Sylabus Meze a možnosti prezentace sakrálních památek v muzeu

Sylabus

Meze a možnosti prezentace sakrálních památek v muzeu Pavel Šopák

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus

Meze a možnosti prezentace sakrálních památek v muzeu Pavel Šopák

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace

Meze a možnosti prezentace sakrálních památek v muzeu Pavel Šopák ÚVOD Problematika sakrálních památek v muzeum má své trvalé místo nejpozději od poloviny od 19. století, kdy se utvářel koncept občanského muzea vlastivědného typu. Toto muzeum – regionální, okresním, městské, zemské – bylo zaměřeno jak na přírodu, tak na sféru kultury. Její integrální součást byla tezaurace předmětů sakrální funkce, které ztratily své opodstatnění. Příklad Rakouského, resp. českého Slezska je reprezentativním příkladem zájmu o památky náboženského a církevního života minulých staletí ve střední Evropě v rozpětí od poloviny 19. století do druhé světové války. Po politických proměnách daným rokem 1948 se situace dramaticky proměnila: sakrální památky byly prezentovány výlučně ve svazku materiálních disciplin – etnografie, archeologie, dějin umění, tedy nikoliv jaké předměty náboženské funkce, ale především jako (obecně) historické dokumenty a artefakty s estetickou hodnotou. Počátek tohoto zájmu lze tak, jako jinde ve střední Evropě spojovat s neblahými následky josefínských sekularizací. Ty vskutku představují naprosto zásadní, přelomovou událost, kdy si středoevropská společnost mohla naplno uvědomit ne snad samu nesamozřejmost církevních institucí, ale zejména jejích symbolů v podobě hmotných artefaktů různého stáří a rozličné povahy. Rušení kostelů a klášterů, jež nastalo, vyvolalo protireakci v podobě zájmu o církevní památky, promítající se do monumentických i muzeologických aktivit. V Rakousku se neutvořilo muzeum, jakým je dodnes Wallraf-Richartz-Museum v Kolíně nad Rýnem, spjaté s ochranou předmětů církevní povahy. Muzeum vzniklo v roce 1824, kdy sbírku středověkého umění Františka Ferdinanda Wallrafa získalo město Kolín nad Rýnem jakožto dědictví; budovu muzea, otevřeného roku 1861, věnoval instituci Johann Heinrich Richartz. Šlo o umělecké předměty – malby a sochy – ze zrušených kostelů a klášterů. Později přibyla díla moderního umění, tj. umění 19. a počátku 20. století. Tento monunmentický zřetel vyvstává v souvislosti se založením městského muzea v Opavě. Zde získaly církevní památky velký prostor, když muzeum získalo prakticky mobiliář kaple Friedenthalova špitálu, stojícího na Rybím trhu v Opavě a následně k demolici. Památkářský charakter má muzealizace architektur, primárně spjatých se sakrální funkcí, kterou sledujeme ve střední Evropě po velkém stavebním boomu na konci 19. století. Víme již, že gymnazijní muzeum v Opavě sídlilo v někdejším jezuitském komplexu a knihovna gymnazijního muzea se uchýlila do nejstarší části minoritského kláštera. Muzeum v Krnově, založené roku 1882, přesídlilo roku 1911 do objektu tamního minoritského kláštera, jejž využívalo až do konce druhé světové války. Ve čtyřicátých letech 20. století se vážně uvažovalo o přesunu opavského městského muzea do opuštěného dominikánského kláštera a klášterního kostela svatého Václava. Jistěže v těchto případech nešlo o připomenutí církevně historické dimenze nebo dokonce spirituálních kvalit prostoru, nýbrž o docenění těchto architektur jako uměleckých a obecně historických památek regionu. VKLAD REGIONÁLNÍ HISTORIOGRAFIE – CESTA K REGIONÁLNÍMU MUZEU Historiografická reflexe církevních památek Rakouského Slezska se jako velké intelektuální téma naplno otevřela až v druhé polovině 19. století vydáváním řady monografických spisů a periodického Notizen-Blattu historicko-statistické sekce Moravskoslezské společnosti pro povznesení orby v Brně. Spisy vydávané společností vytyčovaly základní oblasti zájmu tehdejší, teprve se rodící historické vědy; naproti tomu periodikum vytvářelo prostor k publikování drobných materiálových příspěvků, vytvářejících pomyslnou tříšť různých poznatků, z nichž příští generace měly osnovat syntetický pohled na kulturu minulých staletí. Šlo o tzv. historickou vlastivědu, o cenné materiálie, mezi nimiž nacházíme v ročníku 1862 připomínku poutní kaple svatého Rocha u Zlatých Hor. Okolo periodika se formovala první generace slezských vlastivědných pracovníků, věnujících se politickým, hospodářským, soci-

4

Meze a možnosti prezentace sakrálních památek v muzeu


álním a kulturním dějinám, počítaje v to i církevní problematiku (Johann Spatzier; Eduard Richter), avšak hovořit však u nich o zájmu o církevní umění by bylo přece jen předčasné. Šlo o obraz slezské země v její mnohotvárnosti, formovaný předbřeznovou dobou, o kostely a kaple, případně o sepulkrální památky, vázané na církevní prostředí, jež byly chápány jako prvky rozmanitého obrazu Rakouského Slezska; šlo o mobilie – zlatnické práce nebo artefakty z textilu – oceňované jako starožitnosti. Tento patrioticky motivovaný zájem o církevní prostředí neutuchal až později, v meziválečné době, kdy jej sledujeme na stránkách vlastivědných periodik (Freudenthaler Ländchen, Höhenfeuer). Druhou oblastí byla církevní topografie, v rámci níž nacházíme stopy zájmu o hmotné artefakty, spjaté s církevním prostředím. Za přelomový je třeba brát rok 1862, kdy vyšel čtvrtý svazek církevní topografie Moravy – část Olomoucká arcidiecéze. Její autor Řehoř Wolný (1793–1871), benediktin žijící v klášteře na Rajhradě, zde vytvořil bazální úroveň pro postižení vztahu dějin církve a dějin kultury prizmatem jmen kněží na straně jedné a umělců – stavitelů, malířů nebo sochařů – na straně druhé. Nejstarší příklady takto motivovaného zájmu o artefakty minulých staletí a kulturních epoch, jenž se udržel až do poloviny dvacátého století (František Šigut), nacházíme v šedesátých letech 19. století se vzrůstajícím počtem publikovaných textů směrem k přelomu 19. a 20. století (Karel Findinský, František Havlas, Jan Tagliaferro, Josef Bystřičan). NEJSTARŠÍ REGIONÁLNÍ MUZEA V RAKOUSKÉM SLEZSKU Nový impuls ke studiu a záchraně církevních památek sledujeme v souvislosti se vznikem muzeí v třetí třetině 19. století. Nejstarší muzea v Rakouském Slezsku – Šeršníkovo v Těšíně (1802) a gymnazijní muzeum v Opavě (1814) – byla prioritně zaměřena na přírodovědný materiál, jakkoliv i zde nalezneme předměty umělecké a historické povahy, včetně artefaktů sakrální funkce. Tak přešla z gymnazijního muzea do sbírek Muzea císaře Františka Josefa pro umění a průmysl trojice gotických monstrancí. TYP UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉHO MUZEA Muzeum uměleckoprůmyslového typu, založené v Opavě v letech 1882 a 1883, posunulo zájem o církevní problematiku do naprosto nové roviny. Ředitel muzea, historik umění Edmund Wilhelm Braun (1870–1957), projevil nevšední zájem o slezskou problematiku, kterou integroval do mezinárodních souvislostí a vazeb a současně ji dokázal docenit v regionálně podmíněné specifičnosti a jedinečnosti. Metodicky to znamenalo vztahovat církevní problematiku nejen k tradičnímu starožitnickému konceptu, nýbrž nově také ke konceptu umění ve smyslu intelektuálního konstruktu soudobé uměnovědy, resp. kritického dějepisu umění. Vztaženo k slezské situaci, Braun v opavském zemském muzeu učinil ze slezských starožitností předměty, integrované do systému uměleckohistorického poznání a do struktury obrazu tohoto poznání, tedy chápané jako umělecká díla – a současně, díky své vnímavosti – je zpětně dokázal prezentovat v kulturně historických vazbách a souvislostech, což obohatilo regionální vlastivědu o vskutku kritický a současně citlivý přístup k věci. Dodnes v tomto směru fascinuje výstava „starorakouských“ zlatnických prací, pořádaná opavským zemským muzeem od 1. září do 1. října 1904. Mezi 448 vystavenými předměty byly hojně zastoupeny artefakty z církevního prostředí – z katolických kostelů v Bruntále, Krnově, Kateřinek u Opavy a zejména ze samotné Opavy i ze židovské náboženské obce v Osoblaze, jakož i ze soukromých sbírek a z muzejních institucí. VÝSTAVY CÍRKEVNÍHO UMĚNÍ PO ROCE 1900 A ZROD DIECÉZNÍHO MUZEA VE STŘEDNÍ EVROPĚ V Braunově počínání v opavském muzeu sehrála klíčovou roli inspirace rakouskými zeměmi a Německem. V letech 1902 a 1904 se uskutečnily v Düsseldorfu velké uměleckohistorické výstavy, zaměřené na prezentaci církevního umění z celého Německa. Inspirativní mohla být rovněž církevní výstava, roku 1908 uspořádaná v témž městě tamním uměleckoprůmyslovým muzeem. O rok později bylo na výstavě církevního umění v Düsseldorfu Rakouské Slezsko už zastoupeno, a to třemi předměty z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Opavě. Důležité byly další výstavy církevního umění – výstava parament z doby Marie Terezie (1904) a zejména velká výstava křesťanského umění (1912). Nazíráno prizmatem církevní problematiky, stále

Pavel Šopák

5


chybělo speciální muzeum, které by se zaměřilo na proměny náboženského života a dějiny církve, tj. diecézní muzeum. Sledujeme-li region Rakouského Slezska, ani zdejší kláštery nevybudovaly intencionální sbírky, nepočítáme-li cennosti v jejich majetku, tu a tam prezentované zejména opavským muzeem. A zejména překvapí, že ani řád německých rytířů, ani vratislavští biskupové neusilovali založit vlastní muzeum, přístupné veřejnosti. Přesto existoval jeden typ muzejní instituce, který se jevil jako předstupeň diecézního muzea: šlo o chrámové pokladnice, známé od středověku a významně obohacované v barokní éře. Jejich veřejnou prezentaci můžeme ukázat na historii Schatzkammer vídeňského Hofburgu. Ta byla veřejnosti zpřístupněna jako muzeum uměleckoprůmyslového typu. Také modernější typ diecézního muzea, nevázaný na konkrétní církevní objekt, který reprezentuje diecézní muzeum ve Vratislavi, založené roku 1898, navazuje na koncept muzea uměleckoprůmyslového typu. Za pokus navázat na tyto trendy můžeme označit historické oddělení Slezské řemeslnické výstavy, uspořádané v Opavě roku 1909. Pořadatelem historického oddělení této výstavy byl Edmund Wilhelm Braun a ve výběru exponátů dal církevní problematice značný prostor. Zapůjčil předměty z řady kostelů, far a klášterů, sochy, obrazy, umělecké řemeslo, ale i betlémy. ZÁVĚR Poúnorový vývoj Československa znemožnil hlubší studium náboženské a církevní problematiky, což však neznamená, že by se památky tohoto typu vytratily z pozornosti badatelů – profesionálních historiků umění, etnografů a nově také archeologů, jakož i amatérských vlastivědných, zejména muzejních pracovníků. Zejména šedesátá léta ukazují k současnosti studiem lidových obrázků na skle (Zdenka Vachová), archeologickým výzkumem sakrálních objektů (Vlasta Šikulová), stejně jako léta osmdesátá výzkumem barokního malířství (Marie Schenková). Svůj podíl na poznání sledované problematiky měli profesionální pracovníci státní památkové péče, reprezentované Krajským střediskem státní památkové péče a ochrany přírody v Ostravě. Polistopadový vývoj pak díky konstituování nových institucí (Slezská univerzita v Opavě, Ostravská univerzita) a nápadným zmnožením počtu profesionálních pracovníků muzeí a památkové péče vytvořil pro studium církevní problematiky, vázané jak na písemné prameny, tak na hmotné doklady minulosti naprosto novou kvalitu, koneckonců zhodnocenou i výstavou Znamení vertikál, která byla otevřena ve Slezském zemském muzeu v Opavě v září 2013 jako model diecézního muzea slezského regionu, spojujícího materiální artefakty, umělecká díla, historické dokumenty s předměty, které ukazují jak privátní zbožnost, tak fungování církevních institucí v regionu. LITERATURA Arpad Weixlgärtner, Führer durch die geistliche Schatzkammer des Allerhöchsten Kaiserhauses, Wien 1913. Marie Schenková – Jaromír Olšovský, Barokní malířství a sochařství v západní části českého Slezska, Opava, Slezské zemské muzeum 2001. Marie Schenková – Jaromír Olšovský, Malířství a sochařství 19. století v západní části českého Slezska, Opava, Slezské zemské muzeum 2008. Pavel Šopák, Výtvarná kultura ve Slezsku a na Ostravsku do roku 1970 – texty a dokumentace, Opava, Slezsku univerzita 2010. Pavel Šopák, Výtvarná kultura a dějepis umění v českém Slezsku a na Ostravsku do roku 1970, Opava, Slezská univerzita 2011. Pavel Šopák a kolektiv, Paměť Slezska. Památky a paměťové instituce českého Slezska v 16. až 19. století, Opava, Slezské zemské muzeum 2011.

6



Obrázek 1: Příklad dokumentace zničených památek: mariánský sloup v Krnově, snímek před 1900 © MIKS – Muzeum v Krnově, 2013 – reprofoto Pavel Šopák

Obrázek 2: Příklad předmětů, které nemají aktuální liturgickou funkci: ceremoniální monstrance s řádovým křížem, konkatedrála Nanebevzetí Panny Marie © Slezské zemské muzeum v Opavě, 2013 – foto Arnošt Pustka

Obrázek 3: Příklad pamětního tisku jako historický dokument náboženské úcty: tisk k svěcení obnoveného mariánského sloupu v Opavě © Slezské zemské muzeum v Opavě, 2013 – foto Pavel Šopák

Pavel Šopák

7


Obrázek 4: Příklad devoční grafiky jako oblíbeného muzejní artefaktu, spojujícího náboženskou funkci s předmětem estetické kvality: devoční grafika poutního kostela na Cvilíně se Sedmibolestnou Pannou Marií, 18. století © Slezské zemské muzeum v Opavě, 2013 – foto Pavel Šopák

Obrázek 5: Příklad transferu sakrální památky a její prezentace fotografií: náhrobek Antonína a Anny Suchánkových z opavského hřbitova, přenesený po jeho likvidaci k proboštskému kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Opavě © foto Pavel Šopák

Obrázek 6: Instalace předmětů spjatých s poutní tradicí ve Slezsku na výstavě Znamení vertikál, podzim 2013 © Slezské zemské muzeum v Opavě, 2013 – foto Pavel Šopák

8


Sylabus Meze a možnosti prezentace sakrálních památek v muzeu

Recommend Documents