Oda Nobunaga. Eva Kuchařová. seminární práce

Oda Nobunaga

Eva Kuchařová seminární práce

Kuchařová, Oda Nobunaga

ÚDV FF UK

AJP100051 Japonské dějiny – sem., I. roč., 2008

Osnova

1.

Charakteristika období

2.

Oda Nobunaga

2.1 Cesta k moci a významné bitvy 2.2 Nobunagova politika 2.3 Poslední dny 3.

Příčiny úspěchu

2/8


Poznámka k transkripci a řazení jmen

U všech osobních jmen a místních názvů byl použit český přepis a české skloňování. Pořadí jmen jsem ponechala v japonském sledu (nejdřív příjmení, potom jméno). U osob, které v průběhu života jméno několikrát změnily, jsem zvolila tu podobu jména, která je všeobecně známá (Tojotomi Hidejoši , Tokugawa Iejasu).

1. Charakteristika období Období Sengoku (戦国 můžeme přeložit jako „období válčících států“) bylo charakterizováno neustálými válkami a rozbroji mezi více než 250 provinčními vládci daimjó, kteří mezi sebou soupeřili o moc a nad nimiž šlechta v hlavním městě Kjótu pomalu ale jistě ztrácela vliv. Mnoho významných rodů v tomto období upadlo do zapomnění a naopak nevýznamní daimjóové získávali moc a rozšiřovali území své působnosti na okolní provincie, které si podmanili vojenskou silou. Teprve Oda Nobunaga a jeho nástupci Tojotomi Hidejoši a Tokugawa Iejasu ukončili tyto téměř 100 let trvající boje, sjednotili pod svou vládou celé Japonsko a přinesli zemi období zhruba 250 let trvajícího míru pod vládou šógúnů z rodu Tokugawa, které skončilo až pádem tohoto šógúnátu a znovunastolením císařské moci v období Meidži.

2. Oda Nobunaga 2.1 Cesta k moci a významné bitvy Oda Nobunaga , první ze tří sjednotitelů Japonska, se narodil roku 1534 jako syn nevýznamného vazala Ody Nobuhideho z provincie Owari, která je dnes součástí prefektury Aiči. Panství svého otce zdědil jako nezkušený patnáctiletý mladík a mnozí z členů a vazalů klanu Oda by na jeho pozici rádi viděli spíše jeho bratra, protože Nobunaga byl jako člověk nevypočitatelný a především značně nezdvořilý, což dokázal mimo jiné i na pohřbu svého otce, kterého neváhal ani v této pietní chvíli kritizovat a nařknout z odporného jednání za jeho života. Nobunagovi se však v průběhu krátké doby podařilo dát dohromady vojenský oddíl o

3/8


velikosti zhruba 1.000 mužů z řad pěšáků a nízko postavených válečníků, s jehož pomocí potlačil své odpůrce včetně svého bratra, kterého zabil, a zanedlouho poté stanul v čele klanu Oda a stal se i vládcem provincie Owari. Dalším krokem k moci bylo poražení rodu Imagawa v bitvě u Okehazamy. Otázkou je, nakolik bylo toto vítězství dílem Nobunagovy válečné strategie a nakolik dílem šťastné náhody. Imagawa Jošimoto a jeho armáda čítající zhruba 25.000 mužů odpočívali po dobytí pevnosti Maruno, když je zastihla nenadálá bouře a prudký déšť, díky čemuž nastal v táboře zmatek. Toho využil Nobunaga a s 3.000 mužů, které naverboval ze zbojnických skupinek ze své provincie, přepadl tábor z opačné strany než by se dalo očekávat a i přes převahu Imagawových vojsk, která byla zhruba 10:1, dosáhl překvapivého vítězství. Tato bitva Nobunagu zviditelnila a jeho jméno vešlo ve známost po celém Japonsku. Nobunaga chtěl pochopitelně rozšířit svůj vliv až do Kjóta, ale to předpokládalo průchod několika dalšími provinciemi, nad nimiž nakonec získal vliv díky paktům a politickým sňatkům. S bývalým vazalem rodu Imagawa Tokugawou Iejasu uzavřel pakt zaručující mu vliv v provincii Mikawa (dnes součást prefektury Aiči), svou dceru zaslíbil synovi Takedy Šingena, pána provincie Kai (dnešní prefektura Jamanaši) a svou mladší sestru poslal jako manželku Nagamasovi z rodu Asai, čímž si zaručil spojenectví s provincií Ómi (dnešní prefektura Šiga). Provincie Minó (dnešní součást prefektury Gifu) byla dobyta díky válečné strategii Tojotomi Hidejošiho, jednoho z Nobunagových generálů a jeho pozdějšího nástupce, který se na svůj post dostal z nejnižší pozice pěšáka. Nobunaga se poté usadil na hradě Inabajama v této provincii a hrad i své nové sídelní město přejmenoval na Gifu. Tehdy také začal používat svou pečeť Tenka Fubu (znaky 天下布武 můžeme přeložit jako „ovládnout svět vojenskou silou“), jejíž význam naznačoval Nobunagovy další ambice. Zhruba v té době obdržel Nobunaga žádost o pomoc od Ašikagy Jošiakiho, bratra zavražděného šógúna. Nobunaga využil toho, že mu jméno Ašikaga zaručilo téměř bezproblémový vstup do Kjóta, a v roce 1568 dosadil Jošiakiho se souhlasem císaře Ógimačiho na post šógúna. Nobunagův vztah k císaři i šógúnovi byl na jedné straně plný respektu a úcty a jak pro císaře tak i pro šógúna nechal zbudovat nové paláce, ale na druhou stranu si nepřál, aby kterýkoli z nich nějakým způsobem zasahoval do jeho politiky. Šógún Jošiaki se však nehodlal smířit s pozicí loutky ovládané Nobunagou a za jeho zády se domlouval s různými klany, jež byly Nobunagovými nepřáteli. Rozpory mezi nimi skončily sesazením Jošiakiho a zánikem šógúnátu už pět let po vstupu Nobunagy a Jošiakiho do Kjóta.

4/8


Nobunagovo ovládnutí dalších centrálních provincií komplikovaly nejen znepřátelené rody, ale také bohatá města a buddhistické kláštery a sekty, které v té době měly značnou moc a to i vojenskou. Nejvýznamnějším z těchto měst bylo bohaté a prosperující přístavní město Sakai, na které Nobunaga uvalil válečnou daň krátce po svém vstupu do Kjóta. Sakaiští měšťané však tuto daň odmítli zaplatit a svůj názor změnili až pod pohrůžkou Nobunagovy invaze do města. Nobunaga sám si brzy uvědomil, že Sakai pro něj bude cennější jako spojenec než jako nepřítel, protože sakaiští obchodníci byli schopni obstarat téměř cokoliv, od zbraní až po náčiní potřebné k čajovému obřadu. Zde stojí za to uvést, že Nobunaga sám byl velkým znalcem čajového obřadu, různým čajovým náčiním obdarovával své generály za úspěchy v bitvách a sám tyto cenné drobnosti dostával od svých poražených nepřátel jako výraz kapitulace. Díky této své zálibě se Nobunaga také seznámil se sakaiským rodákem Sen no Rikjúem, který se později stal jeho osobním čajovým mistrem a také informátorem, jelikož znalci čaje Rikjúova formátu byli vítanými hosty všech znepřátelených stran, čehož se dalo využít k různým politickým jednáním. Po kapitulaci města Sakai se Nobunaga rozhodl vypořádat s bojovnými mnichy sekty Tendai, kteří sídlili v klášteře Enrjakudži na hoře Hiei. Toto mocné uskupení v takové blízkosti hlavního města představovalo pro Nobunagu dost velké nebezpečí, ale způsob, jakým se s ním vypořádal, byl i na tehdejší dobu nevídaně krutý. Nobunaga nechal celý klášterní komplex zapálit a okolí obklíčit, takže kdo neuhořel v plamenech, byl zajat a popraven Nobunagovými vojáky. Ušetřen nebyl nikdo, Nobunaga nechal pobít mnichy, ženy i děti. Další buddhistickou sektou, která Nobunagovi kladla odpor, byla sekta Ikkó, jejíž hlavní oporou byli žoldáci z kraje Saiga, jednoho z prvních míst v Japonsku, kde se začaly vyrábět střelné zbraně. Poprvé se Nobunaga pokusil sektu Ikkó zničit, když zaútočil na opevnění Išijama Hongandži v Ósace v době, kdy sekta podpořila některé z jeho nepřátel v Kjótu. Nobunagova armáda zde však utrpěla těžkou porážku. O čtyři roky později zaútočil na sektu znovu, tentokrát na jejich opevnění Nagašima. Setkal se s těžkým odporem, ale obléhal pevnost tak dlouho, až její obyvatele vyhladověl a ti byli ochotni se vzdát. Na to však Nobunaga nepřistoupil, pevnost zapálil a všichni, kdo byli uvnitř, zemřeli v plamenech. Co se týče usedlosti Hongandži, zde se sekta Ikkó vzdala až o dalších šest let později na základě

5/8


písemného doporučení císaře, čímž bylo zabráněno tomu, aby některá ze znesvářených stran ztratila tvář. Krátce poté, co byla vypálena pevnost Nagašima, se Nobunaga utkal v bitvě s Takedou Kacujorim, synem svého nepřítele Takedy Šingena, který krátce předtím zemřel. Kacujori se rozhodl obléhat hrad Nagašino, kde měly základnu Nobunagovy jednotky, ale Nobunaga sestavil svou armádu nedaleko hradu a nechal zhotovit dřevěnou palisádu, za kterou umístil střelce s arkebuzami. Slabou stránkou tehdejších střelných zbraní bylo, že se po každém výstřelu musely znovu nabíjet, což trvalo dost dlouho, ale Nobunaga se s tím vypořádal tak, že své střelce umístil ve třech řadách za sebou. Když vypálila první řada, střelci se sehnuli a uvolnili tak místo řadě druhé a tak v momentě, kdy vystřelila i třetí řada, střelci z první řady již měli znovu nabito a byli připraveni k akci. Kacujoriho tradičně vyzbrojená armáda jezdců na koních v brnění neměla proti takovéto přesile nejmenší šanci a jeho válečníci byli mrtví dřív, než se dostali k přední linii Nobunagových vojsk. Bitva u Nagašina posléze vešla do dějin jako první japonská bitva, kde byly masově použity střelné zbraně. 2.2 Nobunagova politika Nobunaga na svém území zrušil monopoly, vyhlásil volný obchod a zavedl pevný poměr ceny mezi drahými kovy. Dále nechal zbudovat nové silnice a mosty a opravit stávající. V roce 1576 si začal stavět nové sídlo, protože si uvědomil, že mít vojenskou základnu v hlavním městě je spíše nebezpečí než výhoda. Stavba hradu Azuči na břehu jezera Biwa v provincii Ómi trvala tři roky a dle dobových záznamů to byl hrad nevídaných rozměrů a krásy, obehnaný zdmi z kamenných bloků a zvenku i zevnitř bohatě zdobený barvami a zlatem. Kolem hradu nechal vybudovat město, kde vyhlásil volný trh nezatížený daněmi a další výhody, které zajistily příliv obchodníků a tím i dostatek zboží z ostatních částí země. Celé město se navíc nacházelo na strategickém místě s dobrým spojením s ostatními oblastmi, které Nobunaga ovládal nebo o které usiloval. 2.3 Poslední dny

6/8


Přestože Nobunaga dobyl velkou část Japonska, oblasti na jihozápadě stále zůstávaly mimo jeho vliv. V roce 1577 tedy zahájil tažení proti rodu Móri a pověřil jím své generály Tojotomi Hidejošiho a Akeči Micuhideho. Boje se však protáhly na několik let a v polovině roku 1582 byl Hidejoši donucen požádat Nobunagu o posily. Nobunaga tedy pověřil Micuhideho, aby zmobilizoval 30.000 mužů ve své vlastní provincii a připojil se k Hidejošimu. Akeči Micuhide však využil své náhlé převahy ke zradě a 21. června obklíčil se svými muži chrám Honnódži v Kjótu, kde Nobunaga nocoval obklopen pouze hrstkou svých služebníků. Nobunaga se pokusil bránit, ale byl zraněn. Okolnosti jeho smrti nejsou zcela jasné a dodnes se zachovaly tři verze. První a nejpravděpodobnější z nich říká, že zraněný Nobunaga spáchal seppuku. Druhá tvrdí, že zemřel v boji, který se v chrámu strhl, a podle třetí verze Nobunaga sám zapálil chrám a zemřel v plamenech. Jakmile se o Akečiho zradě dozvěděl Hidejoši, uzavřel příměří s rodem Móri a okamžitě se vydal pomstít Nobunagu. Bez větších problémů přemohl Akečiho muže a samotný Akeči byl zabit na útěku. Hidejoši poté stanul na pozici Nobunagy a pokračoval v díle, které jeho předchůdce započal.

3. Příčiny úspěchu Nobunaga byl mnohostranně nadaným člověkem, geniálním válečníkem a obratným politikem s neuvěřitelně krutou povahou, který uměl mistrně využít slabých stránek svých nepřátel a neváhal použít těch nejdrastičtějších opatření k jejich likvidaci (viz. sekty Tendai a Ikkó). Hlavní příčinou jeho úspěchu je však pravděpodobně fakt, že byl ve správný čas na správném místě. Většina provinčních knížat daimjó byla v té době tak oslabena neustálými boji o moc mezi sebou, že nikdo z nich neměl ambice sjednotit pod svou vládou celé Japonsko. Naopak Nobunaga pocházel z bohaté oblasti úrodných nížin, kde žila spousta venkovských samurajů a rolníků (sám Tojotomi Hidejoši byl rolnického původu), které se mu podařilo získat na svou stranu. Navíc mezi jeho provincií Owari a hlavním městem Kjóto se nenacházelo žádné území ovládané tak silným rodem, aby to pro něj znamenalo větší problém. Další důvod, proč Nobunaga uspěl, můžeme hledat v tom, že dokázal rychle pochopit a mistrně využít nové technologie a poznatky. Jeho nasazení střelných zbraní v bitvě u Nagašina je jedním z takových případů. Dalším příkladem může být jeho vztah s křesťany,

7/8


kteří do Japonska přišli z Portugalska a měli od začátku Nobunagovu významnou podporu. Nedá se sice říci, že by Nobunaga křesťany nějak zvlášť miloval, ale věděl, že pokud by se jich zbavil, pravděpodobně by si tím zavřel možnost obchodu s Portugalci, kteří mu nejen dodávali střelné zbraně a další zboží, ale přiváželi i nové myšlenky a poznatky, v Japonsku do té doby neznámé. Navíc křesťané byli jakousi protiváhou k rozpínajícím se buddhistickým sektám, z nichž některé Nobunaga přímo nenáviděl. Oda Nobunaga díky své válečné a politické strategii ovládl během svého života 20 provincií, čímž započal cestu ke sjednocení Japonska, a nebýt jeho předčasné smrti ve 48 letech, s největší pravděpodobností by svého cíle i dosáhl. Takto však dokončení tohoto úkolu připadlo jeho nástupcům Tojotomi Hidejošimu a Tokugawa Iejasuovi.

Seznam použité literatury

A History of Japan 13341615, G. Sansom, Wm Dawson & Sons Ltd, 1978 Dějiny Japonska, Z. Vasiljevová, Nakladatelství Svoboda, 1986 Japan A Short Cultural History, G. B. Sansom, The Cresset Press, 1946 Příběh čaje, S., Z. a M. Thomovi, Argo, 2002 Samuraj Znovuzrozený v barevných fotografiích, M. Kure & G. Kruit, Miroslav Sobotka Fighters Publications, 2006

8/8

Oda Nobunaga. Eva Kuchařová. seminární práce

Recommend Documents