PETR CHVATNĚ VBĚHL
neodvažuje se s nimi nikomu svěřit, hrůzu
DO HLUBIN podzemní
před těmi surovostmi, špinavostmi a
dráhy. Hrubý a horečně
nesmyslnostmi plodné a žravé přírody —
vzrušený dav. Stoje blízko u vchodu do
té prasnice požírající svůj vrh. — V každém
vozu, sevřen kruhem lidských těl, a
jinochovi od šestnácti do osmnácti let je
dýchaje dusný vzduch vycházející z jejich
kus hamletovské duše. Nechtějte na něm,
úst, tupě se díval, jak po černých dunivých,
aby chápal válku! (To je dobré pro vás, lidé
klenutých
zářivé
rozvážní!) Má dost co dělat, aby pochopil
zřítelnice vlaku. V jeho duchu byly zrovna
život a odpustil mu. Obyčejně se jako do
takové temnoty, zrovna takové pronikavé
bezpečného útočiště zahrabává, do snu a
a prudce se míhající záblesky světla. Dusil
do umění tak dlouho, až zvykne tomu, že
se ve zdviženém límci svrchní ku, s pažemi
se stal člověkem, a až kukla skončí svůj
přitisknutými
pevně
úzkostný vývoj od housenky k motýlu. Jak
sevřenými a s čelem zpoceným a chvílemi,
velice potřebuje klid a tiché soustředění v
když
těch
se
chodbách
k
klouzají
tělu,
otevřely
se
rty
dveře
do
vozu,
vzrušených
jarních
dnech
zmrazeným závany chladného vzduchu a
dozrávajícího života! Ale to již za ním
snažil se nevidět, snažil se nedýchat, snažil
přicházejí do jeho útulku, vytahují ho,
se nemyslit, snažil se nežít. Srdce tohoto
ještě docela útlého v jeho nové kůži, z
osmnáctiletého
toho stinného ústraní a vrhají ho na drsný
jinocha,
ještě
téměř
dítěte, bylo plno chmurné beznaděje. Nad
vzduch,
mezi
ním, nad temnotami těch kleneb, té krysí
pošetilosti a nenávisti, třebaže je nechápe,
chodby, jíž uháněla kovová obluda hemžící
má ihned přijmout za své a odpykávat.
se lidskými červy, tam nahoře byla Paříž,
Petr byl volán na vojnu se svými
sníh, studená lednová noc, příšera života a
vrstevníky, osmnáctiletými chlapci. Za půl
smrti — válka. Válka. Před čtyřmi lety se
roku bude vlast potřebovat jeho těla.
tam uhnízdila. Tísnivě ležela na jeho
Válka se ho dožaduje. Už jen šest měsíců
jinošských letech. Přistihla ho zrovna v té
mu po-přává. Šest měsíců! Kdyby aspoň
mravní krizi, kdy jinoch, znepokojený
bylo
probuzením smyslů, s úžasem odhaluje
bezmyšlenkovitě!
bestiální, slepé, drtivé síly života, jimž je
podzemních chodbách! Nespatřit již nikdy
vydán na pospas, třebaže o život nežádal.
kruté denní světlo...! Pohroužil se s
A má-li povahu jemnou, srdce něžné a tělo
uhánějícím vlakem do tmy a zavřel oči...
útlé tak jako Petr, pociťuje hnus a hrůzu a
Když je otevřel - na několik kroků před
možné
otrlé
prožít
lidstvo,
toho
Zůstat
půl v
jehož
roku těchto
1
ním, oddělena od něho dvěma cizími těly,
Nevytrhla svou ruku. Na stisk jeho prstů
stála dívka, zrovna přistoupivší do vozu.
odpověděly
Napřed z ní uviděl jenom jemný profil pod
křečovitě sevřené a potom její měkká,
stínem
na
horká ruka zůstala nehybně ležet v jeho
pohublé tváři, světélko na líbezném líčku,
dlani. Tak stáli v ochranném šeru a jejich
krásnou linii nosu a vyklenutého rtu a
ruce byly jako dvě ptáčata schoulená v
pootevřená ústa, ještě teď rozechvělá
témž hnízdě; a krev jejich srdcí protékala
spěšnou chůzí. Vešla mu do srdce dveřmi
nepřetržitým proudem teplem jejich dlaní.
jeho očí; vešla tam celičká a dveře se za ní
Neřekli si ani slovo. Nedali si ani jediné
zavřely. Všechny venkovní zvuky zmlkly.
znamení.
Ticho. Klid a mír. Byla tam. Nedívala se na
Jeho ústa se téměř dotýkala kadeře na její
něho. Ba ještě ani nevěděla, že Petr je na
tváři a okraje jejího ucha. Nepodívala se na
světě. Ale byla v něm! Držel její němý
něho. O dvě stanice dále se ho pustila a on
obraz schoulený v náručí a neodvažoval se
ji nezdržoval; proklouzla mezi těly a
ani dýchat, aby ji jeho dech neovanul... V
odešla, nespatřivši ho už zmizela, napadlo
příští stanici tlačenice. Lidé se s křikem
ho, aby šel za ní... Pozdě. Vlak již zase jel.
hrnuli do vozu jiţ plného. Vlna lidských těl
Na další zastávce vystoupil z podzemí do
Petra strhla a nesla s sebou. Nad klenbou
města. Zase tam našel noční vzduch,
podzemní dráhy, tam nahoře v městě,
neviditelný
temné výbuchy. Vlak se znovu rozjel. V té
sněhových vloček a poděšené, svým
chvíli nějaký vyděšený muž, zakrývající si
strachem se bavící město; a nad městem
rukama tvář a sestupující k stanici
se kdesi vysoko vznášeli váleční draví
podzemní dráhy, najednou se skutálel se
ptáci. Ale Petr neviděl nic jiného než tu,
schodů. Lidé ve vlaku ještě zahlédli, jak se
která byla v něm. A cestou domů držel v
mu mezi prsty řine krev... A znovu černá
ruce dlaň té neznámé.
klobouku,
světlou
kadeř
chodba a temnoty.. . Ve voze zděšené výkřiky: „Němci jsou tady...!" V tom všeobecném vzrušení všechna natlačená těla splývala v jeden celek a Petrova dlaň
prsty
lehký
vzrušeně,
dotyk
trochu
několika
PETR AUBIER BYDLIL U RODIČŮ nedaleko od clunyjského parčíku. Jeho otec byl soudce; bratr, o šest let starší, šel dobrovolně na vojnu hned na začátku války. Dobrá
přitom uchopila ruku zlehka se ho
měšťanská rodina, počestní občané, hodní,
dotýkající. A když zdvihl oči, spatřil, že je
srdeční, lidsky cítící lidé, kteří se nikdy
to Ona.
neodvážili
samostatného
myšlení
a
pravděpodobně ani netušili, že by něco 2
takového bylo možné. Pan sudí Aubier,
všechno by jim byli obětovali, a aby se nijak
člověk hluboce čestný a nesmírně vážně
nelišili od ostatních, bez váhání je obětovali.
plnící
by
Komu? Neznámému bohu. Za všech časů
rozhořčeně jako nejhorší pohanu odmítl
Abraham vodil Izáka na hranici. A jeho
podezření, že by jeho rozsudky mohly být
slavné šílenství je podnes příkladem pro
diktovány něčím jiným než smyslem pro
ubohé lidstvo.
spravedlnost a hlasem svědomí. Ale hlas
V této rodince, jak tomu bývá velmi často,
jeho svědomí nikdy nemluvil (nebo lépe: ani
vzájemná příchylnost byla veliká a srdečnost
nezašeptl) proti vládě. Bylo to svědomí již od
žádná. Jak by mohl být upřímný, svobodný
narození
vždycky
myšlenkový styk mezi lidmi, z nichž každý se
státotvorně, podle měnících se poměrů, ale
bojí vidět jasně do vlastního ducha? Člověk,
vždycky neomylně. Na vládnoucí moc se
ať si myslí cokoli, vždycky ví, že jistých
díval jako na posvátnou samozřejmost.
dogmat je třeba dbát; a je-li to nepříjemné
Upřímně se obdivoval těm spěžovým duším,
již tenkrát, když dogmata jsou tak nevtíravá,
těm
že zůstávají ve svých vyznačených mezích
své
úřední
povinnosti,
úřednické.
slavným
Myslilo
byl
svobodomyslným
a
neoblomným soudním úředníkům minulých
(jak
časů; a snad se v duchu pokládal za jednoho
náboženských), co teprve potom, když se
z jejich rodu. Byl to takový starosvětsky
chtějí plést do života, když jej chtějí celý
horoucí obhájce právního řádu, zatížený
ovládat a řídit, jak to dělají naše dogmata
stoletím republikánské otročiny. — Paní
světská a obecně závazná! Jen zkuste
Aubierová byla stejně dobrá křesťanka, jako
zapomenout
byl její manžel dobrý republikán. Stejně
náboženství zavedlo lidský rod nazpět k
upřímně a poctivě, jak pan Aubier ze sebe
Starému Zákonu. Nestačila mu zbožnost rtů
dělal poslušný nástroj moci proti každému
a takové nevinné, zdravotní a směšné
projevu svobody neschválenému úředně,
náboženské úkony, jako je zpověď, páteční
paní Aubierová mísila v úplné čistotě srdce
posty a nedělní klid, úkony, které dráždívaly
nábožné modlitby s oněmi vražednými
naše „filosofy" v dobách, kdy národ byl — za
tužbami, jež tenkrát ve všech evropských
vlády králů — ještě svoboden. Dnes chtělo
zemích rozněcovali v zájmu války katoličtí
toto nové náboženství všechno; a méně než
kněží i protestantští pastoři, židovští rabíni i
všechno mu nestačilo: celého člověka
pravoslavní
vlastenečtí
chtělo, jeho tělo, jeho krev, jeho život i jeho
občané. — A oba, otec i "matka, zbožňovali
myšlenky. Hlavně jeho krev. Od časů
své děti, pociťovali jakožto praví Francouzi
mexických Aztéků bůh války ještě nikdy
hlubokou, opravdovou lásku jenom k nim,
nevychlemtal tolik krve. Bylo by velmi
popi,
noviny
i
tomu
obyčejně
na
bývá
dogma
u
Vlasti!
dogmat
Nové
3
nespravedlivé říkat, že vyznavači tohoto
prošli kolem čisté Matky boží. Půvab starého
božstva tím netrpěli. Trpěli, ale věřili. Ó lidé,
města
moji ubozí bratři, pro něž i utrpení je
obklopoval je svou velebnou lahodou. Na
důkazem božství...! Pan i paní Aubierovi
náměstí svatého Gervasia se před nimi
trpěli stejně jako všichni; a stejně jako
rozlétl houf holubů. Dívali se za nimi, jak
všichni pokorně, oddaně věřili. Ale takové
poletují kolem chrámového průčelí; jeden z
zapření srdce, smyslů a zdravého rozumu
nich usedl na hlavu kamenné sochy. Nahoře
nebylo možné žádat od jinocha. Petr by byl
na průčelních schodech, když se již chystali
rád pochopil, aspoň co ho tísní. Kolik otázek
vkročit do chrámu, Lucie se obrátila a
ho pálilo, a nesměl je vyslovit! Neboť prvním
spatřila ve vzdálenosti několika kroků mezi
slovem všech jeho otázek bylo: „Ale vždyť
scházejícími se věřícími asi dvanáctiletou
tomu nevěřím!" — Už tedy rouhání. — Ne,
rusovlasou dívenku; opírala se, obě ruce
nemohl mluvit. Byli by se na něho dívali s
majíc zdviženy nad hlavu, o průčelí a
poděšeným, pohoršeným úžasem, byli by
pohlížela na ni. Měla jemnou, poněkud
trpěli, byli by se za něho styděli. A protože
archaickou tvářičku středověké sošky, s
byl v onom tvárném věku, kdy se duše — s
úsměvem
povrchem ještě příliš hebkým — pokrývá
produševnělým a něžným. Také Lucie se na
vráskami při sebemenších závanech zvenčí a
ni usmála a ukázala ji Petrovi. Ale dívenčin
rozechvěně se utváří pod jejich letmými
pohled se vznesl nad ni a náhle se zděsil. A
dotyky, cítil se také on sám již napřed
děvčátko, zakryvši si tvář dlaněmi, zmizelo.
smuten a zahanben. Ach, jak pevně oni
„Co se jí stalo?" zeptala se Lucie.
všichni věřili! (Ale věřili opravdu? Všichni?)
Ale Petr se nedíval.
Jak to tedy dělali? - Nebylo odvahy zeptat se
Vešli. Nad hlavami jim vrkal holub. Poslední
na to. Člověk, který jediný nevěří v
zvuk zvenčí. Pařížský ruch pohasl. Širé nebe
prostředí, v němž všichni ostatní věří, je jako
zmizelo. Velebné tóny varhan, mohutné
někdo, komu chybí nějaký orgán, možná
klenby, kamenná a zvuková opona, to
zbytečný, ale orgán, který všichni ostatní
všechno je oddělilo od světa.
mají; takový člověk stydlivě ukrývá svou
Zastavili se v postranní lodi, vlevo od vchodu
nahotu před cizími pohledy.
mezi druhou a třetí kapli. Usedli na schody
NEBE ZŮSTALO I NA VELKÝ PÁTEK zataženo dlouhými šedivými závoji; ale vzduch byl vlahý a klidný. Na ulicích bylo vidět květiny, narcisy, fialy. Petr jich několik koupil a Lucie je nesla. Šli po tichém Zlatnickém nábřeží a
zalitého
tlumeným
záhadným,
světlem
roztomilým,
ukryté před pohledy ostatních lidí a schoulili se k sobě ve výklenku pilíře. Seděli zády ke kruchtě, a když zdvihli oči, viděli horní část oltáře, kříž a barevná okna v poboční kapli. Krásné staré písně plakaly svým zbožným 4
smutkem. Petr a Lucie, dva mladí pohané,
pevně
drželi se za ruku před tím velikým Přítelem v
chrámové zpěvy; jejich srdce, rozplývající se
truchlícím kostele. A oba zároveň šeptali:
láskou, byla u samých vrcholů nejčistší
„Veliký Příteli, před tebou se s ním, před
radosti. A oba si vroucně přáli, modlili se o
tebou se s ní snoubím. Spoj nás! Vidíš naše
to, aby z těch výšin již nikdy nesestoupili.
srdce."
V té chvíli Lucie, zrovna vášnivým pohledem
A jejich prsty zůstaly spojeny, vpleteny do
políbivší drahého přítele (oči maje přivřeny a
sebe jako proutky v košíku. Byli jediným
rty pootevřeny, zdál se ztracen v slastné
tělem a tím tělem probíhaly vzrušené vlny
extasi a jakoby nadnášen vděčnou radostí,
tónů. Oddali se snění, jako by leželi v témž
pozdvihoval hlavu k oné nejvyšší Síle, kterou
loži.
člověk pudově hledá vždycky nahoře), užasle
Lucie v duchu uviděla zase tu rusovlasou
spatřila v červeném a zlatém okně postranní
holčičku. A najednou se jí zazdálo, že ji už
kaple usměvavou tvář té rusovlásky. A zatím
viděla ve snu, zrovna té noci. Nedařilo se jí
co tak na ni mlčky, trnouc úžasem, pohlížela,
vzpomenout si, zdali se jí o ní opravdu zdálo
znovu na té zvláštní tvářičce uviděla ten
nebo zdali promítá do minulého spánku to,
výraz zděšení a soucitu.
co před chvílí spatřila před chrámem. Potom
V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se
ji omrzelo lámat si tím hlavu a její myšlenky
opírali, pohnul a celý kostel se do základů
se zase roztoulaly.
zachvěl. Srdce zabušilo v Lucii tak, že v ní
Petr
myslil
na
poslouchají
krásné
přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících; a
uplynulého života. Skřivan vzlétající nad
nemajíc kdy se bát nebo trpět, vrhla se, aby
zamlženou rovinu, aby našel slunce... Jak je
ho jako slepice svá kuřátka zakryla vlastním
daleko! Jak vysoko! Je vůbec možné dospět
tělem, vrhla se na Petra, blaženě se
k němu? Mlha houstne. Už není vidět ani
usmívajícího při zavřených očích. Mateřským
zem, ani nebe. A síly ochabují... Najednou,
objetím si tu drahou hlavu ze všech sil
zatím co pod klenutou kruchtou proudí
přitiskla do klína a sklonila se nad Petrem, s
gregoriánský zpěv, zaznívá jásavá píseň a z
ústy na jeho šíji, takže byli schouleni v
šera se vynořuje zkřehlé tělíčko skřivana
nepatrné klubíčko.
volně
A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými
po
svého
a
krátkého
plujícího
dny
tisknou
nekonečném
moři
slunce... Stisk prstů jim připomněl, že tak plují spolu. A opět se uviděli v šeru kostela, jak se k sobě
sutinami. Srpen 1918.
5
