JAN BÍNA ÚROVNÌ KONSTRUKÈNÍHO GEORELIÉFU NA MORAVÌ A VE SLEZSKU

Jan Bína

JAN BÍNA

ÚROVNÌ KONSTRUKÈNÍHO GEORELIÉFU NA MORAVÌ A VE SLEZSKU

Internet Geographic Magazine 2002 – www.ingema.net

1

ÚROVNÌ KONSTRUKÈNÍHO GEORELIÉFU NA MORAVÌ A VE SLEZSKU Úvod Základní uspoøádání reliéfu zemského povrchu (georeliéfu), tj. rozložení a výšky pohoøí, poloha a generelní morfometrie úvalù, kotlin apod., je dílem konstrukènì (stavebnì) pùsobících endogenních geologických sil. Jejich smìrová orientace není pouze elevaèní, tj. vytváøející vyvýšené povrchové útvary, má též výškovì negativní složku, která vede ke vzniku sníženin (prolákliny, kotliny). Podle klíèového geomorfologického principu je konstrukènì vzniklý reliéf okamžitì napadán protikladnì pùsobícími exogenními pochody. Vyvýšeniny jsou obrušovány a snižovány, sníženiny vyplòovány. Teoreticky lze pøipustit, že exogenní pochody by mohly za velmi dlouhý èasový úsek zcela zlikvidovat konstrukèní reliéf Zemì (kromì ovšem samotné existence kontinentù v pozici kladné výškové odchylky vùèi svìtovému oceánu) a na místì nìkdejších pohoøí a kotlin by se rozkládala parovina v nevelké absolutní výšce, mírnì uklonìná ve smìrech povrchového odtoku. Tak dlouhý èas tektonické stability bez pøítomnosti obnovujících se endogenních sil však exogenní síly v dosavadní historii Zemì nikdy k dispozici nemìly. Reálným výsledkem jejich pùsobení je proto pouze více nebo ménì detailní modelace (skulpturace) endogennì vzniklého georeliéfu, tj. konstrukèního georeliéfu. Skulpturace (jak formou eroznì denudaèní, tak korelátnì akumulaèní) dává konkrétní obraz terénu. Konstrukèní georeliéf je nicménì ve všech krajinách Zemì primární, protože jím dané povrchové makrodimenze jsou v pozici nadøazené kategorie nad exogenním dotvoøením. Soubor eroznì denudaèních a korelátních akumulaèních tvarù bývá oznaèován jako morfoskulptura, v odlišení od komplexnìjší kategorie morfostruktury, která vyjadøuje kauzální vztah mezi uspoøádáním zemské kùry a povrchovými tvary. Oba termíny zavedl I. P. Gerasimov (1946). Morfostruktury se dìlí na aktivní, vzniklé neotektonickými pohyby zemské kùry, a pasivní, které reagují na exogenní procesy bez pøínosu vnitøní energie (odrážejí horninovou skladbu a starou tektoniku). Aktivní morfostruktury tedy odpovídají významovému obsahu konstrukèního georeliéfu.

Diskuse Morfostrukturní pøístup pøedstavuje vedoucí koncepci souèasné geomorfologie (srv. napø. J. Demek 1987, T. Czudek 1997, J. Karásek 2001). Pøesto lze zmínit nìkteré problémy. Spíše formální vìcí je pojmovì obsahové rozkolísání, které je dùsledkem velmi èastého používání termínu morfostruktura. Lze vysledovat napø. význam typologický (vrásové, deformaèní aj. morfostruktury), význam jako výsledek analýzy („morfostruktura území se vyznaèuje …“) a též i jako pøímé oznaèení místopisného území (zejména v práci J. Demka, V. Nováka ed. 1992). Ne úplnì jasná je pozice pasivní morfostruktury. Konkrétní území je nìkdy probíráno souèasnì jako aktivní i pasivní morfostruktura, vždy z daného hodnotícího hlediska, v pøípadì pasivní morfostruktury tedy z hlediska eroznì denudaèního rázu krajiny (J. Demek, V. Novák ed. 1992 str. 75-78). Pasivní morfostruktura se v takovém pojetí vìcnì pøekrývá s morfoskulpturou. Citlivìjší je asi pøístup J. Karáska (2001), který pasivní morfostruktury pokládá èistì za podpovrchový potenciál a útvary, které jsou již ve viditelné povrchové podobì, pøedstavují aktivizované morfostruktury, tj. pùvodnì pasivní, které byly exogenními procesy odkryty. O morfostrukturách ve smyslu územním se koneènì obvykle hovoøí bez hierarchického èi jiného systémového zaèlenìní. Jde o jakékoli území, o kterém se zrovna pojednává, napø. v rozsahu od Èeské vysoèiny po bradlo Kotouè u Štramberka (J. Demek, V. Novák ed. 1992 str. 73, 78). Proto je tento pøíspìvek pokusem o hierarchické utøídìní jednotek konstrukèního georeliéfu, tj. aktivních morfostruktur, na území Moravy a Slezska (v historických hranicích). Hierarchická diferenciace jednotek konstrukèního georeliéfu Konstrukèní georeliéf je obecným pojmem. Pro úèely regionální diferenciace je tøeba pracovat s jeho konkrétními stavebními celky, které se na povrch promítají jako územní jednotky. Stavební celky konstrukèního geo-

Internet Geographic Magazine 2002 – www.ingema.net

2

Jan Bína reliéfu existují v rùzných hierarchických úrovních (øádech). Regionální a hierarchická diferenciace územních jednotek se spoleènými rysy konstrukèního georeliéfu vychází a) ze spoleèné orogenetické stavby, b) z míry generalizace hlavních stavebních tvarù konstrukèního georeliéfu, která je pøímo úmìrná hierarchické pozici v systému èlenìní a obvykle též velikostnímu rozsahu území. Jako zásadu pøi èlenìní lze formulovat tézi, že nejmenší rozsah území, v nìmž se jedná o spoleènì vzniklý konstrukèní georeliéf a jeho rysy jsou generalizovatelné tak, aby vykazovaly relativní homogenitu dovnitø a heterogenitu navenek, je stavebním celkem konstrukèního georeliéfu. Nižší úrovnì jednotek tvoøí souèásti vyšších úrovní, i když v jednotkách vyšších úrovní mohou být jednotky nižší úrovnì zastoupeny jen jako izolované ostrovy. To jsou území, kde v rámci nadøazených celkù lze vysledovat urèité vlastní autonomní rysy. Úroveò, v níž konstrukèní georeliéf území pøedstavuje samostatný èlánek systému, je v rùzných územích rùzná. Nìkde zaèíná hned v nejnižším øádu (napø. krajina s jednoduchými hrástìmi a prolomy), jinde jsou k individualizaci nutné až vyšší úrovnì s vyšší mírou generalizace a abstrakce a nìkde mùže být uprostøed hierarchické stupnice nìkterá úroveò vynechána (srv. obr. 2). To je rozdíl oproti orografickému (geomorfologickému, J. Demek ed. 1987) èlenìní, v nìmž každé území má pøíslušnost minimálnì od stupnì celku a zpravidla i ve stupni podcelku a okrsku. Zastoupenost úrovní konstrukèního reliéfu na Moravì a ve Slezsku Stavební prvky – 1. øád Nejnižší úroveò konstrukèního georeliéfu, kterou jsou jeho pøímé stavební prvky, se na Moravì a ve Slezsku nevyskytuje pøíliš èasto. Typickým územím jednoduchých hrástí a prolomù je západní a severní okolí Brna. Menší hrástì byly zjištìny i na Èeskomoravské, Drahanské vrchovinì, v Nízkém Jeseníku, Chøibech aj. Homogenní deprese pøedstavují Vìstonická a Napajedelská brána (J. Demek, V. Novák ed. 1992). V Moravskoslezských Beskydech jsou

reliéfovì patrné pøíkrovové hory. V Nízkém Jeseníku se morfologicky uplatòují vulkanické kupy a lávové proudy. Stavebními prvky konstrukèního georeliéfu jsou rovnìž jednotlivá výrazná bradla Pavlovských vrchù. Mikroregionální stavební celky – 2. øád (SC2) Na Èeskomoravské vrchovinì této úrovni odpovídají megaantiklinály hornojihlavská (a), brtnická (b) a devítiskalsko-sýkoøská (c) a megasynklinály daèicko-tøešská (d), moravskobudìjovicko-velkomeziøíèská (e) a hornosázavská (f) (J. Demek, V. Novák ed. 1992). Již na úrovni SC2 lze sjednotit území pøíkopové propadliny Boskovické brázdy (g) by pøerušené Žernovnickou hrástí. Brázda je produktem staré tektoniky (perm) a dnes je v pozici aktivizované morfostruktury, o èemž svìdèí prùbìh vodních tokù napøíè. Témìø celá moravská èást Èeské tabule se sjednocuje do SC2 svitavsko-litomyšlská megasynklinála (h) (J. Demek, V. Novák ed. 1992) s kuestovým lemem. Paleozoickou èást Drahanské vrchoviny (vèetnì Moravského krasu) vymezujeme jako drahanskou paleozoickou elevaci (i), kompaktní zdvihovou oblast devonských a kulmských sedimentù. Obdobné jsou morfostrukturní charakteristiky Nízkého Jeseníku, který proto pokládáme za SC2 nízkojesenická paleozoická elevace (j). Na severní Moravì a ve Slezsku lze pøejmout podle J. Demka, V. Nováka ed. (1992) hrubojesenickou (k) a podorlicko-jeøábskou megaantiklinálu (l), uprostøed rozlomenou Králickou brázdou, a hornomorávní megasynklinálu (m). V rámci vnìkarpatských sníženin se jako SC2 individualizuje nespornì prolom Hornomoravského úvalu (n) – je nejmladší a orientovaný pøíènì na celkový smìr vnìkarpatských sníženin. Ve Vnìjších Západních Karpatech byl pro èlenìní použit pramen J. Demek, V. Novák ed. (1992). Bradlová elevace Jihomoravských Karpat (o) je v pozici aktivizované morfostruktury po obnažení Pavlovských bradel na èele ždánické jednotky vnìmagurského pøíkrovu. Elevace Støedomoravských Karpat (p) má spoleèné rysy makroreliéfu na ždánické a pouzdøanské jednotce vnìmagurského pøí-

Internet Geographic Magazine 2002 – www.ingema.net

3

ÚROVNÌ KONSTRUKÈNÍHO GEORELIÉFU NA MORAVÌ A VE SLEZSKU krovu, s dnešní strukturní kontrolou výškových pomìrù. Podle dlouhých liniových zlomù byly vyèlenìny následující SC2: hlucko-javoøinská elevace (q), vyzdvižená nad holešovským zlomem, východomoravská elevace (r) mezi holešovským a temenickým zlomem, beskydská elevace (s) na SV od temenického zlomu, jablunkovská deprese (t) ve zlomovém pásmu a nad ní se nacházející elevace Slezských Beskyd (u). Mezoregionální stavební celky – 3. øád (SC3) Pøedchozí celky na Èeskomoravské vrchovinì i její dosud nezaøazená èást vstupují do SC3, kterou lze nazvat jádro Èeského masivu (1). Jde o plošnì nejrozsáhlejší èást Èeského masivu orograficky zahrnující subprovincii Èeskomoravskou (bez Brnìnské vrchoviny) a Šumavskou, s krystalickou pøedhercynskou (moldanubickou) a hercynskou stavbou; neotektonicky jako celek je zdvihovou oblastí. Brnìnský znaènì rozèlenìný systém hrástí

Obr. 1

a prolomù se stavbou ze starých hlubinných vyvøelin lze generalizací až na této úrovni pojmout jako elevaci brnìnského plutonu (2), zahrnuje Bobravskou a z Drahanské vrchoviny Adamovskou vrchovinu. Deprese Èeské tabule (3) jako SC3 na území Moravy jen trochu rozšiøuje SC2 svitavsko-litomyšlská megasynklinála. Pøedstavuje poklesovou oblast fundamentu Èeského masivu, v køídì zalitou epikontinentálním moøem, jehož sedimenty se zachovaly v horizontální nebo subhorizontální poloze. Severní okraj Èeského masivu je možné sjednotit do SC3 sudetský lem Èeského masivu (4), který na Moravu zasahuje svou nejvýchodnìjší èástí; tvoøí jej krystalické horniny pøevážnì pøedhercynského stáøí a neotektonicky jde o zdvihovou oblast. Do celku patøí i podhùøí níže v hierarchii nezaøazené. Orografickou subprovincii Vnìkarpatské sníženiny na úrovni SC3 spojujeme do karpatské pøedhlubnì (5), jež pøedstavuje poklesový pás pøed karpatským pøíkrovovým èelem, vyplnìný

Rozložení stavebních celkù konstrukèního georeliéfu Moravy a Slezska.

Internet Geographic Magazine 2002 – www.ingema.net

4

Jan Bína neogenními a na severu i pleistocénními sedimenty. Vnìjší Západní Karpaty na moravskoslezském území (v rozsahu orografické subprovincie) mají zásadnì spoleèné parametry konstrukèního georeliéfu, proto všechny v pøedchozím oddíle uvedené SC2 dovolují sjednocení do SC3 západokarpatské flyšové pøíkrovy (6). Pro stavbu tohoto území jsou pøíznaèné alochtonní masivy paleogenních a zèásti køídových flyšových sedimentù, které sem byly nasunuty ze vzdálenosti i desítek kilometrù; dnešní reliéf byl modifikován pozdìjšími kernými zdvihy a poklesy a je zároveò strukturnì kontrolován. Do této úrovnì stavebního celku konstrukèního georeliéfu pøipojujeme i dosud nezaøazené území orograficky patøící do Podbeskydské pahorkatiny. Makroregionální (subkontinentální) stavební celky – 4. øád (SC4) Na této hierarchické úrovni je již v zásadì dokonèena dichotomie území Moravy a Slezska

Obr. 2

do èástí hercynských a karpatských. Ale obì tyto složky se ještì rozpadají do dvou jednotek. Výraznou jednotkou je Èeský masiv (A) jako autonomní èást evropské epihercynské platformy s relativnì nejvyšším zastoupením pøedhercynských struktur; morfologicky je Èeský masiv nápadný zejména svým neotektonickým lemem. Orograficky se jedná o Èeskou vysoèinu. Druhou jednotkou SC4 je støedoevropská hercynská deprese (B),  v orografickém smyslu Støedoevropská nížina, pøedstavující rozsáhlou hercynskou pøedhlubeò se sedimenty v rozpìtí od paleozoika po kvartér. Území, které do tohoto celku v ÈR patøí (Opavská pahorkatina), je zaøazeno do systému poprvé až na této vysoké úrovni, na nižší úrovni není dùvod je vyèleòovat z celkové podobné stavby slezských a polských nížin (se skulpturací ledovcovì morénovou). V karpatské èásti lze vyèlenit karpatský orogén (C) jako souèást evropské vìtve alpinského systému a depresi Panonské pánve (D) jako rozsáhlou kotlinu ležící mezi kar-

Území nesjednocená na urèitých úrovních hierarchizace konstrukèního georeliéfu.

Internet Geographic Magazine 2002 – www.ingema.net

5

ÚROVNÌ KONSTRUKÈNÍHO GEORELIÉFU NA MORAVÌ A VE SLEZSKU patským a alpským orogénem, s fundamentem pokleslým až 5000 m (J. Demek, V. Novák ed. 1992). Na Moravì do této jednotky patøí Dolnomoravský úval, jehož území je rovnìž zahrnuto poprvé až do vysoké úrovnì stavebního celku konstrukèního georeliéfu z dùvodù obdobných jako v pøípadì Opavské pahorkatiny. Kontinentální stavební celky – 5. øád (SC5) Zde již je plnì uplatnìna pozice dvou ze základních stavebních èástí euroasijského kontinentu – hercynské a alpinské. První zahrnuje západ, druhá východ Moravy a Slezska. Epihercynská platforma (I), tzv. Mezoevropa, byla zkonsolidována vrásnìním v karbonu, kdy vznikly dva hlavní pásemné smìry rozbíhající se z francouzského Centrálního masivu: armorický (k severu) a variský (k východu). Nìkteré èásti platformy pozdìji poklesly. Dnešní aktivní morfostruktury mají základ v neotektonických diferenèních pohybech. Evropská èást alpinského orogenetického systému (II), tzv. Neoevropa, zahrnuje alpinská pohoøí (v Evropì Alpy, Karpaty, Pyreneje, Apeniny aj.) a geneticky související okrajové pánve a deprese. Pro pohoøí alpinského systému je charakteristické silné zvrásnìní hornin, pøíkrovová stavba a zpravidla i rozdìlení do jádrových krystalicko-druhohorních a vnìjších (flyšových) èástí; souèasná výšková úroveò je ovlivnìna neogenní kernou tektonikou a ve flyšových zónách horninovou skladbou.

Závìr Konstrukèní georeliéf Moravy a Slezska je složitý a rozmanitý. Podle použitého èlenìní dìlí jednotky pìti hierarchických úrovní stavby konstrukèního georeliéfu prostor Moravy a Slezska, teprve až na šesté úrovni, kterou by byly planetární stavební celky, se toto území sjednocuje.

Literatura: Czudek T. (1997): Reliéf Moravy a Slezska v kvartéru. Sursum, 186 s., Tišnov. Demek J. (1987): Obecná geomorfologie. Academia, 476 s., Praha. Demek J. ed. (1987): Zemìpisný lexikon ÈSR. Hory a nížiny. Academia, 584 s., Praha. Demek J., Novák V. ed. (1992): Vlastivìda moravská. Neživá pøíroda. MVS, 242 s., Brno. Gerasimov I. P. (1946): Opyt geomorfologièeskogo strojenia SSSR. Problemy fyzièeskoj geografii, 12, s. 33-46, MoskvaLeningrad. Karásek J. (2001): Základy obecné geomorfologie. MU, 216 s., Brno.

Internet Geographic Magazine 2002 – www.ingema.net

6