-1-
-2-
Mořské trápení (Janek) Ach jo! Já se snad z toho moře zblázním! Už na palubě téhle blbé lodi tvrdnu bůh ví kolikátý den. Všude kolem nás je jen moře. Jako pasažér nemám nic na práci, a tak chodím po palubě jako tygr v kleci. Zezačátku jsem alespoň měl mořskou nemoc, ale co teď. Moje milovaná šavle si v klidu rezne v kajutě a já pro ní nemám využití. Doufám, že to nebude dlouho trvat a já spatřím cíl své cesty. Nový kontinent, Taru, už na mě čeká. U nás doma už byla pro mě země moc horká, hlavně když se provalila ta vražda šlechtice. Jó na Taře, to bude úplně jiný život. No konečně je noc a já si mohu jít lehnou. Probouzím se a vše se jako obvykle kymácí ze strany na stranu. Už mi to ani tak nepřijde, asi jsem už zkušený mořský vlk. Dnešní ráno je ale něčím výjimečné, na palubě je rozruch. Že by nás přepadli piráti? Na nic nečekám, beru si okolo pasu šavli, a běžím se podívat nahoru. Ale co to nevidím. ZEMĚ!! Konečně svoboda. Od kapitána se dozvídám, že to město před námi je Dunrilean, konec naší cesty.
Janek v Dunrileanu (Janek) Když jsme přistáli u mola, byl jsem mezi prvními, kdo opustili loď. Chtěl jsem si užít svobody, pro kterou jsem sem odcházel. Ale čekal mě šok, Dunrilean, první město, které jsem na Taře navštívil, nebylo víc než pár ušmudlaných dřevěných domů, krčících se ve stínu mohutné Džungle padlých stromů. Odhaduji, že město má přes 500 obyvatel, ale jakých obyvatel! Všichni do jednoho vypadají jako námořníci, žebráci, zloději a podobné nekalé živli. Našel jsem si hospodu Nový začátek, výstižný název a docela vypadá solidně- na tu bídu. Když jsem platil večeři, čekalo mě další nepěkné překvapení. V měšci mi scházeli 4 zlaťáčky. Takže mě ani moc nepřekvapilo, že jsem musel svůj pokoj sdílet s hmyzem a krysami. Po pěti dnech pobytu v Dunrileanu se na mě usmálo štěstí a já našel místo na palubě lodi, která plula do vnitrozemí skrze Džungli padlých stromů. Budu dělat ochranku před domorodci, kteří občas zaútočí na lodě plující po Královské řece. Takže vyplouváme!
Seznámení v Albireu (Janek) Cesta lodí trvala alden (10 dní, obdoba našeho týdnu) a byla klidná jako hladina moře při pěkném počasí. Já už nemůžu, proč se mi pořád zdává o tom moři. Každopádně s pomocí Finwalura jsem se octl v Albireu. Městě bílého mramoru. Tak to je teda fakt síla, takové lidské mraveniště jsem u nás doma snad nikdy neviděl. Není divu, vždyť jsem z vesnice. Jó sladký domov, jak se asi mají rodiče doma? Tak jsem znovu vykročil vstříc dobrodružství na mém novém kontinentě. Ještě v docích mě odchytil chlapec a hned na mě, jestli nechci ubytování, že on o jednom ví, a prý mě tam hned odvede. Ochotně jsem šel za ním, rád že se mi tak snadno podařilo sehnat ubytování. To víte, dnes je svátek založení Velkého království Thalionem Sjednotitelem, a těžko bych hledal jiné ubytování, protože tak velký svátek vždy přitáhne do měst spoustu lidí. Prošli jsme Přístavní čtvrtí, dál přes most přes Královskou řeku, po které jsem právě přijel, do bohatší Zlaté čtvrti. Když jsme dlouho neopouštěli Zlatou čtvrť, začal jsem mít starosti jestli mám dost peněz na tak bohatý hostinec. Nakonec chlapec zašel do hospody s vývěsním štítem „U Slona“. Ihned jsem ho následoval. Vevnitř byl vydýchaný vzduch prosycený voňavým tabákem. Hochovi jsem dal stříbrňák a šel k pultu. S hostinským jsem se dohodl na pokoji. Mělo to však jeden problém a to že jsem se o pokoj musel dělit s nějakou trpaslicí. Přesto jsem souhlasil, protože já si své věci dokážu ohlídat, a pokoj mě bude stát jen polovinu. Hostinský mi ukázal mojí novou spolubydlící. Seděla rozvalená u stolu a cpala se masem a zapíjela to pivem. No potěš boha, Janku, co si s tím počneš! Objednal jsem si také pivo a kus masa s chlebem. Hostinský sice chvíli nevěřícně koukal, ale pak se uklonil a odešel mi pro objednané jídlo. Já si mezitím k trpaslici přisedl a spustil:
-3-
Janek: Dobrý den! Můžu si k vám přisednout? Trpaslice s plnými ústy: Ehm! Ehm! Janek: Mluvíte almendorštinou, vážená trpaslice… Trpaslice polkne sousto: Barbara, jméno mé. To nevíte, že je neslušné rušit trpaslíky, když jí. A samozřejmě, že mluvím plynně obecnou řečí, zde na bývalé kolonii Almendoru, dnes území Svobodných měst. Dále mluvím elfsky a skvěle ovládám trpasličtinu. Janek: Promiňte, ale chtěl jsem se s vámi seznámit. Trpaslice Barbara: Barbara, těší mě. Janek: Já se jmenuji Janek. A promiňte, ale něco jsem sice o Svobodných městech slyšel, ale ne mnoho. Prý je to pouze nějaké lokální povstání, které náš nový král Walden, kdyby chtěl, zašlape do země na to tata. A kde jsou vůbec ty Svobodný města? Trpaslice Barbara: No přeci tady! Albireo je nejvýznamnější v nich. Pak se k povstání připojily ještě mnohá města zde v Dálavách. A co to říkáte jaký almendorský král Walden? To už nevládne Rioden II, ten král nekrál. Janek: Jakej, král nekrál! Jestli narážíte na hladomor v Almendoru, tak za ten Rioden, budiž mu země lehká, nemohl, nýbrž ohromná sucha. Trpaslice Barbara: No jo, vždyť jsem tolik neřekla. A takhle plynul rozhovor dál. A já pochopil, že když jí pobudu rušit, když jí, tak že se s ní dá pěkně popovídat. A navíc dost dobře zná Dálavy, oblast v které se právě nacházím. Což se mi může hodit. A čirou náhodou nemá do čeho píchnout, takže nic nenamítá proti tomu, abychom cestovali dál spolu.
Nepovedená večeře (Barbara) Tak trpasličího vyslance jsem doprovodila do Albirea bez komplikací. Hned jak stanul na prahu albirejského paláce, vrazil mi do rukou měšec s odměnou a ztratil se v davu úředníků, kterými se to uvnitř paláce jenom hemžilo. No a co teď, Barbaro, co si počneš? No, nenapadlo mě nic lepšího než zajít k jednomu známému v Albireu. Byl to majitel hostince „U Slona“, kterému jsem pomohla při dřívější návštěvě města. Dostalo se mi vřelého přivítání, i když mi dal jen malý pokojík pro dva. Prý žádný další už nemá a to z důvodu dnešního svátku. Ti lidé jsou vážně šílení. Slavit takové prkotiny, to kdyby se podívali k nám, trpaslíkům, to by teprve koukali co a jak se má slavit. A abych spláchla tyhle hlubokomyslné úvahy, objednala jsem si celý kuře a korbel piva. A s chutí jsem se do toho dozlatova upečeného kuřátka zakousla. Nesnědla jsem ani půlku a už si ke mně sedá nějaký mladíček. Podle toho, jak slušně pozdravil, bych tipovala, že má pro mě úkol. Ale nebylo to tak, byl to jenom můj nový spolubydlící. Byl to mladý muž, prý se jmenuje Janek, a byl nesmírně drzý. Vidí, že já jím, a klidně si přisedne a ani se nezeptá. Byl ale milý a teprve se rozkoukával v novém prostředí, přišel sem ze severního kontinentu Lendoru. Tak jsem mu nabídla, že jestli chce, tak se ke mně může připojit. A on na to kývnul. To víte, ve víc lidech se to vždycky líp táhne. A pak jsme šli na kutě do našeho společného pokoje.
Hledání práce a prohlídka města (Janek) Ráno jsem se probudil a ještě mě bolela hlava z přílišného oslavování svátku. A jelikož můj měšec příliš rychle hubnul, rozhodl jsem se učinit tomu přítrž. Barbara taky nevěděla, co bychom mohli dělat. Snad bychom mohli zajít do sídla městské stráže a poptat se tam. Vyšli jsme tedy na ulici a zamířili k nedaleké strážnici. Prošli jsme do dvora strážnice a neomylně jsme zamířili k velké dřevěné tabuli, která visela na zdi strážnice. Bylo tam spoustu nabídek k práci jako námořník nebo hlídač obchodu. No nic pro nás, zkušené dobrodruhy. Spíše mě zaujali hledaní zločinci, a z nich nejvíce lapka Vilém de la Mark, zvaný také Kňour. Strhl jsem plakát s hledaným, popadl jsem jí za rameno, protože si četla nějaký blbosti o místní knihovně. A šli jsme rovnou za písařem, aby nám pověděl něco bližšího. Byl to takový starší nevýrazný chlapík a pověděl nám vše co věděl o Kňourovi. Je to prý lapka, který působí na jih od Albirea. Troufá si i na větší ozbrojené skupiny, jelikož si vydržuje pro tyto účely svou vlastní družinu. Prý
-4-
byl naposledy zpozorován a zde udán družinou trpaslíka Garacha, která už nějaký pátek působí na území Svobodných měst. Takže se vydáváme vypátrat trpaslíka do města a doufáme, že nás přivede na stopu.
Barbara na strážnici (Barbara) U Merna, to je ale dneska hnusný ráno. Prší, a když ne, tak alespoň poprchává. No nic, peníze si nás asi sami nenajdou, tak se vydáváme hledat mi je. A naše kroky míří k místní strážnici. Janek hned běží k vývěsní tabuli a hučí do strážníka, ať mu řekne nebo přečte nabídky k práci. Mě osobně na tabuli zaujali vývěsky s nabídkou na práci v knihovně. Janek je trochu akčnější a hned se chystá jít lovit zločince. Ne že bych měla něco proti nebezpečí, ale svého života si cením ze všeho nejvíc. Ostatně asi jako každý normální člověk. A Janek míří hodně vysoko, dalo by se říci nejvýše, na postracha jižních plání – Viléma de la Marka. Zaběhl na chvíli do budovy a pak se vrátil s konstatováním, že budeme muset najít trpaslíka Garacha. No nic tak jdeme. Janek tvrdil, že Garachovi podobní se budou určitě vyskytovat buď v Přístavní nebo Vnitřní čtvrti. Šli jsme napřed do přístavu. Nejen že nás okradli místní zlodějíčkové na tržišti, Janek se musel ještě připlést k hospodské rvačce, o které tvrdil, že ji nevyprovokoval. Ale já mu moc nevěřím. Ve Vnitřní čtvrti jsme slavili podobný úspěch, a když jsme už chtěli odejít zpět do hostince, stalo se něco…
Jankovo špatný den (Janek) Ve městě jsme žádný úspěch neslavili. Už jsme se chystali na cestu zpět, když náhle se ozval ženské volání o pomoc. Ihned jsem s trpaslicí v patách vyrazil. Hlas nás dovedl až k průjezdu na dvorek. Skrze něj jsme viděli, jak stráže otravují jednu ženu, která ležela na zemi. Vedle ní ležel i muž v kaluži krve. Zakřičel jsem na ně, ať toho nechají. Jako odpověď vytáhli meče a jejich velitel začal mávat svým mečem mě před obličejem. Prý ať táhnu a nechám to bejt. Ale já to bejt nenechám a už se střetává moje šavle s jeho mečem. Velitel vypadá, jako že je opilej, ale ránu má, to vám řeknu. Ohlednu se a doufám, že trpaslice bude vědět, jak z toho ven. Jelikož mě začíná být jasný, že na velitele jednoduše nemám. Ale co nevidím, trpaslice je fuč. Až se mi ten srab dostane pod ruku, tak… Ale teď musím i já vzít do zaječích. Chvíli jsem tak běžel mezi baráky. A najednou uvidím Barbaru, jak si to mete po trpaslicku zpátky na dvůr.
Barbara běží pro pomoc (Barbara) Když jsem viděla ti čtyři chlapiska, jak se sklánějí nad tou ubohou dívkou, bylo mi jasné, že ne ně sami nestačíme. Proto během Jankovi hádky s nimi, jsem se vydala vyhledat pomoc u méně zkorumpovaných strážím. Na jedny jsem narazila na Zlaté promenádě. Přemlouval jsem je, ať jdou za mnou, že je zavedu na místo činu. Ale oni se mi vysmáli a se slovy „tady máš dítě stříbrňák a nedělej tady problémy“ se se mnou rozloučili. Celá rudá vzteky se řítím zpět na dvorek. Na cestě potkávám Janka, který se od tamtu musel stáhnout. Zjevně je na mě naštvaný, že jsem utekla. Ale on nechápe, proč jsem to udělala. Nevadí, snad brzy taky pochopí, že není všemocný. Čekáme čtvrt hodiny a poté se vydáváme zpět na dvorek. Přesně jak jsme čekali. Stráže už jsou v trapu. Na zemi zůstalo pouze bezvládné dívčí tělo s prořídlým hrdlem. Jako důkaz, co ti prasáci s ní dělali je vykasaná sukně. Mladík, kterého jsem si poprvé nevšimla, je na tom hodně zle. Ztratil hodně krve, ale žije. Sám se postavil na nohy a mi ho pomalu vyvedly na promenádu, kde upadl na zem. Naštěstí byl blízko felčar, který mu na místě obvázal rány. Přenesli jsme ho do našeho pokoje, snad se brzy zotaví.
-5-
Sigur pomáhá dámě v nesnázích (Sigur) Během svých toulek krajinou jsem se dostal až k městu zvanému Albireo, perla Dálav. Poté, co jsem úspěšně prošel hlavní branou, procházel jsem se nedbale ulicemi v naději, že snad někde narazím na nějakou, mě hodnou práci. Normálně bych to nedělal, kdyby můj měšec zatěžovala větší sumička peněz. Ale co se dalo dělat - chvíle nicnedělání jsem musel nahradit nějakou činností, ale uklízet bych nikam nešel, tak špatně jsem na tom rozhodně nebyl; ponižovat se, to není pro mě, vždyť jsem barbar! Město se mi moc nelíbilo, chtěl jsem z něj co nejrychleji vypadnout. Vše je tady moc stísněný. Najednou se však ozvalo něco velmi podobného ženskému křiku - vůbec to nebylo nějaké vejskání, ale docela jasné volání o pomoc. Rozeběhl tím směrem, odkud jsem ony výkřiky zaslechl. Hlas mě zavedl do dvora, kde jsem k svému překvapení uviděl nejen nebohou dívku, která křičela o pomoc, ale také čtyři městské strážné. Viděl jsem, že strážní dívku dosti nevybíravě obtěžují, jakožto správně vychovaný mládenec jsem se začervenal, ale pak se hned do věci vložil. Slušně jsem je požádal, aby přestali se svým neslušným chováním a dívku pustili, protože slečně, ať už to vypadalo jakkoliv, to rozhodně nebylo po chuti. Sprostě se na mě utrhli, ale já se nedal a vznesl svůj požadavek znovu. Řekli mi, ať se raději ztratím, že to pro mě bude rozhodně lepší. Přestávalo se mi to líbit už úplně, a tak jsem se vzdálit nehodlal. Zaútočili na mě a víc si již nepamatuji. Když jsem se probudil, po strážných již nebylo ani vidu ani slechu. Všechno se se mnou motalo, hvězdiček jsem viděl několikrát víc než jich skutečně je. Někdo mi pomohl vstát a pak se mi najednou udělalo úplně dobře. Bylo to zvláštní - jakobych se znovu vrátil do doby před hádkou se strážnými. Poděkoval jsem svým dobrodincům, kteří mě dokonce ubytovali u sebe.
To je poslední kapka (Janek) Má nálada se ale ještě víc zhoršila, když do lokálu vešli ti vrahové z městské stráže a zasedli k vedlejšímu stolu. Chlastali jako diví a roztahovali si své huby na plné kolo, jenom jejich velitel pil málo a díval se na nás zlýma očima. Potom přišel hostinský a oznámil nám, že se ze svých pokojů musíme vystěhovat, protože o ně mají zájem pánové z městské stráže... Zlost ve mně vzkypěla a raději jsem vyšel z hospody ven do deště, abych si zchladil hlavu i vztek. Po chvilce se z hospody ven do deště odhodlali i ostatní z družiny. Zamířili jsme přes Waldenův most do hospody, kterou nám doporučil náš bývalý hospodský. Prý je to hospoda jeho známého, a že pro nás určitě bude mít místo k ubytování. No co jiného můžeme dělat, je pozdě večer, prší a mi nevíme, kam složit hlavy. Napřed jdeme Vnitřní čtvrtí, kde jsme dnes našli našeho nového společníka, který se jakoby zázrakem tak rychle uzdravil. Potom ale se ráz domů začínal měnit, přibývalo dřevěných domů a trosek domů. Když jsme přicházeli k místu, kde se měla nacházet hospoda, zpozorovali jsme několik podivných lidí na konci uličky, jak se choulili u ohně. Náhle se jim v rukou něco zablýsklo, nepochybně zbraně. Hned jsme se vydali opačným směrem, ale i tam stáli nějací pobudové. Byli ozbrojeni obušky, dýkami a podobně. Když jsem se s nimi snažil vyjednávat, vůbec mě nebrali v pokaz. Hrůza, zasranej den!
Sigur váhá Když jsem si tak v klídku seděl v hospůdce, když dovnitř přišli ti parchanti, co mě dneska zmlátili a zabili tu dívku. Krev ve mně vřela, ale mých úmyslů si všimla Barbara. Nevím sice co mi tehdy říkala, ale účinek to mělo jen takový, že celou dobu jsem si se strážníky vyměňoval zlostné pohledy. Jakmile mi hostinský řekl, že máme vypadnout, váhal jsem, co udělat. Jestli zabít hostinského, nebo stáže. Nakonec jsem se zvedl a bez placení jsem odešel za Jankem ven. Celou cestu jsem je tupě sledoval, až z mého přemýšlení mě vytrhli zvuky boje.
-6-
Barbara ve víru boje a smutku Překvapili nás ti pobudové, to jo. Ale v boji jsme překvapili mi je. Bylo jich víc, ale po pár kolech se ostatní dali na útěk, když viděli, že se jejich druhové ze země nezvednou. Jelikož jsme nechtěli budit pozornost, uklidili jsme těla do jednoho z opuštěných baráků, kterých jsou ve Východní čtvrti desítky. Když jsme se vydali pryč ze středu chudinské čtvrti, netušili jsme, že ještě není konec našich dnešních problémů. Další problém přišel s varováním, z vedlejší uličky se blížili postavy s pochodní. Jaké bylo naše nadšení, když jsme zahlédli vojenské uniformy, a jaké bylo zklamání, když jsme viděli komu patří. Těch strážným z hostince. Jakmile nás zahledli, něco radostně zvolali a vrhli se na nás. Tohle už byl tvrdší oříšek než nějací žebráci. Na konci boje sice všichni tři vojáci leželi na zemi mrtvý, ale i my byli zle posekáni. Nechali jsme těla těly a šli jsme si najít příbytek, kde bychom se mohli ze svých ran vyléčit. Našli jsme opuštěný zastrčený barák, kde nás nikdo hledat nebude. Přečkali jsme tady týden, ale do města jsme stále nemohli, protože těla vojáků se našli a ten jejich kapitán, který jediný přežil, protože s nimi nebyl, nás obvinil z vraždy. Nevíme, co budeme dělat, a ke všemu se počasí začíná také horšit…
