Sociální gerontologie

O problematice sociální péče o seniory se sice hodně hovoří i píše, ale bohužel často spíše čistě proklamativně, zatímco autoři se ve své publikaci zabývají konkrétní specifikou života seniorů, a to přehledně, s pozitivní stručností, bez často jinde používaných balastů a frází. Tato skutečnost tak nabízí velmi konkrétní možné využití publikace pro výuku sociální gerontologie ve zdravotně-sociálních i čistě sociálních studijních programech v bakalářském i v navazujícím magisterském studiu. Rozhodně je tato publikace velmi vhodná i pro další postgraduální vzdělávání vysokoškolských, ale i středoškolských pracovníků věnujících se uvedené problematice. Vždyť jakákoli společnost, jež se chce hodnotit jako vyspělá, si musí do budoucna jasně definovat vztah k seniorům a ke všem stránkám jejich života – a to nejen ve vztahu k problémům zdravotním a sociálním, ale také ve vztahu ke kvalitě života seniorů a jejich ekonomickému prosazování se ve společnosti. Neopomenutelný je také etický rozměr tohoto vztahu…

Rostislav Čevela, Zdeněk Kalvach, Libuše Čeledová

Rostislav Čevela, Zdeněk Kalvach, Libuše Čeledová

Úvod do problematiky

Sociální gerontologie

volně podle recenzního posudku doc. MUDr. Vladimíra Vurma, CSc.

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected], www.grada.cz

Sociální gerontologie

Rostislav Čevela, Zdeněk Kalvach, Libuše Čeledová

Sociální gerontologie Úvod do problematiky

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. MUDr. et Bc. Rostislav Čevela, Ph.D., MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc., MUDr. et Bc. Libuše Čeledová, Ph.D. SOCIÁLNÍ GERONTOLOGIE Úvod do problematiky Editorka díla: MUDr. et Bc. Libuše Čeledová, Ph.D. Recenzenti: Prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc. Doc. MUDr. Vladimír Vurm, CSc. TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2012 Cover Photo © MUDr. et Bc. Libuše Čeledová, Ph.D., 2012 Obrázky 1.1, 1.2, 3.6, 3.7 a 3.8 převzaty z knihy Kalvach, Z., Zadák, Z., Jirák, R., Zavázalová, H., Sucharda, P. a kolektiv: GERIATRIE A GERONTOLOGIE. Praha: Grada Publishing, 2004. Obrázky 3.1–3.5, 3.9–3.12, 7.1, 9.1 a 9.2 vytvořil Josef Pavlík podle předloh dodaných autory. Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 4786. publikaci Odpovědná redaktorka PhDr. Alena Palčová Sazba a zlom Josef Pavlík Počet stran 264 1. vydání, Praha 2012 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s r. o., České Budějovice Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani pro nakladatelství žádné právní důsledky. ISBN 978-80-247-3901-4 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE ISBN 978-80-247-7995-9 ve formátu PDF ISBN 978-80-247-7996-6 ve formátu EPUB

Obsah

Obsah Zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .8 Prolog (J. Blahoš). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Sociální gerontologie úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 1.1 Stáří a stárnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 1.1.1 Teorie stárnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 1.1.2 Vymezení a periodicita stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 1.2 Heterogenita seniorské populace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 1.2.1 Trojí podoba stárnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 1.2.2 Heterogenita možností, zájmů a potřeb . . . . . . . . . . . . . 28 1.3 Život ve stáří a jeho podpora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 1.3.1 Stáří a lidské potřeby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 1.3.2 Partnerství a sexualita seniorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 1.3.3 Vzdělávání seniorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 1.3.4 Senioři, doprava a mobilita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 1.3.5 Senioři, informační a komunikační technologie . . . . . 43 1.4 Medicína moudrá a sociální . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 2 Gerontologie a geriatrie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 2.1 Malá historie gerontologického myšlení a konání 1606–2010 . . . 55 2.2 Gerontologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 2.3 Geriatrie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 2.4 Determinanty zdraví a kvality života ve stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 3 Demografie a sociologie stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 3.1 Demografie stáří. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 3.1.1 Základní demografické pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 3.1.2 Demografická revoluce a populační stárnutí . . . . . . . . 77 3.1.3 Filozofické a sociálně politické souvislosti demografické revoluce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 3.1.4 Demografická prognóza České republiky . . . . . . . . . . . 83 3.1.5 Demografické prognózy, dlouhověkost a indexy závislosti v mezinárodním srovnání . . . . . . . . . . . . . . . . 85 3.2 Společenské důsledky stárnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 3.3 Mezigenerační vztahy a sociologie rodiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 5

Sociální gerontologie 3.4 Zaměstnanost, aktivity a bydlení starších lidí . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 3.4.1 Zaměstnanost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 3.4.2 Bydlení a změna bydliště ve stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 3.5 Sociální patologie ve stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 3.5.1 Věková diskriminace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 3.5.2 Nevhodné jednání se starými lidmi . . . . . . . . . . . . . . . 108 3.5.3 Chudoba a sociální vyloučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 4 Zdraví a nemoc ve stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 4.1 Geriatrická křehkost a multikauzální geriatrické syndromy . . . . 117 4.2 Nemoci starých lidí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 4.2.1 Nemoci ve stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 4.2.2 Nemoci stáří. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 4.3 Problémy hodnocení a intervenování zdravotního stavu ve stáří . 121 5 Duševní zdraví ve stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 5.1 Existenciální aspekty života ve stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 5.2 Příprava na stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 5.3 Adaptace ve stáří a na stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 5.3.1 Adaptace ve stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 5.3.2 Adaptace na stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 5.4 Psychopatologie situační a endogenní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 6 Základní funkční geriatrická vyšetření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 7 Sociální zabezpečení ve stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 7.1 Sociální pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 7.1.1 Důchodové pojištění. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 7.1.2 Nemocenské pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 7.1.3 Dávky pro osoby se zdravotním postižením podle zákona č. 329/2011 Sb. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 7.1.4 Sociální služby pro seniory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 7.1.5 Hmotná nouze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 7.1.6 Státní sociální podpora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 7.2 Modely podpory znevýhodněných starších lidí . . . . . . . . . . . . . . 162 7.2.1 Bytová situace seniorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 7.2.2 Zaměstnanost starších lidí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170

6

Obsah 8 Dlouhodobá péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 8.1 Dostupnost služeb dlouhodobé péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 8.2 Dlouhodobá péče v mezinárodním srovnání . . . . . . . . . . . . . . . . 182 8.3 Plánování a řízení případu nebo péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 8.4 Modely koordinované dlouhodobé péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 8.5 Nedostatky organizace a financování dlouhodobé péče . . . . . . . 186 8.6 Základní principy řešení dlouhodobé péče v užším slova smyslu . . 188 8.7 Dotčené objekty a finanční dopady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 8.8 Práva a povinnosti subjektů v dlouhodobé péči . . . . . . . . . . . . . . 190 8.9 Status klienta dlouhodobé péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 9 Účelnost sociálních a zdravotnických služeb a měření kvality života . .195 9.1 Kvalita života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 9.2 Měření kvality života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201 9.3 Organizace péče o zdraví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 10 Předpokládaný vývoj zdravotního a funkčního stavu osob starších 65 let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 11 Etická hlediska přístupu ke starším občanům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .215 11.1 Etické priority a výzvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 11.2 Lidská a občanská práva starších občanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 12 Geriatrická prevence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .221 12.1 Cíle prevence v gerontologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 12.2 Možnosti prevence ve stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 Epilog (V. Špidla) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .229 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .231 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .247 Věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .249 Souhrn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .261 Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .263

7

Sociální gerontologie

Zkratky A AAL AARP ACE units ADAM ADL B BLSA

C CGA (FGH) CNS ČGGS ČLS JEP ČSÚ ČSSZ D DD DEMQOL

DFLE DNA DPS E EAN EDAN ELSA

8

ambient assisted living (prostředím podporovaný život) American Association of Retired Persons (Americká asociace penzionovaných lidí) acute care of the elderly units (oddělení pro akutní [nemocniční] péči o geriatrické pacienty) androgen decline in aging male (pokles androgenů u stárnoucích mužů) activities of daily living (aktivity denního života)

Baltimore Longitudinal Study of Ageing (Baltimorská longitudinální studie stárnutí)

comprehensive geriatric assessment (funkční geriatrické hodnocení) centrální nervový systém Česká gerontologická a geriatrická společnost Česká lékařská společnost J. E. Purkyně Český statistický úřad Česká správa sociálního zabezpečení

domovy důchodců measurement of health-related quality of life for people with dementia (hodnocení zdravím podmíněné kvality života u lidí s demencí) disability free life expectancy (naděje dožití bez disability) kyselina deoxyribonukleová domy s pečovatelskou službou

elder abuse, respektive elder abuse and neglect (syndrom zanedbávání a zneužívání seniorů) elder dignity, abuse and neglect (důstojnost, zneužívání a zanedbávání starších lidí) English Longitudinal Study of Aging (Anglická longitudinální studie stárnutí)

Zkratky ENAT EU EUGMS

F FGH (CGA) FIM

G GRECCs

H HALE HDP HELP HRQOL HSDD

I IADL IAG IAGG ICF

ICT IFA ICHDK ICHS

European Network for Accessible Tourism (Evropská síť pro přístupnou, bezbariérovou turistiku) Evropská unie European Union Geriatric Medicine Society (Společnost geriatrické medicíny Evropské unie)

funkční geriatrické hodnocení (comprehensive geriatric assessment) Functional independence measure (hodnocení funkční nezávislosti)

geriatric research, educational and clinic centres (geriatrická výzkumná, vzdělávací a klinická centra)

health adjusted life expectancy (naděje dožití adjustovaná zdravím, zdravotním stavem) hrubý domácí produkt The Hospital Elder Life Programme (program na podporu seniorů při nemocničním pobytu) zdravím podmíněná kvalita života hypoactive sexual desire disorder (hypoaktivní porucha sexuální aktivity, libida)

instrumental activities of daily living (instrumentální aktivity denního života) International Association of Gerontology (Mezinárodní gerontologická asociace) International Association of Gerontology and Geriatrics (Mezinárodní gerontologická a geriatrická asociace) International classification of functioning, disablity and health (Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví) Information and Communication Technologies (informační a komunikační technologie) International Federation on Ageing (Mezinárodní federace pro problematiku stárnutí) ischemická choroba dolních končetin ischemická choroba srdeční

9

Sociální gerontologie ILC INIA UN INPEA IPVZ J JAGS

International Longevity Center (Mezinárodní centrum dlouhověkosti) International Institute on Ageing (Mezinárodní gerontologický institut OSN) International Network for Prevention of Elder Abuse (Mezinárodní síť k prevenci zneužívání a zanedbávání starých lidí) Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví

Journal of American Geriatric Society (Časopis Americké geriatrické společnosti)

K KPPDP

Komise pro posuzování potřeby dlouhodobé péče

L LDN LTC

léčebny pro dlouhodobě nemocné long-term care (dlouhodobá péče)

M MEA MIPAA MMSE MOT MPSV MSSZ Brno MZ O OECD OSN OSSZ P PADAM PAS PCP PSSZ

10

míra ekonomické aktivity Madrid International Plan of Action on Ageing (Madridský mezinárodní akční plán ke stárnutí) Mini-Mental State Examination multioborový tým ministerstvo práce a sociálních věcí Městská správa sociálního zabezpečení ministerstvo zdravotnictví

Organization for Economic Co-operation and Development (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) Organizace spojených národů okresní správa sociálního zabezpečení

partial androgen deficiency of aging male (částečný pokles androgenů u stárnoucích mužů) politika aktivního stárnutí person centered planning (plánování zaměřené na člověka) Pražská správa sociálního zabezpečení

Zkratky R RRSA

S SIPS SM

SQUALA STH SZO (WHO)

T TEN-T

resident-to-resident sexual aggression (sexuální agrese mezi klienty)

systém integrovaných podpůrných služeb původně small modes (pomalé způsoby dopravy), později sustainable modes (udržitelné způsoby), aktuálně smart modes (chytré, výhodné způsoby) Subjective Quality of Live Analysis (dotazník subjektivní kvality života) somatotropní hormon Světová zdravotnická organizace (World Health Organization)

TP

transport network guidelines (doporučení týkající se dopravní sítě) osoba těžce postižená

U U3A (U3V) ÚSP ÚZIS

university of the third age (univerzita třetího věku) ústav sociální péče Ústav zdravotnických informací a statistiky České republiky

W WHO (SZO)

World Health Organization (Světová zdravotnická organizace) WHO-DAS World Health Organization Disability Assessment Schedule (Schéma Světové zdravotnické organizace pro hodnocení disability) WHOQOL World Health Organization Quality of Life Group (Pracovní skupina Světové zdravotnické organizace pro kvalitu života) WHOQOL-BREF Abreviated Version of the World Health Organizationa Quality of Life Assessment (Zkrácená verze hodnocení kvality života podle Světové zdravotnické organizace) WMA World Medical Association (Světová lékařská asociace) Z ZSS ZTP ZTP/P

Zákon o sociálních službách osoba zvlášť těžce zdravotně postižená osoba zvlášť těžce zdravotně postižená s průvodcem

11

Motto: Tragédie pokročilých let nespočívá v tom, že stárneme, nýbrž v tom, že zůstáváme mladí. (O. Wilde)

12

Prolog Mládí není období života, ale duševní stav. (J. W. Goethe)

Prolog Před více než 170 lety Jules B. G. Guerin použil v časopise Gazette Médicale termínu „médecine sociale“. Článek se zabýval vztahy mezi lékařstvím a společenskými poměry. Ve čtyřicátých letech 19. století se v anglosaských zemích začalo užívat označení „public health“ (veřejné zdraví) ve snaze o vyrovnání sociálních nerovností jako předpokladu pro zlepšení zdravotních podmínek obyvatelstva. Sociální determinanty zdraví nabývaly postupně na významu a začaly se množit práce, které se jimi zabývaly z hlediska individuálního i celospolečenského. V roce 1946 Světová zdravotnická organizace (World Health Organization, WHO) definovala zdraví jako stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody (well being) a nikoli pouze chybění nemoci či vady. Druhá největší světová zdravotnická organizace World Medical Association (Světová lékařská asociace, WMA) vydala zhruba 80 deklarací, z nichž téměř jedna třetina se zabývá sociálními determinantami zdraví, včetně zdraví stárnoucí populace. Česká lékařská společnost J. E. Purkyně (ČLS JEP), člen obou světových organizací, ctí a podporuje aktivity zahrnující sociální aspekty zdraví osobního i veřejného a soustředila renomované odborníky do relevantních odborných společností: Česká gerontologická a geriatrická společnost, Společnost hygieny a komunitní medicíny, Společnost pro epidemiologii a mikrobiologii, Společnost pracovního lékařství, Společnost pro rehabilitační a fyzikální medicínu, Společnost sociálního lékařství a řízení péče o zdraví, Společnost všeobecného lékařství, Společnost pro myoskeletální medicínu, Společnost sociální pediatrie, Společnost pro metabolická onemocnění skeletu, Společnost nemocí z povolání, Společnost lékařů sociálního zabezpečení a pracovní skupina při předsednictvu ČLS JEP pro studium zdravotního stavu obyvatelstva (prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.), pořádání konferencí, seminářů apod. a dále lékařské fakulty, ÚZIS, IPVZ a další. Když generální ředitel WHO dr. Lee Jong-wook navštívil v květnu 2004 Prahu, uvedl u příležitosti obdržení pamětní medaile J. E. Purkyně, že „medicína a její technologie může být skvělá, avšak selže, pokud zdravotnické služby nebudou všeobecně dostupné a jestliže zdravotníci nebudou dbát sociálních determinant zdraví“. 13

Sociální gerontologie Sir Michael Marmot, člen výboru WMA, přednesl na Valném shromáždění WMA v uruguayském Montevideu v říjnu 2011 aktuální názory na sociální determinanty zdraví u demograficky předpokládaného přibývání stárnoucí populace. Jeho referát se vztahoval na vliv změn u systémů zdravotní péče. Podobně u nás zdůrazňoval prof. A. Žáček, že zdraví populací je predominantně určováno interakcí lidí s jejich sociálním prostředím (Sociální lékařství v proměnách času, místa a hodnot. Zdravotnictví v České republice 1998; 1(2): 2–5). Vědecký přístup k sociálním determinantám zdraví dnes zahrnuje souvislosti s řadou vědeckých oborů. Tak vznikla např. sociobiologie, sociopsychiatrie, socioendokrinologie, a tedy i sociogerontologie, jež je hlavním námětem knihy „Sociální gerontologie – úvod do problematiky“ (původně koncipováný jako „Minimum ze sociální gerontologie“). Autorům se podařilo koncizně a velmi čtivě předložit dnešní názory na stárnutí a stáří, na geriatrickou využitelnost gerontologických poznatků na jednotlivé sociální determinanty zdraví somatického i psychického, což jsou především životní styl a životní prostředí, ekonomické a ideologické společenství. Záslužné jsou i kapitoly týkající se dlouholeté zkušenosti autorů se sociálním zabezpečením ve stáří, s dlouhodobou péčí a jejími nedostatky a financováním, s účelností aktuálních i budoucích sociálních služeb ve stáří a měření kvality života seniorů. Nejsou opomenuty ani etické axiomy geriatrické péče a jejich vztah k lidským právům. Dobrý lékař bude čím dál tím více i sociálním pracovníkem, a je proto oprávněný požadavek příslušného pregraduálního i postgraduálního vzdělávání se zvláštním zřetelem na seniorskou populaci. Sociální bezohlednost nesmí přispívat u stárnoucích spoluobčanů k jejich zahnání do jakéhosi sociálního ghetta, vedoucího až k sociální smrti, po níž nezřídka následuje i smrt biologická. Nelze než poděkovat autorům za jejich dílo, které nepochybně přispěje k pochopení důležitosti sociálních determinant zdraví seniorů. Původně zamýšlený název „Minimum ze sociální gerontologie“ bych pouze upravil na „Optimum ze sociální gerontologie“. Autorům gratuluji. Prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc. Předseda České lékařské společnosti J. E. Purkyně

14

+

Sociální gerontologie úvodem

Jeden velký okamžik prožitý v závěru našeho života může dát zpětně smysl celému našemu životu. (V. E. Frankl)

Sociální gerontologie úvodem Za zrod sociální gerontologie se považuje vydání knihy G. Halla (1844–1924) „Senescence: Druhá polovina života“ v roce 1922. Americký psycholog z Harvardovy univerzity v ní zastihl přelom přístupu ke stáří, jehož tušením byl možná k sepsání motivován. V historickém duchu přistupoval k tématu v kontextu tanatologickém, kdy stáří se vyrovnává s jistotou konce života, s blížící se smrtí a úkolem završit a urovnat všechny záležitosti – spirituální, majetkové, vztahové, psychické, reflexi vlastního života; v českém prostředí jsou nejvýznamnější rozvahou tohoto typu Komenského spisy „Methuzalém“ a zvláště „Škola stáří“, chápaná právě jako příprava na smrt a přechod do království nebeského. V moderním duchu si položil Hall otázku o nových úkolech a smyslu stáří i povaze života v něm v kontextu civilizačních změn včetně překonání osudovosti penzionování jako těžkého životního zlomu, zalomení životního příběhu, ztráty prestiže i smyslu, „propadu z vedoucích pozic do kouta za pecí“. V českém prostředí v téže době reflektoval změnu Karel Čapek v půvabném fejetonu Mladá generace (1928) o tom, že 20. století vstoupí do dějin jako „století mládí“, neboť v něm skončila modernost „být a dělat se starým“. A T. G. Masaryk popsal stáří jako ztrátu smyslu a konceptu s nutností usilovat setrvale, bez ohledu na věk o osobnostní růst. Je třeba považovat za velmi významné, že zakladatelem sociální gerontologie se v osobě G. Halla stal ontogenetický psycholog, který se mimochodem stýkal se S. Freudem i C. Jungem. V „Senescenci“ se sice zabývá různými aspekty života ve stáří, ale zjevně největší zájem věnuje jeho existencialitě. Předznamenává tak klíčové konstatování platné dodnes: stáří je záležitost různorodá, zvláště a významně sociální, ekonomická, medicínská i biologická, ale především je to záležitost existenciální, respektive psychoexistenciální a také společenský konstrukt. Uvažování o stáří v Hallově kontextu bylo bohužel záhy a nadlouho přerušeno a přehlušeno katastrofami i iluzemi 20. století, především 2. světovou válkou, hrůzami a ničivými důsledky totalitních systémů – nacizmu a komunizmu – i přeceněním možností sociálního státu, nekonečného ekonomického růstu i samospasitelného vědecko-technického rozvoje. Jen psychologie zůstala do určité míry věrna zájmu o osobnost ve stáří a formulovala ontogenetický 15

Sociální gerontologie úkol stáří jako zachování osobnostní integrity proti zoufalství, beznaději a strachu ze smrti (Erik H. Erikson, 1902–1994), základní lidskou potřebu být pozitivně přijímán jako jedinečná osobnost, a to v každém věku (sociální psycholog Mark R. Leary z Duke University), hierarchii univerzálních lidských potřeb (Abraham Maslow, 1908–1970) či potřebu podpory odvahy, naděje a smyslu v životě s omezením (Viktor E. Frankl, 1905–1997). Realita materializovaného, ekonomizovaného a v našich podmínkách i totalitně kolektivizovaného života ve 2. polovině 20. století se dostávala do rozporu s postuláty humanistické psychologie i s potřebami stárnoucích a starých lidí. V českém prostředí to reflektovala v šedesátých letech řada prací – vědeckých i uměleckých – o životě a domnělé nepotřebnosti starých lidí, o bezútěšném živoření penzistů, o nepřijatelných podmínkách v kolektivistických domovech důchodců. Bohužel, normalizační dvacetiletí reálného socializmu znamenalo hlubokou destrukci a stagnaci i v této oblasti. Přesto vyšlo v sedmdesátých letech monumentální dílo odpovídající Hallovu konceptu – čtyřsvazková Příhodova „Ontogeneze lidské psychiky“, která ve 4. díle zevrubně probírá různé aspekty stáří i mimo rámec psychologie (navázal na J. Matiega: Ontogenetický vývin člověka po stránce tělesné i duševní, 1931), přesto se v sedmdesátých letech snažila pěstovat sociální gerontologii a držet krok se světem J. Šiklová na geriatrickém oddělení primáře A. Trojana a dr. D. Tučkové v pražské Thomayerově nemocnici (torzu prvorepublikové Kliniky nemocí stáří), přesto v osmdesátých letech vydala H. Haškovcová sociálně gerontologický „Fenomén stáří“. Bylo by nám ctí na tyto mimořádné počiny z doby společenského úpadku smysluplně navázat. Soudobé děje – stárnutí populace, relativní i absolutní přibývání starých i velmi starých lidí, prodlužování života ve stáří, nástup dlouhověké společnosti, zlepšování zdravotního a funkčního stavu seniorů a růst jejich aspirací, dramatický propad potřeby lidské práce, změny rodiny, rozvoj informačních a komunikačních technologií – to vše klade závažné otázky o povaze, smyslu a rizicích života ve stáří, o mezigenerační solidaritě, o penzijních systémech, o pojetí zdraví v pokročilém stáří, o změnách medicínských přístupů i sociálních služeb vůči seniorům. Je naléhavě třeba znovu rozpracovat sociální gerontologii nejen jako kaleidoskop statistik a informací o starých lidech, ale především jako koncept života ve stáří, jeho kvality a interakcí jednotlivých seniorů se společností. Různá společenství vykazují historicky i dalšími faktory podmíněné výrazné zvláštnosti v pojetí stáří a v přístupu ke starým lidem či k jejich dílčím podskupinám. Nejde jen o sociální či zdravotní determinanty kvality života ve stáří, ale také o roli, která je starým lidem přisuzována, o podobu stáří, do níž 16

Sociální gerontologie úvodem jsou staří lidé mladšími generacemi stereotypizováni, o povahu mezigenerační solidarity či o míru obvyklé podpory, která je poskytována obecně lidem se zdravotním postižením a funkčními deficity, které jsou ve stáří častější. Existují proto významné rozdíly v pojetí stáří a v situaci starších lidí v zemích hospodářsky vyspělých a rozvojových, v rámci Evropy v zemích „severních“ a „středomořských“ či v různých menšinách a v majoritní společnosti. Nebezpečné mýty se tak mohou týkat nejen potřeb starších lidí, ale také jejich situace v jiných dobách či společenstvích. V sebekritické západní společnosti jsou např. časté iluze o jakési přirozené kvalitě života ve stáří a úctě ke stáří ve „východních“ zemích či v minulosti. Absence kritického myšlení, nedostatek věcných podkladů, stereotypizace a mýty velmi zatěžují hledání optimálních cest, jimiž by se měl přístup ke stáří v naší společnosti ubírat. Velkým nebezpečím je ideologizace stáří, jeho apriorní nahlížení z pozic socialistických, liberálních či konzervativních, čili rozhodování nikoliv na základě přání a situace konkrétních lidí, ale na základě kánonu jednotlivých politologických schémat. K častým mýtům patří např.:  Ve východních společnostech je dlouhá tradice harmonické troj- i vícegenerační rodiny. Ve skutečnosti nikdy takový model nebyl většinový, a „přestárlí“ lidé dokonce odcházeli „dobrovolně“ zemřít do divočiny, aby nebyli přítěží své rodiny.  Dříve se měli staří lidé lépe. Ve skutečnosti byla situace např. venkovských výměnkářů často velmi bědná a týkala se mnohdy lidí mladších 60 let, navíc byla minimální možnost pozitivně ovlivňovat jejich zdravotní a funkční problémy.  V rozvojových zemích je přirozená úcta ke stáří. Ve skutečnosti existují např. witches´camps (tábory pro čarodějnice) a starší lidé umírají za přírodních či společenských kalamit jako první, a to bez pomoci společenství.  Senioři tvoří homogenní subpopulaci s nízkými životními potřebami. Ve skutečnosti je stáří velmi heterogenní a životní potřeby zůstávají zachovány, jejich minimalizace je projevem předsudků a věkové diskriminace. I když je stáří zjevně objektivní realitou, jsou jeho vymezení a pojetí, stejně jako nastavení parametrů života ve stáří včetně parametrů penzionování a penzijního pojištění, pojetí očekávatelných potřeb, práv a povinností starších lidí proměnlivým společenským konstruktem, který je výsledkem permanentního přetváření a vyjednávání mezi různými sociálními aktéry a reagování na závažné společenské změny, k nimž v současnosti patří především demografické změny, zlepšování zdravotního i funkčního stavu 17

Sociální gerontologie seniorů a civilizační vývoj s nástupem informační společnosti a převratně nových technologií. Život ve stáří může a musí být ve 21. století delší, zdatnější, svobodnější a osobně i sociálně ekonomicky produktivnější než v minulosti. V této souvislosti se v české stereotypizaci stáří a seniorů zdají být závažné např. následující skutečnosti:  tradiční podceňování možnosti úspěšného stárnutí a zdravého stáří,  podceňování schopností seniorů a smysluplnosti seniorského života, přesvědčení o společenské neužitečnosti stáří,  poměrně výrazná ageistická gerontofobie, strach z přibývání seniorů jako ekonomického břemene,  přesvědčení o nepřirozenosti narůstající naděje dožití, její chápání jako arteficiálního produktu nemoudré medicíny, která „nenechá staré lidi zemřít a udržuje je při nezdatném životě“,  nadměrné akcentování funkčních deficitů stáří, jejich apriorní předpokládání a konzervování, nevíra ve zlepšitelnost funkčního zdraví – jde o archetyp stáří vyjádřený Janem Nerudou v baladě „Před fortnou milosrdných“: „až se tobě třásti bude ruka, korýtko zas tobě synek udělá“,  přesvědčení o časném nástupu deficitů stáří,  despekt k chudým odosobněným (anonymizovaným) penzistům – verbalizací jsou posměšná označení „důchodky“ pro levné teplé boty, „prdůch“ pro pracujícího důchodce apod.,  preference ústavních forem péče a obecně pečování o neschopné a nemocné (každého věku) před komunitní podporou k zachování či obnovení schopností, sociálních rolí a smyslu života,  despekt k transcendentálním, spirituálním aspektům života přesahujícím rozměr individuálního života a nadměrné snahy o životní pohodlnost,  spoléhání na sociální stát jako záruku zabezpečenosti, na vymýšlení vědeckých systémů péče a služeb shora a obecná ochota ke zneužívání a neoprávněnému vymáhání různých dávek, příspěvků a benefitů,  nízká míra osobní zodpovědnosti, ochoty být zodpovědný za svůj život a respektovat jeho kauzalitu, logické konsekvence,  značná míra rozvolnění tradiční rodiny (život mimo manželství, rozvodovost, nízká porodnost, neznalost rodové historie, tím neúcta k předkům, s čímž souvisí i vysoký podíl pohřbů bez obřadu) a v rozsáhlých oblastech malá soudržnost přirozených občanských komunit (obcí, sousedských vztahů).

18

Základní pojmy Staří lidé se obvykle necítí starými, dokud nejsou konfrontováni se skutečností, že je za staré považuje jejich okolí. (T. Tošnerová)

1

Základní pojmy

Základními pojmy seniorské problematiky jsou stáří, stárnutí (involuce), kvalita života, křehkost, gerontologie a geriatrie. Kvalitě života je věnována samostatná kapitola. Výzkumný, metodický, vzdělávací či rezortní zájem o problematiku stáří a stárnutí se etymologicky vyjadřuje především užitím řeckého slova γερων, -ντοσ (gerón, -ntos), tedy starý člověk, stařec, v pojmenování oboru či aktivity – hovoříme o gerontologii, geriatrii, gerontopsychiatrii či gerontotechnologii. Z angličtiny se uplatňují zvláště pojmy the elderly (starší lidé), age (věk, stáří), ageing (aging) stárnutí, ageizmus (diskriminace na základě věku, především stáří), frailty (křehkost).

1.1

Stáří a stárnutí

Stáří je obecné označení pozdních fází ontogeneze. Jde o poslední vývojovou etapu, která uzavírá, završuje lidský život. Souhrnně jde o projev a důsledek involučních změn funkčních i morfologických, probíhajících druhově specifickou rychlostí s výraznou interindividuální variabilitou a vedoucích k typickému obrazu označovanému jako fenotyp stáří. Ten je modifikován vlivy prostředí, zdravotním stavem, životním stylem, vlivy sociálně ekonomickými i psychickými. Stařecký stav a vzhled jsou tak dány především:  zákonitou biologickou involucí, do značné míry geneticky determinovanou,  projevy a důsledky úrazů a chorob, částečně geneticky determinovaných,  životním způsobem, zvláště výživou, pohybovou i mentální aktivitou, či naopak pasivitou,  adaptačními reakcemi na involuční a chorobné změny,  vlivy prostředí fyzického i sociálního včetně společenského vymezení sociální role starého člověka, respektive penzisty,  psychickým stavem – motivací, aspirací, expektací, představou o vlastním stáří, adaptací na stárnutí, osobnostními charakteristikami.

19

1

1

Sociální gerontologie Z hlediska úspěšného stárnutí a odhadu budoucí podoby stáří je důležité, že kromě biologické involuce jsou ostatní faktory pozitivně ovlivnitelné a intervenovatelné. Celkově se v hospodářsky vyspělých zemích včetně ČR zdravotní a funkční stav nově stárnoucích generací dlouhodobě a setrvale zlepšuje, což je umocněno změkčováním životních podmínek, tedy způsobu života. Z obou příčin tak dochází jak k prodlužování života ve stáří, tak ke kompresi závažné nemocnosti a disability – senioři žijí déle, jsou zdravější a zdatnější, méně omezení prostředím, fenotyp stáří se pozitivně mění. Přes tento pozitivní trend vede a povede prodloužení života ve stáří a zvýšení počtu seniorů, k němuž výrazně přispěje zestárnutí populačně silných poválečných ročníků po roce 2015–2020, k absolutnímu zvýšení potřeby zdravotní péče i sociální pomoci. Ani přes velké množství nashromážděných dílčích poznatků nelze dosud stáří jednoznačně vymezit, exaktně definovat jeho počátek ani odpovědět na otázku, proč stárneme. Nejlépe zmapován je průběh stárnutí (involuce), mnohdy ovšem jen jako mozaika jevů. Stárnutí je souhrn zánikových (involučních, regresivních, negativních) změn morfologických a funkčních nastupujících postupně, se značnou interindividuální variabilitou, a heterochronně (v různých orgánech a systémech téhož organizmu v různém věku) po dosažení sexuální dospělosti (rané involuce probíhající časněji – např. involuce tymu, brzlíku – se za součást stárnutí nepovažují) a adaptačních reakcí na ně. Jde o proces disociovaný, dezintegrovaný a asynchronní, který je zčásti geneticky kódován (např. odolnost bílkovin a jiných struktur, nástup menopauzy, andropauzy, somatopauzy), zčásti rozvíjen náhodnými jevy, chybami, poruchami. Morfologicky jde o fyziologickou, věkově obvyklou (přiměřenou) atrofii, funkčně o zhoršování vlastností, pokles rezerv, úbytek funkcí, zhoršování reakcí i pružnosti regulací, rozvolňování celovztažného uspořádání neuroimunohumorálního, o změnu biorytmů (např. melatoninu a spánku), hromadění chyb a deficitů. Přes jejich kompenzování adaptačními mechanizmy (včetně zkušeností, předvídavosti a změn chování) jde o znevýhodňování organizmu oproti mládí s klesáním zdatnosti, odolnosti i adaptability, souhrnně označovaných jako potenciál zdraví. Organizmus se dostává za svůj zenit, zhoršuje se výkonnost, funkční zdraví, spontaneita, odolnost k zátěži – přibývá tak stresorů i jejich závažnosti. Involuční změny se těsně prolínají se změnami chorobnými i s projevy životního stylu (např. dekondicí a atrofií z nečinnosti), za něž jsou často zaměňovány. Proto lze výrazně zlepšit zdatnost a fenotyp starších lidí i bez 20

Základní pojmy zásahů do dosud neznámých procesů involuce – výkonnost pohybově aktivního sedmdesátníka může odpovídat výkonnosti sedavě žijícího padesátníka. Významným nástrojem při výzkumu stárnutí jsou longitudinální prospektivní studie především u primátů a také u člověka – nejstarší je Baltimorská studie (Baltimore Longitudinal Study of Aging, BLSA) zahájená v roce 1958 a stále probíhající (průběžné zprávy na www.nia.nih.org).

1.1.1

Teorie stárnutí

Teorie stárnutí lze rozdělit do dvou hlavních skupin:  Teorie stochastické (teorie opotřebování, náhodných změn) předpokládají, že děje spojené se stárnutím jsou převážně náhodné, že s věkem (plynoucím časem) přibývá opotřebování, poškození, poruch, chyb, selhání buněčného řízení i celovztažného uspořádání organizmu.  Teorie nestochastické (teorie naprogramování) předpokládají, že stárnutí je především geneticky předurčeno, programováno. Příklady stochastických teorií respektive procesů a jevů  Teorie omylů a katastrof proteosyntézy – dochází k hromadění chyb v syntéze proteinů při jejich transkripci a translaci. Abnormální proteiny vznikají hlavně v posttranslační fázi.  Teorie překřížení („cross-linking theory“) – dochází k překřížení a tím znehodnocení proteinů a dalších buněčných makromolekul, což postihuje např. DNA, buněčné membrány či extracelulární kolagen (katarakta, změny lipoproteinů tepenných stěn, bazálních membrán glomerulů ledvin a arterií všeobecně, pokles elasticity).  Teorie „opotřebení“ – dochází ke kumulativnímu poškození životně nenahraditelných částí organizmu, včetně glykosilace bílkovin vystupňované u diabetiků.  Teorie mutační – somatické mutace DNA a poruchy reparace vedou k zániku buněk, k poškození tkáně, pak orgánu a nakonec organizmu jako celku.  Teorie volných radikálů – dochází k poškození membránových proteinů, enzymů, bílkovinných makromolekul, lipidů, DNA i mitochondrií a tím produkce buněčné energie a také k hromadění lipofuscinu v důsledku působení volných, superoxidových radikálů kyslíku, jejichž výskyt souvisí s oxidačním stresem. Hladiny přirozeně se vyskytujícího antioxidantu, enzymu superoxiddysmutázy u primátů dobře korelují s délkou života. Jde o jednu z nejvýznamnějších teorií. 21

1

1

Sociální gerontologie



Teorie spolehlivosti – stárnutí, stejně jako vymírání věkových kohort, je projev univerzálního selhávání systému v čase, pravděpodobnosti výskytu poškození, chyb a poruch.

Příklady nestochastických teorií, respektive procesů a jevů  Pacemakerová teorie (teorie genetických hodin) – určité orgány či systémy (neuroimunoendokrinní, zvláště hypotalamus) se považují za pacemaker geneticky naprogramovaný na určitý algoritmus stárnutí a délky života. Algoritmus „běží“ od narození (respektive již od prenatální fáze ontogeneze), např. již v adolescenci dochází k involuci tymu, poklesu funkce Ba hlavně T-lymfocytů (s poklesem celulární imunity ve středním věku zřejmě souvisí i vzestup výskytu malignit), s věkem stoupá adrenergní aktivita, beta-receptory zprostředkovaná vazodilatace klesá. To se ve stáří podílí na vzestupu krevního tlaku, změnách glycidového metabolizmu i spánkového rytmu, souvisejících též se změnami melatoninu v mozku. K nejdéle známým „časovaným“ faktorům stárnutí patří „vypnutí“ produkce pohlavních hormonů (androgenů, respektive estrogenů) a růstového hormonu s dramatickým dopadem na fertilitu, chování, svalovou a kostní hmotu, kůži a její deriváty (vlasy, ochlupení), tělesný fenotyp.  Genetická teorie – délka života je zjevně specifická pro každý živočišný druh, délka života jednovaječných dvojčat je nápadně blízká – ovšem pouze v případě časných úmrtí, dominuje tedy společná dispozice k chorobám, nikoliv k délce života jako takové, tedy ani k dlouhověkosti.  Hayflickova teorie limitovaného počtu buněčných dělení – v buněčných kulturách mohou buňky podstoupit jen definovaný počet dělení, „počitadlem“ je zkracování konečných částí chromozomů, tzv. telomér, při každém dělení buňky.  Existence genů dlouhověkosti či naopak progerie – u člověka se předpokládá uplatnění vlivu genetických faktorů na naději dožití asi z 35 %. Zbývajících 65 % je dáno faktory zevního prostředí a životního stylu, které jsou individuálně variabilní a ovlivnitelné, a náhodnými jevy, opotřebováním, včetně úrazů a geneticky nepodmíněných chorob.  Hledáním „smyslu, potřebnosti a přínosnosti“ stárnutí se zabývají evoluční teorie, které studují i vztah délky stáří k délce života a délce nezbytně nutné péče o potomstvo. Stárnutí znevýhodňuje staré jedince oproti mladým v boji o přežití a rozmnožování, zrychluje střídání vůdčích samců ve smečce a tím obměnu genofondu a rozšíření evolučního výběru při změnách prostředí. Změna fenotypu signalizuje menopauzu, andropauzu, zkracování reálné doby péče o potomstvo i růst pravděpodobnosti 22

Základní pojmy zdravotních problémů tuto péči komplikujících. Změna chování a priorit v důsledku stárnutí navozuje přirozené střídání rolí ve skupině a jejich širší spektrum. Dlouhá postmenopauzální fáze života u člověka, respektive potenciální dlouhověkost, pozdní dospělost, časná menopauza již ve středním věku a možnost dalších potomků před dosažením soběstačnosti starších dětí svědčí pro značný význam prarodičů, zvláště žen v roli babiček, v péči o děti i v evoluci lidského druhu (Fox et al., 2010; Kaptijn et al., 2010; Hawkes, 2003 a 2010; Rashidi a Shanley, 2009; Alvarez, 2000). B. L. Strehler v roce 1962 a D. K. Ingram et al. v roce 2001 vymezili gerontogenní kritéria, která by měly splňovat faktory označované za příčinu stárnutí. Maximální možná délka života, dosažitelná v ideálním prostředí, se u člověka zřejmě pohybuje kolem 120 let. Dosud nejvyššího věku se hodnověrně dožila Francouzka M. Calmentová, která zemřela v roce 1997 ve věku 122 let a 164 dní. Dosud je znám jediný postup schopný zpomalit biologickou involuci a prodloužit (u člověka v řádu měsíců) naději dožití – jde o kalorickou restrikci, omezení energetického příjmu potravou bez hladovění, čímž dochází k pozitivní adaptaci metabolizmu s poklesem produkce volných radikálů a také ke snížení glykace bílkovin. I když přibývá a bude přibývat lidí dlouhověkých i těch žijících déle než 100 let, nepřesáhne pravděpodobně naděje dožití při narození (střední délka života, life expectancy, věk, kterého se s největší pravděpodobností dožije právě narozené dítě) ani v hospodářsky nejvyspělejších zemích během 21. století 85–90 let, ani kdyby se medicínsky podařilo vyřešit úmrtnost na aterosklerózu a nádorová onemocnění (Olshansky, 2001) – demograficky jde o fenomén tzv. rektangularizace křivek přežívání (respektive vymírání) věkové kohorty (Nusselder a Mackenbach, 1996; Kalvach, 2000). Tento vývoj se dlouhodobě kombinuje s kompresí závažné nemocnosti. V úmrtnostní i pojišťovenské statistice se stále používá matematická zákonitost vymírání věkových kohort formulovaná v roce 1825 B. Gompertzem (tzv. Gompertzův zákon) a korigovaná v roce 1867 W. H. Makehamem pro násilná úmrtí – od časné dospělosti je riziko úmrtí bez ohledu na příčinu přímo úměrné věku, od 30 let se pravděpodobnost úmrtí každých 8 let zhruba zdvojnásobuje (snížení pravděpodobnosti se objevuje pouze u dlouhověkých lidí). Matematické vyjádření zní: Yx = Y0 . ea.x + A (Yx = riziko smrti ve věku x, Y0 = riziko smrti při narození, e = přirozený logaritmus, x = věk, A = konstanta pro smrt v důsledku nehody). V roce 1960 uveřejnili gerontologové Strehler 23

1

Sociální gerontologie a Mildvan korekci zákona pro vývoj křivek přežívání za zásadního zlepšení životních podmínek včetně zdravotní péče. I když jsou gompertzovské předpoklady nyní kriticky diskutovány (Yashin et al., 2001), včetně úvah o roli změn involučních a patologických, jde stále o jeden z podstatných argumentů proti demografické panice a jejímu gerontofobnímu a ageistickému zneužití. ženy 1899–1902

90 000

1920–1922

80 000

1929–1932

70 000

1960

60 000

1980

50 000

1998–1999

počet přežívajících

100 000

40 000 30 000 20 000 10 000 0 0

10

20

30

40

50 60 věk (roky)

70

80

90

100

Obr. 1.1 Rektangularizace křivky přežívání (vymírání) na území ČR během 20. století – ženy muži 100 000

1899–1902

90 000

1920–1922

80 000

1929–1932

70 000

1960

60 000

1980

50 000

1998–1999

počet přežívajících

1

40 000 30 000 20 000 10 000 0 0

10

20

30

40

50 60 věk (roky)

70

80

90

100

Obr. 1.2 Rektangularizace křivky přežívání (vymírání) na území ČR během 20. století – muži (patrno zhoršení úmrtnostních poměrů v šedesátých až osmdesátých letech)

24

Základní pojmy

1.1.2

Vymezení a periodicita stáří

Vymezení a periodizace stáří jsou obtížné (Uotinen, 2003). Tradičně se rozlišuje stáří kalendářní, biologické a sociální. Biologické stáří je dáno dosažením určité míry involučních změn, poklesu potenciálu zdraví (vzájemně provázané zdatnosti, odolnosti a adaptability). Jde o souhrn nevratných biologických změn, případně genových expresí, predikujících zvýšené riziko nemocí, funkčních deficitů, úmrtí, případně i maximální čas zbývající do přirozené smrti u daného člověka. Biologické stáří není dnes stanovitelné – neexistují přesná kritéria, procesy stárnutí jsou navíc prolnuty s chorobnými změnami. Vnějším vyjádřením involučních změn (biologického stáří) je pokles výkonnosti, míra funkčního zdraví či fenotyp stáří – „stařecké“ změny postavy, postoje, chůze, vlasů, pokožky (vrásky), chrupu, fyziognomie obličeje, chování atd., ale také subjektivní vnímání výkonnosti a životní perspektivy. Zdá se, že psychický aspekt – subjektivní vnímání věku, související i s vnímáním úbytku či naopak dostatku sil, potenciálu zdraví – je významným faktorem biologického stáří, životní prognózy a rozvoje geriatrické křehkosti (Uotinen et al., 2006). Kalendářní stáří je dáno dosažením určitého dohodnutého věku (sociální konstrukt), který vychází z empirie obvyklého, „průměrného“ průběhu života a biologického stárnutí. Kalendářní stáří je snadno a jednoznačně stanovitelné, takže vyhovuje demografickým i jiným potřebám. Neříká však nic o individuálních involučních změnách ani o sociálních rolích a jeho parametry se historicky mění – se zlepšováním zdravotního stavu a prodlužováním naděje dožití se již po řadu generací setrvale pokles potenciálu zdraví zpomaluje a hranice stáří se tak posouvá do vyššího věku. Existuje mnoho výjimek, lidí, kteří stárnou rychleji a dříve (progerie), či naopak pomaleji a později (dlouhověkost) než průměr, takže jejich individuální biologický věk se výrazně neshoduje s „průměrným“ věkem kalendářním. Podle klasické patnáctileté periodizace lidského života, akceptované gerontologickými experty Světové zdravotnické organizace (SZO) v šedesátých letech 20. století, se vyšší věk dělí na počínající, tzv. rané stáří (60–74 let), vlastní stáří, senium (75–89 let) a období dlouhověkosti (90 a více let). Dnes je však zřejmě výstižnější členění na mladé seniory (young-old) (65–74 let), staré seniory (old-old) (75–84 let) a velmi staré seniory 85 a více let (oldest-old, very old-old) (Zavázalová, 2001; Holmerová, 2002). Někdy se používá i dělení lidí starších 65 let na kategorii třetího věku, kterou charakterizuje aktivní nezávislý život, a čtvrtého věku (senectus molesta, bolestné stáří, senilní marasmus), kdy dochází k rozvratu integrity a k takovým funkčním deficitům, že člověk je odkázán v základních 25

1

1

Sociální gerontologie životních potřebách na druhé. Ale pozor: Tento tzv. čtvrtý věk je jen jednou z podob pokročilého stáří, nikoliv objektivní zákonitostí navazující časově na tzv. třetí věk. Obvykle jsou také jeho funkční deficity více projevem chorob, nikoliv přirozené involuce, mnohdy je bezmocná závislost navozená nevstřícně bariérovým prostředím či naučená nastavením rolí a služeb! Sociální stáří je dáno souhrnem sociálních změn, změn sociálních rolí, postojů, sociálního potenciálu, souhrnem znevýhodnění a typických životních událostí pokročilého věku, jakými jsou penzionování, pokles životní úrovně, nezaměstnatelnost, veteránství – zastarávání znalostí, odchod dětí z orientační rodiny, ovdovění, ztráta perspektiv a aspirací, přijetí role penzisty a starého člověka, obvykle v souvislosti s funkčními deficity a různou mírou znevýhodnění oproti mládí. Jde o „vystoupení či vytlačení ze světa mládí“, mladých schopností, aspirací, motivací, zájmů a povinností. Za počátek sociálního stáří se obvykle považuje odchod do důchodu či věk vzniku nároku na starobní důchod. Zvláště tento ukazatel však vykazuje významný civilizační (historický) posun spolu s důrazem na autonomii a participaci seniorů. Lze předpokládat narůstání různorodosti ve schopnosti i zájmu pracovat/penzionovat, a to odlišně v různých profesích, i přibývání přechodných forem postupného penzionování, částečné zaměstnanosti rozostřujících toto kritérium. Současně se do vyššího věku posouvají i jiné sociální události včetně pozdního rodičovství či uzavírání manželství. Pokud je někdo kalendářně starý, sám sebe vnímá jako seniora a vypadá jako starý člověk a vede život starého člověka, pokud jsou tedy v souladu stáří kalendářní, biologické, psychické i sociální, je situace jasná: starý je 80letý muž s typickými involučními změnami a chorobami stáří, jak se později ukáže se skutečně krátkou, třeba dvouletou, životní prognózou, starobní důchodce, ovdovělý, žijící pasivně bez ambicí, případně jako nesoběstačný klient dlouhodobé zdravotně sociální péče. Ale co geneticky dlouhověký 65letý člověk s nadějí na dožití 110 let, funkčně zdatný, ambiciózní, pracující, sportující, uvažující o založení nové rodiny – je, nebo není „starý“? Co nezaměstnatelný, předčasně penzionovaný, rezignovaný člověk mladší 60 let, který ztratil perspektivu života a vnímá sám sebe jako dožívajícího seniora-penzistu? S nástupem dlouhověké společnosti, s realitou života do věku kolem 100 let je nutné přehodnotit vymezení a klasifikaci stáří a především přístupy k lidem vyššího věku. Zvláště je třeba respektovat:  dlouhé trvání života ve stáří,  heterogenitu stáří,  důsledně osobnostní, individuální, perzonifikovaný přístup k jednotlivým starším lidem, 26