Reflexe absolventského výkonu aneb deník jednoho hochštaplera Thomas Mann Zpověď hochštaplera Felixe Krulla scénické CV inscenační tým: dramatizace, překlad a dramaturgie: Martin Sládeček režie: Lukáš Kopecký scéna a kostýmy: Monika Urbášková hudba: Mario Buzzi světla: Petra Konvicová zvuk: Martin Holoubek produkce: Hana Hřebačková osoby a obsazení: Felix Krull: Zbyšek Humpolec Otec, Markýz: Jakub Rek Matka, Diana: Ida Sovová Sestra, Eleanor: Alžbeta Vaculčiaková Kmotr, Lord Kilmarnock, Profesor Kuckuck: Libor Stach Müller-Rosé: Jan Řezníček Doňa Maria Pia: Lucie Ingrová Zouzou, Ředitelka: Sarah Haváčová Kněz, Stanko: Vojtěch Říha Zaza: Táňa Malíková Ostatní: Lucie Ingrová, Táňa Malíková, Vojtěch Říha zahajovací zkouška: 18. prosince 2013 premiéra: 9. února 2014 v Divadelním studiu Marta absolventské představení proběhlo 17. května 2014 počet odehraných představení: 9
0
Úvod Lidé jsou často svazováni předsudky, které jim brání v svobodě mysli, v tvorbě, v objevování nových věcí, v životě… Je potřeba se jich neustále zbavovat, jinak nás začnou blokovat. Zkoušení naší třetí absolventské inscenace
Zpověď
hochštaplera
Felixe 1
stejnojmenného pikareskního románu
Krulla,
tedy
dramatizace
Thomase Manna, bylo pro mě
takovým jedním velkým zbavovacím procesem mého předsudku ke jménu Thomas Mann (a vlastně i k celému stylu inscenování, které se snažilo jít ve šlépějích mnou tolik nemilovaného německého divadla). Často se zablokuji jen nějakým racionálně nepodloženým pocitem, který doroste do předsudku, což byl i tento případ - ačkoliv jsem předtím nikdy žádnou Mannovu knihu nečetl, zaškatulkoval jsem si jeho tvorbu jako studený, přehnaně intelektuálně působící shluk květnatých frází, které zaměstnávají jen mozek a srdce nechají chladné. Tento pocit je u „neznalomanna“ celkem logický. Aby člověk pochopil hloubku jeho myšlenek a styl jeho vyjadřování, musí proniknout hlouběji do jeho textů, nechat je na sebe působit celou svou formou, ale hlavně obsahem. Číst neustále dokola, dokud nepochopí danou myšlenku a nevytvoří si k ní stanovisko, popřípadě ve vyšším stupni ji nepřijme za vlastní. Což jsem nikdy předtím neudělal. Nyní jsem musel. A na konci zkoušení jsem jeho vyjadřování, myšlenky, osobnost začal chápat a rozumět mu. Byla to však cesta dosti složitá… Celé to začalo 18. prosince 2013 v Café Placzek, což je nová kavárna v centru Brna. Režisér Lukáš Kopecký spolu s dramaturgem a autorem dramatizace Martinem Sládečkem nevybrali tento prostor náhodou. Hodil se jim svým architektonickým řešením přesně do jejich inscenační koncepce: Velká prosklená stěna, dělící interiér kavárny od exteriéru ulice plní funkci jakési výlohy – ať už do ulice-světa, nebo z druhé strany do kávou vonícího prostoru dýchajícího atmosférou, která jako by navazovala na elegantní podniky třicátých let minulého století. (Kdyby Thomas Mann žil v dnešní době, a ještě k tomu v Brně, předpokládám, že by sedával právě zde.) Celá zkouška začala pozorováním lidí – ať už z prostoru kavárny, nebo ulice. 1
pikareskní román je typ románu, jehož osu tvoří epizody vázané k ústřední postavě sdílného taškáře (Mocná, Dagmar; Peterka, Josef a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha, 2004. s. 451)
1
Dívali jsme se na ty znejistěné a uhýbající tváře, které zaskočil pohled deseti lidí stojící vedle sebe a pozorující jejich počínání. Výloha má zvláštní funkci – odděluje od sebe dva světy – jeden reálný, v němž žijeme, a druhý (často smyšlený), na který se díváme. Stojíme před nimi a pozorujeme figuríny – plastovou hmotu hrající si na lidskou bytost. Kus materiálu bez identity. Jaké by to asi bylo, kdyby se role obrátily a lidé by žili ve výlohách a figuríny v „reálném světě“? A není to už náhodou tak? Vždyť tolik lidí umírá, aniž by našlo to, kým – čím vlastně jsou, jaká je jejich identita… „Ještě nikdy v historii lidstva neexistovalo tolik lidí, kteří by nevěděli, kým mají být.“ (Richar David Precht)
↓
↓
↓
↓
↓
↓
↓
MYŠLENKA, DÍKY KTERÉ JSME MĚLI POCHOPIT JEDNO Z HLAVNÍCH TÉMAT CELÉ INSCENACE Figurínu můžeme zároveň označit jako znázorněný symbol klamu, tedy konkrétně klamu založeného na změně identit – tedy základ hochštaplerství. Může být, kým chce - stačí pár kusů oblečení a dostane punc elegantnosti, v jiném případě pak zase sportovního ducha apod. Sama o sobě je čistou, neposkvrněnou bytostí, “zrozenou pro kostým“2 – tedy pro klam. „Stejně jako Felix Krull (…) ucítíme i my prázdnotu. Za „image“, za oním kostýmem, jejž přijímáme a s nímž se chutně ztotožňujeme, není totiž nic. Ani být nemůže. Tlak na naši flexibilitu je příliš vysoký. A tak jako Felix Krull, ani my nejsme s to odpovědět, kým tedy vlastně jsme: „…to nemaskované, to, kdy jsem sám sebou, nešlo určit, protože nic takového vlastně neexistovalo.“ (Zpověď hochštaplera Felixe Krulla, dramatizace s. 25)“3
„Mundus vult decipi, ergo decipatur“ / „Svět chce být klamán, tedy klamme“ 2 3
parafráze repliky postavy Kmotra, týkající se Felixe Krulla. převzato z textu Martina Sládečka: Téma zpovědi hochštaplera Felixe Krulla
2
„Klam je vyšším nástrojem darwinovsky chápané evoluce. Aby si zajistili trvání svého druhu, zvyknou živočichové klamat tělem. Přizpůsobují svou barvu či tvar světu, v jehož podmínkách žijí. Nejsou tak tím, kým jsou (neboť „ten, který je“, je pouze jeden), ale tím, kým je v očích světa nutné být. Z hlediska zvládnutí této strategie, je člověk věru tím, za koho se má, tj. nejvyšším známým článkem evoluce. Že ten, kdo klame, je (s rozvojem kapitalismu „se má“), věděli lidé odevždy. První úvahy o klamu jako o nutnosti známe již z antiky. Nejznámějším výrokem tímto směrem je ono renesanční „Mundus vult decipi, ergo decipatur“ (Svět chce být klamán, tedy klamme). Za autora tohoto výroku je považován nenávistný papež Pavel IV. (1476-1559). Již v roce 1529 jej ale slovy „verum proverbium“ (pravdivé úsloví) komentuje i Martin Luther. A jiný mnich zas v „Paradoxech“ Sebastiana Frankse z roku 1533 dodává „proto jsem tu“. O světě, jenž chce být klamán, a o člověku, jenž je toho schopen, je nejen Mannův nedokončený šelmovský román „Zpověď hochštaplera Felixe Krulla“ z roku 1954, jejímž prostřednictvím jej dnes, šedesát let od jeho vydání, vůbec poprvé uvádíme na české jeviště. Věříme přitom, že mu oněch šest dekád neubralo na aktuálnosti. Ba právě naopak: jako by Zpověď hochštaplera
Felixe
Krulla,
toto
pozoruhodné
humoristické
dílo
zaměstnávající Thomase Manna po velkou část jeho života, bylo stále aktuálnější. Zdá se nám být proto i naší zpovědí. Zpovědí o životě ve skrz naskrz ekonomizované společnosti prodchnuté touhou vytvořit a udržet si „image“ – prodat se.“4 Téma jak samy sebe prodat je pro nás – posluchače absolventského ročníku - navýsost aktuální. Lukáš Kopecký krásně vystihl na jedné z prvních zkoušek naši situaci – „ Hrajete ve Studiu Marta, které by se dalo pojmenovat výkladní skříní JAMU. Jezdí se na vás-nás dívat režiséři a umělečtí šéfové. Jste nuceni ukázat se v co nejlepším světle a prodat se. Prvním stupněm tohoto prodávání je posílání životopisu, nebo-li CV5, kde často ze sebe děláme něco, co nejsme. Snažíme se ukázat v lepším světle, oslnit ostatní. 4 5
úvodní slovo dramaturga Martina Sládečka – převzato z programu k inscenaci (kráceno) CV = curriculum vitae (lat. pojmenování)
3
Už tady začínáme být hochštaplery. A protože jsme chtěli, aby tato zpověď nebyla jen zpovědí Felixe Krulla a Thomase Manna, ale hlavně nás, rozhodli jsme se vytvořit celou inscenaci formou scénického CV, což je vlastně námi vymyšlený žánr.“
Členění textu a obsahová náplň jednotlivých částí (zkrácený děj – obsahuje citace z textu hry) Text je rozdělen na tři dějství, prolog a epilog. Zde předkládám pojmenování jednotlivých částí i se jmény mých postav v nich hraných: Název :
Má postava:
Osobní údaje
KMOTR
-
počáteční scéna plnící funkci reklamy, u které není na první pohled jasné, zda je prezentací nového sektu Lorley Extra Cuvée od Engelberta Krulla (otec Felixe), či právě narozeného Felixe (jedná se o velmi krátkou scénu započatou periodickým opakováním trialogu mezi Kmotrem, Otcem a Matkou F.K., jehož obsahem jsou slova „Ach!“, „Ne!“, „Ano, ano.“ (ty se vyskytují během celého prvního jednání v různých podobách ještě několikrát); slyšíme slova typu: „ Je výjimečný!“, „Až nebezpečný.“, „Je tady! A v jeho nitru se již čistí a připravuje ona jiskřivá šťáva, která rozzáří nejedny oči, rozbuší nejedno srdce!“…
1. Vzdělání
KMOTR
-
obsahuje 6 scén
-
Felix Krull vypráví, kdo vlastně je a představuje svou rodinu a Kmotra - malíře, který s nimi prakticky žije
-
slovy „Protože se spolu mí rodičové k uzoufání nudili, mívali jsme večer často hosty. Tyto večery u nás probíhaly vždy v štědré a nevázané náladě.“ přivádí Felix na jeden z nevázaných
večírků
„společenské
smetánky“
plný
kýčovitých balónků, konfet, valčíků, hloupých her a opilých
4
lidí. Na tuto párty přichází Felix v kostýmu antického boha Herma (který si vypůjčil od Kmotra). Již tady zasévá touhu převlékat se a vystupovat za někoho jiného. Když je donucen šaty svléknout, říká: „Jakmile jsem navlékl zpět své nicotné všední šaty, zmocnil se mě nepřekonatelný smutek a touha, pocit nepopsatelné prázdnoty. Zbytek večera jsem pak strávil v hluboké sklíčenosti. I později si v mých očích ona chvíle, kterou strávíme před zrcadlem, než opustíme domov, podržela něco z líčení herce. Z nasazování masky a přípravy na výstup.“ -
v další scéně Felix hraje na Matku, jak je nemocný
-
Felix poprvé v divadle – vidí slavného Müllera-Rosé a je nadšený (stejný dialog, jaký slyšel na divadle mezi postavami, se odehraje v poslední scéně třetího jednání; vytváří se tak paralelní spojitost divadla s realitou)
-
Otec bere Felixe do divadelní šatny, aby ho seznámil s Müllerem-Rosé; má na něj jasný názor, který sděluje divákům: „Co? Tohle zmalované individuum že je onen zloděj srdcí, ke kterému ještě před chvíli diváci jako jeden toužebně vzhlíželi? Tenhle nechutný pozemský červ že je skutečnou podobou krásného motýla, ve kterém spatřovaly tisíce podvedených očí uskutečnění svých nejtajnějších snů o kráse, lehkosti a dokonalosti! Nevěděli snad tihle jinak dospělí a životaznalí lidé, kteří se jím tak lačně nechali svést, že jsou podváděni? Nepokládali snad v tichém srozumění podvod za podvod? Anebo chce být svět prostě podváděn?“
-
další z bezuzdných oslav; Otec zve všechny na šampaňské, až utratí všechny peníze; nastupují postava A, B a C, kteří představují zástupce dnešních finančních institutů na okamžité
půjčování
peněz,
které
vás
„oškubají“
do
posledního kusu oblečení, a tak se taky stane… starý Krull se zastřelí; k Felixovi přichází Kmotr a se slovy: „Proud už tě ponese, Felixi. Jedna má přítelkyně je hoteliérkou v Paříži a
5
ty u ní s trochou štěstí budeš pracovat. Tu máš hrací prostor, rozvíjej své dary!“ ho posílá do světa. 2. Pracovní zkušenosti, jazyky a jiné dovednosti
LORD
-
obsahuje 4 scény
-
Felix se uchází o práci v hotelové restauraci – čeká ho jazykový pohovor, kdy začne plynule mluvit francouzsky, anglicky a italsky… „Na tomto místě je třeba připojit poznámku o mém nadání pro jazyky všemožných národů. Jsa univerzálně založený a skrývaje v sobě všechny možnosti života, nemusím se cizímu jazyku učit, abych dovedl přinejmenším na krátký čas vzbudit dojem, že jím naprosto vládnu. Stačí, když ke mně odněkud přiletí pár slovíček a již napodobuji svéráz daného národa tak dokonale, že to hraničí s fraškou.“
-
pracuje v restauraci, kde se o jeho přízeň pokouší malá anglická holka (pubertálního chování) a padesáti až šedesátiletý Lord Kilmarnock, vážený a dobře vypadající muž z vysoké společnosti; oba mu vyznávají lásku, předbíhají se v jejím vyjádření; nakonec ho alespoň na chvíli „uloví“ Diana – dominantní, vášnivá, až sexuchtivá, panička z vyšší společnosti, která se jím pro zvýšení svého tělesného apetitu nechává okrást… …„Za všechny ty úlovky jsem si koupil malý byt a pořádné šaty. Ne, že bych snad přestal pracovat jako číšník. Bydlel a pracoval jsem pořád ještě v hotelu, čas od času jsem ovšem na zkoušku vedl vyšší život. Půvab této existence spočíval v tom, že vždy zůstávalo nejisté, v jaké podobě jsem to vlastně já a v jaké jsem přestrojený. Byl jsem více číšníkem, který obsluhoval hosty, nebo vznešeným pánem, který se nechal obsluhovat? Přestrojený jsem byl na každý pád a to nemaskované, to, kdy jsem byl sám sebou, nešlo určit, protože to vlastně neexistovalo. Obsluhoval jsem příliš dobře na to, abych si připadal šťastnější v roli toho, kdo se jen obsluhovat nechává.“
6
-
Felix potkává v jiné restauraci, než v té, co je zaměstnán, svého stálého hosta z hotelové restaurace – Markýze Luize de Venostu, ten ho prosí, aby si s ním na nějakou dobu vyměnil identitu, kvůli plánovanému odjezdu na roční cestu kolem světa, aby z vůle svých rodičů zapomněl na „onu nepatřičnou lásku“, která ho nyní potkala; Felix souhlasí, bere si na sebe Markýzovy šaty a odjíždí
3. Společenské angažmá
PROFESOR KUCKUCK
-
obsahuje 6 scén
-
dostává se do Lisabonu, kde se na lidové zábavě zvané Korida seznamuje s profesorem paleontologie a jeho ženou a dcerou, které ho pozvou k nim do domu; oběma je velmi sympatický a zřejmě by si ho dovedli představit jako svého milence – to se podaří Zouzou (dceři profesora)
-
všichni čtyři sedí u Kuckucků doma a osvěžují se v parném letním dni limonádou; profesor vede své neustále přednášky o věčnosti, o tom, jak se člověk vyvinul z prasete, jak ladná ženská paže není ničím jiným než křídlem pravěkého ptáka a prsní ploutví ryby apod., nakonec vše vygraduje do momentu, kdy matka s dcerou celé rozhádané kvůli chování Zouzou odcházejí, Felix se vrhá na profesora, zabíjí ho a začíná mumifikovat (tento moment vraždy v originální knize není, je přidaným faktem Martina Sládečka na základě deníkových záznamů Thomase Manna a jeho náčrtů k dalšímu pokračování Felixe Krulla, kdy mu chtěl dát okusit vražedný čin)
-
Felix mumifikuje profesora a u toho píše svým rodičům, že dorazil zdráv a potkal zajímavého profesora a jeho rodinu; děkuje jim za možnosti, které mu dali, a oznamuje jim, že opět brzy napíše
-
scéna v zahradě Kuckuckových – na chlup stejný trialog, jaký slyšel před několika lety na divadle – jen je nyní jeho součástí; jedná se o scénu, kdy Doňa Maria Pia (žena Kuckucka) zjistí, že Felix měl něco s její dcerou
7
Motivační dopis -
Felix oznamuje divákům, že již pochopil Mülera-Rosé… „Na tomto světě vládne obecná potřeba, pro kterou jsou schopnosti Müllera-Rosé stvořeny. Jedná se bezpochyby o zřízení, které je pro život nepostradatelné a jehož sluhou, placeným a vydržovaným, tento člověk je. Jak mu nyní rozumím!“
První čtené zkoušky Celé zkoušení začalo v dost těžké situaci. Na jedné straně natěšený režisér a dramaturg plní entusiasmu a energie, na straně druhé nás deset energeticky vysátých a unavených herců. Před dvěma dny nám skončily čtyři měsíce velmi intenzivního a náročného zkoušení dvou inscenací, jejichž poetika a styl práce byl naprosto odlišný od směřování, které na první zkoušce Felixe nastolil Lukáš Kopecký. Neměl jsem chuť zkoušet opět něco jiného, cítil jsem potřebu nechat v sobě doznít ještě předchozí práci na Peer Gyntovi. Přiznám se, že jsem po prvním přečtení text vůbec nechápal, nevěděl jsem, co se v textu řeší, o čem to celé je. Jako by tam skutečně seděla figurína, která čte a neví co… Cítil jsem ale naprostou připravenost ze strany inscenačního týmu a to mi dodávalo alespoň trochu jistoty, že nás k jejich vytčenému cíli dovedou a dokážou v nás objevit radost pro tuto práci. Když se zpětně ohlédnu, měli to hodně těžké, ale nevzdali to a na výsledku to bylo znát. Začali jsme pomalu pronikat do světa Thomase Manna a zjišťovat různé zajímavé věci z jeho života, které jsme si postupně dosazovali do kontextu jeho díla.
Thomas Mann (1875-1955) Celým jménem Paul Thomas Mann - německý prozaik a esejista. Za své dílo v oblasti literatury obdržel roku 1927 Nobelovu cenu. Byl jedna z prvních výrazných osobností rodu Mannů – dále se ještě proslavil jeho bratr Heinrich (spisovatel), synové Klaus (spisovatel) a Golo (historik a politolog),
8
dcery Erika (herečka, kabaretiérka a spisovatelka), Monika (spisovatelka) a Elisabeth (ekoložka a spisovatelka) a též jeho vnuk Fridolin (psycholog a spisovatel). Je to rod velkých a geniálních lidí, jejichž genialita a talent jsou vykoupeny několika sebevraždami, zapříčiněnými častými psychickými problémy (u Klause např. vzniklých sebepopíráním vlastní sexuální orientace – Thomas to velmi odsuzoval, ale jak se posléze ukázalo, sám byl homosexuálem; říkalo se mu „umělec velkého sebezapření“). Mnoho rodinných příslušníků se pro něj stalo vzorem pro postavy v jeho dílech. Často se ale do nich projektoval i autobiograficky. Žil jimi svůj život a na ten reálný trochu zapomínal. Celý život měl pocit špatného svědomí. Jeho matka pocházela ze Španělska (temperament), otec ze severu (chlad, pracovitost). Neměl mnoho přátel, jen velmi úslužnou a zřejmě i milující ženu (které se ale díky jeho zálibě v chlapce – a hlavně mladé číšníky, zřejmě nemohlo dostávat takové lásky, jaké by si zasloužila). Každý den tvořil podle přesného a stále se opakujícího pracovního plánu. Během psaní musel mít vždy u sebe svůj pracovní stůl, který jeho žena nechávala posílat na místo, kam zrovna jeli. Trpěl pocitem méněcennosti vůči „ostatním krásným lidem, kteří všechno umí“. Čtyři základní pojmy patřící k Mannovi jsou: SEVER, EPIKA, HUDBA, HUMOR. (podle M. Sládečka). Zpověď hochštaplera Felixe Krulla začal psát roku 1910 (tato část vyšla tiskem v roce 1923). K další práci na „Krullovi“ se vrátil až na sklonku svého života. První část vydal roku 1954. Ty další již dopsat nestihl. Zemřel 12. srpna 1955, tedy přesně v rok, pro který předvídal svou smrt.
Já, hochštapler?! A jaký že je vlastně význam slova „hochštapler“? Nejlépe to vystihl Pavel Eisner ve své knize Čeština poklepem i poslechem: „Je to cizí slovo pro cizí životní skutečnost.“6 Hochštaplerem je nazýván člověk, který na sebe bere cizí identitu za účelem profitování. Lze označit za gaunera, lháře, 6
převzato ze zkrácené studie Pavla Eisnera uvedené v programu inscenace
9
podvodníka na vyšší úrovni. Platí však tato poslední poučka i pro dnešní dobu? A nejsme vlastně, pod tíhou požadavků a tlaků dnešní společnosti, náhodou všichni oni gauneři, lháři a podvodníci?... „…Stále znovu a ve stále rychlejším taktu se objevují skandály kolem odhalených hochštaplerů, kteří jako falešní lékaři ošetřují pacienty, ve velkém stylu plagují své disertační práce nebo jako finanční géniové obírají investory. Jedná se pouze o fenomén jednotlivých kriminálníků, anebo tu vidíme jen špičku ledovce? Neboť i ve světě práce a v každodenním osobním životě jsme právě svědky “systému Hochštapler“, který začíná ve společnosti dominovat. Počíná to již u nabídek práce. Probíráme se novinami nebo internetem a žasneme. Hledají se kandidáti s vlastnostmi jako: ovládající více jazyků, mladý a přesto zkušený, mající za sebou zahraniční praktika, schopný práce v týmu – a vůdčí zároveň. Jež jen supermani a supermanky jsou na trhu práce žádaní. Koho pak pozvou na přijímací pohovor nebo do výběrového řízení, pokouší se svou „high potential fasssade“ i přes stísněný pocit udržet za všech okolností a prezentuje se přesně tak, jak se po něm „žádá“. Mnozí svou roli hvězdy však již zvnitřnili natolik, že sami uvěřili tomu, jak dobří vlastně jsou. Úspěšní hochštapleři rychle
rozluští
kulturní
kódy,
přizpůsobí
se
jim,
hrají
nové
role
s obdivuhodnou rutinností, jsou inteligentní, výřeční, šarmantní a citliví. V každém případě disponují hochštapleřin přesně těmi schopnostmi, které jsou v dnešním pracovním světě obzvlášť žádané, jako jsou “sociální kompetence“, “komunikativnost“, “flexibilita“ nebo “chuť učit se po celý život“. (…) Inscenování a prodávání sebe sama se stále více stává druhou přirozeností moderního člověka. Ten si v závislosti na životní fázi může nepřetržitě zkoušet různé identity a životní styly. Současný svět tak nabízí ideální předpoklady pro hochštaplerkou existenci.“7 Na jedné z prvních zkoušek jsme dostali za úkol zamyslet se nad hochštaplerstvím v sobě a uvědomit si nějakou(é) situaci(e), v nichž jsme využívali nebo byli donuceni využívat hochštaplerských genů, a zformulovat
7
převzato ze zkráceného článku Christiana Saehrendta Felix Krull 2.0. Hochštapleři mezi námi (Psychologie dnes, 5/2011) uvedeného v programu inscenace
10
to do dvou-tří vět, které měly být původně uvedeny programu. Já jsem napsal toto: „Každý někdy klameme. I já. Tak například - často se před lidmi, na nichž mi záleží, kterých si vážím, k nimž vzhlížím a beru je jako svou modlu, snažím prezentovat v co nejkrásnějším obrázku plným barev a andělského světla. A čerta v sobě schovám. Ale na titul hochštaplera se necítím. I když bych si chtěl zkusit, jaké to je. A to teď vlastně můžu. Divadlo je klam sám o sobě. Ale krásnej! A dneska večer dvojitej!“
Felix Krull – hochštapler s velkým H Je modelovým hrdinou. Narcistickým hrdinou. Produktem světa, do kterého se narodil. Světa, kde zdání je více než skutečnost. Život chápe jako divadlo – jednu zábavnou hru. Všichni ho milují. Diváci mu musí fandit. Rodinu bere jako figurky – otec je slaboch; k matce má zvláštní, až neosobní (lépe řečeno nemateřský) vztah. Objevuje dnešní svět a jeho potřebu klamu. Objevuje svět jako jedno velké divadlo. Je krásný, mladý… „jemný je“… „a mužný přitom“, „Život je radost. ON je život!“… Na tomto místě bych ještě rád objasnil, proč tuto práci, mající funkci obhajoby absolventského výkonu, z velké části „zanáším“ možná až místy dlouhými dramaturgicko-tématickými citacemi a rozbory světa Felixe Krulla. Odráží to náš přístup započatý na začátku zkoušení. Hned od první zkoušky se Lukáš s Martinem (režisér s dramaturgem) snažili, abychom si všichni našli názor na hochštaplerství, na to, kdy je dobré být hochštaplerem a kdy zase ne, a zda vůbec; jak nám může tato role uškodit, jak naopak pomoci apod. Bylo to důležité k pochopení tématu a poselství celé inscenace, které skrze nás mělo v divácích zarezonovat. Proto nám přinášeli různé studie, články, eseje,… vedli jsme konverzace nad tím, zda svět chce být opravdu klamán a podobně. Trochu to připomínalo podobný princip, kterým jsem se vydali na začátku zkoušení Ibsenova Peera Gynta8, kdy jsme si měli objasnit náš vztah k hlavní postavě a jeho chování a na základě toho nám byly přiděleny postavy, které odrážely vztah podobný tomu našemu. U „Krulla“ šlo však o obecnější princip, a to zformulování si názoru na hochštaplerství 8
naše třetí absolventská inscenace ve Studiu Marta, režie: Juraj Augustín, dramaturgie: Kateřina Menclerová, premiéra: 16. prosince 2013.
11
samotné. U mě se názory na všechny ty klamy dost často střídaly. Zjistil jsem, že jsem schopný je do určité míry akceptovat, a to v případě, kdy neubližují lidem okolo a pokud jimi člověk neztratí úplně sám sebe a dokáže si je přiznat a obhájit. Jde o to, zda je možné tyto činy stále nazývat hoštaplerstvím. To nevím a budu to jistě ještě nějakou dobu hledat a konkretizovat, stejně jako názor na postavu Felixe Krulla. Až na Zbyška Humpolce v roli Felixe Krulla jsme všichni dostali možnost ztvárnit hned několik postav. Ty nám byly dány, dle slov režiséra, tzv. “po typu“. Upozornil nás, že rozdělení rolí je přesně vykalkulované, jelikož všechny postavy, které má hrát jeden člověk, jsou spojeny jedním tématem nebo alespoň jakousi vnitřní spřízněností. Na mě čekaly role Kmotra, Lorda Kilmarnocka a Profesora Kuckucka, jež jsou propojeny tématem SAMOTY (tedy tématem, které mě za poslední rok a půl na jevišti dost často potkává) - u Kmotra je to samota v kruhu rodinném, u Lorda samota v kruhu světa a u Profesora samota vesmírná. Všichni tři v různých formách vzhlížejí k Felixovi.
Práce na rolích Dramatizace Martina Sládečka se snaží z velké části zachovat Mannův vyjadřovací styl a autenticitu jeho jazyka, který přece jen působí dosti literárním dojmem. Jeden z nejtěžších úkolů, který před námi - herci stál, tedy bylo zvládnutí jazyka tak, aby působil jako zcela přirozená, běžně používaná řeč, a byly pochopeny všechny řečené myšlenky, a to hned na první poslech, jelikož na rozdíl od knihy, kde se může čtenář kdykoliv vrátit, divák v divadle tuto možnost nemá. Jak nám řekl doc. Srba a prof. Cejpek při jedné ze zkoušek – „musíte z toho jazyka udělat přednost; nebojovat s ním, ale mít z něho radost.“ To byl úkol, s kterým jsme se vypořádávali prakticky až do premiéry. Ale ani po ní nebylo vyhráno, hlavně při delší odmlce v reprízování, jsme se museli dost soustředit na to, aby řečený text žil a tzv. „nešustil papírem“. Počáteční aranžovací zkoušky se nesly na vlně hledání a improvizací – sbírání materiálu. Lukáš věděl, že chce, aby diváci měli pocit, že se celou
12
dobu dívají na představení odehrávající se za sklem výlohy (důvod – viz. výše), která bude porušena až na konci inscenace ve scéně “motivačního dopisu“. Měli jsme tedy za úkol čistit imaginární sklo (nazvali jsme si to „čištění Stanislavského čtvrté stěny“) – toho poté bylo využito v konečné verzi inscenace při příchodu diváků, kdy moje tři spolužačky imaginární sklo, dělící jeviště od hlediště, skutečně čistily. Dalším podobným úkolem bylo najít pohyby a gesta, v nichž bychom vypadali jako figuríny. Z výchozí pozice - jako bychom fotili maturitní fotku, jsme se měli začít hýbat coby figuríny, ovšem jen s možností pěti předem stanovených pohybů (podle toho, jak jsou figuríny ohebné – kde všude mají “klouby“ apod.), chodit prostorem, vydávat zvuky atd. Šlo o to, najít si pocit, jaký by mohly mít figuríny. Ve výsledné podobě inscenace jsme tohoto využili při první scéně (tedy v “osobních údajích“), kdy jsme nehybně stáli v určitých pozicích kolem Krulla a měli nenápadně připomínat figuríny (ale jaksi polidštěné figuríny, vzhledem k pozicím, v jakých jsme stáli – postoj vznikl na základě charakterů našich postav; já např. stál celým tělem dopředu do hlediště, se založenýma rukama, jemným úsměvem do pravého koutku úst, s pokrčeným pravým kolenem). Už ve scénické poznámce textu je uvedeno, že „celá scéna má podivně vtíravou, měšťáckou atmosféru a odehrává se v nesnesitelně pomalém tempu.“ V této časti je předepsaný právě onen již zmíněný text „ach“, „ne“, „ano, ano“ (ten se měl opakovat v této posloupnosti celkem pětkrát), který patří Otci, Matce a Kmotrovi. Bylo zapotřebí být na sebe co nejvíce napojení, přebírat vzájemně atmosféru, intonace, rytmus a přesně klást za sebou tyto repliky tak, aby gradovaly a temporytmus se nenápadně zvětšoval. To celé s podtextem, jako bychom se právě dívali na novorozeně Felixe Krulla a obdivovali jeho krásu. To se s blížící premiérou stále nedařilo (hlavně potřeba napojení, přebírání atmosfér a postupná gradace), změna přišla až během posledních generálních zkoušek. Důležité také bylo najít stylizaci mluvy ostatních textů, které jsou vysloveny dále. Zkoušeli jsme různé verze od naprosto strojeného odříkávání vět, až přes zvuk motající se magnetofonové pásky, vyřčení jednotlivých slov po písmenkách apod., nakonec jsme zvolili způsob mluvy nejjednodušší dvakrát, možná třikrát pomalejší než normální, s lehkým nánosem tónů ala
13
Oldřich Nový. Jednalo se o jednu z nejstylizovanějších scén celé hry, u které bylo zapotřebí dbát na její vnitřní naplnění, aby nevyzněla jako prázdná slupka. Zároveň otevírala celou inscenaci, tudíž musela být navýsost přesná. Všichni
jsme
měli
vypadat
jako
mladí,
velmi
sebevědomí
lidé
z
reklamního billboardu. Zvolený žánr scénického CV je zároveň inscenačním východiskem vyprávění příběhu Felixe Krulla, které svým způsobem určuje herecký styl inscenace. Ten je založen na střizích prostředí a potřebě jejich přesného pojmenování, stejně tak jako pojmenování právě rozehrávané situace. Není moc místa na psychologizování a obecně realistické herectví (jak říká prof. Krobot), ale dominantní potřebou je hrát v přesné rytmické stylizaci. To je celkem důležitý fakt, který jsme si v některých scénách a při tvorbě určitých postav (např. Lord Kilmarnock – viz. níže) z počátku vůbec neuvědomovali. Jak vystihla Kateřina Jebavá9 při svém hodnocení naší inscenace „Felixe Krulla“, které proběhlo 26. února 2014 - lépe fungovaly situace, kde postavy něco komentují, než ty, kde se snaží o nějaký prožitek…
Kmotr První z mnou ztvárňovaných postav byl Kmotr. Bohém a proslulý malíř, žijící s rodinou Krullových již několik let v úzkém přátelském vztahu; dá se říci, že je členem jejich domácnosti. Prakticky nic nevíme o jeho minulosti, víme jen, že nebyla úplně jednoduchá a že je cizinec, který zřejmě procestoval hodně zemí. Jeho zvláštní osobnost se též projevuje ve věcech, které maluje. Jsou to často dosti drsné a perverzní obrazy. Je pro Felixe vzorem, podporuje ho, má k němu něco jako otcovský vztah – Felix mu sděluje různé, až intimní věci. Kmotr v něm vidí potenciál, chce mu pomoci v jeho dalším směřování. Trochu to vypadá, že se kdysi pokoušel také o něco podobného, jako je dráha hochštaplera, ale neměl tolik odvahy. Tu vidí ve Felixovi a proto se ho rozhodl podporovat. Chce se v něm realizovat. Vzhlíží ke Krullovi jako k nádhernému obrazu ve zlatém rámu. 9
absolventka činoherního herectví na JAMU, zároveň studentka doktorandského studia tamtéž; členka hereckého ansámblu Divadla Husa na provázku
14
Pojmenovává ho hrdinou. Říká mu, že je zrozen pro kostým… tím ho pomalu, ale jistě předurčuje k hochštaplerství. V hierarchii vztahů mezi jednotlivými členy rodiny a Felixem, zastává Kmotr nevyšší příčku. Hned po něm je Felixův otec a v závěsu jeho matka. Tyto informace jsou vesměs čerpány z Mannova románu, místy však námi domyšleny a interpretovány a staly se východiskem pro naší práci. V tvorbě postav nám měly pomoci tzv. individuální zkoušky, kdy jsme s dramaturgem inscenace dělali různá cvičení a etudy, které by nám mohly pomoci v cestě za postavou, v objasňování a konkretizování některých vztahů a okolností. Díky tomu se výše uvedené skutečnosti několikrát změnily a upravily pro potřeby inscenace a posilnění některých motivací a postav. Bylo jasné, že Kmotr musí působit jako veselý, velmi suverénní člověk. Umělec – kumštýř s velkou osobní silou. Tedy alespoň navenek, uvnitř jsem cítil, že má jisté boly a trápení, které před nikým nezveřejňuje. Je králem zábavy na oněch bezuzdných oslavách. V rámci zmíněných individuálních zkoušek jsme se z počátku snažili najít tu postavu skrze okolnost, že je malíř. Měl jsem za úkol se např. pohybovat po místnosti, v které je párty a různě lidi kolem mě škádlit štětcem, malovat je, vymýšlet na ně různé legrácky apod. Myslím, že jsem musel v tu chvíli působit jako dítě, nicméně získaná energie v této etudě se kamsi uložila a někdy v období premiéry se opět dostala na světlo světa, abych jí mohl využít ve scénách znázorňující párty v domě Krullových. Už od počátku mi vrtalo hlavou postavení Kmotra v rámci rodiny. Za celé období zkoušek jsme se nakonec dobrali k tomu, že Kmotr má tajný vztah s matkou Krulla (Ida Sovová), ba co víc, že je Felixův otec, což ví jen matka a Kmotr to tuší (je to okolnost, která se tam nějak prioritně nezobrazuje, bylo to jen pro nás, abychom si přiblížili a zkonkretizovali náš vztah s matkou). Starého Krulla nemá rád, ale je pro život celé rodiny, kvůli přísunu peněz, potřebný. Otec ví, že mezi jeho ženou a Kmotrem něco je, ale je příliš slabý na to, aby udělal nějakou změnu v jejich životech. Byla celkem dvě místa, kam se vztah se starým Krullem dal promítnout - tedy kdy jsem
15
s ním šel do přímé slovní interakce – a to hned v první scéně prvního dějství, když komentuji jeho sekty, a podruhé když končí první párty a matka říká Felixovi, že musí jít spát - otec se k tomu chce vyjádřit a já ho se slovy „Klid, Krulle, klid,“ vyřčenými s ledovým klidem a podtextem „ty se vůbec nevyjadřuj, tady nemáš žádné slovo“ zarazím. Ve výsledném tvaru se z interpretačního hlediska nejvíce posunul od původní vidiny vztah Felixe a Kmotra. Nebo spíše byl potlačen. Více mě zajímala Krullovo matka, než on sám. Nevím, zda to tak bylo plánované, nebo se nám nepodařilo tuto skutečnost ohlídat. Nicméně např. celkové vyznění toho, proč Felixe posílám do Paříže, bylo takové, že chci poklidně žít s jeho matkou a vím, že pro něj bude lepší, když odjede. Chtěl jsem ale, aby chvíle, kdy se Kmotr ukáže právě s tím trochu rozbolavělým vnitřkem a omezí se tak v legráckách a zároveň bude nejupřímnější, byla některá z těch, které tráví s Felixem. Jako nejvýhodnější jsem bral malý monolog o talentu – mou nejoblíbenější část z celé hry… „Ano, ano, takoví jsou lidé, Felixi. Chtějí talent, který je přece již sám o sobě zvláštností. Ale jiné zvláštnosti, které se s ním dále pojí – a snad nutně pojí – nechtějí a odpírají jim jakékoli pochopení. Např. Feidias… Byl to muž víc než průměrného talentu, pro což mluví již ta skutečnost, že byl usvědčen z krádeže a zavřen do athénského žaláře…“. Zde by se měl nejvíc projevit jeho bol – to, že lidé chtějí a milují jeho talent, ale odsuzují ho za jeho styl života, který přeci k tomu talentu patří, a je tím vykoupen. Zároveň jsem chtěl, aby si tady na nic nehrál (což v ostatních scénách tak působit mohlo) a říkal to s drobným úsměvem na tváři a s pohledem do diváků (jako bych jim chtěl říct: “Víte, ty lidi, které tady zmiňuji, jste vy!“). Monolog začal po štronzu ostatních postav na jevišti (kde byl předtím trochu chaos, jelikož Felix byl přistižen na oslavě, jak masturbuje – znázorněno flaškou sektu10), kdy jsem si s jeho prvními slovy začal všechny nehybné přítomné prohlížet přes gesto natažené ruky s prsty do pěsti a nataženým palcem (gesto měření předmětů využívané malíři – používal jsem ho asi dvakrát nebo třikrát ve scénách s Kmotrem), poté šel k Felixovi a dále pokračoval ve slovech skrz flašku 10
může působit jako falický symbol.
16
sektu, jež jsem si od něj vzal a skončil jsem pohledem do lidí, část o Feidiasovi jsem poté opět říkal Felixovi. Přesně jsem věděl, co těmi slovy chci říct, měl jsem konkrétní věci, které se v některých případech dotýkají i mě samotného a mrzí mě, že někteří lidé “jim odpírají jakékoli pochopení“; přesně ty věci, které mohou být vykoupením talentu, mám-li nějaký. Ne vždy se mi tento monolog vydařil. Bylo těžké najednou přestřihnout z té masky a zběsilého tempa do naprosto jiné roviny. Ale ve většině případů byl výsledek alespoň zčásti uspokojující. Chybou možná bylo, že jsem si začal představovat, jak by tento monolog zahrál herec s mnoha zkušenostmi v padesáti, šedesáti letech a začal jsem se blokovat tím, že této geniality ve sdělnosti dosáhnout nyní nemohu, a že tato slova musí vyřknout opravdu jen člověk, který už něco prožil. Nicméně jsem během směřování těchto slov do publika měl téměř vždy pocit, že jim sděluji velkou myšlenku a vracím jim všechny ty nechápavé pohledy na “slabosti“ velkých lidí. Přiznám se, že postavu Kmotra jsem měl rád ze všech postav nejméně a cítím k ní největší dluh. Mám pocit, že i Lukášovi a Martinovi byla ta postava něčím méně sympatická než ty dvě ostatní a proto jsme se jí zabývali nejméně, nebo naopak pro ně možná mohla být nejjasnější. Nevím, to už nyní asi nezjistím. Každopádně bych se s ní rád, třeba i na větší situační ploše, za pár let setkal znovu. Možná bych jí už konečně porozuměl tak, jak by si zasloužila.
Lord Kilmarnock Příslušník skotské vysoké šlechty. Velmi vážený elegantní zkušený pán kolem padesátky, štíhlý, středně vysoký, nanejvýš dokonale oblečený. Má husté vlasy, prošedivělé do barvy železa a pečlivě učesané do pěšinky. Knírek. Na kapesník používá fialkový parfém. Je velmi bohatý, ale přesto není šťastný, něco mu chybí a to něco může mít Krull. Je svým způsobem velmi submisivní. Má velké smutné zelenošedé oči, kterými často pozoruje dění kolem – posledních několik dní dění kolem Felixe. Celý život popíral svou orientaci - sám sebe, utápěl se a nyní mu do cesty přišel Krull.
17
Zamiloval se a má zřejmě poslední možnost, jak udělat svůj život šťastným. Několikrát si prodloužil pobyt – odhodlával se, ale nyní se už musí vyslovit a udělat svůj velký comming out. Přichází do restaurace, kde Krull obsluhuje, má sbaleno, čas ho tlačí. Musí se vyslovit a říct Felixovi, co cítí. Často v restauraci sedával a pozoroval ho. Kolem něj panovala atmosféra velké melancholie, lidské zralosti, vážnosti a smutku. Thomas Mann o něm mluví ve své knize ústy Felixe Krulla jako o „osobnosti vážné a důležité, jejíž city něco váží na váze lidství.“ (…) „Jeho bytost byla obestřena melancholickou přívětivostí muže, který mnoho vytrpěl…“ Jeho jemná ústa se usmívala lehkou melancholií. Popíjel kávu a kouřil cigarety. Takový je tedy Lord Kilmarnock v očích Thomase Manna. Krásná tragická (místy až směšná) postava! Říká se o ní, že je jednou z těch autobiografických. Nejen kvůli tématu sebepopírání homosexuality, ale také díky zamilovanosti do číšníka (Felixe). Mannovým terčem byli právě číšníci, které tak rád pozoroval a obdivoval. (Trochu jsem se nyní v myšlenkách vrátil na první čtenou zkoušku do kavárny Placzek, kde takovéto podobné objekty Mannova zájmu obsluhují – vypadají podobně, jako asi tenkrát mohl vypadat ten, jež se třeba stal inspirací pro Felixe Krulla.) Stál tedy přede mnou dosti nelehký úkol, ale zároveň role, na niž jsem dlouho čekal. Věděl jsem, že tato postava by ve mně mohla zarezonovat více než ostatní. I počaly se zkoušky, a jelikož byl Lord velmi oblíbený i u Martina Sládečka, a dosti mu na něm záleželo, vydobyl si v prvních fázích zkoušení nejdelší čas. Na individuálních zkouškách jsem měl za úkol najít co nejelegantnější způsob sednutí, korzovat prostorem jako po lázeňské kolonádě, pozorovat lidi kolem, sem tam někoho pozdravit apod. Nebo si sednout a šířit kolem sebe atmosféru melancholie. Bylo mi kladeno na srdce, ať se snažím vědomě pracovat s pohledem a očima. Byla to dost “výživná“ cvičení pro další práci na postavě. Uvědomil jsem si při nich, že Lord má zcela neutrální vnímání času – respektive že ho ve společnosti Felixe Krulla vůbec nevnímá a vše kolem se zastaví.
18
Dlouhou dobu jsem bojoval s tím, jak věci, které fungovaly na individuálních zkouškách, dostat přímo do scény, v níž postava Lorda vystupuje. Jedná se právě o situaci, kdy je na odjezdu a přichází i s kufrem do restaurace říct Krullovi, zda nechce sloužit u něj a být s ním na jeho zámku. V restauraci je v tu samou dobu ještě jedna osoba, pro kterou je Krull též objektem zájmu. Je to Angličanka (asi pubertálního věku) s panenkou, která se snaží získat Krulla stůj co stůj. Alžběta Vaculčiaková (hrající Angličanku) šla už od počátku cestou mírného karikování, což se ukázalo jako šťastné řešení. Na mně však byl stále kladen požadavek hrát Lorda jako naprosto realistickou postavu. Nějak jsem nad tím, že by se tyto dva přístupy mohly tříštit a silně negovat, nepřemýšlel a snažil jsem se najít cestu. Nedařilo se. Byl jsem z toho nešťastný. Z koncentrace na postavu a její smutek mě vyváděl pocit, že celou scénu brzdím a díky mě se stává nudnou. Takto jsme bojovali celý měsíc, někdy se dařilo více, jindy méně, ale stále to nebylo dobré. I pedagogové se nám snažili podat záchranou ruku. Marně. Až pak mi to celé došlo. Na tak malé ploše přeci nemohu chtít zahrát to všechno výše zmíněné a hlavně pokračovat ve snaze vytvoření realistické postavy. Na to není v této zhuštěné situaci prostor. Proto jsem si někdy týden před premiérou změnil podstatnou část okolností i charakter postavy. A najednou to začalo fungovat. Celá scéna dostala větší náboj a hlavně začala být přesně rytmická. Bylo to jako bych vyměnil jedno jediné kolečko způsobující destrukci na jinak fungujících hodinkách za součástku, která spustí celý mechanismus v potřebném rytmickém tikotu. Vznikla tedy postava staršího elegána, který si uvědomuje své postavení, svou aristokratičnost, své charisma, své bohatství, a může si užívat s kýmkoliv chce, a také to jednou za čas dělá – jede do drahého hotelu, vyhlídne si nějakého zajímavého mladého muže – povětšinou číšníka, povídá si s ním, různě ho rozmazluje, věnuje mu pozornost, pomiluje se s ním a tím to povětšinou končí. Teď takto objevil Krulla, s nímž by si dokázal představit i něco více – společný život? Možná. Jenže Krull ho odmítne a jeho poprvé zaplaví pocity stáří a osamělosti. Byl jsem šťastný, že mě napadlo toto řešení. Za prvé jsem věděl, že tím může vzniknout tragikomická postava, která je většinou vždy zajímavější,
19
než jen ta tragická, a za druhé, že je mi tato interpretace asi více blízká, dokážu si jí více pustit na tělo a ve svém okolí mám navíc pár inspiračních zdrojů. Po premiéře a prvních reprízách za mnou přišli asi tři přátelé a říkali, že se u této postavy celkem zasmáli, ale pak si uvědomili, jak reálná vlastně je a začali vzpomínat na několik podobných lidí ve svém okolí. Spojilo se to. Byl jsem šťastný.
Profesor Kuckuck Paleontolog. Velmi vzdělaný člověk, který zapomněl vyhynout. Je obětí své inteligence. Takový zarostlý brouk z jiného světa. Geniální člověk ve svém oboru. Není neempatický – uvědomuje si svou nepoužitelnost v běžném životě. Je svým způsobem dost asociální, plachý, introvertní… což jsou povětšinou znaky geniálních lidí. Bojí se jít do přímé komunikace (hlavně té oční – jen rychlá mrknutí na člověka a zase se pohrouží sám do sebe). Žije si ve svém světě, kde jsou jeho přáteli bakterie, dinosauří kosti a mrtvá zvířata. Těžká postava na ztvárnění (i z hlediska interpretačních nároků režiséra). Ale opět velká výzva. Režisérův požadavek byl, aby se jednalo o nejvíce stylizovanou postavu celé hry. Aby i v rovině inscenace vypadal jako postava, která zabloudila z jiného představení. Vymyslel mu masku, připomínající opici, která měla symbolizovat věčnost. Práce s ní ovšem přišla na řadu až pár dní před premiérou a celkem hojně “překopala“ naše snahy. Hledání postavy jsme započali pokusy o nalézání jeho chůze a vůbec existence v prostoru. Měl jsem se začít pohybovat jako člověk, který má pocit, že je broukem. Shodou okolností jsem v té době začal u svého bytu potkávat asi pětašedesátiletého muže malého vzrůstu, který vypadal jako zestárlý trpaslík od Sněhurky. Byl zarostlý bílými vousy a vlasy. Jeho chůze připomínala chůzi chrobáka. Tak zvláštně se pohupoval, ťapkal, nohy měl mírně od sebe, našlapoval na paty a vnější okraje chodidel; pohyboval se však velmi čiperně a živě. U toho si neustále něco povídal. „Kuckuck žije,“ vykřikl mi hlas v hlavě! Okamžitě jsem vzal telefon, začal muže sledovat a
20
tajně natáčet. Vzniklé video se stalo velkou inspirací pro další práci. Na jedné z individuálních zkoušek s Lukášem jsem se pokoušel přesně zkopírovat chůzi onoho muže. Opravdu jsem vypadal jako brouk. Vizuální podobu jsme ještě posilnili nápadem práce s brčky. Režisér chtěl, aby scéna u Kuckuckových doma začala situací ochlazování se v parném dni pití limonádou dlouhými brčky. U stolu měl být Felix, Doňa Maria Pia a Zouzou, já si měl preparovat nějaké zvíře u stolu vedle. Chtěl jsem však, abych i já byl alespoň nějak přítomný rodinné idyle a tak jsem si vymyslel dlouhé brčko, které by oba stoly spojovalo. Lukáš tento nápad ještě rozšířil, že bych si toto brčko na sebe před příchodem do situace naaplikoval tak, aby vypadalo jako tykadlo. Pak jsem si měl brčko vyndat, umístit ho do džbánu s limonádou a jít ke svému stolu mumifikovat zvíře. Tato scéna je druhou a zároveň poslední, v níž se Kuckuck objevuje. Je postavena tak, že probíhají paralelně dva děje – u stolu, kde zjednodušeně řečeno Felix opěvuje krásu matky a dcery, a u stolu opodál, kde já preparuji mrtvé zvíře a několika přednáškovými vstupy o věčnosti a vyvynutí se člověka z prasete a ptáka přerušuji „limonádovou siestu“. Při nich povětšinou opustím své místo, jdu dopředu a sděluji lidem přítomným na jevišti i v hledišti své poselství formou profesorské přednášky (avšak s představou, že tam nejsou, i když tam jsou, ale já je přímo neoslovuji). Celá scéna má vygradovat až do zabití a mumifikování Kuckucka Felixem. Původní můj nápad byl, že bych všechny své vstupy (až na ten poslední, po němž mě Felix zabije) odehrál pouze u stolu, jako že si své přednášky – momentální nápady - nahrávám na diktafon, abych je poté sepsal do knihy. To fungovalo asi první týden a pak jsme začali chápat, že to razantně ubírá na hereckých možnostech a profesor nemůže být zas takový asociální tvor, proto jsme se rozhodli to celé více rozehrát v prostoru (a vznikla právě ta verze, kdy s každým proslovem jdu od stolečku s pocitem, že přednáším pro přeplněnou aulu). Bylo potřeba najít také hlasovou stylizaci postavy. Lukáš požadoval, aby zvuk, který budu vydávat, byl na hranici posluchatelnosti. Proto jsem zvolil umístění hlasu do nasalu, se snahou, aby hlas zněl jako skřípající
21
kolečko. Postupně jsme ubírali, až jsme našli vhodnou polohu. Bylo to důležité i kvůli vzniku motivace k vraždě. Měl jsem být co nejvíce odporný. Měli jsme tedy zhruba vystavěnou postavu. Zlom přišel v době, kdy nám dodali na pár zkoušek rozpracovanou masku. Najednou z Kuckucka vznikla dvojnásobně vystylizovaná postava, která přestala fungovat. Měl jsem tedy ubírat stylizaci hereckou a dodat mu trochu z člověka. Chvíli jsem se snažil hrát ho co nejvíce realisticky, bez ťapkavé chůze a dalších stylizačních prostředků, které ovlivňovaly i energii a charakter postavy, ale tělo a představivost byly již do značné míry ovlivněny předchozími verzemi a Kuckuck se stával obecnějším a obecnějším. Dost často jsem začínal dostávat připomínku, ať do něj dostanu víc profesora a pedagogickou pedantnost. Začal jsem více používat gesta – někdy i přiznaně popisná, dovysvětlující. Ještě dva dny před premiérou se nevědělo, zda masku vůbec použijeme. Jedna generální zkouška probíhala s ní, druhá bez ní. Měl jsem v tom velký chaos a nevěděl jsem, jak ho hrát. Na každé zkoušce byl trochu jiný, ale nikdy ne konkrétní. Jako bych si ze všech verzí vzal něco a spojil to do jednoho celku, který nefungoval tak jak by měl. Prof. Krobot se mi snažil pomoci a říkal mi, ať ho udělám jako takový ten typ člověka, kterého potkáte, a on povídá a povídá a vy už potřebujete jít a on pořád srší slova jako prasklé vodovodní potrubí. To mě zmátlo ještě trochu víc. Důležité bylo, aby z něho byl opravdu pedantský profesor. Pod tíhou této okolnosti se mi začalo stávat, že jsem jednotlivé repliky křičel, což jsem si sám neuvědomoval. Říkali mi, že to celé musí být vlastně strašně jemné, ale nátlakové. Nakonec jsem došel k verzi, jež se alespoň z části přibližovala naší představě. Avšak byla velmi pocitová a neukotvená, což se posléze ukázalo na dalších reprízách – viz níže. Jak jsem již zmínil, hotovou verzi masky jsem dostal dva dny před premiérou. Přineslo to s sebou další problémy, vycházející ze zakrytí většiny obličeje. Musel jsem neustále myslet na to, že musím být z 80% stále otočený obličejem dopředu, aby mi byly vidět alespoň oči. Do fáze, kdy bych
22
na toto nemusel primárně myslet, jsem se dostal až na nějaké čtvrté páté repríze. Ještě bych rád vzpomenul Kuckuckovu první scénu – pracovně nazvanou “Korida“, kdy se jde podívat se svou ženou a dcerou na býčí zápasy - tedy situace, v níž se seznámí s Felixem. Byla to scéna celkem podstatná, jelikož diváci v ní měli poznat naše rodinné vztahy a lidské charaktery. Napadla nás při ní dost podstatná otázka: Proč je vlastně stále Doňa Maria Pia s Kuckuckem? Opravdu ho miluje? Došli jsme po dlouhých debatách k tomu, že ona byla jeho studentka, zamilovala se, počali spolu dceru (od té doby spolu nespali) a teď se o něj stará; nejde říci, že ho miluje, ale váží si ho a přijala svůj “úděl - poslání“ se o něj starat. Dost nám v tom pomohly různé etudy na téma seznámení těch dvou. Celkově zkoušení formou etud znázorňujících situace, které se nenacházejí v textu, jsem začal brát jako velmi inspirující a podstatnou část práce na postavách. Mojí asociálnost a neschopnost vykonávat věci všedního života, jako je rozložení skládací židle apod., jsme ukázali při přípravách na býčí zápasy. Postava profesora Kuckucka a moje cesta k ní byla jedním z nejtěžších hereckých úkolů, které jsem v Martě dostal. Pracoval jsem na ní neustále i během repríz a odvedl na ní asi nejvíce práce ze všech třech mnou hraných postav v této inscenaci. Po premiéře jsem se ptal lidí, zda chápali použití té masky (je to vlastně jiný stylizační prostředek, než ostatní v inscenaci použité). Z 99% to lidi nechápali – většině z nich vadila, menší část publika ji přijala a nějak zásadně nad ní nepřemýšlela. Pár lidí mi řeklo, že nechápalo ani mou vraždu. Je květen, odehráli jsme poslední reprízy a ti lidé, kteří za mnou po premiéře chodili a kroutili hlavou, přišli znova, aby mi s úsměvem na tváři řekli, že tu masku i vraždu konečně pochopili, a to díky té urputnosti a pedantnosti ve sdělování mých na oko zcestných myšlenek. Ano, ta práce měla smysl! Jen mě mrzí, že význam a vyznění celé postavy dozrálo až po několika reprízách.
23
Reprízování Jedná se o ten typ inscenace, která dorůstá a nabírá dalších kvalit až po několikáté repríze, kdy se usadí a začne organicky žít. Daniel Přibyl, umělecký šéf Městského divadla v Kladně a pedagog pražské DAMU, mi při jedné konverzaci řekl, že aby se událo výše zmíněné rozžití a inscenace začala fungovat tak, jak má, je k tomu potřeba (při takovém žánru a v takovéto režii) minimálně deseti repríz. My jsme jich měli, neznámo proč, možnost odehrát jen devět, a to včetně premiéry a derniéry. Organizační plán Studia Marta nám však nepomohl ani v systematickém a pravidelném rozdělení repríz. Stávalo se, že jsme odehráli dvě představení za sebou a pak měsíc a půl nic. To je situace, která zrání inscenace a našich výkonů nějak nepodpořila. Největší problémy jsem měl vždy s oživením Kuckucka – tedy konkrétně s nalezením jeho pohybového rejstříku. Naštěstí se mi vždy podařilo vrátit alespoň v podobné míře objevené věci, ale pokaždé byl jiný. Takovéto prodlevy neprospívaly ani textu a jeho zrání, bylo velmi těžké, vrátit těm složitým větám autentičnost. Někdy, hlavně po delší pauze v reprízování, se mi stalo, že jsem se nedokázal napojit na inscenaci tak, jak bych chtěl a jak jsem pokládal za záhodné. V takovém případě se mým pomocníkem stala scéna „divadla na divadle“, kdy všichni vystupujeme jako diváci a sledujeme v zrcadlové pozici proti hledišti naše tři spolužáky. Dokázal jsem se během sledování a navození si stavu “bytostné přítomnosti“ zaktivizovat a usoustředit. Největší propad zažila inscenace při repzíze v rámci Encounteru, kdy bylo hlediště obsazeno z devadesáti procent cizinci, kteří logicky nechápali, co se na scéně děje. A já zas nechápal, proč byl k prezentaci naší školy na tomto festivalu vybrán zrovna “Krull“, tedy inscenace založená převážně na jazyku. Ale i to pro nás byla vlastně zkušenost. A velká!
24
Shrnutí Rozhodl jsem se absolvovat ve Zpovědi hochštaplera Felixe Krulla nejen proto, že jsem v ní měl během našeho ročního pobytu v Martě jednu z největších možností se ukázat, ale také kvůli procesu zkoušení, který se svým charakterem, prací a vztahem mezi hercem a režisérem nejvíce přibližoval mé představě o typu práce a způsobu tvorby, který bych chtěl dělat a který mě zajímá. I když cesta k němu nebyla jednoduchá, tak mohu říci, že stála za to. Otevřela mi nový pohled na divadlo a hereckou práci a v neposlední řadě mi ukázala, že ani to “německé divadlo“ nemusí být špatné. A teď mě mrzí, že už je po všem. Tu práci si ale nesu stále v sobě a myslím, že ze získaných zkušeností budu ještě dlouho čerpat. A co říci na závěr. Snad jen onu krullovskou nabídku… „Tady mě máš, krásný, klamný světe, vycházím ti vstříc! Chceš mě? Chcete mě?!“……………
Fotografická příloha (foto: Kuba Jíra a Václav Mach)
KMOTR s Krullovou matkou (Ida Sovová) 25
LORD Kilmarnock
PROFESOR Kuckuck
26
