Úvodník 2 Janek Bednařík Roz & Díl 2 Vojtěch Dvořák Hakuna Matata 4 Stefan Glowacz

contents obsah Úvodník Editorial

Úvodník Janek Bednařík

2

Co-miks Diff & Rence

Roz & Díl Vojtěch Dvořák

2

Hakuna Matata Stefan Glowacz

4

Úplně normální nenormální týden A. Huber, M. Meisl

9

Hakuna Matata Climbing in Kenya –fascinating scenery, friendly local people and slogan: „Hakuna matata“ everywhere. Úplně normální nenormální týden Opportunist 8b – free solo provided by Alex Huber. Tisková zpráva 10- UIAA in Dolomiti. Brief outline. B.W.F.S. Big Wall Free Solo. About one free solo on Czech sandstone. Žijeme asi jen jednou... Why do we climb the free solo style? A contemplation. End Of Silence Mario „Bubu“ Bole and his successful ascent. Vadim Vinokur, Chloé Minoret Short interviews. John Gill John Gill – a gymnast on the rock. Prodloužený víkend The south face of Torstein. Description of belays. Lezecká oblast Černotín/Hluzov New Moravia‘s climbing area. 20. MFHF Jubilee 20th International Festival of Mountaineers Film. ČHS News from the Czech Mountaineers Association. Wattova patička Wat gives advice to all who feel like reading his advices. Kýbl From our readers. Mix Knihy New books Mirek Šmíd Memories of an exceptional climber. Matroš Climbing gear. Galerie Info section. Punta della Sfinge (2.802 m), Piz Ligoncio (3.032 m) A jdi… Go for it… Sardinie Elementary info about climbing in Sardinia. Info Omiš. Some information for climbers. Závody Competitions Hovory z Montany Epilogue

Tisková zpráva D. Janák

13

B.W.F.S. Jarda Maršík

14

Žijeme asi jen jednou... Houmy

16

End Of Silence Bubu

18

Vadim Vinokur, Chloé Minoret Rosťa Tomanec

20

John Gill Piotr Drozdz

22

Prodloužený víkend Bakurda, Máca

27

Lezecká oblast Černotín/Hluzov S. Bartošek, J. Babača

28

20. MFHF 29 ČHS Martin Mellan

33

Wattova patička Vojtěch Dvořák

34

Kýbl Honza P., Pavel a Darja

35

Mix

36

Knihy V. Procházka

36

Mirek Šmíd Jiří Růžička

37

Matroš Vladimír Procházka

38

Galerie Jiří Novák

44

A jdi... J. Kuhn-Gaberová, R. Tomanec

46

Sardinie Honza Smolík

48

Info Petr Piechowicz

52

Závody Kysilka, Houmy, R. Tomanec, P. Resch

54

Hovory z Montany Jiří Růžička

60

Titulní strana Alex Huber, Oportunista, 8b foto: Michi Meisl 3. strana obálky Capo Testa - nejsevernější část Sardinie. Krátké cesty, ideální pro bouldering, na rozdíl od zbytku ostrova se leze na žule! foto: Honza Smolík

úvodník

Jan Bednařík

komiks

…ve stacionáři pro mentálně postižněné, kde jsem nějakou dobu pracoval, byl jeden zajímavý kluk. Byl neobyčejně tlustý, měl něco kolem 130 kg a přesto, že už měl dávno třicet let, vypadal na osmnáct. Pokaždé, když jsem šel ráno do práce, viděl jsem ho na rohu před pekárnou, jak toužebně hledí na všecky rohlíčky, preclíčky, bochánky a koláče, které mu tak neodolatelně voněly. Když měl peníze, vždycky je tam hned utratil a když měl kapsu prázdnou, často něco mazaně vyloudil od kupujících. Když dostal k obědu jablko, snědl ho celé i se stopkou a ještě půl hodiny si pečlivě olizoval prsty. Když někdo něco nedojedl a hodil zbytek do koše, jeho zrak to pokaždé zaregistroval a později, když byl „vzduch čistý“, všecko potají pečlivě „dojel“. Uměl se dostat kuchařkám nepozorovaně do ledničky a v mžiku ji vybílit. V jeho nejkrásnějších snech létaly salámy a pečená kuřata, bifteky s řízky a koláče s dorty… Byl to neobvykle vzácný a neléčitelný druh postižení, protože i kdyby mu doktoři vzali žaludek, nic by se nezměnilo. Bude jíst tak dlouho, až se prostě ují k smrti. Je to silnější než on, je to jeho životní droga… Občas si na něj vzpomenu a mám pocit, že vím o čem to všecko je, že všem těm narkomanům a závislákům absolutně rozumím. Stačí jen, když člověk nemůže chvíli lézt a musí se na všecko z povzdálí jen dívat. A i když si po čase na to nicnedělání nakonec zvykne a zapomene, stačí pokaždé tak proklatě málo… Jen tak přijít ke skále a nahmatat rukama dva chyty. Nohy podvědomě začnou hledat stupy, tělo nejvýhodnější polohu pro těžistě a mozek automaticky najede do světa několika vertikálních metrů. Všecko jde v tu chvíli stranou. Lezení v minutě prochází celým tělem, proudí v žilách, tepe v srdci. Najde i tu nejposlednější buňku a dokonale ji omámí. Pocit štěstí se šíří jako lavina a postupně sytí hladovou duši… najednou zapomínáte na všecky ty bolesti, zranění, nemoci, operace, berle a gipsy. Je nad slunce jasnější, že jste v tom zase až po uši. A nic s tím nenaděláte, je to totiž silnější než vy… Carpe diem!

© watt design 2

3

Hakuna Matata aneb Pohodová výprava do Keni

4

Napjatì hledím na obrazovku a dívám se na zábìry z druhého konce svìta. Na zábìry, které se mì nedávno vùbec netýkaly. Zemì a konflikty jejích obyvatel byly dost daleko. Ne tak teï. Pøed mýma oèima se ale odehrává smutná hra. Policisté v plynových maskách støílejí po lidech slzný plyn. Létají kameny. Caracas se nachází ve výjimeèném stavu. Lidé protestují proti vládì, hospodáøství je ochromeno. Venezuela stojí na pokraji obèanské války.

Cílem výpravy naplánované spolu s Plumou, Kurtem, Jochenem, Tilem a Klausem mìly být mystické stolové hory v deštných pralesích Venezuely. Inspirováni knihami „Ztracený svìt“ a „Ostrov èasu“ jsme celý rok plánovali a organizovali expedici. V posledních letech jsme spíše pobývali v chladných oblastech jako jsou Baffinùv ostrov, Grónsko nebo Antarktida, takže by to byla vítaná zmìna. Nemohli jsme se rozhodnout. Úøady zrazovaly od jakéhokoliv cestování do Venezuely, odjezd nešlo odložit – každý z nás si musel dvoumìsíèní volno tvrdì vybojovat. Stojí ale zábava za nevypoèitatelné riziko? Není trochu povýšené se domnívat, že problémy této zemnì se nás nebudou týkat? Deset dní pøed odletem jsme se rozhodli expedici zrušit. Osm dní pøed odletem vybíráme náhradní cíl – Mt. Poi v Keni. O kopci víme snad jen to, že existuje a že na nìm pøed námi pùsobily dvì expedice. Když jsme zamlouvali let, vìdìl jsem jen, že hora má ležet nìkde na severu zemnì. Toto byla bezesporu naše nejhùøe pøipravená expedice. Dobrodružství od první minuty.

Nairobi. Bylo pozdě v noci, když jsme přiletěli do hlavního města. Poslední cestující už dávno opustili letiště, zatímco my jsme stále ještě čekali na naše batohy a kontejnery. Zbylý personál nás pobaveně pozoroval, zvedali palce nahoru a volali: „hakuna matata“, což znamená něco jako „vše jde dobře, zůstaňte v pohodě, chlapci!“ Tato věta a obdivuhodný klid nás doprovázely během celé cesty. My Evropané musíme na Afričany působit jako pytel blech, a horolezci ještě hůř. Za pár minut ale sedíme ve „velmi levném“ minibusu a jsme vezeni do „velmi levného“ hotelu a také na další cestu už máme několik „velmi levných“ tipů, jak se dostat k Mt. Poi, ačkoliv to jméno slyšeli naši průvodci poprvé od nás, kde že se ta hora, ležící v jejich zemi, nachází. Ale „hakuna matata“, zůstaň v pohodě a všechno bude dobrý. Hned ráno nám chce tým expertů na turistiku, horolezectví, koupi a prodej čehokoliv, předvést terénní auto a vyjednat cenu. Vozidlo má svá nejlepší léta bezpochyby za sebou, ale alespoň ještě vypadá jako terénní vůz. Nikdy jsme nebyli velcí obchodníci, a i při tomto jednání se projevila naše netrpělivost. Chtěli jsme konečně vidět Mt. Poi na vlastní oči. Pozdě odpoledne jsme se konečně domluvili. Paul byl přesný. Byl nám k dispozici jako řidič, protože jenom on znal tajemství svého vozu. Do celého auta jsme rozdělili výzbroj, přičemž jsme využili každou škvíru a sami jsme se vmáčkli někam mezi. Nad našimi hlavami se houpaly vaky na vodu, mezi nohama jsme měli balení těstovin a rýže, ruce ležely na sušenkách. Paul přidal plyn. Jeho tlusté břicho vibrovalo spolu s celým autem. Po pěti minutách byla zrychlovací fáze u konce. Paul zařadil čtyřku, ale stejně jsme nepřekročili rychlost běhu. Byli jsme zoufalí, hrozilo, že cesta bude delší, než zbytek našeho života. „Top speed“, volal Paul se smíchem, zvedl palec, a všichni jsme už věděli – teď přijde „hakuna matata“. Takovou rychlostí jako my, cestovali lidé ve středověku. Tato cesta se nejspíš stane opětovným objevením pomalosti. Tak jsme aspoň měli možnost zúčastnit se aktivně života na kraji silnice, pozorovat rostliny, a během jízdy jsme vyřídili i nákupy suvenýrů. Bylo horko, dokonce i pod majestátním Mt. Kenia. Tělo i duch se pomalu začaly ztotožňovat s tímto mottem a přizpůsobily se cestovní rychlosti. Cesta byla nekonečná. A pak se konečně jako fata morgana na tetelícím horizontu vynořila Mt. Poi. Volně přeloženo znamená „Poi“ velkou věc, a přesně tak se jevila tato hora. Stále jasněji se ukazovaly její obrysy, a to, co leželo před námi, byla opravdu „velká věc“. 800 metrů stěny, nápadně převislé. Celá hora vypadá tak trochu jako obrovský krajíc chleba. Žádný hřeben, žádný pilíř nebo hrot, žádná výrazná skalní struktura. Na Mt. Poi existují tři cesty. Angličan Patt Littlejohn byl první, kterého náhoda přivedla k této jedinečné hoře. Hledal nejjednodušší cestu stěnou, podél trhlin s trávou, li-

šejníky a trním. Několik let poté ho následovala americká expedice s lezeckými legendami Paulem Pianem a Todem Skinnerem, kteří svůj prvovýstup zdokumentovali pro National Geographic. Potřebovali přes třicet dní, aby upravili svou cestu v centrální části stěny. Nejdříve slanili shora, na-

tahali fixní lana a zavrtali borháky. Styl, který je normálně ve velkých stěnách zakázaný. Jejich prvovýstup se proto postaral o množství kontoverzních diskusí na lezecké scéně. Jen několik týdnů před námi obléhal stěnu slovinský tým a v „americkém“ stylu udělali další cestu. Naším cílem ale nebylo si výstup napřed připravit. Pravé dobrodružství lézt nové cesty ve 5

Hakuna Matata 6

velkých stěnách je podle nás jinde. Je fascinující hledat linii, dělat jištění a zdolávat technické obtíže bez toho, že víme, co nás čeká. Ačkoliv nebyl pro nikoho z nás výstup na Mt. Poi na pomyslném seznamu největších výkonů, už jsme se nemohli dočkat, až se poprvé obujeme do našich „Red Chili“. Očima už jsme ve stěně kreslili imaginární linie a hledali jsme nové možnosti. S typickým západoevropským „Hop, teď přicházíme my!“ jsme vyskočili z vozu a okamžitě jsme začali vybalovat. Teprve když se blížila skupina staršinů z blízké vesníce jsme si uvědomili, že jsme se jich vůbec nezeptali, jestli tady můžeme tábořit. Bylo to trapné, když nás náčelník srdečně vítal na svém území. Následovala dlouhá výměna zdvořilostí, potom jsme se stáhli do stínu stromů a vlastní vyjednávání mohlo začít. Ze starců vyzařoval neuvěřitelný klid a pohoda. U Samburů jsou to starší muži, kdo udává tón a řídí chod vesnice. Obě expedice před námi to tady opravdu rozhádaly. Američané si postavili tábor přímo pod stěnou a nechali si nosit každý den vodu a kozu. Půl vesnice pracovalo pro ně, na konci výpravy tak spořádali na třicet koz a National Geographic to umožnil. Také my jsme zaměstnali kuchaře, nosiče vody a hlídače, což bylo jakési minimum, které od nás staršinové očeká-

vali. Pod dohledem zvědavých očí poloviny vesnice jsme postavili stany a třídili jídlo a výzbroj. Bylo nesnesitelné horko. Pojem „horko“ jsme ostatně na této expedici trochu přehodnotili. Do tří hodin odpoledne pálilo slunce do stěny natolik, že jsme si při lezení málem spálili prsty. Tak jako Američané, i my jsme se utábořili na hřebínku a doufali v chladivý větřík. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Kurt lezl s Tilem, Plum se mnou, Jochen a Klaus tvořili podpůrný tým. Dny tam nahoře byly jako tábor pro těžké zločince. Sotva vyšlo slunce, prchali jsme do stanu. Nebyl tu žádný strom, keř, stín, jenom nesnesitelné vedro. Kolem poledne jeden z nás zachroptěl heslo „hakuna matata“, což jsme chabě vnímali ve stavu podobném deliriu. Ve dvě hodiny odpoledne jsme se doplazili jako opilí ke stěně, abychom zapisovali dějiny sportovního lezení – hrdinou se člověk nestane někde na pobřeží Ibizy. Ostatně, na Mt. Poi také ne, ačkoliv kulisy pro klasickou hrdinskou smrt by nemohly být lepší. Nad našimi hlavami obrovští supi. Majestátně startovali ze svých děr vysoko ve stěně a bez jediného mávnutí křídel vylétli do vzduchu. Majestátní byly ale také jejich výkaly, které se táhly jako dálnice z jejich děr ve stěně a udělaly tyto části stěny naprosto nelezitelnými.

Vybrali jsme si lini vlevo od slovinské cesty. Konečně se nás zase zmocnila horečka prvovýstupců, nebo že by to byla malárie? Po sto metrech se stěna napřímila a tupý kompaktní pilíř se převisle táhl až na vrchol. To nebyl žádný sen z horečky a také žádná klamná představa, to byla realita… a byla to totálně lámavá realita! Todd a Paul nás ve svých mailech před kvalitou skály varovali, ale to, co jsme po prvních dvou délkách vyzkoušeli, nikdo z nás za svou lezeckou kariéru ještě nezažil. Pilíř vypadal jako jablečný štrůdl z listového těsta. Obrovské skalní šupiny nad námi vysely jakoby na hedvábné niti a povrch byl tak zvětralý, že jsem musel nejdřív špičkou kladiva vyvrtat pár centimetrů, abych našel pevné místo pro borhák. Plum se schoval pod malý výčnělek, a tam ztvrdnul na několik hodin, dokud jsem po čtyřiceti metrech nerezignoval a další „lezení“ nenechal na Kurtovi a Tilovi. Čas strávený na skále se z větší části omezil na olamování šupin. Většinou jsme stáli na příčkách žebříku a vrtali díry pro háčky nebo borháky. Na volné lezení se nedalo ani pomyslet. Motivovalo nás hlavně pomyšlení, že výš to bude lepší. Kurt a Tilo pozorovali dalekohledem ze základního tábora naše celodenní dílo a nebyli zrovna nadšeni, při představě, co je zítra čeká. Náš kuchař, nosič vody a hlídač byli naproti tomu nadšeni, co jsme to za chlapíky a byli pře-

kvapeni, že lezeme na stěnu odspodu a ne tak jako Američané a Slovinci shora. Zatímco se Kurt a Tilo trápili ve stěně, my jsme sjeli do nížiny. Slunce stále nemilosrdně pražilo, kameny byly horké jako plotna, o několik kilometrů dál byla země poseta hlubokými dírami a v nich stáli bojovníci a vytahovali koše s blátem a půdou na povrch. Proti tomu byla naše práce ve stěně úplný med. Když jsou vyčerpány zásoby vody, musí lidé pro svou pitnou vodu cestovat na velbloudech až 100 km.

7

Hakuna Matata 8

Jestli existují hrdinové, pak jsou to tito lidé, kteří musí každodenně bojovat o své přežití. Tento den na mne udělal velký dojem a donutil mě k přemýšlení. Večer přišli Kurt a Tilo zklamaně do základního tábora. I po dalších dvou lanových délkách nebyla skála lepší, a ani dál nic nenasvědčovalo tomu, že se něco změní. Je to bláznivý svět, cestujeme přes půl planety, abychom pro zábavu vylezli na úplně neznámé stěně prvovýstup. A jen pár kilometrů odtud stojí lidé v zablácených dírách a bojují o přežití. My jsme zklamaní a máme špatnou náladu z toho, že jsme našli jen lámavou skálu, a lidé kolem nás trpí nejhoršími nemocemi. Za obnošené boty jsou zde lidé přešťastní. Sa-

mozřejmě že nemůžeme srovnávat naše kultury, ale skutečnost, že se za dva dny můžete dostat do středověku, je prostě neuvěřitelná. Priority se posunují. Už jsme neviděli jenom stěnu, sportovní výkon a úspěch prvovýstupu. Život Samburů se stal vlastním tématem. Po několika dnech se změnil náš tábor v ordinaci. Tilo, náš doktor, se potil nejenom kvůli úmornému vedru. Malé děti s infekcí uší i ženy s bolestmi prsou mu nabízely pestrý medicínský studijní program. Rozhodli jsme se přerušit náš projekt prvovýstupu a pozornost jsme zaměřili na výstupy Slovinců. Neviděli jsme žádný smysl v tom zavrtat se ve stěně jako ve zlatých časech technického lezení. Kvůli vášni pro lezení jezdíme do nejvzdálenějších oblastí Země. V Keni jsem si ale poprvé uvědomil, že jsem byl až dosud příliš fixován na stěny, a že jsem nevnímal krásu okolí. Cesta k Mt. Poi ukázala spoustu věcí v novém světle. Samburové ve mně zanechali hluboký dojem. Slovinci udělali všechnu práci. Pozdě odpoledne jsme nalezli do jejich cesty a s posledním denním světlem jsme dosáhli velké bivakovací jeskyně uprostřed stěny. Podlaha jeskyně byla naplněna jemným pískem. Prvovýstupci zde evidentně strávili mnoho dní. Nasvědčoval tomu zápach po moči a ptačím trusu. Vyhrabali jsme si jamky v písku a lehli jsme si. Pro jistotu se přivazujeme. Stále jsme měli pocit, že na jemném písku vyjedeme z jeskyně. Bylo úplné ticho, poslední supi se vrátili do svých děr. Pomalu se setmělo. Ojediněle svítily ohně vesnic. V lesích jsme viděli světýlka hledačů medu, kteří jsou aktivní teprve v noci. Seděli jsme v nejexponovanějším záchodě Afriky s krásným výhledem. Krvavě červené slunce se rychle vyhouplo na horizont a v několika minutách roztopilo naši toaletu na teplotu kamen. Vstali jsme zároveň se supy. Lezení bylo těžké a další cesta se tak stala závodem se stále rostoucím vedrem a s tenčící se kůží na konečcích prstů. Už se stmívalo, když jsme večer slanili. Po jednom dni odpočinku v nás zase stouplo vzrušení a společně s Klausem jsem o dva dny později lezl cestu ještě jednou. Vylezli jsme na vrchol v jednom dni bez bivaku. Zatímco jsme se namáhali u rozpálených kamen, seděl zbytek mužstva pod stromy a hledal horečnatě v průvodci nějaké chladnější místo, kde bychom zabránili Kurtovu hrozícímu šílenství. „Tam, kde tráví prázdniny Bůh“ – toto místo se zdálo jako nejlepší. Hans, původem Němec zařídil na Mwazaro Beach jižně od Mombasy vesnici snů s výbornou kuchyní. Lepší než všechno ostatní je ale každopádně jeho životní příběh, který sahá od americké zpravodajské služby k velkoobchodníkovi s kořením v Zanzibaru a vrcholí v bordelu v Mombase. Kurt byl každopádně nadšený a opět se uzdravil. Hakuna matata! text: Stefan Glowacz foto: Klaus Fengler (kráceno, celý text najdete na www.montana.cz)

9

Pátek, 14. února Je poslední den před novým přednáškovým turné po Německu. Užívám si sluníčka u Schleierwasserfallu. Mám to tu rád, a tak tu čerpám sílu na další sezónu. Před rokem jsem zde lezl sólo „Cool your foot man 10-“. Původně jsem chtěl přelézt ještě cestu vlevo vedle, ale nakonec do toho přišly Dolomity. Teď zase trénuji na těžké skalní cesty a cítím formu. Je čas zkusit starý plán. 10

Jednotlivé sekvence cesty mám vypilovány, cítím se silný, cestu zvládám silově s převahou. Měl bych využít příležitosti, dnes ale každopádně ne. Z nějakého důvodu se mi nechce. Souznění mezi mnou a Oportunistou dnes nějak nehraje. Příště. Sobota, 15. února Jedu do lezecké haly „Camp 4“ v Zweibrückenu, mé první zastávky z mnoha v příštích

v šest hodin stojí Hans u našich domovních dveří a já mu otevírám. Řídí Hans a já cestou zkouším ještě chvíli spát. O půl osmé je s tím ale konec. Ven do zimy, na lyže a asi dvě hodiny sněhem k nástupu. Zvířecí dřina v příkrých výstupových žlabech. Lepidlo na pásy v takovéhle zimě nedrží. Stále nadávám a Hans si myslí své. Zato Brave Heart je přesně takový, jaký ho potřebujeme. První lanová délka (WI 6+, M7–) je skoro celá v kvalitním ledu. Druhá délka (IX-) je nepříjmená a nepoddajná. Široká převislá spára, 10 metrů úplně bez ledu. Jdeme do toho bez cepínů, při lezení po skále je lepší používat prsty. Je to nepříjemné, může být tak minus deset. Letní dovolená na Jadranu je zkrátka něco jiného. Teplá kamna si dopřejeme teprve až bude tato záležitost vyřízena. Třetí a poslední délka (WI 7). V převisu visí zvon s průměrem 10 metrů a jen několika cm tlustou vrstvou ledu. Jako vždy trochu choulostivé. Odtud už slanili i někteří známí lezci. Hned první ranou uděláme obrovskou díru do ledu. S vyvalenýma očima se dívám dovnitř zvonu. Z obrovské díry ve stropě vytéká voda, která jako závoj padá nejdřív do zvonu, potom kamsi dolů na obrovský ledový hřib. Víc morálově než skutečně funkčně jištěn se vydávám přes vibrující krystalický zvon. Technické obtíže blednou oproti mentální náročnosti, kterou vyžaduje tato délka. Tak, a teď si definitivně můžeme červeně odškrtnout Brave Heart. Hans mě následuje. Sestup je opět choulostivý. Čekají nás lavinově nebezpečné převěje, které musíme přejít. Jistíme se, jak jen to je možné. Sjezd žlabem je jedna velká katastrofa. Boty na lezení holt nejsou lyžáky. Úterý, 18. února Vyspat se, večerní přednáška v Trostbergu. V posteli samozřejmě nejsem před druhou hodinou ranní.

týdnech. Když si chystám podklady na přednášku, volá mi Hans Hacke a převědčuje mě. Led je dobrý tak, jako celou zimu nebyl, musíme konečně zajet do Gasteinského údolí. Sakra. V hlavě bych měl mít úplně jiné věci, ale kvalitní led nemusí vydržet dlouho. Nechám se přesvědčit a domlouváme se na jednom jediném dni. Jen v pondělí máme oba volno. To bude pestrý program.

Neděle 16. února Po krátké návštěvě hospody a obhlídky legendární cesty Jubiläumsriss (VII–) stojím v lezeckém centru „The Rock“ v Karlsruhe. Další přednáška, potom rychle složit zařízení, naložit vše do auta a krátce před půlnocí jedu domů. Pondělí 17. února V pět ráno stojím v bytě, rychle balím a dokonce si asi na půl hodiny zdřímnu. Přesně

Středa, 19. února Setkávám se s Michi Meislem u Schleierwasserfallu. Na řadě je Oportunista. Pokud to dnes půjde, jdu do toho. Michiho jsem poprosil, aby vzal foťák a udělal nějaké snímky. Jaké snímky to budou jsem mu ale neřekl. Jsme nahoře, sedíme na červené lavičce. Jsem klidný, bez známky nervozity. Zahřívám se, vybírám ze stěny expresky, které by rušily na fotkách. Michi se diví. Trochu boulderuju. Michi se trochu zarazí, když se ptám, jestli vše klape. Žádná další koncentrace, nic. Michi nemůže uvěřit, že už nastupuju. Dříve než mě zachytí teleobjektivem, mám už tři metry za sebou. Dřív než mu všechno dojde, jsem už úplně nahoře. Pomalu, krok za krokem, přesně podle plánu, bez známky pochybností, prošel Oportunista pod mými prsty. Alex Huber 11

očima fotogr afa Sedíme tady na staré, pomalu už se rozpadající, sluncem vybledlé lavičce, před námi vodopád a ledový hřib, který vyroste během studených nocí do pozoruhodné výše. Je jeden z těch slunečných zimních dnů, kdy by člověk mohl bez obav vyměnit hřejivé zimní oblečení za kraťasy a tričko. Večer před tím se mě telefonem zeptal Alexander, jestli bych neměl čas udělat s ním pár fotek. Oblast stálého vysokého tlaku vzduchu slibovala slunečný den, a tak nám nestálo nic v cestě. Při nástupu jsem byl zasvěcen do vlastního plánu. „Oportunista se zdá být lezitelný, uvidíme, jak to dnes vypadá “ Už nějakou dobu jsem věděl, že má Alexander v hlavě free solo výstup této cesty. Cesta se táhne diagonálně centrální částí stěny, mezi extrémními klasiky „White Winds“ a „Cool your foot man“. V roce 1996 byla cesta poprvé vylezena Jeanem Mink Thinem a oklasifikována 8b. V této obtížností patří cesta k nejhezčím ve Schleierwasserfallu. Následuje klasický „huberovský“ zahřívací program – Alex sundává několik zavěšených expresek, které by mohly rušit na fotografiích. Napjatě čekám na soustředícího se špičkového lezce, který se připravuje na zvláštní druh lechtání nervů. Přede mnou stojí pošetilý Alexander, jehož napětí se projevuje tak, že dlouho přemýšlí, jestli si má nebo nemá vzít vlněnou čepici s našitým irokézským hřebenem. Čepici nakonec odložil, krátce se zeptal, jestli jsem připraven, a dřív než jsem ho měl v teleobjektivu už měl první kroky za sebou. Omezený hledáčkem své zrcadlovky pozoruji, jak s precizností chodu švýcarských hodinek provádí Alex krok za krokem. Pomyslné péro uvádějící stroj v chod je napnuté a s každým dalším ulezeným metrem je poznat, jak kontrolovaně a s jakou neuvěřitelnou jistotou má tu cestu v rukách. V klíčovém místě (ve dvanácti metrech) není patrné žádné zachvění nebo zaváhání. I samotný poslední krok, v přechodu do mírně převislého okraje skály, vyřešil Alex se stejným klidem a precizností jako předchozí kroky. Po přesně třech minutách je představení u konce, film ve foťáku je exponován a čepice se opět stává vděčným námětem k laškování. Michi Meisl 12

Alex Huber

T.J. Baník 1. Máj Karviná Horolezecký oddíl

Dolomity – Tre Cime di Lavaredo 10. 7. až 25. 7. 2003

Účastníci: Stanislav „Kvak“ Hovanec (HO Baník 1. Máj Karviná) Dušan „Stoupa“ Janák (HO Lokomotiva Ingstav Brno)

Oblast: Itálie – Dolomity, Tre Cime di Lavaredo

Termín: 10.7. až 25.7. 2003

Vylezené cesty: 12. 7. 2003 Cima Ovest – cesta Akut X–, Kurt Astner, 570 m, 15 délek – přelez stylem AF za 12 hod. 15. 7. 2003 Akut X–, styl RP (kromě 4. délky za IX stylem PP a 5. délky za IX– po patnáctimetrovém pádu stylem RK–jojo). 18.7. 2003 Cima Grande – Diretissima Hasse–Brandler VIII, 500 m, 19 délek. Přelez stylem OS za 8 hod.

Charakteristika akce: Je to darda, napsala! Když jsem dva měsíce před maturitou nenápadně utekl z domova na deset dní do Ospu, domluvil jsem se na lezení v převislých severních stěnách Třech Čim, shodou okolností zrovna se Stoupou. To jsem ještě netušil, co je zač. Víceméně bez výrazných problémů (jen desetidenní zpoždění) jsme dorazili do Itálie až k placené cestě vedoucí k placenému parkovišti. Samozřejmě, my chudí studenti přece nebudeme nic platit, musíme šetřit na vzdělání. Bylo tak kolem osmé večer a po zuby ozbrojení výběrčí daní hlídali vjezd. „V devět to snad zabalí a pak projedeme.“ Jenže nezabalili. Jako partyzáni ukrytí na okraji temného lesa jsme dalekohledem pozorovali strážce spravedlnosti. Konečně v deset hodin zalezli do přilehlého bunkru a čučeli na TV. Nasedli jsme do auta a potichoučku, s vypnutým motorem, jsme se blížili k průjezdu. Najednou zezadu na nás začal tázavě troubit přibližující se jeep. Rychle nastartovat, rozsvítit světla, ignorovat stopku, pořádně šlápnout na plyn. No prostě žůžodobrodrůžo, ušetřeno 18 Euro za vjezd a další majlant za týdenní parking. Už o půlnoci stojí náš stan na loučce pod východními stěnami Čim.

Tisková zpráva Pípání budíku nás probouzí do nádherného rána. Prý: „Žádná rozlízačka není zapotřebí, žádná aklimatizace. Nemůžeme plýtvat silou a dobrým počasím.“ Jdeme okouknout Akuta, prvně pokus o AF přelez. Nástup do cesty najdeme poměrně snadno, do první délky nalézám já. Lezení v mírně převislé sedmplusce bývá OK, ale pokud mrznou prsty a musím povinně chytat a stoupat na volné šutry, nemám dobrý pocit. Navíc první jíšťo je ve dvaceti metrech. Ostatní délky byly naštěstí příjemnější, zvlášť nádherné mi připadly dvě devítky sto metrů nad zemí. Avšak hlavním chodem byla desátá délka za 10-. Tři atletické krokoskoky ve stropu, osm ve výlezu, a pod námi 300m díra. Mistr Stoupa si to dvakrát vystoupal, já jsem za tu dobu jištění celkem vymrzl. Zbytek cesty jsme lezli souběžně, byla to vychutnávačka (jenom nebylo jasné, kdo si koho vychutnal), relativně lehký terén, mnoho chytů na výběr. Jelikož jsme dobří práskači a správní asketi, nevzali jsme si svačinku do stěny (spíše zapomněli). „Jeden a půl litru musí přece stačit!“ Těsně pod vrcholem, po dvanáctihodinovém lezení jsem pocítil jemné lechtání hypoglykémií a hypohydratací. Sestup za tmy mě docela dohypovypumpoval, u stanu jsem se cítil „absolutely shitfaced“. Tedy dost dobrá aklimatizace. Nevýhodou mých 60 kg je málo špeků. No ale přece je důležitější drtit lišty a mít dobré fixy, k čemuž je zapotřebí trochu askeze, sem tam si dovolit nějaké aminokyseliny a ne žrát dobrůtky. Po nuceném dvoudenním restu jsme za mlhy vyrazili přelézt Akuta znovu a lépe, vybaveni čokoládou a tatrankou. Dokonce se mi podařilo odskočit si patnáct metrů. V devítkovém bouldru mi totiž nečekaně nateklo a metr pod štandem jsem se holt už neudržel. Při druhém pokusu jsem si raději cvakl skobu, která byla asi dva metry před štandem. Konečně nejtěžší délka je Stoupou přelezena hned na první pokus RP. Radost jak cip, hulákání do doliny, tatranka, čajíček. Na vrcholu nás vítá déšť a provází nás i po celou dobu sestupu. Už sedíme promočení u stanu, večeře a pohodička: „Je hnusně, ale je mi fajn…“ Kvak a Stoupa

obtíže kulminují na desáté délce obtížností X–. Myslíme si, že je to spíš trochu lehčí. Skála je místy rozlámaná, vklíněnce se hodí, orientace v posledních pěti délkách je komplikovaná. Při druhém pokusu 15. 7. 2003 jsme cestu kromě 2 délek vylezli RP, 4. délku klasifikace IX přelez Stoupa PP a 5. délku klasifikace IX– po patnáctimetrovém pádu Kvak stylem RK (při prvním přelezu tuto délku dal Stoupa OS). Stoupa vylezl bez odsedu i délky, které lezl jako druholezec. Cima Grande, cesta Diretissima Hasse– Brandler VIII, 19 délek, 500 m, OS za 8 hod, 18. 7. 2003 – nádherná cesta v pevné skále, na přelez stačí pouze expresky.

Závěrem Děkujeme ČHS, firmě Singing Rock, Triop, Alpinus, Sunsport, Pen.

Resumé Cima Ovest, cesta Akut X–, 15 délek, 570 m. Jedná se o 2 roky starou cestu Kurta Astnera vedoucí v pravé části Cimy Ovest mezi Střechou světa a Šepotem květů od T. Grossa. Prvních 300 m cesty je převislých, 13

V

 sobotu 9. srpna 2003 jsem v Labáku vylezl na Prezidenta cestu Big Wall za VIIIc stylem free solo. Protože pro mne samotného a podle ohlasů i pro ostatní to byl nevšední počin, rád bych tímto článkem trochu odtajnil, co mu předcházelo a proč. Monumentální trhlina Big Wallu mi dlouhá léta ležela v hlavě, ale poprvé jsem si do ní troufl až v létě 2000. Znal jsem její zajímavou historii, kdy ji nejdříve prostoupil Vašek Širl, aby mu nakonec byl prvovýstup jako neuznaný vytlučen a posléze oficiálně udělán a Čechům vyfouknut Berndem Arnoldem. Věděl jsem, že místy nejdou žádné smyčky a i to, že občas si někdo zcela potají vypomůže frendem. Má první návštěva cesty tehdy skončila neslavným ústupem z výlezu z jeskyňky, neboť jsem se obyčejně bál. Myslím, že pár dnů na to mi ta kacířská myšlenka poprvé proběhla hlavou. Nechal jsem myšlenku myšlenkou, ale protože se neustále vracela a také jsem potřeboval sundat pytel, vrátili jsme se pod stěnu v létě 2002. To už jsem byl téměř rozhodnut, že pokud cesta půjde vylézt bez riskantních dynamických kroků a po pevné skále, začnu se jí zabývat vážněji. Při dobírání u druhého kruhu jsem vše definitivně zavrhl. Bylo

B.W.F.S.

to vysoké, nelehké a namáhavé. Když jsem si ale celou cestu ještě ten večer promítl v hlavě, přišel jsem na to, že riskantní kroky v ní nejsou a skála je pevná. Zbývalo se začít zabývat sám sebou. Půjde to? Může to vůbec hlava unést? Jak se připravit? Určil jsem si, že cestu před ostrým pokusem vylezu alespoň desetkrát nebo ještě lépe patnáctkrát a konečné rozhodnutí si ponechám na poslední okamžiky před nástupem. Věděl jsem, že momentální duševní a lezeckou pohodu nenaplánuji. Nijak jsem nepospíchal a vyčkával až přijde správná chvíle. Až letos v létě jsem si uvědomil, že pokud si nestanovím určitý den, nikdy k ničemu ne14

dojde. A tak jsem si den určil a počítal s tím, že když nebude ten pravý, určím jiný. Obvolal jsem těch pár kamarádů, kteří o mém záměru věděli a byli ochotni jej nafotit a natočit, a v brzkém sobotním ránu jsme všichni dorazili na místo. Cestu jsem si ještě dvakrát vylezl s lanem. Byl jsem klidný, všechna místa jsem důvěrně znal a sil jsem měl dost. Kluci byli připraveni. Sundal jsem sedák, obul boty a nastoupil. Až k prvnímu kruhu jsem lezl bez jištění mnohokrát a nešlo o nic nového. Teprve první kroky od něj bez obvyklého procvaknutí lana do expresky vytlačily z hlavy všechny myšlenky kromě soustředěnosti. Úsek do jeskyňky je nejtěžší v samém závěru, ale díky dobrým žábám v ruční spáře jsem si bez obtíží brzy mohl na plošince trochu vydechnout. Přede mnou byla nejnáročnější část. Nejdříve kousek vzhůru pod strop a pod ním ven z bezpečí jeskyně nad třicetimetrovou propast. Tam čeká asi nejobtížnější pasáž ruční spárou, která sice dobře drží, ale ve spojení s expozicí je náročná především

psychicky. Poté spíše napůl stěnou a napůl spárou kolem druhého kruhu. Teprve pár metrů nad ním přestává být stěna převislá. Věděl jsem, že o mých skutečných schopnostech vyrovnat se stresem ve stěně vypoví až první pohyby ze dna jeskyňky pod její strop. Už tisíckrát jsem se při lezení kvůli strachu pohyboval jako motovidlo a stejněkrát jsem díky jeho ovládnutí něco vylezl. Ze dna jeskyňky jsem se odlepil a pohyby nebyly bázlivé. Nad propastí a před prvními tempy v ruční spáře jsem se ale cítil jako nahý. Přede mnou byl můj bod zlomu. Nad spárou už se nebudu schopen vrátit. Neměl jsem strach, že spadnu. Měl jsem jen obavy ze strachu samotného. Byl jsem soustředěný na nejvyšší možnou míru. A lezl jsem dál. Někde u druhého kruhu to maximální vypětí trochu opadlo a až pod vrcholovou hlavu jsem byl celkem uvolněný. Poslední tři metry jsou tvořeny bříškem, kdy je třeba se už v téměř šedesátimetrové výšce vyvěsit do převisku a opustit relativní bezpečí kolmé stěny. Ani zde se už nevyskytla žádná potíž a bylo po všem. Popsat pocity při sólu je mnohem jednodušší, než popsat, proč se do toho člověk chce pustit. Jde o ryze osobní věc. Nebo jsem alespoň přesvědčen, že by mělo jít. U mne šlo o celou mozaiku různých motivací, z nichž každá byla nepostradatelná. Myslím, že o některých vím a jiné zůstaly v podvědomí. Žádná sama o sobě nemůže dostatečně osvětlit tu touhu a ani všechny dohromady nemohou ospravedlnit to riziko. Přesto dohromady vytvoří cíl, kterému nelze odolat. Jen letmo mohu několik těch malých kamínků mozaiky zmínit, ale obraz nebude a nemůže být úplný. Fascinovala mě ta stěna i cesta v ní, i její význam, výška, náročnost. Fascinovala mě šílenost té myšlenky a zároveň její uskutečnitelnost, o které jsem byl přesvědčen. Fascinuje mě lezení a tohle byla jeho dřeň. Bylo to mé vlastní bílé místo na mapě. Přitom všem nemyslím, že bych byl šílenec. Součástí mozaiky byly i pečlivé úvahy o nebezpečí a vlastních schopnostech. Nejsem sólolezec. Pár cest jsem takto vylezl, ale vždy, lze-li to vůbec říct, v rozumných dimenzích. Nemám v úmyslu podobnou věc opakovat a na tuto jsem se připravil poctivě. Ten poslední pokus byl celkově čtrnáctým přelezem. Zpaměti jsem znal každý pohyb. Za celých dvacet let ve skalách jsem nikdy nevypadl z ničeho nic. Tady jsem se vyhýbal křehkým chytům a tak už vůbec nebyl důvod padat z ničeho nic. Přesto to nebezpečné bylo. Sami si domyslíte tisíc věcí, které se mohly přihodit. Sám jsem měl největší obavy z toho, jak se s tou samotou ve stěně vypořádá má hlava. I když jsem se i na to připravoval, jistotu jsem neměl. O nebezpečí se však nezmiňuji proto, abych povýšil svůj výkon. Ten je mým osobním životním zážitkem, a protože si myslím, že je zároveň malou součástí lezecké historie, snažím se ho zachytit slovy. Nejsem ale a nechci být zastáncem tohoto druhu lezení. Tak jako je skalkaření sport, ve kterém lze soutěžit, napodobovat se a jít příkladem, je free solo něčím opačným. Mělo by vzejít z vnitřní silné potřeby nezávislé na čemkoliv jiném. Nerad bych byl někomu příkladem, že to jde. Tudy cesta vést nesmí a napodobování tu nemá místo. Každému hlasu, který mi vytkne, že jsem riskoval, přitakám a respektuji ho. Věřím, že podobně to cítí všichni, kteří sólo něco vylezli. A ještě něco o focení a točení. Chtěl jsem, aby byl přelez zachycen a tak jsem do svého plánu zasvětil několik kamarádů. Všichni měli o věci mlčet a taky mlčeli. Neodrazovali mě ani nepodporovali, ale myslím, že se jim všem ulevilo, jakmile jsem se přehoupl přes horní kraj masivu. Původně jsem měl v úmyslu nechat je všechny na zemi, abych si situaci ve stěně neulehčoval. Nakonec jsme ale přece jen shora spustili jedno lano, ze kterého bylo možné udělat nějaké snímky ze vzduchu. I to bylo k případné záchraně díky převislosti stěny nepoužitelné. Známý z regionální televize měl možnost obstarat kvalitní kameru a vše na ní natočil. Jeho reportáž se objevila i v České televizi. A na závěr? Lezl jsem pro sebe. Ne pro či proti magneziu, ne pro či proti jištění na písku. Ne že bych si o tom nic nemyslel, ale pro tentokrát mi to bylo free. Jarda Maršík foto: L. Chalupecký, M. Jedlička, J. Kouřimský 15

„Předsednictvo VHS ÚV ČSTV schvaluje sólolezení jako formu provozování horolezectví pouze pro nejvyspělejší lezce, kteří vykazují špičkovou výkonnost podloženou zkušenostmi a usilovným tréninkem. Jednoznačně zakazuje sólolezení mládeži do 18 let a doporučuje nezařazovat sólovýstupy do soutěže o výstup roku.“

P

řesto již před více než sto lety Paul Preuss (1886–1913) neuposlechl nařízení Ústředního výboru a ve svých šesti sportovních zásadách lezení uvádí i body blízce se týkající sólolezení: 1. mezi nejvyšší principy patří jistota, ne křečovitá, umělými prostředky dosažená korektura vlastní nejistoty, ale prvotní jistota, která u lezce musí spočívat ve správném zvážení vlastních schopností. (Současný nejšílenější, ale i nejkomerčnější sólista Alain Robert s ním ale asi příliš nesouhlasí: „Při lezení bez jištění nikdy neexistuje absolutní jistota!“, ale to je holt ta nová doba). 2. lezec má podnikat jen takové túry, které svými zkušenostmi a trénovaností převyšuje, nikoliv ty, které jen zvládne! (To jsou zase slova jako šitá na míru Kurtu Albertovi či Wolfgangu Güllichovi: „Každou cestu, kterou jsem lezl sólo, jsem přesně nastudoval a ta pak probíhala jako pohybový program.“) Ale pozor, i takový zkušený sólolezec a otec myšlenek čistého lezení se dokáže zřítit při sóliku severní hranou na Manddlkogel! Podle Horolezecké encyklopédie pana Diešky (1989) je sólové lezení „Lezení bez spolulezce, historicky nejpůvodnější forma lezení. Vyjma skálolezení se vyskytuje ve všech horolezeckých disciplínách v různých stupních čistoty lezení. Podle přístupu k zajišťování během výstupu rozlišujeme sólolezení zajištěné a volné“. Free se lezlo skutečně již od dávných dob horolezeckého pravěku, kdy většinou pastevci a hledači pokladů sóliko pátrali po zaběhlých ovcích, či nějakém tom drahém kovu, a při svých toulkách zdolali nejeden kopec v okolí. Vlastně už i „praotec“ nás všech horolezců Jacques Ballmat zahynul smrtí sólolezce, když chtěl již v pokročilém věku zopakovat svůj prvovýstup z roku 1786, kdy spolu s M. Paccardem vystoupili na nejvyšší kopec Evropy – Mont Blanc. Od té doby se v historii objevilo několik desítek dalších sólistů, kteří dokazovali svůj morál jak ve výstupech sněhových, tak i ve smělých výstupech vyhlášenými skalními stěnami. Někteří svá sóla povýšili i na sóloprvovýstupy (Georg Winkler, Vajjoletky 1887, Walter Bonatti, JZ pilíř Petit Dru 1955 či opět Bonatti – S stěna Matterhornu 1965). Pro orientaci jen pár jmen nejvýznamnějších sólistů minulého století: kromě již zmiňovaných Preusse, Winklera a Bonattiho to byli Hermann Buhl, Emilio Comici, Cesare Maestri, Claudio Barbier, René Desmaison, Alessandro Gogna, Reinhold Messner, Tomáš Gross, Christophe Profit, Eric Escoffier a řada dalších. Na přelomu století a tisíciletí to byli a jsou především Alain Robert, John Bachar, Kurt Albert, Peter Croft, Patrik Edlinger, Wolfgang Güllich, Dan Osman, Ron Fawcett či Alex Huber. 16

Žijeme asi jen

jednou… Krásně o sólolezení hovoří i Metodický dopis s podtitulkem „Sólolezení, specifický způsob provozování horolezectví“: „V čistě skalním lezení je volné lezení přitažlivé pro radost ze suverénního a nespoutaného pohybu, kde jediným jištěním je vlastní mysl a tělo, pracující a produkující umění vysoko nad propastí a přitom zcela pod kontrolou, ale s jasným vědomím, že tato suverenita plyne pouze ze zvládnutí skály a sebe sama.“ Opravdu hezky napsáno, ale následující řádky leccos z těchto myšlenek nepodpoří. A tak tedy zpět do reálu. Ale ještě na úvod jedna prosba: Prosím, neberte v žádném případě následující řádky jako návod na podobnou činnost. Spíš naopak! Nechte se klidně vyděsit a odstrašit a třeba i prodejte matroš a dejte se na golf. Tam jsou aspoň prachy. Sólolezení je sice skvělý úlet, ale každý nekontrolovaný „úlet“ v jeho průběhu je většinou definitivní a nerozdýchatelný. Při sólování musíte mít nad cestou neustálou převahu. Pokud ji začne mít ona, je zle! A hlavně pokud nemáte lano, tak nemáte ani moc možností problém řešit! Buď dolézt, nebo slézt. A to s docházejícím morálem a přicházejícíma bandaskama není moc široký výběr! Nejdůležitější při free sólu nejsou ani tak dobré lezečky, silné ruce a šikovné nohy, ale, a především, srovnaná hlava. Ono by se mělo lézt hla-

vou i při lezení s jištěním, ale při sóliku to platí ne dvojnásob, ale stonásob. Pokud se pustíte do sóla jen s myšlenkou na slávu, či nějaké jiné pochybné zviditelnění, tak je to dost rychlá cesta k zrakvení! Z vlastní zkušenosti vím, že ta správná chvíle na tu trochu adrenalinu, stříkajícího vám až z uší, musí přijít sama. Kolikrát jsem už pár metrů nad nástupem vycouval i v lehčí cestě, protože to prostě nebylo ono! Někdy zase ta chvíle přišla, ale přišla nevhod, protože se ve skalách motala spousta lidí a bylo po klidu. Mám za to, že to absolutní free sólo je nejen bez matroše a lana na zádech, ale i bez lidí okolo, protože to už pak trošku zavání exhibicionismem a ty pohnutky pro podstupované riziko jsou krapítko jiné. A taky není dostatek klidu si pořádně pochodit ve vlastním strachu a následně si vychutnat ten pocit, že pro tentokrát to zase vyšlo! Tak a jsme u již několikrát zmiňovaných stylů sólolezení. To opravdu absolutně čisté by bylo něco jako „nahý muž na Everestu“, ale to je i na písku trochu utopie. I když znám pár případů, ale o tom raději v zájmu dobrého jména hlavního aktéra pomlčím. Nejčistší free sólo je bez sedáku, bez lezeček a bez podpůrného týmu, obrazně řečeno: já a skála. Samozřejmě při svém free výstupu není lezec nikdy sám, protože má na zádech, po kapsách, v lezečkách a vlastně úplně všude svůj vlastní, všudypřítomný a někdy těžce potlačitelný strach! Největší problém je asi to uvědomění si, že nemám možnost návratu! A někdy ta možnost už opravdu není po překonání těžkého bouldrového nebo dynamického místa nad kruhem, kdy už to spásné železo máte hluboko pod nohama a cesta vede jen a jen vzhůru. V tom lepším případě! To bývají asi jedny z nejtěžších chvilek při sólu, když lezci dochází, co to vlastně dělá a že každá chybka (a na písku je to hned) je fatální (hrozné slovo, lépe by asi znělo, že je to průser, ale jsme na půdě slušně se tvářícího periodika!). Naštěstí většina lezců si to uvědomí už pod nástupem a skočí si do hospody pro nějakého toho spolulezce. Ale i tady pozor! S některými jističi taky lezete víceméně sóliko! A o to je to horší, že o tom leckdy ani nevíte a slepě mu důvěřujete! Další možností, jak sám přelézt cestu vašich snů, je se sedákem alespoň na odsednutí. Nevěřili byste, jak už jen ten pocit, že si mohu sednout, dokáže uklidnit. A ještě víc uklidní lano na zádech a myšlenka, že „kdykoliv“ slaním, když dostanu bobky. Je to taky stále ještě sólo, ale ne už tolik free. Ta psýcha je už jinde a matroš dodá, v případě dobrých fyzických předpokladů na přelezení cesty, potřebný klid. Z trochu jiného soudku je potom noční sólo. V případě sólika s čelovkou je nutná dobrá znalost cesty, jinak hrozí celonoční bloudění ve stěně. Naopak zase velkou výhodou je fakt, že nevidíte tu šluchtu pod nohama a psýcha není tak zatěžovaná expozicí. Vidíte tak sotva pár metrů před sebe a každý objevený kruh je světlou chvilkou v jinak ponurém počínání osamělého bloudiče. Teď mě napadla ještě varianta nočního sóla, ale nemám ji naštěstí ještě vyzkoušenou a obávám se, že po tom ani nikterak netoužím. Je to noční sóliko bez čelovky. I když malinko si to představit dokážu, poté, co mně o 24hodinovce na Prachůvku došla baterka a nějakých deset metrů jsem dolézal při romantickém svitu luny…

A jsme u správné volby obtížnost. I z pohledu obtížnosti není sólo jako sólo. Je hodně velký rozdíl, když desítkový lezec sóluje VIIIb a když totéž sóluje lezec, který má tento stupeň jako svoje maximum! Sóla na hranici svého maxima jsou samozřejmě hodnotnější a v případě, že lezec nemá cestu zase až tak moc nachozenou, tak pak už je to docela nářez. Důležitá je právě i znalost cesty. Z tohoto úhlu je to nej nej sólo On Sight!! A to už je hodně maso! Hranice obtížnosti se samozřejmě výrazně sníží, ale ty pocity jsou hodně silný. Odhadem se OS sólo dá lézt tak o dva tři stupně lehčí, než je vaše maximální hodnota sóla. Takže kupříkladu když v „pohodě“ sólnete nějakých VIIIb, tak v OS sólu za VIIc se třeba ani nepo…! Ale je to relativní, protože na písku i v cestách za VIIc jsou místečka tak za VIIIb! A to jsou právě ta nevratná! Těžko se vrací po absolvování dynamického skoku dvacet metrů nad zemí. No, jedině ještě dynamičtějším, ale posledním skokem opačným směrem! Motivace aneb Proč to vlastně děláme? To nebude jednoduchá kapitolka. Něco málo odhaluje Jarda Maršík ve svém článku, něco se dá vyčíst i z některých starších příspěvků otištěných v Montaně, ale nejlépe k pochopení pohnutek sólistů poslouží bible sportovního lezení od Honzy Žáka „Rock Stars“. Nalistujte si stranu 110 a bude vám hned jasněji! Původně jsem chtěl některé pasáže vložit do svého povídání, ale originál je originál, tak si ho dejte! S elegancí té době vlastní zpracovali rozbor motivace i v již zmiňovaném Metodickém dopise z roku 1985 pánové Krch, Neuman, Talla, Novák a Stuchlík. Zde si dovolím ocitovat něco málo z jejich dílka: 1. Snaha po vrcholném citovém a sportovním zážitku 2. Překonání psychické krize 3. Problém výběru partnera 4. Forma vzdoru a pohrdání 5. Touha po vyniknutí, získání slávy a publicity Jak sami autoři uvádí, je motivace u jednotlivých sólolezců spíše spojením několika uvedených bodů! Je to napsáno poněkud vzletně, ale něco na tom určitě je. Zážitky a pocity po přežitým sólu jsou opravdu intenzivní a doslova krystalicky čisté, ničím nenarušený! Je to ukrutně silné vnitřní uspokojení z vlastní psychické i fyzické rovnováhy. (Já vím, že to zní blbě, ale těžko se hledají slova na vyjádření pocitů při a po sólu!) A co pohled na sólolezení podle bodu 3?. Sólolezec si někdy vážně těžko hledá partnera, ne snad obtížnostně na stejné úrovni, ale spíš někoho, kdo je „citově“ na stejné vlně. Prostě úplně lidově řečeno, si to lezení vychutná víc a intenzivněji, když je sám a ne s tlupou ukecaných spolulezců. Alespoň čas od času. Zajímavý je i pohled na sólové lezení v porovnání s lezením v družstvu. Při jištěném lezení se často stává, že cestu podceňujeme, lezeme nesoustředěně a dalo by se říct na náhodu „to půjde, ono to nějak dopadne!“. K tomu při sólu nikdy nesmí dojít. Tady náhoda ani spoléhání na štěstí nemají své místo! Další „výhodou“ sólolezení je, že zdokonaluje vaši lezeckou techniku. Nikdy jsem nelezl tak stylově a elegantně jako při sólu, kdy každý nekoor-

dinovaný a zbrklý pohyb může být poslední. Ale upřímně – není to ideální trénink techniky! Každý, kdo leze trochu víc sólo, to dělá výhradně pro sebe (přece se nezabiju pro někoho cizího, že?!), z nejrůznějších důvodů a pohnutek a většinou nemá potřebu to nikde moc ventilovat. Jednak, aby si nepřipadal jako nějaký exot a pak taky aby nebral morál kamarádovi, který se v té samé cestě necítí ani s lanem (nedávno se mně ve Schmilce stalo, že se pod Bussarwandem strojila dvojka Sasíků do sedáků, v poklidu chystala lano a teprve před nástupem si oba všimli, že nad nimi lezu. Bez zaváhání se zase odvázali a rychle odešli, asi nemají rádi Čechy…). Ale i když to ve většině případů nedělají pro vlastní sebezviditelnění, přece jen tam jakási potřeba to někomu sdělit existuje, protože sdělená a tím i sdílená radost je radost dvojnásobná! A to je asi i podnět k různým těm „Šedinám“ a televizním „vystoupením“. Ne ta touha „aby se vědělo“ (hezky se obhajuju, co?), ale potřeba se podělit o radost, pocity a přežití! Občas se sice tato potřeba poněkud vymkne a v médiích poletují zprávy o šílených výkonech za hranicemi lidských možností a lidského chápání, ale i redaktoři se musí nějak živit. Zářným příkladem je již několikrát zmiňovaný frantík Alain Robert se svými kousky na výškových budovách celého světa. Z podobných „nečistých pohnutek“ bych však až tak nepodezříval současného nejsmělejšího sólistu Alexe Hubera, jehož sóla zaplňují také nejednu stránku nejrůznějších lezeckých i bulvárních časopisů. Osobně považuji za sólo sól bombastický Alexův výkon na Cima Grande di Lavaredo, prezentovaný v minulé Montaně. Je pravda, že měl cestu hodně nachozenou, ale v takovýchhle „sajrajtech“, jako je cesta Hasse–Brandler, je to už podmínka. No a v této obtížnosti (RP VIII+ UIAA) už ani nemluvě! Sporná je zase ta nešťastná medializace, ale rozhodně se mu v hlavě během tohohle úžasnýho sóla nehonily myšlenky na slávu, peníze a rozhovory před televizníma kamerama! Na takovýhle věci prostě není v té chvíli v hlavě místo. Ani na žádné jiné hluboké myšlenky, jaké hlásala Česká televize po Maršíkovu sólu Big Wallu v Labáku. Kdyby Jarda myslel v šedesáti metrech bez lana na televizní slávu, tak už tady není. Při tomto způsobu lezení musí být pozornost soustředěna jen na následující křehký chyt, na další oblý stup, jak ho vyvážit aby neustřelila noha a podobné „přízemní“ starosti. Každá hluboká myšlenka může být po zásluze potrestána a skončit i s jejím autorem hodně hluboko bez jakýchkoliv dalších nadějí na myšlení! Asi trochu dramatizuju, ale tak to je! Případným následovníkům, které neodradily ani mé temné vize definitivních podlah, předkládám na závěr radu českého horolezce století, pana Horolezce Radana Kuchaře: „Já se vždycky řídil takovou zásadou, která spolehlivě působila jako přirozená brzda. V podstatě si položím otázku, zda bych to či ono lezl, kdybych o tom nesměl nikomu říct, kdybych to musel lézt tajně a nikdo se o tom nikdy nedozvěděl. A když je upřímná odpověď kladná, klidně do cesty vlezu “. Takže tuny přežitého adrenalinu a hlavně: „Buďte k sobě samým upřímní!“ Hoj, Houmy 17

Vìdìl jsem, že døíve èi pozdìji se budu muset do té cesty pustit. Byla to jenom otázka èasu. Na mistrovství světa v lezení v ledu před třemi lety jsme se spolu s Hari Bergerem (vítězem posledních dvou mistrovství) domluvili na společném přelezu, či spíše na společném trénování v cestě. Původně jsme se domluvili na květen. Ale i přesto, že jsme celý plán postupně několikrát odložili, pokaždé do toho vlezlo něco, co nás od společného podniku zdrželo. A obvykle to byla moje chyba! Tento rok, skutečně v dobré formě, jsem se definitivně rozhodl, že svou pozornost zaměřím na tuto cestu. Nezeptat se Hariho, jestli do toho půjde se mnou, by mne ani ve snu nenapadlo, zvláště, když jsem mu slíbil, že se do projektu pustíme polu. Navíc bude celé dobrodružství s ním o něco snazší, protože cestu již zkoušel a zná ji velmi dobře. Bydlí půl hodiny jízdy autem od stěny a navíc ví, jak využít vojenské lanovky, která nám ušetří dvě hodiny cesty vzhůru lesem. To poslední vlastně není tak úplně pravda. Hari sice věděl, jak si opatřit oficiální povolení k použití lanovky, ale vždy se to nakonec tak zkomplikovalo, a bylo potřeba dodržovat přesný časový plán, a tak nakonec stejně jdeme pod stěnu pěšky. Na konci prvního dne jsem se vrátil s ocasem staženým mezi nohama. Vyzkoušel jsem nejtěžší délky: 8b a 8b+, tedy osmou a devátou délku. Nemohl jsem vůbec pochopit sekvenci pohybů po tomto šedém vápenci. V délce bylo pár malých dírek a pár rozptýlených spárek a vedle nich linie borháků. Zkoušel jsem jeden způsob, Hari to zkoušel jinak, ale ani jeden jsme nenašli ten správný způsob přelezu. Šlo o extrémní lezení, náročné na prsty a polohu nohou. Ani další délky nebyly o mnoho lehčí! Délky 7c a 8a vyžadují přesné pohyby. Jakmile člověk dá špatně nohu, jde dolů. Suma sumárum, je to stará cesta, ve které nepotřebujete silné paže, ale excelentní techniku nohou a rovnováhu, silné prsty a ze všeho nejvíc musíte mít hod18

ně představivosti. Kvůli našim vlastním závazkům a nejistému počasí jsme nelezli vždycky společně. Nejjednodušším řešením se ukázalo zkoušet cestu individuálně na fixních lanech. Pod stěnou jsem postavil stan tak, abychom nemuseli každý den chodit až dolů k autu. Ale nakonec, po celém dni stráveném ve stěně neustálým popolézáním nahoru a dolů, jsem byl obvykle velice psychicky unaven a nadával jsem si, co tu sakra dělám. Nakonec jsem se někdy rozhodl jet domů. Čtyři hodiny jízdy uběhly ryche – myslel jsem na jednotlivé pohyby. Teď, když vzpomínám na chvíle pod stěnou, kdy jsem nevědel, mám-li tam o samotě sedět, nebo sejít do auta, pustit si hudbu a jet domů, nemohu se ubránit malému srovnání. Ve dvaceti bych takto neuvažoval. Dny byly jako hodiny, nebylo nic, co by člověk musel. Je vidět, že jsem zestárnul!

V každém případě končívaly tyto dny pozitivně. Pomalu, ale jistě, hodinu za hodinou jsem překonával to, co se zdálo nemožné. Po telefonu mi Hari potvrdil, že s ním se mají věci zrovna tak, a proto jsme se rozhodli pro ostré pokusy. Kvůli špatné předpovědi počasí a mé psychické únavě jsem se rozhodl pár dní počkat. V sobotu mi Hari zavolal, že přelezl cestu kompletně na jeden zátah v jednom dni, takže si na pár příštích dní udělá volno a odjistí mě v cestě tak, abych měl její skalp i já. Odpočíval jsem několik dní, a pak jako obyčejně. Ve čtyři vstávám a následuje obvyklá čtyřhodinová jízda autem. S Harim jsem se potkal na parkovišti a hned jsem mu gratuloval. Odvětil cosi v tom smyslu, že děkuje, ale teď je řada na mně. Během dvouhodinové chůze mi Hari popsal svůj přelez a probrali jsme pohyby, kte-

ré dělal jinak než já. Dopoledne jsem začal lézt – Hari mě následoval s jumary, aby všechno urychlil. V nejtěžších délkách označil Hari značkami z magnézia klíčové dírky. Problém byl v tom, že bouřky magnézium stejně smyly. Cítil jsem, že to byl perfektní den na lezení. Jako ve snu jsem dělal všechny pohyby úplně přesně. Po jedné 8b+ délce jsem se podíval na profil skály a pomyslel si „Ještě není konec, dokud si tlustá ženská zpívá“. Stále jsem měl před sebou jedno ne až tak těžké sedmcéčko, ale úplně jsem zapomněl, jak řešit klíčové místo délky. Požádal jsem Hariho, aby délku přelezl přede mnou. Tím by magnéziem označil chyty, a já měl snazší práci. Problém byl v tom, že jsme si sekvenci kroků nepamatovali ani jeden. Uplně jsem zapomněl, jak nabrat v klíčovém boulderu spoďák a jakmile jsem byl v tomto místě a dal špatně nohu, nemohl jsem udělat nic jiného, než spadnout. Zní to neuvěřitelně, po tom všem spadnout v 7c, ale jestli v takovéto cestě uděláte chybu, obvykle to skončí pádem. Vrátil jsem se skutečně schlíplý na štand a začal znovu. Vše, co zbývalo, byla jednenáctá a poslední délka – 7a+, kterou jsem

vůbec nenacvičoval – předpokládal jsem, že musí být mnohem lehčí ve srovnání s ostatními délkami. Bylo by bývalo lepší, kdybych zkoušel i tuto délku. Nikdy nic nepodceňuj! S Hariho nápovědou jsem dosáhl posledního slanění a jak říkáme u nás v Terstu: „Další věc je hotová, ale ne dřív, než jsem se vyčůral do kalhot!“. „End Of Silence“ je cesta, kterou když kdokoliv přeleze, cítí se určitě báječně, cesta je pravděpodobně jedna z nejlepších svého druhu na světě. Díky Thomasi Huberovi za jeho mistrovské dílo. Bubu překlad: Cristina Belli foto: Fabio Dandri Cesta „End Of Silence“ byla otevøena bratry Huberovými v severní stìnì Feuerhornu (Reiteralm, Nìmecko) v roce 1990. Thomas cestu poprvé volnì pøelezl v roce 1994, Jorg Andreas udìlal v roce 1999 první opakování a koneènì, posledním úspìšným lezcem byl až donedávna Stefan Glowatz (rok 2002) Cesta má jedenáct délek obtížnosti: 7a+, 6c, 6a+, 6a, 7b+, 7c+, 7b, 8b, 8b+, 7c, 7a.

19

VADIM VINOKUR (USA) Dynamit na skále Věk: 27 let Výška: 171 cm Váha: 63 kg

rice. Pojedeš na závody do L.A. a zaplatíš to za cestu. Málokdo je sponzorovaný, a když, tak za málo peněz. Třeba Dave Grahama podporuje otec. Někdy s ním bouldruji, jenomže on je až z Portlandu.“ Kde bouldruješ? Potkáváš i Chrise Sharmu? „Chris je z Kalifornie. Taky jsme spolu lezli. Teď žije v nějakém klášteře jako buddhistický

„Fontainebleau je techničtější. Pod Paříží jsem lezl jen sedm céčka.“ Jaká je zima v New Yorku? „Nepříjemná. Letos tam napadl i sníh a bylo minus pět stupňů, ale to je jiné než v Kanadě. V Kanadě když je minus pět, tak je dobře, ale v New Yorku je velká vlhkost, protože je blízko oceán a při minus pěti se cítíš velmi špatně. Je to vlezlá zima.“

Sympatický vitální chlapík se odstěhoval z Ukrajiny před deseti lety zcela legálně, neboť jeho děda žil v USA. Odešla celá rodina a přestěhovala se do New Yorku, žijí v Brooklynu. Otec, bývalý ruský alpinista, se dnes věnuje především byznysu a leze příležitostně. Někdy spolu s Vadimem lezou v ledu. Otec byl ještě na Ukrajině trenérem národního týmu, lezl v centrální Asii, na Ťan-Šanu. Osmnáctiletý bratr hraje hokej. Vadim učí lezení na stěně v tělocvičně. Je členem sdružení USCCA US competition climbing association. Ale ta mu neplatí cesty do Evropy na Světový pohár. Má naději, že mu zaplatí tak jeden závod za rok. Lezci v Americe tedy nemají nijak na růžích ustláno, jak by si mohl leckdo myslet. Nemá žádné sponzory, protože v USA je shánění sponzorů stejně těžké a možná i těžší než třeba v Evropě. Co je zřejmě snazší, je přežívání bez pravidelného zaměstnání. Vadim tedy někdy dělá reklamní akci pro nějakou firmu, naposledy pro National Geographic.

Rosťa a Vadim

Nejtěžší cesty? „Biography, 8c+, v Ceuse, vylezl jsem ji před dvěma lety. Je asi moje nejtěžší. Living Astro, 8c+, v New Hampshire u Massachusetts jsem vylezl v roce 2002. 8b+, Strict Scrutiny, jsem flashl taky vloni v New Hampshire. Nemáme moc těžkých cest. Máme málo vápna, které je na těžké cesty nejlepší. Ostatní druhy skal nejsou moc vhodné. V celých Státech je tak sedm osm cest za 8c+. Lidé tady nechtějí moc zasahovat do skály a granit nebo břidlice nevytvářejí mnoho možností. Je pak těžké něco hledat.“ Proč závodíš? „Mám rád tu výzvu, vnitřní výzvu dosáhnout svého maxima, podat co nejlepší výkon!“ Jak se ti daří na závodech? „Vyhrál jsem šest nebo sedm nároďáků v USA a letos bych chtěl vyhrát americký šampionát. Ve Světovém poháru jsem byl několikrát ve finále. Šestý jsem skončil v Singapuru. Třetí jsem byl na X–Games v roce 1998.“

Vadim: „Nezáleží na tom, co děláš, ale jestli jsi v televizi. A lezení moc v televizi není. Lezecká komunita je malá. Je zde spousta malých firem a ty mají málo peněz. Přijdeš za nimi s požadavkem na sponzorování a oni ti řeknou “fajn„ a dají ti sto dolarů na měsíc, ale to je jedna parkovací karta v New Yorku. Je to možná dost na Ukrajině, v Rusku nebo České republice, ale ne v Ame20

mnich. Já lezu kolem N.Y. V okolí je spousta odlišných, nevelkých míst. Většinou granit nebo něco podobného. Vylezl jsem mnoho bouldrů 8a+, tedy V12. Těžší jsem nezkoušel, tomu musíš věnovat moc času.“ Jaký je americký bouldering v porovnání s Fontainebleau?

Jaké jsou ceny na závodech v USA? „Za vítězství je tak 500 USD, někdy 1.000, ale to skoro utratíš za cestu, ubytování a startovné. Není to moc. Závodů na obtížnost je málo. Daleko víc je v boulderingu, protože bouldering je méně náročný na organizaci a nepotřebuješ mít tak dobré stěny.“ Jaké jsou stěny v USA? „Těch dobrých není mnoho. Třeba v San Francisku jsou. Jenom v Bay area je sedmnáct stěn. Největší má dvacet pět metrů. V New Yor-

ku je velká stěna na Manhattanu, má šestnáct metrů. Jinak je to tak normálně do dvanácti metrů.“ Prý jsi také navštívil české písky? „To bylo někdy v roce 1988 nebo 89. Nikdy nezapomenu na dvě věci: bačkory a smyčky. Lidi tam lezli v nějakých domácích papučkách. A potom stále někde strkali krátké smyčky, to bylo pro mě něco neuvěřitelného. Pamatuji si ještě, jak jsem sledoval někoho v Luftwaffe. Pořád létal z převisu dolů do těch smyček. Za kolik to tak je?“ Asi 6b francouzské „Jenom? To vypadalo děsivě.“ Říkal jsi, že brácha hraje hokej, chodíš někdy na NHL? „Lístek je strašně drahý, ale mám kamaráda, který dělá v jedné hale lékaře, tak mě tam někdy dostane.“ Přeji ti mnoho štěstí na závodech. „Díky. Věřím, že se to letos zlepší. Často zbytečně kazím.“ Rosťa Tomanec foto: Petr Piechovicz

CHLOÉ MINORET (FRA) Elegantní šampiónka Věk: 26 let Výška: 169 cm Váha: 49 kg Úspěchy: Mistryně Evropy 2002, 3. místo na MS 2001, 1. m. v Jekatěrinburgu a 3. m. v Imstu, Světový pohár 2003. Skály: „Moules frites“, 8a, v Tarnu a „Anabolica“, 8a, v Siuraně on sight, „Super Scandalus“ na Sardinii, 8b, RP na druhý pokus. Chloé Minoret je krásnou přítelkyní jednoho z nejlepších francouzských i světových závodníků posledních deseti let Francoise Petita. Oba bydlí společně v bytě v Lyonu, kde také pracují. Jaký to má vliv na její lezeckou kariéru je zřejmé. Útlá Francouzka se narodila v lyžařském středisku Bourg st. Maurice nedaleko Mt. Blancu. Její prací je tvoření cest na „největší lezecké stěně v Evropě“ Murmur v Lyonu, kterou jako inženýr řídí Francois, a mimoto také studuje. Kariéra Lézt začala v Bourg St. Maurice s přáteli v roce 1993, kdy objevila krásu Calanques u Marseille. Chloé: „Tím začala moje opravdová láska k lezení.“ Na závodech poprvé startovala v roce 1995 a mladšího ze dvou bratrů slavného jména Petit potkala o rok později na známých francouzských bouldrových závodech v Clamecy. Ten rok se stala francouzskou juniorskou mistryní. Úspěch zopakovala o rok později. V roce 1998 obsadila dvacáté místo v celkovém pořadí Světového poháru na obtížnost. Ovšem lépe začala v boulderingu.

V Top Rock Challenge 98, což byl pilotní ročník před zahájením Světového poháru, obsadila třetí místo za Liv Sansoz a Stephanie Bodet! Tehdy ještě nebyla špička rozdělena na bouldering a obtížnost a možná tím byla ještě silnější. Tady se projevila vrozená síla Minoret, samozřejmě umocněná její extrémně nízkou váhou. V dalším ročníku, který byl už Světovým pohárem 1999, nestartovala ve všech závodech a umístila se ve druhé desítce. Její pozornost už více zaměstnávala „obtížnost“ než bouldering. Studium a skály Chloé: „Ráda bych zkoušela těžké cesty, ale nemám čas, protože studuji. Chci se stát učitelkou, chci učit mladé lidi Chtěla bych zkoušet těžké cesty v Ceüse a Saint Leger, protože to jsou moje oblíbené skály. Letos se chystáme více cestovat. S Francoisem jsme už lezli v Thajsku (v Krabi) a v Jordánsku ve Wadi Rum. V Jordánsku jsme lezli čtrnáctidélkovou cestu ,The Guerre Sainte‘, kterou udělal jeho bratr Arnaud s přáteli. Bouldro-

vali jsme ve Státech. V Bishopu a v Las Vegas. Vylezla jsem bouldry za 7C.“ Cíle Chloé: „Letos chci mnoho trénovat na mistrovství světa v Chamonix. Nyní trénuji pět dní v týdnu, okolo dvaceti hodin. Trochu i posiluji, abych byla silnější.“ Její paže jsou opravdu hubené, ale jak je známo, leze hlavně předloktí a prsty. Zábava Chloé: „V létě jezdím hodně na kole a v zimě chodím po horách. Když nepracuji, lezu s Francoisem a s mnohými přáteli z Lyonu. V Lyonu mám opravdu mnoho dobrých přátel na lezení. Francois nyní hodně pracuje a leze méně. Momentálně je ovšem s otcem v Maroku, kde se prohánějí s autem 4 x 4 po poušti. Auta jsou jeho vášní. Někdy si myslím, že jim dává přednost přede mnou.“ Rosťa Tomanec foto: Petr Piechovicz 21

John Gill Těžko nalézt takový „příděl novátorství“ jako u Johna Gilla. Otec boulderingu, který začal nejen s používáním magnézia na skalách, ale jako první zavedl do lezení věc nebývalou – systematický trénink. Ne ten do té doby obvyklý styl – „polezu tak dlouho, než mě budou bolet ruce“. Vrstevníci kulili oči na přesně nadávkované shyby, dřepy, kliky a vůbec všechny možné cviky, které měly naději posunout obtížnost lezení o fous výš. Gymnastická průprava na něm nechala nesmazatelné sto-

Vypadá dobře John Gill ve svých šestašedesáti letech, že?

noží, šplhem na osmimetrovém laně bez přírazu. Světový rekord byl tenkrát 2,8 s, Johnovi to při odchodu ze školy trvalo 3,2 s. Maje takovou sílu, zkusil i lezení. A divil se nejen on! Když potom začal lézt docela „na vážno“, vycítil obrovskou možnost posunutí hranice obtížnosti. Aby se přesvědčil, že jeho dynamické pojetí lezení je reálné a nevede do slepé uličky, trénoval své skákání po chytech na malých kamenech s dobrým doskočištěm. Velkou výhodou byla možnost minout se bez všelijakého vybavení, otravování jističe atd. A bouldrování bylo na světě, byť o tom ani on, ani američtí lezci nevěděli. A už vůbec tenkrát v padesátých letech minulého století nemohli tušit, že bude někdy něco jako Mistrovství světa v boulderingu.

stematického cvičení pak byla „váha ve visu“, což kolikrát nezvládali ani gymnasté – specialisté. Spoustu jeho vymyšlených silových triků pak se snažili (a snaží!) opakovat i další lezci. Během sbírání síly na nářadích se už John začal rozkouká-

Gillovy silové kousky Začátky lezení

py a zároveň se tak ukázala v celé nahotě fáma o zbytečnosti síly a obratnosti v horolezectví. Ano, v horolezectví! Jak jinak vysvětlit uznání, kterému se Johnovi dostalo od takových horolezeckých celebrit jeho současnosti jako byli „bigwalloví experti“ Royal Robbins nebo Yvon Chouinard. Ti, i spousta ostatních klasiků, velice rychle pochopili, že Gillův trénink na kamenech bude obrovským přínosem i pro výstupy velkými stěnami. Pravda, některé prvky jeho bouldrování se akceptovaly ztuha – i modernisté se těžce smiřovali se skákáním po chytech, které bylo do té doby něčím nevídaným a svědčícím spíše o neschopnosti lezce než o jeho dovednosti. K tomu si přičtěte používání magnézia (ano, i s tím začal nestor boulderingu jako první) a pochopíte, že to určitě v začátcích neměl lehké. Leč vida profesora matematiky, jak se přitáhne na prstě jedné ruky a zafixuje, ztráceli i mistři dech. „Něco na tom tréninku bude,“ říkali si, když pozorovali desítky shybů, které John dělal s úsměvem na půlpalcové liště. Psal se rok 1954 a éra moderního extrémního lezení se právě rodila.

Trénink síly rukou a prstů byl (a správně) Gillovým hlavním cílem. Jeho nejoblíbenějším nářadím byla hrazda. Ne však na nácvik výmyku, sklopky a jiných gymnastických lahůdek, ale jako ideální držadlo na posilování rukou. Na té dokázal dělat shyby na jedné ruce, když v druhé držel až patnáctikilový přívažek. Hodí se podotknout, že jeho „figura“ se naprosto nepodobala současným lezeckým jedničkám. Vážil 85 kg a o subtilnosti jeho postavy nemůže být řeč. Už při prvních lezeckých pokusech zjistil, že k překonání převisu jsou zapotřebí i nohy a ty musí udržet v důkladném přednosu – na to přišel vlastně jako první. Důsledkem jeho syHistorická boulderová darda – Center Route na Red Cross Rock

Oblíbená váha obouruč, kterou John odkoukal u gymnastů na kruzích

Lezení + gymnastika = bouldering S gymnastikou se John seznámil už na střední škole. Pravda, hlavně s její typicky americkou od22

Přítahy na jedné ruce. Aby ta druhá nebyla zbytečná, dá se do ní 15kg závaží

Magnézium

Thimble

Současnými ochranáři a klasiky proklínaná „bílá hrůza“ byla Gillovi blízká už z jeho gymnastických začátků. Nejprve vyzkoušel magnézium na pár umělých stěnách (fakt, už tenkrát se v Americe sem tam nějaká našla) a spokojený s vyřešením problému potících se rukou to zkusil i na opravdové skále. Takže první bílé otisky na skále byly ke spatření na věži Stone Mountain. Bylo to v roce 1954. Nicméně obecné užívání magnézia se ujalo v r. 1956 v Jenny Lake Boulder (Teton), když místní lezecká smetánka (Dick Emerson a Willi Unsoeld) zjistila, že magnézium je lepší než dosud používaný prach a popel z ohniště. V okolních lékárnách pak prodej „bílé odvahy“ prodělal neočekávaný boom.

Když se Gill poprvé zastavil pod desetimetrovou věžičkou stejného jména v oblasti Needles (Severní Dakota), zmocnila se jej téměř zvrhlá touha po překonání ideálního středu její převislé východní stěny. Na první pohled bylo patrné, že technická obtížnost zamýšlené cesty bude vysoká, o síle nemluvě. Nejednalo se o typický boulde-

Obtížnost B

John Shermann opakuje Gillovu cestu v r. 1991. Převislost boulderového milníku 20. století není ze snímku patrná

vat i po skalních cestách, tedy bouldrech. Samozřejmě si vymýšlel svoje vlastní, jiných tenkrát moc nebylo. Zkrátka novátor na všech frontách. Když viděli jeho styl ortodoxní lezci, nestačili zírat. Tam, kde se snažili řadou drobných pohybů uspět a vystoupat o pár decimetrů výš, měl Gill úplně jiný styl. Z posledního „lezitelného místa“ následoval obrovský skok do jakési obliny na konečky prstů. Nohy se ani nesnažil ke skále přitáhnout – na tom prachšpatném „kuláči“ se na jedné ruce zvolna přitáhl, až levačkou dosáhl na spasitelnou hranu, kterou zakončil svoji exhibici. Tenkrát pochopili i zkušení práskači, že na posilování něco je. Dnes už dynamické kroky nejsou u lezeckých mistrů žádnou výjimkou, ale není asi moc lidí, kteří by dokázali zvládat je s takovou samozřejmostí a převahou.

V r. 1958 vypracoval Gill první klasifikaci boulderu, která byla oficiálně uznána na stránkách American Alpine Journal až o deset let později. Klasifikace měla tři stupně. B1 byly kroky, které se objevovaly na tenkrát obvyklých nejtěžších cestách. B2 byla nejvyšší obtížnost realizovaná už na „malých“ cestách, tedy na kamenech. B3 – to už byl supertěžký boulder překonaný jediným lezcem. Jakmile jej někdo zopakoval, stal se „bédvojkou“, při mnoha opakováních jeho obtížnost spadla až na B1.

První boulder s dynamickým přehmatem Ve své činorodosti Gill samozřejmě vyhledával problémy a směry, které vyhovovaly jeho obrovské síle. Byly to hlavně převisy, které dávaly možnost využít Gillovy „firemní značky“ – totiž síly v prstech. Nicméně zrovna tak uměl využívat nohou a balancovat v ubíhajících stěnkách s minimálními chyty. Některé cesty, které absolvoval „no hand“ stylem, daly pořádně zabrat mnoha vynikajícím lezcům i za použití všech končetin. Prvním oficiálně vyhlášeným dynamickým boulderem bylo vylezení Center Route of Red Cross Rock. V autorském stylu, tedy dynamicky, je dnes tento boulder hodnocen ne méně než 5.13d (okolo 7c – c+ francouzské stupnice). Byl tak ve své době tento kousek skály nejtěžším lezením na světě.

Ripper Traverse v Pueblo Známý boulder Left Eliminator (Horsetoth Reservoir) Matematika má s bouldrováním dost společného

rový problém – možnost odskakování byla omezená na začátku železným plotem pod stěnou, ke konci výškou, která zajišťovala po případném pádu dost dlouhý pobyt v nemocnici. To všechno si John uvědomoval a snad poprvé v historii zaměřil příští měsíce na speciální trénink právě na tuto cestu. Viděl, že stěžejním problémem budou nevýrazné stiskové chyty – po roce dokázal dělat na stisk shyby na trámcích zabudovaných ve stropě tělocvičny Na přelezení, které bychom dnes označili jako on-sight sólo, došlo na jaře 1961. Dnes je ob23

„Orlí let“ na slavném Ripper Traverse v Pueblo (Colorado)

Tři fáze kariéry – od obtížnosti, přes styl až po vědomí pohybové dokonalosti

Gillův boulder Direct North Overhang of Scab v Needles. Kvůli ostrým chytům se cesta dodnes uvádí jako „test odolnosti proti bolesti“. A to už někdo ty nejhorší opiloval Jednoruční lezení na Cutfinger Rock (Grand Teton National Park). Vedle levé nohy leží kostka magnézia – pytlíky ještě neexistovaly

tížnost tohoto „vysokého boulderu“ 5.12a (fr. 7a). Autorským stylem, tedy na sóliko, byla cesta zopakována až v r. 1987. Časopisem Climbing bylo vylezení Thimble označeno jako jeden z osmi milníků 20. století. A co k tomu dnes autor? „The Thimble podle mě není typickým boulderovým problémem. Na to je trochu vysoký a hodně nebezpečný. Ani dnes si nevzpomínám, že bych v něm dělal jakékoliv dynamické kroky. A dynamika – ta je právě pro boulder nejtypičtější.“ 24

Léta 1957–1961 byla ve znamení obrovské produktivity, nadšeného hledání v úplně novém druhu sportu. Rozhodující byla obtížnost toho kterého problému, styl byl až poslední. Skok na chyt mohl vypadat jak chtěl, důležité bylo dostat se nahoru. K tomu samé novinky – vymýšlení speciálního tréninku, používání magnézia, pokusy s využíváním mentální energie Zen. Nadšená éra objevování skončila přelezením Thimble. Další období Gillova lezeckého života bylo ve znamení zaměstnání a rodiny. O co méně času (oproti ostatním lezcům té doby však stále neskutečně mnoho) mu na bouldry zůstávalo, o to víc se jej snažil využít. Už ne jenom ke zvyšování obtížnosti, ale začal si dávat záležet i na stylu. Statické lezení muselo být plynulé, oku lahodící, nebudící dojem velké námahy a z každého kroku musela vyzařovat jistota. (Něco jako o léta později na písku v NDR – i tam se výstup neuznával, pokud lezec nevykazoval převahu. Pozn. překl.) Rodina také vyžadovala i něco jiného než trénink na hrazdě – z něčeho se muselo žít a matematiku nelze pustit z hlavy po pracovní době. Ironií osudu se právě v téhle době klidného zrání podařilo Johnovi dosáhnout ještě jednoho zřejmě světového prvenství – zánětu šlach z lezení, dnes častého zranění boulderistů.

Bouldering je na světě V r. 1969 John Gill poprvé a už jednoznačně definoval bouldering, čímž vlastně oficiálně založil další odnož lezení. Odnož, která se má k světu už proto, že boulderista nepotřebuje pro svoji seberealizaci žádnou lezeckou výzbroj – stačí mu lezečky, magnézium a chuť ovládat své pohyby. Ani John nevyhledával vždycky společnost – takové to hecování, povzbuzování jej bavilo snad v počátcích. Čím byl starší, tím více si považoval klidu a ticha v přírodě, kde byli sami dva – kámen a on. Při svém „option soloing“ často vystoupal i opravdu vysoké bouldery, od desetimetrových až po už klasické cesty ke stovce metrů. Vždy však takových, které jej nepřinutily jít „na hranu“, které umožňovaly volbu. Ne jen tu jednoduchou „nahoru nebo konec“. Riskování bylo a je Johnovi cizí.

První „no hand“ výstup na Needle. Ani s použitím všech ostatních končetin to není zadarmo Skok na Doug‘s Roof v Shawangunks, Nový York, 1964. Je vidět šipka, kterou John označoval své bouldry

musíš se honit za výkony, nikdo tě nevidí a je ti dobře.

Váha na jedné ruce – i to si John vymyslel Prý je na tomhle nejtěžší ten shyb na ruce

Pár otázek a odpovìdí: Dnes jsi známý „otec boulderingu“ a také otec „lezeckého tréninku“. Tušil jsi to, když sis prvně začal s lezením? Věděl jsem, že jsem objevil něco, o čem v Americe nikdo neměl ani ponětí. To byla silná motivace pro následující divoké roky. Kdesi jsi řekl, že být dnes mladým nezačal bys lézt. Napadá tě nějaký jiný sport? Dnes se stal bouldering zbytečně populární a začínají se v něm točit peníze. A to je něco úplně jiného, než jsem objevoval. Ale že by mě napadal jiný sport, to ani ne. „Sport je radostí, dokud se nezačne příliš rozvíjet“ – to řekl Yvon Chouinard. Zdá se mně, že stejné motto bys použil i ty. Je to tak, i když boulderingu se to až tak netýká. Vždycky si můžeš najít místo, kde jsi sám. A ne-

Myslíš, že v matematice dosáhneš větších úspěchů než v lezení? Narážíš na moje skromné úspěchy v teorii komplexních funkcí. Ale otevření nového sportu a přispění k jeho rozvoji asi zůstane tou nejhlubší stopou, kterou za sebou zanechám. A mám radost, že tolik lidí nachází uspokojení v činnosti, kterou jsem začal. Pomohla ti matematika v lezení? Mezi lezci potkávám nepřirozeně vysoký počet lidí svázaných nějakým způsobem s matematikou. Asi je to tím, že obojí je o kreativitě a fantazii. Jak v lezení, tak v matematice musíš mít rád řešení problémů. Pokud vím, byl pro tebe styl přelezení stejně důležitý jako obtížnost. Opravdu myslíš, že sedí přirovnání ke skladateli nebo tanečnímu mistrovi, který po zvládnutí základní melodie či krokových variací piluje dílo tak dlouho, až mu dá ten pravý obsah? Samozřejmě, velmi dobré přirovnání. Vždyť maximálního uspokojení z přelezení jakékoliv cesty můžeš mít jen tenkrát, když jednotlivé pohyby či kroky děláš v dokonalé harmonii. Myslím tím soulad mezi pocitem a technikou. A dobrý boulder je k takovému zážitku předurčen. V několikadélkové cestě se zastavuješ, mysl musíš soustředit na jištění a práci s lanem. U boulderu se ničím nerozptyluješ, doslova jsi jen ty a kámen. Totální splynutí. Nádhera! Rivalita při bouldrování k tobě nikdy nepatřila. Na druhé straně – málokdy jsi opakoval už vyřešené problémy. Trochu divné, ne? Nevidím v tom rozpor. Rivalita snad není to pravé slovo. Často jsme s přáteli společně usilovali o přelezení něčeho nového. Když třeba zkouší jeden krok několik lezců, vzájemně se povzbuzují a při tom se učí z chyb toho druhého – je to rivalita nebo soutěžení? Asi ne. A tímto způsobem vzniklo hodně mých boulderů. K tomu opakování – prostě mě baví hledat nové směry, řešit nové problémy. Ani v matematice se nezajímám o léta staré poznatky. Všechno mě žene do neprobádaných oblastí. Je to ve mně, co se dá dělat. 25

Čeho myslíš, že bys dosáhl, kdyby ses místo boulderingu věnoval normálnímu lezení s lanem? Svým založením jsem gymnasta. Tedy moje fyzické i psychické dispozice odpovídají spíše krátkým silovým výkonům, dynamickému pojetí lezení. Manipulace s lanem a jisticími prostředky vysoko nad zemí mně nevyhovují. Když prohlížím fotografie z cest typu Direct North Overhang of the Scab, připadá mně jejich nacvičování bez jištění a matrace na padání hodně nebezpečné. Hlídali jste se při jednotlivých pokusech před nebezpečným padáním? Samozřejmě! Je dokonce pravděpodobné, že jsem termín „spotting“, označující tuto činnost, převzal z gymnastiky a zavedl i do lezení. Přelezení Thimble bez jištění ti přisoudilo otcovství i v disciplině, které se dnes říká „Vysoce riskantní bouldering“ nebo také „highballing“. Co znamenalo pro tebe? Pro mě bylo přelezení Thimble testem, co jsem ještě schopen přelézt sólo. Dnes to vidím jako neuvěřitelně šílenou motivaci!

Jeden z nejznámějších boulderů v Americe, cesty na slavný Mental Block v Horestoth Reservoir. Ve směru hodinových ručiček: Pinch Overhang, Center Route, traverz z Pinch Overhang do Center Route a Left Side. V r. 1968 je John Gill přelezl za jeden den.

A jak vnímáš bouldering dnes? V mém věku stále pokládám lezení za nádherné cvičení. Když mně to jde, daří se kroky mého mládí, jsem spokojen a mám radost. Ale není to už celý můj život.

Vyprávěj mi chvíli o tréninku… I když to tak nevypadá, nejsem až tak velkým zastáncem vědeckého tréninku. Za mého mládí snad existoval jen u plavců a atletů. To až v posledních letech se z toho stala věda. Především jsem trénoval, tedy posiloval, jenom ve dnech, kdy jsem nelezl. Kombinovat lezení s posilováním současně není dobré, ba dokonce nesmyslné. Obojí se musí dělat naplno – a to organismus nedovolí. To, že jsem původem gymnasta, ovlivnilo cviky, nikoliv metodiku. Víš, třeba ty přítahy na jednom prstě. Kdysi v padesátých letech jsem lezl s německým matematikem, který obdivoval Hermanna Buhla. A ten mně jednou tvrdil, že se Hermann uměl přitáhnout za jeden prst. Když Hermann, proč ne John!? A zjistil jsem, že nejtěžšší je ten přítah na jedné ruce. Takže tak to bylo s tou „vědou“ v tréninku.

Ještě pár otázek k tréninku. Určitě se shodneme, že nejlepší přípravou na lezení je lezení. Samozřejmě, ale přijde chvíle, kdy zjistíš, že na určitý krok nebo problém ti chybí třeba síla ve stisku. Jednodušší než tu sílu získávat na daném chytu, je cvičit ji na trámku na zahradě nebo v garáži. Ušetří to čas a nehrozí nebezpečí znechucení. Pěkně bokem posiluješ, pak po týdnu přijdeš a ono to jde lépe.

Který ze svých cviků pokládáš za nejtěžší? Jednoznačně váhu na hrazdě za jednu ruku. Pak přítah na tom prstě a přítahy na půlpalcové liště. Tu váhu udržím i dnes skoro tři sekundy, cvičím to celá léta. Vůbec – když srovnávám můj trénink s dnešními poznatky, jsem na rozpacích. Jednak jsem zpočátku netrénoval kvůli lezení, ale celkově jsem na sobě pracoval, abych měl figuru a sílu. Při dnešní úrovni lezení by to už asi nebylo

Poslední fáze oblíbeného Johnova „swing startu“, kterým začíná řada jeho boulderů. (Pennyrile Forest, Kentucky)

26

to pravé. Dnes hodně rozhoduje přirozený talent a nízká váha, takže je to přece jen jiné. Jednou z tvých oblíbených technik byl „sving start“ – vyskočení ze země na první chyt. Proč? Zase moje gymnasticko-atletické založení! Když můžu dynamicky přehmátnout mezi chyty, proč nevyskočit ze země? Je pravda, že málokdo to tak dělal. Často mně vyčítali, že boulder šidím. Jak šidím? Přece boulder je kromě obtížnosti i o stylu a já si vybral ten, který mně vyhovuje. Byla to revoluce, ale v kapce vody. Uvědom si, že v padesátých letech bys spočítal boulderisty na prstech. Tak jakýpak převrat! Ale samozřejmě jsem rád, že mě to napadlo prvního. Čeho by se měli mladí lezci vyvarovat? Především spěchu. Síla se nedá získat rychle, s tím nikdo nic nenadělá. Zvyšovat dávky nelze do nekonečna, organismus se ubrání – natržení vazů, šlach, to všechno jsou věci, kterých se pak už nikdy nezbavíš a budou navždy omezovat sebevětší talent. Radit trénink nějak obecně nelze. Každý je jiný, každý je svůj. A to je dobře. Podle toho si musí trénink naordinovat. Takže všem přeji hodně radosti – kvůli tomu přece bouldrování vzniklo! S Johnem Gillem rozmlouval Piotr Drozdz Uveřejněno laskavostí redakce časopisu Góry, č. 7–8/2003. Fotografie z archivu J. Gilla

P

řed časem jsme se vydali na krátkou lezeckou akci, o níž bude následujících pár ryze informačních řádků. Za cíl jsme si vybrali Torstein, mohutný to vrchol v sousedství Dachsteinu. Kromě mapy jsme jako průvodce ocenili Severní vápencové Alpy I. od Jirky Nováka. V knize nás upoutala cesta Jižním koutem, maximálně VI– A0 (VII), str. 213. Pěkné lezení v převážně pevné skále. Skob pár, většinou v místech, kde je člověk ocení minimálně kvůli usnadněné orientaci. Často štandy pouze ve frendech. Odpoledne vydatně zapršelo, a tak jsme klíčovou délku lezli sice čistě, ale v dešti a úplně promoklí. Inu Raptor ani jiný predátor jsou naprosto k ničemu, když sv. Petr naráz otočí kohoutky a zrovna není kde zastavit a z batohu vyndat tyto výdobytky nákladného výzkumu, garantující, že budete vždy v suchu. A tak se stalo, že nás bivak neminul. Nikterak nepodceňujeme inteligenci čtenářovu, ani mu nijak zvlášť nechceme vyprávět náš příběh, jelikož po uplynulém létě má každý jistě spoustu vlastních, a proto hodnotnějších vzpomínek. Chceme se podělit o dva postřehy, které snad mohou být dalším lezcům užitečné. Průvodcovský čas je kapitola sama o sobě, takže lezeckým časem 6–8 hodin se nikdo zasvěcený nedá zmást. Vlastní cestu (původně dvacet kratších délek) nejspíš za den vylezete, tak jako jsme ji vylezli přes nepřízeň počasí i my. Koneckonců s „šedesátkama“ a většinou ne přesně danými štandy polezete co to dá. Jenže, na konci dvacáté délky, v místech, kde tak nějak člověk už čeká konec útrap a elegantní odchod s lanem v rukách, ukazovaly Mácovy hodinky 2.600 m.n.m., tedy více než tři sta výškových metrů pod vrcholem. A tak se připravte na dalších asi deset délek „lezení“ 2–3. My se vypravili přímo vzhůru, což, jak už to tak bývá, byla nejkratší cesta na vedlejší vrchol. Na hlavní vrchol Torsteinu se snáze dostanete tak, že pod něj napřed natraverzujete směrem východním (na nákresu z knihy vpravo) a až poté se vypravíte vzhůru. Druhým, a hlavním důvodem proč píšeme, je popis sestupové trasy. Po mužících celkem bez potíží dojdete až do sedla Untere Windlucke. Odtud jsme zvolili sestup jižní stěnou. Popis sestupu je společný pro více cest v masivu a tak snad nebude od věci přiložit krátký plánek. Nejrychlejším způsobem, jak se dostat na pevnou zem, je kombinovat scházení a slaňování. V nejnižším místě hřebene se vypravíte vodou vymletým žlabem dolů. Následuje traverz východním směrem, který jsme si ke konci pro jistotu odjistili. Vesele jsme minuli erární smyčku – kdo by se v koutě tak za 2–3 zdržoval vyndáváním lana, že? Už o pár metrů dál jsme litovali. Pokud nejste zrovna kamzík, nebo reprezentant, bude rychlejší slanit. Následuje volné slézání. Nebojte se, i když odhadujeme převýšení celého sestupu na více než půl kilometru, v horní části je stěna rozbitější a díky skalním prahům tak nevidíte moc hluboko pod sebe. U druhého slanění nezbude než vytáhnout z batohů lana. Jste asi v půlce se-

Prodloužený víkend aneb Torstein jižní stěnou smotat lana a dobře se koukat pod nohy. Přesně v místech, kde začnete uvažovat co dál, najdete skobu, z níž se dostanete na pevnou zem, dá-li se tak ten pás věčného firnu nazvat. Bezpečné návraty nejen z masivu Dachsteinu přejí Bakurda a Máca

Sestup

stupu, níž už by sólo nešel ani kamzík, reprezentant snad. Štand jsme udělali omotáním smyčky o lehce se viklající, zato však obrovský kámen. Nečekáme, že jej příští léto někdo najde, nejspíš ale začnete slaňovat ve zhruba stejném místě. Můžete minout i další přesedání, kde je nad puklinkou, velkou tak pro jednoho lezce, ve spáře skobka, následující štand ale nemine snad nikdo. Police a nad ní dvoje tutové hodiny omotané smyčkami různého stáří, které dávají tušit, že zde se schází snad všechny varianty sestupu. A tady je taky zrada. Slaňujete asi 15 metrů a jste na hraně. Začnete se houpat v prostoru a pomalu blednete. Dvě svázané šedesátky napružené až na doraz nevyjdou na další polici. Shora člověk pořád ještě doufá, že to půjde skočit, jste-li ale na konci lan, vůbec se vám do toho nechce. Je to přece jen výš, než se zdálo, dopad taky není zrovna ideální, a kdo by riskoval kotníky, že? Chcete-li si proto ušetřit složité houpání se ke stěně a následné budování štandu v tenké spárce, udělejte si raději „přesedání“ hned na hraně (č. 5). Rozhodně ušetříte čas. Pak už nezbývá než na chvíli

27

Lezecká oblast Černotín / Hluzov Tak se to konečně povedlo! V pondělí jsme osadili poslední nýt a nová lezecká oblast „ČERNOTÍN / HLUZOV“ je na světě. Kdeže ji najdete? Vydáte-li se z Hranic na Moravě směrem na Valašské Meziříčí a odbočíte po 4 km v Černotíně doleva směr Hluzov, po asi dvou kilometrech narazíte na ceduli konec Černotína a začátek Hluzova. Za ní odbočíte hned doleva na polní cestu a asi po 50 m se před vámi otevře opuštěný starý lom. Jedná se o soukromý pozemek, kde majitel souhlasí s provozováním lezecké činnosti s tím, že lezení a veškerý pohyb na pozemku je na vlastní nebezpečí. Skála má z velké části přírodní povrch, neboť se při těžbě podařilo skálu odtěžit po přírodní pukliny, podobně jako na Dallasu ve Štramberku, takže byste na první pohled nepoznali, že se jedná o bývalý lom. Cesty jsou odjištěny borháky a nýty v duchu dnešní doby. Jak také jinak. První pokusy o lezení zde podnikl S. Miloš–Pim již v osmdesátých létech, ale prakticky se zde začalo lézt až letos. Během necelého roku zde vzniklo 33 cest v rozmezí IV až VIII+ UIAA. Maximální délka cest je cca 20 m. Příjemné lezení přejí Standa Bartošek a Jirka Babača Nákresy jsou z dílny Vládi Skýpaly

1) THE END V+ S. Bartošek, 2003

2) KAPKY DEŠTĚ VI VI+ J. Babača, 2003

3) BABALET VIII+ J. Babača, 2003

TUP VIII 4) O JEBANÝ NÁS NÁSTUP J. Babača, 2003

5) PLETÝNKA VI+ J. Babača, 2003

6) RABŠTEJNSKÁ V+ S. Bartošek, 2003

TÍNSKÁ V 7) ČERNO ČERNOTÍNSKÁ S. Miloš, 80. léta přejištění a RP přelez S. Bartošek, 2003

8) BEZ ODŠLAPU VII+ J. Babača, 2003

A V+ 9) ZUZAN ZUZANA S. Miloš, 80. léta přejištění a RP přelez A. Brychta, 2003

10) LAS LASTT MINUTE VII Petr Lukeš, 2003

11) 12x40 V S. Miloš, 80. léta přejištění a RP přelez S. Bartošek, 2003

ČK OVÁ V 12) ŠTĚTE ŠTĚTEČK ČKO J. Babača, 2003

13) LEVÝ HÁK IV J. Babača, 2003

VÝ HÁK IV 14) PRA PRAVÝ (společné jištění s cestou č.13) J. Babača, 2003

28

A POL YHO A G ABČU – VIII 15) VZPOMÍNKA N NA POLYHO A GABČU J. Babača, 2003

16) ŠUPLA ŠUPLATTA VI+ J. Babača, 2003

OVAČKA VI+ 17) HÁK HÁKO S. Bartošek, 2003

18) VEVERKA V S. Bartošek, 2003

OLÍK V– 19) SOK SOKOLÍK S. Bartošek, 2003

OV 20) JDE TTO S. Bartošek, 2003

A V+ 21) ORLÍ HRAN HRANA S. Bartošek, 2003

TUPO VÁ VI– 22) NÁS NÁSTUPO TUPOV S. Bartošek, 2003

a Nás tupo 22a) v ariant arianta Nástupo tupovv é V– S. Bartošek, 2003

OCH MONT 23) HR HROCH MONTYY IV S. Bartošek, 2003

24) VERČA IV– S. Bartošek, 2003

25) PILÍŘ VII (VIII– bez madel) J. Babača, 2003

TR OMU IV 26) KE SSTR TROMU (možno jistit z cesty č. 27 nebo vklíněnci) D. Pátek, V. Čudek, 1998

OVÁ VI+ 27) PLAKET PLAKETO J. Babača, 2003

OMENÁ VI+ 28) ZAL ZALOMENÁ J. Babača, 2003

29) PŘEVÍSEK VII+ J. Babača, 2003

30) NIVELAČNÍ VII J. Babača, 2003

31) JÁREK VI J. Babača, 2003

O VIII– 32) BŘÍŠK BŘÍŠKO J. Babača, 2003

33) PŘEKLÁPĚCÍ VII– J. Babača, 2003

20. mezinárodní festival horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují Za dvacet let vyroste z malého dítěte dospělý člověk. Podobně je to i s „Fesťákem“. Poprvé se pořádal v roce 1981. U jeho zrodu tehdy stál mimo jiné i Mirek Šmíd, žijící životem horolezce. První, ještě nesmělé, krůčky festivalu byly poznamenány tehdejší dobou. Ale už od svých prvních ročníků přinášel možnost sejít se, nahlédnout do světa a snad i na chvíli zapomenout a zasnít se. V letech 1991–93 přišla doba dospívání. Lidem se otevřel svět, každý chtěl cestovat, motivace v pořádání „Fesťáku“ se vytratila. Pomyslné kyvadlo se ustálilo, mnozí si splnili své sny, ale hlavně (zvláště po Šmídově smrti) si pár nadšenců uvědomilo, že je škoda tradici definitivě přerušit. V roce 1994 se tak konal jedenáctý ročník, v dalších letech festival postupně dospěl. A tak jako dospělý člověk málo mění své zvyklosti, tak i „Fesťák“ probíhá v posledních letech pokaždé víceméně stejně. Jistě, každý rok je lepší a přináší nějaké novinky. Mění se filmy, porota, historky u piva, ale rámec zůstává pořád stejný: poslední prázdninový víkend, dva dny nabité filmy a doprovodnými akcemi, dva „večírky“, lidé, kterých není moc, ale ani málo a hlavně se všichni mohou v pohodě rozptýlit po Skaláku – stany v parku a přes půl noc otevřené řeznictví. Náhle probuzené ospalé maloměsto. Kdo někdy zažil, ví, kdo nezažil, má prostě smůlu. Letošní jubilejní ročník byl poznamenán přeháňkami, které snad odradily z cesty do Teplic některé pískaře. O špičkové lezce přesto ale nebyla nouze. Pořádal se zde třetí závod Českého poháru v lezení na obtížnost. Jak prozradila ředitelka festivalu, Máša Jirmannová, původně (díky velkým finančním nákladům) se měly závody konat v rámci festivalu pouze tento rok. Divácký ohlas byl ale takový, že se organizátoři pokusí sehnat sponzory a pořádat závody série Českého poháru i v příštích letech. Inu, překližka táhne, ať je pod stovkami pískovcových věží nebo třeba pod Mt. Blancem. Závodní atmosféru ještě umocnilo sobotní interview s čerstvým mistrem světa, Tomášem Mrázkem. V neděli měl Tom po krátké diashow v kině ještě autogramiádu. Více o závodech a krátké shrnutí postřehů našeho nejlepšího sportovního lezce najdete v rubrice věnované závodům. Další novinkou byla atrakce firmy Lanex. Od kostela ke kinu natáhli lano a po něm sjížděli malí odvážlivci. Hladkost přistání korigoval ztepilý muž v sedáku pobíhající mezi diváky. Kladka pokaždé cvakala o karabinu na konci brzdicího lana, až by jednoho napadlo, co tomu říká letošní předseda poroty Pit Schubert. Každopádně jsme si s šéfem Bezpečnostní komise UIAA vyměnili vizitky, takže jakmile se objeví nějaká nová nebezpečná záludnost v horolezecké výstroji, budeme vás ihned informovat. Zajímavou podívanou byly závody horských kol v paralelním slalomu „Dual Fest 2003“ ve Ski areálu Kamenec připravované Jirkou Kohlem. Ten nejrychlejší vyhrál lano, cenou útěchy pro každého vyřazeného byly trubičky a pivo v neomezeném množství. Na návštěvníky čekaly dvě doprovodné fotografické výstavy. Jan Hrbáček: „Krajina a hory“ fasci-

nující obrázky přírody, většinou z národních parků jihozápadu USA – a „Pohled zpět“, ohlédnutí se za posledními pěti ročníky festivalu skrze fotoaparát Petra Piechowicze. Zvláštním hostem tohoto ročníku festivalu byl Dietrich Hasse. Německá pískařská legenda, o níž se dočtete více v některé z příštích Montan. Všem těm, kteří měli v ruce naše minulé číslo, jenom tak na okraj připomínám, 29

Porota ve složení předseda Pit Schubert (Německo), Antonio Cembran (Itálie), Zdeněk Hrubý a Juraj Polák (Česká republika) těsně před vyhlášením verdiktu

30

že cesta, kterou sóloval Alex Huber na Cimu Grande, je z roku 1958 a jmenovala se Hasse – Brandler. Nevím, jak vy ostatní, kteří na festival jezdíte pravidelně, ale já chodím každým rokem na méně filmů. Prostě na to není pro všechny ty známé čas. Co by ale byl filmový festival bez filmů, že? Takže tady jsou letošní vítězové.

Hlavní cena OMO Pavol Barabáš (Slovensko) Za profesionálně bravurně natočený film kombinující vyváženě sportovní výkon v těžkých neznámých podmínkách s vnímavostí k místním lidem a kulturám. Porota oceňuje vysoké kvality režie, kamery a komentáře. Kategorie A – Horolezectví Evgeny Kotlov (Kyrgyzstán) ROZDJESTVENSKY SYNDROM (Vánoční syndrom) Za pravdivé zobrazení neobyčejně obtížného lezení v tvrdých podmínkách zimního Ťan Šanu. Za zobrazení lidské vůle vracet se do těchto krajních podmínek po opakovaných neúspěších. Kategorie B – Sporty v přírodě Georg Dehghan, Terje Halvorsen (Německo) 1st BASE – ANGELS OF GRAVITY (1. Base – Andělé gravitace) Za fascinující přiblížení světa jednoho z extrémně adrenalinových sportů a zprostředkování myšlení aktérů a i záběrů z akce. Kategorie C – Hory a život v horách Leszek Dawid (Polsko) GERONIMO Porota rozhodla o přeřazení filmu z kategorie A do kategorie C, neboť se domnívá, že film je především vyjádřením pocitů člověka v horách a hledáním jeho vztahu k nim. Oceňuje filmově zajímavý citlivý portrét jedince v jeho cestě za nalezením smyslu života a rovnováhy. Cena poroty SERIÁL ČESKÉ HIMÁLAJSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ Martin Kratochvíl (Česká republika) Za výjimečný dokumentární přínos k zachycení historie českého horolezectví v Himálaji a úspěšné shromáždění unikátního filmového materiálu a výpovědí reprezentujících desítky let horolezectví. Zvláštní cena poroty KAMARÁDI Z ŘEKY Hugo Habrman (Česká republika) Za neobvyklý pohled do kouzelného tichého zimního světa pod vodou a vynikající kameru. Cena města Teplice nad Metují a Cena diváka SEN Jiří Kratochvíl (Česká republika) Za svěží dokument o splnění vlastního snu zdolání El Capitana.

Krátký rozhovor s Pitem Schubertem Jméno Pita Schuberta by nemělo být našim čtenářům neznámé – je neodmyslitelně spojeno s mnoha významnými projekty v oblasti rizika a bezpečnosti. A o jeho knize „Riziko a bezpečnost…“ slyšel snad každý. Předseda Bezpečnostní komise UIAA chodil po Teplicích s rukou v sádře, ale náladu měl dobrou. Pamatujete si, kdy jste si poprvé sáhl na skálu? Je to už 49 let. Poprvé jsem si na skálu sáhl v Algojských Alpách. Spali jsme v seníku, měl jsem polobotky, kožené kalhoty a vojenský batoh. Přímo před seníkem se vypínala skalní hrana a ráno jsem se rozhodl, že ji musím přelézt. Nalezl jsem a když jsem byl vysoko, začal jsem přemýšlet, jak se dostat dolů. Zjistil jsem, že jediná cesta vede už jen nahoru. Následovalo mnoho výstupů v horách. Mám za sebou 20 prvovýstupů v Alpách, ve Wilder Kaiseru a v Dolomitech. S Karlem Herligkoferem jsem byl na expedici v Grónsku. Skalní lezení u mě převládalo před lezením ledovým. Vylezl jsem i klasickou cestu v severní stěně Eigeru v roce 1964, ale skála u mě měla vždycky navrch. Postupem času jsem se dostal i do těch nejvyšších hor. Jedna z nejsilnějších epizod v mém životě je výstup na Annapurnu IV. Jižní stěna tohoto štítu je vysoká 4.000 metrů. Bylo nás dohromady sedm mužů. V táboře II jsme se zastavili – bylo to strmé a jedna lavina padala za druhou. Z těch sedmi kamarádů jsme se pouze já s kamarádem rozhodli pokračovat po hřebenu k vrcholu. Bylo to nepříjemné, těžké lezení. Museli jsme vybudovat ještě dva výškové tábory. Trvalo to tak dlouho, že zbývajících pět parťáků v základním táboře si myslelo, že už jsme mrtví. Neměli jsme spojení, baterie se nám dávno vybily. Dopadlo to tak, že jsme dosáhli vrcholu a kamarádi dole se rozhodli opustit základní tábor. Přišli jsme prý 6 hodin po jeho vyklizení. Když odcházeli, ještě do Německa telegrafovali, že Baumann a Schubert se nevrátili a s největší pravděpodobností zahynuli. Čtyři dny jsme byli v Německu ve všech médiích mrtví. A co počátky vaší práce v bezpečnostní komisi Alpenvereinu? V roce 1969 přistáli první lidé na Měsíci a přitom se v té době lezly lehké túry, při kterých docházelo k neštěstím. Byla to obrovská diference. Na jedné straně špičková technologie a na druhé straně lidé umírali při jednoduchých túrách. O rok později se mi při výstupu zabil jeden z mých kamarádů. V té době se v Mnichově zorganizovalo setkání 25–30 známých, aby fundovaně diskutovali o problematice bezpečnosti při lezení. Toni Hiebeler, známý horolezec, byl také při tom. Byl to právě on, kdo po závěrečné hodinové diskuzi prohlásil: „Ano, je to pěkné, ale teď se rozejdeme, nebude z toho žádný závěr, takže naše setkání bylo vlastně na nic.“ Nakonec řekl, že by se měla vytvořit skupina 6–10 odborníků, a ukázal na několik lidí prstem: „Ty to budeš dělat, ty a ty!“ a na mne ukázal a řekl: „A ty budeš jejich šéf.“ Při této schůzce byl přítomen i šéf Alpenvereinu 31

a ten přislíbil uhradit veškeré náklady za tuto činnost. Dělal jsem to 10 let. Byl jsem zaměstnán a tuto práci jsem vykonával jako svého koníčka. Pak jsem zjistil, že je tolik práce, že to musí dělat profesionál. Tak vznikl post šéfa bezpečnostní komise. Vy máte technické vzdělání. Jak se to slučuje s touhle pracovní a životní náplní? Pracoval jsem na vývoji kolmo startujícího letadla, to byla moje obrovská náplň. V horolezectví se používaly železné karabiny a ty byly v přímém kontrastu s nej-

se mohu dopustit chyby a několik jsem jich také v životě udělal. Díky nim jsem už mohl být dávno po smrti. V severní stěně Západní Cimy v Dolomitech jsme v šedesátých letech dělali desáté přelezení Švýcarské cesty. V té době se začínaly helmy teprve používat. Byla to docela nepříjemná novinka. Lezli jsme právě pod převislým úsekem a říkali jsme si, že když spadne nahoře kámen, nám se nemůže nic stát. Vzali jsme si ty helmy tehdy pouze náhodou. Kamarád šlápl na stup, který se vylomil a spadl mi přímo na hlavu. Díky té helmě se mi nic nestalo. Bez ní už bych byl bez hlavy. Bez helmy ani ránu! Jak se díváte na přejišťování cest v horách, kde se dříve jistilo skobami? Všechny cesty, které jsou často lezeny, by měly být zajištěny borháky a už se tak děje. Neznamená to však, že jištění bude co 3 metry. Přejištění by nemělo v zásadě snížit klasifikaci cesty. Základem je, aby veškeré borháky byly stoprocentní. Osazování fixních jisticích bodů by mělo zamezit faktu, že opětovné zatloukání a vytloukání skob ničí skálu. Protipólem takto zajištěných cest zůstanou tzv. „dobrodružné cesty“, které jsou pro zopakování nebezpečné. Máte zkušenosti s lezením na našich pískovcích? Ne, teprve v roce 1992 jsem se dostal do oblasti labských pískovců.

20. MHFF Teplice nad Metují, ČP 2003, Sylva Rajfová, 1. místo

modernějšími technologiemi. Začal jsem se zabývat tím, jak dostat „Hi–tech“ i do lezeckého materiálu. Bezpečnost je při lezení velmi důležitá, ale občas se člověk musí rozhodnout, jestli má trochu zariskovat. Máte ve svém horolezeckém životě moment, kdy jste musel vědomě porušit pravidla hry? Ne. Byl jsem dokonce takový pedant, že i mí kamarádi museli spoustu věcí dělat tak, jak jsem je chtěl já. Když můj spolulezec zatloukl špatnou skobu a chtěl, abych k němu dolezl, odmítl jsem. Naštěstí jsem hodně lezl se saskými lezci, kteří emigrovali ještě předtím, než postavili Berlínskou zeď. To jsou puntičkáři v téhle branži. I já stále zkouším být precizní. Připouštím však, že i já

32

Jaká byste doporučil bezpečnostní pravidla pro lezení místních spár? Z cest, které jsem viděl, mám respekt. S lezením v nich nemám žádné zkušenosti a tak vám nemohu poradit. Když už mluvíme o té bezpečnosti, neodpustíme si otázku: Jakého prohřešku proti bezpečnosti jste se dopustil v souvislosti s vaší zlomenou rukou? To nepochází z lezení, ale z toho, že jsem z kola nevystoupil ani vlevo ani vpravo, jak je obvyklé, ale přímo přes řidítka. Přetištěno z Festivalového zpravodaje foto: T. Roubal (str. 29), Petr Piechowicz (str. 30-32)

INFORMACE Z BEZPEČNOSTNÍ KOMISE ČHS Na četné dotazy zveřejňuje tímto BK požadavky na pískovcové kruhy. BK vysloveně upozorňuje, že tyto požadavky nesplňují normu EN 959, ale jsou jen jakýmsi návodem pro samovýrobce kruhů a tudíž nezbavují případné výrobce odpovědnosti. Mimimální požadavky na pískovcový kruh (výkres najdete na serveru ČHS: http://www.horosvaz.cz/metodika/ rubrika.phtml?id=9). Dřík kruhu: Tloušťka materiálu 20 mm, Výška dříku ve skále 30 mm, výška hlavy dříku 40 mm. Všechny vnější hrany hlavy dříku musí být zaobleny nejméně R 5. To proto, aby se za hlavu dříku nemohlo zachytit lano, nebo tělo padajícího lezce. Délka dříku kruhu se liší podle pevnosti pískovce, kde je použit. Tuto délku stanovuje příslušná vrcholová komise. V úvahu je nutno ještě vzít pevnost pískovce v místě osazení. Kroužek kruhu: průměr kulatiny 12 mm, vnitřní průměr kroužku 60 mm. Menší průměr kulatiny nevyhovuje pevnostně, větší příliš namáhá karabinu, zvlášť u expresek, která je konstruovaná na lano průměr 12 mm. Otvor v hlavě dříku musí mít průměr 16 mm, jinak hrozí utažení kroužku vlivem deformace při zatloukání a zareznutí. Mareriál dříků ČSN 11375 (S235), materiál kroužku tentýž, případně ČSN 11523 (S355). V žádném případě 11373, potože není uklidněný a nezaručuje trvalou pevnost po mrazových cyklech (míněny mrazy v zimě a následné oteplení). Ke každé dodávce materiálu je nutno mít hutní atest, který vydá každý seriózní dodavatel. Svařování kroužku musí provádět svařeč se státní zkouškou na použitou metodu svařování. O svařování každé série musí být vystaven protokol. Každý kruh musí být označen značkou výrobce a číslem alespoň série. Dokumentaci archivuje výrobce. Nerezový stěnový kruh Komise posuzovala nerezový stěnový kruh fy Raveltik. Na základě prohlášení výrobce tento kruh vyhovuje k osazení v pískovci za předpokladu osazení podle doporučení výrobce a správného použití tmelu – chemická malta UPM 44. Délku dříku stanovuje VK příslušné oblasti. Kroužek tohoto kruhu byl zkoušen v SZÚ s.p. Jablonec nad Nisou, protokol o zkoušce č.39–3088. Pole tohoto protokolu nedošlo při zatížení 73 kN k destrukci kroužku. Použití jiných tmelů pro osazování borháků a kruhů není odzkoušeno a není záruku trvalé pevnosti. Z toho důvodu BK nedoporučuje používání jiných tmelů, než shora uvedených. BK nedoporučuje vyrábět bez odborných znalostí kruhy z nerezu, protože tam je problematika daleko složitější a je nezbytné dodržet všechny technologické podmímky – viz prasklý kroužek na Doubravce u Chotěboře.

Borháky Posoudili jsme vhodnost použití borháku fy Raveltik, dříve Pestr. Na základě protokolu o zkoušce č.Q00339/1, který vydal VVUÚ Ostrava Radvanice, tento borhák vyhovuje pro použití v tvrdé skále za předpokladu osazení po podle doporučení výrobce, tj. do otvoru d = 12 mm a použití tmelu RM 10, nebo UKA3 (skleněné ampule), nebo chemické malty UPM 44. Nedoporučujeme osazování za mokra, přestože výrobce tmelů udává, že vlhko nevadí. V konkrétním případě osazování na rule, která je mírně porézní, došlo k vytěsňování vody z mokré skály do vrtu a borháky nebyly kvalitně zalepeny. Správně osazený borhák splňuje normu ČSN EN 567–94 206, t.j. 25 kN radiálně a 15 kN axiálně (na vytažení). Vhodnost umístění musí posoudit VK příslušné oblasti. Stanovisko BK k borhákům, které se objevují na pískovci U borháků není jistota, že budou mít dostatečnou pevnost po opakovaných pádech. Vlivem malého průměru dříku může dojít k udrolení hrany otvorů a tudíž podstatnému snížení pevnosti. BK proto vyzývá všechny, kteří borháky osazují, aby bezpečnostní komisi poskytli informace, jaké borháky používají a jak jsou upevňovány ve skále. BK vysloveně varuje před takovými borháky, které nemají dřík opatřený závitem, nebo podobným zprofilováním. Zapsal Vladimír Těšitel, předseda BK ČHS

DISCIPLINÁRNÍ ŘÁD ČHS Na serveru ČHS bylo zveřejněno znění disciplinárního řádu, který byl před lety schválen – tedy je platný, ale zatím nikdy nebyl použit. Lezci v oddílech tak byli vyzváni, aby dokument prostudovali a podrobili důkladné, leč konstruktivní kritice, aby mohl být aktualizován, v nové verzi schválen a posléze mohl být používán. http://www.horosvaz.cz/servis/view. phtml?id=603

INFORMACE Z KOMISE ALPINISMU ČHS I. Výpůjční řád horolezecké výzbroje v majetku ČHS nabídnuté všem členům (půjčovné za 1 ks a počet ks k dispozici): vysílačka solární panel Certec Bag

1.500 Kč (3 ks) 500 Kč (3 ks) 5.000 Kč (1 ks)

Při ztrátě nebo poškození je vypůjčovatel povinen zajistit opravu nebo nový kus, pokud nebude této povinnosti zproštěn rozhodnutím VV ČHS. Žádosti podávají zájemci na sekretariát ČHS, který je bude evidovat a předávat k vyřízení komisi alpinismu. Ta rozhodne o konečném přidělení.

II. Finance Byl odsouhlasen návrh neodměňovat „Výstupy roku“ finančně a prostředky spíš rozdělit na činnost a konkrétní akce. Členové družstva „A“ by měli dostat každý zhruba 25 000 Kč; zbytek se použije na akce členů družstva „B“ a podle uvážení. Ve finančním plánu je dále koupě závěsné postele. Z hlediska financí by bylo vhodné zohlednit i fakt, že ne všichni vynikající lezci na skalkách jsou reprezentanti–závodníci, tzn. záměrem je rozšířit výběrová družstva i o „nealpinisty–nezávodníky“, přičemž kritériem pro zařazení do komise závodního lezení nebo alpinismu bude hranice závodí/ nezávodí. Tato kategorie by byla také zařazena do vyhlášení „výstupů roku“. III. Komisi podle závěru VV náleželo projednat přestupek člena reprezantačního týmu „A“ – veřejné prohlášení Radka Lienertha o tom, že nehodlá dodržovat Pravidla pískovcového lezení a tím porušuje stanovy ČHS a své členské povinnosti. Protože se jedná o běžný jev u současné lezecké špičky, jistě nejde tento problém vyřešit jedním škrtem od stolu. K dispozici je jediný restriktivní nástroj, a to „za nedodržování členských povinností nemusí existovat ani právo čerpat finanční výhody určené na podporu členů výběrových družstev“. Komise za zaměří hlavně na snahu o změnu postoje špiček určujících směr lezeckého vývoje v tom smyslu, že úsilí o co nejlepší absolutní výkon lze stejně dobře aplikovat i za daných omezujících podmínek (tj. např. bez použití MG) v určitých tradičních oblastech, kde je situace diktována i současnou legislativou (navíc např. výkony P. Slaniny a V. Šatavy dokazují, že použití MG nemusí být nezbytnou podmínkou pro současnou hranici lezeckých výkonů na pískovci). Často navrhované řešení určit hranici obtížnosti, za kterou by bylo použití MG povoleno pravidly, např. IXc, je podle názoru komise nerealizovatelné, protože stanovení takové hranice by bylo vždy diskutabilní otázkou. IV. Seznam členů reprezentace (název HO a jeho číslo): David Šťastný (HO TJ Elán Kutná Hora, 129), Tomáš Rinn (TJ Spartak Vrchlabí, 26), Marek Holeček (HO TJ Elán Kutná Hora, 129), Radek Lienerth (HO Lokomotiva Brno, 120), Václav Šatava (Extrem Klub, 374), Dušan Janák (HO Lokomotiva Brno, 120), Jan Kreisinger (Davys Klub Praha, 243), Tomáš Sobotka (Doubrava, 81), Tomáš Zákora (Extrem klub, 374), Luboš Mázl (TJ Spartak Vrchlabí, 26), Jitka Kuhn–Gáberová (TJ Spartak Vrchlabí, 26), Jan Doudlebský (Vodní stavby Tábor, 127), Pavel Jonák (Trip team, 352) Komise se sešla dne 5.7.2003, zapsala Alena Čepelková Stránku zpracoval a za obsah zodpovídá: Martin Mellan

ČHS, Atletická 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6 – Strahov tel./fax: 220 513 697, tel.: 233 017 347 e-mail: [email protected] http://www.horosvaz.cz

33

wattova patička

DYNOING

kýženým směrem. Žádné kmitání. Neunavují se tak paže a nedochází tu k psychickému váhání. Prostě jednou dolů a leť!

Balistické pojednání Už jste se jistě někdy setkali s pocitem tělesné nedostatečnosti. Neměříte dva metry, nebo neuděláte „velký rusko“ na jedné ruce. A do dalšího chytu je to fakt daleko. Nabízím vám 12 rad a tréninkových tipů 173 cm měřícího lezce s hrubě negativním gorilím indexem. 1. Velmi často začátečníci startují doskokovou rukou příliš brzo a ztrácejí tak mnoho energie, kterou by jinak ještě tato ruka mohla vyvinout. Vyzkoušejte tedy tzv. svíčku. Svíčka je v podstatě mocný a rychlý shyb dotažený co nejvýše tělem nad ruce držící se chytu. Chyt opustíte až v momentě vystřelení energií vašeho letícího těla z jeho dosahu (tzn. ruce necháváte co nejdéle na startovním chytu). 2. V začátcích práce na nějakém projektu, který vyžaduje dynamický krok, se vám může zdát vytoužený chyt opravdu neskutečně daleko a jeho přelezení jako neskutečný sen. Zkuste tedy nejprve nedoskakovat na cílový chyt, ale jen plácejte nejvýš co to jde. Po několika pokusech se ke svému překvapení začnete nebezpečně přibližovat k vašemu cíli. Pak se teprve zaměřte na přesnost.

3. Nezapomeňte, že hodně energie vychází z vašich nohou. A hlavně se tyto svaly jen tak neunaví. 4. Jestliže nejste schopni doskočit chyt vlastní silou, nechte si pomoct partnerem nebo lanem. Pak můžete s touto podporou tento specifický pohyb dokonale secvičit.

7. Chyty schované za hranou se neoznačují koláčem magnézia, ale jasnou tenkou značkou, kterou před vaším odchodem snadno lehce očistíte. 8. Pro dokonalé zaměření doskokového chytu se doporučuje těsně před skokem pohled ze dvou různých úhlů. Lépe a přesněji pak zpracujete informaci získanou vaším zrakem.

9. Hyperventilace. Zkuste se 4–5krát rychle zhluboka nadechnout a skočit. 10. Blíží se zima a tak nezapomeňte na dokonalé rozehřátí. Na termosku, na čepici... 11. Dostatečně mezi pokusy odpočívejte! 12. Pouze vlastní lezení a bouldrování ve vás probudí dokonalou komunikaci jednotlivých svalových partií. Dokonalou sladěnost vaší psychiky s vašimi nervy. Dynamické lezení je především v hlavě. Lezte hlavou!

5. Nejlepší pro doskočení a následné udržení je tzv. mrtvý bod. Je to ten okamžik, kdy neletíte ani nahoru a ani dolů, mikrosekunda pohybu nikam, stav beztíže. Jako tréninkovou metodu mohu kromě vlastního lezení doporučit capmus a dynamické přešahy na něm, foot-off bouldering, shyby na rychlost. 6. Někdo doporučuje tzv. pumpování před vlastním dynamickým krokem. Natáhnout ruce, skrčit ruce, natáhnout, pokrčit... a skok. Já se přikláním a mám vyzkoušenou metodu Johna Duna. Ten se spouští pouze jednou dolů, exploduje a vystřelí

Nápady a připomínky můžete zasílat na [email protected]. Bouldering je nebezpečný. Můžete se vážně zranit nebo zabít. Nenesu žádnou zodpovědnost za případná zranění či způsobené škody. Více podrobností v příbalovém letáku. Případné nežádoucí účinky konzultujte s vaším lékárníkem. Nakupujte u odborníků.

34

kýbl

Hoj! Nemohu se smířiti s popisy extrémních cest v Montaně. R.T. sice občas vloží parabolu, hyperbolu, či jiné funkce básnické, ale to je málo! Hrdinské činy byly odedávna opěvovány eposy a zpěvy! Nevidím jiné možnosti, nežli přiložit ukázku, jak bych si to představoval. Podotýkám, že je to pravdivý (no!) popis události, krom závěrečné odúmrtně mne. Leč cítil jsem, že bez obětí na životech to není ono. Chystám se brzy do Tater, tak pokud tam skutečně otočím kopyta, tak tuto perlu světové poezie ochraňujte! Anebo ji hodíte nějaké svini? Ahoj a mějte se jak si jen přejete, tedy dobře a masochisté ať se trápí. Horolezení je na to osvědčené. Honza P. Petr-skála a skála a starý bard Pod skalou lezci smělí stojí, však – co to; místo radostného chvění, jen rozpačitě škrábají se u řiti. A přiznat nestydí se – strašlivě se bojí, převisu, jenž zuby na ně cení, a odvážlivce hrozí zdrtiti. Je zde i stařec, jenž nadějí se kojí, že než odejde v hrobu tlení bude mu dáno Mistra Petra uzřít loziti. Je mezi námi muž, jemuž odvaha jest zbrojí, nad něhož v lezbě v světě není, ten panenskou stěnu, schopen jest zprzniti! Jen počkejme, až bagetu svou dojí a dopije svůj rumu příděl denní, uvidíme jej stoupati i jistiti! Tak hovoří stařec opřený o hůl svoji, a do písní rekovných dá se pění, a potom, hlasem mocným zvolati: „Překonej ji silou, umem! Kterou? No; ji!“ „Tu stěnu, co se na nás stěnou stění!“ „Juž sedlej ji a nedej se shoditi!“ „Petře! Ty jsi ta kráva, z které každý naději svou dojí!“ „A ještě během dnešního bdění, budeš na vrcholku sobě seděti!“ „Splň tužbu všech i tužbu moji a nedbej hrůz, jež se podle kření, toužíme Tě lézti viděti!“ Petr neváhá již více, v oku odhodlání, napjatý každý sval. Stoupá k vrcholu jak dým z kostelní svíce. one sight tu hroznou stěnu „dal“! Starci rozrušením blednou líce. a padá mrtev, ten Autsajt, na předskalí val. Poslední slova šeptá, a to sice: „Umírám šťasten! Vždyť po boku Jeho já jsem stál!“

@ To mi takhle nedávno přišel od bráchy e-mail. Nedá mi to, abych se s vámi nepodělil. Sedíme po uši zachumláni v klimatexu, polartecu a windstoperu a klepeme kosu. Déšť, který vytrvale bubnuje na celtu našeho stanu, vytváří příjemnou kulisu. Ale pátý den v kuse je i na mě moc. Někde v tý mlze před námi se tyčí nejvyšší kopec Severní Ameriky. Teď v okolních barvách podzimu by musel být nádherný. Alespoň tak bývá na pohlednicích. Před stanem nám prošel karibu a z jeho pohledu jako bych vyčetl otázku: „Co tady, ty vole, děláš?“ Ani netuší, jak mu závidím ten jeho ko-

žich a tu lhostejnost – věci zkrátka budou tak, jak budou a počasí jak by smet. Goretexové boty „dogoretexovaly“ hned druhý den deště a MSR musíme celkem přemlouvat, abychom na něm vůbec něco uvařili. Nadávám na všechny výdobytky civilizace. Alespoň že je to na co svést! Dneska nám končí permit a za celou dobu jsme McKinley ani očkem nezahlédli. Obohaceni o poznání, že i v ráji muselo být občas hnusně, balíme naše věci. Za pár hodin již sedíme v autobuse, který nás odváží zpět mezi lidi. Ve slabé chvilce se přistihuji, že přemýšlím, jak je teď asi na Pálavě a jestli se letos vyvedl burčák. Krásný podzim plný lezení a třeba i toho Goretexu vám přejí Pavel a Darja 35

mix

knihy

l  19.–23. listopadu se koná pátý ročník cestovatelsko – outdoorového festivalu Rajbas * OUTDOOR * Kotlík a bude pestrou směsicí fotografií, diapozitivů, filmů, besed i doprovodného kulturního a sportovního programu a doufáme, že zůstane především příležitostí k neformálnímu setkání všech příznivců cestování a outdoorových sportů. Stále se zvyšující návštěvnost je skutečností potěšitelnou a zároveň zavazující (v roce 2002 celkem 1.160 účastníků). Programové návrhy diváků nebereme na lehkou váhu. Letos tedy poprvé s hosty ze zahraničí a snad vyjde i účast „anketní“ české outdoorové osobnosti„ Jožky Rakoncaje“ (od středy v 18:00 hodin v klubu Ulita do nedělních ranních hodin při cestovatelské tancovačce ve velkém sále Kulturního střediska města Blanska). Uzávěrka k zaslání příspěvků do ryze amatérské soutěže videofilmů OKEM DOBRODRUHA, která probíhá během festivalu, je 24. října. Více informací na: na www.horizont.bk.cz nebo na [email protected] –Dy–

Báječná léta na laně

l  Hannah Czech a.s. si po 12 letech existence dopřál nové reprezentativní administrativně obchodní firemní centrum. Architektonicky velice zajímavá devítipodlažní budova se nachází přímo v centru Plzně na jedné z nejrušnějších ulic – Americké třídě. V nové budově je pohromadě vedení firmy, oddělení tuzemského i zahraničního obchodu, oddělení marketingové, personální, ekonomické a vývojové i modelárna pro nové výrobky. Tři patra celého komplexu obsadila maloprodejna (více než 1.000 m2 prodejní plochy), která je svým rozsahem i šíří nabízeného sortimentu jednou z největších tohoto typu v České republice. V jednotlivých specializovaných částech prodejny najdete sjezdové a běžecké lyžování, outdoor, volný čas, moderní a míčové sporty tenis, squach, basketbal, kopaná… Ochotně vám poradíme a pomůžeme s výběrem nejvhodnější výstroje a výzbroje pro vybranou sportovní aktivitu od renomovaných tuzemských i světových výrobců. Samozřejmostí je i kompletní nabídka vlastních výrobků z kolekcí Hannah i Redstone, kterou v této šíři jinde nenajdete. Součástí obchodu je i profesionální servisní oddělení. 36

Jiří Růžička Z dlouholetého šéfredaktora bývalého Hotejla a současné Montany vypadlo pár příběhů. Tako-

vých, co přinese přes čtyřicet let horolezeckého života ve všech možných podobenstvích. Když se začtete, zjistíte, že všechny začátky všech lezců i horolezců jsou stejné, jejich vývoj zrovna tak. Velké množství fotografií nejen dokumentárního charakteru doplňuje spíš vesele než vážně napsaný text. Nic nového, ale aspoň se ujistíte, že vaše cesta skalami a horami není až tak špatná a stojí za to v ní pokračovat. Formát 18 x 13 cm, 192 stran, pevná vazba. Vydala Montana v r. 2003 Cena 90 Kč na www.horokupectvi.cz Knihu dostanete v outdoorových prodejnách, knihkupectvích a v i-obchodě www.horokupectvi.cz

HÜTTEN UNSERER ALPEN 2004 Alpenvereinskalender Nejčerstvější v řadě oblíbených kalendářů mnichovského nakladatelství Bergverlag Rudolf Rother před-

tě na Ortler a Zufallhütte ve východní části skupiny Ortleru. Ötztalské Alpy prezentuje Stettiner Hütte (aneb Eisjöchlhütte) a Guido– Lammer–Biwak v Texelgruppe. Z Dolomit zde najdeme Rifugio Ciampedié v Rosengartenu (Cattinaccio), vysoko nad Vigo di Fassa, a Friedrich–August–Hütte v jižních srázech skupiny Langkofelu (Sassolungo). Severněji, v Zillertalských Alpách pak leží Hochfeilerhütte a daleko na sever Brünnsteinhaus v oblasti Bayerischen Voralpen (prý s výhledem na Großvenediger, pokud je vzduch jiskrný). Kalendář je precizně vytištěn na papíře s odlesky potlačující texturou. Úprava tradičně stejná jako v posledním čtvrtsoletí, po které tato edice vychází. Rozměry 38 x 30,5 cm na výšku, prvotřídní velkoformátové barevné fotky na „měsíčních“ listech plus na krycím titulním, účelné kalendárium s barevně vypíchnutými nedělemi ve třech alpských řečech plus angličtině, popisky k fotkám v němčině. Na zvláštním listu mapa celých Alp s číslovanými puntíky, označujícími polohu jednotlivých chat. Na rubové straně každého „měsíčního“ listu jedna–dvě fotky a přehledná mapka (vše v barvě) z okolí chaty plus velice užitečné průvodcovské informace (v němčině) kde chata leží, jak do oblasti, kudy k boudě, na které vrcholy se z ní nastoupit a ke kterým chatám dojít, seznam doporučených map a průvodců. To je patrně hlavní důvod, proč se kalendáře této řady při změně letopočtu nevyhazují, ale slouží ještě dlouhé roky poté – a pro mnohé se dokonce stávají sběratelskými kousky. www.rother.de, cena 12,90 EUR. Vladimír Procházka

ALPEN 2004 Edition BERGE Kalender Šestý v prestižní řadě EDITION BERGE KALENDER mnichovského nakladatelství Bergverlag Rother stavuje třináct dalších chat z celých Alp. Titulní stranu zdobí (patrně nejhezčí) snímek vysokohorské Refuge de l’Envers des Aiguilles ve skupině Mont Blancu, s velkolepou skalní bariérou v pozadí. Z oblasti Mont Blancu je tu ještě Refuge du Col de la Croix du Bonhomme, a z nedalekého Wallisu pak Cabane de Saleina. Když to pak vezmeme směrem východním, nejprve narazíme na Rotondohütte v Tessinských Alpách, následuje Berggasthaus Säntnis, Julius–Payer–Hütte na normální ces-

přináší změny. Za prvé, fotografie nepocházejí z hor celého světa, ale „jen“ z Alp. Za druhé, tentokrát se „to“ zcela obešlo bez akčních snímků, na jediném záběru nenajdeme

človíčka – a vůbec to nevadí, spíše naopak. Jinak ale tento aristokrat mezi horskými kalendáři zůstává věrný tradici: mírně nadčtvercový výškový formát 45 x 48 cm, z obálky a dvanácti „měsíčních“ listů jiskrně svítí mistrovské snímky Petera Mathise, Bernda Ritschlela, Jürgena Winklera a Heinze Zaka, kompletního stálého týmu EDITION BERGE. Těžko si lze představit jednodušší, absolutně nevtíravou grafickou úpravu. Fotografie jsou vsazeny do čistě bílé plochy, která je rámuje. Pod obrázkem jen droboučký stručný popisek, v patě listu decentní jednořádkové a přitom funkční kalendárium. Toť vše. Prostě, celkový dojem je dílem fotografií, které nepotřebují žádnou berličku – a co snímek, to obraz! Každý z „velké čtyřky“ vybral pro nový kalendář tři ze svých nejzdařilejších krajinových záběrů z Alp. A že je na co koukat! V anonymitě (kupodivu, proč?) zůstává fotografie na titulním listu. Pak tu již defilují Winklerovy Aiguille Verte a Drus v dramatických mracích, jiskrně mrazivý rozeklaný masiv Sassolungo a Bödenseen v Sextenských Dolomitech s celým obloukem duhy nad nimi; Ritschlelovy walliské Breithorn a Dent d’ Hérens, prostorově zajímavý pohled z Wildgratu na Wildspitze v Ötztálkách a nálada zimní noci na Jochbergu v Bavorských Alpách; Mathisovy dolomitsky správně oranžové Antelao a Croda da Lago, Braunarlspitze v arlberských Lechquellengebirge (skutečně hnědé), a úchvatný pohled od Falzarega na Marmoladu, s přísvitem a skrz mraky se deroucími paprsky jako na obrazech starých malířských mistrů; Zakovy lampiónky upolínů v Karwendelu, náladová světlohra zimního slunce mezi zasněženými stromy a bizarní skaliska na Schönbichlerhornu s Großen Mörchner v Zillertalkách v pozadí. Samé nádherně čisté portréty rozmanité tváře hor – a jak už jsme uvedli, obdivovatelé adrenalinově akčních snímků mají tentokrát smůlu! Špičkový, barevně saturovaný a ostrý tisk na silném lesklém křídovém papíru dává patřičně vyniknout brilanci fotografií. Těžko říci, která je ta „nej“. Kdybych ale přece jen měl tipnout (a nikoho neurazit), tak Mathisovu Marmoladu, Winklerovo Sassolungo, Ritschlelův Dent d’ Hérens a Zakův Schönbichlerhorn. www.rother.de, cena 19,90 EUR. Vladimír Procházka

mix Obchodní centrum bylo otevřeno pro veřejnost ve středu 1. října 2003. 15. října se přímo v obchodním centru uskuteční autogramiáda olympijského vítěze Aleše Valenty, a také módní přehlídka nové zimní kolekce Hannah.

V

 deštěm nasáklém podzimním šeru zvoním u dveří „Šmídovy mlíkárny“ v Polici. „Dobrý večer, paní Šmídová, je Míra doma?“ „Zajděte za ním do hudebky, hraje tam na klavír.“ „Na co?“ „No, možná ještě nehraje, šel tam s nějakou holkou, prý ho to naučí.“ Vloudím se do hudebního svatostánku a zírám. Míra na mě z lavice ukazuje pssst a z pod dívčiných rukou se i mně do uší vkrádají tóny Chopinova preludia. Než jsem si to porovnal, byl už zase Šmíďák svůj. „To čučíš, co? Přestalo mě už bavit lezení a dal jsem se na muziku. To k vám do Brna ještě nedošlo“?


R

áno, půl sedmé, z kuchyně leze vůně kávy až do spacáku. „To chceš prochrnět den? Jdeme lízt!“ Ostaš je Mírův domov, to se ví. Ale že ji má takhle prošňupanou jsem netušil. Měl tenkrát v hlavě snad i souřadnice každého mraveniště. „Pojď, dáme klasiku,“ navazuje se pod Údolní spárou na Vyhlídkovou a než stačím protestovat, je u kruhu. Jde mně to jak psovi pastva i když se snažím předvádět. „A dál si to dej ty, redaktorskej, ať víš, o čem v tý Montaně píšeš!“ Cítím, jak postupně přicházím o kůži, sílu, se-

bevědomí a nakonec i morál. Přesto jsem obstál bez rány. „No vidíš, že to jde,“ třepeme si starosvětsky rukama.


„J

eď první,“ háže Míra lana kamsi do hlubin lesa. „Půjč mně osmu!“ „Na co? Myslíš, že ve čtyřiačtyřicátým roce měli osmy? Houby! A koukni kolem, co všechno vylezli. Ty si dáš jednu obyčejnou cestu a už se sápeš po technice. Düllfera si snad ještě pamatuješ i ty, tak si ho zopakuj!“


„T

ohle si dej sám, já si zatím zdřímnu. Až budeš nahoře, řekni, vylezu za tebou.“ Právě když se motám pod vrcholovým rajbáskem, zaslechnu zdola: „Poslechni, ty seš už taky pěkně starej, nejel bys se mnou do Ameriky?“ Kromě chytů začínám hledat výmluvy, že jako časopis a tiskárna a tak. Že až příště, až bude víc času.


A

 žádné příště už nebylo. V půlce září 1993 se už v lehkém terénu pod vrcholem věže Lost Arrow v Yosemitech něco událo. Něco špatného, co Míra vůbec nečekal. Nikdo se už nedozví co. –šp–

l  Horský orientační běh Ve dnech 1. a 2. listopadu bude Mariánskolázeňský orientační klub MLOK pořádat 7. mistrovství České republiky v horském orientačním běhu. Závody se odehrají na Tachovsku v oblasti Českého lesa, kde se v loňském roce konalo 5. mistrovství světa v orientaci na 24 hodin (rogaining). Co je to vlastně horský orientační běh? Pro vysvětlení je třeba se vrátit do roku 1990. To si skupina reprezentantů v OB vyzkoušela v Kanadě územní závody v pěší navigaci na větší vzdálenost. Trvalo pak ještě několik let, než u nás pod křídly České asociace extrémních sportů (ČAES) vznikla Česká asociace horského orientačního běhu a rogainingu (ČAR), která začala podobné akce pořádat i u nás. Oprášily se základní mapy a mohlo se díky několika nadšencům začít. Horský orientační běh (HROB) je víkendový závod dvojic (muži, ženy a mix) s pevným pořadím kontrol. Ty se umisťují pouze na výrazných objektech, jako jsou např. křižovatky cest, vidlice potoků, vrcholy kopců, sedla, údolí apod. Tratě mají každý den délku 20–30 kilometrů a jsou obvykle vytyčeny v členitém terénu. Základním znakem zmíněné disciplíny je to, že je založena na týmové spolupráci v neznámém terénu, má vytrvalostní charakter a k orientaci se používá většinou turistické mapy v měřítku 1:50.000. Výhodou oproti klasickému OB je, že účastnit se mohou i „obyčejní smrtelníci“ nedotknutelní předchozí kariérou v jakémkoliv sportovním odvětví. Buzola je ale naprosto nezbytná. Svým pojetím se HROB vrací ke kořenům orientace v přírodě, přináší skupinový zážitek při překonávání překážek v drsné krajině, o prvku dobrodružství ani nemluvě. Horský orientační běh je vhodný zvláště pro horolezce, vodáky, bikery, turisty, prostě pro milovníky náročných „outdoorových“ aktivit všeho druhu. Podrobný rozpis je možno získat v redakci, na internetových stránkách MLOK Mariánské Lázně mlok.wz.cz nebo na elektronické adrese michalcovi.tc@ 37

mix worldonline.cz, kde se zájemci mohou do 20. října přihlásit. Po tomto datu již výše startovného dost stoupá. Josef Milota l  Lezecký týden v Praze Po velkém úspěchu našeho lezectví na Mistrovství světa v lezení na obtížnost, v podobě titulu mistra světa Tomáše Mrázka, mohou i naši diváci zhlédnout kompletní světovou špičku na našem území. Český horolezecký svaz připravil v termínu 11. a 12. října Světový pohár v lezení na obtížnost. Pohár se bude odehrávat na lezecké stěně v Praze Ruzyni, která patří mezi jedny z nejlepších lezeckých stěn v České republice. V průběhu soboty budou probíhat kvalifikace jednotlivých kategorií a v neděli proběhnou samotné finálové závody. Pořadatelé spolu s hlavním partnerem, brněnskou výstavou sportovních potřeb Sport life, připravili pro zájemce o tento sport zajímavou soutěž. Celý týden před akcí, v termínu od 4. října do 10. října, si může každý zájemce na Vítězném náměstí v Praze 6 vyzkoušet své schopnosti na připravené lezecké stěně. Ve velkém stanu se na dvou cestách může pokusit probojovat do finále soutěže pro veřejnost, které se bude konat paralelně se závodem světového poháru. Nejlepší závodníci z řad veřejnosti budou soutěžit o hodnotné ceny. Zároveň si tak mohou porovnávat své umění se skutečnými profesionály tohoto sportu. Těm zájemcům, kteří nemají sportovní ambice, nebo tento sport ještě nevyzkoušeli, se nabízí možnost si ho vyzkoušet právě nyní. Bližší informace o celé akci naleznete na interentových stránkách http:// www.worldcupprague.com. Lezecká stěna v Praze Ruzyni se nachází ve sportovním areálu ve Ztracené ulici. Doprava je možná autobusem č. 108 ze zastávky Hradčanská, nebo č. 225 ze zastávky Nové Butovice. Diváci, kteří nemohou navštívit tento závod, mají možnost zhlédnout kompletní českou špičku na Sport life mistrovství ČR. Na republikovém šampionátu, který se koná v termínu 15. a 16. listopadu, bude svedena bitva o titul domácího mistra v průběhu výstavy sportovních potřeb Sport life na Brněnském výstavišti. Pro další informace volejte David Roj 777 999 803 38

OutDoor 2003 útržky z výstavy č. 1 Motto: Všechno se nedá stihnout, natož popsat. Předem se omlouvám všem, kteří nenajdou to, co hledali. Největší a nejdůležitější evropský veletrh vybavení pro veškeré „outdoorové“ aktivity (záměrně píšu aktivity a ne sporty – ne všechno „venkuzedveří“ je sport, že ano) se koná každé léto v německém Friedrichshafenu na břehu Bodamského jezera (na jehož druhé straně nám papeženci upálili Mistra Jana Husa!). Letošní OutDoor byl již desátý, vloni se přestěhoval na fungl nové výstaviště – Messe Friedrichshafen. A protože jsme nebyli u premiéry, zvědavost nás tam vyhnala letos. Příjemně jsem se sklouznul s šéfem pražského Prosportu dr. Čermákem. Octavie s volantem v jeho rukou předváděla, že nemusí být zrovna WRC, aby se s ní dala švihat rallye. Zatáčkový, horizontový a předjížděcí adrenalin skončil v zácpě před „háfnem“, škoda. Obvyklé „štau“ neodbouralo ani nové a ven z města vysunuté výstaviště. Jeho souřadnice jsme od pořadatelů nezískali, GPSka zůstala vypnutá a jelo se „na oči“. A ejhle, letiště, vzducholoďka před halou Zeppelin a hned za ní už kýžený osmihalový komplex „Messe“ s umělým jezerem, k předvádění loděk vhodným. U lesa, v příjemnějším prostředí než staré výstaviště, s přehledným řešením a snadnou orientací. OutDoor zmohutněl, po každoročním růstu byl ten letošní dvakrát větší (prostorově, počtem vystavovatelů i návštěvníků) než první v roce 1994. Nehodlám unavovat obludnými čísly, ale některá si pro jejich všeobecnou zajímavost neodpustím. Na ploše přes 54.000 m2 tu letos 492 vystavovatelů ze 36 zemí prezentovalo výrobky 680 obchodních značek, ve 4 dnech se na ně přišlo podívat přes 500 žurnalistů a 13.517 obchodních návštěvníků z 67 zemí (OutDoor není pro širokou veřejnost). Nejvíce stánků tu (pochopitelně) měli Němci 174, pak dlouho nic, pak Britové 42, Italové 37 a Američani 31. „Outdooroví trpaslíci“ – ale překvapivě také Japonci (copak to?) – měli pouze po jednom stánku. Velká Čína 26 stejně jako velká Francie, Rakous-

ko (bez Uherska) 16, Švýcarsko 15, Švédsko 14. A naši? S 18 stánky nepropadli – ale nejen počtem, též tím, co předvedli. Čeští lezečtí obuvníci (Bufo, Rock Pillars, Saltic, Triop) by už mohli vyrukovat s baťovským heslem „Obouváme svět!“ – o ostatních níže.

Fanfáry pro vítěze Experti pěti vedoucích outdoorových časopisů v Evropě – Outdoor (D), TGO (GB), Op Pad (NL), Ute Magasinet (S) a Retki (SF) – každoročně udělují „outdoorové Oscary“ European Outdoor Awards, nejprestižnějších ocenění nejlepších výrobků a inovací. Letos si Oskara za nejlepší výrobek odnesla německá firma Ortlieb a za inovaci roku švýcarská BHA Technologies. Best Product 2003, to je nová matračka samofoukačka Classic Light od Ortlieba, dlouhé roky známého především širokým sortimentem kvalitních nepromokavých vaků i další „nepro“ výbavy pro vodáky a ostatní outdooráky. Zajímavé je, že asi v duchu příslo-

ví Jak si kdo podestele, tak… Podruhé za sebou byla nejlepším výrobkem vyhlášena právě matračka! Vloni to byla unikátní a převratná „vzduchpéřovka“ Down Airmatress (nejteplejší co pod spacák existuje) švýcarské firmy Exped – cenu za inovaci tehdy získala The North Face za první elektricky (!) vyhřívanou flísku. Letos vítězná Ortlieb Classic Light se na první pohled nijak převratně netváří. Ocenění získala proto, že to je první samofoukačka s extrémně odolným svrškem, s povrchem ze speciální PU směsi, kterému prý hned tak neublíží špičatý kámen, menší ostny, větve nebo dokonce psí zub. Nabízí komfort všem těm, kteří doposud dávali přednost obyčejným karimatkám, protože se u samofoukaček obávali píchnutí a ucházení. K dalším výhodám patří „chytlavost“ povrchu – při spaní z matračky nekloužete a balení je jednodušší (závity lnou jeden k druhému a matračka se nerozjíždí). Je k mání už od začátku roku v obvyklých rozměrech a čtyřech tloušťkách od 2,5 do 5 cm, a (patrně ta nejtenčí) stojí jen 69,95 EUR. Innovation of the Year patří nové membráně Event od BHA Technologies. Na dnešním trhu je až nepřehledné množství různých „nepropro“ membrán a zátěrů, neustále vyvíjených a po malých krůčcích zlepšovaných. V BHA však prý novou membránou Event udělali velký skok správným směrem. V praktických i laboratorních testech byl Event nepromokavý (jak jinak) a extrémně prodyšný pro vodní páru – na rozdíl od mnoha jiných membrán v „nepropro“ oblečení však nový Event údajně není vzduchotěsný, ale do určité míry umožňuje výměnu vzduchu. Právě tato vlastnost spolu s vysokou paroprodyšností prý přináší vysoký uživatelský komfort. Výrobce toho navíc docílil bez přídavného ochranVítězové

matroš Spacák VauDe s novými vlákny Sensofil

ného PU zátěru na vnitřní straně PTFE membrány. Proti olejům z kůže a špíně jsou speciálním ovrstvením chráněna přímo jednotlivá vlákna vnitřní mikrostruktury PTFE membrány. Výsledkem absence PU ochranné vrstvy je to, že materiál neabsorbuje žádnou vlhkost. Nový Event byl vyzkoušen v třívrstvé bundě Evolution Jacket Lowe Alpine anglické výroby – v tomto případě je Innovation of the Year oceněním nové membrány.

Nová vlna Nebylo možné přehlédnout sílící vlnu Nordic Walkingu, z něhož se stává módní sport pro mladé i staré, zaměstnávající skoro všechny svaly těla. To, co dřív bylo možné vidět při letním tréninku běžkařů, se stěhuje na turistické stezky a chodníky měst (samosebou bez lyží), s hůlkami i babky makají jako divé! Ale ne-

CamelBak

jde jen o hůlky, velký kšeft je i se „speciálním“ oblečením pro Nordic Walking, s botami, s báglíky s integrovaným picím systémem – tady boduje především americký Camelbak novým rezervoárem s permanentní antibakteriální úpravou HydroGuard.

Paní Móda Bez ní se to prostě neobejde, diktuje všem. Proto jsou neodmyslitelnou součástí veletrhu OutDoor

módní přehlídky. Tam se mezi takové velikány, jako jsou Patagonia, VauDe, Tenson či Salewa, dokázal vklínit a svou zajímavou kolekcí blýsknout náš čilý Direct Alpine. Na veletrhu ale byli mezi světovými mamuty dobře vidět i další naši outdoroví „oděvníci“ – Tilak s vylepšenými bundami i žďárákem z lehčího a prodyšnějšího „goráče“, Warmpeace s novými kategoriemi oblečení a péřový Sir Joseph. Ovšemže jim nechyběly ani „nosné“ spacáky. A pěkné lezecké „hadříky“ má jako součást svého kompletního sortimentu cinkajícího lezeckého matroše Ocún. Pomineme-li skalkařskou lezeckou módu a na druhé straně expediční speciality, převládajícím dojmem „balady z hadrů“ byl všeobecně masivní nástup SoftShellů, materiálů nové třídy, které se hodí „na všechno“ a téměř v každém počasí – neprofukovací elastické flísy s vysokou vodoodpudivostí a mechanickou odolností. Nepadají-li zrovna trakaře, přes „softšelku“ natahovat „nepropro“ netřeba. K ochraně před nepříznivým tak skoro ve většině případů stačí jedna bunda – zaklínadlem (ale nejen v oblečení) se stává pojem „lehké a multifunkční“. Tento trend se „softšelkami“ zachytilo i naše trojhvězdí Direct Alpin – Tilak – Warmpeace.

Nit života Mammut se blýskl nejlehčím jednoduchým lanem na světě Revelation s průměrem 9 mm a metrovou váhou 54 g! Naše barvy svým širokým sortimentem horolan už tradičně hájil Lanex, ale nově také Singing Rock. Jeden z jeho bossů Vláďa Křapka mne na stánku přivítal slovy: „Pojď se podívat, k čemu nás inspiroval tvůj článek v poslední Montaně (pozn. red.: Lana do hor, M 3/2003 s. 37–38). Už máme dynamická horolana a tohle

Mammut Relevation, nejlehčí „jednička“

jsme nechali certifikovat ve dvou kategoriích, jako poloviční i jako dvojče.“ Věrný svému „muzikálnímu“ trendu z poslední doby, Singing Rock pojmenoval „obojetné“ lano Accord. Tak, a u lan do hor může být po diskusích, zda jsou lepší půlky nebo dvojčata, Accord se hodí tak i tak! Nebyla to však

De–Jump od Konga

Jednoduchá manipulace se sponou: Pootočením spony lze uvolnit sevření popruhu. • Rychlé zapínání: Provléknutí smyčky skrz sponu a zapnutí popruhu proběhne velmi lehce. • Výhodná funkce: Systém rock&lock umožňuje oblékat úvazek rychle a bezpečně i s připnutými mačkami anebo lyžemi. • Zdvojená bezpečnost: Zapnutý popruh nelze samovolně vyvléci ze spony, konec popruhu je zesílený a nechtěné uvolnění spony je vyloučeno. • Vynikající funkčnost za každého počasí: Spona spolehlivě pracuje i s mokrým anebo zmrzlým popruhem. • Nízká hmotnost a vysoká pevnost: Spona splňuje požadavky EN12277, výrobky jsou certifikovány CE 0123 v systému ISO 9001.

jediná novinka u Zpívající Skály. Mají náramně vymyšlenou přezku Rock & Lock k velesnadnému oblékání i svlékání úvazu.

Železářství Čilé kutění lze pozorovat na vylepšování karabin drátěnek

o „nezakopávací“ zámky. WireLock od DMM už známe, u Wild Country na to jdou jinak a v nosu karabiny Helium Clean–Wire mají uvnitř skrytý zobáček. Helium Clean–Wire je navíc nejlehčí „full–size“ karabina světa, váží jen 33g! (nosnost 25 kN, 39

Plátěný domov

Avenger II s lepenými švy

Soleymieux Kong na nyply

Helium Clean Wire

40

s otevřeným zámkem 10 a napříč 8 kN). Drát se vsazeným minivklíněncem (jinak řešeným než u DMM) od firmy Kong drží i v pootevřeném stavu, a už makají na další verzi. Když jsme u King Konga, žhavou novinkou je speciální „nekarabina“ na horním konci expresky, určená k bezpečnému cvaknutí pod matku nyplu bez ucha! Novinka na principu již dříve uvedené „nekarabiny“ Frog se jmenuje Soleymieux podle oblasti, v níž se bezuché nyply vyskytují. Kong představil i zvláštní slaňovadlo De-Jump pro canyoning, po odjištění se lze jediným hmatem „odstřelit“ z lana (ano, pod zatížením) a žbluňknout do tůně – hned mne napadá užitečnost novinky pro zvláštní heli–služby! „Vyzbrojíme svět!“ by mohli mít na transparentu čeští dodavatelé horo&lezeckého hardwaru. Kdeže je naše ještě relativně nedávné pošilhávání po vklíněncíh a frendech zpoza západního valu! Ocún a huďácký Rock Empire byly vidět na OutDooru, ve světě už zdomácněly, ale zjevně Czech Made frendíky lze objevit i pod cizím logem (třeba Trango). Jinak, těch frendíků celosvětové provenience je jako nikdy předtím. Obzvlášť se mi líbily ty vymakané od čarodějů z DMM, vyznačující se nízkou váhou a barevným „kódem“ eloxem výstředníků, k tomu karabina stejné barvy (při koupi v sadě) – to je pak ordnung na úvazu, najití a vycvaknutí chtěné velikosti hračkou! U motyček do ledu (stejně jako u ostatní výbavy) lze pozorovat výrazné rozdělení na „závodní bezpoutkové speciály“ s čím dál zajímavějším tvarováním a střízlivou horskou klasiku. Grivel, jako vždy obležený, se pochlubil posuvným chráničem

prstů u lehkého ohnutého piklíku. Black Diamond má parádní ergonomickou hlavici klasického cepínu Raven (bezva se drží při chůzi i oň opírá). Ve snižování váhy soutěžních zbraní se blýskl CAMP novým Awaxem pro rok 2004. A trubky do ledu od DMM, s ergonomicky zaobleným kovaným duralovým okem, jsou eňoněňo.

Výstavní stanové město zabíralo celé dvě haly, stan na stanu, celkem 450 od 43 firem. Od prťavých bivakovacích rakviček až po obří dómy. Všechny krásně vypnuté, k volnému prolézání a pohovění, tady by se dalo vydržet celý den (škoda, že tam nešlo přenocovat). K trendu renesance tunelových stanů přispěl Jack Wolfskin konstrukčním řešením Real Tunnel s největší šířkou nikoli u podlážky, ale v určité výšce nad ní (stan zepředu vypadá jako vjezd do opravdového tunelu). Mohou za to vyhnuté a zesílené trubky v dolních segmentech oblouku, trojúhelníkově ukotvené u podlahy. Překvapivá stabilita ve větru umožnila drze vynechat množství doposud nezbytných vypínacích šňůr. Salewa zase pod heslem „Vítejte v budoucnosti“ u stanu Avenger II překvapila prvními lepený-

Real Tunel

Stanové město

Exped Vela

aby se nezakopávalo). Při balení do pytlíku strčíme tři prsty, šňůru omotáme kolem a pytlík pak otočíme naruby – šňůra se schová dovnitř a nezamotá se s ostatními! Cord Stuffsack z moskitiéry (aby na stanu nenabíral vodu a sbalená vlhká šňůra mohla schnout) signální barvy měří asi 10x9 cm. Zkuste si seštepnout, uvidíte…

Budiž světlo Na trh čelovek si masivně vyšlápl Black Diamond s halogenovými, hybridními halogen/LED a LED lampami, Moonlight vypadá jak z jiného světa. Světovou novinkou je použití svítící diody technologie Hyperbright LED s pětinásobnou svítivostí v lampě BD Zenix. Je to první čelovka se zaostřovatelnou Hyperbright LED (s měnitelnou šířkou světelného kužele) ke svícení na dálku, dvě obyčejné LED

konem 70 W váží jen 124 g a není nutné dávat pozor na sklo – to je nahrazeno nerezovou síťkou. Stejné řešení má i nejlehčí „plynovka“ na světě Coleman F1 Lite Lantern, která váží méně než pytlík bonbónů, jen 88 g, ale má menší výkon 38 W.

Hi–tech do přírody Člověk utíká z přetechnizovaného světa do přírody – aby si tam techniku paradoxně zase bral s sebou. Čím dál víc. Všelijaké maximulti hodinky či kapesní GPS jsou tím nejmenším. Dnes už se ale mnozí outdoorsmeni neobejdou bez notebooku či kapesního počítače. Do tohoto trendu se trefil Garmin svým vlastním PDA iQue 3600 s inteligentně integrovaným GPS modulem (doposud to byla stavebnice, k PDA se musel připojit vnější GPS modul).

Zenix od Black Diamondu

Aby se „to“ v báglu nerozbilo a povětrnostní vlivy neublížily, vložíme do vodotěsné škatulky OtterBox a přímo v ní můžeme věc provozovat – má měkkou „propisovací“ fólii ve víku, infraport funguje skrz stěnu. No, tak to bychom měli… Poněkud jsem nepochopil finský Sport Recorder FRWD, kombinaci GPS, barometru, výškoměru, rychloměru, tachometru, teploměru a měřiče srdečního pulsu. Zapnete, vyběhnete do kopců, po návratu připojíte FRWD k PC a pomocí FRWD SW si projedete trasu. Zjistíte kde, jak vysoko a za jaké teploty a tlaku vzduchu jste v kterémkoli okamžiku byli a jak vám z toho všeho bušila hercna. Abyste se tohle všechno dověděli, musíte ale sami trefit domů – přístrojek navigovat neumí! Kafe bez kofeinu. Vladimír Procházka Foto Messe Friedrichshafen a v textu uvedené firmy, kresby Wild Country a Jarda Juda

Avalung II a ATC XP Black Diamond je značkou, která není na světovém trhu žádnou novinkou a už dávno netěží jen z téměř čtyřicetiletých zkušeností Y. Chounairda, který začal se skobami a rurpy, ale sortimentem pokrývá kompletní výzbroj pro horolezce včetně vybavení do bigwallů, ledolezce a skiaplinisty. Následující dva výrobky jsou ve své třídě špičkou. Nic nového pod sluncem – u Black Diamondu jsou na to už snad všichni zvyklí od uvedení drátovek, závěsných postelí, šroubů do ledu, kamalotů a spousty dalších pomůcek.

Čelovky Black Diamond

Pytlík na stanové šňůry Exped

mi švy – nikoli podlepovanými! Jsou prý dvakrát pevnější než vlastní stanovka a pochopitelně zcela vodotěsné. Švédský stanový machr Hilleberg (firma letos slaví třicátiny) tu vedle vynikajících tunelů s variabilním vnitřním prostorem představil novou verzi oblíbené kupole Staika se snadným stavěním a perfektní ventilací. Světovou novinkou je u sólo stanu Vela nenápadné firmy Exped chytrý a praktický boční vyhrnovací vchod, nový standard – zatáhněmež za šňůru jako u rolety a je to. Od těchto pořádkumilovných Švýcarů se mi moc líbil i geniální „malý velký vynález“ – pytlík na stanové vypínací šňůry, za ten měli dostat cenu! Když stan stojí, pytlíky visí na vypínacích šňůrách jako praporky (to

na blízko. Vodotěsný Zenix s bateriemi váží 125 g a na plný výkon vydrží svítit 12 až 15 hodin. Z ručních LED lamp mne upoutala bezbateriová EverLight s vlastním zdrojem elektřiny – ve válcovém pouzdru cívka, skrz niž se „šejkrováním“ sem–tam honí magnet. Třičtvrtěminutová „ruční energie“ stačí na 5 až 8 minut svícení. Absolutně vodotěsná lampa jako stvořená pro SOS účely (viditelnost do 1,5 km) funguje i v extrémních teplotách! Jinou technickou zajímavostí byla „věčná“ lampička firmy SkyLight, jejíž LED napájí akumulátorek, dobíjený sluncem prostřednictvím solárního článku. Plynové lampičky nové generace, to je taky něco. „Nezničitelná“ Primus Micron Lantern s vý-

Black Diamond Avalung II

FRWD

Název Avalung je zkrácenina slov Avalanche Lungs, což v překladu znamená „lavinové plíce“ a jako takové i funguje. Systém není horkou novinkou, výrobce ho uvedl na trh již před třemi lety, kdy byl celý zakomponován ve vestě. Letos přišel s úspornějším a pohodlnějším řešením, na první pohled připomínajícím ledvinku. Nejedná se o výrobek, který by nahradil lavinové sondy, lopaty nebo snad pípáky a další prevenční pomůcky. Člověk zasypaný lavinou má 90% šanci přežít, pokud bude nalezen do 15 minut. Po hodině strávené v závalu je šance na přežití už jen 15%. Zhruba 75 % úmrtí v lavi41

U Black Diamondu ho nazývají Air Trafic Controller a přišli se zajímavou novinkou. Otvory, kterými vstupuje a zároveň vystupuje lano, na jedné straně změnili v „kanálky“ tvaru V, čímž se zvětšila třecí plocha, mezi lanem a kbelíčkem, takže se zvýšila brzdná síla. Už toto samotné by stálo za vyzkoušení, nicméně návrháři si nedali pokoj a do kanálků ještě přidali drážky. Tímto zásahem z kbelíčku vznikla pomůcka, kterou lze použít dvojím způsobem. Za normálních podmínek, kdy vystačíte s běžnou brzdnou silou kbelíčku (která se při tahu směrem vzhůru a 11mm lanu pohybuje mezi 1,1–

Avalung

ně (z cca 150 ročně na celém světě) je způsobeno udušením. Avalung dokáže prodloužit čas, který strávíte zaživa pod lavinou a neudusíte se, až na 60 minut. Nezabrání však podchlazení či umrznutí, o předpovídání pádu lavin nemluvě! Je znám skutečný případ skialpinisty, který pod lavinou v hloubce cca 180 cm přečkal přes 40 minut. Po celou dobu pod sněhovou vrstvou neměl možnost si vytvořit vzduchovou kapsu okolo obličeje, protože mu masa sněhu držela obě ruce u těla, což pravděpodobně zapříčinilo paniku, která se ho zmocnila a měla za následek zrychlení jeho dýchání, které vedlo až ke ztrátě vědomí na cca 5 minut. Po vyproštění se dýchání opět vrátilo do normálu. Jeho dva kolegové pohřbení pár metrů od něho, avšak nevybavení Avalugem, nepřežili. Zjednodušeně řečeno je Avalung II dýchací a filtrovací systém, který umožní člověku uvězněnému pod sněhem získat kyslík přímo ze svého okolí (sněhová vrstva je v podstatě směs sněhových vloček a vzduchu). Při nádechu odebírá vzduch v prostoru před hrudí. Jednosměrný ventil odvádí vydechovanou směs kyslíku a kysličníku uhličtého do zadní části postroje k bedrům, čili na místo, ze kterého systém nepřijímá vzduch při nádechu. Tím je omezeno riziko nádechu „vydýchaného vzduchu“ s nízkou koncentrací kyslíku. Přepínání mezi režimem nádechu a výdechu je umožněno díky dvěma ventilům, které pustí vzduch vždy jen v jednom směru. Použití je stejně prosté jako celý princip, na jehož základech Avalung funguje. 42

Přesto je třeba při užití dodržet jisté zásady, jako včasné upevnění přístroje na oděv, nachystání dýchací hadice k ústům a sejmutí ochranného krytu již před přechodem lavinézního terénu. Podrobnější natrénování používání přístroje se doporučuje dříve, než „půjde do tuhého“. Přece jen, těžko na cvičišti… Na výběr jsou dvě velikosti S/M a M/L, stále rostoucí oblíbenost tohoto výrobku podporuje i nízká hmotnost, která u menší verze činí 265 g.

šího průměru, slaňujete na jednom prameni lana, na laně se objevila námraza nebo váš jistič patří do nižší váhové kategorie než vy, otočte kbelíček tak, aby lana vycházející k jističově brzdné ruce byla opřena o drážky v kanálcích. Toto je způsob nazývaný HFM: High Friction Mode – režim vysokého tření a právě tento princip dal dosud nazývanému kbelíčku ATC přívlastek XP – Extra Power. Brzdnou sílu tak násobíte dvakrát až třikrát, tento násobek je závislý na průměru lana, stavu opletu, délce pádu atd. Tato pomůcka tak má široké uplatnění. Vyhovuje nejen sportovním lezcům, ale i horalům používajícím lana nižších průměrů, je totiž konstruováno pro použití s lany průměru od 8 do 11 mm. Před nadcházející zimní sezónou se lze opět těšit na další novinky a vylepšení materiálu Black Diamond, více inf or mací na www.outsport.cz.

C.A.M.P. Pro letošní zimu připravil C.A.M.P. některé „vychytávky“. Nový model zbraně do ledu Awax dává tušit, že mezi cepíny určenými ke sportovnímu lezení je tlačenice na trhu skutečně velká. Lehká sportovní zbraň by měla mít pod 600 g. Už první pohled na Awax (565 g kladivo, 585 g lopatka) prozradí, že při výrobě tohoto cepínu nebylo nic ponecháno náhodě. Kdo se necítí, může si na cepín přidělat poutko, které se provléká přímo hlavou cepínu. Další novinkou jsou šrouby do ledu Quix se dvěma typy zubů, které usnadňují zašroubování v jakémkoliv ledu, a malou rukojetí, která je odšroubo-

Black Diamond ATC XP Jistítkům je v poslední době věnováno poměrně více pozornosti než v předchozích letech, důkazem je neustálá inovace a zdokonalování

Air Trafic Controller

odzkoušených pomůcek. Tatam je doba, kdy v našich skalách nebylo vidět jiné jistítko než slaňovací osmu. Mezi mechanickými pomůckami se začíná objevovat i kbelíček. Tak jako téměř každá část výzbroje i kbelíček stále prochází vývojem (původně vznikl ze Stichtovy brzdy).

1,7kN), jej provléknete lanem (nebo lany při použití půlek) tak, aby lano vycházející k jističově (brzdné) ruce bylo opřeno o stěnu kbelíčku bez kanálků. V návodu je tento způsob nazýván RFM: Regular Friction Mode – režim normálního tření. V případě, že používáte lana men-

vatelná. Váha se pohybuje (podle délky šroubu) od 155 g do 220 g Poslední novinkou jsou mačky Vector (1.080 g) vybavené tenkým gumovým „vyhazovákem“ a šroubem v zadním dílu upínacího mechanismu, který umožňuje přesné vyladění upínací síly.

Awax

Quix

Vector

43

galerie

Punta della Sfinge (2.802 m) Piz Ligoncio (3.032 m)

Údolí Val Codera, vlevo Punta della Sfinge, vpravo Piz Ligoncio

V červnu 1969 jsem přecházel z italského údolí Val Masino do Švýcarska. Vzhledem k velkému množství sněhu jsem nezvolil obvyklou trasu přes sedla Porcelizzo a Trubinasca, ale delší variantu přecházející sedla Barbacan a Tegiola. V údolí Val Codera mne překvapil pohled na nádhernou, dokonale tvarovanou severozápadní stěnu Piz Ligoncia. O pár dní později jsem se chtěl v San Moritzu dozvědět od místních horských vůdců základní informace o tomto nádherném kopci. Žádný z nich však o takovém vrcholu, vzdáleném pouhých 30 km od jejich sídla, nikdy neslyšel. Pro tzv. výměnnou akci horolezeckého svazu v létě 1980 jsem připravil na základě předchozích toulek Bergellem a po studiu dostupné literatury náměty na cca 30 prvovýstupů na známé, ale také na méně známé vrcholy tohoto kouzelného pohoří. Kromě populárních severních (švýcarských) stěn, to byly krásné cíle z jihu na Cima di Castello, Picco Luigi Amadeo, Punta Ferrario apod. Pochopitelně na „seznamu“ nechybělo také zdánlivě neexistující Piz Ligoncio. Za cíl si ho zvolili Standa Šilhán a Honza Ďoubal. Podařilo se jim prostoupit dvěma krásnými novými cestami. Po delší odmlce následovaly ve stěnách Piz Ligoncia a sousední Punta della Sfinge další hodnotné cesty, zejména ze strany místních italských lezců. Ve stěnách obou vrcholů lze nalézt krásné cesty, které uspokojí vyznavače výstupů od III. do VIII. stupně obtížnosti. Východiska ❚ Rifugio Luigi Brasca (1.304 m) Přístup z parkoviště na vstupu do údolí Val Codera nad osadou Novate Mezzola (na silnici Chiavenna – Lecco). Po značené cestě 4,5–5 hod. ❚ Bivacco Carlo Valli (1.900 m) Přístup po značené pěšině od chaty Luigi Brasca, 2 hod. Nástup pod SZ stěny Sfinge a Ligoncia podél morény a po suti, 2 hod. ❚ Rifuigo Ómio (2.100 m) Přístup z Bagni del Masino (1.172 m) po pohodlné značené cestě, 2–2,5 hod. Nástup k SV stěně Punta della Sfinge: po značené cestě směrem k sedlu Passo Ligoncio, před závěrečným výstupem do sedla přechod pod stěnu, 3/4 až 1 hod. Nástup pod SZ stěny: přechod přes sedlo Passo Ligoncio a sestupem do údolí Val Codera a přechod k úpatí a jednotlivým nástupům, 2,5 až 3 hod. Výstupové cesty ❚ Punta della Sfinge Severovýchodní stěna Převýšení: 200 m 1. Východní pilíř M. Bardelli, E. Bozzoli Parasacchi, V. Bramani, E. Fasana, 9. 9. 1934 Obtížnost: místy III+, 200 m převýšení, 1,5 hod. Zajímavá cesty vedoucí komíny, kouty, spárami a plotnami. 44

2. Via Serena V. Cesarano, L. Mottarella, F. Sosio, 1978 Obtížnost: místy IV a V, na některých stanovištích skoby, k dojištění smyčky, vklíněnce, frendy, 5 délek, 150 m, 2 hod. Pěkná cesta v pevné skále. 3. Cesta „Sassorco“ G. C. Grassi, Porcheler, Klebour, 1982 Obtížnost: V+, A0, další podrobnosti chybějí. 4. Via Walter F. a M. Bottani, D. Fiorelli, V. Spreafico, 17. 8. 1976 Obtížnost: místy V+ a A1 a převážně IV, V v prvních čtyřech délkách, dále lehčí úseky, částečné vyskobovány, k dojištění několik skob, vklíněnce, smyčky, 3 hod. Elegantní cesta sledující výrazný kout.

5. Cesta Dina Fiorelliho G. M. Radaelli, D. Fiorelli, 17. 9. 1956 Obtížnost: 1 úsek V, převážně III a IV, vlastní jisticí prostředky, 200 m, 2,5 hod. 6. Bramaniho cesta G. Alessio, L. Binaghi, V. Bramani, G. Forgiarini, 30. 8. 1931 Obtížnost: převážně III a III+, místy IV, k jištění smyčky a friendy, 200 m, 2 hod. Zajímavá a krásná klasická cesta z dílny otce podešve „ViBramu“. 7. Fiorelliho cesta C. Crippa, G. Fiorelli, 6. 10. 1954 Obtížnost: IV+, často III+ až IV, částečné vyskobování, k dalšímu zajištění smyčky a vklíněnce, 7 délek, převýšení 200 m, 2–3 hod.

Krásná a elegantní cesta ve velkolepém prostředí. Severozápadní stěna Převýšení: 500 m 8. Cesta „One“ D. Biavaschi, R. a V. Libera, červenec 1992 Obtížnost: VIII+ (VIII povinně), řada úseků VI+ až VII+, zajištěná stanoviště, mezijištění spity a skobami. K dojištění pár skob, vklíněnce a friendy do velikosti 3, převýšení 300 m. Náročná cesta převážně v plotnách a delšími úseky bez zajištění.

Piz Ligoncio

9. Via del Peder G. Alippi, L. Gilardoni, M. Lafranconi, R. Snider, 3. až 5. 8. 1976 Obtížnost: VII (původně VI, A2, Ae), často V+ až VI+, částečné zajištění, dále smyčky, vklíněnce a friendy do velikosti 3, 8 délek, 350 m. Velkolepá cesta vedoucí ve spodní části kouty a spárami, v horní části vedou 2 délky náročnými plotnami (VI+, VII), závěr společně s Fiorelliho cestou.

Bivacco C. Valli

10. SZ stěna S. Duca, N. Oppio, 3. až 4. 8. 1941 Náročná a obtížná cesta u které chybějí bližší informace, převýšení 500 m.

Punta della Sfinge SV stěna

11. Varianta L. Airoldi, D. Piazza, R. Gallieni, R. Osio, červenec 1958 Obtížnost: VI, A3, varianta skupiny, která opakovala cestu č. 10. 12. J – JZ hřeben E. L. Strutt, G. Pollinger, 2. 7. 1909 Obtížnost: místy II+, nejjednodušší cesta na Punta della Sfige, vedoucí ze sedla Sella Ligoncino (30 min) s nástupem od chaty Ómio. ❚ Sella Ligoncino (2.765 m) 13. Severní spára J. Ďoubal, S. Šilhán, 26. 8. 1980 Obtížnost: 2 délky VI–, A1, řada úseků IV+ až V, vlastní jisticí prostředky, 16 délek do sedla, čas prvovýstupců 8 hod. Hodnotná cesta v pevné skále, sledující výrazný systém spár. ❚ Piz Ligoncio Severní stěna Převýšení: 700 m 14. SSV hřeben E. L. Strutt, G. Pollinger, 2. 7. 1909 v sestupu Obtížnost: místy III Krásná a zajímavá hřebenovka s velkým výhledem do údolí Val Codera, Val Porcellizzo a Val Ligoncio, nástup z údolí Val Ligoncio do chaty Ómio. 15. Západní stěna Cesta nízké obtížnosti procházející stěnou po rampách směrem k SSV hřebeni. 16. Severní stěna E. Bozzoli Parasacchi, V. Bramani, P. Fasana, 20. 9. 1929 Obtížnost: místy III, vlastní jisticí prostředky, převýšení 700 m, 3 hod. Zajímavá klasická cesta nižší obtížnosti. 17. L'eco di chefren S. Bramanti, A. Carnati, P. Vitali, 21. 22. 7. 1990

(nástupy jsou zčásti zakryté)

Obtížnost: VII+ (povinně), řada úseků VI+ až VII, zajištěné štandy, skoby a spity pro zajištění. K doplnění jištění jsou vhodné: několik skob, smyčky, vklíněnce, friendy. Délka cesty 11 délek, převýšení 480 m. Náročná, těžká a psychicky náročná cesta s obtížným zajištěním.

19. Centrální SZ stěna J. Ďoubal, S. Šilhán, 24. 8. 1980 Obtížnost: klíčová délky V+, A1 (VII+), 3 délky VI-, řada úseků V– až V+, prvovýstupci použili 28 skob, k jištění několik skob, vklíněnce, smyčky a friendy, lana délky 50 m, 26 délek, čas prvovýstupců 10 hod.

18. Nostagia delle origini G. Coldzada, C. Romano, 22. 7. 1993 Obtížnost: jeden úsek VII+, řada míst VI až VII, ponecháno jen málo skob, k zajištění vklíněnce, friendy, sada skob různého profilu a délky, 15 délek, 600 m. Obtížná, málo zajištěná cesta, 2 délky vedou společně s „českou cestou“ č. 17, včetně té klíčové, závěr je společný s Vinciho trasou.

20. ZSZ stěna, Vinciho cesta P. Riva, A. Vinci, 11. 7. 1938 Obtížnost: místy V+, A1, převážně IV až V, v horní části III a IV, k jištění obvyklé jisticí prostředky, včetně několika skob, 600 m. Zajímavá klasická cesta, převažuje pevná skála. Sestupy ❚ Z Punta della Sfinge – východním pilířem (cesta č. 1), v závěru několikanásobné slanění (25, nebo 50 m), resp. JJZ hřebenem (cesta č.12). ❚ Z Pizzo Ligoncio směrem na JZ po normální, značené cestě – chodecký terén, nebo JV hřebenem (místy II+). Literatura ❚ Masino, Bregaglia, Disgrazia, A. Bonacossa G. Rossi, Volume I, CAI, TCI, 1977 ❚ Sul granito della Val Masino, G. Miotti – L. Mottarella, Mevio Washington e foglio, 1979 ❚ Masino, Bregaglia, Disgrazia, G. Maspes G. Miotti, 1996 Mapy ❚ Landeskarte der Schweiz, Blatt 1296 Sciora, 1:25 000 ❚ Landeskarte der Swcheiz, Blatt 278 M. Disgrazia, 1:50 000 ❚ Kompass č. 92, 1:50 000. Jiří Novák 45

a jdi... Za demotivaci neručíme!

I přes nečekané a nemilé překážky bylo jaro na písku pro Luboše Mázla (Saltic, SingingRock) celkem úspěšné. V Teplicích vylezl na Měsíční věž cestu „Dark Side Of The Moon“ Xc RP (3. opakování), a na Chrámovou věž cestu „Bumerang“ Xc PP (na druhý pokus). Ádr – věž Přísaha se dočkala prvního PP přelezu cesty „Postřižiny“ Xb (Podle Luboše: 8a francouzské klasifikace). Cesta z dílny L. Lubavského, J. Housera, P. Mocka z roku 1981. K prvnímu kruhu (v asi deseti metrech) se prolezete v otevírající se spáře. U druhého kruhu, kde je (bylo) stavění, je specifický boulder a nad třetím kruhem vás čeká ještě spára v komí-

L. Mázl, Krok sun oposum Xc (8a/a+)

nu. Dalším Lubošovým úspěchem je první PP přelez cesty „Krok sun oposum Xc (8a/a+)“ na Vraní oko. Cesta P. „Špeka“ Slaniny z roku 1996 tentokrát hrana. Prachov – Hendrychova věž cesta „Datum narození Xc PP“. Na levém břehu Labáku přidal fleš cesty „Poctivá robota Xa“. Jak v Labáku Ondra Beneš s T. „Chobotem“ Sobotkou, tak v Teplicích Pavel Hrubý vytváří stále nové, těžké brutální cesty, jejichž přelezy, natož RP, budou velice zajímavé. Na písku je a stále bude co lézt. (Zatím!?) Omlouvám se za zpožděné informace. Není to způsobeno naší vinou. J–KGB

Simča Ulmonová (Singing Rock) rozjela svou sezónu velice úspěšně ve Frankenjuře, hned čtyřmi „desetminuskami“: Slimline 10– (3. pokus), Osho 10– (4. pokus), Witchcraft 10– (3. pokus), Frankenstein 9+/ 10– (2. pokus). Přidala pěkný fleš cesty AB durch die Mitte 9/9+. Na dva prodloužené víkendy je to slušná sbírka. Na písku, i při své výšce 155 cm, si v Labáku vylezla cesty Bezzubý Yuchen 10a a První Vrásku IXc. Červencový výjezd do francouzského Ceüse se jí však „postaral“ o zbytek letošní sezóny. Natržená poutka prostředníku levé ruky jí „dopřejí“ minimálně 4 měsíce klidu a přemýšlení o dalších plánech. Přejeme jí pevné nervy a brzké uzdravení. J–KGB 46

Adam Ondra, Frankenjura

Mladičký brněnský lezec Adam Ondra (10 let) (Sun Sport, Saltic, Lanex, TJ Tesla) se na jaře skvěle rozlezl v Ospu, kde vylezl hned tři 8a: Samsara, Corto, Gilotina. Poté zdomácněl v německé Frankenjuře, kde dokonce „onsightnul“ hned dvě 10-! Slimline a Out Of Berlin. Navíc přidal ještě dvě 9+ také OS cest Ruptur 10–, Fanal 10– obě RP. Svou výkonnost potvrdil i v dalších evropských oblastech, ve francouzském Ceüse vylezl na druhý pokus cestu Petit Tom 8a a v Orpierre tím samým způsobem Bookano Bonzai 8a a dvě cesty 7c+ OS a několik dalších 8áček v Itálii a Rakousku, všechny druhým pokusem. Jsou to skutečně obdivuhodné výkony, a proto jsme zvědaví, čím nás ještě tenhle klučina překvapí. Paa, paa Teletubbies… J–KGB

Petrohrad v poločase Petrohrad se letos stal kolbištěm nejlepších českých boulderistů na skalách a tak už můžeme v polovině sezóny trochu hodnotit, co že se tu všechno tento rok stalo. Nejpilnější byli domácí borci: Karel Hegr si připsal vlastní dost drastický traverz „Loupež chytů“, jehož obtížnost se pohybuje mezi 8A a 8A+. Kromě toho valí jedno 7C za druhým. Petr Resch se letos zabydlel na stupni 8A a tak vznikly postupně v této obtížnosti „Megaman“, „Rudá armáda“, „Kdopak pěkně papal“ a poněkud lehčí „Velká postupka“ (7C+/8A). Přidal také dva parádní traverzy „Návrat sněhuláka“ a „Bouře a vzdor“, oba asi 8A+. No a samozřejmě řada věcí 7C+ a 7C. Za hosty letos „skóroval“ Andrej Chrastina vlastními bouldery „Kanagom“ (8A), „Vašek“ a „Elektrické kartáče“ (obě 7C+). Kromě toho zopakoval „Velkou postupku“. Velmi pilný je v poslední době také Rosťa Štefánek, který se díky svým zkušenostem ze zahraničí stává takovým kontrolorem klasifikací a výsledkem jeho rychlovýpadů bylo zopakování „Megamana“, „Kdopak pěkně papal“, „Kanagomu“, „Loupeže chytů“ a zejména fenomenální flash

„Bouře a vzdor“. K tomu ještě přidal vlastní „Jantarovou komnatu“ za 7C+/8A. No a samozřejmě nemůžeme nezmínit návštěvu „celebrity“ Tomáše Mrázka, kterému seděly zejména silové věci a tak stihl za půldenní návštěvu „Velkou postupku“ (7C+/ 8A), „Žihadlo“ (7C+) a ještě nějaká 7C. Ze starších věcí tak stále čekají na první opakování Reschovo loňské „No Entry“ (8A), které zkoušeli všichni výše jmenovaní a Štefánkovo taktéž loňské a taktéž vydatně zkoušené „Na krev“ (8A). No a kromě toho řada a řada projektů. Pro lepší orientaci možná není na škodu zopakovat, že boulder za 8A, resp. traverz za 8A+, je zhruba na úrovni cesty za 8b+. Takže, siláci, přijeďte, v říjnu se sem chystá bavorská špička, tak se jistě dočkáme kvalitních výkonů. – pr –

Alexandr a Thomas Huberové volně přelezli dvě nové cesty v severní stěně Feuerhornu v Bavorských Alpách. Obě cesty leží vpravo od cesty End of Silence (viz článek Maura Boleho v této Montaně). První (a těžší) Firewall má třináct délek a je hodnocen 8b. Čtyři težké délky a nad nimi klíčové místo – dvě převislé délky (celkově jedenáctá a dvanáctá) obě za 8b. Cestu bratři přelezli 8. srpna. Čtrnáct dní na to dokončili svůj druhý, lehčí projekt: Monstermagnet, dvanáctidélkovou převislou cestu s celkově asi pěti délkami ve zhruba desátém stupni UIAA. Případné zájemce o opakování místy čekají dlouhé vzdálenosti mezi jištěními.

Letos jsem znovu zahájil sezónu zraněným prstem. Vše se odehrálo přesně tak jako loni, jakoby přes kopírák. Doslova únavový syndrom. Přesto jsem se v srpnu zaměřil na dva roky starý projekt Velký Haremheb. Ten má šedesát kroků bez dobrého odpočinku. Kdysi jsem ho zkrátil, protože lezci chtějí jít přímo nahoru, takže na rady Tufiho i Marka Repčíka jsem otevřel přímou variantu Haremheb 10/10+, ale už tehdy byla pro mě delší varianta přitažlivější i těžší. Letos jsem si to ověřil. Až po třech týdnech a asi sedmi

dnech pokusování jsem ho zřetězil 25. srpna, v šestnáct hodin (nevím přesně ani datum, natož hodinu.) A to byl jeden z těch nádherných dní, kdy se trefíte do svého osudu a daří se vám každý krok. Byl jsem naprosto soustředěný, sebemenší myšlenka na něco jiného než následující krok v mysli neměla místo. Cesta je podle mého dojmu, což je důležité říci, těžší než Panter, tedy 10+. Panter lehčích 10+. Ale nechci to srovnávat tady s Mrázovým Le Concept, že. Jsme ve Višňovém. Ovšem víme, že není moc tvrdších oblastí v Evropě, ale jsou, to budiž řečeno. Dále jsem se pustil do svého loňského projektu s pracovním názvem Kobra, která vyjídá těsnou mezeru mezi „Najťažším projektom“ a Panterem a končí Panterem anebo Los Brňos. Šestnáct silových tahů skoro bez stupů, než se linie napojí ještě na osm kroků v Panterovi. Je to umělé, jsou to „škaredé diery“, ale prostě je to tak. Mně se to zase pochopitelně líbí, neboť jsou to nádherné skoky, kde neodpočinu, a proto mi vylezení dělá problémy, ale oponenturu respektuji. Vypadá to těžší než Panter, ale hranici 10+ to nepřekročí, je to krátké. Rosťa Tomanec, Triop team

Američan Jared McMillen přelezl 7. září RP stylem cestu Legend of the Overfiend (8c) na Mt. Charlestonu, USA. Cesta je prodloužením cesty Legend (8b+) a, jak podotkl Jared, bylo její přelezení velmi bolestivé. Při pokusech si do krve sedřel prsty, na jejichž bolest neplatilo ke konci už ani „tejpování“.Celkově dal v cestě třináct pokusů, přičemž pětkrát spadl chvíli před tím, než udělal poslední pohyb. V nejbližší době má tento osmadvacetiletý fotograf spadeno na americkou kultovku Necessary Evil (8c+).

Matt Samet a Tim Kemple udělali s největší pravděpodobností druhý a třetí přelez cesty To RP or Not to Be (5.12a X) Eldorado Canyon, Colorado. Jednodélkovou cestu vedoucí na Redgarden Wall udělal známý poděs Derek Hersey, muž, který sóloval v místních skalách prakticky každý den až... do své smrti v roce 1993.

R. Tomanec, Kobra, Višňové

Už z názvu vytušíte, že řídké jištění, které si v cestě založíte, není radno moc zatěžovat, a tak není divu, že během patnácti let cesta nikoho vážněji nepřilákala. Samet a Kemple cestu nacvičili shora, očistili kartáčkem a pak přelezli v RP stylu, což podle nich znamená, že při vlastním lezení zakládali z pozice malé čoky. Kemple, žijící na jiném konci USA, okomentoval své první lezení v Eldorádu následovně: „Bylo to hrůzostrašné, ale po celý výstup najdete obstojné lišty.“

Alexander Chabot přelezl v Ceüse (Francie) cestu Cadre (8c). Zajímavý je styl přelezu. Před čtyřmi lety, v době, kdy zdaleka nelezl takhle těžké cesty, už do cesty nalezl. Tenkrát pochopitelně neuspěl. Letos cestu vylezl na první pokus, nebýt mladické nerozvážnosti před čtyřmi lety, šlo by o OS. Takhle se mluví o „flash“ stylu přelezu, i když (přesto, že se v r. 1999 vzhledem ke své tehdejší úrovni lezení Alex o cestě nic podstatného nedozvěděl) ani to není přesné. Každopádně jde snad o nejrychlejší přelezení cesty v obtížnosti „potvrzeného“ 8c. Yuji Hirayama „onsajtnul“ sice cestu Mortal Kombat, její obtížnost ale byla po čase snížena na 8b+, dnes má Mortal dokonce už dva OS přelezy. Alexander vylezl rovněž cestu Ultimate Sacrifice (8c+) a týden na to dokonce přelezl v RP stylu cestu Kinématix (9a?) v oblasti Les Gorges du Loup v jižní Francii. 8c OS je zřejmě na spadnutí. Každopádně ale tento talentovaný Francouz potvrdil, že neleze výborně jenom na překližce.

Skupina britských lezců uspěla v jižním Grónsku, přesněji v oblasti Torssuagatoq Sound. Nick Boden, Tom Briggs, Adrian Jebb a Rob Mirfin volně přelezli třiadvacetidélkovou cestu Ujarak (5.13). Cestu vylezl s technickými úseky poprvé v roce 1996 chorvatsko– slovinský tým.Ben Heason a Simon Moore přelezli volně třiadvacetidélkový Wonderful World (5.12+). Miles Gibson a  Steve McClure udělali novou cestu Twenty One, kde přehákovali mokrý převis. Podle odhadů by za optimálních pomínek měla být cesta při volném přelezu hodnocena tak 5.13d. Všechny výstupy byly lezeny bez používání fixních lan. Torssuagatoq Sound prožívá v posledních letech lezecký boom. Připomeňme jen, že před třemi lety zde Britové vylezli jednatřicetidélkovou cestu (5.12c) na Thumbnail, snad největší převis přímo nad hladinou moře.

Cesta El Niňo na El Capitan se dočkala prvního amerického volného přelezu, a to od tria: Steve Schneider, Brian Cork a Heather Baer. Cesta je z dílny bratří Huberů a patří k nejtěžším volně lezeným cestám na El Capitan. Šest délek 5.13, přičemž díky ulomenému chytu v jedné „pětdvanáctce“ je tato nyní hodnocena jako 5.14a. Protože věděli, že by délku za 5.14a s největší pravděpodobností volně nepřelezli, vymyslel Schneider čtyřdélkovou variantu. Tato zasahuje do sousední North America Wall, v níž umístili dva nýty. (Schneider říká, že oba prvovýstupci: Tom Frost a Royal Robbins nýty schvalovali.) Varianta odpovídá 5.13a. Schneider, 42 let, vedl šest ze sedmi „pěttřináctkových“délek, Cork, 21, vytáhl jednu délku 5.13 a ostatní těžké délky lezl volně na druhém konci lana, přičemž délku přes Black Cave rozdělil do dvou, díky „nohandu“, který se mu v ní podařilo udělat. Schneider a Cork pracovali na cestě od května tohoto roku.

La vida es silbar má nejtežší místa hodnocena 7c. Díky své délce a obtížnosti jde o jednu z nejtěžších volně lezených cest v severní stěně Eigeru.

Skoro čtyřicet let poté, co René Desmaison a Pierre Mazeaud vylezli v severní stěně Západní Čimy cestu Na paměť Jeana Couzyho (5+, A3), přelezl cestu volně „démon z Terstu“, Mauro „Bubu“ Bole. Ten ji hodnotí jako 8b. Druhý přelez si rychle (třetí den) připsal Innsbručan Michel „Much“ Mayr. Cesta má tyto délky: 6b+, 7c/c+, 7b, 7c, 8a, 7a, 6c+, 5+, 8a, 7c, 7b, 8a+.

Nejen v Alpách máme problémy s oteplováním. Spousta cest v americkém národním parku Grand Teton roztála a odtekla do údolí. Takže třeba Black Ice Couloir na Grand Teton už si nejspíš v létě nikdy nezalezete.

Na Madagaskaru vznikla nová cesta. Na svědomí to má čtveřice Italů: Silvestro Stucchi, Anna Lazzarini, Elena Davila a Enea Colnago. Cesta je ve stěně Tsaranoro Kely wall in August, první dvě délky má společné s cestou „Bravo les filles“ (prvovýstup: Lynn Hill a spol.) 350 m dlouhá cesta by měla mít obtížnost 7a.

Salvat Rachmetov (Rusko), znovu potvrdil, že ve svých 35 letech stále drží krok s nejlepšími světovými boulderisty. Ve dnech 12. a 13. září totiž vyhrál závod SP v boulderingu v italském Roveretu.

Druhý skončil Daniel Dulac (Francie), třetí potom Kilian Fischhuber (mladík z Rakouska, o němž ještě asi uslyšíme). Mezi ženami byla nejlepší Sandrine Levet, která skončila před Juliettou Danion (obě z Francie) a Olgou Bibik (Rusko). Sandrine Levet suveréně vede ranking mezi ženami – od března vyhrála každý závod SP, v němž nastoupila.

Poslední srpnový víkend se v Chamonix sešlo na šest set vytrvalostních běžců na extrémních závodech. Na startující čekal 150km závod vedoucí přes deset francouzských, italských a švýcarských sedel. Atleti museli zdolat celkem 7.420 výškových metrů, v Courmayeru (na 67. km) a Champex–Lac (Švýcarsko, na 110. km) měli možnost závod oficiálně ukončit. Celou trať proběhl nejrychleji nepálský šerpa Dajčiri, běžící za tým Fila, a to v čase 20 h a 5 min. Teprve s dvouhodinovým zpožděním za ním doběhl druhý závodník. Zpracováno podle serverů: www.lezec.cz, www.webcrack.com, www.climbing.com, www.digitalrock.de, www.8a.nu, www.planetmountain.com, www.webclimbing.com, www.klettern–magazin.de

Po nějaké době, kdy žil v buddhistickém chrámu v Kalifornii, přesídlil na čas Chris Sharma do Thajska. Spolu se svou přítelkyní Julií zde na pláži boulderují a pochvalují si pohodu a klid života s místními. Podle „zaručených“ zpráv je Chris uvolněn, ale silně motivován a jen co přijede do Evropy či Ameriky, začnou se dít věci! Každopádně, podle zatím neověřených informací, se věci dějí už teď, silný mladík Julius Westphal snad přelezl obě části Sharmova „Nekonečného příběhu“ – jednalo by se o první opakování boulderu ohodnoceného jako Fb8c.

Od roku 1998 zkoušeli příležitostně Stephan Siegrist a Daniel Anker v severní stěně Eigeru otevřít novou cestu. Cesta měla vést přes Rote Fluh, markantní plotnu nad „težkou spárou“ a dále přes pilíř mezi „Českým pilířem“ a cestou Ghilini–Piola. Po několika pokusech se podařilo oběma borcům cestu vytyčit, ale chyběl RP přelez. Letos, ve dnech 29. a 30. července se Stephanovi Siegristovi spolu s Ulim Steckem podařilo uspět. Sedmadvacetidéková 47

Capo Testa – moře, pláže, skály, ale bohužel i dost turistů

Po roční přestávce se nám opět zastesklo po lezení u krásného moře, a tak jsme si vyhrabali dva roky odloženého průvodce po Sardinii Pietra di Luna a rozhodli se projet zbytek ostrova. Když mi kdysi před léty průvodkyně z cestovky tvrdila, že kdo jednou Sardinii pozná, nebude už chtít jezdit jinam, v duchu jsem se jí smál a myslel si něco o reklamních sloganech. Ale měla pravdu. Sardinii mám rád a kombinace krásného lezení na pobřežních útesech s neskutečně čistým a barevným mořem je pro mě neodolatelná. Z našich plánů jsme museli těžkým srdcem vyřadit již projeté oblasti na severu a východě ostrova (viz Montana 5/2001) a vypravili jsme se tentokrát na jižní a západní pobřeží.

Isili Oblast leží na jihu ostrova ve vnitrozemí. Od Olbie je nejlepší příjezd po neplacené dálnici Olbia – Cagliari, která je hlavní silniční tepnou spojující sever a jih ostrova. Z dálnice pak sjedete na odbočce na Villamar a přes ní se pokračuje do nedalekého Isili. Z Olbie je do Isili asi 280 km, z hlav48

Sardinie oblasti na jihu a západním pobřeží ostrova

ního města Cagliari pak 80 km. Kolem Isili bylo poslední dobou objeveno několik nových sektorů, ale ten nejvýznamnější leží pod přehradou Barruccus. Asi 2 km před Isili (směrem od Laconi), po přejetí mostu přes jezero je třeba před stoupáním sjet ze silnice doleva pod přehradu. Ve dne nelze odbočku minout, neboť je po levé straně pod silnicí vidět impozantní převislý sektor Urania. Po sjezdu z hlavní silnice se asfaltka promění na kamenitou šotolinu, kterou lze dojet až pod sektor Urania, kde je nutné nechat stát auto. Do dalších třinácti lezeckých sektorů, které se rozprostírají po obou stranách údolíčka, se dostanete přes bránu v oplocení vymezující pastviny pro krávy. Asi nejkrásnější místo pro táboření je na konci údolí pod sektorem Pietra Filozofale, ale podstatnou nevýhodou je, že musíte nechat auto na začátku údolí pod sektorem Urania. To si však ve zdejších podmínkách dovolí málokdo, takže nezbývá než spát u auta na příjezdové cestě. Rušit vás bude maximálně stádo ovcí se psy, se kterým ovčák pravidelně brzo ráno a večer chodí na pastvu. Přes den potom ovčák zahání nudu střílením z brokovnice po všem co létá. Časem se na to dá zvyknout, i když první pocity nejsou zrovna nejpříjemnější.

Jediný pramen vody je pod posledním převislým sektorem Corvo Solitario na konci údolí. Pro ty, kterým podobný způsob spaní nevyhovuje, lze doporučit blízkou vesnici Isili, která ve srovnání s některými divokými vesnicemi ve vnitrozemí působí velmi čistě a civilizovaně, takže určitě nebude problém sehnat někde ubytování. Jak již bylo řečeno, část údolí je také pastvinou pro krávy, proto je třeba si zvyknout kromě množství kravinců také na to, že k některým sektorům vede

Isili

Vápencový kotel nad Cala Gonone

přístup kolem mladých býků s pěkně ostrými rohy. Naštěstí jsou ve zdejším vedru býci velmi líní a slovo corrida zatím neznají. Oblast Isili objevil autor průvodce Mauricio Oviglia teprve před 15 lety a postupem času se z ní stala jedna z nejvýznamnějších oblastí sportovního lezení na Sardinii. Na 250 cest musí uspokojit snad každého. Těžké, atleticky převislé cesty jsou především v sektoru Urania (6b+ až 8c). Leze se v převisu, po více či méně dobrých dírách, spousta cest také vede po menších „soplech“ a krápnících. Lehčí a kolmé lezení v plotnách po ostrých dírkách pak najdeme v sektoru Pietra Filozofale (nejčastěji 6a až 7a). Ostatní sektory jsou již menší, ale na každém je dostatek cest, od šílených převisů po technické lezení na plotnách. Pokud chcete navštívit Isili v letních měsících je potřeba počítat s úmorným vedrem. Na slunci není možno lézt vůbec a sektory je nutné volit podle toho, kdy jsou ve stínu. Dopoledne je to strana Uranie a Pietra Filozofale (stín asi do 13 hod.). Po 16. hodině je pak na lezení vhodnější protější strana údolí.

Cala Fighera Je menší oblast na nejjižnějším cípu Sardinie, ležící v bezprostřední blízkosti hlavního města

Cagliari. Příjezd vede přes centrum města, kde je nutno dávat pozor na cedule s označením Cala Fighera – Cala Mosca. Po příjezdu k moři pokračujeme po úzké asfaltce doleva přes vojenskou zónu. Na konci cesty se parkuje. Před bránou do místního pobřežního klubu uhneme pěšinkou přes skály doleva a dostaneme se nad zátoku Cala Fighera. Skály jsou přímo přes zátoku před námi, nad sítěmi zabraňujícími pádu kamenů na pláž. Celkem 60 jednodélkových cest všech obtížností v plotnách a menších převisech. Oblast není nijak významná, vhodná je ve spojení s koupáním a třeba prohlídkou hlavního města Cagliari. V létě se dá lézt pouze v dopoledních hodinách, pak je lépe utéci na pláž pod stěnou, kde při koupání nepotřebujete plavky, neboť se jedná o neoficiální nudistickou pláž, či spíše pláž, kde se scházejí gayové z Cagliari a okolí.

Masua Nádherná až mytická oblast na JV pobřeží. Skalní stěny vyrůstají přímo z moře, hned pod skalami je několik krásných pláží s azurovou vodou. Ideální místo pro lezení spojené s překrásným koupáním. Navíc ještě váš pohled neustále sklouzává na vápencový ostrůvek Pan di Zuchero (Ho49

Masua mole cukru) nedaleko v moři, na který vede také několik vícedélkových cest. Z hlavní silnice na trase Cagliari – Iglesias uhnete směr Nebida. V Nebidě, bývalé hornické vesnici, je poslední možnost k nabrání vody z pumpy na náměstí. Pak jedete podél pobřeží asi 3 km do poslední vesnice Masua. Projedete kolem povrchového dolu, který jako jediný poněkud hyzdí okolní krásnou krajinu, a sjede se k moři. Zde se nenechte zmýlit placeným parkovištěm u pláže a pokračujte dále, po již prašné šotolinové cestě, asi 2 km přímo pod

„Murales“ výzdoba na stěnách (zobrazen je prý jeho bratr) a termální bazének na místě bývalých řeckých lázní za dobrovolné vstupné. Našli jsme to na doporučení z infocentra nedaleko Cala Gonone

stěny. Auto nechte na konci cesty před vchodem do staré štoly a pěšinkou doprava vzhůru dojdete pod obrovské plotny. Ideální místo na spaní je asi kilometr před skalami v borovicovém háji u cesty, přímo nad mořem. Je zde spousta míst pro stany a o víkendech sem jezdí místní domorodci na pikniky. Spaní je zde tolerované. Pro ty, kdo vyžadují na spaní větší komfort, je v již zmiňovaném městečku Nebida k dispozici penzion, jehož majitel je Fla50

viano Bessone. Tento původem Ital z pevniny se sem přestěhoval a vede zde lezeckou školu spojenou s trekkingem, horskými koly a dalšími outdoor aktivitami. Ve svém penzionu nabízí jednak standardní ubytování s jídlem, ale také možnost stanování. Flaviano je také nepsaným správcem oblasti Masua a ve vytváření nových cest je až hyperaktivní. Díky jemu bylo v okolí Masuiy otevřeno několik nových oblastí a další se podle jeho slov připravují. Asi nejmagičtější lezení je okolo bývalého přístavu Porto Flavio (viz výše popsaný příjezd). Cesty jsou od jednodélkových až po šestidélkové, Převažuje lezení po plotnách a dírkách v obtížnostech 5c–7b. Nejhodnotnější jsou vícedélkové cesty v plotnách přímo nad mořem. Dříve se do těchto cest muselo s čelovkou projít štolami a následně naslaňovat nad moře. V současné době, kdy jsou přístupy ve štolách zavaleny kameny, se díky Flaviano Bessonemu používá k nástupu traverz vynýtovaný nad hladinou moře. Komu ani toto nestačí, může zkusit některou ze čtyř cest na skalnatém ostrůvku Pan di Zuchero. Tři z nich jsou velmi těžké cesty od italského lezce Manoliho, které vylezl speciálně pro reportáž časopisu No Limits, jedinou lehčí potom vylezl a odjistil, kdo jiný než Flaviano Bessone. Na ostrůvek se ovšem dostanete pouze pronajmutým člunem, případně dobrodružněji vlastním plavidlem. Vzhledem k tomu, že jsou cesty orientovány směrem na volné moře, dá se předpokládat, že budou oproti cestám na pevnině mnohem zasolenější. V létě je v této oblasti možno lézt pouze od pozdního odpoledne, na Pan di Zuchero pak jedině velmi brzo ráno. Zbytek dne si ovšem užijete při potápění a koupání ve zdejším nádherném moři. Jediné, co tu nenajdete, jsou atleticky převislé cesty – za těmi je nutno jet do blízkého Buggera, kde je několik krásných krápníkových jeskyní.

Punta Pilocca Oblast ležící v liduprázdné krajině ve vnitrozemí asi 40 km na východ od pobřežní oblasti Masua. Ve městě Iglesias uhnete směrem na Fluminimaggiore a vesnici Sankt Benedeto. Zde končí asfaltová silnice a veškerá legrace. Dále lze doporučit cestu jen zkušeným řidičům s pevnými nervy. Pokud se cítíte a máte zkontrolované rezervní kolo, pokračujte, s pokud možno co nejméně přetíženým autem, po prašné šotolinové cestě serpentinami vzhůru do sedla Genna Crexia. Po cca 5 km jízdy, většinou na jedničku mezi výmoly, se stále po stejné šotolině sjíždí ze sedla k opuštěným hornickým domkům Bauddeu (pod sedlem na první křižovatce před Baueddu vlevo). V dálce ji již vidět mohutný skalní masiv Punta Pilocci a dosud málo prozkoumaného sektoru Manhattan. Na další křižovatce u Baueddu pokračujete ve směru šipky rovně. Po celkových cca 10 km „jízdy“ (z nichž asi poslední 3 km jsou nejhorší) dojedete do uzavřeného údolíčka, kde po pravé straně je upravený campingový plácek s krbem a lavičkami. Zde se spí a nechává auto. Stěna Punta Pilocci je naproti přes cestu ve svahu. Vede k ní značená stezka odbočující ze šotolinové silnice kousek nad tábořištěm. Pro odjezd z oblasti je výhodnější jet po šotolině od Baueddu doprava směr klášter Tempio di Antas a Fluminimaggiore, kudy je šotolinová „silnice“ kratší a vede z kopce.

V oblasti Punta Pilocci není absolutně žádná voda, takže je nutno si ji vézt s sebou! V našem případě to bylo asi 50 l vody. Odměnou za strastiplný příjezd je pak lezení v superkompaktním šedém vápenci po vynýtovaných plotnách a soplech v jediném obrovském amfiteátru tvořeném stěnou s jedno– až čtyřdélkovými cestami. V letním období je ale zde nesnesitelné vedro a lézt se dá až po čtvrté hodině. Oblast bych doporučil hlavně těm, kdo vyhledávají samotu, dobrodružství a lezení v rajbasech na plotnách. Oblast je ve starším průvodci velmi vychvalovaná, takže jsme se rozhodli to zkusit. Ohromné vedro, množství much a také strach o auto nás z této liduprázdné krajiny vyhnaly bohužel dříve, než jsme plánovali. Lezení je zde sice velmi pěkné, ale v současnosti už vzniklo spousty nových oblastí, které Punta Pillocu, podle mého názoru, předčí.

Capo Caccia Capo Caccia je nejseverozápadnějším výběžkem Sardinie. Pokud na Capo Caccia pojede od jihu ostrova, je mnohem hezčí odbočit z centrální dálnice do Alghera na pobřežní panoramatickou silnici k městečku Bosa. Odtud potom pokračujte po pobřežní silnici, kde množství nádherných zátok láká ke koupání; dojedete přes Alghero na mys Capo Cacia. Lezecké sektory najdete napravo, těsně před koncem silnice u majáku. Je zde i šipka falesia arrampicata označující odbočku. Leze se zde na útesu přímo nad mořem. Začíná sektorem Belvedere, kde se do cest nad mořem naslaňovává. O kousek vedle je sektor Casarotte nástup dvojkovým chodníkem z kraje útesu. Těsně nad mořem jsou tři pěkné cesty obtížnosti 6a+ až 6b+. Jelikož se jedná o útes, kde je skála často bičována mořem a větrem, jsou cesty značně zasolené a hladké a vůbec nepřipomínají lezení po krásně drsném vápenci či žule, typickém pro zbytek Sardinie. O něco výše nad mořem je pak hlav-

Capo Caccia

ní část sektoru Casarotte s několika převisy (cesty obtížnosti 5c až 7c). Slunce přichází do stěn až po 13. hodině, takže je možno lézt celé dopoledne, v chladnějším počasí nebo větru i celý den. V odpoledním slunci jsou již cesty ale hodně kluzké. Poněvadž se jedná o již dost turisticky frekventovanou oblast, je zde spaní na divoko velký problém a je lepší zvolit 8 km vzdálený camp. Zbytek dne lze vyplnit překrásným koupáním nebo návštěvou světoznámých Neptunových jeskyní (vstupné) v bezprostřední blízkosti lezeckých sektorů. Původně jsme zamýšleli touto výpravou zakončit naše lezecké působení na Sardinii, neboť jsme v průvodci již nenašli oblasti, které by za další návštěvu tohoto krásného ostrova stály. Ovšem poté, co jsme zjistili, že tento rok vyšel průvodce nový, jsme museli názor změnit. Vedle nového průvodce vypadal náš starý jako hubený příbuzný. V posledních letech totiž zažívá Sardinie obrovský lezecký boom. Potenciál ostrova je obrovský a v uplynulých pěti letech vzniklo mnoho oblastí hlavně s těžšími cestami v jeskyních a stropech. Například v oblasti Domusnovas je ve všech sektorech k dispozici přes 600 cest – nejvíce na Sardinii. Pro ambiciózní lezce supertěžkých cest je zde obrovské množství příležitostí. Jelikož i nejlepší sardinští lezci dosahují maximální obtížnosti 8b, čeká mnoho cest na svoje OS přelezy a je zde i mnoho nepřelezených projektů. Na druhou stranu zůstává stále Sardinie díky mnohdy složitějším přístupům k lezeckým oblastem a své jisté izolovanosti od Evropy ušetřena nájezdů obrovského množství lezců, tak jak je to k vidění ve známých lezeckých oblastech na kontinentu. Proto také na mnoha místech není problém s kempováním ve volné přírodě a nikde nejsou k vidění žádné zákazy nebo sezónní omezení lezení. Pokud tedy Sardinii navštívíte, snažte se zde pohybovat tak, aby nás za nějaký ten rok místo romantického lezení nevítali cedule No camping a No climbing. Text: Honza Smolík Foto: Honza Smolík, Pavel Nesvadba

Info Příjezd Brno italský přístav Livorno – 1.080 km, 11 hodin, na cestu je vhodná dostatečná časová rezerva kvůli zácpám na italských dálnicích, zvláště na úseku Bologna – Firenze. Trajekt Na Sardinii jezdí v podstatě dvě velké lodní společnosti Moby Lines a Corsica&Sardinia Ferries. Obě nabízejí zajímavé systémy slev a tarifů. Obecně jsou víkendové lístky dražší. Nejdražší jsou potom v srpnu, kdy jsou italské prázdniny. Cena zpátečního lístku na osobu (včetně podílu za auto) začíná na 2 000 Kč. Lístky je možné zakoupit po Internetu, přes české cestovní kanceláře nebo na místě v přístavu. Poslední možnost nedoporučuji zkoušet v období prázdnin, neboť bývá vyprodáno. Silnice na ostrově Asfaltové silnice jsou ve velmi dobrém stavu. Dálnice, která spojuje sever a jih ostrova, je neplacená. Jiná situace je na příjezdových šotolinách k jednotlivým plážím nebo k některým lezeckým oblastem. Pokud se asfaltová silnice změní na šotolinu, je třeba zvýšit opatrnost a zvážit možnosti vašeho auta. Rozhodně není dobré spoléhat na to, že to, co projede místní kaskadér v omláceném fiatu, projedu také. Spaní Ve většině oblastí na jihu a západě ostrova se dá spát volně. Horší je to na východě v oblasti Cala Gonone a zvláště pak na severu, který je již turisticky hojně navštěvován. Ale mimo hlavní prázdninovou sezónu by to neměl být problém ani tam. Kempy Na ostrově je poměrně hustá síť kvalitních kempů. Ceny jsou poměrně vysoké a pohybují se mezi 18 až 25 Euro za 2 osoby, auto a stan. Voda S vodou je na celé Sardinii a zvláště pak v oblastech ve vnitrozemí a na jihu ostrova dost problém. Plánujete-li spaní mimo kempy, je třeba vodu pravidelně doplňovat např., u benzínek apod. Mnohdy je voda neznámé kvality. V průvodci je na to, kde je pitná voda, vždy upozornění, v některých lezeckých oblastech není voda vůbec. Také některé kempy na jihu ostrova nemají pitnou vodu a musí se kupovat balená. Lezení Dobrou, i když drahou, investicí je nový průvodce Pietra di Luna od Mauricia Oviglii. Lze jej koupit v lepších knihkupectvích, na některých benzinkách Q8, nebo v lezeckých centrech. Za dosti tlustou publikaci s mnoha barevnými fotkami a pěknými popisy zaplatíte 30 Euro. Lze jej také objednat na Internetu na strance www.sardiniaclimb.com Samotné lezecké oblasti jsou odjištěny ve francouzském stylu, tedy až přemrštěně zhusta osázeny borháky a nýty. Převážně se leze po kompaktním, neoklouzaném vápenci, pouze na severu a některých místech na východě je žula. Většinou jde o technické lezení po plotnách a dírkách. Za posledních pět let byl také odstraněn jeden nedostatek zdejšího lezení – málo cest v převisech. Ideálním lezeckým obdobím je jaro a podzim, v letních měsících je třeba volit sektory podle toho, kdy jsou ve stínu, a zbytek dne se pak věnovat potápění a jiným vodním radovánkám v nádherném moři. Nejméně doporučeníhodným obdobím je srpen, kdy vrcholí italské prázdniny. Ceny všeho letí strmě vzhůru, všude je spousta lidí a navíc horko je tak nesnesitelné, že se jen těžko dá dělat něco jiného než ležet u moře.

51

info

Omiš Omiš je lezecká oblast na břehu moře, 26 km jižně od Splitu. Při příjezdu do městečka pojedete přes most nad řekou Cetina, ze kterého už jsou vidět hlavní lezecké oblasti. Omiš je spíš pro začínající nebo pohodové lezce, kterým se zde určitě bude líbit. Ideální pro rodinnou dovolenou. Kromě lezení se zde dá i lítat na padáku, jezdit na horském kole, raftovat, surfovat nebo (jsme přece u moře) se potápět. Dá se zde lézt celý rok, ale v létě zde bývá velké teplo a je potřeba vybírat místa, která jsou ve stínu. Prakticky všechny cesty jsou zajištěny nýty. Veškeré informace o lezení nejsnáze získáte od místních lezců, jejichž největší koncentrace je na náměstíčku v Omiši, kde je rovněž největší koncentrace hospod. Místní lezce je jednoduché poznat, jsou v hospodě od rána do večera. Nejlepší a největší oblastí je Planovo. Drsné neoklouzané cesty, k zajištění stačí jen expresky, „šedesátka“ lano je ideální. Ská-

Pavel „Čáp“ Dadok, Rosa Luxembourg, 6a, Planovo

ly jsou přímo u cesty, leze se po pevném neoklouzaném vápenci. Cesty jsou většinou mírně položené a vedou přes dírky a spárky. Těžší lezení je v sektoru Peovo, který je přímo nad historickou částí Omiše, kousek nad kostelem. Další těžší lezení je možno

Pohled na masívy Stomorica, Priko, Babjačja

52

najít v sektoru Babjačja – krásný převis. Cesty jsou krátké, ale vyřádí se zde i zkušenější lezec. Na vrchol je možné vylézt asi 150 m dlouhou cestou v pevném vápenci. Moc nedoporučuji oblast Stomorica, zejména cestu „Splitski

Akvarel 6c“, chvílemi jsem měl pocit, že dělám prvovýstup. Staré nýty, neolezený vápenec, a jak potvrdili s trochou nadsázky místní, možná šlo o první přelez cesty. Ilinad je potom oblastí spíše na zimu. Dlouhé cesty totiž ve vel-

kém horku jinak hrozí infarktem. Nocovat je možné v kempu před vjezdem do Omiše (u silnice ze Splitu). Pivo vyjde asi na padesátikorunu, na druhou stranu je to pivo dánské, takže za ty peníze se to vyplatí. Poměr cena/výkon nevyzní až tak špatně. Potraviny jsou dražší než u nás, ale nijak hrozně. Vodu jsme brali v kempu, další možností je centrum Omiše. Nejbližší lezecký obchod je ve Splitu. Být jenom sportovní lezec, nejel bych pouze do této oblasti, ale pro lidi, kteří nevyhledávají extrémy, ale pohodové lezení, je to zde ideální. Navíc jsou celkem blízko oblasti Paklenica a Split, takže v Omiši nebo poměrně blízko něj si zaleze opravdu každý. Text a foto: Petr Piechowicz

Ondra Kocian, Cakija, 5b+, Planovo

53

Mistrovství světa M Chamonix, 11.–13.7. S odstupem času, vzhledem k dvouměsíční uzávěrce Montany, se chci se čtenáři podělit o zážitek, který nám připravil Tomáš Mrázek svým ziskem titulu mistra světa. Vzpomínám si, jak mně před pár lety, kdy jsem s ním absolvoval závody Evropského poháru juniorů, přesvědčivě povídal, že chce být něco jako Legrand, prostě nejlepší na světě. „Neuspokojí mne být jenom mezi nejlepšími, já chci být nejlepší!“ jsou zhruba slova, která pronesl asi před třemi lety. Díky jeho obrovské vůli a absolutnímu obětování lezení si tento sen splnil. Překonal „komplex“ Chabot a dokázal zvítězit v závodě, kde více než jindy rozhodovala psychická odolnost. Po ne zcela přesvědčivém výkonu v semifinále (šel do finále až z 5. místa) reprezentační šéf Slávek Vomáčko řekl: „To je ideální pozice pro finále. Mráza zaleze a Chabot s Ramonem to nervově nezvládnou.“ Tato silná slova se vyplnila do puntíku. Ramon lezl tak nervózně, že i když v něm většina z deseti tisíc diváků viděla největšího konkurenta pro jejich Chabota, skončil až sedmý. Chabotovi se podařilo již u druhé expresky vytvořit „páter noster“ a v podstatě od této chvíle se to s ním vezlo, takto špatně jsem ho ještě lézt neviděl – páté místo. Mráza je prostě lezec, který se dokáže stoprocentně připravit na velkou akci (pro osvěžení paměti, je juniorským mistrem světa a vicemistrem světa dospělých přede dvěma lety. Chabotovi přes jeho lezeckou genialitu tyto pocty chybí). V tom jej můžeme již teď srovnávat třeba se Železným a doufat, že nám připraví ještě více radostných chvil, jako byla ta, když skupinka Čechoslováků (byl tam s námi totiž Igor Koller) politá šampaňským zpívala pod stupni vítězů českou hymnu (i Igor ji nezapomněl!). Nejsem škodolibý, ale docela jsem to těm Francouzům přál. Kromě Mrázy je potřeba zmínit semifinálovou účast Soni Hnízdilové a Terezy Kysilkové, přičemž 15. místo Soni je historicky nejlepší umístění české ženy na Mistrovství světa. Podr obné výsledky jako u všech závodů si najdete na: icc–info.org. –O2– 54

Medailisté MS: E. Pouget, P. Usobiaga, M. Sarkany, T. Mrázek, S. Levet a D. Caude

Prezentace mistra světa Tomáše Mrázka: Tomáš vystoupil v improvizovaném rozhovoru s RT večer před finále mužů, na náměstí u kina, kde stála stěna. Rozhovor se točil hlavně kolem dojmů z mistrovství světa a přípravy na ně. Tomáš připomněl, že všechno soustředil na tento šampionát, což sice možná ovlivnilo některé horší výsledky na Světových pohárech, ale zároveň snížilo tlak veřejnosti na něho. Přiblížil atmosféru mistrovství i zklamání Francouzů, kteří si byli jisti vítězstvím. Zmínil se také o dalších plánech: V zimě by rád konečně vyjel na delší dobu na skály do Španělska a přelézal těžké cesty, neboť lezec je podle Mrázy dobrý, pokud je všestranný, umí na závodech, ale také v těžkých cestách. Z nejtěžších cest nemá žádnou vybranou, ačkoli v našich soukromých rozhovorech nezřídka padl název „Realization“ Chrise Sharmy. Jak říkal, konkrétní cesta si ho přitáhne sama. Uvažuje i o vlastní cestě v nejvyšším stupni. Na adresu nového výstupu Španěla Bernabé Fernandeze za 9b+ se vyjádřil v tom smyslu, že podle něj není dosud stupeň 9b dosažený, zvláště sporné je to u člověka, který se ani s ostatními neměřil na svěťácích, ani nemá zopakovány nejtěžší cesty světa. K délce cesty osmdesát metrů dlouhé prohlásil, že klidně může být patnáctimetrová cesta těžší než tato, že nezáleží na délce. Dnes je vytrvalost závodníků posunuta nepředstavitelně daleko. Za rok by chtěl Tomáš vyhrát Světový pohár 2004 a věří, že právě pobytem na skalách získá potřebnou pohodu i formu. K tréninku sdělil, že je potřebné mít odtrénovaný určitý objem, jaký odtrénoval v letech 1998–2000, kdy trénoval až šestkrát týdně, pět hodin denně, což mělo za následek zranění prstu. Dnes se snaží

trénovat efektivněji, více odpočívat, a rozdělovat stejný objem do více fází, které nejsou stejné. Před závody si dá i dva dny odpočinek, což dříve nedělal. Zdůraznil podporu lidí zapálených do lezení v Brně, místní podmínky i nadšení pro lezení. Ovšem také obtíže spojené s velmi omezenými podmínkami k tréninku, co se týká stěn, ale hlavně skal. Jak bylo psychicky vyčerpávající odtrénovat na Světové poháry na dvou bouldrovkách v Brně u Tufiho a Kyslíka v roce 2001, kdy vyhrál Rock Master, stal se vicemistrem světa mužů a juniorským mistrem světa. Být osamocený ve finále a někdy i na celých závodech je psychicky náročné stále. Poslední dva roky jezdí Tomáš často trénovat na stěny do Imstu a Innsbrucku, kam rovněž jezdí naši junioři. V Imstu je stěna podobná Brumlovce a Ruzyni, avšak šestnáct metrů vysoká, v Innsbrucku stojí několik převislých dvacetimetrových panelů. Chybění pořádného skalního lezení, jako nezbytný tréninkový doplněk nejenom kvůli vytrvalosti, ale zejména pohybovým algoritmům, hodlá doplnit ve dvou až tříměsíčním zimním výjezdu. Tolik přibližný výtah z obsahu Mrázova vyprávění. Druhý den po závodech, v neděli dopoledne, se mistr představil při autogramiádě v kinosále za doprovodu působivých diáků Pepeho Piechowicze, rámujících vývoj Tomášovy kariéry. A Tomášovy výsledky letos? Světové poháry: Imst, 26. místo. Jekatěrinburg, 2. místo. Lecco, 7. místo. Španělsko, 6.–7. místo. Masters: Belgie, 3. místo. Serre Chevalier, 1. místo. Mistrovství světa, 1. místo, Rock Master?, tipuji že první místo, uvidíme. Závody se konají hluboko po uzávěrce tohoto čísla. RT

závody Světový pohár Aviles, Španělsko 22.–23.8. Dalšího svěťáku, ve vzdáleném Aviles, na pobřeží Atlantiku se zúčastnila skupinka reprezentantů ve složení Tomáš Mrázek, Soňa Hnízdilová a Tereza Kysilková. Nová hala, 16 m vysoká stěna, postavená pouze pro tento závod, lehce skřípající organizace a fanatické španělské publikum, tak lze charakterizovat tento další podnik Světového poháru. Nevím, zda se někdy přihodilo, že by všichni čeští lezci postoupili do semifinále, ale tentokrát se to povedlo. Mráza si pochvaluje, že už není tak osamocený a v izolaci to lépe utíká. V semifinále žen zhruba v polovině závodu nastala dokonce situace, že vedla Terka před Soňou, a vzhledem k tomu, že Terka dolezla až dva chyty od topu, všichni jí dopředu blahopřáli k finále. Bohužel měla pravdu, když to komentovala slovy:

„na finále bude povinný top!“. A byl. I tak je její 11. místo potvrzením výkonu z Lecca a 19. místo Soni jasným potvrzením příslušnosti obou závodnic k „lepší společnosti ženského Světového poháru“. Ve finále zalezl Mráza 6. místo, což může připadat někomu jako málo, ale pozor! Světová špička je stále širší a Mráza nebyl zcela fit a určitě ještě v letošním nabitém pozimu potvrdí, že je právem mistrem světa. Doufejme, že to bude třeba v Praze při Světovém poháru. Kdo to tedy ne2. 110. 0. se us ví, tak vězte: 11.–1 .–12. uskk ut eční SSvět vět o vý pohár v Praz věto v Prazee na Ruzyni. Př Přii jeďt jeďtee se podí podívv at na t y , o kt er ých většinou jenom o kter erých čt e. Bude tto o sstát tát čtee t e nebo slyšít slyšíte. ur čitě za tto o a naši lezci si vvaši aši určitě podpor u zaslouží! podporu –O2–

A je jasno! Netradičně v neděli 24. srpna 2003 proběhl v Novém Boru druhý závod Českého poháru na rychlost, který byl zároveň i druhým nominačním závodem na juniorské MS v této, ve světě stále populárnější, disciplíně. Závodu se zúčastnili jak děti ve dvou věkových kategoriích, tak především junioři a juniorky, kterých se týkala již zmiňovaná nominace na MSJ, které proběhne v září v bulharském Tarnovu. Mezi juniory bylo o nominaci jasno již v průběhu závodu. Mladý Libor Hroza nenechal nikoho na pochybách, že je v současnosti nejrychlejším sportovním lezcem v Čechách. Specializovaný trénink v posledních týdnech přinesl své ovoce a Libor po vítězstvích v obou kvalifikačních závodech (Kladno a Nový Bor) bude zaslouženě hájit české barvy v Bulharsku. Juniorky svou nominaci malinko zdramatizovaly, když na Kladně zvítězila Eliška Karešová a v Novém Boru Lucka Hrozová. Musel tak rozhodnout třetí improvizovaný nominační závod. Akčně přestavěné cesty zkušeným kazašským rychlolezcem Kairatem Rachmetovem tak v podvečerních hodinách rozhodly o nejrychlejší české juniorce. Stala se jí po dramatickém a divácky veli-

ce atraktivním minizávodě rozdílem několika setin sekundy Eliška Karešová a nominovala se tak po boku již zmiňovaného Libora na Mistrovství světa juniorů. Vítězové převzali krásné poháry z dílny novoborských sklářů a již dnes se všichni těší na rok 2004, který by mohl být tak trochu zlomový, co se rychlolezení v Čechách týče. Po dohodě s pořadateli by se mělo uskutečnit zhruba pět závodů Českého poháru v lezení na rychlost, a to pro všechny věkové kategorie, od nejmladších žáků a žákyň až po nejstarší muže a ženy. Hoj, Houmy Ale zpět do Nového Boru k vítězům jednotlivých kategorií: Mladší žáci: 1. Lukáš Šveňha – Jiskra Nový Bor 2. Lukáš Novotný – HO Chřibská Mladší žákyně: 1. Kateřina Häringová – Jiskra Nový Bor 2. Šárka Hrkalová – HO Chřibská 3. Michaela Hoďáková – LK Prachov

Starší žáci: 1. Jakub Skalický – Libertin Česká Lípa 2. David Adámek – Kadaň 3. Standa Koza – Kadaň Starší žákyně: 1. Aneta Hyvlová – LK Prachov 2. Viola Skalická – Libertin Česká Lípa 3. Stáňa Androvičová – HO Chřibská Juniorky: 1. Lucie Hrozová – Jiskra Nový Bor

2. Eliška Karešová – Slavia Liberec 3. Martina Gláserová – VSK Slavia Liberec Junioři: 1. Libor Hroza – Děčín 2. Jiří Švácha – Kladno 3. Dalibor Muráň – SPŠ Liberec Přidaný třetí závod kvalifikace MS: 1. Eliška Karešová – Slavia Liberec 2. Lucie Hrozová – Jiskra Nový Bor

3. kolo Českého poháru v lezení na obtížnost M Teplice n. Metují, open air M Vítězem se stal Polák Marek Pobran. První v ženách Silvie Rajfová by obsadila čtvrté místo mezi muži! Závod pod širou oblohou se podařil! Bezvadná atmosféra po celý den. Ani dešťové přeháňky závod neohrozily. Organizaci řídil Jirka Heřman Škop, hlavním rozhodčím byl Áda Kadlec. Firma TR Tomáše Rakoviče postavila na náměstí před kinem dvanáct a půl metrů vysokou a zhruba tři metry převislou stěnu s přilehlou boční částí, která se napojovala krátkým stropem. Mezi třiceti muži se objevili dva Poláci, žen bylo jenom šest. Stavitelem tratí byl Jiří Jirous Přibil (BB klan/ Ocún) za asistence Zuzky Ulrichové. V podvečer závodu se pod stěnou českému publiku poprvé oficiálně představil v krátkém rozhovoru mistr světa Tomáš Mrázek. Sponzoři: ČHS, HK OSTAŠ, BONATI, VEBA. Pěkná profilovaná stěna slibovala spíše techničtější než silové tratě, ale vytrvalost byla potřeba, stejně jako silné prsty. Jirous se zhostil úkolu velmi dobře a cesty byly divácky atraktivní, přesto spíše vyhovovaly delším. Pěknou kvalifikaci bylo potřeba dát top, což se podařilo přesně patnácti lezcům, do semifinále jich však postupovalo dvacet dva plus čtyři nasazení. Top daly čtyři z šesti žen. Semifinále vedlo hezkými kroky křížem krážem stěnou, pouze pod vrcholem bylo odpočinkové místo, a pak hned bouldr, kde

spadla většina lezců z první desítky. Do finále postupoval ten, kdo tečoval předposlední chyt. Přesto tři muži suverénně topovali: Jan Zbranek (Saltic/Rajče Team), Rosťa Štefánek (Hudy Sport) a šestnáctiletý Štěpán Stráník (Rajče Team/Lanex). Finále začaly ženy v krásném závodě na bezvadné cestě, která nepostrádala silovější pojetí, techniku, ani vytrvalost. Neochvějně ji topovaly Silvie Rajfová (Rajče Team/Soko Brno 1/Triop) s Terkou Kysilkovou (Hudy Sport/ Rock Empire). Třetí místo obsadila druhá česká reprezentantka Soňa Hnízdilová (Hudy Sport/ Rock Empire). Čtvrté Lucka Rajfová (Rajče Team/Sokol Brno 1/ Triop). Pátá Kateřina Chudobová (Praha Ruzyně). Mužské finále zahájil Mráza sdílením dojmů z mistrovství světa, na které si diváci museli dlouho počkat, neboť mistr dojížděl do Teplic stylem AF. Ale stálo to zato a takový aplaus a pozornost asi dvou stovek moknoucích diváků určitě Tomáš nečekal. Muži zahájili svou cestu podobně jako ženy v boční stěně vedoucí do stropu, jím na hranu čelního panelu, trošku dolů a křížovými kroky a fixy přes spoďáky a bočáky zase nahoru. Tam čekaly opravdu malé švestkové „pecky“, ke kterým se však nikdo nedostal. Asi dva metry pod topem 55

56

Teplice nad Metují

závody odpadli v křížovém kroku do malé oblinky tři nejlepší v pořadí: Marek Pobran (Polsko, Granit), Radim Nosek (Hodkovice) a Honza Zbranek. Martin Fojtík (Los Brňos/Rock Horn) se rval jako lev, vyřešil místo, kde mu zjevně chyběla noha, pomocí struktury, ale zbytečným zapínáním uprostřed těžkého kroku se připravil o možnost potvrdit svou skvělou formu. Pátý skončil další Polák Marek Forys (Wroclavski Klub Wspinaczki) a šestý Rosťa Štefánek. Překvapením byla účast ve finále Míly Zedníka (36 let, HK Mladá Boleslav). Škoda, že Štěpán Stráník (Rajče Team/Lanex) se smekl ve spoďáku brzy po nástupu. Lezení podobné Chocni mu totiž sedělo a mohl pěkně zamíchat pořadím. Vrcholem však bylo přece jenom superfinále žen, v němž nastoupily Silvie Rajfová a Tereza Kysilková. Styl, jakým se pohybovaly po stěně juniorky, zvedal diváky ze země už ve finále (přes den je ze země zvedaly hlavně automobily), ovšem na originální finálovce mužů bylo jejich představení opravdovým vrcholem večera. Obě dívky sklidily nekonečné ovace publika. Silvie lezla jistěji než Tereza, neztrácela síly a dolezla na úrovni čtvrtého místa mezi muži! Terka sice spadla níže, ale i ona by porazila tři finalisty! Samozřejmě, že na takové stěně šlo hlavně o prsty a vytrvalost než o sílu, jenomže lézt na úrovni nej-

lepší pětky, to už je na pováženou. Terčino osmé a desáté místo ve Světovém poháru to vysvětluje. Co teprve můžeme očekávat za dva roky od Silvy Rajfové (kdy ji bude šestnáct a bude moci startovat na „svěťáku“), to se můžeme zatím jen dohadovat. Určitě to byl parádní závod, který strhl diváky, ačkoli pořádně zmokli. RT foto: Petr Piechowicz 3. kolo ČP, Teplice n. M. Muži: 1. Marek Pobran Polsko Granit 2. Radim Nosek Hodkovice 3. Jan Zbranek Saltic/Rajče Team 4. Martin Fojtík Los Brňos/ Rock Horn 5. Marek Forys Wroclawski Klub Wspinaczki 6. Rosťa Štefánek Hudy Sport Ženy: 1. Silvie Rajfová Rajče Team/ Sokol Brno 1/Triop 2. Tereza Kysilková Hudy Sport/Rock Empire 3. Soňa Hnízdilová Hudy Sport/Rock Empire 4. Lucie Rajfová Rajče Team/ Sokol Brno 1/Triop 5. Kateřina Chudobová Praha Ruzyně 6. Kateřina Važanová Police n. M.

Petrohradské PADání Za ojedinělé lze určitě označit boulderingové klání Petrohradské PADání, které pod širým nebem na přírodních kamenech prověřilo poslední červnový víkend třicítku boulderových nadšenců, bohužel pouze dvě dívky. V kvalifikaci pro ně pořadatelé Karel Hegr a Petr Resch připravili šedesát „bouldříků“ za 5A až 7C, které byly obodovány. Po prohlídce tratí se spustil tříhodinový maratón s tím, že kdo pomýšlel na finále, musel dosáhnout hranice 500 bodů nebo čekat, zda doplní předem stanovený počet pěti finalistů. Pro ilustraci, boulder za 6A byl za 10 bodů, 7A za 50 a 7C za 200, je tedy jasně patrné, že se vyplatilo lézt obtížnější věci a nehonit se za počtem, mimo jiné také proto, že některé šestky byly opravdu vypečené věcičky typu „bleau“. Adeptům na pětistovku se proto stávalo, že chodili od jednoho boulderu k druhému, než vytěžili oněch zbývajících deset bodíků. Na body postoupil Rosťa Štefánek, který jediný úspěšně atakoval stupeň 7C, Martin Spilka a Zdeněk Resch. Pětici finalistů doplnil Ondra Beneš a Slovák Smolo. Pro finále byla připravena čtveřice boulderů, které umožňovaly využít klasický závodní systém topů, pokusů a zón, body jsme nehodnotili. Od začátku

směřoval k vítězství suverénně Rosťa Štefánek, který všechny tři první lezitelné bouldery vyonsajtoval, poslední „špíček“ za 8A/A+ traverz však odolal i jeho silným prstům, potícím se ve skoro třicetistupňovém horku. O další pozice se již sváděl poctivý boj, který vyústil v následující pořadí: 1) Rosťa Štefánek 3 topy, 3 pokusy 2) Martin Spilka 2 topy, 2 pokusy, 1 zóna, 3 pokusy 3) Ondra Beneš 1 top, 2 pokusy, 2 zóny, 3 pokusy 4) Zdeněk Resch 3 zóny, 3 pokusy 5) Smolo 3 zóny, 5 pokusů Z dvojice dívek byla již v kvalifikačním a zároveň finálovém kole lepší Světlana Kadlecová. Velmi pěkné ceny nejen pro vítěze připravil tuzemský specialista na bouldering, firma PAD, sponzorsky vypomohla i Letovská stavební. Příští rok se možná pokusíme o něco podobného, ačkoli si nejsem jist, zda se budeme moci držet letošních pravidel. Ta totiž vyžadují nalézt dostatečně rozsáhlou, absolutně neznámou lokalitu, a strávit v ní zhruba 200 až 300 pracovních hodin přípravou, což je vlastně odpověď na otázku, proč jsem závod v úvodu označil za ojedinělý. Šutru zdar, Petr Resch

Veterán Vijágra Climbing Cup WC – 2003

Tereza Kysilková Teplice n. Metují

První víkend v srpnu proběhl již čtvrtý ročník Veterán Vijágra Climbing Cupu v Liberci. Tato prestižní akce dědečků a babiček z celé republiky se konala již tradičně na venkovní umělé stěně u Karešů. Cesty stavěla zkušená česká reprezentantka Eliška Karešová a nadmíru se jí zdařily! (A kruh se uzavřel: juniorka Éla stavěla pro důchodce a důchodci ČaS stavěli ve Svitavách pro juniory). Těžké finále sice bylo nad síly většiny účastníků, ale všichni si lezení dosyta užili ve třech kvalifikačních cestách. Po finále na obtížnost následovala premiéra originální disciplíny, která se v průběhu několika let stane jistě disciplínou olympijskou! V sobotu v odpoledních hodinách se uskutečnilo na stěně U Karešů poprvé v novodobé historii sportovního lezení soutěžní lezení dvojic. Tato světová premiéra bohužel proběhla bez většího zájmu

médií, ale s o to větším zájmem účastníků. Pokusím se pár slovy přiblížit princip této perspektivní formy lezení. Dva náhodně vybraní lezci se naváží na lano a vzájemně se propojí půlmetrovou smycí. Takto propojeni nas toupí do ces t y a začne boj s gravitací a se slušným vychováním. Chytů a stupů tak sotva pro jednoho, sil rychle ubývá, když čekáš na pomalejšího spolulezce nebo na uvolnění pořádného chytu. Během párového lezení se také odhalí pravý charakter lezce. Ne každý dokáže pro kamaráda uvolnit nějaké to madlo i s vědomím, že ho to bude stát poslední zbytky sil. Někdy je potřeba použít i fintu „musíme si pomáhat“, když kolegovi dochází a nastoupí varianta „výtah“. Moderní, silová, komunikač57

ně náročná a divácky velice atraktivní disciplína, která si své místo ve světě sportovního lezení jistě najde! Po nutném odpočinku psychickém i fyzickém se dostalo i na poslední soutěž dne, lezení na rychlost. Po počátečních obavách o zdraví starců se tito rozeběhli ke skvělým výkonům, dosahovali tak rychlé časy, že i čerstvá mistryně republiky na rychlost Ela Karešová musela uznat, že přítomní „rakváči“ by byli těžkými soupeři i pro ni. Kolem šesté večerní byla vyhlášením výsledků a oceněním nejlepších ukončena denní část Vijágra cupu a zahájena ta důležitější a všemi celý rok toužebně očekávaná fáze, fáze noční, hodnotící. Ta se myslím zdařila ještě lépe než ta denní a ten kdo nepřijel, může hořce litovat! Nepřítomní si ale budou moci vše vynahradit v roce příštím, kdy proběhne jubilejní pátý ročník setkání starců a stařenek nad 40 let! Tak ještě výsledky a jelikož už mně končí vycházky, tak rychle zpět do důchoďáku. Hoj, Houmy Obtížnost: Ženy nad 40 let 1. Věruš Sloukovic (Jičín) 2. Šárinka Návratovic (Karviná) Muži nad 40 let 1. Vladik Slouků (Jičín) 2. Jenik Kašparů (Hejnice) foto: Houmy

58

Čermák + Kareš, lezení dvojic

foto: K. Návrat

foto: Houmy

3. Bobik Pleskačů (Jičín) 4. Karlik Návratů (Karviná) Muži nad 50 let 1. Jurášek Čermáků (Brno) 2. Mireček Karešů (Liberec) 3. Váňa Podroužků (Hejnice) Dvojice: 1. Čermák–Kareš 2. Slouka–Slouková 3. Návrat–Návratová 4. Podroužek–Pleskač Rychlost: 1. Vladik Slouků 2. Jurášek Čermáků 3. Karlik Návratů Celkově: 1. Vladik Slouků 2. Jurášek Čermáků 3. Mireček Karešů

Hořický trpaslík V poklidné atmosféře a naprosto bez problémů (za to velký dík pořadatelům, rozhodčím a všem, kdo přiložili ruku či nohu k dílu!) proběhl v Hořicích o prvním zářijovém víkendu již třetí závod Českého poháru mládeže ve sportovním lezení na obtížnost. Byl to zároveň i velký comeback staronového stavěče Peti Solanského, který se pravděpodobně zalekl kvalit konkurenční stavěčské dvojice ČaS a rozhodl se všem přítomným dokázat své umění. A nutno přiznat, že se mu to opět s přehledem podařilo. Přesně odhadnutá obtížnost (což s ohledem na Petrovu tříměsíční lezeckou pauzu je obdivuhodné), vytrvalostní cesty hýřící neotřelými nápady, no jedním slovem radost jak pro lezce, tak i diváky! Je pravda, že moc „topů“ nebylo ani v kvalifikačních cestách (u chlapců 15 a u dívek 3 topíky) a o finále ani nemluvě (v kategoriích chlapců jeden, kdo jiný než malý Áďa Ondra a děvčata ve všech finálovkách zůstala většinou jen těsně, pod topem), ale absence byť jediného superfinále příjemně zkrátila celý závod.

Tentokrát i pravidelná schůzka rodičů, trenérů a ošetřovatelů naší mládeže proběhla bez emocí, v klidu a konstruktivně (jsou v plánu „zahraniční zájezdy“, soustředění a jiné „taškařice“ pro naše nejmladší lezce!). Konečně! Ani v jedné kategorii chlapců nedošlo k překvapení, zvítězili favorité, kteří jsou i na čele celkového rankingu ve svých věkových kategoriích. (Snad jen příjemně překvapil trutnovský Jirka Honzák, který konečně zalezl to, co má natrénováno, a bylo z toho druhé místo za těžko porazitelným Martinem Stráníkem.) Celkové pořadí je také zatím jasné, pouze v nejstarší kategorii se očekává velký boj o první místo, kdy druhý Kuba Volf z Ruzyně ztrácí pouhých pět bodů na choceňského Štěpána Stráníka! Naprosto stejná situace je i ve střední kategorii děvčat, kde jičínská Aňa Hyvlová je rovněž jen pět bodíků za vedoucí Terkou Čermákovou z Rajčete! (po dosažení stejného chytu ve finálové cestě rozhodovaly kvalifikační cesty, které měla tentokrát lepší

závody Aňa). Ale nejtěsnější je situace v kategorii nejstarších děvčat. Mezi Elou Karešovou z Liberce a Luckou Hrozovou z Nového Boru jsou pouhopouhé tři body! Brněnské Mistrovství republiky bude z tohoto pohledu velmi zajímavé! Kategorie děvčat neproběhly v Hořicích až tak bez překvapení, především mezi nejmladšími děvčaty potěšil výkon Monči Kuhn-Gaberové, která na svých prvních letošních pohárových závodech přelezla své stejně staré kamarádky o pěkných pár chytů! Geny se nezapřou, že, Jíťo!? Před přehledem výsledků nezbývá než poděkovat stavěčům, pořadatelům, rozhodčím a soutěžícím dětem za krásné závody a sponzorům za jejich ochotu investovat! (ČHS, TRIOP Zlín, Hudysport, Šifra Floorbal, Himbajz Outdoor, Makak, Klimatex, Město Hořice, Janka hořické trubičky a Erben Miletínské perníčky). A já si to ani pro tentokráte neodpustím: Lumíre, díky! Máme rádi Tvoje PC!! Hoj, Houmy Kategorie A 1. Monika Kuhn–Gaberová (HO Vrchlabí, Saltic, Singing Rock) 2. Lucie Kosinová (LK Prachov, Velenice, Tukan team) 3. Veronika Pražáková (LK Prachov, Velenice, Tukan team) 1. Pavel Rozehnal (Ho Rebel Pustiměř, TRIOP)

2. Vítek Kadlec (TOP team Pardubice) 3. Petr Němeček (HK Sport systém Lanškroun) Kategorie B 1. Aneta Hyvlová (LK Prachov, Lanex, BUFO, Tukan team) 2. Tereza Čermáková (Sokol Brno 1, Lanex, Saltic) 3. Dominika Kovačíková (MK ŠK Modra, TRIOP Slovensko, SK) 1. Adam Ondra (Sun sport, Lanex, TESLA Brno) 2. Vítek Lachman (LK Prachov, Lanex, BUFO, Tukan team) 3. Martin Šifra (HK Sport systém Lanškroun)

Adam Ondra

Kategorie C 1. Lucie Hrozová (Saltic, Singing Rock, TJ Jiskra Nový Bor) 2. Anna Čermáková (Sokol Brno 1, Lanex, Saltic) 3. Martina Gláserová (Slávia Liberec, BUFO) 1. Martin Stráník (Rajče team Brno) 2. Jiří Honzák (Yetti club SSAR Trutnov, Saltic) 3. Jindřich Bláha (Extrém team Kadaň, BUFO) Kategorie D 1. Štěpán Stráník (Rajče team Brno) 2. Jakub Volf (Climbing club Ruzyně) 3. Milan Sládeček (Climbing team Přerov)

Aneta Hyvlová

59

hovory z montany Předplatné Montany 2004 Pravda, do konce roku 2003 je dost daleko, ale známe se, že ano! Předplatné na r. 2004 stojí 300 Kč, jeho výhodou je obdržení Montany Plus zdarma, takže ušetříte. Montana Plus se časem přerodila v tematický časopis, zdaleka ne jenom o materiálu a jeho používání. Uvidíte! ❚ Přes internet je předplacení Montany nejjednodušší, nejrychlejší a nejlevnější. Je jedno, jestli si otevřete stránky www.montana.cz nebo www.horokupectvi.cz V obou případech si kliknete na políčko „předplatné Montana 2004“ a dál Vás dovede neprůstřelně jasný návod k úspěšnému konci. Tímto způsobem můžete uhradit předplatné i převodem z jakéhokoliv typu svého účtu zcela bez problémů. Nesmíte ovšem postup „vylepšovat“. Tento způsob je velice vhodný i pro nové předplatitele. ❚ Přiložená složenka A je druhou možností úhrady předplatného – jako každý rok. Složenku čitelně a úplně vyplníte, jako variabilní symbol napíšete svoje „montaňácké“ číslo (začíná 10), které je vytištěno na štítku nad vaší adresou u každé zásilky. Pokud jste už obálku zahodili, nevíte atd., napište tam 123, poradíme si s tím. V případě, že si Montanu předplácíte poprvé, napište jako variabilní symbol také 123. Bez vyplněného VS Vám nebudou chtít složenku na poště vzít. ❚ Poštovní poukázka typu C všechno jistí. Čitelně vyplněnou poukázkou pošlete 300 Kč na adresu: Montana, Moravské náměstí 13, 602 00 Brno. Metoda jednoduchá a spolehlivá, dostaneme peníze současně s Vaší adresou. Jenom poplatek poště je vyšší. ❚ Slovenští čtenáři si mohou Montanu 2004 předplatit přes Internet na www.horokupectvi.cz – jenom tam je možnost platit v Sk přímo na slovenský účet. Cena se automaticky přepočítává podle aktuálního kursu. Výhodné je to zejména pro majitele účtu v kterémkoliv slovenském peněžním ústavu. Pokud jste letos dostávali Montanu od slovenského ABOPRESSU, dostanete složenku na úhradu předplatného přímo z uvedené firmy. První číslo Montany 2004 vyjde 10. února 2004. Nedostanete-li předplacenou Montanu do konce měsíce, okamžitě nám to oznamte telefonicky nebo faxem: 541243333, e-mail: [email protected]. Chybu rychle napravíme!

Tři šťastlivci Pro předplatitele Montany na rok 2004 jsme připravili zvláštní losování. Ze všech abonentů, kteří uhradí předplatné do konce listopadu tohoto roku, vylosujeme tři šťastlivce. Tito dostanou jako dárek bundu Ogre firmy Tilak z materiálu WINDSTOPPER. Lehká, anatomicky tvarovaná bunda je určená pro horolezectví, lezení, lyžování, prostě pro pobyt v přírodě, tedy přesně na ty činnosti, které u našich čtenářů předpokládáme. Velikost a barvu bundy si výherce vybere (ze standardního sortimentu firmy) sám. Jediným kritériem pro zařazení do slosování je zaplacení předplatného do 30. listopadu 2003. Rozhodující je datum na poštovní složence nebo na výpisu našeho účtu. Takže, chcete-li sobě či svým blízkým udělat před Vánoci radost, předplaťte si M o n t a n u včas. 60

„Konečně je pryč léto, nepříjemné to období trapné realizace loni vymyšlených plánů. Ano, podzim je ten nejhezčí čas! Krátké dny už nepřipouští splnění vytčených cílů a člověk si v klidu u burčáku přepíše úkoly na další rok. Bať, bať.“ (Z. Prošek, terasa restaurace Rubín) Třeba jste nedopadli podobně, třeba se ještě snažíte využít do mrtě každý den babího léta k nacvičení té správné sekvence pohybů na rok vás trápící boulder. Nebo se těšíte na ty správné inverze, kdy se protlačíte mlhou prvních délek, abyste po vyhřáté skále vystoupali na svůj Everest. Také dobře. V redakci znamená podzim zbrojení na příští ročník. A kde nejlépe začít než u těch peněz, co jsou až na posledním místě. Tím lehce upozorňuji na stránku, kde je návod na úhradu předplatného na neuvěřitelný patnáctý ročník Montany. Až budeme mít chvíli, zjistíme, jak to přesně bylo s jednotlivými prvorepublikovými lezeckými, či spíše alpinistickými, věstníky. Je totiž docela dobře možné, že Montana se už stala nejdéle vycházejícím českým lezeckým periodikem. Každopádně zpět na zem. Všichni víme, že se zase nepodaří podchytit všechny platby, že nám budou docházet částky na účet ne od anonymních dobrodinců, ale od zájemců tak nedočkavých, že neuvedou ani variabilní symbol, ani změnu své adresy. Možná i kvůli nim proběhne losování všech abonentů, kteří si předplatí Montanu do konce listopadu. Na výherce čekají tři bundy od firmy Tilak. Více si přečtete u návodu k předplatnému. Očekáváme to v pohodě - asi jako roční období. Leckde využili léto i k práci - od září je v Ostravě v provozu nová boulderingová stěna, a to v Hotelovém domu Jindřich. Takže další místo, kde se dá pocvičit boj s gravitací. A že jich v poslední době přibylo! Ostatně proč ne, kde je poptávka je také nabídka. A jak říká Pavel Kořan: „Neznám u nás jedinou lezeckou stěnu, která by zkrachovala.“ Jinak se máme moc dobře, zejména ten pán, co se už několik let snaží udržet pořádek v účetnictví. Jeho pracovní týden je teď rozdělen na dny, kdy se hrabe v počitadle, a půldny, které tráví mícháním červeného rmutu, aby i ten červený burčák byl parádní. Když se pročtete až sem, už jej budeme mít za sebou a už budeme opět zcela funkční. Aktivní hlavní redaktor stíhá jak články, tak i skoro čerstvého synka Davida. Dokonce si stačil párkrát i slušně vyhodit z kopýtka v okolních horách a vrátit se bez ztráty kytičky. A to je moc dobře, protože montaňácký senior neškodí jen tehdy, když nepřijde do redakce. Jeho druhé dítě, internetové www.horokupectvi.cz , ho naštěstí zaměstnává natolik, že kromě brněnské odnože filmového festivalu Hory a město už nevymýšlí žádné další aktivity, které pak ostatním rostou přes hlavu. A ještě poslední poznámka. Jak jste si jistě všimli, je v tomhle čísle věnováno více prostoru sólolezení. To proto, že Huberovo sólo na Cima Grande, popsané v minulém čísle, vzbudilo čtenářský ohlas. V žádném případě to ale neberte jako návod! Ostatně tomu, kdo si přečetl pozorně rubriku „A jdi…“ je jasné, že propadnete-li naplno free sólu, bude to nejspíš až do konce života. Je hodně druhů lezení, tak jako je hodně druhů lezců. Však každému, co jeho jest. Takže tak.

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

5/03 ročník XIV (Hotejl XXXVII)

Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opačném případě pošlete rovnou předlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Vedoucí redaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek tel.: 532 163 627 e-mail: [email protected] Externí redaktor: Vladimír Procházka Vzdušná 10, 460 01 Liberec 1 Stálí spolupracovníci: Dušan Janák, Jiří Novák, Petr Piechowicz, Vladimír Slouka, Rostislav Tomanec Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x ročně cena výtisku 50 Kč, roční předplatné 300 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem 5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913.

Čtenářská inzerce Rubrika je určena pro nekomerční inzeráty jednotlivců. Poplatek za uveřejnění (50 Kč) lze poslat poštou nebo poukázkou na adresu redakce. n  Stala se mi taková nepříjemná věc. Pod Suškama nám někdo vybral auto a mimo jiné si v ukradeném batůžku odnesl i fotky z treku po Roháčích a Fatře. Věci jsou nahraditelné, leč fotky ne. Je možné, že je někde dotyčný lump odhodil. Případného nálezce odměníme dobrou flaškou. Předem děkuji. Jan Novotný, Na Štěpnici 94, Benátky nad Jizerou 294 71, tel.: 777 669 563 e-mail.: [email protected]

Bankovní spojení: ČS, a.s. č.ú. 1345370319 kód banky: 0800 název účtu: Jiří Růžička Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & kapa, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. oddelenie inej formy predaja P.O.BOX 183, 830 00 Bratislava tel.: 02/44458821, 44442773, 44458816 Příští číslo vyjde 2. 12. 2003

Redakční uzávěrka č. 6/03 je 31. 10. 2003