DIPLOMOVÁ PRÁCE OCHRANA OSOBNOSTI - NORMY A LIMITY JEJICH APLIKACE

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA PRÁVNÍ TEORIE

DIPLOMOVÁ PRÁCE OCHRANA OSOBNOSTI - NORMY A LIMITY JEJICH APLIKACE Marek Votava 2006/2007

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Ochrana osobnosti normy a limity jejich aplikace“ zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

2

Poděkování: Chci tímto poděkovat JUDr. Romanu Vaňkovi, Ph.D. za to, že mi umožnil sepsání této diplomové práce a za jeho rady a připomínky při jejím zpracování.

3

Obsah Úvod……………………………………………………………………………..5 Kapitola I. – Základní aspekty ochrany osobnosti…………………………...8 Oddíl č. 1 – Charakteristika osobnostních práv………………………….…....8 Oddíl č. 2 – Subjekty práva na ochranu osobnosti…………………………..11 Oddíl č. 3 – Předmět práva na ochranu osobnosti…………………………...13 Oddíl č. 4 – Omezení práva na ochranu osobnosti…………………………..15 Oddíl č. 5 – Několik poznámek k sankční problematice…………………….19 Kapitola II. – Právní úprava ochrany osobnosti obecně…………………....22 Oddíl č. 1 – Charakteristika a vývoj úpravy práva na ochranu osobnosti…...22 Oddíl č. 2 – Základní prameny práva na ochranu osobnosti………………...26 Kapitola III. – K některým oblastem aktuální právní úpravy související s ochranou osobnosti v českém právním řádu a vybrané judikatuře soudů…………………………………….………………30 Oddíl č. 1 – Ochrana osobnosti v oblasti zpravodajství……………………..30 Oddíl č. 2 – Ochrana osobnosti v oblasti reklamy…………………………...36 Oddíl č. 3 – Ochrana osobnosti v rámci výkonů zdravotní péče a provádění jiných lékařských zákroků……………………………………...37 Oddíl č. 4 – Ochrana osobnosti v oblasti nakládání s osobními údaji fyzických osob………………………………………………….42 Oddíl č. 5 – Ochrana osobnosti v oblasti lustrací……………………………44 Oddíl č. 6 – Ochrana osobnosti v souvislosti se zpřístupněním svazků Státní bezpečnosti……………………………...………………47 Oddíl č. 7 – Ochrana osobnosti v rámci zákoníku práce…………………….49 Oddíl č. 8 – Ochrana osobnosti v oblasti trestního práva……………………53 Oddíl č. 9 – Ochrana osobnosti ve světle mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy……………………………………………………58 Závěr…………………………………………………………………………...61 Literatura……………………………………………………………….……..63

4

Použité právní předpisy………………………………………………………64 Judikatura……………………………………………………………………..66 Resőmee………………………………………………………………..………67

5

Úvod Co se skrývá pod pojmem „osobnost“? Jak se právo staví k otázce ochrany osobnosti fyzických osob? Jakým způsobem jsou nastaveny limity aplikace norem poskytujících právní ochranu osobnosti jednotlivců? Hledání odpovědí na tyto, ale i některé další otázky související s právem na ochranu osobnosti, mě motivovalo k sepsání diplomové práce na zvolené téma Ochrana osobnosti – normy a limity jejich aplikace. Domnívám se, že zejména v závislosti na dynamickém vývoji společnosti je nutné mít neustále na paměti otázku ochrany osobnosti, přičemž úkolem práva je pružně reagovat na možné zásahy do osobnostních práv a zabezpečit tak podmínky příznivého rozvoje individuality jednotlivců. Tento požadavek nachází své uplatnění v právních řádech všech demokratických právních států založených na úctě k právům a svobodám člověka a občana, Českou republiku nevyjímaje. Moderní právo se má snažit o poskytnutí co nejúčinnější ochrany osobnosti fyzických osob. Jedná se tedy o problematiku navýsost aktuální a významnou, a to z pohledu každého člověka. V rámci úvodu ke své diplomové práci považuji za nutné nastínit některé nejobecnější aspekty sledovaného tématu. Elementárním problémem se zdá být především samotné vymezení pojmu „osobnost“. Jde totiž o pojem, do něhož se projektují poznatky různých společenských věd. Psychologie často definuje osobnost jako organickou jednotu (systém) všeho tělesného a psychického, vrozeného a získaného, typickou pro daného jedince, utvářenou a projevující se v jeho chování (tj. činnosti a společenských vztazích).1 Velmi pěknou definici osobnosti formuloval psycholog V. Smékal, který vidí osobnost jako autorství činů, neboť člověk je tím více osobností, čím jasněji si uvědomuje možné zdroje, důsledky a souvislosti svých činů. Osobnost je z jeho pohledu rovněž charakterizována jako smysl života člověka a způsob, jakým člověk tento smysl v životě realizuje.2 Z chování lidí v mezilidských vztazích vychází také teorie práva, když zdůrazňuje nezastupitelnou funkci morálky jako neprávního normativního systému v procesu tvorby práva na ochranu osobnosti. Morálka v tomto případě prokazuje svoji normotvornou funkci. Jde o to, že právo a morálka se vzájemně prolínají všude tam, kde se jedná o základní humánní otázky, a tedy i v otázkách ochrany osobnosti. Na tom, zda je právo v souladu či

1

Holeček, V., Miňhová, J., Prunner, P. Psychologie pro právníky. Dobrá Voda : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2003, s. 102. 2 Houbová, D. a kol. Psychologie pro právníky. Brno : MU, 2004, s. 77.

6 v rozporu s morálkou pak do značné míry závisí efektivnost jeho společenského působení.3 Právo a morálka tedy vzájemně usměrňují chování lidí v mezilidských vztazích a v rámci tvorby právních norem, které ve svém souhrnu tvoří všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu, je pro efektivní působení této právní regulace nezbytně nutné respektovat soulad zmíněných normativních systémů. Pokud má být aplikace norem všeobecného osobnostního práva, resp. jednotlivých dílčích osobnostních práv, morální a spravedlivá, musí zároveň docházet k určitému vyrovnávání zájmů oprávněné fyzické osoby na straně jedné a zájmů ostatních osob či zájmu celku na straně druhé. Děje se tak formou určitých omezení osobnostních práv, a to zásadně se svolením dotčené osoby. V moderních demokratických právních řádech je však výjimečně stanovena možnost řešit střet výše zmíněných zájmů cestou omezení osobnostních práv i bez svolení oprávněného jednotlivce, resp. i proti jeho projevené vůli. Prostředkem omezení všeobecného osobnostního práva pak musí být výlučně zákon a zvýšené požadavky jsou kladeny také na činnost aplikační, především soudní, praxe. Z tohoto důvodu je žádoucí co nejpřesněji stanovit meze (limity) aplikace norem stanovících podmínky autoritativních zásahů do osobnostních práv. Právní vnímání pojmu „osobnost“ v sobě zahrnuje dynamický okruh osobnostních rysů měnících se s věkem a tvořících nedělitelný a neuzavřený konglomerát hodnot. Osobnost každé fyzické osoby jako celek, resp. jednotlivé hodnoty tvořící součásti celkové fyzické a morální integrity osobnosti každé fyzické osoby jako individuality a suveréna, je předmětem všeobecného osobnostního práva. V rámci úvodu je třeba rovněž předeslat, že se základními aspekty celé problematiky ochrany osobnosti podrobněji zabývám v první kapitole této práce. Tato kapitola se skládá z pěti oddílů, ve kterých jsem se pokusil o stručnou charakteristiku osobnostních práv, o vymezení předmětu práva na ochranu osobnosti, dále pak o základní nastínění klíčového problému přípustnosti omezení tohoto práva, ale také o letmý pohled do sankční úpravy. Druhá kapitola, ve které jsem se zaměřil na obecné pojednání o právní úpravě ochrany osobnosti, je tvořena dvěma oddíly. Za prvé se tedy jedná o oddíl nazvaný „Charakteristika a vývoj úpravy práva na ochranu osobnosti“, do něhož jsem zahrnul také stručný exkurs do zahraničních právních úprav, za druhé pak jde o oddíl, který se věnuje základním pramenům (tj. normám, které ve svém souhrnu tvoří všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu). Třetí kapitola nese název „K některým oblastem aktuální právní úpravy související s ochranou osobnosti v českém právním řádu a vybrané judikatuře soudů“. V celkem devíti

3

Houbová, D. In Harvánek, J. a kol. Teorie práva. Brno : MU, 1998, s. 30.

7 oddílech této kapitoly se podrobně věnuji působení některých – a z mého pohledu významných – norem, které upravují širokou oblast ochrany osobnosti v rámci českého právního řádu. Cílem třetí kapitoly je zhodnotit jednak praktické dopady aplikace těch norem, které obsahují nejen předpoklady pro omezení subjektivního všeobecného osobnostního práva, ale také podmínky pro jeho ochranu, jednak vybranou judikaturu soudů, která se věnuje zejména působení konkrétních limitujících ustanovení v praxi. Výslovně bych chtěl na tomto místě odkázat také na oddíl č. 9, který se dotýká otázky ochrany osobnosti ve světle mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy. V rámci tohoto oddílu se pak (mimo jiné) zmiňuji o obecných aspektech vlivu judikatury Evropského soudu pro lidská práva na vnitrostátní právní úpravu. V závěru své diplomové práce se pokouším o celkové zhodnocení „českého přístupu“ k problematice ochrany osobnosti a zároveň o nastínění možného budoucího vývoje všeobecného osobnostního práva, a to prioritně z pohledu očekávaného přijetí nového soukromoprávního kodexu.

8

Kapitola I. Základní aspekty ochrany osobnosti Oddíl č. 1 – Charakteristika osobnostních práv V souvislosti s pokusem o charakteristiku všeobecného osobnostního práva nelze nevzpomenout dva základní teoretické náhledy na danou věc. Prvním z nich je tzv. monistické pojetí všeobecného osobnostního práva, které spočívá v jeho jednotě. V rámci takto naznačené jednoty, která v sobě snoubí rys všeobecnosti (tj. náležitost tohoto práva každé fyzické osobě jako individualitě a suverénu) s rysem osobnostním (tj. nehmotnými hodnotami lidské osobnosti v jejím celku jako předmětem tohoto práva), se vyskytuje rovněž neuzavřený okruh jednotlivých dílčích osobnostních práv. Tato dílčí osobnostní práva jsou zároveň vnímána jako „genetická součást“ tělesné i morální integrity fyzické osoby. Opakem výše naznačené monistické teorie všeobecného osobnostního práva je tzv. pluralistické pojetí. Pluralismus zde spočívá v tom, že toto právo chápe jako soustavu jednotlivých dílčích osobnostních práv v objektivním smyslu, jejichž počet odpovídá počtu jednotlivých chráněných hodnot lidské osobnosti. Nutno však jedním dechem dodat, že i pluralistické pojetí pohlíží na lidskou osobnost v její celkové fyzické (tělesné) a morální jednotě. Nevýhodou pluralistického pojetí by mohl být partikularismus a určitá nepružnost právní úpravy osobnostního práva, které by pak mohly mít i určité negativní dopady z hlediska účinné právní ochrany osobnosti. V české občanskoprávní realitě našlo své uplatnění monistické pojetí, což je ostatně patrné z faktu existence tzv. generální klauzule ochrany osobnosti. Občanský zákoník tak v § 11 a n. obsahuje jak obecnou, tak i zvláštní úpravu některých frekventovaných dílčích osobnostních práv. Ve svém důsledku to znamená vytvoření předpokladů pro komplexní ochranu osobnosti. Důkazem tohoto tvrzení je možnost soudní praxe elasticky reagovat na měnící se podmínky ochrany osobnosti, zejména schopnost poskytovat účinnou ochranu také jiným, a tedy v zákoně neuvedeným, hodnotám lidské osobnosti. Zákon tímto umožňuje rozšířit katalog dosud chráněných dílčích osobnostních práv, čímž lze reagovat i na nové, často sofistikovanější, zásahy do osobnosti, jež s sebou přináší společenský vývoj.

9 Do rodiny osobnostních práv patří, vedle všeobecného, též tzv. zvláštní osobnostní práva, která náležejí pouze určitým fyzickým osobám. Vznik těchto práv je nerozlučně spojen s projevem tvůrčí duševní činnosti autorů, vynálezců, výkonných umělců a některých dalších osob. Charakteristickým rysem zvláštních osobnostních práv je rovněž výraznější důraz na majetkovou povahu těchto práv. V souvislosti s výkladem o povaze zvláštních osobnostních práv je třeba upozornit na to, že jejich subjekty neztrácí svá všeobecná osobnostní práva podle § 11 a n. občanského zákoníku. Tato práva jsou pouze dočasně upozaděna ve prospěch zvláštních osobnostních práv a jejich úprava je svěřena zvláštním zákonům osobněprávní povahy (zejm. autorský zákon).4 Všeobecné osobnostní právo je dále možno chápat jednak ve svém objektivním, jednak v subjektivním smyslu. Objektivní smysl všeobecného osobnostního práva zahrnuje soubor právních norem, které toto právo regulují (viz. kapitola II.). Subjektivní hledisko naopak vyjadřuje suverénní postavení každé fyzické osoby ve vztahu k ostatním osobám s rovným právním postavením. Subjektivní občanské všeobecné osobnostní právo, resp. subjektivní dílčí osobnostní práva v jeho jednotném rámci, lze definovat jako právem stanovenou „možnost každé fyzické osoby jako individuality a suveréna nakládat v mezích právního řádu podle svého uvážení co nejšíře se svou osobností, resp. s jednotlivými hodnotami, tvořícími celistvost její osobnosti v její fyzické a morální jednotě vůči ostatním subjektům (fyzickým či právnickým osobám) s rovným právním postavením za účelem její realizace ve společnosti, jakož i ochrany jejích zájmů, potřeb a preferencí.“

5

Předmětem

tohoto práva je tudíž osobnost fyzické osoby, respektive její jednotlivé hodnoty tuto osobnost tvořící, neboli statky nehmotné. Materiální výsledky tvůrčí duševní činnosti jsou oproti tomu předmětem subjektivních zvláštních osobnostních práv, jejichž charakter jsem nastínil v předchozím odstavci. Ve svém dalším výkladu se budu podrobněji zabývat některými aspekty subjektivního všeobecného osobnostního práva, které má povahu absolutního práva, což znamená, že se uplatňuje erga omnes, tj. vůči všem. Uvedenému také odpovídá povinnost všech ostatních subjektů zdržet se neoprávněných zásahů do tohoto práva. Na tomto místě ovšem nelze neučinit poznámku o tom, že subjektivní občanská osobnostní práva mohou mít též relativní povahu. Je tomu tak tehdy, kdy se stanou předmětem občanských osobnostněprávních vztahů. Děje se tak v souvislosti s nastoupením některých právních skutečností (např. právní úkony, 4

Telec, I. Přehled práva duševního vlastnictví 1. Brno : Doplněk, 2002, s. 59. Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O. In Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha : Linde, 2004, s. 92. 5

10 zákonné licence, neoprávněné zásahy), přičemž tyto následné právní vztahy vznikají mezi individuálně určenými subjekty, čímž dochází ke zmíněné relativizaci osobnostního práva. Všeobecné osobnostní právo absolutní povahy, resp. jednotlivá subjektivní dílčí osobnostní práva, vznikají narozením fyzické osoby, anebo přesněji řečeno, samým početím v případě, že se tzv. nasciturus narodí živý (§ 7 odst. 1 ObčZ). Okamžik vzniku tohoto práva je tedy shodný s okamžikem nabytí právní subjektivity, tj. schopnosti fyzické osoby mít práva a povinnosti. Z uvedeného lze dovodit, že všeobecné osobnostní právo náleží každému jednotlivci bez ohledu na případnou nezpůsobilost k právním úkonům, neboť předmětem ochrany je zde morální a tělesná integrita skutečně každé fyzické osoby. Osobnost je ale statkem nehmotným a dynamicky se v průběhu života vyvíjejícím. Nebude sporu o tom, že některé dílčí složky osobnosti budou požívat právní ochrany od narození (resp. početí), kdežto jiné, které z povahy věci přibudou do „arsenálu“ předmětů ochrany osobnosti jednotlivce jako celku až v průběhu života, budou chráněny až později. Závěrem tohoto oddílu, který se věnuje základním aspektům charakteristiky osobnostních práv, se pokusím přiblížit některé příznačné vlastnosti všeobecného osobnostního práva. V prvé řadě je nutno připomenout, že všeobecné osobnostní právo se bez jakýchkoliv podmínek neoddělitelně pojí s osobností každé fyzické osoby. S tím zároveň souvisí další premisa, která říká, že toto právo působí vůči všem ostatním subjektům nacházejícím se v rovném právním postavení. Dále je třeba podtrhnout nemajetkový charakter všeobecného osobnostního práva, čímž však není dotčena možnost domáhat se materiální satisfakce za případnou újmu, a sice postupem podle občanského zákoníku. Významným rysem osobnostních práv je rovněž jejich trvalost, neboť tato práva náleží každé fyzické osobě po celou dobu jejího života, respektive v souladu s dikcí § 15 ObčZ i po její smrti. Vázanost těchto práv na konkrétního jedince se odráží i v další jejich vlastnosti, kterou je nepřevoditelnost. Nikdo tak nemůže svá osobnostní práva převést na jiného, ani jich nemůže být jinak zbaven. Na druhou stranu však v souvislosti s povahou některých dílčích osobnostních práv nelze vyloučit určité možnosti fyzických osob k dispozicím s nimi. Tyto dispozice ale nikdy nemohou znamenat převod samého všeobecného (ale ani dílčího) osobnostního práva na jiný subjekt. Tato práva rovněž nemohou být předmětem dědění, neboť právo na realizaci postmortální ochrany osobnosti zemřelého dle § 15 ObčZ je co do obsahu originárně vzniklým osobnostním právem sui generis. Také exekuce osobnostních práv je z povahy věci vyloučena. Všeobecné osobnostní právo je ze své podstaty nepromlčitelné a neprekludovatelné, z čehož vyplývá, že může být uplatněno bez časového omezení. Poněkud sporná ale zůstává

11 otázka promlčitelnosti nároku na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. Tímto problémem se zabýval i Nejvyšší soud ČR, který se ve svém rozsudku 30 Cdo 1542/2003 neztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Olomouci o promlčitelnosti nároku na peněžité zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnostních práv jedince v tříleté promlčecí lhůtě. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku argumentoval zejména tím, že „smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pak dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. I tak však jde vždy o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení § 11 násl. o. z., vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků.“

6

Oddíl č. 2 – Subjekty práva na ochranu osobnosti Odpověď na otázku, kdo je oprávněným subjektem všeobecného osobnostního práva, je v naší právní úpravě velmi prostá. Jsou to pouze fyzické osoby - tedy, jedním slovem, lidé. Platí totiž, že pouze a jedině člověk má svoji osobnost. České právo zároveň v této otázce nerozlišuje, zda je subjektem těchto práv občan ČR či někdo jiný, neboť v souladu s čl. 5 Listiny základních práv a svobod je každý způsobilý mít práva. Koncepce právní úpravy všeobecného osobnostního práva vychází z jeho přirozené povahy, což je dáno tím, že jde o základní právo člověka. Stát se pouze zavazuje toto právo respektovat a poskytovat mu účinnou právní ochranu. Osobnostní práva se tímto stávají nejvlastnějším atributem každé fyzické osoby, jelikož jde o práva nezadatelná, neomezená a neomezitelná, nezrušitelná, nezcizitelná a nepromlčitelná. Všeobecné osobnostní právo tedy patří každé fyzické osobě, a to po celou dobu jejího života. Pokud jde o otázku vzniku tohoto práva, pak nelze nezmínit ustanovení § 7 občanského zákoníku, který ve svém prvním odstavci říká, že „způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením“, a ve své druhé větě dodává, že „tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé.“

7

České občanské právo se tímto ustanovením postavilo na

stranu teorie tzv. podmíněné právní subjektivity dítěte, které již bylo počato. Právní otázky faktu narození živého dítěte jsou v současnosti předmětem úpravy poněkud archaické 6 7

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

12 vyhlášky ministerstva zdravotnictví ČSSR č. 11/1988 Sb. Konkrétní podmínky, které je nutno naplnit, aby bylo lze hovořit o narození živého dítěte, jsou stanoveny v § 2 zmíněné vyhlášky. Uvedené podmínky jsou však splněny i tehdy, jde-li o narození předčasné a dítě žije jen krátkou dobu po narození. Vyskytnou-li se pochybnosti, zda se v konkrétním případě narodilo živé či mrtvé dítě, pak je nutné tuto otázku vždy posuzovat v závislosti na skutkových okolnostech a povaze konkrétního případu. Po přijetí nového občanského zákoníku ve stavu současného návrhu by se v takových sporných případech měla uplatnit vyvratitelná právní domněnka, že se dítě narodilo živé. V úvodu tohoto oddílu jsem již zmínil ten fakt, že všeobecné osobnostní právo náleží skutečně každému člověku. Z uvedeného vyplývá, že k nabytí všeobecného osobnostního práva není vyžadována existence dalších právních skutečností. Zcela irelevantní v této souvislosti zůstává požadavek určité rozumové či volní vyspělosti jednotlivce. Z hlediska poskytnutí občanskoprávní ochrany osobnosti podle § 11 a n. ObčZ to znamená, že oprávněným subjektem je i osoba nedisponující plnou způsobilostí k právním úkonům. Tato subjektivita je samozřejmě vyžadována v situaci, kdy je připuštěna dispozice se všeobecným osobnostním právem formou právních úkonů. V této souvislosti je třeba dodat, že způsobilost žalobce k právním úkonům je nutným předpokladem pro podání žaloby na ochranu osobnosti. Občanský soudní řád pro daný případ stanoví povinnost zákonného zástupce nezletilých nebo duševně postižených osob tuto žalobu uplatnit. V ostatních případech (snad s výjimkou specifické postmortální ochrany osobnosti) je nutné mít na zřeteli, že občanskoprávní ochrany osobnosti se může domáhat pouze sama dotčená osoba, a to ve vztahu ke konkrétnímu původci neoprávněného zásahu, resp. ke každému z více původců případných zásahů zvlášť. V rámci pojednání o oprávněných subjektech práva na ochranu osobnosti nelze zapomenout na případy, kdy se této ochrany dovolává určitý taxativně vymezený okruh osob odlišných od konkrétního neoprávněným zásahem postiženého jednotlivce. Na mysli mám samozřejmě problematiku občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby po její smrti. Právní subjektivita „zasažené“ osoby sice její smrtí zanikla a tato se nemůže sama bránit, nicméně i v této situaci lze zakročit na ochranu její osobnosti. Tuto postmortální ochranu upravuje § 15 ObčZ, když mezi oprávněné subjekty zahrnuje pozůstalého manžela nebo partnera, děti (resp. osvojence) a není-li jich, pak i rodiče (resp. osvojitele) zemřelého. Právo postmortální ochrany přitom vzniká každé z těchto osob samostatně, což v praxi znamená, že jej mohou uplatnit buď všechny oprávněné osoby společně, anebo každá z těchto osob samostatně, a to zcela nezávisle a dokonce i proti vůli ostatních. Z procesního hlediska lze říci, že podmínkou úspěšného uplatnění tohoto práva není zahájení soudního řízení na

13 ochranu osobnosti zemřelého ještě za jeho života. Pokud však k zahájení takového řízení došlo, musí jej soud zastavit a oprávnění z postmortální ochrany osobnosti mají možnost podat svůj vlastní návrh na zahájení řízení podle § 11 a n. ObčZ. Charakteristickým znakem práva na postmortální ochranu osobnosti je jeho původnost (originárnost), což znamená, že nejde o nějaký druh právního nástupnictví (sukcese) do práva po zemřelém. V kontextu uvedeného nelze nezmínit rovněž ustanovení § 256 odst. 1 OSŘ, z jehož dikce vyplývá, že osoba podle § 15 ObčZ nemůže po smrti dotčené osoby úspěšně realizovat ani výkon rozhodnutí na ochranu její osobnosti. Uvedené platí i v případě, že by se oprávněný z postmortální ochrany osobnosti rozhodl přistoupit do vykonávacího řízení, které bylo započato již za života zemřelého. Jiná situace nastává v případě majetkového práva na náhradu škody (majetkové újmy vyjádřitelné v penězích), která vznikla zemřelému neoprávněným zásahem do jeho osobnosti. Předmětné právo se tedy nevymyká ostatním právům majetkového charakteru a je tudíž způsobilé přejít na dědice.

Oddíl č. 3 – Předmět práva na ochranu osobnosti Z pohledu vymezení předmětu všeobecného osobnostního práva lze jen zopakovat již uvedené, a sice to, že je jím osobnost každé fyzické osoby jako individuality a suveréna. Zároveň je třeba dodat, že tímto předmětem jsou i jednotlivé dílčí hodnoty, které ve svém souhrnu utvářejí osobnost v její fyzické a morální jednotě. Takto vymezený předmět dává tušit, že se jedná o dynamické, neustále se rozvíjející a proměňující hodnoty. Odpověď na otázku, které konkrétní hodnoty lidské osobnosti jsou tímto předmětem, vyplývá především z ustanovení § 11 ObčZ, které demonstrativním výčtem poskytuje právní ochranu následujícím hodnotám lidské osobnosti - životu a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, jménu a projevům osobní povahy. Zmíněné ustanovení má povahu generální klauzule s příkladmým výčtem typicky chráněných hodnot lidské osobnosti. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby tímto ale zdaleka není vyčerpána. Zvolené legislativní řešení je zcela odpovídající významu osobnostních práv, neboť by jistě nebylo ku prospěchu věci chránit pouze zákonem taxativně stanové hodnoty lidské osobnosti. Je tak zároveň ponechán prostor i pro soudní praxi, aby si s ohledem na zvláštní veřejné zájmy precizovala i další hodnoty, jež si zasluhují být zahrnuty pod „střechu“ právní ochrany osobnosti jednotlivců s rovným právním postavením.

14 V souvislosti s tím lze mezi předměty ochrany osobnosti zařadit kupříkladu, v § 11 občanského zákoníku výslovně neuvedenou, osobní svobodu fyzické osoby, která v sobě ukrývá i svobodu pobytu a pohybu, včetně ochrany před jakoukoli diskriminací. Dalšími chráněnými hodnotami lidské osobnosti, které stojí mimo § 11, jsou kupříkladu podoba fyzické osoby nebo v poslední době diskutovaná hodnota spočívající v možnosti volby zaměstnání a volby zaměstnavatele. Stranou zájmu nezůstává ani ustanovení § 12 ObčZ, které obsahuje zvláštní právní režim pro takové hodnoty osobnosti, kterými jsou - písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy. V tomto případě jde o právní úpravu dispozice s hmotnými substráty (nosiči), které obsahují zachycení jednotlivých hodnot lidské osobnosti. Platí, že tyto smějí být, až na zákonné výjimky, pořízeny nebo použity jen se svolením dotyčné fyzické osoby. Bylo by ode mne velmi nedůsledné, pokud bych na tomto místě opomenul vymezit rovněž předmět zvláštních osobnostních práv. Předmětem těchto práv duševního vlastního vlastnictví jsou, na rozdíl od všeobecného osobnostního práva fyzických osob, hodnoty, které vznikají v souvislosti s projevem tvůrčí duševní činnosti jen některých jednotlivců. Právní regulace takových hodnot je svěřena specializovaným právním předpisům, mezi které patří zejména autorský zákon (z. č. 121/2000 Sb.), zákon o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích (z. č. 527/1990 Sb.) a také zákon o ochraně průmyslových vzorů (z. č. 207/2000 Sb.). Předmět zvláštních osobnostních práv tak tvoří myšlenky, které byly objektivně navenek vyjádřeny v požadované tvůrčí formě, a které jsou projevem individuálních výsledků tvůrčí duševní činnosti. Význam právní ochrany, která je poskytována hodnotám všeobecného osobnostního práva, je ale tak markantní, že se v případě střetu s ochranou zvláštních osobnostních práv upřednostňuje obecnější charakter tohoto práva, které je charakterizováno jako společensky závažnější, významnější a funkčně vyšší.8 Oprávněnost takového tvrzení je možno dovodit z principu řešení střetu subjektivních práv obecně, který je vyjádřen v čl. 4 Listiny. Náplní tohoto principu je přednost toho práva, které požívá objektivně vyššího hierarchického postavení ve společnosti. Posuzováním střetu obecné osobnostněprávní ochrany se zvláštními osobnostními autorskými právy se zabývala rovněž zahraniční judikatura. Názorným příkladem může být rozhodnutí Spolkového soudu SRN z roku 1954, které se týkalo posmrtného nakládání s 8

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O. In Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha : Linde, 2004, s. 142.

15 osobními písemnostmi Cosimy Wagnerové, ženy slavného německého hudebního skladatele Richarda Wagnera. Tato ve své poslední vůli sice ustanovila univerzálním dědicem svého syna, ale vlastní deníky a jiné osobní písemnosti, jež měly povahu autorských děl, předala do správy dceři Evě Chamberlainové, která tak byla pověřena jejich osobnostněprávní ochranou. Problémem se následně stalo to, že závěť Evy Chamberlainové obsahovala zákaz uveřejnění zmíněných písemností po dobu třiceti let. S tímto se však nehodlali smířit dědicové po synovi Cosimy Wagnerové, kteří se u soudu domáhali práva na uveřejnění předmětných písemností, a to z titulu zděděného autorského práva. Spolkový soud však jejich žalobu zamítl, a to s poukazem na přednost obecné osobnostněprávní ochrany před autorskými právy osobnostní povahy.

Oddíl č. 4 – Omezení práva na ochranu osobnosti V tomto oddílu se pokusím obecně charakterizovat leitmotiv celé této diplomové práce, kterým je otázka mezí (limitů) aplikace norem práva na ochranu osobnosti. Již v samém úvodu k této práci jsem se zmínil o existenci určitých omezení všeobecného osobnostního práva. Bylo již řečeno, že k takovému omezení může dojít zásadně se svolením dotčeného jednotlivce, přičemž tím není dotčena možnost výjimečného zásahu do osobnostní sféry i bez svolení této osoby či dokonce proti její vůli. Úkolem zákonodárce je prostřednictvím kvalitních zákonů nalézat optimální hranice mezi autonomií osobnosti jednotlivce a objektivní potřebou prosazení zvláštních veřejných zájmů. První důležitou tezí, která se týká omezení všeobecného osobnostního práva, je konstatování, že fyzická osoba má možnost co nejširšího nakládání se svou osobností v mezích právního řádu. Bylo by ale zcela mylné se domnívat, že nakládání jednotlivce se svou osobností (anebo spíše s jejími jednotlivými hodnotami) je absolutně neomezené a nezávislé. Takový stav by byl nepochybně společensky neudržitelný, a proto právní řád přistupuje k určitým omezením. Děje se tak ve jménu objektivně vznikající potřeby spravedlivého vyvažování, vyrovnávání a koordinace zájmů oprávněné fyzické osoby na straně jedné a zájmů ostatních fyzických či právnických osob, resp. veřejného zájmu (zájmu celku) na straně druhé.9

9

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O. In Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha : Linde, 2004, s. 93.

16 Jinak řečeno, základními předpoklady pro omezení subjektivního všeobecného osobnostního práva jsou vyváženost, výhradně zákonné zakotvení a detailní určení obsahu, rozsahu a účelu tohoto omezení. Jedním dechem je třeba dodat, že je nutno velmi citlivě balancovat na ostré hraně, která od sebe odděluje přípustné a nepřípustné omezení. Tento úkol je svěřen především aplikační (zejm. soudní) praxi, která by při posuzování konkrétních mezí měla vycházet z principu restriktivní interpretace a vyloučení analogie. Dalším požadavkem je přiměřenost přípustného omezení, které nesmí negovat ty hodnoty lidské osobnosti, na nichž je třeba za všech okolností trvat. Článek 4 odst. 4 Listiny k tomu dodává, že „při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“

10

Velmi názorná je v tomto směru rovněž judikatura Evropského soudu pro

lidská práva, která jako meze pro zásahy do osobnostních práv uvádí naléhavou sociální potřebu a přiměřenost sledovanému legitimnímu cíli. Možnosti omezení všeobecného osobnostního práva jsou, jak již bylo výše uvedeno, dvojí. Za prvé se může jednat o zásahy, jež mají svůj původ v projevu vůle dotčených fyzických osob. Občanské právo umožňuje fyzickým osobám přivolit k zásahům do své vlastní osobnosti. Takové přivolení (svolení) má formu právního úkonu a musí tedy vyhovět všem požadavkům, které na tyto úkony kladou zvláštní právní předpisy a není-li jich, občanský zákoník. Ten, kdo hodlá učinit svolení k zásahům do své osobnosti, musí rovněž respektovat specifické rysy jejích jednotlivých hodnot. To znamená, že projev vůle dotčené osoby musí být svobodný, vážný, určitý, srozumitelný, prostý omylu a že nesmí být učiněn v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Svolení rovněž nesmí odporovat zákonu nebo zákon obcházet. Z hlediska povahy lidské osobnosti je pro tento úkon velice významný též aspekt dobrých mravů, který vyplývá z ustanovení § 39 ObčZ. Pokud zvláštní právní předpisy nestanoví jinak, lze svolení se zásahem do osobnostních práv učinit i konkludentně. Z dikce § 35 odst. 1 ObčZ je patrno, že konkludentní projev vůle musí být učiněn způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Pro projevy vůle směřující k užití určitých hodnot lidské osobnosti je charakteristická jejich kauzalita a závislost na věcných, časových a místních aspektech. Pro udělené svolení je rovněž příznačné to, že jej může dotčená osoba kdykoliv bez odůvodnění odvolat, což na druhou stranu může pro tuto osobu znamenat povinnost nést případnou odpovědnost za škodu.

10

Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR; ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

17 Jelikož platně udělené svolení fyzické osoby se zásahem do všeobecného osobnostního práva vylučuje neoprávněnost tohoto zásahu, je nutné stanovit, a to v závislosti na povaze tohoto práva, určité objektivně nutné meze pro dispozice s ním. Osobnost jednotlivce je společensky tak významnou hodnotou, že je jí prostřednictvím práva poskytována ochrana „par excellence“. K tomuto tvrzení mě přivádí zejména shora uvedená existence objektivních mezí přípustnosti pro dispoziční úkony jednotlivce s dílčími hodnotami svojí osobnosti, které si kladou za cíl chránit všeobecné osobnostní právo i navzdory projevené vůli určité fyzické osoby. Jinými slovy, dispozice s jednotlivými hodnotami osobnosti je přípustná pouze tehdy, pokud neodporuje nějakému jinému, a to silnějšímu, veřejnému zájmu na ochraně všeobecného osobnostního práva. Za druhé se může jednat o zásahy, které svůj původ v projevu vůle dotčených fyzických osob nemají. Pro tyto zásahy je příznačné to, že k nim může dojít pouze na základě zákona a za podmínek přiměřenosti a zachování elementární důstojnosti fyzické osoby, na níž je nutné vždy a za všech okolností trvat. Normy, které takové zásahy dovolují, tak činí za účelem dosažení určitého legitimního účelu. Domnělého „rušitele“ práva na ochranu osobnosti fyzické osoby v tomto případě chrání určitá právní norma, která ztělesňuje „vyšší společenský zájem“. Fyzická osoba domáhající se ochrany své osobnosti je v takových případech ve své snaze limitována buďto občanským zákoníkem, resp. jinými zákony z oblastí soukromého i veřejného práva, ale i autoritativním rozhodnutím státního orgánu, který se v rámci aplikace práva přiklonil na stranu jiného chráněného (veřejného) zájmu. V rámci občanského zákoníku jsou výše zmíněná omezení obsažena ve formě tří tzv. zákonných licencí. První z nich je úřední licence, která je upravena v § 12 odst. 2 ObčZ. Podle předmětného ustanovení není svolení třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky, obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. Uvedený výčet hodnot osobnosti fyzických osob, na které se vztahuje úřední licence, je taxativní a použití hmotných substrátů tyto hodnoty zachycujících je přísně vázané na úřední účely. Na tomto místě považuji za vhodné zmínit nález Ústavního soudu III. ÚS 256/2001, který se zabýval problematikou užití fotografií nezúčastněných osob za účelem rekognice osob v trestním řízení. Ústavní soud v tomto nálezu mimo jiné konstatoval, že „nelze mít pochybnosti o tom, že institut rekognice fotografiemi je efektivním důkazním prostředkem, tedy je institutem umožňujícím dosažení veřejného statku (dobra) spočívajícího v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů.“

11

Nález Ústavního soudu III. ÚS 256/2001 ze dne 21. března 2002.

11

Ústavní

18 soud rovněž poukázal na ustanovení speciálních právních předpisů (trestní řád, zákon o Policii ČR, zákon o občanských průkazech a zákon o evidenci obyvatel) a dovodil, že použití fotografie v trestním řízení nezúčastněné osoby v rámci rekognice nezakládá bez dalšího neoprávněné dotčení jejich osobnostních práv. Dále bylo judikováno, že „zákonnou licenci ve smyslu § 12 odst. 2 občanského zákoníku lze považovat za ústavně souladnou toliko tehdy, nelze-li sledovaného úředního účelu dosáhnout použitím podobizen se souhlasem dotčených osob, tj. akceptací ustanovení § 12 odst. 2 občanského zákoníku ve vztahu k § 12 odst. 1 občanského zákoníku za podmínky subsidiarity.“

12

Tím však není dotčena možnost v dané

věci nezúčastněných osob, jejichž podobizny byly využity pro účely rekognice, bránit se vůči tomu subjektu, který by kupříkladu uvedené osoby označil za podezřelé a porušil tak jejich osobnostní práva. Dalšími zákonnými licencemi, se kterými občanský zákoník také operuje, jsou vědecká a umělecká licence, jakož i reportážní (zpravodajská) licence. Obě jsou zakotveny v § 12 odst. 3 ObčZ, který udává, že podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Rozdíl oproti úřední licenci spočívá především v tom, že tyto licence nepředpokládají existenci jiného speciálního zákona. Zákaz použití analogie se však uplatní v případě všech jmenovaných licencí. Vědecká a umělecká licence chrání veřejný zájem spočívající v rozvoji a vytváření prostoru pro vědeckou a uměleckou tvorbu, zatímco licence zpravodajská chrání veřejný zájem spočívající v pořizování a následném použití a šíření určitých relevantních informací v rámci zpravodajství. Pro přípustnost omezení jednotlivých dílčích osobnostních práv skrze užití uvedených licencí je klíčové to, zda jsou v konkrétních případech splněny podmínky veřejného zájmu. Z pohledu aplikační praxe je ustanovení § 12 odst. 3 občanského zákoníku velmi významné, neboť se vztahuje nikoli pouze na zákonné licence (jak by ostatně napovídalo jeho systematickému zařazení). Kritéria přiměřenosti a respektování oprávněných zájmů fyzické osoby je třeba naplnit jak v případě zákonných licencí, tak i v případě svolení uděleného samotnou fyzickou osobou.

12

Nález Ústavního soudu citovaný v pozn. č.11.

19 Úprava zákonných licencí existuje i v rámci tzv. zvláštních osobnostních práv (práv duševního vlastnictví), a to v autorském zákoně (z. č. 121/2000 Sb.). Konkrétně se jedná o úpravu bezúplatných zákonných licencí v § 31 a n. AZ. Omezení osobnostních práv však není doménou pouze občanského zákoníku, popřípadě zmíněného autorského zákona. S relevantními veřejnými zájmy, jejichž prosazování s sebou toto omezení přináší, je počítáno také v jiných zákonech z nejrůznějších oblastní právního řádu. Konkrétně je možné zmínit ustanovení §§ 13, 14, 15 trestního zákona, tedy možnost dovolených zásahů do osobnosti fyzické osoby prostřednictvím institutů nutné obrany, krajní nouze a oprávněného použití zbraně. Četná omezující ustanovení obsahuje rovněž trestní řád a stranou zájmu nestojí ani správní řád nebo občanský soudní řád. V OSŘ se jedná o ustanovení § 127 odst. 3, které říká, že „účastníkovi, popřípadě i někomu jinému může předseda senátu uložit, aby se dostavil ke znalci, předložil mu potřebné předměty, podal mu nutná vysvětlení, podrobil se lékařskému vyšetření, popřípadě zkoušce krve, anebo něco vykonal nebo snášel, jestliže to je k podání znaleckého posudku třeba.“

13

V rámci trestního

řádu stojí za pozornost mimo jiné dikce § 76 odst. 2, podle kterého „osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.“

14

Příkladů zákonného omezení všeobecného osobnostního práva je samozřejmě

více, přičemž některými z nich se zabývám v kapitole III., která se věnuje některým oblastem aktuální právní úpravy související s ochranou osobnosti v českém právním řádu, ale také vybrané judikatuře soudů.

Oddíl č. 5 – Několik poznámek k sankční problematice Právní ochrana osobnosti je zcela logicky obsažena v řadě právních předpisů. Kromě obecné právní úpravy v rámci občanského zákoníku, jsou na ochranu osobnosti povolány též trestní zákon a trestní řád, ale i pracovněprávní předpisy a řada předpisů z oblasti správního práva. Možná kumulace vícera sankčních ustanovení pro jeden případ není vyloučena, naopak, v řadě případů je žádoucím jevem. Tato kumulace pak umožňuje realizovat nejen 13 14

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.

20 účinnou ochranu osobnosti dotčené fyzické osoby, ale i spravedlivý postih původce neoprávněného zásahu. Jako velmi názorný příklad slouží kumulace trestněprávní a občanskoprávní ochrany osobnosti. V praxi to pak znamená, že určité z pohledu ochrany osobnosti závadné jednání může vyvolat nejen občanskoprávní odpovědnost, ale i případnou odpovědnost trestněprávní či správněprávní. Na tomto místě se dále stručně zmíním o obecné občanskoprávní úpravě sankcí za porušení (ohrožení) všeobecného osobnostního práva, která je obsažena v §§ 13 a 16 občanského zákoníku. Z uvedených ustanovení vyplývá, že neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby může způsobit jednak nemajetkovou (morální) újmu a jednak majetkovou (materiální) újmu, neboli škodu. Podmínky vzniku sankcí za nemajetkovou újmu jsou konstruovány v § 13 ObčZ tak, že zásah do osobnosti musí být objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení (ohrožení) osobnosti fyzické osoby, dále že zásah musí být neoprávněný a že je dána příčinná souvislost mezi oběma podmínkami. Významné je, že neoprávněný zásah tu má povahu objektivní kategorie, jinými slovy, že ke vzniku sankcí za nemajetkovou újmu není vyžadováno zavinění ze strany původce takového zásahu. Jisté zmírnění přísného objektivního principu je však možno vysledovat u zásahu do cti fyzické osoby, kdy má původce znevažujících skutkových tvrzení možnost prokázat jejich pravdivost. Unese-li původce takového zásahu břemeno tzv. důkazu pravdy, tak nebude odpovědný za zásah do cti. Při posuzování konkrétních situací, které se jeví jako neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, je nutné mít na zřeteli existenci okolností neoprávněnost vylučujících. Jako neoprávněný tedy nelze kvalifikovat takový zásah do osobnosti, ke kterému došlo buď na základě platně (tj. právně konformně) uděleného svolení, anebo na základě zákona či v souvislosti s výkonem jiného subjektivního práva stanoveného zákonem. Jednotlivec, do jehož osobnosti bylo neoprávněně zasaženo, se tedy může domáhat jednak upuštění od neoprávněných zásahů, dále také jejich odstranění a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Vypočteným právním prostředkům občanskoprávní ochrany osobnosti pochopitelně odpovídají i příslušné občanskoprávní žaloby. Jedná se konkrétně o žaloby zdržovací (negatorní), odstraňovací a satisfakční. Pokud jde o nastoupení sankcí za majetkovou újmu (škodu), je třeba říci, že podmínky jejich vzniku jsou konstruovány přísněji. Občanský zákoník upravuje odpovědnost za škodu vzniklou neoprávněným zásahem do osobnosti v § 16, tedy v rámci ustanovení o ochraně osobnosti. Předmětný paragraf však nestanoví nic speciálního a odkazuje na obecnou úpravu odpovědnosti za škodu (zejm. § 420 ObčZ). Je tedy zřejmé, že podmínkou vzniku sankcí je

21 kromě protiprávního úkonu, škody a jejich příčinné souvislosti také subjektivní hledisko v podobě zavinění. I v tomto případě se škodou rozumí majetková újma vyjádřitelná v penězích. Dále je nutno podotknout, že každý je odpovědný za škodu, kterou svým neoprávněným zásahem do osobnosti dotčeného způsobil. Této odpovědnosti za vznik majetkové újmy se však původce zásahu – a to na rozdíl od odpovědnosti za nemajetkovou újmu (viz výše) – může zprostit, prokáže-li, že škodu nezavinil.

22

Kapitola II. Právní úprava ochrany osobnosti obecně Oddíl č. 1 – Charakteristika a vývoj úpravy práva na ochranu osobnosti Počátky vývoje právní úpravy všeobecného osobnostního práva, který je samozřejmě těsně spjatý s historickým vývojem lidských (resp. občanských) práv a svobod, jsou patrné již v období antické filosofie a v učení sofistů a stoiků, které se zabývalo idejemi přirozeného práva. Základem právního vývoje na evropském kontinentu se stalo římské právo, které se také věnovalo určitým aspektům ochrany osobnosti. Za zmínku v této souvislosti stojí propracovaná ochrana osobnosti před projevy neúcty či nevážnosti (iniuria). Poměrně dynamický vývoj římského práva s sebou přinesl další dílčí formy ochrany všeobecného osobnostního práva, realizované zejména prostřednictvím obecných či prétorských ediktů. Takto byla vytvořena například prétorská žaloba sloužící k možnosti postiženého požadovat peněžitou satisfakci jako následek urážky na cti (tzv. actio iniuriarum aestimatoria). To však nemění nic na faktu, že římské právo samozřejmě nedospělo k ochraně všeobecného osobnostního práva jako celku. Na období antiky později navázalo křesťanství či renesance, ale pro další rozvíjení a ochranu lidských práv měla klíčový význam až etapa formování názorů liberalismu (mezi jehož reprezentanty se řadí např. J. Locke či Ch. L. Montesquie), resp. racionalismu a osvícenství v 17. a 18. století. V důsledku přechodu od feudálního státu k modernímu státu, založenému na demokratických principech, došlo k logickému rozvoji ochrany všeobecného osobnostního práva, resp. k formulování právních základů této oblasti. V této době byly přijímány nejrůznější deklarace, ve kterých se stát zavazoval mocensky garantovat základní lidská práva a občanské svobody, přičemž na jejich podkladě již bylo možno rozvíjet účinnou ochranu osobnosti fyzických osob ve vztahu k ostatním rovnoprávným fyzickým i právnickým osobám. V souvislosti s výše uvedeným je nutné podtrhnout tu skutečnost, že právní ochranu jednotlivým hodnotám lidské osobnosti poskytovala v této době převážně odvětví veřejného práva. Primární reakce na takové protiprávní jednání tedy spočívala v uplatnění norem práva správního a trestního.

23 Trend poskytování právní ochrany všeobecnému osobnostnímu právu se v souvislosti s dalším dynamickým rozvojem společenských vztahů posunul v tom smyslu, že se stále více kladl důraz na možnost zmírnění nemajetkové újmy prostředky materiální satisfakce. Došlo tedy k jakémusi vnímání jednotlivých hodnot lidské osobnosti jako předmětu vlastnického práva a v souvislosti s tím k příklonu k majetkové stránce všeobecného osobnostního práva. Zřetelným odrazem toho, a do jisté míry i vyústěním koncepce přirozeného práva, se staly kodifikace vznikající na přelomu 18. a 19. století, jejichž typickým reprezentantem byl rovněž rakouský občanskoprávní kodex Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (ABGB) z roku 1811. Vlivem této právní úpravy se zřetelně prosazovala teorie všeobecného osobnostního práva jako práva přirozeného a omezitelného pouze zákonem. Právní úprava ochrany osobnosti však nemohla stát stranou dalšího masivního rozvoje kapitalistické společnosti, která s sebou logicky přinášela nové a stále intenzivnější možnosti zásahů do tělesné i morální integrity fyzických osob. Bylo tedy nutné reagovat na rozvoj vědy a techniky takovým způsobem, který by zaručoval účinnější a komplexnější ochranu osobnosti. Do popředí se tak dostávaly občanskoprávní úpravy ochrany osobnosti, které kladly důraz na prevenční, restituční a satisfakční charakter působení. Právní úprava všeobecného osobnostního práva se v jednotlivých zemích vyvíjela různě, neboť bezprostředně souvisela se společenskou situací toho kterého státu. Nejinak tomu bylo i v českých zemích. Po vzniku československého státu v roce 1918 došlo k recepci práva platného na území bývalého Rakouska-Uherska, což v praxi znamenalo vytvoření právního dualismu mezi českým a slovenským územím. Zatímco pro české země zůstal v platnosti Všeobecný občanský zákoník (ABGB), tak na Slovensku platilo uherské, převážně obyčejové,

právo.

Situace

se

změnila

až

v souvislosti

s přijetím

unifikovaného

československého občanského zákoníku v roce 1950 (z. č. 141/1950 Sb.), který nabyl účinnosti 1. 1. 1951. Z hlediska kvality právní úpravy ochrany osobnosti je však potřeba poznamenat, že tato byla velmi kusá a nevyhovující, a navíc „uplatňovaná“ v období tvrdě totalitního komunistického režimu. Výrazný pokrok v mnou sledované oblasti zaznamenal až občanský zákoník z roku 1964 (z. č. 40/1964 Sb., s účinností od 1. 4. 1964). Tento zákon – s poukazem na ústavně zaručený všestranný rozvoj osobnosti – poprvé výslovně zahrnoval ucelenou koncepci generální úpravy jednotného všeobecného osobnostního práva a v jeho rámci úpravu dílčích osobnostních práv, přičemž neopomenul ani základní právní prostředky ochrany. Ustanovení o ochraně osobnosti byla promítnuta do znění §§ 11 – 16 ObčZ. Zákonodárci se v tomto případě poprvé postavili na stranu takových teoretických úvah, které řadily mezi předmět

24 občanského práva i osobnostní vztahy splňující podmínku rovného postavení jejich subjektů. Po hříchu je však nutno konstatovat, že společenská situace, která v navazujícím období panovala na našem území, neskýtala dostatečné záruky k realizaci osobnostních práv v praxi. Na stejný problém tehdy narážel rovněž tiskový zákon č. 81/1966 Sb., který víceméně pouze formálně zaručoval možnost fyzických osob chránit svoji čest a důstojnost v případech uveřejnění nepravdivého či hrubě zkreslujícího údaje, a to prostřednictvím tiskové opravy. Na tuto první - byť ne zcela dokonalou a do detailů propracovanou – „vlašťovku“ v podobě občanského zákoníku z roku 1964 bylo lze navázat až v období po celospolečenských změnách v roce 1989. Posttotalitní období s sebou přineslo mimo jiné i důraz na rozvoj individuálních schopností každého jedince a otevřenost novým trendům moderní demokratické společnosti. Na vzniklou situaci bylo nutno reagovat i v oblasti legislativy, jejíž modernizace spočívající v přibližování českého práva právu rozvinutých evropských států byla (a i nadále zůstává) nevyhnutelná. Stranou zájmu pochopitelně nezůstala ani právní úprava ochrany osobnosti, přičemž její těžiště stále leželo v oblasti občanského práva. Konkrétně došlo k přijetí zákona č. 87/1990 Sb., který s účinností od 29. 3. 1990 měnil a doplnil občanský zákoník zejména v tom smyslu, že rozšířil ustanovení § 13 ObčZ o možnost dotčených fyzických osob požadovat vedle dosavadní morální satisfakce i zadostiučinění v podobě materiální (peněžité). Nový § 13 tímto získal následující podobu: §13 (1) Občan má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu jeho osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. (2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost občana nebo jeho vážnost ve společnosti, má občan též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. (3) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem za nichž k porušení práva došlo.15 Uvedená změna právní úpravy významně zefektivnila možnost obrany jednotlivců vůči neoprávněným zásahům do jejich osobnostních práv. Změny se samozřejmě nevyhnuly ani jiným zákonům. Za zmínku stojí například české mediální právo, které bylo obohaceno především modernizací tiskového zákona a zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ale i řada dalších speciálních právních úprav 15

Zákon č. 87/1990 Sb., který s úč. od 29. 3. 1990 novelizoval z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

25 ochrany osobnosti. Mám tím na mysli například oblast pracovního, rodinného či zdravotnického práva, v neposlední řadě také veřejnoprávní oblast ústavního, trestního a správního práva (viz následující oddíl č. 2). Velmi interesantní a inspirativní záležitostí je též nahlédnutí do současné zahraniční úpravy práva na ochranu osobnosti. Tak například rakouská právní úprava ochrany osobnosti vychází z respektování koncepce všeobecného osobnostního práva, které je tvořeno jednotlivými dílčími osobnostními právy. Základem této konstrukce je dodnes používaný, samozřejmě však s postupem doby několikrát novelizovaný, rakouský ABGB z roku 1811. Konkrétními prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti fyzických osob jsou tedy žaloby zdržovací a odstraňovací, které se uplatňují objektivně, přičemž vyloučeno není ani použití žaloby určovací. Dotčený jednotlivec má též možnost domáhat se náhrady škody, která mu vznikla zaviněným neoprávněným zásahem do osobnostních práv. V dalších německy mluvících zemích, jakými jsou Německo a Švýcarsko, je však situace poněkud odlišná. Klíčová role v rámci ochrany osobnosti tu náleží především právní teorii a judikatuře. Kupříkladu v Německu tak došlo k uznání existence všeobecného osobnostního práva rozhodnutím Spolkového soudního dvora ze dne 25. 4. 1954, a to na podkladě článku 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 1 ústavy NSR z roku 1949, která zaručovala právo na svobodný rozvoj osobnosti. Úkolem německé soudní praxe i nadále zůstává

precizovat

jednotlivá dílčí osobnostní práva, a to s ohledem na povahu konkrétních posuzovaných případů. Spolkový soudní dvůr se snaží chránit osobnostní práva také tím, že nastoupil trend zvyšování přiznávaných odškodnění za neoprávněné zásahy do osobnosti, a to s důrazem na prevenční charakter těchto sankcí. Významnou součástí systému kontinentálního evropského práva je též francouzské právo. Pro nastartování vývoje moderního práva na ochranu osobnosti mělo naprosto nezpochybnitelný historický přínos přijetí Deklarace lidských a občanských práv z roku 1789. Současné francouzské právo na ochranu osobnosti pak zastává koncepci širokého okruhu chráněných dílčích osobnostních práv, jejichž právním základem jsou ustanovení generální odpovědnostní klauzule obsažené v občanském zákoníku (Code civil). Výrazně specifickým právním systémem je angloamerické common law, které všeobecné osobnostní právo neuznává. Není proto velkým překvapením, že hlavní roli v procesu ochrany osobnosti sehrává judikatura, která postupně zformulovala určité zvláštní žaloby skutkového charakteru. Velmi propracovaná je pak zejména ochrana cti a vážnosti, přičemž hlavně v USA jsou peněžní částky přiznávané jako satisfakce za imateriální újmu často poměrně vysoké.

26

Oddíl č. 2 – Základní prameny práva na ochranu osobnosti Všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu bývá teorií vymezováno jako „souhrn stejnorodých (homogenních) právních norem, které upravují právo, resp. jednotlivá dílčí práva, jejichž předmětem je osobnost fyzické osoby jako celek, resp. jednotlivé hodnoty tvořící součásti celkové fyzické a morální integrity osobnosti každé fyzické osoby jako individuality a suveréna a jejichž subjekty mají vůči ostatním subjektům (fyzickým či právnickým osobám) rovné právní postavení a zásadní autonomii vůle.“

16

Z vyřčeného lze

dovodit fakt, že toto právo náleží do rodiny soukromého, anebo ještě přesněji, občanského práva v objektivním smyslu. Zcela v souladu s výše uvedeným je ta skutečnost, že gros úpravy všeobecného osobnostního práva nalézáme v občanském zákoníku, který je základním stavebním kamenem občanského práva jako celku. Nejpřesvědčivějším teoretickým zdůvodněním přiřazení všeobecného osobnostního práva do rámce systému občanského práva se mi zdá být názor, podle kterého je z hlediska všestranného rozvoje osobnosti důležité společně právně upravit jak imateriální osobnostní právo, tak ryze materiální právo majetkové. Právě skloubení obou těchto práv se stalo předmětem úpravy občanského zákoníku, což zcela zřetelně vyjadřuje ustanovení § 1 ObčZ . Jedním dechem je třeba dodat, že občanský zákoník upravuje pouze soukromoprávní aspekty všeobecného osobnostního práva, což v sobě skrývá ochranu jen těm osobnostním právům charakterizovaným rovným právním postavením konkrétních osob. Veškeré případy, kdy je nositel osobnostního práva v podřízeném postavení ve vztahu ke státu jako subjektu nadřízenému, spadají pod křídla veřejnoprávní regulace. Základními normami, které vyjadřují právní rámec ochrany osobnosti v českém právním řádu, jsou Ústava ČR a Listina základních práv a svobod. Obě tyto součásti ústavního pořádku obsahují základní principy, které mají umožnit všestranný rozvoj osobnosti člověka a občana v podmínkách demokratického právního státu, přičemž stěžejní ustanovení pro tuto oblast nabízí usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., tedy Listina. Její význam spočívá v tom, že v sobě zahrnuje katalog občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních práv, který je východiskem pro úpravu osobního statutu fyzických osob. Pro ilustraci je dobré na tomto místě zmínit některé konkrétní články Listiny, které se vztahují přímo k problematice ochrany osobnosti. 16

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O. In Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha : Linde, 2004, s. 57.

27 V článku 1 LZPS je zakotveno, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a jejich základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Princip nediskriminace našel svůj výraz v čl. 3 odst. 1, který říká, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Mezím a zákonným omezením základních práv a svobod se věnuje čl. 4, podle kterého meze základních práv a svobod mohou být, za podmínek stanovených Listinou, upraveny pouze zákonem (odst. 2). Odstavce 3 a 4 téhož článku dodávají, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, a že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Další důležitá ustanovení se nacházejí v článcích 6 až 8, a sice z toho důvodu, že chrání právo na život, osobní svobodu a nedotknutelnost fyzických osob, jakož i jejich soukromí. Z pohledu právní úpravy konkrétních předmětů ochrany osobnosti je významný článek 10 LZPS, který zaručuje každému občanu ČR právo na zachování jeho lidské důstojnosti a osobní cti, dobré pověsti a ochranu svého jména; právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života; právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Ochranu obydlí fyzické osoby, listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů, stejně jako zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo obdobným zařízením zaručuje článek 12, resp. 13 Listiny. Ochrana osobnosti se často střetává s ustanovením čl. 17 Listiny, který má následující podobu: Čl. 17 (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

28 (5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.17 Předmětná právní úprava pak musí citlivě vyvažovat svobodu projevu na straně jedné a ochranu všeobecného osobnostního práva na straně druhé, což platí především pro oblast mediálního práva. Součástí českého právního řádu jsou rovněž mezinárodní smlouvy, které, splňují-li kritéria čl. 10 Ústavy, mají dokonce přednost před odlišnou právní úpravou v tuzemských zákonech. Mezi ty, které mají vztah k mnou sledované problematice, patří nepochybně Mezinárodní pakt o občanských a politických právech; Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech; Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod; Úmluva o právech dítěte; Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, včetně jejího Dodatkového protokolu o zákazu klonovat lidské bytosti; Úmluva o lidských právech a biomedicíně. V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie je zcela nezbytné připomenout i vliv práva EU, které svými četnými akty (zejm. sekundární normotvorbou ve formě nařízení a směrnic) zasahuje i do oblasti ochrany osobnosti. Stěžejní právní úprava všeobecného osobnostního práva je obsažena v občanském zákoníku (viz výše), který je však doplněn celou řadu speciálních právních předpisů se vztahem k problematice ochrany osobnosti. Nelze tedy nevzpomenout takové zákony v platném znění, jakými jsou z. č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon); z. č. 231//2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání; z. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů fyzických osob; z. č. 262/2006 Sb., zákoník práce; z. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu; z. č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání; atd. Zvláštní osobnostní práva, tj. práva duševního vlastnictví, jsou chráněna především autorským zákonem (z. č. 121/2000 Sb.), zákonem o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích (z. č. 527/1990 Sb.) a zákonem o ochraně průmyslových vzorů (z. č. 207/2000 Sb.). Osobnostní práva jsou dále hájena rovněž normami veřejného práva. Je tomu tak v případech veřejného zájmu na jejich ochraně. Výrazný veřejný zájem na ochraně osobnosti lze demonstrovat na některých ustanoveních trestního zákona (z. č. 140/1961 Sb.) a zákona o přestupcích (z. č. 200/1990 Sb.), tedy právních předpisů z oblasti trestního a správního práva. Vzájemným skloubením

17

Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR; ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

29 různých právních předpisů, které se aktivně spolupodílejí na ochraně osobnosti jednotlivců, pak dochází k faktickému uplatňování principu komplementarity právní úpravy ochrany osobnosti, jehož přínos má spočívat v maximálně účinné ochraně osobnosti fyzických osob, a to i za použití zásady oficiality. Rozborem vzájemného vztahu občanského práva na straně jedné a trestního, resp. správního práva na straně druhé, při ochraně osobnosti fyzických osob je třeba dospět k závěru, že univerzálnější právní ochranu nabízí občanské právo. Jeho právní prostředky nápravy porušeného (resp. ohroženého) osobnostního práva totiž působí objektivně, tj. bez ohledu na zavinění původce neoprávněného zásahu. Závěrem této kapitoly ještě předesílám, že se otázkou praktického působení některých shora uvedených právních předpisů, ale i některých dalších, které souvisejí s ochranou osobnosti v českém právním řádu, podrobněji zabývám v následující třetí kapitole své diplomové práce.

30

Kapitola III. K některým oblastem aktuální právní úpravy související s ochranou osobnosti v českém právním řádu a vybrané judikatuře soudů Oddíl č. 1 – Ochrana osobnosti v oblasti zpravodajství Úkolem zpravodajství je informovat veřejnost o faktech, zkušenostech, podnětech a kritických pohledech, ale také organizovat a vést tvůrčí polemiky a diskuse a rozvíjet společensky prospěšnou kritiku.18 Z hlediska ochrany osobnosti je velmi významná právní úprava zpravodajské činnosti obsažená ve dvou stěžejních zákonech, a sice v tiskovém zákoně (z. č. 46/2000 Sb., dále jen TiZ) a v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání (z. č. 231/2001 Sb., dále jen ZoPRTV). Oba zákony totiž obsahují ustanovení zvláštní ochrany osobnosti, která jsou v poměru k úpravě ochrany jednotlivých hodnot osobnosti v rámci občanského zákoníku ustanoveními speciálními. V rámci zpravodajské činnosti dochází k častému poměřování svobody projevu a práva na informace na straně jedné a ochranou jednotlivých hodnot osobnosti na straně druhé. Právo na informace a svoboda projevu jsou v českém ústavním pořádku zakotveny zejména v čl. 17 Listiny, dále je vhodné zmínit rovněž čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dojde-li ke střetu uvedených ústavně rovnocenným způsobem chráněných hodnot, je na obecných soudech rozhodnout, která z nich dostane v tom kterém případě přednost. Jako jednoznačně pozitivní jev lze dle mého názoru hodnotit to, že se obecné soudy při svém rozhodování často řídí rozhodnutími Ústavního soudu, popř. Evropského soudu pro lidská práva. Z pohledu ochrany osobnosti v rámci zpravodajství je důležité charakterizovat náplň pojmu veřejného zájmu v činnosti hromadných informačních prostředků. Informace a kritika, které nám zpravodajství servíruje, tento veřejný zájem naplňují pouze v tom případě, že se týkají záležitostí oprávněného veřejného zájmu a tomuto rovněž slouží. Dojde-li při zpravodajské činnosti spadající do působnosti tiskového zákona, resp. zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, k neoprávněným zásahům do osobnosti, přichází v úvahu 18

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O. In Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha : Linde, 2004, s. 347.

31 možnost použít speciální prostředky právní ochrany cti, důstojnosti a soukromí fyzické osoby. Jedná se o relativně nové instituty odpovědi (§ 10 TiZ a § 35 ZoPRTV) a dodatečného sdělení (§ 11 TiZ a § 36 ZoPRTV). Požadovat po vydavateli periodického tisku (tj. novin, časopisů a jiných tiskovin vydávaných pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce), resp. po provozovateli rozhlasového a televizního vysílání, uveřejnění odpovědi lze za podmínky, že v rámci tohoto tisku nebo vysílání došlo k uveřejnění sdělení, které obsahovalo určité skutkové tvrzení, jež je objektivně způsobilé dotknout se cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti (tzv. goodwill) určité právnické osoby. Pojem skutkového tvrzení není těmito zákony definován, nicméně lze dovodit, že se jedná o tvrzení, jehož existenci, pravdivost a úplnost je možno objektivně ověřit. Stranou tohoto režimu tedy stojí subjektivní tvrzení, hodnotící úsudky, názory a mínění. To však v žádném případě není na újmu možnosti bránit se prostřednictvím obecné občanskoprávní úpravy. Právní institut odpovědi poskytuje dotčené osobě výbornou možnost reagovat na uveřejnění předmětných skutkových tvrzení a nabídnout svůj pohled na věc. Pokud jsou ze strany dotčeného splněny podmínky přiměřenosti rozsahu odpovědi a vyvarování se vlastních hodnotících úsudků, je vydavatel (provozovatel) povinen odpověď zákonným způsobem uveřejnit. Oba zákony shodně uvádí, že osoba, na jejíž žádost byla vydavatelem uveřejněna odpověď podle tohoto zákona, nemůže požadovat uveřejnění další odpovědi na tuto odpověď. Po smrti fyzické osoby přísluší právo odpovědi podle výslovného ustanovení obou zákonů pouze manželu a dětem, a není-li jich, rodičům dotčeného. Bylo-li uveřejněno v periodickém tisku nebo v rozhlasovém či televizním vysílání sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti fyzické osobě, anebo o řízení ve věcech správních deliktů vedeném proti fyzické nebo právnické osobě, kterou lze podle tohoto sdělení identifikovat, a toto řízení nebylo dosud ukončeno pravomocným rozhodnutím, je podle obou zákonů možné uplatnit ochranný institut dodatečného sdělení. Dodatečné sdělení znamená pro dotčenou osobu cestu, jak informovat veřejnost o výsledku konkrétního řízení. Vydavatel (provozovatel) má povinnost takové dodatečné sdělení odpovídajícím způsobem uveřejnit. Stejně jako v případě odpovědi je řešeno i právo uveřejnění dodatečného sdělení po smrti fyzické osoby. Jak tiskový zákon, tak i zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání dále upravují postup při podávání odpovědi a dodatečného sdělení, jejich formální náležitosti a podmínky uveřejnění. Za zmínku stojí fakt, že neuplatnění uvedených práv ve stanovených

32 lhůtách vede k jejich prekluzi. Z dikce § 15 TiZ a § 40 ZoPRTV vyplývá, že existují určité výjimky z povinnosti vydavatelů (provozovatelů) uveřejnit odpověď, resp. dodatečné sdělení. Výčet takových výjimek je taxativní a jde o situace, kdy by zveřejněním navrženého textu byl spáchán trestný čin nebo správní delikt; pokud by uveřejnění navrženého textu bylo v rozporu s dobrými mravy; jestliže napadené sdělení, popř. jeho napadená část je citací sdělení třetí osoby určeného pro veřejnost nebo jeho pravdivou interpretací a jako takové bylo označeno nebo prezentováno; pokud žádost o uveřejnění odpovědi směřuje vůči sdělení uveřejněnému na základě prokazatelného předchozího souhlasu žadatele; v případě dodatečného sdělení též tehdy, jestliže bylo uveřejněno sdělení odpovídající dodatečnému sdělení z vlastního podnětu před doručením žádosti dotčené osoby; a konečně v případě odpovědi na sdělení obsažené v reklamě nebo inzerci uveřejněné v periodickém tisku, za které vydavatel neodpovídá. V případě citace třetí osoby se hodí dodat, že se takto nelze vyhnout odpovědnosti za zásah do osobnostních práv podle § 11 a n. ObčZ, neboť tato je ryze objektivní. Současná právní úprava obsažená v obou shora uvedených zákonech zná též institut ochrany zdroje a obsahu informací (§ 16 TiZ a § 41 ZOPRTV). Podstatou je zde zákonem garantovaná možnost osob, které se podílely na získávání a zpracování informace, odepřít soudu, státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu důvěrně získaných informací. Stejně je možné odepřít i předložení nebo vydání věcí, z nichž by mohl být původ či obsah informací zjištěn. Tímto oprávněním však není dotčena povinnost uvedených osob vyplývající z trestního zákona a trestního řádu, jakož i povinnost vydavatele sdělit správci daně na jeho výzvu údaje umožňující identifikaci objednatele inzerátu. V rámci pojednání o omezení ochrany osobnosti jsem se již zmínil o existenci tzv. zpravodajské (reportážní) licence, která umožňuje použití podobizen, obrazových snímků a zvukových záznamů ve zpravodajství i bez svolení oprávněné osoby. Meze užití zpravodajské licence se nyní pokusím ilustrovat prostřednictvím judikátu Ústavního soudu s označením IV. ÚS 154/97. Ústavnímu soudu byla vydavatelem časopisu Reflex doručena ústavní stížnost proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který potvrdil prvoinstanční rozhodnutí Krajského soudu v Praze o žalobě na ochranu osobnosti ukládající vydavateli zaplatit náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. Obecné soudy totiž shodně zjistily, že v č. 44 týdeníku REFLEX, ročník 1993, byla bez souhlasu JUDr. J. H. uveřejněna fotografie osobní povahy, která s jeho činností jako soudce pro informovanost veřejnosti neměla žádnou souvislost. K uveřejnění fotografie podle odůvodnění napadených rozhodnutí došlo v takové grafické úpravě, že při běžném čtení článku, v němž byla fotografie umístěna, v souvislosti s nadpisem "Nejlepší lék

33 na vraždu je oxasepam" a textem "Opilý násilník brutálně umlátil svou milenku", musel mít čtenář dojem, že nadpis a text patří k fotografii JUDr. J. H. Z uvedeného zjištění pak tyto soudy dovodily neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčeného a na základě toho shledaly předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Vydavatel se bránil mimo jiné tím, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na svobodu projevu (čl. 17 Listiny) a ve své stížnosti zdůraznil, že povinností médií je šířit informace a myšlenky týkající se záležitostí, které přišly před soud, stejně jako je tomu v jiných oblastech veřejného zájmu. Podle jeho názoru lze spravedlivě požadovat, aby byla veřejnost informována o celém průběhu řízení a také upozornil na to, že pro tento účel byl v souladu s čl. 17 odst. 5 Listiny novelizován trestní řád, kde je v ustanovení § 8a upraven postup při poskytování informací o trestním řízení. Proto se také novináři obrátili na soudce, jako na osobu oprávněnou, s požadavkem o poskytnutí informací o průběhu trestního řízení. Z hlediska žurnalistického se jednalo o reportáž, která prostředky sobě vlastními - slovem a obrazovými snímky - popisovala konkrétní trestní řízení. V této souvislosti vydavatel namítl, že nelze připustit omezení svobody projevu pouze na slovo a neumožnit tak prezentaci informace obrazem. Proto je třeba oba prostředky vnímat jako celek, jako způsob vyjádření ústavně chráněné svobody projevu. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí a poukázal na ustanovení § 12 odst. 3 ObčZ, podle něhož ani použití obrazového snímku nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Výslovně byla připomenuta ta část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které se uvádí, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce nedošlo jenom uveřejněním jeho fotografie bez jeho souhlasu, ale i způsobem uveřejnění této fotografie. Ústavní soud nejprve připomenul, že není nejvyšším článkem soustavy obecných soudů a není tedy obecně oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. K ustanovení § 12 odst. 3 ObčZ dodal, že „toto ustanovení umožňuje obrazové snímky bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro tiskové zpravodajství, avšak za podmínky, že takové použití není v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby (jedná se o tzv. zpravodajskou či reportážní licenci). Jedná se o ustanovení, které má za cíl sladit dvě ústavní práva či svobody, které se mohou za určitých situací dostat do vzájemného konfliktu. Svoboda projevu a právo na informace a jejich šíření, zaručené čl. 17 Listiny , stojí na straně jedné, na straně druhé pak stojí právo každého na to, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst, jakož i právo na ochranu jeho soukromí

34 (čl. 10 Listiny).“19 Ústavní soud také připomněl „prvořadou úlohu, kterou hraje tisk v právním státě, výslovně však současně upozornil, že tisk má nejen povinnost šířit informace a myšlenky týkající se činnosti justice jako základní instituce demokratické společnosti, musí však na druhé straně respektovat zvláštní postavení, které má justice jako garant hodnot právního státu. Proto je nezbytné vážit vždy velmi pečlivě přiměřenost použitých výrazů a prostředků.“

20

K otázce střetu dvou ústavně zaručených práv dále judikoval, že „při střetu

základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, které stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny , když ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikace šetřily podstatu a smysl základních práv.“ 21 Ústavní soud dále „neshledal nic neústavního na názoru soudu, že forma použití, jeho rozsah i způsob, musí vždy odpovídat účelu, a dále že při každém tomto použití musí být vždy šetřena lidská důstojnost dotčené fyzické osoby, neboť jinak jde v těchto případech o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby. Postup obecných soudů v tomto směru, tj. jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, nelze hodnotit jako překračující meze ústavnosti z pohledu namítaného zásahu do svobody projevu.“

22

Logickým vyústěním

uvedeného bylo, že Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost vydavatele není důvodná, a proto ji zamítl. Vývoj soudní praxe v některých rozvinutých demokraciích poukázal na problematiku ochrany osobnosti tzv. osob veřejného zájmu v souvislosti se zpravodajskou činností. Došlo tak k nastolení trendu specifického nazírání na zásahy do osobnosti nejen veřejně činných osob, ale i osob upoutávajících na sebe zájem veřejnosti a ocitajících se tak pod drobnohledem hromadných sdělovacích prostředků. Soudní praxe formulovala názor, že některá z dílčích osobnostních práv osob veřejného zájmu lze omezit ve prospěch oprávněného zájmu na poskytování veřejných informací, které souvisejí s jejími předpoklady a potřebnou způsobilostí k výkonu veřejné činnosti. Konkrétně se jedná o právo na jméno, právo na podobu, právo na slovní projevy osobní povahy a právo na soukromí. Z uvedeného je možno dovodit, že osoba, která se stala veřejně činnou na základě vlastního svobodného 19

Nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1998, IV. ÚS 154/97. Nález Ústavního soudu cit. v pozn. č. 19 21 Nález Ústavního soudu cit. v pozn. č. 19 22 Nález Ústavního soudu cit. v pozn. č. 19 20

35 volního rozhodnutí a která tak ovlivňuje veřejný život, je povinna snášet oprávněný zájem veřejnosti na veřejné informace a kritiku. Je dle mého názoru vcelku potěšitelné, že se k výše uvedeným závěrům přiklání i česká soudní praxe reprezentovaná především Ústavním soudem. Jako příklad bych uvedl nález I. ÚS 367/03, který se týkal sporu jedné populární české zpěvačky a jednoho nepopulárního českého kritika. Ústavní soud v tomto případě zdůraznil, že „lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Důvod tohoto principu je dvojí. Jednak se tím podporuje veřejná diskuze o veřejných věcech a svobodné utváření názorů. Co největší bohatost diskuze o věcech veřejných by měla být státní mocí regulována jen v míře nezbytně nutné (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ). Současně tím stát akceptuje, že jeho mocenský zásah do svobody projevu, za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů, by měl přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze škodu napravit jinak. Škodu lze napravit jinak než zásahem státu, např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzních a zavádějících názorů. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji, než cestou soudního řízení“

23

Ústavní soud ve svém nálezu rovněž odkázal

(mimo jiné) na judikát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Lingens proti Rakousku (1986). Význam tohoto rozhodnutí, které se týká svobody projevu zaručené čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva), mi ukládá, abych se o něm rovněž krátce zmínil. V říjnu 1975 publikoval rakouský novinář Peter Michael Lingens ve vídeňském časopisu Profil dva články, které závažně kritizovaly tehdejšího spolkového kancléře Bruna Kreiského, a to v souvislosti s jeho postojem k politickému představiteli, který byl během druhé světové války příslušníkem brigády SS, a dále pro jeho útoky na S. Wiesenthala, který dotyčného odhalil. Rakouské soudy v této věci rozhodly o novinářově potrestání pokutou z důvodu pomluvy. Lingens se následně obrátil na Komisi pro lidská práva s tím, že došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu. Stížností se zabýval ESLP, který musel rozhodnout o možném konfliktu práva na svobodu projevu (čl. 10 Úmluvy) a práva na respektování soukromého života (čl. 8 Úmluvy). Soud došel k závěru, že předmětem novinářské kritiky zde byla politická prohlášení B. Kreiského, přičemž politické otázky jednoznačně spadají pod obecný (veřejný) zájem. V demokratické společnosti se ale svoboda projevu musí vztahovat i na informace a myšlenky, které zraňují, šokují nebo znepokojují. Soud proto jednomyslně

23

Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, I. ÚS 367/03.

36 rozhodl, že „je třeba rozlišovat mezi fakty, jejichž existence může být prokázána, a hodnotovými soudy, jejichž prokázání je nemožné. Navíc přesnosti fakt, jež byla podkladem pro hodnotové soudy pana Lingense, a jeho dobrá víra nebyly zpochybněny. Zasahování nebylo nezbytné v demokratické společnosti k ochraně pověsti jiných a porušilo tedy čl. 10 Úmluvy.“

24

Oddíl č. 2 – Ochrana osobnosti v oblasti reklamy Další z oblastí, v rámci které může docházet k zásahům do osobnosti jednotlivců, je reklama. Aktuálním se jeví zejména problém použití podobizen či obrazových snímků fyzických osob pro reklamní účely, ale i zvukových záznamů a písemností osobní povahy pro stejné účely. I pro tyto případy samozřejmě platí obecná občanskoprávní úprava ochrany osobnosti jednotlivce (§11 a n. ObčZ). Občanský zákoník ale nestanoví žádnou omezující zákonnou licenci využitelnou v oblasti reklamy. Z toho je nutné dovodit, že případné použití podobizen či obrazových snímků fyzických osob pro reklamní účely, ale i zvukových záznamů a písemností osobní povahy pro reklamní účely je možné jen se svolením konkrétních osob. Profesor Hajn v této souvislosti připomíná, že „souhlas s tím, aby jedinec či člen skupiny byl fotografován či filmován a výslovný či implicitní souhlas s tím, aby takový snímek byl použit k žurnalistickým účelům, nemusí znamenat souhlas s k použití reklamnímu. Takový souhlas bude zpravidla vázán na tu či onu podmínku (honorářovou či jinou).“ 25 Výslovný souhlas k reklamnímu použití je třeba vyžadovat i v případech zvukových záznamů a písemností osobní povahy. Nezřídka totiž dochází k tomu, že jsou bez svolení použity záznamy z různých anket ke kvalitě výrobků nebo dopisy spokojených zákazníků pro reklamní účely. Takové jednání je závadné nejen z pohledu občanského práva, ale také právní úpravy nekalé soutěže (§ 44 odst. 1 obchodního zákoníku). Poslední dílčí hodnotou osobnosti fyzické osoby, u které se v tomto oddílu zastavím, je její jméno. V reklamě je možné se setkat s tím, co někdy řeší též autoři literárních děl, a to s problémem používání fiktivního jména. Zatímco autory chrání umělecká licence, u tvůrců reklam tomu tak není. Skutečný nositel „reklamního jména“ by se mohl domáhat ochrany své osobnosti podle občanského zákoníku, a to především tehdy, pokud by reklamní použití jeho jména mohlo způsobit znevažující asociace nebo jiné potíže v osobním životě. Jakýmsi 24

Berger, V. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Přeložil Bruno Jungwiert. Praha : IFEC, 2003, s. 486. 25 Hajn, P. Reklama a ochrana osobnosti. Právní rozhledy, 1994, č. 8, s. 265.

37 „odstrašujícím“ příkladem může být čin jednoho kina v Los Angeles, které v rámci reklamní kampaně zaslalo náhodně vybraným mužům jakoby milostné dopisy, které obsahovaly také pozvání ke schůzce do kina. Uvedené dopisy byly navíc podepsány konkrétním ženským jménem. Smůlou pro kino však bylo, že v Los Angeles skutečně existovala žena stejného jména, navíc uvedená – jako jediná – v telefonním seznamu. Tento počinek jí pak způsobil řadu komplikací jak ze strany nežádoucích nápadníků, tak i žárlivých manželek. Celá tato nepříjemnost nakonec skončila u soudu, který žalobě uvedené dámy vyhověl.26

Oddíl č. 3 – Ochrana osobnosti v rámci výkonu zdravotní péče a provádění jiných lékařských zákroků Ochrana osobnosti ve zdravotnictví je vždy velmi citlivým tématem, neboť jsou zde patrné silné vlivy morálky a etiky. Všeobecné osobnostní právo fyzické osoby lze omezit rovněž v souvislosti s prováděním některých zákroků při výkonu zdravotní péče. Právní úprava sledované otázky ochrany osobnosti z pohledu výkonu zdravotní péče je obsažena především v Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (č. 96/2001 Sb. m. s.) a v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Obecné pravidlo pro lékařské zákroky stanoví čl. 5 Úmluvy, když říká, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Článek 6 pak umožňuje provést zákrok na osobě, která není schopna dát souhlas, a to pouze pokud je to k jejímu přímému prospěchu. Osoba s vážnou duševní poruchou může být podrobena zákroku bez svého souhlasu, je-li zákrok zaměřen na léčbu její duševní poruchy, pouze v případě, že by bez takovéto léčby se vší pravděpodobností došlo k závažnému poškození jejího zdraví (čl. 7). Pokud v případě stavu nouze vyžadujícím neodkladná řešení nelze příslušný souhlas získat, lze jakýkoliv nutný lékařský zákrok provést okamžitě, je-li nezbytný pro prospěch zdraví dotyčné osoby (čl. 8). Ochranu soukromí a právo na informace upravuje čl. 10 Úmluvy. Posledním článkem Úmluvy, který v tomto odstavci zmíním, je velmi důležitý čl. 26, který se týká omezení výkonu práv. Podle jeho znění nelze uplatnit žádná omezení na výkon práv a ochranných ustanovení obsažených v této Úmluvě kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v

26

Hajn, P. Reklama a ochrana osobnosti. Právní rozhledy, 1994, č. 8, s. 266.

38 demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. Omezení dílčího osobnostního práva na tělesnou integritu a její nedotknutelnost je dále spojeno i s aplikací některých ustanovení zákona o péči o zdraví lidu (dále také jako ZPZ). Jedná se o zákonem stanovenou povinnost fyzických osob podrobit se určitým preventivním a léčebným úkonům. Za zmínku stojí dikce § 9 odst. 4 ZPZ, který se týká povinnosti každého podrobit se v případech stanovených obecně závaznými předpisy zdravotnickým prohlídkám a diagnostickým zkouškám, léčení nemocí společensky zvlášť závažných, asanačním, dezinfekčním a jiným opatřením na ochranu před nákazou; dále také povinnosti poskytnout nebo zprostředkovat nezbytnou pomoc osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky závažné poruchy zdraví; a konečně povinnosti účastnit se zdravotnického školení a výcviku uloženého z důvodu obecného zájmu. Veškerá zmíněná omezení osobnostních práv jsou tedy přípustná, neboť naplňují veřejný zájem na ochraně zdraví dotčených jednotlivců a jejich spoluobčanů. Problematice poučení a souhlasu nemocného se zákroky zdravotní péče, jakož i možnostmi realizace vyšetřovacích a léčebných výkonů bez takového souhlasu, se věnuje § 23 zákona o péči o zdraví lidu. Jde o následující ustanovení: § 23 Poučení a souhlas nemocného (1) Lékař je povinen poučit vhodným způsobem nemocného, popřípadě členy jeho rodiny, případně jeho partnera, o povaze onemocnění a o potřebných výkonech tak, aby se mohli stát aktivními spolupracovníky při poskytování léčebně preventivní péče. (2) Vyšetřovací a léčebné výkony se provádějí se souhlasem nemocného, nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Odmítá-li nemocný přes náležité vysvětlení potřebnou péči, vyžádá si ošetřující lékař o tom písemné prohlášení (revers). (3) Je-li neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně života nebo zdraví dítěte anebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a odpírají-li rodiče nebo opatrovník souhlas, je ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu. Toto ustanovení se týká dětí, které nemohou vzhledem k své rozumové vyspělosti posoudit nezbytnost takového výkonu. (4) Bez souhlasu nemocného je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče a) jde-li o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž lze uložit povinné léčení, b) jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí, anebo

39 c) není-li možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví, d) jde-li o nosiče. 27 V následujícím § 24 ZPZ je obsažena důležitá podmínka pro přípustnost takového omezení osobní svobody a tělesné integrity jednotlivce, která spočívá v tom, že převzetí nemocného bez jeho písemného souhlasu do ústavní péče z důvodů uvedených v § 23 odst. 4 ZPZ je zdravotnické zařízení povinno do 24 hodin oznámit soudu, v jehož obvodu má sídlo. Převzetí se soudu neoznamuje, jestliže nemocný dodatečně ve lhůtě 24 hodin projevil souhlas s ústavní péčí. Aplikace uvedené právní úpravy v praxi se z pochopitelných důvodů možných střetů s ústavně zaručenými právy a svobodami stala předmětem zájmu také Ústavního soudu. Za zmínku stojí nález IV. ÚS 639/2000, v němž byl Ústavním soudem formulován názor, se kterým je třeba se ztotožnit, a sice že „z ústavního principu nedotknutelnosti integrity osobnosti vyplývá zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví; proto při aplikaci ustanovení umožňujících ve vyjmenovaných případech, určité medicínské výkony či vyšetření provést i bez výslovného souhlasu občana (pacienta), je nutné šetřit podstatu této svobody a postupovat s maximální zdrženlivostí. Diagnóza není více než právo.“ 28 V nálezu Pl. ÚS 23/97 se Ústavní soud také zabýval zněním čl. 8 Listiny, zaručujícím osobní svobodu (tedy jeden z předmětů ochrany osobnosti). V odstavci 6 inkriminovaného článku je závazně řečeno, že pouze zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů. Ústavní soud shora uvedeným nálezem připomněl, že „jedině soudu přísluší konečné rozhodnutí o tomto umístění, a to na základě povinné oznamovací povinnosti příslušného zdravotnického zařízení. Výjimku tvoří převzetí a držení osoby ve zdravotnickém zařízení, které nařídil soud v jiném řízení ( např. podle § 72 tr. zák.) . Správní orgán o tom rozhodovat nemůže.“ 29 Eticky nesmírně komplikovanou, a z pohledu ochrany osobnosti velmi závažnou, se jeví též otázka výkonu lékařských zákroků spočívajících v umělém přerušení těhotenství. Závažnost takových zákroků podtrhuje zejména ten fakt, že při nich dochází k zásahům do tělesné integrity nejen těhotné ženy, ale i k nezvratným zásahům do tělesné integrity lidského plodu. Právo je tak postaveno před nezáviděníhodný úkol rozhodnout, zda je společensky závažnějším zájmem chránit prioritně osobnostní právo těhotné ženy, anebo nenarozeného 27

Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2001, IV. ÚS 639/2000. 29 Nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 1997, Pl. ÚS 23/97. 28

40 dítěte. Koncepce právních úprav v oblasti umělého přerušení těhotenství jsou v různých státech různé. Tak například zákonodárci ze silně katolických států zaujímají k uvedené problematice, a to zcela logicky, velmi rigidní postoj. Oproti tomu česká právní úprava podmínek takových lékařských zákroků – v současnosti reprezentovaná zákonem ČNR č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, který naplňuje požadavek § 27a odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu – by se dala označit za veskrze liberální. Vyplývá to ze zásady obsažené v § 4 citovaného zákona, podle které se ženě uměle přeruší těhotenství, jestliže o to písemně požádá a nepřesahuje-li těhotenství dvanáct týdnů, pokud tomu ovšem nebrání její zdravotní důvody. Po uplynutí oněch dvanácti týdnů délky těhotenství je dále možné přistoupit k umělému přerušení pouze ze zdravotních důvodů a se souhlasem těhotné ženy nebo z jejího podnětu, a to jen jestliže je ohrožen její život nebo zdraví nebo zdravý vývoj plodu, anebo pokud jde o geneticky vadný vývoj plodu (§ 5 zákona č. 66/1986 Sb.). Zákon o umělém přerušení těhotenství dále stanoví určité omezující podmínky týkající se věku těhotných žen. Podle § 6 tohoto zákona lze totiž ženě, která nedovršila šestnácti let, uměle přerušit těhotenství podle § 4 se souhlasem zákonného zástupce, popřípadě toho, jemuž byla svěřena do výchovy. Pokud však bylo podle § 4 uměle přerušeno těhotenství ženě ve věku od šestnácti do osmnácti let, pak o tom zdravotnické zařízení jejího zákonného zástupce jen dodatečně vyrozumí. Dá se podle mého názoru shrnout, že je česká právní úprava v oblasti umělého přerušení těhotenství poměrně dobře nastavena. Zvolená cesta, která zařazuje právo ženy rozhodnout o svém těhotenství a mateřství mezi její základní osobnostní práva, umožňuje svobodné zvážení veškerých důležitých okolností konkrétního případu a do značné míry snižuje riziko nežádoucích ilegálních potratů. K zásahům do tělesné integrity jednotlivců, a tím i do jejich osobnosti, může docházet rovněž v souvislosti s prováděním nejrůznějších lékařských pokusů na živých lidech. Jsou-li vědecké experimenty prováděny odborně, zodpovědně a legálně, pak jsou nepochybně žádoucí a je možné na ně pohlížet jako na záležitost veřejného zájmu na ochraně a rozvoji zdraví lidí. Základem právní úpravy realizace lékařských pokusů v České republice je ustanovení § 27b ZPZ ve spojení s články 15, 16 a 17 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Podle dikce § 27b ZPZ se ověřování nových poznatků na živém člověku použitím metod dosud nezavedených v klinické praxi provádí pouze s písemným souhlasem osoby, na níž má být ověření provedeno, a na základě písemného souhlasu ministerstva zdravotnictví. Před samotným aktem udělení souhlasu musí být dotčená osoba náležitě informována o

41 povaze, způsobu aplikace, trvání a účelu nezavedené metody, jakož i o nebezpečí s tím spojeném. Ve druhém odstavci předmětného paragrafu je zakotvena ochrana osob, které se nacházejí v určitém závislém postavení, které by mohlo vyústit k autoritativnímu vynucování potřebného souhlasu s výkonem vědeckých experimentů. Ověřování poznatků tedy nesmí být prováděno na osobách ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody. Nelze však zapomenout na právní záruky nastolené zejména čl. 16 Úmluvy. Mezi tyto požadavky kladené na společenskou přípustnost lékařských pokusů na živých lidech patří neexistence žádné alternativy se srovnatelným účinkem; rizika výzkumu nesmí být neúměrně vysoká vzhledem k možnému prospěchu z výzkumu; schválení projektu výzkumu příslušným orgánem po nezávislém posouzení jeho vědeckého přínosu včetně zhodnocení významu cíle výzkumu a multidisciplinárního posouzení jeho etické přijatelnosti; dostatečná informovanost dotčených osob o všech jejich právech a zárukách, které zákon stanoví na jejich ochranu; a samozřejmě též požadavek výslovného, konkrétního a zdokumentovaného souhlasu, který lze kdykoliv svobodně odvolat. Obecně je třeba zdůraznit potřebu pečlivého zvažování přínosů na straně jedné a rizik na straně druhé. Závěrem tohoto oddílu bych chtěl upozornit na problematiku ochrany osobnosti zemřelé osoby v rámci provádění pitev, neboť i tato má své specifické osobnostní právo na tělesnou integritu. Pitvy mohou být jednak povinné, soudní, které mají za cíl potvrdit či vyvrátit podezření, že ke smrti došlo v důsledku trestného činu. Dále se setkáváme s pitvami tzv. zdravotními, na které se vztahuje právní úprava § 28 odst. 1 ZPZ a vyhlášky č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a o pohřebnictví, ve znění zákona č. 256/2001 Sb. Důležitý je především § 4 vyhlášky, podle kterého se pitvy mrtvých provádějí kupříkladu k určení základní nemoci, komplikací, příčiny úmrtí a ověření diagnózy a léčebného postupu u osob zemřelých ve zdravotnických zařízeních; dále pak ke zjištění příčin úmrtí a objasnění dalších ze zdravotního hlediska závažných okolností a mechanismu úmrtí u osob zemřelých náhlým, neočekávaným nebo násilným úmrtím včetně sebevraždy; jakož i pro vědeckovýzkumné a výukové účely. Možnost realizovat pitvy tedy odpovídá veřejnému zájmu na rozvoji lékařské vědy a v neposlední řadě také na zkvalitnění výuky.

42

Oddíl č. 4 – Ochrana osobnosti v oblasti nakládání s osobními údaji fyzických osob Součástí práva na soukromí, a tím i všeobecného osobnostního práva, je oblast ochrany osobních údajů. Ochrana osobních údajů fyzických osob je samostatně upravena zákonem č. 101/2000 Sb. Předmětem této právní úpravy je stanovení práv a povinností při zpracování osobních údajů a určení podmínek předání osobních údajů do jiných států, a to s cílem naplnit právo každého na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromí. Zmíněná právní úprava má za úkol poskytovat takový standard ochrany osobních údajů, jaký vyplývá z práva Evropských společenství a mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána. Zákon o ochraně osobních údajů má obecnou povahu ve vztahu k jiným speciálním zákonům, které se této problematiky rovněž dotýkají. Jako orgán kontroly a dozoru nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem funguje Úřad pro ochranu osobních údajů. Jedná se o nezávislý správní orgán sui generis, který se při výkonu své činnosti řídí pouze zákony a jinými právními předpisy, a kterému byly svěřeny kompetence ústředního správního orgánu pro oblast ochrany osobních údajů. Po organizační stránce je Úřad tvořen předsedou, inspektory a řadovými zaměstnanci. Sídlem úřadu je Praha. Zákon se vztahuje na osobní údaje, které zpracovávají státní orgány, orgány územní samosprávy, jiné orgány veřejné moci, jakož i fyzické a právnické osoby. Do jeho působnosti patří veškeré zpracovávání osobních údajů, ať k němu dochází automatizovaně nebo jinými prostředky. Naopak z působnosti zákona je vyloučeno zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu, jakož i nahodilé shromažďování osobních údajů, pokud tyto údaje nejsou dále zpracovávány nebo poskytovány jiným subjektům za účelem například zasílání reklamních nabídek. Stejně tak je vyňato i zpracovávání osobních údajů pro účely statistické a archivnictví, ale i taxativně vyjmenované některé činnosti spojené s fungováním některých orgánů státní moci a správy. Ústředním pojmem celého zákona je pojem osobní údaj. Podle § 4 písm. a) je jím myšlena jakákoliv informace, která se týká určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se pak považuje za určený nebo určitelný, jestliže jej lze přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Písmeno b) stejného paragrafu dále charakterizuje pojem citlivý údaj. Jím se rozumí takový osobní údaj, který vypovídá o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v

43 odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů, dále také jakýkoliv biometrický nebo genetický údaj subjektu údajů. Zpracováním osobních údajů je dle § 4 písm. e) myšlena jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se tedy rozumí zejména jejich shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace. Zákon se rovněž podrobně zabývá povinnostmi správců a zpracovatelů, ale i jiných subjektů při zpracování osobních údajů. Na tomto místě musím zmínit povinnost správce stanovit účel zpracování osobních údajů, který pak nelze v průběhu této činnosti libovolně měnit, přičemž rozsah shromážděných údajů by měl odpovídat takto stanovenému účelu. Také doba zpracování osobních údajů musí být nezbytná k vymezenému účelu. Při použití údajů pro zákonem dané účely musí být zajištěna ochrana před neoprávněným zásahem do soukromého a osobního života subjektu údajů. Správce smí – a to až na zákonem uvedené výjimky – zpracovávat osobní údaje pouze se svobodným a vědomým souhlasem subjektu údajů. Udělení souhlasu musí být správce schopen prokázat po celou dobu zpracování údajů. V § 5 odst. 5 je reagováno také na situaci, kdy správce nebo zpracovatel realizuje zpracování osobních údajů za účelem nabízení obchodu nebo služeb konkrétnímu subjektu údajů. Pro tento účel mohou použít jméno, příjmení a adresu subjektu údajů, ovšem jen za podmínky, že tyto údaje byly získány z veřejného seznamu nebo v souvislosti s jejich činností jakožto správce nebo zpracovatele. Správce nebo zpracovatel však nesmí uvedené údaje dále zpracovávat, pokud s tím subjekt údajů vyslovil nesouhlas. Nesouhlas se zpracováním je nutné vyjádřit v písemné formě. Bez souhlasu subjektu údajů rovněž nelze k uvedeným údajům přiřazovat další osobní údaje. Zvláštní ochrana je stanovena též pro citlivé údaje (§ 9). Pro ochranu osobnosti subjektu údajů je mimořádně významná formulace § 10, ze které je patrné, že „při zpracování osobních údajů správce a zpracovatel dbá, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbá na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů.“

30

Jedná se o důležité interpretační pravidlo na podporu ochrany základních lidských

práv a svobod subjektů údajů. Ochrana práv těchto subjektů je upravena v §§ 21 – 26 zákona o ochraně osobních údajů. V případě, že subjekt zjistí nebo se domnívá, že správce

30

Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.

44 (resp. zpracovatel) provádí zpracování jeho osobních údajů v rozporu s ochranou soukromého a osobního života, nebo v rozporu se zákonem, může se na nich přímo domáhat podání vysvětlení a odstranění závadného stavu. Nevyhoví-li správce (zpracovatel) žádosti subjektu údajů, může se tento obrátit přímo na Úřad. Porušení zákonných povinností správce (resp. zpracovatele) má za následek vznik odpovědnosti. Subjekt údajů může požadovat dodržování povinností stanovených zákonem, jakož i uplatňovat všechny zákonné nároky vůči těm, kteří získaly jeho osobní údaje neoprávněně, a to bez ohledu na jejich zavinění. V této souvislosti nelze vyloučit ani případnou trestněprávní odpovědnost takových osob, a to například pro trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji dle § 178 odst. 2 trestního zákoníku. Z povahy a charakteru právních vztahů mezi subjektem údajů a správcem či zpracovatelem vyplývá, že se jedná o vztahy občanskoprávní. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, již neobsahuje právní úpravu svého předchůdce, tj. zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, která zakotvila výslovnou možnost subjektů domáhat se ochrany prostřednictvím soudu. V roce 2002 na to reagovala i novela OSŘ, která v ustanovení o příslušnosti soudů již neuvádí rozhodování sporů z oblasti uplatňování práv a povinností podle předpisů o ochraně osobních údajů. V současné době by se tak mohlo zdát, že jediným orgánem pro poskytnutí této ochrany je Úřad pro ochranu osobních údajů. Lze se však i nadále domnívat, že i přes absenci výslovného legislativního zakotvení má dotčený subjekt údajů stále také možnost domáhat se v případě

porušení

právních

povinností

druhými

subjekty

občanskoprávních

(soukromoprávních) vztahů vedle ochrany poskytované Úřadem i soudní ochrany založené na zákoně č. 101/2000 Sb. Subjektu údajů nic nebrání, aby se domáhal i soudní ochrany založené na obecné občanskoprávní úpravě dle §§ 11 – 16 ObčZ.31

Oddíl č. 5 – Ochrana osobnosti v oblasti lustrací Velmi citlivým a diskutovaným problémem je ochrana osobnosti při praktickém uplatňování zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky. Tento zákon je znám rovněž pod označením „lustrační“. Praxe potvrzuje, že působení tzv. lustračního zákona s sebou přináší 31

Plecitý, V. In Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha : Linde, 2004, s. 411.

45 četné kontroverze, které se výrazně projevují i v oblasti ochrany osobnostních práv. Jako příklad bych uvedl to, že zákon spojuje vznik nepříznivých následků již s pouhým faktem evidence občana v materiálech bývalé Státní bezpečnosti, čímž je vyloučena možnost individualizace posuzování a dochází k naplňování principu kolektivní viny. Problém lustrací je aktuální i v této době, neboť v důsledku novelizace z roku 2000 došlo k tomu, že platnost lustračního zákona již není časově omezena. Ochrana osobnosti často „trpí“ zejména v souvislosti s § 2 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona, který stanoví, že předpokladem pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích obsazovaných volbou, jmenováním nebo ustanovováním (viz. § 1) je, že občan v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 nebyl evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. Prověřování občanů z pohledu spolupráce se Státní bezpečností je z důvodů neúplnosti a

mnohdy i nepřesnosti údajů

v evidencích StB velmi problematické. Před soudy se tak postupně ocitly žaloby na ochranu osobnosti osob, kterým bylo ze strany ministerstva vnitra vydáno pozitivní lustrační osvědčení. Osoby, které byly dle svého názoru neoprávněně označeny za tajné spolupracovníky StB argumentovaly zejména tím, že vydáním pozitivního osvědčení došlo k zásahu do jejich cti, důstojnosti, pověsti, jména a tím vším i vážnosti jejich postavení ve společnosti. Soudní praxe byla postavena před otázku, zda je možné, aby se občan mohl domáhat ochrany své osobnosti žalobou požadující určení, že bylo nepřípustně zasaženo do jeho osobnostní sféry v důsledku neoprávněné evidence jeho osoby v materiálech StB. Odpověď na tuto otázku vyzněla kladně. Jako příklad lze uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 46/95, který uvedl, že výčet žalobních prostředků v rámci ustanovení § 13 odst. 1 ObčZ použitelných jako obrana proti neoprávněným zásahům do osobnostní sféry občana je pouze příkladmý. Není tedy vyloučeno, aby se dotčený neoprávněně evidovaný občan domáhal i jen určení, že původce zásahu neoprávněně zasáhl do jeho práva na ochranu osobnosti. V rámci podání žaloby podle § 13 ObčZ lze požadovat i zadostiučinění. Z inkriminovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu také vyplynulo, že pokud je podána žaloba směřující pouze k určení, že žalovaný nebyl některou z osob uváděných v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) z. č. 451/1991 Sb. a zároveň se v ní tvrdí a konkrétně dokládá, že je zde naléhavý zájem žalobce na tomto určení (§ 80 písm. c) OSŘ), nejde již o žalobu ve věci ochrany osobnosti ve smyslu § 9 odst. 2 písm. a) OSŘ. Taková žaloba pak přísluší k projednání a rozhodnutí příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu, nikoli krajskému soudu (resp. Městskému soudu

46 v Praze). K povaze požadovaného zadostiučinění podle § 13 ObčZ lze v těchto případech říci, že má primárně morální povahu. Některé žaloby - v souvislosti s výše uvedeným - požadovaly, aby byly následky neoprávněného zásahu do osobnostních práv odstraněny formou výmazu údaje, že žalobce byl osobou tajně spolupracující s StB. Výmaz takového údaje však vzhledem ke své povaze nemůže představovat prostředek odstranění následků neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce. Skutečností zůstává, že následkem uvedeného zásahu je vznik nemajetkové újmy spočívající v zasažení do některých dílčích hodnot osobnosti dotčené osoby. Tuto nemajetkovou újmu však nelze ztotožňovat s neoprávněným zásahem, který ji vyvolal. Za tohoto stavu věci v současné době neexistuje zákonný podklad pro to, aby bylo možno žalovanému (tedy ministerstvu) uložit povinnost provést výmaz příslušného údaje ze materiálů StB.32 Důkazem budiž také rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 32/95 (Cdon 23/94), které potvrzuje, že „registr svazků bývalé Státní bezpečnosti není informačním systémem podle zákona č. 256/1992 Sb. , nýbrž je archivním materiálem, z něhož lze poskytovat informace jen způsobem vymezeným zmocněním stanoveným v zákoně č. 451/1991 Sb. , tyto údaje nelze vymazávat, ani ničit. Žalobu domáhající se likvidace hmotných nosičů, na nichž jsou vázány údaje uvedených registrů, soud proto zamítne.“ 33 V některých žalobách se objevil také žalobní petit, kterým bylo žalobcem požadováno, aby se ministerstvo zdrželo dalšího vydávání pozitivního lustračního osvědčení. Ministerstvo má ale zákonnou povinnost k vydávání osvědčení a jedná tedy v souladu s tzv. zákonnou licencí, která v jeho případě vylučuje posuzovat samotný postup vydávání lustračních osvědčení jako neoprávněný zásah do osobnostních práv jednotlivce. Na samotný postup ministerstva jako takový pak nelze reagovat prostřednictvím § 13 ObčZ, neboť – jak výše uvedeno – nesplňuje kritérium neoprávněného zásahu. Maximum ochrany žalobce v případě neoprávněného označení za spolupracovníka StB tedy leží ve zmíněných žalobách na ochranu osobnosti podle § 13 ObčZ a žalobách na určení podle § 80 písm. c) OSŘ. Dotčená fyzická osoba se tedy může hájit pouze tím, že spolu s pozitivním lustračním osvědčením předloží pravomocný rozsudek deklarující neoprávněnost evidence v materiálech StB. Další možnost obrany neoprávněně evidovaných občanů vyplývá z ustanovení § 18 odst. 2 „lustračního“ zákona. Jedná se o případy, kdy v souladu s dikcí § 14 tohoto zákona došlo ke skončení pracovního nebo služebního poměru. Žalobu na neplatnost 32

Pavlík, P. In Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha : Linde, 2004, s. 387. 33 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.1.1995, sp. zn. Cdon 23/94.

47 skončení pracovního nebo služebního poměru tak může občan uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní nebo služební poměr skončit. K řízení je příslušný krajský soud podle místa trvalého pobytu občana, a to jako soud prvního stupně. Soudní praxe musela vyřešit také ty případy, kdy došlo k vydání negativního lustračního osvědčení osobám, které však fakticky jsou evidovány v materiálech StB. Bylo nutné se věnovat zejména posouzení toho, zda vydání negativního lustračního osvědčení, byť v rozporu s údaji v evidenci, je způsobilé poskytnout morální zadostiučinění neoprávněně evidované osobě. Soudy se v této souvislosti velmi správně přiklonily k závěru, že samotný fakt neoprávněné evidence v materiálech StB je zásahem do osobnostních práv, přičemž následné vydání negativního lustračního osvědčení, které se tak navíc ocitá v rozporu se stavem v evidenci, nemůže být dostačujícím morálním zadostiučiněním. Pro případ vydání pozitivního lustrační osvědčení, přestože dotčený občan není evidován v materiálech StB, je však podle judikatury třeba vycházet z existence zákonné úřední licence opravňující ministerstvo k vydání lustračního osvědčení. Tato úřední licence pak brání posuzovat vydání chybného osvědčení jako neoprávněný zásah do osobnosti občana ve smyslu § 11 a n. ObčZ. Za této situace by dotčený občan mohl požadovat pouze náhradu škody (tedy materiální újmy), samozřejmě za předpokladu, že mu v příčinné souvislosti s vydáním chybného pozitivního lustračního osvědčení vznikla. Závěrem lze dodat, že přínos soudních řízení ve věcech ochrany osobnosti v oblasti lustrací je jasný a nezpochybnitelný, neboť umožňuje – a to na rozdíl od kritizovaného „lustračního zákona“ - posuzovat konkrétní případy v jejich jedinečnosti.

Oddíl č. 6 – Ochrana osobnosti v souvislosti se zpřístupněním svazků Státní bezpečnosti Přijetí zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, s sebou přineslo požadavek co nejširšího odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a svobod vykonávané prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu (viz § 1 cit. zák.). Cílem tohoto zákona je především umožnit pronásledovaným osobám zpřístupnění dokumentů o jejich pronásledování a zveřejnění údajů o vykonavatelích tohoto pronásledování a jejich činnosti. Z hlediska ochrany osobnosti je podnětné zejména nahlížet na tento právní předpis optikou zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

48 Řešení

zmíněného

problému

s sebou

přinesla

zejména

novelizace

zákona

č. 140/1996 Sb. z roku 2002 (z. č. 107/2002 Sb.), která jej obohatila mimo jiné o ustanovení § 10a zabývající se ochranou osobních údajů. Tento paragraf ukládá ministerstvu, aby před zpřístupněním dokumentu oprávněnému žadateli znečitelnilo v kopii dokumentu datum narození a bydliště jiných osob, jakož i všechny údaje o jejich soukromém a rodinném životě, o jejich trestné činnosti, zdraví a majetkových poměrech. Pokud je zpřístupňovaným dokumentem kádrový (personální) spis příslušníka bezpečnostní složky, pak se v něm musí znečitelnit též všechny údaje o osobách stojících mimo služební a veřejnou činnost příslušníka. Znečitelnění údajů začerněním tak vyhovuje požadavku na anonymizaci údajů, který po správci údajů vyžaduje zákon č. 101/2000 Sb. Fyzické osobě, k níž je evidován osobní svazek nebo svazek s osobními údaji, zákon v § 10a odst. 2 umožňuje předat ministerstvu vlastní vyjádření k obsahu svazku anebo k faktu registrace v evidenci v informačních systémech svazků bezpečnostních složek. Ministerstvo je v tomto případě povinno zařadit vyjádření k údajům o této osobě jako nedílnou součást dokumentu a zpřístupňovat ji oprávněným žadatelům zároveň s dokumenty či záznamy o evidenci. Oprávněný žadatel také může při seznamování se s zpřístupněným dokumentem požádat ministerstvo o sdělení pravého jména osoby, která je v něm uvedena pod nepravým (krycím) jménem. Pokud je osoba, která je v dokumentu uvedena pod nepravým (krycím) jménem, osobou evidovanou jako spolupracovník bezpečnostní složky a ztotožnění jmen je možné, ministerstvo oprávněnému žadateli neprodleně na místě vyhoví (viz. § 10b). Problematika ochrany osobnosti výrazně vystupuje do popředí při plnění povinnosti, která pro předmětná ministerstva vyplývá z § 7. Inkriminovaným ministerstvům je zde uloženo vydat tiskem a na elektronických médiích evidenční záznamy ze zachovaných a nebo zrekonstruovaných protokolů, svazků a dalších evidenčních pomůcek bezpečnostních složek. Konkrétně pro ministerstvo vnitra to znamenalo povinnost zveřejnit seznamy osob evidovaných Státní bezpečností i prostřednictvím internetu, což se ukázalo a stále ukazuje být velmi ožehavým a společensky ostře sledovaným tématem. Pro ministerstvo je v této souvislosti velmi důležité ustanovení § 10d odst. 2 předmětného zákona, které jej zbavuje povinnosti ověřovat přesnost a pravdivost údajů obsažených v dokumentech a údajů získaných do informačního systému dokumentů ze zachovaných evidenčních pomůcek. V poslední době se často vyskytuje otázka informování veřejnosti o pravomocných soudních rozhodnutích, jimiž byla v rámci řízení na ochranu osobnosti vyslovena neoprávněnost evidence dotčené osoby. Jelikož nelze požadovat výmaz údajů týkajících se neoprávněně

49 evidovaných občanů z evidence (viz předcházející oddíl), tak bývá často požadováno, aby zde byla alespoň možnost připojit tato pravomocná soudní rozhodnutí k evidovaným údajům. Závěrem lze k výše uvedenému podotknout to, co koneckonců berou v potaz i některá, byť zatím ojedinělá, rozhodnutí soudů, a sice že možnosti odstranění jména neoprávněně evidované osoby ze seznamu spolupracovníků StB zveřejněného na internetu žádná zákonná překážka nebrání.

Oddíl č. 7 – Ochrana osobnosti v rámci zákoníku práce Některé aspekty ochrany osobnosti fyzických osob spatřujeme též v oblasti pracovněprávních vztahů. Od 1. ledna 2007 nabyl účinnosti nový zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.), který tak nahradil dosavadní mnohokrát novelizovaný zákon č. 65/1965 Sb. Je ovšem třeba předeslat, že se tento zákon, s trochou nadsázky řečeno, rodil v těžkých porodních bolestech a již před nabytím účinnosti se živě diskutovalo o jeho nutných změnách. V novém zákoníku práce se, a to oproti minulé právní úpravě, již nesetkáváme s definicemi některých pojmů, které souvisejí s otázkami rovného zacházení se všemi zaměstnanci a zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích. Je ale zapotřebí říci, že je zde další právní předpis z oblasti pracovního práva, který se této problematice věnuje. Je jím zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který ve svém § 4 upravuje podmínky pro rovné zacházení a zákaz diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání. Na základě zákona o zaměstnanosti se pak může fyzická osoba u níž došlo při uplatňování práva na zaměstnání k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci domáhat nároků stanovených v § 4 odst. 10, 11 a 12. Důvodová zpráva k novému zákoníku práce rovněž počítá s přijetím tzv. antidiskriminačního zákona, který by se měl některým aspektům ochrany osobnosti podrobněji věnovat. Obecně je možno uvést, že čest a důstojnost, ale i osobní soukromí, jsou těmi dílčími hodnotami osobnosti zaměstnanců, na které by měli zákonodárci klást prostřednictvím konkrétních ustanovení zákoníku práce žádoucí důraz. Právo na čest a důstojnost je tedy chráněno v již zmiňované Hlavě IV zákoníku práce, která se věnuje problematice rovného zacházení, zákazu diskriminace a důsledkům porušení práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Požadavek rovného zacházení se všemi zaměstnanci je zakotven v § 16 odst. 1 ZP. Předmětné ustanovení zavazuje zaměstnavatele k zajišťování rovného zacházení se všemi

50 zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace (§ 16 odst. 2 ZP). Bývalý zákoník práce (z. č. 65/1965 Sb.) definoval přímou a nepřímou diskriminaci ve svém § 1 odst. 6 a 7, přičemž za diskriminaci považoval i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci. Přímou diskriminací tedy

rozuměl

jednání nebo opomenutí, kdy je, bylo, nebo by bylo, na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů – tzn. z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů - se zaměstnancem zacházeno nevýhodněji či výhodněji než s jiným zaměstnancem. Oproti tomu definice nepřímé diskriminace zahrnovala taková jednání nebo opomenutí, kdy zdánlivě neutrální rozhodnutí, rozlišování nebo postup zaměstnavatele znevýhodňuje či zvýhodňuje zaměstnance vůči jinému na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů. Zrušený zákoník práce obsahoval, není myslím potřeba zvlášť zdůrazňovat že na rozdíl od toho právě účinného, též definice obtěžování a sexuálního obtěžování, a to v § 1 odst. 8 a 9. Obtěžování tedy definoval jako jednání, které je zaměstnancem, jehož se to týká, oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti. Definice sexuálního obtěžování zahrnovala jednání sexuální povahy v jakékoliv formě, které je dotčeným zaměstnancem oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede – objektivně posuzováno – ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, které ovlivní výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Odstavec 10 považoval ze diskriminaci též obtěžování z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, zdravotního postižení, věku, náboženství či víry a sexuální obtěžování se považuje za diskriminaci.

51 Definice shora uvedených pojmů přímé a nepřímé diskriminace, obtěžování a sexuálního obtěžování ale z českého pracovního práva definitivně nevymizely, neboť jsou nyní náplní ustanovení § 4 zákona o zaměstnanosti. Za diskriminaci se podle dikce § 16 odst. 3 ZP nepovažuje takové rozdílné zacházení, kdy z povahy pracovních činností nebo souvislostí vyplývá, že tento důvod představuje podstatný a rozhodující požadavek pro výkon práce, kterou má zaměstnanec vykonávat, a který je pro výkon této práce nezbytný. Pro tyto případy ovšem platí to, že cíl sledovaný uvedenou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený. Diskriminací také není dočasné opatření zaměstnavatele směřující k tomu, aby při přijímání fyzických osob do pracovněprávního vztahu, při odborné přípravě zaměstnanců a příležitosti dosáhnout funkčního nebo jiného postavení v zaměstnání bylo dosaženo rovnoměrného zastoupení mužů a žen, pokud k takovému opatření existuje důvod spočívající v nerovnoměrném zastoupení mužů a žen u zaměstnavatele. Tento postup zaměstnavatele pak podle poslední věty třetího odstavce nesmí směřovat v neprospěch zaměstnance opačného pohlaví, jehož kvality jsou vyšší než kvality fyzické osoby (zaměstnance), vůči které zaměstnavatel uplatňuje zmíněné dočasné opatření. Z pohledu problematiky rovného zacházení a ochrany před diskriminací je rovněž třeba zmínit dikci § 279 odst. 1 písm. f) ZP, který zaměstnavateli ukládá informační povinnost vůči zaměstnanci o realizaci konkrétních opatření, kterými zaměstnavatel zajišťuje požadované rovné zacházení se zaměstnanci a zaměstnankyněmi a zamezení diskriminace. Možnost ochrany důstojnosti zaměstnance nabízí také § 14 ZP. Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů tedy – v souladu s ustanovením odstavce 1 – nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy. Předmětné ustanovení brání šikanóznímu jednání ze strany vedoucích zaměstnanců, kteří mohou svého vedoucího postavení zneužít a v rámci výkonu svého práva úmyslně poškozovat práva podřízených zaměstnanců. Zaměstnanec, do jehož osobnosti by bylo takovým způsobem neoprávněně zasaženo, by se mohl obrátit na soud s žalobou na ochranu osobnosti podle § 11 a n. ObčZ. Co se týče zaměstnavatele, tak ten nesmí zaměstnance jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů (§ 14 odst. 2 ZP). Odstavec 3 pak ukládá zaměstnavateli povinnost

projednat se zaměstnancem nebo na jeho žádost s odborovou

organizací nebo radou zaměstnanců, anebo zástupcem pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stížnost zaměstnance na výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních

52 vztahů. Tímto ale není dotčeno právo zaměstnance domáhat se svých práv u soudu. Pro posouzení odpovědnosti zaměstnavatele, která je objektivní, není rozhodné, zda původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv je přímo on nebo některý z jeho zaměstnanců. Musí-li v případě nastoupení druhé varianty zaměstnavatel poskytnout dotčenému zaměstnanci peněžitou satisfakci, může tuto částku následně vymáhat na zaměstnanci, který je původcem takového zásahu. Z hlediska možných soudních sporů týkajících se otázek přímé či nepřímé diskriminace na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace, je důležitá procesní úprava v § 133a OSŘ. Podle něj má soud skutečnosti tvrzené o tom, že účastník řízení byl takto diskriminován v pracovních věcech za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Z uvedeného vyplývá, že při posuzování toho, zda došlo k přímé či nepřímé diskriminaci v pracovněprávních vztazích leží důkazní břemeno na bedrech žalovaného! Osobnostní práva zaměstnance mohou být neoprávněně zasažena též při vedení osobních spisů, vydávání pracovních posudků a potvrzení o zaměstnání (Hlava VII). Zaměstnavatel má dle § 313 ZP povinnost vydat zaměstnanci i bez jeho žádosti potvrzení o zaměstnání, a to při skončení pracovního poměru nebo dohody o pracovní činnosti. Jinak je tomu v případě vydávání pracovních posudků podle § 314, které se zaměstnancům poskytují pouze v případě, že o to zaměstnavatele požádají. Pracovním posudkem zákon rozumí veškeré písemnosti týkající se hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace, schopností a dalších skutečností, které mají vztah k výkonu práce. Zaměstnavatel může dále poskytovat i jiné informace, než jenom ty, které mohou být součástí pracovního posudku. K tomu ale nutně potřebuje, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, zaměstnancův souhlas. V praxi se někdy stává, že zaměstnanec s obsahem potvrzení o zaměstnání či pracovního posudku nesouhlasí. Uvedenou situaci pak může řešit za pomoci § 315 ZP, který mu umožňuje domáhat se do 3 měsíců ode dne, kdy se o obsahu konkrétního potvrzení (resp. posudku) dověděl, u soudu, aby zaměstnavateli bylo uloženo přiměřeně jej upravit. Soudy samy však opravu či doplnění těchto dokumentů neprovádějí. Pro lepší ilustraci problematiky vydávání posudků o pracovní činnosti (pracovních posudků) v praxi jsem se rozhodl poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který se týkal některých náležitostí obsahové stránky posudku. Nejvyšší soud v tomto případě uvedl, že „posudek o pracovní činnosti může obsahovat kromě hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace a schopností rovněž jakékoliv další skutečnosti, jestliže mají vztah k výkonu práce. Pracovní posudek tedy může obsahovat i hodnocení celkového vztahu zaměstnance ke

53 spolupracovníkům a k práci, jakož i hodnocení těch jeho osobních vlastností, které mají bezprostřední vztah k výkonu jeho práce, jako je svědomitost, iniciativnost, dodržování pracovní kázně, schopnost k řízení a organizování pracovního procesu, schopnost zapojit se do týmové práce s ostatními zaměstnanci apod. Pracovní posudek se současně musí omezit na konkrétní hodnocení činnosti zaměstnance u bývalého zaměstnavatele a nemůže vyjadřovat v obecné rovině jeho subjektivní hodnotící názor (doporučení) na vhodnost budoucího působení zaměstnance v určitém okruhu pracovních činností.“ 34

Oddíl č. 8 – Ochrana osobnosti v oblasti trestního práva Osobnost fyzické osoby je výrazně ovlivňována také trestním právem. Toto právní odvětví obsahuje jednak ustanovení, která (v souladu s principem komplementarity) zajišťují účinnou ochranu osobnosti, jednak i taková ustanovení, jejichž aplikace vede k omezení všeobecného osobnostního práva. V následujících odstavcích tohoto oddílu se proto zaměřením na posouzení vlivu trestněprávní úpravy na některé dílčí hodnoty osobnosti jednotlivce. Trestní zákon (tj. zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů; dále také jako TZ) poskytuje ochranu dílčímu osobnostnímu právu na tělesnou integritu a její nedotknutelnost, jež v sobě zahrnuje hodnoty jako život, zdraví a tělo. Konkrétně se tak děje zejména prostřednictvím skutkových podstat trestných činů proti životu a zdraví, kterým se věnuje Hlava VII zmíněného zákona. Mezi tyto trestné činy se řadí především vražda, ublížení na zdraví, rvačka, ohrožování pohlavní nemocí či účast na sebevraždě. Poněkud specifickým problémem je ochrana života plodu před narozením, kterou v trestním zákoně prosazuje skutková podstata trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství. V této souvislosti je však třeba podtrhnout fakt beztrestnosti těhotné ženy, která své těhotenství sama uměle přeruší, respektive jiného o to požádá nebo mu to dovolí, čímž se dopustí útoku proti tělesné integritě plodu spočívajícího v umělém přerušení těhotenství (§ 229 TZ). Na ochraně práva na tělesnou integritu a její nedotknutelnost se samozřejmě podílí i trestní řád (tj. zákon č. 141/1964 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů; dále také jako TŘ), neboť pomocí jeho procesních ustanovení pak v aplikační praxi „ožívá“ hmotněprávní úprava trestního zákoníku.

34

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004.

54 Oba shora uvedené právní předpisy z oblasti trestního práva s sebou přinášejí také určitá omezení dílčího osobnostního práva na tělesnou integritu. Za účelem provedení důkazů je trestním řádem dovoleno uložit obviněnému – popřípadě také poškozenému či svědkovi – povinnost strpět určité formy zásahů do jejich osobnosti. Paragraf 114 odst. 1 TŘ stanoví, že každý je povinen podrobit se prohlídce těla, pokud je zapotřebí nezbytně zjistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu. Je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Odběr biologického materiálu, který není spojen se zásahem do tělesné integrity osoby, jíž se takový úkon týká, může provést i tato osoba nebo s jejím souhlasem orgán činný v trestním řízení (§ 114 odst. 2 TŘ). U obviněného, ale v určitých případech i u svědka, lze nařídit i znalecké vyšetření duševního stavu. Nelze-li u obviněného vyšetřit duševní stav jiným způsobem, může podle § 116/2 TŘ soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit, aby obviněný byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, nebo je-li ve vazbě, též ve zvláštním oddělení nápravného zařízení. Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Takové pozorování duševního stavu nemá trvat déle než dva měsíce, přičemž do té doby je třeba podat posudek. Na odůvodněnou žádost znalců lze podle dikce § 117 TŘ tuto lhůtu prodloužit, nikoli však více než o jeden měsíc. Proti prodloužení lhůty je poté přípustná stížnost. V rámci trestního zákona se s omezením osobnostního práva na tělesnou integritu a její nedotknutelnost můžeme setkat v § 72, který připouští uložení ochranného léčení pachateli trestného činu. Institut ochranného léčení si klade za cíl zajistit nápravu pachatele a ochránit tak společnost před potenciálním dalším nebezpečím, čímž prosazuje veřejný zájem na provedení nezbytných léčebních zákroků i proti vůli konkrétní osoby. Dalším dílčím osobnostním právem, které se ocitá pod „ochrannými křídly“ právní úpravy trestního zákona, je právo na osobní svobodu. Skutkové podstaty trestných činů proti svobodě jsou obsaženy v prvním oddílu osmé hlavy trestního zákona. Trestněprávně postihnutelné jsou zásahy do předmětného osobnostního práva spočívající v omezování či zbavení osobní svobody, v obchodování s lidmi a zavlečení do ciziny. Protiprávní jednání namířené proti svobodě jednotlivců může naplňovat také skutkové podstaty trestných činů loupeže, braní rukojmích, vydírání, omezování svobody vyznání, útisku, porušování domovní svobody nebo svobody sdružování a shromažďování. Ve druhém oddílu této hlavy je pak poskytnuta ochrana dalšímu dílčímu osobnostnímu právu – lidské důstojnosti.

55 Trestní právo by ale jen stěží mohlo plnit svoji společenskou roli, kdyby zároveň nemělo možnost uskutečňovat určitá omezení práva na osobní svobodu. Nejmarkantněji se projevy tohoto omezení odráží v procesních institutech trestního řádu. Zákonem aprobované zásahy do osobní svobody v rámci trestního řízení reprezentují především instituty zadržení policejním orgánem, předvedení obviněného, vazba a v neposlední řadě také výkon trestu odnětí svobody. Limitem aplikace inkriminovaných ustanovení trestního řádu je požadavek důsledného dodržování objektivní míry nezbytnosti omezení osobní svobody vzhledem ke sledovanému účelu. Další nezbytnou podmínkou výkonu uvedených omezujících ustanovení je to, že je třeba v každém případě dbát na zachování lidské důstojnosti. Aktuální a často diskutovanou otázkou je ochrana osobnostních práv na soukromí a slovní projevy osobní povahy v návaznosti na využívání procesních institutů odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či zadržení a otevření zásilek dopravovaných poštou či podnikem v trestním řízení. Na tuto problematiku se vztahuje zákonná úřední licence podle § 12 odst. 2 občanského zákoníku. Trestní řád v § 88 uvádí, že „je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jim budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení.“

35

Vydaný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí mít písemnou formu a musí být odůvodněn. V poslední době se lze setkat s mnohdy oprávněnou kritikou, která směřuje zejména proti nadužívání odposlechů a nízké úrovni ochrany třetích osob. Proto je podle mého názoru užitečné neustále zdůrazňovat potřebu citlivého vyvažování veřejného zájmu na ochraně společnosti před pácháním trestných činů a oprávněných zájmů jednotlivců na ochraně osobnosti. Určitým příslibem do budoucna může být také televizní vystoupení současného ministra spravedlnosti J. Pospíšila, který se ve zpravodajské relaci České televize Události, komentáře ze dne 26. 2. 2007 vyjádřil k problematice odposlechů v tom smyslu, že je třeba legislativně zakotvit princip subsidiarity jejich využívání. K odposlechům by se pak smělo přistoupit pouze a jedině v případě, že nelze zajistit jiné důkazy. Zvláštní pozornost si vyžaduje též ochrana osobnosti mladistvých v řízení podle zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Mladistvým se podle § 2 citovaného zákona rozumí ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. Koncepce právní úpravy

35

Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.

56 soudnictví ve věcech mládeže je důsledně postavena na zásadě ochrany osobnosti mladistvých. Důraz je kladen hlavně na ochranu osobních údajů osoby, proti níž se řízení vede, a na ochranu jejího soukromí. Zvýšenou pozornost ze strany veřejnosti i médií si zasloužila ustanovení §§ 52 a 53 předmětného zákona, která se věnují otázce informování veřejnosti o řízení proti mladistvému. Je třeba říci, že zákaz takového zveřejňování je velmi striktní, neboť podle § 53 je povinností každého nezveřejňovat žádnou informaci umožňující identifikaci mladistvého. Veřejné mínění je v hodnocení dopadu inkriminovaných ustanovení poměrně rozpolcené. Na jedné straně je přísné prosazování ochrany osobnosti mladistvého vnímáno jako pozitivum přispívající k jeho následné resocializaci, ale odpůrci často argumentují negativy spočívajícími v utajení i těch mladistvých, kteří se dopustili společensky velmi závažných provinění. Jako příklady určitého rizika pro bezpečnost obyvatel se často uvádějí některé kauzy tzv. mladistvých vrahů, kteří se tímto ocitají v anonymitě. Závěrem tohoto oddílu, ve kterém jsem se pokusil o velmi stručný vhled do široké problematiky ochrany osobnosti v oblasti trestního práva, se nemohu nezmínit o významu trestného činu pomluvy (§ 206 TZ). Skutková podstata tohoto trestného činu má následující formální znaky: § 206 Pomluva (1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. (2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem. 36 Uvedené ustanovení tedy v souladu s principem komplementarity právní úpravy ochrany osobnosti nabízí veřejnoprávní ochranu cti, pověsti, vážnosti, jména a důstojnosti fyzické osoby. Na rozdíl od soukromoprávní sféry je zde tím, kdo se prostřednictvím skutkové podstaty tohoto ohrožovacího deliktu staví do pozice aktivního ochránce osobnostních práv, stát. Aktivismus státu v této oblasti se však neobešel bez kritiky části veřejnosti. Bylo a je namítáno, že záleží na každém jedinci, aby zvážil, zda se bude bránit určitým zásahům do své osobnosti za použití dostupných nástrojů občanskoprávní úpravy. V poslední době však znovu zesílily hlasy požadující vypuštění pomluvy z okruhu trestných činů. Zejména bývá – a podle mého názoru nikoli neoprávněně – poukazováno na 36

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

57 fakt poměrně značné problematičnosti aplikace skutkové podstaty § 206 TZ na konkrétní případy. Pro lepší názornost bych si na tomto místě dovolil uvést jeden příklad z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rámci řízení o dovolání bylo úkolem soudu rozhodnout, zda jistý J. Š. naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy tím, že v období před volbami do obecního zastupitelstva rozšiřoval letáky s hanlivými a neověřenými údaji o čelných představitelích obce. Nejvyšší soud měl za prokázané, že tímto jednáním byly nepochybně splněny náležitosti individuálního objektu (zájem na ochraně vážnosti, cti a dobré pověsti), objektivní stánky a subjektu. Problém však nastal v případě posuzování naplnění posledního obligatorního znaku skutkové podstaty uvedeného trestného činu, kterým je subjektivní stránka – neboli zavinění. Soud se přiklonil k názoru, že „zavinění obviněného musí zahrnovat i skutečnost, že sdělený údaj je nepravdivý a současně způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost osoby dotčené pomluvou u spoluobčanů, přičemž vzhledem k ustanovení § 3/3 TZ musí být zavinění ve formě úmyslu. Ke spáchání trestného činu pomluvy postačuje i existence úmyslu eventuálního, což zahrnuje stav, kdy obviněný věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že tak učiní, s tím byl srozuměn.“

37

Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že i neověřené a hanlivé údaje mohou

být pravdivé. Subjektivní stránka se tak ukázala být značně problematicky prokazatelná a navíc tu platí zásada trestního procesu „in dubio pro reo“, která znamená, že v pochybnostech nelze vyhodnocovat skutečnosti v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud se dále vyjádřil i k případnému posuzování materiální stránky, tedy stupně společenské nebezpečnosti, zmíněného činu. Správně totiž zdůraznil, že „charakteristickými znaky předvolební kampaně jsou pak často i ostrá kritika jednotlivých kandidátů a kritické posuzování s nimi souvisejících skutečností z různých subjektivních pohledů, což tvoří imanentní součást předvolebního boje, kterou nelze obecně kriminalizovat.“ 38 Přesto však k vypuštění trestného činu pomluvy z trestního zákona dosud nedošlo, a tak se můžeme i nadále spolehnout na několikrát zmíněnou komplementaritu právní úpravy ochrany osobnosti. Jedním dechem se ale sluší dodat, že nesporný prim náleží úpravě občanskoprávní.

37 38

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 873/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu cit. v pozn. č. 37.

58

Oddíl č. 9 – Ochrana osobnosti ve světle mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy Otázkou vytváření co nejpříznivějších podmínek pro zabezpečení všestranného rozvoje osobnosti jednotlivců se zaobírá i řada právních dokumentů z oblasti mezinárodního práva. Největší praktický význam bych jednoznačně přisoudil těm mezinárodním smlouvám, které vyhovují kritériím současné podoby článku 10 Ústavy, a tudíž se staly nedílnou součástí českého právního řádu. Aktuální znění inkriminovaného článku vzešlo z tzv. euronovely Ústavy,

která

byla

provedena

ústavním

zákonem

č.

395/2001

Sb.

(s účinností

od 1. června 2002) a jejímž cílem bylo vytvoření podmínek pro inkorporaci některých mezinárodních smluv do vnitrostátního práva. V souladu s dikcí novelizovaného čl. 10 Ústavy se tedy jedná o vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána. Tyto mezinárodní smlouvy mají navíc vlastnost aplikační přednosti před zákony, která se uplatní v případě, že stanoví něco jiného než zákon. Z uvedeného je myslím patrné, že si tyto smlouvy zasluhují svoji nemalou pozornost. Z pohledu ochrany osobnosti jednotlivce v praxi hrají prim zejména ty mezinárodní smlouvy, které navíc obsahují vlastní propracovaný sankční mechanismus. Jednoznačným reprezentantem této kategorie smluv je „římská“ Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla přijata na půdě Rady Evropy dne 4. 11. 1950 a která je součástí vnitrostátního práva ve formě sdělení bývalého Federálního ministerstva zahraničních věcí publikovaného pod číslem 209/1992 Sb. Jak jsem již naznačil, spočívá její přínos v možnosti jednotlivce obrátit se s vlastní individuální stížností přímo na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku ( dále také jako ESLP). Tato možnost přímého individuálního uplatnění práv, která jednotlivcům plynou z textu Úmluvy, u specializovaného nezávislého soudního orgánu byla zakotvena až v polovině devadesátých let, a to v návaznosti na přijetí 11. protokolu k Úmluvě (rok 1994). Formálními podmínkami přípustnosti řešení individuální stížnosti před ESLP je vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků a dodržení šestiměsíční lhůty, počítané ode dne přijetí konečného vnitrostátního rozhodnutí. Uspěje-li dotčený jedinec se svojí stížností před ESLP, pak se mu otevírá možnost přiznání spravedlivého zadostiučinění, a to i v peněžní formě. Právě v důsledku této vidiny materiální satisfakce dochází k velkému „boomu“ nápadu individuálních stížností, což pro činnost ESLP v současné době znamená nemalý organizační i funkční problém, který si zcela nepochybně vyžádá přijetí dalších protokolů k Úmluvě.

59 Z povahy rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že tato mají silný vliv na vnitrostátní legislativní a aplikační činnost. Rozsudky ESLP sice nemají povahu precedentu, neboť jsou závazné pouze pro strany konkrétního sporu, nicméně jejich faktický vliv je nesporný. Ve většině případů, tedy vyjma povinnosti smluvního státu zaplatit úspěšnému stěžovateli přiznané spravedlivé zadostiučinění v penězích, je konkrétní způsob vnitrostátního výkonu rozhodnutí ESLP otázkou volby každého smluvního státu. Dohled nad tím, jak státy nakládají s vnitrostátním výkonem rozsudků ESLP, vykonává Výbor ministrů Rady Evropy, který v případě nerespektování těchto rozsudků vyvíjí potřebný politický a diplomatický tlak na zlepšení situace. Ve flagrantních případech nerespektování rozhodnutí ESLP pak může dojít až k vyloučení daného státu z Rady Evropy. Primární úloha při legislativním provádění rozhodnutí ESLP připadá v našich podmínkách zejména vládě, která může k realizaci potřebných opatření využít svoji zákonodárnou iniciativu. Ještě více se rozsudky ESLP promítají do rozhodovací praxe soudů. Je to pak především Ústavní soud, kdo se v rámci odůvodnění svých nálezů a usnesení často opírá o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Děje se tak s cílem zamezit rozevírání pomyslných nůžek mezi soudní ochranou základních lidských práv a svobod poskytovanou jednak na „evropské“ úrovni a jednak na úrovni národní. Pokud jde o hmotněprávní ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která se zaměřují na ochranu některých hodnot tvořících osobnost fyzické osoby a na stanovení podmínek jejich přípustného omezení, je třeba vzpomenout zejména článek 2, který chrání právo na život. Právu na svobodu a osobní bezpečnost se pak věnuje článek 5. V článku 8 Úmluvy je dále řečeno, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, vyjma případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti, ochrany zdraví nebo morálky či ochrany práv a svobod jiných, atp. Ochrana osobnosti je často konfrontována s ustanovením čl. 10, tedy s právem na svobodu projevu. Na tomto místě bych si dovolil odkázat na oddíl č. 1 této kapitoly, zejm. na rozhodnutí ESLP ve věci Lingens proti Rakousku. Důležité je také to, že výkon práv přiznaných Úmluvou musí být – a to v souladu s čl. 14 – zajištěn bez jakékoliv diskriminace. Některá podobná ustanovení na ochranu dílčích hodnot lidské osobnosti lze vystopovat též v dokumentu ochrany lidských práv a základních svobod univerzální (celosvětové) povahy, jakým je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Tento pakt byl přijat spolu s Paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech Valným shromážděním

OSN

v roce

1966.

V českém

právním

řádu

jej

nalezneme

jako

60 sdělení č. 120/1976 Sb. Velkým počtem smluvních stran se může pyšnit i Úmluva o právech dítěte (sdělení číslo 104/1991 Sb.), která zaručuje všem nezletilým ochranu některých jejich dílčích osobnostních práv. Za všechny uvedu právo dítěte na život, osobní soukromí nebo čest a důstojnost. V neposlední řadě je potřeba do výčtu mezinárodních smluv, které chrání všeobecné osobnostní právo, zahrnout též Úmluvu na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (č. 96/2001 Sb. m. s.). Článek 1 Úmluvy zaručuje ochranu důstojnosti a svébytnosti všem lidským bytostem a zároveň dbá na úctu k jejich integritě a ostatním právům a svobodám při aplikaci biologie a medicíny. Důležitý je i princip zakotvený v čl. 2, podle kterého jsou zájmy a blaho lidské bytosti nadřazeny zájmu společnosti a vědy. Úmluva stojí na zásadě, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést jen oproti poskytnutí svobodného a informovaného souhlasu dotčené osoby (čl. 5). Tato zásada je prolomena pouze v situaci nouze, kdy potřebný souhlas nelze získat. V takovém případě může být lékařský zákrok proveden okamžitě, je-li to v zájmu dotčené osoby (čl. 8). Prostřednictvím článku 10 citované Úmluvy má každý právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví. Úmluva se dále zaměřuje též na problematiku lidského genomu, vědeckého výzkumu v oblasti biologie a medicíny, anebo na aspekty ochrany osob při odběru tkání nebo orgánů pro účely transplantace.

61

Závěr V rámci závěru své diplomové práce, ve které jsem se tematicky zaměřil na základní charakteristiku a přiblížení určitých úskalí praktické aplikace těch právních norem, jež se věnují aspektům ochrany osobnosti, považuji za vhodné provést jakési celkové zhodnocení české právní úpravy v této oblasti. Za užitečné také pokládám učinit několik stručných poznámek k nastínění možného budoucího vývoje všeobecného osobnostního práva v souvislosti s očekávaným přijetím nového soukromoprávního kodexu. Konkrétně lze podle mého názoru říci, že se český právní řád vyrovnává se složitou problematikou zajištění co možná nejširšího společensky únosného prostoru pro všestranný rozvoj osobnosti člověka se ctí. Výrazný pokrok ve sledované oblasti s sebou přinesly především celospolečenské změny, které u nás nastaly v období po roce 1989. Uvedená změna politického klimatu se projevila také v tom, že došlo k postupnému „ožívání“ práva na ochranu osobnosti v praxi. Achillova pata ochrany osobnosti před rokem 1989 totiž spočívala v tom, že se v návaznosti na panující poměry prakticky nebylo možno účinně domáhat formálně vcelku uspokojivě nastavené právní úpravy všeobecného osobnostního práva. Kladné hodnocení si v této době zasluhoval zejména občanský zákoník z roku 1964, tj. zákon č. 40/1964 Sb. s účinností od 1. 4. 1964, jenž poprvé výslovně zahrnoval ucelenou koncepci generální úpravy jednotného všeobecného osobnostního práva a v jeho rámci úpravu dílčích osobnostních práv, přičemž neopomenul ani základní právní prostředky ochrany. Není myslím třeba příliš zdůrazňovat, že i přes řadu novelizací je tento zákoník v současné době, a to zřejmě až do okamžiku přijetí připravovaného nového občanskoprávního kodexu, nadále platný a účinný. Se stejnými problémy velice obtížné praktické použitelnosti se potýkal též tiskový zákon č. 81/1966 Sb., který měl v případech uveřejnění nepravdivého či hrubě zkreslujícího údaje zaručovat prostřednictvím institutu tiskové opravy ochranu cti a důstojnosti jednotlivců. Zmíněné monistické pojetí všeobecného osobnostního práva, které ztělesňuje generální klauzule obsažená v § 11 ObčZ a obohacená demonstrativním výčtem chráněných hodnot lidské osobnosti, tedy přetrvává v našem občanském zákoníku dodnes. Bylo již poukázáno na to, že se ideovým východiskem tohoto pojetí stal rakouský Všeobecný občanský zákoník (ABGB) z roku 1811. Osobně si myslím, že je zvolený přístup k úpravě všeobecného osobnostního práva velmi dobrý, neboť je tu stále ponechán prostor pro soudní praxi, aby si s ohledem na dynamický rozvoj společnosti precizovala další hodnoty lidské osobnosti, kterým je nutno poskytovat účinnou právní ochranu.

62 České právo na ochranu osobnosti je postaveno na několikrát zmíněném principu komplementarity právní úpravy, přičemž primární úloha náleží občanskému zákoníku. Z toho důvodu nelze opomenout otázku připravované kodifikace soukromého práva. Z dílny profesora Eliáše o docentky Zuklínové tak vzešel věcný záměr občanského zákoníku, který je ideově inspirován přirozenoprávní teorií. Autoři nového kodexu vychází z několika myšlenkových zdrojů, zejména pak z nerealizovaného vládního návrhu občanského zákoníku bývalé Československé republiky z roku 1937, jehož cílem bylo modernizovat rakouský ABGB, dále též z kritického vyhodnocení vývoje občanského a soukromého práva na našem území od počátku 19. století do současnosti. Stranou zájmu pochopitelně nemohly zůstat ani důležité mezinárodní smlouvy a právní předpisy EU. Z pohledu ochrany osobnosti je důležité zmínit se o tom, že již úvodní § 1 nového kodexu akcentuje přirozené právo člověka na ochranu osobnosti a svobodu. Jednotlivým aspektům práva na ochranu osobnosti se věnuje celkem 31 paragrafů, přičemž metodou úpravy i nadále zůstává forma generální klauzule, která je doplněna demonstrativním výčtem některých klíčových dílčích osobnostních práv, jakými jsou život a zdraví člověka, jeho důstojnost, vážnost a čest, soukromí a projevy osobní povahy. Autoři nového kodexu zastávají v jeho § 24 ten názor, který ostatně vyplýval již z dikce § 16 ABGB, že každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem seznatelná přirozená práva, přičemž zákon stavoví jen meze jejich uplatňování a způsob ochrany. Nový občanský zákoník by s sebou měl také přinést určité změny a zpřesnění. Uvést lze například výslovné zaměření se na otázky smrti fyzické osoby; na problematiku změny pohlaví člověka; na rozšíření aktivní legitimace i na právnické osoby, pokud se neoprávněný zásah do osobnosti týkal činnosti dotčeného člověka v jejím rámci; anebo na rozšíření aktivní legitimace u postmortální ochrany osobnosti na všechny osoby blízké. V současné době také probíhají bouřlivé debaty o osudu tzv. Evropské Ústavy, přesněji řečeno Smlouvy o Ústavě pro Evropu, která by měla zahrnovat i některé obecné aspekty práva na ochranu osobnosti. Poté co její první „konečná“ verze neprošla ratifikačním procesem se osobně domnívám, že nalezení konsenzu v této otázce bude ještě velmi složité a výsledek tohoto úsilí vidím jako poměrně nejistý. Pouze jako hudba vzdálené budoucnosti potom z mého pohledu zní výzvy Evropského parlamentu k vytvoření společného evropského občanského zákoníku. Na druhou stranu bude určitě velmi interesantní sledovat, jak že se vlastně celá problematika práva na ochranu osobnosti v budoucnu vyvine…

63

Literatura Berger, V. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Přeložil Bruno Jungwiert. Praha : IFEC, 2003. Doležílek, J. Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. Praha : ASPI, 2002. Eliáš, K., Zuklínová, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha : Linde, 2001. Hajn, P. Reklama a ochrana osobnosti. Právní rozhledy, 1994, číslo 8. Harvánek, J. a kol. Teorie práva. Brno : MU, 1998. Holeček, V., Miňhová, J., Prunner, P. Psychologie pro právníky. Dobrá Voda : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2003. Houbová, D. a kol. Psychologie pro právníky. Brno : MU, 2004. Chaloupková, H. Tiskový zákon – komentář. Praha : C. H. Beck, 2001. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. Občanský zákoník – komentář. Praha : C. H. Beck, 2003. Kadečka, S. Ochrana osobnosti v soudní praxi. Právní rádce, 1999, číslo 8. Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha : Linde, 2004. Knap, K., Švestka, J. Ochrana osobnosti v československém občanském právu. Praha : Orbis, 1969. Malenovský, J. Mezinárodní právo veřejné a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. Brno : Doplněk, 2004. Maštalka, J. Ochrana osobních údajů: Pokrok v právní úpravě. Právní rádce, 2000, číslo 7. Sigmundová, M., Telec, I. Přehled některých právních a etických otázek ochrany osobnosti. Soudní rozhledy, 2003, číslo 3. Telec, I. Přehled práva duševního vlastnictví 1. Brno : Doplněk, 2002.

64

Použité právní předpisy Ústavní pořádek ČR: - Ústava České Republiky, ústavní zákon č. 1/1993 Sb. - Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR; ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy: - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhlášené pod č. 120/1976 Sb. - Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění aktuálních protokolů vyhlášená pod č. 209/1992 Sb. - Úmluva o právech dítěte vyhlášená pod č. 104/1991 Sb. - Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny vyhlášená pod č. 96/2001 Sb. m. s. Některé zákony v aktuálním znění: - Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. - Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. - Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon. - Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád. - Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon). - Zákon č. 231//2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. - Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů fyzických osob. - Zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky. („lustrační zákon“) - Zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti.

65

- Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. - Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském. - Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích. - Zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů. - Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. - Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. - Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže.

66

Judikatura

- Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, I. ÚS 367/03. - Nález Ústavního soudu III. ÚS 256/2001 ze dne 21. března 2002. - Nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2001, IV. ÚS 639/2000. - Nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1998, IV. ÚS 154/97. - Nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 1997, Pl. ÚS 23/97. - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004. - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003. - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 873/2002. - Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.1.1995, sp. zn. Cdon 23/94. - Rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. července 1986.

67

Resőmee Das

Thema

meiner

Diplomarbeit

ist

eine

aktuelle

Problematik

des

Persınlichkeitsschutzes. Die Sicherung der gőnstigen und allseitigen Entwicklung der Persınlichkeit bleibt nämlich eine von den wichtigsten Aufgaben aller modernen Rechtsordnungen. Es geht vor allem durch die Normen des allgemeinen Persınlichkeitsrechts vor. Dieses Recht garantiert jeder natőrlichen Person die Mıglichkeit őber ihre Persınlichkeit zu disponieren und hat einen absoluten Charakter. Es setzt sich also „erga omnes“ durch. Daraus ergibt sich die Pflicht der anderen Subjekte um alle unberechtigte Eingriffe ins Persınlichkeitsrecht zu verzichten. Man kann aber nicht meinen, dass die Dispozition őber einzelne Persınlichkeitswerte absolut unbeschränkt und unabhängig ist. Solcher Stand wäre ganz zweifellos gesellschaftlich untragbar und deshalb tritt die Rechtsordnung an bestimmte Beschränkungen, die im ıfentlichen Interesse realiziert sind, heran. Zu diesen Beschränkungen des allgemeinen Persınlichkeitsrechts kann es nur aufgrund des Gesetzes kommen. Mit der Problematik der zulässigen Eingriffe ins Persınlichkeitsrecht beschäftigt sich auch Europäischer Gerichtshof főr Menschenrechte. Dieser Gerichtshof hat einige konkrete Voraussetzungen, wie zum Beispiel

dringende

Sozialbedőrfnisse

oder

Angemessenheit

dem

entsprechenden

rechtmäßigen Ziel, formuliert. Erlaubte

Beschränkungen

des

allgemeinen

Persınlichkeitsrechts

hat

zwei

grundlegenden Formen. Erstens soll ich eine ausdrőckliche Zustimmung, die darf nicht im Widerspruch zum Gesetz stehen, erwähnen. Zweite Form der erlaubten Beschränkung des allgemeinen Persınlichkeitsrechts stellt eine Existenz der bestimmten Rechtsnorm vor. Rechtsnormen, deren Aplikation bringt einige Eingriffe ins Persınlichkeitsrecht mit, setzen sich főr die Erreichung des konkreten rechtmäßigen Zwecks ein. Eine natőrliche Person, die Schutz ihrer Persınlichkeitsrechte beansprucht, ist in diesen Fällen entweder durch bőrgerliches Gesetzbuch, resp. durch eine andere Gesetze aus dem Gebiet Privatrechts (oder ıffentlichen Rechts), oder durch die Entscheidung der Staatsorgane, limitiert. Was tschechisches bőrgerliches Gesetzbuch betrifft, ist die Beschränkung des Persınlichkeitsrechts in einer Form der dreien sogenannten Gesetzlizenzen enthält. Es geht um eine amtliche, wissenschaftliche und kőnstliche, sowie um eine nachrichtliche Lizenz. Főr die Zulässigkeit von der Beschränkung des einzelnen Persınlichkeitsrechts wegen der

68 Gesetzlizenzen ist es sehr wichtig, ob die Bedingungen des ıffentlichen Interesses in den konkreten Fällen eingefőllt sind. Unser bőrgerliches Gesetzbuch bietet in seinem elften Paragraph, der stellt sog. Generalklausel des Persınlichkeitsschutzes vor, ein demonstratives Verzeichnis der typischen Persınlichkeitswerte ein. Konkret geht es um Lebens-, und Gesundheitsschutz, Schutz der bőrgerlichen Ehre und menschlichen Wőrde, sowie um Privatlebensschutz, Namensschutz und Schutz der persınlichen Ausdrőcke. Főr die Gerichtspraxis bedeutet es eine Mıglichkeit um auch eine andere Persınlichkeitswerte zu schőtzen. Im zweiten Kapitel dieser Diplomarbeit beschäftige ich mich mit den Aspekten von Charakteristik und Entwicklung des allgemeinen Persınlichkeitsrechts in einem objektiven Sinne. In diesem Zusammenhang soll ich zuerst erwähnen, dass das kontinentale Persınlichkeitsrecht aus dem rımischen Recht kommt. Rımisches Recht hat die Persınlichkeit vor allem vor verschiedenen Ausdrőcken der Respektlısigkeit oder des Unernstes („iniuria“) geschőtzt. Zur Persınlichkeitsschutz haben hauptsächlich eine Rechtsmittel wie Gemein-, oder Praetoredikte gedient. So wurde zum Beispiel eine praetorische Klage (sog. actio iniuriarum aestimatoria), die hat eine monetäre Satisfaktion főr die Beleidigung ermıglicht, formuliert. Es ist aber ganz logisch, dass die Regelung des Persınlichkeitsrechts főr die ganze Periode des rımischen Rechts sehr partikulär geblieben ist. Zur wichtigen Entwicklung des Persınlichkeitsschutzes ist es in der Etappe von Liberalismus, resp. Rationalismus, gekommen. Entfaltende moderne demokratische Staaten haben in dieser Zeit verschiedene Deklarationen der Menchenrechte aufgenommen. Es war aber das ıffentliche Recht, das hat eine Hauptrolle im Gebiet des Persınlichkeitsschutzes gespielt. Dies hat sich erst am Ende des 18. Jahrhunderts (resp. am Anfang des 19. Jahrhunderts) verändert. In dieser Zeit ist auch das allgemeine Persınlichkeitsrecht entstanden. Als sehr gutes Vorbild kann z. B. Allgemeines Bőrgerliches Gesetzbuch (ABGB), das wurde im Jahr 1811 aufgenommen, dienen. Gegenwärtig ist das allgemeine Persınlichkeitsrecht im objektiven Sinne ganz stark entwickelt.

Ich

habe

schon

gesagt,

dass

der

Schwerpunkt

des

tschechischen

Persınlichkeitsrechts im bőrgerlichen Gesetzbuch liegt. Das Verzeichnis der anderen relevanten Gesetze, die nehmen an der Persınlichkeitsschutz teil, ist selbstverständlich breiter. Es geht sowohl um eine Rechtsvorschriften der innerstaatlichen Rechtsordnung als auch um eine Rechtsvorschriften des europäischen Rechts. Sehr wichtige Rolle spielen vor allem eine internationale Abkommen, die eine Kriterien des Vorranges erfőllen.

69