Úvodník 2 Stanislav Štěpánek Roz & Díl 2 Vojtěch Dvořák Kalymnos 4 Iris a Hermann Erber

contents obsah Úvodník Editorial Comiks Diff & Rence Kalymnos Kalymnos - one of Greek islands. Tasty food, friendly people and fantastic climbing. Bouldrování na Ostaši Bouldering in Ostaš, near Adršpach.

Úvodník Stanislav Štěpánek

2

Roz & Díl Vojtěch Dvořák

2

Kalymnos Iris a Hermann Erber

4

Bouldrování na Ostaši Jirous

7

Na tuty... Jan Mynář

10

St. Leger du Ventoux Míša Drlíková

12

Pálava J. Růžička, K. Procházková

14

Zuzana Bušfyová Rosťa Tomanec

18

Mauro Bole, Misun Go Andrea Gallo

20

Bohyně matka Země M. Caban

22

PRE Kanchenjunga 2002 Two Czech climbers reached the summit of the world‘s second highest mountain.

PRE Kanchenjunga 2002 Radek Jaroš

23

„Quo vadis, lezení?“ 2. About history and trends in climbing. Reflexion. Part II.

„Quo vadis, lezení?“ 2. Dušan Janák

25

Vzdej to!

29

Ó, la, lá North-eastern culoir in Les Drus.

Ó, la, lá Tomáš Roubal

32

Dlouhý lokty A new route in High Tatras.

Dlouhý lokty Dušan Janák

34

Smítkova věž History of climbing on Czech sandstone. Prachov.

Smítkova věž Houmles

36

Alexander Chabot Rosťa Tomanec

40

ČHS

41

Mix R. Mikuláš, V. Procházka

41

Jak a s čím? Lessons.

Jak a s čím? Vladimír Procházka

42

Knihy New books.

Knihy Vladimír Procházka

44

Kýbl P. Mundil, P. Kořínek, J. A. Puš

44

Galerie Jiří Novák

46

A jdi... R. Tomanec, T. Roubal

48

IOM 2002 Alena Čepelková

50

Info Dušan Janák

52

Malý velký muž Rosťa Tomanec

54

Závody Houmles, O2, D. Kadlec, J. Čermák

57

Hovory z Montany Jiří Růžička

60

Na tuty... Photos from bouldering on Moravian sandstone. St. Leger du Ventoux St. Leger – a climbing area in France. Pálava History of climbing in Pálava – small and beautiful rock in South Moravia, close to Austrian borders. Zuzana Bušfyová An Effigy. Mauro Bole, Misun Go The latest Bubu‘s and Misun Go‘s successes. Photos. Bohyně matka Země Miroslav was on Mt. Everest this summer; he shares his experiences with us.

Vzdej to! Climber’s feelings.

Alexander Chabot An Effigy ČHS News from the Czech Mountaineers Association

Kýbl From our readers. Galerie Info - section - Grosses Muhlsturzhorn (2.234 m). A jdi… Go for it… IOM 2002 Internationl women-climbers meeting in Sweden. Info Some tips for climbing in High Tatras. Malý velký muž Little big man. An Effigy. Závody Competitions Hovory z Montany Epilogue

Titulní strana Lenka Trnková, Žaludeční likér, IXa, Žleb, Labák foto: Pavel Žofka 3. str. obálky: Mauro Bole, 2. délka cesty Hotel Supramonte, Sardinie foto: Andrea Gallo 4. str. obálky: kaňon Gorropu, Sardinie foto: Andrea Gallo

úvodník

Stanislav Štěpánek

komiks

Kovová pachuť na rtech byla vystřídána příjemným hořkým chladem na jazyku, jenž představoval vlastní úlevu. Narovnal jsem hlavu do normální svislé polohy a odložil poloplnou (optimističtější pohled) plechovku světlého Gambáče na stůl. Nevím, proč mám tento sled pocitů spojený s bezpečnou náručí zelené louky pod sněhovými poli, trhlinami, siluetami ostrých kopců, které se jak černé žraločí zuby zakusují do dásní temně modré oblohy na rozhraní končícího dne a přicházejícího soumraku. Oblíbené rčení přítele Robina v nejtěžších chvílích našich velehorských dobrodružství znělo: „Víš, na co se nejvíc těším? Až přijdeme dolů a udělám to svoje ,csss‘.“ Myslel tím ten krátký důrazný pohyb, kdy ukazováček zachytí pojistku plechovkového půllitru, čekajícího dole ve stanu na váš návrat z těžké horské túry, zalomí ji a pak se ozve onen charakteristický zvuk „csss“ – citoslovce otevírané plechovky piva. Pavlov by si jistě všiml, že letmý dotek studeného hliníku ve vaší dlani vyvolá jev zvaný podmíněný reflex. Vaše chuťové pohárky se už už stáhnou a připraví na svíravou hořkou chuť chmelové limonády a ohryzek stačí nejméně třikrát zakmitat tam a zpět, než nastane onen pocit, popsaný na začátku této stati. Jo, odložil jsem už druhou plechovku „limonády“ na psací stůl (plechovka váží míň než lahváč, a proto se lépe vynáší do basecampu), hodil si nohy na stůl, zaklonil se a v duchu si vychutnal uplynulý prodloužený víkend. Teploučko, slunkem omyté písky od neuvěřitelně dlouhé zimy a hlavně pohoda. Napadlo mě, že teď to vlastně nastane. Končí „každoroční doba ledová“ ve velkých kopcích, které nazýváme horami, sleze sníh ze skalních stěn. Za chvíli to přijde, nahrneme hromady těch zatracenejch lezeckejch krámů do gigantických, přeplněných batohů, sviní, tahačáků (vždycky v nich však zbude kousek místa pro pár hliníkových válců), hodíme je na hřbety a vyrazíme mezi ty své „žraločí zuby“, co se zakusují do oblohy našich lezeckých snů… ano „skalkařská sezona v horách“ začíná. Asi je laciné pokusit se mentorovat či poučovat od druhého piva, ale vždycky se mi vybaví to, co mi v lezecké pubertě vtloukali do hlavy, jakýsi základ alpinistova Pavlovova reflexu: „Hory nerovná se skalky ani písek“. Uvědomil jsem si to znovu, když jsem pozůstalým svých dvou kamarádů pomáhal s podobou jejich pamětní desky. „Hory a cssss?“ Než si to pivo před stanem v klídku vychutnáte, je potřeba se k němu bezpečně dostat či vrátit… Ale abych nebyl tak suchej a škrobenej, a navíc mám rád dobré konce: „Takže teda – na zdraví!“ („cssss“)

© watt design 2

3

Michael se díval nevìøícnì. Jedna z nejlepších horolezeckých oblastí v Evropì? Jasnì že nᚠmilý hospodský znal souvislost mezi skalami na ostrovì a pøíjmy své taverny, ale když jsme mu pøi sklence øeckého èerveného vína vyprávìli, jak skvìlé nám pøipadá zdejší lezení, byl pøece jen udiven. A taky trochu pyšný na to, že ho každý veèer navštìvuje mnoho horolezcù. Jako by nestaèilo moøe, milí lidé, dobré jídlo a uvolnìná dovolenková atmosféra, navíc ještì vybavil Zeus kam až oko dohlédne ostrov Kalymnos skálami prvotøídní kvality. Vodou narušené plotny, kompaktní pøevisy a stalagnity poseté jeskynì. Rozmanitost pøírody zde oèividnì nemá žádné meze. Kozy před Grosse Grotte

Je mi trošku slabě od žaludku po bouřlivém příjezdu trajektem na Kalymnos. Malebná a mnohem větší, než jsme očekávali, se před námi jako amfiteátr vynořila Pothia. Pastelově barevné domky se na sebe tisknou od pobřeží až na kopec. Poté, co nás trajekt vyplivnul, nedalo Stefanovi mnoho práce nás identifikovat. Ostatně s postavami jako jsme my má už své zkušenosti. O chvíli později už se tlačíme do jeho malého autobusu a uháníme úzkými živými uličkami k našemu novému domovu. V Kantouni žije Stefanos se svou ženou Annou a jejich třemi temperamentními syny. Jejich jména neznáme, Stefanos nám je představil jako „terrible, terrible, terrible!“ Jeho hlavní job je, jak nám vypráví, půjčování skútrů. Jen tak mimochodem postaví každý rok dům s apartmány, které vybaví, a které jsou skoro bez výjimky obývány horolezci. Před pěti lety bylo horolezectví na Kalymnosu ještě cizí slovo, dnes je vidět stále více dvojic v křiklavých větrovkách, jak ujíždějí na motorkách s velkými batohy na zádech. Jejich cíl? Nějaký z více než dvaceti skalních masivů na západním pobřeží. Motorky čekají přes den podél cest u ukazatelů, kde začínají pěšinky k jednotlivým oblastem. Udivuje nás, jak dobře jsou oblasti organizovány. Ostrovní správa přijala to podivné počínání na skalách s vlídností a od počátku jej podporovala. A tak bylo jištění v cestách oficiálně přezkoušeno horskými vůdci a bylo schváleno jeho osazování. Nám se líbily také rozestupy mezi borháSepp Hack v cestě „Room 13“ 7b, sektor Palace

4

ky. I když „líbily se“ je slabé slovo – lezení je prostě senzační. Cítíme se být přímo magneticky přitahováni místní velkou jeskyní. Zakláníme hlavu, otáčíme se na všechny strany a nevycházíme z údivu – z převisu vyrůstá spousta stalagtitů. Nastoupím do jedné z cest a nacházím se v kamenném pralese z fantastických útvarů. Ručkuji od výčnělku k výčnělku, sahám po gigantických pískových hodinách, a odpočívám na přirozených policích. Tahle jeskyně mě neodolatelně přitahuje, jen tu a tam se objeví pochybnost, jestli tyto bizardní skalní sloupy vydrží zátěž. Každopádně nesmí stát jistič přímo pod lezcem. V jeskyni je uděláno teprve pár cest, na stěnách je ještě dost práce. S nateklými pažemi se přesouváme do další oblasti se jménem „North Cape“. Hledáme cestu, která by tu měla být, nikde však není vidět ani flek od magnézia. Těsně před tím, než to vzdáme, objevíme konečně borhák. Po důkladném ohledání nalézáme v šedé plotně vyborhákované linie. Ještě nikdy jsme pod prsty neměli tak rozežranou skálu. Povrch skal je poset malými ostrými chyty, které perfektně drží. Potěšeně zjišťujeme, že jsme objevili úplně originální cesty takřka bez známky lezení. Největší koncentrace lezců z celé Evropy je v masivu „Odyssea“ – hlavní oblasti Kalymnosu. Je to obrovská stěna nabízející vše, co jen si sportovní lezci žádají. Od jednoduchých cest až po nádherné převisy v perfektních skalách, a to dokonce ve stínu až do pozdního odpoledne. Po třech dnech lezení žádají naše bolavé prsty den odpočinku, kdy poznáváme hlavní město. V útulné kavárně u italského kapučína a plněných taštiček se shodujeme, že týden je prostě příliš málo a rozhodujeme se sem ještě vrátit. A skutečně, o několik měsíců později se opět tiskneme u okýnka trajektu, a s námi hrstka Rakušanů plných očekávání, kteří se přihlásili na lezecký kurs, jejž jsme mezi tím stačili zorganizovat. Stefanos nás srdečně vítá a obstarává pro celou výpravu apartmány. Brzo se jde na věc a naše kolona motorek vyráží směr skály. Oblast „Arche“ skrývá 30 bezvadných cest 4c až 6c a proto je ideálním místem pro pohodové lezení. Obdobné plotnové lezení najdeme i na malém poloostrově Kasteli. Zde, přímo u moře, mezi divokým tymiánem, oregánem a šalvějí přichází ta správná dovolenková nálada. Z Anniny kuchyně se kouří a páří. Jednou týdně jsou všichni hosté zváni na večeři. A tak tu v zahradě sedí tři tucty převážně německy mluvících horolezců, zatímco Stefanos pobíhá s miskami a hrnky. Podává se polévka, ryba a řecký salát. My jsme přinesli víno. Když jsou všichni sytí a spokojení, objevuje se ještě dědeček Gerakios s výbornými medovými kuličkami jako zákuskem. Tato rodina je opravdu skvělým příkladem řecké pohostinnosti, se kterou se tady stále setkáváme. Nějaký vnitřní hlas nám říká, že se znovu vrátíme.

Fritz Amann v cestě „Poseidon“ 6c, sektor Arche

Sepp Hack, „Swiss Kiss“ 7a, sektor Helvetia

5

Obecné informace: Ostrov leží v Egejském moři, 300 km jihovýchodně od Athén, blízko ostrova Kos a nedaleko tureckého pobřeží. Kalymnos má 111 km 2 a asi 16.000 obyvatel, většina z nich žije v hlavním městě Pothii. Krajina je mírně hornatá. Podnebí je suché a teplé, často větrno. Kromě věcí na koupání si přibalte i teplé oble-

Ubytování: Máme jeden tip, a tím je Stefanos Gerakios, městečko Kantouni, který pronajímá pokoje a apartmány různých kategorií od 20 do 40 eura, tel.: 0030/243/47036, e– mail: [email protected]. Ve vesnicích na pobřeží najdete mnoho dalších hotelů či apartmánů. Volné táboření je zakázáno. Doprava: Ideálním dopravním prostředkem po ostrově jsou skútry. Jsou určeny pro dvě

Oblasti: Prakticky všechny skalní masivy se nachází podél západního pobřeží s pohledem na moře. Bílé zděné obelisky na okrajích silnice označují parkoviště a přístup. Od auta ke skále to po kamenité značené cestě bývá 10 až 35 minut. Oblasti bývají jen částečně vhodné pro malé děti. Historie: Oblast objevili italští horolezci Andrea Bari a Andrea Gallo a v roce 1996 začali se zpřístupňováním. Úřady rychle pocho-

Sepp Hack leze bezejmený boulder

čení a pláštěnky proti dešti. Nejlepší doba pro lezení je březen až červen a září až listopad. Léto a zima nejsou nejideálnější, na mnoho skal svítí slunce, krom toho zavírá na konci října většina místních hospůdek. Příjezd: Letadlem, např. Olympic Airways přes Athény na Kos. Mimo sezónu pravidelné lety, během sezóny jsou možné charterové lety (levnější a přímo na Kos). Na ostrově Kos autobusem nebo taxíkem (cca 10 min) na přístaviště Mastichari. Odtud trajektem (pluje třikrát denně) mezi Mastichari a Potií, doba plavby asi 40 minut, cena 3 eura. Při bouřkovém počasí jsou v provozu jen největší trajekty, které jsou dražší a plují delší dobu. Proto pro jistotu počítejte s jedním noclehem na ostrově Kos. Na Kalymnosu se staví letiště, je možné použít i lodního spojení z Venedigu nebo Athén, to je však časově náročnější. V Pothii je nejlépe se domluvit předem tak, aby si vás vyzvedl váš hostitel. 6

osoby (asi 10 eur na den). Rodiny s dětmi upřednostní spíš auto (menší vůz za 30 eur na den). Stefanos Gerakios pronajímá skútry a zorganizuje i půjčení auta. Kdo je v dobré formě, dostane se všude po ostrově i na kole. Motorizovaná doprava do libovolné lezecké oblasti na ostrově nikdy netrvá víc než 30 minut.

pily potenciál lezeckého turismu a podporují jeho rozvoj. Dodnes byl zpřístupněn jen zlomek vhodných skal. Mnohé masivy, zvláště ty, které jsou od silnice vzdáleny více než 30 minut chůze, jsou ještě nedotknuty. Na městském úřadě je možné si půjčit vrtačku. Informace u Stefanose.

Zásobování: Malé obchůdky a hospůdky (taverny) ve všech vesnicích, velký výběr v Pothii, dále banka, pošta, turistická kancelář, nemocnice atd. Není zde žádný horolezecký obchod. Platí se eury, ceny podobné jako v ostatních zemích EU. Nejlépe se domluvíte anglicky. Dobrý signál pro mobilní telefony.

Skály: Kalymnos nabízí dostatek lezeckých možností pro každého ve stupních 4+ až 10 na dobu jednoho až dvou týdnů. Skály jsou z nejlepšího vápence, šikmé až převislé stěny s chyty s ostrými hranami a s kompaktními výčnělky. Cesty jsou perfektně jištěny borháky. Potřebujete patnáct expresek a raději delší (60 až 70 m) lano. Jsou zde i vícedélkové cesty.

Průvodce: Vícejazyčný horolezecký průvodce od Arise Theodoropoulose je dobrý, ale nové oblasti jsou rychle zpřístupňovány, tak není příliš aktuální. Horolezecké informace na Internetu: www.kalymnos–isl.gr.

Alternativy: Cyklistika, horská kola, treking, plážový volejbal, koupání, potápění, rybaření, surfování, plachtění. text a foto: Iris a Hermann Erber překlad: B. Roubalová

Venku je pěkně a vy přemýšlíte, co podniknout na víkend. Máte

Tomáš Chrdle, Bazén

málo času a „malej financ“ na výjezd do ciziny, ale jste rozhodnuti strávit svůj volný čas lezením. Pokud se rozhodnete, že tentokrát zkusíte „ten“ bouldering, možná vám při rozhodování pomůže tento článek. V tom případě doporučuji vyjet si na Ostaš. Stačí si sbalit svých pět švestek a počkat na pátek. Jako výchozí bod vašeho snažení doporučuji Adršpach, je tady krásně, do skal kousek, točí tu dobré pivo, dá se tu přespat a příjemně vykoupat, ale může to mít i háček. U Peňáka se dá na PU dvanáctkách lehce zaseknout hluboko do noci a není to nic neobvyklého. U jezírka vás můžou začít nahánět ochranáři, protože koupat se tu nesmí, přestože je zde půjčovna loďek. Pokud si zvolíte jako noclehárnu ze strachu před deštěm altány pod Křížákem, probudí vás ráno bába od nedalekého parkoviště. Pohodu vám může kazit snad jen velké množství turistů. Do skal je stále blízko, ale vy jdete zkusit bouldrovat na Ostaš, takže ani to neplatí. Z Ádru se vydáte směrem na Teplice nad Metují a dále pak na Polici nad Metují. Po deseti minutách, pár kiláků před Policí, odbočíte podle směrovky doprava do kopce, nahoru na Ostaš. Zde silnice končí parkovištěm. Naložíte si své švestky na záda a vydáváte se „po svých“ nikoliv k občerstvení přímo vzhůru, nýbrž pěkně zleva kolem Ostaše po modré značce vedoucí a značené k Samaritánce. Cesta vede mírně do kopce stále lesem a po chvíli sledujete na pravé straně ve svahu stěny a občas i rozházené kameny, jeden se jmenuje Jeník a najdete ho tak, že odbočíte nahoru do svahu za první břízou, kterou cestou k Samaritánce potkáte. Dále cestou minete Samaritánku, postavu vytesanou ve skále, u níž značka končí. Po pár stech metrech, kdy se pokračující cesta stáčí doleva, odbočíte vpravo na pěšinku a ta vás do-

Michal Fišer, Velký střecháč

7

Jiří Přibil, kámen vpravo od Velkého střecháče

vede na paseku plnou šutrů, kvůli kterým se sem trmácíte. Paseka je orientovaná na jihozápad, takže je do ní pěkně opřené sluníčko a zkušení již vědí, že tření na skále s klesající teplotou stoupá a dosahuje vrcholu okolo 8 oC. Stejně si to jedete jen „zkusit“ a tak zakládáte základnu pod prvním kamenem Hnojníkem a nemyslíte na to, že tření dnes nebude nejlepší. Tento první šutr je ideální k rozlezení a vede na něj přibližně deset bouldrů nižší obtížnosti. Po rozcvičení si obujete lezečky a nedočkavě si maglajzujete zpocené ruce. Zdejší pískovec je příjemný na omak a zároveň je dost nenasytný, neboť velice brzy poznáte, že čím více v bouldrech bojujete a snažíte se o udržení jednotlivých smekajících chytů, tím méně kůže vám zůstává na konečcích prstů. Zubní kartáček na čištění chytů přijde na řadu po chvíli, když už jste bouldrem pohlceni do té míry, že zkoušíte všech8

ny možnosti, jak si k přelezení pomoci. Kobereček na čištění lezeček před pokusem nemáte a už víte, že na příště se taky hodí. Jste-li dostatečně rozlezeni a chcete se pustit do něčeho těžšího, tak stačí přejít pár metrů výše k Bazénu, tak se jmenuje další ká-

men, na nějž můžete zkusit jedno ze dvou starých sedmáček, nebo se dá dále pokračovat v rozlézání lehčími „bazénovými“ výlezy. Pro výkonnostnější je jasná výzva „Malej střecháč“, převislý kámen dominující pasece. Sedmičkové bouldry na Střecháč se řadí mezi jedny z nejtěžších v okolí. Pro morálisty jsou zde dvě vysoké lahůdky vedoucí v pravé části po dobrých chytech, kde chytači a bouldermatky nejsou od věci. Kdo nechce trávit čas na slunné pasece, může vyrazit doleva od paseky do lesa, kde je ještě mnoho dalších bouldrů, které jsou ve stínu. Zde se nachází zdejší nejobtížnější bouldr Troll, vedoucí na Bludný balvan, který se v hustém lese těžko hledá. Na tomto bouldru by se měli zničit i ti, kteří se v předchozích projektech procházeli. O dalších bouldrech v lese a jejich obtížnosti a umístění je možno se informovat v Teplickém Redpointu, kde je také možno dovybavit se lezeckým materiálem a bouldermatkami od Ocúnu, jež se řadí podle testů v Rotpunktu k nejlepším vůbec. Většina cest na pasece a v okolí je označena šipkami, a tak by pro vás neměl být problém orientovat se. Podtržená šipka značí, že bouldr začíná ze sedu rukama pod podtržením, a normální šipka značí začátek jakkoliv rukama pod šipkou. Tato pravidla ohledně šipek neplatí vždy, neboť některá jsou už dost stará a jejich autoři lezli už velmi dávno. Síly docházejí a tak se odebíráte zpátky k parkovišti, než odjedete do Ádru, stavíte se na polévku v občerstvení. Večer se nakonec všichni lezci potkají a končí u piva v Ádru, koukají na odřené ruce a plni dojmů vyprávějí, jak kde co zkusili a zakusili, vylezli a nevylezli. Večery jsou potom příjemné a spánek uvolňující… Jirous foto, nákresy: Pavel Žofka

Q Hnojník Velký střecháč: Vysoký velmi převislý kámen. Vede na něj bouldrová cesta se dvěmi nýty, „Evoluce“ viz horolezecký průvodce po Ostaši.

Hnojník: Mírně převislý kámen s dobrým rovným dopadem, vhodný k rozlezení a nacházející se ve spodní části paseky. Většina z deseti bouldrů, u nichž není nutná bouldermatka, vede po dobrých dírkách. Výška do 3 metrů. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

? ? ? ? ? ? ? ? ? ?

6a+ 6b 6b+ 6a 6a+ 6b+ 6c+ 5 5 3

SD SD SD SD SD SD SD SD SD

Oblé chyty. Hrana. Traverz L-P, výlez 5.

R Bazén

Delší nátah do dírky. Traverz P-L nástup jako 6 výlez mezi 3 až 4.

Rajbas s dírou.

SD - Sitdown, nástup ze sedu. ? - není mi znám název / bez názvu Bazén: Mírně převislý kámen s dobrým mírně sklonitým dopadem nacházející se šikmo vpravo hned nad Hnojníkem s 9 bouldry vedoucími převážně po dírách a lištách. Bouldermatka není nutná, ale hodí se. Výška do 3 metrů. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Dlouhej pravej Levej Pravej Spárka ? Hranka Šedý traverz Exit 1 Exit 2 Exit 3

7b 7a 7a 6b 7a/b 6b ?6c? 5c 5b 6a+

SD SD SD SD SD SD SD SD SD SD

Začátek vlevo, přes Levej, výlez Pravým. Mírně doprava. Mírně doleva. Těžký zved ze sedu. Traverz P-L definované chyty pod hranou, výlez 2. Traverz L-P, výlez 10. Bazénový výlez. Bazénový výlez. Bazénový výlez.

Utilita: Šikmý rajbasový kámen s převislou nejnižší částí je vpravo na úrovni Bazénu. Dopad je sklonitý a většina bouldrů vedoucích po oblinách a lištách nevyžaduje bouldermatku. Výška do 4 metrů. 1 2 3 4 5

Hranka Chřestýš Stěnka Interface ?

6a ? 6a 7a/b ?7a?

SD SD SD SD SD

Traverz těsně nad zemí, L-P výlez 4. Nepříjemné obliny.

Malý střecháč: Velký převislý kámen v horní části paseky s ne vždy dobrým dopadem. U většiny bouldrů je vhodná bouldermatka, u některých je nutná nebo může stačit dobrý chytač. Výška do 6 metrů. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11

? ? U-rampa Rampa Master of rock Monster of pop King of jazz Sokolík Dunění ? Taškařice

6b 6c+ 7a 6c 7c 7c/c+ 7b+ 6b ? 6c 6b

SD SD SD SD SD SD

Těžší nástup, diagonála dírama, vysoký výlez. Morfo nástup i výlez 1. Přepad doprava, výlez 4. Oblá rampa. Hrana, výlez zleva od hrany. Dlouhej krok přes oblou lištu. Dlouhej krok z dvojdíry do lišty. Hodně dunivý sokol!!! Kříž za lištu do 11. Vysoké! Dlouhé tahy, vysoký výlez!

Bludný balvan: Velký kámen s převislou spodní částí je schovaný v mladém lese nalevo od paseky, dole pod Velkým střecháčem. Bouldermatka je vhodná, i když některé bouldry jako právě Troll nebo Angličan nevedou až na vrchol. Výška asi 6 metrů. 1 2 3

Troll Bludička Traverz

8a ? ?

S Malý střecháč

SD SD

T Utilita

Po hraně do dobrých chytů. Vlevo od hrany do dobrých chytů. Traverz L-P.

9

Svišť, Hřeben

„Člověče, na Chřibech jsou parádní bouldery,“ hlásí někdy loni na podzim Honza Mynář. „Kluci napíšou článek, Kuba nakreslí mapku a já dodám fotky.“ A tak se občas před uzávěrkou zeptám, co a jak. Odpovědí je mi neustálé ujišťování, že „už se na tom pracuje“. Inu co, tihle drsní sporťáci mají na práci spoustu jiných věcí. A tak mě mile překvapí, když po více jak půl roce Honza rozrazí dveře redakce, v ruce diáčky a mapku s tím, že Článek nebude, na tuty… Kuba Novák, Hřeben Fuckáč

Pólo, Pečínkova

10

Svišť & spol., Pečínkova

11

Polo Dewilde, sektor Praniania

12

4. května devět hodin ráno – už třetí den se budíme do ne právě typického pozdně jarního provensálského dne. Kapky deště s neuvěřitelnou vytrvalostí bubnují na střechu našeho auta, Mt. Ventoux nad námi je zasněžený jako v prosinci a průzračný potok, ve kterém jsme se ještě minulý týden koupali, se změnil na docela slušně rozvodněnou hnědou řeku. Přestože je sobota, na jindy zaplněném parkovišti mokneme sami a vyhlídky na dva týdny lezecké pohody bez pracovních regeneračních přestávek mizí zároveň s posledními suchými místy zdejšího klifu. Z deprese nás vytrhne až příjezd našich dvou kamarádů – Seba a Kathy. Jindy upovídaná učitelka angličtiny Kathy odpovídá na moje dotazy stran současného a budoucího počasí jedinou větou – C'est la merde!… nezbývá nám, než souhlasit. Naše mokrá těla naložíme zklamaně do auta, srdce necháme v Ležéru a frčíme domů. Šťastným mužem zájezdu je vyhlášen jednoznačně Roman – své vysněné 8a+, klasiku oblasti se záhadným názvem DIT MOI QUI TU AI, JE TE DIRAI QUI TU SUIS, totiž vylezl (po dvou pádech z předposledního kroku) doslova na poslední chvíli – po prvním lijáku beznadějně zatekla. Mně se kromě DIT MOI – krásné 30metrové linie s dlouhými kroky (a skoky) po krápnících a lištách na začátku i na konci, to celé proložené technickou pasáží s nohama na tření v převislém otevřeném koutě – podařilo v St. Leger vylézt ještě kratší silové 8a (ex 8a+) po malých stiscích na Face Sud – název neuveden, asi je už tak dlouhý, že si ho nikdo nepamatuje. První den jsem tuhle cestu zkoušela v zimě, větru a dešti spolu s čerstvou vicemistryní Francie Chloe Minoret, byla o dost silnější, ale po deseti či dvanácti krocích jí došlo stejně jako mně. Byla to pro mě nová zkušenost vzájemného hecu s holkou v jedné cestě – myslím, že jsme si obě docela dobře zatrénovaly. Cesta se ten den ještě ubránila, Chloe dostala od trenéra vynadáno, že se dost nesnažila a už jsme se nepotkaly. Já jsem pak musela dát ještě čtyři pokusy. Nelezli jsme samozřejmě jenom v St. Leger, nedolezené projekty nám zůstaly v Orgonu, Venasque i v Buoux. V posledně jmenované oblasti jsem se konečně přemluvila a vyzkoušela LA DIAGONALE DU FOU 8a, mýtických 15 metrů krásné převislé dírkované skály, asi 20 kroků, ke kterým si ale musíte dolézt do třetí délky, a kde dlouhé zkoušení rovná se visu v ne úplně pohodlném štandu 50 metrů nad zemí. Dlouhé kroky po dvouprstových dírkách jsem měla dostatečně natrénované z Tabou, a tak se mi to zdálo docela lehké, přesto se mi „lehce“ podařilo dvakrát spadnout shora – na štandu jsme se proto museli opékat celkem čtyřikrát. „Diagonála“ za trochu nepohodlí stojí, je to určitě nejhezčí 8a v Buoux, i když jištění není tak hustě, jak by si mnozí přáli… zase ale nehrozí zemovka. V „multipitch“ lezení jsme ocenili „pocit jistoty a bezpečí“ s novými lany od Lanexu, která jsme poctivě vyzkoušeli taky (a hlavně) mnohametrovými a početnými pády v St. Leger. Viper i Rocky vydržely vše a jestli vydržíme i my, tak se na podzim vrhneme na realizaci našich jarních snů, do kterých nám tak krutě napršelo. Míša Drlíková

13

Probouzí se babí léto, v kraji pod Pálavou přibývá špačků a do jindy ospalých vesniček se nenápadně vkrádá vinobraní. Lezci i horolezci, co celé léto trávili v horách či stinných údolích Moravského krasu a Jihlavky (zůstaň nezapomenuta, krásná Wilzonko!), přijíždí do Věstonic a znalecky pokukujíc po vinicích stoupají pod Martinku, aby u večerního ohníku dali najevo mladším soukmenovcům svoji zkušenost. Totiž možnost ochutnání letošní úrody ještě dřív, než dojde na burčákové slavnosti. Pak, kol sv. Václava je Pálava horolezců plná, skála vyhřátá podzimním sluncem nabízí ty nejkrásnější chyty a věstonické sklípky pak ten pravý burčák. Ten, co je jen chvíli, snad den – dva se podaří vinařským mistrům jej udržet. A kolem půlnoci, když v přestávkách mezi zpíváním byly dokonale probrány hrdinské činy dnešní, loňské i generační, stoupá se svorně nahoru na tradiční místa, zvyklostním právem podle oddílů definovaná. Protože špatného vína nebylo, ani ráno není kalné. S ranním křikem kavek se mísí cinkání železných karabin a vůně konopného lana posunujícího se před obličejem přebíjí i typickou vůni dole ve vesnici pálené kukuřičné natě. Odpoledne, když už prsty nejsou s to ani zatáhnout šňůru na kletráku, nastává čas na posouzení změn, který večer pitý burčák doznal. Dopracovat se k relevantním závěrům není jednoduché… Pak táhne procesí zmučených postav lužními lesy přes Strachotín do Popic, odkud je dýmající lokálka dopraví zpět do města, ze kterého se každý víkend utíká. Zpěv na otevřených plošinách dává trpělivým spolucestujícím najevo radost z plně prožitého víkendu. Budiž podzim pochválen! Takhle nějak znali pálavské výlety dnes už zhusta vysloužilí horolezci za sjednocené socialistické tělovýchovy. Na skalách se však hravě zapomnělo na leccos, co znepříjemňovalo civilní život. To samozřejmě nebyla jen Pálava – věta „Ač dole jsem žebrákem, zde nahoře jsem králem“ tenkrát zdobila záhlaví snad všech vrcholových knížek na písku. A přiznejme si – kdo to necítí i dnes! Jenom se to jinak říká. Pálava, ten „ještěr ležící mezi vinicemi“, jak píše Oldřich Mikulášek ve svých vzpomínkách, vyzývala svými stěnami horolezce již před válkou. Bylo jich pár, většinou brněnští Němci a vysokoškoláci z brněnského Akademického odboru KAČs. Podařilo se jim vylézt i dnes docela těžké cesty jako je Černý rys na Martinku nebo Velký Bavorák na Trůn. Brněnští znovu objevili Pálavu až po válce, nebyla totiž součástí protektorátu. V té době vznikaly ty nejpěknější cesty z dílny Franty Vlka, Vlastíka Zavřela, Franty Plška, Slávka Pánka, Jiřího Děrdy, Dolfy Fleka a dalších. Taková Křížová (před pár lety celá spadla i s tím krásným sokolíkem) nebo Děrdův traverz, Hrana Plotny, Vzdušná zkratka – to byly tenkrát pojmy a milníky a já nevím co ještě. Pak přišla éra skobovaček, technických cest. Pomníkem této doby (dnes znovu objevované) je Supervěšák na Vzývajícího od R. Hýska. Dnes je čistě za VII–, docela nářez a hodně do kopce. Pak i „brňáci“ začali jezdit na písek a okouzleni počítáním u kruhu do desíti a společenským znemožněním při chytnutí se za kruh, začali přelézat i technické cesty čistě. O RP 14

se tenkrát ještě nemluvilo, na pilu se také moc netlačilo – přece jen skoba není kruh. Jak léta plnění výkonnostních tříd utíkala, lidí v Tatrách přibývalo a spousta obratných dobrodruhů zjišťovala, že se dá žít i bez vláčení těžkého ruksaku dolinami a čekání na tatranské léto, které bývalo zpravidla první čvrtek v srpnu. Konečně pískaři si se svým Skalákem také vystačili a nepokládali jej za cvičné skály. A tak nenásilně, jen dodržováním jakýchsi „skoropískařských“ pravidel se objevila řada lezců specialistů, kteří velmi rychle

se jich tam pár nejvěrnějších na podzim schází. A lezou. A bojí se. Skoby bývají zhusta zarostlé trávou tak, že je najdou jen pamětníci, náletové dřeviny u nástupů se zdolávají také dost těžce. Po pár drobných otřesech půdy některé cesty spadly, spadla i část „Špuntu“ mezi Martinkou a Obřím kamenem. A ty milé, příjemné cesty na Trůnu, co dávaly po zimě zapomenutým pohybům šanci na znovuobjevení, tak na ty se nesmí vůbec. O Klause a vysílači na jejím temeni raději nemluvím. Ale prý je to tak správné.

Trůn, Květina (V)

Když se ještě na Pálavě mohlo lézt od jara do zimy, byla jednou z nejoblíbenějších cest Květina v masivu Trůnu. Dlouho jsem si (jako spousta ostatních) myslel, že tam někdy nějaká ta kytka rostla, no. Až tuhle mě Pavel Galle představil velmi příjemné paní: „Tohle je Květa, ta, co udělala Květinu!“ Nechtěl jsem tomu věřit – vypadala stejně stará jako já, který lezl poprvé Květinu už jako dost oklouzanou. Takže žádné bejlí, prostě její cesta. Rok jsme se naháněli po telefonu, Květa není a nebude „lavičkový“ důchodce. Až konečně, že ano a kde. Že jako přijdu kamkoli, hlavně hned. „Tak vyjeď o dvě patra výš – bydlím ve stejném domě!“ Jo, obří panelák…

přišli na to, že nalézt krajní hranici lezitelnosti nelze jinak než ji překročit. Jisticí body proto houstly, z hasičských hadic se šily první sedáky a skoby byly nahrazovány nýty. Přitom se leckdy zjistilo, že ty původní skobky byly spíše orientační a přežily generace jen proto, že do nich nikdy nikdo nepadl. A to jsme v létech sedmdesátých a osmdesátých s protagonisty Pavlem Weisserem, Ivošem Strakou, Jiřím Mauglím Benešem, Zdenkem Konečným, Tomášem Svištěm Pilkou a jinými, dnes ještě nezapomenutými lezci. A ptáte se, co v létech devadesátých? Nic! Jak přibývalo lezců a cest, ubývalo tolerance ochránců přírody. Stará známá písnička. Vzácné kytky (ty jsou dnes zarostlé vysokou trávou, kterou dříve spásaly nechráněné ovce, později v Klause vytlačené vládními muflony), proslulý orel stěhovavý (ten asi zaplašil původní kavky) a pak davy jarních turistů, kteří z dřívějších pěšinek udělaly magistrály. A je to. Pálava je součástí Chráněné oblasti pod patronací UNESCO, tudíž horolezci jsou nežádoucí. Díky trpělivému vyjednávání Pavla Weissera se podařilo udržet pro lezce aspoň Martinku a Obří kámen. Ta představa, že by do takové prťavé oblasti dojelo víc než dvacet horolezců je úděsná. Přesto

„Říkáš Pálava! Na tu jsme se dívali jen z dálky. Sluncem ozářená Martinka lákala, ale byla za hranicemi protektorátu. Takže horolezecký křest jsem si odbyla na Býčí skále. V novinách jsem si přečetla: Horolezci KČT Brno II jedou na kolech na Býčí skálu. Sraz v Obřanech.“ Tam jsem dojela pozdě, ale trefila jsem tam sama. Sotva jsem dorazila, odváželi chlapce, co spadl z Idaha. Nebyl to horolezec, ale moc povzbudivé to nebylo. Přesto jsem si porvé sáhla na tenkrát drsnou skálu Krkavčích skal a začala chodit mezi horolezce. V týdnu jsme se scházeli na husovickém náměstí, zpívali a vymýšleli, kam v neděli. Buď na Býčinu nebo do Moravského krasu. Válka skončila, hranice se předělaly a 4. srpna 1945 už jsme přes Strachotín šlapali do Horních Věstonic. Hned vedle kostela jsme u Alberta Schmidta sehnali nocleh. Byli to sice Němci, ale jako mnozí jiní, výborní lidé. My dvě, Jitka a já, jsme spaly v pokoji, kluci na půdě, jinak to „Oma“, rodilá Rakušanka, nedovolila. Časem už jsme spávaly s klukama nahoře, ale Oma k tomu pořád měla průpovídky. Brzy ráno už jsme byli u skal. Pod sedmdesátimetrovou Martinkou jsme si připadali jak trpaslíci – pod něčím tak vysokým jsme nikdy nestáli. Raději jsme se vydali ke skupině Hochtronu, tedy dnes Trůnu. Dodnes si pamatuji na první pálavskou cestu – vedla poblíž Severního komína a říkali jsme jí Permoníčci (dnes Jasanová, III). Hned potom na Martinku „Přes Špunt“. To už jsem šla jako druhá s Vláďou Procházkou, svým budoucím manželem. Ten už Pálavu znal. Byla jsem nadšená velikostí a vzdušností pro nás tenkrát obrovské stěny. Pak jsme se ještě dívali na Frantu Vlka a Staňu Plcha, jak lezou diretku Martinky (asi technicky Apolo – pozn. red.). Všichni už odešli, ale přece jsem musela vidět, jak to kluci dolezou, ne? Květoslav Málek, Břeťa Caha a Laďa tam byli na kolech a slíbili, že nás vezmou za Strachotín „na štangli“, abychom chytli vlak. Stihli jsme to a zůstal za námi nezapomenutelný den. Pálava pak byla nedělním cílem skoro pravidelně.

Květa Procházková – Sychrová, (1922). Na podobné úrovni jako horolezectví dělala snad všechny sporty kromě tenisu a krasobruslení. A poslední orienťák běžela v r. 1969 – a zdaleka nebyla poslední.

15

Z té doby mám tři prvovýstupy. První dva byly náhodné, prostě jsme stáli mezi Martinkou a Obřím kamenem a mně se ta stěnka Riesensteinu zalíbila. Tak jsme ji vylezli (Juntálka,III). A proč ten název? Byl totiž film Modré světlo s Leni Riefenstahl, výbornou lezkyní. Ve filmu se jmenovala Junta a kluci mě k ní přirovnávali – asi jsem jim připadala stejně splašená… Podobně vznikla cesta, co jí dnes říkáte Květina (V). Šli jsme s Edou Bohatou kolem, ten kout se nám zalíbil, tak jsme ho vylezli. Dali jsme tam 4 skoby. Hotovo, žádná věda, bylo to nádherné! Až třetí cestu jsem si vysnila – Severní stěnu Trůnu. Co jsem se pod ni nachodila, když ostatní odpočívali! Ale vždycky tajně, aby se mně nesmáli, že chci nemožné. Ta stěna mě fascinovala. Bylo mně to jasné – direttissima! Když jsme to potom s Edou lezli (ten jediný asi toleroval moje nápady), bylo to poznat. V půlce jsem našla starou skobu z nějakých německých pokusů – ta jediná po nás ve stěně zůstala, ostatní jsme za sebou vytloukali, tenkrát se to tak dělalo i proto, že na nové nebyly peníze, to co jsme měli, dělali kluci sami. Snaha dodržet direttissimu mě však sebrala síly natolik, že těsně pod vrškem už to fakt nešlo. Vláďa, který čekal nahoře, mě přemlouval k taverzu. Ne! Tak jsem byla tvrdohlavá, že nakonec mně hodil lano shora. Dostala jsem zabrat až moc, ale ta stěna mně od prvního pohledu říkala „pojď, děvenko, zkusíme, kdo je silnější!“ Takže plichta – nejdříve se podvolila a pak jsem musela kapitulovat já. Vůbec mě to však nemrzelo, byl to krásný pocit být nahoře a splnit si „horolezecký sen“. Teď už vím, proč Juntálka a Květina mně tolik do těla nedaly. Tam jsem se nechala vést skálou a nešla paličatě rovnou za nosem. Ale co, stejně to všechno bylo pěkné. Už kvůli té naší partě, byli jsme

skutečnými kamarády na laně. Za války se to cítilo mnohem ostřeji. Pak jsem se vdala a s podobnými kousky byl konec. Ne však s horolezectvím a horami. Už moji rodiče byli horolezci – tedy tenkrát alpisté, co v Tatrách lezli Vysokou, Gerlach, Žabího Koně a takové věci. A my jsme s dětmi v tom pokračovali. V létě a hlavně v zimě na lyžích – manžel byl v Jihlavě funkcionářem jihlavského Sokola kde založil horolezecký oddíl. Já závodila ve sjezdu na lyžích, takže naše děcka měla tvrdou sportovní výchovu. Třeba takový sjezd od čtvrtého roháčského plesa se čtyřletou dcerou mezi mými lyžemi – to nebylo špatné dobrodružství a děti na ně dodnes rády vzpomínají. Pak jsme s manželem začali jezdit divokou vodu a s dětmi pak začali běhat orienťáky. To poslední se ujalo důkladně – náš „jičínský“ vnuk je českým reprezentantem v orientačním běhu. A jestli někdy zajedu na Pálavu? Už raději ne. Asi před dvěma roky mě tam vzal švagr s bratrem a jeho rodinou. Velice jsem se na to těšila. Auto jsme nechali v Pavlově a obcházeli jsme hlavní hřeben do Klausy. Přemluvila jsem je k cestě pod Martinku – vůbec o ní nevěděli. Ale asi jsem to neměla dělat, měla jsem si Martinku nechat v paměti tak, jak jsem ji znala – shlížející na nás ze své majestátní výšky. A co jsem našla? Skálu do poloviny zarostlou (aspoň mně to tak připadalo). I Riesenstein se nějak zmenšil ve společnosti těch pajasanů nebo co to tam roste. Po zadku jsem sjela po široké, tisíci turistů vychozené cestě (horolezci sem prý už skoro nesmí). Kde je ten klid, rušený jen zpíváním zatloukaných skob? Byla jsem velice zklamaná. Ale měla jsem si to uvědomit už když jsme jeli kolem ošklivých, rozpraskaným blátem lemovaných jezer. V duchu jsem viděla nádherné lužní lesy a meandrující Svratku. Co tam bývalo krásných kytiček, bledulí lletních, snědků a všech možných jiných, kterých se musely přesadit snad desetitisíce, aby byly zachráněny před zatopením. A těch kačeních hnízd co tam bývalo! Škoda, že tu krásu už nikdo neuvidí. Probouzí se babí léto. Do kopce se táhnoucí věstonická náves je zaplněna parkujícími auty. Hnedle nad koncem vesnice, kousek od posledních sklípků, vzniká burčákový kemp. No, burčákový, víme své. Mladí i nejmladší přespolní jsou okouzleni pohledem na Novomlýnské nádrže, co nahradily lužní lesy. Upíjejí z petlahví nasládlý mok, pak zmoženi usnou poblíž hřbitova nebo ve svých autech, aby ráno vzpomínali, kolik toho vypili. A s kým. Jen pár zatvrzelců vystoupá ke skalám, zkusí nějakou „povolenou“ jen proto, aby zjistili, že fakt nemusí. Pokud ovšem nezariskují pokutu a nedají něco zakázaného. Myslíte, že jen kvůli přísloví „Zakázané ovoce nejvíc chutná“? Pálava byla jednou z nejnavštěvovanějších lezeckých oblastí brněnských horolezců. V současné době je povolena horolezecká činnost na masivu Martinky a Obřího kamene v době od 1. září do 31. prosince, od 8 do 18 hodin. Východiskem jsou Horní Věstonice, 6 km od státní silnice Brno – Mikulov směrem na Šakvice. Tam též vlakem, trať Brno – Břeclav. text: Jiří Růžička, Květa Procházková foto: P. Galle, J. Mynář, P. Roubal, archivy autorů

16

MARTINKA

OBŘÍ KÁMEN 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17.

Normálka, II Juntálka, K. Sychrová, 1946, III Letní, Němci před r. 1945, IV Májová, J. Děrda, J. Řihovský, 1948, IV Narovnaná Májová, IV+ Jitřní (Zaječí), V, A0 (VI) Už nic, všechno spadlo Už nic, všechno spadlo Myšák, M. Mikyška, 1978, VII Střídavě oblačno, F. Plšek, K. Schwarz, 1946, VII+ Žárlivá, P. Weisser, I. Straka, VIII Zmrazení, P. Brych, I. Straka 1983, VIII– Karolkova alfa, VIII+ Čihulova cesta, VI+ Drobek, VII– Papírák, A. Flek, F. Plšek, 1946, IV Tařicový žlábek, J. Krajný, I. Sitař, 1954

1. 2. 3. 3a. 4. 5. 6. 6a. 7. 7a. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33.

Malý pavoučí výstup, VII+ Velký pavoučí výstup, IV+, A2 Cesta Broučků, IV+, A2 Supertraverz, IV+, A2 (VIII–) Vendeta, IV, A3 (IX–) IAIQ, J. Šustr, I. Straka, 1982, VIII+ Zabilkův pilíř, VI, A1 Nelogická, V Mikulovecká I, VI+ Mikulovecká II, V+ Hrana Plotny, VI Střed Plotny, V. Sadílek, 1936, IV Kout Plotny, Řihák, 1951, IV+ Normální cesta, Němci před r.1926, IV– Velký traverz, J. Děrda, B. Mičánek, 1950, V Apollo, VIII+ Čertův ocas, VII–, A3 (VIII+) Černý rys, Němci před r. 1945, V– Levé Ypsilon, VIII– Superdiretisima, IV+, A2 Pravé Ypsilon (Hodinková), VII– Pytlíkův kout, VI Karolkův pilířek, IV+ Německá (Kout Martinky), V Vzdušná zkratka, J. Děrda, K. Zlatník, 1949, V– Cesta tvrdé reality, J. Beneš, V–, A3 Víkend s Alicí, J. Šustr, 1982, V, A3 Mauglího lávka, J. Beneš, VII Leonid, Ondra I. Straka, Z. Konečný, 1985, VIII+ Zavřelova direkta, V. Zavřel, J. Ševčík, 1955, IV+, A2 Přes Špunt, Němci před r. 1945, V+ Růžičkova cesta, V–, A1 Kočičí drábky, J. Beneš, VI+ Kočičí lávky, Němci před r. 1926, IV Komín hrdinů, Němci před r. 1926, III Dědův žleb, II

Seznam výstupů není kompletní. V posledních letech zde vzniklo několik dobře zajištěných cest vyšších stupňů obtížnosti. 17

Súlovská Ly n n H i l l !

Zuzko, kde jsi vzala odvahu na takovou cestu? z Zuzka: „Asi bych se sama neodvážila, ale když jsme tam měli to lano (při Andrejových pokusech), tak jsem si to vyzkoušela i já. Poprvé vloni na podzim, ale to jsem neuměla vůbec udělat první těžký nátah. Letos jsem to znovu zkusila v květnu, když už to Andrej přelezl a začal zkoušet Dia a najednou to šlo, tak jsem si hned vyzkoušela i další kroky a postupně je vyřešila. Vršek jsem nemohla dosáhnout jako Andrej, tak jsem si našla malou lištu, která do té doby nebyla vůbec omažovaná a Andrej ji úplně vynechával. Když už něco vyzkouším a vidím, že by to mohlo jít, tak potom si řeknu, že to chci vylézt. A já ráda zkouším cesty.“ z Andrej: „Člověk se těch cest vždycky bál a to byla chyba, že je hned nevyzkoušel. My jsme dva roky lezli jen lehké cesty, nikdo tu nebyl, kdo by nám poradil. Vy už jste tehdy lezli ve Višňovém. Až Jožko Šulgan nás povzbudil. On se stal propagátorem zkoušení těchto mýtů. Uměl nám poradit, věděl, jak se co leze. Když už jsme pak tréninkově lozili ten spodek a odbočovali do Bytčanského ležáku, tak to lákalo zkusit si kroky i nahoru.“

Zuzana Bušfyová „Zuzka přelézá Opus Dei. Zuzka zdolává Black Diamond. Zuzana pokusuje v Novém Zákoně.“ Už nešlo déle nečinně přihlížet spršce udivujících informací snášejících se do Višňového ze Súlova. Ještě večer jsem se přemístil z chladné jeskyně do magického království bílých slepencových hrotů a těsně před soumrakem vyběhl k Věži nad ohništěm. Stihl jsem to. Drobná postavička se s ladností šelmy a lehkostí ještěrky zvolna pohybuje vzhůru Novým Zákonem. Nádherná podívaná. Zatím jen top rope, ale od pohledu je jisté, že další mýtus padne. Dole jistí věrný přítel, pokrevní bratranec a neobyčejně zdatný partner v lezení Andrej Kamas. Vzduch začíná chladnout, skály se oblékají do nachového roucha. Večerní atmosféra přirozeně nahrává rozhovorům.

Jak jsi daleko? z Zuzka: „Začátkem června, když byl v Súlově sraz, podařilo se mi večer dát Zákon dvakrát top rope. Předtím jsme byli týden v Ospu. Lezli jsme sedm dní bez pauzy, tak se nám tam líbilo. Stejně nevím, jestli Zákon přelezu. Teď se hodně oteplilo a nejde mi to.“ z Andrej: „Pamatuji se na Jardu Jurzu, jak zkoušel Zákon v neskutečných horkách (1999). Všechny prsty si oblepoval, jeden za druhým. Bylo to strašně motivující.“ Ty zkoušíš Zákon, Andrej Dio, čím vás přitahují? z Zuzka: „Nový Zákon je krásná linie, velmi přitažlivá. Je to zase o poznání těžší než Black Diamond, i když i Diamond byl dost těžký, myslím, že minulý rok bych na Black Diamond neměla. Zákon se mi zdá víc bouldrový. Tvrdé fixy na malých lištách. Mně dole vůbec nenateče, vůbec mi nenaběhnou bandasky. Black Diamond se mi zdá vytrvalostnější, tam jsem už nahoře měla bandasky.“ z Andrej: „Dio je fantastická cesta. Kroky v něm jsou velmi dobré, vyrovnané, mám rád takové vytrvalostní cesty. Nic krásnějšího jsem v Sú18

Zuzana v klíčovém kroku Nového Zákona 10, Súlov

lově nenašel. Lezeš nejhezčí silové kroky v Opus Dei a plynule přejdeš do bouldru v Novém Zákoně. Nový Zákon i Black Diamond, to byly pro mě mýty, ale Dio teď bude pro mě vrchol. Nic těžšího jsem nikdy nezkoušel.“ Zuzko, byla ti vzorem Míša Drlíková? z Zuzka: „Já si ji nepamatuji z těch dob. Když vy jste tu působili, my jsme chodili spíš pod hrad a lezli lehké cesty. Obdivuji její přelezy tady, ve

Višňovém i ve Francii. Je všestranná. Umí dobře lézt na skalách, má dobrou techniku.“ Co až své milníky přelezete, kam půjdete dál? z Zuzka: „I Dia bych chtěla lézt, líbí se mi. Chtěla bych vylézt další cesty tady, které jsem zkoušela: Lagunu 9+, Stoku 9+ i Andrejovu Extázi 9/9+, která asi ještě nemá opakování. Taky Corto v Ospu.“

z Andrej: „Chtěl bych možná i venku něco vylézt, možná ve Višňovém. Chci zase něco jiného. Chtěl bych být všestrannější, i když jsem odchovaný tady.“ Co projekty? z Zuzka: „Ještě jsem o tom nepřemýšlela. Jak já bych s vrtačkou…?“ z Andrej: „Udělal jsem už asi dvacet, možná dvacet pět cest. Takže bych určitě rád udělal něco takového jako je Nový Zákon. Je tu kopec možností a mám i něco vyhlídnuté, ačkoli něco takového, jako je Věž nad ohništěm, to se dá těžko zopakovat.“ Jaké byly vaše začátky a jak jste se vypracovali? z Zuzka: „My jsme oba začali lézt s mým starším bratrem na podzim v roce 1996. Vlastně Andrej s Jankem začali o dva týdny dříve a já jsem se na ně šla jenom podívat a chytlo mě to. Dva roky jsme lezli jen lehké cesty, pětky, šestky a lezečky jsme si koupili tak velké, že jsme stále lozili v ponožkách. Až ve třetí sezóně jsem vylezla první osmičku a o rok později Hranu (Hrana 1624, 9). Začali jsme lézt mnohem intenzivněji než dosud. Bouldrovky nás posunuly dál. Trénovali jsme nejprve na nové stěně v Bytči, ale ta ještě není moc dobrá. Až poslední dvě zimy jsme dvakrát třikrát týdně jezdili na bouldrovku do Žiliny a já někdy i do Havířova a to dost pomohlo.“ z Andrej: „Já jsem se chtěl dostat nahoru na Bradu a potřeboval jsem, aby mě někdo odjistil, a tak jsem do skal vytáhl Janka. Lezli jsme pětku v turistických botách a u každého borháku jsem se rozvazoval, protahoval jím lano a zase se navazoval. Dlouho jsme pak ještě lozili bez magnézia. S Jankem jsme se střídali v jedněch lezečkách, které už byly tak velké, že jsem si do paty musel ušít malý polštářek. Stěnu v Bytči jsme později předělali, ale stále není nic moc. Kolmé nástupy, malá převislost, musíš lézt po strašně malých chytech, abys mohl dělat těžké kroky. Kromě bouldrovek jsme jinak netrénovali.“ Co vám dává lezení? z Zuzka: „Já ráda lezu, nedovedu si představit, že bych netrávila víkend na skalách. Prožívám radost, že jsem udělala krok, který se mi zdál předtím nelezitelný. Ráda lezu i na on sight cesty, které jsem dříve neznala. Člověk se soustředí jen na ty kroky a na nic jiného nemyslí. Nestačí být jenom v práci (Zuzka je magistr farmakolo-

gie, pracuje v lékárně), plnit své povinnosti doma, potřebuješ mít něco víc, nějaký koníček. V lezení řešíš určité problémy na skále, vykládáš si s lidma a to tě naplňuje. Mám dva psy, chodila jsem s nimi ven, na turistiku. Teď bych ale měla už vždycky větší vztah ke skalám, turistika by mi nestačila. Chtěla bych mít taky vlastní rodinu. Můj muž by nemusel lézt, ale musel by mi to tolerovat. Nikdy nemůžeš člověka nutit a formovat ho podle vlastních představ. Ale je to dobré, když oba lezou a ještě i děti.“ z Andrej: „Člověk se na skalách odreaguje. Úplně. Zapomene na problémy, které má v práci anebo doma. Tam jde na max a na nic jiné nemyslí.“ Jsi při lezení šťastná? z Zuzka: „Když jsem vylezla Black Diamond, měla jsem úžasný pocit, možná to bylo štěstí, ačkoli se to nedá tak říci. Není to přesné. Je to jiný druh štěstí.“ Vyrůstají tady další mladí lezci? z Zuzka: „Ne. Ani v oddíle (Direct Bytča) žádní mladí nejsou. Je tu náš kamarád Miro Tarhaj, který má osmnáct roků a úžasně se zlepšuje, ale to je všechno.“ z Andrej: „Ta mládež, nevím, jaké má zájmy, ale neleze. Tak od hospody k hospodě. Vždy mě to štve. Lidé přijdou, že si něco vyzkouší, ale to je všechno, zase se ztratí. A přitom jsou tady ideální podmínky.“ Nejlepší nakonec: Zuzana 29.6. Nový Zákon přelézá! z Zuzka: „Konečně se ochladilo. V sobotu, 22. června, jsem si jinak vyzkoušela poslední těžký krok a v neděli ho procvičila. V úterý a ve středu večer jsem už dávala pokusy odspodu. Každý den jsem jednou spadla až po zapnutí poslední expresky v překroku do spárky (nad nejtěžšími kroky). Pak jsem si vyčítala, že jsem ji zapínala. Další sobotu byla neobyčejná zima, přišli jsme až odpoledne. V cestě jsem se nejprve rozlezla, a pak už jsem ji dala. Měla jsem velkou radost a každý krok na vrchol jsem si vychutnávala. Mám ráda ty lehčí dolezy: Ještě lezeš, ale už víš, že to máš vylezené a vychutnáváš si to. Vážím si té cesty. Ty kroky jsou strašně nejisté. Toto, Diamond a Opus, jsou pro mě skvosty.“ Ptal se a poznámkami v závorkách doplnil text a foto: Rosťa Tomanec

Dosavadní výkony Zuzana Bušfyová, 27 let: 2000 – Hrana 1624, 9, Súlov 2001 – Opus Dei, 9+/10–, Súlov Tachtan, 9/9+, Súlov 2002 – Black Diamond, 10–, Súlov Nový Zákon 10, Súlov Andrej Kamas, 25 let: 2000 – Opus Dei, 9+/10– 2001 – Oáza Harmonie, 9+/10–, Súlov Extáze, 9/9+, vl. projekt 2002 – Black Diamond, 10– Nový Zákon, 10, Súlov 19

Mauro Bubu Bole, Hotel Supramonte, 2. délka

20

foto: Andrea Gallo

Finale Ligu re, 29. kvě tna 2002 Ahoj, posílám no vinky a obrá zky z lezen Poslední d í na italské Sardinii. Sardinii, kd ubnový týden Mauro e přelezli ce „B cest na svě stu Hotel S ubu“ Bole a korejská tě u Beat Kamm . O cestu se úspěšně pramonte, jednu z ne lezkyně Misun Go trá vi jt zajímala e erlander, S lita sporto ěžších dlouhých spo li na everino Sca Cesta se n vního lezen rtovních ssa a Yann a ch í ja á G zí v divoké ko Stefan G uesquiers. a známé le m kaňo lowacz, ze italští horo cké oblasti Cala Gon nu Gorropu Gore, b lízko výcho lezci Rolan one. Cestu dn do Larcher poprvé vyle jedním z n ejv a R zli v roce 1 ího pobřeží 999 dva prv metrech je ětších převisů na svě oberto Vigiani, a to od otř tě ka 7c+, 8b, 8a ždá délka převislá a , je dlouhá 400 metr spodu a volně. Cesta ídní ů, přičemž si deset m +, 8b, 7c, 7 e v prvních 2 vede trů. Délky a+, 7b, 7b, Bubu vylezl m 50 6 a b jí + n . ce á sledující ob stu v jed osmbéčkový tížnost: 7b ch délek – nom dni, zatímco M +, is plánuje při Tato výpra jet na pod un přelezla cestu vo va b zi ln yl m ě a a kro první z plá  dokončit vo léta a podzi nova lný přelez. mě dvou m (Itálie), Verd u přelézt jiné dlouhé né „il viaggio“ (cest y) obtížné ce on (Francie . Bubu a M st ) a pak Ra is S pozdrave kousko a Š y. Příští zastávkou m un chtějí během m výcarsko. á být Valle dell Orco

Misun Go Hotel Supramonte, 2. délka

21

n, pro jiného koho životní se ně o Pr . ní ze le vzduch, dřina Himálajské turistika. Řídký ká rs ho ko so tví existují komerční vy lezeckém odvě to om  t I v y. st ky o dvou a omrzlé pr vám dva člán e do ám ád kl ed h, výpravách rozdíly. Př ším úspěšnýc ev ed př e al h, rozdílnýc hor. světa vysokých

Bohyně matka Země 20.5.2002 Jménem všech obyvatelů města Hustopeče Vám blahopřejeme k úspěšnému zdolání nejvyšší hory světa. 17. květen 2002 se díky Vám zapsal významně do dějin města. Děkujeme za vzornou reprezentaci. Rada města Hustopeče. (z došlých vzkazů)

Čomolungmu, známější pod jménem Mt. Everest určitě není třeba představovat. Se svou výškou 8.850 m (ano, poslední měření ukazují, že díky posunu zemských ker se vrcholek posunul o další dva metry výš) představuje nejvyšší vrchol planety. Co dodat? Skoro každý z nás hltal příběh Irvina a Malloryho, prožíval v duchu úspěch Hillaryho a Norgaye, četl o Messnerově sólu a zachmuřil čelo při Krakauerově popisu chování některých členů dnešních komerčních expedic. V květnu letošního roku se do oblasti Everestu vypravila i minivýprava z Čech – Miroslav Caban a Miloslav Palacký. Cílem byl nejprve aklimatizační výstup na Cho Oyu a následně Everest. Mirkův úspěch bývá komentován jako první výstup českého horolezce alpským stylem na nejvyšší horu planety, přičemž alpským stylem se myslí zejména postup v jednom zátahu z BC na vrchol a minimální podpora výškových nosičů. Díky aklimatizaci na Cho Oyu, kde vystoupili do výšky 7.800 m a promyšlenému načasování přesunu pod Everest zabral výstup a sestup z nejvyšší hory planety čtyři dny (plus dva dny odpočinku před vlastním výstupem). V té době působilo v oblasti na dvacet expedic, což představuje asi 400 lidí. Výprava měla naplánovaný první pokus o vrchol na 16.5. (to je podle statistických úda22

jů den, kdy v historii výstupu na horu uspělo nejvíce lidí), druhý pokus byl potom naplánován na 26.5. (úplněk, tedy stabilní počasí). Při takovém podniku spolu expedice spolupracují, takže bylo po poradě vedoucích jednotlivých týmů rozhodnuto, že fixy do třetího tábora natáhne nejpočetnější a nejlépe vybavená švýcarská výprava. Ostatní jí museli poskytnout materiální pomoc nebo peníze. Jenom pro zajímavost: za používání fixů se účtovalo 25 USD za osobu. V prvním výškovém táboře odešel bez předchozího rozloučení zaplacený nosič. Podle původního plánu měl Mirek vyrazit napřed a jeho parťák spolu s narychlo sehnaným nosičem jej měl následovat. Všichni se měli sejít ve trojce. „Řekl jsem si, že nejdůležitější jsou tekutiny a teplo a tak jsem si vzal nahoru z depozitu bomby pro vaření, vařič, kastrolek, trochu cukru a čaj. Ještě musím připomenout, že samozřejmě jsem měl sebou v batohu spoustu péřového oblečení, náhradní rukavice, čokolády, ponožky, nerez termosku, kameru, foťák… prostě taky toho byl plný batoh. V 16.00 mne přestalo bavit čekání na ty dva v C3 (8.300 m) a další dvě hodiny jsem chodil s prosíkem po stanech o možnost přespání jednoho nocležníka. Už jsem byl připravený pro bivakování pod velkou

skálou (oblečení jsem na to měl a jednalo se jenom o nějakých 5–6 hod.), když mne napadla spásná myšlenka. Zavolal jsem francouzského šerpu, který stále pobíhal po táboře. Dal jsem mu do ruky 100 USD a řekl: “Já chci spát ve stanu.„ Za 5 minut jsem ležel ve stanu (celou noc bez spacáku) a vařil si na svém vařiči teploučký čaj. Dokonce jsem v té kose na chvilku usnul.“ 17. května ve dvě hodiny ráno vyrazil k vrcholu. Počasí mu přálo, přes noc bylo pouze –20 stupňů Celsia. 11.30 nepálského času. Vrchol. Kvůli manipulaci s fotoaparátem mu omrzají prsty. Příznivé počasí ten den umožnilo výstup na Bohyni matku Země padesáti pěti lidem, byl to jeden z nejúspěšnějších dní v historii výstupu na Everest. Dodejme, že letos zatím na nejvyšší horu planety vystoupilo 155 lidí s kyslíkem a čtyři bez kyslíku. Miloslav Palacký pokus o výstup vzdal ve výšce cca 8.200 metrů. Teprve doma mu doktoři našli zápal plic. Více informací najdete na či v knize Everest & Oyu, která by měla vyjít v prosinci. Expedici podpořily: gen. sponzor– Lifestyles, dále: Geriavit Pharmaton, Lanex, Synecta, Levron. text: M. Caban a –bkr– foto: Archiv M. Cabana

PRE Kanchenjunga 2002 Stavěli jsme tábor. Začali jsme v mlze kopat a najednou se ozvala rána, a okolo nás to všechno kleslo o 20 cm. Strašný. Po čtyřech jsme tam odsud vystřelili jako draci. Kančendžonga, důvěrně horolezci přezdívaná „Kanča“ je svými 8.586 m druhým nejvyšším vrcholem světa. Název pochází z tibetštiny a znamená doslova „Pět pokladnic velkého sněhu“ v narážce na pět ledovců, které horu obklopují. Podle staré tradice je zde ukryto pět truhlic s poklady: zlatem, stříbrem, diamanty, knihami a kuchyňským nádobím. Hora je na hranicích Nepálu, Sikkimu a Tibetu a je nejvýchodnější osmitisícovkou, kde bývá díky blízkosti oceánu nestabilní a často špatné, zejména větrné počasí. V době prvních pokusů o výstup na vrchol projevil sikkimský rádža přání, aby nikdo nevstoupil na samý vrcholek hory a nerušil tak božstva tam sídlící. A protože o tom něco málo vím, ještě vám prozradím, že s horou bývá nejčastěji spojováno předbuddhistické božstvo Kong Čhen, vznětlivé povahy žádající si krvavé oběti, které se přepravuje na východním větru (ten přináší do oblasti špatné počasí). Letos na jaře se na Kanču vypravili Zdeněk Hrubý, Martin Minařík, Radek Jaroš, přičemž Martin a Radek stanuli na vrcholu. Stali se tak prvními Čechy, kterým se to podařilo. Jako předslov by to snad stačilo, takže dál už Radek, který se po návratu z expedice stavil u nás v redakci a podělil se o zážitky. „Myslím, že je známo, že Kanča je poslední osmitisícovka, na které nebyli Češi, ač se o to snažili. Za celou historii dobývání Kančendžongy na ni vystoupilo přes 160 lidí, na Everest jenom za tuto sezónu vystoupilo víc jak 200 lidí. Everest je cirkus a dá se dobře prodat. S touhle myšlenkou přišel Rakoncaj a je to pravda, já tam byl taky, takže vím, o čem mluví. Původně jsme měli jet čtyři, nakonec jsme byli tři, což nebyl nejlepší počet. Zvažovali jsme, že se na expedici vykašleme, ale potom jsme se rozhodli jet. Jel jsem tam za lepším počasím než na podzim 2000, ale letos bylo extrémně

hnusně, o 200 % víc srážek, než je normál. Sníh a množství trhlin byly nepříjemným překvapením. Letos jsem se skutečně hodně vybál. Tam, kde jsme znali cestu z minula, hlavně ve střední části stěny, jsme museli hledat cestu jinde. V životě jsem netahal tak těžký batohy. K tomu ještě výrazné klimatické změny: je 40 stupňů a půl hodiny na to minus 20. Celá Kanča je vlastně rozdělena na tři kilometrové stěny oddělené hřebeny. V jedné fázi výstupu dokonce klesáš. Ve třech jsme tam odvedli strašně moc práce. Podmínky jsou tam drsné, hodně fouká, každý den se pravidelně mezi jedenáctou a jednou výrazně horšilo počasí – vítr a sníh. Jednu chvíli nás šlo do trojky osm a bylo takové počasí, že když jsi ztratil kontakt s borcem před sebou na víc jak dvacet metrů, mohl sis šlapat cestu po kolena ve sněhu. V 7.000 metrech jsme třikrát zažili bouřku s blesky. Jenom cesta do BC trvá deset dní pěšky. Ledovec, přes který jsme šli při zpáteční cestě devět hodin, šel Martin

s nosiči 14 dní. Já jsem to měl zpestřené o to, že mi ukradli trekové boty, tak jsem šel od 3.700 v sandálech. No a potom taková klasika, ne všichni nosiči došli do BC, tak jsem hned první noc v pěti a půl spal bez spacáku. Ještě že mám kvalitní gelanotsové oblečení od Schwarzkopfu. Spolu s námi působila na kopci ještě kazašská a korejská expedice. O Korejcích jsme se dozvěděli až v Káthmándú, podělili jsme se s nimi o poplatky za kopec. Co si budeme zastírat, domlouvali jsme se s nimi na spolupráci, ale Korejci jsou Korejci, takže jsme většinu fixů tahali my. Domluva vázla, takže došlo i k situacím, kdy byla padesát metrů vedle sebe natažena fixní lana naše a korejská. Místy je táhli úplně nesmyslně. Nakonec jsme se pohádali, ale oni kupodivu uznali svou chybu a napojili vlastní fixy na ty naše „lanexácký“. Kazaši mě naštvali. Našli jsme na Internetu zmínku, že se tam chystají. Napsali jsme jim e–mail, kdy odjíždíme, ale oni se neozvali. Přijeli patnáct dní po nás, 23

v době, kdy jsme už byli v sedmi kilometrech. Považuji to od nich za taktiku a vychytralost. Ovšem v poslední fázi makali super. Nakonec – byli čerství. Stavěli jsme první tábor. Začali jsme v mlze kopat a najednou se ozvala rána, a okolo nás to všechno kleslo o 20 cm. Strašný. Po čtyřech jsme tam odsud vystřelili jako draci. Tábor jsme postavili o padesát metrů dál, ale když se zvedla mlha, zjistíš, že nejsi schopný najít bezpečné místo. Místo bylo na průsečíku trhlin zavátých sněhem. Ten první tábor byl dost hrůznej, když jsem šel čúrat, nikdy jsem nechodil dál než dva kroky od stanu. Dvojku jsme stavěli až na třetí pokus. Strašný. To jsme třeba dělali vynášku, ale vichřice nás sehnala zpátky. Časem jsme ten tábor postavili, asi v 6.700 m, na nejlepším možném místě. Pokaždé jsme ho našli. Vyčníval akorát 10 cm ze sněhu, takže pokaždé, když jsme přišli, museli jsme vyházet metr a půl sněhu. A ráno taky. Třetí tábor je na plató ve výšce asi 7.500 metrů. Trvalo nám dvacet dní, než jsme tábor postavili!! Minule to trvalo poloviční dobu. Teprve při třetím návratu na kopec jsme měli čas vybalovat expediční materiál. Pořád bylo strašný práce. První pokus jsme měli všichni tři třináctého. Já jsem omrzl kvůli své blbosti, kdy jsem si dal do boty vložku s kapsami na vkládání hřejících pytlíků. Noha se ovšem tlačila a začala omrzat. Navíc mi omrzaly i ruce, péřový rukavice jsme měl 24

jako náhradní a měl jsem suprový rukavice, ovšem už „vyšeptalý“, byly se mnou už na Everestu v devadesátým čtvrtým. Zkusil jsem to znovu druhý den sám se třemi Kazachy. Byli jsme domluveni, že vyrazíme v jednu v noci, oni vyrazili z nějakého důvodu už o půl hodiny dřív. Já jsem jednoho dohnal během půl hodiny a ostatní během další hodiny. Jen co jsem je došel, řekli, že budeme střídat, což bylo v tom okamžiku hrozný, ale samozřejmě spravedlivý. Mě stálo hodně úsilí je vůbec dohnat. A teď jsme se domluvili na padesát kroků každý, což v těchle podmínkách znamená pět kroků a „dejchačka“. Střídali jsme se pravidelně. Nevím, jestli mi chtěli utéct, ale kdybych využil toho, že odešli dřív a nehonil se za nimi, mohl jsem jít v klidu v jejich stopách. Navíc to byli mladí kluci okolo pětadvaceti, vojenský oddíl kazašská sborná, namakaný. Na vrcholu jsme byli v poledne, včerejšímu týmu se to podařilo ve čtyři odpoledne. Díky tomu, jak jsem se za nimi hnal, jsem se nevěnoval focení a filmování tolik, jak bych chtěl, ale to si člověk uvědomí bohužel až v Basecampu. Na vlastní vrchol se neleze – je to místo bohů. Rozhodnutí je na každém. My jsme to dodrželi všichni. Já měl dokonce trochu problém, málem jsem zůstal o sto metrů níž v domnění, že výš už je vrchol, na který se nemá. Na vlastním vrcholu je zapíchnutá tyčka, my zůstali kousek pod ní. Poslední fáze výstupu je náročná, lezou se technicky náročné mixy. Do té doby je

to taková sněhová a ledová lezba, skalkaři by ohrnuli nos. Ale každý dělá, co ho baví. Závěrečný výšvih si už vyžádal spoustu obětí na životech. Uklouzneš a vydáš se na dvoukilometrovou cestu do údolí. Pro mě byl nejhorší sestup. Po cestě jsem zahodil láhev, takže ve trojce jsem si mohl uvařit pití, ale nemohl jsem si ho vzít s sebou. Ve trojce jsem se počúral, dusil kašlem a zvracel. Kazaši ráno odešli dřív, a já zůstal na celém kopci sám. Sbalil jsem nejnutnější věci, stan a s nechutně těžkým batohem jsem se vydal hlubokým sněhem dolů. Domluva byla, že mi kluci nechají v táborech vše potřebné. Díky nepochopení ze strany nosičů jsem našel na místě dvojky jen ušlapanou plošinu. Korejští šerpové za příslib, že si to mohou nechat, vše uklidili. I s mými věcmi, a to jsem tam měl spát! V jedničce bylo všechno nachystáno. Spacák, bomby, nádobí, jídlo. Vše, kromě Varu! Nepil jsem celý den! Strašné! Až dole na ledovci mně kuchtík donesl termosku s čajem. Stěží jsem do sebe dostal dva šálky. A dole čekal Martin s lahví slivovice.“ Radek Jaroš a -bkrPoděkování sponzorům: PRE Pražská energetika, MiP Polička, AutoCont, MOD Elektronik, Sport Schwarzkopf, Craft, HI–TEC, Probe, Lanexu a všem ostatním. Podrobnější příběh expedice najdete na www.radekjaros.cz. Na podzim potom vyjde kniha Dobývání nebe, sestavená z příběhů z pěti Radkových expedic.

Posledně jsme se dostali ke stručnému dějepisu lezení od jeho kolébky po osmdesátá léta minulého století.

Někdy od konce osmdesátých let se v lezení začíná klubat určitá změna, která se v devadesátých letech ještě zintenzivňuje. Tuhle proměnu vystihují především dvě charakteristiky, které jsme předběžně uvedli už minule. Zaprvé dochází k diferenciaci samotného lezení. Druhou charakteristikou je kvantitativní boom – příliv velkého množství lidí. Jestliže kapitán tohodle žurnálu tvrdí, že na začátku let šedesátých (mluvíme o století dvacátém) lezlo v Brně padesát lidí, dnes je to zhruba dvacetinásobek, což výrazně převyšuje násobek populačního přírustku v České republice. Jestliže v první polovině let devadesátých byla k dispozici v Brně jedna bouldrovka a jedna „umělina“ na lano, tak od té doby přibyly minimálně další tři až čtyři sportoviště s plastbetonovými chyty, další se má snad otevírat na podzim, o polosoukromých a soukromých bouldrovkách ani nemluvě. Na bouldrovkách i ve skalách je k vidění stále více žen, sem tam nějaká napíše i článek o lezení do Montany, nejen o tom, že slunko pěkně svítí a jaký že to byl skvělý zážitek v přírodě (mám na mysli brouzdání raní rosou a zpěv ptactva).

Lezení je zařazováno do výukových osnov na školách. Pravděpodobně bude jen málo dvacetiletých, kteří si nebyli minimálně jednou zkusit zalézt alespoň na umělé stěně. Outdoorové specializované prodejny, které rostou jak houby po dešti, jsou dalším místem, kde lze pozorovat lezeckou „vzpouru davů“. Jasná zpráva, že největší tržbu ve zmiňovaných kšeftech pro camping, treking, outdoor a climbing, což česky znamená pro horolezectví a turistiku, asi neudělají „solviny“ v sandálech, co půl hodiny očumují po krámě, prohlíží a ochmatávají drahé předměty z dovozu, a pak si odnesou katalog zdarma nebo smyčku za dvacek kaček a kostku maglajzu. Obdobný sortiment totiž představuje typický horolezecký nákup. Nicméně ve všech těch krámech a prodejnách je horolezecké vybavení minimálně jako součást image nezbytností. Komerce vtrhla do lezení a lezení vtrhlo do komerce. Ať se to někomu líbí nebo ne, lezení se stává nebo spíše už stalo dobře obchodovatelným artiklem. Lezení se objevuje v reklamách na žvýkačky nebo životní pojištění, nedávno jsem vi-

děl chlapíka na laně na reklamě na nějaké kartičky k mobilům. S lezením jsou v povědomí lidí spojovány spíše kladné vlastnosti, takže neškodí si ho nenápadně vylepit na svůj štít. Otázka „Kdes byl nejvejš?“ nejlépe spojená s popěvkem „Horolezci, horolezkyně, horolezčata…“, který mi už nepřipadá tak zábavný jako dřív, svědčí o existenci trojúhelníku komercializace – medializace – popularizace, protože to byli a zatím stále jsou především dobyvatelé osmitisícovek, kteří potřebují kvůli shánění peněz, kterých je na ty nejvyšší kopce potřeba asi hodně, největší reklamu a medializaci. Jistý badatel se pokoušel před pár lety o výzkum mezi horolezci a kromě opovržení jak ze strany lezců i ze strany vědců, získal zajímavé výsledky (aby ne). Takže, nejvíce je skalkařů. Zeptáme-li se ale horo/lezců na to, jestli jejich sport ovlivňuje jejich životní styl, skalkaři spíše odpoví že ne, horolezci v klasickém slova smyslu a pískovcoví nadšenci se naopak cítí být lezením formování. Toto zjištění lze interpretovat následujícím způsobem: Největší populační boom a lezeckou „vzpouru davů“, kterou zapříčiňují zejména mechanismy medializace, a komercializace zaznamenávají skalkařské oblasti. Že nejvíce lidí, kteří se začnou věnovat lezení zůstává právě u sportovního lezení na skalkách je proto, že je to nejpohodlnější způsob jak lézt, který je taky široce nejpřístupnější (umělé stěny, finanční nenároč25

nost, relativní bezpečnost, výukové programy…). Lezení v Moravském krasu, který je dnes vpodstatě skalkařskou oblastí, bylo ještě před pětadvaceti lety skutečně především adrenalinovou zábavou „na vlnách odvahy a dobrodružství“. Dnes je lezení na skalkách především sport, jemuž auru dobrodružství a adrenalinu dodávají v očích veřejnosti takové fotografie a snímky z lezení, které mají k realitě vyborhákovaných a omaglajzovaných vápencových eldorád zatraceně daleko. Je pravda, že nebezpečí je neoddělitelný atribut lezení ve všech jeho podobách – o čemž svědčí smutné pomníčky objevující se tu a tam ve skalních oblastech – ovšem oproti jiným terénům, je zde minimalizováno na minimum. S trochou cynismu by se dalo říci, že průvodním jevem „dobrodružství bez rizika“ je absence těchto pomníčků v  nově objevovaných a precizně odjištěných rájích skalního lezení. Určité hodnocení této proměny podává Heinz Mariacher (přední rakouský lezec 80. let, autor cesty „Moderní časy“ na Marmoladu, jeden z „objevitelů“ Arca a Lumignana, jako jeden z prvních lezců překonal 10+): „Současná scéna sportovního lezení lezení mě nudí. Lezení dospělo do bodu, kdy je důležitý jen pilný trénink, výkon a soutěž. To jsou pojmy, které pocházejí ze světa, který jsem chtěl opustit, když jsem začal lézt… Jištění shora vedlo k ochuzení horolezeckého sportu a skály se redukovaly na místa k tréninku. Bezpochyby se tím enormně zvýšila obecná úroveň, ale co nám vývoj lezení v čistě výkonnostní sport přinesl?… Lezení jako sport s přísnými pravidly znamená pouze návrat do světa maloměšťáckého myšlení orientovaného na úspěch.“ (Zak 1996:167,168) Dodejme jen, že těmito slovy charakterizuje současnou lezeckou scénu člověk, který se profiloval jako špičkový sportovní lezec let osmdesátých. Největší proměna, kterou lezení plíživě zaznamenalo a zaznamenává v souvislosti se svou popularizací, je trend mizení dobrodružství a minimalizace rizika a nebezpečí, tedy rozvíjení zejména takového způsobu lezení, kde se jedná o sport vhodný i do učebních osnov školských zařízení a ne adrenalinové orgie s nejistým koncem. Co ale říci k tomu, že vznikají nové A5 skobovačky, Babanovova nebo Lafailova sóla naprosto odpovídající duchu Waltera Bonattiho, Huberova Bellavista na Tre Cime, Yosemitská sóla Deana Pottera či Petra Crofta a řada dalších podniků? John Dunn ve filmu Hard Grit zachycujícím lezení na nejištěných pískovcových skalách ve Wallesu 26

hovoří dokonce o nové vlně odvážnějších a těžších cest v devadesátých letech. Na základě uvedených argumentů se můžeme pokusit zformulovat následující závěr. V lezení dochází k rozevírání nůžek, jejichž jedno rameno tvoří lezení jako sport, druhým ramenem je lezení jako dobrodružství. Tyto nůžky ale přesně neodpovídají zjednodušující dichtomii lezení na skalkách kontra lezení v horách. Učebnicovým příkladem sportovního trendu v horách je případ Sass Maoru v Dolomitech. Někdy před dvaceti letytam udělal v odvážném stylu odspodu Manolo (Maurizio Zanolla – shodou okolností častý spolulezec H. Mariachera) věhlasnou cestu Supermatita, klasifikace 7+, dlouhou zhruba tisíc metrů. V roce 1993 ten samý pašák vytyčil ve vrcholové stěně asi dvěstě metrů dlouhou cestu Nurejev (přelezeno v září 1993), klasifikace 8a (9+/10–). Nýty byly vrtány shora, asi po třech metrech (cesta už má také český přelez – Marcel Toman a Franta Čepelka). Dalších příkladů je plný Rätikon, Kaiser, nebo i Tatry. Dobrodružství na skalkách se vším všudy zůstalo ve Wallesu nebo v Ádru a sportovnímu trendu se usilovně brání (viz kauza „Vysoké napětí“ a další). Je ale zřejmé a plyne to už z přirozené povahy terénu, že hory mají blíž k dobrodružství a skalky ke sportu. V následujícím textu bychom se mohli pokusit v náznacích dohlédnout, kam směřují špice rozevírajících se ostří. Jak dokázal před časem jeden myslitel, předpovídat vývoj lidské společnosti nelze, lze ale poznávat možnosti tohoto vývoje. Jedná se více o představení reálné možnosti, než závazný vizionářský projekt. Trendem, který zaznamenává sportovní lezení na skalkách, je naprosté převládnutí orientace na fyzický výkon, bez dalších (etických nebo jiných) kritérií. Dokumentací tohoto stavu je problematika umělých chytů. Nemám na mysli nějaké bědování nad výrobci umělých linií, kteří nemají vztah k přírodě, úctu ke starším, ostatním nebo ohled k následujícím generacím a podobné řeči, ale fakt, že problematika doktoringu je úpnlě mimo zájem těch, kterých se týká nejvíce. Typičtí sportovní lezci současnosti nejčastěji cítí tenhle problém pouze jako technickou záležitost, nikoli jako volbu mezi správným a nesprávným řešením. Vzrušené etické debaty jdou mimo jejich zájem, maximálně si poklepou na čelo nebo pokrčí rameny. Zájem je upřen na číslo a jestli je to které 8b po dí-

rách od vody nebo od vrtáku je jedno, nepřekonává se problém cesty, ale problém osmbéčka. Dokážu si docela reálně představit situaci, která by nastala, kdyby se vždycky po závodech Rock Master v Arcu nechala finálovka postavená do dalšího roku. Věřím, že by si ji řada lidí přišla zkusit vyonsajtovat, nebo ji dokonce nacvičovala RP (taky bych šel, kdybych na to měl) a pak si ji zaznamenala jako „cestu za 8b“ minimálně soukromě pro sebe (což je jiné, než kdyby to šli zkusit s tím, co se to tak asi leze na top– závodech, nebo aby to probrali s přáteli v restauraci). Ve francouzském Orgonu existuje cesta, v níž je přimontován umělý chyt jako madlo a cesta má i v průvodci dvě klasifikace – s použitím chytu je za 7c+, bez něho za 8a. Umělým cestám patří blízká budoucnost sportovního lezení. Fred Nicole se nechal v jednom rozhovoru slyšet: „Som si istý, že by som mohol spraviť cestu za 9b alebo aj ťažšiju – spraviť si chyty presne na moje prsty, presne na moju dĺžku – a vyliezť ju za niekolko týždňov. Aký by to však malo význam?“ (Jamesák č.4/97) Kdo četl pozorně předchozí text, mohl by doplnit odpověď: „Abys vylezl devětbéčko a tak nejtěžší cestu na světě, ty mouko.“ Maximální fyzický výkon je hlavní motiv sportovního lezení současnosti, a proto jsou umělé

cesty stavěné přesně na lidské možnosti a schopnosti, logickým vyústěním a trendem. Konečně Mrázovy nejlepší výkony na skalách nejsou ničím jiným než výkony na umělé stěně, kde se ovšem chyty nepřemontovávají po každé sezoně. Tím nechci jeho mistrovské kousky typu 8c za tři hodiny snižovat, ale Underground na mne dělá stejný dojem jako Mrázovy (pro mně) neuvěřitelné fixy na Kotelně (brněnská bouldrovka). RT označuje Reinie's vibes(8c/c+) v Arcu Macumba club (8c) a Bronx (8c+) v Orgonu za umělé lahůdky a hity. (Přidejme Underground a máme myslím zhruba Mrázovy top cesty.) „Kdekdo chce mít jejich skalp.“ (RT: Montana č.5/99). Vznáším kacířskou myšlenku, že to není pro jejich krásu, ale proto, že jsou „jednodušší“, protože jsou stavěny na lidské tělo. V budoucnosti vzniknou větší rozdíly mezi cestami umělými a přírodními. Fred Nicole tento rozdíl vycítil už teď. „Neverím, že sa dajú porovnávať umelé a prirodzené cesty.“ (Fred Nicole: Jamesák č.4/97). Blízká budoucnost sice patří umělým cestám, ale z dlouhodobého hlediska převáží přirozené linie. Hlavně proto, že sportovní lezení, v té podobě, v jaké se rozvíjí teď, pravděpodobně zanikne, podobně jako zanikla „éra diretissimy“. Konec sportovního lezení přijde jednak se zánikem sportu orientovaného na výkon a soutěž, druhak z důvodů je-

27

ho hranic a omezení v rámci samotného lezení. „Konec sportu“ může znít jako sci–fi, ale rozvoj technologií v moderních společnostech k němu směřuje. Už teď je nejasná hranice mezi léky a dopingem velkým problémem. Zabavují se medaile kvůli lékům na rakovinu, preparáty „na seznamu“ zakázaných látek tento seznam střídavě doplňují a opouští, kyslíkový stan Kateřiny Neumannové je některými přijímán minimálně s rozpaky. Jedná se zejména o technologie genetické manipulace, které budou nezjistitelné a tím i nepostižitelné, a které budou vylepšovat fyzický fond jedinců. Soutěžení v intencích dnešních sportovních ideologií se stane bezpředmětným. Hranice uvnitř samotného lezení můžeme naznačit i takto: Sportovních cest, které jsou označovány jako „nejtěžší“, je na světě zhruba pětatřicet. Zopakovaných je slabá třetina, a to nikterak masově. Je to proto, že každému sedí něco jiného. Mráza sice předrtí Underground, ale Action direct nebo C'est la vie třeba vůbec nezkrokuje. Podobně „Pólo“ Kořan vyleze C'est la vie, ale do Undergroundu se půjde akorát schovat před sluncem a „potrénovat“. A sport bez jednoznač28

ných univerzálně platných měřítek není sportem v dnešním významu. Ideálním typem sportovního lezení moderní, respektive postmoderní, doby je bouldering. Bouldering v přírodě je asi nejčistší formou lezení tak, jak bývá obvykle definován – vlastní silou s minimem umělých pomůcek – s třemi jednoduchými pravidly: nesekat, nesekat, nesekat. Bouldering velice přirozeným způsobem propojuje výkonnost, etiku a minimalizaci rizika a nebezpečí. Směrem k boulderingu bude tíhnout i přelézání dlouhých cest. Cílem bude přelézt úsek bez odpočinku, jedno jestli s lanem shora, zdola nebo ze strany. Dojde tak k rehabilitaci Top Rope stylu, jako legitimního způsobu přelezu. Sportovní lezení a sport obecně budou pravděpodobně definovány více v pojmech relaxace, odpočinku, seberozvoje než výkonu a soutěže (i když by bylo bláhové se domnívat, že soutěž – zvěcněná např. ve formě klasifikační stupnice – zmizí úplně, na to je náš genofond příliš konzervativní) a začne být kladen větší důraz na aspekty etické a estetické. Ale to my už budeme klasici, ukoptěně se snažící o těžké cesty, nebo spíš už nebudeme. Horkou novinkou současnosti je mixové lezení, ve kterém se výrazně projevují sportovní

trendy, včetně vzniku závodů a s nimi spojená postupující komercializace. Mixové lezení sice vychází z tradice ledového lezení v Alpách, ale nejlepší borci, respektive závodníci jsou spíše výborní sportovní lezci než alpinisté. I náš zatím nejúspěšnější reprezentant Luboš Mázl je v povědomí lezecké veřejnosti více svými výkony na pískovcích a na skalkách, než nějakými zimními tatranskými výstupy. Právě mixy byly i v případě špičkového horolezce a horského vůdce Roberta Jaspera důlžitým impulsem v jeho zavedení „strachové stupnice“ E (emotion), protože v mixech se nejlépe odráží a střetává moderní sportovní trend skloubený s tradicí klasického alpinismu. Určité proměny se nevyhnuly ani kopcům. Jednoznačně nastupujícím trendem současnosti jsou místo velkých kopců velké stěny. Nadmořská výška se stává pouze jedním z faktorů, nikoli hlavním kritériem. Babanovův výstup, za který dostal „Zlatý cepín“ vede „pouze“ na šestitisícový vrchol. Odklon od kopců ke stěnám a od vrcholů k obtížím odráží současný růst oblíbenosti bigwallového lezení – lezení velkých stěn. Bigwallové lezení umožňuje zvyšovat koncentraci obtížných pasáží v cestách a tak konvenuje s trendem orientace na maximální sportovní výkon. Před lety jsem viděl v nějakém „nešnldžeografiku“ článek s fotkami z Bafinových ostrovů, kde na jedné fotce bylo vidět štand pod obrovským převisem s minimálně patnácti nýty a třemi postelemi. Obtíže cesty byly určitě veliké – pokud na bouráka v týmu vyšlo tahat jednou za tři dny jednu délku, tak se mohl klidně kousnout a dát nějakou dardu, ale zároveň si nedokážu moc představit, co by takový „XYface“ team dokázalo kromě zemětřesení zastavit. Lze se domnívat, že zároveň s odklonem od zdůrazňování výkonnostních kritérií (v intencích maximálního fyzického výkonu) dojde k rehabilitaci klasického alpinismu ve stylu „my dva, naše schopnosti a zeď“, že se bude opět klást důraz na „čistotu“ – to jest rychlost, minimum nýtů, logičnost a přirozenost linie, místo obtížnosti jednotlivých délek. Určité náznaky tohoto trendu jsou dobře patrné už dnes. Lezení jako celek se diferencuje a vzdaluje samo sobě. Existuje určitá konzervativnost v horském lezení, lezení jako dobrodružství, v lezení jako životním způsobu, ale rozhodně není převládající, spíše naopak. Výkonnostně orientované sportovní trendy jsou radikálně odlišné od pojetí lezení v minulosti. Je možné, že v budoucnosti zaniknou a budou oživeny nebo prosazeny hodnoty čistoty stylu, které na mnoha místech probublávají už nyní. Tak co myslíte, jak to dopadne? Dušan Janák foto: R. Jurečka, P. Gallé, P. Nesvadba

Je velmi časně ráno, cestičky jsou čisté a prázdné, stojím v pískovcovém skalním městě plném vysokých věží. Bylo sychravo. Nevím, co to bylo za skalní město, ale připomínalo to Adršpach. Nemohl jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostal, asi autem nebo vlakem se svými přáteli, jako vždycky. Věděl jsem, že musím následující den cosi důležitého vyřídit ve svém rodném městě. Šel jsem tedy na nádraží. Když jsem se podíval na slunce na obloze, zjistil jsem, že je mnohem později, než jsem myslel. Musím si pospíšit, toto zjištění mě polekalo a já ztratil jistotu, kudy jít – ještě jsem se v tomto skalním městě dost nevyznal. Naštěstí jsem zahlédl nablízku postavu, byl to neznámý chodec nebo možná horolezec, běžel jsem k němu a sotva popadaje dech jsem se ho ptal na cestu. „Ode mne se chceš dovědět cestu?“ „Ano,“ řek jsem, „sám ji totiž nemohu najít.“ „Vzdej to, vzdej to!“ řekl a prudce se obrátil jako lidé, kteří chtějí být sami se svým smíchem a odcházel pryč. Neznámí autoři děkují za inspiraci F. Kafkovi a E. Munchovi. 29

30

31

Sedím v redakci nad fotkami, pøede mnou prázdná bílá plocha a na ní blikající kurzor. Je brzké odpoledne, tedy krátce po obìdì a pracovní morálka zvolna upadá. Psát se mi moc nechce, ale kde jinde by èlovìk dostal týden volna s tím, že pak napíše, kde byl, že? Zaènìmež tedy zvesela…

Ve vláčku na Montenvers jsme zapomněli hůlky. Oba. A tak jsme nuceni kráčet k nástupu každý s jedním klackem v ruce. Prostě takové himálajské retro. Počasí se pomalu ale jistě kazí. Podle všech předpovědí to vypadá, že za tři dny už by mělo být skutečně hnusně. Stěna se nám pomalu přibližuje. Chvíli je zahalena v jemné mlze, temná a chladná. O několik minut později se mraky roztrhají, odpolední slunce ji osvítí a v pastelových barvách vypadá vrchol mnohem blíž a hlavně mnohem dostupněji. Každou půl hodinu prořízne vzduch jasná znělka oznamující odjezd dalšího vláčku. 32

Před sedmou už ušlapáváme místo na stan. Teď ještě uvařit, vyčúrat, pomodlit a spát. Noc je krátká, po třetí hodině vstáváme. Včera jsme trávili noc na švýcarských a německých dálnicích, a kde budeme spát dneska ví, jen sama Prozřetelnost. Takže s chutí do toho, půl je hotovo. Umrzlý sníh celkem drží, teď ještě zatáčka kolem trhliny, okrajovka, navázat se a směle stoupat. Za začátku lezeme chvíli souběžně. Důvodem není ani tak naše chrabrost, jako prostý fakt, že se nevidíme ani neslyšíme. Stěna se pomalu napřimuje. Odtud až nahoru to má být podle průvodce vyrovnané lezení, nejtěžší místa V+, jedna délka A1 (40 m) a led

do 80 stupňů. Práce nám ubíhá bez znatelnějších problémů. Jeden střídá druhého, štand střídá štand. Dvě délky, které jsou podle referencí „hard“, hlavně proto, že se obtížně zajišťují, zůstávají za námi. Času místních borců zcela jistě nedosahujeme, ale vše tak nějak klape. Tedy až na to kazící se počasí. Do „hákovačky“ se hlásím dobrovolně. Nikdy jsem to technické lezení moc neuměl, tak je nejvyšší čas se to začít učit. Den pomalu končí, a tak je čas jít na kutě. Čelda vyzývá k odsekání ledu do tvaru anatomicky tvarovaného na podzádí. Já reptám, my buddhisti jsme spíš ochotni naformovat vlastní zadek. A už je tu noc. Rébuffat by zachumlán ve svém anoraku pokuřoval a pozoroval světla Chamonix. My navlečeni do Žďárského vaku pozorujeme světla Argentiére, protože ze severního kuloáru na Les Drus žádná jiná víska vidět není, a nepokuřujeme, protože není co. Je lehce zataženo, ale jasno. Prostě něco mezi hvězdami a bouří. Kdo někdy takhle čekal na ráno, ví, že většinou nebývá nálada na filozofování. To až pak doma. Představujeme si vesnického opilce, který vylezl z hospody, čúrá někde u lampy a pozoruje udiveně světýlko nahoře na skále. Vyzývám k přednesu kompletní sbírky vtipů, ale pan Čelechovský si usnul. Tak to zkouším taky. Sním či bdím? Je to sen? Je tu ráno a s ním den. Když na to teď vzpomínám, musím říct, že to bylo pěkné lezení. Byli jsme sami ve velké stěně, ale stručný popis v průvodci a občas nějaký erár, tedy pozdrav od těch před námi, nám dodávaly jistotu a uklidňovaly nás, že lezeme dobře. No a abych byl upřímný, o moc těžší mixy už bych ani nemusel. Zdá se, že to celkem sype, ale čas bývá v horách relativní. Někdy dokonce mívám pocit, že se krátí rychleji než v raketě letící rychlostí c. Začíná sněžit. Dole asi prší, takže to není ještě tak zlý.

Lehký traverz a už vidíme led. Do sedla mezi Velkou a Malou Dru to máme sedm délek. Sníh padá v drobných lavinkách kuloárem a naše akcie začínají najednou klesat. Že by to byl konec? Ne, sama Štěstěna se vloží do hry a donutí nás dohrát tento kus až do konce. Napřed se to jenom jakoby zdá, ale po chvíli je jasné, že přestává sněžit. Takže vyndat z báglu šrouby a rychle, ať už je to za námi. Jeden šroub jsem nechtě hodil do údolí už včera, jeden je někde hluboko v batohu, takže jich zbývá sedm. Po dvou na štand a tři do délky. Naštěstí už to není do kopce až tak moc. Lezu čtvrtou délku v ledu a už je to tu. Jak říká moje dobromyslná teta: „On musí pokaždé někdo spadnout, a vždycky jsi to ty.“ Dílem za to asi mohla únava, dílem štípavý led. Vím, horolezci jsou ohledně přečkaných pádů tak trošku jako rybáři s tím, jak velkou rybu chytli. Osobně dělím pády na třímetrové (to na skalách) a osmimetrové (to v horách). Tento byl z těch delších. Chytá mě skoba, kterou zde nechal nějaký neznámý dobrodinec. „Seš celej?“ volá druh ve zbrani. (Teprve později se přiznal, že ho rychle se svinující a zase odmotávající lano celkem vylekalo.) „Jo,“ volám neurčitě a za pomoci lana se sápu vzhůru. Jednak to nechci vzdát, ale hlavně, jeden z mých milovaných a drahých cepínů visí chycený zobákem za expresku u šroubu. Ještě že se nevypravil na sedmisetmetrovou pouť do doliny. Začíná sněžit. Trochu mě bolí loket, ale to nic není proti tomu, co mě čeká hned v další délce. Všimli jste si, že náhoda má sklon k sériovosti? V další délce mě Čelda zasypává kusy ledu. Stehýnko, ramínko, helma, a pak to přišlo. Zvedám hlavu, abych se kouknul, cože tam dělá a prásk. Hlava bolí, ale co horšího, na levé oko začínám tak nějak hůř vidět. Bližší ohledání ukazuje, že krvácím z čela a teplá krev mi stéká po obličeji. Krvácení zastavím sněhem a gumičkou od čepice. Zrak se opět zaostřuje. To jsou ty chvíle, kdy by si člověk měl začít říkat, že tohle už nikdy. Jenomže je to stejně jedno. Sliby bláznů a horolezců v nouzi nelze brát vážně, takže si radši ani nic neslibuji a řeším vzniklou situaci směsí sprostých slov, z nichž „horizontální pracovnice“ na „k“ je pravděpodobně nejčastější. Inu, asi na tom něco bude, že alpinisti jsou drsní chlapíci. Neochvějný ledoborec Lenin galantně vyvádí poslední délku do sedýlka. Je noc, sedíme za kamenem, kolem nás visí spousta krámů, fouká silný vítr a svítat začne za pár hodin. Po naší pravici je tušit Grand Dru, po levici její menší družka.

Ráno sněží, je mlha a fouká vítr. Vskutku hnusně. Petit Dru je odtud podle průvodce dosažitelná procházkovou chůzí, jenže čerstvý sníh a silný poryvový vítr jsou jiného názoru. Řečeno terminologií sportovních lezců jsme to „pokusovali“, ale k čertu s vrcholovou madonou. Slaňujeme stejnou cestou. O sestupu směrem na chatu Charpoua, když ho ani jeden z nás nezná, a znamenal by den pochodu ke stanu navíc, ani neuvažujeme. Lavinky jsou větší a větší, když sjíždíme do mixů, je to relativní vysvobození. Nakonec nás ta sestupová taškařice přišla asi na deset skob, což není zlé. Úplně dole nejde udělat poslední štand, a tak posledních pár metrů nad okrajovkou slézáme. Objektivně nic hrozného, ale mám toho tak akorát. Dole na sněhu už nadávám jak špaček. Abyste rozuměli, jsem v podstatě hysterický nervák, který postupem času otupěl. Své pravé já si pečlivě hýčkám a užívám jej jako motoru. Zcela v duchu známé pohádky o dvou myškách, které se začaly topit ve smetaně. Jedna se dosyta napila lahodné-

mu stručně líčím naše dobrodružství. „Ó, la, lá“ zvolá potěšeně a já už vím, jak se bude tento článek jmenovat. A pak už jen procházky po okolí, 1.200 km domů, vysvětlit ženě, proč vždycky, když „řeknu, že přijedu v neděli, přijíždím až v pondělí ráno“, vyslechnout si od Stoupy, že „jsme lepší, než si myslel“ a to je vše.

Severo – východní kuloár na Les Drus W. Cechinel a C. Jager 28. až 31. 12 1973, Cesta byla vylezena po „revoluci“ v lezení v ledu, tedy po masovém rozšíření krátkých cepínů a maček s předními hroty. Svého času proklamovaná jako jedna z nejtěžších cest v Alpách. Časem byla udávaná obtížnost snížena na ED 1, dnes je výstup považován za moderní klasiku. K hlavním úskalím vyrovnané cesty patří fakt, že díky traverzu může byt ustup z horních partií stěny dost problematický. V roce 1978 získali B. Mrózek a J. Leska za výstup touto cestou ocenění „Výstup roku“.

Na závěr se sluší poděkovat sponzorům, takže díky Táni za ušité kalhoty a Honzovi Musilovi z Fryšavy za skoby, které ukoval. text: Tomáš Roubal foto: Petr Čelechovský

ho nápoje a pak se v klidu utopila, druhá se tak zoufale snažila dostat na kraj mísy, až utloukla packami ze smetany máslo a živá odešla. Jenomže teď, hladový, žíznivý, unavený a živý už nemusím nic skrývat a tak nadávám. Na všechno, prostě tak, z radosti ze života. Dojdeme ke stanu, podáme si ruce, zalehneme do spacáku, vaříme a povídáme si. Vždy jedna dvě věty a několik minut spánku. Ráno, přesněji v poledne, se nám bohové odměňují inverzí. Další den nás na Montenvers budí zřízenec otázkou, jak že jsme se vyspali. Nevím, má-li to být ironie, nebo to je jenom tónem jeho angličtiny – ostatně angličtina zní od Francouzů všelijak – pro jistotu 33

Na podzim roku 2000, když jsme dělali opakování hákovačky „Jet Stream“ na Jastrabku ve Vysokých Tatrách, prohlídli jsme si výlom zakončený velkou střechou v levé části jižní stěny, který zůstal po upadení obrovitánského bloku někdy na začátku devadesátých let, v důsledku čehož zmizela i cesta „Orechová“ nebo „Bufeťácká“ dole v dolině u Zeleného plesa. Žádné dobračisko s lepidlem se neuvolnilo chybějící chyty a dalších pár tun skalních bloků přilepit nazpátek a tak vznikla nová možnost pro „prváče“. První využili možnosti maďarští climbeři a přenýtovali střechu v nejhladším místě v její pravé části nerezákama po metru od sebe. Nic proti Maďarům a nerezovým nýtům, ale dělat nýtové žebříky a tlouct nýty po třech metrech vedle spár, pokud se nejedná o volné lezení, je minimálně zastaralé – „éra diretissimy“ vrcholila v padesátých letech – ale nic proti gustu. Protože se jedná i na tatranské poměry o docela solidní střechu, a protože nás naštvali ti Maďaři (aspoň uherák mohli nechat na každým štandu, když dělají hákovačku „pro lidi“ a „pěknou linii“ a ne kvůli obtížnosti), rozhodli jsme se udělat novou skobovačku středem výlomu. Jak jsme byli rozlezení z „Jet Streamu“, tak jsme na to vlítli hned po jeho přelezení, vylezli jsme dvě délky pod střechu a potom nám Chcalda se Sněžourem a bábou Fukeř, tři oblíbení bohové tatranského počasí, dali pěknou nakládačku, že jsme jeli domů pít šípkový čaj a pak přišla zima. Celou zimu jsme se při setkáních na stěně a v hospodě s Ricardem vzájemně ujišťovali, že na to hned na jaře vlítnem, nejpozději v květnu, ale radši už koncem dubna, ale jak došlo na lámání chleba, tak jeden měl jednou práci, podruhé druhý zkoušky, pak nebylo počasí, potom se jelo jinam, o prázdninách přece nepojedem do Tater, když můžeme do Dolomit, v srpnu jsem si pro jistotu polámal zápěstí, takže bylo na půl roku 34

vystaráno a z našeho projektu se pomalu začala stávat noční můra. Na první lezení a zrovna do Tater jsem se dostal až v březnu 2002, s poutky od cepínů namotaných kolem zápěstí to docela šlo. Bedlivě jsem na Brnčálce rekognoskoval knihu výstupů a po návratu domů radostně hlásil Ricardovi, že to nikdo nedodělal a tak mohl začít opětovný kolotoč ujišťování, že hned, jak bude teplo, tak na to vlítnem, nejpozději v květnu, ale radši už koncem dubna…

A tak jsme 20.června po různých peripetiích a nástrahách v jednu v noci vyrazili směr Tatry, Brnčálka, Jastrabka. Jízda nocí, dopolední výšlap na Brnčálku a odpolední přesun se všema krámama pod stěnu z nás udělaly klimbající hadrové panáčky, a když jsme večer šli ještě dobýt štand pod střechou, ke kterému jsme se dostali trochu komplikovaným traverzem z vedlejší cesty, šli jsme zpět do bivaku úplně na hadry. Večer ještě přišla čtvrtina naší automobilové posádky – Aleš – s tím, že si byl z Brnčálky vyběhnout na Jahňačí a zítra jde na Rysy, čímž v nás vzbudil hysterický smích a neskonalý obdiv. Poslední a nejrozumnější čtvrtina, slečna Monika, to zapíchla (jako že zůstala sama na přespání) na povale na Brnčálce

s tím, že zítra je taky den a teprve pak se uvidí co dál. A dál se vidělo, že střecha bude docela oříšek. Skobovačka není až tak těžká – prostě si najdete puklinu a tu nejlepší najdete snadno, protože jich tam moc není, do ní zatlučete na dva tři cenťáky nůž, ten vypodložíte rurpem, mezi ně natlačíte ještě jeden nůž a ono se to pořád nějak vikle, tak tam namlátíte ještě něco a pověsíte se do toho – ale nepříjemné je, že jak se šponujete v tom totálním stropáči naležato, tak hrozí po vytržení let po zádech nebo hlavě dolů a nepříjemné otlučení o plotnu se štandem. Po překonání střechy se nabízí dvě možnosti – buďto odlézt v relativně lehkém terénu asi pět metrů doprava do spáry nebo pokračovat přes další dvě malé stříšky přímo vzhůru. My jsme využili lehkého terénu a převisky oblezli zprava. Tím jsme sice obtíže moc nesnížili, ale nahoře jsme se shodli, že jsme trochu pokazili estetické kvality linie (taky lezem pro krásnou linii, nejen pro obtíže, uherák jsme nikde nenechali). Proto doporučujeme případným zájemcům pokračovat dál přímo vzhůru, nad poslední stříškou ve tvaru šipky je krásná chytovatá skála (misky a vaničky) a zaštandovat se pohodlně dá u erární skoby, zakreslené v nákresu, která značí i napojení do některé z původních cest. Obtíže jsme srovnávali s Jet Streamem, Jogadongou v Paklenici a cestami, které Ricardo vylezl ve Státech a řekli si, že to může být poctivých VI+ A3. Cestu jsme nazvali „Dlouhý lokty“, hádejte proč?! Poslední štand je u nýtu od Maďarů a dvě šedesátimetrová slanění žlabem vás dovezou pod jihozápadní stěnu Jastrabky, takže si můžete buchnout některou z volných cest, které v ní vedou. To byla taky druhá část plánu našeho výletu, ale odložili jsme ji na následující den. Byli jsme oba docela utahaní, Ricardo dokonce na štandu usnul, a to tak, že to zpozorovala ze země i slečna Monika. Spánek ho přemohl zrovna když jsem se komíhal ve střeše, k čemuž se přiznal naštěstí až když jsem byl v dobrém rozmaru u čaje a buráků večer v bivaku.

V noci nás zase navštívil Chcalda, ale protože jsme se schovali pod šutráky, tak zase rychle odešel. Ráno raníčko, když jsme se vysoukali z nory, vidím klátit se mezi balvany povědomé dlouhé postavy a za chvilku se přiklátil Tomáš s Čendou. Po klasickém „Co vy tady?“ a  „A co vy tady?“ jsme se shodli, že všichni jsme přijeli lézt. Kluci si vybrali Červené převisy a my že vedle nich polezeme Sunset boulevard a že se jako budeme fotit a bude legrace. Taky jsme se dozvěděli, že nejlepší brněnský lezec Zet už v něčem mučí „neznámého lezce“ a vtom kde se vzal tu se vzal, vynořil se mezi balvany Dája Horák, co pije rum s tetou Jíťou, které jsem už dlouho neviděl a „Co vy tady?“ a „A co vy tady?“ Takže jsme tak klábosili a baštili snídani až jsme zjistili, že je už po jedenácté dopoledne a protože jsme si nenabalili doma obědy, tak že musíme jít lízt. Kluci v „Červených previsech“ už ukrajovali druhou nebo třetí délku a nějací kmásci na nástupu se nějak divně motali mezi „Hranou Dieškova komína“ a „Chlapcom z Everestu 88“. „Ale, co vy tady?“… To Pytlák s Markem vyjeli za lezením. Kurňa, to su někde v Krasu? Ani tam člověk tolik Brňáků nepotká. Na celé Jastrabce ani jeden místní, samí borci z Moravy. Ta pátá

nebo šestá dvojka, co nastupovala jako druhá v pořadí do „Červených převisů“, taky používala českou povelovou techniku a Ricardo se večer dušoval, že ten v tom červeným blembáku je mu beztak ňákej povědomej z uměliny. K našemu směru – „Sunset boulevard“ – lze říct jenom tolik, že se jedná o parádní lezení v dobré skále. Podle nákresu se dá vylézt na tři délky, my jsme to vylezli na čtyři, ale myslíme, že lepší je to rozdělit na pět, obtížnost se tím nesníží (vždy se dá zaštandovat v naprostých nouhendech – na prvním štandu „Červených převisů“ a potom pod převisem na poslední délce) a vyhnete se velkému tření lana, které nám skoro překazilo OS první délky, i když jsem do každého nýtu dal metrovou smyčku na prodloužení. Poslední a nejtěžší délku jsme vylezli stylem PP, a protože tam byla spousta kámošů, tak jsme ještě chvilku blbli s focením. Cestou se dá v pohodě slanit. Bylo pět hodin, parta se už pakovala na chatu do údolí, ale nám se ještě nechtělo na večeři, tak jsme chvilku klábosili a pak se rozhodli zajít na Pochylého plotny v Jižní stěně. S plotnovým lezením to má společné jen ten název. Jinak je to silovo silové lezení za bočáky a stisky, kde je podle průvodce „RP v Tatrách“ potřeba pár expresek, madžo a hodně sily. Pověst nelhala, navíc to bylo trochu promoklé, takže bylo potřeba stiskávat nadoraz a taky jsme byli trochu utahaní ze Sunsetu. Cestu se nám ale podařilo po urputném boji vylézt OS, kromě jednoho zaškobrtnutí (odsednutí) v úvodní nástupové délce za 6+. Poslední pětková nebo šestková délka je travnatý humus, takže jsme v její půlce traverzli do cesty „Jet Stream“, kde jsme výstup zakončili a kterou se dá se dvěma šedesátkami slanit na nástup. Místo plánovaného boulderingu dole u chaty jsme dali pivo, pohovořili s přáteli, kteří přežili kamennou lavinu ve Weberovce a odešli pryč. A to je náš příběh, na jehož závěru bychom chtěli poděkovat firmám Alpinus, SunSport, Singing Rock a Triop za materiálovou podporu při tom našem výletování. vylezli, sepsali a vyfotili: Dušan „Stoupa“ Janák a Ríša „Ricardo“ Jurečka Resumé: Vysoké Tatry: Jastrabka: n „Dlouhý lokty“ – 6+ A3 prvovýstup, 21.6.02, (po předchozím pokuse v roce 2000). Použitý materiál: sortiment skob (hlavně tenčí), rurpy, jedničky, vklíněnce, háčky, cooperheady. n 22.6.02 „Sunset boulevard“ IX–/IX, PP přelez +  „Pochylého plotny“ VIII, OS – kromě 1 odsednutí v úvodní 6+ délce. 35

chovských velikánů 7x Xa, 2x Xa–b, 3x Xb, 1x Xb–c, 2x Xc, 1x Xc–XIa a 5x XIa! Smítkova věž, stojí na lukrativním místě hned u cesty spojující oblast skalního města s oblíbenou periferní oblastí kolem Obelisku a Krkavčích skal. Stranou zájmu turistů se na ní odehrávaly v osmdesátých letech věci nevídané. Dne 15. června 1986, tuším, že v den svých narozenin, natloukl Petr „Bobuláč“ Čermák tři nové kruhy do impozantní severní zdi „Smíťárny“, narovnal tak víceméně „Psycho–logickou cestu“ a vytvořil tak první pořádný „nářez“ na Prachově, cestu „Petr a Pavel“ obtížnosti Xa! Krásná logická linie, a nebýt pozdějších vytloukacích orgií, i perfektně odjištěná cesta pro silné prsty a silné plíce mladých bouchačů. První RP přelez je dílem Davida Semiginovského, tři týdny po Bobuláčově prvovýstupu. Druhý přelez (AF) zřejmě udělal problémový Sasík Christian Günther, o kterém bude ještě zmínka později. V roce 1988 má cesta celkově tři AF přelezy a o rok později konečně další dvě „erpéčka“ Honza Novotný a Marcel „Kubrt“ Toman. 4. RP patří domácímu Márovi Havlíkovi a pro pátý RP přelez se vrátil po čtyřech letech od prvovýstupu Bobuláč! Do konce ro-

(Synáčkova věž)

Smítkova věž – panenská severní stěna roku 1932

Autentický snímek z roku 1931 přemostění ze Slona na Smítkovu, tehdy Synáčkovu, věž

Smítkova věž od východu, rok 1932

Mladí pískovcoví sportovní bouráci, pozor! Konečně taky něco pro vás. Dneska prohodíme pár stránčiček o věži, na kterou se před pár desítkami let dostávali průkopníci pískovcového lezení pouze mistrným nahozením lana a riskantním vzdušným přemostěním. S lezením to sice nemělo nic společného, ale odvahy k těmto akrobatickým výkonům bylo potřeba leckdy více, než k přelézání současných morálových cest. Na tomto monolitu byla před nějakými 17 lety zahájená „nová doba“, doba cest „nad hranicí lidských možností“, doba moderních odjištěných sportovních cest, doba, kdy se definitivně přestalo hovořit o „písku“ jako o cvičném terénu, a kdy „vznikla“ samostatná horolezecká disciplína skálolezení a začali „vznikat“ lezci specializovaní na skálolezení – lezci sportovní. Zasvěcenci jistě už tuší, že tímto kusem kolmého písku je Smítkova, neboli dříve Synáčkova, věž. A určitě je i těmto znalcům jasné, že tou přelomovou cestou je pověstný „Petr a Pavel“ od neméně pověstného Petra „Bobuláče“ Čermáka. Tímto prvním výstupem obtížnosti Xa (RP Xb) začala na Prachově „nová doba“ moderních sportovních výstupů té nejvyšší klasifikace. V průběhu šestileté 36

prvovýstupcovské smršti tu vzniklo více jak dvacet cest v desátém stupni a nepočítaně pískovcových devítek. V závěru osmdesátých let nejvíce zahýbala obtížností v Prachovských skalách parta kolem Jana „Pupáka“ Novotného, Romana Vacka, Aleše Morávka a Víti Chloupka. Začátek devadesátých let se nesl ve znamení jmen: Marek „Mára“ Havlík, Tom Sedláček, Standa „Vagon“ Šilhán, Míra Pěnička, Pepa Vilimovský, Jindra „Hudy“ Hudeček a již zmiňovaný premiant v desátém stupni Petr Čermák. Celkem tedy deset autorů desítkových cest. Ještě malé odbočení. V současné době je na prachovských věžích něco kolem čtyřiceti cest za VIIIa, 50x VIIIb, 40x VIIIc, 25x IXa, 25x IXb a 20x IXc. No a pak je tady ještě zhruba 100 cest o nic neříkajícím stupni staré uzavřené pískovcové klasifikace VIIb a VIIc, kdy se za těmito čísly skrývají těžké morálové klasiky mezi VIIIa až IXb, IXc („německé“ otevřené a dnes zažité pískovcové stupnice). O tom, jak jsou skutečně těžké, mají představu většinou jen jejich autoři, neb se tyhle pomníčky zase tak moc nelezou. A co se týká těch nejtěžších z nejtěžších, tak je k dnešnímu dni v kolmých a převislých stěnách pra-

ku 2001 má „Petr a Pavel“ pouhých 19 přelezů stylem AF, či RP. A nesmíme zapomenout ani na hodnotné OS tohoto vytrvalostního nářezu, který dal v roce 1997 Jirka Lautner! Pr vní „babské“ přelezení s červeným puntíkem patří shodně Báře Stránské a Jítě Kuhn–Gáberové. Ani jedna si nepamatuje, která z nich to „dala“ dřív, a tak se musí o prvenství podělit. Ona to děvčata nějak zkousnou! Ale abych si to u nich přece jen trošku vyžehlil, prohodím o těchto našich nej-

lepších lezkyních na písku pár, samozřejmě pochvalných, slov. Barča je autorkou asi nejtěžšího ženského RP přelezu na Prachově i mezi muži obdiv sklízejícího přelezu „Cesty lásky“ Xc na Mnicha! Jíťa má zase ve svém deníčku uvedeny první ženské RP přelezy cest „Rebelie“ Xa–b (Velký Zbrojnoš, 1999) a „Žlutý pes“ Xa na právě lustrovanou Smítkovu věž! A určitě toho má na svědomí i více, ale nechtěla mi svůj deníček odtajnit! Byly a jsou to holky, a teď už i maminy, šikovné! A přes to naše něžné pohlaví se dostáváme k prachovským cestám cest, k pěti nejtěžším perlám na jemném písku Prachovských skal. Vůbec první „jedenáctkou“ ve zdejší oblasti je „Nejistá sezóna“ (1991) Tomáše Sedláčka, který je i autorem stále diskutovaného „Bourání pomníků“ (1992) na Smítkovu věž. Autorem zbývajících tří „jedenáctáček“ je „domorodec“ Marek Havlík, jehož cesty, některé také dost „propírané“ mezi lezeckou veřejností, vznikly v letech 1992/93. Oba „jedenáctkoví“ autoři se vzácně shodují, že nejtěžší cestou Prachovských skal je „Nejistá sezóna“ zlínského rebela „Tomase“ Sedláčka, který se nedávno po tříleté pauze zase vrátil do vertikálního lezeckého světa. Tož, vítaj zpět! (Nevezme to i Mára Havlíků jako výzvu, nesesedne alespoň na chvíli ze své Yamahy a nezačne zase bušit na svém domovském Prachůvku?) „Nejistá sezóna“ je gradující, technická a morálová „darda“ v severní nehostinné stěně Drážďan. (1. RP Marek Havlík, 2. RP Marcel Toman, 3. RP Hudy). Jde o jakési narovnání „Žlutých sokolíků“, kdy se od jejich čtvrtého kruhu cesta mírně stáčí po jemných spoďárkách bez nohou přes další tři kruhy doleva až na vrchol. AF tak Xb, v kuse krásné prachovské XIa! A i přesto, že někteří „mimoprachovští“ tvrdí, možná oprávněně, že tady žádná opravdová jedenáctka není, místní jsou na ni hrdí! Ony totiž asi ani vlastnosti křehkého prachovského písku nedovolují vytvořit těžší cesty než oněch XIa, a pokud ano, budou to cesty tak na jedno dvě použití, než se olámou nehtový „krachličky“ (viz každým dalším přelezem těžknoucí „Pan chytrej“ na Drážďany a další „jemňárny“, které se časem stanou „nelezitelnými“ – ty uvozovky tam jsou pro jistotu, protože opravdu nemůžeme znát výkonnost našich následovníků). Jedno řešení sice „navrhl“ Mára Havlík ve své „Cementárně“, ale neviděl bych to jako nejšťastnější… Takže „Cementárna“ Xc–XIa , RP XIa na Hakenovu věž. Dost kritizovaná cesta, kde je pár „nehťáčků“ zpevněných cementem, vede sice v krásné stěnce, v logické lajně, ale bohužel „drobné stavební úpravy“ ji odsoudily do role jakéhosi mementa – „Tak takhle ne, pánové!“ Neví se o nikom, kdo by cestu zkoušel, Mára ji nabouchal a první přelez snad dal Rosťa Štefánek. Takže docela slušný pomník.

Zdvořilostní písemný styk pánů Janeby a Kubína, rok 1930

A jelikož v každé éře občas nastávalo (naštěstí) bourání pomníků, tak se do něj pustil i Tomáš Sedláček v severní stěně Smítkovy věže a jeho logická jedenáctka přes sedm kruhů „Bourání pomníků“ nejen že ty pomyslné pomníky opravdu zbourala, ale nastartovala bohužel i nesmyslné „bourání“ kruhů v této nejtěžší stěně Prachova. Tomáš přesunul poslední kruh od „Psycho–logické“ níž

Sobí varianta, klíčové místo leze v 70. letech bosý Petr Mocek, jistí autor varianty Míla Ent

a bouchnul svůj nový zhruba dva metry nad starý Mocanův. Pro nezasvěcené trochu složité, ale Tomáš tím logicky vyřešil bezpečný odjištění obou cest a mohla být pohoda (upřímně ty cesty se zase až tak moc nelezou pro svou obtížnost, a kdo už si je chce „prásknout“, nehodlá se přizabít a dobře umístěný kruhy vždycky potěší!). Bohužel to vše se dělo bez vědomí autorů „Psycho–logické“ a vrcholové komise, proto došlo ke zmiňovanému vytloukání kruhů, ve stěně visí třímetrová smyce místo jednoho z „vytlučenců“ a obě narušené cesty jsou teď špatně jištěné a nelezou se vůbec! Ale to je již práce pro, po letech opět funkční, vrcholovou komisi Prachovských skal. Takže VK do práce a my zpět do stěn! „Bourání pomníků“ má zatím dva RP přelezy – Mára Havlík a Rosťa Štefánek a jeden PP vloni Luboš „Mázlík“ Mázl. Cesta je vytrvalostní s bouldrovým problémem nad prvním kruhem, kde po sérii prstových dírek následuje dynamo do jamky s další prstovou dírečkou (lezci pod 170 cm musí skákat s prostředníkem připraveným na „zaseknutí“!) a je téměř posekáno. Pak ještě nějakých 25 metrů morálového lezení do desátého stupně a nahoře zápis do nové vrcholovky, ať se o vás ví! A pak jen slanit z nového slaňáku, jednoho ze zhruba osmdesáti, který letos v červnu pod patronací ČHS a pod vedením nestárnoucího Vaška Brüknera povyměňovali civilkáři z Ádru. Díky! Dvě poslední jedenáctáčka mají společného nejen autora, ale i následující „přelezce“. Obě cesty – „Život na laně“ a „Datum narození“ – věnoval Mára Havlík svým rodičům 37

Beach“, přelézá v jednom květnovém dni roku 1989 RP „Petra a Pavla“ a všechny tři své cesty na „Smíťárně!“) Zcela samostatnou cestou je dvoukruhová „Miami Beach“ IXa, RP IXb (1. RP Aleš Morávek), která se vlní středem jižní stěny po ne příliš velkých a ostrých lištách. Pokud se vám zdály předcházející propletence a varinty nevarianty složité, tak asi ne zcela pochopíte následující řádky, které se pokusí zmapovat dávný chaos v „nejslavnější“ stěně Smítkovy věže, ve stěně severní. Zde začala, ale i směle pokračuje, moderní doba moderních sportovních průstupů moderních prvovýstupců! Chaos! Opravdový chaos! První cestou ze severu byl na tehdejší dobu (1975!) smělý prvovýstup „Psycho–logická“ VIIb, RP IXb z rukou a hlav pánů Mocka, Bény, Živného a Šilhána. Již název i druhá varianta názvu „Zeď nářků“ cosi napovídají o tomto psycho– logickém prásku! Od SV hrany se traverzuje do středu stěny, přes dva kruhy vzhůru a potom zase traverz až na SZ hranu. Potud jasno, ale teď to začne být zajímavé. Druhého a třetího kruhu „Psycho–logické“ využil Bo-

Bourání pomníků, nejtěžší místo, bouldr „dírka–dírka“ leze Marek Havlík

Pašťák, leze obutý „sportovní lezec“

a obě mají první čisté RP přelezy od Marcela Tomana (1997) a přelezy OS TR („on sight s vrchním“) od Rosti Štefánka (asi 1994). Ale nejen jedenáctkami je Prachov živ (ona i dvanáctka na Turisťárně není až tak úplně špatná!!), a tak ještě telegraficky něco k „desinám“: „Kocourkov“ Xc–XIa, psychická, ale pěkná cesta na pěkného Svatého Václava z dílny pánů Havlíka a Šilhána. Drážďany „Pan chytrej“ Xc (a stále těžkne díky „mizení“ lišt v bouldrových krocích nad 4. kruhem z původních centimetrových lišt jsou neznatelné nehťáky!) Mnich „Cesta lásky“ Xc, těžké odlezy od všech tří Márových kruhů. Obelisk „Supernova“ Xb–c, „poslední“ velká panenská stěna odblaněná Márou Havlíkem a Standou Šilhánem, fotogenická logická linka přes pět kruhů s „klíčem“ mezi 1. a 2. kruhem (1. OS Marcel Toman, 1991). Velký Zbrojnoš „Odysea lásky“ Xa, kruhy natloukl Roman Brt, první přelez východoněmecký hříšník Christian Günther (používání maglajzu a údajné „prasení“ při prvovýstupech a z toho plynoucí „doživotní“ zákaz lezení v Sasku!) a první český přelez Jan Novotný a Martin „Prochor“ Procházka. Smítkova věž „Žlutý pes“… Ne, ne, to už je konečně „Smíťárna“ a tak pěkně popořádku. Smítkova věž, neboli „Smíťárna“, pojmenovaná po svém prvním „pokořiteli“ a velké osobnosti pískovcového lezení let čtyřicátých Joskovi Smítkovi, který byl těsně před koncem války popraven nacisty spolu s bratry Chlumovými. Více o tomto nekorunovaném 38

králi Skaláku napsal moc pěkně Chroust v poslední „Plusce“, za což mu děkuji, ušetřil mi tak měsíc práce! (Přečtěte si písemnou diskusi z roku 1930 pana Kubína a pana Janeby o názvu věže, musela to být zajímavá doba.) „Smítkova cesta“ VII, klasika z roku 1941, dnes již lezena bez stavění mezi 1. a 2. kruhem (první čistý přelez, kdo jiný než prachovský domovník Zdeněk Koťátko), patří stále k „základnímu“ vzdělání každého pískaře. Stejně tak i krásný vzdušný traverz přes tři kruhy a přes tři stěny „Paštův odkaz“ VII (RP VIIIa) se svými variantami „Sobí“ a „Logickou“, ze kterých především první jmenovaná, vedoucí západní voštinkovatou stěnou, je skutečná prachovská lahůdka pro osmové lezce, taková malá náhražka legendárního „Petra a Pavla“ Xb, který vede taky po voštinách, ale je určen spíš pro lezce desítkové. Originální je i spojení obou variant s malebným názvem „Sobologická“ VII, RP tak VIIIb. Za variantu Smítkovy cesty by se dala považovat i samostatná cesta s jedním vlastním kruhem (nad ním klíčové místo) „Rotující kedluben“ IXc, RP Xa (1. RP Jan Novotný), která na „Smítkovu“ na JV hraně navazuje. Podobně lze hovořit i o krásné oblé hrance „Žlutý pes“ IXc, RP Xa (1. RP Jan Novotný ), která ve své horní části ke svým dvěma kruhům a dvojím hodinám přidá třetí kruh od „Paštova odkazu“. (Pro nepamětníky jen krátce o výkonnosti tehdejších hlavních protagonistů: Jan „Pupák“ Novotný, autor cest na „Smíťárně“: „Žlutý pes“, „Rotující kedluben“ a „Miami

buláč na odjištění „Petra a Pavla“; druhého kruhu „Petra a Pavla“ využil na jištění cesty „Prostopášných paniců“ IXb, RP IXc Tomáš Sedláček; třetí kruh „Prostopášných paniců“ využil jejich autor na odjištění svého „Bourání pomníků“ (4. kruh); čtvrtého kruhu „Psycho–logické“ s mírným posunem níže využil opět Tomáš Sedláček k odjištění „Bourání“ (viz výše); sedmý kruh z „Bourání“ Sedláčkovi Mocek vytloukl a ne příliš dobré jištění „Psycho–logické“ mezi 1. a 2. kruhem řeší už zmiňovaná třímetrová, stěnu hanobící, smy-

Pašťák, leze bosý Petr Mocek, jistí Míla Ent, 70. léta

Smítkova věž severní stěna 30 m

ce! Myslím, že na jednu stěnu docela slušný příběh a pěkný zmatek! Tlouklo se, vytloukalo se, a to vše v neprospěch lezců, kteří si chtějí zalézt na pěkných a odjištěných cestách. V tom zmatku bychom málem zapomněli na jedinou světlou výjimku v severní stěně, na jedinou cestu, která se s žádnou jinou nedělí o své kruhy. Touto samostatnou a egoistickou cestou je morálová SV hrana „Victoria Chárovi na památku“ VIIc, RP Ixa (1. RP Bobuláč, 1. OS Semiginovský). Škoda, že díky sporému jištění (na 30 m těžkého stěnového lezení pouhé dva kroužky) se tato perfektní hranka moc neleze. Dohromady tedy na Smíťárnu vede 9 cest a tři varianty, a kdo se chce podívat na okolní šutry z jejího vršku, musí RP zvládat nejméně VIIIa! Tím se stává tento kolmý monolit po Svatém Václavovi nejobtížněji dostupnou skálou Prachova. Ale to už předpovídal i pan Joska Janeba ve svých „Horolezeckých cvičeních“ roku 1934: „Jediný možný výstup bude asi jižní stěnou k jihovýchodní hraně na schod, odkud bude nutno použití technických pomůcek (několika skob), ke zdolání velmi hladké části. Hořejšek nebude asi působit žádných obtíží. Jinak se dostanete na tuto věž přemostěním ze Slona.“ Tolik prorocká slova velkého znalce Josky Janeby, který tehdy nemohl tušit, že o nějakých 50 let později na této chloubě Prachovských skal zahájí jeho následovníci moderní éru sportovního lezení! Hoj, Houmy Foto: archiv LKP

1 Victoria Chárovi na památku VIIc, RP IXa (1978, S. Šilhán, J. Ďoubal) 2 Psycho–logická cesta VIIc, RP IXb (1975, P. Mocek, M. Bena, K. Živný, S. Šilhán) 3 Petr a Pavel Xa, RP Xb (1986, P. Čermák s druhy) 4 Bourání pomníků RP XIa (1993, T. Sedláček s druhem) 5 Prostopášných paniců IXb, RP IXc (1992, T. Sedláček) 6 Žlutý pes IXc, RP Xa (1989, R. Vacek stř. J. Novotný, J. Štefan) 7 Sobí varianta VIIb, RP VIIIc (1965, M. Ent, O. Kejklíček, J. Sůva) 8 Paštův odkaz (JZ cesta) VII, RP VIIIa (1958, J. Havlík, J. Brych) 9 Logická varianta VII, RP VIIIb

Smítkova věž jižní stěna 25 m 8 Paštův odkaz (JZ cesta) VII, RP VIIIa (1958, J. Havlík, J. Brych) 9 Logická varianta VII, RP VIIIb 10 Miami Beach IXa, RP IXb (1988, J. Novotný stř. R. Vacek) 11 Smítkova cesta VII, RP VIIIc (1941, J. Smítka, J. Vodháněl, Vl. Procházka) 12 Rotující kedluben IXc, RP Xa (1989, J. Novotný stř. R. Vacek)

39

Alexander Když se objevil v roce 1999 na Světovém poháru, ihned začal postupovat až do finále a dal podnět k úvahám o nové éře nástupu „dětí“ do vedení pelotonu sportovního lezení. Na Mistrovství světa 1999 v Birminghamu skončil pátý. Mistrem Evropy se stal v r. 2000 v Mnichově. Ten rok se stal také mistrem světa juniorů. V roce 2001 vyhrál celý Světový pohár před osmnáctiletým Geromem Pouvreau a devatenáctiletým Tomášem Mrázkem. Třetí se umístil (za svým kamarádem z Francie a Mrázkem) na Mistrovství světa 2001 ve Winterthuru. Letošní Světový pohár odstartoval vítězstvím v Bolzanu a pokračoval ve své neporazitelnosti v Jekatěrinburgu, Imstu a Leccu. Zdá se, že hegemonie výše jmenovaného mladického tria začíná být až příliš výrazná. O nástupu juniorů „k moci“ v tomto království umělých převisů však ještě zatím v obecné rovině nemůže být řeči. Další – v juniorské kategorii podobní supertalenti – Švýcaři Cederic Lachat a Roman Felix, Polák Marcin Wscolek a jiní se zatím mezi dospělými tak výrazně neprosazují. Co se týká českého borce, jeho vývoj je v Montaně snad dostatečně mapován. O obou Francouzích však nevíme takřka nic. Proto jsem se pokusil vyzpo-

Chabot Zázračné dítě Francie vídat v Bolzanu Alexandera Chabota, ačkoli jeho nedostatečná angličtina a moje zanedbatelná francouzština nám poskytovaly jen omezené možnosti. Ukazuje se, že v této lezecké velmoci jde o supertalenta z širokého množství talentovaných lezců. Fenoména, kterému díky množství dostupných skal stačí rozvíjet se přirozenou cestou lezení a bouldrování, byť intenzivního. Tedy bez krev potící dřiny při posilování a psychickém tlaku. V našich podmínkách je nutným předpokladem mezinárodního úspěchu dřina v jednotvárném prostředí zavřených bouldroven a únavný boj s psychickým tlakem, pramenícím z osamocení na své výkonnostní úrovni. Bude rozhodně zajímavé sledovat způsob, jakým se bude vyvíjet konfrontace dvou odlišných směrů: dokonalé fyzické připravenosti Tomáše Mrázka a technického mistrovství a obratnosti obou Francouzů, především Chabota. Trénink a domov Alexander Chabot žije v rodinném domku v Reims s rodiči a starší sestrou. Tam má stěnu, na které trénuje. V zimě trénoval dvacet hodin týdně, 4 až 5krát za týden, čtyři hodiny denně. Buď doma, nebo na bouldrové stěně

40

v Reims. Na skalách lezl cestu za cestou, do dvou tří pokusů na jedné, žádné dlouhé nacvičování, nemá rád visení v projektech. Posiloval, ale ne nijak výrazně. Trénoval především opakovaným lezením cest na stěně dlouhých okolo sedmdesáti kroků. Méně pak kratší bouldry pět až deset kroků. Začátky Na skalách v okolí Sisteron a na umělé stěně v Reims v roce 1994. Později lezl v Castillon, La Turbie, Peillon, Deversé a St. Leger (La Baleine). Navštěvuje také Fontainebleau, kde vylezl La Balance 7c+. Jeho nejtěžšími přelezy jsou: Ufo 8c, tři pokusy, Callanque. Magma 8b+, 2. pokus, Deversé. OS: La Turbie – Terre de Feu 8a+ a Privilége 8a+. Strava Žádné doplňky, aminokyseliny, gainery, nic. Normální jídelníček bez omezení, jí maso. Studium Dělá tříleté bakalářské studium horolezectví a sportovního lezení na institutu v Aix en Provence. Rosťa Tomanec

Věk: 21 let Výška: 170 cm Váha: 57 kg

čhs POJIŠTĚNÍ LÉČEBNÝCH VÝLOH V ZAHRANIČÍ PRO HOROLEZCE pro rok 2002 Pojišťovna České spořitelny Pojistná smlouva č. 7700000395 Pojištěné osoby: Členové ČHS, kteří mají na příslušný rok zaplacené známky ČHS. Rozsah pojištění: Pojištění se vztahuje na pojistné události, ke kterým dojde mimo území ČR (tedy celosvětově), a u kterých horolezecký oddíl potvrdí, že k pojistné události došlo při pojištěné činnosti, tj. při akci sportovního charakteru, která souvisí s činností pojistníka (tedy s horolezectvím), přičemž cílem této činnosti není dosažení zisku. Pojistná událost je vznik oprávněných nároků na náhradu nákladů v souvislosti s léčením úrazu nebo nemoci (včetně úrazů při dopravě, sportu atd.). Náklady se rozumí: z ambulantní lékařské ošetření z ošetření a pobyt v nemocnici z léky předepsané lékařem z přeprava do nejbližší vhodné nemocnice z náklady na repatriaci pojištěného, popř. tělesných ostatků z ošetření a plombování zubů v jednoduchém provedení z náklady na záchrannou akci v případě ohrožení života pojištěného Nehradí se (mimo jiné): z náklady na léčebnou péči související s ošetřením onemocnění nebo úrazu, které existovaly před uzavřením pojistné smlouvy z náklady na ošetření lékařem, který je manželem(kou) pojištěného nebo je s ním v příbuzenském poměru z v případě nemocí a úrazů, ke kterým došlo při plachtění a létání všeho druhu, motoristických sportech, motorových sportech na sněhu a ledu, jakémkoliv sjíždění divoké vody a bojových sportech Plnění: z kumulovaný limit na jednu pojistnou událost je 500.000 Kč, přičemž na záchrannou akci (vrtulník, horská služba) je limit 100.000 Kč z limit na ošetření zubů je 150 DEM

mix Telefonické kontakty na tuto asistenční službu budou uvedeny na kartičce pojištěnce. Služba 24 hod. denně v českém jazyce. Pojištěný je povinen umožnit lékaři pojišťovny nahlédnutí do své zdravotní dokumentace. K pojistné události se musí vyjádřit Český horolezecký svaz, proto je nutné podat zprávu o úrazu pokud možno ihned na sekretariát ČHS. Hlášení pojistné události Pojistné události se hlásí na jednotlivých zastoupeních Pojišťovny České spořitelny na příslušných formulářích (k vyzvednutí v pobočkách P–ČS). Na tomto formuláři potvrdí organizační složky (horolezecké oddíly), že k pojistné události došlo při pojištěné činnosti. V případě, že náklady na ošetření byly uhrazeny v hotovosti, je třeba k uplatnění nároku předložit: a) vyplněný tiskopis „Oznámení pojistné události“ b) lékařskou zprávu s diagnózou c) originály účtů za lékařské ošetření nebo léky se jménem a příjmením, označením druhu onemocnění, datem provedení úkonu a zřetelnou cenou. ÚRAZOVÉ POJIŠTĚNÍ pro rok 2002 Pojišťovna České spořitelny Pojistná smlouva č. 590 0017 855 Rozsah pojištění: Pojištění se vztahuje na pojistné události, ke kterým dojde při horolezectví a činnostech s ním souvisejících. Pojistná událost: a) smrt následkem úrazu b) trvalé následky úrazu Plnění: V případě smrti: pojistná částka 50.000 Kč. Za trvalé následky úrazu s progresivním plněním z pojistné částky 100.000 Kč. Progrese – trvalých následků od 5,1 % tělesného poškození Do 25 % včetně Příslušné % z 100.000 Kč Nad 25 % do 50 % včetně Příslušné % z 200.000 Kč Nad 50 % do 75 % včetně Příslušné % z 300.000 Kč Nad 75 % do 100 % včetně Příslušné % z 400.000 Kč

Pojistné: 230 Kč na rok, platné vždy od 1. ledna. HLÁŠENÍ POJISTNÝCH UDÁLOSTÍ Bez zbytečných odkladů na formuláři (k vyzvednutí na pobočkách Pojišťovny České spořitelny) potvrzené lékařem zaslat spolu se zprávou o úrazu na ČHS. ČHS formulář potvrdí a odešle na adresu: Pojišťovna České spořitelny, a.s. – centrála, Nám. Republiky 115, 530 02 Pardubice, Tel.: 040/605 1224 JAK SE POJISTIT! POZOR – změna účtu na posílání pojistného! Organizace pojištění přes oddíl 1. domluvit se se svými kamarády z oddílu a 2. sepsat seznam zájemců o pojištění s rodnými čísly a druhem pojištění (léčebné výlohy, úrazové) – na přihlášce uveďte číslo a název oddílu 3. zaplatit pojistné na účet GE Capital Bank a.s. č.ú. 1727209504/ 0600, variabilní symbol 10006, specifický symbol – číslo oddílu a zaslat potvrzení o zaplacení pojistného spolu se seznamem na adresu ČHS (ČHS, Atletická 100/2, PS 40, 160 17 Praha 6) 4. na adresu vašeho oddílu (adresa předsedy nebo jiné kontaktní osoby) vám zašleme kartičky pojištěnce, které si v oddíle rozdělíte Individuální přihlášení Zaplatit pojistné na účet GE Capital Bank a.s., č.ú. 1727209504/ 0600, variabilní symbol 10006, specifický symbol – rodné číslo pojištěnce. Zaslat jméno, příjmení, rodné číslo, název a číslo oddílu, potvrzení o zaplacení pojistného a adresu, na kterou má být kartička pojištěnce zaslána. Přihlašovat se lze i během roku, ale pojištění bude platit vždy od uhrazení pojistného (v celoroční výši) do 31. prosince. GE Capital Bank a.s., Vítězné nám. 2, Praha 6 1727209504/0600 variabilní symbol : 10006 specifický symbol : rod.číslo, u hros madných obj. – číslo oddílu

Pojistné: 890 Kč na rok Pojištění platí od 1. ledna do 31. prosince 2002. Postup při pojistné události: Pojištěný je povinen každé léčení v nemocnici nahlásit do 5 dnů společnosti CORIS, Sdružení 2, 14000 Praha 4 prostřednictvím nemocnice, která pacienta převzala.

ČHS, Atletická 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6 – Strahov tel./fax: 02–20513697, tel.: 02–33017347 e-mail: [email protected] http://www.horosvaz.cz

l Kruhy na cestách bratří Coubalů v údolí Roklice a Loubenského potoka jsou vyměněny! Montana vloni v srpnu uveřejnila informaci o silně poddimenzovaných kruzích osazených bratry Coubalovými při prvovýstupech v pískovcové oblasti Dubských skal. Krátce po zveřejnění varování se nám bratři ozvali a nabídli nápravu situace. Jako schůdný se ukázal způsob, kdy bratři zaplatí fixní (podotýkám, nikoliv „tržní“) cenu za výměnu každého prokazatelně vadného kruhu. Před letošní lezeckou sezónou nám to umožnilo vyměnit 7 kruhů na Rezavé stěně a jeden kruh na Hranolu v údolí Roklice a Loubenského potoka. Další kruhy budou brzo vyměněny v oblasti Vlhoště. Radek Mikuláš za VK pro Dubské skály l Survival mládeže „Brendy 2002“ V sobotu 21. září 2002 bude pořádat Yetti club Trutnov ve spolupráci s Českým horolezeckým svazem a Českou asociací extrémních sportů již čtvrtý ročník survivalu mládeže pořádaného v okolí Trutnova. Minulé ročníky se konaly v prostředí Jestřebích hor a Čížkových kamenů u Trutnova. Letošní ročník se pokoušíme přesunout pár kilometrů směrem na východ, do stejně malebné krajiny, ale místo zatím necháme utajené. Na odvážlivce, kteří se nebojí postavit na start, bude čekat jízda na horském kole podle mapy (cca 20 km), orientační běh (cca 3 km), bouldering, lezení (cca 4 cesty, III až VI. UIAA), slaňování, lanové lávky, sjezd na kánoi (cca 2 km, max. WW I)a další survivaloviny. Závodí se ve dvojicích v šesti kategoriích ve věku od 12 do 18 let, plus speciální kategorii pro starší, ve které mohou závodit rodiče s dětmi či skupiny. Rozdělení kategorií je následující: kategorie A: 90–89 (12–13 let) – bez rozdílu pohlaví kategorie B: 88–87 (14–15 let) – ve dvojicích chlapeckých, dívčích kategorie C: 86–84 (16–18 let) – ve dvojicích chlapeckých, dívčích kategorie S: – speciál, jakékoliv dvojice, skupiny. 41

Loňského ročníku, který byl současně i Mistrovstvím ČR v survivalu mládeže, se zúčastnilo přes 60 závodníků z řad dětí a mládeže z celé ČR. Podmínkou účasti v závodě je písemně potvrzený souhlas rodičů. Závodníci si, doufáme, odvezou nejen nezapomenutelné zážitky, ale i nové zkušenosti a dobrou náladu podobně jako v minulých ročnících. Ti nejlepší obdrží věcné hodnotné ceny, medaile a diplomy. Cílem je uspořádat nejen atraktivní a kvalitní závod, ale přinést úsměv do tváří těch zkušenějších, ale i těch nejmladších. Podrobnější informace získáte na adrese: Yetti club Trutnov, Komenského 399, 541 01 Trutnov nebo Martin Macek (tel.: 0439/ 811195, 0604/ 773815, 0439/ 813335), Lenka Mollingrová (tel. 0604/ 840489) l NEIDENTIFIKOVATELNÍ… se identifikovali Kriminalistická ústředna by jistě měla radost, kdyby se jí pachatelé sami přihlásili jako nám. Koncem května dorazila z Vrchlabí pohlednice a na ní stálo: „Ahoj! Přišla mi Montana Plus a v ní píšeš, že lezci na Kapelníka jsou neidentifikovatelní. Tak na prvním je Ivoš Wondráček (já) a jistič je Milan Novotný. Lezeno 27.5.1984. Pamatuju si, že nás někdo fotil ze stativu. Poznal jsem nás podle posezu Milana u kruhu a jeho montérek s laclem. Měj se! Čau! Ivoš“ Tak, a je po záhadě. Takže k díkům za pohled a za info (jen mne trochu vyděsil ten letopočet, „nějak“ nám to utíká!) připojuji omluvu fotomodelům za dosavadní neidentifikaci (tehdy se mi nechtělo řvát na lesy, abych zjistil „hů is hů“). Opravit si můžete v jarní M+ 2002 (s.24) i v popisku k přední straně průvodčíka HRUBOSKALSKO 2. díl (Kapelník, Čertova ruka, Přední Skalák, Maják, r.v. 1998), fotka je totiž stejná a činovníci na ní s největší pravděpodobností taky. Chroust l Zapomenutý hrob Vlasty Štáflové Spisovatelka Vlasta Štáflová byla zanícenou horolezkyní. Často lezla na písku Českého ráje, ale obzvlášť si zamilovala Vysoké Tatry. Zapsala se do jejich stěn – kdo 42

Sedáky jsou starší! Chtěl bych hezky začerstva (tedy jak to uzávěrkový rytmus dovoluje) doplnit některé informace v článku Dušana Janáka SEDÁKY v poslední Montaně Plus jaro–léto 2002. Hezky začerstva proto, aby tam uvedené prachem zapomnění nepokrylo předchozí historické vrstvy a souvislosti. Je škoda, aby se za počátek bralo to, co počátkem není. Pravda, některé počátky se dopátrat „skoro nedají“ nebo jen velmi těžko, ale v daném případě nepříliš dlouhé historie sedáků je to naštěstí jinak. Sedáky – v pokolení přímém předchůdci těch dnešních – jsou starší! Než se pokusíme vypátrat pradědečky současných sedáků a jejich tvůrce, bude rozumné ponořit se hlouběji, do historie přímého navazování. Nápad na první sedák totiž nespadnul jen tak z čistého nebe. Navazování přímo na lano nikdy nebývalo jednotné. Horolezci v nejstarších dobách preferovali navázání kolem pasu, s variantami uzel vpředu nebo vzadu, nebo dokonce na boku – ostatně jako na historické fotce, doprovázející zmíněný článek (lanový „úvazek“ se dal výhodně kolem pasu pootočit tak, aby si po něm stoupač nešlapal). Tento způsob převládal asi až do třicátých let minulého století, v některých regionech se udržel trvale až do „moderní doby“. Jinde mezitím dali přednost navazování kolem hrudníku s uzlem vpředu, občas s uzlem vzadu na zádech (! obzvlášť pěkný pohled byl na dotyčného při ujetí v rajbasu), s kšandičkami i bez. Že ani jedno ani druhé – kolem pasu či hrudníku – nebylo to pravé, to se ví. Zatímco Evropa od „svého“ upřednostňovaného přímého navázání „pod bradou“ později zabloudila do slepé uličky stejně nevhodných a nebezpečných „prsáků“ (prsních úvazů), v Americe šel vývoj jiným směrem. Nejvíce jej patrně ovlivnil Fritz Wiessner, který ze Saských pískovců emigroval do Nového světa ve dvacátých letech minulého století – i se svým zvykem prostého navazování kolem pasu. A jelikož to pro většinu lezoucích Amíků byl horolezecký Pán Bůh, již dříve užívané navázání kolem pasu tu bylo automaticky „potvrzeno“ jeho autoritou jako to „nej“. Po objevu nylonových popruhů po druhé světové válce, v počátcích zdolávání velkých stěn v Yosemitech i jinde, se někteří lezci pro úsporu

Troll Mark Five, patrně první sedák s přezkou (1979)

délky lana začali navazovat nepřímo – nejprve si kolem pasu několikrát omotali nylonový webbing a svázali jej „jakýmsi“ uzlem, a k takto vzniklému „úvazu“ teprve přivázali lano. Takovéto vázané „pasové úvazy“ najdeme např. ještě na výstižných kresbách od Sheridana Andersona v krásných učebnicích Royala Robbinse Basic Rockcraft a Advanced Rockcraft z let 1971 a 1973! Ovšem v příručce Technika zajišťování v horolezectví od Arnošta Černíka již z roku 1961 najdeme zmínku, že „Sovětští horolezci s úspěchem používají úvazkového opasku zhotoveného ze širokého popruhu a opatřeného přezkou. Karabinou s pojistkou se tento opasek spojuje nečastěji pomocí lodního uzlu s lanem…“ a je k tomu obrázek použití „opasku“ i jako sedáku. Doba dozrála v šedesátých letech, kdy se na horolezecké scéně začaly objevovat „první šité věci“. Prim v tom patrně hrála tehdy malá, leč čilá anglická firmička Troll,

když v letech 1964 a 1965 uvedla první úvazy Mark 1 a Mark 2 – ovšem jen pasové, zatím ne sedací. Až roku 1968 „to vše“ definitivně odstartoval Bill Forrest z Colorada, když zahájil výrobu prvního dvoudílného sedacího úvazu Swami Belt & Leg Loops. K opasku „prostě“ přidal nohavičky a bylo to, tzv. bederní sedák byl na světě! Jednoduchý, bez přezky, účelný a velice komfortní jak při zachycení pádu tak při visu. Forrestův úvaz získal vynikající reputaci v celém horolezeckém světě a stal se předlohou pro všechny následovníky, jejichž i ty „nej“ hi–tech sedákové kreace současnosti jsou (většinou) založeny na stejném principu. Tehdy však do Evropy princip Forrest pronikal poměrně pomalu. Jakousi konstrukční odbočkou byl Whillans Sit Harness firmy Troll, speciálně vyvinutý pro prvovýstup jižní stěnou Annapurny v roce 1970. Na rozdíl od Forresta byl jednodílný a opatřený přezkou. Dal se snadno obléci i když už stoupač byl „v plné polní“ a s mačkami na bagančatech – obhodit opasek kolem těla, hrábnout mezi nohy pro spojovací oko

Troll Whillans Sit Harness pomohl vylézt jižní stěnu Annapurny (1970)

Chvála Whillansu v prvním Chouinardově katalogu (1972) První skutečný sedák – Forrest Swami Belt & Leg Loops (1968)

Edelrid Libero II se přiblížil k dnešní módě (1980/1981)

jak a s č ím?

mix

mix a vše spojit přezkou bylo dílem okamžiku. Krom toho se Whillans vyznačoval bezkonkurenční volností pohybu (pokud nebyl v tahu), asi proto ve své době zvítězil na ledových stráních velehor. V padání do něj si však ne všichni pánové právě libovali, v tomto ohledu se s Forrestovým úvazem nemohl měřit. V historicky prvním Chouinardově katalogu z roku 1972 se však dočteme, že Whillans „na padání je lepší než pouhý opasek…“. Forrestův princip „opasek + nohavice“ zcela zvítězil až zhruba za desetiletí od svého uvedení, když se k němu přidali přední evropští výrobci (buď v licenci, nebo vlastními variantami). V roce 1979 se objevil Mark Five firmy Troll s přezkou (patrně první „přezkáč“) a vzhledem k příslovečně poctivé kvalitě se stal šlágrem řady následujících let. Na přelomu let 1979 a 1980 přibyl bezpřezkový úvaz Libero od lanové firmy Edelrid, o rok později následovaný přezkovým modelem Libero II – a ten již hodně připomíná sedáky dneška. V předsametových dobách, kdy u nás byla absolutní matrošová bída, téměř vše potřebné (snad až na lano) se kutilo doma. Nejinak tomu bylo se sedáky, které se kopírovaly podle origošů, jimiž se pyšnilo nemnoho šťastlivců obdařených výjezdní doložkou a portmonkou od tetičky. Všelijaké „nebederní á la paragánské“ hrůzy se u nás kutily již před půlkou sedmdesátých let, první „samorobo“ kopie Forresta se objevovaly již okolo let 1978–1979, tedy v době najetí komerční výroby v Evropě. Pro pomoc „samošijcům“ jsme otiskli detailní třístránkový přehled sedáků v bulletinu HORY č. 15 r. 1981. Odmyslíme-li domácí jehlu a nit, zas tak pozadu našinec „kopírák“ nebyl. P.S.: Tento sloupek si nečiní nárok na historickou úplnost, pátrá jen po počátcích bederních (jinak tzv. sportovních) sedáků. Úvazy na způsob paragánských postrojů jsou starší. Vladimír Procházka Sovětský „úvazkový opasek“ z Černíkovy příručky (1961)

Navazování – věčná otázka! I tímto příspěvkem se vracím k poslední Montaně Plus jaro–léto 2002. Tentokrát „navazuji na Navazování“ od Radka „Zobana“ Lienertha. Nehodlám teď polemizovat, zda ten či onen z popsaných způsobů je lepší či horší, zda jej použít či nepoužít a proč – ať si každý vybere, papíru o tom už bylo popsáno dost a času nad tím stráveno ještě víc. Jen poznámku ke všem obrázkům: kvůli názoru by nepochybně bylo lepší nakreslit správný pojistný uzlík správným způsobem na správné místo – zvolené zobrazení konce lana vyhnutého kamsi do prostoru s popisem „konec + pojistka“ úplnému laikovi neřekne o co jde (snad že 10 A?), zasvěcenější sice už ví, že pojistkou se uzlík rozumí, ale kresba svádí k jeho uvázání jen na onom červeném (obr. 1, 4, 5) či zeleném (obr. 2, 3) konci bez ovinu sousedního pramenu lana – a to je blbě! Aniž bych se chtěl pasovat do role „nekritického doživotního obhájce Dračí smyčky“ alias „Dračkového ombudsmana“ nemohu jinak, než zareagovat na nesmysly v bodech 4) a 5). V bodu 4) je nepravdivé tvrzení o „povolení kopírovací smyčky sedáku“, po němž nebezpečně zabírá pouze prsák. Takže, zbytečné strašení dítek: při správném uvázání, správném vyladění délek spojení Dračka–prsák Dračka–sedák, správném utažení a zajištění pojistným uzlem k žádnému povolování „za provozu“ nedochází! Nic takového není zdokumentováno ani statisticky – a to se tento způsob používá ve světě i u nás (jak kde) okolo dvaceti let! Samozřejmě že při nesprávném vyladění délek spojení k průseru dojít může (stejně jako u všech jiných nesprávně dělaných věcí) – je-li sedák moc „nadlouho“, je to jakoby v systému žádný nebyl a visatec v prsáku moc nevydrží, případně zahyne. To jsme mluvili jen o vyladění délek – pokud uvážeme „kopírovací smyčku“ chybně, nedochází při zatížení k povolování spojení Dračka– sedák ale naopak se začne zkracovat spojení Dračka–prsák, visatci se začne blbě dýchat (až přestane dýchat úplně?)! Tuto závadu chybného uvázání před dvěma lety záslužně odhalili nám již známí Tomáš Kublák a jeho Šakali – a proto jsme v Montaně 5/2000 na str. 28–29 přinesli podrobný rozbor a detailnější (než kdykoli dříve) rozfázování správného vázání.

V bodu 5) je další nesmysl ve větách „Prsák byl často pokládán za důležitější a proto vázaný jako první. Dnes však plní pouze stabilizační funkci….“. No tak to tedy ne! Jakmile se přišlo na zhoubnost visu v prsáku, rozhodně nebyl pokládán za důležitější a vše směřovalo ke komplexnímu pojetí systému prsák– sedák (samo, dokud se nepoužívalo nic jiného prsák byl tím jediným podstatným). Jako jeden z tvůrců jsem byl u toho, když se na přelomu let 1983–1984 rodil Metodický list Bezpečnostní komise ČSHS „Používání horolezeckých úvazů“ (otištěný navíc v bulletinu HORY č. 17 r. 1984) – tak o tom vím své. Dlouhé spojení uzel–sedák jsme už tehdy označili symbolem smrtihlava! Ještě další nesmysl je v oné první větě: „Prsák byl často pokládán za důležitější a proto vázaný jako první.“ Z hlediska zachycení pádu a visu je absolutně jedno, co bylo a je vázáno jako první! „Jen“ to vše musí být uvázáno správně – a správně délkově vyladěno (jako při ladění „váhy“ papírového draka, aby pěkně nad strništi létal a nebořil se do oranice). To „nejlepší“ (?) nakonec. Na obr. 4 a 5 si povšimněte rozporu v počátku a následném vedení „kopírované smyčky“. Na obr. 4 motouz přicházející od sedáku chybně vniká pod „rybník“ základní Dračky (podle odhalení Šakalů se pak začne stahovat prsák, viz M 5/2000 s. 28– 29), a naopak na obr. 5 „kopírák“ správně vniká nad „rybník“ základní Dračky. Ještě něco. Není pravda, že testy nebylo statisticky prokázáno větší či menší snížení pevnosti lana tím nebo oním uzlem. Údaje se však různí a rozdíly procentuálně nejsou až tak podstatné. Varující by ale měl být fakt, že některá moderní odlehčená „jednoduchá“ lana při pádových zkouškách mají tendenci praskat právě v uzlu! (viz M+ jaro–léto 2001 „Lehká, tenká a…“ plus M+ jaro–léto 2002 „Opravna omylů“ s. 34–35), což byl dříve fenomén téměř neznámý. Co k tomu dodat? Škoda zapomínat na osvědčené tradice a „zadělávat“ na nové průsery. Vyznání závěrem: v poslední době mám občas pocit, že si mnozí myslí, že „bojuji proti všem“. Nesmysl, není tomu tak. Nejde o to „zvítězit“ nebo ukázat „kdo má svatou pravdu“. Ale máme-li na mysli zdraví a životy horo&lezeckých „soukmenovců“, měli bychom je informovat o všech známých číhajících záludnostech. A o to se právě snažím. Vladimír Procházka

by neznal parádní „Štáflovky“ na Volovku (prvovýstup s K. Čabelkou a J. Šabatou 9. 7. 1935). Její manžel Otakar Štáfl byl význačným malířem a ilustrátorem, jeho akvarely Vysokých Tater jsou nedostižné. Vedle obrazů po sobě zanechal ještě jedno dílo, kterého si váží všichni milovníci Tater – symbolický cintorín pod Ostrvou poblíž Popradského plesa. Nápad na jeho zřízení se zrodil ve Štáflově hlavě, on udělal první skicy a nakonec celý projekt, vyhledal místo a spolu s Aloizem Lutonským, jedním ze zakladatelů JAMESu, a dalšími pomocníky cintorín těsně před začátkem II. světové války vybudoval. Manželům Štáflovým se Tatry staly druhým domovem, ale když přišla válka a vznik Slobodného slovenského štátu, byli nuceni vrátit se domů do Prahy. A když už se oba těšili na brzký návrat do milovaných Tater, 14. února 1945 jim přinesla smrt zbloudilá americká bomba, která zasáhla Štáflův atelier na Vinohradech… Svět je malý. Manžele Štáflovy dobře znal Beďa Oždian, s nímž jsme se o půl století později seznámili díky jeho výtečným vklíněncům Bosfér a Duo (pamatujete? M 2/96). Beďa jako kluk bydlel nedaleko a když to u Štáflových bouchlo, běžel se na tu zkázu podívat. Roky ubíhaly a vše začal pokrývat prach zapomnění. Beďa Oždian však neúnavně pátral, kde jsou oba manželé pohřbeni. Hrob akademického malíře Otakara Štáfla se mu nalézt nepodařilo, v rodinném hrobě v rodném Havlíčkově Brodu pochován není. Po dlouhém a složitém pátrání však Beďa Oždian objevil místo posledního odpočinku Vlasty Štáflové. Ta je pochována na pražských Olšanech v hrobě svých rodičů, MUDr. Františka Košky (19. 2. 1864 – 8. 12. 1939) a Milady Koškové (14. 10. 1878 – 4. 12. 1965). Ve jmenném rejstříku Olšanských hřbitovů je dívčí jméno Vlasty Štáflové zapsáno chybně a tak to dalo dost práce a detektivního umu, než Beďa hrob našel. Je zapomenutý a zjevně neudržovaný… Pro případ, že byste se tam chtěli podívat a třeba položit kytičku, zde jsou potřebné informace. Podle hřbitovního „popisného“ systému je „adresa“ hrobu: Hřbitov VIII – sekce 12 – hrob 440. Zkrácený zápis VIII–12–440. Čís43

mix la hrobů jsou však často špatně vidět a někdy i chybí, proto hledání není snadné. Nejlépe je od hlavní brány dojít úhlopříčně doprava až do severovýchodního kouta Olšanských hřbitovů. Kout je tvořen jednou zdí přilehlou k ulici Želivského, a druhou, za níž je vidět budova Telecomu. Do kouta si stoupněte tak, aby Želivského zůstala za zády. Pak se vydejte po hlavní cestě, rovnoběžné se zdí k Telecomu přivrácené. Z této hlavní cesty doleva odbočují stezky mezi hroby. Asi tak na třetí odbočce (to jsem nepočítal, odhaduji) proti sobě vidíme 1. hrob se jménem Anna Poláková. V téže řadě je upravený 9. hrob s výrazným nápisem Rodina Tajčmanova a Čmokova. Sousední 10. hrob je zanedbaný a silně zarostlý šťavnatým břečťanem (kytkologové mne snad nezabijou, pokud se pletu). Ten patří rodičům Koškovým. Teprve po odhrnutí pozemního břečťanu spatříme malou desku Vlasty Štáflové… Pro majitele GPS jsem zaměřil souřadnice hrobu (Map Datum WGS 84, formát souřadnic dd mm ss,ss): N 50 04 55,44 – E 14 28 11,25. Chroust l V květnu byla v Rytířském sále hradu Houska, instalovaná členy místní vrcholové komise výstava shrnující bezmála stoletý vývoj pískovcového horolezectví v oblasti Dubských skal, tedy širokého okolí města Dubé vzdáleného od Housky asi 10 km. Z hradu můžeme velkou část území Dubských skal přehlédnout. Výstava ukazuje pět hlavních vývojových fází lezení v Dubských skalách, tyto jsou ovšem do značné míry podobné vývoji v jiných pískovcových oblastech. Celkově jsou Dubské skály méně navštěvované než například Labské pískovce nebo Skalák v Českém ráji, ale činností několika generací lezců vzniklo i tady velké množství výstupových cest všech obtížností. Iniciátoři výstavy se rozhodli představit staré i novější fotografie, lezecký materiál a další dokumenty. Výstava by se mohla v dalších letech postupně rozšířit, proto prosíme, pokud máte zajímavé materiály třeba i z jiných pískovcových oblastí, kontaktujte nás. Radek Mikuláš za VK pro Dubské skály 44

knihy & cd ÖTZTALER ALPEN

kýbl

Alpenvereinsführer Populární systematické „zelené“ průvodce mnichovského nakladatelství Bergverlag Rudolf Rother,

DACHSTEIN–TAUERN 3D CD–ROM

Sedím na Křižáku,

Wandern + Freizeit Multimediální cédéčko nové generace z nakladatelství Freytag

zpracované podle směrnic UIAA, již šest let vycházejí ve dvou zřetelně oddělených řadách, alpin a extrem. Alpin pro horské turisty a horolezce popisuje všechny vrcholy oblasti, všechny používané turistické stezky a horolezecké výstupy většinou nepřesahující obtížnost II, ale objevují se tu i „trojky“ (stupeň IV spíše výjimečně). Řada extrem určená horolezcům a „sportovním“ lezcům zahrnuje výstupy těžší. Proto jsou zcela vypuštěny vrcholy, na něž nevede nic nad III, a všeobecné informace jsou redukovány jen na nejpodstatnější minimum. V extremu však zase bývají informace o skalkách a dalších možnostech lezení v oblasti. Na obálce nového zcela přepracovaného aktualizovaného vydání Ötztaler Alpen od Waltera Kliera však nenajdeme ani označení alpin, ani extrem. Vzhledem k relativně malému množství výstupů od IV. stupně výše totiž bylo do nového průvodce po „Ötztalkách“ zahrnuto úplně všechno, vešlo se „to“ na 476 stran. Jinak se od ostatních „zelených“ neliší. Na předsádkách najdeme přehledné barevné mapky 1:400.000 od f&b, (části severně a jižně od A–I hranice), uvnitř vedle typograficky vzorně uspořádaného textu pak ještě přes čtyřicítku černobílých fotografií s vyznačenými cestami a pár schematických nákresů výstupů. Je dobře, že se jedna z nejoblíbenějších oblastí Východních Alp dočkala už nějakou dobu netrpělivě očekávaného nového zpracování. Toto již 13. nejčerstvější vydání bylo dokončeno na podzim 2001 a vyšlo v květnu 2002. Průvodce kapesního formátu 167 x 121 mm v měkkých plastových deskách a s velmi kvalitní šitou vazbou (žádný salát po pár otevřeních!) stojí 22,90 euro (v Německu – jinde se cena může lišit). Vladimír Procházka

& Berndt je nevšední pozvánkou a všestranným průvodcem po čtyřiceti nejkrásnějších túrách regionu, od vycházkových pro rodinky až po vysokoturistické a ferraty. Podrobné popisy s mnoha zajímavými tipy jsou doprovázeny parádními fotografiemi a kupou doprovodného čtiva o všem, co by vandrujícího návštěvníka mohlo a mělo zajímat. Podstanou část představují velmi přehledné zoomovatelné mapy f&b různých měřítek a především něco, co do nedávna patřilo do říše snů a fantazie: plasticky trojrozměrně působící satelitní snímky a mapy se simulací průletu nad terénem, kouzelné animované vykreslení zvolené trasy do snímku a její automatické „prokopírování“ do podložené digitální mapy, pouhým kliknutím myši zobrazené (a naopak schované) nejdůležitější body túry, chaty, názvy kopců, jezer a dědin. Těžko si představit něco názornějšího a zároveň přehlednějšího, necháme si zobrazené jen to, co chceme, nehledáme ve změti. A vše si pochopitelně lze vytisknout. Dobrou zprávou pro majitele GPS Garmin je to, že CD je s nimi kompatibilní, zvolené trasy lze z PC několika kliknutími hlodavce vyexportovat do přístroje a v terénu se jím nechat navigovat. Při dodržení jen minimálních požadavků na PC (Pentium II/ 300, 32 MB RAM, CD–ROM 12x, Windows 98 nebo NT 4.0) je to ovšem loudačka, novému CD svědčí svižnější škatule (doporuč. Pent. III/500, 128 MB RAM, CD–ROM 32x, Windows 98 nebo 2000). O nárocích na HDD se nic nepíše, nic se totiž do PC neinstaluje a CD se po vložení do mechaniky samo spustí. Na to, kolik toho cédéčko f&b Dachstein–Tauern obsahuje a umí a kolik radosti přinese, není drahé – bez desetníku 30 EUR. Vladimír Procházka

dobírám dalšího človíčka ze „skalního autobusu“, a protože cesta neklade moc velký odpor, mám čas na lelkování a pozorování okolí. Na protějším vršku sedí dva chlapíci a vzduchem poletují úvahy o tom, jak ti mladí koukají na písek s pusou dokořán. Drsné lezení, sporé jištění. Žádná Paklenica, žádná Jura, žádná překližka. Právě dobírají prvního pašáka. Na šátku lebky, na zadku pytlík a už se práší za kočárem. Na můj opatrný dotaz, zda je to jako nutné, když ta cesta je za pět, začnou vzduchem poletovat blíže neurčitelná slova. Ach jo. Po zdárném výkonu všichni mladí slaní a staří jim hodí lano do údolí. Historie se opakuje. Jenom cesta je těžší. Tentokrát za VIIb. Už neříkám nic. K ničemu to stejně nevede. Snad jenom silou vedený čin by tu měl naději na úspěch. Na to ale nemám. Polknu hořkost a raděj se dívám na děvče, které právě dobírám. Leze cestu asi tak za šest, nemá toho zatím moc nalezeno, ale stoupá vzhůru. Bez maglajzu, s trochou strachu a s velkým odhodláním. Dva velké kontrasty, dva rozdílné způsoby výchovy. Samozřejmě, nic se neděje. Skály budou stát dál, dál si budeme dělat co chceme, dál budeme jezdit za svým dobrodružstvím. Maglajz, seshora, zezdola, umělé chyty. Che, koho to zajímá. Nemá přece cenu si zatěžovat mysl nějakou malicherností. Takhle to půjde pořád dál, buď se přizpůsobíš, nebo budeš platit za pitomce. Děkuju. Děkuju všem pitomcům, kteří mě vedli při mých začátcích, děkuju všem pitomcům, kteří mě naučili úctě k té vousaté, mechem porostlé klasice, děkuju všem těm, co zaspali dobu a učili mě slušnému chování. Rád u těch pitomců zůstanu. Nechci stavět pranýře, nechci si dělat patent na rozum. Rozhodně nejsem dokonalý kus. Jenom bych si přál, abychom se alespoň občas zastavili a zapřemýšleli. To, že se v pětce budu v několika detailech chovat ja-

ko někdo jiný, desítce, přece neznamená, že v celkovém pohledu budu lepší lezec. Nemyslíte? Petr Mundil

Setkávání s minulostí Třeba někdy v osmadevadesátém – chandra mě zavedla do Žehrova, kde jsem byl naposledy asi v době, kdy jsem se učil číst a psát. Listuji si takhle v jedné vrcholovce a jen tak tři, čtyři stránky zpět narazím na zápis svých rodičů, Pavla „Kořaly“ Hybnera a Slávka Wágnera. A tak si s knížkou v ruce najednou uvědomuji, že už je to víc jak dvacet let, co Slávek odešel do kopců tam někde nahoře a skoro deset, co za ním odešel i táta. A třeba trochu veseleji – z letoška. Pár metrů mírně solivou a lámavou stěnkou ve spáře stejného charakteru. To je ovšem zraku náhodně a řídce se zde pohybujícího pískomila ukryto vrstvou pavučin a jehličí zvolna se měnící ve vertikální ornici. A nad ní by měl být kruh.

A jelikož s sebou výjimečně mám tentokrát i spolulezkyni, budu si moci zase vychutnat pocit lezení s lanem jinde než v „panence“ na zádech (eventuálně při šacování se u slaňáku zjistit, že jsem ho zapomněl dole). A už stojím na polici a tajím dech v posvátné úctě, tváří v tvář relikvii evokující do-

by bosých bohatýrů s konopným lanem hrdě obtáčejícím hruď. Když jsem se poněkud osmělil, jal jsem se vyzkoušet její pevnost (foto přiloženo) a cvakl na ni expresku a posléze i lano. Nade mnou vysolený převísek a rajbasový výlez na vršek. Variantu dobrovolného návratu jsem zamítl. Pokus o slezení by asi průměrného pískomila změnil záhy v mravkolva – to je to zvířátko, co dělá pod skalami v písku trychtýře. Při pokusu o slanění by mně asi zmiňovaná starožitnost navíc i vyrazila zuby. Tedy omotal jsem smycí mírně vyšeptalý dřík (hned vypadal lépe) a hurá vzhůru. Napoprvé jsem se musel vrátit, měl jsem moc otevřené oči a nadrolil si do nich něco místního materiálu. Ani má důvěra k jištění ještě nebyla na potřebné úrovni. Když jsem ale viděl, že stále pod váhou expresky a dvou karabin (které už též něco pamatují, a nejsou to žádné odlehčené hi–tech dráty) drží, dodalo mi to morálu a povedlo se. Zvláště, když jsem si důrazně zopakoval, že stejně jinam nemůžu. Slaňák už byl v lepším stavu, leč spolulezkyně se zasekla. Zřejmě to bylo mým váhavějším a nesouvislým postupem doplněným v horní partii poněkud drsnějším verbálním projevem. Nic nepomohla ani těžká romantika, když silný vítr přinesl okvětní lístky třešní, které touhle dobou kolem Valečova kvetou, a nám se teď sypaly na hlavu z korun borovic. Nepomohlo ani ujištění, že nahoře není vyndávací slaňák jako na „Čarodějce“, kde jsem slanění montoval do koruny vedle rostoucího mohutného dubu. P.S.: Druhá část není myšlena v žádném případě jako výtka k činnosti tamního správce oblasti. I tohle pro mě patří k lezení, zvláště v zapadlejších oblastech. Že by to muselo být všude, to zase ne. Stejně tak bych se nerad dožil, aby bylo všude vynýtováno na rozpažení rukou pro zvýšení bezpečnosti, tu by si měl každý nosit v sobě. Petr Kořínek

Sex = lezení, souložení = soulanění Ano, sex a lezení, tyto tolik populární kratochvíle se řídí totožnými pravidly. To, co řekneme o sexu, můžeme říci o lezení a naopak. Zde je důkaz: Obě činnosti provádíme nejčastěji ve dvojici. Zde je první a také poslední odchylka. Zatímco v sexu převažuje heterosexuální model, v lezení soulaní homolanní dvojice častěji. Zřejmě je to pozůstatek z dob homosexualitě nepřejících, kdy si muži takto kompenzovali své potřeby. Ale málokterý homolanuál nezkusil partnerky ženy na laně. A i já, bytostný heterolanec, mám nejednu (a milou) zkušenost s muži! Byť jen na laně, do lože je netahám. Dnes již můžeme veřejně přiznat, že nejeden a nejedna se uspokojují ve skupinách, ve třech, čtyřech. Ten vpředu, ten vzadu, ten tam, ta onde dosahují společně vrcholu. Ano, je to dnes už legitimní a za perverzní označujeme jen masové, tj. expediční akce. Na druhém pólu stojí sólo. Ať již z důvodu nedostatku partnera, či jako program. Oproti dřívějším názorům toto, rozumně prováděno, zdraví neškodí! V sexu a lezení se také často řeší užívání technických pomůcek. Jejich obstarání není problém. V každé zapadlé vísce najdeme sex–shop i HrUzně DrahY obchod s potřebami lezacími. A opět v obém: pouze jako železná zásoba pro případ selhání! Jinak spoléhejme na svoji šikovnost a dokonalou souhru všech údů. Úspěch bez pomůcek je hodnotnější a i radostnější! Problémem zůstávají nakažlivé nemoci. V lezení je to zejména AADS syndrom ztráty adheze. Můžeme se nakazit na promiskuitních, s prominutím „ojetých a ošoupaných“ skalách a na sněhu a ledu. Tam zvláště postižený jedinec bleskurychle nakazí celou

skupinu i s fatálními následky. Další nemocí je „náhlé vymizení inteligence“, lidově zblbnutí. Postižený se zapomene navázat, připnout osmu k sedáku, apod. I tato nemoc je nakažlivá, byť ne tak dramaticky jako AADS. Je ovšem pravda, že u některých lezců se ani úplná ztráta inteligence jako velká změna neprojeví. Ano! Pro sex a lezení vystačíme se stejnými frázemi. Poslechněte si dialog takové lezecké dvojice. Hoch: „Tak já jdu na to! Jseš připravená?“ Dívka: „Jo!… Co tam furt děláš?“ H: „Hele, nestarej se a radši drž!“ D: „Vono ti to vypadlo.“ H: „Nestarej se a povol.“ D: „Říkáš drž.“ H: „No drž, ale povol. … Já končím!?“ D: „Bojuj!! Nevzdávej!!!“ H: „Končím!“ D: „Bojuj! Ještě kousek!“ H: „Hurá! Dokázal jsem to!!!“ D: „To je celý … já myslela … že až … no tak fajn…hmm.“ Propojení sexu a lezení je nejzřejmější při delších lozenicích, kdy na nástupu, vrcholovém plato i na štandech přechází často samovolně jedno v druhé (pozorováno, pravda, zatím jen u smíšených dvojic). A také religionistický aspekt. Ano. Sekta Nositelů Pytlíka! Tato velmi rozšířená sekta nosí neustále na skalách symbolický „pytlík“ (symbol muže) opatřený otvorem a dutinou (symbol ženy) a naplněný posvátným séměm – bílým práškem, který, jak věří, přináší potřísněnci magické levitační schopnosti. Závěrem vám přeji hodně lezeckých a sexuálních úspěchů. Pamatujte na zásadu: klást si cíle úměrné schopnostem. I mně se stalo, že jsem přecenil své síly a odcházel poražen a s hlavami svěšenými, zahanben, zkrušen. Tak pozor! Jeník A. Puš 45

galerie

Grosses Mühlsturzhorn (2.234 m) Jižní stěna Převýšení: 550 m

Charakteristika Rozsáhlé Berchtesgadenské Alpy zahrnují celkem 9 horských skupin na nejjihovýchodnějším cípu Německa a částečně také v Rakousku. Jsou ohraničeny řekami Saalach a Salzach, jezerem Zellersee, severoalpským podhůřím a údolím Reichenhallu. Jedná se o horské celky: Untersberg, Lattengebirge, Reiteralpe, Hochkaltergebirge, Watzmannstock, Göllstock, Hagengebirge, Steinernes Meer a Hochkönigstock s nejvyšším vrcholem celého pohoří, 2.941 m vysokým Hochkönigem (viz Severní vápencové Alpy 1, Jiří Novák, Montana, 2001). Pohoří je tvořeno dvěma základními horninami – ve spodních částech velmi lámavým dolomitem (tzv. Ramsaudolomit), který je ve značné části překryt až 1.000 m mocnou vrstvou šedě zbarveného pevného vápence dachsteinského typu. Grosses Mühlsturzhorn je nádherný, na jih prudkými stěnami spadající vrchol, výrazně převyšující údolí říčky Klausbach. Již v třicátých letech 20. století se jižní stěna zapsala výrazně do horolezecké historie, a to díky obtížnému prvovýstupu dvojice Kurz - Hinterstoißer „Přímou jižní hranou“. Po léta se těšil oblibě také vrchol Kleines Mühlsturzhorn a jeho jižní stěna. Po zřícení obrovské části horního úseku stěny, je tato v současné době nelezitelná. Východiska Z parkoviště u jezera Hintersee (789 m) poblíž Ramsau, po široké cestě k informačnímu středisku národního parku, cca 1 hod. Po pár metrech doprava po prudce stoupající pěšině Schaflsteig vzhůru až pod stěnu, po suti k nástupům, další 1,5 hod. Výstupové cesty a) Cesta „Renateweg“ W. Schertle, W. Selbach, 1978, až k vrcholu 1. pilíře, byla cesta prostoupena již dříve neznámými lezci. Obtížnost: několik úseků V– až V+, řada míst IV až IV+, vybavení vklíněnci a smyčkami, 12 lanových délek, 450 m převýšení, 3 až 4 hod. Krásný výstup ve spárách a koutech, pevná skála. b) Jižní pilíř H. Krafft, H. Brandner, 1973, první pilíř byl částečně po jiné trase prostoupen v r. 1972 dvojicí P. Scholz, J. Vogt. Obtížnost: často V+, převážně IV až V, 500 m převýšení, 4 až 5 hod. Zajímavá cesta vedoucí komíny, spárami a kouty, pevná skála. 46

c) Jižní komín Bechtold, Merkl, Müllritter, 1926 Obtížnost: V, řada úseků lehčích, 500 m, 3 hod. Po počátečním strmém žlabu vede cesta sérií komínů až do vrcholové části, řada lezecky zajímavých míst. d) Jižní kout Lobenhoffer, Hollerieth, Rausch, Wimmer, 1948 Obtížnost: místy VI+, 6 m A1, často VI–, převážně V až V+, cesta je kvalitně zajištěna skobami, 10 lanových délek, 250 m, 3 až 5 hod. Zajímavá cesta v plotnách a spárách s poněkud komplikovanou linií výstupu ve spodní části, s výjimkou posledních metrů spodního koutu (lámavá skála, vlhkost), převažuje pevná skála.

e) Přímý Jižní kout R. Bülter, K. Stör, 1971 Obtížnost: 1 místo VII–, několik míst VI+ (VI/ A2), cesta je kvalitně vyskobovaná, 250 m, 5 hod. Krásný výstup s logickou linií v plotnách a zářezech, v současné době je podstatně více lezena tato „nástupová“ varianta, než původní trasa Jižního koutu. f) Gnadenlos M. Hallinger, R. Brandner, G. Horn, 1986 Obtížnost: místy VII–, převážně IV a IV+, vzhledem k malé možnosti skobování je v cestě minimum stálých skob, k zajištění je potřebné vybavení především stoppery včetně mikrovelikostí, 250 m, 5 hod. Cesta je vhodná pouze pro lezce, kteří si jsou jisti v úsecích VII. stupně bez zajištění borháky, nádherné lezení plotnami v nejkompaktnější části jižní stěny.

g) Přímá J stěna Schertle, Werner, 1964 Obtížnost: jeden úsek VII+ (A1), často VI až VII–, cesta je kvalitně zajištěna, k dojištění několik skob a menší friendy, převýšení 300 m, 5 až 6 hod. Obtížný, ale krásný výstup v plotnách a spárách, pevná skála. Závěrečná část s „vyboulením“ bývá po dešti delší dobu vlhká. h) Přímá J hrana T. Kurz, A. Hinterstoißer, 1936 Obtížnost: jeden úsek VIII– (VI–, A1), resp. varianta VII+, 2 místa VI+, často V+ až VI–, cesta je kvalitně zajištěna stálými skobami, 350 m, 5 až 7 hod. Velkolepá klasická cesta ve strmém terénu v pevné skále – je často lezena. Prvovýstupci

realizovali tuto cestu těsně před odjezdem k S stěně Eigeru, kde zahynuli. Dlouho patřila k nejtěžším cestám v Berchtesgadenských Alpách.

Oblíbená klasická cesta všech typů lezení, některé úseky po dešti dlouho vysychají, pevná skála.

i) Cesta „Südkurve“ W. Palzer, A. Pfnür, 1986 Obtížnost: 1 místo VII (VI–, A0), vícekrát VI+, převážně V+ až VI–, částečné vyskobování, vlastní jisticí prostředky nutné, 350 m, 5 až 6 hod. Zajímavá cesta v pevné skále, místy možnost přechodu na lehčí „starou“ jižní hranu.

k) Nová jižní stěna R. Koller, St. Maltan, 1983 Obtížnost: 1 úsek VI–, 1 délka A0/A1, často V+, cesta částečně zajištěna, k dalšímu jištění skoby a sada vklíněnců, 350 m, 5 až 6 hod. Lezení ve spárách a po plotnách s převážně pevnou skálou. Cesta není moc často lezena.

j) Jižní hrana, stará cesta Huber, Mittlerer, 1930 Obtížnost: 1 úsek VII– (V, A0), místy V+ až VI (V, A0), převážně IV až V+, kvalitně zajištěno, 350 m, 4 až 6 hod.

Sestup Slaňováním „Jižním komínem“ připravenou slaňovací trasou k úpatí stěny, řada slanění 40 m délky, místy II a I. Jiří Novák

47

a jdi...

Mixová cesta

O tom, že se leze

Pokud se vydáte

Musashi (M12), Cineplax Cave, Kanada, se v červnu dočkala třetího a čtvrtého přelezu. V cestě uspěli málo známý Aljaz Anderle (Slovinsko) a Ben Firth (Kanada), oba lezli bez poutek na cepínech. Prvním (a dvojnásobným) pokořitelem cesty, v níž v letošní zimní sezóně ztroskotali takoví jako Jasper, Dulac či Nelson, byl Will Gadd, který cestu vylezl nejprve s poutky a poté i bez nich. Hned vedle Musashi je o něco lehčí projekt Granta Meekingse a Davea Thomsona Rocky Mountain Horror Show (M11).

nejenom v Evropě či Severní Americe, by mohl vyprávět Daniel Cocada z Ria de Janeiro, který přelezl cestu Masa Crítica 8c, pravděpodobně nejtěžší cestu v Brazílii.

z Paříže jižním směrem, asi po dvou stovkách kilometrů dorazíte do Le Saussois. Vzhledem k tomu, že se jedná o nejbližší skalní oblast, kde mohou muži a ženy od Eifelovky provozovat lezení s lanem, je celkem logické, že právě zde padlo několik milníků

@

Sestrám Lucii a Silvii Rajfovým (Triop Zlín) se letos poprvé podařilo přelézt cesty obtížnosti 7c. Lucie na jaře v Ospu vylezla PP Matamoros a obě začátkem července v Arcu–Massone přelezly cesty Abissi a Shaved Beaver. Silva se tak asi ve svých 12 letech stala nejmladší lezkyní u nás, která něco podobného dokázala. S.R.

Vzduch se ochladil a ve Višňovém to vřelo Leadery posledního červnového víkendu ve Višňovém se stali Martin Fojtík a Tufi Tefelner, propagátoři týmu Los Brňos. V sobotu Martin nádherně vylezl Kumm Ombo 10 a v neděli se doslova prošel ve Skale 10. Fojtík: „Kumm Ombo je nádherná cesta, asi nejkrásnější lezení ve Višňovém. Už jsem ji málem vylezl minule, ale začátek a konec byl mokrý. Proto jsem si myslel, že ji teď dám hned na pohodu, ale ještě dvakrát jsem spadl na oblině, a teprve potřetí to šlo. Kumm Ombo byla povinnost, už jsem to měl dobře nazkoušené, ale ve Skale se mi konečně podařil rychlejší přelez. Nazkoušel jsem ji minulý zájezd s Davidem Mazákem. Vyměnil jsem měkké Lasery ,kummombovky’ za tvrdé Lasery na lišty do ploten a vyšlo to. Ten víkend byly ideální podmínky, takové ve Višňovém ani nepamatuji. Chyty měly ideální tření.“ (Zuzka Bušfyová vylezla v tu dobu v Súlově Nový Zákon.) 48

@ Dave Graham

@

ko 8B boulder. Doposud jediným opakováním byl přelez Brice Lefevra, který navrhl snížit klasifikaci na 8c+/9a. O další opakování se v listopadu loňského roku pokusil Rosťa Štefánek (HUDY Sport). Sice neuspěl, výsledkem jeho tehdejší cesty do Francie byla „jen“ dvě 8c – „Apostrophe“ a „Insoumission“. Tento rok na jaRosťa Štefánek, Festin de pierres 8c+/9a

opět na scéně. Říká, že zraněný prst stále bolí, ale už snese zátěž. V poslední době otevřel po šesti pokusech The Foůn, 8c+, (Boki). Tuto čtyřicetimetrovou cestu si Graham hodně cení a dodává, že jeho projekt nabízí fantastické převislé lezení. O posledních Grahamových úspěších jen telegraficky: Druhý přelez L‚appel de la foret, 8c+, na šest pokusů. Lonely Low Lifestyles, 8B+, v Sustenass „Brilantní a těžký problém, který mě stál hodinu času vyčerpávající námahy, než jsem jej přelezl.“ Voigas, 8B, Magic Wood. Aisha, 8a+, on sight, 40 metrů a 24 pohybů (!) Decadencia, 8a+, flash.

Tufi už měl Kumm Ombo vylezeno vloni a v jeho hledáčku se od loňska objevovala cesta Haremheb 10/10+. Loni mu klíčový bouldr ještě nešel, na jaře si s ním už věděl rady a nyní šlo všechno až překvapivě hladce. 4. přelez. Už v prvním ostrém pokusu toho dne v sobotu se zamotal v plotně nad střechou, ale podruhé už nezaváhal. Poslední červnovou neděli útočil na druhý přelez spojení Makarón 10 Ďura Repčíka, ale síly už mu došly. Tufi: „Závěrečné pokusy už vždycky zkreslují pohled na obtížnost, ale Haremheb je jistě výrazně někde jinde než Kumm Ombo. Teď zkoušíme s Fojťasem taky Bu Bu Bu 10/10+ v Krasu a tu obtížnost srovnáváme. Haremheb je bezpochyby ,ťažké’ 8b, jestli to zasahuje k 8b+, to neřeším… Kumm Ombo je lehčí, lezitelné 8b, naopak Bu Bu Bu půjde spíš k tomu 8b+. Makarón se mi zdá možná tak těžký jako Haremheb, nevím, už jsem byl unavený. Haremheb je ještě stále technický, můžeš si odpočinout, ale v Makarónu se nezastavíš.“ RT

francouzského lezení. V roce 1978 první 7c+ „Chimpanzodrome“, o šest let později „Le Bidule“, první francouzské 8a+. A také „Festin de pierres“, čtvrtá cesta světa oklasifikovaná jako 9a. Postaral se o ni v roce 1994 J. P. Bouvier, autor mnoha z nejtěžších boulderů ve Fontainebleau. Celá cesta měří asi 15 metrů a jejím klíčovvým místem je bezesporu výlez přes hranu střechy. Tato pasáž za velmi malé lišty by se i samostatně dala ohodnotit ja-

ře přijel znovu a 25. března, po dvou dnech zkoušení (celkově pěti) jako první Čech cestu v takové obtížnosti přelezl. Video a další info ke zhlédnutí na www.lezec.cz

Markus Haid

Alessandro Lamberti

z rakouského Ötztalu udělal a po mnoha neúspěšných pokusech přelezl cestu Mordor 8c+/9a, v Niederthalu v Ötztalu. Podobně jako jeho Waldläufer (8c), kterou otevřel před několika dny, je i tato cesta absolutně přirozená linie. Mordor se skládá ze dvou částí. První by měla být 8b+, po které je ve stěně možnost dobrého odpočinku. Poté vás čekají pohyby ve velmi tvrdém 8c.

uspěl v cestě Hugh mýtického stupně 9a! Sedmatřicetiletý Ital uskutečnil dlouho očekávaný přelez dvacetimetrové cesty Freda Rouhlinga ve Valéé des Eaux Claires (Francie). Lamberti zkoušel cestu už dříve, ale ačkoliv si vytvořil představu o tom, jak by šla cesta přelézt, obtížnost jej zaskočila. Vrátil se domů, a jakmile opadla „vedra jako v Thajsku“, vrátil se 1.500 km pod vysněný cíl. Po šestnácti hodinách vylezl z auta a nastoupil do cesty. Nezajímal se o nic jiného, jen se rozlezl a hned se pustil do problému. Spadl při posledním pohybu, ale neúspěch v něm vybudil takovou motivaci, že hned následující den se mu podařily všechny potřebné pohyby dokonale provést a cestu úspěšně přelezl. Pro Lambertiho není tento sportovní úspěch završením kariéry, spí-

Poznámka redakce: O tuto informaci bychom se s vámi podělili už v minulé Montaně, foto a bližší informace však Rosťa poslal až 2. 7. t. r. Takže výzva všem, kteří se chtějí pochlubit svými úspěchy – neváhejte a pište.

@

@

@ Skoro pokaždé se na těchto stránkách můžete dočíst o výjimečném úspěchu nějakého mladého borce. Tentokrát to bude mladý talent Julius Westphal, který v patnácti letech přelezl cestu TNT (8b+) v Retschelfels. Dobré, ne?

@ Jeden malý tip Máte-li možnosti a chuť, koukněte se na www.huberbuam.de. Najdete zde oficiální stránky bratří Huberů.

še jejím logickým vyústěním, i přes relativně vysoký věk chce výkonnostní lezení provozovat dál. Velkou motivací pro přelez mu byl dlouhý rozhovor s Hirayamou, který vyšel v dubnovém čísle časopisu „Grimper“. Hirayama se tehdy právě vrátil z neúspěšného pokusu o přelez této cesty a o Hugh prohlásil: „Je těžká, těžší než všechna 8c+, která jsem kdy zkoušel.“ zdroj: www.jollypower.com

Marietta Uhden přelezla on sight cestu Der Kleine Prinz (8a+), Kastlwand. Na ženu jde o pozoruhodný výkon.

@

Zpracováno podle serverů: www.webcrack.com, www.climbing.com, www.digitalrock.de, www.8a.nu, www.klettern–magazin.de, www.planetmountain.com, www.supertopo.com, www.jollypower.com, www.webclimbing.com

Trénuj s mistry! Posledním hitem tréninku (po campusboardu a jezení banánů kvůli draslíku) se stává pomalu ale jistě lezení na palmy. Takovýto trénink má kromě senzomotorických dovedností posílit i psychickou stránku lezcovy osobnosti. „Když je palma vysoká 15 m, vylezu 15 m, když 30 m, vylezu 30m“ říká průkopník této metody, Yhu Abuwa (M 3/02). V našich krajích se po stopách svého gurua vydal Dušan Janák (viz foto). Palmy zatím nahrazuje tuzemskými dřevinami.

Impozantní hrana věže Nova v Teplicích – Akumulátor XIb/c – se 1. června dočkala po třech letech dalšího RP opaL. Mázl, Akumulátor

foto P. Roubal

kování. Luboš Mázl (Saltic, Singing Rock), tak za čtyři dny, které cestě věnoval, vylezl svou nejtěžší cestu na písku. Jitka K–GB

foto: P. Žofka

49

a jdi...

Vertical limit V půli května LP 2002 vyrazila dvojice stěnových povalečů Vevina a Ricardo na Tre Cime do Itálie. Po odstranění a překonání dvou závor se značkou zákaz vjezdu zastavili jejich rychlá kola v Dolomitech záplavy sněhu a nepřátelští italští sněhuláci. Nemaje mačky, přemýšleli co s načatým večerem. Nenapadlo je nic jiného než vyjet někam, kde je tepleji a stěny zároveň. Do států na El Capa se jim nechtělo, tak zamířili do Paklenice. Taky dobrý. Červíček, který hlodal od února, se zase ozval. Tehdy zavěsil Ricardo seriózní pytel v tamní nejtěžší hákůvce nesoucí název JOGADONGA, protože, a teď se podržte, se muselo do práce. Papírově nejtěžší délky měli už tehdy za sebou. Červíček brblal, že by se s tím mělo něco dělat a že je na čase to dolézt. Tak teda jo, ať dá pokoj. Třetí den, když se překlopili do „Britu Klina“, svět jim přišel najednou nějaký placatý, Jogadonga totiž vede takovým dachem, že když únorové plískanice mydlily do Anči Kukovej, v Jogadonze nebylo třeba vytahovat ani deštníky, ani tropiko na postel. Expresky na nýty v délkách nejsou protřeba, zato plné hrsti skob. Taky triky s háčky, které se hojně používají, stojí prý v takovém převise za to. 17. května se podařilo opakování cesty Jogadonga klasifikace 6+ A4 vedoucí ve stěně Aniča Kuk v Paklenici dvojici Petra „Vevina“ Tesařová foto: P. Nesvadba

a Ríša „Ricardo“ Jurečka. V knihách výstupů, které jsou k mání u vstupu do kaňonu, nenašli žádný záznam o přelezu po prvovýstupcích. Za materiálovou podporu je třeba poděkovat firmám Singing Rock, SunSport Brno a Alpinus. Zaznamenáno podle vyprávění s účastníků zájezdu. 50

IOM 2002 Mezinárodní sraz horolezkyň ve Švédsku „Účelem tohoto setkání je povzbudit mezinárodní vztahy a rozvíjet porozumění mezi horolezkyněmi po celém světě, pomoci prosazovat lezení jako aktivitu vhodnou pro všechny, vyměnit si názory účastnic z různých horolezeckých federací. Naším přáním je podpořit rozvoj ženského lezení obzvláště s ohledem na překonání kulturních a sociálních bariér. Každý večer se budou konat přednášky a diskuse na témata související s ženským lezením. Protože nás přijelo hodně a počasí se pořád mění, flexibilita bude základním předpokladem úspěchu akce. Užijte si to a lezte bezpečně!“ Tak nějak zazněla slova na přivítanou sto dvaceti účastnic Mezinárodního setkání horolezkyň pořádaného švédskou horolezeckou federací v Göteborgu v květnu tohoto roku. Pronesla je sympatická organizátorka setkání Ulrika Tiegs ke dvaceti zahraničním a osmdesáti místním, přesněji skandinávským účastnicím. To je fantastické – nedovedu si představit, že by na nějakou akci pořádanou u nás přijelo tolik nadšených holek a ženských jen proto, že přijedou další ženské. Na počátku stálo I. Mezinárodní setkání horolezkyň před čtyřmi lety v Plas–y–Brenin ve Walesu. Byly jsme tam obě a obě nás tehdy nadchlo, jenomže Ulriku tak, že se rozhodla, že podobné setkání zorganizuje ve své zemi pro své kolegyně. Nepleťte se, že motivací je nějaká zapšklost nebo nedůvěra k mužským lezeckým protějškům. Naopak lezení v čistě ženské dvojce nebo kolektivu má svá specifika. Je to prostě ji-

ný pocit. Oproti všeobecně vžitému mínění, že ženy se k sobě chovají navzájem jako saně, a pokud je tomu jinak, tak jenom proto, že dovedou své pravé pocity umně skrývat, těžko lze zažít tolik porozumění, povzbuzování a upřímné starosti o výsledek společného snažení jako na podobných akcích. Žádná se nesnaží předstírat, že je něco, co není, nikdo se nikomu nesměje, každá přispěchá radou nebo pomocí těm méně zkušeným. Že by to bylo tím, že vlastně není před kým se předvádět, případně o koho bojovat? No, možná. Třeba by nám k tomu něco řekl RNDr. Jan Hausmann, CSc. Každopádně nechat se inspirovat zářnými i nezářnými příklady ženských protějšků okolo sebe je ohromně povzbuzující. A což teprve vidět v akci individuality jako organizátorku Ulriku, čtyřicítku s úžasně uklidňujícím hlasem, promlouvající suverénně k masám a přitom kojící doma osmiměsíční miminko; vedoucí instruktorku ze střediska BMC v Plas– y–Brenin Luise nenápadnou přirozenou plavovlásku, a zároveň rozenou show–womanku, copatou „holčičku“ Berit, která vylezla s kamarádkou asi pětkrát severní stěnu Trollrygenu a které jejích osmatřicet uhodnete jen při blízkém pohledu do

tváře pořád se směje, má proč – stihla mimo to ještě tři děti a vítězit na závodech; typicky trhlou Američanku Elizu Moran, na první pohled plnou vykonstruovaných problémů s emancipací (neustále klade dotazy, kolik žen pracuje ve výkonných orgánech nějakých organizací) nikdy byste neřekli, že je dlouhá léta členkou komise alpinismu UIAA a nyní dokonce její místopředsedkyní; je nalíčená, zásadně extravagantně oblečená, nese se jako na E55 ovšem když posloucháte její přednášku nazvanou „Ano, na kopec lze vylézt ve vysokých podpatcích“, válíte se smíchy: má úžasný smysl pro humor a sebeironii; Cathy, donedávna místopředsedkyni BMC, předsedkyni britského Pinnacle Clubu, což je špičkový klub ho-

rolezkyň s devadesátiletou tradicí a fungující dodnes vynikajícím způsobem: před čtyřmi lety se trémou třesoucím hlasem účastnila panelové diskuse ve Walesu a líčila, jak ji lezení s jejím bývalým manželem vlastně pořád sráželo, pořád jen lezla druhá a poslouchala, jak všechno dělá špatně; a konečně třeba Švýcarku Verenu, prezidentku mezinárodního horolezeckého spolku RHM; ta letos přijela čerstvě rozzářená, a jako jediná z nás s mužským protějškem; no samozřejmě že s nikým jiným než s pohledným horským vůdcem. Chybí tu snad jen Angela, má dlouholetá známá a vzor: je jí pětašedesát a leze pořád devítky, se záhadným úsměvem a filozofickým nadhledem. K tomu je tu plno mladých a krásných, usměvavých a sebevědomých domácích hostesek - radost pohledět. To je motivace! Ale zpět k Ulrice. Jak v ní dozrávala myšlenka uspořádat sraz pro domácí horolezkyně (Švédský horolezecký svaz je poměrně mladý, byl založen v roce 1973 a má něco přes 4 000 členů, z toho 30 % ženských; pro srovnání v ČHS je jich 20 %), napsala si o radu do Británie a to se jí stalo osudným. Najednou zjistila, že organizuje v rámci Roku hor 2002 další velký mezinárodní sraz. Patrně ji to nijak moc nezarazilo a pokračovala; svého úkolu se zhostila na jedničku s hvězdičkou. Ač žije v současné době v Oslo, obklopila se pár nadšenkyněmi většinou z Lezeckého klubu Göteborg a získala pro svůj záměr Švédský horolezecký svaz. Ten uvolnil finanční prostředky a s pomocí sponzorů mohly být vyslány na horolezecké federace všech členských zemí UIAA pozvánky pro dvě zástupkyně. Účast sice nebyla tak pestrá jako před čtyřmi lety, chyběly exotické země jako Nepál či Pákistán, zato nechybělo Mongolsko nebo Čína. Vzhledem k tomu, že sraz trval i s dnem odjezdu a příjezdu pouhé čtyři dny, klobouk dolů před delegátkami z Gruzie, cestovaly tři dny vlakem.

Lezení Švédsko postihl podobný osud jako nás, po ustanovení hranic mezi Švédskem a Norskem skončila většina hor v Norsku a Švédsko zůstalo bez velkých lezeckých možností. Okolí Göteborgu je jednou z nich: prakticky ještě ve městě se zvedá pás okrajových skal z krásného materiálu hrubozrnné žuly s velkými krystaly. Charakter lezení je něco pro tradicionalisty: spár y, komíny, sokolíky, plotny, lezení po krystalech; zakládá se vlastní jištění, ale jako všude, i tady se rozvinul „boj“ mezi tradicionalisty a nýtaři. Zatím je ve fázi kompromisu: dva největší bloky zůstaly bez nýtů, na ostatních skalách byly v rozumné míře přidány a za čistě sportovním lezením je nutno se vypravit kousek jinam. Dva dny lezení bylo samozřejmě po jarním téměř nicnedělání hrozně málo, takže jsem za svého výkonu moc dobrý pocit neměla. Už už jsem se chtěla na závěrečné party nechat ukolébat pochvalou jedné z našich mladých hostesek, ta ale nabyla brzy diskutabilní podoby. Ona: „Dobře lezete!“ Já: „Hm,“ a chystám se odvětit něco jako „vážně?“, ale než to stačím vyslovit, následuje: „Taky bych tak chtěla lézt, až budu ve vašem věku!“ Nakonec, taky motivace proč dál žít. Závěrem Jakožto dar z nebes přišlo vhod pořadatelkám kromě slunečného počasí také přesně načasované vydání lezeckého průvodce, který je tímto zájemcům k dispozici v knihovně ČHS. Účastnice byly tak pilné, že vyplňovaly dotazníky s všetečnými otázkami. Až je organizátorky zpracují, možná, že vyjde najevo leccos zajímavého. Jedno je jisté s procentuálním zastoupením žen v členské základně, výkonných orgánech i instruktorském sboru na tom budeme určitě lépe než v Pákistánu. Tam místní obyvatelky nelezou vůbec. Nevím, jak bych to se všemi těmi krásnými kopci okolo vydržela. Alena Čepelková 51

info

Jastrabia veža (2.137 m) vpravo od úpatí JZ po lávkách s fixem a kosodřevinou. Jastrabka je populární stěna s výbornou kvalitou skály. Je relativně nízká, takže za den si můžete vylézt i více cest. Taky se vám ale může přihodit, že si některou z vypečených hákovaček můžete lézt více dní. Sestup z obou stěn Jastrabiej veže je možný slaněním. V JV stěně lze slanit buďto „Jet Streamem“ (nutná 60 m dlouhá lana) nebo žlabem oddělujícím JV a JZ stěnu (opět se hodí dvě šedesátky). Slaňáky budou pravděpodobně i v Amozonii vertical. V JZ stěně lze nejlépe slanit cestou „Sunset boulevard“ nebo „Chlapcom z Everestu 88“. Pokud lezete bez lana nebo vám vercajk spadnul do doliny, lze sestoupit z vrcholu Jastrabky i po svých. Z podvrcholové galerie v JZ stěně Priamo nad Zeleným plesom čnejúca strmá, bájami opradená veža, jedna z charakteristických skalných veží Vysokých Tatier. Posledný vrchol postranného hrebeňa, ktorý vybieha z Belasej veže na východ. Od Kopiniakov ju delí Jastrabie sedlo. Horolezcami veľmi často navštevovaný vrchol, hlavne pre jeho blízkosť a úchvatné pohľady do mohutných stien nad dolinou Zeleného plesa. (Andráši, Paryski, Vysoké Tatry – výber horolezeckých výstupov, Bratislava 1974.) Jastrabka je jako většina tatranských stěn typicky horskou záležitostí jedině svým nástupem, i když Andráši s Paryskim byli jiného názoru. To zejména kvůli nástupu, který představuje jednu a půl hodiny chůze do kopce a místy po řetězech od Chaty pri Zelenom plese, na kterou je to ale dvě a půl hodiny chůze z Biele vody (zastávka autobusu) nebo hotelu Metalurg (Hutnik) – kde je vhodné nechat auto na hlídaném parkovišti za 130 Sk na den, protože jinak je velká šance přijít na Biele vodě minimálně o sklo u okýnka. Ubytovat se můžete na chatě mimo sezónu za cca 130 Sk s průkazem ČHS, v sezóně počítejte zhruba o třetinu víc. Polopenze stojí 250 Sk na den. Jastrabka není ani horským 52

dobrodružstvím – většina cest je dobře zajištěná, ale není ani vyloženou skalkařinou – vklíněnce se hodí skoro všude a do hákovaček i skoby a další udělátka. Z lezeckého hlediska jsou zajímavé na Jastrabce dvě stěny – jihozápadní a jihovýchodní. JZ stěna „… spadá priamo do Malej Zmrzlej doliny. V strede steny sa tiahne výrazný, hlboký a na mnohých miestach previsnutý komín (Dieškov komín). Vpravo od tohoto komína sú výrazné platne, ktoré v dolnej části steny prerušujú mohutné strechy, kým vľavo od komína sa tiahnu cez stenu až k vrcholu veže obrovské výlomy a hlboký skalný kút. Hoci táto stena meria len necelých 200 met-

rov, nahromadením ťažkostí patrí medzi ,veľké‘ tatranské steny.“ JV stěna: „Priamo nad Zeleným plesom sa týči skoro do 600 metrovej výšky Jastrabia veža so svojou impozantnou JV stenou. Dolný, skoro 2/3 úsek steny je málo zaujímavý, budovaný zo skalných stupňov prerastených trávami a kosodrevinou, jeho horná tretina steny so svojimi bielymi platňami však prešla do dejín tatranského horolezectva…“ (Andráši, Paryski 1974: str.166) Pod obě stěny je shodný nástup. Musíte jít do Malé Zmrzlé doliny, kam přímo spadá JZ stěna, pod JV stěnu se traverzuje

obejdete zprava vrchol do Jastrabieho sedla a z něj pohodovou cestou do Červené dolinky. Podrobné informace (nákresy, popisy, historii přelezů) o cestách vedoucích nejen na Jastrabku, ale i na další okolní stěny, najdete na Chatě pri Zelenom plese v „knize výstupů“, kterou dostanete na požádání u obsluhy na „baru“ v jídelně. Proto se v tomto místě omezíme jen na slovní komentář vybraných cest a celkový nákres stěn s liniemi a oklasifikovanými délkami. Vzhledem k jižní orientaci stěn si lze za slunečného počasí dobře zalézt už v květnu nebo i dřív a na podzim lze letní lezení stihnout do konce října.

že cesta je asi o stupeň těžší. Nejtěžší délka asi není čistá devítka, podle nás trochu lehčí (9–/9), ale je to super linka v super skále. Název si linie vysloužila proto, že na monolit, ve kterém vede nejtěžší pasáž závěrečné délky, svítí zapadající slunce ještě dlouho potom, co se ostatní části stěny už topí ve stínu. Do obou cest stačí expresky, tři menší friendy a pár smyček. Dieškov komín je prý sem tam mokrý a využijete vklíněnce i skoby. Pochylého plotny vedoucí v JV stěně jsou cestou, do které vám stačí expresky a síla. Ve srovnání s cestami v JZ stěně není tak hezká, ale je těžká.

Nejvíce lezenými cestami v JZ stěně jsou „Červené previsy“ a „Chlapcom z Everestu 88“, v JV stěně jsou to „Pochylého plotny“. Červené previsy jsou dnes už klasickým výstupem – volně za 7– nebo 6 A1. délka nad převisy je orientačně poněkud nejasná, ale netrefíte–li, můžete lézt přímo vzhůru přes borhák z cesty „Chlapcom z Everestu“. Obtížnost je téměř stejná. Materiál: expresky, sada čoků, sada friendů, smyčky. Vedle nákresu k cestě „Chlapcom z Everestu 88“ se v knize vý-

Vlevo od „Pochyláče“ vedoucí „Jet stream“ představuje moderní skobovačku Yosemitského typu, kde vám pár expresek rozhodně stačit nebude. Přibalte si hlavně tenké skoby, háčky a jedničky. To samé platí o Dlouhých loktech vedoucích přes velkou střechu v levé části stěny. Vpravo od Pochylého ploten je „Amazonia vertical“ – jedna z nejtěžších cest volného lezení v Tatrách. Z celkově pěti délek se tři nalézají v devátém stupni obtížnosti. A to je vše, přátelé. Zbývá jen popřát pěkné počasí a dobrou lezenici. text: Dušan Janák foto: R. Jurečka

stupů píše, že vede v „…najkrajšej skale v Tatrách“. Toto sebevědomé tvrzení nebude daleko od pravdy. Nádherná, pevná a chytovatá skála připomíná místy svou morfologií estetické finesy některých našich pískovců (výlez na Štěpánskou korunu v Ádru). Úvodní osmminusková délka představuje vytrvalostní lezení v převislé stěně po madlech, poslední osmičková délka zase delikátní lezení v kolmé plotně. O vpravo vedoucím „Sunsetu boulevard“ platí prakticky ten samý popis, akorát s tím rozdílem,

53

8b+/8c Hot Spring 8c  s  C‘es t la vie 8c+  s  Glut aman Sodný 10+  s  Greed 8c  s  Czech open Nej:

vůli. Asi každý má snahu se zlepšovat. Někdo leze rekreačně, jiný se na závodech srovnává s jinými. Navíc je to spravedlivá věc, když člověk trénuje, tak se mu to vždy vrátí. To je jedna z mála spravedlivých věcí, se kterými mám dobrou zkušenost.

m a l ý

velký m u ž Jak jsi začínal? Začal jsem z jeskyňářství, na to jsem ideální, protože se všude vlezu. Odtud není daleko ke skalám, začínali jsme na písku, byl to takový pozvolný přechod. Vývoj. Přesný zlom, kdy jsem začal lézt, bych popsat neuměl. Změna přišla, když se otevřel Freesport, přičuchnul jsem k umělým stěnám, potkal jsem Pavla Weissera, který mi poradil, ať jdu zkusit závody. To byl přelom roku 1992/93. Šel jsem to zkusit, nepostoupil jsem ani do semifinále, byl jsem první nepostupující, ale líbilo se mi to překonání stresu. Tak je to vlastně dodnes. Vylézt tam, kam jiný ne, je pěkné, ale nezklamat ty, kteří čekají výkon stejný nebo lepší jak minule a překonat při tom vlastní stres, je skutečná výzva.

Sehnat Pavla „Póla“ Kořana nebývá problém. Občas se stavím v prodejně Eliass sport v Brně, kde to tam má tak trochu pod palcem a prohodím s ním pár slov. Co je ale mnohem horší, je najít v jeho pracovním dni chvíli volna, ale nakonec se přece jen poštěstilo. Zašli jsme na kafe a já pustil diktafon. lezce. To je přímá úměra, poznáš, co pro toho kterého lezení znamená. Veřejnost vycítí, kdo popisuje svoje zážitky, a kdo tam jenom hází čísly.

Kolik ti bylo, když jsi začínal? No to bylo poměrně pozdě. Do té doby jsem moc nesportoval, občas jsem si zahrál fotbal a hokej, hokej jenom s tenisákem, takže nějakou fyzičku jsem měl, ale sportovně jsem nebyl vedený vůbec. Kolik mi mohlo být? Tak kolem sedmnácti. No a tak okolo devatenácti dvaceti jsem už šel za výkonem. Však je po mně teď popsáno hodně lavic na gymplu na „Slovaňáku“ názvy tehdejších prásků. Jezdil jsem na písek, tak pro mě byli tehdy vzory takoví jako Tomáš Čada, „Bílá válka 10b“ prvovýstup a podobně. Ještě teď mi kluci, kteří lezou, říkali, že se to tam dá najít. Jiní zase psali jména skupin.

Jedna věc je osobnost lezce, a druhá to, jak sám sebe ten který mediálně známý lezec prezentuje. Zase je to o přístupu. Sám jsem si prožil několik takových období, kdy jsem žil jenom ze sponzorů. Člověk cítí sílu a ví, že chce jenom lézt, ale jenom ze vzduchu se nežije. Záhy poznáš, že musíš jezdit lézt, potřebuješ nové věci a chtě nechtě musíš do nějakého vztahu se sponzory přijít. Výškovky jsou variantou, ale není to nejlepší Já jsem zvolil to mít svoji práci, a tedy nějaké peníze, a bez tlaků a stresů se soustředit na to, co mě baví. Tím, že lezení není tak mediálně propagované – a myslím si, že v dohledné době ani nebude – jsou i investice do lezců menší. Potom záleží na individualitě, dá se uskrovnit, ale jen na chvíli. Každý chce asi bydlet ve svém a ne pořád po podnájmech.

Úspěšní jsou ti lezci, kteří „vynesou“ lezení ze světa lezců mezi širokou veřejnost. Mezi lidi, kteří nemusí vědět, k čemu je slaňovací osma. Co ty na to? Rozmanitost výkonů a jejich prezentace odráží skutečnou osobnost

Může se české lezení dostat tam co třeba francouzské? Myslím si, že ne. Ani ne kvůli lidskému potenciálu, ale proto, že tenhle sport je tam jinak vnímaný. Za tu dobu, co lezu, se doba změnila. V začátcích umělých stěn lidi vůbec nechápali, proč se někdo plazí po

54

překližce a chytá se umělých úchytů. Dnes už většina lidí nějaké, byť mlhavé, povědomí má. U nás se může narodit nesporný talent, který se svou pílí stane mistrem světa, tak, jak se to vlastně teď v případě Toma Mrázka stalo, ale tak široké zázemí pro lezení u nás nikdy jako ve Francii nebude. Ani podmínky skalní, ani klima u nás nejsou zrovna nejpříznivější. Obrovský rozmach prodělává lezení na umělých stěnách. Neznám stěnu, kterou by postavili a ona potom zkrachovala, protože by tam lidi nechodili. Vytřídí se skupina lidí, kteří horolezci jakoby nejsou, přesto sportují. Někdo jde z práce rozhýbat se, na aerobik či do posilovny, oni si jdou zalézt. Já bych řekl, že je to obdobné jako v lyžování. Běžkování a sjezdování jsou hodně odlišné disciplíny, ale oboje je lyžování. Jet do Tater, v létě či v zimě, je prostě něco jiného. Máš pravdu, minimálně lidí z bouldrovek zkusí hory, skoro nikdy. Tady vidíš, že kdekoliv na stěně se vytvoří parta lidí, kteří jezdí na skály a do hor nejedou, neznají to a nezajímá je to. To je přirozený vývoj. Lidí leze čím dál tím víc, ale těch, kdo lezou v horách, bude pořád stejně jako dřív. Je to dané tím, že při lezení na stěnách je to rychlý, je to v teple, rychle se převlíkneš, trénuješ, cvičíš i psychiku, ale jinak, spíš

Jsou pro lezení potřeba fyzické dispozice a talent? Pro extrémní lezení, pro to být jeden z nejlepších, vyhrávat na závodech, asi ano. V konečném důsledku to hraje roli. Není to stoprocentní, nedá se na to spolehnout. Někdo je větší, někdo menší, mě třeba postihlo, že nejsem největší a bojuji s tím vcelku dost. Dá se polemizovat, jestli bych byl lepší, než jsem byl, nebo jsem. Nikdy jsem na závody nešel fyzicky nepřipraven. To je tak, problémy související s tím, jak je postavena cesta řeší většina závodníků. Většina znamená výškový a váhový průměr. Ti ostatní, kteří jsou v menšině, se musí přizpůsobit, nějak to vykompenzovat, třeba tréninkem síly, aby se mohli druhým postavit. Takže lidi, kteří jsou menší či mají jinou fyzickou indispozici musí trénovat jiným způsobem. Nic jiného nezbude. Jsou-li chyty a stupy postaveny tak, že tam někdo menší nedosáhne, musí tam buď doskočit, nebo to protlačit a teprve pak se může dostat k problému, který řeší většina jiných. To už je takový úděl. Jak je to s tréninkem? Trénink je individuální, ale myslím si, že člověk, který trénuje a věří tomu, že bude dobrý, ať visí na liště, mačká gumové kolečko, nebo nosí kýble vody do kopce, ať dělá cokoliv a věří při tom, že bude dobrý, tak dobrý bude. Když tomu člověk věří a půjde si za tím, bude mít úspěch a bude dobrý. Univerzální rada neexistuje. Bylo napsáno hodně knížek, z nichž lze užít obecné základy: nepokazit regeneraci, nepřetrénovávat se a nezranit se. Časem se člověk vyvíjí a hledá ten nejlepší způsob, jak být ve formě. U tréninku je dobré přemýšlet. Žádný univerzální návod neexistuje, i když to lidi mají rádi a rádi by ho slyšeli. Jednu dobu Petit psal o tom, že trénuje intenzívně, po relativně krátkou dobu, třeba hodinu a půl, a za tu dobu do sebe „nahrne“ stejně jako při půldenním lezení. Legrand lezl pět šest hodin denně a Petit ho přelézal. Je to prostě individuální. Je to hodně v hlavě, jak psal Güllich: „My jsme byli v pětaosmdesátým silní na to lézt 10+, ale lezli jsme “desetminusky„ či devětplusky.“ Je to o přístupu, síla už o moc větší být nemů-

že, na tréninku síly už není moc co vymyslet.

proto, že se trochu chceš protáhnout.

A jak vidíš svoji lezeckou budoucnost? Určitě zůstanu ještě nějakou dobu v závodním lezení, neúčastním se sice každých závodů co jsou, ale je to pro mě určitá forma konfrontace s druhými a otestování své aktuální formy, kterou bych chtěl v té chvíli využít na skalách. Už nepůjde jen o závody, mám co dohánět na skalách, kde jsem dřív neměl čas a prostor něco vylézt. Máme se Svištěm v plánu asi 2 až 3 projekty v Krasu a na Slovensku, tak se na nich pokusíme zabojovat.

Největší neřesti? Nad všechny „pařby“ a zábavy bych vyzvedl neustálý boj s časem. Ty jsi celkem známý, jaké to je být známý? Tak poslední dva roky mě to občas postihne. Ale poznáš svoje ka-

Rád poradím, když můžu. Snažím se předávat ne sebe, ale lezení. Nestalo se mi, aby to někdy bylo nepříjemné. Vždyť si sám vzpomínám, jaké to bylo, když jsem začal závodit. Havlík, Hudeček, Pilka, to byly pro mě osobnosti a motivace, stačilo mi je vidět a motivovalo mě to. Se mnou je to teď možná podobné, snažím se nic nepokazit, aby se na toho Kořana a na jeho lezení zacho-

s nimi, protože jsme si vzájemně pomohli a zažil jsem psychický stres, který je úplně jiný a jeho zvládnutí je mnohem důležitější než na skalách. Vím, že bych ten tlak byl schopný zvládat, ale není to to, co mě uspokojuje. Ne že bych se nějak moc o sebe bál, ale v horách je spousta nebezpečí, které nemůžeš ovlivnit, a to mě drží zpátky. Neříkám nikdy, do Dolomit se asi rád podívám, ale

vala taková nějaká lepší vzpomínka. Jsou lidi, kteří to nezvládnou a pozná se to. Je to naprosto stejná situace, jak zvládnout neúspěch. Jakmile se ti přestane dařit, tak ti takoví ti náhodní známí nepomůžou, ale to je přirozené, s tím se má počítat.

do vyšších hor, sněhu a ledu ne, netáhne mě to tam. Je to skoro jiný sport.

Jak se díváš na otázku umělých chytů? Pocitově s tím nesouhlasím. Na druhou stranu, několik těžkých „umělých“ cest jsem lezl, někdy bych já osobně k celému projektu přistoupil jinak. I když existují nějaká pravidla, jsou lezci, kteří to ignorují a dělají si chyty, jak se jim zachce, to je hrůza. Co je a co není správné vždy určuje skupina nejlepších v tu danou dobu. Uvidíme, kam to povede dál. Kolik jsi nejvíc vylezl,a kolik jsi nejvíc vypil, a kdo ti to dosvědčí? V poslední době je nejtěžší to C'est la vie, dal jsem to za 8c+, zatím to není potvrzené… …čas ale hraje do karet tobě… To ano, ale nejsem člověk, který by se za každou cenu držel toho, že je to 8c+. Je to těžké, je to taková hozená rukavice, nikdo to zatím nepřelezl. S Tomem Mrázkem jsem se o tom bavil, zatím se na to nejel podívat, ale chystá se, těší se na to. K úpravě klasifikace můžu říct jenom tolik, že se může změnit až po několika přelezech. A kolik jsem nejvíc vypil? Za mých studentských let, na oslavu maturity 10 piv a svědka ti dovedu. Pólo, Chci srát venku 9+, Sloup

A teďka už ve tvrdým? Teďka už piji vínko, poslední dobou mám takový vinný období. Takřka každodenní trénink, to člověka poznamená, ne? No, pravda je, že se mi párkrát stalo, když taháme do obchodu z nádraží balíky, že nasadím fixační polohu, ruku do pravého úhlu a jdu, 500 m přes město, ruka natéká. Tak tak stihneš dojít. Přirozeně se tím motivuji. Každého, kdo trénuje, to nějak poznamená. Děláš věci tíž, než bys musel, jenom

marády a lidi, kteří se s tebou baví jenom proto, protože jsi známý. Já se nesnažím to dávat těm, kteří se se mnou baví jenom, proto, že jsem relativně známý, najevo, mám to v povaze. Nevím, jak se mi to daří, ale snažím se. Je fakt, že mi moc nesedí, když na tebe všichni koukají, když jdeš někam na stěnu v hodinách pro veřejnost. Na závodech se očekává trochu show a divadlo, na tréninku ne. Na druhou stranu si s lidmi rád povídám, o tréninku, kde se dá dobře lézt a tak.

A větší hory? To ne, zkusil jsem si něco přes Rybu, byl jsem tam tak nějak do počtu. Se mnou byli lidi, kteří v horách něco nalezli, strašně rád jsem byl

Nejdelší pád? Asi byly dva. Jeden tady v Krasu, na Lidomorně, při opakování jednoho 8b nad posledním nýtem, kde se potom dolézá šikmým traverzem do velkých chytů, jimiž končí „Kašpárkův hrobeček“. Tam, úplně na konci, se mi zamotala noha do lana a já šel. Museli mi dát velký prokluz, abych se nepraštil, tak jsem 55

proletěl celou Lidomornou. Jedenáct dvanáct metrů. No a pak v Thajsku se se mnou urval nýt. Naštěstí to bylo až ve druhé délce, chtěl jsem si lehce odskočit a nakonec jsem vymotal takových patnáct metrů. Přeletěl jsem štand, kdyby tam byla zem, jsem na zemi. No nic ex-

Zkus se popsat v číslech… Věk 27, výška 166 cm, váha 53– 57 kg. Co dál? Počet shybů? Ale jo, je potřeba trénovače podráždit, naštvat nebo rozesmát. Když je forma, tak dělám přes padesát shybů. Se závažím jsem nikdy nijak zásadně netrénoval, jednak je to náchylné na

Polo & Pólo

tra. Samozřejmě že ti, kteří lezou na písku, mají za sebou takových a podobných pádů hodně. I když nejtvrdší pády jsou tak od těch třech do pěti metrů. No, taky na písku jsem padal… Písek je takové specifikum. Napřed tam našinec „nepískař“ přijede, a nechápe, proč a jak tam ti lidi vůbec lezou. No, já si myslím, že aspoň jednou za rok by si člověk i tady u nás měl na písek najít čas. Je to něco jiného, zdoláváš vrcholy. Nedá se tam natrénovat nějaká zásadní síla. Já jsem na písku začínal, a hodně mi to dalo, dá se tam dobře natrénovat technika. Jaký materiál na lezení máš nejraději? Vápno, je to dáno tím, že tady nemáme moc jiné možnosti. Vápna je víc druhů. Ale mně osobně je jedno o jaké konkrétní vápno jde. Dávám přednost dírkám nebo lištám. 56

klouby a také při lezení je potřeba pracovat s vlastní váhou. Kdysi to kluci zkoušeli, s těmi 45–50 kg pár shybů udělám. Co ještě? Shyb na jedné ruce, takových pět až sedm. 20 až 25 shybů na centimetrové liště. To nacvičí každý, v tom to lezení není. To je jenom potřebný silový potenciál. 25 shybů na centimetrové liště, to je dost „záhul“ na prsty, ne? Taky. Největší problém ale vidím v tom, že se začnou potit prsty, ujíždět, a ty si nemůžeš namaglajzovat. Kam půjde lezení dál? Polezou se těžší cesty. Několikrát jsme o tom dumali s Tomem Pilkou. Někdy se stane, že je potřeba z chytu do chytu přeskočit. Chyty ovšem mohou být natočeny tak, že je během toho dynamického kroku potřeba udělat ještě nějaký mezikrok. V tomhle vidím jednu z možností, kde se dá dosahovat stále lepších výsledků. Obecně se ale hrani-

ce bude posouvat podle silových dispozic výrazných individualit. Už před deseti lety se říkalo, že to o moc dál nepůjde. Víc a víc se to rozmělňuje. Podle serveru 8a.nu bylo na jaře ohlášeno 37 cest 8c+ a vyšší, z nichž 27 čeká na přelez a potvrzení klasifikace. To už skutečně musí rozhodovat každý centimetr a každý gram váhy… Fyzické dispozice hrají v těch nejtěžších cestách svoji roli. Jsou dány stupy a chyty, a buď ten krok uděláš, nebo ne. Díky promyšlenému trénování se zvedá výkonnost, lidé se udrží chytu, který by před pěti lety neudrželi, a pak někdy snižují klasifikaci starších cest. To se mi nelíbí. Na druhou stranu, já byl vždycky zastánce tvrdší klasifikace, cesty, které jsem udělal, většinou sedí. Kdo třeba lezl Evoluci, ví, že to není úplně zadarmo. Uvidíme, jak to bude s C‘est la Vie, nejtěžší místo přichází až po několika metrech a cesta potom ještě pokračuje dál. Problém je v tom přelézt všechno v kuse. Hodnocení bych nechal na těch nejlepších, ti určují obtížnost a koneckonců i trendy v lezení, ne na

průměrných lezcích, kteří lezou do, řekněme, 8b. Jaký je rozdíl mezi 8b a 8c? Jako mezi šestkou a sedmičkou, nebo šestkou a devítkou? Dobrá otázka. Je spousta stupňů, lomítek, plusů atd. U těch nejvyšších klasifikací obtížnost hodně závisí na fyzických dispozicích, jak už jsem o tom mluvil. Někdo je dobrý na dírky, někdo na vytrvalost. Takže když někdo udělá shyb na malíčku a najde si podobný pohyb na skále, je z toho pro většinu ostatních skoro nelezitelná cesta. Je to vlastně taková přirozená evoluce. Jak jinak by se lidi rozřazovali? K 8c patří naprosto speciální příprava, taková cesta se neleze každý den. 8b je vzhledem k 8c lehká cesta. Kdybys měl triádu víno, ženy a zpěv, co by sis z toho vybral? Zpívat moc neumím, ale když se napiji vína, můžu i zpívat a můžu i ženy. Takže víno bych dal na první místo. Za Montanu se ptal Tomáš Roubal Foto: Jan Mynář

závody WC 2002 Už potřetí se sešli lezoucí staříci a stařenky na stěně „U Karešů“ v Liberci, aby si dokázali v rámci Vijágra Climbing Veterán Cupu, že ještě občas dokáží rozhýbat svá rachitická těla a vydovádět se na překližce jako malé děti! Proto se taky letošní ročník uskutečnil 1. června na Den dětí. Velmi symbolické, neb někteří dědkové a babky řádili na stěně i na večerní besídce opravdu jako malí haranti!! Ale opravdu, viď, Míro, Jíro, Pájo, Zuzo! Ještě že vás ty vaše ratolesti neviděly! Ono vůbec platí „kdo neviděl, nepochopí a kdo viděl, ten si stejně nepamatuje“, takže vlastně není o čem psát. Jediné, co se dochovalo, je týdenní kocovina a překvapivě i přibližné výsledky. Lezlo se strašně

moc krásných a dlouhých cest (šikovná Éla, šikovná!) a teprve supersuperfinále rozhodlo o zcela nepodstatných vítězích, protože o to tu přece vůbec nešlo… Houmy

Důstojný čerstvý padesátník Jura Čermáků sestupuje ze své finálové cesty

Ženy nad 50 let: 1. Dana Ungrovic (1948, Turnov) Muži nad 50 let: 1. Jura Čermáků (1952, Brno) 2. Míra Karešů (1949, Liberec) 3. Míša Suchánků (1951, Brno) Ženy na 40 let: 1. Věrka Sloukovic (1959, Jičín) 2. Simča Rajfovic (1961, Brno) 3. Zuza Zbrankovic (1962, Jeseník) Muži nad 40 let: 1. Vláďa Slouků (1960, Jičín) 2. Jarda Jordánů (1956, Jeseník) 3. Pavlík Rajfů (1962, Brno)

Evropský pohár juniorů Evropský pohár juniorů pro rok 2002 má za sebou první dva závody ze čtyř, a to 15. – 16. června IMST a o týden později ARCO. Cílem českého juniorského týmu bylo navázat na velmi úspěšný loňský rok, kdy jsme z většiny závodů přiváželi tři medailová umístění, což se nám i bez Tomáše Mrázka podařilo. Na tyto dva závody byl repre tým rozšířen na 15 startujících, finálová umístění však až na jednu výjimku (Hrozová v Arcu) získali osvědčení závodníci z předešlých let. IMST, Rakousko, 15. – 16. 6. 2002 Týden po Světovém poháru dospělých proběhl již tradiční závod EPJ v Imstu. Účast 175 startujících z dvaceti zemí Evropy a USA, veliká stěna a super stavitelé cest Reini Scherer, Francois Legrand a Rupi předpovídali kvalitní závod, což se potvrdilo. Citlivě postavené kvalifikační cesty určily finalisty pro nedělní boj o medaile. Z našich postoupili Pavel a Petr Solanští, Štěpa Stráník, Kuba Volf, Terka Kysilková, Honza Zbranek a Soňa Hnízdilová. Luckám Rajfové i Hrozové chybělo na finále jedno či dvě místa, pro ostatní bylo finále až moc vzdálené. Finálové cesty – tradičně vytrvalostní (více jak 15 jištění) – byly díky stavitelům významně technické, hrubá síla určitě nestačila. V nejmladší kategorii dívek skončila Terka Kysilková na 2.

místě a mezi kluky šel na bednu za 3. místo Štěpán Stráník. Pavel Solanský skončil pátý a Jakub Volf osmý. V prostřední věkové kategorii Honza Zbranek nezopakoval úspěšné finále z loňského MS na této stěně a skončil až devátý. Pak už zbývala jen kategorie juniorů a nám naděje na celkové tři medaile. Soňa Hnízdilová k medaili měla velmi blízko, ale nakonec skončila pátá, takže všechno zachraňoval Petr Solanský. Neměl to jednoduché, vzhledem k tomu, že většina finalistů startuje ve „Svěťáku“ dospělých. (Tak například Cédric Lachat byl před týdnem třetí.) Petr na rozdíl od Honzy zopakoval super výkon z loňského MS a získal bronz. Splnili jsme tedy, co jsme chtěli a bylo příjemné slyšet, když Reini Scherer vykládal Francoisi Legrandovi, že v Česku není jenom „Mracek“, ale pár dalších, kteří se cílevědomě připravují, což jako majitel stěny v Innsbrucku, kam často jezdíme, moc dobře ví. ARCO, Itálie, 22. – 23. 6. 2002 Po týdnu se opět všichni scházejí, tentokrát v Arcu na stěně Rock Master, ale všechno je jinak. Celotýdenní vedra vrcholí právě v sobotu a neděli a k tomu cesty tradičně silové, tahy na lištách, minimum možností na „voraz“ a dokonce na maglajzování, takže v místních obchodech jde na odbyt Mega Grip, což je vodička,

Medailisti z Imstu + stavitelé tratí, zleva: Štěpán Stráník, Reini Scherer, Tereza Kysilková, Francoise Legrand, Petr Solanský která na nějakou dobu zmenšuje pocení. Dvoukolovou kvalifikací prošlo do finále opět sedm našich: Pavel Solanský, Štěpán Stráník, Jakub Volf, Terka Kysilková, Lucky Hrozová a Rajfová a Soňa Hnízdilová. V nedělním finále zalezli opět super nejmladší kluci a obsadili: Pavel 3., Štěpán 5. a Jakub 7. místo. Ve stejné kategorii děvčat Lucka Hrozová skončila devátá a Terka poprvé nedosáhla na bednu – skončila bramborová. Lucka Rajfová zabojovala a skončila pátá. Všechno zachránila Soňa Hnízdilová svým prvním medailovým umístěním – 3. místem. V průběžném pořadí EPJ po dvou závodech jsou do desátého místo tito reprezentanti:

2. Tereza Kysilková (dívky B) a Soňa Hnízdilová (juniorky) 3.–4. Pavel Solanský a Štěpán Stráník (chlapci B) 6. Lucie Rajfová (dívky A) 7. Jakub Volf (chlapci B) a Petr Solanský (junioři) Dalším závodem je 27. – 29. září Mistrovství světa ve Francii, takže je dost času na přípravu včetně soustředění v Imstu a Innsbrucku. V této souvislosti rád děkuji ČHS a firmám: Hudy Sport, Rock Empire a Lanex, které finančně a materiálově zajišťují fungování juniorského reprezentačního družstva. Aktuální informace ze světa Evropského Poháru juniorů můžete sledovat na adrese: www.icc–info.org O2 57

závody Juniorská reprezentace Letošní rok pro naše juniory začal prvním závodem Českého poháru v Třebíči. Třebíčská stěna patří k těm menším stěnám, ale podařilo se tam uspořádat velmi kvalitní závody, kde se spolehlivě ukázalo, jak kdo trávil letošní zimu a někteří opravdu zapracovali. Zejména pak Štěpán Stráník, který výkonnostně velmi poskočil. Vedení komise na základě loňských výsledků a výsledků v tomto závodě sestavila reprezentační družstvo, které v termínu od 26.4. – 1.5.2002 odjelo na Reprezentační soustředění do Rakouska. Reprezentace, jako již tradičně, byla ubytována na mládežnické ubytovně poblíž Imstu, kde jsou pro naše potřeby snad nejideálnější podmínky, a co více, pro dobré vztahy s majitelem je cena jako v kempu. Z ubytovny jsme dojížděli trénovat na umělou stěnu v Imstu a Innsbrucku. Imst asi nemusíme nikomu více představovat a Innsbruck je dvacetimetrová stěna s vždy perfektně postavenými cestami. Reprezentace na tomto soustředění čítala deset dětí. Stráník Štěpán, Zbranek Jan, Solanský Petr, Solanský Pavel, Hnízdilová Soňa, Rajfová Lucie, Kysilková Tereza, Hrozová Lucka, Melicharová Petra, Karešová Eliška. Pro některé bylo toto soustředění již jedno z několika a pro několik bylo první, rozhodně však byli všichni spokojeni.

Možná někdo namítne, že toto soustředění o čtyřech dnech dvoufázového tréninku nikomu na výkonnosti nic moc nepřidá, tak to má skoro pravdu. Ale tato soustředění nejsou pořádána za tímto účelem, ale zejména proto, aby si naše naděje mohly v ideálních podmínkách vyzkoušet dvoufázový trénink, protože tréninkové možnosti některých dětí jsou zoufalé, a je až nepochopitelné, že mohou dosáhnout takových výsledků. Dále jde o prohloubení přátelských vztahů, protože to ne málo přidá na psychice při závodech. A pak asi to nejdůležitější, naberou velkou dávku motivace pro další trénink, protože bohužel někteří mají opravdu velmi špatné podmínky. Díky loňským úspěchům, kdy se Česká republika zapsala jako země, se kterou se v závodním světě sportovního lezení musí počítat a pochopení některých firem, máme radostnou povinnost zmínit reprezentační sponzory. Firma Lanex nás vybavila lany, za která děkujeme, která jsme používali a nijak nešetřili. Naše spokojenost byla nad míru. Další firmou, které děkujeme, je Rock empire, která juniorskou reprezentaci na letošní rok vybavila sedacími úvazky a kalhotami. Velmi děkujeme a doufáme i v opačný přínos. Daniel Kadlec

Ravena

Ravena 2002 Tradiční neoficiální mistrovství Evropy v italské Raveně se konalo 28.–30.6.2002. Za ČR se tentokrát zúčastnilo rekordních 24 malých nikoli výkonem lezců od 6 do 14 let. Týden před těmito závody si někteří zazávodili na rock master stěně v Arcu. Tam zároveň probíhal závod EP juniorů, a tak i ti nejmladší měli možnost nahlédnout pod prsty naší reprezentace. Závod v Raveně probíhal v typicky italském duchu. Pohoda, vše řeší s úsměvem ředitel závodu Ariano Amici, prezident italského horosvazu. Bez nadsázky český tým tady má tradici, jméno a dá se již mluvit o přátelství. Tentokrát jsme vystřídali národní barvy za žlutá trička, která věnovala firma Lanex. Ještě pár lan pro pořadatele… a také to bylo znát na výsledcích. Závodu se zúčastnilo přes 120 58

dětí z 8 států Evropy. Uvádím jen celkové umístění, které se skládá ze 3 disciplin: bouldering, obtížnost, rychlost. Kat. C dívky 1. Hyvlová Aneta CZE 2. Zbranková Zuzana CZE 3. Kováčiková Dominika SVK Kat. C borci 1. Ondra Adam CZE 2. Tait Gualtiero ITA 3. Begnozzi Tom ITA Naši nejmenší opět zářili. Jako nůž máslem prošel Adam Ondra. Dívčí česko–slovenský skalp získává nakonec Jičín. Kat. B dívky Rajfová Silvie CZE Hohkraut Mateja SLO Kos Leja SLO Kat. B borci Steuer Daniel AUT

Stráník Martin CZE Kamvas Balint HUN Na spolehlivý výkon Silvy Rajfové jsme si již zvykli. Smůlu si však vybral Martin Stráník, kterého uklouznutí při rychlosti připravilo o 1. místo. K at.C dí vky dívky 1. Kosmac Ana SLO 2. Hrozova Lucie CZE 3. Alexeeva Ksenia RUS K at.C borci 1. Moroni Gabriele ITA 2. Hroza Libor CZE 3. Stráník Štepán CZE 5.Solanský Pavel CZE

Lucka a Libor potvrdili, že moc chtějí a lepší se. Pavel Solanský po závodě v bouldru a obtížnosti byl suverénně první. Zraněný kotník rozhodl o neúčasti v rychlosti – celkově tedy 5. místo. Závěrem chci poděkovat za perfektní reprezentaci, a to nejen závodníkům, ale i rodičům. Objevily se nové tváře a to je moc dobře. Ani ČHS nezůstal lhostejný a pomohl s úhradou startovného. Dík vám všem! Za sekci mládeže Jirka Čermák

10.–13. července se ve francouzském Chamonix uskutečnily další závody světového poháru v lezení. Mezi ženami byly nejlepší: Ch. Minoret, M. Cufar, S. Levet a M. Sarkany (obě shodně třetí). Kategorii mužů vyhrál A. Chabot před naším T. Mrázkem a R. J. Puigblanquem.

Chamonix

foto: P. Nesvadba

V Ruzyni vyhrál Solanský a Kysilková MKoncem května se v Praze – Ruzyni pořádal druhý závod ČP v lezení na obtížnost Vítězem se stal Petr Solanský (18). Druhý byl Slovák Peter Doležaj (20), třetí potom Pavel Kořan (29). Mezi ženami na prvních třech příčkách bodovaly juniorky: první skončila Tereza Kysilková (14), na druhém místě se umístily se shodným výsledkem

Soňa Hnízdilová (19) a Lucie Rajfová (15). Náš nejúspěšnější sportovní lezec, Tomáš Mrázek se závodů nezúčastnil, týden před tím vybojoval v závodě Světového poháru v ruském Jekatěrinburgu druhé místo a relaxoval.

Petr Solanský

Lucie Rajfová

59

hovory z montany Ta virtuální větička – Montana je mrtvé médium – došla pravdy. Je půlka července a v redakci je živý snad jenom větřák. Realizační tým se pohne jen když na něj zafouká. Je to s podivem, ale i při takovém pracovním „nasazení“ letní Montana vyšla. A to ještě nezničitelný TR byl týden ve švýcarských kopcích, tentokrát spíš „na čumendu“. (Ženatí chytači molů vědí, o čem je řeč.) Žáruvzdorný a nadějný redaktor Stoupa odjel uprostřed pařáků na Pálavu vylézt Květinu, aby byl aspoň nějaký současný dokument k vyprávění autorky. Druhý den odlétal do Kyrgyzstánu s tím, že nechápe, proč někoho někdy lákalo lezení v trávě. Poslali jsme mu „majlík“, že tenkrát v Květině tráva nebyla a na světě ještě chyběl Stoupa. Konečně Mekka Bratislavanů šedesátých let, Sološnice, dnes také připomíná spíš „louku trochu do kopce“, než líheň tatranských špiček. Inu, zatímco se lezecké zájmy přelévají z místa na místo, příroda si jede pořád po svém. A s ničím se nemazlí. Stejně jako loni se Jirka Novák vybičoval a dodělal 2. díl horolezeckého průvodce po Severních vápencových Alpách. Stejně jako loni mají však v tiskárně dovolenou, takže na „Fesťáku“ v Teplicích (22. až 25.8.) se ještě prodávat nebude. Ale v září už bude na pultech všech horolezeckých prodejen, takže na podzimních výletech do Wilder Kaiseru nebo Rätikonu už snad nebudete ve stěnách bloudit. No vidíte, a už padlo slovo podzim. Pak se jeden diví, že ten čas tak utíká. Až tohle číslo budete dočítat, budou už vinice žloutnout a chystat se k odevzdání plodů vinařovy práce – to abych zmínil i redakčního kolegu účetního, co už druhý měsíc jezdí veřejnou dopravou a těší se na podzim – zdaleka ne jenom kvůli burčáku. Tak se mějte krásně a dělejte co umíte. Ke spokojenosti to určitě postačí.

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

4/02 ročník XIII (Hotejl XXXVI)

Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Redakce má připojení na Internet přes pevnou linku. Větší soubory můžete zasílat e-mailem na adresu: [email protected] nebo: [email protected]



Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opačném případě pošlete rovnou předlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Jiří Růžička tel.: 05 - 41 24 33 33 e-mail: [email protected] Vedoucí redaktor: Tomáš Roubal tel.: 05 – 41 24 33 33 e-mail: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek tel.: 05 – 32 16 36 27 e-mail: [email protected] Externí redaktor: Vladimír Procházka Vzdušná 10, 460 01 Liberec 1 Stálí spolupracovníci: Dušan Janák, Jiří Novák, Petr Piechowicz, Vladimír Slouka, Rostislav Tomanec Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x ročně cena výtisku 50 Kč roční předplatné 300 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem 5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913. Bankovní spojení: ČS, a.s. č.ú. 1345370319 kód banky: 0800 název účtu: Jiří Růžička

Čtenářská inzerce Rubrika je určena pro nekomerční inzeráty jednotlivců. Poplatek za uveřejnění (50 Kč), lze poslat poštou nebo poukázkou na adresu redakce. n Kdo zapomněl sadu „čoků“ na Bílé skále na Vysočině, ať zavolá 0724/ 257 411. Pavel Lustyk, Na Lanech 107, Litomyšl 570 01 60

Distribuce na Slovensku: ABOPRESS, s.r.o. Radlinského 27, 811 07 Bratislava tel.: 012 – 52444979, 52444980, fax: 012 – 52444981 e-mail: [email protected] Příští číslo vyjde 9. 10. 2002

Redakční uzávěrka č. 5/02 je 6. 9. 2002