Sylabus Ženy a politika v antickém světě

Sylabus

Ženy a politika v antickém světě Lubor Kysučan

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus

Ženy a politika v antickém světě

Lubor Kysučan

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace

Ženy a politika v antickém světě Lubor Kysučan 1. Úvod – metodologické poznámky Jakkoliv se dané téma může na jedné straně jevit jako atraktivní, na druhé straně naráží jeho výzkum na řadu metodologických překážek souvisejících jak se samotným fenoménem „žena v dějinách“, tak s percepcí klasické antiky. V kontextu rostoucí aktuálnosti tématu postavení žen v současnosti, feministických pohledů a interpretací stále silněji prostupujících celou západní společností, hlubokých proměn společnosti a postavení ženy v ní i šířícího se konceptu univerzálních lidských práv jsme ve vztahu k tématu zatíženi řadou mylných představ o minulosti a postavení ženy v různých mimoevropských kulturách i v různých epochách historie vnímáme zkresleně. Buď propadáme ahistorické a romantické, ba až konspirační představě a vlivu ženy na politiku a patriarchální mužskou společnost, a nebo naopak neméně ahistorické představě o systematickém útlaku žen, který je až do začátku 20. století zbavoval jakýchkoliv práv. Právě klasická antika a její vědecká analýza nám ukazuje, že oba zmíněné pohledy představují dva opačné extrémy téhož nevědeckého pohledu na sociální a kulturní dějiny, promítající do nich soudobé problémy a názory. Druhou překážkou je naše samotné pojetí klasické antiky. V její percepci jsme stále zatíženi různými idealizovanými a zkreslenými obrazy, jaké si o antice vybudovaly už předchozí epochy evropské kulturní historie, které se k ní určitým způsobem vztahovaly – ať už to byl středověk, či (a to zejména) renesance a klasicismus, z kulturně filozofických proudů potom humanismus a neohumanismus. Navíc zvláště dnes, v době značného útlumu zájmu o antické dědictví, vnímáme antiku povrchně jako jednolitou epochu a zapomínáme, že mezi počátky archaického Řecka a obdobím vrcholu antické kultury v helénistickém světě či prvních stoletích římského principátu existuje podobné časové, mentální a technologické rozpětí jako mezi raně přemyslovskými Čechami a českou společností na sklonku habsburské monarchie. Je jasné, že v tak širokém časovém rozpětí se dynamicky proměňoval jakýkoliv společenský a kulturní fenomén, tedy i postavení ženy. Chceme-li je pochopit, nezbývá než jeho vývoj sledovat v diachronním pohledu. 2. Žena v minojské a mykénské společnosti Třebaže jak z hlediska časové periodizace a celkové koncepce klasické antiky, která se utvořila dávno před archeologickými průzkumy minojské i mykénské civilizace, stejně jako s ohledem na spíše orientální společensko-politické formy obou civilizací je neřadíme ke klasické antice, obě civilizace položily jakýsi základ, z něhož antika vyrůstá a jejich svět se stal neodmyslitelnou součástí mytologické, náboženské i kulturní krajiny antického světa. Ve staroorientálních státech, s nimiž byl mykénský a minojský prostor poměrně úzce spojen, bylo postavení žen velmi rozdílné. Výraznému vlivu a vážnosti se těšily ženy v Egyptě, kde se ve výjimečných případech mohly stát i faraónkami (např. Hatšepsovet) nebo alespoň výrazně ovlivňovaly politiku svých manželů (Nefertiti). Manželkám a matkám faraónů byly prokazovány božské pocty, byly ozdobeny titulem „boží matky“ a “boží dcery“. V patriarchálních semitských společnostech bylo postavení ženy poměrně omezené, výjimku v tomto ohledu představuje židovský národ. Třebaže právní postavení žen bylo velmi podřízené, až ponižující, v dějinách starověkého Izraele ženy nejen hrály významnou roli, ale tato role je i po zásluze výrazně vyzvedána a oceňována v biblických textech. Nejstarší řecká kultura nese ještě zbytky matriarchátu, který pravděpodobně vládl ve středomořských společnostech před příchodem Řeků, kteří s sebou přinesli pro Indoevropany vesměs typický patriarchální systém. Odrazem matriarchátu jsou ženské bohyně, pověst o Amazonkách a výrazná role žen v řecké mytologii. Významný český kulturní historik Jaroslav Krejčí (In Tomeš, 2008 : 10) výstižně píše, že „polyteismus se tak stává poslední významnou baštou rovnosti žen s muži před příchodem naší nynější modernity v europoidní části světa. Vznik tzv. vyšších náboženství zahajuje androkratickou fázi v promítání transcendentních představ do každodenního života.“ Poměrně vlivné postavení měly ženy v minojské společnosti na Krétě, kde plnily minimálně roli velmi vážených kněžek. Nicméně

4



představa mírumilovné „ženské civilizace“, jak je někdy minojská kultura mylně interpretována v duchu moderního feminismu, pravděpodobně neodpovídá realitě. Poměrně slušnému postavení se ženy těšily ještě v mykénské době, čehož odrazem jsou i homérské eposy. Měly postavení paní domu, která je sice právně podřízená manželovi, nicméně samostatně hospodaří a vládne domácnosti stejně jako výchově dětí a těší se pro své ctnosti velké vážnosti. Symbolem a mytologickým ztělesněním takové ženy je věrná Odysseova manželka Pénelopé. 3. Postavení a politická úloha ženy v archaickém a klasickém Řecku Postavení ženy v archaické a klasické době je obecně horší než v mykénském období. Paradoxně v období, kdy se rodí obec jako základní politický prostor typický pro celou pozdější západní civilizaci a spolu s ní celkový koncept občanské společnosti, jsou ženy z tohoto veřejného prostoru vylučovány. Žena je zcela podřízena manželovi a nesmí se účastnit veřejného života (politika, soudy). V attickém dramatu dokonce i ženské role hrají muži. Žena považována za slabší stvoření, které se muži nemůže rovnat, maximálně doplňuje jeho roli. Tento postoj výstižně charakterizují následující slova významného řeckého spisovatele Xenofonta: „Neboť mužovo tělo i ducha bohové stvořili tak, aby lehčeji snášel zimu i vedro, cestu i výpravy, a tím mu svěřili věci mimo domov; ženě však dali bohové méně sil, a tak jí podle všeho svěřili věci v domě.“ Ty proudy řecké filozofie, které uznávaly víru v reinkarnaci, dokonce vystupovaly s tvrzením, že pokud muž nesplní důstojně všechny své mužské role, bude v dalším životě odsouzen k ženskému vtělení, což bylo chápáno jako degradující, nižší stupeň existence. O přezíravém postoji k ženě považované leckdy za méněcennou bytost svědčí tento dopis, který byl nalezen na papyru pocházejícím z egyptského Oxyrhynchu z doby přelomu letopočtu, v němž muž píše své těhotné manželce tato slova: „Prosím a připomínám ti, dej pozor na dítě. Pokud brzy seženu nějakou pochoutku, pošlu Ti ji nahoru po Nilu. Pokud ve jménu božím porodíš, dítě si nechej, pokud to bude chlapec, pokud to však bude děvče, odlož je.“ Postavení ženy se však v různých řeckých obcích liší. V dórských obcích, Thesálii a Boiótii má žena právní subjektivitu, v Athénách však nikoliv – nesmí vlastnit majetek ani dědit, nemá žádná občanská práva a je zcela v područí muže, který nad ní vykonává poručenství (kyrieiá). Žena je ponížena pouze do role hospodyně a ploditelky dětí, sňatky jsou výhradně domluvené. Ani skutečný milostný život, v němž je druhý partner rovnocennou bytostí, nerealizují athénští muži s manželkami, nýbrž buď s hetérami nebo s jinými muži. Významné postavení měly pouze hetéry, které představují téměř jedinou vzdělanou skupinu žen v řecké společnosti. Vážnost hetér v řecké společnosti a jejich vliv na politiku byly z dnešního hlediska jen stěží představitelné. Jen velmi vzdáleně je lze srovnat snad s vlivem dvorních dam a favoritek na dvorech francouzských králů v 17. a 18. století. Podle tradice byla thrácká hetéra Abrotonom matkou významného athénského státníka a vojevůdce Themistokla. Výrazné slovo v politice měla např. Aspasia – bývalá hetéra a manželka athénského státníka Perikla. Údajně na popud hetéry Thais nechal jinak v podstatě multikulturně založený a tolerantní Alexandr Veliký v opileckém afektu vypálit sídlo perských králů Persepolis. Výrazně do politiky zasáhla i Ágesitraté, matka spartského krále Agida. Daleko úspěšněji se však emancipační snahy žen projevují v mimopolitických oblastech – umění, sport, věda. Jednou z nejtypičtějších představitelek emancipovaných a tvůrčích žen je v 6. stol. př. Kr. básnířka Sapfó, později ve 4. stol. př. Kr. básnířky Myrtis, Korinna a Erinna. V oblasti sportu se výrazně prosazovaly spartské dívky. Motivací sportovní výchovy byly zdravotní důvody (rodičky zdravého pokolení) i vojenské – v době nepřítomnosti mužů ve městě za války byly ženy jedinou zárukou obrany obce před nepřítelem i případnou vzpourou heilótů. V době olympijských her při slavnosti bohyně Héry se ženy účastnily závodu v běhu. Závodní dráha byla o šestinu stadia kratší než u mužů (asi 160 metrů) a vedle jiných odměn měla vítězná běžkyně právo mít sochu v Héřině chrámu. Stejně tak bohaté ženy se mohly účastnit hippických soutěží v rámci olympiád jako majitelky stájí. 4. Žena v helénistickém světě a její emancipace Období helénismu představuje jakousi antickou společenskou modernizaci, v níž probíhají procesy srovnatelné s modernizací společnosti v evropském novověku. Jejím průvodním

Lubor Kysučan

5


jevem je zvýšený zájem o individuum a různé skupiny lidí (děti, staří lidé, nemocní a postižení, cizinci a „barbaři“), s čímž úzce souvisí postupná emancipace ženy. Ta se projevuje stále rovnoprávnějším postavením v manželství, nabýváním dědických práv, ale i právem na rozvod. Typickou ukázku toho nám poskytují manželské smlouvy, které se dochovaly na řeckých papyrech z helénistického Egypta. Mimo jiné právě působení egyptských zvyklostí jsou připisovány pozitivní vlivy na vývoj postavení ženy v řecké společnosti a její postupnou emancipaci. Propojený helénistický svět totiž vedl ke vzniku v podstatě kosmopolitní společnosti, v níž velmi rychle erodovaly a zanikaly tradiční hodnoty klasických řeckých obcí. Zájem o ženu se projevuje i v umění – silné ženské hrdinky v attické tragédii (Euripidés) i v portrétním antickém umění. S touto proměňující se rolí ženy roste i její význam v politice, zvláště v helénistických státech. Např. Olympias, vlivná matka Alexandra Velikého, výrazně zasahovala do politického dění na makedonském dvoře, dokonce je jí připisováno i zosnování vraždy jejího manžela a prvního sjednotitele Řecka Filippa II. Z dalších významných žen helénistického světa se proslavily zvláště královny ptolemaiovského Egypta Berenike II., Arsinoe II. a Kleopatra, které se ukázaly jako mnohem kompetentnější vladařky než jejich manželé a bratři. Kleopatra navíc nevynikala pouze svůdným půvabem, ale i mimořádným politickým talentem, vzdělaností a hlubokou inteligencí (podle dobových svědectví ovládala dvacet jazyků). Výrazněji se ženy prosazovaly a proslavily i ve vědě a umění – filosofka kyrénské školy Arété a Hipparchia náležející do kynické školy. 5. Žena v římské společnosti Postavení ženy v římské společnosti a spolu s ním i jejich účast v politice prošly podobnou vývojovou trajektorií jako v Řecku. Výrazný rozdíl oproti Řecku spočíval ovšem v daleko svobodnějším postavení ženy než v např. v Athénách. Žena sice zvláště v tradiční patriarchální společnosti rané republiky podléhala pravomoci manžela, který nad ní měl stejnou pravomoc jako nad dcerou (patria potestas – zvláště v přísném manželství uzavřeném formou cum manu – na rozdíl do volnější formy manželství uzavřeného sine manu), ale na druhé straně měla občanské právo. Nemohla se sice účastnit politického života a z hlediska právního měla stejně nesvéprávné postavení jako postižení, marnotratní, nesvobodní, ale nebyla vykázána z veřejného prostoru (náboženské slavnosti, hry, hostiny). Na rozdíl od řecké ženy měla i právo na vzdělání. Ideálem byla pochopitelně žena – vzorná a věrná manželka, obětavá matka a vzorná hospodyně (casta, pia, pudica, lanifica, domsieda). Pod vlivem helénistické kultury, od 1. stol. př. Kr. stále silněji proměňující Řím, se však postavení ženy výrazně mění. Postupně nabývá právní subjektivitu (právo nakládat s vlastním majetkem, právo na rozvod). Výrazně se podílejí na náboženské životě. Vedle tradičních rolí (Vestálky) vznikají i typicky ženské kulty a kultovní bratrstva a dokonce propukají s nimi spojené skandály (Senatus consultum de Bacchanalibus). Tradiční rodina se postupně rozpadá, rozmáhají se rozvody, prostituce a nevěra, které se stávají běžnými jevy společenského života. Klesá počet dětí, ve velké míře se praktikují potraty. Tento způsob života má i přímé demografické důsledky: Už spisovatel Polybios (204-122 př. Kr.) ve 2. stol. př. Kr. si stěžuje: „V mé době trpělo celé Řecko bezdětností a nedostatkem lidí vůbec, takže města se vylidňovala a půda už nerodila, třebaže nás nepostihly nepřetržité války ani mory … Neboť lidé propadli pýše, hrabivosti přepychu, nechtěli se už spojovat v manželství, a nebo když už vstoupili do manželství, nechtěli vychovávat všechny svoje děti, nejvíc tak jedno či dvě, aby mohly být bohaté, aby jim umožnili vyrůst v blahobytu. Tak se nepozorovaně rychle šířilo zlo, neboť lidé už měli jen jedno či dvě děti, lehko o ně mohli přijít, a potom, pochopitelně, zůstávaly pusté domy, a i města se vylidňovala a byla tak ochromována.“ Uvolněný rodinný život se v duchu své konzervativní patriotické ideologie snaží usilovně, leč marně napravit císař Augustus (známé zákony proti starým mládencům a bezdětným manželům). Kategorické vyhnanství jeho dcery Julie představuje jen vcelku bezmocný pokus, jak se změněným ženským mravům bránit. Sám Augustus se však stává obětí intrik vlivných žen (manželka Livia). Augustovy zákony směřující k obnově veřejných mravů, např. pověstný zákon lex Iulia de adulteriis z roku 18 př. Kr., tvrdě stíhající cizoložství a styky s neprovdanými ženami a vdovami, jen podnítil rozmach prostituce, která měla zvláště v antických velkoměstech po většinu antiky charakter velmi dobře prosperující-

6



ho bezmála průmyslového odvětví, jemuž krutý otrokářský systém dennodenně dodával nové a nové pracovní síly. Právě v těchto antických velkoměstech prostituce měla, jak píše S. K. Neumann ve svých Dějinách ženy, i svou specifickou topografii – nevěstince se nalézaly zvláště v blízkosti tržišť, škol, lázní, občas na periférii měst. Podobně jako starořecké hetéry, i římské prostitutky mohly u svých mocných klientů nabýt neočekávaného politického vlivu. Za julsko-klaudijské dynastie nabývají ženy výrazného vlivu v politice (Livia, Messalina přezdívaná „nevěstka v purpuru“, Agrippina Mladší). Výrazně osnují intriky na císařském dvoře a zasahují tak do nejvyšších pater politiky, dosazují císaře a nejednou přispějí i k jejich nedobrovolnému odchodu ze světa. To je nejen případ Agrippiny Mladší a Claudia, ale podobná situace nastává i za vlády posledního císaře flaviovské dynastie Domitiana, kdy se na spiknutí vedoucímu k jeho zavraždění podílí i jeho manželka Domitia. Rovněž v nejlepších časech římské říše v době vlády adoptivních císařů mají ženy na císařském dvoře výrazné postavení, ale nezneužívají je (Trajánova manželka Plotina, Hadrianova manželka Sabina, manželka Antonina Pia Faustina Starší a Marka Aurelia Faustina Mladší). Pověstným se stalo působení „čtyř Julií“ (Iulia Domna, Iulia Maesa, Iulia Mammaea a Iulia Soaemias) za vlády severovské dynastie. Manželka římského vazala a místodržícího Odeanatha a palmyrská vládkyně Zenobia vytvořila ve 2. pol. 3. stol. samostatnou říši a okupovala rozsáhlá území východní části římské říše. Podobně jako Kleopatra nevynikala pouze ambicemi, ale i politickým důvtipem a hlubokou i jazykovou vzdělaností. O jejím dodnes nedoceňovaném významu svědčí fakt, že spolu s výše zmíněnými „čtyřmi Juliemi“ představuje jedinou ženu celého starověkého světa, jejíž biografie byla zahrnuta do prestižní mnohasvazkové publikace Tvůrcové dějin, vydávané ve třicátých letech v pražském nakladatelství L. Mazáče. Bohužel většina dobových historiků a zvláště životopisců císařů se zaměřila na lechtivé detaily ze soukromého života a líčení nejrůznějších intrik, takže zhodnocení reálné role, jakou ženy v politice císařské doby hrály, není ani navzdory poměrně hojným primárním pramenům snadné. Postupně dominující křesťanství úlohu ženy nikterak neumenšuje a situace zdaleka neodpovídá zjednodušené představě misogynií církve, která ženu ponižuje v duchu zásady„taceat mulier in eccelsia“. V raně křesťanských obcích hrají ženy důležitou úlohu, jsou ctěny jako mučednice, světice a poté, co se křesťanství stává státním náboženstvím římské říše, i nadále si uchovávají svůj značný vliv v politice (Konstantinova matka sv. Helena nebo vlivná římská císařovna Galla Placidia). Nezanedbatelný byl i velký vliv Justinianovy manželky, bývalé herečky tanečnice Theodory v 6. stol., která císaře podporovala i v nejtěžších chvílích jeho vlády (povstání v Konstantinopoli). Pohrdavý postoj k ženě je až záležitostí dalšího vývoje křesťanství a důsledkem jeho barbarizace germánskými kmeny na troskách antické civilizace a středověkých pověr, spojujících ženské pokolení s ďábelskými silami, odkud potom vede přímá linie k čarodějnickým procesům a excesům vrcholícím paradoxně až v raném novověku, v období reformace a protireformace. 6. Závěr Třebaže po celou dobu trvání klasických civilizací zůstalo formální právní postavení ženy nerovnoprávným, s postupným kulturním vývojem společnosti ženy dosáhly emancipace v mnoha oblastech společenského života a prosadily se nejen v oblasti filozofe, vědy a umění, ale svůj vliv vykazovaly i na tak mužskou doménu, jakou v patriarchální společnosti byla politika. Jejich vliv nebyl vždy přímý a viditelný, ale o to důraznější. Vliv žen nejvyšších patrech moci a „velkých dějinách“ byl již nesčíslněkrát přetřásán historiky i autory beletrie, s rozvojem nových směrů historického bádání, jakým jsou např. dějiny každodennosti, čeká na své zasloužené zhodnocení postavení a úloha žen v menších komunitách a nižších vrstvách společnosti.

Lubor Kysučan

7


LITERATURA BAHNÍK, V. a kol. Slovník antické kultury. Praha: Svoboda, 1984. CANTARELLA, E. Pandora´s daughters: the role and status of women in Greek and Roman antiquity. Baltimore: John Hopkins University Press, 1987. ISBN 080-183-1938 COLTMAN, V. Classical Sculpture and the Culture of Collecting in Britain since 1760. Oxford: Oxford University Press, 2009. ISBN 978-0-19-955126-2 DILLON, S. The Female Portrait Statue in the Greek World. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. ISBN 978-0-521-76-450-6 Fayoum portraits. Cairo: Minsitry of Culture, 1998. McAUSLAN, I. – WALCOT, P. Women in Antiquity. Oxford: Classical Association – Oxford University Press, 1996. ISBN 019-920-3032 NEUMANN, S. K. Dějiny ženy: populárně sociologické, etnologické a kulturně-historické kapitoly. Praha: Otakar II., 1999. ISBN 80-86355-03-9 POMEROY, S. Godesses, whores, wives and slaves. Women in antiquity. London: Pimlico, 1994. ISBN 071-266-0542 ROHDEN, P. R. (editor rozšířeného českého vydání Karel Stloukal) Tvůrcové dějin. Díl první: Starověk. Praha: nakladatelství L. Mazáč, 1934. SVOBODA, L. Encyklopedie antiky. Praha: Academia,1973. TOMEŠ, J. (ed.) Ženy ve spektru civilizací. K proměnám postavení žen ve vývoji lidské společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství 2008. ISBN978-807419-009-4

8



Obrázek 1: Portret knilovny Hatsepsovet - Metropolitni muzeum, New York (zdroj http: /Ics.wikipedia. org/wiki/Hat%C5%A1epsut)

Lubor Kysučan

9


Obrázek 2: Náhrobek ženy ze starověkých Athen, 5. stol. pr. Kr. (zdroj Svoboda, 1973)

10



Obrázek 3: Kleopatra – portrét z ostrova Thasu, 1. stol. př. Kr., Archeologické muzeum Istanbul (zdroj Dillon, 2010)

Lubor Kysučan

11


Obrázek 4: Kleopatra, 1. stol. př. Kr., Archeologické muzeum Istanbul (zdroj Dillon, 2010)

12

Obrázek 5: Portrét mladé ženy z flaviovského období – poslední čtvrtina 1. stol. po Kr., Fajjúmská oáza (zdroj Fayoum portraits, 1998).

Sochařská výzdoba all´antica kolonády Květné zahrady v Kroměříži


Obrázek 6: portrét Hadrianovy manželky Sabiny – 2.stol. po Kr. (zdroj Coltman, 2009)

Lubor Kysučan

13

Sylabus Ženy a politika v antickém světě

Recommend Documents