contents obsah Úvodník Editorial
Úvodník Helbig
2
Komix Diff & Rence
Roz & Díl Vojtěch Dvořák
2
El Gigante El Gigante. A tale of quite normal madness.
El Gigante Stefan Glowacz
4
Jehla zvaná Dibona Pavel Kulhavý
9
Jehla zvaná Dibona Short report about one success climb. Eiger severkou Eiger‘s North Face - the most famous of all Northwalls in the Bernese Alps. Climbing length - given the many traverses - is nearly 3km. It needs no comment. Armádní horolezci na Kavkaze Top secret materials. Field-day on Caucasus. Jiskřivý sen, Dufourspitze jižním hřebenem About one ascent. Vysoké Tatry (26.9 – 30.9.2001) Chata pri Zelenom plese Several days in High Tatras. Závody v ledu? Z Pitztalu zdraví Vagón A history of ice-climbing competitions. Fajná zima Rorty winter. Pepe writes about climbing in winter season. Když v Arcu prší, jeďte do Muzzerone When there is a bad weather in Arco, drive to Muzzerone. There will be sunny day definitely. Pískovcové skály Chřibů Moravian sandstone is relatively unknown, but interesting. Ombra 8b+ Andrea Gallo sent us some pictures from Brenna‘s famous achievement. Vercors Cave-exploring in France. Je to možný, tohleto? Technical climbing in the Slovakia‘s biggest overhang. V kraji Vinnetoua Paklenica is still popular among Czech climbers. V. Pavelka share his experiences. Mnich History of climbing on Czech sandstone. Prachov - Mnich. O bytostech Nature protection should be part of our life. Panta rei Remembrance of Filip Silhan. Krušnohorská romance Climber‘s feelings. ČHS News from the Czech Mountaineers Association.
Knihy New books Kýbl From our readers. Galerie Inform section - Le Rateau (3.809 m) A jdi… Go for it… Info Some tips for climbing in Slovenia. Radovan Souček An Effigy Závody Competitions Hovory z Montany Epilogue
Eiger severkou Ajdam
10
Armádní horolezci na Kavkaze B. Vlček
12
Jiskřivý sen, Dufourspitze jižním hřebenem Tomáš Obtulovič
14
Vysoké Tatry (26.9 – 30.9.2001) Víťa Solich
15
Chata pri Zelenom plese Martin z Opavy
16
Závody v ledu? Radek Lienerth
17
Z Pitztalu zdraví Vagón Stanislav Šilhan
19
Fajna zima Petr Piechowicz
20
Když v Arcu prší, jeďte do Muzzerone HH, RM
24
Pískovcové skály Chřibů Břetislav Lebloch
26
Ombra 8b+ Andrea Gallo
27
Vercors Pavel Kulhavý
28
Je to možný, tohleto? Barča
32
V kraji Vinnetoua Vilém Pavelka
34
Mnich Houmles
36
O bytostech V. Sojka
40
Panta rei Mára
42
Krušnohorská romance Leonardo da Svinchi
43
ČHS
44
Matroš Vladimír Procházka
45
Mix
45
Knihy Vladimír Procházka
46
Kýbl P. Marvan, Stoupa
47
Galerie Jiří Novák
48
A jdi... R. Tomanec, T. Roubal
50
Info Dušan Janák
52
Radovan Souček Rosťa Tomanec
54
Závody R. Tomanec, O2, V. Volák, Kaspíny, Houmles
55
Hovory z Montany Jiří Růžička
60
Titulní strana Prvovýstup a zároveň první volný přelez stěny El Gigante, Mexiko. foto: Klaus Fengler 2. strana obálky Holger Heidorn a Kurt Albert přechází řeku na dně kaňonu Candamena při nástupu pod El Gigante. foto: Klaus Fengler 3. strana obálky Pavel „Čáp“ Dadok, Pohádkové údolí, Děhylov foto: Petr Piechowicz
úvodník
Helbig
komiks
Hledači pocitů Jsou chvíle, kdy člověka nic nebere. Útlum a mizérie, šeď a stereotyp vyjetých kolejí všedních dní – prostě nic moc. Pocity s velkým P pak vracejí zpátky sinusovku dobrodružství zvaného život do rozměrů, které se dají zažít snad jenom na horách. Občas pak není na škodu trochu přibrzdit a nechat myšlenky plynout jen tak. Listuju každou novou Montanou a bažím po něčem novém, obohacujícím. Tím nemyslím nadupané reportáže z dálek i blízek a neskutečné fotky skrývající v sobě spoustu dřiny a odříkání. Myslím na věci, které tomu musí vždy předcházet – hlad po životě, smělost, tah na branku, sounáležitost, kamarádství. Snad proto čtu vždycky nejdřív Hovory z Montany a Úvodník. Mistrem v zachycení těchto tenkých a přece tak pevných nitek dávajících nás dohromady byl Filek, ale je super, že kontinuita nebyla zpřetrhána, že jsou lidé, kteří ještě dokáží zachytit na papír těch pár slov, která se nám vybavují ve chvílích na vrcholu, ve zpátečním vlaku s oteklými prsty nebo s pěnou čepovaného Radegastu u huby po dlouhém sjezdu. Také však třeba i v listopadové plískanici s potícíma se rukama, kdy už to nejde a ještě nejde. A to je to, co vymezuje naše bytí. Proto díky všem, kdo o věcech přemýšlejí a vědí nebo tuší o čem to je. Dík Jurovi za ducha, kterého vtiskávává svým neutuchajícím „bude líp“ Montaně. Chce se mi věřit, že lidí, co posadí fantastický výkon na základ vědomí, že to nebylo jen o číslech obtížnosti, vteřinách a počtu vrcholů, ale hlavně o pocitech, které to v nás zanechalo, je pořád dost. Hledači pocitů, vyzvracejte občas něco z těch dojmů do Montany!
© watt design 2
3
Kaňon Candamena – v pravé části vodopád „Piedra Volata“. El Gigante vrhá stín ve směru pohledu.
Jak jsme pomalu dávali začátkem listopadu dohromady plány na naši výpravu do Mexika, měli jsme jeden cíl – hlavně aby se náš výlet nezměnil na úplně jiný příběh. Stále jsme ještě měli v hlavě čerstvé vzpomínky na expedici na Baffinův ostrov. Daleko v severní Kanadě jsme kromě vlastního lezení, ke kterému se plulo na kajacích, bojovali
skála by měla mít vynikající kvalitu. A to nejdůležitější, vzdálenost k nejbližšímu baru by měla být výrazně kratší než několik set mil. Měli jsme v hlavách tolik snů a cílů, že by jejich vyplnění stačilo na celý život mnoha horolezcům. Nutno poznamenat, že expedice, která by splňovala všechna výše zmíněná kritéria, zůstane asi navždy jenom snem. Posledních několik výprav nás zavedlo do zimy a nehostinných oblastí jako Grónsko, Antartktida a, jak už bylo zmíněno, na Baffinův ostrov. Mexiko se tak stalo naším prvním cílem v teplejších oblastech. Těch několik sporých informací, které jsme měli o cíli naší příští výpravy, naznačovalo, že můžeme doufat, že alespoň nějaké naše představy se vyplní. Cílem se stal El Gigante. Je to největší stěna v Mexiku – asi tisícimetrový převis. El Gigante byl objeven speleology v oblasti Candamena v letech 1994 až 1997. Mexický horolezec Carlos Garcia vylezl jediné dvě (technické) cesty v této stěně. Hora je poměrně neznámá, a to i pro zasvěcenou lezeckou veřejnost. Obrázky El Gigantu, které jsme měli k dispozici, nebyly moc kvalitní. Neříkaly vůbec nic o kvalitě skály. Ale vlastní hora byla monumentální. Podle Garciova popisu stála pouhé dva dny chůze od předpokládaného základního tábora vesnice Basaseachic. A tak se zdála být vyřešena i otázka blízkého baru. Dříve, když jsme se zmínili našim přátelům o plánech na další výpravu, jenom kývali hlavou. Nikdo z nich se nechtěl dobrovolně účastnit (ostatně asi jako každá rozumná lidská bytost)
s polárními medvědy, chladem, divokými peřejemi a tísnivou samotou. Už tenkrát nám bylo jasné jedno – naše příští výprava bude na nějaké teplejší místo. Měli jsme několik velice jasných představ: žádná divoká zvířata, přístup pod stěnu by neměl být po vodě a měl by být snesitelně krátký. Podnebí by mělo být teplé, ale ne příliš horké. Cesta by měla být velkolepá, neznámá a kolmá
dobrovolně takového trápení. K našemu velkému překvapení se mexické plány setkaly s velkou mírou pochopení, a tak jsme se museli brzy tvrdě bránit před dalšími kandidáty lačnými po spolupráci. Odvážili by se duševně zdraví lidé, kteří vědí co dělají, k nebezpečnému podniku? Přesvědčeni takovou vlnou morální podpory jsme nabyli dojmu, že výprava na El Gigante by mohla být
Pøíbìh o celkem normálním ílenství
Stefan si prodírá cestu k nástupu.
4
konečně normální lezeckou expedicí. Ale krátký pohled na naše lezecké vybavení nás utvrzoval v tom, jak málo tomu sami věříme. Kromě vybavení na lezení v ledu a (samozřejmě) milovaných kajaků jsme jinak sbalili úplně všechno. Závěsné postele na bezpočet nocí ve stěně, zmražené a sušené jídlo od Simper Reitera na nejméně dva týdny, dostatek Red Bullu na to, aby nás udržel nažhavené po celý měsíc, vrtačky s dvanácti záložními akumulátory, tuny materiálu, Gore–texové oblečení a bivakovací pytle, čtyři lezecká lana a 600 m fixních lan a spacáky Jack Wolfskin testované na Antarktidě. S tím, co máme, si můžeme troufnout skoro na každou stěnu na světě. Bylo už pozdě v noci, když náš sedmičlenný tým dorazil do Basaseachicu. Až sem výprava cestovala až podezřele hladce. Ani vojáci, nekompromisně prohledávající každé auto asi hodinu kvůli drogám, nás nerozladili. Ani noční teploty pod bodem mrazu nevyvolaly žádné pochybnosti. Co skutečně bolelo, byl fakt, že v basaseachicu neměli pivo, a to za jakoukoliv cenu. Přesto jsme chrabře zamířili k našemu cíli, jímž bylo zřízení předsunutého základního tábora na ranči „San Lorenzo“. El Gigante je odtud pouze několik mil, tedy co by kamenem dohodil. Řídký borovicový les se táhnul k horizontu. Nic zde nenaznačovalo, že se blízko nachází příkrý kaňon Candamena plný jeskyní. Náhodně rozmístěné stěnky na nízkých kopcích v okolí v žádném případě nenasvědčovaly, že se v blízkosti nachází hluboká soutěska. Po půlhodinové cestě se naše cesta zatočila a my se zastavili. Před námi leželo jako amfiteátr ústí soutěsky. Masa vody basaseachických vodopádů padala hluboko přes převis a kdesi dole se sbírala v malé jezírko. Jemná mlha pokrývala úpatí gigantických stěn. Poryvy větru rozčesávaly vodopád do obrovské záclony a pokrývaly stěny velkými duhami. Malý potůček vytékal z jezera a vydával se podél stěn na svou pouť soutěskou. Rozlehlé cedry stály majestátně na dně kaňonu. Obě strany soutěsky tvořily skály, více než kolmé. U vstupu do rozsedliny je pár lezeckých cest, po zbývajících stěnách stačí jen chňapnout. Jediná zde chybějící věc byl nápis hlásající: „Vítejte v horolezeckém ráji!“ Další den jsme se Kurt a já vypravili na druhou stranu dál do kaňonu, abychom měli konečně dobrý výhled na El Gigante. Po drkotavé jízdě jsme se zastavili na kraji kaňonu. Na druhé straně se nejasně rýsoval El Gigante, jako hrozivý strážce soutěsky. Vrchol se tyčil vysoko nad hranou soutěsky, jeho příkrá stěna se nořila do tmavých stínů na dně údolí. Dlouho jsme zde zdrceně seděli zírajíce na stěnu našimi dalekohledy. Ale obr pokryl své tělo clonou oparu, evidentně plachý, aby odhalil své majestátní tělo. Na konci dne jsme nevěděli o stěně nic více než dříve, jen jsme trochu dostali obavy. Zjistili jsme pouze, že hora má skutečně přiléhavé jméno a že vzdálenost ke stěně byla krátká pouze pro příslovečný letící kámen, ne však pro tvory, kteří chodí po zemi. Kdesi hluboko v našich duších jsme věděli, že tato ex-
kurze narušila naše plány, které jsme měli až dosud. Naše obavy narůstaly. Příští den ráno se vypravili Kurt, Hans Martin a Mariucz do kaňonu, vybaveni spacáky a video-
kamerou. Dalšího dne odpoledne byli zpět. „Máme jednu malou dobrou zprávu a druhou zprávu ne zase až tak docela dobrou!“ oznámil Hans Martin. „Dobrá zpráva je.“, pokračoval, „že nástup je mnohem kratší, než jsme očekávali. Špatná zpráva je, …dobrá, podívejte se sami.“ Položil videokameru na stůl a my jsme s očekáváním hleděli na monitor. Uviděli jsme Kurta před hustým křovím. Kamera se pomalu posouvala, a křoví se změnilo v džungli. Bizarní kaktusy a palmy, pokryty liánami jako hady, se tyčily před našimi zraky. „Hnusné rostliny,“ komentoval Holger, „a kde je El Gigante?“ Kamera se posunula výš, ale vzhled krajiny se vůbec nezměnil a Kurt dodal suše: „Tohle je El Gigante.“ 5
Hmatal jsem po křesílku. Jak se kamera posouvala nahoru, spatřili jsme konečně kousek skály – asi 250 metrů nad dnem kaňonu. „Super, můžeš dovézt nějaké rostlinky do mé zahrady,“ začala se chechtat Gunda. Situace skutečně potřebovala vyrovnanou ženu, která by na ní našla ně-
Holger nastupuje z bivaku ve stěně.
6
jakou pozitivní stránku. Zbytek expedice zůstal potichu. To prostě nemohla být pravda. Po polárních medvědech, dravé přírodě, zimě a nemocech nás čeká skrytá, vertikální džungle. Dostali jsme se do kritického bodu naší výpravy. Do bodu, kdy se budeme muset rozhodnout. O té chvíli jsme věděli a zároveň jsme se jí trochu báli. Celé odpoledne jsme bojovali s rozhodnutím. Nejprve
jsme volili jednoduchý ústup, který by měl podobu roztomilého, malého prvovýstupu někde v místech vstupu do soutěsky. Diskuse byla nakonec ukončena tajným hlasováním příští den ráno. Kurt položil svou helmu na stůl. Každý do ní vložil kousek papíru s nápisem ANO nebo NE. Ani Steven Spielberg by nedokázal natočit napínavější hlasování. První tři proužky papíru říkaly NE, další tři ANO. Poslední lístek rozhodne. „A vyhrává. (nikdo nedýchá). El Gigante!“ NE se snaží být vyrovnaní, ANO rychle nasazují nevinné výrazy. Poslední hlas zpečetil náš osud. Žádné odpočinkové lezení, pohoda, klídek, sluncem nasvícená skála. Šílenství ještě nedosáhlo vrcholu. Kvůli ušetření času a nezbytného nošení nákladu navrhl Kurt netahat všechen lezecký materiál soutěskou, ale jít cestou nejmenšího odporu. Několik set metrů (opět samozřejmě vzdušnou čarou) od El Gigante je „Piedra Volada“, největší mexický vodopád, dlouhý přes pět set metrů. A od jeho spodní části vede malá roklinka až na místo plánovaného základního tábora přímo pod stěnou. Od této chvíle šlo s námi všechno z kopce. Vyzbrojeni mačetami a sekerami jsem táhli velké pytle plné materiálu na okraj soutěsky. Bylo to stejné jako vždy. Tenké popruhy na pytlech, které nejsou dělány na tak dlouhé horizontální přesuny, se bolestivě zařezávaly do našich ramen. Bylo horko. Slunce nepříjemně pražilo a my se koupali ve vlastním potu. Kurtova domněnka, že dopravíme materiál přes pět set metrů vysokým vodopádem na dno údolí, zněla na ranči působivě. Když jsem se opatrně naklonil přes hranu soutěsky, došlo mi, že to bude opravdu zajímavé. Byl to pohled do pekla. Pouze o pár metrů níž se stěna lámala do velkého převisu. Dno kaňonu nebylo vidět, ztrácelo se kdesi v mlze. Teplé kapky vody z vodopádu vlhčily mou kůži, zatímco má ústa a hrdlo byly sušší a sušší. Svazovali jsme lana a ta pomalu klesala níž a níž. Kurt seděl nachystán na štandu a vítr foukal jeho vlasy přímo nahoru. Vypadal jako sám ďábel u vchodu do svého hájemství. Už byla skoro tma, když jsme Mariucz, Holger, Klaus, já a všechen nezbytný materiál dorazili na dno kaňonu. Každé slaňování trvalo něco kolem hodiny. Při slaňování nás občas po několika metrech zastavil vítr. Všechna navázaná lana vážila asi 60 kg. Na začátku slanění jsme si proto museli pomáhat oběma rukama. Asi až po sto metrech začalo lano lehce prokluzovat osmou. Třikrát jsme museli u uzlů na lanech za pomoci jumarů přesedat. Padla noc a Kurt stále čekal na okraji soutěsky. Bez čelovky považoval slaňování za příliš riskantní. Hans Martin a Gunda už odešli zpět k ranči. Hans měl za úkol následující ráno shodit lano dolů a spolu s Gundou se vydat za námi klasickou cestou džunglí. Další den předtím, než začal slaňovat, napsal Kurt Hans Martinovi vzkaz a nechal ho nahoře na štandu: „Drahý Hans Martine, je 7.00 ráno a vyrážím dolů. Prosím, neodřízni mne. Zdraví Kurt.“
Je nemožné vidět někoho ve stínu několik set metrů pod tebou. Uzel na laně ovázaném kolem stromu byl tak utažený, že Hans Martin přišel s tím, že lano jednoduše odřízne nožem. Ke štandu došel asi o hodinu později, přečetl si vzkaz a začal být celý bez sebe. Jednoduše nevěděl, co má dělat. Váhal, tahal za lano. To se však ani nehnulo. Úplně vynervovaný čekal další půlhodinu. Pak přeřízl lano. Kurt dorazil na dno soutěsky o něco dříve. Když Hans Martin neslyšel zespodu žádný křik, začal se cítit o poznání lépe. Na místo základního tábora jsme dorazili brzy odpoledne. Malá stružka na začátku kaňonu se zde změnila v pořádnou řeku. Blízko tábora bylo malé hluboké zelené jezírko, obklopené hladkými skalami. Majestátní stromy rozprostíraly své větve nad tábořištěm a částečně stínily pohled na El Gigante. Stěna se tyčila nad vchodem do úzké roklinky jako obrovský val. Vzali jsme s Klausem mačety a pustili se do vysekávání cesty ve stěně. Našli jsme úsek, který vypadal o trochu méně zarostle, než jak ukazovaly Hans Martinovy odstrašující záběry. Snad jen Tarzan a Jane by s následující cestou neměli žádné problémy – na rozdíl od nás. Ten vepředu posílal na ostatní neustále bizardní směs rostlin. Tráva, mech, celé keře a exotické palmy padaly stěnou a po chvíli bylo všude plno špíny. Kdybychom
tak mohli pomalu a nenuceně skákat z větve na větev směrem nahoru. V protikladu k tomu, jak neutěšeně situace vypadala, bylo vlastní lezení hodnotné a poměrně vyrovnané hned od počátku, s mnoha pasážemi mezi 8. a 9. stupněm
U.I.A.A. Obtížnost lezení byla ještě okořeněna tím, že ten, kdo lezl první, musel vyhrabávat chyty a držet se jich, zatímco se mu prach sypal do tváře a pod oblečení. Po několika metrech potom vypadal jako horník. Odměnou za vynaloženou námahu mu bylo, že se mohl posunout o kousek výš a pokračovat v čištění. Druhý den, poté, co Holger „zahradničil“ v jedné délce asi dvě hodiny, slanil dolů ke Klausovi a ke mně a povídá. „Hej, hoši, jste normální? Jsme úplní blázni, když se tu hrabeme po této hromadě hoven!“ Samozřejmě že měl pravdu. Celou dobu jsem se ptal sám sebe, co bylo horší. Jestli to byla plavba Drakeovým průlivem nebo lezení po této visící zahradě. Pohled vzhůru nesliboval žádné zlepšení. Klaus, který byl od první chvíle pro to pokračovat, poznal, že Holger a já jsme až nebezpečně váhaví. „Jste tak měkcí, že se sesypete, jen co se situace trochu přiostří?“ vykřikl pobouřeně. To zabolelo. „O.K., když na tom trváš,“ vzdechl Holger, posunul se vzhůru po laně a pokračoval v čištění. Jako bychom se ocitli před úplně jinou výpravou, než byla ta ná-
Holger v klíčové délce (cca 9+)
Stefan v jedné z posledních délek, vrcholek El Gigantu je vidět ve stínu ve spodní části obrázku
7
mi plánovaná, nebo přesněji, byli jsme přímo na ní. Když byla každá délka očištěna a odjištěna, přelezli jsme ji volně. Věřte tomu, nebo ne, ale obzvláště těžké délky nabízely skutečně dobré lezení. Dny byly extrémně krátké. Stmívalo se
Jako první z nás začíná slaňovat Mariucz
8
okolo šesté. Nikdy jsme nepostoupili o víc, než o tři délky za den. Dokud jsme se nedostali do poloviny stěny, slaňovali jsme každý večer do základního tábora a v cestě jsme nechávali fixní lana. Druhý den se dusil a bojoval o další kousek cesty druhý tým. Po týdnu tvrdé práce byl haulbag s nezbytným materiálem v polovině stěny.
Dál už to takhle nešlo. Něco se muselo stát. Další den ráno jsme Holger, Kurt, Klaus a já vystoupili po lanech s minimální zásobou materiálu, jídla a vody na tři dny. Chtěli jsme vylézt na vrchol v alpském stylu. Zatímco jsme se pokoušeli uniknout vzhůru, Mariucz, Gunda a Hans Martin stáhli fixní lana a na několikrát vynosili materiál ze soutěsky. Čím jsme byli výš, tím těžší bylo lezení. Po mučivém postupu džunglí se teď skála stala nebezpečně lámavou. Zrovna když Kurt vyváděl spáru tak na šíři těla, ve které se zády opíral o pilíř rozměrů telefonní budky, se tento náhle celý pohnul. Kurt se instinktivně vrhl na druhou stranu spáry, a díkybohu, pouze kámen velikosti polštáře prosvištěl za námi ostatními, kteří jsme byli všichni na jednom štandu. Kdyby šlo o celou „telefonní budku“, začal by jistě náš nedobrovolný sestup do údolí. Byla to válka nervů. Noc přišla brzy, zrovna když jsme traverzovali ve visící zahradě podél pochybně vyhlížejícího pilíře velikosti kostelní věže. Kurt se plazil za palmami velikosti člověka, s tváří ušmudlanou jako kominík. Listy palmy, ostré jako nože, řezaly do rukou a do paží. Zřídili jsme lanový most od palem až na věž a tahali jsme naše zavazadla a haulbagy nahoru na místo bivaku. Holger se zaklínil za palmu, Klaus se schoulil na skloněnou zatravněnou poličku, Kurt a já jsme se zaklínili mezi strom a skálu. Byla to situace, která by snad byla naplněním životního snu každého botanika. Pro nás to však byla opravdová noční můra. Naším jediným cílem bylo vylézt stěnou tak rychle, jak jen to je možné. Holger se ráno pustil do další délky, úplně vyřízený z bivaku. Sápal se vzhůru a skála se drobila pod jeho nohama. Pět délek pod vrcholem narážíme na cestu Carlose Garcii a touto jedinou logickou linií vedoucí horní pasáží stěny jsme zamířili nahoru. Když jsme dolezli krátce před setměním na vrchol, El Gigante měl svůj první volný přelez a naše pošetilost dostala název: „La Conjura De Los Necios“ – Spiknutí bláznů. Po posledním bivaku jsme museli zase táhnout náklad divočinou. Holger udělal kotrmelec s haulbagem, Kurtovy ruce opakovaně nacházely pichlavou oporu na kaktusech a slunce pomalu vysušovalo naše těla. Ve chvíli, kdy pot smýval prach z našich tváří, jsme si museli připustit, že se těšíme na letní dovolenou na italské riviéře. „Hej, hoši,“ řekl někdo za mnou, „co takhle Patagonie příští rok?“ Absolutně beznadějní. text: Stefan Glowacz foto: Klaus Fengler V originálním textu nepovažuje autor za důležité se blíže vyjádřit k obtížnosti a délce výstupu. Dodejme tedy, že v osmi dnech vylezli účstníci expedice v kilometrové stěně 22 délek, převážně v obtížnosti 5.11, ovšem cesta má i jednu délku ohodnocenou jako 5.12 a jednou 5.13. Ve všech zprávách jsou jako nezbytní pro úspěch uváděni všichni členové expedice, tedy i ti, kteří nebyli na redakce vrcholu.
Dibona z dolinky Soreiller
Jehla zvaná
Dibona Inspirováni jedním ze starších čísel Montany a fotkami s popisem normálky v časopise podobného zaměření jsme náš letošní výjezd směrem na západ od hranic českých protáhli o kousíček dále nežli do Chamonix, kde končí většina lezců toužících po vrcholech nad 3.000 metrů. Pár stovek kiláčků a několik hodin jízdy navíc, z nichž posledních třicet minut je i pro našince zvyklého na rozmlácené české silnice trošku silnější kafe. Připočítáme-li si k tomu ještě nezpevněné krajnice s absencí svodidel, šířku tak sotva na dvě horské kozy, vedle kterých kráčí pasáček, a prudké srázy spadající až k říčce Véneon, je o první adrenalinový zážitek postaráno ještě před vystoupením z auta. Při vybalování a přebalování batohů na parkovišti za vesničkou Les Étages, kde končí část cesty absolvovaná vynálezem zvaným auto, se nám zatím vrátí tep do normálního režimu. To však jen do té doby, nežli si na záda nahodíme těžké batohy zabalené na pár dní přežití tam někde nahoře a rozhoupáme své tělesné schránky dolinou k chatě Soreiller. Zhruba po hodině chůze překročíme v nejužším místě dolinky po dřevěném mostíku říčku, a v té chvíli se před námi objeví cíl našeho putování – překrásná žulová jehla Dibona, majestátně se tyčící uprostřed závěru doliny Étanots. To už nám ale naše pumpy jedou zase na plný úvazek, a tak s radostí po třech hodinách odkládáme krysy na kameny u chaty. Po krátkém rozhovoru s chatařkou je nám ukázáno místo, kde můžeme na několik dní našeho pobytu zabivakovat. Poté si ještě za mrzkých osmnáct franků kupujeme pivo a odměňujeme se za dnešní výkon. Tři deci tekutiny jsou přeci jen trošku málo pro naše vysušená těla, takže v hrnci klokotá voda na čajoch a my se zakloněnými hlavami pokukujeme na jižní stěnu Dibony, dumajíce, čímpak nás asi překvapí. Ještě něco pojíme a skládáme znavená těla do sáčků, neboť toho pro ně bylo pro dnešek dost. Ráno nás o půl deváté slunko svými paprsky vyhání ze spacáku a naznačuje, že už je konec lenošení. Nepospícháme, dneska máme naplánován výstup normálkou, která je psaná podle průvodce asi na čtyři hodiny. Cesta pod nástup
je krom několika desítek metrů celá ve sněhu, takže až na to převýšení je to paráda. Tři délky dvojkového lezení a jsme nahoře, teď už mi je jasné, proč odtud včera navečír sestupovalo tolik lezeckého potěru doprovázeného lezci starších ročníků. Snadný přístup pod stěnu a perfektně odjištěné lehké lezení v pevné skále činí z Dibony skálu pro začínající lezce – jako dělanou pro seznámení se s lezením ve větších horách. Ještě navečer si kluci (mladší dvojka zájezdu) prásknou asi tak dvě stě metrů lezení v údolních plotnách a se zjištěním, že i toto se dá lézt, za šera po páté délce slaňují. Nazítří vyrážíme poněkud dříve, i když ze spacáků nás opět tahalo až slunko. Mladší dvojka jde na přímou jižní cestu a my s Martinem východní stěnou na jižní hřeben. Obě cesty se v horních partiích stěny setkávají a poslední délky se lezou společně. Vycházíme tedy o něco později, s tím, že se pod vrcholem setkáme, společně dolezeme a sestoupíme. I s batohem plným v té chvíli zbytečných věcí jsme však o něco rychlejší, a tak po čtrnácti lanových délkách jsme nahoře asi o dvě hodiny dříve nežli ti mladší. Oni však lezou o stupeň těžší cestu, takže to jde pochopit. Rozhodli jsme se, že na ně nahoře nebudeme čekat, a sestupujeme k chatě. Při pohledu do stěny od chaty zahlédneme Filipovu bílou čapku, jak dolézá poslední délku. Pomalu balíme a meditujeme, jestli s námi ještě dnes sestoupí či si to nechají až na druhý den. Po dvou hodinách čekání nám začíná být jasné, že dnes jdeme dolů asi sami. Za chvíli se v tom utvrzujeme, neboť na obzoru se objevují dvě nám známé postavičky, na kterých je podle klátivého způsobu chůze vidět, že pro dnešek mají už vybráno. Sestupujeme tedy sami a k autu dorážíme za úplné tmy. Ráno ještě menší výšlap po okolí, abychom zkrátili čekání na kolegy a v poledne už v plném počtu odjezd do Mekky všech lezců, Chamonix. Pokud nejste milovníci sněhu, doporučuji navštívit oblast Dauphinských Alp, do které Dibona a okolní kopce patří, spíše v srpnu, neboť počátkem července ho tam bylo docela dosti a bylo těžké najít dobré suché místo na bivak. text a foto: Pavel Kulhavý 9
>> ale zachlastali jsm e a zalezli hubou :) Tak y mame smely plany, ze >> jiste (nastesti) sejd kterejch zcela e. I kdyz, jak tak koukam na tebe, ty nemas urci >> a hned se k nam prid te co delat as, neniliz pravda? Bohopytelne. Na schaze ni z planu jsem mistr sve ta. Cekal jsem, ze bud Peruanii pekne ve srac u po ty kach, ale skutecnost jest e daleko prekrocila ocekav polezem? ani. Co >> Hmm, to se asi ani nesmi rikat
Takovy mam nejradsi. Koukej to vyklopit, neb o promluvi me Smith & W essony.
Smělý plán je základ úspěchu. Juzek je po druhým pivu pro. Magnusek je ještě v Peru, ale pro tak smělý plán se nadchne i on a jsme tři. Pro takovou klasiku to je akorát, i když čtvrtej by nebyl špatnej. Bohužel, nikoho neseženeme, a tak vyrážíme ve třech. Předpověď počasí z neděle není nejrůžovější, vypadá to, že stihneme ještě dva dny hezkého počasí a pak se to trochu zkazí, ale ne moc. V Grindelwaldu praží sluníčko už asi tři dny, to nemůže moc dlouho vydržet. Nadáváme jak špačci. Zvlášť cestou pod kopec. Na obrázku (mapu nemáme) to vypadalo skoro po rovině, ve skutečnosti je to snad kilák do výšky. Stany stavíme nad Eiger–trailem, asi na posledním možným fleku, co nejblíž Prvního pilíře. Stěna je nějak nezvykle klidná. Z klasické literatury známe hučící laviny (a zvlášť k večeru) a ono pořád nic. Sněhu ve stěně moc není, to vypadá dobře. Nejsme vybaveni na „zimní“ výpravu, ale na letní „klasiku“. Pohorky (nebo spíš celokožený trekovky), bez spacáků, ale s péřovkama (přece jen by tam měla být kosa), něco málo vaření, trochu víc sladkostí. Patnáctého srpna, ve dvě hodiny vstávat, ve tři odchod, kolem půl čtvrté (ve 3:37 pünktlich, jak říkal včera Magnusek turistům) nástup do stěny. Teda do šotoliny, která se táhne až pod Těžkou spáru. Trocha bloudění (Rozchrastaný pilíř jsme nešli zprava, ale zleva) nás stojí zhruba dvě hodiny. Lezení nám začalo už kousek před Těžkou spárou, traverz vpravo nebyla jedna délka, ale asi tři. No co, jsme konečně v cestě, dál už se jen tak neztratíme. 10
Lezeme ve třech. Kvůli rychlosti leze první a třetí zároveň. Uprostřed je jistič, co jistí prvního normálně kyblíkem a třetího „žímákama“ (máme ruské titanové samosvorky, jde to vcelku lehce, ale i tak to jističe vyčerpává sakra hodně). Zvlášť v lehčích délkách běží všichni jak střelení, a to se jistič namaká. Popisovat cestu je asi zbytečné – vmžiku poznáváme slavný Hinterstoisserův traverz, pak Vlaštovčí hnízdo, první ledové pole bylo tak malé, že jsme si na něj stoupli jen jednou – jednou nohou, Eisschlauch je samozřejmě bez ledu a leze se vedle po skále (nebo po fixu), na druhé ledové pole si už bereme mačky a nikdy nekončícím traverzem se dostáváme k Žehličce a netrefujeme výlez do Bivaku smrti. Je to sice těžší a mnohem horší skála, ale zase tam nelítají šutry jako tím správným žlábkem. Odpolední siesta v Bivaku smrti netrvá dlouho a následuje rychlý traverz přes ledem ostřelované třetí ledové pole na Rampu. Tam je podle průvodce „bivakplac“, koneckonců bivakovali tu i prvovýstupci. Bivak jsme našli podle množství zatlučených skob, jinak bysme to snad přešli. Šikmá, ne moc široká, lavice trochu krytá převiskem, ze kterého ale soustavně crčí voda. I v noci. Juzek nalézá na Rampu z třetího ledového pole
Bivak na Rampě - Juzek a Magnusek
Navíc se blíží bouřka jak prase a tomu, že se schováme pod ten náznak převisu, nevěří asi nikdo z nás. Naštěstí „buřina“ se Eigeru bála a zůstala v údolí pod námi, takže bylo prima disko. Máme kliku. I buřina skončila a tak zalézáme do žďáráků 2+1 (komfort, že?) V noci toho má Juzek dost, žďárák mám teda sám a on si sedá na bazmek, co je celej pod převisem, ovšem je nevalných rozměrů. Končetiny si po několika hodinách namontuje do smyček a ráno dokonce tvrdil, že se skvěle vyspal. Docela mu to věříme, chrápal tak vydatně, že Magnusek nemohl spát. Ráno se pěkně promočení z bivaku jdeme osprchovat do vodopádu na Rampě, o jehož zmrznutí nemůže být ani řeč. Zato nám slušně zmrznou ruce. Ledovou podušku obcházíme zleva, a už to valíme přes Rampové ledové pole na Rozlámanou polici. O špatné orientaci si nechte zdát – visí tam fix, ale pořádná tkanička od bot by často budila větší důvěru. Police dělá čest svému jménu, ale Rozlámaná spára je asi nejpevnější skála v cestě. Na začátku Božského traverzu je prima místo na bivak, o čemž svědčí i velká „nasranost“. Na závěr je traverz opravdu božský. Hned nastupujeme do Pavouka. To už na nás lítají kusy ledu, občas i kamení. Přece jen se klasická literatura potvrzuje. Jenže po přechodu Pavouka zjišťujeme, že nás zásobují dva Rumuni, co jsou někde
u Cortiho. Kousek za Cortiho bivakem se dostáváme asi délku pod ně, což je teprve ta pravá kanonáda. Navíc se zkazilo počasí, a tak občas nevidíme nic kromě mraků, lítajících nahoru nebo dolů, a deště a sněhu, lítajícího výhradně jen dolů. Na konci skal se to naštěstí protrhává (zase slušná klika), tak balíme lana a mažeme na hřeben Mittellegi a potom na vrchol. Paráda, všude v okolí se válí mraky, směrem na Wetterhorn je pod námi skvělá duha, sluníčko svítí. Joj, alpinismus. Pak už jen úmorný sestup, tma, druhý bivak, ráno helikoptéry, pokračujeme v sestupu a na Eigergletscheru se dovídáme, že spadnul a zabil se nějaký Japonec (snad na sestupu, s tím, že na vršek šel po Mittellegi). A prší. Skoro celý den. Na kopci se válí mraky. Stručně: pořádná klika. Ajdam foto: archiv autora z Kdo:: Magnusek (HK Vyšehrad), Ajdam (HK Vyšehrad), Juzek z Co: Eiger, severní stěna, cesta Heckmair a spol. 1938 Kdy: Výstup 15. a 16. srpna 2001, sestup další den z Užitečné odkazy z webu jsou sebrány na stránce: http://www.kav.cas.cz/~buble/climb/info/ Eiger.html Ten samý pohled na tu samou věc je v článku od Magnuska: http://www.hkvysehrad.cz/eiger01.html 11
Armádní horolezci na Kavkaze Od těch dob, kdy plukovník Maašák „vzorně politicky reprezentoval“ pod hlavičkou Svazu československo–sovětského přátelství a společně s Weinczillerem, Orolínem, Fialou, Neumannem a dalšími českými a slovenskými horolezci vztyčoval na „vrcholech přátelství“ Kavkazu a Pamíru československé a sovětské vlajky, jako symbol československo–sovětského přátelství, uplynulo hodně vody. Žádný jiný nadšenec, který by využil podobných možností, se pak už v této branži nenašel. Určitě, vojáci se „srdcovým“ vztahem k horám existovali, ale pravděpodobně neměli ty správné kontakty nebo konexe, jež by jim umožnily podnikat takové výpravy. Maašák, jako náčelník Vojenské zotavovny v Tatranských Zrubech, byl schopen nejen akce zorganizovat, ale vzhledem ke svým dobrým vztahům k vedení SČSP i prosadit.
Za alplágrem Ullu - Tau v dolině Adyr - Su hlídkuje ozbrojená vojenská stráž. Autor u kulometu. foto: Ondrej Vespalec
V ledových plotnách severní stěny Ullu Kary foto: David Ullrich
V těchto letech, ale i například později, existovaly v armádě vojenské horolezecké oddíly, jež poskytovaly dobré až výborné podmínky pro sportovní růst těch, kteří trávili na vojně dva roky (někdy jen rok, třeba tzv. absíci). Ať už to byl Jindra Hudeček, Tomáš Kastner, Laco Odstrčil, Roman Brd, Tomáš Marčík a mnou snad nejvíce obdivovaný člověk a horolezec Honza Šimon, se kterým jsem za jeho působení v Brně přelezl spoustu těžkých cest. Velice jsem proto potom litoval jeho odchodu do horolezeckého nebe. Myslím si, že spousta věcí v českém horolezectví by měla jiný směr. Ale dost již nostalgie a nyní tedy několik vět o účinkování armádních horolezců na Kavkaze. I v současné české armádě jsou stále ještě nadšenci, kteří mají tento sport mimo svoji pracovní povinnost (tělocvikáři na školách) i jako velkého koníčka, možná i koně! Některé oblasti v armádě ale potřebují být řešené vlastními silami, a proto se v rámci plnění vědeckého výzkumného úkolu, spojeného se sportovními cíli, rozhodli řešit vyškovští vojenští vysokoškoláci některé problémy sami. Ať už to je vliv nadmořské výšky na lidský organismus nebo posuzování vlastností armádní výstroje dodané Odborem vývoje a zkušeb12
nictví výstroje Úřadu zabezpečení služeb v Brně, či testování speciální vojenské stravy ve zvláštních podmínkách. Lékař z Vojenské nemocnice Brno měl pak na starosti vyhodnocování naměřených veličin okysličování krve ve vyšších nadmořských výškách, řešení zdra-
votnického zabezpečení jednotek v horském prostředí a jejich vybavení zdravotnickým materiálem. Sportovním cílem celé výpravy bylo provedení prvovýstupu na některý kavkazský štít a sjetí nejvyššího vrcholu Kavkazu, Elbrusu (5.642 m) na lyžích. Vědecký úkol, který jsme řešili, je dlouhodobý, ale již napoprvé přinesl své výsledky. V tomto článku se však zmíním jenom o našem sportovním cíli, a tím byl prvovýstup severní stěnou Ullu Kary, 4.302 m. Část Kavkazu, ve které jsme se pohybovali, se nachází v Kabardino–Balkarské republice Ruské federace. V kabardinském jazyce znamená Ullu Kara „Velká Černá“. Nemyslím si, že její název vznikl z pojmenování severní stěny, neboť ta je obrněna převisy sněhu a ledu. Je to úchvatný vrchol, široký a mohutný. Směrem k místu našeho stanování „Zelonoj Gastinici“ – spadá 1.300 m vysokou stěnou, ze které přes den rachotí sněhové laviny. V místech, kde tečou potůčky vody, padají i kameny. Pro jistotu tedy několik hodin předcházejícího dne trávíme pozorováním stěny dalekohledem. Hledáme správný směr výstupu, a také co možná nejbezpečnější. Za těch několik hodin pozorování toho spadlo celkem dost. Následující den vyrážím přesně o půlnoci s Davidem (lektorem katedry tělesné výchovy a sportu vyškovské vysoké vojenské školy) z tábořiště. Jedinou šancí, jak zvládnout stě-
nu, je vystoupat co nejvíc metrů v noci, kdy je relativně ztuhlá a možnost pádu lavin a kamení menší. Už samotný přístup ke stěně je komplikovaný. Velké množství trhlin, hodně obcházení. Tři hodiny nám trvá cesta pod stěnu, a to včetně vaření instantní polévky, aby-
Ullu Kara, severní stěna (4.302 m)
foto: David Ullrich
chom měli něco teplého na zahřátí. Je krásná noc, viditelnost je výborná, milióny hvězd nám osvětlují výstup. Vzhledem k maximální rychlosti lezeme současně a nejistíme. Spodní partie stěny není pro nás až tak obtížná, i když při případném pádu bychom se zastavili hodně hluboko. Ale jsme rozlezení, a taky máme kvalitní vybavení. Moje nové prohnuté Trango od české firmy Pestr Raveltik znovu prokazuje své vynikající kvality, tak jako původní model v Tatrách, na Aljašce, nebo v severní stěně Matterhornu. Okolo osmé hodiny ranní jsme na hlavě spodní části stěny. Trochu jsme si oddechli a pak raději rychle dál. Slunce začíná topit, a nad námi jsou sněhovo-ledové séraky, které bychom jen neradi měli na hlavách. Při souběžném lezení to jde nejrychleji a nejlépe. Než se dostaneme k závěrečným ledovým plotnám o sklonu více jak 70°, musíme přeplazit menší trhlinu ve stěně vedle séraků. Je to ale bez problémů, sněhový most vydržel. Posledních 8 lezeckých délek je nejobtížnějších. Abychom obešli vrcholové převěje, vybrali jsme si stěnu pod čepicí co nejvíce doprava. Začínáme zde převislým sněhovým prahem, který vyšel na Davida. Vyhlédnuté místo však nechce pustit. Po společné rozmluvě nakonec využívá obrovský kámen zamrzlý ve stěně, který přelézá a chce dál pokračovat v ledové plotně. Jaké je naše překvapení, když v prahu místo tvrdého sněhu je sníh rozbředlý. David těžko postupuje, ale nakonec nepříjemné místo excelentně zvládl a nastoupil do tvrdého ledu. Dvě zavrtané trubky na délku dodávají pocit jištění. Pak nastupuji já a vůbec se mi to nelíbí. Ještě že je zde kámen, jinak nevím, jak bychom pokračovali dál. Možná by se práh dal přelézt stavěním, ale držet kolegu na ramenou s mačkami na botách by bylo silně zajímavé. Ve výstupu se pravidelně střídáme. S počasím jsme spokojeni, i když slunce vysoko nad hlavou do nás nemilosrdně pálí. Led
a sníh i ve výšce přes 4.000 m taje a stéká v malých potůčcích po ledové stěně. Na závěr přichází i skalní lezení, ale těsně pod vrcholem na mě zbyl ledový žlábek, na kterém leží tři čtvrtě metru rozbředlého sněhu. Abych mohl postupovat dál, potřebuji zaseknout cepín. Proto musím nejdřív rukama sníh odhrabat. V závěru délky sněhu ještě přibylo a tak skoro „plavu“. O půl třetí odpoledne dolézám na vrcholový hřeben. Doberu Davida k sobě na stanoviště a oba se opíjíme slastným pocitem velkého úspěchu. „Velká Černá“ nám dovolila prostoupit svojí severní stěnou. Po několika desítkách metrů přicházíme na vrcholovou hlavu a rozhlížíme se po fantastických okolních štítech. Za chvíli však hledáme směr našeho sestupu. Jak by to tady vypadalo v mlze si nedokážu představit. Po třech slaněních přichází David s názorem, abychom sestupovali a neslaňovali. To se mi vůbec nezdá a odmítám. Běhám po horách sice jenom čtyřiadvacet let, ale při pohledu dolů do rokle je mi jasné, že při sebemenší chybě už bych se pětadvacátého nedožil. Raději čtyři hodiny úmorného slaňování, jak dvě minuty „letu“! Pod stěnou ještě jeden přeskok dvoumetrové trhliny a jsme na ledovci Kaškataš. I sestup se tedy povedl. Z tábořiště pod Bžeduchem nám přicházejí naproti kluci s občerstvením. Vše klape jak hodinky. Následným výstupem na Elbrus (5.642 m) a jeho sjetím na lyžích dvojicí – David Ullrich a Miroslav Jebavý – bylo završeno působení armádních horolezců na Kavkaze. major B. Vlček
Prvovýstup „Cesta na památku gen. Píky“, Ullu Kara 4.302 m severní stěna 1.300 m průměrný sklon horní části stěny – 70,° jedno místo 100° termín: 20.7. 2001 13
Jiskøivý sen,
Dufourspitze jiním høebenem
Vylézáme ven z bivaku na Balmenhornu pod jasnou oblohu s výhledem na neskuteènì osvìtlenou Pádskou níinu. Jak rádi! Bylo tu teplo, ale jedna noc na Grc Hütte byla tak akorát. Jenom na vysvìtlení: Nikdo z nás tady avli nehodil, ale pøedchùdci se dost vyznamenali. A to tak, e kromì nás tady nikdo nespal. Kadý se otoèil ji deset metrù pøed chatkou. Byl konec èervence, vude spousta snìhu. Povìstné kopce se chodily jen výjimeènì. Na skalní lezení nebyly ideální podmínky. Cesta pod Signalkuppe s Rif. Regina Margherita je bez problémů. Čeká nás skalní lezení asi trojkové obtížnosti přes Grenzgipfel 4.596 m až na Dufourspitze 4.634 m. Trochu jsme zaváhali s nástupem do sedla Grenzsattel 4.458 m. Nejdříve jej zkoušíme dosáhnout ze západu obejitím vrcholu Zumstein Spitze 4.563 m, ale při pohledu na jeho strmé severní svahy volíme ústup a raději tento výčnělek v hlavním hřebenu Monte Rosy přecházíme. Zatím nám přeje takové to kýčovité
14
počasí, nahoře modro, pod nohama jiskřivý sníh. Sestup do sedla Grenzsattel je trochu zkomplikován zaseknutím lana. To je tak, když někdo slaňuje jen o vklíněný kámen. Tom leze zpět pro lano. Následné stažení je úspěšné. Nyní už konečně stoupáme po horskými vůdci opěvovaném hřebínku. Skála je dosti rozbitá, k tomu nemálo sněhu. Čisté skalní lezení je, bohužel, jen snem a čeká nás poctivý mix. Spodní třetina je choďák. Krásná expozice. Zvláště do více jak dvoukilometrové jižní stěny Rosy na italské straně. Tomáš tahá první trojkový výšvih. Doslova sálá blahem a spokojeností. Nedaleko od hory prolétá stříbrné proudové letadlo někoho majetnějšího. Obrázek jako z filmu. Délky ve třech se dosti protahují. Od jihu se azuro pomalu vytrácí, přibývají těžké velké mraky z tepla. Neklamná známka blížící se bouřky. Přelézáme podmočenou ledovou plotnu, kde se mi puls znatelně zrychlí. Při dolézání na štand Tom schytá pár nevybíravých slov, že nic nikde nestrčil. Nádherné metry jsou také těsně pod vrcholkem Grenzgipfelu. Posledním nepříjemným místem je asi desetimetrový traverz těsně pod hřebenem, který je tak úzký, že lépe poslouží jako chyt. Mačky nacpu do horizontální spárky a doslova ten flek přeručkuji. Vrchol. Z výhledu už moc nemáme – jako na dlani máme těžké bouřkové mraky, které se zastavily o italskou stranu hlavního hřebene. Dosti dramatická podívaná. Kolik času ještě máme? Hromy jsou již slyšet, sněží. Zanedlouho nad
námi krouží helikoptéra, signalizujeme „No“. Teď už naplno chápu, co je to utíkat vysoko v horách před bouřkou. Ledovcový hrb do sedla Sattel zvládám s trochou slovní podpory i o jedné mačce. Na opravování teď není čas, až někde v bezpečí. Všechno je ocelově šedé. Ponurou atmosféru přerušuje jen jiskření blesků, ale to už naštěstí šlapeme po ledovci na Rosa Hütte. Cenná zkušenost. Snad to byla tohoto druhu na dlouho poslední. V krizových momentech se nám všem trochu změnila psychika. Větší tendence ke zbytečným hádkám, a zesílené vnímání maličkostí, které jinak člověk dělá automaticky. Tomáš Obtulovič ml.
Vysoké Tatry (26.9 – 30.9.2001) Uzrál čas, abychom se opravdu hodně těžké, takže moKaždá Dancek a já opět vydali do rál je za chvíli pryč. e hor za nějakým tím lezením Největší krize přichází pod zkušenost s le a hlavně posbírat další zkušepřevisem někde v šesté délce. cení, ale tah u nosti. Na řadě jsou Tatry. NaOba ho překonáváme, i když byla opravd bídka přišla od Martina, se s velkými obtížemi. Pak už to drahá. kterým jsme se seznámili na nahoru zase jde. Ve tři hodiny Kružberku a lezeme s ním na odpoledne jsme všichni nahostěně v Opavě. Jeho zkušenosti ře. Máme za sebou pět a půl hodiny ve stějsou to, co nám právě chybí, takže neváháme ně, 8 délek V–VI A1. Teď ještě sestoupit dolů a domlouváme už měsíc dopředu termín 26. po jedničkové cestě, a jestli přežijeme i to, září. tak máme první den za sebou. Slavit má smyOdjíždíme z Opavy kolem půl třetí odpo- sl až na chatě, protože po cestě se ještě klidledne a míříme na Slovensko. Čeká nás okolo ně může něco dramatického přihodit. Ces5 hodin cesty autem. Je zatažená obloha a ml- tou dolů začínám přemýšlet, jestli to mám ha, takže o kulise Vysokých Tater si můžeme zapotřebí. Dneska to bylo opravdu na hrav autě nechat jenom zdát. Do Ždiaru, kde ne- nici. Po večeři se jde rovnou spát, máme tocháme auto, dorážíme v půl osmé večer. Je už ho všichni opravdu dost. solidní tma a mlha vytváří neprostupnou baRáno jako bych zapomněl na to, co bylo riéru. Ubytování máme zajištěno na „Brnčá- včera. Opět dostávám chuť jít do stěny. Palové“ chatě (chata pri Zelenom plese 1.551 m dá rozhodnutí jít na Malý Kežmarský štít n. m.). Batohy na záda a jde se. Je to docela (2.524 m), jehož severní stěna svými 900 příjemný dvouhodinový trek za svitu čelovek. metry kolmého zdiva patří k nejkrásnějším Čím víc se blížíme k našemu cíli, tím více začí- v Tatrách. Půjdeme Stanislawského cestu, ná ustupovat mlha a skrz ni prosvítají první která byla před třemi týdny vyborhákovaná, hvězdy. Je inverzní ráz počasí, dole je zataže- takže je solidně zajištěná. Martin nás ujišťuno, ale my v horách si užijeme slunce. Kolem je, že to ve srovnání se včerejškem bude pocesty se začínají ze tmy nořit úchvatné siluety hoda. Zase jsme mu naletěli. Nástup trvá jen obrovských štítů. Chata je jimi jakoby sevře- půl hodiny. Počasí nic moc, ale do naší sena. Uleháme docela unaveni okolo jedenácté verní stěny by se slunce stejně nedostalo. Levečer. Zítra nás čeká lezení. ze se komínem, ze kterého zlehka teče voda. Budíme se v sedm hodin, akorát na sní- Cesta je těžká již od prvních metrů. Leze se dani. Martin plánuje podle průvodce vhod- na mokré a poměrně kluzké skále. Teplota nou lezeckou cestu. Dnes půjdeme na Malý je pod bodem mrazu, takže pěkně mrznou Kolový štít (2.276 m). Na nástup to bude prsty a člověk ztrácí cit. Musí se dávat pozor okolo 2 hodin, takže se trochu projdeme. Be- na chyty, protože je jich spousta volných, reme s sebou veškerou výbavu, nějaké oble- a chyt, který vám zůstane v ruce, není zrovčení navíc a trochu jídla, což znamená dva na moc bezpečný. Pachtíme se pomalu dobatohy. Vyrážíme za nádherného počasí smě- předu. Ještě že je ta cesta dobře zajištěná rem do Malé Zmrzlé doliny. Cesta vede přes a štandy parádně velké. Okolo šesté délky naněkolik potůčků po skalním úbočí a dále su- lézá Martin převis nesprávně zprava do ťoviskem až pod nástup. Polezeme Slámovu sedmičkového úseku. S obtížemi ho vylézá cestu (VI) na vrchol, který přesahuje 2.000 a sděluje nám svůj ortel: „Je to těžké, takže m. Pro mě s Danckem je to první lezení ve jedno dvojče použijeme jako fix a vy to povelké stěně. Balíme pohory do batohů, které mocí něj nějak přelezete.“ tím řádně ztěžkly, takže lezení nebude rozJsme nějakých 50 metrů pod ním a nevíhodně žádný med. Martin vede na štand, do- me, co nás opravdu čeká. Dancek jde první. bere Dancka a já pomažu na závěr. První Podle hlasitého funění a spílání tuším, že je metry jsou docela v pohodě. Skála zde není právě pod převisem. I s šíleně těžkým batopříliš strmá. Martin zakládá první jištění a po hem se mu podařilo ono kritické místo vyzhruba 50 metrech dělá štand. Dobírá na šplhat rukama nad převis a bezpečně doradvou půlkách Dancka, který má navázanou zit na štand. Teď to samé čeká mě. Docela jedničku, na které se pak vyškrábu já. Funím v pohodě lezu první metry až pod převis. Naza ním s batohem, který je o polovinu lehčí lézám do něj, ale už tuším, že je to nad mé než ten jeho, na první štand. Vítá mě s oba- síly. Pouštím se skály a sedím v úvazku nad vami. „Raději nepadej, není to moc dobře obrovskou hloubkou. Zúženým hrdlem oznazajištěný, jo a taky tu není moc místa.“ Díky, muji nahoru, že to nedám. „Odpočiň si a po fakt jsem potřeboval povzbudit. Další metry kousku to šplhej nahoru.“ Nejsem Rambo, už jsou o něčem jiném. Skála je už pěkně str- abych to vyšplhal jen po rukách. Těsně před má, štandy sotva na půlku sedacího svalu. tím než jsem se chtěl odříznout a skončit, mě Dostáváme pořádně do těla, lezení je na nás napadlo vyšplhat to s nohama. Naprosto
zničený jsem se z toho dostal i já, a naprosto zničený jsem dorazil k jejich vysmátým obličejům. Od té doby se myšlenky ubíraly směrem k co nejrychlejšímu ústupu. V posledních délkách začíná pomalu pršet. Než dojdeme nahoru, už obstojně sněží. Poslední, devátou, délku lezu už zase na mokré skále za neustálého sněžení a silného větru. Na Německém žebříku, kudy povede sestup, jsme už pořádně mokří a vyklepaní zimou. Máme za sebou 9 délek klasifikace VI. Jsme v půli cesty. Zbývajících 450 m pětkových délek musíme vzdát. Sestup bude ještě hodně zajímavý. Vede dvojkovým terénem. V dolní částí scházíme strmým srázem v korytu řeky, takže nám déšť ani nevadí. Mokro je všude. V půli sestupu potkáváme další nešťastníky, kteří jdou za námi. Přidáváme do kroku. Obrovské balvany, které se jim podařily strhnout, a které nám málem urychlily sestup, nás pěkně rozhodily. Ani na chatě nám nedochází, že jsme možná přežili vlastní smrt. Lezení je prostě trochu rizikový sport. Ráno se probouzíme do opravdu nádherného dne. Obloha bez mráčku. Byla by škoda si něco nevylézt. Dnes ale opravdu něco lehkého, jinak toho nechám, už na to nemám dost psychických sil. Martin vybral Čierny štít (2.434 m). Polezeme pětkovou cestu narovnání pilíře. Nástup bude hodně dlouhý. Nejdříve musíme do Velké Zmrzlé doliny. Jdeme pomalým tempem. Dlouho se nám nedaří najít správný nástup a tak ztrácíme další hodiny blouděním. Když se konečně dostaneme ke stěně, Danckův vyvrtlý kotník mu nedovolí lézt. Jdu s Martinem sám. Kdyby to Dancek nemusel vzdát, asi bych nešel ani já, protože jsem na tom byl psychicky dost špatně. Ale říct „ne“ taky neumím. Naštěstí je to fakt dobré lezení po super chytech. Nikde žádný problém, vynýtované štandy a docela pevná skála. Čtyři délky a máme tu pětku za sebou. Dalo se to vylézt i bez jištění, ale to bych nesměl být s nervama v pr… Sestup dolů je jedničkový, což docela jde. Vracíme se k simulantovi a sestupujeme zpátky k chatě. Dnes jsme opravdu vyčerpaní a tak brzy uleháme. Je poslední den našeho pobytu v Tatrách. Sbalíme věci a půjdeme zpátky k autu. Po čtyřech hodinách chůze a smlouvání s ochranáři kvůli porušení jednoho zákazu dorážíme k cíli naší cesty. Sedlem jsme prošli hřeben Belanských Tater a sestoupili jsme zpět do údolí. Teď už musíme jenom v pořádku dojet domů, abychom mohli říct, že jsme to přežili. Každá zkušenost se cení, ale tahle byla opravdu drahá. V každém případě to byl super výlet, který odhalil naše nitro a možnosti. Jestli máme na to lézt, ukáže až blízká budoucnost. Víťa Solich 15
...a teď jinak: dice ří a nová tra zá c e n o k Už je tu jinam, Václava, kam a n t je d o lí ve Tater. než zase do Zde už jsem párkrát zažil zajímavé situace. (Zdalipak si, Karle Bělino, vzpomeneš na dva mladé amatéry, brněnské študáky, které jsi tahal do tehdy snad nejtěžší tatranské stěny na Jastrabiu vežu? Tak v roce 1984. V říjnu. Bohužel pak pršelo.) Opravdové lezení to ale ještě nebylo. Až teď to mělo být jiné. Nocleh zamluven dopředu telefonicky, žádný problém, tel. č. na chatu 00–421–52– 4467420, fax 00–421–52–4524053. Celý pobyt stál 1.120 Sk (4 noci, 3x polopenze plus snídaně nakonec). Není třeba tahat žádné jídlo ani pivo, spacák jen pro ty, kdo nemají dopředu zajištěn nocleh na pokoji, nahoře na půdě je ale stejně docela pěkné „prasečí teplíčko“, navíc sprchy dole fungují skoro pořád, to už je téměř obžerství, co? V den odjezdu loňský spolulezec hlásí nemoc a nejede! Tak nic, jedou ještě dva nováčci. Měli chodit treky a lézt hřebenovky. Jenže co mé ambice? Polezou šestky! K vcelku zajímavému pohledu nováčka, který leze tak asi čtvrt roku a na skále je podruhé v životě, mohu dodat snad jen pár poznámek. Cesta na Malý Kolový je celá od jihu a proto jsem ji vybral, když v Tatrách 3 týdny pršelo a najednou hezky. Ono teda severní stěny jsou už zality ledem a sněhem. Patří svou expozicí do obávaného Karbunkulového hřebenu, který lemuje Malou Zmrzlou dolinu a končí právě Jastrabiou vežou. Po celé jeho délce je jedna výzva za druhou a lezecky je to druhá nejzajímavější skupina oblasti. Tedy podle mne, a samo že tou první je Malý Kežmarák od severu. Slámova cesta se dala přelézt čistě a beze skob, já už je beru jen do batohu pro druhého, kladivo jedno a jen pro slanění, ale to vše záleží na přístupu k lezení v Tatrách (já osobně sázím na frendíky a hexíky od Kouby). Výbava, která se mi začíná osvědčovat, je sada rocků /8 ks/, sada mosazných čoků /8ks/, friend č.1–4, minifriend č.1–3 a smyčky 5 ks, hlavně ploché, místo expresek jsou lepší volné karabiny. Tak dvacet. Je to ale cesta s horšími štandy, tak 1 stará skoba a „kdo si co dá“. Lezení je na Tatry taky poměrně těžké a morálové a v nádherné expozici a o pevné skále to také vždy není. Pro sehranou dvojku ale paráda! I když nám celou dobu svítilo sluníčko a lezli jsme jen v tričku /zlatá moira!/, nakonec nám teploměr ukázal na hřebeni minus 10 stupňů, ono pravda trošku foukalo. 16
Chata pri Zelenom plese (nebo teda Brnčálka)
Weberovka je krásná cesta! Weberovka je zajištěna na štandech řetězy! Samozřejmostí jsou ale 2 padesátky, jinak snad do Tater ani nejezděte. Weberovka je tím pádem bezpečná cesta! Slaníte kdekoliv. Celou věc má na svědomí Palo Jackovič, ke kterému se ještě vrátím. Celé je to nádherné lezení, jen si člověk vždy musí vybrat podle průvodce tu těžší variantu. Pak se nestane, že bude nadávat na lezení v suti a volném kamení. Nahoře se cesta rozdvojuje ve dva komíny a nastupuje se pravým, ovšem po 5 metrech se jde do levého! Nejtěžší místo! Jakýmsi zmatkem v průvodci /nebo v mé hlavě?/ jsem to nepochopil a chtěl jít z pravého komína ještě doprava, to teda fakt nešlo, a tak jsem to vzal přímo. No ještě že ty kouty umím. Bylo to tak za sedm a fuj, nahoře už docela o hubu. Je tam ale jedna stará skoba a jdou tam dva velké frendy. I sám velký Palo Jackovič jen udiveně kroutil hlavou. To prý ještě neslyšel… Pěkným výkonem bude asi když se Weberovka leze celá i z Německého žebříku nahoru, zde už je to tak IV–V, ale chce to časný nástup a lézt jen ve dvojici. Zkusíme jindy. Při sestupu Německým žebříkem v dolní části, kde jde o kolmé a úzké skalní koryto, na nás shodil „neznámý lezec“ tři kameny a ten největší, tak velikosti židle, po sto metrech letu už měl zcela nepředvídatelnou dráhu a uhnout nebylo kam. Měl jsem zalehnout a schovat se za malý skalní hrb, tam byl ale kamarád, a tak v panice jsem uskočil na skalní lištu, kde jsem se nemohl ani pohnout a když se šutr odrazil 2 metry přede mnou,
a tím pádem změnil zase směr, poznal jsem, co je to „čistý strach“. No minul mne, ale příště si v sestupu počkám. Rada: vždy nahoře a nehnat se za pivem! A neshazovat! A když už letí, tak se schovat, ne uhýbat, to se stihnout prostě nedá. Zvlášť když je pod vámi skalní práh! Já pak z té lišty neuměl ani přelézt zpátky. Černý štít to je pohodové lezení, ale s dlouhým nástupem. Vyborhákované je narovnání Puškášového pilíře /za V/, ale pozor na nástup, je hodně vlevo! Tak o 50 metrů více vlevo od paty pilíře, než si člověk podle nákresu myslí! Tam si zaleze každý, vedou tam i čtyřky a v Motykově komíně /za V/ zase lítalo tolik kamenů po nějakých „horolezcích“, že jim asi letos Tatry byly zaslíbeny. V celé oblasti je neskutečně mnoho suprovních cest a hodně nových prásků. Většina je popsána v knize výstupů, která je k zapůjčení v kuchyni Brnčálovy chaty. Taky pro skalkaře vynýtované cesty na Jastrabiu vežu, ale tak za 7 a více a prý dost těžké. Na chatě se pohyboval celou dobu již zmiňovaný P. Jackovič, který je mladým profesionálním lezcem a v oblasti udělal mnoho prvovýstupů /např. Nirvána VII, A4 sólo na Malý Kežmarský od severu a v zimě!/, každému rád poradil a asi o něm bude ještě slyšet. Zdá se, že bude pokračovat ve stopách svého zahynuvšího přítele Tatarky. Takže Ti díky za rady! Horám zdar, a písku a Tatrám zvláště! Martin z Opavy foto: Martin Sedláček
17
Citace první: „Kde chceš chyt, tam si ho uděláš, kde chceš stup, tam ho máš. Jak v tom chcete, boha jeho, závodit?“ Citace druhá: „Bruslařská bota s našroubovanou mačkou napevno? No to je pr a jak s tím jako polezeš v horách!!! He?“ I jiné a veselejší reakce jsme zaznamenávali, když jsme se někomu zmiňovali o přípravě na 2. ročník ICW. Nová disciplína, a tak údiv a někdy i zesměšňování byly samozřejmostí. Prostě klasika. Před třiceti lety by ještě mnohým z nás připadlo zavodění v lezení jako utopie. Závodilo se snad jen v Rusku, vlastně tehdejším SSSR a to ještě hlavně na rychlost. Nutno ale poznamenat, že závodníci nebyli jen tak nějaký ořezávátka, ale pořádní chlapíci. Lezli se až stometrové cesty a do času se počítalo i slanění. Na Dulfra. No potěš! Dnes jsou závody v lezení naprostou samozřejmostí, a dá se říct, že v dnešní společnosti mezi obecnou veřejností asi nejznámější z celého našeho sportu. Především se závodí na stěnách na obtížnost i na rychlost. Zá-
vodí se v bigwallech a tou asi nejmladší disciplínou jsou pak závody v lezení na ledu. V době, kdy se svět obrátil k závodění na skalách a posléze na umělině, právě Rusové pokračovali v nastoleném trendu srovnávacího sportu a začali se závody na rychlost i v ledu. Především jedinečná technika „ice háků“, neboli „ice fifi“ umožnila dosáhnout fantastických výsledků. Kdo v osmdesátých letech lezl sedmde18
sátkové ledy, byl dobrý, kdo dával devadesátky, tak to byl „pan Někdo“. Za posledních deset let však udělala technika lezení a především vybavení pro lezení zamrzlé vody obrovský skok kupředu. Devadesátky jsou dnes jasným standardem, a kdo chce lézt opravdu těžké věci, nechť řádně nabuší bicepsy a motivuje svou mysl. Tím jak se lezly stále těžší věci, objevila se snaha srovnávat kdo je lepší a tedy i potře-
ba závodů jako prezentace tohoto sportu a možnosti sponzorů. Takřka shodně vystopujeme existenci prvních umělých ledových věží ve Francii, Rusku, Rakousku, nebo na severoamerickém kontinentu. Trend závodů kopíroval i trendy vlastního ledového lezení. Původně v čistém ledu do devadesáti stupňů, později rampouchy a sprejované trasy, pomocí motorových pil vyřezávané ledové převisy. Tak došel vývoj až k dnešnímu mixovému pojetí. Tím rozumíme především kombinaci ledu a překližky s umělými chyty, nebo skály, ledu a opět překližky s chyty. Na umělých věžích se začaly konat ojedinělé závody, které byly spojovány s různými horolezeckými mítinky a objevovala se i snaha po ucelenějším programu a vytvoření seriálu závodů. Tato myšlenka se začala postupně uskutečňovat v polovině devadesátých let, aby v posledních třech letech dostala podobu dnešního ICW neboli „Ice World Cup“. Seriál sestává zpravidla z pěti závodů, kdy kupříkladu letošní –oficiálně druhý ročník– hostily: Kirov (Rusko), Pitztal (Rakousko), Val Daone (Itálie), Saas Fee (Švýcarsko) a Quebec (Kanada). Závod v Rakouském Pitztalu byl označen jako první mistrovství světa. Závodní lezení v ledu dnes vyústilo v tři zá-
kladní disciplíny obtížnost, rychlost a bouldering. Obtížnost má shodná pravidla s lezením na umělé stěně, trasa je vymezena pomocí sprejů v ledových částech, nebo umělou stěnou. Umělé chyty mají zpravidla navrtány malé dírky přesně na hrot cepínu, který se do nich zavěšuje. Pokud cesta obsahuje překližku, smí se závodník opřít mačkou, ale nesmí zaseknout cepín do dřeva. Leze se odspodu, zpravidla s cvaklou první expreskou. To, že se leze bez poutek, je pro někoho možná překvapením, ale zde je to pravidlem. Výměny zbraní, hákování patních ostruh, nebo takzvaný „šukagrif“ – nasednutí na ruku – jsou už i u kvalifikačních cest nutností. Jako přešlap je hodnocen jakýkoli kontakt za čárou. Taktéž v případě, že ulomíte chyt ve skalní pasáži, nebo vylomíte kus ledu, máte smůlu. V té skále to trochu víc naštve – vlastní zkušenost. Bouldering je kratší forma obtížnosti. Ale stejně jako u boulderingu na umělé stěně či v přírodě, co cesty nemají na délce, to překonávají v obtížnosti kroků. Co se týče užití potřebné síly a využití možností technického vybavení, jsou závody v boulderingu vynásobením lezení na obtížnost. Poslední z disciplín je rychlost. Díky „Ice fifi“ je to jednoznačně doména Rusů. Přece
jen, zkuste si zdolat s horním jištěním pětadvacet metrů přibližně osmdesátistupňového ledu za třináct sekund. K tomu není jaksi moc co dodat. Čeští lezci se účastní vybraných závodů ICW od roku 1999. Od prvotního oťukávání na závodech v Pitztalu, nebo i dříve ve Francii, se dnes daří dosahovat relativně velmi slušných výsledků. Vezmeme-li v potaz naše tréninkové podmínky, pak jsou dosažené výsledky vynikající. V loňském ročníku postoupil do semifinále v Saas Fee Luboš Mázl a skončil v tomto závodě na výborném 16. místě. Věra Holmanová skončila v Pitztalu dokonce ještě o dvě příčky lépe, na 14. místě. Na letošní ročník už byla připrava mnohem systematičtější a lepší, a projevilo se to i na výsledcích. Luboš skončil v Pitztalu na vynikajícím 9. místě a v Saas Fee se Jitka Kuhn-Gaberová nedostala do finále jen o centimetry. Bohužel stále se projevuje nedostatek zkušeností se specifiky závodního lezení, které tak stály lepší umístění dalších českých závodníků. Nicméně potenciál solidních umístění v tomto odvětví máme, a nyní skutečně záleží jen na tom, budeme-li chtít tento potenciál více rozvinout. Zoban
Tak, jako skoro každý rok v půli ledna, odjíždíme na závody v ledolezení do rakouského Pitztalu. Tentokrát jsem si podle ohlasu v řadách výkonnostních lezců ČHS myslel, že nás pojede hned několik auťáků, ale postupem času se opak ukázal pravdou. J. Doudlebský musí pracovat. Jitka Kuhn–Gaberová má nedoléčený zánět šlach, V. Šatava se musí učit na zkoušky, V. Holmanová má angínu, R. Lienerta nám vracejí z hranic, protože nemá pas. Do Pitztalu dorážíme jen s jedním závodníkem a tím je Luboš Mázl. Letošní ročník si místní organizátoři označili jako 1. ICE CLIMBING – World Championship a to přilákalo daleko více závodníků než loni. Luboš nastupuje do OPEN s novými mačkami od Charleta a s osvědčenými „Machinami“ od Griwelu. Podává perfektní výkon a dolézá TOP. S dalšími „topy“ mě ale omývá hrůza, neboť Luboš v závěrečném převisu vyklepával snad 20 vteřin a teď snad nepostoupí. Povedlo se, zanechává za sebou taková esa jako je Daniel Dulac – loňský vítěz atd. V semifinále startuje Luboš jako čtvrtý. Organizátoři si zde vymysleli zajímavou záludnost – skok dlouhý min. 3 m a zaseknutí cepínů do ledu s následným dalším postupem. První pokus Lubošovi nevychází, ale druhý ho nese k metě 1,3. Dobrý výkon, ale jako pozorovatel vidím, kde se stala chyba. Pak již jen sleduji pořadí a časy. Vyjde to či nikoliv? Bohužel, podruhé nám to již nevychází. Luboš se umisťuje na devátém místě spolu s lezeckými génii jako je Francois Lombard a Marco Müller. Do finále postupuje jen prvních 8. Přichází exhibice těch nejlepších. Po vynikajícím výkonu vyhrává Evgenij Krivošencev a nechává za sebou horké favority z Francie. Co dodat? V ruském Kirovu jsme nebyli, v kanadském Quebeku startovat také nebudem. „Je to trochu drahé,“ a tak budeme znovu hájit naše barvy ve švýcarském Saas Fee. Více na www.ice– time.com. Stanislav Šilhan 19
Petr „Pepe“ Piechowicz, snoplík na papírenském náhonu, Žirovnice
20
foto: M. Maděrová
Martina Maděrová, Pohádkové údolí, Děhylov
Lékaøi oetøili desítky omrzlin, ena pøila o koneèky tøí prstù.
(MORAVSKOSLEZSKÝ DENÍK)
enku mrzne, že by psa z domu nevyhnal, a barva…? Netuhne! Není se co divit, je určená do minimální teploty + 5o C. Proto balíme štětky a hurá za lezením! Ale kam? Na Tatry prachy nejsou, protože barva neztuhla a účet objednavatele zatuhnul. Lovím v paměti, počítám a přicházím na super variantu – Hrádek nad Moravicí a Žimrovické papírny, nedaleko kterých mají rodiče od Marti chatku. A co mají papírny společného s lezením? Starý vodní náhon, kterým se kdysi sváželo dřevo do podniku, pak také několik výpustí, kterými se reguluje stav vody v kanále. Na těch, když mrzne, vznikají krásné ledové snoplíky, které zajisté uspokojí naše lezecké choutky.
Malá letní chatka u Moravice nám po dobu několika dní poslouží jako velice komfortní bivak, v jehož útrobách je po vydýchání stabilní teplota pět stupňů. Naší spásou jsou malá kamna, na kterých vaříme. S jejich pomocí v místnosti dosahujeme tričkové teploty. Je potřeba však stále topit, jinak kamna vyhasnou a teplota se stabilizuje na teplotu bundovou – v tomto případě přichází na řadu slivovička – no není to pohodička? Lozit chodíme na krásný, asi šestimetrový snoplík, protože hlavní výpusť (asi 20 metrů vysoká kaskáda), která je přímo u papíren, není dostatečně vyledněná a neustále se přes ni valí spousta vody. Nevýhodou je také to, že hlavní kaskáda je v areálu papíren, což by se nemuselo líbit majiteli. Ale co znám z vyprávění, zatím nikdo problémy neměl. 21
Pavel „Čáp“ Dadok, Jarcovská, 6, Čertovy skály, Lidečko
Uplynulo několik dní, Nový rok je minulostí a já se válím na žíněnkách ostravské bouldrovky. S partičkou stejných pošuků, v období pauzy mezi jednotlivými bouldry, rozhazujeme rukama a vyprávíme si zážitky uplynulých dnů. „Tývole, v Žimrovicích je krásně vyledněno! Kromě hlavní kaskády, kde valí voda. Ale i ten malý je bomba. Pravý rampouch je super, tam jsem musel zabrat a nemít lano shora, tak se asi po…“ „To my zase jezdíme do Děhylova.“ Vykulím oči. 22
„Cože, do Děhylova?“ divím se. „To mě ani v duchu nenapadlo, že takový kousek od Ostravy je ledík. A kde tam? Trošku to tam znám, ale nikdy jsem žádný vodopád neviděl.“ „Když vystoupíš v Děhylově, půjdeš k hospodě u Žáby, projdeš kolem ní – což je velké pokušení – a dáš se podél železniční trati (směr Opava). Po deseti minutách narazíš na první chatky a tam to je. V lese je starý lom a na jeho konci to uvidíš.“
Do večera bouldrujeme, ale já už jsem myšlenkami v Děhylově. Ráno balíme vercajk, voláme Čápovi a hurá do lomu. Jsem celý nedočkavý a docela se těším. Od zastávky jdeme podle popisu, bez zavahání míjíme hospodu (stejně je zavřená) a po deseti minutách jsme v Pohádkovém údolí, jak se oblasti říká. Snoplík je parádní, asi devět metrů vysoký – co více si přát. Našim zrakům neunikne ani parádní mixík s výlezem po tenké glazuře. Lezeme jak blázni až do večera, a druhý den znovu. Jako bychom tušili, že se blíží teplá fronta, která udělá všemu přítrž.
Milan „Kamzík“ Benian, Jubilejní, 6+, Čertovy skály, Lidečko
Teplá zima pøeje sebevradám
(MORAVSKOSLEZSKÝ DENÍK)
A barva…? Tuhne! Jenže když venku je tak krásně a sluníčko hřeje jako v jižní Francii… A vůbec, práce není zajíc, ta neuteče. Šichťákem 5.38 do Hranic, v právě se probouzející nádražní restauraci jedno na probuzení, a spěšným do Lidečka. Sluníčko se právě vyhouplo nad horizont a rozzářilo bělavou peřinu v okolí skal. Mrzne a Kamzík mumlá něco o čaji s rumem a místní restauraci. Jsem nekompromisní: „Já jdu lézt,“ což mě samotného překvapuje. Skála voní! A to já miluju. Není na co čekat, obouvám lezečky, beru lano a už balancuji v cestě Olinova. Vidím, že neodolal ani Kamzík, který jištěn Saškou, vylézá první metry. Dobírám Čápa, který po chvíli řeší závěrečné metry cesty. Pak sedíme na vršku a kocháme se krásou zasněžených valašských kopců. Slaňujeme dolů a vybíráme další cesty – Puklina, Jarcovská, Jubilejní… Paprsky příjemně prohřívají naše těla, prsty mají ideální tření, které je na Čerťákách tak důležité. Lezeme až do západu slunce. Potom na pár škopků do hospůdky a večerním vlakem domů. Krásný den! text a foto: Petr Piechowicz
Pavel „Čáp“ Dadok, Čertovy skály, Lidečko
23
Když v Arcu prší, jeďte do
Muzzerone!
J
e neděle 23. září ráno a v Arcu nás probouzí neustávající deštík. Otráveni vylézáme ze spacáků a zdá se, že z lezení, které mělo příjemně uzavřít letošní léto, nic nebude. Když i předpovědi místních podpoří naše pesimistická očekávání, dostane kdosi neuvěřitelný nápad: odjet do jiné oblasti. Volba padá na Muzzerone, bývalý vápencový lom, ležící poblíž města La Spézia.
24
Pondělní ráno v Ligurii je ještě horší než předchozí den v Arcu a začínáme litovat zbytečně spáleného benzinu, avšak po poledni slunce vypaří mračna a rozpaluje nám vápenec celý týden, o čemž si doma v Česku mohou tou dobou nechat jen zdát. Ještě týž den se rozlézáme vedle našeho bivaku, který leží na exponované skalní plošině ohraničené z jedné strany dvousetmetrovou stěnou spadající kolmo do moře a z druhé pak menší skalkou s řadou cest. V přilehlé jeskyni ukrýváme každý den zásoby i spacáky a postupně si zvykáme i na přítomnost krys, které v noci vždy uklidí zbytky večeře a prošmejdí naše igelitky s jídlem. Pro pitnou vodu se sice musíme denně trmácet do vesnice Portovenere a překonávat asi dvousetmetrové převýšení, ale tuto námahu nám večery na útesu svou dokonalou atmosférou plně vynahrazují. Pravda, sedět pod borovicí, pozorovat blikání majáku a loďky v měsíčním světle je malinko kýčovité, ale ta trocha romantiky nikoho nezabije. Muzzerone je díky vzdálenosti od České republiky méně známým lezeckým cílem, v poslední době však hojně diskutovaným i na internetových stránkách ČHS (viz www.horosvaz.cz]. Lezení se provozuje na sedmnácti skalních masivech v těsné blízkosti pobřeží, a tak typickou kulisou je vedle cinkotu expresek křik racků, šumění středomořských borovic a výhledy na širé moře. Určitou nevýhodu představuje expozice převážné většiny cest na jih, což lezbu v letních měsících mění spíše v grilování, ale díky větru od moře jsou v Muzzerone i vyšší teploty snesitelné. Nejvíce lezenou, a tak poněkud oklouzanou částí oblasti je Parete Centrale, přístupná po úzké
klikaté asfaltce i autem. Proto je o víkendech obsypána místními lezci, ačkoli mnoho zajímavějších cest naleznete i jinde. Na třicetimetrové Centrale se můžete pro začátek rozlézt, následně doporučujeme začerstva vyzkoušet patnáctimetrovou spáru HAND GRIP (6c), na které se i Boss vyučil. Kdo ohrnuje nad francouzskými šestkami nos, má hned vedle možnost ukázat, jaký je chlapák, v dírkách mírně převislé PHNOMPHEN (7c+). Většina těžších cest obtížnosti 7a až 8b v Muzzerone se nachází v sektorech Garimpo a Specchio di Atlantide, avšak po realistickém zhodnocení našich schopností a ambicí jsme se je ani nepokoušeli najít. Kvalitní lezení jsme našli v sektorech Poveriera a Polveriera. První z nich skýtá asi 12 cest obtížnosti 5c až 6b+, druhá pak stejné množství 6b+ až 7c. Na sedmičky Polveriery jsme sice nedosáhli, ale dlouhá vytrvalostní FISIOGNOMICA (6b+), vedoucí po oblých, až anatomických chytech v převislé skále patří k našim nejlepším lezeckým zážitkům. Pěkné lezení v pevné skále jsme si užili i přímo u našeho bivaku na sektoru Mandra-
Honza v Tutto Caldo (6b)
chia. Za pokus určitě stojí A MODO MIO (6c+) anebo ďábelská spárka TUTTO CALDO (6b). Přes obtížný přístup hustým křovím lze doporučit i sektor Pilastro di Caienna. Až vás omrzí čistá skalkařina, můžete vyzkoušet vícedélkové cesty, především v oblasti Parete Striata. Lezli jsme celkem tři a o žádné se nedá říci, že by byla špatně odjištěná. Na rozlezení doporučujeme dvousetmetrový prásk CHI VUOL ESSERE LIETO … SIA.
Cesta má 6 délek s nejtěžším místem za 5c v 6. délce. Špatná není ani ANGINA PECTORIS s nejlehčím místem obtížnosti 5b, zbytek je převážně za 6a+ až 6b. My jsme na ní strávili plnohodnotné odpoledne (nutno přiznat, že i značnou část dopoledne). Cesta vede po neoklouzaných chytech v místy až zarážející expozici. Má sedm délek, ale protože pod námi burácelo moře a komunikace silně vázla, natáhli jsme to raději na devět. Kdo z vás ještě nelezl po krápnících, tady si to vyzkouší. Mezi obzvlášť vtipné délky patří ta poslední, o které jsme si mysleli, že je za pět, a ona nebyla. Takhle exponovaný pád na hlavu spolulezkyně 200 metrů nad řvoucím mořem patří mezi mé nejlepší pádolezecké zážitky (a nejen kvůli té spolulezkyni). Poslední jsme lezli OSSI DI SEPPIA. Snad každého lezce osloví pr vní délka svojí patnáctimetrovou spárou. Její překonání je však teprve začátkem neskutečného lezeckého koncertu. A až dolezete nahoru, určitě budete chrochtat blahem jako my! Pro přelezení všech zajímavých cest v Muzzerone v dané úrovni obtížnosti stačí pět až sedm dní. Většina cest se pohybuje ve francouzských šestkách a sedmičkách, takže na své si přijdou jak průměrní lezci, tak ti, kdo se snaží svou výkonnost posunovat výše. K jištění prvovýstupci nechali ve skále borháky nebo nýty, které zpravidla nejsou od sebe vzdáleny více než 1,5 m. Je třeba si uvědomit, že Muzzerone je součástí turisticky a přírodně zajímavé oblasti Cinque Terre a jeho režim odpovídá naší chráněné krajinné oblasti. Tábořením na divoko tedy teoreticky riskujete pokutu, ale platí to, co ve většině standardních lezeckých oblastí: když se budete chovat slušně, nikdo vás obtěžovat nebude. Smůlou ligurských vápenců je jejich přílišná vzdálenost a fakt, že přímo na cestě k nim leží Arco, které nabízí nesrovnatelně rozsáhlejší možnosti lezeckého vyžití. Výhodou je naopak příjemné středomořské klima a vyšší pravděpodobnost hezkého počasí, i když nad Evropou vládne tlaková níže. Takže až vám v Arcu příště nevyjde počasí, nezoufejte. Nemusíte celý den onanovat na místních bouldrovkách a dýchat maglajz! Těch 300 kilometrů cesty na jih určitě nebudete litovat. Malá poznámka závěrem: je dobré se svým spolulezcem dobře dohodnout signály, protože lidský křik díky větru vůbec není slyšet. Osoby a obsazení: Markéta Hudečková, Štěpánka Závodová, Jan Gabriel, Honza Hrbáček, Radek „Boss“ Morávek. text a foto: HH a RM 25
Pískovcové skály
Chřibů Pojedete-li lézt z Čech na Slovensko, a budete-li přitom projíždět Chřiby, jistě vás upoutají jejich dominanty – hrad Buchlov a na vedlejším kopci jeho sousedka kaple sv. Barbory. A právě pod kaplí se nachází jedna z lezeckých oblastí Chřibů, ve kterých si snad každý může najít něco pro sebe. V přírodním parku Chřiby vystupuje na svazích a hřebenech velké množství skalních útvarů od dvacetimetrových věží až po bouldršutry rozházené snad na každém kopci. Pokud tedy nehledáte extrémní převisy, máte den dva volno, zastavte se na své cestě z, nebo na Slovenské vápno na pískovcových skalách Uherskohradišťska. Z geologického hlediska je celá oblast budována jílovci, pískovci a vrstvami slepencovo–pískovcovými, které byly během třetihor vyvrásněny v mohutné pohoří. Skály jsou tvořeny především křemitým pískovcem, méně často slepencem, často se však setkáváme s přechodnými formami. Laicky řečeno, písek je zde oproti českým oblastem podstatně tvrdší a pevnější. Díky práci několika nadšenců bylo v posledních letech v Chřibech vytvořeno velké množství nových cest a některé staré byly přejištěny. Chřiby se tak staly velmi přitažlivé pro všechny lezce bažící po pěkných, dobře odjištěných liniích do devátého stupně obtížnosti. Starší cesty jsou vesměs odjištěny kruhy, nové pak borháky a nýty. Asi nejnavštěvovanější oblastí Chřibů je bizarní věž Kozel vystupující na svahu zalesněného kopce přibližně jeden kilometr od zříceniny hradu Cimburka. Tento asi dvacet metrů vysoký skalní výchoz se zúženou základnou poskytuje okolo dvaceti cest. Obtížnost se pohybuje od pátého po devátý stupeň UIAA. Pokud se budete chtít ke skále dostat od Brna, odbočte na E50 směrem na Koryčany (křižovatka za osamocenou benzinkou), kde se na náměstí dáte na Osvětimany a pak už stačí jen prokličkovat serpentinami a asi po třech kilometrech zastavit na parkovišti, kde najdete turistickou mapu a rozcestník. Odtud je to ke Kozlovi asi deset minut volnou chůzí. Od Uh. Hradiště je nejlepší odbočit z E50 na Boršice u Buchlovic a dále do Osvětiman a Vřesovic, kde hned na kraji obce odbočíte vpravo a silnička vás už sama dovede k již zmiňovanému parkovišti. Pokud cestou z parkoviště odbočíte asi dvě stě metrů před Kozlem doprava do smrkového lesa, dostanete se po zřetelné pěšině k bouldrovacím kamenům s dobrými možnostmi k boulderingu pro všechny výkonnostní skupiny. Osvětimanské skály jsou schovány v bukovém lese na nevýrazném návrší asi tři kilo26
Kozel
metry za obcí Osvětimany, ovšem poněkud na jinou stranu než Kozel. V Osvětimanech se řiďte cedulemi směřujícími k tábořišti Vlčák. Až sem se dá dojet autem. Dále musíte pěšky, doprava do kopce po neznačené cestě, která vás zavede ke skupině skal, jimž dominuje Jehla s 20 metrů vysokou severní stěnou. Skála je zde místy trochu drolivá, ale protože je oblast ukrytá v docela hustém lese, je vhodná na lezení i v horkém létě. Skály nabízejí k přelezení okolo třiceti cest včetně některých doposud nevylezených projektů. Pokud se rozhodnete Osvětimanky navštívit, nezapomeňte si do báglu přibalit něco proti komárům. Nejlepším východiskem pro přístup ke skalám pod Barborkou je parkoviště pod hradem Buchlov, na které se dostanete ze silnice E50 (značeno dopravními značkami). Skupina asi dvanácti skalních bloků vystupuje na jižním svahu kopce s kaplí sv. Barbory. Naleznete zde spoustu zajímavých cest od dvoukrokových bouldrů za devětminus přes krásné plotnové lezení okolo šestého stupně až po spoustu možností k boulderingu. Skály pod Barborkou doporučuji všem začátečníkům pro nácvik bravurní techniky. Především cesty na Plotně pod Barborkou, ale i některé na Hlavním kamenu, jsou skvělou učební pomůckou. Je zde přes padesát cest všech možných obtížností. Některé lehčí a starší linie nejsou odjištěné a moc se nelezou (jestli vůbec). Nedaleko skal pod Barborkou leží Břestec-
ká skalka. Pokud budete na Barborce, stačí se vydat směrem k hospodě „Pod skalů“ (buď po zelené značce po hřebínku, anebo „spodem“ po červené). Skála pak leží na kopci přímo nad hospodou. Již delší dobu se zde nelezlo, ale v nedávné době zde bylo odjištěno několik nových linií. Skála ležící v Kudlovické dolině poblíž rekreačního střediska Svitu, zvaná Budačina, je dobře přístupná ze Zlína, Uh. Hradiště i Kroměříže. Nejjednodušší je přijet na parkoviště u rekreačního střediska a odtud pokračovat východním směrem asi patnáct minut po zelené značce až ke dvěma věžím: Velké a Malé skále. Většina výstupů je vedena až dvacet metrů vysokými stěnami Velké skály. Lezení je zde oproti Barborce trochu silovější. I na Budačinu se vyplatí si vzít nějaký odpuzovač primitivních tvorů bažících po vaší krvi. Kromě těchto oblastí poskytují Chřiby nepřeberné množství šutrů různé kvality k boulderingu všeho druhu. Jsou zde také některé další oblasti s delšími, většinou odjištěnými výstupy, ovšem pouze lokálního významu (Buchlovský kámen, Cvičitelská skála, Karlova skála, Komínské skály, Zbojník). Pokud se do Chřibů rozhodnete jet, uděláte asi nejlépe, když si zakoupíte poslední vydání průvodce po pískovcových oblastech jihovýchodní Moravy vydaného v roce 1998, sepsaného autorským triem Vladimír Skýpala, Pavel Šumšala a Tomáš Žert. Mapy: turistická mapa z edice KČT, č. 89–90: Slovácko, Chřiby a Jižní Haná, aktualizovaný dotisk z r. 1998. text a foto: Břetislav Lebloch
Výběr některých zajímavých cest: Kozel Rohovka Cesta nad knížkou Hrana Marjánka Mazácká Gorilí samec Kopytem sem, kopytem tam Devizový příslib Osvětimanské skály Myší krok Všechny ty potlachy Osvětimanské blues Já šel dál, než mi jakýkoli sny mohly naznačit
5+ 6+ 6+ 7 7– 8– 8– 9– (direkt 9)
6 6+ 8 8
Kozel, Gorilí samec 8-, free sólo, leze Michal Rožek
Barborka Horák Začátečnická Skotská Přepadová
5+ 5 7– 6– (případně 7– bez přepadání) Mirkova cesta 6+ Hrana 7+ Budačina Mezi kozy Skobová Komáří Přímá Budačinské Buoux
6+ 6+ 7 7+ 9–/9
j
ak jsme již psali v minulé Montaně, na stránkách vyhrazených žhavým novinkám (konkrétně str. 48), přelezl italský lezec Christian Brenna, v lednu tohoto roku cestu „Mortal Kombat 8b+“ OS, a stal se tak teprve třetím člověkem na zemi, který „osnul“ tak těžkou cestu. Pouze o tři dny později potvrdil Brenna svou formu přelezem cesty „Ombra 8b+“. Pro úplnost dodejme, že tento italský talent má na svém kontě 25 výstupů v obtížnosti 8c až 8c+. Andrea Gallo nám poslal obrázky z úspěšného přelezu, tak se s vámi rádi podělíme. Gallo, Brennův krajan, povoláním „fotografo“, je mužem, který v roce 1988 Ombru poprvé vylezl, ohodnotil, a pak už jen čtrnáct dlouhých let čekal na to, až cestu po něm někdo přeleze. V dopise se Andrea svěřil, že být za čočkami fotoaparátu ve chvíli úspěšného přelezu bylo stejně vyrušující, jako když byl tenkrát na skále sám. 27
Výzdoba spodního patra jeskyně
Tak polovina prvního roku jedenadvacátého století je za námi a my přemýšlíme, kam vyrazit za dobrodružstvím. Začátek léta v Čechách a blízkém okolí nám nabízí neustále jen deštivé počasí bez sluníčka a to nás inspiruje. Vodu ano, ale chceme k tomu i trošku hřejivých paprsků. Pohled na satelitní snímek a vyprávění Míši Dolinové nám pomáhá ve výběru. Jede se do kaňonů a jeskyní jižní Francie, kde se nedaleko Grenoblu nachází národní park Vercors. Krom toho, že tato oblast zásobuje ořechy snad celou Evropu, se tu na poměrně malé ploše nachází značné množství kaňonů a jeskyní se snadným přístupem, kdy k začátku i konci většiny z nich dopravíte sebe i materiál potřebný k jejich zdolání autem. Patnáct hodinek jízdy je za námi a naše auto zastavuje ráno v malebném městečku Pont en Royans, které je postaveno na vápencových skalách soutěsky Gorges de la Bourne. Po krátké procházce jeho ještě spícími uličkami se vydáváme shánět něco, kde bychom na pár dní mohli složit své tělesné schránky a hromadu věcí patřících k našim úletům. Máme štěstí, za mrzkých 45 frantíků na osobu a den se nám podaří sehnat ubytování na postýlkách a k tomu kuchyň a teplou sprchu. S takovým přepychem jsme ani v nejmenším nepočítali, a tak stany, spacáky, ešusy a vařiče končí v rohu jedné z místností jako věci zcela zbytečné. Pro seznámení s kaňony volíme kratší a méně technicky náročný La Serve (Le Malin), kde hodláme zaučit nováčka v těchto adrenalinových sportech. Při posledním padesátimetrovém slanění se nám podaří o travertinovou hranu narušit oplet jednoho lana, a tak je v dalších kaňonech postaráno o zdramatizování sestupů. V dalším kaňonu z nás padá i nechuť skákat vícemetrové skoky do tůněk a vymletých lavorů, někdy ne větších nežli vanička sprchového koutu. Naše bláznivé počínání omlouváme slovy, že každý chlap je někdy trošku jako malé děcko a poté si některé skoky zopakujeme vícekrát. Elév Jeňa je zaučen a tak vzhledem k blízkosti a nenáročnosti těchto kaňonů nám ještě zbývá čas na odpolední procházku po městečku. Baráčky postavené na skalách soutěsky nad Gorges de la Bourne stojí opravdu za zhlédnutí. Obzvláště zajímavé jsou na nich záchodky podobné našim vesnickým kadibudkám, které jsou na nich přilepené jako vlaštovčí hnízda přímo nad říčkou. 28
Další den je pěkné slunečné počasí, a tak naše kroky míří k nejhezčímu, avšak i technicky nejnáročnějšímu, kaňonu zdejší oblasti – Les Ecouges. O tom už ale na stránkách Montany před pár lety publikovala jedna odvážná dívka, takže napíši jen, že to byla paráda. Vedle již zmiňovaných kaňonů jsme zde totiž ještě trošku skalkařili a ve vedru, které tady na jihu po celou dobu naší návštěvy panovalo, jsme ochladili svá těla v hezké jeskyni, o které teď bude pár řádků. Několik desítek metrů od mohutného vstupního portálu veřejnosti přístupné jeskyně Choranche se nachází o něco menší portál jeskyně Gurnier. Díky jezírku, které vzniklo zřícením stropu vstupní části, je přístup pro běžného návštěvníka do dalších partií jeskyně poněkud zkomplikován. S touto nesnází si ale dokážeme poradit a tak s výrokem „Kdo je připraven, není překvapen“ vybalujeme gumové plavidlo značky Barum. Po divadélku pro všady přítomné turisty, kdy se s vykulenými očkami plavidlo snažíme nahustit na potřebný tlak, do něj o několik minut později nasedáme a zanecháváme všechny za zády i s jejich závistivými pohledy. K jejich zklamání jsme se necvakli ani neuhořeli, a tak si odcházejí zakoupit vstupenky do přístupných jeskynních prostor, kde se za svitu halogenových žárovek pokochají krásou brčkových stalagmitů, jimiž je jeskyně Choranche proslulá. Nám ale zábava končí, neb před sebou máme vystrojení traverzu do horního patra, protože cesta vodou je dále uzavřena sifonem. Vzhledem k tomu, že jeskyni znám z dřívějška, jsem vyhrál a vystrojení je na mně. Po třímetrovém vertikálním stupni následuje asi patnáctimetrový traverz nad přístupovým jezírkem. Na stěnách traverzu jsou osazeny pevné expanzivní nýty, a tak je potřeba s sebou pouze několik karabin a šrouby s planžetami. Ještě mít cestou trochu štěstí, na mokré stěně neuklouznout, a po pár minutách strachu je vše za vámi. Vše se povedlo, a já do traverzu napínám lano, aby kluci měli pohotovější cestu. I oni tuto část cesty zvládnou, byť Ferry byl naposledy v jeskyni v době, kdy měl podstatně více vlasů a Jeňa tady má premiéru. Sedáky putují nazpátek do batohů – teď asi hodinu poputujeme horním patrem. V některých částech si připadáme jako v tatranské dolině v noci, kdy i halogenová baterka se musí docela snažit, aby dosvítila na strop či protější stěnu. Přes vydatnou návštěvnost je zde v hojné míře zachována krápníková výzdoba, a tak se díky infiltrující vodě, která zde rozpouštěním vápence vytváří až neuvěřitelné útvary, můžeme kochat jejich krásou. Hodina chůze je za námi, a my začínáme poslouchat, zda uslyšíme hukot vody, což bude pro nás znamením, že se blíží puklina, kte-
rou sestoupíme do spodního aktivního patra jeskyně. Červená značka na bloku před námi a hučení vody ukončují naši cestu prostornou chodbou vrchního patra. Z batohů putují ven neoprény, bez kterých by se cesta v řečišti na aktivním toku změnila pouze v mučení a trápení našich již tak dosti pochroumaných těl. Ještě menší doplnění kalorií, trocha teplého čaje, a aby bylo vše komplet, obléci sedací úvazky. Batohy necháváme zde nahoře, protože v úzkých chodbách dole by nám akorát překážely. To, co jsme na začátku jeskyně pracně lezli nahoru, zde zase slezeme dolů a jsme opět na nám již známé říčce. Působením této volně tekoucí vody je celé spodní patro jeskyně vlastně jakási chodba. Významným činitelem při tvorbě tvaru chodby je vířivá činnost vody, takzvaná evorze. Díky ní a různé větší či menší vzdornosti krasové horniny se na aktivním toku vytvořily úzké až s obtížemi průlezné meandry a jinde naopak široké a rozlehlé prostory. V neoprénech se máme ve studené vodě docela dobře, a tak nám vadí, že se náhle strop chodby sklání a sklání, až se ponoří do říčky a zavře dále cestu sifonem. Čeká nás jeho přelezení. V gumách, které máme na sobě, a v úzkých prostorách mezi kamennými bloky se z nás pot jen leje, proto s radostí vítáme opět vodu, do které vzápětí napadáme jak maďarské kobyly. Po přetraverzování dvou menších jezírek, kdy na konci každého z nich na nás čeká ještě lezení proti proudu, ukončuje naší cestu do nitra masivu jezírko třetí. Je větší, což by až tolik nevadilo, morál nám však bere chabé a zrezivělé vystrojení cesty po stěně nad hladinou a mohutný proud vody valící se z průrvy nad koncem jezera. Nafotíme tedy pár fotek, opět doplníme nezbytné kalorie, dopijeme zbytek teplého čaje a hurá nazpátek. Vodou to ještě docela jde, ale v horním patře je na našich tělech celodenní pohyb v podzemních prostorách znát, takže s radostí tady vítáme orosená sklíčka našich brýlí a teplý závan vzduchu oznamující nám, že se blíží vchod jeskyně. Člun je přivázán na svém místě, takže nyní ještě v pohodě bez újmy na zdraví odstrojit traverz, slanit k člunu na hladině a přepádlovat několik desítek metrů na denní světlo. Naše skvělé plavidlo bereme do teplých a odcházíme s blížícím se večerem na parkoviště, kde se převlékáme a balíme vše do auta. Pokud vám při návštěvě této lezecké oblasti zbude trocha času, a do auta se vám vejde něco věcí navíc, nebojíte se tmy a trošky bláta, tak vězte, že návštěva jeskyně stojí určitě za to. Navíc určitě oceníte při vedru, které zde v letních měsících převládá, jeden odpočinkový den v příjemném vlhkém prostředí. text a foto: Pavel Kulhavý 29
30
31
Je to možný, tohleto? aneb Zimná fantázia
na streche Bylo to někdy koncem podzimu nebo začátkem zimy, už sama nevím, moc se toho zrovna dělat nedalo, protože počasí bylo tak akorát vhodné k návštěvě restaurace, a většina lidí také nijak zvlášť jiné aktivity neprovozovala. Seděli jsme si tak tehdy kdesi skoro všichni pohromadě a řešili jako obyčejně otázky kdo, kdy, kde byl, co vylezl, kde nechal pytel, na co a kam se chystá, jestli má ještě vůbec cenu lézt nebo se radši potápět, eventuálně oboje, anebo jestli není fakt nejlepší shánět prachy. Prý, když už budou, tak využití se pro ně najde velice snadno a rychle… Během toho velkého debatování tam najednou někdo celkem zřetelně pronesl asi tohle: „Už dlouho nikdo nevisel na střeše, zase by si to mohl někdo vyzkoušet.“ Většina přítomných pokývala těmi věcmi, co mají na krku, jako že jo, jen já a pár služebně mladších jsme byli jaksi mimo mísu. Po nesmělém dotazu, o co na té střeše v zimě jde, jsem byla poučena, že se vůbec nejedná o transport tašek a šindelů směrem nahoru, ale úplně o něco jiného. A to o přelezení všeobecně známé, populární a oblíbené hákovačky na slovenském Maníně. Vede prý stropem obrovské jeskyně, vytvořili ji prý ten s tamtím a nese hrdý titul „Strecha Slovenska.“ Za momentálně probíhajícího ročního období, kdy je na potápění studená voda, je prý úplně nejlepší jejím odvážným průstupem trochu rozčeřit poklidné lezecké vody v našem okolí. Velká výhoda je také to, že tam neteče za krk ani do rukávů a je vyloučen problém s pocením rukou, takže se nikdo nemusí zatěžovat nošením pytlíku s magnéziem, alespoň teda ne v zimě. „To si musíš určitě dát, já tě na to vemu,“ řekl mi jeden z kamarádů, jistý R.H., co tvrdil, že už tam byl. Kývla jsem neurčitě hlavou a řekla něco, jako že moc ráda. Nikdy jsem sice v ničem takovém nevisela, ale měla jsem už za sebou cesty na skalkách i na horách a všichni tvrdili, že to určitě zvládnu, tedy – měla jsem alespoň ten do32
Lezení v první stropové délce
jem. K uskutečnění akce došlo kupodivu dřív, než jsem ze zkušeností očekávala a my se objevili s fůrou vypůjčených krámů na místě činu. S námi ještě naši dva kamarádi, ovšem s jiným cílem také v té oblasti. Počasí bylo, jak řekl parťák R.H., pro tento výstup super. Trošku foukalo a padal sníh s deštěm. Vyhrabali jsme se na nástup, podle mě sice trochu pozdě, navěšeli na sebe hromadu těch užitečných věcí a šli do toho. První délka pod vlastní střechu je prý za pět a leze se free. Se spolulezcovými slovy: „Dej si ji, to je v pohodě,“ jsem do toho šla. V pohodě to také bylo, ale jen prvních deset metrů vzhůru tak za III až IV. V následujícím pětkovém traverzu jsem pak uznala, že do mokrého vápna, kombinovaného s blátem a žabincem, je populární bílý prášek fakt zbytečný. Ale nakonec jsem vyklepaná na štand dosupěla. Po nějaké době se tam objevil i R.H. a s úsměvem mi sdělil, že všechno je sice jak má být a super, ale že my máme málo času a do večera bychom to nestihli. Takže s tím, že to necháme na jindy, jsme slanili a zbytek dne věnovali exkurzi po okolních skalkách. To jindy nastalo celkem brzy, a my se jednu teplou lednovou sobotu znovu objevili na nástupu do té známé a populární vápencové sluje. Tentokrát sice venku nepadala žádná voda, ale vápno se nám zdálo vlhčejší než minule. To také v první délce potvrdil parťák, a ještě nasupeným hlasem dodával, že řasy a žabinec asi vůbec neví o nějakém období vegetačního klidu a vesele dál rozšiřují svoje řady. Samozřejmě na úkor naší spokojenosti. Z toho všeho vyplynulo, po už tak
foto: Hřib
dost opožděném příjezdu, naše další menší zdržení, a to už v první, takzvané snadné délce. Vzdát jsme to ale tentokrát nechtěli. Zanedlouho jsem se už natahovala po první skobě ve stropě. Karabiny, žebříky, špagáty, množství různých krámů, všechno pěkně zamotané, zjišťovala jsem, že mě asi žádná nuda čekat nebude. A taky to jištění, musela jsem si dost zvykat na značně jeté tenké šňůrky a provázky zamotané do vyrezlých skobek a něčeho, čemu možná tehdy, za krále Klacka, říkali nýty. Tak jsem se s dost poničeným morálem dohoupala k prvnímu těžšímu fleku. Ten tvořila mezera po chybějícím nýtu, který asi někdo vzal s sebou dolů. Nýty jsme s sebou neměli, tak mi nezbylo než hladkou mezeru překlenout zoufalým úsilím a vírou ve světlé zítřky. V poloze mravence na břichu se mi to na několikátý pokus podařilo, ale pak jsem několik minut visela v dosáhnutém nýtu jako hadr. Dalším postupem jsem už získala v přepínání mezi šňůrkami jakousi praxi, takže se z lezení stala jakási rutina, až na pár maličkostí. Mezi ty patřila voda tekoucí z nějaké pukliny rovnou do rukávů, unikátní jištění tvořené starou skobou zatlučenou do rozštíplého shnilého klínu (vydržela), několik provázků, které povolily i pod mou subtilní postavou a soustavné nádherné výhledy do hloubky pode mnou. Také stoupající únavu se mi nedařilo přehlížet. To všechno jsem se slovy díků za super lezbu průběžně sdělovala partnerovi dole. Tak jsem vesele pokračovala, až tady najednou byl konec první délky a s ním díra ve stropě, ve které byl štand. Zničená
jsem se svalila dovnitř, zapnula všechna možná jištění, zaujala jedinou možnou polohu, dobrala lana a sdělila kamarádovi, že cesta je volná. Pak už jenom pro mě nekonečné čekání spojené s přicházejícím chladem, leden je prostě leden, i když je teplý. Při tom poposedávání a klepání zimou jsem si také uvědomila i čas a při pohledu na hodinky se ukázalo, že o žádný rychlostní rekord tentokrát nepůjde, spíš naopak. Zbyla chvíle i na pročtení sešitu výstupů, tam jsem zjistila, že cesta je fakt populární a oblíbená, poslední zápis tam byl z doby před rokem a půl. Konečné se objevil parťák, který už také vypadal značně jetý. Přesto se hned odvážně pustil do další stropové délky. Snažila jsem se jeho i sebe zabavit nevázánou konverzací, ale s přibývajícími metry přestal na mé pokřikování odpovídat, asi neměl myšlenky na plky. Mezitím se objevilo i slunce, ale jen aby nám oznámilo, že zapadá, a tma že přijde vzapětí. To už byl R.H. na štandu, já rozmotala spleť lan a karabin a značně opotřebovaná se vyvěsila do poslední stropové délky. Bylo to velké trápení, měla jsem všeho plné zuby, dopředu mě tlačil jen strach, že nás tma a zima zahákuje v té populární a oblíbené hákovačce, a jak naschvál čelovky byly někde doma v bedně. Když jsem zničená dovlála na hranu stropu, nebyla už síla ani na dosoukání se na štand. Musela jsem chvíli orazit a teprve pak za pomoci parťáka dorazit délku k nýtům na štandu. To už se šeřilo a naše situace byla na pováženou. Nahoru sice vedl jen už volně lezitelný, asi patnáctimetrový komín, ale vypadal vlhce, k tomu skoro tma a čelovky pořád nikde. Po chvilce dohadů kdo, jak a v čem, padlo rozhodnutí, že kvůli tmě hned a bez přezouvání do kopaček. Začala jsem se sunout směrem ke komínu. Po třech metrech jsem nahmatala skobu a zažila pocit malinkaté úlevy. Rychle lana do ní a tápat po chytech. Byly tam a s nimi i nějaké stupy, jenom to bláto všude se mi nějak nezdálo. Hrabala jsem se v tom marastu dál, dokonce nahmatala i další skobu, když to najednou přišlo. Někomu tam asi tehdy před tím rokem a půl upadlo mýdlo a já ho nohama spolehlivě našla. Ráfky mi přes veškerou snahu vyjely nesprávným směrem, ručičky zesláblé taháním těla do kopce neudržely vlhký mech a lišejník a bylo to tady. Moje tělo vyběhlo hlavou napřed do tmy a prázdnoty pode mnou. Během stavu beztíže jsem si stačila uvědomit, že to dnes asi už nedolezeme, že je to vlastně už možná jedno, a to bylo vše. Let najednou skončil a já s dlouhým heknutím zjistila, že se nacházím ve volném prostoru pod stropem, překvapivě bez újmy na zdra-
ví. Prsák mě obrátil do normální polohy a jediná zapnutá stará skobka kupodivu vydržela. Pustila jsem z dlaní mech a bláto a zjišťovala škody. Seshora volal parťák, co že se to děje a proč nelezu dál. Jemně jsem mu vysvětlila svou situaci a polohu a on na to, že by prý bylo dobré vrátit se k němu na štand. Vděčně jsem poděkovala za radu a když mi přestalo tělo vibrovat leknutím a houpat se v lanech, začala jsem se o to snažit. Strojek z Letu Kunovice a dvě lana mi pomohly dostat se těch deset metrů zpátky nahoru. Tam jsme u dvou nýtů už potmě vymýšleli co dál. Nahoru se už nikomu nechtělo a dolů to bylo asi hezký kus tmy, kolik, to jsme nevěděli. Svázali jsme obě lana a zkoušeli zjistit, jestli dosáhnou na pevninu. Ale jak hluboko ta vykutálená horizontála je, nešlo vůbec odhadnout. Postupně jsme zavrhli hasiče, náhodného nočního turistu i volání do doliny a vyšla nám z toho zase jenom lana a osma. Dělat tam netopýry přes noc se nám moc nechtělo a tak R.H. řekl něco jako „Do … už,“ atd. zapnul osmu a odjel do noci. Chvíle napětí, až najednou vítězný pokřik, zdálo se, že parťák už konečně nevisí, ale stojí. Znatelně se mi ulevilo, protože i když mám přírodu jinak ráda, představa lednové noci, strávené jen tak na provázku a ještě bez večerníčku, nebyla po tom všem zrovna to pravé. A pak se ozvalo „volný“, já cvakla osmu a také odjela vstříc té ošklivě globalizované civilizaci. Dole na té hrbaté zemi euforie ze zdravých tělesných schránek a pevného povrchu pod nohama dosáhla až toho stupně, že jsme lana a matroš na štandu nechali viset jak byl, však on pro to někdo na druhý den zajede, podali si ruce, řekli jako že jó a to bylo zase něco a rychle se sesunuli sutí k silnici. To by tak bylo asi vše, konec dobrý, všechno dobré, zbýval už jen vlastní návrat a… v neposlední řadě vřelé doporučení této známé, oblíbené a pro nás i vykutálené cesty všem milovníkům opravdového neotřelého dobrodružství. Možností je totiž hodně, může se do toho jít shora, zespodu, z boku, ráno, večer, v noci (i od rána do rána), za slunce i za deště, bivakovat lze pak u kteréhokoli nýtu nebo klínu, voda je také celkem po ruce (někdy po levé, jindy po pravé), celkový dojem prostě super. Příjezd do místa je buď po vlastní osách nebo pak přes jízdní řády a osy ŽSR a SAD. Zabloudit prakticky nelze, pouze, milovníci včasných nástupů, pozor na časté ranní mlhy a tmy. Takže, přátelé, ať už věřte nebo nevěřte, hodně Hore zdaru na Streche, buďte, ale zatím celkem v klidu, interval opakování je podle knížky rok a půl. Ahoj, vaše Barča 33
Aniča Kuk foto: Víťa
j
istě jste si stačili povšimnout, že všude po republice přibývá spousta nových, lepších a kdoví jakých ještě stěn. A na nich čím dál tím více lezoucích či popolízajících individuí (někdy exotů). Zkrátka a dobře, už leze každý a být lezcem-lezkyní, alespoň na umělině, je dnes určitě IN. Stejně tak v samotném lezení se mění trendy a jak to tak vypadá, ten, kdo se dnes nevěnuje „bigwólovýmu“ lezení, je absolutně OUT. Z vyprávění kamarádů, ale hlavně z článku od Kuby Nováka (kamarádům se totiž nedá věřit), jsem se dozvěděl, že cesta na jih nemusí končit v Ospu nebo v Dolomitech. Ze Slovinska, co by kamenem dohodil (tak to bych chtěl vidět), se nachází jakási Paklenica, kde prý se leze na nějakou vyzývavou Áňu a o něco menšího Debila, což může být docela veselé a poučné. Po ujištění, že budu mít za sparingpartnera uličníka Sinka, není o čem přemýšlet. Hvězdné kvarteto doplnili Víťa s Dudem, čímž vznikla sestava schopná čehokoliv. Po estrádě v obchoďáku jsme mohli se sluncem v duši ujíždět za lezeníčkem. Prohajaných 800 kiláků mi uteklo celkem rychle a najednou, že jsme tu. Jsou čtyři ráno, tudíž tma. O hodinu později je sice stále tma, ale navíc do toho začíná pršet. Tak to je v kdesi. Rychle, jako partyzáni, se zamachlujeme pod převis a spinkáme dál. Už za světla dojela druhá část výpravy z Doubravy – tři z fordu a pes a hned: „Já jsem byl (už nevím kde), a tam ti pršelo celej tédeň. To bylo (už nevím na co).“ No, to by nám tak chybělo. Nakonec si vylezeme alespoň nějaký „štěky“, vedoucí rovnou z pěšiny. Navečer se však obloha začíná vybírat, takže jak na potvoru budeme muset zítra do stěn (samozřejmě že jsme rádi – to aby
V kraji Vinne toua Dud v poslední délce Velebitašek foto: Víťa
se nekecalo, že mladí jsou opilci, co lezou jenom z frajeřiny). A že su tady poprvé, tak něco na seznámení: Welcome. Klenot od ne neznámých brachů Rémyovců. Jištění ideální, teda pokud si s sebou vezmete zepár frendů, lezení nádherný. 7b+ délka. Jeden známý lezec kdysi kdesi psal, že těžkou délku je třeba rozdělit na samostatný bouldery, což není problém, když tam opravdu jsou a těma se pak zabývat. Potom by neměl být problém. Problém sice byl, ale šlo to. Následující „šestcépluskový“ délky jsou super, expozice také ucházející. Jediná muška, v tomto přípaHvězdné kvarteto, zprava: Sinek, Víťa, Dud, Vilda
34
foto: neznámý hrdina
dě pořádná masařka, je konkor, vanoucí z Velebitu, kde navíc vařijou kašu či co (jsou na kašu). Dobrané lano lítá většinu času nad hlavou jističe, mádžo taktéž, ovšem to, na rozdíl od lana, zmizí v nenávratnu. Tak to jsem viděl jenom v televizi, kde borci lezli na „Capa“, takže bychom opravdu byli v „bigwólu“? V poslední délce na věžičku mi vítr nadzvedával helmu tak, že mě málem uškrtila (už kecám). Nahoře čekají kamarádi, kteří vyběhli Velebitašky, a protože se bojíme loupežníků, tak sestupujeme pohromadě a ve dvojicích. Druhý den jdou borci nachytat nějaký nalítávající Albatrosy, se Sinkem jdeme zase Kaurismakis mistakeovat či co. Přestože velice dobře zajištěná nýty, jedná se o psychodardu nejhrubšího zrna. První, lehčí délka, jde OS a v druhé: „ne abys to pokazil“. Nepokazil. A takhle až po délku šestou, 7a+. Kupodivu „sajt“. Dvě lehčí délky a je tu finále: 6c+, 6c. „Spadni, spadni, ať to nezkazím já,“ přitom v duchu „drž to, drž!“ Sakra, nespadl, co teď? Poslední délka, klepu se jako drahej pes, roztaženej ve žlábku a „kuš, do…, noha“. Naštěstí však mám ve zvyku co neustojím udržet a tak ten kousek lovečáku, co s sebou táhnu, je zasloužený. Navíc svítí sluníčko a i vítr dostal po včerejšku rozum, takže je docela teplíčko. Tak to bychom měli. Kupodivu jsme zjistili, že zdejší drsná skála má, kromě toho, že se na ní dobře stojí, ještě další, pěknou vlastnost. Otrhané prsty jsou nemilou daní za to, že udržíte kdejakej malej žebrák. Docela jsme vzpomínali na ojetý Kras a těšili se na léčbu ve Sloupu, na Hřebenáču. Teď jsme však tady, a jelikož prsty si žádají kratičkou pauzičku, bude jim vyhověno. Restovanej den. Snídaně jako na hradě, ale co to: „Něco malého bych ještě pojed, ale co?“ A už se smaží salámek a zapéká sýreček. Mňam, mňam a žízeň na pivka. „Já by sem si taky jedno dal.“ Jejda, co to vidím, óplateček, a oplatek bez kávy, to není žádnej oplatek. Zkrátka pohodička, ovšem vydržet to týden, to chce asi cvičené jedince. Odpoledne už pokukujeme směrem k soutěsce. Nakonec, pod záminkou, že třebas potkáme někoho známýho, se vydáváme na výlet – kam jinam, než do kaňonu. Na skalách je docela cvrkot a dokonce i na Aničce někdo leze. A není to jen tak někdo. V Infinitu vidíme bojovat a sem tam i lítat Martina s Bačou. Jsou tu už poslední den, takže si nemohou dovolit ulejvárnu jako my. Na skalkách se činí neunavitelný Dud s Jardem, Víťa zase běhá po brdkách a fotí. Odpočinek se docela hodil, ale prsty se moc nezahojily. Chtělo by to něco, jako „šestku Norka“, kde by teoreticky mohly být větší chyty. Kdo však zde někdy pobýval, ví, že toho tady moc převislého, kromě dvou desetimetrových šutráků nenajde. Teda skoro. Stačí se podívat, kam jinam než na Áňu, a hned se vám začnou potit prsty. Brid klina. Stálo to trošku balamucení, ale nakonec tam Sinek se mnou jde. První těžkou délku představuje převislá puklina, řekli byste, že bude mít hladké stěny. Tůdle. To bychom nesměli být v Paklenici. Nevím, kdo se s tím dělá, ale spára je plná jehliček, což má alespoň tu výhodu, že z ní nevyjedete –
pokud ovšem bolestí nepovolíte. 456 skob v délce je vylepšeno jedním, seriozně se tvářícím nýtem na správném místě. Prostřední, lehčí část cesty, je díky „skobám“ a všelijakým profilům, roztemovaných do spár, také zábavná. Tak zlé to ale není. Zlatý hřebíček však teprve čeká a naše opotřebení dává tušit, že bude těžké se mu trefit na hlavičku. Vymýšlení boulderů (naštěstí jich není tolik) vyžaduje určitou oslovskou náturu. Poslední z nich je proveden se silami výrazně v minusu a pokud jsem nezačal hýkat, tak jsem alespoň kukal. Konečně hrana, štand však ještě v kdesi. Dvě skoby, frend a: „zrůůš“. Expozice srovnatelná s tou ve Švýcarské cestě na Cimu Ovest. Krásný pohled dolů, ještě hezčí nahoru, na již položenou stěnu, kterou Sinek rychle dorazí. Konečně těch 712 metrů nad nedalekou mořskou hladinou. Krásný to pocit, který si nenecháme zkazit ani nadcházejícím sestupem. Při něm přetřásáme myšlenku, že co kdyby, třebas ze Starýho Gradu jezdil „dysney“ vláček, samo sebou, že na ekopohon, pod Debeli kuk. Rychle přesednout a lanovečkou na Aniču. Celá atrakce dejme tomu za 50 kun. A ovšem, možnost fotit či kamerovat další dvě „pětky“. Rodinka by se svezla, podívala, zacvakala a někdo by mohl mít docela dobrej byznys, jako je u „Punkevek“. Ale jak se říká: „Spíš ne!“ No a máme tu poslední lezecký den. A že ať udržíme pomyslnou laťku, jdeme se přes sedm délek podívat na Siedmi kontinent, vedoucí jižní stěnou Debeliho kuka. Cestu jsme sice nějak vypytlíkovali, ale už to nebylo ono. Kluci lezli Diagonalku a byli spokojenější. Poslední pohled do Anče, zahrození pěstí, co tady příště vylezeme a hurá dolů. Nezbývá nic jiného než se jet vyléčit domů, do Krasu. A léčení se docela dařilo. Na finále jsem si ponechal několik postřehů, které jsme společnými silami vypozorovali: helmu doma určitě nenechávejte odpočívat (zrají jenom sýry a víno), i když před tím, co lítalo z Mosorašek, by vás neochránil ani Bushův raketový deštník. Frendíci jsou opravdu kamarádíci a když je vezmete s sebou, určitě vám rádi pomohou. Pokud se však držíte hesla, že to, co nemáte, tak ani nepotřebujete, tak si pak ve stěně vzpomeňte. A ještě takovej, dalo by se říct, bonus: nikdo tam neměl tahací potvoru na kladce či zavěšovací A5 betlu, a to víte, co znamená. Ták! Vilém Pavelka Vylezené cesty: Welcome: 7b+, AF, Sinek, Vilda Kaurismakis mistake: 7a+, OS, Vilda, Sinek Brid klina: 7b+ (kotel), AF, Vilda, Sinek Siedmi kontinent: 7b+, AF, Sinek, Vilda Velebitašky: 6a+, nevím, Dud, Víťa Albatros: 6c, AF, Dud, Víťa a také Martin, Bača, Jarda Klin: 6c, AF, stejný sebranky Infinito: 7a+, AF, Martin, Bača Diagonalka: 6b, nevím, Dud, Víťa Vymýšlet si ještě větší nesmysly mě už přestává bavit, proto: mějte se, jak chcete. Čao! P. S.: Ešemeleeše! 35
alias Modlitba skal, Ruka či Rytíř
Než se opět ponoříme do dávné historie Prachovských skal, mám tu jednu zcela současnou opravičku. Autorem fotografií v minulé Montaně opravdu nejsem já, ve třech letech jsem měl docela jiné starosti! Černobílá fota jsou z archívu prachovského domovníka Zdendy Koťátka, barvu „vyblejsknul“ Jirka Všetečka, když si před tím trošku pod Jehlou pohrál s motorovkou, a nákres stěny jsem „obšleh“ od Vládi Šoltyse. Tak, toliko vysvětlení a zároveň omluva, snad už budu zase smět mezi lidi. „Včera, dne 4. 10. 1907, v odpoledních hodinách za velmi nepříznivého počasí byla poprvé vylezena mohutná skalní věž ve skalách Prachovských, kterážto se zove Modlitba skal. Výstup tento vykonali dva studenti jičínských škol, jejichž jména se zatím tají.“ Tak takhle nějak by mohla znít zpráva z tehdejšího deníku „Blesk“, kdyby se jičínští studenti, Josef Kubín a Josef Hendrych, nebáli vyloučení ze školy. Horolezecká činnost totiž v té době byla přísně zakázána ředitelem školy a podle tehdejšího názoru to byl nepřípustný nemrav! Takže tomuto historicky prvnímu doloženému prvovýstupu v Prachovských skalách předcházelo tajné cvičení horolezeckých dovedností v oblasti Babince a u Mouřenína. Probíhalo pod vedením Jozy Hendrycha, který jako jediný měl základní horolezecké znalosti. Po návratu z vojenské služby v Dolomitech, kde sloužil jako horský myslivec, si nechal s přáteli uplést konopné lano a počali cvičit. Někdy v září roku 1907 ustavují Lezecký kroužek Prachov a již zmiňovaného 4.října téhož roku zdolávají soustavou komínů a přes takzvaného „koně“ jednu z nejvyšších dominant Prachova, rozložitou Modlitbu skal, dnes více známou mezi horolezci jako Mnich. Tato vskutku průkopnická cesta je dnes ohodnocena stupněm II. a z důvodů nestability svahu na nástupu se nesmí v současnosti lézt. Jedinou výjimkou v letech nedávných byl přesně po devadesáti letech opakovaný prvovýstup pánů Kubína a Hendrycha, který v rámci oslav 90. výročí založení LK Prachov provedl známý himálajista Pepa Šimůnek s druhy. 36
Joska Šimůnek a Vláďa Šoltys, opakování prvovýstupu přesně po 90 letech, dne 4. 10. 1997
ho komínu, nebo pokračujeme dál spárou podél koně na pohodlné plateau, odkud vede krásný hluboký komín přes šikmou polici až na vrchol.“ Na fotografii, pravděpodobně z r. 1907, jsou zakladatelé LKP (zleva) - nahoře Štěrba a Zdislav Mazáček, pod nimi Joza Kubín, Joza Hendrych (po něm se jmenuje Hendrychova věž), ? a Fráňa Kubín (Fráňova věž)
Jen pro pořádek uveďme i popisek z prvního průvodce Josky Janeby: „MNICH (RYTÍŘ, MODLITBA SKAL nebo RUKA). 246: Normální cesta –II– , 4./10. 1907. Hendrych, J.Kubín. Jičín – vede středem východní stěny nejprve hladkým komínem na polici (po levé straně), nad níž přecházíme do pravého komínu, kterým vystupujeme až pod mírný převis, kde se buď přehoupneme kol tzv. koně do levé-
Skupinka jičínských studentů pokračovala ve své horolezecké činnosti hned v následujícím roce 1908, kdy jim „neodolaly“ takové prachovské dominanty jako Hlavní věž na Krkavčích skalách (Vnitřní cesta III, Hendrych, Pavlík), Drážďanská věž (Pavlíkova cesta IV, Pavlík, Hendrych), Orel (stará cesta II, J. Kubín a Norbyho komín IV, J.Hendrych, Porč a Západní cesta V), Hendrychovka (stará cesta II, J.Hendrych) či Krakonoš (Okrajový komín II a morálový Dlouhý komín III). Tito průkopníci horolezectví na Prachově během zhruba tří let působení na místním pískovci vytvořili 18 nových cest většinou dlouhými náročnými komíny II. a III. stupně obtížnosti. A některé si zkuste, jsou to fest morálové nejištěné tahy! Vůdčí osobností byl především Józa Kubín, jeden ze zakladatelů LKP, dlouholetý předseda tohoto kroužku, absolvent jičínského učitelského ústavu a pozdější mnoholetý ředitel měšťanských chlapeckých škol. Studentům pod jeho ředitelováním jistě již nehrozilo vyloučení ze studia za provozování horolezecké činnosti, ba právě naopak! Pan ředitel Kubín byl neúnavným propagátorem lezení ve
Nejprve jen krátce zpátky. V roce 1906 se začaly v Sasku poprvé používat smyčky na jištění. A ještě o rok dříve, 1905, byl tamtéž poprvé použit stěnový jisticí kruh, a to v cestě Alter Weg IV na věž Grosser Wehlturm (pan Rudolf Fehrmann a O.Perry–Smith), kdy v saských pískovcích poprvé dosáhl, a to hned na třech cestách, Oliver Perry–Smith dnešního VI. stupně UIAA (VIIb saské stupnice Teufelsturm, Jungfer a Spannagelturm) a Rudolf Kauschka zahájil svým výstupem na Dračí zub (Kauschkova spára VII) horolezecké objevování Českého ráje. Kauschkova spára vede trhlinou, která prostupuje skrz celý Dračí zub a na protilehlé straně v její sestřičce vede (v minulé Montaně) zmiňovaný výstup od Waltera Bartha, dnes za VIII. A právě o tomto prvovýstupci na Jehlu se mi podařilo, bohužel až po uzávěrce, zjistit některé podrobnosti a rád se o ně podělím. Tak tedy: narodil se 14.listopadu 1905 a o 85 let později zemřel v Drážďanech. Jeho prvním zlezeným vrcholkem byl Osterturm na Schrammech. Živil se jako odborný kovoobráběč a zřejmě i proto, cituji: „neoprávněně odstranil větrnou korouhev“ z biela-
Zápis z dochované vrcholové knihy z Mnicha, 1907
skalách a sportu vůbec. Aktivně se podílel na rozvoji zimních sportů a atletiky jičínské mládeže. Sám se věnoval horolezectví aktivně až do roku 1948. Skupina kolem Józy Kubína spolupracovala také ve 30. letech s Joskou Janebou a podílela se tak i na vydání „Horolezeckých cvičení v Prachovských skalách“, prvního to průvodce svého druhu u nás. Dříve než se podíváme do chytů a spár ve stěnách Mnicha, pojďme nahlédnout do roku 1907 a zjistit, co se z lezeckého hlediska zajímavého událo v tomto, pro Prachov tolik významném roce v Čechách a okolních světadílech.
talského Daxensteinu, za což byl v roce 1931 odsouzen soudem v Königsteinu k pokutě 30 marek, nebo šesti dnům na tvrdo v árestu. Asi pěknej klouzek! Rok 1907 byl z historického pohledu významným nejen pro LK Prachov, ale tento rok je i rokem vzniku mnoha dalších horolezeckých a turistických spolků v okolí. Dne 29. září byl například založen jeden z nejznámějších a v následujících letech i nejaktivnějších pískovcových lezeckých spolků „východního Německa“ Empor Dresden. Svou činnost zahájilo i Rakouské horolezecké sdružení. Ve vysokých horách byla poprvé zdolána sedmi37
tisícovka, a to 7.120 metrů vysoký Trisul Thomasem G. Longstaffem s druhy. V Dolomitech pískař Rudolf Kauschka vylezl sólo na tři věže ve skupině Vajolet, v Tatrách byl třemi novými cestami „pokořen“ obávaný Ostrý štít, v Rájci Willy Baudisch a Paul Löschner poprvé vystupují na vrchol Blíženců (dvě cesty za II) a Sokolí věže (st.c. VIIa) a Vladimír Uljanov odchází do exilu, aby se po deseti letech vrátil jako Lenin, vystřelil si z Aurory a spáchal na Evropě socialismus!
Jeden z prvních výstupů soustavou dvojkových komínů ve východní stěně Mnicha
Mnich – severní stěna (vysoká 35 metrů) 1 – Manželská spára VII (1959, J. Brych, J. Major) 2 – Inkvizice RP VIIIb–c (1985, Z. Petráň, J. Macoun, V. Komárek) 3 – Cesta lásky RP Xc (1992, Marek Havlík) 4 – „Čtyřkruhovka“ VII (1959, Jarda Havlík, Fr. Kroupa) 5 – Varianta Studené cesty VIIb (1962, Z. Záhora, M. Černý) 6 – Studená cesta VII (1959, Franta Kroupa stř. J. Havlík) 7 – Hrana Mrdochtějů RP IXb (1994, Roman Vacek stř. J. Lejsek)
Jo, a taky se narodil polský „tatranec“, geograf a autor průvodců a map Zbigniew Korosadowicz, téhož roku i pan František Kroutil, autor stále používaných průvodců a také horolezkyně, paní Vlasta Štáflová, která byla rovněž autorkou, ale autorkou beletrie s tématech hor a skautingu. V Británii přišel na svět asi jeden z nejznámějších a nejaktivnějších britských horolezců 20. století Eric Earle Shipton. A už jen na skok do minulosti – v roce 1908 byla poprvé použita karabina při horolezeckém výstupu (už žádné odvazování se a navazování se u kruhu, jak to známe i z dob „totáče“, kdy ještě nebylo u nás mnoho karabin, a Eckenstein předvedl svou novinku, desetihroté mačky. Dne 1.6. 1908 vydává Rudolf Fehrmann prvního horolezeckého průvodce na kontinentu. Průvodce obsahoval zhruba 200 věží se 400 výstupy, podrobné mapky a náčrtky, co ale neobsahoval, byly prvovýstupy udělané s umělými pomůckami. Fehrmann tak jasně ukázal, jakým směrem by se mělo pískovcové lezení ubírat! Dodnes se ve spojitosti s umělými pomůckami my histerici přeme, zda prvním horolezeckým vý38
stupem na pískovcích byl v roce 1848 výstup bosého kominického učně Sebastiána Abratzkého komínem na Königstein – za nějž si chvilku poseděl v „chládku“; dnes trojkový komín, nebo první, již téměř sportovní výstup na Falkenstein v roce 1864. Teda až na ty žebříky, sekery a majzlíky, však taky mezi prvovýstupci byl zedník i truhlář, potřebná to řemesla pro tehdejší prvovýstupce! Zastánci „čistého“ lezení vzpomínají prvovýstup bez umělých pomůcek, pouze s lanem na jištění, na věž Nonne poblíž Rathenu (II, autor Hugo Kurze zemřel právě v roce 1907). V té době bylo však již mnoho věží zdoláno „čistě“, bez pomůcek, pouze s cepínem na sekání stupů! V roce 1909 dosáhl polární badatel Robert Edwin Peary severního pólu, v roce 1910… a dost! To jsme ale hóódně odbočili a tak se vraťme obloukem zpět do teplých Čech (v době prvovýstupu tedy spíš do chladného Rakousko–Uherska), do Prachova pod Mnicha. V jeho mohutných, hladkých a spárami proťatých stěnách vedle čtrnácti popsaných cest a 8 variant od nejlehčích dvojek až po desítku od Máry Havlíka (1992, „Cesta lásky“, Xc). Otec tohoto našeho nejlepšího lezce uplynulých let, Jarda Havlík, má ve stěnách Mnicha nejvíce cest, i s variantami celkem sedm. V letech 1959–1966 se Jarda Havlík na Mnichovi pěkně se svými spolulezci vyřádil! Mezi jeho nej nej cesty patří určitě „Studená
cesta“ (1959,VII) a především její stejně obtížná, dlouhá a „…krajinově malebná…“ „Čtyřkruhová varianta“, mistrná to kombinace spáry, rajbasu a jemné stěnky. Když k tomu přičteme ještě originální vzdušné slanění přímo nad hlavami funících turistů, tak máme rázem jednu z nejoblíbenějších sedem na Prachově. Na Mnichovi se však určitě nenudili ani Joska Janeba či Zdenda Petráň se svými třemi, resp. čtyřmi vytvořenými cestami. Petráňova „Inkvizice“ (1985, VIIIc) patří taky mezi lahůdkové prachovské rajbásky a na „onsajt“ není až tak úplně zadarmiko. (A Zdenda na Mnichovi „pracuje“ i nadále, ale o tom někdy v příští zprávě z VK Prachov). Kousek vpravo od Inkvizice vede podél spáry další lezecká třešinka na Mnichovi „Manželská spára“, příjemně odjištěné stěnkové lezení jen s minimem spárařiny (1959, VII, Brych, Major). Na druhém, západním, konci severní stěny vytyčil v roce 1994 Roman Vacek krásnou logickou a lezecky vděčnou linii podél ostré hrany, kterou, bohužel, kazí její trošku tvrdší název „Hrana Mrdochtějů“ (RP IXb). No a taky ty borháky tam nemusely být. Ale cesta zůstane, byla by jí škoda, na přetlučení se už pracuje. Mnich od jihu (od úpatí až k vrcholové české vlajce, která byla umístěna při příležitosti 90.výročí LKP, má jižní stěna úctyhodných 40 metrů) – tak to je jen pro silné mo-
ralisty! Jak Mocanova a Chárova „Cesta vzduchoplavců“ (1969, VIIb), tak její „narovnání“ s názvem „Pokání“ (1986, Roman Vacek a Martin Procházka, RP IXc) do dnešních dnů moc přelezů nemají a není to jen tím, že se nastupuje z chumlu turistů na cestě a padá tamtéž. No a Mocan se podepsal na Mnichovi i jedním ze svých šílených přeskoků, z Velkého Kapucína na balkónek pod jižní plošinou Mnicha! Brr! No a na závěr jedna kuriozitka. Přesně ve stejný rok – 1907 – byl poprvé zlezen i jmenovec prachovského Mnicha na pravým břehu Labáku a to cestou stejné obtížnosti (M. Kmetzsch, II). Na českých píscích se tedy nezačínalo „od píky“, ale od Mnichů. A to, co do stupnice, lehkými cestami, ale rozhodně nebyly ty starý klasický „dvojčičky“ zadarmo! Museli mít ti chlapíci v polobotkách s jedním pochybným konopným lanem děsné zásoby morálu, před těmi neuvěřitelnými 95 lety! Když při procházce Prachovem pohlédnete do dlouhých, široce otevřených komínů Mnicha, Krakonoše, Drážďan či Orla, donutí vás úcta k téměř jedno století starým hrdinským činům tehdejších mladých průkopníku horolezectví smeknout klobouky a s podlamujícími se koleny rychle doklopýtat na jedno „stabilizační“ na Turisťárnu, kam se už všichni lezci s blížícím se jarem jistě těší. Takže tamtéž už brzy ahoj, váš kolektiv současných hrdých členů Lezeckého kroužku Prachov. Houmles foto: archiv LKP
Mnich – jižní stěna (vysoká 40 metrů) 1 – Jižní cesta V (1932, Joska Janeba) 2 – Pokání RP IXc (1986, R.Vacek stř. M.Procházka) 3 – Cesta Vzduchoplavců VIIb (1969, P. Mocek stř. V. Charousek, V. Labik) 4 – Stará cesta II (1907, J. Hendrych, J. Kubín) 5 – Netopýŕí spára VII (1962, Zd.Koťátko, R. Jakubec) 6 – Aragova cesta VII (1966, J. Havlík, O. Kejklíček) 7 – Přeskok 3/II (1973, P. Mocek)
39
Sokol, raroh, výr, èáp èerný, krkavec, kavka, potolka, konipas horský, rehek jsou ptáci, kteøí hnízdí v dutinách, na policích a balkonech skalních stìn. Horolezci jsou lidé, kteøí se pohybují v tìchto stìnách kvùli dobrodruství, sportu, zábavì. Zatím co ti první musí, ene je pradávný pud zaloení nové generace, ti druzí také musí. ene je pradávný pud touhy po volnosti, výkách, dobrodruství. Zatím co ti první jsou tu doma, druzí obèas. Zatím co prvním jde o ivot, druhým rovnì, ale z vlastní vùle. I kdy to vypadá, e pták (symbol svobody) si letí kam chce a kale na èlovìka, skuteènost je jiná. Zvlá v dobì hnízdìní. Pokusím se vám krátce pøedstavit alespoò nìkteré opeøené bratøíèky, které mùete více nebo ménì ohrozit na ivotì. Více, kdy budete sobci. Ménì, kdy budete pøemýlet a snait se pochopit, o co jde. foto: V. Sojka
no až čtyři vejce. Problém je právě v tom kladení vajec na holý podklad. Po opuštění hnízda vyplašenou samicí tu velmi brzy hrozí prochladnutí! Stejný problém má raroh, výr a poštolka. Ovšem prochladnout mohou i vejce ostatních ptáků stavících si důkladná hnízda!
200 metrů. Hodně podobně jsou na tom i ostatní ptáci velkých stěn. Problém je také v tom, že sokol si vybírá místo svého hnízdění už v únoru a březnu, kdy je ve skalách ještě klid. V dubnu, kdy už sedí na vejcích, jsou skály najednou plné turistů, trampů a horolezců. První velký nápor
Sokolík
Sokol stìhovavý Kriticky ohrožený sokol se stal symbolem ohrožení přírody vůbec. Nejen ve střední Evropě byl do konce osmdesátých let téměř vyhuben. Zejména vlivem chemických látek, ale i vlivem rušení na hnízdištích a černým vybíráním hnízd sokolníky (neviditelná ruka trhu). V poslední době se podařilo zásluhou ochranářů (zejména saských) vrátit sokola do oblasti Labských pískovců. Sokol je dravec lovící zásadně ve vzduchu využívaje své neobyčejné rychlosti. Hnízdit začíná koncem března a na vejcích sedí skoro měsíc. Nestaví si hnízdo z větví. Najde si dutinu (pec) s písčitým dnem ve vysoké skalní stěně. Do holého písku pak samice klade jed40
Sokol dokáže výjimečně zvládnout pohyb lidí hluboko pod hnízdní dutinou. Nedokáže v žádném případě ustát pohyb lidí v úrovni hnízda a nad hnízdem. Třeba pohyb horolezců na protějším vrcholu, byť vzdáleném
lidí bývá o Velikonocích. Hodně hnízd nepřežije právě kritické velikonoční svátky znovuzrození. Když se z vajíček vylíhnou malí sokolíci, trvá to ještě 40 dní, než jsou schopni letu. Ale i potom hnízdo a okolí potřebují.
Sokolíci
Staří jim sem nosí potravu, nocují tu, schovávají se tu před nepohodou, mají tu domov. Když to shrnu, březen potřebují sokoli k páření a kladení vajec, duben znamená sezení na vejcích (nejkritičtější období), květen a červen potřebují k vyvedení mláďat. Ne každý sokolí pár začne hnízdit stejně, takže se může stát, že někteří sedí na vejcích i v půli května. Velmi podobně jsou na tom i ostatní, na začátku jmenovaní ptáci. Proto bývají dočasně chráněné plochy kvůli hnízdění vyhlašovány od začátku března do konce června. Výr velký Naše největší sova. Pro svou velikost a sílu bývá nazýván Orel noci nebo Král noci. Dokáže ulovit stejně dobře sokola, jestřába, kalouse, puštíka… jako králíka, zajíce, ondatru, kachnu. Hnízdit začíná už v březnu. Samice sedí sama na vejcích dlouhých 40 dnů! Dalších 40 dnů to trvá, než mláďata opustí hnízdo. Výřice je velmi plachá a opouští hnízdo už při malém vyrušení. Velmi často se výrům hnízdění nezdaří.
Èáp èerný Blízký příbuzný čápa bílého. Staví si velká hnízda z větví na skalních balkonech a v korunách velkých stromů. Je velmi plachý a na rozdíl od bílého čápa nesnese přítomnost lidí na hnízdišti. V březnu se k nám vrací z Afriky a téměř hned začíná hnízdit. Na vejcích sedí oba rodiče více než měsíc. Více jak dva měsíce pak trvá, než jsou mláďata schopna letu. Viděl jsem kostřičky uhynulých mláďat v čapím hnízdě 5 metrů naproti skalní věži, na kterou kdosi udělal v době hnízdění tuším že tři hodnotné prvovýstupy. Jedna cesta se jmenovala „Černí čápi“. Bušit kruhy naproti hnízdu s živými bytostmi, o kterých vím!? Poslední dobou hlavně kvůli vykradačům sokolích hnízd dočasně chráněné plochy hlídáme s pomocí dobrovolníků i 24 hodin denně, takže máme své zkušenosti s turisty, trempy i horolezci. Naprostá většina lidí tyto malé uzavřené úseky respektuje. Děkuji! Najdou se ovšem i lidé divní. V NP České Švýcarsko jsme uzavřeli nejmenované boční údolí, kde je 5 věží. (Ve zdejší lezecké oblasti je celkem víc než 60 věží.)
Přišel Čech s kanadskou návštěvou. Prošli kolem cedule osazené uprostřed cesty. Podlezli dočasnou zábranu a pak prošli ještě kolem dvou dalších cedulí žádajících lidi, aby do prázdnin nevstupovali do údolí, že tu hnízdí kriticky ohrožený ptačí druh. Kolega je chytil pod stěnou s hnízdem už navázané a nastupující do cesty vedoucí přes hnízdo. Vyplašená samice s křikem létala nad nimi. „Uhni! Já lezu! Právě teď a právě tady!“ Protože se nedá rozeznat pitomec od vykradače, mohli oba horolezci skončit u soudu. Jedna věc je hrát si na ochranáře a horolezce (četníky a zloděje) a druhá věc je, že jde o život živých překrásných bytostí, které do krajiny velkých stěn patří. Horolezci se většinou dívají na ochranáře skrz prsty. Můžou za to zkušenosti s pomocníky pomocníků z dob minulých, nedostatek informací, ale hlavně blbost, která kvete stejně dobře v obou táborech. Nejsou hodní na jedné straně a zlí na straně druhé. Jsou jen lidé se svými zkušenostmi, názory, vlastnostmi. Musíme stále dokola zkoušet spolu mluvit, sdělovat si názory, důvody a musíme mít spolu trpělivost. Jsou tu bytosti, které zaplatí životem naše spory. Co mùete: z respektovat dočasně chráněné plochy, z když se mi podaří vlézt do hnízda, o kterém ochrana přírody neví, můžu okamžitě zmizet. (Nemusím se u toho přerazit!) Měl bych hnízdo oznámit Státní ochraně přírody (správa NP, správa CHKO) Vyhlásí se tu malá dočasně chráněná plocha. Je to dobré i pro horolezce. Někdy se nepodaří zjistit konkrétní hnízdní dutinu a zavře se radši větší prostor. Když se pak podaří hnízdo lokalizovat, uzavře se jen nejnutnější prostor okolo. Alespoň u nás to tak funguje. Za ptáky děkuje Sojka z NP České Švýcarsko
41
Panta rei
Telefon drnčí... Filek: Nazdar, Parde! Já: Bůh – tě Fitipalde! Filek: Děláš něco, Etiéne? Já: Jóóó, drápu se v nose a mám už do krvava nosní dírku... Filek: Tak se dodloubej a pojď hejbnout tělem! Tenhle zahřívací rozhovor po blbofónech bylo vždy startovací kolo, a to buď do putyky nebo na skály nebo třebas do tramtárie na druhý končisko světa. Před více jak deseti lety naše cesty se potkaly někde ve skalách – není se čemu divit, kde jinde! V té době začínal Filous svou kariéru sportovního lezce a i nadějně vyhlížející kariéru hospodského povaleče. Byla to doba, kdy akorát bolševik vysmahnul od vesla a v zemi zadul svobodný vítr, který odvál Fila na rok do Států. Tyhle měsíce cestování v Kerouakovském stylu, hledání jakékoliv práce jen aby bylo co do huby, byla škola života, která mu dala sílu do dalšího fungování. Nechtěl bych říct, že se vrátil jako uvědomělej mudrc, to se rozhodně říct nedá. Ale našel cestu, kudy chce šlapat, zjistil, že se v tom světě neztratí a co nejhlavnější – zjistil a definoval si to, co už nikdy nechce dělat. Proč to vůbec píšu? Důvod je jednoduchej. Před rokem, když jsem se vracel z Patagonie celej šťastnej, volám do Čech. Doprd…, Filous to nebere. Volám Dejvovi: Dejvisi, mám to zlezený a žiju – jupíí! Dejv říká: Máro, Fil spadl do trhliny, Máro, Fil je mrtvej!!! Tuhle chvíli bych rád vygumoval, roztrhal a zašlapal do země. Doprčic, vždyť to není možný, máme přece domluvených tisíce věcí, na konci léta jedeme do Himálaje… A vůbec, co to ten Dejvi kecá! Návaly zoufalství a vzteku se střídaly jako dubnové počasí a to s kosmickou rychlostí. Nechci z toho udělat nostalgickej canc, ale spíš vzpomínku na punkerskej život jednoho lezeckýho démona a hlavně supr kámoše. Fil byl blázen do všeho nového, neprozkoumaného, prostě snílek se vším všudy. Ale bacha, přátelé, na rozdíl od valné většiny lidí – on si ty sny plnil a šel hlava nehlava za nimi. Rád testoval svoji psýchu jak ve velkých 42
stěnách, tak i na písku a v neposlední řadě i v běžném životě. Jako dnes vidím, jak jeho rachitická postava se odlepuje od země a řve: „Tak, Marde, jdu, jisti!“ A už jen koukám jak tahle špejle mizí metr po metru k vysoko umístěnému kruhu. Nebo (jak dobře vím) nenáviděl bytostně zimu. Není se čemu divit s jeho necelými sedmdesáti kily i s postelí a se stodevadesáti ceňťáky, žádná ideální postavička do zimy. A přesto jsme vyráželi do promrzlého Himálaje, Karakoramu, Hindúkuše, Patagonie. Nejednou jsme leželi přilepení jeden na druhého a drkotaly nám zuby zimou a strachem. Přitom každý přemýšlel, co to bylo za impuls a hlavně, koho to byl debilní nápad, že tady teď ležíme. Prostě a jasně – měl rád nad sebou tlak, který sám vyhledával, protože to byl ten hnací motor do dalších opičáren. Třeba psaní básniček a článků do novin nebo časopisů. Myslím, že si každý vzpomene na jeho jasně znatelný Šilhanovský rukopis, kdy vytvořil vždy dva protichůdné tábory. Jedny nasejřil tím, že prý moc dramatizuje skutečnost, až to připomíná americký triler a rozmazává vše až hanba. Druhá strana si zase ráda přečetla o pocitech človíčka zahnaného do úzkých, bojujícího o holý život někde vysoko v horách. Vzpomínám na nekonečné debaty o všech možných hovadinách, končící hádkami až do krve. Ale vždy, než jsme se rozešli nebo zalezli do penálu, s lehkým úsměvem jsme si popřáli „brou“. Takže určitě ovlivnil svým způsobem a přístupem k životu spoustu lidí, protože vždycky to byl on, kdo táhl káru s osudem a tím rozdával energii a přesvědčení, že jseš to právě jenom ty, kdo řídí své kroky – „…tak brachu rozhejbej tu zadnici a neboj se šlápnout do pedálů“. Kapitola sama o sobě byl film, kterému naprosto propadnul. Vždycky říkal, když
otravoval s natáčením nebo focením: „Počkejte, pašáci, až budete pupkatý a prošedivělí, rádi se podíváte, jak jste tenkrát vypadali.“ V tu chvíli jsem si myslel o tom své. Takhle by to šlo ještě neuvěřitelně dlouho – co a kde bylo. Filda by mě za tyhle kecy určitě poslal do řiti, ale nechtěl jsem vypočítávat jeho zásluhy, případně přehmaty. Jenom vím, že mně a dlouhému zástupu lidí, kteří ho měli rádi, tady chybí. „Jednou se určitě setkáme, nejspíš tam dole v pekle. Ne, že bych do těch míst tak spěchal, ale až tam dorazím, zas to pořádně rozfajrujem.“ „Tak, Marde, v pět na stěně a néé abys zas přišel pozdě!“ „Můžeš se spolehnout Filegarde, v pět jak na koni…“ Čuves Mára
Filip Šilhan 3. 12. 1969 – 13. 1. 2001 publicista, novinář, fotograf (redaktor České televize, agentury Epicentrum, Montany) Rok 1988 až 1996 – sportovní lezení USA, Mexiko, Maroko plus Evropa křížem krážem Nejtěžší přelezené cesty 10 UIAA, v Českém poháru na umělých stěnách do 10. místa 1996 – Kyrgyzstán, Ak–Su – Pik A. Bloka (8, A3) 1997 – Indie Gharwal – Mt.Meru (pokus o prvovýstup) 1999 – Pákistán, Karakoram – Amin Brakk (9-, A4, prvovýstup) JAR – Lesoto–Svazijsko–Mosambik, skalní lezecké oblasti 2000 – Chile, Patagonie – Cerro Paine Central (8, A3+, nová varianta) – Mozambik, Spitzkopp Tower, African Light
Jak je to dlouho, cos tu nebyl? Stojíš v hloubi temného lesa a kdesi v dálce mezi stromy tušíš ladné křivky jejích boků. Hlavou hrdě vztyčenou přezíravě přehlíží tvoji maličkost, ba i celý ten řád lidských osudů odvíjejících se v nekonečné pomíjivosti kdesi dole u jejích nohou za hranicemi jejího království. Její tvář ve své
známých míst. Trochu neomaleně a zbrkle se snažíš navázat tam, kde jsi před lety skončil, když se náhle cítíš být ztracen. Lehký náznak odmítnutí tě na okamžik zmrazí, ale přece to nevzdáš. Ještě chvíli naoko vzdoruje a pak ti plně podléhá. V divokém objetí vrýváš nehty hluboko do její kůže a ona zas stahuje kůži z tebe.
Krušnohorská romance
kamenné strnulosti vyzařuje klid a usmíření. Medově žluté vlasy splývající volně přes ramena jen podtrhují její gotickou spanilost. Je zahalena do smutečního hávu večerního šera a mlžným závojem cudně zakrývá svoji tvář. Ví o tobě. Sotva postřehnutelným gestem tě zve k sobě blíž. Tiše k ní přistupuješ a všemi póry do tebe proniká její pohled – němá výčitka. Jak je to dlouho, cos tu nebyl? Jak je to dlouho, co ses poprvé dotknul její koruny? Jak dlouho jste prokleti a jak dlouho ještě potrvá čas rozchodů a návratů? Uplynulo hodně zim, ale ona zůstala stejná. Zub času jí neublížil. Nemá nad ní moc. Žije svým vlastním životem a jen několika vyvoleným dovolí nahlédnout do komnat svých tajemství. Jsi jedním z nich, jedním z vyvolených, jedním z prokletých. Než se k ní přiblížíš na dotek, pečlivě vybíráš místo, kam jí připneš kovově lesklý, chladný šperk, tvůj malý dar na usmířenou. Teprve pak se tvoje prsty dotýkají důvěrně
Vysává tě jako sukuba. Cítíš, jak tě opouštějí síly, jak pomalu umdléváš, ale nakonec vítězíš. Nechala tě vyhrát, stejně jako vždycky před tím. Něžně se dotýkáš její koruny, posloucháš ticho zšeřelého lesa a ve vzpomínkách marně hledáš pomyslný začátek vašeho příběhu, příběhu bez konce. Topíš se v oceánu myšlenek a její doteky jsou pro tebe záchranným stéblem, mostem do jejího světa, majákem ozařujícím Cestu. Oblohu už dávno zdobí tisíce hvězd, když se ti jemně vymaní z tvého sevření. Oba víte, že je čas jít. Poslední ohlédnutí. V její tváři shledáváš novou vrásku – cejch, který jsi jí vypálil na tělo. Jediná vzpomínka na vášnivá objetí, na onu chvíli, kdys do ní vdechnul život, kdys ji vysvobodil z kamenného prokletí. Odcházíš z hloubi temného lesa a mezi stromy se ztrácí ladné křivky jejích boků. Navždy. Leonardo da Svinchi foto: Martin Rucký 43
čhs VALNÁ HROMADA ČHS
Příloha k Usnesení VH 2002:
V sobotu 2.3.2002 se v Praze na Strahově uskutečnila VH ČHS. Přítomno bylo 111 delegátů z oddílů s platným hlasem, zástupci komisí, členové výkonného výboru, zástupce sekretariátu a jako host předseda slovenského horolezeckého spolku JAMES Pavel Vaško. Na závěr jednání přijala VH toto usnesení:
Doplňky a úpravy stanov odsouhlasené VH 2.3.2002
Usnesení valné hromady ČHS, konané dne 2. 3. 2002 v Praze na Strahově: VH bere na vědomí: z zprávu mandátové komise z zprávu předsedy ČHS a předsedů odborných komisí z zprávu o hospodaření za rok 2001 z zprávu revizní komise
VH schvaluje: z návrh rozpočtu na rok 2002 z úpravy stanov ČHS a hlasovací klíč na VH uvedené v příloze tohoto usnesení z úpravu členských příspěvků ve výši 140 Kč pro mládež do 18 let a 300 Kč pro všechny ostatní členy, počínaje rokem 2003 z čestné členství Karla Krombholze, Ladislava Rysky a Helmuta Weigela podle návrhu VK Labské pískovce
VH ukládá VV ČHS: z zajistit zveřejnění podkladů k jednání VH na webu ČHS a jejich zaslání členským složkám minimálně 30 dní před jejím konáním z zajistit u akcí podporovaných svazem předání dokumentace, zprávy a vyúčtování v požadované struktuře a termínu z rozšířit platnost registračního průkazu vždy do 31.1. následného roku z provést registraci upravených stanov ve znění schváleném VH Návrhová komise ve složení: Zdeněk Teplý, Ing. Igor Novák, Ing. Jan Bloudek 44
n 1) úpravy týkající se zřízení a práce Krajských svazů ČÁST III Par. 10 Doplní se C. Krajský svaz Doplní se paragraf 12 a další se číselně posunou: Krajský svaz 1. Krajský svaz je organizační jednotkou ČHS, ustavenou v jednotlivých krajích na základě rozhodnutí základních organizačních složek v kraji 2. Ustavení krajského svazu: a) Krajský svaz může být ustaven bez právní subjektivity. V právních vztazích nevystupuje vlastním jménem a bude využívat jména a služeb krajského orgánu ČSTV. b) Krajský svaz vznikne jako organizační složka ČHS podle par. 6 odst. 2 písm.e) zákona 83/90 Sb. Právní subjektivita vznikne notářským prohlášením a doložením stanov ČHS. V právních vztazích vystupuje krajský svaz vlastním jménem. 3. Krajský svaz zajišťuje ve své vlastní působnosti: a) spolupráci s krajskou radou ČSTV b) spolupráci s krajskými státními a samosprávnými orgány c) činnost vrcholové komise v kraji d) aktivity mládeže e) organizaci krajských soutěží Komentář: tato úprava vychází ze změn stanov ČSTV a je podmínkou pro poskytování podpory krajských orgánů ČST V krajským svazům ČHS. n 2) úprava podmínek individuálního členství Část II, par. 5, odst. 4 – změna formulace na: Individuální členství je možné od věku 18 let a jeho podmínkou je uhrazení jednorázového vstupního poplatku a stvrzení podmínek individuálního členství. Komentář: Jedná se o zjednodušení a zpřístupnění individuálního členství. Podmínky
individuálního členství týkající se převážně respektování pravidel pískovcového lezení a pohybu v chráněných krajinných oblastech a výše členského poplatku budou ustanoveny v prováděcích předpisech ČHS. Počítá se s výrazným zlevněním dosud platného vstupního poplatku. n 3) úprava nutnosti instruktora v oddílech Část II, par. 6, čl. 2 –změna formulace na: Podmínkou pro přijetí je skutečnost, že alespoň jeden ze členů je kvalifikovaný instruktor ČHS, nebo že zájemce doloží písemné prohlášení externího instruktora CHS o spolupráci. Komentář: Tato úprava zmírňuje poměrně striktní požadavek z původního znění stanov a reflektuje stav, kdy více než 1/3 všech oddílů stále nemá svého instruktora, přestože MK školí každoročně velké množství nových instruktorů. n 4) úprava usnášeníschopnosti VH Část III, par. 19, odst.4 – změna formulace na: pokud přítomní delegáti zastupují minimálně 1/5 všech členů ČHS Komentář: Podle dosavadních stanov byla nutná přítomnost 1/5 všech oddílů, bez ohledu na to, jak velkou část členů tyto oddíly zastupují. Praxe byla taková, že VH byla těsně usnášeníschopná, přestože přítomní delegáti zastupovali téměř polovinu členské základny, protože chyběli zejména zástupci nejpočetnější skupiny nejmenších oddílů. Nové ustanovení se bude praktikovat tak, že při registraci delegáta se připočte počet zaregistrovaných členů jeho oddílu, podle kterého se vypočítá celkový součet zastoupených členů ČHS a ten se porovná s celkovým počtem členů ČHS.
n 5) úprava svolání mimořádné VH Část III, par. 19, odst.5 – změna formulace na: Ke svolání mimořádné valné hromady je zapotřebí návrh minimálně pěti členů výkonného výboru nebo takového počtu základních složek, aby počet jimi zastupovaných členů byl minimálně 1/3 všech registrovaných členů ČHS. Komentář: Další úprava sjednocující pohled na „váhu hlasu“ oddílu s předchozím ustanovením a novým hlasovacím klíčem. n 6) vymezení oblastí působnosti členů výkonného výboru Část III, par. 17, odst.1 – odstranit větu: Odborné komise jsou členěny do čtyř základních oblastí, které řídí čtyři zvolení členové výkonného výboru. Komentář: Tímto se odstraňuje přímá vazba mezi členy výkonného výboru a čtyřmi pevně stanovenými oblastmi působnosti odborných komisí. Rozdělení působnosti členů výkonného výboru tak může být flexibilněji upraveno podle potřeb a rozsahu práce fungujících komisí. Klíč k účasti na VH: Na VH je přítomen 1 delegát z každé základní složky, jeho hlas se přepočítá podle následujícího klíče: z do 20 členů 1 hlas z 21–35 členů 2 hlasy z 36–80 členů 3 hlasy z nad 80 členů 4 hlasy Komentář: Tato úprava se neobjeví přímo ve stanovách, ale bude součástí Článku 2 jednacího řádu VH počínaje rokem 2003. Zapsal: J.Bloudek Připomínkovali: A.Čepelková, J.Novák
ČHS, Atletická 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6 – Strahov tel./fax: 02–20513697, tel.: 02–33017347 e-mail:
[email protected] http://www.horosvaz.cz
š matr
mix
SnowCard n lavinový semafor Jak rozpoznat lavinové nebezpečí a dokázat se mu vyhnout, aniž by bylo nutné nevytáhnout paty z papučí u rodinného krbu, o tom jsou celé knihy. Vzhledem k šíři problematiky dost dobře nemohou být stručné. O to složitější pak pod svahem bývá rozhodnutí, zda jít nebo se vrátit. Hlavou se honí kvanta učebnicových pouček, na jedné straně touha jít, když přece je tak krásně, na druhé podvědomý strach z krk ohrožujícího nebezpečí. Autoři řady příruček se pokoušeli nachystat kapesní „taháky“, které by přes maximální zestručnění obsahovaly vše podstatné a vedly ke správným rozhodnutím. Bezpochyb doposud nejzdařilejší byla skládačka založená na redukční metodě švýcarského lavinového experta Wernera Muntera, příloha jeho skvělé knihy 3x3 Lawinen (M 3/98). Martin Engler a Jan Mersch, mladí němečtí horští vůdci, po letech bádání došli ještě dál, když vyvinuli „zkoušečku lavinového rizika“ – SnowCard. Lehká plastová karta s rozměry 100 x 120 mm má na jedné straně „zpovědník“ v podobě tří zásadních otázek: 1) Jak vysoký je stupeň lavinového nebezpečí? 2) Jaký je sklon nejstrmějšího místa většího než 10 x 10 metrů? 3) Je svah příznivě nebo nepříznivě otočen a/nebo modelován? Dále zde najdeme svahová měřítka pro určování sklonu svahu podle hustoty vrstevnic na mapách 1:25.000 a 1:50.000 – již při plánování túry můžeme vyloučit nejrizikovější sklony. Kontrolní otázka: při jakých sklonech je lavinové nebezpečí největší? Na druhé straně SnowCard je primitivní, ale o to spolehlivější, nezničitelný a snadno čitelný sklonoměr (olovnička na šňůře a dostatečně velká stupnice) pro měření sklonu svahu v terénu. A pak je tu to nejviditelnější, nejzajímavější a na
SnowCard nejpodstatnější: dva duhově barevné grafy. Vidět je jeden nebo druhý, to podle sklonu destičky resp. úhlu pohledu (systém známý z pohlednic oblečených a zároveň nahatých holek). Pozorujeme buď zeleně orámovaný graf pro příznivé svahy, nebo druhý s červeným rantlíkem pro nepříznivé svahy. Podle stupně lavinového nebezpečí vybereme patřičný sloupec (1, 2, 3, 4 mezinárodní škály, 5 jako totální stop chybí) a na jeho průsečíku s vodorovnou linií odpovídající sklonu svahu najdeme jednu ze „semaforových“ barev. Zelená říká jdi, oranžová bacha, červená stůj! V grafech „lavinového semaforu“ SnowCard jsou zaklety vlastní zkušenosti autorů, Munterova redukční metoda i doporučení mezinárodní rady lavinových expertů. Chytré převedení pouček a čísel do barev značně usnadňuje a zrychluje vyhodnocení situace, zvyšuje bezpečnost a pomáhá vyvarovat se fatálních omylů! Přestože SnowCard pochopitelně není samospasitelnou pomůckou a bez studia tlustých bichlí stejně jako získávání zkušeností v terénu pod odborným vedením a trvalého zapojení vlastní hlavy se neobejdeme, za svou ji přijal Deutscher Alpenverein. K nenákladné SnowCard je přibalena stručná, ale to podstatné vystihující brožurka. Širokou problematiku lavinového nebezpečí pak do nejmenších detailů probírá nejnovější – a dodejme vynikající – kniha Die weiße Gefahr, „Das Buch zur SnowCard“ ze stejné dílny jako fikaná pomůcka (viz knihy). Více informací najdete na: www.av–snowcard.de, info@av–snowcard.de, www.dav–lifealpin.de (což je čerstvě přejmenovaný DAV–service). Vladimír Procházka
l Částečné omezení v Jizerských horách Z důvodu hnízdění dravců uzavírá Správa CHKO Jizerské hory pro veškerou horolezeckou činnost část oblasti Štolpichy. Zákaz se týká následujících skal: Štolpišská stěna, Divá Maří, Malá Maří, Strážce Divé Maří, Jeskynní věž, Modla, Jeřábová skála, Spárová věž. Zákaz platí do 31. 7. 2002. Respektujte pokyny pracovníků ochrany přírody a místní vyznačení v terénu! l Wire Lock Alarm Rád bych skrze stránky Montany oslovil nejširší lezeckou veřejnost. Nebudu to tady moc pitvat a tak budu stručný. Tolika vavříny ověnčený drátěný zámek má jednu dost podstatnou závadu. Tou je relativně snadná boční deformovatelnost zámku. Ta může mít za následek jeho otevření v podélné rovině, a sice zámkem naprosto ven z karabiny!
Stačí souhra několika okolností, jako jsou přítlak lana, nevhodně cvaklá expreska a naopak velmi vhodně tvarovaný skalní reliéf a je to. Mně se to stalo a byl jsem mírně v šoku… Naštěstí jsem byl „na druhým“ a nic se nestalo. Na fotce je vše zřetelnější. Ještě pro informaci, jde o karabinu Stubai Wire Clip. To je vše a případné info na adrese:
[email protected] Ondra Řípa l John Bachar hlavným hosťom festivalu Hory a mesto… Legendárny John B., jeden z priekopníkov voľného lezenia, odvážny sólolezec a vlajková loď Borealu zavíta na festival horského filmu a dobrodružstva Hory a mesto, PKO Bratislava, 17. až 45
mix 21.4.2002. Bachar sa preslávil viacerými smrtonosnými výstupmi na americkom západe: cestou Bachar/Yerian z roku 1982 (neodistená 5.11xx v Tuolumne Meadows), voľným sólom cesty Baby Apes roku 1983 (5.12c) a spojením Nosa a Half Dome za jeden deň s Petrom Croftom roku 1986. Tradicionalista Bachar je tiež známy filozofickými výrokmi typu „rap music not bolts“, „soloing is serious business, because you can be seriously dead“, či jeho darwinistickým pohľadom na lezenie „dumb ones die“. V Bratislave predstaví v sobotu 20.4. svoju skvelú prednášku, ktorú na rôznych fórach prezenJohn Bachar toval pod rôznymi názvami: „Free–soloing in America – Free Your Mind and Your Ass Will Follow“, alebo „Freesoloin’ and Freejazzin’“. Po prednáške a filmoch bude JB sólovať na saxofóne s vybranými slovenskými funkovými hudobníkmi na nočnej freejazzovej párty. Ďalšími hosťami festivalu sú pakistanský výškový lezec Nazir Sabir s programom Karakoram, hory mojich snov a kanadský dobrodruh/fotograf Paul Malon. Malon, „doktor solitér“, je výnimočný svojim fotografickým umením, subtílnou kvalitou a výrazovosťou záberov z kanadských divokých Pobrežných hôr (Coast Mountains) a mimoriadnou schopnosťou prezentácie. Vzhľadom na skutočnosť, že Paul má od narodenia ochrnuté nohy a pohybuje sa len na vozíčku, je spôsob jeho pôsobenia v divočine skutočne unikátny. Z kandidátov na divácke hity, ktoré boli zaradené do filmovej súťaže, si pozornosť zaslúži kanadský film Unizaba o výnimočnom zjazde na monocykli (monocykli, nie motocykli!) z mexickej činnej sopky, rozzúrenej Orizaby; juhoafrický Desert Friction o lezení na púštny skalný útvar v Namíbii; Free Salathé: Blood, Sweat and Bagels o voľnom prelezení slávnej Salathé Wall v Yosemitoch; a Realization v hlavnej úlohe s Chrisom Sharmom na pravdepodobne najťažšej skalnej ceste na svete. Počas víkendu sa na podujatí Hory a mesto uskutočnia preteky slovenského pohára v lezení. Bližšie informácie: +421 (903) 465810, (903) 776316, (2) 54651222 www.horyamesto.sk 46
knihy Bergfotografie Die vier Fotografen der editionBerge Řadu obrazových publikací editionBerge mnichovského nakladatelství Bergverlag Rother jsme již čte-
né tuhé vazbě s barevným přebalem má 168 precizně vytištěných stran a stojí pouhých 39,90 (tedy, euro; www.rother.de).
Die weisse Gefahr Nová „dřevní“ kniha o lavinovém nebezpečí a především o tom, jak se mu vyhnout, aniž bychom museli zů-
nářům Montany představili. V edici každoročně přibývají jedna nebo dvě krásné knihy. Nejčerstvější z nich, Bergfotografie od Axela Klemmera, je výjimečná mimo jiné tím, že pohromadě prezentuje nejlepší fotografická díla všech čtyř stájových autorů editionBerge – Petera Mathise, Bernda Ritschela, Jürgena Winklera a Heinze Zaka (doposud co kniha, to jeden z nich s „textařem“). Axel Klemmer je zkušený publicista, dříve redaktor Bergsteigera a nyní časopisu Berge, dlouholetý průvodce členů velké čtyřky na jejich fotografických výpravách. Na výběru z jejich nejlepších snímků Klemmer jednotlivé autory za kamerou zajímavým způsobem portrétuje, nechává nás, abychom jim při práci nahlíželi přes rameno, poučili se z jejich rozdílného vidění, názorů i techniky. Osobnosti čtyřky přibližují a dokreslují krátká interview, plná úsečných otázek a výstižných odpovědí. Můžeme porovnávat, „dotazník“ je totiž pro všechny čtyři stejný. Publikace je především obrazová, přesto se v kratším doprovodném textu dozvídáme mnoho zajímavého snad o všem, co za dokonalými fotografiemi hor a horolezců vězí. V knize jich je jedna a půl stovky, jeden obraz lepší než druhý – ovšem, jak jinak! Střízlivá a přitom ve střídání formátů dynamická úprava nechává nádheru snímků samotných i hor a skal plně vyznít. Pochvalu za ni zaslouží Zakova žena Angelika! Zdaleka to není její první citlivé dílo, ale zdá se, že dozrála k vrcholné fajnovosti. Systematické fotoamatéry–puntičkáře jistě potěší na konci knihy zařazené miniatury všech fotografií s údaji o situaci, kompozici, světelné atmosféře i veškeré použité technice a jejím narafičení v okamžiku, kdy to „cvaklo“. Kniha je i není učebnicí horské fotografie, jde jen o to, co v ní kdo hledá. Zájemcům o fotografování v horách a skalách pomůže vidět, jak to dělají machři z nejlepších, ostatním milovníkům hor přinese nejvyšší potěšení při listování horami celého světa. Publikace s nezvyklým čtvercovým formátem 29 x 29 cm v plátě-
stat u krbu, pochází od tvůrců pomůcky SnowCard (o ní na jiném místě v tomto čísle Montany). Hlavním autorem publikace, která vyšla před Vánocemi 2001 za podpory firmy Invia, je Martin Engler, výrazně do ní přispěl Jan Mersch – oba jsou mladí němečtí horští vůdci. „Tato kniha je lavina“ praví se v úvodu. Z původně koncipované malé příručky se totiž lavinovitě rozjel velkorysý projekt. Jeho výsledkem je velkoformátová „bichle“ (24x31 cm) o 304 stranách, přebohatě ilustrovaná spoustou barevných fotografií a grafů, zabíhající do nejmenších detailů problematiky sněhu a lavin. Autoři navazují na práce světových lavinových expertů, mimo jiné staví i na uznávané redukční metodě hodnocení lavinového nebezpečí „3x3“ Wernera Muntera. Látka je velmi dobře rozčleněna do logických celků, obsahové uspořádání i typografie odpovídají nejmodernějším di-
daktickým poznatkům. Důraz na názornost a zapamatovatelnost je vyjádřen množstvím nápaditých diagramů a prostorových počítačových grafik. Mezi fotografiemi pochopitelně dominují záběry lavinových terénů, lavin „v běhu“ a „po dojezdu do stodoly“, i snímky jejich úděsných následků. Je tu ale i množství krásných náladovek a vysloveně esteticky působících makrodetailů sněhových krystalů. Část fotografií je pro názornost domalována a/nebo opatřena textovými vysvětlivkami přímo na patřičných místech v obrazu. Vedle fyzikálních základů vzniku lavin, vlivu počasí etc. etc. jsou samostatné kapitoly a pasáže věnovány lidskému faktoru, zásadám pohybu v terénu, hodnocení rizika a detailům práce s „lavinovým semaforem“ SnowCard. Celkový dojem z všeobjímající učebnice na dané téma lze shrnout do konstatování: „To tu ještě nebylo!“ Je mistrovským dílem po obsahové i vzhledové stránce. Lze si jen přát, aby z ní poučení čerpal co nejhojnější počet i našich horolezců, lyžařů či „vysokých“ turistů. Lze ji víc než doporučit instruktorům ČHS, měla by se stát povinnou četbou! Kniha zásadního významu by si proto jistě zasloužila pečlivě precizní překlad a vydání v češtině – málo platné, mateřština je mateřština… Zatím je k mání v německém originálu od vlastního nakladatelství hlavního autora, orientační cena 35 euro (plus porto). Die weiße Gefahr: Verlag Martin Engler, Hasen 4, D–87477 Sulzberg (fax: 00 49 8376 – 97 42 56, www.av–snowcard.de). Vladimír Procházka
Průvodce zahrnuje oblasti Tannheimer Berge, Wetterstein, Karwendel, Hochkönig, Gosaukamm a Hoher Dachstein. Každá oblast je fotograficky zdokumentována, na snímcích jsou zakresleny jednotlivé výstupy, kterým odpovídají stručné slovní popisy a rozkreslená výstupová schémata. U jednotlivých cest je uveden i stupeň zajištění spolu s potřebným minimálním materiálním vybavením. Texty a nákresy jsou doplněny barevnými a černobílými fotografiemi, které dokáží čtenáře horolezce patřičně nažhavit. Rozsah 250 stran, čtyřbarevný tisk, formát 15 x 21 cm, pevná tvrdá vazba, laminovaná obálka. Cena 320 Kč K dostání v horolezeckých prodejnách a na www.horokupectvi.cz
kýbl
Bloudění po Anči Je 29. září 2001, 7.00. Petr Vaki Kočvara a já se budíme v kempu národního parku Paklenica. Našemu „odvozu“ se nechce vstávat, proto vyjíždíme až v 9 hodin. „Už“ v 10 jsme pod nástupem do Velebitašky. Potkáváme tam Hodoníňáky. Nastupují cestu a pořád padají. „Do…, tu je to těžké,“ volá prvolezec. Konečně odlezou do druhé délky. Od nástupu do vedlejší cesty na nás houkne Slovinec něco ve smyslu – „Here is Velebitaška!“ „Ha ha, vole“ – naše odpověď. Slovinec je neodbytný, a tak, abych ho přede všemi shodil, se jdu podívat. Nakonec měl pravdu on, a já celý shozený s umělým úsměvem přenášel naše věci. Fakt se vyplatí brát si průvodce! Předáváme důležitou informaci našim přátelům do druhé délky Water Worldu za 9–, v některých průvodcích i za 9. Když slanili, říkali, že „držali preso, jak h… košulu“. Do SPRÁVNÉ Velebitašky nastupujeme okolo půl dvanácté a slunce nás začíná pomalu dohánět. Přesto se kocháme krajinou, hamáme na každým štandu, fotíme, prostě pohodička! Ale taky nadáváme – založíme štand na suchém stromku (pahýlu), který drží ve skále jenom proto, aby nás naštval a o pár metrů výš je na zhruba 3metrové polici obrovský kravák (kravákem není myšlen kraví exkrement, ale kruh). Ale co, chybami se člověk učí. Nacházíme se 2 délky před vrcholem, a v rámci úspory času obě délky Vaki(nátor) natahuje najednou. Mimochodem, lano vyšlo na centimetr přesně. Doporučuji: Poslední 2 délky ve Velebitašce natahovat zároveň. Tedy pouze s lanem o délce 60 a více metrů. Konečně vrchol! Opět hamáme a balíme, je 19.00. Docela pozdě na sestup za světla, a pro-
to bloudíme. Máme dosvěcující čelovku a nervy v řiti kvůli Vakiho bohaté mamě, která pořád volá, kde jsme, a že jestli přijdeme potmě, tak zítra valíme domů (do vlasti); sami musíte uznat, že to je supr kombinace pro noční sestup. Během běhu se snažíme dodržovat značky (NE dopravní). Z ničeho nic už nejsou červené, ale bílé (druhý den je identifikujeme jako lišejníky), a tak tedy zabloudíme mezi pětimetrové balvany. Rozmýšlíme se, jestli si dáme ještě noční bouldering, ale nakonec vítězí touha po spánku a jídle. Přeskočíme potok, provalíme keře a už jsme na cestě. Nakonec si dáváme pětikilometrový běh do kempu. Pár rad na závěr: Cesty nenastupujte před 11.30. Neberte si za žádnou cenu průvodce a nepijte pivo Ožujsko, i maminka od Vakiho dělá lepší čaj. P. „Marf“ Marvan ml.
Popis jednoho sestupu:
Bohatýrský pokus na Latoku III. Trochu stranou pozornosti zůstal loňský červencový pokus ruské expedice na doposud stále nezlezené bezmála dvoukilometrové západní stěně sedmitisícového Latoku III. v Pákistánu. Na článek o výpravě jsem narazil v posledním čísle American Alpin Journalu a přišel mi natolik zajímavý, že vám z něj předkládám větší anotaci. Expedici tvořili Alexandr Odintsov coby vedoucí, Sergej Efimov, Alexandr Ručkin, Jurij Košelenko a Michal Bakin jako doktor v BC. Rozhodli se pro přímou linii v levé části stěny. Obtížím stěny byl přizpůsoben i obvyklý
„ruský styl“ výstupu, tak zvaný „capsule–style“ charakteristický velkým množstvím výstroje a vybavení, technického lezení i času. Nejdříve se skoro celý týden chlapci mordovali s taháním materiálu do stěny a fixováním spodních částí sněhovo–ledového kuloáru, ale padání sněhu znemožňovalo další postup. Například jeden celý den strávili vyhrabáváním tahačáků ze sněhu. 19. července v krátké přestávce mezi špatným počasím se nastěhovali čtyři pašáci (Bakin zůstal dole v táboře) do stěny a začali se seriózním lezením bez návratů na zem. Lezení v sněhovo– -ledovém kuloáru, který tvoří více jak jednu třetinu stěny, zabralo dva dny. Od úpatí stěny v 4.900 metrech k začátku kolmé skalní části v 5.600 metrech vymotali asi 25 délek za nepříjemného až špatného počasí, přičemž neustále lítaly laviny a ohrožovaly zejména spodní část kuloáru. Třetí den zjistili, že kout, kterým vedla jejich zamýšlená linie, je skutečně nebezpečný kvůli neustálému pádu kamení. Košelenkova představa sestoupit dvě délky a obejít nebezpečnou pasáž zleva přes pilíř byla zamítnuta. Následující den byl ve znamení těžkého poškození závěsných postelí, prasklé helmy a poranění hlavy, nicméně rozhodnutí pokračovat ve výstupu trvalo. Následující dva dny se nic moc nedělo. 25. července Ručkin a Košelenko pracovali na fixních lanech. Kámen uvolněný Ručkinem a Ef imovem narazil do obou Košelenkových rukou svírajících žímary a na Odintsova zbylo jen diagnostikovat frakturu obou palců. 26. července, nechavše na místě nějaký materiál pro další pokus, začali ostatní stahovat Košelenka dolů. Jak na potvoru začalo konečně po dvou týdnech svítit sluníčko, což zna-
menalo zvýšené lavinové nebezpečí. Někde byl kuloár natolik úzký, že nebyla žádná možnost výběru jiné sestupové trasy. „Drobné“ komplikace, které při sestupu nastaly, vylíčil autor článku Jurij Košelenko ve svém textu takto: „…Čekal jsem na další pauzu (pozn.: mezi lavinami) a spěchal přes kuloár. Další lavina vystartovala, když jsem byl jednu délku pod štandem. Viděl jsem pouze Odintsova. Stál na svém místě zcela bez hnutí. Potom se vynořil u Odintsova mokrý Ručkin bez batohu. Řvali, že Efimov byl smeten lavinou. Uviděl jsem Efimova sedět na lavinovém kuželu 300 metrů pod námi. Vypadal, že je naživu. Lavina vyrvala Efimova i s batohy ze štandu. Ručkin byl taky trochu přidušen sněhem a ledem. Jak jsme zjistili později, Efimov upadl do šoku, vysílačkou zavolal doktoru Bakinovi do BC a řekl mu, že ostatní členové expedice jsou pravděpodobně mrtví.“ Záchranná akce pokračovala. Efimov byl šťastný, že jsou všichni naživu. Přežil s jednou šeredně přelámanou nohou. Zranění žeber, druhé nohy a čela byly v této situaci už pouhými drobnostmi. Jakmile seskládali pod stěnou Efimovovi nohu trochu dohromady, poslal jim kopec poslední pozdrav. Obrovský skalní blok se odlomil od vrcholu a zřítil se do laviniště dvacet metrů od našich bohatýrů. Doktor Bakin, Odintsov a Ručkin strávili několik nocí s Efimovem na ledovci, kde bylo dost práce i se zbývajícím nákladem. Alexandr Ručkin měl tři zlomená žebra a poranění krku. 30. července přiletěla helikoptéra a vzala Efimova s doktorem Bakinem do Skardu. Převzato, upraveno a Stoupou přeloženo podle: The American Alpine Journal – vol.43. American Alpine Club. Colorado. 2001.
47
galerie
Východiska z Col des Ruillans (3.211 m) konečná stanice lanovky vedoucí z La Grave. z Peyrou d'Amont–gare (2.416 m), mezistanice lanovky z La Grave. z Chata Refuge Évariste Chancel (2.506 m), 1 hod. od stanice Peyrou d'Amont nebo 3 hod. po značené cestě z La Grave. z Chata Refuge du Promontoire (3.092 m), z La Bérarde 5 hod. po značené cestě. Od chaty nástup do Bréche de la Meije 1 hod.
4. Varianta Varianta nástupu vedoucí po ledovém poli o sklonu 50o/ 55o.
Výstupové cesty Poznámka: Přestože u některých cest je jištění částečně ponecháno, je jednoznačně nutné vybavení vlastními jisticími prostředky.
6. Cesta Francou–Grassi B. Francou, G. C. Grassi, 17.–18. 7. 1984 Obtížnost: 2 místa V+ (TD), led 55o, elegantní výstup s vyrovnanou obtížností vesměs IV až
1. Východní hřeben H. Cordier, J. Anderegg, A. Maurer, 3. 7. 1876, při sestupu. Cesta bez technických obtíží, v některých úsecích jsou ledovcové trhliny, 2 až 3 hod. ze sedla Bréche de la Meije, 6 až 7 hod. od stanice Peyrou d'Amont–gare. 2. Severozápadní kuloár R. Ginel, M. Liotier, 31. 5. 1959 Zajímavý výstup ve sněhu a ledu, sklon 55o až 60o. Vhodným obdobím pro výstup je počátek léta, později možnost pádu séraků. Převýšení 500 m, 7 až 8 hod. až na vrchol (od stanice lanovky Peyrou d'Amont–gare). 3. Cesta Fourastier–Madier M. Fourastier, A. Madier, 18.– 19. 8. 1938 Obtížnost: 2 místa 6a, 6b, řada úseků IV a V. Nádherná a obtížná cesta, sledující logickou linii pilíře, některé skalní úseky bývají zaledněné. 550 m převýšení, ze sedla Col des Ruillans přes Bréche de la Girose 3–4 hod. k úpatí stěny, vlastní výstup 8–10 hod. 48
5. Centrální pilíř J.–M. Cambon, B. Francou, 25. 7. 1979 Obtížnost: 6a (TD+), krásná a exponovaná cesta v převážně pevné skále. 500 m převýšení, nástup jako cesta č. 3, dále 8–10 hod na hřeben a cca 1,5 hod. na východní vrchol.
Bre`che de la Girose (3.809, 3.769m)
La Rateau (3.809, 3.769m)
Le Rateau představuje široký, dvouvrcholový masiv, orientovaný ve směru východ – západ. Spolu se známou skupinou La Meije tvoří severní ohraničení oblasti Écrins. Vrcholu Rateau (východního) dosáhla poprvé dne 11. 7. 1873 výprava ve složení: slečna Brevoort, W.A.B. Coolidge a vůdci Ch. Almer, P. Michel, P. Bleuer, Ch. Roth. Haut–Dauphiné vyniká vysokým zaledněním a řadou rozsáhlých stěn, u kterých jako hornina převažuje žula a v některých úsecích také rula. Nejvyšším vrcholem je nejjižnější čtyřtisícovka Alp Barre des Écrins (4.101 m). Hlavním centrem na severní straně je horské středisko La Grave, na jižní pak osada La Bérarde.
Bre`che de la Meije (3.357 m)
Severní stěna Převýšení: 500 m Pohoří: Haut-Dauphiné, oblast Écrins
(3.809 m, 3.769 m) Grand pic de la Meije (3.982 m)
Le Rateau
IV+, pevná skála, nástup jako cesta č. 3, dále 6–8 hod. 7. SSV stěna, diagonální kuloár Slečna M. Devaux, B. Soleymieux, 13. 7. 1973 Obtížnost: IV+, led 50o/55o. Velmi zajímavá cesta v kombinovaném terénu, nástup jako cesta č. 3, vlastní výstup 4–5 hod na západní vrchol. 8. Cesta Le colosse aux pieds d'argile S. Bauzac, R. Pégourié, Y. Peysson, J. L. Veau, 16.–17. 2. 1994 Obtížnost: TD+, led 55o. Cesta sledující ve spodní části kuloár „Allera“, v horní části delikátní výstup ve skalních zaledněných úsecích. Včetně nástupu 8–10 hod. 9. Velký kuloár Allera A. Allera, F. Pelatan, 30. 7. 1974 Obtížnost: TD, led do 65o, 1 úsek 80o. Velkolepá klasická cesta, vhodná k výstupu v chladnějších obdobích (jaro, začátek léta, podzim), jinak riziko pádu kamení. Nástup 2 hod., výstup 4–6 hod. 10. Varianta Nástupová varianta od úpatí stěny, led 45o. 11. Cesta Georges C. Baret, J.–L. Georges, 16. 7. 1966 Obtížnost: TD, skála IV a V, led převážně 50o až 60o, jeden úsek 70o. Zajímavá cesta v mixech, 1,5 hod. nástup, vlastní výstup 6 hod. 12. SSZ hřeben A.Giraud, J.–A. Morin, A. Roux, J.–F. Van der Waarden, 5. 8. 1931 Cesta s úseky ve velmi lámavé skále, nepříliš vhodná k výstupu. 4 hod ze sedla Bréche de la Girose.
vrchol Z vrchol
Bre`che de la Girose
13. SSZ hřeben, SZ stěna Pravděpodobně J. a C. Pinna, Y. Scremin, 16. 5. 1990 Obtížnost: D–, jednoduchá cesta v mixech, vhodná k výstupu při dostatku sněhu, 400 m, 3–4 hod. z Bréche de la Girose. Sestup Z východního vrcholu: z jižní stěnou do Bréche de la Meije a dále k Peyrou d'Amont gare, cca 3–4 hod.
z východním hřebenem (cesta č.1) k Peyrou d'Amontgare, cca 3 hod. Ze západního vrcholu: z západní stěnou a dále do Col de la Girose a k Col des Ruillans (lanovka), 1 hod. Literatura Guide du Haut–Dauphiné, Massif des Écrins, tome 1, Francois Labande, GHM, Éditions de l'Envol, 1995 Jiří Novák
49
@
Rakouský horolezec
Ramon Juliá
ing. Niki Viertel vymyslel novou tréninkovou pomůcku. Jedná se o upravenou klávesnici k osobnímu počítači. Viertel zesílil péra pod jednotlivými klávesami tak, že již po deseti minutách psaní je cítit, kterak prsty sílí. Takže vy, kteří trávíte denně několik hodin za počítačem s pohledem zasněně upřeným z okna, nezoufejte! Zanedlouho budete moci trénovat i v práci. Novinka má stát kolem 30 Euro, a do budoucna se počítá s několika verzemi podle tuhosti pružin pod klávesami.
přelezl po dvou dnech a pěti pokusech Broadway 8c+ vylezenou Alexem Huberem v Siuraně. Pro úplnost dodejme, že cesta je do poloviny stejná s Ramonem již nacvičovanou La Rambla (8c+), ze které po třech dnech nacvičování Juliá spadl tři pohyby před koncem.
Jordan Hossack (Kanada) přelezl 15. února cestu Mon Cal (8a). Obvykle o „osmáčkách“ neinformujeme, ale je-li někomu teprve šestnát let, za zmínku to stojí.
MatrIX Dne 7.3. se podařilo pravděpodobně druhé „volné“ přelezení sedmidélkové mixové cesty Ruská ruleta (klasifikace M6–), která vede v pravé části severní stěny Malého Kežmarského štítu. Klíčovou délku vylezl stylem RP Pavel Vrtík (Bača) a potom PP Dušan Janák (Stoupa).
@ Holky v USA Ostravské dívky se tvrdě připravují na svoji poslední sezonu v Americe – na podzim se chystají na návrat. Simona Ulmonová podepsala novou (výhodnější) smlouvu s Borealem a obě se připravují hlavně na jarní celoamerický závod v boulderingu v Bouldru. Tohoto závodu se mají zúčastnit Sharm a všechny další americké hvězdy. Obě krajanky startovaly ve všech regionálních závodech v Bouldru a Saša Holková tři vyhrála, přičemž jediné vítězství přenechala Simoně. „Simča je však v tréninku mnohem lepší,“ dodávala hned na doplněnou Saša. Simona má jistě se svojí velmi malou výšku v boulderových závodech potíže. Naposledy se Simona s přítelem Bambusem chystali zabouldrovat v Bishopu (snad něco padlo), a poté už opět vyrazit s lanem do oblíbeného a ceněného Riffelu. RT
@ Marcus Bock přelezl cestu Büleisen Fb8b+ (Maltatal, Rakousko) od Klema Loskota. Loskot původně označil svůj (vedle Ice, ice baby) vůbec nejtěžší boulder jako 8c. Marcus zkoušel (a úspěšně přelezl) i jiné bouldery v oblasti a nechal se slyšet, že většina problémů v oblasti je nadhodnocena. 50
Celý cirkus v Ruletě se nám líbil, rozhodli jsme se v mixovém lezení pokračovat, ale protože jsme v dosahu neviděli žádnou vhodnou cestu, odpovídající našim mixolezeckým představám, rozhodli jsme se pro vytvoření nové linky. V Kežmaráku sice v současné době vede už pár eMkových cest, ale buďto se nám od přelezců dostalo zhodnocení o nadhodnocení nebo se nám jednoduše nelíbily. Naše šipka vede vlevo vedle Ruské rulety. Nejtěžší délka v cestě je už docela těžká tak o stupeň těžší než v Ruletě, odhadujeme ji na M6+. Nám se ji podařilo vylézt jenom AF s jedním odsednutím kousek před štandem při PP pokusu. Naše cesta se na poslední délku spojuje na poslední délku s Tibetskou cestou. Plánem bylo vylézt tuto poslední délku Tibetské klasifikované za A2 „volně“. Je to divné říkat volně, když do toho šutráku mlátíte celou dobu kusem železa až srší jiskry, nebo hledáte tenké spárky, kde byste se v životě neudrželi, ale kam půjde dobře zaklínit hrot a do toho koncertu ještě zoufale škrontáte mačkama po stupech, na kterých byste v lezečkách stáli jako králové (možná). Snad by bylo vhodnější místo „volný přelez“ používat nějaké jiné označení třeba „mixový“ nebo tak něco. Původně jsme chtěli délku vyhákovat, nacvičit TR (nikoli RT), stáh-
@
Italský horolezec Kurt Astner přelezl v polovině února volně dvě nové mixové cesty ve Valle di Landro. Jde o cesty Stille Erinerungen M9– a Fly in the Wind, která je s uváděnou obtížností M10 nejtěžší mixovou cestou v Dolomitech.
@ Francois Legrand nout lano a vylézt. To se nám však už nepodařilo, nácvik skončil přelezením s několika odsedy a mlhavou představou o RP klasifikaci (M7/M8?). Cestu jsme bez dlouhého přemýšlení nazvali Matrix. Resume: Ruská ruleta: M6–. 7.3.02, RP P. Vrtík, D. Janák Matrix: M6+ A2 (RP M7/M8?). 9.3.– 1.3.02, prvovýstup P. Vrtík, D. Janák Materiál pro opakování: 10 skob, čoky, friendy, abalaky (tricamy), ostré zbraně. Ve všech nechaných skobách jsou smyčky, aby je bylo možno nalézt i při zalednění a zatravnění terénu. Stoupa
@
přelezl po (v letošním roce) dvou dnech nacvičování cestu Necessary Evil 8c+, 5.14c. Zdá se, že legendární Francouz ještě neřekl své poslední slovo.
V minulé Montaně jsme na tomto místě informovali o tom, že sektor La Bouble ve švýcarském boulderovém ráji, Crescianu, se má roztloukat na štěrk. Společnost Antonini SA po se po obdržení velkého množství rozhořčených dopisů a (zejména) e-mailů od lezců z celého světa rozhodla od svého záměru odstoupit. Zpráva ještě ale není oficiálně potvrzena.
Wills Young je prvním Američanem, který přelezl Yosemitský boulder Dominator V12/Fb 8a+. Před ním uspěli pouze
17. února zemřel Warren „Batso“ Harding, první pokořitel El Capitana, znalec vína,
žen a velkých stěn. Sedmasedmdesátiletý Warren poté, co se dozvěděl, že umírá, trávil poslední chvíle života ve svém domku v Kalifornii. Zde ho navštěvovali mnozí přátelé z yosemitských Zlatých časů: Don Lauria, Galen Rowell, Royal Robbins, Glen Denny a George Whitmore.
Zapomeňte na Peru nebo Patagonii, posledním hitem je Kuba. Zejména údolí Valle de Viňles. Tato oblast nabízející třísetmetrové hodnotné lezení po kvalitní skále se velmi pravděpodobně v nejbližší době stane žádanou destinací pro skutečné světolezce. Poslední na řadě je snad už jen Korea.
Dave Graham
@
je opět v centru zájmu lezeckých periodik. Před nedávnem se mu podařilo přelézt patrně nejtěžší boulder na světě – první a zatím jediné oznámené V15, Dreamtime v oblasti Cresciano (Švýcarsko). Dave je tak třetím kamenolezcem, který nad problémem zvítězil. Kromě autora, muže s větším předloktím než bicepsem, Freda Nicola na tomto boulderu uspěl v loňském roce ještě poměrně neznámý Rakušan Bernd Zangerl.
konto připsal OS Octopussy (M8), RP přelezy Svengalli a Misery (obě M9). Poslední den výjezdu si „prásknul“ Reptile (M10), nejtěžší mix ve Státech, čímž se zařadil po bok Maria „Bubu“ Boleho, Stevie Hastona a Willa Gadda – jediných, kteří cestu přelezli.
Pákistánská vláda snížila poplatky za horolezecké výstupy na polovinu. Opatření je zatím v platnosti na rok 2002 a bylo vyhlášeno v souvislosti s předpokládaným poklesem turistického ruchu v této dnes neklidné oblasti.
Na poslední chvíli přidáváme poslední novinky ze světa boulderingu. Michael Rutter přelezl Cool Running 8a+/V12 v Zillertalu a Richard Dale vyřešil problém Mad Max stejné obtížnosti. Pro nás není bez zajímavosti, že Rosťa Štefánek přelezl ve Frankenjuře Abstrakte Kunst 8b/V13 a Fightclub 8a/V11. Obě cesty jsou traverzy, přičemž „Klub rváčů“ lezl Rosťa zleva doprava.
Ryan Nelson
A to je vše, na závěr snad jenom dodejme, že kotník Leo Houldinga, rozdrcený o žulovou stěnu Cerro Torre, se uzdravuje celkem normálně.
– říká vám to jméno něco? Tak si představte, že tento 21letý mladík odkudsi z Colorada vyplňuje zimní pauzy ve skalách lezením mixových cest v okolí Vailu. Začal minulou sezónu a už tu letošní zimu si na své
Zpracováno podle serverů: www.webcrack.com, www.climbing.com, www.digitalrock.de, www.8a.nu, www.klettern–magazin.de, www.planetmountain.com, www.supertopo.com, www.webclimbing.com
51
a jdi...
autor, tedy Moon a Miles, oba z Velké Británie. O Youngových kvalitách svědčí i přelezení Sharmovy Mandaly (V12) v Buttermilks.
info
Kotečnik Preddvor I
Když se řekne Slovinsko, většině lezců se vybaví Osp a parádní skalky kousek od moře vystřílené nýty asi tak po metru. Ve Slovinsku ale není jenom Osp a Triglav. Ve Slovinsku je víc jak třicet dalších skalkařských oblastí, i když Osp patří určitě mezi ty nejlepší a taky nejvykřičenější. Mezi ty méně známé patří mimo jiné Kotečnik, kde je skoro tolik cest jako v Ospu a Peči dohromady a Preddvor – poměrně dost malá, ale sympatická oblástka lokálního významu. Mrkneme se na ně blíže. Asi před třemi nebo čtyřmi lety jsem obě oblasti navštívil. Asi před třemi nebo čtyřmi dny jsem v notně zaprášených adresářích svého textového editoru T602 našel text – naprosto netuším, proč jsem ho tehdy napsal – ve kterém jsem zachytil jeden tehdejší výlet na Kotečnik, kdy jsme sice příliš nelezli, přesto byl náš výlet na zážitky bohatý. Tady je.
Stopařův průvodce po galaxii: 127 558 369. Heslo: – Slovenie – Slovenie je neškodný stát na Zemi (viz), vhodný pro většinu forem stopování, zejména pro na Zemi nejrozšířenější formu stopu – autostop, ale ze Slovenie není ani příliš obtížné se vystopovat třebas na Alfa Centauri, i když s největší pravděpodobností chytnete vogonskou loď, kde vám budou se stejnou pravděpodobností chtít předčítat své verše, které, jak známo, patří k nejhorším ve vesmíru. Proto vám doporučujeme přihodit do kapsy láhev pangalaktického megacloumáku (viz), který chutná jako by vám někdo vyrazil mozek z hlavy zlatou cihlou zabalenou do plátku citronu (viz) a hlavu si zabalte do svého ručníku (viz). V případě, že jste android, stačí vám vypnout se někde v koutě. Potom vám snad vogonské verše neublíží… V republice prší a chtělo by to něco vylézt. Po přečtení hesla v průvodci bylo rozhodnuto. Pojedeme do Slovinska, jasná zpráva, že stopem. Hlavně si nezapomenout ruč-
ník. Cesta probíhala skvěle. Po dni stopování stojíme kousek za Vídní a propadáme panice. Ještě že mám na svém průvodci napsáno „NEPROPADEJTE PANICE“. Noc nás zastihla v Gloggnitzu u Hollentalu. Tak si zalezeme tady. Tůdle. V noci a druhý den prší, tak pokračujeme směr Slovenie. Usmálo se na nás štěstí. Po hororovém intermezzu v Grazu – vymotat Kotečnik (F)
1 2 3 4 5 6
Lok 6a Pipa miru 6c+ Zajeda 6a+ Joganand 7c Butnskala 8b/b+ Masaker 8b
se z centra, nebýt zapuzen z přivaděče policií a chytnout lift považuji za tvrdý stopařský oříšek – večer usínáme v lezecké oblasti Kotečnik nedaleko města Celje. Kotečnik nás přivítal, oproti uplakanému Rakousku, nádherným počasím. Druhého dne však je ubrečeno i zde. Ach jo! Naštěstí je místní lezení docela převislácké, ale převisy, kam neteče, jsou pohříchu od 7b výše. Navíc, když prší, tak je docela zima. Další den ráno je azuro. Usušíme věci ze včerejška a hurá do skal. Jak jsem již naznačil, oblast je kolmého až TRAVERZY
7 Guernica 8a 8 Impulz 8a/a+
9 Strop 7a+ 10 Zacopran buhtejl 6c
Kotečnik (G)
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15
Klasika 7a+ Vamp 6c+ Oliva 6c Roleta 7b+ Popaj 6c+ Pluton 6c+/7a Kalimero 7b Pink Panter 6c+ Bambi 6a+ Mravljinčar 7b Snoopy 7a Barbapapa 6a Babalu 5c Barbarama 6a+ Jaka Racman 6b
16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30
Pepe 6b Miki Miška 6b Sivi Žleb 6b Kitajka 6c Lambada 7a+/b Alf 7b Zuchero 7c Stari časi 6c+ Novi časi 6c+ Obraz 7b Ples 6b Modri dirkač 6c Kalimero 7b+ Limona 7a Gad 6c+
31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42
Tom 6b+ Žrelo 6a+ Ciklama 6b+ Asterix 7c Nos 7b+ Sledovi ptic 6a Steber 6c Čili 7a Georgike 7c+ Pijavka 6c+ Opica 6c+ Ris 7a/a+
43 44 45 46 47 48 49 50 51 52
Pomaranča 6b+ 1. poč 6a 2. poč 6b Super sir 6c+ Varianta Super sira 7a Zlato jabloko 7a+ Orumeneli list 7a+/b 770 6c Bogomojlka 6c+ Desni raz 6a+
Gosenica 5c/6a Škorpijon 6a Žolc 6c+ Mravlja 6a+ Metulj 6a+ Ob razu 6a+ Jumping Jack 6c+/7a Siva poč 5a
9 10 11 12 13 14 15 16
Mačka 7a Črne luknje 5b/c Marjetica 6b+ Velikonočna 7a/a+ Lady 7b Sveta Eva 7a+ Dream team 7c+ Narobe svet 7b
17 18 19 20 21 22 23 24
Katarza 7b+/c Kolomon 7b/b+ Hudičev smeh 7a Leteči bajs 6b Nosorog 5c Vrana 6b Čuk 6b Orel 6b
25 26 27 28 29 30 31 32
Zmaj 6b Fruti Kombibuba 6b Tiha pesem 7a Korak do sanj 6c+/7a Lastovki v slovo 7a+ Stopinje bogov 7a La belle femme 7c/7c+ Zarja 6a+
Kotečnik (C) 1 2 3 4 5 6 7 8
52
Preddvor
1 2 3 4 5 6 7 8
Tinkara 4c Rožle 6b Brincejl 5c Pehta 5b Sedma božja zapoved 6a Srečno kekec 6b+/c Lukec in rjegov škorec 6c+ Čivava 7b+
9 10 11 12 13 14 15 16
Sonček je 4a Marinova gos 4b Čriček 6b Sveča 6c+ Ostuda 6b Muca copatarica 6c+ Independence 8a+ Vso srečo ti želim 7a
převislého charakteru, a klasifikace spíše tvrdší. Monika si pěkně užila ve spáře za 5c a vrcholem snažení je 6b+ na OS a v závěru dne 6c+/ 7a RK, RP dáme zítra. Další den opět prší. V noci prší už hodně, a ráno taky, a nás už to pršení moc nebaví, a jsme docela mokří a je (nám) zima. Kolem poledne balíme s rozhodnutím být co nejdříve v suchu a teple domova. Po pěším pochodu a několika stopech trčíme zkřehlí a s promoklými věcmi na nevlídné benzince nedaleko hranic Slovinska s Rakouskem. Jako zkušený kuplíř předhazuji svoji návnadu – tj. slečnu – nejrůznějším přijíždějícím vozidlům. S blížící se nocí očekáváme nejhorší. Ale blbí a my mají štěstí. Návnada zabrala. A když se vezeme, tak až domů. Mladý pár míří kamsi ku Praze. Tak tomu se říká vesmírný stop, libuju si za chvíli v teplíčku auťáčku. Jsem to ale pašák a jestli tu konzervičku již nebudete, tak bych vám s ní mi-
KOTEČNIK
17 18 19 20 21 22 23 24
Sova 6b CC 6c+ Binetova 6a+ Zelena 5a Steber 5b Ta Bela 6a+ Direktna 6a Taščica 5a/b
lerád pomohl. Svět je krásný a rozhodnutí o tom, že již nikdy nebudu stopovat, byl jen chvilkový nápad. Však se na mne podívejte, jak mi to jde. V Mikulově zakupujeme jako revanš láhev vína (jako světem protřelý stopař a obchodník vím, že za 120 Kč se ze Slovenie běžně nejezdí, a půlku stejně vyrazím z Moniky). A to je náš příběh. Co dodat? Zásadně nepropadejte panice a do Slovenie si určitě někdy zajeďte. Třeba stopem. Pokud vás předchozí text neodradil, zde je pár praktických informací. Kotečnik Kotečnik je jednou z největších vápencových oblastí sportovního lezení ve Slovinsku. Leží zhruba na půli cesty mezi Mariborem a Ljubljanou, v lese v kopcích nad vesničkou Liboje. Stěny jsou sice orientovány převážně na jih, ale vzhledem k relativ-
ně vyšší nadmořské výšce oproti Ospu a ukrytí v lese je zde nejvhodnější doba na lezení od dubna až po začátek října. Polohou a umístěním vzhledem k autu i civilizaci snese oblast srovnání třeba s Panteonem. Auto lze nechat na některém z miniparkovišť pod cestou 15 minut od stěn. Spaní je možné buďto přímo ve skalách (sektory D, F), nebo někde mimo dohled roztroušených usedlostí. Nejbližší kemp byl v době naší návštěvy vzdálený cca 15 km. Vodu musíte mít vlastní nebo vyžebrat u domorodců. Co se samotného lezení týče (statistické informace přebírám z průvodce: Česen, T.: Plezališča Slovenije. 3. vyd. Ljubljana. Sidarta. 1997.), je na rozdíl od Ospu na Kotečniku více „lehčích“ cest, ale v celkovém množství asi sto padesáti cest si vyberou tu svou škatulku asi všichni. Klasifikace mi připadla vůči Ospu tvrdší minimálně o půl stupně, pravdou ale je, že jsme zde nevylezli dohromady více jak deset cest. Cesty, vedoucí převážně v kolmicích a převislicích hladkého vápence, jsou spíše kratší, kolem patnácti metrů (možná proto je tvrdší klasifikace), ale je tu i pár (slovy dvě) třicetimetrovek. Tehdy nejtěžší cesta oblasti „Nostalgija dolgih senc“ za 8b+/c má 21 m. Na Kotečniku je celkem 7 sektorů, z nichž vám předkládáme nákresy ke třem nejlepším. počet cest: 149 do 6a: 15 6a+ – 6b+: 36 6c – 7a+: 58 7b – 7c+: 27 8a – 8b+: 13 Preddvor Preddvor je malinká oblast pod Julskými alpami s příjemným prostředím a lezením v převážně kolmém vápenci. Hlavní stěna je orientována jihozápadním směrem. Délka cest kolem dvaceti metrů. Vzhledem k malému počtu cest je oblast tak na dva až tři dny lezení, ale lze jen doporučit. V blízkosti není žádný kemp, pět minut chůze přes mostek od parkoviště je i studánka s pitnou vodou. cest celkem: 32 do 6a: 14 6a+ – 6b+: 6 6c – 7a+: 9 7b – 7c+: 2 8a+: 1 text: D. Janák nákresy: T. Česen 53
Radovan
A Věra Kotasová? Ona je. Věru baví závody. Chtěla vždycky závodit. Jestli chceš v lezení něco dokázat, tak nemají moc smysl nějaké skalní výstupy, protože tam se to nedá objektivně hodnotit, ale závody.
Souček Tajemný muž
Jak ses dostal k boulderingu? Moje výkonnostní lezení začalo na Stránské skále v Brně a to je vlastně bouldering. Tam jsme trávili desítky hodin a ohýbali si prsty naruby na malých lištách.
v pozadí Míra: 167 cm Váha: 60 kg Věk: 29 let
Příprava na bouldrové závody? Speciální není pro mě extra významná. Připravuji se společně s Věrou a Mrazíkem a tak mi to vyhovuje. Podřizuji se tedy jejich cílům. A pro mě přichází v úvahu především příprava hlavou. To je to největší, co potřebuji, abych podal maximální výkon.
Narodil se a žije v Brně. Bydlí sám v garsonce. Náplní jeho života se stalo lezení, hlavně cestování s tím spojené a trénování se svými přáteli. Vloni se mu dvakrát podařilo proniknout do druhé desítky Světového poháru v boulderingu (14. místo v Roveretu) a letos vyhrát „mistrovství planety“ v Třinci (poprvé v r. 2000) i v Šumperku. Svůj volný čas rád tráví se svou mladou přítelkyní. Co tě přivedlo k lezení? Kvalitní kolektiv děcek, turistický kroužek, který pozvolna přerostl v lezení na skalách. Zpočátku se jednou za tři měsíce vyjelo na skály na Baby, Chřiby nebo Vysočinu. Měli jsme „naděláno do gatí“ a byli rádi, že jsme se někam nahoru vyškrábali. To mi bylo osm nebo devět let. Kolem roku 1988, v patnácti letech, se to zlomilo tak, že jsme začali hlavně lézt na skalách – na Vysočině – a šlo už o výkon, o to přelézt cestu. Přelézt bez odsednutí, držení karabin, Začalo jít o to, že jsou nějaké lehké a těžké cesty. I když jsme lezli cesty pět a šest. Pár lidí vykrystalizovalo v oddílu a začalo hledat na skalách problém v obtížnosti lezení a překonávání hranic. Hecovali jsme se, kdo přeleze těžší cestu.
Mýtus Hradní spára V šestnácti letech jsem začal lézt víc v Moravském krasu – na tom vyhlášeným moravským vápně. Lezl jsem sedmičky, na podzim osmičky. Na jaře 1990 jsem začal na těch osmičkách, později přelezl nějaké devítky jako „Rukama to není“, „Sloní pilíř“ atd. a v létě nejprve PEDRŮV SMRK 9+, a poté padla mýtická HRADNÍ SPÁRA 10–. Bylo to jenom tři hodiny po Pavlovi Štulpovi, který mi hodně pomohl ve výkonnostním lezení. Pak už nebylo kam zvyšovat laťku v Moravském krasu, proto jsme sezónu končili v Čarodějově učni (v té době ještě nebyl vylezený, pozn. autor). Ale nedolezli jsme to. Pak už jsem se začal těšit na zahraniční výjezdy. Hradní spára byla pro mě přelomová cesta. V roce 1989 jsem s otevřenou pusou čuměl, jak se v ní snažili Pilka, potom Bobuláč a Náhlík a ani ve snu mě nenapadlo, že bych se v tom mohl o rok později vůbec hýbat. Měl jsi na to nějaký speciální trénink? Tomuhle výkonu předcházel první pokus o nějaký trénink, jestli se to tak dá vůbec nazvat. Surové shybování bez nějakého systému a tak. Jsi přírodní talent? Myslím, že ne. Já jsem dělal judo a to mi dalo brutální sílu. Možná teď tak vypadám, že jsem 54
…Hraje Pink Floyd, Umma Gumma, je přes půlnoc…
se vytrénoval v lezení, ale já jsem v devíti desíti letech dřel na úplně jiný cíl. A teď, když bouldruji, mám základ a už nemám problémy s tím, že bych měl třeba slabé břicho nebo záda.
Ghettoblaster 10/10+, 1992 Další zlomová cesta. To byla éra, kdy mě bavilo nacvičovat a přelézat těžké cesty. Na to už sezónu předtím proběhl systematický trénink: Cvičení prstů rovná se campus board, hrubá síla rovná se shyby a gymnastické cviky, jako váhy, výmyky, stojky na rukou, kliky a tak dále. Ghettoblaster mě motivoval tím, že ho udělal velký Wolfgang. (Güllich, pozn. autor). A dál? Pak už mě přestaly bavit ty RP přelezy. Bavilo mě vyřešit problém, dělat kroky, pohybovat se v cestě třeba TR nebo AF a jít dál. Když jsem to vyřešil, tak už jsem chtěl jít na jinou cestu. Na přelezení mně chyběla ta správná motivace, a proto jsem na to psychicky neměl. Lezl jsem třeba „Tabou“, „Vampíry“, „Agincourt “ (8c), „Maginot line“. Pro mě ta osmbéčka, osmcéčka byla prostředkem naplnění, a teď jsem rád, že lezu a mohu lézt i bez nich, bez výkonu tohoto druhu.
Pink Floyd mám rád a mám je prakticky všechny. To je období těch Ghettoblasterů a já jsem rád, že se to vrací. Nepotřebuji ke svému uspokojení jen výkon. Často poslouchám hudbu a hlavně nahlas. Občas čtu i literaturu. A další zájmy? Občasné ježdění na horském kole, mírné poklusávání. V zimě běžky, snowboard.
Trénink Posledních pět let trénuji s Věrou a dva roky s Mrázou, takže trénink podřizuji jim. Teď už trénuji pro ně. Tak, aby jim to vyhovovalo a já se s tím vezu a zpětně to vyhovuje mně. Ale to je na celé kapitoly. Důležitý je TVRDÝ KVALITNÍ, SUROVÝ TRÉNINK. A jeho základem je tréninková morálka. Neustálé teoretické rozebírání (nic proti tomu) je o tom věřit svému tréninku a naplno ho odvést a věřit, že tak je to dobré. A to je v hlavě, to je příprava hlavou.
Kde hledáš motivaci? Motivaci mám, nehledám ji. Když jsem začal před pěti lety lézt s Věrou, tak jsem se s ní dostal k závodům, kterými jsem dřív opovrhoval. Ona mi pomohla poznat závody i z druhé stránky, ačkoli osobní ambice na nějaké extra výsledky nemám. Na to já mám jiné lidi, aby uspokojovali moje ambice. Mě to baví tak, jak je to teď. Účastním se toho koloběhu a tím se s ním i vezu. Jedu s lidmi na závody, trénuji s nimi, a když jsem na závodech, tak i závodím.
Tvoje životospráva a doplňková výživa? Žádné velké zkušenosti nemám. Základem jsou gainery, sacharidy a bílkoviny – koktejly, BCAA (větvené aminokyseliny). V průběhu výkonu cukry ve formě gelů a carbosnacky. Ale to se týká jen závodů, občas experimentuji s kreatinem. Ale nejdůležitější je zase hlava, regenerace hlavou. Nejím žádné maso, jinak všechno. Jím makové koláče, dívám se i na zákusky občas ve výloze cukrárny a za zásluhy si někdy nějaký koupím. Vyhýbám se v podstatě všemu smaženému, tučnému a kalorickému. Základem mé stravy jsou těstoviny a rýže. Nejraději a nejčastěji jím těstoviny s eidamem a s obyčejným hnusným, konzervovaným kečupem s „éčkama“. Italové by mě za to zabili. A když je svátek, tak ještě kukuřici do toho. Miluji veškerou zeleninu, ovoce. Cibuli, česnek, celer, řepu, prostě všechno. Nemám nic oblíbenějšího. Když jím řepu, tak v ní nebudu hledat rajský jablíčko, ale jím řepu a chutná mi.
Ani do Třince či Šumperku jsi nejel s tím, že chceš vyhrát? Ne. Teď už vůbec ne. Mě baví vyřešit problém, každého to baví. Baví mě vyřešit ho nejlíp, co možná nejrychleji. Jinak ani nejsem závodník.
Co si na lezení nejvíce vážíš? Asi si nejvíce vážím toho, že mně to pomohlo poznat sebe sama a spoustu různých lidí, z nichž si můžu vybrat ty, se kterými chci být. Ptal se: Rostislav Tomanec
foto: Petr Piechowicz
závody
Třinec BoulderCup 2002, Radek Souček, 1. místo
Třinec – Boulder Cup 2002 Poslední závod Evropského poháru juniorů 2001 Sauna Open 2002 Lanex Cup v Jičíně Lanex Cup v Hejnicích Chřibská 2002 Přebor Českého ráje 2002
55
závody Třinec – Boulder Cup 2002 M 16.–17.2., Masarykova ZŠ, Český pohár M Radovan Souček po roční absenci znovu smetl soupeře jako uragán M Lucka Rajfová těsně přelezla Míšu Drlíkovou
Lucie Rajfová, 1. místo Máca
56
Druhý ročník Českého poháru v boulderingu opět otevřel svým už třetím ročníkem Boulder Cup 2002 v Třinci. Startovní pole mužů bylo opět nabité, ačkoli se tentokrát muselo obejít bez největší hvězdy Tomáše Mrázka i obhájce loňského prvenství Pavla Kořana. Naopak obrozený Radovan Souček po loňské absenci zaviněné zraněním opět přijel, viděl a topoval. Pro potíže s kotníkem se omluvila také Věra Kotasová a pro chřipku Helena Lipenská. Zato závod žen okořenily svou účastí juniorky sestry Rajfovy z Brna i Světlana Kadlecová z Kadaně. Startovalo 43 mužů a 8 žen. Tratě připravil za asistence Michala Ciencialy a závod řídil Rosťa Tomanec. Petr „Pepe“ Piechowicz znovu unášel obecenstvo barevným světem svých obrázků a po oba dny plná tělocvična vytvářela nadšenou kulisu. Hlavní sponzoři: MĚSTO TŘINEC, ČHS, TRIOP a TJ TŽ TŘINEC. Sponzoři: SAM HAWKINS, ROCK HILL, SINGING ROCK, Pilka Kameny, Hudy Sport Ostrava a třinecké firmy. Poté, co se kolotoč kvalifikace roztočil, jsme byli rádi, že nápor zvládají lidé i technika. Méně nás potěšilo, že jeden z hlavních favoritů Andrej Chrastina (SOKOL ŽILINA/BB KLAN/OCÚN) pokazil kvalifikaci a na jedenáctém místě se do finále nevešel. (Být finalistů dvanáct jako vloni… Tehdy postupoval dvanáctý a skončil třetí.) Po třech bouldrech se dělili o vedení tři muži: Tomáš Doubravský (Šumperk), David Mazák (Přerov) a Jiří Přibil (ROCK PILLARS/OCÚN/BB KLAN). Souček udělal chybu a postupoval ze čtvrtého místa. Ženy měly dvě spíše krátké silové tratě než bouldry a všechny si alespoň dobře zalezly. Bez „ztráty kytičky“ postoupily pouze Lucie a Silvie Rajfovy (TRIOP/ UNIVERZITA BRNO). Finále. Muži nastoupili na čtyři bouldry a začalo drama. Maličký Martin Eckert (SK/TRIOP) onsajtl první akrobatický boulder a rázem poskočil z osmého místa na druhé a to už do konce závodů udržel. Totéž zopakoval Jirous Přibil. Na druhý pokus David Mazák a na třetí mladý Ondřej Švub (SK/CCC BBB). Radovan
Souček na posledním kroku znovu technicky chyboval. Naštval se, nervozita z něho spadla a onsajtl silový bouldr číslo 2, který nikdo nedal. Tomáš Doubravský byl nejblíže technicko–silovému třetímu boulderu, avšak krok nedotáhl a nakonec ho to stálo „bednu“. Čtvrtý boulder byl z repertoáru Michala Ciencialy, a tvrdé silové tahy Radkovi jednoznačně sedly a podruhé ve finále onsajtoval. Tři sekundy se na dost malém chytě odhodlával k závěrečnému skoku do madla a publikum šílelo. Zpečetěné vítězství. Tomáš Doubravský měl ještě jednu šanci, ale nedoskočil. Stejně tak Eckert a Jirka Přibil, ovšem i on měl již bronz posichrovaný. Dva ženské bouldry byly již náročnější než v kvalifikaci a finalistky top neatakovaly ani jednou. Na prvním silovějším měla zřetelně navrch Lucka Rajfová, ve druhém vytrvalostnějším Míša Drlíková (LANEX), avšak o jediný bod Lucka vyhrála. Míša zopakovala loňský stříbrný stupeň. Bronzový obhájila na posledním bouldru Petra Tomanová (SK/PETROL SERVIS ZL. MORAVCE). Čtvrté místo získala Světlana Kadlecová (EXTREM TEAM KADAŇ). Smutná byla naopak Silvie Rajfová, neboť nevyřešila správně začátek druhého bouldru, a spadla tím až na páté místo. Závod se opět nebývale vydařil. Mnoho diváků, mnoho závodníků, novináři, Česká televize, takže chceme v únorové tradici rozhodně pokračovat. text: RT, foto: P. Piechowicz Třinec Boulder Cup 2002: muži: 1. Radovan Souček Brno 2. Martin Eckert Slovensko/TRIOP 3. Jiří Přibil ROCK PILLARS/OCÚN/BB KLAN
4. David Mazák Přerov 5. Ondřej Švub Slovensko/CCC BBB ženy: 1. Lucie Rajfová TRIOP/UNIVERZITA Brno
2. Míša Drlíková LANEX BOLATICE 3. Petra Tomanová Slovensko/ PETROL SERVIS ZL. MORAVCE
4. Světlana Kadlecová
EXTREM
TEAM KADAŇ
5. Silvie Rajfová TRIOP/UNIVERZITA Brno
Ke zprávě Věry Kotasové o boulderingu v Birminghamu z minulé Montany přidáváme ještě další výsledky, které nemohly být zpracovány do předešlé redakční uzávěrky.
Poslední závod Evropského poháru juniorů 2001 7. – 9. 12. 2001 se v rámci Festival of climbing uskutečnil finálový závod EPJ v anglickém Birminghamu spolu se Světovým pohárem v boulderingu a Masters mužů. Bez ohledu na výsledek tohoto závodu měli celkové vítězství zajištěno Tereza Kysilková a Tomáš Mrázek, který zde startoval mezi muži. Vzhledem ke vzdálenosti a nákladům se zúčastnili pouze Terka Kysilková, Lucka Rajfová a Honza Zbranek a všichni postoupili do finále, kde potom Terka obsadila 2., Lucka 6. a Honza 4. až 6. místo. V celkovém hodnocení Evropského poháru juniorů 2001 dosáhli naši lezci těchto umístění: Kat. B dívky: 1. Tereza Kysilková, 8. Lucie Rajfová, 18. Eliška Karešová a 21. Kateřina Kupilíková Kat. B chlapci: 6. Pavel Solanský, 7. Jan Zbra-
Terka Kysilková, Birmingham
nek, 22. Štěpán Stráník a 33. Jakub Volf Kat. A dívky: 17. Petra Melicharová Kat. A chlapci: 7. Petr Solanský Juniorky: 18. Soňa Hnízdilová, 27. Martina Kadlecová Junioři: 1. Tomáš Mrázek Vzhledem k tomu, že jsme dosud měli pouze jednoho vítěze EPJ (Tomáš Mrázek v roce 2000), je to samozřejmě největší úspěch českého sportovního lezení v historii juniorských Evropských pohárů. V letošním roce se uskuteční celkem 5 závodů (Rakousko, Itálie, Slovinsko, Bulharsko a Holandsko + Mistrovství Světa ve Francii) a přejme našim mladým lezcům podobné úspěchy jako v loňském roce. –O2–
Jirka Simandl, Sauna Open
Sauna Open 2002 M Bouldrové závody v Plzni M Bratři Reschové před Jirousem M Světlana Kadlecová si přijela pro stan od Hannahu M Skokan dne Marek Leitman Tak nějak by bylo možné charakterizovat již pátý ročník boulderových závodů pořádaných oddílem Sportovního lezení USK Plzeň začátkem února. Muži lezli na třech kvalifikačních cestách. Z 28 startujících do semifinále postoupilo 15 borců (12 jich dalo 3x TOP). Už obě semifinálovky rozhýbaly startovní pole. Pouze Petr Resch a Jirka Přibil dali dvakrát TOP. Z kvalifikace si výrazně polepšil Jakub Bláha, ale skončil těsně za branami finále. Ve finále si opět nejlépe poradil Petr Resch, když první boulder dal TOP na druhý pokus. Bratr Zdeněk přidal další TOP na třetí pokus a pak už si na poslední chyty nikdo nesáhl. Velmi blízko k oběma TOPŮM měl ještě i Jirka Přibil, ale nedotáhl to, a bylo z toho až třetí místo. Rosťa Štefánek předvedl svoji neuvěřitelnou sílu v prstech, když pobral miniaturní stup, ale skončil až za Jakubem Hlaváčkem pátý. Ženy se rozřadily hned na třech kvalifikačních cestách. Všechny TOPY dala pouze Světlana Kadlecová. Ve finále si polepšila Jitka Bursová, když si s Jitkou Křešovou prohodily druhé a třetí místo z kvalifikace. Světlana
Kadlecová jako jediná dala TOP ve finále a vyhrála. Novinkou byl závod ve skocích. Dvě rozřazovací vzdálenosti nechaly ve hře pouze Jirku Přibila a Marka Leitmana. Marek nenechal nic náhodě a neskutečným jumpem 190 cm si skočil pro první místo. Za sebe i organizační tým děkuji všem, co se přijeli do Plzně trochu zpotit a těším se příští rok opět na shledanou. Poděkování patří i stavitelům boulderů – Marku Leitmanovi a Hynku Charvátovi a samozřejmě i dlouholetému sponzorovi – firmě HANNAH. Vlasta Volák Sauna Open 2002 muži: 1. Petr RESCH Beroun 2. Zdeněk RESCH Beroun 3. Jiří PŘIBIL BB Klan (Ocún, Rock Pillars)
ženy: 1. Světlana KADLECOVÁ Xtreme Kodaň (město Kodaň)
2. Jitka BURSOVÁ Sportovní lezení USK Plzeň
3. Jitka KŘEŠOVÁ Sportovní lezení USK Plzeň
telegraficky: Druhý závod českého Poháru v boulderingu, který se konal 2. 3. v Šumperku, vyhrál R. Souček, druhý skončil Martin Fojtik, třetí potom Jiří Přibil. Ženy se umístily v tomto pořadí: Helena Lipenská, RT Věra Kotasová a Lenka Trnková.
57
závody Lanex Cup v Jičíně Na přelomu února a března se uskutečnily první dvě soutěže nově vytvořeného kolotoče pohárových závodů pod názvem Lanex Cup. Pod záštitou generálního sponzora firmy LANEX a.s. proběhne letos zhruba šest závodů mládeže, které jsou určeny především pro začínající a výkonnostní lezce z České republiky i okolí. Závodníci z 1. – 3. místa aktuálního rankingu mládeže a reprezentanti ČR mohou startovat, po dohodě s pořadatelem, pouze mimo soutěž! Toto omezení umožní široké mládežnické základně, která je prakticky na stejné výkonnostní úrovni, spravedlivý a vyrovnaný „boj“ o medailová umístění a o hodnotné ceny od společnosti Lanex a dalších štědrých sponzorů. Prvním místem tvrdých bojů na překližce se stala stěna Lezeckého kroužku Prachov v Jičíně. 118 dětí bojovalo v sobotu 23. února celkem v deseti kategoriích v dlouhých převislých cestách jičínské stěny a ve dvou kvalifikačních cestách si zalezl opravdu každý. Nejlepší postoupili do finále a hlavní cenu, nové lano od firmy Lanex, si odvezli na své domovské stěny následující vítězové kategorií: A Nela Hyvlová (Jičín/Bufo) a Pavel Rozehnal (DDM Vyškov) B Aneta Hyvlová (Jičín/Bufo) a Martin Šifra (HK Lanškroun)
Lanex Cup v Hejnicích C Anna Pleskačová (Jičín) a Stanislav Koza (Kadaň) D Světlana Kadlecová (Kadaň) a Zdeněk Melichar (Hejnice) E Iveta Kršková (Chomutov) a Ondřej Švub (CCC BBB, Slovensko)
Premiérových závodů Lanex Cupu se zúčastnili se zdařilou prezentací i samotní zástupci generálního sponzora a přítomné děti i jejich dospělé doprovody se mohly ve volných chvilkách seznámit s nejnovější nabídkou lan a reep šňůr pro rok 2002. O stánek, ve kterém podávala zasvěcené informace o firmě samotné i o výrobním programu paní Lydie Peterková se svými kolegy z úseku marketingu, byl nevšední zájem. Všechny soutěžící děti si odnášely domů nejen prospekty firmy, ale mnohé i vzorky lan a smyček. Závěrem patří díky sponzorům, a kromě hlavního partnera se sluší nezapomenout i na další štědré firmy, které rozzářily nejedno dětské oko: LK Prachov, Hudy sport Jičín, BUFO Zlín, Mamut Šťáva, Singing Rock, Šifra Floorball Lanškroun a Krkonošské sýrárny a.s. Jičín. Houmles
O týden později, v sobotu 2. března, hostily mladé lezce na své poněkud skromnější stěně Hejnice. Protože pořadatelé chtěli překvapit všechny zúčastněné, pustili se do rozšíření stěny, a tak ještě ve středu večer chlapci od Makaků montovali poslední desky do nového profilu. Vše se do pátečního večera stihlo, postavilo se osm cest, navezly zásoby do bufetu a nadepsaly diplomy. Po ránu se začali ukazovat první závodníci, zvláště silná skupina dorazila pod vedením Bimbošky ze středu Čech. Postupně se objevily další již známé tváře, celkem se nahlásilo přes 60 závodníků. Stejně jako v Jičíně se lezly dvě kvalifikační cesty, které toho moc neřešily a byly určeny hlavně na rozlezení. Ve finále už to bylo jiné, profily cest se položily na druhou stranu stěny a siláci jásali. Přesto ve dvou kategoriích rozhodlo o konečném pořadí až superfinále. Zvláštní obdiv zasloužil domácí Jakub Šosvol, jehož mohutná postava se v převisech vždy nějak zázračně udržela a nakonec se vytáhnul v silně převislé finálové trati mnohem výš než celá plejáda s ním lezoucích pavoučích postav. Vítězové jednotlivých kategorií: Dívky do 9 let: T. Schloglová, Lanškroun Dívky 10–11 let: B. Kolouchová, Alpin Beroun Dívky 12–13 let: A. Bímová, Alpin Beroun Dívky 14–15 let: D. Dupalová, Alpin Beroun Dívky 16–18 let: L. Borůvková, Trutnov
58
Chlapci do 9 let: J. Janoušek, Hejnice Chlapci 10–11 let: M. Šifra, Lanškroun Chlapci 12–13 let: J. Hladík, Trutnov Chlapci 14–15 let: Z. Melichar, Hejnice Chlapci 16–18 let: P. Slouka, LK Prachov Další kolo poháru čeká na závodníky začátkem dubna v Praze. Do celkového hodnocení, které bude uzavřeno až po posledním závodě v prosinci v Berouně, se započítává 5 nejlepších dosažených výkonů. Nejvíc se zatím daří M. Šifrovi (Lanškroun) a Z. Melicharovi (Hejnice), kteří jako jediní dokázali v obou kolech bezpečně zvítězit. V ostatních kategoriích, a hlavně mezi dívkami, je vše zcela otevřené, další závody mohou pořadím řádně zamíchat. Spoustu fotek z hejnických závodů najdete na Internetu, http:// www.ehm.cz/. O hodnotné ceny pro nejlepší se kromě generálního sponzora Lanexu Bolatice dále postaraly firmy Hudy Sport Liberec, Alpinus Liberec, Triop Zlín, Sport System Lanškroun. Kaspíny
Chřibská 2002 Již tradičně se na komorní stěnce v tělocvičně místní školy uskutečnily perfektně organizované závody na rychlost Chřibský pohár v rychlolezení. Zkušený „rychlík“ Sláva Hrkalů se svými neméně zdatnými pomocníky připravil krásné logické „speedy“ pro šestiletý prcky i padesátiletý kmety! V duchu rychlosti v rychle probíhajícím závodě si nakonec vysprintovali prvenství a tím i krásné „sklářské“ ceny následující rychlíci: Děcka do 12 let: Aneta Hyvlová (Jičín/Bufo) a Václav Novotný (Chřibská)
Mládež do 15 let: Eliška Karešová (Liberec) a Libor Hroza (Děčín/Singing Rock/Saltic) Ženy: Eliška Karešová (Liberec) Muži: Sláva Hrkal (Chřibská) Veteráni nad 35 let: Robert Gartner (Česká Lípa) Slávo, díky za pěkný a rychlý závody! Houmles
Přebor Českého ráje 2002 V neděli 24. února, den po mládežnickém Lanex Cupu, se uskutečnil v Jičíně 2. ročník Přeboru Českého ráje dospělých. Na třech kvalifikačních cestách se rozlézalo 64 mužů a juniorů a 17 žen a juniorek. Podceněná výkonnost startujících pustila do finále nečekaně 24 lezců a 8 lezkyň. Závod se tím „trošku“ protáhnul, ale zase si zalezli opravdu všichni – od reprezentantů po rekreační lezce. Těžké finále rozřaďovalo již od prvního převisu. Dívky se rozdělovaly okolo oblin na druhém „dachu“ a končily vesměs ob jeden chyt. Pouze juniorská reprezentantka liberecká Eliška Karešová ostatním doslova uskočila o nějakých 6 chytů, když první bouldrové místo v cestě překonala tygřím jumpem a pokračovala až k druhému, zbytečně krutému bouldru. Na ten byla krátká i většina chlapů a pořadatelé měli docela nahnáno z nějakých osmi prvních míst. Když ani čtvrtý muž z MČR na Brumlovce Venca Malina nevyřešil sérii „hnusnejch“ boulí, tak stavěč tiše mizel z tělocvičny. Naštěstí ho zpět hned vzápětí přivolal řev diváků a tak mohl spolu s nimi s úžasem sledovat berounskou lokomotivu Petra Resche, který v těžkém bouldru suše přiložil pod kotel a nezadržitelně profrčel za stálého vypouštění přebytečný páry až na druhou stranu stropu, kde ale už i jemu zasvítila na semaforu červená (opravdu skončil v červený bouli). Tvrdě vytrvalostní cesta i je-
mu sebrala hodně sil a tak do topu, originálně umístěnému metr nad zemí na druhé straně stěny, přeci jen nedojel. A když jeho „životní“ výkon nepřekonal ani v naprosté pohodě a klídku lezoucí zkušený Radim Nosek, ani velká naděje českého sportovního lezení, choceňský junior, Štěpán Stráník, bylo jasno. První místo i zcela nové lano od firmy Šťáva Mamut si to odsupí s „lokotkou“ do Berouna. A naprosto zaslouženě, protože to, co Petr předvedl, v dlouhém stropu po boulích, se tak často nevidí. Podobný zážitek mi naposled způsobil již jmenovaný Venca Malina (a s ním i Andrej Chrastina) při své republikové finálovce razantním nekompromisním „pokořením“ vytrvalostní cesty po „neudržitelnejch“ boulích! Velký dík za zdárný průběh nedělního maratónu patří jak všem pořadatelům, tak i trpělivým divákům a hlavně závodníkům samým! O opravdu hodnotné ceny se postaraly: Šťáva (Mamut), Lanex Bolatice, Hudy sport Jičín, Bufo Zlín, Singing Rock a Šifra Floorball Lanškroun. Houmles Přehled nejlepších: ženy: 1. Eliška Karešová (Liberec) 2. Soňa Hnízdilová (TRIOP Zlín) 3. Martina Gláserová (Liberec) muži: 1. Petr Resch (Loko Beroun) 2. Radim Nosek (Hodkovice) 3. Štěpán Stráník (OSL Choceň), 1. junior
59
hovory z montany Nějak se to rychle semlelo. Pořád plno sněhu, rampouchy na místech kde bys je nečekal – a najednou prázdné „překližkárny“ a místo nich vyhřáté skalky. Redakční tým zcela zaskočen a následně rozpolcen, vyrazil k seberealizaci. Mladší a nadějnější část strávila plodný týden v budce lanovky nad Argentiére a stačila zopakovat i jeden úplně čerstvý „prváč“ v mixech. Počasí bylo skvělé, nejezdila ani ta lanovka. Ledva se toto číslo přiblížilo k finále, odjely se obě části zotavit s rodinami – holt někdo sbírá moly do krabičky, někdo body na lyžovačce. A konečně to přišlo! Známá „jednička“ RL, spolupracovník redakce, dává podlahu v Krasu. Nic moc, pár boulí a záda od blata. Další den ráno přichází pan vedoucí redaktor TR podobně upraven – také záda, také podlaha a také od blata! Inu, někdo hodí tlamu na 7a, někdo při vystupování ze šmirglu (vlak pouliční dráhy – pozn. pro mimobrněnské). Nelezoucí ekonom RV měl zřejmě fest mindrák, že on jako nic, tak slavil aspoň vítězství nad výrobci aut a dokázal si zamknout klíče uvnitř – uznejte, že ani to není jen tak! O osobní odvaze jít požádat vykrádače o znovuotevření žigulíka ani nemluvě! Tak nám ten čas před uzávěrkou docela pěkně plynul. Zdá se, že se skutečně ozvali všichni, jejichž záhadné platby se nám nepodařilo identifikovat (300,00 Kč, plátce neznámý). Máme dokonce jednoho předplatitele v Austrálii. MONTANA KLUB funguje s novým obsazením (CK VIKING TOUR, Merhautova 93, 613 00 Brno,
[email protected]) stejně spolehlivě jako dříve, takže chcete-li mít jistotu, že vás případný zásah HS v horách finančně nezničí, klidně se jim ozvěte. Rádi vám členství v rakouském ÖTK zajistí. Stále navštěvovanější internetové horokupectví (www.horokupectvi.cz) už funguje i pro slovenské čtenáře – zkrátka pohoda, kterou nám nezkazilo ani daňové přiznání. Ještě poslední zpráva, která došla těsně před vydáním čísla: V polovině března odcestovali Martin Minařík, Radek Jaroš a Zdenek Hrubý do Nepálu s cílem vystoupit JZ stěnou na Kanchenjugu (8.586 m). Aktuální informace můžete sledovat na: www.radekjaros.cz. Tak držme palce! Tak, konec, padla, teď už vám k přečtení zůstává leda tiráž. Dost bylo zimy, k jarním lezeckým radovánkám potřebujete jen pěkné počasí a kus štěstí v kapse – pro jistotu! Obojí všem upřímně přeji.
ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE
2/02 ročník XIII (Hotejl XXXVI)
Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz Redakce má připojení na Internet přes pevnou linku. Větší soubory můžete zasílat e-mailem na adresu:
[email protected] nebo:
[email protected]
Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opačném případě pošlete rovnou předlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Jiří Růžička tel.: 05 - 41 24 33 33 e-mail:
[email protected] Vedoucí redaktor: Tomáš Roubal tel.: 05 – 41 24 33 33 e-mail:
[email protected] Sekretariát: Radim Výrubek tel.: 05 – 32 16 36 27 e-mail:
[email protected] Externí redaktor: Vladimír Procházka Vzdušná 10, 460 01 Liberec 1 Stálí spolupracovníci: Jiří Novák, Petr Piechowicz, Rostislav Tomanec, Vladimír Slouka Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová
[email protected] © autoři článků Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x ročně cena výtisku 50 Kč roční předplatné 300 Kč
Čtenářská inzerce Rubrika je určena pro nekomerční inzeráty jednotlivců. Poplatek za uveřejnění (50 Kč), lze poslat poštou nebo poukázkou na adresu redakce. n Prodám horoprůvodce Alpy, Dolomity, Balkán, Sasko, Česko, Slovensko a horo–speleo literaturu. Seznam zašlu. Dále prodám nepoužité plakety PETZL se šroubem. Pavel Sladkovský, Svobody 9, 370 01 Č. Budějovice, tel.: 0602/485 411. n Co hledám? Spolulezkyni na výlety do skal, lezení naučím. Rád také cestuji, jezdím na kole, na lyžích, občas na vodu. Napiš nebo volej! Tomáš 29/ 188. Kontakt: tel.: 0732/985700, e–mail:
[email protected]. n Prodám goretexový zďárák od Kammsportu. Použil jsem ho pouze 3x. Cena: 5000,-. Tel. 0604 463138. n Prodám větší množství skob a věcí na lezení. Většinou nové a levně. Kontakt: 0606 469410, Fery. n Prodám horolezeckého průvodce A. Puškáš Vysoké Tatry, díl IX a X. Kontakt: 0605 878420, 067–7941829. 60
ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem 5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913. Bankovní spojení: ČS, a.s. č.ú. 1345370319 kód banky: 0800 název účtu: Jiří Růžička Distribuce na Slovensku: ABOPRESS, s.r.o. Radlinského 27, 811 07 Bratislava tel.: 012 – 52444979, 52444980, fax: 012 – 52444981 e-mail:
[email protected] Příští číslo vyjde 11. 6. 2002
Redakční uzávěrka č. 3/02 je 7. 5. 2002
