepší, neopakovatelný a už dvacátý (!) začne v Teplicích nad Metují 28. srpna 2003. Více najdete na www.teplicenadmetuji.cz. Že nejde jen o koukání na filmy snad není třeba říkat. Přijeďte a uvidíte. Na setkání při chladném konci léta se těší celá redakce.
ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE
4/03 ročník XIV (Hotejl XXXVII)
Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opačném případě pošlete rovnou předlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Vedoucí redaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Sekretariát: Radim Výrubek tel.: 532 163 627 e-mail:
[email protected] Externí redaktor: Vladimír Procházka Vzdušná 10, 460 01 Liberec 1 Stálí spolupracovníci: Dušan Janák, Jiří Novák, Petr Piechowicz, Vladimír Slouka, Rostislav Tomanec Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová
[email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x ročně cena výtisku 50 Kč, roční předplatné 300 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem 5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913. Bankovní spojení: ČS, a.s. č.ú. 1345370319 kód banky: 0800 název účtu: Jiří Růžička Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & kapa, s.r.o. Distribuce na Slovensku: ABOPRESS, s.r.o. Radlinského 27, 811 07 Bratislava tel.: 012 – 52444979, 52444980, fax: 012 – 52444981 e-mail:
[email protected] Příští číslo vyjde 9. 10. 2003
Redakční uzávěrka č. 5/03 je 5. 9. 2003