Sylabus. Malířství a sochařství ve Slezsku ve druhé polovině 17. stol. nejdůležitější tendence, díla, mistři. Anna Sylwia Czyż

Sylabus

Malířství a sochařství ve Slezsku ve druhé polovině 17. stol. – nejdůležitější tendence, díla, mistři Anna Sylwia Czyż

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus


OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace


V sedmnáctém století sdílelo Slezsko osudy Čech a celé Habsburské monarchie. V r. 1618 se v Evropě v důsledku rozporů týkajících se svobody náboženského vyznání, opozice stavů Království českého, ke kterému formálně náleželo i Slezsko, vůči rozvíjející se myšlence absolutistické vlády a také snah evropských monarchií o oslabení moci Habsburků rozpoutal dramatický konflikt (třicetiletá válka) znemožňující rozvoj umění v regionu. Zvláště nepříznivé podmínky panovaly ve Slezsku po roce 1635, kdy sem dorazila švédská vojska těžce ruinující jeho obyvatele kontribucemi a rabováním. Vestfálský mír přinesl v roce 1648 vytoužený mír a spolu s tím i možnost obnovy zničených měst a vsí.1 S novými fundacemi se na území Slezska setkáváme až po ekonomickém oživení po roce 1660. Přebudováváním starých či výstavbou nových budov a jejich uměleckou výzdobou se zabývali především aristokraté cizího původu spojení s Habsburky (např. rezidence v Gorzanowie/Grafenort). Dřívější představitelé šlechty, chtíc upevnit svou pozici, se rovněž zabývali zvelebováním svých sídel (např. zámek v Prószkowie/Proskau) či vytvářením rodových hrobek/mauzoleí spojených s církevními řády nebo farní sítí.2 Zároveň se začaly rozvíjet mecenášské aktivity katolické církve, a to zvláště po roce 1655, kdy byl vyhlášen tzv. Restituční edikt navracející jí majetek odejmutý v dobách dominance protestantismu. Podstatný význam měl především mecenát církevních řádů, majících ohromné hospodářské zázemí v podobě pozemkové držby – hlavně cisterciáků (např. Lubuš/ Lubiąż/Leubus, Křešov/Krzeszów/Grüssau, Henrykov/Henryków/Heinrichau bei Münsterberg), ale také jezuitů (např. Nisa/Nysa/Neisse), či premonstrátů (např. Vratislav/Wrocław/Breslau). Rozsáhlé fundátorské aktivity rozvíjeli rovněž vratislavští biskupové a tamější kapitula, dbajíc také o vlastní posmrtnou památku prostřednictvím objednávek náhrobků.3 Na počátku 17. století se ve Slezsku objevují realizace navazující na umělecké formy šestnáctého století. V období mezi léty 1640 a 1670 vznikala díla prozrazující první vědomé, sice s jistými rezervami, aplikace barokních forem především italské provenience či „přefiltrovaných“ přes pražské a vídeňské umělecké prostředí. Po roce 1680, kdy se fundace stávají stále četnější, došlo k plnému přijetí barokních forem, což vedlo k významnému rozkvětu slezského umění v 18. století. Stejně jako v celé habsburské monarchii udávali i ve Slezsku umělecký tón především italští umělci, mezi nimi např. oceňovaní štukatéři Carlo Lurago a Geronimo Falconi. Ke konci 17. století však stále většího významu dosahovali i místní umělci (např. křešovský rodák Georg Schrötter) či příchozí umělci z německých zemí, z nichž k nejvýznamnějším patřili Michael Lucas Leopold Willmann, Matthias Rauchmiller a Matthias Steinl. Je třeba také připomenout, že ve druhé polovině 17. století dochází k oslabení cechovního systému a při jednotlivých klášterech vznikají velmi dobré umělecké dílny produkující pro místní potřebu.4 Ve druhé polovině 17. století se běžně setkáváme s barokizací gotických svatyní, především 1 Jerzy Maroń, Wojna trzydziestoletnia na Śląsku. Aspekty militarne, Wrocław-Racibórz 2008. 2 Antje Kempe, Etos wojskowy i drogi kariery. O dwóch nagrobkach marszałka Melchiora von Hatzfeldta, „Rocznik Historii Sztuki” 2007, t. 22, s. 69-100; Małgorzata Wyrzykowska, Śląsk w orbicie Wiednia. Artystyczne związki Śląska z Arcyksięstwem Austriackim w latach 1648-1741, Wrocław 2010, s. 74-125. 3 Krzeszów uświęcony łaską, ed. Henryk Dziurla, Kazimierz Bobowski, Wrocław 1997; Opactwo Cystersów w Lubiążu i artyści, ed. Andrzej Kozieł, Wrocław 2008; Małgorzata Wyrzykowska, op. cit.; Silesia Jesuitica. Kultura i sztuka zakonu Jezuitów na Śląsku i w Hrabstwie Kłodzkim 1580-1776. Materiały konferencji naukowej zorganizowanej przez Oddział Wrocławski Stowarzyszenia Historyków Sztuki (Wrocław, 6-8 X 2011 r.) dedykowane pamięci profesora Henryka Dziurli, ed. Dariusz Galewski, Anna Jezierska, Wrocław 2012. 4 Mariusz Smoliński, Pochodzenie artystów włoskich czynnych na Śląsku w 2 połowie XVII wieku, in Slezsko země Koruny České. Historie a kultura 1300-1740, ed. Helena Dáňová, Jan Klípa, Lenka Stolárová, Praha 2008, s. 687-696; Opactwo Cystersów w Lubiążu…; Willmann i inni. Malarstwo, rysunek i grafika na Śląsku i w krajach ościennych w XVII i XVIII wieku, ed. Andrzej Kozieł, Beata Lejman, Wrocław 2002; Małgorzata Wyrzykowska, op. cit., s. 173-188.

4

Malířství a sochařství ve Slezsku ve druhé polovině 17. stol. – nejdůležitější tendence, díla, mistři


těch navrácených katolíkům. Modelovými příklady uvedené barokizace mohou být kostely ze Svídnice/Świdnica/Schweidnitz a Kladska/Kłodzko/Glatz, které byly svěřeny jezuitům.5 Důležitým prvkem svatyní v rekatolizovaném Slezsku byly samozřejmě oltáře, které se ve zmíněné době staly víceosými a mnohopodlažními architektonickými konstrukcemi, černě či zřídka tmavě hnědě polychromovanými s pozlacenými detaily (např. oltář ve farním kostele v Ratiboři/Raciborz/Ratibor z poloviny 17. století). Od 70. let 17. století se, také na základě materiálové iluze, objevuje mramorování architektonických prvků se stále častěji bíle polychromovanými figurálními prvky se zlacenými atributy. V té samé době se rovněž setkáváme s novým architektonickým typem oltáře s výraznou redukcí členění, kde jsou na pozadí, mezi sloupky, rozestavěny figury. Jedná se o oltáře většinou kompozičně spojené s jinými prvky vybavení svatyně (boční oltáře, zastavení) nebo vzniklé na zakřivené linii (např. soubor oltářů v kostele v Lubuši, projektovaný Matthiasem Steinlem mezi léty 1670-1710; soubor oltářů v kostele v Henrikově, okolo 1680-1702). Na přelomu 80. a 90. let zas spolu s autonomizací akantu vznikají atektonické oltáře ve formě rámů vytvořených z ornamentu. Jsou to tzv. akantové oltáře s bílo-zlatou polychromií (např. Georg Schrötter, boční oltář v parafiálním kostele v Křešůvku/Krzeszówku/Neuen, 1686; boční oltář v kostele v Lubuši, 90. léta 17. století). Je také důležité zdůraznit, že do řádových kostelů bývala objednávána dřevěná zastavení, která byla shodně s tradicí společných modliteb umístěna v chórech. Mezi nejvýznamnější realizace tohoto typu náleží zastavení z cisterciáckých svatyní v Lubuši (1681-1696, projektoval Matthias Steinl) a v Henrikově (1685-1698).6 Výjimečně dlouho se na slezském území udržely sepulkrální formy vytvořené v období renesance a manýrismu. Ještě po polovině 17. století dominovaly náhrobky se stojícími postavami, ale při upouštění od frontálního, nehybného pojetí za současného dodání pohybu skrze kontrapozici a při téměř úplné extrakci postavy z pozadí (např. náhrobek Wolfganga von Frankenberga, farní kostel v Bukové/Bukowa/Buchelsdorf, 1683). V tomto kontextu představuje úplnou výjimku náhrobek Melchiora Hatzfeldta (zemř. 1658), který za své vojenské zásluhy v dobách třicetileté války obdržel majetky zahrnující mimo jiné Prusice/Prausnitz. V souladu s přáním Hatzfeldta vystavěl Giovanni Domenico Rossi roku 1664 při tamním kostele kapli-mauzoleum. Jejím ideovým centrem se stal náhrobek vytvořený v letech 1659-1663 Achillem Kernem. Pomník má formu sarkofágu s ležící postavou mrtvého zpodobeného ve spánku. Tímto způsobem bylo navázáno jak na schéma známé ve středověku, tak také na římské realizace Andreji Sansovino z první čtvrtiny 16. století či styl náhrobku biskupa Jana Turzy z vratislavské katedrály – náhrobek představuje Melchiora Hatzfeldta jako personifikaci ideálu miles christianus.7 Ve druhé polovině 17. století, především v protestantském prostředí, získaly na popularitě dřevěné epitafy ve formě nápisových tabulí, doplněné oválným malovaným portrétem mrtvého. Celek doplňoval ornamentálně bohatý rám. Od roku 1610 až do konce 17. století bylo nejčastěji užíváno motivů lalůčku a chrupavky (ornament využívající tvarů ušního lalůčku a chrupavky, pozn. překladatele), vytvářejících v letech 1640-1650 rozmanité formy, prolamované i formy šerosvitu (např. epitaf Jeremiáše Karla Ketzlera, zemřel 1665, kostel sv. Máří Magdaleny ve Vratislavi). Od 70. let 17. století byl ornament připomínající ušní lalůček a chrupavku pod vlivem činnosti italských štukatérů ve Slezsku doplněn přírodními motivy (např. epitaf Valentina Spremberga von der Arnoldmühle, zemřel 1666, kostel sv. Alžběty ve Vratislavi). V 80.-90. letech 17. století se objevuje volně tvarovaný akant, skládající se v esovité formy, dužnaté, často spojené s girlandami ovoce a květů, andílky (putti) a orly (např. epitaf Daniela Carla, zemřel 1674, kostel sv. Barbory ve Vratislavi/Národní muzeum 5 Dariusz Galewski, Kościół Jezuitów w Świdnicy na tle pozostałych gotyckich świątyń prowincji czeskiej Towarzystwa Jezusowego, in Śląsk i Czechy. Wspólne drogi sztuki. Materiały konferencji dedykowane Profesorowi Janowi Wrabecowi, ed. Mateusz Kapustka, Andrzej Kozieł, Piotr Oszczanowski, Wrocław 2007, s. 249-266; Dariusz Galewski, Barokizacja kościołów jezuickich na Śląsku i w hrabstwie kłodzkim, in Barok i barokizacja, ed. Katarzyna Brzezina, Jolanta Wolańska, Kraków 2007, s. 109-126. 6 Kalinowski Konstanty, Działalność rzeźbiarska Macieja Steinla, „Roczniki Sztuki Śląskiej” 1967, t. 7, s. 127135; Konstanty Kalinowski, Rzeźba barokowa na Śląsku, Warszawa 1986, s. 41-47, 67-76, 80-85. 7 Konstanty Kalinowski, op. cit., s. 48-51; Antje Kempe, op. cit., Artur Kolbiarz, Lubiąski warsztat rzeźbiarski w drugiej połowie lat siedemdziesiątych XVII wieku, in Opactwo Cystersów w Lubiążu…, s. 177-194; Adam Organisty, Józef Skarbski, Rola i znaczenie projektów architektonicznych Matthiasa Steinla – przegląd dotychczasowych ustaleń, nowe spostrzeżenia, in Opactwo Cystersów w Lubiążu…, s. 195-226.

Anna Sylwia Czyż

5


ve Vratislavi). Na druhou stranu v prostředí vratislavských biskupů a tamějších kanovníků byly formy náhrobků značně více rozpracovány. Většinou se jednalo o epitafy a náhrobky vytesané z kamene, kde se kromě architektonického rámu objevil i sochařský portrét mrtvého (např. v katedrále ve Vratislavi náhrobky biskupů Jana Baltazara Lischa von Hornau, zemřel 1661, a Sebastiana Rostocka, zemřel 1672).8 Na poli slezského umění tvořila pozoruhodnou výjimku práce Matthiase Rauchmillera, který zhotovil v kostele sv. Máří Magdalény ve Vratislavi dva náhrobky Adama Kašpara von Arzata (1678-1679) a Oktávia Pestaluzziho (1679). První z monumentů přinesl do slezského sepulkrálního sochařství druhé poloviny 17. století typ rozšířeného architektonického přístěnného monumentu, který vytvářel rámec pro podobiznu zemřelého a pozadí pro alegorické figury. Novinkou byla také antikizace formy a obsahu, což vedlo k úplné absenci křesťanských eschatologických motivů. Stejný charakter má i náhrobek Oktávia Pestaluzziho, kde, kde narativnost vyvolává elegický smutek a hluboké zamyšlení nad smrtí chlapce. Ona světskost Rauchmillerových náhrobků vyplývá ze dvou zdrojů: protestantského vyznání a fascinace antikou tvůrce projektu Daniela Caspra von Lohensteina, významného slezského básníka.9 Lohenstein byt také tvůrcem ideového programu mauzolea posledních slezských Piastovců v Lehnici/Legnica/Liegnitz, fundátorského počinu kněžny Louise von Anhalt-Dessau. Mauzoleum přijalo novodobou formu pozorovatelnou pouze zevnitř – centrální část a kopule, z vnějšku zůstal zachován gotický presbytář svatyně užívaný potom kalvinisty. Práce na mauzoleu započaté v roce 1677 byly svěřeny italským štukatérům pod vedením Carla Rossiho, malířům, litcům a hlavně vídeňskému sochaři Matthiasovi Rauchmillerovi, který zde vytvořil své nejvýznamnější dílo. Lehnické náhrobky posledních Piastovců: Louisi von Anhalt-Dessau a jejího muže Christiana i jejich dětí Georga Wilhelma a Charlotte von Liegnitz-Brieg-Wohlau byly umístěny na ozdobných konzolích při stěnách předělených arkádami, pod nimiž byly umístěny dekorativní kovové rakve. Postavy posledních Piastovců byly zpodobeny en pied, v podobě typu heroizovaných portrétů v čase „posledního rozhovoru“. Jejich pózy působí neobvykle sofistikovaně, jsou plné elegance, a přitom s živou dynamickou gestikulací rukou, protože prostřednictvím gesce a pohledem spolu jednotlivé postavy komunikují. Všechny tyto znaky nám dovolují uvažovat o tom, že již máme co dočinění s barokní redakcí středověkého motivu communio sanctorum, nebo též specifickým communio familiae posledních Piastovců. Doplněním figur jsou malované podobizny jejich bájných předků a scény z historie vlády Piastovců ve Slezsku. Ta nebude pokračovat, což dokládá zpodobení Helia symbolizujícího světlo a život, ale také regulujícího běh času. Zastavení se jeho vozu, to znamená zastavení se času – v tomto případě – vymření rodu.10 Ještě větší význam pro vývoj umění ve Slezsku měla kaple sv. Alžběty při vratislavské katedrále, která vznikla v letech 1680-1700 na popud fundátora Fryderyka Hesskeho. Kardinál nechtěl pouze uctít památku svaté a přidat se tímto způsobem k protireformačnímu proudu, ale rovněž zdůraznit svou rodovou spřízněnost se sv. Alžbětou. Jednotlivé elementy kaple byly vytvořeny v Římě umělci z okruhu Gianlorenza Berniniho a Alessandra Algardiho, díky tomu se zde také objevuje na jedné straně dynamismus, využití situačního světla i trojjedinost umění a na druhé tendence k idealismu i objektivismu při zachycení dojmů. Na expresivním základě bylo pojato již samotné architektonické provedení kaple – prostřednictvím ustavení příčně eliptické kopule a také prolámáním pláště stěn, užitím ostrých i tupých úhlů, kontrastní juxtapozicí rovných linií a křivek, konkávních s vyklenutými. Dynamismus umocňuje ostré světlo, pod jehož vlivem se proměňuje architektonický i sochařský detail. Dovnitř proudí skrze okna v kopuli, kde Giacomo Scianzi namaloval pohled na otevřená nebesa vlévající se dovnitř kaple, rozbíjejíc architektonické rozčlenění prostoru. K symbolickému Božímu světlu se obrací sv. Alžběta, jejíž sochu vytvořil Ercole Ferrata. Zázračné vidění svaté pozoruje zase kardinál zpodobený na náhrobku ve chvíli modlitby, dílo sochaře Domenica Guidiho.11 Jak významnou úlohu hrála kaple sv. Alžběty v rámci uměleckého prostředí Slezska, dokládá případ Karla Dankwarta, který nikdy nebyl v Itálii, přesto však si osvojil italskou ideu troj8 Konstanty Kalinowski, op. cit., s. 51-53. 9 Konstanty Kalinowski, op. cit., s. 60-62. 10 Konstanty Kalinowski, op. cit., s. 56-62. 11 Konstanty Kalinowski, Kaplica św. Elżbiety przy katedrze we Wrocławiu, „Kwartalnik Architektury i Urbanistyki” 1969, s. 273-297.

6



jedinosti umění. Malíř často spolupracoval se štukatérem Pietrem Simmonettim dekorujíc na přelomu 80. a 90. let 17. století mimo jiné interiér kostelů v Nise, Kladsku a Otmuchově.12 V úplně jiném stylu pracoval Michael Lucas Leopold Willmann – významný tvůrce fresek a malíř tvořící především ve službách slezských cisterciáků, zůstávající pod vlivem holandského a flanderského umění i pražského uměleckého prostředí. Jeho styl charakterizuje dynamismus, monumentalita, teatrálnost i smyslová materiálnost světa, realismus i doslovné prezentování detailu. Malíř zobrazoval postavu živou, jakoby zastiženou v pohybu – odtud nevýrazné kontury a rozevláté pláště hrdinů jeho pláten. Důležité je rovněž připomenout, že Willmann maloval často alla prima, užívajíc zjednodušenou barevnou škálu, což přinášelo požadovaný efekt expresivnosti a hravosti očekávaný soudobými pozorovateli svatých obrazů.13 Umění ve Slezsku prodělalo během 17. století vývoj od forem pozdně renesančních a manýristických, až po ty dozrálé barokní. Umělecké osobnosti tvůrců působících na tomto území byly konfrontovány s požadavky a očekáváními objednavatelů a zadavatelů z řad šlechty, církevních představitelů a v menší míře rovněž měšťanů, a to především vratislavských. Ve druhé polovině 17. století vytvořené umělecké prostředí Slezska se stalo základem pro rozkvět umění tohoto regionu ve století následujícím. OBRAZOVÝ MATERIÁL 1. Geronimo Falconi, Štuková výzdoba klenby kostela Nanebevzetí Nejsvětější Marie Panny v Kladsku. 2. Matthias Steinl, Sochařská výzdoba hlavního oltáře v cisterciáckém kostele v Henrykowie. 3. Stally v cisterciáckém kostele v Henrykowie. 4. Matthias Rauchmiller, Figurální výzdoba z Mauzolea slezských Piastovců v Lehnici. Fot. Anna Sylwia Czyż 5. Karol Dankwart, Fragment výmalby sklepení kostela sv. Mikuláše a Františka Xaverského v Otmuchowie. Fot. Anna Sylwia Czyż 6. Michael Lucas Leopold Willmann, Fragment malířské výzdoby kostela sv. Josefa v Krzeszowie. Fot. Anna Sylwia Czyż

12 Anna Ptak-Gusin, Karola Dankwarta podróże artystyczne z Nysy do Krakowa, in Barok i barokizacja…, s. 191-204; Anna Ptak-Gusin, Kilka uwag o Szwedzkim malarzu Karolu Dankwarcie i jego sygnowanym obrazie ze sceną św. Barbary w kościele św. Michała w Znojmie, in Po obu stronach Bałtyku. Wzajemne relacje między Skandynawią a Europą Środkową, ed. Jan Harasimowicz, Piotr Oszczanowski, Marcin Wisłocki, vol. 1, Wrocław 2006, s. 287-302; Andrzej Kozieł, Szwed i jezuici. Karol Dankwart i jego nieznane prace malarskie dla nyskich i kłodzkich jezuitów, in Po obu stronach Bałtyku…, s. 265-276. 13 Materiały konferencji poświęconej sztuce Michaela Willmanna, Wrocław, 22 października 1994 r., Wrocław 1995; Andrzej Kozieł, Rysunki Michaela Willmanna (1630-1706), Wrocław 2000; Willmann i inni… Zob. także artykuły autorstwa Andrzeja Kozieła, ks. Stanisława Szupieńki, Kataríny Chmelinovej, Rainera Sachsa poświęcone Willmanowi w książce Opactwo cystersów w Lubiążu… (s. 243-314).

Anna Sylwia Czyż

7


Obrázek 2:

Obrázek 1: Geronimo Falconi, Štu-

ková výzdoba klenby kostela Nanebevzetí Nejsvětější Marie Panny v Kladsku.

Matthias Steinl, Sochařská výzdoba hlavního oltáře v cisterciáckém kostele v Henrykowie.

Obrázek 3: Stally

v cisterciáckém kostele v Henrykowie.

Obrázek 4: Matthias Rauchmiller, Figurální výzdoba z Mauzolea slezských Piastovců v

Lehnici. Fot. Anna Sylwia Czyż

8



Obrázek 5: Karol Dankwart, Fragment výmalby sklepení kostela sv.

Mikuláše a Františka Xaverského v Otmuchowie. Fot. Anna Sylwia Czyż

Obrázek 6: Michael Lucas Leopold Willmann, Fragment malířské výzdoby kostela sv. Jose-

fa v Krzeszowie. Fot. Anna Sylwia Czyż

Anna Sylwia Czyż

9

Sylabus. Malířství a sochařství ve Slezsku ve druhé polovině 17. stol. nejdůležitější tendence, díla, mistři. Anna Sylwia Czyż

Recommend Documents