Conan. Třetí krok do hlubin. Jaroslav A. Polák

Conan Třetí krok do hlubin Jaroslav A. Polák

Znění tohoto textu vychází z díla Conan: Třetí krok do hlubin tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Brokilon v roce 2008 (POLÁK, Jaroslav A. Conan. Třetí krok do hlubin. 2. vyd., v nakl. Brokilon 1. vyd. Praha: Brokilon, 2008. 243 s. ISBN 978-80-86309-22-4.). Vlastníkem obrázku „Conan“ použitého na obálce e-knihy je Evan DeCiren.

Obrázek podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 3.0 (Attribution 3.0 Unported).

§ Text díla (Jaroslav A. Polák: Conan: třetí krok do hlubin), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy: POLÁK, Jaroslav A. Conan: třetí krok do hlubin [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2015 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-058-2 (pdf). Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/16/04/05/conan_t reti_krok_do_hlubin.pdf.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 25. 9. 2015.

OBSAH PRVNÍ KROK DO HLUBIN VENDHYE................................................ 7 Ohně v pralese........................................................................................ 7 Rudá tma ............................................................................................... 12 Labyrint Velkých ................................................................................. 22 Rákšasové.............................................................................................. 31 Mi-Go..................................................................................................... 37 Rávanův rituál...................................................................................... 43 Bitva v hlubinách ................................................................................. 49 LEMURSKÝ ŠÍP ....................................................................................... 59 Probuzení .............................................................................................. 59 Setkání ................................................................................................... 64 Město v džungli ................................................................................... 69 Chrám Tvůrců ...................................................................................... 75 Hranice .................................................................................................. 79 Dévi ........................................................................................................ 84 DRUHÝ KROK DO HLUBIN IREM ..................................................... 90 Přípravy na cestu ................................................................................. 90 Písek krví zbrocený ............................................................................. 98 Brány Iremu ........................................................................................ 102 Ve zdech Iremu .................................................................................. 113 Mudrc .................................................................................................. 123 Písek a krev ......................................................................................... 132 Nitocris ................................................................................................ 136 Zloděj z Ta’imá................................................................................... 150 K pobřeží ............................................................................................. 163 BÁJNÁ LOĎ ........................................................................................... 166 Jeskyně ................................................................................................ 166 Bitva s Dagony ................................................................................... 178 TŘETÍ KROK DO HLUBIN LENG ...................................................... 181 Útok shoggoth .................................................................................... 181 Kámen a led ........................................................................................ 185 Tekeli-li................................................................................................ 200 EPILOG ................................................................................................... 204 5

Věnováno přátelům a básníkům MUMovi AlAthinovi (více než předtím…) & Miroslavu Fišmeistrovi (kterému se podařilo nadchnout pro Conana dokonce i intelektuály) Citace: H. P. Lovecraft: „Hory šílenství“, Zlatý kůň, Praha 1992, přeložila Stanislava Pošustová Mario Appelius: „Černá sfinga“, Praha 1940, přeložil Jetřich Lipanský Abú al-Hasan al-Kisáí: „Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorokoch“, Bratislava 1980, přeložil Ján Pauliny, do češtiny převedl Jaroslav A. Polák Mé poděkování patří duchovním otcům tohoto románu: Robertu E. Howardovi za Conana a jeho svět, Howardu P. Lovecraftovi za Říši snů a její obyvatele a Mariu Appeliovi, jehož imaginaci jsem na sebe nechal místy působit. Dále děkuji své ženě Lucienne za trpělivost a zázemí, Zuzaně ANTARES, Romanu Petrželkovi a Martinu Gajdošíkovi za mnohdy dosti jedovaté, nicméně podnětné připomínky, Haně Tintalö za rovněž podnětné, ač nejedovaté poznámky k textu, jehož čtením se připravila o spoustu drahocenného času. Mé díky patří i Zdeňku Zachodilovi z Conan Society, který mě motivuje k psaní více než kdokoli jiný, byť to pro něj musí být dosti frustrující záležitost. V neposlední řadě pak děkuji MUMovi AlAthinovi, od nějž jsem si vypůjčil některé motivy a jímž byla částečně inspirovaná jedna z postav. Autor

6

PRVNÍ KROK DO HLUBIN VENDHYE „Byli tvůrci a zotročiteli tohoto života a nade všechnu pochybnost originály pekelných prastarých mýtů, o nichž se zděšeně zmiňují věci jako Pnakotické rukopisy a Necronomicon. Byli to velcí ‚Staří‘, kteří připutovali z hvězd, když byla země mladá…“ Howard P. Lovecraft: „Hory šílenství“

Ohně v pralese 1. Obětiště v posvátném háji ozářily plameny pochodní. Zvířata, požehnaná žrecem se zachvěla, když jejich hrdly prošlo ostří rituálního nože. Tři kněží recitovali dávné formule, čtvrtý loučí zapálil ze čtyř stran posvátný oheň na černém kameni. Toho dne jako by ztratili něco ze své obvyklé sebejistoty. Všichni čtyři úkosem hleděli na dlouhovlasého starce oděného jen vrstvou žlutého prachu rozetřeného po těle. Byl to sám Kéšin, legendární žrec, o němž se mezi zasvěcenci šeptalo, že je bůh. Krev skanula do svatých plamenů a žrec se dlouze zahleděl do ohně a kouře… „Vidím oheň, stravující srdce princezny, vidím hlubiny podsvětního boha obklopující naši zemi. Vidím zkázu a smrt…“ šeptal žrec, hledě do plamenů. „Bohové starší než bohové našeho lidu se probouzejí.“ Král se zachvěl. „Bohové hlubin hledají oběť. A bude jí tvá dcera, králi.“ Vládce věděl, že nemá vstupovat do rituálu, ale nemohl si pomoci. „Jak tomu mohu zabránit, Kéšine?“

7

Žrec odvrátil pohled od plamenů a jeho temné oči se setkaly s královými. „Musíš ji zabít.“

2. Barbar procházel úzkými špinavými uličkami Ándhry, hlavního města stejnojmenného královstvíčka na jihovýchodě Vendhye, pojídal pečené maso, které koupil na tržišti, a téměř bez zájmu se rozhlížel kolem. Vendhyjské země už dostatečně ukojily jeho zvědavost. Ani zde už nenacházel žádnou opravdovou příležitost k uplatnění svých sil; přemýšlel o návratu do chladnějších západních zemí, které mu byly bližší, než civilizace uprostřed džunglí. Bez zájmu míjel bohatě zdobené chrámy z bílého kamene, plné bizarních soch místních božstev, obklopené prostými jednopatrovými cihlovými domy, v jejichž zdech se tísnily mnohdy celé rozvětvené rodiny. Pak jej však zaujalo i na zdejší poměry neobvykle velké srocení davu na čtvercovém náměstí ve středu města. Protlačit se dopředu nebyl pro mohutného muže velký problém. Drobní Vendhyjci uctivě ustupovali před obrovitým cizincem, jehož opálené svalnaté tělo, zahalené v prostém vzdušném oděvu budilo respekt stejně jako těžký široký meč, který, na rozdíl od zbroje, nikdy neodkládal. Chvíli s úžasem zíral na scénu před sebou a pak pochopil, že sleduje poslední dějství proslulé Oběti koně. Znechucení se v něm mísilo s pobavením. Čtyři starci mumlali u posvátného ohně jakási nesrozumitelná zaříkadla, zatímco dcera místního vládce souložila s mrtvolou krásného bílého hřebce, před několika okamžiky uškrceného svalnatými pacholky. Dav bouřil. „Mají tu divné zvyky, že?“ prohodil k němu přepychově oděný břichatý muž, jehož tvář zdobil důstojný vous, jakým se pyšní obyvatelé Zambouly. Barbar jen pokrčil rameny. Na svých cestách, které v té době zahrnovaly téměř celý známý svět, už viděl i podivnější věci. Sám příliš nevěřil náboženstvím, pověrám se smál a na svatyně pohlížel

8

především očima lupiče, zvažujícího velikost bohatství, ukrytého v chrámové pokladnici. Jeho bohem byl chmurný Crom, který nenáviděl slabochy a o lidi se nestaral, což barbarovi zcela vyhovovalo. „Je mi líto toho koně,“ dodal po chvíli. Zamboulan si ještě chvíli mlčky prohlížel urostlého bojovníka s havraními vlasy a chladnýma modrýma očima, zkušeným okem zhodnotil velký meč, zřejmě vyrobený některým z proslulých aquilonských zbrojířů, a pak se představil jako Nenkiga, kupec. „Jmenuji se Conan,“ řekl urostlý barbar. Pocházel ze vzdálené Cimmerie, divoké, horami obklopené severní země, avšak nedokázal tam nalézt své štěstí a jeho neklidná duše jej během dlouhých let nakonec zavedla tisíce mil od jeho otčiny. „To je princezna?“ zeptal se Cimmeřan poté, co si dívku chvíli se zájmem prohlížel. Líbila se mu její půvabná tvář i pružné snědé tělo s drobnými ňadry. Oči měla zavřené – zda to byla součást rituálu či pouze stud, to barbar netušil. „Ano. Její otec doufá, že Oběť koně a všechny ty rituály zbaví jeho dceru prokletí.“ Chvíli se zamyslel. „Nezbaví, řekl bych. Líla potřebuje pomoc bojovníka a ne bláznivých starců. Možná už dnes v noci se král přesvědčí, že za oběť utrácel zbytečně. Pak bude řada na bojovnících.“ Conan přikývl. Ač mu byl zdejší jazyk – na rozdíl od nářečí západnějších vendhyjských zemí – cizí, dostaly se k němu historky o krásné princezně unášené nestvůrnými bytostmi měsíc co měsíc neznámo kam. A tušil, že Zamboulan přemýšlí, jak pro sebe získat něco zlata za naverbované bojovníky. Conan nebyl proti. Dobrodružství jej lákalo a pokud by smluvená suma odpovídala jeho představám, pustil by se s chutí do boje třeba i s ďábly. Opustili dav a usadili se pod přístřeškem z trávy a palmových listů. Drobný snědý mužík jim přinesl dva korbele s jakýmsi slabým kvašeným nápojem. Ač nevysoký, převyšoval zavalitý vousatý Zamboulan místní obyvatele nejméně o půl hlavy, zatímco Cimmeřan se mezi nimi tyčil jako hora mezi kopci. Budili pozornost, neboť do východní Vendhye mnoho cizinců nepřicházelo. Napili se

9

a Nenkiga začal vyprávět svou, jak Conan odhadl zatím nejvěrohodnější, verzi příběhu o unášené princezně: „Každou úplňkovou noc si přichází pro královu dceru dvojice démonů a odnáší ji do jeskyní pod palácem. Tam Líla stráví noc a ráno se zase objeví, poznamenaná únavou a vyčerpáním, na svém loži. Nepamatuje si nic z toho, co se tam dělo. Ty démony nesmí bojovník, který ji bude chránit, zabít.“ Cimmeřan zpozorněl. „Je přirozeně možné je zničit. To už královi muži zkusili, ale když takto princezně zabránili v její cestě, trpěla pak až do dalšího úplňku strašlivými bolestmi. Je třeba doprovázet ji a zjistit, co se tam dole vlastně děje.“ „Jistě nebudu první,“ podotkl Conan, který už v duchu souhlasil, že se úkolu zhostí. Démoni a podobná pekelná stvoření nebyli sice těmi pravými protivníky, o jaké by stál, a vzpomínky na střet s Černými věštci z Yimshy nepatřily k jeho nejsvětlejším, ale příslib královské odměny a dobrodružství, které by prověřilo jeho síly a zahálející meč, jej lákaly. A vendhyjská království byla sice zaostalá, oplývala však zlatem a drahokamy… Zamboulan nasadil ponurý výraz. Chtěl barbara naverbovat, ale lhát mu nemohl. „Ne. Bylo jich mnoho.“ „Mluvme tedy o odměně.“

3. Líla seděla na okraji svého lůžka a zoufale se bránila spánku, který na ni útočil nadpřirozenou silou. Nakonec však, jako vždy, podlehla. A stejně jako už mnohokrát, ji úplňkové sny neposílily a ráno ji zastihlo znavenější než večer.

10

4. Králův palác byl na zdejší, v mnoha směrech ještě divošské, poměry překvapivě honosný. Mramorové stěny byly pokryty kůžemi šelem a zbraněmi, dvořané se honosili zlatými šperky a princezna, tentokrát již oděná do splývavé bílé řízy z nejlepšího khitájského hedvábí, byla přikrášlena perlami, smaragdy i jinými drahokamy jistě nesmírné ceny. Zdobné roucho měl i její otec, jen jeho barva byla sytě modrá. Ándhrijský král, v jehož vrásčité tváři, pokryté pečlivě zastřiženým vousem, bylo vepsáno špatně skrývané utrpení a starost o jedinou dceru, pokynul dvojici, aby se posadila. Měkké lehátko jen tak tak udrželo Cimmeřanovu váhu. Král uznale pokýval hlavou. „Doufám, že jsi nejen velký a silný, ale i zkušený,“ prohlásil s trpkým úsměvem a Nenkiga jeho slova ihned tlumočil. Cimmeřan se zašklebil. Poté ale vládce zvážněl, rozhovořil se a jen chvílemi dával Zamboulanovi možnost tlumočit. Okolnosti už Cimmeřan znal od Nenkigy, nejvíce se zajímal o konečnou výši své odměny. K jeho plné spokojenosti byla dostatečně vysoká. Conan a vládce stvrdili smlouvu před svědky – východní Vendhyjci, na rozdíl od svých příbuzných ze západu, neznali písmo. Když nevysoký vládce tiskl velkou Cimmeřanovu ruku, pohlédl do barbarových modrých očí a nalezl v nich bystrost a inteligenci, kterou by od potulného bojovníka neočekával. V jeho duši s osudem… Rozloučili se a nyní nezbývalo, než čekat na další úplňkovou noc.

11

Rudá tma 1. Na město padal soumrak. Conan dopil další číši místního nápoje v jedné z mnoha pouličních náleven pod širým nebem. V této zemi nebyly žádné skutečné kamenné hospody. Barbar seděl na nevysoké stoličce, všichni ostatní ale seděli po vendhyjském zvyku na zemi. Hostinský však měl připraveno několik stoliček pro případné cizince, čímž si Cimmeřana získal. Kvašený nápoj byl všude stejný, v celém městě nenašel místo, kde by dostal cokoli silnějšího. Lidé kolem něj hovořili svým podivným jazykem, z něhož znal jen několik slov, přesto však pochopil, že se mluví o něm. Úkosem na něj hleděli a barbar věděl, že hodnotí jeho meč, kvalitní kroužkovou zbroj ze západu, do níž se oděl, a zvláště pak jeho mocné svaly. Přemýšlel, zda došlo i na sázky a pokud ano, kolik se na něj sází. „Ha! Tak tady je ten mrtvý muž!“ zvolal hlas ze stínů ulice a vzápětí vešli do krčmy dva podsadití snědí muži v pestrobarevných hedvábných šatech. Drahá látka hovořila o bohatství, barvy o nedostatku vkusu. Cimmeřan se bleskově otočil. „U Croma!“ zařval. „Ty?“ Cimmeřan měl dobrou paměť a poznal Ashmara, argoského piráta, jemuž kdysi velel na palubě Tygřice. Nikdy jej neměl rád, ale ctil ho jako dobrého bojovníka. Když si Ashmar nahrabal dost zlata, koupil si loď a začal obchodovat s otroky. To věděl Conan jen z doslechu – Argosanova loď se jim úspěšně vyhýbala. Dřívější spojenectví nemohlo Ashmara uchránit před údělem kořisti… „Když jsem zjistil, že jsi tady, musel jsem se na tebe ještě naposledy podívat,“ zašklebil se Argosan a jizva na jeho levé tváři, jinak zarostlé hustým vousem, dodala jeho grimase na výhružnosti. Druhý muž, rovněž zarostlý a o poznání špinavější, se jedovatě zachechtal. Cimmeřan na ně upřel chladný pohled.

12

„A co ty pohledáváš v těchto končinách?“ zavrčel barbar. „Černí otroci už pro tebe nejsou dost dobří?“ Barbarově divoké svobodné přirozenosti bylo otrokářství odporné. „Hyborští muži teď dobře platí za krásné Vendhyjky. Vyplatí se mi jezdit pro ně třeba i na konec světa,“ zasmál se Argosan. „No – přeji ti rychlou smrt, ty blázne!“ Druhý muž se opět rozchechtal. Cimmeřan se vymrštil ze své stoličky a vrhl se na oba příchozí. Vendhyjci se bleskově klidili z cesty. Conan kopl Argosanova průvodce do břicha a ohnal se pěstí po Ashmarovi. Tomu se však podařilo uskočit. Kopnutý muž klesl k zemi v bolestivých křečích. Cimmeřan vyrazil na Ashmara, v jehož ruce se najednou objevila štíhlá dýka, jejíž čepel byla matná zeleným nánosem. Conan uskočil před jejím zákeřným ostřím v posledním okamžiku. Okamžitě tasil. To, co považoval za obyčejnou rvačku, se náhle změnilo ve vražednou hru. Argosan zaklel, když barbara minul, neboť věděl, že propásl nejlepší šanci rozzuřeného barbara zabít. Conanův meč opsal široký oblouk, jeho soupeř uskočil a skryl se za jedním z nosníků stavby. Cimmeřan věděl, že Ashmar je mistrem v boji dýkou a znal i jeho mistrovství ve vrhání nožů, byl tedy nadmíru opatrný. Vendhyjci mezitím zděšeně prchli. Barbar skočil kupředu a ťal. Argosan opět uskočil. Conan vrhl krátký pohled na střechu prosté stavby, tvořenou štíhlými trámky, pokrytými širokými palmovými listy a v přesně načasovaném okamžiku jich několik přeťal. Na Ashmara se sesypalo proschlé dřevo a listí a na krátkou chvíli ztratil orientaci. To rychlému a zkušenému seveřanovi stačilo, aby mu jedinou mocnou ranou prosekl břicho. Muž padl k zemi mezi vlastní střeva. Cimmeřan odkopl dýku, která mu vypadla z ruky, a sklonil se k němu. „Doraz mě, Conane,“ sténal Ashmar. „U všech bohů! Skonči to!“ „Kdo tě poslal?“ zeptal se chladně Cimmeřan. „Prosím!“

13

„Ptám se, kdo ti zaplatil, abys mě zabil?“ „Ne, nemůžu,“ sténal muž. Cimmeřan se narovnal. „Jak chceš,“ zavrčel. „Ne! Řeknu…“ Conan se opět sklonil k jeho šeptajícím ústům. „Čekám…“ „Rávana.“ „Kdo je Rávana?“ „Čaroděj. Jeho posel… přišel v noci… Slíbil mi… skonči to!“ Ashmarovo sténání se mísilo s křikem. Cimmeřan vstal a vrazil meč do jeho srdce. Pak vzal ze země otrávenou dýku, opatrně ji zasunul do pochvy, kterou našel u mrtvého, obral jej také o cennosti, hodil krčmáři zlatou minci a chystal se odejít. Jeho pohled sklouzl ke stále ještě ochromenému druhému Argosanovi. „Pokud tě ještě někdy potkám, zabiju tě, ty pse!“ sykl mu do tváře, odešel a zamířil k paláci. Uvítala jej stísněná atmosféra napjatého čekání. I pochodně na stěnách jako by vnímaly dusnou atmosféru nadcházející noci, svítily slaběji než obvykle a svůj svit jakoby zahalovaly do rubáše štiplavého dýmu. Vládce netrpělivě vstal z trůnu provázen Nenkigou a drobným snědým mladíkem s bezvousou ušlechtilou tváří a oholenými vlasy, ozbrojeným dlouhou štíhlou čepelí, přivezenou, jak se Cimmeřan domníval, z daleké Khitáje. Oděn byl lehce – měl jen bederní roušku a tmavý plášť; a byl bosý. Přesto však působil vznešeným dojmem. Conanovi byl povědomý. „Už jsme mysleli, že jsi dostal strach. Dobře, že jsme se mýlili,“ překládal Nenkiga králova slova. „To je Arheštira. Je v učení samotného Kéšina Dlouhovlasého a je znalý boje. Půjde s tebou.“ Cimmeřan si prohlédl mladého muže. Slyšel už o prvním učedníkovi žrece Kéšina a věděl, že Arheštira je proslulý šermíř.

14

„O tom jsme nemluvili,“ prohlásil však rozhodně a Zamboulan ani nemusel jeho slova tlumočit. „Je to přání velikého Kéšina,“ řekl vládce. Ani teď nemusel Nenkiga překládat. Jméno božského žrece bylo ve vendhyjských krajích skloňováno ve všech pádech. Cimmeřanovi byl ovšem vcelku lhostejný. „Už zahynulo hodně osamělých bojovníků, kteří přijali můj úkol. Kéšin posílá nejlepšího ze svých žáků a my jsme mu vděční. Buď půjde Arheštira s tebou, nebo se náš obchod ruší,“ dodal král s nesmlouvavým výrazem ve tváři. Barbar mu tvrdý pohled opětoval. „Conane,“ přimlouval se Nenkiga. „Nikdy nevíš, zda ti nepřijde vhod další paže s mečem. A ten mladík je skvělý bojovník.“ Jmenovaný na Conana pohlédl. V mladíkových očích se zračila síla a zkušenost. Větší, než jaká by odpovídala jeho věku. Cimmeřan kývl, vzal kožený vak s pochodněmi, vodou, lanem a dalším vybavením, o kterém předpokládal, že je v podzemních slojích využije, a vstal. Skupinka se vydala k princezniným komnatám. Slunce zapadlo a palác zalil měsíční svit.

2. V hlubinách pouze rudý přísvit hladil basreliéfy na stěnách a odhaloval na nich temné siluety bytostí starších než známý svět. Kdyby tam pohlédly oči smrtelníka, spatřily by jen mlhavou změť chapadel a pableskování zelené fluorescence. Přesto by však náhodný pozorovatel zatoužil okamžitě zmizet z toho prokletého místa. A kdyby pak zaslechl škrábání rohoviny po uhlazených stěnách a tiché bzučení hovoru bezejmenných, začalo by se jeho mysli zmocňovat šílenství. A kdyby rozžal louč a osvítil ty nesvaté prostory…

15

3. Vstoupili do princezniných komnat. Zář Luny pronikala mřížovím oken a vytvářela na stěnách fantastické vzory. Stěny byly zdobené goblény s mytickými motivy, v nichž se mísily výjevy velkých bitev s milostnými scénami. Líla seděla na lehátku a Cimmeřanovo srdce se zachvělo při pohledu na zoufalství v jejích krásných černých očích a na úzkostí poznamenané rysy její tváře. Tmavě modré šaty z jemného hedvábí dávaly vyniknout její kráse. Šperky ji tentokrát nezdobily. „Vypadáš jako znavená Večernice, má princezno,“ pomyslel si Arheštira. Princezna se zalíbením hleděla na Cimmeřanovu mohutnou postavu, obdivovala jeho jistou chůzi, připomínající pružný krok nebezpečné, ale krásné šelmy. Přistoupili k dívce a uklonili se. „Odejděte, nechci abyste zemřeli,“ zašeptala Líla svou řečí. „Nezemřu,“ odtušil Conan. „Nezemřu,“ řekl jejím podivným jazykem a princezna se proti své vůli pousmála jeho hrubé výslovnosti. „Ani já,“ přidal se Arheštira. „Ani já,“ řekl znovu západní řečí. Král něco zašeptal Nenkigovi. „Je čas,“ zašeptal Zamboulan přiškrceně. Cimmeřan přikývl. Vládce se pokusil o povzbudivý úsměv, pak se rychle otočil a odešel. Nenkiga jej následoval. Arheštira se zvláštním leskem v očích pohlédl na princeznu, a pak se posadil na zem do sedu, jemuž místní obyvatelé říkali lotosový, a o který se Conan ani nepokoušel. Pomalu procházel komnatou jako šelma očekávající nenadálý útok. Občas pohlédl na princeznu. Její smutná krása jej okouzlovala. Byla – stejně jako všichni zdejší obyvatelé – tmavší a drobnější než Vendhyjci, kteří žili v rozvinutějších zemích západu. Lidé z východu Vendhye mu ostatně byli bližší – jejich myšlení a činy byly přímější a stále ještě měli blíže ke konání barbarů, než ke spletitým intrikám civilizovaných zemí. Ač byla Líla na pohled křehká, cítil v ní plamen divošské síly jejího lidu. Vzpomněl si na

16

dévi Jasmínu, kterou před lety svedl. A Líla se mu líbila víc, než princezna ze západu. Usmál se na ni a dívka mu úsměv opětovala, byl však plný smutku a rezignace. Snažila se udržet oči otevřené, ale nakonec ji přemohl spánek. Po nebi pomalu putoval měsíc. Cimmeřan zálibně hleděl na půvabnou dívku a přemýšlel, že si možná vybere i jinou odměnu, než jen královské zlato… Arheštira stále meditoval. A pak se něco stalo. Conan vycítil změnu dříve, než ji spatřil. Rychle se rozhlédl. Byli v jiném paláci…

4. Přicházeli, už po několikáté, známou cestou. Rybíma očima hleděli do světla, jemuž nebyli přivyklí. Kráčeli opuštěným schodištěm pro žákyni Starých. Sluhové…

5. Oba bojovníci si nejprve všimli změn v krajině za okny. Byla pustá. Stály v ní sice příbytky obyvatel města, byly ale opuštěné a rozpadlé. Zahrada, do níž pohlédli jižním oknem, byla zarostlá plevelem a trním. Na stěnách pokoje se objevily stružky vlhkosti a na nábytku ležela vrstva prachu. Princezna zasténala. Arheštira vstal. „Přicházejí,“ zašeptal vendhyjsky. „Vím,“ řekl Conan a jeho ruka sevřela jílec meče. Na schodech zaslechli kroky. Arheštira se skryl za závěs a Conan jej následoval. Dveře se otevřely. Dovnitř vstoupily dvě bytosti. Při pohledu na ně i Cimmeřanovi, uvyklému různým hrůzám, zatrnulo. Příchozí vypadali téměř jako lidé, ale místo rtů měli kulatý otvor, připomínající ústa mihule

17

a jejich slizem potažené oči byly očima ryb. Pohybovali se, jako by měli v každé končetině alespoň o dva klouby navíc. Z těl jim vyrůstaly tři páry rukou. Jediným oděvem jim byl pás, za nímž byly zasunuty černé meče. Jejich vodnaté bílé oči pohlédly na oba bojovníky. Cimmeřanova ruka sklouzla k jílci meče. Arheštira mu poděšeně naznačil, že má zbraň nechat tam, kde je. Bytosti uchopily princeznu za ruce a nohy a vynesly ji z komnaty. Conan s Arheštirou se vynořili ze stínu a následovali hrůzné pochopy. Ti snesli dívku po schodištích paláce, a pak pokračovali temným otvorem v podlaze do hlubin země. Sestupovali po nevysokých stupních schodiště hlouběji a hlouběji. Přestože měl Cimmeřan ve vaku, který nyní nesl na rameni, křesadlo a několik loučí – lampy v těchto zemích neznali – rozhodl se dát prozatím přednost tmě. Arheštirovy kroky za sebou neslyšel, ale cítil, že jej drobný bojovník sleduje. Barbarova kroužková zbroj tiše cinkala, nezdálo se však, že by se únosci svými pronásledovateli jakkoli znepokojovali. Když se zcela ponořili do černých stínů, všiml si Conan, že bytosti před nimi slabě světélkují. Jejich siluety mu připomněly slepé bílé ryby žijící v jeskyních. Čas od času se jeho ruka dotkla chladné stěny tunelu. Tehdy svými prsty cítil, že jsou pokryty drobnými rytinami. Ani příliš netoužil je spatřit. Sestupovali dlouho. Schodiště plynule přešlo v mírně klesající chodbu. Pochopové o nich zřejmě věděli, a tak oba muži občas prohodili několik slov, neboť Arheštira, na rozdíl od většiny místních Vendhyjců, vcelku ovládal znalost západní mluvy. Jejich hlasy však zněly mrtvě a cize. Jak houstla tma, byl vzduch, který dýchali, stále zkaženější. Páchl stářím a nehybností, ale Conan v něm cítil i stále častější závany pachu, který za sebou nechala těla, jež pod sluncem nikdy nikdo neviděl. S každým krokem do hlubin sílil také podivný, nepřirozený narudlý přísvit, zaplavující chodbu bez jakéhokoli zjevného zdroje. Zvuk jejich kroků zněl dutě a bez ozvěn, které by v takových prostorách očekávali. Cimmeřan cítil mrazení v zádech a vlasy, ježící se mu na zátylku. Měl strach, ale uměl jej ovládat jako přísný

18

pán vzpurného, ale užitečného služebníka. Přemýšlel, co asi cítí jeho společník.

6. „Přicházejí,“ bzučela hrůznou podzemní řečí bytost tak mnohotvará, že připomínala spíše vidinu z nočních můr než živého tvora. „Ano, a za nimi jde i trošku obveselení pro nás,“ odvětil druhý hlas. Po žulové podlaze zaškrábaly desítky drobných, ale ostrých drápů. „Přicházejí…“

7. Najednou Conan ucítil, že se prostor kolem něj rozšiřuje. Natáhl ruku, aby zastavil svého společníka, ale ten si to zjevně uvědomil také. „Vím, vím,“ zašeptal. „Před námi nepřítel.“ Zaslechli tiché, takřka neslyšné zašustění šupin na kamenné podlaze. Conan sáhl po jílci meče a potichu tasil. Arheštirova čepel jen tichounce zazvonila. Nebyl čas rozdělat oheň, ale Cimmeřanovy oči už uvykly přítmí a dokázal se orientovat podle narudlého svitu, který byl v prostoře před nimi ještě silnější, než v chodbě. Ani jeho společníka temnota zřejmě netrápila. Před nimi zaznělo čvachtavé mlasknutí.

8. Pochopové prošli mezi nestvůrnými strážci a zabočili do jedné z mnoha chodeb, jež ústily z Prvního sálu. Čekala je ještě dlouhá cesta k Vládci v hlubinách. Času však bylo dost; jeho běh se neřídil světem smrtelníků. Kráčeli tiše, bez myšlenky. Snad byli kdysi

19

stvořeni k přemýšlení, tuto schopnost však již dávno ztratili po aeonech utrpení v dusných kobkách. Znali vše, co měli znát. Věděli, kde najdou svého pána. Reliéfy na stěnách chodeb i sálů, vytvořené před milióny let rasou Velkých, jim marně křičely do ohyzdných tváří své kletby. Velcí, starobylý lid, jemuž vládl mocný Cthulhu, i se svými městy, jimž vévodil obrovský R’lyeh, klesli už před věky při strašlivé katastrofě do hlubin. Procházeli kolem kamenných kádí, v nichž bublaly zárodky beztvarých shoggoth, přivezené hvězdicovitými bytostmi až z nejjižnějšího kontinentu, jenž nebyl v těch časech pro smrtelníky ani pohádkou; slyšeli úpění nesčetných bytostí, přetvářených ve služebníky jejich pána. Chodby se kroutily jako vnitřnosti a už sama cesta jimi křivila prostor, čas i duše těch, kdo procházeli. Rudé světlo zjasnělo a když dosáhli Druhého sálu, jeho síla již více nerostla, aby nepálila oči tvorů temnoty. Byli však stále ještě téměř na povrchu. A kráčeli vstříc Hlubině…

9. Chapadlo se jen zlehka dotklo Cimmeřanovy paže, přesto ale proniklo zbrojí a rozťalo kůži. Conan však nevnímal palčivou bolest, palčivější, než jakou by mělo povrchové zranění způsobit, a v otočce uťal vířící končetinu u jejího kořene. Poté rychle couvl z dosahu dalšího švihnutí a krátce pohlédl na svého společníka. Ten obratným kotoulem proskočil mezi chapadly druhého ze strážců a právě se otáčel. Bytosti, které proti nim stály, byly obludné, ale zranitelné. A Cimmeřan nebyl z těch, kdo by se nechali zastrašit hrůzným vzhledem soupeře. Tvor před ním připomínal jakýsi podivný masitý květ. Ze středu živého valounu vybíhaly desítky tenkých chapadel, švihajících kolem sebe jako biče. Bytost se zřejmě dokázala zachytit koncem chapadla i na hladkém kameni a pomocí přitahování se nebezpečně rychle pohybovala. Conan několik švihajících končetin

20

uťal, a přestože věděl, že by tak protivníka nakonec udolal, rozhodl se k ráznému úderu – trpělivost nebyla nejsilnější stránkou jeho povahy. S výkřikem se vrhl přímo mezi chapadla, svaly jeho obrovských paží se napjaly a vší silou ťal do středu stvůry. Ta jej ihned sevřela silou, jež by na místě zadusila většinu lidí, záhy však povolila. „U Croma, to byl stisk!“ zachrčel Cimmeřan, když konečně popadl dech. Arheštira zatím nadlidsky rychle tančil kolem druhého strážce a obratně mu utínal další a další chapadla. Conan zůstal ve střehu, rozhodl se ale do boje nezasahovat, aby jeho spolubojovník nevypadl z rytmu. Mladíkovo tělo bylo potřísněno bílou slizkou tekutinou, která stříkala ze zraněné bestie. Po zemi se válely kousky chapadel, jichž přibývalo, až se nakonec nebezpečné monstrum změnilo v pouhý ústní otvor uprostřed, který Arheštira rozsekal na kousky… „Podcenil jsem tě, Arheštiro,“ zabručel Conan uznale. „Blázne, tvoje veliké štěstí,“ zasyčel mladík. „Iagnaith takto zabít… malá šance. Jedna k tisíci.“ „Proč?“ zeptal se Conan. „K zasáhnutí srdce, ve tmě… veliké štěstí,“ řekl Arheštira a dotkl se nehtu svého malíčku. „Menší.“ Cimmeřan pokrčil rameny a rozhlédl se po sálu. Byli v rozlehlé místnosti nepravidelného tvaru. Na protější straně viděl temnější skvrny. Opatrně vykročil blíž. Byla to ústí desítek tunelů…

21

Labyrint Velkých 1. V dávných dobách, kdy první živočichové začali objevovat souš, stály už na prakontinentech desítky nevýslovných měst. Byla postavena dvěma soupeřícími civilizacemi – Starými, hvězdicovitými tvůrci pozemského života, a Velkými, kteří připutovali z hlubin kosmu později a zahnali své vesmírné předchůdce na několik věků zpět pod hladinu oceánů a na jižní kontinent. Nestvůrné stavby Velkých se v době svého rozkvětu pyšně vypínaly k nebesům, ale jejich obyvatelé stavěli také obludné podzemní labyrinty. Jejich účelem však nebylo bloudění, nýbrž cesta. Cesta do hlubin myslí i času. Ve svých labyrintech se střetávali se svými potomky i předky, ale i s lidmi v nepředstavitelně vzdálené budoucnosti, se Starými – svými protivníky z jižního kontinentu – a dokonce i s bohy a démony, kteří tvořili a tvoří kosmos. Někdy jen četli v jejich vzpomínkách, jindy si ale i podmaňovali jejich těla a cestovali tak v prostoru i v čase způsobem, který přesahoval veškerou představivost. Později nalezli ve své vlastní budoucnosti jednodušší metody, jak pronikat do cizích myslí, a své labyrinty opustili. Jen závany větru, jenž se jimi proháněl, oživovaly dávné přízraky. V dobách, kdy už i sama jejich města byla sotva legendou, zůstalo jen několik málo labyrintů nedotčených strašlivými katastrofami a horotvornými pochody. Některé osídlili noví démoni, jiné zůstaly prázdné. Vzpomínka na ně, snad přenesená do myslí lidí, však přetrvala. Strach i okouzlení, když člověk vchází do změti chodeb…

2. Conan vytáhl křesadlo a začal rozdělávat oheň. „Snad nám světlo pomůže najít stopy.“

22

Když plamen louče ozářil prostoru, zůstali oba bojovníci chvíli ohromeně stát. Sál, zbudovaný dávnými architekty, se zcela příčil jakémukoli lidskému pojetí stavby. Zdi se lámaly v nepřirozených úhlech, chodby, vedoucí ze sálu, se prapodivně křivily. Stěny, strop i podlaha byly poznamenány podivnými hadovitými symboly a značkami. „To je nesufi,“ zašeptal Arheštira. „Písmo Velkých.“ „Umíš je přečíst?“ zeptal se Conan. Arheštira věděl na jeho vkus až příliš mnoho podivných věcí. „Ani Kéšin neumí,“ zamumlal Vendhyjec. „Ale říkají, že v poušti je muž, který umí.“ „Potom je k ničemu.“ Cimmeřana učené debaty nezajímaly. Sehnul se k zemi, nikoli však proto, aby si prohlížel prastaré písmo. Po chvíli jen zaklel. Na podlaze nebylo ani smítko. Napřímil se a spočítal ústí tunelů. Bylo jich dvaadvacet. „Šli vpravo,“ zamumlal Arheštira a ukázal doprava. „Myslím.“ Conan pokrčil rameny a vyrazil. Bylo zbytečné ztrácet čas, ať už se vydají kamkoli. Cimmeřan jen zřídka ztratil orientaci, a proto si věřil, když vcházeli do neznámé spleti chodeb. Nikdy však nekráčel labyrintem Velkých…

3. Pán podzemních přízraků vnímal částí své mysli příchod vetřelců, ale krátké znepokojení, které jej ovanulo poté, co porazili strážce první brány, rychle pominulo – dvojice ztratila stopu jeho pochopů a vkročila do Labyrintu. Přesto však povolal bytost, již nazýval majordomem, a vydal jí příslušné rozkazy. Nechtěl, aby jej v myšlenkách rušil sebemenší stín pochybnosti. Pak už jen uctivě naslouchal slovům vyslance Starých, která zněla jako hvízdání větru ve skalních dutinách, či jako kvil fléten na sabbatu. Mnohoruký tvor, jen vzdáleně připomínající lidskou bytost, se ztratil mezi kobkami, v nichž úpěli pánovi nižší služebníci. Oči jejich

23

obyvatel na něj toužebně hleděly v naději, že jim bude alespoň na okamžik umožněno opustit hnilobě podobný neživot v celách a třebas i zahynout, budou-li mít skutečně štěstí. Modrý osmiruký Márh však z tisíců otroků propustil jen několik desítek, vesměs těch, kteří mu byli stavbou těla nejpodobnější. Pokaždé, když se zvedla některá z mříží, ozval se skřek plný nadšení provázený nenávistným vytím těch, kdo nebyli vybráni. Po hladké zemi, zjizvené jen nezničitelnými nápisy pradávného písma, se plazily, svíjely a poskakovaly bytosti, jež někteří lidé spatří v nejděsivějších nočních můrách a většina smrtelníků se s nimi nesetká vůbec. Snad nebyli tak hrůzní svým zjevem; byla to bolest a strašlivá zloba v jejich velkých vodnatých očích, z níž by mrazilo nejvíce. „Hledejte a zabijte,“ zněl prostý rozkaz. „Kdo uspěje, bude sloužit u pánova trůnu.“ Bestie vyrazily…

4. „Bloudíme,“ zabručel Conan nespokojeně. „Labyrint,“ dodal Arheštira. „To vím taky,“ odsekl Cimmeřan, jemuž se ta situace vůbec nezamlouvala. Ztráceli drahocenný čas. „Nerozumíš,“ zašeptal mladík. „Labyrint Dávných. Magický labyrint.“ Conan nahlédl do chodby, jež pod podivným úhlem odbočovala z tunelu, kterým procházeli. Nebo byla také přímou cestou a oni právě vcházeli do odbočky. Nevěděl. „Tím hůř,“ odvětil Cimmeřan a zastavil se. „Co chceš dělat? Nejsi náhodou také mágem?“ Neměl mágy rád. Ani ty dobré. Ač již několikrát využil jejich pomoci, nevěřil jim. A i když to nerad přiznával, naháněli mu hrůzu, protože jim příliš nerozuměl. Arheštira pokrčil rameny.

24

„Jsem vzdělán. V mnoha vědách. Starých vědách. Ale nevyvolávám démony.“ V tu chvíli začali hořet, spalováni žhnoucí lávou, jež je kousek po kousku pohlcovala. Kolem nich hořely desítky jejich obrovitých druhů kuželovitých těl se třemi zmítajícími se chapadly zakončenými jakýmisi klepety a nažloutlou kulovitou hlavou na dlouhém krku. Nad zpustošenou krajinou se nesl křik umírajících… Procitli a cítili jen tupou bolest hlavy. „Nesmíme stát,“ vydechl Vendhyjec. „Jinak bláznit.“ Šli dál. Čím déle se ale v bludišti pohybovali, tím hůře se jim dýchalo. V jejich hlavách vířily neuchopitelné, snům podobné myšlenky, které nebyly jejich a byly příliš cizí, než aby je dokázali pochopit. Některé snad byly myšlenkami lidí z jiných věků, mnohé z nich se však zrodily v mozcích bytostí zcela neslučitelných nejen s lidmi, ale i s pozemským životem, a ty jim působily rostoucí bolest – duševní i tělesnou. Viděli podivná města spalovaná ohněm z nebe, kovové tvory požírající lidi, někdy se jim zase zatočila hlava při letmé vizi mezihvězdného prostoru nebo je drtil tlak vody na dně oceánu. Všechno to teď, kdy se ani na okamžik nezastavovali, přicházelo jen jako letmé záchvěvy, které mizely rychleji, než si je stačili uvědomit. Ani jeden v té chvíli už neměl jasnou mysl, prostě jen šli dál a doufali, že najdou cestu ven dřív, než padnou únavou.

5. Žrec hleděl do plamenů posvátného ohně. Kolem stojící kněží ani nedýchali. Po chvíli v plamenech spatřil svého žáka. „Arheštiro,“ zvolala jeho duše. „Slyšíš mě, princi?“ Ale ani vyškolená mysl jeho oblíbence jej nebyla schopna v té změti minulých i budoucích myšlenek zaslechnout. Kéšin přihodil do ohně hrst bylin. Věděl, že má jen jedinou možnost, jak vyvést dvojici z labyrintu. A že musí jednoho z nich obětovat.

25

„Odpusť mi, Conane, ale Arheštira je důležitější,“ zašeptal a v jeho hlase zazněla skutečná lítost. Obrovský bojovník z dalekého severu se mu zamlouval. Nemohl však jinak. Vstal a přikázal kněžím, které rituální formule mají začít recitovat. Jeho mysl se odpoutala v posvátném vytržení a v bezčasém světě už beze stopy citu rozvažovala, jak zasáhnout mysl živelného barbara.

6. Vlekli se podzemím a Arheštira už ztratil veškerou naději. Znal příběhy o strašlivých labyrintech Velkých a věděl, že již nikdy nenajde cestu zpět. Přesto však kráčel dál a byl odhodlán bloudit, dokud nepadne únavou. Cimmeřan naději neztrácel. Neztrácel ji nikdy. Procházel tunely se sveřepým výrazem ve tváři a ani nepomyslel na to, že by se vzdal. Vešli do jakéhosi menšího sálu, z něhož ústilo sedm chodeb, když Conan najednou zpozorněl. Pohlédl na jeden z vchodů a zamířil k němu. Šel najisto. Kdesi v dálce a hluboko pod sebou ucítil nepřátelskou mysl vládce těchto prokletých míst. Arheštira jej lhostejně následoval. „Znám cestu,“ řekl Conan. „Modlím aby ty měl pravdu,“ zabručel Vendhyjec. Conan vyrazil, jako by jej táhla jakási neuvěřitelná síla a touha najít a zničit vládce těchto míst. I Arheštira, když viděl Cimmeřanovo odhodlání, poněkud pookřál. Ne však nadlouho. „Co cítíš?“ zeptal se, když na chvíli zpomalili své vražedné tempo. „Nevím přesně. Prostě vím, kam jít a koho zabít. A nemyslím, že by to byla nějaká šalba.“ Na Vendhyjce jako by opět padly chmury. Dál už se neptal.

26

Šli dlouho, potom Cimmeřan opět zpomalil. Jeho instinkty jej varovaly před blížícím se nebezpečím. Zaslechli před sebou tichý sípavý dech. Barbar si chvíli pohrával s jílcem meče a pak rychle tasil. Jeho společník jej následoval. I on už zaslechl blížící se nepřátele. Pak se z jedné z odboček vyřítily tři mnohoruké stvůry, jejichž bledá holá kůže nazelenale svítila v záři loučí. Ve tvářích, jen zpola lidských, bílých a beze stopy jakýchkoli emocí, jim zářily vypouklé vodnaté oči. V rukou svíraly nebezpečně vypadající čepele. Cimmeřan jim však nedal šanci zaútočit – máchl plamenem louče před obličejem bližší z nestvůr a bleskově jí vrazil čepel do těla. Arheštira začal tančit svůj vražedný bojový tanec. Na rozdíl od Cimmeřana zasazoval jen jakoby letmé rány, které však velmi účinně zneschopňovaly protivníka a bránily mu v aktivitě. Když zle posekané monstrum ztratilo ostražitost, jediným letmým švihem čepele mu proťal hrdlo. Barbar mezitím zápasil s posledním z útočníků. Právě se chystal ke smrtící ráně, když uklouzl po kaluži krve a nebezpečně se soupeři odkryl. Mnohoruký tvor okamžitě využil jeho zaváhání a skočil na něj. Cimmeřana překvapila nadlidská síla bytosti. Byla to síla šílence, rozhodnutého zabít – bez ohledu na cokoli. Conan musel pustit meč, aby sevřel protivníkovo hrdlo a zabránil jeho bílým zubům zakousnout se mu do krku. Tři páry rukou s ostrými drápovitými nehty mu trhaly zbroj. Protivníkův hrtan však neodolal ocelovému sevření Conanových prstů a za několik okamžiků se bledé páchnoucí tělo naposledy zachvělo a ochablo. Cimmeřan je znechuceně odkopl. „Přijde víc,“ konstatoval Arheštira lakonicky. Cimmeřan si prohlédl poškození zbroje. Nebylo to tak vážné, jak předpokládal. „Pak jich víc pobijeme,“ odvětil. „Pojďme.“ Cestou Conan přemýšlel o protivnících, které ještě potkají. Bylo mu jasné, že si je v žádném případě nesmí pustit k tělu. Pro takový boj byl vhodnější Arheštirův způsob boje, ale Conan, ač byl rychlý a mrštný, se v něm nemohl rovnat drobnému mladíkovi. „Však počkej, až dojde na pořádný zápas,“ pomyslel si.

27

A uvědomil si, že na ten už došlo a že kdyby si jeho spolubojovník pustil jednu z bestií k tělu, byl by pravděpodobně na místě mrtev. „Kdo tě učil bojovat?“ zeptal se Conan. „Kéšin,“ odvětil. „Je to bojový tanec našeho boha. Tvořitele a ničitele světa.“ Cimmeřan uznale pokýval hlavou. „A tebe kdo?“ oplatil mu otázku Vendhyjec. Conan se zasmál. „Vír bitev mého mládí, korzáři na Vilajetském moři, žoldáci, po jejichž boku jsem se bil a žoldáci, které jsem zabíjel. Kdo mě učil se bít?“ „Tvůj život,“ dokončil Vendhyjec s respektem. Pohlédli na sebe; byli zkrvavení, zpocení a jejich oděv byl potrhaný. Rozesmáli se. Byl čas pokračovat v cestě.

7. Kéšin bloumal chodbami paláce. Nemohl už nic udělat a byl znepokojený. Nevěřil příliš, že se bojovníci vrátí. Tedy, že se vrátí alespoň Arheštira, neboť Cimmeřan byl v jeho očích prakticky mrtvý. Střetl se s králem, který byl v podobném rozpoložení. „Jak to skončí, Kéšine?“ „Nedobře, řekl bych,“ prohlásil žrec s nelítostnou upřímností. „Ale díky jejich výpravě už alespoň vím, jaké zlo sídlí v hlubinách. Vládne mu žrec z dávných dob – Rávana Prokletý. A chce učinit z tvé dcery svou otrokyni.“ „Oni to zarazí,“ řekl král nejistě. „Conan dostane svou odměnu a Arheštira se ožení s princeznou…“ „Snad. Ale Rávana je mocný. Možná stejně jako já, možná víc. Nevím. A má tisíce strašlivých služebníků.“ Oba muži, vládce v honosném hávu a nahý stařec oděný jen do svých dlouhých vlasů a žluté hlinky, pohlédli na měsíc.

28

Blížila se půlnoc. „Čas uplývá,“ zamyslel se nahlas král. „Tam, kde jsou, běží mnohem, mnohem pomaleji. Ale ano, uplývá a já nevím, co se s nimi děje. A možná se to už nikdy nedozvím.“ Přes bledý měsíční disk přeletěl netopýr. „Špatné znamení,“ zašeptal král. Kéšin si jen povzdechl.

8. Conan cítil, že se blíží k východu z labyrintu, a s každým dalším krokem byl ostražitější. Tušil, že bytosti, které dosud potkali, byly jen předvojem. Vendhyjec to cítil rovněž. Další louč dohořívala, ale jejich zásoba se zatím příliš netenčila. Co by však v tu chvíli dal Cimmeřan za lampu, kterou by bylo možno v případě potřeby zakrýt… Zabočili a okamžitě se oba zastavili. Věděli, že právě vešli do jednoho z vyústění labyrintu. Šířka chodby přesně stačila pro oba bojovníky. Ve tmě před nimi je již jistě čekala lačná hrdla pološílených stvůr. Conan však už měl promyšlený plán. Udělali ještě několik kroků dopředu. Pak Arheštira zapálil další louč a připravil se k boji, zatímco barbar rychlým skokem zmizel v chodbě. Ta se rychle rozšiřovala a plynule ústila do rozlehlé prostory. Conan si koutkem oka povšiml čtyř bledých tvorů, krčících se u zdi, aby jej mohli napadnout zezadu. Mnohoruké bestie vyrazily. Bojovník se bleskurychle otočil, prvního z nepřátel srazil mečem, druhého zpomalil pochodní a vrhl se zpět do chodby. Jeho nohu však pevně sevřely ruce třetí z číhajících nestvůr. Kopnutím, provázeným praskotem kostí a zoufalým zavytím, se zbavil sevření a utíkal s příšerami v patách. Konečně zahlédl za ohybem chodby Arheštirovu louč. Doběhl k němu a otočil se v okamžiku, kdy jeho spolubojovník už odsekával kousky těla prvního zoufalého odvážlivce. Cimmeřan už z předchozí bitky věděl, že světlo louče mate oči tvorů, žijících po staletí v temnotě, a dokázal této zbraně

29

skvěle využít. Arheštira naproti tomu svou pochodeň odhodil, protože „tančit“ dokázal jen se svým štíhlým mečem. Byl to krutý a nelítostný boj. Málokdy se bok po boku bili tak rozdílní bojovníci. Oba zdatní a obratní, ale Cimmeřan řádil jako zběsilý tygr – řval a roztínal těla, zatímco Vendhyjec udolával nepřátele mlčky; chladně a precizně. Mrtvoly se kupily v úzké chodbě a ztěžovaly útok dalším nepřátelům. Bojovníkům tak dopřávaly chvíle oddechu. Útočníci je odtahovali dozadu a požírali, dokud se sami nedostali na řadu, aby padli ohněm a chladnou ocelí. Přesto byly chvíle, kdy i Conan pod strašlivým náporem zakolísal, nepřátelům se ale nikdy nepodařilo jej strhnout. Stál pevně rozkročen, a když některý z útočníků přece jen sevřel jeho nohu, rozdrtil mu lebku rychlým dupnutím. Potom ale na okamžik zakolísal Vendhyjec. Nazelenalý tvor po něm skočil, pronikl jeho obranou a srazil jej k zemi. Cimmeřan vrazil louč do tváře svého protivníka a přesně mířeným sekem rozťal lebku tvora, který se právě chystal prokousnout Vendhyjci hrdlo. Arheštira se vyprostil ze sevření mrtvoly a nejistě zacouval hlouběji do chodby, kde se opět zhroutil. Conan musel nyní sám čelit náporu nepřátel. Naštěstí jich však zbývalo už jen několik a brzy bylo po boji. „Jsi jako skleněný nůž,“ zamumlal Cimmeřan, když vykročil k ležícímu druhovi, „ďábelsky ostrý, ale křehký…“ Přiložil sténajícímu Vendhyjci k ústům měch s vodou a opatrně jej posadil. Arheštira sténal při každém nádechu. Conan prohlédl jeho hrudník a povzdechl si. „Zlámaná žebra, Arheštiro. A pořádně…“ Vendhyjec zaúpěl.

30

Rákšasové 1. Nahá princezna ležela na velkém kamenném stole, připoutaná ohavnýma rukama Rávanových otroků. Narudlé šero odhalovalo v místnosti obrysy kamenných kádí, v nichž bublala jakási podivná tekutina. Otrok ji opatrně nabral do misky z jednoho kusu lesklého černého kamene. Když nesl její obsah Líle k ústům, nádobka v jeho rukou se chvěla životem. Pán hlubin shlížel z trůnu a mlčel.

2. „Musíš jít, Conane,“ zachrčel Vendhyjec. „Arheštira dobojoval.“ Cimmeřan zabručel cosi ne příliš slušného ve své rodné řeči. Arheštira, jako by odtušil smysl Conanových slov, rychle dodal: „Zatím, teď. Ale Líla trpí, cítím to. Musíš jít. Rávana je mocný, ale…“ Cimmeřan jej zarazil. „Říkal jsi Rávana?“ „Nevím jistě, že on, ale myslím. Slyšel jsi o Prokletém?“ „Jeden muž se mě dnes pokusil zabít a než zemřel, řekl mi, že jej poslal čaroděj jménem Rávana.“ Mladík chvíli těžce dýchal a pak pomalu pravil: „Tak tedy jistě. Je tu v hlubinách a má Lílu. Musíš se pokusit.“ Cimmeřan tiše zaklel ve své rodné řeči a přísahal Rávanovi Prokletému krutou pomstu, jež náležela všem, kdo zákeřně usilovali o jeho život. Nechal tedy svému spolubojovníkovi při ruce vodu, něco jídla a loučí. „Vrátím se, ale nemysli si, že tě odtud potáhnu. Tak se zatím vzchop.“ Arheštira se křivě pousmál. Conan mu škleb oplatil a rozběhl se vstříc temnotě.

31

Také on cítil závan páchaného zla, nikoli však z mysli princezny, ale z mysli jejího mučitele…

3. Líla zírala vytřeštěnýma očima na bílou tekutinu, stékající do jejích úst. Chtěla křičet, nemohla však. Nemohla se ani pohnout. Kapku po kapce polykala život, zmítající se pak v jejích útrobách. Nebylo to poprvé – ale jen v těch chvílích se rozpomínala na své předchozí návštěvy v hlubinách. Její tělo se ani nezachvělo, ač uvnitř cítila krutý spalující žár, střídající se s neméně palčivým chladem.

4. V době, kdy Conan probíhal klikatícími se chodbami ke svému cíli, byl pohled prokletého žrece zcela zaměřen na princeznu. Pán hlubin si zatím ani nepovšiml porážky jeho smrtonosného oddílu, a tak byl Cimmeřan na chvíli v bezpečí. Rávana neočekával, že by kdokoli pronikl labyrintem Velkých, a nerozestavil proto ve spodních patrech žádné stráže. Přesto však nebyly pochmurné chodby pod labyrintem zcela bezpečné. Pohybovali se jimi rákšasové, strašliví, jen zčásti hmotní duchové, kteří v noci pronikali do vnějšího světa a požírali maso nepohřbených, aby je poté hluboko v podzemí vyvrhli a nakrmili tak tisíce Rávanových otroků. Dva z nich ucítili bolest raněného Arheštiry a vydali se na cestu jako supové k umdlévajícímu zvířeti. Svému vládci však nic nehlásili, na to byl jejich intelekt příliš omezený. Arheštira právě zapaloval další louč, když je spatřil jako bledé průsvitné stíny na hranici světla a tmy. Světlo je však nutilo udržovat si odstup. Rákšasové se zastavili na dohled, zírali na něj svýma rudě zářícíma očima a kvíleli ve svém prastarém jazyce. Mladý bojovník se proti své vůli zachvěl. Kdyby byl na povrchu, neodvážili by se na něj zaútočit, neboť jeho zranění nebyla smrtelná,

32

ale zde byli mnohem silnější. Arheštira nepochyboval, že nebýt světla louče, rozsápali by jej v několika okamžicích. Pohlédl na svou zásobu pochodní. „Jestli si nepospíšíš, Conane…“ zamumlal do ticha svou řečí a zašklebil se. Ač si to nechtěl připustit a snažil se být statečný, chvěl se nejen chladem, který z rákšasů čišel, ale i hrůzou. Jen těžko by si dokázal představit horší osud, než být sežrán zaživa nejodpornějšími z démonů. Jeho Mistr jej naučil mnoha věcem, nejen válečnému tanci. Nebezpečí, které jej nyní obklopovalo, se ale bránit neuměl. Rákšasové kvíleli a poletovali. Zuby v jejich tlamách vypadaly stále hmotněji…

5. Cimmeřan zpomalil. Ucítil závan ledového chladu, který se k němu rychle blížil. Tasil a pozvedl pochodeň. Před ním se v chodbě tísnilo pět průsvitných bytostí, jejichž rudě zářící oči jej sledovaly se spalující nenávistí. Čišel z nich chlad. Conan už slyšel pověsti o rákšasech, kteří v noci hodují na tělech nepohřbených padlých. Vykročil kupředu a démoni začali couvat. „U Croma, kdybych věděl, jak místní milují světlo a oheň, vzal bych s sebou sud oleje místo meče!“ Rákšasové prchali před světlem, ale asi po míli se rozptýlili v odbočkách a když Conan proběhl, opět se shlukli a pokračovali, jak jim velel instinkt, v cestě k raněnému mladíkovi. Chodba před ním pokračovala dál, ale Conan věděl, že jeho cesta vede jinam. Sehnul se a zvedl poklop, skrytý v podlaze. Věděl, že tam je. Kdesi hluboko v jeho mysli zaznívaly tóny znepokojení, jež však nebylo způsobeno pobytem v těch hrůzných místech, nýbrž Kéšinovou magií. Nejslavnější kouzelník Východu však odvedl svou práci dobře a Cimmeřan prozatím připisoval svou schopnost najít cestu jen vlastní intuici.

33

6. Kéšin byl skutečným mistrem kouzel. Věděl, že očarovat Conana je téměř nemožné. A věděl také, že Cimmeřan by se dokázal kouzla zbavit jediným rozhodnutím. Znal však Conanovu duši dost dobře na to, aby pochopil, že bojovník se nejdříve pokusí zničit nepřítele, k němuž mu kouzlo ukázalo cestu, neboť jeho mysl byla sice pronikavá, leč přímočará. Nepodceňoval Conanovu sílu a zkušenosti, ale předpokládal, že v boji s Rávanou podlehne. A to jej trápilo víc a víc s každou minutou, která od seslání kouzla uplynula… Přecházel rozkvetlými královými zahradami a cosi si pro sebe mumlal. Musel už přehodnotit mnohé z plánů, které připravoval celá desetiletí. Všechno se hroutilo až příliš rychle. Jeho chráněnec Arheštira se neožení s princeznou, již miluje, a nestane se prvním králem s titulem zasvěcence. Líla je ztracena – ať už s ní Rávana zamýšlí cokoli, bez boje ji nevydá. Arheštira… Arheštira snad dokáže najít cestu zpět. Pokud jej však nepřemůže jeho láska a nepadne s Conanem v beznadějném boji. „Je moudrý, ale mladý,“ mumlal Kéšin. „Je dosud vázán okovy lásky a cti. Nevrátí se.“ Žrec rozčileně přecházel po zahradě a zoufale přemýšlel, co by ještě mohl nebo měl učinit. Nic jej však nenapadlo. Ani jeho veliká moc mu v tu chvíli nebyla nic platná. Dolehla na něj dlouhá staletí jeho života, tisíce magických obřadů i rozhovorů s bohy a cítil jen marnost. Byl zoufalý. Nakonec se posadil pod fíkovník a začal meditovat. Svět se rozplynul a před očima se mu míhaly obrazy zoufalství a zkázy, jež měla zasáhnout nejen ubohou princeznu, ale i království a možná i celý svět, který znal. Viděl krutého Rávanu, přicházejícího z podzemního světa s armádou démonů, viděl ohně stravující domy i chrámy, lidi pod strašlivým jhem nového vládce. Nebyl si jist, zda bude mít dost sil se takové moci postavit. Jeho plány se měnily v popel a prach. V té chvíli se jeho mysl přenesla do nejzazších

34

končin světa a spatřil nevyslovitelnou hrůzu, před níž s hrůzou prchají i vesmírné stvůry z počátků času. Nevykřikl, nepohnul se, ale cosi se v té chvíli změnilo… Když pak vstal, byl mu již osud Arheštirův, Conanův, princeznin a dokonce i osud světa zcela lhostejný. Celý běh dějin se v jeho mysli stal jen útržkem snu neznámého boha. Utrhl stéblo trávy, snědl je a začal si pískat. V jeho šlépějích rozkvétaly drobné bílé kvítky. Král, který jej celou dobu sledoval z okna, si povzdechl. „A je to tady. Kéšin dosáhl osvícení – další mudrc, kterého tato země nadobro ztratila…“

7. Cimmeřan rychle sestupoval po kamenných stupních vytesaných do žuly. Nevěděl, do jaké hloubky téměř kolmá šachta ve skále klesá a byl v té chvíli bezbranný. Meč měl v pochvě, louč musel uhasit. Sestup mu začal připadat nekonečný. Pomyslel na rákšasy a na to, jak snadno by se nyní mohl stát jejich kořistí. Netušil, jak tudy ponese Lílu, nebude-li schopna šplhání po kluzkých stupních, a raději na to zatím nemyslel. Byl zvyklý řešit problémy tak, jak přicházely. Po několika minutách klesání jej opět ovanul chlad. Pohlédl dolů. Vstříc mu letěli bílí rákšasové, kteří nyní, v téměř úplné tmě, bledě světélkovali. Překonal strach a oplatil jim vražedný pohled. „Ještě žiju, supové,“ zasyčel na ně cimmersky. Rákšasové se zastavili. Kroužili kolem, ale nedokázali se přiblížit ke kořisti tak plné života, jako byl Conan. Obletěli jej širokým obloukem a zmizeli kdesi nahoře. „Obyčejní mrchožrouti,“ uchechtl se Cimmeřan a pokračoval v sestupu. Netušil, že většina smrtelníků by v tu chvíli zkameněla hrůzou a byla by sražena do hlubin lepkavými doteky rákšasích těl. Konečně ucítil pod nohama pevnou zem. Narudlá záře vrchnějších prostor téměř zmizela. Obklopovaly jej jen tma a zvuk kapající vody, cítil zde všudypřítomnou vlhkost.

35

Vykřesal oheň a opět zapálil louč. Rozhlédl se. Stál v jeskyni, jen místy dodatečně rozšířené. Ze stropu visely drobné krápníky, ty větší byly nedávno pourážené – jejich ostré kraje ještě nestačily obrůst sebemenší vrstvičkou vápence. Zmizely nápisy i podivná matoucí geometrie tunelů a sálů zbudovaných Velkými. Stěny se leskly vlhkostí a na zemi byla vrstva špíny. Z dálky k němu doléhalo podivné hvízdání, z něhož naskakovala husí kůže. Zatnul zuby a rychlým krokem se vydal vpřed.

8. Počet rákšasů nakupených na hranici světla se už blížil desítce. Arheštira zapálil další louč a začal se polohlasem modlit…

36

Mi-Go 1. V podzemí byly tisíce kobek, ukrývajících na duchu i na těle znetvořované oběti prokletého žrece. V jedné z cel však trpěl zajatec, kolem něhož i nejmocnější Rávanovi služebníci a dokonce i mocný Starý – vyslanec, který přišel z trosek prastarého Lengu – chodili s neskrývaným děsem a pokud mohli, vyhýbali se pohledu jeho očí. Byl to himeliánský Mi-Go, příslušník prastaré rasy, jež v mnoha urputných válkách zlomila moc a sílu Starých. Budil děs i nyní, ač byl spoutaný řetězy z lunárního stříbra a magickými formulemi. Své srdce živil nenávistí a Rávana ani Starý dosud nepřišli na to, jak pokořit a vyslechnout bytost, jejíž tělo se skládalo z hmoty utvořené v jiném vesmíru a jejíž mysl byla tak cizí, že ve srovnání s ní byli lidé a Staří blízcí příbuzní. Tělo odolávalo jakýmkoli pokusům o mučení a z úst, připomínajících ústní otvor kraba, dosud nevyšlo jediné slovo. Mi-Gova mysl stále pátrala po okolí. Hledala spojence proti společnému nepříteli. Když Conan sestoupil po kamenných stupních, upřel na něj MiGo svůj vnitřní zrak…

2. Arheštira už nedokázal hrůzu ze strašlivých rákšasů déle snášet. Jeho tělo se chvělo a na kůži cítil ledový pot. Děs jej ochromoval a při pohledu na tenčící se zásobu pochodní tiše vzlykl. Nebyl zbabělý a bez okolků by podstoupil jakoukoli smrt, hrůza z požíračů byla ale v myslích Vendhyjců zakořeněná příliš hluboko. „Ještě chvíli a už se strachem ani nepohnu,“ zamumlal do ticha. Odlomil ze zbytku dohořelé louče kus dřeva, zatnul do něj zuby a pomalu vstal. Bolest mu vlila do žil odvahu. Pozvedl pochodeň a vykročil vstříc noční můře. Rákšasové se dali na ústup, nejen před

37

světlem, ale i před výbuchem životní síly, kterou z něj ucítili. Síly, jíž žádný z těchto démonů nedokázal vzdorovat. Arheštira vyrazil v Cimmeřanových stopách…

3. Pojď ke mně, osvoboď mne a tví nepřátelé padnou. Rychle! Spěchej! zaznělo Conanovi v hlavě. Zastavil se. Střetly se v něm dvě síly, jedna jej táhla přímo k Rávanovi, druhá ho však lákala jiným směrem. Jen málokdo by dokázal odolat vůli Mi-Go. Pouze sluhové, spoutaní Rávanovou vůlí, nenaslouchali hlasu svého démonického nepřítele. Cimmeřan udělal krok směrem, kam mu radil nový hlas, opanoval se však. Nebraň se! Budeme spojenci! „U Croma!“ zavrčel Cimmeřan. „Půjdu si kam budu chtít!“ A chtěl se opět vydat vstříc svému nepříteli. Mi-Gův hlas však oslabil pouto mezi ním a Rávanou, jež Kéšin utvořil, a Conan najednou netušil, kterou cestou se dát. Vstříc neznámému hlasu jít nemínil, vyrazil tedy ve směru, kterým se ubíral předtím. Hlas ve své hlavě nedokázal úplně zapudit, ale ignoroval jej. Věřil, že i tak princeznu najde – chodby, jimiž nyní procházel, nebyly ani zdaleka tak matoucí, jako labyrint vybudovaný nepochopitelnými poddanými Velkého Cthulhu. Přesto se musel mnohokrát vracet, když se ocital ve slepých uličkách, a stále častěji klel. Rávana a Starý tě porazí, bojovníku. Ženeš se vstříc záhubě. Jen společně můžeme zvítězit. Jen mě se opravdu bojí! „Zmlkni, ať jsi kdokoli!“ zavrčel Conan. Nejsem kdokoli. Jsem Mi-Go! Cimmeřan strnul. Až dosud zaslechl na svých cestách jen nepatrné zlomky příběhů o předlidských civilizacích Starých a Velkých – nedokázal si vůbec představit jejich skutečnou moc a milióny let trvající historii. Ale o Mi-Go toho v dobách, kdy žil v Himeliánách mezi divokými Afghulii, zaslechl hodně. O bytostech čas od času sestupujících z vrcholků velehor a naplňujících noci

38

mrazení nahánějícím zvukem své bzučivé řeči; cizích a strašlivých, uctívaných jako bohové i proklínaných jako démoni, tvorům zabíjejících lidi pro zábavu a radost z lovu a jindy zase pomáhajících černým mágům v jejich díle. O Mi-Go toho slyšel dost na to, aby ani v nejmenším nepochyboval o tom, že o takového spojence nestojí. Vím, na co myslíš, ale teď máme společného nepřítele. „U Croma! Táhni, bestie!“ zařval Conan a zapomněl na chvíli na veškerou opatrnost. Právě pro možnost pronikat do lidské mysli jej magie odpuzovala. Více než civilizovaní lidé takové věci považoval za naprosto zavrženíhodný způsob útoku. Porozumět mysli protivníka a odhadnout jeho činy, to uměl a schvaloval – jako bojovník by jinak nepřežil, ale magické čtení a ovlivňování mysli považoval za projev zbabělosti. Teď doprava… přerušil jeho myšlenky Mi-Go. Cimmeřan se zastavil. „Zmiz z mé hlavy!“ Jestli mne chceš nechat v kleci, pomohu ti alespoň k co nejlepšímu útoku ze zálohy. Znám toto místo. Nemám důvod tě zradit. „A jak mám vědět, že nejsi…“ Víš to! Mi-Go měl pravdu a Cimmeřan to věděl. Věděl také, že jej ten hrůzný tvor nevede ke své cele, neboť cesta k jeho žaláři se Conanovi zjevila v mysli hned při prvním Mi-Gově pokusu jej ovládnout. Překonal tedy svůj odpor a rozhodl se v tomto případě hlas poslechnout.

4. Arheštira se dovlekl k šachtě s kamenným žebříkem a opět jej zachvátila beznaděj. Už jen cesta k tomuto místu byla v jeho stavu vyčerpávající, neuměl si představit, že by dokázal slézt dolů, nemluvě o tom, že by musel zhasit svou pochodeň. Rákšasové se bublavě rozchechtali a nehledě na světlo se nebezpečně přiblížili.

39

Ve Vendhyjcově hlavě se rodil zoufalý plán, který jakoby démony víc a víc přitahoval. Byl rozhodnut vrhnout se i s pochodní do propasti a zemřít dříve, než se na něj jeho ztělesněné noční můry vrhnou. Už se chystal skočit, ale pak se rozhodl, že počká, až zapálí svou poslední pochodeň. Mi-Go, ač byl uvězněn hluboko, zaslechl ozvěnu jeho myšlenek plných zoufalství a beznaděje, ale i citlivosti vlastní jen školeným mágům. Vycítil šanci. Především pro sebe.

5. Změna plánu, bojovníku. Tedy – záleží-li ti na životě tvého přítele… Barbar nechtěl padnout do nějaké ďábelské léčky a váhal. Ale slova v jeho mysli zněla velmi věrohodně. Rákšasy už potkal a bylo pravděpodobné, že skutečně spěchali k raněnému Vendhyjci. Na druhou stranu cítil nechuť k bytosti, jež k němu hovořila, a ta jej nutila neposlechnout. Podobné situace nenáviděl. Strašlivě zaklel a rozběhl se zpět. Spěchej. Už zažehl poslední louč. Cimmeřana však nikdo nemusel pohánět ke spěchu. Běžel pustými vlhkými chodbami, jak nejrychleji mohl.

6. Arheštira opět pohlédl dolů. Chechtající se rákšasové kolem něj svírali stále užší kruh, jako by se už téměř nebáli světla. Zmítaly jím protichůdné pocity. Zoufale si přál, aby jeho utrpení co nejdříve skončilo, ale pud sebezáchovy mu velel počkat, ač rozum říkal, že naděje je mizivá. Už po několikáté se naklonil nad propast. Louč prskala a slábla. „Teď!“ zašeptal a zatnul zuby. Kdesi dole se zamihotalo světlo. V poslední chvíli zastavil Vendhyjec osudný krok. Když viděl, že se světlo přibližuje, projela jím vlna naděje. Rákšasové opět couvli. Pochodeň v jeho ruce však rychle slábla.

40

„Pospěš si, Conane…“ A Cimmeřan pospíchal. Tentokrát louč nezhasil – věděl, že ji bude potřebovat více než meč – a přitahoval se po kluzkých výstupcích jen jednou rukou. I přesto šplhal rychle. Ostatně – zdolal ve svém bouřlivém životě i mnohem obtížnější překážky. Byl už téměř nahoře, když se Arheštirova pochodeň změnila v pouhý žhnoucí klacek. Rákšasové se nedočkavě slétli ke své oběti. Vendhyjec vykřikl a v jeho hlase zaznělo takové zoufalství, že Conan zapomněl na veškerou opatrnost, zrychlil a za několik okamžiků byl nahoře. Rákšasové se bleskově rozprchli a Cimmeřan se sklonil nad Arheštirou. Mladík byl mrtvolně bledý a ztratil vědomí, dýchal však a nezdálo se, že by mu démoni uštědřili nějaké zranění. Barbar jím zatřásl. Vendhyjec zaúpěl a otevřel oči. „Jsou pryč?“ zamumlal omámeně a ani si neuvědomil, že nemluví západním jazykem. Cimmeřan mu však porozuměl. „Ti supi se hrozí života,“ odvětil Conan. „Ano, jsou pryč. A ty se vzpamatuj, máme práci.“ Arheštira se namáhavě posadil. „Slova díků, Conane,“ zašeptal. „Podruhé.“ „Jestli se nedáš dohromady a nedokážeš slézt dolů, tak ti díky nepomohou.“ Vendhyjec pohlédl dolů s beznadějí v očích. „Pokusím se.“ „Uděláš to. A nebude to tak těžké, jak si myslíš,“ zasmál se Cimmeřan a vytáhl smotek provazu s kotvičkou, s nímž jej naučili bravurně zacházet zamorští zloději. Jeho délka sice dosahovala sotva do čtvrtiny šachty, k jištění to však dostačovalo. Conan odvázal kotvičku, přivázal jeden konec lana Vendhyjci kolem pasu, druhý obtočil kolem svého a začal jej spouštět dolů. Arheštira se snažil přidržovat kamenných stupňů a zaúpěl pokaždé, když se mu to nepodařilo a narazil žebry na skálu. Když se lano napnulo, začal sestupovat i Conan. Váha jeho společníka pro něj mnoho neznamenala, přesto se však musel opět vzdát louče, aby se mohl držet oběma rukama. I lehký Vendhyjec jej mohl při troše neopatrnosti strhnout do vražedné hloubky.

41

Klesali dlouho a pomalu. Rákšasové se neobjevili – měli z Conana hrůzu, jež přesahovala i Arheštirův ochromující děs z nich. Když se Vendhyjcovy nohy dotkly země, Conan byl ještě vysoko. Co takhle si trošku popovídat, než se ten omezenec dostane dolů? Arheštira sebou trhl, ale pak už se cele oddal hlasu mocného našeptávače, který zněl v jeho mysli.

42

Rávanův rituál 1. Princezninými útrobami pronikala živoucí tekutina, splývala s krví, sytila svou hrůznou silou její orgány a putovala až k srdci, které bušilo jako o závod. Po spanilém těle stékaly potůčky potu. Strach a odpor, jako pokaždé, pomalu přerůstaly v bolestnou rozkoš. Rávana povstal ze svého trůnu z černého granitu, vztáhl k dívce ruce a jeho proměněná ústa začala mumlat strašlivá zaklínadla v milióny let staré hvízdavé řeči. Princeznino tělo se rozzářilo bledým nazelenalým světlem. „Moudrost některých tvého plemene již dosáhla moudrosti Starých,“ zahvízdal obdivně vyslanec. „Snad znovu nalezneš cesty, jež jsme ztratili. Nebo možná najdeš cesty, které bychom nikdy nenašli…“ Rávana se zašklebil, zavřel oči, s nimiž se zrodil a nechal otevřené jen oko, které mu před několika lety narostlo uprostřed čela. Všichni strnuli a hleděli na hrůzný zarudlý orgán v bílé kůži. Na pár okamžiků neexistovalo nic kromě rostoucího oka, jež všechny kolem pohltilo. Prokletý žrec se zasmál a kouzlo pominulo. „Máš naprostou pravdu, Aiketili!“ křikl na Starého. „Byli jste poraženi, ale já zvítězím!“

2. Conan seskočil z posledního schodu na zem a podezíravě pohlédl na Arheštiru, jehož oči vypadaly jako v transu. Ten se ale rychle vzpamatoval a povzbudivě se na Cimmeřana usmál. „Mám plán,“ řekl mladík opatrně. „Ano?“ „Máme spojence.“

43

„Tak na to zapomeň!“ odsekl Conan. „Nehodlám se paktovat s žádnými stvůrami – ani kdyby na tom závisel můj život.“ Ale co když na tom závisí život princezny? Oba sebou trhli. „Nikdy,“ odvětil Cimmeřan hlasu ve své hlavě. Vendhyjec chtěl protestovat, ale Conan jej rázným gestem umlčel. Vykřesal oheň a zapálil jednu z posledních loučí. „Jdeme!“ Vyrazili tak rychle, jak to jen Arheštirova zranění dovolovala. Mladík se držel statečně, zatínal zuby a snažil se s Cimmeřanem držet krok. Jen občas tiše zasténal. Přesto však bolest nebyla tak strašná – dovolil totiž Mi-Gově vůli, aby do něj vstoupila a posilovala jej. Asi po hodině cesty se už cítil zcela zdráv, snažil se ale nedávat to příliš najevo, aby v Conanovi nevzbudil podezření. Do jejich uší se každým krokem víc a víc vtíraly vzdálené zvuky, brzy už jasně slyšeli nářek a sténání a tušili, že se musejí připravit na velmi nepříjemné setkání. Chodba, kterou procházeli, končila těžkými bronzovými veřejemi, prvními dveřmi, na které v podzemí narazili, pokrytými rytinami, z nichž čišela taková cizota, že je nemohla zhotovit lidská ruka. Arheštira si je chvíli prohlížel. Vyobrazení, zhotovená zřejmě nedávno, zobrazovala krutou bitvu mezi monstrózními bytostmi zpoza tohoto světa. Okřídlení tvorové soudkovitých těl roztínali obrovskými čepelemi bytosti, jejichž zjev byl snad ještě hrůznější. Nelidský umělec s neuvěřitelným smyslem pro detail vyobrazil tvory z říše nočních děsů. Jejich rysy, ač dokonale vyryté, jako by se proměňovaly a nedovolovaly zraku a mysli člověka postřehnout je v celku. Snad to byly bytosti s kusadly obdařenou hlavou; některé byly vybaveny křídly, jiné se plazily či kráčely po zemi. Chvílemi se zdálo, že to nejsou desítky tvorů, ale jen jediná zrůdná mnohotvará bestie… „Mi-Go a Staří,“ zašeptal chvějícím se hlasem Arheštira. „Mi-Go jsou kteří?“ otázal se opatrně Cimmeřan. Pomalu začínal chápat, do jak hrůzné záležitosti se zapletl.

44

Vendhyjcův prst se letmo dotkl reliéfu. „U Croma!“ zaklel Conan při pohledu na zrůdného okřídleného tvora. „A ty bys chtěl něco takového pustit na svobodu?“ „Jen tvar,“ oponoval Arheštira nejistě. Cimmeřan na něj chladně pohlédl. „Dám si na tebe pozor,“ pomyslel si. „Zajímalo by mě, co je za nimi,“ změnil pak téma a naklonil se ke dveřím. Po chvíli vstal a dodal: „Nic příjemného, řekl bych.“ I Vendhyjec naslouchal a na rozdíl od Conana věděl téměř s jistotou, kam se chystají vkročit. „Kobky,“ zamumlal. „Síně utrpení.“ Conan jen cosi zavrčel, když Arheštira zatlačil do dveří. Vendhyjcovy rty tichounce zaševelily, tak tiše, aby jeho slova nepostřehl ani Cimmeřanův bystrý sluch. Dveře se otevřely naprosto neslyšně… Z prostoru před nimi se vylilo moře kakofonie.

3. Mi-Go ve své kobce skučel hladem a nenávistí. Už dlouho přebýval v jednom z nejodlehlejších míst ve spodním labyrintu a toužil opět putovat na temný Yuggoth, z něhož Mi-Go na zem přicházejí. Jeho skutečný domov se nacházel daleko za hvězdami, ale v těch osamělých chvílích svého uvěznění tesknil i po světu, jenž jeho rasa ovládla poté, co zahnala hvězdicovité Staré, kteří na něm jako první zbudovali svá města. Tesknil po řekách černého ledu, vznosných obloucích mostů a po palácích z kamene pohlcujícího světlo. A měl hlad. Jeho tělo bylo pozemskému životu příliš cizí, nepotřebovalo k žití pozemskou potravu, ale jen sílu bezmocné hrůzy, kterou Mi-Go vyvolávali. Stále znovu pronikal do mysli mladého Vendhyjce, který jeho vlivu na rozdíl od Cimmeřana nedokázal odolávat. Tvrdost a neproniknutelnost seveřanovy mysli jej rozčilovala. Barbarova

45

divoká přirozenost překazila už několikrát záměry mágů, přesvědčených o své neporazitelnosti. Ani mocný Mi-Go nedokázal zotročit nespoutanou sílu Conanova ducha. Rozhodl se tedy, že až bude po všem, Arheštiru zotročí a Conana – Conana zabije tím nejkrutějším a nejbolestivějším způsobem…

4. V prvním okamžiku si oba zakryli uši, aby alespoň na okamžik unikli přívalu neustávajícího nářku a sténání, dosud milosrdně tlumenému mohutnými veřejemi. Na útok strážců pekelného vězení, kde věčnost nabývala té nejhorší z podob, zareagovali na poslední chvíli. Jako první se vzpamatoval Conan – odrazil útok bytosti, jež ve čtyřech rukou svírala černé čepele, ostře kontrastující s bílou pletí zdeformovaného nahého těla. Útočníci byli celkem čtyři a zpočátku získali nad ohlušenými bojovníky převahu. Cimmeřan i Vendhyjec rychle zacouvali do užší chodby za nimi, která jim poskytovala lepší možnost obrany. Cimmeřanovi se podařilo proniknout obranou jedné ze stvůr a rozetnout lysou lebku. Vendhyjec se už také soustředil na svůj smrtonosný tanec a odťal už druhou paži svého soupeře. Nezdálo se ale, že by jejich nepřátelé vnímali bolest – bílý tvor ani na okamžik nezpomalil a uštědřil Arheštirovi několik nehlubokých ran. Conanův meč se střetl se dvěma čepelemi nového protivníka a jednu z nich přerazil. Pak ale sám dostal zásah – černé ostří projelo jeho zbrojí neskutečně snadno a zakouslo se mu do břišních svalů. Barbar zařval a přesekl stvůru v pase. Další ze strážců se až příliš zbrkle hrnul na místo svého mrtvého druha a uklouzl na jeho vyhřezlých vnitřnostech. Cimmeřan v té chvíli neměl sebemenší pochybnosti, co se útoku na ležícího protivníka týče… Arheštira mezitím pozutínal paže svého protivníka a jedinou čistou ranou mu proťal hrdlo. Bylo po boji.

46

Cimmeřan tiše klel, když si všiml, že ostří jeho meče je poznamenáno několika zuby, způsobenými střetem s podivnými čepelemi nepřátel. Mladík však ustaraně pohlédl na krev, řinoucí se zpod Conanovy zbroje. „Ha!“ zasmál se ponuře Conan. „Do masa to bylo, ale střeva jsou v pořádku!“ „Stejně třeba ošetřit,“ podotkl Arheštira a zavřel dveře, aby nemusel překřikovat kakofonii před nimi. Cimmeřan vytáhl z vaku smotek čistého plátna, rozepjal si zbroj a chtěl si ránu stáhnout. Vendhyjec jej ale zarazil. „Mám lék,“ zamumlal a vytáhl z Conanova vaku malou lahvičku. Patřila k několika málo drobnostem, které tam přidal, než se vydali na cestu. „Je to drahý lék. Lehni si…“ Conan něco zamručel, ale pak si přece jen neochotně lehl. Věděl, že Vendhyjci jsou výbornými léčiteli. Mladík vypláchl ránu, nasypal do ní z lahvičky jakýsi podivný prášek, a poté ji ovázal. Zatímco se Vendhyjec věnoval ráně, přitáhl si k sobě Conan přeraženou černou čepel. „Kamenná,“ zamumlal překvapeně. „Teď chvilku nehýbat,“ zarazil Arheštira jeho upřímný zájem o podivnou zbraň. „Jak dlouho? Nemáme moc času,“ odsekl Cimmeřan. „Chvíli.“ Conan s uspokojením cítil, jak podivný prášek zpomaluje krvácení a zceluje ránu. „Z čeho to je?“ zeptal se. „Byliny, kosti zvířat, jedy hadů, trus netopýrů…“ odvětil mladík. Cimmeřan se zašklebil. „Ale trus lepší než kouzlo, ne?“ dodal uštěpačně Arheštira. „Ano, je z tohoto světa,“ odvětil vážně Conan. „Kouzla jsou vždy dvousečná. Také by mě ale zajímal ten lék, kterým sis vyléčil zlámaná žebra,“ dodal potom. Náhlá proměna sténajícího raněného ve smrtícího tanečníka nezůstala nepovšimnuta.

47

Arheštira cosi zamumlal a zamyšleně zvedl ze země jeden z kamenných mečů. Poznal, že je to zbraň Mi-Go; jen její jílec byl upraven, aby jí mohla vládnout lidská ruka. Zdejší bytosti jich musely několik ukořistit. To znamenalo, že musely několik Mi-Go zabít… Překvapili nás. Zaplatí za to! připomněl se mu uvězněný Mi-Go. Vendhyjec naskládal kamenné meče ke zdi a otočil se k Cimmeřanovi: „Správně ještě čekat, ale musíme jít.“ „Přesně tak,“ odvětil Conan a rozrazil pekelné dveře…

5. Kéšinův vnitřní zrak sklouzl na oba válečníky v podzemí a poté i na samotného Rávanu. Vyprskl smíchy. Pak chvilku běhal po čtyřech a štěkal. Král sešel do zahrady a jemně se dotkl ramene nahého starce. „Víš o nich něco? Žijí? Zachrání moji dceru?“ ptal se roztřeseným hlasem. „Haf!“ odvětil Kéšin.

6. Líla se zmítala v křečích bolesti a rozkoše, jak se částečky proměnlivého těla živé tekutiny vpíjely do jejích svalů a kostí. Prokletý žrec se nadechl a zvolal: „Iä! Aa Shoggoth Wagh! Iä! Shub Niggurath Fhtagn!“ Princezna omdlela a vyslanec Starých zděšeně couvl do rohu, neboť to bylo poprvé po celých aeonech, kdy opět uslyšel zapovězenou řeč lidu, jemuž vládl velký Cthulhu, který doposud zůstával noční můrou Starých. Napadlo jej, že už dávno není jisté, kdo je zde skutečným pánem a také, že Rávanu už brzy přestanou uspokojovat rytiny, které pro něj dosud tvořil. „Již brzy zatouží být na nich zpodobněn,“ pomyslel si Starý. „Jako hlavní postava…“ Čaroděj pokynul svým pochopům, aby princeznu odnesli zpět do světa lidí. Rituál skončil.

48

Bitva v hlubinách 1. Rychlým krokem procházeli příšeřím plným mříží, zpoza nichž se po nich vztahovaly bledé paže jejich šílených obyvatel. Bylo tam vlhko a od země stoupaly páchnoucí výpary. Snažili se nevnímat všudypřítomný nářek, sténání, neartikulované prosby, skřeky a někdy i kletby – volané těmi, kteří ještě nezapomněli lidskou řeč. Arheštira zvažoval, zda by někteří z Rávanových vězňů nebyli ochotni přidat se na jejich stranu, rychle však tuto myšlenku zavrhl. Byli už příliš proměněni neustávajícím týráním jejich ducha i těla a možná i čímsi jiným, mnohem hrozivějším. Jak čas ubíhal, rychlá chůze obou mužů přešla v běh. Představa, že by v těch prokletých místech zůstali potmě, je rozhodně nelákala.

2. Pochopové rychle procházeli kolem kobek s budoucími otroky a dávali pozor, aby špinavé pracky uvězněných neporanily tělo princezny. Čekala je ještě dlouhá cesta…

3. Oba bojovníci se na několik okamžiků zastavili, aby nabrali dech pro další běh kroutícími se chodbami. Conan nahlédl do krátké slepé odbočky zakončené malou místností. Byla naplněna soudky z lesklého černého kamene. „Co asi skrývají?“ zamumlal si pro sebe Arheštira. Shoggoth. Živoucí tekutinu z hloubi země. Nejmocnějšího otroka Starých, který se však vymkl jejich kontrole, obsadil podzemní sluje pod Lengem na jihu a zahubil tam stovky našich nepřátel. Rávana ji chce znovu zkrotit.

49

„U Croma! Nemluv s tím!“ vyštěkl Cimmeřan, který postřehl, jak se Vendhyjcovy oči na okamžik zamžily. „Z jeho našeptávání nic dobrého nevzejde.“ „Záleží na vůli,“ odporoval Arheštira. „Arheštiro,“ zavrčel Conan. „Šeptáš dveřím, aby se otevřely, rány se ti hojí rychleji, než je přirozené a přitahuje tě to uvězněné monstrum. Copak si myslíš, že jsem slepý? Ale radím ti – věř svému meči, ne kouzlům. Kouzla tě přivedou do náruče démonů a staneš se bestií hodnou opovržení. Pro mě za mě si klidně dál otevírej dveře kouzly, ale nenaslouchej věcem, které nepatří do světa lidí.“ Vendhyjec sklopil hlavu a proti své vůli cítil stud před barbarem, o němž si myslel, že bude hračkou jej přechytračit. A přátelská starost v Cimmeřanově hlase jej bolela o to víc, že už se rozhodl s Mi-Go spolupracovat. „Pojďme,“ vydechl. Opět se rozběhli. Obludný Mi-Go, který celou dobu naslouchal v Arheštirově mysli, od té doby hovořil k Vendhyjci pouze ve chvílích, kdy si byl jist, že pohled nedůvěřivého barbarského bojovníka je odvrácen jinam. Také on si uvědomil, že Conana podcenil.

4. Pochopové se zastavili, jakmile daleko před sebou zaslechli změnu ve skřecích vězňů; změnu, jíž dokázal rozpoznat jen ten, kdo sám prožil celá staletí v úzkém vlhkém brlohu. Položili bezvládnou Lílu na zem a tasili své černé čepele. Čekali na sebemenší záblesk cizího světla, jež by jim napovědělo blízkost vetřelců. Jeden z pochopů se obrátil ke svým společníkům zády a spěchal informovat svého pána. Čekali s meči tasenými a aniž by si to uvědomovali, v hloubi duše doufali, že je čeká boj a že v něm zahynou… V tom byla největší síla i slabost Rávanových stvůr – příliš trpěly a tolik toužily po smrti, že – přes své nadlidské schopnosti – nedokázaly být rovnocennými soupeři síle, jež byla

50

schopna přinést jim vysvobození. Na druhou stranu však nebylo možné je vyděsit či obrátit na útěk. Rávana krutě trestal poražené…

5. Už pomalu přestávali vnímat skřeky vězňů, zběsilé pohledy jejich očí a většinou přesně mířené plivance. Spěchali, protože tušili, že zpráva o jejich přítomnosti se každou chvíli dostane k uším pána hlubin. Ve třetí odbočce doprava na vás číhají tři šestirucí. Mají u sebe princeznu, oznámil lakonický hlas, jenž po delší době opět pronikl do jejich myslí. Cimmeřan zatnul zuby, Vendhyjec tichounce tasil. Conan jej následoval, aniž by změnil rytmus chůze. Byli již blízko označeného místa. Pochopové se chystali vyskočit a oba bojovníci cítili napětí svých nepřátel. Těsně před ústím chodby, v níž se nepřátelé ukrývali, proskočil Arheštira na druhou stranu a bleskurychle se otočil. Bílý tvor, který po něm skočil, minul, prudce narazil hlavou do kamenné stěny a zůstal ležet – z puklé lebky mu vyhřezl mozek. Dalšímu vrazil Conan do tváře louč, zatímco hrudník třetího zapraskal pod úderem těžkého meče. Vendhyjec bez zaváhání ukončil život oslepeného. Oba pohlédli na princeznu. Ležela tam nahá, oděná jen do provazů, jimiž byla svázaná – nezdálo se však, že by pouta potřebovala. Ležela nehybně a v jejích očích nebyla ani stopa vědomí. „Co teď?“ zeptal se Arheštira a zasunul si za pás dvě čepele Rávanových sluhů. „Jeden chybí,“ připomenul Conan, zatímco opatrně přeřezával pouta. „Jestli šel pro posily…“ „Pryč odtud!“ rozhodl Vendhyjec, Conan však váhal. Cosi jej táhlo vpřed k Rávanovi. Pak pohlédl na princeznu. „Nechám si vás na později,“ zabručel vstříc nepřátelům před sebou a zvedl

51

bezvládné tělo. Všiml si, že její kůže je pokrytá vrstvičkou jakéhosi bílého slizu, a otřásl se hnusem. Arheštira při pohledu na svou snoubenku zbledl. Jeho chmurné myšlenky však přerušil dupot stovek nohou z chodeb před nimi. Rozběhli se zpět. Jak běželi, Arheštira se občas zastavil a utínal yuggothskou čepelí zámky u některých kobek. Barbar doufal, že jeho spolubojovník ví, co činí. Vypuštěné stvůry se požíraly mezi sebou ve zběsilém víru krutosti a smrti. Již strašlivě dlouho neměly nic v ústech… Chodba se plnila mrtvými a umírajícími těly a kaluže krve a vnitřností ji činily nebezpečně kluzkou. Conan se jednou krátce ohlédl a uznal, že Arheštira se rozhodl správně. Masakr, který vyvolal, jejich pronásledovatele jistě zpomalí. Opustili Rávanův chmurný žalář a brzy se opět přiblížili k šachtě do vyšších pater, když se Conan opět ohlédl. Zdálo se mu, že už delší dobu za sebou mladého bojovníka neslyší, ale věděl také, jak dokáže být Arheštira tichý. Tentokrát tam však skutečně nebyl. Strašlivě zaklel, přivázal si bezvládnou dívku na záda a spěšně vyrazil po kluzkých stupních vzhůru. Věděl, k čemu se Vendhyjec rozhodl a v žádném případě nemínil čekat, až se z temnot za ním vynoří bzučící Mi-Go. Musel z těchto hrůzných míst vynést Lílu. Jak šplhal, zaslechl, že dívka tiše sténá. „U Croma!“ zavrčel a zaskřípěl zuby. „Odporné místo…“ Nahoře proběhl chodbami a opět se vnořil do magického labyrintu. Cestu, kterou prošli, si pamatoval dobře a tentokrát ani na okamžik nezaváhal. Chvílemi zaslechl ozvěnu křiku plného bolesti a hrůzy a ptal se sám sebe, jak příšerné divadlo se musí v hlubinách pod ním odehrávat…

6. Stovka nejoddanějších Rávanových služebníků běžela chodbami, následovaná smečkami přízračných rákšasů. Za nimi běžel modrý

52

osmiruký Márh, Rávanův majordomus, jenž byl krutým a nelítostným poháněčem. Brzy ale zjistili, že cesta před nimi je zatarasená desítkami roztrhaných těl. Rákšasové okamžitě zapomněli na hon a vrhli se na mrtvé a umírající vězně. Vzduchem létaly kusy masa a vnitřností, když požírači s výkřiky, z nichž by i těm nejotrlejším z lidí tuhla krev v žilách, hodovali na svých obětech, nad nimiž se vznášely zoufalé trosky jejich duší, které již brzy neúprosný zákon převtělování uvrhne do dalšího pekla. Trvalo dlouho, než byla cesta průchozí, a monstra musela postupovat pomaleji, neboť klouzala po krvi, kouscích masa a vnitřnostech. Když překážku konečně zdolali a běželi chodbami za svou kořistí, poháněni vzteklými výkřiky osmirukého Márha, netušili, že je čeká mnohem hrůznější překvapení. Setkání tak strašlivé, že i do jejich kamenných srdcí zaseje strach. Arheštira v těch chvílích lámal Mi-Govy okovy…

7. „Přísahej, že nikdy neublížíš mně, Líle, Conanovi… a vůbec nikomu z našeho království,“ řekl rozechvělým hlasem Arheštira, když se, roztřesený z přítomnosti tak rouhavé cizosti, přiblížil k tomu, co muselo být tváří obludného Mi-Go. Mladíkovy oči jako by se vzpíraly podat mu jednoznačnou zprávu o podobě bytosti znehybněné řetězy a okovy z lunárního stříbra. Bylo mu zle, jeho tělo se vzpíralo a Arheštira se musel soustředit, aby potupně nevyprázdnil obsah svých střev. Přesto však svůj pohled neodvrátil a trpělivě čekal na odpověď. Máš mé slovo. Mi-Go se ve skutečnosti necítil být vázán jakýmikoli sliby, danými člověku. Věděl však, co Arheštira potřebuje slyšet, aby jej propustil. Rozhodl se svůj falešný slib dokonce i vyslovit – svým bzučivým hlasem, jenž nebyl stvořen pro artikulování jakékoli lidské řeči.

53

Mladý mág se zachvěl, když uslyšel nelidský zvuk Mi-Gova hlasu, na okamžik jako by ucítil spalující mráz vesmírných dálav, přesto však začal odříkával mocná slova zaklínadel, která mu do mysli vkládal nelidský vězeň. Současně si snažil vše důkladně zapamatovat – nehodlal promarnit příležitost naučit se byť i jen střípek z magie těchto tvorů. Ponořil se do spleti magických okovů a rozplétal Rávanova kouzla. Musel obdivovat čarodějův důmysl, magické formule, diktované Mi-Govou vůlí, se mu však v té chvíli vyrovnaly. Na snědém čele mu perlil pot. Rávanova vůle vtělená do stříbřitého kovu začala tát. Když dostatečně zeslábla, přeťal Arheštira jediným mocným úderem yuggothské čepele začarované okovy a Mi-Go byl volný. Běž za svým přítelem; až tě budu potřebovat, sám si tě najdu, zaznělo v Arheštirově mysli a mladík se zachvěl. Až tě budu potřebovat… Dřív, než se stačil vzpamatovat, jeho nelidský spojenec zmizel v labyrintu chodeb. Arheštira se rozběhl k šachtě a doufal, že se mu podaří Conana najít. A doufal také, že to setkání oba přežijí ve zdraví…

8. Smečka se hnala kupředu, Márh ji poháněl bičem a křikem, rákšasové se odpoutali od zbytků mrtvol a oči jim zaplály touhou po dalším mase. Prošli kovovými dveřmi – nechali za sebou tisíce kobek a vkročili do ticha kroutících se chodeb. Najednou před sebou spatřili temnou siluetu jakési postavy a lačně se vrhli vpřed. Jejich vítězné vytí se však záhy změnilo ve výkřiky zoufalství. Mi-Go roztočil černé meče, které mu přinesl Arheštira. Tentokrát však nebyl na blízku mocný Rávana se svou prastarou magií. Přední řady stvůr zděšeně couvly, jejich druhové nestačili zpomalit. Mi-Go začal zpívat bzučivou píseň svého lidu a vrhl se kupředu s rychlostí, které se nemohl rovnat žádný pozemský tvor –

54

a šestirucí, ač prošli strašlivou proměnou, patřili zemi, nikoli propastem mezi světy, z nichž Mi-Go pocházejí. Stvůra jimi procházela jako horký nůž máslem a nechávala za sebou jen cáry těl – krvavou kaši masa, střev a mozků. Rákšasové se s nadšenými výkřiky pustili do svých někdejších spojenců… Osmiruký Márh pozvedl meč v posledním záchvěvu odvahy, pak jej ale odhodil a se zoufalým křikem se dal před neporazitelným nepřítelem na útěk. Mi-Go přebrodil několik posledních zbytků svých nepřátel a rozběhl se za ním. Zastihl jej u dveří Rávanova přízračného vězení. Ztichlými chodbami zazněl výkřik nepopsatelné bolesti. Mi-Go vešel mezi kobky. Poprvé, po aeonech stenů, se tam rozhostilo ticho…

9. Conan prošel bludištěm; Lílu nesl v náručí, její váha pro něj mnoho neznamenala. Kráčel rychlým, rozhodným krokem a věřil, že se mu z těch prokletých míst podaří uniknout navzdory všem magickým podivnostem, které je protkávaly, jako přízračná pavučina. Přesto si oddechl, když se konečně ocitl v sálu, kde s Arheštirou pobili chapadlovité strážce. Jemně položil princeznu na zem, aby si dopřál několik okamžiků oddechu po vyčerpávající cestě. Líla opět tiše zasténala a otevřela oči. „Jen klid, princezno, už jsi skoro doma.“ Dívka na něj nepřítomně pohlédla a opět upadla do temnot bezvědomí. Najednou se podzemím rozlehl bzučivý výkřik, jenž svou silou a zlobou překonal vše, co Cimmeřan kdy slyšel, země pod nimi se zachvěla a na černých kamenech podlahy se objevila síť prasklin. Conan rychle zvedl dívku a rozběhl se vstříc světu lidí.

55

10. Kovová brána do obětního sálu se rozpadla na kusy a dovnitř vstoupila Rávanova noční můra. Zlý sen, který měl být navěky spoután magickými řetězy v kobce ukryté hluboko ve změti chodeb, v kobce chráněné pavučinou kouzel a pastí. Prokletý žrec však se strašlivou lehkomyslností podcenil Mi-Govy schopnosti. Několik Rávanových posluhů se zděšeným kvílením ustoupilo do rohů místnosti, když hmyzí silueta pozvedla své meče… Aiketil, nestvůrný Rávanův společník náležející k rase Starých, začal zpívat svým flétnovým hlasem píseň smrti. Jeho sudovitý trup se chvěl nelidskými steny, stejně jako jeho blanitá křídla a úponkovitá chapadla. Nažloutlá hlava ve tvaru pěticípé hvězdy, umístěná na šedém hlízovitém krku s náznaky žáber, se odvrátila v očekávání nevyhnutelného… Rávana však ztuhl jen na okamžik. Bleskově strhl z krku zlatý přívěsek a vrhl jej na svého nepřítele. Zablesklo se a Mi-Go odletěl několik sáhů zpět, ztratil rovnováhu a upadl. Rávana však okamžité výhody nevyužil k útoku, na který mu ostatně po celonočním rituálu s princeznou ani nezbývalo sil. Stáhl z pravého malíčku prsten a nakreslil jím na zeď prastarý magický symbol. Kov prstenu se vpil do kresby a ve skále se otevřel modře zářící průchod. Cesta, jíž mohl projít jen její tvůrce. Vskočil dovnitř a na svého hvězdicovitého druha ani nepohlédl. Za ním zůstala jen zčernalá skála. Mi-Go zařval vztekem a síla jeho hlasu na místě usmrtila vše živé v okolí, včetně zbytku ubožáků v kobkách, narušila skálu a rozechvěla i neohroženého Cimmeřana stovky sáhů daleko. Hvězdicovitý tvor však přežil Mi-Gův křik. Snad proto, že byl také vesmírným zplozencem. Pohlédl na rozběsněný přízrak a s hvízdavým povzdechem pozvedl svůj meč. Krátce na to přestal existovat…

56

11. Conan vystoupal po schodišti pod palácem a zaklel. Na místě, kde byl dříve průchod, byla nyní jen vrstva mramoru. Pomocí křesadla a kousku oděvu rozdělal na chvíli oheň, jehož světlo mu potvrdilo krutou předtuchu. Vzpomněl si, že se svět, krátce před tím, než se v princezniných komnatách objevili pochopové, změnil. Nyní se ale vracel do světa prostých snů a ne do říše úplňkových nočních můr splétaných z měsíčního stříbra bytostmi staršími než svět – jak pravily dávné legendy. Zdálo se mu, že od té doby uplynuly celé věky. Zabušil jílcem meče na chladný mramor. Pokusil se kámen nadzvednout, ten ale odolal i jeho obrovské síle. Zmocnila se jej zuřivost. Přežil takové hrůzy a čelil výtvorům nejčernější magie, aby jej nakonec porazil obyčejný kámen? Ač si to nechtěl připustit, byl nesmírně unavený. Usedl na schody, princeznu nechal odpočívat na svém klíně a upadl do ostražitého polospánku, jemuž jej naučil život plný nebezpečí a nočních přepadů. Věřil, že až si odpočine, bude schopen s kamenem pohnout. Probraly jej tiché kroky. Položil Lílu na schody a tasil. „To já jsem,“ zazněl ze tmy Arheštirův hlas. „Což je možná dobrý důvod, abych tě rozsekal na kusy!“ zasyčel Conan. „Tys TO pustil!“ „Není čas. Snes princeznu níž.“ Cimmeřan jemně uchopil dívku a sešel po schodech. Vendhyjec cosi zamumlal a pak odskočil zpět. Kus kamene se odlomil a spadl na schody. Denní světlo, které proudilo z otvoru, je téměř oslepilo. „Kouzla…“ zamumlal Conan. „Někdy svaly nestačí,“ odvětil Arheštira nepřítomně a v jeho hlase zazněla únava. Povzdechl si a protáhl se úzkým otvorem do princezniných komnat. Pak přivolal stráže a s jejich pomocí odstranil zbytek kamenné desky. Conan předal Lílu Arheštirovi a vzápětí sám stanul na pevné zemi světa, v němž svítí slunce.

57

Musel před tou záplavou světla přivřít oči. Vydechl úlevou, skončilo to. Všichni přítomní Vendhyjci propukli v jásot. „U Croma! Zavolejte její dvorní dámy, nebo koho! Potřebuje umýt od toho svinstva a spát. Ostatně – také bych si zasloužil pár hodin spánku…“ Arheštira se usmál. „Zařízeno,“ prohlásil. Arheštira odvedl Cimmeřana do jedné z komnat pro hosty. „Dokázali jsme to, Arheštiro. Tu věc s netvorem probereme zítra,“ zívl Conan. Po Arheštirově tváři přeletěl stín nejistoty; Conan se však zrovna díval z okna na dopolední slunce. „A přikaž služebnictvu, aby důkladně zavalilo ten průchod…“

12. Arheštira vešel do zahrady, dodal si odvahy a probudil spícího Kéšina. Ten jej však nepočastoval přísným pohledem, na jaký byl jeho žák zvyklý. „Kéšine – vrátili jsme se, ale… Nevím, jestli není pozdě. Dokázali jsme to?“ „Rybky v pláni rostou toliko na větvích sněženek!“ odvětil Kéšin. „Mistře! Tys osvícený!“ vydechl Arheštira překvapeně a hluboce se uklonil…

58

LEMURSKÝ ŠÍP „A zatím co fantastické osvětlení nebes uhasíná v hloubce vesmíru, a proudy zlata, stříbra a smaragdů mizejí v oblacích, na všech listech pralesa chvějí se kapky zlata ve skvělé pršce perel mezi větvemi a liánami.“ Mario Appelius: „Černá sfinga“

Probuzení 1. Slunce již zapadlo, když barbara probudilo tiché vrznutí otevíraných dveří. Pootevřel oči a téměř neznatelným pohybem ruky se přesvědčil, že meč má na dosah. Ostražitost mu už mnohokrát zachránila život. Do jeho komnaty vklouzla útlá dívčí postava, ozářená světlem měsíce. „Conane,“ zašeptala Líla. Vstal a pohlédl jí do očí. „Ano, princezno?“ Přisedla si k němu na postel a nesměle pohladila jeho svalnatou paži. „Je mi souzen Arheštira,“ zašeptala v západním jazyce a bylo znát, že si ta slova předem připravila. „Ale nestojím o něj. Svému osudu neuniknu, nechci však, aby byl první…“ Při pohledu do jejích roztoužených očí se v Conanovi vzedmula vlna touhy, opanoval se však. „Arheštira je dobrý muž, princezno.“ „Ano. Ale chci tebe.“ Přitiskla se k němu a políbila jej. Ani vzpomínka na to, že ve skutečnosti byl jejím prvním uškrcený kůň, nedokázala jeho touhu oslabit. Příliš dlouho se stýkal jen s prodejnými ženami v místních nevěstincích a v blízkosti mladičké princezny začínala jeho krev vřít.

59

Opětoval její polibek, svlékl její tmavé hedvábné šaty a pak se zcela ponořili do víru vášně…

2. Arheštira právě kráčel přízemím paláce, když zaslechl zvuky padajících kamenů. Zazněly z míst, odkud toho rána s Conanem vylezli. Než tam doběhl, rozhostilo se v paláci opět ticho. Otvor, který před několika hodinami sluhové zasypali, byl opět volný. A Arheštira tušil, kdo jím prošel. Vrátil se do svých komnat a přestože jej zmáhala únava, nemohl usnout. Jeho srdce bylo plné úzkosti a mysl mu tížil strach…

3. Líla vzdychala rozkoší a její tělo bylo rozpálené Cimmeřanovými doteky. Cítila, jak se jí zmocňuje jakási podivná síla, jak v ní roste a zastírá její vědomí. Bylo to silné, silnější, než dokázala snést. A přesto překrásné. Zdálo se jí, že její tělo měkne a přetváří se… Ještě jednou zaryla nehty do Conanových zad, vykřikla vzrušením a omdlela. Conan ji jemně pohladil, uložil se vedle ní, objal ji a po chvíli usnul.

4. Arheštira znaveně pohlédl na první paprsky úsvitu a vstal. Celé tělo jej bolelo – polámaná žebra sice srostla působením Mi-Govy magie, nedostatek spánku však nedal tělu příležitost vypořádat se s dalšími utrpěnými šrámy. Vykročil z místnosti a veden náhlým popudem se vydal k princezniným komnatám. Po chvíli naléhání přesvědčil komornou, aby svou paní vzbudila. Když se vrátila, nemusela ani otevřít ústa, aby pochopil.

60

„Najdeš ji v Cimmeřanově náruči,“ šeptal hlas v jeho hlavě. Arheštira byl příliš unavený a rozrušený na to, aby poznal, zda je to hlas jeho vlastní žárlivosti, či jiného, mnohem strašlivějšího našeptávače. S pochmurným výrazem ve tváři vyrazil.

5. Ve chvíli, kdy první paprsky úsvitu pronikly okny a pohladily těla spáčů, sevřela barbara jakási strašlivá, dusivá síla. Okamžitě se probudil a na chvilku ztuhl odporem. Bytost, která ho svírala, se stále ještě vzdáleně podobala půvabné princezně, při pohledu na mnohokloubnaté paže a nohy, které jej objímaly, i na další páry rukou, pučící ze zdeformovaného trupu, na vypoulené bílé oči a na okrouhlá ústa připomínající mihuli, se v Cimmeřanovi vzedmuly útroby a jen stěží potlačil zvracení. Pomalu mu začínal docházet dech, stvůra, ve kterou se dívka proměnila, byla nadlidsky silná. „Connnannne,“ vydechla okrouhlá ústa hlasem připomínajícím zčásti bublání, zčásti bzučení. „Rááávannna tě pozzzdravujje!“ Cimmeřan napjal svaly, odtrhl od sebe znetvořenou princeznu, sáhl po meči a s kletbami na rtech ji rozsekal. „Za to zaplatíš!“ zavrčel se strašlivou nenávistí v hlase vstříc vzdálenému Rávanovi.

6. Mi-Go opustil mysl umírající nestvůry a rozesmál se. „Zavedeš mě k Rávanovi a pak vás zabiji oba!“ Věděl, že rozkoš uspíší proměnu mladého těla nasáklého živou shoggoth, proto zasadil do Líliny oslabené mysli zrnko touhy a dal mu růst. Bylo to snadné, neboť dívku Cimmeřan beztak přitahoval. Pak už stačilo jen vložit do jejích změněných úst několik dobře mířených slov – vždyť Rávana byl příliš daleko, než aby mohl svou novou otrokyni ovládat.

61

Mi-Go věděl, že rozzuřený Cimmeřan neprodleně vyrazí na cestu, a královsky se bavil…

7. Conan bezradně hleděl na zbytky těla proměněné princezny a přemýšlel, jak se z nepříjemné situace nejlépe dostat. Nechtělo se mu vysvětlovat královu katu, co se vlastně stalo, a i kdyby se mu to podařilo, skutečnost, že Lílu svedl, by jej tak jako tak mohla popravčímu předhodit. Cítil upřímný žal nad smrtí mladé dívky, to mu však nebránilo v chladných úvahách – nemohl si dovolit podléhat sentimentu v tak nelítostném světě. Oblékl se a sbalil několik svých věcí; po krátké úvaze k nim přidal zlatý svícen a dalších pár drobností zdobících jeho komnatu, koneckonců, svou odměnu si zasloužil. V tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti vstoupil Arheštira. Cimmeřanova ruka se přiblížila k jílci meče, jeho oči se střetly s mladíkovým vytřeštěným pohledem. V hlavě mu vířily myšlenky, nestál o souboj, ale tušil, že nenalezne slova, která pomohou se mu vyhnout. Vendhyjec tasil a vrhl se na barbara. Conan se v rychlosti nenechal zahanbit a čepele se střetly. Arheštira bojoval jak byl zvyklý a jeho čepel, připomínající letmé útoky jedovatého hada, každou chvíli hrozila smrtícími zásahy, které Cimmeřan vykrýval jen s největším vypětím. Komnatou se nesl tříštivý zvuk, jak barbar převrátil stůl s vzácnými poháry z křišťálového skla. Mladíkova bosá chodidla se však mistrně vyhýbala střepům. Záhy se Vendhyjci podařilo přetnout kožené řemínky držící pohromadě Conanovu zbroj a barbar věděl, že s postupujícím časem bude stále zranitelnější. Couvl a se strašlivým výkřikem se vrhl na Vendhyjce ve chvíli, kdy byl jeho meč na konci dráhy jednoho z mnoha rychlých oblouků, jež opisoval. Arheštira zaváhal – jen na okamžik – to však barbarovi stačilo, aby celou vahou svého těla přirazil mladíka ke zdi. Ten jen tiše hekl a pustil meč. Hrot Cimmeřanova meče se dotkl jeho hrdla.

62

„Zabij,“ řekl Arheštira a v jeho hlase zazněla rezignace. „Ne,“ odvětil Conan. „Žal tě zaslepil. Podívej se lépe, co jsem zabil.“ „Vím. Tušil jsem,“ zasípal mladík. „Ale ty jsi s ní…“ „Přišla sama.“ Zloba vyprchala z Vendhyjcových očí a nahradila ji děsivá prázdnota. „Závidím ti. Poznal jsi nejkrásnější z žen. Teď zabij.“ Cimmeřan si povzdechl. Dokázal vyčíst z Arheštirových očí sílu jeho lásky, věděl také, že mladík dosud nepoznal ženu, neboť žáci u žreců smějí poznat fyzickou lásku až po skončení svého učednictví. „Nepřivolávej smrt, dokud žiješ,“ zabručel nakonec. „Nevím, jak ty, ale já jsem s tím čarodějem, co tohle způsobil, ještě neskončil!“ Conan odkopl štíhlou čepel do kouta, skočil k oknu, obratně sešplhal po římsách dolů a ztratil se v úzkých uličkách, jež se jen pomalu začaly zaplňovat obyvateli města…

63

Setkání 1. „Prosím, Mistře nejvznešenější, poraď mi! Chci zničit prokletého Rávanu jednou provždy! Musí zaplatit za to, co udělal princezně! Conan má stejný cíl, společně bychom…“ naléhal Arheštira. Kéšin s nefalšovaným uspokojením dokončil šestou bábovičku a začal nabírat do měděné odměrky další várku vlhkého písku. „Mistře!“ Kéšin zvedl hlavu. „I toto je veliké dílo,“ pravil pomalu. „Ano, ovšem, tvá mysl dlí v říši nekonečné moudrosti, Mistře, ale já…“ Mladík byl až dosud příliš zvyklý řídit se radami a příkazy svého učitele. Náhlá Kéšinova proměna, která ho v první chvíli okouzlila, jej nyní znepokojovala. Kéšin vyklepl napěchovaný písek a dotvořil tak souměrný kruh z báboviček. „Zboř je, Arheštiro!“ přikázal najednou. Oslovený na něj upřel nechápavý pohled. „Prostě je rozkopej!“ Mladík učinil, jak mu Kéšin přikázal. Kéšin se rozesmál a odešel. Arheštira zíral na pískoviště a snažil si jeho podobu co nejlépe zapamatovat. Na chvíli zapomněl dokonce i na žal, který nosil ve svém srdci. Celé hodiny meditoval nad obrazem, který se mu zjevil v písku, a doufal, že pochopí jeho sdělení. Nakonec dospěl k závěru, že celou dobu zírá na sedm rozkopaných báboviček. Možná, že Kéšin prostě zešílel, napadlo jej. Znechuceně vstal a nechal kruté vzpomínky, aby se vrátily…

2. Conan projížděl cestou v pralese a v duchu se pochválil za výběr koně, kterého si ukradl ve stájích na kraji města. Bylo to spolehlivé

64

a vytrvalé zvíře. Zatím se nezdálo, že by byl pronásledován, zůstával však bdělý. Čas od času však musel sáhnout po luku, uvázanému u sedla, a ulovit nějaké zvíře, neboť při svém útěku neměl čas na shánění zásob. Když pronikal do džungle, kde lovil převážně pestrobarevné ptáky, zvažoval možnost odbočit z cesty a razit si cestu pralesem, zdejší lidé však divočinu důvěrně znali a tak dal raději přednost rychlosti před úhybnými manévry. Jeho cesta vedla na západ – tam, odkud neomylně cítil Rávanovu přítomnost. Věděl, že dříve či později čaroděje najde. Jak jej zabije, o tom zatím neuvažoval…

3. Královi vojáci se po Conanových stopách nevydali. Arheštira přesvědčil svého žalem zlomeného vládce, že bude lepší spíše Cimmeřana podpořit v jeho nevyhnutelném tažení proti prokletému žreci, než se snažit jej uštvat a zabít. Přesto však tu byl někdo, kdo sledoval Cimmeřanovu stopu. Tichý nelidský stín, splývající s vegetací. Zvěř instinktivně prchala z jeho blízkosti a vše kolem něj utichalo. Mi-Go věděl, že by měl odložit svou pomstu a najít si Rávanu později, protože potřeboval odpočinek v některém z vysokohorských shromaždišť svého rodu. Nedokázal však potlačit sžíravou nenávist ve svém nitru, jež volala po uhašení. Držel se necelý den cesty za Cimmeřanem, aby nevzbudil jeho pozornost, neboť věděl, že barbarova duše by jej mohla ucítit. Když měl čas, odbočil z cesty, aby změnil některou z vesniček podél ní v tratoliště krve…

4. Arheštira procházel zahradami paláce, kde se právě několik urozených dětí učilo zacházet se zbraněmi. Ještě před několika dny by je počastoval radami, nyní je však ani nevnímal. Nyní, když věděl, jakému nepříteli se rozhodl vydat vstříc, bylo mu jasné, že

65

pozemská zbraň na jeho zničení stačit nebude. Dokonce ani Cimmeřanův ostrý meč. Věděl, že musí mít někde v paměti zasutou vzpomínku, snad jeden ze statisíců veršů, které se učil nazpaměť. Dokázal odříkat desítky eposů a stovky posvátných hymnů. A mezi nimi byla informace, kterou potřeboval… Ploužil se mezi stromy jako mlčenlivý přízrak. Najednou jej něco udeřilo do hlavy. Ohlédl se a spatřil cvičný šíp s tupým hrotem, ležící za ním. Neopatrný střelec pustil dětský luk a vyděšeně utekl. Arheštira se však poprvé od smrti své snoubenky pousmál. „No ano,“ zamumlal. „Jsi osel, Arheštiro!“ Rozběhl se k paláci a sbalil své věci. Počkal, až slunce zmizí za obzorem a vystoupal na vrchol nejvyšší nezastřešené věže paláce. Tam vyňal z vaku jako pěst veliký broušený křišťál a zahleděl se do něj. Po chvíli se jeho třpyt v měsíčním svitu změnil a Vendhyjec spatřil Rávanu. Věnoval mu i jeho počínání jen letmý pohled, neboť mocný čaroděj byl schopen jeho pohled vycítit. Viděl jej rozčileně bloumat v síních z kamene, zčásti zavátých jemným pouštním pískem. Poté přikázal kameni, aby mu ukázal Conana. Vzápětí jej uviděl, ale spatřil také zpustošené vesnice, o jejichž osudu neměl Cimmeřan ani tušení a letmý úsměv, který se usídlil na jeho tváři, opět vystřídaly chmury. Hlasitě se proklel – dřív, než si stačil uvědomit, jakou mohou mít jeho slova sílu… Už se chtěl od křišťálu odpoutat, když jeho pohled zabloudil několik mil před Cimmeřana. Opět zaklel. Schoval třpytící se kámen a spěšně nakreslil kouskem křídy na dlaždice magický symbol vzduchu. S nejvyšším vypětím vůle zahnal myšlenky, které jej trýznily, a začal vyvolávat Pána větru…

5. Cimmeřanův kůň najednou zneklidněl. Conan jej zastavil a ruka mu sjela k jílci meče. Nadechl se a v okamžiku, kdy spíše vycítil, než zaslechl zašelestění v okolním porostu, se svezl ze sedla a klesl k zemi. Zadrnčely tětivy a vzduchem proletělo několik desítek šípů.

66

Kůň bolestně zaržál a klesl k zemi. Barbar zaklel a s obnaženou čepelí se vrhl do džungle, kde se střetl tváří v tvář s prvními z útočníků, kteří rychle měnili krátké luky za dlouhé nože. Cimmeřanova čepel jediným švihnutím ukončila životy dvou z nich, další se však již k němu hrnuli se vztekem v očích. Seveřan v kůži oděných mužích s vlasy spletenými do copů poznal obávané Rudhragy, příslušníky loupeživých kmenů, kteří vykonávali své krvavé řemeslo na hranicích civilizovaných zemí západní Vendhye. „No, alespoň vím, kde jsem,“ proběhlo mu hlavou. Už se se zákeřnými Rudhragy setkal a několik jich pobil, nyní však byli v mnohem větší přesile a on byl sám. Věděl, že každou chvíli se objeví posily z druhé strany cesty a jejich luky budou mířit proklatě přesně. Tito lupiči neuznávali žádný kodex čestného boje. Cimmeřan začal vidět rudě. Z plna hrdla vykřikl strašlivý bojový pokřik Cimmeřanů a změnil se ve řvoucí nástroj v rukou samotné Smrti. Ve chvílích, kdy by civilizovaný člověk přijal svůj zpečetěný osud, měnil se barbar v zuřivou šelmu zahnanou do kouta a rozséval smrt v hrůzu nahánějícím bojovém šílenství. Již mnohokrát mu tak jeho divoká přirozenost zachránila život… Vzduchem zasvištěly první šípy, jak dorazili střelci z druhé strany cesty, a Conan vyrazil kupředu, aby smetl několik dalších ozbrojenců, když v tom jimi proletěl vzdušný vír a povalil překvapené lupiče k zemi. I barbar se zapotácel, ale udržel se na nohou. Vichr zmizel stejně rychle, jako se objevil. Conan se vrhl na ležící nepřátele, rozsekával jejich těla mečem, zatímco jiným v téže chvíli dupal na hrdlo. Několik lučištníků už ale stačilo vstát, překonat ohromení z barbarovy nelidské zběsilosti a opět sáhnout po svých zbraních. V té chvíli za nimi však zasvištěla tenká čepel a uletělo několik hlav. Odhodili luky a tasili nože. Než však stačili obklopit nového nepřítele, byl již Conan hotov s bandity bojujícími před ním a prudce se otočil. Pohled na Arheštiru, právě párajícího břicho jednoho z útočníků, jej sice překvapil, ale nezpomalil. Vrhl se do boje a záhy zbyla z bandy Rudhragů jen hromada znetvořených těl.

67

„Rád tě vidím!“ rozesmál se Conan, sotva se trochu vydýchal. Arheštira jen pokrčil rameny. „Aby bylo jasno, Conane, nemohu zapomenout, co ty učinil,“ řekl pomalu Vendhyjec. „Ale máme společného nepřítele, kterého třeba zabít.“ Barbar kývl. Euforie, která jej zachvátila po vítězném boji, rychle vyprchávala. Chápal, že jejich přátelství coby druhů ve zbrani se nemůže tak snadno obnovit. On nedůvěřoval Vendhyjci pro jeho magii a hlavně proto, že osvobodil Mi-Go. Arheštira zase cítil hořkost kvůli jeho noci s Lílou… „Měl jsi být jen bojovníkem,“ pomyslel si Conan. „Čáry oslabují tvého ducha a já si na tebe dám zatracený pozor.“ „Nedivím se, že jsi podlehl jejímu kouzlu,“ říkal si Arheštira. „Ale neodpustím ti. Nemohu…“ Cimmeřan obral mrtvoly o cennosti a mlčky vyrazili na cestu. Když se přiblížil soumrak, sešli z cesty a utábořili se na mýtině. Nějakou dobu mlčky hleděli do ohně a pak se Arheštira pomalu rozhovořil: „Rávanu těžké zabít. Nyní nemá proměněné služebníky – ale má jiné, víc nelidské. Potřebujeme zbraně vyrobené bohem. Na sever jsou trosky města-chrámu. Tam budeme hledat.“

6. Je zvláštní, jak může společný nepřítel spojit nespojitelné, že, Arheštiro… zaznělo v mladíkově mysli jako zvuk otevírané hrobky plné strašlivých příslibů. Mlč, bestie! vykřikl v duchu Arheštira. Jsssi můj. Nezapomeň… Přísahal jsi… Ublížil jsem ti snad? Nebo Conanovi? Vraždíš můj lid! V Arheštirově mysli zazněl divoký smích…

68

Město v džungli 1. Téměř pohlceno pralesem, ukrývalo se v jedné z nejhlubších vendhyjských džunglí pradávné město. Jeho původní obyvatelé, kteří byli jen zčásti lidmi, dávno odešli a opustili své bohy. Vysoké věže svatyní podlehly vytrvalé síle vegetace, mocné zdi největších chrámů však dosud odolávaly tisícům kořenů, pronikajících zdivem – ani pro kořeny pralesních velikánů nebylo snadné pohnout gigantickými žulovými bloky navršenými na sebe zaklínadly dávno mrtvých kněží. V zeleném tichu stromů a zdí přebývaly vzpomínky. Vzpomínky na zašlou slávu civilizace zrozené na úsvitu lidstva, kdy se podoba člověka teprve utvářela v obrovitých tělech Lemuřanů. Chrámové město bylo jednou z nejmocnějších magických citadel tehdejšího světa; sloužilo mladému lidstvu jako základna pro boj s dalšími rozumnými tvory, ovládajícími svět, s tvory z kosmických hlubin, kteří stvořili život a stále ještě mu chtěli vládnout. A lemurští kněží, podobní bohům, vydávali se k sopkám, jimiž svět tehdy oplýval, a za mumlání dávno zapomenutých zaklínadel těžili obsidián, štípali jej a vyráběli hroty šípů, před nimiž prchali i nejmocnější z démonů. Když si po zásahu dětským šípem Arheštira vzpomněl na útržky pravěkých legend, ukryté v posvátných zpěvech svého lidu, poznal, kam má jít pro zbraň proti démonickému Rávanovi a jeho služebníkům.

2. Dvojice odbočila z cesty a začala se prodírat džunglí k severu. Míjeli liánami porostlé věkovité stromy, jejichž koruny tvořily klenbu, jež propouštěla jen málo slunečního světla, obcházeli zrádné mokřady napájené desítkami potůčků, téměř ztracených ve vegetaci.

69

Vendhyjec neznal dobře zdejší kraje, doufal ale, že se mu podaří ztracené město objevit, neboť byl schopen cítit magii míst a lemurský chrámový komplex musel magickou silou přímo sršet. Podle jeho propočtů mělo město ležet asi týden pochodu na sever. Conan byl nucen chvílemi použít svůj meč pro klestění cesty a litoval, že nemají mačetu, neboť jako každý bojovník věřil, že meč má sloužit jen k pobíjení nepřátel. Někdy však nebylo zbytí, neboť prales byl stále neprostupnější a zvířaty vyšlapané pěšiny vedly jejich směrem jen občas. Ke starobylým ruinám žádná cesta nevedla. Lidé podvědomě cítili jejich přítomnost a neusídlovali se mnoho celodenních pochodů od nich. Ani většina zvířat se neodvažovala přiblížit k tajemnému místu – jak se blížili ke svému cíli, stali se jejich společníky pouze všudypřítomní komáři, snášející se v celých mračnech na své klející oběti. Nakonec i ti zmizeli, džungle se stávala každým dnem jejich únavné cesty tišší a zadumanější a Arheštira cítil, že jej jeho magická intuice nezklamala. Přesto však šli pomaleji, než si předsevzal, a než jejich užaslé pohledy spočinuly na fantastické scenérii kyklopského zdiva obtočeného nepřirozeně pokroucenými stromy, uplynulo celých dvanáct dnů. Několik posledních dní byl Conan vděčný za Arheštirův nápad nalovit si potravu do zásoby, protože oblast kolem města zvěř zcela opustila. Vendhyjce překvapilo, jak mistrným je Conan lučištníkem. Magické ruiny stály v nepřirozeném mrtvém tichu zahaleny jemným zeleným přísvitem a táhly se do nedohledna…

3. Divoká zvěř nevěděla, proč se má ruinám vyhýbat, její neomylný instinkt jí však bránil ve vstupu do těch míst. A pokud nějaké zvíře přece zabloudilo k chrámu z dávných bájí, ocitlo se v pasti, z níž nebylo úniku. Nad městem kroužili nehmotní duchové strážců a podrobovali si prosté mysli šelem, činíce je tak nástroji své vůle. Už celá staletí marně čekali na odvážlivce, jehož by mohli zabít.

70

4. „Doufám, že víš, kde hledat. Jinak tu můžeme strávit zbytek života,“ přerušil Conanův hlas nepřirozené ticho okolního pralesa. Představa, že by v těchto místech měli zůstat třeba i jen několik dnů, se Cimmeřanovi vůbec nezamlouvala. Arheštira zavřel oči a poddal se své intuici. „Ano. Vím,“ odvětil Vendhyjec po chvíli a vykročil vstříc troskám. Conan jej následoval. Kráčeli po zbytcích dláždění a Arheštira neomylně směřoval k magické dílně lemurských kněží. Dílna však byl příliš skromný název pro velkou stupňovitou pyramidu, v jejímž nitru vznikaly zbraně pro boj s démony. Několik hodin kráčeli mezi megalitickými budovami z obrovských, jen hrubě opracovaných kamenných bloků, než se přiblížili ke svému cíli. Vendhyjec žasl nad ponurou krásou trosek, která byla ve své nezdobné primitivnosti podmanivě působivá. Barbar však raději ostražitě sledoval okolí a zpozorněl při sebemenším šustnutí. „Tady nikdo nežije, Conane,“ zamumlal Vendhyjec. „Někdo nás sleduje,“ zašeptal Cimmeřan. „Už delší dobu.“ Arheštira zpozorněl. Přesvědčil se již, že barbarovy instinkty není radno podceňovat. Přesto ale nevěřil, že by zde ještě mohl někdo žít. Na mysli mu vytanul obludný Mi-Go, nezdálo se mu však pravděpodobné, že by se jejich nezvaný společník chtěl Cimmeřanovi ukázat. Conan pomalu tasil a zacouval mezi zhroucené zdivo jedné z menších budov, jež byla zapuštěna do vysoké zdi, podél níž kráčeli. Mladík jej neprodleně následoval. Z obou stran někdejší ulice se vynořili tygři. Kráčeli pomalu a s rozvahou a jejich počínání působilo o to děsivěji, že se svým chováním vůbec nepodobali příslušníkům svého rodu. Tiše obklopili dvojici a zastavili se asi devět sáhů od ní. Deset obrovitých šelem upíralo děsivě prázdné pohledy k oběma bojovníkům. „U Croma!“ zaklel Cimmeřan. „Zase kouzla!“

71

„Ano,“ zašeptal Arheštira. „Co myslíš, že udělají?“ „Čekají posily,“ odvětil Vendhyjec pochmurně. „A na co čekáme my?“ zuřil Conan. Ani jemu se však nechtělo vrhnout se do kruhu deseti tygrů. Kout, ve kterém bojovníci stáli, jim poskytoval alespoň možnost bránit se nanejvýš dvěma útočícím zvířatům, Cimmeřan však cítil, že kouzly ovládnuté šelmy jsou schopné držet je v šachu celé hodiny. Možná i dny. Rozhlédl se a sykl na svého společníka: „Nahoru!“ Arheštira pochopil, bleskově vrátil meč do pochvy a začal šplhat po mohutném zdivu. Tygři se vyřítili na Conana rychleji než čekal a barbar už nestačil svého společníka následovat. Nyní jej mohli napadnout dva současně a jejich vládci si věřili. Těžká čepel rozpoltila lebku prvního z nich ještě ve skoku, druhému jediným sekem uťal tlapu, strašlivé zuby se však zakously do Conanovy nohy. Bojovník zařval a dorazil raněnou šelmu. Další se však již řítily na něj a jeho bojový pokřik a bleskurychlé švihy meče je ani na okamžik neodradily v urputném útoku. Arheštira mezitím nahoře zápolil s jedním z uvolněných balvanů. Použil suchou větev jako páku a obrovský balvan se zvolna uvolňoval. „Až řeknu, uhni vlevo!“ křikl na Cimmeřana, který právě skolil další šelmu, zatímco drápy jiné mu ošklivě potrhaly zbroj. Conan vytušil, co mladík chystá, a když se seshora ozval jeho křik, bleskurychle uhnul. Tři šelmy se ocitly na místě, kde ještě před chvílí stál a uvolněný balvan je vzápětí rozdrtil. Cimmeřan vyskočil na hrubě opracovaný kámen, odrazil se a se zatnutými zuby vyšplhal za Arheštirou. Skrz zuby cedil nadávky, potrhané maso na levé noze se přihlásilo bolestí, která by většinu lidí srazila do hlubin bezvědomí. Čtyři zbývající tygři zmizeli v porostu…

72

5. Arheštira ošetřoval Cimmeřanovu nohu a zoufale přemýšlel, jak se z této situace dostat. Neměl představu, kolik strážců se v ruinách pohybuje, předpokládal ale, že víc, než jsou schopni zvládnout. Když nasypal do ran léčivý prášek a pevně je obvázal, vstal a rozhlédl se kolem. Stáli na vysoké a široké zdi, jež zřejmě kdysi chránila nejposvátnější místa dávného lidu. Stáčela se do kruhu kolem tří vysokých pyramid, tvořících rovnostranný trojúhelník. Na mnoha místech však byla pobořená a Vendhyjci rychle došlo, že pro posedlé šelmy nebude problém vyšplhat po některém ze zhroucených úseků nahoru a dorazit je. Zaklel. „Jaká moc vás ovládá,“ zašeptal do ticha. „Jaká moc střeží tato místa?“ zamumlal prastarým magickým jazykem, který měl své kořeny až v jednoslabičné řeči Lemuřanů a stál u zrodu khitájštiny. Vložil do těch slov více, než jen dech svých plic. Po chvíli ucítil na své tváři závan větru. „Ma Ru, strážce svatyně,“ zaševelil vítr. „Propusť svého pána!“ přikázal Arheštira. „Nejsi pán,“ odvětil vítr. Arheštira zoufale přemýšlel. V hlavě mu vířily desítky veršů týkajících se těchto míst, informace, po které pátral, mu však unikala. V dálce zahlédl několik šelem, které vyšplhaly na zeď a vydaly se pomalým krokem směrem k nim. Conan pozvedl luk a zamířil. „Jsem Nan Ta Ga a vracím se domů!“ zaštítil se jménem jednoho z posledních kněží tohoto místa. Jménem, které jen náhodou přetrvalo věky a zůstalo v lidské paměti. „Musím slyšet pravá slova, ó vznešený,“ odvětil vítr. Tygři byli blíž a blíž. Přicházeli i z druhé strany. Conan vystřelil a jednoho skolil přesným zásahem do oka. Arheštira zoufale pátral ve své paměti. Znal několik otevíracích formulí lemurských kněží a rozhodl se namátkou jednu z nich

73

zkusit. Věděl, že další šanci už nemusí dostat. Nadechl se a pevným hlasem vyřkl prastará slova. „Tvá paměť je zkalená, ó vznešený,“ zazpíval vítr. Tygři temně zamručeli, přikrčili se a svaly pod kůží se jim napjaly ke skoku. Mladíka na okamžik zachvátila bezradnost. Za tak ukvapený pokus by jej jeho Mistr jistě nepochválil. Zoufale přemýšlel nad správným řešením. Soustředil se a zapudil strach z nebezpečí. Tušil, že správnou odpověď má na dosah. Rozhlédl se po okolí. Stavby ve středu města určitě nebyly postaveny libovolně… Tygři vyrazili. Conan opět vystřelil, tentokrát ale chybil a šíp zvíře pouze lehce zranil na hlavě. Pustil luk, tasil, zatnul zuby, aby potlačil bolest v noze, svaly pod opálenou kůží mu zahrály a v přesně načasovaný okamžik jedinou ranou rozpoltil lebku první z šelem. Náraz mrtvého těla jej však povalil na zem, rána na noze se opět otevřela a barbar věděl, že k další ráně už nedostane příležitost. Arheštirova tvář se rozzářila náhlým poznáním. Ruiny před jeho očima byly magickým symbolem. Znakem, který měl své jméno. Obratně uskočil před útočící šelmou a vyřkl správná slova. „Vítej, pane,“ zaševelil vítr. Tygři ustoupili, otočili se a odešli. Mladík vydechl úlevou…

74

Chrám Tvůrců 1. Nyní již jen Conanovo zranění bránilo dvojici vydat se co nejrychleji k cíli jejich několikadenní zacházky. Arheštirův lék sice působil až zázračně rychle, potrhaná noha však vyžadovala přinejmenším několik dlouhých hodin odpočinku. „Jsme v bezpečí,“ prohlásil Vendhyjec. „Půjdu sám.“ Cimmeřan jen pokrčil rameny a lačně se zakousl do kusu tygřího masa, který si opékal nad ohněm. „Jen jdi. Ale jestli najdeš nějaké zlato nebo drahokamy a nepodělíš se…“ Vendhyjec se zašklebil, nebral však Cimmeřanovu výhrůžku na lehkou váhu. Conan nebyl chamtivý, ale rád si užíval rozkoší života, dostal-li k tomu příležitost a tvrdý život dobrodruha a žoldnéře jej již také naučil vkládat své jmění do kvalitní a tedy i drahé výzbroje. Uvnitř však zůstával dítětem divočiny, barbarem, který se stejně snadno a bez rozmýšlení vrhne do boje třeba i nahý. Mladík sešplhal do vnitřního kruhu se třemi pyramidami a přivolal strážného ducha města, aby zjistil, kde má hledat magické šípy. Ma-Ru mu ukázal jednu z pyramid. Arheštira jej už chtěl propustit, když v tom duch opět promluvil svým ševelivým hlasem: „Je a není stejná.“ „Jak to myslíš?“ zeptal se mladík. „Proměnila se.“ Vendhyjec se domníval, že strážce mluví o času, který se na dávných stavbách podepsal, ale přesto se zeptal, kdy ke změně došlo. „Před dvěma dny,“ odvětil duch. Arheštira zneklidněl a snažil se zjistit víc. Prostá a zastřená mysl strážce mu však už víc neprozradila, vydal se tedy k označené pyramidě.

75

Cimmeřan jej ze svého vyvýšeného stanoviště pozoroval a ve tváři se mu rozhostil pochmurný výraz. „Dopadneš špatně,“ zabručel. „Budeš létat do výšin, dokud tě ty tvé staré vědy nezradí…“ Přiložil na oheň a nabodl na špičatý klacek další kus syrového masa.

2. Arheštira vkročil se zapálenou loučí do nitra pyramidy, jejíž vchod byl obrácený k severu. Cítil, že toto je místo, které hledal. Zář ohně se rozlila po obrovské prostoře, jež však, jak Vendhyjec tušil, byla pouhou předsíní. Nikde nebylo ani stopy po nějaké složitější výzdobě. Lemuřané byli sice mocnou, ale z pohledu budoucích lidí současně i nesmírně zaostalou rasou. Jejich oči viděly taje stínových světů, skrývajících se za zástěnou hmotného světa; hovořili s bohy a démony stejně snadno, jako mysl nejmocnějších mágů, jejich mozky ale nedokázaly tu přemíru zázraků zpracovat a využít. Na jejich povel se dokázaly pohnout skály, jejich ruce však byly příliš neohrabané a neuměly vytesat ani ty nejprostší reliéfy či skulptury… Arheštira prošel do hlavní svatyně, stejně prosté jako předsíň, jíž dominoval veliký oltář z černého kamene, po jehož stranách stály dva kamenné sloupy. Arheštira věděl, že právě zde byly zhotovovány magické šípy a začal místo prohledávat. Na oltáři však nic nenašel. Sehnul se k zemi a začal se probírat silnou vrstvou prachu a úlomků. Nic však nenašel. Zbývala jen nejvnitřnější část svatyně, jež měla podle jeho úvah ležet za oltářem. Poklepával na kamenné bloky a najednou se zarazil. Před deskou, která chránila vchod do svatyně, byla v prachu podivná šlépěj. Přemýšlel, jestli nemá počkat a vrátit se až s Cimmeřanem, přemohla jej však zvědavost a zamumlal otevírací kouzlo. Kamenná deska se neochotně otočila podél střední osy. Opatrně, s mečem připraveným, vešel dovnitř.

76

3. Conan dojedl a uložil se k ostražitému spánku. Hlavou mu vířily myšlenky týkající se jeho společníka. Nevěřil mu. Stále k němu choval jisté sympatie, ale nevěřil mu. Dokázal by si s Rávanou poradit sám? „V každém případě počkám, jestli najdeš nějaké ty šípy…“ zamumlal a usnul. Stmívalo se.

4. Arheštira strnul. Na podobném černém oltáři, jaký viděl v předchozí místnosti, seděl černý Mi-Go, vydával bzučivé zvuky, z nichž mladíkovi naskakovala husí kůže, a upíral na něj pohled všech svých očí. Prostor kolem něj se podivně křivil – vypadalo to, jako by Mi-Go jakýmsi tajemným způsobem vrůstal do oltáře. Když Vendhyjec vešel, natáhl jeden ze svých spárů a vysypal na zem hrst jakýchsi kamínků. Říkáš si mág a málem se necháš zabít tím přihlouplým strážcem. Možná jsem tě přecenil. „Co po mně chceš?“ vykřikl mladík s náznakem hysterie v hlase. Snažil se nedívat na stvůru před sebou, Mi-Go si ale pevně připoutal jeho mysl. Arheštira cítil, jak se jej začíná zmocňovat šílenství. Jen roky náročného učení zabránily proměně mladíka ve slintající trosku s předčasně zešedivělými vlasy. Když hleděl na Mi-Go, prolínajícího se s oltářem, pochopil, jak tato bytost přelstila a zmátla strážného duchastala se součástí místa, které hlídal. „Proč tak mocný tvor touží po takových věcech, jako je pomsta?“ pomyslel si. Jsem Mi-Go, odvětil mu tvor. Zavedete mě s Conanem k Rávanovi, neboť jenom ten primitiv zná – díky kouzlu tvého mistra – úkryt toho bastarda. Bohužel se mi nepodařilo vytáhnout mu to z hlavy. A i kdyby, Rávana by se mohl přemístit… „Zabijeme Ráva…“

77

Mlč, hlupáku! Ty hroty k šípům si vezmeš, aby ti Cimmeřan i nadále alespoň trochu důvěřoval, ale nesmíte je použít proti Rávanovi. Ostatně nemyslím, že by se nechal zabít tak hloupým způsobem. A i kdyby – jestli přijdu o svou kořist, vynahradím si to na vás, na to nezapomeň. Vendhyjec mlčel. Seber ty hroty a zmiz! Arheštira přišel k oltáři, sklonil se před stvůrou a sesbíral z prachu sedm obsidiánových hrotů…

5. Kroky přicházejícího Arheštiry Conana probudily. „Našel jsi?“ zabručel. Mladík mu ukázal hroty. „Doufám, že budou fungovat.“ „Budou,“ odvětil Arheštira. „A další poklady?“ „Žádné tu nejsou. Klidně si mě prohledej.“ Cimmeřan mu věřil. Tedy, věřil jeho prohlášení o pokladech. Zároveň ale neomylně vycítil, že Vendhyjec něco skrývá. Jako by ucítil první záchvěv jakési budoucí zrady. „Raději s bandou špinavých žoldáků, než s tebou,“ pomyslel si znechuceně a definitivně se rozhodl, že se za svým cílem vydá na vlastní pěst. To však nedokázal rozpoznat ani mocný Mi-Go, skrývající se poblíž. Věděl, že Cimmeřanova podezíravá mysl by nenechala jakýkoli pokus o čtení myšlenek bez povšimnutí.

78

Hranice 1. K ránu se ochladilo a krátce poté začalo pršet. Conan se už dokázal postavit na zraněnou nohu a vydali se tedy na zpáteční cestu, jež byla v neustávajícím lijáku ještě nepříjemnější a zdlouhavější, než cesta tam. Po mnoha dnech úmorné cesty, kdy se čvachtavě bořili do rozmoklé půdy a kdy se museli znovu prosekávat vlhkou změtí hadovitých lián, tvořících ponuré propletence, se opět dostali na východozápadní cestu. Brzy poté našli i prostou, kůly obehnanou vesnici na pomezí západního vendhyjského království a východních královstvíček, kde jim místní obyvatelé nabídli nocleh, dobré jídlo, potraviny a za patřičnou sumu i koně. V celkem příjemném prostředí malé primitivní krčmy se Arheštira po dlouhé době opět rozhovořil. Cimmeřan jej povzbuzoval a nechával nosit na stůl další a další džbánky s kvašeným nápojem. „Je od tebe hezké, že ses se mnou trmácel pralesem, Arheštiro,“ řekl Conan, předstírající opilost. „Když můžeš lítat jako vítr…“ „Volat Pána větru nejde všude. Jen z posvěcené věže,“ odvětil Arheštira. Conan cosi zamručel a napil se. Předstíral, že se o něj pokouší spánek. Ve skutečnosti na Cimmeřana, na rozdíl od drobného Vendhyjce, slabý nápoj vůbec nepůsobil. „A jak jsi mě vlastně našel? To jsi létal nad Vendhyí dokud jsi mě neuviděl?“ Arheštira se pokusil zformulovat nějakou rozumnou větu, nakonec to vzdal a vytáhl z vaku broušený křišťál. „V… tom…“ zamumlal Vendhyjec, svalil se na kavalec a okamžitě usnul. Kámen zůstal ležet vedle něj. Cimmeřan se zlomyslně zašklebil a hraná únava okamžitě zmizela. Opatrně prohledal Vendhyjcův vak a vzal si tři obsidiánové hroty šípů.

79

Zbytek se rozhodl ponechat jejich nálezci. Pak sebral křišťál a vyplížil se do noci. Vyvedl koně ze stáje a za chvíli již cválal noční džunglí, plnou zlověstných zvuků na pozadí neustávajícího šumění deště. „Sbohem, kouzelníku,“ zabručel a trpce se zasmál.

2. Arheštira se probudil až pozdě odpoledne a příšerně ho bolela hlava. Vzal ze stolu džbán s vodou a naráz jej vypil. Napadlo ho, jak asi včerejší pitka poznamenala jeho společníka. Zarazil se. To, že Cimmeřan nebyl v chýši, jej nepřekvapilo, ale pryč byly i všechny Conanovy věci. V mladíkově mysli se začalo rodit hrozné podezření. Vyběhl ven. Ve vesnici zůstaly jen ženy, muži byli na lovu. V skrytu duše doufal, že se jeho společník třeba vydal na lov s nimi. „Musel odjet už v noci. Ráno byl pryč a my vstáváme časně,“ odpověděla mu stará shrbená vesničanka a vystupňovala tak jeho paniku na nejvyšší míru. „O čem jsme to včera sakra…“ Bolest hlavy se úporným přemýšlením ještě zhoršila. Vrhl se ke svému vaku, prohledal jej a jeho nejčernější představy se naplnily…

3. Cimmeřan překročil hranice největšího z vendhyjských království ještě toho večera. Ráz krajiny se měnil – přibývalo vesnic i měst a také cest, jimiž se mohl dát a ztížit cestu případnému pronásledovateli. Jeho mysli se zmocnily vzpomínky na dévi Jasmínu, kterou před lety zachránil ze spárů strašlivých Černých věštců a jež nyní této zemi vládla se svým změkčilým urozeným manželem. „Jistě ti jeho objetí není tak příjemné jako moje,“ pomyslel si s jistým zadostiučiněním, ale i se stopou trpkosti. Jeho cesta vedla přes hlavní město země. Rozhodl se, že se dévi pokusí navštívit a využít staré známosti. Cestou několikrát vyměnil koně

80

a odpočinek v hostincích zkracoval, jak jen to bylo možné, aby získal před Arheštirou co největší náskok. Přesto ho jeho instinkty neustále varovaly a nepříjemný pocit, že je sledován, neustával. Nevěřil ale, že by příčinou jeho rozmrzelosti byl mladý Vendhyjec. V mysli se mu začínalo rodit hrozné podezření.

4. Tak hloupě se nechat přechytračit tím primitivem! bzučel hlas v Arheštirově hlavě. „Prosím, nech mě být, běž si svou cestou!“ úpěl mladík. Půjdu si svou cestou, ale tebe být nenechám. Přikazuji ti, aby ses vrátil domů a konal mou vůli! NE! Nejsem tvým otrokem! Mladíkovu mysl zaplavil krutý smích. Budeš naslouchat svým snům. Tak pochopíš, co máš dělat. Potom se vydáš se na zpáteční cestu, sdělil mu po chvíli Mi-Go. „Ne!“ vykřikl mladík. Několik vesničanů, spících v okolních chýších, se probudilo. Hlas v jeho hlavě ztichl. Mladík se roztřásl. Věděl, že jakmile usne, poddá se jeho mysl zcela vlivu nelidského tvora, zmáhala jej však únava. Pokoušel se meditovat, nedokázal ale soustředit roztěkané myšlenky. Nakonec usnul a přišly sny. Jeho duši zachvátil mrazivý dech kosmu, strhával jej do propastí, v nichž mizí veškerá lidskost, do propastí, kde přebývá Ten, jehož jméno je zapovězeno vyslovit. Bublavý hlas mumlal strašlivá prokletí a mísil je si příkazy, které měl nešťastník již brzy začít uskutečňovat. Zbývalo již jen zpečetit tu obludnou a vynucenou smlouvu s bezejmennými hrůzami vyřčením jména. Vyslov Jméno, vyslov Jméno, Jméno! naléhal hlas. „Ne!“ křičel ze spaní Arheštira. Vyslov Jméno, vyslov Jméno, Jméno! křičel hlas a v temnotách se rozezněla mučivá blasfémie miliónů fléten.

81

Mladík se bránil, křičel, zmítal se na lůžku, jeho síla však slábla. Vyslov Jméno, vyslov Jméno, Jméno! Arheštira podlehl. Nadechl se a jeho ústa se otevřela, aby z nich mohl vyslovit osudné slovo. „Aza…“ „Probuďte se, urozený pane! Něco zlého se vám zdá.“ Cítil, jak jím třese silná ruka. Otevřel oči a pohlédl na dobráckou tvář, sklánějící se nad ním. V duchu ještě slyšel nelidský zpěv fléten a vzteklý křik svého mučitele, jemuž pro tuto chvíli unikl. „Byl to jen sen, urozený pane,“ řekl vesničan. Vstal a protřel si oči. Chvíli hleděl na postaršího muže v nuzných šatech, jehož tělo bylo zkřivené léty namáhavé práce. Vytáhl z váčku kousek zlata a podal jej muži, jehož oči se rozšířily překvapením. „Budeš u mne bdít každou noc a probudíš mě vždy, když se mi začnou zdát zlé sny,“ vydechl. „A za každou noc dostaneš zlato.“ Vesničan se široce usmál. Vypadalo to jako velmi snadný způsob, jak přijít k penězům…

5. Tentokrát to byl Mi-Go, kdo se dal přechytračit. Myslel si, že se Arheštira užívá své magické znalosti, aby odolal jeho invazím do snů. Netušil, že by mladík mohl být tak mocný. Ale dobromyslný vesničan šťouchající do urozeného Vendhyjce pokaždé, když ze spaní zasténá, bytosti zrozené v jiném vesmíru na mysl nepřišel. Mi-Go se musel rozhodnout – buď se vrátí a vyřeší tu nepříjemnost na místě, nebo bude sledovat Conana jako dosud. Věděl, že již jen dvě noci bude mladík v dosahu jeho mysli, potom bude vzdálenost mezi nimi příliš velká. Rozhodl se pokračovat ve sledování Cimmeřanovy stopy. V duchu slíbil Arheštirovi i jeho lidu strašlivou pomstu.

82

„Kusy vašich těl poplavou v řece a budou se zmítat bolestí, protože vám nedovolím zemřít!“ přísahal v duchu. Jedním z jeho nejhrůznějších kouzel bylo přivázání duše k mrtvému tělu…

83

Dévi 1. Když vjel do Západní Vendhye, jako by se naráz octl v jiném světě. Ta tam byl drobná královstvíčka, kde se ještě platilo kousky vzácných kovů a místo písma sloužila pouze paměť. Nyní byl v říši, kde panovala rozvinutá civilizace se svými klady i nedostatky. Projížděl městy i vesnicemi a spánek i v těch nejhorších hostincích byl mnohem příjemnější, než deštivá džungle. Po několika dnech před sebou spatřil mohutné hradby hlavního města. Přivítal jej čilý ruch. Zaháněl obchodníky, kteří se k němu, jako ke každému cizinci, sbíhali a vnucovali mu ochranné amulety, drahokamy podřadné kvality, kadidlo ze santálového dřeva a jiné tretky, jimiž je Vendhye proslavená. Navštívil raději zbrojíře a nechal si opravit zbroj a nabrousit meč, koupil si nové šaty a poté se vykoupal v místních lázních. Když usoudil, že vypadá dostatečně důstojně, směle vykročil ke královskému paláci… „Myslíš si, že dévi bude hovořit s každým potulným žoldákem?“ vyprskl urostlý, ale zženštile působící majordomus, a Cimmeřan měl chuť pozměnit namyšlený výraz jeho tváře dobře mířenou ranou pěsti. Opanoval se však. „Ohlas Conana Cimmeřana!“ „Dobrá, ale i v případě, že se Její Veličenstvo rozhodne tě přijmout, budeš na audienci čekat několik měsíců.“ „U Croma!“ zavrčel Cimmeřan. „Prostě mě ohlas!“ Majordomus přikývl, zabouchl přepychovou bránu a zmizel v útrobách paláce. Brzy se vrátil a ve tváři měl o poznání uctivější výraz. „Královna tě přijme dnes večer. Přijď hodinu před západem slunce.“ Na Conanově tváři se rozhostil samolibý úsměv.

84

2. Arheštira po několika dnech poprvé prožil klidnou noc. Domyslel si, že Mi-Gova mysl už na něj nedosáhne a vydechl úlevou. I jeho strážci se ulevilo. Stačila jediná noc s urozeným pánem, aby poznal, že zlato, které dostane, bude opravdu zasloužené. Pouhé náznaky, obsažené v Arheštirových výkřicích, naplňovaly pověrčivou mysl domorodého lovce hrůzou. Pochopil, že mladíkovi se nezdají obyčejné zlé sny. A když pak přes den spal, pronásledovaly jej ve snech zvuky a slova, jimž nerozuměl a nakonec musel poprosit svou ženu, aby mu prokazovala stejnou službu, jakou on prokazoval Arheštirovi. Mladík strávil ve vesnici pro jistotu ještě jednu noc a dalšího dne sbalil své věci, rozloučil se se svými hostiteli a vyrazil na zpátky východ.

3. Byla krásná. Její tvary byly plnější, než jak si pamatoval, ale stále ještě byla krásná ve svém modrém hedvábném rouchu královny, ozdobená šperky nesmírné ceny. Conan však nevnímal honosný šat, ani nebyl uchvácen vznešeným sloupovím přijímacího sálu a skvostnými drapériemi, vyšívanými zlatem a drahokamydíval se jen na její vážnou krásnou tvář a bezostyšně jí hleděl do uhrančivých tmavých očí. Ucítil záchvěv staré touhy. „Ráda tě opět vidím, Conane. Ale udivuje mě, že nepřicházíš v čele padesátitisícové armády, jak jsi sliboval,“ pousmála se dévi. Během let vládnutí velké říši její duše, kdysi tolik toužící po volnosti, otupěla a přemíra zodpovědnosti jí nedovolovala myslet na pošetilosti. Pohled na barbara připomněl jejímu srdci divokou jízdu skalnatou roklí v jeho náručí, když ji unášel nocí do neznáma. „Kdo ví? Třeba příště,“ přerušil její snění Cimmeřan. „Přicházíš, abys mne spatřil, nebo je v tom něco víc?“ Cimmeřan se rozhodl mluvit bez okolků.

85

„Potřebuji několik spolehlivých a dobře vyzbrojených mužů,“ začal Conan a objasnil královně svůj plán. Když zaznělo Rávanovo jméno, Jasmína ztuhla. „Ne, Conane.“ „Proč?“ „Dám ti zlato a naverbuj si žoldáky třeba v Iranistánu, nebo se pokus přesvědčit Afghulie, budou-li ochotni tolik riskovat. Ale nedám ti jediného svého poddaného a ty mi musíš slíbit, že pro tuto věc žádného nenajmeš za mými zády.“ „U Croma! Posíláš své lidi na smrt denně, proč najednou tolik citu?“ „Rávana je mocnější než byli Černí věštci. A je nebezpečný. Pokud neuspěješ a zahyneš – a to se podle mě stane téměř jistě – nechci, aby obrátil svou pozornost na mé království. Dokážeš to pochopit?“ Cimmeřan přikývl. „Nechám přinést zlato, hodně zlata. Byla bych raději, kdybys je rozházel po putykách a nevěstincích. Ale vím, jak jsi tvrdohlavý.“ „Měla jsi jít tenkrát se mnou.“ „Ne, Conane. Každý z nás má svůj úděl a mou povinností je vládnout této zemi; a tvým úkolem je zase toulat se po světě a pouštět se do šílených dobrodružství, která dokážeš přežít jenom ty.“ Kolem trůnu mlčky stálo několik služebníků, trpělivě očekávajících déviny rozkazy. Královna poslala jednoho z nich pro Strážce pokladu. „Samoty si asi příliš neužiješ,“ zabručel Conan a hodil pohledem po zbývajících sluzích. „Ani je nevnímám,“ začala královna, ale pak si všimla Cimmeřanova spikleneckého zamrkání. „Jsi vzácným hostem, Conane, a tvá cesta byla jistě namáhavá. Spánek v komnatách paláce by tě jistě osvěžil.“ „Je mi ctí, dévi,“ uklonil se Conan.

86

Do přijímací síně vešel důstojně vypadající starý muž. Když mu královna sdělila své přání, pozvedl významně obočí. „Je to nutné, dévi?“ zašeptal. „Je to ve státním zájmu, ctihodný Savire. Pochybuješ snad o mé soudnosti?“ odvětila ostře. Pokladník se mlčky uklonil a rychle odešel. „Svůj poklad dostaneš ráno, Conane Cimmeřane. Sluha tě doprovodí do tvé komnaty.“ Cimmeřan se opět uklonil a jen stěží potlačil úsměv. Z hloučku služebníků jeden vystoupil a pokynul mu. Brzy již Cimmeřan ležel v měkkém lůžku a doufal, že Jasmíninu nabídku pochopil správně.

4. Kdyby dévi Jasmína tušila, jaké monstrum má Conan v patách, pravděpodobně by omdlela hrůzou a pak by jej bez ohledu na dávné city okamžitě nechala vyhnat nejen z města, ale i z říše. MiGo s denním zpožděním sledoval Cimmeřanovu stopu a chvíli přemýšlel, zda nemá zabít dévi a způsobit tak v zemi zajímavý chaos. Nyní však bylo nezbytné, aby jeho přítomnost zůstala podezíravému barbarovi utajena.

5. Dveře komnaty se tichounce otevřely a dovnitř vešla Jasmína. Cimmeřan se spokojeně usmál. „Měl bys vědět, že mě nepřitahuje jen tvoje tělo,“ řekla dévi. „Měl bys to vědět…“ A zasypala jej polibky. Cimmeřan se zasmál, zvedl ji jako pírko, hodil ji na postel a roztouženě ji svlékl. Královna mu jeho službu dychtivě oplatila. Cimmeřan ji objal a dévi zasténala rozkoší. Roky, které uplynuly od doby, kdy ji Conan osvobodil ze zajetí Černých věštců, zmizely a vrátila se doba žhavých polibků, divokého milování a bláhových snů o společné cestě.

87

Po okamžicích překrásné věčnosti však přišlo nelítostné ráno a slunce zahnalo svými paprsky rozkoš i sny… „Měla jsi jít tenkrát se mnou,“ zašeptal Conan, když odcházela…

6. Strážce pokladu přinesl truhličku plnou zlatých mincí a drobných drahokamů. Dévi Jasmína si uhladila vladařskou róbu, vstala a s vážnou tváří, která neprozrazovala nic z toho, co v noci prožili, ji podala Conanovi. „Za to si koupíš spoustu bláznů.“ Cimmeřan přikývl. Bylo to více, než potřeboval. Uklonil se. „Sbohem, dévi.“ „Sbohem, Conane.“ Otočil se a odcházel. Věděl, že dévi viděl možná naposled a přemáhal touhu otočit se, rozběhnout se k ní a ještě jednou ji sevřít v náručí. Snad měl zůstat ještě několik dní – věděl ale, že jeho nepřítel je každým okamžikem silnější. Musel spěchat… „Conane!“ Otočil se. „Ano, dévi?“ „Přežij to!“ Cimmeřan se zašklebil a odešel z přijímací síně.

7. Conan dorazil k západním hranicím říše, kde vrcholky Himelián tvořily přirozenou hranici tajemné Vendhye. Zaplatil převozníkovi za cestu přes řeku Jhumdu, a poté celé dny projížděl známými místy obývanými kmeny horalů, nezávislých a nepokořitelných, které se před léty pokusil sjednotit. Setkal se s několika starými přáteli, musel ale spěchat. Afghulie jeho zlato, jak královna předpovídala, nepřesvědčilo. Rávanovo jméno mělo i zde příliš špatný zvuk.

88

Překročil hory Drujistánu, několik dní se zdržel v městě Khushafu a poté se vydal na severozápad směrem k Zamboule. Podhorské stepi zvolna přecházely v polopoušť, jež se s ubíhajícími dny měnila ve vyprahlou Kharamunskou poušť. Směřoval k Akhlatu, městu v podhůří Ohňových hor, v němž, jak doufal, nalezne žoldnéře, kteří se nezaleknou ani samotného pekla.

8. „Kéšine, nemůžeš být přece slepý a hluchý ke všem těm hrůzám! Pomoz mi! Poraď mi!“ sténal Arheštira. „Sněz šneka,“ odvětil mudrc.

89

DRUHÝ KROK DO HLUBIN IREM „Na okamžik, v nesmírnosti pouště bez života, se slunce a měsíc setkávají, a krajina má strašný vzhled dob dávno minulých, jako v době předlidské, kdy se ve vesmíru utvářely nové světy.“ Mario Appelius: „Černá sfinga“

Přípravy na cestu 1. Slunce zapadlo, Luna zaplavila krajinu mrtvým světlem. Přesypy prosvítaly ve své mléčné a modravé bělosti, jako chuchvalce jedovatých par. Jezdec, který po dlouhém horkém dni stráveném pod skromným přístřeškem vyrazil na další cestu, si však již dávno uvykl podivné scenérii rozsáhlé pouště. Nechal za sebou rozbahněné řeky a vlhké pralesy tajemné Vendhye i s jejich hmyzem, hady a opicemi, kálejícími lidem na hlavy, a nyní se těšil z klidu a čistoty jemného písku. Noční můry, s níž se v zemi ohňových oltářů střetl, se však stejně snadno zbavit nemohl. Musel ji zabít. Zamračil se a bezděky pohladil jílec meče. Čekala jej dlouhá cesta a Conan doufal, že mu jeho kořist neunikne. Věděl, že jej čeká ještě několik osamělých dnů v poušti, než dorazí do obydlených oblastí, kde hodlal za Jasmíniny poklady naverbovat muže. Znal tuto poušť, jež byla jen zdánlivě bez života. Místa, která si zvolil k odpočinku, vždy nejprve pečlivě zkontroloval, aby se ujistil, že jej ve spánku nepřekvapí nebezpeční jedovatí hadi či štíři. Nebál se ale, že by jej nenápadní obyvatelé vyprahlé pustiny napadli, pokud jim nezalehl doupě. Věděl, že zákeřnosti se může dočkat jen od lidí. Od lidí a jiných, ještě horších myslících tvorů…

90

Po několika dnech cesty se před ním objevila silueta vzdálených hor a bílé věže Akhlatu. Popohnal koně.

2. Ve zdech starobylého Iremu se proháněl vítr a pohrával si s všudypřítomným jemným pískem. Sloupoví pobořených chrámů, postavených k poctě podivných bohů, bíle zářilo v poledním slunci. Hluboko v podzemí Zapovězeného města hleděl do pergamenových svitků vysoký bělovlasý muž se stejně bílým dlouhým vousem a tiše mumlal slova básně – zlomku příběhu, který mu město vyprávělo a který on – AlAthin – nyní přeložil. Pak ale zaslechl rázné kroky mířící k jeho komnatě. AlAthin pozvedl zrak a znaveně pohlédl na zrůdného příchozího. Již několik dní démonický Rávana, nezvaný host v jeho mlčenlivém světě, narušoval klidný běh jeho života. „Studuješ ty nápisy celá desetiletí, mágu,“ začal Rávana. „Staletí…“ odvětil. „Jistě mi pomůžeš.“ „Jistě?“ „Potřebuji kouzla, strašlivá kouzla Velkých, srážející z nebe létající tvory. Obranná kouzla.“ „Hmmm.“ AlAthin pokrčil rameny a sklonil se ke svitku. „Nepokoušej mou trpělivost!“ rozkřikl se Rávana. Mág mu ostře pohlédl do očí a Rávana ucouvl před silou toho pohledu. Věděl, že jejich síly jsou vyrovnané a případný souboj by mohl skončit katastrofou. Pro oba. Nerudný muž, jenž snad celé věky studoval a překládal pradávné iremské hieroglyfy, které tam zanechali Velcí, byl pro prokletého žrece velkým překvapením. Když prchal před útočícím Mi-Go, očekával, že Zapovězené město nalezne opuštěné… AlAthin jej ignoroval. A pokud se přece jen zajímal o rituály, jimiž nový příchozí přivolával další a další démony, nedával to na sobě znát. Ve skutečnosti velmi pečlivě sledoval žrecovo konání

91

a vyděsil se, když zjistil, že Rávana touží ovládnout beztvaré shoggoth. Přemýšlel, jak mu jeho plány překazit. Vetřelec byl příliš mocný na přímý střet. AlAthin věřil, že by se ubránil, pochyboval však, že by dokázal zvítězit… Přerušil proud svých myšlenek a upřel na prokletého žrece děsivě chladný pohled. Rávana se otočil a zlostně opustil místnost. AlAthin se opět sklonil nad svitkem a něco si mumlal.

3. Cimmeřan se potloukal po pestrých tržištích Akhlatu, lhostejně procházel kolem proslulých chrámů a jejich věží, na jejichž vrcholcích dnem i nocí plály posvátné ohně, hledal spíše zapadlé kouty, kde se v divokých hospodách scházeli zloději, žoldnéři i nájemní vrazi. Ve vhodnou chvíli zachřestil zlaťáky. Jen málokdy musel bolestivě zkroutit ruku nějakému nenechavci, který dostal zálusk na jeho peníze. Muže pro svou výpravu vybíral obzvlášť pečlivě – potřeboval otrlé, všeho schopné a zkušené bojovníky. Přestože se neodvážil vyjevit jim pravý cíl své cesty, obezřetnými narážkami se snažil zjistit, zda jejich odvaha vydrží tváří v tvář nelidské hrůze, jíž měli čelit. Jeho jméno mělo v těch krajích dobrý zvuk a po necelém týdnu v doprovodu šestnácti jezdců, zkušených osmahlých iranistánských žoldnéřů, kteří zde před nedávnem skončili jakousi krvavou práci, vyrazil na cestu, neomylně veden magickou silou, jež jej přitahovala k jeho protivníkovi. Cítil, že čím dříve se s Rávanou střetne, tím lépe. Spěchali…

4. Z magického symbolu uprostřed sálu vystupovali rákšasové. Rávana se rozhodl přivolat nejprve požírače, neboť jejich přítomnost vnášela do míst, kde přebývali, temnou atmosféru rozkladu a zkázy, dech smrti, který potřeboval ke svému životu. Žrecova mysl zatím pátrala v hlubokých podzemních slujích pod Zapovězeným městem po spících tvorech, jež by mohla probudit a ovládnout. Potřeboval

92

obnovit svou nelidskou armádu, protože věděl, že pomstu černého Mi-Go bude mít v patách tak dlouho, dokud jej nezabije. A bylo možné, že hrůzný nepřítel z chladného Yuggothu nepřijde sám… AlAthin tou dobou obsluhoval podivnou soustavu nádob, skleněných trubek a křivulí, v níž bublala jakási podivná tekutina. Poté odešel do menší místnosti, aby dokončil další sloku svého překladu. Musel však neustále myslet na mocného a nelítostného žrece, s nímž nedobrovolně sdílel samotu města, a nakonec svitek roztrhal a zahodil. Strnule seděl a celé hodiny zíral na protější zeď.

5. Arheštira dlouho bezvýsledně hleděl do magického krystalu, nakonec jej odložil a bezmocně si povzdechl. Conana zahlédl, ale tento kámen nebyl ani zdaleka tak precizním nástrojem jako ten, který mu Cimmeřan ukradl, a navíc byl barbar velmi daleko. Rozházel tedy po podlaze všechny mapy, které v paláci našel, mapy známé i ty, ke kterým měli přístup pouze zasvěcenci, a rozčileně je prohlížel. Hledal cíl Conanovy cesty, místo, které by mohl zvolit za úkryt démon v lidské podobě. Nápisům na mapách nevěnoval příliš pozornost. Uměl přečíst některá písmena, důvěřoval ale spíše své intuici. Nevěřil ostatně, že skutečnému mágovi je znalost písma příliš prospěšná – setkal se již s lidmi znalými písma, většinou vyslanci západních zemí, a na vlastní oči se mohl přesvědčit, jak snadno takovým lidem zakrní paměť. Znal místopis a legendy východní Vendhye a víceméně Vendhyi vůbec, okolní země však byly pro jeho lid povětšinou zahaleny tajemstvím. Snažil si vzpomenout na každý, třeba i sebenepatrnější zlomek nějaké legendy ze západu, hledal v nepřesných mapách a tiše si zoufal. Dávno již vzdal snahu najít nějakou radu u Kéšina – pochyboval o příčetnosti svého Mistra. Možná, že mudrc skutečně dosáhl božského poznánía šílenství někteří považují za nejvyšší moudrost – to ale tápajícímu Arheštirovi nebylo příliš platné. Musel se naučit hledat odpovědi bez cizí pomoci.

93

Toho dne však neuspěl a nakonec nad mapami usnul.

6. Mi-Go čekal, dokud Cimmeřan a jeho muži neopustili město. Když přišel soumrak druhého dne, vešel do Akhlatu smrtící stín a zanechal za sebou stopu několika strašlivě zohavených lidských těl. Číhal ve stínech na bezbrannou kořist a ze zapadlých uliček pak zaznívaly výkřiky bezmezné hrůzy a bolesti. Černé yuggothské čepele pronikaly i těmi nejodolnějšími pancíři jako máslem, většina obětí však byla neozbrojená – ty zabíjel svými spáry. Jindy nechával své oběti utíkat, dokud v nich nevzbudil naději. A teprve poté je pomalu a systematicky trhal na kousky, naslouchaje jejich křiku. Hrál si se zranitelnými těly, mrzačil jejich duše a živil se jejich smrtelnou hrůzou. Nikdo se mu nedokázal postavit. Příběh o strašlivém nočním vraždění měl přežít celé věky a ubozí obyvatelé města se ještě dlouho neodvažovali vyjít ze svých příbytků po západu slunce… Když se uklidnil, vydal se vyprahlou pouští ve stopách Conana a jeho družiny.

7. Cimmeřan a jeho muži putovali noční pouští vstříc nepříteli. Jedovatí hadi prchali do svých temných děr poplašeni dusotem koní, neúnavně klusajících k jihovýchodu. Conan připravil najaté žoldáky na nebezpečného protivníka s magickými znalostmi a pokud tedy podlehli vábení jeho peněz, měl čisté svědomí. Ostatně – nijak se s nimi nepřátelil. Byli to bojovníci, jejichž prací bylo bít se a umírat za peníze, žoldáci, jimž rozuměl, neboť i on býval jedním z nich. A věděl, že pokud své ztřeštěné dobrodružství přežije, možná se opět jedním z nich opět stane. Putovali pouští a jen občas odbočili načerpat síly a nakoupit zásoby do některé z malých oáz. Conan spěchal, spěchali tedy i najatí bojovníci. Putovali většinou mlčky a všech myslí se každou

94

noc zmocňoval neklid. Barbarovy dravčí smysly jej každým okamžikem jeho cesty varovaly, že jsou sledováni. Cítil blízkost tiché, nelidské hrůzy, jež se jim táhla v patách, nevěděl ale, zda jej sleduje sám Rávana či nějaká z jeho stvůr, nebo něco zcela jiného. Představa, že mají v patách hrůzu podobnou té, již mají před sebou, jej zneklidňovala. Zdálo se, že i jeho družina cítí blízkost toho zlabyli to ostatně převážně příslušníci nomádských kmenů, kteří vyrostli v drsném světě a byli nuceni všímat si i těch sebedrobnějších detailů kolem sebe. Pokud však cítili nějaké obavy, nemluvili o nich. Když se ale začali blížit víc a víc k cíli jejich cesty, začínali někteří z nich reptat a Conan stále častěji slyšel šeptání, jehož tón znal, a které se mu ani trochu nezamlouvalo. V myslích žoldnéřů začínal klíčit strach a panika. Mezi slovy, rychle plynoucími z jejich rtů, když si mysleli, že neposlouchá, každým dnem víc a víc slýchával jedno donekonečna se opakující slovo – Irem…

8. Vznášel se nad palácem a najednou jej uchopil do svých jemných ale neodolatelně silných paží Vítr. Unášel jej na západ, přes vlhké vendhyjské pralesy, přes vyprahlou poušť a města v oázách, až k ruinám města, jehož podivná architektura se nemohla zrodit v mysli lidské bytosti. Spatřil i Conana s nepočetnou družinou, tábořícího několik dní cesty před tím podivným městem. Klesal níž mezi dávné zdivo, mezi stěny pokryté klikyháky nápisů a spatřil bělovlasého muže neurčitého věku s dlouhým vousem, upírajícího na něj prázdný pohled. „Kdo jsi?“ zeptala se Arheštirova putující duše. „AlAthin,“ odvětil muž. „Kde to jsem?“ zašeptal. „Co je to za místo?“ AlAthinovy rty se pohnuly, jeho tvář však zůstala strnulá. „IREM!“ sykl muž. Arheštira se probudil.

95

9. AlAthin zatřepal hlavou a cosi zabručel. Vstal a odešel do druhé místnosti. Nádoba, do níž odkapávala čirá tekutina, byla již téměř plná. Vzal ji a mocně si přihnul. „Ta píše!“ vydechl po chvíli. Pak se protáhl, upil ještě trochu své pálenky a s poněkud bezstarostnější myslí se odebral zpět ke svým svitkům.

10. „Ne, pane, nepojedeme dál,“ prohlásil muž, jehož si ze svého středu zvolili jako mluvčího. „Ani za všechno zlato světa. Měl jsi nám říci, že míříš do Zapovězeného města.“ „U Croma! Jste vůbec muži?“ „Téměř nikdo se z těch míst nevrátil živ, a pokud přece, tak jen jako blábolící šílenec. Naše legendy o Zapovězeném městě smějí zaznít jen za poledne, aby neprobudily zlo, skrývající se v těch zdech. Nejsme zbabělci, ale nejsme ani blázni. Vrátíme ti tvé peníze, až na částku, kterou si vezmeme za doprovod.“ Cimmeřan věděl, že Iranistánští muži si zakládají na své cti a že se jej nepokusí zradit či podvést. Věděl také, že pokud by jim přikázal jít, možná by jim hrdost nedovolila odmítnout, neboť přijali jeho peníze. Ale vnímal i hrůzu v jejich očích a zoufalý muž může zapomenout na svou čest… „Vyspíme se na to,“ prohlásil už mírněji po chvíli mlčení. „Večer se dohodneme. Jsem ochoten zdvojnásobit svou odměnu…“ Muži zamručeli, ale dál odmítavě kroutili hlavami. „Možná…“ zaváhal Conan, „možná i ztrojnásobit. Počkáme na večer. Teď by nám slunce jen připékalo hlavy…“

96

11. Arheštira v sobě nechal působit sen – probudil se jen napůl, téměř v transu vyběhl na vrchol palácové věže a opět přivolal Pána větru.

97

Písek krví zbrocený 1. „Ne, pane. Nikdo na světě nemá tolik peněz, aby nás jimi přiměl vstoupit do Zapovězeného města,“ prohlásil mluvčí žoldnéřů. „Byli bychom raději, kdybys nás propustil o vlastní vůli, ale pokud ne…“ Ostatní temně zamručeli. Cimmeřan je přehlédl chladným pohledem svých modrých očí. „Pak tedy půjdu sám,“ odvětil po chvíli. Žoldnéři pokrčili rameny, vrátili Conanovi většinu peněz, jež jim již zaplatil jako zálohu, nasedli na koně, kývli na pozdrav muži, o němž předpokládali, že jej už nikdy nespatří, a rozjeli se zpět, aby se co nejdříve vzdálili z míst, o nichž šeptaly temné zkazky. Cimmeřan naložil zásoby na koně, kterého si od nich koupil, naskočil na svého hřebce a s ponurým výrazem ve tváři zamířil k místu, jehož jméno již znal.

2. Obloha před jezdci zesvětlala, již brzy měl přijít úsvit nového dne, který mínili jako obvykle strávit pod skromnými přístřešky. Zpomalili koně. Někteří vydechli úlevou. Za zády měli prokletý Irem, nyní o několik hodin vzdálenější, než když se loučili s „mrtvým mužem“. Někteří zažertovali, jejich hlasy se však utopily v šeru. Něco nebylo v pořádku. Místo, aby cítili skutečnou úlevu, zažíral se jim pod kůži strach. Nejistě na sebe pohlédli. Když opět upřeli zrak dopředu, všimli si, že se písek před nimi pohybuje. Zastavili. Jejich koně zneklidněli, cítili blízkost nepojmenovatelné hrozby stejně, jako jejich páni. „U všech ďáblů, co to je?“ zašeptal jeden z mužů přiškrceným hlasem.

98

Písek se rozletěl na všechny strany a před nimi se zjevila bytost, jež předčila i ty nejděsivější obrazy z nočních můr, které se jim zdávaly, když se stali bojovníky a poprvé vyslechli tajné legendy svého lidu o Zapovězeném městě v poušti na sever od Drujistánu. Mi-Go se rozesmál, slyšeli dunění jeho krutého, nelidského smíchu ve svých hlavách, ohlušovalo je jako dunění statisíců bubnů a svazovalo je jako ty nejpevnější okovy. Koně začali vyhazovat a ochromení muži se zřítili do písku. Bytost, povstalá z nočních můr dávno zapomenutého boha, pozvedla černé čepele. Stažená hrdla žoldáků vydala jen tiché vzdechy, kolem některých z nich se začal šířit pach výkalů. Mi-Go vykročil k nim a rozevřel svá obrovská křídla. Dva muži sebou zaškubali a ztuhli, neboť jejich těla již nedokázala dále odolávat návalu hrůzy. Vycházející slunce odhalilo vesmírnou bytost v celé její obludnosti. Mi-Go přistoupil k prvnímu z žoldnéřů, rozřízl černou čepelí jeho zbroj, serval z něj šaty a začal chvějícího se nahého muže, který se nezmohl ani na sebemenší náznak odporu, zaživa požírat. Bojovník se rozkřičel bolestí a jeho nářek se nesl nad pouští desítky minut, než jej vysvobodila smrt. Mi-Go se napřímil, přikročil k několika mužům, ležícím vedle sebe, nadechl se a vyvrhl na ně hrůzný obsah svých útrob. Osedláte své koně a vyrazíte za Conanem. Řeknete mu, že jste byli přepadeni a že jste přišli o zásobu vody a Irem je tak vaší jedinou nadějí. Nabídnete mu opět své služby, budete po jeho boku bojovat v Iremu a zemřete. Pokud však otočíte své koně, nebo pokud řeknete Conanovi pravdu o tomto setkání… Ukázal jsem vám, co vás čeká. JÁ JSEM TISÍCKRÁT HORŠÍ NEŽ VŠECHNY HRŮZY IREMU! křikl do jejich myslí MiGo, rozsekal, až na jeden, všechny měchy s vodou a zasadil některým z nich několik nehlubokých ran svými čepelemi.

99

Bojovníci se přikrčili a v jejich myslích opět zazněla salva ochromujícího smíchu. Mi-Go se otočil, rozběhl se, roztáhl křídla a vznesl se nad poušť. Muži toporně vstali a poprvé od dnů svého nejranějšího dětství se rozplakali…

3. AlAthin se probudil z neklidného snu. Před očima se mu ještě míhaly obrazy strašlivé bolesti, uštědřované tvorem z legend, jež tak dobře znal. Věděl, že ani tento den nepokročí ve své práci, v překladu, kterému věnoval věky života. Mýty a legendy národa velkého Cthulhu musely pro tentokrát počkat. Vstal a šel se napít…

4. Tu noc putoval Conan pomalu a s nejistotou v srdci. Byl odvážný a častokrát hazardoval se svým životem, nebyl ale blázen. Kouzlo, které jej hnalo vpřed, zesláblo. Uvažoval o návratu, možná také mohl Zapovězené město objet a naverbovat nové muže ve vzdálenějších krajích… Chtěl Rávanu zabít a ne se stát jeho kořistí. A už vůbec ne snadnou kořistí. Když před ním vycházející slunce vykouzlilo stín, připravil tábořiště a ulehl k neklidnému spánku.

5. Božský žrec Kéšin po dlouhých hodinách civění odvrátil svůj zrak od palácové věže, z níž předešlého večera odnesl vzdušný vír jeho nejtalentovanějšího žáka k západu. „Mít tak deset tisíc mravenců…“ zamumlal. Vstal, doskákal po levé noze k nejbližšímu stromu a vymočil se.

100

6. Žoldnéři mlčky osedlali své koně a vyrazili. Třináct jezdců se řítilo za Conanem tak rychle, jak to jen dovolovala síla a možnosti jejich zvířat. Vyčerpávající vedro, pražící do jejich zpocených těl, téměř nevnímali…

101

Brány Iremu 1. Pod žhavým sluncem pouště letěl přízrak. Nebylo však očí, jež by mohly zahlédnout příšernou siluetu klouzající horkým vzduchem, ani temný stín, který vrhala. Jen několik kober s poplašeným zasyčením prchlo do svých děr, když nad nimi přelétal. Mi-Govi nebylo světlo dne příjemné a musel se zaštítit kouzly, aby dokázal letět v oslepujícím světle, na které jeho rasa nebyla zvyklá. Jeho plán však takovou cestu vyžadoval. Musel zdržet Cimmeřana – svého průvodce a svůj nástroj – než se k němu opět připojí jeho družiníci. Směřoval k malé oáze na sever od Iremu, k místu, jež bylo dost blízko na to, aby mohl uskutečnit svůj plán, ale přece mnoho dní cesty vzdálené, neboť lidé se neodvažovali žít v blízkosti ruin města Velkých. Konečně se před jeho zraky objevil nevelký shluk palem, pod nimiž stály domy z kamene. Zpomalil a svým dravčím zrakem pročesával okolí. Konečně spatřil oběť, kterou potřeboval – mladou dívku, nesoucí vodu ze studny do domu svého otce, jak jí velela povinnost. Střemhlav se k ní snesl, uchopil ji před zraky několika vyděšených obyvatel oázy do svých šesti spárů a opět se vznesl k obloze. Rozlitá voda na tisíci nohou vyšlapané cestě…

2. Do Conanových snů, plných bezejmenných hrůz a znepokojivých zjevení, pronikl měkký zvuk, jak něco dopadlo do písku vedle jeho stanu. Okamžitě se probudil s rukou na meči. Strnul. Na písku ležela snědá tmavovlasá dívka a tiše sténala. Rozhlédl se. Vysoko na obloze zahlédl vzdalující se černou siluetu. Ucítil chlad, který jej navzdory spalujícímu slunci na okamžik zcela ochromil. Zachvěl se.

102

„U Croma!“ sykl a vrátil meč do pochvy. Jeho myšlenky zabloudily k přízračnému, chmurnými pověstmi zahalenému Iremu a k jeho šeptaným hrůzám. Sklonil se k dívce. Její bílé šaty byly potrhané a zbrocené krví, tělo měla rozryté hlubokými šrámy. Kromě drobných zlatých kroužků v uších na sobě neměla žádné šperky. Opatrně ji otočil a pohlédl do jejích rozšířených očí. Měla je zastřené bolestí a hrůzou, drobná ústa cosi mumlala a sténala, nerozuměl však jedinému slovu. Svlékl ji a omyl trochou vody její rány. Nevypadaly dobře a zle hyzdily její mladé krásné tělo. On sám by se takovým šrámům zasmál; rány se mu, jako většině příslušníků odolného severského lidu, hojily rychle. Věděl ale, že ne každý je tak odolný jako on a viděl už mnohokrát, jak civilizovaní lidé umírají smrtelným strachem a bolestí. „Slyšíš mě?“ naléhal a omýval jí obličej vodou. Její černé oči zůstávaly prázdné a rozšířené. Půvabnou tvář měla nepřirozeně bledou a zbrocenou chladným potem. Nepomohlo ani několik políčků. Znovu zaklel a odnesl dívku do stínu jednoduchého přístřešku. Toho dne již neusnul, ač jej zmáhala únava. V pravidelných intervalech naléval dívce do hrdla vodu a přemýšlel. Neznal dobře okolní krajinu a netušil, kde je nejbližší oáza. K poslední, o které věděl, to bylo týden cesty. Rozhodl se počkat, až se dívce alespoň částečně zhojí rány a vydat se na zpáteční cestu. Dokázal být krutý a nelítostný, jeho vnitřní kodex ale nedovoloval, aby se nepostaral o ženu v nouzi. Tušil, že ten, kdo za tím vším stojí, právě s touto jeho vlastností počítá. Představoval si Rávanu, vyvolávajícího z hlubin další a další démonská vojska, který se mu teď směje. Sevřel ruce v pěsti a na čele mu naběhla žíla. Přemáhal jej vztek z bezmoci. Občas vyšel ze stanu a pohlédl na oblohu; cítil ale, že žádná další překvapení jej zatím nečekají. „Rozsekám tě na kousky, ty bastarde!“ zahrozil směrem, kde se, jak věděl, skrýval démonický Rávana. „U Croma! Já ti to spočítám!“

103

3. Vítr je rychlý, jeho cesty však bývají dlouhé. Arheštira dosud na jeho křídlech neputoval tak daleko. Mágovo tělo, mysl i duše se staly větrem – živlem, který dokázal hladit i ničit… Jen jiskřička vědomí udávala směr a udržovala jej naživu. Jiskřička, která s každou další mílí slábla. Když se vydával na cestu, znal její riziko. Mnozí čarodějové před ním neodhadli své možnosti a stali se bludnými větry, věčně putujícími světem, zneklidňujícími poutníky a námořníky. Neměl však jinou možnost – a věřil, že vytrvá a nepodlehne vábení prázdné, nevědomé svobody. Nyní jej však přemáhala rozkoš z pohybu bez hranic, rozkoš z rozplynutí se v nejsvobodnějším ze všech živlů. Uběhla noc, den jej rozehřál, cítil doteky jiných větrů a cíl jeho cesty se stával čím dál nezřetelnějším. V duchu si opakoval magickou mantru, slova v jeho mysli ale zněla stále cizeji. Míle a míle. Hodinu po hodině. Vpřed…

4. Přišel večer. Dívčiny rány se nehojily, naopak – začaly mokvat a vytékal z nich hnis. Cimmeřan je s tichým klením čistil. Cítil podivný, odpuzující zápach, který z ran vycházel. Tušil, že to nebyl pouze šok, který mladou ženu zbavil smyslů. Jeho prsty začaly nepříjemně pálit; zčervenaly a znecitlivěly. V ranách byl jed a Conan pochopil, že dívka umírá. Možná měl ukončit její utrpení a vydat se na cestu – věřil ale, že ještě zbývá naděje. Se západem slunce přišel chlad. Přikryl dívku pláštěm a bezmocně ji pohladil po vlasech. Byla krásná. Kdyby ji potkal v některé z oáz, jistě by ji svedl, jestliže k tomu měl příležitost. Pokud to byl Rávanův tah, jak jej zpomalit, volil skutečně skvěle.

104

Conan zapudil zbytečné myšlenky a pokusil se usnout. Upadl do jakéhosi polospánku a před zavřenýma očima se mu míhaly obrazy, v nichž znovu a znovu rozsekával svého nepřítele na kusy.

5. Rávana nejistě hleděl do ohně na oltáři. V jeho plamenech viděl kroužícího Mi-Go. Byl blízko – blíže, než předpokládal. Zatím ale neútočil a prokletý žrec se marně snažil dovtípit, co má v plánu. Rozhodl se, že využije co nejlépe času, který mu ještě zbývá, k zajištění města i únikové cesty. Z magického kruhu už nepřicházeli rákšasové; nyní byl obklopen mnohorukými démony Vendhye, jejichž éterná těla se pozvolna odívala do prachu pouště. Okamžik, kdy se otevřou cesty do podzemí Iremu, se blížil. Vhodná konstelace planet měla nastat zítřejší noc. Pokud by dokázal probudit a ovládnout spící sluhy Velkých, neměl by žádný útočník šanci. Rávana se rozhodl připravit si také únikovou cestu. Cestu, jíž chtěl využít jen jako poslední možnost, neboť jeho síly by pak byly citelně oslabeny.

6. Hieroglyfy na zdech zpívaly sny. Tak, jako každou noc. AlAthin jim naslouchal, chvílemi zpíval s nimi, znal-li dobře slova. Nebylo moudré zpívat ve zdech Iremu písně velkého Cthulhu špatně. Přemýšlel o Rávanovi. Věděl, co se chystá, a blížící se střet se mu vůbec nezamlouval. Věděl, že by se dokázal ubránit kterémukoli z vítězů bitvy – dřímala v něm moc, kterou nebylo radno pokoušet. Ubránit se, nikoli však zvítězit. Skrýt se ve spleti magického přediva zpívajících nápisů, dokud nepřítel město neopustí… Třeba na celé věky. Doufal ale, že již brzy se do polozasypaných ulic města vrátí ztracený klid. V hlubinách potopeného R’lyehu spal mrtvý Cthulhu a snil své sny. Sny navštěvovaly opuštěný Irem a rozeznívaly nápisy. Žádná

105

z písní, jež šuměly chodbami a sály města, již nikdy nemusela zaznít znovu. Tolik promarněných příběhů kvůli pošetilosti černého mága a pomstě rozzuřeného Mi-Go. AlAthin si tiše zoufal a stejně tiše pil pálenku z podivných bílých hub a plodů, rostoucích v hlubinách Iremu mezi spícími služebníky jeho dávných pánů. Už zítra se měly otevřít Brány. AlAthin v těch dnech sestupoval do hlubin a sbíral houby a plody rostlin z jiných světů, jimž se živil, a jež mu po vypálení v umně sestavené soustavě nádob, kterou dávno, před staletími koupil od jednoho stygijského alchymisty, poskytovaly radost a rozptýlení v jeho osamělém životě. Spící služebníky nechával snít jejich prosté sny, nedotýkal se jejich krásných šupinatých těl. AlAthina děsil Rávanův záměr probudit je – a ovládnout. Léta strávená osamělým studiem jej připravila o ostražitost, jeho mysl se zpomalila a vnímala ponejvíce šepoty z Říše snů. Kdysi se možná uměl rychle vypořádat s nečekanými problémy; tuto schopnost však již z části odvál čas. „Něco s tím udělám,“ zabručel. „Ale co?“ Hieroglyfy na zdech zpívaly sny…

7. Conana probudil dusot kopyt. Vyběhl ze stanu a neubránil se údivu. Ten den byl plný překvapení. Jeho žoldnéři se vraceli, poznal je dobře v záři přibývající Luny. Přijeli k němu, sesedli ze zchvácených koní a upřeli na něj znavené pohledy. „U Croma!“ zaklel Conan. „Který ďábel vás obrátil?“ „Byli jsme přepadeni,“ mumlali neochotně Iranistánci. „Přišli jsme o všechnu vodu.“ „Budete raději čelit iremským démonům, než abyste zašli žízní?“ podivil se Conan. Znal tyto lidi a věděl, že mnozí z nich by skutečně raději zvolili smrt. „Umíráme hrůzou, Conane. Ale jsme bojovníci a dáváme přednost smrti na bojišti,“ pravil jeden z nich a Cimmeřan v jeho

106

slovech cítil nepředstíranou upřímnost. Tušil však, že za jejich příchodem může být něco více. Zradu ale necítil. Váhal, ale nakonec se rozhodl jejich nabídku přijmout – jejich nečekaná pomoc byla přece jen více než vítaná. „Dobrá,“ odvětil. „Když jsme odcházeli, hovořilo se o trojnásobku slíbené odměny,“ nadhodil jeden ze žoldnéřů. Ostatní na něj vrhli pochmurné pohledy – mrtvý muž se chce dohadovat o žoldu? „O dvojnásobku,“ upřesnil Cimmeřan a zašklebil se. „Z vašich slov usuzuji, že nablízku není jediná oáza a Irem je tedy naší jedinou nadějí.“ Muži přikývli. Conan jim pověděl o raněné dívce a žoldnéři pobledli. Svítalo. Conan se s nimi podělil o vodu a rozhodl, že zůstanou na místě do večera. Koně i jezdci byli příliš znavení, než aby bylo možné ihned pokračovat v cestě, i když to znamenalo další ztrátu drahocenného času. Večer hodlali vyrazit vstříc Zapovězenému městu i s dívkou, bude-li ještě žít.

8. Poslední zbytky Arheštirovy mysli si uvědomily neopakovatelnou záři Cimmeřanova ducha. Větrný vír se snesl k zemi a začal kroužit mezi stany. Rozptýlené myšlenky se snažily soustředit na zaklínadlo, které mu mělo vrátit lidskou podobu. Nebyl však již téměř žádný Arheštira, žádná duše, kolem níž by se mohlo vytvořit tělo. Vítr zvedal písek mezi stany. Jejich obyvatelé vyšli ven a o něčem hovořili. Jeden z nich cosi volal. Něco známého, povědomého… Znal to slovo. To slovo bylo… Jméno.

107

9. „Arheštiro!“ křičel Conan. „Jestli jsi to ty, tak už u Croma přestaň s tím divadlem!“ Vítr zběsile kvílel, vířil tábořištěm, zvedal písek oslepující oči a srážel do písku plátěné stany. „Arheštiro! Ty pse!“ zařval Cimmeřan a byl bez sebe vzteky. Cosi mu říkalo, že se v podivném větrném víru skutečně ukrývá jeho bývalý spolubojovník a nechápal, proč jim tak ztrpčuje život. Dusil se jemným pískem a v okamžiku, kdy vítr pocuchal i jeho stan, ukrývající blouznící děvče, zbrunátněl vzteky. „Arheštiro, ty čubčí synu, já tě rozsekám!“ Vír zmizel a na zem dopadl mladý Vendhyjec. Pohlédl Cimmeřanovi do očí, zamumlal: „Děkuji, Conane,“ a padl v bezvědomí na zem. „Peklo aby spralo všechny mágy!“ zařval Conan a odběhl ke svému stanu.

10. Rávana nechal své mnohoruké služebníky upravit jeden ze sálů, aby jej bylo možné co nejlépe bránit. Hieroglyfy Velkých v sálu a také nedaleko Brány vlastníma rukama překryl magickými symboly, jež se v případě nouze měly stát branami do země Leng, posledního možného útočiště, které se prokletému žreci ještě skýtalo. Ledová země, v níž přebývají pěticípí Staří, byla bezpečným útočištěm, vzdáleným ode všech nepřátel. Netoužil však trávit desetiletí života mezi sněhem a ledem; čekat v pustině, než se jeho síly obnoví a bude opět schopen stvořit magickou bránu. Smrt jej však děsila víc, než život ve vzdáleném Lengu, zvláště pak smrt ve spárech bestie, jako je Mi-Go. Jeho práce byla téměř u konce – průchod do sálu byl patřičně zúžen, nápisy Velkých přemalovány a jeho sluhové dokončovali hloubení tunelu, který zkracoval cestu do nejhlubšího podzemí

108

Iremu, neboť původní cesta byla dle jeho názoru zbytečně dlouhá a spletitá. V té chvíli vešel do sálu AlAthin, mlčky obhlédl jeho dílo a ve tváři se mu usadil výraz naprostého znechucení. AlAthin měl slabost pro předlidské civilizace, miloval jejich příběhy a sny, nadšeně naslouchal vyprávěním o dávných bitvách, jež spolu sváděli, a dojímal jej jejich truchlivý osud odcházejících ras, jež musí přenechat svá kyklopská města jen moři či písku. A vzpomínkám, které nyní Rávana tak barbarsky poničil. „Nic nepochopil,“ pomyslel si, když se otočil k odchodu.

11. Arheštira zachytil Cimmeřanovu ruku, chystající se uštědřit mu další políček. Tváře ho brněly a pálily, neboť Conan jej nikterak nešetřil. „Stačí,“ zamumlal. Cimmeřan se zašklebil. „Jsem vážně rád, že už jsi při sobě,“ zasyčel a pořádně jej praštil. Cimmeřanova mohutná pěst dopadla na Vendhyjcovu tvář jako kladivo Aesirského boha války. Mladík padl k zemi, zaskučel bolestí, setřel si krev z roztrženého rtu a upřel tázavý pohled na shůry shlížejícího Conana. „Naštval jsi mě,“ vysvětlil Cimmeřan a pomohl mu vstát. „A teď mi pomůžeš,“ dodal. Zavedl jej do svého stanu a ukázal mu umírající dívku. Její dech už byl takřka neznatelný. Arheštira s vážnou tváří prohlédl její rány a zbledl. „No?“ přerušil Conan jeho mlčení. „Umírá,“ zašeptal Arheštira. „Jed, zlý jed,“ dodal po chvíli. „To mě taky napadlo,“ vyštěkl Conan a bezděky si promnul ruce. Pálení přešlo v nepříjemné svrbění, které se pomalu šířilo do dlaní. „Máš ten svůj prášek?“ „Nepomůže. Zacelí rány, ale jed je v krvi.“ „Udělej, co můžeš.“ „Zbytečné. Prášek je vzácný.“

109

Cimmeřan upřel na mladíka vražedný pohled. „Dobře, dobře…“ Zatímco Arheštira sceloval rány vendhyjským lékem, vyptával se Conan dál. Snažil se zjistit, jaký tvor ty rány způsobil. Tušil, že mu Vendhyjec něco tají. A nejen on. Arheštira odpovídal vyhýbavě. Blížil se večer.

12. Mi-Go se vyhrabal ze své denní skrýše v písku. Na obzoru se rýsovala zlověstná silueta bájného Iremu. Díval se na město nevyzpytatelným pohledem svých složených hmyzích očí. Bouře netrpělivosti, jež zuřila v jeho nitru, se navenek nijak neprojevovala. Jeho mysl se dotkla žoldnéřů v táboře a dočkala se příjemného překvapení, když vycítila Arheštirovu přítomnost. Slunce se chýlilo k západu. Probudil svou vůlí spící žoldnéře a vlil do jejich těl iluzi síly. Byl nejvyšší čas vyrazit.

13. Slunce klesalo za obzor a na nebi již visela průsvitná Luna, byl úplněk a poušť byla plná přízraků, které fantazie jezdců tvořila jen z menší části. Věděli, že je čeká strašlivá noc. Osedlali své koně a vyrazili. Iranistánci s sebou měli i zvířata svých mrtvých druhů, na jednom z nich jel Vendhyjec a ke druhému byla přivázaná dívka. To, že ještě žije, pokládal Arheštira za zázrak – spáry Mi-Go, jak věděl, vypouštějí do ran smrtící jed, který působí pomalu, ale dokonale. Jen on tušil, jakým utrpením mladá žena prochází. Věděl, že je při vědomí a cítí bolest, působenou jedem. Jen ochromení jí brání zmítat se a křičet. Kdyby mohl, zabil by ji. Tak alespoň tišil její bolest působením své magické vůle, i když mu to ubíralo síly před blížící se bitvou. A proklínal sám sebe, že stvůru z Yuggothu osvobodil.

110

„Ať mě za to peklo zchvátí,“ zamumlal. Na okamžik se zarazil, ale pak mávl rukou. „Teď už je to stejně jedno…“ Jeli rychle, tak rychle, jak jen to dovolovaly ohledy na raněnou dívku. Přítomnost Iremu vycítila jako první cvičená Arheštirova mysl; brzy se však dusivou cizotou, vyzařující z pradávných míst, zachvívali všichni. Kdyby nebyla jiná možnost, otočili by své koně a prchali z těch míst, z míst, jež lidská mysl nedokázala přijmout. Aura cizoty, magická záře, jež činila Velké šťastnými, pozemské tvory odpuzovala. Připadalo jim to, jako by se blížili k zakleté pustině, proti níž byla okolní poušť rozkvetlou zahradou. Vzduch ztěžkl a zmrtvěl, cítili v něm podivný, nepřirozený pach. I dusot kopyt zněl najednou podivně cize – slyšeli jej tlumeně a vzdáleně, jako by ani nepatřil do zlověstného světa přízraků, který je každou hodinou víc a víc obklopoval. Poháněli však dál své koně, kteří se bránili další cestě a jen bolest, způsobovaná ostruhami a výborný výcvik, jímž prošli, jim bránily shodit jezdce a dát se na útěk.

14. Mi-Go zahlédl v dálce siluety jezdců. Pomalu, jakoby s rozkoší, roztáhl obrovská černá křídla a vznesl se nad vyprahlou pustinu…

15. Rávana netrpělivě přecházel po své komnatě. Ještě pět hodin musel přečkat, než se otevřou brány do hlubin Iremu a on bude moci povolat neporazitelné vojsko. Tušil, že jeho nepřítel je nablízku. „Ví o Služebnících?“ ptal se sám sebe. „Pokusí se mě zastavit?“ Dvě desítky démonů bránily přístupové cesty do části města, kterou si obsadil. Rákšasové kroužili kolem v očekávání hostiny. Jen oni se neměli čeho obávat. Mrtvol se v každém případě dočkají… Rávana měl strach, že Mi-Go nepřijde sám. Čeká na posily? Přiletí z nepřístupných vrcholků Himelián více takových, jako je on?

111

Prokletému žreci už jen při té představě stékal po spáncích ledový pot. Čekání bylo nesnesitelné…

16. AlAthin naslouchal zpěvu nápisů, nedokázal se však soustředit. Celý den na něj dotírala bolest hlavy a nepomáhaly ani heroické doušky pálenky. „Za co?“ zaúpěl. „Bohové, za co?“ Čas se vlekl…

17. Kéšinova mysl zabloudila k Iremu. Chvíli tam setrvala, ale pak ji zaujalo jedno středně velké mraveniště v lesích Poitainu.

18. Noc pokročila. Na obzoru vyvstaly v bledé měsíční záři hrůzné obrysy milióny let starých ruin, tyčících se v písku jako nekropole zapovězeného lidu. Obrovské věže vrhaly nepřirozeně dlouhé stíny. Conan si protřel oči a opět pohlédl vstříc Iremu. Stíny se změnily, zdálo se mu, že celé město vypadá místy jinak, nebyl si však jist. Bylo to přízračné a matoucí. Potřásl hlavou a pokynul jezdcům, kteří neochotně vyrazili.

19. „Fascinující,“ vydechl Kéšin…

112

Ve zdech Iremu 1. Zbývala už jen hodina. Rávana přikázal svým démonům, aby střežili vchod do sálu a vykročil do podzemí. Prošel nově vyhloubeným přímým tunelem a ocitl se v nepochopitelné změti širokých chodeb pod městem. Cestu znal, jeho mysl prozkoumala celé podzemí snad tisíckrát a díky zkratce byla Brána vzdálená jen několik minut rychlé chůze. Provázela jej jeho osobní stráž – trojice modrých osmirukých démonů s hrozivými bílými zuby, trčícími z nelidských tlam. Nebezpečnější však byly ďábelsky ostré čepele v jejich rukou. Kroky jejich obrovských těžkých těl, znásobované ozvěnou, se rozléhaly na míle daleko. Další dva nechal spolu s nejmocnějším démonem střežit vchod do sálu. Bránu tvořila kamenná zeď pokrytá hrůznými rytinami. Za ní, jak věděl, čekaly stovky plazů, kteří lovili na dávné zemi před stovkami miliónů let a jež Velcí ochočili a přetvořili, aby tak dali vzejít dokonalé zbrani na obranu svých metropolí. Nyní to měla být jeho vůle, která je ovládne.

2. Družina zastavila před zdmi Zapovězeného města. Hleděli na gigantické polorozpadlé stavby podivných tvarů, na stovky sloupů, vrhajících v úplňkovém svitu znepokojující dlouhé stíny, na věže, pyramidy a obrovské chrámy zpola pohřbené pískem. Většina staveb již byla ruinami, přesto však město působilo impozantním dojmem. Snažili se nevnímat podivné tvary budov, prazvláštní geometrii, jež jakoby křivila nejen stavby, ale i sám prostor. Mrtvé ticho přerušoval jen zvuk písku, který se bez ustání sypal z věkovitých zdí města. Mlčeli.

113

Iranistánci neočekávali nic jiného, než smrt a doufali jen, že bude co nejrychlejší. Strach však již z jejich tváří zmizel. Vystřídala jej otupělost. Arheštiru tížily mučivé obavy z Mi-Go, jehož nelidskou krutost už poznal. Ani on příliš nevěřil ve vítězství. Jen Conan si nepřipouštěl žádné pochybnosti. Má-li zemřít, zemře. Má-li trpět, bude trpět… Rozhodl se bojovat a touha po pomstě zastiňovala veškeré obavy. Sesedl z koně, odvázal dívku a jemně ji položil na zem – nezbylo než doufat, že ji zdejší démoni nechají na pokoji. Zvířata uvázali k velkým kamenům, které se možná včera, možná před statisíci let, zhroutily z mnoho desítek sáhů vysokých zdí města. Barbar se letmo dotkl svých zbraní – meče a velkého luku. Arheštira mu mlčky podal šípy s lemurskými hroty a Cimmeřan je vložil do toulce. Poté Vendhyjec pronesl magické formule nad čepelemi všech bojovníků. „Nutné,“ zašeptal, když se jeho oči střetly s Cimmeřanovým podezřívavým pohledem. „Obyčejná ocel démona nezraní. Ale na ty nejsilnější musíš užít kouzelné šípy.“ Víc už se udělat nedalo. Pohlédli na sebe, přikývli a vyrazili mezi obludné zdivo…

3. Mi-Go přistál na jedné ze zachovalejších budov a pozoroval muže, jak pod Conanovým vedením míří do jedné ze čtvrtí města. Rávana kolem sebe dokázal vytvořit závoj iluzí, který ani on nedokázal úplně prohlédnout. Cimmeřan však šel najisto. Kdyby byl Mi-Go člověk, zlověstně by se pousmál. Město ucítilo přítomnost dalšího vetřelce; to už ale netvor dostatečně pozměnil povahu svého těla a stal se tak pro všudypřítomné oči snících iremských duchů neviditelným.

114

4. AlAthin věděl o bojovnících, znal jejich záměry a rozhodl se jim pomoci. Nadechl se a začal zpívat dlouhou píseň v řeči Velkých, píseň, jež dává život přízrakům a stínům…

5. Kráčeli zpola zasypanými ulicemi obklopeni mrtvým tichem. Bylo naprosté bezvětří, přesto se však z bílých zdí a z vysokých kuželovitých věží, které bývaly chloubou Iremu v dobách jeho slávy, neustále sypal písek, podivně svítící v úplňkovém světle. Odbočili do další ulice a v té chvíli se ticho roztříštilo nervy drásajícím vřískotem, pocházejícím z desítek nelidských hrdel. Bojovníci se semkli k sobě. Ze zdí se sneslo několik desítek černých šestirukých démonů a čepele se konečně střetly. Muži bojovali mlčky a sveřepě – až na Cimmeřana, který se bil s hlasitými kletbami na rtech. Jeho meč s třeskotem odrážel zbraně nepřátel a brzy pronikl obranou prvního z nich. Démon zaskučel a ucouvl. Conan mu jediným švihem usekl hlavu. Bytost zesvětlala a změnila se v jemný dusivý prach. Ani ostatní muži se nenechali zahanbit a za okamžik padlo pod údery jejich dlouhých šavlí, vedených zkušenými pažemi, několik dalších nepřátel. Prach, ve který se obraceli, ale bojovníky mátl, ztěžoval jim výhled a dusil je. Karta se obrátila. V jediném okamžiku zazněly bolestné výkřiky dvou Iranistánců. Jednomu prosekl démon břicho až k páteři, druhý několik okamžiků hleděl na svou paži, ležící v písku. Z pahýlu mu stříkala krev. Zapotácel se a padl mezi démony. Bojovníci začali ustupovat podél zdi, aby se dostali z dosahu oblaků prachu. Někteří využili výklenků ve zdech, aby si kryli záda, jiní se snažili odpoutat některého z démonů od jeho druhů, obklíčit ho a zničit. Jejich těžké boty tlumeně dusaly ve zrádném jemném písku. Ale i nohy démonů se bořily do návějí a tak byly v nevýhodě

115

obě strany. Jen lehce oděný Vendhyjec mistrně kroužil kolem nepřátel, vyskakoval na hromady kamenů, zhroucených z některých zdí, a přesně načasovanými výpady dotíral na kvílející stvůry. Cimmeřanovi při pohledu na něj bleskla hlavou myšlenka, že by obratný mladík dokázal snad i chodit po vodě. Barbar na rozdíl od něj své útoky příliš nepromýšlel. Nechal se unést bojem a jeho mohutné svaly vedly těžkou čepel k dalším a dalším zničujícím úderům. Conan si stačil všimnout, že chvílemi se sami démoni dostávají do pastí, jako by je jakási neviditelná ruka vedla přímo do těch nejméně výhodných bojových postavení. Samo město se tak mstilo Rávanovi za změny, které učinil v miliony let starých zdech. Démoni na ně dotírali s příšerným jekotem vycházejícím z jejich tlam. Jejich podivné zahnuté meče se s třeskotem střetávaly s šavlemi Iranistánců, Vendhyjcovou štíhlou čepelí i s barbarovým těžkým širokým mečem. Přestože ale byli děsiví, povšiml si Conan, že nejsou dobrými bojovníky. Byli ďábelsky rychlí a silní, ale to byla jejich jediná výhoda. Po chvíli se naučil předvídat jejich pohyby a pak jediným mistrným sekem skolil dva naráz. I Arheštira již našel vhodný rytmus pro svůj vražedný tanec. Převaha nepřátel však byla stále omračující. Barbar zaskřípěl zuby, srazil k zemi dalšího z nich a rozhlédl se. Iranistánci začínali ustupovat, dusili se v oblacích zvířeného písku a démoni doráželi stále urputněji. Vtom se však stalo něco podivného. Stíny vrhané prastarými zdmi a sloupovím ožily a vrhly se na Rávanovy stvůry. Ty se oháněly meči po nehmotných protivnících v marné snaze je zasáhnout a téměř přestaly vnímat své živé nepřátele. Barbar ani jeho společníci nezaváhali, vrhli se na démony a hluboko zatínali své čepele do jejich písečných těl. Nestvůry ztratily převahu. Přestože se jejich vířícím čepelím podařilo zabít další dva Iranistánce – jeden bublavě zachroptěl a zhroutil se s proseknutým hrdlem, druhý padl s rozpolcenou lebkourychle jich ubývalo a nakonec se poslední tři démoni stáhli a bleskurychle zmizeli v jedné z budov. Rej stínů zmizel stejně rychle, jako se objevil.

116

Muži doběhli ke krvácejícímu druhovi, ale bylo už pozdě. Umírající muž jim věnoval povzbuzující úsměv a znehybněl. Dopřáli si chvíli oddechu, Arheštira vykřesal oheň a zažehl louče. Sám si ale žádnou nevzal. Příliš by zpomalila vražedné tempo jeho boje. Chystali se vyrazit, když spatřili smečku přízračných rákšasů, vrhajících se s kvílením a mlaskáním na jejich mrtvé druhy. Arheštira zařval vztekem a odporem. V této chvíli však byli bezmocní. Neměli čas odhánět požírače od těl padlých. Iranistánci zamumlali nějakou modlitbu. Museli jít dál. Nechali hrůzné divadlo za sebou a vešli do budovy. Tvořily ji pouze světlé obvodové zdi a hromada suti – strop i všechna patra budovy se již před věky zřítily do všepohlcujícího písku. Ani umění Velkých nedokázalo zastavit neúprosný čas. U protější zdi nalezli širokou rampu mířící do hlubin. Arheštira věděl, že Velcí nepoužívali schodiště – ta byla užitečná jen dvounohým tvorům. Cesta byla očištěná od písku. Záře loučí vrhala jejich stíny na dávné zdivo pokryté hadovitými nápisy. Po chvíli chodba zatáčela doprava. Barbar udělal krok a zaútočil na tušeného protivníka. Překvapený démon klesl pod zdrcující ranou. Další dva se na Conana vrhli a přirazili jej ke zdi. Zbytek družiny jim vpadl do zad. Ve stejném okamžiku se v chodbě ozvalo tiché zamručení a bojovníky, zaměstnané soubojem s démony, napadli ze zálohy dva nepřirozeně velcí tygři. Cimmeřan je zahlédl, ale nestačil už spolubojovníky varovat. Na záda dvou žoldnéřů dopadla těžká těla a zpřelámala jim páteře. Conan strašlivou ranou rozsekl hlavu posledního z šestirukých démonů a sáhl po luku. Arheštira zacouval do chodby a dvojím švihnutím své štíhlé čepele oslepil obludu, která na něj útočila. Vyhnul se jejímu zběsilému útoku a zarazil jí čepel do hřbetu. Šelma se otočila a vyrvala mu meč z ruky. V téže chvíli ji zasáhl Conanův šíp. Tygr se zachvěl a začal se přízračně pomalu rozpadat v pouštní písek, jenž tvořil jeho hmotnou podstatu.

117

Druhý z tygrů mezitím rozsápal dalšího z Iranistánců, než i jeho skolila lemurská střela. Conan sebral z prachu šípy. Kolem se opět rozhostilo ticho, přerušované jen rychlým dechem bojovníků.

6. Mi-Go stál na zdi trosek, pod nimiž právě zuřil boj, a rozhlížel se. Pak se opět vznesl, odletěl o několik stovek sáhů dál a vstoupil do torza kdysi pyšné stavby…

7. Chodba před nimi se ztrácela ve tmě. Byla široká – mohlo v ní vedle sebe bojovat až osm mužů. Vykročili vstříc neznámu. Míjeli odbočky po stranách, ústící do prázdných místností podivných tvarů, každé však věnovali pohled kvůli obavám z přepadení ze zálohy. Conan vedl své bojovníky s neomylnou jistotou. V jednu chvíli odbočil, prošli několika pustými místnostmi a chodbami. Potom Cimmeřan mlčky pokynul rukou, aby zastavili. Tušil nepřítele. Stáhli se ke konci místnosti. Temnota před nimi ožila několika bíle zářícími páry očí. Pak se z ní vynořili dva obrovští osmirucí démoni se špičatými bílými zuby a mezi nimi neméně hrozivý tříhlavý tygr. Přicházeli bolestně pomalu a mlčky, jisti si svým vítězstvím. „U Croma,“ sykl Conan.

8. Ubíhaly poslední okamžiky před otevřením brány. Rávana věděl, že nad ním zuří boje; doufal tedy, že jeho démoni zadrží útočníky, ať již je to kdokoli, na dostatečně dlouhou dobu. V okamžiku, kdy ovládne iremské plazy, bude moci konečně přejít do protiútoku. Těšil se na tu chvíli – neustálé ustupování jej naplňovalo vztekem.

118

Symboly na kamenné bráně začaly světélkovat a kamenné veřeje se začaly otevírat. Čaroděj se nedočkavě protlačil dovnitř a pohlédl na stovky obrovských otevřených sarkofágů, v nichž již celé věky odpočívali služebníci Velkých. Mezi nimi se plazily podivně zkroucené rostliny, ozdobené velkými, bíle světélkujícími plody různých tvarů, a houby, dosahující velikosti dospělého muže. Rávana se však nezdržoval obdivováním neskutečné scenérie. Ihned začal odříkávat slova dávného rituálu…

9. Mi-Go upřel svou mysl na zem pod sebou, prostor kolem něj se zkřivil, když bytost měnila jeho geometrii, země se otevřela a jeho tělo začalo klesat do vznikající šachty.

10. AlAthin odvrátil vnitřní zrak od bojovníků a zcela upřel svůj magický pohled na nepřátelského čaroděje. Věděl, že barbara i jeho společníky čeká kruté střetnutí, v němž by jim mohl i chtěl rovněž pomoci, narušení Rávanova záměru probudit iremské plazy však bylo v té chvíli důležitější. Cítil také podivné změny v povaze starobylého místa a tušil, že nablízku je další problém…

11. Osmirucí démoni pozvedli meče, tříhlavá šelma se připravila ke skoku. Conan napjal luk, zamířil na tygra a vypustil šíp. Chvíle trýznivého ticha pominula a strašliví nepřátelé zaútočili rychlostí blesku. Šíp zasáhl prostřední hlavu. Ta zešedivěla a změnila se v jemný písek. Tři Iranistánci čelili útoku osmirukého a zemřeli dříve, než si stačili uvědomit svůj konec. Další v čele s Arheštirou zápasili s druhým z démonů a byli rychle zatlačeni do rohu. Tygr útočil na Cimmeřana. Ten uskočil, musel však upustit luk, který zůstal ležet v prachu. Tasil meč. Na paži mu vyvstaly pletence svalů,

119

nadlidsky silným úderem usekl tlapu, která se chystala srazit jej k zemi, opět uskočil a sekl do levé hlavy nestvůry. Meč pronikl hluboko a zůstal vězet v ráně. Bestie sebou škubla a vytrhla mu zbraň z ruky. Hlava se rozpadla, meč ale odletěl na druhou stranu místnosti. Poslední hlava se odpudivě nepřirozeným způsobem přesunula do středu. Conan zůstal stát v rohu místnosti beze zbraně. Arheštira uskočil před výpady démona a zaútočil na tygra, aby odvrátil jeho pozornost. Cimmeřan toho využil a rozběhl se k luku. Místností se nesl zoufalý nářek Iranistánce, který se svíjel ve vlastních vnitřnostech. Vzápětí se na něj zhroutilo bezhlavé tělo jeho druha. Poslední se ocitl uprostřed dvou osmirukých a vzápětí se jeho tělo změnilo v krvavé cáry. Cimmeřan vystřelil a šíp se zabodl do zad jednoho z osmirukých. Ten se otočil, upřel na Conana pohled plný bezbřehé nenávisti a zanikl v oblaku prachu. Tygr zasáhl drápy Arheštiru do nohy; mladík zaúpěl a padl k zemi. Druhý démon jedinou ranou meče vyrazil Conanovi luk z ruky a druhý meč směřoval na levé předloktí. Cimmeřan již nestačil zcela stáhnout ruku, meč ale dopadl naplocho a úder pozbyl část své ničivé síly. Conan zařval bolestí, uskočil a popadl meč jednoho z Iranistánců. Z bezvládně visící raněné paže mu stékala krev. V té chvíli se před nimi ozvalo zadunění kamenů, dopadajících z výšky na podlahu. Oba démoni – osmiruký i tygří – se otočili a vběhli do sálu, z něhož vyšli. Slyšeli jekot démona, svištění čepelí a po chvíli nastalo ticho…

12. Mi-Go sklonil svůj yuggothský meč a sklouzl pohledem na jednu ze svých končetin, ležící v prachu. Z ran mu vytékala hustá zelená tekutina. Soustředil svou vůli a zastavil krvácení. Síla Rávanových démonů jej zaskočila. Rozhlédl se. Najednou ucítil magická slova

120

a moc, kterou s sebou nesla. Moc, jež proudila do prostých myslí tvorů pod městem. „Podcenil jsem tě, Rávano,“ pomyslel si a rozběhl se nově vyhloubeným tunelem ke svému nepříteli.

13. AlAthin nechal svou mysl projít otevřenou Branou a zatímco jeho ústa tiše zpívala, jeho duch se dotýkal myslí plazů a uspával je. Duchové města, popuzení Rávanovými zásahy do podoby světa, v němž žili, se k AlAthinově vůli ochotně připojili. Byl to souboj vůlí. Rávana brzy poznal, že se mu někdo snaží překazit rituál, přemohl však vztek, který hrozil, že jej připraví o soustředění, a vložil do probouzecích formulí ještě více síly: „Hei! Phar’e N’ros T’fc Op’rlz! Iä! Iä!“ deklamoval; nelidská slova se rozběhla po stěnách a dychtivě stékala do sarkofágů. Velcí plazi po miliónech let opět pomalu začínali dýchat. Rávana se nadechl, aby vyslovil poslední slova rituálu. Najednou však s úděsem zjistil, že nemá dost sil. Reliéfy bledě zářily a šeptaly slova, kterým nerozuměl. Pozdě pochopil, že samo město se nyní stalo jeho nepřítelem. Z vedlejší místnosti zaslechl zvuk boje a vycítil blízkost svého nejkrutějšího pronásledovatele…

14. Conan si stáhl krvácející ránu a ošetřil ošklivě potrhanou Arheštirovu nohu hojivým práškem. Mladík na něj pohlédl a v jeho tváři se zračil údiv, když zašeptal: „My žijeme?“

15. Mi-Go byl tentokrát opatrnější a vyzbrojil se kouzly. Prvního z osmirukých démonů, kteří střežili Bránu, ochromil zaklínadlem, s druhým se pustil do lítého boje. Podařilo se mu utnout démonovi paži a vyrazit mu meče ze dvou rukou. Dalším úderem usekl nohu a démon se zapotácel. V bráně se objevil prokletý žrec a jeho tvář

121

zesinala. Musel volit mezi soubojem s Mi-Go a útěkem. Zaslechl tichý krutý smích, vycházející z rytin na zdech. Hlasitě proklel AlAthina, Mi-Go, bohy i démony, tisíckrát nacvičeným pohybem ruky nakreslil do vzduchu symbol klíče a vkročil do magického obrazce na zdi. Démoni, nevázaní již Rávanovou vůlí, opustili svá hmotná těla zůstal po nich jen vířící prach. Mi-Go sklonil yuggothskou čepel a zmizel v podzemních chodbách Zapovězeného města.

16. Ve chvíli, kdy Rávana prošel magickou branou do ledové země Leng, se Conan zachvěl. Na okamžik se přerušilo pouto mezi ním a jeho nepřítelem a v té chvíli se sám sebe zeptal, proč to všechno vlastně podniká. Potom prokletého žrece opět ucítil. Jeho nepřítel byl daleko, velmi daleko. Cimmeřan klel…

122

Mudrc 1. Conan znechuceně pohlédl na zraněnou ruku a zatnul zuby. Kost byla zlomená. Po tak strašlivé ráně se ani nedivil. Nebýt jeho mohutných svalů a šlach, byl by mu démon ruku urazil. Podepřel Arheštiru a vydali se chodbami a sály zpět k východu. Kolem nich kroužily zástupy přežraných rákšasů, z průsvitných tlam jim odkapávala krev. Když dvojice dorazila k zatáčce, kde bojovali s tygry, zděšeně pohlédli na pozůstatky svých druhů. Rákšasové ohlodali maso, z kostí vysáli morek a rozházeli je po okolí. Kdyby si Conan nebyl jist, komu patřily, myslel by si, že hledí na kosti lidí, kteří zemřeli před staletími. Kolem nich se protáhlo několik požíračů, kteří už patrně dojedli jejich druhy, rozsekané v Rávanově sálu, a nyní pásli po dalším mase. Oba muži si vzpomněli na raněnou, barbar nechal raněného mladíka na místě a beze slova vyrazil k hradbám…

2. Mi-Go v souboji s démony ztratil část svých sil a zvažoval, poprvé skutečně vážně zvažoval, že svou pomstu odloží. Potřeboval se vrátit do nepřístupného sídla bytostí jeho rodu na vrcholcích Himelián, z něhož Mi-Go vylétali do světa i na dlouhé pouti mrazivým vesmírem. Na osamocený přímý útok na planinu Leng, kam se – jak předpokládal – Rávana uchýlil, ani jeho nadpřirozené schopnosti nestačily. Conan však žil a jen divoký, neovládnutelný Cimmeřan znal cestu k Rávanovi, a co bylo důležitější, měl vůli získat prostředky k dokonání své pomsty. Mi-Go věděl o lodi Velkých, ukryté někde při pobřeží Iranistánu. Sám však nemohl AlAthina přesvědčit, aby mu ji ukázal a naučil jej loď ovládat, což

123

bylo umění, jehož studiu věnoval podivný mudrc celá desetiletí. Ale nezdolný Cimmeřan to mohl dokázat. Mi-Go unikl bludištěm chodeb z města, neboť věděl, že AlAthin by byl schopen vycítit jeho přítomnost, a pohřbil se hluboko do písku pouště. Zatímco tělo odpočívalo po přestálých bojích, jeho mysl slídila kolem a sledovala i ten sebenepatrnější náznak, který by mu mohl pomoci v uskutečnění jeho vražedného plánu.

3. Hladoví duchové se vznášeli nad dívkou a letmo se dotýkali jejího zmučeného těla. Jiskra života, která v ní dosud doutnala, jim nedovolovala zmocnit se jejího masa, smrdutý dech jejich chtíče ji ale rychle zhášel… Cimmeřan se přiřítil právě včas – Arheštiru nechal daleko za sebou. Rákšasové se s vzteklým vřískotem rozprchli. Conan vzal dívku zdravou rukou a nesl ji vstříc ke kulhajícímu Vendhyjci. Neměl v té chvíli sebemenší ponětí, co budou dělat. Doufal jen, že v Zapovězeném městě naleznou nějakou studnu, neboť zásoba vody se povážlivě ztenčila. Když se s Arheštirou potkal, tázavě na něj pohlédl. „Někdo tu je, Conane. Někdo mocný. Blízko.“ Conan jen něco zavrčel. Stále ještě byla noc. Měsíc zapadal a brzy měla nastat téměř naprostá tma. Posadili se ke zdi a rozdělali oheň ze skromných zásob dřeva, které přivezli s sebou. Conan vzal louč a na chvíli zmizel v temnotě, aby přivedl koně. Když si u skomírajícího ohně ošetřovali rány – Conan stáhl zlomenou ruku do jednoduché dlahy, Arheštira si ošetřoval zraněnou nohu – jen děsivě přízračné okolní ticho, přerušované neustávajícími zvuky, které vydával písek, sypající se ze zdí, jim tvořilo společnost. Pak ticho prolomily zvuky kroků. Oba muži, ač ranění a unavení, se okamžitě připravili k boji.

124

Po chvíli mučivého očekávání zahlédli na samé hranici světla, vydávaného jejich skromným ohněm, vysokého bělovlasého muže s dlouhým vousem, jenž si je prohlížel pronikavým pohledem ocelově šedých očí. Bílý vous vyvolával dojem stáří, který ale popírala mužova jistá chůze. Vrásky na Cimmeřanově čele se ještě prohloubily. Arheštira se hluboce uklonil, poznal muže ze svého snu; Conan zůstával dále ve střehu. „To není nepřítel, Conane,“ sykl Vendhyjec. „Jak to víš?“ „Viděl jsem ho ve snu.“ Barbar se uchechtl. „Říkají mi AlAthin,“ představil se muž. „Vím o vašem záměru, není mi proti mysli a pomohu vám, budete-li o to stát. Znám způsob, jediný způsob, jak se můžete dopravit k muži, kterého chcete zabít. A nic neslibuji, ale možná bych dokázal uzdravit to děvče.“ Cimmeřan pozvedl obočí. „Říkám možná. Uvidíme. Určitě bych uměl dát do pořádku vaše šrámy. Půjdete za mnou?“ Arheštira vykročil, ale Cimmeřan zaváhal. Usoudil však, že pokud by je chtěl podivný obyvatel těchto míst zabít, nemusel by je lákat do jakékoli pasti. Sami by ve svém stavu pravděpodobně zahynuli žízní či vyčerpáním. Zvedli dívku a vyrazili za tím podivným mužem, který je vedl do odlehlejší části města, v níž tou dobou přebýval. Kráčeli mlčky metropolí přízraků, procházeli pod gigantickými stavbami z bílého kamene, míjeli pobořená sloupoví chrámů, hleděli na bizarní sochy nezemských bytostí, zpola utopené ve všudypřítomném písku a opět na ně dolehla tíseň dávných věků, kterou přítomnost podivného mudrce ještě zesilovala. Byl člověk, který tak dlouho přebýval mezi šepotem snícího Cthulhu, vůbec ještě člověkem? Vešli do sklepení jedné z budov, dlouho kráčeli širokými chodbami, tvořícími spletité bludiště, všímali si podivných, jakoby

125

živých stínů, prchajících před světlem jejich pochodní. Místnosti, jež mág obýval, však přece jen působily oproti zbytku města útulněji. V zaprášených dřevěných policích i na několika stolech se povalovaly stohy papyrů i pergamenů, pokrytých stygijskými hieroglyfy, strohým nemedijským písmem i symboly, které Conan dosud nespatřil. I podlaha jimi byla pokryta – ty byly většinou roztrhané nebo zmačkané a odkopnuté do rohu. Prošli do další místnosti. Na jejím vzdálenějším konci stála soustava trubek stočených do spirál a velkých křivulí, pod nimiž hořel oheň, živený jakýmsi podivným materiálem. Místností se nesla vůně alkoholu; její přítomnost přiměla Cimmeřana pohlížet na tajemného mága přece jen trochu vlídněji. „Vaše rány potřebují vyčistit,“ zamumlal AlAthin.

4. AlAthinova palčivá léčba doplněná Arheštirovým léčivým práškem brzy začala přinášet plody. Povrchové rány se rychle hojily, zlomená kost v Conanově ruce srůstala a raněná dívka… neumírala. Stále však nevnímala okolní svět. AlAthin alespoň uvedl její duši do přívětivějších míst Země snů, jež zaplašily její bolest a přinesly jejímu srdci radost a klid. Ubíhaly dny a dvojice si pomalu začínala zvykat na podivný svět, v němž se octla. AlAthin jim vysvětlil, že proslulí iremští démoni brání město před vetřelci, oni jsou však pod jeho ochranou a nehrozí jim tedy temnota šílenství, kterou bytosti zpoza tohoto světa nezvaným návštěvníkům přinášeli. Barbar se i přesto cítil v nelidském městě nesvůj a nejraději by je opustil, rozhodl se však počkat, dokud se jeho rány nezhojí. Instinktivně cítil, že AlAthin nelže a bizarní město je pro tuto chvíli bezpečné. Začal dokonce k iremskému mágovi cítit jakési nechtěné a jen zpola uvědomované sympatie. Ač to byl podivín a mág, přesto byl jiný než všichni mágové, které znal. Někdy se mu dokonce zdálo, že jej už někdy potkal. Zeptal se jej na to.

126

„V jiném světě, v jiném čase. Možná…“ odvětil záhadně AlAthin. A také se Cimmeřanovi nadmíru zamlouval AlAthinův přátelský vztah k alkoholu. Dny ubíhaly, dlouhé, klidné dny pomalého uzdravování. Cimmeřan si v těch dávných zdech připadal jako uvězněný. AlAthin s Arheštirou zkoušeli další a další možnosti, jak raněnou dívku přivést k životu, a vedli po nocích dlouhé tiché rozhovory. Mág však ochotně a rád rozmlouval i s Conanem a s nepředstíraným zájmem naslouchal příběhům jeho barvitého života. Když se oba muži uzdravili ze svých ran, rozhodl se AlAthin vyžádat si od nich odměnu za svou léčbu…

5. Mi-Go byl v pokušení doletět k oáze na jihu a načerpat nové síly skrze hrůzu a utrpení jejích obyvatel, obával se však, že by mu mohl uniknout nějaký důležitý okamžik z dění v Iremu, které zpovzdálí sledoval.

6. Ve vlnách pluly ledové kry. Rávana je sledoval se zachmuřeným pohledem a tiše klel. Za jeho zády zel otvor do labyrintu tunelů, vyhloubeného Starými, který ale byl jen pouhým stínem jejich města na náhorní plošině Leng. Již před věky se vrátili do mořských hlubin, v nichž tvořili pozemský život v době, kdy byla země mladá. Jeskyně ústily do moře k jednomu z jejich posledních měst. Basreliéfy na stěnách zobrazovaly truchlivý osud jejich lidu. Nejčastěji se opakovaly scény, v nichž strašlivé shoggoth, které se vzbouřily a slily se v jedinou obludnou bytost, pohlcují své prchající tvůrce. Rávana měl v úmyslu navštívit prastaré město v zemi Leng a ovládnout tu inteligentní hmotu, ale až v době, kdy by jeho moc dostatečně vzrostla. Nyní se na ledovém jižním kontinentu ocitl předčasně a jeho síly byly téměř vyčerpány. Obyvateli pobřeží byl

127

přivítán stejně, jako celou touto zemí – chladně. Nosili mu potravu a umožnili mu žít ve vytápěných místnostech, neboť hovořil jejich řečí a byl jejich nadějí. Větší část těchto nadějí však zklamal. Z lovce se stala kořist, jeho vlastní honba za mocí se mu před očima změnila v noční můru.

7. „Miluji toto místo,“ pravil mág. „Stalo se mým životem, mým osudem. A pak přišel Rávana a udělal toto…“ AlAthin ukázal na úpravy, které chtivý čaroděj provedl v části města, kterou si obsadil. Popuzovaly jej. Příliš si na Irem zvykl, než aby dopustil takové znesvěcení. Arheštira vážně pokýval hlavou. Také cítil zásah do starobylosti ruin jako svatokrádež. Cimmeřan pokrčil rameny. „A vy mi pomůžete uvést to tady do původního stavu,“ řekl rázně AlAthin. „A potom si pohovoříme o tom, jak můžeme dostihnout Rávanu a konečně s ním zúčtovat.“ Barbar vrhl na mága zkoumavý pohled. „Připojil ses k naší výpravě, aniž by se mě ptal, kouzelníku,“ poznamenal. „Omlouvám se, Conane. Možná s vámi půjdu, možná nikoli. Ale rozhodnutí nechám na tobě,“ odvětil oslovený vážně. AlAthin většinou neměl ve zvyku plést se do záležitostí druhých, znal ale Rávanův plán na ovládnutí shoggoth a netoužil po tom, aby se sny prokletého žrece o světovládě staly skutečností. Doufal, že se mu podaří Cimmeřana přesvědčit. Věděl, že čaroděje mohou porazit pouze společně. Věděl také, že právě nyní má možnost získat to, o čem dosud jen snil – magický krystal, nacházející se v místech, kam by se bez vynikajícího bojovníka nikdy neodvážil. Artefakt, který otevíral brány do myriád nelidských světů a též umožňoval přivolat v hlubinách ukrytou bájnou loď Velkých… „Skrze tohoto muže naplníš své sny, AlAthine, skrze sílu paží a sveřepost mysli

128

jediného barbara. Jen musíš být opatrný, velmi opatrný,“ mumlal si pro sebe…

8. Bytost, ukrytá pod pískem, tichounce zabzučela, vyhrabala se ven, roztáhla křídla a odletěla rozsévat hrůzu. Věděla, že má několik dní času.

9. Práce trvala několik dní – smyli Rávanovy magické symboly a zatarasili nově vytvořený tunel. Když byla práce konečně hotova, přinesl AlAthin láhev své pálenky a začal vyprávět o lodi Velkých. „Říkáš tedy, že na jižním pobřeží Iranistánu je ukrytá loď, která nepotřebuje plachtoví a pluje pod vodou, a nedaleko od pobřeží je vchod do nějakého hrozivého podsvětí, kde se nachází kámen, s jehož pomocí tu loď přivoláš,“ zabručel barbar. „Už mám kouzel plné zuby…“ „Nemyslím, že by bylo možné jinak vykonat cestu do ledové země,“ odvětil AlAthin. „Sami dva byste beztak toho čaroděje nezničili. A už vůbec ne v Lengu. Je mocnější, než si vůbec dokážete představit. Ta loď vládne mocí, která jej porazí.“ „Takže na té lodi musíš být, protože nikdo jiný by ji nedokázal ovládnout, nemýlím-li se,“ dodal Conan. „Velký mág na magické lodi se půjde bít s jiným velkým čarodějem. Dobrá. Tak běž. Já půjdu, kam mě nohy ponesou a kde bude můj meč co platný.“ Barbar však cítil, že i přes tato slova jej cosi nutí výpravu dokončit a Rávanu dostihnout. „Mýlíš se, Conane. Kouzla nezmůžou všechno, a ty to víš nejlépe,“ namítl vážně mág. „Nejsem zase tak mocný. Tvůj meč a tvá vůle naopak mohou rozhodnout. Navíc potřebuji jednu věc, abych mohl loď přivolat, magický krystal. Ale tam, kde se nachází, bude třeba bojovníka…“ Mág se odmlčel. Cítil, že přese všechna kouzla, která znal a kterými vládla loď Velkých, to bude

129

Cimmeřanův meč, který výpravě zajistí úspěch. Tušil, že stříbrná vlákna osudu spojují barbara s nadcházejícími událostmi a pokud se přetrhnou, může vše skončit jedině tragédií. Věděl o Kéšinově kouzlu, to ale mohlo zeslábnout. Conan by je dokázal snadno překonat, pokud by ve svém nitru netoužil v cestě pokračovat. Z Arheštirova vyprávění se také dozvěděl o Mi-Go. Předpokládal, že je někde blízko a přesto byl nezachytitelný vnitřním zrakem – jako zapomenutá noční můra. To se však Conanovi rozhodl raději zamlčet. „A pak… Nezůstaneš bez odměny,“ dodal mág po chvíli, vstal a otevřel zaprášenou truhličku, jež ležela na polici v rohu místnosti, a pokynul Cimmeřanovi aby přistoupil. Truhlička byla plná drahokamů. AlAthin kdysi zkoumal magickou moc kamenů a mnoho jich získal za své služby vládcům světa. Nyní už pro něj mnoho neznamenaly. Cimmeřan obdivně pokýval hlavou. „Pokud půjdeš s námi, můžeš si jich nabrat, kolik uznáš za vhodné. To se týká i tebe, Arheštiro, i když ty k té cestě nepotřebuješ pobízet.“ AlAthin cítil, jak se v něm opět probouzí vůle, která byla už celá staletí téměř mrtvá. Častokrát zatoužil opustit Irem, plavit se světem na lodi bez plachet, objevovat mořské hlubiny a vzdálená pobřeží, cítit ve své blízkosti přítomnost toho úžasného zázraku lodi Velkých. A nahlížet skrze Zářící různostěn do mezer mezi světy, do míst, z nichž přicházejí sny… Byla to jediná věc, jež jej lákala více, než tajemství Iremu. Byl tou myšlenkou posedlý už od chvíle, kdy v šepotu snícího Cthulhu zaslechl první střípky legend o Zářícím různostěnu a magické lodi. Dosud se však k takovému kroku neodhodlal. Vydat se po tak dlouhé době sám na dalekou a smrtelně nebezpečnou cestu – nebyl si jist, zda by to ještě dokázal. Nyní ale cítil naději. Zavřel oči a jeho myšlenky se zatoulaly daleko na jih…

130

10. Mi-Go v duchu jásal. Využil okamžiku AlAthinovy nepozornosti a přečetl si v jeho mysli, kde se loď nachází. Nepochyboval, že trojice k ní dříve či později dorazí a nyní jen potřeboval být v ní první. Možnost, že by se do mrazivého jižního světa vydal na svých křídlech v té chvíli již naprosto zavrhl. Blížil se večer, podvolil se tedy své nedočkavosti, roztáhl křídla a vzlétl. Mířil na jih…

131

Písek a krev 1. Druhého dne opustili na hřbetech vytrvalých iranistánských koní sloupové město. Jeli pomalu, protože AlAthin se cítil v sedle poněkud nejistě a Conan před sebou vezl bezvědomou dívku. Dva další koně byli obtěžkáni zásobami, knihami, s nimiž se mág nedokázal rozloučit, a také drahokamy, které Conan přijal jako svůj žold a jež připojil k pokladu od dévi Jasmíny. V jednu chvíli se AlAthin zastavil, otočil se a dlouho hleděl na matnou siluetu města na obzoru. Na okamžik se zdálo, že chce vyrazit zpět a navždy zmizet mezi bílými zdmi a jejich přízraky, pak ale s povzdechem odvrátil svůj pohled a pokračoval v cestě. Jejich prvním cílem byla několik dnů jízdy vzdálená oáza – tam chtěli vyměnit přebytečné koně za zlato a zásoby na další cestu, a také přenechat dívku v rukou místního léčitele, ukáže-li se být dostatečně dobrým. Večery a noci trávili cestou, ve dne odpočívali. Arheštira hovořil většinu času s AlAthinem, který jej začal zasvěcovat do magie šaleb a přeludů, neboť zjistil, že mladík má v tomto směru jisté vlohy. Jak se vzdalovali od Zapovězeného města, barbar cítil, jak se vzduch stává čistším a do okolní pouště se vracejí známky života. Ptal se sám sebe, jak mohl v nečistém iremském vzduchu vůbec tak dlouho vydržet. Třetí noci před sebou zahlédli v dálce světla. Oáza Atahira byla na obzoru. Nedočkavě zrychlili. Nějakou dobu byli živi už jen podivnými plody iremského podzemí a oběma bojovníkům zoufale scházela chuť pořádného masa. Záhy již viděli kamenné domy mezi palmami. První, co spatřili, když se ještě více přiblížili, byly pohřební hranice. Byly čtyři a pomalu dohořívaly. To ony byly zdrojem světla, které v dáli zahlédli, a ne táborové ohně. Všude kolem ležely zbytky

132

popela. Radostný výraz v jejich tvářích rázem zmizel – něco nebylo v pořádku. Vjeli mezi domy a stany projíždějících kočovníků. V ulicích, osvětlených jen svitem měsíce, byly stopy po boji, udusaný písek ulic i mnohé zdi pokrývaly krvavé skvrny. Nikde nestála žádná stráž. Sesedli z koní, dívku položil Cimmeřan jemně na zem, a rozhlíželi se. Z jednoho domu vyšel rozložitý mladý muž v kroužkové zbroji, opásaný dlouhou štíhlou šavlí. Jeho ramena byla nepřirozeně pokleslá a na trojici hleděl unaveným pohledem. „Kdo jste a odkud přicházíte?“ zeptal se. „Nejsme nepřátelé. Přicházíme z východu.“ „Možná,“ pravil ozbrojenec. „Ale zdá se spíš, že přicházíte od prokletých míst na severu. Jenže co na tom záleží? Kromě mě nezbyl už téměř nikdo, kdo by se vám mohl postavit.“ „Co se tu stalo? Napadli vás nepřátelé? Nevidím však stopy po plenění,“ řekl Conan. „Přišlo Zlo, přiletělo na černých křídlech ze Zapovězeného města a zanechalo za sebou jen smrt a utrpení. Beztvará hrůza číhající ve stínech…“ Mužův hlas se zachvěl a mladá tvář se zkřivila při vzpomínce na dny strachu a bolesti. Conan upřel chladný pohled na mága, ale ten jen lehce zavrtěl hlavou. Vysílený obránce města mezitím pokračoval: „Trvalo to tři noci. Zlo pronikalo do snů těch, kteří se odvážili usnout a ty, kteří se třásli děsem za zabarikádovanými dveřmi, mučilo někdy i celé hodiny před zraky příbuzných… Nikdo se mu nedokázal postavit. Mnohé ta stvůra jen lehce zranila svými spáry – naše ztráty zpočátku nebyly tak velké. Ale ranění záhy upadli do bezvědomí a umírali. Někteří zase pili vodu ze studny, jíž ta stvůra musela otrávit. Zemřeli v horečkách a křečích. Mnozí zešíleli hrůzou a vztáhli na sebe ruku. Poslední ranění a nemocní skonali včera. Zbyla nás tu jen hrstka.“ Mužova tvář se zkřivila bolestí a bezmocným vztekem. „Myslel jsem, že mě postihlo nejhorší neštěstí v životě. Truchlil jsem kvůli své sestře. A pak…“

133

Arheštira jen mlčky stál – místní nářečí mu bylo sotva srozumitelné. Cimmeřan mu krátce shrnul obsah rozhovoru a opět se obrátil k ozbrojenci. „Co se stalo tvé sestře?“ „Ta bestie přiletěla už jednou a odnesla ji. Netušili jsme ale, že to byla jen předzvěst.“ Conan mlčky ukázal na dívku, ležící v trávě. Muž k ní s nevěřícným výrazem přikročil. „Fá’ito!“ vykřikl. „Našel jsem ji v poušti. Můj vendhyjský společník měl lék, který zastavil jed v jejích žilách. K vědomí ale nepřišla.“ Muž se otočil ke Conanovi. „Děkuji vám, že jste se o ni starali. I kdyby se to mělo ukázat jako zbytečné. Odměním vás.“ „O tom můžeme pohovořit ráno. Jsme unavení cestou. Teď si potřebujeme odpočinout a nabrat nových sil. Ještě jsme se ale nepředstavili – moji společníci jsou AlAthin a Arheštira, já jsem Conan.“ Ozbrojenec pozvedl obočí. Znal divoké historky o Conanovi Cimmeřanovi, zvláště pak ty, jež se týkaly jeho udatných činů v Iranistánské armádě za vlády šacha Khobada Aršaka. Jméno Conan mělo vskutku dobrý zvuk. „Je mi ctí tě poznat, Conane. Velkou ctí. Jmenuji se Saad Anmar.“ Saad je zavedl do svého domu. Uložili se ke spánku v pokojích, které jim muž ukázal. Ve městě byla většina pokojů prázdných…

2. Svítalo. AlAthina pronásledovaly noční můry a vstal časně. Zatímco jeho druhové ještě spali, procházel se těžce raněným městem. Věděl, kdo za tou zkázou stojí. Poznal strašlivé hody MiGo, kteří uměli čerpat sílu ze strachu a zoufalství svých obětí. Na jižní straně města dozrávalo konopí, z něhož místní lidé vyráběli opojný hašiš, ale i látky a provazy. Kdysi se o konopí zajímal, přečetl

134

o něm dokonce i několik učených knih, pak jej ale plně zaujal alkohol a spisy o konopí poztrácel. Už ani nevěděl, jestli byly jeho, nebo jeho přátel… Spoustu toho poztrácel, včetně přátel, než se konečně rozhodl uchýlit do ústraní v tajemném Iremu, mezi jehož zdmi nalezl klid. Teď však jako by se vrátily staré, zpola zapomenuté časy. Díval se na město, které už žádný hašiš nerozveselí, a zatoužil se vrátit do bezpečí bílých zdí Iremu. Nechtěl již vidět utrpení, bolest, svět. Ale věděl, že i kdyby se vrátil, jeho sny by už nebyly takové, jako dřív. S černými myšlenkami se vrátil do Saadova domu, opět ulehl a když přišel večer, se stejně chmurnou myslí se probudil.

3. Byla to rozlehlá oáza s bohatými zdroji vody, zahradami, sady i polnostmi a stálo v ní mnoho kamenných domů. Stačila však jediná noc, aby se změnila v krví zbrocené město duchů. Druhého dne ráno se na náměstí sešlo necelých třicet lidí, aby pohovořili o svém dalším osudu. Jen několik starých lidí toužilo ve městě zůstat, neměli již sílu k dlouhé cestě pouští a zařizování nového života. Toužili zemřít v místech, kde se narodili. Ostatní ale, i přes hrůzy, jimiž prošli, chtěli žít. Nehodlali už déle zůstávat v Atahiře, jejich sny by se již provždy vracely k osudné noci a jejich myšlenky a pohledy by stále směřovaly k obávanému Iremu. Rozhodli se vyrazit na západ, kde žily příbuzné kmeny. Odkoupili od bojovníků nadbytečné koně – trojice si kromě svých vlastních hřebců nechala jen dva další. Saad vložil Conanovi do dlaně velký neopracovaný rubín z pokladu jeho otce jako výraz díků za záchranu sestry a rozloučil se s nimi. Atahiřané začali nakládat na vozy i koně vše, co si mohli ze svého ztraceného domova odvézt, aby co nejdříve unikli z jeho zdí.

135

Nitocris 1. Putovali pouští, jež se postupně měnila v polopoušť, porostlou ostnatými křovinami a suchou řídkou trávou. Zásob měli dostatek. Překonali divoké hory Drujistánu a vjeli do laskavější krajiny travnatých stepí Iranistánu. Conan měl ještě většinu Jasmínina zlata, za něž si mohl v oázách a posléze i v malých městysech dopřát nejen dobrá jídla, ale i hojnost pití, koupel, měkkou postel i půvabné dívky. Mnoho příležitostí k většímu rozhazování ale neměl a zmáhala jej únava a nuda. Blížili se však k dalšímu svému cíli – k městu Ta’imá, ležícímu v jihozápadním cípu Iranistánu. Za ním se na úpatí hor, tvořících přirozenou hranici mezi Iranistánem a Zembabwei, rozkládal hvozd, v němž byla brána do hlubin podsvětí, které skrývalo klíč k magické lodi – Zářící různostěn. Když vyšlo slunce, zamířila trojice do bran města. Bylo to středně velké město, obklopené vinicemi, jimž Cimmeřan věnoval pohled plný touhy, kterým obvykle hleděl pouze na krásné ženy. V dálce za městem, na úpatí hor, bylo vidět temnou skvrnu souvislého lesa. Přivítal je obvyklý ranní ruch – trhovci se snažili prodat své zboží, než polední slunce zažene všechny do nízkých kamenných domů, a uličkami se neslo hlasité vychvalování dobytka, ovoce, šatů i šperků. Vůně jídel linoucí se z krčem se mísila s pachem potu a výkalů. Conan se zhluboka nadechl a obrátil se k Arheštirovi: „Nikdy bych si nemyslel, že mě takový smrad potěší. Ale potěšil mě! Pojďme se napít!“ Mladík přikývl. Pak ale oba pohlédli na AlAthina. Ten stál u zdi jednoho z domů jako přimrazený. „Co se děje?“ zeptal se barbar. „Copak nechceš prolít hrdlem pár džbánů místního vína?“

136

„Dej mi čas, Conane,“ zachroptěl mág. „Nebyl jsem v takovém městě tři sta let. Příliš mnoho ruchu…“ „U Croma!“ zvolal Conan. „Tak tomu říkám odříkání. Ale tím spíše se musíš napít.“ „Dobrá tedy,“ vydechl AlAthin. Nejbližší nálevna byla naštěstí nedaleko a za chvíli už kráčeli po strmých schodech do sklepní putyky, jejíž silné kamenné stěny chránily hosty před denním žárem. Těch tam ale bylo zatím ještě málo – polední nával měl teprve přijít. Koní se ujal vytáhlý, asi dvanáctiletý chlapec a za drobnou minci je odvedl do stájí. Usadili se k nízkému stolu do měkkých podušek a polštářů, jak bylo místním zvykem. Malý obtloustlý Iranistánec s širokým obličejem a lišáckým leskem v očích jim přinesl víno. Cimmeřan se hned s chutí napil. AlAthin pozvedl svůj džbánek, polkl několik doušků, pohlédl ke stropu, očazenému od pochodní, a zašeptal: „Hospoda… Bohové! Opravdová hospoda!“ Po několika číších se mág rozhovořil: „Je hezké být v tak příjemném městě, popíjet víno… Ale proč si kazit radost myšlenkami na úkol, který nás čeká? Když zítra za úsvitu vyrazíme, můžeme být večer zpět s tím, co potřebujeme. A potom si můžeme užívat celé dny…“ „Nebo si můžeme celé dny užívat a potom teprve jít do těch příšerných míst,“ opáčil Conan. Kéšinovo kouzlo nutící jej najít a zabít démonického Rávanu stále účinkovalo, ale v přítomnosti vína, vnadných žen a běžného městského ruchu ztratilo na síle. „AlAthin má pravdu, Conane,“ přidal se Arheštira. „Odbudeme si, co je nezbytné, a pak si po zásluze odpočineme.“ Conanovi se představa jakýchkoli temných míst nyní protivila, ale věděl, že Vendhyjec má pravdu – kazila by mu každý den v tomto vlídném městě. „Dobrá tedy, vyřídíme to zítra, ale pak už žádný spěch!“ Ubytovali se přímo v hostinci, v němž popíjeli. Mág s Vendhyjcem šli spát brzy, Cimmeřan však popíjel dlouho do noci bez obav z krušného rána. Byl zvyklý pít před bitvami.

137

2. Vyrazili za úsvitu, bojovníci obtěžkáni zbraněmi a trochou zásob, mág jen s vakem a lampou; šli pěšky. AlAthin sice věřil, že se v podsvětí, jež museli navštívit, nezdrží déle, než několik hodin, jistě to ale nevěděl. A koně by beztak museli nechat uvázané před hvozdem a kdo ví, jaké šelmy v něm žijí. Cimmeřan kráčel mlčky a jeho tvář byla každým krokem zachmuřenější. Blížící se hvozd, k němuž směřovali, mu neustále připomínal, že se bude muset opět pohroužit do nepřirozeného světa nočních můr, a to jej zneklidňovalo stejně, jako suchý AlAthinův hlas, který jim popisoval, co je čeká: „Až vejdeme dovnitř, musíme být co nejtišší. Gugové mají výborný sluch a pokud by jich na nás zaútočilo více, ani tvůj meč by nebyl mnoho platný. Jsou to obři. Ale vejdeme tam v době, kdy budou spát, takže se přinejhorším střetneme s jediným strážcem, a toho bychom zvládli. Také můžeme potkat šeredky. To by bylo nepříjemné, ale ne zoufalé. Jsou to skákající šelmy, nepříliš inteligentní. Žijí v jeskyni. Ale boj s nimi by mohl probudit Gugy… Jakmile budeme dole, poběžíme směrem, který ukážu. Pak potkáme ghúly. Na ty útočit nebudeme, jasné? Jsou odpudiví, ale já se s nimi domluvím po dobrém.“ Conan se otřásl. Nebál se, jen cítil rostoucí odpor a znechucení. „U Croma! Kdy tohle skončí!“ proběhlo mu hlavou. Celé toto dobrodružství mu stále více připomínalo zlý sen a tížilo jej na duši jako balvan. Po dvou hodinách stanuli na prahu hvozdu. Na první pohled bylo zřejmé, že se tomuto pralesu lidé vyhýbají. Přestože vzrostlé stromy nabízely hojnost kvalitního stavebního materiálu, stály zde netknuté dřevorubcovou sekerou, nahloučené k sobě a vytvářející pod svými korunami trvalé šero prostoupené jemným mlžným oparem. Chvíli kráčeli podél hvozdu, dokud nenalezli pěšinu vyšlapanou spíše zvířaty než lidmi. Vešli do lesa. Kráčeli mlčky a Conan se podezíravě ohlížel, jako by na sobě cítil desítky zvědavých pohledů. AlAthin si jeho neklidu všiml. „Pohledy, které cítíš, patří zúgúm. Jsou malí, jen zpola lidští a nevyzpytatelní. Nemusíme se jich ale bát, pro lidi z města snad

138

mohou být nebezpeční, na nás se ale zaútočit jistě neodváží.“ Conan pokrčil rameny. Asi po hodině cesty se AlAthin zastavil a chvíli si pro sebe cosi mumlal. „Teď musíme doprava,“ zašeptal. Conan se podíval naznačeným směrem. Stromy, křoví a liány cestu ztěžovaly, ale zatím nebylo nutné si ji klestit. Vydali se naznačeným směrem. Pocit, že jsou sledováni, rychle pominul. „Zúgové se vchodu do podsvětí vyhýbají,“ prohodil AlAthin. „Asi vědí proč,“ dodal chmurně Cimmeřan. „Vlastně se nemají čeho obávat,“ vysvětloval mág. „Gugové ze spodního světa nemohou dveře otevřít – vlastně je nedokáže otevřít nikdo, kdo neví, jak to udělat.“ „My to umíme, takže se bát můžeme,“ prohodil Arheštira uštěpačně. Cimmeřan je předešel a několika seky meče proklestil špatně průchodnou část cesty. Zastavil se. Byli u cíle. Uprostřed palouku porostlého pouze trsy podivných bílých hub byl otvor zakrytý velkým kamenným poklopem s železným kruhem. Mág přistoupil ke kameni a začal mumlat nějaké formule. Když Cimmeřan slyšel zvuk těch slov pronášených v jazyce, který nemohl patřit žádnému lidskému plemeni, měl chuť tasit a rozsekat mága na kusy. Kdyby je nespojoval společný cíl, tato slova, jež by neměly slyšet lidské uši, by jej od jakékoli další spolupráce s tímto mágem odradila – Conan toho o magii mnoho nevěděl, ale bylo mu jasné, že člověk, který je schopen hovořit takovou řečí k prastarému kameni, musí být uvyklý obcovat s hrůzami nepopsatelných rozměrů. AlAthin zakončil své zaklínání zvoláním „Iä! Iä! Iä! Koth Pnakhp!“, ustoupil krok dozadu a upadl na zem mezi bílé houby. Poté toporně vstal. „Brána je odemčená. Teď už chce její otevření jen sílu svalů.“ Cimmeřan, uchopil železný kruh, zvedl kamennou desku a vzápětí znechuceně poodstoupil. Z hlubiny se na něj vyvalil zatuchlý puch smrti a rozkladu. „U Croma! To je hrobka!“ zanadával. „Ano,“ odvětil mág. „A nejspíš největší na světě.“

139

Conan se opět podíval dovnitř. Cestu tvořilo točité schodiště s více než půlsáhovými stupni, pokrytými věkovitým prachem. Cimmeřan se naposledy nadechl čerstvého vzduchu a začal sestupovat dolů. Jeho společníci jej beze slova následovali. Věděli, že nyní budou muset zachovávat naprosté ticho, aby neprobudili ze spánku obludné Gugy, sídlící na úpatí věže Koth, kterou nyní sestupovali vstříc neznámu. Obklopilo je šero, jež každým dalším krokem temnělo. AlAthin rozžal olejovou lampu. Sestup byl dlouhý a úmorný, obrovské stupně nebyly uzpůsobeny proporcím lidí. Conan přemýšlel, jak by zde asi ustupovali před nepřítelem, pokud by to bylo nutné. Občas narazili na staré kosti, viděli podivné lebky s dlouhými ostrými zuby, které nemohly patřit žádnému známému zvířeti. „Zatoulané šeredky,“ zašeptal AlAthin. Konečně spatřili, že k nim zespodu proniká trocha světla. Mág zhasil lampu a významně si podržel ukazovák před rty. „Máš mě za pitomce?“ pomyslel si Conan znechuceně. Schodiště skončilo a před nimi se rozevřel pohled na šerem zahalenou pláň, kyklopské kužely věží stoupající do nevýslovné výše a za nimi obrovské černé monolity označující hroby nestvůrných Gugů. V dálce čněl svislý útes, do něhož se nořila jeskyně. Nad vchodem do věže se vyjímal černý symbol. Při pohledu na něj se Cimmeřanovi zježily vlasy v zátylku. „Znamení Koth,“ poznamenal AlAthin šeptem. „Velmi mocný symbol…“ Mág se rozhlédl a s ulehčením shledal, že pláň je v této chvíli pustá. Naznačil směr, kterým je třeba jít – vstříc monolitům. Šli rychle a mlčky. Když se k hřbitovu přiblížili, viděli, že monolity jsou porostlé nezdravým šedavým lišejníkem. Z hrobů stoupal těžký mrtvolný puch. Raději přidali do kroku – vstříc skalní stěně, která se před nimi začala v šeru rýsovat. Náhle před sebou spatřili pohyb – dvě postavy se zvedly z místa jednoho z hrobů a prchaly směrem od nich. Když obcházeli hrob, viděli, že je odkrytý a zapáchající tělo uvnitř je ohlodáno místy až na kost. Conan si v plné síle uvědomil,

140

jak gigantičtí nepřátelé sídlí ve věžích, jež nechali za sebou, a potlačil chuť nahlas zaklít. Konečně dorazili ke skalní stěně, jíž končila tato nesvatá nekropole, a AlAthin se bez váhání sklonil a vlezl do ústí nízké jeskyně do ní zahloubené. Arheštira jej následoval a jako poslední se za nimi s tichým klením vydal Cimmeřan, který pro svou velikost musel lézt po čtyřech. Jeskyně se ale po chvíli rozšířila a vyústila v malé prostranství, z něhož vedlo dalších deset chodeb – stále příliš nízkých, ale umožňujících vzpřímenou chůzi i Cimmeřanovi. AlAthin se však zastavil a začal vydávat zvuky tak divné, že se Conan téměř proti své vůli rozesmál. „To je kuvíkání a blekotání pojídačů mrtvol, starobylý jazyk ghúlů,“ ohradil se mág. „Na mé zavolání přijdou a dovedou nás ke své královně Nitocris. Nic neříkejte, ničeho se nebojte. Jsou na pohled odporní, ale…“ „To už jsi říkal,“ přerušil jej Conan. „Nejsem hlupák, nechám je na pokoji, pokud oni nechají na pokoji mě.“ Náhlé hnutí vzduchu k nim zaneslo příval ještě nesnesitelnějšího puchu. „Tohle je zlý sen,“ zavrčel Conan. „Ani nevíš, jak blízko jsi pravdě,“ zamumlal AlAthin. „Co tím myslíš?“ zeptal se Cimmeřan. „Je to zlý sen,“ konstatoval mág. „Měl jsi někdy sen, který byl tak skutečný, že jsi nevěděl…“ začal Arheštira. Mág na něj upřel vědoucí pohled. „Já to tak mám pořád!“ V té chvíli z ústí jedné z chodeb podivnými přískoky vyběhla dvě stvoření. Pohled na ně byl vskutku odporný. Jejich těla se vzdáleně podobala lidským, ale byla skrčená a zdeformovaná. V jejich tváři se snoubily lidské a psí rysy. Byli polepení smrdutým slizem, blátem a zbytky shnilého masa a jen místy tou vrstvou prosvítala nezdravá bledá zeleň jejich kůže. Pohlédli na mága i na jeho společníky a při pohledu na Cimmeřanovo svalnaté tělo jim po tvářích stekly čůrky slin. Cimmeřan se zašklebil a položil ruku na jílec meče. Ghúlové cosi vyštěkli svou podivnou řečí a mág jim stejnou řečí odpověděl.

141

„Bojí se, že byste jejich královně ublížili,“ přeložil mág. „Mám s nimi jít sám. Půjdu tedy.“ Conan pokrčil rameny. Ve svém životě poznal již několik královen, ale o setkání s jejich královnou nijak zvlášť netoužil. Arheštira byl ale zklamaný. Toužil poznávat tajemství zpoza známého světa. Chtěl něco namítnout, ale AlAthin jej zarazil. „Tady platí jejich pravidla,“ prohlásil a znělo to definitivně. Mág v doprovodu dvou pojídačů mrtvol zmizel v útrobách země. Pojídači mu dovolili vzít si s sebou lampu. Conan s Arheštirou osaměli v přízračném šeru, na které si jejich oči postupně zvykaly. Arheštira se podíval na znechucení v Cimmeřanově tváři a nadechl se. „Varuju tě,“ řekl tichým hlasem Conan. „Jestli budeš mluvit o tom, jak je to tady pozoruhodné, poznáš, jak pozoruhodná dokáže být má pěst.“ Vendhyjec vydechl. Oba setrvávali v zavilém mlčení a jejich čich si zatím stále více uvykal na puch, který je obklopoval.

3. Mág mezitím kráčel do hlubin světa ghúlů. Postupně, jak se chodba rozšiřovala, se k nim přidávali další a další pojídači a mávali ve vzduchu kostmi. AlAthin si uvědomil, že v jejich počínání je jistý řád. „To je rituál,“ pomyslel si. Vzápětí mu došlo, že zdánlivě chaotické mávání kostmi stále více oslabuje jeho magickou moc. „Chytré,“ pomyslel si, ale netrápilo jej to. Neměl v úmyslu se svými novými společníky bojovat. Konečně vstoupili do trůnního sálu. Na hromadě lebek seděla postava, která svou velikostí dvakrát převyšovala ostatní ghúly. Vypadala podobně, jako její poddaní, jen její hrudi vévodily veliké povislé prsy, z nichž neustále kanul černý sliz. AlAthin se poklonil. „Zdravím tě, slavná a mocná Nitocris, královno pojídačů mrtvol,“ zakňučel obřadně.

142

„Zdravím tě, starý a mocný AlAthine, jenž jsi po mně toužil ve svých vizích, zatímco jsi prodléval v Zapovězeném městě,“ odvětila královna. Rozhovor mohl začít. Nitocris byla nejen větší, ale i inteligentnější, než její poddaní. Mág doufal, že bude ochotna přistoupit na obchod, který jí hodlal nabídnout. „Vím, že máš ve svém držení Zářící různostěn,“ zablekotal. „Potřebuji jej, abych mohl nahlédnout do jiných světů a abych se mohl plavit na jih vstříc hrůznému Lengu v lodi Velkých.“ „Proč bych ti měla dát Zářící různostěn?“ „Dám ti za něj sebe,“ prohlásil AlAthin. „Až mé oči spatří všechna tajemství, až mé nohy stanou na všech zapovězených místech, které mi Zářící různostěn otevře, tehdy se vrátím a stanu se pojídačem mrtvol a budu tvůj lid navěky učit všem tajemstvím.“ „Staneš-li se ghúlem, tvá řeč se navždy změní v blekotání a kuvíkání, tvým světem budou smrduté hroby, lidé tebou budou pohrdat. Nezdá se ti ta cena příliš vysoká?“ „Ve všech časech se najdou snílkové, kteří budou navštěvovat moudrý lid pojídačů mrtvých a s úctou naslouchat jejich příběhům a tajemstvím, které přinesu.“ „Přijímám tedy tvou nabídku, Zářící různostěn ti však jen propůjčím. Napij se černého mléka mých prsů, aby ses poté, co skončí tvůj život v horních zemích, stal jedním z nás. Pak mi vrátíš Zářící různostěn a přineseš příběhy.“ Mág vstal, přistoupil ke královně, přitiskl ústa k jejímu smrdutému ňadru a pil…

4. Conan s Arheštirou mlčeli již dvě hodiny a všimli si tak vzdáleného zvuku zvenčí. Pohlédli na sebe a potichu se vydali nízkou jeskyní zpět před skalní stěnu. V dálce viděli kyklopský souboj. Skupinka poskakujících bytostí, jež mohly být jedině šeredkami z AlAthinova vyprávění, se snažila udolat obrovského

143

tvora, jenž musel být obludným Gugem. Z jedné z věží se k vřavě rozběhl další z těchto titánských tvorů. Po chvíli se objevili další dva a šeredky se daly na ústup do své jeskyně. Conan tiše zaklel. Šeptem řekl Vendhyjci, ať se vrátí a čeká na AlAthina. Sám zůstal a s rostoucím neklidem sledoval situaci.

5. Nitocris od sebe něžně odtáhla omámeného mága. „Dost, můj milý, leda by ses chtěl stát jedním z nás již nyní,“ zakňučela. AlAthinovo tělo zachvátila taková slabost, že si musel sednout do silné vrstvy kyselého černého bláta. V první chvíli poté, co začal pít černé mléko královnina těla, se obával, že hnusem zešílí, ale pak se něco změnilo. Zápach se stal jeho nozdrám vůní, chuť hniloby chutí ambrózie. Jeho touha vrátit se zpět do světa lidí každým douškem slábla. Poznal, že jej královna odtrhla od svého prsu v pravý okamžik. „Zde je Zářící různostěn, můj synu. Jdi a pátrej po příbězích a tajemstvích. Spěchej. Gugové se již probouzejí…“ Mág vztáhl ruku a uchopil podivný, téměř kulovitý různostěn s mnoha nepravidelnými ploškami. Byl černý s rudým žilkováním. V jeho představách se okamžitě začaly vynořovat obrazy divuplných světů. Nyní však nebyl čas. Vložil krystal do vaku, naposledy se uklonil své královně a čvachtaje se rozběhl za svými společníky.

6. Když se v ústí jeskyně objevili AlAthin s Arheštirou, Conan již delší dobu sledoval šest potenciálních protivníků, pohybujících se v prostoru mezi hřbitovem a věží označenou znamením Koth. Šediví chlupatí Gugové třikrát převyšovali i mohutnou Cimmeřanovu postavu a ke Conanovu znepokojení se pohybovali po zadních velmi pružným a rychlým krokem. Nemotornost se s jejich obrovitostí rozhodně nesnoubila.

144

„Nebude to snadné,“ konstatoval Cimmeřan. „A já dnes nejsem schopen použít magii,“ řekl AlAthin. Rituální tanec s kostmi, jímž se ghúlové chránili před případným magickým útokem, jej zbavil sil důkladněji, než by tušil. Cimmeřan na AlAthina chvíli znechuceně zíral. Mágovy zuby, jazyk a – jak se zdálo – i celý vnitřek úst byly zcela černé, jeho vous byl slepený temným slizem… „Dostal jsi, proč jsi přišel?“ zeptal se nakonec. Mág přikývl. „Dobře. Ty bestie jsou rychlé a obratné. Kdybychom byli na zemi, doufal bych, že mají šlachy. Mají šlachy, čaroději?“ „Řekl bych, že mají,“ odvětil AlAthin. „Doufejme,“ zabručel Cimmeřan. „Budeme se pohybovat mezi těmi náhrobky a snad si nás všimnou co nejpozději. Pak poběžíme. Až dojde ke střetu, nebudeme ztrácet čas zabíjením, pokud je přetnutí šlachy vyřadí z boje. Střelba z luků asi nebude moc účinná, ale jestliže budeme střílet, pokusíme se strefit do očí. Napadá někoho něco lepšího?“ Oba jeho společníci chvíli mlčeli. „Zvládneš to, AlAthine?“ prolomil mlčení Vendhyjec. „Budu muset,“ odvětil mág suše. „Mám více sil, než se zdá.“ Byla to pravda, která jej samotného překvapovala. Poté, co pil černé mléko paní Nitocris, se cítil mladším a silnějším, než kdy pamatoval. Byl to dar, o který si neřekl, ale který nyní vítal stejně jako samotný magický krystal. „Neztrácejme tedy čas,“ řekl Cimmeřan a v předklonu se rozběhl k prvnímu monolitu. Trojice postupovala rychle a tiše, dokud nedospěla ke konci kyklopského hřbitova. K jejich cíli u věže to bylo ale stále hodně daleko. Využili nejbližší obytnou věž Gugů a doběhli k ní, stále ještě nepovšimnuti. Pomalu se sunuli podél její zdi, když v tom spatřili, jak se z jejího vchodu noří obrovská tlapa. Tiše couvli, obešli věž z druhé strany a rozběhli se. Cimmeřan očekával zvířecí zařvání, kterým na ně obyvatel věže upozorní své druhy, ale všude panovalo ticho, rušené jen dusotem jejich nohou a mnohem slabším zvukem

145

měkkých tlap za nimi. Dva Gugové před nimi se otočili a vyrazili jim vstříc. Conan a Arheštira tasili. Ticho náhle přerušil AlAthinův výkřik. Conanovi okamžitě došlo, že mág jejich rychlosti nemohl stačit, a otočil se. Ať už si o mágovi myslel cokoli, byl jeho klíčem k Rávanovi a nesměl zde zemřít. Gug držel mága v obrovské tlamě, ale nesevřel. Působil dojmem kočky, toužící si pohrát se svou kořistí. Cimmeřan, který byl stále ještě daleko, zařval, aby na sebe bestii upozornil. Stvůra pustila mága a vrhla se k němu. Conan uskočil před rychlým výpadem mohutnými drápy ozbrojené tlapy a ťal tam, kde očekával Gugovu šlachu. Bestie s mohutným zaduněním, avšak zcela bez hlesu padla k zemi. Cimmeřan odtáhl otřeseného mága z dosahu netvora, který se sveřepě plazil směrem k nim. Dva Gugové před nimi se mezitím již přiblížili k Arheštirovi a ten začal tančit svůj smrtící bojový tanec. Conan si nebyl jistý, zda to bude v tomto případě úspěšná technika a vyrazil mu na pomoc. Otřesený mág se potácel za ním. Arheštirovi se podařilo vyřadit jednoho z protivníků, druhý ho však mocným máchnutím pracky odhodil několik sáhů daleko. Než jej však stačil dostihnout, byl u něj Cimmeřan a vrazil mu meč pod koleno. Netvor se ohnal, Cimmeřan uskočil a opět jej sekl do nohy – tentokrát však zasáhl jen svaly a tuk. Conana znervózňovala tichost jeho protivníků, byl zvyklý na křik a řev raněných, ale zatím zde sténal jen AlAthin. Další úder tlapy zasáhl Cimmeřana do ramene a srazil jej k zemi. Conan však neztratil rychlost, překulil se pod netvora a tentokrát zasáhl zcela přesně. Netvor se řítil k zemi a Vendhyjec, který běžel Conanovi na pomoc, uhnul na poslední chvíli. Bleskurychle vnořil svůj štíhlý meč do Gugova oka, chytil za ruku nejistě postávajícího mága a rozběhl se k věži se znamením Koth. Cimmeřan jej následoval. Další čtyři Gugové rozptýlení po krajině pochopili jejich záměr a rozhodli se zkřížit jim cestu. Kdyby to bylo jen na Conanovi, snad by jim dokázal proklouznout, ale AlAthin je brzdil. Conan zaklel, sňal z ramene luk a vytáhl z toulce šíp. Arheštira jej následoval. Cimmeřan ukázal na nejbližšího ze čtveřice netvorů. Oba vystřelili současně. Šípy se obludě zaryly do

146

hlavy bez viditelného účinku. Následovala další salva. Tentokrát jeden z šípů zasáhl oko, bestie zpomalila a za ní běžící netvor ji srazil k zemi a sám zakopl. Na další salvu již nebyl čas. Oba bojovníci tasili. Cimmeřan v mžiku doběhl ke zvedajícímu se Gugovi a jedinou ranou mu prorazil lebku. Arheštira mezitím zaútočil na dvojici netvorů po Cimmeřanově levici. Conan vypáčil meč uvázlý v lebce a vydal se spolubojovníkovi na pomoc. Zapomněl ale na netvora s šípem v oku, který ještě nehodlal zemřít a ohnal se Cimmeřanovi po noze. Bojovník zařval bolestí, jak se mu drápy zaryly do lýtka, otočil se a bestii jedinou ranou dorazil. Vendhyjec mezitím obratně uťal obě tlapy jednoho z protivníků, který se nyní oháněl pahýly a smáčel vše kolem proudy krve. Cimmeřan vyrazil k poslednímu z netvorů, sehnul se před výpadem a vrazil mu meč do podbřišku. Raněný Gug se zaklonil a na Cimmeřana vytekla horká střeva. Conan zaklel, vyprostil se z té změti a rozhlédl se. Bezruký netvor mezitím klesl k zemi. Z obytných věží se ale vynořovaly desítky dalších monster. „U Croma! Rychle!“ zařval, chytil za ruku mága a vyrazil k jejich cíli. Vendhyjec je následoval. Nastalo přesně to, čeho se Conan obával, když po nekonečných stupních sestupovali na toto nesvaté místo. Ale nyní nebyl čas přemýšlet. Dorazili k věži, AlAthin využil posledních zbytků své magické síly a spěšně rozžal lampu. Začali svůj nekonečný výstup. Cimmeřan šel jako poslední, odhodlán využít alespoň úzkost schodiště k zatarasení cesty mrtvolou nejrychlejšího z netvorů. Stoupali po velkých stupních tak rychle, jak jen AlAthin dokázal. Cimmeřana potěšilo, že mág již neztrácel čas a síly naříkáním. Conan odhadoval, že byli asi v pětině cesty vzhůru, když se přiblížil první z pronásledovatelů. Naznačil Vendhyjci, ať pokračují s mágem vzhůru, postavil na stupeň lampu a tasil. Dvojice mezitím mizela ve tmě. „Crome! Jestli se ze své hory díváš i sem, vydej mi tohoto nepřítele, nebo se neznám!“ pomodlil se Cimmeřan. Gugova hlava se objevila v temnotě před ním. Conan se strašlivým bojovým pokřikem svého lidu vyrazil přímo proti nestvůrné tlamě a zarazil

147

do ní svůj meč až po jílec. Bestie se zachvěla tak silně, že Conan svůj meč musel pustit, ale rychle zdechla. „Díky, bože!“ zachechtal se Cimmeřan, vytrhl meč, sebral lampu a běžel za svými druhy. Opět stoupali a Conan si s každým krokem více uvědomoval palčivé zranění na noze a krev stékající do kožené boty. Zastavil se na chvíli, stáhl si ránu kusem látky a se zatnutými zuby pokračoval ve výstupu. Kdesi pod nimi byly slyšet zvuky hlavy dopadající na jednotlivé stupně schodiště. Gugové odtahovali mrtvolu svého druha dolů… Stoupali dlouho a mlčky. Snažili se nevnímat úpornou bolest, která pronikala jejich těly. A věděli, že to ještě neskončilo. Když se na schodech opět ozval tichý dusot dalšího ze sveřepých netvorů, Cimmeřan opět čekal ve světle lampy. „Crome! Nebudu se opakovat, však víš, co chci!“ pomodlil se a tasil. Netvor se objevil na schodech a Conan zaútočil. Tentokrát se ale Gugovi podařilo uhnout a meč mu pouze rozřízl líci. Netvor vyrazil hlavou dopředu a Cimmeřan upustil meč a svalil se na záda. Bestie se rozpřáhla, ale Conan před výpadem uhnul. Instinktivně sáhl po lampě a rozbil ji o Gugovu hlavu. Olej se rozstříkl, dlouhé šedé chlupy okamžitě vzplály a velké, šeru uvyklé oči se začaly škvařit. Conan rychle sáhl po meči a vycouval. Bestie se bezhlesně zmítala v bolestech. Cimmeřan stoupal do schodů vstříc naprosté temnotě a klel… Když dostihl své společníky, nemusel nic vysvětlovat. Poslední díl cesty, dle Conanova odhadu ještě celou polovinu, budou muset zvládnout v naprosté tmě. Snažili se do výstupu vložit poslední zbytky sil. Věděli, že další střet s netvorem by patrně nepřežili. Čas jako by přestal existovat. Byly jen obrovské stupně nekonečné spirály a temnota. Už ani Conan neztrácel dech kletbami. Vlekli se vzhůru, stupeň za stupněm, a v myslích měli naprosté prázdno. Ke konci již nezbývalo sil ani na strach. Když v hlubině pod sebou opět zaslechli pronásledovatelovy tiché kroky, prostě jen pokračovali v cestě. Netvor byl blíž a blíž. Conan zatnul zuby a pohladil jílec meče.

148

„Světlo!“ vykřikl Arheštira. Cimmeřan vzhlédl. Bledý odstín černi nad nimi jim dodal síly, v něž ani nedoufali. Zrychlili krok a po chvíli již viděli ústí strašlivé věže, na něž dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce. Když konečně vykročili mezi bělavé houby palouku a přirazili poklop, Arheštira s AlAthinem se zhroutili vyčerpáním. Conan však zůstal stát s taseným mečem. „Je po všem, Conane,“ zachroptěl mág. „Gugové nesmějí vstoupit do tohoto světa…“ Cimmeřan si zvolna sedl a znaveně zíral do prázdna. Bylo po všem. „Alespoň prozatím,“ mihlo se Conanovi hlavou, než usnul.

7. Když se probudili, svítalo. Conan si nevzpomínal, kdy si naposledy dovolil tak tvrdě usnout na místě, které nepokládal za zcela bezpečné. Arheštira mu hojivým práškem mlčky ošetřil zraněnou nohu, ošetřil i nehluboké, ale zanícené rány na AlAthinově těle. Nikdo z nich nemluvil, ač každý z různých důvodů: Arheštira myslel na hrůzy, které je ještě čekají, AlAthin zíral do Zářícího různostěnu a nechával ve své mysli vyvstávat desítkám různých nelidských světů, Conan myslel na pořádné jídlo, džbán vína a horkou koupel, jež na ně ve městě čekají. Pohlédl na své společníky a prolomil mlčení: „Klidně si tu seďte dokud neskončí svět, ale já jdu!“ Arheštira se smutně usmál, AlAthin se vytrhl ze svého vytržení a vyrazili zpět k městu.

149

Zloděj z Ta’imá 1. „Bohatí! Říkám ti, že jsou bohatí! Mám na to čich! A byli v Zakletém hvozdu a přišli poznamenaní bojem. Kdo ví, jaké poklady tam ukořistili!“ Obtloustlý Iranistánec, který svěřil krčmu své dceři a běžel s tou zprávou přes celé město, stále ještě nemohl popadnout dech. „Uklidni se, Táriku,“ nepřítomně zamumlal přepychově oděný prošedivělý muž neurčitého věku, který seděl na měkkých polštářích a upíral svůj pohled kamsi do prázdna. Jeho úzká tvář s orlím nosem zůstávala bez výrazu, jakoby zasněná. „Uklidni se a posaď se na to.“ Usadili se do měkkých podušek. Tárik se bezděčně rozhlédl a při pohledu na přepychové vybavení pokoje a zlaté prsteny na dlouhých štíhlých prstech svého hostitele jej, jako pokaždé, bodl u srdce osten závisti. Mainí byl hlavou místního cechu zlodějů a za svůj život nashromáždil na zdejší poměry pohádkové bohatství. Nakonec se krčmář odpoutal od okolní nádhery a popsal Mainímu situaci. „Velký silný chlap,“ zamyslel se princ zlodějů nahlas a uhladil si košili z černého hedvábí. „A s ním vendhyjský šermíř. To nebude snadné. A ten staroch může být čaroděj.“ Mainí pomalu vstal, odemkl truhlici z černého dřeva, chvíli v ní hledal, jeho ruce se jemně dotýkaly flakónků a jiných nádobek různých tvarů, až vyndal tři fiólky s nažloutlou tekutinou. „To bude nejlepší řešení našeho problému,“ prohlásil, když je podával hostinskému. „Jistě nebude problém dát jim to do vína.“ „Uspí je to?“ zeptal se Tárik. Mainí, který tu otázku očekával, se krutě zasmál. „Zabije je to, příteli.“

150

„Ale to přece nemůžu, v mé krčmě…“ Po Tárikově široké tváři stékal pot. „Začne to působit po osmi dnech. Zjistíš, jak dlouho se míní zdržet a podle toho se rozhodneš, kdy jim jed podáš. Mí lidé se vydají po jejich stopách – to už není tvoje starost. Svůj díl dostaneš.“ „Ale zabít? Ještě nikdy jsem…“ „Udělej, co je třeba, a nezpackej to. Teď zmiz!“

2. Tárikova dcera pohlédla na Cimmeřana s mnohoznačným úsměvem na rtech. Barbar ocenil její útlou postavu a bohatou hřívu černých vlasů. K její tváři by našel několik výhrad – měla příliš velký nos – ale vcelku se mu zamlouvala. Zalitoval, že její otec vlastní pouze krčmu a nikoli hostinec. Pak by to bylo snadné. Vzpomínky na předvčerejší hrůzy v jeho mysli pomalu uhasínaly. Barbarovy chlípné myšlenky však zahnal ostrý hlas dívčina otce, který ji posílal zpět do kuchyně. „Jak dlouho se hosté v Ta’imě zdrží?“ zeptal se Tárik a naklonil se k Cimmeřanovi, který se znechuceně zašklebilkrčmářův zpocený krk se nemohl rovnat půvabům jeho dcery. „A proč tě to zajímá?“ odvětil Conan a přihnul si ze svého džbánu. Tárik začal nesouvisle hovořit něco o místních krásách, které by jim mohl doporučit, ale barbar jej zarazil. „Raději řekni své dceři, ať nám přinese další víno a také něco k zakousnutí. Máme hlad.“ Tárik horlivě přikývl a vytratil se. Conan pohlédl na Arheštiru, který se s ním nějakou dobu snažil držet krok v pití a nyní ležel na poduškách v rohu místnosti. Zato AlAthin se nenechal zahanbit a pil jako o závod. Tárikova dcera donesla mísu pečeného hovězího, placky a ovoce. Barbar s AlAthinem se pustili do jídla. Cimmeřan s chutí, mág však jedl pomalu a mechanicky, jako by se mu mysl někam zatoulala.

151

„Teď ti něco řeknu, Conane. A slib mi, že nevybuchneš,“ zamumlal AlAthin. „O co jde?“ zvážněl Conan. „Byl mi podezřelý, jak se tak vyptával. Nahlédl jsem do jeho pocitů. Víš – neumím číst přímo myšlenky, ale…“ „Zkrať to,“ přerušil jej Cimmeřan. „Myslím, že nás chce otrávit.“ Conanova ruka, jež právě směřovala k ústům, se zastavila. „Bojí se to udělat, dosud nikoho nezabil,“ pokračoval AlAthin. „Klidně jez, ještě to neudělal.“ Pokračovali v jídle. Conan měl chuť skočit krčmáři po krku, ale věděl, že by to nebyl nejchytřejší nápad. Po očku jej sledoval a přemýšlel, jak na něj vyzrát. Vůně jídla probudila zmoženého mladíka – vstal a připotácel se ke stolu. AlAthin jej okamžitě zasvětil do situace a Arheštira rázem téměř vystřízlivěl. „Ptal ses, kdy odjíždíme, krčmáři,“ zabručel Conan, když jim Tárik donesl další víno a mísu ovoce. Obtloustlý muž zpozorněl. „Zítra nebo pozítří. Tak nám prosím pověz o těch místních pozoruhodnostech…“ Tárik se rozpovídal o palmových hájích, bláznivém místním čaroději a o nevěstincích. AlAthin s Arheštirou chtěli vědět více o kouzelníkovi, barbara zase zajímaly vykřičené domy. Mladík, který téměř neznal místní řeč, se musel spokojit s Conanovým tlumočením. Svůj zájem ani nemuseli příliš předstírat. Pak se krčmář vzdálil, aby přinesl další víno. Když pokládal džbánky na stůl, ruce se mu chvěly. Se špatně hraným veselím se s nimi podělil o jakýsi místní vtip a několikrát se přitom zakoktal. Cimmeřan záměrně pomalu pozvedl džbánek k ústům. Tárik se potil víc, než obvykle. „Napij se s námi!“ zasmál Conan a podal nádobu Tárikovi. „Na naše zdraví!“

152

Krčmář zbledl, džbán mu vyklouzl z ruky a s třeskotem se roztříštil na podlaze. V rohu místnosti vstal chlapec, který se jim předtím postaral o koně, a vyklouzl ze dveří. „Sleduj ho,“ přikázal Conan Arheštirovi a ukázal na odcházejícího. „Není třeba,“ mávl rukou AlAthin. „Dohlédnu na něj vnitřním zrakem.“ Tárik se pokusil využít příležitosti a vyklouznout z barbarovy blízkosti. Cimmeřanova obrovská ruka mu sevřela paži a vrátila jej na místo. „Kdo ti to poručil?“ sykl Conan. „Já, já nevím, o čem mluvíš…“ koktal Tárik. „Tak se napij tady od mých přátel.“ Krčmářovo tělo se zachvělo pláčem. „Prosím, já to nechtěl. Okrást ano, ale zabít ne, to on…“ „Kdo?“ „Zabije mě, jestli…“ „Já tě také zabiju,“ prohlásil barbar. Tárik se roztřásl. Někdo se dožadoval krčmářovy pozornosti. Conan přikázal Arheštirovi, aby šel do kuchyně a hlídal tam pro případ, že by hospoda měla druhý východ, nebo kdyby měl Tárik v zásobě ještě nějaký jed. Pak hospodského pustil.

3. Setmělo se. Mainí vyslechl chlapce, přivolal své muže, opět zapátral ve svých bohatých zásobách jedů a vytáhl dva flakónky plné černého prachu. Kolemstojící muži zamručeli. Byl to uspávací prášek z žabí kůže, jedu štírů a dokonce i s příměsí vzácného černého lotosu, který mu namíchal místní čaroděj. Princ zlodějů si jej šetřil jen pro nejvybranější oběti.

153

„Hodíte to do krčmy, počkáte, dokud se prach neusadí – asi půl hodiny. Pak pobijete a oberete ty tři a toho osla Tárika návdavkem. Jeho dceru mi přineste. Ostatní necháte, ať se z toho vyspí.“

4. „Ná’iko, uteč odsud,“ vydechl krčmář a nevšímal si ani Arheštiry, který na něj podezíravě hleděl z rohu kuchyně. Jeho dcera na něj vážně pohlédla. „Co se děje, otče?“ „Jsem mrtvý muž,“ vzlykl Tárik. „Buď mě zabijí ti tři, nebo to udělají Mainího hrdlořezové. Běž ke svému bratrovi, ochrání tě.“ Tentokrát zavzlykala dívka. Krčmář odešel z kuchyně a donesl svým nebezpečným hostům další pití. Ná’ika zamířila k východu. „Zůstane tady!“ přikázal rázně Cimmeřan, vstal a uchopil ji za paži. Jemněji, než předtím Tárika. „Vezměte si můj život, ale ji nechte odejít,“ prosil krčmář. „Nic se jí nestane,“ odvětil Conan.

5. Hostů postupně ubývalo. Na některé krčmář, který se najednou ocitl ve vlastní hospodě jako v pasti, vylil své dobré víno, na jiné zase příliš dlouho zapomínal. Mnozí si všimli jeho rozrušení, a vytratili se bez placení. Ostatní pochopili, že se blíží potíže a tak v místnosti kromě Conana a jeho společníků nakonec zůstal jen jeden beznadějně opilý postarší muž. „Vím, ke komu šel ten chlapec,“ řekl v jednu chvíli AlAthin. „Měli bychom odsud zmizet – chystají se na nás.“ Cimmeřanova tvář se rozzářila. Pořádný boj s lidskými protivníky mu chyběl ještě víc, než ženy. „Mají s sebou nějaké podezřelé flakónky – černý lotos, řekl bych – a já bych nerad zůstával v tomto sklepě,“ upřesnil mág. Barbar dopil svůj džbán, vstal a došel pro Arheštiru, který již delší dobu střízlivěl v kuchyni. Mladík nebyl zvyklý pít, a pokud se

154

blížily potíže, což očekával, musel se dát do pořádku. Popíjel tedy vodu a jedl ovoce. Doufal jen, že se mu jeho bleskové reakce vrátí co nejdříve. „Jdeme. Mágu – tvá kouzla nebudou potřeba,“ prohlásil Conan. AlAthin pokrčil rameny. „Nebudu se vám do toho plést,“ prohlásil. Arheštira odložil pomeranč, upravil si šaty a odešel z kuchyně. Pak se barbar obrátil k Tárikovi a jeho dceři. „Vy zůstanete. A – Táriku, kdybychom se už neviděli…“ Cimmeřanova pěst vyrazila jako blesk a dopadla na krčmářovu čelist. Ozvalo se zapraskání zlomené sanice. Obtloustlý muž padl v bezvědomí na podlahu a shodil na sebe mísu s ovocem. Jeho dcera zděšeně couvla do rohu. Conan se na ni široce usmál a pokrčil rameny. „Snad příště,“ řekl s úsměvem. Jeho oči sklouzly na mísu s čerstvě vyškvařeným sádlem a rty mu rozehrál zlomyslný úsměv.

6. Čtveřice ozbrojených mužů se blížila nočními uličkami do Tárikovy krčmy. Doufali, že své oběti zastihnou nepřipravené, zůstali však ostražití. Byli to zkušení šermíři a za příslušný podíl pro svého pána již mnohokrát zabíjeli. Mainí s nimi byl až dosud navýsost spokojen. Jeden z nich obezřetně otevřel dveře do krčmy a nahlédl dovnitř. Schody mu znemožňovaly výhled a jeho bystré uši nezachytily ani náznak hovoru. Mávl na jednoho ze svých společníků a s připravenými flakónky vkročili na schody. Následoval zvuk pádu, kletby a tříštění rozbitého skla, jak se oba hrdlořezové řítili dolů po důkladně namaštěných schodech. Ze dveří se vyvalil oblak jemného černého prachu a kletby utichly. Zbývající dva muži rychle couvli z dosahu uspávacího prášku, když vtom se

155

z temného výklenku protějšího domu jako duchové vynořili Conan s Arheštirou…

7. Zvuky boje přilákaly spoustu zvědavců a záhy byla čtveřice bojujících obklopena hloučkem mužů, žen i dětí. Nikdo se nenamáhal přivolávat stráže – kdo by také chtěl přijít o oblíbenou zábavu. Conan se právě snažil zatlačit svého soupeře ke dveřím do Tárikovy krčmy. Obratně odrážel šermířovy rychlé údery a umně využíval své fyzické převahy. Oba Iranistánci byli skvělými šermíři a barbar musel ocenit jejich umění. A navíc neměl v plánu svého soupeře zabít, nebude-li to nezbytné – nechtělo se mu utíkat pod rouškou noci z tak příjemného města. I Arheštira bojoval s cílem svého soupeře jen odzbrojit. Jeho meč zasazoval Iranistánci jen povrchové rány. Podařilo se mu rozetnout šermíři obočí, ten si instinktivně protřel krví zalité oči a to obratnému mladíkovi stačilo. Téměř nepostřehnutelným sekem zasáhl mužovu ruku. Iranistáncův meč spadl na dláždění i se třemi prsty. Hlouček kolem pochvalně zamručel. Arheštira se připojil ke Conanovi a poslední z šermířů bezděčně ucouvl. Cimmeřan zachytil nejistý úder jeho meče a prudkým kopnutím jej poslal za jeho druhy do černým práškem zamořené krčmy. „Představení skončilo!“ křikl do davu barbar. V té chvíli však oba společníci odvrátili pohled od raněného Iranistánce. Ten obratně vytáhl štíhlou dýku, nadechl se a připravil se k hodu. V hloučku se rozhostilo ticho a to barbara, zvyklého přikládat důležitost maličkostem, stačilo varovat. Bleskově se otočil a prudce kopl do Iranistáncovy ruky. Ostří dýky mu rozřízlo dlaň a zbraň odletěla z jeho dosahu. Cimmeřan se chystal zasadit mu ještě několik důrazných a bolestivých kopanců, ale snědý muž se začal dusit. Z náhle zmodralých rtů vyklouzl jazyk, tělo se zacukalo v křečích a zmrtvělo. „U Croma!“ zaklel Conan. „Ty bys mě teda otrávil…“

156

Ze stínů se vyšoural AlAthin. „Dobrá bitka,“ prohlásil. „Až na ten závěr.“ „Z toho potíže nebudou,“ odvětil Cimmeřan. „Znám Iranistánce – pokud někdo bojuje zákeřně, zaslouží smrt. Teď nás ale zaveď k domu jejich pána, než se k němu ta novina donese.“

8. Mainího dům stál v nejbohatší čtvrti města. Byl patrový a obklopovala ho velká zahrada. Conan určil vhodné místo k překonání zdi, jež dům a zahradu chránila před vetřelci. AlAthin našel svou myslí prince zlodějů – odpočíval v jednom z pokojů v patře a zřejmě čekal na příchod svých mužů. V domě se pohybovalo, jak AlAthin zjistil, šest osobních strážců. Bojovníci se rozhodli jednat rychle a využít okamžiku překvapení. Barbar obratně překonal šest sáhů vysokou zeď a hodil svému společníkovi lano. Pak přešplhal i Arheštira. Byli uvnitř. Ubývající měsíc svítil na překrásné vzory z cizokrajných květin, umně upravené keře a několik ovocných stromů a palem. Cimmeřan pohlédl na stromy a našel nejvhodnější cestu. Naznačil mladíkovi co a jak a lehce přikrčený přeběhl k prvnímu ze stromů. Vendhyjec jej následoval. Nepozorováni se dostali až téměř ke dveřím, pak se však ozvalo zadrnčení tětivy a do stromu se zabodl šíp – jen coul od Cimmeřanovy hlavy. Nocí zazněl varovný výkřik. Byli prozrazeni. Tasili meče a vběhli do dveří vstříc svým nepřátelům. Tentokrát to nebyla žádná pouliční šarvátka. Mainího stráž byla vycvičena ještě lépe, než banda, kterou na Conana a jeho společníky poslal, a navíc byla v přesile. Cimmeřan využil úzkého prostoru dveří, zablokoval jej svým tělem a prudkými seky odrážel útoky nepřátel. Všiml si, že nemají zbroj, očekával tedy zdatné a mrštné šermíře. Nemýlil se. Arheštira se mezitím rozběhl ke dveřím do sklepa, kterých si před chvíli povšiml. Byly zamčené, ale stačil odříkat otevírací formuli dřív, než si jej stihl povšimnout lučištník, číhající v okně.

157

Vběhl dovnitř přímo mezi zásoby vybraných lahůdek. Neměl ale čas zabývat se lákavými jídly, které nosí služebné na stůl jeho nepřítele. Doufal, že Mainí už nebude mít příležitost ochutnat nic jiného, než jeho nebo Conanovu čepel. Na okamžik se zarazil. „Začínám myslet jako Conan,“ napadlo jej. Barbarskému bojovníkovi se mezitím podařilo zabít prvního z nepřátel a probodnuté tělo mu dobře posloužilo k obraně v úzké chodbě, která za dveřmi byla. Stál proti čtyřem šermířům, jen dva z nich však mohli bojovat současně a i tak si velice překáželi. Zbylí dva Iranistánci rychle pochopili nevýhodnost své situace a zmizeli v útrobách domu. Conan odrazil další výpady a zaklel, když mu štíhlá čepel soupeře pronikla zbrojí a zasáhla rameno. Naštěstí ne vážně. Předstíral však horší zranění a s bolestným výrazem ve tváři couvl. Útočník se nechal vylákat, dychtivě vykročil vpřed a zakopl o bezvládné tělo svého druha. Neupadl, ale ztratil rovnováhu. Než si stačil plně uvědomit svou chybu, rozsekl mu barbarův těžký meč lebku. Poslední šermíř na okamžik ztuhl, když viděl, jak se hlava jeho přítele rozpadá na dvě přesné poloviny. Cimmeřan vytrhl meč, uvízlý v páteři. Jeho rána byla až příliš dobrá a byl rád, že poslední soupeř nevyužil okamžiku, kdy nemohl použít svou zbraň. V té chvíli se ale za Iranistáncovými zády objevili dva muži s luky. Cimmeřan zaklel, bleskově se stáhl zpět před dveře a uskočil za roh. Ze dveří vyletěly dva šípy a zmizely ve tmě. V chodbě se náhle ozvalo zasvištění čepele, křik a kletby. Conan pochopil a znovu skočil do dveří. Arheštira, který se k lučištníkům nepozorovaně přiblížil, bleskurychle přeťal krkavici prvního z nich a bojoval s druhým, který mezitím stačil přezbrojit. Druhý muž se snažil mladíka obejít a zaútočit zezadu, Conan mu však nedal šanci. Ostrá čepel projela stehnem a šermíř se s výkřikem zhroutil k zemi. Kolem něj se začala okamžitě šířit kaluž krve… Vyrazili nahoru. Věděli, že Mainí již na ně bude připraven a očekávali, že v jeho blízkosti naleznou i posledního muže z jeho stráže. Znali také zlodějovu zálibu v jedech. AlAthin jim pro

158

všechny případy dal s sebou lahvičku se svou kořalkou – tvrdil, že vypálí v ráně většinu nebezpečných utrejchů. Obezřetně stoupali po schodech nahoru – zákeřný útok mohl přijít odkudkoli. V patře se ozvaly kroky a schody jim přehradil poslední z Mainího stráže. Bleskově napjal tětivu a vystřelil. Arheštirova čepel se mihla vzduchem a srazila letící šíp. Conan vyrazil nahoru jako střela, ale to už držel muž v ruce meč. Čepele zazvonily. Šermíř měl mírnou převahu, kterou mu dávalo výhodnější postavení, ale Conan byl zvyklý na bitky na schodech. Za okamžik se k němu navíc připojil i Arheštira. Najednou se však před nimi objevil do bohaté róby vystrojený muž, hodil po bojujících flakónek s černým práškem a zmizel v chodbě. Cimmeřan si ale včas povšiml pohybu jeho ruky zdobené prsteny a rychle se nadechl. Flakón dopadl a vše zahalil černý oblak. Barbar vyrazil nahoru a dostihl Mainího v jeho komnatě. Ten právě běžel k černé truhle, v níž schraňoval své jedovaté poklady. Cimmeřan mu zastoupil cestu a pohlédl muži do tváře. Zarazil se – místo očí měl místní princ zlodějů jen prázdné oční důlky, lemované dávno zacelenými jizvami po spáleninách. „Ano, jsem slepý,“ prohlásil Mainí důstojně. „Snadno mě můžeš zabít, ale nejprve zvaž moji nabídku.“ „Jakou nabídku?“ otázal se Conan a dával přitom pozor na každý mužův pohyb. „Jste – ty i tvůj společník – vynikající bojovníci. Rád bych vás najal.“ Cimmeřan se zasmál. „A co bych z toho asi tak měl?“ „Čtvrtinový podíl z každé kořisti pro vás oba.“ „Kořist si odnesu,“ souhlasil Cimmeřan. „Ze tvého domu.“ „Dobře,“ řekl Mainí. „O svůj život škemrat nebudu. Jen prosím – udělej to rychle. Od jisté doby špatně snáším bolest.“ Cimmeřan zaváhal. Mainí mu usiloval o život a zasloužil si smrt, barbarovi se ale příčilo zabíjení bezbranných. Srazil muže pěstí k zemi a ten jen tiše zasténal. Poté strhl provaz, kterým se

159

odhrnovaly rudé sametové závěsy a důkladně ho svázal. Vrátil se do chodby a se zatajeným dechem se podíval na zamořené schodiště. Černý prach již mezitím klesl do přízemí. Zvedl Arheštiru a odnesl jej do místnosti, kde zanechal prince zlodějů. „Poslouchej, nádhero,“ prohlásil Conan. „Máš tady něco, co probere mého společníka?“ „Ne,“ odvětil Mainí. „Leda by se měl probudit na onom světě.“ Cimmeřan zaklel. Chvíli váhal a pak vyběhl z domu, přešel zahradu a otevřel bránu. AlAthin už u ní čekal. „Zvláštní,“ zamumlal AlAthin. „Ve svých vizích jsem zcela jasně viděl jeho oči.“ „Probereme to později,“ odsekl Conan. Vešli do domu. Conan spoutal omámeného šermíře a odnesl ho do pokoje k Mainímu. „Pomůže ta tvá pálenka proti lotosu?“ zeptal se Cimmeřan a ukázal na bezvědomého mladíka. „Hmmm,“ odvětil AlAthin a mávl rukou. „Vyspí se z toho.“ Mág se obrátil k Mainímu a zmateně si jej prohlížel. Nakonec ho přemohla zvědavost a začal se vyptávat na tu záležitost s očima. Dosud vždy jeho mysl viděla přesně a celá tato záležitost jej mátla. Je snad Mainí mág? Objasnil mu, jak jej pozoroval svým vnitřním zrakem a požádal ho o vysvětlení. „Podívej se do té krabičky na stolku,“ odvětil princ zlodějů. AlAthin se obezřetně přiblížil ke stolu a snažil se přitom co nejpřesněji vnímat Mainího pocity. Žádnou zradu v nich ale nevycítil. Otevřel ji a vydechl překvapením. „Skleněné oči?“

160

9. Mainí později AlAthinovi vysvětlil, že si oči, které mu vyrobil jeden sklářský mistr, vyndal těsně před tím, než se rozhodl hodit na bojující svůj černý prášek. Pro případ, že by mu jeho manévr nevyšel. Dobře věděl, že mnozí bojovníci nedokáží zabít bezbrannou oběť a tušil, jak prázdné oční důlky na Cimmeřana zapůsobí. „Proradná bestie!“ vyprskl Conan. „Ano, ale teď už mě nezabiješ. Pober si svou kořist, nashromáždím další. A věř mi, že umím ocenit dobrého protivníka,“ odvětil princ zlodějů. Trojice se usadila v Mainího domě. Prince zlodějů uvěznili i s jeho šermířem v komoře bez oken a Conan s Arheštirou u nich střídavě drželi stráž. Cimmeřan odcházel za zábavou do nevěstinců, Vendhyjec s mágem zamířili k místnímu čaroději. Zjistili, že je to pouhý jedovarník, halící své odporné řemeslo do magického hávu. Snažili se dopátrat Mainího minulosti, ten však na toto téma zatvrzele mlčel a jen občasné zacukání v jeho tváři prozrazovalo, že rány, které kdysi utrpěl, jsou dosud živé. Nakoupili též zásoby na další cestu, včetně velkého množství oblečení, neboť AlAthin věděl, do jak mrazivých míst směřují. Po městě se rozkřiklo, že obávaný princ zlodějů je zajat, a do Mainího domu chodili pod rouškou noci četní obyvatelé Ta’imá a nabízeli Conanovi nemalé částky za jeho hlavu. Cimmeřan je znechuceně odmítl. „Nemají tě tu rádi,“ řekl jednoho večera princi zlodějů, s nímž za tu krátkou dobu navázal jakési podivné, na vzájemné úctě založené přátelství. „Víš – v těchto krajích lidé věří, že zabití slepce přivolává hněv bohů,“ odvětil Mainí. „Jestli mě nezabiješ ty, nebo jiný cizinec, jsem v bezpečí. Pověra je mocná zbraň…“ Přišla také Ná’ika – poděkovat Conanovi za to, že ušetřil život jejího otce. Barbar jí neřekl, že si nechtěl ušpinit meč o krev takového

161

zbabělce; místo toho si ji odvedl do jednoho z pokojů a úsměv, který jí pak ráno zářil ve tváři, nasvědčoval, že svého zdržení nelitovala. Po několika dnech však Conan opět pocítil touhu, kterou v něm vyvolávalo Kéšinovo kouzlo. Cimmeřan s Arheštirou posbírali v Mainího domě cennosti, které mohli snadno odnést a Conan odemkl dveře do komory, v níž byli uvězněni princ zlodějů se svým posledním bojovníkem. Pak rychle opustili brány města a vydali se na poslední úsek své cesty.

162

K pobřeží 1. Po několika týdnech jim jejich pouť opět začala připomínat svou jednotvárností jakýsi podivný sen. Cíl na jižním pobřeží byl den ode dne blíž, a přesto vzdálený. AlAthin v noci hledíval na hvězdy a určoval z nich jejich další cestu. Obydlených míst ubývalo, obklopovala je step zabydlená jen stády rohatých antilop. Postupovali však rychle, alespoň AlAthin je o tom přesvědčoval. „Kdo je před námi?“ zeptal se jednoho odpoledne znenadání Conan. Právě se chystali vyrazit na další etapu své cesty. Tou otázkou si lámal hlavu už dost dlouho – vlastně od chvíle, kdy si v Ta’imá konečně po svém odpočinul a přestal vnímat temné síly kolem sebe jako samozřejmost. Doufal však, že ji rozřeší, aniž by na to jeho společníci přišli. Pak ale zvítězila jeho vrozená přímost. A odpověď potřeboval. Oba muži na něj pohlédli. „Máte mě za blázna? Kdo mi hodil před stan tu dívku? Kdo zmasakroval Atahiřany? Koho se tak bojíš, Arheštiro? Je to snad některý z Rávanových démonů? Nebo nějaký ďábel z Iremu?“ Vendhyjec sklopil hlavu. Cimmeřanovi zmizel z tváře laskavý výraz a chytil mladíka pod krkem. „U Croma! Mluv!“ V Arheštirových očích se zračila hrůza. „Je to,“ zašeptal. „Je to…“

2. Mi-Go procházel obrovskou lodí, připomínající velký sarkofág pokrytý reliéfy, jimž neublížil ani kolem plynoucí čas. Loď byla pohřbená několik desítek sáhů pod vodou v mořem vyhloubené jeskyni. Dokázal se dostat do útrob bizarního plavidla – měnil dle potřeby povahu svého těla i prostor kolem sebe. Strážný duch lodi

163

jej pokládal za přirozenou součást lodi a nedokázal ho rozpoznat. Netvor se toulal širokými chodbami, nahlížel do zvláštně tvarovaných komnat a přemýšlel o účelu podivných černých i světlých bublin, plujících vzduchem… Nedokázal ji ale řídit, neboť neznal magické formule Velkých. Jedinými bytostmi, které by to dokázaly, byli Velcí a ten bláznivý AlAthin. Hledal místo a způsob, jak se v lodi skrýt; rozhodl se totiž, že nechá dobrodruhy, aby přistáli u Jižního kontinentu a užili nesmírné síly lodi k oslabení Rávany a jeho hvězdicovitých druhů. Nakonec zvolil komnatu ukrývající samo srdce magické lodi – věřil, že AlAthinův pátravý pohled bude oslepen vírem sil, který se kolem černého srdce lodi Velkých rozpoutá.

3. Conan o krok ustoupil, bleskově se napřáhl a jedinou ranou srazil Arheštiru k zemi. „Nejraději bych tě zbil do bezvědomí!“ zasyčel. „Zašli jsme však příliš daleko…“ AlAthin pozvedl obočí. Barbar se k němu otočil a odplivl si. „Máš mne za hlupáka? Pokud to věděl on, musel jsi to vědět také.“ Následovaly mlčenlivé dny. Cimmeřan hleděl vpřed se sveřepým výrazem ve tváři. Zuřila v něm bouře, která by mnoho jiných dohnala k šílenství. Za svůj život toho zažil hodně, celé toto dobrodružství však již příliš útočilo na jeho barbarskou přirozenost a nebyla to přijatá odměna, ale jen Kéšinovo kouzlo, které dávalo, aniž by to tušil, celému jeho konání smysl. Arheštira pozorně naslouchal mágovým výkladům a poznával mnohá další kouzla, proti nimž mu jeho meč začal připadat žalostně slabý. Když to mág poznal, varoval jej, aby svou zbraní nepohrdal. Slunce vycházelo a zapadalo, hvězdy zářily z hlubin kosmu, vítr zvedal prach a zase se utišoval a jednoho dne k nim zavál slanou vůni moře.

164

Potom jednoho dne opět vyšlo nad stepí slunce a trojice v ranních paprscích spatřila nedozírný oceán…

4. Kéšin pozoroval komáří larvy v jezírku. Vzal větvičku a zčeřil hladinu. Tvorečci zmizeli pod vodou. Po chvíli se zase vynořili. Nahý mudrc se usmál a opět je zaplašil. „Jak dlouho už to dělá?“ zeptal se jednoho z Kéšinových učedníků král unaveným hlasem. „Čtyřicet dní!“ vydechl nadšeně mladíček. „Je to Mistr!“

165

BÁJNÁ LOĎ „Když Alláh stvořil pekelný oheň, nechal jej hořet tisíc let, dokud nezčervenal. Potom jej nechal hořet dalších tisíc let, dokud nezbělel. Potom jej nechal hořet ještě tisíc let, dokud nezčernal jako temná noc. Plameny pekelného ohně nesvítí, avšak jeho žár nikdy nevyhasne.“ Abú al-Hasan al-Kisáí: „Kniha o počátku a konci“

Jeskyně 1. „Tady, tady někde to musí být,“ mumlal AlAthin. Celý den bloudili kolem pobřežních skal a hledali místo, kde byla ukryta loď Velkých. Blížil se večer. Moře se tříštilo o členité tmavé útesy, jimiž v těch místech země končila. Zdálo se jim, že jsou na nejopuštěnějším místě na světě. Byli už unaveni, přesto ale pokračovali v pátrání, dokud trval odliv. „Tady,“ vydechl AlAthin, který ucítil sílící přítomnost obrovské magické síly, dřímající v hlubinách. „Našli jsme ji…“ Conan s Arheštirou seskočili ze skály na úzký pruh země, který již pomalu začínala zalévat voda. Před sebou spatřili ústí obrovské zatopené jeskyně. To bylo několik desítek sáhů široké – hleděli na vskutku ohromující výtvor přírody, který jako by byl stvořen k tomu, aby se stal přístavem bájné lodi. „Jak hluboko leží?“ zeptal se Arheštira. „To není důležité,“ odvětil AlAthin. „Přivoláme ji.“ „Počkáme do rána, jinak se tu ještě utopíme,“ rozhodl Conan a vyšplhal zpět na skálu. Arheštira s AlAthinem jej neochotně následovali. Druhého dne ráno se opět vypravili k jeskyni. Paprsky vycházejícího slunce pronikaly tmavými vodami v ohromné sluji.

166

Mág se oběma mužům vzdálil, pozvedl před svou tvář Zářící různostěn a začal zpívat dávná zaklínadla v jazyce velkého Cthulhu. Přestože ke Conanovi doléhala jen některá slova spletitých formulí, zachvěl se. Toto byl svět čarodějů – nejasná, snová říše kouzel, formulí a zaklínadel, příliš spletitá a nelidská, než aby ji dokázal přijmout a souhlasit s ní. Úkosem pohlédl na Arheštiru, který s leskem v očích sledoval průběh rituálu. „Bez mágů by byl svět lepší,“ pomyslel si. Vendhyjec byl uchvácen silami, které svým duchem viděl vířit kolem iremského mága a vzpomněl i na své první setkání s Kéšinem. Stále ctil svého Mistra, pochopil však, že ten už nikdy čarovat nebude. To, co zprvu pokládal za osvícení, bylo ve skutečnosti zatemnění Mistrovy mysli. Šílenství, které s sebou magie mnohým přináší, jej dostihlo a zničilo. Teď však našel nového Mistra, nový vzor… AlAthin zíral do Zářícího různostěnu a zcela se ponořil do spleti kouzel. Mocná slova odnášela jeho vůli skrze magický krystal do mořských hlubin, kde se pomalu probouzela spící loď. Strážný duch lodi pozorně naslouchal jednotlivým formulím – jediná chyba, jediné zaváhání by mága stálo život. Žádný jiný smrtelník by nedokázal provést obřad správně – avšak staletí, jež AlAthin strávil ve zdech Iremu, jej naučila rozumět nejen slovům, ale i myšlení Velkých natolik, že se v té chvíli uvnitř sám stal jedním z Velkých, jeho duše se proměnila a strážný duch neměl důvod k pochybnostem. Hladinu rozčeřilo několik velkých bublin, jak se loď po miliónech let odpoutala ode dna.

2. Mi-Go cítil, jak se loď probouzí. Pohlédl na obrovskou černou kouli, vznášející se nedaleko. Začínala pulsovat jako skutečné srdce. Najednou z ní začaly vystupovat bílé chvějící se útvary, které se vzápětí vpíjely do stěn okrouhlého sálu. Jiné bubliny –

167

neproniknutelně černé – se naopak zjevovaly v prostoru a mizely v srdci lodi. Bytost zachvátil neurčitý, znepokojivý pocit. Něco nebylo v pořádku. Cítila pátravý pohled strážce lodi, věděla ale, že démon nedokáže rozpoznat bytost, která umí měnit geometrii prostoru kolem sebe a stát se tak neoddělitelnou součástí místa, kde se nachází. Přesto byl Mi-Go neklidný…

3. Conan s hrůzou sledoval, jak se mágovo tělo mění, ztrácí jasné obrysy a chvílemi se mu zdálo, že místo AlAthina tam stojí nějaká větší bytost podivného, neuchopitelného tvaru. Jak mágova slova nabývala na důrazu, slunce pohaslo. Zaplavovalo opuštěné pobřeží narudlým přísvitem a svět nyní vypadal jako na počátku nebo na konci času. Oblaka začala nabývat podivných tvarů, jako by nebem plula obludná průsvitná města a paláce. Mágova slova zněla v hrobovém tichu.

4. Mi-Go poznal, že se loď probudila a nyní stoupá k hladině, a rozčíleně obcházel kolem tajemné pece, pohánějící magické plavidlo. Zdálo se mu, že je temnější, než dříve. Jako by už ani nebyla hmotou, ale jakýmsi zvláštním průchodem – chodbou do jiného světa. Jeho těla se začala zmocňovat dříve nepoznaná slabost, ztrácel koncentraci a ve svých útrobách cítil podivnou bolest. Přemýšlel, zda si Velcí nechránili tajemství pohonu své lodi nějakým kouzlem, které nedokázal odhalit. Snažil se soustředit a kouzlo nalézt, nic však neobjevil.

168

5. Nepřirozeným tichem proniklo šumění, bublání a hvízdání, zvedl se vítr a pod zelenou hladinou se objevila svítící masa lodi. Mág vyřkl poslední slova rituálu, vlny se rozestoupily a loď Velkých se objevila na hladině. Na AlAthinův pokyn se otevřela obrovská brána, pokrytá černými nápisy. Mág svěsil ruce a pohlédl na své druhy. Jako první k němu přistoupil Arheštira a s úctou vepsanou ve tváři se mu uklonil. „Raději mi přines pálenku, mladíku,“ vydechl AlAthin. „Tohle je třeba zapít!“

6. Nestvůrný Mi-Go najednou spatřil, jak se z jeho těla vynořil malý černý útvar a vplynul do srdce lodi. Začínal chápat, do jaké pasti se dostal. Přesto ale nevěřil, že by jej mohlo cokoli porazit. Začal měnit prostor kolem sebe, ale zjišťoval, že je stále v dosahu spárů, které z něj začaly po kouscích rvát život…

7. Vešli do lodi, tišili neklidné koně a naslouchali podivným zvukům, jež chvílemi zaznívaly z prázdných místností. Směřovali k sálu, z něhož Velcí v dávných dobách plavidlo ovládali. Stěny, zhotovené ze světélkujícího kovu, který svět nezná, jim svítily na cestu. I podlaha byla kovová, čemuž napovídal nejen zvláštní přísvit, ale také rozléhající se zvuk jejich kroků. Viděli hrůzná vyobrazení na stěnách, jimiž tiše prostupovaly chvějící se černé a bílé útvary. Brzy vešli do míst, která hledali. Po stranách obrovského sálu stály děsivě vyhlížející sochy kuželovitých Velkých v životní velikosti, zhotovené z černého kamene. Na protější straně se ze tmy vynořilo zvýšené obloukovité pódium nad nímž bylo ve zdi zasazeno obrovské vypouklé leskle černé oko.

169

Přistoupili blíž a snažili se překonat obavy, které v nich budila přízračná atmosféra, jež na lodi panovala. Vendhyjci se zdálo, že se ocitli v útrobách probouzejícího se draka. Stěny lehce pulsovaly, jako by se celá loď pokoušela nadechnout. AlAthin vyslovil magickou formuli a černé oko nad nimi zaplálo barvami a po chvíli v něm spatřil zelenou hladinu okolního moře… Chvíli mlčky hleděli na gigantické sochy Velkých, lemující stěny. „Ngh’lhui,“ zamumlal AlAthin. „Mágové, kteří vládli lodi…“ Snad si i představoval vlastní zpodobnění, stojící po boku těch nestvůr. „Možná je tu někdo s námi,“ odsekl Conan s myšlenkou na obludného Mi-Go. Arheštira s sebou trhl. „Strážný démon by vetřelce pravděpodobně zahubil. A jistě by mě na něj upozornil. Ale máš pravdu – Mi-Go je mocný. Prohledám to tady,“ odvětil AlAthin. Pokud je Mi-Go předběhl, bylo možné, že loď našel, přelstil obranná kouzla a nyní se ukrývá v jejích členitých útrobách. „Hned,“ upřesnil Cimmeřan. AlAthin odtrhl fascinovaný pohled od soch a magického „oka“ a vytáhl z vaku pergamenový svitek s podrobným plánem lodi. Pak se posadil. Conan si odkašlal. „Nejprve nechám pátrat svou mysl,“ vysvětloval mág. „Když nic neobjevím, projdeme pro jistotu celou loď.“ Mág zavřel oči a soustředil se. Jeho mysl navštívila všechna místa, zabloudila i k magickému srdci lodi. Obrovská síla, vyzařující z pece, v níž se rozhořel magický oheň, mu zastírala pohled, usoudil však, že i kdyby se do těch míst Mi-Govi podařilo dostat, není takový blázen, aby se tam ukrýval. „Ne, nemyslím, že by tady Mi-Go byl,“ řekl nakonec AlAthin. „Ale možná zná kouzla, která odvádějí můj vnitřní zrak. I když – tomu bych moc nevěřil. Projděme tedy loď.“

170

Vydali se na zdlouhavou obchůzku plavidlem. Oba bojovníci byli ve střehu, mág kráčel klidně, jeho mysl se však snažila zachytit sebemenší náznak něčeho nepatřičného. Procházeli opuštěnými chodbami a místnostmi, jejich kroky se rozléhaly pustými prostorami a ozvěna je čas od času vracela zpět – to pak zněly cize a podivně. Sestupovali do nižších pater po rampách, které sloužily Velkým místo schodišť, nahlíželi do každého zákoutí. Některé místnosti, vybavené policemi s podlouhlými kovovými schránkami, AlAthin s nadšením označil jako knihovny. Objevili i zákoutí s velkými nádržemi, do kterých bylo možné načerpat vodu, místnosti vyplněné vznášejícími se různobarevnými koulemi, které Velkým sloužily k odpočinku a zábavě, jak alespoň AlAthin usuzoval, a mnoho dalších divů, jimž ani on nedokázal porozumět. Nakonec se znaveni vrátili do hlavního sálu. „Není tady,“ prohlásil AlAthin. „Možná to vzdal a vrátil se ke svým, možná se ke svému nepříteli vydal na svých křídlech, ale tady není.“

8. Přízračná bytost se svíjela v neustálých proměnách, jak se snažila uniknout síle, která ji vstřebávala. Nemohla se oddělit od lodi, neboť pak by ji okamžitě zničil strážný démon, nemohla uniknout – byla připoutána okovy tisíckrát silnějšími, než bylo Rávanovo zaklínadly posílené měsíční stříbro. Mi-Go slábl každým okamžikem a cítil, že bude muset svůj úkryt opustit dříve, než chtěl. Věděl, že trojice už je na lodi, nedokázal k nim ale svou zkalenou myslí proniknout. Předpokládal však, že loď již prohledali a on bude v některé ze vzdálenějších místností ve větším bezpečí.

171

9. AlAthin se postavil před „oko“ a snažil se uvěřit, že se to skutečně děje, že to není jen další z živých snů, jimiž bloudil v dobách, kdy přebýval v pravěkém Iremu. Splnil se mu senovládl loď, o které tolik četl a tolik snil. Na jeho vrásčité tváři zářil široký úsměv, když prastarými slovy přikázal lodi plout k pobřeží ledové země, k předpolí mýtického Lengu. Deset obrovských ploutví se po miliónech let opět pohnulo a loď se dala do pohybu. „Cesta bude trvat déle než týden,“ řekl, když se konečně otočil ke svým nejistě vyhlížejícím druhům. „Zařiďte se tu jako doma.“ Conanovy myšlenky na okamžik zabloudily do rodné Cimmerie, pak cosi zavrčel, rozložil v rohu sálu přikrývky, sedl si a hleděl do zdi. Podivné tvary proplouvající stěnami jej rozčilovaly, stejně jako AlAthinovo nadšení z tohoto nelidského výtvoru. AlAthin s Arheštirou se spolu vydali do jedné z knihoven, v nichž bylo možné číst slova Velkých, uložená v magických schránkách, nikoli očima, ale přímo myslí. Ponořili se do tajemných vyprávění, plných strašlivých bitev vesmírných ras, podivných příběhů a nesrozumitelné poesie. Rychle podlehli okouzlení a dychtivě vstřebávali další a další znalosti o životě v magických městech Velkých, o životě, který na zemi kvetl v dávno ztracených aeonech. Conan se nudil. Milióny let staré vědomosti jej nelákaly a doufal jen, že celá tato noční můra brzy skončí. Vstal, chvíli cvičil s mečem a poté si lehl a usnul…

10. Mi-Go se vypotácel ven, kouzlo, které jej umrtvovalo, však nepolevovalo. Cítil, jak jej loď stále více vstřebává, jeho tělo se rozpadalo a postupně mizelo ve stříbřitém kovu podlahy…

172

11. Dny plné nicnedělání bojovného Cimmeřana, uvyklého téměř neustálé činnosti, unavovaly. Zpočátku zabíjel čas popíjením mágovy silné pálenky, pil však většinou sám, neboť Arheštira i AlAthin byli příliš uchváceni divy, které je obklopovaly, a trávili svůj čas především pobytem v tajemné knihovně Velkých. Arheštira hlouběji poznal povahu dávných ras a brzy už věděl, jakými kouzly ovlivnit myšlenky Starých, dávných nepřátel mýtických Velkých. Conan čas od času hleděl skrze magické „oko“ do mořských hlubin. Chvílemi bylo možné zahlédnout ryby podivných tvarů, žijící v temných hlubinách oceánu, prchající před magickým světlem, pročesávajícím prostor před lodí. Jindy zase spatřil zborcené sloupoví obrovských kamenných chrámů, jež musely klesnout do hlubin před celými věky, a přesto stále budily i v jeho mysli pocit úcty. Přemýšlel, kdo postavil města, pohřbená pod neklidnou hladinou, zda to byli lidé či monstra, o nichž AlAthin s takovým nadšením vyprávěl; ten později prohlásil, že jsou to ztracená města Velkých a v největším z nich – bájném R’lyehu – spí sám strašlivý Cthulhu. Od té doby pohlížel barbar na zatopené ruiny už jen s nechutí a s podezřením. Po několika dnech se vynořili, loď sama vdechla do svých útrob čerstvý vzduch a opět klesla stovky sáhů pod hladinu. Jediné, co doopravdy ocenil, byla koupel v jedné z velikých nádrží. Bylo příjemné zbavit se zaschlého potu a špíny. Nakonec se rozhodl trávit čas osamělými pochůzkami mlčenlivými chodbami lodi…

12. Mi-Gova slabost se stupňovala a nedokázala ji zahnat žádná kouzla, ani neustálé pokusy o vlastní proměnu i změny okolního prostoru.

173

Vstal, natáhl křídla a opět se zhroutil. Odpadávaly z něj slizovité kousky a třísnily lesklou podlahu chodeb, do níž se pomalu vpíjely. Ostré spáry klouzaly po kovu a vydávaly odporná zaskřípění. Plazil se rozsáhlými prostorami lodi jako zmírající stín. Jeho myšlenky byly zastřené, postupně zapomínal na smysl a cíl své cesty. Vysílal své zmatené myšlenky, které pak bloudily podivně se kroutícími chodbami a hledaly svou oběť.

13. Plazil se páchnoucím masem plným kroutících se červů, kteří v jinak naprosté tmě zeleně světélkovali. Před něčím prchal. Napínal svaly a snažil se uniknout děsu, který měl v patách. Ruce a nohy se mu však bořily hlouběji a hlouběji do rozbředlé hmoty. Cítil, jak se mu desítky červů zarývají do svalů a řval bolestí… Někdo vykřikl jeho jméno. „Probuď se, Conane!“ Otevřel oči a spatřil nad sebou AlAthinovu ustaranou tvář. „U Croma!“ zaklel Conan. „Všichni máme zlé sny,“ zabručel mág. „Něco se děje…“ Cimmeřan vstal a potřásl hlavou, jako by chtěl zahnat vzpomínku na noční můru. Opásal se mečem a beze slova vyrazil do útrob lodi. Když vešel do vzdálenějších míst, znechuceně si prohlédl lesklé černé skvrny na podlaze. Byla to jasně čitelná stopa. Nevěděl ale, zda ji chce sledovat. Ten, kdo ji zanechal, byl však zřejmě zraněný a slabý. Conan sevřel ruku na jílci meče a šel dál. Zanedlouho zaslechl skřípavé zvuky, z nichž mu běhal mráz po zádech. Zvolnil krok, lehce našlapoval a opatrně postupoval dopředu. Když před sebou spatřil vzdalující se postavu, kterou dosud viděl jen na hrůzných vyobrazeních, jeho oči se rozšířily údivem a vztekem; zatnul zuby, sáhl po meči a tasil. Věděl, že by měl utéct a přivolat své druhy, zvítězila však nezměrná touha po osobním

174

vyrovnání účtů. Opatrnost nechal za sebou a s divokým bojovým pokřikem Cimmeřanů se rozběhl za stvůrou. Mi-Go se otočil, namáhavě vstal a pozvedl strašlivou černou čepel z Yuggothu, kterou i přes svůj zoufalý stav stále vláčel s sebou. Barbar k němu doběhl a meče se střetly. Mi-Go byl oslabený, přesto ale zůstával nebezpečným protivníkem, neboť bojoval o svůj život. Conan zasazoval svému soupeři strašlivé rány, které by okamžitě zahubily jakéhokoli normálního smrtelníka. Z posekaného trupu příšery vytékal strašlivě páchnoucí zelený sliz. Cimmeřana udivila podivná pomalost a nesoustředěnost nepřítele, zachoval si ale obezřetnost – zvláště proto, že věděl o krutém jedu, který obsahovaly jeho spáry. Mi-Go však zatím bojoval mečem. Jeden z úderů černé čepele prošel Cimmeřanovou obranou a rozťal mu kůži na čele. Conanovy oči zalila horká krev. Přesto ale téměř poslepu zaútočil, veden spíše instinktem, než zrakem, a širokým obloukem sekl do nepozemské stvůry. Mi-Go zabzučel, jeho spáry zasáhly barbara do nohy a potrhaly mu zbroj. Conan uskočil a jediným máchnutím pařát odsekl. Na zemi se tvořila stále silnější vrstva kluzkého slizu. Bojovník šíleně sekal do strašlivého těla, kusy černého masa a končetiny s ostrými drápy létaly všude kolem. Stvůře se nakonec podařilo vzpamatovat, uhnout před dalším úderem a vyslat na Cimmeřana veškerou zlobu a nenávist ve svém nitru. Barbar zařval nezměrnou hrůzou. Před očima mu ožily tisíce nočních můr, chvíli byl naprosto ochromen svazujícím děsem a před očima už neměl chladně zářící stěny lodi, ale desítky beztvarých černých stvůr s planoucíma očima. Pak stál na pláni pokryté bílým pískem, z něhož se vynořovala svíjející se chapadla a z nebe se snášela křídlatá monstra, jasně se rýsující v záři modrého slunce. Na svém těle ucítil cosi lepkavého a instinktivně uskočil. Modrou září zalitá pláň zmizela a na chvíli zase spatřil kovové stěny plavidla. Mi-Go opět zabzučel. Vydával ze sebe poslední zbytky svých sil v touze zničit ještě jeden, poslední život. Poznal totiž, že jeho osud je zpečetěn.

175

Cimmeřan stál na břehu moře a díval se na tři krásné dívky, plovoucí ve vlnách. Najednou na třech místech hladina zčernala děrami ve vodě, z nichž vylétly dlouhé biče. Obtočily dívky a začaly je stahovat do hlubin. Vyřítil se dívkám na pomoc, ale bylo již pozdě. Jeho tělo omývala nezvykle teplá voda. Tekutina houstla a měnila barvu. Barbar zařval, pevně zavřel oči a naslepo ťal mečem. Otevřel oči. Ležel zabořený v chvějícím se bezhlavém těle. Pohltil jej pocit naprostého hnusu. Útroby se mu vzedmuly a umírajícího Mi-Go pokryly zvratky. Bojovník vstal a poprvé v životě cítil, že se mu třesou ruce. Mi-Govo tělo, potřísněné hustou zelenou krví, sebou ještě několik minut škubalo, než konečně zmrtvělo. Cimmeřan si protřel oči a hleděl na nehybnou obludu. Usekané pařáty ležely všude kolem. Děkoval osudu, že se mu podařilo zbavit bestii jedovatých spárů dříve, než jej ochromila. Pak očistil meč, vrátil jej do pochvy, vzal useknutou hlavu a nejistým krokem se vydal do hlavního sálu…

14. Arheštira i AlAthin vyděšeně hleděli na Conanovu příšernou trofej. „To není možné,“ mumlal AlAthin. „I když…“ „Jak vidíš, tak je, čaroději!“ utrhl se Cimmeřan. „Jak se ti vůbec podařilo Mi-Go zabít?“ zeptal se rozechvělým hlasem Vendhyjec. Cimmeřan se zatvářil poněkud nejistě. Sám si uvědomoval, ač nerad, že Mi-Go měl být soupeřem nad jeho síly. „Byl slabý,“ odvětil nakonec. „Slabý a nesoustředěný. Možná byl raněný.“ Mág pohlédl na nestvůrnou hlavu, která už ztratila jasné obrysy a pomalu se rozplývala, jako by ji něco pohlcovalo. Pochopil. „Vzala si jej loď,“ prohlásil zamyšleně. „Změnil své tělo, aby jej pokládala za svou součást a ta to učinila dokonaleji, než

176

předpokládal. Učinil osudnou chybu. Ale kdybys ho nedorazil, pronikla by do lodi i jeho mysl a jen bohové vědí, co by to způsobilo…“ Cimmeřan pokrčil rameny. Po několika hodinách se Mi-Govo tělo rozplynulo, vsáklo se do stříbřitého kovu podlahy a zůstal z něj jen přízračný stín ve vzpomínkách a snech… Loď dále směřovala ke svému mrazivému cíli.

177

Bitva s Dagony 1. Byli již dávno za polovinou své podivné cesty, když náhle útrobami lodi zazněly nelidské hlasy, křičící v jazyce Velkých jakási strašlivá varování. Conan rozpoznal řeč Velkých. Neznal slova, hrozbu však vycítil zcela jasně. Pohlédl do „oka“ a strnul. K lodi se blížilo několik nestvůrných bytostí, jejichž pokřivený obraz znal z šeptaných legend námořníků, kteří se odvážili vyplout na širý oceán a zázrakem přežili střetnutí s těmito tvory. Když spatřil napůl rybí těla s obrovskými drápy zakončenými pažemi, vzpomněl si na Dagona – děsivého rybího boha Shemitů. Přiblížili se a jeden z nich rozpřáhl své desítky sáhů dlouhé paže. Barbar se zachvěl hrůzou, skrytou v hlubinách mysli každého suchozemského tvora – dříve, než život vystoupil z moře, podléhal vládě těchto bytostí a strach z jejich moci si přenesl i na zdánlivě bezpečnější souš. Možná, že právě oni byli příčinou vzniku suchozemských tvorů, kteří před nimi prchali na mělčiny… Conan doufal, že AlAthin dorazí co nejdříve. Loď se zachvěla, když ji sevřely pařáty hlubokomořských tvorů. V té chvíli již dorazili AlAthin s Arheštirou a pohlédli do oka. Mág vykřikoval jakési povely, kterým Conan nerozuměl a ani rozumět nechtěl. Připadal si v té chvíli bezbranný a strašlivě klel. Loď se zazmítala, když ploutve, které ji poháněly, zabraly a pohnuly jí dozadu. Sevření zplozenců Dagonových však bylo příliš silné, loď se naklonila a všichni spadli k levé stěně. Koně ržáli strachem a bolestí. Barbar vztekle zařval. Kdyby byli na pořádné lodi, mohl by se svou posádkou napnout tětivy luků a vytáhnout harpuny… AlAthin potřásl hlavou, do níž se uhodil, a zaječel další rozkaz, zatímco nestvůry stahovaly plavidlo hlouběji a hlouběji. Nakonec se mu podařilo nadechnout a vykřiknout jakési zaklínadlo v jazyce Velkých. Loď jeho slova slyšela a umocňovala je vlastní

178

magickou silou. Jedna z nestvůr, které ji svíraly, se zazmítala a prchla do hlubin. Sevření na okamžik povolilo a lodi se konečně podařilo couvnout. Cimmeřan si všiml, že „oko“ měnilo úhel pohledu – jako by loď měla hlavu, která se nyní otáčela. Následovalo další zadunění, jak nestvůry opět zaútočily a loď se téměř převrátila. Místností zběsile létaly bílé koule, přenášející magickou sílu z tajemného srdce lodi. Vzduch byl prodchnut podivnou vůní, kterou Cimmeřan dosud nepoznal. „Trhají ploutve!“ zaúpěl mág, bezmocně visící za jednu z obrovských kovových soch. Conan byl rád, že byly dobře upevněné v podlaze. Pak AlAthin dokončil další, tentokrát delší a složitější zaklínadlo v řeči Velkých. Po chvíli spatřili v „oku“ vířící spirály bílých a rudých vláken, která se obtáčela kolem těl útočníků. Voda kolem nich zrudla krví. Většina z netvorů začala prchat, jeden se ale otočil a vší silou svého raněného těla narazil do lodi. Stovky zářících vláken vzápětí roztrhaly jeho tělo na kusy. Plavidlo se srovnalo do původní polohy, nadále však klesalo a Conan zaslechl zvuk valící se vody. AlAthin zaklel. Lodí se opět rozezněl hlas. Tentokrát zněl klidněji, bezvýrazně. Mág pozorně naslouchal. „Loď je poškozena,“ zamumlal. „Ale teď se zbavuje vody, která do ní pronikla, když Dagonovi zplozenci utrhli několik ploutví a prorazili trup. Můžeme jen doufat, že nezůstaneme pohřbeni na dně…“ „Můžeme něco dělat?“ zeptal se se staženým hrdlem Vendhyjec. „Čekat,“ odvětil AlAthin. Cimmeřan zaklel. Nenáviděl chvíle, kdy musel nečinně čekat. Po několika minutách narazila loď s citelným otřesem na nerovné dno. Cimmeřan ukončil trápení tří vážně raněných koní a ošetřil zbývající. Čas se vlekl. Čekali.

179

„Jsme pro ně vetřelci,“ zamumlal AlAthin. „Nejsou příliš inteligentní a když se setkají s něčím, co se jim vyrovná ve velikosti, touží to zničit. Možná jednou budou i lidé stavět lodě, plující pod vodou – a oni pak mnohé ztrestají za tu opovážlivost.“ Po hodině úzkosti začala loď opět stoupat. Vydechli úlevou. Opět vypluli k ledové zemi…

2. Chybějící ploutve ubraly lodi na rychlosti a malá část vnitřního prostoru zůstala zatopená. Loď zeslábla a mág věděl, že už ji nebude moci použít proti Rávanovi, neboť její magická moc by na něj nyní nedosáhla. Zdálo se ale, že nebezpečí pominulo. Loď se vynořila nadechnout a Conan spatřil v magickém oku desítky ledových ker, zářících oslepujícím svitem v poledním slunci. Přemýšlel, jak daleko mohou být od míst, které znal. Zatoužil po ruchu městských ulic, hemžení lidí, objetí dívek i po prostých hospodských rvačkách. Dalšího dne se bájná loď opět vynořila a vypouklé oko jim ukázalo bílé zasněžené pobřeží, ze kterého se tyčila osamělá černá skaliska…

180

TŘETÍ KROK DO HLUBIN LENG „V celé té podívané byl naléhavý, pronikavý náznak ohromného tajemství a možného zjevení. Bylo to, jako když ty trčící přízračné věže představují sloupy strašlivé brány do zapověděných končin snu a složitých propastí dalekého času, prostoru a dalších rozměrů. Neubránil jsem se pocitu, že jsou zlé – hory šílenství, jejichž odvrácené svahy hledí na nějakou prokletou nejzazší propast. To perlivé, přísvitné, oblačné pozadí v sobě tajilo nevýslovné nápovědi neurčité éterické dalekosti, mnohokrát přesahující pozemský prostor, a děsivě připomínalo člověku odlehlost, odloučenost, pustotu a věkovitou mrtvost tohoto neprobádaného jižního světa.“ Howard P. Lovecraft: „Hory šílenství“

Útok shoggoth 1. V době, kdy se loď Velkých blížila k pobřeží ledové země, ožil jeskynní labyrint Starých nevídaným ruchem. Mrazivým vzduchem se nesly jejich hvízdavé výkřiky, mnozí zděšeně prchali podzemními cestami do mořských hlubin, v nichž přežívalo jedno z jejich podzemních měst. Ani tam se ale necítili bezpeční. Naposledy pohlédli na monstrózní stavby a vydávali se po stovkách na dlouhou cestu za svými příbuznými do jiných měst na dně oceánu. Jen necelé dvě stovky z nich zachovaly věrnost svému pololidskému spojenci Rávanovi, jenž pro ně byl příslibem znovunabytí dávné slávy. Noční můra, kterou v dávných dobách stvořili a jež se vzbouřila, se opět rozhodla zaútočit.

181

Strašlivé shoggoth, které z pohledu miliardy let dlouhého trvání národa Starých teprve nedávno vyhnaly své bývalé pány ze země Leng, se rozhodly zúčtovat s posledními zbytky velkolepé rasy. Statisíce let s tichým bubláním trpělivě hloubily podzemní cestu pod kontinentem a nyní konečně dosáhly svého cíle. Z proražených děr se do jeskyní s odporným mlasknutím vylila bílá slizovitá hmota a několika opozdilcům připravila strašlivá muka a smrt. Jejich spojená mysl se dělila, jak se od hlavní masy oddělovala další a další beztvará těla, jež rozleptávala basreliéfy na stěnách, jako by tak shoggoth chtěly dát najevo, že historie dávné rasy, v nich zaznamenaná, jejich příchodem spěje ke svému definitivnímu konci. Z bílé hmoty vyrůstaly strašlivé parodie ústních otvorů Starých a křičely jejich hlasem slova o smrti a umírání. Někteří hvězdicovití prostě strnuli hrůzou a bez vůle přijímali bolestivou smrt. Rávana si jako jediný v té chvíli zachoval jasnou hlavu; ač nebyl na takovou událost připraven, zabýval se prací se shoggoth už dlouhou dobu a nevzbuzovaly v něm, na rozdíl od uprchlíků z Lengu, ochromující záchvaty hrůzy. Svolal ty Staré, kteří nepodlehli všeobecnému zmatku, a přikázal jim, aby jej chránili a dodávali mu svými hvízdavými písněmi magickou sílu pro souboj, jenž hodlal podstoupit. Postavil se do středu obrovského sálu, zdobeného reliéfy, zobrazujícími poslední – nejtruchlivější – etapu dějin Starých, a vstoupil do magického kruhu. Soustředil všechnu svou i jejich moc a pohlédl nestvůrným třetím okem do kruté, ale prosté mysli inteligentního slizu. Věděl zcela přesně, co je třeba v takové chvíli učinit. Jeho pohled klouzal myslí rozpuštěné ve stále se měnícím těle bytosti. Pak v pravou chvíli vykřikl svůj první rozkaz a shoggoth, které teprve přitékaly k labyrintu Starých, začaly ničit podzemní tunel. Země se chvěla, když bytosti, slité v jediném těle, bojovaly mezi sebou. Nakonec strop chodby povolil a tisíce tun kamení zabránily v přístupu hlavnímu voji nestvůr. Staří, kteří prokletého žrece obklopovali, pocítili novou naději. Ochromující děs pominul a jejich ústa začala zpívat dávná zaklínadla, která vlévala Rávanovi novou sílu k dalšímu boji.

182

Vítězství bylo ale stále v nedohlednu. Shoggoth se rozdělily. Část z nich pronásledovala hvězdicovité pod mořem, část se soustředila na útok proti Rávanovi. Ten odříkával další a další zaklínadla, jimiž si zotročoval některé z nich a nutil je k vzájemným bojům, zatímco ty, jež pronikly sítí jeho kouzel, útočily na Staré, chránící svého mága vlastními těly, a odnášeli je do tmavých chodeb labyrintu. Strašlivý nářek vypovídal o bolestném utrpení, jež zakončovalo jejich předlouhé životy, zbývající Staří ale dále pokračovali ve svém nelidském zpěvu. Nakonec přece jen začal Rávana získávat převahu. Útoky shoggoth slábly, stále méně se jich dokázalo dostat až k živé zdi, kterou Staří utvořili. Čaroděj padl na kolena a poděkoval temným bohům, kteří jej před staletími zasvětili do umění magie. Pak se obrátil ke Starým. „Jste ochotni zemřít pro své druhy pod mořem?“ Mnozí dali najevo svůj souhlas. Prokletý žrec jim objasnil svůj úmysl – ovládnout shoggoth, které pronásledovaly prchající Staré. K tomu ale potřeboval obrovské množství magické síly. Poté Rávana nakreslil na chladnou kamennou podlahu sálu strašlivé symboly černé magie, jež se naučil od vyvržených žreců a kněží svého lidu, když byl mlád. Vstoupil do kruhu starobylých znaků, pozvedl černou čepel yuggothských Mi-Go a dobrovolníci se zachvěli hrůzou. Necouvli však. Prokletý žrec začal odříkávat zaklínadla a jeho hlas s každým slovem sílil a pohlcoval vůli posluchačů, jejichž pohledy byly upřeny na krvavé třetí oko, které svým pohledem pronikalo do hlubin jejich duší. Rávana vyzval prvního ze Starých, aby přistoupil. Obrovské tělo pohnulo masitými výrůstky a přesunulo se k mágovi. Čepel zasvištěla a setnula mu hlavu. Tělo se zaduněním padlo k zemi a na okamžik se rozzářilo bledým světlem. Čaroděj natáhl levou ruku a záře se pomalu a jakoby neochotně vlila do jeho těla. Opět odříkal magické formule a pokynul další z obětí, upírající svůj pohled do krví nalitého třetího oka ďábelského mága.

183

Brzy se před ním válela hromada těl. Rávana věděl, že má už dost síly k ovládnutí zbytku shoggoth a dokonce i k odehnání útočníků, kteří zarputile bojovali se závalem. Nedokázal však přestat. Moc, která jej zaplavovala, zcela ovládla jeho mysl. Toužil načerpat co nejvíce životní síly svých oddaných a ještě mnoho jich pobil, než poznal, že více síly již nedokáže udržet. Staří byli omámeni únavou z přestálé bitvy a navíc neznali příliš dobře Rávanova kouzla. Jejich mysl nedokázala odhalit čarodějovu krutou hru. Moc a síla Starých dávno zeslábla během věků pomalého, ale nezadržitelného úpadku. Poté konečně splnil svůj slib. Ovládnutí shoggoth se začali stahovat z mořských hlubin a shromáždili se kolem svého nového pána. Rávana jim v duchu poděkoval – nebýt jejich útoku, čerpal by novou sílu celá desetiletí. Díky nim mohl využít zoufalství Starých a nabýt ji téměř okamžitě. V duchu se rozesmál a propustil své věrné, aby pohřbili mrtvé…

184

Kámen a led 1. AlAthin vyslal paprsek své mysli, který se oddělil, aby prozkoumal podmořské město i labyrint. Chtěl najít co nejvhodnější přístupovou cestu k Rávanovi a pokud možno se vyhnout střetu se Starými. Loď už nebyla schopna prokletého žrece ohrozit, to však Rávana netušil. Když AlAthin nahlédl do labyrintu, vydechl zděšením. Nenadálý útok obludných shoggoth jej vyděsil stejně jako Staré. Ani Cimmeřanův meč, ani magie, kterou vládl, nestačily na boj s takovým nepřítelem. Viděl prchající Staré, zmasakrovaná těla a jeho mysl vnímala bolest a hrůzu desítek vražděných bytostí. Našel ale také čarujícího Rávanu a v té chvíli mu z celého srdce přál úspěch v jeho snažení. Popsal bojovníkům vývoj událostí a opět nechal svou duši putovat bojištěm. Ke své radosti viděl, že Rávana vítězí. Poté byl nucen sledovat jeho nelidský rituál a když pochopil, že prokletý žrec žádá víc, než potřebuje, strašlivě se rozčílil. Něčeho takového byl schopen snad jedině člověk… „Ta bestie,“ zamumlal zhnuseně, když se probral z transu. Objasnil svým druhům situaci a přikázal lodi odrazit od břehu. V této chvíli byl nejvýhodnější překvapivý přímý útok. Conan pevně sevřel jílec meče a doufal, že se ostrá čepel po tak dlouhé době konečně dostane ke slovu.

2. Rávana cítil, jak nově nabytá moc pulsuje v jeho žilách a kdyby mohl, křičel by radostí. Kolem něj se však stále pohybovali jeho hvězdicovití hostitelé, jejichž city nechtěl ranitspíše z vypočítavých důvodů, než proto, že by litoval byť jediného jejich mrtvého. V jeho

185

plánech hráli pouze dočasnou roli. Ne jejich rasa, on sám se měl stát svrchovaným pánem shoggoth. Vyšel na pobřeží, aby se nadechl mrazivého, ale čerstvého vzduchu. Rozzářený výraz z jeho tváře však rázem zmizel, když hladinu zčeřila ohromná masa lodi Velkých. Poznal ji okamžitě a jeho srdce se sevřelo hrůzou. Probudil se snad snící mrtvý Cthulhu a vytáhl do boje proti svým odvěkým nepřátelům? Věděl o strašlivých magických zbraních, jimiž lodě Velkých vládly, o kouzlech, kterým by ani on nedokázal odolat. Zaječel bezmocným vztekem a zmizel v útrobách jeskyní.

3. Když Staří spatřili loď proplouvající nad jejich podmořským městem, opustila je veškerá naděje. Takový útok byl příliš nečekaný a jeho následky musely být osudné. Někteří z nich ještě pamatovali na dobu dávných bojů, v nichž nakonec zvítězili, to však byla dávná minulost. Oproti minulým věkům jich zbyla jen hrstka, zapomněli už dávná kouzla a ztratili mnohé schopnosti. Někteří si vzpomněli na celá podmořská města, rozpadající se pod náporem magie Velkých. „Velký Cthulhu přichází!“ křičeli svými hvízdavými hlasy. Loď přirazila ke břehu.

4. Conan, Arheštira i AlAthin se chvěli napjatým očekáváním budoucích dějů. Sečtělý mág mnohokrát oběma bojovníkům popsal, co mohou od ledové pustiny a jejích podivných obyvatel očekávat, svými slovy však neuklidnil ani sám sebe. Nemohl. Očekávat mohli téměř cokoli. Cimmeřan se zachmuřeným výrazem ve tváři brousil meč a jen tento zvuk tříštil napjaté ticho posledních okamžiků dlouhé cesty. Pak tlumený náraz přerušil divoký běh jejich myšlenek. Brána v přední části lodi se otevřela, muži vystoupili odění do mnoha vrstev oblečení, které prozřetelně nakoupili

186

v Ta’imá. Rozhlédli se. Chladné pobřeží bylo pusté, až na desítky podivných nelétavých ptáků, vyhřívajících se na chladném slunci či plovoucích v ledových vodách. Když je Cimmeřan spatřil, proti své vůli se rozesmál. Jen vrcholky skal se černaly v oslepující záři chladných slunečních paprsků, odrážejících se od panenského sněhu. Museli mhouřit oči. „Zima,“ sykl AlAthin a zachvěl se. „Odporná zima…“ Seskočili z lodi a běželi ke vchodu do jeskyně, který se zarýval do hlubin zasněžené země jen několik desítek sáhů před nimi. Cimmeřan i Vendhyjec pevně svírali své meče a zapálené louče, mág tiše mumlal nějaká zaklínadla či snad jen modlitby za úspěch v blížícím se střetnutí. Vběhli do jeskynního labyrintu a barbar beze slova ukázal směr. Spěchali klikatícími se chodbami, z nichž některé byly přírodní, jiné jejich nelidští obyvatelé museli vyhloubit sami, neboť byly nepřirozeně rovné a stěny nesly místy stopy po jakýchsi nástrojích. Míjeli několikařadé pásy rytin, vyprávějících truchlivé příběhy Starých, mnohde poškozené nedávnými doteky shoggoth. Překračovali kaluže mrtvého slizu a dosud neodnesené mrtvoly Starých, nesetkali se však s jedinou živou duší. Okolní ticho, tříštěné pouze dusotem jejich nohou na hladkém kameni, bylo téměř omračující, zvláště když se zastavili, aby nabrali dech k dalšímu běhu. Asi po půlhodině cesty se Cimmeřan zachvěl vzrušením – jejich cíl byl na dosah.

5. Rávana vběhl mezi své věrné, čekající na muže, jemuž věřili. Třásli se hrůzou při pouhém pomyšlení na strašlivou pomstu mrtvého Cthulhu a jeho lidu. Když vycítili Rávanovu paniku, jejich srdce se zachvěla. „Musíme se stáhnout,“ prohlásil prokletý žrec jejich řečí. „Proč loď neútočí?“ pomyslel si přitom. Po zádech mu běhal mráz při představě, že na něj dopadne palčivý konec magického biče a stáhne

187

jej do ledově chladných hlubin. Měl pro takový případ připraveny magické bariéry a jiná ochranná kouzla, nebyl si však jistý, zda by jej ubránily. Dosud však loď mlčela, ať už ji ovládal kdokoli. Na jeho povel se z rohu sálu, který si upravil pro magické operace, zvedla proměnlivá těla shoggoth. Rávana zvolal mocná slova a nakreslil na zeď sálu magický symbol. Zbývalo již jen jediné místo, kam mohl uprchnout. Naštěstí měl dost sil, aby měl jeho útěk smysl. Věřil, že by dokázal ovládnout hlavní masu shoggoth a s jejich pomocí by se pak dokázal postavit komukoli. I Velkým a jejich strašlivým zbraním a kouzlům. Sice ještě ani zdaleka neučinil všechny přípravy na uskutečnění tak velkolepého plánu, neměl ale jinou možnost. Moci, kterou načerpal ze zabitých Starých, měl k ovládnutí shoggoth dostatek. Spěchal; loď mohla udeřit každým okamžikem. „Možná, že v lodi nejsou velcí,“ pomyslel si a hlavou mu proběhl obraz bělovlasého AlAthina. „Možná, že chce jen mne a nemůže mě najít.“ Věděl ale, že to se může změnit každým okamžikem. Vyřkl zaklínadlo a znaky vepsané v oválné bráně se rozzářily. „Jdeme!“ přikázal mág.

6. Conanovi se zatmělo před očima, zapotácel se a padl k zemi. Rychle se ale vzpamatoval a vstal. Blízkost jeho nepřítele, která jej ještě před chvíli zcela ovládala, najednou zmizela. „U Croma!“ zařval. „Je pryč…“ dodal tišeji. AlAthin s Arheštirou se zastavili. „Unikl magickou branou,“ sykl Arheštira. „Zase…“ „Dokážu ho vystopovat,“ řekl AlAthin. „Pokud bránu najdeme dost brzy, můžu ji znovu otevřít.“ Cimmeřan opět ucítil Rávanovu přítomnost. Zase je dělila velká vzdálenost. Tentokrát ale kouzlu, které Kéšin zasadil do jeho mozku, nepodlehl. Rávana neprocházel branou sám, doba, kterou strávil v prostoru mezi světy byla proto delší než při předchozích

188

přesunech a kouzlo tak přestalo působit na dostatečně dlouhou dobu, aby si Conan stačil uvědomit, co se v něm odehrálo. V jeho duši se rodilo strašlivé poznání. Barbar se sice nevyznal v kouzlech, ale to, co se s ním dělo, pochopila jeho bystrá mysl okamžitě. Došlo mu, že k Rávanovi jej pojí víc, než jen nenávist k černým mágům a touha po pomstě. Ztuhl, pomalu se otočil k Arheštirovi a chytil jej za krk. „Je to kouzlo!“ zařval a zlomyslná ozvěna jeho slova zmnohonásobila. „Někdo chce, abych zabil Rávanu a seslal na mě kouzlo!“ Mladík zachroptěl. Cimmeřan uvolnil sevření. „Tak mluv!“ „Nemohl udělat nic jiného!“ zaúpěl. „Zabloudili jsme v tom magickém labyrintu a…“ „Kdo?“ zařval Conan. „Byla to jediná možnost, a pak už…“ „Kdo to byl!“ přerušil jej Conan a přiškrtil ho. „Kéšin, ale…“ Barbara ovládl strašlivý vztek. Nikdo – přítel ani nepřítel – si nesměl dovolit ovládat jeho mysl. Nevybuchl však. „Zemře,“ procedil mezi zuby. Cimmeřan pustil Arheštirovo hrdlo a obrátil se k AlAthinovi. „Dokončíme to. Naposledy jsem ho cítil tímto směrem,“ řekl chladně a ukázal do jedné z chodeb. „Nerozumíš tomu!“ řekl unaveně Arheštira. „Zachránil nám tak život! A – kouzla nekouzla – oba se přece chceme pomstít za to, co Rávana provedl Líle…“ Arheštirův hlas se zachvěl. Už dlouho jej vír událostí unášel tak rychle, že ani nestačil myslet na nebohou princeznu. Na jedinou bytost, kterou opravdu miloval. Conan mu věnoval nelítostně chladný pohled svých modrých očí. Pokračovali v cestě.

189

7. Rávana vystoupil z magické brány jako poslední a vířící modrý kruh se za ním uzavřel. Rozhlédl se. Byl v jedné ze zachovalejších budov obrovského pravěkého města na planině Leng – v chrámu, z něhož ústila chodba, vedoucí k nezměrné propasti, v jejíchž hlubinách skrývalo podzemní moře opuštěné město Starých, kteří tam byli z větší části pobiti shoggoth. Jen málokterým se podařilo uprchnout a překonat ledové pláně jižního kontinentu až k oceánu. Vzdali se města na povrchu, neboť nemohli více snášet postupující chlad a postavili nové město v podzemním moři, aby v něm záhy pomřeli ve slizkém objetí svých otroků… Rávana znal historii jejich rodu a uměl jí využívat, pokud se Starými jednal, jinak jej ale nijak nedojímala. I když obdivoval velkolepost díla starobylého lidu, pokládal jej za rasu tak jako tak odsouzenou k zániku. Vyšel ven a rozhlédl se po monstrózních ruinách, táhnoucích se od obzoru k obzoru a z části pohřbených pod příkrovem věčného ledu. Obří kvádry, kuželovité stavby i pyramidy z černého kamene, někde téměř nepoškozené, jinde rozbořené, se táhly do všech stran – obludná připomínka zašlých časů, kdy Leng překypoval životem. Staří, kteří šli s ním, se zachvěli přívalem pocitů a vzpomínek. Město, z něhož je vyhnal chlad, viděli naposledy před statisíci let. Kolem Rávany se plazilo patnáct zkrocených shoggoth, velkých bílých hromad slizu. Ty necítily nic, jen s tichým bubláním poulily narychlo vytvořené obrovské oči, které se jim objevovaly na povrchu rozbředlých těl a zase mizely v jejich útrobách. Mág se zachvěl při poryvu mrazivého větru. Vrátili se zpět do budovy a vydali se širokou podzemní chodbou k propasti. Jen chvílemi museli překračovat suť a zřícené balvany. Město Starých obdivuhodně odolávalo působení nelítostného času. Čtyřicet Starých, kteří mága provázeli, ale jen neochotně putovalo k těm místům – byla pro ně spojena se vzpomínkami, jež palčivě bolely i po statisících let. Svěřili však své osudy do rukou mocného

190

příslušníka mladé a mocné rasy a nezbylo jim, než se jeho vůli podrobit…

8. Trojice vešla do sálu, v němž ještě nedávno provozoval Rávana své rituály. Zasáhl je odporný, nasládlý pach rozlité krve Starých. Pětiboká místnost byla poznamenána krutým divadlem, které se zde odehrálo. Kaluže zničených shoggoth i krve hvězdicovitých již pokrývala tenká vrstva ledu. Stěny i podlaha byly místy značně poleptány doteky beztvarých. Uprostřed místnosti si všimli magického kruhu, který tu po sobě čaroděj zanechal. AlAthin ani na okamžik nezapochyboval, že je Conan zavedl na správné místo a ihned také našel čerstvě vyhaslou magickou bránu, jíž Rávana unikl a začal ji studovat. „Leng,“ zamumlal nakonec. „Unikl do Lengu… Vlastně je to jasné.“ „Kde to je?“ zeptal se Conan. „Je to náhorní planina, na níž stávalo největší město Starých,“ odvětil AlAthin a oči se mu podivně zaleskly. „Spatřím Leng,“ pomyslel si. „A možná i vrcholky Kadathu…“ „Ptal jsem se kde,“ připomněl se Cimmeřan. „Ještě jižněji,“ odvětil mág. „A teď mne nerušte – pokusím se znovu otevřít Rávanovu bránu. Ještě nevyhasla, ale musím spěchat.“

9. Prokletý žrec ucítil vzdálenou přítomnost shoggoth, přebývajících v podzemním moři. Lépe řečeno jediné shoggoth, nestvůrné mysli v nestvůrném těle. Chladné, kruté, nelítostné. A silné, nesmírně silné, dokud je tělo spojené. Zastavil se. „Nyní ovládnu shoggoth v propasti,“ pravil s poněkud hranou sebejistotou. Rozložil na kamennou podlahu sestupující chodby kůži pokreslenou prastarými symboly, kterou si pro tu příležitost

191

předem připravil. Staří jej mlčky obklopili, vnější kruh pak tvořily ovládnuté shoggoth. Na okamžik všechno ztichlo. I vítr, vyjící na povrchu, který dosud slyšeli, se naráz utišil. Rávana soustředil svou mysl a začal odříkávat magické formule. Nestvůrná masa hluboko pod nimi se zachvěla…

10. AlAthin pronesl poslední slovo zaklínadla a Rávanova brána opět zaplála modrou září. Jako první vkročil do portálu Arheštira. Cimmeřan tiše zaklel, pevně sevřel meč a následoval jej. Nakonec vešel AlAthin. Na okamžik se ocitli v beztvaré prázdnotě, obývané jen těmi nejnepochopitelnějšími z bohů. Dříve však, než si jejich mozky dokázaly uvědomit hrůzu nicoty a zešílet, sevřelo je mrazivé objetí ledového vzduchu na planině Leng.

11. Rávana dokončil první část složitého zaklínadla. Jeho mysl pronikla do rozptýlené mysli shoggoth v hlubinách a hledala cestu k jejímu ovládnutí. Nestvůrná bytost mu však odolávala. Její mozek prolínal celým jejím rozlehlým tělem a nebylo snadné si jej podmanit. Shoggoth vycítila útok a s hrůzu nahánějícím bubláním a s hvízdáním, napodobujícím řeč Starých, se dala do pohybu, aby nepřítele zneškodnila. Čaroděj znásobil úsilí a začal odříkávat další, mocnější formule.

12. Mág pronesl zaklínadla vstříc portálu a pohasínající magické symboly se opět rozzářily. „Je lepší mít otevřenou cestu k úniku,“ vysvětlil Arheštirovi. „Pak ale kdokoli může přijít za námi,“ poznamenal Conan.

192

„Může, ale myslím, že nepřijde,“ řekl AlAthin cvakaje zuby, neboť na něj dolehl okolní mráz. Záhy se už všichni tři chvěli strašlivým chladem; Cimmeřan jako jediný poznal drsné zimy, bylo to však dlouho, co naposledy navštívil severní země a odvykl už mrazům. AlAthin trpěl z trojice asi nejvíc, staletí strávená ve žhavé poušti se na něm podepsala. Přesto ale neodolal a na chvíli vyšel z válcovité budovy do skučícího mrazivého větru, aby na vlastní oči spařil bájnou náhorní plošinu Leng. Chvíli užasle hleděl na obludné město – gigantické černé budovy divných nelidských tvarů táhnoucí se do všech stran, a na hory, proti nimž byly i nejvyšší štíty Himelián pouhými kopci. A věděl, že stovky mil od Lengu jsou ještě vyšší hory, nepřístupné vrcholky bájného Kadathu, plného děsivých tajemství, o nichž i Staří hovořili pouze v šeptaných náznacích. Ledový vichr si pohrával s jeho dlouhým bílým vousem a hrozil jej každým okamžikem srazit do mohutných závějí. Zachvěl se, zčásti zimou, zčásti vzrušením, a ztuhlým, roztřeseným krokem vešel zpět do budovy. Magická brána stále plála modrým světlem. I Arheštira zatoužil prohlédnout si bájný Leng, ale Conan netrpělivě ukázal na vchod do podzemního tunelu. „Šli tudy…“

13. Shoggoth se vyvalila na břeh podzemního moře, zahřívaného činností země, a spěchala spletí chodeb k mágovi, který se ji snažil ovládnout. Před sebou tlačila teplejší vzduch z podzemí, který se při styku s mrazivým ovzduším výše měnil v oblaka páry.

14. Rávana rychle ztrácel síly, stále ale nemohl proniknout do černé duše shoggoth a podmanit si ji. Sál životní sílu ze svých věrných, nepomáhalo to však. V duši mu zněl zlověstný zpěv v jazyce

193

starých, kterým mu beztvará bytost připomínala svou blízkost. Věděl, že monstrum je v pohybu a musel jej zpomalit. Soustředil se tedy pouze na čelo vražedné bílé vlny, která se k nim valila, a ovládl je. V hlubinách se rozpoutal lítý boj když shoggoth, se strašlivým řevem doléhajícím až k mágovi, požírala samu sebe a on tak získal trochu tolik potřebného času.

15. Trojice spěchala chodbou ke svému nepříteli. Země se chvěla úděsnou bitvou probíhající v hlubinách. Cimmeřan opět cítil Rávanovu přítomnost, mocné puzení kouzla však již pominulo. Conan nenáviděl černé mágy a jejich ďábelské obřady, necítil ale potřebu je pronásledovat pro dobro lidstva či z jiných podobných důvodů. Byl bojovník – své štěstí nacházel v třeskotu mečů na bojišti a v objetí krásných žen. Tím více nenáviděl Kéšina, který jej tak zákeřně přinutil k této výpravě. Zašel však již příliš daleko a přestože kouzlo ztratilo svou moc, byl pevně rozhodnut dokončit započatou práci. Přijal ostatně AlAthinův žold. Doufal jen, že jim démonický čaroděj tentokrát neunikne. Vendhyjec ztratil mnoho ze své někdejší sebejistoty – nebyl zvyklý na tlustý oděv, připadal si jako spoutaný a obával se, že jeho bojové mistrovství, založené na nadpřirozené mrštnosti a jemných pohybech posvátného bojového tance, vezme v nadcházejícím střetu za své. Hlavou se mu při pohledu na zarputilý výraz Cimmeřanovy tváře honily i myšlenky na osudné prozrazení, jehož se dopustil. Věděl, že by se tím měl zabývat, až se jim podaří zvítězit – o čemž nyní stále více pochyboval – nemohl si však pomoci. I když věděl, že Kéšin zešílel, vážil si jej, byl mu za mnohé vděčný a nechtěl ho vidět ve dvou kusech… AlAthin raději nemyslel na nic. Závany ledového vzduchu jej mučily až k nesnesení a soustředil se jen na to, aby dokázal držet krok se svými druhy.

194

Potom se chodba v záři jejich loučí podivně proměnila. Suť a kamení zmizely a podlaha chodby se stala nepřirozeně čistou a hladkou. Krátce poté zaslechli ozvěnu Rávanova zvučného hlasu pronášejícího zaklínadla, ale i vzdálenější a mnohem odpudivější zvuky odněkud z hlubin země. „Snaží se ovládnout shoggoth,“ vydechl AlAthin. „Rychle!“ Rozběhli se vstříc úděsnému nepříteli.

16. Shoggoth se přibližovala, ale Rávana v duchu jásal. Chvílemi již přestával doufat, ale teď cítil, že jeho cíl je na dosah. Rozptýlená mysl se mu začínala podvolovat. Zbývalo jen několik posledních formulí k získání moci, jaké dosud žádný ze smrtelníků nedosáhl. Potom však náhle zmizel příliv síly, kterou mu dávali Staří. Chvíli ještě odříkával formule, kouzlo ale rychle ztrácelo sílu. Vyřkl slova určená k přerušení rituálu, otevřel své lidské oči a zbrunátněl vztekem. Chodbou se někdo blížil a jeho Staří se začali připravovat k boji…

17. Trojice pohlédla na kruh z desítek Starých a několika shoggoth, v jehož středu Rávana čaroval. Cimmeřan poprvé spatřil Staré a zachvěl se. Byli obludní a cizí. Jejich soudkovitá těla korunovaná odpornými žlutými pěticípými hlavami, na nichž vyrůstaly ohebné trubice nesoucí oči, chvílemi připomínala něco rostlinného; ohebná větvící se chapadla vyrůstající na nejvyšších bodech pěti dýhovitých vypouklin trupu, pilovitá křídla a hvězdicovitý spodek těla s tuhými svalnatými končetinami… to vše vyvolávalo v Cimmeřanovi pocit zrůdné nepatřičnosti. Přesto však z nich necítil takovou znechucující nelidskost, jaká čišela z Mi-Go. Nebyl ale čas na úvahy. Rávanu a jeho nelidské společníky, stojící v rozšířené části obrovské chodby,

195

zalévala načervenalá magická záře. Cimmeřan tedy odhodil louč, tasil meč a vyrazil do útoku. Arheštira se AlAthinem začali odříkávat zaklínadla. Vendhyjec mohl poprvé využít umění iluzí, které jej AlAthin naučil. Staří se zachvěli pod náporem jeho vůle a z útočícího Cimmeřana se stalo v tu chvíli v jejich očích dvanáct rozzuřených barbarů… AlAthin se soustředil na ovládnuté shoggoth. Pohlédl na beztvarého, který byl Conanovi nejblíže, a roznítil v jeho těle vnitřní plamen. Bestie vzplála. Její tělo se zmítalo a bublalo, ale oheň byl neúprosný. Z jeho úst vyšla další strašlivá slova, země se rozestoupila a pohltila několik dalších shoggoth do svých útrob. Barbar tak mohl doběhnout ke Starým, aniž by mu hrozilo bezprostřední nebezpečí. Poté upřel iremský mág ledový pohled svého vnitřního zraku na samotného Rávanu, dobře ukrytého za těly Starých. Cimmeřan vztekle ťal do těla jednoho z shoggoth, kterého AlAthinova magie dosud nezničila, jeho meč však neškodně projel poddajným tělem. O jeho pravou nohu se otřela bílá hmota a Conanovým tělem projela palčivá bolest. Uskočil a nechal oba čaroděje, ať se s nestvůrami vypořádají po svém. Zatnul zuby, aby zaplašil bolest, a rozběhl se k bojujícím Starým. Ti se na dvanáct útočníků, z nichž jen jeden byl skutečný, vrhli s tasenými čepelemi prazvláštních tvarů. Barbar o kouzlu nevěděl a podivil se prazvláštnímu chování nepřátel. Jeho meč se střetl s čepelemi Starých. Jen zkušenosti z mnoha bitev a nadlidská hbitost jej uchránila před okamžitou smrtí – síla Starých stačila k tomu, aby jejich čepel přesekla Cimmeřanovo tělo na dvě poloviny. Conan věděl, že má útočit na jejich hlavy a brzy se mu podařilo zabít jednoho z nich. Mohutné tělo se zaduněním padlo k zemi. Nad bojištěm se nesl dusivý zápach hořícího slizu. Rávana přikázal zbývajícím shoggoth, aby zaútočili na Arheštiru s AlAthinem. AlAthinův duch zaútočil přímo na Rávanu a pronikl do jeho mysli. Žrec jej záhy vypudil, přesto se však mágovi podařilo najít

196

klíč k ovládnutí Shoggoth a zrušit tak Rávanovo kouzlo. Beztvaré bytosti byly nyní svobodné a zaútočily na své největší nepřátele – na Staré. Conan v té chvíli s kletbami na rtech zabil dalšího ze svých obludných soků, který právě uhýbal před útokem neexistujícího nepřítele. Najednou vypukla mezi Starými panika, zazněl bolestný křik, mnohokrát znásobený potměšilou ozvěnou, a shoggoth změnili tělo prvního z nich v roztrhané cáry. Cimmeřan věděl, že všechen ten zmatek je dílem obou čarodějů, nezabýval se tím však. Stále ještě bylo dost nepřátel, kteří na něj útočili. Jednomu z nich se podařilo dostat za barbara a pozvednout meč ke smrtícímu úderu. Arheštira rychle použil další ze zaklínadel a Starý před sebou spatřil plamennou stěnu. Ustoupil. AlAthin, který věděl, že takové šalbě Starý podlehne jen na okamžik, zvolal strašlivé prokletí v řeči velkého Cthulhu. Starý se otočil a spatřil na mágově místě soudkovitého Velkého. Ztuhl hrůzou. Cimmeřan, který mezitím zabil protivníka před sebou, se otočil, roztočil meč a smrtícím obloukem uťal pěticípou hlavu. V té chvíli se už do boje zapojil i Arheštira, který vyčerpal všechna kouzla, jichž mohl užít, a nyní se opět musel spolehnout na svůj meč. Shodil tři pláště, které jej halily, a pustil se do svého vražedného tance. Staří rovněž zavířili čepelemi a mladík, zpomalený nezvyklým oděvem, unikal jejich výpadům jen se štěstím. Rávana se nyní musel soustředit na opětovné ovládnutí svých shoggoth. V okamžiku, kdy se mu to podařilo, poštval je na mága. Ten seslal další plamenné zaklínadlo; jeden beztvarý, ač v plamenech, ale dokončil svůj útok a zcela pohltil mágovu nohu. AlAthin řval bolestí a instinktivně se snažil vysoukat zpod hořícího těla. Noha, pohlcená beztvarou hmotou až nad koleno, se s mlasknutím utrhla a zůstala vězet v dohořívajícím shoggoth. AlAthin vykřikl nesnesitelnou bolestí. S vypětím všech sil sáhl do kapsy svého pláště pro lahvičku s iremskou pálenkou a jediným douškem ji vypil. Bolest trochu ustoupila. Neomdlel, ale na další

197

kouzla už nebylo ani pomyšlení. Démonický čaroděj zaslechl mágův křik a krutě se zašklebil. Arheštira v té chvíli poklesl na duchu, bojoval však dále. Umně využíval zmatku v řadách protivníků a rychlými seky ukončoval jejich předlouhé životy. V jednom okamžiku se zástup Starých na okamžik rozdělil a Conan zahlédl Rávanu, stojícího v magickém kruhu, nakresleném na rozprostřené kůži. Poprvé tak uviděl proslulého prokletého žrece. Byl malý – menší, než si představoval. Jeho holá hlava s třetím okem uprostřed čela se ztrácela v kruhu Starých. Rty měl zkřivené bezmocným vztekem, neboť každým okamžikem se stále více rozplývala jeho naděje, že rituál úspěšně dokončí. Nejvíce barbara odpuzovala chorobně bílá, až našedlá barva čarodějovy kůže, z níž vyrůstalo třetí oko jako obrovský, krvavý vřed. Pozvedl meč, ale než stačil vyrazit k úhlavnímu nepříteli, zaslechl Arheštirův výkřik, který přehlušil i bitevní vřavu: „Šíp, Conane! Střílej!“ Tím výkřikem ale na chvíli ztratil Vendhyjec koncentraci a ucítil ostrou čepel, pronikající jeho oděvem. Cítil, jak mu po hrudi stéká horká krev, bojoval však dál. Cimmeřan rozťal hlavu neodbytného Starého, stáhl se ke sténajícímu AlAthinovi a sáhl po luku, který ležel připraven na zemi. Vendhyjec vyštěkl zaklínadlo v řeči velkého Cthulhu a zastavil tak na okamžik několik Starých, kteří se chystali na Cimmeřana vrhnout. Zapůsobil reflex, který vznikl po aeony trvajícím období jejich války s Velkými. Rychle však poznali, že se za slovy neskrývá skutečná moc Velkého a opět zaútočili. Cimmeřanovi však ten okamžik stačil. Založil šíp a pohlédl na Rávanu. Jejich pohledy se střetly, zahlédl mágovu vzteklou grimasu a šílený pohled jeho očí, jež připomínaly temné propasti v jeho popelavé pleti. Rávana se zlověstně zašklebil. Barbar vystřelil, tětiva zlověstně zadrnčela a Rávana pozvedl ruku a zasyčel nějaké zaklínadlo. Lemurský šíp však pronikl magickou clonou, aniž by zpomalil a vnořil se do čarodějova nestvůrného oka. Rávana vykřikl, jeho oči se rozšířily, nepadl však. Šíp začal pomalu vyhřezávat

198

z jeho lebky a za několik okamžiků, které ale Conanovi připadaly jako celá věčnost, spadl na zem. Z rudého oka skanulo na čarodějovu bledou kůži několik krůpějí krve. Rávana stál několik okamžiků jako přimrazený, avšak staletími nabytá moc zabránila jinak neodvratnému konci. Zeslábl, ale stále ještě byl schopen bojovat. Jeho strnulá paže se pomalu pozvedla, pohled se zaostřil a upřel se na Cimmeřana s mrazivou nenávistí. Čaroděj začal mumlat zaklínadlo, kterým hodlal zrušit Arheštirovo kouzlo, aby se ovlivnění Staří soustředili jen na skutečné nepřátele. Z podzemí však v té chvíli zaznělo mrazení nahánějící bublání a hvízdání. Do chodby se začaly valit chuchvalce bílé páry…

199

Tekeli-li 1. Rávana se zachvěl. Probuzená shoggoth byla již příliš blízko. Zachvátil jej pocit bezmezné hrůzy při představě, že by se stal její obětí. Zčásti ztratil koncentraci, své zaklínadlo však dokončil. Staří zaútočili v houfu na oba bojovníky. Conan začal se skřípěním zubů ustupovat. Přesila byla příliš velká. AlAthin na něj něco křičel. Chvíli trvalo, než oba bojovníci pochopili obsah jeho slov. „Musíme pryč!“ opakoval znovu a znovu AlAthin, zoufale překonávající bolest. „Vezmi AlAthina!“ křikl na Conana Vendhyjec. „Vím, co zamýšlí!“ AlAthin se soustředil, chvějícím se hlasem vyřkl magickou formuli, pronikl do myslí několika nejbližších Starých a předal jim jediný pocit, na který v té chvíli dokázal myslet – svou bolest. Bytosti zasažené kouzlem vykřikly svými hvízdavými hlasy, zastavily se a jejich druhové za nimi do nich vrazili. Bylo to jen chvilkové zdržení, ale stačilo Cimmeřanovi k tomu, aby zvedl ze země raněného mága – z pahýlu jeho pravé nohy se ještě kouřilo. Přitom vrhl krátký pohled vstříc houstnoucí mlze, z níž zaznívaly děsivé hvízdavé zvuky. „Tekeli-li, tekeli-li,“ zaznívalo z hlubin stále hlasitěji. „Musíme pryč!“ vydechl mág. „To je shoggoth!“

2. Shoggoth se neúprosně valila širokou chodbou. Po probuzení z neklidného spánku Rávanovými kouzly ji hnala jen jediná touha. Vypátrat a zničit toho, kdo se ji pokoušel zotročit…

200

3. Conan s Arheštirou si uvědomovali hrozící nebezpečí. Rozběhli se chodbou zpět k magické bráně a nechali na zemi luk, odhozené části oděvu a další vybavení, které by je jen zdržovalo. Arheštira zatínal zuby a snažil se nevnímat bolest rozťatých prsních svalů. Za sebou slyšeli hvízdavý křik vyděšených Starých, Rávanův hlas, volající nyní už zbytečné rozkazy, a také děsivý čvachtavý zvuk rychle se blížící shoggoth.

4. Shoggoth cítila kořist a hnala se kupředu. To jí však nebránilo v rychlém trávení těl, která už pohltila. Její mysl – divoká a beztvará jako její tělo – vnímala strach a paniku v duši svého nepřítele. Hnala se dopředu a z ústních výrůstků, chaoticky pučících z jejího těla, zněla monotónní píseň smrti…

5. Conan s Arheštirou za sebou slyšeli hrůzu nahánějící hvízdání a bublání, jež se každým okamžikem znepokojivě blížilo, a váhali mezi touhou se ohlédnout a strachem před spatřením zvráceného beztvarého života, který je toužil pohltit. V jednu chvíli se Cimmeřan, nesoucí umdlévajícího mága, přece jen krátce ohlédl a málem strnul hrůzou. Bílá hmota zaplňovala celou chodbu a tlačila před sebou oblaka páry. Na jejím čele vyrůstaly a opět mizely desítky nestvůrných očí, chvíli zírajících na pronásledované a záhy opět praskajících jako bubliny. Její hmota v tom okamžiku pohltila jednoho opozdilého Starého, který nestačil ani vykřiknout a zmizel v jejích útrobách. Rávana prchal s očima rozšířenýma hrůzou mezi svými Starými a nezdálo se, že by v té chvíli pomýšlel na jakékoli zaklínadlo. „Tekeli-li,“ zakřičela shoggoth a vypoulila na Cimmeřana obrovské oko. Většina smrtelníků by omdlela hrůzou a i barbar

201

ucítil mrazení, které nemělo nic společného s okolním chladem. V okamžiku pochopil, co tak dokonale vyčistilo hlubší část chodeb… Bleskurychle se otočil, zatnul zuby a zdvojnásobil své úsilí.

6. Rávana si ani v té chvíli nepřipouštěl porážku. Na ovládnutí valící se masy nebylo ani pomyšlení, doufal však, že se mu podaří uniknout se svými nepřáteli magickou branou, pokud ji ovšem nechali otevřenou… Jistě by se s nimi dokázal na druhé straně vypořádat, byla tu ale ještě loď. „Proč nepoužili její moc? Nechávají si ji v záloze? Ovládá ji ještě někdo jiný?“ letělo mu hlavou…

7. Vynořili se z chodeb v oválné místnosti s portálem, který AlAthin prozíravě nechal otevřený, s valící se shoggoth v patách. Země se třásla a ozvěna vracela a znásobovala zlověstné dunění, bublání a kvílení, vydávané beztvarou bytostí. Cimmeřan chtěl vběhnout do zářící brány, ale mág jej včas zarazil. „Zadrž! Musím jít poslední, aby se brána zavřela,“ vysvětlil rychle. „Tekeli-li!“ ozvalo se jim v patách a Conana zamrazilo v zátylku z tušené blízkosti beztvarého děsu. Vše probíhalo velice rychle, pro barbara se ale v té chvíli i ty nejkratší okamžiky měnily v bezútěšnou věčnost. Arheštira zmizel v bráně. Cimmeřan zahlédl Rávanu, běžícího k jediné možné únikové cestě, a rychle mladíka následoval.

8. Rávana se řítil k portálu. Shoggoth byla blízko, ale on věřil, že se mu podaří uniknout dříve, než mág na druhé straně bránu uzavře,

202

pokud toho je při svém zranění vůbec schopen. V tom okamžiku jej ale napadlo, s kým se mohl AlAthin spojit v tom strašlivém pronásledování. Kdo může čekat na magické lodi – připraven dorazit zesláblého čaroděje. AlAthin byl znalcem předvěkých ras. Mohl přesvědčit Mi-Go… Při té představě Rávana na jediný, téměř bezvýznamný okamžik zpomalil…

9. Když se objevili na druhé straně, AlAthin z posledních sil zamumlal zaklínadlo a omdlel. Kakofonie zvuků, doléhající na jejich zmučené duše, dozněla a obklopilo je hrobové ticho.

10. Prokletý žrec doběhl k portálu a viděl, jak mocné znaky magie prostoru pohasínají. Za sebou slyšel hrůzyplné výkřiky pohlcovaných Starých. Otočil se. Bílá masa již zaplavila většinu místnosti. Pohlédl do desítek očí, jež vypučely na jejím povrchu. „Hei! Aa Shoggoth Nga’i!“ zvolal. „Služ mi shoggoth!“ A shoggoth jej pohltila…

203

EPILOG „Může si být někdo jist, co snad do dnešního dne přežívá v neprosvětlených a neprozkoumaných propastech nejhlubších vod země?“ Howard P. Lovecraft: „Hory šílenství“ Procházeli labyrintem opuštěných chodeb zpět k pobřeží. AlAthin se již probral a nyní tiše sténal. Oba bojovníci mlčeli. Zažili příliš mnoho hrůz a nebylo jim do řeči. Když zamířili k lodi čekající na břehu, viděli v povzdálí několik desítek Starých. Nezdálo se však, že by měli v úmyslu zaútočit. Jen stáli a dívali se na vítězné příslušníky nové rasy, jež nyní vládla světu. Pak se začala přízračným tichem ledové země nést zvláštní nelidská píseň, naplněná nevýslovným smutkem. Byla to píseň posledních svého rodu, bytostí odsouzených k pomalému zániku. „O čem zpívali?“ zeptal se později Arheštira. „O světě Yuggoth, z něhož před miliardami let přišli,“ povzdechl si AlAthin. „O mrazivém světě ztraceném v hlubinách kosmu, který jim už dávno uloupili Mi-Go, o světě, na který se už nikdy nevrátí.“ Šli k pobřeží, po kterém se stále batolily zástupy nelétavých ptáků, k lodi z jiného času, jež je dopraví zpět do Vendhye. Od okamžiku, kdy masa shoggoth pohltila Rávanu, se celé dobrodružství v Cimmeřanově mysli začalo neznatelně měnit v pouhý přelud, z něhož v budoucnu zůstanou jen střípky, vracející se občas v neklidných snech. Mysl člověka není schopna unést vzpomínku na předlidské bytosti a nebýt přitom pozvolna rozežrána šílenstvím. A Conanův praktický rozum volil zapomnění. AlAthin, který již dávno pro sebe zvolil šílenství snových poutí a znal cesty těch, kdo se setkají s hrůzami dávných věků, věděl, že Conan zapomene – a byl tomu rád.

204

Arheštira zapomnění nezvolil, stal se mocným mužem své země, nikdy se ale nestal králem, jak kdysi plánoval jeho Mistr. Našel si ženu z bohatého a mocného rodu a naučil se ji milovat. Dala mu syna, zemřela však při porodu. Pak už zůstal sám a více než dítěti se věnoval studiu předvěkých ras. Naučil se číst, putoval světem, snil zvláštní sny, jež jsou lidem zapovězeny a vrátil se do rodné země jako šílený bělovlasý stařec, děsící se vlastního stínu. Opuštěn všemi kromě přízraků vlastní mysli se pak jedné úplňkové noci vrhl s výkřikem „Hei! Aa Shanta Nygh!“ z nejvyššího okna paláce vstříc kamenné dlažbě. Fá’ita se nikdy neprobrala z bezvědomí, její bratr o ni však oddaně pečoval. Dožila se vysokého věku a prožila krásný a šťastný život v Říši snů. Kéšin Dlouhovlasý přestal užívat kouzel k prodloužení života a zemřel mezi svými žáky, kteří o něj až do konce jeho dnů oddaně pečovali. Conan jej sice navštívil s čepelí tasenou a touhou zabíjet v srdci; když však pohlédl do mírné tváře vetchého starce, v jehož očích uviděl jen neškodné šílenství, pokrčil rameny a odešel. Mnozí z Kéšinových učedníků uvěřili, že dosáhl osvícení, jiní zase hovořili o šílenství a šířili nauku, již jim žrec předal před svou proměnou. Tak se zrodila dvě učení, jejichž stoupenci spolu vedli o několik století později krvavé války… AlAthin se potom ještě celá staletí osaměle plavil na lodi Velkých a objevil říše pohřbené hluboko pod mořem i vzdálené kontinenty. Skrze Zářící různostěn nahlížel do nejzazších propastí prostoru i času. Jeho zčernalá ústa zpívala písně šantaků a dřevěná noha vydupávala rytmus prokletých bubnů, když hleděl na Toho, jehož jméno je zapovězeno vyslovit. Jen jeho šílenství snílka jej ochránilo před osudem horším, nežli smrt. Jednoho dne si však nechal zhotovit od nepříčetného stygijského umělce svou sochu, umístil ji do magické lodi, tu poté opět nechal odpočívat v opuštěné jeskyni a odebral se zpět do Iremu. Nalezl jej stejný, jako v dobách, kdy v něm přebýval. Naposledy se zaposlouchal do zpěvu nápisů

205

a navždy se pak odebral do Říše snů mezi pojídače mrtvých stát se jedním z nich a vyprávět jim podivné příběhy – včetně tohoto. Ghúlové tento příběh vyprávěli snílkům a ti jej předávali dál. V té době však již byla dobrodružství Conana Cimmeřana dávno sepsána a jen málokteří snílkům uvěřili, že toto vyprávění je něčím více, než jen obludným snem náruživého poživače černého lotosu… „U Croma! Skončilo to!“ zvolal barbar pak, když opustili magickou loď a stanuli na vendhyjském pobřeží. „Doufám jen, že se už nikdy nezapletu do podivných her mágů. Víte vy vůbec, co je život? Život je z masa a krve, je naplněný odvahou, bojem a polibky krásných žen. Vy znáte jen přízraky. Já jdu žít!“

206

Jaroslav A. Polák Conan Třetí krok do hlubin Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 25. 9. 2015 ISBN 978-80-7532-058-2 (pdf)