Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě Ústav veřejné správy a regionální politiky
Studijní opora
Sociální gerontologie Hugo Přibyl
Tato studijní opora vznikla v rámci realizace projektu ISIP 2015 „ELP – kombinovaná forma navazujícího magisterského studia předmětů typu B“.
Tato studijní opora vznikla v rámci realizace projektu ISIP 2015 „Profilace a inovace předmětů typu A v rámci navazujícího magisterského studijního programu Veřejná správa a sociální politika“.
Opava, 2015
Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě Ústav veřejné správy a regionální politiky
Cíle předmětu (získané vědomosti a dovednosti) Odborné znalosti Po prostudování studijního materiálu budete umět:
charakterizovat stáří a stárnutí
definovat předmět gerontologie, budete znát členění gerontologie
vyjmenovat změny ve stáří
popsat přípravu a adaptaci na stáří
charakterizovat specifika potřeb seniorské populace
popsat zdravotní a sociální systém ČR
vyjmenovat sociální dávky a služby, které jsou seniory využívány
Odborné dovednosti Po prostudování studijního materiálu budete schopni:
zhodnotit aktuální stav seniora
rozpoznat znaky zlého zacházení se seniory
v rámci základního sociálního poradenství informovat širokou veřejnost o možnostech péče o starého člověka Obecná způsobilost Po prostudování studijního materiálu:
získáte způsobilost přizpůsobit komunikaci věku, zdravotnímu stavu a podmínkám
budete způsobilí zvolit vhodný styl komunikace a vybrat komunikační techniku s ohledem na individualitu jedince
budete schopni podílet se na týmové práci
Obsah předmětu Stáří a stárnutí Gerontologie Změny ve stáří Život ve stáří Potřeby seniorů Péče o seniory
Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě Ústav veřejné správy a regionální politiky
Obsah 1Stáří a stárnutí ........................................................................................................................ 7 1.1Stáří, stárnutí .......................................................................................................................... 7 1.1.1Kalendářní stáří ...................................................................................................................8 1.1.2Biologické stáří ...................................................................................................................8 1.1.3Sociální stáří........................................................................................................................9 1.2Demografie stárnutí ............................................................................................................... 9 1.2.1Obyvatelstvo podle pohlaví, věku a rodinného stavu .......................................................10 1.2.2Index stáří..........................................................................................................................10 1.2.3Naděje dožití ..................................................................................................................... 11 1.3Shrnutí základních pojmů ................................................................................................... 12 1.4Kontrolní otázky pro studenty ............................................................................................. 12 1.5Pro zájemce ......................................................................................................................... 12 1.6Odpovědi na kontrolní otázky ............................................................................................ 13 1.7Seznam doporučené literatury ............................................................................................. 13 2Gerontologie .......................................................................................................................... 15 2.1Předmět a cíl gerontologie ................................................................................................... 15 2.2Členění gerontologie............................................................................................................ 15 2.3Metody využívané v gerontologii ........................................................................................ 16 2.4Vybrané metody sociální gerontologie ................................................................................ 17 2.4.1Komunikační dovednosti ..................................................................................................17 2.4.2Preterapie ..........................................................................................................................18 2.4.3Reminiscence ....................................................................................................................18 2.5Shrnutí základních pojmů ................................................................................................... 19 2.6Kontrolní otázky pro studenty ............................................................................................. 19 2.7Pro zájemce.......................................................................................................................... 20 2.8Odpovědi na kontrolní otázky ............................................................................................. 20 2.9Seznam doporučené literatury ............................................................................................. 21 3Změny ve stáří ...................................................................................................................... 22 3.1Biologické změny ................................................................................................................ 22 3.2Psychické změny ................................................................................................................. 23 3.3Sociální změny .................................................................................................................... 23 3.4Shrnutí základních pojmů ................................................................................................... 24 3.5Kontrolní otázky pro studenty ............................................................................................. 25 3.6Pro zájemce.......................................................................................................................... 25 3.6.1Stárnutí smyslových orgánů ..............................................................................................25
Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě Ústav veřejné správy a regionální politiky
3.6.2Psychiatrické syndromy u seniorů ....................................................................................25 3.6.3Případová studie ................................................................................................................26 3.7Odpovědi na kontrolní otázky ............................................................................................. 26 3.8Seznam doporučené literatury ............................................................................................. 27 4Život ve stáří ......................................................................................................................... 28 4.1Příprava a adaptace na stáří ................................................................................................. 28 4.1.1Příprava na stáří ................................................................................................................28 4.1.2Adaptace na stáří ...............................................................................................................29 4.2Funkční a dysfunkční rodina, vícegenerační soužití ........................................................... 30 4.2.1Funkční a dysfunkční rodina .............................................................................................30 4.2.2Vícegenerační soužití ........................................................................................................31 4.3Mýty o stáří, ageismus ......................................................................................................... 32 4.3.1Mýty o stáří .......................................................................................................................32 4.3.2Ageismus...........................................................................................................................33 4.4Zlé zacházení se seniory ...................................................................................................... 33 4.5Shrnutí základních pojmů ................................................................................................... 34 4.6Kontrolní otázky pro studenty ............................................................................................. 35 4.7Pro zájemce.......................................................................................................................... 35 4.8Odpovědi na kontrolní otázky ............................................................................................. 37 4.9Seznam doporučené literatury ............................................................................................. 37 5Potřeby seniorů ..................................................................................................................... 38 5.1Základní vymezení .............................................................................................................. 38 5.2Dělení lidských potřeb ......................................................................................................... 39 5.3Potřeby ve vyšším věku ....................................................................................................... 40 5.4Saturace potřeb .................................................................................................................... 40 5.4.1Faktory ovlivňující naplňování potřeb ..............................................................................41 5.4.2Identifikace a způsob naplnění potřeb ..............................................................................41 5.4.3Potřeby a bariéry při jejich identifikaci a naplnění ...........................................................42 5.5Shrnutí základních pojmů ................................................................................................... 42 5.6Kontrolní otázky pro studenty ............................................................................................. 42 5.7Pro zájemce.......................................................................................................................... 43 5.8Odpovědi na kontrolní otázky ............................................................................................. 46 5.9Seznam doporučené literatury ............................................................................................. 47 6Péče o seniory ........................................................................................................................ 48 6.1Péče o nesoběstačné seniory v rámci rodiny ....................................................................... 48 6.2Zdravotní péče ..................................................................................................................... 49 6.2.1Geriatrická křehkost (frailty) ............................................................................................51
Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě Ústav veřejné správy a regionální politiky
6.2.2Paliativní a hospicová péče ..............................................................................................51 6.2.3Umírání a smrt ..................................................................................................................53 6.3Sociální péče a služby se zaměřením na seniory ................................................................. 54 6.4Shrnutí základních pojmů ................................................................................................... 59 6.5Kontrolní otázky pro studenty ............................................................................................. 60 6.6Pro zájemce.......................................................................................................................... 60 6.7Odpovědi na kontrolní otázky ............................................................................................. 61 6.8Seznam doporučené literatury ............................................................................................. 61
Úvod Tento učební text je určen pro studium předmětu „Sociální gerontologie“, který je vyučován v rámci studia magisterského oboru Veřejná správa a sociální politika. Text je určen zejména studentům kombinované formy studia, ale poskytuje informace i studentům prezenční formy studia. Učební text je zaměřen na pochopení a praktické zvládnutí jednotlivých témat výuky, je rozdělen do navazujících kapitol. Všechny kapitoly mají tyto části:
název kapitoly (tvoří uzavřený celek)
na začátku každé kapitoly jsou formulovány cíle, klíčová slova a obsah kapitoly
následuje samotný výklad učiva
shrnutí pojmů
kontrolní otázky
část pro zájemce (pro ty, kteří se chtějí o daném tématu dozvědět více)
odpovědi na kontrolní otázky
na konci každé kapitoly je seznam doporučené literatury k dalšímu samostudiu
Student kombinované formy studia by měl s tímto studijním materiálem zacházet jako „s kostrou“, která jej seznámí s problematikou sociální gerontologie. Student v rámci samostudia, aktivity na přednáškách by si měl „kostru“ „obalovat“ dalšími vědomostmi, aby získal ucelené informace o předmětu jako celku. Není žádoucí, aby se student předkládaný text učil zpaměti. Cílem je, aby student dané problematice porozuměl natolik, aby byl schopen dané téma popsat vlastními slovy, aby uměl vybrat příklad z praxe, ze svého okolí apod. Máme-li reflektovat současnou situaci – stárnutí populace, je nezbytné gerontologii věnovat zvýšenou pozornost. V našem případě jsme se zaměřili na gerontologii sociální, která je multioborovou disciplínou. Dosavadní zkušenosti ukazují, že seniorům se věnuje zvýšená pozornost až v době dekompenzace jejich stavu, kdy schopnost žít ve vlastním prostředí se vytrácí. Osvojit si přístup k seniorům, který bude včas odhalovat vznikající komplikace a umožní tak včasný zásah, je tak nutností.
1 Stáří a stárnutí Cíle kapitoly Po prostudování této kapitoly:
budete schopni definovat stáří a stárnutí
budete umět členit stáří dle různých hledisek
budete schopni vysvětlit pojmy demografie, index stáří, naděje dožití
získáte náhled na vývoj demografické situace
Klíčová slova Demografie, index stáří, naděje dožití, stárnutí, stáří – kalendářní, biologické, sociální.
Obsah kapitoly 1) Stáří, stárnutí 2) Demografie stárnutí
1.1 Stáří, stárnutí Uvádí se, že existuje okolo tří set definic vymezující stárnutí a stáří, žádná z nich však není absolutně platná a definitivní. Připomenu-li osobnosti dávné historie, je všeobecně známo, že Hippokrates vymezil stáří jako ztrátu vlhka a Aristoteles jako ztrátu tepla. Stav mezi zdravím a nemocí, jež je navozen změnami tělních šťáv s úbytkem vlhka, tepla a krve, takové je pojetí stáří podle Galéna. Mezi autory, zabývajících se problematikou stárnutí a stáří, je shoda na faktu, že stáří (senium) je konečnou etapou života (vývojovým obdobím), zatímco stárnutí (senescence) je fyziologický proces a nikdo živý se mu nemůže vyhnout. Stárnutí je komplexní, nevratný, dynamický proces, který postihuje involučními změnami veškeré živé organismy kontinuálně již od jejich početí. Hovoří se o vzájemně propojených procesech biologického, psychologického a sociálního stárnutí odehrávajících se s interindividuální variabilitou. Fyziologické stárnutí (někdy označováno jako primární nebo také zdravé stárnutí) je provázeno přirozenými běžnými projevy související s věkem, kdy se vytváří typický obraz – stařecký fenotyp. Jedná se o kontinuální proces s akcelerací po 65 roce věku. Patologickým (sekundárním) je chápáno zejména stárnutí chorobné, kdy je proces stárnutí urychlen. Příkladem může být progerie, Hutchinson-Gilfordův syndrom 1 . Také nepoměr mezi kalendářním a funkčním stárnutím, kdy kalendářní věk je nižší než věk funkční, se někdy řadí mezi patologické stárnutí. Někteří autoři uvádějí ještě stárnutí terciální, které bývá spojováno s umíráním a rychlým tělesným úpadkem v tomto období. Proces stárnutí je ovlivněn řadou faktorů, které lze dělit na vnitřní a vnější. Vnitřní faktory stárnutí: genetická výbava – činitelé buněčného přežití, vrozené genetické a získané genové mutace vedoucí ke vzniku onemocnění s důsledkem předčasného úmrtí;
tělesná onemocnění a psychické poruchy;
psychická výbava jedince – povahové zaměření, zvládání a zpracování zátěžových situací, způsoby vyrovnávání se s nemocí, stereotypy, životní cíle. Vnější faktory stárnutí:
fyzikální – klima, životní prostředí, pracovní prostředí;
chemické – kožní, plicní komplikace;
sociální – způsob a kvalita bydlení, finanční zabezpečení, rodinné zázemí, vzdělání.
Stářím je označována poslední vývojová etapa lidského života, která končí smrtí. Jedná se o důsledek a projev involučních změn (funkčních i morfologických), které jsou determinovány geneticky, ale i dalšími faktory, např. nemocemi, způsobem života, životními podmínkami.
1
Onemocnění vznikající na podkladě mutace genomu. „Předčasné stárnutí při ustrnulém vývoji na dětském stupni.“ (Hartl, Hartlová, 2000:455)
Různá odborná literatura přináší nejednotnost v pojetí stáří a rozcházející se periodizace stáří. Obvykle však panuje shoda v rozlišení stáří na kalendářní, biologické a sociální. 1.1.1 Kalendářní stáří Kalendářní stáří je dané dosažením určitého dohodnutého věku, považuje se tak za sociální konstrukt. Je jednoznačně vymezitelné, má však nulovou vypovídající hodnotu o interindividuálních rozdílech. Svůj význam má však pro demografické, statistické aj. účely. V periodizaci stáří není mezi autory úplná shoda. Za obecně uznávanou je považována patnáctiletá periodizace lidského věku dle WHO: 60 – 74 let: stárnutí, rané stáří, senescence; 75 – 89 let: vlastní stáří, kmetství, senium; 90 a více let: dlouhověkost, patriarchium. Dnes se většina autorů přiklání k členění na: 65 – 74 let: mladí senioři (young-old), 75 – 84 let: staří senioři (old-old), 85 a více let: velmi staří senioři (oldes-old, very old-old). Je to dáno zlepšujícím se zdravotním a funkčním stavem stárnoucí populace a také posouvání věkové hranice odchodu do starobního důchodu. 1.1.2 Biologické stáří Biologické stáří lze charakterizovat jako míru involučních změn, která je u každého jedince zcela individuální. Uvádí se, že již okolo 25 – 30 roku života se může pozorovat pomalý, leč postupný pokles výkonnosti fyzických i duševních funkcí. Obecně se rozlišují tři základní typy změn: 1.
úbytek funkcí na molekulární, tkáňové, orgánové a systémové úrovni,
2. významý pokles buněčných rezerv manifestující například při reakci v zátěžových situacích, 3.
zpomalení většiny funkcí.
Vnějším obrazem biologického stáří je již zmíněný fenotyp stáří: svrašťování a vysušování kůže, úbytek a šedivění vlasů a ochlupení, změny hormonální produkce a sekrece, ochabování svaloviny a úbytek kostní hmoty, poruchy sluchu, kdy dochází k horšímu vnímání vysokých tónů a je zvýšená citlivost na šumy, horší adaptace zraku na světlo a tmu, zúžení zorného pole, omezení kardiovaskulárního systému, změny postavy, chůze atd. Tyto změny se ve stáří projevují tím, že člověk se rychleji unaví, potřebuje delší čas k obnově fyzických i duševních sil, má pomalejší reakce na podněty, dochází ke zpomalení psychomotorického tempa. Proces biologického stárnutí je ovlivněn nejen dosavadním životním stylem, přítomností chronických nemocí – úrovní zdravotní péče, kde se více projevují genetické dispozice. Nesmíme zapomenout na silný vliv psychického stavu, který vyplývá z pozitivního či negativního hodnocení dosavadního života, se smířením se stárnutím a stářím a prohlubující se sociální izolací. Přesné vymezení biologického stáří neexistuje, pro objektivní zhodnocení stavu seniora se v praxi často přistupuje k funkčnímu geriatrickému vyšetření (FGV) 2. Více viz. podkapitola „Pro zájemce“. 1.1.3 Sociální stáří Sociální stáří zachycuje změnu sociálních rolí a potřeb, upozorňuje na rizika seniorů (maladaptace na odchod do důchodu, ztráta společenské prestiže, pokles životní úrovně, riziko ztráty soběstačnosti, ageismus). V souvislosti se sociálním stářím lze hovořit o tzv. sociální periodizaci lidského života, která na základě produktivity a sociálních rolí člení lidský život do životních období, tzv. „věků“:
2
V literatuře lze narazit též na zkratku CGA = comprehensive geriatric assessment
První věk – předproduktivní: období dětství a mládí (růst, vývoj, vzdělávání, profesní příprava, získávání zkušeností a znalostí). Druhý věk – produktivní: období dospělosti a životní produktivity – biologické, sociální a především pracovní. Třetí věk – postproduktivní: tato představa může vést k podceňování, diskriminaci starších osob a k potlačení hlediska osobnostního rozvoje z pohledu celoživotního procesu. Čtvrtý věk – fáze závislosti: toto označení je nešťastné, předpokládá zákonitou nesoběstačnost, čímž vylučuje zdravé a samostatné stáří. Implikuje představu, že ztráta soběstačnosti a biologický marasmus jsou nezbytné důsledky dlouhého života. Což odporuje konceptu úspěšného stárnutí.
1.2 Demografie stárnutí Demografie je vědní disciplínou, která na základě statistických údajů zkoumá počet, strukturu a pohyb obyvatelstva. Populace stárne v důsledku dvou zásadních demografických změn. První změna souvisí s klesající fertilitou (plodností), druhá změna souvisí s vývojem medicíny a zlepšením sociálně-ekonomických podmínek. To vede ke snižování mortality (úmrtnosti) ve všech věkových skupinách (včetně skupin nejstarších). Dožít se vysokého stáří přestalo být výsadou hrstky šťastných, dnes osmdesátiletí, devadesátiletí lidé nejsou žádnou raritou. Člověk se dnes pozastaví nad stoletým, zůstává však otázkou, zda to je údivem nad dožitím se tak vysokého věku nebo „magičnem“ číslovky sto. V červnu 2014 bylo v České republice 920 sto a víceletých občanů (774 žen, 146 mužů). Problematika demografického stárnutí je tak stále četnějším a zřetelnějším tématem diskurzu současné společnosti. Podle střední varianty projekce ČSÚ3 (2013), která vycházela z dat ze Sčítání lidu, domů a bytů 2011 a populačního vývoje posledních let se předpokládá:
mírný růst úrovně plodnosti a průměrného věku matek při narození dítěte;
snižování hladiny úmrtnosti, střední délka života by se měla do roku 2100 zvýšit z nynějších 75,0 roku pro muže a 80,9 roku u žen na 86,6 let a 91,1 let;
zisky zahraniční migrací ve výši 8,6 až 17,6 tisíce osob ročně.
1.2.1 Obyvatelstvo podle pohlaví, věku a rodinného stavu Podle výsledků ČSÚ populace nad 50 let věku představovala k 31. 12. 2013 37,2 % z celkové populace. Zastoupení osob ve věku 65 a více let dosáhlo 17,4 %. U populace 65+letých to bylo 20 % žen a 15 % mužů. Ženy ve věku 50 a více let byly pouze z 3 % svobodné, 52 % jich bylo vdaných, 16 % rozvedených a 28 % ovdovělých. V tomto věku, pokud se podíváme na muže, najdeme 7 % svobodných, 71 % ženatých, 15 % rozvedených a 7 % ovdovělých. Ovdovělých žen je tedy o plných 21 procentních bodů více než je ovdovělých mužů věkové skupiny 50+. Tato charakteristika prudce narůstá u žen 65+letých, kdy ovdovělých je 47 % žen. Mužů vdovců je v tomto věku pouze 13 %. Svobodných 65+letých žen jsou 2 %, zatímco mužů 4 %. Vdaných žen je 40 % a ženatých mužů 74 %. Rozvedené ženy v tomto věku se na celkovém počtu 65+letých žen podílejí z 11 %, muži ze 13 %.
3
Český statistický úřad
Zdroj: ČSÚ, Senioři v ČR, 2014:6
1.2.2 Index stáří Míru stárnutí populace vyjadřuje také tzv. index stáří, který je podílem populace ve věku starší 65 let na sto osob v kategorii 0 – 14 let. Index stáří výrazně poroste, vyvrcholí k 1. 1. 2063. Stav, kdy seniorů bude 2,5krát více než dětí, by měl trvat celou druhou polovinu století. Stárnutí populace je tak nutno vnímat jako neodvratitelný proces. V souvislosti s touto problematikou je kladen důraz na zlepšení kvality života seniorské populace, a to prostřednictvím tzv. aktivního přístupu ke stáří. WHO 4 koncept aktivního stárnutí charakterizuje jako proces maximálně rozvíjejících se příležitostí pro zdraví, participaci a ochranu seniorů, čímž zvyšuje kvalitu života ve stáří. Vývoj indexu stáří od roku 2006 má v ČR stoupající tendenci. To znamená, že se zvyšuje počet seniorů nad 65+ let oproti dětem do 14 let. Bývaly doby, kdy dětí bylo vždy více než seniorů, nyní od roku 2006 se poměr obrátil a přibývá seniorů. V roce 2006 byl index stáří 100,2, to znamená, že poměr seniorů a dětí byl téměř v rovnováze. Od té doby je v České republice více seniorů než dětí.
4
Světová zdravotnická organizace
Zdroj: ČSÚ, Senioři v ČR, 2014:8
1.2.3 Naděje dožití „Naděje dožití se počítá z úmrtnostních tabulek a říká, kolika let v průměru se má při zachování stávajících úmrtnostních poměrů šanci dožít osoba v určitém věku (např. "e50" znamená, kolika let se v průměru má šanci za stávajících úmrtnostních poměrů dožít padesátiletá osoba).“ (ČSÚ, 2014:8) Z výše uvedeného vyplývá, že naděje dožití se rok od roku prodlužuje. V roce 2013 byla naděje dožití při narození (e0) mužů 75,23 let, u žen 81,13 let. Padesátiletí muži se mohou v průměru dožít 27,42 let, ženy 32,28 let. Osmdesátileté muže čeká ještě v průměru 7,19 let a ženy 8,20 let. Ti, co se dožili osmdesáti pěti let, měli v roce 2013 ještě k dispozici v průměru 5,17 let (muži) a 5,54 let (ženy). Z uvedených údajů je zřejmé, že u starších osob se rozdíly v naději dožití mužů a žen stírají a obě pohlaví se mohou dožít téměř stejného věku.
Zdroj: ČSÚ, Senioři v ČR, 2014:9
1.3 Shrnutí základních pojmů V úvodní kapitole jsme se zabývali základními pojmy – stáří, stárnutí, demografie stárnutí. Již víme, že stárnutí je fyziologický proces, který postihuje involučními změnami veškeré živé organismy kontinuálně od jejich početí. Stárnutí může být fyziologické (přirozené) a patologické (chorobné). Někteří autoři přidávají ještě stárnutí terciální. Stáří je je vývojovým obdobím, konečnou etapou života. Zpravidla se stáří člení na kalendářní (dáno datem narození), biologické (míra involučních změn) a sociální (změna sociálních rolí, členění života do tzv. „věků“). Demografie je vědní disciplínou, která na základě statistických údajů zkoumá počet, strukturu a pohyb obyvatelstva. Dozvěděli jsme se, že k 31.12.2013 bylo v populaci ČR 17,4 % obyvatel starších 65 let. Z této populace 65+ je 47 % ovdovělých žen, ale pouze 13 % ovdovělých mužů. Index stáří, který je podílem populace ve věku starší 65 let na sto osob v kategorii 0 – 14 let v ČR stoupá, od roku 2006 je v ČR více seniorů než dětí. Demografický údaj naděje dožití nám říká, kolika let v průměru se má při zachování stávajících úmrtnostních poměrů šanci dožít osoba v určitém věku. S přibývajícím věkem se rozdíly v naději dožití mužů a žen stírají a obě pohlaví se mohou dožít téměř stejného věku.
1.4 Kontrolní otázky pro studenty Jaký je rozdíl mezi stárnutím a stářím? Čím je dáno biologické stáří? Co je to demografie? Co vyjadřuje index stáří?
1.5 Pro zájemce Funkční geriatrické vyšetření (FGV) Etiopatogenetická diagnóza stanovená klasickými biomedicínskými metodami u geriatrického pacienta nevypovídá o tom, kolik potřebuje péče, nakolik se stává závislým na okolí apod.
V geriatrické medicíně se objevují vždy současně se somatickými potížemi, také problémy psychické a sociální, který je potřeba věnovat stejnou pozornost. Klinická gerontologie zdůrazňuje komplexní pohled na seniora. Užívá přitom funkční geriatrické vyšetření. FGV je komplexní posouzení zdravotního stavu seniora, které je rozšířeno a doplněno o zhodnocení jeho fyzické výkonnosti, soběstačnosti a posouzení psychických funkcí v kontextu jeho sociální situace. Při šetření se lékař se svým týmem zaměřuje zejména na tyto okruhy:
somatický stav – fyzikální vyšetření, mobilita, kontinence, výživa, zrak, sluch apod.
soběstačnost – využití standardizovaných testů IADL5, ADL6,
mentální status – testy MMSE7, Test kreslení hodin a Škála deprese pro geriatrické pacienty; sociální status, ekonomické zajištění – sociální kontakty, využívání sociálních služeb, rizika bydlení, ekonomické zabezpečení seniora. Testy IADL, ADL, MMSE, Test kreslení hodin, Škálu deprese pro geriatrické pacienty naleznete v Příloze. Cíle FGV:
zlepšit zdravotní i funkční stav pacienta;
zpomalit nástup zdravotního postižení, omezit jeho rozsah;
zlepšit kvalitu života;
zabránit neefektivním a nepotřebným službám.
1.6 Odpovědi na kontrolní otázky Jaký je rozdíl mezi stárnutím a stářím? Stárnutí je fyziologický proces, který postihuje involučními změnami veškeré živé organismy kontinuálně od jejich početí. Stáří je je vývojovým obdobím, konečnou etapou života. Čím je dáno biologické stáří? Biologické stáří je dáno mírou involučních změn, která je u každého jedince zcela individuální. Co je to demografie? Demografie je vědní disciplínou, která na základě statistických údajů zkoumá strukturu a pohyb obyvatelstva.
počet,
Co vyjadřuje index stáří? Index stáří je podílem populace ve věku starší 65 let na sto osob v kategorii 0 – 14 let.
1.7 Seznam doporučené literatury ČEVELA, R., Z. KALVACH a L. ČELEDOVÁ. Sociální gerontologie: úvod do problematiky. Praha: Grada, 2012.
5
Test instrumentálních všedních činností Test základních sebeobslužných činností 7 Krátká škála mentálního stavu 6
Senioři v ČR. [online]. Praha: ČSÚ, 2014. https://www.czso.cz/csu/czso/seniori-v-cr-2014-2gala5x0fg
[cit.
4.
května
2015].
PŘIBYL, H. Lidské potřeby ve stáří. Praha: Maxdorf, 2015. TOPINKOVÁ, E. Geriatrie pro praxi. Praha: Galén 2005. TOPINKOVÁ, E. a J. NEUWIRTH. Geriatrie pro praktického lékaře. Praha: Grada, 1995.
2 Gerontologie Cíle kapitoly Po prostudování této kapitoly:
budete schopni charakterizovat gerontologii jako obor s jeho součástmi;
budete umět vymezit cíle gerontologie;
získáte přehled o vybraných metodách využívaných v gerontologii.
Klíčová slova Cíle gerontologie, gerontologie, geriatrie, komunikace, metody gerontologie, preterapie, reminiscence. Obsah kapitoly 1) 2) 3) 4)
Předmět a cíl gerontologie Členění gerontologie Metody využívané v gerontologii Vybrané metody sociální gerontologie
2.1 Předmět a cíl gerontologie Gerontologie je vědní disciplínou zabývající se problematikou stárnutí a stářím v nejširším slova smyslu, respektive problematikou starých lidí a života ve stáří. Název oboru je odvozen z řeckého gerón (stařec, starý člověk) a logos (věda, nauka). Náplní oboru je život starého člověka v aspektech společenských, sociálních, ekonomických, demografických, biologických, zdravotních a dalších. Gerontologie je věda integrovaná, interdisciplinární a komplexní. Poznatky a metody využívá z různých vědních oblastí – například z biologie, lékařství, sociologie, psychologie aj. Na tomto místě nelze obsáhnout problematiku gerontologie tak, jak by si s ohledem na svůj praktický význam zasloužila. Protože nejste studenty medicíny, odkazuji zájemce o tuto problematiku na samostudium (zdroje v seznamu literatury). Význam gerontologie narůstá s přibývajícím počtem seniorů v populaci, tím se zvýrazňují i společenské problémy stáří. Hlavním cílem gerontologie je předcházení předčasnému,
patologickému a urychlenému stárnutí. Gerontologie se snaží o zdravé stáří a stárnutí, aktivní život, prodlužování soběstačnosti až do pozdního věku, zlepšování kvality života starších lidí.
2.2 Členění gerontologie Teoretická gerontologie – tvoří teoretický základ pro praktickou aplikaci poznatků (teorie stárnutí, predikce atd.). Její součástí je experimentální gerontologie (experimenty na zvířatech, in vitro, klinicko-fyziologické studie u lidí). V současnosti je hlavním předmětem studium na molekulární a buněčné úrovni. Klinická gerontologie = geriatrie – je samostatným medicínským oborem, který poskytuje specializovanou zdravotní péči nemocným vyššího věku. Vychází z poznatku, že znalost zvláštností diagnostiky a léčby chorob ve stáří, rozpoznání geriatrických rizik včetně omezené funkční rezervy, důraz na udržení soběstačnosti a fyzické zdatnosti, zlepšuje prognózu seniorů v případě onemocnění i výsledky zdravotní péče. Zahrnuje tak komplexní zdravotní péči o seniory. Zabývá se funkčním a zdravotním stavem seniorů, kvalitou života ve stáří ovlivněnou zdravotním stavem starého člověka a specifickými odlišnostmi nemocí. Sociální gerontologie – zabývá se vzájemným vztahem seniora a společnosti, ale také tím, co staří lidé od společnosti potřebují. Jde o širokou multioborovou problematiku. Snaží se řešit otázky demografického stárnutí (jaký je jeho vývoj, důsledky, kritéria); sociální ekonomické situace seniorů (hmotné zabezpečení, jaké jsou možnosti při pracovním uplatnění); společenského prostředí (bytové poměry, péče o domácnost); také se snaží řešit problematiku sociologickou a sociálně psychologickou ve vztahu ke stáří a stárnutí (rodinné vztahy, problematika osamělosti, sociální izolace, sociální kontakty, chování a postoje seniorů, ale i postoje veřejnosti ke starým lidem, aktivity ve stáří); aspekty sociálně lékařské a sociální psychologické v poskytování komplexní péče o seniory (sociální služby, sociální práce, formy a způsoby ústavní péče či terénní péče, výchova ke zdravému stáří a stárnutí apod.); zabývá se i právními a etickými aspekty v péči o staré občany a problematikou stáří (příprava na stáří).
Gerontologie
Gerontologie teoretická
Gerontologie klinická (Geriatrie)
Gerontologie sociální
Gerontologie experimentální
2.3 Metody využívané v gerontologii Ačkoliv se jednotlivé metody a prostředky využívané v gerontologii budou lišit podle jednotlivých odvětví, z pohledu gerontologie jako celku jsou provázány. Např. pozorování využívají všechna tři odvětví gerontologie, každé však svým způsobem. Experimentální gerontologie – stěžejním tématem je proč a jak živé organismy stárnou. Toto se snaží zjistit pomocí různých experimentů. Vychází z teorií stárnutí. V dnešní době se rozvíjí zejména na molekulární úrovni. Významnou metodou jsou longitudinální studie. Sociální gerontologie – zde je stěžejním tématem vztah seniora a společnosti. Sociální gerontologie je značnou měrou používanými metodami a technikami propojena se
sociální prací, např. metody a techniky trénování paměti, reminiscenční terapie, taneční a pohybové terapie, zooterapie (nejvíce využívaná je petterapie a canisterapie), preterapie, bazální stimulace (metoda nonverbální komunikace založená na bazálním tělesném kontaktu s osobou s postižením, přičemž se orientuje na všechny oblasti lidských potřeb a přizpůsobuje se věku a stavu klienta), alternativní a augmentativní komunikace (vhodná mimo jiného pro osoby se získanou afázií, pro osoby s demencí apod.), arteterapie a muzikoterapie, videotrénink interakcí aj. Důraz je zde kladen na komunikační dovednosti. Geriatrie – je zacílená na zdravotní a funkční stav seniorů, kvalitu života ve stáří. Velký význam je kladen na diagnostiku. V geriatrii se využívá celá řada diagnostických metod, vyšetření, testů. Důležitým prostředkem geriatrie je anamnéza. U geriatra je žádoucí, aby měl mimo svých medicínských a psychologických znalostí rozvinutou rovněž schopnost empatie, ale měl by se také orientovat v sociální problematice.
2.4 Vybrané metody sociální gerontologie V této části se zaměříme na nejčastěji používané metody sociální gerontologie. Jak již bylo řečeno, jde o multioborovou disciplínu, proto se s těmito metodami setkáváme také v jiných pomáhajících profesích (pracovníci přímé péče, sociální pracovníci apod.) 2.4.1 Komunikační dovednosti Komunikací jako takovou se označuje spojení, přenos, sdělování, výměna informací, doprava, dopravní cesty. Honzák (1999:9) vysvětluje komunikaci v obecné rovině jako „ .. sdělování informace prostřednictvím nejrůznějších signálů a prostředků: ústně, písemně, mimikou, gesty a dalším nonverbálním chováním, a to především mezi dvěma či více lidmi, dále pak pomocí tisku, rozhlasu či dalších médií.“ Jde tedy o proces předávání informací mezi dvěma a více komunikujícími subjekty. Na tomto místě se chci zabývat komunikací sociální meziosobní (interpersonální). Komunikovat lze slovně, mimoslovně a činy. Proces komunikace:
komunikátor (ten, kdo má informace, důvod ke komunikaci)
kódování (převedení komunikátorových myšlenek do systematického souboru symbolů)
zpráva (výsledek kódovacího procesu)
prostředek (nositel zprávy)
dekódující příjemce (na základě vlastních zkušeností a referenčního obsahu zprávy)
zpětná vazba (reakce na sdělení)
šum, komunikační bariéry (veškeré faktory měnící záměr zprávy a její pochopení)
K poruše, k nesprávné interpretaci, může dojít na všech výše uvedených úrovních komunikačního řetězce.
Zdroj: Pichaud C.; Thareauová, I. 1998:82
V komunikaci se seniory je nutné přistupovat individuálně. Komunikační techniky bychom měli přizpůsobit individuálním požadavkům. V obecné rovině komunikace se seniory nevyžaduje žádná zvláštní omezení. Staří lidé mohou vyžadovat více času pro sestavení verbální odpovědi, nebo pro vyhledávání informací z dlouhodobé paměti. Při komunikaci je třeba mít na zřeteli také komunikační bariéry, které dělíme: interní – vyplývají ze schopností a dovedností jedince, jeho prožívání a zdravotního stavu; patří zde např.: obava z neúspěchu, negativní emoce (strach, zlost), bariéry postoje (xenofobie), nepřipravenost, nepohodlí, nemoc externí – dány zevním prostředím; zde můžeme zařadit např.: vyrušení další osobou, hluk, šum, vizuální rozptylování, neschopnost naslouchat, komunikační zahlcení. Někdy se setkáváme se situacemi, kdy je používáno inhibujících (negativně ovlivňujících, zpomalujících) postupů v komunikaci. Stylem komunikace, který selhává v podpoře klientů je např. elderspeak. Jeho projevy jsou:
zpomalení řečového tempa
zvýšený tón hlasu
zdůrazněná intonace
častější opakování
jednodušší slovník než v normální řeči dospělých.
Někteří pečující uvádějí, že jde o projev přizpůsobení komunikace. Odborníci však upozorňují na riziko využívání takového komunikačního stylu. V důsledku může vést ke snížení sebehodnocení seniorů, snížení pocitu odpovědnosti, depresím atd. Jde tedy o eticky nevhodné hovoření o starých lidech a se starými lidmi. 2.4.2 Preterapie Preterapie vychází z Rogersova přístupu orientovaného na člověka, zakladatel preterapie Garry Prouty nazval svou terapii „reagováním na klienta.“ Preterapie dává metodický návod, jak lze navázat a udržet kontakt s klienty, které označujeme za nekomunikující. Komunikace probíhá formou reflexí slov a zvuků, výrazů tváře, očí, reflexí toho, co se opakuje, reflexí prostředí a situací aj. Jedná se o vytvoření psychologického kontaktu založeného na zrcadlení, které Prouty vymezuje ve třech úrovních:
kontaktní funkce – proces na straně klienta, cílem je obnova a rozvoj kontaktu na úrovni reality, emocí a komunikace kontaktní reflexe – práce na straně terapeuta, cílem je empatický kontakt; rozlišujeme pět druhů kontaktních reflexí: situační reflexe, obličejové reflexe, tělové reflexe, slovní reproduktivní reflexe, zopakované reflexe kontaktní chování – na základě těchto projevů můžeme hodnotit zlepšení kontaktu, je měřítkem posilování kontaktních funkcí prostřednictvím kontaktních reflexí. 2.4.3 Reminiscence Reminiscence – z lat. reminiscere – vzpomenout si, rozpomenout se, obnovit v paměti. Pojem bývá používán jako synonymum výrazu vzpomínka, vzpomínání. Reminiscenční terapií bývá zpravidla označován rozhovor terapeuta se seniorem (skupinou seniorů) o jeho životě, prožitých událostech, životních zkušenostech apod., většinou s využitím pomůcek (staré fotografie a předměty, staré filmy aj.). Může jít o činnost více či méně strukturovanou, terapeutický efekt je tak v popředí někdy více, jindy méně (někdy jde o spontánní aktivitu, o pouhou stimulaci vzpomínek, která vyplňuje volný čas seniorů – bez terapeutického cíle). Proto někteří autoři používají raději označení „práce se vzpomínkami“, případně výraz terapie vkládají do uvozovek. V odborné literatuře se můžeme setkat s různými členěními reminiscenční terapie. My si uvedeme členění dle způsobu práce se vzpomínkami. Narativní přístupy Z lat. narration – vypravování. Narativní reminiscence tak pracuje s vyprávěnými (psanými vzpomínkami – např. autobiografie). Velmi často jde o vyprávění ze života (life story). Přínos spočívá zejména ve vyplnění volného času seniorů, sociálního začlenění, poskytnutí prostoru pro sebevyjádření. Reflektující přístupy V praxi nejvyužívanějším přístupem je životní rekapitulace (life review), která má blízko k psychoterapii. Účelem je celková reflexe, porozumění životu, jeho přijetí takového jaký byl. Kromě příjemných událostí dochází k vybavování i méně příjemných skutečností (konflikty, traumata aj.), proto je důležité, aby reminiscenci tohoto typu vedl pouze psychoterapeut, psycholog nebo sociální pracovník, který absolvoval speciální výcvik. Expresivní přístupy Expresivní přístupy využívají metodu expresivního vyjádření emocí, otevření minulosti (disclosure). Jedná se o odkrytí složitých témat, potlačovaných traumat, které člověk nese dlouho v sobě. Odhalení složité situace před druhými umožňuje podívat se na daný problém z jiného úhlu. Přístup napomáhá v odstraňování úzkosti, stresu, zmírňují se zdravotní problémy související s potlačováním dávných traumat. Informační přístupy (biografie) Informační přístupy využívají především autobiografické metody. Lidé vyprávějí svůj příběh v kontextu historických událostí. Tento přístup má významnou interpersonální funkci, pro seniory jde o ideální příležitost společenského uplatnění. Mohou se dostat do role učitelů, kdy předávají své zkušenosti mladší generaci (přednášky pamětníků, debatní kroužky aj.), mohou poskytnout autentické svědectví o událostech, které ovlivnily dobový vývoj.
2.5 Shrnutí základních pojmů Gerontologie je vědní disciplínou zabývající se otázkami stáří a stárnutí v nejširším slova smyslu. Gerontologie jako obor se nejčastěji člení na gerontologii teoretickou + experimentální, klinickou = geriatrie a gerontologii sociální. Sociální gerontologie se zabývá vztahy seniora a prostředí z mnoha různých hledisek (demografické, společenské, ekonomické, sociologické, sociálně psychologické atd.), lze tedy říci, že se jedná o multidisciplinární obor. V popředí sociální gerontologie stojí zejména komunikační dovednosti. Komunikací označujeme přenos informací mezi dvěma a více komunikujícími subjekty. Mimo komunikačních dovedností se v sociální gerontologii uplatňují další metody vedoucí k zefektivnění komunikace, např. preterapie, reminiscence atd.
2.6 Kontrolní otázky pro studenty Jak byste charakterizoval/a předmět gerontologie? Z jakého důvodu je sociální gerontologie označována jako multioborová disciplna? V čem je spatřován přínos preterapie? Na čem je založena reminiscence?
2.7 Pro zájemce Teorie stárnutí Teorie stárnutí se snaží nalézt komplexní odpověď na otázku proč stárneme. Komplexně se snaží odpovědět na otázku, proč stárneme. Diskuse o povaze nejvýznamnějšího mechanismu se dotýkají zejména dvou otázek, zda jde o proces determinovaný (především geneticky) nebo zda jde o proces stochastický, nahodilý. Na základě toho se dělí do dvou hlavních skupin. Stochastické teorie stárnutí – v zásadě vycházejí z možnosti poruchy rovnováhy mezi poškozením a nápravou. Společným znakem pozorování všech je, že reparační schopnosti buněk i orgánů s věkem klesají. Teorie omylů a katastrof – vychází z předpokladu nahromadění chyb v syntéze proteinů.
Teorie překřížení – jedná se o překřížení proteinů a buněčných makromolekul.
Teorie opotřebení – zánik buněk, poškození nenahraditelných částí organismu, které má za důsledek poškození tkáně, multiorgánové poškození. Teorie volných radikálů – volné radikály poškozují enzymy, DNK, membránové proteiny – stojí tak v pozadí mnoha chorob. Teorie somatických mutací – se stárnutím roste počet genových mutací způsobující nakonec až zánik buněk. Nestochastické teorie stárnutí – vycházejí z předpokladu, že stárnutí je geneticky dáno. Pacemakerová teorie – můžeme se také setkat s označením „teorie genetických hodin“. Soudí, že životnost některých orgánů je geneticky naprogramovaná na určitou dobu života jedince. Hormonální teorie – „biologické hodiny“ určují hormonální sekreci vedoucí ke tkáňovým změnám. Dochází k poklesu estrogenu, testosteronu, dehydroepiandrosteronu, melatoninu a insulin-like růstového faktoru-1.
Imunologická teorie – T-buňky ubývají, což vede k vyšší šanci onemocnět infekcí nebo tumorem. Již v adolescenci dochází např. k involuci thymu, poklesu funkce B- a hlavně T- lymfocytů.
2.8 Odpovědi na kontrolní otázky Jak byste charakterizoval/a předmět gerontologie? Gerontologie je vědní disciplínou zabývající se otázkami stáří a stárnutí v nejširším slova smyslu. Gerontologie jako obor se nejčastěji člení na gerontologii teoretickou + experimentální, klinickou = geriatrie a gerontologii sociální. Z jakého důvodu je sociální gerontologie označována jako multioborová disciplna? Náplní oboru je život starého člověka v aspektech společenských, sociálních, ekonomických, demografických, biologických, zdravotních a dalších. V čem je spatřován přínos preterapie? Preterapie dává metodický návod, jak lze navázat a udržet kontakt s klienty, které označujeme za nekomunikující. Komunikace probíhá formou reflexí slov a zvuků, výrazů tváře, očí, reflexí toho, co se opakuje, reflexí prostředí a situací aj. Jedná se o vytvoření psychologického kontaktu založeného na zrcadlení. Na čem je založena reminiscence? Jedná se o práci se vzpomínkami. Může jít o činnost více či méně strukturovanou, terapeutický efekt je tak někdy v popředí více, jindy méně.
2.9 Seznam doporučené literatury HONZÁK, R. Komunikační pasti v medicíně: praktický manuál komunikace lékaře s pacientem. 2., doplněné vyd. Praha: Galén, c1999 JANEČKOVÁ, H.a M. VACKOVÁ. Reminiscence: Využití vzpomínek při práci se seniory. Praha: Portál, 2010. KALVACH, Z. et al. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. PICHAUD, C. a I. THAREAUOVÁ. Soužití se staršími lidmi: praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré lidi, i pro sociální a zdravotnické pracovníky. Praha: Portál, 1998. POKORNÁ, A. Komunikace se seniory. Praha: Grada, 2010. PROUTY, G., D. V. WERDE, D. V. A M. PÖRTNER. Preterapie: navázání a udržení kontaktu s obtížně komunikujícími klienty. Praha: Portál, 2005. PŘIBYL, H. Lidské potřeby ve stáří. Praha: Maxdorf, 2015. WEBER, P. a kol. Minimum z klinické gerontologie: pro lékaře a sestru v ambulanci. Brno: IDVZP, 2000.
3 Změny ve stáří Cíle kapitoly Po prostudování této kapitoly:
budete schopni rozdělit a vyjmenovat charakteristické změny ve stáří
budete umět popsat základní biologické změny vyskytující se ve stáří
budete umět vlastními slovy vystihnout sociální změny ve stáří
Klíčová slova Biologické změny, handicap sociální integrace, psychika, psychické změny, sociální role, sociální změny. Obsah kapitoly 1) Biologické změny 2) Psychické změny 3) Sociální změny Jak již víme stárnutí organismu probíhá kontinuálně již od početí a nelze se mu vyhnout. Ve vyšším věku si změny probíhající v organismu více uvědomujeme. Tyto změny se projevují individuálně, jejich nástup je časově různorodý, je do značné míry ovlivněn genetickou dispozicí, životním stylem, zlozvyky apod. Všechny změny spolu vzájemně souvisejí a také se navzájem ovlivňují.
změny ve stáří biologické
psychické
sociální
3.1 Biologické změny Biologické stárnutí provází charakteristické fyziologické změny spolu se změnami orgánů. Po třicátém roce života můžeme pozorovat postupný, leč trvalý pokles. Rozlišujeme tři základní roviny změn:
molekulární, tkáňový, orgánový a systémový úbytek funkcí
vyčerpání buněčných rezerv, které se projevují např. při reakci na zátěžové situace
zpomalení většiny funkcí.
Tělesné změny se týkají orgánových soustav. Nejvíce nápadné jsou na kůži a pohybovém systému, kdy je pozorujeme zrakem. Mezi obecné rysy stárnutí se řadí:
atrofie – postihuje všechny orgány a tkáně starého člověka
snížení činnosti endokrinních žláz – následkem je snížená tvorba hormonů
zmenšování postavy, změna chemické stavby kostí, úbytek vápníku (sklon k lomivosti kostí)
změna kůže – snížený turgor (napětí), elasticita, kůže je tenká, svrásčelá
oběhový systém – klesá průtok krve všemi orgány, nejvíce ledvinami; tepny se zvětšují, ale jejich elasticita klesá
respirační systém – změna poddajnosti plic a klesá vitální kapacita plic
vylučovací systém – snížení očišťovací a koncentrační činnosti ledvin, stoupá riziko močové inkontinence
trávicí systém – opotřebení a ztráta zubů, snižování sekrece slin
smyslové orgány – zejména zrak (klesá akomodační schopnost oka a zhoršuje se schopnost vidění do blízka) a sluch (stařecká nedoslýchavost) nervová soustava – snižující se počet neuronů a biochemické změny na nervových spojeních – synapsích.
3.2 Psychické změny Stěžejním aspektem stárnutí, nahlíženo optikou psychologie, je náš duševní postoj a chování. Lidé s pozitivním myšlením, kteří si nepřestávají doplňovat energii v boji s vtíravou depresí, mají větší potenciál, že jejich druhá dospělost přejde do zdravého a spokojeného stáří. Jinak tomu bude u zastánců negativních názorů, kteří budou sedět a pasivně čekat až zestárnou. Pro stáří je charakteristická změna některých psychických kvalit, takovou změnu považujeme za součást stařecké normy. Patologickými se tyto změny stávají, přesáhne-li jejich intenzita určitý stupeň. Obecně můžeme říct, že s věkem klesá elán, vitalita, schopnost navazovat kvalitní interpersonální vztahy, psychomotorické tempo se zpomaluje, snižuje se sebedůvěra. Naopak některé psychické funkce ve stáří zůstávají nezměněny (slovní zásoba, jazykové dovednosti a intelekt), jiné mohou vykazovat i zlepšení (trpělivost, rozvaha). Pro stáří jsou charakteristické i změny od materiálních hodnot k duchovním hodnotám. Mění se hierarchie osobních hodnot, postoje k sobě samému, k druhým lidem a ke společnosti. Senioři mají často strach z pádů, jsou nerozhodní a váhaví a začnou se stranit společnosti.
Vzniká odtažení od reality (snížení či žádný příjem informací ze zevního prostředí), což způsobuje nudu a často i depresi. Psychické změny: zhoršení paměti – obecně platí, že nejdříve bývá postižena krátkodobá paměť, později dlouhodobá paměť, tzn., že se můžeme setkat s tím, kdy senior si naprosto přesně vybaví detaily svého dětství, ale není schopen si vzpomenout, co dělal včera obtížnější osvojování si nového – prevencí je trénink paměti, platí, že nepoužívaná schopnost se snáze snižuje
emoční labilita – výkyvy nálad, proměnlivost rozhodnutí, citová oploštěnost
změny vnímání – oslabení smyslů vede k opatrnosti, strachu, úzkosti a může vést až k nejistotě, dochází ke zpomalení psychomotorického tempa.
3.3 Sociální změny Projevy sociálního stárnutí můžeme pozorovat ve třech základních oblastech, kterými jsou:
změna sociálních rolí
změna životního stylu
snížení ekonomického zajištění seniora.
Nejvýznamnější změnou je odchod do důchodu. Z pracujícího se stal důchodce, z kolegy se stal bývalý kolega. Může dojít také ke snížení společenského postavení (z ředitele je řadový důchodce). Senior důchodce má najednou více času při snížení sociálních kontaktů. Již v produktivním věku je tak důležité vybudovat dostatečně velkou sociální síť. Od této sítě lze očekávat, že v případě potřeby (při zvládání těžkých životních situací) poskytne určitou pomoc, eliminuje riziko sociální izolace. Vhodné je také plánovat, jakým způsobem naplníme volný čas. Mezi další změny, které ovlivňují sociální oblast seniora, je osamostatnění dětí, jejich opouštění původní rodiny (prázdné hnízdo), ale také ztráta životního partnera, přátel z řad vrstevníků. To vše jsou sociální situace, které u seniora vyvolávají stresující situace, které negativně ovlivňují jeho psychický stav, důsledkem jsou pak pocity opuštěnosti a zbytečnosti. Odchod do důchodu s sebou nese také zhoršení ekonomické situace, což má za následek pokles životní úrovně. Pokud senior nemá vytvořeny finanční rezervy a jeho jediným příjmem je starobní důchod, velmi brzy zjišťuje, že musí změnit svůj životní styl. Pro mnoho seniorů se tak návštěva divadla nebo koncertu stává nedostupnou. U některých seniorů můžeme pozorovat tzv. handicap sociální integrace, kterým chápeme znevýhodnění či omezení možností účasti seniora na obvyklých sociálních vztazích. Jedná se o důsledek úbytku schopností, kdy se senioři často uzavírají před okolím, což vede k problémům s navázáním nových přátelských a partnerských vztahů. V tomto období bývá pro seniory nejtěžší ztráta životního partnera, která zvyšuje pocit prázdnosti a osamělosti. Zde pak rodina sehrává velmi důležitou roli, děti a vnoučata seniora se stávají zdrojem emociální satisfakce. Tento proces označujeme jako vertikalizaci sociálních vztahů. Mezi nejvýznamnější sociální aspekty negativně ovlivňující život seniora patří: odchod do důchodu – změna sociální role; problém nastává zejména u lidí, kteří nemají žádné zájmy
sociální izolace, osamělost – důsledky úbytku schopností, projevy ageismu
ztráty blízkých lidí – úmrtí životního partnera, vrstevníků, přátel
zhoršení ekonomické situace – pokud senior nemá vytvořeny rezervy, může se dostat do finančních potíží
stěhování – menší byt, domovy pro seniory.
3.4 Shrnutí základních pojmů Stárnutí organismu je procesem, kterému se nelze vyhnout. Ve stáří si však změny související se stárnutím mnohem více uvědomujeme. Tyto změny členíme obvykle na tři hlavní oblasti: změny biologické, psychické a sociální. Pro biologické stárnutí jsou charakteristické fyziologické změny, které se odehrávají na třech základních rovinách. Těmi jsou: úbytek funkcí na molekulární, tkáňové, orgánové a systémové úrovni; vyčerpání buněčných rezerv a zpomalení většiny funkcí. Psychologickými aspekty stárnutí rozumíme všechny změny psychiky. Změny v psychice seniora jsou součástí stařecké normy, jestliže však jejich intenzita překročí určitou hranici, stávají se změny patologickými. Mezi typické změny ve stáří řadíme zhoršování paměti, zpomalení psychomotorického tempa, emoční labilitu, změny ve vnímání aj. Sociální stáří ovlivňuje významným způsobem tři základní oblasti, jsou jimi: změna sociálních rolí, změna životního stylu, ale také snížení ekonomockého zajištění seniora. Nejvýznamnější změnou je odchod do penze, jehož dopady vidíme ve všech třech uvedených oblastech. Pro seniora je důležité, aby měl vybudovanou silnou sociální síť, ale také, aby měl zájmy, plány, jakým způsobem vyplní volný čas.
3.5 Kontrolní otázky pro studenty V jakých základních rovinách probíhají fyziologické změny stárnoucího organismu? Co považujeme za stěžejní hledisko v procesu stárnutí (myšleno z psychologického pohledu)? Jaké jsou typické psychické změny ve stáří? Jmenujte alespoň tři. Jaké jsou základní oblasti ovlivňující sociální stáří? Co je to handicap sociální integrace?
3.6 Pro zájemce 3.6.1 Stárnutí smyslových orgánů Úbytek smyslového vnímání negativně ovlivňuje sociální interakci seniora s okolím. Za nejzávažnější můžeme považovat postižení zraku a sluchu, protože tyto orgány jsou významné pro koordinaci pohybu a rovnováhy. Kompenzační pomůcky (naslouchadlo, brýle) případná omezení zmírňují. Zrak – ve stáří se zhoršuje především ostrost zraku a rozsah zorného pole. Senioři bývají často přecitlivělí k silnému světlu. Častými onemocněními je šedý a zelený zákal (při zanedbání může vést až k úplné slepotě). Je snížena schopnost zaostření na blízké předměty, vnímání kontrastů a barev. Sluch – po 60. roce života každý třetí člověk trpí poruchami sluchu, po 80. roce je to už více než polovina. Senioři mohou mít potíže porozumět mluvenému projevu, okolí se pak může z jeho reakcí domnívat, že senior trpí demencí. Čich – oslabuje se vnímání i identifikace. Jedná se o důsledek opotřebování čichových buněk a úbytku mozkových buněk, které vyhodnocují čichové vjemy. Může se tak stát, že senior nezpozoruje kouř, neucítí unikající plyn aj.
Chuť – oslabení způsobuje úbytek chuťových papil. Nejdříve ztrácíme vnímání chutí sladkých a slaných, až později hořkých a kyselých. Oslabení vnímání chutí může u seniorů vyvolávat nechuť k jídlu – nepřináší jim již požitek. Hmat – zahrnuje vnímání: dotyku, bolesti, chladu, tepla, vibrací apod. Je prokázáno, že s věkem se hmatové vnímání snižuje, není však zcela zřejmé, jak moc se na tomto oslabení podílí přidružené nemoci. 3.6.2 Psychiatrické syndromy u seniorů Delirium Delirium je synonymum pro akutní stav zmatenosti či akutní mozkový syndrom. Delirium definujeme jako tranzitorní globální kognitivní poruchu, která je charakterizována několika současně se vyskytujícími poruchami. Při deliriu se vyskytují poruchy: vědomí, pozornosti, vnímání, emocí, myšlení a paměti, chování, spánkového cyklu. Mezi nejčastější příčiny patří:
akutní a život ohrožují stavy a chronická somatická onemocnění
farmakologické příčiny (způsobují téměř polovinu delirií)
onemocnění CNS
změny prostředí, psychologické vlivy.
Anxieta Anxietu definujeme jako obtížně vyjádřitelný vágní pocit úzkosti, celkového ohrožení a pesimistického očekávání, který je doprovázen nepříjemnými tělesnými pocity a příznaky (pocení, návaly, motorická tenze, neklid). Úspěch léčby je podmíněn kvalitou vztahu lékař – pacient a na pacientově důvěře. Znalost sociální a rodinné situace umožní ošetřujícímu lékaři doporučit vhodné změny způsobu života a interpersonálních vztahů. Vhodná je individuální či skupinová psychoterapie, ale např. i relaxační techniky a kognitivní terapie. Deprese Deprese je definována jako závažná protrahovaná změna nálady, myšlení a chování, která je doprovázená somatickými a vegetativními projevy trvající týdny až měsíce. Její intenzita není pro nemocného zvládnutelná běžnými obrannými mechanismy. Nejvyšší výskyt (20 – 30 %) je u hospitalizovaných pacientů a seniorů v ústavní péči. Deprese ve stáří má často atypický obraz, který znesnadňuje diagnózu. Např. chronická bolest, pro níž chybí vysvětlení, může být jedinou manifestací deprese. Hovoříme o larvované depresi nebo též tzv. depresi bez deprese. Ve stáří je zvýšena sebevražednost a počty dokonaných sebevražd. Demence Demence je definována jako: klinický syndrom charakterizovaný poklesem, až ztrátou globálních intelektových schopností v důsledku organického poškození mozku, která je obvykle ireverzibilní, trvale progredující, nepříznivě ovlivňuje pracovní a sociální funkce pacienta. Hlavní charakteristikou demencí je úpadek kognitivních funkcí, např. intelektu, paměti a tento úpadek je tak podstatný, že ovlivňuje běžné denní aktivity postiženého, který se pak stává zcela závislý na svém okolí. Konečný důsledek některých demencí je pak smrt. Rozlišujeme dvě velké skupiny demencí: primární demence – je organickým onemocněním mozku primárně (např. Alzheimerova choroba) sekundární demence – dementní syndrom doprovází jiná onemocnění (např. poúrazové demence).
3.6.3 Případová studie Představte si, že pečujete o imobilní sedmdesátiletou ženu, o kterou se staral manžel, který nyní zemřel. Zamyslete se a sepište si (pro sebe – neodesílejte), jak může klientka reagovat na tak výraznou životní změnu. Zdůvodněte si vaše myšlenky.
3.7 Odpovědi na kontrolní otázky V jakých základních rovinách probíhají fyziologické změny stárnoucího organismu? Jedná se o úbytek funkcí na molekulární, tkáňové, orgánové a systémové úrovni; vyčerpání buněčných rezerv a zpomalení většiny funkcí. Co považujeme za stěžejní hledisko v procesu stárnutí (myšleno z psychologického pohledu)? Stěžejním aspektem stárnutí je duševní postoj a chování, důležité je pozitivní myšlení. Jaké jsou typické psychické změny ve stáří? Jmenujte alespoň tři. Mezi typické změny ve stáří řadíme zhoršování paměti, zpomalení psychomotorického tempa, emoční labilitu, změny ve vnímání aj. Jaké jsou základní oblasti ovlivňující sociální stáří? Změna soc. rolí, změna životního stylu, snížení ekonomockého zajištění seniora. Co je to handicap sociální integrace? Chápeme jím znevýhodnění či omezení možností účasti seniora na obvyklých sociálních vztazích. Jedná se o důsledek úbytku schopností, kdy se senioři často uzavírají před okolím, což vede k problémům s navázáním nových přátelských a partnerských vztahů.
3.8 Seznam doporučené literatury KALVACH, Z. et al. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 3. vyd. Praha: Portál, 2009. MLÝNKOVÁ, J. Péče o staré občany; učebnice pro sociální činnost. Praha: Grada, 2011. PICHAUD, C. a I. THAREAUOVÁ. Soužití se staršími lidmi: praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré lidi, i pro sociální a zdravotnické pracovníky. Praha: Portál, 1998. SCHMEIDLER, K. a kol. Problémy mobility stárnoucí populace. Brno: Novpress, 2009. STUART-HAMILTON, I. Psychologie stárnutí. Praha: Portál, 1999. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II: dospělost a stáří. Praha: Karolinum, 2007. VENGLÁŘOVÁ, M. Problematické situace v péči o seniory. Praha: Grada, 2007.
4 Život ve stáří Cíle kapitoly Po prostudování této kapitoly:
získáte povědomí o důležitosti přípravy na stáří
budete schopni vlastními slovy popsat funkční a dysfunkční rodinu
budete umět vysvětlit termín vícegenerační soužití, jeho výhody a úskalí
budete schopni rozpoznávat znaky ageismu, zlého zacházení se seniory
Klíčová slova Adaptace na stáří, ageismus, mýty o stáří, příprava na stáří, rodina, vícegenerační soužití, zlé zacházení se seniory. Obsah kapitoly 1) 2) 3) 4)
Příprava a adaptace na stáří Funkční a dysfunkční rodina, vícegenerační soužití Mýty o stáří, ageismus Týrání a zanedbávání seniorů
4.1 Příprava a adaptace na stáří Přechod z aktivního, produktivního životního období do životní etapy penzionování a stáří, činí mnohým potíže. Aby vstup do tohoto období nebyl prudkou a negativní změnou, je žádoucí se na stáří připravovat s předstihem. 4.1.1 Příprava na stáří Příprava na stáří by měla být celoživotním úkolem a zodpovědností každého člověka, úkolem ostatních faktorů (stát, organizace, instutituce) je tuto problematiku dostat do povědomí široké veřejnosti. Z časového hlediska se příprava na stáří rozlišuje na dlouhodobou, středně dlouhou a krátkdobou. Dlouhodobá příprava na stáří Výchova k harmonickému a smysluplnému životu, k rozvoji vzdělání, ke společenské aktivitě, k rozvoji osobních zájmů a tvořivé činnosti. Celoživotní snaha o stabilní rodinné vztahy. Je žádoucí, když jsou vnoučata zapojena do péče o své prarodiče, kteří potřebují pomoc. Součástí výchovy je samozřejmě důraz na osobní zodpovědnost za vlastní život, ve všech obdobích, tedy i v období stáří – ideálně osobním příkladem.
Nelze zapomenout na správnou životosprávu, dostatek pohybu, racionální výživu.
Středně dlouhá příprava na stáří Začínat by měla někdy ve středním věku, nejpozději však 10 let před ukončením ekonomické aktivity. Zaměřuje se na tři základní problémové okruhy, na biologické (osvojení si zásad zdravého životního stylu), psychologické (duševní hygiena, přijímání stáří, jako součást života) a sociální okruhy (koníčky, zájmy, vytváření a udržování interpersonálních vztahů i mimo pracoviště). Krátkodobá příprava na stáří
3 – 5 let před plánovaným odchodem do starobního důchodu.
Dostatek informací o dalších možnostech aktivního způsobu života, dostupnost zdravotních a sociálních služeb, možnosti dopravy aj. Celoživotní vzdělávání. Není podstatné, zda se jedná o univerzitu třetího věku nebo „jenom“ o kurz angličtiny. Je důležité, že přináší určitý řád (v určitý den a hodinu mám být na
určitém místě) a posiluje sociální sítě (noví známí, se kterými může být v kontaktu i po odchodu do penze). Stárnoucí člověk by měl stabilizovat svůj zdravotní stav, nepodceňovat první příznaky jakýchkoliv chorobných stavů. Je také důležité uvést do reálu představy a plány člověka se skutečným fyzickým a psychickým stavem. Úpravy bytu (vybavení koupelen, madla na schodech, výměna dosluhujících spotřebičů – pračka, sporák). Pozornost by se měla věnovat měnícím se vztahům v rodině a aktivně řešit otázky případného dalšího soužití. 4.1.2 Adaptace na stáří Schopnost člověka reagovat a přizpůsobovat se životním změnám významným způsobem ovlivňuje kvalitu života – i ve stáří. Mezi nejdůležitějí faktory ovlivňující adaptaci jedince na stáří patří osobnost člověka, jeho životní filozofie a zkušenosti. Podle reakcí seniora i jeho okolí, ale také dle možností seniora získání pomoci, se rozlišují následující modely adaptace na stáří. Jednotlivé strategie se v běžném životě prolínají, jde o kombinaci uvedených strategií. Konstruktivní přístup ke stáří
ideální model adaptace na stáří;
senior pokračuje v aktivitách, kterým se začal věnovat již v produktivním věku, je aktivním, těší se ze života, má smysl pro humor;
snaží se být v maximální možné míře soběstačný;
okolím je vnímán jako milý senior, který je otevřený, tolerantní a přizpůsobivý.
Závislost na okolí senior preferuje pohodlí, odpočinek, bezpečí, je pasivní, životní události, které se pojí se stářím, snáší relativně dobře;
je závislý na svém okolí, spoléhá, že se o něj někdo postará;
lze se mnohdy setkat s tím, že se řeší symptomy onemocnění, potřeba přítomnosti personálu, ale nevidí se příčina – osamělost seniora.
Obranný postoj takový senior stáří odmítá a brání se mu, své emoce mívá zpravidla nadměrně pod kontrolou, jedná podle konvencí;
do starobního důchodu odchází zpravidla až tehdy, když je k tomu donucen;
často se objevuje u lidí, kteří se aktivně zapojovali do společenského dění, měli prestižní zaměstnání, byli celoživotně nezávislí, chtějí si udržet své postavení apod. Nepřátelský (hostilní) postoj
v případech, kdy jeho adaptační mechanismy nestačí na obtížnou, novou situaci;
senior má tendenci svalovat vinu za své neúspěchy na druhé, stáří vnímá jako nepřízeň osudu, žije v osamocení;
bývá mrzutý, podezřívavý a občas i agresivní, nepřátelství projevuje vůči svým blízkým, personálu, lidem ve svém okolí. Sebenenávist
zlobí se sám na sebe, nemá se rád, svůj život hodnotí kriticky a s pohrdáním;
cítí se osaměle, zbytečně, je lítostivý, mívá sklon k depresím, smrt chápe často jako jediné východisko.
4.2 Funkční a dysfunkční rodina, vícegenerační soužití Rodina má pro seniora zásadní význam. V seniu se člověk musí vyrovnat s mnohými změnami (nemoc, snižování soběstačnosti, ale také např. ztráta životního partnera). Potřeba jistoty, bezpečí, pocitu, že není na své problémy sám, je pro seniora významnější než pro člověka mladšího věku, který může spoléhat sám na sebe. V ideálním případě je fungující rodina možností jak mít zajištěnu potřebnou pomoc a podporu. 4.2.1 Funkční a dysfunkční rodina Každá rodina má své funkce, které jsou ovlivněny změnami společenského systému, ale také vztahy uvnitř každé rodiny. Patří zde tyto funkce:
reprodukční – zachování rodu, péče o následovníky, pokračování „vlastní krve“
materiální (ekonomická, zabezpečovací) – dospělé osoby jsou ekonomicky činné, aby zajistily provoz domácností a materiální potřeby všech členů domácnosti socializačně-výchovná – socializace, výchova a vzdělávání dětí, možnosti adekvátního vzdělávání dětí
emocionální – uspokojování potřeby lásky, bezpečí, jistot.
Funkční rodina Můžeme jí označit skupinu osob, jež je schopná dostatečně a bez větších problémů plnit všechny výše uvedené funkce rodiny. Problémy se samozřejmě objevují, ale označujeme je jako běžné a rodina je umí řešit sama. Dysfunkční rodina Představuje skupinu osob, která si neplní své povinnosti, neplní některé své funkce. Např. materiálně zajištěná rodina, ale neplní svou emocionální funkci – není uspokojována potřeba bezpečí, lásky a jistoty. Chybí citové zázemí všem členům rodiny, včetně prarodičů. Jiným příkladem může být rodina se závislým členem (na hracích automatech, alkoholu), kdy finanční prostředky slouží k uspokojení závislosti a rodina se dostává do finančních problémů, kdy není schopna plnit své finanční závazky a uspokojovat důležité materiální potřeby (nájem, nákup potravin, zajištění hygienických potřeb apod.). 4.2.2 Vícegenerační soužití Vícegenerační soužití sice není dnes zcela běžné, ale přesto se objevuje a objevovat bude. Můžeme vidět souvislost i s podmínkami bydlení, v panelákovém bytě 2+1 je soužití tří generací poněkud problematické. V rámci ČR vidíme i regionální odlišnosti např. v Jižních Čechách je vícegenerační soužití četnější než v průmyslových regionech. Vícegenerační soužití přináší s sebou nese klady i úskalí pro obě strany, mladé i seniory. Klady:
Příklad, vzor nejmladší generaci. Dítě se v takové rodině přirozeně učí, že stáří patří k životu. Že senioři nejsou jen „problém“, ale že babička nebo dědeček je může mnohému naučit, že na něj mají většinou více času než rodiče. Děti se však rovněž učí, že ve stáří často přichází nemoc a nemohoucnost, ale že to neznamená, že babičku nebo dědečka „odložíme“ do LDN, případně domova pro seniory, ale že se postaráme, aby mohli zůstat doma. Nejmladší generace se učí úctě k seniorům. Poznávají svět seniorů, jejich problémy, názory. Prarodiče jsou obohacování o stálou blízkost dětského světa. Mají možnost se podílet na jejich výchově – pomoc zaměstnaným rodičům. Vzájemné učení se. Mladí lidé životní zkušenosti a rady starších nepřijímají. Zajímavé ale je, že to neplatí např. ve vztahu dědeček a vnuk nebo vnučka. Můžeme to pozorovat ve svém okolí – vnuk naučí dědečka s internetem a mobilem a dědeček svým vnukům ukazuje přírodní krásy, vypráví jim o historii země apod. Úskalí: Rodina je velmi zranitelná v době, kdy se tvoří nový rodinný život – příchod partnera rodiny. Negativně může působit vměšování se rodičů do záležitostí mladého páru, doporučuje se zachovávat nezúčastněný postoj. Výzkum o rozvodovém chování odhalil, že 32 % poprvé rozvádějících se lidí jako důvod rozvodu uvedli neshodu s rodiči. Pro úspěšné soužití je dobré si stanovit pravidla: území a prostor – patří zde uspořádání bytu, úklid, hospodaření v domácnosti, respektování soukromí všech členů rodiny péče o vnoučata – rodiče a prarodiče mají často jiné názory na výchovu, můžeme se setkat s bojem o to, kdo je u dětí oblíbenější, příp. kdo bude mít u dětí větší autoritu respektování nezávislosti – někdy aktuální situace vyžaduje pomoc prarodičů, ti by se ale neměli cítit vykořisťovaní, i senioři mají svůj život peníze, majetek – ujasnění si způsobu odměňování za služby (je-li třeba), příspěvky na domácnost, vyrovnané majetkové záležitosti umožňují upřímné chování bez pocitů vděku, dluhu. Z hlediska mezigeneračních vztahů můžeme rozlišovat několik typů soužití: 1. Rovnocenné soužití je ideální situací, která v rodině může nastat. Podmínkou jsou vyrovnané osobnosti, které rodinu tvoří a vzájemný respekt. 2. Soužití liberální je typem soužití, kdy se jednotliví členové rodiny řídí vlastními pravidly bez ohledu na potřeby ostatních, starší generaci nevyjímaje. 3. Podbízivé soužití bývá charakteristické pocitem bezmoci rodičů vůči svým dětem. Rodiče se snaží svým dětem za každou cenu zavděčit, zvláště v případech, kdy na ně jejich potomci nemají čas a nezajímají se o jejich potřeby. 4. Nesmiřitelné soužití je výrazně negativním typem soužití, je zde neohleduplné a nemorální chování určitých členů rodiny.
5. Soužití vynucené je takovým typem soužití, kdy jsou jednotlivé generace z různých důvodů nucené žít pohromadě. I když je vynucené, nemusí být vždy chápáno negativně. Příkladem je situace, kdy si rodina vezme domů prarodiče, o které pečuje. 6. Soužití vychytralé znamená hraný zájem o prarodiče a jejich potřeby s úmyslem získat od nich především finanční podporu, pomoc v domácnosti apod.
4.3 Mýty o stáří, ageismus 4.3.1 Mýty o stáří Sociologický slovník vymezuje pojem „mýtus“ jako nepravdu, vybájené či vymyšlené tvrzení, jež nemá pravdivý základ. Mýtem lze tedy označit tvrzení, které se na základě různých polopravd šíří mezi lidmi. Jak se říká „na každém šprochu, pravdy trochu“, a tak jsou mýty ve společnosti hluboce zakořeněny. Seniorům jsou poté přisuzovány některé vlastnosti automaticky jenom proto, že patří ke starší věkové skupině obyvatel. Nejčastější mýty Mýtus falešných představ vychází z přesvědčení, že míra osobní spokojenosti seniorů je přímo úměrná jejich materiálnímu a ekonomickému zajištění. Mýtus zjednodušené demografie je založen na mylné představě, že člověk se stává starým dnem odchodem do starobního důchodu. Mýtus homogenity je založen na představě, že všichni členové seniorské populace jsou i díky tzv. stařeckému fenotypu ve své podstatě stejní. Mýtus neužitečného času je propojen s přesvědčením, že senioři nic nedělají, lépe řečeno nic nevydělávají, jsou již v podstatě k ničemu, lze je tedy ignorovat. Mýtus schematismu a automatismu vychází z přesvědčení, že senior „funguje“ pouze na základě naučeného vzorce chování, že se už není schopen nic nového naučit, že není schopen předat žádné zkušenosti, které by byly použitelné v dnešní moderní době.
Mýtus o úbytku sexu je založen na představě asexuálního stáří.
Mýtus o lékařích je postaven na laické představě o neomezených možnostech medicíny, která „zázračně“ vyřeší všechny problémy, nemoci, neduhy. Mýtus o nemocech a panu Alzheimerovi je velmi populární, váže se k němu spousta vtipů a historek. Není však pravdou, že by všichni senioři byli nemocní a dementní. 4.3.2 Ageismus Pojem ageismus poprvé použil v roce 1968 Robert Butler, americký psychiatr, a to v souvislostí se segregační bytovou politikou. Roku 1979 byl „ageism“ poprvé zahrnut do slovníku „The American Heritage Dictionary of the English Language“. V češtině i v jiných jazycích je používán ve své původní podobě a jeho globální překlad je věkově podmíněná diskriminace. Odborná literatura nabízí mnoho různých definic ageismu, kde je popisován jako postoj a projevy nepříjemného podvědomého pocitu vůči stáří, chorobám, bezmoci, smrti. Stáří je vnímáno jako nekompetentní, což se projevuje podceňováním, odmítáním až odporem ke starým lidem. Je popisován rovněž jako diskriminace seniorů, obdoba rasismu. Původní Butlerova definice ageismu (1975) hovoří o diskriminaci a stereotypizování lidí pro jejich stáří. Jednou z českých definic je sociologická od L. Vidovićové (2005:5): „Ageismus – neboli věková diskriminace je ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu. Projevuje se skrze proces systematické,
symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci.“ Ageismus podle přístupu může být:
benevolentní, pozitivní, kdy úmyslem je seniory chránit,
hostilní, který je vůči seniorům negativní, nepřátelský a
ambivalentní, kdy dochází k vzájemnému prolínání obou postojů.
Mezi hlavní zdroje ageismu patří strach ze smrti, thanafobie. S pokrokem lékařské vědy je téma smrti tabuizováno, smrt je mnohými vnímána jako nepřirozená součást životního cyklu. Kult mládí a fyzické krásy je rovněž významným zdrojem ageismu. Tento trend, který je upřednostňován naší „civilizovanou“ společností, vštěpuje kult krásy už i malým dětem. Společností jsou přijímáni pouze „živí“ = mladí lidé. S tímto kultem úzce souvisí v dnešní době stále rozšířenější strach ze stáří a seniorů, gerontofobie.
4.4 Zlé zacházení se seniory EAN (Elder Abuse and Neglect)8, do češtiny překládáno jako špatné zacházení s osobami vyššího věku, týrání, nevhodné zacházení apod., je seniorskou variantou syndromu CAN (Child Abuse and Neglect). WHO považuje za elder abuse jednotlivé i opakované činy nebo naopak chybění činnosti, a to v jakékoli souvislosti a v jakémkoli osobním vztahu, pokud lze oprávněně očekávat, že budou mít za následek poškození či ohrožení starého člověka. Týráním označujeme násilné chování blízkých, pečujících osob k seniorovi, které zneužívají jeho omezených možností efektivní obrany. Týráním je také bezcitnost a hrubost, které u oběti vyvolávají pocity příkoří. Mezi odborníky je předpoklad, že existuje mnoho latentních, skrytých ubližování seniorům, k nimž dochází jak v institucích, tak v rodinách. Senioři tuto skutečnost mnohdy tají a nehlásí, svou roli zde sehrává stud, že své děti špatně vychovali. Často dochází k náhodnému odhalení (návštěva lékaře). Přesná čísla výskytu zlého zacházení se seniory neexistují, odhaduje se, že s některou z forem špatného zacházení se setkalo 3 – 5% českých seniorů. Krizová linka Senior telefon9 zaznamenala v roce 2013 na téma týrání a zneužívání seniorů 450 telefonátů. Hlavní typy EAN: Fyzické ubližování – způsobování bolesti či zranění, o fyzický nátlak a o fyzicky či lékově navozená omezení. Poměrně často opomíjenou je tzv. pasivní agrese, za kterou se považuje neposkytnutí nebo nepřivolání pomoci nebo úmyslné nezabránění hrozícímu poranění. Psychické a citové týrání – působení duševního utrpení. Řadí se zde např. vulgární chování, křičení, zastrašování, lhaní, ignorování či ponižování aj. Tento druh týrání patří mezi nejčastější a zároveň nejhůře prokazatelné. Finanční zneužívání – užívání majetku nebo peněz seniora bez jeho souhlasu, nezákonné nebo nečestné zneužívání prostředků seniora, vynucování změn v poslední vůli, zastrašování a nátlak ohledně přenechání majetku.
8 9
V odborné literatuře se lze setkat také s označením „elder abuse“, „abuse of the eldery“, „elder mistreament“ Jedná se o registrovanou sociální službu telefonické krizové pomoci, kterou provozuje Život90. Je k dispozici 24 hodin denně, zdarma na čísle: 800 157 157.
Sexuální zneužívání – jakýkoliv nedobrovolný sexuální kontakt, kterému je vystaven starý člověk. Patří zde nucení k sexu pod pohrůžkou násilí, nucení k sexuálním praktikám, které oběť odmítá, znásilnění, ponižující chování a odpírání sexu apod. Zanedbáváním – odpírání či selhání plnit ošetřovatelské nebo pečovatelské závazky, bez ohledu na to, zda jde či nejde o vědomý a úmyslný pokus způsobit starému člověku potíže. Nejčastěji se jedná o nedostatek potravy, nedostatečné topení, nedostatečný základní komfort, nevhodné ošacení, odmítání lékařské péče. Nerespektovaní lidské důstojnosti – v převážné většině vyskytuje v institucionálních zařízeních. Není přesný výčet EAN této kategorie, při jejich definování se vychází z pocitů a sdělení samotných seniorů. Nejčastěji se jedná o urážky a nadávky ze strany personálu, nerespektování soukromí (vstup do pokoje bez zaklepání, nedostatek soukromí, bezdůvodné předávání citlivých informací třetím osobám, familiární oslovování atd.). V praxi se jedná zpravidla o kombinaci uvedených forem nevhodného zacházení se seniory.
4.5 Shrnutí základních pojmů Na přechod z aktivního života do období penzionování je zappotření se připravit již v produktivním věku. Rozlišujeme přípravu na stáří dlouhodobou, střednědobou a krátkodobou. Schopnost reagovat a přizpůsobit se životním změnám významně ovlivňuje kvalitu života. I stáří je změnou, které se přizpůsobujeme. Adaptace na stáří může být: konstruktivní, závislá, obranná, nepřátelská a sebenenávistná. Kvalitu života ve stáří také velkou měrou ovlivňuje rodina, která je funkční nebo dysfunkční, podle toho, jak je schopna naplňovat své role: reprodukční, materiální, socializačně-výchovnou a emocionální. Vícegenerační soužití má svá pozitiva i úskalí, proto je zapotřebí dodržovat pravidla soužití. Se stářím je spojováno mnoho mýtů, např. falešných představ, zjednodušené demografie, úbytku sexu, homogenity apod. Senioři jsou mnohdy vystavování projevům ageismu, což je věkově podmíněná diskriminace. Od ageisnmu už je jen kousek ke zlému zacházení (EAN). EAN má tyto hlavní typy: fyzické ubližování, psychické a citové týrání, finanční zneužívání, sexuální zneužívání, zanedbávání a nerespektování lidské důstojnosti.
4.6 Kontrolní otázky pro studenty Jak můžeme rozdělit přípravu na stáří z časového hlediska? Jaké jsou hlavní funkce rodiny? Jak byste charakterizoval/a dysfunční rodinu? Jak vysvětlíte pojem „ageismus“? Co znamená zkratka EAN? Jaké hlavní typy EAN rozlišujeme?
4.7 Pro zájemce Násilí na seniorech Mezinárodní organizace INPEA (International Network for Prevention of Elderly Abuse) vyhlásila v roce 2006 15. červen „Světovým dnem připomenutí násilí na seniorech“ (World Elder Abuse Awareness Day). INPEA se snaží na celém světě zvyšovat obecné povědomí o týrání seniorů a podporuje prevenci tohoto jevu. Jejím reprezentantem pro ČR je ředitel občanského sdružení ŽIVOT 90 Jan Lorman. Týrání a zneužívání seniorů v číslech
V ČR neexistují souhrnná data ohledně počtu týraných a zanedbávaných seniorů. Uvádí se, že zkušenost s týráním, zanedbáváním péče nebo omezováním osobní svobody má zkušenost více než 20% lidí starších 60ti let. Toto číslo ale není konečné. Většina případů násilí na seniorech zůstává skryta a veřejnosti tak neznámá, utajeno zůstává kolem 85% případů. Údaje jsou data získaná od nestátních neziskových organizací, které se zabývají pomocí osobám v krizových životních situacích (ofickální výzkum nebyl publikován). Zaznamenané týrání a zneužívání seniorů na krizové lince Senior telefonu v r. 2014 (celkem 462 hovorů).
Zdroj: Život 90, Týrání, špatné zacházení, zanedbávání
Prevence zanedbávání, týrání:
udržujte kontakty s vrstevníky, přáteli, sousedy
anonymní služby poradenské nebo tísňového volání
před zásadním rozhodnutím se vždy poraďte s právníkem
trvejte na tom, že lékař, pečovatelky musí vstoupit do bytu
trvejte na svém soukromí
máte právo na informace, vlastní rozhodování
připravte si bezpečnostní plán
Bezpečnostní plán: • Náhradní klíče, oblečení, důležité doklady (nebo kopie) si uschovejte u důvěryhodné osoby, které věříte • Uchovávejte důkazy o fyzickém násilí – fotografie modřin, zranění, roztrhaného oblečení apod. • Pokuste si zajistit svědky a pamatujte si na ně kontakt
• Pamatujte si kontakty na linky pomoci • Domluvte si signály s lidmi, kteří Vám chtějí pomoc • Nestyďte se vyhledat pomoc odborníků, příbuzných, lidí, kterým věříte • Pro případný útěk si naplánujte vhodnou dobu • Pokud jste v ohrožení života, volejte policii • Pokud jste napadeni během telefonování, nechte vyvěšené sluchátko • Po napadení jděte k lékaři na ošetření • Po útoku neuklízejte důkazy (rozbité sklo , roztrhané oblečení, chomáče vlasů apod.) Kam se obrátit o pomoc
Policie ČR 158
Městská policie 156
Záchranná služba 155
IZS (integrovaný záchranný systém, jednotné evr. číslo nouzového volání) 112
Senior telefon 800 157 157, nonstop, bezplatná (zřizovatelem je Život 90)
DONA 251 511 313 – nonstop (zřizovatelem je Bílý kruh bezpečí)
ELPIDA 800 200 007 – bezplatná, 8 – 20 hod.
Legislativa Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím přinesl velkou pomoc ohroženým seniorům domácím násilím.
Pomáhá chránit ohroženou osobu.
Zamezuje další eskalaci domácího násilí - násilník může být vykázán ze společného obydlí. Zřízená Intervenční centra poskytují pomoc ohroženým osobám domácím násilím v oblasti právní, sociální, psychologické.
4.8 Odpovědi na kontrolní otázky Jak můžeme rozdělit přípravu na stáří z časového hlediska? Z časového hlediska rozlišujeme přípravu na stáří dlohodobou, střednědobou a krátkodobou. Jaké jsou hlavní funkce rodiny? Hlavní funkce rodiny jsou: reprodukční, materiální, socializačně-výchovná a emocionální. Jak byste charakterizoval/a dysfunční rodinu? Dysfunkční rodina neplní své některé funkce a tím nepříznivě ovlivňuje kvalitu života svých členů. Např. závislost některého člena na hracích automatech má za následek nedostatek finančních prostředků a rodina tak není schopna plnit materiální funkci. Jak vysvětlíte pojem „ageismus“? Jde o věkově podmíněnou diskriminaci. Co znamená zkratka EAN? Jaké hlavní typy EAN rozlišujeme?
Elder Abuse and Neglect, do češtiny překládáno jako špatné zacházení s osobami vyššího věku, týrání, nevhodné zacházení apod., je seniorskou variantou syndromu CAN (Child Abuse and Neglect). Hlavní typy EAN: fyzické ubližování, psychické a citové týrání, finanční zneužívání, sexuální zneužívaní, zanedbávání a nerespektování lidské důstojnosti.
4.9 Seznam doporučené literatury HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. Vyd. 2., podstatně přeprac. a dopl. Praha: Havlíček Brain Team, 2010. KALVACH, Z. et al. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. KLEVETOVÁ, D. a I. DLABALOVÁ. Motivační prvky při práci se seniory. Praha: Grada, 2008. MLÝNKOVÁ, J. Péče o staré občany; učebnice pro sociální činnost. Praha: Grada, 2011. PŘIBYL, H. Lidské potřeby ve stáří. Praha: Maxdorf, 2015.
5 Potřeby seniorů Cíle kapitoly Po prostudování této kapitoly:
budete umět definovat pojem „potřeba“
budete znát specifika potřeb osob vyššího věku
budete schopni orientovat se v jednotlivých oblastech potřeb
Klíčová slova Autonomie, bezpečí, identifikace, kvalita života, motiv, nedostatek, potřeba, prožívání, saturace potřeb. Obsah kapitoly 1) 2) 3) 4)
Základní vymezení Dělení lidských potřeb Potřeby ve vyšším věku Saturace potřeb
Pojem „kvalita“ nabývá na významu napříč vědními obory, kategorie kvality tak není založena na jednoznačném teoretickém základu. WHO kvalitu života definuje jako „jedincovu percepci jeho pozice v životě v kontextu své kultury a hodnotového systému a ve vztahu k jeho cílům, očekáváním, normám a obavám. Jedná se o velice široký koncept, multifaktoriálně ovlivněný jedincovým fyzickým zdravím, psychickým stavem, osobním vyznáním, sociálními vztahy a vztahem ke klíčovým oblastem jeho životního prostředí.“ (Vaďurová; Mühlpachr, 2005:11). Na kvalitu života lze pohlížet ze dvou hledisek: objektivní h. – dáno materiálním zabezpečením, fyzickým zdravím, sociálními podmínkami života, sociálním statem; subjektivní h. – jedincovo vnímání vlastního postavení ve společnosti v souvislosti s hodnotovým systémem, kulturou. Kvalita života ve stáří je významnou měrou ovlivněna mírou saturace potřeb seniora.
5.1 Základní vymezení Obecně lze potřebu charakterizovat jako projev nějakého nedostatku, chybění něčeho, jehož odstranění je žádoucí. „Potřeba je stav organismu, který je charakterizován dynamickou silou, která vzniká z pocitu nedostatku nebo přebytku v oblasti biologické, psychologické, sociální nebo duchovní. Naplnění potřeb směřuje k vyrovnání a obnovení změněné rovnováhy organismu.“ (Šamánková, 2004:49) Murray vymezuje potřebu jako konstrukt, sílu v oblasti mozku, která organizuje vnímání, myšlení, snažení a jednání, a to s cílem změnit stávající neuspokojivou situaci. (Madsen, 1972) Potřeby Jsou základním motivem k udržení rovnováhy uvnitř organismu, ale jsou také základním motivem pro udržení rovnováhy mezi člověkem a prostředím. Potřeba není pouze nedostatkem něčeho, ale je rovněž silou, která člověka směřuje, posouvá ho k jiným lidem, předmětům, činnostem. V tomto kontextu jsou potřeby chápány také jako projev bytostného přání. Mají svůj význam pro orientaci člověka v prostředí, pomáhají, díky seberealizaci, prostředí člověku měnit. Jsou výsledkem vzájemné neustálé interakce hodnot, racionálního i emočního rozhodování. Neprobíhají ani nevznikají izolovaně, vzájemně se ovlivňují. Přestože jde o cyklicky probíhající proces uspokojování potřeb, je stálý, což pozorujeme především u tělesných potřeb (potřeba pravidelné stravy, vyprazdňování, spánku). Všichni lidé (mladí, staří, zdraví, nemocní) mají společné potřeby, avšak potřeby jedince doznávají v průběhu života změny z hlediska kvantity i kvality, mění se množství i priority jednotlivých potřeb.
5.2 Dělení lidských potřeb Podle důležitosti pro zachování života lidské potřeby dělíme na: nižší (primární, biogenní, fyziologické, viscerogenní) – motivují člověka, aby se staral o své tělo z fyziologického hlediska; při neuspokojení těchto potřeb člověk nemůže dlouho žít; řadí se zde i potřeba bezpečí; primární potřeby lze saturovat zpravidla rychleji a uvádí se, že bez uspokojení nižších potřeb nelze kvalitně usppokojit potřeby vyšší; vyšší (sekundární, psychogenní, sociogenní, psychologické) – zde lze zahrnout potřeby uznání, sounáležitosti, seberealizace; jedná se o získané, naučené společenské potřeby, kdy jedinec vyžaduje společnost druhých lidí, potřebuje s nimi komunikovat, mít uplatnění ve společnosti; uspokojování vyšších potřeb je zpravidla dlouhodobým procesem, ale právě tyto potřeby se podílejí na utváření osobnosti a individualitě člověka. Z holistického přístupu, se odvozuje členění lidských potřeb do následujících oblastí: biologické potřeby – možno je charakterizovat jako vše, čehož si žádá naše tělo (potrava a tekutiny, vylučování, dýchání, spánek odpočinek, pohyb); psychologické potřeby – patří zde potřeba bezpečí, jistoty, respektování lidské důstojnosti, touha po důvěře; sociální potřeby – člověk je tvorem společenským, touží po osobním kontaktu s druhými lidmi, potřebuje komunikovat (verbálně, nonverbálně, činy), potřebuje lásku – milovat a být milován; duchovní potřeby – mnoho lidí, i z řad zdravotníků či sociálních pracovníků se domnívá, že tyto potřeby mají pouze věřící lidé, což je však omyl; patří zde potřeba smyslu života, potřeba odpuštění (příjmout i dát).
5.3 Potřeby ve vyšším věku Zájem odborníků o problematiku potřeb seniorů je motivován dvěma základními otázkami:
Jaké má starší člověk potřeby a zda se liší od potřeb, které měl v mladším věku?
Kdo a kdy dané potřeby uspokojuje?
V názorech veřejnosti se můžeme setkat s určitým stereotypem percepce potřeb starších lidí. Senioři jako by měli „speciální potřeby“, které se u mladé populace nevyskytují, nebo zase naopak je tendence potřeby seniorů redukovat na základní materiální a fyziologické zajištění. Struktura potřeb seniorů je stejná jako u ostatní populace, může se však měnit subjektivní význam, zaměření či způsob uspokojování potřeb. Snížené potřeby:
potřeba nových podnětů a neochota změnu akceptovat
potřeba stimulace, příliš mnoho podnětů seniora dráždí a unavuje
potřeba učení, starší lidé upřednostňují stereotyp, mnohdy je nutné starší lidi podněcovat k využití získaných prostředků. Zvýšené potřeby:
potřeba citové jistoty a bezpečí.
potřeba seberealizace (uspokojují často symbolicky, v rámci vzpomínek)
potřeba otevřené budoucnosti a naděje
potřeba být platný a prospěšný
Bylo realizováno mnoho výzkumných šetření se zaměřením na kvalitu života, potřeby seniorů, nicméně jsem nenalezl rozdíl v preferenci potřeb mezi mladšími a staršími seniory. Provedl jsem osobní průzkum (Přibyl, 2015), ze kterého vzešly tyto výsledky. Pořadí potřeb podle jejich významnosti mladších seniorů (65 – 70 let). 1.
Potřeba ekonomického zabezpečení
2.
Potřeba autonomie – ve smyslu moci o sobě a svých záležitostech rozhodovat
3.
Rodina
Pořadí potřeb podle jejich významnosti u starších seniorů (nad 80 let) 1.
Rodina
2.
Fyzická soběstačnost
3.
Nebýt na obtíž
5.4 Saturace potřeb V průběhu lidského života dochází k neustálému uspokojování potřeb. Nad některými, zejména fyziologickými potřebami, se člověk ani nezamýšlí, chápe je jako nutnost (dýchání, vyměšování, jídlo, spánek). V nemoci a ve stáří si uvědomuje jejich důležitost a význam ve vztahu ke zdraví. 5.4.1 Faktory ovlivňující naplňování potřeb Stává se, že naplnění jedné potřeby může vést k frustraci potřeby jiné (např. senior, který se přestěhuje do domova pro seniory, saturuje potřebu bezpečí, což však může vést k frustraci potřeby sociálních kontaktů). Saturaci samotnou a způsob této saturace potřeb, ale také jejich množství a intenzitu tak ovlivňuje řada faktorů. Bylo by chybou vnímat je jako něco, co je jednou pro vždy dané a neměnné. Vývojové stádium člověka, věk, pohlaví. Jedná se o faktory, které jsou objektivní, teď a tady jsou dané. Sociokulturní prostředí, rodinné zázemí, vzdělání, inteligence, společenské postavení. Jsou to faktory ovlivňující osobnost člověka, žebříček hodnot. Faktory ovlivňující saturaci viditelných potřeb, objektivně hodnotitelných, např. dostatek jídla a tekutin, potřeba pomoci při pohybu, při hygieně. Mezilidské vztahy, které jsou obvykle řazeny mezi subjektivní faktory, mohou být však hodnoceny také objektivně. Individualita člověka, sebepřijetí či sebenepřijetí. Lidé, kteří k sobě mají kladný vztah, se snáze vyrovnávají s vnitřními změnami, dokáží se lépe vyrovnat s nemocí i životními ztrátami. Lidem s narušenou sebekoncepcí činí samostatné uspokojování potřeb problémy, vyžadují větší péči a pozornost druhých. Psychické vlastnosti člověka (např. temperament, charakter, schopnosti, postoje). Optimisticky laděný člověk své potřeby uspokojuje s menší námahou než člověk pesimistický, uzavřený. Aktuální zdravotní stav. Pocit zdraví či nemoci, u každého se mění kvalita i kvantita potřeb, včetně způsobu jejich naplňování.
Okolnosti vzniku a průběhu nemoci. Ovlivňují potřeby a jejich psychickou odezvu. Jiná situace bude u osob s akutním onemocněním, kdy dochází k náhlým změnám, člověk se může cítit ohrožen na životě, v pracovním uplatnění, společenském postavení. U chronických onemocnění lze předpokládat rozvoj změn v naplňování potřeb, postupné přizůsobování se změněným podmínkám. 5.4.2 Identifikace a způsob naplnění potřeb Aby bylo možno potřeby naplňovat, je nezbytné je nejdříve identifikovat. Jak? Potřebuji si nejprve uvědomit, že mám hlad než se půjdu najíst. Až poté, co si uvědomím, že mi chybí něha, půjdu a obejmu svého blízkého apod. Jediným možným, i když časově náročným prostředkem k identifikaci potřeb druhého člověka je komunikace, zejména naslouchání. Komunikace viz. kap. 2.4.1. Pojmenování potřeb není jednoduchou záležitostí ani u mladých, zdravých osob. U seniorů, kteří jsou často limitováni nějakým postižením, to bývá o to složitější. Člověk může své potřeby uspokojovat nejrůznějšími způsoby. V zásadě se však rozlišují dva základní způsoby – žádoucí a nežádoucí. Za žádoucí způsoby saturace potřeb považujeme ty, které neškodí nám ani jiným, jsou v souladu se sociálně-kulturními hodotami jedince a uspokojují se v mezích zákona. Nežádoucí způsoby uspokojení jsou takové, které ubližují nám nebo jiným a/nebo nejsou v souladu s naším sociálně-kulturním prostředím a/nebo se jimi porušuje zákon. 5.4.3 Potřeby a bariéry při jejich identifikaci a naplnění Je potřebné, aby lékaři, zdravotní sestry, ošetřovatelé, ale také rodinní příslušníci, kteří pečují o své blízké, byli připraveni na riziko vzniku bariér v uspokojování potřeb. Již samotné uvědomění si rizik napomáhá předcházení vzniku překážek v uspokojování potřeb. Nejčastěji zmiňované typy bariér jsou: osobní bariéra – ostych, obava ze zklamání, podceňování druhého, choulostivá sdělení; psychická bariéra – neschopnost přijmout pomoc při naplňování potřeby (někdy je zapotřebí pomoci v pojmenování saturace dané potřeby), roli zde může sehrát i sympatie či antipatie; jazyková bariéra – nevhodná volba slov, komunikační šum, neznalost znakového jazyka u neslyšících apod.; fyziologická bariéra – může být zapříčiněna tělesným diskomfortem, jeho odstranění může napomůže i odstranění této bariéry; bariéra prostředí – nemocnice, neútulné prostředí, chlad, ale také příliš komfortní prostředí, ve kterém se necítíme dobře; neporozumění sdělovanému – ostych se znovu zeptat, časté u seniorů, kteří trpí hypacusí (= nedoslýchavostí) – nutno ověřovat, zda nám správně rozuměli, povzbuzovat je v tom, aby se neostýchali opakovaně zeptat. Bariér pro pojmenování potřeb je velmi mnoho, člověk často neumí specifikovat přesně to, co mu chybí nebo naopak přebývá. Určitým řešením je nabídnout tzv. vějíř potřeb a pomoci najít právě tu nejnálehavější.
5.5 Shrnutí základních pojmů Potřebu lze obecně charakterizovat jako projev nějakého nedostatku, chybění něčeho, jehož odstranění je žádoucí. Potřeby jsou výsledkem neustálé interakce hodnot, racionálního i emočního rozhodování. Podle důležitosti pro zachování života potřeby dělíme na nižší (biogenní) a vyšší (psychogenní). Z holistického přístupu se odvozují tyto oblasti potřeb: biologické, psychologické, sociální, duchovní. S věkem se struktura potřeb nemění, ale mění se subjektivní význam, zaměření či způsob jejich uspokojování. Míru saturace potřeb ovlivňuje řada faktorů, např. vývojové stádium člověka, prostředí, vztahy, aktuální zdravotní stav, individualita atd. Potřeby je nutné také správně identifikovat – uvědoměním si a komunikací. Poté potřeby můžeme naplňovat, a to žádoucím či nežádoucím způsobem. Při identifikaci a naplňování potřeb se můžeme setkat také s bariérami: osobní, psychickou, prostředí, fyziologickou apod.
5.6 Kontrolní otázky pro studenty Co je to potřeba? (popište obecně) V čem se liší potřeby ve vyšším věku? Do jakých oblastí dělíme potřeby (v souladu s holistickým přístupem)? Jaké jsou bariéry při identifikaci a naplňování potřeb? (jmenujte alespoň 3)
5.7 Pro zájemce Potřeby pohledem vybraných autorů A.H. Maslow Abraham Harold Maslow (1908 – 1970), autor Motivační teorie, americký psycholog, jeden ze zakladatelů humanistického proudu v psychologii, představitel nejznámější a nejvlivnější motivační teorie. Maslow chápe cíle univerzálně, zatímco prostředky mohou mít kulturní specifika. Potřeby dělí Maslow do dvou hlavních skupin. První z nich jsou potřeby nedostatku (deficitu), označované jako D-potřeby (Deficiency Needs). Druhou skupinu tvoří potřeby spojené s bytím člověka, tzv. B-potřeby (Being Values). Při nedostatečné saturaci D-potřeb člověk pociťuje úzkost a snahu nedostatek odstranit, případně chybějící potřebu zaplnit (nahradit). Při dostatečném uspokojení, nepociťuje nic. To je hlavní rozdíl od B-potřeb, kdy nejen, že při jejich naplnění existuje dobrý pocit, ale s tímto naplněním roste motivace dosáhnout něčeho vyššího. Systém potřeb bývá zpravidla zobrazován ve formě pyramidy, ale sám Maslow, zejména ke konci své kariéry, od rigidní představy hierarchie zrazuje. Pro některé jedince může být potřeba sebeúcty významnější než láska. Připustil také, že sebetranscendence nemusí být nutně podmíněna naplněním všech nižších potřeb.
Zdroj: Hájek, M.: Motivace a vedení lidí.
H. A. Murray Henry Alexander Murray (1893 – 1988), představitel Komplexní teorie motivace, americký psycholog, psychoanalyticky orientovaný teoretik i experimentátor, se významnou měrou zasloužil o zakotvení pojmu „potřeba“ v oboru psychologie. Je autorem klinicky úspěšného testu osobnosti (TAT = Thematic Aperception Test). Murrayova teorie osobnosti (personologie) pracuje zejména s pojmy „téma“, „tlak“ a „potřeba“. Téma je výsledkem interakce mezi tlaky (presses) a potřebami (needs), fungují zde zpětnovazební mechanismy. Tlaky, vnější síly, mohou být pozitivní (touha něco získat) a negativní (něčemu se vyhnout). Dále rozlišuje tlaky α (objektivní okolnosti vyvolávající tlak) a β (subjektivní zpracování tlaku α, které je podstatné pro jednání). Ve svém díle „Explorations of personality“ z roku 1938 dělí potřeby do dvou hlavních skupin. Viscerogenní (primární) potřeby, vrozené, jsou utvářeny periodicky se opakujícími se fyziologickými procesy. Jedná se o potřeby nedostatku (kyslík, potrava, tekutiny), přebytku (sekrece, urinace, defekace), obrany a úniku (škodliviny, anomálie, bolest). Psychogenní (sekundární) potřeby, získané. Odehrávají se převážně na nevědomé úrovni, jsou zakotveny v psychickém, povahovém založení, jejich vzorce tvoří podstatu osobnosti, jsou spojeny také s neživými předměty (zisk, uchovávání, vytváření, udržování). Zvláštní postavení má sexuální potřeba, která se objevuje mezi cyklicky opakujícími se viscerogenními potřebami i mezi psychogenními motivy. Oproti známější Maslowovy teorie Murray nepřisuzuje potřebám hierarchické uspořádání, ale situační. Potřeby jsou na stejné úrovni a aktualizují se na základě vnějších podmínek (sociální prostředí jedince) a vnitřních podmínek (aktuální psychický stav člověka). M. Vágnerová
Marie Vágnerová (1956) je česká psycholožka, přední odbornice v oblasti pedopsychologie, vývojové psychologie a psychologie handicapu. Mimo jiného se věnuje také vývojovým potřebám, které člení do šesti oblastí: 1.
Potřeba stimulace správnými podněty
Jde o jednu z prioritních potřeb pro lidský organismus, ten potřebuje dostávat správné podněty, ve správný čas, na správném místě. Hovoří zde o základní činnosti centrální nervové soustavy, kdy náš mozek vyžaduje právě správné smyslové podněty: zrak – zrakem je přijímáno 85 % informací; s přibývajícím věkem se vidění zhoršuje, především na blízko, snižuje se orientace za šera a v noci, jsou pomalejší reakce na světlo; sluch – zhoršování sluchu je nejčastější kolem 60. roku věku (u mužů již kolem 55. roku věku); snižuje se slyšitelnost vyšších tónů a hlasů z dálky; chuť a čich – je popisováno, že 50 – 60 % seniorů ztrácí schopnost rozlišování ostrosti, síly, jemnosti; hmat – úbytek kožních receptorů vede ke snižování citlivosti hmatu, regulaci tepla a chladu, síly dotyku; receptory tepla jsou uloženy hlouběji než receptory chladu, proto senioři častěji pociťují zimu; Změny smyslových funkcí mají dopad na poznávací schopnosti člověka, na schopnost být informován a orientován v situaci a místě. Toto snížené vnímání oslabení smyslů může vést u seniorů k pocitům nejistoty, strachu a úzkosti, k výkyvům nálad. Senioři se poté obávají chodit ven, nechtějí se setkávat s jinými lidmi, stávají se ostražitými a nedůvěřivými, což vede ke zhoršení schopnosti adaptace na nové životní situace. 1.
Potřeba smysluplného světa
Soužitím s druhými lidmi se získávají zkušenosti s fungováním lidských vztahů, člověk by měl dospět k zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za svět, jehož je součástí. Aby objevil smysl života, je zapotřebí mít nějaký cíl, ke kterému směřuje. Pokud senior nemá před sebou žádný cíl, je pro něj velmi složité – až nemožné vidět smysl života. 2.
Potřeba plánovat činnosti v denním rytmu a čase se sebou a s druhými
Každý má své biologické rytmy, které zná, věří jim, které ovlivňují vlastní prožívání. Změny ve stáří rytmus organismu ovlivňují. U seniorů je tedy třeba navázat na to, nač byli zvyklí (rituály, naučené způsoby chování, práce a činnosti, zábava, potřeba být sám). 3.
Potřeba jistoty sociální role a pozice ve společnosti
Všichni lidé pociťují potřebu někam patřit, mít své místo, svou roli (v rodině, v práci, ve společnosti). Sociální změny a ztráty jsou mnohými seniory přijímány velmi obtížně. Velmi důležité je seniory utvrzovat minimálně v jejich sociální roli v rámci rodiny, dávat jim jistotu, že v rodině stále mají své místo. 4.
Potřeba identity a uznání vlastního „já“ sebou samým i druhými
Pro psychosociální pohodu každého člověka je důležité:
mít svůj život pod kontrolou, moci rozhodovat o svých záležitostech;
přijmout se takový, jaký jsem.
Ve stáří a nemoci dochází k omezení/ztrátě autonomie, schopnosti rozhodovat. Pečující má tendenci přebírat zodpovědnost a rozhoduje i v situacích, kdy by to senior zvládl samostatně. 1.
Potřeba otevřené budoucnosti
Potřeba otevřené budoucnosti je důležitá pro každého bez rozdílu věku, či zdravotního stavu. Senior se potřebuje na něco těšit. Úkolem jeho blízkých je pomáhat mu vidět a těšit se na drobnosti všedního dne (vidět, jak krásně kvetou stromy na jaře, těšit se na poslech rozhlasové hry). Senioři velmi často trpí obavami z budoucnosti. V tomto případě je zapotřebí u nich posilovat víru ve vlastní schopnosti, dávat naději i jistotu lidské blízkosti a pomoci v období, kdy vlastní síly již stačit nebudou. H. Chloubová Helena Chloubová (1948), psychoterapeutka Domova pro seniory Ďáblice, odborná asistentka Ústavu teorie a praxe ošetřovatelství 1. LF UK v Praze. Chloubová se zasazuje za komplexní, holistický přístup, který zdůrazňuje psychosomatickou jednotu a jedinečnost každého člověka. Patří mezi představitele humanisticko-holistického přístupu. Její Dům životních potřeb (Chloubová, 1992) vychází z filozofie Maslowa, z hierarchicky uspořádaných potřeb. Pro stabilitu domu jsou nutností „pevné základy – suterén“ = tělesné potřeby: dýchání spolu s kardiovaskulárními funkcemi, hydratace, výživa, vyprazdňování, tělesná i duševní aktivita, spánek, odpočinek, teplo, pohodlí, eliminace bolesti, hygiena, sexuální a mateřské potřeby. Frustrace tělesných potřeb nejprve manifestuje v subjektivních negativních pocitech (bolest, hlad, žízeň, únava aj.). Laik může tyto první signály přejít bez povšimnutí, ale u zdravotníků by tomu tak být nemělo. V opačném případě dochází k rozvoji stresu, poruše zdraví, rozvoje nemoci apod. Je všeobecně známo, že některé oblasti tělesných potřeb jsou pro seniory prioritní. Jedná se o potřebu výživy a vyprazdňování, dále vitální potřeby – dýchání a kardiovaskulární funkce (pocity dušnosti), velmi frustrovanou je mezi seniory rovněž potřeba spánku. Naopak ostatní tělesné potřeby – hydratace, aktivita, hygiena, sexuální potřeby – ustupují do pozadí. V případě hydratace je to rizikové, protože absence pocitu žízně vede k dehydrataci, se kterou se pojí zdravotní komplikace. Psychosociální potřeby vznikají v souvislosti se socializací člověka a jeho adaptací na prostředí. Jsou individuální, protože jsou determinovány osobnostními, genetickými, pohlavními a věkovými předpoklady a zároveň závisí na přírodním, materiálním, sociálním a duchovním prostředí člověka. S přibývajícím věkem dochází k frustraci nejen tělesných, ale také existenciálních potřeb – potřeb bezpečí a jistoty. Existuje zde souvislost se vznikem sociálních a ekonomických nejistot, zkreslení informací. Psychosociální potřeby bývají mnohdy opomíjené z důvodu jejich horší verbální vyjadřitelnosti. Staří a nemocní lidé mnohdy sami neumějí své potřeby identifikovat, správně pojmenovat. Senioři upřednostňují a potřebují řád, mají svá pravidla, své rituály. Pokud dojde ke změně (významné oslabení soběstačnosti, změna prostředí), dochází často k frustraci s pocity strachu, nejistoty, neklidu, dezorientace. Potřebují „svůj čas“, aby přivyknuli novému prostředí, novým pravidlům, uvítají pomoc v orientaci a v adaptaci na nové prostředí. To je vhodné mít na paměti u seniorů hospitalizovaných či nově přijatých do zařízení pobytových sociálních služeb.
Zdroj: Chloubová, 2005: 23
5.8 Odpovědi na kontrolní otázky Co je to potřeba? (popište obecně) Obecně můžeme říct, že potřeba je projevem nějakého nedostatku, je to jakási vnitřní síla, která vybízí k odstranění určitého nedostatku. V čem se liší potřeby ve vyšším věku? Struktura potřeb seniorů se nemění, může se lišit jejich zaměření a subjektivní prožívání. Do jakých oblastí dělíme potřeby (v souladu s holistickým přístupem)? Pokud budeme vycházet z celostního přístupu, můžeme potřeby rozdělit do následujících oblastí: tělesné, psychické, sociální, duchovní. Jaké jsou bariéry při identifikaci a naplňování potřeb? (jmenujte alespoň 3) Bariéry mohou být: osobní, psychická, jazyková, fyziologická, bariéra prostředí, neporozumění sdělovanému (např. osoby s hypacusí).
5.9 Seznam doporučené literatury HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. Vyd. 2., podstatně přeprac. a dopl. Praha: Havlíček Brain Team, 2010. NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. Praha: Academia, 1996. PICHAUD, C. a I. THAREAUOVÁ. Soužití se staršími lidmi: praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré lidi, i pro sociální a zdravotnické pracovníky. Praha: Portál, 1998.
PŘIBYL, H. Lidské potřeby ve stáří. Praha: Maxdorf, 2015.
6 Péče o seniory Cíle kapitoly Po prostudování této kapitoly:
získáte informace o možnostech péče o seniora v domácím prostředí
budete umět rozlišit formy a druhy zdravotní péče
budete znát výčet dávek a služeb, keré mohou senioři využívat
získáte základní informace o paliativní a hospicové péči
budete schopni diskutovat nad problematikou péče o seniory z aspektu zdravotního i sociálního
budete umět rozlišit smrt fyzickou, psychickou a sociální
Klíčová slova Dávky, geriatrická křehkost, hospic, paliativní péče, příspěvek na péči, rodina, služby, smrt. Obsah kapitoly 1) Péče o nesoběstačné seniory v rámci rodiny 2) Zdravotní péče 3) Sociální péče a služby se zaměřením na seniory Mezi hlavní cíle soudobé péče o seniory patří zachování co nejvyšší míry autonomie, soběstačnosti a sebeobslužnosti seniorů, a to v jejich přirozeném prostředí. Odhaduje se, že asi 80 % osob starších 65 let je soběstačných a potřebuje jen občasnou dopomoc rodiny (okolí), 13 % potřebuje pomoc s chodem domácnosti, 5 % vyžaduje domácí péči ve větším rozsahu a asi u pouhých 3 % z nich je nutná péče ústavní. Odborná literatura je však v tomto procentuálním vyjádření nejednotná. Všechny zdroje se však shodují na tom, že dnes je v institucionální péči (různých druhů) mnohem více seniorů než by bylo opravdu nutné. Příčiny: zvýšený počet dysfunkčních rodin, které nemohou nebo přímo odmítají převzít péči o starého člověka nedostatečná provázanosti, nabídky a dostupnosti (místní, časové i finanční) kvalitních a důstojnost člověka podporujících sociálních a zdravotních služeb, které by byly poskytovány v domácím prostředí seniorů
ekonomický zisk, samostatnost a nezávislost, což jsou hodnoty, které jsou u mnohých rodin výše než „jejich“ senior
6.1 Péče o nesoběstačné seniory v rámci rodiny Rodina má pro seniora zásadní význam. Percepce (vnímání) potřeby jistoty, bezpečí, pocitu, že není na své problémy sám, je pro seniora významnější než pro člověka mladšího věku, který může spoléhat sám na sebe. V ideálním případě je fungující rodina možností jak mít zajištěnu potřebnou pomoc a podporu. Samotné rozhodnutí pečovat o nesoběstačného člena rodiny je významným okamžikem v životě celé rodiny, která bude v péči zainteresována. Je nutné mít na zřeteli několik skutečností, např: uvědomění si, že péče o nesoběstačného seniora změní dosavadní chod a zvyklosti rodiny, zvláště tehdy, jestliže senior žil dosud ve vlastním bytě/domě
pro rodinu je nezbytné zjistit si potřebné informace, přehodnotit stávající životní styl.
důležitá je komunikace v rodině
doporučuje se sestavit si podrobný seznam péče (přínosy všech členů rodiny, přátel – aktivity, které kdy a kdo bude vykonávat, ale také by zde měly být uvedeny přínosy pro příjemce péče – sociální a zdravotní služby, příspěvky apod.) zohlednit je to, že přestože jde o nesoběstačného seniora, nelze jej izolovat a udělat z něj pasivního příjemce péče, ale je nutné ho podporovat v co nejširším začlenění Je nutné si uvědomit, že aby rodina mohla zajistit kvalitní péči o nesoběstačného seniora, je třeba splnit základní předpoklady: Chtít pečovat – mít dobrou vůli, snažit se hledat možnosti a řešení v dané situaci za přispění všech členů rodiny.
Umět pečovat – vědět jak pomoci, znát rozsah poskytované pomoci.
Moci pečovat – mít podmínky fyzické, sociální, psychické, bytové, časové, finanční. Tento předpoklad je nejvýznamnější příčinou institucionální péče o seniory. S převzetím péče o nesoběstačného seniora souvisí určitá rizika: závislost, která vzniká mezi seniorem a pečujícím, jež se může projevovat jako určitá bezmoc ústící v konflikty sociální izolace a nedostatečná sociální podpora pečujícího. Pečující rodina je v neustále „pohotovosti“ a ztrácí kontakty s okolním světem Zde se otevírá prostor pro dobrovolnictví, které by mělo být chápáno ne jako konkurence, nýbrž jako další forma péče o seniory. Na úlohu rodiny v péči o seniora se lze podívat v širších souvislostech. Vztah mezi rodinnými příslušníky byl vždy považován za generační symbiózu. Běžně je ve vztahu rodiče – děti zachován solidární vztah (rodiče, i staří, se o své děti starají, zajímají, pomohou jim v nouzi). Zodpovědnost a starost dětí vůči rodičům již dnes tak automatickou není, poměrně často je považována za určitý „nadstandard“ vztahů. Panuje všeobecný předpoklad, že péče o seniory je v kompetenci státu, „30 % dotázaných lidí v České republice si myslí, že by se o seniory měl stát v budoucnosti postarat v plné míře.“ (Šelner, 2004:15)
Péče rodiny může být jednou z forem celkové péče o seniory. Aktivní zapojení rodiny lze pozorovat u ambulantní domácí péče, kdy se rodinní příslušníci v ošetřovatelské péči doplňují s profesionály.
6.2 Zdravotní péče Nemocní lidé ve starším věku využívají větší množství zdravotnických zařízení, včetně ambulantní péče, v poslední době se tak hovoří o tzv. geriatrizaci medicíny. V ČR se na poskytování zdravotních služeb a jejich organizaci podílí stát, kraje, města i obce. Převážná část zdravotní péče je hrazena z fondu veřejného zdravotního pojištění. Poskytování zdravotní péče je upraveno zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů. Druhy zdravotní péče dle citovaného zákona se dělí: podle naléhavosti poskytnutí na:
neodkladnou
akutní
nezbytnou
plánovanou péči.
Podle účelu je zdravotní péče rozdělena na:
preventivní
diagnostickou
dispenzární
léčebnou
posudkovou
léčebně rehabilitační
ošetřovatelskou
paliativní
péči.
lékárenskou a klinickofarmaceutickou
Citovaný zákon stanoví také formy zdravotní péče, a to:
ambulantní péče, která se dále dělí na primární, specializovanou a stacionární;
jednodenní péče, kdy pobyt pacienta na lůžku je kratší než 24 hodin;
lůžková péče, která je rozdělena na: akutní intenzivní lůžkovou péči, akutní standardizovanou lůžkovou péči, následnou a dlouhodobou lůžkovou péči; zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta, kterou je návštěvní služba a domácí péče, tzv. „Home care“ (ošetřovatelská, léčebně rehabilitační nebo paliativní péče). Nemoci ve stáří mají svá specifika, k těm základním patří:
polymorbidita (multimorbidita) – současný výskyt několika nemocí u téhož jedince
polypragmazie – podávání mnoha léků současně
vzájemná interakce zdravotních a sociálních aspektů – zdravotní stav seniora velkou měrou ovlivňuje jeho sociální situaci, ale také sociální situace ovlivňuje zdravotní stav seniora
atypický klinický obraz chorob – důsledkem může být chybná diagnostika
pokles compliance – snížená schopnost seniora spolupracovat se zdravotníky i okolím
Mezi významné ukazatele zdravotního stavu patří disabilita, kterou chápeme jako porušenou schopnost v oblasti motoriky (hybnost), senzoriky (smyslové vnímání) či kognice (myšlení). Hlavním kritériem disability u osob starších 70 let je neschopnost seniora vést nezávislý život, starat se o sebe i o svou domácnost. Dnešní geriatrická medicína bývá také nazývána „medicína pěti i“ = instabilita, imobilita, inkontinence, intelektové poruchy a iatrogenní poškození (poškození léčbou). 6.2.1 Geriatrická křehkost (frailty) „Geriatrická křehkost (frailty) je klinickou manifestací, symptomatologickou formou nízké úrovně potenciálu zdraví, která negativně infertuje se subjektivní pohodou, obvyklými sociálními rolemi, běžnými aktivitami denního života, souhrnně s kvalitou života, svébytností a soběstačností daného člověka.“ (Čevela a kol., 2014:31) Koncept frailty můžeme přirovnat k dříve užívanému pojmu rizikového geronta. Důležitý je aktivní záchyt „frailty“ jedinců, svoji křehkost většinou nejsou schopni signalizovat sami. Ve srovnání s těmi, u kterých nejsou přítomny symptomy křehkosti, u křehkých seniorů je vysoké riziko pádů, rozvoje nebo zhoršení disability, hospitalizace i mortality. Jsou tak v popředí zájmu geriatrické medicíny. Klinický obraz „frailty“ není rozvinut náhle, před jeho rozvinutím můžeme u seniorů pozorovat hubnutí nebo sarkopenii (úbytek svalové hmoty), což vede k slabosti, nízké výkonnosti, zpomalenou reaktivitu (např. velmi pomalá chůze) a pokles celkové fyzické aktivity. Salutogeneze (podpora kvality života a zdraví) zahrnuje:
prevenci a eliminaci chorob
zvýšení potenciálu zdraví (např. zlepšení výživy, rekondice, rehabilitace, zlepšení mobility, svaloví síly, motivace, podpora, naděje) ovlivnění funkčího zdraví (kompenzační pomůcky, odstranění bariér, sociální podpora). 6.2.2 Paliativní a hospicová péče Termín „paliativní“ vychází z latinského palliatus oděný pláštěm, pallium – plášť. Z čehož vyplývá, že podstatou paliativní péče je „ochránit pláštěm“ – zmírnit obtíže a bolest, není zaměřeno na léčení vlastní podstaty. Paliativní péče dle definice WHO z roku 2002 je přístupem zlepšující kvalitu života pacientů a jejich rodin, kteří čelí problémům spojeným s život ohrožující nemocí. Děje se tak prostřednictvím předcházení a zmírňování utrpení pomocí včasného zjištění, vyhodnocení a řešení bolesti a dalších fyzických, psychosociálních a duchovních potíží. Z hlediska komplexnosti péče, která je nezbytná k udržení dobré kvality života, dělíme paliativní péči na: obecnou paliativní péči – je dobrou klinickou praxí v případě pokročilého on., je poskytována zdravotníky v rámci jejich odborností; základ tvoří sledování, rozpoznání a ovlivňování toho, co je významné pro kvalitu pacientova života (např. léčba nejčastějších symptomů, respekt k pacientově autonomii, empatie, využití služeb ostatních specialistů, zajištění domácí ošetřovatelské péče atd.); specializovanou paliativní péči – jedná se o aktivní interdisciplinární péči poskytovanou pacientům a jejich rodinám odborníky, kteří jsou v paliativní péči speciálně vzděláni a disponují potřebnými zkušenostmi;
Základní formy specializované paliativní péče:
zařízení domácí paliativní péče („mobilní“) hospic
péči
hospic – samostatně stojící lůžkové zařízení poskytující specializovanou paliativní
oddělení paliativní péče v rámci jiných lůžkových zdravotnických zařízení (tj. především v rámci nemocnic a léčeben) konziliární tým paliativní péče v rámci zdravotnického zařízení (nemocnice nebo léčebny)
specializovaná ambulance paliativní péče
denní stacionář paliativní péče
zvláštní zařízení specializované paliativní péče (např. specializované poradny a tísňové linky, zařízení určená pro určité diagnostické skupiny atd.). Paliativní problematika má multioborový rozsah. Mimo medicíny jsou zde zahrnuty obory ošetřovatelství, psychologie, sociální práce, ale zabývá se také spirituálními a etickými otázkami. Paliativní péče není zaměřena pouze na nemocného, ale pozornost je věnována i jeho nejbližším (rodina, přátelé). Paliativní péče v geriatrii má svá specifika. Těžištěm nejsou onkologická onemocnění, ale spíše terminální stádia jiných nemocí (převážně demence, těžké cévní mozkové příhody, srdeční selhávání, chronická obstrukční plicní nemoc). Charakteristiky geriatrické paliativní péče:
komplexnost – muldisciplinární charakter péče, holistický přístup
blízkost smrti ve stáří – zohlednit sociální a kulturní kontext umírání, terminální péče
široké spektrum chorob – odlišné příčiny úmrtí než u osob středního věku, jiný průběh umírání široké spektrum poskytovatelů (domácí péče, praktický lékař, hospic, LDN aj.) – problémy v organizaci a financování péče Hospicová péče je formou paliativní péče, je zajišťována multidisciplinárním týmem, který poskytuje péči preterminálně a terminálně nemocným, u nichž již byly vyčerpány možnosti kurativní léčby. Pokračuje však léčba symptomatická s cílem minimalizovat bolest a zmírnit všechny obtíže a zohledňující bio-psycho-spirito-sociální potřeby nemocného. Hospicovou péči dělíme do tří základních forem: Domácí hospicová péče – je pro nemocného zpravidla ideální, ale ne vždy dostačující. Předpokládá určitou úroveň rodinného zázemí, které často schází, nebo se dlouhou službou nemocnému unaví a vyčerpá, nebo je ošetřování touto formou příliš náročné pro rodinné příslušníky. Pečující rodině pomáhají kvalifikovaní pracovníci. Stacionáře (denní pobyty) – stacionář je obyčejně součástí hospice. Pacient je v tomto případě přijat ráno a odpoledne, nebo večer se vrací domů. Tenhle způsob připadá do úvahy u nemocných z blízkého okolí hospice, pokud u nich nestačí domácí péče. Lůžková hospicová péče – je aktuální zejména tehdy, když předchozí dvě formy nestačí, případně nejsou vůbec k dispozici. V případě, že je i možnost výše uvedených dvou
forem, po zlepšení zdravotního stavu nemocného nebo zotavení jeho rodiny, se může vrátit do domácí péče. Hospic je specializované zařízení, poskytující tzv. paliativní péči, tedy péči zaměřenou na úlevu od bolesti, kterou postupující nemoc přináší, na rozdíl od standardní lékařské (kurativní) péče zaměřené na léčbu nemoci. Je žádoucí, aby byl pacient před přijetím do hospice o svém zdravotním stavu informován. Pokud tomu tak není, ztěžuje to situaci jak samotnému pacientovi, jeho rodině, ale také odbornému personálu. Myšlenka hospice vychází z úcty k člověku jako jedinečné bytosti, z jeho biologických, psychologických, sociálních a duchovních potřeb. Důraz je kladen na duchovní rozměr péče, který obyčejně v nemocnicích chybí. Nemocní, ale i personál, jsou přijímáni bez ohledu na vyznání. Hospic nemocnému garantuje, že:
nebude trpět nesnesitelnou bolestí
vždy bude respektována jeho lidská důstojnost
v posledních chvílích svého života nezůstane osamocen.
6.2.3 Umírání a smrt Problematikou konečného období života, umíráním a smrtí se zabývá nauka zvaná thanatologie. Jde o interdisciplinární obor, mimo medicíny se jím zabývá rovněž psychologie, sociologie, filozofie, teologie, právo aj. Název je odvozen od jména řeckého boha Thanata. Thanatos byl podle řecké mytologie bůh smrti, bratr (dvojče) byl bůh spánku Hypnos. Thanatos je znázorňován jako spící mladý muž s černými křídly a uhasínající pochodní. Terminální stav je pojmem označujícím umírání, kdy dochází k postupnému selhávání životních funkcí tkání a orgánů, jehož důsledkem je smrt. Umírání Umíráním označujeme proces, který má různou délku a podobu. Jeho prožívání je zcela individuální a jedinečné, jedná se o osobní zkušenost, která je nepřenosná. Z časového hlediska zpravidla dělíme umírání na tří období: pre finem – začíná diagnostikováním vážné nemoci s nepříznivou prognózou, kdy pravděpodobnost smrti je i v relativně dlouhém čase (měsíce, týdny); v této fázi prochází nemocný různými psychickými stavy, uvádí se různé reakce (pozornost jim věnujeme v sekci pro zájemce); v tomto období je důležité pečovat a doprovázet jak nemocného tak i jeho blízké in finem – jde o umírání v užším slova smyslu, které je spojováno s pojmem terminální stav – až do okamžiku smrti; fenomén smrti bývá vytěsňován z pozornosti lidí, tak jako se většina lidí v nemocnici rodí, tam také většina umírá; o umírajícího je postaráno po ošetřovatelské stránce, ale chybí mu lidský kontakt, umírá často osamocen; zde je na místě doprovázení umírajícího post finem – toto období začíná smrtí; zahrnuje péči o tělo zemřelého, sdělení informace pozůstalým, zařizování pohřbu a také pomoc a doprovázení pozůstalých. Smrt
Smrt je přirozenou součástí, neodvratným koncem každého života. Není pravdou, že starý člověk je vždy smířen se smrtí, protože ji může očekávat. Být starý neznamená chtít zemřít. Mnoho odborníků se snaží o zlidštění smrti. Jejich cílem je docílit toho, aby smrt byla důstojným odchodem člověka, který netrpí bolestí ani strachem. Důraz je kladen na etický aspekt, lidskou důstojnost. Je důležité vést dialog s pacientem, příbuznými, ve kterém bude zohledněna jedinečnost pacienta, ve kterém lékař bude respektovat názory pacienta, bude naslouchat jeho obavám, bude odpovídat na jeho otázky. Uvádí se, že člověk, který je smířen s vlastní smrtelností, blížící se smrt přijímá snáze. Smrt je popisována a definována různě. Zůstaneme u nejpoužívanějšího dělení, kdy rozlišujeme smrt fyzickou, psychickou a sociální. Smrt fyzická WHO fyzickou smrtí rozumí stav, kdy dochází k nezvratným, prokázaným vyhasnutím mozkových funkcí, což má za následek zánik center řídících krevní oběh a dýchání. Rozvoj medicíny a resuscitace s sebou přinesl další pojmy, a to: klinická smrt – je charakterizována zástavou dechu a srdeční činností, v některých případech lze okamžitou resuscitací tyto funkce obnovit smrt mozku – jedná se o nevratné poškození mozkových funkcí, které může nastoupit již po pěti minutách, kdy je mozek bez kyslíku; tato doba se prodlužuje např. u podchlazení a je delší i u malých dětí; člověk je v hlubokém bezvědomí, bez reakce na podněty, s vymizením základních reflexů; mozková smrt se prokazuje pomocí EEG (Elektroencefalografie – neurofyziologické vyšetření zaznamenávající elektrickou aktivitu různých částí mozku) a arteriografií mozkových tepen; prokázání smrti mozku je důležité z aspektu dárcovství orgánů. Smrt psychická Smrtí psychickou rozumíme naprostou psychickou rezignaci, intenzivní beznaděj a zoufalství, které prožívá umírající člověk. Psychická smrt urychluje nástup smrti fyzické. Smrt sociální Smrtí sociální označujeme stav, kdy člověk sice žije, ale nemůže se aktivně účastnit sociálních a interpersonálních vztahů, často bývá odtržen od společnosti. Počátkem takové smrti může být opuštění domova, prostředí, kde umírající prožil většinu svého života. Sociální smrtí můžeme označit také stavy vigilních kómat. Vigilní kóma je stav hluboké poruchy vědomí, kdy nemocný není schopen kontaktu s okolním světem (ani očního). Nemocný působí jako bdělý, spontánně otevírá oči, pohled bloudí po místnosti, ale není schopen fixovat cíl. Primitivní automatismy (úchop, sací reflex) jsou zachovány, je schopen přijímat potravu, je plně inkontinentní. Vyšší stupeň vigilního kómatu nazýváme apalickým syndromem.
6.3 Sociální péče a služby se zaměřením na seniory Systém sociálního zabezpečení ČR je tvořen třemi hlavními pilíři: sociální pojištění – zahrnuje: zdravotní pojištění, nemocenské pojištění, důchodové pojištění, zabezpečení v nezaměstnanosti
státní sociální podpora
sociální pomoc
Právě do sociální pomoci řadíme sociální péči a sociální služby.
Český sociální systém nezná sociální dávky speciálně pro seniory, zná pouze Dávky pro osoby se zdravotním postižením, které se vztahují i na mnohé seniory (senioři mají často zdravotní postižení). S ohledem na neustále se měnící legislativu, upozorňujeme, že níže uvedené platí k 1. 4. 2015. Právní úprava: zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů vyhláška č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění pozdějších předpisů Kompetence k rozhodování • Úřad práce České republiky – krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu • Ministerstvo práce a sociálních věcí – odvolací orgán Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením upravuje: příspěvek na mobilitu – jde o opakující se nárokovou dávku, která je určena osobě starší 1 roku: –
která má nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením ZTP nebo ZTP/P
–
která se opakovaně v kalendářním měsíci za úhradu dopravuje nebo je dopravována,
– které nejsou poskytovány pobytové sociální služby, z důvodů hodných zvláštního zřetele může být příspěvek na mobilitu přiznán i osobě, které jsou poskytovány pobytové sociální služby (např. doprava na hemodialýzu) – výplata příspěvku na mobilitu nenáleží za kalendářní měsíc, jestliže je oprávněné osobě po celý kalendářní měsíc poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace –
výše dávky: 400 Kč měs.
příspěvek na zvláštní pomůcku – určen osobě, která má těžkou vadu nosného nebo pohybového ústrojí nebo, těžké sluchové postižení anebo těžké zrakové postižení – postižení musí být charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a zdravotní stav osoby nesmí vylučovat přiznání tohoto příspěvku – dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je takový, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než 1 rok – okruh zdravotních postižení odůvodňujících přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku a zdravotní stavy vylučující jeho přiznání jsou uvedeny v příloze k zákonu – seznam druhů a typů zvláštních pomůcek, na které je dávka určena, je obsažen ve vyhlášce č. 388/2011 Sb. – na pořízení zvláštní pomůcky v ceně nižší než 24 000 Kč se příspěvek na zvláštní pomůcku poskytne jen osobě, která má příjem (příjem s ní společně posuzovaných osob) nižší než 8násobek životního minima jednotlivce nebo životního minima; spoluúčast osoby činí 10 % z předpokládané nebo již zaplacené ceny zvláštní pomůcky, nejméně však 1 000 Kč – výše příspěvku na pořízení zvláštní pomůcky, jejíž cena je vyšší než 24 000 Kč, se stanoví tak, že spoluúčast osoby činí 10 % z předpokládané nebo již zaplacené ceny zvláštní pomůcky
– příspěvek na zvláštní pomůcku (motorové vozidlo) se stanoví s přihlédnutím k četnosti a důvodu dopravy, příjmu osoby a příjmu osob s ní společně posuzovaných a celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Maximální výše příspěvku činí 200 000 Kč – max. výše příspěvku na zvláštní pomůcku činí 350 000 Kč; 400 000 Kč v případě příspěvku na zvláštní pomůcku na pořízení schodišťové plošiny – součet vyplacených příspěvků nesmí v 60 kalendářních měsících po sobě jdoucích přesáhnout částku 800 000 Kč; 850 000 Kč, pokud v této době byl poskytnut příspěvek na zvláštní pomůcku na pořízení schodišťové plošiny. průkaz OZP – osoby se zdravotním postižením (TP, ZTP, ZTP/P) – nárok má osoba starší 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra – průkaz TP má osoba se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra, nárok na: – vyhrazené místo k sedění ve veřejných dopravních prostředcích – přednost při osobním projednávání své záležitosti, vyžaduje-li toto jednání delší čekání, zejména stání – průkaz ZTP má osoba s těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra, nárok na: –
vyhrazené místo k sedění ve veřejných dopravních prostředcích
– přednost při osobním projednávání své záležitosti, vyžaduje-li toto jednání delší čekání, zejména stání –
bezplatnou dopravu pravidelnými spoji místní veřejné hromadné dopravy
– slevu 75 % jízdného ve druhé vozové třídě osobního vlaku a rychlíku ve vnitrostátní přepravě a slevu 75 % v pravidelných vnitrostátních spojích autobusové dopravy – průkaz ZTP/P má osoba se zvlášť těžkým funkčním postižením nebo úplným postižením pohyblivosti nebo orientace s potřebou průvodce, včetně osob s poruchou autistického spektra, nárok na: –
vyhrazené místo k sedění ve veřejných dopravních prostředcích
– přednost při osobním projednávání své záležitosti, vyžaduje-li toto jednání delší čekání, zejména stání –
bezplatnou dopravu pravidelnými spoji místní veřejné hromadné dopravy osob
– slevu 75 % jízdného ve druhé vozové třídě osobního vlaku a rychlíku ve vnitrostátní přepravě a slevu 75 % v pravidelných vnitrostátních spojích autobusové dopravy – bezplatnou dopravu průvodce veřejnými hromadnými dopravními prostředky v pravidelné vnitrostátní osobní hromadné dopravě – bezplatnou dopravu vodícího psa, je-li úplně nebo prakticky nevidomá, pokud ji nedoprovází průvodce. – vyhláška č. 388/2011 Sb. stanoví, které zdravotní stavy lze považovat za podstatné omezení schopnosti pohyblivosti a orientace
Příspěvek na péči (PnP) PnP je peněžitá opakující se dávka poskytována úřadem práce osobám, které z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebují pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle zákona o sociálních službách. Právní úprava:
zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů
vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů Smyslem příspěvku na péči je posílení kompetencí osob závislých na pomoci jiné osoby a pečujícího prostředí tak, aby si každý individuálně mohl zvolit pro něj nejúčelnější způsob poskytování služeb. Podmínky nároku osoba starší 1 roku, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti při posuzování stupně závislosti osoby se hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost vymezení schopností zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení stanoví vyhláška č. 505/2006 Sb. Výše příspěvku na péči pro osoby do 18 let věku činí za kalendářní měsíc • 3 000 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost) • 6 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost) • 9 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost) • 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost) Výše příspěvku na péči pro osoby starší 18 let činí za kalendářní měsíc • 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost) • 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost) • 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost) • 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost) Sociální služby Sociální služby se řídí zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Sociální služby jsou poskytovány ve formách pobytových, ambulantních nebo terénních. Do sociálních služeb se řadí sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Nyní se zaměříme pouze na služby, které mohou senioři využívat. Sociální poradenství
základní sociální poradenství – jsou povinni zajišťovat všichni registrovaní poskytovatelé sociálních služeb; jsou poskytovány informace o možnostech výběru sociální služby, ale také o jiných formách pomoci (právní služby). odborné sociální poradenství – je poskytováno ve specializovaných poradnách, které jsou profilovány buď podle určitého jevu (např. problematika domácího násilí) nebo podle cílové skupiny (např. osoby se zdravotním postižením, senioři, cizinci apod.). Služby sociální péče „Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Každý má právo na poskytování služeb sociální péče v nejméně omezujícím prostředí.“ (§ 38, z. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů). Mezi služby sociální péče využívané seniory patří: osobní asistence – terénní služba, která je poskytovaná osobám se sníženou soběstačností v přirozeném prostředí uživatele služby, a to bez časového omezení; pečovatelská služba – má ambulantní nebo terénní formu, je určená osobám se sníženou soběstačností; služba poskytuje dané úkony ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb; tísňová péče – terénní služba poskytující nepřetržitou distanční hlasovou a elektronickou komunikaci; vhodná pro osoby, které jsou vystaveny vysokému riziku ohrožení zdraví; průvodcovské a předčitatelské služby – setkáme se s formou terénní i ambulantní; je určena osobám se sníženými orientačními či komunikačními schopnostmi; odlehčovací služby – mají formu ambulantní, terénní i pobytovou; poskytují se osobám se sníženou soběstačností, které mají jinak zajištěnu péči v jejich přirozeném prostředí; cílem je umožnit pečující osobě nutný odpočinek; v praxi se setkáváme také s označením „respitní“ služby; centra denních služeb – ambulantní služba určená osobám se sníženou soběstačností, cílem je posílit samostatnost a soběstačnost uživatelů a snížit riziko sociální izolace; dříve byla označována jako „domovinky“; denní stacionáře – ambulantní služba určená osobám se sníženou soběstačností, které jsou závislé na pravidelné pomoci druhé osoby; týdenní stacionáře – pobytová služba pro osoby se sníženou soběstačností, které vyžadují pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby; domovy pro seniory – pobytová služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost zejména z důvodu věku a potřebují tak pravidelnou pomoc jiné osoby; domovy pro osoby se zdravotním postižením – pobytové služby pro osoby se sníženou soběstačností z důvodu zdravotního postižení, které potřebují pravidelnou pomoc jiné osoby; domovy se zvláštním režimem – poskytují pobytové služby osobám, se sníženou soběstačností z důvodu chronického duševního onemocnění nebo závislostí na návykových látkách, a osobám s různými typy demencí a potřebují tak pravidelnou pomoc jiné osoby; sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče, tzv. „sociální lůžka“ – pobytová služba pro osoby, které již nevyžadují lůžkovou zdravotní péči, ale jejich
zdravotní stav vyžaduje pomoc jiné osoby; tato služba je poskytována do doby, než jim je zabezpečena pomoc osobou blízkou nebo jinou vhodnou sociální službou. Služby sociální prevence Tyto služby jsou zaměřeny na jevy a situace, které mohou vést k sociálnímu vyloučení, přičemž primární příčinou není neschopnost o sebe pečovat z důvodu věku či zdravotního stavu. Sociální prevence je zaměřena zejména na oblast tzv. sociálně negativních jevů (např. kriminalita, bezdomovectví, zneužívání návykových látek aj.) Senioři ze služeb sociální prevence využívají převážně: sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením – ambulantní, popřípadě terénní služby poskytované osobám v důchodovém věku nebo osobám se zdravotním postižením, u nichž je riziko sociálního vyloučení; azylové domy – pobytová služba na přechodnou dobu poskytovaná osobám, u kterých došlo ke ztrátě bydlení (bohužel v dnešní době se týká i seniorů). Pro přiměřené uspokojování potřeb seniorů a vyrovnávání se s novými podmínkami života, které s sebou nese proces stárnutí a zhoršující se soběstačnost, je potřeba zajistit takové sociální služby, které:
umožní seniorům setrvat co možná nejdéle v přirozeném domácím prostředí;
podpoří udržení soběstačnosti a aktivity seniorů;
zajistí prožití důstojného stáří;
pomůže rodinám pečujícím o seniory.
6.4 Shrnutí základních pojmů Mezi hlavní cíle soudobé péče o seniory patří zachování co nejvyšší míry autonomie, soběstačnosti a sebeobslužnosti seniorů, a to v jejich přirozeném prostředí. Rodina má pro seniora zásadní význam. Rozhodnutí rodiny pečovat o nesoběstačného seniora ovlivní život celé rodiny. Základními předpokady po kvalitní péči jsou: moci, chtít a umět pečovat. Druhy zdravotní péče můžeme dělit podle naléhavosti nebo podle druhu. Formy zdravotní péče jsou: ambulantní, jednodenní, lůžkovou a péči poskytovanou v domácím prostředí pacienta. Významným ukazatelem zdravotního stavu je disabilita. U seniorů se můžeme setkat také s pojmem stařecká křehkost (frailty), což můžeme přirovnat k dříve používanému rizikový geront. Paliativní péči rozumíme přístup zlepšující kvalitu života pacientů a jejich rodin, kteří se vyrovnávají s život ohrožující nemocí. Jednou z forem paliativní péče je hospicová péče, která může mít formu domácí hospicové péče, denního stacionáře nebo lůžkového hospice. Umírání je proces, který má své fáze: pre finem, in finem a post finem. Smrt je přirozeným ukončením života. Smrt může být chápána jako smrt fyzická, psychická a sociální. Český systém nezná sociální dávky přímo pro seniory. Mnoho seniorů čerpá dávky pro osoby se zdravotním postižením a příspěvek na péči. Senioři mohou využívat také sociální služby – pobytové, ambulantní nebo terénní. Do sociálních služeb se řadí sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence.
6.5 Kontrolní otázky pro studenty Jaký je hlavní cíl péče o seniory? Jaké jsou základní předpoklady pečovat o seniora?
Vyjmenujete formy zdravotní péče? Co je to sociální smrt? Jaký je smysl příspěvku na péči?
6.6 Pro zájemce Geriatrické ošetřovatelství Geriatrickým ošetřovatelstvím je myšlena ošetřovatelská péče o seniory. Počátky geriatrického ošetřovatelství sahají do Velké Británie a jsou spojovány s prací Florence Nightingalové. V ČR byla až do roku 1990 součástí týmu praktického lékaře zdravotní sestra i vyškolená, tzv. geriatrická sestra. Počet geriatrických sester se od 2. poloviny 70. let se zvyšoval a v roce 1990 dosáhl poměru 1 geriatrická sestra na 2 zdravotní obvody. Přesto, že zkušenosti s touto formou péče byly velmi dobré, reforma zdravotnictví s rozvolněním bývalých ÚNZ 10 a privatizace ordinací praktických lékařů způsobila postupný rozpad sítě geriatrických sester. Vývoj geriatrického ošetřovatelství stagnoval až do 90. let minulého století. V podstatě neexistovala geriatrická oddělení, nebyla rozvinuta ani zdravotní domácí péče. Od 90. let byly geriatrické sestry vzdělávány v postgraduálním specializačním studiu „Ošetřovatelská péče v geriatrii“ v Institutu pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví (dnešní NCO NZO)11 Ošetřovatelství je definováno WHO jako systém typicky ošetřovatelských činností týkajících se jednotlivce, rodin a skupin, který jim pomáhá, aby byli schopni pečovat o své zdraví a pohodu. Prioritou ošetřovatelství je člověk se svými individuálními problémy a potřebami, které jsou vyvolávány či pozměněny onemocněním a jeho doprovodnými znaky. Úlohou sestry v moderním ošetřovatelství je pak tyto problémy a potřeby řešit prostřednictvím ošetřovatelského procesu. Takto koncipovaná péče však předpokládá zvýšenou osobní odpovědnost sestry za svěřené nemocné, vyžaduje specifický způsob organizace práce sester, současně předpokládá i aktivní zapojení do ošetřovatelského procesu jak samotného pacienta, tak i jeho rodiny. Specifika ošetřovatelského procesu u seniorů Cílem posuzování ošetřovatelské péče je vytvořit databázi odpovědí seniora na změny související s fyziologickým stárnutím organismu a na zdravotní obtíže a onemocnění, které jej v tomto období postihují, a to se zřetelem na potřebu ošetřovatelské péče. Odpovědi se týkají každodenního života, zdravotní, biofyzikální, emocionální, kulturní, náboženské oblasti. Posuzování představuje komplexní biopsychosociální zhodnocení starého člověka s respektováním zvláštností seniorského věku. Orientuje se především na potřeby seniora. K získávání údajů se používají metody pozorování, rozhovor, fyzikální vyšetření, funkční testy. Nelze samozřejmě opominout výsledky laboratorních a dalších vyšetření, které doplňují celkovou informaci a umožňují dospět k ošetřovatelskému diagnostickému závěru. Gerontologické ošetřovatelství charakterizuje diferencovaný, komplexní, kontinuální, aktivní a plánovitý přístup. Cílem gerontologického ošetřovatelství je udržovat optimální zdravotní stav seniora, snažit se uspokojovat jeho potřeby, poskytovat komplexní ošetřovatelskou péči, která je v souladu s etickými principy i právy pacienta. Ošetřovatelská péče o seniory si žádá nejen základní vědomosti z ošetřovatelství, ale také znalosti specifik starší generace.
10 11
Ústav národního zdraví Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů
6.7 Odpovědi na kontrolní otázky Jaký je hlavní cíl péče o seniory? Mezi hlavní cíle soudobé péče o seniory patří zachování co nejvyšší míry autonomie, soběstačnosti a sebeobslužnosti seniorů, a to v jejich přirozeném prostředí. Jaké jsou základní předpoklady pečovat o seniora? Mezi základní předpoklady patří: moci, chtít a umět pečovat. Vyjmenujete formy zdravotní péče? Zdravotní péče může mít formu: ambulantní, jednodenní, lůžkovou a péče poskytovaná v domácím prostředí pacienta. Co je to sociální smrt? Sociální smrtí označujeme stav, kdy člověk sice žije, ale nemůže se aktivně účastnit sociálních a interpersonálních vztahů, často bývá odtržen od společnosti. Jaký je smysl příspěvku na péči? Smyslem příspěvku na péči je posílení kompetencí osob závislých na pomoci jiné osoby a pečujícího prostředí tak, aby si každý individuálně mohl zvolit pro něj nejúčelnější způsob poskytování služeb.
6.8 Seznam doporučené literatury ČEVELA, R., Z. KALVACH a L. ČELEDOVÁ. Sociální gerontologie: úvod do problematiky. Praha: Grada, 2012. ČEVELA, R. a kol. Sociální gerontologie: východiska ke zdravotní politice a podpoře zdraví ve stáří.praha: Grada, 2014. KALVACH, Z. et al. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. KLEVETOVÁ, D. a I. DLABALOVÁ. Motivační prvky při práci se seniory. Praha: Grada, 2008. PŘIBYL, H. Lidské potřeby ve stáří. Praha: Maxdorf, 2015. Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.
Závěr studijního materiálu Gerontologie je vědeckou disciplínou natolik obsáhlou, že není možné, aby všechny její oblasti byly probírány s pozorností, kterou si zaslouží. Tento učební text je určen pro studium „Sociální gerontologie“ magisterského oboru Veřejná správa a sociální politika. Snahou bylo zachovat obsah sociální gerontologie a nenechat se svést na cestu geriatrie. Cílem předkládaného studijního materiálu bylo z jednotlivých témat vybrat to nejpodstatnější. V první kapitole jsme se věnovali problematice stáří a stárnutí. Stáří jsem vymezili jako poslední vývojovou etapu lidského života, která je zpravidla členěna na stáří kalendářní, biologické a sociální. Stárnutí je proces, který postihuje involučními změnami veškeré živé organismy kontinuálně od jejich početí. Další kapitola patřila gerontologii jako takové, vymezili jsme si její předmět a cíle, představili jsme členění gerontologie. Zabývali jsme se také základními metodami, které jsou v sociální gerontologii využívány, zejména pak komunikaci, preterapii a reminiscenci. Stáří s sebou nese i změny, na které jsme se zaměřili ve třetí kapitole. Pro přehlednost jsme změny ve stáří rozdělili na změny biologické, psychické a sociální. Protože studijní opora není určena pro studenty lékařských fakult, jde o základní seznámení s problematiku změn ve stáří. Čtvrtá kapitola nás seznamuje s aspekty života ve stáří. Aby stáří bylo spojeno s kvalitou života, je nutné se na ně připravit a adaptovat. Vymezili jsme si funkční a dysfunkční rodinu, již známe přínosy i úskalí vícegeneračního soužití. Stáří je však spojováno také s mnohými mýty a bohužel mnoho seniorů zažíví projevy ageismu. Alarmujícím je skutečnost, že i v naší společnosti je realitou zlé zacházení se seniory, které zůstavá ve většině případů latentní (skryté). Poměrně velký prostor jsme dali páté části, která je věnována péči o seniora. Zaměřili jsme se na péči o seniora v domácím prostředí, ale také na zdravotní péči, kdy jsme se mimo jiného seznámili s konceptem geriatrické křehkosti, s paliativní a hospicovou péči. Logickým vyústěním pak bylo téma umírání a smrti. Vynechat jsme nemohli ani péči sociální, kterou jsme zaměřili na sociální služby a sociální dávky, které mohou senioři využívat. Pro seniory nejsou určeny žádné speciální dávky, ale mnoho z nich čerpá dávky pro osoby se zdravotním postižením. Studenti se po úspěšném absolvování předmětu „Sociální gerontologie“ budou orientovat v problematicke stáří a stárnutí, budou schopni vymezit gerontologii jako vědeckou disciplínu, budou umět definovat jednotlivé obory gerontologie. Budou kompetentní k tomu, aby rozeznali základní změny ve stáří, aby v praxi identifikovali znaky zlého zacházení se seniory. Budou se orientovat v sociálním systému ČR natolik, aby byli schopni podat kvalifikované poradenství seniorům nebo jejich rodinným příslušníkům. Senioři jsou heterogenní skupinou, kde jsou jak zdraví, tak i nemocní jedinci. Adekvátní zdravotní a sociální péče zachovávající lidskou důstojnost a podporující kvalitu života však náleží všem. Úkolem profesionálů je tak mít tuto skutečnost na zřeteli a napomáhat při spoluvytváření vhodných podmínek pro komplexní péči o seniory.
Přílohy Níže uvedené testy jsou pouze doplňkem pro správné diagnostické zhodnocení seniora. V odborné literatuře se můžeme setkat s různými modifikacemi uvedených testů. Testy IADL (test instrumentálních všedních činností), ADL (test základních všedních činností podle Barthelové) (Zdroj: Topinková, E. Geriatrie pro praxi) Tyto testy se používají pro hodnocení funkčních schopností seniora. U lehčího zdravotního postižení provádíme test IADL, v případě těžšího postižení test ADL. V obou testech se hodnotí samostatnost provedení jednotlivých činností. Skóre slouží ke zhodnocení závažnosti postižení a potřeby pomoci a péče. Test instrumentálních všedních činností (IADL)
Test základních všedních činností podle Barthelové (ADL)
Mini-Mental State Examination (zdroj: http://www.poruchypameti.cz) Test MMSE je standardem pro vyšetřování poruch paměti u demencí. Připravte si několik čistých papírů, psací potřeby a hodinky. Vyberte pokud možno klidné prostředí. Orientace: Položte nemocnému 10 otázek. Za každou správnou odpověď je 1 bod.
Který je nyní rok?
Které je roční období?
Kolikátého je dnes?
Který je den v týdnu?
Který je nyní měsíc?
Ve kterém jsme státě?
Ve které jsme zemi?
Ve kterém jsme městě?
Jak se jmenuje tato nemocnice?
Ve kterém jsme poschodí?
Opakování a paměť Upozorněte nemocného, že budete vyšetřovat paměť: "Nyní vyjmenuji tři věci. Až je všechny vyjmenuji, budu chtít, aby jste je zopakoval. Dobře si je zapamatujte. Za několik minut se Vás na tyto předměty znovu zeptám." LOPATA, ŠÁTEK, VÁZA "A nyní prosím slova zopakujte." Pokud není pacient schopen splnit úkol, opakujte výrazy dokud si je nezapamatuje. Maximálně však pětkrát. Je to podmínka pro další úkoly. Za každou správnou odpověď je jeden bod. Pozornost a počítání "Nyní odečtěte od 100 vždy číslo 7. Až odečtete pětkrát za sebou, skončete." 93 86 79 72 65 Alternativa: Pokud testovaný nechce počítat, vyzvěte jej: "Hláskujte pozpátku slovo POKRM." Za každou správnou odpověď je jeden bod. MRKOP Vybavování "A teď prosím zopakujte slova, která jsem Vám před chvílí říkal." Za každou správnou odpověď je jeden bod. LOPATA, ŠÁTEK, VÁZA Poznání předmětů
"Co je to?" Ukažte hodinky.
"Co je to?" Ukažte tužku.
Opakování Vyzvěte nemocného, aby po Vás opakoval následující větu: "První pražská paroplavba." Stupňovaný příkaz Položte před pacienta čistý papír. "Nyní vezměte do pravé ruky tento papír, přeložte jej napůl a dejte ho na podlahu."
1. stupeň: uchopení papíru do pravé ruky, 2. stupeň: přeložení papíru na polovinu, 3. stupeň: položení papíru na podlahu Reakce na psaný pokyn Napište na papír čitelný pokyn "ZAVŘETE OČI". Ukažte pacientovi napsaný pokyn a vyzvěte jej: "Přečtěte, co je tady napsáno, a udělejte to." Psaní Dejte pacientovi psací potřeby a papír a vyzvěte jej: "Napište libovolnou větu." Věta musí být smysluplná a napsaná spontánně. Může obsahovat chyby, ale musí mít podmět a přísudek. Malování podle předlohy Dejte pacientovi opět papír a psací potřeby. Požádejte ho, aby podle předlohy nakreslil následující obrazec.
Pro započítání bodu musí být zachováno všech 10 úhlů a dva musí být v překřížení. Průnik obou pětiúhelníků musí tvořit čtyřúhelník. Roztřesení a rotace obrazce nevadí. Hodnocení: Celkové skóre: 0-30 bodů 25 – 30 bodů ……….. bez poruchy kognitivních funkcí 18 – 24 bodů ………...lehká demence 9 – 17 bodů …………. středně těžká demence méně než 9 bodů …... těžká demence Test kreslení hodin (zdroj: Topinková, Geriatrie pro praxi) Tento test je jednoduchým testem pro screening a diagnózu časných fází demencí i pro sledování progrese poruchy. Vhodně doplňuje test MMSE. Pokud je test hodin negativní, zpravidla není nutné provádět test MMSE. Testovaná osoba má:
Nakreslit hodin
Vepsat čísla všech hodin
Nakreslit ručičky na 10 minut po 11. hodině.
Hodnocení:
1 bod za kružnici hodin
1 bod za všechna čísla ve správném pořadí
1 bod za všechna čísla na správných místech
1 bod za dvě ručičky na hodinách
1 bod za správný čas
Normální skóre je 4 - 5 bodů.
Škála deprese pro geriatrické pacienty-Geriatric depression scale (Zdroj: Topinková, E., Neuwirth, J. Geriatrie pro praktického lékaře.)
01. Jste v zásadě spokojen se svým životem?
ano
ne
02. Vzdal jste se v poslední době mnoha činností a zájmů?
ano
ne
03. Máte pocit,že váš život je prázdný?
ano
ne
04. Cítíte se často sklíčený a smutný?
ano
ne
05. Máte vesměs dobrou náladu?
ano
ne
06. Obáváte se že se Vám přihodí něco zlého?
ano
ne
07. Cítíte se převážně šťastný?
ano
ne
08. Cítíte se často bezmocný?
ano
ne
09. Vysedáváte raději doma,než by jste šel mezi lidi a seznamoval ano se s novými věcmi?
ne
10. Myslíte si,že máte větší potíže s pamětí než vaší vrstevníci?
ano
ne
Myslíte si že je krásné být na živu?
ano
ne
12. Napadá Vás někdy,že život nestojí za nic?
ano
ne
13. Cítíte se plný elánu a energie?
ano
ne
14. Myslíte si,že vaše situace je beznadějná?
ano
ne
15. Myslíte si že většina lidí je na tom lépe než Vy?
ano
ne
11.
Hodnocení: 1 bod za každou odpověď „ano“ u ot.
2 3 4
6
1 bod za každou odpověď „ne“ u ot.
1
Bez deprese
0 – 05 bodů
Mírná deprese
6 – 10 bodů
5
Manifestní deprese vyžadující odborníka Nad 10 bodů
8 9 10 7
12 11
14 15 13
Seznam literatury [1]
[2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20]
[21] [22] [23] [24] [25] [26]
BALTES, P. Stáří a stárnutí jako oslava rovnováhy: mezi pokrokem a důstojností. In GRUSS, P. Perspektivy stárnutí: z pohledu psychologie celoživotního vývoje. Praha: Portál, 2009. BÁRTLOVÁ, S. Vybrané kapitoly ze sociologie medicíny. 4. doplněné vyd. Brno: IDV PZ BREHM, J. W. A theory of psychological reactance. New York: Academic Press, 1966. ČEVELA, R., Z. KALVACH a L. ČELEDOVÁ. Sociální gerontologie: úvod do problematiky. Praha: Grada, 2012. ČEVELA, R. a kol. Sociální gerontologie: východiska ke zdravotní politice a podpoře zdraví ve stáří.praha: Grada, 2014. Diskusní materiál k východiskům dlouhodobé péče v České republice. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2010. GREGOR, O. Stárnout, to je kumšt. 2. vyd. Praha: Olympia, 1990. GRUSS, P. Perspektivy stárnutí: z pohledu psychologie celoživotního vývoje. Praha: Portál, 2009. HARTL, P. a H. HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. HAŠKOVCOVÁ, H. České ošetřovatelství. 10. Manuálek ze sociální gerontologie. Brno: IDV PZ, 2002. HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. Vyd. 2., podstatně přeprac. a dopl. Praha: Havlíček Brain Team, 2010. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie: Nauka o umírání. 2. přepr. vyd. Praha: Galén, 2007. HONZÁK, R. Komunikační pasti v medicíně: praktický manuál komunikace lékaře s pacientem. 2., doplněné vyd. Praha: Galén, c1999 JANEČKOVÁ, H.a M. VACKOVÁ. Reminiscence: Využití vzpomínek při práci se seniory. Praha: Portál, 2010. JEDLIČKA, V. a kol. Praktická gerontologie. Brno: IDV ZP, 1991. KALVACH, Z. et al. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. KALVACH, Z. a A. ONDERKOVÁ. Stáří. Pojetí geriatrického pacienta a jeho problémů v ošetřovatelské praxi. Praha: Galén, 2006. KLEVETOVÁ, D. a I. DLABALOVÁ. Motivační prvky při práci se seniory. Praha: Grada, 2008. KOPŘIVA, P. Respektovat a být respektován. 3. vyd. Kroměříž: Spirála, 2008. KOTRUSOVÁ, M. a K. DOBIÁŠOVÁ. Česká republika na rozcestí mezi domácí a institucionální péči o seniory. Fórum sociální politiky: odborný recenzovaný časopis : dvouměsíčník. 2012, roč. 6, č. 6, s. 2 – 8. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie nemoci. Praha: Grada, 2002. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 3. vyd. Praha: Portál, 2009. KŘIVOHLAVÝ, J. Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie: možnosti, které čekají. Praha: Grada, 2011 LANGMEIER, J. a D. KREJČÍŘOVÁ. Vývojová psychologie. 2., aktual. vyd. Praha: Grada, 2006. LUKASOVÁ, E. I tvoje utrpení má smysl. Logoterapeutická útěcha v krizi. Brno: Cesta, 2006. MADSEN, K. B. Teorie motivace: (srovnávací studie moderních teorií motivace). Praha: Academia, 1972.
[27] [28] [29] [30] [31] [32]
[33] [34] [35] [36] [37] [38]
[39]
[40] [41] [42] [43] [44] [45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52]
MAHROVÁ, G. a M. VENGLÁŘOVÁ. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha: Grada, 2008. MALÍKOVÁ, E. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. Praha: Grada, 2011. MLÝNKOVÁ, J. Péče o staré občany; učebnice pro sociální činnost. Praha: Grada, 2011. NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. Praha: Academia, 1996. O´CONNOR, M. a S. ARANDA, S. Paliativní péče. Pro sestry všech oborů. Praha: Grada, 2005. PICHAUD, C. a I. THAREAUOVÁ. Soužití se staršími lidmi: praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré lidi, i pro sociální a zdravotnické pracovníky. Praha: Portál, 1998. PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2004. POKORNÁ, A. Komunikace se seniory. Praha: Grada, 2010. PROUTY, G., D. V. WERDE, D. V. A M. PÖRTNER. Preterapie: navázání a udržení kontaktu s obtížně komunikujícími klienty. Praha: Portál, 2005. PŘIBYL, H. Lidské potřeby ve stáří. Praha: Maxdorf, 2015. PŘIBYL, H. a kol. Ošetřovatelství a kvalita života seniorů. In Sborník „Nové trendy v ošetřovatelství IV. ZSF JU České Budějovice, 2005 PŘIBYL, H. Komunikace se zaměřením na seniory. In Sborník příspěvků V Slezské vědecké konference ošetřovatelství s mezinárodní účastí „Cesta k profesionálnímu ošetřovatelství V“ Opava : Slezská univerzita v Opavě, FVP, 2010. PŘIBYL, H. Sociální gerontologie. ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost „Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“, Opava: Slezská univerzita v Opavě, FVP, 2012. SHEEHY, N. Encyklopedie nejvýznamnějších psychologů. Brno: Barrister & Principal, 2005. SCHMEIDLER, K. a kol. Problémy mobility stárnoucí populace. Brno: Novpress, 2009. STAŇKOVÁ, M. Základy teorie ošetřovatelství: učební texty pro bakalářské a magisterské studium. Dotisk. Praha: Karolinum, 1997. STUART-HAMILTON, I. Psychologie stárnutí. Praha: Portál, 1999. SÝKOROVÁ, D. Autonomie ve stáří: kapitoly z gerontosociologie. Praha: SLON, 2007. ŠAMÁNKOVÁ, M. Lidské potřeby ve zdraví a nemoci aplikované v ošetřovatelském procesu. Praha: Grada, 2011. ŠELNER, I. Úloha rodiny v péči o seniory – realita a prognózy. Sociální práce/Sociálna práca, 2004, č. 2, s. 12 – 20. ŠVANCARA, J. Psychologické aspekty stárnutí. In KALVACH, Z. et al. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. TOPINKOVÁ, E. Geriatrie pro praxi. Praha: Galén, 2005. TOPINKOVÁ, E. a J. NEUWIRTH. Geriatrie pro praktického lékaře. Praha: Grada, 1995. TOŠNEROVÁ, T. Špatné zacházení se seniory a násilí v rodině: průvodce pro zdravotníky a profesionální pečovatele. Praha: Univerzita Karlova, 2000. TRACHTOVÁ, E. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Vyd. 2. nezměněné – dotisk. Brno: NCO NZO, 2003. VAĎUROVÁ, H. a P. MÜHLPACHR. Kvalita života: teoretická a metodologická východiska. Brno: Masarykova univerzita, 2005.
[53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63]
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese: variabilita a patologie lidské psychiky. Praha: Portál, 1999. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 2000. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II: dospělost a stáří. Praha: Karolinum, 2007. VENGLÁŘOVÁ, M.; MAHROVÁ, G. Komunikace pro zdravotní sestry. Praha: Grada, 2006. VENGLÁŘOVÁ, M. Problematické situace v péči o seniory. Praha: Grada, 2007. Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění pozdějších předpisů. WEBER, P. a kol. Minimum z klinické gerontologie: pro lékaře a sestru v ambulanci. Brno: IDVZP, 2000. Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů.
Elektronické zdroje HÁJEK, M. Motivace a vedení lidí. [online]. Vedeme.cz. 2005 – 2011. [cit. 2. května 2015]. http://www.vedeme.cz/images/stories/kapitoly/maslow_hierarchy.gif. [65] HŘÍBALOVÁ, M. Týrání, špatné zacházení, zanedbávání. [online]. Život90, 2014. [cit. 10. dubna 2015]. http://www.zivot90.cz/202-senior-telefon/223-tyrani [66] CHLOUBOVÁ, H. Psychosociální potřeby ve stáří. [online]. Rezidenční péče, 2005, roč.1., č. 3, s. 14 – 15. [cit. 16. dubna 2015]. http://www.rezidencnipece.cz/archiv/casopis/0503.pdf [67] CHLOUBOVÁ, H. Změny potřeb ve stáří. [online]. Zpravodaj pro management rezidenčních zařízení, 2005, roč. 1., č. 2, s. 22 – 23. [cit. 16. dubna 2015]. http://zpravodaj.marcom-praha.cz/zpr_0502/pdf/22-24.pdf [68] MARTÍNKOVÁ, M., J. VLACH a S. KREJČOVÁ. Špatné zacházení s osobami pokročilého věku – se zvláštním zzřetelem k domácímu násilí. [online]. Institut pro kriminilogii a sociální prevenci, 2009. [cit. 10. dubna 2015]. http://www.ok.cz/iksp/docs/362.pdf [69] O ageismu. [online]. Ageismus, 2014. [cit. 14. dubna 2015]. http://www.ageismus.cz/?m=2&lang=cz [70] Násilí na seniorech. [online]. Záchranný kruh, 2015. [cit. 14. dubna 2015]. http://www.zachranny-kruh.cz/pro-verejnost/kriminalita-rizikove-chovani/kriminalitapachana-na-seniorech/nasili-na-seniorech.html [71] NEŠPOROVÁ, O., K. SVOBODOVÁ a L. VIDOVIĆOVÁ. Zajištění potřeb seniorů s důrazem na roli nestátního sektoru. [online]. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2008. [cit. 6. dubna 2015]. http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_260.pdf [72] Senioři v ČR. [online]. Praha: ČSÚ, 2014. [cit. 3. května 2015]. https://www.czso.cz/csu/czso/seniori-v-cr-2014-2gala5x0fg [73] Sociální tematika. [online]. Praha: MPSV, 2015. [cit.2. května 2015]. [64]
http://portal.mpsv.cz/soc SVOBODOVÁ, K. Příprava na stáří a odchod do důchodu. [online]. Praha: VŠE, 2009. [cit. 19. dubna 2015]. http://kdem.vse.cz/resources/relik09/Prispevky_PDF/Svobodova.pdf [75] V červnu 2014 eviduje ČSSZ 920 sto a víceletých občanů. [online]. Praha: ČSSZ, 20. 6. 2014. [cit. 23. dubna 2015]. http://www.cssz.cz/cz/o-cssz/informace/media/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy-2014/201406-20-v-cervnu-2014-eviduje-cssz-920-sto-a-viceletych-obcanu.htm [76] VIDOVIĆOVÁ, L. a L. RABUŠIC. Věková diskriminace – ageismus: úvod do teorie a výskyt diskriminačních přístupů ve vybraných oblastech s důrazem na pracovní trh. [online]. Praha: VÚPSV – výzkumné centrum Brno, 2005. [cit. 2. dubna 2015]. http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_158.pdf [77] 15. června si svět připomíná násilí na seniorech. [online]. Praha: Vláda české republiky, 14. 6. 2010. [cit. 14. dubna 2015] http://www.vlada.cz/cz/ppov/zmocnenec-vlady-pro-lidska-prava/aktuality/15--cervna-sisvet-pripomina-nasili-na-seniorech-73344/ [74]
