Reflexe bakalářského absolventského projektu
Hra s důvěrou Anthony Shaffer/Harold Pinter/Šimon Peták Úspěšného spisovatele detektivek Henryho Wyka přichází do jeho luxusní vily navštívit nepříliš úspěšný herec Milo Tindle. Důvodem konfrontace je Wykeova manželka a Tindlova milenka Margarita. Namísto gentlemanské dohody rozehrává Wyke s Tindlem neobvyklou a riskantní hru, která může být stejně dobře měřením sil dvou samců, výnosným hazardem i nebezpečným špásem. Tomu všemu je přítomna ona. Stojí vně reálné situace, je však svědkem a komentátorem zápolení obou mužů a i ona drží v téhle partii své karty. Je tohle hra? Kdo určuje pravidla, jaké je výhra? A co je v sáze? Prudký spád dialogu, napětí, a cosi nevysloveného, skrývaného nám na očích. Režie: Tereza Říhová Dramaturgie: Šimon Peták Scénografie: Jitka Gazdošová Hudba: Robin Schenk Produkce: Karolína Gumulcová Jevištní technologie: Tomáš Balga (světla) Jakub Šotola (zvuk) Obsazení: MARGARITA WYKE: Tereza Slavkovská MILO TINDLE: Ondřej Dvořák HENRY WYKE: Dalibor Buš j.h.
Premiéra: 25. 2. 2014, 1. repríza: 27. 2. 2014, 2. repríza: 6. 3. 2014 Místo: Divadelní studio Marta
1
Přípravy a výběr titulu Prvopočátek společné práce mě (režiséra) a Šimona (dramaturga) se datuje prvními letními dny roku 2013 v parku Lužánky. Společně jsme diskutovali nad jednotlivými herci, se kterými bychom mohli případně pracovat, nadhazovali si spíše témata než určité tituly. Společně jsme se dohodli, že bychom chtěli udělat inscenaci, ve které nebude převládat vizuální a zvuková opulentnost, nebude dýmit a hýřit postmoderní stylizace a experimenty. Naše počáteční představa směřovala více ke klasičnosti – dialogu a vztahu mezi postavami. Žádné sci-fi ani montáže. Chtěli jsme se také vyvarovat, aby si mladí herci byli navzájem babičkami či rodiči. Hlavním kritériem výběru byla také dohoda s herečkou Terezou Slavkovskou,o tom že ji obsadím, jelikož jsme se prozatím na škole pracovně míjely. Postupně jsme si začali vzájemně nabízet tituly. Jenže nikdy nepřišel ten, který by nám vyhovoval na sto procent (něco, co bychom opravdu chtěli dělat). Nic nebylo 'to pravé'. Noc tribádek od Enquista byla sice krásně napsaná hra, ale velmi těžká, vyžadující zralé herce i osobnosti. Betonová zahrada Iana McEwana atraktivní ve své pokroucenosti, ale po opětovném přečtení nenabízela mnoho dramatických situací. Jediným titulem, kterým jsme přijali jako záložní byla Vlčí ukolébavka Hilary Bellové. Na začátku třetího ročníku jsem si pro sebe vytyčila úkol: znovu nalézt vášeň pro divadlo. Zklamání počínalo projektem 'Moliér' (konec druhého ročníku), jež byl pro mne nezajímavý. Nevěděla jsem co mám s tou zapeklitou částí textu dělat a nebyla jsem schopna nadchnout nejen herce, ale ani sebe. Nová etapa se pak zdárně započala již projektem dialogů, ve kterém jsme po rozjímání nad mnoha možnostmi (Václav + Ludmila, Sigmund Freud + Claire z Návštěvy staré dámy..) zakončili šťastným výběrem pohádkového příběhu Káje a Gerdy Hanse Christiana Andersena. Během příprav, zkoušení i konečném předvedení projektu jsme stále se Šimonem diskutovali nad možnostmi titulu pro bakalářský projekt. Šimon navíc k tomu dostal nabídku na práci ve Zlíně. Věděl, že by zkoušel dva projekty současně, a proto přišel nejprve za mnou. Nemohla jsem mu tuto příležitost odepřít. Po mnoha debatních večerech, při kterých se ze mě Šimon snažil vymámit
2
další a další návrhy, co bych chtěla dělat, mě napadl titul. Ale byl to film a navíc pro dva chlapy. Začala jsem mu vyprávět příběh o setkání mladého a starého muže, jejich hře a konverzačních přestřelkách. Zápletka končila zastřelením mladíka. Šimonovi se nápad líbil a já ho upozornila, že děj je teprve v polovině. Dva muži se hádali o jednu ženu (manželku/přítelkyni), která se ale v příběhu vůbec neobjevila. Šimonova slova: „Ale ona tam přece je! Vždyť je to celé o ní!“ rozvedla další diskuzi na téma – „my ji tam mít budeme, ale jak?“. Původní dramatickou hru Slídil (Sleuth, v českém překladu jako Hra se smrtí) Anthonyho Shaffera v 70.letech převedl na filmové plátno v roce 1972 režisér Joseph L. Mankiewitcz. V roce 2007 se látky znovu chopil Kenneth Branagh a text nechal přepsat Haroldu Pinterovi. Vycházeli jsme především z Pinterovy úpravy, kterou Šimon sám přeložil a dále doplnil. Především o intermezzo, které nabízí pohled na vztah Margarity a Henryho. Branaghův film patří k mým oblíbeným, s pečlivě vystavěným dialogem, postupným napětím, několikanásobnými zvraty a výtečnými hereckými výkony Michaela Caina a Juda Lawa. Šimona lákala možnost si vyzkoušet šanci stvořit postavu, která vlastně neexistuje. Reálně není na scéně přítomna, ale je jedinou, která ji okupuje a vlastní po celou dobu inscenace. Od té chvíle se pro nás Margarita stala hlavní hrdinkou, která nám později málem zlomila vaz. Text prošel několika verzemi, každý večer jsme se Šimonem seděli a hádali se o malé i větší kusy textu. U toho mě napadala inscenační řešení a společně jsme přicházeli na nová témata a motivy. Šimon mě nechal zcela nahlédnout do textu a vznášet argumenty, které po dlouhé debatě pro a proti vždy zapracoval. U postavy Margarity jsme Terce do textu dopsali alespoň náznak akce, jelikož její pozice byla nesnadná. Její text se prakticky skládal pouze z několikastránkového intermezza, ačkoli byla jedinou postavou, která na scéně byla po celou dobu. Pro nás ale byla postavou hlavní. Téma bezohlednosti v chování související se silnou potřebou (ať už se jednalo o vzrušení, převahu, lásku, vysávání síly, zvrácenost) se pro nás staly hlavními tématy. Po rozdělení herců mezi jednotlivé týmy se k Terce připojil Ondřej Dvořák. Oba herci, které bychom do role staršího spisovatele potřebovali, byli již rozebraní, proto jsme se rozhodli zapátrat v jiných vodách. Po delším hledáním jsme si vzpomněli na Dalibora Buše, loňského absolventa herectví, který v té době byl
3
prvním rokem v angažmá Divadla Husa na provázku. Nabídku přijal. Ani jsme se Šimonem netušili, jaké štěstí nás v tu chvíli potkalo. Stejně jako s Terkou, byla jsem od předešlého roku domluvena s Jitkou Gazdošovou na vytvoření scénografie a Robinem Schenkem na hudbě. Manažerku jsme měnili před začátkem projektu, jelikož byla pracovně vytížena. S Jitkou jsme průběžně po večerech diskutovali nad možnými variantami scény (náš požadavek byl jediný – dům navrhovala Margarita, musí to být tedy obraz jí samotné, musí být tedy pokroucený). Jitka ode mě dostala studijní materiál o noir filmu (filmy, studie) a obě původní filmová zpracování Slídila. Cesta k výslednému tvaru scénografie i kostýmů byla velmi trnitá. Jitka přišla s několika návrhy, ale vinou vzájemného neporozumění pro nás byly zcela nevhodné. Společně jsme pak všichni prošli během několika týdnů desítkami variant (kostka; scéna z krabic, které je možné různě přeskládat; výrazná dominance postele; stupňovitá scéna z praktikáblů; scéna vytvořená několika gumami nataženými přes prostor, boxerský ring atd.), které jsme rozpracovávali, abychom je vzápětí zamítli jako nevyhovující. Nesnadná cesta nás však vždy posouvala o krok dále (jednoduchost v barvě v návaznosti na černobílý film noir, otevřenost prostoru, věci zavěšené ve výšce, houpačka, koberec, postavení hlediště...). Přemýšleli jsme o významech materiálů a barev, o použití videotechniky, o začlenění Margarity...
První výkop Před Vánoci bylo nutno provést „první výkop“ (jak to Šimon 'odborně' nazval), jelikož jsme věděli, že vinou fermanů, chřipek a vánočních prázdnin se neuvidíme dva až tři týdny. První explikační zkouška se nesla ve znamení prvního seznámení herců s titulem (pouze Terce jsme předem ozřejmili povahu její postavy, aby nebyla zbytečně zaskočena z toho, že nemá ve scénáři téměř žádný text). S Šimonem jsme se nejprve dotazovali herců, abychom v návaznosti mohli přednést i svůj výklad a pohled na celý text a představu výsledné inscenace. Nutno podotknout, že závěr ještě nebyl vymyšlen, ani v textu ani u nás. Margarita přichází, spatří mrtvého Mila a Henryho se zbraní. Závěr se měl teprve objevit během zkoušení. O Margaritě jsme měli představu, jak by měla v jednotlivých částech textu fungovat. Jaká by měla být
4
její pozice vůči Milovi a Henrymu. Věděli jsme, co jsou její cíle, že je loutkářem obou mužů. Chtěli jsme, aby byla pokřivená a pro diváka do určité chvíle nejasná. Předem jsme si určili i její vztahy, pocity a reakce na průběh celé situace mezi oběma muži. Již během přípravné fáze mě během opakovaných rozborů a zkoumání textu a Margarity napadla spojitost s filmy noir a jejich klíčovou postavou femme fatale. Šimon později navrhl, že pokud je Henry spisovatel, tak bude určitě psát noirové detektivky. Výběr zhruba deseti nejvýraznějších a pro nás nejpotřebnějších filmů, jsem hercům předala jako studijní materiál na první čtené zkoušce (filmy byly vybrány z hlediska přítomnosti postavy femme fatale, postavy detektiva, voiceoveru, atmosféry aj.). Obrázek 'All is Vanity' Charlese Alana Gilberta zobrazující ženu před zrcadlem (v druhém pohledu zobrazující lebku) pro nás byl východiskem pro postavu Margarity. Text byl v podstatě rozdělen do tří hlavních částí a intermezza. V první části přichází Milo za Henrym vyjednat rozvod. Henry si s ním pohraje a vystřelí na něj slepým nábojem. Všichni si myslí, že Milo je mrtvý. Následovalo intermezzo, které zobrazovalo vztah Margarity a Henryho (časově předcházelo Milově návštěvě). Po něm přichází inspektor Block, který vyšetřuje Milovo zmizení. Zde se objevilo první úskalí, jelikož se jedná o maskovaného Mila. Naprostá iluze nové postavy, která je u Shaffera řešena přestávkou (kterou jsme neměli) byla pro nás nemožným řešením. Rozhodli jsme se převlek přiznat (důležité není, aby to neprohlédl divák, ale Henry),což nás dovedlo ke změně katarzního bodu druhé části. Milo si Henrym pohraje stejně jako on s ním a také ho zastřelí slepým nábojem. Margarita odchází zcela očarována daným momentem. Dosáhla svého. Třetí část (kterou Pinter mění oproti Shafferově předloze) sestávala z Henryho nabídky Milovi. Nechají být Margaritu Margaritou a budou žít společně. Henryho fascinovala Milova mysl, ten však neví, nejde-li jen o další hru. Milo si tentokrát Henryho surově vychutná a poníží (tentokrát již nejde o 'nevinnou' hru). Milo odchází a emočně zlomený Henry bere do ruky zbraň a Mila zastřelí (již doopravdy). A do toho se navrací již skutečná Margarita. Na dalších zkouškách jsme postupovali prostřednictvím cvičení. První z nich byly přínosné především pro mě, abych si herce oťukala a zjistila, jakým způsobem
5
reagují a přemýšlejí. Ve vztahu Henry-Milo a způsobu jejich vzájemné komunikace jsem s herci zkoušela cvičení na dominanci (např. přetlačování a ustupování přes prostor pomocí hesel, cvičení Ano-Ne), soustředění a pozornost (např. dialognedialog), se všemi pak vzájemné napojení (např. vyprávění na zadané téma, při kterém si herci příběh předávali) atd. Zkoušky se později vzhledem ke specifičnosti Terčiny postavy a Daliborovy vytíženosti v Huse na provázku začali dělit na individuálky. Šimon se věnoval především klukům a já Terce. Zkoušel s nimi za pomoc jejich replik boxovat, hrát pinpong aj. Já jsem s Terkou zkoumala téma ženství. Jeho varianty a projevy (např. postava herečky Silvye (Anita Ekberg) ve Sladkém životě od Felliniho). Jak by se měla Margarita pohybovat? Jak vypadá dům, který designovala? Jakou poslouchá hudbu? Proč miluje Mila? Co historie její postavy? Historie postav byla další částí, na které jsme s herci postupně pracovali. Především se bylo potřeba podívat na historii vztahu Henry – Margarita a tématu hry (ne dramatu) obecně. Silná pro nás také byla otázka sexuality (vedli jsme debaty, dívali se na videa..). V jeden konkrétní moment, kdy pro nás byla Margarita stále neuchopitelnou, Terka vyslovila svůj pocit, který se později stal výraznou částí v naší hře. „Podle mě si Margarita s Henrym hrajou na kraba a opici. Doma. Když je nikdo nepozoruje. To jsou jejich sexuální hry. Jejich osobní a intimní hry.“ Abychom neopomněli ani kontext celku, nechávali jsme herce převyprávět celý děj z pohledu jejich postavy. Šimon rozdělil text na menší celky, které označil názvy a stručně charakterizoval odkud kam se v příběhu (ve 'hře' postav přesouváme). Zajímavé bylo sledovat, jak se v průběhu nakládá s postavou Margarity (je obětí, trpitelkou, sluhou..). Celky jsme si s herci postupně prošli. Po každé zkoušce, ať už se týkala práce za použití textu či nikoli, jsme si vždy hru společně přečetli celou. Postupně se již začali rýsovat některé obrysy. Zkoušky dále pokračovaly, hercům jsme kladli otázky, ptali se na jejich názory, psali jsme jim emaily s otázkami a postupně se je snažili i vlastním výkladem (už jsme neodpovídali na otázky: „co si myslíš ty?“, ale „já si myslím“) nasměrovat na společný náhled na jednotlivosti týkajících se nejen postav samotných, ale i inscenace obecně. Před vánočními prázdninami jsme dospěli do posledního bodu, kterým bylo rytmizování textu. Časově jsem byla nucena projít po významu a rytmu text nejprve s Ondrou, později pak s Daliborem. Herci nabízeli vlastní varianty,
6
zkoušeli jsme různé způsoby (svoji představu jsem však již měla předem připravenou). Naštěstí jsme stihli i jednu společnou zkoušku. Z výsledného dojmu jsem byla velmi potěšena. Během Vánoc měli za úkol přemýšlet o všech tématech, která jsme otevřeli, zhlédnout co nejvíce noirových filmů a začít se učit text. Pro mne to znamenalo si vytvořit režijní knihu (obsahovala nákresy mizanscén, významy, motivace atd.) a dodělat scénografii. Začátky v prostoru, první aranže Poslední víkend vánočních prázdnin jsme naplánovali soustředění v prostoru Divadla Krajiny (škola byla ještě zavřená). Těsně před zkoušením jsme s Jitkou doklepli výslednou podobu scénografie. Vinou chřipky, která Terku zkolila, jsme se setkali pouze ve čtyřech. Vysvětlila jsem návrh scény, postavili jsme provizorium z praktikáblů, židlí a stolu, zkusili několik cvičení na dominanci (např. za použití textu, kdo cítí, že má převahu stojí) a bez delších prodlev jsem začala s aranžováním. V návaznosti na to si Šimon s herci vždy prošel nahozenou část po významech, změnách v jednotlivých situacích, abychom udržovali pojetí celku. Nedělní ospalé dopoledne bylo vyplněno diskuzí nad různými druhy humoru, který ve značné míře souvisel jak s postavami, tak s hrou obecně. Po konci soustředění byla nahozena zhruba třetina. Výsledek více než příjemný. Ale začali se nám objevovat první problémy. U Ondry jsme nevěděli, jak ho pohybově aktivovat. Pořád stál na místě (motivace pramenící z neznámého prostoru, po kterém ho Henry provází byla opodstatněná, avšak neustálé stání nepůsobilo dobře). Již zde jsem si uvědomila štěstí ze setkání s Daliborem-hercem: sám si automaticky hledal průběžné jednání, přemýšlel o věcech dramaturgicky a v komplexnosti, dokázal vést partnera, navrhoval varianty a řešení...Ondra měl oproti němu výrazně pomalejší nástup, který se ale později proměnil k lepšímu.
7
Komplikace i místa objevů O příjemný a povzbudivý časový náskok jsme měli ale brzy přijít. Chřipky, neustálé unavující přesouvání z jedné místnosti do druhé (bohužel na nás nikdo nemyslel při rezervaci prostoru – hrát jsme to přeci měli v Martě - proto jsme se například přesouvali mezi třemi učebnami během jednoho týdne!), kde jsme prakticky začínali vždy znovu od začátku (na poslední tři týdny jsme zakotvili na učebně 401 jen díky odložení jednoho z bakalářských projektů a tedy uvolnění jedné z místností) a ve vzduchu stále visela Margarita. Věděli jsme, jak by měla teoreticky fungovat. Ale jen teoreticky, abstraktně. Nejen, že jsme ji stále hledali, ale ani Ondra netušil, co je zač (hlavní motivace jeho postavy a původce jeho návštěvy u Henryho). Terku se podařilo významově zapracovat do některých situací, ale v celku zatím vůbec nefungovala, jen vykonávala pokyny, které jsem jí říkala. Dobře a organicky se projevovala v intermezzu, kde (jednoduše řečeno) věděla, co hrát. Aranžování se zpomalovalo, většinu zkoušek bylo nutno dělit na individuálky (zpřítomnění prostoru domu, vytváření 'orgasmů ega', Šimonovy etudy s Terkou na pozorování a chování v prostoru, možnosti boření Henryho prostoru, Blockova postava atd.). Na některých zkouškách se dařilo, na jiných jsme se topili. S Ondrou jsme přidali i večerní individuálky, kde jsme zapracovali na postavě Mila. Někdy pak docházelo k milým poznáním. Dalibor vytvořil pro Henryho auru neproniknutelné autority. Po debatě o možnostech Milova příchodu do domu, přišel Ondra na další zkoušku s jiným nastavením v postavě a Dalibor vytušil, že do této chvíle míra vybudované autority již nebude postačovat. Musel ji vytvářet vždy znovu v závislosti na Milově nastavení. Cesta k výslednému tvaru pokračovala stále pomaleji. Dříve živé situace se začali brzy obehrávat až přestávaly mít svoje kouzlo a napětí. Zkoušeli jsme několik dalších variant. Musím však přiznat, že hlavním východiskem, se kterým jsem pracovala byly mnou předem vytvořené aranže. I když se nám je dařilo postupně vyplňovat, jejich kouzlo se opakováním brzy ztrácelo. Moje chyba, že jsem si neuvědomila, že je třeba něco odložit a jít dál. Opakováním jsme pomalu ztráceli i to, co fungovalo na začátku. Vinou cyklení v prostřední části pak herci zcela zapomněli, jak vypadal začátek celé hry.
8
Výraznými světlými ostrůvky se pro nás stalo několik událostí. Pořád mi v příběhu chyběl motiv vysávání jednoho člověka druhým. Motiv důležitý především pro Margaritu (otázka sexu). Vzpomněla jsem si na to, co Terka říkala o sexuálním životě Margarity a Henryho. Použila jsem její nápad a vytvořili jsme předehru k intermezzu, která se skládala z ukázky sexuální hry. Terka byla krab, Dalibor gorila. Postupem času se nám motiv rozrostl (scéna vloupání: Henry jako dospělá gorila, Milo jako mladý šimpanz). Motiv mi korespondoval i v rámci vztahu postav k sobě navzájem (chovají se vůči sobě jako zvířata). Po fázi hledání a kopírování pohybů dotyčných zvířat z internetu jsme se rozhodli požádat o spolupráci Pierra Nadauda. Během toho nám Šimon postupně mizel do Zlína, aby se opět po několika dnech vynořil. V třetí části nás osvěžila má rezignace na pevná aranžmá a ponechání větší svobody hercům. Třetí část se vyznačovala znatelným podtónem queer tématiky. S Terkou jsme se však nehli z místa. Snažila jsem se to vysvětlit Šimonovi, který se k nám již definitivně navrátil ze Zlína. „Terka nemůže hrát pět věcí zároveň. Nemůže být domem, Milovým podvědomím, Henryho podvědomím, pak projevovat svůj názor na situaci jako Margarita atd. atd.“ Po desítkách minut jsme přišli s variantou, která druhý den naprosto fungovala. Nechali jsme Terku být Margaritou po celou dobu. Šimon jí napsal i text slovních reakcí (který si Terka sama rozvíjela). Přímo na scéně nahlas pronášela své komentáře, domněnky, pochybnosti, reflektovala celou situaci. Oba muži jsou si navzájem neprůhlední, ale ona je zná. Do projevu se tak dostala i žádaná dávka ironie. Postupně jsme pak Terce text odstraňovali, ale podtext a reakce zůstávali stejné. Malý rozkol nastal i ohledně kostýmů. Fundus Marty byl doslova tragický a nesprávně vysvětlená situace na obou stranách vedla se scénografkou k vzájemnému nepochopení. Situace se ale vyřešila hledáním dalších možností – fundus Polárky, Husy, secondhandy, vlastní oblečení herců a nás. Výsledné řešení pak hodnotím jako velmi zdařilé. Bohužel s hudbou jsme se vinou nedostatku času na obou stranách setkali až tři dny před premiérou. Systém okamžitého odmítnutí či přijetí byl nutný. Robin Schenk složil hudbu, na které jsme se dohodli (filmové noir motivy, motivy ženských podpatků atd.), ale k výslednému tvaru příliš neseděla. Postupem zkoušení se původní představa do značné míry přetvořila. Nakonec i sám autor hudby uznal,
9
že spolu obě věci nesouzní a hudba byla tedy využita v mírnější míře, než jsem bývala zvyklá. Výslednému tvaru to však spíše prospělo. Třetí fáze aneb přesun do Marty Před přesunem do Marty jsme měli nazkoušeno vše vyjma pasáží, které bylo nutno prostorově zkoušet a fixovat teprve v Martě (houpačka, lávka, krab a opice aj.). První den jsem bohužel musela být na promocích v Olomouci, když jsem však přijela okolo 18h byla jsem velmi mile překvapena. Po negativních zkušenostech s neustálým přesouváním se kupodivu představa na papíře (a pozdější provizorium na učebnách) změnila v realitu, která fungovala až překvapivě dobře. Inscenace do prostoru Marty velmi dobře zapadla a herci byli schopni prostor umluvit (což jsme si ověřili návštěvou paní docentky Hlaváčkové, která přispěla svými podnětnými radami). Jediným problémem pro nás bylo hlediště. Viditelnost scén odehrávajících se vepředu uprostřed byla prakticky nulová. Rozhodli jsme se proto dvě třetiny židlí odstranit. Diváci pak seděli přímo na praktikáblech. Celý týden jsme dopracovávali situace, které bylo potřeba dopilovat (osobně jsem byla nejméně spokojená se závěrem, který byl pro mě jako diváka neuvěřitelný a falešný) a hlavně jsme už konečně jeli celou inscenaci v kuse. Se světlem (v místech s noirovým nádechem) a hudbou se inscenace ještě více probarvila. Terka se mohla konečně pohybovat v celém prostoru a pohrávat si. Teprve v Martě získala jako Margarita svůj hrací prostor, svůj dům. Až na mírná nedorozumění s vedením Marty se nesla spolupráce se zaměstnanci v příjemném duchu. Po generálce, která dle mého soudu nedopadla příliš zdařile (rytmika, vztahy, atmosféra..). V den premiéry jsme pak ještě v rychlosti zkoušeli jinou variantu závěrečné scény, se kterou jsem nebyla vždy spokojena. Před premiérou se herci pečlivě rozcvičili a rozmluvili. Výsledek byl velmi příjemný. Herci podali velmi dobré výkony, slyšeli na sebe a atmosféra v jednotlivých pasážích i celku dle mého mínění vyšla nejlépe ze všech tří uvedení. Reprízy se pak nesly v duchu různých drobných i větších proměn (atmosféra, kvalita celistvosti postav a vztahů, vyznění jednotlivých situací a částí aj.).
10
Z kritického i časového odstupu si uvědomuji limity své práce. Především ve výrazném podílu aranžmá na úkor cvičení, etud a improvizací, které by mohly znamenat větší přínos (bohužel jsem však výrazně fixována na své vizuální vnímání a představy). Druhým deficitem, který pociťuji, je práce s herci. Jakým nejlepším způsobem ji nasměrovat a vést (mám pocit, že na škole pracují oni, vedle my a pak se to nějak snažíme dát všichni dohromady a ne vždy to funguje. Polovinu času pak hledáme společný jazyk.). U Terky je mi líto, že jsme ji do značné míry využili bez možnosti jí to nějak výrazně oplatit. Inscenaci posloužila více, než ona jí. V rámci vzájemné spolupráce si také uvědomuji své výrazné nedostatky ve vedení herce v pohybové oblasti (původní nápad a zkoušky naplněné pohybovou prací se židlemi ve spojitosti s různými emocemi – Margarita jako dům). I přes vědomí výrazných deficitů jsem ráda za jejich poznání a tedy možností s nimi dále pracovat. Za výsledný tvar jsem velmi ráda, jelikož jsem si vyzkoušela pracovat trochu odlišným způsobem. Bez výrazných světelných a hudebních změn jsem měla možnost se více soustředit na jiné stránky inscenace. Odvažuji se tvrdit, že inscenace držela tvar, byla velmi dobře zvládnuta řemeslně, měla proměňující se atmosféru a herci podali velmi dobré výkony. Nejen to, že jsem mohla pracovat na něčem, co pro mě znamenalo 'srdcovou záležitost' (nejen ve vztahu k filmu samotnému, ale především k tvorbě Kennetha Branagha), ale i možnost vyzkoušet si a prověřit své síly na prostoru Divadelního studia Marta byla vysokou motivací pro následnou práci. Třetím zářivým bodem se pro mě stal dramaturg (místy to skřípalo, jindy šlapalo), jeho nasazení (v několika okamžicích až příliš horlivé), ochota a především zájem stále diskutovat a tak jeden druhého postrkovat od prvotního nápadu ke stále zajímavějším řešením. On mne nechal zasahovat do práci na textu a dramaturgie (hlavní zodpovědnost nesl on) a já ho nechala zasahovat do procesu zkoušení (hlavní odpovědnost jsem měla já). Musím podotknout, že Šimon je jediný z dramaturgů, kterého nechám toliko zasahovat i do režijní práce.
11
