Ochrana osobnosti právnické osoby

Právnická fakulta

Masarykovy univerzity v Brně Katedra občanského práva

Diplomová práce

Ochrana „osobnosti“ právnické osoby Akademický rok odevzdání práce 2005/2006 Štěpán Poláš

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochrana „osobnosti“ právnické osoby zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny“.

1

I.

Úvodem Právnická osoba, fenomén moderní doby. Ač umělý, fiktivní útvar

existující pouze v právu, ovlivňuje každodenně životy miliónů obyvatel naší planety. Prošel dlouhým vývojem, od starověku až do současné

podoby, který však stále není dovršen. Stále vyvstávají nové a nové otázky týkající se těchto osob které nutí k nalézání odpovědí.

Ústava České republiky společně s Listinou základních práv a

svobod zaručují všem lidem především svobodu, rovnost v důstojnosti a

právech, právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst, ochranu

jména a další práva, která jsou pak rozvedena v konkrétních zákonných

normách. Co se týče systému ochrany osobnostních práv a hodnot fyzických osob lze dnes s jistotou tvrdit, že český právní řád již obsahuje

relativně přesným a komplexním právní systém, zaručující každé fyzické

osobě ochranu těchto hodnot. Navíc je tento systém dotvořen poměrně obsáhlou soudní judikaturou včetně řady odborných publikací, článků i

vědeckých prací. Možno tedy říci, že český systém ochrany všeobecných osobnostních práv dnešní doby odpovídá standardu ostatních vyspělých kontinentálních právních řádů a tímto pak napomáhá k respektování a ochraně práv a svobod jednotlivce. Vše,

co

bylo

popsáno

v předchozím

odstavci,

však

nelze

jednoznačně v takovém rozsahu tvrdit i o osobách právnických. Přestože jde o právní útvar, který je, jak již bylo jednou řečeno, vytvořen uměle a

jeho existence je v prvé řadě podmíněna zákonem, jde také o subjekt, který je nadán právní subjektivitou, má svůj název, jedná svým jménem, má svou pověst, má způsobilost nabývat práva a povinnosti a v neposlední

řadě je za své jednání odpovědný. V soukromoprávní oblasti jde tedy o právní subjekt, který je po svém vzniku postaven na roveň fyzickým osobám a mnohé jeho atributy se dají přirovnat k atributům fyzických

osob. I když Listina základních práv a svobod počítá pouze s ochranou člověka, ať už jako jedince nebo více lidí v určitém společenství,

je

nepochybné, že některá z práv uvedených v článku 10. Listiny mohou náležet i osobám právnickým.

2

Hypotézou této práce je tedy rozebrat a prozkoumat vývoj ochrany

nehmotných, konkrétně „osobnostních“ práv právnických osob až do současné platné úpravy a při zjištění eventuelních mezer ochrany osobnosti právnických osob se pokusit navrhnout nebo nastínit možná řešení těchto nedostatků. Cílem práce je dále pak poskytnout komplexní

pohled na problematiku ochrany osobnosti právnických osob, přiblížit

současný stav právní úpravy obsažený ve všech pramenech platného právního řádu které s touto problematikou souvisí a také zohlednit ustálenou praxi soudů při rozhodování sporů z těchto práv vzniklých.

Samotná práce je rozdělena do kapitol, kdy úvodní pasáž bude

věnována

stručnému

komparativní

metody,

historickému další

část

vývoji

potom

za

použití

historické

deskriptivnímu

a

vymezení

základních pojmů týkajících se řešené problematiky. Ostatní kapitoly

potom rozebírají konkrétní právní úpravu napříč současným právním řádem provedené pomocí systematické a deskriptivně komparativní metody.

3

II. Historický vývoj II.1. Obecný historický exkurz Práva na ochranu osobnosti, konkrétně pak právo na ochranu názvu

a dobré pověsti právnických osob nemají příliš dlouhou historii. Vývojová

stadia těchto práv přímo souvisejí se vznikem samotného pojmu právnické

osoby jako osoby vůbec. Pojem právnické osoby tak, jak je v současné době chápán, nebyl na počátku 19. století občanským zákoníkům znám a

začal se objevovat v pozdější době, a to především v souvislosti se vznikem a vývojem kapitalismu. Nově vznikající výrobní, obchodní či jiné

další subjekty měly srovnatelné postavení s osobami fyzickými a stejné

možnosti i způsobilost vstupovat do závazků. Takto vzniklé subjekty

pochopitelně vyžadovaly i patřičnou právní ochranu, která se postupem času vyvinula přes ochranu pouze ve hmotné, materiální sféře a dnes již

zahrnuje i ochranu ve sféře morálních a nehmotných statků, jak tomu je právě i u práva na zachování dobré pověsti a názvu těchto subjektů.

Nutno však dodat, že obsah odpovídající dnešnímu slovnímu

spojení právnická osoba byl znám i společnostem daleko starším. Je známou skutečností, že k rozlišení subjektů práva na dva základní typy

dospělo již právo římské. To vymezovalo vedle osob fyzických ještě druhou skupinu subjektů, tzv. osoby umělé,fiktivní a označovalo je jako „osoby morální“ tedy Římané pro ně používali konkrétně názvu „personae vice fungitur“. Tyto pak měli svoji vlastní právní existenci, svůj vlastní

osud. Nejstarším typem těchto fiktivních osob byla korporace (universitas prsonarum) založená na principu sdružení osob, vývojově mladším typem byla pak nadace (universitas bonorum) utvářená principem sdružování majetku. 1

Tyto způsoby sdružování osob nebo majetku platí dá se říci dodnes,

ale pojem právnické osoby v dnešním smyslu vznikl až v novověku a

prošel složitým vývojem. Projevem toho jsou řadově desítky teorií 1

Kincl, J., Urfus, V. Římské právo. 1. vydání. Praha: Panorama, 1990, s. 110.

4

snažících se vysvětlit charakter existence a podstatu právnické osoby.

V literatuře jsou nejčastěji členěny do dvou skupin. První z nich, teorie reálná vycházející z právního positivismu, jak už z názvu vyplývá, jim

přiznává reálnou existenci, naproti ní pak stojí teorie fiktivní, vycházející

z přirozenoprávního nazírání na svět, jim reálnou existenci upírá. 2 Ani v současnosti nevládne v tomto směru naprostá jednota. Autoři přiznávají, že se jedná o problematiku složitou a ne zcela vyjasněnou. 3 Převažujícím

východiskem se však stává pragmatické chápání právnické osoby jako pojmu, který není a priori daný a posléze aplikovaný, nýbrž samotným

právním řádem vytvořený spojený se snahou respektovat denní realitu ekonomického života.4 Právnická osoba je tak chápána jako právní

konstrukce právem uznaná a vymezená určitými pojmovými znaky oproti osobě fyzické.

Vznik právnických osob a s tím související právní systém včetně

nehmotných

„osobnostních“

práv,

tak

jak

jej

známe

dnes,

mají

nepochybně původ v dávné minulosti, nicméně teoretické pozornosti tomuto pojmu se dostalo až v druhé polovině 19. století, a to zejména

v Německu a ve Francii v souvislosti se vznikajícím obchodním právem.

Tehdejší právní literatura se však především soustředila na teoretickou polemiku o podstatě pojmu právnická osoba, zatímco co vznikající kodexy

braly její existenci jako fakt a postupně se začaly zabývat nejen vymezováním jejich vzniku a materiálními právy a povinnostmi, ale i

nemateriálními, nehmotnými hodnotami, které tyto subjekty postupně začaly vytvářet.

II.2. Vývoj na území České republiky Logicky se tento vývoj nevyhnul ani České republice. Krátce po

svém vzniku v roce 1918 převzala tehdejší Československá republika Knapp, V. O právnických osobách. Právník, 1995, č.10-11, s. 983 an. Cirák, J. Právní úprava právnických osob v Občianskom zákoníku. Právní obzor, 1992, č. 2, s. 142. 4 Hurdík, J., Katolický, J. K pojetí právnických osob. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1992, s. 37 an. 2

3

5

zákonem

č.11/1918

Sbírky

zákonů

a

nařízení,

o

zřízení

státu

Československého, právní předpisy, které byly do té doby platné na území

bývalého Rakouska-Uherska. Právě v důsledku tohoto kroku zůstal ne

našem historickém území v platnosti Všeobecný zákoník občanský z roku 1811, dále potom Obecný zákoník obchodní z roku 1863, zákon o ochraně známek z roku 1890, v neposlední řadě také zákon o tisku z roku 1863 a

samozřejmě celá řada dalších, které byly postupně nahrazovány novými.

Lze tedy shrnout, že v období první republiky existovala spousta právních předpisů a norem, které tak či onak disponovaly s nehmotnými právy.

Není však možno tvrdit, že se jednalo o nějaký komplexní systém, jelikož tyto oblasti byly poměrně mladé a postupně se teprve začínaly rozvíjet. II.2.1. Obecný zákoník občanský z roku 1811 U fyzických osob bylo chráněno podle tohoto právního předpisu

z rámce všeobecných osobnostních práv právo na jméno, a to konkrétně v

§ 43. Dále potom podle § 1330 stejného zákona měla fyzická osoba právo na náhradu škody, jestliže jí byla způsobena urážkou na cti. Otázka „osobnostních“ práv právnických osob konkrétně pak jejich názvu a dobré

pověsti nebyla nikde výslovně upravena, ale vzhledem ke skutečnosti, že podle § 26 Všeobecného zákoníku občanského zákoníku měla právnická

osoba stejná práva jako osoba fyzická, mohla se tato bránit proti zneužívání svého jména a proti škodě způsobené poškozením své pověsti jinou osobou podle analogie k výše zmíněným ustanovením pro osoby fyzické.

II.2.2. Zákon o ochraně cti Dalším zákonem, který sloužil k ochraně dobrého pověsti a jména

právnických osob byl zákon č.108/1933 Sbírky zákonů a nařízení, o ochraně cti, který kvalifikoval čtyři skupiny deliktů: urážku, pomluvu, utrhání na cti a výčitku trestního stíhání či trestu. Tato norma byla však výlučně trestněprávní, nikoli

občanskoprávní jak by se mohlo zdát z jejího názvu a tedy i jí kvalifikované

6

jednání se trestalo pokutami a vězením. Zákon o ochraně cti byl zrušen trestním zákonem z roku 1950.

II.2.3. Další prameny úpravy v období první republiky Ochrana osobnosti právnickým a fyzickým osobám byla v tomto

historickém období vývoje naší republiky poskytována a některými dalšími právními předpisy. Například zákon o tisku z roku 1863 věnoval

relativně širokou pozornost institutu tzv. tiskové opravy, kde se poškozená

osoba mohla domáhat zveřejnění opravy dříve uveřejněných nepravdivých

tvrzení. Nebo zákon o právu autorském chránil dílčí osobnostní práva, jako

například

právo

k podobizně,

k dopisům,

deníkům

a

jiným

písemnostem důvěrné povahy. Mezi dalšími předpisy, které nějaký m

způsobem chránily imateriální práva lze uvést patentní zákon, zákon o

ochraně známek nebo zákon o ochraně proti nekalé soutěži. Většina těchto předpisů obsahovala jak úpravu ochrany soukromoprávní, tak i trestní. Na závěr této části nutno podotknout, že další léta vývoji této, ale i jiných oblastí práva příliš neprospěla.

II.2.4. Občanské zákoníky z let 1950 a 1964 Občanský zákoník z roku 1950 zrušil či změnil celou řadu právních

předpisů o nichž bylo pojednáno v předchozích částech této práce. Ochrana nehmotných práv byla v zákonné úpravě padesátých let velmi

kusá a roztříštěná. Občanský zákoník č. 141/1950 Sbírky upravoval pouze právo na ochranu jména občana a názvu právnické osoby, konkrétně v §

22. Ostatní součásti osobnostních práv jako dobrá pověst, čest lidská důstojnost, soukromí apod. se v tomto zákoně vůbec nevyskytovaly. Navíc tento

zákon

zrušil

značné

množství

předpisů

upravujících

hospodářských vztahů a soukromá sféra tak přestala téměř existovat. K určitému

společenskému

uvolnění

došlo

v první

oblast

polovině

šedesátých let což mělo za následek i přijetí nového občanského zákona v roce 1964. Ten posílil osobnostní práva občana, nicméně v oblasti

právnických osob k žádným změnám nedošlo. V těchto dobách navíc 7

vůbec těžko hovořit o právnických osobách v soukromoprávním smyslu, jelikož byly za právnické osoby považovány všemožné socialistické organizace, národní podniky a družstevní organizace.

Výše popsaný stav trval do konce osmdesátých let, kdy až listopad

1989 otevřel prostor ke společenským změnám ve všech oblastech našeho života. Došlo tak ke zcela zásadní novelizaci občanského zákoníku

v letech 1990 a 1992 kdy v druhé jmenované byla přijata nová ustanovení § 19a až 19c týkající se právnických osob, konkrétně pak upravující právě

právo ochranu názvu a dobré pověsti těchto subjektů práva. Současně

došlo k přijetí nového obchodního zákona a také k podstatné novelizaci trestněprávních předpisů. Vytvořil se tak zcela nový prostor k vývoji práv k nehmotným statkům a to jak fyzických, tak právnických osob.

8

III. Vymezení pojmů III.1. Nehmotné právo Samotný pojem nehmotné právo, či nehmotný statek má svůj původ

v minulém století. I když je tento pojem v současné době často používán, není dosud nijak positivně právně vyjádřen a nebylo tomu tak ani

v dobách minulých jelikož přesně definovat tento pojem je velmi obtížné.

Nejedná se totiž o nic statického, hmatatelného a okruh hodnot charakterizujících právě obsah se často mění v závislosti na vývoji celé

společnosti. Zaměříme-li se na prozkoumání vývoje nehmotných hodnot právnických a fyzických osob, zjistíme, že jejich vývoj byl odlišný.

Přestože přesná definice nehmotného statku dodnes chybí, řada autorů odborné literatury se ve své podstatě na obsah tohoto pojmu shodují. Často je však namísto tohoto pojmu používán název „duševní vlastnictví“.

Z odborného pohledu lze nehmotný statek vymezit jako statek

vytvářený konkrétním duševním obsahem, jehož objektivní výraz je

způsobilý být předmětem společenských vztahů, aniž by bylo třeba jeho ztělesnění v hmotné podobě. Objektivní výraz umožňuje u nehmotných

statků jejich smyslové vnímání (zpravidla zrakem či sluchem), stejně jako každý hmotný statek (tj.statek vyjádřený v objektivní hmotné podobě) je vnímatelný již hmatem. 5

Nehmotný statek je tak dnes považován za nehmotný předmět

právních vztahů. Nutno však dodat, že ne všechny nehmotné statky jsou předmětem práv. To platí jen pro ty u nichž se vývoj společenských vztahů postaral o jejich právní úpravu.

Pro pochopení co to vlastně je nehmotný statek, je velmi důležité si

popsat jeho základní znaky. Tedy každý nehmotný statek je duševní

povahy a jeho vnímání či užívání není závislé na hmotném zachycení. Dále pak nehmotný statek může být vnímán a užíván neomezeným počtem 5

Knap, K. Práva k nehmotným statkům. Praha: Kodex, 1994, s. 11.

9

subjektů a to bez újmy na jeho podstatě a v neposlední řadě mezi základní

znaky duševního vlastnictví patří, že převod práva k nehmotnému statku je u většiny případů zcela vyloučen nebo alespoň omezen. Na základě výše

zmíněného dochází často ke konstrukci systému nehmotných statků rozděleného na právo na ochranu osobnosti, práva k nehmotným statkům v oblasti kultury a práva průmyslová. Tento

systém

k duševnímu

vlastnictví

lze

však

rozčlenit

i

jednodušeji a to do dvou základních skupin z hlediska způsobilosti být

předmětem občanskoprávních vztahů. 6 O takovémto rozdělení se dá

s jistotou tvrdit, že odpovídá a popisuje současný platní právní stav. Jde o

tyto dvě skupiny: I.

Nehmotné statky, které nejsou způsobilé být předmětem občanskoprávních

vztahů

a

které

nejsou

ocenitelné

ekonomickými kategoriemi. Sem právě patří předměty osobního práva na ochranu fyzických a právnických osob, konkrétně pak osobnost fyzické osoby, název právnické osoby a její dobrá

pověst. Dále do této skupiny patří předměty autorského práva a práv výkonných umělců a předměty průmyslových tvůrčích práv II.

s propůjčováním majetkových práv. Nehmotné

statky,

které

jsou

způsobilé

být

předměty

občanskoprávních vztahů, a které jsou ocenitelné ekonomickými

kategoriemi. Sem lze řadit předměty průmyslových práv na

označení, například obchodního jména či ochranné známky, předměty

jiných

průmyslových

práv

obsahující

obchodní

tajemství nebo know-how a předměty ostatních průmyslových práv včetně rozhlasových a televizních pořadů.

III.2. „Osobnost právnické osoby“ Již samotný termín „osobnost“ není významově jednoznačný, je

užíván v různých souvislostech. Ve Slovníku spisovného jazyka českého se uvádí, že „osobnost je souhrn vlastností jako vyhraněný, výrazný, 6

Telec, I. O nehmotných statcích a duševním vlastnictví. Právní rozhledy, 1997, č.11, s. 551.

10

osobitý celek charakterizující jedince“. 7 Je možné konstatovat, že právě vyhraněnost a osobitost nejlépe popisují sémantiku pojmu osobnost, tak se

běžně chápe. Kořeny pojmu jsou filozofické, 8 v současnosti je zřejmě nejčastějším objektem zájmu u psychologických disciplín.

V právu se s termínem osobnost nejčastěji setkáváme v souvislosti

s úpravou tzv. všeobecných osobnostních práv, kterou obsahuje občanský

zákoník v ustanoveních § 11 až 16, pod marginální rubrikou „ochrana

osobnosti.“ Ve zmíněných ustanoveních je výslovně zakotveno, že

„fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života, zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.“ Z toho lze usuzovat, že kromě nejzákladnějš í

lidské hodnoty – života, se zde jedná o kvality, které jsou pro každého jedince příznačné. Právo na jejich ochranu má z tohoto důvodu výhradně

osobní a nemajetkovou povahu což vyplývá i z rozboru systému nehmotných statků v předchozí části práce.

S odkazem na výše zmíněné přejdeme nyní k otázce obsažené

v samotném názvu této subkapitoly, tedy k otázce osobnosti osoby právnické, lze-li v tomto případě o osobnosti vůbec hovořit. Zkoumáme-li

platnou právní úpravu občanského zákona, pak ve srovnání s hodnotami,

které ustanovení § 11 tohoto předpisu demonstrativně vyjmenovává pro fyzické osoby, nacházíme ve vztahu k osobám právnickým právo na ochranu pouze u názvu a dobré pověsti jako určitým ekvivalentům jména a

cti osob fyzických. Navíc na rozdíl od úpravy ochrany osobnostních práv fyzických osob, která jsou systematicky zvýrazněna, v případě osob

právnických tomu tak není. Lze z toho vyvodit, že zákonodárce vnímá

pojem osobnost pouze a výhradně ve vztahu k osobám fyzickým, respektive že osoby právnické nemohou být s tímto pojmem spojovány.

Dalším z důvodů pro tvrzení této skutečnosti může být i fakt, že na

právnickou osobu jakožto právní konstrukci odlišnou svým charakterem od osob fyzických, nemůžeme přenášet kvality , které jsou pojmově i fakticky spjaty pouze s člověkem.

Bělič, J. Slovník spisovného jazyka českého. Praha: Academia, 1971, s. 1062. Hurdík, J., Katolický, J. K pojetí právnických osob. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1992, s. 10. 7

8

11

Přirozeně, že právnická osoba si během své existence vytváří celou

řadu určitých hodnot, které se jeví osobnostním právům fyzické osoby

blízké či analogické a pro samu podstatu a cíle právnické osoby jsou

stejně důležité. Z nich však pouze názvu a dobré pověsti se dostává od zákona absolutní ochrany. Primární úlohou názvu je rozlišení subjektů a teprve

následně

nabývá

významů

dalších,

zejména

ve

směru

k individualizaci produktů nebo činností. Obdobně tomu je i v případě dobré pověsti, která má v těchto souvislostech především komerční

pozadí. Nicméně o těchto otázkách bude podrobněji pojednáno dále

v samostatné části této práce. Na tomto místě bych se raději pokusil nalézt společný znak obou součástí „osobnosti“ právnických osob. Ten spatřuji

v jejich záměrném a cílevědomém vytváření nezbytném k dosahování cílů, které stály u samotného založení právnické osoby.

Je tedy zřetelné, že označovat tyto právem chráněné hodnoty (při

srovnání s obdobnými hodnotami osob fyzických) za práva „osobnostní“ a

hovořit tak o osobnosti právnické osoby není zcela přesné. Dokladem toho může být i zahraniční praxe, která se v této souvislosti snaží najít

významově bližší pojmenování odpovídající „osobnosti“ právnických osob jako „morální práva“ nebo „ideální práva“ (droit moral) 9případně hovoří

o tzv. „corporate identity“. 10 Jako příklad pokusu o podobné odlišení lze

zmínit

i

rozhodnutí

Vrchního

soudu

v Praze,

a

to

v souvislosti

s odůvodněním svého usnesení týkajícího se věcné příslušnosti pro řízení

na ochranu dobré pověsti právnické osoby podle ustanovení § 19b, odst. 3 občanského zákona, kde uvádí: „Ochrana dobré pověsti právnické osoby není totožná s ochranou osobnosti (…) Ochrany osobnosti se s ohledem na

znění ustanovení § 11 občanského zákona může domáhat výlučně fyzická, nikoli právnická osoba“.

11

Někteří autoři však práva na název a dobrou

pověst za „osobnostní“ práva právnické osoby považují a označují. 12

Knap, K., Kunz, O., Opltová, M. Průmyslová práva v mezinárodních vztazích. 1. vydání. Praha: Academia,1988, s. 97. 10 Hajn. P., Ochrana právnické osoby podle § 19b občanského zákoníku. Právo a podnikání, 1994, č. 10, s. 3. 11 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12.10.1994, sp. zn. 1 Co 248/1994. ASPI. 12 Cirák, J. Právní úprava právnických osob v Občianskom zákoníku. Právní obzor, 1992, č. 2, s. 142. 9

12

Já se tedy ve shrnutí této části s poukazem na výše uvedené

přikláním k závěru, že pokud bude v této práci užíváno spojení „osobnost

právnické osoby“, je nutno na něj nahlížet jako na termín dohodnutého obsahu, který bez dalšího nelze brát jako ekvivalent osobnosti fyzické osoby.

13

IV. Prameny právní úpravy k nehmotným statkům ve vztahu k „osobnostním“ právům právnické osoby Tato kapitola bude zaměřena pouze na obecné vymezení pramenů

práva a dále dojde k vyjmenování těch, které mají vztah nebo přímo upravují práva k nehmotným statkům právnických osob, jelikož podrobný

rozbor těch nejdůležitějších bude proveden ve zvláštních a samostatných oddílech této práce.

Pramenem práva v právnickém slova smyslu se rozumí určité

normy, v nichž je obsaženo právo a které jsou bezprostředním pramenem

poznání práva. V právní vědě to pak znamená, že pramenem práva se rozumí zpravidla prameny ve formálním smyslu. Právo jako takové, resp. i jeho prameny v objektivním smyslu lze chápat jak v materiálním tak ve

formálním smyslu. Pramenem materiálního práva k nehmotným statkům v objektivním smyslu je společenský systém, který má základní význam jednak pro státní formu a jeho právní řád, jednak pro postavení fyzických i

právnických osob jako nositelů určitých práv a povinností. Pramenem

formálním jsou pak právní normy, kterými se upravují společenské vztahy, tvořící předměty práv k nehmotným statkům, a které jsou materializovány v jednotlivých právních předpisech, tj. v mezinárodních smlouvách, jimiž

je Česká republika vázána ve smyslu článku 10. Ústavy, dále pak v zákonech, případně prováděcích vyhláškách.

Právních předpisů jako pramenů práva nehmotných statků je podle

systémového třídění uvedeného v předešlé kapitole celá řada a nebylo by

dost dobře možné je zde všechny vyjmenovat. Pro potřeby této práce postačí zmínit ty z nich, jež mají vztah k osobnosti, potažmo dobrému jménu a pověsti právnických osob.

Základními formálními prameny práva týkajícími se osobnosti

právnické osoby, především pak její dobré pověsti a dobrého jména jsou: • •

zákon č.40/1964 Sb., občanský zákoník,

zákon č.513/1991 Sb., obchodní zákoník, 14

•

zákon č.46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání

•

zákon č.468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního

•

zákon č.140/1961 sb., trestní zákon.

periodického tisku a o změně některých dalších zákonů – tiskový zákon, vysílání

Uvedené normy je třeba doplnit příslušnými procesními předpisy, a

to zákonem č.99/1963 Sb., občanský soudní řád a zákonem č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním a zákonem č.549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Z výše uvedeného lze pak prameny práva na ochranu osobnosti

právnické osoby rozdělit do dvou základních skupin. První, obsahově

nejen pro tuto práci významnější je tvořena civilněprávními prameny,

druhá skupina pak trestněprávními předpisy. Je však třeba podotknout, že sankce za nesprávné užívání obchodní firmy (obchodního jména) obsahují

i některé další právní předpisy, například zákon o ochraně spotřebitele, živnostenský zákon, zákon o investičních společnostech a investičních fondech a podobně.

15

V. Subjekty práva na ochranu osobnosti právnických osob V.1. Obecně k subjektům Právní systém umožňuje, aby veškeré vztahy ve společnosti

vznikaly, měnily se a zanikaly a to jak mezi lidmi jakožto jednotlivci navzájem, tak i mezi lidmi a různými sdruženími, dokonce i pouze mezi

těmito sdruženími navzájem a v neposlední řadě nesmíme zapomenout na vztahy mezi jednotlivci, sdruženími a státem. Všechny tyto účastníky

vzájemných právních vztahů označujeme jako subjekty právních vztahů. Subjektům, kterým právo přiznává práva a povinnosti vzniká právní

subjektivita. K plné právní subjektivitě, lépe způsobilosti, však toto nestačí, nezbytná je i druhá složka subjektivity, kterou je vlastnost

subjektu, konkrétně pak schopnost vlastními úkony nabývat práva, resp. na sebe brát povinnosti.

Právní způsobilost subjektů práva je velmi

důležitou veličinou. Jak pro určení odpovědnosti subjektu za neoprávněný zásah do právem chráněných zájmů jiného subjektu, tak pro určení aktivní a

pasivní

legitimace

v případě

domáhání

z neoprávněného zásahu soudní cestou.

se

práv

vyplývajících

Právo samo rozeznává jako subjekty práva osoby fyzické a osoby

právnické. Jak již vyplývá z názvu této kapitoly pozornost budeme věnovat pouze druhým jmenovaným.

V.2. Právnické osoby Právnické osoby jsou v našem právním řádu pojaty jako zákonem

uměle vytvořené, které zákon za právnické osoby považuje nebo uznává a které vznikají na základě podmínek stanovených zákonem. Právnickými

osobami mohou být jak subjekty soukromoprávní (soukromoprávní 16

korporace

a

soukromoprávní

nadace),

tak

subjekty

veřejnoprávní

(veřejnoprávní korporace a veřejnoprávní fondy), i když se činnost těchto subjektů často prolíná. Veřejnoprávní instituce totiž často vystupují jako subjekty

soukromého

soukromoprávních

práva,

vztahů.

a

Může

to

tomu

tehdy, být

i

když

vstupují

naopak,

tedy

do že

soukromoprávní právnické osoby jsou veřejnou mocí pověřeny k určitý m činnostem na poli veřejného práva.

V občanském zákoníku, kde bychom asi očekávali pregnantní

definici a úpravu právnické osoby se zákonodárce de

lege lata

jednoznačné legální definici vyhýbá. Vystačí si pouze s konstatováním o způsobilosti právnické osoby k právům a povinnostem, čímž tedy právnickou osobu pouze implicitně vymezuje jako subjekt práva odlišný

od osoby fyzické. Konkrétně v § 18 stanovuje. „ Způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby.“ V druhém odstavci stejného paragrafu pak jen vypočítává druhy těchto osob: „Právnickými osobami jsou

sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty o kterých to stanoví zákon.

Na druhou stranu musíme přiznat, že o pojmové vymezení

právnických osob se vedou již odedávna spory, které nejsou dosud úplně

teorií ani praxí přesně vyřešeny. Česká právní nauka přitom vychází z tzv. fikční teorie pramenící z výše citovaného ustanovení § 18 odstavce 2

písmene d), kde je definován základní princip: za právnické osoby lze

uznat pouze ty, kterým zákon takovéto postavení přiznává. Proti tomuto, tedy i contra legem se určitou dobu stavěla i naše judikatura 13 která

konstatovala, že zákon vlastnost právnické osoby přizná určitému útvaru tím, že při úpravě právního režimu tohoto útvaru mu přizná typické pojmové znaky právnických osob. Tímto byla přiznána právní subjektivita ministerstvům, okresním úřadům, Bezpečnostní informační službě a

dalším orgánům státní správy. Přijetím zákona č.219/2000 Sb., o majetku

České republiky a jejím vystupování v právních vztazích však byl tento nesprávný výklad odstraněn a všechny tato orgány se staly organizačními složkami státu bez právní subjektivity. 13

Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1999, Rc19/99, Cpjn 27/98. ASPI.

17

Dále v občanském zákoně v ustanoveních §§ 19b, 19c a 20 odstavce

2 nalezneme vymezení základních identifikačních znaků právnické osoby které jsou nezbytné už pro její založení nebo vznik. Jsou to tyto tři: její název, sídlo a předmět činnosti. Těmto třem základním lze dále přičlenit

ještě požadavek její stability v čase a alespoň minimální vnitřní strukturu. Pro úplnost tohoto výkladu lze doplnit, že tuzemským právnickým osobám

je za podmínek uvedených v zákoně o státní statistické službě přidělováno identifikační číslo.

V.2.1. Rozdělení a vznik právnických osob Obecné skutečnosti mající za následek vznik právnických osob jsou

stanoveny v ustanovení § 19 občanského zákona: „Ke zřízení právnické

osoby je potřebná písemná smlouva nebo zakládací listina, pokud nestanoví zvláštní zákon něco jiného“. V druhém odstavci stejného paragrafu je stanoveno, že: „Právnické osoby vznikají dnem, ke kterému

jsou zapsány do obchodního nebo do jiného zákonem určeného rejstříku, pokud nestanoví zvláštní zákon jejich vznik jinak“. Na toto ustanovení

navazují další právní předpisy, které například stanoví které osoby a do jaké rejstříku se zapisují. Z povahy věci však vyplývá, že zmiňovaný zápis právnické osoby do zákonem určeného rejstříku jenž byl za již existující

právnickou osobou učiněn tento vznik pouze osvědčuje a předpokládané konstitutivní účinky zmíněné v citovaném ustanovení § 19 nemá.

Český právní řád počítá s celou řadou druhů forem právnických

osob. Cílem této práce není rozebrat a popsat všechny, proto se zmíním

pouze o těch nejznámějších, popřípadě na základě jakého právního předpisu vznikají. Obchodní

společnosti,

jako

akciová

společnost,

společnost

s ručením omezeným či komanditní společnost vznikají dnem zápisu do obchodního rejstříku vedeného věcně i místně příslušným soudem, který je

pověřen vedením obchodního rejstříku. Speciálním právním předpisem

upravujícím jejich vznik, změnu či zánik, vnitřní organizační strukturu a

18

další náležitosti nutné pro jejich vznik a celou existenci, je v tomto případě obchodní zákoník.

Obecně prospěšné společnosti vznikají dnem zápisu do rejstříku

obecně prospěšných společností, který je veden soudem určeným

zvláštním zákonem k vedení obchodního rejstříku. Na tento soud se vztahují ustanovení obchodního zákoníku, a to zejména ve věcech provádění a zveřejňování zápisů, jejich nahlašování orgánům státní správy

a podobně. Zvláštním, speciálním předpisem je potom zákon č.248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech.

Nadace a nadační fondy vznikají a zapisují se stejným způsobem

jako obecně prospěšné společnosti, speciálním pramenem úpravy je potom zákon č.227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, který mimo jiné

současně zrušil ustanovení o nadacích do té doby umístěná v §§ 20b až 20e občanského zákona.

Politické strany a občanská sdružení podléhají také registračnímu

principu, tedy deklaratornímu aktu orgánu státní správy. V jejich případě

se jedná o registraci u Ministerstva vnitra České republiky a to podle zákona

č.424/1991

Sb.,

o

sdružování

v politických

stranách

a

v politických hnutích a nebo na základě zákona č.83/1990 Sb., o sdružování občanů. Zájmová sdružení právnických osob jsou rovněž právnickými osobami, vznikají pak v souladu s ustanovením § 20i

občanského zákona, tedy přesněji právní způsobilost tato sdružení

nabývají zápisem do registru vedeného u krajského úřadu příslušného podle sídla sdružení.

Dalším typem právnické osoby je dle § 18 odstavce 2 písmene c)

občanského zákona i jednotka územní samosprávy. Ve smyslu Ústavy

České republiky, konkrétně jejího článku 99, jsou těmito celky obce, které vystupují v právních vztazích svým jménem a mají vlastní majetkovou odpovědnost a dále pak kraje, jakožto vyšší územně samosprávné celky.

Kromě zmíněné Ústavy ČR jsou nejdůležitějšími prameny úpravy zákon č.128/2000 Sb., o obcích a zákon č.129/2000 sb., o krajích.

Podle dalšího písmene stejného ustanovení občanského zákona pak

jsou právnickými osobami i subjekty o nichž to stanoví zákon. Tuto skupinu subjektů presentuje celá řadu institucí založených zvláštním 19

právním předpisem. Patří sem například Česká televize , Český rozhlas, České dráhy, Česká tisková kancelář, Pozemkový fond a celá řada dalších.

Právnickou osobou sui genesis je i stát. Vyplívá to z ustanovení §

21 občanského zákoníku. Je zřejmé že i státy mohou vznikat, nicméně

v tomto případě bychom se dostali spíše na pole mezinárodního práva veřejného, navíc vznik státu není tak častým jevem jako vznik ostatních subjektů soukromého práva. Raději znovu zmíníme problematiku jednání za stát. Až do přijetí zákona o

majetku České republiky a jejím

vystupování v právních vztazích bylo toto ustanovení nepřesné a matoucí,

jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ve věci Bezpečnostní informační služby: „Podle občanského

zákona

ustanovení

jsou právnickými

fyzických nebo právnických osob,

§ 18

odst.

osobami -

účelových

2

písm.

d)

majetku

a

kromě sdružení

sdružení

jednotek územní samosprávy - též jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Zákon může stanovit, že určitý subjekt je právnickou osobou, nejen tím, že

onen subjekt za právnickou

osobu prohlásí, nýbrž i tím,

že

verbis)

neoznačuje - přizná vlastnosti, kterými se právnické osoby

danému subjektu - přestože jej za právnickou osobu výslovně (expressis charakterizují. K těmto vlastnostem patří určení názvu a sídla, vlastní organizační

struktura, vymezení orgánu, který je oprávněn právnickou

osobu řídit a jednat jejím jménem v právních

vztazích (statutárního

orgánu), a zejména vymezení vlastního majetku, sloužícího k plnění jejích úkolů (k její činnosti) a vlastní odpovědnost za majetkovou újmu způsobenou jinému.“ 14

V současné době se situace již stabilizovala. Ministerstva a ostatní

orgány státní správa, s výjimkou těch, které zákon výslovně za právnické osoby prohlašuje, pozbyly právní subjektivity a staly se z nich organizační

složky státu. Jménem státu pak jednají v konkrétních věcech vedoucí těchto organizačních složek, již se konkrétní věc týká.

Jak již bylo naznačeno v úvodu této subkapitoly, výše uvedený

přehled nemá sloužit jako podrobný a ucelený přehled rozličných druhů

právnických osob, nýbrž je spíše příkladem rozličného vzniku těchto 14

Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1999, Rc19/99, Cpjn 27/98. ASPI.

20

subjektů, tedy okamžiku, s nímž je spojen vznik práv a povinností, tedy i

vzniku jejich práva na ochranu osobnosti. Navíc ze všeho co bylo co bylo

uvedeno výše je zřejmé, že právnických osob dnes známých j velké

množství a jejich počet bude nepochybně ještě narůstat. Když shrneme nejdůležitější body této kapitoly, zjistíme, že každá právnická osoba musí

mít již při svém vzniku svůj název a dnem svého vzniku je také nadána

dobrou pověstí. Název i dobrá pověst tak patří mezi nehmotné hodnoty

každé právnické osoby a jako takové patří mezi zájmy chráněné zákonem. Každá právnická osoba, tedy i stát, má ode dne svého vzniku právo na

ochranu svého názvu a své dobré pověsti způsoby v této práci dále u vedenými.

21

VI. Definiční znaky „osobnosti“ právnické osoby VI.1. Název právnické osoby Jak již bylo zmíněno výše, název je primárním identifikačním

znakem právnické osoby. Musí být společně se sídlem určen již při jejím

založení. Sídlo jako další pojmový znak tohoto subjektu má ve vztahu

k názvu v určitých případech zvláštní postavení, neboť se často stává přímo jeho součástí.

Úprava názvu právnických osob je v občanském zákoníku velmi

stručná. Ten v § 19b pouze stanovuje povinnost názvu. Dále pak tuto otázku vůbec nerozvádí, ale z povahy věci lze dovodit, že název by neměl

být zaměnitelný a že pod by pod ním právnická osoba měla činit

prostřednictvím svých orgánů a zástupců právní úkony. Občanský zákoník dále také nepožaduje, aby spolu s názvem byla uváděna i právní forma právnické osoby. Tyto skutečnosti, tedy přesněji onu strohost,

lze

vysvětlovat snad jen s ohledem na velkou obecnost tohoto právního předpisu

a

právnických

s předpokladem, osob

budou

že

podrobnosti

upraveny

pro

v zákonech

jednotlivé

k tomuto

druhy

předpisu

speciálních, kterým je ostatně věnována jak kapitola prameny, tak i subkapitola rozdělení a vznik právnických osob.

VI.2. Obchodní jméno, „firma“ právnické osoby Obchodní zákoník charakterizuje v § 8 obchodní firmu jako „název

pod kterým podnikatel činí právní úkony při své podnikatelské činnosti.“

Pojem podnikatel vykládá předmětný předpis v ustanovení § 2, ze kterého plyne, že se tím rozumí jak fyzické, tak právnické osoby. Každý podnikatel má tak jsou firmu, a to pouze jednu, jak vyplívá ze singulární

formy zákonné dikce. Obrat „činí“ je pak nutno chápat spíše jako „je 22

povinen činit.“ Srovnání pozornosti věnované názvu právnické osoby

občanským zákoníkem, a obchodní firmě obchodním zákoníkem jasně

svědčí o významu, který je třeba hledat především v komerční sféře. Práva k obchodnímu jménu, chcete-li k obchodní firmě jsou považována za součást práv průmyslových, jejichž systematice tvoří spolu s právy

k ochranné známce a k označení původu výrobků základní podskupinu obecně nazývanou práva na označení. 15 Obchodní firma je označení

obligatorním a je spojováno s právnickou osobou jako

podnikatelem

přímo, zatímco ochranná známka a chráněné označení původu výrobků či služeb jsou pojmově spjaty s produktem a jejich užití je fakultativní.

Jaký je tedy rozdíl mezi názvem právnické osoby a obchodní firmou

podnikatele? Z výše popsaného stavu je zřejmé, že úprava obsažená v obchodním

zákoníků

je

použitelná

pouze

pro

určitou

skupinu

právnických (ale i fyzických) osob, které jsou oprávněny podnikat. Ostatním právnickým osobám, které byly založeny například za jiný m účelem,

postačí k jejich existenci a dosahování vytyčených cílů jejich

název, nezbytný už pro jejich samostatný vznik. Na druhé straně pro podskupinu na níž se vztahuje obchodní zákon toto nepostačí, a musejí si

zvolit i obchodní jméno, obchodní firmu, pod kterou budou vstupovat do právních vztahů. Z toho lze dovodit, že oba pojmy jsou rozdílné a nelze je v žádném případě zaměňovat. Mezi právní úpravou obchodního jména dle

obchodního zákoníku a názvu právnické osoby dle občanského zákoníku pak platí vztah speciality a subsidiarity.

VI.3. Dobrá pověst právnické osoby Občanský zákoník deklaruje v § 19b, odstavci 3 ochranu dobré

pověsti právnické osoby. Této problematice bude věnována zvláštní

pozornost v další samostatné části této práce, zaměřená právě na ochranu osobnosti podle občanského zákona. Na tomto místě se pokusím spíše rozebrat pojem dobrá pověst vůbec. 15

Telec, I., Tvůrčí práva duševního vlastnictví. Brno: Masarykova univerzita, 1994, s. 41.

23

Ve srovnání s minulou právní úpravou jde o ustanovení nové, které

je důsledkem změny sociálně ekonomických podmínek. Prvotní otázkou tedy logicky je co je to „dobrá pověst?“ Tvoří běžnou součást našeho

slovníku a obecně a s trochou nadsázky ji můžeme charakterizovat jako prizma, kterým nahlížíme na jiný subjekt, často bez hlubší znalosti o jeho skutečné podobě. Jde tedy o jakousi pozitivní motivaci ve vztahu k druhému subjektu. Zejména v komerční sféře se pak setkáváme s tím, že vedle termínu „dobrá pověst“ je také používán i termín „goodwill“.

Sémantika tohoto pojmu však není naprosto jednoznačná, a proto užívat ho jako anglický ekvivalent bez dalšího není podle mého názoru zcela přesné. O tom se však zmíníme později.

Dobrá pověst nabývá značného významu v souvislosti s námi

sledovanou problematikou osobnosti právnické osoby. Jak již bylo výše

zmíněno, právnická osoba nabývá během své existence určitých kvalit a

hodnot, které jsou nemajetkové povahy. Tyto ideální hodnoty jsou do

určité míry ekvivalentem osobnostních kvalit osoby fyzické s výhradou specifik daných pouze člověku. Ve smyslu současné oprávní úpravy je

právě dobrá pověst základem této „osobnostní“ charakteristiky právnické osoby a právo na dobrou pověst, respektive na její ochranu je označováno

v zahraniční literatuře jako „morální“, „ideální“. Pro tyto nemajetkové hodnoty a práva na ně je typická jejich neoddělitelnost od svých nositelů.

Přestože se jedná o jev ideální povahy, může být a také je oceňován penězi, ovšem ne samostatně, ale právě jen ve spojení s konkrétním subjektem.

Na otázku, jaké hodnoty či složky vytvářejí ve svém souhrnu

kvalitu označovanou jako dobrá pověst právnické osoby, není odpověď úplně jednoduchá a pravděpodobně ani jednoznačná. Z povahy věcí

vyplývá, že to bude především vytvořený a veřejností kladně přijíman ý

obraz právnické osoby a s tím související obliba produkce nebo činností

této osoby u spotřebitelů, či trvalý obchodní vztah s určitým partnerem. 16 neslučoval bych však pojem dobrá pověst s výrazem „image“. Osobně

termínu dobrá pověst přikládám poněkud širší rámec a větší hodnotu než Např. dříve užívané zkratky „c.k. dvorní dodavatel“, nebo v současnosti používané „výhradní dodavatel“ apod. 16

24

samotnému pojmu image. Řada společností v současné době věnuje

nemalé prostředky na budování dobré image, nicméně toto například spotřebiteli nebo potencionálnímu partnerovi takovéto osoby nic nenapoví

například o platební morálce, dodržování právních předpisů a podobných

skutečnostech, které však nepochybně pod pojem dobrá pověst právnické osoby patří. Navíc dobrou pověst může mít i právnická osoba vůbec

nepodnikající, která nemusí do tržních vztahů, či soubojů o trh a spotřebitele vůbec vstupovat.

V souvislosti s takto uvažovaným obsahem pojmu „dobrá pověst“

se totiž znovu dostáváme k otázce, je-li úplně přesné používat ho jako synonymum termínu „goodwill“? Mnoho autorů tak činí a podřazují do něj

navíc řadu dalších ekonomických hodnot a ukazatelů komerčního

úspěchu. 17 Zahrnutím těchto složek se však dle mého názoru dostáváme spíše k chápání goodwillu ve smyslu účetním, ekonomickém, který hraje podstatnou úlohu v proceduře oceňování poniku. V tomto smyslu pak

goodwill vyjadřuje „schopnost majetkových částí, lidí, produktů, trhů a

značek vytvářet zisk“. Hodnota podniku je potom vyjádřena součtem dvou veličin, aktiv a goodwillu. Aniž bych chtěl dále rozvíjet polemiku a další

nuance domnívám se, že pojem dobré pověsti je síše pojmem právním,

vyjadřujícím svébytný charakter nehmotných práv právnické osoby, zatímco goodwill vnímám více jako pojem ekonomický, měřitelný spíše účetními a tržními nástroji.

Dobrá pověst právnické osoby musí být nutně spjata s jejím

názvem. Tato vzájemná spjatost je logická, neboť výše zmíněné kvality

mohou být okolím vnímány jen tehdy, pokud jsou individualizovány ke konkrétnímu subjektu jednoznačně vymezenému. V této souvislosti plní

zejména obchodní firma své další funkce popsané výše. Jde o například o

funkci garanční, kdy se staví obchodní jméno do pozice ručitele za kvalitu.

Kincl, M. Ochrana dobré pověsti právnické osoby. Článek ze dne 16.4.2003, interní číslo 25221 (LIT). ASPI. 17

25

VII. Ochrana osobnosti právnických osob podle občanského zákona VII.1.Předmět ochrany Obrázek o charakteru ochrany osobnosti právnické osoby si bylo

možné učinit již z kapitoly třetí věnované pramenům této právní úpravy. Krátce lze jen zopakovat, že se občanský zákoník věnuje problematice osobnosti právnických osob a její ochrany v ustanovení § 19b v odstavcích 2 a 3. Konkrétně potom pracuje s pojmy název a dobrá pověst a jejich

ochranou, která vychází z principu objektivní odpovědnosti a působí proti všem individuálně neurčeným povinným subjektům.

Co je předmětem občanskoprávních vztahů? Existují dva rozdílné

názory, tedy dvě odpovědi na položenou otázku. První z nich považuje za

předmět občanskoprávních vztahů určité lidské chování, které je určeno

obsahem právního úkonu, přičemž toto lidské chování jako předmět tzv. přímý právního vztahu může samo mít další předmět ve formě věci, práva

a podobně, tzv. předmět nepřímý. Naproti tomu druhý názor považuje za

předmět občanskoprávních vztahů přímo určité hmotné a nehmotné statky. České občanskoprávní nauka se potom přiklání ke druhé variantě, kdy chápe za předmět právního vztahu právě to, k čemu směřují vzájemná práva a povinnosti, tedy přímo určité hmotné či nehmotné statky.

Zákonem č.509/1991 Sb., který podstatným způsobem novelizoval a

tedy i změnil současný občanský zákon, upřesňuje a vymezuje předmět občanskoprávních vztahů v ustanovení § 118, kde v odstavci 1 říká: „Předmětem občanskoprávních

vztahů jsou věci,

a pokud to jejich

povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.“ V odstavci druhém

toto

pak

rozšiřuje

a

upřesňuje,

když

říká,

že:

„Předmětem

občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory.“ Předmětem právního vztahu pak mohou být tedy hmotné věci, dále pak

věci nehmotné, především hodnoty lidské osobnosti například jako život, zdraví, osobní svoboda, důstojnost a čest. Dalšími nehmotnými předměty 26

jsou bez pochyby výsledky určitého chování a tvůrčích duševních činností jako vědecká, literární nebo umělecká díla. Z toho vyplívá, že u fyzických

osob není předmětem osobnostních práv věc hmotná, nýbrž samotná nezaměnitelná osobnost člověka jako individuality, konkrétně pak její

jednotlivé hodnoty, které demonstrativně vyjmenovává § 11 občanského zákona: „Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské

cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,

svého jména a projevů osobní povahy.“ Tyto pak společně tvoří integritu jeho osobnosti v její fyzické a morální, či duševní jednotě.

O právnických osobách můžeme tvrdit v podstatě totéž. Předmětem

jejich „osobnostních“ práv nebudou pouze věci hmotné, ale i nehmotné.

V jejich případě pak půjde o hodnoty podobné cti, důstojnosti a dobré pověsti fyzické osoby, které také nemají hmotný základ. Občanský zákon

ve svých ustanoveních obsažených v § 19b poskytuje ochranu dvěma

zřejmě nejvýznamnějším nehmotným složkám osobnosti právnické osoby, jejich názvu a dobré pověsti.

Mám za to, že pojem osobní, lépe

„osobnostní“ práva právnických osob dobře vystihuje jejich nehmotné hodnoty, nehmotnou podstatu.

VII.2.Ochrana fyzických osob Tato práce je sice zaměřena na ochranu „osobnostních“ práv

právnických osob, ale pro značnou blízkost či podobnost je nezbytné pohovořit i o ochraně těchto nehmotných osobnostních práv u osob fyzických.

Osobnost člověka je jedním z nejzákladnějších souborů hodnot,

které vytvářejí kvalitu lidského života a pozici člověka jako biosociáln í bytosti s jejími

základními tendencemi sebeuvědomění a sebeurčení.

Proto jsou u fyzických osob osobnostní práva garantována již samotnou Listinou základních práv a svobod, konkrétně pak ustanoveními článků 6

až 10, 13 a 14. Jejich další je potom konkretizována v občanském zákoníku v rubrice „ochrana osobnosti“ a § 11 až 16. 27

Jak

vyplývá

z výslovného

subjektivního

vymezení

rozsahu

ustanovení o ochraně osobnosti v občanském zákoníku, občanské právo chrání osobnost člověka, tedy dosud

vede neukončená

fyzické osoby. O právnické osobě se

diskuse, zda

má, nebo nemá svou vlastní

osobnost čemuž budeme věnovat další úsek této práce. V legislativním pojetí jsou komplexní druhé

tyto rozdíly typů osob

v právním

ochranou osobnosti fyzické

osoby na

straně dílčí ochranou některých

smyslu

straně jedné

hodnot odvozených

osobnostních práv fyzické osoby u osoby právnické . Nejobecnější třídění

prováděno na tyto skupiny: 1)

Osobní

lidských a občanských práv

(osobnostní)

práva

vyjádřeny

a svobody,

od

a svobod je

kam

je

obecně

odvozeno právo na tělesnou a duševní integritu, tj. právo na život a zdraví,

dále

právo

na ochranu

zahrnující

nedotknutelnost

občanské cti a lidské

důstojnosti, právo na nedotknutelnost osobní, ochranu zpráv.

Někteří

obydlí a ochranu

autoři sem řadí i svobodu

Práva a svobody politické, kam svoboda

tisku,

svoboda

šíření

soukromí

dopravovaných

pobytu,

vyznání a dokonce právo na soukromé vlastnictví. 2)

a na

svobodu

je řazena svoboda projevu, informací, shromažďovací a

spolčovací svoboda a soustava volebních práv. 3)

Třetí

skupinu

práva. Jsou sem

tvoří

ekonomická,

sociální,

jakož i kulturní

řazeny právo na práci, svoboda sdružování v

odborových organizacích, právo na zabezpečení nemocenské sociální, další.

18

právo

na

vzdělání,

právo

a

na bezpečnost práce a

Občanské právo vzhledem ke svému nejobecnějšímu zaměření

upravuje

skupiny práv osobní (osobnostní) povahy. Jde o práva, která

Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V. Občanský zákoník – komentář. Část. I. Hlava II. Účastníci občanskoprávních vztahů. Oddíl druhý. Právnické osoby. §19a – 19b. 1999, ASPI – Codex. 18

28

náležejí fyzické osobě bez bližší specifikace jejího státoobčanského, sociálního nebo ekonomického, resp. kulturního postavení.

Katalog osobnostních práv a svůj obecný základ v moderním

pojetí všeobecného osobnostního práva. Východiskem

tohoto pojetí je

konstatování integrity osobnosti člověka a tedy integrity jednotlivých

aspektů této osobnosti jejich ochrany. Právo na život a zdraví,občanskou čest a lidskou povahy

chráněné

důstojnost, právo na soukromí, jméno a projevy osobní

jsou tedy dílčí aspekty všeobecného osobnostního občanským právem.

práva,

Vzhledem k integritě všeobecného osobnostního práva a k jeho

„mnohoaspektovosti“ 19, tj. různých projevech v dílčích osobnostních

právech, je výčet jednotlivých aspektů ochrany osobnosti uvedený v § 11

demonstrativní, který může být dále rozšiřován. Osobní práva (práva

na ochranu osobnosti) fyzické osoby jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná.

Tato práva

se váží bez výjimky od

samotného počátku ontogeneze lidské osobnosti jako fyzické osoby v

právním smyslu a osobnost člověka náleží každé z fyzických osob bez rozdílu.

Vedle těchto práv existuje skupina tzv. zvláštních osobnostních

práv, která vznikají v důsledku aktivní tvůrčí činnosti člověka. Mezi tato práva patří: a)

právo na autorství a jeho ochranu, tedy skupina autorských práv

b)

skupina práv výkonných umělců, která chrání tvůrčí umělecký

c)

právo na ochranu tvůrců (původců předmětů) tzv. průmyslových

podle autorského zákona;

výkon výkonné povahy, chráněná též autorským zákonem;

práv, pokud jsou výsledkem tvůrčí duševní činnosti. Tato skupina

je chráněna předpisy o vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech a dalšími.

Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V. Občanský zákoník – komentář. Část. I. Hlava II. Účastníci občanskoprávních vztahů. Oddíl druhý. Právnické osoby. §19a – 19b. 1999, ASPI – Codex. 19

29

Na rozdíl od demonstrativního výčtu osobnostních práv uvedených v

§ 11 občanského zákona ustanovení § 12 je již stanovení chráněných práv taxativní a chrání jednak osobní aspekty osobnosti člověka (v pasivním pojetí), a dále

projevy člověka osobní povahy (aktivní

zásadně o zachycení

pojetí). Jde

jednak stránek lidské osobnosti (podobizny,

obrazové snímky atd.) na hmotných nosičích, jednak zachycení projevů osobní povahy lidské bytosti na podobných nosičích.

Odlišně od integrálních součástí lidské osobnosti, jak jsou chráněn y

v § 11, § 12 chrání jednotlivé hodnoty lidské osobnosti tehdy, kdy došlo k jejich zachycení (přenesení) na hmotný nosič. Jedná se o stránky

i o

projevy lidské osobnosti osobní povahy, u nichž není důležité, zda jsou projevem originální tvůrčí duševní činnosti

nebo nikoliv. Předmětem

ochrany však není onen hmotný nosič, na kterém je zachycena stránka lidské osobnosti nebo projev osobní povahy lidské zachycená myšlenková stránka

lidské osobnosti

povahy jak z hlediska formy, tak z hlediska

osobnosti, nýbrž

nebo projevu osobní

obsahu. Majetková práva k

hmotným nosičům a osobní práva na nich zachycená nemusí náležet téže osobě (korespondence, zvukové,

obrazové

a jiné

záznamy pořízené

osobou odlišnou od osoby, jejíž stránky nebo projevy lidské osobnosti jsou na nosiči zachyceny apod.).

Zatímco při zachycení podoby

práva zobrazené fyzické osobě, zvukové

záznamy

a podobné

člověka náleží ochrana osobního

písemnosti osobní povahy, případně způsoby zachycení

projevů

lidské

osobnosti jsou předmětem ochrany, která náleží osobě - jak osobě, o jejíž

projev osobní povahy nebo zvukový záznam jde, tak osobám, kterých se projevy osobní povahy, zvukový záznam apod., obsahově týkají.

Zásah do práva na ochranu zachycených stránek lidské osobnosti

nebo projevů osobní povahy lidské osobnosti může být proveden ve dvou případech: a)

Se svolením dotčené fyzické osoby písemností

osobní

povahy,

30

s pořízením nebo použitím

podobizen,

obrazových

snímků,

obrazových a zvukových záznamů týkajících se této osoby nebo jejich projevu osobní povahy. b)

Svolení není třeba v případě tzv. licencí, tedy zákonných výjimek

z ochrany jednotlivých stránek lidské osobnost a projevů lidské

osobnosti, a to 1)

v případech stanovených v § 12 odst. 2, 3 občanského zákoníku,

2)

v případech omezení stanovených jinými zákony (trestním řádem,

c)

Jde-li o zásah do všeobecného osobnostního práva, který se děje

občanským soudním řádem, předpisy správního práva aj.).

při

jinou

výkonu

subjektivního

práva

osobou (oprávněná

nebo

kritika,

subjektivní povinnosti

svépomoc nutná

obrana

a

krajní nouze, výkon práv a povinností stanovených procesními předpisy různých právních odvětví).

Prostředky občanskoprávní ochrany pro případ neoprávněného

zásahu do osobnosti fyzické osoby jsou v platném občanském zákoníku upraveny jednak v ustanovení § 13 pro případ vzniku nemajetkové újmy,

jednak v ustanovení § 16 občanského zákona pro případ vzniku majetkové újmy - škody. Zařazení ustanovení § 16 do této části zákona se může jevit nadbytečným, neboť každý odpovídá za škodu způsobenou neoprávněným zásahem

do

právem

chráněných

zájmů

dle

obecných

ustanovení

občanského zákoníku. V tomto případě je nesporné, že pokud dojde k neoprávněnému

zásahu

do

osobnostních

práv

fyzické

osoby

a

v souvislosti s ním bude způsobena škoda, může tato fyzická osoba

uplatňovat své nároky podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu podle § 420 a následujících zmíněného zákona.

Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby lze

třídit na obecné a zvláštní. K

obecným

prostředkům

občanskoprávní

ochrany osobnosti fyzických osob lze řadit ochranu obrannou svépomocí,

31

ochranu

poskytovanou

orgánem

zabezpečovanou civilními soudy. V právní praxi má

veřejné

správy,

ochranu

soudní,

pro občanskoprávní ochranu fyzických osob

největší význam zvláštní soudní, nebo-li petitorní ochrana. Tuto zvláštní

ochranu obsahuje ustanovení § 13 občanského zákoníku, které zakotvuje triádu prostředků občanskoprávní ochrany

pro

případ neoprávněného

zásahu do osobnosti fyzické osoby. Jedná se o tyto právní prostředky:

upuštění od neoprávněných zásahů realizovaný prostřednictvím žaloby

negatorní, odstranění nepříznivých následků neoprávněných zásahů, respektive protiprávního, závadného stavu žalobou odstraňovací, a

poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za použití žaloby satisfakční. Nezbytnou

podmínkou

neoprávněného zásahu

pro

úspěšné

domáhání

se

upuštění

do osobnosti fyzické osoby podle

od

§ 13

občanského zákona je, aby neoprávněný zásah, který musí mít vždy konkrétní

podobu, trval, popřípadě aby existovalo

bezprostřední

nebezpečí jeho uskutečnění či opakování v budoucnu. U odstranění nepříznivého následku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby, kde občanskoprávní prostředek směřuje již ke konkrétnímu pozitivnímu jednání

původce neoprávněného zásahu, tj. k tomu, aby

původce

neoprávněného zásahu něco konkrétně vykonal a tak obnovil stav, který existoval

před neoprávněným zásahem, je nezbytnou podmínkou,

jednak nepříznivý

následek

neoprávněného

fyzické osoby ještě trval, i když

zásahu

do

aby

osobnosti

neoprávněný zásah sám již pominul,

jednak aby bylo vůbec možno vzniklý nepříznivý následek odstranit. Další právní prostředek občanskoprávní ochrany osobnosti tvoří

poskytnutí

fyzické

osoby

přiměřeného zadostiučinění. I tento občanskoprávní

prostředek přichází v úvahu tam, kde nepříznivý důsledek neoprávněného zásahu, tedy kde nemajetková újma na osobnosti fyzické vznikla.

osoby již

Jsou-li v konkrétním případě splněny stanovené zákonné podmínky

pro přiznání přiměřeného zadostiučinění, soud nemá jen právo, nýbrž

zároveň povinnost návrhu na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění

vyhovět. I o přiznání přiměřeného zadostiučinění může soud rozhodovat pouze

na návrh

postižené fyzické osoby. To znamená, že i u práva 32

domáhat se přiměřeného zadostiučinění jde vždy o návrhové řízení. Z toho vyplývá, že pokud sama postižená fyzická osoba o přiznání přiměřeného

zadostiučinění

nepožádá,

nemůže

být

soudem

zadostiučinění vůbec jednáno, tím méně o něm být soudem rozhodnuto.

o

Zadostiučinění podle ustanovení § 13 občanského zákona spočívá

vždy v určitém plnění, které se postižené fyzické osobě přiznává a

které může být buď morálním plněním nebo plněním peněžitým. Petit žaloby postižené fyzické osoby, která se morálního zadostiučinění domáhá, musí vždy znít na určitou formu morálního zadostiučinění

v

penězích

byl

původní

zadostiučinění. O

výčet občanskoprávních

prostředků podle míněného ustanovení občanského zákona určených k přiměřenému vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy rozšířen.

Přiznání zadostiučinění v penězích soudem předpokládá splnění

určitých

zákonem

kvalifikovaných

podmínek.

Těmito

kumulativně

stanovenými podmínkami jsou případy kdy se morální zadostiučinění jeví

v konkrétním případě nepostačujícím. Na tomto místě jde o esenciáln í podmínku, pro úspěšné přiznání zadostiučinění v penězích, tj. podmínku,

která musí být splněna v každém případě. Další podmínkou je, že neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Jde

o podmínku, která je pro

přiznání zadostiučinění v penězích pouze pravidelná. Z obsahu obou uvedených

zákonných

podmínek

stanovených v ustanovení

odstavce 2 občanského zákona vyplývá

několik závěrů.

§ 13

Za prvé,

zadostiučinění v penězích plní pouze podpůrnou funkci, tedy nastupuje vždy až poté, kdy se morální zadostiučinění ukázalo nepostačujícím. Za

druhé, zadostiučinění v penězích lze považovat za občanskoprávní prostředek výjimečného charakteru v tom

smyslu, že jeho

použití

přichází v úvahu pouze v těch kvalifikovaných případech, kdy došlo ke

snížení důstojnosti fyzické osoby anebo její vážnosti ve společnosti ve značné

míře.

Za

třetí,

občanský

zákoník

nestanoví

pro

vznik

občanskoprávní sankce ve formě zadostiučinění v penězích vedle

objektivních předpokladů žádný subjektivní předpoklad na straně původce neoprávněného zásahu, tj. konkrétně zavinění.

33

V této souvislosti zbývá zaujmout stanovisko k jedné otázce, totiž

mohou-li

v rámci

ochrany

osobnosti

zemřelé

fyzické

osoby

tzv.postmortální ochrany uplatňovat s úspěchem právo na zadostiučinění

v penězích i osoby uvedené v § 15 odstavci 1 občanského zákona. Došloli k neoprávněnému zásahu do osobnosti zemřelé fyzické osoby až po její smrti, v době, kdy se již ona sama nemůže bránit, přísluší občanskoprávní

ochrana

její osobnosti osobám uvedeným ve výše

zmíněném ustanovení. Je celkem nesporné, ochrany zemřelé fyzické

posmrtná

osoby

se mohou

že v rámci této posmrtné osoby uvedené v §

15

odstavce 1 domáhat svým jménem úspěšně upuštění od neoprávněných

zásahů, odstranění nepříznivých následků těchto zásahů, právě tak jako i různých forem morálního zadostiučinění. Podle našeho názoru však osoby podle § 15 odstavce 1, kterým vzniká původním způsobem zvláštní

osobnostní právo, již nemohou v rámci posmrtné ochrany zemřelé fyzické osoby svým jménem s úspěchem uplatňovat i zadostiučinění v penězích. Tento závěr lze opřít jen o znění tohoto paragrafu, který stanoví, že osoby zde uvedené uplatňují ochranu osobnosti zemřelé fyzické osoby.

Sám občanský zákoník žádnou maximální ani minimální hranici

pro určení výše zadostiučinění v penězích nestanoví. Ustanovení § 13

odstavce 1 tohoto zákona pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být

přiměřené. Za tohoto právního stavu se ovšem i určení výše zadostiučinění v penězích stává předmětem volného uvážení soudu. Jinak řečeno, výše peněžitého zadostiučinění

požadovaná samotnou

postiženou

fyzickou

osobou v žalobní žádosti tvoří maximální hranici, kterou jí soud může přiznat. Soudu však nebrání nic v tom, aby postižené

fyzické osobě

přiznal za účelem přiměřeného vyvážení a zmírnění vzniklé nemajetkové

újmy méně, než postižená fyzická osoba sama vyžaduje. Pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích stanoví zákon

taxativně

Za

a

kritéria,

ze

prvé,

kterých

závažnost

musí

soud

vzniklé

při

svém

nemajetkové

rozhodování újmy,

dvě

vycházet.

za

druhé,

okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Pokud jde o kritérium pro určení výše zadostiučinění v penězích, platí zásada, že čím závažnější je co do své intenzity a trvání nepříznivý

následek, tedy nemajetková újma 34

vzniklá na

osobnosti

postižené fyzické osoby, tím vyšší

musí být i výše zadostiučinění v

penězích. Druhé kritérium je stanoveno velmi obecně se zřejmým cílem,

aby při určování konečné výše zadostiučinění v penězích bylo možno v rámci soudcovského uvážení a v pružně přihlédnout ke všem

souladu s požadavkem spravedlnosti

okolnostem, za nichž k neoprávněnému

zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Subjektivní osobní

neoprávněným

zásahem

subjektivních majetkových

práva vzniklá postižené

do její

osobnosti

fyzické osobě

jsou na

rozdíl od

práv, konkrétně od majetkových práv na

náhradu škody, nepromlčitelná. Jak však je tomu s uplatněním práva na zadostiučinění v penězích? Platí i pro ně to, co bylo řečeno výše u práva na upuštění

od neoprávněného

nepříznivých následků či u

zásahu, u práva na odstranění

práva na morální zadostiučinění? V tomto

případě, tedy u práva na zadostiučinění v penězích je právní situace jiná. Právo na zadostiučinění v penězích jako právo, které se svou satisfakční funkcí peněz

podobá reparační funkci majetkového práva, konkrétně

práva na náhradu škody, promlčení jako každé jiné majetkové právo podléhá, a to v tříleté promlčecí lhůtě. Tato promlčecí doba se počítá od doby,

kdy toto mohlo být uplatněno poprvé podle ustanovení § 101

občanského zákona.

V této souvislosti je třeba zaujmout ještě stanovisko k jedné

praktické otázce a to zda předchází právo na zadostiučinění v penězích

smrtí postižené fyzické osoby na její dědice anebo smrtí této fyzické osoby zaniká? Jelikož

toto právo je pro svou povahu úzce spjato

s

postiženou fyzickou osobou, proto také smrtí postižené fyzické osoby zaniká. Jinak řečeno, právo na peněžité zadostiučinění na dědice zemřelé postižené fyzické osoby nepřechází. 20

Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V. Občanský zákoník – komentář. Část. I. Hlava II. Účastníci občanskoprávních vztahů. Oddíl druhý. Právnické osoby. §19a – 19b. 1999, ASPI – Codex. 20

35

VII.3.Ochrana právnických osob Obecná úprava ochrany dobré pověsti a jména právnické osoby je

obsažena v § 19b odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Renomované komentáře tvrdí, že jde o ochranu

blížící se ochraně osobnosti poskytované fyzickým osobám 21. Ochrana

dobré pověsti právnických osob obsažená v uvedeném ustanovení

občanského zákoníku se týká všech právnických osob bez rozdílu. Zmíněné ustanovení bude tak aplikováno vedle ustanovení obsažených ve zvláštních předpisech. 22

Ochrana těchto osobnostních práv zřejmě vychází z potřeby

podpořit základní znaky „osobnosti“ právnické osoby a zamezit jejich poškozování. Název znakem právnické fyzické. Z tohoto hodnotu. Název

právnické

osoby je

osoby, odpovídajícím

důvodu

právnické

by

měl

osoby

by

mít

důležitým identifikačním

jménu

a příjmení osoby

dostatečnou identifikační

proto

zásadně

neměl být

zaměnitelný s názvem jiné právnické osoby. V případě ač i neúmyslného použití názvu jiné právnické osoby k označení vlastní právnické osoby

vzniká možnost právnické osobě, které tento název užívala dříve právě právo na ochranu v souladu s § 19 b odst. 2 občanského zákona. Název

právnické

osoby

jako

její

zákonný

pojmový a

identifikační znak musí být povinně určen při zřízení právnické osoby, ať

je právnická osoba zřizována aktem veřejného nebo soukromého práva. V některých případech musí být součástí názvu právnické osoby právní forma právnické

osoby stanovená

zákonem (nadace,

nadační fondy,

obecně prospěšné společnosti), případně forma právnické osoby musí být

součástí obchodního jména právnické osoby (všechny typy obchodních společností a některé další).

Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s. 168. 22 Např. § 35 a násl. zákona č. 231/2001 Sb. , o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění zákona č. 309/2002 Sb. a § 10 a násl. zákona č. 46/2000 Sb. , o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů. 21

36

Název právnické osoby jako součást "osobnosti" právnické osoby je

nezcizitelný, nemůže být rovněž umožněno jiné osobě jeho užívání, nelze jej rovněž zastavit.

Název právnické osoby společně s dobrou pověstí požívá ochranu

jako absolutní právo, působící vůči každému, jak již bylo výše zmíněno. V tomto smyslu

vzniká okamžikem právního vzniku právnické osoby.

Občanský zákon pak

nestanovuje, na rozdíl

od posmrtné ochrany

fyzických osob dle § 15, možnost ochrany názvu právnické osoby po jejím zániku. Z tohoto lze dovodit, že její název se zánikem právnické osoby stává právně volným a lze ho tedy znovu použít. Název právnické osoby

jméno, které náleží podnikající

je pojem

odlišný od pojmu obchodní

fyzické nebo právnické osobě a je

upraveno obchodním zákoníkem. Obchodním jménem se v tomto smyslu rozumí název, pod kterým podnikající právnická nebo fyzická osoba činí právní úkony

při

své

podnikatelské činnosti.

Mezi právní úpravou

obchodního jména dle obchodního zákoníku a názvu právnické osoby dle občanského

zákoníku

platí

vztah speciality a subsidiarity. O těchto

otázkách však již bylo pojednáváno v samostatných kapitolách výše v této práci.

Rozsah ochrany názvu právnické osoby dle § 19 b občanského

zákona je přitom širší

než ochrana poskytovaná

právních předpisů. Právnické osoby se totiž občanského zákona mohou u soudu

mu podle ostatních

podle § 19 b odst. 2

vždy domáhat

i toho,

aby se

neoprávněný uživatel názvu užívání zdržel a odstranil závadný stav. Jsou rovněž oprávněny domáhat se přiměřeného zadostiučinění, a to i v

penězích. Pro jeho přiznání soudem a určení jeho výše nestanoví zákon žádné zvláštní podmínky, jako je fyzických

osob. Dotčená

tomu při

ochraně osobnosti

osoba se zřejmě může

u

domáhat i náhrady

škody a vydání bezdůvodného obohacení, byť se o těchto institutech § 19 b konkrétně nezmiňuje.

Další složkou osobnosti právnické osoby, tedy její dobrou pověstí,

se zabývá resp. odkazuje na shodnou úpravu jak v případě názvu odstavec 3 zmíněného ustanovení. V

souladu s obecně

uznávanou presumpcí

poctivosti jednání subjektů práva se předpokládá rovněž, že právnická 37

osoba má dobrou pověst do té doby, dokud

není proveden

úspěšně

důkaz opaku. Z toho můžeme usuzovat, že podle tohoto východiska se hodnotí i neoprávněnost zásahu do dobré pověsti právnické osoby. Dobrá pověst

právnické osoby

právnické osoby a trvá po celou právnické osoby má

vzniká

okamžikem

vzniku

dobu její existence. Dobrá pověst

- podobně jako název právnické osoby - povahu

osobního práva, které je nezcizitelné a nelze s ním ani jinak právně významně právnické

nabyvatele. Zásah

disponovat. Dobrá pověst

osoby a přechází tedy do dobré

právnické osoby sleduje osud

s podstatou právnické osoby na

pověsti právnické

osoby, který

se stal ve sféře

hospodářské soutěže, je chráněn speciálními ustanoveními poskytujícími ochranu před nekalosoutěžním jednáním v obchodním zákoníku.

Ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku chránící dobrou

pověst právnické osoby před neoprávněným zásahem. Půjde především o ochranu před šířením různých nepravdivých informací o konkrétní právnické osobě. Tato ochrana může být realizována především tak, že

zásahem dotčená právnická osoba se může u soudu domáhat, aby od neoprávněných zásahů bylo upuštěno a byl odstraněn závadný stav. Rovněž je možné se domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být

požadováno i v penězích. Je třeba říci, že i když se dotčená právnická osoba domáhá aplikace všech výše zmíněných prostředků, soud jí nemusí

vyhovět. Podle soudobé soudní judikatury totiž rozhodnutí o jednotlivých

prostředcích ochrany a rozsahu jejich použití závisí na úvaze soudu

založené na zhodnocení konkrétních okolností neoprávněného zásahu do dobré pověsti právnické osoby 23. Pokud v případě neoprávněného zásahu do dobré pověsti právnické osoby vznikne škoda, lze se její náhrady domáhat podle § 420 občanského zákoníku .

Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti právnické osoby lze

z tohoto pohledu srovnat s ochranou přisuzovanou osobnostním právům osob fyzických. Proto k obecným prostředkům občanskoprávní ochrany osobnosti těchto osob lze opět řadit ochranu obrannou 23

svépomocí,

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR za dne 8.3.2001, sp. zn. 28 Cdo 1640/2001. ASPI.

38

ochranu

poskytovanou

orgánem

zabezpečovanou civilními soudy.

veřejné

správy,

ochranu

soudní,

Je zřejmé, že pokud, jak bylo zmíněno výše, hraje nejdůležitější

úlohu při ochraně osobnosti fyzických osob ochrana soudní, u právnických osob by tomu bylo jinak. Jedná se potom logicky o stejné prostředky: upuštění prostřednictvím

od

žaloby

neoprávněných

zápůrčí,

právní

zásahů, který se realizuje

odstranění

neoprávněných zásahů, respektive závadného

nepříznivých

následků

stavu a to žalobou

odstraňovací,a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění při použití žaloby satisfakční.

Na tomto místě můžeme porovnat, že občanský zákoník nabízí

velice podobnou, možno říci stejnou ochranu osobnostních práv, jak osobám fyzickým, tak fyzickým. Nicméně dlužno dodat, že občanským

zákoníkem je poskytována ochrana pouze těm osobnostním právům které,

pojmenovává, tedy zná. V případě právnických osob jsou to již mnohokrát zmiňované složky: název a dobrá pověst. U osob fyzických kde základní

vymezení osobnostních práv obsažené v § 11 má demonstrativní povahu,

je potom tato „stejná“ ochrana přisuzována daleko širšímu počtu hodnot těchto osob.

39

VIII.Ochrana dle dalších právních předpisů VIII.1.Ochrana dle Obchodního zákoníku Ochrana

názvu

právnických

osob

realizovaná

obchodní m

zákoníkem se zaměřuje výhradně na subjekty podnikající, tedy především

účastníky hospodářské soutěže. V tomto případě se pak řeší otázky spojené s neoprávněným použitím názvu právnické osoby. K tomu může se tak dít prostou

nápodobou názvu právnické osoby nebo použitím

charakteristické části tohoto názvu v obchodním jméně, při označování

výrobků a služeb i jinými způsoby, schopnými vyvolat z spotřebitelů různé představy příznivé pro soutěžitele. Tato

jednání

lze

v

řadě

případů

postihovat

podle

§ 46

obchodního zákoníku jako klamavé označení zboží a služeb. Pod ním

totiž citované ustanovení rozumí mj. každé označení, které je způsobilé

vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že jím označené zboží nebo služby vykazují zvláštní charakteristické znaky nebo zvláštní jakost.

I některé jiné způsoby neoprávněného užití jména právnické osoby,

které nelze podřadit pod toto ustanovení, představují jednání nekalé

soutěže. Cizopasení na pověsti jiného subjektu (byť nepodnikatelského) s cílem získat výhodu v hospodářské soutěži se podobá parazitování na pověsti

upravené

v

§ 48

obchodního zákoníku. V jiných případech

použití jména právnické osoby bude zase připomínat vyvolání nebezpečí záměny v souladu s ustanovením § 47.

I když není dán některý prvek nutný pro aplikaci těchto speciálních

skutkových podstat nekalé soutěže,

budou většinou splněny podmínky

generální klauzule proti nekalé soutěži uvedené v § 44 odstavci 1.

Proti zmíněnému počínání proto mohou zasáhnout pomocí právních

prostředků proti nekalé soutěži nejen dotčení soutěžitelé či spotřebitelé a právnické osoby oprávněné

40

chránit jejich zájmy, ale i dotčená právnická osoba nepodnikatelského typu. Vyplývá to z § 53, podle kterého aktivní legitimaci k zásahu proti

nekalé soutěži mají „osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena“.

Podle § 54 však „jiné osoby dotčené nekalou soutěží“ stejně jako

spotřebitelé nemohou uplatnit nárok na zdržení se a odstranění závadného stavu. Ze spojitosti obou výše citovaných paragrafů vyplývá, že mohou požadovat pouze přiměřené zadostiučinění a to i v peněžité formě, dále pak náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. V

případech, o nichž

tu

nepodnikající mohou navíc dovolávat

uvažujeme, se právnické osoby

i § 19 b občanského zákona.

Kde, jak již bylo vyloženo výše, je poskytována obecná občanskoprávní ochrana

proti neoprávněnému použití

neoprávněné

použití

názvu právnické osoby.

Za

názvu jakékoliv osoby lze pak považovat každé

použití neautorizované, zejména půjde o takové použití, které by mohlo vyvolávat dojem, že k němu dotčený subjekt udělil svůj souhlas.

Jak již bylo popsáno v kapitole věnující se obecné úpravě ochrany

osobnosti, rozsah ochrany názvu právnické osoby dle § 19 b občanského zákona širší než ochrana poskytovaná mu podle předpisů o nekalé soutěži. Není

však vyloučeno, aby

se § 19 b občanského zákona dovolal

i

hospodářský soutěžitel, jehož jméno bylo neoprávněně užito jiným

hospodářským soutěžitelem a kde se zásadně uplatňuje ochrana podle obchodního zákoníku. V nejen

konkurenčním

soupeření

dochází

nezřídka

k neoprávněnému užití jména určitého subjektu, ale i k zneužití

jiných označení a symbolů s ním právně či fakticky spojovaných. Těmito nejčastěji bývají ochranná známka a logo. Platí to i pro symboly

právnických osob nepodnikatelského typu, které v některých případech k neoprávněnému užití zvlášť lákají.

Jestliže k takovému jednání

dojde v hospodářské soutěži, lze

uplatnit právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži uvedené v § 53 a

54 obchodního zákoníku. Sporné je, zda proti neoprávněnému užívání svých symbolů mohou

zasáhnout

právnické osoby nepodnikatelé resp.

nesoutěžitelé podle ustanovení občanskoprávních.

41

Na závěr lze shrnout, že úprava obsažená v obchodním zákoníku

pro podnikající subjekty je dostatečně široká a komplexní, nicméně ochrany podle § 19 b se budou muset občas dovolávat i podnikatelské

subjekty, jestliže jejich jméno či symboly budou použity sice k nepodnikatelským účelům, ale způsobem, který by mohl ohrožovat jejich soutěžní pozici.

S touto problematikou jistě úzce souvisí otázka soutěže mezi

právnickými osobami tzv. nepodnikateli. I mezi těmito právnickými

osobami dochází ke konkurenčnímu boji. Zpravidla je takové soupeření prezentováno jako

střet

o

hodnoty

nehmotné, jakými mohou být

vědecká prestiž či určitý druh veřejného dobra, nezřídka jsou však za

ním dobře čitelné hmotné zájmy jako větší rozsah dotací ze státního rozpočtu, získání sponzorů nebo větší počet platících studentů atd. vedené příklady naznačují, že hranice mezi podnikatelskými a nepodnikatelskými

subjekty je velmi nezřetelná a že k hospodářské soutěži může docházet i mezi subjekty, které nejsou primárně zaměřeny na ziskovou činnost.

Jinak tuto myšlenku můžeme vyjádřit tak, že pojem hospodářský

soutěžitel je ve skutečnosti širší než pojem podnikatel a zmiňované konkurenční

soutěžení se bude v řadě případů spravovat předpisy pro

hospodářskou soutěž. Vzájemné mezi takto si konkurujícími

a v současné době stále častější útoky

právnickými osobami

bude tak nutné

posuzovat podle § 19 b odst. občanského zákona při uplatnění některého z hledisek používaných při aplikaci § 50 obchodního zákoníku o zlehčování soutěžitele.

VIII.2.Ochrana podle Tiskového zákona Tiskový zákon č.46/2000 Sb., o právech a povinnostech

při

vydávání periodického tisku a o změnách některých dalších zákonů nabyl účinnosti již

dnem vyhlášení, konkrétně pak 14. března 2000. Z této

okolnosti lze usuzovat, že zákonodárce s účinností a uvedením zákona do praxe spěchal, neboť neponechal žádné vacatio legie pro seznámení se s 42

novou právní úpravou v

této oblasti. Tento zákon přináší mimo jiné

významný mechanismus ochrany základních osobních hodnot fyzických i právnických

osob v

periodickém tisku,

a to prostřednictvím dvou

do té doby v našem právním řádu nepoužívaných, tzv. odpovědi a dodatečného sdělení.

Oproti dřívější právní úpravě institutu opravy nepravdivých údajů

obsažené v ustanoveních § 19 a § 20 zákona č. 81/1996 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích

který

byl

zrušen novým tiskovým zákonem, je nová úprava širší, propracovanější a

systémovější. Přesným stanovením podmínek ochrany, práv a povinností

zúčastněných subjektů poskytuje významnou ochranu hodnotám a zásadám

chráněným na ústavní úrovni přímo Listinou základních práv a svobod konkrétně pak články 10 a 40 odst. 2. VIII.2.1. Institut odpovědi Paragraf 10 odst. 1 tiskového zákona stanoví: „Jestliže

bylo

v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo

jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo

požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.“ čest

Předmětem ochrany u fyzické osoby tedy jsou v prvé řadě právo na

a

důstojnost. Lze říci, že se jedná o základní morální atributy

každého člověka, vyjadřující jak vztah jedince k sobě samému, tak i vztah společnosti nejrůznější

k jedinci. Zásahy do sféry cti a důstojnosti mohou mít

povahu. Jako příklad lze uvést sdělení difamující povahy.

Vedle všeobecného

práva

na

čest

osoby,

existuje

i možnost

protiprávního zásahu do tzv. „profesionální cti“ subjektu, především v souvislosti s její profesí. Ať už touto profesí je lékař, umělec, vědec či kterékoli jiná.

Ve druhé řadě lze za předmět ochrany u fyzické osoby podle tohoto

předpisu určit právo na soukromí. Toto právo spočívá především v právu

každého jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popř. v 43

jakém

rozsahu

zpřístupněny jiným.

mají

být

skutečnosti

jeho soukromého

života

Předmětem ochrany u osoby právnické pak je jméno a dobrá pověst.

Jde-li o jméno

právnické osoby,

zákonodárce se v tomto případě

odchyluje od jednotné legislativní terminologie, neboť občanský zákoník

v ustanovení § 19b hovoří o názvu právnické osoby, obchodní zákoník,

od 1. ledna 2001 o obchodní firmě 24 a některé právní předpisy i nadále o

obchodním

osoby, který

jménu. Název je nutný

pojmový znak

každé právnické

ji odlišuje od jiných, dříve vzniklých právních subjektů.

Musí být určen již při založení právnické osoby jak již bylo mnohokrát zmíněno.

Úprava v občanském zákoníku nic nehovoří o obsahu názvu. Tuto

otázku řeší zvláštní zákony, upravující

jednotlivé

právní

formy

právnických osob. Základní význam z nich má potom obchodní zákoník, který upravuje obchodní firmu podnikatele v ustanovení § 8 a násl. ale i

další předpisy, které většinou dosud neuplatňovaly změnu terminologie

a nadále užívají pojem obchodního jména 25. Samostatná úprava obsahu názvu platí u obcí, měst, církví a dalších právnických osob. Dále je též chráněna dobrá

pověst právnických osob, která

významně ovlivňuje

hodnotu každé firmy, podniku a její postavení na trhu.

Institut odpovědi lze použít jen proti skutkovým tvrzením, která

jsou nepravdivá nebo pravdu zkreslující. Pravdu zkreslujícím tvrzením je

např. tvrzení neúplné či nepřesné. Podmínkou je, že pravdivost,

přesnost a úplnost skutkového tvrzení lze prověřit dokazováním. Za

skutková tvrzení se nepovažují tzv. hodnotící úsudky, nebo hodnotové soudy. U nich jde především o subjektivní vylíčení či vyjádření určitého mínění, hodnocení nebo posudku. Tato skutková tvrzení musejí být uveřejněna v periodickém tisku. Pod tímto pojmem tiskový zákon rozumí dle ustanovení § 3 písmena a): „noviny, časopisy

a jiné tiskoviny

vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v

jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce“, za Do 31.12.2000 byl užíván pojem „obchodní jméno“. Např. zákon č 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů aj. 24 25

44

podmínky jsou-li vydávané nebo šířené na území ČR. Za periodický tisk se však podle zákona

nepovažuje

např.

Sbírka

zákonů či Sbírka

mezinárodních smluv. Další podmínkou je, že fyzickou nebo právnickou osobu lze ze sdělení individualizovat tedy konkretizovat, jednoznačně určit. Ve sdělení tak musí být uveden např. název a sídlo právnické osoby nebo jméno nebo bydliště v případě osoby fyzické.

Pokud jsou výše uvedené podmínky splněny a požádá-li o

to

dotčená osoba, je vydavatel povinen odpověď uveřejnit. Žádost o uveřejnění odpovědi musí být písemná a musí z ní být zřejmé, v čem se napadené

skutkové tvrzení dotýká

Součástí žádosti

některé z chráněných

hodnot.

musí být návrh znění odpovědi, která se musí omezit

pouze na skutková tvrzení, kterými se napadené tvrzení uvádí na pravou míru, nebo se neúplné čí jinak pravdu zkreslující zpřesňuje. sdělení.

tvrzeni doplňuje nebo

Rozsah odpovědi musí být přiměřený rozsahu napadeného

Kromě dotčené fyzické osoby mohou po smrti této osoby žádost

podat manžel a děti, není-li jich, tak rodiče. U právnických osob, podobně jako je tomu v případě občanského zákona, tiskový zákon žádné právní nástupnictví neupravuje. Žádost musí být vydavateli doručena nejpozději do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení, jinak

právo na

odpověď zaniká. V tomto případě se jedná o hmotněprávní, prekluzivní lhůtu. Jejím uplynutím právo absolutně zaniká, k čemuž se přihlíží

z

úřední povinnosti. Dále je třeba, aby posledním dnem lhůty byla žádost vydavateli doručena, nestačí pouhé podání k poštovní přepravě.

Při plnění všech uvedených požadavků má vydavatel povinnost

odpověď uveřejnit, a to za následujících podmínek dle § 13 předmětného zákona.

a) ve stejném periodickém tisku, v němž bylo uveřejněno napadené

sdělení, a není-li to možné, tak v jiném periodickém tisku, na kterém se dohodnou s žadatelem o odpověď,

b) forma a umístění musí být rovnocenné a rozsah přiměřený

napadenému sdělení,

45

c) s výslovným označením "odpověď", d) na vlastní náklady, e) v témže jazyce a f) s uvedením jména a příjmení nebo názvu žadatele. Vydavatel je povinen uveřejnit odpověď do osmi dnů ode dne

doručení žádosti a není-li to možné, tak v nejbližším následujícím vydání periodického tisku. Vydavatel není povinen odpověď uveřejnit, jestliže:

a) by uveřejněním navrženého textu byl spáchán trestný čin nebo

správní delikt. Zde může jít o případy, kdy by obsah odpovědi naplňoval

skutkovou podstatu trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 trestního zákona, b) by uveřejnění

bylo v rozporu s dobrými

mravy. V tomto

případě by se mohlo jednat o sdělení zasahující do intimního života určité osoby,

c) je napadené sdělení citací sdělení třetí osoby určeného pro

veřejnost nebo označeno

nebo

jeho pravdivou interpretací a

jako takové by bylo

prezentováno. Příkladem může být sdělení uveřejněné

v tisku, které je doslovnou citací sdělení

nějakého člověka z veřejného

života určeného pro veřejnost a proneseného např. na tiskové konferenci,

d) napadené sdělení bylo uveřejněno na základě prokazatelného

souhlasu osoby, která se nyní domáhá odpovědi.

Jako příklad lze uvést situaci, kdy by se v nějakém periodickém

tisku objevil článek, který obsahoval skutkové tvrzení, že obchodní

společnost X. se již dlouhou dobu potýká s výraznými hospodářskými 46

problémy a mimo jiné dluží jisté obchodní společnosti Y. deset milionů korun. Majitel společnosti X. má de lege lata právo požadovat uveřejnění

odpovědi přibližně tohoto znění: Dluhy naší společnosti vůči společnosti

Y byly již dávno řádně a včas uhrazeny, což lze velmi jednoduše prokázat, a moje společnost v letošním roce hospodaří velice efektivně a vykazuje vysoké zisky, což lze opět doložit. Mimo právo na otištění podobné odpovědi se samozřejmě může postižená právnická osoba domáhat i náhrady škody, ušlých zisků a poškození jména a dobré pověsti, ale

všechny tyto instituty byly již rozebrány výše v kapitolách určených obecné ochraně osobnosti právnických osob a ochraně dle obchodního zákona.

VIII.2.2.Institut dodatečného sdělení Paragraf 11 odst. 1 tiskového zákona stanoví: „Jestliže bylo v

periodickém tisku uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti fyzické osobě, anebo o řízení ve věcech

správních deliktů vedeném proti fyzické nebo právnické osobě, kterou lze

podle

tohoto

sdělení

ztotožnit,

toto

řízení

nebylo

ukončeno

pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění informace o konečném výsledku řízení jako dodatečného

sdělení. Vydavatel je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit.“

Institut dodatečného sdělení má pomoci k hlubšímu zakotvení

dodržování zásady presumpce neviny v praxi. Trestní řízení může být v českém právu vedeno pouze proti fyzické osobě, ač některé státy znají

i trestní odpovědnost právnických osob. Těmito jsou například Francie a

Nizozemí. Stejně tak přestupku se může dopustit pouze fyzická osoba. Přestupky jsou částečně kodifikovány v zákoně

č. 200/1990

Sb.,

o

přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a dále jsou přestupky upraveny v řadě dalších zákonů.

Jde-li o jiné správní delikty než přestupky, jejich subjektem může

být fyzická i právnická osoba, a jejich skutkové podstaty nalezneme v 47

řadě zákonů

upravujících jednotlivé úseky veřejné správy. Od oblasti

školství přes zdravotnictví až po oblast ochrany životního prostředí.

Sdělení musí opět dostatečně konkretizovat určitou fyzickou nebo

právnickou

osobu a

musí být uveřejněno v

době, kdy řízení není

ukončeno pravomocným rozhodnutím. Žádost o uveřejnění dodatečného sdělení musí být opět písemná a musí být dnů

od

skončeno.

právní

moci rozhodnutí,

kterým

doručena vydavateli do 30 bylo

řízení

pravomocně

Jde opět o prekluzní, hmotněprávní lhůtu s již zmíněnými

důsledky. Dodatečné

obdobných podmínek

sdělení je

vydavatel povinen

jako odpověď,

text však

„dodatečné sdělení“, nikoliv odpověď. Lhůta

uveřejnit za

bude označen

pro

uveřejnění

jako je

osmidenní a běží ode dne doručení žádosti vydavateli. I zde zákon v § 15 stanoví

výjimky

z povinností

vydavatele

uveřejnit

dodatečné

sdělení, které jsou vlastně téměř shodné jako u institutu odpovědi.

Jako příklad dodatečného sdělení lze uvést následující situaci. V

určitém periodickém tisku bude uveřejněno sdělení, že proti podnikateli X. Y., bydlištěm ...,

vlastnícím firmu X,

je vedeno trestní řízení pro

mnohamilionové podvody. Tento podnikatel poté, co nabylo právní moci

rozhodnutí soudu o zproštění obžaloby, má právo, aby tato informace byla uveřejněna ve stejném periodickém tisku jako dodatečně sdělení.

Právní úprava obou institutů umožňuje domáhat se ochrany svých

práv u soudu. Neuveřejní-li vydavatel odpověď nebo dodatečné sdělení,

nebo nedodrží-li podmínky pro uveřejnění stanovené zákonem, rozhodne

o jeho povinnosti soud, a to na návrh osoby, která o uveřejnění žádá. Návrh, tedy žaloba, musí být podán soudu do 15 dnů po uplynutí lhůty

stanovené zákonem pro uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení. Lhůta je opět prekluzivní a hmotněprávní. Ve věci rozhoduje krajský soud. Případné pravomocné soudní rozhodnutí je po lhůty k plnění vykonatelné.

marném uplynutí

Závěrem lze shrnout, že se v obou případech jedná opravdu o velmi

kvalitně zpracované nástroje na ochranu osobnostních práv jak fyzických,

tak právnických osob. Otázkou dle mého názoru není v tomto případě

efektivnost právní, ale efektivnost obecná. Domnívám se, že právo v tomto případě udělalo maximum, které mu tato problematika dovoluje. Tedy 48

konkrétně

přinutit

vydavatele

alespoň

částečně

prověřovat

svoje

informace, jelikož na ně může být velmi rychle poškozeným subjektem

odpovězeno a dále také pouze neočerňovat subjekty nepravomocně stíhané a dopouštět se tak svým mediálním tlakem v naší společnosti velmi oblíbeného presumování viny, jelikož i tyto subjekty mají nárok vynutit si zveřejnění jejich neviny po skončení tohoto stíhání.

Na druhou stranu

jsem zmínil jakousi efektivnost obecnou. Zde mám na mysli rovinu, kterou právo opravdu zasáhnout nemůže, tedy zejména okolnosti zaručující

poškozenému subjektu, že stejný okruh čtenářů, kteří si přečetli článek jej

hanící, a udělali si o něm negativní mínění, si přečtou i ten, v němž on vše

uvádí na pravou míru. Tohoto lze dosáhnout institutem odpovědi a

dodatečného sdělení jen ztěží, spíše je to však úplně nemožné. Zde by opět měly nastoupit nástroje obecné ochrany osobnosti zaručující poškozeným subjektům kompenzaci tohoto stavu.

VIII.3. Ochrana dle zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání

V případě ochrany osobnosti dle zákona č. 231/2001 Sb. , o

provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších

zákonů, ve znění zákona č. 309/2002 Sb. jde v podstatě o stejnou ochranu

jako v případě zmíněného tiskového zákona.nechci v žádném případě tuto oblast úpravy odbýt, ale rozepisování a opakování stejných institutů by

v žádném případě nebylo jakýmkoli přínosem této práci. Tedy jen stručně. Podle § 35 odst. 1 zákona , má právnická osoba pokud bylo v rámci

rozhlasového nebo televizního vysílání 26 uveřejněno sdělení dotýkající se její

dobré

pověsti

právo

na

uveřejnění

odpovědi.

Provozovatel

rozhlasového nebo televizního vysílání je stejně jako výše zmíněný

vydavatel povinen odpověď uveřejnit. Podle § 35 odst. 2 uvedeného Podle § 2 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb. , o provozování rozhlasového a televizního vysílání, se rozhlasovým a televizním vysíláním rozumí prvotní šíření původních rozhlasových televizních programů a teletextu, určených k příjmu veřejností v kódované nebo nekódované formě, prostřednictvím zemských vysílacích rádiových zařízení, kabelových systémů a družic.

26

49

zákona se odpověď musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru, nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být

přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části. Z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí. Jinak platí totéž co bylo uvedeno v případě ochrany podle tiskového zákona .

VIII.4. Ochrana dle trestní zákona Problematika ochrany osobnosti, tedy doposud všemi právními

přepisy kvalifikovanými složkami, jež jsou dobrá pověst a název, v trestním právu není jednoduchá. Je potřeba se zaměřit na konkrétní

skutkové podstaty a snažit se výkladem zjistit, zda jsou uplatnitelná pro případ právnických osob. Jelikož víme, že v současném právním řádu není dána trestněprávní odpovědnost právnických osob, zaměříme se na jen na

možnost porušení jejích „osobnostních“ práv a na možnou ochranu před těmito zásahy.

VIII.4.1. Pomluva Při pohledu na je ustanovení § 206 zákona č. 140/1961 Sb., trestní

zákon, je zřejmé, že použitelnost tohoto ustanovení pro právnické osoby se blíží nule. Úskalí je tedy konkrétně v tom, že předmětem útoku, oním

jiným ( „kdo o jiném sdělí...“) může být jen fyzická osoba. Je sice možná situace, kdy by určitým vyjádřením obchodní společnosti či jiné právnické

osoby mohlo dojít ke stejnému aktu, ale toto prohlášení by za společnost měl vždy učinit statutární orgán, tedy fyzická osoba, která se tímto okamžikem stává pachatelem výše zmíněného trestného činu. Závěr

učiněný v první větě této subkapitoly vyplývá nejen ze systematického zařazení ustanovení § 206 do hlavy páté trestního zákona mezi trestné čin y

hrubě narušující občanské soužití, ale i z gramatického výkladu skutkové podstaty ve vztahu k objektu trestného činu, kterým je bezesporu občanská 50

čest. To je v zákoně vyjádřeno například slovy jako „vážnost u

spoluobčanů“, a dále definováno jako poškození v zaměstnání, narušení rodinných vztahů nebo způsobení jiné vážné újmy. Z tvrzeného je

jednoznačně jisté, že právnická osoba není de lege lata zákonodárcem vnímána jako spoluobčan.

V této souvislosti s touto problematikou je třeba zmínit se ještě o

ustanovení § 89 odst. 16 trestního zákona, které uvádí, že za organizaci se pro účely trestního

zákona

považuje

též

fyzická

osoba,

provozuje podnikatelskou činnost podle zvláštního zákona. Jde

která tedy

především o osoby, které podnikají na základě živnostenského oprávnění, ale nejen o ně.

V tomto případě vyvstává otázka, zda lze tedy vyložit ustanovení §

89 odst. 16 tak, že na ochranu fyzické osoby, která provozuje podnikatelskou činnost, nelze ustanovení § 206 vztáhnout, jestliže se nepravdivý údaj týká práv této podnikatelské činnosti? Na tuto otázku je zřejmě

nutno

podnikatelem, je

odpovědět

záporně.

ochrana její

U

fyzické

osoby,

třebaže

cti a občanské vážnosti nedělitelná,

je

a

pokud by o určitém advokátu, architektovi či jiném živnostníku byly

sdělovány nepravdivé údaje, byť se týkaly výlučně jeho profesní úrovně a profesních výkonů, o pomluvu ve smyslu citovaného ustanovení by zajisté šlo.

V tomto případě pak dochází k určitému zvýhodnění jisté skupin y

podnikatelů a to v neprospěch právě právnických osob. Především

zarážející je skutečnost, že trestní zákon počítá s ochranou určité skupin y podnikatelů, jejichž ochrana, lépe řečeno porušení jejich práv, je ve

smyslu celého sytému trestního práva vnímáno jako takové, kterému je

nezbytné přisoudit silnější ochranu než stejným zásahům do práv

podnikatelů jiných. Tedy de lege lata je vyšší společenskou hodnotou a tedy i vyšší ochrany hoden

podnikatel fyzická osoba, která je však

oprávněna podnikat v cela stejném okruhu činností jako osoby právnické.

51

VIII.4.2. Nekalá soutěž a soutěžitel podle trestního zákona V této kapitolce upřeme svou pozornost na skutečnost,

například otištění

zda

nepravdivého údaje o právnické osobě lze aplikovat

ustanovení § 149 trestního zákona, popřípadě další, a za jakých podmínek.

Uvedené ustanovení je normou blanketní. Předpisy upravujícími

soutěž v hospodářském styku, jejichž porušení tvoří vlastní náplň skutkové podstaty, obchodního

zákoníku

jsou především ustanovení o

nekalé

soutěži,

o

§ 44 a následující

nichž

jsme

pojednali

v samostatné části. Soutěžitel je současně i znakem skutkové podstaty § 149, neboť jeho dobrá pověst, chod nebo rozvoj

jeho podniku jsou

ustanovením § 149 chráněny. Jde tu tedy o speciální objekt trestného činu.

Sám

pojem hospodářská

soutěž a

soutěžitel není

v trestním

zákoně definován a musíme se znovu obrátit k obchodnímu zákoníku. Proto postih pro nekalou soutěž podle § 149 ve vztahu k tiskové pomluvě právnické osoby přichází v úvahu jen tehdy, jde-li o zlehčování jejich

soutěžitele,

tedy

jiných

novin,

jiného vydavatele atd. nebo

tehdy, jestliže pomlouvačný článek byl napsán na návod, popř. za

finančního přispění skutečného soutěžitele. Potom ovšem je konkurent, který si nepravdivý článek objednal nebo k němu dal podnět, přímým

pachatelem, zatímco novinář, který se k něčemu takovému propůjčil, by byl nejspíše pomocníkem k trestnému činu. Nekalosoutěžní jednání však lze

trestního zákona,

ale

ještě

postihnout nejen podle § 149

i jako trestný

čin porušování závazných

pravidel hospodářského styku podle § 127. Rozdíl mezi

oběma

skutkovými podstatami spočívá v tom, že u nekalé soutěže podle § 149 úmysl směřuje k poškození soutěžitele, nikoli k získání vlastní popř. cizí

neoprávněné výhody. 27 Dále v tom, že trestného činu podle § 127 se může

dopustit kdokoli, nemusí tedy jít o soutěžitele. Pravidla hospodářského

styku jsou pojmem širším než pravidla hospodářské soutěže, ale 27

Usnesení Nejvyššího soudu ČR vydané dne 4.10.2000, sp. .zn. 5 Tz 161/2000. ASPI.

52

nepochybně tato pravidla v sobě zahrnují. Ustanovení § 127 ovšem na rozdíl od § 149 nepostihuje porušení "zvyklostí soutěže".

Tuto část tedy můžeme uzavřít tvrzením, že dobré jméno právnické

osoby nepožívá trestní ochrany, jestliže je zlehčeno novinovým článkem

nebo vůbec ve sdělovacích prostředcích, pokud takové veřejné sdělen í nebylo publikováno

z návodu

soutěžitele nebo

pokud nejde

o

zlehčování soutěžitele sdělovacího prostředku. Obecně pak lze tvrdit, že

poškozování dobré pověsti v hospodářském styku nebo hospodářské soutěži, může být za to stíhán dle trestního zákona a hrozí mu trest odnětí svobody až na jeden rok, popřípadě peněžitý trest nebo propadnutí věci.

Vztah k jménu či názvu právnické osoby má nepochybně i

ustanovení § 150 zákona. Objektem tohoto ustanovení je ochrana obchodní

firmy. Pokud za právnickou osobu náš právní řád považuje i některé orgány státu, jistě se uplatní v souvislosti s ochranou jejich osobnosti ustanovení § 150, v případě soudů pak ustanovení § 169b.

Jako obecné ustanovení potom můžeme vnímat § 209 trestního

zákona, poškozování cizích práv, který poskytuje ochranu obecně všem

nemajetkovým právům fyzických a právnických osob. K těmto právům se nepochybně ředí i právo na ochranu výlučného použití názvu, dobré pověsti a obchodního jména právnické osoby. Trestní sazba při prokázání

takovéhoto zásahu je pak stanovena až na dvě léta odnětí svobody nebo peněžitý trest.

53

IX. Judikatura vztahující se k ochraně osobnosti Na judikaturu bylo již v průběhu této práce několikrát odkázáno,

nicméně se domnívám, že by byla škoda nezmínit alespoň určitý průřez nejčastěji soudně řešených otázek, které mají vztah k ochraně osobnosti právnických osob. Hned

na

úvod

nám

poslouží

jeden

spor týkající

ochrany

osobnostních práv fyzické osoby k vymezení zásahu nebo skutku způsobilého vyvolat protiprávní stav. Jedná se o spor, který přesáhl

hranice našeho státu, mezi kritikem Janem Rejžkem a zpěvačkou populární hudby Helenou Vondráčkovou. Předmětem tohoto procesu a poté i rozhodnutí soudu bylo, jaké tvrzení je způsobilé vyvolat újmu a tedy je i způsobilé být ze stany viníka odškodněno? Soudem bylo zkoumáno, jaký

je rozdíl mezi skutkovým tvrzením a hodnotovým soudem, a který z těchto aktů lze při jeho uskutečnění postihovat dle současné právní úpravy. Soud v tomto případě došel k závěru, že pouze skutková tvrzení lze posuzovat v rámci ochrany osobnostních práv, naopak se vyjádřil ve smyslu, kterým

přiznal hodnotovým soudům ochranu spočívající a zakotvené v Listině základních práv a svobod, konkrétně pak chráněných svobodou slova.

Při stanovení výše zmíněného se nyní můžeme podívat blíže na

nejčastěji rozhodované otázky týkající se „osobnostních“ práv, dobré pověsti a jména právnických osob. Důležitou je v tomto ohledu sama

dobrá pověst. Kdy vzniká, zda automaticky anebo je třeba budovat. Logické by bylo, že dobrou pověst je třeba si nejdříve vytvořit a až poté jí

lze přiznat nějakou ochranu. Nejvyšší soud České republiky se k této otázce vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 630/99, kde dospěl k závěru, že: „Dobrou pověst právnické osoby (která je

podnikatelem) je třeba hodnotit zejména podle jejího chování v obchodních vztazích. Pokud neplnila svoje závazky v uvedených vztazích řádně a včas, popř. pouze výjimečně dostála včas svým povinnostem, nelze

dospět k závěru, že by požívala dobré pověsti. Pro hodnocení dobré pověsti právnické osoby není určující, zda další osoby byly či nebyly v

prodlení s plněním svých závazků vůči ní.“ Podobně je nejvyšší soud 54

vyjádřil i ve svém rozhodnutí ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 30 Cdo 842/2004, kdy shodně konstatoval, že: „Úroveň pověsti právnické osoby je v řízení o ochranu této pověsti třeba posoudit především podle chování právnické osoby, která je podnikatelem, v obchodních vztazích. V případě

zásahu do dobré pověsti právnické osoby lze požadovat mimo jiné i satisfakci, a to i v peněžní formě.“

Na tomto místě však musím zmínit, že

v určitých případech

dochází i k presumpci této dobré pověsti. Má to svoji logiku. Vždyť jak

by si mohla jakákoli právnická osoba vybudovat dobrou pověst, pokud by

jí od začátku do ní kdokoli beztrestně zasahoval. Na druhou stranu si lze

jen těžko představit případy a především důvody kdy by k tomu mělo docházet, takže případy presumování této dobré pověsti se opravdu

mohou vyskytovat pouze u mladých, nově vznikajících právnických osob. Ve druhém, výše citovaném rozhodnutí, se navíc soud vyslovil i

k možnosti požadovat kompenzaci v penězích, při závažném zásahu do dobré pověsti. Jde o případ, který jsme zmiňovali již v souvislosti s ochranou dle tiskového zákona, tedy o případ, kdy pouhá odpověď či

dodatečné sdělení neodčiňují způsobenou škodu na pověsti absolutně. V tomto případě přichází zcela logicky na řadu zadostiučinění ve finanční

podobě. Samozřejmě že primárně musí být od zasahování do dobré pověsti, pokud se tomu děje opakovaně a trvale, upuštěno, až poté lze dle

míry poškození žádat peněžité zadostiučinění, podobně jak tomu je u osob fyzických.

K procesní otázce věcné příslušnosti se pak vyjádřil Vrchní soud

v Praze ve svém rozhodnutí z 12.10.1994 vyslovil závěr, že pro řízení o

ochranu dobré pověsti právnických osob není dána věcná příslušnost krajského soudu, tak jek je tomu u stejné ochrany osob fyzických, ale

okresního. V odůvodnění rozhodnutí vysvětluje: „Ochrana dobré pověsti právnické osoby však není totožná s ochranou osobnosti, jak mylně druhý žalovaný dovozuje v odvolání. Ochrany osobnosti se s ohledem na

znění ustanovení § 11 občanského zákona může domáhat výlučně fyzická osoba a nikoli právnická osoba. Právě ve věcech ochrany osobnosti podle občanského

zákoníku je

podle ustanovení

§ 9

odst. 2

písm. a)

občanského soudního řádu dána věcná příslušnost krajských soudů jako 55

soudu prvního stupně. Žalobce je však právnickou osobou a pro řízení o

ochranu dobré pověsti právnické osoby ustanovení § 9 odst. 2 až 4 o. s. ř. nezakládá věcnou příslušnost stupně, takže

je nutné se

krajského soudu

jako soudu prvního

soudem prvního stupně

dovodit, že pro

rozhodování v této k samostatnému projednávání vyloučené věci je podle

ustanovení § 9 odst. 1 o. s. ř. věcná příslušnost okresního (obvodního) soudu. Soud prvního stupně pak při rozhodování, kterému soudu bude

věc postoupena, přihlížel správně nejen k věcné, ale i místní příslušnosti soudu pro projednávání a rozhodování ve věci.“

Závěrem této kapitoly můžeme shrnout, že judikatury řešící

problematiku

právnických

osob

a

především

ochranu

jejich

„osobnostních“ práv pomalu přibývá a tak se významným způsobem podílí na

doplňování

případných

výkladových

potíží. Na druhou stranu

s poukazem na judikáty výše zmíněné je jasné, že dosavadní judikatura je trošku roztříštěná, kdy v hmotné části se snaží co možná nejvíce přiblížit a

srovnat s ochranou osobnostních práv fyzických osob, v části procesní dochází naopak k jasnému definování rozdílu a tím i prohloubení pojetí osobnostních práv obou těchto subjektů práva.

56

X. Závěr Oblast soukromého práva zcela jistě patří mezi základní znaky

moderní demokratické společnosti, jelikož má absolutně zásadní význam

při vytváření svobodného prostředí, v němž se mohou realizovat jeho

subjekty, tedy vedle fyzických i právnické osoby. Především na těchto subjektech potom záleží, jak a jakým směrem se ta která společnost bude vyvíjet a ubírat, ať už ekonomicky či morálně, zdali bude prosperovat a poroste její úroveň, nebo bude postupně devastována, jak tomu ostatně bylo v nedávné historii naší země. Tato skutečnost se nepochybně odráží i od právního rámce, který je pro tyto subjekty zákonodárcem nastaven.

Mezi nejdůležitější hodnoty těchto subjektů pak bezesporu patří

jejich osobnostní práva, jimž by měla být poskytnuta přiměřená ochrana, neboť právě tato práva jsou nedílnou součástí jejich nerušeného rozvoje a

tím i rozvoje celé společnosti. Tato práce se potom pokusila zhodnotit vývoj a především současný stav právní úpravy věnující se jedné z oblastí soukromého práva, kterou je ochrana „osobnostních“ práv, především ochrany názvu a dobré pověsti právnických osob. Jak je patrno, ochrana dobré pověsti a názvu je upravena hned několika právními předpisy, jimž se tato práce věnovala v rámci samostatných kapitol v nichž byly popsány

jednotlivé výhody či nevýhody té které právní úpravy. Vypustíme-li úpravu

zachycenou

v trestním

zákoně

jakožto

v charakteristickém

předpise veřejného práva, zjistíme, že jednotlivé úpravy

v rámci

soukromého práva se překrývají a v důsledku časté novelizace dochází ke zdvojování, obsahové, formální ale především pojmové nejednotě.

Jak bylo vyjádřeno v úvodu této práce, v této části se lze pokusit

navrhnout určitá řešení de lege ferenda, která by mohla přispět alespoň k diskusi o možné změně některých platných ustanovení, tak aby byla odstraněna zmíněná nejednota.

V prvé řadě by bylo vhodné sjednotit obecnou úpravu ochran y

názvu a dobré pověsti právnických osob obsaženou v občanském

zákoníku, přihlédnout k úpravě osobnostních práv fyzických osob, 57

především pak stanovit jednotně licence pro zásahy do těchto práv podobným způsobem. Z toho vyplývá, že by v rámci jednotnosti o niž

usilujeme, by měla být ochrana názvu a dobré pověsti právnických osob

přesunuta z obchodního, tiskového, rozhlasového a televizního zákona do komplexní úpravy obsažené v zákoníku občanském. Ostatní ustanovení

týkající se nekalé soutěži obsažená dosud v obchodním zákoně by jistě

systematicky zase lépe zapadala do již existujícího zákona o ochraně hospodářské soutěže.

Jelikož bylo v této práci pojednáno i o trestněprávní úpravě týkající

se osobnosti právnické osoby, můžeme zvážit, zda se tato v současné době jeví jako nutná či nikoliv. Je pravdou, že „osobnostním“ právům přikládáme velkou vážnost, nicméně k nejčastějším zásahům do nich

dochází především prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, které de lege lata nejsou trestně postižitelné, snad s výjimkou případů, že

by takovýto zásah byl učiněn z popudu či návodu jiného soutěžitele v rámci hospodářské soutěže. Je na posouzení, zda by nebyla efektivnějš í

rozšířená ochrana podle již zmíněného zákona o ochraně hospodářské soutěže ve formě zákazů činnosti či peněžitých kompenzací, než současná trestněprávní represe.

Jelikož je jasné, že jakákoliv soudní ochrana má smysl jen

v případě, pokud jí může být dosaženo rychle a efektivně. U práv na ochranu

názvu

neoprávněného

a

dobré

zásahu

do

pověsti jeho

to

platí

dvojnásob.

vykonatelného

Pokud

prokázání

od

uplyne

nepřiměřeně dlouhá doba, může poškozená právnická osoba do doby

vynesení rozsudku, v důsledku tohoto zásahu zaniknout. Této včasné

vymahatelnosti by zajisté napomohlo zakotvení určité maximální lhůty do procesního předpisu, do níž by muselo být ve věci rozhodnuto, jak na prvním, tak i na druhém stupni.

Je zřejmé, že osobnostní práva jsou vnímána jako velmi citlivé téma

především u osob fyzických, kdy okruh těchto hodnot je daleko širší,

navíc existuje nástroj ochrany těchto práv i po smrti této osoby. Lze vyslovit přání, aby tomu v budoucnu tak podobně bylo i v druhé, v současné sobě nikterak nepatrné, skupině subjektů práva, právnických.

58

u osob

XI. Resume Corporation,

legal

entity

or

legal

person.

Present

times

phenomenon, which has daily such a great influence on our lives. Belongs

to the section of private law in traditional law systems. After long

progression and development exists quality protection of these subjects of law. One part of this protection is also their protection of “personality”.

Using term “personality” is not quite exact. In case of natural persons (physical entity) is not so difficult to imagine what a personality is. But in case of legal persons is this question really not so easy to be answered.

This work focused actually in this question and tries to find

answers. In Czech legal system is “personality” of legal body understood as the right to use “name”, better to say title, and also right to have credit

or fair fame. In this work is described system of protection of these two components of legal person “personality” across whole system of Czech law.

Begin of this work describes development of legal bodies from the

times of Roman Empire across the Middle Ages to the present times with a

view to the evolution in Czech territory. Next part focus on determination basic legal and common terms and concepts and tries to explain them. Other parts works with description of legal protection across every individual section of Czech law.

Universal protection is situated in civil code together with

protection of natural persons. In this legal norm is described, that every

legal body has right to use a “name” or title. This name must be stated from the beginning of being of each one corporation. This title can not be

used by anybody else, and if it happens, involved legal person has right to ask court for protection. First of all, legal body can ask for termination of

this conduct, in second step can ask for elimination of imperfect situation and last of all this involved person has right to ask compensation

59

including monetary one. In article 3 of § 19c Civil Code is mentioned,

that the same protection can be used in the case of fair fame or goodwill of this entity.

Next chapter works with protection supplied in Commercial Code

in connection with the business competition. Naturally this protection as

whole Commercial Code is identified for corporations active in business. Above all is this legal norm target on unauthorized using the title of legal persons realized in business competition.

Legal institution of title and fair fame of legal bodies is also stated

in Press law. If anybody uses this title or writes any article, which is

damaging goodwill of actual corporation, this one can ask to write an

answer to this article and editor of the list must this answer print as soon as possible. Similar protection is included in code regulating radio an TV broadcasting.

Any enactment included in Penal Code also counts with this

problems. Is possible to say, that adaptation incorporated in this legal

norm is very close to the adaptation included in Commercial code, with different penalties.

In the end of this work is one chapter dedicated to the court

decisions which deals with protection of title and fair fame of legal

persons. After this one becomes part which sums up all information

contained in this work, where is evaluated, that system of goodwill and title protection of legal bodies in Czech law system is quite good, can be

compared with similar enactment of any other central-Europe state without any problems. Only terminology contained in every one code which deals

with this legal institutes is little bit different and can make some problem

in practice and court decisions. In sequence of this fact is offered solution – unified terminology, move enactment from special codes to the complex one included in Civil Code.

60

XII. Seznam použité literatury Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha: C.H.Beck 2001.

Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V. Občanský zákoník – komentář. Část. I. Hlava II. Účastníci občanskoprávních vztahů. Oddíl druhý. Právnické osoby. §19a – 19b. 1999, Aspi – Codex.

Kincl, M. Aspi. Článek ze dne 16.4.2003, interní číslo 25221 (LIT).

Telec, I. Tvůrčí práva duševního vlastnictví. Brno: Masarykova

univerzita, 1994,

Telec, I. O nehmotných statcích a duševním vlastnictví. Právní rozhledy,

1997, č.11, s. 551.

Knap, K., Kunz, O., Opltová, M. Průmyslová práva v mezinárodních vztazích. 1. vydání. Praha: Academia,1988, s. 97.

Knapp, V. O právnických osobách. Právník, 1995, č.10-11, s. 983 an.

Knapp,V. Teorie práva.Praha: C.H.Beck, 1995.

Hajn. P. Ochrana právnické osoby podle § 19b občanského zákoníku.

Právo a podnikání, 1994,č. 10, s. 3.

Cirák, J. Právní úprava právnických osob v Občianskom zákoníku.

Právní obzor, 1992, č. 2, s. 142.

Bělič, J. Slovník spisovného jazyka českého. Praha: Academia, 1971.

Hurdík, J., Katolický, J. K pojetí právnických osob. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1992.

Kincl, J., Urfus, V. Římské právo. 1. vydání. Praha: Panorama, 1990.

Fiala, J., a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Doplněk, 2001. Fiala, J., Hurdík, J. K pojetí právnických osob. Právník, 1990, č. 10, s. 924 an.

Hajn, P., K úpravě obchodního jména. Časopis pro právní vědu a praxi,

1995, č.1. s.18 an.

Hajn, P., Ochrana právnické osoby padle § 19b občanského zákoníku.

Právo a podnikání, 1994, č.10. s. 2 an.

Hajn, P., Právo nekalé soutěže. Praha: Linde Praha a.s.,1999.

61

Madar, Z., a kol. Slovník českého práva. I. Díl. Praha: Linde Praha a.s.,1995

Bičovský, J., Fiala, J., Holub, M. Občanský zákoník. Praha: Linde Praha a.s., 2000.

Devátý, S. Ochrana dobré pověsti a názvu právnických osob.2. vydání. Praha: Linde Praha a.s.,2001.

Pavlíček, V., Jřebejk, J., Ústava a Ústavní řád. 1. díl. 2.vydání. Praha. Linde Praha a.s.,1998.

Bureš, J., Drápal, l., mazanec, M. Občanský soudní řád – komentář. 5. vydání. Praha: C.H.Beck, 2001.

Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákon a trestní řád – poznámkové vydání. Praha. Linde Praha a.s.,2001.

Tomsa, M. K obchodnímu jménu a jeho ochraně. Obchodní právo. 1995 č.

7-8.

Chaloupková, H. Tiskový zákon – komentář. 1. vydání. Praha. C.H.Beck,2001.

Kupka, P. Doménová jméno versus název obce. [citováno 23. března

2006].Dostupný z: http//www.mvcr.cz/casopisy/s/2003/0012/konz_2.html. Kincl, M. Dobré jméno, dobré obchody. [citováno 20. března 2006].

Dostupný z:

http://www.profit.cz/archiv.php?iEd=200339&iArt=4270&iSearch=.

62

XIII.Seznam použité judikatury

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 630/1999. ASPI.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 30 Cdo 842/2004. ASPI.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR vydané dne 4.10.2000, sp. .zn. 5 Tz 161/2000. ASPI.

Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.1999, Rc19/99, Cpjn 27/1998. ASPI.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.3.2001, sp. zn. 28 Cdo 1640/2001. ASPI.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12.10.1994, sp. zn. 1 Co 248/1994. ASPI.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000. ASPI.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.11.2000, sp. zn. 29 Cdo 630/99-102 ASPI.

63

XIV.Obsah I. Úvodem ..........................................................................................................2 II. Historický vývoj .............................................................................................4 II.1. Obecný historický exkurz .....................................................................4 II.2. Vývoj na území České republiky ..........................................................5 II.2.1. Obecný zákoník občanský z roku 1811 .........................................6 II.2.2. Zákon o ochraně cti.......................................................................6 II.2.3. Další prameny úpravy v období první republiky ............................7 II.2.4. Občanské zákoníky z let 1950 a 1964............................................7 III. Vymezení pojmů ............................................................................................9 III.1. Nehmotné právo ...................................................................................9 III.2. „Osobnost právnické osoby“................................................................10 IV. Prameny právní úpravy k nehmotným statkům ve vztahu k „osobnostním“ právům právnické osoby ....................................................................................14 V. Subjekty práva na ochranu osobnosti právnických osob...............................16 V.1. Obecně k subjektům ...........................................................................16 V.2. Právnické osoby .................................................................................16 V.2.1. Rozdělení a vznik právnických osob ..............................................18 VI. Definiční znaky „osobnosti“ právnické osoby .............................................22 VI.1. Název právnické osoby........................................................................22 VI.2. Obchodní jméno, „firma“ právnické osoby ..........................................22 VI.3. Dobrá pověst právnické osoby .............................................................23 VII. Ochrana osobnosti právnických osob podle občanského zákona.................26 VII.1. Předmět ochrany .................................................................................26 VII.2. Ochrana fyzických osob ......................................................................27 VII.3. Ochrana právnických osob ..................................................................36 VIII.Ochrana dle dalších právních předpisů........................................................40 VIII.1. Ochrana dle Obchodního zákoníku .....................................................40 VIII.2. Ochrana podle Tiskového zákona........................................................42 VIII.2.1.Institut odpovědi ...........................................................................43 VIII.2.2.Institut dodatečného sdělení ..........................................................47 VIII.3. Ochrana dle zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání .......................................................................................................................49 VIII.4. Ochrana dle trestní zákona ..................................................................50 VIII.4.1. Pomluva.......................................................................................50 VIII.4.2. Nekalá soutěž a soutěžitel podle trestního zákona.........................52 IX. Judikatura vztahující se k ochraně osobnosti ..............................................54 X. Závěr..........................................................................................................57 XI. Resume ......................................................................................................59 XII. Seznam použité literatury............................................................................61 XIII.Seznam použité judikatury..........................................................................63 XIV.Obsah.........................................................................................................64

64

65

66