Úvodník 2 Janek Bednařík Roz & Díl 2 Vojtěch Dvořák Jízda vichřicí 4 Jan Kreisinger. Yosemite 8 Jirka Kratochvíl. Denali 10 P. Šebesta, P

contents obsah Úvodník Editorial

Úvodník Janek Bednařík

2

Komix Diff & Rence

Roz & Díl Vojtěch Dvořák

2

Jízda vichřicí Czech repeating of „Riders in the Storm“ (9/A3) in the east face of Central Paine Tower (Patagonia)

Jízda vichřicí Jan Kreisinger

4

Yosemite Jirka decided to satisfy his children‘s dream - climb El Capo and make an film about it

Yosemite Jirka Kratochvíl

8

Denali P. Šebesta, P. Lukšan

10

Výprava na Matterhorn Jakub Skořupa

16

Zase po letech Kuba, Bobr

18

„Quo vasdis, lezení?“ Dušan Janák

19

Underground Rosťa Tomanec

24

Hot Springs (8c) Last achievement of „Pólo“ Kořan: Hot springs 8c in Thailand.

Hot Springs (8c) T. Rozsypal, P. Kořan

26

Yhu Abuwa An Effigy of one smashing climber from Thailand

Yhu Abuwa T. Rozsypal, P. Kořan

26

Skoba

28

Osp trochu jinak Tips for climbing in Osp

Osp trochu jinak P. Solanský

29

Drážďanská věž History of climbing on Czech sandstone. Prachov.

Drážďanská věž  Houmles

32

Filmfestival Trento Vladimír Procházka

36

ČHS

39

Mix

40

Jak a s čím? Vladimír Procházka

41

Knihy Vladimír Procházka

42

Kýbl L. Šimánek, B. Autsajd

43

Galerie Jiří Novák

44

A jdi... R. Tomanec, Stoupa, J. Kuhn-Gáberová, T. Roubal

46

Info Dušan Janák

48

Jiří „Jirous“ Přibil Rosťa Tomanec

51

Závody R. Tomanec, Houmles, Rebel

53

Hovory z Montany Jiří Růžička

60

Denali Mt. McKinley is one of the coldest mountain in the World. There is temperature often under freezing point. Výprava na Matterhorn Jakub shares his feelings from the classical route on the famous Swiss mountain Zase po letech Unique. Last winter was frozen Bocek´s waterfall in High Tatras „Quo vasdis, lezení?“ About history and trends in climbing. Reflexion. Underground Crashing Tom Mrázek made Underground 9a(?). Report.

Skoba A story about one piton…

Filmfestival Trento 50th International Film Festival in Trento ČHS News from the Czech Mountaineers Association

Knihy New books Kýbl From our readers Galerie Inform section - Heiligkreutzkofel (2.907 m) A jdi… Go for it… Info Some tips for climbing in Frankenjura Jiří „Jirous“ Přibil An Effigy Závody Competitions Hovory z Montany Epilogue

Titulní strana Mexiko - El Portero Chico. The central Pillar of El Toro - El sendero Luminoso, V 5.12d. foto: Tomáš Sobotka

úvodník

Jan Bednařík

komiks

„Dorazil“ jsem zrovna poslední klobásku na jednom horolezeckým „bárbekjů“ a i když už jsem byl docela plnej, rozhodl jsem se, že ještě „vyčistím“ stůl s uzenýma treskama a pečeným sýrem. Ostatní účastníci už stejně dávno odpadli a už víc než dvě hodiny se dobře baví u promítání diáků z lezení. Na rozdíl ode mě totiž všichni rozumí holandsky. Ale nestěžuju si. Zadarmo se láduju a v pravidelném rytmu si chodím do lednice pro pivo a je mi fajn. Asi v pátém kole narazím ve tmě mezi dveřmi na lidskou postavu. Menší, drobná, opálená, starší „tetka“ se na mě pohodově usměje a kolem očí se jí rozvinou vějíře vrásek. Působilo to na mě sympaticky, tak jsem dal řeč. Jmenovala se „Lud“, ale protože jsem to pořád komolil, říkal jsem jí „Lído“. Kecali jsme o horách, o lidech, o životě, přetřásli jsme na co jsme přišli. Bylo to fajn. Druhý den jsme se náhodou potkali na štandu a hned bylo veselo. Kamarád se mě pak na vrcholu skoro šeptem ptal: „Ty se s ní znáš?“ „No jasně, to je přece Lída,“ zněla má ležérní odpověď. Kámoš na mě chvíli udiveně hleděl a pak jen dodal, že tahle dáma byla první ženskou na Dhaulágirí, zlezla Nanga Parbat, Chan Tengri a hromadu dalších šílených kopců. Abych si nepřipadal jako primitivní snob, který rád tyká lidem, kteří něco dokázali, zeptal jsem se později Lud, proč mi o tom nic neřekla. Kdyby to prý udělala, už bychom si tak uvolněně nepokecali. A to by byla chyba, protože hory by měly lidi spíš spojovat. Nějak se neumím s lidma bavit o „vážných“ věcech, a tak jediný, co mě tehdy napadlo odpovědět bylo: „Teda, Lud, já být starší…“ A jak to dopadlo? Nijak, protože ten na druhým konci dobíraného lana byl její muž. Hodně štěstí na skalách i v životě vám přeje

© watt design 2

ho rybníka. Ne však na dlouho. Krátce po ukončení každodenního radostného rituálu, vaření a konzumace večeře, se zvedá vítr. Nejdřív je slyšet kdesi v dálce hukot, připomínající kamennou lavinu. Potom chvíli nic a najednou silný úder tlaku vzduchu přímo odspodu. Postel se s námi začína zmítat jak v divé loutkohře. Nezbývá než věřit, že všechno, na čem tu visíme, najednou nepovolí a poté se neoctneme tam, kde jsme byli ještě před třemi dny. Tři dny totiž trvalo, než jsme se promotali prvními 13 délkami, až sem na vrchol pilíře, kde začíná klíčová pasáž stěny.

Pøíbìh opakování nìmecké cesty „Riders in the Storm“ ve východní stìnì centrální vìže Paine, v jižní Patagonii. Konečně jsem se nasoukal do postele vedle Davida. Mám pocit, že to ze mě vysálo poslední zbytky energie, které mi po dnešku ještě zůstaly. Teď pořádně zatáhnout tropiko…, tak. Vnitřek našeho závěsného domova se ponořil do nažloutlého přítmí a navodil atmosféru kempinku u Jinolické-

Úvodní délky vedly v ukloněném 6+ terénu, kde znatelně převažovala dřina s prasaty nad obtížností vlastního lezení. Orientaci v moři ploten nám usnadňoval kout na šesté a sedmé délce. 30. ledna jsme v něm při západu slunce, které vytvářelo pohodu podzimních Yosemit, stavěli náš první závěsný kemp. Následující den přitvrdilo. Objevily se délky za 8+ a technický úsek lezený v kombinaci nýtů, navrtáváku, háčků a frendů. Skromně odjistitelné volné pasáže vyžadovaly notnou dávku pískařského nadšení, které se naštěstí dostavilo, a tak postup zpomalila jenom špatná orientace v nekonečné šedi garnodioritu. Další den jsme dobyli začátek koutu a jím dolezli až sem, na vršek pilíře. Zároveň však končí i období pěkného počasí. Živly začínají svůj divoký tanec. Sněží, vítr tlačí teplotu pod nulu a ostré poryvy větru metají sníh pod tropiko. Přes noc nepohoda kulminuje. Větrné divadlo nás neustále zalévá podivnou směsí strachu a nejistoty, která vzbuzuje otázku, zda na to takhle nalehko ve dvou máme. Šestý den ráno se konečně obloha čistí. Na jak dlouho však ani jeden z nás netuší. Počasí se tu totiž, díky silnému větru, mění během krátké chvíle. Oblačnost se neustále zákeřně hromadí nad kontinentálním ledovcem na západ od věže, kam nevidíme. Jakmile se přes ni převalí, tak je ďábelský guláš většinou už namíchán. Neváháme proto ani chvilku a všechno balíme a pouštíme se do 8– sokolíku nad pilířem. 4

Následuje devítkový kout. Je nám jasné, že v nejistém počasí tu nemáme příliš času na hrdinské kousky. David proto uhání, co to dá. Počasí drží i následující den. Začínáme nalézat do sokolíků, širočin a spár, které se nad námi táhnou ve tvaru devítidélkového hada, až pod velikou střechu. Tou končí obtížná střední část stěny. „Povol,“ řvu na Davida, a snažím se vlnivým pohybem posunout o pár centimetrů výš ve spáře, co se podobá zatraceně úzkému komínu. Frendy jsou tu k ničemu, chovají se ke mně spíš nepřátelsky, tím, že se mi pletou akorát mezi koleny. Špatná odjistitelnost širočin má však jednu podstatnou výhodu. Pud sebezáchovy nás nezadržitelně žene vzhůru. V půl osmé večer už stavíme na 22. délce poslední závěsný kemp. Do postele uléháme sedření jak psi s rukama téměř k nepoužití, ale s vědomím, že naše šance na vrchol výrazně vzrostla. Od bivaku na pilíři jsme s tím pořádně pohli. Když budeme mít štěstí na počasí a délky nad převisem nebudou příliš zaledněné, tak si budeme moci znovu dopřát pohodlí závěsného domova nejpozději za dva dny, a to i s vrškem v kapse.

Ráno nás vítá vycházející slunce. Na obloze se sice něco děje, ale na to jsme si už zvykli. Rychle balíme spacáky, flašku vody a trochu čokolády. Postel skládáme a necháváme ji i s tahačáky viset na štandu. Zanedlouho už David se dvěma frendy v rukou nalézá do poslední klíčové délky, spáry ve střechovitém převisu. Asi po půl hodině slyším odněkud z druhého konce převisu vzdálené: „Mám štand zr…“ Poslední slovo je však roztržené nárazem větru a mizí někde v prostoru. Přes hranu stěny je vidět postupující dešťovou clonu. Je nám jasné, že to je pro dnešek konec. Vymotávám se ze změti lan a co nejrychleji slaňuji k našim věcem. Za chvíli přijíždí po fixu i promáčený David. Když přitahuji jeho prokřehlou ruku ke štandu, křičí na mě: „Strašně tam fouká, myslel jsem, že snad chcípnu, rychle postel.“ Po dlouhých minutách zápolení s věcmi u nýtu se

konečně tropikem izolujeme od bouřlivé předehry větru s deštěm a upadáme do nekonečného čekání. Znovu nás začíná svírat nejistota, zda se váha osudu nakonec nezvrátí v náš neprospěch. Vrací se po celou dobu našeho lezení se stejnou nepravidelností jako změny počasí. Máme štěstí. Ještě během noci bouře mizí. Teď rozhoduje rychlost. Ráno bereme jenom flašku vody, matroš a tři statiky navrch.

Postel neskládáme a zatěžujeme ji prasaty. Snad vydrží. Jumarujeme k našemu poslednímu štandu nad převisem a navážíme se do sedmových koutových spár. Jsou naštěstí bez ledu, takže jdou volně a necháváme je rychle za sebou. Statiky věšíme zabalené na prvních třech štandech, nemá smysl se s nimi dál tahat. Zdržují nás jenom dvě technické délky v převislém promáčeném humusu. Teď ještě vrcholová hromada šutrů a už traverzujeme poslední tři délky z vedlejšího vrcholu na hlavní. Je 7. února, pět hodin odpoledne. Po 38 délkách a devíti dnech ve stěně si s Davidem podávám ruku na hlavním vrcholu Torre Central Paine. Ještě včera jsme si dávali tak nejvýš dva dny, a pak že už to celé zabalíme, bez ohledu na podmínky. Najednou se tu potácíme ve vrcholovém větru, a já nevím, jestli se za chvíli neprobudím v našem levitujícím obydlí s hlavou celou od sněhu a nezačnu zjišťovat, jak je venku. Pohled na hradbu mraků nad stříbřitou hladinou jezera Dickson na severozápadě, mě vrací do reality. Masa svištícího vzduchu, která žene oblačnost přímo na nás, 5

nám dává jasně najevo, co máme v nejbližším okamžiku udělat. Neváháme ani chvilku a začínáme sestupovat. Za čtyři hodiny uleháme do postele pod velkou střechou, která zůstala naštěstí celá. Počasí se opět kazí. Mrzne až praští. Nás ale rozehřívá poprvé za celou dobu představa, že nemusíme nic jiného, než se nějak dostat dolů. Dvanáctý den pobytu ve stěně jsou konečně znovu přijatelné podmínky, a my po osmi hodinách slaňování dosedáme na nástupový ledovec. Ještě jednou podávám Davidovi ruku a při tom hledím do jeho šťastných očí. Oba víme, že nemáme co dodat. Poděkování těm, bez nichž by naše dobrodružství zůstalo jenom snem. Lanexu za statická lana Static 11 a dynamické lano Altea 10,5. Plášť lan zůstal i přes neustálé jumarování a slaňování neporušený. ČHS za finanční podporu. Hudy Sportu za frendy a spoustu dalšího matroše. Bohemia Outdoor – ÁDR Designu za kvalitní tahačák a batohy. Tilaku, v jehož goretexovém oblečení jsme byli pořád v suchu a konečně Orionu za výbornou čokoládu. Dále lidem z těchto firem a z Horosvazu, kteří pomoc zprostředkovali, blízkým, kteří nám dodali morálu a samozřejmě přírodním silám, které zformovaly tak úžasný kout světa, jakým Patagonie je. Jan Kreisinger foto: archiv autora

O cestì, stylu pøelezu a oblasti

6

Německý prvovýstup „Riders in the Storm“ byl vylezený expedičním stylem na přelomu let 1990 a 1991 triem Albert, Arnold, Güllich, společně se dvěma dalšími Němci Batzem a Dietrichem. Výstup trval 40 dní a dostal klasifikaci VII, 5.12/ A3, (9/A3). Vede v 1.200 m vysoké východní stěně Torre Central (2.800 m.n.m.) v NP Torres del Paine. Většina štandů byla osazena dvěma nýty. Naše dvojka – David Šťastný a Honza Kreisinger – cestu zopakovala alpským stylem (v jednom zátahu) během dvanácti dnů. Z toho jsme čtyři a půl dne proleželi kvůli nepohodě a jeden den strávili sestupem. Po vyřízení lezeckého permitu a natahání materiálu do BC kampu pod stěnou se počasí na čtyři dny zhoršilo. Do stěny jsme tak mohli nastoupit až 30. 1., tedy asi týden po příjezdu do parku. V cestě byla dosažena volným lezením maximální klasifikace 9– AF. 4. délka lezena 8 A2 a 24. délka lezena technicky. Fix jsme použili jenom v převisu na 25. délce, aby se druholezec bez problémů dostal přes střechu a v kyvadlovém traverzu na 15. délce z důvodu transportu matroše a možnosti návratu. Hlavním problémem výstupu byly zejména stále se měnící klimatické podmínky a jeho délka (38 délek až na hlavní vrchol). Pravděpodobně první opakování Riders bylo uskutečněno na památku Filipa Šilhana, který o ně kdysi také stál. Vedle argentinského NP Los Glaciares se

známými kopci Fitz Roy a Cerro Torre patří NP Torres del Paine k nejvyhledávanějším oblastem bigwallového světa. Celá oblast leží na 51o jižní šířky v chilské oblasti Patagonie. Počasí je tu ovlivňováno studeným Humboldtovým proudem u pobřeží Chile. Západní proudění přináší do oblasti od moře velkou oblačnost a spoustu dešťů. Průměrné roční srážky tu jsou kolem 3.500 mm a teplotní roční průměr činí 5O C. Díky silnému větru (až 160 km/ hod.) se zde často a rychle mění počasí. Vlivem extrémní vlhkosti a dalších přírodních faktorů se na západní, návětrné straně Patagonie vyvinul jedinečný nothofágový prales. Ten roste i v dolinách Ascencio a Frances, kde poskytuje horolezeckým a trekařským kempům přirozenou ochranu proti větru. Celou jižní a částečně i centrální Patagonií se táhne největší zalednění na zemi, Hielo patagonico Norte (110 x 46 km) a Hielo patagonico Sur (330 x 60km) a také největší světový systém zálivů a ostrovů. Asi 200 km jižněji leží největší ostrov Jižní Ameriky, Tierra del Fuego (Ohňová země), který je oddělen od pevniny úzkým Magallanesovým průlivem. Nadmořská výška tamních vrcholů je 1.000 až 2.500 m.n.m. Pro horolezce jsou zdejší hory zajímavé zejména pro své velké zalednění a špatný přístup. Do některých horských skupin v chilské oblasti Ohňové země se lze dostat pouze lodí.

řed lety dvaceti pěti přišel kamarád do školy a vytasil na tu dobu vcelku nezáživný časopis. O to překvapivější byl článek uvnitř, byl o nádherné zdi, prý žulový monolit. O rok později jsem začal popolézat po skalách. Ale na ten článek jsem nikdy nezapomněl, ležel celou dobu v těch nejhlubších hladinách podvědomí. Občas vyplaval na povrch a zase se potopil. Krátce po převratu nechávám lezení na sedm let, dostal jsem se díky životní krizi na své vlastní dno, a jak tak sedím na tom dně, je mi jasné, že již hloub nemůžu, rozhlížím se a co nevidím, můj dávný sen o úžasné zdi, tak ho poplácám po zádech a pravím pojď se mnou nahoru. A tak v letech, kdy všichni mí přátelé končí s lezením, já znovu začínám. Občas slyším: „Ty ses vrátil (Dagu Bedmene)?“ Nikdy jsem neuměl spáry, nejvyšší čas se to naučit.Tak dělám visy a shyby ve dvou spárách doma, ruce si rychle zvykají. O pár měsíců později začíná úžasný období, kdy život dostává nový smysl. Potkávám ve skalách nové lidičky, protože nemám spolulezce. Jezdím sám a lezu každou cestu s ně8

kým jiným, někdy mne jistili při vyvádění spár naprostý nováčkové, takže to spíš bylo sólo. Bylo zapotřebí utratit všechny prachy z výškovek za matroš po Hudáčích dřív než za nějaký nesmysly jako jídlo, oblečení atd. Nic nebylo důležitější, žil jsem jenom tím a nekoukal nalevo napravo. Je září, termín odjezdu a já řádím štětkou na jedné velké fasádě úplně sám, chybí ještě sto tisíc na kameru. Chci z té zdi natočit filmík, a jak tak dělám 16 hodin denně a pak ještě trénuji, řekly si mé vazy v ramenním kloubu, že se uchýlí k osmiměsíčnímu protestu. Je jaro a po kyselých měsících nesměle, nesměle lezec do skaláku jde. A co neslyší v nejzapadlejší rokli betlémských skal, to Standa se Špekem dělají cesty. „Ahoj, tak co, byl jsi v tý Americe?“ „Ale né, rameno stávkuje.“ „Mára s Tomášem Holečkem jedou na El Niňo, tak jeď s nima.“ Dobrá, když nenatočím vlastní výstup, tak alespoň cizí. Život je o kompromisech. Telefon, schůz-

ka, Boulder Bar (chtěl bych z vašeho výstupu natočit film). „To se ale šíleně nadřeš,“ pravil Tomajda. Proč vlastně film z bigwallu? Za posledních deset let byly v telce dva a ne delší než deset minut, a taky proto, že když jsme před patnácti lety natočili Mons Olympus a Triumf II, tak se celé ty roky ptali lidi, kdy zas něco natočíme. Život je o kompromisech a mně se to nechtělo odkládat. Měřím si teplotu, zapíjím antibiotika a myslím na to, jestli to letadlo nespadne. Zápal průdušek mám již třetí týden. Snad to rozchodím na místě, ostatně na Yukonu jsem to taky rozchodil (co mi zbývalo, když to k nejbližším Indiánům bylo pět dnů jízdy kánoí). Tentokrát jsem to rozcházel deset dnů, v tu dobu chlapci hákovali stěnu, o které jsem četl samé superlativy. Když se vrátili, usoudili, že by je filmování moc zdržovalo. „Víš co, Jíro, natočíš nás, jak začínáme lézt, pak to oběhneš a natočíš nás, jak dolézáme na vršek, a my se tam pak na jeden den vrátíme a natočíme zbytek.“ Nevrátili, cesta za to nestála, samý traverz. Nu což, Leningradský listonoš. O čtyři dny později vyrážím s chaosem utkaným z vlastních pocitů se dvěma Španěly Achim a Ikarem – dost příznačné jméno pro tak vzdušnou cestu, ostatně v šedesátých letech byla nejtěžší na světě, ale dnes je dostupná ze světového měřítka i průměrným lezcům. V našem baťohu je 35 l vody, jídlo na pět dnů pro tři lidi, spacáky, závěsná postel – spíš jen co kdyby a hned to dělá 70 kg. Z mojí nové kompletní výstroje si Španělé vybrali čerstvě vylíhnutého hada jménem Viper značky Lanex, lezečky od Saltiku, Ma-

mut–lékárnu a několik hraček firmy Petzl, bez kterých se v takové stěně neobejdete, pokud zrovna nechcete zažít muka lezců před čtyřiceti lety. A jak jsme prošli stěnou – inu Španělé byli v pohodě. Po fixních lanech jsme za dvě hodinky dosáhli místa, odkud je vyhnala bouřka. Bivak na 1,5 m široké polici, která celou noc sálala naakumulované teplo, co jí dalo denní slunko. Tedy ideální bivak, zatímco já se ještě cpal, protože jsem točil do poslední chvíle, Španělé si již (vesele) vychutnávali cigarety. Na další dva bivaky jsme dorazili už za tmy. Vlastně celé další dva dny připomínaly tak trochu galeje či práci v uranových dolech. Máme za sebou tři bivaky a čtvrtý nás čeká, jsme po večeři, nohy nám visí z police, co má tak 70 cm, pod námi 200 m převislé zdi plus dalších 600 m téměř kolmé až kolmé, i chlapci již vykouřili svoje cigarety, a do tmy zbývají dvě hodiny, nikdo z nás celou tu dobu nepromluvil, jen to v tichu všechno vnímáme, tu výšku, západ slunce, a já byl šťastný, že nelezu s magory, který by ty poslední čtyři délky chtěli dolézt ještě dnes potmě. A tak se s tím časem, co nám do tmy zbývá, laskám, mazlím a přeji si, aby utíkal co nejpomaleji, protože v té chvíli opravdu žiji naplno a myslím na vás, co se sem nikdy nepodíváte, díky vašim nemocem, firmám, rodinám, chudobě, tloušce a lenosti. Ale mohli byste jen probudit dávno mrtvé sny a vystoupit z řady. Ale pozor, můžete při tom ztratit snoubenku, peníze a práci, ale stojí to za to! Myslel jsem na spoustu věcí, ale není na jejich popis místo, stejně tak není místo na častější uvědomování si jedinečnosti takovýchto okamžiků. A jak to všechno dopadlo, moje vybavení si Španělé pochvalovali. Dnes se asi nikdo nepozastaví nad tou zvláštní trojčlenkou, kdy dva Španělé v Americe lezou Salathé Wall v českých botách na novém českém laně, jako bychom nevkročili jen do Evropy, ale rovnou do světa. A co že to vlastně kluci lezli, o tom psal Mára v Montaně 6/01, tak si lámejte hlavy, já měl, když jsem to četl, sice dojem, že jsem se té americké smaženice nezúčastnil, ale doma mám deset hodin natočeného matriálu, tak jsem tam asi byl. A jak to dopadlo s Achim, Ikarem a se mnou, o tom možná uvidíte film na fesťáku v Teplicích. Na závěr velký dík těm, kteří pochopili, že i film potřebuje své sponzory. Vojta ze Saltiku, Šťáva z Mammuta, Lanex z Bolatic, s troškou ve mlýně i Redpoint v Teplicích (díky Sylvě, Radce a Markétě). V takové stěně se asi neobejdete bez výrobků od Petzla, vše můžete koupit tam anebo za půlku v Hudysportech. S pozváním na festival do Teplic se loučí Jirka Kratochvíl 9

Cesta z Londýna na Aljašku je dlouhá. Stála mě spoustu námahy, peněz a času na to, abych viděl, jak počasí nahlodává naše plány. Nezbývalo než počkat na Petra z Prahy, vyslechnout si horké novinky z domova a využít pár hodin spánku v rohu letištní haly.

V Talkeetně

Výstup přes West Buttress na Mt. McKinley je považován za dlouhý pochod ve sněhu se všemi problémy s tím spojenými. To je víceméně pravda. Je však nutno podotknout, že pokud byste si měli v nevhodnou chvíli během cesty přišlápnout rozvázanou tkaničku, pravděpodobně zemřete. Jon Krakauer, Eiger Dreams Příjezd na Aljašku Sešli jsme se v Anchorage 5. května, každý se dvěma obrovskými zavadly, útržkovitými informacemi a společným snem o Denali. Počasí bylo pod psa. Sotva jsem nakoukl do vkrádající se noci, byl jsem zahnán zpět do letištní haly sněhovou přeháňkou hnanou čerstvým pacifickým větrem. Zasněžené okolí Anchorage dokreslovalo situaci.

10

Po příjezdu do Talkeetny druhý den k polednímu jsme nevěděli, máme-li brečet nebo se smát. Celé městečko bylo pod třičtvrtě metru silnou vrstvou sněhu a oblohu zakrývaly těžké olověné mraky. Chtěli jsme se na místě otočit a udělat to, co by udělal každý normální člověk, vážící si svého času – strávit dovolenou pěkně v teple. Situace se poněkud zlepšila, když jsme zaparkovali dodávku u sídla McKinley Air Services. Byla to malá jurta na kraji místního letiště s cessnou 185 stojící opodál. Ta se až na malou díru v pravém křídle zdála být v dobrém stavu. Dvoučlenný tým McKinley Air se ukázal být jednou z nejpříjemnějších leteckých společností operujících v Talkeetně, zvláště když jsme byli prvními horolezeckými zákazníky sezóny. Poté, co jsme strávili několik hodin pobíháním mezi naší základnou na letišti, registrací v Centru Národního parku Denali (sestávající především z přednášky o tom, jak zacházet s vlastním biologickým a ostatním odpadem) a dokoupením neoprénových návleků, jsme začali s přebalováním. Keli s kolegyní diskrétně opustily svou kancelář. Přestože to zpočátku vypadalo, že v jurtě explodovala bomba, za hodinku jsme vše vměstnali do malé cessny a namačkáni mezi naším harampádím jsme čekali na odlet. Když nám Keli říkala, že běž-

Ze stanu jsem se odvážil až poté, co se slunce přehouplo přes okolní kopce

ně vozí tři pasažéry s plnou výbavou, nemohli jsme tomu uvěřit. Jakoby zázrakem se vyčasilo a během hodinového letu na ledovec jsme mohli vychutnávat krásu věčného ledu a sněhu z ptačí perspektivy.

Vzhůru po Kahiltně Na ledovci ve výšce 2.200 metrů jsme přistáli poněkud pozdě, bylo již po šesté hodině večer. Plni očekávání jsme ihned rozdělili veškeré vybavení mezi batohy a obrovskou kupu věcí uloženou na plastikových saních, vyfasovali dva galony benzínu a nedočkavě vyrazili vzhůru po ledovci Kahiltna. Po třech hodinách cesty na lyžích nás vítr a večerní mráz donutily zachumlat se do péřových bund a zabivakovat. Bylo již po desáté hodině, venku však byl stále dostatek světla, a jak se ukázalo, ve skutečnosti se zde během jarní a letní sezóny vůbec nestmívalo. Přemýšleli jsme, proč taháme ty čelovky, ke všemu s náhradními bateriemi! Ráno jsme při vaření polévky zjistili, že zde v noci asi opravdu pořádně mrzne. Láhev olivového oleje, kterou jsme si koupili v Anchorage na přilepšenou, byla zmrzlá na kost a olej prakticky nedobytný. Po dvou dnech těžké práce na ledovci, každý s vybavením o hmotnosti alespoň 70 kg, rozděleným mezi batoh a náklad na saních, jsme dosáhli tábora v 3.700 metrech pod tzv. Motorcycle Hill. Vždy jsme vyráželi poměrně brzy, a když jsme k polednímu dorazili do tohoto tábora, byli jsme překvapeni velkým počtem lidí, kteří teprve vstávali. Posléze jsme zjistili příčinu onoho pozdního

najednou. Když jsme o 300 metrů výše dosáhli „Windy Corner“, potvrdilo se, že jde o pojmenování vskutku příznačné. Nechtěli jsme dále trpět v poryvech mrazivého větru, pod zmrzlým hřebenem jsme vykopali depo pro naši vynášku, několika značkami označili místo a vrátili se do tábora.

Cestou do ABC Příští den počasí nestálo za nic. Museli jsme se opravdu nutit do další cesty. Sotva jsme minuli deByl klidný slunečný večer a s naloženými sáněmi jsme pozvolna stoupali do ABC

Z „High Campu“byl fantastický výhled. Vpravo dole ABC, vlevo Mt.Hunter, uprostřed ledovec Kahiltna a vpravo Mt.Foraker.

vstávání – tábor byl ve stínu až do pozdního dopoledne a do ranního mrazu se nikomu nechtělo. Po chvíli jsme na uvolněném místě postavili stan a vyrazili na naši první vynášku. Do té doby jsme v zájmu ušetření času nesli veškerý materiál

po z předešlého dne, vítr se do nás opřel plnou silou a „Windy Corner“ opět nezůstal nic dlužen svému jménu. Byl jsem vpředu, a protože jsem se snažil nevystavovat větru a ostrým krystalkům přemrzlého sněhu zbylou nechráněnou část své tváře, ne11

tušil jsem, kam to vlastně jdu. „Windy Corner“ nám dal zabrat a jen několik málo lidí bylo tento den úspěšných. S přibývajícími metry jsme začínali pociťovat vliv výšky a před ABC jsme museli odpočívat každých pár kroků, lapajíce po dechu. ABC je sice jen ve 4.300 metrech, avšak vzhledem k subarktické poloze Denali se zde uplatňuje odstředivý efekt zemské rotace na atmosféru, která je zde proto významně řidší než v rovníkových oblastech ve stejných nadmořských výškách. Postavit stan a vybudovat ochranné protivětrné zdi nám dalo řádně zabrat a po náročném dni jsme byli k smrti unaveni.

V ABC Následující den jsme se jen pozvolna vzpamatovávali z náročného výstupu. Ačkoliv jsme netrpěli obvyklými bolestmi hlavy, po táboře jsme se pohybovali jako mátohy. Když jsem se před polednem konečně rozhodl natrvalo opustit pohodlí stanu, Petr již řezal a stavěl sněhové kvádry. Rozhodli jsme se totiž postavit iglú. Trvalo nám až do večera, než jsme úspěšně zaklenuli poslední vrcholové kvádry, aniž by nám spadly na hlavu. Stavba iglú nebyla až tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Živým důkazem toho byla skupina francouzských lezců, kteří, inspirováni naším evidentním úspěchem, se nás pokusili napodobit. Výsledek však připomínal spíše zhroucenou Eiffelovku, než eskymácké obydlí. Během celého dne jsme byli zahaleni jen řídkým oparem, kterým prosvítalo hřejivé slunce a v kotli pod jihozápadní stěnou jsme byli chráněni i před nepříjemným větrem. Příští den nám hory

12

chtěly ukázat i svou méně přívětivou tvář a přes noc byl stan zavát třičtvrtěmetrovou vrstvou sněhu. Foukal ledový vítr, a tak jsme den strávili dokončováním iglú. To se ukázalo být pohodlným útočištěm, velmi dobře izolujícím vnitřek od okolního světa, a další den jsme spali jak dva malí Eskymáci dlouho přes poledne. Pomalu jsme se seznamovali s dalšími obyvateli tábora. V tuto časnou dobu na začátku sezóny zde ještě nebylo mnoho lidí a vládla mezi námi velmi otevřená a přátelská atmosféra. Obloha se následující den vyjasnila a aklimatizované skupiny lezců, využívajíce pěkného počasí, vyrazily na svůj vrcholový pokus. My jsme se vydali naopak směrem dolů pro naše zásoby zakopané pod „Windy Corner“. Cestou jsme potkávali množství lidí, povětšinou z Koreje. Cítili jsme únavu posledních dnů a těšili se na zasloužený den odpočinku před naším vrcholovým výstupem. Zpátky v ABC nám rangeři sdělili, že pěkné počasí nevydrží dlouho, maximálně tak dva dny. Nazítří mělo být ještě krásně, jasno a slunečno – ideální podmínky pro skupiny v „High Campu“(5.200 m). Od následujícího dne však meteorologové předpovídali přechod fronty. Měli jsme velké dilema – vyrazit či výstup odložit? Za prvé jsme nebyli řádně aklimatizováni, za druhé jsme za sebou měli náročný den a potažmo od počátku expedice si neodpočinuli. Navíc jsme neměli sbaleno a bylo již velmi pozdě. Přesto jsme se jednomyslně rozhodli pro vrcholový pokus. Věděli jsme, že jestliže jednou skončí období pěkného počasí, může trvat dny, a někdy dokonce i týdny, než opět nastanou vhodné podmínky.

Návrat pro zásoby zanechané v depu pod „Windy Corner“

Vyrážíme Vstali jsme časně ráno. Museli jsme dokončit balení z předešlého večera, řádně ukotvit náhradní stan a zabezpečit naše zbývající věci v ABC. Zhltli jsme kotel polévky, hrnec čaje a dalším vrchovatým hrncem čaje jsme naplnili termosky. Pomalu jsme se rozloučili s naším táborem. Při pohledu nahoru do sedla o 800 metrů výše se zdálo nemožné, že ho ještě téhož dne dosáhneme, nehledě pak na „High Camp“. Posledních 250 metrů pod sedlem bylo zajištěno fixy a naše tempo bylo vskutku hlemýždí. Nad sedlem jsem začal pociťovat únavu a vliv výšky, a protože se zdálo, že skupina Korejců za námi nás doslova převálcuje, poslal jsem Petra napřed do „High Campu“ zajistit dobré bivakovací místo. To nejsou nosítka, to je latrina

jsme to již znali z ABC. Jakmile slunce zmizelo za horami, teplota rapidně poklesla. Neustálý vítr odvál jakékoliv zbývající teplo. Hlavním problémem byly ruce. Každou chvíli jsme si museli sundat výškové rukavice, abychom mohli manipulovat s vařičem či jinými věcmi. Nebylo to však možné na déle než několik sekund. Následovalo několik minut tleskání a plácání rukama se zoufalou snahou o prokrvení. Brzy jsme vzdali snahu o uvaření čaje, navzdory tomu, že zde bod varu poklesl na 65 st. Celsia. Polévku jsme zhltli vlažnou, každá sekunda po vypnutí vařiče ubírala drahocenné teplo. Petr moc nejedl, argumentuje, že nemá hlad. Dokonce se mu ani nechtělo v této výšce a zimě vykonat večerní potřebu. Nabídl mi prášek proti průjmu. Důvěřoval jsem jeho zkušenostem a zapil ho douškem vlažného čaje. Prášek ovšem absolutně nefungoval, jak se až později ukázalo. Opravdový mráz začal po desáté hodině večer. Teplota poklesla pod hodnoty, které jsme vůbec kdy zažili. Tehdy jsem si uvědomil, že Denali je právem považován za nejchladnější kopec na světě. S přepočítáváním stupňů Celsia a Fahrenheita jsme měli problémy, vlastně jsme jen věděli, že tyto dvě stupnice se protínají na –30 st. Toto je teplota, která je v noci běžná i v ABC. Kolik bylo zde, jsme si netroufli odhadnout. Přesto že jsem byl oblečen v péřovce a zachumlán ve dvou péřových spacácích, nemohl jsem usnout. Petr vzdal spánek také. Po několika hodinách převalování ve sněhové díře jsme vstali mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno. Vstávání nám šlo v mrazivém ránu neuvěřitelně pomalu. Konečně jsme vyrazili. Bylo kolem šesté hodiny ráno. A to bylo naše štěstí.

Na vrchol Bylo již pozdní odpoledne a na ostrém hřebeni vedoucím do „High Campu“ jsme potkávali první lezce vracející se z letošního prvního úspěšného vrcholového výstupu. Najednou mladý Španěl nade mnou zakopl a začal se kutálet po svahu přímo na mě! Sledoval jsem ho se zatajeným dechem. Kdyby jako zázrakem nedokázal svůj pád zabrzdit, jistě by mne strhl s sebou o 600 metrů níže! Poněkud neočekávaně se jednotlivé skupinky horolezců pod námi začaly otáčet k návratu. My jsme však vytrvali a stoupali.

Noc v „High Campu“ V „High Campu“ v 5.200 metrech Petr objevil a zajistil sněhovou noru, či spíše jen díru velikosti 1,5 x 1,5 x 0,5 metru. Byli jsme však šťastní, protože nám to ušetřilo spoustu práce s vybalováním, kotvením a hlavně zajištěním stanu protivětrnými zátarasy, jak

Z našeho bivaku jsme stoupali vzhůru šikmým traverzem vedoucím na „Denali Pass“ zcela zachumláni do péřovek, fleeceových bund a veškerého dalšího oblečení, jež jsme měli k dispozici. Přestože jsme každou chvíli oddychovali a člověk by čekal, že se v takovém kopci zapotí, opak byl pravdou. Ani kapička potu neprosákla našimi póry během namáhavého traverzu. Po třech hodinách byla náročná část výstupu za námi. Vyšli jsme z mrazivého stínu a odměnou nám byly sluneční paprsky, které nás vítaly v sedle. Pamatujete si ještě na tu pilulku z předešlého večera? Právě nyní přišel okamžik, kdy přestala účinkovat. Naštěstí jsme již byli na sluníčku! Traverz byl za námi a jako bychom se ocitli v jiném světě. Vše bylo zalito zářivě jasným sluncem. Po krátké přestávce jsme pokračovali již mírnějším svahem. Každých cca 100 13

metrů jsme zanechávali bambusové tyčky s praporkem pro případ zhoršeného počasí. S přibývajícím časem jsme pozvolna ztráceli tempo a cítili se stále unavenější. Po sedmi hodinách výstupu jsme konečně uviděli vrchol. Bylo to v necelých šesti tisících a nám zbývalo ještě 250 výškových metrů k nejvyššímu místu Severní Ameriky. Když jsem uviděli, co nás ještě čeká, byli jsme zdrceni. Za plochou sníženinou nazývanou příznačně „Football Field“ se tyčila vrcholová, zdálky téměř kolmá stěna. Mraky počaly zahalovat vrcholový hřeben a i okolní jedinečné panoráma se poSpolečně na vrcholu

malu ztrácelo v houstnoucí mlze. Ponechali jsme všechny přebytečné věci včetně termosek, jídla, značek, náhradních rukavic a batohu na místě a rozhodli se pokračovat. Vždyť jsme již byli tak blízko! Nejprve jsme museli sestoupit. Ano, opravdu to byl sestup se ztrátou drahocenných metrů k „Football Field“. Na konci planinky nás čekala strmá stěnka vedoucí na vrcholový hřeben, ostrý jak břit šavle. Oba jsme měli lyžařskou hůlku pro udržení rovnováhy a cepín pro případ uklouznutí. Po překonání tří výšvihů jsme spatřili vrcholovou vlaječku. Nemohli jsme tomu uvěřit. Zanedlouho jsme stáli na vrcholu, mraky se kolem nás protrhaly a my měli Aljašku jak na dlani. Vyfotili jsme se a pochopili, proč vrcholové fotografie jsou si navzájem tak podobné. Po dosažení vrcholu jsou většinou všichni k smrti unaveni a pospíchají dolů. Ani my jsme nebyli výjimkou. Museli jsme se rychle vrátit než se zkazí počasí. Byli jsme ten den jediní na vrcholu a pouze den po letošním prvním úspěšném pokusu. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se o ten jeden den opozdili. Byl to vskutku zvláštní pocit mít celou horu jen a jen pro sebe.

Cesta ještě nekončí Po dosažení vrcholu jsme se museli dostat zpět dolů. Byli jsme velmi unaveni. Od bezpečí bivaku nás dělilo 1.000 výškových metrů. Většina neštěstí se stává během sestupu, kdy je člověk vyčerpaný, a my jsme málem rozšířili tyto smutné statistiky. Rozhodli jsme se raději sejít přímo dolů vrcholovou stěnou, než pro delší a pozvolnější cestu po hřebeni. To bylo dozajista nebezpečnější, avšak kratší. A naším prvotním zájmem byl co nejrychPosledních 250 metrů pod sedlem vedlo ledovou stěnkou a bylo zajištěno fixy

14

lejší sestup, neboť počasí se počalo povážlivě zhoršovat. Na konci „Football Field“ jsme se s vypětím posledních sil vyškrábali zpět k našim batohům. Naštěstí to z tohoto místa bylo již jen směrem dolů a my jsme počali rychle sestupovat. Zhruba po třetině cesty k „Denali Pass“ jsme potkali dvě členky dánské První ženské expedice na McKinley. Nevěřili jsme vlastním uším, když se nás zeptaly, jak je to daleko na vrchol. Bylo již poměrně pozdě, asi pět hodin odpoledne, byli jsme zahaleni hustou mlhou s minimální viditelností a počal se zvedat ostrý vítr. Šance na úspěch byla minimální a také tak jsme jim to řekli. Rozhodly se pokračovat vzhůru. Nevymlouvali jsme jim to, ale bylo zřejmé, že se musí dříve či později vrátit. Na počátku traverzu jsme snědli kousek čokolády, vypili poslední doušky čaje a dali se znovu na pochod. Hluboko dole byl rozbrázděný povrch ledovce a spadnout v tomto místě by znamenalo nemalé potíže. Naše nálada se zlepšovala úměrně tomu, jak jsme se blížili dolnímu konci traverzu. Byl jsem proto šokován, když jsem najednou letěl vzduchem dolů hlavou napřed. Musel jsem asi jednou mačkou zavadit o v té době již značně roztrhaný neoprénový návlek. Záhy jsem se ocitl na zledovatělém povrchu uprostřed kotrmelců a nemohl zastavit svůj pád. Částečně proto, že jsem se stále převracel, částečně proto, že svah byl velmi strmý a zledovatělý. Konečně jsem dokázal zaujmout polohu na břiše, udržet zobák cepínu zaseklý ve sněhu a pomalu zastavit svůj pád zhruba 150 metrů pod místem, kde jsem zakopl. Stalo-li by se toto na počátku traverzu, pravděpodobně bych takové štěstí neměl. Naštěstí jsem tehdy byl více opatrný. Jak jistě všichni pochopí, nebyl to příjemný zážitek. Vyplavený adrenalin zvýšil moji tepovou frekvenci nad únosnou mez v této výšce. Myslel jsem, že mi hlava pukne bolestí z návalu krve. Nejhorší ale bylo, že jsem ztratil lyžařskou hůlku nějakých padesát metrů nad místem, kde jsem se zastavil a musel jsem se pro ni vrátit.

Těžké rozhodnutí Otřesenému a unavenému se mi nechtělo pokračovat dále do ABC a rozhodl jsem se přespat v bivaku. Péťa, vzhledem k nejistému vývoji počasí a nepohodlí další mrazivé noci, pokračoval dále v sestupu. Snažil jsem se sledovat ho svým 300mm objektivem, ale hřeben byl brzy zahalen klesajícími mraky, a tak nezbývalo, než mu držet palce. Druhý den jsem v husté mlze měl velké problémy najít cestu na hřeben vedoucí do sedla, ale naštěstí jsem mohl sledovat zanechané stopy ve sněhu zatím jen napůl zasněžené. Několik lezců, které jsem potkal na hře-

beni, mě pozdravilo a sdělilo příznivou zprávu, že potkali Petra v sedle, kde spali, a dali mu napít. Byl jsem potěšen, když jsem se to dozvěděl. Již věděli, že jsme byli na vrcholu. Dostihl jsem i dánská děvčata v sedle. To se stalo poměrně frekventovaným místem vzhledem k tomu, že zde lezci zanechávali zásoby a další v nejistém počasí vzdávali svoje vrcholové pokusy. Slanil jsem po fixech a pomalu se blížil k ABC. Posledních 200 metrů jsem se doslova potácel a těšil se na shledání s Petrem. Bylo totiž šest hodin večer a on si již dělal vážné starosti, co se se mnou stalo. Očekával mě někdy po poledni. Mraky dále neklesaly a v ABC byl nádherný klidný podvečer. Byli jsme unaveni, ale rozhodnuti pokračovat přes „Windy Corner“ do tábora pod „Motorcycle Hill“. Počasí se mělo dále kazit a my jsme chtěli využít relativně příznivých podmínek. Cestu z ABC jsme si vychutnali v naprostém bezvětří. Zapadající slunce posledními paprsky ozařovalo krajinu. Okolní štíty zlatě zářily na tmavnoucím pozadí oblohy a dokreslovaly pohádkovou atmosféru nastávající noci. Ráno jsem se nemohl vyhrabat z vyhřátého spacáku, ale stejně již nebylo kam spěchat. Petr byl dávno na nohou a vařil čaj, když jsem se konečně vyhrabal ze stanu. Jak mi sdělil, ještě než vstal, pozoroval můj spálený obličej s oteklými a rozpraskanými rty vykukující ze spacáku. Přemýšlel, jestli můj „trénink“ v solárku k něčemu byl. Během jednoho večera jsem se mu totiž přiznal, že moje „příprava“ spočívala v několika návštěvách solária, zatímco on trávil své zimní večery běháním na trase Kolín – Radovesnice – Zibohlavy – Kolín. Na rozdíl od Petra jsem blonďák, hned se spálím, a tak jsem si chtěl vytvořit určitý základ. Nakonec jsme na tom byli oba stejně – řádně sežehnutí, Petr přes svůj relativní dostatek melaninu a já přes svůj „trénink“ v solárku. Před obědem jsme si nazuli lyže. Cestou dolů jsme na Kahiltně potkávali stoupající horolezce. Supíce v řídkém vzduchu a navázáni na lano připomínali ruské burlaky. Pozdravili jsme, popřáli úspěch a pomysleli si: „Ještě že už to máme za sebou!“ Za čtyři hodiny (oproti dvěma a půl dnům při cestě nahoru) po nejdelším sjezdu našeho života jsme již čekali v základním táboře na přílet cessny, vděční za relativně bezproblémový průběh a soukromý den na vrcholu. Z letadla jsme se posledními pohledy rozloučili s ledovým královstvím aljašského pohoří. Dokázali jsme to! Po nezbytné oslavě ve Fairview Inn jsme ušetřený čas využili k procházce v Národním parku Denali a pozorování medvědů. Ale to je již jiný příběh… Petr Lukšan, Petr Šebesta 15

V ýpr ava na Matterhorn (4.478 m) Jednoho letního večera někdo u piva utrousil, co takhle ukončit prázdniny výstupem na Matterhorn? A tak šest nadšenců vyrazilo do hor. Vyjeli jsme v pátek 19. srpna ze Šumperka. Následující den ve tři odpoledne jsme konečně ve Švýcarsku, v malé vesničce Randa asi 5 km od Täsche a 10 km před Zermattem. V Randě jsme si přebalili věci a šli na náš předem domluvený aklimatizační výstup na horu Weisshorn 4.505 m. Vedle Matterhornu je považována za nejkrásnější horu nejen Walliských Alp. Vyniká svou

souměrností a hřebeny, které jsou zde tvořeny jak skálou, tak firnem. Auto jsme zaparkovali do podzemních garáží za 6 CHF na den, všude jinde je stání na delší dobu zakázáno. Konečně jsme v 17 h začali s výstupem, vyrážíme z Randy po silnici zhruba 200 m k severu, poté jsme odbočili vpravo k samotě Eien–Rütten a zde jsme odbočili vlevo a četnými serpentinami (cestou nahoru mi docházel dech, ale ne natolik, aby mi nezbylo na silná slova) jsme došli na samotu Ober–Rötiboden (1.973 m). Po prohlídce následovalo postavení stanu, příprava jídla, naplánování zítřejšího dne 16

a zasloužený odpočinek. Neděle 21. srpna v deset hodin ráno po snídani a hygieně jsme vyrazili na chatu Weisshornhütte (2.932 m, tel., SAC, 40 lůžek, v provozu je v červenci a v srpnu). Na rozcestí před samotou jsme odbočili na salaš Jatzalp. Po obědě a odpočinku jsme vyrazili ještě kousek výš a podařilo se nám najít plácek pro stan s protivětrnou zídkou, který byl tak akorát pro dva stany. Teče tu potůček z ledovce, takže o vodu máme postaráno. Postavili jsme stany a vyrazili na obhlídku pro pondělní výstup. Šli jsme nalehko jen s mačkami. Pondělí 22. srpna, jsou tři ráno a počasí je nepříjemné: silný vítr a mlha. A proto se rozhodujeme zůstat ve spacáku a výstup o den odložit. Při snídani nám došlo, že potravinami musíme začít šetřit, protože s jedním dnem navíc jsme nepočítali. V poledne, protože není co dělat, scházíme nalehko se podívat na chatu Weisshornhütte, tam si dáme tabulku čokolády (4 CHF) a někteří i třetinku piva (6,50 CHF). Po hodinové prohlídce chaty se vracím ke stanům, počasí se umoudřilo a je krásně modrá obloha, jen tu a tam nějaký ten mráček. Znovu si přebalujeme věci na (jak doufáme) zítřejší výstup. Úterý 23. srpna, obligátní třetí hodina ranní. Počasí nám přeje a tak vyrážíme, spolu s námi jde i pár skupinek cizinců. Jdeme až ke skalnímu žebru, které procházíme zřetelným firnovým žlabem ve spodní části a pak vystupujeme severním směrem k firnovému ramenu (3.145 m). Poté lezeme na levý firn

ke skalám (3.406 m). Konečně se rozednívá, jdeme dále po žebru až na hřeben (3.916 m). Zde mi dělá problém hlad a nadmořská výška a tak se rozhoduji, že tady počkám a při zpáteční cestě mě přiberou, ať je nebrzdím. Tak a tady pro mě skončil výstup na Weisshorn a začalo osmihodinové čekání na metru čtverečním s jedním krajícem chleba, 0,5 l vody a jednou sušenkou. (Podle průvodčíka: odtud po vých. hřebenu s možností obcházení některých věží. V závěru po firnovém hřebenu /převěje/ k vrcholu. Obtížnost III. st.) Až potud tu není cesta nijak značená ani jištěná, vše záleží na individuálním rozhodnutí, my jsme se nejistili z časových důvodů. První skupina dorazila na vrchol zhruba ve 12 hod. Okolo čtvrté konečně dorazili ke mně, ale stále jsme byli ještě poměrně daleko od stanů. V osm večer jsme dorazili konečně ke stanům, po cestě jsme se jistili jen v nejnutnějších případech, a to, abychom neztráceli moc času. Ovšem druhou dvoučlennou skupinku zastihla tma už na hřebenu a tak nemohli najít napojení z hřebenu na firn. A tak tam zůstali (zhruba 7 h) až do doby, kdy další den jiné výpravy ukázaly správnou cestu. Ty myšlenky, které se nám honily hlavou, si zapamatuji do konce svého života. Jsou čtyři ráno a konečně dorazili, vypili pár šálků čaje, třetinku vodky a šli spát. Sestup jsme zahájili následujícího dne a trval nám zhruba čtyři hodiny, než jsme dorazili do vesničky Randa (1.400 m). Pro dnešek toho už máme všichni dost a tak hned po jídle jdeme najít plácek pro stan. Čtvrtek 25. srpna – den D – začátek výstupu na světoznámou horu, která je symbolem Švýcarska i celých Alp „Matterhorn“. Ovšem dnes jen do základního tábora na Hörnlihütte (3.260 m, tel., SAC, 60 lůžek v provozu od poloviny června do poloviny září, vedle chaty se nachází hotel Belvedere, patřící obci Zermatt, má 80 l. a cenové relace jsou stejné. Auto jsme převezli do Täsche na parkoviště (nelze přehlédnout, za 6,50 CHF na den). Poté jsme jeli taxíkem do Zermattu (1.620 m., auta tam smějí jen na zvláštní povolení) za 5 CHF na osobu. Při průchodu Zermattem se bylo skutečně na co

dívat, ale měli jsme málo času pokud jsme chtěli dorazit na Hörnlihütte ještě za světla a tak jsme jeli lanovkou z Füru (druhá přestupní stanice lanovky) na Schwarzsee (2.552 m, cena 12,50 CHF) odtud ještě dvě hodiny chůze na Hörnlihütte (Lanovkou se dá jet za 20 CHF už z Zermattu.) Z Schwarzsee je překrásný pohled na celý masiv Matterhornu. Po příchodu na Hörnlihütte jsme byli zděšeni, bylo tam namačkáno zhruba 150 lidí. Kousek pod chatou je stanový kemp zhruba pro 10 stanů, ale teď už pro 11, protože jsme byli nuceni tam jedno udělat. Po domluvě a radě Čechů, které jsme potkali, je

necháváme projít první vlnu (většina vůdců s klienty se chová tak, že jsme jimi úplně znechuceni). Dokonce jsme byli svědky případu, jak si vůdci vyměňovali názory pěstmi. Od Solwayhütte (již se jistíme) jsme přešli traverzem k rameni po lámavých skalách k tzv. Horním Moselovým plotnám. A zde si nasazujeme mačky, cepíny jsme vůbec nevyužili, ačkoli jsme je pro jistotu měli s sebou. Následuje 45o firnový hřeben a odtud je již cesta jištěná hrubými konopnými lany až na hřeben Švýcarského vrcholu. Ale jelikož je tam tolik lidí, nevyhneme se ani několikaminutovým nuceným přestávkám.

dobré jít co možná nejdřív, vůdci vycházejí okolo čtvrté ranní, takže my tak okolo třetí. Pátek 26. srpna – po vydatném spánku konečně vyrážíme. Počasí nám přeje, takže je vše, jak má být. Šli jsme tou nejznámější cestou SV hřebenem, který vede pod hřebenem ve východní stěně hory. Stará cesta vedla více ve východních svazích, tam však hrozí větší možnost pádu kamenů. Vycházeli jsme od chaty po chodníku, který vede po hřebenu k nástupu do skal SV hřebene. U nástupu jsou dvě fixní lana. Vystoupali jsme až na druhý suťový žlab, a nastává první problém, scházíme ze správné cesty a začínáme bloudit, a jak jsme se přesvědčili, přilby jsou důležité. Ani jeden kámen, kterého jsem se držel, nedržel pevně ve skále, divím se, jak tato hora drží pohromadě a přitom se z dálky jeví jako jeden monolit. Po zhruba hodinovém bloudění se chytáme vůdců a dostáváme se konečně na správnou cestu. Ale držet krok s vůdci je jako běh na 110 m překážek. A najednou jsme pod bivakovací chatou Solwayhütte (3.818 m, III.st. obtížnosti). Až potud se nemá cenu jistit, ale posledních deset metrů je jištění vhodné „z pudu sebezáchovy“ a tady nás dohání první stádo zhruba 100 lidí. Na Solwayhütte dorážíme kolem půl osmé a dáváme si pár minut pauzy a taky

Stejně jako na Weisshornu se i zde cizinci chovají jako by tu byli sami a dokonce i někteří vůdci nás vědomě odjišťují, jen aby mohli zajistit své klienty. Jejich chováním jsme všichni znechuceni a vysíláme na jejich adresu ne zrovna slušná slova. Po dvou stech výškových metrech lana končí, jsou tam jen jisticí tyče. V 11 hodin dosahujeme vrcholu Matterhornu 4.478 m, a máme skvělý výhled na celé Walliské Alpy a dokonce vidíme i Mont Blanc. Matterhorn má dva vrcholy, Švýcarský (na vrcholu je socha Madony) a Italský (s křížem), vede k němu asi 70m, úzký, téměř vodorovný spojovací hřeben. Obtížnost II. až III. st. Po pózách pro fotografa zahajujeme sestup. Cesta dolů nám trvala zhruba o 1 h déle, a ke stanům jsme dorazili kolem 19. h. Druhá známá cesta vede jihozápadním směrem přes hřeben Tyndallgratu k Italskému vrcholu. Obtížnost II. až III. st. Sobota 27. srpna. Cestu do Zermattu absolvujeme během tří hodin pěšky. Kupujeme nějaké suvenýry, nasedáme na taxíka a jedeme k autu. Vedle parkoviště teče řeka Mattervispa a tak jsme se ještě okoupali v ledovcové vodě, v automatu jsme utratili poslední frantíky a vyrazili na cestu domů. text: Jakub Skořupa foto: Martin Král 17

Je osm hodin večer a konečně sedíme se všemi věcmi „U Švejka“ – útulná hospůdka v Dejvicích a začínáme popíjet na zdar naší cesty. Kolem deváté bereme na záda ohromné krysy a vyrážíme směrem Hlavní nádraží, kde na nás už čeká vlak. Setkáváme se zde ještě se dvěma kamarády, všech šest nás kupuje lístky, na něž dostáváme hromadnou slevu, pivo na cestu – tam už beze slevy a přesně na čas, tedy 21:39, vyrážíme směr Tatry. Cesta vlakem je jako vždy zajímavá a společensky náročná stejně jako celý přesun až do Bielej vody kežmarskej, kde konečně vystupujeme z posledního dopravního prostředku a už nás čeká jen cesta po svých na Brnčálku. Po divoké noci a opojném ránu se táhneme jak smrad, ale stále více se blížíme našemu vytouženému cíli, chatě. Ale i tak se naše znavené hlavy občas odpoutají od struktury sněhu pod nohama a hledí okolo, jak že to teda vlastně vypadá s podmínkami, sněhem atd. Poté, co jsme se přiblížili až na dohled chatě, tak moje a vzápětí i Bobrovy oči spočinuly na Malém Kežmarském štítu a skoro nemohly uvěřit. Dost už bylo napínání o čem celý tento článek bude. Jsem zde již čtvrtou zimu a pořád jsem jen slýchal o skvostné cestě na Malý Kežmarský štít a často jsem si ji i prohlížel v místních průvodcích a hledal, kudy se vine nahoru a asi i tajně doufal, že třeba jednou…

No přece, že přijde taková zima, že bude hodně ledu a vyteče Bocek! Vím, pro staré pardály, kteří brázdějí hory už nějaký ten pátek, to nebude taková zvláštnost, ale podle informací od chatára už 15 let nebyl vyteklý, a tak po prozkoumání stěny vznikla akutní potřeba a začal se rodit plán. Hned poté, co dorážíme na chatu, se ptáme, jestli je opravdu lezitelný. Po podrobnějším průzkumu totiž zjišťujeme, že nad prvním štandem kousek ledu chybí. K naší radosti se dozvídáme, že letos má již asi pět přelezů a jeden zrovna den před tím, než jsme přijeli. Vybalujeme věci, dospáváme deficit a kolem sedmé hodiny již

18

dole vaříme a zpovídáme borce, který to předevčírem lezl. Říká nám, že to místo bez ledu jde obejít Szczepanským a tedy náš plán na další den je hotov. Vstáváme v šest hodin, něco pojíme a už šlapeme pod nástup. V první délce se Bobr pochlapil, neboť prvních 20 metrů nešlo kloudně zajistit a lezl po pěticentimetrové nesourodé krustě ledu. Dále to pak už bylo lepší a cestu jsme si vychutnali. Bylo to víceméně 8 délek ledu tak okolo 65–75o, s jedním asi šestimetrovým místem 90° ledu. Cestou byly dva štandy a jinak se dalo dobře vrtat (někdy ne úplně celá vrtule, ale lepší než v první délce). Díky tomu, že v celých Tatrách bylo málo sněhu, tak sestup na chatu po Německém žebříku nebyl lavinézní a tedy v pohodě. Celá cesta nám trvala od chaty k chatě asi 8 hodin – to jen tak pro orientaci. Během následujících tří dnů všichni lezeme různě po dolině za proměnlivého počasí a poslední den ještě stíháme za nádherného sluníčka vystoupit na Baranie rohy, odkud je nádherný výhled na celé panoráma Tater. Potom honem dolů a do doliny ke stánku v Tatranské Lomnici na autobusovém nádraží, kde vlastně celé tyto čtyři nádherné dny naší „skvadry azury“ odstartovaly. V lednu sedíme na zahrádce, popíjíme pivko, zahříváme se vynikající slivovicí (52% za 30 Sk) a poté již vyrážíme směr Praha. Po návratu do Prahy, kde je v tu dobu cca 15 stupňů nad nulou, domlouváme, že už by to tedy chtělo vyrazit někam ven na skalky, a tak v sobotu vyrážíme na Kamýk, ale to už je jiná kapitola. Takže až někam vyrazíte, ať vám taky přeje štěstí. P.S.: Pavel Jackovič udělal pro případ, že budou špatné podmínky a lavinézní Německý žebřík, slaňovací linii. Ta začíná na vršku Szczepanského věže. Více info na chatě. Účastníci akce: Bobr Nondek, Kuba Frinta, Luboš Klesa, Honík Čáka, Pavel Staněk a Jirka Skot. text a foto: Kuba a Bobr

dyž jsem si tuhle listoval jedním zahraničním lezeckým magazínem, ve kterém jsem rozuměl tak každému sedmnáctému slovu, nezbylo nic jiného než zůstat odkázán na okukování fotek. Vedle fotek z lezení po kamenech v kraťasech a s pletenou čepicí na hlavě byli maníci, co se usmívali do objektivu ze spartakiádního lůžka zavěšeného proklatě vysoko ve strmé zdi kdesi nad ledovcem, na titulce kolmý rampouch a na straně 38 rachitická postava nějakého šampióna s astmatem od magnézia, jak se chystá do finále přelomového závodu na umělé stěně. Když jsem časopis odložil a na zadní straně obálky uviděl lyžaře, který dával jasně najevo, že skutečně odvážné horské sjezdy lze docílit jen s mobilem Nokia 5210, napadlo mě, kde se odehrává to skutečné, opravdové, původní lezení a co je jeho základem. Je v jeho kořenech zvířecky jednoduchý pohyb po kameni bez skob, kladiva a lana, kterým se vracíme k archetypálně uloženým vzorcům opičích mužů pravěku? Ale když otec zakladatel – boulderingový guru John Gill – přistoupil do vlaku jménem lezení, byl tento vlak už jaksepatří rozjetý. Nebo je tím opravdovým gró lezení poněkud mýtizovaná touha po dobývání vrcholů – alpinismus? Potom nejsem asi opravdový horolezec – na skalkách v Ospu mě lézt druhou délku tamních dvoudélkovek moc

nebaví, v Dolomitech na Čimách by mne z podvrcholové police, ze které se sestupuje, na vršek dostal jedině za tučnou odměnu a ne za mlhavý příslib vrcholové fotky a Weberovku v Kežmaráku jsem si taky zaškrtnul, i když jsme po Německém žebříku zmizeli dolů tak rychle, jak to jenom šlo. A v tomto přístupu nejsem pravděpodobně zdaleka sám. Na skalkách by si sportovní lezci asi ťukali na čelo, kdyby se někdo od slaňáku vyborhákované cesty třebas v Arcu pustil lehce rozlámanou a nejištěnou hlinito–kamennou bariérou zpevněnou keříčky kamsi k hustě zarostlému vrcholu vápencového klifu. Nahlížet na lezení jako sport, ve kterém dominují ryze sportovní prvky, jak to vypadá třebas v tom Arcu, mi za hranicemi zmiňovaných skalkařských oblastí nebo umělé stěny moc nesedí. Vidím jen málo analogií mezi atletikou nebo hokejem a A5 lezením někde v pr… na Bafinech nebo máváním cepínem v rozbité severní stěně Eigeru či Matterhornu. Mám pocit, že u druhých dvou zmiňovaných zábav se o radosti z pohybu a „zdravě dravé“ touze zvítězit moc mluvit nedá, a odstoupit v půlce závodu/zápasu taky vždycky nelze. Respektive odstoupit lze asi vždy, ale na příští mač už často není možné znovu nastoupit. Na první pohled je zřejmé, že v lezení existuje obrovská řada různých lezení. (To „na první pohled“ v předchozí větě bych měl

opravit, protože většina nelezců na zjištění, že lezu, reagovala otázkou – „Kdes byl nejvejš?“ – jejíž záludnost zde není nutné dál rozebírat.) Je nasnadě otázka, zda mají všechny tyhle typy lezení něco společného, kromě toho, že se jedná o lezení, podobně jako lze vytušit určitou vnitřní podobnost mezi během na sto metrů a maratonem a zároveň jejich odlišnost od ranního stíhání tramvaje. Existuje něco, co všechny skalní, ledové, sněhové a plastbetonové vyznavače lezení (nebo aspoň většinu z nich) spojuje? Ve starší horolezecké literatuře nebo spíše v literatuře o horolezectví se píše o „přátelství na laně“ – o kterém lze, mám ten dojem, pozitivně říci jen to, že je jakýmsi efemérním, neviditelným a ani jinak se zvláštně neprojevujícím, ale zato silným citovým poutem mezi horolezci. Tím nikterak nechci snižovat hodnotu přátelství mezi lezci, moji nejlepší kámoši jsou převážně z jejich (našich?) řad, ale bylo by vhodné specifičnost takového pouta, jestli takové specifické pouto existuje, nějakým jasnějším způsobem vyjádřit. V neposlední řadě se nabízí otázka, které bych se podíval více na zoubek, zda dochází v průběhu historie k nějaké proměně lezení. V této otázce lze jednoduše odlišit dva základní názory.

19

První tvrdí, že nikoli, že lezení je pořád lezením, ať s konopným lanem a v prsáku, nebo v goretexu a vybaven nejmodernější technikou. Že není významný rozdíl mezi těmi, co s nonšalantním úsměvem a tepláky od Genticu překonávají gravitaci s baterií osmi expresek u pasu někde na Brumlovce nebo na Srbsku a mezi těmi, co se brodí po krk sněhem s obrovským batohem a hromadou železa v Tatrách pod Javoráky, nebo se potácí po kopcích v mrazivé a řídké atmosféře Himálaje. Motivy všech horolezců jsou v zásadě podobné, ať před padesáti lety nebo dnes, ať na písku, na umělé stěně nebo v horách. Je zřejmé, že zastánci druhého názoru jsou na přesně opačné straně barikády. Podle nich je lezení dnes úplně o něčem jiném než dříve. V žádném případě nelze ztotožňovat závodníky na umělé stěně s lezci typu Hermann Buhl, lezení jako celek se proměňuje, motivace výškových horolezců jsou zcela odlišné od motivací vyznavačů boulderingu a s trochou nadsázky lze říci, že například světový pohár v lezení na obtížnost, kde leze tak šikovně náš šampión Mráza, je úplně jiný sport, než který provozoval Walter Bonatti nebo Heinrich Harrer před padesáti lety. Vznesme tedy kardinální otázku. Prodìlává lezení vývoj nebo ne? A když ano, tak jaký? Předtím, než se pokusíme formulovat povahu současného stavu lezení a případně možnost existence jeho vývoje, bude vhodné ohlédnout se trochu do minulosti. Jak věděl už jeden známý myslitel, k budoucnosti lze něco říci (jestli vůbec něco) na základě současnosti a současnosti lze nejadekvátněji porozumět zase na základě interpretace minulosti. To, že dnes existuje velká různost nejrozmanitějších lezeckých disciplín (směrů, způsobů), není samozřejmé odjakživa. Předběžně lze zkonstatovat, že lezení se neustále co do košatosti a rozrůzněnosti disciplín i počtu svých příznivců stále rozrůstá. Pokud jdeme zpět do minulosti, zjistíme, že v kontextu relevantním pro české lezení lze v základech dnešní diferenciace rozlišit v zásadě tři významně odlišné způsoby jak lézt, které se přes svou určitou souvislost (věcnou i historickou), vyvíjely relativně samostatně. Na historicky prvním místě se jedná o alpinismus a jen o trochu později pískovcové lezení, z nich vzešlo a svou vlastní cestou se vydalo sportovní lezení na skalkách. Podívejme se stručně na jejich historii. Vznik a vývoj alpinismu Lidská činnost je s horami spojena od nepaměti. Z důvodů náboženských, vědeckých, 20

ekonomických, válečných… O horolezectví jako takovém je však možné hovořit až od doby, kdy se hlavním motivem stává dosažení vrcholu právě proto, že se jedná o vrchol a ne o rozhlednu, přírodní pevnost či naleziště vzácného nerostu. Zrodu horolezectví pro vrchol však těsně předcházelo dobývání vrcholů z vědeckých pohnutek a výstupu na nejvyšší horu Evropy Mont Blanc pohnutky přímo ekonomické a společenské. Na vrchol byla vypsána vysoká peněžitá odměna, ale důsledkem byla i vysoká společenská prestiž pro případného „přemožitele“. Po prvním výstupu na Mont Blanc se mezi vědci a obdivovateli přírody rozpoutala soutěž o ostatní alpské vrcholy. Obrátky alpské horolezectví nabralo zejména v druhé polovině 19. století. Po roce 1840 nastal odklon od starého chápání horolezectví jako výstupu na vrchol nejlehčí cestou. Do hry vstoupila obtížnost. Začalo se lézt novými, obtížnějšími cestami na vrcholy již dosažené. Výstupová cesta se stala důležitější než vrchol sám. Zvyšování obtíží a výkonnosti si vyžádalo, aby se z horolezectví vyloučily vědecké cíle a nastoupily ambice sportovní. V Londýně byl založen roku 1857 první horolezecký spolek – Alpin Club, a brzy byl následován plejádou dalších v alpských zemích. Všechny tyto spolky měly v názvu Al-

py. Zrodil se termín „alpinismus“. Taktovku v rukou tehdy drželi dobře situovaní angličtí gentlemani. Nemajíce na ostrovech vysokých hor trénovali na menších skalních útvarech, čímž dosahovali veliké zdatnosti, kterou přenášeli do Alp. Po vzniku alpských klubů se začalo stále více chodit do hor bez placených horských vůdců. Rozproudila se diskuse o sólovém lezení, zdokonalila se výzbroj a výstroj, zlepšila technika. S rozvojem sportovní dimenze a zvyšováním obtížnosti se rozpoutala diskuse o používání umělých pomůcek a hodnocení výstupů. Došlo k zavedení pětistupňové klasifikační stupnice. Později byl přidán ještě šestý stupeň. Koncem 19. století přestalo být horolezectví v Alpách výsadou společensky dobře situovaných vrstev. Mezi jeho vyznavače se zařadili i členové dělnických spolků. První světová válka znamenala pro horolezectví stagnaci. Ve dvacátých a třicátých letech nastal v horolezectví z hlediska obtížnosti velký vzestup. To bylo způsobeno zejména rozvinutím horolezecké výzbroje a zdokonalením způsobů jištění. Nedotčených alpských stěn ubývalo a z těch zůstávajících se staly vyhlášené „poslední problémy“. K těmto posledním problémům (mezi které patřily například severní stěny Eigeru, Matterhornu, Cimy

Grande aj.) se upíraly snahy tehdejší alpské elity. Po velkém meziválečném rozmachu nastal za druhé světové války opět útlum a poválečná generace začala tak trochu s prázdnýma rukama. Těsně po válce převládalo opakování předválečných cest. Nový impuls dal poválečnému horolezectví příchod velkého talentu Hermana Buhla, který své současníky vysoce převyšoval. Po Buhlovi zůstalo více jak stovka výstupů nejvyššího stupně obtížnosti, mezi nimi desítky sólových a zimních přelezení a dva prvovýstupy na osmitisícovky. Po Buhlovi převzal suverénně v Alpách žezlo nekorunovaného krále Walter Bonatti. Tento dělník z Bergama, který se později stal horským vůdcem, vnesl do horolezectví nového ducha a novou dimenzi zejména svým pojetím horolezectví jako prostředku duchovního seberozvoje prosazováním nejtvrdšího zimního i letního sóla. Koncem padesátých a na počátku šedesátých let započala „éra direttissimi“, snaha o co nejpřímější cestu. Žádné ulehčování a hledání přirozené linie, ale přímo vzhůru, „ve směru padajících kapek“. Tam, kde horolezec neuspěl se svým umem, musel použít k postupu umělé pomůcky (skoby, klíny, vrtané expanzivní skoby…). Éra direttissimi započala v Dolomitech a brzy se i se svým skobovacím opojením rozšířila po celých Alpách. Snaha o co nejpřímější a pokud možno co nejhladší a nejnepřístupnější linii vedla v některých případech k podnikům, které vyvolaly mezi lezeckou veřejností minimálně rozpaky. Proti tomuto směru vývoje v alpském lezení se postavila v šedesátých letech mladá generace, navazující na Bonattiho styl lezení. Vůdčí osobností se stal Reinhold Messner. Svými mimořádnými výkony, nekompromisností a argumentací strhl většinu svých současníků. Způsob „technologického“ horolezectví, kde dřina, technika a vytrvalost nahradí lezecké umění a odvahu jednoznačně odsoudil jako méně hodnotný. Dalším argumentem byl omezený počet terénů, jejich vyčerpání a odnětí možností prvovýstupů lepším horolezcům a příštím generacím. „Technologickým horolezectvím je nemožné vyloučeno, každá stěna je dostupná a vytrácí se horolezecký problém. Když technika horolezecké problémy vylučuje, musíme ji omezit, abychom si problémy zachovali…“ V druhé polovině sedmdesátých let se odehrál přelom v nazírání na lezení. Přešlo se k trendu omezovat umělé pomůcky na minimum. V roce 1977 Francouzi J.C. Droyer a Y.Tugaye použili v severní stěně Cimi Grande v Dolomitech pouze šestkrát umělou pomůcku k postupu. Prvovýstupci zde lezli dlouhé úseky po skobách a cesta byla klasifikována nejvyšším možným stupněm – VI.

Droyer a Tugaye museli překonat přinejmenším VII. V takovýchto podnicích nebyli zdaleka osamoceni. V důsledku vzniklé diskuse uznala Mezinárodní federace horolezeckých svazů (UIAA) otevřenou stupnici obtížnosti. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se v Alpách roztrhl pytel s novými cestami obtížnosti VI až VII+, bez použití umělých pomůcek k postupu. Kromě prvovýstupů se přelézaly staré technické cesty volně. Do alpských stěn vtrhla nová, mladá generace lezoucí zásadně volně (to jest bez používání umělých pomůcek k postupu). Trénovali tvrdě a promyšleně, speciálně pro volné lezení, jako nějací vrcholoví sportovci. V prostředí stále poněkud konzervativním to bylo neobvyklé a generace starších přijímala s nelibostí pestré čelenky, přiléhavé elasťáky, magnézium na vysoušení rukou a anglickou terminologii mladíků – bez ohledu na jejich výkony. Posledně jmenovaná proměna se však týkala spíše nižších hor neledovcového charakteru. V zasněžené skalně–ledové stěně masivu Mont Blancu je bezpředmětné o volném lezení mluvit, když horolezci mají na nohou stoupací železa, na rukou rukavice a pohyb ledovým polem mají umožněný díky zasekávání cepínu do ledové pokrývky. Jedno je ale stejné pro všechny horské terény. Nejdůležitějším v otázce hodnoty výstupu se stal styl, způsob, jakým je cesta vylezena. V říjnu roku 1985 byl zasedáním mezinárodní komise UIAA oficiálně stanoven tak zvaný „alpský styl“ výstupu jako nejhodnotnější nejen v Alpách, ale i při výstupech na nejvyšší kopce světa. Výstup je prováděn družstvem nejvýše šesti lezců bez pomoci jiných družstev. Nosiči se připouštějí v malém počtu jen do základního tábora. Takovéto pojetí hodnocení výstupů a horolezectví je charakteristické od osmdesátých let po současnost. Co nejmenší počet lidí, co nejméně umělých pomůcek, co nejrychleji, co nejobtížnější a nejpřímější cestou. Vznik a vývoj pískovcového lezení Stěžejním specifikem pro lezení na pískovci je existence detailně vypracovaných a přísných pravidel lezení a tvorby prvovýstupů. Lze je shrnout do několika zásad, které uznávali už někteří klasikové alpského lezení (např. P. Preuss) na přelomu 19. a 20. století: lezení pouze vlastní silou, k jištění využívat jen přirozené útvary, nenarušování povrchu skály. Výjimku tvoří kruhy. Dalším důvodem pro kladení důrazu na maximální šetrnost vůči skále je relativní měkkost, křehkost a poddajnost pískovce. Jako jediné jisticí pomůcky jsou kromě kruhů povoleny smyčky z lan a popruhů, různé délky a síly, které se vkliňují do skalních trhlin uzly anebo se vá-

žou kolem skalních hrotů a výčnělků. Prvovýstup musí být tvořen zdola, bez předchozího zkoušení těžkých pasáží, čištění, bez předchozího zajištění. Pískovcových terénů je po celém světě mnoho, avšak pískovcové lezení (pískařství) jako specifický a svébytný způsob lezení se váže pouze k několika oblastem na území Čech, Německa a Polska. Specifičnost (odlišnou od středoevropského pískařství) má lezení v Británii na místní pískovcové skály. Tamní pískovec je ovšem velmi tvrdý na rozdíl od našeho a výška stěn jen výjimečně přesáhne třicet metrů. Historickým centrem pískovcového lezení jsou Labské pískovce. První věrohodné údaje o výstupech jiných než účelových máme z počátku 19. století. Roku 1803 vystoupil kandidát učitelství Hanke na Monch a Honigstein poblíž Rathenu. V roce 1837 přeskočil jistý polský artista z hradu Oybina na skalní věž před severním srázem, vylezl na vrchol, vytesal kříž a pak přeskočil strž zpět. Přeskok byl zopakován až v červnu roku 1965. Pískovcové lezení bylo zpočátku záležitostí měšťanstva a studentů. Záhy se rozšířilo i mezi dělníky, kteří uplatňovali svoje fyzické přednosti zejména v namáhavých spárách. Některé z měšťanských spolků to těžce nesly a začaly šířit názor, že „proletářské spáry“ odporují lezecké estetice. Mezi lezci byla v 19. století řada těch, kteří si ulehčovali výstupy pomocí sekání stupů a tahem lana. Aby bylo možné porovnávat lezecké výkony (již tehdy panovala silná konkurence), formuloval právník R. Fehrmann roku 1913 prvotní pravidla lezení, odsuzující jako unfair umělé pomůcky a změny povrchu skal sloužící k překonání zemské přitažlivosti jinak než vlastní silou lezcovou. Lezci na tato pravidla přistoupili a tradice těchto zásad se do pískovcového lezení promítá dodnes. Právě díky svým přísně a byrokraticky střeženým pravidlům byli pískaři (zejména Sasové) ve volném lezení až do 60. let daleko před zbytkem světa. Magický stupeň VII překonal na pískovci Hans Rost na východní hraně Hauptwiesensteinu již roku 1922, tedy minimálně 40 let před alpskými lezci. Největší idividualitou mezi pískaři byl legendární Bernd Arnold, tiskař z Hohensteinu. Vznik a vývoj sportovního lezení Jedná se o skalní lezení v nevelehorském terénu, kde výška stěn většinou nepřesahuje sto metrů, proto se často mluví o skalkách. Nevelehorské skalní lezení vzniklo pro potřeby skalního horolezectví jako způsob tréninku do vyšších stěn v době, kdy skalní lezení v horách dosahovalo takové úrovně, že se neobešlo bez tréninku (počátky lze datovat do druhé poloviny 19. století). I po 2. světové válce sloužily skály jako místo tréninku jak 22

volného lezení, tak i technického lezení po skobách, jak si to vyžádal rozvoj technického (později spíše technologického) lezení. V USA na přelomu 60. a 70. let nastala renesance volného lezení, přinesená z Evropy pískařem Fritzem Wiesnerem. Vlna volného lezení se vrátila do Evropy zejména v druhé polovině 70. let s rozvojem kontaktů s americkými lezci (zejména s kalifornskými lezci z Yosemite). Skalky přestaly být pro mnohé jen místem výcviku a tréninku na vyšší hory a staly se samostatným cílem a místem porovnávání výkonů a seberealizace. Začalo se trénovat i na to, aby se lezlo dobře na původně tréninkovém místě. Pro možnost porovnání výkonů začal být důležitý styl výstupu, způsob, jakým byla cesta přelezena. Německý lezec Kurt Albert začal na skalách Franské Jury označovat červenou tečkou dříve technické cesty (to jest cesty lezené s po-

mocí skob), které přelezl volně a přitom bez odpočinku. Zalíbilo se to i dalším lezcům a tak vzniklo označení rotpunkt. Jako nejhodnotnější se ovšem hodnotí přelezení cesty stylem „on sight“, je to způsob, při němž lezec vyleze cestu stylem rotpunkt, ale na první pokus, bez jakékoliv její podrobnější znalosti. Na jaře roku 1985 si dvojice francouzských lezců (A. LeMenstrel a J .B. Tribout) při výstupu cestou Obsession na Malhalm v Británii počínala pro domácí lezce poněkud neobvykle – LeMenstrel lezl první a Tribout ho jistil odvrácen od skály, aby nic neviděl a mohl potom cestu lézt také „on sight“. Vedle těchto dvou stylů se časem ustavila i řada dalších způsobů přelézání cest. V průběhu 80. let se stal pro sportovní lezení charakteristický styl, někdy označovaný jako francouzský. Lze jím docílit překonání vyšší obtížnosti, ovšem za cenu potlačení psychic-

ké složky výkonu. Cesty jsou zajištěny nýty již předem a lezci pak dlouhým nacvičováním se zajištěním shora získávají potřebné pohybové návyky, které uplatní při pokusu o přelezení stylem rotpunkt. Nýty bývají umístěny zhruba dva metry od sebe, takže nehrozí dlouhé a nebezpečné pády (oproti tomu pravidla lezení v Sasku na pískovcích nařizují minimální vzdálenost mezi prvním a třetím jištěním sedm metrů). Francouzský styl je výsledkem snahy o co nejlepší fyzický výkon a jeho důsledkem je omezení psychických obtíží na minimum. V předcházejícím textu jsme v rychlosti prolétli vývojem horolezectví od jeho počátku po 80. léta minulého století. Je zřejmé, že nejdynamičtěji se rozvíjejícím lezeckým proudem minulosti (snad pro svou časovou prvotnost) byl alpinismus. Lze, myslím oprávněně, prohlásit, že po značnou část lezecké historie, kterou jsme se na předcházejících řádcích zabývali, byl alpinismus dominantní „lezeckou školou“, vůči které byly ostatní způsoby jak lézt (sportovní lezení a pískařství) chápány jako doplňkové. O tom svědčí i fakt, že i ti nejzarytější skalkaři, kteří se chtěli za minulého režimu dostat do nějakého výběrového družstva (ať už kvůli snazšímu získávání výjezdních doložek, sportovním ambicím nebo prestiži), museli aspoň jednou za rok (nejlépe v zimě)

v horách něco ušmudlat. Zábavné historky na téma zbloudilé skalkařské „stars“ v zimě na horách však přesahují rámec našeho současného zájmu. Od vědeckých ambicí se v případě alpinismu přešlo ke sportovním ambicím – zprvu snaze dosáhnout vrcholu (kopce), později ke snaze prostoupit co nejobtížnější cestou, později začal v lezení dominovat styl přelezu. Z vědců se stali sportovci, ze sportovců výkonnostní sportovci a později přišla ke slovu i etika. Na pískovcích dominovala sportovní výkonnost a etika od počátku. Ve sportovním lezení (nejmladšímu proudu) dominoval od počátku hlavně (porovnatelný) výkon. Jaký je stav lezecké scény od počátku devadesátých let dodnes a jaké jsou prognózy do budoucna? To až příště. (dokončení v příštím čísle) text: Dušan „Stoupa“ Janák foto: Janek „Bonobo“ Bednařík Použitá literatura: z Ballu Y.: Horolezci, z historie evropského horolezectví od konce 15. století po osmdesátá léta našeho věku. Brána, 1997. z Dieška I., Širl V.: Horolezectví zblízka. Olympia, Praha, 1989. z Zak H.: Rock Stars, Trango, 1996

23

Tomáš Mrázek prolet ěl d e v ě t á č k e m !

24

A všechno začíná stejně jako vloni na Rock Masteru. Hned po závodech v Bolzanu (1. SP, Mráza je třetí) se Mráza jde zklidnit do Undergroundu. Naštěstí do Arca přijíždíme až večer, takže to „hned“ znamená druhý den v pondělí. Jedno 7b, jedno 7c a je tam. Už visí za prsty v uměle vrstevnaté střeše – to uměle znamená, že jeskyni vylámali lidé. První boulder uprostřed – nejtvrdší darda, asi 7c bloc – na mnoho pokusů nejistě překonává. Zoufale nejistě. (Drobná hádka: Já si opět myslím, že to musí jít jinak.) Druhý nejlehčí boulder – Tufi se zmínil, že někde četl, že možná 7a bloc – dává na druhý pokus. Závěrečný „crux“, klíčové místo cesty, mu jde rychle. Druhý den je na hadry – totálně, to je jasné po tom všem. Dva dny svěťák, den smrtelná střecha Undergroundu – byť jen jednou dvakrát, to by porazilo i … i Mrázu. Druhý den padá Christian Bindhammer –

po tříletém periodickém snažení – dva kroky od vrcholu! Ale hlavně, ukazuje rozhodující kroky uprostřed, jak nebýt „vystřelen“ do éteru! Třetí den ráno už v devět hodin je celý náš tým nastartovaný pod Undergroundem. Není čas se ani rozlézt, slunce svítí do jeskyně ráno a lezení dnes velí fotograf. Pepe žumaruje okolo pilíře, aby se usadil v nejvýhodnější poloze. Shazuje přitom množství kamení a málem i sebe. Mráza jde do toho: „Rozlezu se v tom, když budu opakovat kroky.“ Každý si dovede představit, co znamená po odpočinku nastoupit zrána hned do nejtěžší cesty. Mrázův obličej vyjadřoval utrpení, bouldry mu nešly a rozladěná duše hledala útěchu na rtech – „To se nedá, to je všechno vlhké, to neudržím, jsem slabej, musím si přiznat, že na to nemám, Pepe, nefoť to, to je zbytečný, to nevylezu.“ – A naším úkolem bylo udržet jeho vědomí na skále. Ovšem přes všechnu „ranní“ bo-

dobitelnou precizností a elegancí v pohybech projde celou cestou AŽ NA KONEC!!! Neuvěřitelné, neuvěřitelné! Předpokládané, ale přesto neuvěřitelné! Deset let snažení světové špičky, pravda, Sharmy asi ne, a teprve mistr Hirayama po Rock Masteru 2000 a zhruba týdenním nebo dvoutýdenním úsilí dal první respektovaný přelez. A nyní, za rok a půl, přidal český lezec druhý. (Žeňa Krivošejcev vzápětí dodal: „Bindhammerové dnes umřou, já je znám…“) Proč „první respektovaný“ přelez? V cestě několik letních sezón pokusovala rakouská nejasná postava Mannfred Stufer, jenž ovšem neustále padal na konci – stejně jako autor projektu, také Rakušan, Gorhard Horheger – a v době, kdy to nikdo nemohl potvrdit, Stufer ohlásil přelez. Špička to neuznala.

lest, nový způsob přelezu prostřední části cesty zabíral. S vlhkostí, díky ranní mlze, měl ovšem Tom pravdu. Cílový výlez nevěstil nic dobrého. Tomáš lítal i po hlavě. „Ta díra je mokrá, a pak mám mokrou ruku na ty šikminy! Já se na to vykašlu a budu radši trénovat.“ A přece to padlo! Sen jako by se rozplýval. „Co když to fakt Mráza uspěchal a je příliš unavený,“ honí se mi hlavou, „ale rezervoár jeho sil je přece tak velký, že se musí postupně rozhýbat!“ Poslední myšlenka se ukázala správnou. Druhý pokus a pád uprostřed, nyní už naostro. Za hodinu znovu. Pád uprostřed, ale po něm Mráza dává celý úvodní bouldr a dolézá bez zaváhání až na konec. To už sleduje množství lidí, především Čechů a Oliváč zapíná kameru. Zhruba za dvě hodiny další pokus. Opět pád uprostřed. Odpočinek a náš zázračný talent s těžko napo-

Mrázova zpověď „Vloni jsem dal dvakrát jeden pokus za den a jednou dva pokusy. Teď v pondělí dva a dnes asi čtyři. Není to moc, ale já jsem žádný cestě nedal víc a ani Undergroundu se mi vůbec tolik pokusů dát nechtělo. Já teď chci závodit, soustředím se na závody a nemám čas a nechci se věnovat dvěma věcem. Závodům i těžkým cestám. Co se týká obtížnosti, nevím a nechci nic říkat. Ale pokud je Reinis 8c+ (bez odpočinkového místa) a Bronx 8c+ – jakože jsou – pak to je 9a. I Hirayama, když vylezl americkou nejtěžší cestu Kryptonite, tak ji snížil na 8c+ a řekl, že Underground je těžší. Jsem si téměř jistý, že Underground je velmi blízko 9a, ale nebudu to ještě říkat, myslím si, že je na to dostatek času, třeba za rok, až budu mít více zkušeností. Ale jsem přesvědčený, že je těžší, než deset dalších ,devětáček’, zpochybnitelných, přelezených jedním člověkem apod. Ale to jsou debaty na tři hodiny, a to už máme za sebou a v tom máme jasno. Stejně tak jsem přesvědčenej, že existují i těžší cesty než Underground. Můj přelez nemůže nikdo zpochybnit, bylo tu spousta lidí, je to celý natočeno, a tak to má být. Jestliže někdo leze pořád jenom s přítelkyní a podobně a nikdo ho stále nevidí, tak už to je podezřelé. A já musím dokázat svůj výkon, ne aby mi někdo musel dokazovat, že jsem nepřelezl, jak se ti pochybní lezci dožadují.“ Chvíli pauza. „Tak co, Rosťo, jakou bys mi dal známku za přelez (Estetiku)?“ – Chvíli váhám. „Jedničku. S hvězdičkou.“ – „Tak to je dobře. Je důležitý, jak cestu přelezu.“ A konec, finito. Déšť, prst – pohmožděný v Macumbě, bolí, jedeme domů. A do Montany! Rosťa Tomanec foto: Petr Piechowicz 25

H o t S p r in g s (8c)

Yh Yhuu AAbbuw uwaa

l

Born in the Thailand

Útok opic na naše nocležiště pod krápníky thajských stěn málem skončil pohromou – stačilo málo, aby se nenažraným mrchám kromě sušenek, krémů na bolavé šlachy, ale i antibiotik zalíbilo i toto exkluzivní interview načmárané na kusu papíru a bylo by po legraci. Naštěstí ale papíry opice nezajímaly. Takže – jak tento rozhovor vznikl? Pokud si zajedete do Thajska, na Phra–Nang, nemusíte ani lézt, aby vás upoutalo lezecké umění tohoto chlapíka tenounké postavy s hárem, které musí očividně představovat značnou část jeho muší váhy. O tom, co Yhu umí za kroky a udrží za obliny, se na vlastní kůži přesvědčil i Pólo. Pólo zde v březnu vyhrává místní bouldrové závody, ale jediný kdo dává TOP, je právě stavitel cest Yhu (čti anebo zdrav tohoto černého kouzelníka „Ju“). 26

Yhu Abuwa – osobní údaje: Věk: 23 Váha: 48 kg Výška: 169 cm Leze 3,5 roku, nejtěžší vylezené cesty: 3 různé 8a+ na Ton Sai Wall. Yhu prodává

v lezeckém krámu a učí lézt turisty, je muslimem. TR: Yhu, jak jsi se dostal k lezení? Yhu: To neznáš tu příhodu? Přijel jsem sem z jihu, kde jsem vyrůstal a už jako malej kluk lezl na palmy. Tady mě na palmě viděl můj dnešní šéf a říká: Yhu, zítra jdeš lézt s klienty na skály! Jak vysoko vylezeš na palmu? To nezáleží na mně, ale na výšce palmy. Vylezu prostě až do koruny! Když je palma vysoká 15 m, vylezu 15 m, když 30 m, vylezu 30 m. A bez smyček! To je teda slušný. Kdo je tvůj lezecký vzor? Pólo! (směje se). Ne, opravdu se mi líbí jak lezeš! A taky Chris Sharma – jezdí sem často, tak lezeme spolu. Co tu Sharma vylezl? 8b na druhý pokus– při onsajtovém pokusu spadl v posledním kroku. Viděli ho i v Greedu (8c). Ale neuspěl.

Hot Springs (8c)

U

prostřed horoucího jara padla těžká, ne-li nejtěžší cesta Thajska „Hot Springs“. Dalo by se očekávat, že v záplavě přelezených „osmcéček“ ve světě během posledních let budou mít zmíněné cesty v krásných liniích opakování. Ovšem ani návštěvy Sharmy, Hirayamy, Legranda, Repčíka nezanechaly v Thajsku, kromě póz na fotkách, výraznější stopy. Kromě Pólova přelezu Greed 8c není známo další opakování a stejné je to i s Czech Open (8b+). Pólo, jak bys zhodnotil a popsal přelezení HOT SPRINGS? V roce 1999 jsme se Svištěm vynýtovali přímou linii vedle už lezené cesty Greed, dala nám tenkrát hodně zabrat, dělali jsme na tom 14 dní a to se taky na nás odrazilo, už jsem nebyl schopen odpočinout na RP pokus, tak nezbývalo, než se do Thajska pro restík vrátit. Po desetidenním nacvičování jsem si nebyl jistý, jestli se to vůbec podaří, nešlo mně spojit nejtěžší pasáž. Ale po dvoudenním odpočinku spojeném s pravou thajskou masáží (myšleno zdravotní) se povedlo vše pospojovat s jedním pádem a druhý den už šanci nepustit. 3. dubna na pátý pokus se mi podařilo stylem PP cestu přelézt, je 23 metrů dlouhá, mírně převislá, má 10 nýtů, charakter je bouldrový. U třetího nýtu je nepříjemný dlouhý skok, kde jsem měl zapnuté lano, při pádu by hrozilo trefit spodní krápník, který je o 3 metry níž, tak to doporučuji udělat podobně. Jsem rád, že se mi to podařilo, klasifikaci jsem nechal stejně jako Greed, 8c, myslím si ale, že patří k hodně poctivým. Určitě se na místních skalách najdou cesty, které neodpovídají obtížností udané klasifikaci, ty se najdou asi všude, jsou to hlavně jedny z prvních výstupů. Ale v zásadě klasifikace od 8a je určitě shodná s evropskou mírou. Chtěl bych taky poděkovat sponzorům za podporu. TRIOP, BEAL, PETZL, Eliass sport. Tomáš Rozsypal, Pavel Kořan

Tvůj sportovní cíl? Být nejlepší (směje se). Ne, chtěl bych si zalézt někde jinde. Asi nejvíc sním o Austrálii. Jak se ti daří na závodech? Jaké jsou vůbec v Thajsku soutěže? Nemáme nic jako národní soutěže, tady na Phra– -Nangu se odehrávají kvalifikace na Asian X Games v Malajsii. Thajskou kvalifikaci jsem vyhrál. Přijeli sem lezci až z Bangkoku a Chiang Mai (pozn.– město vzdálené 1.600 km). X Games ale vyhrávají Korejci a Japonci. Jak trénuješ? Hodně lezu, bouldruju a taky dělám visy, shyby, cvičím s činkami – podívej! (Hrdě ukazuje na činku, která je asi opravdu těžká pro někoho, kdo neváží ani 50 kg). Trénuju hlavně v monzunovém období, když tu není moc turistů a tedy ani práce. Stane se ti někdy, že cestu nevylezeš jen a pouze z toho důvodu, že je horko? Jo, to se mi stává. Doplazím se třeba ke slaňáku, ale když je mi horko, tak nemám šanci na RP.

Co jíš? Všechno! Co zranění? Kousla tě někdy ryba? Ne, ryba mě nekousla, ale občas mě bolí prsty. A taky mám problémy s kotníkem, jednou jsem sóloval a spadl – já blbec! (Očividně se ukrutně stydí). Vylezl jsem asi do 7 m, slézal jsem a ze 3 m jsem spadl. Chytili mě kámoši, ale stejně jsem nedopadl nejlépe a teď mám s kotníkem chronické problémy. Co ti přineslo lezení? Udělalo mě silným. A co víc, otevřelo mi mysl. Co životní láska, rodina? Nic moc. Je to těžký s láskama, nepamatuju se. Možná dneska! (Nepochopili jsme, co tím přesně myslí, zda že dneska možná byla největší láska nebo doufá, že možná dnes se stane něco velikého.) Kouříš? A co drogy? Kouřím… Mám rád svůj život a tak si občas dám travku.

Máš rád Boba Marleyho? Jo, poslouchám ho rád. Poslouchám úplně všechno. A jak vidí další lezeckou perspektivu jeho učitel Jack? (Prajak Khunrat, mj. zde vylezl 8b, ovšem zranění prstu a jeho věk 30 let již nahlodává jeho víru ve vlastní zlepšování.) Jack říká: „Máme vrozené schopnosti dobře lézt. Již jako malí kluci jsme lezli po palmách, a co se mě týče, tak po 4 měsících, co jsem začal s lezením, jsem onsajtoval 7a+. Co nás ale omezuje, jsou peníze. Nestíháme oboje – práci a lezení. Nemáme problém lézt 8a, ale aby se člověk dostal nad 8b–, to již vyžaduje speciální přípravu. Zachránil by nás případný sponzor, ale pracovat na baru nebo v krámu do dvou do rána a ráno jít lézt? Není to ono.“ Co dodat? Zdá se mi to velmi podobné i našim zeměpisným šířkám. Můžeme jen těmto skvělým chlapíkům popřát, aby jim to po případném úspěchu na závodech s nějakým sponzorem klaplo. Za Montanu se ptali: Tomáš Rozsypal a Pavel Kořan 27

Byla jsem nepoddajná a studená, byla jsem Skoba, trčela jsem nad propastí. Ve skalní puklině byly zaraženy špičky mých nohou, k nebi bylo obráceno mé jediné oko. Rez mého kabátu mne obepínala po stranách. V hlubině šuměl téměř mrtvý ledový potok. Žádný horolezec nezabloudil do těchto neschůdných výšek, v průvodcích skoba už nebyla zakreslena. Tak jsem stála a čekala, musela jsem čekat. Žádná jednou zatlučená skoba nemůže přestat být skobou aniž by se roztrhla, zřítila. Jednou k večeru – byl to první večer, byl to tisící, nevím – mé myšlenky se pohybovaly pořád ve zmatku a pořád v kruhu. K večeru v létě, neznatelně temněji, hučel potok, vtom jsem zaslechla lidský dech. Ke mně, ke mně. – Napni se, skobo, ukaž, co dokážeš, slepé oko, podrž toho, kdo je ti svěřen! Nepozorovatelně vyrovnej nejistotu jeho pohybů, zakolísá-li však, dej se poznat a jako horský bůh jej vymršti opět vzhůru. Přišel, železnou špicí svého kladiva mě poklepal, pak karabinou prošel mým nevi-

28

dícím zavřeným okem a opatrně vyzkoušel. Přerývaně dýchal. Kolem mého krku dal kus provazu a utáhl jej, rozhlížeje se patrně divoce kolem. Potom však – právě jsem ho následovala v jeho snu přes hory, vrcholy a doly – mi oběma rukama a celou svou vahou zarval za moje oko. Zatrnulo ve mně – nic netušící – prudkou bolestí. Kdo je to? Dítě? Sen? Zákeřník? Sebevrah? Pokušitel? Ničitel? A já se otočila a otevřela oko, abych se na něho podívala. –Skoba, která se otočí! – Skoba, která otevře oko! Ještě jsem se neobrátila docela, a už jsem se řítila, řítila jsem se dolů, a už jsem byla rvána a bodána špičatými kameny, které na mne vždycky tak pokojně hleděly z mrtvých vod. Neznámí autoři děkují za inspiraci Franzi Kafkovi

p

Osp

 j i n a k

trochu Osp je lezeckou oblastí evropského významu, která se rozprostírá nad malebnou vesničkou téhož jména v jižní části Slovinska. Najdete zde téměř po celý rok lezce ze všech koutů Evropy. Také lezci od nás tady rozhodně netvoří nějakou nevýznamnou menšinu. Jaké vzpomínky se asi lezcům vybaví, když se řeč stočí na Osp? Zkušený lezec si určitě ihned vzpomene na zlověstně vypadající podkovu Misja Peče, kde se pokoušel zdolávat ty nejtěžší „dardy“. Současně si také uvědomí, že příště to bude chtít určitě více síly a vytrvalosti a vydá se trénovat na nejbližší stěnu. Lezec pohodář si vzpomene spíše na lezení v sektoru Babna nebo Za Vasjo, kde je charakter cest přece jen blíže tomu, na co jsme zvyklí. Je však určitě škoda, že se tak často zapomíná na stěnu vévodící této oblasti. Stěna je vysoká 150 metrů, ale zdálky vypadá docela nevinně. Dostanete se k ní, když se hned za vyschlou řekou vydáte pěšinkou, která vede ve svahu podél řeky. Po deseti minutách funění se najednou ocitnete v jiném světě. Nevinnost je rázem pryč a lezci se slabší povahou se z toho může udělat i nevolno, když si uvědomí, že se právě tuto stěnu chce pokusit zdolat. Nitro tvoří 100 metrů hluboká jeskyně, ze které se zvedá úžasně zkrasovatělá, ale neskutečně převislá stěna. Na rozdíl od přírody, která si tady opravdu úžasně vyhrála, si lidé lezci se stěnou tolik práce nedali. Najdeme zde totiž jen několik cest a projektů. A právě tato skutečnost nám vnukla nápad, jak si parádně zpestřit náš zájezd, který se jinak skládal jen z monotónního tréninku na vytrvalostních cestách. Tak jako každý rok i letos do Ospu vyrazily využít několik cenných dní volna během Velikonoc početné rodiny se svými mladými lezeckými nadějemi. Poučeny smutnými zkušenostmi z této oblasti, kdy mnoho aut i stanů bylo nesmyslně poškozeno, se potkávají v místním kempu. Majitel kempu si však za své služby nechává řádně zaplatit. Za cenu, která se vyšplhala na 6,30 EUR na osobu, by se nemusely stydět ani některé ubytovny v západní Evropě. Jak se tady tak brzy na jaře kempovalo? Přes den bezvadně, protože sluníčko už pěkně hřálo. Zato v noci nastal boj o teplo. Ten, kdo si nevzal pořádný zimní spacák, se snažil zahřát alespoň trochou alkoholu. První dva dny jsme se s Honzou Zbrankem (SALTIC) jen tak rozlézali. Udělali jsme za den 10 cest kolem 7c většinou na první, nebo na druhý pokus. Třetí den nám vycházel restday a zde se naskytla příležitost bouchnout tu „Velkou“. Ve starším průvodci jsme si vybrali cestu číslo 6 Črna burja, která měla nejhezčí linii. Skládá se ze šesti

vyrovnaných délek (7b – 7c 7b – 7b+/c – 7a+ – 6c). Musíme si však uvědomit, že se jedná o vícedélkovou cestu, takže klasifikace je asi o jeden stupeň lehčí. Cesta začíná na kamenné zdi v pravé části jeskyně. Je perfektně vynýtovaná, na jednu délku je potřeba asi 15 expresek. Jen štandy jsou dost nevhodně umístěny na oblých krápnících nad převisem, takže prvolezec při jištění nevidí spolulezce, a navíc si ani moc neodpočine. Nejkrásnější i nejdramatičtější jsou první čtyři délky, kde na 100 metrech výšky dělá převis 50 metrů. Tady se teprve ukáže, jak působí na člověka gravitace! Svou váhu tady má pravidlo: „Nechejte vše zbytečné dole, nebo lezte první.“ Pocit z lezení z jednoho krápníku na druhý je však parádní, jen občas to trochu solí a nemusíte mít ani tolik štěstí, abyste cestou potkali netopýra. Pokud to chcete dolézt, musí vaše tělo pracovat opravdu na sto procent. Ty stovky přirozených shybů se zátěží vám nenahradí žádná bouldrovka a dole se nebudete moci ani podepsat, jak se vám budou klepat ruce. Ale ještě není vyhráno, neboť zbývají dvě délky, které také rozhodně nejsou zadarmo. Stěna je v tomto úseku již kolmá, ale podobá se spíše desce, na níž leží fakír. A tak se z lezce „bušícího“ rázem stává lezec „filigránský“. Deštěm a větrem ošlehané listy se vám zařezávají do prstů a z lezeček se doslova trhá guma. Pokud však vydržíte, budete si moci vychutnat jedinečný pocit z vítězství nad sebou samým. V tu chvíli téměř ani neucítíte své zbídačené tělo, které má za sebou téměř čtyři hodiny lezení. Teď už zbývá jen jediný problém, nějak se dostat dolů. Můžete si vybrat ze dvou možností. Pokud toho ještě nemáte dost, nebo jste dobrodruzi, vydáte se sestupovou cestou. Užijete si důkladné masáže všudypřítomnými křovisky a také riskujete uštknutí hadem. Druhou možností je sestup slaněním. Nejlepším místem pro slanění je pravá část terasovitého travnatého pole pod vrcholem. Se šedesátimetrovým lanem to jsou dolů čtyři délky a zvládnete to za půl hodiny. Navíc se můžete během slanění kochat krásným okolím a vychutnávat si pocit z náročné cesty, kterou jste, pokud jste měli štěstí tak jako my, dali na OS. Při slaně-

ní jsme se snažili alespoň pohledem zhodnotit další cesty. Ty však zjevně nebyly tak hezké jako Črna burja. Podobaly se spíše typickému horskému lezení v traverzu po odštěpech a plotnách. Výjimkou je cesta číslo 7 Magična gola taktéž za 7c. Začíná společně s Črnou Burjou a dále ji kopíruje zprava. Není však tak vyrovnaná (6b+ – 7b – 6c – 7b+ – 7c – 6b). Pro klasiky je zde pak velké množství cest dále vpravo do délky 100 metrů o obtížnosti kolem 6c s možností sestupu slaněním. Při návratu z cesty jsme ještě v samém nitru jeskyně objevili nějaké smyčky a nýty, ale netušíme, zda je to již přelezlé. Poslední den pobytu jsme opět zavítali do Misja Peče, kde jsme se pokoušeli vylézt nové cesty. První s názvem Hobit, jakési narovnání Maňany, dále pak cestu mezi Cortem a Maňanou (7c+). Méně převislé jsou pak dvě nové cesty (7b+?) vlevo od Kindergartenu. V centrální stěně stojí za zmínku cesta vpravo od Urbanovy (8a). Pro zkušené matadory tu chystá Aljoša Grom se Simonem Wandelerem překrásnou linii vlevo od Hugo in Popaje a dva traverzy křížící cesty Pinguin, Missing ling a Marjetica. Pro lezce, kteří říkají, že si v Misja Peči nezalezou, mám dobrou zprávu. Úplně vlevo je devět nových perfektně odjištěných cest s klasifikací kolem šestého stupně. Určitě by to chtělo nového průvodce, který by pomohl rozluštit mnoho cest, jež jsou pro mne dosud velkou neznámou. Současně by napomohl uvolnění velmi frekventovaných linií, jejichž stupy se stále více podobají zrcadlu. Doufám, že se mi podařilo alespoň trochu vám přiblížit Osp z poněkud jiného pohledu. Sportovní lezení by nemělo obsahovat jen nekonečné plánování a monotónní trénink. Občas je třeba zkusit i něco jiného a poznat také další stránky lezení. „Velká stěna“ v Ospu se k tomu přímo nabízí, a pokud ji neodmítnete, odmění vás nezapomenutelným zážitkem, který opravdu stojí za to. Touto cestou bychom chtěli také poděkovat našim sponzorům, firmám HUDY Sport a SALTIC. text: Petr Solanský ml. foto: Honza Zbranek

29

Údolní spáry, 1963

Dneska se dostáváme k jedné z nejmonumentálnějších prachovských věží, která je jak baštou klasických spárovaček, tak se na ní odehrávala novodobá historie moderních sportovních prvovýstupů. Nás ale dnes bude zajímat spíš ta klasika, drsné morálové spáry, kterých je na spíše stěnovém Prachově pomálu, ale když už jsou, tak stojí za to! Sportovní lezce ukojíme a na sportovní cesty se koukneme až v povídání o Smítkově věži, kde vlastně éra sportovního prachovského lezení začala v roce 1986 prvovýstupem Petra „Bobuláče“ Čermáka cestou „Petr a Pavel“ (Xa). Takže spáry. Je celkem jasný, že se prachovský prstovky, žábovačky a širočiny nemohou rovnat s jejich delšími a obtížnějšími kolegyněmi v Ádru či Sasku, ale i zde najdeme nejeden bonbónek a i nejednu vraždu z dílny klasiků pískovcových trhlin a škudlin! Mezi nejčastější pachatele prvovýstupů beroucích dech a kůži na rukách a kotnících patří především prachovský domovník Zdenda Koťátko, dále Jarda Havlík, Vláďa Charousek, Míla Ent, Vláďa Krupička a Zdeněk Petráň. Pár spár neodolalo ani „Pánům spárařům“ Petru Mockovi a Standovi Lukavskému, ale jejich hlavním hřištěm přeci jen zůstala celkem logicky spárám země zaslíbená Teplice a Ádr. Nejtěžší spáry Prachova jsou však dílem „starých“ moralistů (jejich specialitkou byly lámavé stěny a solivé spáry!) Poldy Páleníčka a Franty Půlpána – „Mig 19“ (1968, VIIIc ) a další nerozlučné dvojky Živný – Bena – „Mrkačka“ (1974, VIIIc). Ale prachovskou spáru spár, klasiku z klasik nejklasičtějších vydřel jednoho zářijového dne roku 1973 Pavel „Pavka“ Krupka. Jeho „Purpurové klouby“ (VIIIc) jsou typický yosemitský crack! Nepřerušený, dlouhý, úzký a převislý! To jsou dostatečně odstrašující vlastnosti tohoto „prubířského kamene“ každého milovníka drobných vertikálních tektonických poruch. V přitažlivosti jí jistě nepřidává ani ponuré prostředí zapomenutých končin prachovského Babince. Snad jen relativní dobrá odjištěnost dvěma kroužky občas zláká skutečného spárařského barda. O četnosti přelezů svědčí i následující údaje vytažené s nasazením vlastního žití z vrcholové knihy: od jejího vzniku v roce 1973 se 32

dočkala celkem 27 přelezů, což vychází tak sotva na jeden průstup ročně! V posledních letech ji pravidelně leze pouze Ivoš Wondráček s Lubou Mázlem v rámci Prachovské čtyřiadvacetihodinovky! (Ještě hůře s četností úklidu listí a všeliké havěti ze svých útrob je na tom převislá solivá a nejištěná „Mrkačka“, která má za 28 let existence 3, ano, skutečně tři přelezy!!) On ponurý, vlhký a málo navštěvovaný Babinec je vůbec takový malý ráj pro podivná individua, která s krvácejícíma rukama procházejí touto nehostinnou krajinou a vymetají pavouky, šváby a mech z neuvěřitelných, většinou převislých a slizkých trhlin. A v této periferii Prachova ještě stále čeká pár totálně „prodojenejch“ spár a komínů na oschnutí a na své prvopředříče.

Velmi citlivě a láskyplně se zmiňuje o Babinci i nejmladší horolezecký průvodce Prachovskými skalami od Vládi Šoltyse: „Labyrint tohoto skalního městečka je bezpochyby nejvlhčí a nejzarostlejší oblastí Prachovských skal. Lézt se dá až na výjimky jen při dlouhodobě příznivém počasí. Skály zde tvoří díky hlubokým roklím a bujné vegetaci bludiště, v němž se údajně skrýval i proslavený lotr Babinský. Je zde mnoho vlhkých komínů a spár, zarostlých koutů, ale také několik stěn, převisů a rajbasů, patřících k místním ,lahůdkám’“. Některý spárky nemají mnoho přelezů i z toho důvodu, že prakticky nikdy neosychají. Taková „Mokrá spára“ (VIIIb–c) byla pravděpodobně suchá pouze v den prvo-

výstupu (14. 8. 1965), a nebo Míla Ent s Koťasem měli opravdu kvalitní potápěčskou výstroj! Moc horolezců tuhle převislou spáru s vodou nacucaným mechem suchou nevidělo (za posledních třináct let nemá jediný přelez a její soused, stejně převislý, ale o poznání sušší „Mig 19“, má přelezy pouze dva). V malé oblasti Babince jsou na pár skalkách nejvěhlasnější a zároveň i nejobtížnější čisté spáry Prachova. Další čisté těžké klasické trhliny jsou mimo tuto oblast například na Hlásce (hned několik převislých mordovaček za starých českých poctivých VIIc, mezi nimi i historicky první prachovská cesta této klasifikace Pravá východní spára z roku 1954, Vl. Krupička a L. Hanuš), Krkavčích skalách (Východní spára VIIb), Císařské věži (Severní spára VIIb), Malé věži (Savana za dva roky VIIc) a Krákorce (jižní spára VIIb). Takže pokud máte opravdu seriózní zájem a touhu se pořádně osápat v drsných převislých prachovských „šmirglovačkách“, neváhejte a vyzkoušejte výše nabízené lahůdky. Jinak je skutečně čistých spár v celém skalním městě nedostatek. Proto otrlí spáraři jistě nepohrdnou i spárami nečistými, jež končí většinou pár metrů pod vrškem nepříjemným rajbáskem či jemnou stěnkou. Nejtěžší „mixovou“ spárou je určitě fotogenický „StříDvě těžké stěnové cesty - Šicák (RP IXa) a Pan Chytrej (RP 10c)

brný vítr“ (1978, IXa, Standa Šilhán a J. Šimon), morálová „nekonečná“ šikmá spára s jedním(!) kruhem na svém konci, od nějž se traverzuje pár metrů do vrcholového okna. Z dalších, ale již lidštějších kombinovaných spár stojí za odřené kloubky a trochu toho strachu údolky na Zelenou věž (VIIb), Hradeckou (Pietní VIIc a Šibenice VIIc, RP VIIIc), Jehlu (VIIb a VIIc), Pečírkovu věž (Údolí králů RP VIIIc), Orla (Cesta k slunci VIIc), Velkého Zbrojnoše (VIIb, RP VIIIa) a Přední Ztracenou (Severní cesta VII, RP VIIIb). Někdy zase naopak stačí jen pár metrů nepříjemné širočiny či prstové škudlinky a z krásné stěnové cesty se stane morálový nářez, který vám ještě pár nocí po přežití nedá spát. Kraťoučký spárky a spárečky dokáží zpestřit i nejeden fádní a nudný moderní sportovní výstup kolem devátého a desátého stupně. K takovým cestám patří určitě Supernova na Obelisk (Xb–c), Las Vegas na Ameriku (IXb), Datum narození na Hendrychovku (RP XIa), Záhada pro zítřek (Xb) a Létající kozel (IXb) na Koloseum a Ke kafíčku cigárko na Hradeckou (IXc). Ale nemusíme se ani pohybovat v tak závratný obtížnosti, stačí si šlehnout na prvním Západní cestu na Mnicha (VII) s proslavenou, puritáni prominou, „Prdelí Marie Terezie“, a bude vám jasno, že i prachovské spáry dokáží fest potrápit i zkušeného spáraře odkojeného adršpašskými cracky. Ke spárovýmu lezení ale neodmyslitelně patří i sokolíková spára, všem pískařům důvěrně známý sokolík či sokol, který dokáže během pár temp vysát magi z nateklých předloktí. Ne nadarmo páni klasici učí „máš-li sílu vola, vem to na sokola!“. Takže pro silné „voly“ je tu pár nápadů, kde se své síly rychle zbavit. Klasický vyšťavovací sokolíci jsou na Krakonošovi (Massachusetts VIIb, RP VIIIb; navíc v kombinaci s Bad Day variantou hladká spára přes dva kruhy je to slušná „bandaskovina“), Pečírkově věži (Údolí králů VIIIc), Rektorce (Čihulovi sokolíci RP VIIc), Hlásce (Valašská kyselica VIIIc) či v jižní stěně Velkého Kapucína, kde je to prakticky samý sokol. A přes taky pěkně tahavé Žluté sokolíky na Drážďany se elegantně s do krve odřenýma rukama konečně dostáváme zpět k věži, na které naše prolézání prachovských spár vlastně začalo. Tento monument, dříve též nazývaný Pavlíkova věž, Doktorka, Mojžíšovy desky či Riesenturm, tyčící se spolu s věrnou družkou Amerikou nad nejkrásnějším, turisticky nejatraktivnějším místem Císařské chodby, poprvé dovolil člověku pošlapat svůj vršek v roce 1908, kdy členové nově vzniknuvšího Lezeckého kroužku Prachov, jičínští stu33

denti Láďa Pavlík a Józa Hendrych zdolali úzkou východní stěnu soustavou spár a komínů. Tato, dnes značně osolená „čtverka“ je i v současnosti nejlehčí cestou na rozložité Drážďany. Všechny ostatní cesty v jejich stěnách jsou od „sedmy“ výše a jejich obtížnost se zastavila až na, pro písek neuvěřitelné, hodnotě XIa („Nejistá sezóna“ od Toma Sedláčka)! K dnešnímu dni v mohutných kolmých stěnách vede celkem 20 cest, pár variant a dva rozdělané projekty, kde především jakési narovnání „Žlutých sokolíků“ bude asi kvalitní nášup. Ty Špekovy tlamy bych vám přál vidět! Po jejím dodělání určitě přibude k již tak úctyhodnému počtu cest kolem devátého a desátého stupně (9 cest v obtížnosti IXa až XIa!!) další „pořádný prachovský prásk“!

Údolní spára, VII, Zd. Koťátko, 60. léta

Zatím to vypadá i na hezkou cestu a tak se časem hrdě zařadí mezi takové drážďanské skvosty, jakými jsou krásná zalomená odjištěná spára „Bič“ (VII, RP VIIb), šestikruhová „Údolní spára“ (VII, RP VIIc), jemný exponovaný „Šicák“ VIIc, RP IXa) či krutě vytrvalostní silové „Žluté sokolíky“ (VIIb, RP IXc). Nejvíc lezeckých dvojek se pokouší o přelez perly jižní stěny „Biče“, který se svými pěti kruhy a nějakou tou smycí je nejoblíbenější klasickou spárou na Prachově a v širém okolí. O tom svědčí i téměř 170 výstupů během posledních 10 let (ve vlhkém roce 2001 pouhých 10). V závěsu za ní je další klasika, „Údolní“, neboli „Libáňská spára“ se svými 60 výstupy za 10 let (vloni pět). Jedna 34

Bič, VII, 1966, Zd. Koťátko - Jürgen Rotsche

z nejkrásnějších prachovských stěn „Šicí stroj“ se 30 průstupy za stejné období jen skromně krčí za těmito spárami s velkým S. Z těch nejtěžších je nejčastěji lezená cesta „Pan chytrej“ (za 13 let od prvovýstupu 10 přelezů). „Nejistá sezóna“ má za 11 let od vzniku přelezy dva, „Nuda“ (RP IXc), „Čím hůř, tím líp“ (Xa) a „Prásknutí bičem“ (Xc) za stejné období žádný! Vše čerpáno z vrcholové knihy, takže pokud se někdo po svém výstupu nedokázal třesoucí se rukou zapsat, má smůlu a historie se o něm nedozví. (Když už jsme u těch historických údajů, jedno malé srovnání – nejsnazší Pavlíkova cesta „za čtyři“ byla v letech 1908 až 1913 přelezena pouze desetkrát, zatím co o devadesát let později v průběhu pouhého jednoho roku celkem padesátkrát!) Ale nejen lezení proslavilo tuto „kopu písku“. V nepravidelných intervalech se stává její vršek i startovní metou pro další atraktivní horolezeckou disciplínu, kterou je populár-

ní mostění. Lana jsou natažena mezi již zmiňovanými „sousedkami“ Drážďanami a Amerikou a celá tato taškařice je o to atraktivnější, že probíhá nad frekventovanou turistickou cestou a skotačící a halekající lezci se v extázi pohupují přímo nad hlavami přihlížejících ceprů ve výšce nějakých čtyřiceti metrů! (Letos by se mělo uskutečnit díky přízni bolatického Lanexu jedno z největších mostění na Prachově: Drážďany, Amerika, Orel, Mnich a možná i dále a výšeji, lépe a radostněji!) Ale o tom všem až někdy příště, neboť o mostění, či přemosťování, původní to metodě „dobývání nedobytných“ vrcholků pískovcových skal, by se dalo popsat půl Montany a skoro celý Jamesák. Takže fakt až příště, teď už nám to pomalu „osychá“ a tak rychle zahodit maglajz, oprášit smyce a morál a hurá do prachovských spár sundat trochu té přes zimu ztvrdlé kůže! Hoj Houmy

Drážďany – jižní stěna (výška 40 m)

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16

– – – – – – – – – – – – – – – –

Nuda RP IXc (1991, M. Havlík, S. Šilhán) Údolní spára VII, RP VIIc (1945, libáňští lezci) Západní pravá spára VIIb (1967, V. Krupička, P. Prachtel, Z. Mayerová) Šicí stroj VIIc, RP IXa (1971, V. Charousek, P. Mocek, Z. Vaník) Šicí stroj direkt Xa (1992, J. Vilimovský, M. Pěnička) Pan Chytrej Xa, RP Xc (1989, autorství zrušeno) Bič VII, RP VIIb (1951, V. Haleš, A. Fučík) Alabamas IXb, RP IXc (1988, V. Chloupek) Prásknutí bičem RP Xc (1992, M. Havlík) Gewandhaus VII (1983, Z. Petráň, J. Macoun) Hokejka VII (1957, V. Krupička, J. Havlík) Svátky zapomnění RP VIIIc (1991, V. Šoltys stř. M. Mikeš, J.Šimůnek) Jižní stěna VII (1971, Z. Petráň, P. Krupka) Gemäldergarie VIIb (2001, Z. Petráň, P. Novák) Pavlíkova cesta IV (1908, L. Pavlík, J. Hendrych) Zelené sklepení VIIb (2001, Z. Petráň, P. Novák)

Drážďany – severní stěna (výška 40 m)

17 18 19 20 1

– – – – –

Zwinger VIIc (1979, P. Mocek, M. Bena) Čím hůř, tím líp Xa (1990, M. Havlík, S. Šilhán) Žluté sokolíky VIIb, RP IXc (1970, P. Malý, V. Zemančík, M. Ent) Nejistá sezóna Xb, RP XIa (1991, T. Sedláček s druhy) Nuda RP IXc

35

FILMFESTIVAL TRENTO

50

Na přelomu dubna a května tohoto roku, shodou okolností Mezinárodního roku hor 2002, v severoitalském i jihotyrolském městě Trento proběhl výroční světoznámý filmový festival s předlouhým oficiálním názvem Filmfestival Internazionale Montagna Esplorazione Avventura „Cittá di Trento“. Nejen kulaté výročí bylo důvodem k ostrému sledování. Sláva byla o to větší, že je to nejstarší a zároveň patrně nejproslulejší a nejprestižnější specializovaný festival tohoto typu na světě. Souběžně s festivalem se uskutečnil celosvětový kongres UIAA. Oslavy kulatin nezkalil ani fakt, že by se leckomu mohlo zdát, že se letos ceny nejlepším snímkům udělovaly již po jedenapadesáté! Není to tím, že by snad Italové neuměli počítat „ani plaňky v plotě“, ale proto, že se festival roku 1972 nekonal. Navíc mezi „rýmovacími“ letopočty je skutečně 50 let. Historicky prvním ročníkem byl C.A.I. FILM – Primo Concorso Internazionale della Cinematografia Alpina 1952, pořádaný současně s 64. národním kongresem CAI (Club Alpino Italiano aneb Italský horolezecký svaz). U jeho zrodu kromě vůdčích osobností trentské sekce CAI byly také elity Comune di

Na letošní jubilejní festival v Trentu přišlo 252 filmů z 27 zemí, neskutečné množství (dosavadní maximum bylo 219 snímků v loňském roce)! Zvláštní šestičlenná výběrová komise toto kvantum tvrdě protřídila a do závěrečné soutěže – a na festivalové plátno – pustila 78 filmů z 20 zemí. Mezinárodní porota tedy zdánlivě měla lehčí život, i tak to však pro ni byl mnohadenní maratón od rána do večera a nelehké rozhodování. Předsedkyní jury byla domorodá filmová kritička a spisovatelka Piera Detassis, dalšími porotci byli Patrick Berhault (F),

Trento. Je podivuhodné, jak se zakladatelé tradice „tref ili“ a předznamenali vývoj. Trentskou soutěž horských filmů a následně festival později začali kopírovat jinde ve světě – a dnes máme festivalů (včetně malých lokálních) jako hub po dešti. Poděkujme tedy průkopníkům a připomeňme si, že to neměli lehké – v době, kdy se Itálie, stejně jako jiné evropské země, teprve pomalu vzpamatovávala z hrůz druhé světové války… Od roku 1953 a v dalších několika letech trentská sekce CAI a město Trento pořádaly C.A.I. film concorso internazionale již samostatně, nezávisle na kongresu CAI. Roku 1957 se na plakátech objevuje festival internazionale film della montagna e delľesplorazione „cittá di trento“ – a jsme téměř u dnešního názvu. Každoročně koncem dubna se na stříbrném plátně objevoval a objevuje svět hor a lidé, kteří s ním mají co dělat.

Stefan König (D), Rebecca Martin (USA), Pepa Šimůnek (CZ), Manouchehr Tayyab (Írán) a Margaret Wicks (GB). Ocenění se nakonec dočkal tucet filmů. Tři z nich získaly zvláštní čestná uznání, dva cenu a pět Stříbrný hořec za vítězství ve své kategorii, jeden Zlatý hořec a ten „nej“ hlavní cenu Gran Premio „Cittá di Trento“ Genziana d’oro. Byly to následující filmy: Zvláštní uznání: z PRZYPADKI PANI AN Dariusz Zaluski (PL) z SALATHE – BLOOD, SWEAT & BAGELS Richard Heap (GB) z IL GUARDIANO DEI SEGNI Renato Morelli (I) Cena za nejlepší kameru: z MUSTANG Pavol Barabáš (SK)

36

Hlavní cenu Genziana d’oro (Zlatý hořec) poprvé získal Francouz Samivel roku 1952 za film Cimes et Merveilles. Pak v seznamu absolutních vítězů defilují další filmové a horolezecké legendy – Roch a Dyhrenfurth, Rebuffat a Tairraz, Terray, Magnone, Franco, Leroux, Lizzani, Ichac, Seta, Sielmann, Goupil, Sleiski, Ertraud, Languepin, Flores, Fano, Moser, Hoover, Ertraud, Baur, Sciamsciev, Padula, Thevoz, Dillon, Boivin, Germain, Choquet, Favre, Armendariz, Bradshaw, Diemberger, Brandauer, Majani a Valli, Fougea a Santantonio, Dillon, Beccu, Brenta, Vilsmaier, Prosslinger, Valli, Pippelart. Výrazně zabodovali i naši bratia Slováci – při třicetinách festivalu roku 1982 získal hlavní cenu Ján Piroh za film Kanchenjunga (známý i z našich televizních obrazovek), před třemi lety Paľo Barabáš (pamatujete jeho kreslené vtípky v bulletinu Hory?) se snímkem 118 dní v zajatí ladu. Ale nesoutěží se jen o hlavní ceny. Neméně prestižní jsou Genziana d’argento (Stříbrný hořec) a další ocenění za vítězství v řádných i zvláštních kategoriích. Ani zde se naši neztratili, připomeňme si třeba The Sand Climbing Karla Vlčka (1983), jehož výrazná fotografika se navíc stala nosným motivem plakátu 33. trentského festivalu roku 1985. Jedno jméno jsem v seznamu záměrně vynechal a šetřil si je nakonec. Je to Lothar Brandler, jeden ze známých saských lezců–pískařů, který již dávno z „dederónska“ vyemigroval za Západní val. Spolu se svými druhy pěkně zahýbal s vývojem horolezectví v Dolomitech i jinde, a prosadil se jako vynikající filmař, režisér

Cena za nejlepší film od italského tvůrce: z ULTIMATE GUIDE ICEMAN Brando Quilici (I) Stříbrný hořec za nejlepší film o sportovním dobrodružství: z JUMP! Allen Hill & John Catto (USA) Stříbrný hořec za nejlepší objevitelský film: z LOS CUEVEROS Fulvio Mariani (CH) Stříbrný hořec za nejlepší film o horském prostředí a podpoře udržitelného vývoje: z A LA DÉCOUVERTE DE ĽULTIME ESPÉRANCE Gilles Santantonio (F) z GLORIEUSE ĽILE AUX TORTUES VERTES Rémy Tezier (F)

Stříbrný hořec za nejlepší horský film: z LES FUNAMBULES DU YANG TSÉ Patricia Micallef & Fulvio D’Aguanno (F) Stříbrný hořec za nejlepší fantastický film nebyl udělen. Cena CAI – Zlatý hořec za nejlepší horolezecký film: z THE GHOSTS OF K2 Mick Conefrey (GB) Hlavní cena Gran Premio „Cittá di Trento“ – Zlatý hořec za nejlepší film s vysokou uměleckou kvalitou, inspirující kulturní záměry: z LE PEUPLE MIGRATEUR Jacques Perrin (F)

a kameraman v jedné osobě. V Trentu jako jediný získal Genziana d’oro hned třikrát (!1964, 1967, 1974). Jeho nasazení těžkých profesionálních 35mm kamer (často se širokoúhlými objektivy) přímo do velkých stěn k pořízení autentických záběrů bylo mezníkem v horolezecké filmařině (předtím se tam využívaly jen kamery na 16mm film, nebo menší a obrazově podstatně méně kvalitní amatérské či poloprofi „osmičky“ nebo „super osmičky“; velkými kamerami se točilo výhradně „zdola“ za použití teleobjektivů). Po náhodném a neformálním letošním setkání dlužno dodat, že se Lothar Brandler nezměnil a zůstal skromným, kamarádským sympaťákem! Když už jsme u techniky, od prvopočátků byl festival v Trentu téměř výhradně založen na projekci krátkometrážních 16mm filmů. Během doby však sledoval vývoj v horské a horolezecké filmařině a postupně se otevíral i středometrážním a celovečerním filmům, televizním filmům a dokumentům na 16mm a 35mm filmovém pásu. Počínaje rokem 1989 mohly do soutěže i videokazety, v letošním 50. ročníku poprvé i digitální systémy. Snad na žádném festivalu se nedá stihnout všechno, když ještě ke všemu okolo je spousta jiných podnětů, zajímaví lidé, skvělá atmosféra, dobrý mok a dobrá krmě, krásné skály a kopce. V Trentu to platilo mnohem víc než dvojnásob. A tak k filmům jen pár postřehů. Le peuple migrateur od Jacqua Perrina, který si odnesl poctu nejvyšší, je celovečerní technicky úžasně vymakaný film, plný nápaditých efektů, překvapivých střihových zvratů, se super kamerou i zvukem. Ukazuje život tažných ptáků při jejich dlouhých přeletech – a úskalí, která jim do cesty klade nejen krásná (byť leckdy drsná) příroda, ale také jeden z jejích nepříliš zdařilých produktů: Jeho Veličenstvo Zlý Mutant Člověk. Film, který rozhodně stojí za zhlédnutí, je nakonec srdcervoucí sebeobžalobou lidského rodu za vše, jaká příkoří a neřešitelné situace Božím tvorům nachystal… U trentinského vína vznikly akademické spory, zda takovýto „vcelku nehorský“, ale přitom veskrze „propřírodní“ film má co dělat na festivalu tohoto typu, natož tam zvítězit. Hor tam moc vidět nebylo, pravda, na druhou stranu s mnohými těmi ptáčky, ptáky i velkoptáky se v horách potkáváme –

a k horské přírodě nerozlučně patří, i hory jsou příroda, tak proč ne? Mustang od Paľa Barabáše byl skutečným pohlazením. Kromě bezva kamery, za niž právem získal cenu, bych vyzdvihl i celkového ducha f ilmu. Není jen prostým, obrazově zvládnutým dokumentem o výletu do oblasti Mustangu, ale čiší z něj srdce návštěvníka, který má úctu k tamnímu kraji i lidem. Je o etice poutníka. Není náhodou, že právě s tímto snímkem Paľo před Vánocemi loňského roku získal cenu za nejlepší film o horském prostředí na nejprestižnějším festivalu v Americe, v kanadském Banffu. The Ghosts of K2 od Micka Conefreye je více než zdařilou dokumentaristickou retrospektivou pokusů o prvovýstup na Chogori, K2. Jednou z ústředních postav je legendární saský lezec Fritz Wiessner, později zakladatel „amerického čistého lezení“. Film je postaven na zdařilém mixu rozhovorů s dosud žijícími a čilými(!) pamětníky se všemi dostupnými historickými artefakty. Ze starých autentických filmů to dýchá odhodláním a udatností těch, kterým k vrcholu K2 zas tak moc nechybělo a s výstrojí a výzbrojí, s níž by si dnes asi nikdo netroufnul ani do letních Tater, téměř dosáhli úspěchu již před druhou světovou válkou, dlouhé roky před dnes slavnými italskými prvovýstupci. Ultimate guide Iceman od Brando Quiliciho je dokumentem o nálezu, výzkumu a téměř kriminalistické rekonstrukci osudu Ötziho, v ledovci mumifikovaného praprapředka dnešních Jihotyrolanů. Vítězství filmu v kategorii je logické, jde o prestižní záležitost regionu. Ötzi byl po nálezu v nedalekých Ötztalských Alpách zkoumán a je uložen v Bolzanu. Po všech stránkách technicky dokonale odvedený film ovšem na normálního smrtelníka nepůsobil zrovna „jako aperitiv“ (diplomaticky řečeno). Když porovnáme, jak archeologové jemnými štětečky oprašují každý střep, aby pak zjistili, že jej vyhodil chalupář Franta předloni, nemilosrdné vykopávání tisíciletého Ötziho z ledu za pomoci cepínů, připomínající sekání ledovcové slaňovací hrušky při bezhlavém úprku, nadzvedlo i silné nátury. A to byl jen začátek, s Ötzim se nemazali ani na prosektorském stole, do toho dramatické střihy na tikající hodiny (aby jim moc neroztál) a pak zjištění, že byl 37

asi zavražděn… Při vší úctě k tvůrcům filmu i k vědecké práci, toto bychom vidět nemuseli. Jak „zpátečnicky“ prohlásil přítel Petr Prachtel: „… radši ho měli nechat tam v tom ledovým hrobu!“ Jump! od Allena Hilla a Johna Catto netřeba již představovat. „Naši“ Amíci však

Typická situace v hlavním stanu. Tváře se střídaly, skvělá atmosféra zůstávala... (Zorka, Leo Houlding, Chroust, Petr Prachtel, Igor Koller) foto: Luboš Slavík

v Trentu nehájili jen „hvězdy a pruhy“, ale díky zobrazeným českým pískovcům a „hercům“ také naše barvy, proto snad úspěch potěší nejen tvůrce a přímo zúčastněné. Dodejme, že Genziana d’argente z Trenta je již šestým oceněním filmu Jump! (předtím hlavní cena a cena diváků z Teplic, vítězství v kategorii v Banffu, zvláštní cena poroty v Moskvě a velká cena v britském Kendalu) a že tento „adrenalínově–lidský“ snímek putuje na řadu dalších festivalů (Cervinia, Poprad–Tatry, Telluride a…). Letošní jubilejní Filmfestival Internazionale Montagna Esplorazione Avventura „Cittá di Trento“ 50 byl doprovázen celou řadou kulturních a společenských akcí. Vedle již zmíněného světového kongresu UIAA to po celou dobu festivalu byla především výstava knih Montagnalibri ve velkém stanu na náměstí Piazza Fiera nedaleko univerzitního centra a auditoria Sante Chiara, kde se odehrávalo hlavní festivalové dění. Kromě stálé výstavy knih, časopisů a map jsme v „knižním“ stanu absolvovali také několik křtů nových publikací. Řada z nich vyšla přímo jako festivalové publikace (Catalogo Filmfestival 50, retrospektivní Filmfestival – In Cima al mondo, seznam vystavovatelů publikací Montagnalibri, sborník nejzajímavějších festivalových plakátů Cinquant’anni di manifesti del Filmfestival Cittá di Trento), jiné se „svezly“ s touto příležitostí – z nich nás asi nejvíce zaujala kniha unikátních portrétů nejvýznačnějších horolezeckých osobností od fotografa Giuliho Malfera a řada publikací s reprodukcemi nedostižných akvarelů a olejomaleb z oblasti Dolomit od starých mistrů. 38

Na náměstí vedle „knižního stanu“ byla instalována – a kupodivu obměňována – řada panelů, na nichž byl nastíněn průřez historií horolezectví. Bohužel na nich byla řada vážných chyb, které původem pan učitel Prachtel na místě hbitě opravoval červeným fixem. Výstava jiných – a rovněž unikátních – fotoportrétů nejznámějších horo/lezeckých osobností, tentokrát od Craiga Richardse, byla k vidění v předsálí Auditoria. A pojedete-li o prázdninách do Dolomit nebo „vůkol“, rozhodně si nenechte ujít výstavu Ascensioni fotografiche – viaggio nelle Alpi del Tirolo nádherných snímků jednoho z absolutně nejlepších fotografů hor Vittorio Selly. Od 20. června do 29. srpna 2002 bude instalována v Galleria Civica v Bolzanu. Na festival byly pozvány – a objevily se – četné legendy a další významné osobnosti světového horolezectví. Proto snad všechny poněkud překvapilo a zarazilo, že organizátoři galavečerů propásli historickou příležitost legendy aspoň na chvilku pozvat na pódium. Této cti se dostalo jen nemnoha z nich, zatímco lokální komunální politici dostali hned několikahodinový prostor k ukázkám libozvučnosti italštiny. Když už si přitažlivá moderátorka některou zahraniční legendu na pódium pozvala k „improvizovanému“ rozhovoru, občas zahaprovalo tlumočnické zařízení. Osobnosti jsou ale osobnosti a tak je nic nerozhodilo. Hezky to rozštípnul Jim Bridwell, z nějž autorita přímo zářila. Otázka od moderátorky v italštině, chvíle ticha, Jim poslouchá „překlad“ ve sluchátku a pak povídá: „Tato paní mluví italsky!“ Opakování otázky – a totéž. Tak si Jim Bridwell vzal slovo, řekl „po ame-

ricku“ co chtěl a pak si s významným gestem vztyčeného prstu rýpnul „Capito?“ a odkvačil do zákulisí. Za chvíli se tam objevil Lothar Brandler, poslouchá ten „intercom“ a povídá: „Tahle paní zase mluví francouzsky… tak budem mluvit italsky!“ Odložil sluchátko a spustil monolog po italsku. Jak on, tak Jim Bridwell dokonale pobavili ospalý (protože již vydýchaný) sál. Zatímco na oficiálním pódiu příliš času pro legendy nebylo, o to více jsme si je užili v hlavním stanu (protože jídelním a picím), my jsme tu historickou příležitost nepropásli. Pohostinnost festivalu byla velkorysá a nevídaná. Název „hlavní stan“ sedí. Nebylo potřeba se domlouvat s kýmkoli, po filmové produkci to tam vždy zhoustlo, pak se rozprchlo, ale vždy zůstali ti správní lidé, kteří si dokonale rozuměli (až do rána). Tak mne napadalo, že vrána k vráně sedá, že jako Kiplingův Mauglí „…jsme stejné krve, ty i já!“ a že jsme jako z Renčínova kresleného „záchranářského“ vtipu, kde doktoři rozhazují rukama nad skoronebožtíkem a kdosi ze skupiny okolostojících nabízí: „…klidně mu dejte naši krev, všichni máme stejnou skupinu Müller Thurgau!“ Krásné bylo, jak se „se čtvercem vypitých vín“ hovor stáčel vždy k témuž, k „nadnárodním“ věcem stejného zájmu. Jednou takhle vznikla diskuse na téma „přijišťovat či nepřijišťovat klasické cesty?“, nejaktivnější Petr Prachtel, Jim Bridwell a Šimi (pokud mne paměť nešálí). Jim říkal, že se mu to přespřílišné jištění nelíbí, že „když se vypne morál a hlava, tak to je o ničem“, ale když tak někdo chce dělat prvovýstupy, tak ať. Ale ať s tím neleze do klasických cest! Když někdo nadhodil, že i u nás jsou tací, kteří mají tendence přidávat do klasik, Jim Bridwell na to okamžitě vypálil: „A to nejsou zavřený v base?!“ Setkání generací a kiplingovské souznění duší, to bylo ono! Robby Chiappa, Cesare Maestri, Ricardo Cassin, Andreas Heckmair, paní a dcera Hermanna Buhla, špekoidní hardman s citlivým srdcem kumštýře Mauro Corona, Lothar Brandler, mladý Leo Houlding, Jim Bridwell, Nazir Sabir, ředitelky filmfestivalů Valeriana Rosso a Máša Jirmannová, Luboš „Úďa“ Slavík, Rick Silverman, Margaret Wicks, John Catto a Allen Hill a jejich obě Jenny, Hadley, Zorka a Petr Prachtelovi, Šimi, tlumočnice Diana, novinářka Michaela mi.ca, Susi z domu… Bože, jak tam bylo krásně! Ne filmy (ty snad uvidíme jinde? a jindy?), ale přátelská setkání s bezva živými lidmi z celého světa byla tím hlavním zážitkem z jubilejního 50. Filmfestivalu v Trentu. Poděkujme – a děkujeme! – přátelským hostitelům, že nám k tomu dali takové podmínky, že se nám o nich bude ještě dlouho zdát! Vladimír Procházka

čhs POJIŠTĚNÍ LÉČEBNÝCH VÝLOH V ZAHRANIČÍ PRO HOROLEZCE pro rok 2002 Pojišťovna České spořitelny Pojistná smlouva č. 7700000395 Pojištěné osoby: Členové ČHS, kteří mají na příslušný rok zaplacené známky ČHS. Rozsah pojištění: Pojištění se vztahuje na pojistné události, ke kterým dojde mimo území ČR (tedy celosvětově), a u kterých horolezecký oddíl potvrdí, že k pojistné události došlo při pojištěné činnosti, tj. při akci sportovního charakteru, která souvisí s činností pojistníka (tedy s horolezectvím), přičemž cílem této činnosti není dosažení zisku. Pojistná událost je vznik oprávněných nároků na náhradu nákladů v souvislosti s léčením úrazu nebo nemoci (včetně úrazů při dopravě, sportu atd.). Náklady se rozumí: z ambulantní lékařské ošetření z ošetření a pobyt v nemocnici z léky předepsané lékařem z přeprava do nejbližší vhodné nemocnice z náklady na repatriaci pojištěného, popř. tělesných ostatků z ošetření a plombování zubů v jednoduchém provedení z náklady na záchrannou akci v případě ohrožení života pojištěného Nehradí se: z v případě nemocí a úrazů, ke kterým došlo při výtržnosti nebo trestné činnosti, při válečných událostech, sebevraždě, sebepoškození z v případě požití alkoholu nebo drog se pojistné omezuje, krátí z nadstandardní péče z náklady na zjištění těhotenství, interrupce, jakékoliv komplikace po 6. měsíci těhotenství, porod, vyšetření a léčba neplodnosti, umělé oplodnění, léčení sterility a infertility z náklady za pobyt v lázních, sanatoriích, léčebnách, ozdravovnách apod. z náklady, které souvisí s výkony, které nebylo bezpodmínečně nutné provést jako např. preventivní prohlídky, profylaktické očkování, kosmetické ošetření, chiropraktické výkony nebo terapie, úpravy zubů, zhotovení a opravy protéz, ortéz, brýlí, kontaktních čoček, naslouchacích přístrojů z v případě duševních nemocí či poruch (psychoanalytická a psychoterapeutická léčba) z v případě pohlavních nemocí či AIDS

z náklady na provedení výkonů mimo zdravotnické zařízení, které neprovádí lékař nebo zdravotní sestra mající k výkonu kvalifikaci nebo na léčení, které není vědecky nebo lékařsky uznávané z náklady na léčebnou péči související s ošetřením onemocnění nebo úrazu, které existovaly před uzavřením pojistné smlouvy z náklady na ošetření lékařem, který je manželem(kou) pojištěného nebo je s ním v příbuzenském poměru z náklady na léčení či operaci chronického onemocnění, pokud nemoc během předchozích 12 měsíců vyžadovala hospitalizaci nebo byla na postupu nebo způsobila podstatné změny v užívání léků z náklady na zubní péči. Plní se pouze při poskytnutí první pomoci v neodkladných případech, maximálně do 150 DEM za jednu pojistnou událost z v případě nemocí a úrazů, ke kterým došlo při plachtění a létání všeho druhu, motoristických sportech, motorových sportech na sněhu a ledu, jakémkoliv sjíždění divoké vody a bojových sportech Plnění: z kumulovaný limit na jednu pojistnou událost je 500.000 Kč, přičemž na záchrannou akci (vrtulník, horská služba) je limit 100.000 Kč z limit na ošetření zubů je 150 DEM

Pojistné: 890 Kč na rok Pojištění platí od 1. ledna do 31. prosince 2002. Postup při pojistné události: Pojištěný je povinen každé léčení v nemocnici nahlásit do 5 dnů společnosti CORIS, Sdružení 2, 14000 Praha 4 prostřednictvím nemocnice, která pacienta převzala. Telefonické kontakty na tuto asistenční službu budou uvedeny na kartičce pojištěnce. Služba 24 hod. denně v českém jazyce. Pojištěný je povinen umožnit lékaři pojišťovny nahlédnutí do své zdravotní dokumentace. K pojistné události se musí vyjádřit Český horolezecký svaz, proto je nutné podat zprávu o úrazu pokud možno ihned na sekretariát ČHS. Hlášení pojistné události Pojistné události se hlásí na jednotlivých zastoupeních Pojišťovny České spořitelny na příslušných formulářích (k vyzvednutí v pobočkách P–ČS). Na tomto formuláři potvrdí organizační složky (horolezecké oddíly), že k pojistné události došlo při pojištěné činnosti.

V případě, že náklady na ošetření byly uhrazeny v hotovosti, je třeba k uplatnění nároku předložit: a) vyplněný tiskopis „Oznámení pojistné události“ b) lékařskou zprávu s diagnózou c) originály účtů za lékařské ošetření nebo léky se jménem a příjmením, označením druhu onemocnění, datem provedení úkonu a zřetelnou cenou. ÚRAZOVÉ POJIŠTĚNÍ pro rok 2002 Pojišťovna České spořitelny Pojistná smlouva č. 590 0017 855 Rozsah pojištění: Pojištění se vztahuje na pojistné události, ke kterým dojde při horolezectví a činnostech s ním souvisejících. Pojistná událost: a) smrt následkem úrazu b) trvalé následky úrazu Plnění: V případě smrti: pojistná částka 50.000 Kč. Za trvalé následky úrazu s progresivním plněním z pojistné částky 100.000 Kč. Progrese – trvalých následků od 5,1 % tělesného poškození Do 25 % včetně Příslušné % z 100.000 Kč Nad 25 % do 50 % včetně Příslušné % z 200.000 Kč Nad 50 % do 75 % včetně Příslušné % z 300.000 Kč Nad 75 % do 100 % včetně Příslušné % z 400.000 Kč

Pojistné: 230 Kč na rok, platné vždy od 1. ledna. HLÁŠENÍ POJISTNÝCH UDÁLOSTÍ Bez zbytečných odkladů na formuláři (k vyzvednutí na pobočkách Pojišťovny České spořitelny) potvrzené lékařem zaslat spolu se zprávou o úrazu na ČHS. ČHS formulář potvrdí a odešle na adresu: Pojišťovna České spořitelny, a.s. – centrála Nám. Republiky 115 530 02 Pardubice Tel.: 040/605 1224 JAK SE POJISTIT! POZOR – změna účtu na posílání pojistného! Organizace pojištění přes oddíl 1. domluvit se se svými kamarády z oddílu a 2. sepsat seznam zájemců o pojištění s rodnými čísly a druhem pojištění (léčebné výlohy, úrazové) –

na přihlášce uveďte číslo a název oddílu 3. zaplatit pojistné na účet GE Capital Bank a.s. č.ú. 1727209504/ 0600, variabilní symbol 10006, specifický symbol – číslo oddílu a zaslat potvrzení o zaplacení pojistného spolu se seznamem na adresu ČHS (Český horolezecký svaz, Atletická 100/2, PS 40, 160 17 Praha 6) 4. na adresu vašeho oddílu (adresa předsedy nebo jiné kontaktní osoby) vám zašleme kartičky pojištěnce, které si v oddíle rozdělíte Individuální přihlášení Zaplatit pojistné na účet GE Capital Bank a.s., č.ú. 1727209504/ 0600, variabilní symbol 10006, specifický symbol – rodné číslo pojištěnce. Zaslat jméno, příjmení, rodné číslo, název a číslo oddílu, potvrzení o zaplacení pojistného a adresu, na kterou má být kartička pojištěnce zaslána. Přihlašovat se lze i během roku, ale pojištění bude platit vždy od uhrazení pojistného (v celoroční výši) do 31. prosince. GE Capital Bank a.s., Vítězné nám. 2, Praha 6 1727209504/0600 variabilní symbol : 10006 specifický symbol : rod.číslo, u hromadných obj. – číslo oddílu

POVOLENÍ LEZENÍ PRO NPR JIZERSKOHORSKÉ BUČINY V CHKO JIZERSKÝCH HOR Dne 21.3.2002 udělilo MŽP ČR v Praze pro členy ČHS výjimku ze zákona ČNR 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny - výjimku pro horolezeckou činnost v NPR, a to za následujících podmínek (uvádím zde jen body důležité pro řadové členy ČHS): 1. Výjimka platí pro členy ČHS a pro adepty horolezeckého sportu (čekatele) v doprovodu instruktora ČHS, a to v maximálním počtu 7 osob na jednoho instruktora. Ti všichni jsou dále označováni jako „horolezci“. 2. Výjimka byla udělena pro následující skály: Frýdlantské cimbuří: Černá věž, Dolní Hlídač, Frýdlantské cimbuří, Hajní kostel, Horní Hlídač, Kazatelna, Malý jezdec, Mufloní plotna, Mufloní převis, Nos, Novoroční věž, Oltář, Pohovka, Polední stěna, Polední věž, Polední zub, Poslední věž, Střední Hlídač, Zevloun. 39

mix l ispo léto ‘02 znamená startovní výstřel pro sportovní léto 2003 V sobotu 3. srpna startuje v pavilonech na Novém výstavišti Mnichov veletrh ispo léto ‘02. Do úterý 6. srpna 2002 přesně do zahájení Mistrovství Evropy v lehké atletice v Olympijském parku v Mnichově prezentuje asi 1.500 vystavovatelů z více než 40 zemí mezinárodním odborným návštěvníkům novinky výrobků, technický rozvoj a kolekce sportovního léta 2003. Se šestnácti speciálními veletrhy osloví veletrh ispo odborné publikum tak, jak není z hlediska mezinárodní účasti a šíře oborů zastoupeno na žádné jiné platformě odvětví sportovních potřeb a sportovního oblečení. Vrcholy veletrhu outdoor – ispo ‘02 z Outdoor–Action živě na ledové lezecké věži a při soutěži German Boulder Cup. The North Face a Ecco využívají poprvé v létě platformu outdoor_ispo. z Jubilejní party u specialisty na membrány W.L. Gore, outdoor–ispo Camp, Outdoor–Fashion–Show a Outdoor–Arena se postarají o opravdovou outdoorovou atmosféru uvnitř i venku. Na ledové lezecké věži v pavilonu B5 budou společně s partnery Mammut, Petzl a Salewa a profesionálním lezcem Robertem Jasperem demonstrována napínavá lezecká představení. Díky profesionální péči si mohou odborní návštěvníci samozřejmě sami na led sáhnout. Opravdu na věc se půjde také v pavilonu B6. Zde se bude na dvou boulderových věžích odehrávat German Boulder Cup. Německé alpské sdružení, DAV, bude soutěže odborně koordinovat, bude se svými radami k dispozici odborným návštěvníkům a bude je informovat o důležitých tématech týkajících se outdoorového sportu. Dva atraktivní nováčci budou již na ispo léto ‘02: Popr vé se na outdoor_ispo představí The North Face ta40

Paličník: Buková věž, Kohoutí hřeben, Liščí skála, Medvídek, Palička, Paličník, Skřítek, Supí hlava, Travnatá věž, Věž pod Paličníkem (Šmejd). Poledník: Červené skály JZ a SV vrchol, Čihulova jehla, Hláska, Homole cukru, Jízdenka, Kozel, Kozí jehla, Netopýří věžička, Ostrá stěna, Ostrá věž, Ostrý roh, Pevnost, Sedlo Sviní kámen, Viničná plotna, Zvon, Žabí kůň. Stržový vrch: Borová věž, Dvojitá věž, Frýdlantská věž, Horní Lysá skála, Hradby, Javorová věž, Kaplička, Kovadlina, Kulička, Lysá skála, Malá Frýdlantská věž, Morčoun, Okrajová, Oldříšek, Panenka, Plotna u Kovadliny, Pyramida, Rozeklaná skála, Skalní brána, Smrková věžička, Srdce, Stržová plotna, Uhlířova čepice, Zéva, Želva. Špičák: Důlní skála, Korunní věž. Štolpichy: Bivak, Čarostřelec, Divá Máří, Hranatá skála, Jeřábová skála, Jeskynní věž, Kapucín, Kostková skála, Malá Máří, Modla, Ořešník, Poklice, Spárová věž, Stojka, Strážce Divé Máří, Štolpišská stěna, Štolpišská věž, Věž pod Ořešníkem, Vodopádové solitéry, Zahradní stěna, Zahradní věž, Zahradník, Zahradníkův učeň. Tišina: Achimovka, Dvojče (Pavlova věž), Hajný, Hrad rytířů, Kulička v Tišině, Parsifal, Strážce Grálu, Trojčata, Věž Grálu. 3. Horolezci jsou povinni z prokázat se na požádání oprávněným kontrolním orgánům platným členským průkazem ČHS, nebo instruktora horolezectví, z používat pro přístup k lezeckým objektům turistické cesty nebo vyznačené přístupové cesty se souhlasem Správy CHKO Jizerské hory, z bezodkladně hlásit Správě CHKO Jizerské hory zjištěná zahnízdění ptáků a okamžitě přerušit výstup a ukončit jakoukoli lezeckou činnost v bezprostřední blízkosti. O svém zjištění v nejbližším možném termínu vyrozumí příslušný orgán ochrany přírody (nejlépe Správu CHKO Jizerské hory) telefonicky, osobně nebo písemně, s uvedením jména skalního objektu a upřesněním umístění hnízda, případně s dalšími zjištěnými údaji, z chovat se šetrně ke všem složkám NPR a zachovávat klid, z nebudou jakkoliv poškozovat

a úmyslně měnit povrch skal (např. upravovat, přidávat a odstraňovat chyty a stupy, včetně jejich zpevňování betonováním či lepením), z nebudou používat jisticí prostředky poškozující skálu (skobování, zatloukání jisticích prostředků kladivem apod.), používat magnézium či jiné chemické prostředky, lézt v zimních podmínkách na skalní objekty s použitím stoupacích želez, z bez souhlasu Správy CHKO a majitele pozemku odstraňovat na skalách dřeviny nebo uvolněné kameny, z nácvik lezení v ledu (za použití stoupacích želez a ledovcových kladiv) je povolen jen za příznivých podmínek, tj. v případě vytvoření dostatečně silné vrstvy ledu, kdy nehrozí poškození povrchu skal a přírodního prostředí v jejich okolí. Pro nácvik lezení v ledu jsou vyhrazeny následující prostory: 1) Ledovcové stupně na Červeném potoce v úseku od odbočky zeleně značené turistické cesty k vodopádu po úroveň skalního objektu Nos. 2) Ledovcové stupně na Velkém Štolpichu – Černý Štopich v úseku od křižovatky Rauscheckovy cesty a tzv. Štolpišské alpské silnice (výstupová cesta údolím Velkého Šlpichu). 3) Zmrzlé ledové stoky po levé straně potoka Velký Štolpich, a to zhruba v úseku mostku, ležícího 500 m nad odbočkou Rauscheckovy cesty (na úrovni Jeskynní věže), po zatáčku Štolpišské alpské silnice s velkou opěrnou zdí. 4. ČHS se souhlasem CHKO Jizerské hory zajistí pravidelnou údržbu stávajícího horolezeckého značení. 5. Tato výjimka platí do 31. prosince 2006.

OMEZENÍ HOROLEZECKÉ ČINNOSTI V CHKO BROUMOVSKO V LOKALITĚ „KŘÍŽOVÝ VRCH“ Dne 14. 3. 2002 bylo Správou CHKO Broumovsko vydáno následující rozhodnutí: Omezení vstupu veřejnosti do I. zóny CHKO Broumovsko v přírodní rezervaci „Křížová cesta“.

Týká se vymezení klidové zóny v PR za účelem celoroční ochrany ptáků hnízdících na skalních stěnách a zajištění klidu potřebného k jejich nerušenému vývoji. Omezený vstup veřejnosti počíná dnem nabytí právní moci rozhodnutí (29. 3. 2002) a jeho platnost není časově omezena (tj. až do odvolání). Omezen je přístup veřejnosti (tj. včetně turistů a horolezců) celoročně do obvodu tzv. „Zdoňovského oblouku“ v PR Křížová cesta až na níže uvedené výjimky, takto podrobně vymezené: Omezení vstupu veřejnosti se týká celého severního oblouku Křížového vrchu včetně činnosti lezců. Lezení je zakázáno na všechny skalní útvary, stěny či balvany jakož i vstup na ně, a zejména vstup na celou vrcholovou partii sev. oblouku. Výjimkou ze zákazu je možnost vstupu na vyhlídku Křížového vrchu po turistické stezce a povolení lezení v jižní části skalních masivů severního oblouku (bude vyznačeno v terénu), dále vynětí těchto jižních věží z klidové zóny: Bezzubá, Lehkotěžká stěnka, Borová, Tučňák, Eskymák, Eskymačka a Pumpička, kde je možno provádět horolezeckou činnost tak jako dosud. ČHS zveřejní zásadu omezení pobytu na vrcholu těchto věží na minimum. Věž Maják bude povolena od 1.7. každého kalendářního roku. Od tohoto data jsou rovněž povoleny všechny jižní věže od Majáku až po Olymp včetně. Jmenovitě se jedná o tyto skalní útvary podle horolezeckého průvodce nakl. Juko, autor Pavel Lisák (2001): 7 – Maják, 6 – Páter, 4– Kněz, 3 – Klášter, 2 – Lehkotežká stěnka, 1 – Bezzubá, 21 – Bašta, 22 – Panny, 23 – Králík, 24 – Borová, 25 – Rypouš sloní, 29 – Tučňák, 26 – Pumpička, 34 – Eskymák, 30 – Eskymáček, 36 – Penál, 35 – Dělová roura, 39 – Panteon, 37 – Eskymačka, 38 – Sněžný muž, 41 – Pagoda, 42 – Jidoda, 43 – Kostlivec, 44 – Penzion, 45 – Piškot, 46 – Prcek, 47 – Alenčina věž, 48 – Olymp. Klidová zóna bude v terénu vyznačena a pohyb osob bude vymezen na vhodných místech dřevěným zábradlím a upozorňujícími tabulkami.

ČHS, Atletická 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6 – Strahov tel./fax: 02–20513697, tel.: 02–33017347 e-mail: [email protected] http://www.horosvaz.cz

jak a s č ím?

mix

Tajemná deklinace V článku Pryč se zmatky na pochodu v M 4/2001 jsme mimo jiné dost podrobně probrali, jak odkorigovat účinky magnetické deklinace, způsobující vychýlení střelky buzoly od směru k pravému zeměpisnému severu. Na většině dobrých topografických map je údaj o velikosti magnetické deklinace, jejím smyslu (zda západní či východní) a meziroční změně, podle níž a stáří mapy vypočítáme současnou deklinaci v dané lokalitě. V naprosté většině případů pracujeme s buzolami cejchovanými ve stupních (od 0° do 360°). Co si však počít, když na mapě není údaj o velikosti deklinace ve stupních, ale v jakýchsi jiných, tajemných jednotkách? Ono tajemno vyplývá z toho, že v některých zemích – a některých profesích – se kruh nedělí na 360°, ale na jiné dílky. Setkáváme se tak s údajem velikosti deklinace v „čárkách“ (značeno čárkou u čísla nebo též mils), v „gonech“ nebo „gradech“ (značí se malým nadsazeným g) apod. Aby to bylo ještě zamotanější, nestačí vědět, že jde o „čárky“ – ani ty nejsou všude stejné, není čárka jako čárka! Obvod kruhu se obvykle dělí na 6.400 čárek, ale ve Švédsku na 6.300 čárek! Ve Finsku zas dělí kruh na rovných 6.000 dílků, označovaných malým nadsazeným v. Jsou-li ve hře grady, obvod kruhu jich má 400 – to je něco pro vyznavače desítkové soustavy, pravý úhel má 100 gradů, 100% svah má sklon 50 gradů!

Jak tedy nastavit korekci deklinace na buzole s 360° dělením, když na mapě Kebnekaise je uvedena východní deklinace 83 švédských „streck“? Jednoduše – přepočteme tyto dílky na stupně. Řekli jsme si, že „švédský kruh“ má 6.300 čárek vulgo streck. Tedy 83 : 6.300 = 0,0131746. Tímto koeficientem vynásobíme našich 360° a dostaneme deklinaci ve stupních rovnou 4,74°. Zaokrouhlíme a deklinační korigovátko na buzole nastavíme na 5° E. Obdobně si počínáme i v případě „jiných čárek“, gradů, finských „véček“ atd. Stejnou alikvotní část obvodu kruhu prostě vyjádříme ve stupních. Smysl deklinace poznáme podle deklinačního grafu na mapě, nebo podle písmenek W nebo E, příp. podle znamének + či –. Plus (obvykle) značí deklinaci východní (E), mínus západní (W). U starých map pozor, během dlouhých let vlivem nasčítání meziročních změn může dojít ke změně východní deklinace na západní a naopak! V každém případě je nutné zjistit, jaké dílky kruhu jsou k vyjádření velikosti deklinace na dané mapě použity. V případě totální nejistoty je lépe vytištěný číselný údaj pominout a deklinaci si změřit porovnáním azimutů k témuž cíli na mapě a v terénu (viz uvedený článek v M 4/2001). A ještě pozor, není moudré nastavovat korekci deklinace podle grafu na mapě – kvůli větší názornosti tam úhly bývají přehnaně zvětšené, slouží jen k pochopení smyslu (W nebo E) nikoli velikosti deklinace! Vladimír Procházka

Nový Raptor XCR Technická bunda Raptor od firmy Tilak se letos začala vyrábět z materiálu GORE–TEX XCR. Raptor se na českém trhu za několik let prodeje stal již téměř legendárním modelem bundy pro použití v těch nejtvrdších klimatických podmínkách. Její přednosti se použitím nového materiálu a zprecizněním některých střihových detailů ještě znásobily. Díky firmě Tilak jsem měl možnost nový Raptor XCR otestovat během měsíční expedice v horách Kyrgyzstánu, při výstupu na čínskou sedmitisícovku Mustag Ata, a také při mnoha dalších aktivitách v horách. Z nových střihových prvků již na první pohled zaujmou speciální nepromokavé zipy, které výrobce použil na odvětrání podpaží. Zdají se mi optimálně dlouhé a hlavně díky nim zmizela nepříjemná léga, která doposud kryla zipy normální. Oceňuji také tvar kapucy, která mi přijde, jako na jednom z mála modelů na trhu, skutečně propracovaná. Můžete pod ni vzít kuklu, čepici či přilbu a nemáte problém, že by neseděla. Ze střihových fines Raptora ještě zmíním speciální vnitřní stahování na prsou. To ocení především lezci či snowboardisté, neboť bunda se vám při pohybu rukou vzhůru nevyhrne a nezůstane za vnitřní stahování viset nad pasem. Zhodnotit během takovéhoto uživatelského testu rozdíl mezi novým materiálem GORE–TEX XCR a klasickým třívrstvým GORE–TEX není věc nikterak jednoduchá. Výrobce hovoří o pětadvacetiprocentním zvýšení prodyšnosti. Osobně jsem tento trend zaznamenal a materiál se mi jevil jako to nejlepší, co jsem na sobě ve vysokých horách měl. Velmi pozitivně bych hodnotil komfort nošení. Materiál působí relativně lehce i měkce, a přitom vyniká maximální odolností. Vlajková loď Tilaku jménem Raptor si podle mého soudu i v budoucnu najde místo v šatníku mnoha českých dobrodruhů. Vít Sedláček (placená inzerce)

ké v létě. Nově bude přítomen také dánský specialista na obuv Ecco. Nováčci veletrhu ispo léto 02 se nacházejí ve vybrané společnosti: Díky společnostem Columbia, Gore, Haglöfs, Hanwag, Komperdell, Lowa, Maier, Mammut, Meindl, Mephisto, Merrell, Oakley, Petzl, Salewa, Scarpa, Schöffel, Teva, Vibram a mnoha dalším jsou opět zastoupeny přední podniky z outdoorové branže. Symbol toho, že staronový termín mezinárodnímu outdoorovému odvětví vyhovuje. V táboře outdoor_ispo Camp na volném prostranství za pavilonem B5 se bude nasávat pravý outdoorový vzduch. Mammut, Salewa, Haglöfs a The North Face po velkém úspěchu v loňském létě opět zvou specializované obchodníky a vystavovatele k bezplatnému přenocování. Další informace a přihlášky na adrese: caro@eyes–wide–open.de nebo mobilu +43 676–9671492. Kemp je otevřen od pátku 2. srpna 2002. Tvrdé jádro vyznavačů outdooru se setká po skončení veletrhu v outdoor–ispo Campu u táboráku a rožnění. Poprvé se zde v pondělí večer koná také tradiční DAV–party. Na outdoor–ispo bude také výstava fotografií francouzského outdoorového časopisu „Trek“. Outdoor–Fashion–Show bude mezinárodní specializované obchodníky informovat o nejnovějších modelech a kolekcích outdoorové módy na léto 2003. Zajímavé podmínky českým vystavovatelům nabízí Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, které organizuje oficiální účast ČR. Každý český vystavovatel má nárok na dotaci 100.000 Kč na pronájem výstavní plochy. Zatím je přihlášeno 25 českých firem na ploše 700 m2. Pro české návštěvníky jsou zajímavé ceny vstupenek v předprodeji: jednodenní vstupenka za 420 Kč (u pokladny 25 euro), dvoudenní vstupenka za 690 Kč (u pokladny 35 euro), permanent41

knihy & cd

mix ka za 930 Kč (u pokladny 42 euro).

EUR OPE – SPOR EUROPE SPORTT TIC AL VERTIC TICAL VER

Kontaktujte firmu EXPO Consult, s.r.o. Příkop 4 604 45 Brno tel.: 05 – 45 17 61 58 [email protected]

Jingo Wobbly Euro–Guides Nevšední lezecký atlas z edice Jingo Wobbly Euro–Guides se objevil jako žhavá novinka jara 2002 v nabídce nakladatelství Bergverlag Rother.

(placená inzerce)

l Vysokohorské sporty Brno vyhlašují fotosoutěž Téma: Naše horské sportovní aktivity viděné objektivem přátel. Kromě lezení taky lyže, snowboard, voda, trek atd. Zúčastnit se může každý, kdo má dobré fotky a nejsou nikde vidět – maximálně 5 ks. Podmínky soutěže: Fotky i diáky, a to barevné i černobílé, focené klasicky či digitálem. Kvalita snímku musí umožnit zvětšení na formát 30 x 40 cm (A3). Snímky mohou být počítačově zpracované a retušované – úpravy ale nesmí měnit obsah obrazu. Nepřijímáme žádné montáže, koláže atd. Klasické ani počítačové. Na zadní stranu fotografie napište: Fotosoutěž VHS, jméno autora, datum a místo focení a název fotografie. Přihlášky: Na www.VHS–Brno.hyperlink.cz, mailem na [email protected], či na adresu: P. Hanzl, Údolní 70, 602 00 Brno nebo připíchnout na nástěnku VHS na Blatinách. Termín vyhodnocení: 20. října 2002 Ceny: Podle možností sponzorů – informace budou průběžně na webu. Vyhodnocené fotografie budou zveřejněny v prosincovém čísle časopisu Montana, zvětšeny a instalovány na chalupě VHS na Blatinách a uveřejněny na webu VHS. Se snímky nebudou prováděny žádné další manipulace bez vědomí autora, po ukončení soutěže budou snímky vráceny. Kontaktní adresa: Ajdul, e–mail: [email protected], tel.: 0602/774 050 42

Není to „normální“ horo/lezecký průvodce, na jaké jsme zvyklí, ale všeobjímající obsažná „encyklopedie“ oblastí sportovního lezení v Evropě. Poskytuje úplný přehled o skalních oblastech západní a střední Evropy, které podle autora Davida Atchinsona–Jonese „za něco stojí“ – těžiště je ve vynýtovaných sportovních cestách a boulderech. Autor uvádí a podle vlastního jednotného klíče porovnává bez jedné celou stovku oblastí od Velké Británie přes Gibraltar, Francii, Sicílii, Itálii, Německo až po Čechy. Přehlednou tabulkovou formou ukazuje počet a charakter výstupů, obtížnost, výšku a expozici stěn (slunce–stín) atd. Oblasti jsou podle jejich kvality ohodnoceny různobarevnými hvězdičkami a další info poskytují panďuláci Jingo a Wobbly – první svalnatec, druhý technický akrobat. Obzvášť praktické jsou skutečně přehledné mapky regionů, usnadňující příjezd a dohledávání jednotlivých oblastí, ubytování, kempů, parkování. Lezecký atlas je krom toho až překvapivě bohatě ilustrován charakteristickými fotografiemi, z nichž lze na první druhý pohled poznat, o co tam běží a zda se mi tam lezení bude pravděpodobně líbit nebo ne. Spíše bychom čekali „pokec“, místo toho výmluvné fotografie. Má to výhodu – Kletteratlas Europe je mezinárodní a bourá jazykové bariéry. I vše ostatní je tomu podřízeno, nejde o náhodu, ale o vyšpekulovaný záměr. Autor používá jen minimum textu a naprostou většinu informací soustřeďuje do zvláštních grafických symbolů, které jsou výsledkem jeho třicetileté lezecké zkušenosti. Symbolů není málo a tak se toto „obrázkové lezecké esperanto“ nejdříve musíme naučit a zvyknout si na ně, aby k něčemu bylo a neobtěžovalo – pro toho, kdo bude atlas používat pravidelně a často, žádný velký problém, při pouze občasném použití však bude orientace obtížnější. Aby řeč symbolů přešla do krve co nejsnáze, od toho tu jsou legendy v hlavních světových jazycích, češtinu nevyjímaje, šikovně umístěné na klopny desek, ji-

miž si lze založit právě studované listy. Našprtání je pak o to snazší. Atlas nenahrazuje „normální“ lokální průvodce. K jeho kladům však kromě všeobecného přehledu patří odkazy na aktuální detailní průvodce s ohodnocením jejich kvality, informace o regionálních knihovnách, kde v nich lze studovat apod. atd. Výjimečný atlas Europe – Sport Vertical před nadcházející hlavní sezónou jistě potěší každého skalkařského euroběžníka. Má formát 15x21 cm, měkké plastové desky, 384 stran, přes 350 barevných fotografií, množství přehledových a detailních mapek, vše kvalitně vytištěné na křídovém papíru. Orientační cena 32,50 EURO. Vladimír Procházka

CD T OUREN DISK VINKY NOVINKY – 2 NO Diskotéka populárního počítačového průvodce TourenDisk nakladatelství Bergverlag Rudolf Rother se opět rozrostla hned o dvě novinky, které potěší vyznavače bílé stopy– nestopy a horské kolařiny. Po pár předchůdcích jsou to další multimediální TourenDisky nové generace. Mají integrovaný prohlížeč a jsou „samochodné“. Není nutno pořizovat základní program, který býval podmínkou k použití původních TourenDisků.

Integrovaný prohlížeč ale neumí zcela všechno, a tak se „záklaďák“ (44,90 EURO) k plnohodnotnému využití stejně doporučuje. Potěšitelné je, že i „staré“ tituly jsou nyní k mání v novém provedení. Jednotlivé datové TourenDisky jsou po 24,90 EURO. K mání v německých a rakouských knihkupectvích, příp. lze kontaktovat přímo nakladatelství Bergverlag Rother GmbH, Haidgraben 3, D–85521 Ottobrunn, tel. 00 49 89 608 669–0, fax 608 669 69, e–mail [email protected], web www.rother.de. Münchner Skitourenberge 100 Touren zwischen Lech und Inn Tento TourenDisk nabízí všechny známé a také některé méně známé lyžařské trasy v domovských horách Mnichovanů. Stovka cest je rozložena ve všech horských skupinách mezi řekami Lech a Inn. Od západu to jsou Lechtaler Alpen, Mieminger Gruppe, Ammergauer Alpen, Estergebirge, Isarwinkel, Mangfallgebirge, Karwendel, Brandenberger Alpen a Rofan. Siegfried Garnweidner patří k nejrenovovanějším autorům na tom-

kýbl to poli. Při výběru cest dbal na to, aby si při nejrůznějších sněhových podmínkách mohli vybrat začátečníci i znalci. Podrobné popisy cest včetně možných variant jsou doplněny výřezy z turistických map 1:50.000 se zakreslenými trasami, výškovými profily, informacemi o přístupu, časové náročnosti, obtížnosti a nebezpečí atd. atd., dále množstvím fotografií a částečně i ozvučenými obrazovými sériemi. Mountainbike–Touren Allgäuer Alpen und Lechtal 80 Touren zwischen Bodensee und Lechtaler Alpen TourenDisk od Herberta Mayra nabízí vyznavačům „horského bejkování“ osmdesát vybraných tras v Allgäuerských Alpách a Lechtalu. Výběr je jako obvykle pestrý, od jednoduchých a nenáročných tělo i kolo šetřících cest přes tvrdé vytřásačky až po „držkomlaty“, vhodné toliko pro mountainbikové plnokrevníky. Přehledné uspořádání všech informací, pečlivé popisy cest, mapky 1:50.000 a 1:100.000 se zakreslenými trasami, rozfázování do etap s výškovými profily, přes 250 obrázků a ozvučených obrazových sérií. Co dodat? Chcete-li prohnat svého bejka i sebe v horském trojúhelníku východně od Bodamského jezera, jižně od Kemptenu, západně od Ga–Pa a severozápadně od Landecku, pak je to něco pro vás. Vladimír Procházka

Vážená redakce Montany, v minulém úvodníku psal Helbig něco o hledačích pocitů a také o tom, aby takoví hledači občas něco vyzvraceli do Montany. Myslím, že jsem takový „hledač“ horolezec. Ale jsem vůbec horolezec? Když mi bylo asi 12, hltal jsem všechny ty knížky o těch, kteří zdolávali štíty Alp a Himálaje. To byli pro mě horolezci! Ale, můžu to teď tvrdit i o sobě, že jsem horolezcem? Opravňuje mě k tomu snad to, že mám doma ve skříni hromadu harampádí, o kterém jediné, co má rodina ví, je to, že to stojí spoustu peněz a že se to před víkendem snažím nacpat do batohu? Nebo mě k tomu snad opravňuje to, že v peněžence nosím zelenou kartičku s nápisem „ČLEN 2002“? Ne. Myslím, že jsou to právě ty pocity, které z nás dělají horolezce. Když si tak v týdnu sedím v práci, moje oči snad každou hodinu směřují k obloze a mysl se ptá: „Tak co, vydrží to počasí, abych mohl o víkendu vyrazit na skály?“ A potom, když už moje kroky směřují ke skalnímu městu a myslí se mi prohání názvy všech těch věží a masivů, které se tyčí přede mnou, tehdy poprvé se cítím částečně naplněn pocity horolezce. Ale to opravdové a úplné naplnění přichází ve chvíli, kdy sedím na vrcholu jedné z těch věží. Najednou nezáleží na tom, jaký název vlastně nese a jakou obtížnost měla cesta, kterou jsem se na její vrchol dostal. Najednou je nejdůležitější to, že na té věži sedím se svými kamarády, kterým 100% důvěřuji a společně s nimi shlížím do kraje. Jako bych tam dole zanechal všechny ty „banální“ starosti a problémy všedního dne. A teprve v tu chvíli se cítím zcela naplněn pocity horolezce. Pocity vzájemného respektu, důvěry, sounáležitosti a přátelství. Přeji vám, abyste takových pocitů měli co nejvíce. Láďa Šimánek

K výstroji horolezcově LEZE CKÝ LEZECKÝ PRŮV ODCE PRŮVODCE Krušné hory, Střední Poohří a České středohoří Druhé, doplněné vydání Nabízí celkem 2.682 výstupů v 50 oblastech nepískovcových skal SZ Čech. Hlavními taháky průvodce jsou oblasti: Svatošské skály, Perštejn a Bořeň.

Průvodce je formátu A5 s pevnými deskami a šitou vazbou a obsahuje téměř 300 stran textu a nákresů. K dostání je v prodejnách s horolezeckých vybavením v Severních Čechách a v Praze nebo ho je možné objednat poštou na adrese Horoklubu Chomutov. Všem zájemcům ho obratem zašleme, pokud na naši adresu poukážou složenkou typu C částku 300 Kč. Naše adresa je: Horoklub Chomutov, Husova 83, 430 03 Chomutov. E–mail: [email protected]. Podrobnosti najdete na: www.horoklub.cz.

Váš časopis věnuje nejednu stránku problematice výstroje a výzbroje. Musím zvolat při pohledu na mladé muže a ženy hotovící se k hrdinským činům v horách: „Líto je mi těchto zástupů!“ S láskou hýčkám lodenový oblek, který mistr jehly a nitě pan Brázda na míru mně zhotovil. A nebozí dnešní lezci v šatu posešívaném z různobarevných klůcků! Jakoby klauny byli, hotovící se k provádění veselých alotrií pro pobavení měšťanstva, a ne seriosní sportovci. Nepromokavá látka je dobrý vynález, ale proč tolik názvů (těch membrán, zátěrů, nátěrů) pro starý dobrý vikslajvant! A co zřím při pohledu na cepíny! Mé hikorové topůrko je po létech stále neochvějně rovné. Dnešní topůrka, snad vlivem nedobrého materiálu a vlhkosti, jsou pokroucená až hanba. A viděl jsem i nalomená! Jinak dnešní hoši nic nezaostávají za námi před léty. Čilí na skále, ledu či v loži, jak skála, led či děva dovolí. Schopni ohřát na tělesnou teplotu v jediném dni neuvěřitelné množství piva! A v neposlední řadě jsou mocni i pěkného užití mateřštiny. Kolik jen epitet dovedou přiřadit k popisu cesty, kolika přívlastky zhodnotit činnost spolulezcovu! Není vše špatné. Například karabina s kódovaným zámkem (M 6/01). V součinnosti se zhoršující se pamětí mi dala prožít krásný večer u kruhu, kde jsem toto vše promyslel. Zároveň děkuji jednotce dobrovolných hasičů pod vedením náčelníka pana Kotrby s jejich vysokozdvižnou plošinou a autogenem. prof. Boris Autsajd 43

galerie

Heiligkreuzkofel (2.907 m) Západní stěna Převýšení: 500 m Pohoří: Dolomity, skupina Kreuzkofel Heiligkreuzkofel představuje široký masiv se třemi vrcholy: Ciaval (2.907 m), Pilato (2.837) a Züber (2.609 m). Západní stěna patří k těm alpským stěnám, ve kterých byl věhlasnými lezci horolezecké historie výrazně demonstrován sportovní vývoj horolezectví. Mezi prvními, kteří se zde historicky uvedli, byli takoví borci jako Georges Livanos a Sepp Mayerl. Pak absolvoval Reinhold Messner cestu „Střední pilíř“ (Mittelpfeiler), kterou zopakovala mladá lezecká hvězda Heinz Mariacher pouze s usnadňující variantou. Do aktivity na Heiligkreuzkofelu se zapojil také specialista z Hochkönigu a Tennengebirge Albert Precht. Cesta Reinharda Schiestla „Mephisto“ byla ve své době označována za nástup VIII. stupně do velkých alpských stěn. K cestám vede poměrně nepříjemný nástup a přestože většinou převažuje pevná skála, jsou ve stěně také úseky lámavé. Většina cest není zásadnějším způsobem vyskobována. A tak platí nutnost vybavení vlastními jisticími prostředky, stoppery, friendy, resp. sadou skob, dvěma polovičními lany o délce 50 m. Některé cesty jsou orientačně náročné. Z oblasti Kreuzkofelu není zpracován žádný aktualizovaný průvodce, takže k řadě cest chybějí podrobnější informace. Východisko Osada Pedratsches v údolí Gadertal. Příjezd od města Brunico (Bruneck) po silnici SS 244 směrem Corvara, resp. Passo Falzarego.

Pro většinu cest vedoucích pouze v horní části stěny je vhodný nástup spodním úsekem Mayerlovy cesty.

9. Cesta „Cominetti Fanchini“ M. Cominetti, M. Fanchini, 1986, obtížnost: VII

Výstupové cesty 1. Gilio Biondo Podrobnosti chybějí, obtížnost: VII+

10. Jugendliebe O. Zingerle, M. Andres,1992 Obtížnost: jedno místo VIII, převážně VII– až VII+, po nástupu Mayerlovou cestou po jedné délce cestou č. 9, následují čtyři samostatné délky velkolepého volného lezení v pevné skále, zajištěno klasickými skobami.

2. Auftrieb L. Rieser, R. a W. Schiestl, 1980, obtížnost: VI+ 3. Pierův pilíř P. Bini se spolulezci, 1978, obtížnost: VI 4. Chiodo d'argento G. Maffei, P. Leoni, M. Frizzera, 1984, obtížnost: VI+, A2

Informace z Tourismusverein Pedratsches, 0039/0471/ 839632 z Zprávy o počasí v Dolomitech (pouze v italštině), 0039/0436/780007

5. Livanosův pilíř G. Livanos, R. Gabriel, 1953 Obtížnost: VI+, A2, RP (VII), cesta s ideálním vedením po výrazném a exponovaném pilíři, pravděpodobně vzhledem k lámavému „bílému koutu“ ve spodní části stěny je cesta poměrně zřídka lezena.

Přístup ke stěně Z osady Pedratsches směrem k Sankt Leonhart k stanici sedačkové lanovky. Od horní stanice asi 15 min. k chatě Heiligkreuz Hospitz (Ospizio Santa Crusc), tel. 0039/ 0471/839632. Bez použití lanovky se sleduje značená cesta č. 13, cca 45 min.

6. Mephisto R. Schiestl, L. Rieser, 1979 Obtížnost IV+ až V+, jeden úsek VII+, známá cesta s pouze jedním mimořádně těžkým úsekem, náročným na psychiku.

Nástup ke stěně Pro všechny cesty v Z stěně Heiligkreuzkofelu, musí být nejprve překonána předsunutá spodní část masivu. Od chaty sledujeme značenou cestu č. 7, u úpatí masivu asi 70 m vlevo od zajištěné cesty vstupuje do stěny suťový kužel. Tím, místy s lezeckými úseky II. stupně, pod úpatí strmé části stěny. Od chaty zhruba 1–1,5 hod. 44

7. Střední pilíř (Mittelpfeiler) R. a G. Messner, 1968 Obtížnost: 1 úsek VII+ (Mariacherova varianta VII–), převážně V+ až VI+, legendární cesta R. Messnera, zajímavý různorodý výstup, častější je průstup lehčí variantou. 8. Stará západní stěna S. Gabloner, H. Hellrigel, H. Kofler, 1936, obtížnost: VI

11. Vzpomínková cesta na F. Mutschlechnera a C. Grubatschera C. Heinz, A. Oberbacher, 1994 Obtížnost: 2 úseky IX–, 1 místo VIII, více úseků VI+ až VII+, celkem 14 délek, cesta vedoucí nejstrmější částí západní stěny, dnes nejtěžší cesta na Heiligkreuzkofel, ve spodní části lámavá hornina. 12. Flammende Herzen J. Brandauer, G. Frey, 1984, obtížnost: VII 13. Mayerlův kout S. Mayerl, M. Rohracher, M. Rainer, 1962 Obtížnost: 2 úseky VI+ (nebo A1, A2), převážně V až VI. Logicky vedená cesta, po první délce v lámavé skále následuje náročný výstup kouty a spárami. K zajištění jsou vhodné také friendy větších velikostí. 14. Direkte Mauer A. Precht, G. Wenger, 1983 Obtížnost: 3 úseky VII, převážně V+ až VI+, nádherná a elegantní cesta, vedoucí zprvu výraznými kouty, nad druhou policí pak velkými převisy a v závěru krásnými plotnami. 15. Grosse Mauer R. Messner, H. Frisch, 1969 Obtížnost: 1 místo VII–, převážně V až VI+, klasická velkolepá cesta, snad nejkrásnější

v celé stěně, často lezená. Přestože při opakování přibývají skoby, není nijak „přejištěna“.

22. Centrální kout H. Frisch, Corradini, obtížnost: VI+

16. Suspiria M. Giordani, R. Manfrini, 1990, obtížnost: pravděpodobně VII

Sestup Po výstupu všemi cestami vede sestup směrem na jih k sedlu Heiligkreuzpass. Dále sestup lehkou „ferratou“ a přechod k chatě Heiligkreuz Hospitz. Zhruba 1,5 hod.

17. Balustrade A. Precht, W. Sucher, 1983, obtížnost: VII 18. Mauerblümchen A. Precht, G. Wenger, 1983, obtížnost: VI+ 19. Weg der Blumen H. Mariacher, E. Wurm, L. Iovane, 1979, VI 20. Kleine Mauer H. Mariacher, L. Iovane, 1979, obtížnost: VII 21. Šedý kout H. Frisch, K. Renzler, F. Palfrader, H. Tauber, 1970, obtížnost: VI+

Literatura z Arrampicate in Dolomiti, L. Dinoia, M. Polo, P. Roseo, CAI Milano z Klettern, 02/2002 Mapy z Kompass č. 59, Dolomity Marmolada, Sella, 1 : 50.000 z Tabacco 07, Alta Badia Hochabteil, 1 : 25.000 Jiří Novák

45

a jdi...

Humpi vylezl v patnácti 8b Sportovci, kteří se dostanou k lezení z jiných sportů, dokáží náš sport posouvat dále. Takový je příběh Solanských – otec kdysi reprezentoval v atletice – i synů Jiřího „Cabala“ Švuba, bývalého československého olympionika v běhu na lyžích (startoval v Lake Placid 1980), a jistě i dalších. (Mráza dělal karate.) Tito sportovci si ze svých předchozích aktivit přinášejí smysl pro náročnou disciplínu a vysokou tréninkovou morálku, bez které to nahoru prostě nejde! Cabalo postavil doma obrovskou bouldrovku, až 200 metrů čtverečních a na ní vede tým mladých lezců. Pod jeho vedením šel nahoru Peter Doležaj, ale především syn Ondrej „Humpi“. Vloni v prosinci, měsíc před svými šestnáctými narozeninami vylezl Humpi po třech dnech zkoušení známou cestu v Massone MICHAEL JORDAN 8b. Letos se účastní všech důležitých závodů. Překvapil zejména v Třinci, kde byl pátý, na zhruba stejně silně obsazené Pammasportiádě ve Vrútkách obsadil sedmé místo. Nadějně vypadá i jeho mladší bratr Kuba, 11 let. Doufejme, že Cabalovi energie vydrží a synové na Slovensku naváží na úspěchy bratrů Solanských a třeba je i překonají. Jirka Cabalo Švub stíhá zatím všechno. Úspěšně podniká, jezdí s juniorskými reprezentanty v klasickém lyžování na závody, nejstarší syn rovněž závodí v běhu na lyžích, a neúnavně povzbuzuje všechny lezce okolo sebe k tréninku. RT

Zdá se, že Italové Luca Zardini a Christian Brenna jsou ve vrcholné formě. Zardini v poslední době v Ospu uspěl na cestách „Strelovod 8c“, „Marjetica 8b/ b+“, Brenna tři týdny odpočíval po zranění a vrátil se vskutku impozantně. Nejprve přelezl OS cestu Francesca 8a+ (Mandello) a poté jako první přelezl RP stylem cestu „Maila 8b+“ (Cubo).

@

Sylva Nagyová z Brna zapírá své výkony Zatímco někteří lezci si občas něco ke vým výkonům přidají, od Sylvy se o jejích přelezech dá dozvědět jen 46

s obtížemi. Naší investigativní žurnalistice se podařilo z mnoha rozličných zdrojů zjistit, že na jaře ve Francii vylezla stylem flash cestu obtížnosti 7c+. Jednalo by se pravděpodobně o jeden z nejtěžších flashů mezi českými lezkyněmi. Výmluvami typu „Francouzi mají strašně dlouhé názvy cest, takže si je nepamatuju“ a „průvodce jsem někomu půjčila…“ se jí nikoho odbýt nepodařilo, takže tady je statistika: Francie, datum: 10.–21.3., oblast: SAINT LEGER DE VENTOUX, cesty: MAGNE TOU CUL PAS LA VOIE – 7c+ flash, MOBY DICK EN VUE – 7c on sight. Další přiznání, které ze Sylvy vypadlo (bylo vypáčeno) se týkalo jejího velikonočního působení ve Slovinském Ospu, kde vylezla stylem PP cestu URBANOVA – vytrvalostní 8a. „Je to škaredá cesta, ale brzo mi dala,“ komentovala Sylva svůj výstup lakonicky. –stup–

Pro Luboše Mázla (Saltic, Singing Rock) začala sezóna celkem úspěšně, a to už v lednu 9. místem na Mistrovství světa v lezení v ledu v rakouském Pitztalu. Mačky a cepíny už uložil k „letnímu spánku“ a začal řádit na písku. V teplickém skalním městě vylezl 26. 4. cestu „Těžká karta“ XIa, která po M. Tomanovi a J. Lautnerovi čekala 3 roky na další opakování. V Labáku, na pravém břehu přidal 30. 4. na Želvu 1. RP přelez

@

cesty „Skleněný fotbal“ a ohodnotil ji Xc. Cesta je z dílny P. „Špeka“ Slaniny a J. Slavíka už z roku 1992. Je to mírně převislá cesta s těžkým technickým bouldrem. Luboš cestu zkoušel už v roce 1994, ale v klíčovém místě (u druhého kruhu) si přetrhnul šlachu prsteníku levé ruky. Charakter těchto dvou cest je odlišný, ale jedno mají společné. Potřebuješ zdravé silné prsty a chladnou hlavu. Jitka K–GB

Luboš Mázl, Skleněný fotbal Xc

@

Graham stále řádí Posledním potvrzeným „skalpem“ v době uzávěrky čísla byl boulder Unedndliche Geschichte, sestávající ze dvou částí v obtížnosti V14 a V12 (Magic Wood, Švýcarsko). První část V14 Graham přelezl ve skutečnosti čtyřikrát, než se mu podařilo napojit se na druhou, lehčí část boulderu.

Požár v Rodellaru

Yosemitský styl

Španělskou oblast Rodellar navštívili na začátku března bratři Michal a Karel Požárové z Brna. Karlovi se podařilo vylézt stylem flash cestu „Crabita“ klasifikace 8a. Jedná se o oblíbenou a často lezenou přírodní linii vedoucí v pětačtyřicetistupňovém převise. Cestu předlezl nejdříve Michal, který v OS pokusu bohužel upadl a tak aspoň úspěšně radil (když může, tak poradí). Za sedm dní pobytu vylezli každý tři cesty klasifikace 8a a jedno 8a+. Karel ještě přidal „King of metal“ rovněž za 8a+. Od 8. do 12.5. se naši braši vypravili ještě na výlet do Italského Cereda a Erta. V Ceredu vylezl Karel za dva dny na šestý pokus (pokud nepočítáme dva z minulého roku, kdy cestu pomalu ani nezkrokoval) cestu Australia a tím rozšířil řady čistých 8béčkařů. Michal zkoušel cestu Dies Irae (8a/b), ale prozatím zůstalo jen u pokusů. –stup–

v Patagonii. Steph Davis a Zack Smith stanuli během jednoho týdne na všech třech věžích Paine. Jejich první kořistí se stala Severní věž, v jejíž západní stěně vytvořili cestu „Maury the Jewish Tapeworm (IV 5.11c)“, druhá v pořadí byla Centrální věž, kde volně přelezli stylem OS cestu „Bonington–Whillans“, původně s několika technickými místy hodnocenými A, a ohodnotili ji jako 5.11+. Pak už zbývala „jen“ Jižní věž, na niž oba lezci vystoupili cestou Andrea Oggioniho“.

vé) ho stálo dva pokusy. Martin Fojtík, s Tufim věčný „hecař“, tuhle cestu flashnul.  RT

21.–23. června se v Arcu koná ROCK Junior, zvláštní lezecká soutěž pro mladé mezi sedmi a čtrnácti lety. Ani rodiče nemusí přijít zkrátka, maminky a tatínkove mohou soutěžit spolu se svými dětmi ve zvláštní soutěži nazvané Family Rock. Inu…

@ Novými hvězdami

Tufi se vrací Rudo „Tufi“ Tefelner zahájil po podzimní úspěšné operaci trénink. Jarní sezónu odstartoval v Arcu OS přelezy cest: Abissi 7c, Disneyland 7c, Gameboy 7c+, pouze Gradodidepenti 7c (pocti-

amerického ženského sportovního lezení se pomalu a jistě stávají Beth Roddenová a Lisa Randová. V poslední době zaznamenaly úspěchy v Kalifornii. Obě přelezly legendární „Sphinx Crack (5.13b)“ a Beth přidala „Grand Illusion (5.13b/c)“

Na Súľove sa zjavil samozvaný „sochár“. Kdosi vysekal a vyvrtal ve stěně asi padesát chytů a stupů, a to v místech, kde podle nepsané dohody kvůli ochraně jedinečné přírody nevznikaly žádné cesty. Aby na „lezce“ během tréninku nepršelo, zbudoval si igelitový přístřešek, který poté spolu s dalšími odpadky zanechal na místě.

Bez ohledu na to, zdali se podaří viníka vypátrat, je člověku smutno z takové arogance a neúcty k okolí i druhým.

@ Oliváč v Ospu Jiří „Oliváč“ Oliva, propagátor BB klanu vylezl ve dvou týdenních výjezdech v únoru a březnu cesty Mrtvašski ples 8b a Marionetta 8b/ b+ (Osp). O měsíc později v Arcu v Itálii potvrdil své skvělé výkony v cestě Maratona 8b a pokoušel se i o Athenu 8b+, která však zatím byla nad jeho síly. RT

Ian Parnell a Andy Kirkpatrick, dvě aplinistická esa z Velké Británie, přelezli v patnácti dnech cestu „Voie Lafaille (VI A5 M7)“ v západní stěně Petit Dru. Jde o první opakování cesty Jeana Christopha Laffaileho, který sedmadvacetidélkovou cestu vytvořil sám v loňském roce a označil ji za „nejtěžší cestu v Alpách“.

@

47

info

Franská Jura = Frankenjura Stopařův průvodce po galaxii: 129 365 333. heslo: Frankenjura. Frankenjura je jedním z bezvýznamných míst Země. Více než stopaři je Frankenjura oblíbená mezi lezci skalního typu. Kromě těchto si do Frankenjury chodí zalézt zelené chapadlonožky z Braaku, které místní dírkatou horninu využívají zejména v období milostných her a páření spojeným s ochutnávkou magnezia. Pozemšťané se ve skalách Franské Jury také pářívají, častěji však pařívají. Lezení není na Zemi záležitostí zachování druhu (spíše naopak), ale trávením určitého stadia vegetačního období lidí, které nazývají „volný čas“ – jeho účelem není na první pohled vůbec nic.

Pottenstein

Když nahlédneme do jiné encyklopedie (Dieška, Širl: Horolezectví zblízka), dozvíme se, že skály Franské Jury tvoří: „Poměrně nízké vápencové skalky a věWeissenstein

žičky, roztroušené v lesích a lukách na východ od Norimberku směrem ke hranici s ČR, které se díky nesmírné aktivitě místních lezců proměnily v terén světového významu. Podobných – i lepších – objektů jsou jen na jižní Moravě stovky (tady se u autorů encyklopedie stalo pravděpodobně přání otcem myšlenky, ale představa je to líbivá), o Zádielské dolině ani nemluvíme, ovšem ve Franské Juře jsou vylezeny výstupy, které patří k nejtěžším v Evropě a dosahují prozatímního stropu obtížnostní stupnice UIAA…“ 48

Frankenjura klidně snese označení kolébky sportovního lezení v Evropě. Na přelomu 70. a 80. let představovali špičku skalního volného lezení Američané – John Bachar navštívil v roce 1981 při výletu do Evropy i Frankenjuru, přelezl tam po krátkém nácviku s lanem shora dlouho nevylezený projekt stylem RK – tak vznikla první „pálená devítka“ – a novou cestu nazval ironicky „Chasin the Train“ (Stíhání vlaku), aby tak Evropanům demonstroval náskok amerického volného lezení. Domácí však tento vlak rych-

le dostihli – Wolfgang Güllich cestu zopakoval téměř vzápětí, dokonce stylem RP. A za ním další. Güllich pak pravidelně zajížděl do USA a přelezl nejtěžší volné cesty v Yosemitech i v ostatních oblastech. Roku 1983 zopakoval i slavnou spáru Tonyho Yanira – „Grand Illusion“, považovanou tehdy za nejtěžší volně lezenou cestu na světě. Güllich na jednom ze svých yosemitských zájezdů mimo jiné vysóloval známou cestu Rona Kauka – „Separate reality“ (stropovou spáru za 8+ několik délek nad zemí). První desítkou nejen v Juře, ale i v Evropě byla „The Face“ na Schnelleckpfeiler a roku 1983 ji vylezl opět přespolní – fenomenální Angličan Jerry Moffat. Güllich i další němečtí extremisté – Glowacz, Gschwendtner a další – se nebáli jej následovat a v letech 1984 a 1985 přibyly čtyři další desítky, v roce 1986 pak už jen od Güllicha sedm. Nejtěžší z nich byl dlouho „Ghettoblaster“ (1.RK Güllich v roce 1986) na Rabenfels, pouze 25 metrů silně převislé stěnky s kapsičkami na jeden článek prstů, klasifikována je X/X+. Nejtěžším práskem v Juře je Güllichův Action Direct (1991) – čistá jedenáctka – který zatím zopakoval, myslím, jedině Adler a Iker Pou. Güllich, Glowacz, Köstermeyer a Adler jsou z těch, co přelézali v Juře ty nejtěžší cesty. Za du-

Püttlacher Wand

chovního otce sportovního lezení a stylu Rotpunk je považován Kurt Albert, který sice svou seberealizaci sám nalézá spíše v expedicích než RP přelezech, ale přesto má v Juře jedny z prvních devítek – např. Magnet z roku 1982 na Richard Wagner Fels. První cesta, kterou označil červeným bodem byla „Rott–gedächtnisweg“ vylezená v roce 1975. První čistá sedma v Juře pak „Gelbe Wand“ z roku 1976. Z Čech si z Jury přivezli na sedáku v devadesátých letech těžké skalpy Radek Souček a Bára Stránská přelezením „Ghettoblasteru“, v posledních letech zastiňuje ostatní naše esa svými výkony Rosťa Štefánek z Děčína, který vedle dalších jedenáctminusek přelezl i známý „Wall Street“ od Güllicha, vedoucí na stejnou stěnu (Krottenseer Turm) jako zmiňovaný legendární „Chasin the Train“. Tak jako chce správný pravověrný muslim vykonat pouť do Mekky, stejně tak jsem se já chtěl podívat jako pravověrný lezec do Frankenjury – rodiště Rotpunktu. Na „Topoführera“ po Juře mi sice už pěknou dobu sedal prach, ale už ze zběžného pohledu do něj mi bylo jasné, že se v labyrintu věžiček a oblastiček poházených po lese u Norimberka jen tak nezorientujeme. Shodou okolností se ale naskytla příležitost vyjet s průvodcem živým – Honzou Kreisingerem z Prahy – sice trochu zesláblým pobytem v Patagonii, ale s hlavou čistou, takže většinu vybraných věží našel bez výraznějších problémů. Sraz ve čtvrtek v sedm v Praze na Letné byl domluvený rych-

Výběr oblastí jsme nechali na našem živém průvodci. Jako seznámení zvolil – a dobře – Pottenstein. Pottenstein je dědina s několika hospodami a horolezeckým kšeftem, kde si lze dokoupit maglajz, kterým se zde nešetří a kolem které je poměrně velká koncentrace oblastí. My jsme navštívili dvě: Marientaler Wand a Püttlacher Wand. Marientaler Wand je lezení od 5+ do 10–.

Weissenstein (10 - 17 m) 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Trepperl R1 Don‘t worry, be happy R2 R3 Bouderwandl Annelore R7 Akku

76664 5+ 677+

le a bez problémů, stejně tak i odjezd z Brna s potřebným předstihem. Bača ale přijel krapet později, mně pak trvalo chvilku se sbalit, díky vzniklému zmatku jsme se museli vrátit pro dlouho oprašovaného průvodce, který jsem zapomněl. Bača zjistil, že kromě piv si nekoupil ani nic k snědku a já to zase nestihnul a kvůli Spaceovým lezečkám jsme to otočili ještě do třetice.

10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.

Verlobungsweg R9 Buchenkiter Rechte Kante Für Zwietsch Quergang (traverz) ? 1. Affäre Baggi red

76+ 6 4 4+ 87 8+

Stejně jsem zapomněl lžičku, ešus, kartáček na zuby, vařič a čelovku. Však nejedem do Tater, tak co. Získaný skluz jsme trochu nahnali neohroženou jízdou půjčenou oktávkou a několika dopravními přestupky, ale i tak jsme na Letnou místo v sedm dorazili v půl deváté. Pasy jsme měli všichni. Bingo. (Honza nechal doma jenom lžičku).

19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27.

Zwickmühle Entsafter Saftpresse Stzohdach Krampfhammer Dampfhammer Wilde 13 Panische Zeiten Direktausstieg

8+ 8+ 8 99 8 87+ 7+

Jako téměř všude ve Frankenjuře je lezení spíše boulderového charakteru, respektive těžko zde naleznete čtyřicetimetrové vytrvalostní linie po relativně velkých chytech. Jedná se spíš o kratší silové cesty po dírkách. Marientaler Wand tvoří v podstatě dva hlavní sektory. V tom nižším převládají lehčí cesty kolem šestky, ale nalézá se zde jedna populární devítka – Stromline

49

info Marientaler Wand - sektor A

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Schweinerei VEB Saubere Arbeit Dickbein Airbag Schlaffsack Little big horn Ramin

87+ 7 7 8 7 107+

9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16.

Ammonit Left Side of Darkness Ab durch die Mitte Rachts vor Links Hängt vor Links Wounded Knee Tyson Sioux

7+/89 9+ 9 9 8+/99 8-

17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24.

Holyfield Verbindung Katze Sudan O.L. Laftfield Projekt Projekt Opa Falkenstein

10107+ 99+

?

Marientaler Wand - sektor B

1. 2. 3. 4. 5.

7 9 1099/9+

6. 7. 8. 9. 10.

Trittbrettfahrer Hasenfuss 500 Moik Baule Sex Minus

6+ 6+ 766-

11. Melodie und Rythmus 12. Schepperwanddl 13. Geisterbahn

7 7+ 7+ 8 8 9 65+ A2

9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16.

The End Das Geschenk Riesenslalom direkt Riesenslalom Treibjagd Anfang und Ende Anche per te Graue Eminenz

9 9 10 9+ 998+ 9

17. 18. 19. 20. 21. 22.

Gagenwind Stromlinie Ruptur Inverted reality Kraftfald

76+ 5+

Püttlacher Wand (25 m)

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

50

Bärenschluchtkante Schneekentango Dompteur Projekt Löwenschreck Smörebröd Linher Ausstieg Ehmann Ged. - Wag

Weggeschnappt Cool bleim, Chef Abseitsfalle Alter Weg Ikebana Frankenschocker

9-/9 885+ 8 9-

vedoucí v asi 12 metrů dlouhém a 30 stupňů převislém dachu. Po dobu, co jsme na Marientaler Wandu lezli, se na ní neustále točili nejrůznější pokusovači i rutinéři a Honza, který ji už dříve lezl, potvrdil (kromě klasifikace) i její estetické kvality. Druhý sektor je vyšší, cesty jsou dlouhé kolem patnácti, sedmnácti metrů. Mrknul jsem do průvodce, že úplně zprava vedou na „Marientál" osmička, devítka, devítka a šli jsme to prubnout. Osma, no. Někde u třetího borháku jsem tak dlouho hledal v převisku velké chyty, až mi došlo a nezbylo nic jiného než se začít vymlouvat na mokré spoďáky a nepřehlednost terénu. Když jsem terén od borháčku zrekognoskoval na pohled (tedy vlastně na on sight) i ohmatáním, kýžené madýlko jsem nenašel. Nakonec jsem to asi na desátý pokus zvednul a doškrábal se ke slaňáku. To je nějaká ujetá klasifikace, to bylo minimálně za devětminus, něco se muselo ulomit, nebo jsem něco prohlídnul. No na vkuse to zkoušet nebudu, ještě bych spadnul a to by byla ostuda. Nepřijel jsem sem vysedávat v nýtech, na to mám Kras. Mám to vůbec zapotřebí? Já můžu jít do fabriky a mám ve dvě padla... Takové a podobné myšlenky mě provázeli při potupné cestě dolů. Jeník mezitím nakukoval do vypůjčeného nového průvodce a huhlal něco vtom smyslu, zeje v tom binec a nějaký divný a vůbec. Když jsem nakouknul taky, chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Ta osmička za devět byla fakt za devět. To se mi ulevilo. Asi jako když vám na středisku, kam jdete na kontrolu se žloutenkou řeknou, že jste se stali obětí záměny krevních vzorků a zvýšenou teplotu máte z nevyspání a nezdravou barvu pokožky z častého pobývání v zakouřených barech. No proto. Ale stejně nám z toho nervového vypětí vyhládlo a rozhodli jsme se přemístit na sváču do oblasti Piittlacher Wandu vzdáleného pár kilometrů u známého kempu. Po jídle se mi nikdy moc do lezení nechce, navíc mě z boulderingu v „Holyfieldu" docela bolely prstíky, takže na Puttlacheru jsme vylezli jenom dvě krásné cesty - „Treibjagd" za 9- (1.RP dělal v roce 81 Giillich) a „Anche per té" za 8+ a stačilo. Všechny cesty v této stěně lze označit podle obou průvodců (živého i papírového) jako pěkné. Cesty dlou-

Action Direct

Jiř í

„Jirous“Př ibil Mladý nadšený        bouldrér

Stromlinie Marientaler Wand

hé kolem pětadvaceti metrů vedou v kolmém a mírně převislém vápenci po dírkách. Auto lze nechat u kempu, stenaje odsud cca 10 minut chůze. Je asi 70 metrů nad silnicí a vede pod ní podél silnice cestička. Kromě Puttlacheru je v okolí kempu řada dalších podobných stěn a cest. Pro další den jsme vybrali Weissenstein, skalky ležící kousek od Neuhausu, kde se nachází asi 30 cest od čtverek po devítky. Lezení je to pěkné, těžší cesty vedou v převise po dírách s boulderem na začátku. Výhodou je, že skály jsou asi dvacet metrů od auta. Nevýhodou je, že to ví docela dost lidí, a tak je zde docela husto. Skála je parádní, i přes nápor lidí oklouzanost není na závadu, spíš naopak - leze se po ostrých a hlubokých dírách a dír-

kách. Honza sice říkal, že pro lidi, co jezdí častěji do Jury je Weissenstein noční můra, protože se tam dá lézt dost cest i za deště, a tak se tam za špatného počasí stahují lezci z širokého okolí, z nichž každý má všechno přelezeno už asi sedmkrát, ale mi do Jury často nejezdíme a tak se nám oblast zdála dost dobrá. Mým velkým cílem bylo zkusit (vedle „Action Directu") kultovní „Chasin the Train" a tak jsme se na třetí den přesunuli pod Krottenseer Turm a Maxmilianswand. Stěna je to tříhvězdičková, docela vysoká a hladká, „Chasin" tvoří takový mělký koutek, „Wall Streefje hladký pupek přes jeden nýt kdesi nahoře, pod něj se leze hladkou kolmou stěnou za 9+. Frankenjura je celkově rozhodně pěkná oblast, bizardní věžičky a masívky rozházené po lese, připomíná to napohled něco mezi Súlovem a Labákem. Přes noc se ovšem spustil déšť, který už nepřestal, takže Vlak jsme tentokrát nestihli. Aspoň je na co se vymlouvat. Action Direct (na věžičku Waldkopf) je sice převislý, ale Bačovi se nechtělo mě jistit a stejně mě pobolívalo rameno, tak jsme se rozhodli jet domů. Aspoň máme důvod se vrátit. A to je náš příběh. Další" praktické informace: Přístup: Kde je Neuhaus a Pottenstein, nechám převážně na vašich schopnostech práce s mapou.Zbytek je patrný z náčrtků. Bydlet se dá buď v kempu u Puttlacheru, nebo po různě rozesetých altáncích. Vodu je možné bez ptaní nabrat z kohoutku u vstupu do kempu u Pottensteinu. Nýty v nákresech jsou pro snazší orientaci zakresleny jen u cest, které se kříží nebo dělí. Stoupa

Jirka Přibil se narodil 30. července 1980 v Praze. Váží 70 kilo a měří 179 centimetrů. Žije s mámou a dvěma staršími bratry v bytě v Praze. Jirka: „Máma je úplně v pohodě, občas s náma chodí na pivko.“ Dlouhovlasý chlapec na sebe vždycky poutal

poháru mládeže. Dostal jsem se do juniorské reprezentace, ale nějaký výrazný úspěch jsem nedosáhl. (Ve své kategorii do patnácti let u nás většinou vyhrával, pokud ho neporazil Ondra Marčík, někdy i Jakub Čermák.) V pětadevadesátém jsem byl tře-

pozornost svým talentem i vzhledem, přesto se začal výrazněji prosazovat teprve nedávno, a to především v boulderingu. Tahounem a vzorem je mu Andrej Chrastina, Slovák již dlouho žijící v Praze. Společně odhalují možnosti boulderingu na balvanech v naší republice a Jirka o jejich výpravách začal psát reportáže do internetového časopisu www.lezec.cz, ale i do Montany.

tí v Imstu na MS, ale na rychlost. Na Milka Cupu na Ruzyni asi čtvrtý (neoficiální evropský pohár). Nejlíp jsem dopadl na ME '97 v Chocni – šestý. Ze začátku mě Chrdlič porážel, později se to otočilo, ale na skalách lezl líp on. Někdy v juniorech Tomáše závody už úplně přestaly motivovat a vyprdnul se na ně.

Prosazení do juniorky Začal jsem lézt v deseti letech s nejstarším bratrem. Jezdili jsme všudemožně po skalách a od jisté doby jsme začali chodit na Vyšehradskou stěnu. V roce 1993 jsem se seznámil na nově postavené stěně v Ruzyni s Tomášem Chrdlem, který tam chodil s tátou. Slávek Luňáček (tehdejší majitel stěny, firma Profiline) z nás vytvořil tým a trénovali jsme pak společně pod vedením Pavla Mentlíka. Pavel s námi dělal kromě lezení i gymnastiku a tělesnou přípravu, učil nás překonávat strach. Když jsme už nemohli nebo se báli, tak na nás zařval a hned jsme vylezli o expresku výš. Další rok jsme už závodili v Českém a Slovenském

Mezi muži Když jsem skončil s juniory, tak jsem jezdil na chlapy, ale nešlo mi to. Lezl jsem ale pořád. To bylo kolem roku 1998. Hodně jsem začal lézt s „Lahvoněma“ (Jakub a Honza Hlaváček) a chodili jsme pod vedením Slávka (Vomáčky, trenéra seniorské reprezentace) na gymnastiku, to bylo v zimě, přes léto jsem byl ve skalách s Marčusem. Ruzyně v té době upadala, a tak jsme začali hodně jezdit na novou stěnu na Brumlovce. Postupem času jsem tam čím dál víc bouldroval. Síla šla nahoru a konečně jsem se prosazoval i mezi dospělými. Začala občasná finálová umístění v Českým poháru. V roce 2000 jsem byl únor–březen ve Španělsku s Oliváčem (Jirka Oliva). Potkali jsme tam Póla s Pilkinem. Skvělý zájezd. Byl čas se rozlézt, 51

zkoušet cesty, věděli jsme, že nám nic neuteče a byli psychicky v pohodě. Byl to můj nejvydařenější lezecký zájezd. Vylezl jsem 11 cest od 8a do 8b. Nejtěžší byly Shaka Zulu 8a+ a Hercule Poirot 8b v El Chorru a taková bouldrová cesta v Selle Hazlo Ahora 8b.

Bouldering Ke konci roku 2000 jsem prakticky už jen bouldroval, už jsem ani nelezl tolik s lanem. Bylo to zábavnější a víc mě to motivova-

„na obtížnost“). Letos jsem byl třetí v Třinci a znovu třetí v Šumperku. Ve Frankenjuře, kam to máme z Prahy kousek, jsem za poslední dvě sezóny 2000 a 2001 vylezl asi osm „desetminusek“. Nejtěžší, Bastard 10–/10, vloni.

Letošní cíle Ve Fontainebleau chci vylézt nějaký boulder 7c+ nebo 8a. Hodně mě také motivuje hledat ty možnosti u nás. S Andreyem se snažíme objíždět bouldry v ČR. Jezdíme ke Karlovým Varům, kde

vat na www.boulder.cz, což bude server pro BB a a9.

Co světový pohár v boulderingu? Chtěl bych se ho začít zúčastňovat, ale ještě nejsem na takové úrovni. Tam to je úplně o něčem jiném. To jsou dardy, smrťáky. Do Anglie (Světový pohár v prosinci 2001, Birmingham, 39. m) nás vzal Láďa z Ocúnu, měl tam zařizování ohledně lezeček Rock Pillars, a tak jsme jeli taky. Bylo to tam super. Lezli jsme

Vedle lezení nejde studovat – když jsi línej. Vegetím doma. S Andreyem a Slávkem stavíme stěny, plácám chyty pro Andreye a občas dělám výškovky pro Olivku, ale vloni jsem je skoro nedělal. Oliváč zaměstnává mnoho lezců v Praze. Taky pomáhám v BBčku.

Hospoda a pivo To je fajn. Samozřejmě, úplně nejfantastičtější jsou skály. Večer pod nimi posedíš, pokecáš, popiješ s přáteli, to je nejlepší, co může být. Samozřejmě, i hospoda k tomu patří.

TŘINEC BOULDER CUP 2002

Co tě ještě baví? Jezdit na horském kole a v zimě na prkně. Obvyklý zájezd je do Rakouska na lyže po silvestru. Hlaváčci, Marčíci, Andrey. A do Herlikovic za Jitkou a Majzlíkem. Jinak se už tomu prknu moc nevěnuju. S Ondrou Marčíkem (patřil k velmi talentovaným juniorským reprezentantům) jsme lezli, s nimi jsem absolvoval nejvíc zájezdů do Francie. Marčíkovi, to byla moje „letní“ rodina. Asi v pětadevadesátým jsme s Ondrou začali jezdit na snowboardu. On už pak na prkně zůstal a lezení se věnuje jen tak pro zábavu. Já naopak. Marčík závodí ve skocích a na U–rampě, je sponzorovaný a jezdí hustě. Já se zúčastňuji maratónu na horákovi „Cannondale Rallye Sudety“, 125 km, organizuje to Tomáš Čada (špičkový lezec z Hudečkovy éry). Pro mě je to jednou za rok pěkný zkousnutí. lo. Vždycky se sešla partička: Hlaváčci, Chrdlič, Andrey (Andrej Chrastina), Jirka Oliva a další Pražáci. Andrey přitáhl nový chyty na Brumlovku, dal je Jarce zadarmíko a hned jsme je testovali na bouldrovce. Vždycky to bylo nový nadšení. Vrtaly se nový díry a stěnka se výrazně zahušťovala. Zřejmě tady (na malé naklápěcí bouldrovce pod největší umělou střechou u nás) taky vykrystalizoval celý nápad kolem BBčka (lezecké centrum v Praze Boulder Bar Jirky Olivy a Andreje Chrastiny). Rok 2001 jsem zahájil 7. místem v Třinci (dosud nejsilněji obsazený závod v boulderingu u nás, zahajovací závod prvního ročníku Českého poháru v boulderingu), 3. v Šumperku (druhý závod ČP) a 4. v Žilině na Northland Cupu (první boulderingový závod na náměstí, Slovenský pohár). Pátý jsem skončil na mistrovství ČR na Brumlovce s lanem! (Jirkovo nejlepší umístění 52

je u vesnice Lešky Mlýnský vrch. Žulové balvany. Byli jsme u Sedlčan, poblíž vesnice Petrovice, na Husově kazatelně. Taky jezdíme do Polska, na Ostaš, do Ádru. Bouldry jsou i v Teplických skalách pod „chrámovkama“. Ty skalky jsou třeba už dlouho známý, ale ty to dnes vidíš úplně jinejma očima. Čeho sis dřív nevšímal, dnes vidíš, že by se dalo přelézt. U nás jsou možnosti na těžký bouldry. Jezdíme zatím po pár oblastech, ale třeba Jizerky, tam toho bude spousta. Stejně je na tom nejkrásnější, že si přijdeš, očistíš si to, objeví se nějaký chyty, a pak to zkoušíš. Kolem Ádru a kousek vedle v Polsku je takových možností spousta.

Značíte bouldery? Zatím ne, ale asi začnem. V Polsku nás kluci provedli po bouldrech, co už tam mají. Jsou ošipkovaný. O bouldrování v ČR chceme postupem času informo-

v Peak Districtu a zkoušel jsem známý boulder Deliverence, asi 7c. Dlouhý skok z bočáku, zlé nohy. Nedal jsem ho.

Jak trénuješ? Bouldrováním, pokud možno co nejintenzivnějším třikrát čtyřikrát týdně, víkend na skalách, pokud se dá, všechno závisí na tom, jak vydrží prsty. Žádné další posilování. Intenzita závisí na tom, s kým bouldruju.

Co chceš v životě dělat? Lézt, nic jinýho dělat nebudu. Lezením žiju, totálně. Budu lézt, dokud to půjde, za každou cenu! Jsem přihlášený na škole, ale nestuduji. Šel jsem na „stavárnu“. Myslel jsem si, že když jsem studoval stavební průmyslovku, tak že ta „výška“ půjde snadněji. Řekl jsem si, že když to půjde hladce, tak budu studovat, ale samozřejmě že žádná škola nejde sama od sebe, tak jsem to nechal.

A kultura? Hudbu mám hodně rád, poslední dobou taneční, ale všechno možný, ale víceméně moderní hudbu. Rádio 1 v Praze, od toho se to všechno odvíjí. Přijdu domů, pustím si cédéčko nebo rádio a mám to jako kulisu, to je automatický. Docela rád čtu. Od malička jsem moc nečetl, ale teď čtu víc a víc. Co se mi hodně líbilo, tak „Neuromancer“, autora už si nepamatuji a „Pláž“ – jedna z nejlepších knížek od Alexandera Gerlanda.

Výživa? Jím skoro všechno a pořád.

Sponzoři, oddíl… Ocún, Rock Pillars, a9., oddíl HO Doubrava v Chotěboři, od 11 let. Ptal se a poznámkami v závorkách doplnil: Rosťa Tomanec foto: Z. Ulrichová, R. Tomanec

závody Pamasportiáda MASACR CUP 2002 Slovenský pohár v boulderingu Masters 1. kolo Světového poháru na obtížnost Újezd nad Lesy Třebíč MČR mládeže a juniorů České akademické hry Brno 2002

53

závody Pamasportiáda

MASACR CUP 2002

w16.–17.3. Vrútky. 1. kolo Slov. poháru, bouldering. wNejsilnější obsazení na Slovensku, mnoho Čechů. Vyhráli Andrej Chrastina a Zuzana Čintalová

wPrvní MISTROVSTVÍ ČR v boulderingu w13.4., Boulder Bar Praha, 3. (poslední) kolo ČP wTomáš Doubravský ve vyrovnaném souboji s Markem Repčíkem vybojoval první mistrovský titul! wTotéž se podařilo Lence Trnkové před Lucií Rajfovou! Věra Kotasová chyběla

Závod ve Vrútkách má nejdelší pohárovou tradici v Československu, a proto i letos patřil k nejsilněji obsazeným závodům. Vysokou kvalitu mají na svědomí Tono Pacek se svojí firmou PAMASPORT a doktor Ivan Žila s podporou klubu HK EXKREMENT Martin. Doktor také vedl

val osm pokusů. Martin Eckert (TRIOP/MODRA, 8.M) a Tomáš Doubravský (9.M) dali jen dvě zóny, tedy bouldry byly dost tvrdé, hlavně díky příliš oblým chytům. Baby měla papírově vyhrát Helena Lipenská, jenomže třetí bouldr se lezl nohama napřed, což ovšem Helena tvrdošíjně od-

První mistrovství ČR v boulderingu v pražském Boulder Baru se sice nestalo mohutným festivalem tohoto sportu, podobně jako Brumlovka anebo Ruzyně v závodech na obtížnost – neboť stísněný prostor bouldrového bunkru zde neumožňuje širokou účast diváků – ovšem po sportovní stránce obstál na výbornou. Perfektní bouldry Andreje Chrastiny (BB/A9/Rock Pillars), čtyři v kvalifikaci a čtyři ve finále. Rekordní účast lezců: 54 mužů a 12 žen. Pořadatelem byl Boulder Bar pod vedením Jirky Olivy a Andreje Chrastiny. Hlavní sponzoři: ČHS, BOULDER BAR, ROCK PILLARS, OCÚN. Sponzoři: Direct Alpine, Trespass, a.9, 2D a Yate.

Martin Eckert stavění tratí (s chirurgickou přesností…). Přihlásilo se 46 mužů a 13 žen. Sponzoři: SHS JAMES, PAMASPORT, MARTINER, KRYTEX, ANATOMIC… Andrej Chrastina (SOKOL ŽILINA/A.9) a Juraj Repčík byli po odstoupení Jirky Přibila (BB KLAN/ROCK PILLARS) – v kvalifikaci si natáhl vazy v koleně – nejžhavějšími kandidáty na vítězství. Andrej onsajtl první vícekrokový bouldr v „kumbále“, Ďuro – jenom zóna. Druhý „mnohochytový“ onsajtl Ďuro, Andrej na druhý pokus. Třetí na stěnce v hale opět onsajtl Andrej, Juraj dává na druhý pokus. Rozhodnout měl čtvrtý bouldr, kde dosud nikdo neudržel zónu! Ďuro i Andrej se o ni rvali jako lvi, ale ani oni své „drápy“ za krutě hladkou oblinu nezaťali. Andrej Chrastina byl tak po roce znovu ve Vrútkách neporazitelný. O třetí místo se již bojovalo bez topu a jen se třemi zónami. Rozhodly body a pokusy na zóny. Nejdál dolezl, a tedy na body získal bronzové místo David Mazák z Přerova před Julom Bucheněm (SVYP ZLATÉ MORAVCE). O pokus více na tři zóny měli pátý Marek Leitman (USK PLZEŇ) a šestý Rosťa Tomanec (TRIOP/ TJ TŽ KOVOSPORT TŘINEC). Sedmý Ondra Humpi Švub potřebo54

mítala, a tak pro ni zbylo „jen“ třetí místo. Přelezly ji obě sestry Čintalovy v klasickém pořadí Zuzana, Katka. Čtvrté nepopulární místo připadlo Katce Fickuliakové a páté Petře Tomanové. RT Pamasportiáda, Vrútky muži 1. Andrej Chrastina SOKOL ŽILINA/A9 2. Juraj Repčík EXTRÉM ŽILINA/ANATOMIC 3. David Mazák PŘEROV 4. Julo Bucheň SVYP ZLATÉ MORAVCE 5. Marek Leitman USK PLZEŇ 6. Rosťa Tomanec TRIOP/TJ TŽ TŘINEC ženy 1. Zuzana Čintalová RUZYNĚ/MODRA 2. Katka Čintalová ŠKMK MODRA 3. Helena Lipenská HO LOMNICE/IONTO 4. Katka Fickuliaková BLOC BRATISLAVA 5. Petra Tomanová SVYP ZLATÉ MORAVCE 6. Alexandra Tvrdoňová JAMES TRENČÍN 007

MASACR CUP

Ženy měly dosud nejsilnější startovní pole, třebaže nepřijela Věrka Kotasová (obavy o kotník). Ze Slovenska dorazily sestry Čintalovy i Katka Fickuliaková, a proto měla také kategorie žen strhující atmosféru. Přece jen však závod ovládlo české trio, z něhož každá vyhrála jeden závod Českého poháru. Nejlépe vyšla z dlouho vyrovnaného souboje Lenka Trnková (SALTIC/SPOLTRADE GROUP/ ROCK EMPIRE), když jako jediná vylezla tři ze čtyř bouldrů. Vítězka prvního závodu v Třinci Lucie Rajfová (TRIOP/UNIVETZITA BRNO) topovala dvakrát, ale na dosažení čtyř zón jí stačily čtyři pokusy a o jediný pokus na zónu

Slovenský pohár v boulderingu w20.–21.4. Bratislava, Estrádní hala PKO. 3. kolo. wMarek Repčík dal všechno on sight wVítězku Věru Kotasovou zastavil v on sight až čtvrtý bouldr

Boulder Bar předstihla Helenu Lipenskou (HO LOMNICE/IONTO/SENSOR), vítězku šumperského závodu. Jeden TOP dosáhly Slovenky Katka (MKŠK Modra) a Zuzana Čintalová (HO Ruzyně), obě obsadily shodně čtvrté místo, Katka Fickuliaková (BLOC Bratislava), šesté místo a sedmá Silva Nagyová z Brna. Osmá Petra Melicharová (TRIOP/HO Hejnice) dala tři zóny. Přestože pod stěnu se nenatlačilo víc než čtyřicet, nejvýše padesát diváků a ostatní museli sledovat přímý přenos na plátně z barové stoličky, což mnozí nepochybně uvítali, rozpoutala se ve finále mužů hotová vřava. Hodně technické než silové bouldry nesedly už v té chvíli suverénnímu vítězi Českého poháru Radovanu Součkovi (OCÚN), jenž skončil až sedmý s jedním topem. Dobře si vedl Martin Fojtík (LOS BRŇOS), ačkoli chyba na prvním bouldru ho stála lepší než šesté místo. Výborné páté místo opět vybojoval Ondrej Švub (CCC BBB/SK). Čtvrtý Juraj Repčík (EXTRÉM ŽILINA/ ANATOMIC) topoval dvakrát, stejně jako třetí Kuba Hlaváček (TRIOP/BB/Ruzyně). Kuba příjemně překvapil a o jediný pokus na dva topy porazil favorizovaného Juraje. Boj o vítězství byl lehce dramatický ještě čtvrt hodiny po finále. Nakonec rozhodčí podle videa potvrdili čtyři topy Tomáši Doubravskému ze Šumperka a šťastný Tomáš po sérii neúspěchů v posledních bouldrových závodech nečekaně, ale zaslouženě, získal první mezinárodní titul mistra ČR. Jeho od kvalifikace největší soupeř Marek Repčík (EXTRÉM ŽILINA/ANATOMIC) předváděl krásné technické výkony, tři bouldry dal on sight, ale

v jednom nedoskočil přesně topový chyt. Krásný závod ozdobily bohaté ceny a večerní „party“ s živou hudbou v baru nechala vyvřít poslední emoce. Rosťa Tomanec foto: Jan Mynář MČR v boulderingu BB Praha muži 1. Tomáš Doubravský ŠUMPERK 2. Marek Repčík EXTRÉM ŽILINA/ANATOMIC 3. Jakub Hlaváček TRIOP/BB KLAN 4. Juraj Repčík EXTRÉM ŽILINA/ANATOMIC 5. Ondrej Švub CCC B BÁNSKÁ BYSTRICA 6. Martin Fojtík LOS BRŇOS ženy 1. Lenka Trnková SALTIC/SPOLTRADE GROUP/ ROCK EMPIRE 2. Lucie Rajfová TRIOP/UNIVERZITA BRNO 3. Helena Lipenská HO LOMNICE/IONTO/SENSOR 4.–5. Katka Čintalová MKŠK MODRA 4.–5. Zuzana Čintalová RUZYNĚ/MKŠK MODRA 6. Katka Fickuliaková BLOC BRATISLAVA Celkově ČP 2002, BOULDERING muži 1. Radovan Souček 2. Martin Fojtík 3. Tomáš Doubravský ženy 1. Lucie Rajfová 2. Lenka Trnková 3. Helena Lipenská

Tak to byl závod! Velká hala. Dvě stě – ne-li víc – diváků, na pódiu před nimi čtyři stěny vedle sebe. Parádní podívaná. Jasně, kontakt s publikem zase není tak bezprostřední. Ovšem, tohle bylo konečně důstojné představení špičkových závodníků. Takových rozměrů mohl závod dosáhnout pochopitelně jen díky hlavní akci – „Mezinárodnímu festivalu horského filmu a dobrodružství Hory a město“. (Na bouldry, alespoň při stavění, se přišel podívat i John Bachar, předky má na Slovensku!) Pořadatelem byl HK Zlaté Moravce pod vedením šéfa slovenské reprezentace Paľa Tomky. Závodilo čtyřicet mužů a osmnáct(!) žen (to jsem ještě neviděl, u nás se ženy boulderingu bojí…). Jen Andreje Chrastinu bohužel dostihla nemoc po vypětí na Masakr Cupu a s lítostí nepřijel. Zato stavitele (RT) hodně potěšil příjezd bouldristky první velikosti Věry Kotasové. Sponzoři: SHS JAMES, ALPHA SPORT ŽILINA, CORGOŇ. Velikou matrací zachránil pořadatele Tomáš Pilka. Věra Kotasová (ROCK PILLARS/OCÚN) dala v kvalifikaci čtyřikrát top on sight, stejně jako Zuzana Čintalová a podobně – už sama – pokračovala i ve finále. Pohodové „topování“ ji však postupně ukolébalo natolik, že teprve na třetí pokus našla madlo na čtvrtém bouldru, ale v položené plotně na vrcholu se nakonec smekla. Tři topy ji však na vítězství bohatě stačily. Zuzana i Katka Čintalovy daly dva, Zuzka na dva pokusy, a proto skončila druhá. Katka potřebovala o pokus víc a byla třetí. Čtvrté místo obsadila také Katka, ale Fickuliaková s jedním topem. Katka Fickuliaková bouldruje velmi dobře, ale na obě sestry jí trochu chybí síla. Marek Repčík onsajtoval bouldr za bouldrem s takovou lehkostí, až to vyráželo dech. Přitom v kvalifikaci na čtyři bouldry zbytečně vyplýtval šest pokusů a postupoval až osmý. Drama začalo, když Peter Doležaj (CCC BBB) onsajtl první, druhý i třetí boulder, Peter Kmoško (HK TATRANEC DUBNICA) druhý boulder nedal a na druhý boulder se chystal Juraj Repčík. Juraj spadl na těžkém nástupu a topoval až (ještě) na čtvrtý pokus(!) – podobně jako

Vlado Strieženec (JAMES TRENČÍN 007), letošní objev boulderingu na Slovensku. V té chvíli byl teoretickým vítězem Doležaj, neboť Marek měl horší kvalifikaci (šesté kritérium), ovšem musel dát on sight čtvrtý bouldr – silový zved na patě a vytlačení do položené stěnky. Peter „rval“ na dvou oblinách nekonečné sekundy, ale nahoru se nevytlačil. Nedal vůbec a skončil druhý. Překvapením byl výkon nenápadného Tomáše Tomajka (PETROLSERVIS ZLATÉ MORAVCE). První nejlehčí dynamický boulder (osm topů on sight) dal sice až na druhý pokus, na druhém ani zóna, třetí jen zóna, ale čtvrtý nejtěžší dal najednou on sight a se dvěma topy na tři pokusy se vyhoupl na třetí místo. Kmochovi na čtvrtém už došly síly. Juraj neúnavně dolézal do zvedu na patě do položeného, ale tam i končil. O dva pokusy na dva topy zaostal za Tomajkem čtvrtý. Strieženec o jeden pokus na čtyři zóny za Jurajem pátý. Šestý skončil bojovník Peter Topercer (PANTER TRNAVA) s jedním topem, sedmý Ondrej Švub (CCC BBB) a osmý Peter Kmoško také s jedním topem. Rosťa Tomanec Slovenský pohár v boulderingu, 3. kolo, Bratislava 1. Marek Repčík EXTRÉM ŽILINA/ANATOMIC 2. Peter Doležaj CCC B BANSKÁ BYSTRICA 3. Tomáš Tomajko PETROLSERVIS ZL. MORAVCE 4. Juraj Repčík EXTRÉM ŽILINA/ANATOMIC 5. Vladimír Strieženec JAMES TRENČÍN 007 6. Peter Topercer PANTER TRNAVA ženy 1. Věra Kotasová ROCK PILLARS/OCÚN/VAN GANSEWINKEL 2. Zuzana Čintalová RUZYNĚ/MODRA 3. Katka Čintalová ŠKMK MODRA 4. Katka Fickuliaková BLOC BRATISLAVA 5. Denisa Šulcová HK FILOSOF BRATISLAVA 6. Petra Tomanová PETROLSERVIS ZL. MORAVCE

55

závody Masters w20.–21.4. Belgie, obtížnost. wMráza na prvních mezinárodních závodech skončil druhý Koncem dubna se Tomáš Mrázek (ROCK PILLARS/OCÚN/ VAN GANSEWINKEL) poprvé představil na závodech, a to v Belgii na prvním letošním závodě kategorie MASTERS. Startovalo dvacet mužů, patnáct pozvaných plus pět Belgičanů a patnáct žen. Lezly se tři cesty on sight. Z první postoupilo deset lezců a z druhé jenom pět. Mráza obě vylezl a chystal se vylézt i třetí, ovšem drobné zaváhání pod vrcholem mělo za ná-

sledek předčasný pád a o teč vyhrál Serik Kazbekov z Ukrajiny před naším mistrem a Alexanderem Chabotem z Francie. Čtvrtý skončil Christian Bindhammer (GER) a pátý Vadim Vinokur (USA). A co na to Tomáš? – „Začal jsem se motat pod topem a smekl se, ale jsem hodně moc spokojenej, že se ukázalo, že je to tam… Je forma a vypadá to, že sezóna může být dobrá…“ RT

1. kolo Světového poháru na obtížnost wBolzano, 27.–28.4. wA Mráza je třetí, to jsme si vydechli, poté co se smekl při odpočívání! Tři čeští závodníci startovali v prvním kole Světového poháru ve veletržní hale v Bolzanu. Ačkoli, pochopitelně, celé nepočetné české publikum (Tufi s rodinkou, Fojťas s přítelkyní a „realizační tým“) zajímal především jeden: Tomáš Mrázek climber, jak zdobí nápis krásně pomalovaný (firemními logy) černý Volkswagen Sharan od Rock Pillars. Stěna bíd-

ná, sice až patnáct metrů vysoká, ovšem poslední čtyři metry kolmé. Cesty, které připravila dvojice Francouz Laporte–Ital Lella, vynikají víc tvrdým boulderingem než pohybovou elegancí a atraktivní délkou. Tomáš situaci se smutným hlasem komentuje: „Jsou špatný závody a dobrý závody.“ Tím hůř pro zbytek týmu. Radim Nosek (47. z 54 startují-

Bolzano

cích) i Kuba Hlaváček (45.) končí velmi nízko a nestihnou ani nemohou pořádně zabojovat. Prostě přijde těžký krok a rychlý pád. Zaskočený je ovšem i Mráza. V krocích se sice na pohled prochází a v kolmém v každém kroku vyklepává, ale jistota a nadhled v tom není. Proto také pod vrchem padá na nevylezenost. Tomáš se diví: „Já sem z toho hotovej, to bylo těžký jak sviňa. Já jsem se vůbec nerozlez, nebyl jsem na to připravený. Lidi, co jdou do finále, se nepřipravují na to, že čvrtfinále bude darda a počítají, že se rozlezou až v tom!

Když staví Laporte, tak je to vždycky tak – škaredý, těžký, bouldrový cesty.“ Postupuje do semifinále jako třetí na své cestě. Top dají Francouzi Alexander Chabot a Gerome Pouvreau. Kuba hodnotí svůj výkon lakonicky: „Už jsem nějak nemoh.“ Radim: „Člověk trénuje vytrvalost na oblinách a tady jsou tak malý lišty…“ Semifinále lezou opět Chabot a Pouvreau na vrchol, Mráza nevidí stup v kolmém za nohou, vytlačuje dvě obliny jenom na rukách bez nohou a padá krok pod vrcholem stejně jako bratři Bindhammerové.

Bolzano, Tomáš Mrázek (3. místo) (str. 53 - Bolzano, Natalia Gros

56

foto: Petr Piechowicz)

Finále. Smrtelná lištovačka už odspodu. V prvním těžším přešahu Mráza zachytává rukou za lano a ještě se mu smeká jedna noha – ještě že jen jedna. Polévá nás hrůza a někdo vykřikne. Pak to již samozřejmě drtí s jedinečnou rezervou. První suše překonává strop a odpočívá na sloupu v kolmém pět metrů pod vrcholem. Začne lézt, přehodí si nohy na nepatrném stupu a smeká se. Uf! Zklamání. Mráza zůstává sedět bokem. K nám by se beztoho sotva prodral, asi šest set lidí je namačkáno v malém hledišti. Leze Andreas Bindhammer, už dole je na hadry a padá v kroku do stropu. Christian je viditelně načatý a neudrží chyt v překroku ze stropu na vertikální sloup. Chabot sice „leze“ už dole, ovšem mistrnou technikou se dostane na pilíř, kde krásně odpočívá a stejně pohledně dolézá po oblinách na vrchol. Už jen Pouvreau. Dole bojuje jak čert, ve stropu skáče, doskakuje i chyt v kolmém a drží se. Zapře se hlavou o strop, odpočívá, jak se dá, aby dolezl do kolmého, avšak tam už velkou oblinu nedoskočí. Je to jasné, máme bronz. Ooh! Tak přece jen to vyšlo na bednu! Hned se lépe dýchá, dobrý začátek je důležitý! Mráza: „Na tu bídu dobrý. Jsem spokojen.“ A na mysli měl svůj nešťastný pád. Ženy vyhrála suverénně Belgičanka Muriel Sarkany. Předvedla nádherné představení na stěně. Od druhého místa to bylo vy-

rovnané. Druhá byla o chyt Sandrine Levet z Francie. Překvapením bylo třetí místo juniorky Natalije Gros ze Slovinska a také až osmé Martiny Cufar. Reálně skončila pátá, ale proč ji stáhli na osmé, nevím. Snad přešlap. Konec. Nebylo to zas tak špatné. Zvlášť když se kolem bylo opravdu na co dívat – mnoho, opravdu mnoho atrakcí a na nich víno, sýr i pivo zdarma. A Pepe je propás, tak ho uchvátily skoky na trial biku. Taky se v hale šermovalo a střílelo z luku a venku se za patnáct eur vystřelovalo padesát metrů k obloze… Inu veletrhy. Rosťa Tomanec

SP na obtížnost, Bolzano muži 1. Alexander Chabot FRA 2. Gerome Pouvreau FRA 3. Tomáš Mrázek CZE 4. Francois Auclair FRA 5. Christian Bindhammer GER 6. Andreas Bindhammer GER 7. Sylvain Millet FRA 8. Francois Petit FRA ženy 1. Muriel Sarkany BEL 2. Sandrine Levet FRA 3. Natalija Gros SLO 4. Katrin Sedlmayer GER 5. Maritta Uhden GER 6. Katja Vidmar SLO 6. Barbara Bacher AUT 8. Martina Cufar SLO

Újezd nad Lesy wTřetí závod Lanex cupu wTéměř dvě stovky spokojených dětí Pod bedlivým dozorem zástupců firmy Lanex a.s. Bolatice, generálního to sponzora letošního rozjetého Lanex Cupu, proběhnul v tomto roce již třetí masový závod mládeže ve sportovním lezení. A masový doslova, neboť 173 startujících dětí, tož to už je opravdu slušná „masa“! Loňský rekord 187 mrňat sice nepadl, ale i tak toho měli zpocení a ochraptělí pořadatelé „plný kecky“! Spolupráce všech lezoucích dětí i jejich trenérů a rodičů ale nakonec slavila úspěch a kolem šesté hodiny večerní bylo vše na papíře, rozdělila se krásná lana od Lanexu, moderní floorbalové hole od Ivana Šifry a „tuny“ Studentské pečeti od firmy Nestlé a.s. Houmles

Všem díky a ještě pár vítězů: Kategorie do 9 let: Nela Hyvlová (Bufo/LK Prachov) a Pavel Rozehnal (DDM Vyškov). Kategorie 10–11 let: Aneta Hyvlová (Bufo/LK Prachov) a Martin Šifra (HK Lanškroun). Kategorie 12–13 let: Adéla Bímová (HOM Alpin IV) a David Adámek (HOROklub Chomutov). Kategorie 14–15 let: Dominika Dupalová (HOM Alpin IV) a Libor Hroza (Saltic, Singing Rock) a Michal Kunc (Yetti Trutnov). Kategorie: 16–18 let: Linda Moravcová (Salesián Praha) a Jiří Kunc (Yetti Trutnov).

Třebíč wČeský pohár mládeže zahájen wÚspěšná třebíčská premiéra Poprvé se stala nevelká, ale zajímavě členitá stěnka v třebíčské základní škole, díky pochopení pana ředitele Jaroslava Dejla, dějištěm pohárového závodu mládeže. Pořadatelé dokázali zúročit zkušenosti nabyté pořádáním dospěláckých závodů i na závodech mládeže, a ač poslední závodník dolezl někdy kolem deváté hodiny večerní, lezci i jejich doprovody se rozjížděli do noci spokojeni. Trochu rozruchu, do jinak v poklidu probíhající soutěže, vnesla občasná diskuse některých trenérů a rodičů s rozhodčími. Důvodem byla jedna, poměrně podstatná, změna pravidel, týkající se posuzování tečovaných, netečovaných a držených chytů. Pravidla Českého poháru mládeže jsou jasně dána a před začínající sezónou je třeba si je důkladně prostudovat a seznámit s nimi i své svěřence. Tak pojďme k těm „svěřencům“. Nejzajímavější souboje se odehrály v nejstarších kategoriích chlapců i děvčat. Honza Zbranek i po posunu do kategorie do 17 let dokázal svou skvělou formu a s přehledem zvítězil. Co cesta, to top. Na stupně vítězů se snesl navázán přímo ze stěny, kde pomáhal dostavovat jediné superfinále dne medailový rozlez chlapců do 15 let, se kterým si nejlépe poradil starší z choceňských nadějných Stráníků, Štěpán. V ostatních cestách šéfstavěč Dan Kadlec zkušeně odhadl výkonnost všech závodníků a o místech na bednách rozhodovalo vždy finále. Obě „nadupané“ kategorie nejstarších chlapců slibují pro letošní ročník poháru opravdu velmi zajímavé souboje! Kvalitní výkony předvedla na technicky náročných cestách i děvčata do 17 let v letos rovněž velmi nabité kategorii! Vítězka Lucka Hrozová vytěžila ze své „muší“ váhy a dokázala zvítězit i po přesunu mezi nejstarší dívky. Skupiny mladších a nejmladších chlapců skončily podle očekávání, když suveréni loňského ročníku pokračovali i v Třebíči ve svém vítězném tažení (Adam Ondra a Martin Stráník). Mezi nejmladšími děvčaty do 11 let očekávaný duel Aneta Hyvlová Zuzka Zbranková tentokrát vyzněl lépe pro jičínskou lezkyni, ale

obě děvčata předvedla, že se máme v tomto roce i zde nač těšit. Totéž platí i pro kategorii dívek do 13 let, kde se o první místo poprala dvojčata Anička a Terka Čermákovy. Obě by si za své parádní lezení zasloužily zvítězit, ale pro tentokráte byla přeci jen o pár chytů lepší Terka. Na prvních letošních pohárových závodech ukázali Třebíčští, že i na malé stěnce lze postavit velké závody a pomohli tak slibně rozjet letošní kolotoč Českého poháru mládeže. Dík patří nejen jim, ale i sponzorům: Lanex Bolatice, Floorbal Šifra, HUDY sport Brno, HUDY sport Jihlava, Sunsport Brno, Intersport Třebíč. Houmy A kdo stál na bedně? Dívky do 11 let: 1. Aneta Hyvlová (LK Parachov, Bufo Zlín, LANEX) 2. Zuzka Zbranková (Jeseník) 3. Kateřina Koudelová (HK Babí Lom Kuřim) Dívky do 13 let: 1. Terka Čermáková (Universita Brno, LANEX) 2. Anna Čermáková (Universita Brno, LANEX) 3. Štěpánka Burešová (HO Gekon Újezd n. Lesy) Dívky do 17 let: 1. Lucie Hrozová (Saltic Zlín, Singing Rock) 2. Eliška Karešová (Slavia Liberec, LANEX) 3. Petra Melicharová (HO Hejnice, TRIOP Zlín, LANEX) Chlapci do 11 let: 1. Adam Ondra (Tesla Brno) 2. Matěj Ryček (Jihlava) 3. Pavel Štěpánek (Třebíč) Chlapci do 13 let: 1. Martin Stráník (OSL Choceň) 2. Jindra Bláha (Kadaň, BUFO Zlín) 3. Vítek Lachman (LK Prachov, BUFO Zlín, LANEX) Chlapci do 15 let: 1. Štěpán Stráník (OSL Choceň) 2. Pavel Solanský (TRIOP Zlín) 3. Jakub Volf (TJ Ruzyně Praha) Chlapci do 17 let: 1. Jan Zbranek (Saltic Zlín, Jeseník) 2. Jiří Kunc (Yetti club SSAR Trutnov) 3. Petr Caha (Alpin Třebíč) Jakub Valčík (OSL Choceň)

57

závody MČR mládeže a juniorů

České akademické hry Brno 2002 waneb Bouldering po študácku

V sobotu 4. května proběhlo v hale TJ Jiskra Nový Bor Mistrovství ČR mládeže a juniorů. Na desetimetrové stěně bojovala naše mládež o nejvyšší možnou metu. Na stěně, která snesla srovnání se stěnami na EP juniorů (cesty stavěli Daniel Kadlec a Petr Solanský ml.), se o vítězství v jednotlivých kategoriích utkalo 114 startujících. V nejmladší věkové kategorii zvítězil s přehledem Adam Ondra (Tesla Brno), mezi dívkami Aneta Hyvlová (LK Prachov, Bufo Zlín, Lanex). V kategorii B vyhrál Mar-

tin Stránik (Choceň), mezi dívkami Silvie Rajfová (TRIOP). V kategorii C byl mezi chlapci nejlepší Pavel Solanský (TRIOP), mezi dívkami potom Lucie Rajfová (TRIOP). V kategorii nejstarších chlapců kraloval Honza Zbranek (Saltic). Kompletní výsledky jsou na stránkách ČHS. Na závěr bych chtěl poděkovat za podporu firmám Sklárna Slávia s.r.o. Nový Bor, Egermann s.r.o. Nový Bor, HK sport systém Lanškroun, Hudysport a Lanex Bolatice. Rebel

Mistři republiky pro rok 2002

Po týdnech bouřlivých příprav vypukly v pondělí 6. května První České akademické hry, které navazují na tradici letních univerziád s tradičním měřením sil vysokoškoláků, a to nejen českých, ale i zahraničních. Celá akce byla zaštítěna rektorem VUT Brno, panem prof. Vrbkou a Studentskou pečetí – generálním sponzorem čokoládoven Orion. Součástí akademických her byly i závody v boulderingu. Obsazení ženského i mužského závodu bylo velmi silné, i přesto, že se nedostavili výborní lezci z pražských, plzeňských a jiných vysokých škol. O stěně Sportovní hala Boulder centra vznikla pod taktovkou Hanky Podhorské v neskutečně krátké době. Projekt byl podpořen a dokončen díky vedení VUT v Brně. Dnes tato hala slouží hlavně studentům VUT a v zájmových aktivitách ostatním příznivcům této formy lezení. Veškeré informace o Boulder centru VUT v Brně najdete na www.cesa.vutbr.cz/vertical.

Nový Bor, Pavel Solanský (chlapci C - 1. místo)

Kvalifikace Po prezentaci začala nervozita stoupat a pondělní část programu – kvalifikace – mohla začít. Kvalita závodu byla zajištěna vysokou obtížností cest postavených Pólem Kořanem a Martinem Fojtíkem. Na každého závodníka čekaly tři bouldery. Na jeden boulder měli závodníci i závodnice čtyři minuty, a stejně tak i na odpočinek mezi jednotlivými cestami. Atmosféra byla uvolněná a přátelská. Již od nastoupení prvního závodníka to začalo v hale vřít a bylo jasné, že diváci vytvoří skvělou kulisu,ve které zá-

vodníci předvedou maximální výkony. Kvalifikačním sítem nakonec prošlo dvanáct závodníků a čtyři závodnice. Finále Úterní finále vypuklo v deset hodin. Na muže čekaly čtyři a na lezkyně tři finálové bouldery, které důkladně prověřily jak silové, tak technické a vytrvalostní kvality jednotlivých závodníků. Cesty stavěl opět Pólo, tentokrát ve spolupráci s Radkem Lienerthem a dlužno dodat, že soutěžící nešetřili. Důkazem může být fakt, že v kategorii žen se podařilo topovat pouze favoritce, a také vítězce závodu Heleně Lipenské z Fakulty sportovních studií v Brně. Ve velmi dobrém světle se ukázala teprve půl roku lezoucí Lucie Klemšová z TU Liberec, která byla milým překvapením závodu a zaslouženě obsadila druhé místo. V kategorii mužů byla situace vyrovnanější a o prvním místě rozhodl lepší pokus domácího borce Stani Nováka v posledním, nejtěžším boulderu. Nadějný Martin Dočkal z MZLU Brno tak skončil těsně jako druhý. K poslednímu boulderu by se ještě slušelo dodat, že se nedočkal závodního přelezu. Vyhlášení závodu se ujala ředitelka soutěže a vedoucí domácího horolezeckého oddílu Vertical Hanka Podhorská, které tímto celá lezecká obec děkuje za skvěle připravený závod a uvedení Boulder centra VUT v Brně na svět. Medaile novopečeným akademikům ČR a ceny od sponzorů předali zástupci České unie akademického sportu pánové Vladyka a Šamberger. Jediným stínem na výborných závodech bylo zranění ramene studenta Lukáše Maršálka, který při dolezu jednoho z finálových boulderů dopadl poněkud tvrději. Michal Bernard Výsledky ženy 1. Helena LIPENSKÁ FSpS Brno 2. Lucie KLEMŠOVÁ TU Liberec 3. Jitka KONEČNÁ MU Brno

Nový Bor, Vítek Lachman (chlapci B - 3. místo)

58

muži 1. Stanislav NOVÁK VUT Brno 2. Martin DOČKAL MZLU Brno 3. Jakub HUDEČKA VUT Brno

hovory z montany

Jindra Martiš pocházel z Dolního Němčí u Uherského Hradiště. Svoji horolezeckou dráhu začal v HO Jiskra Staré Město, odkud v roce 1975 odešel do Vysokých Tater, kde našel svůj nový domov. Za krátký čas se z něho stal zkušený Tatranec. Měl rád zimní horolezectví. Svoje aktivity rozšířil do mnoha světových pohoří, a to velmi úspěšně. Byl dobrým horolezcem, především však ryzím člověkem a dobrým kamarádem. Nezapomínal ani na nás – Moraváky, tak jako my nazapomínáme na něho. Letos by se náš kamarád Jindra dožil 50 let. Připomeňte si ho s námi.

Je to paráda – jak ten čas letí, téměř za vlastními zády se ocitnete v kategorii úplně jiné, než jakou signalizují vydřené sice, ale přece jen existující mozkové závity. Velice zlé je to přechodné období, kdy předpokládáte (omylem, samozřejmě) jakousi vyváženost mezi mozkovými signály a zbytkem těla. To pak jste nerudní z pocitu, že každý pěkný den strávený v práci jste o něco přišli a že už to nedoženete. V tom případě radím zajet na nejbližší skalky (do hor je to škoda peněz) a zkusit něco, co dříve bylo na rozlezení. Je úžasné, jak taková jednoduchá terapie funguje. Uvědomil jsem si to právě teď, kdy se část redakce vrátila z týdenního výletu do Chamonix s docela pěkným kouskem – Cechinelovým kuloárem (SV) na Dru. A té druhé části, tedy mně, konečně došlo, jakže je to dobře zařízeno. Bez rozpolcení a pocitů promarněné šance totiž sedím v redakci, třídím reklamy a trpělivě vysvětluji volajícím čtenářům, že jsem fakt netušil jejich změnu adresy nebo že se vdali. A že pan Roubal je teď služebně ve Francii a „ten příspěvek určitě vyjde, vzpomínám si (!), spolehněte se!“ Po večerech listuji poslední „pluskou“ – moc se to Chroustovi povedlo, určitě uděláme z Montany Plus takový tematický „pololetník“. V zimním čísle bude o sněhu a ledu a lavinách. Pak se zase uvidí, třeba nám napíšete o čem byste si chtěli přečíst. Budeme rádi. Už i proto, aby Montana nebyla „mrtvé médium“ – jak nám kdosi napsal na webu. A je zase pondělí, ve dveřích slyším redakční „Hare Kršna“, známka to, že pan hlavní redaktor, v jak jinak než dobrém rozmaru, vylezl po nočním návratu z auta a přesedl k počitadlu. A buší a buší, jen ve „windowsovských“ pauzách (Program provedl neplatnou operaci a sám se ukončí, všechna neuložená data budou ztracena) utrousí pár nadstandardních informací. Třeba o tom, že někteří z turistů určitě teď chodí na procházky s teleskopickými holemi nalezenými v montenverském vláčku, zatímco oni šli pod nástup se sukovicemi. To kolega účetní, vedlejším povoláním vinař, studuje po veselém víkendu Vyhlášku o provozu vozidel na veřejných komunikacích, kde si ověřuje tvrzení policajtů, že i polňačka je silnice se všemi nevýhodami. I to se rozchodí. Není prý jednoduché jet po polní cestě ani na koni. Jak je vidět, každý si svůj problém najde. A té radosti když ho vyřeší! Tak ať se to daří i vám!

Čtenářská inzerce Rubrika je určena pro nekomerční inzeráty jednotlivců. Poplatek za uveřejnění (50 Kč), lze poslat poštou nebo poukázkou na adresu redakce. n Prodám pohorky HIMALAYA zn. La Sportiva, vel.44, nové. Cena 2.500 Kč kontakt: 0728/310915 60

3/02 ročník XIII (Hotejl XXXVI)

Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Redakce má připojení na Internet přes pevnou linku. Větší soubory můžete zasílat e-mailem na adresu: [email protected] nebo: [email protected]



Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opačném případě pošlete rovnou předlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Jiří Růžička tel.: 05 - 41 24 33 33 e-mail: [email protected] Vedoucí redaktor: Tomáš Roubal tel.: 05 – 41 24 33 33 e-mail: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek tel.: 05 – 32 16 36 27 e-mail: [email protected] Externí redaktor: Vladimír Procházka Vzdušná 10, 460 01 Liberec 1 Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Petr Piechowicz, Rostislav Tomanec, Vladimír Slouka Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x ročně cena výtisku 50 Kč roční předplatné 300 Kč

Čest jeho památce Vojta a ostatní kamarádi z Moravy

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

ISSN 1212-7957

Už po uzávěrce (dost si dovolil!) vystoupal na vrchol Everestu Mirek Caban z jihomoravských Hustopečí. Kdo ho jen trochu zná, nediví se ani tomu, že při výstupu nepoužil kyslík v lahvích. Totiž - tak jako jeho víno je čisté a poctivé, není Mirek ochoten „šidit“ ani výstup nadbytečnými umělými prostředky. Že schody ze sklípku nejsou jediným výstupem vinařů, dokázal 17. května 2002 v 11:30. Ortodoxní a sportovní horolezce však ubezpečujeme, že Everest nešel „z voleje“. Už loni dosáhl vrcholu Aconcagua (6.959 m). Oba výstupy absolvoval systémem miniexpedice. Ta letošní byla tak mini, že jsme ani nestačili zjistit s kým tam byl. Inu, po uzávěrce. Úspěšný byl i Radek Jaroš s kamarády Kangchenjunga (8.586 m) byla dosažena 20.5.2002 - i o tom až příště. -šp-

Registrováno MK ČR pod číslem 5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913. Bankovní spojení: ČS, a.s. č.ú. 1345370319 kód banky: 0800 název účtu: Jiří Růžička Distribuce na Slovensku: ABOPRESS, s.r.o. Radlinského 27, 811 07 Bratislava tel.: 012 – 52444979, 52444980, fax: 012 – 52444981 e-mail: [email protected] Příští číslo vyjde 6. 8. 2002

Redakční uzávěrka č. 4/02 je 4. 7. 2002