Šumava I Editorial. František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava

Šumava I Editorial František Krejčí, ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected] Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Při sestavování tohoto čísla časopisu Šumava jsme se opět rozhodli věnovat jeho podstatnou část péči o lesy Národního parku Šumava. Toto téma je stále živé. Jednak připravujeme nový Plán péče o NP Šumava, jednak jsou de facto lesy národního parku podobně jako lesy významné části střední Evropy třetí rok v „kalamitě“. Historicky významný orkán v lednu 2007 následovaly 2 roky kůrovcových gradací. Příští rok z tohoto pohledu nebude patrně lepší. Proto je nutné neúnavně vést dialog o lesích národního parku a o péči o ně. Jasně rozlišovat 2 základní způsoby péče o lesy v NP: lesy ponechané samovolnému vývoji a lesy, kde provádíme rekonstrukci smíšených horských lesů. I při nedávném Celosvětovém kongresu o divočině (6. – 13. 11. v mexické Meridě na Yucatánu) zaznívalo od odborníků z celého světa, jak je důležité si právě tyto přístupy uvědomit. Jak je důležité využívat krajinu v kontextu s divočinou, resp. s územími ponechanými samovolnému vývoji. V současné době probíhající klimatické změny je potřeba zachování původních biotopů planety životně důležitá pro nás samotné. Příroda si svoji budoucnost připravuje průběžně, následky klimatické změny překoná o to lépe, čím budou poslední ostrovy divočiny životaschopnější. Náhradní ekosystémy vytvořené člověkem mají daleko menší šanci se s těmito změnami vyrovnat. I proto je nutné v národních parcích prezentovat tuto cestu člověka připravujícího se na budoucnost ovlivněnou následky klimatické změny. Ponechání části území NP přírodnímu vývoji je sto let stará myšlenka, která výrazně předběhla svoji dobu a nyní nabývá svého pravého významu. Nosnými tématy naší práce v letošním roce jsou: Horská smrčina: Na Šumavě se nachází cca 20 % z celkové výměry těchto smrčin v Česku. Tento typ přírodního smrkového lesa vyžaduje speciální péči, odlišnou od uměle založených smrčin v nižších polohách našeho NP. Tuto rozdílnost obou typů smrčin je nutné neustále zdůrazňovat a trpělivě objasňovat. Šumavský domov: Mezi povinnosti zaměstnanců Správy nepatří jen péče o horské smrčiny a zvířata, ale i spolupráce s místními samosprávami a obyvateli při péči o zachování tváře našeho společného šumavského domova lidí, rostlin, zvířat a jejich prostředí. Lidská obydlí a sídla mají v našich horách své specifické rysy, které je nutné zachovat. Zelená Šumava: Šumavské lesy nejsou jen horské smrčiny, které rostou v jejích nejvyšších polohách, ale i ostatní lesy. Tyto ostatní, dříve smíšené lesy (se zastoupením jedle, buku a smrku), nyní s nepřirozenou převahou smrku, vyžadují dlouhodobou citlivou péči, aby i naše generace mohla svým nástupcům „předat“ zelenou Šumavu. Šumavská řeka: Toto téma je nutné zdůraznit právě v tomto roce, kdy byla stanovena nová pravidla pro péči o vodní toky NP, která budou daleko lépe odpovídat skutečným hodnotám našich řek. Nejedná se jen o zkvalitnění organizace splouvání, ale i o lepší koncepci rybářství (včetně zarybňování potoků a řek) či o sledování kvality povrchových vod v NP. Telemetrický výzkum: Toto logo vás upozorní na aktivity a výsledky telemetrického výzkumu velkých savců a ptáků na Šumavě. Projekt je realizován týmem zoologů ze správ národních parků Šumava a Bavorský les. Viz též www.RysoviNaStope.cz. Zoologický program: Náš NP je evropsky významným domovem několika velkých druhů savců, např. rysa, jelena, losa, a dokonce i několika jedinců vlka, a ptáků (tetřev, datlík, čáp černý, tetřívek). I tato zvířata zde přispívají k udržení přírodní rovnováhy. Poznávání jejich způsobu života je velmi důležité pro každého z nás.

Foto Pavel Nedvěd

Šumava I Obsah

04 I 2009 04

Evropský/světový kontext naší práce na Šumavě Chceme dosáhnout návratu nerušeného vývoje přírodních ekosystémů včetně lesa.

08

Stabilizace lesních ekosystémů v NP Šumava II Vypěstováním sazeničky a jejím zasazením práce v lese začíná.

VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: [email protected] REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Zdeňka Křenová Michal Valenta David Albrecht Iveta Štefanová Vladimír Just Jan Podlešák (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Tomáš Jiřička - „Řeka čaruje“ FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Pavel Nedvěd - Poledník

10

Fakta a poznatky z vývoje lesních ekosystémů. 14

DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč.

16

na Šumavě. 18

08

Stabilizace lesních ekosystémů

Svět mravenců Co o mravenčím světě možná nevíme.

20

Divočina, kůrovec, Divoké srdce Evropy Nejen u nás, ale i v sousedním Bavorsku jsou to živá témata.

22

Divoká krása rašelinišť - Lotyšsko Krajina ukrývající své přírodní krásy až do okamžiku, kdy do nich přímo vstoupíme.

24

Losenice Za divokou přírodou Šumavy.

26

Splouvání Teplé Vltavy v roce 2009 Jak proběhlo splouvání podle nových pravidel?

28

Vimperský zámek II. Současnost a vize budoucnosti.

30

Zlatá stezka na Březníku I. Minulost stezky, jež spojovala Čechy se sousedy.

32

Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

Přeshraniční monitoring rysa ostrovida Fotopasti a sběr chlupů rozšiřují poznatky nejen o rysí populaci

Uzávěrka čísla: 1. 11. 2009 Datum vydání: 15. 12. 2009

O bezlesí NP Šumava Bezlesí je našimi předky tvrdě vydobytý prostor na přírodě.

GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: Typodesign s.r.o.

Dynamika lesů na Šumavě I. – východiska

Miloslav Hána a Karel Korec První v čele kdysi vzniklých správ CHKO Šumava.

34

16

Aktuality

Přeshraniční monitoring rysa

26

Splouvání Teplé Vltavy

zima 2009 03

Šumava I Evropský/světový kontext naší práce na Šumavě

Evropský/světový kontext naší práce na Šumavě Často se nás starší lidé ptají, jestli nemáme obavy z nesprávného nasměrování péče o Národní park Šumava. Zajímá je naše základní motivace, impulzy, kterými se řídíme, odborná východiska naší práce a hlavně, kde se v nás ta jistota správné cesty bere. Návrat staré Šumavy Na přiložené perokresbě je vidět jasný rozdíl mezi velikostí stromů staré Šumavy a stromů kácených v posledních cca. 250 letech pro další zpracování v dřevařském průmyslu. Tento obrázek jasně symbolizuje rozdíl mezi základní motivací ochrany přírody v NP Šumava a hospodářským využíváním ostatních částí Šumavy či podobných lesů ve střední Evropě. Cílem naší práce je dosáhnout návratu nerušeného vývoje přírodních ekosystémů včetně lesa na cca 30 % výměry NP do roku

04 zima 2009

2020 a navodit tak podmínky, které povedou k návratu právě zmíněných velikánů. Naším cílem není množit populace kůrovce, či opěvovat jeho tvrdý atak na lesy v NP v době jeho gradací, stejně jako není naším cílem pěstovat monokultury smrku do technicky optimální velikosti a pak je vykácet ve třetině jejich života a prodat je. To, že přesto k namnožení lýkožrouta smrkového do kalamitního stavu dochází, je projevem „bolestného“ ukončení soustavného oddalování návratu staré Šumavy do NP na cca jedné třetině jeho výměry. Vzhledem k tomu, že divočinu či porosty ponechané samovolnému vývoji nelze vypěstovat, je nutné je plošně vymezit na odborně zdůvodněné ploše. K tomuto vymezování dochází od doby vzniku NP formou zonace ochrany přírody, popř. formou nastavení typu péče v rámci platné zonace. Rekonstrukce horského smíšeného lesa v NP Šumava Právě takto lze definovat základní motivaci pracovníků Správy NP Šumava k jakékoliv lesnické činnosti prováděné na

Text František Krejčí

zbývající části lesů NP. Asi těžko si lze dnes představit, jak by vypadaly lesy Šumavy v oblasti NP, kdyby byly i posledních cca. 20 let využívány k tehdejšímu hospodářskému využití. Vznikem NP došlo k úpravě lesních hospodářských plánů, ze kterých byly vyškrtány úmyslné holoseče umístěné tehdy na významné části porostů starších než 120 let bez ohledu na nadmořskou výšku. Významná část lesních porostů v současné době ponechaných samovolnému vývoji by byla právě pro své stáří a technické charakteristiky vykácena a většina takto vzniklých holin zalesněna vesměs smrkem. Obraz staré Šumavy by se pomalu vytrácel, druhová pestrost lesů Šumavy by dále klesala, kůrovcové kalamity by naopak narůstaly daleko výrazněji po každé polomové příhodě. Nyní je skutečnost jiná. I přes masivní poškození Šumavy orkánem v roce 2007, kdy byla část polomů na celkové ploše odpovídající 1 % výměry lesů NP ponechána k zetlení a kdy letošní „masivní“ gradace kůrovce předčila i naše očekávání lze konstatovat, že ona zkáza lesů Šumavy nepřišla. Lýkožrout sice napadl cca. 2 % výměry lesů NP Šumava (včetně lesů ve vlastnictví obcí na území NP), ale významněji se „zakousl“ do smrkových monokultur nižších poloh NP. Právě do těch monokultur, které je nutné rekonstruovat na horské smíšené lesy se zastoupením jedle, buku či javoru. Naším cílem samozřejmě nebylo poroučet kůrovci, aby odletěl do těchto náhradních lesů, ovšem došlo-li k tomu, je naší povinností tuto okolnost využít pro vlastní návrat smíšených lesů.

Foto: Vladislav Hošek

1.

Na Šumavě neusychají lesy! Z uvedených 2 % výměry lesů NP napadených letos lýkožroutem se více jak třetina odehrála v porostech ponechaných samovolnému vývoji v pásmu horských smrčin. Kůrovec ovšem neusmrcuje celé lesní porosty, ale jejich stromové patro tvořené dospělými smrky. Všichni mladí jedinci smrku v nižších etážích či podrostu tak dostávají šanci převzít roli svých rodičů či prarodičů. Souše jim ještě řadu let zajišťují ochranu před nepříznivými vlivy a pak se samy stávají po pádu na zem mikrostanovištěm pro další přirozenou

2.

obnovu horské smrčiny. Rozpadající se dřevo v horských lesích zajišťuje desítky funkcí, které nelze jiným způsobem nahradit. Psali jsme o nich v minulých 4 letech i v našem časopisu několikrát. Letos v květnu jsme provedli přesné sčítání ploch se soušemi od doby vzniku NP Šumava. Tato plocha činila 1846 ha. Ovšem více než 80 % této plochy má prokazatelně zajištěnou budoucnost smrkového lesa díky masivnímu zmlazení smrku s různou hustotou a věkem. Letošní nárůst ploch se soušemi vyrovnal dosavadní rekordní nárůsty z 2. poloviny 90. let. Právě stav zmlazení je

pracovníky Správy sledován a také pravidelně vyhodnocován. Na Šumavě lesy přibývají! Lesnatost území NP Šumava je za posledních 200 let největší. Téměř 7000 ha luk v NP od 2. světové války zarostlo novým smíšeným „lesem“. Tyto plochy jsou a budou v průběhu 10 let převáděny úředně do kategorie lesní půdy. To znamená více než 10% nárůst lesní půdy na území NP Šumava do roku 2020. Tyto sukcesní lesy jsou smíšené a kůrovec je vlastně nijak zvlášť neohrožuje, jsou častým domovem řady druhů zvířat.

Srovnání „hospodářského“ smrku s jedinci šumavských pralesů.

1. Smrk starý cca 120 let a zralý k těžbě v běžném hospodářském lese. Takový smrk má krátkou korunu na samém vrcholu, protože jeho blízcí sousedé většinu koruny silně zastiňují. Jeho výška dosahuje 30 až 35 m, průměr kmene 50 až 70 cm. 2. Největší buk byl starý 302 let a vysoký 36 m. Byl pokácen před rokem 1882. 3. Wunderfichte, smrk se dožil stáří 422 let, dosahoval výšky 60 m a byl pokácen v roce 1865. 4. Boubínská jedle - byla stará 450 let a dosahovala výšky 51,8 m. 5. Smrk nástupce - byl starý asi 360 let, rostl v těsné blízkosti padlého Krále smrků, byl vysoký 57 m, průměr kmene 1,3 m nad zemí dosahoval 129 cm. Odumřel v roce 2003 po napadení kůrovcem. 6. Král smrků - strom obdivovaný několika generacemi návštěvníků, ke kterému vedla před oplocením pralesa turistická stezka, byl starý asi 440 let, dorostl výšky 57,6 m, padl v roce 1970. Třicet let po jeho pádu na něm rostou až 1 m vysoké smrky.

1.

2.

3.

4.

5.

6.

zima 2009 05

Šumava I Evropský/světový kontext naší práce na Šumavě

3.

06 zima 2009

4.

Evropský/světový kontext „malé“ české Šumavy v ochraně přírody V loňském prosinci jsme měli možnost prezentovat v EK v Bruselu náš společný postup ochrany přírody s kolegy s NP Bavorský les. Již tehdy tam proběhla krátká schůzka k přípravě Evropské konference o divočině, která měla proběhnout v rámci našeho europředsednictví. V zimě pak na Srní proběhlo Evropské kolokvium o divočině, které již podrobně nastínilo význam evropské divočiny (i na příkladu Šumavy) pro plánovanou pražskou Evropskou konferenci. Některé americké hosty této konference zaujal šumavský příklad natolik, že se přijeli za námi podívat. Mezi těmito hosty byli i organizátoři Celosvětového kongresu o divočině (6. – 13.11. 2009 v Mexiku). I na tomto kongresu byl úspěšně prezentován šumavský příklad ochrany přírody. Nemůžeme se srovnávat s posledními světovými ostrovy skutečné divočiny v jižní a severní Americe nebo na Sibiři, ovšem

vědecký, kulturní, sociální či duchovní přínos toho našeho příkladu „divočiny“ nám nic jiného nenahradí. Právě kompatibilita mezi územím ponechaným samovolnému vývoji a územím s rekonstrukcí smíšených horských lesů, a to přes státní hranici, je příkladná nejen pro Evropu, ale i pro jiné světadíly. O jedinečnosti každého ostrova člověkem vůbec nebo jen minimálně ovlivňované přírody nemluvě. Přibližně 1 % výměry Evropy lze označit za divočinu. Evropa je v tomto oboru ve světovém měřítku spíše popelkou, ovšem v době probíhající klimatické změny výrazně stoupl význam všech těchto území. Druhová pestrost každého útočiště mnoha druhů rostlin a živočichů je vlastně nenahraditelná. Člověk v době stoupajících následků klimatické změny nic lepšího než příroda nevymyslí. Příroda si právě v těchto posledních útočištích svoji budoucnost nenápadně po tisíciletí připravuje.

Foto - Karel Malík 1. Přirozená obnova horské smrčiny. 2. Přirozená obnova horského smíšeného lesa smrkem, jedlí a bukem. 3. Podsadby horského smíšeného lesa jedlí, bukem v předstihu před přirozenou obnovou smrku po kůrovcovém kole. 4. Přirozená obnova 8. lvs v horské smrčině. Foto dole - Marek Drha Sukcesní plochy v bývalém vojenském prostoru Stodůlky.

František Krejčí ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2009 07

Šumava I Stabilizace lesních ekosystémů v NP Šumava II

Stabilizace lesních ekosystémů v NP Šumava II V předchozím čísle Šumavy jsme vás seznámili s pěstováním sazenic pro šumavské lesy a s jejich výsadbou do lesních porostů. Výsadba jedlí, buků či dalších dřevin však zdaleka není jedinou činností, kterou Správa NP a CHKO Šumava pro stabilizaci lesů provádí. Základním předpokladem pro další, v tomto příspěvku popisovanou péči o lesy v NP je nutnost podřídit vše zákonitostem přirozených vývojových cyklů lesů, čímž se značně odlišujeme od způsobu péče o lesy hospodářského charakteru.

08 zima 2009

Text Petr Kahuda Foto Karel Malík

V lesích ve správě NP Šumava se přestávají používat metody managementu vycházející z modelu lesa věkových tříd a pasečného způsobu hospodaření. Řídící veličinou pro lesní hospodářské plánování není aktuální věk lesního porostu (věková třída), ale skutečný stav a požadavky daného lesního ekosystému. K tomu slouží tzv. typy vývoje lesa, které určují kromě jiného právě i aktuální stav daného lesního porostu s ohledem na jeho vzdálenost od stavu přirozeného. Na základě takovéhoto lesního hospodářského plánu je pak možné projektovat a uskutečňovat managementové kroky v jednotlivých lesních porostech smysluplně a cíleně. Obecně se neprovádějí plošné úmyslné zásahy vedoucí ke snižování prostorové rozrůzněnosti lesa. Nevytvářejí se úmyslně vykácené holiny. Naše aktivity se zaměřují především do míst ekologické nestability, které určí sama příroda (využívají se prolomená místa, menší kůrovcová ohniska, atd.). Podle potřeby dané lokality se vždy ponechává určitý podíl zpracovaného dřeva k zetlení. Péče o mladé lesní porosty V mladých lesních porostech se provádí vyhledávání nedostatkových (přimíšených) dřevin přirozené druhové skladby – zejména jedle, buku, javoru, apod. Je to proto, aby se tyto mladé stromy mohly ochránit proti negativním vlivům, které na ně v lesním prostředí mohou působit. Těch je celá řada a lesníci se snaží zabránit alespoň většině z nich. Provádí se tak například ochrana proti škodám, které působí zvěř, uvolnění těchto dřevin, aby měly dostatek světla, atd. V odrůstajících kulturách a v raných mlazinách se pak do porostních mezer dosazují chybějící žádoucí dřeviny. Sukcesní dřeviny je možno redukovat jen výjimečně v případě, že je nutno uvolnit příměs nedostatkových dřevin, zejména jedle, buku nebo klenu. U nově vysazených stromů se pak provádí jejich potřebná ochrana prakticky okamžitě. Péče o dospívající lesní porosty V lesích tohoto věku se uplatňuje účelový výběr zaměřený opět na podporu přimíšených nebo vtroušených dřevin cílové druhové skladby. Cílem je kromě přímé úpravy druhové skladby oslunění těchto dřevin za účelem podpory jejich fruktifikace – zjednodušeně řečeno se jedná o podporu tvorby a dozrávání semen u takto osluněných stromů. Již v této fázi vývoje lesa je s velkou opatrností možno uvolnit postupně se dostavující přirozenou obnovu žádoucích lesních dřevin. Opatrně a s jistým lesnickým citem se musí postupovat proto, aby světla do lesního porostu na místě zásahu neproniklo až příliš mnoho. Pak by totiž hrozilo, že důsledkem nadměrného

oslunění dojde k rychlejšímu odrůstání smrků před jedlemi či buky, které mají raději stinné prostředí. Tím by pak veškerá snaha o jejich podporu vyšla naprázdno a následná péče o takový porost by byla velmi složitá. Pověstná „hra se světlem“ je tedy jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících úspěšný vývoj žádaných dřevin. Péče o dospělé lesní porosty Zde se již často dostavuje přirozené zmlazení lesních dřevin. V případě potřeby se tedy provádí prosvětlení pro umožnění lepšího odrůstání semenáčků cílových dřevin. Rovněž se provádí ochrana nalétlých semenáčků proti negativním vlivům zvěře – a to jak managementem zvěře včetně lovu, tak přímou aktivní ochranou stromků v exponovaných lokalitách. V případě nedostatku přirozené obnovy pak přichází na řadu obnova umělá. Realizuje se síjí či podsadbou na vhodných vytypovaných lokalitách lesních porostů. Výsadby jsou pak následně samozřejmě potřebným způsobem ochraňovány - v následujících letech je pro ně nutné zajistit dostatek (nikoliv však nadbytek) světla, ochranu proti buřeni, zvěři, hlodavcům, atd. … V lesních porostech starších 140 let se již neprovádějí úmyslné těžební zásahy; avšak i ve všech mladších porostech jsou při zásazích ponechávány doupné stromy za účelem zvýšení hnízdních možností pro řadu ptáků a podporu druhové diverzity. Staré, uhynulé a padlé kmeny, se kterými se v hospodářských lesích prakticky nesetkáme, se pak v NP stávají příbytkem či potravou pro řadu dalších živočichů.

Po jejich rozpadu pak slouží jako substrát pro vznik části další generace lesa. V lesních porostech se tak často můžeme setkat se stromy starými i 200 – 300 let a více, což v běžných hospodářských lesích není možné. Závěr Stabilizace šumavských lesů je jedinečný, dlouhodobý a náročný úkol, který kromě zmíněné postupné přeměny druhové skladby obnáší i další řadu v tomto krátkém článku podrobněji nepopsaných činností. Jedním z výsledků dlouhodobé péče je již nyní například fakt, že zhruba 40 % lesních porostů starších 80 let již má dostatečně rozvinutou spodní etáž. Při naplňování cílů péče o lesy NP se lesníci vždy řídí snahou co možná nejvíce napodobit přírodní způsob „pěstování lesa“. Z nastíněných záměrů, které je nutné při péči o lesní ekosystémy v NPŠ realizovat, vyplývá, že výsadbou žádoucích dřevin je učiněn pouze první, malý krok ke stabilním a zdravým lesům, které Šumavě všichni přejeme. Titulní foto Horský smíšený les je v nižších polohách cílem národního parku. Foto dole Přeměna uměle založené smrkové monokultury po proředení žírem kůrovce podsadbou jedle v dostatečném předstihu před přirozenou obnovou smrku. Petr Kahuda Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2009 09

Šumava I Dynamika lesů na Šumavě I. Východiska

Dynamika lesů na Šumavě I.

Text a foto Karel Matějka

Východiska

V lesích Šumavy lze v současnosti pozorovat velké změny, které budí řadu emocí, pochyb i vážných otázek. Nejmarkantněji se to projevuje obrovským množstvím suchých stromů na velkém území. Některé porosty byly rozvráceny silným větrem, jiné podlehly masivní gradaci kůrovce - lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Nežli se pustíme do rozboru této situace, musím připomenout řadu faktů a poznatků vycházejících z vědní discipliny nazývané ekologie, zvláště pak z té její části, která se zabývá vývojem ekosystémů, v tomto případě ekosystémů lesních. Klimax Les představuje nejkomplexnější vrcholový ekosystém vývoje terestrických ekosystémů na většině území střední Evropy - tak bývají uvedeny některé texty hovořící o lesích. Co se však za touto větou skrývá? Každý ekosystém se trvale vyvíjí. Příčinou tohoto vývoje je přizpůsobování se živých složek ekosystému měnícím se jak vnějším (environmentálním) podmínkám - těmi bývají většinou změny a výkyvy počasí v jednotlivých letech, změny v dostupnosti vody nebo člověkem zapříčiněná změna depozice související se znečištěním ovzduší, tak vnitřním (biotickým či bioticky podmíněným) podmínkám - jako jejich příklad lze uvést hromadění opadu, zastínění půdního povrchu rozrůstajícím se stromovým patrem, ale i okus vysokou zvěří

10 zima 2009

a v neposlední řadě výskyt a vliv patogenních organismů, fytofágního, kambixylofágního a jiného hmyzu. Velmi přibližně lze říci, že dlouhodobý přirozený vývoj ekosystému za určitých víceméně stabilních environmentálních podmínek vede k jistému typu ekosystému, který se nazývá „klimax“. V místech střední Evropy, kde není podmínkami prostředí výrazně omezen růst stromů, je tímto klimaxem právě lesní ekosystém. Tento koncept však má i některé vážné slabiny. Život jediného stromu se většinou odehrává během jednoho až tří století. Vývoj stabilního ekosystému si nelze představit v průběhu doby života jedné nebo dvou generací stromů, takových generací je potřeba řada (teoreticky minimálně tři). Protože je známo, že změny charakteru

klimatu se odehrávají i v intervalech okolo 500-1000 let, je vidět, že nedojde-li ke klimatické změně během vývoje klimaxu, zcela jistě k ní dojde brzy poté, co klimax vznikl - vlastně nevznikl, protože aktuálním „klimaxem“ je ekosystém odpovídající již minulým podmínkám. Mimoto je známo, že v řadě vrcholových ekosystémů probíhají cyklické změny, kdy vnitřní příčiny vedou k zániku jednoho typu společenstva a k jeho nahrazení nějakým sukcesním stadiem, jehož vývoj povede až v budoucnu ke vzniku nového (takzvaně závěrečného) společenstva. Člověk již mnoho století zasahuje do přirozeného vývoje lesů, někdy a v některých částech území nepřímo (například znečištěním ovzduší), relativně slabě (třeba občasnou pastvou), velmi silně

(pro interpretaci lze uvést intenzivní pastvu v lese, kompletní odnos mrtvého dřeva, odvodnění půdy, selektivní těžbu velkého rozsahu) až ve formě komplexního lesního managementu, kdy je lesní porost kompletně těžen a opětovně uměle obnovován, někdy i s jiným druhovým složením ve srovnání s klimaxovým lesním ekosystémem. Pod pojmem dynamika lesa mnoho odborníků vidí spíš krátkodobější změny nežli vývoj ekosystému, který probíhal vlastně od poslední doby ledové. Bývá tak myšleno především střídání následujících generací stromů a vše, co s ním souvisí. V podmínkách střední Evropy byly pro tento účel vyvinuty dva modely, které bývají označovány jako malý a velký vývojový cyklus lesa. Autoregulace Lesničtí odborníci často mluví o lesním ekosystému Šumavy (ne)schopném autoregulace, což navozuje chybné představy, že snad existují lesní ekosystémy, které nejsou schopny autoregulace. Ze své podstaty totiž každý ekosystém schopen autoregulace je, protože autoregulace je základním atributem ekosystému jako takového. Autoregulační procesy jsou přítomné v jakémkoli ekosystému, v kulturním lese, v akátinách, dokonce i v ruderálních nebo segetálních společenstvech. Bez autoregulačních procesů by nebyla myslitelná sukcese - proces adaptace ekosystému na změněné či měnící se podmínky, krátkodobá i dlouhodobá dynamika jakéhokoli ekosystému. To však nevylučuje, že nemohou existovat lesní ekosystémy, jejichž autoregulační procesy nedokážou zaručit trvalou existenci stromového patra. Pro jehličnaté lesy je příznačné, že je přirozeným stavem rozpad stromového patra na menším až velmi velkém území. V této souvislosti je potřebné upozornit na Prohlášení České botanické společnosti k biologickým a ekologickým aspektům hospodaření v českých lesích z 8. ledna 2009. Tam se například píše, že velkoplošné rozpady lesních porostů po vnějším narušení (disturbanci) způsobeném nejčastěji větrem, ohněm nebo přemnožením hmyzu jsou přirozenou součástí vývoje lesních ekosystémů. Přesně to se vztahuje na současné lesy Šumavy i s vědomím toho, že zdaleka ne všechny tamní lesy mají strukturu blízkou přirozené. Pokud přistoupíme na to, že lesníci mluví o absenci či neúplném fungování autoregulačních procesů v tom smyslu, že autoregulační procesy nejsou v daném ekosystémy schopny zajistit trvalou existenci stromového patra, potom je důležité položit otázku, jaké procesy a čím byly narušeny. Dále je důležité upozornit na skutečnost, že podle prezentovaných výsledků nebyla sledována míra narušení procesů, ale pozorovány byly pouze určité manifestace výsledku těchto narušených procesů.

Odhad přirozeného zastoupení smrku v lesních porostech v přírodní lesní oblasti Šumava na základě současných znalostí. Tento obraz se bude muset dále upravit vzhledem k upřesňování rozsahu lesních vegetačních stupňů i s využitím znalosti vlivu opakovaného rozpadu horských lesů na jejich druhové složení.

Na les je potřeba nahlížet jako na komplexní entitu - ekosystém, který má mnoho vnitřních vazeb ve formě procesů. Vnitřní procesy ovlivňují jak „vzhled“ lesa, tak funkce, které jsou manifestovány - nejde pouze o produkci dřeva. Pro les je typická přítomnost druhů, které mají stromový vzrůst, přítomní jedinci však nemusí být v každém okamžiku stromového vzrůstu. Pokud se v lesním ekosystému opakovaně vyskytují disturbance (rušivé vlivy) mající za příčinu rozpad stromového patra (například požáry, vítr, laviny, gradující výskyt nějakého hmyzu aj.), mohou takové disturbance vést ke vzniku stejnověkého stromového porostu. Tento typ porostů je znám z různých částí světa. Výsledkem bývají stejnověké porosty různých druhů borovic, douglasky, břízy, tsugy západní a jiných dřevin. Jaké je přirozené zastoupení smrku na Šumavě? Smrk (Picea abies) se na většině území v České republice přirozeně vyskytuje ve všech výškových stupních, jeho nejvyšší podíl je nalézán v zóně pod horní hranicí lesů, kde vytváří přirozené, často nesmíšené porosty. Vzhledem k vyšším nárokům smrku na vodu je ve zvýšené míře zastoupen na vlhkých až zamokřených půdách právě v nižších nadmořských výškách. Zastoupení

této dřeviny však může být dále modifikováno v závislosti na lokálních podmínkách v návaznosti na fyziologické charakteristice druhu. Přestože na Šumavě v současnosti vidíme příliš vysoké zastoupení smrku v lesích, otázkou je, jaké je „přirozené“ zastoupení této dřeviny v území. Pokud vezmeme v úvahu charakter Picea abies jako druhu snadno se zmlazujícího a rychle rostoucího, který se snadno účastní sekundární sukcese, můžeme předpokládat, že v podmínkách Šumavy, která je horským předělem táhnoucím se od severozápadu k jihovýchodu napříč převažujícímu směru větrů vanoucích z oblasti horního Dunaje, pravidelně dochází k výskytu epizod s extrémní ničivou silou větru, který tak pravidelně může narušovat lesy nejen na šumavském vrcholovém plató, ale i na svazích Šumavy směřujících do České kotliny. To naznačuje jak průměrná roční rychlost větru vyšší než 6 m.s-1 v některých vrcholových částech Šumavy, tak převažující směr větru od jihozápadu (kolmo na osu pohoří) na stanici Churáňov. Důkazy z vrstev rašeliny Po větrných epizodách mohlo i v minulosti docházet k přemnožení podkorního hmyzu a k rozvratu velké části smrkových

zima 2009 11

porostů, což by mohlo být příčinou dalšího přirozeného nárůstu zastoupení smrku. Těchto cyklů se na Šumavě (nebo v některých jejích částech) mohlo v minulosti odehrát několik. V současnosti známe pouze přibližně jeden a půl takového cyklu. Další doklady takovéhoto vývoje je možno hledat mezi výsledky provedených pylových analýz, při nichž

měsíc 1 1999 2000 2001 + 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 +

2

3

4 +

5 +

6 + +

+ +

+

+ +

+ +

ních více jak 3000 let přibližně 20 výkyvů v zastoupení smrku. Jedná se tedy o dobu dávno před osídlením horské Šumavy. Rozhoduje nadmořská výška a počasí Druhové složení stromového patra v klimaxových lesích se mění s nadmořskou výškou. V České republice typolo-

7

+ + +

8

9

+

+

+ +

+ +

10 11 12 + + + + + + + +

+ + +

+

+

+ + +

+ +

+

Identifikace jednotlivých měsíců od ledna 1999 do října 2009, které byly význačné jako suché období. Jejich úhrn srážek byl nízký nebo nedostatečný k pokrytí předcházejícího srážkového deficitu. Blíže na: www.infodatasys.cz/sumava/klima.htm

jsou sledovány počty pylových zrn konzervovaných nejčastěji v rašelinných sedimentech, kterých je na Šumavě dostatek. Při těchto analýzách jsou odebrané profily rozčleněny na vrstvy a v jednotlivých vrstvách jsou spočtena a determinována pylová zrna. Lze očekávat, že jako následek odumření smrku ve stromovém patře dojde ke snížení produkce pylu smrku a tím ke snížení jeho relativního zastoupení, přičemž současně může vzrůstat zastoupení některých jiných skupin, například trav. Přestože na Šumavě byla provedena řada pylových analýz, potřebné důkazy o kolísání zastoupení smrku se hledají těžko, protože analyzované vrstvy reprezentují převážně periodu delší než 100 let. Přesto se podařilo objevit takové důkazy. Novák a kolektiv (2008; Science of Total Environment, 390: 425-436) ukazují, že výkyvy v zastoupení smrku mohou být dokumentovány pomocí pylových analýz, přičemž se však zabývají pouze přibližně posledními 250 lety. Oscilace v zastoupení smrku jsou však dobře patrné především v profilu z Mrtvého luhu ve Vltavském luhu, který analyzovali Svobodová a kolektiv (2001; Vegetation History and Archaeobotany, 10: 185-199). Tam vidíme během posled-

12 zima 2009

mů, včetně dominantního smrku, nemůže překvapit, že výkyvy v průběhu počasí mohou vést k narušení běžné dynamiky ekosystému. Co se v posledních letech na Šumavě dělo, tak lze vhodně dokreslit vývojem počasí v posledních deseti letech ve srovnání s průměrem za třicetileté období 1961 až 1990, pro což lze využít data z meteorologické stanice ČHMÚ Churáňov.

Rozdíl průměrné měsíční teploty na stanici Churáňov v letech 1998 až 2008 oproti dlouhodobému průměru 1961 až 1990. Zřetelné je zvláště zvýšení teplot v dubnu až srpnu, které bývá často kombinováno s nedostatkem srážek. Vpravo: označení měsíců, které se vyznačovaly suchem podle stanice Churáňov.

gický systém rozeznává 8 běžných lesních vegetačních stupňů (lvs), 9. lvs je klečový, představuje tedy již keřové porosty nad horní (klimatickou) hranicí lesa. Na Šumavě (respektive v její části vymezené jako přírodní lesní oblast Šumava) nacházíme 5. až 9. lvs. Smrk je přirozeně rozšířen ve všech těchto stupních, přirozeně však dominuje v 8. lvs, kde k němu již většinou nepřistupují další dřeviny typické pro nižší stupně - zvláště buk, jedle a klen. Jedná se tedy o jediný stupeň, kde můžeme najít přirozené jednodruhové porosty (opomeneme-li přítomnost příměsí jako jeřáb). Zatímco v Krkonoších je možno vidět smrkový (8.) lesní vegetační stupeň od 1050 m n. m., na Šumavě je to od minimálně 1150 m n. m., dál na jih v Alpách se tato hranice posouvá až na 1250 m a více. Tím, jak se přibližujeme horní hranici lesa, vzrůstá extremita klimatických podmínek, která omezuje i růst stromů. V rámci dvou malých povodí tak bylo zjištěno, že výška smrku se snižuje o 2 m na každých 100 výškových metrů v okolí Čertova jezera a až o 3,7 m na 100 m u Plešného jezera. Vzhledem k tomu, že smrkové horské lesy jsou přirozeně adaptovány na extrémní klimatické podmínky, které jsou blízké fyziologickým limitům řady přítomných organis-

Ukazuje se, že průměrné teploty v posledním období byly výrazně vyšší, ať se jedná o celoroční průměr, tak o jednotlivé měsíce. Statisticky průkazné vyšší teplotní odchylky bylo dosaženo v měsících duben až červen a srpen. Obecně byly vysoké teplotní odchylky významné z hlediska vegetace nalezeny od dubna do srpna, to je v průběhu celého vegetačního období. Kladný rozdíl v lednu a únoru pak může být též významný z hlediska zimního vysychání porostů smrku. Celoroční úhrn srážek byl v posledních letech mírně vyšší (1153 mm) oproti předchozímu třicetiletému průměru (1091 mm), tento rozdíl není statisticky průkazný. Ke statisticky průkaznému zvýšení úhrnu srážek došlo v březnu (113 mm oproti třicetiletému průměru 80 mm). Dalšími měsíci se zvýšeným (ale neprůkazně) úhrnem srážek byly leden a únor, dále pak červenec až říjen. Naopak statisticky průkazně ubylo srážek v červnu (101 mm oproti 128 mm), statisticky neprůkazný úbytek srážek byl pozorován v dubnu a květnu. Je tak zřejmé, že se mění celoroční rozložení srážek - jejich nárůst v zimních měsících a výrazný úbytek v jarní až letní periodě. Z hlediska možnosti využití vody vegetací je zřejmé, že v posledních letech pravidelně dochází k více či méně výrazným

přísuškům v průběhu vegetační sezony. V průběhu 5 měsíců duben až srpen byly od roku 1988 pouze roky 2006 a 2009 bez srážkového deficitu, minimálně tři měsíce byly suché v letech 1998, 1999, 2002, 2003 a 2007, přičemž v roce 2003 bylo celé toto období výrazně suché. Statisticky průkazný je výskyt přísušků v červnu. Rok 2003 byl vůbec klimaticky nejextrémnějším rokem: průměrná teplota v dubnu až červenci byla 11,4 °C oproti dlouhodobému průměru 8,7 °C, současně bylo významné sucho v období březen až září, kdy napršelo 436 mm oproti průměrným 704 mm. Bližší informace ke zde uváděným faktům je možno nalézt na internetové adrese www.infodatasys.cz/sumava, kde je rovněž uveden seznam dalších informačních zdrojů.

Titulní foto Povodí Plešného jezera je příkladem území, kde se po velkoplošném rozpadu stromového patra smrkového lesa nachází velké množství mladých zmlazujících se stromků. Foto 1 Výzkumná plocha Trojmezí v roce 2007 příklad porostu rozpadajícího se v důsledku přemnožení kůrovce. Foto 2 I v takzvaně „mrtvém lese“ v komplexu Hraniční slatě mnoho smrků dosud přežívá, řada jedinců je přitom plodných. Foto 3 Na holině po „asanační“ těžbě je silně narušen půdní povrch. Zvláště na svazích, které jsou výrazněji osluněny, vzniká velmi nepříznivé vysýchavé prostředí, kde i umělá obnova je často málo úspěšná.

1. 2.

Karel Matějka [email protected]

3.

zima 2009 13

Šumava I O bezlesí NP Šumava

Text Milan Skolek

Tam, kde to nedopadne tak pěkně a kde už nemá vyrůst les, paseka se mýtí a místo náletu se raději přiláká společník člověka, luční tráva, aby tam vznikly louky nebo pastviny... (Úryvek z povídky A. Stiftera: Pestrá paseka)

O bezlesí NP Šumava

14 zima 2009

Foto: Milan Skolek

Za bezlesí je označován prostor krajiny, kde v důsledku přírodních podmínek les nikdy nenarostl nebo zde byl lidmi v minulosti již odstraněn. Většina dochovaného bezlesí vznikala postupně při osídlování krajiny, v intencích jejího historického vývoje. Krajina označovaná jako bezlesí je našimi předky tvrdě vydobytý prostor na přírodě, který zde současným lidem umožňuje žít a rozvíjet jejich potřeby. Dnešní evidované bezlesí představuje necelých 20 % rozlohy NP. Jsou to především sídelní útvary se svojí infrastrukturou, patří sem zemědělsky využívané pozemky, vodní toky a jiné vodní plochy, komunikace a tzv. „ostatní bezlesí“, které bylo dříve zemědělsky využíváno, ale dnes je nelze z různých příčin zemědělsky obhospodařovat. Poměr mezi lesem a bezlesím je variabilní s ohledem na intenzitu a způsob využívání krajiny člověkem. Příroda má totiž obrovskou schopnost regenerace a průběžně nám to dokazuje nárůsty dřevin na dříve zemědělsky obhospodařovaných plochách. Druhotně tak vznikají sukcesní plochy jako iniciální stadium nového lesa. Nově se tvořící krajina je v určité fázi velmi zajímavá a esteticky působivá, navíc i druhově značně pestrá. Má to však určitá úskalí, bez prováděných zásahů nám na těchto plochách časem vyroste les. Tím by zmizela i krásná, druhově bohatá společenstva přechodových stadií mezi lesem a bezlesou krajinou, tzv. ekotony. V krajině by pak zůstaly jenom ostře ohraničené komplexy lesů, obklopené zemědělsky velkovýrobně využívanými plochami. Takto by postupně vymizela krásná, esteticky vyvážená, rozvolněná krajina, s působivými krajinnými prvky a krajinnými dominantami, navíc by ještě byla ochuzená o řadu cenných biotopů, rostlinných a živočišných druhů. Druhově bohatá a cenná bývají z hlediska ochrany přírody právě ta společenstva sekundárního bezlesí, která byla v minulosti vzhledem k přírodním podmínkám a daným možnostem obhospodařována malovýrobními formami. Často se jednalo i jen o ruční práci. Dnes je na území NP místními zemědělci obhospodařováno cca 4 500 ha trvalých travních porostů v rámci dotačních programů, většinou velkovýrobní formou hospodaření. Jedná se zejména o chov masného skotu pastevním způsobem, ojediněle o chov ovcí a koz, někde i jezdeckých koní, se zajištěním krmivové základny pro tato zvířata na zimu. Z hlediska péče o nelesní ekosystémy NP se jedná především o činnost zabraňující sukcesi dřevin na zemědělských plochách kosením nebo pastvou. Tato činnost přímo ovlivňuje krajinný ráz, vodní režim ale i druhové spektrum, ne vždy však právě tím správným směrem. Cennost biotopů z hlediska ochrany přírody je dnes spatřována především na tzv. „ostatním bezlesí“ za předpokladu správné péče o ně. Je to však velmi složitý problém z hlediska jeho definování, vymezení, stanovení managementu a následně pak vlastní realizace navržených opatření.

1.

Foto: Milan Skolek

Foto: Veronika Kolářová

2.

V současné době Správa NP a CHKO Šumava zajišťuje většinou dodavatelsky péči o cca 80 ha přírodovědně nejcennějších ploch sekundárního bezlesí v rámci programu péče o krajinu (PPK). Většinou se jedná o ruční kosení travních porostů s následným odstraněním pokosené biomasy z uvedených pozemků a o řízenou pastvu ovcí, skotu či koz. Realizace navrženého managementu ve větším rozsahu však naráží především na nedostatek financí, na nedostatečné materiální a strojní kapacity, vysoké náklady a omezené lidské zdroje. Navíc se jedná o malé, členité lokality, ve většině případů s nálety dřevin, často podmáčené, svažité a kamenité, rozseté po celém území NP a s výměrou kolem 1 ha. Péče o tyto plochy vyžaduje speciální techniku a mnoho ruční práce. Jako největší problém z hlediska nákladovosti se jeví využití travní biomasy z těchto ploch. Tato získaná travní hmota je ve většině případů nevhodná ke krmným účelům pro hospodářská zvířata, ani ji nelze deponovat na okraji pokosených pozemků nebo v lese. Jako možnosti využití takto získané biomasy se jeví její kompostování, využití v případných bioplynových stanicích nebo využít ji i k energetickým účelům pro výrobu pelet či peletek. To vše vyžaduje velkou přípravu a značné investice. Aby byla dnes prováděná péče o bezlesí efektivní, je zapotřebí provést jasné zhodnocení priorit a následně vytvořit komplexní systém péče o tyto nelesní ekosystémy. Komplexní péči o bezlesí je možné zajistit pouze za spolupráce Správy NP a CHKO Šumava, všech zemědělských subjektů a obcí, majitelů a nájemců nemovitostí a pozemků a za předpokladu využití možných dotačních programů. Pokud se nyní celá péče o bezlesí může zdát někomu zbytečná a drahá, v budoucnu bude tato

Foto: Libor Ekrt

3.

Foto: Kamila Lencová

4.

péče mnohem složitější a mnohonásobně dražší, budeme-li chtít bezlesí Šumavy do budoucna udržet alespoň v současném rozsahu. Foto 1. Rozdílný obraz bezlesé krajiny v levé a pravé části snímku vytvořený odlišným způsobem hospodaření. 2. Ukázka speciální zemědělské techniky na sklizeň travních porostů ve zvláště obtížných podmínkách. 3. Díky aktivnímu managementu (ruční kosení) se na lokalitě dochovala populace šafránu bělokvětého. 4. Úkoly jsou nám jasné, zrealizovat speciální management. Ing. Milan Skolek Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2009 15

Šumava I Přeshraniční monitoring rysa ostrovida

Text a foto Kristina Daniszová

Přeshraniční monitoring rysa ostrovida aneb s hřebenem a fotoaparátem rysovi na stopě

16 zima 2009

V průběhu těchto zimních měsíců můžete být svědky zahájení velkého společného monitorovacího projektu správ NP a CHKO Šumava a NP Bavorský les. Cílem této akce je stanovení odhadu početnosti rysa ostrovida a získání dokonalejší představy o jeho životě na území národních parků. Pojďme se nyní podrobněji podívat na některé metody, jež budou pro splnění vytyčeného cíle použity.

Přestože je o rysa ostrovida (Lynx lynx) na Šumavě po dlouhá léta projevován intenzivní zájem ze strany odborníků i veřejnosti, doposud se nepodařilo shromáždit dostatečné množství dat, která by nám mohla poskytnout ucelený obrázek o životě této elegantní šelmy. Důvod je zcela prostý a je zároveň jednou z příčin, proč nás rys tak fascinuje. Lze to nazvat plachostí, ale nenechte se zmást. Vůbec není nepravděpodobné, že jste se při svých běžkařských toulkách Šumavou, vracejíce se až za soumraku k parkovišti, s rysem minuli jen o pár metrů. Ovšem zatímco rys věděl o každém vašem pohybu, sám zůstal zcela nepozorován. Spíše než plachost (vzpomeňme vyplašené stádo srn ženoucí se o překot k lesu) je pro rysa typický skrytý způsob života. A právě ten nám znesnadňuje do zákoutí rysího života nahlédnout. Podobný problém vyvstává při zkoumání mnoha jiných druhů živočichů, tudíž vědci byli, pokud se chtěli o zvířatech dozvědět co možná nejvíce, nuceni najít nějaké řešení. A právě touha po poznání nám skrytých zákonitostí přírody pomohla na svět takzvaným neinvazivním metodám studia volně žijících živočichů. Za použití nejmodernějších technologií a laboratorních postupů jsme schopni odhalit někdy až překvapující detaily, o jejichž zjištění se nám dříve ani nesnilo a které zároveň nevyžadují náročnou manipulaci se zvířaty či jejich přímé pozorování. Pro rozsáhlý monitoring kontrolovaný správami obou národních parků byly vybrány hned dva vzájemně se doplňující neinvazivní zoologické přístupy - fotodokumentace a sběr chlupů pro následnou genetickou analýzu. Prostřednictvím kvalitních snímků je možné na srsti jednotlivých zvířat porovnávat tmavou kresbu, která je zcela jedinečná, stejně jako to jsou lidské otisky prstů. Genetickým rozborem DNA chlupových cibulek lze získat doplňující informace o jednotlivých zvířatech, jako jsou například pohlaví a příbuzenské vztahy. Další nesnáz při sledování rysa ostrovida nám připravila jeho záliba v toulání. Dospělý samec obývá teritoria o velikosti až 400 km2! Vzhledem k tomu, že zájmem správ národních parků Šumava a Bavorský les je odhadnout velikost šumavské rysí populace s co největší přesností, musí sledování probíhat velkoplošně. Do studia bylo zahrnuto 240 km2 v NP Bavorský les a 700 km2 v NP Šumava, na kterých bude v pravidelné síti rozmístěno několik desítek párů fotopastí, doplněných vždy o dva různé typy lapačů srsti. Kůly, na něž se lapače umístí, budou pravidelně natírány vonným atraktantem, který by měl rysa lákat a stimulovat k drbání. Při výběru stanovišť – míst, kam byly „pasti“ instalovány, hrály klíčovou roli znalost terénu a dlouholetá praxe zoologů národních parků. Dle předchozích pozorování zjistili, že rys rád speciálně v zimních měsících využívá lidmi upravované

1. 2.

3.

cesty, jako jsou běžecké trasy, turistické cesty, udržované lesní cesty či málo frekventované silnice. Cenné zkušenosti přinesly rovněž výsledky monitoringu z minulé zimy, který probíhal na území NP Bavorský les. V jeho průběhu bylo zaznamenáno a jednoznačně prokázáno 8 jedinců – 2 samci, 3 samice, každá následována mládětem. Na fotografiích byly zachyceny i jiné druhy zvířat, od lišky po drobné lesní hlodavce, a samozřejmě také turisté, ti však maximálně do výšky kolen. Narazíte-li při svých pochůzkách křížem krážem Šumavou na žluté vývěsky upozorňující na probíhající výzkumný projekt, prosíme, nevybočujte ze stopy, pokračujte dále po cestě a nenechte se vyrušit případným bleskem fotoaparátu. Podrobné informace najdete na webové adrese www.rysovinastope.cz. Těšte se s námi na další snímky ze Šumavy! Kristina Daniszová Př. fakulta UK Praha [email protected]

4. 5.

Foto 1. První snímek rysa pořízený v rámci tohoto monitoringu na české straně. 2. Lapač srsti neboli „rysí drbátko“. 3. Fotopast - speciální fotoaparát krytý stříškou je stavitelný podle výšky sněhové pokrývky. 4. Schéma znázorňující rozestavění dvojice fotopastí tak, aby bylo zvíře zachyceno z obou stran. 5. Vývěska upozorňující na přítomnost fotopastí.

zima 2009 17

Šumava I Svět mravenců

Text Štěpánka Kadochová

Většina lidí vnímá mravence jen jako jakési hemžení pod svýma nohama, které nestojí za pozornost, dokud nezačne nějakým způsobem škodit. Mravenci ve spíži jsou noční můrou každé hospodyňky, v našem úpravném trávníku nás také nepotěší… Mnoho lidí přitom nemá ani tušení, jak může být mravenčí svět zajímavý.

Svět mravenců

18 zima 2009

Foto: Jiří Kadoch

Na naší planetě existuje nepřeberné množství druhů mravenců a stále jsou objevovány nové. Mravenci medonoši (honey ants) mají pružná tělíčka, jež se mohou naplnit sladkou šťávou jako cisterna a sloužit tak jako zásobárna pro celou kolonii. Buldočí mravenci (bulldock ants) s extrémně silnými mandibulami (kusadly) prokousnou i lidskou kůži. Mravenci nájezdníci (army ants) kočují po tropických lesích v obrovských vojenských konvojích a zanechávají za sebou pruh „spálené“ země stejně jako lidské armády. Mravenci Atta (leaf-cutting ants) si pěstují houby k obědu v zahrádkách uvnitř svých mravenišť. Většina těchto zvláštních druhů se vyskytuje v tropech, ale ani mravenci z mírného pásma nejsou zas tak nudní, ba právě naopak. Stačí se jen dobře dívat. Asi nejzajímavější pro nás mohou být lesní mravenci rodu Formica. Jejich kupu snad viděl každý, a když ne na vlastní oči tak alespoň na kresbách O. Sekory v příbězích slavného mravenčího hrdiny Ferdy. Jenže takové mraveniště není jen obyčejná kupa hlíny a jehličí! Jde o velmi komplexní a složitou stavbu s mnoha komůrkami, chodbami a tunely. Ty se v čase mohou posouvat či nově vznikat. Mravenčí kupa může nezřídka dosáhnout výšky přes 1 m, přičemž komůrky sahají také hluboko pod zem. Kupa obsahuje kromě jehličí a hlíny také kousíčky ztvrdlé pryskyřice, které díky svým antibakteriálním účinkům chrání hnízdo před invazí nebezpečných hub a jiných patogenů. V průměrně velkém mraveništi žije milion i více mravenců. V jednom hnízdě může být jedna nebo několik málo královen – plodných samiček, které jsou matkami veškerého potomstva. Naprostou většinu však tvoří dělnice – až na výjimky neplodné samičky, které svůj život věnují společné práci pro celé společenstvo. Dělnice zastávají různé funkce v závislosti na věku a zkušenostech; část se stará o opravy, stavbu a úklid hnízda, další mají na starosti zásobování potravou (tzv. foragers) a jiné pečují o vajíčka a kukly (nurse workers), důležitá je i role vojáků. Dělnice mají oproti královně výrazně kratší život. Spolu s královnou přezimuje jen jediná snůška dělnic, která pak na jaře pomáhá vychovat snůšku svých sester, aby mohly převzít práci v letním období. Mraveniště je dokonale fungující stát, či spíše království, s neomezeně panující královnou. Na mravenčích dálnicích nejsou zácpy ani ve špičce, všichni účastníci provozu udržují stále stejné rozestupy a tak se pohyb z a do hnízda nikdy nezastaví. Neválčí se tu, nekrade, konfliktů je minimum. Všechny dělnice obětavě pracují ve prospěch matky královny a celého společenstva. Dělnice spí jen několik minut či vteřin a pokračují v práci, ve dne, v noci. Nasycená dělnice která se vrátila z lovu, vyvrhne část natrávené potravy dělnicím, které mezitím pracovaly v hnízdě. Nejdůležitější v celém mraveništi je produkce pohlavních jedinců – nových královen a samečků. Kolem této události se točí všechen život společenstva,

Foto: Marek Drha

protože jen skrze nové královny je možné předat své geny do dalších generací. Pro správný vývoj vajíček a kukel je nutná především vysoká a stabilní teplota. Celé mraveniště vlastně funguje jako obrovský inkubátor, je schopno udržet vnitřní teplotu ~20 °C i při teplotách vzduchu kolem nuly! Takové termoregulační schopnosti můžeme mravencům jen závidět. Ale jak to vlastně dělají? Zaprvé mravenčí kupa funguje jako solární kolektor. Můžete si všimnout, že mraveniště je často postaveno na místech, kam dopadá slunce – na kraji lesa, na pasece nebo u cest, málokdy ho najdeme v hlubokém lese. Navíc mraveniště není vůbec náhodně orientováno, nejdelší strana, otevřená do prostoru a vystavená slunci, bývá orientována směrem na jih. Mravenci mají totiž zabudovaný jakýsi vnitřní kompas, takže dokážou rozeznat světové strany. Jak to dělají, dodnes nevíme, asi podle úhlu a směru slunečních paprsků. Na povrch tak dopadá co možná nejvíc slunečního záření a tím se celá kupa ohřívá. Materiál hnízda má také dobrou tepelnou kapacitu, zároveň slušně izoluje, takže teplo získané ve dne si udrží i během noci. Zadruhé mravenci si dokážou sami topit. Vlastním tělem. Miliony mravenců produkují teplo jako vedlejší produkt metabolismu, takže pokud se shluknou uvnitř hnízda, dokážou ho vyhřívat jen vlastním teplem. „Zadýchají“ si svoji komůrku. Proto jsou mraveniště teplejší večer, kdy se mravenci vrací z denního lovu, zatímco ráno se kupa ochlazuje, protože velké množství mravenců „jde do práce“. Kromě metabolického tepla přišli mravenci ještě na jeden způsob vytápění, opět vlastním tělem. Jejich tělíčka jsou tmavá a tak se snadno ohřívají. Na jaře můžeme proto vidět chumáče mravenců, jak se vyhřívají na sluníčku a pak putují dovnitř do mraveniště. Fungují jako chodicí topení. Třetí a poslední možností vyhřívání mraveniště je mikrobiální aktivita. Ve vlhkém materiálu hnízda žije mnoho bakterií a mikrobů, kteří osidlují přinášený

rostlinný substrát. Jeho tlením pak vzniká teplo, stejně jako třeba v hromadě kompostu. Jak vidíte, mravenci mají spoustu možností, jak vytápět svoje hnízdečko. Ale ani to jim v péči o potomstvo nestačí. Dělnice „sestřičky“ (nurse workers) pečlivě hlídají teplotu v chovných komůrkách, dotýkají se vajíček tykadly, kde jsou umístěny teplotní senzory. Pokud je moc zima, popadnou vajíčka a kukly a přenesou je do jiné části hnízda, kde je tepleji, třeba na tu stranu, kam zrovna svítí slunce. Naopak když je v mraveništi moc horko, vyvrhují kapičky vody, roztírají je po povrchu komůrek a vypařováním vody snůšku ochlazují. Pokud ani to nepomáhá, zburcují celé mraveniště a přijdou stavební dělníci, aby vykopali nové větrací tunely. Konečně jsou „sestřičky“ zase spokojené. Mravenčí péče o potomstvo je opravdu dojemná. A to pro jeden jediný den, kdy se všechny nové královny i samečci vyrojí, aby našli vhodného partnera a založili nové mraveniště. Podaří se to jen několika málo jedincům. Foto na titulní straně Kupa lesních mravenců Formica rufa. Dynamická, neustále se proměňující stavba - živoucí „město“ pro statisíce i miliony obyvatel - s vlastním systémem dopravy, staveb, klimatizace, zásobování i vynášení odpadu. A přitom je to „jen hromada“ jehličí, hlíny, kamínků a pryskyřice. Lidé, učte se! Foto nahoře Dělnice mravence lesního (Formica rufa) na květu brusinky obecné (Vaccinium vitis idaea). I když jsou mravenci hlavně dravci - živí se jiným hmyzem - mají rádi sladké. Na rostlinách v okolí hnízda si chovají stádečka mšic, které na zadečku vylučují sladkou šťávu jako přebytek ze sání rostlinné mízy. Mravenci jako správní pastýři svoje „dojná stáda“ pečlivě chrání před jakýmkoli vetřelcem. Štěpánka Kadochová [email protected]

zima 2009 19

Šumava I Divočina, kůrovec, Divoké srdce Evropy – i v Bavorsku živá témata

Divočina, kůrovec, Divoké srdce Evropy – i v Bavorsku živá témata Ředitel NP Bavorský les K. F. Sinner představil okresnímu sněmu zastupitelů okresu Freyung projekt „Divoké srdce Evropy“. Zatímco v sousedním okrese Regen se myšlenka stala zdrojem prudké diskuse, sněm zastupitelů okresu velkou většinou vyjádřil souhlas s projektem Divoké srdce Evropy včetně toho, že národní park chce do budoucna na turistickém trhu aspirovat se svou „symbolickou značkou“ – divočinou. Grafenauer Anzeiger 1.10. 2009. Ředitel Sinner k tomu ve své řeči uvedl: To, co máme společně s NP Šumava, chceme účinně zhodnocovat v podobě „divokého srdce“- divoké přírody jako značky kvality a typického fenoménu tohoto parku. V původní části NP mezi Roklanem a Luzným, na území okresu Freyung, od prvních šokujících obrazů suchého lesa

20 zima 2009

Text Michal Valenta Foto Rainer Pöhlmann

I v NP Bavorský les probíhá toho času živá diskuse nad dalším směřováním parku, zejména jeho v r. 1997 přičleněné části. Výběr některých informací z říjnového tisku na bavorské straně hranice to dokumentuje názorněji. uplynulo už čtvrtstoletí. Na místech tehdy odumřelých porostů dnes již i bez zásahů a opatření člověka vyrůstá obnovující se les. Hodně lidí se už přesvědčilo, že nikoli step či staletí trvající poušť, ale návrat lesa je tu už nepřehlédnutelnou skutečností. Přírodní procesy, v nichž ke koloběhu života lesa patří nejen život, ale i smrt stromů, to už tu lidé znají a ví, že to není konec lesa. V novější části NP Rachel – Falkenstein, ležící v okrese Regen, tomu tak není: po 12 letech od přičlenění k národnímu parku se tu pojem i vnímání „divoké přírody “ teprve rodí. I management lesa včetně zonace parku tomuto „mládí“ odpovídá. Bezzásahový režim je v této části skutečností zatím na zhruba 25 % plochy, na zbývajícím území je vládním nařízením Správě NP Bavorský les určeno zasahovat proti kůrovci až do roku 2027. To s sebou nese své důsledky v podobě patrné i mnoha

návštěvníkům, např. v oblasti Falkensteinu či hraničního Lakabergu (Plesné). Zasahování proti kůrovci v rozšířené části NP Bavorský les vede k velkým holinám a masivnímu poškození půd horských poloh. Jen v oblasti Lakabergu bylo letos již zpracováno kolem 100 000 plm a vznikla odlesněná plocha o rozloze kolem 110 ha ... Bayerwald Bote 28.10. 2009 To, že tento přístup k horským smrčinám v nové části NP Bavorský les nikoho v Bavorsku nevzrušuje, jak je u nás také prezentováno, není pravda. Kritiky je mnoho – ze strany návštěvníků, kteří se cítí v takovém NP obelháváni, ze strany nezávislých organizací, ale i politiků (např. předseda výboru pro ŽP zemského parlamentu Bavorska byl šokován holinami na Lakabergu. „To je katastrofa. To nemá s cíli národního parku nic společného“ (citace z tiskové zprávy z října 2009). Bavorský svaz ochrany přírody požaduje zastavení takových zásahů proti kůrovci (předseda Prof. Dr. Weiger „brzy tak les, který jsme chtěli chránit, zmizí…“) a žádá bavorskou vládu o jasný postoj. Ke kritice postupů při managementu lesa v NP Bavorský les (zejména v jeho od r. 1997 přičleněné části), prezentovaných i v českém tisku, stanovisko vedení správy NP Bavorský les – ředitele K. F. Sinnera z 28.10. 2009: „S touto skutečností se musíme znovu a znovu vypořádávat. Pro současnou praxi v NP Bavorský les platí nadále následující: - V územích „Naturzone“ (přírodní, resp. bezzásahová zona NP Bavorský les) se žádné zásahy – ani proti kůrovci – neprovádějí. Z této zásady nejsou žádné výjimky, ani se od ní neustupuje, nebylo tomu tak ani v minulých letech. V současnosti je jako „Naturzone“ vymezeno 51 % plochy celého NP, přičemž tento podíl je v původní části NP (Lusen- Rachel) podstatně vyšší (téměř 75%) než v části novější (Rachel – Falkenstein). Zde se rozloha těchto jádrových zon zvyšuje každým rokem o cca 300 ha s cílem postupně do r. 2027 dosáhnout 75% podílu „Naturzone“ (bez usměrňujících zásahů člověka) plochy z celého parku. Do tohoto data se management proti kůrovci bude uskutečňovat v přechodně managementových zónách parku, kromě toho pak trvale v okrajové zóně na hranici parku (zhruba 25 % plochy NP). - Zásahy proti kůrovci v současnosti proto v původní části parku probíhají pouze v jeho okrajové zóně a v části Rachel – Falkenstein pouze mimo území vymezená jako „Naturzone“. - Po ukončení postupného rozšiřování „Naturzone“ bude pro celé území NP zásahový management omezen výhradně na okrajovou zónu (cca 25 % plochy celého NP). Nerozloučili jsme se tedy s určeným cílovým posláním NP a nadále v naplňování cílového poslání NP – na území Naturzone „ponechat přírodu přírodou“ – pokraču-

jeme. Také přeshraniční ujednání v tomto smyslu respektujeme. Pokud se týká novější části parku (Rachel – Falkenstein), má pozvolna se zvyšující podíl Naturzone ten důsledek, že na dosud relativně velké ploše je proti kůrovci dle stávajícího vládního nařízení nutno zasahovat. To vede k vysokým těžbám, a tedy i dopadům, jež nejsou se základní ideou NP příliš slučitelné. Specifickým důsledkem je to, že v současnosti se nelze vyhnout problémům vyplývajícím z toho, že na styku hranic obou národních parků nelze zcela souběžně vymezovat území ponechané přirozenému vývoji. Máme v našich zemích v přechodovém období jako důsledek politické vůle – vyvolané přáními a starostmi místního obyvatelstva zadány úlohy se základní ideou národních parků nikoli vždy zcela slučitelné. Mnozí to vnímají jako přístup odporující poslání NP. Správa NP koná jen to, co je jí zadáno stávajícími právními předpisy. Nezbývá přitom než trpělivě a intenzivně objasňovat, proč tomu tak je.“

Bližší informace – pro čtenáře znalé německého jazyka: www.nationalpark-bayerischerwald.de/ aktuelles/medienberichte

Foto na straně 20 Pod Luzným v původní části NP Bavorský Les - nastupující nová „lesní divočina“ v 1. zóně NP (Naturzone). Rok 2008. Foto na straně 21 Pod Lakabergem (Plesná) v rozšířené části NP Bavorský les - zásahy proti kůrovci mimo území „Naturzone“. Rok 2009. Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2009 21

Šumava I Divoká krása rašelinišť - Lotyšsko

Text a foto Iva Bufková

Divoká krása rašelinišť

Lotyšsko Rovinaté krajiny pobaltských republik jsou pro většinu Středoevropanů nezvyklým úkazem. Výjimkou není ani Lotyšsko, jehož území většinou nedosahuje nadmořské výšky ani 100 m. Zdejší krajina tak charakteristickým způsobem, typickým pro roviny, ukrývá své přírodní krásy až do okamžiku, kdy do nich přímo vstoupíme. Takový vstup může být často dosti dramatický, neboť mezi skutečné klenoty lotyšské přírody patří mimo jiné i neprostupné močály a rašeliniště. Pobaltští obři Rašeliniště jsou skutečně neodmyslitelnou součástí lotyšské krajiny a pobaltských republik vůbec. Jenom v Lotyšsku zaujímají kolem 10 % území, což v reálu představuje asi 6500 km2. Na rozdíl od oblasti střední Evropy jsou zdejší rašeliniště často velmi rozsáhlá a mohou se rozkládat na ploše až několika tisíc hektarů. V porovnání s takovými obřími komplexy se pak středoevropská rašeliniště, včetně těch šumavských, zdají být jen drobotinou z mateřské školky. Ale každý

22 zima 2009

region má své a i šumavská rašeliniště mají pochopitelně, i přes svůj relativně malý rozsah, zásadní význam pro biodiverzitu a ekologické vazby v krajině. Nicméně, zpátky do Pobaltí. Houpavá divočina Rašeliniště v Lotyšsku nabývají nejrůznějších podob. Ta, která jsou sycená jen vodou z atmosférických srážek a jsou tedy označována jako vrchoviště, se v některých rysech podobají vrchovištím čili slatím, které

známe z našich končin. Jsou však mnohem větší a jejich povrch je často utvářen v souběžných pásech, ve kterých se střídají mírně sušší vyvýšené pruhy se sníženými a silně zamokřenými houpavými pásy vlhkomilné vegetace. Tato místa jsou z celého rašeliniště nejzrádnější a nejhůře prostupná. V nejaktivnějších částech vrchoviště bývají četná, většinou protáhlá jezírka, která krásně doplňují celkovou malebnou scenerii, průchod rašeliništěm však rozhodně neusnadňují. Vyvýšená místa vrchovišť porůstá stejně jako u nás keříčková vegetace s vlochyní, kyhankou a klikvou, hojná je zde také šicha, vřes nebo při okrajích vrchovišť rojovník. Naopak z rostlin, které na Šumavě nenajdeme, se zde v kvantech vyskytuje například ostružiník moruška (Rubus chamaemorus) nebo lýkoveček drobnokališný (Chamaedaphne calyculata). Vlhkomilnou houpavou vegetaci na hluboké vrstvě řídkého bahna tvoří stejně jako u nás

3.

2.

4.

1. ostřice mokřadní a blatnice bahenní, často spolu s rosnatkou anglickou a porosty hrotnosemenky bílé (Rhynchospora alba). Okraje vrchovišť jsou porostlé řídkou stromovou vegetací, v níž převažuje borovice lesní. V Lotyšsku jsou kromě vrchovišť hojná i rašeliniště, na jejichž zásobování se podílí podzemní voda. Tato rašeliniště jsou porostlá nejčastěji ostřicemi a není problém zde vidět vachtu, zábělník bahenní nebo suchopýr úzkolistý Eriophorum angustifolium. Zajímavým typem jsou mimořádně bohatá rašeliniště utvářená na vápencovém podloží nebo tzv. „mezidunová“ rašeliniště v blízkosti moře. Zde pak rostou vyslovené vzácnosti jako šášina rezavá Schoenus ferrugineus, prvosenka pomoučená Primula farinosa nebo měkkyně bažinná Hammarbya paludosa. Rozsáhlé plochy v území kromě toho pokrývají i různé typy lesních rašelinišť s borovicí lesní. Rašeliništní komplexy v Lotyšsku představují místa mimořádných přírodních

5. hodnot a centra divočiny. Kromě pozoruhodných rostlinných společenstev hostí i vzácné ptačích druhy a velké obratlovce. Vyskytuje se zde např. jeřáb popelavý, potáplice severní, při okrajích pak i vlk, bobr a los evropský, pro které jsou rašeliniště i významnými migračními koridory v krajině. Záchrana pod tlakem I přes velké rozlohy a všeobecně uznávané hodnoty není ochrana rašelinišť v Lotyšsku jednoduchou záležitostí. Mnoho rašelinišť bylo a je likvidováno průmyslovou těžbou rašeliny (celkem 17 tisíc ha), rozsáhlé plochy byly ovlivněny povrchovým odvodněním. V současné době je i přes sílící snahy zahraničních a nadnárodních těžebních společností více než polovina rašelinišť v zachovalém přirozeném stavu. Legislativně je nicméně chráněno jen 12 % z celkové rozlohy rašelinišť a tlaky na těžbu rašeliny se stupňují. Na území Lotyšska je také od roku 2004 realizován program zaměřený na

záchranu poškozených rašelinišť, který zahrnuje mimo jiné i revitalizace vodního režimu metodou zablokování odvodňovacích kanálů. Významnou roli v těchto aktivitách hraje mezinárodní dotační program LIFE. Foto 1. Typická scenerie lotyšských rašelinišť (rašeliniště Cena). 2. Součástí některých rašelinišť jsou i větší jezera s porosty vodních rostlin. 3. Vytěžené rašeliniště s odvodňovacími kanály připomíná černou pustinu. 4. Ostružiník moruška (Rubus chamaemorus). 5. Vzhledem k obrovským rozlohám rašelinišť a plochému terénu je možné používat k zablokování odvodňovacích kanálů hráze z rašeliny. Ivana Bufková Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2009 23

Šumava I Šumavou nově a jinak

Text Pavel Hubený

Losenice Za divokou přírodou Šumavy

Foto: Jiří Kadoch

Údolí Losenice mezi Popelnou a Karlinou Pilou bývalo po staletí kulturní krajinou. První, kdo je změnil, byli zlatokopové. Dodnes tu po nich zbyly hromady štěrku – sejpy, dnes pokryté lesem. Pak přišli zemědělci, kteří proměňovali lesy v pole a louky…

24 zima 2009

Foto: Tomáš Jiřička

Teprve posledních 60 let je to jinak. Údolní niva a potoční terasy byly ponechány ladem, dnes říkáme, že byly ponechány samovolnému vývoji. Nikdo zde nehospodařil, nikdo nic nekultivoval… Z pohledu lidského nepořádek, zpustošení a zmar… Ovšem z hlediska přírody, návrat k divočině! Losenice zde tvoří hranici mezi národním parkem a chráněnou krajinnou oblastí. Část tohoto údolí je zařazena do přírodní rezervace Losenice I a Losenice II., ale celé území je průchodné bez omezení a zákazů vstupu. Je to skoro neuvěřitelné, ale je to tak: bývalé louky a pastviny za pouhých 60 let pokryl divoký les. Narostly tu tisíce stromů, které nikdo nesázel, nevychovával a o které nikdy nikdo nepečoval. Ze starých dob tu zbyly ohromné smrky. Jejich hluboce zavětvené koruny ukazují, že většinu svého života prožily jako solitery v otevřené a prosluněné krajině. Pak je obklopily první skupinky bříz a olší a mladých smrčků. A dnes se olše a břízy, které jsou staré 40-60 let, rozlamují, vyvracejí a ohýbají pod sněhem a poryvy vichřic, a tak se povrch dávných zemědělských pozemků pokrývá mrtvými kmeny. V posledních 20 letech sem pronikají, a pod stínem olší a bříz, vyrůstají také kleny, buky a jedle. A tak se dávné louky mění ve skutečný divoký přírodní les. Jeho struktura,rozmanitost a dynamika zřetelnými kroky směřuje k vytvoření pralesa. Takového, jaký tu rostl naposledy možná před 700 lety! Když se vnoříte do takového lesa, budete fascinováni mnohostí mrtvých stromů, kontrastující s nezadržitelnou schopností lesa nahrazovat mrtvé stromy živými, budete se brodit mokřinami pokrytými koberci lesních bylin a najdete zde i mnohé vzácné či chráněné druhy, (například měsíčnici vytrvalou, kamzičník rakouský, dřípatku horskou…). A bude se vám zdát neuvěřitelné, že všechno tohle vzniklo samo za dobu kratší, než je lidský život… Historie V mapě z roku 1720 je zde vše odlesněno, jen svahy jižně od Vogelsangu po pramen Losenice jsou zalesněné. O čtyřicet let později, v roce 1764 byla celá niva odlesněná, jen východně od Pěnivého potoka je horský hřbet společně s jedním údolím tohoto přítoku pokryt lesem. A stejné je to i v první polovině 19. století. Více jak 300 let byly v nivě Losenice jen louky a pastviny. Až ve druhé polovině 19. století se začínají objevovat ostrůvky lesa na strmých svazích nebo v mokrých údolích – nicméně niva Losenice byla stále bezlesá. Teprve před rokem 1940 začínají hospodáři polevovat

Foto: Pavla Čížková

v úsilí o udržení zemědělských ploch a po roce 1945, nepochybně s jejich odsunem z Čech, zůstává území zcela bez hospodářů. Rychle sem nalétly první dřeviny – zřejmě olše a břízy a od té doby tu vládne les. Divoký les! Vstup není bezpečný Niva Losenice je plná mokřin a zazemněných tůní s řídkým bahnem skrytým pod porosty měsíčnice, kopřivy nebo udatny, stojí tu spousty mrtvých olší, bříz a smrků, které každým okamžikem se hrozí zlomit nebo vyvrátit. Kameny v potoce jsou kluzké a zrádné. Ale jedna výhoda tu je: stále je na blízku silnice nebo cesta. Titulní foto Údolí Losenice přehlédneme z kamenného moře Obřího hradu. Foto nahoře Paví oko u Losenice. Foto uprostřed Devětsily v losenických bažinách. Foto dole Všude je spousta mrtvého a vyvráceného dřeva.

Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Foto: Pavel Hubený

Foto: Pavel Hubený

zima 2009 25

Šumava I Splouvání Teplé Vltavy v roce 2009

Text a foto Adam Diviš

Splouvání Teplé Vltavy v roce 2009 Na přípravě nových pravidel splouvání Vltavy spolupracovala Správa NP Šumava se zástupci obcí, podnikatelských subjektů, nevládních organizací, Českého svazu kanoistů a Klubu českých turistů. Výsledek je kompromisem mezi doporučeními výzkumů hodnotících v několika letech vliv splouvání na celý ekosystém a požadavkem regionu a podnikatelských subjektů na zachování možnosti turistického využívání daného území. Změna splouvání se týkala především úseku Soumarský Most – Pěkná, úpravám se však nevyhnuly ani zbylé úseky nad Soumarským Mostem a pod Pěknou. Hlavní změny oproti pravidlům platným do 1.5. 2009 • Zvýšení limitní výšky hladiny pro splouvání úseku Soumarský Most – Pěkná na 50 cm. • Stanovení maximálního denního počtu plavidel pro splouvání úseku Soumarský Most – Pěkná při výšce hladiny 50 – 61 cm (max. 100 registrovaných plavidel za den). • Povinnost registrace a zpoplatnění pro splouvání úseku Soumarský Most – Pěkná při výšce hladiny 50 – 61 cm. • Splouvání úseku Borová Lada – Polka a v květnu úseku Soumarský Most – Pěkná pouze o sobotách a nedělích. • Možnost splouvání pouze na kánoích

26 zima 2009

Rok 2009 přinesl pro vodáky na Teplé Vltavě významnou změnu v podobě zpřísnění pravidel splouvání. Několik let diskutovaná nová pravidla vstoupila v platnost v rámci nového návštěvního řádu 1. 5. 2009. a kajacích (zákaz splouvání na plavidlech s velkým ponorem - raftech, pramicích). První zatěžkávací zkouškou bylo spuštění registračního systému. Z celkového počtu 4038 rezervací bylo téměř 1000 provedeno v prvních dvou dnech a necelé 3000 v prvním týdnu po spuštění systému. Za zvládnutí tohoto prvotního náporu zájemců patří veliké poděkování pracovnicím informačního střediska ve Stožci. Zatímco pro schválení návštěvního řádu bylo klíčovým stanovení limitní výšky hladiny, v praxi byla jako největší omezení vnímána především povinnost registrace spojená s poplatkem a dále povinnost dodržet maximální počty lodí vyplouvajících v průběhu jedné hodiny. Toto pravidlo, které má za účel zabránit kumulaci velkého počtu lodí v nejatraktivnějších hodinách pro vyplutí, bylo také nejčastěji porušováno. To, že limitní výška hladiny nebyla v letošní sezoně výrazně omezujícím faktorem, bylo způsobeno abnormálním průběhem počasí. Vysoké a dlouhodobé srážky koncem června

a počátkem července oddálily pokles hladiny pod limitní mez až do období mimo hlavní sezonu a celkem nastalo pouze 14 dní, ve kterých byl vydán zákaz splouvání. V červenci byla omezujícím faktorem paradoxně právě vysoká hladina. Průměrný vodní stav v letních měsících se na Soumarském Mostě pohybuje přibližně v rozmezí 45 – 55 cm. V období koncem školního roku a počátkem prázdnin však hladina neklesla pod 120 cm a samotné tábořiště bylo dvakrát zaplaveno. Nejvyšší hladina vody byla zaznamenána 28. června - 222 cm. Úzké řečiště s ostrými zákruty a množstvím padlých stromů je velmi obtížný vodácký terén. Řada vodáků se přesto při povodňových stavech na řeku vydávala, a to i přes vydané upozornění na aktuální nebezpečí. Výsledkem bylo množství nebezpečných situací, které se naštěstí obešly bez vážných zranění či utonutí, nicméně často docházelo ke ztrátám vodáckého vybavení a zbytečně byly zatěžovány složky integrovaného záchranného systému.

Přísnější pravidla s sebou přinesla také častější snahu o jejich porušování. Zejména snaha vyhnout se rezervačnímu systému byla předmětem řady emotivních jednání a hlavní příčinnou celkově vyššího počtu řešených přestupků. Nová pravidla přinesla očekávaný pokles v celkovém počtu plavidel a rovněž jejich rovnoměrnější rozložení v rámci jednoho dne. To by mělo přinést podstatnou změnu ve snížení všech negativních vlivů spojených se splouváním. Především se jedná o zabránění dalšímu poškozování zvláště chráněných druhů, snížení množství odpadků, hluku a snížení intenzity sešlapávání břehových porostů. Zda je výsledný efekt dostačující, může být řečeno pouze na základě posouzení a při zachování daných pravidel v dlouhodobém horizontu následujících let. Nová pravidla byla v rámci platnosti návštěvního řádu zavedena na zkušební dobu jednoho roku. Nebylo možné plně vyhovět všem zainteresovaným stranám, přesto umožnila splutí velkému počtu zájemců a jsou správným krokem pro ochranu tak jedinečného úseku řeky, jakým Vltava v národním parku je. Za jejich zavedení a prosazení patří poděkování všem, kteří se na něm podíleli. Velký dík patří také všem vodákům, kteří je respektovali a uznali jejich opodstatnění.

Foto odshora - Po sezoně je čas na úklid. - Rezervační bod na Soumarském Mostě. - Některé přestupky se bohužel musí řešit za přítomnosti policie ČR. - I tak se opdehrává splouvání Vltavy se všemi dopady na celý ekosystém.

Adam Diviš Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2009 27

Šumava I Vimperský zámek I Současnost a vize budoucnosti

Text a foto Antonín Dvořák

V minulém čísle jsme přiblížili osud vimperského zámku v jeho historii. Navažme tedy a vraťme se o několik let zpátky do doby, kdy celý zámek převzal jeho současný majitel.

Vimperský zámek II. Současnost a vize budoucnosti 28 zima 2009

Zámek je od roku 1992 v majetku Ministerstva životního prostředí ČR. To jej svěřilo do opatrování nově zřizované Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, která v něm několik let sídlila. V roce 1995 byly její kanceláře přestěhovány do budovy ve městě a byl zpracován projekt rekonstrukce zámku směřující ke zřízení Mezinárodního centra ekologické výchovy a vzdělávání. K posílení mezinárodního významu centra zde bylo uvažováno o umístění expozitury Českého mezinárodního komitétu programu UNESCO – MaB s úzkým propojením na činnost centra. Výhledově se pak uvažovalo o sídle nadace Silva Gabreta, jako institutu financujícího zčásti činnost areálu zámku, případně činnost Rozvojové regionální agentury Šumava. Na jaře 1997 bylo vydáno stavební povolení a zvažovalo se zahájení oprav. V rámci projektu byly v areálu zámku provedeny stavebně-technické a architektonicko-restaurátorské průzkumy a dále zpracována nová studie využití zámku s ohledem na výsledky těchto průzkumů. Nejvýznamnější byly tehdy nálezy v Dolním zámku, které objekt řadí mezi nejhodnotnější rožmberské rezidence a které odhalily čtyři sálové prostory s unikátní renesanční malířskou výzdobou záklopových dřevěných stropů a výzdobou okenních nik s figurálními a ornamentálními motivy. Renesanční atmosféra zámku by proto měla být všemi dostupnými prostředky umocněna a rehabilitována v původní podobě. V souvislosti se zamýšlenou rekonstrukcí zámku byly v letech 1992 až 1997 provedeny některé stavební práce. Jednou z prvních akcí bylo napojení zámeckého areálu na městskou kanalizační síť. Při výkopových pracích byla objevena v prostorách nádvoří Dolního zámku původní renesanční kanalizace z kamenných žlabů v hloubce cca 60 cm pod povrchem nádvoří. V Horním zámku byl v bráně odkryt vahadlový padací most a tři mostní klenbové oblouky vedoucí přes bývalý hradební příkop před vstupní branou. Bohužel letní povodně v roce 1997 na Moravě vyčerpaly rozpočty ministerstva i Státního fondu životního prostředí natolik, že bylo od již schválené rekonstrukce upuštěno a zájmy Správy NP a CHKO Šumava byly nasměrovány jinam.

Po roce 2006 vznikají snahy zbavit se této ekonomické zátěže a zámek prodat. Avšak ani město Vimperk neprojevilo zájem o jeho využití. Proto vedení Správy NP a CHKO Šumava zadalo studii proveditelnosti k využití zámku. V r. 2007 byly zahájeny kroky přípravy pro realizaci projektu s názvem „Mezinárodní vzdělávací environmentální centrum – zámek Vimperk“. Účelem a cílem tohoto nákladného projektu je hlavně záchrana hodnotného památkového objektu a vytvoření vzdělávacího centra na evropské úrovni např. v podobě špičkového evropského pracoviště pro správu mezinárodního (českobavorského) přírodního parku, který svým rozsahem a jedinečností přírodních hodnot nemá v centrální Evropě obdoby. Rekonstruovaný zámek a revitalizované zahrady se stanou kulturním centrem regionu a zejména města Vimperk. Celá rekonstrukce zámku si vyžádá nejen velké úsilí, ale i značné náklady plynoucí z několika dotačních titulů, které odhadujeme až na 1 miliardu Kč. Nemalé budou i budoucí provozní náklady. A jak by měly interiéry zámku po obnově vypadat a co budou veřejnosti nabízet? V projektové dokumentaci se počítá nejen s trvalým zpřístupněním větší části zámku široké veřejnosti, ale i s prostory, které budou přístupné pouze příležitostně, např. při pořádání výstav, a které budou určeny hlavně pro uživatele programů environmentálního vzdělávacího centra, třeba pro přednášky nebo recepce. Například kaple sv. Josefa v Horním zámku by měla být vrácena svému původnímu účelu, a to nejen ke konání církevních obřadů, ale i koncertů. Celá kaple by měla být veřejně a trvale přístupná. Oproti tomu kaple čtyř evangelistů by měla sloužit pouze pro příležitostné komorní rozjímání, tak jak kdysi soukromě sloužila pouze svým majitelům. Hradní prohlídkový okruh Horním zámkem seznámí návštěvníka s počátky panského sídla, způsobem bydlení, životem na středověkém hradě

a s historií jeho vlastníků. Mimořádný a citlivý přístup bude použit při restauraci zcela jedinečných záklopových pozdně gotických až renesančních malovaných stropů, jejichž vznik se datuje k roku 1550. Ačkoliv jsou renesanční malované stropy v Dolním zámku mimořádně kvalitní, záklopové stropy v Horním zámku s ručně malovanými motivy je svojí historickou kvalitou mnohonásobně předčí. Doposud bezejmenná hodinová nebo také branná věž Horního zámku by měla být jedinečnou rozhlednou. Není totiž bližšího a vyššího výhledu na město než podívání z této věže! Dolní zámek a přilehlé zahrady s arkádami by měly trvale patřit běžným návštěvníkům. Dole v přízemí návštěvník nalezne kromě informačního centra, pokladen a prodejen suvenýrů i zámeckou restauraci. O patro výše pak navštíví bezbariérovým vstupem dvě prohlídkové trasy. První trasu s expozicí zaměřenou na přírodu a historii Šumavy, na soužití Čechů, Němců a Židů a na historii města. Druhou, zámeckou expozicí zaměřenou na život šlechtických rodů pánů z Rožmberka, Novohradských z Kolovrat a knížat z Eggenbergu a Schwarzenbergu v 16. až 19. století projde návštěvník 200 m2 velkým Rožmberským sálem, dámským a pánským pokojem do karetního, následně pak do kuřáckého a orientálního salonku, vybavených dobovým nábytkem, obrazy a dalším historickým inventářem. Na Dolní zámek navazuje východní zahrada a dvoupatrové renesanční arkády, které jsou v rámci českého prostředí naprosto ojedinělým stavebním prvkem. Zahrada i arkády budou volně přístupné veřejnosti od jara do zimy. Zde se budou konat nejrůznější společenské akce, koncerty, divadelní představení nebo slavnosti. Jižní terasovitá zahrada za arkádami bude naopak tišší, odpočinková a určená pro relaxaci. V gotické Černé věži pod zámkem, jež byla součástí městského fortifikačního systému, zvažujeme zřízení expozice vojenského charakteru se středověkými zbraněmi

a o životě posádky městského opevnění. V letošním roce byly poprvé v celé historii zámku zahájeny zámecké prohlídky s průvodci, při kterých měli návštěvníci možnost spatřit zajímavé unikáty, které běžné veřejnosti nebyly nikdy přístupné. Také v roce příštím chceme v prohlídkách pokračovat, i když bude o něco složitější zajistit bezpečnost návštěvníků vzhledem ke stavebním pracím, které by se měly během příští sezony rozběhnout. Proto neváhejte a na jaře přijďte, pravděpodobně to bude poslední možnost vidět zámek hlavně zevnitř před rekonstrukcí. Foto vlevo nahoře Letecký pohled na celý zámecký areál. Foto vpravo nahoře Vítězný návrh vizuálního stylu a loga zámku „Klíč bez zámku je jako zámek bez klíče“ – jako klíč vypadá půdorys zámku ze satelitu. Autorka Andrea Michálková, Ústav umění a designu ZČU v Plzni. Foto dole Axonometrie zahrad – návrhy vzhledu zahrad na zámku.

Antonín Dvořák Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2009 29

Šumava I Zlatá stezka na Březníku I.

Zlatá stezka na Březníku I.

Text Pavel Hubený

Foto z archivu Miroslava Předoty

Otevírání hraničního přechodu Modrý sloup se neslo v duchu několikaletého slovního boje. Otevřít, nebo neotevřít prostor ponechaný 60 let bez přístupu veřejnosti? Zasáhnout do dosud klidného života tetřevího společenství, které za posledních 100 let v celých Čechách dospělo na hranici vymření? Mluvilo se také o staleté existenci staré cesty a z této existence se dovozovalo právo na její trvalé a neomezené užívání. Podívejme se tedy na její minulost…

30 zima 2009

Foto: Jiří Kadoch

Vznik stezky Na konci 13. století už existovala síť tranzitních cest, která spojovala důležitá česká města s okolními zeměmi a která umožňovala průchod Evropou v severojižním směru. Potřeba nových stezek se rodila se vznikem nových měst nebo jiných soustředění obyvatel. Takovým novým významným místem byly na konci 13. století staré Kašperské Hory. Hornické město na severním svahu Vinice a Šibeničního vrchu bylo střediskem obrovského rozmachu těžby zlata v povodí Losenice, Zlatého potoka a Otavy. Na počátku 14. století byl prostor mezi Rejštejnem a Kašperskými Horami doslova rozkután a změněn na těžební a hutní oblast. V roce 1337 vznikají východně od původních nové Kašperské Hory, město, které se dochovalo dodnes. Těžba a rýžování zlata tehdy pronikaly proti proudu potoků a řek až do oblasti dnešních Kvild a možná i do povodí Roklanského potoka. Roku 1343 Jan Lucemburský daruje les zvaný Gefilde Tomášovi a Janovi s právem užívání všech přírodních bohatství včetně těžby drahých kovů. O možnosti vymáhat clo nebo užívat obchodní stezku se historické texty nezmiňují. Kolonizace spojená s těžbou zlata tak pronikala jako klín do rozlehlých a pustých pralesů Šumavy, hraniční hvozd však zůstával stále kompaktní. V polovině 14. století Karel IV. ukládá najít a vytvořit novou stezku z Kašperských Hor do Pasova, která by zkrátila původní cestu přes Kvildu a později vzniklou Bučinu. Tato nová cesta byla dokončena až po roce 1366, kdy císař znovu vyzval kašperskohorské občany k jejímu dostavění. Dostavba stezky se protáhla i na bavorské straně, protože její další správní středisko – Grafenau – vzniklo až o deset let později. Význam Kašperských Hor tehdy prudce rostl, k ochraně zlatonosných ložisek, města a stezky nechává v roce 1356 Karel IV. vybudovat strážní hrad Kašperk. Nová stezka vedla z Horské Kvildy na Modravu a dále přes Studenou horu do Bavorska 25 km souvislým pralesem a byla nazývána Slatinnou. Pro její zabezpečení zcela plánovitě vznikla dvě nová města – Grafenau a Hals (severní část Pasova). Měla to být nejkratší spojnice Prahy a Kašperských Hor směrem na Salzburg a Benátky. Za její správu na bavorské straně zodpovídalo město Grafenau. Státní hranice byla vyznačena vztyčenou šibenicí – což bývalo v těch dobách vcelku běžné označení rozhraní států či zemí. V Čechách stezku spravovala posádka hradu Kašperk. Provozu stezky se jistě týkalo opatření z roku 1361, které nařizovalo vymýtit obě strany obchodních stezek na vzdálenost coby kamenem dohodil. Někdy po roce 1376 stezka přes Modravu na Grafenau prožívá své nejslavnější období. Nevede však údolím pod Luzným, ale po sestupu ze Studené hory pokračuje na svah Špičníku a Hraniční hory a odtud sestupuje přímo na Grafenau. Tedy zhruba v trase dnešní nově vyznačené turistické stezky.

Foto: Tomáš Jiřička Foto z archivu Františka Kadocha

Zmrtvýchvstání stezky Konec slavného období nastává za husitských bouří, po sotva 50 letech jejího užívání. V té době upadá obchod a pohraniční oblasti se vylidňují. Kvildám se do roku 1458 kupci vyhýbají. Území je téměř čtyřicet let nebezpečné a mimo kontrolu. V okolí Javoru probíhají občasné srážky mezi Bavory a Čechy o sporná území. Například ještě v roce 1468 Češi napadli a poničili město Grafenau. Stezku zřejmě opět pohltil les. Husitské bouře však nedokázaly zastavit těžbu zlata: v polovině 15. století se pozvolna rozšiřují šachty na Zhůří, Horskou Kvildu, Babylon, Ranklov a Zlatou studnu. V roce 1458 byla znovu opravena stezka přes Kvildy, avšak zda byla spolu s ní opravena i stezka na Grafenau není známo. První písemná zmínka o Horské Kvildě pochází z roku 1577. Stezka přes Březník v té době opět sloužila obchodu a její význam postupně narůstal. Roku 1611 na její trase vzniká první dům ve Waldhäuseru pod Luzným. Tehdy také začínají bavorští sedláci intenzivněji pronikat do hraničních pralesů a začínají mýtit horské pastviny zvané Schachten. Do roku 1629 se počet domů pro soumary ve Waldhäuseru rozšířil na sedm. Na Modravě je ještě v roce 1611 pustina, kterou mají v pachtu tři kašperskohorští občané, jiní tři rejštejnští občané tu dostávají

svolení k postavení usedlostí. Zřejmě tu nic nepostavili, protože v roce 1617 je oblast dnešní Modravy opět pustou planinou, kde Kašperskohorští pasou několik desítek mladých koní, a proto zamítají žádosti o výstavbu dvorů nově se objevivších žadatelů. Horská Kvilda přečkala třicetiletou válku bez větší úhony. V roce 1654 tu žijí 4 osedlí, kteří se živí soumařením. Soumarský obchod tedy znovu kvete. Avšak jen do roku 1706, kdy vychází zákaz dovozu jiné než rakouské soli. Stezka tak pozbyla významu a přestala sloužit svému původnímu účelu. Občané Grafenau ji naposledy opravují v roce 1772. Druhé období její slávy tedy trvalo asi 300 let… Její sláva se už nikdy nevrátí.

Titulní foto Současné Luzenské údolí a pohlednice Modravy z počátku 20. století. Foto odshora - Dnešní turistická stezka k Modrému sloupu. - Dávné Kašperské Hory. Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2009 31

Šumava I Miloslav Hána a Karel Korec první v čele CHKO Šumava

Co ti příroda nedá, to ti nikdo nemůže dát. (Walther)

Miloslav Hána

Miloslav Hána a Karel Korec první v čele CHKO Šumava

32 zima 2009

Text a foto František Kadoch

Karel Korec

Lidé přicházejí a odcházejí. Na některé se vzpomíná, na jiné zapomíná. Nemusí to být však úmyslné. Každý člověk je spojen se životem na této zemi, s činností, kterou delší či kratší dobu vykonával. Zpravidla podle toho, do jakého osudového „soukolí“ byl zasazen. Ochrana přírody na Šumavě po zřízení západočeské (1.5. 1970) a jihočeské (1.9. 1971) Správy Chráněné krajinné oblasti Šumava měla na začátku v čele dva muže, jejichž jména by neměla být zapomenuta. Vedoucím větší, jihočeské Správy CHKO Šumava byl Miloslav HÁNA. Narodil se 9. října 1929 v Horním Kožlí v okrese Prachatice. Pocházel ze zemědělské rodiny. Miloslav, který velmi miloval lesy, se rozhodl pro dráhu lesníka. Po skončení školní docházky pracoval nejprve v lese jako

lesní praktikant v polesí Zátoň. V roce 1949 byl přijat do Lesnické mistrovské školy v Bělé pod Bezdězem. Po skončení vojenské základní služby se stal vedoucím přidružené výroby Správy lesního hospodářství Boubín ve Vimperku. V roce 1956 vznikl Lesní závod Boubín a zde měl Miloslav Hána na starosti zajišťování manipulace s dřevem. V roce 1961 byl pak jmenován lesním inspektorem a v roce 1967 dokončil dálkové studium Lesnické mistrovské školy v Písku. Přišel rok 1971, kdy byla zřízena jihočeská Správa Chráněné krajinné oblasti Šumava ve Vimperku a Miloslav Hána se stal jejím vedoucím. Zpočátku se setkával s mnoha obtížemi. Musel například zajistit místo pro kanceláře Správy, a co nejdůležitější: získat profesionální a dobrovolné spolupracovníky. Bylo to těžké, protože platy byly v této době na úseku ochrany přírody velmi nízké. Přesto však nastoupila na Správu řada odborně fundovaných spolupracovníků, na které se mohl spolehnout. Nadšení a obětavost pro ochranu přírody dovedl velmi vhodně přenášet nejen na profesionální, ale i na dobrovolné spolupracovníky CHKO Šumava. Je skutečností, že Miloslav Hána byl vedoucím Správy CHKO Šumava v době, kdy stranická legitimace hrála rozhodující roli. Je nutné říci, že právě tato jeho stranická příslušnost a hlavně zapálení pro ochranu přírody znamenala pro Správu mnohé. Hána vždy tvrdě dovedl prosadit u všech stranických i lidosprávních orgánů vše, co pro Správu bylo zapotřebí. A to bylo to nejdůležitější. Uprostřed velmi intenzivní práce byl Miloslav Hána postižen náhlou cévní mozkovou příhodou, jejímž následkem bylo ochrnutí některých částí těla. On se však nevzdával, houževnatostí a silou vůle s ním bojoval. Bohužel, marně. Dne 25. dubna 1988 svůj boj dobojoval. Je pochován na

hřbitově ve Svaté Máří u Vimperka. Letošního roku uplynulo právě 60 let od jeho narození. Vedoucím západočeské Správy CHKO Šumava byl od jejího zřízení Karel KOREC. Narodil se 27. dubna 1922 v Sušici. Po vyučení pracoval v závodě Solo Sušice. Láska k přírodě ho již od mládí zavedla do trampské osady jako vášnivého turistu a milovníka rodného kraje - Šumavy. Během druhé světové války byl Karel Korec totálně nasazen na práci do Rakouska. Podařilo se mu však uprchnout. Po osvobození republiky začal pracovat v lidosprávě. Byl také poslancem tehdejšího KNV v Plzni, a nakonec i předsedou MNV v Sušici. Rodné město velmi miloval a také dobře znal svůj kraj. Tak bylo rozhodnuto, že splňuje tehdejší podmínky výběru a přešel do funkce vedoucího západočeské Správy CHKO Šumava. Se svými spolupracovníky jako například s ing. Skalníkem, Ladislavem Vodákem, Ladislavem Kučerou, ing. Musiolem, ing. Krejčím a dalšími začal budovat novou Správu v tehdejším renesančním domě na náměstí v Sušici. Nebyl odborníkem, to vše přenechával profesionálům. Byl však náročný a měl dobré organizační schopnosti. Sám věnoval nejvíce pozornosti výchově a osvětové práci Správy CHKO Šumava. Jako plně angažovaný pracovník různých lidosprávních a stranických orgánů dovedl u Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody (KSSPPOP), jemuž správy podle krajů příslušely, prosadit řadu požadavků pro potřeby chráněné krajinné oblasti. Bohužel, také on zemřel po dlouhotrvající zákeřné nemoci dne 4. srpna 1979 v Sušici. Letošního roku uplynulo 30 let od jeho smrti. František Kadoch [email protected]

2.

Titulní foto Filipova Huť Foto 1 Při stavbě terénní stanice na Jezerní slati. Foto 2 Exkurze dobrovolných strážců v CHKO Žďárské vrchy. Foto 3 Ing. Václav Polák, vedoucí odboru ochrany přírody KSSPPOP České Budějovice, uděluje odměny strážcům obvodu Lipno.

1.

3.

zima 2009 33

Ošetření lípy malolisté v obci Jelení

ŠUMAVA V BRUSELU Od 26. listopadu do konce roku 2009 probíhá v budově Stálého zastoupení ČR v Bruselu výstava „Krajina a lidé Šumavy ve třech tisíciletích“. Výstava představuje region Národního parku Šumava jako evropsky významné území, v rámci Evropy unikátní výjimečně cenným prostředím, historickými souvislostmi, ale i specifickými problémy včetně návrhu jejich řešení – Krajinného integrovaného plánu rozvoje, tzv. Masterplánu. Výstavu uspořádala Správa NP a CHKO Šumava ve spolupráci se Stálým zastoupením ČR v Bruselu a je kofinancována z Technické asistence Operačního programu životního prostředí v rámci publicity projektu „Zpracování studií a zajištění tvorby Masterplánu Šumava“. Vernisáž zahájila stálá představitelka České republiky při Evropské unii, paní velvyslankyně Milena Vicenová, společně s ředitelem Správy NP a CHKO Šumava panem Františkem Krejčím a archeologem a kasteologem evropského formátu panem Prof. Tomášem Durdíkem. Zahájení se kromě asi stodvaceti hostů z DG Enviro a DG Regio zúčastnila také ministryně školství, paní Miroslava Kopicová. Příležitost prezentovat Šumavu na Stálém zastoupení v Bruselu, které je hlavním spojovacím článkem mezi českou republikou a unijními orgány, je velkým úspěchem celého regionu. Jana Slonková

34 zima 2009

s cílem snížit plochu pro nárazový vítr, zkrátit pádovou vzdálenost nejvýše položených větví a zajistit tak provozní bezpečnosti v okolí stromu. Údržba byla provedena odborným subjektem, který má s tímto druhem dendrologického ošetření dlouholeté zkušenosti. Samotný zásah byl proveden pouze za použití stromolezecké techniky a jednotlivé odříznuté větve byly spouštěny na laně, tak aby nemohlo dojít k poškození plavebního kanálu a kamenného křížku stojícího několik málo metrů od kmene dřeviny. Lípy mají obecně vysokou regenerační a zmlazovací schopnost. Provedený zásah dřevině neublížil a v důsledku povede k prodloužení její životnosti. Odlehčením koruny bylo zmírněno riziko jejího selhání a umožněn její další vývoj a růst bez toho, aby ohrožovala své okolí. Jde o jeden z názorných příkladů možnosti soužití lidí a starých stromů. Jaroslava Žižková

PROGRAMY PRO VEŘEJNOST zima 2009 – jaro 2010

Dne 26.11. 2009 proběhlo ošetření lípy malolisté, rostoucí proti budově expozice Schwarzenberského plavebního kanálu v obci Jelení. Majitel nemovitosti požádal Správu NP a CHKO Šumava o přešetření zdravotního stavu a provozní bezpečnosti této dřeviny. Lípa malolistá o obvodu 380 cm byla vyhodnocena jako dominantní jedinec značné estetické hodnoty, který je i přes rozsáhlé poškození kmene velmi vitální. Hlavními rizikovými faktory však bylo rozsáhlé poranění kmene, které vzniklo po vylomení jedné z kosterních větví, a následně vytvořená kmenová dutina. S ohledem na to, že dřevina roste na hranici pádové vzdálenosti od budovy expozice a v těsné blízkosti frekventované turistické trasy podél Schwarzenberského kanálu, bylo nutné provést poměrně razantní redukci a snížení koruny v rozsahu 20–30 % jejího objemu. Zásah byl zaměřen na vrchní část koruny

Tak jako každou zimu přichází i letos Správa NP a CHKO Šumava s nabídkou programů pro veřejnost. Jsou zaměřeny především na dvě cílové skupiny - místní obyvatele a sezonní návštěvníky NP. Zájemci si mohou vybírat ze široké nabídky různě zaměřených tvořivých dílen, venkovních doprovodů, popř. přednášek a besed. Opět si tak můžete vyzkoušet plstění vlny, výrobu skleněných korálků či adventních dekorací. Strážci NP i zaměstnanci informačních středisek vás zavedou na lyžích a sněžnicích do míst, která možná neznáte a o kterých se dozvíte spoustu zajímavostí. Pokud vás láká svět zvířat, můžete využít některé z pozorovacích míst, kde je zajištěn výklad odborného doprovodu. Na své si přijdou i děti především na střediscích ekologické výchovy ve Vimperku, Stožci a Kašperských Horách. Souhrnné informace o PPV zima 2009 - jaro 2010 získáte na informačních střediscích nebo na www.npsumava.cz.

Publikace Lesní ekosystémy Národního parku Šumava vznikla díky spolupráci Správy NP a CHKO Šumava a Lesnické fakulty v Praze. Výsledkem této spolupráce je odborný popis stavu a vývoje lesů NP Šumava. Publikace byla sestavena na základě výsledků řady výzkumných projektů LF a projektů odborné činnosti Správy. Autorskému týmu se tak podařilo uspořádat unikátní knihu, která shrnuje řadu poznatků a dokládá řadou příkladů vhodnost současného nastavení diferencovaného přístupu Správy k péči o lesy.

Lišejník Lombaria pulmonaria

Lišejník Icmadophila ericetorum

Lišejník Usnea filipendula

Lišejník Stereocaulon dactylophyllum

Lišejník Cladonia botrytes

Lišejník Cladonia

Lišejník Parmelia sulcata

Lišejník Hypogymnia farinacea

Lišejník Cetraria islandica

Lišejník Parmeliopsis ambigua

Lišejník Pseudevernia furfur

Lišejník Peltigera sp. Foto Eva Mikulášková a Ondřej Pexa