Sylabus Umění ve Slezsku možnosti muzejní prezentace

Sylabus

Umění ve Slezsku – možnosti muzejní prezentace Pavel Šopák

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus

Umění ve Slezsku – možnosti muzejní prezentace Pavel Šopák

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace

Umění ve Slezsku – možnosti muzejní prezentace Pavel Šopák ÚVOD Muzejní prezentace výtvarných děl představuje jedno z aktuálních témat dějin umění a kulturní historie; týká se jak dějin sběratelství, tak muzeologie (teorie a praxe muzeí a galerií) a současně obecných kulturologických (antropologických) témat. V poslední době se objevilo několik prací na toto téma i v českém, resp. v moravském prostředí: jde zejména o syntetické postižení problematiky v knize Lubomíra Slavíčka nebo o katalog vydaný k nedávné výstavě 100 let Domu umění města Brna. Důležité podněty zájemce nalezne v publikacích, vztahujících se k dějinám Moravské galerie, resp. k jejím předchůdcům – uměleckoprůmyslovému muzeu v Brně a k obrazárně brněnského Františkova muzea. MUZEJNÍ PREZENTACE UMĚLECKÝCH DĚL V EVROPĚ Veřejná prezentace uměleckých děl, spočívající v zakládání a rozvíjení veřejných muzeí umění (galerií, obrazáren, pinakoték) je záležitostí druhé poloviny 18. století, kdy pod vlivem osvícenských myšlenek (koncept sekulární vědy; racionalismus; demokratizace; rozvoj občanské společnosti) a v souvislosti s nebývalým rozvojem osvobozené intelektuality vznikají v západoevropských zemích samostatná muzea. Takto je veřejnosti otevřena roku 1747 obrazárna v Drážďanech, o tři roky později Palais de Luxemburg v Paříži, postavený v 17. století pro Marii Medicejskou (zde byl soustředěn tzv. Medicejský cyklus Petra Pavla Rubense), v letech 1750–1779 se utváří předchůdce dnešní galerie (resp. muzea) Louvre. Pro střední Evropu mělo zásadní význam otevření vídeňského Belvederu, kde byla prezentována císařská obrazárna. Z dalších muzeí, jež souvisejí s danou problematikou volněji a týkají se spíše obecných muzeologických témat (ve smyslu nedílné prezentace přírody a kultury) je třeba připomenout Britské muzeum v Londýně (1753), Herzog–Anton–Ulrich–Museum v Braunschweigu a Museum Fridericianum v Kasselu (1779). Ve střední Evropě se idea muzea umění uskutečňovala zejména v letech 1860–1914, i když nejstarší muzea vznikla již v první polovině 19. století. Jedná se o Alte Pinakothek v bavorské metropoli Mnichově a zvláště o Altes Museum v Berlíně. Jeho budova z let 1823– 1830, dílo Karla Friedricha Schinkela, představuje nejstarší speciální muzejní budovu, jejímž předobrazem byl Pantheon v Římě. Další muzea umění nacházíme v Drážďanech, Krakově ve Vratislavi. Ve Vídni to bylo Kunsthistorisches Museum (budova z let 1872–1891 od architektů Gottfrieda Sempera a Karla Hasenauera), jež bylo otevřeno roku 1891 po reformě císařských muzeí. Tak se středoevropský prostor stal důležitým z hlediska dějin evropského a světového muzejnictví, zvláště když tyto známé a velké příklady nalezly ohlasy na v řadě mnohem menších muzeí na periférii. Klíčové postavení si udržuje až do dnešní doby pařížský Louvre. Louvre v podobě, kterou dostal v roce 1793, vystupuje jako prototyp muzea umění občanského typu, jehož vznik a existence je přímo svázána s živou teoretickou diskusí o umění (rozvoj výtvarné kritiky a publicistiky) a jeho prezentací, spočívající v kolektivním sdílení obecně přijímaných hodnot, které výtvarné dílo publiku tlumočí. Louvre manifestuje republikánskou (demokratickou) ideu vzdělání lidu, tj. prezentace uměleckých děl – obrazů, soch, grafik – bez stavovské a intelektuální výlučnosti. Tento rys otevřenosti si obrazárna uchovala do dnešní doby. V roce 1989 byla otevřena po pěti letech výstavby skleněná pyramida architekta Ieoha Minga Peie. Architekt, který je autorem několika muzejních budov (např. Muzeum moderního umění v New Yorku), postavil vůči monumentální palácové budově historického Louvre skleněný „objekt“, symbolizující přístupnost a otevřenost muzea vůli lidem a současně svým základním, abstraktním tvarem vyjadřující nadosobní ideu, která byla v 18. století – a stále je či měla být – s vnímáním a prožíváním uměleckých děl spojována. Umělecké dílo v západoevropských obrazárnách představuje nikoliv soubor jednotlivostí, nýbrž celek dějin umění (= „ilustrované“ dějiny umění) jakožto specifický teoretický koncept. Současně je chápáno jako kodifikovaná tradice, jako něco, co je hodno následování a je spojeno s rysem vzorovosti, závaznosti. Tato závaznost (= akademismus) byla v průběhu 19.

4

Umění ve Slezsku – možnosti muzejní prezentace


století atakována živým uměleckým ruchem, který v Paříži sledujeme od první poloviny 19. století do poloviny 20. století (= avantgarda). Napětí mezi muzejní prezentací a výstavami současných umělců – v časové řadě za sebou to byli barbizonská škola, Gustave Courbet, impresionisté a postmipresionisté, Paul Gauguin, Vincent van Gogh, skupina Nabis, Pablo Picasso a kubismus, surrealismus – tvoří na straně jedné aktuální opozici vůči akademismu a tudíž i vůči muzejní praxi, vyjadřované Louvrem, a současně – z hlediska dějin moderny – genealogickou řadu moderny, jejího utváření, prosazování, oceňování a veřejné prezentace, tedy cestu muzealizace moderny. Pařížský příklad byl recipován v západoevropských zemích více méně sporadicky a s ohledem na místní poměry. Napětí mezi klasikou a avantgardou v 19. a 20. století nebylo tak vyhrocené, ba přímo bouřlivé a adresné. V Německu a Rakousku se s tímto napětím setkáváme až na konci 19. a zejména v průběhu 20. století. Příklad za všechny: na straně jedné byly ve Vídni před první světovou válkou k vidění obrazy v Kunsthistorisches Museum, na straně druhé ve speciálním pavilonu vídeňské Secese, stavbě Josepha Marii Olbricha, a soukromých galeriích (galerie Miethke). Do naprosto nových souvislostí – a konfrontací – se umění staré a nové, historické a současné dostávalo ve Vídni v druhé polovině 20. století, zejména v šedesátých letech 20. století v souvislosti s prosazení moderních principů kurátorské praxe ve výstavních prostorách (např. využití tradičního Künstlerhausu). Tento proces měl a má zřetelné konsekvence k prezentaci umění, a to až do současnosti: vystavování umění gotiky, renesance, baroka, 19. století a tzv. klasické moderny první poloviny 20. století a umění druhé poloviny 20. století si vyžádalo naprosto odlišná prostředí – na straně jedné tradiční muzejní budovy, zděděné z minulosti, a na straně druhé prostory, skýtající možnosti volnější, ba svobodnější instalace (zejména 21er Haus ve Vídni). SITUACE V ČESKÝCH ZEMÍCH Výtvarné umění v českých zemích – a tedy i v českém Slezsku – se v průběhu 19. a 20. století dostávalo k divákům formou tří typů muzejních institucí: jde o muzeum umění (takovým byly zpočátku pouze obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, základ dnešní Národní galerie, a obrazárna Františkova muzea v Brně, základ nynější Moravské galerie), o uměleckoprůmyslové muzeum (v Praze, Brně a dalších městech) a o regionální vlastivědné muzeum. Speciální muzeum umění na Moravě a ve Slezsku do roku 1914 nevzniklo. Obrazárna bylo Františkova muzea v Brně, založeného 1817, tvořila jen jednu ze součástí zemského muzea vlastivědného typu. Povaha artefaktů vyžadovala samostatnou expozici, tudíž obrazárnu s galerijním uspořádáním děl, řazených ve vývojové logice, jež je diktována teoretickými postuláty moderního dějepisu umění. Takto se samostatně rozvíjela až od roku 1923 a přinášela umění staré – gotika, sporadicky baroko – tak „současné“, což v praxi druhé poloviny 19. století a počátku 20. století znamenalo soudobou středoevropskou produkci, získávanou na vídeňských výstavách a aukcích a významně obohacovanou díky soukromým sběratelům (Heinrich Gomperz). Nejvýznamnějším mecenášem výtvarného umění z hlediska jeho veřejné prezentace byl na Moravě a ve Slezsku Jana II. kníže z Lichtenštejna, který podporoval obrazárnu Františkova muzea i uměleckoprůmyslové muzeum. UMĚNÍ V ČESKÉM SLEZSKU A JEHO MUZEJNÍ PREZENTACE Funkce všech uvedených typů muzejních institucí – muzea umění, uměleckoprůmyslového muzea a regionálního vlastivědného muzea – z pohledu prezentace uměleckých děl byla v českém Slezsku integrována do nynějšího Slezského zemského muzea (SZM) v Opavě, a to již na počátku 20. století. Odmyslíme-li funkci regionálního vlastivědného muzea, funkci muzea umění (obrazárny) a uměleckoprůmyslového muzea toto zemské muzeum plnilo od svého vzniku (1883) do druhé světové války díky samostatné muzejní budově (dnes hlavní výstavní budova SZM). Tak, jak tomu bylo u muzeí v německých a rakouských zemích kolem roku 1900, předpokladem rozvoje těchto funkcí bylo dále angažmá profesionálního historika umění. Na konci 19. století působil v opavském muzeu Hermann von Trenkwald, a to jen krátce, protože záhy odešel do Frankfurtu nad Mohanem a odtud do Vídně. Trenkwalda vystřídal Edmund Wilhelm Braun, činný v Opavě až do roku 1945. Oba protagonisty oboru dějin umění v českém Slezsku vyznačovalo speciální odborné vzdělání, získané na progresivních

Pavel Šopák

5


německých univerzitách, v případě Braunově také praktické muzejní zkušenosti, získané z doby působení v Germánském národním muzeu v Norimberku, a osobní zainteresovanost na věci, tj. zájem o umění staré i nové, byť by tento zájem v Braunově případě svědčil o určité konzervativnosti. Braunův vztah k umělecké současnosti dokládá jeden z jeho dochovaných portrétů, dnes prezentovaný ve stálé expozici SZM – portrét, jehož autorem byl rakouský malíř Carry Hauser, kreslíř a karikaturista, zastoupený i ve vídeňských uměleckých sbírkách. Vztah nynějšího regionu českého Slezska a rakouské výtvarné kultury můžeme spolehlivě od baroka. Je všeobecně známo, že barokní umělci, původem ze Slezska, studovali na vídeňské Akademii a spolupodíleli se na fenoménu „středoevropského“ umění, které vyznačují společné formální rysy, témata a objednavatelské vztahy. To platilo jak pro tuto povícero náboženskou malbu, tak pro období 19. století, kdy sleduje vzrůstající zájem vídeňských umělců o slezské reálie. Důležitou součást umění biedermeieru tvořila vedutistická tvorba. Jakob Alt (1789–1872), malíř středoevropského významu, vytvořil pohledy na slezská města, včetně Opavy, jež existují jak v originálních akvarelových předlohách, tak v početných a hojně zastoupených litografických multiplikacích. Rovněž umělecká praxe druhé poloviny 19. století se vyznačuje kontakty na ose Vídeň – Slezsko, které přetrvávaly až do 20. století, stále více obohacovány kontakty, rozvíjenými na ose Praha – Slezsko. Šlo jak o individuální kariéry umělců, tak o skupinové prezentace v opavském muzeu (Genossenschaft der bildenden Künstler Wiens, vídeňská a mnichovská Secese, Karlsruher Künstlerbund, Hagenbund Vídeň, SVUM v Hodoníně). Na tomto základním půdoryse rozvíjel Trenkwald a po něm Braun dva směry prezentační činnosti Slezského zemského muzea: obrazárnu s výběrem uměleckých děl a pořádání výstav „současného“ umění. Posuzujeme-li díla z muzejního majetku, k setkání obou kontextů – slezského i (středo)evropského – došlo jen sporadicky. Příkladem budiž jméno opavského rodáka, malíře Rudolfa Quittnera (1872–1910), žijícího ve Vídni a Paříži, zastoupeného v opavské muzejní sbírce dvěma obrazy. SITUACE OD DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY DO SOUČASNOSTI Od druhé světové války se prezentace výtvarného umění v českém Slezsku proměnila. Přibyla řada regionálních příležitostí v souvislosti se změnou poslání výtvarného díla a jeho prezentace jako součásti osvěty a s úsilím po jeho zapojení do současného života společnosti. Exkluzivita, kterou prezentace uměleckých děl vyznačuje v období do první osvětové války, je tak postupně oslabována a překonávána. Základní muzeologický problém, totiž jak skloubit existenci uměleckých děl jako svébytných kulturních statků ve vlastivědném konceptu muzea, nebyl v organizační struktuře a každodenní praxi SZM uspokojivě řešen, byť námětů se objevilo několik. Nejproduktivnější se jevil nápad Karla Černohorského, ředitele Zemského muzea v Opavě v druhé polovině čtyřicátých let 20. století, spojit umělecké sbírky muzea se sbírkami zámku Hradec nad Moravicí a vytvořit tak jedno regionální muzeum umění pro Slezsko a Ostravsko. Tento záměr nebyl doveden do zdárného cíle. Otevření výstavní budovy SZM v roce 2012 znovu tento požadavek oddělené prezentace umění a historického materiálu připomněla s nadějí, že se muzeum umění – jakkoliv ve svazku SZM – podaří uskutečnit v dohledné době formou samostatné stálé expozice. K tomu však v současnosti chybějí nejen peníze, ale především odborné předpoklady, především agilní a vzdělané osobnosti, jakou byl v době kolem roku 1900 Edmund Wilhelm Braun.

6



LITERATURA Hildegard Vieregg, Geschichte des Museums. Eine Einführung. München 2008, s. 188-218. Volker Plagemann, Das deutschen Kunstmuseum 1790–1870. Lage, Körper, Raumorganisation, Bildprogramm, München, Prestel-Verlag 1967. Wolfgang Prohaska, The History of Picture Gallery, in: Kunsthistorisches Museum in Wien. The Picture Gallery (ed. Sabine Haag), Wien 2010, s. 11-12. Agnes Husslein-Arco, Cosima Rainer, Bettina Steinbrügge (eds.), 21er Haus. Zurück in die Zukunft – Ein retrospektiver Blick auf ein Museum, Berlin, Revolver Publishing 2011. Lubomír Slavíček, „Sobě, umění, přátelům“. Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–1939, Brno 2007. Petr Tomášek a kolektiv: Moravská národní galerie, Brno, Moravská galerie 2011. Horáček, Radek: Chvála starobylosti – devět pohledů na současné úkoly muzea umění, in: 66. Bulletin Moravské galerie v Brně, Brno 2010, s. 10-17. SPECIÁLNĚ K ČESKÉMU SLEZSKU Pavel Šopák, Edmund Wilhelm Braun, Opava, Slezská univerzita 2008. Pavel Šopák, Výtvarná kultura a dějepis umění v českém Slezsku a na Ostravsku do roku 1970, Opava, Slezská univerzita 2011.

Pavel Šopák

7


Obrázek 1: Výstavní budova Slezského zemského muzea v době kolem roku 1900, © Slezské zemské muzeum.

Obrázek 2: Expozice uměleckého řemesla v nynější výstavní budově Slezského zemského muzea v době kolem roku 1900, © Slezské zemské muzeum.

8



Obrázek 3: Prezentace výtvarného umění v nynější výstavní budově Slezského zemského muzea v době kolem roku 1930, © Slezské zemské muzeum.

Obrázek 4: Expozice slezské gotiky v nynější výstavní budově Slezského zemského muzea v době kolem roku 1960, © Slezské zemské muzeum.

Pavel Šopák

9


Obrázek 5: Z někdejší obrazárny Slezského zemského muzea: obraz Antonína Slavíčka Podzim, od roku 1945 nezvěstný, © Slezské zemské muzeum.

10


Sylabus Umění ve Slezsku možnosti muzejní prezentace

Recommend Documents