SYNDROM TÝRANÉHO, ZNEUŽÍVANÉHO A ZANEDBÁVANÉHO DÍTĚTE CHILD ABUSE AND NEGLECT SYNDROM

Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra:

Sociálních studií a speciální pedagogiky

Studijní program: Speciální pedagogika Studijní obor:

Speciální pedagogika pro vychovatele

SYNDROM TÝRANÉHO, ZNEUŽÍVANÉHO A ZANEDBÁVANÉHO DÍTĚTE CHILD ABUSE AND NEGLECT SYNDROM Bakalářská práce: 10-FP-KSS-1019 Autor:

Podpis:

Hana PALEČKOVÁ

…...........................................................

Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Meier, Ph.D. Konzultant: Počet stran

grafů

obrázků

tabulek

pramenů

příloh

76

8

0

21

24

1

V Liberci dne:

Čestné prohlášení Název práce:

Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte

Jméno a příjmení autorky: Hana Palečková Osobní číslo:

P08000133

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo. Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce. Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedla jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne:

…....................................................................... Hana Palečková

Poděkování Ráda bych touto cestou poděkovala především vedoucímu mé bakalářské práce Mgr. Miroslavu Meierovi, Ph.D. za odbornou pomoc, jeho cenné rady a vedení. Nesmím opomenout ani Mgr. Janu Hladíkovou, zástupkyni ředitele ZŠ Kopidlno, které děkuji za spolupráci při distribuci dotazníků žákům kopidlenské základní školy. Poděkování patří taktéž mé rodině za její pochopení a podporu během celého studia.

Název bakalářské práce: Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte Jméno a příjmení autora: Hana Palečková Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2010/2011 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Miroslav Meier, Ph.D.

Anotace Bakalářská práce se zabývá problematikou týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí. Cílem je zjistit informovanost žáků druhého stupně základní školy o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Práci tvoří dvě stěžejní části. Jedná se o část teoretickou, ve které je pomocí zpracování odborných zdrojů charakterizován pojem syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, formy syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, diagnostika, prevence a pomoc související s touto problematikou. Praktická část bakalářské práce přináší výsledky dotazníkového šetření, kterým jsme zjišťovali informovanost žáků druhého stupně základní školy o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Zjištěné poznatky mohou sloužit nejen jako zpětná vazba pedagogickým pracovníkům, ale mohou být dále využity jednak pedagogickými pracovníky, ale také orgány sociálně právní ochrany dětí a dalšími osobami či institucemi zabývajícími se ochranou dětí. Výsledky mohou být podnětné pro další aktivity školy i orgány sociálně právní ochrany dětí a další instituce, což lze považovat za největší přínos práce.

Klíčová slova: děti, syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, týrání, sexuální zneužívání, zanedbávání, prevence, základní škola, tělesné týrání, psychické týrání, šikana, diagnostika, sociálně právní ochrana dětí, legislativa.

Subject of the Bachelor thesis: Child Abuse and Neglect Syndrome – CAN Name of the author: Hana Palečková Academic year of the rendering of the Bachelor thesis: 2010/2011 Leader of the Bachelor thesis: Mgr. Miroslav Meier, Ph.D.

Summary: This Bachelor thesis focuses on issues relating to the abuse and neglect children. The aim of the thesis is to evaluate the awareness of the student of second degree of primary school about the Child Abuse and Neglect Syndrome. The thesis is divided into two main parts. First, the theoretic section is based on compilation of the specialized works and deals with the characteristics of the Child Abuse and Neglect Syndrome, the forms of this syndrome, diagnostics, prevention and assistance with these problems. The second, practical part, presents the outcomes of the questioner research among the students of the second degree of the primary school focused on their knowledge about this syndrome. The findings thereof could not only be a feed back to the pedagogues and used by them in their work but could also help to the social law protection of children authorities and to other subject engaged into the protection of children. The results can be inspiring for the future activities of the school and social law protection of children authorities and other offices, what could be considered as the most important benefit of the thesis.

Key terms: children, Child Abuse and Neglect Syndrome, CAN, torture, sex abuse, neglect, prevention, primary school, physical maltreatment, psychical maltreatment, chicane, diagnostics, social law protection of children, legislature.

Der Titel der Bachelorarbeit: Das Syndrom des misshandelten, missbrauchten und vernachlässigten Kindes Der Name und Vorname des Autors: Hana Palečková Das akademische Jahr der Bachelorarbeitsabgabe: 2010/2011 Der Bachelorarbeitsleiter: Mgr. Miroslav Meier, Ph.D.

Zusammenfassung Die Bachelorarbeit beschäftigt sich mit der Problematik der misshandelten, missbrauchten und vernachlässigten Kinder. Das Arbeitsziel ist die Informiertheit der Schüler der zweiten Grundschulstufe übers Syndrom des misshandelten, missbrauchten und vernachlässigten Kindes festzustellen. Die Bachelorarbeit besteht aus zwei Kardinalteilen. Der erste ist theoretisch, wo der Begriff und die Form des Syndroms des misshandelten, missbrauchten und vernachlässigten Kindes mit der Hilfe der Fachquellen charakterisiert sind. Die Diagnostik, Prävention und Hilfe, die mit dieser Problematik im Zusammenhang sind, findet man auch im ersten Teil der Bachelorarbeit. Der zweite praktische Teil beschreibt die Resultate der Umfrage, mit der die Informiertheit der Schüler der zweiten Grundschulstufe übers Syndrom des misshandelten, missbrauchten und vernachlässigten Kindes festgestellt war. Die festgestellten Informationen können als die Rückführung der pädagogischen Kraft dienen. Diverse Organe und Instituten des sozial-rechten Kinderschutzes, sowie die Schulen können auch von diesen Ergebnissen Gebrauch machen und diese für ihre nächsten Aktivitäten benutzen. Das kann man für den höchstwertigen Beitrag der Bachelorarbeit betrachten.

Die Schlüsselwörter: das Kind, das Syndrom des misshandelten, missbrauchten und vernachlässigten Kindes, die Misshandlung, sexueller Missbrauch, die Vernachlässigung, die Prävention, die Grundschule, die körperliche Misshandlung, das Mobbing, die Schikane, die Diagnostik, der sozial-rechte Kinderschutz, die Rechtsetzung.

Obsah ÚVOD...................................................................................................................................11 1 TEORETICKÁ ČÁST.......................................................................................................14 1.1 Pojem syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.............................15 1.2 Formy syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte..........................17 1.2.1 Tělesné týrání.....................................................................................................18 1.2.1.1 Aktivní tělesné týrání ................................................................................19 1.2.1.2 Pasivní tělesné týrání ................................................................................20 1.2.2 Psychické týrání.................................................................................................21 1.2.3 Zanedbávání.......................................................................................................22 1.2.4 Šikana.................................................................................................................23 1.2.5 Sexuální zneužívání ..........................................................................................25 1.2.5.1 Sexuální zneužívání bezdotykové..............................................................26 1.2.5.2 Sexuální zneužívání dotykové....................................................................26 1.2.6 Komerční sexuální zneužívání...........................................................................27 1.2.6.1 Dětská pornografie.....................................................................................28 1.2.6.2 Dětská prostituce........................................................................................28 1.2.6.3 Obchod s dětmi..........................................................................................29 1.2.7 Zvláštní formy týrání a zneužívání ...................................................................30 1.2.7.1 Systémové týrání........................................................................................31 1.2.7.2 Rituální zneužívání ....................................................................................31 1.2.7.3 Organizované zneužívání ..........................................................................31 1.2.7.4 Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy)...................................31 1.3 Diagnostika syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte..................32 1.4 Prevence syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte .....................32 1.4.1 Primární prevence..............................................................................................35

9

1.4.2 Sekundární prevence..........................................................................................36 1.4.3 Terciální prevence..............................................................................................36 1.5 Pomoc týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem............................................37 1.5.1 Sociálně-právní ochrana dětí..............................................................................39 1.5.2 Kontakty pomoci týraným, zneužívaným a zanedbávaným obětem ................40 1.5.3 Legislativa vztahující se k sociálně-právní ochraně dětí...................................41 2 PRAKTICKÁ ČÁST.........................................................................................................43 2.1 Cíl práce.....................................................................................................................44 2.2 Předmět zkoumání – výzkumná otázka.....................................................................44 2.3 Předpoklady...............................................................................................................44 2.4 Metoda průzkumu......................................................................................................44 2.5 Popis zkoumaného vzorku.........................................................................................45 2.6 Výsledky průzkumu...................................................................................................47 ZÁVĚR.................................................................................................................................69 NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ..............................................................................................71 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ......................................................................................73 SEZNAM PŘÍLOH..............................................................................................................76

10

ÚVOD Tématem bakalářské práce je syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (dále jen syndrom CAN), který představuje závažný multifaktoriální sociálně patologický jev, s nímž se setkáváme i v naší společnosti. Je velkým omylem, že období dětství je v podstatě vždy naplněno láskou a radostí a je smutnou realitou, že mnohé děti kolem nás jsou vystavené týrání, zneužívání a zanedbávání, a to nejednou dokonce po většinu svého dětství, aniž by kdokoliv jejich nepříznivou situaci rozpoznal, zachytil a dal podnět k zahájení ochrany dítěte (Bechyňová a kol., 2007, s. 6). Nezastupitelný význam v životě dítěte má především rodina. Rodina jako jedna ze základních sociálních institucí má hlavní podíl na formování osobnosti dítěte. Je to především rodina, která ovlivňuje celkové zrání dítěte. Uvnitř rodiny dochází k předávání životních hodnot. Prostřednictvím rodiny si dítě uvědomuje své „místo na slunci“ a svoji roli ve společnosti. Rodina má rozhodující vliv na celkový rozvoj osobnosti dítěte a jeho začleňování do společnosti. Rodina je prvním přirozeným společenským prostředím, do kterého dítě vstupuje ihned po svém narození. Rodina poskytuje potřebné zázemí, uspokojuje potřeby a zprostředkovává zkušenosti, které její členové jinde nezískají. Rodina však může být i dysfunkční. V tomto případě se pro její členy, především pak pro děti, stane zátěží. Vývoj dítěte je negativně ovlivněn. Je třeba říci, že převážná většina osob odpovědných za výchovu dítěte, kterými nemusí být pouze rodiče, plní svoje poslání řádně. Počet osob, které přijímají „cizí“ opuštěné děti do své péče, aby jim nahradily chybějící rodinné prostředí, je nezanedbatelný. V životě dětí nastanou bohužel i situace, kdy rodiče nebo jiné osoby odpovědné za jejich výchovu neplní své povinnosti. Dokonce svých práv a síly zneužívají,

děti nepřiměřeně fyzicky či

psychicky trestají, týrají anebo zneužívají. V životě dětí také přibývá škodlivých situací nebo jevů, které děti ohrožují a narušují tak jejich příznivý vývoj (Novotná, 2001, s. 37). Působení rodiny na dítě má nezastupitelný a obrovský význam, toto působení může být však i nepříznivé. V případě dysfunkce rodiny – např. rozvratu rodiny, alkoholismu v rodině, hrubém fyzickém násilí v rodině hledá dítě východisko z této situace. Často začne lhát, chodit za školu, krást či se uchýlí k drogám. V jiných případech se u dítěte začne 11

projevovat agresivita. Rodiče vždy ve výchově působí jako vzory a to bohužel platí i v případech ne právě pozitivních vzorů. Hádky, násilné útoky, požívání alkoholu či drog dokáže dítě jen obtížně zpracovat. I když v dítěti chování rodičů vzbuzuje odpor, je poměrně značně pravděpodobné, že se k takovému chování později v životě samo uchýlí. Když dítě nemá dostatek citového zázemí, jeho výchova je zanedbávána (týká se i dětí, jejichž rodiče jsou nadmíru pracovně vytíženi a na děti nemají čas), či je dokonce svědkem nebo obětí domácího násilí, zvyšuje se riziko, že se dítě později začne samo rovněž chovat agresivně. V životě dětí se setkáváme více či méně často s celou řadou situací, kdy zjišťujeme, že se jim nedaří tak dobře, jak by bylo pro jejich prospěch nebo alespoň uspokojivý rozvoj žádoucí, a dokonce, že strádají nejrůznějšími nedostatky, újmami tělesnými i duševními, vedoucími k jejich poranění, škodám na celkovém stavu a vývoji, někdy dokonce až ke smrti. Toto poškozování dětí se děje většinou úmyslně týráním, zneužíváním či zanedbáváním (Dunovský a kol., 1999, s. 235). Téma bakalářské práce syndrom CAN bylo vybráno především z důvodu jeho závažnosti, aktuálnosti a nutnosti jeho řešení. V současné době patří týrání, zneužívání a zanedbávání k nejzávažnějším problémům v péči o dítě. Jakékoli násilí na dětech je neomluvitelné a neospravedlnitelné a je vážným porušením práv dětí. Důležitou roli v řešení tohoto problému hraje především prevence, jejímž cílem je snížení pravděpodobnosti výskytu násilí a vzniku poškození dítěte. Významné postavení v prevenci mají pedagogičtí pracovníci, kteří by měli dítěti poskytnout potřebné informace adekvátní jeho věku a kteří mají velkou příležitost rozpoznat a zachytit první varovné signály svědčící o ohrožení dítěte. Profesionální přístup pedagoga by měl spočívat v průběžném monitorování informovanosti dětí, jejich názorů, postojů, v efektivním působení v oblasti prevence a především ve včasné identifikaci dětí ohrožených jakýmkoli druhem násilí a v návaznosti na uvedené by měl být pedagog schopen spolupracovat s rodinou a profesionály. Především pracovníky, kteří se spolupodílejí na sociálně právní ochraně dětí. Cílem bakalářské práce je zjistit informovanost žáků druhého stupně ZŠ o syndromu CAN. Práce je členěna na dvě hlavní části – část teoretickou a praktickou. Teoretická část je dělena do pěti kapitol a je v ní přiblížen pojem syndrom CAN, např. tělesné a psychické

12

týrání, zanedbávání, šikana a sexuální zneužívání. Teoretická část se zabývá rovněž zvláštními formami týrání a zneužívání, diagnostikou, prevencí a pomocí týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem. Na teoretickou část navazuje část praktická. V praktické části jsme se věnovali vyhodnocení dotazníků, kterými jsme zjišťovali informovanost žáků druhého stupně základní školy o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Poznatky zjištěné dotazníkovým šetřením by měly sloužit nejen pedagogickým pracovníkům jako zpětná vazba, ale měly by být dále využity jednak pedagogickými pracovníky, ale také orgány sociálně právní ochrany dětí a dalšími osobami či institucemi zabývajícími se ochranou dětí.

13

1 TEORETICKÁ ČÁST

14

1.1 Pojem syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte Tato kapitola se věnuje vymezení pojmu syndrom CAN prostřednictvím definic z několika zdrojů. V psychologickém slovníku nalézáme, že anglická zkratka CAN (child abuse and neglect) je používána pro označení zneužívání, týrání či zanedbávání dítěte, které je definované jako jakékoli vědomé nebo nevědomé aktivity, jichž se dopouští dospělý, rodič, vychovatel nebo jiná osoba na dítěti a jejichž následkem dochází k poškození zdraví a zdravého vývoje dítěte (Hartl, 2004, s. 37). Syndrom CAN bývá definován jako soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech vývoje dítěte, v postavení dítěte ve společnosti a především v postavení dítěte v rodině. Jedná se o výsledek převážně úmyslného ubližování dítěti, které mu působí nejčastěji jeho nejbližší – často rodiče. Tělesně týrané děti trpí nejen tělesně, ale i psychicky a emocionálně a toto týrání bývá úzce spjato s citovým a duševním týráním. Poškození fyzického, psychického a sociálního stavu a vývoje dítěte vzniká v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání ať již rodičů nebo jiné dospělé osoby a které je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné (Hanušová, 2006a, s. 6). V polovině dvacátého století si rentgenologové, ortopedové a chirurgové začali všímat závažných tělesných poškození dětí. Tato poškození nebyla způsobena nahodilým úrazovým dějem, ale záměrně. Poškození, které mělo formu zlomenin, popálenin, různých ran či krvácení nejrůznějšího druhu, bylo označeno termínem neúrazová zranění. Při šetřeních byl jako nejčastější původce tohoto úmyslného ubližování dítěti odhalen některý ze členů rodiny. Američan Dr. Kempe v roce 1962 na základě výzkumu dětí zasažených těmito zraněními označil tento jev jako „syndrom bitého či týraného dítěte“. Později se začal používat širší pojem syndromu Child abuse, neboli zneužití dítěte. Poznání pasivního psychického a citového týrání pak významně přispělo k formulaci druhé části syndromu CAN – tj zanedbávání dítěte (Child neglect) a to v těsné návaznosti na pasivní formy tělesného týrání. U nás se problematikou týrání dítěte od počátku 70. let 20. století zabýval např. prof. Dunovský (Hanušová, 2006b, s. 5). 15

Týrání, zneužívání a zanedbávání dětí je v současné době souhrnně označováno anglosaskou zkratkou CAN (Child Abuse and Neglect). Syndrom CAN je obvykle definován jako poškození fyzického, psychického nebo sociálního stavu a vývoje dítěte. Toto poškození vzniká v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby a takovéto jednání je v dané společnosti a kultuře hodnoceno jako nepřípustné. Příznaky syndromu CAN vznikají jednak následkem aktivního ubližování a jednak následkem nedostatečné péče. Pojem syndrom CAN se vztahuje na všechny jeho formy – tělesné týrání, psychické týrání, zanedbávání a zneužívání. Tyto formy se velmi často navzájem kombinují (Bechyňová a kol., 2007, s. 9). Postoje okolí k negativnímu zacházení s dětmi se značně lišily nejen v různých historických dobách, ale rovněž v různých lidských kulturách. Pozornost jim věnovaná pediatry, psychology či

sociálními pracovníky byla po dlouhou dobu nedostatečná.

Významným podnětem pro změnu byla v druhé polovině minulého století především práce amerického pediatra C. H. Kempeho a jeho spolupracovníků, vydaná v roce 1962 pod titulem „The Battered Child Syndrome“ (Syndrom bitého dítěte). Cílem bylo vyburcovat odbornou lékařskou veřejnost z určité lhostejnosti vůči těmto závažným negativním sociálním jevům. Tato průkopnická práce přispěla k tomu, že ve světě a postupně i u nás začala být tomuto jevu věnována adekvátní pozornost. Následně byla v roce 1977 založena mezinárodní společnost ISPCAN (The International Society for Prevention of Child Abuse and Neglect), která v témže roce iniciovala vydávání časopisu Child Abuse and Neglect. Pozornost se nyní ve velké míře soustřeďuje zejména na děti tělesně týrané a sexuálně zneužívané, ale i přesto stále mnoho případů zůstává nepodchycených. Méně výrazné formy ohrožení, kterými je například psychické týrání, unikají v mnoha případech pozornosti lékařů i blízkého okolí postiženého dítěte a to i přesto, že v naší odborné psychologické literatuře byla tomuto problému věnována mimořádná pozornost již od 60. let minulého století. U nás je v tomto směru průkopnickou prací především publikace Psychická deprivace v dětství autorů Langmeiera a Matějčka, vydaná v roce 1974. Tato publikace svým způsobem „předběhla dobu“, jelikož v zahraniční literatuře byla věnována větší pozornost takzvaným jemnějším formám špatného zacházení s dětmi, kterými je např. emoční týrání, citová deprivace či psychické zanedbávání (Bechyňová a kol., 2007, s. 9, 10).

16

Pro potřeby bakalářské práce se přikláníme k definici uvedené v Hartlově Psychologickém slovníku, kde je syndrom CAN definován jako jakákoli vědomá nebo nevědomá aktivita, které se dopouští dospělý, rodič, vychovatel nebo jiná osoba na dítěti a jejichž následkem dochází k poškození zdraví a zdravého vývoje dítěte (Hartl, 2004, s. 37). V závěru této kapitoly považujeme za vhodné zmínit ještě jeden pojem, který je vedle pojmu syndrom CAN užíván. Tímto pojmem je syndrom CSA (Child Sexual Abuse), který označuje sexuálně zneužité dítě. Sexuální zneužívání si přiblížíme v podkapitole 2.5.

1.2 Formy syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte Rozeznáváme různé formy syndromu CAN mezi něž patří: ➢ tělesné týrání - aktivní povahy - pasivní povahy ➢ psychické týrání ➢ zanedbávání - tělesné - citové - zanedbávání výchovy a vzdělání ➢ šikana ➢ sexuální zneužívání - bezdotykové - dotykové

17

➢ komerční sexuální zneužívání - dětská pornografie - dětská prostituce - obchod s dětmi ➢ zvláštní formy týrání a zneužívání - systémové týrání - rituální zneužívání - organizované zneužívání - Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy) (Dunovský a kol., 1995) (Vaníčková, 2009). Některé formy se vzájemně překrývají a prolínají. V následujících podkapitolách si jednotlivé formy přiblížíme.

1.2.1 Tělesné týrání „Tělesné týrání je definováno jako tělesné ublížení dítěti anebo nezabránění ublížení či utrpení dítěti, včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno anebo mu vědomě nebylo zabráněno“ (Hanušová, 2006a, s. 7). Každý tělesný trest, jak uvádí Vaníčková (2009) v publikaci Interpersonální násilí na dětech, je podle výboru OSN pro práva dítěte násilím. Dá se říci, že tělesné tresty mají různou formu a různou intenzitu. Důležité ale je, že každý tělesný trest za použití předmětu (vařečka, řemen, rákoska, metla apod.), na citlivou část těla (hlava, břicho, oblast genitálií, dlaně a plosky nohou) nebo když po ranách zůstávají na těle stopy (modřiny, škrábance) naplňuje definici tělesného týrání (Vaníčková, 2009, s. 8).

18

Tělesné týrání dítěte může mít aktivní nebo pasivní formu. V případě aktivní formy je dítě poškozováno nebo ohrožováno násilím, při kterém dochází k tělesnému zranění dítěte, v krajních případech až k usmrcení dítěte. Pod pojmem pasivní tělesné týrání se skrývá nedostatečné uspokojování základních potřeb dětí.

1.2.1.1 Aktivní tělesné týrání Aktivní tělesné týrání zahrnuje všechny akty násilí na dítěti. Dunovský, Dytrych a Matějček (1995, s. 41) v publikaci Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě dělí tělesně týrané děti do dvou podskupin: 1) děti, u kterých vzniklo poranění v důsledku bití, opaření, popálení, trestání, selhání ochrany dítěte před násilím; 2) tělesně týrané děti, které nemají bezprostřední známky tělesného poranění, ale byly týrány například dušením, otrávením apod. Do první podskupiny náleží například: ➢ zavřená poranění, kterými jsou otřesy, pohmoždění, vytrhávání vlasů, kousnutí, poranění svalů, šlach, nervů, cév a kloubů, poranění kostí, hlavy, poranění míchy či nitrobřišních orgánů, ➢ otevřená poranění, kdy dojde k porušení kůže, sliznice nebo povrchu orgánu. Z otevřených poranění to jsou nejčastěji rány na hlavě, nitrooční krvácení, rány na hrudníku, popáleniny, ➢ mnohočetná zranění – četné oděrky, pohmožděniny, různé typy ran, fraktury, vnitřní krvácení nejrůznějšího data a původu. V případě mnohočetných zranění je diagnóza jednoznačná. Tato situace však vyžaduje radikální řešení, jelikož prognóza je více než krajně nepříznivá, nezřídka končící smrtí dítěte (Dunovský a kol., 1995, s. 41–50).

19

1.2.1.2 Pasivní tělesné týrání Za pasivní tělesné týrání je považováno nedostatečné uspokojení alespoň těch nejdůležitějších tělesných potřeb dětí, a to i v návaznosti na psychické a sociální potřeby. Jedná se o úmyslné i neúmyslné nepečování při závažných psychických poruchách či značné nezralosti rodičů (tzv. děti dětí). Rovněž sem náleží opomenutí (omission) v péči o dítě či nepochopení rodičovské role, ať již z důvodu nezralosti či otupělosti nebo hledání jiných životních hodnot než hodnot spojených s dětmi. Výsledkem těchto skutečností je jednak neprospívání dítěte, dále jeho větší či menší zanedbanost, nedostatečné rozvinutí sil dítěte a jeho schopností ve všech oblastech života. K nejzávažnějším důsledkům takového zacházení s dítětem patří tzv. zpustnutí dítěte, v krajním případě až jeho smrt (Dunovský a kol., 1995, s. 59). Konkrétním příkladem pasivního tělesného týrání je například: ➢ odepírání spánku nebo potravy, ➢ nedostatek zdravotní péče, ➢ nedostatky ve vzdělání a výchově, ➢ nedostatek ošacení, ochrany, přístřeší, ➢ vykořisťování dětí (Dunovský a kol., 1995, s. 59–63). Fyzické týrání dítěte se promítá rovněž do jeho chování. Nejčastějšími projevy fyzicky týraného dítěte jsou například strach a vyděšenost z konkrétních dospělých, náhlá pasivita nebo naopak agresivita, hlad po pozornosti a citech jiných, stud za modřiny či jiná poranění, lítostivost, útěky z domova, poruchy spánku apod. Takovéto projevy by nás měly upozornit na to, že s dítětem není něco v pořádku, že se něco děje a rozhodně bychom se měli podílet na tom, aby jakékoli ubližování dítěti bylo odhaleno a následně odstraněno.

20

1.2.2 Psychické týrání Psychické nebo také emocionální týrání jsou pojmy, o kterých se zpravidla nemluví tak často jako o týrání fyzickém. Jedná se o chování dospělých vůči dětem, při kterém otřesou sebeúctou a sebedůvěrou dítěte. Psychické týrání ovlivňuje chování dítěte k ostatním, má negativní dopad na citový i sociální vývoj dítěte a na jeho chování. Psychicky týrané děti jsou vystrašené, smutné a nevěří si. U některých dětí jsou následkem psychického týrání různé neurózy a psychické poruchy – děti se pomočují, špatně spí, trpí depresemi, začnou koktat apod. U těchto dětí jsou časté poruchy chování – lhaní, vzdor, krádeže. Psychické, zejména emoční týrání představuje například nadměrná, hrubá kritika, ponižování, posměch atd. Rovněž v případě psychického týrání existuje celá řada jeho forem. „V literatuře je rozlišeno pět subtypů psychického týrání: 1) Pohrdání – ponižování, posměch, hrubé nadávky, zavrhování, zdůrazňování neschopnosti nebo morální zkaženosti (‚jsi k ničemu‘, ‚děláš mi ostudu‘). 2) Terorizování – hrozba tělesného ublížení nebo zabití (‚já ti ukážu‘, ‚dostaneš co proto‘), přihlížení rodinnému násilí. 3) Izolování – bránění interakci s vrstevníky nebo dospělými, zavírání na záchodě, ve sklepě nebo v jiné (často tmavé) místnosti, zejména na delší dobu. 4) Korumpování – povzbuzování k antisociálnímu chování, k užívání drog či alkoholu, využívání dítěte v roli náhradního rodiče (péče o ostatní děti) – tuto formu bychom ovšem zřejmě zařadili spíše pod pojem ‚zneužívání‘. 5) Odpírání emoční opory – psychologická nedostupnost, ignorování dítěte a jeho pokusů o interakci (‚dej mi pokoj‘, ‚nemám čas‘, ‚neotravuj‘). Takové ‚pouze‘ psychické týrání vede nepochybně také k vážnému narušení psychického vývoje, ohroženy přitom bývají častěji děti starší, zejména na počátku školní docházky (mezi 6.–8. rokem věku) nebo v období dospívání. Emoční týrání je přitom velmi obtížně zachytitelné a jeho hranice jsou neostré. Následky tohoto typu neadekvátního zacházení s dítětem jsou v odborných studiích sledovány spíše při studiu ‚neurotizujících‘ faktorů v prostředí dítěte, je však zřejmé, že mohou být stejně závažné (nebo i závažnější) než následky ‚jen fyzického‘ týrání. Postiženo přitom bývá především sebepojetí a osobnostní 21

vývoj dítěte, častým důsledkem jsou i přetrvávající pocity deprese, úzkosti a dissociativní prožitky. Výrazně zvýšené je i riziko budoucího suicidálního jednání – až 12krát více proti běžné populaci (v případě tělesného týrání je riziko suicidálních aktivit pouze 5krát vyšší proti populaci)“ (Bechyňová a kol., 2007, s. 15, 16).

1.2.3 Zanedbávání O zanedbávání hovoříme tehdy, jestliže rodič nebo jiná osoba, která by o dítě měla pečovat, neposkytuje dítěti náležitou péči a ochranu. Jedná se zejména o zabezpečení stravy, hygieny, oblečení a bezpečí dítěte. Zanedbávání je zřejmě nejčastějším typem špatného zacházení s dětmi. „Zanedbávání je definováno jako vážné opomíjení rodičovské péče nezbytné pro tělesný a duševní vývoj dítěte. Bývá dále děleno na zanedbávání tělesné, zdravotní, výukové či kulturní a emoční (psychická deprivace). Některé studie uvádějí ještě typ zanedbávání ‚environmentálního‘, které je definováno jako situace, kdy rodina žije v nebezpečném prostředí s vysokou mírou násilí a nedostává se jí dostatečné sociální opory – dítě tu není chráněno před negativními vlivy mimorodinného násilí“ (Bechyňová a kol., 2007, s. 24). Zanedbávání lze rozdělit do čtyř skupin: ➢ tělesné zanedbávání – např. nedostatek výživy, oblečení, hygieny, nezbytného přístřeší; ➢ citové zanedbávání – např. neuspokojování citových potřeb dítěte – pocitu dítěte, že někam patří či náklonnosti; ➢ zanedbávání výchovy a vzdělání – např. nedostatečné zajištění řádné školní docházky, dohledu nad plněním školních povinností, nezájem o to, kde dítě tráví volný čas a s kým ho tráví; ➢ psychická deprivace – následky, které na dítěti zanechává dlouhodobé neuspokojování základních potřeb dítěte v dostatečné míře (Bechyňová a kol., 2007, s. 24–28).

22

Mezi varovné známky, které svědčí o zanedbávání dítěte, patří například poruchy vývoje a růstu dítěte, zvýšená nemocnost, nízké sociální dovednosti, agresivní či naopak závislé chování, uzavřenost nebo poruchy chování.

1.2.4 Šikana Šikanu lze definovat jako systematickou, většinou opakovanou agresi jedince či skupiny vůči jinému jedinci či skupině. Jedná se například o zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování, byrokratické lpění na předpisech. V případě šikany nelze hovořit o rovnocenných střetech stejně zdatných protivníků. Šikanovaný je vždy vůči agresorovi téměř bezbranný. Šikana může mít podobu fyzickou či psychickou. Šikana ve fyzické podobě je častější u chlapců, u dívek je častější šikana psychická. Jako dva základní typy šikany lze také uvést šikanu přímou a nepřímou. Za přímou šikanu je považována fyzická agrese, slovní agrese, krádeže, ničení, násilné příkazy, manipulace s věcmi. Za nepřímou šikanu jsou považovány například ústrky, ignorování, odstrkování (Vaníčková, 2001). „Šikanování se obvykle definuje jako agrese, které se dopouští jedinec nebo skupina vůči jedinci nebo skupině víceméně bezbranných, ať už pro fyzickou nebo jinou slabost či nemožnost účinné obrany. Za charakteristické se považuje opakování agrese vůči téže oběti. Nejtypičtější je hrubé fyzické násilí nebo ponižující manipulace, jako např. obnažení oběti před skupinou. Šikanující jsou často všeobecně agresivní k vrstevníkům, učitelům i rodičům a sourozencům“ (Hanušová, 2006a, s. 13). Známky šikany: ➢ přímé – zranění, poškození věcí, oděvu apod.; ➢ nepřímé – samota, nejistota, poslední ve výběru, stísněnost apod. Důsledky šikany: ➢ poškození oběti; ➢ posílení asociálních a antisociálních postojů agresora.

23

Šikana, která trvá delší dobu, může skončit nejen těžkou újmou na zdraví oběti, ale v krajních případech i sebevraždou. Na víkendovém výcviku pro odborníky z oblasti ochrany dětí ohrožených interpersonálním násilím, jehož se autorka bakalářské práce zúčastnila, nastínila lékařka Eva Vaníčková vývojovou dynamiku šikanování: ➢ ostrakismus – mírné psychické formy, které mají podobu útoků na lidskou důstojnost a podobu znehodnocujícího chování; ➢ přitvrzování manipulace – agresor používá fyzickou agresi v situaci, kdy potřebuje od ventilovat své pocity strachu a nejistoty; ➢ nukleový základ – v případě nezabránění šikaně se vytvoří skupina agresorů systematicky spolupracujících na výhodném výběru oběti; ➢ mlčící většina – skupina se pod vlivem strachu tváří, že nic nevidí, nic neslyší a chování agresorů se tak stává nepsaným zákonem; ➢ dokonalá šikana – dojde k dokonalému rozkladu skupiny, všichni agresory za jejich šikanu odměňují potleskem (Vaníčková, 2001). Vaníčková uvádí, že k tomu, abychom mohli nějaké jednání označit za šikanu, je třeba naplnění tří podmínek, kterými jsou: ➢ účast potencionálního agresora; ➢ potencionální oběť; ➢ příznivé klima působící jako katalyzátor (Vaníčková, 2009, s. 20). Spouštěčem bývá většinou přítomnost jakékoliv odchylky dítěte a to ve smyslu plusu i mínusu. Obětí šikany se tak může stát jak nadprůměrně inteligentní dítě, tak dítě s podprůměrným intelektem, či jinými odchylkami (Vaníčková, 2009, s. 20, 21). „Šikanování se vyvíjí a začíná tzv. ostrakismem, tedy stádiem, pro které jsou typické útoky na lidskou důstojnost a ve kterém si agresor testuje svoji oběť nebo oběti a také klima 24

skupiny. Jestliže se potencionální oběť neumí bránit a skupina aktivně nezasáhla v její prospěch, dochází k přitvrzování manipulace s obětí až k systematizaci šikany, která přerůstá přes němou sympatii členů skupiny až k obrazu dokonalé šikany, ve které svoji aktivní roli sehrávají již všechny děti. To je obraz dokonalé vztahové patologie ve skupině“ (Vaníčková, 2009, s. 21). Šikanování je tedy sociální poruchou vztahů ve skupině. V této skupině hraje roli vztah agresora a oběti, kdy týrání oběti přináší satisfakci moci agresora nad druhým.

1.2.5 Sexuální zneužívání Největší pozornost je pravděpodobně v současnosti věnována sexuálnímu zneužívání, které je i v tzv. vyspělých zemích poměrně časté a které může mít pro pozdější psychický vývoj dětí vážné a trvalé následky. Dlouho byl tento jev spíše bagatelizován. Intenzivní pozornost mu byla věnována teprve od 70. let minulého století. Posuzování co je a co není sexuálním zneužíváním, závisí na kultuře společnosti. V některých společenstvích jsou sexuální aktivity s dětmi tolerovány a případně i v současné době podporovány (stejně tak tomu bylo v Evropě v době středověku a v některých subkulturách také donedávna). Psychické následky jsou v takto hodnotově orientovaném prostředí nepochybně jiné. Z tohoto pohledu byly sexuální aktivity s dětmi studovány v posledních letech např. u jihoamerických indiánských kmenů či v iráckém Kurdistánu. V našem civilizačním okruhu v současnosti ovšem patří sexuální zneužívání dětí k nejčastěji studovaným formám týrání a zneužívání. Sexuální zneužívání dětí (Child Sexual Abuse) je obvykle vymezováno jako nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu nebo aktivitě ať již se jedná o formu dotykovou, kterou je pohlavní styk, orální či anální sex, laskání pohlavních orgánů, či formu bezdotykovou, kterou je například zneužití exhibicionisty, přihlížení sexuálním aktivitám nebo pornografickým videozáznamům (Bechyňová a kol., 2007, s. 20, 21). Lze nalézt různé definice sexuálního zneužívání – např. od Dunovského, Schechtera a Roberge, Elliotové, definici Zdravotní Rady Evropy z roku 1992 a definici Weisse, která je svým vymezením oproti jiným podstatně širší:

25

„Za sexuální zneužívání je považován pohlavní kontakt mezi dospělou osobou a nedospělým jedincem, přičemž se zákonem určená hranice přípustnosti pohlavního styku pohybuje v různých zemích obvykle mezi 13. a 18. rokem věku. Pojem zneužití přitom může označovat jak různé formy koitálního styku (vaginální, anální, interfemorální), tak i aktivní a pasivní orogenitální aktivity, masturbaci či osahávání jiných částí těla oběti, to vše za účelem dosažení sexuálního vzrušení a eventuálně uspokojení pachatele“ (Vaníčková a kol., 1997, s. 13). Mezi symptomy syndromu CSA, který označuje sexuálně zneužité dítě, patří například poruchy spánku, strach, malé sebevědomí a sebeúcta nebo deprese.

1.2.5.1 Sexuální zneužívání bezdotykové Hadj-Moussová v publikaci Sexuální zneužívání (Vaníčková a kol., 1997, s. 15) uvádí tyto tři základní formy bezdotykového zneužívání: ➢ voajérství – sexuální uspokojení je získáváno pozorováním jiných osob při svlékání či sexuálním styku nebo osob nahých, patří sem rovněž pozorování dětí při sexuálních aktivitách – masturbace, s jiným dítětem, s jiným dospělým; ➢ exhibicionismus – sexuální uspokojení je dosahováno odhalováním svých genitálií jiným osobám, může být doprovázeno masturbací; ➢ verbální zneužívání – používání obscénních výrazů, popisování různých sexuálních aktivit např. při telefonických hovorech.

1.2.5.2 Sexuální zneužívání dotykové Dotykové nebo také kontaktní zneužívání je zneužívání, při kterém dochází k sexuálnímu kontaktu. Základní formy dotykového zneužívání uváděné Hadj-Moussovou: ➢ osahávání – genitálií, stehen, prsou dítěte; ➢ masturbace – pachatel masturbuje dítě nebo naopak; 26

➢ frotérství – sexuální uspokojení je dosahováno otíráním se o dítě; ➢ simulovaná soulož; ➢ penetrace (znásilnění); ➢ sadomasochistické aktivity; ➢ orální sexuální aktivity; ➢ fetišismus; ➢ nucení dítěte k sexuálním aktivitám se zvířaty (Vaníčková a kol., 1997, s. 16, 17).

1.2.6 Komerční sexuální zneužívání „Komerční sexuální zneužívání dětí je použití dítěte pro sexuální účely výměnou za peníze nebo za odměnu v naturáliích mezi dítětem, zákazníkem, prostředníkem nebo agentem a jinými, kdo vydělávají na obchodu s dětmi pro tyto účely. Zahrnuje v sobě jak prvek zneužívání, tak prvek obchodu. Komerční sexuální zneužívání má tři formy: přemisťování a prodej dětí pro sexuální účely, dětskou prostituci a dětskou pornografii“ (Vaníčková a kol., 1997, s. 55). Bývají vymezovány tři nejzávažnější formy komerčního zneužívání: ➢ obchod s dětmi; ➢ dětská prostituce; ➢ dětská pornografie (Dunovský in Weiss a kol., 2005, s. 141, 142). Společným jmenovatelem komerčního sexuálního zneužívání, za které se pokládá každé užití dítěte k sexuálním účelům za finanční nebo jinou odměnu, zůstává ubližování dítěti.

27

1.2.6.1 Dětská pornografie „Dětskou pornografii chápeme jako jakékoli zobrazování dítěte, účastnícího se skutečné nebo předstírané explicitní sexuální aktivity, ať již je to jeho zpodobení, provedené jakýmkoli způsobem, a rovněž tak jakékoli zpodobení sexuálních orgánů dítěte, určené primárně k sexuálním úkonům“ (Dunovský a kol., 2005, s. 23). „Dětská pornografie je definována jako jakýkoli zvukový nebo obrazový materiál, který používá děti v sexuálně implicitním kontextu“ (Vaníčková a kol., 1999, s. 93). Dětská pornografie může mít podobu obrazovou či zvukovou: ➢ obrazová – jedná se o zobrazení dítěte při sexuální činnosti či vystavování pohlavních orgánů dítěte za účelem sexuálního uspokojení; ➢ zvuková – zvukové záznamy užívající dětský hlas k sexuálnímu uspokojení uživatele. Dětská pornografie má za následek zvláště těžké formy traumatizace. Častěji než v jiných případech sexualizovaného násilí se vyskytují těžké disociální poruchy osobnosti. Oběti této formy sexualizovaných násilných činů jsou navíc konfrontovány se zatěžujícími a traumatizujícími následky, jež ztěžují zpracování toho, co děti prožily (Milfait, 2008, s. 69, 70).

1.2.6.2 Dětská prostituce Dětskou prostituci lze definovat jako využívání dětí při sexuálních aktivitách za úplatu nebo za poskytnutí jiného plnění. V České republice významně vzrostla po otevření hranic v roce 1989. Tento problém je navíc komplikovaný skutečností, že obecná prostituce v České republice není trestným činem a její soudní projednávání potřebuje užití jiných trestných činů – např. kuplířství, omezování osobní svobody (Dunovský a kol., 2005, s. 22).

28

Formy dětské prostituce se vzájemně prolínají. Přesto je lze dělit např. podle následujících kritérií: 1. čistá forma (prostituce sama o sobě), nebo prostituce svázaná s dalšími aktivitami sexuálního byznysu (součást pornografického průmyslu nebo součást obchodování s lidmi); 2. dobrovolnost, nebo přinucení (přinucení blízkou či cizí osobou a „dobrovolná“ prostituce pro vlastní obživu na ulici, pro obživu rodiny, pro peníze a pro zábavu); 3. účel, který dospělý obchodník sleduje a v jehož rámci se dále rozlišují tři varianty prostituce – organizovaná na jejíž organizaci se podílí více než jedna dospělá osoba, rituální, která je spojená s rituálními praktikami sekt nebo s oslavou a institucionální

– dospělí – např. vedoucí táborů nebo kroužků, členové

církevních institucí využívají k páchání trestné činnosti své postavení (Milfait, 2008, s. 45). Mimo těchto forem dětské prostituce se dále rozlišuje na heterosexuální a homosexuální prostituci.

1.2.6.3 Obchod s dětmi Vymezení této formy syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte prošlo zajímavým vývojem, který napovídá o složitosti definice a zařazení. Jak uvádí Dunovský, nejprve bylo zneužívání a vykořisťování dětí označováno pojmem sexuální turistika či mobilita dětí. Později se tento pojem změnil na komerční sexuální vykořisťování dětí. Až druhý Světový kongres v Jokohamě rozšířil rozsah i obsah tohoto jevu i na prodej dětí nejenom v kontextu sexuální – začalo se používat pojmu obchodování s dětmi. „Jde o jakoukoli transakci, na jejímž základě je předáno dítě jednou osobou nebo skupinou osob jiné osobě či skupině osob, a to za úplatu nebo poskytnutí jiného plnění“ (Dunovský, 2005, s. 22). Ve světě jsou nejvíce ohroženy děti žijící bez rodičů, bez příbuzných, děti ulice. Obchod s dětmi představuje výnosný průmysl, který má mnoho forem a projevů. Pro zasažené děti často znamená obrovské utrpení a těžkou újmu na zdraví a zdravém vývoji. V mnohých případech mají jím postižené děti zničený život (Dunovský a kol., 2005, s. 22). 29

Obchod s dětmi se v Evropě týká mnoha zemí nejen Evropské unie, zeměmi původu dětí jsou převážně Albánie, Bulharsko, Moldávie, Rumunsko a Ukrajina. V jihovýchodní Evropě se obchod s dětmi dělí do dvou kategorií – s dětmi se obchoduje za účelem komerčního sexuálního vykořisťování a žebrání. Obecně má obchod s dětmi následující podoby: ➢ pracovní vykořisťování – práce v dolech, na plantážích; ➢ zneužívání při práci v domácnosti – děti skončí bez dokladů zcela závislé na svých vykořisťovatelích; ➢ sexuální vykořisťování – nevěstince, striptýzové kluby, produkce porna; ➢ vojenské povinnosti – zneužívání dětí v ozbrojených konfliktech; ➢ ekonomické sňatky – sňatky dívek se starším mužem; ➢ nezákonná adopce – matky, převážně z rozvojových zemí, prodají své děti nebo je kojenec prohlášen za mrtvého a poté prodán; ➢ zneužívání dětí při hrách a zábavě – např. chlapci jako žokejové na velbloudích dostizích, v případě, že prohrají je s nimi krutě zacházeno; ➢ žebrání – děti žebrají nebo prodávají zboží na ulici, dochází i k záměrnému mrzačení – aby vyvolaly lítost; ➢ obchod s lidskými orgány (Milfait, 2008, s. 29–31). Obchodování s dětmi lze rozdělit do dvou kategorií. První kategorií je obchodování s dětmi do 12 let, které se týká jak dívek, tak chlapců. Tyto děti jsou využívány k žebrání, jako dárci orgánů, k dětské prostituci a pornografii a rovněž k adopci. Druhou kategorií je obchod – náctiletých dívek, které jsou sexuálně vykořisťovány (Milfait, 2008, s. 31, 32).

1.2.7 Zvláštní formy týrání a zneužívání Zvláštními formami týrání a zneužívání je systémové týrání, rituální zneužívání, organizované zneužívání a Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení).

30

1.2.7.1 Systémové týrání Systémové týrání nebo také sekundární viktimizace dítěte či druhotné ponižování působí dítěti ten systém, který by mu měl pomáhat a chránit ho. Toto druhotné trauma může dítě v některých případech poškodit více než trauma prvotní. Patří sem situace, kdy je dítěti upřeno právo na informace, právo být slyšeno, dítě je neprávem odděleno od rodičů, ale také zanedbaná či špatná péče o dítě v nemocnici, ústavu či jiných institucích, kdy je dítě vystaveno traumatizaci při necitlivých či zbytečných a opakovaných lékařských či psychologických prohlídkách. Dále se jedná o situace, kdy je u dítěte vyvolána úzkost v kontaktu se soudním systémem vyvolána úzkost – např. protahováním slyšení, poškozením dítěte zkušenostmi, které podstupuje jako svědek. Patří sem i situace, kdy jsou rodičům dítěte odepírána práva na informovanost a účast při rozhodování, pokud to je ve prospěch a dobro dítěte. Spadá sem i neposkytnutí dostatečné pomoci dítěti a nerespektování jeho věkové zvláštnosti a vývojové zákonitosti při rozhodování o jeho dalším životě (Vaníčková, 2009, s. 14).

1.2.7.2 Rituální zneužívání Vaníčková v publikaci Sexuální násilí na dětech uvádí definici La Fontainové, která rituální zneužívání definuje jako zacházení s dětmi, které má souvislost s nějakými symboly s magickou, náboženskou nebo nadpřirozenou charakteristikou a které je součástí organizovaného společenství (Vaníčková a kol., 1999, s. 89).

1.2.7.3 Organizované zneužívání Organizované zneužívání dětí lze charakterizovat jako zneužití mnoha pachateli, kteří se spojují za dosažení tohoto cíle. „Jde tedy o situace, kdy je zde více zneuživatelů a kde je časový rozměr zneužívání dětí“ (Dunovský a kol., 1995, s. 99).

1.2.7.4 Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy) „Formu sexuálního obtěžování může mít i Münchhausenův syndrom, který byl v roce 1951 pojmenován po von Münchhausenovi, což je postava obdobná našemu baronu Prášilovi“

31

(Vaníčková a kol., 1999, s. 90). Jedná se o situaci, kdy rodiče zveličují či předstírají potíže svých dětí.

1.3 Diagnostika syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte Diagnostikovat syndrom CAN je nelehkou záležitostí. Jak uvádí Dunovský, jedná se nejen o stránku odbornou, ale i profesně etickou a obecně lidskou. Diagnostika musí být prováděna zkušenými odborníky, kterými jsou především dětští lékaři, psychologové, sociální pracovníci. V případech patrných známek násilí na dítěti či zanedbanosti a podvýživy, bývá diagnóza CAN celkem snadná. V situacích, kdy se jedná o zvláštní fraktury, především v různé fázi hojení či opakované výrazné hematomy na nečekaných místech těla, např. obtisknutá mužská dlaň na tváři batolete, dále pak o popáleniny například v podobě jizvy po uhašení cigarety na tělíčku dítěte, je třeba mít vždy na mysli, že se může jednat o syndrom CAN (Dunovský a kol., 1999, s. 238). Složitější bývá diagnostikovat psychické týrání a sexuální zneužívání dítěte. V případě duševního a citového týrání je toto provázeno vždy závažnými změnami chování dítěte. Rozpoznání a posouzení těchto změn, pokud nejde o akutní psychický šok, způsobený nějakým mimořádným zážitkem dítěte nebo událostí, vyžaduje účast řady dalších odborníků – dětského psychologa, neurologa, psychiatra. Ta je ovšem nezbytná ve všech případech takovéhoto poškození či poškozování dítěte. To se samozřejmě týká i psychického zanedbávání (Dunovský a kol., 1999, s. 238). Nejobtížněji se však diagnostikuje sexuální zneužívání dětí. Toto neplatí v případě, že se jedná o znásilnění, jež zanechává zjevné stopy na těle i duši dítěte nebo v případě, kdy byl pachatel přistižen při činu (Dunovský a kol., 1999, s. 238).

1.4 Prevence syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte Prevence znamená především předcházení. V případě syndromu CAN předcházení nebo zabránění, popřípadě zmírnění následků traumatizace dítěte způsobené týráním,

32

zneužíváním či zanedbáváním. Prevence syndromu CAN vyplývá ze zásad primární, sekundární a terciální prevence. Je těžké říci, která prevence je nejdůležitější. Ideální je samozřejmě prevence primární, jelikož v případě primární prevence ještě žádné násilí na dítěti neproběhlo. Primární prevence představuje především práci s rodinou. Úkolem každé společnosti by měla být ochrana dítěte. Prevence se musí dotýkat nejen dětí, ale také rodičů, pedagogů, hraje významnou roli v řešení a především

v předcházení týrání,

zneužívání a zanedbávání dětí. Cílem prevence obecně je zabránění, popřípadě zmírnění následků traumatizace dítěte. Prevence hraje v problematice týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí stěžejní roli. Prevence by měla být přirozenou a nedílnou součástí systému na ochranu dětí v každé společnosti. Česká vláda vypracovala Národní strategii prevence násilí na dětech, čímž realizuje doporučení Světové zprávy o násilí na dětech. Strategie identifikuje 7 hlavních úkolů, k jejichž naplnění budou konkretizovány specifické cíle v národním akčním plánu. Strategie má za cíl na národní, regionální i místní úrovni zvýšit ochranu dětí před všemi formami násilí, ke které se státy zavázaly ratifikací Úmluvy o právech dítěte (článek 19). Národní strategie prevence násilí na dětech vychází ze Světové zprávy o násilí na dětech, která byla vypracována z iniciativy OSN. Z Národní strategie prevence násilí na dětech v ČR na období 2008–2018 vychází rovněž Kampaň proti násilí na dětech, jejímž cílem je zvýšení povědomí široké i odborné veřejnosti o realitě a formách tohoto násilí. Kampaň usiluje především o šíření informací o násilí na dětech a tak se snaží o jeho prevenci. Vzdělávací semináře a debaty organizované v rámci kampaně by měly poskytnout nové informace o stávajících problémech souvisejících s násilím na dětech a rovněž by měly přinést nová řešení v boji s tímto fenoménem (Vláda ČR, 2010). V této kapitole je třeba zmínit rizikové činitele hrající v prevenci důležitou roli. Jak uvádí Matějček, jsou těmito třemi rizikovými činiteli: ➢ rizikoví dospělí; ➢ rizikové děti; ➢ rizikové situace (Matějček, 2007, s. 25–31).

33

Mezi rizikové dospělé se řadí všichni ti, kteří se „zvláštně“ chovají, mají „zvláštní“ povahu či „zvláštní“ sklony. Rizikovými dospělými mohou být tedy například duševně nemocní, duševně nevyspělí nebo zaostalí či jinak postižení, alkoholici, toxikomani. Dále jimi mohou být mladiství, povahově nezralí rodiče, kteří nejsou na rodičovství připraveni a jejichž zájmy jsou mnohdy adolescentní, ne-li dětinské. Do této kategorie ovšem spadají i lidé, kteří byli postiženi psychickou deprivací v dětství a ze kterých často vyrostou osobnosti zvláště ochuzené v citové oblasti, které nejsou schopny lásku dávat ani přijímat. Totéž lze říci i o těch, kteří byli poznamenáni „zvláštním“ zacházením či „zvláštními“ praktikami svých vychovatelů. Ti, kdo byli v dětství krutě trestáni, se sami dopouštějí násilí na svých dětech častěji, než ti, kteří trestání nebyli. Rizikovými dospělými jsou však i různí „sektáři“, kteří lpí na zásadách a praktikách neprospívajících či přímo škodících dítěti. Druhou kategorií jsou rizikové děti. Děti jsou ve své podstatě nevinnými bytostmi. Najdeme však i situace, kdy je původcem vyprovokování či vyvolání neblahé situace právě dítě. V těchto případech nejde o vinu ve smyslu zavinění a odpovědnosti, ale ve smyslu podnětu a iniciativy. Rizikovými jsou tedy děti, které se chovají „zvláštně“, mají „zvláštní“ povahu či „zvláštní“ sklony. Tyto „zvláštnosti“ mohou být podmíněny například psychicky, organicky, společensky či výchovně. Chování dítěte pak nezapadá do představy dospělého, následkem toho dochází u dospělého ke zklamání, rozpakům, úzkosti. Následně se u dospělého mobilizují obranné síly a nejčastější obranou je zpravidla agrese vůči původci úzkosti, tedy vinnému-nevinnému dítěti. Třetí kategorií jsou rizikové situace. Rizikové situace vytváří rizikový dospělý a rovněž tak rizikové dítě. K obzvláště rizikovým situacím dochází tehdy, když rizikové dítě vychází svou rizikovostí vstříc rizikovému dospělému. Rizikovou situací je například i náhradní rodinná péče či neúplná rodina, dále pak rozvod, nechtěnost dítěte při početí, v těhotenství či při jeho narození (Matějček, 2007, s. 25–31). Kapitolu lze ukončit slovy autora výše uvedené publikace: „Jestliže o nějakém riziku víme, znamená to, že jsme udělali první krok na cestě, jak se s ním vypořádat“ (Matějček, 2007, s. 31).

34

1.4.1 Primární prevence „Primární prevence podle definice Světové zdravotnické organizace znamená počínat si tak, aby k určitému neblahému společenskému jevu nedocházelo – tedy předejít jeho vzniku, potlačit jej v zárodku, nedat mu příležitost, nedat mu půdu, v níž by mohl zapustit kořeny“ (Dunovský a kol., 1995, s. 103). Jako nesporně velký preventivní činitel celosvětového významu je Matějčkem označena Úmluva o právech dítěte a Světová deklarace o přežití, ochraně a rozvoji dítěte. Matějček primární prevenci dále dělí na tři skupiny: ➢ primární prevence zaměřená na širokou veřejnost; ➢ primární prevence zaměřená na rodiče nebo jiné vychovatele; ➢ primární prevence zaměřená na odborné pracovníky a veřejné činitele (Dunovský a kol., 1995, s. 104–107). Cílem primární prevence je snížení pravděpodobnosti výskytu a vzniku poškození dětí. Primární prevence zahrnuje zejména širokou osvětu veřejnosti, včetně dětské, ale rovněž obecná opatření ve prospěch rodin, vytváření společenské atmosféry příznivé pro děti a zdůraznění významu dítěte pro společnost. Dále sem lze zahrnout rovněž právní předpisy vztahující se na děti v rodině i mimo ni, ale také zdůraznění nezbytnosti důsledného postihu osob, které se dopouštějí týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte. Veřejnost musí zaujmout postoj, že každý, kdo neohlásí týrání, zneužívání nebo zanedbávání dítěte, se sám podílí na týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte a zároveň se tak, dle Trestního zákoníku, dopouští trestného činu. Důležitou součástí primární prevence je i výchova k manželství a rodičovství (Ministerstvo vnitra ČR, 2008). Velice důležitý, v některých aspektech přímo nezastupitelný význam má právě v oblasti primární prevence škola a především z tohoto důvodu je praktická část bakalářské práce zaměřena na informovanost žáků základní školy o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.

35

1.4.2 Sekundární prevence U syndromu CAN se za sekundární prevenci považuje: – vytipování rizikových skupin obyvatelstva a rizikových životních situací, za nichž k týrání, zanedbávání či zneužívání dítěte dochází, – cílené, programové působení na tyto skupiny lidí a na tyto situace tak, aby se riziko CAN snížilo na minimum“ (Dunovský a kol., 1995, s. 107). „Sekundární prevence má za cíl vyhledávat rizikové skupiny obyvatelstva (děti i dospělé) a rizikové životní situace, sledovat vývoj dětí, které se ocitnou v rizikové životní situaci či rizikové skupině obyvatelstva“ (Ministerstvo vnitra ČR, 2008). Sekundární prevence je tedy zaměřena na vyhledávání jak rizikových jedinců, tak i rizikových situací. K tomuto účelu slouží například celá řada dotazníků. Prevence, nejen sekundární, je tím účinnější, čím dříve je zahájena. Z hlediska sekundární prevence jsou důležité i okolnosti ovlivňující riziko poškození dítěte, které vycházejí: ➢ z dítěte samotného ➢ z rodiny dítěte ➢ ze školy ➢ ze skupiny dětí (Vaníčková a kol., 1995, s. 38, 39).

1.4.3 Terciální prevence O terciální prevenci hovoříme v těch případech, kdy k násilí nebo ublížení dítěti již došlo a je třeba zajistit, aby se neopakovalo a aby poškození dítěte bylo omezeno na minimum. Je zahájen diagnostický proces, jehož cílem je prognóza případu. Z této prognózy dále plyne návrh pomocných, ochranných a terapeutických opatření, která musí být prospěšná pro dítě. Po náležitém zhodnocení případu je třeba rozhodnout, zda dítě zůstane v rodině či

36

nezůstane a v tomto případě se musí dále hledat jiná optimální řešení (Vaníčková a kol., 1995, s. 39). „Smyslem terciální prevence je především zamezit dalšímu opakování násilí na dítěti, aby dítě nebylo dále poškozováno a aby poškození, které dítě utrpělo, bylo minimalizováno“ (Täubner, 1996, s. 72). Terciální prevence má, jak dále uvádí Täubner, tři základní etapy: ➢ etapa diagnostická – provedené odborné diagnózy; ➢ etapa pomocná, ochranná – dítě zůstává v rodině, když mu rodina poskytne úplné bezpečí a ochranu před pachatelem; ➢ etapa terapeutická – dítě v rodině nezůstane, je nutné najít jiné optimální řešení (Täubner, 1996, s. 72, 73).

1.5 Pomoc týraným, zneužívaným a zanedbávaným dětem Dětem i mládeži obvykle připadá obtížné otevřeně hovořit o zneužívání, jímž mnohdy trpí. To platí zvláště u sexuálního zneužití. V mnohých případech záleží jen na nás, zda se takové jednání podaří zastavit, zda se nám podaří včas rozpoznat jeho příznaky a zda v sobě nalezneme ochotu a odvahu se ve věci angažovat. Často lidé připouštějí, že měli jakési neblahé tušení, ale to už může být pozdě a v mnoha případech skončí zneužívání bohužel tragicky. V rozhodnou dobu si však nebyli jisti, a tak aby se neztrapnili, raději se do ničeho nepletli. Doufejme tedy, že znalost příslušných charakteristických znaků a symptomů spolu s přirozenou intuicí napomůže při řešení nebezpečných situací, v nichž se dítě může ocitnout (Elliottová, 2000, s. 49). Jak pomoci týraným dětem se dočteme i na internetových stránkách Fondu ohrožených dětí, kde se dozvídáme, že své poznatky o špatném zacházení s dítětem si v žádném případě nemáme nechávat pro sebe. Situace je mnohdy ještě horší, než se jeví zvenčí, mnohým dětem jde často o život. Lze uvést následující rady: ➢ je-li to možné, zeptejte se dítěte, zdali ho něco netrápí, jestli mu někdo neubližuje, zda a jak mu můžete pomoci;

37

➢ nasvědčují-li zjištěné poznatky týrání, je podle zákona nutno učinit neodkladně oznámení policii (prověřuje i anonymní oznámení); ➢ informujte též orgán péče o dítě, příp. i některou nestátní organizaci; ➢ zjistíte-li ve škole nebo v jiném kolektivním zařízení na dítěti stopy týrání, zajistěte lékařské vyšetření, příp. i fotodokumentaci, a informujte neodkladně policii a orgán sociálně-právní ochrany dětí; ➢ odmítá-li se dítě vrátit domů, informujte ho o možnosti přijetí v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, kterými je například Klokánek či Fond ohrožených dětí, kde dítě může až do rozhodnutí soudu zůstat i proti vůli rodičů; ➢ dítěti pomůžete, pokud je tam (s jeho souhlasem) přivedete nebo doprovodíte, jelikož samo většinou neví, co si počít; ➢ pokud si nevíte rady, můžete kontaktovat jakoukoliv státní či nestátní instituci zabývající se ochranou dětí (Fond ohrožených dětí, 2010). Důležitou roli hrají rovněž školská zařízení, jelikož pracovníci školských zařízení jsou s dětmi v úzkém, průběžném kontaktu a tudíž jsou v situaci, kdy mohou v poměrně rané fázi odhalit týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte. Školská zařízení mají v případě takovéhoto odhalení povinnost bezodkladně oznámit tuto věc orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Stejnou oznamovací povinnost mají rovněž zdravotnická zařízení. Školská a zdravotnická zařízení oznamují případy týrání, zneužívání a zanedbávání dětí nejčastěji. Učitelé bývají hned po rodičích dítěti nejblíže. A pokud vyučují dítě, které je pravděpodobně týráno, mohou sehrát klíčovou roli při zamezení dalšímu týrání – mohou dítěti pomoci zbavit ho dalšího fyzického nebo psychického týrání a mohou mu dokonce někdy zachránit i život (Učitelské noviny, 2005). Je třeba zdůraznit, že nelze podceňovat odbornou pomoc, kterou máme na mysli především lékaře, pediatry a již zmíněné pracovníky oddělení sociálně-právní ochrany dětí a jiných zainteresovaných institucí a státních či nestátních organizací. Orgány sociálně-právní ochrany dětí hrají v těchto situacích klíčovou roli.

38

1.5.1 Sociálně-právní ochrana dětí Sociálně-právní ochranu dětí zajišťují orgány sociálně-právní ochrany dětí uvedené v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Těmito orgány jsou: ➢ obecní úřady obcí s rozšířenou působnosti (městské úřady, ve statutárních městech magistráty a úřady městských obvodů, v Praze úřady pověřených městských částí); ➢ obecní úřady; ➢ krajské úřady (v Praze Magistrát hl. města Prahy); ➢ Ministerstvo práce a sociálních věcí; ➢ Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Sociálně-právní ochranu dětí zajišťují rovněž obce a kraje v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu dětí a další právnické a fyzické osoby, jsou-li výkonem sociálně právní ochrany pověřeny. Zákon ukládá nejvíce povinností obecním úřadům obcí s rozšířenou působností a obecním úřadům. Důvodem je jejich možnost bezprostředně sledovat ochranu práv dětí a činit případná potřebná opatření. Komise pro sociálně-právní ochranu dětí je zřizována starostou obce s rozšířenou působností jako zvláštní orgán obce podle § 106 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a podle § 38 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Tato komise je určena pouze k výkonu přenesené působnosti na úseku sociálně-právní ochrany dětí. Krajské úřady vedle kontrolní a metodické činnosti zprostředkovávají například náhradní rodinnou péči, rozhodují o udělení pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí fyzickými a právnickými osobami a dále rozhodují o státním příspěvku pro zřizovatele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Ve vztahu k obecním úřadům a obecním úřadům obcí s rozšířenou působností plní krajské úřady funkci nadřízeného kontrolního orgánu a funkci odvolacího orgánu.

39

Dalším orgánem je Ministerstvo práce a sociálních věcí, do jehož působnosti mj. patří obecně péče o rodinu a ohrožené děti. Ministerstvo pečuje o náležitou právní úpravu v této oblasti a v rámci zákona řídí výkon státní správy na úseku sociálně právní ochrany dětí vydáváním právních předpisů a směrnic (§ 92 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích) Ministerstvo rovněž vykonává funkci kontrolního a odvolacího orgánu ve vztahu ke krajským úřadům, zajišťuje na druhém stupni agendu zprostředkování náhradní rodinné péče a vede celostátní evidenci fyzických a právnických osob pověřených výkonem sociálně-právní ochrany dětí. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který sídlí v Brně, je správním úřadem s celostátní působností. Přísluší mu řešení otázek ochrany dětí ve vztahu k cizině. Úřad byl zřízen zákonem o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí dává možnost, aby i nestátní subjekty, kterými jsou nadace, občanská sdružení, církve a další právnické a fyzické osoby, na základě pověření vydaného krajským úřadem nebo Magistrátem hl. m. Prahy plnily určité úkoly v sociálně-právní ochraně dětí. Pověřené osoby nejsou orgány sociálně-právní ochrany (Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2009).

1.5.2 Kontakty pomoci týraným, zneužívaným a zanedbávaným obětem Oběti týrání, zneužívání či zanedbávání se mohou obrátit zejména na: ➢ linky důvěry; ➢ dětská krizová centra; ➢ pedagogicko-psychologické poradny; ➢ lékaře; ➢ sociální pracovníky; ➢ policii; ➢ školské pracovníky; ➢ své blízké (pokud nejsou jejich obětí).

40

Oznámení na podezření z týrání, zanedbávání a zneužívání může každý učinit přímo Policii České republiky, dále pak orgánu sociálně-právní ochrany dětí anebo některé z nestátních institucí. Na tyto uvedené orgány či instituce se může obrátit rovněž dítě, které je týráno, zneužíváno či zanedbáváno. Konkrétní kontakty uvádí na svých internetových stránkách např. Nadace Naše dítě. Hlavní telefonní kontakty, kde je možno požádat o pomoc: ➢ Policie České republiky – 158; ➢ tísňové volání – 112; ➢ orgán sociálně-právní ochrany dítěte – seznam včetně všech telefonních čísel všech obecních úřadů zajišťujících sociálně-právní ochranu dítěte je uveden na internetových stránkách www.statnisprava.cz ➢ Nadace Naše dítě – 777 800 002 – Linka právní pomoci Nadace Naše dítě, 266 727 945 – Nadace naše dítě; ➢ Sdružení Linka bezpečí dětí a mládeže – 800 155 555 – Linka bezpečí; ➢ Fond ohrožených dětí – 224 221 137, 224 236 655; ➢ Dětské krizové centrum – 241 484 149 – telefonická Linka důvěry; ➢ Bílý kruh bezpečí – 251 511 313 – DONA linka pro oběti domácího násilí.

1.5.3 Legislativa vztahující se k sociálně-právní ochraně dětí MPSV na svých internetových stránkách předkládá ucelený přehled právních předpisů, doporučení a mezinárodních dokumentů vztahujících se k sociálně-právní ochraně dětí. K hlavním právním vnitrostátním předpisům vztahujícím se k naší problematice náleží: ➢ Usnesení Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod.

41

➢ Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. ➢ Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. ➢ Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. ➢ Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. ➢ Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. ➢ Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. ➢ Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. ➢ Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. ➢ Zákon č. 110/2006 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů. ➢ Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. ➢ Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. ➢ Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné, ve znění pozdějších předpisů. ➢ Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. ➢ Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Z mezinárodních smluv je v tomto směru nejdůležitější Sdělení č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte.

42

2 PRAKTICKÁ ČÁST

43

2.1 Cíl práce Cílem bakalářské práce je zjistit informovanost žáků druhého stupně ZŠ o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.

2.2 Předmět zkoumání – výzkumná otázka Předmětem zkoumání je zjištění, jaká je informovanost žáků druhého stupně ZŠ o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.

2.3 Předpoklady ➢ Předpoklad 1: Lze předpokládat, že více než 70 % žáků druhého stupně ZŠ dokáže identifikovat

základní

charakteristiky

syndromu

týraného,

zneužívaného

a zanedbávaného dítěte. ➢ Předpoklad 2: Lze předpokládat, že více než 30 % žáků druhého stupně ZŠ se setkalo s nějakým druhem násilí. ➢ Předpoklad 3: Lze předpokládat, že více než 70 % žáků druhého stupně ZŠ se staví k jakémukoliv druhu násilí negativně.

2.4 Metoda průzkumu Důležitým krokem byl výběr metody průzkumu, která byla využita pro ověření stanovených předpokladů. Uvažovali jsme nad dvěma metodami. Při rozhodování mezi rozhovorem a dotazníkem byly zváženy všechny klady a zápory těchto dvou metod. Po zvážení jsme se rozhodli pro dotazník a to hned z několika důvodů: rozhovor nedovoluje oslovit dostatečně velký počet respondentů a především nebývá tak anonymní jako dotazník, což by při tématu syndrom CAN mohlo být problémem – žáci by nemuseli ve větší míře odpovídat pravdivě. Výhodou dotazníkového šetření je jednak anonymita a rovněž možnost oslovení dostatečného počtu respondentů v relativně krátkém časovém období.

44

Při tvorbě dotazníku jsme začali sestavením seznamu dat, která jsme chtěli zjistit. Poté jsme zformulovali jednotlivé položky. Následně jsme doplnili úvodní část – oslovení respondentů a instrukce. Pořadí položek v dotazníku bylo určeno tak, že nejprve byly zařazeny neosobní a až v závěru dotazníku byly „osobní“. Položky byly jak uzavřené, tak otevřené i polootevřené. U uzavřených žáci vybírali jednu, případně více, z nabídnutých možností. U otevřených doplnili své vlastní vyjádření. U polootevřených byly nabídnuty alternativy a mimo ně byla poskytnuta možnost vlastního vyjádření. Takzvané filtry nebyly v dotazníku použity. Původně měla být jako filtr použita položka č. 15 – „Pokud jsi se ve svém okolí (rodina, spolužáci, kamarádi, známí) setkal(a) s týráním, sexuálním zneužíváním či šikanou dětí, oznámil(a) jsi to někomu?“. Na tuto otázku měli odpovídat pouze ti žáci, kteří v předchozí položce č. 14 odpověděli, že se ve svém okolí setkali se závažným násilím na dítěti. Ale vzhledem k věku některých respondentů – žáků 6. ročníků a snazšího pochopení této položky byla doplněna i možnost – ne nesetkal(a). Dotazníky rozdávala autorka práce respondentům osobně po domluvě se zástupkyní ředitele, která byla při vyplňování dotazníků rovněž přítomna. Jelikož nebyli v daném týdnu přítomni všichni žáci, zbývajícím jedenácti, kteří v 1. termínu chyběli, rozdala dotazníky zástupkyně ředitele. Návratnost dotazníků byla stoprocentní.

2.5 Popis zkoumaného vzorku Respondenty průzkumu byli žáci druhého stupně Základní školy v Kopidlně. Průzkumu se zúčastnilo celkem 113 žáků, z toho 63 chlapců a 50 dívek. Ve zkoumaném vzorku bylo zastoupeno 25 žáků šestého ročníku, 40 žáků sedmých ročníků, 29 žáků osmého ročníku a 19 žáků devátého ročníku. Pouze sedmý ročník má v této škole dvě třídy, ostatní ročníky jsou po jedné třídě. Chlapci byli zastoupeni 56 % a dívky 44 %.

45

Zkoumaný vzorek byl v dotazníku popisován položkou číslo 17 a 18. Dotazníkového šetření se zúčastnilo celkem 113 respondentů, z toho 63 chlapců a 50 dívek.. Blíže viz graf č. 1 a tabulka č. 1.

25; 38% 6. ročník ZŠ 7. ročník ZŠ 40; 62%

Graf č. 1: Pohlaví respondentů

Tabulka č. 1: Pohlaví respondentů Pohlaví

Počet respondentů

Vyjádření v procentech

chlapec

63

56 %

dívka

50

44 %

Položka číslo 18 byla zaměřena na počty respondentů v jednotlivých ročnících. Z šestého ročníku se zúčastnilo 25 respondentů, ze sedmých ročníků 40, z osmého ročníku 29 a z devátého ročníku 19 respondentů. Blíže viz graf č. 2 a tabulka č. 2. 46

19; 17%

25; 22%

29; 26%

6. ročník ZŠ 7. ročník ZŠ 8. ročník ZŠ 9. ročník ZŠ

40; 35%

Graf č. 2: Počty respondentů dle jednotlivých ročníků

Tabulka č. 2: Počty respondentů dle jednotlivých ročníků Ročník

Počet respondentů

Vyjádření v procentech

6. ročník ZŠ

25

22 %

7. ročník ZŠ

40

35 %

8. ročník ZŠ

29

26 %

9. ročník ZŠ

19

17 %

2.6 Výsledky průzkumu Dotazník obsahoval celkem 18 položek. Výsledky položek č. 17 a 18, kterými byly zjišťovány informace o respondentech, byly uvedeny výše. U položek 1 až 7 bylo možné označit více odpovědí. Celý dotazník – viz příloha č. 1.

47

Položka číslo 1 Pomocí položky číslo jedna bylo zjišťováno, zda žáci druhého stupně ZŠ dokáží identifikovat základní charakteristiky syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Žáci zde mohli označit více možností. Prostřednictvím této položky byl ověřován Předpoklad 1: Lze předpokládat, že více než 70 % žáků druhého stupně ZŠ dokáže identifikovat základní charakteristiky syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. U této položky jsme předpokládali, že nejčastěji budou označeny tresty ve formě výprasku řemenem spolu s domácím násilím. Překvapilo nás, že ze tří charakteristik vystihujících syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, jsou tresty ve formě výprasku řemenem označeny nejmenším počtem respondentů. Překvapující pro nás rovněž bylo to, že každý žák z šestého ročníku označil nedostatečnou péči a domácí násilí, což ve vyšších ročnících pravidlem nebylo. Blíže viz tabulka č. 3 a graf č. 3. Tabulka č. 3: Celkový počet označení jednotlivých možností, z nichž tři vystihují syndrom CAN Možnosti odpovědí, z nichž tučně vyznačené, Počet označení Vyjádření vystihují syndrom CAN

jednotlivých

v procentech

možností tresty ve formě zakazování televize, počítače

6

2%

tresty ve formě výprasku řemenem

82

29 %

tresty ve formě odebrání kapesného

2

1%

nedostatečná péče

86

30 %

domácí násilí

107

38 %

48

6; 2% 82; 29%

107; 38%

2; 1%

tresty ve formě zakazování televize, počítače tresty ve formě výprasku řemenem tresty ve formě odebrání kapesného nedostatečná péče domácí násilí

86; 30%

Graf č. 3: Celkový počet označení jednotlivých možností, z nichž tři vystihují syndrom CAN K potvrzení či nepotvrzení předpokladu, bylo třeba vyhodnotit kolik procent respondentů označilo jednotlivé možnosti charakterizující syndrom CAN. Tresty ve formě výprasku řemenem označili 82 žáci, což je z celkového počtu 113 respondentů 73 %. Nedostatečnou péči označilo 86 žáků, což je z celkového počtu 113 respondentů 76 %. Domácí násilí označilo 107 žáků, tedy 95 %. Všechny tři možnosti charakterizující syndrom CAN byly tedy označeny více než 70 % respondentů. První předpoklad, kterým je tvrzení, že více než 70 % žáků druhého stupně ZŠ dokáže identifikovat základní charakteristiky syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, byl potvrzen. Domníváme se, že výsledek je ovlivněn informovaností žáků o problematice syndromu CAN. Například o domácím násilí se v poslední době často mluví nejen v médiích a tisku, ale i ve školách. Rovněž zanedbávání péče a tvrdé fyzické tresty jsou v dnešní době, nejen v médiích, odsuzovány.

49

V grafu č. 4 a tabulce č. 4 jsou uvedeny dvě skupiny respondentů. Jednak respondenti, kteří označili tresty ve formě výprasku řemenem jako jednu z charakteristik syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte a jednak respondenti, kteří tuto možnost neoznačili. V grafu č. 5 a tabulce č. 5 jsou rovněž uvedeny dvě skupiny respondentů – respondenti, kteří označili nedostatečnou péči jako jednu z charakteristik syndromu týraného zneužívaného a zanedbávaného dítěte a respondenti, kteří tuto variantu neoznačili. V grafu č. 6 a tabulce č. 6 jsou uvedeni jednak respondenti, kteří označili domácí násilí jako jednu z charakteristik syndromu týraného zneužívaného a zanedbávaného dítěte a respondenti, kteří domácí násilí neoznačili.

31; 27% Označení trestů ve formě výprasku řemenem Neoznačení trestů ve formě výprasku řemenem

82; 73%

Graf č. 4: Tresty ve formě výprasku řemenem Tabulka č. 4: Tresty ve formě výprasku řemenem Vyjádření

Počet respondentů Množství respondentů v procentech

Označení trestů ve formě výprasku řemenem

82

73 %

Neoznačení trestů ve formě výprasku řemenem

31

27 %

50

27; 24%

Označení nedostatečné péče Neoznačení nedostatečné péče

86; 76%

Graf č. 5: Nedostatečná péče

Tabulka č. 5: Nedostatečná péče Vyjádření

Počet respondentů Množství respondentů v procentech

Označení nedostatečné péče

86

76 %

Neoznačení nedostatečné péče

27

24 %

51

6; 5% Označení domácího násilí Neoznačení domácí násilí

107; 95% Graf č. 6: Domácí násilí

Tabulka č. 6: Domácí násilí Označení

Počet respondentů Množství respondentů v procentech

Označení domácího násilí

107

95 %

Neoznačení domácí násilí

6

5%

52

Položka číslo 2 Pomocí položky číslo dvě bylo zjišťováno, zda žáci druhého stupně ZŠ dokáží identifikovat fyzické týrání dítěte. Žáci mohli označit více možností. U této položky jsme se domnívali, že nejčastěji bude označeno bití různými nástroji, což se také potvrdilo. Tuto možnost označilo 109 respondentů, zatímco odnímání spánku bylo označeno pouze padesáti respondenty. Nedomníváme se, že důvodem, že možnost odnímání spánku označilo pouze 50 žáků, může být nepochopení pojmu. Na objasnění tohoto pojmu se dotazovali žáci 6. ročníku. Pojem jim byl vysvětlen a i přesto z celkového počtu 25 žáků 6. ročníku označilo tuto možnost pouze 14 žáků, ostatní nepokládali tuto možnost za fyzické týrání. V ostatních ročnících žáci nepožadovali vysvětlení žádného pojmu, dle jejich slov, jim bylo vše jasné. Důvodem je tedy zřejmě to, že žáci skutečně nepovažují odnímání spánku za fyzické týrání. Blíže viz tabulka č. 7. Tabulka č. 7: Fyzické týrání Možnosti odpovědí, z nichž tučně vyznačené, Počet označení vystihují fyzické týrání

Vyjádření

jednotlivých možností v procentech

bití rukou (např. pohlavky, facky)

43

21 %

bití různými nástroji (např. řemen, vařečka)

109

53 %

odchody za dveře při vyrušování v hodině

2

1%

odnímání spánku

50

24,5 %

plácnutí přes zadek

1

0,5 %

Položka číslo 3 Touto položkou jsme zjišťovali, zda si žáci druhého stupně umí představit, co se skrývá pod pojmem psychické týrání dítěte. Opět bylo možné označit více možností. Nejčastěji označovanou možností byly výhrůžky, které vyvolávají u dítěte strach. Tuto možnost 53

označilo 108 žáků. Na druhém místě byly časté nadávky, ponižování, zesměšňování. Tuto možnost označili 104 žáci. Smutným zjištěním bylo, že více než polovina dotazovaných nepovažuje za psychické týrání ani bránění ve styku s druhým rodičem, ani srovnávání s úspěšnějším sourozencem. Proč tomu tak bylo, se lze pouze domnívat. Důvodem může být fakt, že ti, kteří tyto dvě možnosti neoznačili, se s nimi shledávají osobně, tzn. že je u nich v rodině běžné srovnávání s úspěšnějším sourozencem či bránění ve styku s druhým rodičem anebo to vidí ve svém okolí a považují to za zcela „normální“. Blíže viz tabulka č. 8. Tabulka č. 8: Psychické týrání Možnosti

odpovědí,

z

nichž

tučně Počet označení

vyznačené, vystihují psychické týrání časté nadávky, ponižování, zesměšňování

jednotlivých možností

Vyjádření v procentech

104

35,5 %

1

0,5 %

srovnávání s úspěšnějším sourozencem

33

11 %

vyžadování přípravy na vyučování

0

0%

výhrůžky, které vyvolávají u dítěte strach

108

37 %

bránění dítěti ve styku s druhým rodičem

47

16 %

denní kontrolu plnění povinností (např. úklid pokoje, pomoc v domácnosti)

Položka číslo 4 Prostřednictvím položky číslo čtyři jsme zjišťovali, zda si žáci druhého stupně umí představit, co je to sexuální zneužívání dítěte. I zde bylo možné označit více možností. Nejčastěji označované bylo znásilnění, které označili všichni žáci. Dále bylo zneužití dítěte k pornografii, jež označilo 105 žáků. Přihlížení dítěte pohlavnímu styku nepovažuje za sexuální zneužívání dítěte více než polovina respondentů. Tento fakt je zarážející. Žáci si zřejmě tuto možnost vyložili tak, že přihlížení může být dobrovolné a tudíž se nejedná

54

o násilí. Rovněž si tuto možnost mohli vyložit jako přihlížení sexu v televizi či na internetu, kde by mělo v tomto směru fungovat větší zabezpečení (např. zajistit, aby přístup měli pouze plnoletí). Blíže viz tabulka č. 9. Tabulka č. 9: Sexuální zneužívání dítěte Možnosti

odpovědí,

z

nichž

tučně Počet označení

Vyjádření

vyznačené, vystihují sexuální zneužívání jednotlivých možností v procentech dítěte sexuální výchova s názornými obrázky

4

2%

113

42 %

polibky spolužáka (spolužačky)

0

0%

přihlížení dítěte pohlavnímu styku

45

17 %

zneužití dítěte k pornografii

105

39 %

znásilnění

Položka číslo 5 Položkou číslo pět jsme zjišťovali, jaká je znalost pojmu zanedbávání dítěte. Respondenti mohli označit více odpovědí. Nejčastěji označovanou možností byl

nedostatek

přiměřeného jídla, pití, oblečení. Tuto možnost označili 104 respondenti. Nedostatek náklonnosti a lásky označilo 87 respondentů a zanedbávání prevence 84 respondentů. Záškoláctví je považováno za zanedbávání dítěte pouze 66 respondenty. Vysvětlením, proč tomu tak je – proč záškoláctví není považováno za zanedbávání 34 % respondentů, může být fakt, že právě tato třetina respondentů si sama záškoláctví vyzkoušela a považuje ho za „normální“. V některých případech je dokonce omlouváno a schvalováno rodiči. Blíže viz tabulka č. 10.

55

Tabulka č. 10: Zanedbávání dítěte Možnosti odpovědí, z nichž tučně vyznačené, Počet označení

Vyjádření

vystihují zanedbávání dítěte

v procentech

jednotlivých možností

nedostatek přiměřeného jídla, pití, oblečení

104

30 %

absence ve škole v případě onemocnění dítěte

1

0,5 %

zanedbávání prevence (povinné očkování)

84

24,5 %

nedostatek náklonnosti, lásky

87

25 %

přiměřená pomoc dítěte v domácnosti

2

1%

neodůvodněné absence ve škole (záškoláctví)

66

19 %

Položka číslo 6 Položka číslo šest byla věnována znalosti pojmu šikana. Tento pojem znala převážná většina respondentů. U této položky bylo možné označit více odpovědí, z nichž šikanu charakterizovaly dvě z možností – 1) vydírání a 2) ponižování, zesměšňování nepřiměřenými či nesplnitelnými úkoly. Vydírání označilo 100 respondentů, druhou možnost označilo 96 respondentů. U této položky jsme si byli téměř jisti, že většina žáků označí obě možnosti, které vystihují šikanu. O šikaně slýchají žáci velice často a to především ve škole. Ve škole, kde probíhal průzkum, působí metodik školní prevence, který se zabývá primární prevencí sociálně patologických jevů. Mezi sociálně patologické jevy, na jejichž minimalizaci se prevence zaměřuje, patří mimo jiné též šikana a násilí. Blíže viz tabulka č. 11.

56

Tabulka č. 11: Šikana Možnosti odpovědí, z nichž tučně Počet označení

Vyjádření

vyznačené, vystihují šikanu

v procentech

vydírání

jednotlivých možností 100

42 %

domácí úkoly navíc jako trest

5

2%

ponižování,

96

40 %

38

16 %

nepřiměřenými

zesměšňování či

nesplnitelnými

úkoly rvačku s podobně zdatným spolužákem

Položka číslo 7 Tato položka byla zaměřena na instituce a organizace, na které se lze v případě týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte nebo při podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání obrátit. Respondenti měli označit instituci, kterou znají a která by jim mohla pomoci. Pokud znali i telefonní číslo, měli jej napsat. Ve většině případů byla označena pouze instituce, bez uvedení telefonního čísla. Telefonní číslo bylo v převážné většině uvedeno pouze u policie. Respondentům byla rovněž ponechána možnost doplnit i další instituci nebo organizaci, která ve výčtu nebyla uvedena. Tuto možnost využilo 28 respondentů. Žáci šestého ročníku uváděli telefonní číslo 150, 155 a 112 a rovněž rodina. V sedmých ročnících bylo rovněž uváděno telefonní číslo 150, 155 a třídní učitelka. V osmém ročníku opět telefonní číslo 150, dále telefonní číslo 112 a příbuzní. V devátém ročníku byla také uvedena telefonní čísla 155, 150 a 112. Nejčastěji byla jako instituce, která by mohla pomoci, označena policie. Tuto možnost označilo celkem 111 respondentů, kteří z převážné většiny uvedli i telefonní číslo (107 krát). Linku bezpečí označilo 86 respondentů. Označovány byly, dle našeho mínění, dvě obecně nejznámější instituce (organizace). Konkrétní výsledky viz tabulka č. 12.

57

Tabulka č. 12: Instituce a organizace, na které se lze obrátit v případě týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte Instituce, organizace

Počet označení

Vyjádření

jednotlivých možností

v procentech

policie

111

28 %

orgán sociálně právní ochrany dítěte

42

11 %

tvůj ošetřující lékař

34

8%

školské zařízení (ZŠ)

50

13 %

Linka bezpečí

86

22 %

Fond ohrožených dětí

19

5%

Bílý kruh bezpečí

23

6%

jiné

28

7%

(sociální pracovník)

Položka číslo 8 V této položce nás zajímalo, zda žáci znají telefonní číslo, které použijí při tísňovém volání z telefonu. Pokud označili možnost ano, měli toto telefonní číslo doplnit. Čtyřicet devět respondentů označilo možnost ano a doplnilo telefonní číslo 112. Dalších dvanáct respondentů označilo rovněž možnost ano, ale uvedlo chybné číslo či neuvedlo žádné číslo. Padesát dva respondenti označili možnost ne. Výsledek nás překvapil, jelikož jsme předpokládali, že většina žáků bude číslo 112 znát. Vhodné by bylo, zařadit informace o nejdůležitějších telefonních číslech do některého z předmětu a rovněž je umístit na webové stránky školy, kde jsme je bohužel nenalezli. Blíže viz tabulka č. 13.

58

Tabulka č. 13: Tísňové volání z telefonu Možnosti odpovědí (z nichž odpověď ano Počet označení

Vyjádření

byla při vyhodnocování rozdělena do dvou jednotlivých

v procentech

kolonek z důvodu uvádění chybných čísel)

možností

ano – uvedeno číslo 112

49

43 %

ano – uvedeno chybné či žádné

12

11 %

ne

52

46 %

Položka číslo 9 V položce číslo devět respondenti uváděli, zda by podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání oznámili ihned nebo po poradě s někým blízkým (uvést s kým) či, zda by podezření neoznámili nikdy. Mile nás překvapilo, že 75 respondentů by podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání oznámilo ihned a dalších 34 hned po poradě s někým blízkým. Čtyři respondenti by podezření neoznámili nikdy. Důvodem může být buď lhostejnost, anebo osobní negativní zkušenost a s ní spojené mlčení. Konkrétní výsledky viz tabulka č. 14. Tabulka č. 14: Oznámení podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání Kdy by respondent oznámil podezření na Počet označení týrání, zneužívání či zanedbávání

Vyjádření

jednotlivých možností v procentech

ihned

75

66 %

po poradě s někým blízkým

34

30 %

nikdy

4

4%

59

Položka číslo 10 Položkou číslo deset bylo zjišťováno, na koho by se respondent nejdříve obrátil při podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání některého ze spolužáků či kamarádů. V této otevřené položce někteří žáci uváděli smíšené odpovědi – rodiče a učitel. Proto je součet odpovědí vyšší než celkový počet respondentů. Nejčastěji se v odpovědích vyskytovali rodiče. Druzí v pořadí byli učitelé a na třetím místě byla policie. Toto pořadí pro nás nebylo překvapující, jelikož rodiče, učitelé i policie jsou nejblíže a děti obvykle věří, že mu pomohou. Sociální pracovníky kontaktuje především učitelský sbor, pouze v ojedinělých případech je to dítě. Nelze říci, zda se jedná o malou informovanost, ostych či nedůvěru. Kamarád byl uveden pouze třemi respondenty. Domníváme se, že důvodem bylo to, že žák by chtěl tuto situaci řešit, ne se pouze svěřit kamarádovi. Blíže viz tabulka č. 15. Tabulka č. 15: Osoba, na kterou by se respondent obrátil v případě podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání některého ze spolužáků či kamarádů Osoba či instituce, na kterou by se respondent Počet nejdříve obrátil při podezření na týrání, jednotlivých zneužívání

či

zanedbávání

některého

Vyjádření v procentech

ze možností

spolužáků či kamarádů rodiče

55

40 %

učitel

42

31 %

policie

15

11 %

sociální pracovník

5

4%

kamarád

3

2%

17

12 %

Ostatní

(na

nikoho,

nevím,

Linka

bezpečí,

psychiatr, FOD ...)

60

Položka číslo 11 Touto položkou bylo zjišťováno, na koho by se žák nejdříve obrátil v případě, že by byl týrán, zneužíván či zanedbáván on sám. I tato položka byla otevřená, žáci doplnili své vlastní odpovědi. Rovněž u této položky někteří žáci uváděli smíšené odpovědi – rodiče a učitel nebo rodiče a kamarádi. Proto je součet odpovědí vyšší než celkový počet respondentů. Nejčastěji se v odpovědích vyskytovala rodina. Na druhém místě byli uváděni kamarádi a na třetím místě byli učitelé. Dle výsledků jsme usoudili, že pokud by se jednalo o týrání, zneužívání či zanedbávání přímo dotazovaného žáka, že by se chtěl často spíše svěřit, než začít tuto situaci razantně řešit, jak tomu bylo u předešlé položky. Zřejmě ze studu a ostychu by se proto rozhodl pro svěření (alespoň v první fázi). Blíže viz tabulka č. 16. Tabulka č. 16: Osoba, na kterou by se respondent obrátil v případě, že by byl týrán, zneužíván či zanedbáván Osoba či instituce, na kterou by se respondent Počet jednotlivých Vyjádření nejdříve obrátil v případě, že by byl týrán, možností

v procentech

zneužíván či zanedbáván rodina

49

37 %

kamarád

30

23 %

učitel

18

14 %

policie

16

12 %

Linka bezpečí

13

10 %

sociální pracovník

1

1%

ostatní – nevím, na nikoho

4

3%

Zajímavé je srovnání odpovědí u položky číslo 10 a položky číslo 11. V prvním případě – tedy v případě, kdy by byl týrán, zneužíván či zanedbáván některý ze spolužáků či 61

kamarádů, by dotazovaný žák tuto situaci přímo řešil (ať již s rodiči, učiteli či policií). Ve druhém případě – tedy v případě, že by byl týrán, zneužíván či zanedbáván on sám, by se zřejmě ze studu či dalšího ponížení spíše svěřil kamarádovi. Pro přehlednost jsme data vyjádřená v procentech umístili do tabulky (viz tabulka č. 17). Tabulka č. 17: Srovnání položek číslo 10 a 11 Osoba

či

instituce,

na Položka č. 10 – týrání, Položka č. 11 – týrání,

kterou by se respondent zneužívání či zanedbávání zneužívání či zanedbávání obrátil

kamaráda či spolužáka

samotného respondenta

rodina

40 %

37 %

kamarád

2%

23 %

učitel

31 %

14 %

policie

11 %

12 %

Linka bezpečí

1%

10 %

sociální pracovník

4%

1%

ostatní (nevím, na nikoho)

11 %

3%

62

Položka číslo 12 V položce číslo dvanáct respondenti uváděli, co by bylo důvodem k oznámení podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání. Vybírali ze čtyř možností. Nejčastěji byla označována pomoc týranému dítěti. Na druhém místě bylo zabránění pachateli v dalším ubližování a na třetím místě potrestání pachatele. Čisté svědomí jako důvod pro oznámení podezření bylo uvedeno pouze ve čtyřech případech. Výsledky této položky nás potěšily. Nejčastějším důvodem oznámení byla jednak pomoc dítěti a jednak zabránění v dalším ubližování. „Pomsta“ ve formě potrestání pachatele a čisté svědomí byla uváděna jen v několika málo případech, což svědčí o tom, že žáci nejsou bezcitní a snažili by se skutečně pomoci. Blíže viz tabulka č. 18. Tabulka č. 18: Důvody oznámení podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte Důvod oznámení podezření na týrání, Počet označení

Vyjádření

zneužívání či zanedbávání dítěte

v procentech

jednotlivých možností

pomohl(a) týranému dítěti

63

56 %

měl(a) čisté svědomí

4

4%

zabránil(a) pachateli v dalším ubližování

32

28 %

napomohl(a) potrestání pachatele

14

12 %

Položka číslo 13 V této položce respondenti uváděli, co by bylo důvodem k neoznámení podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání. Vybírali ze dvou možností, přičemž měli možnost uvést i jiný důvod. Nejčastěji byl označován strach z možné pomsty pachatele a to v 77 %. Jako jiný důvod bylo několikrát uvedeno, že by respondent oznámil podezření v každém případě a několikrát byl jiný důvod zaškrtnut, ale konkrétně neuveden. Strach z možné pomsty pachatele, jako důvod neoznámení, lze u dětí zcela jistě pochopit. Blíže viz tabulka č. 19.

63

Tabulka č. 19: Důvody neoznámení podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte Důvod neoznámení podezření na týrání, Počet označení

Vyjádření

zneužívání či zanedbávání dítěte

v procentech

možností

lhostejnost

8

7%

strach z možné pomsty pachatele

87

77 %

z jiného důvodu

18

16 %

Položka číslo 14 Položkou číslo čtrnáct bylo zjišťováno, zda se respondenti setkali ve svém okolí (rodina, spolužáci, kamarádi, známí) se závažným násilím na dítěti (např. týráním, zneužíváním, šikanou). Pokud ano, měli napsat s jakým. Prostřednictvím této položky byl ověřován 2. předpoklad: Lze předpokládat, že více než 30 % žáků druhého stupně ZŠ se setkalo s nějakým druhem násilí. Převážná většina respondentů uvedla, že se ve svém okolí s žádným závažným násilím na dítěti nesetkala – tuto možnost označilo celkem 94 respondentů. Se závažným násilím na dítěti se setkalo 19 respondentů. Nejčastěji byla uváděna šikana. V šestém ročníku byla možnost ano zaškrtnuta 5x, ve všech případech se jednalo o šikanu. V sedmých ročnících byla možnost ano zaškrtnuta 7x, z toho ve třech případech se jednalo o šikanu a ve čtyřech případech nebylo uvedeno žádné konkrétní násilí. V osmém ročníku byla možnost ano zaškrtnuta 6x s uvedením následujícího: ➢ „moje soukromá záležitost“, ➢ „spolužák“, ➢ „psychické a fyzické týrání“, ➢ „sexuální zneužívání“, ➢ „šikana spolužáka a kamaráda“, ➢ „z vyprávění“. 64

V devátém ročníku byla možnost ano zaškrtnuta pouze jednou. Respondent uvedl šikanu plus fyzické týrání bývalého spolužáka otcem. Je překvapující, že v devátém ročníku setkání s násilím uvedl pouze jeden respondent, jelikož právě v tomto ročníku se před třemi lety šikana řešila a to hned ve dvou případech. Je těžké říci, co bylo důvodem. Zda „zapomenutí“ či „jiný pohled na věc“. Blíže viz graf č. 7.

19; 17%

ano ne

94; 83%

Graf č. 7: Setkání se závažným násilím na dítěti Se závažným násilím na dítěti se, dle uvedených odpovědí, setkalo pouze 19 respondentů, což je 17 %. Druhý předpoklad, kterým je tvrzení, že více než 30 % žáků druhého stupně ZŠ se setkalo s nějakým druhem násilí tudíž nebyl potvrzen. Není jednoduché zhodnotit, proč tomu tak bylo. Tím spíše, že v devátém ročníku byl před časem problém šikany řešen. Jedním důvodem může být to, že žáci chování, které bylo klasifikováno jako šikana, za šikanu nepovažují. Druhým důvodem může být i výše zmíněné „zapomenutí“. Z dotazníkového šetření rovněž vyplývá, že s šikanou se setkali spíše žáci nižších ročníků. V šestém ročníku to bylo pět žáků, v sedmém ročníku tři žáci. Kdežto ve vyšších ročnících, tedy v osmém a devátém ročníku to byl pouze jeden žák na každý ročník. Ale je otázka, zda i toto nesouvisí s výsledky v devátém ročníku. Je možné, že žáci nižších ročníků posuzují určité chování již jako šikanu, kdežto žáci vyšších ročníků stejné chování považují za „normální“. Domníváme se, že záleželo na tom, jak především šikanu respondenti pojali.

65

Položka číslo 15 Tato položka měla být původně tzv. filtrem – měli na ni odpovídat pouze ti žáci, kteří v předchozí položce č. 14 odpověděli, že se ve svém okolí setkali se závažným násilím na dítěti. Ale vzhledem k věku některých respondentů – žáků 6. ročníků a snazšího pochopení této položky byla doplněna i možnost – ne nesetkal(a). Respondenti měli uvést, zda se ve svém okolí (rodina, spolužáci, kamarádi, známí) setkali s týráním, sexuálním zneužíváním či šikanou dětí. Pokud ano, zda to oznámili či neoznámili. Měli rovněž možnost napsat komu takové chování oznámili. Setkání s násilím a jeho neoznámení bylo uvedeno celkem třináctkrát. Jako důvody neoznámení byly uváděny: dotyčný si to nepřál, oznámil to někdo jiný, bylo by to ještě horší, bál jsem se to oznámit. Je alarmující, že pokud se žáci setkají s násilím, ve většině případů to neoznámí. Důvodem neoznámení, jak vyplývá z odpovědí, je jednak lhostejnost (oznámil to někdo jiný) a jednak strach (bál jsem se, bylo by to ještě horší). Blíže viz tabulka č. 20. Tabulka č. 20: Setkání s násilím a případné oznámení násilí Setkání s násilím a případné oznámení

ano setkal(a) a oznámil(a) jsem to – učiteli,

Počet označení

Vyjádření

možností

v procentech

3

3%

ne nesetkal(a)

97

86 %

ano setkal(a), ale neoznámil(a) jsem to z důvodu

13

11 %

matce, rodičům

Je zajímavé, že se neshoduje počet záporných odpovědí v této a předcházející položce. V předchozí položce uvedlo 94 respondentů, že s násilím se nesetkalo (v této položce se s násilím nesetkalo 97 respondentů), 19 respondentů v položce č. 14 uvedlo, že s násilím se setkalo (v této položce se s násilím setkalo pouze 16 respondentů). Čtyři respondenti ze sedmých ročníků sice vybrali v položce č. 14 možnost ano, ale neuvedli žádné konkrétní násilí. Usuzujeme proto, že rozdíl, který je v položce č. 14 oproti položce č. 15 je zřejmě zapříčiněn třemi z těchto čtyřech respondentů. 66

Položka číslo 16 Položkou číslo šestnáct je řešen 3. předpoklad: Lze předpokládat, že více než 70 % žáků druhého stupně ZŠ se staví k jakémukoliv druhu násilí negativně. Postoj k násilí byl převážnou většinou respondentů hodnocen jako negativní. Blíže viz graf č. 8 a tabulka č. 21.

16; 14% 12; 11% negativní pozitivní lhostejný 85; 75%

Graf č. 8: Postoj k násilí

Tabulka č. 21: Postoj k násilí Postoj k násilí

Počet označení možností

Vyjádření v procentech

negativní

85

75 %

pozitivní

12

11 %

lhostejný

16

14 %

67

Negativní postoj k násilí má 75 % dotazovaných. Třetí předpoklad – více než 70 % žáků druhého stupně ZŠ se staví k jakémukoliv druhu násilí negativně, byl potvrzen. Negativní postoj k násilí je ovlivněn jednak osobností jedince, dále osobností autority, ať již rodiče či učitele a také celkovým klimatem ve skupině (rodině, třídě apod.). Velkou roli hrají zajisté kamarádské vztahy a soudržnost, alespoň co se týká šikany.

68

ZÁVĚR Týrané, zneužívané a zanedbávané děti jsou celosvětovým bolestivým problémem. Problémem, který je nutné řešit. Jakákoliv forma týrání, zneužívání či zanedbávání je nepřijatelná. Všichni bychom se měli podílet na tom, aby případů týraných, zneužívaných či zanedbávaných dětí bylo co nejméně, aby byly co nejdříve odhaleny. V ideálním případě, aby k nim vůbec nedocházelo. Velice důležitá je v tomto směru včasná prevence. Pokud už k týrání, zneužívání či zanedbávání dojde má obrovský význam následná péče. Děti jsou tím nejcennějším, co lidská společnost má, jsou její budoucností. Všichni bychom se měli snažit o vytvoření co nejlepších podmínek pro zdravý vývoj každého dítěte. Na tomto místě uvedeme slova prof. Zdeňka Matějčka: „Jedním ze základních předpokladů zdravého duševního vývoje dítěte je, aby vyrůstalo v prostředí citově vřelém a stálém. Na první pohled se to zdá být docela samozřejmé a snadno dosažitelné. Ale přece jen je třeba se nad tím zamyslet a někdy i napnout hodně sil, abychom tyto dvě podmínky splnili. Ta první požaduje, aby rodiče měli své děti rádi. Ta druhá požaduje, aby se měli rádi navzájem“ (Matějček, 1989). Rodina má pro dítě nezastupitelný význam, má rozhodující vliv na tělesný, duševní i sociální rozvoj osobnosti. Rodina uspokojuje základní biologické, psychické, sociální a vývojové potřeby dítěte. Dlouhodobé důsledky pro celkový vývoj dítěte mají způsoby chování v rodině, přijímání nebo odmítání dítěte. Vliv rodiny je mimořádný na utváření vlastního já u dítěte, dítě si uvědomuje svou vlastní cenu. Především rodina ovlivňuje celkové zrání dítěte. Dítě již od nejútlejšího věku pozoruje ostatní členy rodiny a ty poté také bezděčně napodobuje. Rodina, vztahy v ní a způsob výchovy budou dítěti zázemím, ze kterého bude vycházet, až se osamostatní. Rodina jako jedna ze základních sociálních institucí má hlavní podíl na formování osobnosti dítěte. Je to především rodina, která ovlivňuje celkové zrání dítěte. Uvnitř rodiny dochází k předávání životních hodnot. Prostřednictvím rodiny si dítě uvědomuje své „místo na slunci“ a svoji roli ve společnosti. Rodina má rozhodující vliv na celkový rozvoj osobnosti dítěte a jeho začleňování

69

do společnosti. Proto je velmi smutným konstatováním, že většina případů týrání, zneužívání či zanedbávání se odehrává právě v rodině. Cílem bakalářské práce bylo zjistit informovanost žáků druhého stupně ZŠ o syndromu CAN. V teoretické části byl pomocí zpracování odborných zdrojů přiblížen pojem syndrom CAN, formy syndromu CAN, diagnostika, prevence a pomoc související s touto problematikou. Praktická část bakalářské práce přinesla výsledky dotazníkového šetření, kterým jsme zjišťovali informovanost žáků druhého stupně základní školy o syndromu CAN a jejich interpretaci. V praktické části bakalářské práce jsme ověřovali tři předpoklady. Předpoklad 1: Lze předpokládat, že více než 70 % žáků druhého stupně ZŠ dokáže identifikovat základní charakteristiky syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte – byl potvrzen. Druhý předpoklad: Lze předpokládat, že více než 30 % žáků druhého stupně ZŠ se setkalo s nějakým druhem násilí – potvrzen nebyl. Převážná většina respondentů uvedla, že se ve svém okolí s žádným závažným násilím na dítěti nesetkala. Se závažným násilím na dítěti se setkalo pouze 17 % respondentů. Nejčastěji byla uváděna šikana. Je možné, že žáci nižších ročníků posuzují určité chování již jako šikanu, kdežto žáci vyšších ročníků stejné chování považují za „normální“. Třetí předpoklad: Lze předpokládat, že více než 70 % žáků druhého stupně ZŠ se staví k jakémukoliv druhu násilí negativně – byl potvrzen. Negativní postoj k násilí mělo 75 % dotazovaných. Výsledky dotazníkového šetření mohou sloužit nejen jako zpětná vazba pedagogickým pracovníkům, ale mohou být rovněž využity pedagogickými pracovníky, a orgány sociálně právní ochrany dětí a dalšími osobami či institucemi zabývajícími se touto oblastí. Výsledky mohou být také podnětné pro další aktivity školy. Můžeme konstatovat, že stanoveného cíle bylo dosaženo. Ze závěrů bakalářské práce vyplývají navrhovaná opatření, která uvádíme v následující části práce.

70

NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ Z bakalářské práce vyplynuly závěry, jež lze využít při práci pedagogických pracovníků, kteří mohou významnou měrou přispět k ochraně ohrožených dětí. Pedagogové tráví s dětmi poměrnou dlouhou dobu a v projevech chování dítěte mohou rozpoznat odlišnosti, které by mohly nasvědčovat týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte. Doporučovali bychom užší spolupráci školy s orgány sociálně právní ochrany dětí i s orgány činnými v trestním řízení. Navrhujeme zařazení prevence syndromu CAN do výukových i mimoškolních aktivit, jelikož osvěta je velice důležitá. Prevence syndromu CAN by měla být součástí některých vyučovacích předmětů – například biologie, občanské výchovy, rodinné výchovy, sexuální výchovy. Má-li být prevence účinná, musí být včasná, dostatečně intenzivní a srozumitelná. Vhodné je zařazení přednášek či besed např. na téma prevence týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. Doporučovali bychom průběžné intenzivnější vzdělávání pedagogů v oblasti sociálně patologických jevů, jelikož efektivita prevence se odvíjí od osobnosti pedagoga a od jeho odborné připravenosti. Dále doporučujeme rozšířit informace na webových stránkách školy a nástěnkách ve třídách například o kontakty na instituce zabývající se ochranou dětí. Rovněž bychom navrhovali rozvíjení spolupráce s rodiči, pořádání pravidelných setkání s rodiči, na kterých by se řešily specifické aktuální problémy za účasti odborníků. Navrhovaná opatření se netýkají jen pedagogických pracovníků, ale rovněž orgánu sociálně právní ochrany dětí, který může významnou měrou přispět například k podpoře využívání rodinného poradenství a další odborné pomoci důležité při řešení konkrétních problémů. Může také srozumitelnou formou informovat veřejnost o právech dítěte, rozvíjet osvětu a informovanost o opatřeních k podpoře rodin s dětmi apod. Změna postojů rodičů vůči vlastnímu dítěti je obtížná a zpravidla vyžaduje, kromě samotného zjištění faktu týrání dítěte, i profesionální pomoc. Proto by se případy týraných dětí měli zabývat především ti, kterých se fyzické a psychické zdraví dítěte profesionálně

71

týká. Nejen proto, že je to jejich povinností, ale především proto, že na rozdíl od rodičů, kteří často reagují iracionálně, profesionálové by měli být schopni analyzovat a kontrolovat vlastní chování a reakce (Vaníčková a kol., 1995, s. 48). V naší společnosti je nemalé procento dětí, které prožilo a bohužel ještě prožije mnoho utrpení. Je mezi námi ale rovněž mnoho těch, kteří mohou významnou měrou přispět k ochraně takovýchto dětí. Ochrana dětí vyžaduje mnoho vytrvalosti a síly. Úsilí k tomu vynaložené se nám však mnohonásobně vrátí. Šťastné děti jsou odměnou, za kterou stojí bojovat.

72

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ BECHYŇOVÁ, Věra a kol. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. 1. vyd. Praha: Ireas, 2007. ISBN 978-80-86684-47-5. DUNOVSKÝ, Jiří a kol. Sociální pediatrie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-254-9. DUNOVSKÝ, Jiří, DYTRYCH, Zdeněk, MATĚJČEK, Zdeněk a kol. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1995. ISBN 80-7169-192-5. DUNOVSKÝ, Jiří, MITLÖHNER, Miroslav, HEJČ, Karel, HANUŠOVÁ-TLAČILOVÁ, Jaroslava. Problematika dětských práv a komerčního sexuálního zneužívání dětí u nás a ve světě. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. ISBN 80-247-1201-6. ELLIOTTOVÁ, Michele. Jak ochránit své dítě. 3. vyd. Praha: Portál, 2000. ISBN 807178-419-2. Fond ohrožených dětí. Jak pomoci týraným dětem? [online]. [cit. 2010-08-28]. Dostupné na Internetu: <www.fod.cz>. HANUŠOVÁ, Jaroslava. Násilí na dětech – syndrom CAN. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006a. ISBN 80-86991-78-4. HANUŠOVÁ, Jaroslava. Sexuální zneužívání. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006b. ISBN 80-86991-64-4. HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. ISBN 807178-803-1. MATĚJČEK, Zdeněk. Co děti nejvíc potřebují. 4. vyd. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-807367-272-0.

73

MATĚJČEK, Zdeněk. Rodiče a děti. 2. vyd. Praha: Avicenum, 1989. ISBN neuvedeno. MILFAIT, René. Komerční sexualizované násilí na dětech. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-320-8. MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. Systém sociálně-právní ochrany v ČR [online]. 2009. [cit. 2010-08-28]. Dostupné na Internetu: <www.mpsv.cz/cs/7243#II>. MINISTERSTVO VNITRA ČESKÉ REPUBLIKY. Metodický postup – syndrom CAN [online].

2008.

[cit.

2010-08-22].

Dostupné

na

Internetu:

. NOVOTNÁ, Věra. Péče o děti a rodinu. 1. vyd. Praha: Tiskárna MV, 2001. ISBN neuvedeno. TÄUBNER, Vladimír. Nejstřeženější tajemství – sexuální zneužívání dětí. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1996. ISBN 80-85573-72-5. UČITELSKÉ NOVINY. Škola může významně pomoci týraným dětem [online]. 2005. [cit. 2010-08-28]. Dostupné na Internetu: <www.ucitelskenoviny.cz/obsah_clanku.php? vydani=38&rok=05&odkaz=skola.htm>. VANÍČKOVÁ, Eva. Interpersonální násilí na dětech. 1. vyd. Praha: Úřad vlády ČR, 2009. ISBN 978-80-7440-001-8. VANÍČKOVÁ, Eva. Násilí na dětech [výcvikový kurz]. Poděbrady: 2001. VANÍČKOVÁ, Eva, HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana, PROVAZNÍKOVÁ Hana. Násilí v rodině. 1. vyd. Praha: Regleta, 1995. ISBN 80-7184-008-4. VANÍČKOVÁ, Eva, PROVAZNÍK Kamil, HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana, SPILKOVÁ Jana. Sexuální násilí na dětech. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-286-6. VANÍČKOVÁ, Eva, PROVAZNÍK Kamil, HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana. Sexuální zneužívání dětí I. díl. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-479-9. 74

Vláda ČR. Strategie prevence násilí na dětech [online]. 2010. [cit. 2010-08-19]. Dostupné na

Internetu:

<www.vlada.cz/cz/ppov/rlp/dokumenty/strategie-prevence-nasili-na-

detech/uvod-59898>. WEISS, Petr a kol. Sexuální zneužívání dětí. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. ISBN 80-247-0929-5.

75

SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Dotazník (viz text – s. 47)

76

Příloha č. 1: Dotazník Dotazník pro žáky druhého stupně základní školy Ahoj kluci a holky, prosím vás o vyplnění anonymního dotazníku. Jeho výsledky budou použity v mé bakalářské práci, ve které se snažím zjistit informovanost žáků druhého stupně základní školy o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Zakřížkuj odpověď, která je, dle tvého mínění, pravdivá. U položek 1 až 7 lze označit více odpovědí.

1. Které z možností vystihují syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte?  tresty ve formě zakazování televize, počítače  tresty ve formě výprasku řemenem  tresty ve formě odebrání kapesného  nedostatečná péče  domácí násilí

2. Co si představíš pod pojmem fyzické týrání dítěte?  bití rukou (např. pohlavky, facky)  bití různými nástroji (např. řemen, vařečka)  odchody za dveře při vyrušování v hodině  odnímání spánku  plácnutí přes zadek

3. Co si představíš pod pojmem psychické týrání dítěte?  časté nadávky, ponižování, zesměšňování  denní kontrolu plnění povinností (např. úklid pokoje, pomoc v domácnosti)  srovnávání s úspěšnějším sourozencem  vyžadování přípravy na vyučování  výhrůžky, které vyvolávají u dítěte strach  bránění dítěti ve styku s druhým rodičem

4. Co si představíš pod pojmem sexuální zneužívání dítěte?  sexuální výchovu s názornými obrázky  znásilnění  polibky spolužáka (spolužačky)  přihlížení dítěte pohlavnímu styku  zneužití dítěte k pornografii

5. Co si představíš pod pojmem zanedbávání dítěte?  nedostatek přiměřeného jídla, pití, oblečení  absence ve škole v případě onemocnění dítěte  zanedbávání prevence (povinné očkování)  nedostatek náklonnosti, lásky  přiměřenou pomoc dítěte v domácnosti  neodůvodněné absence ve škole (záškoláctví)

6. Co si představíš pod pojmem šikana?  vydírání  domácí úkoly navíc jako trest  ponižování, zesměšňování nepřiměřenými či nesplnitelnými úkoly  rvačku s podobně zdatným spolužákem

7. Označ které z uvedených institucí, organizací, jež by ti mohly pomoci, znáš? Pokud znáš telefonní číslo, napiš ho.  policie .....................................  orgán sociálně právní ochrany dítěte (sociální pracovník) ........................................  tvůj ošetřující lékař ..................................  školské zařízení (ZŠ) ................................  Linka bezpečí ...........................................  Fond ohrožených dětí ...............................  Bílý kruh bezpečí .....................................  jiné ...........................................................

8. Znáš telefonní číslo, které použiješ při tísňovém volání z telefonu? V případě, že ano, napiš toto telefonní číslo.  ano .....................................  ne

9. Podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání bych oznámil(a):  ihned  po poradě s někým blízkým – napiš s kým:…………………………………...  nikdy

10. Na koho by ses nejdříve obrátil(a) ty při podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání některého z tvých spolužáků či kamarádů? ..................................................................................................................................... 11. Na koho by ses nejdříve obrátil(a) ty kdybys byl(a) týrán(a), zneužíván(a) či zanedbáván(a)? ....................................................................................................................................... OD POLOŽKY 12 OZNAČ VŽDY JEN JEDNU MOŽNOST. 12. Podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání bych ohlásil(a) abych:  pomohl(a) týranému dítěti  měl(a) čisté svědomí  zabránil(a) pachateli v dalším ubližování  napomohl(a) potrestání pachatele

13. Podezření na týrání, zneužívání či zanedbávání bych neohlásil(a) z důvodu:  lhostejnosti  strachu z možné pomsty pachatele  z jiného důvodu ..........................................................................................................

14. Setkal(a) jsi se ve svém okolí (rodina, spolužáci, kamarádi, známí) se závažným násilím na dítěti (např. týráním, zneužíváním, šikanou)? Pokud ano, napiš s jakým.  ano .............................................................................................................................  ne

15. Pokud jsi se ve svém okolí (rodina, spolužáci, kamarádi, známí) setkal(a) s týráním, sexuálním zneužíváním či šikanou dětí, oznámil(a) jsi to někomu? Pokud ano, tak komu?  ano setkal(a) a oznámil(a) jsem to .............................................................................  ne nesetkal(a)  ano setkal(a), ale neoznámil(a) jsem to z důvodu ......................................................

16. Jaký je tvůj postoj k násilí?  negativní  pozitivní  lhostejný

17. Jsem:  chlapec  dívka

18. Navštěvuji:  6. ročník ZŠ  7. ročník ZŠ  8. ročník ZŠ  9. ročník ZŠ Děkuji vám za spolupráci a čas strávený vyplňováním dotazníku. Hana Palečková