REFLEXE BAKALÁŘSKÉHO VÝKONU

REFLEXE  BAKALÁŘSKÉHO  VÝKONU     Pro   projekt   bakalářského   výkonu   jsem   spojila   síly   se   svým   spolužákem   Janem   Cimrem.   Téměř   rok   jsme   plánovali   inscenaci   na   téma,   které   se   nás   obou   bytostně   dotýkalo,   inscenaci   biblické   knihy   Job.   Chtěli   jsme   s  divadlem   vtrhnout   do   kostela,   chtěli   jsme,   aby   herci   mluvili   jazykem   Bible   kralické,   chtěli   jsme   mluvit   o   dobru   a   zlu   a   především   o   tom,   kudy  vede  cesta  pro  nás.  Z  projektu  ale  bohužel  týden  před  první  čtenou  zkouškou  sešlo  –   čtyři  z  pěti  herců  onemocněli  natolik,  že  nebylo  možné  počítat  s  jejich  účastí.  Měli  jsme  tedy   k  dispozici  jediného  zdravého  herce  –  Davida  Janíka  a  dalšího  herce,  který  byl  schopen  hrát,   ale   měl   zlomený   kotník   –   Davida   Janoška.   S  režisérem   jsme   velmi   záhy   pochopili,   že   pro   Joba   v  obrovském   kostelním   prostoru   to   nejsou   vhodné  podmínky.   Začali  jsme  proto  hledat   titul,   který   se  dvěma   herci,   s  prostorovým   omezením   (zlomený   kotník)   a   v  krátkém   čase,   bude   možno   inscenovat.   Zároveň   jsme   hledali   hru,   která   nás   bude   tematicky   lákat   stejně   jako   Job,   která   pro   nás   bude   stejně   podstatná.   Jedna   z  prvních,   které   nás   napadly   byl   McCarthyho  Sunset  Limited.  Po  několika  dnech  intenzivního  hledání  jsme  se  k  tomuto  titulu   vrátili  a  definitivně  se  rozhodli,  že  v  něm  oba  chceme  absolvovat.     Sunset   limited   (do   češtiny   se   překládá   jako   Expres   na   západ)   je   text   současného   amerického  autora.  Cormac  McCarthy  ho  napsal  jako  román  v  dramatické  podobě  a  na  jeho   základě   vzápětí   vznikl   film.   Divadelně   jde   o   velmi   specifický   útvar   –   jde   o   rozhovor   dvou   mužů  odehrávající  se  v  reálném  čase  na  jediném  místě  –  u  stolu  v  bytě  jednoho  z  mužů.       Příběh   je   velmi   jednoduchý   –   profesor   White   se   jednoho   rána   rozhodne   zabít   skokem   pod   vlak.   Na   nástupišti   je   však   náhodou   i   Black.   Je   na   cestě   do   práce   a   profesora   zachrání,  načež  jej  odvede  k  sobě  domů.  Hra  oba  pány  odhaluje  v  této  chvíli.  White  sedí  za   stolem,   je   ještě   vyděšený   z  prožitého   a   Black   chodí   kolem   a   snaží   se   vymyslet,   co   s  profesorem  bude  dělat.  Celou  dobu  tu  visí  nebezpečí,  že  odejde-­‐li  White  z  Blackova  bytu   na  předměstí  nějakého  velkého  města,  namíří  si  to  znovu  přímo  na  vlakové  nádraží.   Muži   spolu   postupně   začínají   mluvit.   Odhaluje   se   jejich   charakteristika:   bodrý   a   energický  Black  má  kriminální  minulost,  profesor  je  vzorným  člověkem,  který  je  přesvědčen,   že   život   nemá   smysl.   Black   se   jej   několikrát   snaží   přivést   k  víře   v  Boha,   je   ale   neobratným   misionářem   a   zdaleka   nedosahuje   Whiteových   intelektuálních   kapacit.   Otvírá   se   tu   ale   mnohem   obecnější   spor   –   spor   o   smysluplnosti   života.   Zatímco   White   je   přesvědčen,   že   člověk  je  na  světě  sám  a  vše  končí  v  marnosti,  Black  nabízí  jinou  možnost.  Mluví  o  tom,  že  je   třeba  milovat  svého  bratra,  v  tom,  že  lze  nacházet  smysl.  Také  nabízí  věčnost,  nikoliv  jako  

 

1  

řešení   smrti,   ale   jako   perspektivu,   ze   které   lze   na   pozemský   život   nahlížet.   V  drobných   příhodách   ze   života   se   postupně   odhaluje,   že   každý   z  nich   svůj   přístup   k  životu   reálně   naplňuje.  Jediné,  po  čem  profesor  touží,  je  jít  znovu  na  nádraží  a  to  utrpení  ukončit.     Zhruba   v  polovině   času   inscenace   se   dostáváme   do   momentu,   kdy   už   Black   všechny   své   argumenty   vyčerpal.   Nabízí   tedy   Whiteovi   alespoň   jídlo   a   kávu.   White   se   posilní   a   uklidní.  Tady  začíná  jeho  útok.   Druhá  polovina  inscenace  se  nese  na  lince  Whiteových  promluv  a  apologií  marnosti.   Vysvětluje   Blackovi,   jaký   svět   zná   on,   jak   jej   poznal   a   jak   s  tím   chce   naložit.   Neustále   se   poohlíží  po  dveřích,  aby  do  nich  v  závěru  odešel.  Black  mu  je  odemkne,  White  jimi  praští  a   Black   ještě   do   tmy   volá,   že   tu   bude.   Že   tu   pro   Whitea   bude   a   profesor   se   může   vrátit.   Zanedlouho   se   ale   Black   rozpláče   a   v  modlitbě   k  Bohu   mu   vyčítá,   že   neseslal   Blackovi   ta   správná  slova,  že  mu  nepomohl  zachránit  profesorův  život.   Posledním,  co  je  v  inscenaci  vyřčeno,  je  Blackův  slib  Hospodinu:  „I  kdybys  už  nikdy   nepromluvil,  já  tady  budu.  A  tvý  slovo  zachovám.  Může  bejt?  Může  bejt?“     Jak   jsem   načrtla,   jde   o   permanentní   souboj   dvou   protikladných   sil   zajmutých   do   lidských   charakterů.   Vskutku,   při   důkladném   čtení   hry   je   zřejmé,   že   Black   je   andělem   a   White   ďáblem.   Hra   představuje   dvě   protikladné   síly,   charakterizuje   je,   dodává   jim   lidský   rozměr  a  poukazuje   na   jednotlivé   drobné   situace,   kdy   se   chováme   jako   andělé   i   kdy   ne.   Hra   vytváří   prostor,   ve   kterém   odkrývá,   jak   lze   svůj   život   žít.   Nesoudí,   nevyvyšuje,   jen   rozprostírá  krajinu.  Cestu  po  ní  už  si  ale  každý  musíme  najít  sám.         To   pro   nás   bylo   hlavní   zprávou   hry.   Možnost   si   zvolit.   Možnost   hledat   cestu.   Možnost   rozhodnout   se,   jestli   chceme   skočit   pod   ten   vlak,   anebo,   jestli   počkáme   na   nástupišti,  kývneme  na  spolucestujícího  a  třeba  s  ním  i  prohodíme  pár  slov.  Postupně  jsme   přicházeli   na   to,   že   rozdíl   mezi   rozhodnutím   pro   život   nebo   smrt   je   rozdíl   mezi   společenstvím   a   samotou.   Protože   to   dobré   se   odehrává   mezi   lidmi.   Na   nástupištích,   ve   vlacích.   Rozhodli   jsme   se   proto   s  režisérem   respektovat   inscenací   zacílení   hry.   Nevytvářet   hodnotící   či   soudící   stanoviska,   nevytvářet   zbytečné   střety,   ale   vyložit   autorův   záměr.   Představit   konflikt   dvou   mužů,   dvou   sil   a   nechat   na   divákovi,   aby   mezi   nimi   našel   svou   vlastní  cestu.  (To  později  mělo  své  důsledky  i  ve  režijním  uchopení  –  základním  požadavkem   byla  civilnost  v  kombinaci  s  absolutním  pochopením  hraného.)     Pak   už   nastal   shon   kolem   praktických   věcí.   Nejprve   jsme   museli   zvolit   překlad,   z  kterého   budeme   vycházet.   Z  agentury   Aurapont   nám   byl   zaslán   anglický   originál   a   překlad  

 

2  

do  češtiny  od  Petra  Fantyse,  který  také  pořizoval  překlad  pro  nakladatelství  Argo,  kde  v  roce   2006  text  (pod  názvem  VLAK  SUNSET  LIMITED)  vyšel.  Tento  překlad  se  vyznačuje  především   jakousi   chladností,   s  kterou   představuje   obě   dvě   postavy.   Ani   jedna   z  nich   není   řečí   výrazněji   charakterizována,   jejich   jazyk   je   velmi   podobný   a   poměrně   „čistý“.   Vzhledem   k  tomu,   že   jazyk   a   řeč   jsou   hlavními   hereckými   prostředky,   se   kterými   lze   v  této   hře   pracovat   (prostorového   jednání   je   poskrovnu),   rychle   jsme   si   uvědomili,   že   pro   nás   tento   překlad   nebude   vhodný.   Hra   totiž   v  principu   stojí   na   kontrastu,   na   střetávání   dvou   protikladných   sil   personifikovaných   ve   dvou   mužích   u   jednoho   stolu.   Muži   jsou   svými   –   poměrně  vyhrocenými  protiklady  (mimo  jiné  charakteristiky  i  sociálně)  a  je  proto  nasnadě,   že  i  jejich  řeč  musí  být  značně  odlišná.  Věděli  jsme  samozřejmě,  že  nemáme  dostatek  času   na   pořizování   nového   překladu,   ale   též   jsme   věděli,   že   hra   měla   českou   premiéru   před   několika  lety  v  prostoru  Stadion  v  režii  Hanky  Mikoláškové.  Obrátili  jsme  se  o  pomoc  k  ní  a   ona   nám   záhy   poslala   překlad,   který   si   pro   svou   inscenaci   nechala   udělat   a   který   výrazem   mnohem   více   respektoval   původní   anglickou   verzi   a   nabízel   mnohem   více   hereckých   možností.  Zvolili  jsme  proto  nakonec  tento  překlad,  který  vytvořila  Alžběta  Šáchová.  Nutno   ale   říci,   že   v  průběhu   práce   jsme   se   k  Fantysově   verzi   ještě   několikrát   vraceli   především   v  momentech,   kdy   u   Šáchové   byla   informace   textu   přebita   slangem   či   v  momentech,   kdy   jsme   potřebovali   určitým   způsobem   čistou   a   jednoduchou   formulaci   myšlenky.   Toto   překladové  kontrastování  se  nám  velmi  osvědčilo,  věty  z  Fantysova  překladu  působí  v  toku   textu  překladu  Šáchové  jako  jiskřivé  světlo,  které  podtrhne  podstatnou  informaci.   Vhledem  k  tomu,  že  text  vydá  na  asi  tříhodinový  opus,  museli  jsme  jej  nutně  krátit.   Toto   krácení   proběhlo   ve   třech   etapách.   Nejdříve   jsem   text   analyzovala   –   především   po   motivické   a   situační   stránce   –   a   nad   touto   analýzou   jsme   se   s  režisérem   sešli,   abychom   si   určili,   o   čem   hru   chceme   hrát.   Po   ujasnění   této   základní   otázky   a   hierarchizaci   základních   motivů   hry,   už   bylo   mnohem   jasnější,   které   pasáže   ze   hry   vypadnou   a   které   je   třeba   ponechat.   Nejprve   jsem   hru   rozdělila   na   jednotlivé   kapitoly,   které   respektovaly   nastolené   situace.     Hra   je   psána   velmi   situačně   a   pevně   konstruována,   takže   dělení   po   situacích   de   facto  respektovalo  dělení  po  tématech,  která  byla  do  rozhovoru  dvou  mužů  vnášena.  První   vlna   škrtů   se   tedy   týkala   především   celých   témat   –   tímto   způsobem   jsem   hru   zkrátila   o   třetinu.   Následně   jsme   se   nad   vyškrtanou   verzí   sešli   s  režisérem   a   doškrtali   jednotlivé   motivy,   které   odváděly   pozornost,   případně   drobnější   situace,   které   odbočovaly   od   hlavního   toku   textu.   Také   jsme   přirozeně   „brousili   hrany“   škrtům   a   znovu   navazovali   text.   To  vše  se  už  dělo  s  vědomím  určité  koncepce  a  především  kompozice:  jevištní  tvar  měl  být   rozdělen   přibližně   na   poloviny,   kdy   v  první   polovině   má   převahu   nad   Whitem   Black,  

 

3  

následuje   moment   klidu   a   přátelství   a   nadvládu   nad   děním   přebírá   White,   který   ji   drží   dokud   neodejde   z  jeviště,   načež   následuje   krátký   Blackův   epilog.   Tento   jsme   se   rozhodli   vyvážit   prologem,   který   hra   přímo   neobsahuje.   Nechtěli   jsme   jej   dopisovat,   ale   vytvořit   atmosféru  –  rozhodli  jsme  se  proto  použít  projekce  a  hudbu.  Prolog  je  nakonec  v  inscenaci   zachován,  ale  v  mnohem  civilnější  podobě,  od  projekcí  jsme  ve  výsledku  upustili.     První   čtená   proběhla   s  textem,   který   obsahoval   asi   půlku   původního.   Během   zkoušení   jsme   škrtali   znovu,   protože   prostor   odhalil   další   situace,   kterých   nebylo   třeba   a   při   premiéře  text  zahrnoval  pouze  třetinu  původního  McCarthyho  textu.     Ačkoliv   jsme   byli   výrazně   omezeni   časem   a   museli   jsme   přes   hodinu   trvající   inscenaci  nazkoušet  za  necelé  čtyři  týdny,  byli  jsme  velmi  překvapeni,  jak  příjemné  zkoušení   to   bylo.   Scházeli   jsme   se   na   zkouškách   ve   čtyřech   lidech   (režisér   Honza   Cimr,   dva   herci   –   Davidové   Janík   a   Janošek   a   já,   coby   dramaturg)   a   zpočátku   především   četli   a   mluvili.   Sunset   limited   je   hrou   konverzační,   zachovává   jednotu   místa,   času   i   děje   a   téměř   nepustí   dva   hlavní  aktéry  od  stolu,  u  kterého  hrají.  Úskalí  této  hry  ale  spočívá  v  její  značné  intelektuální   náročnosti;   ač   prostými   slovy,   mluví   o   zásadních   otázkách   lidského   smyslu   a   bylo   třeba,   aby   tomuto   nároku   herci   dostáli   a   ve   vypjatých   situacích,   kdy   nejde   o   nic   méně,   než   o   život,   rozuměli  obsahu  replik  a  uměli  ho  zahrát.  Mnohahodinové  zkoušky  jsme  proto  vždy  zčásti   prodiskutovali  nad  textem  a  snažili  se  najít  vhodnou  polohu  Blackovi  i  Whiteovi.  David  Janík   se   s  rolí   Blacka   sžil   poměrně   rychle,   po   čtených   zkouškách   už   si   byl   jeho   náturou   natolik   jistý,  že  gestus  vyplynul  přirozeně  ze  zkoušek  bez  toho,  abychom  se  zvenku  snažili  vytvořit   jakoukoliv   pohybovou   stylizaci.   Jediným   zásahem   do   jeho   „měkkého   a   poddajného   černošství“  bylo  přidané  gesto  modlitby  a  požehnání,  které  jsme  záměrně  propojili  s  gesty   amerických  rapperů.   Zatímco  Black  (David  Janík)  si  se  svou  postavou  potykal  poměrně  záhy,  White  (David   Janošek)   se   k  ní   dlouho   nemohl   vůbec   probojovat.   Je   to   dáno   především   intelektuálním   zázemím   Whitea,   který   se   díky   své   vlastní   inteligenci   a   víře   ve   fyzická   fakta   domyslí   až   k   vědeckému   konceptu   absolutní   marnosti,   do   které   se   všechno   obrací.   Intelekt   ani   složité   intelektuální   konstrukce   však   nebyly   tím,   co   by   Davidovi   Janoškovi   znemožňovalo   se   k  postavě  profesora  Whitea  dostat  –  byla  to  především  absolutní  beznaděj,  absence  smyslu,   nihilismus   dovedený   ad   absurdum,   kterými   postava   oplývá.   Nebylo   jednoduché   vstupovat   do  postavy,  která  svět  vnímá  jako  koncentrační  tábor.     Role   Davida   Janíka   byla   vybrána   víceméně   po   typu,   bodrého   a   srdečného   muže,   který   se   umí   vytočit   až   k  nepříčetnosti,   jsme   v  něm   viděli   hned.   David   Janošek   byl   vizáží   obsazen  též  po  typu,  je  ale  hercem  velmi  pohybově  nadaným  a  tak  mu  proti-­‐typovým  byl  

 

4  

spíš   žánr   hry,   ve   které   měl   civilně   ztvárnit   profesora   –   člověka,   který   čtyřicet   let   sedí   u   počítače   a   knih,   je   shrbený,   má   zkrácené   šlachy   a   hýbe   se   víceméně   mechanicky.   Ačkoliv   tento  gestus  David  Janošek  záhy  objevil,  dlouho  bojoval  s  jeho  uplatňováním  a  přisvojením   si.     Asi   po   pěti   dnech   čtených   zkoušek   s  mnoha   hovory   a   diskuzemi   na   témata   ve   hře   obsažená,  poté,  co  jsme  si  mnohokrát  po  částech  procházeli  a  vysvětlovali  text,  jednotlivé   věty  a  jednotlivé  odkazy,  jsme  se  (ještě  s  texty  v  rukou)  přesouvali  do  prostoru.  V  této  fázi   proběhlo   další   škrtání   –   do   prostoru   jsme   již   tedy   šli   s  texty   zkrácenými   na   zhruba   třetinu   původního  textu.  Tato  verze  scénáře  poté  zůstala  až  do  premiéry.     Režijně-­‐scénografickou   koncepci   jsme   vytvořili   s  režisérem   Janem   Cimrem   a   od   počátku   zkoušení   v  prostoru   jsme   vymezený   prostor   scény   respektovali,   především   proto,   abychom  hercům  od  počátku  dali  jistotu  alespoň  v  prostoru.  Moc  jiných  jistot  totiž  neměli  –   textu   byla   kvanta   a   kluci   se   nemohli   opřít   o   nic   pomocného   –   mizanscén   i   rekvizit   měli   pomálu.     Scénografickou   koncepci   jsme   odhalovali   postupně   –   věděli   jsme,   že   ohniskem   inscenace   musí   být   stůl,   u   kterého   se   hraje   devadesát   procent   času.   Potřebovali   jsme   jej   umístit   do   prostoru   tak,   aby   se   od   něj   měl   White   otevřenou   cestu   k  odchodu.   Zároveň   jsme   měli   potřebu   dostat   diváky   téměř   na   jeviště   –   hraje   se   tu   přece   o   jejich,   o   náš   svět,   profesory   i   Blacky   denně   potkáváme,   jsme   tohoto   světa   účastní!   Nakonec   jsme   zvolili   diagonální  uličku,  na  jedné  straně  dveře  ven,  na  druhé  Blackova  kuchyň,  uprostřed  stůl.  Po   obou   stranách   jsme   postavili   elevaci   pro   diváky,   takže   se   ve   výsledku   hrálo   v  malém   prostoru  s  diváky  na  dosah.     Byli   jsme   velmi   překvapeni,   jak   rychle   se   nám   inscenace   před   očima   staví  –   poté,   co   jsme   důkladně   rozebrali   texty   nejen   z  tematického   a   obsahového,   ale   především   situačního   hlediska,   jsme   s  úžasem   hleděli   na   to,   jak   oba   herci   předchozí   poznámky,   připomínky   a   vysvětlení  zpracovali  a  drží  se  jich.       Těsně   před   generálkovým   týdnem,   kdy   už   inscenace   držela   poměrně   pevně   pohromadě   a   čekala   jen   na   doladění   technických   záležitostí   a   hereckou   jistotu,   jsme   museli   (kvůli  nemoci  jednoho  z  herců)  zkoušení  přerušit.  V  následujícím  semestru  režisér  odjel  na   pracovní   stáž   do   Vídně   a   tak   Sunset   limited   zůstal   nedokončený,   ve   fázi   těsně   před   premiérou.  

 

5  

Ačkoliv   jsme   se   dlouhé,   asi   tříměsíční   pauzy,   ve   zkoušení   velmi   báli,   nakonec   se   ukázala   jako   přednost   celého   procesu.   Herci   byli   velmi   svědomití   a   po   třech   týdnech   zkoušení   a   třech   měsících   pauzy,   přišli   na   poslední   zkoušky,   které   jsme   naplánovali   na   vydatné  tři  dny  a  uměli  text  slovo  od  slova.  Pamatovali  si  i  situace,  nebylo  třeba  nic  znovu   vysvětlovat  či  hledat,  tvar  držel  pohromadě  a  s  tříměsíčním  odstupem  zdál  se  i  pevnějším  a   jasnějším.  Jakoby  herci  získali  určitou  jistotu  a  přirozenost,  protože  to,  co  hráli  už  jim  bylo   důvěrně  známé  a  především  si  během  tří  měsíců  měli  čas  srovnat  všechny  aspekty  myšlení   jejich   postav:   porozumět   jejich   náhledu   na   svět.   Právě   tato   tříměsíční   pauza   značně   pomohla  civilnosti  jejich  projevu,  byli  mnohem  přirozenější,  než  dříve,  protože  sami  dovedli   poznat,  co  je  podstatné  a  co  ne.     V  této   poslední   vydatné   části   zkoušení   jsme   museli   doladit   ještě   hudbu.   Nakonec   jsme   se   rozhodli   použít   ji   jako   mezníky   inscenace:   první   skladba   otvírá   prolog,   druhá   je   v  polovině  vzata  do  hry,  vytváří  atmosféru  pro  uklidnění  situace  a  třetí  dohrává  epilog.       Inscenaci  Sunset  limited  jsme  odpremiérovali  28.  dubna  2014  na  Divadelní  fakultě   JAMU   v  učebně   302   a   následně   odehráli   ještě   dvě   reprízy.   Jsem   přesvědčena,   že   se   nám   podařilo   splnit   náš   prvotní   záměr:   odhalit   prostor   mezi   dobrem   a   zlem,   prostor,   kterým   si   každý  musíme  hledat  cestu  sám.         SUNSET  LIMITED   BLACK  –  David  Janík.  WHITE  –  David  Janošek.     REŽIE  –  Jan  Cimr.  DRAMATURGIE  –  Alžběta  Michalová.     PRODUKCE  –  Kateřina  Puczoková.  TECHNIKA  –  Jan  MACH  a  Petra  GÖBELOVÁ.     GRAFIKA  –  Jáchym  Michal.     PŘEKLAD  –  Alžběta  Šáchová.  INSCENAČNÍ  ÚPRAVA  –  Jan  Cimr  a  Alžběta  Michalová.     PEDAGOGICKÉ  VEDENÍ   doc.  PhDr.  Oxana  SMILKOVÁ  –  prof.  PhDr.  Josef  KOVALČUK  –  Břetislav  RYCHLÍK  

 

 

6