REFLEXE ABSOLVENTSKÉHO VÝKONU Anja Hilling – Černé zvíře smutek Postava Mirandy
Je velmi sloţité mluvit o něčem, co se velmi citlivě dotýká mých vnitřních pocitů a myšlenek, nejen jako herečky, ale také jako člověka. Navíc jsem tuto velmi zajímavou a podstatnou kapitolu svého hereckého vývoje asi před třemi týdny definitivně uzavřela posledním představením v Praze, v rámci divadelního festivalu Zlomvaz, s přesvědčením, ţe mi tato práce ukázala další pozoruhodné a uţitečné způsoby hereckého jednání a také to, ţe je velmi důleţité kolektivní napojení všech tvůrců inscenace na sebe. A dokonce jsem objevila i nepoznaný kousek sama sebe. V této reflexi se pokusím pojmenovat a popsat svou osobní práci na roli, inspirativní detaily a zajímavosti ze zkoušení, které se vlastně také staly důvodem mého rozhodnutí absolvovat v inscenaci Černé zvíře smutek. Po čtyřech odehraných představeních v divadelním Studiu Marta nás čekala poslední inscenace sezóny, kterou měla reţírovat dosud s námi nepracující reţisérka Hana Mikolášková. V tomto případě je to vţdy spousta očekávání a zároveň obav z neznámého reţiséra, jehoţ práci neznáme, a naše herecké prostředky zase nezná on. Nicméně Hana Mikoláškova sledovala naši práci v Martě a na základě toho nám byly přiděleny role. Na první čtené zkoušce jsme se seznámili jak s novou reţisérkou, tak s divadelní hrou německé autorky Anji Hilling1 Černé zvíře smutek, která nebyla
1
Německá dramatička Anja Hilling se narodila roku 1975 v Lingen. V letech 2002 - 2006 studovala scénické psaní na Universität der Künste v Berlíně. Zde se také v rámci výuky zrodila její první hra Sterne (Hvězdy). Po berlínském úspěchu hry Sterne se Anja Hilling v létě 2003 vydala do londýnského Royal Court Theatre, aby se zúčastnila programu International Residency, coţ je workshop mladých dramatiků. Zde vznikla její druhá hra „Mein Junges idiotisches Herz“ (Mé mladé idiotské srdce). Následovala řada dalších úspěšných her mladé dramatičky, uveďme například: Monsun (Monzun), Bulbus, Engel (Anděl), Protection (Ochrana) - touto hrou Anja Hilling ukázala, ţe se nebojí kontroverzních témat. Její hry začaly mít poměrně velkou publicitu v odborných divadelních kruzích. Začaly o ní vycházet články v renomovaných německých divadelních časopisech. A byly veskrze velmi pochvalné. Úspěchy a pozitivní kritiky díla Anji Hilling se zaslouţily o to, ţe v anketě kritiky pořádané divadelním časopisem THEATER HEUTE získala autorka ocenění „Objev sezóny 2005“). V roce 2007 napsala pro Schauspielhaus Hannover Schwarzes Tier Traurigkeit (Černé zvíře smutek). Zatím poslední uvedenou hrou Anji Hilling je Nostalgie 2175. A. Hilling spolupracuje s nejvýznamnějšími německými reţiséry mladé generace a za své hry obdrţela několik cen. ˃ Zdroj: Jana Podlipná, Bakalářská práce - ANJA HILLING - OSOBNOST SOUČASNÉ NĚMECKÉ DRAMATIČKY A ANALÝZA JEJÍ HRY SCHWARZES TIER TRAURIGKEIT˂
1
dosud v českých divadlech uvedena, tudíţ šlo o českou premiéru. První přečtení hry bych charakterizovala slovy: zábava, nadšení, barevnost, fantazie, atmosféra, šok, zděšení, katastrofa, smutek, zoufalství, beznaděj. Neznámý text, který v nás probudil všechny moţné dojmy a hlavně zvědavost, jak to všechno dopadne.
Příběh hry Černé zvíře smutek
Reţisérka Hana Mikoláškova hru přirovnala k ţánru romantické morality, jako by to byla píseň o lese, ohni a městě (o ţivotě před tím, o katastrofě a o ţivotě potom). Text je rozdělen na tři části a kaţdá část je napsána úplně jinak. Kaţdá má svůj čas, tempo, své téma, svůj příběh a všechny spojuje jedna tajemná síla něčeho nadsmyslového, nehmotného, duchovního. V první části přijíţdí do lesa sedm zhýčkaných lidí velkoměsta ve svém luxusním VW Busu, aby zde strávili krásný víkend, zapomněli na své starosti, na všední ţivot a uţili si tak grilovací párty. Je jich sedm. Dvě ţeny, čtyři muţi a jedno šestiměsíční dítě. Všichni se velmi dobře znají, mají se více či méně rádi, všechny spojuje umělecká a kreativní činnost (Flynn zpěvák, Paul - architekt, Jennifer - fotografka, Miranda - modelka, Martin - ředitel modelingové agentury, Oskar - malíř, který vytváří své obrazy prostřednictvím světel). A také je zde šestiměsíční holčička Glorie, dcera Mirandy a Paula. Uţ čtyřicet jedna dní čeká les na déšť. Je horko a léto. Nakonec po několika rozepřích najdou vhodné místo pro svůj táborák a začínají se bavit. Pijí, kouří, debatují, dozvídáme se o jejich strastech, problémech, snech, plánech do budoucna, o jejich vztazích. Večer plyne, zábava i vztahy se začínají vyostřovat. Únava po celém dni cesty, do toho alkohol a nekončící debaty stále o něčem je nakonec tiše uspí. Tento příjemný spánek bude trvat jen několik hodin, moţná jen jednu, dvě hodiny. Poté jsou probuzeni horkem, dýmem. Celý les hoří a oni se nacházejí v lůně poţáru. V nejhorším snu svého ţivota. Jenţe ţádný sen to není. Nikdo z nich neví, jak se to mohlo stát, zda přeţila jiskra z grilování nebo z cigaret. Teď uţ je to jedno, protoţe všichni bojují o ţivot. Jejich vztahy se náhle proměňují, nikdo by je v tu chvíli nepoznal. Katastrofa absolutně mění jejich chování. Miranda se svou holčičkou
2
umírá v plamenech, ostatní neštěstí přeţili, ale více či méně je neštěstí poznamenalo. Třetí část je o vyrovnání se s proţitým děsem. Stále se vracejí vzpomínky, noční můry, špatné svědomí a pocity viny. Někteří smysl svého ţivota nacházejí, jiní ne. Celý příběh končí uměleckou výstavou, kterou uspořádal Oskar. Je to výstava ohně, který zaţili. Je to výpověď jejich osudů a zároveň naděje nového začátku budoucnosti.
MIRANDA
Jak je jiţ naznačeno v názvu kapitoly, postava, kterou jsem ztvárnila, se jmenovala Miranda. Pokusím se teď stručně nastínit její charakter. Miranda je Paulova přítelkyně, okolo čtyřiadvaceti let2. Kdysi stávala před kamerou jako modelka, teď je matka. S Paulem mají šestiměsíční holčičku Glorii a jejich vztah je krásný a harmonický. Paul je pro ni muţem snů, kterého si váţí, podporuje ho ve všem, co dělá, a udělala by pro něj cokoliv. Proto mu také dala dítě. Stále ţije v naivní představě, ţe se vrátí k modelingu, zpátky do Martinovy agentury, ale i kdyţ je stále krásná, těhotenství se podepsalo na její postavě třinácti kily navíc. A Martin i ostatní si své jízlivé a ostré naráţky k její postavě nenechají pro sebe. Sama sebe i okolí však přesvědčuje, ţe bude zase jako dřív. To je asi jediný problém, který si řeší, ačkoli by se pro mnohé mohlo zdát, ţe má problém i jako matka. Pije, kouří, nikdy Glorii nekojila, aby její prsa vypadala stále stejně dobře, a vyuţije kaţdé chvíle, kdy ji můţe dát pochovat někomu jinému. Dokonce s ní (ve zjevně opilé náladě) zakopne na cestě k zaparkovanému VW busu, kde ji nese uloţit ke spánku. Své dítě ale miluje a dokazuje to svým jednáním ve druhé části, kdyţ bojuje i přes svou neskutečnou fyzickou bolest o Gloriin ţivot. První seznámení s Mirandou bylo pro mě velmi emotivní. Zajímal mě její příběh. Postupně jsem její bytost odkrývala a nalézala spoustu kladných i záporných stránek charakteru. Zároveň se také začaly vyskytovat překáţky v objevování mé postavy. Překáţky, které však k herecké práci patří a jejichţ řešení vede herce k jednání. 2
V originále uvádí Anja Hilling věk Mirandy okolo třicet let, ale režisérka Hana Mikolášková upravila stáří všech postav minimálně o deset let míň, aby se nám mohly věkově přiblížit.
3
První část V prvním dějství jsem vyčítala Mirandě její nezájem vůči dítěti, dávala jsem jí za vinu Gloriinu smrt, kterou nechala opuštěnou spát v busu. Velmi mi dělalo problém se s tímto jejím chováním vyrovnat. V prvním dějství, které jsme pojmenovali táborák, jsem měla stále tendence své dítě v náruči někoho jiného kontrolovat a sledovat, starat se o něj. Hana Mikolášková zdůraznila, ţe čím víc její nezájem o dítě zdůrazníme, o to víc se ve scéně ohně stane Miranda hrdinkou a milující matkou, která bojuje o ţivot své dcery i za cenu ţivota svého. Snaţila jsem se tedy více uvolnit, uţívat si atmosféru grilovací párty a k navození ţádoucího pocitu jsem si pomohla tím, ţe jsem dítě (pouze zavinovačka vycpaná polštářem) začala brát jen jako rekvizitu. Uvědomila jsem si, ţe čím víc na své dítě zapomínám, o to větší zoufalství přichází ve chvíli, kdy se skrze hořící les snaţím dostat k busu, kde spí má dcera. Celá úvodní část je ve znamení konverzační komedie a nastaly obavy, jak se na vyhrocenou druhou část připravit. Často se tedy v období zkoušek jevila Miranda v mém podání jako váţná, nepříjemná a nesympatická bytost, protoţe jsem stále myslela na scénu s poţárem. Po čase jsem tuto překáţku nakonec zpracovala a ujistila jsem se, ţe v předělu mezi prvním a druhým jednáním mám dostatek času na přípravu emocionální situace. A hlavně zde existoval nejdůleţitější cíl – dítě.
Druhá část Druhé jednání se pro mne stalo i přes drsné a naturalisticky vyjádřené situace, přes obrovskou fyzickou i psychickou zátěţ nejoblíbenější částí celé hry. I kdyţ jsem zde měla moţná nejvíce problémů. V tomto jednání se Miranda objevuje ve dvou situacích. V první, kdyţ se probudí uprostřed děsivého ohně a běţí zachránit do busu své dítě, které nachází mrtvé, a utíká s ním pryč; a ve druhé, kde vypráví o tom, jak běţela několik dní lesem se svou mrtvou holčičkou, a jak byly po osmadvaceti hodinách a čtyřiceti minutách nalezeny jedním synem lesníka, jehoţ jméno začíná na G. V závěru druhé situace ale zjišťujeme, ţe uţ je mrtvá, a to, co teď odvyprávěla, se 4
rovnalo tomu, co jí proběhlo hlavou v okamţiku smrti. Ve výsledku šlo tedy o dva samostatné monology a na scéně jsem se nacházela jen já a vypravěčky, které moje jednání dotvářely. Ţádný jiný přímý kontakt s ostatními postavami jsem neměla. Zprvu jsem dostala strach z obrovského prostoru k jednání, které mi tyto situace nabízejí. Ale pak jsem si uvědomila výhody této pozice. Situace je jen má a já si mohu určovat tempo a prostor svého jednání. Moţná je to trochu sobecká výhoda, ale je to mnohem lepší varianta, neţ se toho zaleknout. Jak jsem se jiţ zmínila v předchozím odstavci, k přípravě na tyto vyhrocené situace bylo dost času v předělu mezi dějstvími. Leţíme na podlaze a ukládáme se ke spánku, vypravěčky odříkávají poslední slova před katastrofou a celá scéna se rázem zahalí do tmy. Strach, dezorientace a zoufalství pomalu přicházejí naprosto samovolně. Začínám myslet na Glorii, vím, ţe je uloţená v zadní části jeviště, ale nemohu za ní jít. Pokaţdé si potichu, ale čím dál naléhavěji vyslovuji její jméno. Gloríí, Glorie, Glorinko. A do toho se snaţím pozorně vnímat text, který říkají vypravěčky. ,,Jméno. Jméno děvčátka. Miranda ho chce zavolat, to jméno. Měla by ho znát. Sama ho vybrala. Ale teď. Teď tu není. Odfouknuto. Rozpuštěno. Jen krátce. Jen chvíli. Ta prázdnota. Ale naprostá….Gloria…“ V duchu si říkám, ţe vím, jak se jmenuje, vţdyť si sama její jméno potichu vyslovuji, ale mám pocit, ţe jde všechno proti mně. A začínám v té tmě, kde mě nikdo nevidí plakat. Do toho se zapojuje fyzický pohyb a začínáme sebou házet o zem. Tyto trhané pohyby ještě více vyjadřují vnitřní pocity postav a jejich boj o ţivot. Nastává chaos a panika a plynule se přechází do první situace s Mirandou. Dovolím si zde pro názornost uvést malou ukázku. Zvýrazněný text jsou Mirandiny repliky:
-
Pohybuje se v ohni. / …/
-
Ti ostatní. Nemohou ji slyšet. Jen vidět. Myslí, že křičí, a oheň polyká její hlas.
-
Ale ona nekřičí.
-
Nic neříká.
-
Už nic
-
Prostě se jen pohybuje dál. 5
-
Když dosáhne dveří Busu, popálí jí klika ruku. Stáhne ruku zpět. Na dlani svítí kov, stříbrně a světle. Okolo, ruka, je černá.
-
Sáhne na kliku. Podruhé.
-
Přestala cítit ruku.
-
Miranda otevírá dveře.
-
Ale pak je odmrštěna, rána do obličeje, její tělo je odhozeno zpět. Oheň si zabral tento prostor pro sebe. Vnitřek Busu. Polštáře, pásy, volant, opěrky hlavy, obložení.
-
Děťátko.
-
Miranda vstává.
-
Jde kolem Busu k otevřenému oknu. V okně vězí černá větev. Ta větev musela zapálit vnitřek Busu. Oheň pohltil oblečení dítěte, pak jeho tělo, postýlku, polštáře a později celé auto. Ale na to nemyslí.
-
Když Miranda sáhne skrze okno do Busu, přehluší pach uvařeného masa všechny její myšlenky.
-
Vytáhne dítě z Busu.
-
Položí ho na zem, na tmavé místo v tom všem světle.
-
I oblečení dítěte už přestalo pálit.
-
Miranda má na sobě bundu. Světle modrou bundu s kapucí přes triko se zajícem.
-
Svléká dítěti oblečení z kůže. Není to těžké, jde to rychle, jde to skoro samo, fouknutí by stačilo. Všechno, co z oblečení zbylo, jsou jen kousky vláken a bavlny. A stříbrný zip. Ten teď leží sám vedle kola auta.
-
Pod slabou vrstvou látky. Chtěla by ještě jednu vrstvu sundat. Zcela opatrně. Aby mu nepůsobila bolest. Děťátku.
-
Ta vrstva je černá.
-
Pod černou vrstvou jsou růžová místa. Miranda hladí ta místa. Maso, co cítí pod bříšky prstů, je syrové.
-
Chtěla by dítěti něco říci, něco krásného, něco něžného.
-
Tak růžově a čistě, jako to maso.
-
Hledá rty malé ouško.
-
Ale nemůže už ouško najít.
-
Není to špatné. Ne, ne. V ní už taky není nic, nic krásného a nic něžného, co by jí mohlo přejít přes rty.
-
Svlékne si bundu.
-
Světlemodrou.
-
A zabalí dítě. Látka zflekatí. Černě, rudě a bíle. Černě od sazí, červeně od krve, bíle z hnisu puchýřů. 6
Celou situaci, a vůbec všechny situace v druhém jednání postavila reţisérka Hanka Mikolášková na pozoruhodném principu. V některých místech rozdělila myšlenku od fyzického jednání. To znamená, ţe herec nejprve vyjádřil svou situaci slovně, samozřejmě s vnitřním proţitkem, a následně to ztvárnil pohybem. Uvedu příklad: Situaci, kdyţ je Miranda odmrštěna a dostává ránu do obličeje, kdyţ otevírá dveře, jsem nejprve řekla a posléze jsem své tělo opravdu odmrštila dozadu. Dalo by se říct, ţe celé jednání vzniklo velmi spontánně a samovolně, a ţádné větší problémy jsem u sebe nezaznamenala. Trochu jsem bojovala s textem. O své situaci, kterou jsem proţívala, jsem mluvila ve třetí osobě. Proto jsem navrhla reţisérce, ţe v okamţiku, kdy uţ Miranda drţí svou Glorii v náručí, potřebuji něco osobního, a zaměnila jsem větu: ,,Miranda hladí ta místa“ za ,,Maminka hladí ta místa“. Nejhorší problémy nastaly při reprízách. Mám pocit, ţe se to stalo při dvou nebo třech představeních, kdy jsem začala své jednání stereotypně opakovat. Nehledala jsem nové motivace, nové podněty, takţe výsledkem byly jen slova a ţádný vnitřní proţitek. Ovšem Hana Mikoláškova mě hned na tuto skutečnost upozornila a já jsem se snaţila vše co nejdříve napravit. Jenţe přišel další problém. Při jedné z repríz jsem se zaposlouchala do svých slov a uvědomila jsem si jejich význam. Tyto věty, které jsem důvěrně znala, se mi náhle jevily cizí. Zalekla jsem se, nechtěla jsem to dále poslouchat a měla jsem pocit, ţe divák je znechucen a víc uţ nechce slyšet. Absolutně mě to zablokovalo. Dokonce se stala i jedna velmi smutná příhoda, kdyţ se na představení přišla podívat těhotná maminka v osmém měsíci stádia těhotenství, celou tuto situaci velmi intenzivně a nahlas proplakala a představení musela nakonec opustit. Další silný a pro mě velice krásný okamţik přichází ve druhém monologu Mirandy, kdy si náhle uvědomí, ţe ona i její holčička umřela. A důleţité je smíření se s touto krutou pravdou. Hana Mikolášková měla jasnou představu: ,,Musíš ji pohřbít“. Coţ znamenalo, ţe zbytky dítěte, které jsem drţela v náruči, jsem pustila pod sebe na zem a ještě jsem na toto nehybné klubíčko musela šlápnout. Mimochodem musím podotknout, ţe od situace ohně jsem místo polštáře (dítěte) měla v zavinovačce drátěnou konstrukci malé černé srnky, která byla zmačkaná do kuličky, a která se zároveň stala symbolem celé hry Černé zvíře smutek. Toto pohřbení dítěte můţu přirovnat k neskutečné bolesti. Bolest, která prochází celým 7
tělem. Bolest matky, která bojovala o ţivot svého dítěte. Udělala, co mohla. Probudila se v ní nadlidská síla při záchraně její holčičky Glorie. Musím se přiznat, ţe po tomto dramatickém záţitku u mě vţdy následovalo očištění – katarze. Vidím nedokonalosti své herecké práce, ale i přes ně si myslím, ţe tato práce měla velký smysl, protoţe se stala osobní výpovědí našeho celého ročníku. A pokud ne celého, tak mne určitě. Čímţ bych chtěla nejvíce poděkovat reţisérce Haně Mikoláškové, za nesmírně nádherné dvouměsíční zkoušení plné objevování, poznávání, trápení ale i radosti, a hlavně upřímnosti. Osobně jsem viděla Mirandu ne jako cizí postavu, ale jako sama sebe v tomto příběhu, moţná jako sebe za deset let. Pomohla mi nahlédnout do mých skrytých vnitřních pocitů a odkrýt tak zase kousíček sebe pro další vývoj mé herecké práce.
Osoby a obsazení inscenace Černé zvíře smutek Miranda Paul Jeniffer Martin Oskar Flynn Dionysa Apollina
-
Lucie Schneiderová Tomáš David Veronika Lazorčáková Petr Pavlas/Josef Hruškoci Ladislav Odrazil Radúz Mácha/Josef Hruškoci Zuzana Velichová Petra Lorencová
Realizační tým Reţie: Hana Mikolášková Dramaturgie: Jana Podlipná Scénografie: Lucie Halgašová Hudba: David Smečka Světelná supervize: Jan Šulák, Světla: Jonáš Garaj Zvuk: Jan Škubal, Lukáš Nábělek, Tereza Švecová
Premiéra ve Studiu Marta: 3. 4. 2011
8
Plakát k inscenaci Černé zvíře smutek
První část - piknik v lese
9
Přechod mezi první a druhou částí
Scéna ohně v druhé části
zzd
Zdroj pouţitých fotografií: ˃ http://cernezviresmutek.webnode.cz/fotogalerie/ ˂
10
11