REFLEXE ABSOLVENTSKÉHO VÝKONU Úvod Divadelní studio Marta je nedílnou součástí Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, které simuluje provoz profesionálního divadla. Budoucí absolventi všech oborů by si zde měli vyzkoušet, jak funguje divadlo v praxi. Hercům je toto umožněno ve čtvrtém – absolventském ročníku. Mají za úkol nazkoušet pět inscenací. Pracují zde nejen se svými pedagogy a budoucími absolventy režie, ale potkávají se zde i s profesionálními režiséry.
V sezóně 2012/2013 kdy jsem v Martě působila, jsme nazkoušeli tyto inscenace : Triumf citovosti – Johan Wolfgang Goethe (režie Nika Brettschneiderová) Zítra v Kataru – Theresia Walser (režie Petr Štindl) Zpráva o svatém kárání – markýz de Sade, Franz Kafka, Jaroslav Foglar, Martin Sládeček (režie Barbara Herz) Vaše bolest/Moje potěšení – Matyáš Dlab, Marika Smreková (režie Marika Smreková) Horror! Horror! - Dracula – Bram Stoker, Barbara Herz, Jitka Herčíková (režie Barbara Herz) - Studie strachu – Marika Smreková a kol. (režie Marika Smreková)
Triumf citovosti Realizační tým Autor ............................................................................... Johann Wolfgang von Goethe Překlad, režie ......................................................... prof. MgA. Nika Brettschneiderová Hudba .............................................................................................. BcA. Ondřej Hájek Dramaturgie, asistent režie, zvuk ................................................... BcA. Lukáš Paleček Pohybová spolupráce ....................................................................... Mgr. Igor Dostálek Hlasová spolupráce .................................................................... MgA. Andrea Buršová Choreografie....................................................................... doc. Mgr. Hana Halberstadt Scénografie.............................................................................. Mgr. Kateřina Miholová 61
Produkce.............................................................................................Eliška Luňáčková Světla a stavba ......................................................................................Petra Konvicová Podivné strojky a mechanismy ............................................................. Jaromír Ryšavý Fotografie .............................................. BcA. Petra Bučková a Barbora Nečasová j. h.
OSOBY A OBSAZENÍ ANDRASON, humoristický král .............................................................. Jan Jedlinský MANDANDANA, jeho manželka (též jako PROSERPINA) ......................................................................... Iveta Austová FERIA, jeho sestra, mladá vdova ............................................................. Martin Veselý SORA, Feriina mladá dvořanka ........................................................ Paulína Labudová MANA, Feriina mladá dvořanka............................................................. Táňa Hlostová MELA, Feriina mladá dvořanka ............................................................. Tereza Lexová LATO, Feriina mladá dvořanka .........................................................Kristýna Šebíková ORONARO, princ .................................................................................. Lukáš Černoch MERKULO, jeho kavalír ..................................................................... Tomáš Červinek KOMORNÍK (též jako ASKALAPHUS) .................................... Ing. Miroslav Sýkora Dva sluhové......................................................... Bc. Miroslav Novotný a Dalibor Buš
Tato inscenace je divadelní prvotina největšího německého básníka, dramatika a prozaika J. W. Goetha. Děj se odehrává v romantickém letohrádku, kde se rozptyluje nejrůznější společnost, která se vydala do hor pro orákulovy věštby. Při jedné takové návštěvě prince Oronara (Lukáš Černoch) byl klid v letohrádku narušen. Bylo to zapříčiněno „umělou přírodou“, kterou princ vozí všude sebou. Největší záhadou byl ale obsah podivného altánu. Čtyři zvědavé mladé dvořanky se tedy rozhodnou, že zjistí, jaké tajemství princ skrývá. Po odhalení panny, která se až neuvěřitelně podobá Mandandáně (Iveta Austová) se v letohrádku začnou dít neuvěřitelné věci, a všechny věštby Orákula do sebe začínají zapadat.
62
V inscenaci, která je založena na ironii a lehkém humoru je plno písní a tanečních prvků. Vybrat si absolventskou roli pro mě nebyl velký problém. Už od první chvíle zkoušení jsem věděla, že to bude právě tato. Věděla jsem, že i když je to zdánlivě jednoduchá postava, budu mít na ni spoustu práce, která mě pak posune o veliký krok kupředu. Ještě nikdy jsem postavu s takovým charakterem, jako byla Mana, nehrála. Byla roztomile hloupá, naivní a snažila se držet krok s ostatními dvořankami. Tento typ role jsem si chtěla vždycky vyzkoušet, ale nikdy jsem k tomu nedostala příležitost. Prvotní plán udělat hlupačku se zdál jednoduchý. Věděla jsem ale, že to bude běh na dlouhou trať. S většinou postav, které jsem kdy hrála, jsem se alespoň z části ztotožňovala. U této role to bylo jiné. Troufám si říct, že nejsem tak hloupě naivní a tak jednoduchá jako právě mladá dvořanka Mana. Mé předtuchy se naplnily. Při čtených zkouškách, jsem zkoušela různé druhy „hlouposti“. Vždycky mi ale z toho vyšlo pětileté dítě, nebo lehce retardovaný člověk. Bylo pro mě těžké najít míru jednoduchosti v myšlení a naivity. Nezbývalo nic jiného, než nad textem stále sedět a zkoušet různé varianty. Velmi mi pomohl prostor. Když jsme se poprvé zvedli od stolu, veliká část přišla sama. Pohrávala jsem si s intonacemi a vycházela z akce. Co se po mě z veliké části žádalo, bylo hraní si. Mana byla nejen hloupá a naivní, ale i velmi rozverná. Studium na JAMU ve mně odbouralo veškerý strach z chyb. Uvědomovala jsem si, že bez zkoušení různých variant se k výsledku nedostanu. Proto jsem se do zkoušení pustila na plno. Co mě napadlo, to jsem udělala.
Mnohdy
jsem
se
nechala
unést
prvním
impulzem.
Režisérka
Brettschneiderová některé nápady využila, jiné jsme rozvinuli dál nebo s nimi nepracovali. V části s králem Andrasonem (Jan Jedlinský) jsem si dělala převážně legraci ze sebe sama. Využívala jsem své nedostatky (malé poprsí) pro podtrhnutí osobnosti Many.
63
Po pohybové stránce, mimo choreografie, jsem neměla moc práce. Její pohyb odpovídal tomu, jak Mana vystupovala. I když měla boty na podpatku, nebyla žádná „manekýna“. Ne, že by zakopávala na každém rohu, ale estetika její chůze se nepodobala modelkám na molu. V taneční části jsem měla ze začátku dilema. Řešila jsem, jestli jsem i v choreografii za postavu a mám „právo“ plést kroky, nebo byla potřeba, abych vše uměla na jedničku. Pohybově jsem na tom nebyla nejlépe, takže varianta jedna by mě, jako herečce, usnadnila práci. Správná byla ale možnost číslo dvě. Takže jsme společně s ostatními děvčaty nacvičovaly lehké variace pod vedením doc. Mgr. Hany Halberstadt. Byly to jednoduché prvky o několika krocích, takže jsem i já úspěšně držela tempo se spolužačkami. Velikou část zkoušení nám zabraly korepetice s BcA. Ondřejem Hájkem a MgA. Andreou Buršovou. V inscenaci se vyskytovaly písně, u kterých byla potřeba rozdělení hlasů. Pánská část spolužáků tvořila kapelu. Každý v kapele měl hudební nástroj, na kterém písně hrál. Pro mě byly nejtěžší dvě skladby. První byla uvítací píseň při příchodu Andrasona. Poprvé jsem se osobně setkala s propojením taneční a pěvecké složky. Byť byla píseň krátká a taneční variace nebyla nijak náročná, měla jsem problém soustředit se na obě věci najednou. Projevily se i obtížnosti s udýcháním této části. V té chvíli jsem neskutečně obdivovala spolužáky z muzikálového herectví. Druhá píseň, se kterou jsem bojovala, byla závěrečná. I tam jsme měli pohybovou složku, ale obtížnější bylo udržet se svého hlasu a nenechat se svést jinými tóny kolegů. Naštěstí jsem vedle sebe měla spolužačku Terezu Lexovou, která zpívala stejný hlas jako já. Její pěvecký projev byl velmi výrazný, takže při jakýchkoliv nejistotách jsem se jí mohla držet.
Připomínky režisérky Niky Brettschneiderové jsem chápala napoprvé. I když mi pak dlouho trvalo je zpracovat.
Jelikož inscenace Triumf citovosti byla první v sezóně, všichni jsme bojovali s přechodem na "velké jeviště". Do té doby jsme pracovali převážně na klauzurách,
64
které se odehrávaly na mnohem menším prostoru, převážně pak na půdě JAMU. I když Marta není velká scéna, bylo komplikované naučit se pracovat nejen s gestem, které muselo být mnohem výraznější, ale také s intenzitou hlasu. Veškeré představy o intimním, komorním herectví, musely být přizpůsobeny podmínkám Marty. Nehráli jsme "na kameru", ale pro poslední řadu.
Zároveň mi však velmi pomohl žánr této inscenace. Goethe sám tvrdil, že se jedná o "divadelní vrtoch". Což pro nás znamenalo, že vytváříme komedii, možná spíše grotesku. A postava Many byla zosobněním komediálního typu. Měla být naivní, jednoduchou, skoro až groteskní figurou. To mi samozřejmě otevíralo mnoho možností k jejímu ztvárnění. Důležité bylo v první fázi být otevřená a nemít strach z toho, že moje chápání postavy nebude připadat režisérce nebo kolegům dostatečně zábavné. V tom mi pomohla hlavně prof. Brettschneiderová. Její připomínky byly sice úsporné, ale zároveň velmi inspirující a vždy naprosto k věci. Dá se bez nadsázky říct, že nás herecky vedla v pro nás nejtěžší moment první premiéry v Martě. Vedla nás pevně a přesně. Zároveň jsme však všichni měli výraznou tvůrčí svobodu. Možná i proto se Mana v Triumfu citovosti stala mou nejoblíbenější postavou ze všech dalších potencionálních absolventských rolí. Tvůrčí duch a uvolněnost při práci s Nikou Brettschneiderovou je něco na co budu ještě dlouho vzpomínat.
65
