UNIVERZITA J. E. PURKYNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA PRIMÁRNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ

UNIVERZITA J. E. PURKYNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA PRIMÁRNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ

Dějiny skautingu v Duchcově

Diplomová práce

Autor: Petr Störzer Vedoucí práce: Mgr. Jiří Wolf

Ústí nad Labem 2006

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením Mgr. Jiřího Wolfa s využitím níže uvedených pramenů a literatury. V Duchcově dne 27. 2. 2006

Petr Störzer

2

Děkuji především svým rodičům za podporu, kterou mi neustále vyjadřují, vedoucímu práce Mgr. Jiřímu Wolfovi za to, že se tohoto postu ujal a za jeho obětavý přístup při mém metodickém vedení. Děkuji též Jiřímu Pávisovi za mé skautské dětství a v neposlední řadě také všem uvedeným pamětníkům, kteří byli ochotni podělit se se mnou o své zážitky a vzpomínky. Dík patří rovněž všem těm, kteří mi ochotně zapůjčili potřebné prameny ke studiu.

3

OBSAH 1 Úvod

..................................................................................................................... 6

2 Stručný přehled vývoje skautské organizace od založení po současnost, seznámení s myšlenkami a posláním .............................................. 8 2. 1 Zakladatelé skautingu ...............................................................................................................8 2. 2 Počátky skautingu u nás............................................................................................................9 2. 3 Český skauting v meziválečném období.................................................................................12 2. 4 Zákazy skautingu a jeho opětovné obnovy.............................................................................14 2. 4. 1 II. světová válka...........................................................................................................14 2. 4. 2 Období let 1945 – 1951 ...............................................................................................14 2. 4. 3 Období let 1968 – 1970 ...............................................................................................16 2. 4. 4 Období let 1989 – 1990 ...............................................................................................17 2. 4. 5 Organizace a současnost..............................................................................................18 2. 5 Seznámení s myšlenkami a posláním skautingu.....................................................................19

3 Skauting v Duchcově ve 20. a 30. letech 20. století............................................. 21 3. 1 Charakteristika doby a místa ..................................................................................................21 3. 2 Skauting v menšinách .............................................................................................................23 3. 3 První oddíl na severu ..............................................................................................................25 3. 4 Události v letech 1920 – 1930 ................................................................................................27 3. 4. 1 Prvních pět let..............................................................................................................27 3. 4. 2 Župní sjezd 1926, Referent pro skauting v území národně ohroženém .....................31 3. 4. 3 Místní sdružení v Duchcově, založení župy Přemysla Oráče......................................32 3. 4. 4 Shrnutí činnosti I. chl. odd. Duchcov, pokřik župy Přemysla Oráče ...........................34 3. 4. 5 Skautské slavnosti v Duchcově 14. a 15. 9. 1930........................................................35 3. 5 Události v letech 1931 – 1938 ................................................................................................37 3. 6 Antonín Sochor.......................................................................................................................41

4 Skauting v Duchcově po II. světové válce ........................................................... 47 4. 1 Ze vzpomínek Zdeňka Kalíka................................................................................................47 4. 2 Ze vzpomínek Františka Kováře............................................................................................51 4. 3 Ze vzpomínek Luboše Mrázka ...............................................................................................54 4. 4 Ze vzpomínek Karla Ulipa......................................................................................................56 4. 5 Ze vzpomínek Pavla Čondla ...................................................................................................58 4. 6 Ze vzpomínek Emílie Poulové................................................................................................60 4. 7 Deník Jaroslava Poula.............................................................................................................60

4

4. 8 Z pozůstalosti Milady Telecké................................................................................................62

5 Skauting v Duchcově v letech 1968 – 1970.......................................................... 65 6 Skauting v Duchcově po roce 1989 ...................................................................... 67 7 Závěr ..................................................................................................................... 71 8 Poznámková aparát .............................................................................................. 73 9 Seznam použitých pramenů a literatury............................................................. 78 10 Přílohy

5

1 ÚVOD Výběr tématu této diplomové práce ovlivnilo několik faktorů. V prvé řadě to byla skutečnost, že jsem sám prošel skautskou výchovou a dodnes se jí věnuji coby vedoucí oddílu - zjistit něco z minulosti organizace, která má podíl na utváření mých vlastních životních postojů mi umožní širší pochopení motivů a neméně i nasměrování v budoucnosti. Dalším důvodem – zejména při výběru zkoumané lokality – byl zájem o bydliště, kde jsem od svých dvanácti let vyrůstal. Duchcov, téměř desetitisícové město rozprostírající se v kotlině mezi Krušnými horami a Českým středohořím, má velmi pozoruhodné dějiny. Zajímalo mě, jak se zde v souvislosti s tímto historickým odkazem vyvíjelo skautské hnutí – jak se zde skautům dařilo od počátků organizace a proč zde dnes již žádný oddíl nefunguje. Dalším, neméně podstatným důvodem, byl i fakt, že toto téma dosud nikým zpracováno nebylo – o duchcovském skautingu lze najít jen kusé zmínky v literatuře a časopisech, které jsem se snažil shromáždit a společně s nasbíranými informacemi zejména od dosud žijících pamětníků z nich utvořit ucelenou kompozici. Domnívám se, že skauting vždy měl a dodnes má svou nezastupitelnou roli ve výchově společnosti – je jakýmsi doplňkem rodinné a školní výchovy, smysluplnou náplní volného času dětí a mládeže. Svými ideály napomáhá k udržování morálních zásad naší společnosti. Za dobu své existence byl třikrát politickými režimy zakázán a pokaždé opět obnoven. Existuje dodnes a to i přesto, že nároky na zábavu a trávení volného času se radikálně změnily. Změnila se i „konkurence“ – zatím co v dobách svého vzniku byl svou náplní jedinečný, dnešní doba nabízí nepřeberné množství aktivit, kterými se lze velmi dobře pobavit, odreagovat, vyžít. Mění se rovněž morální cítění a myšlení dětí, nepřeberné množství informací děti mnohdy nezvládají zpracovávat a tudíž je pro ně svět chaotický, nepochopitelný. I skautská organizace je dnes ve svém přerodu, kdy na všechny tyto skutečnosti musí reagovat a náplň své činnosti jim přizpůsobit. Ideály, cíle, zákony, které by každý člen měl ctít a dodržovat, však zůstávají stejné. Cílem této práce je zmapování vývoje skautských oddílů v Duchcově od doby jejich vzniku po současnost v závislosti na podmínkách doby a charakteru této lokality. Další cíl, který tato práce sleduje, je záznam informací a archivace existujících materiálů, které vlastní dosud žijící pamětníci. Práce by tak měla

6

vytvořit srozumitelný průřez zdejším skautingem a stát se případně podkladem pro zájemce o tuto problematiku či vznik nových oddílů. Při práci na následujícím textu jsem čerpal z několika pramenů. První dvě kapitoly vycházejí především ze sekundární literatury, primární prameny – existující fotografie a dokumenty - pak většinu informací doplňují. Zbývající kapitoly zase vycházejí především z pramenů primárních -

z výpovědí přímých účastníků,

fotografických materiálů, osobních deníků a dokumentů, neboť sekundární literatura ke skautingu v Duchcově v těchto obdobích zřejmě neexistuje - až na nepatrné výjimky v dobovém tisku. V tomto rozsahu je tedy zmiňované téma zpracované prakticky poprvé.

7

2 STRUČNÝ PŘEHLED VÝVOJE SKAUTSKÉ ORGANIZACE OD ZALOŽENÍ PO SOUČASNOST, SEZNÁMENÍ S MYŠLENKAMI A POSLÁNÍM 2. 1 Zakladatelé skautingu Za zakladatele světového skautingu se dnes označují Ernest Thompson Seton z Ameriky a sir Robert Baden Powell z Anglie. První jmenovaný založil roku 1902 v městečku Cos Cob, ve státě Connecticut organizaci pod názvem WOODCRAFT INDIANS. Za vzor si vybral Indiána - původního obyvatele Ameriky nezkaženého civilizací. Jeho první „Indiáni“ běhali na čerstvém vzduchu, plavali, stříleli z luku a hráli spoustu her. Spali venku, nemluvili hrubě a byli vychováváni k pravdě, čestnosti, zdatnosti, pořádku a čistotě. „Setonův přínos leží v myšlence návratu k přírodě, volnosti a svobodě. Zdůrazňováním lásky k přírodě, samostatnosti podnikání a robinsonovského primitivismu vedl mládež k ideálu své výchovy, kterým byl zdravý, samostatný a mravný muž, zidealizovaný Indián.“ 1) Druhý jmenovaný byl povoláním voják. Osvědčil se v bitvě o město Mafeking v Africe, kde čelil mnohonásobné přesile a město ubránil. V Anglii po návratu mimo jiné publikoval knihu Aids to scouting (Příručka pro zvědy), která byla napsána jako příručka pro vojáky. Když ale zjistil, že podle jeho knihy si hrají malí kluci, a že má u nich mimořádný úspěch, napadla jej myšlenka založení skautské organizace. Svou knihu přepracoval, výchovné myšlenky zaobalil do poutavých příběhů a: „24. ledna 1908 přednášel o skautingu v Birkenheadu. Byla to první veřejná schůze s výkladem knihy Scouting for boys. Tento den je považován za založení skautské organizace v Anglii.“ 2) Roku 1910 pak odešel z armády, aby se mohl skautingu plně věnovat - psal články, přednášel, pořádal kurzy a tábory, pro svou myšlenku nalezl řadu spolupracovníků. Když o skauting projevila zájem také děvčata, byl založen rovněž dívčí skauting. Nakonec se tak skautská výchova rozšířila na všechny věkové kategorie obou pohlaví (v roce 1914 začala v Anglii výchova nejmenších skautů – vlčat – jejíž inspirací se staly Knihy džunglí od Rudyarda Kiplinga; Roku 1917 Baden - Powell připravil program pro starší skauty, které nazval Rovery (poutníky) a dívky Rangers (hraničářkami). Rady těmto mladým mužům a dívkám vložil do knihy Rovering to success - Na pouti za úspěchem. 8

R. Baden - Powell při uvažování o skautingu kladl důraz na vyváženost mezi duchovní a fyzickou výchovou. Pro morální výchovu zvolil morální kodex tvořený heslem, skautským zákonem a slibem. Za vzor si zvolil rytířskou čest a jako znak vybral lilii, která symbolizuje čistotu. Hlavní výchovnou jednotkou byla skupina 6 chlapců - družina. Do čela družiny postavil nejstaršího a nejzkušenějšího chlapce. Družinový systém se posléze stal základem skautské výchovy. Za důležitý výchovný prostředek zvolil hru. Skauting se poté rozšířil do všech koutů světa a všude zaznamenal úctyhodný úspěch. Dodnes je největším světovým hnutím pro děti a mládež. Mluvíme-li o zakladatelích skautingu, je třeba také zmínit některé jejich předchůdce, kteří zastávali stejné nebo velmi podobné názory na výchovu dětí a mládeže. Z celé řady zmiňme alespoň Jana Amose Komenského, který svými názory na výchovu a výuku zůstává aktuální dodnes a z jeho pojetí učení formou hry vychází i princip skautské výchovy

3)

, dále pak H. D. Thoreau, který hlásal

potřebu návratu k přírodě a život s minimálními nároky na okolí (sám také jeden čas žil uprostřed divočiny ve vlastnoručně zhotoveném srubu – vše je popsáno v jeho knize Walden aneb Život v lesích

4)

– romantika dýchající z této knihy je

blízká i dětské duši). Rovněž antická myšlenka „Kalokagathia“ – souznění duše a těla – se opět opakuje i ve skautských ideálech. Sv. Jiří jako patron skautů stvrzuje boj dobra se zlem a poukazuje na konání dobra coby náplně skautské činnosti, stejně jako poukazuje čest a spravedlnost, odvaha a chrabrost rytířů na nejcennější skautské vlastnosti. Myšlenka skautingu, zásady a poslání jsou pro všechny skauty na celém světě stejné. V každé zemi má ale skauting svou osobitou podobu, vyplývající z národních tradic a také z dějin a postavení ve světě. Nejinak je tomu i u nás. 2. 2 Počátky skautingu u nás Československý skauting vděčí za svůj vznik profesoru Antonínu Benjamínu Svojsíkovi. Narodil se 5. září 1876. Od svých 25 let začal učit na žižkovské reálce a brzy se stal úspěšným vychovatelem mládeže a oblíbeným učitelem tělocviku. Byl také členem Sokola, který nebyl tehdy pouze tělocvičnou jednotou, ale důležitým společenským střediskem. Již ve svých 19 letech se stal náčelníkem jednoty a o 4 roky později dokonce náčelníkem celé Jungmannovy župy. Jeho největšími zálibami 9

bylo cestování a zpěv. Od svých dětských let cestoval po českých zemích a později navštívil i mnohé země světa. S kamarády založil České pěvecké kvarteto a s ním procestoval Ameriku, Japonsko, Čínu, Indii a Blízký východ. Koncem léta 1911 se vydal na cestu do Anglie. Jeho cílem bylo prozkoumat novou metodu ve výchově dětí, skauting. Na skauting ho upozornil prof. T. G. Masaryk a ing. Meilbeck, kteří v té době již znali Powellovu knihu Scouting for boys. Svojsík strávil nějaký čas mezi anglickými skauty a byl tímto hnutím očarován natolik, že odjížděl s ucelenou představou programu skautingu na území své vlasti. Doma se dal ještě koncem prázdnin do práce. Se svým švagrem Adolfem Stránským začal psát překlad Powellovy knihy Scouting for Boys. Hned po prázdninách si sestavil z žáků školy, ve které působil, pokusnou družinu a začal s ní chodit na výpravy do pražského okolí. Ověřoval si, jak budou čeští chlapci přijímat hru zvanou skauting a reagovat na ni. V květnu roku 1912 vychází kompletní Svojsíkovy „Základy Junáctví Návod pro výchovu české mládeže na základě systému sira R. Baden - Powella „scouting“ a za laskavého přispění četných odborníků“ 5). Významná skutečnost pro český skauting je ta, že tato kniha není jen „pouhým“ překladem Powellovy knihy, ale jde o knihu, ve které je patrné specifikum českého národa. „Výchovné prostředky skautingu neuváděl do našich podmínek nekriticky, ale s velkým nadhledem a citem pro naše národní specifika a aktuální celospolečenskou současnost. Jako tehdejší sokolský pracovník neměl v úmyslu zakládat novou organizaci mládeže, chtěl, aby Sokol zavedl skauting pro svůj dorost. V roce 1912 vedl v Čechách první skautský tábor, ale přes nesporný úspěch tohoto tábora konzervativní vedení Sokola skauting odmítlo.“ 6) První skautský tábor u nás se uskutečnil ve Vorlovských lesích u Bratroňova na Českomoravské vrchovině, nedaleko hradu Lipnice a trval čtyři týdny. Účastníky si Svojsík vybral z různých českých měst, společenských vrstev a s rozdílným školním prospěchem. Chtěl si tak zřejmě ověřit, zda skauting skutečně může setřít rozdíly mezi dětmi – tehdy zejména společenské. Účastníci vyráželi z Prahy dne 13.7. 1912 od žižkovské reálky a putovali celé čtyři dny pěšky se všemi potřebnými věcmi na dvoukolovém vozíku. „Táborový program měl prověřit účinnost skautských prvků doporučených v Základech junáctví. Kromě prací na výstavbě tábora se účastníci cvičili v orientaci a astronomii, signalizaci, umění pozorovat a stopovat. Poznávali hlavní zásady zdravovědy a první pomoci, hráli skautské a polní hry, sportovali. Tělocvičné 10

a sportovní nářadí a náčiní si vyráběli sami, stavěli loďky a chodili na výlety. Vypomáhali svojí prací v polesí, konali dumky a besedy u táborového ohně, rozebírali jednotlivé body skautského zákona.“ 7) Svojsík na stejném místě tábořil pak i další dva roky a jedním z účastníků byl i pozdější básník Jiří Wolker. Že se jeho pokusy setkaly s úspěchem, o tom svědčí další vývoj. Skauting se postupně začal šířit a vznikaly nové oddíly. Už v roce 1913 tábořilo patnáct skupin a také se poprvé objevily dřevěné podsady, které se staly naší národní tradicí. Pro poučení a propagaci uspořádal Junák v roce 1913 ukázkový tábor pro veřejnost na Císařském ostrově v Praze. V té době měl ohromný úspěch. Neméně významné bylo, že se Svojsíkovy podařilo pro myšlenku svého nového výchovného programu získat významné osobnosti té doby. Staly se spoluautory Základů Junáctví a z celé řady jmenujme alespoň univerzitní profesory Dr. F. Čadu, Dr. F. Drtinu, MUDr. J. Thomayera, Dr. Guth-Jarkovského, poslance V. Klofáče a Dr. K. Kramáře; dále s hnutím sympatizovali také prof. T. G. Masaryk, A. Jirásek a M. Aleš. 15. června 1914 se junácký odbor stal samostatným spolkem s vlastními stanovami. Spolek se jmenoval Junák - český skaut. K založení došlo v Umělecké besedě v Jungmannově ulici v Praze. Český ekvivalent ke slovu skaut – junák – podle jeho navrhovatelů nejlépe vystihoval výchovný záměr skautingu v našich podmínkách – všestranně rozvinutý člověk – nejen duševně, ale i fyzicky. Prvním odznakem byl atlet v trojúhelníku. Měsíc po oficiálním založení Junáka vypukla první světová válka. Někteří nadějní vůdcové narukovali do války a padli. I přes tyto nepříjemné skutečnosti se Junák slibně rozvíjel dál. Vznik skautského časopisu reagoval na nutnost informovat oddíly a šířit výchovné prostředky. První číslo vyšlo 15. ledna 1915 a nový časopis dostal jméno Junák, od roku 1921 se dále nazýval Skaut - Junák. Tento časopis vycházel vždy, když junácká organizace existovala – vychází i dnes pod názvem Skaut a je jedním z nejstarších dětských časopisů u nás. V lednu roku 1915 byl založen dívčí odbor. V jeho čele stála PhDr. Anna Berkovcová se svými spolupracovnicemi Popelkou Biliánovou 8) a Vlastou Koseovou. V prvních čtrnácti dnech nové Československé republiky v roce 1918 vykonávali junáci strážní službu společně se Sokoly a vojáky. Byli také pověřeni doručováním zpráv a listin a udržováním spojení mezi kanceláří Národního výboru s jeho členy, mezi policií a státními úřady a s redakcemi deníků. Josef Rössler – Ořovský, 11

tehdejší starosta organizace Junák – český skaut, přišel s myšlenkou zhotovit vlastní skautské revoluční známky. Návrh na jejich vydání byl schválen 28. října 1918. Byly to první známky nové republiky a první skautské známky na evropském kontinentě. Nemají ještě žádný název budoucího státu, protože nikdo nevěděl, jak se nový stát bude jmenovat. 9) V těchto slavnostních dnech také skauti přijali výzvu, aby si tykali a oslovovali se bratře a sestro, což je zvykem dodnes. 2. 3 Český skauting v meziválečném období 7. června 1919 byl ve Smetanově síni Umělecké besedy v Praze na valném sněmu ustanoven Svaz junáků – skautů a skautek Republiky československé (dále SJSRČS) – spojily se v něm spolky Junák – český skaut (JČS), Děti svobody (DS) a Skauti Besídky. Prvním starostou se stal Josef Rössler - Ořovský, náčelníkem A. B. Svojsík a náčelní E. Milčicová. V tomto roce došlo také ke změně odznaku. Odznak, který byl používán (postava chodce v trojúhelníku s nápisem Junák - český skaut) byl nahrazen lilií s hlavou psa, kterou namaloval M. Aleš. Tato lilie pak byla v předmnichovské republice jednotná všem skautským organizacím, bez ohledu na to, zda byly, či nebyly členy SJS – RČS. O založení svazu bylo hned informováno Mezinárodní skautské ústředí a také prezident naší mladé republiky T. G. Masaryk, který se zároveň stal ochráncem SJS - RČS. Docházelo k zlepšování výchovy činovníků prostřednictvím čekatelských a vůdcovských zkoušek pořádaných v rámci vůdcovských kurzů a lesních škol. Jeden z nejslavnějších okamžiků našeho skautingu mezi válkami byl tábor slovanských skautů, rovněž zvaný 1. Jamboree slovanských skautů a skautek. Konalo se ve dnech 28. června až 2. července 1931 v Praze. Předehrou pro tuto událost byla velká výstava v paláci Pražských vzorkových veletrhů. Výstavu zahájil tehdejší ministr zahraničí a starosta Svazu junáků - skautů a skautek RČS Dr. E. Beneš. Výstava se těšila ohromnému zájmu veřejnosti. Na vlastní Jamboree se sjelo do Prahy asi 15.000 skautů a skautek z Polska, Jugoslávie, Litvy, Lotyšska, Anglie, Francie, Rumunska, Maďarska a Rakouska. K nim přibyli ještě naši skauti. Většina jich byla ubytována na Trojském ostrově. Nejokázalejší částí Jamboree byl průvod Prahou. Procházel od kostela sv. Ludmily, přes Václavské náměstí, kolem Národního divadla přes Karlův most až na třetí nádvoří Pražského hradu. Tam ke skautům promluvil prezident republiky T. G. Masaryk – „Akceptuji plně váš 12

program a program národnosti a lidskosti. Lidskost a lidstvo není abstraktum. Není lidstvo bez národů, není nad národy. Lidstvo je živá a bude živá organizace všech národů a států, a proto účinná láska ke svému lidu je zárukou lidskosti. Vaše metoda skautská a vaše jméno vám praví, že jste harcovníky, že jste předvoj a že máte dávat pozor a sbírat informace. Ve starších dobách harcovníci stáli proti nepříteli . . . Vám skautům československým především připomínám, že v historii máme řadu mužů, kteří ve své době svým způsobem hleděli uskutečnit vaše ideály. Aspoň jednoho bych vám měl připomenouti, lidového krále Jiříka, který držel ideál věčného míru.“

10)

Tímto projevem Masaryk podpořil skautské hnutí a pomohl mu

získat prestižní místo v české společnosti. V meziválečném období vznikají v republice i jiné výchovné organizace. Rovněž v rámci skautingu vzniklo několik organizací – např. Skauti práce, Skauti Červeného kříže, Skauti besídky – později s názvem Spojené sbory junáků-skautů, Maďarští skauti v ČSR, Sdružení skautů přírody, E. T. Setonovi skauti, židovští skauti Hašomer-Kadimah, Skautské sbory DTJ (Dělnické tělocvičné jednoty), Spartakovi skauti, Sdružení čs. skautů socialistů aj. Od počátku existovala snaha o sloučení československého skautingu – byla to ale problematika natolik složitá, že k úplnému sloučení nikdy nedošlo. Především tu proti sobě stály dva pohledy na pojetí skautingu – jeden propagoval skauting založený na myšlenkách Powella (kroje, kázeň, řád), druhý spíše Setonovo pojetí založené na volnosti a romantice. Svojsík byl se svou organizací Junák – český skaut členem SJS – RČS přiklánějícího se k Powellově odkazu, jako protiváha k tomuto Svazu vznikla v roce 1919 Federace československých skautů (FČS), která tíhla spíše k Setonově pojetí. Federace byla volným, neformálním sdružením a sdružovala organizace stojící mimo Svaz. Zakládajícími členy byly Spojené sbory Junáků skautů (dříve Skauti besídky, kteří pro neshody opustili Svaz) a Sdružení socialistických skautů a skautek. Ve federaci docházelo k častému střídání jejích členů. Vedle těchto dvou nejsilnějších skupin (SJS – RČS a FČS) pak fungovaly i další skautské organizace nezávislé na hlavních dvou uskupeních, např. Čs. obec junáků volnosti, Liga čs. Woodcrafterů, Sdružení skautů svornosti, Skautské sbory DTJ a Spartakovi skauti práce. Vedle zmiňovaných je třeba ještě zmínit také skautské katolické oddíly. 17. září 1938 zemřel A. B. Svojsík a spekulovalo se o životaschopnosti Svazu. Náčelníkem se po něm stal Rudolf Plajner. Koncem třicátých let již bylo cítit napětí ze strany fašistického Německa – skauti na tuto skutečnost reagovali aktivizací – 13

byla zavedena branná výchova a po události v Mnichově byly dány skautské klubovny k dispozici Červenému kříži, na řadu přichází humanitární pomoc přistěhovalcům z pohraničí. Dochází též ke sloučení několika skautských organizací 22. 1. 1939 pod nový spolek: Junák – ústředí skautské výchovy – členem se stal i SJS – RČS. Došlo k několika novinkám; především vznikly dva kmeny – chlapecký a dívčí, byl sjednocen kroj – klobouk nahrazen lodičkou, dosud různé šátky (podle oddílů) se sjednotily (vlčata a světlušky - žluté, skauti a skautky - hnědé), dále se sjednotilo označení na kroji (organizační struktura, odborné zkoušky apod.). Po tomto spojení měla organizace přes 70 tisíc členů. 2. 4 Zákazy skautingu a jeho opětovné obnovy 2. 4. 1 II. světová válka Vypuknutím II. světové války 1. září 1939 došlo k omezení Junáka v Čechách a na Moravě, na Slovensku byl zrušen úplně. 1. července 1940 došlo nacisty k zákazu organizace a dekret vydaný 28. 10. téhož roku rozpuštění Junáka potvrdil definitivně – toho dne skončila činnost Junáka v jeho historii poprvé. Český skauting však nadále přežíval – buď jako exilový, nebo jako součást jiných organizací – třeba Klubu českých turistů a mnoho oddílu bylo též neregistrovaných. Někteří skauti odešli do zahraničních armád (Anglie, Francie, Rusko), mnoho se jich věnovalo domácí odbojové činnosti. V památných květnových dnech roku 1945 se skauti objevili na barikádách a pomáhali v bojích o rozhlas, skautky byly vítanými silami dobrovolné ošetřovatelské služby. 2. 4. 2 Období let 1945 – 1951 Ihned po skončení války byla junácká organizace opět obnovena a začíná druhé slavné období, které ale mělo trvat jen necelých pět let. Organizace zažila velký příliv zájemců o skautování a v roce 1946 již měla 185 386 11) registrovaných členů. Vedle SČM (Svazu české mládeže – viz níže) byla druhou nejsilnější organizací mladých. Nedošlo už k obnově všech skautských organizací, které před válkou v republice působily, ale jen některých a v omezené míře. 12. 5. 1945 bylo 14

ustanoveno prozatímní vedení jednotné organizace mládeže SČM – Svaz české mládeže. Junák se měl do této organizace začlenit, což ovšem přinášelo řadu rozporů se stanovami a základním posláním Junáka. SČM nabídl Junáku, aby se stal jedinou dětskou organizací mládeže do patnácti let – mládež se následně měla stát automaticky členem SČM a pokračovat zde: „Zástupci Junáka poukazovali na to, že JUNÁK JE VÝBĚROVÉ HNUTÍ, založené na dobrovolnosti, které nechce a nemůže být masovým hnutím.“

12)

Z jejich strany byla snaha, aby Junák zůstal samostatnou

organizací, jakou byl před válkou. První poválečné léto se konalo mnoho táborů, ale byly to většinou tábory zaměřené na pomoc republice. Skauti pracovali v lesích, na polích, ve zpustošeném pohraničí, ale i jinde. Junáci ve snaze co nejvíce pomoci republice vyhlásili junáckou dvouletku. Cílem bylo pomoci republice co nejlépe překonat poválečné škody. K posílení postavení Junáka došlo dále jeho účastí na světovém Jamboree ve Francii. Jamboree se zúčastnilo na 500 skautů a skautek a šlo o nejpočetnější výpravu v celé historii Junáka. Na přání vlády – hlavně komunistů - byl nakonec Junák nucen v roce 1947 vstoupit jako kolektivní člen do SČM. V tomto členství ale odmítal práci politickou, a to z důvodů, že ve svých stanovách měl jasně dánu svou apolitičnost a také proto, že SČM byl pod přímou kontrolou Komunistické strany československé. Skutečnost, že se Junák nezapojil plně do práce SČM, vedla později k rozpuštění a zákazu Junáka. Když po únoru roku 1948 došlo ke zřízení Akčního výboru ústředí Junáka, měla již organizace nové vedení, které bylo dosazeno zcela nedemokraticky „shora“. Od této chvíle bylo již jasné, že organizace bude dříve či později rozpuštěna úplně. Přesto ještě po tři roky se mnozí vedoucí snažili předávat svěřené mládeži skautské hodnoty jako dříve. Dalším velkým omezením bylo zbavení Junáka členství v mezinárodních organizacích. Časopis Skaut – Junák byl v poválečném období přejmenován na Junák. Od roku 1948 vycházel jeden ročník pod názvem Junáci vpřed! (vznikl sloučením dvou časopisů – Junák a Vpřed). Poté byl do svého zákazu vydáván již jen časopis Vpřed! Dne 24. 4. 1949 se začala otevřeně budovat nová dětská organizace s názvem Pionýrská organizace Českého svazu mládeže - POČSM. Nejprve se organizovaly takzvané „pionýrské oddíly Junáka“ a později už jen oddíly Pionýra. Skautské oddíly byly vyzvány, aby se připojily. Ty, které tak neučinily, byly zrušeny. Vlastní zákaz činnosti Junáka byl pak vydán 1. 1. 1951. Junák byl ve své historii zakázán 15

podruhé. A opět přichází na řadu exilový skauting, oddíly, které činnost ukončit nechtěly, se schovaly pod pionýrské oddíly nebo do Klubu českých turistů. Smutnější ovšem bylo pokračování procesu s organizací Junák jako takovou. Byla obviněna z vlastizrady a konalo se mnoho soudních procesů se stovkami skautských vedoucích. Mnozí byli obviněni ze špionáže a jako nepřátelé národa odsouzeni k mnoha letům těžkého vězení. 2. 4. 3 Období let 1968 – 1970 Když v oficiální dětské organizaci Pionýr docházelo v polovině šedesátých let k úbytku zájmu ze strany dětí, objevily se pokusy o objektivnější hodnocení Junáka. V Pionýru se začaly uplatňovat skautské prvky. Půda pro obnovu byla tak pomalu připravena. Dny Pražského jara pak s sebou přinesly i druhou obnovu junácké organizace. Stalo se tak 29. 3. 1968 při shromáždění v Praze – Holešovicích. Při obnově vládlo ohromné nadšení a chuť překonat všechny překážky. Přestože některé oddíly fungovaly teprve několik týdnů, uskutečnilo se to léto 380 táborů s asi 10 000 dětmi a činovníky.13) Toto nadšení zchladil poněkud vpád ruských vojsk v srpnu 1968. Tím začal další marný boj Junáka proti politické zvůli. Zatím se pokračovalo v obnově, ale za cenu velkých ústupků. Junák například nesměl žádat o členství v mezinárodní skautské organizaci a naopak musel být členem komunisty ovládaného Sdružení Organizací Dětí a mládeže - SODM. V říjnu 1968 schválilo Ministerstvo vnitra ČSSR stanovy Junáka – ovšem s určitými omezeními. Začal opět vycházet skautský časopis – po celé toto období nazývaný Junák. Koncem roku 1968 měl Junák registrováno přes 46.206 členů a po dobu oné krátké existence toto číslo ještě vzrostlo. V roce 1969 bylo registrováno kolem 65.747 členů a proběhlo asi 1.500 táborů s více než 50.000 dětmi. A v roce 1970 měl Junák registrováno 75.422 členů, konalo se 1.138 táborů

s 32. 000 dětmi a 4.100

činovníky. 14) 1. října 1969 vyhlásili skauti akci „Milion hodin republice“. Součástí byla výstavba kluboven, sběr starého papíru a kovů, léčivých bylin a semen a péče o staré a opuštěné občany. Nechyběla ani řada jiných veřejných akcí. To vše pořádalo vedení skautské organizace s povědomím o nejisté budoucnosti. Již po okupaci sovětských vojsk bylo zřejmé, že Junák bude opět zakázán. Proti pravidlům Junáka byli pak v roce 1969 dosazeni do Ústřední rady Junáka členové KSČ. 16

V červnu 1970 rozhodly ústřední orgány státu Junáka rozpustit ke konci září. Junák tak měl být již potřetí za své existence zakázán. Přesto se v létě 1970 konalo ještě mnoho táborů a lesních škol. Uspořádat co největší množství táborů, lesních kurzů a lesních škol bylo cílem Ústřední rady, aby z nich vzešlo co nejvíce vůdců a vůdkyň, kteří by byli schopni nést skautské myšlenky dál. Nutno dodat, že to bylo pro budoucnost organizace velmi prozíravé, neboť mnoho z těch, kteří prošli junáckou výchovou v tomto nejkratším období trvání Junáka, se podílelo na obnově organizace v roce 1989. 2. 4. 4 Období let 1989 – 1990 Situace po zákazu v sedmdesátých letech připomínala tu po zákazu v letech padesátých. Opět byli někteří skautští vedoucí souzeni za své aktivity, skauting opět pokračoval v exilu a některé oddíly se schovaly pod oddíly pionýrské – tentokrát již v Pionýrské organizaci – Svazu socialistické mládeže - PO SSM, dále pod Český červený kříž, Mladé požárníky, TIS jako ochránci přírody či pod organizaci TOM – Turistické oddíly mládeže. Ke konci let osmdesátých dochází k jakémusi uvolnění a jsou tendence obnovit skauting v ČSSR, je dokonce dohodnuta schůzka s Vasilem Mohoritou, hlavním představitelem SSM, na které se má obnovení skautingu projednávat. Přichází ale 17. listopad roku 1989 a události nabírají zcela jiný směr. Pár dní poté se v Praze objevují plakáty s Prohlášením přípravné skupiny pro obnovu Junáka. Je jakousi zárukou, při jehož akceptování je možné skautskou organizaci obnovit v původním rozsahu – v těchto začátcích platilo za prozatímní stanovy: 1. Stavíme se za ustanovení skautské organizace, ve které nebudou žádné limity organizační, ani ideové bránit v účasti na světovém skautském hnutí, na rozvíjení skautského bratrství a na jejím členství v MEZINÁRODNÍ SKAUTSKÉ KANCELÁŘI. 2. Myslíme si, že základy skautingu v českých a slovenských zemích jsou dostatečně hluboké a pevné, aby mohly být využity k budování takového skautského domu, jehož obyvatelé budou nositeli a šiřiteli nejlepších lidských vlastností. 3. Stojíme za tím, aby ve skautské organizaci měli důstojné a odpovídající místo naši věřící sestry a bratři, jejichž morální a mravní silou jsme se mohli v uplynulém období mnohokrát inspirovat. 4. Výchovný systém R. Baden-Powella, A. B. Svojsíka a E. T. Setona, jeho tradice, osvědčené metody práce, ale i nové moderní zkušenosti světového skautingu by pro nás měly být závazkem a trvalým zdrojem poznání. 5. Jsme za to, že je třeba vystavět skautskou organizaci nejen pro děti, kterým je především určena, ale své důležité místo členské a výchovné by v ní měla mít i základna dospělých. 6. Nenechme vychovávat mládež podle objednávky žádné politické strany.

17

7. Nenechme budovat svou organizaci na půdě současného Socialistického svazu mládeže, a to 15) ani v nejvolnější formě.

Prvního setkání skautských činovníků v sále Městské knihovny v Praze se zúčastnili řádně zvolení činovníci ústředních skautských orgánů Junáka z roku 1968, vůdci oddílů a instruktoři Lesních škol. Tito činovníci vykonávali své funkce do prvního sněmu roku 1990 - setkáním byla opět obnovena – již potřetí – činnost organizace Junák, která s malými změnami trvá dodnes. Největší změnou bylo rozdělení Československé republiky v lednu 1991, kdy došlo i ke vzniku samostatné Slovenské junácké organizace. Porevoluční období bylo opět velmi příznivé i pro členskou základnu Junáka – k prosinci 1990 bylo v organizaci registrováno 78 539 členů.

16)

Opět vychází skautský časopis, který nese zpočátku název Junák, později

Skaut – Junák a od roku 2005 Skaut. 2. 4. 5 Organizace a současnost V současnosti vyvíjí Junácká organizace svou činnost po svém třetím obnovení nepřetržitě již patnáct let – jedná se vlastně o druhé nejdelší období legálního trvání českého skautingu. Charakteristickým rysem je jisté ustrnutí v původních tradicích – český skauting se v roce 1990 v mnohém nelišil od toho v předválečném období. Naprosto odlišná je situace jinde ve světě, zejména v západních zemích, kde již mnohé z původních tradic bylo nahrazeno vymoženostmi doby. Tento fakt nám leckteré skautské organizace z jiných zemí závidí. Nevýhodou této skutečnosti – tedy náplně skautského programu, nabídky dětským členům, která je v mnohém stejná od počátku založení skautingu – je její nemodernost a neaktuálnost, která již dnes řadu dětí nepřitahuje. Se změnou doby, zdokonalováním technologií a možnostmi vyžití mění se i požadavky na náplň volného času. Co bavilo děti v minulém století, co mohly potřebovat pro svůj život, to je dnes již zcela odlišné. Má-li být skauting stále působivý a přitažlivý, je toto problém, kterým je třeba zabývat se co nejdříve. Nutno říct, že organizace v tomto směru již vyvíjí aktivity a zejména výchovný program se stává daleko poutavější a přijatelnější pro dnešní dobu. Má-li si ale organizace zachovat svůj charakter a své místo ve společnosti, její cíle a poslání musí být i nadále neměnné. Pro komplexní pochopení fenoménu skautingu je třeba se s nimi alespoň zběžně seznámit.

18

2. 5 Seznámení s myšlenkami a posláním skautingu Pro pochopení záměrů skautské výchovy, považuji za důležité zmínit v této práci také základní myšlenky a poslání, které vyplývají již ze stanovených principů od samotných zakladatelů a během let se takřka nezměnily. Junák sám sebe definuje jako: „dobrovolné, nezávislé a nepolitické občanské sdružení… sdružující své členy a členky bez rozdílu národností, náboženského vyznání, politického přesvědčení, rasy nebo jiných rozdílů… posláním Junáka je podporovat rozvoj osobnosti dětí a mládeže, jejich duchovních, mravních, intelektuálních, sociálních a tělesných schopností.“ 17) Skautská výchova stojí na třech základních principech, jimiž jsou: 1. POVINNOST K SOBĚ – jako odpovědnost za osobní rozvoj každého jedince, sebezdokonalování a sebevzdělávání se, získávání informací, práce na sobě. 2. POVINNOST K DRUHÝM – jako odpovědnost za své okolí, za spoluúčast na dění v zemi, ve světě – tzn. pomoc potřebným, starost o vlast, vývoj světa, budoucnost lidstva . 3. POVINNOST K BOHU – jako celoživotní hledání vyššího než jen materiálního smyslu života. Dalším mravním kodexem, který výše popisované principy víceméně rozpracovává a převádí do podoby pochopitelné dětem a mládeži, jsou SKAUTSKÝ ZÁKON a SKAUTSKÝ SLIB. SKAUTSKÝ ZÁKON má deset bodů: 1. Skaut je pravdomluvný. 2. Skaut je věrný a oddaný. 3. Skaut je prospěšný a pomáhá jiným. 4. Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta. 5. Skaut je zdvořilý. 6. Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. 7. Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců. 8. Skaut je veselé mysli. 9. Skaut je hospodárný. 10. Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích. 19

SKAUTSKÝ SLIB: Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe: Sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, duší i tělem být připraven pomáhat bližnímu. Výše zmíněná Pravda a Láska jsou společným označením pro život ve slušnosti, čestnosti, prospěšnosti a pravdě. Je možné, že se tyto ideály mohou někomu zdát jako přežitek, jako něco, na co dnes není čas, každý rozumný člověk však uzná, že bez těchto zásad by lidská společnost nemohla fungovat. Poutavým a zajímavým programem – čili vhodnými výchovnými prostředky – se skautští vedoucí snaží již po několik desetiletí tyto zásady vštěpovat dalším mladým generacím – úspěchy mnohých jedinců, kteří skautskou výchovou prošli, na poli vědy, kultury a sportu, rovněž osobní nasazení některých z nich v bojích druhé světové války či v činnosti za minulého režimu, hovoří za vše.

20

3 SKAUTING V DUCHCOVĚ VE 20. A 30. LETECH 20. STOLETÍ 3. 1 Charakteristika doby a místa Chceme-li poznat širší souvislosti týkající se vzniku skautingu na Duchcovsku, je třeba se alespoň zevrubně seznámit s městem a jeho „duchem“ v závislosti na historických souvislostech, a také připomenout dobu, ve které k vzniku došlo. Původní trhová ves Hrabišín se kolem roku 1240 proměnila na městečko nesoucí název Tokczau.

18)

Během svého vývoje bylo postupně v državách rodů Hrabišiců,

Suleviců, Lobkoviců a Valdštejnů. Dominantou města je dodnes zámek, který byl několikrát přestavován a stojí na místě původní tvrze. Na jeho výzdobě se podíleli významní umělci té doby: malíř Václav Vavřinec Reiner, sochař Matyáš Bernard Braun a stavitel Octavio Broggio. Další jméno, které je s Duchcovem neodmyslitelně spjato, je Giacomo Casanova, jenž zde na konci 18. století vykonával funkci zámeckého knihovníka a nakonec zde také zemřel. K dalším výraznějším událostem, které se bezprostředně týkají této práce, dochází pak na konci 19. století současně s rozvojem těžby hnědého uhlí. Město se rozvíjí a roste,

původně

převážně

německé

obyvatelstvo

začíná

být

doplňováno

obyvatelstvem českým, které sem hromadně přichází za prací – počet obyvatelstva v tomto období dosáhne až třinácti tisíc. Nárůst počtu Čechů dobře vystihují řádky z počátku 20. století: „…o okresu duchcovském nelze snad již hovořit jako o okresu převahou německém, vždyť Čechů v něm téměř dobrá polovina a český živel jest tu na stálém postupu i dobře zorganizován… Duchcov jest středem veškeré české práce menšinové v celém okresu… z Duchcova vzešla myšlenka založiti český spolek Palacký, jehož úkolem jest zřízení českých škol měšťanských v Podkrušnohorsku…“ 19)

Jsou zakládány šachty, položeny koleje pro vlakovou dopravu vytěženého uhlí,

město je jedním z center uhelného regionu. Životní úroveň horníků je však bídná, práce není tolik finančně hodnocena, a tak mnoho hornických rodin žije velmi skromným způsobem. Tento fakt ještě zhoršuje celosvětová hospodářská krize ve třicátých letech. Právě těžký život této skupiny duchcovských obyvatel z řad české menšiny je potřeba zde zmínit, jelikož děti horníků byly nejčastějšími členy zdejších skautských oddílů. Jak se v Duchcově horníkům skutečně žilo, lze se stručně

21

dozvědět v publikaci „Duchcovská každodennost“

20)

Rodinná situace se

samozřejmě musela odrážet i na dětech – ty se často ve svém volnu staraly o další rodinné příjmy sběrem uhlí po haldách či drobnými pomocnými pracemi. Peněz nebylo nazbyt, strava byla velmi skromná, často nedostačující pro zdravý vývoj dítěte. Doly začaly ovlivňovat i životní prostředí, zejména ovzduší. V okolí se objevilo mnoho vysokých hald jílu z vyhlubovaných dolů a tyto hromady

dále rostly

navážením uhelného mouru, jenž někdy začal hořet a naplňovat doteď vcelku čistý vzduch čpavým zápachem síry a věčným kouřem. Vzduch zde byl prosycen uhelným prachem, nad střechami domů stály věčné dýmy továren, šachet, oprámů a hald. A když pak na město padly typické duchcovské mlhy, nedýchalo se tu zrovna lehce. Tato mléčně šedá clona byla pro Duchcov charakteristická a téměř nikdy v těch dobách zcela nezmizela.

21)

Skutečnost tedy nebyla příliš skvělá, žádné

„snové“ město, lidé tu ale uměli žít i v těžkých dobách a se svým údělem se uměli vyrovnat. Co se týče života české menšiny, za velmi důležité považuji zřízení české menšinové školy v roce 1895, která napomáhala k utváření národní identity, také založení střední hornické školy a českého gymnázia v pozdější době bylo výrazným počinem. Rovněž zde působily i některé české spolky jak tělocvičné, tak kulturní – jmenujme alespoň Sokol, Klub českých turistů či spolek divadelních ochotníků Neruda. Že mezi nimi měly důležité místo svým výchovným působením na českou mládež i zdejší skautské oddíly, jistě není třeba zdůrazňovat. Všechny snahy o vlastenecké působení končí jako i jinde v pohraničí rokem 1938, kdy značná část českého obyvatelstva odešla do vnitrozemí. Po konci 2. sv. války se opět většina vrací a dochází k dalšímu bodovému zlomu v dějinách města. Úřadující KSČ vyzdvihuje dělnickou třídu a podporuje zejména těžbu uhlí coby efektivního zdroje energie – život horníků a dělníků se oproti předválečnému období mnohonásobně zlepšil, negativa se ale začínají projevovat v životním prostředí. Nejenže se ovzduší zvýšenou těžbou a průmyslovou dopravou ještě zhorší (a to nejen v Duchcově), ráz krajiny se vlivem změny z hlubinné na povrchovou těžbu radikálně změní. Přítomnost hnědého uhlí dokonce jeden čas ohrožuje samotné město, které má padnout za oběť povrchovému dolu podobně jako desítky jiných obcí na severu. Z tohoto plánu ale nakonec naštěstí sešlo, Duchcov přišel „jen“ o 22

architektonicky cenný barokní špitál a část zámecké zahrady, také třeba o původní trať směr Most a Chomutov, která byla přeložena a způsobila tak i změnu rázu města, když se původně honosná a výstavní čtvrť v okolí starého nádraží proměnila v nepříliš udržovanou periferii. V současné době tendencí snižovat až zcela zastavit těžbu uhlí je krajina kolem Duchcova stále znatelně poškozena, i když již dochází k její částečné rekultivaci. Město se nadále po svém rozvíjí a v současnosti v něm žije téměř devět tisíc obyvatel. 3. 2 Skauting v menšinách Od založení skautské organizace neměly všechny nově vznikající oddíly stejné podmínky. Úplně jiná situace byla ve vnitrozemí a jiná v pohraničí. V pohraničí byl určující především fakt, že Češi zde žili v menšině v převážně německých obcích. Proto zde možná skautské oddíly začaly oficiálně vznikat až na počátku dvacátých let, tedy více jak o pět let později, než byl založen skauting československý. Prvotním cílem při vzniku oddílů se stala rychlá pomoc mládeži, jelikož v době po I. světové válce byly sociální a zdravotní poměry v menšinách kruté a neutěšené. Práce skautských činovníků byla vesměs tichá a drobná, ale svědomitá a poctivá a v pomoci utváření české národní identity ji nelze upřít jistý význam. Zhoršené životní podmínky v té době neprospívaly zdraví mládeže, vedle toho byly děti namnoze ponechány samy sobě – rodiče byli v práci většinou celý den – a tudíž bylo potřeba, aby se jim někdo věnoval. Vedle prakticky jediného vyžití v tehdy oblíbeném Sokole objevila se zde najednou skautská myšlenka se svou náplní volného času. Děti táhla – vábila svým programem, pobytem v přírodě, stírala třídní rozdíly, nabízela něco nového, dosud nepoznaného. Skrz tyto účinné výchovné prostředky byly dětem nenásilně vštěpovány mravní a vlastenecké myšlenky. Nejlépe tuto skutečnost vystihují slova českého školního inspektora Bohumila Kučery, když říká: „ Skauting má ve smíšeném území úkol nejen všeobecně výchovný, ale i státně výchovný.“ Sám se také vyjadřuje velice pozitivně k myšlence „pěstování“ skautingu na všech českých školách – domnívá se, že tento vztah, tedy skauting a škola, by české škole přinesl velké výchovné hodnoty: „ Zejména mladší učitelé by i přes svou zaměstnanost měli se státi vedoucími skautského oddílu, měli

23

by možnost vyjít si pravidelně do přírody, užít čerstvého vzduchu a sblížilo by je to s dětskou duší daleko více, než ve škole, což by jim v práci bylo ku prospěchu.“ 22) Zajímavým postřehem je skutečnost, že v přírodě na vycházkách jsou daleko častěji k vidění němečtí turisti a německé mládežnické spolky než Češi – dokonce i z řad skautských pracovníků jde tímto směrem kritika, že jsou daleko častěji ke spatření než skautské oddíly. Otázkou je, zda-li to nebylo způsobeno všeobecnou převahou německého obyvatelstva – poměr Němců a Čechů byl přeci jen nevyvážený. Je také zajímavé pozorovat vztah k německému obyvatelstvu. Ač by se možná mohlo zdát, že skauti svým vlasteneckým cítěním budou vystupovat proti Němcům, nebylo tomu tak: „ My skauti v menšinách v prvé řadě klademe důraz na výchovu národní, ale přitom hledíme vychovávat mládež v lásce k bližnímu, pomáhati každému, kdo naši pomoc potřebuje. Učíme mládež, aby v duchu skautského zákona milovala svoji vlast, svého bližního, vedeme ji do přírody na historická místa, učíme, vykládáme, neboť historie nás všechny učí, nabádá a varuje. Sneseme se s každým dobrým člověkem. Scházíváme se často s německými turisty „Wandervogely“ atd. Dobře si spolu rozumíme, neznáme národnostní nenávisti, konáme si vzájemné služby, podporujeme se…“

23)

Toto jsou slova vedoucího župy Františka Kučery,

kterými hodnotí celou situaci ohledně postoje k Němcům. Zastává názor, že touto cestou může docházet ke sbratření národů – začít od mládeže, vzájemně ji sbližovat: „ Kdybychom nic jiného neudělali, než přispěli k odstranění národnostní nenávisti mezi mládeží, dost jsme udělali!“ Je to tak snadné – naprosto jednoduchá a pravdivá myšlenka, řešící mnohé. A přece tyto názory byly některými Čechy v pohraničí občas napadány - skauti se prý až moc „ sbratřují“ s Němci. Situace tedy nebyla ostřena jen Němci, ale mnohde daleko více samotnými Čechy – a jistě o to více s blížícím se rokem 1938. Byly to problémy, úzce spjaté s tímto prostředím a dobou, přinášely však také svým způsobem jisté výhody – způsobovaly totiž daleko větší semknutost jednotlivých skautských oddílů a okresů, jakoby ještě více než kde jinde podporovaly sounáležitost a zapálení pro nezištnou činnost – a skautští vedoucí na severu se jí věnovali opravdu obdivuhodně.

24

3. 3 První oddíl na severu Jako první skautský oddíl na severu Čech hlásící se ke Svazu junáků skautů RČS – minimálně na území pozdější župy Přemysla Oráče (Viz dále) – je označován oddíl z Lomu

24)

u Mostu, který počátkem roku 1920 založil student Antonín

Novotný. O podrobnostech vzniku jsem zmínky nenalezl, ostatně to pro tuto práci ani není podstatné. Ze zdrojů se dozvídáme až o pohnutém osudu vůdce Novotného o dva roky později: „Náčelnictvu hlášeny tři případy záchrany života skautem, z nichž jeden bohužel skončil tragicky pro zachránce. Skautský vůdce Novotný z Lomu u Mostu, když viděl, že jeho skaut tone, vrhl se uhřát do řeky, dostihl chlapce, však patrně následkem předchozí únavy ranila

jej mrtvice a ihned zmizel pod hladinou.

Tonoucího zachránil jiný skaut z téhož oddílu, zmizelého vůdce se mu však již nepodařilo nalézti. Mrtvola jeho byla nalezena teprve po dvou dnech. Svaz skautů vypravil mu důstojný pohřeb za účasti asi 3 000 lidí z Lomu, kteří plně ocenili obětavost skautského vůdce pro své svěřence. Druhý zachránce z téhož oddílu bude dle skautských zvyklostí odměněn čestným odznakem.“ 25) Z účasti tří tisíc lidí si lze udělat poměrně dobrý obrázek o tom, jak velkolepý asi pohřeb musel být. Jelikož tehdy již existoval i oddíl skautů v Duchcově, lze předpokládat, že se rovněž pietního aktu se všemi poctami účastnil. Zanedlouho poté se počalo mezi junáckou veřejností vybírat na pomník, který měl být následně vytesán do kamene a umístěn na místě posledního odpočinku Antonína Novotného. Dnes lze již jen těžko zjistit, kdo s nápadem původně přišel, nicméně peníze se nakonec vybrat podařilo a pomník byl o rok později skutečně slavnostně odhalen. Otec zesnulého poté zasílá do časopisu Skaut – Junák děkovný dopis: „Poděkování Děkuji u příležitosti odhalení pomníku mému synovi Antonínu, tragicky zahynuvšímu při záchraně tonoucího skauta, za podporu vybranou mezi kluby Old skautů a Svazem skautů RČS (do 1. září 500 Kč) a všem účastníkům slavnosti a dárcům, kteří přispěli při sbírce na hřbitově. Dále děkuji všem za pronesené řeči nad rovem a p. J. Štěpničkovi za obětavou práci při této akci. Vavřinec Novotný Lom u Mostu, dne 2. září 1923“ 26)

25

V souvislosti s přispíváním na zhotovení pomníku si nelze nevšimnout velké solidarity oddílů z celé republiky : „Na pomník bratra Novotného v Lomu darovali: Ústřední rada Svazu 50 Kč, odbor OS 100 Kč, kluby Old skautů

27)

: 2. Plzeň 40 Kč, 20. Ostrava 26 Kč, 23. Železný

Brod 25 Kč, 33. Pardubice 10 Kč, 37. Náchod 38 Kč, 38. Hořice 40 Kč, 39. Podol 10 Kč, 42. Louny 50 Kč, 43. Choceň 10 Kč, 47. Litomyšl 10 Kč, 48. Praha 40 + 50 Kč , 50. Duchcov 22 Kč, 53. Trenčín 30 Kč, dále I. oddíl skautů Louny 20 Kč, I. dívčí oddíl v Teplicích – Šanově 50 Kč, br. A. Prouza 30 Kč.“ 28) Při slavnosti odhalování pomníku bylo mezi obecenstvem dále vybráno 125, - Kč. Sečteme-li všechny příspěvky, dojdeme k hodnotě 776,- Kč. Otázkou je, zda je to skutečná pořizovací cena pomníku – zřejmě byl dražší a zbytek byl hrazen z jiných společných zdrojů (buď celého Svazu Junáka, či okresní pokladny). I tak je výsledná hodnota překvapivá, vezmeme-li v úvahu dobu, ve které byly finance vybírány. V periodiku, odkud jsem výše uvedené informace čerpal, je rovněž uvedena cenná informace, ze které vyplývá, že peníze se zasílaly Janu Štěpničkovi, v té době zástupci okresního zpravodaje Junáka, který byl současně vedoucím klubu Old skautů v Duchcově. Jako adresa je uveden Duchcov – Zámek, kde tehdy byla mimo jiné i skautská klubovna. Zmiňovaný pomník se nachází na lomském hřbitově dodnes – jména na hrobě jsou již hůře čitelná, květiny na něj nikdo nenosí, z kamenného reliéfu ale na návštěvníky i po 83 letech shlíží téměř nepoškozený skaut v kroji, dokonce s čitelnou domovenkou LOM, a vypadá to, že ještě nějakou dobu zde na kolemjdoucí hledět bude. (Viz Příloha č. I) K popisu podoby pomníku využiji slov A. B. Svojsíka: „ Skaut stoupá po stezce do hor, za nimiž vychází slunce a pomněte, že tím sluncem je láska a pochopíte slova Písma, která jsou vytesána na pomníku: Totoť jest přikázání mé, abyste se milovali vespolek, jako já miloval jsem vás.“ .29) Jako jeden z vytesaných přispěvatelů je zde zmiňovaný i 50. oddíl Old skautů.30) Celý pomník je památkou - nejen na člověka, ale v podstatě i na první skautské projevy v této oblasti, na vzájemnou podporu a úctu – a i když v původním smyslu je vlastně připomínkou lidské tragédie, můžeme jej dnes považovat také za symbol počátků skautingu na Duchcovsku.

26

3. 4 Události v letech 1920 – 1930 Ze všech pramenů, které jsem měl k vypracování následující části této práce, jsem zjistil existenci těchto druhů skautských organizací na území duchcovského okresu: Svaz junáků skautů RČS , Skautské sbory DTJ , Sdružení čs. skautů socialistů, Čs. obec junáků volnosti a Setonovi skauti. Je možné, že existovaly i jiné skupiny, o jejich působení mi ale není nic známo. Text pojednává převážně o Svazu junáků skautů RČS, pokud se informace týkají jiné skupiny skautů, je tato skutečnost v textu výslovně zmíněna. 3. 4. 1 Prvních pět let I. oddíl skautů v Duchcově, hlásící se ke Svazu junáků skautů RČS, založil na počátku roku 1920 Karel Smolík. Stalo se tak jen několik týdnů po založení úplně prvního oddílu na severu v Lomu. Zanedlouho poté vznikly další oddíly v Košťanech, Teplicích a Ústí nad Labem. V Duchcově byl pak zřízen samostatný skautský okres pod vedením učitele Davida. První písemně doložená akce, které se zúčastnil i I. oddíl chlapecký a I. oddíl dívčí z Duchcova, byl „Propagační sjezd svazových skautů v Mostě“ v roce 1921 jehož součástí byl průvod skautů městem, ukázkový tábor – postaven po průvodu během patnácti minut s asi 40 stany, dále bylo na programu předávání praporu jako symbolu sjednocenosti, svornosti a rovnosti, cvičila se prostná cvičení, hrály „americké“ hry, zpívaly hymny „Junácká“, „Kde domov můj“ a „Nad Tatrou sa blýská“ - vše sledovala s velkým zájmem široká veřejnost. Ze zpravodajů se akce účastnil i okresní zpravodaj učitel David z Duchcova. 31) Tento záznam v časopise je dokladem také toho, že v roce 1921 již v Duchcově existoval i dívčí oddíl. S postupem let lze pak sledovat další vzrůst členské základny, jak je patrné z následujícího textu. 26. a 27. května 1922 se chlapecký a dívčí oddíl z Duchcova zúčastnil slavností žateckých skautů – večer se konalo v libočanském zámku divadlo a u ohně v zahradě bohatý kulturní program v podobě zpěvu, recitace a tance. Druhý den byly na programu lehko-atletické závody, pochod městem v čele se státní vlajkou do tábora v libočanském parku, kde na 70 chlapců a dívek skládalo svůj skautský slib. Odpoledne probíhaly ukázky táborových her a prací – zúčastnila se jich i česká 27

žatecká menšina – z toho vyplývá význam slavností při napomáhání propagaci české menšiny. 32) V roce 1922 měl jen duchcovský okres 7 funkčních oddílů a vedl jej jistý pan Henzl. Na počátku roku 1923 založil Jan Štěpnička (Viz Příloha č. II) v Duchcově oddíl Old skautů, koncem téhož roku byl ustanoven samostatný okres Old skautů vedený rovněž Janem Štěpničkou. Tento okres sdružoval dva kluby Old skautek a tři kluby Old skautů. Jak říká sám Jan Štěpnička v roce 1930, Old skauting neměl dlouhého trvání, neboť: „ …veškeré členstvo koncem roku 1926 se rozešlo, někteří nastoupili vojenskou povinnost, druzí pak opustili dosavadní působiště, jdouce za svým povoláním.“ 33) V časopise Skaut – Junák je ještě z téhož roku (konkrétně z května 1923) zpráva o vzniku 50. klubu OS Duchcov, vedeného studentem K. Dlouhým a čítajícího 12 členů. Tento klub byl vytvořen z členů chlapeckých oddílů a také z bývalých skautů socialistů pod registračním číslem 775. 34) Měl by to být právě onen klub Old skautů, jehož název je vytesán na pomníku zemřelého Antonína Novotného z Lomu. Domnívám se, že jde o jeden ze zmiňovaných 3 klubů Old skautů, sdružených v okres. Ze soboty na neděli 10. - 11. května 1924 byla slavnostním táborovým ohněm na zahradě „ U české lípy „ zahájena „Jarní skautská slavnost okresu Duchcov“. Po proslovu zemského zpravodaje pro OS Ladislava Karla složili členové 50. klubu OS slavnostní skautský slib. Další program obstaraly skautky zpěvem, rytmickými tanci apod. Oheň byl ukončen zpěvem státní hymny. V neděli z rána vyšel od nádraží skautský průvod za vedení skautské hudby 42. klubu OS z Loun. Za živé pozornosti obecenstva prošel městem a od půl jedenácté koncertovali zase lomští skauti v zámecké zahradě. Slavnosti se zúčastnilo na 250 skautů, skautek a Old skautů, mezi nimi 38 hostů z Prahy. Akce byla označena za úspěšnou mimo jiné i vzhledem k tomu, na jaké „ ohrožené půdě“ probíhala. 35) Jan Štěpnička následně v zářijovém čísle časopisu Skaut – Junák poděkoval pražským skautům za účast na těchto slavnostech, a tím za přispění ke zdaru akce. V tehdejší době nebyla nijak neobvyklá úmrtí v mladém věku. Je to patrné z množství zpráv o konaných pohřbech i z řad duchcovských skautů. Tak třeba v červenci roku 1924 byl za účasti mimo jiné i zástupců skautů socialistů z Duchcova, Nové Vsi, Lomu a dívčího kmene skautek volnosti z Lomu uskutečněn pohřeb člena 1. oddílu v Duchcově Rudy Kubice, jemuž bylo v době úmrtí 16 let. 28

O skautech socialistech jsem našel ještě zmínku v jednom z denních tisků z roku 1970. Píše se v ní o tom, že v předmnichovské republice sloužil jako klubovna bývalý zděný skleník v zámecké zahradě (který byl poté skautskou klubovnou ještě několikrát i v dalších obdobích – pozn. aut.). Na portále byl skautem Josefem Mrázkem vytesán skautský odznak se skautským heslem „Buď připraven“, který za II. světové války ale zničili okupanti. V letech, ze kterých článek pochází, byl pak tento přístěnek využíván jako skladiště zahradnických potřeb. Členy oddílu byli povětšinou učňové a studenti z dělnických rodin.

36)

Největší rozmach činnosti

zaznamenali skauti socialisté právě ve dvacátých letech. Hlavními představiteli vedení byl tehdejší ministr Bohuslav Vrbenský a inženýr Jaroslav Štych z Prahy, přímo v Duchcově pak manželé Kuklovi. 37) Další úmrtí v řadách zdejších skautů se týkalo jednadvacetiletého Jaroslava Vokurky, kancelářského příručího čsl. Státních drah, tajemníka 50. klubu OS Severáci v Duchcově, který zemřel po dlouhé nemoci. Za okres Duchcov se se zesnulým bratrem rozloučil Jan Štěpnička.

38)

Zde si lze poprvé všimnout

skutečnosti, že 50. klub OS používal označení Severáci. V roce 1924 byly v menšinovém okrese Duchcov založeny oddíly junáků ve Světci a Lipticích.39) Pozoruhodné jsou snahy duchcovských skautů o pomoc strádajícím českým dětem na severu – mimo jiné i sirotkům ve svých vlastních řadách. Dne 30. listopadu 1924 uspořádal okres Svazu skautů v Duchcově v aule české rodinné školy ve prospěch vánoční nadílky sirotků přátelské skautské odpoledne. Okresní zpravodaj Jan Štěpnička ve svém proslovu nastínil podstatu skautingu a jeho vznik na okrese. O program besídky se zasloužili Emil Smolík svými sóly na housle, dívčí oddíl z Trnovan, který za vedení sestry Klobásové přítomným zazpíval, oddíl v Košťanech nacvičil jednoaktovku „Cikáni“. Účastníci označili náladu při této akci za velice srdečnou. „ … okres pořádá opět besídku v téže místnosti 1. ledna 1925, spojenou s rozdáváním darů pro siroty zdejších oddílů. Všechny naše příznivce na tuto druhou besídku srdečně zveme.“ 40) Tato akce byla uvedena také v celorepublikovém časopise prosbou o pomoc: „ … i my chceme způsobiti chudým dítkám, hlavně sirotkům oddílů našeho okresu radost potřebným dárkem (potřeby školní, skautské apod.) Drazí bratři, drahé sestry! Dnes pohlíží k vám český sever se svými strádajícími dětmi zraky plnými důvěry a doufá, že nezklamete jeho naděje. Ve skautských oddílech máme hodně sirotků a jejich druhům není možno je podporovati, neboť jsou to většinou děti 29

z rodin hornických, jejichž otcové jsou namnoze bez zaměstnání a nemohou své dítky opatřiti ani nejnutnějším. Dokažte sebemenším dárkem, že vaše láska k nám je opravdová… .“ 41) Jak je patrné z následující zprávy, uskutečnila se za tímto účelem zjara následujícího roku ještě jedna úspěšná besídka: „Okres v Duchcově pořádal besídku spojenou s poděkováním sirotků. Účast oddílů byla dosti značná, takže skautům nestačily ani obě prostorné místnosti „ U Svobodů“. Celkem poděleno 15 sirot. Nutno poděkovati všem, kdož nás v akci podpořili. Zvláštní dík patří bratru K. Mottlovi, zpravodaji okresu berounského, který se nejvíce přičinil – jak peněžními, tak i knižními dary a školními potřebami – aby mohlo být co nejvíce menšinových dětí poděleno. Všem nejsrdečnější díky vzdává J. Štěpnička, okresní zpravodaj.“ 42) Svaz junáků skautů RČS v roce 1925 zřídil k podpoře cestování a táboření svých oddílů po celé republice „Skautské poradny, které měly za úkol: podávat informace o ubytování a stravování v místě; o příhodných místech k táboření, cvičení a hrám; o způsobu získání povolení; přispět radou a podle možnosti i činem, když to skautské oddíly potřebují; vést neúřední evidenci podnikání skautských oddílů v obvodu působnosti; informovat příležitostně veřejnost o skautském hnutí a významu skautského podnikání. Do této doby byly zřízeny poradny v Hostomicích, Ústí nad Labem a Duchcově, kde skautským poradcem byl Karel Lím, řídící obecné chlapecké školy. 43) Karel Lím byl natolik pozoruhodnou osobností Duchcovska, že si zaslouží alespoň malou zmínku. Narodil se 6. října roku 1875 v Zeměchách u Loun, Jako devatenáctiletý začal učit v nedalekém Hrobu (tehdy Hrobech) jako český menšinový učitel. Ve svých vzpomínkách uvádí, že měl jeden čas ve třídě až 128 žáků – vyučování probíhalo způsobem, že když jedno oddělení dětí psalo, muselo druhé číst a při tom stát nebo sedět na stupínku, nebo mělo vyučování ústní. Řídícím učitelem v Duchcově se stal v roce 1920. Již po příchodu z rodné vsi si velmi oblíbil krajinu Krušných hor a stal se duší nově vzniklého spolku Klubu československých turistů. Když pak vznikla župa KČsT, přenesl její sídlo do Duchcova. Podařilo se mu zrealizovat svůj sen – vybudovat na vrcholu Bouřňáku turistickou chatu – ta byla 1. českou turistickou chatou v Krušných horách, stavěna převážně svépomocí a slavnostně otevřena 8. července roku 1930 – v roce 1970 slavnostně přejmenována na Límovu chatu. Dále navrhoval výstavbu lanovky na Bouřňák, jako první Čech značkoval před II. světovou válkou dosud jen německy značené turistické cesty, 30

jako první Čech také lyžoval v moldavské části Krušných hor a jako první také nakreslil školní mapu s českými místopisnými názvy okresů Mostecko – Duchcovsko – Teplicko už v roce 1909 – nebylo obvyklé za Rakouska-Uherska, aby menšinový okres měl v pohraničí českou mapu. Ve svém volnu se věnoval svému největšímu koníčku – turistice, byl rovněž výborným hudebníkem. Zemřel 20. září roku 1958. 44) Na jaře roku 1925 obdržel Karel Smolík vůdcovský dekret. 45) Vůdcovský dekret je doklad o způsobilosti vést skautský oddíl – vedoucí projde povinnou skladbou zkoušek zajišťujících zodpovědné vedení oddílu. Pro vedení oddílu je nezbytná, vedoucí Karel Smolík zřejmě neměl příležitost získat ji dříve. Také v duchcovském okrese se vzdělávalo ve skautských dovednostech.V květnu a červnu 1925 byl uspořádán rádcovský 46) kurz pro 20 účastníků v lese na Barváři u Dubí – zúčastnili se jej také dva skauti z žateckého okresu, kteří každou sobotu dojížděli načerpat nových vědomostí a zkušeností. Kurz vedli absolventi Ústřední Lesní školy Miřejovský (skautským jménem Bary) a Jadrný a jako dodatek byl uspořádán instruktorem Oldřichem Štěpničkou kurz první pomoci. 47) Rok 1925 vykazuje velký rozmach skautské organizace v této lokalitě. Jen duchcovský okres sdružoval celkem 15 oddílů, a to deset chlapeckých, dva dívčí, jeden klub Old skautek a dva kluby Old skautů. Okres vedl Josef Mika a později po jeho odchodu do Děčína převzal tuto úlohu Jan Štěpnička a plnil ji až do roku 1929. 48)

3. 4. 2 Župní sjezd 1926, Referent pro skauting v území národně ohroženém 22. – 24. května 1926 byl pořádán celkem unikátní župní sjezd. Na jeho realizaci se významně podílel i Jan Štěpnička a účastnil se ho rovněž chlapecký oddíl z Duchcova. Odehrával se v kopcích Českého středohoří – jednotlivé oddíly dostaly nejdříve pokyny k dostavení se na konkrétní místa ve středohoří, ze soboty na neděli zde přespat a v nedělní ráno udělat kouřový oheň – jednotlivé ohně byly pak navzájem zaznamenávány a z nich určovány pozice ostatních oddílů. Podle doručených mapek se pak odebraly ke společnému cíli – vše za dozoru vedoucího vždy z jiného oddílu – nakonec se všichni sešli na louce ve výši 500 m.n.m. pod vrchem Kubačka, odkud byl rozhled po celém Českém středohoří, bylo vidět Labe a Říp, nedaleko se nacházela zřícenina. Celkem se sešlo 210 skautů a skautek, aby se navzájem poznali, aby si připomněli skautský slib a předvedli, co se naučili během 31

svého skautování. Večer se konal táborový oheň – oddíly se bavily navzájem svými vystoupeními, především zpěvem, tanci, divadelními scénkami, oddíl z Duchcova předvedl z těl svých členů jméno náčelníka Svojsíka, při vážnějších proslovech byl vzpomenut T.G. Masaryk a A.B. Svojsík, účastníci se po celou dobu ohně výborně bavili a průběh byl označen za velmi zdařilý. Vyvrcholením večera byl okamžik, kdy celé shromáždění obnovilo s pohnutím skautský slib. Druhý den proběhly závody hlídek ve skautských dovednostech – rozdělávání ohně jednou či dvěma sirkami, uzlování, stavění stanů, vaření. Nejvíce bodů získal oddíl z Obrnic, druhý byl oddíl z Košťan a třetí oddíl z Duchcova. Skautky měly trochu odlišný program – družinově závodily v různých hrách a jako jednotlivkyně v pozorování.49) V létě tohoto roku duchcovští skauti vyčistili rybník a podíleli se na úpravách koupaliště a pracích na poli. Ani tento rok se neobešel bez úmrtí - 7. září zemřel náhle bývalý rádce duchcovského oddílu Emil Smolík ve věku dvaceti let – patřil mezi první, kdo s nadšením přijali skautskou myšlenku a stal se spoluzakladatelem oddílu v Duchcově, stejně tak pomáhal činovníkům na severu. 50) Nepodařilo se mi zjistit, zda byl příbuzným výše zmiňovaného Karla Smolíka – dle věku by se mohlo jednat o jeho bratra. Schůze Náčelnictva jmenovala 18. ledna 1927 Karla Smolíka referentem pro skauting v území národně ohroženém. Jeho kompetence byla ve své podstatě, jak uvádí řád, podpůrná, propagační a organizační. Referentu náleželo především dávat popud k tvoření oddílů národnosti československé v místech, kde byli Češi v menšině; mít v evidenci všechny oddíly, které bylo možné za menšinové považovat; informovat se o jejich činnosti, potřebách, vztahu k veřejnosti vzhledem k místním poměrům; doporučovat a vymáhat podpory finanční i věcné od institucí skautských i veřejných pro tyto oddíly; mít celkovou péči o podrobnosti i celkový rozvoj skautingu v menšinách. Kompetence referenta se vztahovaly na země historické - Čechy, Moravu a Slezsko; Slovensko a Podkarpatská Rus byly pro své zvláštní poměry z jeho kompetencí vyňaty. 51) 3. 4. 3 Místní sdružení v Duchcově, založení župy Přemysla Oráče Jan Štěpnička a Jan Kresl z Duchcova obdrželi 8. května 1927 děkovný diplom za dosavadní prokázané služby. Na jaře téhož roku bylo v Duchcově založeno první 32

Místní sdružení vedené později ředitelem duchcovského gymnázia Rudolfem Ptáčníkem. Místní sdružení sdružovalo přátele a podpůrce skautské myšlenky a lze hovořit o velké výhodě, měly – li skautské oddíly ve svém městě takovouto podporu. Místní sdružení svou činností napomáhalo ulehčovat už tak dost složitou situaci, kterou menšinové oddíly na severu měly. Vyřizovalo různá povolení, staralo se o určité administrativní věci, shánělo finanční prostředky. Mimoto pořádali jeho členové pro sebe různé výlety do okolí. Ze všech oddílů v okolí měly své Místní sdružení jen v Ústí nad Labem a v Teplicích a to až od roku 1929. Na jaře se také konala v Duchcově župní schůze, tehdy ještě župy Vrchlického. Na poradě oddílů a okresů 6. listopadu 1927 v Ústí nad Labem se usneslo utvořit novou župu Přemysla Oráče z okresů Duchcov – Bílina - Teplice, Ústí nad Labem Podmokly, Lovosice – Litoměřice a Frýdlant. Župa Přemysla Oráče počala formálně fungovat v roce 1928. Do té doby byly okresy Duchcov a Teplice součástí lounské župy Vrchlického a okresy Ústí nad Labem a Litoměřice součástí župy Roudnické. Vedením nově vzniklé župy byl pověřen František Kučera. V dalších letech se župa Přemysla Oráče rozrůstala o další okresy – např. okres Česká Lípa a okresy Most - Žatec – Chomutov. Sídlem nově vzniklé župy bylo Ústí nad Labem. 52) Dne 13. listopadu uspořádalo Místní sdružení v Duchcově za velké účasti svého členstva, zástupců místních korporací a zástupců ústeckého skautského okresu v Českém domě v Duchcově malou slavnost k poctě 75. narozenin Anny Klocové, opatrovnice v Mateřské škole: „…jest opravdovou Češkou, která nikdy svou národnost v dobách německého útisku nezapírala. Jméno jubilantky zůstane dalším generacím vzorem práce pro národní věc…“

53)

3. prosince 1927 obdržel pan Wilhelm Waschirovský, kameník z Duchcova, diplom Náčelnictva za podporu skautských oddílů. 54) Dne 11. prosince sehrálo Místní sdružení pro veřejnost divadelní hru „Skautík“. Dle reakcí publika podařilo se hercům (i dětským) zahrát divadlo více než dobře. Ze zápisu župní rady se dozvídáme, že Místní sdružení v tomto období mělo 25 členů. 14. ledna roku 1928 uspořádalo ples s doplňující vánoční nadílkou, při kterém se podařilo vydělat 600, - Kč. Počátkem roku 1928 vznikly v Duchcově dva další oddíly – 2. chlapecký a 2. dívčí oddíl šotků

55)

, který měl dokonce svou vlastní

klubovnu.56)

33

O župní schůzi dne 18. dubna 1928 byl Jan Kresl (Viz Příloha č. III) zvolen župním instruktorem – jeho úkolem bylo pořádat výukové akce pro vedoucí oddílů, stejně jako zajišťování větších společných akcí, třeba župních setkání a podobně. Je to další informace, která dokazuje zastoupení duchcovských činovníků mezi významnými skautskými funkcionáři. Následující úryvek svědčí o výrazné práci příznivců skautingu z Duchcova, která přesahuje hranice jejich regionu, když se zcela pohotově rozhodli přispět svými silami při výstavbě skautského domova v Praze. Svým členstvím v družstvu, které si stavbu objektu vzalo za svůj cíl, přispělo v počátcích Místní sdružení v Duchcově částkou 55, - Kč. Slova, která následně oběhla prostřednictvím časopisu celou skautskou veřejnost v republice, těší i dnes: „ Duchcov vede. Minulé číslo Skaut - Junáka přineslo zprávu o založení družstva pro stavbu skautského domova v Praze. Netrvalo ani týden a do Svazu došel stručný, ale výmluvný dopis, několik slov. Místní sdružení skautů v Duchcově přihlásilo se za člena. Hleďte, skauti, Duchcov! Vždy se myslívalo, že vše začíná a končí Prahou! Najednou překvapuje venkov! Nemluví, nekritizuje, hlásí se, rozhodl se již!“ 57) V tom samém roce přispělo sdružení ještě na pomník skautské pracovnice z Třebušic částkou 150,- Kč. Tato byla přezdívána „třebušickou babičkou“, jelikož se přes svůj pokročilý věk velice intenzivně věnovala skautské výchově třebušických šotků a nechyběla na žádné větší společné akci. Podobně jako v případě A. Novotného z Lomu bylo rozhodnuto, že jí na památku bude vybudován pomník, na který každý oddíl předá za sebe kus opracovaného kvádru s měděným štítkem, po svém vyzdobeným. Zda dnes ještě tento hrob existuje mi není známo. Místem župních setkání se stalo tábořiště v Radejčíně nedaleko Milešovky. Vešlo se sem na stovky účastníků a nejednou zde byl na návštěvě i samotný zakladatel Svojsík. Jedno takové setkání se konalo i v dubnu roku 1929 a byl mu přítomen i duchcovský chlapecký oddíl. 3. 4. 4 Shrnutí činnosti I. chlapeckého oddílu Duchcov, pokřik župy Přemysla Oráče Podívejme se nyní, jak si téměř po deseti letech od svého založení (a tedy i od založení skautingu v Duchcově vůbec) vedl I. chlapecký oddíl.

34

Počátkem roku 1929 měl 15 členů, během roku pět členů vystoupilo a devět se přihlásilo. Oddíl v tomto období vedl Jan Kresl, který absolvoval lesní školu. O intenzitě činnosti v jednom roce si lze udělat představu z následujícího výčtu: oddíl uspořádal vždy jednou týdně celkem 78 družinových schůzek, jednou za čtrnáct dnů 29 oddílových schůzek, 6 polodenních výprav, 20 celodenních, 5 vícedenních. Během roku také uspořádal propagační táborový oheň, zúčastnil se pohřbu „třebušické babičky“ a odhalení jejího pomníku a také všech okresních a župních setkání. Od 5. do 29. července tábořilo 8 chlapců z oddílu společně s teplickým oddílem pod hradem Krašovem na Berounce, kde je navštívil také vůdce župy František Kučera. Oddíl v tomto roce začal připravovat oslavu deseti let svého trvání a organizovat štafetu prezidentu Masarykovi. Příhodné přírodní podmínky okolí Duchcova – tedy celkem lehce dostupné hory – byly rovněž využívány v činnosti – většina členů bezpečně ovládala lyžařské dovednosti. Jako velký úspěch v tomto období je označováno získání skautské noclehárny v Novém Městě - pro lyžaře jako stvořené. Aby si okres přivydělal nějaké finance, pronajímal tuto chatu také veřejnosti. Jedna noc stála kolem 5,- Kč. 58) V květnu roku 1929 konaly se v Ústí nad Labem skautské slavnosti, kterých se okres Duchcov účastnil též. Při této příležitosti byl pověřen skautský pracovník E. Ulbricht, aby vymyslel příhodný pokřik pro celou župu Přemysla Oráče. Tento pokřik „ Na severu stráž, věrnou vlasti máš!“ je pokřikem Ústeckého kraje Přemysla Oráče, jež vznikl v návaznosti na tradici župy po listopadu 1989, dodnes. Byl a je používán při větších setkáních oddílů z kraje jako sjednocující prvek. Je v něm vyjádřena myšlenka, že skautské oddíly na severu svou činností pomáhají k rozvoji vlasteneckého ducha.

V tehdejších dobách rostoucí hrozby ze strany

Německa měl jistě daleko větší opodstatnění a silnější náboj, nicméně z úcty k tradici zůstal podnes nezměněn. 3. 4. 5 Skautské slavnosti v Duchcově 14. a 15. 9. 1930 Jako velmi důležitý pro skautský Duchcov si dovolím označit rok 1930. Byl to rok desetiletého výročí trvání skautingu v tomto městě a na severu Čech a byl také náležitě oslaven. Již v březnu vypravil 1. oddíl z Duchcova na oslavu desetiletí svého trvání spolu se župou Přemysla Oráče k oslavě 80. narozenin prezidenta Masaryka štafetu 35

(Viz Příloha č. IV) od státních hranic u Moldavy do Prahy. Akt vypravení štafety byl zahájen slavnostní schůzí v chatě Klubu československých turistů na Bouřňáku o 23. hodině. Druhý den bylo vypraveno poselství, které šťastně dorazilo po dlouhé trati směr Moldava – Duchcov – Teplice – Ústí nad Labem – Roudnice – Bílá hora na místo určení a bylo slavnostně předáno v 15.30 dne 6. března do rukou panu ministerskému radovi Šlupkovi na Pražském hradě. V zápise župní schůze konané před akcí je k této události napsáno toto: „… trať 180 Km, dobrý terén. Oddíl potřebuje 60 běžců – kromě toho pojedou na kolech a motocyklech. Každý běžec musí zaslat lékařské dobrozdání. Župa posílá panu prezidentovi album s fotografiemi ….“ 59) V rámci župní schůze bylo jednáno také o průběhu velkého slavnostního aktu nesoucího název „Skautské slavnosti v Duchcově“ a předcházely mu velké přípravy - v Duchcově byl za tímto účelem zřízen přípravný výbor slavností, který se o propagaci postaral rozesíláním oběžníků všem vedoucím v širokém okolí a také prezentací ve skautském tisku. Celé slavnosti nebyly chápány pouze jako oslavy desetiletí skautingu v tomto městě, ale zároveň také oslavovaly desetiletí trvání skautingu na severu Čech. Je zajímavé, že již v tak krátkém časovém období jakoby splynulo prvenství skutečně prvního oddílu na severu (lomský) s duchcovským oddílem. V pramenech není alespoň v souvislosti s těmito oslavami o něm žádná zmínka. Zapisovatelka župních schůzí Anna Burešová se k oslavám písemně vyjadřuje dokonce takto: „… oddíl Duchcov, jako nejstarší oddíl na severu vůbec, slaví v březnu desetileté trvání ….“

60)

Jedná se jistě jen o osobní mýlku, neboť

z případu A. Novotného lze jasně vyčíst, že o prvenství lomského oddílu nemůže být pochyb. Osobně se domnívám, že se dvě oslavy prostě spojily do jedné. Skutečné oslavy pak proběhly 14. a 15. září 1930. (Viz Přílohy č. V a VI ) V předvečer oslav byl uspořádán průvod městem s hudbou na cvičiště a táborový oheň. Vedoucí župy Přemysla Oráče a místonáčelník František Kučera promluvil o významu skautování a jeho poslání zejména na severu a pak se rozproudila živá zábava, zpěvy a tance. Druhý den dopoledne se konala slavnostní hromada Místního sdružení, kterou zahájil starosta sdružení Jan Štěpnička přivítáním přítomných, hlavně místostarosty Svazu generála Klecandy

61)

a náčelníka Svazu A. B. Svojsíka. (Viz Příloha č. VII )

Během proslovů zaznělo také mnoho myšlenek:

36

„Bratr Klecanda při svém proslovu krásnými a upřímnými slovy ocenil výchovnou stránku skautingu – jeho poslání v národě – lidstvu, o činnosti skautů s veřejností, poprosil přítomné zástupce úřadů, spolků a korporací o pomoc a spolupráci, neboť naše práce je dobrá. Končil přáním, aby práce byla zdvojnásobena a provolal zdar panu protektorovi prezidentu Masarykovi, vlasti a další práci. Po něm ujal se slova náčelník A. B. Svojsík , který ve svém proslovu zdůraznil potřebu skautské výchovy mládeže, další poslání a práci skautskou. Poté přednesli jednotliví zástupci úřadů, spolků, a korporací poslání a pozdravy, ze kterých bylo vidno pochopení pro naše snahy a sliby ke spolupráci.“ 62) Na odpoledne byl přichystán průvod městem s generálem Klecandou a zástupci vojska v čele na hřiště, který budil všeobecný zájem obecenstva. Na hřišti proběhla přehlídka, vztyčení státní vlajky za zvuku státních hymen. Poté došlo na hry a všeobecnou zábavu. (Viz příloha č. VIII) U příležitosti konání slavností byl zhotoven i pamětní odznak. (Viz příloha č. IX) Dle účastníků a ohlasů ve skautském časopisu se slavnosti vydařily a největší zásluhy o zdar byly připisovány Janu Štěpničkovi. Tábor duchcovských skautů se tento rok konal pod hradem Sukoslav. 63) Podrobnosti o něm nejsou známy. 3. 5 Události v letech 1931 – 1938 V roce 1931 byl v Duchcově založen další dívčí oddíl. Skautky se pilně začaly připravovat na chystané Jamboree, pořádané v následujícím roce, a sháněly potřebné finanční prostředky. Uspořádaly též oddílovou besídku jen pro užší kroužek obecenstva – výsledek byl uspokojující - jak „morálně“, tak finančně. Na programu byly hry s míčky, upravené národní písně, kozáček, básně vážné i žertovné, vtipné hádanky. Oddílovou vedoucí byla učitelka a její zápal pro věc (vedení oddílu) a správné pochopení skautských myšlenek bylo velice pozitivně hodnoceno. Ve všech zúčastněných zanechala besídka duchcovských skautek příjemné vzpomínky. 64) Místní sdružení se při konání župní schůze zabývalo aktuálním problémem, a tím byla skutečnost existence sdružení německých „Hakenkreuzerů“. Tito začali pro svou činnost používat podobných košil, jako doposavad skauti. Místní sdružení podává návrh na to, aby Náčelnictvo Svazu zažádalo německé úřady o zapovězení používání stejných košil tomuto sdružení. 65) Podobné košile jako skauti měly pak i 37

skupiny Hitlerjugend v době II. světové války. Po obnově skautingu v roce 1989 nosili skauti kroje podobné barvy oficiálně ještě do roku 2003 – poté přišla změna barvy a tím snad již definitivní odloučení od této nepříliš příjemné historické podobnosti. V tomtéž roce také vychází „Kučerův Almanach skautské práce v prvém desetiletí 1920 –1930“, ve kterém je zhodnocena práce skautských jednotek v pohraničí, zdůrazněno stanovisko národnostního soužití v pohraničí – založené na vzájemném porozumění a ocenění. V knize se nachází i výroky a názory tehdejších význačných (nejen skautských) osobností na adresu skautské organizace. Díky této publikaci zůstaly zaznamenány některé cenné informace, jinde nezveřejněné. Velikou skautskou událostí tohoto roku bylo jistě Slovanské Jamboree konané v Praze u příležitosti dvacetiletí československého skautingu. Župa Přemysla Oráče se na ní připravovala již od března. Jan Kresl a Máša Klobásová navrhli, aby se župa účastnila jako celek, nikoli jednotlivě, což bylo jednomyslně přijato. Župa vystupovala pak na Jamboree svým ukázkovým táborem – řešilo se sehnání dřeva zdarma na stavbu stanů, opatření župního totemu, programová náplň; byla vybrána varianta „Táboru odborníků“, při které každý oddíl měl před svými stany s oddílovými totemy předvádět své „ řemeslo“ – nějakou speciální zručnost; vedoucí mají do doby konání klást důraz na opakování skautských dovedností, vyzdvihnuta byla rovněž důležitost jednotnosti v krojích na této akci; 24. a 25. května se konal za tímto účelem sraz župy v Radejčíně – jakási „generálka“ před samotnou akcí. Materiál na stavbu tábora - vezl se stožár (kolem 14 metrů) a dřevěné podsady z kulatin - se nakonec odvážel vlakem z Ústí nad Labem. Toto setkání přineslo skautské organizaci prestiž a uznání veřejnosti. Součástí byl i velký pochod Prahou na Pražský hrad, kde přítomné skauty a skautky pozdravil československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Byla to akce úspěšná, jak ji hodnotí i představitelé župy Přemysla Oráče – z ní se zúčastnilo 186 členů (z nichž byla rovněž část z Duchcova). Na akci přispělo do celorepublikové sbírky Místní sdružení Duchcov částkou 520,- Kč, Sdružení přátel skautingu Ústí nad Labem 600, - Kč, z řad veřejnosti – i skautské – bylo vybráno 1856,- Kč a župní starosta František Kučera doplatil ze svého 1050, . Kč – celkem tedy za župu 4026,- Kč. Svaz měl ale na akci deficit 160 000,- Kč. Celkové výdaje župy na Jamboree bylo 23 626,- Kč.

66)

V letošním roce se v České republice v Moravském krasu koná mezinárodní setkání skautů a skautek – Orbis 2006. Je již osmým takovým setkáním a plně navazuje na 38

tradici právě tohoto prvního setkání v roce 1931. Zúčastnit se ho má na 2500 účastníků a až 5OO členů zajišťujících servis. Přítomni budou taktéž zástupci z Francie, Kalifornie, Konga a Tuniska. 67) Tato tradice setkávání tedy pokračuje dál. Po deseti letech práce v Duchcově obdržel 2. oddíl roku 1932 od starosty Místního sdružení klubovnu v českém reálném gymnáziu, kterou skauti a skautky upravili ručními pracemi, nábytkem z břízek, malováním a skautky výšivkami. Novým vedoucím 2. oddílu byl zvolen bývalý vedoucí Bíliny Bohumil Šolín. Starostovi Místního sdružení Rudolfu Ptáčníkovi – řediteli gymnázia – bylo poté poděkováno ve skautském tisku. Místní sdružení v Duchcově za vedení starosty R. Ptáčníka, ředitele gymnázia a tajemníka J. Štěpničky získalo v tomto roce další členy. Byli jimi V. Špale – okresní hejtman, Jan Marviško – okresní školní inspektor, Dr. F. Vichr – továrník, J. Picek – lékárník, J. Tuchlý – ředitel Legiobanky, A. Landauer – důchod. revident. Sdružení svou činností i nadále přispívalo k rozvoji skautského hnutí pro mládež. 68) Doklad o skautské činnosti v Duchcově v roce 1933 a 1934 existuje v Okresním archivu v Teplicích. Nalezl jsem zde čtyři žádosti adresované Městskému úřadu v Duchcově a následné odpovědi. První žádost datovaná

k 25. 2. 1933 se týká připojení skautské klubovny

k elektrické síti. Žádost podává Místní sdružení s tím, že klubovna je pronajata v zámecké zahradě pro místní oddíly, je již zařízena a „… doufá, že žádosti bude vyhověno, neboť je zajisté vážené městské radě znám veliký výchovný význam skautingu pro mládež, zvláště v dnešní neutěšené době.“ Žádost je vyhotovena ve dvou verzích – české i německé a je na ní kulaté razítko Místního sdružení Svazu junáků skautů RČS, podepsán ředitel gymnázia, starosta sdružení R. Ptáčník. Odpověď městského úřadu ze dne 13. 4. 1933 sděluje toto: „ k podání žádosti v únoru - městská rada z důvodů zásadních provádění instalačních prací na cizí budově vlastním nákladem povoliti nemohla (neutěšený stav obecních financí).“ Druhou žádostí se 5. 7. 1933 Místní sdružení pokouší o povolení používání loďky na rybníce Barbora, kterou dostali skauti od spolku českých strojvůdců - a zároveň ještě žádá o darování několika břízek z lesíku „ Gränz“, ze kterých by si skauti mohli samovýrobou pořídit do klubovny v zámecké zahradě nábytek, jelikož nemají dostatek peněžních prostředků. Jako odpověď obdrželo Místní sdružení

39

14. 7. 1933 souhlas s odběrem dřeva, který mají domluvit přímo s městskou režijní zprávou. Žádost o jízdu na Barboře byla ze zásadních důvodů (neznámých – pozn. aut.) zamítnuta. Třetí žádostí ze dne 24. 7. 1933 se Místní sdružení pokouší o povolení provozování vlastní loďky znovu: „ V roce 1928 byla sportovnímu klubu Slovan jízda povolena touto loďkou – jedná se tudíž toliko o změnu majitele tohoto povolení; loďky bude používáno výhradně členy sdružení – doufáme, že žádost bude vzata na vědomí i z důvodu, že podobná povolení byla již udělena i soukromým osobám a to pro loďky většího rozměru.“ Odpověď úřadu ze dne 2. 8. 1933 byla taková, že povolení nemůže být uděleno, neboť bylo vyhrazeno výhradně německému sportovnímu klubu a doporučeno žadatelům bylo, aby se obrátili přímo na sportovní klub, který jejich žádosti jistě vyhoví. Jak celá věc dopadla mi bohužel není známo. Konečně čtvrtá žádost, která pochází již z 13. 9. 1934 a podává ji Klub čsl. Old skautů (není bohužel označeno, který, jen je podepsán vedoucí klubu Josef Říha), se opět týká prosby o přidělení několika břízek k vnitřnímu zařízení klubovny. Městský úřad žádosti vyhověl s tím, že k odběru lze použít jen ty kusy, které jsou na svahu popadané. 69) Tyto písemné zmínky skvěle demonstrují funkci Místního sdružení, které vyřizuje žádost za dětské oddíly a pomáhá tak v podstatě jejich vedoucím s administrativními záležitostmi. Je z nich také patrné, jak si skauti dokázali poradit při zařizování nábytku do klubovny. (Viz příloha č. X ) . Na jaře roku 1935 byl Jan Kresl jmenován čestným vůdcem I. chlapeckého oddílu v Duchcově, jelikož se odstěhoval do Olomouce. 28. a 29. září 1935 vzpomenula župa Přemysla Oráče další výročí – tentokrát již 15 let trvání chlapeckého a 5 let dívčího oddílu Svazu junáků skautů RČS v Duchcově. V sobotu 28. září vyšel od skautské klubovny v zámecké zahradě o 19. hodině večerní průvod 220 chlapců a dívek, který se za zpěvu ubíral městem na hřiště českého gymnázia, kde o půl osmé zaplál slavnostní táborový oheň. Po krátké řeči vedoucího B. Šolína, následovala programová čísla jednotlivých oddílů. Druhý den dopoledne vzdalo 115 členů na hřbitově v Lomu u Mostu čest památce tragicky zahynulého A. Novotného – přítomen byl také jeho otec. Odpoledne byly na hřišti konány hry a lehká atletika, čímž oslavy skončily. Nebyly již zřejmě již tak velkolepé, jako oslavy desetiletí, ani v písemných zmínkách se nenachází více 40

podrobností. Je ale hezké se dozvědět, že byla vzpomenuta památka zakladatele prvního oddílu na severu. Další oslava kulatého výročí se díky II. světové válce již neuskutečnila. 17. prosince 1935 byl na schůzi ústřední rady jmenován Bohumil Šolín okresním zpravodajem. Na jaře roku 1936 byla Zdena Mužíková z Duchcova jmenována čestnou vůdkyní I. dívčího oddílu a Stanislav Svoboda z Duchcova župním instruktorem. Jedna z posledních zmínek z předválečného období spadá do července 1937 a je o tradičním setkání na Radejčíně – tábořilo tu tentokrát neuvěřitelných 488 skautů a skautek. Věnovali se pochodovým cvičením a závodům v různých disciplínách; tříčlenné hlídky například závodily o „Jirouškovu vlajku“ a o civilní protiletecké obraně tu přednášel kapitán Jána z Duchcova. 70) Na jaře roku 1938 dojde ještě k této události: „Setonovi skauti v Duchcově se dotazují na možnosti vstupu do Svazu. Možno je přijmout jako řádný oddíl. Jinak nejsme proti tomu, aby naši skauti s nimi případ od případu spolupracovali.“

71)

Byly to poslední záchvěvy před velikými změnami, při kterých většina českého obyvatelstva musela pohraničí opustit a došlo tak de facto k prvnímu oficiálnímu zrušení skautských oddílů na severu. V pomnichovském tisku už se o pohraničním skautingu dozvídáme jen výčtem ztrát: „Novou úpravou státních hranic ztratili jsme až dosud 223 skautské jednotky o více než 6 000 členech. Nazmar přišel i velký a pracně vydobytý majetek skautský, jako klubovny, rezervace a chaty.“ 72) Osudy členů skautských oddílů byly za války různé, mnozí z nich byli ještě děti a vrátili se zpět po válce, aby zde v činnosti pokračovali, případně spolupomáhali zakládat podruhé skautskou organizaci, někteří skauti

- vůdci i ti na prahu

dospělosti - zapojili se do boje proti fašismu – ať už doma nebo na některé z válečných front. Následující kapitola je věnována nejznámějšímu duchcovskému skautu – válečníku, který odešel do ruské armády věren skautskému slibu, jež kdysi složil do rukou svého vůdce – „Milovati vlast svou, republiku československou a sloužit ji věrně v každé době.“ - a ve své službě obstál. 3. 6 Antonín Sochor O Antonínu Sochorovi toho bylo napsáno již mnoho. Pro své činy v bojích II. světové války na východní frontě se stal hrdinou, který nebyl zatracen ani 41

komunistickým režimem, což se naopak stalo spoustě jeho spolubojovníků bojujících na frontě západní. V roce 1955 byl dokonce povýšen in memoriam na generálmajora. O jeho tragické smrti se přitom podnes vedou spekulace, zda-li šlo o pouhou nešťastnou náhodu nebo naplánovanou vraždu kvůli jeho nepohodlnosti. Je po něm pojmenována Základní škola nejen v Duchcově, ale i ve Stráži pod Ralskem, kde strávil poslední léta svého života. Zdá se, že jeho životní příběh nebude jen tak zapomenut. S ohledem na zaměření této práce nás ovšem zajímá především jeho dětství. Antonín Sochor nebyl duchcovským rodákem, narodil se 16. července 1914 v německém Lobernu. Jeho rodiče sem odešli za prací. Již v roce 1916 se matka vrací s dětmi do Čech a to do Duchcova, odkud pocházela, a kde žili v tu dobu její rodiče. Otec utrpěl v I. světové válce úraz a jako válečný invalida dostal k užívání trafiku v parku u rybníku Barbora. V její blízkosti také rodina s dalšími třemi dětmi žila – nejprve v rohovém domě u přejezdu, poté v domě č.p. 42 naproti kostelíku sv. Barbory.

73)

Skromné poměry si vyžadovaly pomoc všech členů rodiny přispět do

celkového rozpočtu. A tak Antonín Sochor pomáhal v domácnosti s běžnými pracemi a za pomoci kamarádů z oddílu dobýval např. v divokých šachtách uhlí, aby měli doma čím topit. Rodiče všechny své děti odmala vedli k lásce k vlasti a obdivu k demokratickým ideálům. Toto cítění a uvědomění dále pomáhal rozvíjet i skautský oddíl v Duchcově, jehož se stal v roce 1925 členem. Oddíl vedl Jan Kresl – a jak sám uvádí, byla to tehdy slavná éra oddílu s řadou vynikajících členů; Antonín byl pak jedním z nejpilnějších: „ Byl to velmi čilý hoch, slabý, málomluvný, který měl o skauting velký zájem. Nesmírně miloval přírodu a historii kraje. Toník nevynechal snad ani jedinou schůzku, ani výlet. Rovněž každého tábora se zúčastnil.“

74)

Jeho zájem o historii

dokazuje také fakt, že se stal nejvěrnějším posluchačem řídícího učitele Karla Líma, jež jako zakladatel krušnohorské turistiky ovládal ji dokonale a občas s ní seznamoval i zdejší skauty. Ze vzpomínek Sochorova vrstevníka Karla Mudry si pak lze doplnit obrázek o tom, jak se mezi svými kamarády projevoval: „ Toník pomáhal, kde mohl. Výborný kamarád, opravdový bratr. On to byl, kdo se staral o výzdobu klubovny, hlavně pak té v zámku, při výrobě nábytku z březového dřeva, postaral se i o novou podlahu v klubovně. Toník byl vždy usměvavý, znamenité povahy – velmi upřímný, obětavý, pamatoval vždy více na druhé, než na sebe, dbal vždy na čest a dané slovo.“

75)

Že i jeho začátky byly klasicky „nováčkovské“, 42

dosvědčují slova dalších vrstevníků – Jana Stádníka a Albína Fischera. První jmenovaný vzpomíná, jak býval Sochor, jež od svých skautských bratrů dostal přezdívku „Třapeček“, zpočátku vylekaný ze tmy – zejména na hlídkách. Nakonec se ale otrkal a byl velmi všímavý k jakémukoli sebemenšímu nebezpečí. Albín Fischer s ním zase zažil vtipnou příhodu při jedné z výprav na tehdejší oblíbené tábořiště pod vrchem Bouřňák, kam pěšky chodívali přes Jeníkov, Kocourkov, Verneřice a Hrob. Oba dostali od vedoucího na starosti na místě uvařit čaj. Cukr na čaj s sebou měl „Třapeček“ z domova: „ … když už voda vařila klokotem, vhodil Toník celý obsah krabičky čaje (na 20 litrů) do našeho pětilitrového kotlíku… když byl vylouhovaný a kotlík jsme sejmuly z ohniště, celý obsah plechovky, ve které měl cukr, vysypal do čaje, klacíkem vše zamíchal a ještě povídá – To bude jako med, vždyť je tam habaděj cukru.… vedoucí Jan Kresl vzal naběračku, nabral si z kotlíku a pak polkl. Ale co to? Takovou grimasu by nedokázal hned tak nějaký šašek. Mysleli jsme si, že se opařil a všichni jsme ho litovali. On však lapaje po vzduchu ze sebe konečně vyrazil: - Proboha, vy šmudlové, co jste to vlastně uvařili? Ta slaná tabáková voda má být čaj?! Ihned to vylejte a udělejte nový! - … ale copak já mohu za to, že Toník do čaje omylem nasypal sůl?“ 76) Tato příhoda měla pak ještě dohru. Když měli oba společně tu noc hlídku, rozhodl Toník tak nějak za oba, že se ostatním za ostudu s čajem pomstí. Vymyslel, že budou hlídat i za následující dvě hlídky – že je prostě nevzbudí – a to že bude ta pomsta. Strávili pak celou noc u ohně povídáním o budoucnosti. Ačkoli se Albínu F. tato myšlenka tenkrát vůbec nezamlouvala, později byl za společně strávené chvíle u ohně rád, neboť díky nim měl možnost Sochora ještě lépe poznat. Jak už bylo řečeno, věnoval se Antonín Sochor skautingu s velkým zaujetím. Svůj skautský slib pravděpodobně složil v Duchcově do rukou pozdějšího vůdce župy Františka Kučery při jedné z jeho návštěv. Vyplývá to z Kučerových vlastních vzpomínek. 77) Mimo jiné při ní také shlédl klubovnu ve sklepě obchodníka Smolíka, kde dříve bývalo uhlí. Tuto klubovnu vyjednal vedoucí Kresl, který v domě rovněž bydlel. Ještě s jedním skautským kamarádem chopil se Sochor úprav těchto společných prostor. Společně je z vlastní iniciativy vymalovali a vyzdobili. Sochor patřil k družině Racků a obstaral jí někde vycpaného racka – ten byl pak použit k ozdobě jejich družinového koutku. Měl zájem o vlastní sebezdokonalování – vynikal ve všech skautských disciplínách a brzy složil druhotřídní zkoušku – která byla jakousi vyšší metou ve skautském vzdělání mladých skautů. Také rád 43

spolupomáhal při plánování výletů – nejraději oddíl navštěvoval Radejčín, Kostomlaty pod Milešovkou a Rýzmburk. Po nastoupení na obchodní akademii v Teplicích věnoval se plně plánování tábora, který měl proběhnout v Peruci. Bylo to zřejmě v roce 1928 nebo 1929, vezmeme-li v úvahu, že na ni nastoupil ve svých patnácti letech. Peníze na tábor si obstarávali skauti sami sběrem barevných kovů, papíru a prodejem uhlí, které se sbíralo na haldách a vozilo do města na prodej. Za vozík byl zisk 6,- Kč.

78)

Všechny tyto vzpomínky byly zachovány díky Františku

Kučerovi, který v sedmdesátých letech minulého století poprosil Sochorovy spolučleny z oddílu k sepsání příhod spojených s působením Antonína Sochora v oddíle. Když se zpětně podíváme, v jakých letech Sochor v Duchcově „skautoval“, můžeme prohlásit, že vlastně zažil zlatý věk skautingu v této oblasti. Během svého členství zažil kvalitní skautské tábory, jistě se účastnil župních sjezdů v Radejčíně, spolupodílel se na konání Skautských slavností v Duchcově, oslavující desetiletí založení skautingu na severu, možná byl i na prvním Slovanském Jamboree v Praze, poznal významné skautské osobnosti nejen z této lokality – A.B. Svojsíka, Františka Kučeru, Jana Kresla, Jiřího Štěpničku a jiné. Muselo to vněm zanechat hluboké stopy, na které jistě nikdy nezapomněl. Studium obchodní akademie jej příliš nebavilo, předměty se mu zdály nudné, a tak chodil za školu s budoucím letcem Františkem Zadákem z Ledvic, který za války zahynul při havárii. Dostal podmínku s hrozbou vyloučení, nakonec se přemohl a vydržel zde tři roky. Když 3. července roku 1933 předávalo Místní sdružení v Duchcově skautským oddílům vkusně upravenou klubovnu (upravili si sami skauti - pozn. aut.) v zámecké zahradě za konání velké slavnosti, které se zúčastnila celá župa Přemysla Oráče, měl už Antonín Sochor i jiné starosti, i když činnosti v oddíle se věnoval nadále. Musel jít pracovat, aby vypomohl rodině v těžké situaci, a tak zanechal studia obchodní akademie. Práce se tehdy sháněla velice těžce. Mládež trávila volný čas v „ Útulku pro nezaměstnané dívky a chlapce“, které vedl odbor péče o mládež v Duchcově ve dvou místnostech, a čekala zde na práci. Tím se mělo zabránit jejímu potulování po městě. Bylo zde k dostání zdarma jídlo, hrály se šachy, docházeli sem rovněž učitelé a vychovatelé, pořádaly se přednášky. 79) Nějaký čas zde trávil i Sochor. Nakonec se svým kamarádem Oldřichem Pospíšilem (se kterým už spolupracoval jako chlapec při výzdobě klubovny) pracovali ve sklárně majitele Lukeše coby pomocní dělníci za 95, - Kč týdně. Protože nechtěli vstoupit 44

do politické strany Národního souručenství, měli v práci neustále problémy a nakonec byli vyhozeni. Léta 1936 – 1939 trávil na vojně. Po návratu byl gestapem zatčen a poslán do pracovního tábora na nucené práce. Zde práci sabotuje, dokonce se mu podaří nenápadně zničit pece. Nechal se pak naverbovat do Wehrmachtu, což byla lest. Jako takový se totiž mohl vrátit do místa bydliště, aby si vyřídil osobní věci. Využil toho a utekl přes Milešovku do Prahy a odtud pak dál do Krakova, kde se přihlásil u svého budoucího velitele Ludvíka Svobody. Tady byl nejdříve spolu s dalšími českými i polskými uprchlíky internován a přesunut na Střední východ, ale po vstoupení Ruska do války proti Německu se z něho stává velitel samopalníků. Z ruského Buzuluku postupuje s Rudou armádou a osvobozuje jedno město za druhým. Po bojích o Kyjev byl vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR. Při bojích na Dukle byl sám vážně zraněn – z těla mu bylo vyndáno 218 střepin. Po uzdravení se ještě zúčastnil dalšího osvobozování našeho území. V bojích za osvobození získal celkem 18 vyznamenání, mezi nimi i Řád Bílého lva za vítězství, Válečný kříž „Za vlast“ a Stříbrný junácký kříž „Za vlast“ 1939 – 1945. Že tato ocenění nejsou přehnaná, dokládají i výpovědi všech jeho spolupracovníků. Sochor při všech válečných akcích projevoval nevšední odvahu a statečnost, všude se do boje vrhal mezi prvními a díky němu mnohé z bojů proběhly bleskově a s minimálními ztrátami v řadách jeho lidí, neboť nepřátelé byly většinou rychlostí tak překvapeni, že se ani nestihli bránit. K tomu všemu se ke všem spolubojovníkům choval přirozeně a přátelsky. Svůj skautský slib tedy splnil, pomohl své vlasti opět získat svobodu. Co je důležité, je fakt, že skautský slib jej při všech bojích provázel. Ještě při posledním setkání s Bohumilem Šolínem v roce 1939 se nechá slyšet, že skautský slib nikdy nezradí a jak bude moci, přejde na druhou stranu a bude bojovat proti okupantům. Po návratu do Duchcova při setkání se skautskými bratry to sám komentuje: „ Nikdy bych neřekl, jak to naše skautování bude pro mě v životě užitečné a prospěšné, tak jako mi bylo za války….“ Svému poslednímu skautskému vůdci doslova řekl: „ Božo, skautský slib jsem splnil a skautskou výchovou jsem získal vše, co bylo v bojích zapotřebí. A skautem zůstanu, co živ budu. V bojích jsem často vzpomínal na svého vůdce a učitele.“ 80) Není asi lepšího ocenění výchovných snah jakéhokoli vedoucího, než když obdrží takovouhle srdečnou pochvalu. Antonínu Sochorovi zbývalo posledních pět let života. Již v Buzuluku se seznámil se svou budoucí ženou a narodil se jim tam syn, kterého pojmenovali po generálu Svobodovi - Ludvík. Od roku 1946 působil Sochor jako instruktor pro výcvik 45

vojáků na území Izraele v Hagonově brigádě. Po změně režimu, kdy v izraelských volbách zvítězily síly orientované na západ, se v roce 1949 Sochor již této činnosti nevěnuje. Má několikrát jen o vlásek uniknout útoku na vlastní osobu, aby se atentát konečně povedl 16. srpna roku 1950 na křižovatce mezi Mimoní, Hamrem nad Jezerem a Osečnou při autonehodě. Okolnosti autohavárie dodnes nebyly zcela vyjasněny – podle některých velmi hloupá, nešťastná náhoda, podle jiných připravený a dobře provedený záměr, při kterém byl odstraněn nepohodlný člověk. Faktem zůstává, že Antonín Sochor by se svou upřímností a skautskou ctí zřejmě dlouho v oblibě nebyl – je otázkou, jak by se jeho život vyvíjel dále. Pro skautskou organizaci je každý takový člověk, a bylo jich za II. světové války mnoho, osobní odměnou – důkazem, že skautské myšlenky a ideály jsou správné a má cenu je i nadále šířit mezi veřejnost. Jsem velmi rád, že i město Duchcov má ve své historii takového skauta. A rozhodně tím neznevažuji význam té dlouhé řady dalších výborných skautů, kteří duchcovskými oddíly prošli také.

46

4 SKAUTING V DUCHCOVĚ PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE Celá tato kapitola vychází z přímých výpovědí pamětníku, kteří byli ochotni poskytnout mi informace, na které si po té dlouhé době – přes padesát let – ještě vzpomněli. Rovněž mi pro zpracování byly podkladem fotografie, které někteří z nich vlastní a tři deníky, které mi byly s laskavostí zapůjčeny. Ve skautských časopisech z té doby jsem již o Duchcově nenašel žádné zmínky, neměl jsem k dispozici ani jinou literaturu týkající se bezprostředně činnosti v této lokalitě. Již z toho důvodu jsou fotografie, deníky a vzpomínky pamětníku pro tuto práci velmi cenné, neboť zachycují období, které jinde s největší pravděpodobností zaznamenáno není. Při rozhovorech jsem se zaměřil u všech zejména na to, jak se ke skautingu dostali, kde začínali, co si pamatují z činnosti, míst, která s oddílem navštěvovali, tábory, slavnostní okamžiky (slib apod.), jak vnímali konec skautingu, co jim skauting dal nebo vzal a jaký je jejich názor na skauting v dnešní době – jestli má smysl, jestli je aktuální. Všichni pamětníci byli velmi vstřícní, své vzpomínky sdělovali se zájmem, někdy bylo cítit silné citové pohnutí při vzpomínání na chvíle jejich dětství a dospívání. 4. 1 Ze vzpomínek Zdeňka Kalíka 81) Pan Zdeněk Kalík se stal členem skautského oddílu poprvé po zabrání pohraničí v roce 1938, kdy se s rodinou z Duchcova odstěhovali k příbuzným do Slaného. Přivedl jej kamarád ze školy – pravděpodobně se jednalo o oddíl v nedaleké Knovízi. Stal se vlčetem, ale z činnosti si toho mnoho nepamatuje. Jelikož měl bližší vztah k přírodě, bavily jej výlety které pořádali, nebylo jich ale mnoho. Zanedlouho poté přišel první zákaz a s ním i II. sv. válka. Činnost skautů tedy byla přerušena, ale po návratu do Duchcova po válce začali společně s Karlem Mudrou, který byl členem zdejšího oddílu před válkou, vést oddíl. Skauting v Duchcově před válkou si pan Kalík přitom vůbec nepamatuje, jak sám řekl, byl tehdy malý primán, a přítomnost skautů v té době nezaznamenal. Hlavním aktérem založení skautingu po válce byl zřejmě sám Karel Mudra, jelikož jej uvádí i další pamětníci. Panu Kalíkovi bylo tehdy již 19 let a stal se vedoucím – zřejmě rádcem – družiny Racků (členem stejné družiny byl i Antonín Sochor před válkou). (Viz příloha č. XI ) Svůj slib

47

složil v Ústí nad Labem, kde se opět nacházelo vedení župy. Zde také skládal vůdcovské zkoušky. Činnost jeho družiny byla bohatá. Podnikli společně několik delších výprav do Hřenska, Jetřichovic, na Máchovo jezero, kde byla tehdy prý „naprostá divočina“, po vrcholcích Krušných hor, navštěvovali Radejčín při sjezdech župy (Viz příloha č. XII) a pomník Přemysla Oráče, zúčastnili se setkání skautů na Červeném hrádku u Chomutova. O víkendech často podnikali pěší túry do Flájí 82), kde získali po Němcích dřevěný srub jako ubytovnu – chodili sem i v zimě na lyžích, trávili tu i čas v době Silvestra. (Viz příloha č. XIII) Dále se účastnili různých brigád – pomoc při žních, sklízení řepy, sběru lesních plodin a semen. Ze skautských znalostí a dovedností trénovali zejména stopování, orientaci a přežívání v terénu (Viz příloha č. XIV), signalizaci, šifry, vaření v polních podmínkách, vázání uzlů, poznávání rostlin a živočichů, jež pan Kalík pro svou oblibu v přírodě dokonale ovládal, dále k oblíbeným činnostem patřilo odlévání stop, skautské hry v klubovně i v přírodě, rozvíjející různé dovednosti a znalosti a byli používáni i Foglarovi „bobříci“

83)

.

Jediný tábor, který se dle slov pana Kalíka podařilo

uskutečnit, byl tábor v roce 1947 na louce zvané Březina, nedaleko vrchu Milešovka. Z dochovaných fotografií a pamětí ostatních pamětníků ale jasně vyplývá, že tábory byly minimálně tři, jak se dozvíme dále, takže se tato skutečnost asi týkala pouze družiny Racků. Na louce na Březině tenkrát stávala hájovna a za ní se nacházel tábor, nejdříve prý dívčí a pak chlapecký – čili oddíly se střídaly po turnusech. V Duchcově v Teplické ulici tehdy existovala autodoprava „Friedländer“, jejíž služby využívali i skauti při dopravě materiálu. Ke své činnosti využívali duchcovští skauti klubovnu v křídle zahradního domku v zámecké zahradě, kde byla skautská klubovna již před válkou. Od městského úřadu dostali darem loděnici u rybníku Barbora, která dříve patřila německému veslařskému klubu. V Duchcově pak existoval i oddíl vodních skautů. Úřad skautům také daroval bývalé nádraží v dnes již neexistujících Lipticích, které bylo přeměněno v Junácký domov, slavnostně otevřený roku 1946 . Jak dokládají dobové fotografie, otevření těchto nových kluboven byla veliká událost, jejíž součástí byl velkolepý průvod městem a přítomni mu byli i předváleční skauti Jan Kresl a František Kučera. (Viz přílohy č. XV, XVI, XVII) Fotografie také zachycují počet členů duchcovských oddílů, kterých bylo něco kolem dvou stovek. Junácký domov v Lipticích byl využíván asi rok a poté musel být zřejmě pro následující těžbu hnědého uhlí opuštěn. Osobnostmi činnými ve zdejších oddílech , které si pan Kalík z té doby vybavil, byli již 48

zmiňovaný Karel Mudra, Jaroslav Poul, kterého znali i jiní pamětníci a hodnotili jej jako velmi příkladného skautského činovníka, Luboš Mrázek, syn již v předchozí kapitole zmiňovaného sochaře Mrázka, z dívčích osobností pak Milada Telecká, vedoucí dívčího oddílu, jejíž mladší bratr Milan byl v jeho družině Racků, Emílie Poulová, taktéž vedoucí děvčat, která se později provdala za Jaroslava Poula. Kupodivu mu nic neříkalo jméno František Kovář, který v té době byl rádcem družiny Tygrů, ale na druhou stranu je to pochopitelné vzhledem k tomu, kolik členů tehdy ve zdejších oddílech bylo. V souvislosti s válečnými úspěchy Antonína Sochora mne také zajímalo, nakolik byl v povědomí skautů v poválečném období, jestli se o něm v té době vyprávělo, vzpomínalo na jeho léta v oddíle. Pro pana Kalíka byl Sochor v té době neznámý člověk, nesetkal se s ním, ani v oddíle nekolovali žádné historky. Vše co o něm ví se dozvěděl až v pozdější době. Sám tedy vůbec netušil, že jeho družina byla před válkou i družinou Antonína Sochora. Jako skaut se pan Kalík zúčastnil ještě tábora skautů ze Světlé nad Sázavou jako výpomoc mladému a nezkušenému vedoucímu. Přihlásil se přes časopis Skaut a tábor pak proběhl na Šumavě v Prášilech. Tento zážitek označil velmi kladně. Byl rovněž účastníkem skautského kurzu zimního táboření v Orlických horách na Králickém Sněžníku – zde si vzpomíná na bivakování v iglú a velkou zimu. V civilním životě byl povoláním učitel, obor Český jazyk – Hudební výchova. Učil na všech školách v Duchcově a později v Oseku. Rodiče měli papírnictví v rohovém domě u gymnázia. V době zákazu skautingu přešli někteří dosavadní skauti do jednoty Sokol, on se však začal věnovat svým zálibám, např. turistice – Sokol jej netáhl. Jako učitel sjížděl se svými studenty z gymnázia na lodích řeky – nejčastěji Lužnici a Vltavu. Přitom objevil i ostrov, na kterém pak se svým známým pořádali v padesátých letech celkem pět let po sobě pionýrské tábory – vždy tři turnusy v jednom létě. Jak sám podotýká, tábory byly vedené ve skautském duchu, sehnali si tenkrát podsady a celty a programová náplň odpovídala prakticky programu skautského tábora. Nikdy za celý život neměl problémy se svou skautskou minulostí. Na konec skautingu vzpomíná: „… víš, konec byl složitější, než se zdá teď… poválečné chápání života a budoucnosti bylo tenkrát jiné… po hrůzách války ta vize poctivého státu všechny ovlivnila… největší vinu komunismu já osobně vidím ve zradě ideálů, které se šířily… my jako mladí v té době jsme s bráchou uvěřili, že ve skautingu je západní „zlo“, jak nám bylo podsouváno… všem těm žvástům, na

49

jejichž pravdu jsme pak přicházeli až teprve postupně… pochopitelně třeba v Praze to lidem bylo třeba jasné mnohem dříve….“ Když srovnává dnešní mládež se sebou v jejich věku, je to dle něho nesrovnatelné: „my jsme byli ještě děti – mají dnes mnohem větší rozhled, rozumnější názory na život, lásku, partnerství….“ Na mou otázku ohledně smyslu skautingu v dnešní době, jak on se na to dívá coby bývalý skautský vedoucí, odpovídá: „Já bych řekl, že má daleko větší smysl, než dřív, protože - to co ti řeknu je můj osobní názor - bylo by nutné aspoň uchovat ten poslední zbytek toho dobrého, co v lidech je, ten hlubší cit, tu emotivnost, mravní povědomí… teď ale co má dát těm lidem tohle všechno? Náboženství už ne, knihy – jedině knihy, ale bohužel dnes čtení není populární, světová negramotnost je otřesná – tak kdo jim to má dát? Televize určitě ne, tak tohle – skauting – by mohl být takový jeden z těch pramínků, kudy by se to k chlapcům a děvčatům dostávalo… ale mnohem dříve, než to bylo u nás – odmala….“ Sám nepociťuje, že by mu skauting ve smyslu výchovy něco dal: „ Mně nemohl nic dát, protože jako malý jsem ho kvůli protektorátu zažil málo – vlčetem jsem byl asi rok, zažili jsme 3 - 4 výlety, málo činnosti, nebyl to takový ten skutečný skauting… a když jsem pak skautoval v Duchcově, to už jsem byl dospělý – hotový člověk.“ Přesto dokázal být kvalitním skautským činovníkem, jak je patrné například z fotografických dokumentů. Tím hlavním výchovným činitelem byli jeho vlastní rodiče, kteří se mu plně věnovali. O svém skautském působení pak říká: „ … většina obyvatel, co sem přišla po válce byli velice prostí lidé, nízká mravní a etická úroveň, snažil jsme se je vést k tomu, co já už měl v sobě….“ Panu Kalíkovi se jeho záměr jistě podařil, působil na mě dojmem naprosto vyrovnaného člověka, který měl ve všech názorech zcela jasno, a přesto je nikomu nevnucuje. Jak také z vyprávění vyplynulo, několikrát měl možnost se setkat se svými svěřenci jak z řad skautů, tak studentů a jejich vzpomínky na společně trávené chvíle byly nadmíru kladné. Díky panu Kalíkovi jsem ke studiu získal mnoho fotografií – celé album – které ač jsou amatérské (fotil je většinou jeho mladší bratr), jsou cenným dokladem skautských aktivit v Duchcově. S laskavým svolením jejich majitele jsem měl možnost převést je do elektronické podoby a jsou teď k dispozici v Muzeu města Duchcova. 84)

50

4. 2 Ze vzpomínek Františka Kováře 85) Jako zakladatele po II. světové válce uvádí pan Kovář kromě Karla Mudry ještě pana Emingera a Moravce. O Moravci se vyjadřuje jako o člověku, se kterým měl bližší vztah. Byl asi o deset let starší a z podpisu na legitimaci pana Kováře je zřejmé, že byl na vedoucí pozici – zřejmě zástupce, ne-li přímo vedoucí střediska. (Viz příloha č. XVIII). Pan Kovář bydlel v Duchcově již před válkou, na předválečný skauting si zde ale nepamatuje. Sám začal skautovat na základě informací od kamaráda, jehož vyprávění o náplni činnosti jej nakonec přesvědčilo ke vstupu. Bylo to v jeho osmnácti letech a dle jeho vlastních slov v roce 1945. Ihned se stal vůdčím prvkem - jelikož k tomu inklinoval – stal se rádcem družiny Tygrů v I. oddíle. Věkové složení členů dužiny bylo od 12 do 18 let a družina měla kolem 15 členů. Byl tedy v družině zřejmě na stejné pozici jako pan Kalík. Ani on však mezi osobami, které si z té doby pamatoval, pana Kalíka nejmenoval. Zajímavý je jeho postřeh o vztahu se staršími vedoucími, tedy těmi, kteří pamatovali předválečné období. Několikrát v našem rozhovoru zmínil, že si nepamatuje, že by se o ně kdy tito vedoucí starali, že by jim radili, jak a co mají dělat, že by se někdy zúčastnili nějakých výprav. Podle jeho vyjádření, tito staří vedoucí „jen schůzovali“. Zmínil také jejich zaujetí pro komunismus a následně jejich počínání omlouval tím, že zřejmě netušili, že skauting bude nakonec zakázán. Když vzpomínal na činnost, pravil, že si v družině vystačili sami, víceméně byla podobná té, kterou provozovali Rackové s panem Kalíkem v čele. Veškeré skautské dovednosti a znalosti nechyběli ani u Tygrů – pamatoval si, že si dokonce vedli kroniku, která dnes je ovšem neznámo kde. Zaujalo mě, s jakou precizností se věnovali třeba znalosti bydliště. Pan Kovář popisoval, jak s družinou mezi sebou soutěžili ve znalosti Duchcova – názvy ulic měli na papírkách, losovali je a každý hádal, kde se daná ulice nalézá – město znali dokonale, věděli o všech hydrantech na ulici, znali všechna telefonní čísla doktorů, měli přehled o všem, co se tu dělo. Dokonale měli prozkoumáno i okolí města, kde se také odehrávala spousta jejich her. Oblíbeným místem ke hraní byl oprám mezi Duchcovem a Lipticemi, také hlubinná šachta naproti nádraží v Lipticích, pozdějšímu Junáckému domovu. Jeho největší inspirací byla kniha „Hoši od Bobří řeky“ a časopis Junák. Popsal je jako dokonalý návod k činnostem a skutečně také mnoho nápadů z nich jim v aktivitách pomáhalo. Pan Kovář byl v té době zaměstnán na jatkách a poté v hospodářském družstvu. Nezúčastnil se žádného 51

tábora a na výpravy s družinou jezdili jen o víkendech – konkrétně ze soboty na neděli, neboť tehdy byly soboty pracovní. I on zmínil chatu ve Flájích, kam často putovali v zimě i v létě. Z jedné takové výpravy těsně po válce pochází následující vzpomínka. V zimě roku 1946 se vydala jeho družina na lyžích přes hrad Rýzmburk na Dlouhou louku, kde měli dojednaný nocleh, pokud tam bude místo. Dlouhá louka je od Duchcova vzdálena asi devět kilometrů. Hospoda, kde byl ale nocleh sjednán, byla plná lidí - spali po lavicích, po stolech, po zemi, byli to tzv. „zlatokopové“ – lidé, kteří šli osidlovat pohraničí, mezi nimi i spousta lidí s pochybnou pověstí. Na panu Kováři bylo rozhodnout, jestli se vrátí nebo půjdou dál. V té době hrozilo nebezpečí od Wehrwolfů – Němců, kteří se tenkrát potulovali lesy a čekali na novou válku. Nakonec se rozhodli pro pokračování, bylo jich tehdy kolem patnácti. Pro větší bezpečí se rozdělili a šli

v desetimetrových rozestupech aby v případě

napadení nebylo zjistitelné, kolik jich je. Do Flájí nakonec dorazili v pořádku, on jako rádce si oddechl a smál se, jak byli všichni cestou potichu. Zmínil rovněž, že byli ozbrojeni loveckými noži a dva z nich měli s sebou dokonce pistole - on sám jednu legálně drženou, kterou si vždy tajně půjčil od otce. Ráno je na ubytovně probudili policisté a ptali se jich na dobu příchodu, také na průběh cesty. Nakonec se dozvěděli, že po nich se stejnou cestou vydali dva Pražáci, které někdo přepadl a vysvlékl z civilních šatů. Zřejmě tak učinili potulní Němci, kteří když zjistili, že žádná válka již nebude, chtěli se v civilu dostat zpět do Německa. Nejednou při tom přepadávali, loupili a zapalovali obydlí. Jiná vzpomínka z výpravy se zase váže k místu nedaleko Milešovky. Od známého skladníka Městského národního výboru získali zdarma vybavení – stanové dílce, košile, kalhoty, kotlíky, batohy – teletiny, polní láhve, lopatky, bundy po SA, krátké kalhoty po Hitlerjugend, čepice po Nothilfe. V té době to bylo takové malé chlapecké bohatství, neboť kvalitní výstroj by si ze svého těžko mohli dovolit pořídit. V sobotu večer se vydala družina Tygrů na výpravu, 2 Km od Milešova se utábořili na louce, předtím ještě ohlásili svou přítomnost hajnému. Večer při táboráku je navštívili dva trampové, kteří nápadně pokukovali po jejich vybavení. Pan Kovář s tím prozíravě počítal a po jejich odchodu všem oznámil, co předpokládal – že je budou v noci chtít vykrást. Ještě si vzpomněl, že hlídku od půlnoci do jedné hodiny ranní si nikdo nechtěl vzít (hodina duchů), a tak ji vzal sám. Popsal mi také originální vytápění stanu, kdy do starých hrnců, nalezených v okolí, dali kameny zahřáté v ohni a tyto poté stan dokonale vyhřály. Někdy po jeho hlídce 52

jej další hlídka probudila, že někde někdo volá o pomoc. Jak vyběhl z vyhřátého stanu jen tak, rozklepala jej zima a ostatní se mu smáli, že se bojí. Předpokládal, že se jedná o lest a tak se rozdělili na tři skupiny, tábor byl hlídán a druhé dvě skupiny prohlíželi okolí. Nikoho nenašli, ani ráno, když se znovu přesvědčovali, jestli třeba náhodou někdo opravdu pomoc nepotřeboval. Zřejmě se jim tak skutečně podařilo zabránit vykradení svého ležení. Také si vzpomíná na účast na Jamboree na Červeném hrádku u Chomutova, kde prý se stal malér, když do ohně byla omylem přiložena z lesa přinesená bednička s granáty. Nikdo nezemřel, ale bylo pár zraněných. Rovněž si vzpomněl na župní sjezd v Radejčíně v roce 1947. Jako další aktivity, kterým se věnovali, a o kterých například pan Kalík vůbec nehovořil, byly charitativní akce a oslavy svátků v ulicích. Pan Kovář zmiňuje oslavy prvního Máje, čestné stráže u pomníků, dále sbírky pro Červený kříž. Také mu v paměti utkvělo, jak lidé smekali ve chvíli, kdy s družinou šli v dvojstupu v čele se státní vlajkou. Při vzpomínání na tyto chvíle bylo u pana Kováře patrné dojetí, což svědčí o tom, že pro něho byly jistě významné. Co mě překvapilo, bylo zjištění, že pan Kovář nemá složený skautský slib a ani jeho svěřenci ho zřejmě neskládali. To je velmi zvláštní, neboť skautský slib je něco, bez čeho si skauting nelze představit. Tato skutečnost zaráží o to více, že například v družině Racků ze stejného oddílu to bylo zcela běžné. Celkově to asi souvisí s nepodchycením rádců ze strany vedení, s neúplným systémem vzdělávání. Pan Kovář zřejmě neměl ani žádné vůdcovské zkoušky. Jeho snažení a vedení ale nelze upřít skautského ducha, jehož zřejmě čerpal zejména z literatury a vlastních představ o dobrodružství a romantice. Rovněž bylo důležité jeho vlastní morální přesvědčení, které se se skautským nevylučovalo. Je to zajímavý příklad toho, že i bez předávání zkušeností od starších skautských vedoucích lze dělat kvalitní program, i když bez základního symbolického rámce nemůže být úplný. Co se týče povědomí o Antonínu Sochorovi, něco málo o něm v té době tušili, ale nikdy se s ním nesešli, ani jim o něm nikdy nikdo nevyprávěl. Když skauting končil, předával prý Karlu Mudrovi z družinové pokladny 700, - Kč. Konec vnímali špatně, končilo něco, co měli rádi. Byl také vyšetřovaný, jestli nebyl ve styku s protistátní skupinou, přitom byl jen na soukromém výletě. Nakonec nastoupil vojenskou povinnost a poté již žil svůj život. Věnoval se turistice v Klubu českých turistů, ten chtěl později založit i v Duchcově, stejně jako Stranu zelených, ale nakonec usoudil, 53

že by se tomuto měli věnovat mladší. Po roce 1989 si již mezi skauty netroufal, neboť se cítil starý. Na skautingu si nejvíce cení, že jej naučil orientaci v terénu, morálním zásadám a udržoval jej ve fyzické kondici. Při rozhovoru o významu prohlásil „Čím víc skautů, tím míň podrazáků.“ Zároveň ale připouští, že i mezi skauty se mohou objevit i méně odolní. Když se setkal s řadou členů po čase, zjistil, že někteří například mají problémy s alkoholem: „některým to asi nepřineslo to, co mně….“ 4. 3 Ze vzpomínek Luboše Mrázka 86) Pan Luboš Mrázek pochází původně z Želének a v roce 1938 odešel s rodinou do vnitrozemí. Po návratu jej prý ke skautingu přivedl kamarád. Byl jím Luboš Soušek, který dnes žije v Kadani a dle pana Mrázka vedl družinu Tygrů. Zde se dostáváme do sporu s předchozími vzpomínkami pana Kováře, který rovněž uvádí, že vedl Tygry. O tom, že pan Kovář byl rádcem, je doklad v podobě legitimace. Je třeba možné, že Luboš Soušek byl jeho zástupcem a pan Mrázek jej jako vedoucí osobu vnímal, nebo družinu vedl později. Pana Kováře si ale pan Mrázek nevybavil. Jako střediskové vedoucího uvádí Karla Mudru, jeho zástupce Jiřího Čuchala, vedoucí dívčího oddílu Jiřinu Berglovou, provdanou Slámovou, vedoucího chlapeckého oddílu Zdeňka Kalíka spolu s Jaroslavem Poulů. Oproti výpovědi pana Kalíka uvádí jako vedoucího družiny Racků jeho bratra Mílu Kalíka. Pan Kalík ale ve svých vzpomínkách hovořil hlavně o družině Racků jako své, takže i tady mohlo dojít trochu ke zkreslení. Je zajímavé, že pana Mrázka přivedl ke skautingu kamarád, když jeho otec, zdejší kamenosochař, byl členem předválečných skautů socialistů. Zpočátku byl pan Luboš Mrázek v oddíle skautů a v roce 1948 – 1949 vedl oddíl vlčat, to mu již bylo kolem osmnácti let. Mezi aktivitami, které mezi skauty zažil a pořádal uvádí krom již zmiňovaných také Skautské akademie, jež byly pořádány každý rok a výtěžek poté pokrýval náklady letních táborů. Dále si vzpomíná na putovní výlety na kolech, kde dokonce líčí i trasu: Duchcov – Křivoklát – Karlštejn – Praha – skautské hradiště na Strahově a zpět. Z pěších vzpomíná výpravu již zmiňovanou panem Kalíkem s trasou: Libouchec – Tisá – Děčínský Sněžník – Maxičky – Čertova voda – přívoz v Dolním Gruntu – Hřensko – Mezní louka – Pravčická brána – neudržovanou Ferdinandovou 54

soutěskou, kde místy brodili do České Kamenice a Staré Olešky. Odsud pochází následující příhoda: „U Labe jsme tábořili v místě pod Jeptiškou. K večeři jsem pekl vdolky s povidly. Protože začalo mírně poprchávat, tak jsem dal kotlík (aby těsto vykynulo)k odtahu od ohně. Část těsta blíže k ohni byla mírně předpečena, takže jsem vykrajoval k dopečení již polotovary. Vdolky jsem pekl na plechu z řeky, který jsem vydrhl pískem. Když jsme večeřeli, tak se u nás zastavili „ financové“ – byli obdarováni jedním vdolkem – část věnovali psu (ten se od pochoutky odvrátil). Nám vdolky chutnaly i když do povidel se omylem zamíchal v torně zapomenutý kartáček na zuby Luby Soušků.“ Tyto akce zažil pan Mrázek samozřejmě ještě jako člen chlapeckého oddílu, nebyla jim přítomna mladší vlčata. K získanému objektu bývalého nádraží v Lipticích ještě dodává, že původně sloužil jako dům Hitlerjugend, byl vybaven sálem a řadou místností pro klubovny a měl dokonce svého správce. Později skauti získali klubovnu v zámecké zahradě a vzhledem ke značné členské základně byly používány i klubovny ve městě – klubovna vlčat se nacházela přímo v jejich domě ve sklepě, klubovna jedněch skautů v gymnáziu, Rackové údajně měli svou klubovnu v loděnici u rybníku Barbora, která dříve sloužila německému vodáckému klubu. Po Wehrmachtu tu zůstal velký námořní člun, dále zde byla plachetnice a motorový člun s poháněnou kosou na sekání rákosí, zvaný „trávožrout“. Následující řádky popisují přesnou trasu, kterou bylo nutno podstoupit při návštěvě ubytovny ve Flájích, vzdálených kolem osmnácti kilometrů od Duchcova: „…chodili jsme podle Oseckého potoka, první zastávka byla u „babičky a dědy“

87)

, další nad hradem Rýzmburk, kde tenkrát

byla lavička. Tam starší vzali vlčatům torny a „Kirštajgem“

88)

jsme vystoupali na

Dlouhou Louku. Na horním konci byla poslední zastávka a pak jsme šli až do Flájí – v sobotu po obědě a v neděli večer zpět.“ Při vzpomínání na letní tábory uvedl celkem tři. První na Březině v roce 1947, který vybudovali skauti a v druhém turnusu tu tábořila děvčata. Jako nejkrásnější uvedl druhý tábor v roce 1948 v Rynarticích. Vybudovali jej vodáci z Děčína a duchcovští jej dobudovali: „…voda byla přiváděna dřevěnými žlábky přes řeku. Na řece Kamenici byla vybudována malá přehrada z klád na koupání a dřevěná skluzavka. Tábor byl umístěn na poloostrově, který obtékala říčka, stany byly na vyvýšeném místě v půlkruhu a velitelský stan byl na kůlech a pod ním ošetřovna. Pro táborový kruh jsem vyřezal z olšového dřeva totem a přes říčku pro zásobovací cestu jsme vybudovali padací most.“ Dřevěné stavby na táborech byly spojovány 55

pomocí hřebíků a kramlí a po skončení zůstalo dřevo z nich k dispozici lesákům. Jako poslední uvádí tábor na přehradě Souš v roce 1949, který ale pouze navštívil, protože již byl zaměstnán. O konci skautingu uvádí: „Ideální podmínky pro skauting končily v druhé polovině roku 1948 a definitivně v roce 1950. Abychom zachránili možnost pokračování, tak jsme vytvořili samostatnou skupinu Českého svazu mládeže, udělali jsme hudební soubor a dokonce několikrát vystupovali i na estrádách mimo Duchcov. Také jsme si postavili pramice a sjížděli na nich Nežárku, Lužnici, Vltavu. Pramice se dále využívali v turistickém oddíle Sokola.“ Na závěr ještě zmíním informace o otci pana Mrázka, které jsou pro Duchcov dle mého názoru zajímavé. Nejenže byl rovněž skaut, byl také povoláním kamenosochař a podílel se na realizaci obkladů pomníku Antonína Sochora před stejnojmennou školou, předělával bustu T. G. Masaryka v gymnáziu a po válce rovněž opravoval sochu K. H. Borovského před gymnáziem. Byl také autorem dnes již neexistující tesané lilie nad portálem klubovny v zámecké zahradě. V rozhovoru s panem Mrázkem jsem nezískal jeho osobní názor na skauting jako takový, ani na jeho úlohu v dnešní době. 4. 4 Ze vzpomínek Karla Ulipa 89) Karel Ulip byl jedním z vlčat (Viz příloha č. XIX), které mělo za vedoucího Luboše Mrázka, po něm pak ještě pana Bednáře. Protože hrál dobře a rád šachy, vysloužil si přezdívku „Šachmat“. Ve smečce (tak se u skautů označuje společenství vlčat) jich bylo kolem patnácti, vlčetem byl i mladší bratr pana Mrázka. Smečka byla součástí jednoho z chlapeckých oddílů. Mezi skauty jej zřejmě přivedl jeho spolužák Václav Vacek. Z činnosti si pamatuje zpěv, který ho vždy bavil. Nejoblíbenější písně byly : „Stály báby“, „Přes hory, skály, lesy“ , kánon „Červená se line záře“ a dále mnoho lidových písní. Z dalších aktivit si vybavuje signalizaci praporky, morseovku, hledání v mapě, chůzi podle azimutu a pochodových značek, kreslení plánků a dovednost chodit podle nich, určování světových stran, znalosti přírody, rozdělání ohně za všech podmínek pouhou jedinou sirkou a bez papíru. Také lovili bobříky a plnili vlčky – speciální odbornosti pro tuto věkovou kategorii. Na svůj vlčácký slib vzpomíná jako na velkou událost, sliboval na táboře u ohně a cítil se pak jako právoplatný člen oddílu. Stal se pak dokonce šestníkem, tj. vlčetem, 56

které umělo pro oddíl uspořádat některé hry, značilo třeba trasu, po které pak ostatní šli – bylo tak trochu pomocníkem vedoucímu. Jako oddíl také vedli kroniku, o které dnes neví, kde se nachází. Měli rovněž klasickou vlčáckou vlajku ve tvaru rovnostranného trojúhelníku. Výsledky vlčat v oddílovém bodování byly umístěny v klubovně na nástěnce a prý tenkrát nebylo nijakých zvláštních odměn, za čest platilo se vůbec umístit na dobrém místě. Jako jediný z pamětníků si také vzpomněl na originální pokřik oddílu: „Ohně, hory, lesy, skály, to jsou naše ideály. Matka naše příroda 2. oddíl z Duchcova.“ Vlčata prý měla také svůj pokřik, ale ten si již nevybavuje. Výpravy, někdy i vícedenní, byly samozřejmostí. Často navštěvovali Lovoš, Dubice, Opárenské údolí, Krušné hory, Rýzmburk a Stropník. Pan Ulip se zúčastnil všech tří výše zmiňovaných táborů. Nejvíce si pamatuje tábor na Souši. Vedoucím byl Jaroslav Poul, vlčata tu bydlela ve zděném domku nedaleko tábořiště společně s děvčaty – zřejmě světluškami: „…vzpomínám, jak jednoho dne k večeři byly borůvky, které někdo nasbíral – pěkně s cukrem, mlíkem a chlebem – většině to nechutnalo, ale já se po nich mohl utlouct!“ Jako vedoucí mu byl Jaroslav Poul vzorem. Veškeré stavby na tomto táboře realizovali starší skauti. (Viz příloha č. XX) Co se týče povědomí o Antonínu Sochorovi, jako dítě nezaznamenal žádné vyprávění, historky z předválečného období, které by mu utkvěly v paměti (což potvrzuje i L. Mrázek - pozn. aut.). Sochorův spolučlen Oldřich Slabý mu prý později vyprávěl o jeho odvaze,

když se sám

v noci vydal za oddílem do

středohoří, nebál se kočujících cikánů – vyptával se, jako by nic. Potom po roce 1950 se nikomu moc o Sochorovi povídat nechtělo. Jeho osobu sám hodnotí slovy: „ … platil za odvážného kluka už před válkou …“ . Na klubovnu v Lipticích vzpomíná v souvislosti s cestou tam. Jelikož byla vzdálena přes tři kilometry a cesta vedla lesem, tak zejména v zimě, kdy se dříve stmívalo, jednalo se o malé dobrodružství. Také za to prý měla všechna vlčata uznaného bobříka odvahy. Zarostlé lomové území po pravé straně tratě do Ledvic bylo prý jejich „Eldorádo“ s nezapomenutelnou atmosférou a čas tu trávili i v týdnu po škole. Na otázku, co že mu skauting do života dal, odpovídá“ „… já jsem to vždycky bral vážně všechno a když to řeknu takhle tak asi to, že se ze mě nestal 57

grázl… já jsem se v tom viděl.“ Také se vyjádřil, že rodiče na něho neměli kvůli práci tolik času, že s ním příliš nekomunikovali. Oddíl tu tedy jistě ve výchově trochu doplňoval to, co rodiče pro zaneprázdněnost neměli možnost zcela naplnit. Na konci našeho rozhovoru také vyjádřil uznání lidem, kteří jsou ochotni věnovat část svého volného času výchově dětí. Nejdůležitější je podle něho učit děti komunikovat, mezi sebou a s okolím. 4. 5 Ze vzpomínek Pavla Čondla 90) Ke skautům se dostal zhruba v osmi letech, když s kamarády zjistil, že v Duchcově existují jejich oddíly. Jelikož v té době nic podobného v Duchcově nebylo, přihlásil se také. To bylo v roce 1948. Jeho první schůzka, které se zúčastnil, probíhala v klubovně u Weigenda

91)

, což byla bývalá tiskárna. Klubovna měla i sál

a ze schůzky si pamatuje přítomnost spousty světlušek, vlčat, skautů a skautek, zřejmě tedy šlo o nějaké společné setkání. Z vedoucích si pamatuje Jiřího Čuchala, Jaroslava Poula, přezdívaného Bobr a Luboše Mrázka. O panu Mrázkovi se vyjádřil: „… to byl velkej skaut – a něco znamenal v Duchcově.“ Na schůzkách se pak scházeli v klubovně v ulici Bří. Čapků v domě, ve kterém bydlel i jeden z členů oddílu – Václav Vacek. Když o tuto klubovnu přišli, měli další ve vile u Mrázků. I on potvrzuje, že naposledy jako klubovnu využívali tu v křídle bývalého zahradního domku v zámecké zahradě. Pro svůj věk patřil do smečky vlčat. Velmi dobře si pamatuje Karla Ulipa a také ho označil za zkušenějšího člena, který často vedl některé hry a program. Tím tedy potvrzuje jeho funkci šestníka. Zajímavá je jeho zmínka o pořizování krojového oblečení a co tato událost pro něho znamenala. Jako krojová košile posloužila obyčejná košile, kterou mu maminka obarvila do požadované barvy, ušila mu také ze žluté látky šátek. Krojový skautský pásek a skautská píšťalka byly běžně k dostání v obchodech. Veřejně se dokonce prodávaly i boty s obrázkem junáka. Od dědy ještě dostal batoh – teletinu, který má prý dodnes. Rovněž vzpomíná, co pro ně znamenal časopis Junák – jak s napětím s ostatními očekávali další čísla. Podobně se těšili na každou schůzku, na kterou chodili vždy s velkým předstihem. Nejoblíbenější činnosti byly hry v klubovně a bojové hry venku, často po skončení schůzky trávili hraním v ulicích a na okraji města další čas. K inventáři skautské loděnice u rybníka Barbory doplňuje ještě pramice, malé loďky „maňásky“ a „voříšky“ a název velkého záchranného námořního člunu 58

„Bimbovka“. Tyto lodě byly využívány pro jízdy na Barboře i na řekách. Potvrzuje také všechna oblíbená místa výprav a výletů. Zúčastnil se jediného tábora a to v roce 1949 na přehradě Souš: „…tábor mi dal hodně, protože za prvý jako malý kluk jsem byl najednou sám někde bez rodičů a za druhé tam byl program od rána do večera.“ Jako nejméně oblíbené na táboře označil trhání borůvek – každý účastník ešus denně - , které se poté prodávaly a výtěžek byl použit na podporu činnosti. Jinak byl pro něho tábor velkým zážitkem. Mezi nejsilnější patří třeba příhoda, kterou popisuje slovy: „ Při jedný hře, a můžu ti říct, že je to pravda, si pamatuju, jak ti starší kluci objevili starší strom, který se větvil do dvou nebo tří kmenů a našli v tom zabalenou pušku. Utíkali pro vedoucího a pak se to nahlásilo. Než přišla policie, tak si pamatuju, že jeden z těch starších kluků odrhnul mech, co byl pod stromem na zemi a tam byly i náboje. Takže to si dost živě pamatuju.“ Také se mu líbilo, když plachetnicí „Racek“ jezdili na nákupy potravin a do paměti se mu vryla zvláště jízda jednou před bouřkou. Tábor na Souši byl pro pana Čondla také místem skládání jeho slibu – dle věku zřejmě vlčáckého. Atmosféra slibového ohně byla pro něho prý jakýmsi spřízněním s prožitky dosud čtených příběhů: „…a teď do toho ten oheň a ty jiskry - ten roj vyprskne a ty tam stojíš a slibuješ něco, tak to ti jde mráz po zádech, člověče…“. Ze svého slibového ohně si na památku uložil do svého talismanu popel a tento váček měl potom ještě dlouho doma. Přesný konec skautingu si nepamatuje, uvádí, že schůzky pomalu přestávaly, také již nevycházel jejich oblíbený časopis. Vzpomínka z těch dob, asi v roce 1950, patří jednomu slavnostnímu průvodu: „… na prvního Máje jsme měli jít do průvodu, bylo nás dost a stáli jsme na rohu ul. Družby a Teplické a ze shora šel průvod a my jsme do něj nesměli – a pamatuju si, že už tam šli pionýři…“ . Co se týče osobního názoru na skauting, tak jej vítal jako příjemnou změnu jako něco nového, cítil, že nebyli obyčejní kluci, toulající se po ulicích a trávící čas rvačkami. S odstupem času také uznává, že v něm to krátké období zanechalo mnoho i ohledně morálky a slušnosti. V roce 1963 pak ještě s jedním kamarádem založili trampskou osadu BOBR, jezdili na vandry, stali se z nich trampové, stýkali se s trampy z Hrobu, v Domaslavickém údolí se nacházela osada Řetěz, kde zažil pár potlachů. S těmito aktivitami ale po svatbě přestal. Dodnes je členem klubu přátel Jaroslava Foglara a těší se ze sbírání různých památek na toto téma.

59

4. 6 Ze vzpomínek Emílie Poulové 92) Paní Emílie Poulová jako jediná zástupkyně ženského skautingu z Duchcova v poválečném období, kterou se mi podařilo navštívit, potvrdila mnoho již výše uvedených informací, a proto tato část bude nejstručnější ze všech. Do oddílu se dostala přes své kamarádky někdy v roce 1946, nějaký čas byla řadovou členkou a účastnila se skautského programu. Poté se z ní stala vedoucí světlušek. Žádný vůdcovský kurz ani zkoušky však nepodstoupila, jak má s dětmi pracovat se dozvídala od zkušenějších vedoucích přímo v Duchcově. Ty také sledovaly, jak se činnost v oddíle vyvíjí a byli po ruce v případě potřeby. Skautský slib složila a rovněž v oddíle se mu věnovaly. Vzpomněla si na to, jak si skauti sami vyráběli pramice přímo na zahradě rodiny Mrázků. V tomto období se také poznala se svým budoucím mužem Jaroslavem Poulem. Jeden kufr materiálů po něm již bohužel vyhodila, momentálně vlastní její vnuk pouze jeho osobní deník, o němž je řeč dále v textu. Mezi skauty se prý naučila zručnosti a samostatnosti a s kamarády, které zde poznala, se vídá občas dodnes. Dle jejího názoru může skauting zajistit i dnes tolik potřebnou výchovu k slušnosti. 4. 7 Deník Jaroslava Poula Jedním z cenných pramenů shrnující a zároveň doplňující předešlé výpovědi pamětníků se mi stal zapůjčený deník po bývalém rádci zdejšího skautského oddílu. Jedná se o knihu v pevné, bílým plátnem potažené vazbě s rozměry 20, 5 X 15 cm. Na čelní straně je vazba ozdobena odznakem skautů – lilií s hlavou psa – vtlačeným do kusu kůže ve tvaru štítu. Kniha obsahuje celkem 51 fólií, z toho je 34 popsaných. K psaní a ozdobám je použito žluté, červené, modré, zelené, hnědé a černé barvy. Text je psán perem moderní humanistickou kurzívou a je doplněn barevnými perokresbami a na fol. 13r se nachází 5 černobílých fotografií. Celý deník zaznamenává pár událostí z období od července roku 1945 do května roku 1947. Většina událostí byla ale zaznamenána zpětně a deník byl napsán v časovém rozmezí necelých tří měsíců. Je to patrno z úvodních slov samotného autora, ve kterých datuje počátek založení deníku v den 28. 2. 1947. Poslední zápis pochází pak ze dne 31. 5. 1947. Autor zde sám sebe podepisuje „Johny“, což byla jeho skautská přezdívka. 60

Z deníku se poté dozvídáme podrobnosti o začátcích skautingu v Duchcově v poválečném období. Tím, že události byly zachyceny zpětně, bylo zřejmě způsobeno, že si ale autor nevzpomněl na přesné datum: „Bylo to v neděli dne_ července 1945 ve 2 hod. odpoledne… konečně nadešla ta hodina a my se shromaždili v restauraci u Kroftů… bylo nás tam přes stovku.“ 93) Když se poté sešli v následující pátek u liptického nádraží, které měli v plánu získat jako klubovny, rozdělil vedoucí bratr Moravec přítomné skauty na družiny Racků, Tygrů a Sokolů. Z tohoto záznamu tedy víme, že I. oddíl měl tři družiny. Jaroslav Poul byl přidělen k Tygrům, ale na žádost rádce družiny Racků Zdeňka Kalíka byl vedoucím Moravcem nakonec přeložen k družině Racků. V deníku je tento fakt popsán tak, že Zdeněk Kalík našel si sám Jaroslava Poula, nechal si od něho potvrdit, že umí hrát na kytaru a pozval jej na jejich výlet na Bořeň 94), aby je doprovázel. Výlet na Bořeň označuje J. Poul v textu jako „Můj první výlet v osvobozené vlasti“ , byl to výlet s přenocováním a v zápise je například zmíněna dodnes udivující preciznost a zručnost při zřizování tábořiště – stany postaveny za pět minut (jednalo se o tzv. „jehlánky“ ze dvou celt s ručně vyráběnými kolíky a tyčí, bez podlážky), kolem stanů vykopané stružky kvůli případnému odtoku dešťové vody, uprostřed tábora zapíchnuta československá státní vlajka a zhotoveno ohniště pro přípravu jídla. Celý výlet byl samozřejmě podniknut pěšky. Dále se v deníku autor vyjadřuje k okolnostem získávání kluboven v bývalém nádraží Liptice, které bylo od roku 1940 funkční jako Jugendherberge (turistická ubytovna německé mládeže) a po skončení války opět prázdné. Patřilo Ředitelství státních drah a získání předcházelo několik složitých jednání. Nakonec se dům podařilo získat a slavnostní otevření proběhlo dne 2. 6. roku 1946. Před samotným aktem otevření proběhl lampionový průvod od hřiště S. K. SLOVAN až do Liptic (Viz příloha č. XXI). Následující den proběhl průvod městem s proslovem na náměstí. Následovalo otevření klubovny, závody a hry v okolí a nakonec, když odjeli hosté, si místní udělali malý slavnostní táborák. Na tomto táboráku se všichni přítomní rozloučili s vedoucí Mílou Teleckou, která opouštěla řady junáků kvůli svatbě a změně bydliště (jak se dozvíme dále z textu). Své vedení předala do rukou Jirky Berglové. Ze zápisu je dosti zřejmé, že všem bylo velmi líto, že je tato vedoucí opouští: „Toto byli nejhezčí a nejslavnější dni v našem junáckém životě. Ten smutný konec však neměl býti.“ 95)

61

V textu je dále popsána první výprava do Flájí do nově získané ubytovny a její následná oprava – k této události jsou vlepeny i fotografie, skládání Nováčkovské zkoušky (dále NZ) před slibem – pěkně výtvarně zpracovány všechny informace, které bylo třeba k NZ znát, je tu zmíněn pokřik II. oddílu Duchcov přesně tak, jak si na něj vzpomněl Karel Ulip (Viz s. 57), výlet do Českého Jiřetína a lyžování v Krušných horách, k nimž existují fotografie v albu Zdeňka Kalíka, a poslední zápis patří cyklistické výpravě, jejímž hlavním cílem bylo najít vhodné tábořiště pro tábor. Jaroslav Poul před skládáním své NZ byl požádán k přechodu k II. oddílu jeho vedoucím Karlem Mudrou, aby se zde stal rádcem. Bylo to z důvodu nepříliš dobré autority původních rádců a J. Poul nakonec tento návrh přijal. Jeho nová družina Bobrů měla dvacet čtyři členů a vedl ji od 1. ledna 1946. Vedoucím II. oddílu se pak stal Jiří Čuchal a jeho zástupcem sám J. Poul. Karel Mudra byl poté vedoucím střediska a dokonce i okresu Duchcov. Jedním z jeho zástupců byl i V. Sova(Viz dále). Také je z textu patrné, že předválečná župa Přemysla Oráče je v tomto období nazývána „Oblastí Přemysla Oráče“ a i v tomto období byl jejím vůdcem František Kučera. Deník jednoho z rádců poválečného skautingu významně napomohl k doplnění některých údajů o tomto období. Jeho digitální podoba je v případě zájmu hlubšího zkoumání k dispozici v Muzeu města Duchcov.96) 4. 8 Z pozůstalosti Milady Telecké Díky PhDr. Jaroslavu Drbohlavovi z Duchcova se mi podařilo získat ke studiu několik dokumentů po paní Miladě Telecká (Viz příloha č. XXV), která se v Duchcově po II. sv. válce přibližně rok a půl intenzívně podílela na činnosti zdejšího dívčího oddílu jako vedoucí. Jedná se o dva deníky, několik fotografií a dopisů a také vůdcovský dekret. První deník představuje malý notýsek v tvrdých červených papírových deskách s rozměry 12 X 8, 8 cm. Obsahuje celkem 28 fólií, z toho je 9 popsaných. Text je psán perem moderní humanistickou kurzívou, fol. 1r obsahuje kresbu skautské lilie vyhotovenou pastelkami a fol. 27v, 26v, 25v obsahuje kresby tří bylin vyhotovených tužkou. Text zachycuje velice krátké časové období od 5. do 23. července roku 1945, přesto doplňuje předešlé informace o další cenná fakta, rovněž svědčí o velikém zapálení autorky pro skautskou činnost. Tak třeba je ze zápisu patrné, že 62

první schůzka se konala 5. července v hotelu „U Hvězdy“ a po ní byl uspořádán průvod městem na počest mistra Jana Husa: „ Byli jsme jen tři krojovaní junáci, šli jsme první, mezi vlajkami a nesli jsme pochodně….“

97)

Dále jsou zaznamenány

okolnosti shánění krojových košil pro členy, pochybnosti o získání liptického nádraží jako kluboven, zhotovování náborových plakátů, následná schůzka s prvními zájemci o členství, které se zúčastnilo 100 chlapců a 25 dívek (pravděpodobně J. Poulem popisovaná schůzka „U Kroftů“), úklid v liptickém nádraží, když již jeho získání vypadá nadějně. Zajímavá je také informace, ve které se dozvídáme o tom, že: „ … dnes (13. 7.) také došlo k rozdělení našich funkcí. Jirka Berglová je vedoucí, Vlasta R. její zástupkyní a my s Víťou budeme rádkyněmi. Víťa bude mít mladší a já starší dívky. Už se těším na to, jak začneme….“ Podle zápisu J. Poula měla při svém odchodu v roce 1946 M. Telecká předávat oddíl do rukou Jirky Berglové, zde ale sama uvádí, že v roce 1945 byla vedoucí J. Berglová. Je možné, že se M. Telecká stala vedoucí po své absolvenci I. kurzu pro vedení junáckých oddílů v Horních Černošcích.V deníku je také rozpoznatelné, jak důležitý pro ni tento kurz byl a jak se na něj těšila. Celý průběh tohoto kurzu je pak zaznamenán společně s přednáškami z jednotlivých oborů v druhém deníku, který zřejmě získala na památku přímo v místě konání. Jedná se o částečně tištěný deník v tvrdých papírových deskách světlehnědé barvy, na jejichž čelní straně se nachází obrázek pěti skautů sedících kolem ohně a nadpis „ Můj junácký deník“. Jeho rozměry jsou 20, 4 X 14, 5 cm. Obsahuje celkem 57 fólií, z toho 46 z měkkého a 11 tvrdšího papíru. Dvě fólie obsahují tištěný text se skautskými informacemi, 26 fólií je popsáno moderní humanistickou kurzívou perem a propisovací tužkou, 4 fólie z tvrdšího papíru obsahují barevné perokresby. Na fol. 1r je věnování datované k 4. 8. 1945 – podpis je nečitelný, fol. 1v obsahuje později doplněné údaje manželem M. Telecké týkající se narození, úmrtí a dat dvou svateb, fol. 2r obsahuje fotografii M. Telecké v junáckém kroji s vlastnoručním podpisem, fol. 3r obsahuje podpisy šesti vedoucích přítomných u slibového táboráku – mezi nimi i Vlasty Koseové, E. Milčicové a A. Berkovcové. Text se týká popisu průběhu kurzu, záznamu přednášek a vlastních pocitů z účasti. Ze zápisů vyplývá absolutní spokojenost a nadšení majitelky deníku. Od fol. 21r pokračují zápisky, tentokrát již z roku 1969, týkající se opět vůdcovského kurzu – konaného v Liberci, kam se M. Telecká provdala. Dle záznamů lze soudit, že M. Telecká byla opět absolventkou – zápisy se týkají 63

záznamů přednášek. Díky dopsaným datům na fol. 1v si můžeme doplnit informace o samotné autorce zápisů. Milada Telecká se narodila 3. ledna roku 1926 v Jeřmanicích u Liberce – v době působení v Duchcově ji tedy bylo mezi devatenáctým a dvacátým rokem. Roku 1946 se provdala za pana Raušera a v manželství s ním byla do roku 1951. Roku 1954 se provdala za pana Rona a s ním žila až do své smrti 13. listopadu roku 2004 – zemřela v Liberci ve věku 78. let. Poslední informace se týká jejího otce Ladislava Teleckého, který měl v Duchcově v poválečném období pronajatu nádražní restauraci. O důvodech odchodu si lze udělat obrázek díky dochovanému dopisu od Františka Kučery z roku 1970: „Když jsme pak šli zpět na nádraží, ona sestřička (M. Telecká – pozn. aut.) se se mnou loučila a prohlásila, že se zároveň loučí se skautingem, že se má vdávat a ten její nastávající že jí skauting zakázal. Div neplakala.“ Dále se vyjadřuje ke stavu v roce, kdy byl dopis napsán: „A když pak najednou po tolika letech se zase objevila, sice starší, ale krásná stále a prozradila se oním heslem, ptal jsem se v duchu po jejím odchodu, co asi následovalo. Říkal jsem si tři možnosti: ovdovění, rozvod,…? Co asi následovalo, že ji zase vidím ve skautském kroji?“ M. Telecká se tedy skutečně v novém manželství mohla po obnově v roce 1968 opět skautingu věnovat. Proto ten další vůdcovský kurz. V dalších dvou dochovaných dopisech dojednává M. Telecká s jednou vedoucí skautkou z Prahy účast jedné své svěřenkyně na Mezinárodní besídce v roce 1946. V dalších třech jedná se zástupkyní skautského ústředí o písemných a výtvarných příspěvcích do nového časopisu s názvem Skautka. Z památek po M. Telecké je také důležitá dochovaná pozvánka (Viz přílohy č. XXII, XXIII) na „ Junácký den s otevřením junáckého domova“, který se týká právě již několikrát zmiňovaného liptického nádraží. Datum otevření plně souhlasí se zmínkou J. Poula. Na pozvánce je popsán program, je zmíněn i lampiónový průvod začínající na Husově výšině a skutečnost, že celá akce probíhá pod záštitou Hrdiny SSSR štábního kapitána, bratra Antonína Sochora. Pozvánka byla tisknuta v tiskárně Weigend a na jejím rubu se nachází kulaté razítko Okresního velitelství Junáka v Duchcově, pod kterým je vlastnoruční podpis Karla Mudry a Míly Telecké. M. Telecká se také podílela na výtvarné výzdobě zdejších kluboven. (Viz příloha č. XXIV) Všechny zmiňované dokumenty jsou opět v digitální podobě k dispozici v Muzeu města Duchcov. 98)

64

5 SKAUTING V DUCHCOVĚ V LETECH 1968 – 1970 O tomto období se mi nepodařilo získat mnoho informací ani přímého účastníka skautských aktivit, který by mohl svými vzpomínkami přiblížit situaci, která zde byla. Mé původní údaje byly dokonce takové, že jsem se domníval, že se v Duchcově v tomto nejkratším období ani nepodařilo skauting obnovit. Nenašel jsem zmínku ani v žádném mně dostupném tisku a literatuře. Nicméně jsem se nakonec dozvěděl alespoň něco málo, co je dokladem zdejších skautských aktivit v této době. Pan Pavel Koukal byl

99)

, který byl toho času zaměstnán jako pracovník na zámku,

kontaktován PhDr. Josefem Hrabákem, učitelem a významnou skautskou

osobností v této oblasti (dle slov pana Koukala). Ten jej požádal o doporučení vhodného objektu ke koupi za účelem zřízení kluboven pro zdejší skautský oddíl. To bylo v roce 1969 a pan Koukal panu Hrabákovi doporučil menší domek v Havířské ulici, který byl tehdy zrovna k prodeji. Údajně se má jednat o jeden z nejstarších domů v Duchcově vůbec – je poněkud atypický i tím, že část jeho čelní strany poněkud vystupuje z řady ostatních okolo stojících domků do přilehlé komunikace. Tento domek byl poté skutečně zakoupen a jako klubovny nějaký čas zdejšími skauty využíván. V roce 1970 připadl SSM a nedlouho poté byl prodán soukromé osobě, panu Josefu Pejšovi, keramikovi, který si domek upravil – na střechu použil odpadový materiál z došek, které pocházely z prací na nové střeše na zdejších zámeckých budovách. Šindelovou střechu má tento domek dodnes, ačkoli pan Pejša již nežije, jinak je ale nevyužíván a chátrá, necitlivý zásah do jeho podoby znamenalo také zasazení garážových vrat právě do onoho atypického výstupku. Tím skautským činovníkem, který zde měl být tehdy u oddílu činný jako vedoucí a zřejmě tedy i onen domek spravoval, byl dle vzpomínek zakladatele skautingu v Duchcově po roce 1989 pana Vladimíra Zajana

100)

jistý pan V. Sova.

V poválečném období již v Duchcově jako skautský činovník působil pan Vojtěch Sova, bratr paní Stránské z Oseka. Ta ovšem jeho působení v letech 1969 – 1970 nepotvrdila. 101) Je tedy možné, že se jedná o shodu jmen nebo mýlku pana Zajana či paní Stránské. Žádné další podrobnosti o činnosti či podmínkách působení v tomto nejkratším období obnovy v současné době nemám. Stejně tak jsem nedohledal žádné pamětníky, kteří by byli osobně činnosti účastni. O existenci

65

duchcovského skautingu v tomto období neměli ponětí ani současní skautští vedoucí z teplického střediska, ačkoli někteří v tuto dobu již jako skautští činovníci v Teplicích působili. Zájemci o toto období nezbývá než pátrat dále.

66

6 SKAUTING V DUCHCOVĚ PO ROCE 1989

102)

O obnovu skautingu v Duchcově po listopadu 1989 se zasloužil Vladimír Zajan, přezdívaný Jazan. Pocházel z Ledvic, kde také před válkou zažil jako člen skautský oddíl, před II. sv. válkou se jeho rodina přestěhovala do vnitrozemí nedaleko Pardubic. Po válce se opět na sever Čech vrátili a V. Zajan podstoupil vojenskou službu. Na konci čtyřicátých let se oženil a přistěhoval do Duchcova. Kvůli vojně se ale v té době vůbec nedostal do kontaktu se skauty. V období po roce 1968 kdy došlo k obnově skautingu byl zaneprázdněn zaměstnáním, které bylo zejména kvůli dojíždění časově náročné, a tak se ve skautingu opět neangažoval. Věděl však o zakoupení domku pro účely kluboven, na skauty v tomto období si ale jinak v Duchcově nepamatuje. Svou úlohu zaujímá až v roce 1990, především na popud svého vnuka, kterého skauting silně osloví. Spolu se zúčastní slavnostního zahajování činnosti v Praze, kterého se jako jeden z hlavních iniciátorů účastní i spisovatel Jaroslav Foglara. V. Zajan poté začne se svým vnukem sdílet nadšení a rozhodne se založit oddíl v Duchcově. S teplickými skauty, kteří již činnost plně vyvíjí, dohodne založení pod jejich 1. střediskem a uspořádá zahajovací schůzku v Domě dětí a mládeže v Duchcově. Předtím se ještě pokusí zkontaktovat případné pamětníky roznášenou zkopírovanou fotografii z předválečného období a výzvou k přihlášení se těch, kteří se na fotografii poznají. Zahajování je přítomno mnoho lidí – i z řad dětí, z jejichž strany je patrný obrovský zájem o členství v oddíle. Společně ještě s jednou aktivní vedoucí, jejíž jméno si bohužel již nevybavuje, zakládají v Duchcově dva oddíly – 5. chlapecký a 2. dívčí – tyto dva oddíly měly v počátcích dohromady asi čtyřicet členů. Tábory probíhaly každé léto: první dva roky společně s teplickými skauty ve Slunečné u České Lípy, poté jeden rok u Kostomlat pod Milešovkou na Březině, kde již tábořili skauti v poválečném období (tuto skutečnost si zřejmě ale členi 5. a 2. oddílu neuvědomovali) a pak dvakrát po sobě opět s teplickými skauty v Novosedlích u Strakonic. Na táborech mimo jiné probíhaly pravidelně slavnostní skautské sliby. Jako oblíbená místa k výpravám byl označen vrch Bořeň a Stropník, na jejímž svahu se nacházel srub „Anča“ (dnes patrně neexistující). Jako klubovnu dostali skauti k užívání opět křídlo zahradnického domku v zámecké zahradě. Nějaké výrazné povědomí o historii duchcovského skautingu se ale v té době nešířilo, těžko

67

říci, zda se o ní vůbec vědělo. Toto vidím jako velký nedostatek, vždyť vědět o své historii patřilo vždy k základním znalostem jakékoli vyspělé společnosti, v případě skautského oddílu napomáhalo toto povědomí utvářet charakteristického skautského ducha toho kterého oddílu – jednalo se o něco, co bylo všem společné, na co mohli být případně hrdi a na co mohli navazovat. (pozn. aut.) Členská základna se po opadnutí prvního nadšení začala tenčit, dětí již nebylo tolik, ale stále bylo možno věnovat se řádné činnosti a fungovat jako oddíl. Do budoucna se V. Zajan domníval, že oddíl předá svému vnukovi, neboť se činnosti již pro svůj věk a zdravotní stav nemohl intenzivně věnovat. Jeho vnuk se však nakonec začal věnovat jiným zálibám a nikdo jiný se již nenašel – během krátkého období kolem pěti let existence oddílu se jiný nástupce již nestačil vyprofilovat – a tak oddíl zřejmě někdy kolem roku 1995 přestal existovat. Ještě předtím skončil podobně i oddíl dívčí, jehož vedení se jeho vedoucí musela vzdát pro rodinné povinnosti. Ještě před koncem se V. Zajan pokusil o zajímavý pokus, když navštívil dětský domov a do oddílu přijal asi 12 chlapců z tohoto zařízení. Sám tento fakt hodnotí jako zcela jinou situaci – na jeho svěřencích bylo vidět vděk za věnovaný čas a jakýkoli program. Přesto na posledním táboře právě dva z těchto členů odcizili vedoucím peníze a nějaké cennosti a museli být vyloučeni. Právě někdy po tomto táboře již V. Zajan s činností končí, nevzpomíná ale na oddíl vytvořený převážně z chovanců dětského domova ani po této nepříjemnosti nikterak negativně. Převážná část těchto členů byla romské národnosti a V. Zajan již tenkrát vlastně provozoval takový Romský skauting – dnes zcela běžný převážně na Slovensku, kde mají skauti s těmito snahami vcelku úspěchy. Vyžaduje ale zcela specifický přístup a průpravu vedoucích, protože práce s romskou mládeží je v mnoha ohledech zcela odlišná. Skutečnost, že se V. Zajan do těchto snah vůbec pustil, svědčí o jeho nadšení a zápalu pro věc. Druhou stránkou zůstává samozřejmě nutnost pro nedostatek členů. Zhodnotíme-li místo pana Zajana v dějinách skautingu v Duchcově, zaslouží přinejmenším naše uznání a obdiv. Do zakládání se vrhl ve svých 66 letech a ať už byl osud oddílu jakýkoli, dokázal v časovém rozmezí pěti let předávat své zkušenosti dětem v duchu skautských zákonů. Nikdo jiný se již pro tuto činnost v Duchcově nenašel. Osobně vidím ty nejzávažnější důvody v již zmiňovaném věku pana Zajana, ve kterém jsou tyto snahy obdivuhodné, dále pak v nepřítomnosti mladých nástupců, kteří by byli schopni věnovat se vedení a vychovávat opět další nástupce, také ve skutečnosti, že byl vedoucí na vše sám a v neposlední řadě 68

především v porušení kontinuity existence skautingu v naší republice. To, co jinde vedoucí dokázali – několikrát po zákazu postavit organizaci opět na nohy a ve skautské výchově pokračovat - se v Duchcově nepovedlo. Je to téměř absurdní, vezmeme-li v úvahu skutečně úspěšné předválečné a poválečné období. Dnes již není pochyb o tom, že pokud budou v Duchcově ještě někdy fungovat skautské oddíly, nebude jejich zakladatel s největší pravděpodobností z řad zdejších bývalých oddílu. Ti, kteří jimi prošli v prvních pěti letech po roce 1989 byli v řadách skautů velmi krátce a tudíž předpokládám, že mezi nimi tyto tendence neexistují, ti, kteří byli členy v dřívějších dobách, se pro svůj věk k tomu již asi také neodhodlají. Nadějí pro zdejší skauting by mohl být jedině někdo, kdo jím prošel v jiném městě a do Duchcova se přistěhoval – nebo teprve přistěhuje. Do té doby, pokud tedy se nestane členem nějakého teplického oddílu, bude pro zdejší děti skauting velkou neznámou - skautské oddíly v současnosti totiž nenajdeme ani v Bílině, Oseku, Hrobu, apod. Ze skautských let v Duchcově v posledním období existuje v archivu teplických skautů několik skromných pramenů v podobě dokumentace k jednomu z táborů ve Slunečné – v roce 1992 – jedná se o několik listů jídelníčku, zpráv z hlídek, bodování úklidu aj. Našel jsem zde také napsaný pokřik druhého oddílu z poválečného období (Viz s.57), což znamená, že byl možná používán i v této době, takže alespoň zde by se jednalo trošku o návaznost na tradice. Je ovšem otázkou, kde k němu neznámý pisatel přišel. Zachovalo se také šest čísel časopisu vydávaného v letech 1992 – 1995 několika nadšenci z řad duchcovských roverů. Nese název Tornádo a je částečným záznamem dění v této lokalitě. Čtenář se tak dozví o vybavování srubu ve svazích Stropníku, výpravě na lyžích do Krušných hor, z nakopírovaných fotografií o táboře ve Slunečné v roce 1992, o táboře v Novosedlích v roce 1994, o rádcovském kurzu konaném v roce 1994 v Bořislavi a o několika dalších větších či menších akcích. Časopisy rovněž obsahují mnoho přetištěných vtipů, rad a zábavných hříček apod. a svědčí o velké invenci jeho tvůrců. Dovolím si kapitolu zakončit citací z jednoho článku nezjištěného autora, který shrnuje působení duchcovského oddílu: „ 5. chlapecký Teplice Náš oddíl vznikl jako mnoho oddílů v roce 1990. Vůdce Vladimír Zajan přezdívaný Jazan, zajistil klubovnu v zámecké zahradě, kde se dodnes scházíme a pořádáme družinové a oddílové schůzky. Naše činnost se z velké části zaměřila na spolupráci 69

s dětským domovem. Účastníme se akcí u pomníku Hany Benešové, kde i každoročně čistíme studánky. Zúčastnili jsme se také čtyř letních táborů … od roku 1992 jsme vydávali oddílový časopis, který se rozrostl na okrskový. Do budoucna bychom chtěli upravit novou klubovnu, ve které již máme nástěnné malby a krb. Oddíl se skládá zhruba z 15 členů a věříme, že se do budoucna rozšíří o vlčata a světlušky…“ 103)

70

7 ZÁVĚR Když jsem si vybíral námět této práce, byl jsem poněkud na pochybách – bude toto téma souviset s oborem, který studuji? Podaří se mi sehnat dostatek materiálů a zpracovat je takovým způsobem, aby práce byla přínosná? Na začátku jsem si nebyl ničím jistý. Jelikož se skautské výchově věnuji aktivně již pátým rokem, můžu své snažení již trochu hodnotit. Uvědomil jsem si, že čas věnovaný dětem v mimoškolní činnosti rozhodně není marný, pro budoucího učitele to platí dvojnásob. Nejenže já předávám svěřeným dětem znalosti a dovednosti, ale také ony mne svou přítomností učí chápat jejich svět, jejich potřeby, jejich od dospělých poněkud odlišné vnímání okolí. Mám tak jedinečnou možnost porozumět jejich projevům a postojům, což mi v mé budoucí praxi může jedině prospět. Proto si myslím – a pevně věřím – že výběr tématu byl správný. Skautská organizace jako sdružení věnující se výchově dětí ve volném čase do systému výchovy zkrátka patří. Její dějiny jsou potom důležitým zdrojem poznání a vědění, pomáhají vyvarovat se určitým chybám a naopak navazovat na úspěšné momenty. Ohlédnutí zpátky přispívá ke správnému nakročení při další cestě. Na začátku celé práce mě čekal úkol nejtěžší. Mimo dohledání veškerých literárních pramenů, které se tématu týkaly, a návštěv muzeí a archivů se jednalo hlavně o nalezení dosud žijících pamětníků – skutečných účastníků všech popisovaných událostí - a jejich případných písemných či fotografických dokumentů. Podařilo se mi najít několik očitých svědků jednoho z nejčinorodějších skautských období – po II. světové válce. Zde ale mé objevy končí, nezískal jsem žádný kontakt na předválečné účastníky (kde je to pro velký časový odstup celkem pochopitelné) a kupodivu ani na pamětníky let 1968 – 1970. I přesto se domnívám, že cíle stanovené na začátku práce se mi z větší části podařilo splnit. Vznikla ucelená kompozice složená částečně ze zmínek v dobovém tisku a několika málo informací z literatury a částečně z osobních výpovědí přímých účastníků společně s některými jejich autentickými písemnými záznamy a fotografiemi. Kapitoly 5 a 6 mohou sice působit oproti těm předešlým jen jako drobné shrnutí, nicméně na vytvoření představy o tom, jakou zde měl skauting podobu, to jistě nemá vliv.

71

Veškeré získané prameny jsem se snažil se souhlasem majitelů také zachovat v digitální podobě. Vzniklo tak CD s dokumenty, které by jinak zůstaly v osobním vlastnictví a zájemci tudíž nedostupné. CD jsem poté věnoval Muzeu města Duchcova pro další zkoumání. Duchcov má, jak jsem se při realizaci této práce přesvědčil, skutečně bohaté skautské dějiny. Snažil jsem se, aby vznikl souhrnný dokument zmiňující ty nejdůležitější události zdejší skautské minulosti. Myslím, že by byla škoda, aby upadly v zapomnění, neboť se jedná o události velice úzce spojené s událostmi tohoto města a společně s ním i s dějinami našeho státu. V současnosti v Duchcově žádný skautský oddíl nepůsobí, což sám jako skaut vnímám s určitou dávkou nostalgie a velmi bych si přál, kdyby zde skautské oddíly v budoucnu zase fungovaly. Byl bych rovněž potěšen, kdybych k tomu mohl alespoň částečně přispět touto prací. Z té stránky, ze které jsem mohl duchcovský skauting poznat, mohu prohlásit, že je zde na co navázat.

72

8 POZNÁMKOVÝ APARÁT 1)

Plajner, R. Druhý stupeň. Praha: Blahoslav, 1948; s.101 -102.

2)

Břečka, B. Kronika čs. skautského hnutí od roku 1990. 1. vydání. Brno: náklad

autora, 1997; s. 15. 3)

tak například roku 1654 pro snazší zafixování učeného jazyka pro žáky

zdramatizoval text do osmi divadelních her, které nazval Schola ludus – Škola hrou – zvolil tak netradiční způsob, jak děti naučit potřebnou učební látku. Štverák, V. Stručné dějiny pedagogiky. 2.vydání. Praha: SPN, 1988; s. 93 – 94. 4)

Thoreau, H. D. Walden aneb Život v lesích. Praha: Odeon, 1991.

5)

Svojsík, A. B. Základy Junáctví. 3. vydání. Praha: Merkur, 1991; s. 2.

6)

Břečka, B. c.d.; s. 17.

7)

Břečka, B. c.d.; s. 25.

8)

vlastním jménem Marie Popelková (27.1. 1862 – 3.7. 1941); česká spisovatelka a

osvětová pracovnice, věnovala se sociální péči, pracovala v Ústřední matici školské, v ženském hnutí, v mladočeské a národně demokratické straně; pečovala o Vyšehradský hřbitov a jiné památky Vyšehradu. Tomeš, J. Český biografický slovník XX. Století – díl I. Praha – Litomyšl: Paseka, 1999; s. 99. 9)

Břečka, B. c.d.; s. 52.

10)

Břečka, B. c.d.; s. 119.

11)

Břečka, B. c.d.; s. 193.

12)

Břečka, B. c.d.; s. 189.

13)

Břečka, B. c.d.; s. 242.

14)

Břečka, B. c.d.; s. 239.

15)

Břečka, B. c.d.; s. 280.

16)

Břečka, B. c.d.; s. 287.

17)

Výkonná rada Junáka. Výroční zpráva 2001. Praha: Junák – TDC, 2002; s. 3.

18)

Tokczau – později Duchcov – první spolehlivě doložená podoba názvu až z roku

1352; zdá se, že jde o stejný základ slova jako u jména obce Doksy – ty dostaly svůj název podle blízké vodní plochy nazývané „DOGS“ – původ tohoto slova je nejasný, zdá se, že je to předslovanské označení pro pomalu tekoucí nebo stojatou vodu; v těchto místech vznikaly při rozvodnění močály.

73

Janeba, J., Koudela, B. Místní jména v severočeském kraji. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1966; s. 49, 61. 19)

Štumpf, J.V. Čechové na Duchcovsku; České menšiny na Podkrušnohorsku.

Praha, sine dato; s. 21. 20)

Bureš, J. Duchcovská každodennost. Teplice: NIS, 2005.

21)

Pro lepší představu zdejší atmosféry a získání podrobnějších poznatků také ze

života zdejších horníků lze nahlédnout do některých hornických románů například od Aloise Šefla; jsou ke shlédnutí v duchcovském muzeu v kartonu S – 14. 22)

Kučera, F. Skauting v menšinách – almanach skautské práce v prvém desetiletí

1920 – 1930. Louny: 1931; str. 59. 23)

Kučera, F. c.d.; s. 30.

24)

Lom – městečko vzdálené od Duchcova cca 6 Km.

25)

Schůze náčelnictva 28. srpna. Vůdce, 3. Ročník/1922, č. 9-10.

26)

Poděkování. Skaut – Junák, 10. Ročník/1923,č. 5-6.

27)

Old skaut – označení pro starší skauty – věkově je tato skupina skautů dnes

vymezena zhruba od 26 let výše, v tehdejší době ale členem Klubu Old skautů byli i mladší členi. 28)

Skaut – Junák, 10. Ročník/1924, č 5-6.

29)

Urban, F. J. Z krušnohorského pomezí. Teplice, 1926; s. 103.

30)

přesně ve tvaru 50 OS DUCHCOV.

31)

Propagační sjezd svazových skautů v Mostě. Skaut – Junák, 7. Ročník/1921, č.

11-12. 32)

Žatec. Skaut – Junák, 9. Ročník/1923, č. 9 – 10.

33)

Kučera, F. c.d.; str. 68.

34)

Naše nové oddíly. Skaut – Junák, 9. Ročník/1923,č. 9 – 10.

35)

Skautská jarní slavnost. Skaut – Junák, 10. Ročník/1924, č. 10.

36)

Směr Teplice, 11.11. 1970, O . Slabý – Co se neví…

37)

Václav Kukla (1890 – 1963) – nejprve finanční úředník okresního úřadu

v Duchcově, po válce působil na okresním národním výboru v Duchcově, krátce předseda MNV a nakonec správce muzea Duchcov; zeť Hynka Holuba; jeho žena blízká přítelkyně Luisy Landové – Štychové, manželky Jaroslava Štycha. 38)

Duchcov. Skaut – Junák, 11. Ročník/1924, č. 1.

39)

ibidem

40)

Přátelům strádajícího dítěte na severu. Skaut – Junák, 11. Ročník/1924, č.4. 74

41)

Skaut – Junák, 11. Ročník/1924, č.4.

42)

Skaut – Junák, 11. Ročník/1925, č. 7.

43)

Skautské poradny. Skaut – Junák, 11. Ročník/1925, č.9.

44)

Muzeum města Duchcova, fond S-VIII (školství), složka věnovaná K. Límovi.

45)

Vůdce, 5. Ročník/1925, č. 9.

46)

rádce – starší chlapec, který stojí v čele skautské družiny, společně s oddílovými

vedoucími se spolupodílí pomocí oddílových rad na vedení oddílu. 47)

Rádcovský kurz. Skaut – Junák, 12. Ročník/1925, č. 1.

48)

Kučera, F. c.d.; s. 68.

49)

Myšlenka, jež bude asi hojně napodobena. Skaut – Junák, 13. Ročník/1926, č.2.

50)

In memoriam. Skaut – Junák, 13. Ročník/1926, č. 2.

51)

Schůze náčelnictva 18. ledna. Vůdce, 7. Ročník/1927, č. 6.

52)

Kučera, F. c.d.; s. 69.

53)

Skaut – Junák, 14. Ročník/1928, č. 5.

54)

Vůdce, 8. Ročník/1927, č. 3.

55)

šotek – označení nejmladší dětské věkové kategorie (zhruba7-11 let) dívek

v předválečném období; tomuto termínu dnes odpovídá označení světluška. 56)

Špinler, S. Severočeská skautská župa Přemysla Oráče. Děčín: 2003, s. 54.

57)

Ze župy Přemysla Oráče. Skaut – Junák, 15. Ročník/1929, č. 8.

58)

Špinler, S. c.d.; s. 78.

59)

Špinler, S. c.d.; s. 66.

60)

Špinler, S. c.d.; s. 66.

61)

Klecanda Vojtěch Vladimír (1888 – 1947); četné vojenské úspěchy v I. světové

válce, čelný skautský představitel, od roku 1929 divizní generál, na začátku německé okupace působil v Národním souručenství, po II. sv. válce čelil obvinění z kolaborace – osvobozen Národním soudem, zemřel po pádu z okna za dosud nevyjasněných okolností. Tomeš, J. Český biografický slovník XX. století – díl I. Praha – Litomyšl: Paseka, 1999; s. 66. 62)

Skautské slavnosti v Duchcově. Skaut – Junák, 17. Ročník/1930, č. 2.

63)

hrad nad obcí Kostomlaty pod Milešovkou, vzdálené od Duchcova asi 15 Km.

64)

Skaut – Junák, 17. Ročník/1931, č. 6-7.

65)

Špinler, S. c.d. Zápis ze župní schůze 15. 3. 1931; s. 70.

66)

Špinler, S. c.d. Zápis ze župní schůze 25. 10. 1931; s. 74. 75

67)

Skautský svět, 44. Ročník/2006, č. 1.

68)

Skaut – Junák, 18. Ročník/1932, č. 10.

69)

SOkA Teplice, městský archív Duchcova, karton 37, složky 1933 a 1934.

70)

Skaut – Junák, 23. Ročník/1937, č.9-10.

71)

Schůze Náčelnictva.Vůdce, 18. Ročník/1938, č. 9.

72)

Naše ztráty. Skaut – Junák, 25. Ročník/1938, č. 3.

73)

Kožnar, V., Richter, K. Nepřítel na dosah. Praha: Naše vojsko, 1985; s. 29.

74)

Totem – zvl. vydání – speciál. Skautský slib Toníka Sochora. Mimoň, 2000.

75)

ibidem

76)

ibidem

77)

ibidem

78)

Kožnar, V., Richter, K. c.d.; s. 30.

79)

Kožnar, V., Richter, K. c.d.; s. 34.

80)

Totem – zvl. vydání – speciál. Skautský slib Toníka Sochora. Mimoň, 2000.

81)

Rozhovor se Z. Kalíkem probíhal v soukromém bytě v Oseku přibližně 1,5 hod.

dne 16. 1. 2006. 82)

Fláje – dnes již zaniklá obec v Krušných horách, na jejímž místě se nachází

stejnojmenná vodní plocha – zásobárna pitné vody v širokém okolí. 83)

Spisovatel Jaroslav Foglar – rovněž skautský vedoucí – vymyslel jako formu

zkoušek ctnostných vlastností a dovedností chlapců lovení 13 bobříků. Více v jeho knize: Hoši od Bobří řeky. Praha: Olympia, 1987. 84)

Muzeum města Duchcova, karton „Skauti Duchcov“,CD s fotkami dokumenty.

85)

Rozhovor s F. Kovářem probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 4,5

hod. dne 14. 11. 2005. 86)

Rozhovor s L. Mrázkem probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 1 hod.

dne 12. 1. 2006 87)

Sousoší sochaře Karla Pokorného na památku největší důlní katastrofy v revíru

na dole Nelson III v roce 1934. 88)

Kirštajg – označení zkratky na Dlouhou Louku, začínala nad zříceninou hradu

Rýzmburk u města Osek. 89)

Rozhovor s K. Ulipem probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 3,5

hod. dne 10. 1. 2006. 90)

Rozhovor s P. Čondlem probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 1,5

hod. dne 11. 1. 2006. 76

91)

Weigend – majitel stejnojmenné duchcovské tiskařské firmy, která se nacházela

v domě blízko dnešního náměstí Míru v ulici Mírová. 92)

Rozhovor s E. Poulovou probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 1

hod. dne 21. 2. 2006. 93)

Deník J. Poula, fol. 3r. (autoři Wilhelm Bauer a Petr Maťa definují ve svém díle

pojem „deník“ jako pramen, ve kterém jsou události zaznamenávány souběžně s dobou, kdy proběhly – v textu zmiňovaný deník J. Poula proto není deníkem v pravém slova smyslu, neboť události v něm zapsané jsou zaznamenány převážně zpětně s časovým odstupem dvou let) Bauer, W. Einführung in das Studium der Geschichte. Tübingen: 1921; s. 274 – 277. Maťa, P. Tagebücher, in Quellenkunde der Habsburgermonarchie (16. – 18. Jahrhundert), Ein Exemplarisches Handbuch (Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung, Ergänzungsband 44). Wien – München: 2004; s- 768. 94)

Bořeň – znělcový vrch nad městem Bílina, od Duchcova po staré bílinské

spojnici vzdálen kolem deseti kilometrů. 95)

Deník J. Poula, fol. 24r.

96)

Muzeum města Duchcova, karton „Skauti Duchcov“,CD s fotkami a dokumenty.

97)

Deník M. Telecké, fol. 2r.

98)

Muzeum města Duchcova, karton „Skauti Duchcov“,CD s fotkami a dokumenty.

99)

Informace získané při rozhovoru s P. Koukalem, který probíhal v soukromém

bytě v Duchcově přibližně 1 hod. dne 21. 2. 2006. 100)

Rozhovor s V. Zajanem probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 2

hod. dne 17. 10. 2005. 101)

Informace získané při rozhovoru s PhDr. Jaroslavem Drbohlavem, který

probíhal v soukromém bytě přibližně 1,5 hod. dne 24. 2. 2006. 102)

Kapitola byla sepsána mj. na základě vzpomínek Vladimíra Zajana,

zaznamenaných při rozhovoru v soukromém bytě v Duchcově dne 17. 10. 2005 (rozhovor trval přibližně 2 hod.). 103)

5. chlapecký Teplice. Tornádo. 4. Ročník/1995, č. 3.

77

9 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY Použité prameny Deník J. Poula, v soukromém vlastnictví E. Poulové. Deníky M. Telecké, v soukromém vlastnictví PhDr. Jaroslava Drbohlava. Fotoalbum Z. Kalíka, v soukromém vlastnictví Z. Kalíka. Fotoalbum duchcovských skautů z předválečného období, ve vlastnictví sk. střediska Teplice. Fotografie K. Ulipa, v soukromém vlastnictví K. Ulipa. Fotografie a dopisy po M. Telecké, v soukromém vlastnictví PhDr. J. Drbohlava. Muzeum města Duchcova, karton S-14. Muzeum města Duchcova, fond S-VIII (školství), složka věnovaná K. Límovi. SOkA Teplice, městský archív Duchcov, karton 37, složky 1933 a 1934. Seznam rozhovorů 17. 10. 2005 - rozhovor s V. Zajanem probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 2 hod. 14. 11. 2005 - rozhovor s F. Kovářem probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 4,5 hod. 10. 1. 2006 - rozhovor s K. Ulipem probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 3,5 hod. 11. 1. 2006 - rozhovor s P. Čondlem probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 1,5 hod. 12. 1. 2006 - rozhovor s L. Mrázkem probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 1 hod. 16. 1. 2006 - rozhovor se Z. Kalíkem probíhal v soukromém bytě v Oseku přibližně 1,5 hod. 21. 2. 2006 - rozhovor s E. Poulovou probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 1 hod. 21. 2. 2006 - rozhovor s P. Koukalem probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 1 hod. 24. 2. 2006 - rozhovor s PhDr. Jaroslavem Drbohlavem probíhal v soukromém bytě v Duchcově přibližně 1,5 hod.

78

Použitá literatura 1) Břečka, B. Kronika čs. skautského hnutí od roku 1990. 1. vydání. Brno: náklad autora,1997. 2) Břicháček, V. Skautský oddíl 1. Liberec: Skauting, 1992. 3) Bureš, J. Duchcovská každodennost. Teplice: NIS, 2005. 4) Duchcov 1240 – 1990 (sborník k dějinám města). Teplice: Krajské muzeum Teplice, 1990. 5) Janeba, J., Koudela, B. Místní jména v severočeském kraji. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1966. 6) Kožnar, V., Richter, K. Nepřítel na dosah. Praha: Naše vojsko, 1985. 7) Kučera, F. Skauting v menšinách – almanach skautské práce v prvém desetiletí 1920 – 1930. Louny: 1931. 8) Lešanovský, K. Stručné dějiny českého skautingu v období 1968-1970. Praha: Čin, 2003. 9) Plajner, R. Druhý stupeň. Praha: Blahoslav, 1948. 10) Růžek, V. Skauting v Chomutově, Památky, příroda, život – vlastivědný čtvrtletník Chomutovska. 23. Ročník/1991; s. 112 – 116. 11) Svojsík, A. B. Základy Junáctví. 3. vydání. Praha: Merkur, 1991. 12) Špinler, S. Severočeská skautská župa Přemysla Oráče. Děčín: 2003. 13) Štumpf, J.V. Čechové na Duchcovsku; České menšiny na Podkrušnohorsku. Praha, sine dato. 14) Štverák, V. Stručné dějiny pedagogiky. 2.vydání. Praha: SPN, 1988. 15) Thoreau, H. D. Walden aneb Život v lesích. Praha: Odeon, 1991. 16) Tomeš, J. Český biografický slovník XX. století – díl I. Praha – Litomyšl: Paseka, 1999. 17) Urban, F. J. Z krušnohorského pomezí. Teplice, 1926. 18) Výkonná rada Junáka. Výroční zpráva 2001. Praha: Junák – TDC, 2002.

Literatura a internetové zdroje použité k metodě zpracování 1) Bauer, W. Einführung in das Studium der Geschichte. Tübingen: 1921; s. 274 – 277. 2) Maťa, P. Tagebücher in Quellenkunde der Habsburgermonarchie (16. – 18. Jahrhundert), Ein Exemplarisches Handbuch (Mitteilungen des Instituts für

79

Österreichische Geschichtsforschung, Ergänzungsband 44). Wien – München: 2004; s- 768. 3) Dytrych, J. Vývoj organizace Junák – svaz skautů a skautek od roku 1989 do roku 2002. Netištěná diplomová práce obhájená na PF Masarykovy univerzity v Brně, vedoucí práce PhDr. Dana Knotová PhD. 4) Internetové stránky: http://www2.uni-jena.de/philosophie/histinst/lsniethammer.html ( Prof. Dr. Lutz Niethammer je jedním z čelních propagátorů „oralhistory“; ústní prameny označuje za stejně vypovídající a hodnotné jako jakékoli jiné prameny)

5) Pekař, J. Žižka a jeho doba. Díl III – kap. Žižka v podání pamětníků. 2. vydání. Praha: 1933; s. 59 – 164. ( kapitola byla využita pro představu způsobu zpracování výpovědí pamětníků)

Použité časopisy 1) Čsp. Skaut – Junák : Ročníky V – XXV z let 1919 – 1938. 2) Čsp. Vůdce: Ročníky I – XXI z let 1920 – 1939. 3) Totem – zvl. vydání – speciál. Skautský slib Toníka Sochora. Mimoň, 2000. 4) Skautský svět, 44. Ročník/2006, č. 1.

80

Příloha č. I – Pomník Antonína Novotného v Lomu

Příloha č. II – významný skautský činovník Jan Štěpnička

Příloha č. III – Jan Kresl - vedoucí I. chlapeckého oddílu Duchcov ve 20. letech 20. století; župní instruktor

Příloha č. IV – štafeta prezidentu Masarykovi; detail rubu

Příloha č. V – Skautské slavnosti roku 1930 – shromáždění za evangelickým kostelem

Příloha č. VI – skautské hry před budovou dnešních Speciálních škol

Příloha č. VII – slavnostní hromada Místního sdružení; zleva uprostřed v čele A. B. Svojsík, F. Kučera a gen. Klecandy

Příloha č. VIII – generál Klecanda na hřišti; vlevo se založenýma rukama A. Sochor; uprostřed s brýlemi F. Kučera

Příloha č. IX – grafická podoba pamětního odznaku na první desetiletí skautingu na severu, zhotoveného u příležitosti Skautských slavností v Duchcově

Příloha č. X – jedna z duchcovských skautských kluboven v předválečném období s typickým březovým nábytkem

Příloha č. XI – družina Racků (uprostřed Z. Kalík) v r. 1945 s družinovou a státní vlajkou

Příloha č. XII – stahování vlajky při župním sjezdu v Radejčíně v roce 1945

Příloha č. XIII – duchcovští skauti před junáckou ubytovnou ve Flájích v roce 1945

Příloha č. XIV – jeden z putovních výletů – vpředu s mapou Zdeněk Kalík

Příloha č. XV – Otevírání Junáckého domova v roce 1946; zastávka průvodu na náměstí

Příloha č. XVI – Otevírání Junáckého domova v roce 1946; tribuna na náměstí v Duchcově před městským hotelem; vpravo vpředu Jan Kresl

Příloha č. XVII – duchcovské skautské oddíly před novým Junáckým domovem v Lipticích

Příloha č. XVIII – legitimace Františka Kováře s podpisy vrcholných skautských činovníků a razítkem I. chlapeckého oddílu Duchcov

Příloha č. XIX – Karel Ulip jako duchcovské vlče

Příloha č. XX – letní tábor u přehrady Souš v Jizerských horách v roce 1949

Příloha č. XXI – lampiónový průvod na Teplické ulici v předvečer slavnostního otevírání Junáckého domova v Lipticích v červnu roku 1946

Příloha č. XXII – Pozvánka na slavnostní otvírání Junáckého domova v Lipticích

Příloha č. XXIII – rub pozvánky s razítkem okresního velitelství Junáka v Duchcově s podpisy K. Mudry a M. Telecké

Příloha č. XXIV – jedna z kluboven v Lipticích vyzdobená malbami M. Telecké

Příloha č. XXV – Milada Telecká s bratrem Milanem