Příčiny a vývoj kosovské krize

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Příčiny a vývoj kosovské krize Bakalářská práce

Barbora Pluhařová

Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph. D. UČO: 65450 Obor: MVES – POL Imatrikulační ročník: 2001

Praha, 2006

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Příčiny a vývoj kosovské krize vypracovala samostatně s využitím informačních zdrojů, jejichž přehled uvádím jako součást této práce, a které jsem v celé práci citovala v souladu s obecnými pravidly citování.

V Praze dne 15. 5. 2006

Barbora Pluhařová

Poděkování

Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu své práce PhDr. Pavlu Pšejovi, Ph. D. za jeho cenné rady a připomínky.

Obsah: Úvod................................................................................................................................2

1. Kosovo z historického pohledu ..................................................................................4

1.1. Osídlení Kosova..................................................................................................4 1.2. Středověk – bitva na Kosově Poli........................................................................4

1.3. Kosovo v 17. – 19. století, formování národního albánského hnutí ......................4 1.4. Balkánské války a vznik samostatné Albánie.......................................................5

1.5. Kosovo mezi dvěma světovými válkami .............................................................6

2. Kosovo v období po II. světové válce do nástupu Miloševiče v roce 1986..................7 2.1. 1944-1948: Začlenění Kosova do jugoslávského státu.........................................7

2.2. 1948 – 1966: Vyhrocení jugoslávsko – albánských vztahů ..................................9

2.3. 1966 – 1974: Pokus o stabilizaci rozšířením autonomních práv Kosova ...........11

2.4. Ústava z roku 1974 ...........................................................................................12 2.5. Demonstrace v Kosovu v roce 1981 ..................................................................13 2.6. Memorandum Srbské akademie věd ..................................................................14

3. Miloševičova éra v letech 1986 – 1998.....................................................................15

3.1. Nacionalismus jako nástroj Miloševičovy politiky ............................................15 3.2. Zrušení autonomie Kosova v roce 1989.............................................................17 3.3. Počátek 90. let ve znamení represí.....................................................................17

3.4. Vznik kosovské opozice vůči Miloševičově (nad)vládě .....................................18 3.5. Radikální kosovská opozice – UČK ..................................................................20

4. Válka v Kosovu .......................................................................................................22 4.1. Rok 1998: první kolo kosovské války................................................................22 4.2. Jednání předcházející úderům NATO................................................................24 4.3. Letecké údery NATO v roce 1999.....................................................................24 4.4. Hodnocení operace NATO ................................................................................26

4.4.1. Úspěchy operací Spojenecká síla a Spojenecký přístav .............................26 4.4.2. Kritika úderů NATO.................................................................................27

4.5. Mezinárodní správa v Kosovu ...........................................................................28

4.6. Možné varianty budoucího statutu Kosova ........................................................29

Závěr .............................................................................................................................30

Seznam literatury a zdrojů .............................................................................................33

Úvod Kosovo představuje v dějinách Balkánu jeden z nejpalčivějších problémů, který

není dosud zcela vyřešen. V současné době je Kosovo stále oficiální součástí Srbska, i když pod mezinárodní správou OSN.

Tématem této bakalářské práce jsou příčiny a vývoj kosovské krize, která

vyvrcholila leteckými údery jednotek NATO na Jugoslávii v roce 1999. Práce se detailněji

zaměřuje na vývoj v Kosovu po II. světové válce až do konce 90. let, kdy došlo k vyhrocení situace v podobě etnických čistek kosovských Albánců ze strany Miloševičova

režimu a následně masovému exodu Albánců z Kosova. Předkládaná práce vychází z hypotézy, že hlavním aktérem, který podporoval eskalaci konfliktu v Kosovu byl

především autoritativní, nacionalisticky orientovaný politický kurs vedený Slobodanem Miloševičem. Primárním cílem tak není analýza leteckých úderů NATO ani zkoumání

budoucího statutu Kosova, nýbrž identifikování a zhodnocení všech hlavních příčin, které vedly k vyhrocení kosovské krize.

Vzhledem k tomu, že Kosovo nepředstavuje problém pouhých několik desítek let,

ale je zdrojem sporů a napětí již po několik století, považuji za důležité se alespoň částečně ohlédnout do historie a nastínit hlavní mezníky ve vývoji Kosova. Práce je chronologicky rozdělena do čtyř hlavních kapitol.

První kapitola, nazvaná Kosovo z historického pohledu, je jakýmsi úvodem

do problematiky od osídlení, osmanskou nadvládu na Balkáně, balkánské války až po meziválečné období.

Druhá kapitola s názvem Kosovo v období po II. světové válce do nástupu

Miloševiče v roce 1986 mapuje vývoj Kosova pod Titovou komunistickou vládou a pokusy

o jeho integraci do jugoslávské federace. Soustřeďuje se mimo jiné na státoprávní uspořádání Kosova v rámci Jugoslávie a růst jeho autonomních práv prostřednictvím několikerých změn ústavy. Popisuje období tvrdého kursu Alexandra Rankoviče v 50. a na

počátku 60. let vůči kosovským Albáncům. Analyzuje situaci po smrti Tita na počátku 80. let, kdy došlo k proměnám na poli etnického soužití. Jugoslávie se potýkala s rozsáhlou

ekonomickou krizí a začala se rozvíjet radikální nacionalisticky orientovaná srbská opozice.

2

Třetí kapitola se jmenuje Miloševičova éra v letech 1986 – 1998. Tato část se

zabývá dopadem Miloševičovy politiky na etnické vztahy v Kosovu. Sleduje všechny

politické kroky, které vedly k upevnění jeho vlastní moci a zároveň oslabení kosovské autonomie až po její zánik. Rovněž se zabývá vznikem kosovské opozice v čele s Ibrahimem Rugovou a jeho politikou pasivní rezistence. Poslední podkapitola se zmiňuje

o vzniku Kosovské osvobozenecké armády, která tvořila radikální křídlo kosovské opozice vůči Miloševičově režimu.

Čtvrtá kapitola se dotýká samotné války v Kosovu. Hodnotí průběh roku 1998, kdy

došlo k eskalaci napětí v Kosovu, který je možné považovat za první kolo kosovské války.

Stručně zmiňuje stanoviska obou stran z jednání v Rambouillet a průběh leteckých úderů NATO. V další části této kapitoly jsou nastíněny alespoň nejzákladnější body hodnocení

leteckých úderů NATO, jak ze strany kladné tak i záporné kritiky. Poslední dvě

podkapitoly jsou okrajově věnovány nastolení mezinárodní správy v Kosovu a možným variantám budoucího statutu Kosova.

Cílem práce by tak měl být souhrn faktů, který poskytne ucelený obraz kosovského

problému od jeho počátků, přes nedávnou válku v Kosovu až po možné perspektivy. V závěru pak budou zhodnoceny všechny zásadní příčiny, které přispěly k eskalaci konfliktu v Kosovu.

Bakalářská práce vychází z empiricko – analytického přístupu s využitím

diachronní analýzy.

Čerpáno je především z českých publikací, odborných periodik a několika dalších

amerických a britských sborníků. Dalším zdrojem jsou oficiální webové stránky mezinárodních i nevládních organizací a texty na Internetu. Publikace vydané v Tiraně či Bělehradu jsou značně tendenční a proto v práci nebyly použity.

Údaje o počtu mrtvých, zraněných či uprchlíků se v jednotlivých zdrojích značně

liší a proto je nutné brát je pouze orientačně.

Ve jménech a příjmeních uvádím v práci české překlady (např.: Milošević =

Miloševič, UÇK = UČK, Hoxha = Hodža).

3

1. Kosovo z historického pohledu 1.1 Osídlení Kosova

Území dnešního Kosova obývali od pradávna dvě odlišná etnika Srbové a Albánci,

ačkoliv zprávy o osídlení tohoto území se liší.

Srbská interpretace osídlení Kosova vychází z toho, že mezi 7. – 10. stoletím se

v Kosovu usídlili jižní Slávové, mezi jejichž potomky se Srbové počítají. Osídlovali

převážně úrodná údolí kolem řek a stávali se z nich zemědělci. Oproti tomu Albánci se pokládají za potomky Ilyrů, starověkých obyvatel centrálních a západních částí Balkánu.

Do 16. století, kdy většina Albánců konvertovala k Islámu, je možné považovat

srbsko-albánské vztahy spíše jako symbiózu (Daskalovski 2003: 14). 1.2 Středověk – bitva na Kosově Poli

V pozdním 12. století bylo Kosovo začleněno do srbské středověké říše a od těchto

dob je zmíněná oblast považována za kolébku srbského státu. Vyrostlo zde mnoho památek pravoslavné církve. Kosovské město Peči bylo až do poloviny 18. století sídlem

patriarchy. „Srbské etnikum bylo však ke Kosovu vázáno především prostřednictvím bitvy, kterou v roce 13891 svedla na Kosově poli srbská armáda s přesilou tureckého vojska.

Tento neúspěšný boj, který otevřel cestu ke čtyřistaleté osmanské nadvládě, navždy vešel

do národní tradice… Z historického vědomí srbské společnosti nikdy nevymizelo

přesvědčení o povinnosti každého příslušníka národa odčinit tuto nacionální tragédii, přičemž v období národních a státních krizí vystupoval tento úkol vždy do popředí.“ (Pelikán 1996: 49 – 50)

1.3 Kosovo v 17. – 19. století, formování národního albánského hnutí

Koncem 17. a ještě ve 30. letech 18. století se podařilo habsburské armádě

proniknout na Balkán, nicméně po několika měsících byla pod tureckým tlakem donucena se stáhnout zpět. Spolu s ní uteklo z Kosova několik desítek pravoslavných Srbů. Odhady

hovoří až o 185 tisících uprchlíků (Daskalovski 2003: 15). Úbytek slovanského

obyvatelstva vyřešila osmanská nadvláda kolonizací tohoto území albánským etnikem, hlásícím se k Islámu. Albánci sice na tomto území žili i dříve, ale v mnohem menším

datum bitvy na Kosově Poli 28. června 1389 - v tento den se každoročně až do současnosti slaví svátek Vidovdan = den sv. Víta 1

4

zastoupení. Docházelo tak především k náboženským rozporům, kdy příslušníci islámské obce byli oproti pravoslavným starousedlíkům značně privilegováni.

V letech 1877 – 1878, tedy v období tzv. Velké východní krize, docházelo

k otevřeným projevům nepřátelství mezi Srby a Albánci. „…Srbové po obsazení některých krajů v dnešním jižním Srbsku odtud okamžitě vyhnali na 30 tisíc muslimských Albánců. Ti se posléze jako muhadžirové (uprchlíci) snažili nalézt útočiště v Kosovu a v západních

částech Makedonie.“ (Šesták 1998: 287). Berlínský kongres, který ukončil východní krizi,

rozhodl o předání některých hraničních území s většinou albánského etnika Černé Hoře. Konkrétně se jednalo o město Ulcinj a jeho okolí.

Díky těmto událostem se zrychlil proces národní emancipace Albánců. V roce 1878

se zformovala celonárodní organizace známá jako Prizrenská liga. Usilovala o sjednocení

všech osmanských provincií v rámci turecké říše a zároveň bojovala proti anexi některých částí albánského etnického území balkánskými sousedy. O tři roky později byla Prizrenská

liga násilně odstraněna osmanským vojskem. Nedosáhla sice žádného ze svých programových cílů, ale podařilo se jí alespoň částečně vytvořit povědomí o jednotném albánském národě.

1.4 Balkánské války a vznik samostatné Albánie

Přelom 19. – 20. století byl charakteristický náboženskou netolerancí, anarchií,

úpadkem turecké moci a v neposlední řadě i různými zájmy národních hnutí a států. V letech 1912-1913 proběhly tzv. balkánské války. Turecko bylo poraženo a většinu území

obsadila srbská a černohorská armáda. Bělehradská vláda usilovala o přístup k Jaderskému moři a na vzniku samostatného albánského státu neměla nejmenší zájem. Za podpory

Rakouska-Uherska a Itálie byl 28. listopadu 1912 vyhlášen nezávislý albánský stát a vytvořena první vláda v čele s Ismaelem Kemalem.

O rok později v roce 1913 se v Londýně konala konference vyslanců, na které byl

nový albánský stát uznán, ačkoliv jeho hranice nebyly ještě zcela jasné. Srbsko žádalo

jaderský přístav Drač a Kosovo. V mírové smlouvě Srbsko za velké podpory Ruska

nakonec získalo pouze Kosovo2. Jednalo se tak o diplomatický územní kompenzační akt, který si Petrohrad vynutil pro svého chráněnce bez ohledu na to, kdo na daném území žil.

Velmoci naprosto vůbec nerespektovaly jazykové, náboženské či národní hranice. Vedoucí

úlohu sehrála jejich vlastní mocenská politika. Mimo území vlastního albánského státu tak 2

Severozápadní část Kosova Metohije připadla Černé Hoře.

5

zůstala téměř polovina albánské populace, která v řadě oblastí žila v homogenních celcích.

Jedním z největších bylo právě Kosovo. Odhady hovoří o tří pětinové většině Albánců v Kosovu, již po připojení k Srbsku. (Pelikán 1997: 7).

V roce 1913 došlo k mohutnému povstání kosovských Albánců proti nově ustavené

moci. Bělehradská vláda však povstání tvrdě potlačila. „Srbští vojáci si tehdy počínali

v Kosovu velice brutálně. Na muslimské Albánce nahlíželi jako na krajně nepřátelský živel, který měl být potrestán za svou někdejší spolupráci s osmanským režimem a podíl na staletém útisku zdejších křesťanů. Mnoho albánských povstalců srbští vojáci pobili.

Jejich půdu, stejně jako majetky tisíců dalších albánských rodin, zabavili ve prospěch nových srbských kolonistů, kteří přicházeli po balkánských válkách do Kosova s cílem opětovného poslovanštění této „kolébky srbství“.“(Šesták 1998, 289).

Stojí za zmínku, že toto období bylo provázeno na srbské straně velkou nacionální

euforií. Zřejmě jediným, kdo nepropadl naprosto nekritickému patriotismu, byli

intelektuálové působící v sociální demokracii. Odsoudili srbské zločiny a poukázali na to, že Srbsko vstoupilo do balkánských válek s mocenskými a imperiálními cíli, překročilo své etnické hranice a napodobilo dobyvačnou politiku mocností. 1.5 Kosovo mezi dvěma světovými válkami

V období první světové války došlo ve vztahu Albánců a Srbů k odvetě. Srbové

bránili svoji zemi proti agresi států Trojspolku a z druhé strany byli napadáni oddíly

kosovských Albánců, které nešetřily ani civilní obyvatelstvo. Jako reakce následovala po válce již druhá, neméně brutální, srbská pacifikace.

V meziválečném období přispěla k prohloubení rozporů v Kosovu masová

kolonizace srbskými zemědělci. Bělehradská vláda se pokoušela různými nástroji změnit

národnostní strukturu na Kosovu. Kolonistům, jejichž odhady se pohybují okolo 50 tisíc

lidí, poskytoval stát rozsáhlé výhody jako například: daňové úlevy, velké příděly půdy,

politickou a mocenskou podporu. Na opačné straně byli albánští obyvatelé zbavováni půdy a perzekvováni srbskými úředníky i policií.

Dalším faktorem, který negativně ovlivnil etnické vztahy Srbů a Albánců, byly

masové pogromy srbského obyvatelstva během druhé světové války. Po okupaci

Jugoslávie v roce 1941 připadla velká část území Kosova Itálii. Ta předala moc albánským nacionalistům, kteří prosazovali důslednou albanizaci regionu. Desítky tisíc lidí, které se

v Kosovu usadily po roce 1913, ale i srbští starousedlíci, byli nuceni utéci ze svých

domovů. Většina nesrbského obyvatelstva viděla v italských fašistických okupantech 6

spasitele, kteří je zbavili nenáviděné srbské nadvlády a poskytli takový stupeň samosprávy,

který dosud v dějinách neměl obdoby. „Syndrom kvazisvobody přetrvával mezi albánskou komunitou žijící na území obsazené Jugoslávie až do skončení druhé světové války. To byl

také hlavní důvod, proč na tomto teritoriu byla albánská protifašistická rezistence (jak komunistická, tak nacionalistická) nesrovnatelně menší než odboj v Albánii.“ (Pelikán 1996, 52).

Existence resp. orientace nekomunistického odboje v Jugoslávii přispěla k dalšímu

vyhrocení rozporů obou etnik. Tzv. četnická rezistence3 měla srbský nacionalistický

charakter. Její vůdci důsledně prosazovali obnovení srbské dominance v Jugoslávii.

Prováděli ozbrojené akce nejen vůči okupační správě, ale i proti civilnímu obyvatelstvu

albánské či muslimské národnosti. Svoje jednání obhajovali jako odvetu a zároveň nutnost preventivně zamezit dalšímu řádění albánských a muslimských šovinistů.

2. Kosovo v období po II. světové válce do nástupu Miloševiče v roce 1986 2.1 1944-1948: Začlenění Kosova do jugoslávského státu

Z naprosto neracionální politiky srbského prozápadního odboje profitovala

Komunistická strana Jugoslávie. Samu sebe označovala za politickou sílu, která bojuje

za stejná práva pro všechny jugoslávské národy. Její akce nebyly motivovány podle národnostního klíče, ale čistě politicky. Snaha získat moc a nastolit stalinský režim byly hlavními cíli jugoslávských komunistů.

Osvobození Jugoslávie a nastolení Titova režimu provázely další represe. Koncem

roku 1944 zachvátila nejrůznější části Kosova masová vzpoura. Kosovští Albánci odmítali

ideje komunismu, tak i své nedobrovolné znovu začlenění do jugoslávského státu. Nové

vedení Jugoslávie však nehodlalo poskytnout svým spoluobčanům právo na sebeurčení, což sice bylo v rozporu s deklarací o „bratrstvu a jedinstvu“ jugoslávských národů, ale

jugoslávské vedení všechny represivní zákroky zdůvodnilo údajnou kolaborací více než 90

%

jugoslávských

Albánců

s italskými

fašisty

a

německými

nacisty.

(Hradečný 1996: 129). V únoru 1945 byl zaveden výjimečný stav a Kosovo bylo prohlášeno za území pod vojenskou správou.

od slova četa, na Balkáně termín označoval guerillové skupiny, které v 19. století bojovaly proti osmanské nadvládě 3

7

Titovo komunistické vedení nevstupovalo do poválečného období s jasnou

představou o budoucnosti Kosova. Během války byly totiž veškeré diskuse o tomto

ožehavém tématu potlačovány a odkládány hlavně z obavy z negativní reakce srbské populace na jakýkoliv ústupek vůči kosovským Albáncům. Nicméně situace v Kosovu již

vyžadovala další řešení a donutila tak nejvyšší komunistické činitele dospět ke konečnému

rozhodnutí. Existovalo několik možných variant. Nabízela se možnost přenechat Kosovo spřátelené komunistické Albánii, připojit území k Černé Hoře nebo rozdělit Kosovo mezi

Černou Horu, Srbsko a Makedonii. Poslední varianta, tedy zachování Kosova v rámci Srbska ovšem za předpokladu určité autonomie, byla nakonec přijata.

I přesto, že jugoslávské vedení rozhodlo o budoucnosti Kosova čistě autoritativně,

prezentovalo své rozhodnutí jako svobodnou vůli kosovského obyvatelstva, což dokládá přijetí „usnesení oblastní lidové skupštiny o „dobrovolném a svobodném“ začlenění Kosova do Srbské federativní republiky jako její integrální části.“ (Hradečný 1996, 131).

Titova administrativa učinila několik kroků, které měly být na první pohled

vstřícným gestem směrem k albánskému obyvatelstvu, ale ve skutečnosti byly spíše motivovány zahraničně politicky.

Tito alespoň dočasně nepřipustil návrat srbských kolonistů4, kteří byli vyhnáni

z Kosova v roce 1941. Současně nechal otevřít hranice s Albánií a umožnil imigraci tisíců

obyvatel do Kosova. Těmito kroky dal Tito jasně najevo, že nepřipustí diskriminaci

Albánců a nebude preferovat Srby. Zároveň se domníval, že dočasný zákaz návratu srbských kolonistů povede k utlumení etnického napětí v Kosovu. Hlavním cílem však

mělo být začlenění Albánie do Jugoslávské federace. V případě realizace tohoto plánu byl Tito ochoten uvažovat o přenechání Kosova Albánii. (Hradečný 1996, 131).

Konečné státoprávní uspořádání získalo Kosovo až přijetím Ústavy Federativní

lidové republiky Jugoslávie (FLRJ) v roce 1946 a Ústavy Lidové republiky Srbska v roce 1947. Ústavy stanovily dvě autonomní jednotky: autonomní oblast Vojvodinu a autonomní kraj Kosovo a Metohiji 5. Lidová skupština Srbské federativní republiky v říjnu 1948 pak

potvrdila Kosovu některá autonomní práva. Ačkoliv jakékoliv rozhodnutí jeho samosprávných orgánů mohlo být zrušeno orgány republikovými, znamenal autonomní

srov. (Šístek, 1999: 40 - 42) Ještě tentýž rok byl však přijat zákon, který umožnil návrat prakticky všem kolonistům. Mnoho kolonistů se z pochopitelných důvodů již do Kosova nevrátilo. Přispěla k tomu negativní zkušenost s vyhnáním na počátku války a také mnohem výhodnější ekonomické podmínky ve Vojvodině. 5 Ve srovnání s Vojvodinou disponovalo Kosovo menšími právy např. vysílalo menší počet zástupců do Rady národností či nemohlo vytvořit vlastní vrchní soud. 4

8

statut zásadní přelom a především pokrok ve srovnání s minulostí. Poprvé v dějinách jugoslávského státu byla nesrbskému obyvatelstvu přiznána práva národnostních menšin a albánština mohla být uplatňována i ve veřejném životě.

2.2 1948-1966: Vyhrocení jugoslávsko - albánských vztahů

Ke zhoršení situace v Kosovu na konci 40. let přispěla mezinárodní situace. Došlo

k vyhrocení vztahů mezi Sovětským svazem a jeho satelity na jedné straně a FLRJ

na straně druhé. Albánie, v čele s nacionalisticky orientovaným Enverem Hodžou, této situace využila a nastolila militantní kurz proti dosavadnímu blízkému spojenci Jugoslávii. Hodžův režim kritizoval jugoslávskou politiku vůči Albáncům a vyzýval

k obraně jejich nacionálních práv. Jugoslávští Albánci byli pobízeni ke svržení Titova režimu. Součástí Hodžovy politiky byla i špionážní činnost. „Podle oficiálních

jugoslávských zdrojů vyslala Tirana ve skupinách nebo jednotlivě v letech 1948 – 1958 celkem

657

diverzantů

(Hradečný 1996, 135).

a

agentů

do

Jugoslávie,

z toho

548

ozbrojených.“

Převážná většina jugoslávských Albánců si však zachovávala vůči oběma

komunistickým režimům (titovskému i hodžovskému) rezervovaný postoj.

Neochota jugoslávských Albánců ke kolaboraci proti Tiraně byla vnímána

jugoslávským vedením jako občanská neposlušnost. V tomto období se ve stranickém

vedení Komunistické strany Jugoslávie prosadil tvrdý kurs požadující absolutní poslušnost jugoslávských Albánců. Jeho hlavním představitelem se stal Alexandr Rankovič6. Pod jeho

vedením docházelo k pronásledování i psychickému a fyzickému teroru jugoslávských Albánců, kteří podporovali Hodžův režim v Albánii. Nicméně byli zatýkáni i zcela nevinní

lidé na základě vykonstruovaných obvinění. To dokumentuje i tzv. Prizrenský proces v létě roku 1956. Státní bezpečnost obvinila ze spolupráce s albánskou bezpečností několik členů

kosovské albánské komunistické elity. Několik z nich bylo odsouzeno na 3 - 12 let trestu odnětí svobody. V roce 1966 byla všechna obvinění označena za smyšlená a tresty odsouzených rehabilitovány. (Hradečný 1996, 138). Celý proces byl provázen i rozsáhlou

bezpečnostní akcí, při níž policie hledala nelegálně držené zbraně výhradně v albánských rodinách. Její počínání je možné označit za brutální. Několik osob bylo ubito k smrti.

Alexander Rankovič – srbský komunista, člen politbyra ÚV KSJ, od r. 1952 člen SKJ, 1946-53 ministr vnitra a místopředseda vlády, od r. 1953 viceprezident republiky, místopředseda Svazové výkonné rady a předseda jejího výboru pro vnitřní záležitosti. V r. 1966 byl odvolán z funkce. 6

9

Pokud se týká zastoupení jugoslávských Albánců ve stranických i státních

strukturách, je možné konstatovat, že až do roku 1966 bylo v podstatě mizivé. Ve federální vládě nebyl přítomen ani jediný Albánec. Ve Svazu komunistů Jugoslávie figuroval jeden, maximálně dva Albánci. Podobná situace byla v srbské vládě i stranickém komunistickém

politbyru. Albánci přitom v polovině 50. let představovali 65 % obyvatel v rámci Kosova.

Situace s reprezentací Albánců ve veřejné sféře byla obdobná jako na federální úrovni.

Neodpovídající početní zastoupení Albánců souviselo i s jejich rezervovaností vůči komunismu. Zatímco v roce 1957 tvořili Albánci zhruba 4,5 % obyvatel FLRJ, představovali jen 2,4 % členské základny Svazu komunistů Jugoslávie (SKJ). Na rozdíl

od nich Srbové s 41,7 % podílem v jugoslávské populaci reprezentovali 54,5 % všech členů SKJ. (Hradečný 1996, 138).

Dalším důvodem nízké reprezentace albánské komunity a jejího sekundárního

zastoupení ve veřejné sféře byla i nízká vzdělanostní úroveň a vysoké procento negramotnosti. (Pelikán 1997, 15).

Tento stav byl však důsledkem nepříznivé hospodářské situace po druhé světové

válce. Kosovo dlouhou dobu nebylo zařazeno mezi nerozvinuté regiony a tudíž nedostávalo žádnou finanční pomoc ve formě darů. Teprve později získalo pomoc v podobě půjček a úvěrů. Chyběla zde základní infrastruktura, moderní zemědělství i průmysl. Pomalu tak docházelo k většímu prohlubování rozdílů mezi Kosovem a dalšími federálními republikami.

Dalším faktorem přispívajícím k neutěšené hospodářské situaci byl i vysoký nárůst

natality albánské komunity. Albánci se tak v tomto ohledu rázem dostali na první místo mezi evropskými národy. V porovnání s natalitou kosovských Srbů byla asi třikrát vyšší.

(Pelikán 1997, 18). A příčina této doslova demografické exploze? Zlepšení zdravotní péče, částečné zvýšení životní úrovně a přetrvávání tradičních společenských vazeb.

Vzhledem k celkové situaci na přelomu 50. a 60. let nebylo tedy možné očekávat

nějaký zásadní krok k rozšíření autonomie Kosova. Alespoň malým krůčkem se stala

novela Ústavy z roku 1963, která „povýšila“ Kosovo na autonomní oblast a zrovnoprávnila tak obě autonomní jednotky Kosovo a Vojvodinu. Rovněž se začal používat nový termín „národnost“, který označoval „...národy, které měly vlastní národní stát a v Jugoslávii měly

výraznou diasporu...“.(Tesař 2000a: 269). Na vrcholu pomyslné pyramidy podle přiznaných práv tak stály státní národy (Černohorci, Chorvaté, Srbové, Slovinci,

Muslimové a Makedonci), o stupeň níže národnosti (např. Albánci, Maďaři), které 10

disponovaly rozsáhlými menšinovými právy a posledním stupněm byly etnické skupiny

(např. Romové, Židé) bez vlastního státu.

I přes tyto proměny zachovala Ústava z roku 1963 centralistické tendence, naopak

ještě posílila závislost autonomních oblastí na rozhodnutích srbských republikových orgánů.

2.3 1966 – 1974: Pokus o stabilizaci rozšířením autonomních práv Kosova

Rok 1966 přinesl podstatnou změnu v jugoslávském stranickém vedení, kdy byl

z jeho čela odvolán Alexandr Rankovič. Tímto krokem Tito nastoupil cestu liberalizace

komunistického systému a zároveň se pokusil o smířlivější politiku vůči albánské komunitě žijící v Jugoslávii.

K získání sympatií Albánců podnikla Titova vláda několik zásadních kroků. Prvním

z nich byla ekonomická a finanční pomoc z federálního fondu pro rozvoj nedostatečně rozvinutých oblastí.

Dalším pak bylo významné rozšíření autonomních práv Kosova v rámci přijetí

dodatků k Ústavě Socialistické federativní republiky Jugoslávie z roku 1968 a 1971. Oficiálně bylo přejmenováno na Socialistickou autonomní oblast Kosovo a vedle Vojvodiny se stalo ústavním článkem jugoslávské federace s vlastní vládou, skupštinou

i ústavním soudem. Srbská republika tak ztratila napříště právo vměšovat se do záležitostí

Kosova bez souhlasu oblastního parlamentu. Albánci byly fakticky zrovnoprávněni se státotvornými národy SFRJ. Komunistický režim začal tolerovat používání albánské národní vlajky jako symbolu jugoslávských Albánců. (Hradečný 1996: 146).

Posledním krokem k zajištění náklonnosti jugoslávských Albánců se stala podpora

jejich kulturních a společenských institucí. V roce 1969 byla založena univerzita v Prištině.

Zakládaly se vědecké instituce, vydavatelství, média. Postupně se zvýšilo zastoupení

Albánců ve státním sektoru. Při obsazování postů ve federálních orgánech, stranických

funkcí nebo i úřadů v samotné autonomní oblasti se začalo postupovat podle národnostního klíče.

Všechny tyto kroky vedly k silnému procesu národního uvědomování Albánců

a požadavku na přetvoření Kosova v sedmou jugoslávskou republiku. Hlavním důvodem

pro vytvoření Kosovské republiky byl neúspěch komunistického režimu vyvést Kosovo z ekonomické krize. Provincie se potýkala s vysokou mírou nezaměstnanosti především

mladých lidí. Stále se prohluboval hospodářský rozdíl mezi Kosovem a dalšími republikami.

11

Když pomineme ekonomické důvody, je možné považovat nárok Albánců

na vytvoření samostatné republiky Kosovo za legitimní i z toho důvodu, že jejich počet

(odhadem 2 miliony) převyšoval počet obyvatel jiných státotvorných národů jako například půl milionu Černohorců.

Radikálnější a nacionalisticky orientované skupiny začaly všechny výše uvedené

požadavky prosazovat nátlakovými prostředky. V říjnu 1968 se konaly protestní demonstrace na různých místech Kosova. Objevovaly se i separatistická hesla, jež propagovala odtržení Kosova a spojení s Hodžovou komunistickou Albánií. Hlavními aktéry těchto aktivit nebyli organizátoři, ale spíše jedinci z řad extrémistů. Policie

demonstrace násilně potlačila. Titovo vedení dalo najevo, že sice všechny pokusy

o prosazení tohoto požadavku budou i v budoucnosti nekompromisně likvidovány, ale

v zájmu zachování klidu je ochoten přistoupit na drobnější ústupky týkající se kosovské autonomie.

I přes všechny snahy se vztahy Srbů a Albánců v tomto období nezlepšovaly. Tito

sice podporoval integraci Albánců do jugoslávské společnosti v dobré víře, že se tak sníží mezietnické napětí, ale opak byl pravdou. Srbové a Černohorci nelibě nesli proměnu poměrů na Kosovu. V podstatě ztráceli privilegované postavení, na které byli zvyklí až

do pádu Alexandra Rankoviče v roce 1966. Ekonomická a sociální situace se také nezlepšovala. Výsledkem bylo stěhování několika desítek tisíc Srbů a Černohorců na sever

do vlastního Srbska. Odchod Srbů z Kosova byl na veřejnosti po roce 1981 dokonce prezentován jako genocida ze strany Albánců. 2.4 Ústava z roku 1974

Důležitým mezníkem, nejen pro Kosovo, ale pro celou Jugoslávii vůbec, bylo

přijetí nové ústavy v roce 1974. V pozadí rozhodnutí vyhlásit novou ústavu stál záměr zaručit stabilitu Jugoslávie jako celku i po Titově smrti. Ústava posílila kompetence

jednotlivých republik a obsahovala i některé konfederativní prvky. Veškeré aktivity svazových republik v rámci federace podléhaly konsensu. Společný zůstal pouze jednotný trh včetně plánování, peněžní, emisní a daňové politiky. Nejvyšší státní i výkonná moc

byla svěřena kolektivním orgánům, což mělo zaručit rovnoprávné zastoupení všech svazových republik včetně autonomních oblastí.

Autonomní oblasti Kosovo a Vojvodina byly postaveny na úroveň svazových

republik. Měly vlastní ústavu, předsednictvo, dokonce i ústavní soud. Nezískaly sice vlastní občanství, vlajku, ani právo na odtržení, ale ve federálních orgánech disponovaly 12

právem veta. Kompetence Socialistické republiky Srbsko se de facto zúžily jen na tzv. užší Srbsko, tedy bez autonomních oblastí. (Pelikán 2005: 506).

Konec 70. let byl v Kosovu charakteristický neustálým bojem mezi komunistickou

mocí na jedné straně a separatistickými albánskými skupinami na straně druhé. Komunistickému vedení se i přes stále větší úsilí dařilo zachovat kontrolu nad celým

územím. Rozsáhlému konfliktu doposud bránilo podle Pelikána (1997: 25) několik vnějších faktorů, které když pominou, dojde k vyhrocení situace v Kosovu. Mezi ně zařadil:

• • • •

Stabilizované mezinárodní postavení SFRJ

Existence degenerujícího komunistického režimu v Albánii

Slábnoucí, ale stále dostatečná schopnost režimu mocensky potírat

projevy sociální a etnické nespokojenosti

Relativně stabilní etnické vztahy v dalších jugoslávských regionech, kde převládala národnostní harmonie

2.5 Demonstrace v Kosovu v roce 1981

Na počátku 80. let došlo k rapidní změně na poli etnického soužití. Přispělo k tomu

několik událostí. V první řadě to byla smrt jugoslávského vůdce Tita v květnu 1980,

v druhé pak propuknutí mohutné hospodářské krize, která souvisela s tzv. druhou ropnou krizí a nutností splácet Západu nahromaděné dluhy.

V březnu 1981 protestovali albánští studenti vysoké školy v Prištině proti svým

nedůstojným studijním podmínkám. Samotná demonstrace mohla být považována za zanedbatelnou, nicméně oblastní stranické vedení složené víceméně z Albánců se

obávalo, že by se protesty mohly opakovat a proto nechalo zadržet studentské vůdce. Tato vesměs nevinná událost odstartovala o několik dní později vlnu masových demonstrací. Hlavním bodem demonstrací se stalo zlepšení ekonomického postavení Kosova v rámci

SFRJ a požadavek samostatnosti. Demonstrace se z Prištiny rozšířily do jiných měst v Kosovu i do Albánci obydlené části Makedonie a Černé Hory. Probíhaly ozbrojené boje

mezi demonstranty a policií, jež si vyžádaly na obou stranách stovky zraněných a několik

desítek mrtvých. Nakonec byl vyhlášen výjimečný stav a demonstrace byla krvavě

potlačena. Ovšem následovala vlna tvrdých represí v podobě zatýkání a dlouhých trestů odnětí svobody.

13

Za původce nepokojů byla označena ilegální marxisticko-leninská strana Albánců

v Kosovu spojená s Tiranou. Údajně se mělo jednat o akci, která je součástí dlouhodobého, systematického spiknutí s cílem etnicky očistit Kosovo od nealbánské populace a připojit

ho k Albánii. (Hradečný 1996: 156). Ve skutečnosti neměl Enver Hodža zájem Kosovo k Albánii připojit, neboť se obával velkého přívalu antikomunisticky smýšlejících

kosovských Albánců, kteří by se svými výhradami vůči stalinismu mohli ohrozit jeho vlastní pozici.

Cíl srbského komunistického vedení byl jasný – zvrátit dosavadní mocenské

poměry na Kosovu ve svůj prospěch. Srbští komunisté zahájili řadu normalizačních opatření. Vyloučili ze strany asi 1600 kosovských Albánců a 200 Srbů (Pelikán 2005: 512), kteří údajně byli pod vlivem „albánského nacionalismu“. V praxi to vypadalo tak, že ze strany i z pracovních míst museli odejít všichni, kteří dali najevo sympatie vůči

účastníkům demonstrací, ale i ti, kteří se neztotožňovali s tvrdým postupem vůči demonstrantům.

Srbská vláda neváhala k realizaci svého záměru zneužít i média a rozpoutala

systematickou kampaň o pronásledování a utlačování kosovských Srbů a Černohorců albánským obyvatelstvem. „Kampaň, do jejíhož uskutečňování se s plnou vervou zapojily

prakticky bez výjimky všechny srbské sdělovací prostředky, operovala s mýty,

polopravdami i s jednostranným líčením událostí a využívala v plné míře neinformovanosti jugoslávské veřejnosti o skutečných poměrech v Kosovu.“ (Hradečný 1996, 158).

Mediální protialbánská propagandistická kampaň se i přes svou zjevnou

neserióznost setkala v jugoslávské společnosti s pozitivní odezvou, ale nezastavila ani postupující proces albanizace Kosova, ani nepřiměla albánskou komunitu k rezignaci boje

o samostatnost. Nadále se díky hospodářské krizi zhoršovala životní úroveň obyvatelstva a nedařilo se zastavit migraci Srbů a Černohorců z Kosova.

To všechno živilo půdu pro rozvoj radikální nacionalistické opozice v Srbsku, která

požadovala tvrdší opatření proti Albáncům. Namátkou chtěla zavést v Kosovu srbochorvatštinu jako jediný úřední jazyk, vyhostit imigranty z Albánie, zrušit pravidla nacionálního klíče při obsazování pozic ve státní správě apod. 2.6 Memorandum Srbské akademie věd

Patrně nejucelenějším dokumentem, který shrnul nejvážnější problémy tehdejší

srbské společnosti a zároveň politické představy o jejich řešení, může být označeno Memorandum Srbské akademie věd z roku 1986. 14

Je nutné podotknout, že pracovní verzi této politické deklarace otiskl bělehradský

deník Večernje novosti bez vědomí autorů.

Autoři Memoranda v čele se spisovatelem Dobricou Čosičem poukazovali

na hlubokou krizi srbské společnosti a za východisko z ní označili demokratizaci Jugoslávie. Za viníka současných poměrů považovali „antisrbskou“ Titovu politiku.

Federativní výstavbou státu a především „protisrbskou“ ústavou z roku 1974 dal Tito v sázku existenci srbského národa. Vlastní jádro srbského státu Kosovo přenechal Albáncům a snižoval zde proporční podíl v neprospěch Srbů. Srbsko bylo podle jejich

vyjádření poškozováno i v hospodářské oblasti ve prospěch ostatních svazových republik. Memorandum požadovalo omezení autonomie Kosova i Vojvodiny, obnovu jejich

srbského charakteru a také větší práva pro srbskou menšinu v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Cílem Memoranda bylo vzkříšení ideje tzv. velkého Srbska (území

od Skopje až k Záhřebu a od Zadaru až po Osijek). (Weithmann 1996: 386). Kromě jiného Memorandum kritizovalo současné srbské stranické i státní vedení.

Na vydání Memoranda okamžitě negativně zareagovala média. Nejvyšší

komunistické vedení v čele s Ivanem Stamboličem, který zastával do roku 1986 funkci

předsedy Svazu komunistů Srbska a poté se stal srbským prezidentem, zmíněný dokument odsoudil jako „šovinistickou iniciativu“. Jeho dosud nejbližší spojenec Slobodan Miloševič, který se po Stamboličovi stal nejvyšším stranickým předsedou, se ke kritice

Memoranda nepřipojil a dokonce s jeho odsouzením neseznámil ani veřejnost. (Magaš 1993: 200; cit. sec. Hradečný 1996: 161).

3. Miloševičova éra v letech 1986 – 1998 3.1 Nacionalismus jako nástroj Miloševičovy politiky

V únoru 1986 byl zvolen Slobodan Miloševič do funkce předsedy Svazu komunistů

Srbska za podpory dosavadního předsedy strany Ivana Stamboliče.

Miloševič vystudoval právnickou fakultu a krátce pracoval jako hospodářský

poradce starosty Bělehradu. Pět let řídil státní společnost Tehnogas. V roce 1978 se stal

ředitelem Beobanky. Měl spoustu kontaktů v zahraničí a jevil se jako prozápadní technokrat. V roce 1984 vstoupil do politiky, kdy byl zvolen předsedou významné

bělehradské městské organizace, kde se spíše projevoval jako oponent liberalismu a nacionalismu. (Pelikán 2005: 517).

15

Vstupem Slobodana Miloševiče do politiky začalo další stádium eskalace konfliktu

v Kosovu. Jeho prvořadým záměrem bylo využít velkosrbský nacionalismus a kosovskou krizi k odstranění svých politických konkurentů a poté převzetí moci v celém Srbsku.

V dubnu 1987 odjel Miloševič do Kosova, kde se konalo oblastní zasedání strany.

Kolem budovy demonstrovalo několik tisíc nespokojených Srbů s tamější situací. Miloševič se až doposud prezentoval jako oddaný titoista, respektující internacionální

skladbu Jugoslávie, nicméně tehdy padla památná věta, kdy prohlásil na adresu

demonstrujících Srbů, že nedopustí, aby je ještě někdy někdo bil.7 Doslova přes noc se tak transformoval v obhájce srbských národních práv. (Pelikán 2005: 517).

Miloševič začal veřejně podporovat srbské nacionalistické akce a dokonce je

i financoval. Velký počet účastníků totiž tvořili profesionální demonstranti tzv. mitingaši,

kteří byli podle potřeby přemisťováni z jednoho města do druhého ovšem tak, aby všechny

akce vypadaly naprosto spontánně. (Bennet 1995: 98; cit. sec. Hradečný 1996: 163). Během roku 1987 rozpoutal Miloševič tzv. antibyrokratickou revoluci, díky níž odstranil

většinu svých oponentů, hájících titoistickou doktrínu. Zbavil se dokonce i svého tehdejšího spojence Ivana Stamboliče, kterého v podstatě donutil abdikovat na úřad srbského prezidenta.

Po úspěchu v Srbsku se Miloševič chystal k obdobným krokům i v obou

autonomních oblastech. Důvodem bylo získání více hlasů na úrovni federace. V případě úspěchu ovládnutí obou autonomních oblastí a Černé Hory by Srbsko disponovalo již čtyřmi z celkem osmi hlasů, což by vedlo k ovládnutí celé Jugoslávie.

V roce 1988 se Miloševičovi podařilo uchvátit moc ve Vojvodině i Černé Hoře.

Scénář byl pokaždé stejný. Masové demonstrace, organizované projevy nespokojenosti.

Po zprávách, že se Miloševičovo vedení snaží sesadit populární političku

Kačuši Jašariovou z čela Svazu komunistů Kosova i dalšího oblíbeného člena Azema

Vlasiho, vyšlo 17. listopadu 1988 do ulic Prištiny až 100 tisíc lidí rozhodnutých bránit

svoji autonomii. Teprve po nasazení jednotek srbské armády i policie se podařilo odpor zdolat. Do čela Kosova byl dosazen Miloševičovi loajální Rahman Morina. (Dizdarević 2002: 252 – 255).

Tento akt však nezůstal bez povšimnutí. Více než 1300 horníků z dolu Stari Trg

zahájilo koncem února 1989 podzemní stávku, s ohledem na plánované změny ústavy,

Srov. (Troebst 1998: 6). Některé zdroje hovoří o této větě pronesené Miloševičem až v souvislosti s oslavami 600. výročí bitvy na Kosově Poli 28. června 1989. 7

16

která přerostla ve stávku generální. Stávkujícím se nepodařilo prosadit většinu svých požadavků až na demisi stranického šéfa Moriny. (Dizdarević 2002: 265 – 269). 3.2 Zrušení autonomie Kosova v roce 1989

23. března 1989 byla v naprosto neregulérních podmínkách donucena skupština

Kosova souhlasit se změnami v srbské ústavě, potažmo s omezením svých vlastních pravomocí. Politická autonomie obou oblastí Kosova i Vojvodiny byla formálně omezena, de facto vlastně zrušena. Zůstaly jim sice zachovány orgány vlastní samosprávy, ale veškeré pravomoci plnoprávných členů federace ztratily. Po vyhlášení revidované ústavy

odpověděli kosovští Albánci masovými šestidenními protesty, které přerostly v krvavé

pouliční boje. Odhady postižených osob jsou v tomto ohledu značně nepřesné, protože řada demonstrantů vzhledem k režimním sankcím ani nevyhledala lékařskou pomoc.8 Albánci

tak byli oficiálně zbaveni svých práv a vyháněni z pozic ve veřejných úřadech, nemocnicích, ale i školách. Kromě toho následovala mohutná vlna zatýkání, týrání a mučení ve věznicích. (Reuter 1989: 378; cit. sec. Hradečný 1996: 168). 3.3 Počátek 90. let ve znamení represí

Zrušení autonomie a zahájení politických procesů vyvolalo velkou vlnu odporu,

která s malými přestávkami trvala od podzimu 1989 do konce roku 1990.

Miloševič již v květnu 1989 z taktických důvodů změnil svoji funkci a zastával

úřad srbského prezidenta. O rok později změnami srbské ústavy posílil svoje pravomoci na úkor vlády i parlamentu. Ministerstvo vnitra se tak dostalo pod Miloševičův přímý vliv,

aniž by do jeho nařízení mohl kdokoliv zasahovat. (Babović 2001, 36). Ústava z roku 1990 umožnila také vznik politických stran. Nejsilnějším subjektem se stala Miloševičova

Socialistická strana Srbska. Těmito kroky si Miloševič zajistil téměř dokonalou kontrolu nad fungováním celého politického systému.

V Kosovu pokračoval ve své agresivní politice. Obyvatelstvo bylo pod dozorem

jugoslávské lidové armády, členové kosovského vlády byli zatčeni. V září 1990 připravil Kosovu i Vojvodinu o zbytky jejich autonomie a utvořil z nich pouze útvary podléhající

Srbsku a jeho zákonům. Podle zvláštního zákona z roku 1991, který byl však v rozporu s ústavou SFRJ, rozpustil Miloševič předsednictvo i skupštinu kosovské provincie. Tímto v podstatě nastolil okupační režim v Kosovu.

Srov. (Dizadarević 2002: 288 – 289) – Dizadarević uvádí 9 mrtvých demonstrantů a 2 milicionáře, 18 milicionářů a 38 demonstrantů utrpělo vážná zranění. 8

17

Prakticky se tento stav projevoval omezením mnoha lidských práv ze strany

Miloševičova režimu. Bylo zastaveno vysílání rozhlasu i televize v albánštině, vydávání kosovských tištěných médií. Byla omezena výuka ve školách. Vyučovalo se pouze podle osnov vydaných Bělehradem.

K omezení svobody slova nedocházelo pouze v Kosovu. Během 90. let se

Miloševič v Srbsku zasadil o zákaz vysílání několika soukromých televizních stanic a vydávání nezávislých deníků. Dokonce byly na objednávku režimu publikovány knihy

popisující srbskou porobu a albánský útlak. Srbská společnost se tak dostávala pod vliv Miloševičovy propagandy. (Balík, S. – Stýskalíková, V. 2005).

Na vedoucí pozice ve státním sektoru byli dosazováni Srbové a Černohorci. Kromě

toho se začal široce rozmáhat protekcionismus. Miloševičova manželka Mira Markovičová rozdělovala

ředitelské

a

ministerské

funkce

mezi

rodinné

příslušníky.

(Tesař 2002, 26 – 30). Taktéž v ekonomické sféře si Miloševičova Socialistická strana

Srbska podržela kontrolu nad strategickými podniky, jejichž vedení bylo úzce spjato s vedením strany. (Balík, S. – Stýskalíková, V. 2005).

Neloajální Albánci byli masově propouštěni, takže hranice nezaměstnanosti

v albánské komunitě dosahovala téměř 90 %. Konkrétně od července 1990 do konce roku 1993 ztratilo práci skoro 110 tisíc kosovských Albánců. (Biberaj 1994: 47; cit. sec. Hradečný 1996: 175).

3.4 Vznik kosovské opozice vůči Miloševičově (nad)vládě

Kosovská společnost vnímala demokratizační změny probíhající v dalších

jugoslávských republikách i přes to, že se Miloševič snažil udržet Kosovo v izolaci. Svaz

komunistů Kosova byl značně zdiskreditován a tak si sympatie začaly získávat nezávislé organizace. Nejvýrazněji se prosadil Demokratický svaz Kosova (DSK), založený

v prosinci 1989. Jeho zakládající členové, často z řad nacionálně orientované inteligence, vstoupili do politiky až po zrušení kosovské autonomie a více méně neměli žádné

zkušenosti s praktickou politikou. Vůdcem DSK se stal méně kontroverzní spisovatel a literární historik Ibrahim Rugova.

DSK se stalo masovým všenárodním hnutím. Po jeho vzniku do něj vstoupilo

300 tisíc Albánců. Postupně se začaly formovat i další politické strany. Hlavním popudem

k jejich vzniku však nebyly jiné ideologické a politické názory, nýbrž osobní spory uvnitř

albánské elity. Ti, kteří se neprosadili do vedení DSK, založili jednoduše vlastní stranu. Většina nově vzniklých stran tak představovala pouze kopie DSK. 18

Kosovská opozice si stanovila alespoň základní strategii a programové body. Tím,

že Miloševič nezákonně zbavil Kosovo autonomie, zpřetrhal veškeré vazby mezi Srbskem

a obyvateli Kosova a tudíž nemá právo zasahovat do jeho vnitřních záležitostí. (Pelikán 1997: 38). Praktickým opatřením bylo rozhodnutí nevstupovat do žádných nových mocenských struktur, které vytvoří bělehradská vláda. Miloševičův režim se tak v Kosovu

musel spoléhat pouze na Srby a při neúčasti Albánců tak ani nemohl prezentovat svoji nadvládu v Kosovu jako legitimní.

Dalším parciálním požadavkem bylo propuštění politických vězňů a zrušení

mimořádných policejních opatření, což se nesetkalo s pozitivní odezvou a následovaly opět protesty a generální stávka. Situace se nadále vyostřovala.

Odpovědí kosovských Albánců byl bojkot veškerých srbských nařízení a snaha o

odpoutání Kosova od Srbska. Počátkem července 1990 pak vyhlásili nezávislost Kosovské republiky jako rovnoprávné složky jugoslávské federace. (Hradečný 1999: 18 – 21). O dva měsíce později se v ilegalitě sešla albánsko-kosovská vláda, aby schválila ústavu a znovu potvrdila nezávislost Kosovské republiky v rámci jugoslávské federace. V roce 1991 byla

v tajném referendu ústava přijata většinou 99,87 % hlasů. Srbové a Černohorci se referenda neúčastnili, i přes to se volební účast vyšplhala na 87 %. (Troebst 1998: 7).

Pod vlivem rozpadu SFRJ se albánská společnost vnitřně sjednocovala nejen

v Kosovu, ale v celé Jugoslávii a zostřovala svoje požadavky. V srpnu 1991 vznikla Koordinační rada albánských politických stran, jejímiž členy nebyly jen stranické subjekty z Kosova, ale i Srbska, Černé Hory a Makedonie. Vzhledem k možnému dalšímu vývoji

SFRJ vydala politickou deklaraci, v níž nastínila možné další varianty státoprávního uspořádání. První možnost počítala se stávající federální strukturou Jugoslávie. Koordinační rada by v tomto případě žádala poskytnutí republikového statutu Kosovu a národních práv Albáncům. Pokud by se federace udržela se změněnými vnitřními

hranicemi, uvažoval koordinační výbor o připojení všech území osídlených Albánci ke

Kosovské republice v rámci federace. Poslední možnost počítala s odchodem Chorvatska a Slovinska ze SFRJ, v tom případě by Albánci trvali na sjednocení Kosova s Albánií. (Kohl – Libal: 1992; cit. sec. Hradečný 1996: 176).

Na konci roku 1991 adresoval Ibrahim Rugova Evropskému společenství žádost

o mezinárodní přiznání secese Kosova a zároveň žádal o účast na mezinárodní konferenci o řešení jugoslávské krize. Na svou žádost však neobdržel žádnou odpověď.

19

Všechny žádosti o uznání nezávislého, suverénního Kosova zůstaly ze strany

Miloševičova režimu, ale i západu naprosto ignorovány. Jedinou zemí, která mezinárodně uznala Kosovskou republiku, byla v říjnu 1991 Albánie.

Kosovo začalo fungovat jako stát ve státě. V roce 1992 se konaly prezidentské

volby i volby do parlamentu. S naprostou převahou zvítězil DSK a jeho předák Ibrahim Rugova byl potvrzen ve funkci prezidenta. Kromě budování nejvyšších státních orgánů se rozvíjelo i školství, zdravotnictví, média až po vybírání daní. Všechny tyto aktivity byly financovány z fondu, do kterého přispívali nejen Albánci žijící přímo v Kosovu 5 %, ale i příbuzní v zahraničí 3 % svých měsíčních příjmů. (Troebst 1998: 8).

Patrně díky existenci stínového státu zůstaly bez účinku všechny provokace

ze strany Miloševičova režimu usilující o vyvolání občanské války. V podstatě až do roku 1998 nedošlo i přes napjaté vztahy k ozbrojenému střetu. Nemalou měrou k tomu přispěla

Rugovova politika mírového odporu. Zastával názor, že přímá konfrontace se srbskou mocí by měla pro albánské obyvatelstvo naprosto katastrofální důsledky a že pasivní rezistence je účinnější a především důstojnější formou odporu.

Je třeba vzít v úvahu také fakt, že od roku 1991 do roku 1995 probíhaly boje

ve Slovinsku, poté válka v Chorvatsku a v Bosně, takže Miloševičova pozornost byla zaměřena jiným směrem. Pokud by se však zdálo, že Miloševič Kosovskou republiku

toleroval, opak je pravdou. Velmi dobře si uvědomoval, že jakýkoliv neúspěch v Kosovu

by ve svůj prospěch využili jeho domácí soupeři z řad nacionalistických extremistů, kteří prosazovali konečné řešení kosovské otázky, tak i jeho protivníci v rámci federace

Chorvaté a Slovinci. V zájmu udržení svého mocenského postavení začal uplatňovat v kosovské otázce ještě militantnější kurs. Kosovskou republiku prohlásil za ilegální výtvor separatistů a proti jejím stoupencům byly uplatňovány tvrdé sankce. Asi nejhoršími byly

zákroky

policejních

orgánů

a

polovojenských

srbských

jednotek.

(Hradečný 1996: 180). Násilnými opatřeními dosáhl Miloševič alespoň dílčích úspěchů,

kdy se mu podařilo narušit činnost řídících orgánů stínové republiky. Většina členů

působila v exilu, pouze Rugovovi s ohledem na jeho kontakty v zahraničí byla tolerována politická aktivita.

3.5 Radikální kosovská opozice - UČK

V polovině 90. let začaly na Kosovo v plné míře doléhat hospodářské sankce, které

byly uvaleny na Svazovou republiku Jugoslávii ze strany OSN, tudíž se ekonomická

situace v Kosovu ještě více zhoršovala. Rugova se snažil o zviditelnění kosovského 20

problému a jeho přenesení na mezinárodní scénu9, ale stále bez úspěchu. Dokladem toho

může být uzavření Daytonských dohod v roce 1995, kde o Kosovu nepadla ani zmínka. Všechny tyto faktory vedly k pochybnostem, zda-li je Rugovova politika pasivní rezistence účinná k získání nezávislosti na Bělehradu. Skupina radikálů kolem Redžepa Qosji začala

kritizovat Rugovovu politiku a vyslovila se pro razantnější formy odporu včetně násilných akcí. Další opoziční silou, která měla představovat alternativu k dosavadnímu vedení

Kosova, se stala skupina vedená Ademem Demačim, nejznámějším kosovským

disidentem. Ten se vyslovil pro nenásilný vznik tzv. Balkanie, což měl být konfederativní svazek tří rovnoprávných republik: Srbska, Černé Hory a Kosova. (Troebst 1998: 13).

Situace v Kosovu se ještě více vyhrotila v průběhu roku 1996, kdy došlo k několika

sériím atentátů. Útoky byly namířeny především proti srbským civilistům, ale i řadovým policistům. V lednu 1997 byl útok veden proti rektorovi prištinské univerzity Radivojovi

Papovičovi, který byl znám svým odporem vůči albánské revoltě. (Pelikán 1997: 60). K teroristickým útokům, které měly být odplatou za příkoří páchaná Miloševičovým

režimem v Kosovu, se přihlásila do té doby málo známá Kosovská osvobozenecká armáda (UČK). Ibrahim Rugova se domníval, že všechny tyto útoky zahájily srbské tajné služby

ve snaze zdiskreditovat představitele kosovských Albánců a získat záminku k boji. Tento fakt je důkazem vytvoření dvou proudů albánské resistence, militantního (UČK) a pacifistického (DSK), jejichž politika byla naprosto nekoherentní. (Stýskalíková 2003).

Až v roce 1998 došlo mezi jednotlivými štáby UČK k větší koordinovanosti.

Spojovacím článkem všech frakčních organizací byla snaha o získání suverenity Kosova. Původně UČK čítala 500 členů, ale postupně se rozrostla až na několik tisíc mužů, jejichž

počet se pohyboval mezi 12 – 20 tisíci. UČK operovala v malých buňkách a charakteristické byly akce o síle 3 – 5 mužů. Troebst hodnotí UČK jako guerillové hnutí lehce ozbrojených jednotek, které byly viditelně označeny a disciplinovaně vykonávaly vydávané rozkazy. (Stýskalíková 2003).

Nejvyšším politickým představitelem UČK se stal Hashim Thači.

Rugova již na počátku90. let vystoupil s návrhem uznání nezávislého Kosova pod patronací OSN. Žádal o vyslání pozorovatelů mez. organizací a poté o rozmístění mírových sborů UNPROFOR či NATO. Navrhoval mezinárodní zprostředkování mírových rozhovorů s Bělehradem na neutrální půdě. Do Kosova se postupem času dostali pozorovatelé z KBSE či zplnomocněnec OSN pro lidská práva, nicméně i tak zůstal kosovský problém na okraji zájmů západních zemí. 9

21

4. Válka v Kosovu 4.1 Rok 1998: první kolo kosovské války

Miloševič si uvědomoval, že v danou chvíli je situace téměř neudržitelná a existují

tři možné scénáře. První z nich, že v Kosovu zůstanou etničtí Albánci, ale s vlastní vládou mimo území Srbska, pravděpodobně i mimo území federace. Druhý, že Kosovo bude

rozděleno podle etnických hranic. Část osídlená Srby připadne Srbsku a druhá část s albánskou většinou se osamostatní a taktéž vystoupí z federace. Poslední scénář, který by zachoval Kosovo Srbsku, ovšem bez kosovských Albánců, nejvíce vyhovoval Miloševičovým představám. (Gow 2003: 201).

Miloševičův režim začal potírat jakékoliv projevy ozbrojeného odporu a koncem

února 1998 zahájil koordinovaný útok na několik kosovských vesnic podpořený, policií

a paramilitárními jednotkami. Jeho cílem bylo naprosté vyhlazení UČK a plošná očista

Kosova od etnických Albánců, což byl ostatně dlouhodobý záměr srbského nacionalismu.

James Gow popisuje etnické čistky následovně. Členové srbských paramilitárních jednotek, policie nebo armády zaklepali na dveře domů kosovských Albánců. Ti, kteří byli

uvnitř museli svůj dům okamžitě opustit, pokud nebyli dost rychlí, byli zastřeleni. Rodinu

většinou rozdělili. Muži byli zastřeleni opodál nebo předvedeni k výslechům. Ženy s dětmi

byly nuceny utéci nebo s hlavní u spánku nuceny nastoupit do předem připravených autobusů či vlaků, které je odvezly na hranice. Ve většině případech na kosovských Albáncích vymáhali peníze za „bezpečnou“ cestu na hranice. Pak je zbavili všech dokladů, aby nemohli prokázat svou totožnost a ztratili tak i právo na majetek, pokud by se vrátili

zpět. Na hranicích pak pod pohrůžkou smrti vystoupili z vlaků a překročili hranice. (Gow 2003: 139).

Skutečnost, že zahraničí nikdy nepodniklo žádné důraznější kroky10 k tomu, aby

Miloševiče přimělo k respektování lidských práv a obnově autonomního statutu Kosova, ho utvrdilo v přesvědčení, že ani v budoucnu mu nebudou kladeny žádné významnější překážky v dosavadním postupu.11 Stručně řečeno, že Kosovo je integrální součástí Srbska

Sice již v březnu 1998 upozornila Bělehrad ministryně zahraničí Albrightová na hrozbu vzdušného úderu, pokud nedojde k ukončení srbských vojenských operací, ale vzhledem ke složení Rady bezpečnosti si byl Miloševič příliš jistý, že Rusko ani Čína žádnou takovou operaci nepodpoří a USA se bez jejího mandátu k ničemu samy neodhodlají. 11 Americký velvyslanec na Balkáně Robert Gelbard učinil v únoru 1998 prohlášení, v němž označil UČK za teroristickou organizaci a ocenil Miloševičův přínos ke stabilizaci situace na Balkáně, což srbské vedení pochopilo jako nepřímý souhlas k zásahu proti UČK, potažmo etnickým Albáncům. 10

22

a tudíž i kosovský problém je jeho vnitřním problémem, do kterého nikdo nebude zasahovat.

Pod dojmem eskalace napětí v Kosovu Spojené státy o měsíc později svoji politiku

změnily. Odvolaly zmírnění hospodářských sankcí a vyzvaly Miloševiče, aby stáhl zvláštní

jednotky z Kosova a zahájil jednání s představiteli albánské většiny v Kosovu. Rada bezpečnosti OSN uvalila sankce na dovoz zbraní i na UČK.

V polovině března skutečně dorazila srbská vládní delegace do Prištiny k jednáním

s Albánci, ale ti pozvání ignorovali.

Do podzimu 1998 pokračovala s malými přestávkami srbská ofenzíva. Podle údajů

mezinárodní organizace Human Rights Watch uprchlo v tomto období nejméně 40 tisíc Albánců do sousedních zemí a 50 000 se pak ukrylo do hor. O život přišlo asi tisíc Albánců

a stovka Srbů. (Pelikán 2005: 543). Jiné údaje hovoří až o 200 – 300 tisíc kosovských Albánců, kteří uprchli ze svých domovů. (srov. Hradečný 1999: 18 -21; Gow 2003: 203).

UČK operovala až na 40 % území Kosova, ale posléze utrpěla sérii porážek.

Důvodem se ukázala být malá pohyblivost a nedostatek těžkých zbraní. Kromě toho do bojů zasáhla i armáda, která dosud setrvávala na hranicích s Makedonií a Albánií. Srbským jednotkám se podařilo etnicky zcela očistit některé části Kosova.

Na podzim roku 1998 zaujaly USA s Kontaktní skupinou pro bývalou Jugoslávii

(složenou ze zástupců USA, Ruska a čtyřech největších zemí EU) ostřejší postoj.

Severoatlantická aliance dala znovu najevo, že přistoupí ke vzdušným úderům, pokud Bělehrad nezastaví etnické čistky a nestáhne z Kosova vojenské síly.

Miloševič vyhověl ultimátu a 12. října 1998 uzavřel s Richardem Holbrookem, což

byl zplnomocněnec Kontaktní skupiny a OBSE, zvláštní dohodu, v níž se zavázal snížit

početní stav armády v Kosovu, k návratu uprchlíků a akceptování přítomnosti mezinárodních pozorovatelů z OBSE. I přesto, že Miloševič tuto dohodu dodržel,

nepřinesla žádný zásadní průlom do srbsko-albánských vztahů. Neřešila totiž možnost osamostatnění Kosova, ani průběh jednání mezi znepřátelenými stranami, která měla i nadále proběhnout bez cizího zprostředkování. (Hradečný 1999: 18 -21).

V prosinci 1998 se rozhořely další boje. UČK neakceptovala výše zmíněný

dokument jako podklad k jednáním s Miloševičem, jež byl uzavřen bez jejich účasti. Miloševič odmítl na oplátku přistoupit na jakýkoliv kompromis. Ozbrojené oddíly UČK zaujaly své opuštěné pozice a obnovily útoky proti srbským strategickým cílům, ale i civilistům. Srbské ozbrojené síly započaly opět s etnickými čistkami.

23

4.2 Jednání předcházející úderům NATO

Na počátku ledna 1999 se bezpečnostní, především i humanitární situace prudce

zhoršila. Hrozila další eskalace konfliktu. Již zmíněná Kontaktní skupina ultimativně

rozhodla o konání konference, jejímž předmětem měla být mírová jednání za spoluúčasti Bělehradu i zástupců kosovských Albánců, která by nastolila zásadní obrat v situaci v Kosovu.

Od 6. do 23. února 1999 se konala konference na zámku v Rambouillet u Paříže,

avšak očekávané výsledky nepřinesla. Jugoslávská i albánská delegace, jejímiž členy byli

poprvé i představitelé UČK, spolu ani jednou nejednaly přímo, vždy pouze přes

mezinárodní zprostředkovatele. Mírový plán sestavil americký vyjednavač Christopher

Hill. Návrh dohody předpokládal obsazení Kosova jednotkami mírového vojenského sboru pod vedením NATO, včetně neomezeného přístupu jednotek Aliance na celé území Jugoslávie,

zahrnující

vzdušný

prostor i

teritoriální

vody.

Obě

strany

měly

k navrhovanému plánu výhrady. Svazová republika Jugoslávie považovala požadavky Aliance za porušení své suverenity.

Ani druhá mírová konference konaná v polovině března 1999 v Paříži neskončila

úspěchem. Americké diplomacii se sice nakonec podařilo přesvědčit albánskou delegaci,

vedenou mladým představitelem UČK Hashimem Thačim, aby dohody z Rambouillet podepsala. Albánská strana slevila ze svých původních požadavků jako vypsání referenda o budoucnosti Kosova po plánovaném přechodném tříletém období či zachování UČK jako vojenské síly. Srbská strana setrvala na svém původním odmítavém stanovisku

k navrhované vojenské části dokumentu, v níž se počítalo s rozmístěním jednotek mírového mezinárodního sboru pod vedením NATO. 4.3 Letecké údery NATO v roce 1999

Zatímco probíhaly mírové rozhovory ve Francii, se dále stupňovalo ozbrojené násilí

ve formě etnických čistek vůči civilnímu obyvatelstvu na obou znepřátelených stranách. Tato okolnost spolu se snahou předejít humanitární katastrofě a rozšíření konfliktu

do dalších oblastí přesvědčila vedení NATO, že po vyčerpání diplomatických prostředků, nezbývá jiná možnost, než zasáhnout vůči Miloševičově režimu vojenskou silou.

Letecké údery NATO, známé pod názvem Spojenecká síla, začaly 24. března 1999

a trvaly 78 dní. Oficiálně byla akce NATO označena za humanitární intervenci. Měla za cíl zastavit etnické čistky a přimět Miloševičův režim ke splnění pěti základních podmínek (Eichler 1999: 26 – 28):

24

• • • • •

zastavení všech vojenských akcí násilí a represí v Kosovu stažení všech srbských vojenských i polovojenských sil rozmístění mezinárodních vojenských sil

bezpodmínečný návrat všech uprchlíků do Kosova

vytvoření rámce pro naplnění závěrů z jednání v Rambouillet

V žádném případě akce neměla být namířena proti srbskému národu, pouze proti

jeho politickému vedení. Údery měly směřovat na vojenské cíle v Kosovu, Srbsku, ale

i Vojvodině. Od počátku se počítalo s psychologickým účinkem. Původní odhady hovořily o kapitulaci Srbska během pár dní vzhledem k technologické i vojenské převaze Aliance.

Letecké údery NATO označila Svazová republika Jugoslávie za agresi a vyhlásila

válečný stav. Přerušila diplomatické styky s USA, Velkou Británií, Francií a Německem.

Okamžitě byla zakázána činnost prozápadně orientované televizní stanice B 92, veřejnost se tak musela spoléhat pouze na informace vydané státní televizí, které však byly značně manipulovány. (Pelikán 2005: 546).

Téměř okamžitě po zahájení útoků začaly srbské polovojenské jednotky, jednotky

armády i policie intenzivněji terorizovat albánské civilní obyvatelstvo. UČK vydala mobilizační vyhlášku vztahující se na všechny muže ve věku 16 – 60 let. Masy lidí utíkaly

před útoky srbských oddílů, mobilizační vyhláškou UČK i bombardováním NATO. Podle

prohlášení vysoké komisařky UNHCR Sadako Ogatiové z 6. dubna 199912 došlo od poloviny března, kdy Kosovo opustili pozorovatelé UNHCR, k masovému exodu 400 000 lidí. Situaci označila za největší masový exodus obyvatelstva od války v Bosně.

Koncem března 1999 Aliance přešla ke druhé fázi bombardování, kdy rozšířila

útoky proti více terčům. Oproti první fázi, kdy bombardování probíhalo téměř výhradně v noci a pouze proti vojenským cílům, druhá fáze byla více intenzivnější. NATO

bombardovalo celý den a útoky byly vedeny i na civilní objekty (továrny, elektrárny,

zásobníky nafty a plynu). (Pelikán 2005: 546). Cílem bylo zničit infrastrukturu a ztížit tak fungování srbské vojenské mašinérie.

Souběžně s intenzivnějším bombardováním začalo další kolo mezinárodních

jednání. Zprostředkovateli se stali bývalý předseda ruské vlády Viktor Černomyrdin a finský prezident Marti Ahtisaari. Paralelně probíhala jednání na úrovni tajných služeb mezi Statement by Mrs Sadako Ogata, United Nations High Commissioner for Refugees, to the Humanitarian Issues Working Group of the Peace Implementation Council (6 th April 1999, Geneva), on-line text (http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/news/opendoc.htm?tbl=NEWS&page=home&id=3c454fe49) 12

25

Německem, Ruskem a Jugoslávií. Miloševič se po více než dvouměsíčním bombardování

vzdal a přistoupil na dohodu, jejíž základ tvořila dohoda z Rambouillet, ovšem bez pasáže o volném pohybu jednotek NATO po území Jugoslávie. Naopak se spojenci zavázali, že

dočasnou správu Kosova převezmou jednotky OSN, současně byla Jugoslávii přiznána územní celistvost. Srbský parlament schválil dohodu 3. června. Následovala jednání

jugoslávských generálů se zmocněnci KFOR o stažení srbských jednotek z Kosova. Dohodu společně uzavřeli 9. června s tím, že se do 11 dnů z Kosova stáhnou. O den později, tedy 10. června 1999, NATO zastavilo letecké údery. 4.4 Hodnocení operace NATO

Hodnocení leteckých úderů NATO na Jugoslávii je i dnes po 7 letech kontroverzní

záležitostí. Například údaje o počtu uprchlíků či obětí se liší zdroj od zdroje, stejně tak se

liší i názory, zda-li byly údery NATO úspěchem či nikoliv. Předkládám zde alespoň několik stručných argumentů, které obhajují stanoviska obou stran, avšak hodnocení války v Kosovu není vzhledem k rozsahu dané problematiky primárním cílem této práce. 4.4.1 Úspěchy operací Spojenecká síla a Spojenecký přístav

Základním vojenským cílem bylo zastavit, narušit a degradovat srbský vojenský

potenciál a odstrašit srbské vedení od dalších akcí. Úspěšnost NATO v tomto směru může

doložit zničení celé řady vojenských cílů: 90 letadel, radary protivzdušné obrany, protiletadlové řízené střely, či narušení operací jugoslávských pozemních sil. NATO

do operace nasadilo velké množství bojové techniky, konkrétně až 912 letadel (B-52, F-117, B-2), 35 plavidel, ze zbraní pak grafitové bomby, řízené bomby JDAM a klamné

cíle ALE-50 sloužící k oslepení nepřátelských radarů. (Arkin 2001: 21). V srbských ozbrojených silách postupně narůstala rezignovanost a dezerce.

Jako úspěch v humanitární oblasti se označuje zastavení etnických čistek v Kosovu.

V další fázi operace, nazvané Spojenecký přístav, patří mezi úspěchy NATO ve spolupráci

s UNHCR zavedení leteckého mostu pro více než 60 tisíc uprchlíků, vybudování

dočasného útočiště na území Makedonie pro 110 tisíc uprchlíků. (Eichler 1999: 26 – 28). Důležitou pomocí byla i logistická podpora NATO v Makedonii a Albánii.

Na politické úrovni došlo ke spolupráci NATO a OBSE, která zřídila svou

ověřovací misi. Stálý výbor OBSE schválil v březnu 1999 deklaraci, že kosovskou krizi již

nelze posuzovat jako čistě vnitřní záležitost SRJ. Obě organizace vyvíjeli společný tlak na Miloševiče, aby zastavil represe.

26

Došlo i ke sbližování stanovisek NATO s OSN a Kontaktní skupinou pro bývalou

Jugoslávii včetně Ruska. Na tomto základě začalo NATO svoje rozhodnutí spojovat nejen s Aliancí samotnou, ale se zájmy celého mezinárodního společenství. I přesto, že Rada

bezpečnosti, vzhledem k právu veta stálých členů, neposvětila letecké údery NATO, generální tajemník OSN Kofi Annan řekl: „Když jsou napadáni a masakrováni civilní

obyvatelé na základě jejich etnického původu, jako je tomu v Kosovu, svět očekává, že se

za ně postaví Spojené národy...Pokud se tváří v tvář tomuto bezpráví důrazně a jasně

neohradíme, pokud nebudeme jednat v zájmu ochrany lidských práv a jejich trvalé a všeobecné platnosti, jak můžeme dostát svému mandátu? Budeme snad tvrdit, že práva

jsou relativní, nebo že cokoli, co se děje uvnitř hranic nějakého státu, se bude týkat pouze organizace suverénních států? Měli bychom říci společné „ne“....Na konci dvacátého

století je jedna věc jasná: Organizace spojených národů, která nedokáže hájit lidská práva, nedokáže hájit ani sama sebe.“13 Nepřímo tak vyslovil souhlas s operací NATO

v Jugoslávii a zároveň zdůraznil nutnost reformy institucí OSN. V dalších svých projevech také varoval před nebezpečím vzniku anarchie v mezinárodních vztazích, pokud nebudou respektována rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. 4.4.2 Kritika úderů NATO

Nejdůležitějším bodem kritiků leteckých úderů NATO byl fakt, že údery

neodsouhlasila Rada bezpečnosti OSN. Kritici je tak označily za agresi NATO vůči

suverénnímu státu, která přináší nebezpečný precedent do mezinárodního práva. Zároveň

obvinili americkou diplomacii, že během jednání v Rambouillet předložila srbské straně čistě ultimativní požadavky, které pro ní byly naprosto nepřijatelné a nelze tak hovořit o vyjednávání. (Mueller 1999: 43 -43).

Další výtka souvisí s naplněním druhého základního cíle, kterým bylo zabránit

srbským jednotkám v pokračování agrese vůči civilnímu obyvatelstvu včetně jejího

nárůstu. Od počátku zahájení akce došlo ke zvýšení počtu násilně zabitých i vyhnaných. V tomto směru lze hovořit o neúspěchu NATO. (Eichler 1999: 26 – 28).

Terčem kritiky se stal výběr cílů (mosty, elektrárny), jejichž zasažením utrpělo

újmu i civilní obyvatelstvo a další přehmaty, kdy byli omylem bombami zasaženi civilisté (např. železniční most mezi Bělehradem a Skopje, kde zahynulo 55 lidí). (Pelikán 2005:

547). Celkem na srbské straně během války v Kosovu zemřelo přibližně 500 civilistů Kofi Annan, generální tajemník OSN, z vystoupení na zasedání Komise OSN pro lidská práva, Ženeva, 7. dubna 1999, on-line text: http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=644 13

27

a zhruba 900 bylo zraněno. 240 vojáků a 147 příslušníků policie bylo dle Bělehradu zabito

bombami NATO (Arkin 2001: 22). V souvislosti s výběrem terčů úderů, v hodnotě jednoho sta miliard amerických dolarů, mluví kritici jako o neúměrném k dosažení stanovených cílů (Mueller 1999: 43 -44).

Další problém představuje vazba mezi vojenskou intervencí a humanitární akcí,

mezi kterými je nutné rozlišovat. Představitelé nejvýznamnějších nevládních organizací

připomněli, že humanitární akce musí být vedena mírovými prostředky. Intervence NATO nebyla

nestranná

a

(Eichler 1999: 26 – 28).

byla

motivována

politickým

rozhodnutím

NATO.

Otazníků a pochybností spojených s vojenskou operací NATO vůči Jugoslávii

v roce 1999 zůstává jistě ještě mnoho. Je však podstatné hodnotit všechny události v časovém sledu a zasadit je do patřičného kontextu událostí v Kosovu. 4.5 Mezinárodní správa v Kosovu

Po ukončení leteckých úderů NATO zůstalo Kosovo formálně autonomní oblastí

v rámci Srbska, ovšem pod dočasnou mezinárodní správou UNMIK (=United Nations Interim Administration Mission in Kosovo). Tu schválila Rada bezpečnosti OSN rezolucí číslo 1244.

Fakticky se tak o správu Kosova dělí tři organizace. Jednotky KFOR, které

zodpovídají za bezpečnostní situaci. OBSE, která má na starosti budování legislativní

a administrativní infrastruktury. A OSN, jež má formálně nejvyšší a rozhodující postavení,

se stará o zahraničněpolitické a ekonomické záležitosti včetně humanitární pomoci. (Tesař 2000b: 9 – 10).

Mezi hlavní úkoly dočasné mezinárodní správy v Kosovu patří plnění základních

a administrativních funkcí, podpora autonomie a založení kosovské samosprávy, koordinace humanitární a krizové pomoci, obnova infrastruktury, dodržování právního řádu včetně lidských práv a zajištění bezpečného a neomezeného návratu všech uprchlíků

zpět do svých domovů.14 Rezoluce také pověřila mezinárodní misi přípravou politického procesu stanovení budoucího statusu Kosova.

Koncem roku 2003 pak UNMIK vyhlásilo podmínky tzv. Standardy pro Kosovo,

které by měly být splněny před započetím samotných jednání o budoucnosti Kosova. Jednalo se o osm oblastí, které vycházely především z Kodaňských kritérií EU, mezi něž Kosovo: Diplomatické úsilí znovu středem pozornosti, on-line text: http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=631 14

28

můžeme například zařadit úroveň demokracie a dodržování lidských práv či stav ekonomiky. I přesto, že zdaleka ne všechny standardy byly splněny, UNMIK doporučila zahájení rozhovorů co nejdříve.

V únoru 2006 byly zahájeny přímé rozhovory mezi kosovsko - albánskou a srbskou

delegací o statusu Kosova. Role zvláštního vyslance OSN pro budoucí status Kosova se ujal finský prezident Marti Ahtisaari, který se pokouší stanoviska obou stran nejprve sblížit

na úrovni méně citlivých otázek, které nesouvisejí přímo se statutem provincie. V současné době probíhá již čtvrté kolo rozhovorů, které začalo 4. května 2006. 4.6 Možné varianty budoucího statutu Kosova

Existují tři možné varianty, jimiž se může budoucnost Kosova ubírat.

(Havránek 2005).

První řešení je návrat Kosova pod srbskou svrchovanost, což by uvítala bělehradská

vláda. Tomuto řešení však brání překážky na straně Srbů i Albánců. Pro Albánce by

takovéto řešení znamenalo velký ústupek ze svých dosavadních požadavků. Srbské vedení zase nemá naprosto nejmenší zájem integrovat asi milion kosovských Albánců do svého politického systému. Pokud by byly Kosovu ponechány dosavadní kompetence, lze očekávat, že separatismus kosovských Albánců by ani tak neustal.

Další možností je nezávislost Kosova. V této souvislosti se často zmiňuje

tzv. podmíněná nezávislost, která by byla rozdělena do několika fází a zajistila by tak

plynulý přechod k samostatnosti. Dočasnou správu UNMIK by podle tohoto modelu nahradil Úřad vysokého představitele, který již funguje v Bosně a Hercegovině a dohlížel

by na dodržování menšinových práv a práci kosovských úřadů. Srdjan Prtina však varuje,

že v případě odtržení Kosova od Srbska, je nutné počítat s možností, kdy by bosenští Srbové požadovali vyhlášení nezávislosti Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině. (Prtina 2005: 29 – 30).

Poslední možnost pak počítá, v případě neúspěchu mezinárodních rozhovorů,

s pokračováním současného stavu. UNMIK by i nadále přesouvala více kompetencí na kosovskou samosprávu a fakticky by se tak Kosovo stále více přibližovalo k úplné nezávislosti.

Pokud má být problém Kosova úspěšně vyřešen, panuje všeobecný názor, že nový

statut nevyřeší stávající problémy. Nejprve je nutné provést decentralizaci Kosova, nastolit

základní lidská práva pro všechny občany a teprve poté hledat řešení socioekonomických problémů, které jsou jedněmi z nejpalčivějších (Prtina 2005: 29 – 30). 29

Závěr Z celého vývoje kosovského problému je možné vysledovat několik faktorů, které

přímo či nepřímo přispěly k vyhrocení kosovské krize.

Z historického pohledu je možné označit za jeden z problémů způsob, jakým

velmoci připojily Kosovo k Srbsku po skončení Balkánských válek v roce 1913. Tehdy

v Kosovu žila většina albánského obyvatelstva, která tak zůstala vně nově vzniklého albánského státu. Velmoci sledovaly čistě vlastní zájmy a naprosto vůbec nerespektovaly

národnostní hranice. V podstatě se jednalo pouze o územní kompenzační akt, který si Rusko vynutilo pro svého chráněnce.

Kromě tohoto konkrétního zlomu je z historického hlediska možné přirovnat soužití

Srbů a Albánců k zákonu akce a reakce, který v Kosovu platí snad beze zbytku. Necitlivé

zásahy vládnoucí moci do etnické skladby Kosova s cílem zcela toto teritorium ovládnout vyvolávalo po staletí touhy po odvetě. Většina konfliktů tak nebyla vyvolána primárně soužitím dvou odlišných etnik, ale vládnoucí mocí, která preferovala příslušníky vlastního

etnika na úkor toho druhého, které pak bylo vystaveno diskriminaci, represím a útlaku.

Tato situace se v historii několikrát zopakovala. Jako příklad je možné uvést osmanskou nadvládu a její útlak srbského pravoslavného obyvatelstva nebo opačně srbské represe vůči Albáncům po přičlenění Kosova k Srbsku v roce 1913.

Po II. světové válce se s nástupem Titovy komunistické vlády situace změnila. Tito

přistupoval stejně ke všem národům i menšinám, o čemž svědčí prostor, který dostali Albánci pro svůj národní rozvoj. Výjimku tvoří období represálií v 50. letech, kdy u moci

stál Alexandr Rankovič. V 60. letech Kosovo získalo autonomní status a jeho práva byla až do 70. let značně posilována. Systémem pozitivní diskriminace Albánců se Tito pokusil zmenšit nacionální tenze v Kosovu, ale bez úspěchu.

Důvodů bylo hned několik. Jednak prudká proměna etnické skladby Kosova a stále

se prohlubující ekonomická krize. Kosovští Srbové se dostali do pozice výrazné národnostní menšiny, i když žili na území vlastního národního státu. Příčinou této proměny

byla jak vysoká natalita albánského etnika a zároveň masová migrace kosovských Srbů do ekonomicky silnějších částí země. Tato změna zákonitě vyvolala pocity etnické xenofobie a rozvoj nacionalistických nálad.

S nástupem Slobodana Miloševiče do čela Svazu komunistů v roce 1986 začalo

období, které může být nazváno krokem zpět ve vývoji Kosova. Miloševič vybudoval svůj 30

mocenský monopol na myšlence tzv. velkého Srbska. Veřejně podporoval srbský nacionalismus prostřednictvím předem připravených masových demonstrací a podílel se

i na jejich financování. V této souvislosti začalo pod vlivem vládní propagandy docházet

k frustraci a strachu srbského obyvatelstva, že moc v Kosovu převezme většinové albánské

etnikum a tento region přestane být součástí Srbska. Došlo tudíž i ke zhoršení neformálních vazeb obou komunit.

Miloševičovi se postupně podařilo uchvátit moc ve Vojvodině a Černé Hoře, kam

dosadil sobě loajální politiky. Pod pohrůžkou ozbrojeného násilí donutil i kosovskou skupštinu, aby odsouhlasila změny v srbské ústavě, které ji de facto zbavily veškerých

pravomocí. Kosovo tak bylo zbaveno autonomního statusu, potažmo i albánské obyvatelstvo přišlo o svá práva. V Kosovu byla nastolena okupační správa. Albánské

obyvatelstvo bylo vystaveno tvrdým represím ze strany policie a paramilitárních jednotek, které potíraly jakékoliv známky odporu.

Bez ohledu na to jakou pozici vymezenou ústavou Miloševič zastával, byl vždy

v letech 1986 -2000 nejvyšším politickým činitelem v zemi. Pod jeho kontrolu se dostalo ministerstvo vnitra včetně tajných a ozbrojených složek. Nejsilnější politickou stranou se

stala Socialistická strana Srbska, do jejíhož čela se nechal zvolit. V ekonomické sféře si

podržel kontrolu nad strategickými podniky, jejichž vedení bylo úzce propojeno právě se Socialistickou stranou Srbska. Miloševičova vláda zastavila v Kosovu vysílání televize i rozhlasu v albánštině. Bylo zakázáno i vydávání albánského tisku. Ve školách se učilo

výhradně podle srbských osnov. Během 90. let se Miloševičovi podařilo omezit svobodu slova také v srbských nezávislých médiích, takže občané byli ovlivňováni režimní propagandou.

Odpovědí na útlak Miloševičova režimu byla politika pasivní rezistence

kosovských Albánců pod vedením Ibrahima Rugovy. Až v druhé polovině 90. let vznikla radikální Kosovská osvobozenecká armáda, která zvolila ozbrojený odpor.

I přes veškeré snahy Ibrahima Rugovy zviditelnit kosovský problém na

mezinárodním poli, zůstal postoj západních zemí i mezinárodních organizací k řešení situace více než vlažný.

V roce 1998 se situace vyostřila. Miloševič zahájil sérii etnických čistek vůči

kosovským Albáncům ve snaze etnicky očistit Kosovo a odstranit UČK. Západní země

v čele s USA změnily svůj postoj ke kosovské krizi a snažily se přimět Miloševiče

k zastavení etnických čistek avšak bez úspěchu. V březnu 1999 pak jednotky NATO zahájily téměř tří měsíční bombardování Jugoslávie. Na jejich konci se Miloševič vzdal. 31

Nad Kosovem byla vyhlášena dočasná mezinárodní správa pod hlavičkou OSN a

v současnosti probíhají rozhovory o možném budoucím statutu Kosova.

Jak je patrné, existuje hodně faktorů, které větší či menší měrou přispěly

k vyhrocení kosovské krize. Mezi ně můžeme zařadit historicko – politický vývoj, nízkou

ekonomickou úroveň, demografickou explozi či vlažný postoj mezinárodního společenství. Nelze ani opominout existenci dlouhodobých nacionálních tenzí mezi srbskou a albánskou komunitou nebo vznik radikální opozice v Kosovu.

Je však možné konstatovat, že hlavním aktérem, který podněcoval eskalaci

konfliktu v Kosovu prostřednictvím podpory srbského nacionalismu a dalšími nelegálními politickými kroky, byl autoritářský režim Slobodana Miloševiče.

32

Seznam literatury a zdrojů Literatura:

Allin, D. H. (2002): NATO´s Balkan Interventions, New York, The International Institute for Startegic Studies, Oxford University Press

Arkin, M. W.(2001): Operation Allied Force. The most precise application of air power in history, in: Bacevich A. J. – Cohen E. A. (eds., 2001): War Over Kosovo: politics and

strategy in a global age, New York, Columbia University Press, pp. 1 - 37

Babović, B. (2001): Police as a tool of Milošević´s autocratic rule, in: Perović, L. –

Luković, P. – Stanojlović, S. (eds., 2001): In the triangle of the state power. Army, police, paramilitary units, Helsinky Files no. 9, Beograd, Helsinki Committee for Human Rights in Serbia, pp. 36 - 55

Bacevich A. J. – Cohen E. A. (eds., 2001): War Over Kosovo: politics and strategy in a global age, New York, Columbia University Press

Balík, S. – Stýskalíková, V. (2005): Miloševićovo Srbsko. Případová studie kompetitivního mobilizačního

autoritativního

režimu,

roč.

(http://www.iips.cz/seps/clanek.php?ID=251)

VII.,

č.

4,

2005,

on-line

text

Bieber, D.-Daskalovski, Ž (eds., 2003): Understanding the war in Kosovo, London, Frank Cass & Company

Cabada, L. (2004): Jugoslávie (Srbsko a Černá Hora), in: Kubát, M. (ed., 2004): Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy, Praha, Eurolex Bohemia, s. 159 - 175

Daskalovski, Ž.(2003): Claims to Kosovo: Nationalism and Self Determination, in: Bieber,

D.-Daskalovski, Ž (eds., 2003): Understanding the war in Kosovo, London, Frank Cass & Company, pp. 13 - 30

Dizdarević, R. (2002): Od smrti Tita do smrti Jugoslávie. Svědectví, Praha, Jan Vašut

Eichler, J.(1999): K významu akcí Spojenecká síla a Spojenecký přístav, Mezinárodní

politika, roč. 23, č. 11, s. 26-28

Glenny, M. (2003): Balkán 1804 – 1999. Nacionalismus, válka a velmoci, Praha, BB art

Gow, J.(2003): The serbian project and its adversaries. A strategy of War Crimes, London,

Hurst & Company

33

Havránek, J.(2005): Budoucí status Kosova – autonomie nebo nezávislost?, on-line text: http://www.amo.cz/cz/vyzkumne_centrum/publikace/index.php?ID=&IDp=188&tema=cla nky

Hladký, L. (1993): Jugoslávská krize a její historické souvislosti, Praha, H&H

Hradečný, P. (1996): Kosovská otázka v letech 1944 – 1996 a její úloha v procesu

dezintegrace komunistické Jugoslávie, in: Tejchman, M. – Hradečný, P. – Šesták, M.

(eds., 1996): Historické souvislosti rozpadu Jugoslávie, Praha, Historický ústav,

s. 127 - 193

Hradečný, P.(1999): Kosovo: zdroje a cesty konfliktu, Mezinárodní politika, roč. 23, č. 6,

s. 18-21

Malenovský, J. (1999): Ještě jednou o Kosovu a mezinárodním právu, Mezinárodní politika, roč. 23, č. 9 , s.6 - 7

Mueller, J. G.(1999): Průsečíky pohledů na válku a mír v Kosovu, Mezinárodní politika, roč. 23, č. 12, s. 43-44

Ondrejcsák, R. (2002): Albánska otázka, Kosovo a Macedónsko: problémy, história, súvislosti, Mezinárodní politika, roč. 26, č. 8, s. 24 - 26

Pelikán, J. (1996): Jihoslovanská krize. Kořeny a souvislosti, Praha, Karolinum

Pelikán, J. (1997): Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávii. Geneze, vývoj, perspektivy, Praha, Karolinum

Pelikán, J. – Tejchman, M. (1994): Dějiny Jugoslávie (1918 – 1991), Praha, Karolinum

Pelikán, J. – Havlíková, L. – Chrobák, T. – Rychlík, J. – Tejchman, M. – Vojtěchovský, O. (2005): Dějiny Srbska, Praha, NLN

Prtina, S. (2004): Zahraniční a bezpečnostní politika Srbska a Černé Hory, in:

Stýskalíková, V. – Smekal, H. (eds., 2004): Zahraniční a bezpečnostní politika vybraných zemí Balkánu, Brno, MPÚ, s. 12 - 57

Prtina, S.(2005): Jaké dopady by mohla přinést nezávislost Kosova?, Mezinárodní politika,

roč. 29, č. 9, s. 29- 30

Stýskalíková, V. (2003): Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), on-line Rexter, č. 1, on-line text (http://www.strat.cz/rexter)

34

Šanc, I. (2004): Některé problémy místní samosprávy v poválečném Kosovu, Mezinárodní

politika, roč. 28, č. 3, s. 15 - 17

Šesták, M. – Tejchman, M. – Havlíková, L. . Hladký, L. – Pelikán, J.(1998): Dějiny jihoslovanských zemí, Praha, NLN

Šístek, Fr. (1999): Znovu o rozpadu staré Jugoslávie, Mezinárodní politika, roč. 23, č. 4., s. 40 - 42

Tesař, F. (2000a): Postavení národnostních menšin ve Svazové republice Jugoslávii, in:

Dančák, B. – Fiala, P. (eds., 2000): Národnostní politika v postkomunistických zemích, Brno, MPÚ, s. 269 - 305

Tesař, F. (2000b): Otazníky nad budoucností Kosova, Mezinárodní politika, roč. 24, č. 4,

s. 9-10

Tesař, F. (2002): Korupce, bolest Balkánu, Mezinárodní politika, roč. 26, č. 6, s. 26 -30

Troebst, S. (1998): Confict in Kosovo: Failure of Prevention? An Analytical Documentation, 1992 – 1998, Flensburg, ECMI

Weithmann W. M.(1996): Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem, Praha, Vyšehrad Sekundární citace:

Biberaj, E.(1994): Albania and the Albanians in the post-communist period, in:

Larrabee, F. S. (ed., 1994): The volatile powder keg. Balkan security after the cold war,

Washington D.C.

Bennet, Ch (1995).: Yugoslavia´s bloody colapse. Causes, course and consequences, London

Kohl, Ch. – Libal, W. (1992): Kosovo. Gordischer Knoten des Balkan, Anhang: Politische Deklaration, Wien

Magaš, B. (1993): The destruction of Yugoslavia, Tracking the Break – up 1980 – 1990,

Cambridge, Mass

Reuter, J.(1989): Die „Isolation“ der albanischen Intelligenz, in: Südosteuropa, č. 6, s. 378

35

Periodika:

Mezinárodní politika (1999), Kosovská operace: souvislosti, výsledky, důsledky, roč. 23, č. 6

Mezinárodní politika (2000), Balkán: rok po zásahu NATO, roč. 24, č. 4 Mezinárodní politika (2004), Jugoslavija: 5 let poté, roč. 28, č. 3 Internetové zdroje:

Human Rights Watch: Kosovo – focus on human rights (http://www.hrw.org) Informační centrum OSN v Praze (http://www.osn.cz)

International Crisis Group (http://www.crisisgroup.org) Kosovo daily (http://www.kosovodaily.com)

Kosovo Force (KFOR) (http://www.nato.int/kfor)

The Organization for Security and Co-operation in Europe (http://www.osce.org)

UNHCR: The UN Refugee Agency (http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/home) United Nations Mission in Kosovo (http://www.unmikonline.org) Texty na webu:

Kofi Annan, generální tajemník OSN, z vystoupení na zasedání Komise OSN pro lidská práva, Ženeva, 7. dubna 1999, on-line text:

http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=644

Kosovo: Diplomatické úsilí znovu středem pozornosti (1999), on-line text: http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=631

Statement by Mrs Sadako Ogata, United Nations High Commissioner for Refugees, to the Humanitarian Issues Working Group of the Peace Implementation Council (6 th April 1999, Geneva), on-line (http://www.unhcr.org/cgi-

bin/texis/vtx/news/opendoc.htm?tbl=NEWS&page=home&id=3c454fe49)

36