contents obsah Úvodník Editorial Comiks Diff & Rence Lezení s Jasperovými „The modern gear means virtually anything is climbable,“ Will Gadd says. ICE F2003 Ice Climbing Event.
Úvodník Bača
2
Roz & Díl Vojtěch Dvořák
2
Lezení s Jasperovými W. Gadd, R. Jasper
4
ICE Bača
8
Víken(le)dy Míra Stopka
10
Hochkönig Vilém Pavelka
12
Uzunkol 2002 Richard a Ota
14
Letmý pohled na moderní alpský styl C. Gardien
17
Valova skála u Vsetína Zdenek Luža
20
Javelin Dalibor Motl
22
Podobnost čistě náhodná!? J.Š., R.M.
24
Babí Hora podruhé Aleš Urbanec
25
Šlikova věž Houmy
27
Velmi ostré Thajsko O2
32
ČHS Martin Mellan
33
Wattova patička Vojtěch „Watt“ Dvořák gives advice to all who feel like reading his advices.
Wattova patička Vojtěch Dvořák
34
Kýbl From our readers.
Kýbl Zdenda, J. Mizera
35
Víken(le)dy Weekend-days in icy Gasteinerthal. Hochkönig Hard routes on Austrian limestone – this is Hochkönig. Uzunkol 2002 How two travellers and climbers saw Kazakhstan... Letmý pohled na moderní alpský styl Modern alpen style. Evolution of this climbing style as described by C. Gardien. Valova skála u Vsetína Vala´s rock by Vsetín. Tip for one climbing day. Javelin Climbing in the USA. Podobnost čistě náhodná!? Some aspects of climbing are still the same. No matter where you are… Babí Hora podruhé Ski-alpinists meeting at the end of the world. Šlikova věž History of climbing on Czech sandstone - Prachov. Velmi ostré Thajsko Tereza Kysilková conquered 8a in Thailand. ČHS News from the Czech Mountaineers Association
Mix
36
Knihy Vladimír Procházka
36
Návrh výjimky z pravidel lezení... Jiří Malík
37
Matroš Vladimír Procházka
38
Nejen horolezci potřebují pomoc Jana Kadlecová
40
Horský filmový klub – Vysoké Tatry 2003 Petr Piechowicz
40
Ledová zima v Sudetech Kuba Turek
42
IWC – Pitztal 2003 Ice World Cup in Pitztal, Austria.
IWC – Pitztal 2003 Petr Piechowicz
44
Galerie Info - section - Civetta (3.220 m)
Galerie Jiří Novák
46
A jdi... D. Janák, T. Bardas
48
Rosťa Štefánek Tomáš Roubal
50
Info Radim Bzura
52
Závody V. Volák, P. Resch, J. Maršík, R. Tomanec, L. Návrat, J. Škop, Houmy
53
Hovory z Montany Jiří Růžička
60
Mix Knihy New books. Návrh výjimky z pravidel lezení... A draft of new rules for climbing in Adrspach. Matroš Climbing gear. Nejen horolezci potřebují pomoc Not only climbers need help. Horský filmový klub – Vysoké Tatry 2003 Mountaineering Film Festival - High Tatras 2003 Ledová zima v Sudetech Ice climbing in Czech.
A jdi… Go for it… Rosťa Štefánek An effigy. Info Some information about climbing around Cortina. Závody Competitions Hovory z Montany Epilogue
Titulní strana Robert Jasper foto: Klaus Fengler
úvodník
Bača
komiks
Den ledoborce Tak tohle je jak na potvoru. Pokazil se mi speciálně upravený rošt ledničky a celou noc jsem proklepal vedrem. Teplé kapky potu mi stékají po zádech a ne a ne zmrznout. Otevírám všechna okna i dveře a nohy mi pohladí chladivě krásná mlha. Venku je nádherný den, probouzející se z příjemné lednové noci. Rtuť teploměru se krčí v baňce, hluboko pod bodem mrazu. Z hromady sněhu vyhrabávám několik ledňáčků. S čokoládovou polevou samozřejmě, neboť energetická spotřeba ledoborce v zimním období se vyrovná menší atomové elektrárně. Očista, hygiena či koupel v zimě nemá význam. Vždyť kdo by se zašpinil v téhle sněhobílé čistotě. Z poličky vytahuji novou sadu pilníků Permagrit. Rutinním pravotočivým grifem několikrát přejedu hrot cepínu a otestuji ryzí ostrost sezobnutím sáčku španělských oliv s kapií. Venku se začíná nechutně oteplovat a kapky roztátého sněhu se dravě zakusují do hladce bílé peřiny. Na lyžích sjíždím do Zamrzlého kaňonu, abych zde rozehrál dnešní partii glazurového mariáše. Tady může uspět jen chirurgická přesnost kombinovaná s magickou schopností úplného zatmění mozku. Pouze tu a tam je lezení protkáno relaxačními cvičeními v silnějších partiích ledu, kde se hroty zakousnou o něco hlouběji a těžce zkoušené duši lze ulehčit do půlky zavrtanou skrutkou. S vážnou tváří a adrenalinem o trochu níž než končí slepé střevo vrtám abalakáče a sjíždím k nástupu na břehu zamrzlé řeky. Mám ještě chvíli čas, tak vytahuji placačku tekutiny vyššího kalibru. Chvilka nepříjemné horkosti, ale tuto po chvíli přebíjí nutné snížení tělesné teploty. Alkohol přece odvádí teplo a dehydruje, což jen podtrhuje už tak silně podchlazenou atmosféru. V časopise Icepeeing psali, že se dokonce dělají pokusy s pitím tekutého helia, což by byla úplná bomba. Nasazuji pásy a stoupám vzhůru k hrdlu kaňonu. Zase jeden dobře strávený den ledoborce.
© watt design 2
3
oprvé jsem se setkal s Robertem Jasperem na stránkách časopisu. Nehledě na fakt, že jsem neuměl přečíst ani slovo německy, mne fotky z cesty „Flying Circus“ zaujaly. Robert opakoval mou první těžkou cestu, Amphibian, a já přelezl některé z jeho cest v Isenfluhu, takže už v době, kdy jsme spolu poprvé mluvili telefonem, jsme vlastně měli nějaké společné zážitky. Chtěl jsem po něm informace o jeho nové cestě blízko Interlakenu. Dal mi potřebné instrukce, varoval mě před tím, že led by mohl brzo odtát (v té době bylo okolo minus dvaceti) a celkově byl v debatě velmi vstřícný. Britský lezec, známý jako „Mad Cow“, obvykle odmítá komukoliv říci, kde jsou jeho cesty, a tak byl rozhovor s Jasperem příjemným zpestřením. Vlastně tak začalo malé přátelství, takže mi bylo potěšením potkat Roberta příští rok v Isenfluhu. Pracoval na nové cestě, zatímco já jsem spolu s přáteli nacvičoval excelentní Tomahawk, takže jsme po několik dní měli stejné štandy a trávili čas v převise. Velice na mne zapůsobila jeho lezecká technika a síla. Už jsem lezl s mnoha dobrými mixovými lezci a Robert bezpečně lezl jako jeden z nejlepších. A co je ještě důležitější, lezení mu zjevně působilo radost. Robert se mě ptal na Kanadu a já ho pozval na návštěvu. O pár měsíců později přiletěl i se svou ženou Daniellou a přítelem fotografem Klausem Fenglerem. V Kanadě lezeme vodní ledy a mixy pokaždé od října do té doby, dokud už žádný led nemůžeme ani vidět. Obvykle do dubna, ačkoliv někteří lezou vodní ledy až do června. Robert dorazil v únoru a hned jsem se vydali do práce, tedy do opakování mnoha zdejších těžkých cest. Oba používáme výbavu „nové školy“, tedy mačky připevněné přímo na utralehké boty a zbraně bez poutek. Toto vybavení dělá těžké mixové cesty mnohem zábavnějšími. Figury 4 bývaly jediným řešením, jak překonat převis, teď člověk jen zahákne patu a leze dál. Je to jako být opicí, něco, o čem jsem sníval – mít čtyři ruce místo dvou. Tato výzbroj a vyšší trénovanost otevřely novou dimenzi mixového lezení. Spolu s Robertem jsme zopakovali tři M 10 nebo těžší v nejlepší kanadské oblasti na mixové lezení zvané Gulag. Dokud slunce alespoň trochu svítilo, byl Robert pro svou fyzičku opravdu nezastavitelný. Protože nezávodí (což je dobré pro všechny z nás, kteří závodíme – je skutečně jedním z nejlepších mixových lezců na světě), není Robert tak známý. Poté, co jsem s ním lezl, jsem naznal, že bych měl více trénovat!
foto: Klaus Fengler
4
Robert a Daniella
Po večerech jsme vydatně testovali kanadské pivo a debatovali o světě mixového lezení. Robert i já jsme hráli stejnou hru, a to od jejího začátku. Bylo zajímavé slyšet o evoluci mixového lezení v Evropě ve srovnání se Severní Amerikou. Evropa měla větší tendenci neuzavírat stupnici mixového lezení, zatímco v Severní Americe jsme drželi jednotlivé obtížnostní stupně blízko sebe – naše nejtěžší cesta byla M10. Po přelezení mnoha místních M9 a M10 je Robert shledal významně podhodnocenými, takže jsme se bavili kreslením velké srovnávací tabulky tak, abychom mohli porovnávat stupně a cesty na obou stranách Atlantiku. Spotřebovali jsme mnoho piv, ale bavilo nás to! Poté, co jsem měl možnost lézt a mluvit s Robertem, si myslím, že mixové lezení se nachází na křižovatce. Moderní vybavení znamená, že je teoreticky všechno lezitelné. Ostruha na patě umožňuje odpočinout si uprostřed obrovského převisu, a to i v takovém, v jakém vede cesta Musashi (Robert by určitě udělal druhý přelez, kdyby si nezranil ruku právě hrotem na patě). Jak tedy poznat, co z toho, co se dnes leze, je „těžké?“ Je používání hrotů na patách to samé jako technické lezení? Na přetřes se dostanou i otázky o stylu: když můžeš sedět na rukojeti od cepínu jako na cyklistickém sedátku – je to ještě volné lezení? A záleží na tom, jakou taktiku každý použije, když ho to baví a všichni si užijí to své? Nakonec přelezl Robert většinu těžkých mixových cest v Rockies a pak už se s Daniellou věnovali jen ježdění na koních, tedy zábavě, které se mohl oddávat i Robert se svou zraněnou rukou. Musím napsat, že jsem byl velice motivovaný Jasperovým pozitivním přístupem, překvapivými schopnostmi a láskou k lezení. Pro úplnost jen dodávám, že jeho žena Daniella je jedna z nejlépe lezoucích mixových lezkyň na světě. Jednoho dne budou pryč všechny dolary od sponzorů a my budeme staří, ale já vím, že budeme s Robertem stále hledat nová dobrodružství, i kdybychom měli jít do hor se zbraněmi do ledu používajíce jich místo vycházkových holí. To je pro mě také ten jediný a opravdový důvod pro lezení a děkuji Robertovi za to, že přivezl spoustu elánu a energie k nám do Kanady. Na konec jejich pobytu jsem Jasperovým ukázal obrázky nějakých cest v Himálaji, o kterých se snažím dozvědět co nejvíce. Snad jednou uděláme výpravu do země netušených možností… Will Gadd
V posledních letech jsem se intenzivněji věnoval mixovému lezení v USA, Kanadě, Norsku a samozřejmě v mých zamilovaných Bernských Alpách. Setkával jsem se s mnohými lezci a srovnával jejich názory na mixové lezení, prvořadým cílem pro mě ale bylo samozřejmě lezení těžkých cest. Můj prvotní zájem o mixy byl obdobný jako u jiných lezců – vyvinul se ze zájmu o zimní výstu-
py ve velkých alpských stěnách, ve kterých bývají mixové pasáže zpravidla nejhodnotnější částí cesty. Zmrzlé vodopády v alpských údolích se tak staly ideálními místy na trénování. V roce 1998 jsem v Coloradu vylezl druhý výstup cesty Amphibian (M9), která byla tehdy nejtěžší mixovou cestou světa.
Také v moderním mixovém lezení je RP (či OS) styl nejvíce ceněný. Každý rok vznikají nové a nové cesty, zpravidla odjištěné nýty. To minimalizuje nebezpečí zranění, ale s ostrými zbraněmi riskuje mixolezec vždy více než lezec sportovní. Pro mě je nejčistším stylem lezení nevynýtovaných 5
6
cest. Pokaždé když z lezecké pozice zakládám jištění, opakovaně zažívám netušená dobrodružství. Friend ve spáře nebo ledová skoba v tenounkém ledě – musíte si být jistí, co děláte!
zána na závodech, ale také ambiciózní lezci začali lézt obdobně. Zkušený lezec také snáze odhadne případná rizika pádu cepínu (což může mít ve větších stěnách fatální následky). Lezení bez poutek
Odjišťování mixových cest nýty pro mne proto bylo něčím novým. S rostoucí obtížností cest ovšem není možné tyto jinak odjistit. Můj původní ideál lézt cesty pouze s vlastním jištěním není u extrémně těžkých cest aplikovatelný. Je to jako u nejtěžších skalních cest. Málokdy najdete cestu, která by byla odjistitelná jen přirozeně. Má cesta „Flying Circus“ je v tomto výjimkou. Je to pěkná a těžká cesta, ve které jsem nemusel umístit ani jeden nýt. Stále je to pro mě malý zázrak. V cestě je také ideální poměr mezi skálou a ledem. Mnozí mixolezci provozují v podstatě drytooling a led najdete v těchto cestách na poslední věžičce, jež vede na vrchol, což jim umožňuje mluvit o takových cestách jako o mixových. V posledních letech prodělalo mixové lezení obdobný vývoj jako lezení sportovní. Mladá generace preferuje vynýtované cesty a ve starších „psycho“ cestách stěží někoho potkáte. Styl je otázkou osobní volby, ale zdá se mi stále důležitější, že by měli lezci rozlišovat, jaký typ cest lezou. Navrhl jsem proto hodnocení emociální obtížnosti E, která by se mohla stát důležitým doplněním obtížnostní stupnice tak, že by mohla těm, kteří cestu neznají, usnadnit informování o nástrahách cesty (viz tabulka). V poslední době také zesílil trend nepoužívání poutek u cepínů. Velmi rychle byla poutka zaká-
je větší dobrodružství a samozřejmě je to krok směrem k čistšímu lezení. Je sice zapotřebí větší síly v prstech, ale volnost spojená s umožněným měněním cepínů přináší větší výběr možných chytů, než když máte ruce připevněny k cepínům. Také nikdy nezapomínejte, že padající cepín může zranit jističe nebo nějakého diváka. Když jsem zkoušel „Tomahawk (M10)“, celé nebezpečí mi došlo až ve chvíli, kdy jsme já i mé zbraně neúprosně následovali zákonů gravitace. Firmy vyrábějící cepíny rychle zareagovaly na měnící se poptávku a vyrábějí cepíny speciálně pro závodníky. Některé z nich jsou konstruovány tak, že poskytují opěrku pro koleno a umožňují nohand prakticky v každé lezecké pozici. Ale kam vede takový vývoj? Určitě to není krok směrem k volnému či čistému stylu lezení. Pro mě je těch novinek příliš – rukojeť by měla zůstat tak jednoduchá, jak jen to je možné. Nic proti chrániči prstů či anatomicky tvarovanému držadlu, určitě bychom se neměli vracet k rukojetím dřevěným, ale jestliže je najednou lezení bez poutek lehčí než s nimi, je něco špatně. Ačkoliv, každý se může rozhodnout, jestli pro něj mají jeho sportovní cíle takový význam, aby více riskoval. Konečně, hlavní je mít potěšení z toho, co člověk dělá, a tak každý může praktikovat svůj styl mixového lezení… Robert Jasper
Abyste věděli, co riskujete! Běžné lezecké stupnice – UIAA, francouzská i americká – nedávají žádnou informaci o tom, jak psychicky náročná cesta ve skutečnosti je. Teprve poté, co člověk cestu vyleze, ví více. Navrhovaná stupnice by měla umožnit různé psychické aspekty lezení. Je úplně jiné, jestli lezete M9 vynýtovanou jako sportovní cestu, a M9, kde musíte dávat své vlastní jištění. Ve Velké Británii už taková stupnice existuje, ale v některých bodech se tato neslučuje se stupnicí UIAA. Tato stupnice je navíc otevřená a stále může nabývat vyšších hodnot. Pro mixové a ledové lezení navrhuji následnou stupnici. Je uzavřená a jasně definovaná. Podle ní znamená například E1 nízké a E6 smrtelné nebezpečí. Pro zkušené lezce by mělo být rychle jasné, jak tu kterou cestu ohodnotit. Pro hodnocení úskalí každé cesty jsou podle mého návrhu podstatné tři následující aspekty: Kvalita jištění Nebezpečí zranění Psychická náročnost Jestliže rozdělíme každou z těchto zmíněných kategorií do tří úrovní, vypadá to jako v tabulce (dole). Každá cesta má potom v každé ze tří kategorií možnost dostat 1 až 3 body. Po sečtení dostaneme číslo mezi třemi a devíti. Dále navrhuji tabulku pro přepočet bodů na „E“ stupně. 3 4 5,6 7 8 9
body body bodů bodů bodů bodů
= = = = = =
E1 E2 E3 E4 E5 E6
Cesta ohodnocená E1 je podle této stupnice dobře odjištěná, s malým nebezpečím zranění a s celkově nízkým stupněm psychické náročnosti, oproti tomu cesta stupně E6 má řídké či žádné jištění, hrozí zde nebezpečí zranění a lezec by v ní měl celkově překonat velké psychické nároky na něj kladené. Na stupnici není stupeň E0, protože lezení (ostatně jako život sám) je vždy alespoň trochu riskantní! Tři příklady užití navrhované stupnice: n Cesta: „White out M10/E1“ Oblast: Isenfluh, Švýcarsko Jištění: dobré = 1 bod Nebezpečí zranění: nízké = 1 bod Psychická náročnost: malá = 1 bod Celkem: 3 body = E1 n Cesta: „Flying circus M10/E4“ Oblast: Kandersteg, Švýcarsko Jištění: obstojné = 2 body Nebezpečí zranění: střední = 2 body Psychická náročnost: střední = 2 body Celkem: 6 bodů = E4 n Cesta: „Beta Block Super W7/E6“ Oblast: Kandersteg, Švýcarsko Jištění: špatné = 3 body Nebezpečí zranění: vysoké = 3 body Psychická náročnost: velký strach = 3 body Celkem: 9 bodů = E6
I Kvalita jištění dobré 1
II Nebezpečí zranění
obstojné špatné 2
3
nízké
střední
1
2
vysoké 3
III Psychická náročnost žádný strach 1
obavy 2
velký strach 3
7
(Ice climbing event)
ICE – Ice Climbing Event. Setkání ledoborců a borců v ledu. S požehnáním o psa staravšího se Kořaly a ČHS (o co se staral ta, ten – fakt nevím) jsme se vybaveni jeho informacemi a popisky jak, kde, kam a za kým, řítili v malém uníčku po rozhrkaných německých dálnicích do Francie. ICE se koná ve francouzském Fournelu blízko městečka L’Argentiére le Bessiere. Po 25 hodinách mikrospánku (Honza nemá papíry a za jízdy zásadně, znalý předpisů MHD, nemluví s řidičem) dorážíme do hotelu. Noblesa. Jen lednička na lahváče chyběla (mrzli chudáčci v autě). Vše i s jídlem je samozřejmě v ceně zájezdu, čímž Kořalovi ještě jednou děkujeme.
Pomalu jsem otevřel náš velkej mražák, plnej masa a všelijakýho bince. Lehce jsem si olíznul ojínělé fousy a vnímám tu příjemně chladivou atmosféru. Teploměr ukazuje necelých -20°C. Divoce šmátrám mezi kousky kuřecího a zbytky vánočního kapra. Babička říkala, že tady sakra určitě byly. Někde mezi kachnou a mraženou kukuřicí mi přemrzají prsty. Neznám krásnější pocit. Náhle ucítím dotek chladné ocele a tělem mi projede elektrizující impuls. Quarky. Tyto dva precizní chirurgické nástroje, stejně jako já, nesnáší přetopené autobusy, jadranské pláže, či červeně označené kohoutky v panelákových koupelnách. Je zima, 7. leden, píše se nový rok 2003 a mé dva meče a já se vydáváme na cestu. Na cestu modravého ledu a křišťálových krápníků, vystlanou hromadami vloček velkých jak bowlingové koule.
Teplota se pohybovala hluboce pod bodem mrazu, takže Quarky, slaninka i lahváče byly řádně vychlazené. Lyže jsou tu zcela zbytečné, jelikož tu nikde není ani špetka sněhu a stráně se zlatavatí jak jarní louky po prvním sněhu–tání. To všechno nahrávalo do karet živlu, bez nějž by NHL byla jen přelidněným grandslamem. A ledu bylo opravdu požehnaně. Údolí Fressinieres, které se stalo naší svatyní, má své břidličnaté svahy rozeklané do monumentálních převisů, z jejichž okrajů se spouští do prostoru, kapku po kapce, obrovské krápníky, pečlivě utkané z varhánek ledu. Místní organizátoři šířili poplašnou zprávu, že je málo ledu. Ne tak pro vysušené borce z Čech. Pro první den jsme si vybrali mixovo–ledovou lahůdku Le troisiéme oeil (130 m IV/WI6+/M6+/A0). Naše snažení skončilo ve třetí délce, kde došlo na slova zatracovaných organizátorů. Na konci střechovitého převisu stékal místo rampouchu jen tenký čůrek ledu. Honzu to tak rozechvělo, že zahodil milovaného Quarka do údolí. Tak jsme sjeli za ním. Do večera jsme ještě stihli krátkou sportovní Pas d’arrangement (30 m II/M6+), ledové chrochtání Fine et délicatesse (220 m III/5+) a pak rychle na večeřičku do hospůdky, kde již vysedávaly legendy zimního i letního lezení ze všech koutů Evropy. Posilněni a napojeni kýblem vína jsme ještě zhlédli několik filmů na filmovém festivalu (něco jako MHFF v Teplicích) a hupky do postýlek. Vybaveni novými zkušenostmi jsme se následující den vrhli do místní specialitky La taupe (230 m V/6+/M8/6a), což je osm délek delikátních 6+ le8
průvodce měla nacházet tolik potřebná glazurka. Slanění jsme si zpestřili zamrzlým lanem, a byli jsme rádi, že jsme se vůbec z této převislé parády dostali živí dolů. Kouslá lana tam visí, myslím, ještě teď, takže jestli máte někdo zájem, jsou v krtkovi. Celé setkání bylo zakončeno nechutně velkou žranicí, kde tekly hektolitry vína a místní horolezkyně obnažovaly co se dalo… Většina lezců se držela organizátory nachystaného programu, což sestávalo v lezení top rope jištěných cestách (ne tak my). Většina z ledařské elity (Bubu, Jasper a spol.) se nedostavila, protože tou dobou probíhal zrovna závod Světového poháru v Pitztalu. Místní práskači jako je Moulin a jemu podobní vzali tuto akci jako „dobrou spářku“, neboť na jejich poměry bylo v cestách hodně málo ledu.
dů, mixového klování za M8 a volného lezení po oblinách za 6a. Opravdu zajímavá byla šestá délka, kde se prolézá jeskynním systémem, což sám název cesty, pro francouzštiny znalé čtenáře, naznačuje (La taupe = krtek). Náš výstup v poslední délce zastavilo vymyté skalní zrcadlo, kde se podle
Cesty lezené na Ice Climbing Event (vše samozřejmě bez poutek): Le troisiéme oeil 130 m IV/6+/M6+/A0 Pas d’arrangement 30 m II/M6+ Fine et délicatesse 220 m III/5+ La taupe 230 m V/6+/M8/6a Bača P. S.: Děkujeme klukům ze Sunsportu a Singingrocku, za to, že nás drží nad vodou a našim holkám za skvělej trénink…
9
„Příští víkend bych určitě někam vyrazil,“ navrhuje Kuba. Podle Vítka v Rakousku na začátku ledna nic nebylo, ale jediná česká oblast, co za něco stojí, nás už po několika návštěvách nudí a ani tam není co lézt. A dohady s ochranáři mě už taky nebaví. „Tak jo,“ souhlasí s mým návrhem přece jen zkusit podmínky v Gasteinertalu. V pátek ráno se probouzíme pod naším oblíbeným mostem a přes orosené okénko auta musíme konstatovat, že podmínky jsou lepší než loni. Na rozlez směřujeme ke smělým liniím Klammsteinu. „Co dáme na rozlez?“ ptá se Kuba a kouká na právě lezený Ruinenorgel. Zkouším ho přesvědčit, že Wet Dreams WI6 90 m taky není špatný nápad, což nedá moc práce. Dokonce se vrhá do tahání první délky s nepříjemným a těžkým začátkem. „Dobrý,“ hlásím na štandu, duchem jsem už ale nad námi. Nasazuji neoprénky, překontroluji výstroj a vyrážím. Po chvíli už doufám, že jsem nad volně stojícím ledem a rozechvělým hlasem se ptám: „Můžu zavrtat?“ „Ne, ještě tak metr dva“ houkne na mě Kuba. Do prčic, neklepe se mi jenom hlas, klepu se celej. Aspoň namlátím lopatkou do ledu icehooka, výstižně zvaného „panic piece“, a pokračuji. (Pro nezasvěcené: jistě si dovedete představit co by se stalo, kdyby pod vámi zkolaboval volně visící rampouch, ve kterém máte zavrtáno.) Pak mě už čeká osvobozující štand v podobě dvoumetrového smrčku a příjemné rozmrzání rukou. Další ráno za stálého sněžení stoupáme svahem Eisareny. Mám obavu z lavin – předminulý rok nás to v nástupovém žlabu málem sejmulo. Na ledech je všeobecně třeba dávat na tohle nebezpečí bacha. Kuba se zase ptá: „Tak co, polezeme?“ „Uvidíme…“ zamumlám a směřuji pod dlouhodobý cíl Mordor. „Jeden z nejimpozantnějších ledů v Rakousku“, píše se v průvodci, a když se nade mnou opět tyčí 300 m – místy kolmého – ledu, musím mu dát za pravdu. Vpravo je těžší Supervisor, kam právě nastupuje rakouská dvojka. „Když sebou pohneme, tak to dáme a snad na nás nic nespadne,“ odpovídám na tázavý pohled a moje obavy, navazujeme se a vyrážíme. 10
Wet Dreams
Přibližně v půlce koukám na Rakušáky vpravo od nás, kteří to právě vzdávají a slaňují z ledových hodin. „Za chvíli bude tma, měli byste to taky zabalit,“ radí. Když si ale představíme čtyři slanění luftem, z hodin a na namrzlých lanech, která ani neprojdou osmou, tak mě Kuba snadno přesvědčí, že to radši dorazíme a riskneme hledání sestupu potmě, i kdybychom měli narazit na tlupu skurutů. Ne nadarmo je Mordor zemí Stínu, a tak po celkových sedmi hodinách lezení na zatmění samozřejmě dojde, stejně jako na odřezávání ze zmrzlých lan a další drobné materiálové ztráty. I přesto se nám potmě daří najít správný sestup lesem a přes exponované lávky. Dole u batohů dáváme opět za pravdu slovům průvodce: „I přesto, že obtížnost cesty nepřekračuje pátý stupeň, nevyplácí se ji podceňovat.“ Pro tento rok šmytec. Ale znáte to, čtyři dny na to mi je stále platná dálniční známka na skle mého zánovního embéčka záminkou oslovit potenciální spolulezce. Luboš nadšeně souhlasí a v sobotu ráno se opět probouzíme pod mostem. Rychle vyrážíme do frekventovaného Spigelkabinettu WI3 150 m, který si hezky vy-
chutnáme. Nad touto cestou jsou další dva ledové sloupy Hot dogs WI6/6+ 40 m a jelikož je právě čas oběda, tak se je rozhodujeme okusit. Po pár pokusech ale konstatuji, že do sebevražedného stavu mysli jsem ještě nedospěl a přenechávám iniciativu Lubošovi. Ten se ale na nezajistitelné lezení v kolmých ledových skořepinách, pod kterými teče voda, taky necítí a slaňuje z morálových hodin. Inu, pytle musí být, aby bylo příště co sundávat. Je ještě brzo, a tak jsme si u silnice našli v průvodci neuvedený, ale i tak docela slušný ledík, tak za WI5 40 m, který nám do tmy vystačí. Úspěchy zapíjíme v „nádražce“ s novými kamarády od Jickovic. V neděli popojíždíme do Bocksteinu a vyrážíme napravit včerejšek pokusem o sundání jednoho loňského pytle Ikarus WI6 80 m. „Letos tě pustí,“ hodnotí kladně letošní podmínky Luboš. Po boji v první pětkové délce o tom dost pochybuji, ale přesto nasazuji neoprénky a zkouším to. Volně visící rampouch je propojený s dolním ledem průřezem tak třicet na třicet cm a já cítím jeho vibrace při každém záseku. Moc se mi do toho nechce, a tak se v klíčovým místě párkrát vracím, než udělám nevratný krok. Pak už mi ale nic jiného nezbývá než dovzlínat na nohand v půl-
ráme si s Kubou dvoudélkový Arkafal psaný za WI6/6+ vytečený ovšem do slušné pětky. Je krásně a tak potom stoupáme vzhůru údolím, abychom se podívali, jak se daří klukům. Jsou právě v půlce jednoho ledového žlabu. „Tak tři hoďky a jsou u nás,“ hodnotíme jejich výkon a jdeme k autu. To ještě netušíme, že se z toho vyvine dvaadvacetihodinový boj o bezpečný sestup skrz noční srázy. Vše ale dobře dopadlo, a tak se druhý den, zatímco kluci vyspávají v autě jak miminka, vydáváme zkusit štěstí do Sportgasteinu. Nasazujeme laťku opět vysoko a vybíráme Hardcore WI6 230 m. Chybí ale motivace a okolo padající ledy vystavené sluníčku taky nepřidají na morálu. Tak to necháváme na jindy, opalujeme se chvíli v údolí a balíme. Letošní sezona skončila.
Ikarus - klíčové místo
ce stěny, za který jsem hrozně vděčný. Legrace ale zdaleka nekončí, i když si mé bandasky myslí, že jo. „Tak to koukej vylízt, ať sem nemusíme za rok znova,“ připomínám si Lubošovu hlášku ze štandu, zavrtávám solidní dvaadvacítku a zase se vydávám do vzdušného ledu. Ve výlezu do zasněžené plotny přesvědčuji pikly, že byly dost drahé a měly by jít zaseknout i do skály. Marně. A tak zase vzlínám, čímž mám na mysli stav, kdy se člověk nějak pohybuje vzůru, i když vůbec neví
jak, jen se strašně bojí. Štandovací stromek mě přivádí zpátky do reálu. „Jistím,“ zařvu dolů, a pak už jen dobírám a kochám se pohledem na zimní vesničku pod námi. Podle stoupající páry poznám, že se přibližuje můj spolulezec, je to pěkná makačka. Pak nás čeká už jen vzdušné slanění a cesta na pohodu domů. Další super víkend je za námi. Po čtrnáctidenní pauze opět v našem oblíbeném údolí, tentokrát ve čtyřech. Vybí-
Co dodat? Snad jen to, že u klasifikace obtížnosti ledu platí především aktuální situace. V článku uvádím obtížnosti z průvodce, což odpovídá podmínkám prvovýstupců. Můžete tak narazit na obvykle velmi těžkou šestku, která bude natečená do krásné pětky, či naopak můžete najít pohodovou čtyřku ve stavu drsného sedmového mixu. To dělá z ledů krásné a neopakovatelné zážitky, který jsou tak trochu mimo dnešní trend neustálého srovnávání obtížnosti cest, kdy číslo je často a pro většinu to nejdůležitější hodnotící kritérium. A to se mi na nich líbí. Míra Stopka foto: Kuba, Luboš H.O.R.A.L Praha P. S.: Jelikož je Montana časopis pro všechny, troufnul jsem si taky něco napsat, i když se podle našich odborníků na ledové lezení jedná o „…cesty pořádně zaostávající za světovou úrovní“.
11
Při jedné z našich jarních návštěv oblíbeného Höllentalu, kdy jsme se činili v docela hezké stěně Lechnermauernu, jsme při zpáteční cestě zažili menší šok. V kempu se mohutně slavil nejspíš den paštik či co. Zkrátka jsme hned začali uvažovat, kam jinam na víkend do vyšších stěn, než do již zmíněného a mediálně znásilněného údolí u Vídně. Teda ne že bychom zanevřeli na „údolí“, ale nejen změna je život. Poté, co jsem jako slepý k houslím přišel k průvodci po vápně severních Alp od Jirky Nováka, jsme si to zamířili kousíček za Solnohrad, do jižní části Berchtesgadenských Alp. Kousek od samotného Hochkönigu, který se pyšní v této části přívlastkem nejvyšší a také v jeho jižní stěně vedou nejdelší cesty v oblasti, se nacházejí sice nižší, ovšem pro delší, tzv. sportovní vícedélkové lezení, zajímavější stěnky. Většinou do desíti délek a 8+ UIAA. Pravda, na Teufelskirchl vedoucí cesta „Schrei aus Stein“ má délek dvanáct a metrů 460. To pro ty, kdo se rádi vrtají v číslech. Kupodivu se pod stěny musí ujít nějaký ten kilometr, takže na autobusový „víkend pod Alpami“ v podání jisté brněnské cestovky to moc nevypadá. Naštěstí. No a co lezení samotné? Pochybuji o tom, že by Rakušáci lezli po něčem nepěkném. Vzpomeňte si pouze na drcení lišt, jemnou práci nohou, kterou je však možné do určité míry vyvážit ukrutnou sílu v prstech a zapínání expresek. Oproti Höllentalu si můžete, dost často však i musíte něco založit. Díky nadmořské výšce se nemusíte bát, že v půlce stěny vlezete do lesa či na vás třeba v tom lese – vybafne puškvorák či jiná bestie. Kromě kopce zde nejvyššího jsme si umínili vyběhnout alespoň po jedné cestě ve stěnách kopců zbývajících, obsažených v „kletterführerovi“. První den, ostatně jako obvykle, byla volba bezchybná. Jižní stěna Torsäule, „Opera Vertical“. Při pohledu do stěny se mi oživují vzpomínky na Rätikon a lezení samotné to jen potvrzuje. Jedna délka hezčí než druhá i když pod vrškem to kazí jedna štěrkem posypaná troječka. Po letmém prohlédnutí okolních stěn lze tuto cestu považovat za jednu z nejhezčích v oblasti. Na vrcholu věže se jako u nás na písku nachází vrcholová kniha, ze které se určitě dozvíte spoustu zajímavostí. Další v pořadí byla cesta „Glasperlenspiel“, vedoucí výraznou plotnou Östlicher Schoberkopfu. Vzhledem k délce cesty neúměrně dlouhý nástup, ale bezchybná skála je určitě odměnou. Knížka radí vzít si smyčky, ale těmi provážete tak akorát očka u nýtů. Viktor v první těžší délce oplakává friendy, ale nebezpečné to není, snad nepříjemné. Přesto by nemusel být problém oprat třebas desítku. Ve vedlejším „Rauhe Weltu“ sice Robert opral míň, na druhou stranu chybějící metry „dohnal“ blbě naraženou nohou, takže nic moc. Při slaňování se vlevo kolem nás mihne borec s vizáží „posledního rockového hrdiny“, s maglajzákem a „pětdesítkama“ na nohách. Nic víc nepotřebuje. Chvíli strašíme dole u stanů a stejnej borec upaluje s batůžkem, v maratónkách a s nezbytnými hůlkami kolem nás. Z milého borce se vyklubal snad padesátiletý pán, autor mnoha zdejších cest. Chlubíme se „naším“ průvodcem a dozvídáme se co lézt a že počasí díky větru může být zítra všelijaké. A vůbec se nám zdá, že pár kiláků odtud, za hřebenem v Berchtesgadenu, vaří Dolfa v „orlím hnízdě“ všelijaké pochybné kousky, které pak posílá na nás. 12
Hochkönig Kdysi mě jeden kámoš označil za „vápencovou myš“ a měl asi pravdu. Na písek si jezdím jednou dvakrát do roka většinou pro pytel a v Tatrách jsem byl naposled před pěti lety – stejně tam jsou medvědi a ti, když nevědí…
Torsäule, S stěna
Dva členové naší skoroelitní výpravy z Doubravy jedou dneska domů a to si rozhodně nesmíme nechat ujít. Auta věrně čekají na parkovišti, ale je mezi nimi nemalý, na první pohled neviditelný rozdíl. Robertovo mocné „..ča!“ je jasnou reakcí nad zapnutými světly vysátou baterkou a vůbec nad celým, z jeho pohledu „vydařeným“ víkendem. Opět vzpomínám na Rätikon. Chvíle kouzlení a může se jet. My pozůstalí pobereme něco jídla a hurá zpátky pod stěny. Další den se jdeme s Dudem podívat, jak vypadá takový „Podpis na skále“ dlouhý přes čtyři sta metrů, strašící nás, nepískaře, pojmem „strmé ruční spáry“. Sinek s Míšou jsou dvojka sehraná a všemi mastmi mazaná a tak není divu, že v nedaleké routě „Venusfalle“ získávají solidní náskok. U nás se sice spáry konaly, ale žádný běs to nebyl. Dud, snad proto, že už máme ty friendy s sebou, vyrábí v sedmé délce docela solidní va-
Torsäule, pravá část J stěny, Robert a Dud v cestě Mozart VII
riantičku v ne zrovna zdravé skále. Na sestup volíme nové slaňáčky, takže budeme dole coby dup. Ovšem co se může stát, to se také stane. Mé staré Montaně se asi zalíbil novoučký, lesknoucí se Stubai a nechce se jí dolů. Nepomáhá ani „zvonění“ ani váha jednoho veganského a druhého všežravého těla. Navíc začíná pršet, takže s přáním dobré noci opouštíme mršku chlupatou a upalujeme na zbylém laně „Pepíkovi“ dolů. Ještě chvíle zmateného pobíhání nahoru a dolů, ale to již Sinek nevydrží a jde nám radit, kudy dolů. Ve finále je sestup v pohodě i když seshora ty trávy vypadaly fakt skoro převisle. Po vydatné večeři konečně přišlo to, čeho jsem se nejvíc obával. Déšť. Hustý a vytrvalý. Jen tak mimochodem Dudovi oznamuji, že stan pamatuje určitě deset let a poslední impregnací ho obdaroval sám výrobce. Tento fakt na sebe nenechá dlouho čekat. Ráno zakopnu o vodníka, Dud pro změnu uklouzne na žábě. K tomu všemu v jednom rohu plavou okouni a v druhém zase candáti. Jen si vybrat. Po snídani se rozprší znovu, takže o odpočinkáč je vystaráno. Na nedalekých kopcích dokonce i nasněžilo a to máme, prosím, červenec. Posledním kopcem do sbírky je nedaleký Flachfeld. Tentokráte jdu se Sinkem a protože v „Manche mögens heiss“ jsou mokré celé 4 metry, lezeme vedlejšího „Krále Slunce“. Pro změnu zase jednou krásná cesta v krásné skále. Dokonce i počasí se chová tak, jak se na tuto roční do-
bu sluší a patří. Asi to bude tím názvem cesty. Druhou částí výpravy bylo dosaženo vrcholu samotného Hochkönigu, kde prý Duda na chatě zachvátil kýbl plný loupané cibule (tak jako kdysi Švejka zachvátil automobil na Karlově náměstí ). Ještě osvobození staré dobré Montany a můžeme jet domů. No a na závěr jsem si nechal ještě pár informací. Pokud nespíte na boudě, místa na stany se hledají blbě, ale jsou. S vodou to je na kočku, protože tu snad svišti odvádějí podzemím až do Dunaje. My jsme si roztápěli sníh, po dešti jsme kalili dešťovku ze skalní tůňky. Dá se donést z údolí, ale přijeli jste si zalízt nebo nosit petky s „vasrovicou“? Naproti tomu pěkná krajina i lezení. Takže se chovejte tak, aby místní poznali, že jsme Češi jen podle rodného jazyka. Všechny cesty, co jsem lezl, mohu s klidným svědomím doporučit. Do 8 se občas dařilo OS, ale 8+ už chtělo sednout. Top cestou se zdá být „Jolly Joker“ za 9+/ 10–, vedoucí vlevo od „Opery“, ale bližší informací nemohu sloužit. Snad příště. A co se průvodce samotného týče? Myslím, že se podařil. Pokud se necháte zlákat do „pohádkové sportovní cesty“, slibující nýty, klidně si k doporučeným smyčkám přibalte friendy jedna až tři či odpovídající abalaky. Uvidíte, že se neztratí. V cestách „částečně vyskobovaných“ by měl být pestrý zakládací arzenál samozřejmostí, ale to snad už nosím šutry do skal. Tak, mějte se! Vilém Pavelka 13
stihly ničivé záplavy, takže byla spousta mostů zničena a cesta měla občas charakter tankodromu. Ovšem Lada je stroj nesmrtelný. Po projetí poslední vesničky Khurzuk a po 12 km naše taxi zastavilo před závorou a ruským vojákem s kalašnikovem. Odteď už jen po svých. 35 kilo na záda a asi 8 km pěšky do alplágru Uzunkol. Do našeho působiště pro příštích 15 dní jsme dorazili po osmé hodině večerní. Ani se nám nechtělo věřit, že všechny nástrahy ruské civilizace jsme odbyli bez problémů během jednoho jediného dne. Okamžitě jsme se stali středem pozor-
Možná na skalkách nikdy nevylezu něco za VIII a víc, ovšem v horách je mi vždy fajn. Taky asi nejsem úplně „in“, protože jste se právě začetli do pokusu o reportáž z oblasti, kde by horolezce neruského původu těžko hledal i slovutný Sherlock Holmes. Toto bohem (rozuměj civilizovaným Evropanem) zapomenuté území se přitom nachází pouhých 20 km vzdušnou čarou směrem na západ od Elbrusu. Jako dopravní prostředek pro překonání více než 3.000 km vzdálené destinace od tepla našich domovů jsme zvolili autobus. Využili jsme nabídky nejmenované cestovní kanceláře, která vozí turisty na Elbrus. Za vyřízení potřebných víz a za to, že nás vysadí někde u silnice, a potom nás za 16 dní odsud zase odvezou, jsme zaplatili rovných 12.000 Kč. Tři a půl dne v autobuse, zhruba 20hodinové čekání na různých hranicích, tak to bych nepřál ani mé eventuální tchyni. Když jsem se po návratu domů náhodou dočetl (M 1/02), že letadlo je o pouhých 2.500 Kč dražší, málem jsem si rval vlasy z hlavy (ještě že si ji pravidelně holím). Řidičům autobusu i průvodci ovšem skládám poklonu, absolvovat tuto cestu vícekrát bych nechtěl ani za
14
všechny prachy světa. A to prý náš turnus patřil k těm nejklidnějším. Čau, Střeldo. Naše spolutrpitele v autobuse jsme opustili u města Nevinnomyšsk. Teď už jsme zbyli jen my dva a Rusko. Stopem se tu jezdí za peníze. Osobní auto se dá usmlouvat na 4 rubly za 1 km (1 rubl = necelá 1 kačka česká, tedy v létě 2002). Bez velkého čekání jsme zvládli šedesátikilometrový přesun do hlavního města Čerkesko–karačejské oblasti, Čerkeska. Nejdříve bylo nutno se zaregistrovat na policii. Žádné čekání, 10 rublů za osobu a razítko je tam. Jsou to ovšem úředníci jako všude jinde na světě a neúřadují každý den. My jsme měli štěstí, protože jsme přišli v úterý, kdy mají otevřeno. Pak je potřeba povolení do pohraničí, kde se nachází cíl našeho dobrodružství. Kasárna pohraniční milice stojí blok vedle budovy policie. Zde vše proběhlo též téměř hladce. Chtěli si zapsat snad i velikost trenýrek, ale povolení nám bylo bezplatně vystaveno na ruské poměry téměř na počkání (asi za 3 hodiny). Přímo od kasáren nás odvezl bodrý stařík dál na jih. Ještě zbývalo urazit necelých 200 km. Tuto oblast asi před měsícem po-
nosti zde působících vojáků. Samozřejmě že mají zájem hlavně o cigarety a tabák. Holandské tabáky, které jsme měli s sebou, zmizely velmi rychle. Naše vstřícnost však byla po dobu pobytu odměněna jejich přátelstvím, jež nám umožnilo nahlédnout do hlubin velké ruské duše. I když jsme z vojáků měli zprvu obavy, jejich přítomnost nám nakonec zprostředkovala mnohá dobrodružství, která možná zastínila samotnou horolezeckou činnost. V táboře je nutné se ohlásit komandírce tábora. Jmenuje se Rimma, je to instruktorka horolezectví, jež přes zimu žije v Moskvě. Zde už působí asi 30 let a i přes svůj věk organizuje chod alplágru velmi rozhodně. Ubytování je možné ve vlastním stanu (10 rublů/ os. a den) nebo v chatkách (60–150 rublů/ os. a den). Funguje zde i sprcha s teplou vodou, hospůdka s několika druhy lahvových piv, vodkou i teplou kuchyní. Zavírá kolem
jedenácté večer, kdy je celý alplágr odpojen od přívodu elektřiny. A co nabízí Západní Kavkaz těm bláznům, kteří s sebou až sem táhnou v batohu deset kilo železa a jiných horolezeckých srandiček? Oblast se dělí na dvě zhruba 10 km dlouhá údolí, jež končí hraničními vrcholy s Gruzií. Údolí Kičkiněkol a Myrdy. Z údolí Kičkiněkol je možné jít k masivu Dolomity s obtížností lezení 2A–5A. Pro opravdu náročné lezce se na jižním konci Kičkiněkolského údolí nachází hraniční vrchol Dalar (3.979 m) s několika až dvoudenními výstupy obtížnosti
Úřední šiml však řehtá i ve výšce 2.100 m. Ruské horolezectví pořád žije duchem vysokého stupně organizovanosti. Každý člen vlastní tzv. „knižku alpinisti“, kde se mu zapisují přelezené cesty. My nic takového nevlastníme, takže jsme nuceni podepsat prohlášení, že nepolezeme nic těžšího, než je 3B. Pak se prý uvidí. Navíc nás čeká odvrácená strana horolezectví, čekání na dobré počasí. Prší 4 dny. Mezi samými Rusy jsme trochu rarita a všichni se s námi chtějí seznámit, což se přestává líbit Oťasovým ledvinám a žaludku. Během
5B–6A. S výjimkou nástupů po ledovci a firnu jsou tyto výstupy výhradně skalní. Cesty na Dalar měří až 1 km. Milovníci sněhu a ledu si zde snad přijdou na své při lezení na vrchol Zámok (3.071 m.) a něco málo i při výstupu na vrchol Dvojňjaška (3.743 m). V údolí Myrdy stojí za zmínku pěkné skalní výstupy na Kirpič (3.800 m) a Pik Šokoladnyj.
denních kocovin nás neustále obtěžují synci místních pastevců, Bášir a Muhamed, kteří jsou schopni nám před našimi zraky vzít cokoliv, co se jim zrovna hodí. Konečně se počasí umoudřuje a dostáváme povolení zdolat první stěnu. V masivu Dolomity se pokusíme o jižní vrchol. Napřed se musíme přesunout do bivaku pod stěnu. Tisícimetrové převýšení během čtyř hodin je docela hezká rozcvička. (To tvrdím já, zeptejte se Oty.) Bivak se nachází poblíž plesa na západní straně dolomitského hřbetu. Nepředstavujte si ovšem průzračné pleso jako v Tatrách, kde dohlédnete až na dno. Ve výšce kolem 3.000 m.n.m. zde pořád ještě roste tráva, takže pod pojmem pleso se spíše skrývá bahnitý rybník. Navíc místo oblázků hyzdí dno vyhozené prázdné konzervy. Rusko a ekologie jsou prostě pojmy neslučitelné. Doufejme, že alespoň prozatím. Druhý den ráno nás čeká obvyklá rutina. Budíček v půl páté, na snídani čaj a instantní čínská nudlovka, dvacetikilový bágl na záda, vzhůru do toho. Na zahřátí nás čeká dvouhodinový nástup po pěkně přimrzlém firnu. Ve vypůjčených, ruských, dalo by se říci, rámových mačkách. Levá nechtěla na botě držet, takže jsem se docela naotravoval při neustálém dopínání a kurtování pomocí prusíku. 15
Několik úvodních délek II. a III. lezení lana zatím odpočívají. Alespoň se mé nové Bufa Pharao (bohužel nejsou sponzorským darem) seznamují s přilnavostí zdejšího dolomitu. A při tom rozhledu po okolí je to prostě paráda. Lana přišla na řadu až někde v půlce stěny. Ve výšce kolem 3.500 m.n.m. začínám dost funět, přece jenom to nejsou Tatry. Navíc s Oťasem ta výška zamávala natolik, že se u něj začínají projevovat příznaky chřipky nebo tak něco. Prostě když zkusil lézt jednu délku jako druhý s batohem, bylo nám jasné, že úloha nosiče připadne mně. Po asi půlhodinovém bloudění, při hledání správného směru traverzu, nás naštěstí čekají jen dvě délky. Ta předposlední po vzdušné plotně, tak ta mě fakt baví. Ovšem při dolézání pod převis mi začíná dost zavazet bágl, takže předvádím zajímavé akrobatické kousky,
abych se tam vměstnal. No to by byla fotečka. Teď ještě vytlouct Oťasovu skobu. Ono vůbec my dva a skoby, to je námět na román. Já jsem totiž levák, takže to mám skoro vždycky přes ruku. Takže cedím skrze zuby sprosté nadávky a s vypětím všech sil buším do té mrchy až se uráčí vylézt ven. Asi si najdu spolulezce, který preferuje vklíněnce. Ale hlavně se musím hodně učit, hóóódně učit. Ještě, že v tom převisu byly dobré nohy, zas tak namakané bandasky nemám. Odměnou je další vzdušná plotna. Bágl je těžší a těžší, už musím odpočívat po každém kroku. A zase skoba. Už na sebe vidíme. Z mého výrazu je mu jasné, že už jdu jen na rezervu. Doporučuje mně tu skobu radši nevytloukat, abych posledních pět metrů nevytekl. Ale přece nejsem taková máčka. Beru do ruky kladivo, dvakrát klepnu a skoba je venku. Rusákům tu nic nenecháme. Dodrápal jsem se do štandu a když vidím, jakou tam Ota spletl pavoučí síť, aby jistil ze dvou bodů, musím se smát. Je to prostě „Prcek Hračička“. Ale kdo umí, ten umí. Já bych dal skobu a hotovo. Poslední délku jistím namáčklý u stěny. Je to dost rozlámané a sem 16
tam kolem profičí nějaký ten kámen rozličné velikosti. Znovu nazouvám lezečky a hurá vzhůru. Už je to jenom schodiště, ani jistit jsme nemuseli. I když, člověk nikdy neví… Pak přichází velká úleva, protože je jasné, že po hřebeni na vrchol to půjde i v pohorkách. Za šest hodin od nástupu do stěny nás čeká slastný pocit rozhledu z výšky 3.708 m.n.m. Bohužel, východní strana je pod mraky, takže si Elbrus nevyfotíme. Sestupujeme jižní stěnou, tři délky slaněním přes fixně osazené smyčky. Potom ještě tři sta metrů zasněženým kuloárem dost ostrého sklonu. A zase ty vypůjčené mačky. Teď pro změnu stávkuje pravá. Aby se neotevírala, musím slézat čelem ke svahu po předních hrotech. Jde to dost pomalu a stojí to hodně sil. Když se pokusím jít zády ke svahu, gravitace vítězí a už si to šinu směrem dolů. Velice rychle jsem si osvojil techniku brzdění na sněhu pomocí předních hrotů. Takže znovu čelem ke svahu. Ota už je na nástupovém firnovém poli, což znamená, že ani teď mi s batohem nepomůže. Aspoň bude v bivaku uvařená večeře. Stejně jsem horší kuchař. Dorážím ke stanu po šesté večer. Obrovský hlad
a neukojitelná žízeň mi ani nedovolují posoudit, jestli mi bramborová kaše s masem chutná či nikoliv. Ještě musíme sbalit stan a sestoupit zpět do alplágru. V půl jedenácté večer můžeme zodpovědně prohlásit, že náš první výstup máme úspěšně za sebou. To ovšem netušíme, že i poslední. Na druhý den se totiž stalo něco, co změnilo náladu i chod v celém táboře a potvrdilo oprávněnost přítomnosti ruské armády. Skupina horolezců, jež scházela do průsmyku Kirpič, nalézajícím se přímo na rusko-gruzínské hranici, byla přepadena gruzínskými bandity. Přivolaná vojenská hlídka střelbou donutila Gruzínce k ústupu, ale okradení horolezců již zabránit nedokázala. Vojsko mělo poté několik dní pohotovost, nádhernou přírodní scenerii narušovaly průlety vrtulníků, celá oblast byla uzavřena. Navíc Ota se pořád nemohl vzpamatovat z pobytu ve výšce pro Moraváka téměř závratné. Místní lezečtí kmeti ho léčili různými mastmi, lektvary a jogínskými technikami. Když už jsme byli opět provozuschopní a oblast celkem bezpečná, tak nám plány zase hatilo počasí. Znalci místních poměrů špatné počasí připisovali nepříznivé měsíční fázi. Pokud by se Měsíc motal kolem úplňku, bylo by prý všechno mnohem lepší. Při pokusu o zdolání západní stěny Trapecie v údolí Myrdy, jsme jim dali plně za pravdu. Horolezecká přilba se zde osvědčila jako účinná ochrana proti padajícím kroupám. Protože čas se nedá zastavit, stihli jsme už jen jednu hezkou procházku, rozlučkové posezení s našimi věrnými druhy ve zbrani u piva, vodky a dokonce i v nefalšované sauně s březovými metličkami. Však my se sem ještě někdy vrátíme. Pokud by chtěl někdo s námi, bude mít v létě roku 2004 určitě šanci se k nám přidat. Richard a Ota
Alpy jsou bezpochyby nejnavštěvovanější pohoří na světě. Někomu se mohou jevit příliš civilizovanými a známými a snad i zlezenými. Dnešní nákresy odhalují komplikované propletence vzájemně se překrývajících cest, se starými a novými cestami položenými vedle i přes sebe historií a technickou evolucí alpinismu. Vývoj alpského lezení za posledních dvacet pět let umožňuje vymezit určitý moderní styl a je zřejmé, že tato stará horská oblast je stále místem dalšího takového vývoje. Budou i nadále Alpy inspirovat lezce budoucnosti? Skončí někdy alpinistické sny? Moderní ledové lezení Rok 1975 byl významným bodem v evoluci moderního ledového lezení v Alpách. V průběhu šedesátých a sedmdesátých let lezci podnikali první zimní výstupy a pouštěli se do těžkého zimního lezení. Vybavení se vyvíjelo (zakřivení hrotů) a touha po zlézání nových terénů vedla v ledovém lezení k pokrokům. V této éře byla severní stěna Les Droites (WI4+/5 /WI=winter ice – stupnice užívaná pro lezení v ledu – pozn.redakce/ 5+ A1, 1.000 m, vylezená Cornauem a Davaillem za pět dní v roce 1955) stále považována za výjimečný podnik a stále bylo možné napočítat množství průstupů. S novými a vylepšenými zbraněmi a mačkami bylo ledové lezení popularizováno a dveře ke strmým ledovým cestám byly otevřené. V září roku 1971 Walter Cecchinel a Georges Nominé vylezli severní stěnu Andělského pilíře na Mont Blanc – nekompromisní 750metrová linie naznačovala co následovalo. V prosinci 1973 Cecchinel a Claude Jager vylezli velkolepý severní kuloár na Dru – linii považovanou před nástupem moderních hrotů do ledu za nemožnou. Následujíc Cecchinelova příkladu vylezli mládenci Jean-Marc Boivin a Patrick Gabarrou, nová vlna této éry, přímou severní stěnu Les Droites, Aiguille Verte a Superkuloár na Mont Blanc du Tacul v květnu roku 1975. Elegantní rysy Superkuloáru z něj učinily symbol nové high-tech. Následující rok Alex MacIntyre a Nick Colton dokončili linii v severní stěně Grandes Jorasses, kterou začali Dougal Haston, Chris Bonington, Micke Burke a Bev Clark při sedmnáctidenním obléhání v lednu roku 1972. Cesta Colton– MacIntyre je stále považována za seriózní lezení a zahnala řadu talentovaných uchazečů. Colton a MacIntyre použili moderní techniku do ledu v odlehlé a strohé stěně a dovedli tak stávající disciplínu k jejímu logickému vyústění.
n a m o d e r n í alpský styl
Les Grandes Jorasses – moderní ledové cesty včetně „No Siesta“ vedoucí částí mezi dvěma výraznými pilíři – Walkerovým (vlevo) a Crozovým (vpravo)
Skála: od volného lezení k lezení ve vysoké nadmořské výšce V sedmdesátých letech přišla do Francie etika „volného“ a „čistého“ lezení. Volné nahradilo technické a vklíněnce nahradily skoby, nový život přišel do skalního lezení. Ovlivněni britskými lezci Francouzi znovuobjevili volné lezení na skalách. Jean-Claude Droyer, který dělal v roce 1971 první sólo cesty Hemming–Robbins v západní stěně Petit Dru, přenesl ideu volného lezení na novou úroveň. V roce 1978 vylezl cestu Bonatti– Ghigo ve východní stěně Grand Capucina volně a zároveň ji téměř celou vyčistil – z celé cesty odstranil skoby, o nichž se domníval, že jsou zbytečné. Další významná cesta vylezená volně v tomto období byla Comiciho cesta na Cimu Grande v Dolomitech. Mnoho z velkých skalních cest bylo v 80. letech přelezeno volně. Jediným velkým skokem Marco Pedrini a Sergio Vicari zvedli úroveň obtížnosti vol-
ného lezení v horách na 8+/9– volným přelezením Americké Diretissimy (Harlin– Robbins 1965) v západní stěně Dru v roce 1983. Uprostřed tohoto vření se poprvé v roce 1979 objevil švýcarský lezec Michel Piola. S Gerhardem Hopfgartnerem vylezl cestu Les Portes du Chaos obtížnosti ED 3/4, 1.400 metrů dlouhou novou cestu na skalní pilíř ohraničující pravou stranu severní stěny Eigeru. Oběma tehdy bylo devatenáct let. Piola posléze pokračoval v průzkumu Chamonixkých jehel. V roce 1980 vylezl Nostradamus (8–/8) na Aiguille des Pelerins. 600 metrová cesta překonává drsnou a obtížnou stěnu náročným a přímým způsobem. Nostradamus přináší dvě inovace: plotnové lezení a použití nýtů (dva na celou cestu) k jištění. Do té doby byly granitové stěny považovány za prostoupitelné pouze spárovými cestami. Na Nostradamu se Piola vrhnul přímo do holých míst, řeše řadu úseků obtížným a komplikovaným stěnovým lezením. Tato cesta 17
Skalní lezení v Petit Jorasses – stěně s moderními skalními cestami s nýty
znamenala první z dlouhé série prvovýstupů, které patří Piolovi v oblasti Mont Blancu. Asi jeho nejznámější cesta je Le Voyage selon Gulliver (8/8+) na Grand Capucin (3.838 m), která zůstane nadčasovou klasikou pro ty s apetytem na montblanskou žulu. Piolovy cesty vyžadují užívání vklíněnců, ale bývají vybaveny i skobami a nýty, jejichž užití bylo nezbytné. Piola má určitě oko na překrásné linie, a ačkoliv jsou jeho cesty považovány většinou za bezpečné, obvyklé odlezy mezi nýty a jištěními je vyřazují z kategorie sportovních cest. Zatímco obtížnost Piolových cest byla na začátku osmdesátých let stále ještě poměrně nízká, styl lezení houževnatě vyvinutý v předchozí dekádě směrem k větší atletičnosti nabíral stále více a více specifické rysy. Cesty 80. a 90. let se v tomto liší od cest z let 60. a 70., kdy nejtěžší cesty vedly spárami a kouty. Ideál volného přelézání velkých cest, poprvé uvedený Jean-Claudem Droyerem před dvaceti lety, dosáhl svého zenitu, když Thierry Renault a Alain Ghersen vylezli volně 900metrový Divine Providence na Grand Pilier d'Angle (4.243m) v roce 1990. Cesta ve 18
stupni 9/9+ se třemi technickými místy, kde skála byla mokrá. Dvojice lezla čistě (bez kladiva) s výjimkou cvaknutí několika erárních skob. Klíčové místo se nachází ve výšce nad 4.000 m. Dokonce i po první cestě za 8a (9+/ 10–) vylezené na Aigulle du Midi a potom na Grand Capucin a i jinde – je to první volný přelez Divine Providence, který odkazuje k výšce, závažnosti a kráse cesty. Nové velké cesty Na konci sedmdesátých let zůstávala řada velkých směrů v Alpách nevylezena. Ve skále, ledu a mixovém terénu posouvali lezci, užívající nejmodernější techniku, hranice v průzkumu těchto nových cest. Severní stěna Grandes Jorasses je stále sama o sobě pojmem s novými cestami vylezenými ne jen tak někým, ale velmi dobrými lezci daného období. J. Kutil, T. Procházka, L. Šlechta a J. Švejda udělali v září 1979 prvovýstup těžkou a nebezpečnou cestou Rolling Stones v levé části Walkerova pilíře. Jan Provazník a Stanislav Glejdeura vylezli v červenci roku 1986 cestu No Siesta překonávajíce úseky šestkového lezení v ledu a 7– a A1 ve skále po čas jejich dvoudeního výstupu. Ko-
nečně, také v osmdesátémšestém, Herve Bouvard a Patrick Gabarrou udělali superdiretissimu na Walkerův pilíř. Gabarrou je s několika stovkami prvovýstupů v Alpách na kontě jedním z nejplodnějších lezců na světě. Asi jeho největší a nejvýznamnější cestou je Divine Providence ve východní stěně Andělského pilíře na Mont Blanc s Francoisem Marsignym z roku 1984. Název cesty je odvozený z pádu, kterým vytrhal všechen materiál s výjimkou jediného frienda, a ve kterém Patrick, zbožný to křesťan, rozpoznal intervenci vyšší moci. Vše kolem tohoto lezeckého podniku – jeho nadmořská výška, izolovanost, obtížnost a mohutnost – z něj činí korunovační klenot alpinismu dvacátého století. Je to žádaná kořist pro ambiciózní alpinisty. Velká sóla Fascinace osamoceným pobytem ve stěně není ničím novým. Alpská zimní sóla nabízí uspokojení pro ty, co hledají velké výzvy a snad i proslulost. Předchůdce tohoto nového směru byl Renato Casarotto, který strávil v lednu 1981 15 dní sám na italské straně Mont Blancu.
Později následoval jeho příkladu Marc Batard dvěma zimními výstupy v západní stěně Dru a dalším v severní stěně Grandes Jorasses. Jean-Christophe Lafaile vysóloval cesty na Grandes Jorasses, Dru a spojil Andělský pilíř a pilíř Freney. Catherine Destivell vysólovala cestu na Dru, severní stěnu Eigeru, Walkerův pilíř a severní stěnu Matterhornu v zimě. Alain Ghersen vysóloval v zimě Divine Providence. Ke slovu přišly i závěsné postele – uvedení do světa vertikálního kempování. Nicméně brzy se objevily limity tohoto nového vybavení. Pro lezce mající ve zvyku rychlé výstupy byly haulbagy nevítaným problémem. Krom toho strmých cest vhodných pro bigwallovou techniku nebylo mnoho. Současnost: Panství umění Směr a vývoj lezení je stále nejasný. Leckteré současné lezecké podniky vysoké obtížnosti (Ruské cesty na Dru a Grand Capucin) si vypůjčily velkou část z jiných cest. Pár nových a originálních linií je ještě třeba vylézt. V létě 1999 Valerij Babanov vylezl Eldorado (8– A4, 1.100 m) – vynikající cestu, která je téměř celá nezávislá – v obtížné severní stěně Pointe Whymper na Grandes Jorasses. V roce 2000 Dominigue Brau-Mouret nalezl panenskou linii na Grand Capucin. Druhý zimní výstup Patricie Glairon-Rappaz a Stephane Benoist Desmaisonovy cesty v severní stěně Grandes Jorasses a Divine Providence Glairon-Rappaz s Paulem Robachem a nová cesta v severní stěně Le Rateu od Jerome Blanc-Grase ukazují vysokou úroveň nové generace. Horolezci jsou schopní dosahovat svých cílů ve velmi špatných podmínkách (Ruský styl). Konečně v lednu 2001 Jean-Christophe Lafaile vylezl novou velkou cestu v západní stěně Dru s prvky zajímavého a obtížného lezení s umělými pomůckami (až do A4). Moderní technické lezení, po dočasném zastínění volným lezením, nalézá dnes oblibu u mladých lezců. Výjimky jsou sice možné, ale cesty bigwallového stylu jsou v Alpách výjimkou. Kromě Dolomit je strmost stěn zřídkakdy trvalá, zatím ale nemůžeme vidět linie, které umožní seberealizaci příštím generacím. Volné lezení ve velkých stěnách nabízí dobrodružství pro mladé lezce budoucnosti. Nového vrcholu bylo dosaženo v roce 1999, kdy Mauro „Bubu“ Bole přelezl Couzyho cestu na Cimu Ovest v Dolomitech. Ohodnotil ji za 8b a k jištění použil jen existující skoby. (Podobně v roce 2001 Alex Huber posunul hranici ještě o kousek dál na stupeň 8c volným přelezením Bellavisty vedoucí také v severní stěně Cimy Ovest. Cesta představuje nejen fyzické, ale i psychické obtíže chabě jištěného těžkého lezení– pozn. red.) Jinde v Do-
lomitech nové velké cesty používají k jištění směsici nýtů, skob a „čistého“ jisticího materiálu (vklíněnce, smyčky). Na pilíři ohraničujícím pravou stranu severní stěny Eigeru vylezli Robert a Daniella Jasperovi novou cestu, která představuje volné lezení ve stupní 8a+. Erik Svab a M. Oviglia přelezli bez nýtů Noiret Blanc (8+/9–, 900 m) v jihovýchodní stěně Aiguille de Peuterey. To jsou jen příklady toho nejlepšího, co volnolezci mohou dokázat, když zkombinují své technické umění „fríklajmberů“ a psychickou sílu horolezců. Evoluce lezení může přijít i z tohoto směru. Nicméně i velká sóla jsou dnes stále v módě. Alain Ghersen po několika předchozích pokusech udělal 1. zimní a 1. sólový výstup cestou Gabarrou–Silvy v severní stěně Aiguille Sans Nom. Tato cesta udělaná v roce 1978 má méně než deset přelezů a udatný stupeň 7+ A1 WI5+/6– drží turisty stranou. Marco Anghileri vysóloval v zimě 2000 Sollederovu cestu v severozápadní stěně Civetty – 1.200 metrů dlouhá cesta za 7– se sporým jištěním. Anghileriho podnik patří k jedněm z nejlepších v roce 2000. V roce 1998 Patrick Berhault a Francois Bibollet oživili „řetězovky“, ale udělali to s pořádným technickým obtížnostním svistem – propojením nejtěžších mixových cest na Les Droites, Grandes Jorasses a Andělský pilíř a jižní stěnu Mont Blancu do jednoho ohromného, kumulovaného výstupu. Počínajíce 26. srpnem 2000 Triglavem ve Slovinsku a konče 29. lednem 2001 na Marguerais v italských Martimských Alpách, Berhault přešel Alpy z východu na západ zcela vlastní silou, leza 22 velkých cest a zanechávajíce za sebou řadu vysílených lezeckých partnerů. Berhaultův traverz završuje jeho dlouhou kariéru od alpinisty ke sportovnímu lezci, od horského vůdce k instruktorovi horských vůdců a konečně zpět k alpinistovi. Jeho podnik reprezentuje vývoj v alpinismu směrem k mnohostrannému – renesančnímu horolezci budoucnosti – přeborníkovi v mnoha lezeckých stylech, číhajícího na nejlepší podmínky v panující sezoně. I budoucí výstupy v Alpách – nezáleží na stylu – nebudou moci být odděleny od jejich silné historie ani od jejich protagonistů, prověřujících sebe samotné v těchto velkolepých horách. C. Gardien podle American Alpine Journal foto: J. Kreisinger Claude Gardien, 47, žije v Chatillonu (Francie), od roku 1978 je horským vůdcem, krom toho se živí jako spisovatel a fotograf. Pracuje pro časopis Vertical a napsal několik technických a historických knih o lezení. Na stránkách Montany jsme v minulosti publikovali některé jeho fotografie. 19
u Vsetína
20
alova skála, morfologicky velmi výrazný skalní útvar, se nachází vzdušnou čarou asi 3 km severovýchodně od Vsetína. Její výška ji řadí k nejvyšším skalám na Vsetínsku. Podobně jako u většiny skalních útvarů na Valašsku, i k této skále se vztahuje pověst: Zdejší lidé si od pradávna vypravují, že Valova skála je dutá a ukrývá v sobě ohromný poklad. Prý ho tam uložil čert. Proto je také možné spatřit na jednom balvanu na vrcholu Valovy skály důlek jako otisk velikého kopyta, to jak čert těmi balvany zakrýval díry a udusával je, aby se lidé nedostali k pokladu. Jenomže lidé jsou plemeno zvídavé, a tak se jacísi chlapi vypravili poklad z Valovy skály vydobýt. Už měli největší balvan od sklepových dveří odvalený, když tu proti nim vyběhl černý býk, co ten poklad vartuje. Zděšení chlapi museli před býkem utéct. Ale druhého dne nabyli ztracenou odvahu a vrátili se. A skutečně se tentokrát dokopali až k pokladu a vytáhli jej na povrch. Najednou ale spatřili, že se na ně valí ze skalní stráně velikánské mlýnské kolo – tak tak že uskočili. A poklad se mezitím opět propadl do země. Potřetí ho najít už raději nikdy nezkoušeli… Přístup ke skále: Z městské křižovatky na Vsetíně u Růžičků se vydáte na východ do údolí Jasenice, směrem ke Zbrojovce. Zhruba po 3 km odbočíte doleva na sever, do údolí Velký Skalník. Po necelých 2 km vystupuje ze svahu napravo z listnatého lesa, asi 150 m od asfaltové cesty, geologicky druhý nejstarší skalní útvar Vsetínska – Valova skála. Doba jejího vzniku je odhadována asi na 60 milionů let a geologové zde mohou sledovat dobře patrné horninové a sedimentační vrstvy zvrásněného pískovce flyšového pásma Západních Karpat. Poměrně dobrá členitost a úklon skály předurčuje tento terén k výstupům převážně lehčího charakteru. Je zde 35 cest, z nichž 8 linií dosahuje maximální obtížnosti 7 stupně UIAA. Téměř dvě třetiny výstupů je soustředěno v západní stěně „Valovky“, která se zvedá až do výše 35 metrů. Jižní stěna se vyznačuje vegetativní bohatostí a skála je na mno-
ha místech značně rozrušená, proto po ní horolezci lezou jen velmi sporadicky. První historicky doložené prvovýstupy na Valovce byly realizovány za dob německé okupace v r. 1944 a 1945. Skupina horolezců okolo legendárního Z. Záboje podnikla v oněch letech první vážnější výstupy Valovou skálou. Z těchto výstupů vyniká „Převisová“ klas. V/ A0 a nádherný výstup západní stěnou – „Direttissima“ V/A0. Záboj spolu s několika horolezci pracoval tehdy v blízké Zbrojovce a Valovka mu přirostla k srdci, neboť mu svým členěním připomínala strukturu horských terénů. Je potěšitelné, že spolu se Zábojem se u některých cest objevili také vsetínští horolezečtí pionýři D. Misárek a O. Žemlík, nadšení turisté a milovníci přírody, hor a skal. Záboj ve dvojce s Antonínem Veverkou, známým to učitelem, horolezcem a literátem, vylezli „Říjnovou“ IV, která byla rok po skonu ,„Antka“, v květnu 1960, přejmenována na „Cestu Antka Veverky“. Koncem 70. let převzali pomyslnou štafetu prvovýstupců domácí lezci bratři Levčové, po nich pak M. Hurtík, na jehož „Superdirettissimu“ V/A1 z počátků 80. let se nedá zapomenout. Poté s vlnou volného lezení byly všechny „áčkové“ cesty přelezeny RP. V polovině 80. let se D. Chamraďa po těžkém úrazu na západní stěně Valovky vrátil do lezení „Cestou návratů“ 6+ , kterou vytvořil se Z. Lužou. Posledně jmenovaný svými dalšími sedmi cestami zřejmě definitivně ukončil éru prvovýstupů na Valovce. Pro horolezce – milovníky přírody (mimochodem – do této kategorie patřím i já), ještě uvádím pár zajímavých informací: Jižní stěna Valovy skály je velmi cennou botanickou lokalitou, která svým charakterem nemá na Valašsku obdoby. Na jejích travnatých pásech a římsách rostou suchomilné a teplomilné rostliny, jako např. devaterník penízkovitý, rozchodník velký a šestiřadý, netřesk zední, jestřábník chlupáček, zlatobýl obecný a další. Asi málokdo ví, že zde má dobré podmínky pro svůj růst vzácný keř skalník celokrajný. Je to jediné místo, kde se tento keř na Valašsku vyskytuje. V puklinách skal a na vlhčích místech můžete nalézt několik druhů mechů, lišejníků a kapradin. Lesy v širším okolí skály představují už dlouhá léta sledovanou a významnou mykologickou lokalitu. Bylo tu objeveno již téměř 300 druhů hub. Louky a lesy v okolí Valovy skály jsou známy bohatým výskytem orchidejí, na jaře tu vykvétá až 10 druhů. Valova skála a širší okolí má z přírodního hlediska nepochybně nadregionální význam, a tak se uvažuje o vyhlášení zvláště chráněného území. Celou situaci ovšem komplikují složité majetkoprávní vztahy vlastníků dotčených pozemků. Pro dobrý přístup, blízkost města a členitost skály bývá „Valovka“ často podceňována. Zřejmě proto má tato skála, jako jediná na Vsetínsku, smutnou bilanci. Ve stěnách Valovky při provozování horolezeckého sportu vyhasly životy už dvou mladých lidí. Čest jejich památce a budiž to pro ostatní mementem! text a foto: Zdenek Luža 21
Minulé léto jsme měli příležitost žít šest týdnů v lezecké oblasti Black Hills ležící v centrální části USA, v Jižní Dakotě. Oblast je pozoruhodná, kromě úžasných skalních věží, i pro přežívající etiku lezení, podobnou naší (nebo by se slušelo říci saské?) pískovcové tradici. V dnešní době je místní lezecká etika ještě doplněna o inspirativní snahu co nejméně zasahovat přírodní prostředí. V praxi to znamená například úsilí místních lezců o „neviditelnost“. Blyštivé plakety se proto maskují nenápadnými barvami a vyhýbají se použití křiklavě barevných smyček při slaňování. V oblastech ležících v chráněném území Custer State Park je zakázáno použití motorových strojů a tedy i akumulátorových vrtaček. Prvovýstupy se vedou zásadně zdola, přičemž vzdálenosti mezi nýty jsou často úctyhodné (komu by se chtělo ručně vrtat množství otvorů do horniny podobné žule). Do nedávné doby byla fixní jištění umisťována z pozice volného lezení bez použití háčků. Při seznamování s místními terény nemůže horolezcovo oko nespočinout, kromě ostatních skvostů, na skupině Cathedral Spires. Tyto věže impozantních tvarů nabízejí zároveň nejdelší cesty v Black Hills. Kromě cest dostupných víkendovým lezcům můžete narazit na padesátimetrové 5.12 překvapující vyrovnanou obtížností, nebo cesty z šedesátých let „zajištěné“ původními nýty. Podnikli jsme v Black Hills desítky výstupů. Téměř každý byl osobitý a velmi se lišil od „instantních“ ze slanění bezpečně vynýtovaných směrů známých z jižní Evropy nebo oblastí jako Rifle Canyon. Neodolali jsme a vytvořili i tři nové cesty. Ovšem nejvýrazněji se mi do paměti zaryla nádherná štíhlá jehla Javelin. Na tuhle krasavici vede pouhá 5.9 z roku 1964. Autorem cesty je John Gill. Znal jsem Gillovo jméno, asi jako většina mladších horolezců, hlavně z knížky Heinze Zaka Rock Stars. John tam vypovídá: „Obtížnost je jistě relativní pojem a pouhé používání tohoto slova brzdí proces citového prohloubení… Cíl, zdolat určitý stupeň obtížnosti, může sice zvýšit fyzické schopnosti, ale odvádí nás od mystických aspektů lezení.“ A kousek dále pokračuje: „Tohoto citového prohloubení je možné dosáhnout i jinak. Dělat dlouhé, namáhavé lanové délky, při nichž dochází k oddělení vědomí od těla.“ Myslím, že dnes, po vylezení jeho cesty na Javelin, ještě lépe chápu, o čem John mluví. Ale abych začal od počátku (tedy z paloučku v lese pod věží). Nástup Johnovy cesty nevypadá vábně. Je nezbytné vydrápat se vzhůru strmým, lehkým a křovinatým terénem dosti vysoko k ústí komínu oddělujícího Javelin od Spire One. Ale při představě jediné alternativy, kterou je prstová spára 22
v hornině, silně připomínající cosi mezi rašplí a jizerskou žulou, vám to jde snadno. Po zřízení stanoviště pokračuje cesta rozšiřujícím se komínem až do místa, kde už na protější stěnu nelze dosáhnout. Tady nezbývá než se spokojit se spárou protínající zeď nad vámi. Alespoň máte kam strčit ty vklíněnce, které vám u nástupu tolik překážely. Trochu odhodlaného spárového lezení a ocitnete se na vrcholku odštěpu trčícím několik metrů pod hlavním vrcholem. Kousek nad dosahem je první a poslední nýt v cestě. Vsadím se, že je tam od roku 1964. Nalomený dřík a hliníková plaketka se kývající ve větru. A tady právě nastává zmíněný okamžik „citového prohloubení“. Ovázal jsem tehdy dřík nýtu tenkou plochou smyčkou a vrátil
Štíhlá věž vpravo - Javelin, uprostřed Spire One, Spire Two nalevo
Joel Nolte na Photographers Peak
se dolů na odštěp přemýšlet kudy dál. Byl jsem už blízko, téměř na vrcholku. Ale z nákresu nebylo jasné, kudy cesta vede. Po určitém váhání jsem zvolil směr vlevo od „nýtu“. Bylo to pěkně vzdušné místo. Dole se sedmdesát metrů pod mýma nohama vlnil v čerstvém vánku les. Tam nahoře byl větřík o poznání silnější, což zhoršovalo moji šanci udržet rovnováhu nezbytnou v náročné plotně. Vysoukal jsem se asi tři metry vzhůru, takže „nýtek“ jsem měl něco pod úrovní chodidel. Další postup se ukazoval stále nereálnější. Chyty mizely a několik zvětralých krystalů se poroučelo dolů do lesa, aniž se při pádu dotkly stěny věže. Návrat byl opravdovou sondou do lezcovy duše. Po několika nejistých pohybech jsem ulomil pravou rukou velký krystal a vykroužil ukázkové „dveře“. (Jak se mezi horolezci říká ztrátě stability způsobené náhlým selháním jednoho ze tří pevných bodů.) Naštěstí se mi „otevření“ podařilo zastavit a „nekonečně“ pomalu i vrátit. Postupně jsem opravdu slezl zpět na odštěp. Trvalo mi několik minut, než jsem sesbíral odvahu pro druhý pokus. Když ne doleva, tak to musí být napravo. Alespoň se nebudu koukat do toho lesa. Znovu jsem vybojoval pár metrů, tentokrát na jakési oblé hraně vpravo od Johnova nýtu. Dostal jsem se chodidly na poměrně dobrý stup. Dál se
cesta zdála těžká podobně jako prve. Neustále jsem musel zahánět představu dopadu na ostrý odštěp pod nýtem. Bylo jasné, že tohle není běžná „pět–devítka“. Pokud to výš na hraně nepůjde, tak dolů už neslezu. Na druhou stranu jsem věděl, že nějak to jít musí. Také volba mezi slézáním a pokusem věž dolézt vycházela „fifty fifty“. Další lezení mi připadalo opravdu hodně těžké. Bylo to jistě hlavně strachem z následku pádu a snad i celkovou únavou z předchozího lezení. V tom posledním úseku jsem se chvílemi opravdu pohyboval jaksi mechanicky, jakoby se hrozivá situace netýkala přímo mě. Lezl jsem prostě stále nahoru. V úplném závěru jsem se zachránil polodynamickým procvaknutím staré, sluncem vybělené smyčky ponechané mými předchůdci pro slanění. Teprve po pootočení jsem zjistil její původní barvu, která se zachovala jenom v místech průchodu oky skob. Dokázal jsem to! Bylo patrné, že tady na vrcholku celé roky nikdo nebyl. Našel jsem tři letité skoby a sklenici s prorezivělým uzávěrem namísto vrcholové schránky. Uvnitř uchovávala svraštělý nečitelný papír. Svět z vrcholu Javelin vypadal úžasně. Myslím, že tenkrát v roce 1964 to John Gill musel cítit podobně. Díky, Johne! A odpouštím ti i to slanění. Dalibor „Moták“ Motl 23
pavouk a jal se zjišťovat podmínky ve stěně a na zemi. Několikaminutová inspekce vybavení nás vedla ke konstatování, že kromě lana a úvazů máme tři vánoční ozdobičky (rozuměj hexy, které jsme den před tím použili jako dekoraci vánočního stromečku), jednoho frienda (měl být používán jako talisman a snad proto trošku „šmajdal“ na jednu nož-
čistě náhodná!?
Vzdálen tisíce mil od domova jsem, hnán nepřemožitelnou touhou před koncem roku ještě něco vylézt, neustále otravoval svou spolulezkyni a přítelkyni v jedné osobě. Když už mé otravování několikrát překročilo snesitelné maximum, tak se mi, snad díky tomu, že byl čas Vánoc („Sliby se maj' plnit…“), nic nestalo a dokonce mi bylo vyhověno.
Připraveni na nejhorší podmínky jsme vzali všechno naše lezecké vybavení a vyrazili na skály. Vykračovalo se nám opravdu pěkně, přísahám, že v Čechách na skály tašku přes rameno nenosím. Deseticentimetrová vrstva sněhu mě nijak nezarazila (za spolulezkyni mluvit nemohu), ale přece se nenecháme odradit hned na začátku! Cestou ke skalám se nám naskytl úchvatný pohled do kraje tvarovaného před desetitisíci lety ledovcem a asi tak před padesáti lety dálnicí. Když už jsme si konečně užili dálnice a zabočili hlouběji do lesa, objevila se před námi skalní plotna, která byla nejen zasněžená, ale i zledovatělá. Jednoduše řečeno přímo „ideální“ lezecké podmínky. Chvíli jsme obcházeli skálu a snažili se najít nějaký nýt nebo kruh, ale směs ledu a sněhu všechno skryla. Teda téměř všechno, středem plotny se táhla vyzývavá sokolíková spára (v létě tak za pět). V tu chvíli jsem pochopil, co to znamená být na správném místě ve špatný čas. Z trudomyslnosti mě vyvedla až vzpomínka na všechny ty nikdy se nevzdávající hrdiny horolezeckých knih, které jsem četl. Nakonec jsem se i zaradoval, že zde není žádný Bílý 24
ku), asi pět smyček (na stromečku byly za řetězy), pět karabin a pak strašně moc expresek (asi tak 14). Pohled na naše „umělé pomůcky“ ve mně vyvolal myšlenky na to, že se nacházíme na kontinentu, kde se zrodilo technické lezení. Po tom, co mi tohle všechno proběhlo hlavou, šlo už všechno ráz na ráz: ze dvou dlouhých smyček vznikly žebříčky, z jednoho klacku se stala útočná zbraň a ze zasněžené a zledovatělé plotny cíl. To, že pro nás mají naši známí za tři hodiny přijet, zapadlo do propadliště dějin. Já osobně bych se za styl pochválil, protože jsem to vylezl, a hlavně tam nebyl nikdo, kdo by mohl objektivně posoudit můj výkon. Snad jen mohu dodat, že jsem se z člověka, který si raději do vlastnoručně založeného jištění nesedá, během několika minut úplně změnil. Takové pohyby, jimiž jsem častoval smyčku, v které jsem visel, když jsem zrovna chytal spadlého hexa nebo útočný klacík, normálně nedělám ani v kruhu. Abych ten popis zkrátil, jeden hex jsem zastrčil tam kam jsem zrovna nechtěl a pak jsem ho samozřejmě nemohl vyndat (útočnou zbraň jsem při řešení tohoto problému
zlomil dvakrát). Friend, ačkoliv byl velikosti jedna, byl moc široký na to, abych ho někam vložil. Někde za polovinou cesty mi došly smyčky a hexy, ale hlavně došla spára. To jsem si pak chvilku hrál na vysokorychlostní stěrač. Výsledkem mého snažení bylo opětovné zlomení a následné upuštění útočného klacíku, ale hlavně nalezení spáry asi o metr a půl vlevo. Jestli se nemýlím, tak to, co jsem udělal, byl kyvadlový, v tomto případě, „traverzík“. Nově nalezená spárka se dokonce rozšířila tak, že se do ní vměstnal i friend. Po několika metrech se po pravé ruce objevil strom. To mi zbývaly tři smyčky (spolulezkyně zatrénovala hod vysoký) a 10 expresek (těch není nikdy dost!). Vykonal jsem tedy klasický odchyt stromu lanem a pak následoval druhý, tentokrát pořádný kyvadlový traverz (přesněji řečeno kyvadlová klouzačka – já vůl si totiž vzal lezečky, aby se mi lépe lezlo, kdyby náhodou došlo na volné lezení!).Ihned po tom co jsem výše zmíněný strom (borovice) políbil za to, že tam roste, už bylo dílem chvilky vylézt několik posledních metrů ve zledovatělém žlábku (pozn.: ačkoliv bylo lehce pod nulou, tak tření na rozhraní lezečka–led bylo velice nízké). Další líbání (vrcholová borovice) a „Uááá…“ Jsem nahoře, v ten okamžik jsem měl pocit, jako kdybych vyšel na první stránce Klajmbingu, Montany nebo Rokendajzu (skrytě neplacená reklama). Následující asi minutové slanění mě přemístilo o dvacet metrů níže. Bohužel, právě uplynuly ony tři nám propůjčené hodiny a tak jsem byl tak trochu za sobce. J.Š. & R.M. P.S.: Uvedená dobrodružství se odehrála za velkou louží na nejmenovaných skalách ani ne 5 minut od dálnice. Názvy a obtížnosti cest stejně jako autoři, pravděpodobně prvního zimního výstupu stěnou, jsou pro toto vyprávění nepodstatné.
Večer dojíždíme na chatu Slaná voda v polovičním počtu než minulý rok. To jest pouze ve třech. Svědomí nás „hryže“, protože jsme slíbili pořadateli, jímž je „Skialpová skupina z Hornej Oravy“, že se dostavíme v hojném počtu a zachráníme tak účast, která se předpokládala spíše velmi nízká. Sněhu málo, zima velká a pro skialpy absolutně „neakční“ oblast tomu nasvědčovaly. Jak už jsem řekl, večer před akcí jsme byli na chatě sami. Chyběli i místní lesní dělníci, kteří se s námi minulý rok mohutně bratřili a dávali naše republiky zase dohromady, a to vše tak vehementně a nesmlouvavě, že nás z toho ráno všechny bolela hlava a některé i jiné části těla. Chata doznala změn k lepšímu. A co více, přívětiví lidé, volné ubytovací kapacity a relativní láce, daná současným kurzem obou národních měn. Ráno nás přivítalo vymetenou oblohou a ukrutným mrazem, jaký snad může být jen v tomto „bohem zapomenutém kraji“. K našemu překvapení se začínají sjíždět auta snad ze všech koutů Slovenska a dokonce registrujeme mimo naši FM i značku VS a skupinu Valachů někde od Rožnova (ti ještě později překvapí). Hlavní pořadatel Janko chytá mírnou paniku a přemýšlí, jestli by měl přednést nějaký uvítací projev, nebo co. Nakonec to vyřešil kolující pálenkou a potřesením ruky. Jak milé. Auty se přesouváme na výchozí místo, určené pro nástup. Normálně se dá na lyžích přímo od chaty, ale je to rovinka a sněhu je fakt málo. Máme obavy o zpáteční sjezd, ale všechny obavy rozpouštějí pořadatelé v už zmiňované pálence.
Výstupová trasa kopíruje turistické značení a vine se úbočím hory. Pozvolné stoupání dává příležitost ke krátkým seznamovací rozhovorům se stejně potrefenými lidmi, jako jsem já. Samozřejmě, spíše s tou dámskou částí osazenstva. Čím výše stoupáme, tím je sněhu více, ale teplota jede rapidně dolů a dal bych na to krk, že je někde pod patnácti Celsiovými stupni, samozřejmě pod nulou. Přemrzlý sníh krásně vrže pod lyžemi a slova umrzají na rtech. Objevujeme rozlehlé zasněžené pláně a mozek už samovolně plánuje „bohovské“ sjezdy mezi smrčky a ko-
sodřevinou. Sluníčko nás zatím oblažuje svou přítomností, ale vrchol se pomalu zahaluje mraky. Výhledy bohužel nebudou. Tak jsem se těšil, že uvidím „rodnou“ Lysou Horu z trochu jiného úhlu. Náš, už trochu roztrhaný, vláček–skialpáček se pomalu blíží rozlehlou plání k cíli dnešní túry. Vrchol ve výšce 1.725 m je totálně ukrytý ve vrstvě mraků a vítr trhá slova od úst. Řečeno Vlastou Burianem: „Byl tam takový krut, že slovo voda ti zmrzlo u huby.“ Pár SMS, společné foto, krapet něčeho na zahřátí a rychle dolů.
Babí Hora podruhé aneb Skialpinistický sraz na konci světa
25
Intuitivně se vydáváme do mlhy za jedním z pořadatelů a vychutnáváme si pr vní obloučky v mírně sedlém prašanu. Mlha je tady velmi zrádná. Vrchol je ze slovenské strany hodně rozlehlý a být to „mlíko“ hustší, tak je orientace velmi složitá. Na polskou stranu zase padá prudce dolů, a hrozí nebezpečí zřícení ze skal. Místní lesy jsou tak husté, že když nenajdete průsek, je to spíše boj o holý život. Minulý rok jsme právě pro hustou mlhu na vrchol vůbec nedošli. Je prostě vidět, že jsme na nejsevernějším místě Slovenska. Kličkuji mezi zakrslými smrčky a hledám si mezi nimi průjezdy, které jsou místy tak akorát a místy jsou jen tušit. Je to bludiště se šťastným koncem. Špičky tlačím nahoru, co to jde a doufám, že se nezapletu do vyčnívající kosovky. A stalo se. Krátkým letem překonávám dotyčnou dřevinu a zapadám do prašanu až po uši. Hrabu se z prachové závěje a zjišťuji, že sníh je stejně studený i za krkem a že vleze všude, když mu dáte příležitost. To miluji. Absolutní pohoda volných sjezdů rozsvítila plamínek snad v každých očích, do kterých jsem přes omrzlá víčka nakoukl. Byly to pohledy plné volnosti a svobody pohybu, nespoutané žádnou zábranou a plotem oficiálních sjezdovek… Kvantita lyžování na sjezdovkách je několikanásobně vyvážená kvalitou jednoho, či dvou sjezdů za den ve volném terénu. Nižší partie sjezdu byly už trochu náročnější. I pro nás, kteří jsme zvyklí na jízdu lesem po beskydských svazích, byl hustý porost pokrývající zdejší oravské hory tvrdší oříšek. Časté polomy a vyvrácené stromy byly mnohdy o hubu. Kdo by ale jel po cestě, že? Nakonec jsme se všichni ve zdraví dostali k autům a večírek mohl začít. Chata Slaná Voda je pro tento účel jako stvořená. Je třeba zhodnotit akci, navázat nová přátelství a domluvit další případné aktivity. Večer, jak už jsem naznačil, překvapili Valaši tím, že pohrdli vytopenými pokojíčky a odebrali se do mrazivé noci pod širák. Muselo být hodně pod dvacet a myslím, že jim
26
nikdo nezáviděl. No, možná, že jo, ale určitě to nedal hlasitě najevo. Vše je snědeno, vypito, staré akce probrány a nové naplánované, adresy vyměněné a hned zase ztracené a zapomenuté. Je třeba jet domů. Příští rok zase ahoj. To platí i pro vás. Aleš Urbanec
Tak se nám už snad konečně blíží, pískaři, tak toužebně očekávané jaro! Doufám a věřím, že až budete ulehat s dubnovou Montanou do sluncem prohřátého písku (či s ní usedat do útulné malé místnůstky), už jaro nebude pouze nesměle klepat na dveře, ale že už budou dvéře dávno vykopnuté i s futry a všichni pískomilové už budou lovit do svých deníčků a duší další smělé výstupy a nezapomenutelné zážitky z přežití nějaké té klasické „vraždy“. A jelikož mnozí máme krátkou paměť, tak by asi nebylo špatné po půlročním půstu na písku připomenout, díky čemu a komu vlastně můžeme prožívat ty neopakovatelné chvilky deset metrů nad kruhem s krkem staženým tak, že ani nesípnem. A přiznejme si, máme leckdy stažený nejen ten krk!
Hrabě František Schlik velkopřevor řádu maltézských rytířů přebírá čestné členství LK Prachov pro rodinu Schlikovu.
Prakticky ve všech pískovcových oblastech se leze na nějakou tu výjimku (a bohužel ne všude se dodržují omezení vyplývající z těchto výjimek!). Nejinak je tomu samozřejmě v Prachovských skalách, které leží na území přírodní rezervace a zároveň se nacházejí na soukromých pozemcích rodiny Schliků, díky jejichž pochopení a toleranci mohou stovky horolezců každoročně vychutnávat krásy pískovcového lezení v této oblasti. Schlikové byli původně měšťanská rodina v Chebu, v roce 1437 dosáhli hraběcího stavu díky Kašparu, říšskému hraběti Schlikovi (+1499), kancléři císaře Zikmunda Lucemburského. Rod postupně bohatl a získával rozsáhlá panství v Čechách a na Moravě. Mimo jiné Štěpán Schlik (1487–1526) se sedmi bratry založil krušnohorský Jáchymov
s mincovnou razící poprvé v evropských dějinách (v roce 1520) tolary (z tohoto názvu vznikl i název dnešního amerického dolaru). V roce 1632 získal držitel Řádu zlatého rouna Jindřich Schlik (1621–1650) do svého majetku i bývalá valdštejnská panství Veliš, Kopidlno a Staré Hrady. I jeho následovníci získali další drobné statky a zastávali různé důležité vojenské, stavovské a diplomatické úřady. Hrabě Ervin Schlick (1852–1906) byl mimo jiné i držitelem Prachovských skal a na podporu rozvíjející se turistiky povolil v roce Šlikovka od jihozápadu. Na hranici světla a stínu „Letecká cesta“ VIIIc, vpravo od ní sluncem prozářená jižní stěna se „Škrovádskou cestou“ IXb.
1886 vstup do této oblasti zdarma. Jindřich Maria Schlik (1875–1957) byl posledním vlastníkem panství do znárodnění v roce 1948. Z jeho dětí Ondřej brzy zemřel, Jindřich Schlik je velkopřevorem řádu maltézských rytířů, ing. František Schlik žije nyní na zámku v Jičíněvsi, Zikmund zemřel v r. 1988, Marie Schliková–Bucková bydlí v Jičíně, a dcery Zikmunda – paní Ilona Schliková na zámku ve Vokšicích a paní Margareta Pospíchalová v Turnově. A tak jsme se přes opravdu velmi stručnou historii šlechtického rodu hrabat Schliků, kteří do dnešních dnů podporují nejen turistiku, ale i horolezectví v Prachovských skalách, dostali k jedné ze „šlechtičen“ Prachovských skal, ke krásné dámě zvané Šlikovka, na jejímž lepém těle se „vyřádil“ již nejeden horolezec. A že je řádit na čem, se pokusím dokázat v následující „drbárně“ ze života pískovcové šlechty...! Jako první si její spanilosti všiml Pan horolezec Joska Janeba, nezaváhal a hned jí pomohl od počestnosti, když 3. května 1931 poprvé pošlapal svými keckami její sličné temeno. Komínem se dostal se svým druhem na severní předskalí, dále pokračovali severní stěnou na balkon a odtud od kruhu postavením na vrchol (jak sám vzletně píše pan Janeba ve svém průkopnickém průvodci: „po ramenou druhého lezce“). Tato prvnička ve stěnách Šlikovky je dnes hodnocena stupněm 3 a přes její kruh se dolézá i pár dalších cest. 27
Stavění je již dávno překonáno čistě a hodnota těch dvou, tří vzdušných kroků je pěkných pískovcových VIIb. Naopak nejmladší cestou na tuto jednu z předních dam prachovské skalní hierarchie je cesta „Pokora“ IXa (RP IXb) od dvojice Pažout–Kubíček. A jak je vidno i název této moderní cesty vypovídá o úctě současných prvovýstupců k této pískovcové hraběnce. Ale zpět do historie, tentokrát horolezecké. Po panu Janebovi si se Šlikovkou dlouho nikdo netroufl nic začít, doba nebyla nakloněná takovýmto známostem. A tak teprve na konci padesátých a začátku šedesátých let se jí dostalo významnější pozornosti, a to od takových horolezeckých baronů, jakými byli Jarda Havlík, Milan Ent, Zdeněk Koťátko či duo Zemančík–Malý. Nějaký ten hřích na jejím těle byl spáchán ještě v letech sedmdesátých a konec obtěžování přišel v roce 1992, již zmiňovanou „Pokorou“. Tato však není nejtěžší cestou na Šli-
Spárky mezi 1. a 2. kruhem na „Mlýkařích“ VIIIb
První čistý přelez cesty „5.11.“ Xb – Marek Havlík 1990.
kovku. Tou je bezpochyby „Cesta 5.11“ (M. Bena, M. Kratochvíl a J. Jirka) z roku 1978 (původní klasif ikace českých VIIc s nesportovním postavením od prvního kruhu), která je v současné době hodnocena RP Xb. První čistý přelez je dílem Marka Havlíka z roku 1990. Tudy se však většina z nás na vršek asi nedostane, naštěstí jsou zde i „lidštější“ cesty a nejen že se dají lézt, ale patří i k jedněm z těch „nej“ na celým Prachůvku! Asi nejvzácnější perlou na náhrdelníku výstupů na Šlikovku je vzdušná, mírně převislá a „krajinově malebná“ „Letecká stěna“ RP VIIIc od prachovských klasiků Milana Enta a Zdendy Koťátka. Třemi kruhy odjištěná smělá linie při hraně po malých škrabkách. 28
Ani se nechce věřit, že v jejím rodném listu je datum 1965! Škoda jen, že její proslulý „letecký úsek“ mezi 1. a 2. kruhem vlastně vznikl až dodatečnou Milanovou „přestavbou“. První kruh byl totiž zprvu zasazen za pomocí schwebe z jižní police o 2 metry výše (je tam ještě původní díra) a druhý kruh tím byl jen o další dva metry výše. Pak však doběhl Zdenda Koťas, kterému se to pochopitelně vůbec nelíbilo a Milan musel zase dát 1. kruh o necelé dva metry níž. Tak vlastně trochu uměle vznikla ona čtyřmetrová převislá lahůdka, ze které se tak snadno lítá. To je však už dávná historie a na kráse „letecký“ to vůbec neubírá. Mezi další drahokámky patří i „Mlýkařská cesta“ VIIIb od osvědčené prvovýstupcovské dvojice Zemančík – „Kvakin“ (P. Malý). Lechtivý traverz k prvnímu kruhu, pak vás krásné spárky s „rachličkama“ na konečky prstů (nejtěžší místa cesty) dovedou, v tom lepším případě, ke druhýmu a od něj se dá buď dost blbě doprava, ještě hůř mírně doleva a vůbec nejhůř úplně doleva do podvrcholového rajbu! Stojíte metr pod vrškem, 6 metrů nad kruhem a nějak to nikam nejde, čas i morál utíkají! Takže raději doprava, tam je to taky morálek, ale v „zaplouvácích“! Jinak ale spolu s Leteckou je to nejhezčí cesta na Šlikovku, která určitě stojí za těch pár šedivých vlasů.
Chrudimáci v čele s Mírou Benou se podepsali i do hladké jižní stěny, kde po nich zůstala dost nejištěná a proto ne příliš lezená „Škrovádská cesta“ IXb. Je to dodnes jediná cesta v jižní hladké stěně! Naopak jihovýchodní stěna je docela zneužita celkem čtyřmi výstupovými směry: samotnou „Jihovýchodní stěnou“ V (bez stavění VIIb) od Jardy Havlíka a Ládi Rittera a třemi náročnými variantami mezi VIIb a VIIc. Ze severu potom nesmíme zapomenout nejen na „Severní cestu“ (jak taky na severu jinak, že?) obtížnost VIIb, která nevede tak úplně v nejpevnějším materiálu, ale ani na cestu nestora prachovských prvovýstupů Zdendy Petráně, a teď pozor: „Fialový bůček pobitý zinkovým plechem“! (VIIb, 1974) No, slyšeli jste někdy tak krásně malebný název cesty? Snad už jenom Svišť v Krasu vymýšlí větší „békárny“. Takže sečteno, podtrženo, naše krásná „prachovská šlechtična“ má na svém těle od svých ctitelů osm jizev a šest menších jizviček v podobě více či méně logických variant. A až budete zjara stoupat některou tou „jizvou“ na Šlikovku, vzpomeňte, komu vděčíme za to, že můžeme spokojeně vzlínat na tom našem krásným Prachůvku! Díky! Houmy Fota, kresby a text kolektiv z LK Prachov a okolí
Šlikovka – jižní stěna (výška 35 m) 1 – Škrovádská cesta RP IXb (1977, Miroslav Bena, J. Špaček, J. Pešek) 2 – Jižní dlouhá varianta RP VIIc (1972, Petr Malý – Vladimír Zemančík) 3 – Jihovýchodní přímá varianta VIIc (1990, Milan Bureš, 1990) 3a – Bouřlivá varianta VIIb (1975, P. Krupka, P. Koubek, J. Trnka) 4 – Jihovýchodní stěna V, RP VIIb (1957, Jaroslav Havlík, L. Ritter)
Šlikovka – severní stěna (výška 20 m) 5 – Fialový bůček pobitý zinkovým plechem VII, RP VIIb (1974, Zdeněk Petráň, T. Rejlek, J. Lachman) 6 – Severní cesta VIIb! (1963, Jaroslav Jáně, J. Ende) 7 – Mlýkařská cesta VIIIa, RP VIIIb (1969, Vladimír Zemančík- Petr Malý) 8 – Cesta 5.11. IXb, RP Xb (1978, Miroslav Bena, M. Kratochvíl, J. Jirka; první RP 1990, Marek Havlík ) 9 – Chechtavá varianta VIIc (1988, R. Vacek, J. Tišer, J. Vacek)
29
30
31
Velmi ostré Thajsko Tentokrát Tentokrát jsme jsme jeli jeli do do Thajska Thajska lézt lézt na na pohodu pohodu bez bez ambicí ambicí na na posunutí posunutí stupně stupně obtížnosti, obtížnosti, i když i když jsem jsem před před odjezdem odjezdem prohlásil: prohlásil: „…a „…a pokud pokud dá dá Terka Terka nějaké nějaké osm osm áčko, áčko, tak tak se se zlobit zlobit nebudu,“ nebudu,“ při při čemž čemž se se Petr Petr Solanský Solanský ml. ml. nevěřícně nevěřícně uškleboval. uškleboval. Celý Celý měsíc měsíc jsme jsme se se podle podle toho toho chovali: chovali: kvantum kvantum cest cest do do 7b+ 7b+ (včetně (včetně jednoho jednoho OS), OS), dokud dokud Fojťas Fojťas se se svým svým typickým typickým klidem klidem neprohlásil: neprohlásil: „A „A proč proč nezkusí nezkusí Terka Terka nějaký nějaký 8a, 8a, třeba třeba Phet Phet Maak?“ Maak?“ Za Za dva dva dny dny odjel odjel a nám a nám změnil změnil zbytek zbytek zájezdu zájezdu v tvrv tvrdou dou práci. práci. Nejtěžší, Nejtěžší, první první polovinu polovinu cesty cesty zvládla zvládla totiž totiž velmi velmi rychle, rychle, což což ještě ještě stačil stačil Fojťas Fojťas okookomentovat, mentovat, že že „to „to teda teda brzo brzo dá“. dá“. Terka Terka ovšem ovšem padala padala ve ve skoku skoku dva dva kroky kroky od od řetězu řetězu a čtvrtý a čtvrtý lezecký lezecký den den to to vypadalo, vypadalo, že že to to asi asi nikdy nikdy neskočí. neskočí. Navíc Navíc to to bylo bylo poprvé poprvé v jejím v jejím životě, životě, kdy kdy se se do do nějaké nějaké cesty cesty takto takto zaťala. zaťala. Jejím Jejím snažením snažením jsme jsme nežili nežili jenom jenom my, my, ale ale celá celá lezecká lezecká společnost, společnost, která která se se denně denně pod pod úžasným úžasným převisem převisem Ton Ton Sai Sai schází. schází. Pátý Pátý den den to to konečně konečně skočila skočila a po a po chvíli chvíli odpočinku odpočinku zcela zcela v pohodě v pohodě vylezla vylezla své své první první 8a 8a a já a já jsem jsem okamžitě okamžitě psal psal Fojťasovi Fojťasovi poděkování poděkování za za super super tip. tip. Název O Název cesty cesty opravdu opravdu souhlasí, souhlasí, znamená znamená totiž totiž v překladu v překladu „velmi „velmi ostré ostré –– pálivé“ pálivé“ (o (o jídle). jídle). O222
32
VALNÁ HROMADA ČESKÉHO HOROLEZECKÉHO SVAZU V sobotu 8. března 2003 se konala v Praze na Strahově Valná hromada ČHS. Letošní VH byla v několika bodech výjimečná a průlomová: z Zúčastnilo se nejvíce delegátů za posledních několik let. Přestože letos mohl jeden oddíl zastupovat jen jeden delegát, skoro jsme se nevešli a nestačily židle. A co víc, skoro všichni vydrželi až do konce. Jestli tento sympatický trend bude pokračovat, budeme muset hledat větší sály. Řečeno čísly se zúčastnili zástupci 111 oddílů (32 %), kteří reprezentovali 4.536 členů (47 %). z Letos historicky poprvé nedisponovali delegáti rovnými hlasy, ale podle počtu členů oddílu, který zastupovali, disponoval každý 1–4 hlasy. z Letošní VH byla volební a po dlouhé době nebyla předložena ke schválení jednotná kandidátka. O čtyři místa členů VV se utkalo dokonce 10 (!) kandidátů. z Poprvé byly zásadně rozporovány některé položky v rozpočtu a poprvé byl předložený návrh rozpočtu hlasováním VH změněn. Letošní VH byla volební. Volby proběhly ve dvou fázích. Nejprve předseda, dva místopředsedové a předseda revizní komise. Zvolení museli dostat 2/3 hlasů. Zde je přehled kandidátů a počet hlasů, které získali z 262 možných: Jiří Novák (226) se stal staronovým předsedou, Zdeněk Teplý (22) – nezvolený protikandidát na předsedu, Jan Bloudek (246) a Alena Čepelková (238) se stali místopředsedy a Zdeněk Vévoda (236) nahradil odstupujícího předsedu revizní komise Josefa Weissera. Druhou fází bylo zvolení dalších čtyř členů výkonného výboru, pro jejichž zvolení byla zapotřebí nadpoloviční většina hlasů. Kandidáti a počet hlasů, které získali: Slávek Albl (40), Michal Benda (48), Petr Hejtmánek (124), Martin Mellan (135), Dušan Stuchlík (167), Stanislav Šilhán (111), Slávek Vomáčko (61), Jiří Všetečka (131), Laděna Bímová (46), Josef Šimůnek (29), Zdeněk Teplý (kandidát z předsednické volby, 60 hlasů). V prvním kole získali potřebný počet hlasů jen dva. Tři kandidáti s největším počtem hlasů postupující do druhého kola a počet hlasů, které získali: Petr Hejtmánek (166), Stanislav Šilhán (136), Jiří Všetečka (198). Výkonný výbor bude pracovat ve složení Hejtmánek, Mellan, Stuchlík, Všetečka. Na tomto místě se patří podě-
kovat odstupujícím členům výkonného výboru. Za všemi zůstává obrovský kus vykonané práce, za kterou jim patří náš dík. Všichni pracovali jako předsedové komisí a můžeme jen doufat, že se s jejich prací ve prospěch komisí budeme setkávat dál. Bez některých osob si lze jen těžko práci příslušných komisí představit. Za pozitivní je možno považovat také to, že na loňskou úpravu stanov, která vytvořila rámec pro vznik krajských svazů, reagovalo již 6 krajů, ve kterých už tyto svazy byly ustaveny. Bohužel některé kraje úplně nepochopily původní ideu a snaží se v krajských svazech plně kopírovat strukturu ČHS. Bylo konstatováno, že krajské svazy mají především zaštiťovat regionální aktivity a spolupracovat s ostatními regionálními organizacemi. Je potěšující, že zájem o členství v ČHS má stále rostoucí tendenci. Oproti stavu v roce 1997 vzrostl počet členů o 37 % a poslední meziroční nárust je rovných 10 %. Stejně tak speciální pojištění léčebných výloh vykazuje navzdory mnoha kritikům růst. Během 4 let takřka dvojnásobný. Místopředseda Bloudek informoval o vyhlášených grantech. Na granty ve čtyřech kategoriích byla vyčleněna částka 700.000 Kč. V době vyjítí tohoto čísla bude mít ovšem část grantů již po uzávěrce. Vyhodnocení grantů bude dvoukolové, přičemž rozhodující slovo v druhém kole budou mít hodnotitelé náhodně vybraní z těch osob, které oddíly navrhnou. Proto prosíme, navrhujte! Bližší informace viz: http://www.horosvaz.cz/servis/ index.phtml?id=501. Bylo uděleno čestné členství v ČHS deseti lezeckým osobnostem. Škoda, že se na tento druh ocenění v minulosti poněkud zapomínalo. Dalšími čestnými členy se stali Marián Šajnoha, Vladimír Suchý, Rudolf Antoníček, Doc. Dr. Josef Sekyra, Karel Cerman, Oldřich Kopal, Radovan Kuchař, Bohumil Svatoš, Pit Schubert a Blažena Karasová. Diskuse byla jako obvykle široká, výjimečně velmi věcná a padla v ní spousta dobrých námětů. Jako obvykle však na jejich důkladné projednání nezbyl čas. Výkonný výbor bude muset hledat formy, jak takto širokou diskusi úspěšně realizovat. Opět jsme si ovšem ukázali, že neumíme svoje nápady formulovat stručně, věcně a tak, aby byly bez problémů hlasovatelné. Stejně tak se ukázalo, že nezvládáme některé hlasovací procesy, a že některé situace neumíme bezkonfliktně vyřešit.
Přes všechny nedostatky byla letošní VH velmi úspěšná a dělná. Většina kritiků některých okamžiků (viz debaty na www.horosvaz.cz a www.lezec.cz) v důsledku uznala, že letošní VH byla podařená. Martin Mellan
PRO ZÁJEMCE O STATISTICKÉ ÚDAJE NĚKOLIK ČÍSEL Celkové průměrné zastoupení oddílů ale i v nich organizovaných členů, bylo již uvedeno. Rozdělme nyní oddíly podle velikosti do čtyř kategorií tak, jak byly rozděleny pro hlasování. Kategorie 1 – oddíly do 20 členů, kat. 2 – 21–35 členů, kat. 3 – 36– 80 členů a kat. 4 více než 80 členů. Procentuálně se z jednotlivých kategorií zúčastnilo 17 %, 42 %,
42 % a 93 % oddílů. Přiložený graf ukazuje počet členů, kteří jsou registrováni v oddílech patřících do jednotlivých kategorií – modré sloupce. Červené sloupce znázorňují, jaká část členů byla na VH zastoupena. Je zřejmý výrazný zájem velkých oddílů podílet se na rozhodování v ČHS a až zarážející nezájem oddílů nejmenších.
Zajímavý je také pohled na zastoupení regionální. Zdálo by se, že Pražáci budou mít zastoupení největší a čím vzdálenější region, tím nižší účast. Není tomu tak. Měříme-li, jaké procento členů registrovaných v tom kterém kraji bylo na VH prostřednictvím svých delegátů zastoupeno, zjistíme, že bylo zastoupeno 66 % pražských členů, ale ještě aktivnější je kraj Brněnský (70 %) a Plzeňský (75 %). Naopak nejméně zastoupeným krajem je vzdálený Olomoucký (15 %) následovaný Budějovickým (16 %) a překvapivě krajem nejbližším Praze Středočeským (30 %). V rámci úplnosti nutno poznamenat, že počty registrovaných lezců v jednotlivých krajích, z nichž počítáme tento poměr, jsou značně rozdílné. Ke dni sestavení této zprávy vypadalo rozdělení registrovaných lezců po krajích takto:
Brněnský kraj 767 registrovaných členů, Budějovický 236, Jihlavský 244, Karlovarský 206, Královéhradecký 1.064, Liberecký 1.126, Olomoucký 510, Ostravský 1.109, Pardubický 538, Plzeňský 213, Praha 1.688, Středočeský 737, Ústecký 682, Zlínský 472. Martin Mellan
ČHS, Atletická 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6 – Strahov tel./fax: 220 513 697, tel.: 233 017 347 e-mail:
[email protected] http://www.horosvaz.cz 33
wattova patička
Boulde.ring Ze slovníku Boulder – liepak Bouldering – netradiční sportovní h. disciplína na dosahování max. fyzického výkonu (gymnastika na skalách) v nejvyšším možném stupni čistoty lezení bez psychických omezení (strach z pádu, výšky, zranění, povětrnostních změn a vlivů). Překonaná l. obtížnost výstupu dominuje nad délkou výst., potřebou horního jištění lanem, trváním vlastního výstupu, množstvím neúspěšných pokusů atd. Jako h. disciplína vznikl b. v 60. letech v USA na malých skalních útvarech nevelehorských terénů, kde má dodnes nejširší základnu… (Horolezectvo encyklopédia, Ivan Dieška a kolektív)
Je to psina. Skáče se okolo šutrů. Problémy dostávají srandovní jména. Někdy je to bouldrování protknutý mystikou. Jindy je to ohromná švanda a pohoda. A jestli toto není paráda, tak už fakt nevím.
materiály na výrobu nejsou levné. A nakolik si ceníte svoje záda?
Kartáčky
Myslíte si, že bouldering vyžaduje pouze lezečky, Mg a silné prsty? Možná ano, ale je tu pár věcí, které mohou učinit bouldering snazší, bezpečnější a méně destruktivní (pro vás i vaše okolí).
Hodně lezců si nosí s sebou do skal zubní kartáčky, aby s nimi odstraňovali Mg, které pokrývá chyty v mocné vrstvě. Pamatuj, že příliš velká vrstva Mg snižuje tření, které chyty nabízejí. Kartáčky na tyčkách jsou vhodné na čištění mimo dosah. Nepoužívejte ocelové kartáče, které poškozují skálu.
Bouldering
Lezečky
Kobereček, Hadr (Rag)
V posledních letech se šíří doslova boulderingová horečka, která se rozvinula z tréningové metody pro „opravdové lezení“.
Řeknete samozřejmost. Doporučuji dva až tři páry. Jedny měkké nazouváky a druhé nějaké tvrdší na hranky s dobrou patou na hákování. (Wattova patička :–) Dále doporučuji (když už se netaháte s tím lanem, sedákem a matrošem) jako třetí lezečky nějaké starší větší botky jako odpočinkové.
Čistěte si lezečky mezi pokusy. Bouldering v některých oblastech může mít jeskynní charakter a čištění lezeček je pak skutečně namístě. Můžete si z toho například vytvořit svůj startovní rituál. Nezapomeňte si potom svůj kobereček vzít s sebou.
Matroš
Bouldermatka Kdysi excentrický luxus, dnes neodmyslitelná součást bouldrování. Bouldermatka chrání lezce před špatnými dopady, tlumí nárazy na cele tělo, chrání a šetří vaše kotníky a záda. Stejně tak
Drobnosti Tejpovací páska. Kleštičky na nehty. Termoska s čímkoliv. A vlněná čepice je samozřejmě naprosto nutná.
Shrnutí Nesekejte a nepoužívejte ocelový kartáč. (Sekejte dobrotu)
Neplýtvej Mg. Jestliže si uděláš značku, udělej ji decentně a před odchodem ji očisti! Ujistěte se, že nikde po vás nezůstal nepořádek. (např.: zbytky tejpovací pásky, nedopalky, hulení, koberečky atd.). Neřvěte na lesy! Používejte bouldermatku. Šetříte tím okolí skal a svoje kotníky. Před návštěvou nové oblasti si vždy zajistěte dostatek informací o zvycích, klasifikaci, parkingu a kempování v dané oblasti.
Nyní se u nás stává skutečnou lezeckou disciplínou. Lidé se sápou po balvanech. Okolo sebe šíří oblak Mg. A nám všem se to může zdát bláznivé. Pojďme se tedy na to podívat zblízka.
O čem to všechno je? Zvaný Bouldering je lezení vydestilované do své nejčistší podoby. Pohybujete se na skále bez lana, ruksaku, materiálu a strachu, který by tě stahoval k zemi (i když i to může být relativní. Už jsi lezl severní stěnu Náprstku (Thimble) v Jižní Dakotě od J. G.?). Můžete klidně napěchovat celé to lezení na malé ploše do několika sekund. Naflákat ty nejúžasnější a nejfantastičtější kroky do několika centimetrů čtverečních. Navodit si pocity opičího samce během několika málo okamžiků. A všechno to bez toho aniž byste se museli strachovat nad nejistým čokem vysoko nad zemí. 34
ale chrání okolí skalek před zemní erozí. Dnes už je v obchodech s lezeckým materiálem celá řada domácích i zahraničních produktů. Bouldermatky se mohou zdát poněkud drahé, ale věřte, že
Nápady a připomínky můžete zasílat na
[email protected]. Bouldering je nebezpečný. Můžete se vážně zranit nebo zabít. Nenesu žádnou zodpovědnost za případná zranění či způsobené škody. Více podrobností v příbalovém letáku. Případné nežádoucí účinky konzultujte s vaším lékárníkem. Nakupujte u odborníků.
kýbl Milá Montano! Jsem pracovně dlouhodobě mimo republiku, ale ve spojení s kamarády jsem stále. Nedávno mně přišel jeden mail, který mě hrozně moc potěšil a který by určitě stál za zveřejnění v „kýblu“ (autorovi zveřejnění nevadí). Je to o čisté radosti z lezení, z cesty, která je relativně lehká – III a kterou lezec – pisatel zná jako své boty (ovšem pouze v létě). V příloze proto tento mail zasílám a věřím, že po nějaké malé úpravě určitě zbude kousek prostoru pro jeho otištění. Ahoj z Dánska, Bouďák
Zdar, kamaráde! Tak Ti musím napsat všechny podrobnosti o dnešku i včerejšku. Takže pěkně od začátku… Jelikož poslední dobou čtu prameny týkající se Malloryho a Irvina o jejich výstupu na Everest v roce 1924 (já se řadím mezi ty, co věří, že byli až na vrcholu), tak jsem měl touhu udělat nějakou tu extrémnější akcičku. Taky mě nakopnul do toho trochu Prachtel a to setkání s ním a Zorkou. Takže jsem to smluvil s Gouem a Fandou, že půjdeme z pátku na sobotu stanovat na polici Čertovy hlavičky. Problém byl v tom, že oba v pátek byli v práci až do 17 hod., což je na stavění stanu dost pozdě. Takže já jsem po obědě vyšel se všemi potřebnými věcmi sám na Čertovu hlavičku a postavil tábor. Místo jsem vyhazoval asi 45 minut, protože tady je teď fakt nádherná zima – přes metr sněhu! Paráda. Když jsem tábor postavil, sjel jsem na lyžích zpátky domů, a společně jsme po 18. hodině vyrazili z Hutě přes sjezdovku a stavili jsme se ve Zbytkách v hospodě. No, plánoval jsem dát tak dvě pivka… vyklubalo se z toho jedno pětipívo… U stanu jsme mohli být tak kolem 22. hodiny, hvězdy svítily a bylo naprosté bezvětří. Noc byla v pohodě, večer bylo -11 oC a ráno jen -5,9 oC. Ráno jsme se probudili do mírné oblačnosti, ale během půlhodinky se to krásně roztrhalo a bylo zase nádherně slunečno. Po sbalení věcí jsme vyrazili ke Kladívku. Podle plánu jsem nastoupil tou cestou vlevo od Severní cesty – takový koutek. Využil jsem tvé friendy – paráda, pomohly! Ale lezení v zimě je fakt úplně něco jiného, celá skála byla politá ledem a na vodorovných místech bylo strašně moc sněhu,
který jsem vždycky dost pracně ometával smetáčkem, jejž jsem si přinesl. Po chvilce jsem se dodrápal k tomu koutku, který je pod borhákem. Koutek byl celý ledovatý, ale nečinil mi nějak zvláštní problémy. Na polici jsem cvaknul borhák a začal se koncentrovat na evidentně nejtěžší místo. Přímo nahoru Severní cestou to výšvihem nešlo – led a na vrcholovém chytu moc sněhu. Zvolil jsem normálku (ani nevím, jestli jsi ji někdy lezl). Z té police s borhákem vede doprava pod převis. Tam jsem se dostal překvapivě lehce a cvaknul jsem si další borháček. Tady to přišlo. Tady se musíš postavit na dost šikmé a malé ploše, která byla teď totálně zledovatělá, nešlo těm nohám vůbec věřit. Levou rukou jsem šmátral po známém chytu, ale byl pořád dost vysoko. Pravou rukou jsem korigoval rovnováhu za jeden spoďák. Po úmorném natahování konečně držím levou rukou ten klíčový chyt. Jenže když vykouknu hlavou nahoru, zabořím se obličejem do masy sněhu. Pravou rukou se snažím sundat sněhovou nadílku dolů, smetáčkem vymetám. Ledu tu je hodně, fakt děsný. Nohy i levá ruka v totální křeči, a já musím zpátky pod převis odpočinout. Tohle se opakovalo ještě asi třikrát. Bylo to fakt dost namáhavé, zvlášť když víš, že jištění máš tak 1,5 m pod sebou a při pádu bych se dost hnusně praštil o stěnu (mimochodem, právě odtud při sestupu spadnul Mastník). Při třetím pokusu už jsem fakt počítal, že spadnu, nakonec jsem to ustál. Pořád jsem se snažil dát do vodorovné spáry, kterou jsem využíval na pořádnou žábu, frenda, ale to se mi v té šílené poloze nepodařilo. Už už jsem to chtěl zabalit, ale v takovém případě se dává vždycky ten poslední pokus, že? Tak teda jo… Levá ruka opět na poměrně dobrém chytu, pravá na žábu ve vodorovné spáře, nohy na ledové plošince. Pravou nohu dávám nad úroveň pasu a snažím se na ni kleknout. Odtud již není cesty zpátky, buď se mi podaří dostat se nahoru, nebo letím dolů do borháku, který je teď už minimálně 3 metry pode mnou. Už klečím, ale zas tu je ten šílený sníh a vůbec nemám odhad, kde je skála a co je zrádný sníh. Po malé chvilce se mi podaří tohle ukočírovat a zařvu si radostí! Jsem nahoře a zapisuji se do knížky! Perfektní pocit, perfektní počasí a super výhled na Jizerky (Ptačí kupy atd.) Slaňuji dolů a vybírám
expresky… jsem strašně štastný, že se mi to povedlo. Gou to ani nezkouší, trpí velkou zimou. Málem umrzl, když mě jistil, jemu patří taky poděkování. To má z toho, že nežere maso. Tak to by bylo vše. Zdenda
Kruh V Montaně č. 1/03 je na str. 26 článek „Kruh“. Vcelku dobrý, kastelána znám, a vím, že některé jeho praktiky jsou poněkud zvláštní… Je pravda, že Drábky má teď jiná lesní správa, ale zákaz lezení tam nikdo nezrušil (Rozhodnutí Lesů ČR ze dne 22. 12. 1997). Takže výměna kruhu by byla asi předčasná…
Navíc pochybuji, že se tam ještě kdy lézt bude (ze zákona je zakázáno lézt na hrady a památky!). Rád bych též upozornil na to, že po rozšíření CHKO Český ráj došlo k podstatné změně! Na celém území CHKO je povoleno lézt jen se souhlasem Správy. A souhlas je vydán prozatím jen na Příhrazské skály, Hruboskalsko a Prachov. Na druhou stranu MŽP, Správa CHKO a ČHS už snad o povolení lezení jednají (v cestě jednání jsou snad jen někteří neukáznění lezci, kteří si parkují kde chtějí, a výjimka pro Suché skály je díky nim tak trochu ohrožena). Doufám, že se lezení co nejdřív povolí, a my budeme zase moct vyrazit na Sušky a Panťák… S pozdravem, Jaroslav Mizera
35
mix
knihy
l Výjimky Ministerstva životního prostředí: Lezení v Labském dolu není povoleno Dne 7. 2. 2003 ministerstvo životního prostředí neuděluje výjimku pro lezení na ledopádech Labského dolu… Neuděluje se z důvodů ochrany jedinečné skalní flóry lesního pásma krkonošských karů. Mechová vegetace 51 druhů se soustřeďuje na bázi skal, na skalních teráskách a ve skalních štěrbinách, tj. na místech silně exponovaných případné horolezecké činnosti. Skalní stěny jsou rovněž tradičním hnízdištěm sokola stěhovavého, které je obsazováno již koncem ledna. Rušení hnízdního páru v předhnízdním období by mohlo vést k opuštění hnízdiště.
Dvojčata od Pita Schuberta
NP České Švýcarsko – lezení povoleno Dne 3. 2. 2003 Ministerstvo životního prostředí uděluje výjimku pro provozování horolezecké činnosti. Není povoleno používat magnezium, tábořit či bivakovat v NP a rozdělávat tam ohně. Tvorba prvovýstupů je možná jen na základě předchozího povolení Správy NP. ČHS bude provádět opravy a zpevňování přístupových cest. ČHS jmenoval správcem skal Jindřicha Švihonose. Tato výjimka platí do 31. prosince 2005. Národní přírodní rezervace Bořeň – lezení povoleno Dne 8. 1. 2003 ministerstvo životního prostředí uděluje výjimku za účelem využívání tradičních horolezeckých terénů. Celý rok je lezení zakázáno v úseku od bývalé kramlované cesty (včetně strže) až po severní hřebenovku a také na Bílinské jehle. Pouze v období od 1. 9. do 31. 1. je možno lézt v úseku severní hřebenovky po pravý severní pilíř. K sestupům smí být používáno výhradně slanění. Za údržbu horolezeckých zařízení odpovídá správce skal Ladislav Vöros. Tato výjimka platí do 31. 1. 2007. Národní přírodní památka Suché skály – o výjimce se jedná Dne 13. 2. 2003 se uskutečnilo ústní jednání za účasti ČHS, CHKO Český ráj, obce Koberovy a obce Malá skála. ČHS je ochoten zajistit účast při kontrole zajišťování podmínek provozování horolezecké činnosti, je pro podmínku vyloučení neorganizovaných horolezců včetně adeptů horolezectví doprovázených instruktorem. 36
Sicherheit & Bezpečnost II. Je tomu už skoro deset let od prvního vydání německého originálu knihy Pita Schuberta SICHERHEIT UND
RISIKO IN FELS UND EIS (Bergverlag Rother München 1994 – viz M 1/95). Rázem se z ní stal trhák a tak hned v následujícím roce vyšla ve druhém německém, jen lehounce aktualizovaném, vydání. Krátký seriál výňatků z RIZIKA v Montaně (M5/95–M3/96, vzorný překlad – Laďa „Chobotnica“ Krejčí) navnadil i naše čtenářstvo, ale pan vydavatel ani další nakladatelé se do českého vydání celého díla nehrnuli. „Náš trh je malý, taková kniha výrobně ne právě levná, a cena nemůže přelézt přes…“ Až v roce 1997 si dodala kuráž a spojila síly nakladatelství Kletr Plzeň a f&b Praha – a nestačila se divit, jak se po prvním českém vydání zaprášilo! A tak jsme se od nich hned v dalším roce dočkali 2. českého vydání. Tehdy však Pit Schubert již dávno pilně sbíral informace o dalších kuriózních nehodách i „skoronehodách“ a pracoval na pokračování – II. dílu svého bestselleru. Netrpělivě očekávané dílo přišlo na svět koncem loňského roku. Pražský freytag & berndt tentokrát neváhal – a české vydání „druhé PITknihy“ vydal (nyní samostatně) téměř současně s německým originálem od Bergverlag Rother. Křest českého vydání „dvojky“ spojený s autogramiádou autora se odehrál v listopadu v Plzni. Nová kniha ve většině témat svého širokého záběru na obsah „jedničky“ nejen navazuje, ale zcela logicky se s ním prolíná. Projevuje se to mimo jiné i množstvím odkazů. Je proto více než vhodné mít oba díly (dobrá zpráva pro všechny, kteří ten první nemohou sehnat: prý se připravuje dotisk). Co všechno se ještě může stát při slaňování (třeba když jsou konce lana rozhozeny o 45 m!), spouštění, horní jištění, sebejištění, za bouřky, při „vylepšování“ matroše a manipulaci s ním? No to už je klasika, přesto znovu a znovu žasneme – a často se i hodně nasmějeme – nad dalšími kuriozitami a nepochopitelnostmi (potěší
i námi dodaná hovadina, svařenec webbingu na str. 151 – viď, „Perry“ Šído?!). Druhý díl výrazněji přibližuje problematiku bezpečnosti a rizika nejen horor/lezcům, ale také prostým pod/ horským tulákům a vysokohorským turistům. Jim především jsou určeny nové kapitoly o horské turistice, srdci a krevním oběhu, zákeřnostech krasového terénu „na holé rovině“, o číhajících via ferratách a sebejištění na nich – poučení v nich ale najdou i ostřílení horolezečtí kozáci (ostatně řada malérů v turistickém terénu se stala i jim). Výrazné „špeky“ najdeme i v akcích horoslužebníků (považ, „Watte“ Dvořáku, bez nože!), při simulované záchrance. No to jsou věci! Nobody is perfect. Autor se zabývá i otázkami svědomí (v terénu radit či neradit těm, co dělají blbosti?) a právní odpovědnosti za sebe i druhé. Za záchvaty smíchu a několikadenní bolesti namožené bránice pak může kapitola o „Darwinově ceně za obzvlášť inteligentní výkon“ (skok z mostu nižšího než je délka „jisticího“ lana, ruská ruleta s pěti patronami v bubenčáku atd. atd. – nobody is perfect…). Kniha je (opět) nadita spoustou fotografií a velmi názorných kreseb Georga Sojera, zvláštní místo mezi nimi mají jeho výstižné, vtipné a o to poučnější karikatury. Pár fotek je z rodu supernaturalistických „fujtaxláren“, o nichž autor dlouho přemýšlel, zda je tam vůbec dát – kvůli názornosti „co všechno se může stát“ zvítězilo „ano“. Oproti prvnímu dílu přibylo množství orámovaných a barevně vypíchnutých textových „pamatováků“ a „taháků“, které mimo jiné po delším čase usnadňují hledání a osvěžení „co dělat?“ v té které situaci, s výbavou apod. V české mutaci jich je více než v německém originálu – patrně dílo odborných stylistů překladu, chválíme! Co se ale „ne zcela povedlo“, to je v řadě míst nedokonalost překladu samotného či jeho zapucování do řeči horo/lezecké. Patrně daň jinak obdivuhodné rychlosti, s níž se české vydání objevilo? Asi... Někde to „jen“ trochu drhne do oka a srozumitelnosti, někde jde o protimluv, jinde by slušelo použít češtinu (třeba neporušený místo intaktní), někde zas nepřekládat. Na řadě míst jsou však nepřesnosti vážnější. Škoda, vždyť Pit Schubert dílo přepečlivě ciseloval!
Opravte si některé nedostatky. U sebejištění na ferratách nejde o Stichtovu brzdu, jak je v překladu chybně uvedeno, ale o „ementálskou“ brdicí desku používanou v sestavě sebejističe-tlumiče pádu (str. 62, v originálu Bremsplatte) – „štichtovku“ použít nelze! „Dva prameny“ nejsou totéž jako „zwei Ringe“ vázané z jediného kusu provazu dvojím protočením (str. 62). Eingeschlauftes Seilstück není navázaný, ale provlečený (či navlečený) kus lana – v brzdě (tlumiči pádu) na ferraty lano musí klouzat (str. 66–67, zde není řeč o ukotvení brzdy k úvazu). Band(schlingen)knoten (str. 136–143) – nikoli uzel na popruhu, ale lépe: uzel na popruhy, neboť se jedná o konkrétní typ uzlu (očková spojka, v „lanové podobě“ u nás známá též pod názvem „uzel UIAA“; na str. 157 je tentýž uzel v češtině nazván „skotským“, nikoli nesprávně, zatímco německý originál zachovává pro čtenáře přívětivější jednotné pojmenování Bandknoten). „Während des letzten Krieges“ jistě není „během první světové války“ (jak ostatně ukazuje i datum 1. 10. 43 na listu z Pfrimmerova deníku – str. 176). Karabina neleží na otvoru, ale uchu skoby (str. 239)… Dočká-li se „dvojka“ po rozebrání reedice (o čemž nepochybuji), bylo by dobré český text „dopucovat“ (ostatně, tak tomu bylo i u 2. vydání I. dílu). Brilantní němčinář patrně bude mít větší potěšení z německého originálu. Pro naprostou většinu našinců však je české vydání (i přes uvedenou dílčí kritiku) darem z nebe. Pit Schubert i obě nakladatelství zaslouží upřímný dík a pochvalu. Nezbývá, než se Pita zeptat, zda již pracuje na III. dílu?! Pit Schubert: Sicherheit und Risiko in Fels und Eis – Band II, 1. Auflage 2002, Bergverlag Rother München; Pit Schubert: Bezpečnost a riziko na skále a ledu – II. díl, 1. vydání 2002, freytag & berndt Praha. 320 stran, 644 ilustrací (převážně barevných fotografií a kreseb), šitá vazba v tuhých lamino deskách, 167 x 230 mm. Doporučená cena českého vydání v (CZ) 588 Kč, německého v (D) 29,90 EUR… Pozn.: 1. díl vyšel v pěti řečech: v němčině (6x), japonštině (3x), češtině (2x), španělštině (3x) a slovinštině (1x). 2. díl byl doposud vydán ve třech řečech – němčině, češtině a holandštině, tři další jazykové mutace se chystají. Celkový náklad dosáhl v němčině okolo 30.000 výtisků, v ostatních jazykových verzích asi 20.000 výtisků. Je s podivem, že angloamerický horolezecký svět toto vynikající dílo Pita Schuberta doposud neobjevil(?). Autora jsme představili v M 1/95. Vladimír Procházka
mix Návrh výjimky z pravidel lezení na pískovci pro území CHKO Broumovsko Určeno jako žádost a podklad pro VK ČR z důvodu udělení výjimky pro Ádr. Navrhuje se zkušební období výjimky po dobu dvou let… Důvodová zpráva Výchozí prameny: Tato důvodová zpráva vychází z parametrů, které schválila VK Adršpach – klíčové hlasování proběhlo v červnu 2001 a dále ze dvou průzkumů veřejného mínění, které zpracovali Lubomír Beneš a Tomáš Čada. Z nich plyne, že veřejnost souhlasí se změnou pravidel vycházející vstříc novým požadavkům, s výhradou řízených omezení a dále to, že současné lezecké špičky požadují rovněž změnu, která by, stručně řečeno, „obílila“ již řadu let provozovaný styl lezení: tj. RP a vyšší bezpečnost. Červnová VK dále schválila, že nesouhlasí s vytloukáním starých cest provedených shora, pokud se jedná o dobré linie a mají-li mnohačetné přelezy. Od vytloukání cest také upustila na základě příkladu z Žlebu, kde tento způsob udržení starých pravidel naprosto zklamal. Podle zpráv od J. Litochleba se z celkového množství asi 39 cest, které byly vytlučeny, je 15 volných, 5 bylo vyrobeno podle pravidel, a v devatenácti cestách je jištění, někde ve větším počtu, které tam bylo dodáno shora. (Informace staré 4 měsíce) Červnová VK dále schválila cit: VK schvaluje záměr rozpracování nového návrhu na výrobu cest a schvalování prvovýstupů včetně řešení problematiky osazování jisticích prostředků v obtížných místech takto: cesta má být i nadále s maximálním úsilím prováděna zdola. Pouze v extrémním místě má prvovýstupce nárok zažádat VK o výjimku osazení jistících prostředků shora. Pokud tak neučiní, cesta bude zrušena úplně – vytlučením všech jistících prostředků. Cesta, která bude provedena tímto způsobem, bude za prvovýstup uznána teprve po RP přelezu (schváleno 8:1). Celý záměr byl konzultován s předsedou VK ČR ing. Hejtmánkem na FHF 2001, který doporučil doplnit návrh VK tak, že před plánovaným osazením kruhu shora by měla být dána šance klasickému způsobu osazení kruhu odspodu celé lezecké veřejnosti. Komentář: Nový styl přelézání cest stylem RP a zejména zvýšení obtížnosti lezení za posledních 15 let pravidla dostatečně neakceptují. Patnáct let se vede nejen v Ádru diskuse na toto téma a názory ctitelů tradic i novějšího pojetí se čím dál více rozcházely. To málem vyústilo ve „válku“ mezi těmito tábory,
která se měla vést vytloukáním (r. 99). Důsledky pro vlastní lezení nejen z hlediska kamarádství, ale i negativního dopadu na obraz lezců z hlediska ochrany přírody, mohly nakonec vést k značnému omezení lezecké činnosti. Proto se „omlazená“ VK Ádr snaží již druhým rokem najít kompromis, který by akceptovala většina lezecké veřejnosti a který by zároveň mohl pomoci dalšímu vývoji lezení, aniž by docházelo k přílišnému riskování při výrobě nových cest. Po všech konzultacích ve VK i mimo ni se zdá, že tento kompromis byl nalezen. Spočívá v návrhu vlastní výjimky, který dává dostatečný prostor oběma stranám, tak v provedení jakési formální tlusté čáry za minulostí pomocí amnestie. Amnestie poslouží k tomu, aby se zjistil trend lezení. Kolik je vlastně cest provedených shora? Kolik cest bylo vyrobeno v rozporu s pravidly té které doby? Všichni o tom hovoří, ale není to objektivně doloženo. Amnestie bude umožněna po určité období. Pokud ani poté autoři nedodají štítky na VK (s uvedením, které kruhy byl osazeny shora, či jiným porušením pravidel), bude jim zrušeno autorství (pokud bude známo) a cestu otevře 1. RP přelez popř. 1. známý čistý přelez. Výjimka se navrhuje též proto, aby se ustavil nový řád, který bude lezeckou většinou akceptován a proto dodržován, a aby mohla být zachována etika lezení a zejména ochráněny tradiční výstupy v oblasti před živelným dojišťováním cest či jinými živelnými excesy, sekáním chytů apod. Závěrem VK doufá, že možnost poskytnutí osazení kruhů zdola u prvovýstupců, kteří tento hodlají osadit shora, zvýší konkurenci mezi oběma směry, což by mohlo vést k zvýšení etických i morálních hodnot lezení při výrobě prvovýstupů. Výjimka z pravidel lezení na pískovci pro území CHKO Broumovsko Krédo: VK i nadále podporuje provádění prvovýstupů zdola z důvodu vyšší etické i morální hodnoty. Z těch samých důvodů podporuje přelezy cest RP stylem a považuje je za sportovnější než AF přelezení cesty. Proto by i prvovýstupy prováděné zdola měly být osazeny jištěním tak, aby umožňovaly pozdější RP přelezy. VK doporučuje, umožňuje-li to charakter skály: Co nejpřímější linii výstupu. Vzdálenost mezi kruhy tak, že případný pád nad prvním kruhem by neměl končit pádem na zem. Kruhy osazovat tak, aby se dalo cvakat z relativně dobrých chytů. Výjimka je udělena pouze pro oblast Polická pánev z důvodu odlišného charakteru skály ve srovnání s jinými oblastmi a platí dva roky, tj. do konce roku 2004, kdy bude znovu vyhodnocena.
Znění výjimky: 1. Provádění prvovýstupů shora je zakázáno na všech pískovcových skalách v oblasti Polická pánev. Podporuje se nadále provádění prvovýstupů zdola z důvodu vyšší etické i morální hodnoty. 2. VK Adršpach udělí z bodu 1 výjimku pouze v případě, zažádá-li VK o tuto výjimku prvovýstupce. I v tomto případě je prvovýstupce povinen začít provádět prvovýstup zdola. Pokud poruší pravidla, přelez mu nebude uznán. 3. Výjimka může být udělena pouze na základě písemného oznámení předsedovi nebo místopředsedovi VK, kde bude mj. uvedeno, který kruh z prováděné cesty žadatel hodlá osadit shora. Oznámení musí být předložena VK nejpozději do konce srpna každého roku. VK musí žádost o výjimku oznámit veřejnosti do 1 měsíce od obdržení a od této doby se počítá lhůta 1 roku pro osazení kruhu zdola. 4. Na základě výše uvedeného oznámení určený člen VK neprodleně uvědomí (nástěnky ČHS a místních oddílů, www VK a ČHS, Redpoint, Sagarmatha, Montana…) lezeckou veřejnost o tom, že je možné osadit na tomto prvovýstupu kruh odspoda do jednoho měsíce od přijetí žádosti. Pakliže se kruh podaří osadit ve lhůtě jednoho roku zdola, osaditel je automaticky spoluautorem. V záznamu o prvovýstupou i do průvodce se uvedou zvlášť autoři prvovýstupu včetně spoluautorů podle této výjimky a zvlášť první RP přelez. Nepodaří-li se kruh osadit zdola ve výše uvedené lhůtě, má žadatel právo osadit tento shora s tím, že pro každý další kruh shora platí opět postup stanovený touto výjimkou. Doporučuje se, aby se při osazování kruhu zdola podle této výjimky účastnil i žadatel o výjimku z důvodu upřesnění polohy kruhu. 5. Cesta, která bude provedena tímto způsobem, bude za prvovýstup uznána teprve po RP přelezu. 6. Sankce. VK zruší cesty, na které nebyla podána žádost. Zruší je tím, že z těchto cest odstraní jištění, které bylo dodáno shora. U těchto cest je vždy zrušeno autorství. VK se nekompromisně postaví proti všem, kteří vyrobí cestu shora, aniž by předem žádali o povolení VK. Upřesňující pokyny: Náležitosti oznámení: oblast, název věže, písemný popis plánované cesty a detailní náčrtek včetně sousedních cest. Bude uvedeno, který kruh se plánuje osadit shora a co nejpodrobněji se slovně i obrazem popíše jeho co nejpřesnější plánované umístění. Zpracoval Jiří O3 Malík, předseda VK, doplnili Lubomír Beneš a Petr Hejtmánek. Znění upřesněno na jednání celostátní VK v Ádru u Tošováka dne 28. 6. 2002
Obec Koberovy podala zásadní nesouhlas s provozováním horolezectví z důvodů zachování přírodních hodnot v navržené památce UNESCO. Obec Malá Skála souhlasí s provozováním horolezectví za podmínek vyloučení komerčních aktivit a vyřešení dopravní situace (záchytná parkoviště v obcích se zákazem zastavení mimo komunikaci u NPP). Správa CHKO Český ráj jedná se o NPP a lokalitu zařazenou do nominace na památku UNESCO. Je třeba zachovat podmínky přirozeného prostředí. Je třeba zabezpečit kontrolu případných podmínek pro provozování horolezectví a vyloučit veškeré komerční aktivity v této lokalitě. Všechny údržbové práce bude hradit ČHS. Výtah zpracoval Martin Mellan Plná znění viz http://www.horosvaz.cz/ochrana l Uvolnění vrcholů do 6.500m Pákistánská vláda oznámila, že všechny vrcholy do 6.500 metrů budou považovány za trekingové vrcholy pro následující dva roky 2003 a 2004. Toto prohlášení se vydává v souvislosti s oslavou zlatého jubilea prvovýstupu na Nanga Parbat a K2. Před tím byly všechny vrcholy nad 6.000 metrů považovány za expediční s nutností licenčního poplatku.Poznámka: Na všechny vrcholy nad 6.500 metrů platí 50% sleva. l Himálajské vrcholy s povolením k výstupu od „Nepálské horolezecké asociace“– NMA. Po dlouhá léta existoval v Nepálu seznam 18 vrcholů, na které bylo možno na rozdíl od tzv. expedičních štítů vystoupit pouze s povolením Nepálské horolezecké asociace NMA. Byly situovány vesměs v lokalitách, kam byl původně možný vstup výhradně s trekingovým permitem. Po různých úpravách je možno navštívit některé oblasti – např. populární Khumbu, bez trekového permitu, pouze s povinností úhrady poplatku za vstup do národního parku. Jednoznačnou výhodou výstupů na tyto vrcholy byly a jsou nízké poplatky za povolení výstupu a také možnost realizace výpravy bez dohledu ekonomicky náročného styčného důstojníka a povinnosti zaměstnání tří nepálských pracovníků pro základní tábor, která zahrnuje také jejich vybavení výstrojí a výzbrojí. V září 2002 zveřejnilo nepálské ministerstvo kultury, turistiky a civilního 37
mix letectví seznam dalších 15 vrcholů s povolením výstupů ze strany NMA. Na této „akci“ se aktivně podílela také expediční komise ČHS, kterou požádal tajemník výše uvedeného ministerstva p. Ganesh Karki, a to během únorové schůze expediční komise UIAA v Praze na počátku února 2002, o zpracování návrhu nových vrcholů s povolením k výstupu asociací NMA. Z 15 nových štítů je jich celkem 9, a to těch nejatraktivnějších, z našeho návrhu – Cholatse, Machhermo, Kyazo Ri, Phari Lapcha, Nirekha, Ombigaichen, Boktoh, Lobuje West, Mt. Abi. Řada z těchto štítů je zcela neprozkoumána. Často představují v podstatě ucelené horské skupiny s řadou vrcholů, které nejsou přesně určeny a nazvány. Platí to např. pro seskupení vrcholů masivu Mt. Boktoh (Bokta) v oblasti Kangchenjungy i pro nepřesně označené vrcholy v hřebenu Machhermo – Phari Lapcha. Neznamená to nic jiného, než že „ve stínu“ Mount Everestu, na který vystoupilo již přes 1.200 osob, lze realizovat zásadně objevné výpravy s možností realizace krásných prvovýstupů, a to i přes 2.000 m vysokými stěnami. Jiří Novák podrobněji viz http://www.horosvaz.cz/skaly l Ve dnech 22. až 23. 2. 2003 se na Třech Studních na Českomoravské vrchovině pořádal 23. ročník 24hodinovky na běžkách. Ideální podmínky a kvalitní okruh (4,8 km) jakoby si přímo říkaly o výjimečné výsledky. Mezi muži byl nejlepší Lukáš Hrdlička, který „nakroužil“ 283,2 km. V ženské kategorii předloňská vítězka Saša Koutná nedala šanci nejen ostatním ženám, ale i mnoha mužům. 230,4 km znamenalo celkově čtvrté místo a po šestnácti letech nový ženský rekord. Přesně přede dvěma lety už jsme o Saše psali. Tentokrát nebojovala se střevními potížemi jako předloni, největším soupeřem jí byli, kromě (pochopitelné) únavy její vlastní, poněkud rozjaření, servismani. Takže, bude-li koncem února 2004 ještě sníh, všichni nadšenci jsou co nejsrdečněji zváni. Nezapomeňte rezervní ponožky, ty puchýře za to potom nestojí… –bkr–
Saša
38
Garmin Rino GPS komunikátor pro více bezpečnosti v horách Pečlivé plánování túry a dodržení trasy dobrou orientací v terénu patří k základům umění jak nepřijít o kejhák (o „sportovním“ úspěchu výpravy nemluvě). Za dobré viditelnosti často vystačíme se sledováním terénu a s klasickými pomůckami (mapa, buzola, výškoměr), ve tmě, mlze nebo hutné vánici je ale zbloudění téměř „naprogramováno“. Za „neviditelna“ může optimální postup uhlídat satelitní navigátor GPS. S jeho pomocí se i dokážeme vyhnout nebezpečným prahům, lavinézním svahům, ledovcovým trhlinám apod. GPS je nejen „pouhou“ navigační pomůckou, ale též účinným nástrojem prevence lavinových nehod! Známé lavinové „pípáky“ slouží až „po lavině“ k co nejrychlejšímu vyhledání zasypané/ho, GPS se hodí „před lavinou“. Tak tomu bylo doposud. Firma GARMIN však nedávno přišla s převratnou novinkou, GPS komunikátorem RINO, který může být užitečný nejen před ale i „po lavině“! Walkie-Talkie „žvanítka“ jsou neodmyslitelnou výbavou expedic „od pradávna“, nikdo si to bez nich už neumí představit. A na GPS v poslední době spoléhá stále více osvícených horolezců, skialpinistů, snowboarďáků. Pro všechny může být tím ideálním přístrojem právě RINO – „všechno v jednom“ v malém a lehkém provedení. RINO je kombinací kvalitního krátkovlnného FRS/GMRS „mluvítka“ a výkonného GPS navigátoru. Přístroj má 22 komunikačních kanálů, 14 FRS s dosahem do cca 3,5 km a 8 GMRS s dosahem do cca 9 km. Vestavěný GPS přijímač je všemi myslitelnými navigačními funkcemi vybavený paralelní dvanáctikanál, kompatibilní s WAAS – v místech pokrytí WAAS korekčním signálem je polohová přesnost až 3 m místo „obyčejných“ cca 10 m (za dobrých příjmových podmínek GPS signálu). Samotné sdr užení rádia s GPS do jednoho pouzdra není ničím až tak novým, GARMIN měl již před lety kombinované přístro-
je GPSCOM. Pro horolezecké účely to byly dost velké „krabice“, ale především šlo o pouhou vestavbu „2 do 1“, přičemž jak rádio, tak GPS fungovaly odděleně. RINO je revoluční tím, že GPS je s rádiem funkčně propojeno, kromě hlasu přenáší do „protikusů“ i GPS data – umožňuje sledování ostatních! Co je to za přínos, to si jistě každý umí představit.
Rino 120
Rino 110
Zcela odpadnou volání typu „jsem asi 200 m vlevo za takovým křivým serakem ve výšce 5.370 m,“ a bloudění okolo, nebo „počkej, já ti nahlásím souřadnice, zapiš si je – máš tužku?“. A lze si představit i použití při hupnutí parťáka do ledovcové trhliny nebo jeho stržení lavinou. Pokud nebude pronikat signál zmizelého z trhliny či zpod tlustého laviniště, ostatní mají na svých displejích alespoň jeho poslední polohu „na vzduchu“ – už to je obrovské plus! Použití na způsob lavinového pípáku bude nutné prakticky ověřit – zatím nemáme ani dostatek technických údajů, z nichž by se dalo něco usuzovat. Přesto považuji za užitečné o přístroji RINO informovat již nyní, před startem hlavní sezony.
Horká novinka ještě není homologována k použití v ČR, verze s evropskými frekvencemi se totiž teprve chystá. RINO je zatím k dispozici s „americkými“ frekvencemi. Nasazení ve světě podléhá radiokomunikačním předpisům jednotlivých států (např. v USA se smí vše, v Kanadě jsou zakázány GMRS kanály – u „holých“ GPS o nic nejde, to jsou jen přijímače, ale RINO už patří mezi vysílačky). Podstatné je, že vysílání GPS pozice je ve standardním „volném“ FRS pásmu. Přímé sledování ostatních RINO tedy není limitováno na oblasti s povoleným GMRS provozem. Na druhou stranu je škoda, že sledovačka nefunguje na těch 9 km, ale „jen“ do vzdálenosti asi 3,5 km (a záleží na podmínkách; pochopitelně, v signálovém stínu je dosah menší). RINO je kompatibilní i s obyčejnými FRS „šeptáčky“, ale s nimi lze pouze mluvit, pochopitelně nebaští GPS sledovací data. Pokud jde o výdrž baterií, musíme počítat s výrazně rychlejším vybíjením než u samostatných GPS. Vysílače RINO jsou výkonné a zcela logicky žravé šelmy. Jinak to ale nejde. Novinka je k mání ve dvou verzích, které se v navigačních a komunikačních funkcích prakticky neliší. RINO 110 (žlutý) je nemapový model s bodovou databází, pevné body se zobrazují na displeji spolu s pohyblivými body a stopami sledovaných RINO. RINO 120 (zelený – military look) je mapový model s možností
Závada na karabině Před časem nám do redakce přišel následující mail: Vážená redakce Montany! Posílám vám několik fotek karabiny Austrialpin a popis závady na ní. Myslím si, že tato závada není častá, ale mohla by mít fatální následky. Na začátku léta roku 2001 jsem si koupil HMS karabinu značky
rý dural je na ni háklivější, jiný méně. Vzpomínám si, že před dlouhými roky (ještě před „semišem“) jsme v tehdejší Materiálové a bezpečnostní komisi ČSHS řešili případ úplně „rozsýpací“ karabiny. Později u příležitosti sezení Bezpečnostní komise UIAA byla mj. předvedena dr. Marco Bonaitimu, prezidentovi KONGU, a jeho expertiza byla okamžitá: „Mořská voda!“ Majitel karabiny ovšem u moře nelezl. Kdesi ve vnitrozemí spadl, byla z toho záchranka a špitál. Jeho kamarádi mu spakovali matroš a hadry do báglu, který pak dlouho ležel netknutý. Teprve po dlouhé rekonvalescenci došlo na vybalení matroše – a vypadla z něj ona rozsýpačka. Propocené triko vykonalo dílo zkázy.
Austrialpin UIAA 00001. Po necelých dvou letech používání se objevily první příznaky loupání se „samičky“ zámku (viz přiložené fotografie). Nejdříve jsem tento defekt přisuzoval jenom sloupávání vnější povrchové úpravy, ale materiál se loupal dál. Odlupovat jednotlivé šupinky lze pouhým nehtem. Poškození je mnohonásobně výraznější na „samičce“ zámku než na části, kde se zámek otáčí okolo zbytku karabiny. Poškození zámku je přibližně stejné na obou stranách „samičky“. Zámek při šroubování nedře a lze ho šroubovat lehce. Nejsem si vědom nějakého nestandardního používání této karabiny, ani se mi podobné závady neobjevily na ostatním materiálu (ostatní karabiny jsou jiné značky). Radek Morávek
Možná se s karabinou lezlo u moře a pak nebyla opláchnuta „sladkou“, možná byla delší čas nechána v báglu mezi propocenými tričky? To i to je špatně – sůl dural spolehlivě rozežere. Někte-
Z toho plyne poučení: po každé lezenici – u moře obzvlášť – karabiny i ostatní kovový matroš pečlivě vysprchovat vlažnou pitnou vodou! Čas od času se vyplatí pohyblivé části promazat a tílko karabin nakonzervovat sprejem na bázi petroleje a molybdendisulfidu (MD–spray apod.), přebytek nechat odkapat a hadrem jen lehce otřít, skladovat na suchém místě! Toto doporučení se týká nejen duralmatroše – např. pozinkovaná lanka vklíněnců ve vhlkoslaném prostředí „nejen že zkorodujou, ale taky zrezatí“! Chroust
„Vklíněnec mono“ Do redakce jsme pod označením „novinka“ dostali náčrtek vklíněnce, na čepu výkyvně upevněného na jednoduchém lanku. Na skice byl připsaný dotaz: „Neznámá pomůcka od fy CAMP. Je to lepší než Tri-Cam?“ Není to až tak neznámá pomůcka, ani přílišná novinka. Viděl jsem „to“ už před řadou let na výstavě ISPO nebo OUTDOOR a nyní objevil v katalogu CAMP NEWS 1996. To nám to pěkně utíká, vklíněnec MONO má už za sebou sedmiletku. Neměl jsem ovšem příležitost MONO vyzkoušet – ani procvičit mezi cihlami u krbu, natož narvat do pravé kamenné škvíry. Takže mohu pouze odhadovat. Přesto jsem přesvědčen, že MONO rozhodně lepší než Tri-Cam (abalakovec) nebude. Vypadá to na po-
kus o „zuniverzálnění“ vklíněnce, který CAMP dodává i v „obyčejné“ verzi na dvoulanku. Je zjevné, že „kývavý“ vklíněnec MONO lze usadit jako obyčejný stoper se svislým tělískem, a v určitých situacích navíc s tělískem v téměř vodorovné poloze, výhodou je další rozměr.
Tri-Cam je především pravý výstředníkový vklíněnec (i když jej lze zakládat jako stoper). Vklíněnec MONO by na způsob camu patrně měl zafungovat ve více vytočené poloze, než je na obrázku – tělísko v bokorysu s úhlem měřeným od lanka řekněme 45 a více stupňů. Jak je vidět na obrázku, tělísko pro „camování“ se zdá moc svislé, ve škvíře by musela být výraznější nerovnost, aby se o ni „nos“ vklíněnce mohl zapřít. Naproti tomu abalakovec se „nosem“ hryzne a zavrtěním bezpečně zaklíní i v hladké spáře (mj. proto, že bez ohledu na míru pootočení vyvíjí maximální zkrutný moment, pentle nebo lanko „se odvíjí“ z járku). Další vrozenou výhodou Tri-Camu je tříbodový dotyk se skálou (na jedné straně nos, na druhé dvě dotykové plošky „kolejnic“), abalakovec dobře a po zacuknutí stabilně sedne i do spár se sbíhavostí stěn ve směru kolmém na směr zatěžování („koutová spára“, při pohledu shora její stěny nejsou rovnoběžné do určité míry, samozřejmě). Tam „neznámá pomůcka“ od fy CAMP nemá nárok. Když to shrneme, MONO vklíněnec může více než běžný stoper, ale na pravé „camy“ abalakovce nemá. Chroust 39
matroš
dohrávání podrobných map (i topografických, pokud jsou pro danou oblast k dispozici; zdaleka ne celý svět je zmáknutý, je to otázka času a velikosti trhu), sledovaná RINO se zobrazují na mapovém podkladu. Za skvělý design RINO by GARMIN zasloužil světovou cenu! Vyniká funkčností, ergonomií i estetikou. Dostatečně velký displej s vysokým kontrastem je přehledný. Robustní vodotěsné pouzdro z houževnatého plastu je „oplácáno“ špuntíkatou gumou, v poddajné gumě jsou uloženy obě antény (GPS i rádia). Přístroj bezvadně sedí v ruce a výborně se ovládá (i jednoruč), pravačkou stejně jako levačkou. Některá tlačítka jsou na bocích přístroje, většina funkcí se ale intuitivně ovládá kouzelným minijoystickem uprostřed, těsně pod displejem. Za zmínku stojí i domyšlené umístění vypínače v důlku mezi anténami – nechtěné vypnutí je téměř vyloučeno. A další novinka na obzoru! Zanedlouho by se i na našem trhu měl objevit nový GARMIN NAVTALK, kombinace mapového GPS s duálním GSM telefonem. Kromě navigace a volání umožní sledování prostřednictvím automaticky vysílaných a přijímaných SMS! To bude vynikající alternativa pro oblasti „promořené“ civilizací – např. Alpy na úzení Německa jsou prý již úplně pokryty GSM signálem (D1 a D2). RINO má tu výhodu, že chodí všude, hodí se i do nejzapadlejších koutů světa (ovšem jak již bylo uvedeno výše, s omezeními podle radiokomunikačních předpisů). Předběžná orientační cena: nemapový RINO 110 okolo 12.500 Kč, mapový RINO 120 cca 17.500 Kč (prozatím jen „americké“ verze s neevropskými frekvencemi – aktuální info na
[email protected]). Vladimír Procházka
mix l Sdružení HORIZONT pořádá 30. 4. až 11. 5. akci KOLMO NA ZUGSPITZE 2.963 m. Další z cyklohorských výprav je vzpomínkou na nedostižný vzor švédského dobrodruha Gorana Kroppa ( ✴1966, ✝ 2002). Byl to on, kdo nasedl v rodné zemi na kolo, aby na něm dojel do Himálaje k úpatí Everestu, sám bez kyslíku tuto horu dobyl a poté, co slezl dolů, zase sedl na kolo a jel zpátky. Tímto činem členy sdružení inspiroval k úspěšnému pokoření nejvyšších vrcholů Maďarska Kékeš 1.015 m (2000), Polska Rysy 2.498 m (2001) a Slovenska Gerlach 2.655 m (2002). Zakončí tito nadšenci dosud nejdelší jízdu k nejvyšší hoře Německa výstupem na „nejvyšší hromosvod“ bavorských Alp? Bližší informace na: www.horizont.bk.cz l „WA–WA–WA!“ vyráží z hrdel horští Papuánci vždy, když objeví něco nového. Samotné slovo „wa“ můžeme přeložit jako „děkuji“. Ve výstavních prostorách blanenského zámeckého muzea bude po dobu letních měsíců (červen, červenec, srpen) „WA–WA–WA!“ názvem pro novou expozici fotografií, dovezených předmětů a artefaktů (zbraně, nástroje, ozdoby, sošky) ze všech našich cest na Novou Guineu, ostrov, který dosud nevydal všechna svá tajemství. Je nahlédnutím do života horských kmenů (Dani, Lani a Jali), nížinných obyvatel krajů bažin a labyrintů řek („stromových lidí“ kmene Korrowai a Kombai) i nechvalně proslulých lovců lebek (Asmat). Součástí zahájení výstavy (1. června) bude snad konečně dlouho slibovaná premiéra filmu z expedice Asmat a samozřejmě rozlučka před odjezdem na další připravovanou expedici. l Alpi sport centrum s.r.o. – soutěž AKU 2002 V celoroční soutěži AKU 2002, které se může zúčastnit každý, po odeslání kupónu obdrženého za zakoupení GTX obuvi AKU byli vylosováni dne 22. 12. 2002 v prodejně na náměstí v Příboře tito výherci: 1. místo: Eva Svasjuková, Nový Jičín – týdenní pobyt ve středisku v Dolomitech pro 2 osoby 2. místo: Lenka Romanová, Náchod – týdenní zájezd s cestovní kanceláří v hodnotě 5.000 Kč 3. místo: Pavla Pavlů, Krhová – 1 pár obuvi AKU podle vlastního výběru Vylosovaným blahopřejeme a oznamujeme, že tato soutěž probíhá i v letošním roce 2003. R. Vantuch 40
Nejen horolezci potřebují pomoc Pískovcovou oblast Adršpašsko-teplické skály a Křížový vrch v Chráněné krajinné oblasti Broumovsko ve východních Čechách zná asi většina horolezců. V posledních letech je tato oblast atraktivní i pro zahraniční turisty. Patří k nim zejména autobusové a rodinné zájezdy polských občanů. Turistickému ruchu se především přizpůsobila oblast adršpašských skal. Vybudovali zde nová parkoviště, sociálky, obchůdky a stravovací zařízení. Vše pro příjemný pobyt turistů a horolezců v tomto koutě republiky. Málo se však ví, že celá CHKO Broumovsko se skládá i z jiných skalních oblastí. Patří k nim stolová hora Ostaš nad městečkem Police nad Metují nebo Broumovské stěny položené severovýchodně od Police. Díky vytvořeným podmínkám pro návštěvníky se tak stává Ostaš domovem turistů a horolezců. K této chráněné krajinné oblasti patří ještě zatoulané Kočičí skály a Borek. S růstem turistického ruchu a nedodržováním pokynů v chráněné
krajinné oblasti vzrostl i počet úrazů ve skalních terénech, hlavně pak v adršpašských skalách. Ale i s tímto problémem se zde snaží vypořádat zavedením různých opatření pro bezpečnost turistů a horolezců. Jednou z nich je Skalní záchranná služba, která má své centrální stanoviště v adršpašských skalách a na požádání Integrovaného záchranného systému (IZS) zasahuje v celé oblasti CHKO Broumovsko, jež zahrnuje celé území Broumovského výběžku na ploše 410 km2. Skalní záchranná služba v CHKO Broumovsko je občanské
Horský filmový klub – Vysoké Tatry 2003 Tatry jsou kouzelné místo. Jsou kolébkou, z které vidíme hory, a když z ní vyrosteme, hledáme cesty, které vedou opět do hor. Opouštíme je, abychom se do nich mohli opět vrátit. Jsem uprostřed divokého snu, když vtom mě budí zvuk, který jaksi do onoho prostředí nepatří. Telefon! Otevírám ulepené oči. Venku je ještě tma. Rozespalý se potácím k přístroji, který vydává ten odporný zvuk. „Prosím?“ „Ahoj, tady Martin Murar!“ „Promiň, že ťa budím tak neskoro ráno, ale teba zohnať je docela problém, preto som skúsil takto ráno. Dovol, aby som ťa pozval na druhý ročník festivalu horského filmového klubu v Starom Smokovci. Chcel by som, aby si vystúpil ako hosť s tvojou diašou!“ Jsem sice rozespalý a vnímám poněkud pomaleji, ale tuto nabídku přijímám. Stávka slovenských železničářů – zrovna teď, když chci do Tater. Sakra! Ráno vstáváme ve čtyři hodiny a znechuceně kráčíme na autobus, kterým se budeme nekonečně dlouho trmácet do Popradu. Cestou se ještě zastavíme na informacích ČD, kde nám sdělují radostnou zprávu, od půlnoci je zrušená stávka. Není co řešit, jedeme vlakem. Hurá! Ve Smokovci nás čeká Martin, u kterého si nechávám diaprojektor a diáky. Před túrou jsme pozváni na čaj. Neodmítnem. Co jsem ovšem netušil, je, že na Slovensku se pod názvem „čaj“ skrývá – slivovice, borovička a pálenka z Hořce…
sdružení, které vzniklo na základě iniciativy horolezců, turistů a hasičů okresu Náchod. Tito se podílejí na záchranných akcích při úrazech turistů a horolezců ve skalních terénech CHKO Broumovsko. Naším posláním a cílem je pomoc při záchranných pracích profesionálních složek IZS okresu Náchod, zejména Hasičského záchranného sboru, Zdravotnické záchranné služby okresu Náchod a Policie ČR. Tato pomoc obsahuje poskytnutí první předlékařské pomoci, vyproštění z nepřístupných míst, transport postižených ve špatně přístupném te-
Dva dny lezení v horách a potom zpátky do města. Je čtvrtek večer a přede mnou je první blok, na jehož konci vystupuji se svou diaprojekcí „Peru 2002“. V poloprázdném přednáškovém sále múzea TANAP v Tatranské Lomnici Martin zahajuje druhý blok, tři měsíce trvajícího filmového klubu. První film „Africký B.A.S.E.“ představuje partičku šílenců, kteří skáčou s padákem. Co je na tomto snímku nenormálního? Ti kluci neskáčou z letadla, jak bývá zvykem, ale z budovy, antény, z mostu a skalní stěny! Neuvěřitelných dvacet šest minut nabitých adrenalinem a humorem, při kterých divák čeká, kdy se některý s těch bláznů rozplajzne o zem. Druhý snímek „Věž lotosového květu“ nenechal na pokoji nikoho, kdo podlehl kouzlu velkých stěn. Padesátiminutový dokument, vyprávějící o boji dvou lezců nejen s velkou stěnou, ale také s počasím, medvědy, komáry a nakonec i s divokými peřejemi řeky Nahanni. Krásný večer. Dopoledne trávíme opět v horách. Jak jinak, že? Večer se opakuje včerejší filmový blok, a po něm přicházím na řadu opět já, tentokrát s projekcí „Bezstarostná jízda“, ve které diváky provedu lezeckými oblastmi a národními parky západního pobřeží USA. Přestože se mi v útulném Klubu horských vôdcov – „Tatry Pub“ líbí, hned po přednášce balím a prchám na poslední vlak, který stíháme jen díky bravurní jízdě našeho hostitele. Ještě jednou děkujem, Martine! Co dodat na závěr: dobrá akce v krásném prostředí Vysokých Tater. Takže pokud se vydáte za horskou lezbou, udělejte si příští rok jeden den pauzu a navštivte jeden z osmi bloků horského filmového klubu – určitě nebudete litovat. (Festival proběhl ve dnech 30. 1. až 21. 3. 2003) Pepe
rénu k dopravním prostředkům, pomoc při pátracích akcích ve skalním terénu. Dále také provádíme preventivní činnost vedoucí k bezpečnosti návštěvníků skalních oblastí. Informujeme o zásadách bezpečného pohybu v terénu a možnostech přivolání první pomoci v případě nehody. Poskytujeme pohotovostní služby při hromadných akcích ve skalních terénech. Členové jsou povinni zvyšovat svoji odbornost v oblasti záchranných prací, předlékařské pomoci, výcvikem a pravidelným přezkušováním. Na nejvíce exponovaných místech jsme rozmístili 11 stanovišť první pomoci (dřevěných budek). Ve spolupráci se zdravotnickou záchrannou službou a hasičským záchranným sborem jsme je vybavili nosítky a základním obvazovým materiálem. V případě nehody se zde návštěvníci dozvědí, jak si počínat. Bohužel se ukázalo, že někteří turisté toto opatření pochopili jinak a zdravotnický materiál používají pro svoji zábavu. Vybavení těchto stanovišť není levná záležitost a tak se stává, že snaha lidí přichází nazmar. Přesto se nevzdáváme, ale snažíme se poučit chybami a použít nové nápady. Naším nepřítelem se také staly vosy a jejich báně v budkách první pomoci. Do budoucna se nám snad podaří je vypudit. Stanovili jsme 26 kontaktních míst v Adršpachu, Křížovém vrchu, Teplických skalách, Ostaši a Broumovských stěnách. Jsou to stanoviště určená pro příjezd motorových vozidel záchranářů přivolaných k akci. V současné době se potřebujeme dovybavit záchranářským materiálem a materiálem pro poskytnutí předlékařské první pomoci. V tomto směru nám napomáhají sponzoři a některé instituce. Dvě sezony naší činnosti ukázaly, že SZS má své opodstatnění – i když zasahujeme „pouze“ 8x ročně. Jedná se převážně o poranění dolních končetin turistů po uklouznutí a následný transport. Vyprostili jsme také psa zapadlého do úzké skalní trhliny, za účasti lékaře jsme zajišťovali transport a převoz neorganizovaného horolezce, který utrpěl po pádu zlomeninu obou lýtkových kostí, asistovali jsme při záchraně turistky po pádu (40 m). Jednalo se o transport v neschůdném terénu adršpašských skal. Dále jsme byli povoláni k úrazu filmaře v adršpašských skalách. Jednalo se o zranění ruky s následným šokovým stavem. Pomáhali jsme při
neštěstí s následkem smrti, kdy nezajištěná horolezkyně spadla při provádění lanového traverzu. Naši členové pomáhali navést hasiče na místo zásahu při požáru lesa v teplických skalách. Někdy se podaří i perlička, když si záchranář volá o pomoc a dispečer ho odkáže na jeho osobu. Pomáhali jsme hledat ztraceného turistu. Provádíme praktická cvičení, která prověřují připravenost našich členů. Dokázala to i modelová ukázka, kterou jsme pro veřejnost připravili počátkem června v adršpašských skalách. Zúčastnilo se jí 17 členů SZS a celou akci sledovali i zástupci ČČK, IZS, OU Adršpach a dopisovatelka Náchodských novin. Jednalo se o vyproštění horolezce, který spadl do skalního komína. Poskytnutí předlékařské první pomoci a přesunu na kontaktní místo. Připravujeme více takovýchto cvičení. Další z nich bude na podzim ve cvičném prostoru v Adršpachu. Navázali jsme spolupráci s podobnou organizací v Německu, kde mají již čtyřicetileté zkušenosti. Říká se že „připraveným štěstí přeje“, proto bychom návštěvníkům rádi z tohoto místa připomněli, jak si počínat v případě, že budete potřebovat naši pomoc a kam volat: z Především zachovejte klid a chladnou hlavu. z Postiženému zajistěte základní životní funkce a poskytněte první pomoc. z Telefonicky přivolejte odbornou pomoc na jednom z čísel Integrovaného záchranného systému. 150 – Hasičský záchranný sbor 155 – Zdravotnická záchranná služba 158 – Policie ČR z Při podezření na poranění páteře s postiženým nehýbejte a vyčkejte příchodu lékaře. z Naši členové jsou na místo nehody povoláni operačním důstojníkem Hasičského záchranného sboru, proto je nutné co nejpřesněji popsat místo nehody, jak daleko je postižený od příjezdové cesty, je-li možno použít terénního automobilu, o jakou se jedná turistickou trasu, jméno skalní věže v okolí atd., dále je třeba popsat stav zraněného. z Voláte-li z mobilního telefonu ,najděte signál. Oblast Adršpašsko– teplických skal je pokryta signálem našich mobilních sítí. Musíte však počítat s tím, že skály někdy signál zastíní, proto zřejmě pro zavolání budete muset změnit polohu. Přejeme vám krásné chvíle v našich skalách! Za SZS Jana Kadlecová 41
Ledová zima v Sude tech
42
Výstup pokračuje, leze Jakub Turek foto: Hana Turková
Lednová neděle má standardní průběh. „To dám, to nic není,“ a vyrážím do kolmého výšvihu. Po třech krocích se začínám třást. „Do prčic, já se bojím!“ Zaseknu cepíny, že si do nich sednu a zavrtám první skobu. „Kde mám odsedávačku?“ Zapomněl jsem si tuhle důležitou smyčku v batohu. Co se dá dělat, sundám nějakou jinou z ramene a přivážu ji k sedáku. „Do…, nemůžu ji sundat, vždyť dobře drží jen pravý cepín.“
Cože, že si mám přehodit ruce na tom držícím cepínu? Nejde to, visím v poutku. „Bacha, jestli vyjede i pravá ruka, tak půjdu dolů,“ hledím do skal pod volně visícími rampouchy, nad které jsem právě natraverzoval. Visím pravou rukou v poutku a levou šroubuji krátkou ledovcovou skobu. „Moc nedrží, ale sedám, drž pevně!“ Nabírám trochu morálu a jdu do traverzu. Nohy v kolmém, ruce už v položeném. „Do prčic, led se tady štípe,“ nechci spadnout do prvního šroubu. Zasekávám oba cepíny těsně vedle sebe. Tělo je zkroucené ve třech osách. „Nejhorší už je snad za mnou, ale dávej pořád bacha!“ Pod nohama najednou praskají ledové bouličky. „Pomóóóc, já to věděl.“ Visím na cepínech. Horečně zakopávám mačky a mažu do položeného sněhu. Pro jistotu vrtám další skobu i ve třicetistupňovém úseku. Další šroub přijde na řadu pod dvojicí kolmých výšvihů přerušených šikmou plošinkou. „Ošálím to, jdu tady tímhle žlábkem vpravo,“ hlásím. „Ale stejně jisti na fest.“ Místo lezení pevným ledem omlacuji ram-
pouchy. Další traverz, mě snad omejou. „Drrrž, tady se fakt bojííím,“ zasekávám pravý cepín za levým rohem. Nohy zase v kolmém. Od pádu mne odděluje jen centimetr ledu, ve kterém visí jeden zobák. Všechno ostatní je vachrlaté. „Ještě není dobojováno,“ věším se do cepínu a šroubuji poslední skobu. „Lezu!“ Nechce se mi z relativně jisté poličky. Zbývají čtyři metry kolmého ledu a budu na vrcholu. Zespodu slyším jednu z nablblých rad: „Čím rychleji polezeš, tím míň se budeš bát.“ Led trochu duní a praská. Evidentně je mezi ním a skálou volný prostor. „Do…, přesně takhle to znělo, když jsem vloni létal s glazurami v Krkonoších,“ bzučí mi v hlavě. Není daleko čas, kdy v nohách začne pracovat šicí stroj. „Do…, do…, dávej bacha, lezu!“ Vidím, jak se led pokládá, nutím se k dalším dvěma krokům a cepíny můžu zaseknout do zmrzlé trávy. To miluji, když vidím, jak vjedou pořádně hluboko. Ještě s třesoucíma se rukama ovazuji smyčkou strom na vrcholu a nechávám se spustit k nástupu. „To zase bylo kydů, než jsem dal těch pětadvacet metrů, že jo?“ Jistič neurčitě přikyvuje. Teď je řada na něm. Vida, jak si užijeme v obyčejném jizerskohorském lomu. Krkonošsko-jizerské ledy Můžu doporučit Jizerky, protože ochranáři lezení povolili: lom Oldřichov (u silnice na půl cestě k Oldřichovskému sedlu), vodopád Černého potoka a stoky ze svahů pod ním (po turistické značce z obce Bílý potok), vodopád Velkého Štolpichu a ledové stěny ve svazích pod ním (po bývalé silnici z Ferdinandova) a zářez železniční trati u Kořenova (pozor na vlaky). Nemohu doporučit Krkonoše, protože ochranáři lezení zakázali: Labský důl (ve spodní části u otočky trasy Buď fit, ve střední pod Pančavským vodopádem a nahoře pod Labskou boudou), Obří důl (ve svazích Studniční hory) a Kotelní jámy. Kuba Turek 43
44 Josef Straka, Schnitzes Galerie (WI5)
Jitka Kuhn-Gáberová
IWC – Pitztal 2003 Zrovna jsem si pekl bramborové placky, když mi volala Jitka, že jim kousek od Brna vykradli auto. J: „Pepe, vy jedete na Pitztal, kdy…?“ P: „Až zítra, Jozef má ještě nějakou práci, jak vám můžeme pomoct?“ J: „Asi nijak, zítra musíme být na Pitztale, v osm je kvalifikace! Pojedeme vlastním autem, Luboš to bude muset odřídit sám i přes noc.“ P: „Jeďte opatrně, uvidíme se na závodech.“ Jediné, co v té chvíli můžu udělat, je, že jim popřeju šťastnou cestu.
Do údolí Pitztal dorazíme až pozdě odpoledne. Cesta byla špatná, u Vídně hustě sněžilo. Hnus! Jedeme se podívat na krásně nasvícenou stěnu, kde ještě probíhá závod na rychlost, stojíme u ohně a moc se nám od něho nechce. Teplota klesla na –20 °C, takže noc ve stanu bude parádní. Ráno čekáme na první sluneční paprsky jak na boží smilování. Jak málo stačí k lidskému štěstí, dáváme si po slivovičce – zdravotní – a hurá na závody. Kvůli zamrzlému autu nestihneme semifinále, ale když dorazíme pod ledovou stěnu, Luboš nám sděluje radostnou zprávu. Jitka postoupila do finále. Finálová cesta žen vede převislým sloupem s nepříjemným mixovým úsekem, kde končí většina závodnic. Jediná, která si s tímto úsekem a celou trasou poradila, je Němka Ines Papert. Suverénně vyhrála. Jitka nelezla špatně, ale v místě pod „překližkou“ vyrvala kus ledu a gravitace byla neúprosná. Mužské finále se leze už večer, takže celý závod má úžasnou atmosféru – až na ten mráz. Trasa vede silně převislým rampouchem, přes mix z překližky, stropem s nepříjemným výlezem, kolmým sloupem a závěrečným převislým mixem. Je to neuvěřitelné představení opičích mužů, ve kterém obstál Rus Dimitri Buchkov. Po závodě na obtížnost, v němž se Luboš Mázl umístil na 21. místě a Jitka Kuhn-Gaberová na perfektním 8. místě, proběhlo finále v rychlolezení. Ráno se snažíme vyřeřešit problém našeho zmrzlého auta, ale když zjišťujeme, že je to marné, neztrácíme zbytečně čas a jdeme si vylézt krásný ledík Schitzet Galerie (WI5). Nádherné lezení ve sto dvacet metrů dlouhé kaskádě je okořeněné krásnými pohledy na údolí. Info: V údolí Pitztal je podle průvodce 24 sektorů s ledovými „snoply“ – vysokými až 200 m a obtížnosti až (WI6). V sektoru Kitzgartenschlucht – fuj, to je název – je také několik mixových problémů do obtížnosti (M8). Spát se dá v některém z mnoha penzionů, což není nejlevnější, ale jak jsme zjistili, dá se ubytovat už i za 10 Euro za osobu a noc. Druhou variantou je stan, což ovšem není oficiální a může se vám stát, že budete vykázáni policií. text a foto: Pepe 45
galerie
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Civetta (3.220 m) Pohoří: Dolomity, skupina Civetta Severozápadní stěna Převýšení: 1.200 m
8 7 6
Severozápadní stěnu Civetty nazývají Italové „stěnou stěn“. Každý, kdo tento masiv viděl z dostatečné vzdálenosti a výšky, oprávněnost tohoto názvu jistě potvrdí. Je obtížné najít v Alpách obdobně rozsáhlou stěnu, protože na tzv. hlavní hřeben plynule navazují další hřebeny (severní, jihozápadní a Cantoni di Pelsa), takže šířka celé stěny dosahuje téměř 6 km. Kromě centrální části, kterou představuji v této „galerii“, zaslouží si pozornost také další pozoruhodné vrcholy a věže: Torre d‘Alleghe, Torre di Valgrande, Pan di Zucchero, Piccola Civetta, Cima de Gasperi, Cima Su Alto, Cima della Terranova, Torre Venezia. Od vrcholu Piccola Civetta směřuje jižním směrem hřeben Cantoni della Busazza s dalšími známými horolezeckými cíly Cima della Busazza a Torre Trieste. Spodní část severozápadní stěny tvoří zhruba 500 m mocná vrstva dolomitu, na kterou navazuje vápenec (Liaskalke), proto lze nalézt v některých horních úsecích lámavou skálu. Vrchol Civetty byl poprvé dosažen v r. 1855 lovcem Simeone di Silvestro, nazývaným „Piavonél“. Již v roce 1895 dochází k prvnímu výstupu SZ stěnou a to cestou s úseky IV. stupně. Na vrchol Piccola Civetta vystupují Angličané Phillimore a Raynor s vůdci Dimaiem a Sciorpaesem. V roce 1925 prostupují E. Solleder a G. Lettenbauer první cestou VI. stupně v Dolomitech. V r. 1930 touto famózní cestou vystoupila poprvé žena Paula
1
2
3 4 5
Wiesinger s H. Stegerem. Do historie SZ stěny se postupně zapsala celá řada nejvýznamnějších osobností alpského horolezectví: E. Comici, R. Cassin, A. Tissi, D. Rudatis, R. Carlesso, G. Livanos, A. Aste, I. Piusssi, T. Hiebeler, S. Mayerl, R. Messner. V SZ stěně nechybí československé prvovýstupy a lze říci, že značnou část zimní horolezecké historie Civetty vytvořili českoslovenští horolezci především v 1. polovině 80. let (viz: www.horosvaz.cz – skály a hory/střední hory a skalní oblasti/Alpy – přehled výstupů). Hlavními turistickými centry v oblasti Civetty jsou: Alleghe (979), Masaré (970 m), Cencenighe Agordino (774 m), Pescúl (1.415 m), Pécol (1.375 m). Chaty, nástup z Rifugio Adolfo Sonino al Coldai (2.132 m), přístup po značených cestách z Alleghe přes Sora Sassel a Ru de Porta (3 hod.), nebo z osady Pécol (2,5 hod.). Z Pécol (1.382 m) lze dojet autem až k salaším Casere di Pioda (1.892 m) a dále pěšky, cca 1 hod. Přístup pod stěnu po značené cestě do sedla Forcella di Col Negro di Coldai k úpatí stěny a k jednotlivým nástupům (1,5 až 2 hod.). z Rifugio Attilio Tissi (2.262 m), přístup po značených cestách z turistických center Alleghe a Masaré (3 až 3,5 hod.)
46
8. 9. 10. 11. 12. 13.
Torre Coldái Torre d Alleghe Torre di Valgrande Castello di Valgrande Pan di Zucchero Punta Civetta Punta Tissi (Quota I.G.M. 2.992)
Civetta, hlavní vrchol Piccola Civetta Cima De Gasperi Cima Su Alto Cima della Terranova Torre dei Monachesi
9 10
11
12 13
a IV, převýšení 940 m, délka cesty 1.800 m, 9 až 12 hod. Jedna z nejkrásnějších hřebenových cest v Dolomitech, která je, bohužel, v horní části znehodnocena ferratou Via degli Alleghesi. 2. SZ stěna, cesta „Andrich – Faé“ A. Andrich, E. Faé, 23. – 24. 8. 1934 Obtížnost: místy VI (A1, A0), převážně V a V+, ve spodní části III, místy IV, k dojištění vklíněnce a smyčky do hodin, převýšení 800 m, 8 až 10 hod. Velkolepá cesta v pevné skále s výjimkou několika míst v závěrečných komínech. Převažuje lezení ve spárách a komínech. 3. Asteho kout A. Aste, F. Susatti, 26. – 28. 7. 1954 Obtížnost: jedno místo VI+ (A1), místy VI, často V a V+, ve spodní části III a IV, částečné vyskobování, k dalšímu jištění vklíněnce a smyčky, převýšení 800 m, 10 až 12 hod. Nádherná cesta namáhavými kouty a spárami, dobrá skála, horní úseky mohou být na počátku léta zaledněné. 4. Vzpomínková cesta na Günthera Messnera S. Mayerl, L. Breitenberger, 1970 Obtížnost: VI, v cestě zanecháno 20 skob, k dalšímu jištění vlastní jisticí prostředky, prvovýstup trval 3 dny. Náročná a namáhavá cesta v převážně pevné skále.
Nástup sestup pod stěnu a po suti k úpatí stěny (30 až 40 min.).
5. Přímá cesta I. Piussi, R. Sorgato, P. Mazeaud, 29. 7. až 2. 8. 1965 Obtížnost: V až VI, A2, A3, částečné zajištění, 800 m převýšení, 14 až 18 hod. Exponovaná cesta, zhruba z poloviny volně lezená. Zbývající úseky jsou lezeny po skobách.
Výstupové cesty Punta Civetta (2.920 m) 1. Severní hřeben G. Graffer, R. Videsott, D. Rudatis, 8. 8. 1929 Obtížnost: V a V–, vždy jedno místo, převážně III
Punta Tissi (2.992 m) 6. Via del Rifugio Italští lezci na počátku 80. let 1. zimní výstup a 1. opakování: L. Klembárová, T. Jánoš, L. Odstrčil, E. Velič, 20. až 27. 1984
Obtížnost: VI+, A1 až A3, 1 úsek A4, ve spodní části IV až V. Náročná, technicky obtížná cesta. 7. Martiniho cesta S. Martini, P. Leoni, M. Tranguillini, 1970 2. výstup L. Odstrčil, J. Porvazník, 22.–23. 8. 1980 Obtížnost: VI/A2, často V, prvovýstupci bylo zanecháno v cestě celkem 140 skob. 1. zimní výstup: A. Križo, J. Novotný, V. Porvazník, 17.– 23. 2. 1983 8. Cesta „Philipp/Flamm“ W. Philipp, D. Flamm, 5. až 7. 9. 1957 Obtížnost: řada úseků VI a VI–, místy A1 a A0, k jištění vlastní jisticí prostředky: několik skob, vklíněnce, smyčky, friendy, převýšení 800 m, 12 až 15 hod. Jedná se o jednu z nejpověstnějších těžkých cest Dolomit. Hlavní obtíže jsou soustředěny v cca 200 m dlouhém úseku, výstup je vhodný vzhledem k možnému zalednění až v pokročilém letním období. Civetta – hlavní vrchol 9. Comiciho cesta E. Comici, G. Benedetti, 4. – 5. 8. 1931 Obtížnost: úseky V a až VI–, 2 místa A1, převážně V a V+, vlastní jisticí prostředky, převýšení 1.050 m, 15 až 18 hod. Klasická cesta s komplikovaným vedením trasy, patrně nejtěžší cesta legendárního Emilia Comiciho, místy lámavá skála. 10. Nástupová varianta Comiciho cesty F. Kasparek, J. Brunhuber, 8. až 9. 8. 1935 Obtížnost: místy IV, převážně III, délka varianty 450 m. Nástupová varianta místy s úseky v lámavé hornině, kterou prvolezci prostoupili bez použití jediné skoby. 11. Spodní varianta Comiciho cesty H. Kaiser, R. Rosenzopf, 1962 Obtížnost: V a VI–, A2.
12. Přímé dolezení Comiciho cesty R. Cassin, M. Dell Oro, 11. až 12. 8. 1935 Přímá varianta dolezení na vrcholový hřeben před spojením Comiciho a Sollederovy cesty, délka varianty 100 m. 13. Cesta přátel H. Holzer, S. Mayerl, R. Messner, R. Reali, 30. až 31. 7. 1967 1. zimní výstup: Z. Charvátová, J. Ďoubal, J. Nežerka, S. Šilhán, 1980 Obtížnost: několik úseků VI–, několik míst A2, často V a V+, vybavení vlastními jisticími prostředky, 850 m převýšení, 12 až 14 hod. Velkolepá cesta s logickou linií, vedoucí převážně v pevné skále. 14. Sollederova cesta E. Solleder, G. Lettenbauer, 7. 8. 1925 Obtížnost: 160 m V+ a VI– (eventuálně 2 místa A1), 300 m V, ostatní úseky III a IV, dojištění vlastními jisticími prostředky, převýšení 1.000 m, 10 až 12 hod. Významná klasická cesta, místy – především v horních úsecích, převládá lámavá hornina.
Sestup z normální cestou jižní stěnou (značení červenými body) s úseky vybavenými ocelovými lany. Pod vrcholem je možno přenocovat v chatě Rifugio Torrani (2.984 m). Sestup k chatě Rifugio Sonino al Coldai 3 hod., k chatě Tissi 4,5 hod. Literatura z Civetta, Oscar Kelemina, CAI Mestre, 1970 z Dolomiten Civettagruppe, Andreas Kubin, Rudolf Rother München, 1980 z Der Bergsteiger, 6/84 Mapy z Kompass, č. 77 Alpi Bellunesi, 1 : 50.000 z freytag & berndt č. 17, Östliche Dolomiten, 1 : 100.000 text a foto: Jiří Novák
15. Rittlerova varianta L. Rittler, W. Leiner, 5. – 6. 9. 1928 Obtížnost: V a VI–, délka 270 m. Varianta ve spodní části, vedoucí vlevo od původní Sollederovy trasy. 16. Varianta v horní části R. Diepen, D. Müller, 4. – 6. 9. 1956 Obtížnost: VI–, délka varianty 400 m. Varianta začíná v místě napojení spodní Rittlerovy varianty na Sollederovu cestu. Spojení obou variant představuje nejpřímější průstup ve střední části SZ stěny Civetty. 17. Penzova varianta V. Penzo, E. Dusso, 16. – 17. 1947 Obtížnost: místy V, převážně IV, převýšení varianty 400 m. Možná „úniková“ varianta vedoucí do sedla pod vrcholem Piccola Civetta. 47
a jdi... Za demotivaci neručíme!
Rekord na Gritstone Gritstone je britský pískovec a lezení po něm lze přirovnat k našemu. Gritstone je ovšem o něco tvrdší než náš pískovec a podobně i etika, k jištění lze používat pouze vklíněnce (jejichž použití náš pískovec pro svou měkkost i pravidla vylučuje). Historii lezení na Gritstone výborně zmapoval známý film Hard Grit, promítaný také na fesťáku v Teplicích přede dvěma lety. V našich zeměpisných šířkách je tradicionalistické britské lezení trochu exotikou, i když může být pro řadu pískařů určitě exotikou docela blízkou, a proto si vám jej dovolíme přiblížit na příběhu jedné tamní „dardy“. Tak na těchto „gritstounových“ skalách Adrian Berry otevřel cestu, která vypadá, že bude nejtěžší ze všech místních tradičních cest. Jmenuje se BLIND VISION (Slepá představa/vize) a je klasifikována E10 7b. Co E10 7b reálně znamená? Zkusíme to trochu přiblížit. E10 znamená hodně nebezpečné, ALE přesně jak nebezpečné to je, záleží na technickém stupni (druhému číslu hodnocení, v tomto případě 7b). V našem případě 7b UK stupnice (odlišné od známé francouzské) naznačuje, že cesta se nachází na relativně(!) méně nebezpečném konci stupně E10. UK 7b znamená přibližně 8A+ francouzské boulderingové stupnice a je pravděpodobné, že cesta v kuse bude těží než (normální) 8b na skále, což v případě Blind vision autor potvrzuje. Zdá se vám E klasifikace (a nepleťte si E klasifikaci užívanou v Británii s E klasifikací, kterou zavedl Robert Jasper) poněkud zamotaná? Mně taky a proto si radši přečtěte námi zkrácený komentář samotného autora cesty, který nabízí jistý vhled do lezení na Gritstone nejen po stránce čísel: „Cesta vede pilířem mezi Green Gut a Big Crack na Froggattu. Začíná slavným boulderproblémem Slingshot od Jerryho Moffata vedoucího do dobré poličky a potom se leze stěnou přímo nahoru. Cesta je částečně dobře odjistitelná v římse, právě nad poličkou lze umístit dva docela dobré mosazné čoky a o čtyři metry výš je uzounká štěrbina na mikrofriend, u něhož je diskutovatelné, zda by unesl pád lezce, ale je o trochu lepší než nic (!). 48
V letošním roce se ve zdraví dožívá 80 let pan Vojtěch Rosůlek, náš dobrý kamarád, horolezec a zakládající člen HO Jiskra Staré Město u Uherského Hradiště. Hodně zdraví, a ať Ti to stále šlape, Vojto! Přejí kamarádi.
že, horní za nebezpečnost a psychickou náročnost – red.) oddělené dobrou policí ještě neznamenají E10. Ale myslím, že v tomto případě velmi rozdílných lezeckých kvalit nutných pro zlezení obou částí cesty kombinují obtížnost tak, že je daleko nad pouhou sumou svých částí. Také fakt, že velké množství nejlepších gritstoneových lezců zkoušelo tuhle linii po řadu let, naznačuje, že se jedná o těžkou cestu vyžadující sílu i mentální schopnosti pro její zlezení a tak cítím bezpečně, že E10 7b je odpovídající klasifikace.“
Ještě jednou Gritsone!
Po přelezení silového boulderu Slingshot (8A+ Fb) následuje velmi technické a nejisté lezení po miniaturních chytech a oblinkách v hladké plotně. Horní stěnka je celá asi za 7c+, s jedním těžším místem, ale lezení je vyrovnané až do konce a skutečně nebezpečné… Při konečném přelezu šly nejtěžší klíčové pasáže perfektně, ale posledních několik kroků mě zastavilo, i když ty závěrečné pod
Kdo má nejvíce 8aček? Andrada Existuje řada lezců, i když asi ne v České republice, kteří mají vylezené více než 100 cest minimálně za 8a francouzské klasifikační stupnice. Francoise Touronis má nasbíráno 270 8aček nebo těžších cest, přičemž první vylezl v roce 1991. Nicméně nejslavnějším „8a lezcem“ na světě je Daniel Andrada ze Španělska, který je sbírá už mnoho let a má jich vylezeno více než 1.000. Mezi ženami pravděpodobně vede Cathy Wagner se 72 cestami této nebo těžší klasifikace.
vrškem jsou „jen“ za UK 6B. Chyty totiž bývaly v předchozích měsících často vlhké a nebyl jsem s nimi sžitý, takže jsem se zarazil na dobu, která mi připadala jako věčnost, i když ve skutečnosti to mohlo být pár sekund, najednou jsem měl všechno jakoby více pod přímou kontrolou, což je horší než když jako řízený autopilotem překonáváš sérii nacvičených těžkých kroků. Nakonec jsem top dal… Začátek (Slighshot) jsem lezl nejištěn lanem (Slingshot se obvykle leze TR a i Moffat jej tak lezl), ale pouze s matracemi na boai lany, 10mm lano jsem měl procvaknuté spodním jištěním a 8mm lano v horním mikrofriendu. Plán byl takový, že pokud spadnu v horní stěně, jistič 1 (Adrian Baxter) se rozběhne s průvěsem, zatímco jistič 2 (Chris Doyle) mě vezme super dynamickým způsobem, takže když se friend vytrhne, měl bych šanci, aby mě zastavily mosazné vklíněnce. Naštěstí jsem nemusel testovat žádné z jištění… Co se týče klasifikace, vznikla na webu diskuse, že dvě E9 po sobě (spodní část za fyzické obtí-
Ben Heason flashnul Paralogism, E7 6c v Roaches, a to způsobem, který vzbuzuje hluboký dojem. Paralogism je výtvorem Simona Nadina z 80. let a byl znovu vytažen na světlo světa díky druhému výstupu Seba Grivea v průběhu natáčení již zmiňovaného snímku Hard Grit. E7 6c je klasifikace nahánějící strach a řadící cestu k pověstným „zemovkám“ na Gritstone. Po zhlédnutí Sebova výstupu na videu se Ben rozhodl zkusit flash a výstup komentoval, že mu přišel fyzicky méně náročný než očekával. Není bez zajímavosti, že si k výstupu nevzal ani lano či jiný materiál.
Která lezecká oblast světa je nejpopulárnější? Více než 1000 cest nebo boulderů je registrováno ve Frankenjuře nebo ve Fontainebleau. Tento údaj o popularitě oblasti spíš nasvědčuje, než svědčí, protože nejde ani tak o počet cest, jako o počet opakování (frekvenci lezení), který je jen těžko postižitelný. Jinak by nejpopulárnější byly asi pískovce. Za nejpopulárnější oblast v USA bývá označován Rifle s „pouze“ 317 cestami. Nejpopulárnějšími oblastmi Evropy budou pravděpodobně oblasti v jihovýchodní Francii, tj. okolo Ceuse a Buoux. Kdo se chytáte do Ceuse, zkuste cestu Corps Etranger 7c+. Je velmi populární a má řadu onsightů, takže v dalším průvodci bude už jen za 7c. Tak si pospěšte, ať to stihnete. A nezapomeňte na Karla Marxe: Skutečné je lezení, klasifikace je iluze.
Nový průvodce po Fontainebleau Po čtyřech letech tvrdé práce Bart van Raaij dokončil nového průvodce světoznámé boulderingové oblasti Fontainebleau. V průvodci jsou zahrnuty pouze problémy od 7A výše (tj. zhruba od V6 americké boulderingové klasifikace nebo B7 britské) a najdete zde 49 problémů za 8a. V průvodci nejsou zahrnuty žádné traverzy. Přístupy k jednotlivým oblastem jsou zachyceny na 40 mapách a 84 nákresech. Kniha obsahuje celkem 1.115 boulderů, 118 doposud nepublikovaných fotografií, to všechno na 224 stranách. Průvodce je k dostání přímo ve Fontainebleau. Cena: 25 Euro.
31. ledna, po 20 dnech nacvičování a pouze týden před odletem na šestitýdení výlet po Evropě, Adam Stack jako třetí zopakoval Kryptonite od Tommy Caldwella v oblasti Fortress of Solitude nedaleko Rifle v Coloradu. Původně ohodnocená 9a Caldwellem, byla „Kryptonite“ po důsledném čištění Francoise Legranda o pár chytů bohatší, takže Yuji Hirayama, který dělal druhý přelez, označil cestu za 8c+. Stack se ale vyhnul použití doktorovaných chytů a způsob svého přelezu nazval „Kryptonite au naturel“ (Kryptonite přirozeně) a potvrdil stupeň 9a. Není pravděpodobně možné vést diskusi a vznášet jakékoliv soudy v tomto konkrétním případě, když nikdo (nebo většina) z nás diskutované chyty neviděl. Obecně by někdo mohl vznést argument: „Jestliže tam ty chyty jsou, jsou součástí cesty, ale pokud jsou vysekány nebo usilovným čištěním „vyčištěny/vytvořeny“, to je jiná.“ Konečně pro podobný problém nemusíme chodit daleko – v jednom ze tří těžkých míst v „Hradní spáře“ (10–) v Moravském krasu se v průběhu přelezů podařilo vyviklat a uvolnit ve spárce pár kamínků, aniž by někdo použil „agresivní čisticí prostředky“ (kladivo), čímž vznikl chytek a inkriminovaná pasáž zlehkla. Později byl „uměle“ vytvořený chytek zacementován (kdo nebyl předem upozorněn, ten si ani nevšimne, že něco ta-
kového proběhlo – to aby někdo neočekával skálu zaflákanou od shora dolů cementem). Nabízí se otázka, zda lezci, kteří „Hradní spáru“ lezli před vytvořením chytu, s tímto chytem a po jeho opětovném „zazdění“, by měli udávat různé klasifikace. V případě „Hradní spáry“ asi ne, protože je známo, že nejtěžší pasáž začíná až nad nohand restem, který je až za dotyčným místem, ale jak je tomu v případě „Kryptonite“? Nohand tam asi nebude.
Ještě jednou Rifle! Nejtěžší pecka Ameriky je na světě? Začátkem ledna tohoto roku zřetězil Tommy Caldwell svůj dlouhodobý projekt ve Fortress of Solitude nedaleko Rifle. Čtyřicetimetrová převislá linie, jejíž pracovní název zněl Flex Luthor, vede zhruba 30 metrů vpravo od dalšího Caldwellem označkovaného kusu skály – Kryptonite. Jak je nová cesta těžká? „Je to nejtěžší věc, kterou jsem kdy přelezl,“ říká Caldwell, bránící se dávat nějaký konkrétní stupeň, ale připouští, že „…je to určitě těžší než Kryptonite.“ Zbývá jen dodat, že jde o jednu z nejtěžších, ne-li nejtěžší sportovní cestu v Americe.
Dreamtime se dočkal dalšího opakování Světový šampión v boulderingu Christian Core zvládl po devíti dnech zkoušení, rozdělených do více měsíců, pátý výstup boulderu Dreamtime klasifikovaného 8C, a to i přes špatné podmínky trvající v posledních dnech. Po excelentním závodním roce tak předvedl vynikající výkon také na skále.
Iberském poloostrově. Problém vznikl přidáním startu ze sedu k problému Variant 8A, jenž otevřel Iker před dvěmi lety. 8A variant (Variant) vzal Ikerovi jeden den, ale aby udělal jednotlivé kroky a spojil celý projekt v kuse, musel čekat dva roky. Iker má za sebou přelezy několika boulderů za 8B, jmenovitě Maharadscha a Soucoupe a je jedním ze dvou lidí, kteří zopakovali Gullichův Action Directe 9a, takže asi ví, o čem mluví… První 8B+ zaznamenali i v Austrálii. Jedná se o Vanishing point v Oatlands v Tasmánii od Tysona Atwella.
Kdy bude první boulder 8B+ v České republice? Zatím je u nás nejtěžším boulderem Autoportrét 8B od Rosti Štefánka v Labáku. Přidá Rosťa letos plusko? Držme pěsti.
Dívčí lezecké Vánoce V čase vánočních prázdnin navštívila sedmnáctiletá Jenny Lavardová Annot, Volx a Apuane (Itálie) a to, co předvedla, stojí za otisknutí. V Apuane přelezla cestu Arrampilonga 8b+, ve Volx Le Landeau 8b a v Annotu Entre le dents 7c+ OS, L'inversée satanique 7c+ OS a řadu dalších 7b+ a 7b OS. A jeden tip na závěr. Všem, kdož hledají na Internetu průvodce po zahraničních lezeckých oblastech, doporučujeme k nahlédnutí www.coronn.com. Zpracováno podle serverů: www.lezec.cz, www.webcrack.com, www.climbing.com, www.digitalrock.de, www.8a.nu, www.planetmountain.com, www.webclimbing.com, www.klettern–magazin.de
„Za staro kolo…“ zastaralo, ve Slovinsku je nové 9a. 12. 2. 2003 Uroš Perko vylezl prodloužení cesty Sanjski par, 8c v oblati Mišja Peč v Ospu. Nová cesta spojuje 20 kroků staré cesty se zhruba 20 novými. Toto protažení bylo dlouhodobým projektem Tadeje Slabe. Projekt zkoušela řada lezců mezi jinými i Dai Koyamada nebo Tomáš Mrázek. Perko ohodnotil cestu stupněm 9a, což z ní činí nejtěžší cestu ve Slovinsku. Druhá nejtěžší cesta ve Slovinsku je Martin Krpan, 8c+/ 9a mající doposud dvě opakování od Jura Goloba a Matěje Sovy.
První 8B+ boulder ve Španělsku Iker Pou otevřel problém Sorginetxe v Larraona, který by měl být prvním 8B+ problémem na 49
60 – 64 kg n
180 cm n
25 let
Na rozhovor s Rosťou jsem se chystal dlouho. Koneckonců, autor pravděpodobně nejtěžšího boulderu u nás a muž, který má na kontě takový skalp jako „Festin de Pierre 8c+/9a“, si zaslouží pozornost. Sešli jsme se jednoho odpoledne v Děčíně a já pustil diktafon.
Rosťa Štefánek
Asi se nedá nezačít jinou otázkou než: „Jak to začalo?“ Já bydlel tady ve Žlebu, takže tam se asi nedalo nezačít s lezením. My jsme lezli na takový ty šutry za barákem už někdy možná od deseti let. Potom jsme si začali hrát na horolezce, takový ty klasický věci jako s „konopáčem“ a jednu karabinu, akorát že spousta kluků od toho utekla, ale pár nás zůstalo. Mě poměrně brzo začalo bavit lezení na výkon. Honit ty čísla, aby to bylo pokud možno víc než předtím. Taková ta prvotní motivace.
Nejoblíbenější materiál na lezení? Těžko říct, hodně mě nadchla žula v Tessinu. Tam jsem lezl bez lana, ale dá se tam asi lézt výborně i s lanem a není to taková ta hladká sklovitá žula jak u nás. Je to jemňoučké, výborné tření a hrozně pěkné chyty.
Překonávat druhé nebo spíš sebe? Spíš sebe. To mě vždy lákalo víc. O osmičce jsme si mysleli, že to lezou takoví ti drsňáci, a pak to člověk přelezl a zjistil, že hranice výkonnosti je možné posouvat pořád dál a dál. Našel bys nějaké významné zlomy ve své dosavadní lezecké kariéře? Určitě to bylo setkání s lidmi, ovlivnili mne hlavně kluci tady z Hudy Sportu – Ríša Litochleb a Michal Rosůlek, se kterými jsem chodil na stěnu. To bylo tak v roce 1993. To jsem lezl cesty kolem 9c na písku, ale ani jednou jsem nedržel umělý chyt. V té době jsem v zimě začal trénovat na bouldrovce, to byl asi první zlom. Další výkonnostní zlom byl, když jsem vylezl první desítku. Já jsem se dlouho zlepšoval, každý rok tak o dva stupně (myslím včetně všech těch mezistupňů), až jsem došel k 10– a tam jsem dlouho stagnoval. No kluci, kamarádi, říkali, že už se stejně nezlepším (smích). Asi dva roky jsem setrvával na této obtížnosti, ale pak se to zlomilo a začal jsem lézt i těžší cesty. Oblíbené oblasti? Mně se líbí Frankenjura. Všichni říkají, že jsou to omešený, krátký cesty, ale já si myslím, že je to tam daleko hezčí než třeba někde v Itálii Mně prostě přijde to rakousko-italský vápno takový zaprášený, nepěkný. 50
n N e j v í c e
La Mouche 7b+, Fontainebleau
Tajemný muž v pozadí
Říká se, že na písku je nejlepší škola lezení. Souhlasíš? Na techniku určitě. To, že jsem teď nemluvil o písku, neznamená, že by se mi snad nelíbil. Nejdelší pád? Kolem deseti metrů. Celkem dlouhé pády jsem prožil na závodech, tam to jističi berou tak volněji, a když spadneš kousek pod řetězem, kde většinou stavěč vynechá jednu, dvě expresky… Co závody? Dnes už moc nezávodím, dřív jsem závodíval hodně, byla to velká motivace. Trvalo to dlouho, ale nikdy mi to moc nešlo dohromady s psychikou. Většinou jsem nedopadl tak, jak jsem si představoval. V době, kdy jsem trénoval na závody, tak jsem měl fyzický fond na to, abych přelézal celé finálové cesty a abych třeba i vyhrával, ale nezřídka jsem vypadl v kvalifikaci, která byla za osm. Prostě mně v půlce nateklo a bylo, což se mi dnes už nestává. Dnes, i když na závody netrénuji, kolikrát dopadnu lépe než v době, kdy jsem na ty závody trénoval. Podám prostě ten výkon, na který mám, i když vytrvalost můžu mít třeba poloviční jak před čtyřmi, pěti lety. To asi přichází s věkem a s celkovou vyzrálostí. To, že se nesoustředíš na to, jak dopadneš, to ti jenom přidá. Z čeho žiješ? Já dost pracuji, vyrábíme chyty. V podstatě nejsem nijak poplatný sponzorům. Sponzoruje mě Hudy Sport a PAD matrace na bouldering. Řekl bych, že lezení je tolik druhů, že každému sedne něco jiného. Tobě nejvíc sednou bouldery, že?
Myslím, že spíš mě to baví, než bych na to měl dispozice. Charakterově jsem spíš vytrvalostní typ. Je to třeba znát i na závodech, kde mi chybí výbušná síla. Vždycky jsem ale hledal cesty, kde najdeš největší koncentraci velkých problémů. Mě moc nebaví ty cesty, kdy třeba v Arcu lezeš 8a, což představuje 20 metrů 7b a pak boulder. To 7b je taková nuda, zvlášť, když ho lezeš třeba po páté. Tvé „Festin de pierree“ bylo dříve než Mrázkův Undergrund, a všechna ta mediální prezentace kolem toho, že? Za Montanu musím říct, že o tvém výkonu jsem se dozvěděli až po několika měsících. No, je to tak. Mrzí tě to? Už ne. A mrzelo tě to? Tohle jsem si odbyl tak před šesti, sedmi lety. Teď je mi to úplně buřt. Šel bys lézt těžkou cestu i přesto, že by se to nikdo nedozvěděl? Zcela jistě. Umíš si představit, že bys z nějakého důvodu nemohl lézt? V létě jsem si zlomil patu a trošku jsem s tím koketoval. Ale ano, umím si to představit. Nebylo by to to nejhorší v životě. To, že pracuji a dělám daleko víc věcí než jenom lezení, lezení je pro mě jenom jednou částí života. Ne jedinou. Když se nezadaří, tak mě to tolik netrápí. Třeba se podaří něco jiného. A to mi dává určitou svobodu, můžu si vybírat. Nejlepší a nejhorší vlastnost? Nejhorší vlastnost je, že věci, které souvisejí s minulostí, mne rychle přestávají bavit a ztrácím o ně zájem. A naopak, nevím, jestli je to přímo nejlepší vlastnost, ale mou silnou stránkou je, že na věci, které mne baví a je to nové, se dokážu hodně soustředit. Ale bohužel rych-
le poté, co to přestane být aktuální, ztrácím o to zájem. S tím bojuji pořád. Co jsi nikomu z médií ještě neřekl? (Smích.) Mám špatnou paměť, já si nepamatuji ani to, co jsem neřekl. Ty, přes svoje výkony, nejsi moc známý. Publicita tě moc nezajímá. Myslíš, že spor s Rosťou Tomancem (M 4/02) ti uškodil? Mně jako člověku ne, spíš naopak. Jestli mi to mohlo uškodit, tak po profesní stránce. Teď už taky ne, ale občas se mi stávalo, že jsem se seznámil s někým, kdo nevěděl, co jsem zač. Někdy, a doufám, že to nebylo moc často, byla některá setkání zpočátku malinko ostražitější, než by musela být. Co myslíš tím „mně jako člověku“? No, každá taková věc je pozitivní, jako leccos špatného, co se ti stane. Prostě tě to posílí. Nemrzelo tě zpochybňování tvých výkonů? Musím říct, že mě by to štvalo… Ze začátku jo. Mně to mrzelo v době, kdy to lezení bylo téměř vším, co jsem měl. Ale pochopil jsem časem, že stejně jenom záleží na tom, co to přináší tobě. Takže mi záleží hlavně na tom blízkém okolí a u těch ostatních mi na názoru až tak nezáleží. Vesměs je stejně neznám. A myslím si, že nemám problém vycházet s těmi, s nimiž se znám. Tady v okolí vznikají bouldery, těžké bouldery a často z tvé dílny, dokonce i ten nejtěžší u nás, Autoportrét. Za kolik to je? 8B a doufám, že to nikdo pořádně „nezkásne“ (smích). Zkus popsat svůj Autoportrét… Začneš skoro z lehu, hned na začátku musíš vzít dírku, která opravdu hodně bolí, asi tak na jeden a půl
c e n ě n é l e z e c k é ú s p ě c h y n 1994: Frankenjura 10–, Labák n 1996: Mirowelle 10 (Frankenjura), Showdown 11– n
prstu, zhruba na článek, potom následují sklopené římsy se špatnými stupy a celá ta stěna má stále snahu vyhazovat ti tělo. Jaký musíš mít fyzický fond na to, co jsi právě popsal? Na bouldery nemusíš mít speciální sílu… Takže excelentní techniku, nebo v čem to je? Musíš mít sílu v prstech, silná záda a ramena. Čím větší máš sílu, tím větší je to výhoda, ale důležitá je
nebo kdokoliv jiný. Myslím, že je to určitě na úrovni 8B+. Tady už hraje roli morfologie. Najdou se lidi, pro které to nikdy nebude. Zcela určitě. Máš-li se pohybovat na hranici svých schopností, jeden boulder ti bude sedět a deset jiných ne. Asi víš sám, že málo top cest má opakování. Stejně tak i boulderů. Co tobě sedí nejvíc? Lehce převislá stěna, malé ost-
Time Tunnel Traverse 7c, Frankenjura
psychika. Aby ti hlava dokázala využít maximálně tvůj potenciál. Viděl jsem lézt tolik různých lidí s různými postavami a lezli takové cesty, že s postavou to nesouvisí. Samozřejmě, krátký lidi mají často nevýhodu, jindy mají nevýhodu dlouhý lidi. Znám ve svém okolí kluky, kteří jsou silnější, udrží chyty, které bych bez nohou neudržel, ale když jdeme lézt, nakonec přelezu těžší věci než oni. Kolikrát jsi zkoušel ten Autoportrét? Celkem to bylo asi pět dní. Máš tu ještě jiné prásky, u kterých čekáš, až „uzrají“? Jasně. Bude to ještě těžší? Zcela jistě. Ať už to přelezu já,
ré lišty nebo ostrý jednoprstovky a dobrý stupy. Jak vnímáš přítomnost publika? Pokud se mám opravdu soustředit, nepotřebuju pokud možno nikoho – proto rád chodím boulderovat sám. Někdy odjedu do Frankenjury třeba na tři dny a za celou dobu tam nikoho nepotkám, odpoutám se od všeho a dostanu se třeba do úplně jiné roviny. Někdy mi lidi, které znám, dokážou naopak s koncentrací pomoct. U těch lehčích věcí je to jedno, když se ti daří, je to pak trošku taková exhibice. Jak trénuješ? V posledním roce až dvou, pokud nejsem ve skalách, je to tak jedna až dvě hodiny tréninku na římsách, na bouldrovce nebo na skalách, většinou dva dny a pak den pauza, nebo ob den. Víc asi nelezu. Já bych i trénoval víc, ale nemám na to čas. V jakých botách lezeš? La Sportiva. Co si myslíš, že je za Mrázkovými úspěchy? V čem je výjimečný? Řekl bych, že je obrovský talent na to získávat rychle sílu. On získal za dva tři roky tréninku obrovský silový potenciál. A navíc je zřejmě schopný při tom talentu hrozně dřít. Asi měl taky štěstí, že ve správný čas potkal Tufiho. I když je těžké ho nějak hodnotit, když ho neznám. My jsme kdysi trénovali možná v podob-
n 2001:
ných objemech a intenzitách. Když jsem kdysi trénoval na závody, bydlel jsem tady v Děčíně a jediná stěna byla ve Hřensku. Takže jsem ráno před čtvrtou vstal, jel jsem autobusem do Hřenska, tam jsem hodinu a půl trénoval, sedl jsem na autobus a jel na osmou do Děčína do školy. Škola skončila po druhé, jel jsem do Hřenska, tam jsem dvě a půl hodiny trénoval, jel jsem domů, kam jsem přijel kolem sedmé, šel jsem dělat shyby na římsu, to jsem skončil v devět a někdy v deset hodin jsem šel spát. A to jsem dělal třeba dva měsíce. Výsledky ale nebyly zdaleka takové. Síla není všechno… No to jo, musíš mít silový potenciál, který ani nemusí být přehnaně velký, pak musíš mít srovnanou psychiku na to, abys tu sílu, kterou máš, dokázal použít a musíš být schopný vnímat, co tvé tělo dělá. V některých krocích hrají roli takové detaily, jako je třeba napnutí nějakého svalu někde ve stehnu, což ti pomůže vyvážit tělo centimetr doleva, což ti pomůže získat potřebný centimetr výškového rozdílu a ten rozhoduje, jestli cestu vylezeš, nebo ne. Je prostě důležité dokonale vnímat pohyby vlastního těla. To ti pomůže i při tréninku, kdy můžeš snáze předcházet zraněním, a při optimálním načasování pauz mezi pokusy. Dneska by to už bez umělé stěny v zimě nešlo? Dneska už si zase myslím, že by to šlo, protože jsem objevil bouldrování v zimě a skoro to tak i momentálně vypadá… …takže když můžeš, jsi venku? Pokud to alespoň trochu umožňují podmínky, snažím se být venku. Fakt je, že ten hrubý základ, který mám natrénován ze stěny z dřívějška, ten mi umožňuje trénovat dnes celkem málo. Co výživa a regenerační přípravky? Teoreticky jsem se tím zabýval v době, kdy jsem měl pocit, že by mně to mohlo pomoci. Měl jsem za to, že už pro lezení dělám tolik, že tohle je další krok, který by mě měl někam posunout. Teoreticky jsem se tím zabýval proto, že jsem na to peníze neměl. Dneska, když na to peníze mám, vím, že pro lezení zdaleka nedělám všechno, a proto nemá smysl se tím vůbec zabývat Cíle? Myslím, že pořád mám potenciál se zlepšovat. Tvými cíli jsou spíše konkrétní cesty, nebo spíš obtížnost?
Obtížnost, ale v číslech, kde se mé cíle pohybují, je cest nebo boulderů tak málo, že se to okamžitě spojuje s nějakými konkrétními cestami. Když si řekneš dobře, chci vylézt boulder 8C, tak vzhledem k tomu, že jich je na světě pět, je výběr poměrně omezený. Do kdy myslíš, že se budeš zlepšovat? Chtěl bys u lezení zůstat, i za předpokladu, že by nešlo lézt výkonnostně? No, já bych chtěl zůstat i u toho výkonnostního lezení. Z čeho mám strach, je, že dnes, v pětadvaceti, se intenzivnímu tréninku věnuji poměrně dlouho, takových třináct roků, takže mám strach, co budou po čase říkat klouby. Na druhou stranu poslední dobou nelezu tak intenzivně, aby k tomu opotřebování těla docházelo tak prudce a loni vylezl svoje první „devět áčko“, tuším, že Alberto Gnero se jmenuje ten člověk, takže doufám, že ve čtyřiceti letech bych taky mohl lézt devět áčko (smích). Jeden pětapadesátiletý pán vylezl 8b+, takže doufám, až se mi do budoucna podaří zorganizovat práci tak, abych nemusel moc pracovat, že budu mít víc času věnovat se lezení a že i ta výkonnost se potom ještě zlepší Myslíš sponzory nebo vlastní firmu? Myslím vlastní firmu. Doufám, že časem se toho nebudu muset tolik účastnit. Polezou za dvacet let lidi 9b+? Já bych skoro řekl, že ano. Lezení bylo dlouhou dobu tak jakoby nenápadně ustrnulé a moc se to neposouvalo. V té úplné špičce se to takových posledních osm let moc nehýbalo, ale nárůst byl v těch úrovních kolem devítek a desítek. Já vím, že když jsme třeba ve čtyřiadevadesátém v Juře lezli desetminusky, byl to top výkon, přišla se na tebe podívat celá oblast, zatímco dnes to nikoho nezajímá, lezou to tam všichni. A poslední dva roky, jakoby se zase naopak zvedala obtížnost. Kolik lidí se loni vyrojilo, co vylezlo 8b+ OS, kolik lidí vylezlo 9a? Pořád je to jenom pár lidí, ale je to víc, než kolik to bylo ročně před pár lety. 9a vylezla už i žena. Relativně hodně lidí jakoby dohnalo špičku a jsme nejspíš na prahu chvíle, kdy lezená obtížnost zase pokročí. A to je, oproti běhu či cyklistice, lezení pořád tak trochu amatérský sport i u profesionálů. U lezení je pořád relativně velký potenciál ke zlepšování se. Díky za tvůj čas a hodně štěstí. Za Montanu se ptal Tomáš Roubal
Papírový měsíc 8c+ Labák, La Soucope 8B/B+ (Švýcarsko) n 2002: Festin de Pierre 8c+/9a, Rid of Me 8b flash (Baslerjura) n
51
info
Výlet do Cortiny na sportovní cesty? Možná by se mohlo někomu zdát, že je nesmysl jezdit do Cortiny uprostřed Dolomit kvůli sportovním jedno až dvoudélkovým cestám. Těchto několik skalních sportovních oblastí v okolí Cotiny může být pouhým zpestřením mezi lezením klasických vrcholových prásků, ale i samotným cílem. Vzdálenost je téměř totožná jako třeba do Arca, ale s tím rozdílem, že je v této oblas-
ti méně lezců a jste přímo uprostřed krásné horské scenerie. Nevýhodou může být naopak nestálé počasí, chladnější večery a rána – prostě hory. Lezení na sportovních cestách se dá kombinovat s ferratami, cykloturistikou, VHT atp. Může to být i dobrý start pro začínající lezce v horách. My jsme v loňském srpnu po několika letech spaní nadivoko a v autě zavítali do velice slušně vybaveného campu přímo v Cortině, který se cenou 53 Euro na osobu a týden blížil ceně na „Mácháči“. Více informací o počasí, ubytování atd. lze získat na adrese www.sunrise.it. Pro návštěvu doporučuji období mezi půlkou července a koncem září. Mezi nejvýznamnější sektory patří především: Cinque Torry – 108 cest obtížnosti 3 až 8a+, z nichž pouze několik je vrcholových a od druhé délky hůře jištěných, Crepe de Oucéra Bassi, kde je 82 cest převážně 6–7, Crepe 52
de Oucera Alti – 68 cest převážně 6a až 8a+, Sass Dlacia – 56 cest 6 až7c, Son Pouses – 22 cest 6a až 7a, Campo Volpera 49 cest 4 až 7b+ převažují spíše lehčí cesty, Beco d Ajal – 39 cest 6 až 8a+ kde jsou naopak spíše ty těžší, San Bodo – 23 cest od 5+ až do 7c stejně jako v La Zoppa, kde je 26 cest. Poslední velmi snadno přístupný menší masív je 200 m od Passa Falzarega vlevo pod silnicí, kde najdete pár lehce přístupných cest kousek od parkoviště. Téměř všechny cesty jsou vynýtovány se standardním rozpětím do 2,5 metru. V oblasti Cinque Torry, která je co do hustoty cest asi nejzajímavější, lze prásknout i některé spíše odjištěné vrcholovky. Z těch jednodušších bych doporučil cestu Via Miriam 5+ a z těch těžších Via Finlandia za 7–. Je třeba upozornit na to, že příjezd až pod věže je uzavřen mezi 9. až 16. hodinou. Oblast najdete velice jednoduše, a to díky závoře s nápisem Cinque Torry asi na polovině cesty mezi Cortinou a Passo Falzaregem po levé straně – zhruba 8 km od Cortiny. Na věžích Cinque Torry, okolních blocích a kamenech si přijde na své opravdu každý. Lze lézt plotny, převisy, cesty krátké, dlouhé i několikadélkové. Vše je blízko sebe a snadno se zorientujete. Při hledání některých menších masívků třeba v Beco d'Ajal může být menší problém s orientací. Doporučuji zakoupení průvodce, který se dá pořídit v prodejnách s horopotřebami přímo v centru Cortiny. Ideální místo, kde zastavit a dále vyrazit s vercajkem pěšky, se dá poznat i podle zaparkovaných aut climberů. Většinou i místní nehorolezci vědí, kde oblasti hledat. Lezení v okolí Cortiny je především po pevném dolomitském vápenci. Pouze ve vrcholových partiích na Cinque Torry se můžete setkat s volnými kameny a proto bych považoval helmu při lezení na hlavních věžích za nezbytnou, i když to pravidlem nebývá. Pokud máte někdo zájem o podrobnější info, pište na:
[email protected]. Radim Bzura
foto: Petr Piechowicz
závody
Ivo Kašpárek, Abadžikra Boulder Cup
Motyka Cup 2003 Berounský pohár a Lety Open Boulder kolotoč 2003 Abadžikra Boulder Cup 2003 Korzo Open Boulder Cup 2003 Lanex cup – Morava Sauna Open 2003 Novoroční Open 2003 Závody v lezení na obtížnost Jičín – Přebor Českého ráje
53
Berounský pohár a Lety Open
Motyka Cup 2003 První ročník boulderového mixu, jak jsme si pojmenovali závody, kde se leze s cepíny a v lezečkách, se uskutečnil v Plzni. S myšlenkou uspořádat závody přišel cepínový fanda Loudis (Martin Louda) a také se ujal stavění cest. Závodilo se ve dvou kategoriích: muži, ženy. Tři kvalifikační cesty zkusilo celkem 17 borců a 2 ženy. Víra ve hrot cepínu u každého stoupala s nalezenými metry a kvalitou zbraně. Kdo trochu zaváhal, nepostoupil do finále. Na 9 postupujících chlapů čekaly pak ještě dva deseti, jeden šestnáctikrokový boulder. Nejlépe si poradili Štěpán Neústupný a Hynek Charvát, kteří dali TOP na první pokus. S extra dlouhým finálovým boulderem si pohrál Štěpán a topoval, čímžto potvrdil, že kdo umí v bouldrech, může v klidu zkusit
lézt i se zbraněmi. Jitka Bursová v plzeňské bitvě s Jitkou Křešovou předvedla několik zle vypadajících pádů, ale naštěstí bez viditelných následků. Vítězové obou kategorií získali členství v Rakouském alpském klubu od ÖEAV a CK Alpy a sadu chytů od Hot Stone. Další sponzoři: Hannah, Climatic a Nampa, NetPro Systems a Horolezecké centrum K2. Vlasta Volák foto: Pepe Výsledky Muži 1. Štěpán Neústupný, USK Plzeň 2. Hynek Charvát, K2 Tým 3. Jan Lukáš, K2 Tým Ženy 1. Jitka Křešová, USK Plzeň 2. Jitka Bursová, USK Plzeň
O víkendu 11. a 12. ledna si na Berounsku dala dostaveníčko poměrně početná skupina lezců, kteří se v sobotu zúčastnili závodů III. kategorie v lezení na umělé stěně v hale TJ Lokomotiva Beroun a v neděli se potom obměněné startovní pole sešlo na boulderovém klání na soukromé stěnce v Letech u Dobřichovic. Trojkové závody v Berouně měly hlavní favority v loňském vítězi Vaškovi Malinovi a na nedávném MČR skvěle lezoucím Rosťovi Štefánkovi. Tato dvojice nechala také podle očekávání za sebou celé pětadvacetičlenné startovní pole, ve finále dokonce o dobré dva metry, a přece jenom o chyt silnější Vašek Malina se mohl tě-
Boulder kolotoč 2003 4. ledna 2003 se opět, již počtvrté, roztočil pod hlavičkou Školního sportovního klubu Gymnázia v Teplicích a Relax Baby studia oblíbený závod. 50 závodníků včetně čtyř žen, tří mužů polských a jednoho saského, se utkalo na čtyřech kvalifikačních bouldrech, které byly jako vždy opatřeny lehčí i těžší variantou. Zabojoval si tak skutečně každý. Jak kvalifikační, tak i všechny finálové bouldry, byly díky kolmějšímu profilu stěny spíše technické. Finále probíhalo neobyčejně napínavě a nemilosrdně a nečekaně zamávalo konečným pořadím. Závody a s nimi celá ponovoroční sobota oplývaly výtečnou atmosférou, nikým a ničím nekaženou. Nechyběly vrcholné chvíle, kdy se závodníci vypínali ke špičkovým výkonům. Perličkou
Štěpán Neústupný
Jitka Křešová 54
šit z obhajoby loňského úspěchu. Třetí místo vydřel v Berouně místní lezec Zdeněk Resch. Kategorii dívek jasně vévodila Lucka Hrozová před druhou Katkou Chudobovou a třetí Světlanou Kadlecovou. V neděli se na soukromé stěnce Karla Hegra tísnilo třicet účastníků, mezi nimi skutečně renomovaní zástupci naší špičky. Ve velmi dramatickém a vyrovnaném závodu vyhrál chytrostí a silou dobře vybavený Jirous Přibil o top před Štěpánem Neústupným, za nímž byl až na body třetí Zdeněk Resch. Mezi děvčaty si poměrně suverénně vítězství vybojovala Světlana Kadlecová. Petr Resch
dne se pak stalo zranění kotníku, ke kterému nedošlo při pádu na zem, ale přímo ve stěně při lezení. Více informací, fota a kompletní výsledkovou listinu naleznete na www.lezec.cz. Na závěr poděkování sponzorům: FEIDAL Teplice, SORBI, HUDY Sport Teplice a chyty vlastní výroby zapůjčil Rosťa Štefánek. Jaroslav Maršík Výsledky Ženy 1. Lucie Hrozová, Děčín 2. Katka Chudobová, Praha 3. Lenka Trnková, Ústí n. L. Muži 1. Václav Peltrám, Praha 2. Štěpán Neústupný, Plzeň 3. Jan Havel, Jablonec n. N.
závody Abadžikra Boulder Cup 2003 M 1. kolo ČP v boulderingu, 8. února, Třinec M V neobyčejně silné konkurenci mužů těsně zvítězil Martin Fojtík před Radovanem Součkem M Závod žen okořenil návrat Simony Ulmonové i Saši Holkové z USA, triumf Heleny Lipenské to však neohrozilo Velkou účast závodníků měl třetí ročník Českého poháru a čtvrtý Abadžikra Boulder Cupu v Třinci. Startovalo 51 mužů a 11 žen z ČR, Slovenska a Polska, tleskalo asi 120 diváků. Pořadatel i stavitel tratí Rostislav Tomanec připravil spíše silově technické bouldry ve stropovém převisu.
druhý pokus a Honza jeden bouldr nedal. Pro ženy by již kvalifikace stačila na finále. Helena Lipenská (Sensor/Sunsport ji vyhrála se třemi topy OS, zato druhá Saša Holková (HO Alpa Ostrava) i třetí Simona Ulmonová (Jiskra Nový Bor/Singing Rock) vylezly jen dva. sajtli“ Radovan Souček s Martinem Fojtíkem (Los Brňos) a už se schylovalo k Radovanově tažení za třetím třineckým triumfem. Ovšem nejsilovější čtvrtý bouldr s důležitou prací nohou lépe vymyslel Martin Fojtík, na čtvrtý pokus dal zónu a VYHRÁL! Radek zónu nedal a poprvé tady skončil druhý (nestartoval jen v roce 2001, kdy vyhrál Pólo Kořan). Nejlepším na čtvrtém bouldru byl však Martin „Bucher“ Eckert (Triop/SK). K topu a zároveň celkovému vítězství mu sice kousek chyběl, zato zónu dal na první pokus a měl jistý bronz.
Z medailových pozic tak vypadl Ivo Kašpárek (Climbing Team Přerov), který zónu přes obdivuhodnou bojovnost nedal a obsadil páté místo. Na to nepopulární čtvrté, ovšem v třinecké konkurenci ceněné, místo se čtvrtou zónou na třetí pokus vyhoupl Štěpán Neústupný z Plzně (USK/ PAD). Šestý skončil po roce opět známý šumperský bouldrér Tomáš Doubravský, sedmý Petr Resch (HO Beroun/PAD) a překvapivě až osmý Andrej Chrastina (BB Klan/Ocún). Ženy ve finále čekaly tři tvrdé ořechy. Helena se Simonou
Martin Fojtík Helena Lipenská
Startovala zde nejširší špička v boulderingu. Omluvil se jen Tomáš Mrázek pro jiné zaměření přípravy a Věra Kotasová pro nemoc. Věrka sledovala závod alespoň v hale. Ačkoli tratě na kvalifikaci byly těžší než loni, v našlapané konkurenci šestnáct borců dalo všechny tři bouldry on sight! Překvapením bylo předčasné vyřazení pravidelných finalistů Kuby Hlaváčka (Triop/BB Praha, 26. až 28. místo), Ondry Švuba (Slovensko, 26.–28. místo), také Marka Leitmana (Slovensko, 17. místo) i Honzy Zbranka (Saltic/ Rajče, 19. místo). Kuba s Ondrou dali top jen jeden bouldr. Marek jeden ze tří topů dal na
Finále mužů bylo ovšem jinou dimenzí než kvalifikace. Nevýhodou bylo jen, že se nemohlo lézt všechno najednou, ale bouldry se neustále přestavovaly. Na prvních dvou techničtějších problémech padlo sice deset topů, ale ani jeden závodník nedal oba. Osm nejlepších postoupilo do užšího finále. V nabité konkurenci zbyl tentokrát černý Petr vítězi Boulder Contestu 2002 Karlovi Černému ze Zlína. Karel dal jeden top na druhý pokus a dvě zóny na tři pokusy a byl devátý. Nedařilo se ani vloni bronzovému Jirousovi Přibilovi (BB Klan), který dal jen dvě zóny a obsadil 11. místo. Třetí, dlouhý, silově gymnastický bouldr shodně „on55
závody nádherně rozlouskly hned první, ale zbývající již žádná. Helena Lipenská si jediná připsala tři zóny a suverénně zvítězila. Simona Ulmonová byla spokojená se stříbrným místem a na to třetí se postupně probojovala zlepšenými výkony loňská vítězka Lucie Rajfová (Triop/Sokol Brno). Saša Holková opustila halu předčasně, a tak pro ni zbylo jen páté místo. Čtvr té obsadila havířovská Michaela Drlíková (Lanex) a šesté domácí Kateřina Gojová (TJ TŽ Třinec). Navzdory skřípajícím zubům výsledkového Abadžikra boulder Cup Muži 1. Martin Fojtík Los Brňos 2. Radovan Souček Brno 3. Martin Eckert Triop/SK 4. Štěpán Neústupný USK Plzeň/PAD 5. Ivo Kašpárek Climbing Team Přerov 6. Tomáš Doubravský Šumperk
servisu byly v osm večer obdarováni všichni finalisté a Petr „Pepe“ Piechowicz mohl představit svou diaprojekci z hor Peru. Jednodenní závod byl hektický, ale zvládl se. Příští rok si dal pořadatel za cíl postavit věž, čímž by se výrazně zkvalitnily podmínky závodu. Hlavní sponzoři: Město Třinec, ČHS, Triop, Walmark. Sponzoři: Sam Hawkins, Lanex, Singing Rock, Kameny Pilka, CK Original a další. RT
Ženy 1. Helena Lipenská Sensor/Sunsport/HO Vertikal 2. Simona Ulmonová Jiskra N. Bor/ Singing Rock 3. Lucie Rajfová Triop/Sokol Brno 4. Michaela Drlíková Lanex 5. Saša Holková HO Alpa Ostrava 6. Kateřina Gojová HO TJ TŽ Třinec
Věra Kotasová Korzo Open
Korzo Open Boulder Cup 2003 M 2. kolo Českého poháru, 1. 3. Šumperk M Obrácené pořadí: Vítězem se stal Jakub Hlaváček M Ženy bez překvapení: Věra Kotasová předvedla další ze svých bezchybných výkonů V malém, ale útulném prostředí obchodního centra Korzo připravil Tomáš Doubravský druhý letošní závod ČP. Pěkné a zajímavé bouldry na méně převislé, ale členité stěně postavil Tomáš spolu s Ivo Kašpárkem. Představilo se 32 mužů a 8 žen. Opět přijeli Poláci, kterým se naše závody velmi líbí, a tým Slováků, takže konkurence byla znovu vyrovnaná. Čtyři bouldry na čtyřech různých profilech čekaly na závodníky v kvalifikaci v malé jeskyni před obecenstvem. Lezlo se dokola ve čtyřminutovém limitu uvnitř bouldrové komnaty. Jediní dva mistři techniky a silných prstů Andrej Chrastina (BB Klan/Ocún) a Radovan Souček (Brno) dali vše on sight. Především boulder na skoro kolmém pilíři byl v obou kolech náročným hlavolamem. Výsledky závodu tak byly v každém kole jiné. Bouldry vůbec nesedly Štěpánovi Neústupnému, pro něhož tentokrát zbylo až patnácté nepostupové místo! Nedařilo se ani v Třinci desátému Peteru Doležajovi ze Slovenska. Obsadil sedmnácté pořadí. Mezi ženami se bojovalo už od kvalifikace jen 56
o třetí příčku, neboť převaha Věry Kotasové (Rock Pillars/Van Gansewinkel) a Heleny Lipenské (Sensor/Sunsport) nad zbytkem startovního pole byla příliš zřetelná. Obě lezkyně daly v kvalifikaci vše on sight. Čtyři bouldry vylezla také Simona Ulmonová (Jiskra N. Bor/Singing Rock) a vedla před Silvou Nagyovou z Brna. Postoupily ještě Kateřina Gojová (HO TJ TŽ Třinec) a po letech opět startující Lenka Momotová (TJ TŽ Kovosport Třinec) se třemi topy. Finále zahájili muži na dost těžkých oblinách a mikrolištách především nad zónou, ale klíčem bylo vymyslet JAK! Moře stupů a často i chytů dávalo možnost zvolit různé způsoby, a tak i malí lezci nebyli bez šancí. Vedoucí pole se znovu otočilo a do vedení se dostali dlouháni. Jakub Hlaváček (Triop/Ruzyně Praha) jediný topoval první boulder, když značně využil délky svého těla. Nikomu dalšímu se to již nepodařilo. Se třemi topy pak z desátého místa poskočil na první! Dva topy na dva pokusy potřeboval ke druhému místu Jan Zbranek z Jeseníku (Saltic/Rajče), kterému placaté chyty také zjevně sedí. Andrej
Chrastina neutuchající bojovností vydobyl aspoň bronz před Radovanem Součkem. Radek se také rval jako lev, dával nezvykle průchod svým emocím, ale topy odolávaly. Andrej vybojoval dva na čtyři pokusy, zato Radek jenom jeden. Na páté místo se nenápadně propracoval „Gibon“ Pavel Niedoba z Brna a šesté připadlo Ondrovi Švubovi z CCC Banská Bystrica. Sedmý skončil Petr „Pen“ Šindel (Medium Soft/ Taxnet) a osmý David Mazák (Climbing Team Přerov). Bronzový z Třince Martin Eckert bojoval jako tygr. Jeden top na třetí pokus však stačil pouze na desáté místo. Martin Fojtík hájící zástavu Los Brňos postupoval jako třetí, ale ani jemu finálové tratě nesedly a musel vzít zavděk až dvanáctou pozicí. Sic! Nakonec lezly ženy. Věrka znovu ladným a lehkým pohybem dosáhla čtyři topy on sight a o jeden top porazila Helenu Lipenskou. Překvapení se odehrálo jen na třetí pozici. Silva Nagyová technicky výborně zvládla mírně převislou „dvojku“ a „trojku“ a se dvěma topy vystřídala na bronzovém stupínku Simonu. Simča Ulmonová bojovala s vypětím všech sil, ale top se jí podařil až na více převislé „čtyřce“ a toto umístění jí také zůstalo. Dobře lezly také Káča s Lenkou, ale na top už síly neměly.
Dvě kola jsou úspěšně za námi. Průběžně vedou Helena Lipenská s Radovanem Součkem před Simonou Ulmonovou s Martinem Fojtíkem. Třetí jsou Věra Kotasová a Jakub Hlaváček. Těšíme se, co nám na jaře přichystá Boulder Bar! Hlavní sponzor: Obchodní Korzo, a.s. a ČHS. Sponzoři: Trekking Sport Outdoor Team, Singing Rock, Direct Alpine, Saltic. RT Korzo Open Muži 1. Jakub Hlaváček Triop/BB Klan/ 2. Jan Zbranek Saltic/Rajče/Jeseník 3. Andrej Chrastina BB Klan/Ocún 4. Radovan Souček Brno 5. Pavel Niedoba Brno 6. Ondrej Švub CCC BBB/SK Ženy 1. Věra Kotasová Rock PIllars/Ocún 2. Helena Lipenská Sensors/Sunsport 3. Silva Nagyová Brno 4. Simona Ulmonová Jiskra N. Bor/Singing Rock 5. Kateřina Gojová HO TJ TŽ Třinec 6. Lenka Momotová TJ TŽ Kovosport Třinec
Lanex cup – Morava V rámci lezení mládeže se začíná zabydlovat v loňském roce vytvořená série závodů Lanex cup. Zatímco v Čechách tyto závody jen sjednotily pravidla již stávajících závodů, na Moravě závody tohoto poháru vznikají převážně jako nové, a tak není divu, že letos se na Moravě koná teprve první ročník. Letos proběhly zatím dva závody, a to v Orlové a v Olomouci. V prosinci nás čeká ještě Pustiměř a pokud se vše podaří, můžeme se těšit i na čtvrtý závod na Moravě, a to v Ostravě. A jak závody dopadly?
LK Prachov; Tukan climbing team Kategorie D: Borsiczky Marian (1989) SPL Pustiměř Tomancová Zuzana (1989) Jeseník Kategorie E: Tomanec Jakub (1987) Jeseník Tomášková Bohuslava (1987) TRIOP Zlín, HO Rebel Pustiměř Kategorie S: Stráník Martin (1990) Rajče team Brno Hyvlová Aneta (1991) LK Prachov; BUFO Zlín; Lanex
Sobota 11. 1. 2003 Orlová Všichni jsme si ještě nestačili ani odpočinout od vánočních svátků a Nového roku a pustili jsme se do přípravy prvního závodu v tomto kalendářním roce. Pořadatelem byl již tradičně HK při SK Gymnáziu v Orlové za rovněž tradiční pomoci spolupracujícího oddílu HO TJ Baník 1. Máj Karviná. Dalším, komu se velmi hodně sluší poděkovat, jsou sponzoři, kteří na cenách rozhodně nešetřili. Mezi ně patří zejména firma Lanex a dále pak ještě Šifra Sportsystém Lanškroun. Závodu se zúčastnilo 66 závodníků, a co je potěšitelné, našli se mezi nimi i takoví, kteří nikdy nelezli a mohli si to vyzkoušet. Pro všech 10 kategorií byly postaveny velmi pěkné cesty, stavěl odchovanec pořádajícího kroužku J. Daniel za pomoci T. Paculta a L. Návrata. Jak to celé dopadlo? Ceny se daly těm, kteří si je za své výkony zasloužili a všichni se rozjeli domů. Mně nezbývá než si přát, aby se za rok konal tento závod v Orlové znovu a za mnohem větší účasti než letos. I když vím, že na severu Moravy moc oddílů pracujících s mládeží není, přesto tu nějaká rezerva je a mohla by se taky zúčastnit.
Sobota 15. 2. 2003 Olomouc Měsíc po prvních závodech jsme se všichni opět sešli na závodech v Olomouci. Pořadatelem byl KHO Olomouc, a i když to byly jejich první pohárové závody, tak se s tímto úkolem vyrovnali se ctí. Sponzoři závodu byli stejní jako v Orlové – Lanex a Šifra Sportsystém. V akci jsme mohli vidět 86 závodníků. Ti se museli poprat s trochu těžšími cestami, než je pro Lanex cup vhodné a tak se stávalo, že mnohdy většina závodníků padala kousek nad zemí v první polovině stěny. Toto je snad jediná výtka těmto jinak pěkných závodům a doufám, že pokud se budou zde v budoucnu pořádat ještě další závody této série, a byl bych rád pokud ano, bude to lepší. Lumír Návrat
Pro nedostatek místa uvádíme pouze vítěze jednotlivých kategorií: Kategorie A: Šifra Radovan (1996) HK Sportsystém Lanškroun Pacolová Natálie (1994) HK SK Gymnázium Orlová Kategorie B: Hornák Matúš (1993) SEKHO Senica (SK) Buzková Barbora (1993) HK SK Gymnázium Orlová Kategorie C: Šifra Martin (1991) HK Sportsystém Lanškroun Máchová Nela (1990)
Vítězové jednotlivých kategorií Kategorie A: Šifra Radovan (1996) HK Sportsystém Lanškroun Tonhauserová Nikola (1994) MK ŠK Modra (SK) Kategorie B: Hornák Matúš (1993) SEKHO Senica (SK) Morbitzerová Michaela (1993) HO Lipník n. Bečvou Kategorie C: Kácal Jan (1990) TESLA Brno Čepcová Andrea (1991) MK ŠK Modra (SK) Kategorie D: Borsiczky Marian (1989) SPL Pustiměř Marecsková Štěpánka (1989) Jeseník Kategorie E: Hacura Adam (1985) Hradec Králové Ondrová Kristýna (1985) TESLA Brno; Rajče team Brno Kategorie S, chlapci: Stráník Martin (1990) Rajče team Brno 57
Sauna Open 2003 Závody proběhly již tradičně na stěnce oddílu Sportovního lezení USK Plzeň v budově Pedagogické fakulty. Letošní ročník byl jako první boulderingový závod zařazen do rankingu Českého horolezeckého svazu. Vznikla tak vedle MČR a Českého poháru další úroveň boulderingového závodění. Cesty stavěla trojice Štěpán Neústupný, Hop (Petr Holub) a Vašek Turek alias Šlacha. Soutěžilo se ve třech kategoriích: Muži Z kvalifikace postoupilo 16 borců – všichni ti, jež dali TOP. Do finále stačilo dát jednu zónu na první pokus. Martin Pelikán dal pro jistotu oba TOPy hned napoprvé a postupoval z prvního místa. Ve finále se lezly tři bouldery. Pouze Rosťa Štefánek dal jeden na první pokus a to mu stačilo k vítězství. Celkově druhý Vašek Peltrám topoval na druhý pokus a třetí Milan Benian na třetí pokus. K dalšímu místu stačilo dát jednu zónu. Ženy Z kvalifikace postoupila polovina závodního pole, tedy všechny, které daly dva TOPY. Ve finále opět přituhlo a jedině loňská vítězka Světlana Kadlecová byla schopna alespoň jednou dolézt
na konec. Katka Chudobová dala zónu a skončila celkově druhá. Souboj mezi Plzeňačkami rozhodl lepší výsledek v kvalifikaci, a tak Jitka Křešová obsadila třetí příčku. Veteráni Nově zavedená kategorie přilákala tři veterány. Při kvalifikaci se pěkně rozřadili a ve finále pořadí potvrdili. Jirka Sedláček přidal jediný TOP a bylo vymalováno. Sponzoři: ČHS, Hannah, Climatic, Hot Stone, NetPro Systems, Horolezecké centrum K2, Nampa. Vlasta Volák foto: Pepe Výsledky Kategorie muži 1. Štefánek Rostislav Rock Empire 2. Peltrám Václav Praha 3. Benian Milan Alpa Ostrava Kategorie ženy 1. Kadlecová Světlana HO Teplice 2. Chudobová Katka Ruzyně 3. Křešová Jitka USK Plzeň Kategorie veteráni 1. Sedláček Jiří Plzeň 2. Hanžl Daniel BG 7 PAD 3. Žižka Jiří Plzeň
Sauna Katka Chudobová
Novoroční Open 2003 M 18. 1. 2003, Police nad Metují – sokolovna V sobotu 18. ledna se v polické sokolovně uskutečnil XII. ročník závodu v obtížnostním lezení na umělé lezecké stěně – tradiční Novoroční Open. V závodě startovalo 57 mužů a 13 žen z České republiky, Polska a Slovenska. Účast některých závodníků, kteří se pohybují na prvních místech průběžného pořadí Českého poháru, zaručovala vysokou kvalitu závodu. Cesty pro závod postavili Pavel Alberto Hrubý, Jirka Prťka Koutský alias Drsoň a Petr Kohoutek alias Slepička, kterým vydatně pomáhala Léňa Hrušková. Hlavním rozhodčím závodu byl tradičně Áda Kadlec. Závod probíhal již osvědčeným způsobem, a tedy na dvou kvalifikačních cestách (lehčí a těžší). Výsledky závodníků v obou cestách byly sečteny a vyhodnoceny počítačem, který pak určil závodníky postupující do finále. Okolo 16.00 započalo ženské finále, které bylo velice zajímavé nejen pro oko diváka – laika, ale i pro diváky znalé. Cesta nabírala s výškou na obtížnosti, a tak každá závodnice musela předvést více a více ze svého umu. Výsledky ženského finále odpovídaly prognózám, kterými hýřily kuloáry již před započetím vlastního závodu. Závod zaslouženě vyhrála Simona Ulmonová, které vydrželo nejvíce sil po obtížném traverzu v 45° převisu a divákům předvedla ještě několik pěkných kroků ve smrticím stropovém převisu. Konečné výsledky žen: 1. místo – Simona Ulmonová (Jiskra
58
Sauna Rosťa Štefánek
Nový Bor); 2. místo – jun. Světlana Kadlecová (Extrem Team Kadaň, Bufo Zlín); 3. místo – jun. Eliška Karešová (Slavia Liberec, Lanex, Bufo); Po 17. hodině odstartovalo finále mužské kategorie, a jako vždy závodníky hnala výš dobře naladěná aplaudující sokolovna. Každý ze závodníků opět posouval onu pomyslnou laťku stále dál. Cesta opět gradovala v 45° převise, kde skončila většina závodníků, kteří neodhalili fintu. Do závěrečného stropu prostoupilo jen několik vyvolených. Diváci mohli sledovat krásný souboj nervů a síly, který určil vítěze ze všech poměrně vyrovnaných finalistů (soudě podle výsledků kvalifikace). Konečné výsledky mužů: 1. místo – Tomáš Stejskal /SK/ (Běloves Allstar); 2. místo – jun. Petr Solanský (HUDY sport); 3. místo – Jirous Přibil a Andrej Chrastina /SK/ (vzácná shoda BB klanu). Poté již následovalo vyhlášení vítězů, poděkování všem soutěžícím za účast, divákům za kulisu, a všem sponzorům za tradiční výbornou podporu. Letošní ročník Novoročních Open závodů by nebylo možné uspořádat bez pomoci ČHS, města Police nad Metují, a firem MAMMUT–Štáva, MAKAK, BLUEFLY a dalších. Zvláštní poděkování patří samostatné výpočetní jednotce Bonati za zpracování výsledků a Ádovi za letošní záskok v rozjezdu dne!!! Zároveň dodám, že kvalitu závodu výrazně podpořila i výborně fungující Restaurace Sokolovna.
závody Zároveň děkuji za pomoc i všem pořadatelům, kteří závodu věnovali svůj volný čas nebo jakkoliv jinak pomohli, přesto že jejich jména nejsou nikde
uvedena (je jich mnoho). Doufám, že v příštím roce se pod polickou stěnou znovu všichni sejdeme! Jirka Heřman Škop
Závody v lezení na obtížnost M Uh. Brod, 9. 2. 2003 Ve výše zmíněném termínu se v uherskobrodské sokolovně konalo soutěžní klání začínajících a pohodových lezců a lezkyň z nejbližšího okolí. Nešlo o žádné mistrovství světa, ale o to, aby i ti, co nejsou úplně „nej“, zakusili závodní atmosféru a mohli nám předvést své umění. Všichni zúčastnění dokázali, že lezení je pro ně super zábava a mnozí závodníci potvrdili svoje nemalé ambice skvělými výkony, které, jak doufám, budou pro všechny impulsem k ještě tvrdšímu tréninku a motivací k těžším cestám. Vyzkoušet cesty postavené Radkem Gabrhelem a Břeťou Leblochem přišlo 14 mužů a 5 dívek především z Uh. Brodu, Uh. Hradiště a Bojkovic, od úplných začátečníků po zkušenější, ale pohodové „climbéry“. Závody probíhaly dvoukolovým systémem a cesty se lezly na OS (resp. flash v případě finále žen). V kvalifikaci mužů byly dva topy – jako první topoval Honza Skryja (Katmai team) z hradišťského horoklubu; druhý TOP v rychlejším čase s poměrně dramatickým závěrem pak předvedl uherskobrodský Honza Lekeš. Další muži se nedostali přes dlouhý přešah do stropu. V ženách topovo-
la pouze Marcela Leblochová (Sokol Uh. Brod). Do předposledního chytu se dostaly shodně Jana Gottwaldová z Brna, která nakonec postoupila do finále z druhého místa díky lepšímu času, a Monika Haramiová ze Sokola Bojkovice. Do finále postupovalo osm nejlepších z kvalifikace v obou kategoriích. Mužské finále až nečekaně zamíchalo pořadím. Mnozí lezci měli problém už u prvního jištění s trochu silovějšími tahy přes bříško převisu. Nejvíce si polepšil Tibor Vališ (HK Uh. Hradiště, Katmai team), který postupoval až ze šestého místa, ovšem ve finálové cestě podal bravurní výkon a dosáhl až na třetí příčku. Podobně se dařilo i Jaroslavu Mlčůchovi (Sokol Bojkovice) – postupoval z pátého místa a solidním výkonem se posunul na druhé místo. Jednoznačně nejlepší výkon mezi muži podal Honza Lekeš (Sokol Uh. Brod), který sice ve finále nezopakoval TOP z kvalifikace, zato však dolezl nejdále a jako jediný tečoval první chyt v závěrečném stropu, což znamenalo první místo. Ženské finále, které se lezlo na mužské kvalifikaci s jednodušším nástupem, pořadím příliš ne-
zamíchalo. Jana Gottwaldová dolezla ke druhé expresce, kde dlouho bojovala s přešahem do zapušťáku – třetí místo. O příčku nahoru proti kvalifikaci si polepšila Monika Haramiová, která sice dosáhla do stejného chytu, zato však v kratším čase. Svoje postavení na první příčce si udržela Marcela Leblochová, která se dostala těsně pod třetí expresku a vyhrála, i když, jak sama po závodě přiznala, určitě to mohlo být ještě alespoň o dva chyty výš. Výborný výkon podali i diváci, kteří nešetřili hlasivky a divoce povzbuzovali a aplaudovali všem závodníkům. Při závěrečných mexických vlnách jsem rozvášněnému publiku slíbil, že budu uvažovat i o dalších ročnících. Tak snad v sobě najdu tu sílu a závody budou i příští rok. A to vás pak pozvem všecky. Nakonec bych chtěl poděkovat všem, kteří mně pomohli s organizací: Lidi, díky!
Cenami pro nejlepší podpořila naše snažení firma Katmai sport z Uherského Hradiště. –BL– Výsledky Ženy 1. Marcela Leblochová Sokol Uh. Brod 2. Monika Haramiová Sokol Bojkovice 3. Jana Gottwaldová Brno 4. Bohda Brhlíková Sokol Bojkovice 5. Ivana Hamadová Sokol Bojkovice Muži 1. Honza Lekeš Sokol Uh. Brod 2. Jaroslav Mlčůch Sokol Bojkovice 3. Tibor Vališ HK Uh. Hradiště, Katmai team 4. Vojta Tomeček HK Uh. Hradiště 5. Honza Skryja HK Uh. Hradiště, Katmai team
Jičín – Přebor Českého ráje První březnový víkend prodělala jičínská stěna další hromadný nájezd spor tovních lezců všech věkových kategorií. Nejprve v sobotu nastoupilo do svých cest 164 dětí a juniorů v rámci druhého českého závodu letošního seriálu Lanex cup. Mohutná účast mladých lezců z Čech, Moravy a Slovenska slibovala krásné výkony v jičínských převisech a očekávání bylo splněno. Děcka se skvěle poprala s nástrahami kvalifikačních cest
a většina jich postoupila následně i do finále. Tady se již, bohužel, muselo rozhodnout o těch momentálně nejlepších a toto je jejich výčet: Kategorie do 9 let: Tereza Schlöglová (HO Sportsystém Lanškroun) Tomáš Němec (Hejnice) Kategorie do 11 let: Šárka Hrkalová (Chřibská) Lukáš Novotný (Chřibská)
59
závody Kategorie do 13 let: Nela Máchová (LK Prachov/Tukan climbing team) Pavel Pfeifer (HKO Police) Kategorie do 15 let: Zuzana Tomancová (Jeseník) Jakub Kováčik (MK ŠK Modra SK) Kategorie do 18 let: Ludmila Řepková (HO DDM Větrník) Dalibor Muráň (SPŠE Liberec/BUFO) Kategorie S: Aneta Hyvlová (LK Prachov/Lanex) Vít Lachman (LK Prachov/Lanex) Poděkování všem lezcům za jejich výkony a všem pořadatelům a rozhodčím za jejich péči o mladé lezce a především štědrým sponzorům celého letošního seriálu Lanex cupu firmám Lanex Bolatice a Šifra florbal Lanškroun. Houmy
Ze soboty na neděli se při dobrém vínku z Pezinku přestavěla celá stěna a tak v neděli ráno mohlo nastoupit 30 mužů a juniorů a 11 žen a juniorek do svých dvou kvalifikačních cest flash a pár vyvolených do finále – jak jinak než on sight. Dlouhé vytrvalostní kvalifikace a ještě delší a vytrvalostnější finále nakonec určilo i následující pořadí na bednách. Muži: 1. Jakub Volf (TJ Ruzyně) 2. Tomáš Rakovič (TR lezecké chyty) 3. Dalibor Muráň (SPŠE Liberec/BUFO) Ženy: 1. Petra Melicharová (Hejnice/Lanex) 2. Aneta Hyvlová (LK Prachov/Lanex) 3. Eliška Karešová (Slavia Liberec/Lanex) Muži nad 40 let: 1. Pavel Kolínský (Brumlovka) 2. Bohumil Pleskač st. (LK Prachov) 3. Karel Návrat (Karviná) Ženy nad 40 let: Šárka Návratová (Karviná) Díky za krásné ceny následujícím: Lanex, Šifra floorbal, Bufo, Singing Rock, Makak, a všem ostatním, oni už vědí! A na závěr si neodpustím speciální dík počítačovému mágu Lumíru Návratovi, bez kterého si už většina pořadatelů nedokáže představit nejen pohárové závody, ale už i závody Lanex cupu. Díky! Houmy 60
hovory z montany Jaro spolu s hormony začíná útočit. Pupence na stromech se rozbalují – a kdyby jen ty! Uvedeným jevům se část redakce vyhnula léčením chřipky na lyžích v Saalbachu, část na dolnorakouských ledech. Ta druhá byla v sekání do rampouchů tak úspěšná, až ji to přimělo k následnému potlačení orlích pocitů ve sněhem zasypaném stanu pod Eigerem. Známá věta tatranských chatařů „Do včerajška bol plech!“ se dočkala švýcarského ekvivalentu. Možná je tak dobře – zase si můžete číst v Montaně. Informace z ekonomického útvaru chybí, réva začíná vyžadovat péči, kdežto fakturaci má náš účetní už dávno „na háku“. S opožděnými zájemci o předplatné bojujeme jako každý rok. Při každém olíznutí čtrnáctikorunové známky litujeme, že až tak musíme živit poštu. Nevadí, úsloví „Lepší pozdě než nikdy“ platí i tady. Vůbec se nerozpakujte předplatit si Montanu i teď. Bezplatná abonentská prémie, podzimní Montana Plus, začíná mít náramně sympatické obrysy. Pan vydavatel, dnes už mezi svými běžně nazývaný „majitel“, (podle něj je to prý také zaměstnání) se rozhodl silně participovat, snad přímo zastřešit putovní festival horolezeckých filmů HORY A MĚSTO 2003. Více než třicet filmů se bude promítat od 16. do 18. května v areálu VUT Brno. Tamtéž bude i další kolo Českého poháru v boulderingu 2003. K tomu promítne stále „fest“ lezoucí legenda slovenského horolezectví, Igor Koller, své diapozitivy ze všech koutů světa a pár mouder špičkového lezce snad na besedě utrousí i Pavel Kořan. Festival HORY A MĚSTO probíhá celé jaro ve všech státech Visegrádské čtyřky – uznejte, že nabídku zastoupit Česko, „poslední to pravou zatáčku na silnici do Vídně“, jak se leckde Brnu říká, nelze odmítnout. O filmech, které přiveze Alan Formánek z Kanady, se časem více dozvíte na stránkách www.horyamesto.cz, kam si můžete psát i o další informace o ubytování, dopravě atd. Zkrátka nuda nehrozí, berňák snad také ne, tak proč se občas neradovat! I vám to přeji úplně upřímně.
ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE
2/03 ročník XIV (Hotejl XXXVII)
Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opačném případě pošlete rovnou předlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Vedoucí redaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Sekretariát: Radim Výrubek tel.: 532 163 627 e-mail:
[email protected] Externí redaktor: Vladimír Procházka Vzdušná 10, 460 01 Liberec 1 Stálí spolupracovníci: Dušan Janák, Jiří Novák, Petr Piechowicz, Vladimír Slouka, Rostislav Tomanec Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová
[email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x ročně cena výtisku 50 Kč, roční předplatné 300 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem 5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913. Bankovní spojení: ČS, a.s. č.ú. 1345370319 kód banky: 0800 název účtu: Jiří Růžička Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & kapa, s.r.o. Distribuce na Slovensku: ABOPRESS, s.r.o. Radlinského 27, 811 07 Bratislava tel.: 012 – 52444979, 52444980, fax: 012 – 52444981 e-mail:
[email protected] Příští číslo vyjde 11. 6. 2003
Redakční uzávěrka č. 3/03 je 29. 5. 2003
