Reflexe absolventského výkonu: Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí
Absolventská role: Salvador Dalí Scénář: Oxana Smilková Režie: Oxana Smilková Dramaturgie: Dagmar Haladová, Oxana Smilková Scénografie: Jevgenij Kulikov Light design: Jevgenij Kulikov Pohybová spolupráce: Hana Halberstadt Asistent režie: David Janošek Výběr hudby: Oxana Smilková Produkce: Klára Šťastná Zvuk: Jan Škubal, Jan Mach Světla: Lukáš Paleček, Petr Kupka, Jakub Kubíček obsazení: Duše Motýli / Entechemie: Milada Vyhnálková, Ondřej Dvořák, Daniel Ondráček, Michaela Foitová, Juraj Háder, Barbora Nesvadbová, Tereza Slavkovská Tvůrci Salvador Dalí: David Janošek Pablo Picasso a Fjodor Dostojevskij: Jiří Svoboda Paul Eluard: Daniel Ondráček Tonino Guerra: Juraj Háder Múzy Gala: Tereza Slavkovská Amanda Lear: Milada Vyhnálková 1
Výtvory postavy Dostojevského románu Idiot Kníže Myškin: Ondřej Dvořák Parfen Rogožin: Daniel Ondráček Nastasja Filipovna: Barbora Nesvadbová Aglaja: Michaela Foitová Lizaveta Prokofjevna: Petra Staňková Marie: Milada Vyhnálková Vesnické děti: Michaela Foitová, Petra Staňková, Juraj Háder postavy z příběhu Tonino Guerry Lidé a vlci Tereza: Michaela Foitová Giovanni: Ondřej Dvořák Vlk: Jiří Svoboda Vlčice: Barbora Nesvadbová Vlčátko: Daniel Ondráček fantaskní obrazy Salvadora Dalí Slepice Rembrandta: Michaela Foitová Sněhobílá slepice: Milada Vyhnálková Černá slepice: Petra Staňková Galský kohout: Juraj Háder Španělský kohout: Ondřej Dvořák Postavy ze vzpomínek Salvadora Dalí Otec: Ondřej Dvořák Matka: Petra Staňková Fotograf: Juraj Háder Novinářka: Petra Staňková
Premiéra : 12.října 2014 Délka představení : 80 minut bez přestávky Divadelní studio Marta
2
V divadelní sezóně 2014 /2015 vzniklo v Divadelním studiu Marta pět absolventských inscenací Ateliéru činoherního herectví doc. Oxany Smilkové CSc. První inscenací byla Moje výchova k herectví v režii Jana Antonína Pitínského, druhou inscenací bylo Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí v pedagogické režii Oxany Smilkové, třetí inscenací byla Pláňka ve studentské režii Gabriely Krečmerové, čtvrtou inscenací byl ADAM 2.0 ve studentské režii Matyáše Dlaba a pátou, poslední, inscenací byl Candide čili optimismus ve studentské režii Zuzany Patrákové.
"Tvorba je stavba procesu polidštění člověka. Tvorba je stavitelství duše. Divák se účastní samotného procesu tvorby v konfliktním dialogu tvůrců s jejich výtvory. Tvůrci vedou dialog s divákem a společně se snaží najít a vzbudit touhu k tvorbě a cestu k duši. Akt, kdy se člověk stává člověkem, je právě akt tvorby, proto je jednou z ústředních postav Entechemie - duše - Motýl. Inscenace vybízí diváka k tomu, aby si zvolil svoji cestu a zároveň se pozastavil nad otázkami, co dnes zmůže kultura, tvorba? Má vliv na lidskou duši?"1
Jak jsem roli vnímal, jak jsem jí chápal i nechápal, s čím jsem bojoval a co naopak fungovalo snadno a hned, jak mě ovlivňoval kostým a scéna, jak jsem k roli přistupoval, jak mě ovlivnila, co mi dala, co mi vzala atd. Zkrátka, jak vznikal můj Salvador Dalí. Nad těmito a mnoha dalšími otázkami bych se rád zamyslel v rámci reflexe mého absolventského výkonu v následujících odstavcích a řádcích tohoto textu.
1
Text z programu k inscenaci Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí
3
Co předcházelo vzniku představení a role K samotnému zahájení zkoušení vedla dlouhá cesta výuky v našem ateliéru činoherního herectví pod vedením Oxany Smilkové. Vlastně lze zkoušení inscenace Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí označit za špičku ledovce výuky v tomto ateliéru. Práce v ateliéru byla ihned od nástupu, tj. od vstupního kurzu, směrována k poznání tvorby. K poznání zákonů tvorby, k poznání sebe sama, coby tvůrce, k pochopení vlastního tvůrčího procesu, k vědomé a uvědomělé tvorbě, k probuzení tvůrčího momentu ve vlastním fyzis i psyché. Absolventské představení v režii vedoucí ateliéru pak bylo opravdovým vyvrcholením tohoto procesu výuky činoherní tvorby v ateliéru. Toto vyvrcholení se ovšem neodehrálo premiérou představení, nýbrž derniérou, protože každá repríza byla dalším stupněm vývoje praktické tvorby v nás, studentech. Přípravné práce pro roli Salvadora Dalí začaly vlastně v podstatě vznikat již od prvního ročníku. Veškerý materiál, kterým jsme si prošli v ateliéru, vlastně studium činoherního (a předchozího výtvarného) umění2, bylo základem pro pozdější stavbu role Salvadora Dalí. Vzhledem k formě představení, kde je Salvador Dalí prostředkem pro pochopení šílené tvorby v tvůrci lze jen těžko najít přesný moment, kdy jsem začal postavu jako takovou budovat přímo. Totiž Salvador Dalí ve mně začal vznikat již díky osobnímu přístupu k herecké práci od prvního ročníku, avšak teprve od první čtené zkoušky to zřejmě byla práce na roli vědomá, kdy došlo k cílenému pojmenovávání tvůrčího procesu skrz pohled tohoto excentrika. Jen velmi těžko nacházím slova pro popsání tohoto jevu, kdy při zpětném pohledu absolvent zjišťuje, že svou absolventskou roli vlastně do určité míry budoval od prvního ročníku. Myslím si, že jde o jev velmi netradiční, ale zároveň jej hodnotím velmi kladně a významně. Tento dlouhodobý vývoj uvědomování si vlastního tvůrčího procesu lze považovat za prvotní práce na roli, protože vědomá tvorba byla životem Salvadora Dalí. 2
viz moje diplomová práce na téma Vliv výtvarné inspirace na vlastní hereckou tvorbu a její první kapitola "Od umění k umění", zejména pak podkapitola 1.2.1 Výtvarné umění jako prostředek myšlení při studiu činoherního herectví
4
Od třetího ročníku, v rámci předmětu Herecká tvorba, začaly vznikat první tématické etudy na zadaná témata blížící se absolventskému představení. To stále ještě nebylo jisto, jak bude inscenace vypadat, jaký scénář bude mít, jak bude zformována, pracovalo se na materiálu, o kterém ale bylo jasno, že bude následně využit, protože byl logickým vývojem tvorby v ateliéru. Tvůrci, kteří se následně objevili v představení, byli inspirací pro naši tvorbu v ateliéru. Propojením jejich osudů pak došlo ke vzniku tohoto inscenovaného celku, ve kterém se mají možnost setkat, referovat o tvorbě, hodnotit ji, znovu ji prožít, posunout, vymezit se vůči ní, vzepřít se jí, nebo ji přijmout či odmítnout v interpretaci jiného velkého umělce, který jí vdechl vlastní podobu na základě inspirace. Těmi zmíněnými tvůrci, kteří se objevili i v absolventském představení jsou, kromě Salvadora Dalí, Fjodor Michajlevič Dostojevskij, Tonino Guerra, Pablo Picasso, Paul Eluard, tedy všichni, jimiž byl Salvador Dalí ve své tvorbě značně ovlivněn. Stejně jako mým oblíbeným výtvarníkem byl Salvador Dalí, jímž jsem ve své dosavadní tvorbě byl ovlivněn já. Veškeré tyto podněty byly uplatněny při vzniku scénáře samotného představení.
První kroky k představení Kromě již zmíněných etud třetího ročníku, při nichž jsme v ateliéru herecky zpracovávali setkání tvůrce se svým výtvorem, kdy jsme rozebírali Dostojevského román Idiot a vytvářeli etudy na první nebo jiné setkání Knížete Myškina s Rogožinem, Knížete Myškina s Aglajou, Knížete Myškina s Nastasjou Filipovnou, Rogožina s Nastasjou Filipovnou či Knížete Myškina s Marií atd. jsme vytvářeli i etudy rozvíjející metaforické myšlení, s nimiž jsme se setkali již při zpracovávání starojaponské poezie Haiku. Tato forma obrazného zpracování textu totiž měla být příznačná i pro výsledné absolventské představení a jeho jazyk sdělení. Další uplatňovanou metodou při vzniku tohoto představení měla být "Analýza jednání analýzou jednáním", kterou jsme si osvojovali již od prvního ročníku na představení Workshop s Banderasem, kde v průběhu dvou let docházelo ke značnému vyvíjení a transformování představení s každou reprízou a každou zkouškou předcházející repríze. Z této trojkombinace pak vznikl vlastní přístup a první kroky k představení 5
Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí. Spojení "setkání tvůrce se svým výtvorem + etudy rozvíjející metaforické myšlení + analýza jednání analýzou jednáním" dalo vzniknout tomuto celku, které mělo postihnout ducha výuky ateliéru.
Scénář představení "Vše vzniká v prostoru prorockého surrealistického snu Salvadora Dalí , který se mu zdál v noci jeho sebeupálení. Hlavním tématem snu je nesmrtelnost tvorby a energie, z níž se formuje duchovní prostor vesmíru, ve kterém člověk nachází své věčné „Já“. Tvorba jako nekonečný proces zrození lidstva. Ve scénáři je propojen osobní život genia Dalí s jeho uměním a láskou. Vyvstávají tak otázky morálního zákona pro tvůrce. Ve snu se Dalí setkává s různými umělci, kteří ovlivnili jeho život. Potkává se například s Pablem Picassem, Dostojevským, Tonino Guerrou a také s postavami z románu Idiot. Proč Dalí a Dostojevský? Mýtus krásy? Smrti? Co si můžeme myslet o popravě dnes? Jaké bytosti jsou děti? KDO JSME? Potřebujeme polidštění? Nebo se obejdeme bez něj?"3
Vznikl z pera Oxany Smilkové na základě mnoha inspiračních podnětů. Jedním z nich byl Tolstého Zlatý klíček, jeho příběh o Buratinovi, který se, coby loutka, vzepře svému tvůrci Papa Carlovi. Dalším byl již zmíněný Dostojevského Idiot a jeho pohled na svět skrz lásku a soucit k druhému, což je pro tvůrce nutná vlastnost - soucit. Skrz soucit a lásku totiž vzniká potřeba vyjádření emoce a polidštění. Člověk jako tvůrce, při tvorbě je člověk člověkem, bezbranným, křehkým. A v této souvislosti se objevuje Salvador Dalí. Křehký člověk, tvůrce nekonečně milující život, který za maskou hurónství a excentričnosti skrýval svůj nekonečný strach ze smrti, strach z konce života člověka. Tato vývojová řada se stala základem pro vznik textu, který byl mnohokrát přepracováván a upravován až do předloženého textu na první čtené zkoušce.
3
anotace představení
6
Verzí textu bylo nepočítaně, text se pod rukou Oxany Smilkové měnil takříkajíc den co den, množství změn ani nebylo možno zachytit. V průběhu července 2014, tedy před samotným zahájením zkoušení v srpnu, jsme s Oxanou Smilkovou text překládali z ruštiny, v níž byl scénář původně psán, do češtiny, v níž byl následně zkoušen a hrán. Tohoto jsem se účastnil já a dramaturgyně Dagmar Haladová pod dohledem pedagožky. I při vzniku překladu docházelo k průběžným změnám a úpravám textu, které vždy vedly k lepšímu pochopení a uchopení postav. Text byl psán, a i překládán, pro každého jednoho člena hereckého ansámblu, tedy našemu hereckému ročníku, "na tělo". Už v textu byly zachycovány jemné nuance, o kterých Oxana Smilková věděla, že je konkrétně ten který člen ansámblu bude schopen na jevišti ztvárnit. Každému jednomu herci tedy byla vytvořena taková role, ve které nejlépe mohl odhalit svůj herecký talent a potenciál tak, jak jeho příprava dovolovala. Právě to je značná výhoda pedagogické režie a autorského textu, který umožňuje herci ukázat to nejlepší, co v něm je. Režie totiž byla stavěna zejména na hereckém výkonu, na hereckém potenciálu, ne na vedlejších složkách představení, které by měly zakrýt nebo maskovat herecký výkon.
Zkoušení představení První čtená zkouška se uskutečnila 11. srpna 2014 na zkušebně Divadelního studia Marta. Atmosféra byla značně zvláštní, prázdninová, nepříliš tvůrčí, ač mělo jít o představení plné tvorby a radosti z ní. Tato podivná atmosféra první čtené zkoušky pak bohužel poznamenala celé představení, i přes značnou snahu tvůrčího týmu o opak. V průběhu prvního týdne docházelo k opakovanému čtení scénáře tak, jak je v prvních fázích zkoušení zvykem. Toto čtení a práce s textem se, vzhledem k nesmírné obtížnosti a mnohovrstevnaté struktuře, pak dělo v podstatě měsíc a půl průběžně se zkoušením a hledáním situací v prostoru. Návraty z prostoru k textu a od textu do prostoru se staly každodenními. Díky tomu jsem byl i já, který jsem text překládal a znal dlouho dopředu, nucen text začít chápat nejen jako racionální informace, ale jako prostředek metaforického sdělení nesoucí samostatný význam 7
od hereckého jednání a emocí. Práce s textem nejprve spočívala v pochopení podtextu situací, na které je text vlastně nepřímo vázán. Text totiž nenesl informaci, ale nesl podtext situace vyjádřený jevištní metaforou. Tato metaforická práce s textem v takovém rozsahu byla nezvykle náročná a obtížná. Pochopení vyžadovalo nesmírné soustředění a znalost mnoha podkladů v podobě literárních, dramatických, autobiografických a výtvarných mistrovských děl. I přes znalost mnohého a potřebného pro vytváření této role začaly první komplikace díky rozdílnému chápání při zpracovávání materiálu. Značným problémem se paradoxně stalo uchopení postavy, kterou by snadno šlo vytvořit na základě mnoha videí, mnoha inspirativního materiálu, mnoha dostupných informací. Pojetí této role se totiž značně lišilo v představě mé a představě režie. Režie vyžadovala zkoušení přímým procesem tvorby, analýzou jednání - analýzou jednáním, kdežto já jsem se snažil vytvořit záchytné body role, o které bych se mohl při tvorbě postavy opřít, které bych mohl rozvíjet. Najednou ve mně zavládl zmatek a panika. Panika, že procesy, které jsem si v sobě budoval a do určité míry vybudoval na základě zkoušení předchozích inscenací, najednou nefungují a nemohu je uplatit. Neměl jsem se tedy na co spolehnout a najednou jsem měl pocit, jako by se mi všechno rozpadlo pod rukama. Následný proces zkoušení byl poté spíš slepováním rozpadlých kousků sebe do postavy Salvadora Dalí skrz vlastní bolestivé životní vzpomínky a situace. K tomu prakticky docházelo od čtvrtého týdne zkoušení až do premiéry představení. Následné reprízy pak již fungovaly v jiném režimu zkoušení a oprašování, vždy ale byly opět silným tvůrčím zážitkem, o nic méně hodnotným, než zkoušení před premiérové.
Děj představení Celý děj se počíná v procitnutí Salvadora Dalí do komatu, které následovalo po jeho sebeupálení. Začíná se boj o přežití. První situací, která se v boji o přežití z podvědomí vynoří, je setkání Salvadora se svými rodiči, hledání vzájemného odpuštění. Následuje příjezd Paula Eluarda, Dalího přítele, ale soka v lásce, a jeho manželky Gala. Poté Dalí rozpoznává v Gala múzu, vzniká mezi nimi láska. Gala 8
je poprvé múzou, Dalí poprvé tvůrcem. Aby Dalí mohl milovat, tvořit, musí se zříct svých rodičů tak, jak to už jednou udělal. Odkopne rodiče, aby mohl být s ženou svého života. Následuje setkání s Pablem Picassem, jehož jde Dalí požádat o posvěcení stavby s Gala. Po souhlasu se jde vše oslavit na Montmartre do společnosti umělců, kde dojde k pomyslnému spojení Gala a Dalí v jedno tělo. Svatba se odehraje za svítání na slepičím trhu, z něhož se pod vlivem návalu radosti Dalí opět střihově propadne do podvědomého světa tvorby. Je nařčen vlastní duší, motýly entechemie, že veškeré jeho dílo je pouhou kopií děl Dostojevského. To Dalí striktně odmítá až do té míry, že se sám Dostojevskij zjeví ke konfrontaci. Následuje blok "Dostojevskij", ve kterém se ujasňují pozice mezi tvůrci, mezi inspirací a interpretací děl obou autorů. Zároveň je Dostojevskij konfrontován svými výtvory coby tvůrce. Následuje vzájemné smíření tvůrců i výtvorů. Dalí odjíždí s Gala do Ameriky za lepším světem. Nastává krize ve vztahu Gala - Dalí. Gala Dalího odmítá z důvodu vyčerpanosti, Dalí nechápe, nachází novou múzu Amandu Lear. Amanda se stane "duchovní ženou" Salvadora, ten je díky ní schopen dál tvořit. Amanda neovládne své pudové instinkty. To přivádí Dalího do zvířecí, pudové fáze příběhu a setkání s autorem Tonino Guerrou a jeho scénářem Lidé a vlci. V průběhu tohoto vlčího příběhu si Dalí uvědomuje, že nikdy neměl děti, což už nezmění. Díky Gala, Dostojevskému, Amandě, Guerrovi si uvědomuje, že v tvorbě nachází smíření, že díky tvorbě bude nesmrtelný a že jeho život bude pokračovat v jeho dílech.
Role Salvadora Dalí Tvorba role Salvadora Dalí byla cestou nesnadnou, o to však zásadnější a významnější pro můj herecký vývoj a růst. To je i pravý důvod zvolení této role jakožto absolventského výkonu. V žádné z mnou doposud vytvořených rolí jsem se nemusel potýkat s takovým množstvím problémů a překážek, jako tomu bylo u této role, žádná pro mě nebyla tak psychicky a fyzicky náročná, žádná mě tolik nezocelila a žádná mi tolik nedala. Touto rolí, a především překonáním překážek v ní obsažených, jsem v sobě dokončil proces hledání vlastního tvůrčího já, vlastních postupů, vlastního přístupu, vlastního náhledu na divadlo a celkovou vlastní tvorbu uměleckou. Což ovšem rozhodně nepovažuji za konec vlastní umělecké tvorby, jen 9
vědomé vkročení do profesionální tvůrčího uměleckého života a oficiální zakončení výuky. Proces vývoje umělecké osobnosti je totiž nekonečný, s každou další inscenací, každým dalším režisérem, každou další premiérou i reprízami přichází nové a nové zkušenosti, nové a nové náhledy. Tedy pokud je má člověk stále chuť hledat a objevovat. Neustrnout... Zásadní myšlenkou celého života Salvadora Dalí, kterou byl protnut celý jeho tvůrčí a umělecký život, byl strach ze smrti, strach z toho, co je po smrti, jestli ještě "něco" existuje, jestli život po životě pokračuje. Tento strach v Salvadorovi vyvolával od dětství paniku. Paniku, která se přetavila v nekonečnou extravaganci a excentričnost osoby Salvadora Dalí. Excentričnost, která stavěla Dalího do pozice člověka, který působí bláznivě. Jádrem oné excentričnosti ovšem byla touha užít si život nejlepším možným způsobem podle vlastních představ tak, aby byl každý okamžik naplněný zážitkem, prožitkem a novou emocí. Tento náhled do duše génia mi byl pro tvorbu postavy základem. Nešlo mi v postavě o to, být za každou cenu excentrický, ale smýšlet v hloubce a v jádru podstaty excentričnosti. Ona excentričnost se dostaví a prokáže energií a silou, kterou spatřuje divák. Pokud člověk touží užít si život maximálním možným způsobem, pokud touží nepromeškat ani jednu minutu, nakládá tak člověk i se svým podvědomím. Zvlášť, pokud je to tvůrce, umělec. Touha po zachycení života, zachycení vlastního života do děl, která zůstanou, i když tělo již nebude. Tento motor, tato nekonečná touha se stala významným emocionálním pohonem pro celou roli. Každý moment na jevišti pro mě znamenal užívání si. Užívání si možnosti tvořit, užívání si možnosti stát na jevišti a předávat své myšlenky o tvorbě, stejně jako myšlenky Salvadora Dalí skrz příběh. Nejnáročnějším momentem celého představení byl vždy začátek, kdy Salvador Dalí bojuje se smrtí. Bojuje a odmítá, nepřijímá smrt, protože: "Já nikdy nepřijmu to, co si neumím představit...A představovat si svoje tělo prožrané červy, to mi teda promiňte!"4 Hned od začátku představení jsem v roli musel vycházet z maximálního emocionálního napětí, ze strhující energie, která ovládne celý prostor nejen
4
úryvek z textu hry, setkání s Dostojevským
10
psychicky, ale i fyzicky. Hledání oné správné energie pro otevření představení bylo pokaždé velmi vyčerpávající a stresující. Pracoval jsem v těchto momentech s emocionální pamětí, s nejvíc nepříjemnými vlastními zážitky ze života spojenými s nejcitlivějšími zásahy do mé psychiky. I v každé repríze bylo velmi náročné najít správnou míru oné energie, která musela být stoprocentní, ale ne hysterická. Bohužel emocionální paměť a silný prožitek spojený s náročnými fyzickými úkony při lezení na lanech mi velmi znesnadňovaly vědomé řízení mého výkonu. Musím konstatovat, že především v začátku představení jel můj psychofyzický proces ve zvláštním režimu, který se velmi nesnadno ovlivňoval, řekl bych, že byl velmi pudový a technicky neřízený. Proto byly výkony, zejména v začátku představení, každou reprízu rozdílné. První zcela vědomou reprízou byla repríza a zároveň derniéra, která se uskutečnila na festivalu ve Varšavě, na němž jsme dostali i ocenění za nejlepší inscenaci. Získaný časový odstup od role a nadhled způsobený derniérou způsobil značné uvolnění mé psychiky, tím pádem se odblokovaly všechny křeče, kterými jsem si pomáhal ve výkonu a já si poprvé a naposledy celé představení vědomě užil a prožil, aniž bych měl potřeba jakékoliv hysterie, neřízenosti nebo stresu z některých pasáží role. Toto uvědomění si významu nadhledu a uvolněnosti je pro mě nejzásadnějším uvědomělým momentem celého života představení od první čtené zkoušky po derniéru. Tento moment jsme totiž společně s režií hledali od samého začátku. Moment, kterému říkáme "mistrovství a svoboda".5 Jsem šťastný, že tento moment pochopení přišel právě v roli Salvadora Dalí. Mám totiž dojem, že tato fáze pochopení podstaty tvorby, o které jsme vlastně hráli, se přímo dostavila v procesu tvorby představení. Zde došlo k absolutnímu propojení obsahu, formy, sdělení. Tento moment mi dal pochopit, o co celou dobu v tvorbě Salvadora Dalí, Dostojevského, Guerry, Picassa, Smilkové šlo. O zvládnutí řemesla povýšeného na umění novou formou, novým pohledem, novým vyjádřením sdělení, myšlenek. Tím ovšem nechci tvrdit, že by role byla o něco ochuzena v průběhu premiéry nebo "běžných" repríz.
5
označení pro absolutní uvolněnost ve ztvárňované roli bez zbytečných křečí, bloků, strnulostí, zbytečného patosu, hysterie
11
Premiéra pro mě byla zásadním vyvrcholením celého procesu zkoušení, kdy role Salvadora Dalí zažehla plameny nevyslovené potřeby zachránit se, tedy zachránit se jako David Janošek. Náročnost zkoušení mě přivedla ke ztotožnění pocitu mého s náplní postavy Salvadora Dalí. Touha po přežití a zvládnutí role co nejlepším způsobem byla absolutně dominující celé premiéře. Energie první a druhé reprízy s únavou značně klesala. Toho jsem si vědom. Nebylo však v mých silách odevzdat víc energický výkon. I přes to se ale domnívám, že sdělení, forma a obsah nebyly nikterak ohroženy. Následující reprízy měly zejména vzestupnou tendenci. Přikládám to většímu a většímu odstupu od role, nadhledu, ale i každé zkoušce, která představení předcházela a oživovala již pochopené, rozvíjela již zažité. Na každé zkoušce i v každém následujícím představení došlo k mému osobnímu objevu, který nemusel být patrný divákovi, byl ovšem velmi významným pro mě, co se tvůrčího života na jevišti týče. Představení bylo koncipováno jako prostředek pochopení vlastního postavení k člověku, jakožto tvůrci. Tvorba role šla tedy v úzké souvislosti s tvorbou mě, coby tvůrce. Některé momenty tvorby Salvadora Dalí ztvárňované v představení, byly momenty tvorby Davida Janoška - pro příklad scéna šíleného kreslení Gala, coby múzy. Prostředkem tvorby byl tanec, tedy výrazový prvek mně velmi blízký, který jsem v zadaném prostoru různě s každou reprízou proměňoval dle emoce vzniklé dle okolností té které reprízy. Velmi náročné pohybové, akrobatické, taneční kreace pak byly součástí celého představení. Předcházela jim značná kondiční příprava a i přes to došlo dvakrát v průběhu zkoušení k zásadnímu fyzickému vyčerpání. Zásadními se pro mě, při tvorbě postavy Salvadora Dalí, staly materiály v podobě autobiografických knih Salvadora Dalí, jeho deníky, o nichž s ve výsledku neví, zda jsou fikcí nebo ne, každopádně dávaly náhled do smýšlení a života tohoto genia. Studoval jsem publikace o životě Salvadora Dalí, využil jsem vědomostí z předchozích studií výtvarných uměleckých škol, kde jsem zkoumal výtvarná díla tohoto autora. Sám jsem se nechal značně inspirovat působením maleb Salvadora Dalí na mou psychiku. Viděl jsem několik dokumentů o jeho životě, několik autentických rozhovorů. A pak jsem se nechal vést režií, která směrovala k bohatému tvůrčímu procesu a pochopení podstaty tvorby člověka, jakožto jeho nutné osobité výpovědi. 12
Velmi významným hereckým partnerem mi v tomto představení, kromě mých spolužáků, kolegů herců, byl i kostým a scéna. Zejména scéna, která byla zhmotněním Dalího podvědomého snu mi značně napomáhala ve fyzickém jednání. Díky promyšlenému využití celého prostoru Marty došlo k opravdu metaforickému pojetí prostoru skrz pohyb v něm a zejména díky energetické práci s prostorem a rychlostí v prostoru docházelo k dotváření obrazu excentričnosti smýšlení Salvadora Dalí bez nutnosti samostatně stojícího excentrického chování. Kostým byl velmi jednoduchý, základní černé kalhoty doplněné o toreadorský červený španělský pás, černé boty a holý trup, na který se pouze zlehka oblékaly kostýmové detaily. V začátku bylo tělo nahé, od setkání s otcem v ateliéru hrál spolu se mnou zlatý bohémský plášť, který byl i v Dalího šatníku oblíbeným kusem, následovala černá košile při příchodu do Picassova ateliéru pro vytvoření důstojnější atmosféry, příchod na Montmartre se odehrál ve flitrové zlaté vestičce, která se blýskala, zářila a oslňovala tak, jako osobnost Salvadora všude tam, kde se objevil. Posledním kostýmem byl opět ten, který byl na začátku, tedy pouze černé kalhoty a červený toreadorský pás, černé boty, trup holý. Jednoduše zvolený kostým značně dotvářel atmosféry jednotlivých výstupů v nich hraných, výhodou bylo zkoušení v kostýmu velmi záhy po přechodu do prostoru jeviště. Tím došlo k velmi rychlému osvojení si kostýmů a dotváření postavy skrz ně.
Závěr Závěrem bych pouze rád dodal, že tato role mě v mnohém vyformovala zejména jako člověka tvůrce. Díky Oxaně Smilkové, a jejímu pedagogicko - režijnímu vedení nejen v tomto představení, došlo k pochopení divadelní profese, osvojení si divadelních návyků etických, praktických i jiných. Děkuji za možnost touto nesmírně náročnou, ale výjimečnou rolí, absolvovat a dokončit své studium na JAMU, na oboru činoherní herectví, v ateliéru doc. Oxany Smilkové, CSc.
13
