Ochrana osobnosti v mediální oblasti

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Nora Fičurová

Ochrana osobnosti v mediální oblasti Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Veronika Křesťanová, Dr. Ústav práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): srpen 2016

Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracovala samostatně, a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a citovány. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. Praha, 17. srpna 2016 Nora Fičurová

Ráda bych tímto poděkovala své vedoucí, JUDr. Veronice Křesťanové, Dr., za její cenné připomínky, trpělivost a ochotu při vedení mé diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala svým rodičům, kteří mě podporovali v průběhu celého studia.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 6 1. Základní pojmy a vymezení předmětu této práce ........................................................ 8 1.1. Pojem osobnost člověka ................................................................................... 8 1.2. Všeobecné osobnostní právo ............................................................................ 8 1.3. Zásahy do osobnosti člověka............................................................................ 9 1.4. Obsah pojmu média ........................................................................................ 10 2. Prameny práva na ochranu osobnosti a svobody projevu .......................................... 13 2.1. Mezinárodní prameny ochrany....................................................................... 13 2.2. Listina základních práv Evropské unie .......................................................... 16 2.3. Česká právní úprava ....................................................................................... 17 2.3.1.

Listina základních práv a svobod .......................................................... 17

2.3.2.

Občanskoprávní úprava ......................................................................... 21

2.3.3.

Prostředky ochrany osobnosti v mediálním právu ................................ 27

2.4. Nová média a odpovědnost za zveřejněný obsah: evropská a česká právní úprava ............................................................................................................. 30 3. Konflikt svobody projevu a ochrany osobnosti v mediální oblasti ............................ 34 3.1. Test proporcionality ....................................................................................... 34 3.2. Role médií jako mluvčího projevu ................................................................. 38 3.3. Obsah projevu a jeho forma ........................................................................... 42 3.3.1.

Skutková tvrzení a hodnotící soudy ...................................................... 42

3.3.2.

Zjednodušení a zkreslení v médiích ...................................................... 45

3.3.3.

Práce se zdroji, převzatá tvrzení a interview ......................................... 46

3.4. Člověk jako objekt projevu ............................................................................ 50 3.4.1.

Specifika postavení osob veřejného zájmu ........................................... 50

3.4.2.

Veřejná kritika soudců .......................................................................... 53

3.4.3.

Ochrana dětí celebrit ............................................................................. 54

3.5. Nová média a odpovědnost za zveřejněný obsah ........................................... 55 3.5.1.

Judikatura SDEU................................................................................... 55

3.5.2.

Judikatura ESLP .................................................................................... 57

Závěr ............................................................................................................................... 60 Seznam použitých zkratek .............................................................................................. 63 Seznam použitých zdrojů ................................................................................................ 65 Literatura.................................................................................................................. 65 Právní předpisy ........................................................................................................ 67 Judikatura ................................................................................................................. 68 Shrnutí ............................................................................................................................. 72 Summary ......................................................................................................................... 73 Název v anglickém jazyce .............................................................................................. 74 Klíčová slova .................................................................................................................. 75 Key Words ...................................................................................................................... 75

Úvod Právo na ochranu osobnosti člověka jako přirozené právo člověka je klasickou právní materií s dlouhou historií vývoje. Přesto se i dnes praxe potýká s některými interpretačními a aplikačními problémy. Především pokud jde o konflikt práva na ochranu osobnosti s jinými základními lidskými právy, jejichž ochrana stojí na stejné úrovni, lze říci, že se v praxi často jedná o nelehký interpretační a aplikační problém. Ve vztahu k tématu mé diplomové práce takový problém vyvstává v mediální oblasti v důsledku kolize ochrany osobnostních práv člověka na straně jedné a svobody projevu, resp. svobody tisku médií a práv na informace široké veřejnosti, na straně druhé. Závěry judikatury v této věci pak často vycházejí spíše z přirozeného lidského chápání spravedlnosti, než ze striktního výkladu jazykového či výkladu pomocí logických právních argumentů. Evropská i česká judikatura tak v této souvislosti rozvinula mnoho samostatných doktrín, které se při poměřování jednotlivých v kolizi stojících základních práv uplatňují tak, aby nedocházelo v rozhodovací činnosti soudů k nedůvodným rozdílům a bylo zachováno právo na spravedlivý proces jednotlivců. Právě tyto doktríny, které hrají významnou roli při ochraně osobnostních práv v mediální oblasti, budou důležitým bodem této diplomové práce. Samostatnou problematikou je pak oblast nových médií, kde právní úprava často zcela nereflektuje aktuální stav technologií a vzniká tak určitá šedá zóna, ve které o to významnější roli hrají závěry judikatury. Vzhledem k omezenému rozsahu této práce se však oblastí nových médií budu zabývat jen okrajově, a to především ve vztahu k nedávnému zajímavému vývoji judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvoru EU. Aby však bylo možné uchopit a správně pochopit výše zmíněné judikaturní závěry, je nutné čtenáři poskytnout v nezbytném rozsahu teoretický úvod do problematiky ochrany osobnosti a rozbor aktuální právní úpravy. Má práce se tak bude členit do následujících tří kapitol. V první kapitole si kladu za cíl vysvětlení základních pojmů týkajících se ochrany osobnosti a mediální oblasti. Zároveň tato první kapitola blíže vymezí předmět této práce, jelikož ochrana osobnosti jako celek zahrnuje velmi širokou oblast právní úpravy a ochrana osobnosti v mediální oblasti je jen určitou výsečí z tohoto celku. Druhá kapitola poskytne čtenáři rozbor aktuální právní úpravy, a to na úrovni mezinárodní, na úrovni Evropské unie a na úrovni vnitrostátní. Zabývat se budu 6

především právní úpravou ochrany osobnosti a svobody projevu a práva na informace jako základních lidských práv, jelikož tato úprava poskytuje základní východiska pro další zákonnou úpravu těchto institutů. Vzhledem k omezenému rozsahu této práce však bude stát stranou mé pozornosti trestněprávní úprava, která též poskytuje důležité prostředky ochrany osobnosti. Třetí část mé práce pak bude zaměřena na již zmíněnou problematiku konfliktu ochrany osobnostních práv se svobodou projevu a právem na informace v mediální oblasti, kde se budu zabývat jednotlivými základními doktrínami judikatury ve vztahu k specifickým problematikám, které vyvstávají při konfliktu výše vymezených základních práv v mediální oblasti. Tato práce je zpracována dle právního stavu ke dni 15. srpna 2016.

7

1. Základní pojmy a vymezení předmětu této práce 1.1. Pojem osobnost člověka Pro účely této práce je nutné v prvé řadě vysvětlit obsah pojmu „osobnost člověka“. Z právního hlediska jde především o vymezení jednotlivých složek lidské osobnosti, které požívají právní ochrany. Vzhledem k širokému obsahu tohoto pojmu a zaměření této práce pouze na ochranu osobnosti v mediální oblasti, nebude ochrana všech těchto složek pro účely této práce relevantní. Pro úplnost je však nutné tento pojem nejprve definovat komplexně. V nejširším smyslu tvoří osobnost člověka jeho tělesná a duševní integrita, projevy člověka soukromé povahy, a to v rozličných formách, jeho mezilidské soukromé a profesní vztahy a jeho intimní sféra. Z ochrany osobnosti tedy plyne jednak ochrana tělesné schránky člověka, jeho psychického zdraví a vnitřní pohody, a dále ochrana skutečností týkajících se života jednotlivce jako společenské bytosti navazující mezilidské vztahy. Osobnost člověka tedy vyjadřuje jedinečné spojení jeho biologických, psychologických a společenských aspektů a hodnot lidské bytosti1.

1.2. Všeobecné osobnostní právo Právo na ochranu osobnosti člověka se v rozsahu, ve kterém je přiznáno bezvýjimečně každé lidské bytosti již ode dne jejího narození, popř. již před narozením, v právní teorie nazývá jako „všeobecné osobností právo“. Předmětem tohoto všeobecného osobnostního práva v objektivním smyslu je tedy osobnost člověka v její integritě tělesné (tj. život, zdraví, tělesná schránka) i morální (tj. všechny formy osobní svobody člověka, tedy např. důstojnost, čest, pověst)2. V subjektivním smyslu se jedná o možnost každého člověka nakládat v mezích právního řádu podle svého uvážení se svou osobností a jejími jednotlivými složkami vůči ostatním subjektům s rovným právním postavením a právo nebýt při výkonu tohoto práva nikým rušen (jedná se o právo absolutní povahy) 3. DVOŘÁK Jan, ŠVESTKA Jiří, ZUKLÍNOVÁ Michaela a kol.: Občanské právo hmotné I. Vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013. s. 248, ISBN: 978-80-7478-326-5 2 KNAP, Karel a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4., podstatně přeprac. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2004. s. 69. ISBN 80-7201-484-6. 3 KNAP, Karel a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4., podstatně přeprac. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2004. ISBN 80-7201-484-6. s. 92 1

8

Všeobecné osobnostní právo je v tomto smyslu přirozeným právem člověka, které je přiznáno všem lidem, jako subjektům tohoto osobnostního práva bez rozdílu. V právní teorii se v této souvislosti vymezují dvě odlišná chápání všeobecného osobnostního práva, a to v závislosti na tom, zde je chápáno jako jednotné právo, které chrání lidskou osobnost jako nedílný celek, ze kterého následně vyplývá ochrana jednotlivých složek této osobnosti (monistické pojetí), nebo zda chápe ochranu osobnosti jako soubor oddělených práv na ochranu jednotlivých složek osobnosti člověka (pluralistické pojetí)4. Dle české právní teorie a judikatury Nejvyššího soudu ČR (dále jen „NS“) převažuje pojetí osobnostního práva jako práva jednotného, tedy monistické pojetí.5 Párovým pojmem k všeobecnému osobnostnímu právu jsou pak tzv. „zvláštní osobnostní práva“, která se zaměřují na ochranu těch projevů lidské osobnosti, které mají určité specifické kvality, spočívající v tom, že jsou projevem tvůrčí činnosti člověka. Jedná se o právo autorské a práva související s právem autorským. Tato osobnostní práva tak nejsou přiznána všem lidem, ale pouze těm, kteří jsou schopni projevů tvůrčí činnosti6. Zvláštní osobností práva nebudou předmětem této práce.

1.3. Zásahy do osobnosti člověka Zásah do osobnosti člověka, resp. do všeobecného osobnostního práva člověka, je obecně možný ve dvou formách. V prvé řade se může jednat o fyzický zásah do tělesné schránky neboli tělesné integrity člověka a z toho plynoucí tělesné a duševní útrapy. Součástí ochrany tělesné integrity člověka je tedy i právo na život. V této rovině je možné ochranu osobnosti člověka vnímat jako ochranu člověka jako živého tvora, který při zásahu do jeho tělesné schránky vnímá bolest a zažívá psychické útrapy. V druhé rovině je možné vnímat ochranu osobnosti člověka jako tvora na vyšší intelektuální úrovni, který navazuje mezilidské vztahy, buduje své profesní a společenské postavení a zásahy do svého soukromí a osobních projevů vnímá jako příkoří. Jedná se tedy o situace, kdy člověk pociťuje újmu a zažívá psychické (a někdy i fyzické) útrapy v případech, kdy nedochází

KNAP, Karel a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4., podstatně přeprac. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2004. ISBN 80-7201-484-6. s. 17, 59 5 LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2014. Velké komentáře. s. 397 až 398. ISBN 978-80-7400-529-9. 6 KNAP, Karel a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4., podstatně přeprac. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2004. s. 17. ISBN 80-7201-484-6. 4

9

k fyzickému zásahu do jeho tělesné schránky, popř. jsou tyto útrapy důsledkem fyzického zásahu, který již pominul (například se může jednat o snížení společenského uplatnění a narušení mezilidských vztahů daného člověka v důsledku ublížení na zdraví). Vzhledem k tomu, že tématem této práce je ochrana osobnosti v mediální oblasti, z podstaty věci se nebudu zabývat fyzickými zásahy do tělesné integrity člověka, tedy ochranou jeho života a zdraví, protože tyto nelze skrze média provést. Předmětem této práce bude tedy pouze ochrana člověka před jinými formami zásahů do výše vymezených ostatních složek lidské osobnosti. Bude se tedy jednat především o zásahy do cti či důstojnosti člověka, jeho soukromí, neoprávněné užití jeho jména a neoprávněné zachycení a užití jeho podoby, a to skrze média.

1.4. Obsah pojmu média Druhým základním pojmem, který je pro účely této práce nutné vymezit, je pojem médií, resp. pojem mediální oblast. Obsah pojmu médium je dle Slovníku spisovného jazyka českého7 velice široký a v různých kontextech může nabývat velmi rozličného významu (např. médium jako osoba komunikující se záhrobím nebo médium jako prostředí určité chemické reakce). Je však možné shrnout, že výraz „médium“ vždy označuje osobu nebo předmět, které zprostředkovávají určitý děj, činnost či reakci. Jedná se tedy o prostředek. V kontextu této práce budu pod pojmem média rozumět prostředky masové komunikace, tedy „masová média“ nebo jinak řečeno „hromadné sdělovací prostředky“. Tato média se vyznačují tím, že jejich prostřednictvím je možné oslovit velké množství osob naráz, přičemž tyto osoby na sdělení masových médií zpravidla neodpovídají, ale informace pouze přijímají. Určujícím znakem masových médií je tedy zásadní jednostrannost sdělení. Moravec kromě výše uvedeného znaku masových médií, který plyne již ze samotného jazykového výkladu pojmu masová média nebo hromadné sdělovací prostředky, uvádí další tři definiční znaky hromadných sdělovacích prostředků a to:

HAVRÁNEK B., BĚLIČ J., HELCL M., JEDLIČKA A. a pol. Slovník spisovného jazyka českého. [online] Ústav pro jazyk český ČSAV. 2011 [citováno 15. srpna 2016]. Dostupné z WWW: 7

10

1) Organizovanost a soustavnost činnosti těchto médií8. Jedná se o skutečnost, že k šíření informací dochází zcela záměrně, a je to základním cílem médií. Někteří autoři

v tomto

smyslu

hovoří

o

mediálních

institucích

nebo

tzv.

institucionalizovaných médiích9. 2) Tzv. veřejný diskurz, tedy, že média šíří informace pocházející z vnějšího světa a pro veřejné publikum10. 3) Zaměření na produkci obsahu11. Tento čtvrtý bod, však osobně chápu spíše jako zaměření na aktivní šíření vlastního obsahu, resp. obsahu vybraného ze strany daného média. Je zřejmé, že tyto definiční znaky se bez dalšího plně uplatní především pro klasická média (např. noviny, televize, rádio). Povaha hromadných sdělovacích prostředků se však v poslední dekádě proměnila v tom smyslu, že klasické hromadné sdělovací prostředky s příchodem a rozšířením nových informačních a komunikačních technologií již ztratily svůj monopol na šíření informací mezi širokou veřejnost. Především v souvislosti s rozšířením internetu může dnes i jednotlivec oslovovat se svými sděleními a názory v podstatě neomezený okruh osob (resp. omezeným pouze tím, kolik čtenářů v kyberprostoru bude ochotno danému příspěvku věnovat svůj čas). V tomto smyslu hovoříme o tzv. nových médiích. V nejširším smyslu je možné nová média definovat jako prostředky masového šíření informací, které využívají nové informační a komunikační technologie. Budu-li tedy pojímat nová média v tomto širokém smyslu, budou sem patřit jak internetové zpravodajské stránky a internetové encyklopedie, tak i internetové diskuze, vyhledávače, sociální sítě, soukromé blogy aj. Je zřejmé, že ne všechna nová média v tomto smyslu splní i výše uvedené definiční znaky médií dle Moravce. Například v případě osobních blogů může být oslaben znak veřejného diskurzu, a to v obou jeho složkách, jelikož informace bude autor čerpat především ze svého vnitřního světa a často může být blog veden formou „deníčku“, který autor píše především pro svou vlastní MORAVEC, Ondřej. Mediální právo v informační společnosti. Praha: Leges, 2013. Student (Leges). s. 23 a násl. ISBN 978-80-87576-52-6 9 McQuail, Denis. Úvod do teorie masové komunikace, Portál: Praha, 1999, s. 32. ISBN 80-7178-200-9. citováno v MORAVEC, Ondřej. Mediální právo v informační společnosti. Praha: Leges, 2013. Student (Leges)., s. 12 až 13. ISBN 978-80-87576-52-6 10 MORAVEC, Ondřej. Mediální právo v informační společnosti. Praha: Leges, 2013. Student (Leges). ISBN 978-80-87576-52-6, str. 23 a násl. 11 MORAVEC, Ondřej. Mediální právo v informační společnosti. Praha: Leges, 2013. Student (Leges). ISBN 978-80-87576-52-6, str. 23 a násl. 8

11

radost, nikoliv za účelem zaujetí veřejnosti. V případě internetových diskuzí a platforem pro sdílení dat naopak nebude splněna podmínka vlastní tvorby obsahu daným médiem, a ve výše uvedeném smyslu, bude chybět vlastní aktivita při výběru šířeného obsahu. Osobně tedy pokládám za vhodnější přistupovat pro účely této práce k novým médiím ve výše vymezeném širším smyslu a neomezovat se pouze na ta elektronická média, která jsou ve své podstatě pouze odrazem médií klasických v kyberprostoru. Specifikem oblasti nových médií je, že právní úprava nereflektuje vždy s dostatečnou rychlostí vývoj v oblasti informačních technologií a vzniká tím určitá šedá oblast, pro kterou neexistuje vhodná právní úprava, resp. není vždy zřejmé, v jakém rozsahu se na tuto oblast uplatní právní úprava klasických médií. V případě nových médií nezaměřených na tvorbu či výběr vlastního obsahu, tedy v případech, kdy provozovatel daného média hraje roli pouhého zprostředkovatele šíření obsahu třetí strany, pak do popředí výrazně vystupuje potřeba speciální úpravy odpovědnosti za tento uveřejněný obsah, resp. úprava liberačních důvodů. Viz blíže kapitola č. 2 oddíl 2.4. této práce. Velmi zajímavý vývoj v této oblasti zaznamenala nedávná judikatura Evropského soudu pro lidská práva.

12

2. Prameny práva na ochranu osobnosti a svobody projevu V této kapitole rozeberu právní úpravu ochrany osobnosti v rozsahu relevantním pro účely této práce, jak byl vymezen v kapitole č. 1, a to postupně nejprve na mezinárodní úrovni, na úrovni právní úpravy Evropské unie a na úrovni vnitrostátní. Ve vztahu k médiím bude stěžejní především vzájemný vztah, resp. konflikt, práva na ochranu osobnosti na straně jedné, a práva na svobodu projevu ve formě svobody tisku a práva na informace ze strany veřejnosti, na straně druhé. Proto bude v této kapitole blíže rozebrána i právní úprava svobody projevu a práva na informace. V tomto kontextu se tedy budu zabývat svobodou projevu médií, jakožto mluvčího, a ochranou osobnosti konkrétní osoby, která je objektem tohoto projevu médií.12 Právo na informace se pak bude týkat veřejnosti, která je posluchačstvem a adresátem sdělení ze strany médií13.

2.1. Mezinárodní prameny ochrany Vzhledem k výše zmíněné přirozeně-právní povaze všeobecného osobnostního práva člověka je právo na ochranu osobnosti, nebo jejích jednotlivých složek, vyjádřeno ve velkém

množství

lidsko-právních

mezinárodních

smluv.

Důležitým

soft-law

dokumentem v této oblasti, přijatým na půdě OSN, je Všeobecná deklarace lidských práv14. V celosvětovém měřítku pak hraje důležitou roli v tomto kontextu Mezinárodní pakt o občanských a politických právech15, včetně přijatých opčních protokolů, taktéž přijatý na půdě OSN. V evropském regionu má však největší význam právní úprava plynoucí z ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,16 přijaté na půdě Rady Evropy (dále jen „EÚLP“). Význam EÚLP pro evropský region vyplývá především z vytvořeného kontrolního mechanismu. Za účelem projednání případného porušení EÚLP signatářskými státy byl zřízen Evropský soud pro lidská práva KOVÁČOVÁ, Lucia; NECHVÁTALOVÁ, Lucie; VÝBORNÝ, Štěpán. Ochrana soukromí versus svoboda projevu médií. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 442. s. 16. ISBN 978-80-210-6521-5 13 KOVÁČOVÁ, Lucia; NECHVÁTALOVÁ, Lucie; VÝBORNÝ, Štěpán. Ochrana soukromí versus svoboda projevu médií. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 442. s. 16. ISBN 978-80-210-6521-5. 14 Usnesení Valného shromáždění OSN č. DE01/48 Všeobecná deklarace lidských práv ze dne 12. Prosince 1948 uveřejněné ve Vybraných deklaracích Valného shromáždění OSN č. 1/1948 15 Vyhláška ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech 120/1976 Sb. 16 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí 209/1992 Sb. 12

13

(dále jen „ESLP“) ve Štrasburku. Vzhledem k rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR (dále jen „ÚS“), který mezinárodní smlouvy o lidských právech, kterými je Česká republika vázána, nadále pokládá za součást ústavního pořádku17, ovlivňuje úprava ochrany osobnosti v EÚLP a především judikatura ESLP výrazně i výklad vnitrostátních právních norem v této oblasti. Proto se v této kapitole budu blíže zabývat ustanoveními EÚLP a v kapitole 3. této práce judikaturou ESLP. Ochrana osobnosti plyne z čl. 8 odst. 1 EÚLP, ve kterém je upraveno právo na respektování rodinného a soukromého života, obydlí a korespondence. Ačkoliv pojmy jako je důstojnost či čest člověka v EÚLP jako chráněné hodnoty nefigurují, judikatura ESLP je pod právo na ochranu soukromého života taktéž řadí. Relativně extenzivním výkladem se z tohoto článku vyvozuje i právo na ochranu osobních údajů, a to na základně argumentace, že ochrana osobních údajů hraje významnou roli pro to, aby mohli jednotlivci využívat svého práva na respektování soukromého života18. Dle odst. 2 stejného článku platí, že státní orgán může do výkonu tohoto práva zasahovat pouze v případech, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Z výše uvedeného plyne, že pro oprávněnost zásahu do práva člověka na respektování jeho rodinného a soukromého života je nutné naplnit následující podmínky: 1) jedná se o případy stanovené zákonem, a zároveň 2) je takový zásah nezbytný v demokratické společnosti a 3) je činěn v zájmu ochrany jiných důležitých hodnot, jak jsou vymezeny v odst. 2 čl. 8 EÚLP. V této souvislosti je v prvé řadě nutné zmínit, že ačkoliv dikce EÚLP hovoří o omezení práv v případě stanovených „zákonem,“ nemusí se dle ustáleného výkladu ESLP jednat pouze o zákonnou úpravu, ale obecně o takový právní předpis, který má kvality kladené zpravidla na zákonnou úpravu19. Nicméně vzhledem k naší vnitrostátní právní úpravě v Listině základních práv a svobod ČR nebude omezení tohoto práva podzákonným předpisem možné.

Rozhodnutí ÚS ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 Rozhodnutí ESLP ze dne 29. dubna 2014 ve věci L. H. proti Lotyšsku, č. stížnosti 52019/07 19 Srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 14. 9. 2010 ve věci Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, č. stížnosti 38224/03 17 18

14

Práva a svobody druhých jako limity práva na ochranu osobnosti mohou v tomto případě spočívat právě v již dříve předestřeném konfliktu se svobodou projevu jiných osob. Kromě argumentace svobodou projevu jako samostatně stojící hodnotou však při konfliktu se svobodou projevu médií často dochází i k argumentaci založené na ochraně veřejné bezpečnosti (např. při informování o průběhu trestních řízení) nebo na ochraně morálky (např. při informování o soukromém životě osob veřejně činných). Svoboda projevu je upravena v čl. 10 odst. 1 EÚLP, a to tak, že každému zaručuje právo na svobodu projevu, svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Zároveň však uvádí, že tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. Stejně jako v případě práva na respektování rodinného a soukromého života, odst. 2 stejného článku upravuje případy, kdy může být toto právo jednotlivce omezeno a kdy může být jeho výkon podmíněn splněním určitých podmínek nebo formalit, respektive kdy do něj může být oprávněně zasaženo. Omezit svobodu projevů je pak opět možné za současného splnění tří podmínek, obdobně jako u práva na respektování rodinného a soukromého života, tedy: 1) jedná se o případy stanovené zákonem, 2) jedná se o zásah, omezení nebo stanovení podmínek nebo formalit nezbytných v demokratické společnosti a za 3) je takový zásah činěn v zájmu jiných důležitých hodnot, jak jsou vymezeny v odst. 2 čl. 10 EÚLP. Rozdíl mezi čl. 8 a čl. 10 EÚLP spočívá právě v rozdílném výčtu chráněných hodnot, které mohou být důvodem pro omezení těchto základních práv. Kromě korektivů národní bezpečnosti, územní celistvosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, je zde výslovně uvedena i ochrana pověsti nebo práv jiných, dále zabránění úniku důvěrných informací a zachování autority a nestrannosti soudní moci. Zároveň je nutné zmínit, že odst. 2 čl. 10 EÚLP výslovně uvádí, že právo na svobodu projevu zahrnuje i povinnosti a odpovědnost. Jak bylo uvedeno výše, ochrana osobnosti může být omezena v zájmu ochrany práv a svobod jiných osob, tedy i v zájmu výkonu práva na svobodu projevu. Čl. 10 odst. 2 EÚLP pak uvádí, že právo na svobodu projevu může být za splnění ostatních podmínek omezeno v zájmu ochrany práv a pověsti jiných. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že důležitým regulativem svobody projevu bude právě právo na ochranu osobnosti. Ani

15

jedno z těchto práv tak není postaveno svým významem nad druhé a každé z nich může být v zájmu druhého přiměřeně omezeno. Vždy tedy bude nutné v konkrétním případě zvažovat oprávněné zájmy všech zúčastněných osob tak, aby nedocházelo k výkonu jednoho z těchto práv způsobem, který by zakládal nepřiměřený, a tím i neoprávněný zásah do práv jiných osob. Z výše uvedeného plyne již dříve předestřený konflikt mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti. Způsoby, jakými je možné tento konflikt řešit, tedy jak postupovat při vyvažování zájmů jednotlivců na výkonu těchto, často protichůdných práv, byly opakovaně předmětem judikatury, a to jak na mezinárodní, evropské, tak vnitrostátní úrovni.

2.2. Listina základních práv Evropské unie Na půdě Evropské unie je dokumentem upravujícím ochranu osobnosti a svobodu projevu Listina základních práv EU20 (dále jen „LZPEU“). Jako u předchozích rozebraných mezinárodních smluv, ani LZPEU neřeší konflikt práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu tisku jednoznačně ve prospěch jednoho či druhého. Opět tedy bude nutné poměřovat míru zájmu na ochraně jednoho vůči druhému. Znění LZPEU je však ve srovnání s předchozími zmíněnými dokumenty mnohem detailnější úpravou, více odpovídající modernímu pojetí ochrany osobnosti a obecnému trendu rozšiřování ochrany lidských práv. Kromě obecné ochrany práva na respektování soukromého a rodinného života, upravené v čl. 7, obsahuje LZPEU i samostatné články, výslovně stanovující ochranu některých již zmíněných složek osobnosti, jejichž ochrana se z EÚLP dovozovala jen výkladem pojmů „soukromý a rodinný život“. Tak například čl. 1 LZPEU výslovně upravuje ochranu lidské důstojnosti, která je nedotknutelná a musí být respektována a chráněna. Dále pak v čl. 3 LZPEU je výslovně uvedena fyzická a duševní nedotknutelnost. Nad výše uvedené čl. 8 LZPEU upravuje právo každého na ochranu osobních údajů, které se ho týkají, a to včetně práva na přístup k údajům, které o něm byly shromážděny a právo na jejich opravu. Vzhledem k tomu, že přijetím Lisabonské smlouvy se LZPEU stala součástí primárního práva EU, stojí nyní v hierarchii právních předpisů EU na stejné úrovni jako zakládací

Listina základních práv Evropské unie vyhlášená v českém znění sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 111/2009 Sb. m. s. o sjednání Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství 20

16

smlouvy a bude při aplikaci právních předpisů EU předmětem výkladu ze strany Soudního dvora evropské unie (dále jen „SDEU“). Nicméně vzhledem k tomu, že Čl. 52 odst. 321 LZPEU váže výklad a aplikaci LZPEU na ustanovení EÚLP a judikaturu ESLP, zůstává EÚLP a judikatura ESLP stále privilegovaným referenčním rámcem pro ochranu základních práv22.

2.3. Česká právní úprava V českém právním řádu nalézáme základ právní úpravy ochrany osobnosti člověka i svobody projevu již na úrovni ústavní, a to především v Listině základních práv a svobod23 (dále jen „LZPS“), která tvoří součást ústavního pořádku České republiky a ve které jsou obě tato práva chráněna jako základní lidská práva. Jejich omezení tak podléhá přísným kritériím. Vzhledem k tomu, je nutné pro kompletní pochopení vztahu ochrany osobnosti k médiím a jejich vzájemného konfliktu vycházet právě především z této ústavněprávní úpravy, judikatury ÚS, jakož i z judikatury ESLP. Vzhledem k výše uvedenému pojednám v tomto oddílu nejprve o právní úpravě v LZPS. V dalších pododdílech se pak na zákonné úrovni zaměřím především na úpravu ochrany osobnosti v občanském právu, ve kterém je úprava ochrany osobnosti člověka obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Ve vztahu k médiím je dále nutné zmínit některé speciální prostředky ochrany osobnostních práv, které nabízí právní úprava mediálního práva a dále právní úpravu vztahující se k novým médiím. Z úsporných důvodů pak, vzhledem k omezenému rozsahu této práce, pominu veřejnoprávní regulaci provozování médií a trestněprávní úpravu ochrany osobnosti.

2.3.1. Listina základních práv a svobod Jak již bylo zmíněno v úvodu tohoto oddílu, na ústavní úrovni plyne ochrana osobnosti v českém právním řádu z úpravy v LZPS. Důstojnost člověka jako základní hodnota, na Čl. 52 odst. 3 LZPEU: „Pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.“ 22 WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL aj. Listina základních práv a svobod: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2016-8-15]. ASPI_ID KO2_1993CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X. 23 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů 21

17

které je celý katalog lidských práv vystavěn je vyjádřena již v čl. 1 LZPS, který zakotvuje, že lidé jsou si svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Z tohoto ustanovení plyne již dříve uvedený závěr, že všeobecné osobnostní právo je ve stejném rozsahu přiznáno všem lidem bez rozdílu. Pro účely této práce jsou dále relevantní především čl. 7 odst. 1 a čl. 10 LZPS. Dle čl. 7 LSZP platí, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena a toto právo může být omezeno pouze zákonem. Čl. 10 LZPS pak stanovuje v odstavci 1 právo každého, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst, a aby bylo chráněno jeho jméno. Dále pak dle odst. 2 čl. 10 LZPS má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a dle odstavce 3 téhož článku má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. V souvislosti s výše uvedeným se mohou jevit čl. 7 a čl. 10 LZPS jako částečně duplicitní, resp. čl. 7 se ve světle čl. 10, který upravuje detailně ochranu jednotlivých složek osobnosti člověka, může jevit jako nadbytečný. Z komentáře k čl. 7 LZPS plyne, že se nejednalo o záměr ústavodárce, nýbrž o výsledek legislativně nepříliš promyšlené systematiky Listiny a určitých vzájemných nepochopení mezi poslanci při schvalování znění LZPS a jednotlivých pozměňovacích návrhů24. Výkladem předmětných článků právní teorie dospěla k závěru, že právo na soukromí je primárně garantováno v čl. 10 LZPS, a to včetně práva na ochranu osobních údajů, čl. 7 pak tvoří určitou zbytkovou klauzuli zajišťující především ochranu tělesné a duševní integrity ve vztahu k právu na soukromí25. Mám však za to, že i v tomto významu je čl. 7 odst. 1 LZSP nadbytečný, protože i zásahy do soukromí formou zásahu do tělesné a duševní integrity je možné bez větších obtíží podřadit pod ustanovení obecné úpravy ochrany před zásahy do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 LZPS, jak koneckonců činí i ESLP při

24 LANGÁŠEK, Tomáš. Čl. 7 (Nedotknutelnost osoby a zákaz mučení). In: WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL aj. Listina základních práv a svobod: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2016-3-17]. ASPI_ID KO2_1993CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X. 25 LANGÁŠEK, Tomáš. Čl. 7 (Nedotknutelnost osoby a zákaz mučení). In: WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL aj. Listina základních práv a svobod: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2016-3-17]. ASPI_ID KO2_1993CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.

18

výkladu čl. 8 EÚLP26. Popř. by bylo možné zvážit i podřazení těchto zásahů pod čl. 6 LZPS upravující právo na život ve spojení s čl. 8 odst. 1 LZPS, zaručujícím osobní svobodu člověka. V souvislosti s výše uvedeným je nutné také zmínit, že čl. 10 LZPS na rozdíl od čl. 17 LZPS (blíže viz dále) neobsahuje ustanovení upravující podmínky a způsob omezení tohoto ústavně garantovaného práva. To však neznamená, že by osobnostní práva garantována čl. 10 LZPS byla absolutně neomezitelná. Dle judikatury ÚS, LZPS toto právo garantuje jako tzv. základní právo absolutní, a lze tedy k jeho omezení přikročit jen za účelem ochrany základních práv jiných osob anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku jako celku, tzv. ústavně imanentní omezení základních práv a svobod. Pokud takovýto účel není shledán, nelze aplikovat ustanovení zákona, která by základní práva a svobody omezovaného porušovala.27 Vzhledem k tomu, že ochrana jednotlivých lidských práv stojí na stejné úrovni, může být v praxi v případě jejich kolize problematické určit, které základní lidské právo má být v zájmu druhého omezeno. Za účelem vyřešení této otázky dovodil ÚS ve své judikatuře tzv. test proporcionality. Blíže viz kapitola 3. oddíl 3.1. této práce. Svoboda projevu a právo na informace jsou pak upraveny v čl. 17 LZPS jako první z politických práv. V teorii však svobodu projevu a právo na informace řadíme na pomezí práv osobních a politických28. LZPS zaručuje svobodu projevu a právo na informace, přičemž v odst. 2 čl. 17 uvádí demonstrativní výčet, jakými způsoby je možné svobodu projevu, potažmo právo na informace využívat. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Ze skutečnosti, že je chráněna nejen svoboda projevovat své názory a šířit informace, ale i svoboda informace přijímat, plyne, že je jako taková chráněna především svoboda komunikace, a to jak komunikace soukromé, tak komunikace hromadné, formou hromadných sdělovacích prostředků, kdy jednotlivec oslovuje větší množství blíže neurčených osob. I v takovém

např. Rozhodnutí ESLP ze dne 11. prosince 2014 ve věci Dubská a Krejzová proti České republice, stížnost č. 28859/11 a č. 28473/12 27 Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 4.2011, sp. zn. Pl. ÚS 43/10 - 1 28 MORAVEC, Ondřej. Mediální právo v informační společnosti. Praha: Leges, 2013. Student (Leges). ISBN 978-80-87576-52-6, s. 31 26

19

případě je chráněna nejen svoboda šiřitele informace, ale i právo všech těchto blíže neurčených adresátů, tyto informace přijímat, pokud se tak sami rozhodnou. V souvislosti s výše uvedeným souvisí i pojem svobody tisku. Ve své podstatě se jedná o výkon práva na svobodný projev, a to formou hromadných sdělovacích prostředků, nicméně právě v oblasti svobody tisku je akcentováno i právo široké veřejnosti přijímat informace. Ochranou svobody tisku se tedy neposkytuje ochrana pouze médiím, jakožto mluvčímu, ale především je chráněn i tento veřejný zájem na volném toku informací. I z tohoto důvodu je svoboda tisku přiznána i právnickým osobám. Obdobně jako dle EÚLP lze svobodu projevu a právo na informace omezit zákonem (a v tomto případě pouze zákonem), jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost nebo ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Taková omezení však zároveň dle čl. 4 odst. 4 LZPS musí „šetřit podstaty a smyslu“ svobody projevu a práva přijímat informace a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena. Dále LZPS na rozdíl od EÚLP výslovně stanovuje, že cenzura je nepřípustná. ESLP přitom ve své judikatuře ve výjimečných případech cenzuru připouští.29 Tento zákaz cenzury je ústavní mez, kterou nesmí případná omezení svobody projevu, resp. svobody tisku dle odst. 2 čl. 17 LZPS překročit. Zákaz cenzury je dle většinového názoru české právní teorie považován za zákaz absolutní, tedy, že není možné připustit z tohoto zákazu výjimky.30 Je tomu tak proto, že se jedná o zákaz adresovaný veřejné moci, tedy státu a nejedná se tak ve své podstatě o základní právo jednotlivce.31 Rozhodující pro určení nepřípustných zásahů do svobody projevu a práva na informace formou cenzury však bude samotné vymezení obsahu pojmu cenzura. Je možné shrnout, že většina autorů tento pojem vymezuje takovým způsobem, že se jedná o omezení svobody projevu nebo práva na přijímání nebo šíření informací ze strany veřejné moci, tedy státu, a to na základě předběžné a institucionalizované kontroly obsahu tohoto projevu nebo šířené informace. Z výše uvedené definice plyne, že za cenzuru nelze považovat omezení obsahu informací

Rozhodnutí ESLP ze dne 25. listopadu 1996 ve věci Wingrove proti Velké Británii, stížnost č, 17419/90 MORAVEC, Ondřej. Mediální právo v informační společnosti. Praha: Leges, 2013. Student (Leges). ISBN 978-80-87576-52-6, s. 33. 31 WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL aj. Listina základních práv a svobod: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2016-3-17]. ASPI_ID KO2_1993CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X. 29 30

20

šířených skrze média z jejich vlastní vůle (tzv. autocenzura). Ve vztahu k tématu této diplomové práce je dále nutné zdůraznit, že se nejedná o cenzuru, pokud v konkrétním případě bude na základě rozhodnutí soudu uloženo vydavateli periodického tisku nebo provozovateli vysílání dále nešířit již vydaný článek popř. odvysílaný pořad, ve kterých došlo k zásahu do osobnostních práv konkrétního člověka32.

2.3.2. Občanskoprávní úprava Na občanskoprávní úrovni plyne ochrana osobnosti z ustanovení § 81 a následujících OZ. Oproti staré úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SOZ“) dospěla ochrana osobnosti v OZ detailnější úpravy. SOZ ochranu osobnosti upravoval přibližně v šesti paragrafech v části první, v obecných ustanoveních, a dále pak v části šesté, upravující odpovědnost za škodu a bezdůvodné obohacení, ve které byla obsažena úprava odpovědnosti za škodu na zdraví. Koncepčně však nedošlo k významnějším změnám. Nová právní úprava se věnuje úpravě osobnosti člověka především v části první, hlavě II, oddílu 5 a 6. OZ. Oddíl 5. upravuje ochranu jména člověka, jeho bydliště a na rozdíl od SOZ i ochranu pseudonymu, jehož ochrana se za účinnosti SOZ dovozovala výkladem ustanovení zakotvujícím ochranu jména, a to za podmínek, že se jedná o pseudonym individuální, nikoliv užívaný více osobami současně, který daný umělec užívá místo svého skutečného jména33. Oddíl 6. OZ pak upravuje ochranu osobnosti celkem v šesti pododdílech: 1) obecná ustanovení, 2) podoba a soukromí, 3) právo na tělesnou a duševní integritu, 4) práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu, 5) nakládání s částmi lidského těla a 6) ochrana lidského těla po smrti člověka. Pro účely této práce bude kromě pododdílu obecných ustanovení o ochraně osobnosti člověka důležitý především pododdíl třetí, který zakotvuje právo na ochranu podoby a soukromí člověka a zákonné licence, za kterých je možné do těchto chráněných hodnot zasáhnout. Pro výklad těchto norem je dále stěžejní ustanovení § 1 odst. 2 OZ, které stanoví, že jsou zakázána ujednání porušující, mimo jiné, práva týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Z toho plyne, že ustanovení OZ týkající se ochrany osobnosti mají kogentní

Srov. MORAVEC, Ondřej. Mediální právo v informační společnosti. Praha: Leges, 2013. Student (Leges). ISBN 978-80-87576-52-6. s. 34 33 Srov. např. rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 2116/2006 ze dne 31. října 2006 32

21

povahu. Význam, který OZ přikládá ochraně osobnosti je vyjádřen i tím, že OZ zakotvuje ochranu osobnosti i v úvodních ustanoveních, a to v rámci obecných zásad soukromého práva. Ustanovení § 3 OZ tak zakotvuje ochranu důstojnosti člověka, ochranu jeho svobody a práva brát se o vlastní štěstí a štěstí své rodiny, dále ochranu jeho života, zdraví, cti a soukromí. Ustanovení OZ v již zmíněném oddílu 6. hlavy II, části první, dále rozvíjí obecně formulovanou ochranu osobnosti v úvodních ustanoveních OZ. Ustanovení § 81 odst. 1 OZ zahrnuje tzv. generální klauzuli, dle které platí, že je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv a každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Toto ustanovení mimo jiné vyjadřuje již dříve zmíněnou absolutní povahu práva na ochranu osobnosti, tedy, že působí erga omnes, proti všem. V odst. 2 ustanovení § 81 je pak obsažen demonstrativní výčet složek osobnosti člověka, které jsou chráněny, a to tak, že je chráněn život člověka, jeho důstojnost, zdraví, právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a projevy osobní povahy. Oproti SOZ došlo k určitým formulačním změnám. OZ zahrnul do právní úpravy výslovně právo každého žít podle svého a do demonstrativního výčtu chráněných složek osobnosti nově uvedl i právo žít v příznivém životním prostředí, nicméně vzhledem k demonstrativnosti výčtů chráněných hodnot v obou právních úpravách nemá tato formulační změna velký praktický význam. Hovořím-li o pojmech jako je důstojnost, čest a vážnost člověka, nemusí být na první pohled zřejmý rozdíl v obsahu těchto pojmů. Důstojnost člověka právní teorie i judikatura chápe jako přirozenou hodnotu člověka, která je pro všechny lidi stejná a požívá tedy stejné ochrany před stejnými zásahy. Jedná se o základní status člověka jako lidské bytosti34. Důstojnost je tedy hodnotou, která je člověku vlastní již z důvodu jeho existence jako člověka, naopak čest je statusem v průběhu života člověkem získaným. Odvíjí se od profesních i soukromých mezilidských vztahů daného jednotlivce a spočívá ve způsobu vnímání hodnoty konkrétního člověka jím samým, jeho blízkými a očima veřejnosti. Ochrana před stejnými zásahy do cti člověka tedy může být u různých osob různá, a to především tím způsobem, že u různých osob může být relevantní jiná intenzita a způsob

DVOŘÁK Jan, ŠVESTKA Jiří, ZUKLÍNOVÁ Michaela a kol.: Občanské právo hmotné I. Vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013. s. 257, ISBN: 978-80-7478-326-5 34

22

zásahu. Vážnost je pak možné chápat jako součást pojmu čest, a to v rozsahu, ve kterém se jedná o vnímání člověka v očích veřejnosti, tedy jedná se svým způsobem o synonymum pojmu dobrá pověst35. Další složkou osobnosti člověka, kterou je nutné blíže vymezit je soukromí člověka. Obsahem tohoto pojmu se zabývala především judikatura Evropského soudu pro lidská práva v souvislosti s výkladem čl. 8 odst. 1 EÚLP. Obecně je tento pojem chápán jako souhrn všeho, tj. lidí, prostor a hodnot, které jsou člověku nejbližší36, v širším smyslu je pak možné pod tento pojem zahrnout i veškeré projevy osobní povahy člověka, jako je soukromá korespondence nebo jiné formy soukromé komunikace, soukromé písemnosti, zachycení podoby člověka apod. Je zřejmé, že v tomto širším pojetí se jedná o všeobjímající pojem. Vzhledem k tomu, že zájem na ochraně některých těchto složek soukromí zákonodárce považoval za obzvláště důležitý, zmiňuje jejich ochranu česká i evropská právní úprava výslovně, ačkoliv by bylo možné jejich ochranu dovodit i z obecné ochrany soukromí, jak bylo definováno výše. Právě zmíněná soukromá korespondence je chráněna nejen jako součást soukromí člověka, ale též ústavně zakotveným listovním tajemstvím. Listina základních práv EU pak zakotvuje v samostatném článku ochranu osobních údajů člověka. ESLP naopak ve své rozhodovací praxi konstantně aplikuje, jak již bylo zmíněno v předchozích oddílech, velmi široký výklad pojmu soukromí, kdy z ustanovení čl. 8 dovozuje i právo na informační sebeurčení nebo např. právo na zachování fyzické integrity. Ochrana poskytovaná občanskoprávní úpravou nabízí jako prostředek ochrany možnost domáhat se dle ustanovení § 82 OZ, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn následek tohoto zásahu. Jedná se tedy o nárok zdržovací a restituční. Je důležité zmínit, že pro uplatnění tohoto nároku není vyžadováno zavinění osoby, z jejíž strany k neoprávněnému zásahu došlo. OZ tak v těchto případech nadále uplatňuje koncept objektivní odpovědnosti. Výše uvedené nároky může uplatnit v prvé řadě člověk, jehož osobnost byla dotčena a po jeho smrti kterákoli z osob jemu blízkých. Zde došlo oproti SOZ k rozšíření oprávněných LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2014. Velké komentáře. s. 422. ISBN 978-80-7400-529-9 36 DVOŘÁK Jan, ŠVESTKA Jiří, ZUKLÍNOVÁ Michaela a kol.: Občanské právo hmotné I. Vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013. s. 257, ISBN: 978-80-7478-326-5 35

23

osob, jelikož SOZ umožňoval uplatnit tento nárok pouze manželu nebo partnerovi člověka, do jehož osobnosti bylo zasaženo, jeho dětem, a není-li jich, jeho rodičům. Novinkou, kterou v této souvislosti přinesl OZ je ustanovení § 83 OZ, které umožňuje, aby se ochrany osobnosti člověka při splnění určitých podmínek domáhala i právnická osoba. Z dikce ustanovení § 82 OZ však plyne, že je tato ochrana poskytována pouze před „neoprávněným“ zásahem. Neoprávněnost zásahu je pak nutné posuzovat především v kontextu ustanovení § 84 až 90 OZ, která upravují podmínky „oprávněného“ zásahu do podoby a soukromí člověka. Kromě těchto speciálních důvodů opravňujících zásah do osobnosti člověka přichází dále v úvahu i obecné okolnosti vylučující protiprávnost, jako je nutná obrana či krajní nouze. Obecně platí, že zachytit či rozšiřovat podobu člověka nebo zasáhnout do jeho soukromí lze jen s jeho svolením. Z dikce zákona přitom vyplývá, ze zachycení podoby člověka nemusí být vždy realistické, ochrana se poskytuje před jakýmkoliv zachycením podoby, podle kterého je možné určit totožnost daného člověka. Ochrana podoby člověka se tak vztahuje i na zobrazení stylizovaná či nadsazená, označovaná jako karikatura37. Zároveň platí zákonná domněnka, že kdo svolí k zobrazení své podoby za okolností, ze kterých je zřejmé, že bude jeho podoba dále šířena, platí, že svolil i k rozmnožování a rozšiřování tohoto zobrazení obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat. Rozsah ochrany soukromí je vymezen demonstrativním výčtem činností, kterými nelze bez svolení člověka narušovat jeho soukromí. Jedná se zejména o nepřípustnost narušování soukromých prostorů (tedy nikoliv pouze obydlí) člověka, sledování jeho soukromého života nebo pořizování či šíření záznamů o jeho soukromém životě. Výslovně je přitom stanoveno, že ve stejném rozsahu jako soukromí člověka jsou chráněny i projevy osobní povahy. Vzhledem k demonstrativnosti vyčtených způsobů zásahů a poskytnutí ochrany výslovně i všem projevům osobní povahy je možné uzavřít, že je chráněno soukromí člověka v jeho širokém pojetí. Zároveň ze zákona platí, že kdo dal k zásahu do svého soukromí nebo k zachycení či šíření své podoby svolení, může

37

ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015. ISBN 978-80-7380-549-4. s. 226

24

tento souhlas kdykoliv odvolat. V případě, že bylo svolení uděleno na dobu určitou, může odvoláním svolení bez rozumného důvodu nebo změny okolností vyvstat povinnost nahradit škodu z toho vzniklou. K povaze tohoto svolení je vhodné zmínit, že se jedná o jednostranné právní jednání. Toto jednostranné právní jednání však není uvedeno v ustanovení § 2884 a násl. OZ, která upravují taxativní jednostranná právní jednání, ze kterých vznikají závazky. Většinový názor právní teorie tak dovozuje, že udělení svolení k zásahu do osobnosti člověka nezakládá závazkový právní vztah, ale má pouze povahu okolnosti vylučující protiprávnost zásahu a jeho důsledkem je nemožnost využití prostředků obrany ze strany člověka, který svolení udělil a do jehož osobnosti bylo zasaženo38. Odlišnou povahu má však svolení k užití projevů osobní povahy, které mohou existovat ve vnějším světě již bez závislosti na svém tvůrci. U těchto projevů osobní povahy teorie naopak dovozuje, že smluvní úprava jejich užití není vyloučena.39 Dalším důvodem, který opravňuje zásah do soukromí druhého nebo zachycení jeho podoby je situace, kdy se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu. K úřednímu účelu a v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu, je možné použít bez svolení člověka i písemnost osobní povahy. V této souvislosti je zajímavé zmínit, že „vystoupení v záležitosti veřejného zájmu“ je novinkou, kterou přinesla právní úprava OZ a v praxi zatím není upřesněno, co tento pojem zahrnuje. Někteří autoři uvádějí, že toto ustanovení sleduje realizaci práva veřejné kritiky, a to jak ze strany např. sdělovacích prostředků, tak jednotlivců40. V tomto chápání se tedy tato zákonná licence do jisté míry kryje s licencí zpravodajskou (blíže viz dále), a to v případech, kdy zpravodajství realizuje veřejnou kritiku ve veřejném zájmu. Jiní autoři naopak považují za nutný aspekt této zákonné licence její úřední účel a uvádějí, že

LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9. s. 402 39 LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9. s. 406 40 PAVLÍK, Pavel. § 88 (Licence). In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2016-8-15]. ASPI_ID KO89_a2012CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.] 38

25

vystoupením v tomto smyslu není jakékoli vystoupení na veřejnosti mající povahu veřejné kritiky, ale musí zde být přítomen úřední účel založený zákonem 41. Pro účely této práce je však stěžejní tzv. zpravodajská licence, kterou upravuje ustanovení § 89 OZ. Dle tohoto ustanovení se mohou bez svolení člověka pořídit nebo použít přiměřeným způsobem i podobizna člověka nebo zvukový či obrazový záznam jeho soukromí, a to v případech, kdy se jedná o vědecký či umělecký účel nebo pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že na rozdíl od úpravy obsažené v SOZ, této zákonné licence již výslovně požívají nejen klasická média, ale i nová média, mající povahu obdobnou televiznímu nebo rozhlasovému zpravodajství.42 K obdobnému závěru sice bylo možné dojít výkladem již za účinnosti úpravy dle SOZ, a to za použití principu proporcionality, nicméně OZ tento výklad svým zněním stanovil najisto. Přiměřenost použití je přitom nutné hodnotit z perspektivy, nakolik závažný je zásah do osobnostních práv člověka použitím jeho podoby nebo záznamu a zároveň, zda je tento zásah dostatečně odůvodněn veřejným zájmem na šíření této informace, tedy na zachování svobody tisku a svobody přístupu k informacím. Pro všechny výše uvedené oprávněné zásahy do osobnosti člověka však platí korektiv dle ustanovení § 90 OZ, dle kterého nesmí být tyto zákonné licence využity nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka. Kromě již zmíněných nároků restitučních a zdržovacích je v OZ upraveno i právo vymáhat náhradu újmy způsobené neoprávněným zásahem do osobnostních práv člověka, které naopak v OZ doznalo oproti úpravě v SOZ značných změn. Deliktní odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnosti člověka plyne z ustanovení § 2910 OZ, které upravuje odpovědnost za porušení zákona, a to tak, že škůdce, který vlastním zaviněním porušil zákonem stanovenou povinnost a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Z tohoto ustanovení plyne, že je deliktní odpovědnost za zásah do osobnostních práv člověka koncipována jako

LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2014. Velké komentáře. s. 537. ISBN 978-80-7400-529-9. 42 MORAVEC, Ondřej: Mediální právo v informační společnosti. Praha. Leges, 2013. s. 201. ISBN 97880-87576-52-6 41

26

odpovědnost subjektivní, tedy odpovědnost za zavinění. Vzhledem k tomu, že všeobecné osobnostní právo má, jak již bylo zmíněno, povahu přirozeného práva, rozsah náhrady újmy se bude řídit ustanovením § 2956 OZ, které stanoví, že škůdci vzniká povinnost nahradit nejen škodu, tedy majetkovou újmu, ale i nemajetkovou újmu, kterou svým zásahem způsobil, a to včetně způsobených duševních útrap. K absolutní a přirozenoprávní povaze všeobecného osobnostního práva blíže viz kapitola 1 oddíl 1.2 této práce. Způsob náhrady způsobené újmy je pak upraven v ustanovení § 2951 OZ. Škoda se primárně nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Pouze není-li toto dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, je možné uhradit způsobenou škodu v penězích. Na rozdíl od SOZ zakotvuje OZ v odstavci 2 tohoto ustanovení i náhradu nemajetkové újmy, která se odčiní tzv. „přiměřeným zadostiučiněním“. Přiměřené zadostiučinění přitom může mít rozličné formy. V případě zásahu do osobnostních práv člověka se může jednat o veřejnou omluvu nebo povinnost uveřejnit určitou informaci. Přiměřené zadostiučinění však musí být poskytnuto v penězích vždy, pokud jiný způsob nezajistí skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Dle ustanovení § 2957 OZ platí, ohledně určení způsobu a výše přiměřeného zadostiučinění, že musí být určeny takovým způsobem, aby byly odčiněny i tzv. okolnosti zvláštního zřetele hodné, které jsou uvedeny demonstrativním výčtem. Jedná se především o úmyslné způsobení újmy, způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci a jiné. Pro účely této práce je ve vztahu k médiím důležité, že demonstrativní výčet OZ výslovně uvádí jako okolnost zvláštního zřetele hodnou i „násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost“.

2.3.3. Prostředky ochrany osobnosti v mediálním právu Mediální právo svou povahou spadá do oblasti veřejného práva, a to do odvětví správního práva. Kromě kogentních norem, regulujících regulaci provozování médií a obsahu informací uveřejňovaných v médiích, obsahují předpisy mediálního práva i určité vůči OZ speciální prostředky ochrany osobnosti. Tyto prostředky ochrany osobnosti se uplatní zásadně na žádost dotčené osoby a mají tak dispozitivní a soukromoprávní povahu43. Těmito prostředky jsou právo na odpověď a právo na uveřejnění dodatečného sdělení, MORAVEC, Ondřej: Mediální právo v informační společnosti. Praha. Leges. 2013. s. 207. ISBN 97880-87576-52-6 43

27

shodně upravené v zákoně č. 46/2000 Sb. o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“) a zákoně č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoRTV“). Právo a odpověď spočívá v právu člověka, do jehož osobnosti bylo zasaženo určitým sdělením uveřejněným v periodickém tisku nebo vysílání, požadovat po vydavateli resp. provozovateli vysílání, uveřejnění jeho odpovědi. V českém právním řádu se přistoupilo k tzv. německému modelu práva na odpověď, který se vyznačuje tím, že dotčená osoba může požadovat uveřejnění odpovědi pouze na taková sdělení, která obsahují skutková tvrzení, nikoliv pouhé hodnotící soudy, opakem by byl model francouzský, ve kterém se právo na odpověď pojímá jako absolutní právo osoby, které se uveřejněný text dotýká, a zásadně se připouští i právo na odpověď na hodnotící soudy44. V české právní úpravě tak osoba, jejíž cti, důstojnosti nebo soukromí se uveřejněné skutkové tvrzení dotýká, může požadovat uveřejnění odpovědi, kterou toto tvrzení uvede na pravou míru, doplní nebo zpřesní. Jedná se tedy o ochranu v prvé řadě proti sdělením nepravdivým a dále proti sdělením sice pravdivým, ale neúplným nebo nepřesným. Ze skutečnosti, že dikce TZ užívá pojmy „sdělení“ a „tvrzení,“ tedy projevy mající povahu skutkového tvrzení, NS dovodil, že pouhé uveřejnění fotografie nezakládá právo na odpověď, jelikož tuto povahu postrádá a pojmy tvrzení či sdělení nelze v tomto kontextu vykládat extenzivně.45 Dále je vhodné zmínit, že dle dikce TZ, je právo na odpověď přiznáno proti tvrzením, která se dotýkají osobnosti člověka ve výše vymezeném rozsahu, není však výslovně zmíněno, že se musí jednat o „neoprávněný“ zásah do osobnosti člověka ve smyslu OZ. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že právo na odpověď je možné uplatnit i vůči takovým tvrzením, která byla uveřejněna v souladu se zákonnou zpravodajskou licencí dle ustanovení § 89 OZ, pokud se dotýkají osobnosti člověka ve výše vymezeném rozsahu. Tomuto výkladu by nasvědčovala i argumentace některých autorů, že právo na odpověď je nejen prostředkem ochrany osobnosti člověka, ale zároveň prostředkem zajištění svobody projevu jednotlivce, jelikož osoba, která byla na svých osobnostních právech dotčena, může skrze tento institut vyjádřit svůj názor v médiích, naopak vůči

44 45

POUPEROVÁ, Olga: Regulace médií. Praha. Leges. 2010. s. 226. ISBN: 978-80-87212-48-6. Srov. rozh. NS 28 Cdo 1969/2002 ze dne 12. února 2003

28

médiím se jedná o omezení jejich svobody projevu46. Nicméně ustálená judikatura NS pro posouzení zásahu do cti, důstojnosti a soukromí člověka ve smyslu citovaného ustanovení TZ, uplatňuje stejná kritéria, jako pro posouzení neoprávněnosti zásahu dle OZ.47 Dále pak judikatura NS dovodila, že pro realizaci práva na odpověď je nutnou podmínkou, aby se tvrzení, kterého se odpověď týká, skutečně dotklo cti, důstojnosti nebo soukromí daného člověka, přičemž každé zveřejnění nepravdivého nebo zkresleného údaje nemusí takový zásah zakládat. K takovému zásahu dojde pouze v případě, že zásah přesáhl přípustnou intenzitu takovým způsobem, že jej již nelze v demokratické společnosti tolerovat.48 Vydavatel resp. provozovatel vysílání je povinen na žádost dotčené osoby odpověď uveřejnit za podmínek blíže upravených TZ a ZoRTV. V zásadě se jedná o stanovení takových podmínek, aby byla odpověď uveřejněna způsobem rovnocenným (a není-li to možné, tak přinejmenším srovnatelným) se způsobem, jakým bylo uveřejněno původní skutkové tvrzení a dále zajištění toho, aby dotčená osoba nenesla dodatečné náklady vzniklé uveřejněním odpovědi. TZ i ZoRTV však upravují určité výjimky, za kterých není vydavatel resp. provozovatel vysílání povinen odpověď uveřejnit. Jedná se o případy, kdy by uveřejněním textu došlo ke spáchání trestného činu nebo správního deliktu, uveřejnění by bylo v rozporu s dobrými mravy nebo napadané sdělení je citací nebo pravdivou interpretací sdělení třetí osoby a jako takové bylo prezentováno. Dále se jedná o případ, kdy dotčená osoba udělila k uveřejnění předmětného sdělení prokazatelně souhlas, nicméně tato výjimka se může uplatnit pouze v případě, že uveřejněné tvrzení odpovídá svým obsahem sdělení, k jehož uveřejnění dala dotčená osoba souhlas. Judikatura taktéž dovodila, že vydavatel nebo provozovatel vysílání nemusí uveřejnit odpověď v případech, kdy navržená odpověď neuvádí původní sdělení na pravou míru, popř. neupřesňuje ani nedoplňuje zveřejněné tvrzení.49 V souvislosti s výkladem pojmu média v kapitole č. 1 této práce, je vhodné zmínit, že navzdory značné podobnosti některých internetových zpravodajských stránek

POUPEROVÁ, Olga: Regulace médií. Praha. Leges. 2010. s. 240. ISBN: 978-80-87212-48-6. MORAVEC, Ondřej: Mediální právo v informační společnosti. Praha. Leges. 2013. s. 216, ISBN 97880-87576-52-6. Dále např. rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 861/2005 ze dne 25. května 2006 48 Srov. rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 861/2005 ze dne 25. května 2006 49 Srov. rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 2159/2008 ze dne 16. prosince 2009 46 47

29

s periodickým tiskem vydávaným v listinné podobě, dle převažujícího názoru teorie i praxe se TZ, a tím pádem ani úprava práva na odpověď, na tato nová média nepoužije50. Zakotvení práva na uveřejnění dodatečného sdělení v TZ a ZoTRV souvisí se skutečností, že média, vzhledem vysoké oblíbenosti kriminální tematiky mezi širokou veřejností, často informují o trestních řízeních, popř. o řízeních o správních deliktech, a to již v jejich průběhu. Na informování o pravomocném rozhodnutí v těchto řízeních však již nemusí mít média zájem, a to především v případě zprošťujících rozhodnutí. V takovém případě má osoba, která byla v původně uveřejněném sdělení o průběhu řízení identifikována způsobem, že je možné ji ztotožnit, právo požadovat po vydavateli resp. provozovateli vysílání, uveřejnění informace o pravomocném rozhodnutí ve věci. Vydavatel resp. provozovatel vysílání však tuto povinnost nemá, pokud o výsledku řízení, ještě před žádostí dotčené osoby, odpovídajícím způsobem sám informoval. Dále ohledně způsobu sdělení a zákonných výjimek platí ohledně dodatečného sdělení obdobně vše, co bylo již řečeno ohledně práva na odpověď.

2.4. Nová média a odpovědnost za zveřejněný obsah: evropská a česká právní úprava Ve vztahu k novým médiím je pak nad výše uvedené nutné zmínit právní úpravu odpovědnosti za obsah zveřejněný na internetu, jelikož odpovědnost těchto subjektů má, vzhledem k povaze nových médií, svá specifika. Vzhledem k tomu, že česká právní úprava je v tomto ohledu implementací směrnic přijatých na půdě Evropské unie, rozeberu evropskou a českou právní úpravu v tomto oddílu současně. Na úrovni Evropské unie se nalézá úprava odpovědnosti za obsah zveřejněný na internetu ve směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2000/31/EC ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu na vnitřním (dále jen „Směrnice”). Tato Směrnice byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSIS“). Směrnice a ZSIS mají za cíl Srov. např. MORAVEC, Ondřej: Mediální právo v informační společnosti. Praha. Leges. 2013. s. 115 ISBN 978-80-87576-52-6 nebo POUPEROVÁ, Olga: Regulace médií. Praha. Leges. 2010. ISBN: 978-8087212-48-6. s. 44 50

30

upravit odpovědnost tzv. poskytovatelů služeb informační společnosti za obsah zveřejněný nebo šířený v souvislosti se službami, které poskytují. Co je obsahem pojmu služba informační společnosti lze nalézt v evropském právu ve směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2015/1535 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (kodifikované znění). Dle čl. 1 odst. 1 písm. b této směrnice je službou informační společnosti každá služba poskytovaná zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb. Shodným způsobem vymezuje službu informační společnosti i ZSIS. Z výše uvedeného je zřejmé, že se jedná o definici, která zahrnuje široký okruh služeb, nikoliv pouze nová média. Jak již bylo zmíněno v první kapitole této práce, nová média, především ve formě internetových diskuzí, blogů, veřejných elektronických uložišť dat nebo sociálních sítí typu Facebook nebo LinkedIn, poskytují ve své podstatě všem gramotným lidem s připojením na internet možnost sdílet své myšlenky, názory či soubory s širokou veřejností. Šířit informace je tedy v tomto smyslu velmi jednoduché, ne vždy je však natolik jednoduché tento obsah zpětně z veřejného prostoru stáhnout a dohledat osobu, která jej zveřejnila. Tato problematika vyvstává především v situacích, kdy šířený obsah není nezávadný, např. když zasahuje do práva na ochranu osobnosti jiných osob nebo porušuje autorská práva jiných osob. Vzhledem k tomu, že často jedinou dohledatelnou osobou, která se podílela na šíření obsahu, bývá poskytovatel dané služby informační společnosti, který hraje v této souvislosti roli zprostředkovatele, vyvstává v takovém případě otázka, nakolik je možné jej činit odpovědným za šířený obsah. Právní úprava ve Směrnici zvolila tzv. horizontální přístup k úpravě odpovědnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb informační společnosti za obsah poskytnutý třetí stranou.51 Tento přístup znamená, že podmínky odpovědnosti a liberační důvody vymezené ve Směrnici se aplikují na občanskoprávní i trestní odpovědnost poskytovatelů zprostředkovatelských služeb, a na všechny druhy možného porušení právních předpisů,

GARROTE FERNÁNDEZ-DÍEZ Ignacio, SENG Daniel. Summary of Comparative Analysis of National Approaches to the Liability of Internet Intermediaries for Infringement of Copyright and Related Rights. [online] WIPO. 2013. [online]. Dostupné z [citováno 15. srpna 2016] s. 11 51

31

a to ať už se jedná o zásah do osobnostních práv člověka, autorských práv, nebo např. podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Odpovědnost

poskytovatelů

zprostředkování,

pak

v ZSIS

služeb i

informační

Směrnici

společnosti

upravena

spočívajících

podle typu

ve

poskytované

zprostředkovatelské služby, a to v závislosti na tom, nakolik se sám poskytovatel zapojil do šíření daného obsahu a jaká opatření přijal, aby šíření závadného obsahu zamezil. Odpovědnost poskytovatelů je pak oproti obecné úpravě odpovědnosti za způsobenou škodu za určitých podmínek omezena. V této souvislosti právní teorie hovoří o tzv. „bezpečném přístavu“ pro poskytovatele služeb informační společnosti. ZSIS tak upravuje odpovědnost poskytovatele služby za obsah přenášených informací, odpovědnost poskytovatele služby za obsah automaticky dočasně meziukládaných informací a odpovědnost poskytovatele služby za ukládání obsahu informací poskytovaných uživatelem. Pro účely této práce se zaměřím pouze na třetí skupinu. Dle ustanovení § 5 ZSIS poskytovatel zprostředkovatelské služby, jež spočívá v ukládání informací poskytnutých uživatelem (dále jen „hosting“), odpovídá za obsah těchto informací, pouze pokud mohl, vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem, vědět, že ukládaný obsah nebo jednání uživatele jsou protiprávní, nebo pokud se dozvěděl prokazatelně o protiprávní povaze obsahu nebo o protiprávním jednání uživatele a neučinil neprodleně veškeré kroky, které lze po něm spravedlivě požadovat. Za splnění těchto podmínek se tedy poskytovatel hostingu ocitá v tzv. „bezpečném přístavu“, ve kterém mu nehrozí odpovědnost za protiprávnost šířeného obsahu. Poskytovatel hostingu však vždy odpovídá za obsah uložených informací v případě, že vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na činnost uživatele. Tato úprava je ve své podstatě přepis textu Směrnice. ZSIS dále zakotvuje, že tito poskytovatelé nejsou povinni dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací a aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace. Toto ustanovení pak plyne z čl. 15 Směrnice, který výslovně zakotvuje zákaz členských států uložit poskytovatelům služeb informační společnosti obecnou povinnost dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecnou povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost. Toto ustanovení však zakazuje pouze obecnou povinnost dohlížet na šířený

32

obsah, nevylučuje však možnost členských států zakotvit povinnost poskytovatelů dohlížet na obsah v některých speciálních případech. Například německá a francouzská právní úprava obsahuje povinnost poskytovatelů hostingu, dohlížet a zamezit šíření obsahu v případě již dokázané protiprávnosti šířeného obsahu, tedy nejen povinnost obsah odstranit, ale také zamezit jeho opětovnému šíření skrze danou službu. Tím je fakticky poskytovatelům hostingu v těchto případech uložena povinnost dále monitorovat v určeném rozsahu šířený obsah a vyhledávat tento konkrétní protiprávní obsah.

33

3. Konflikt svobody projevu a ochrany osobnosti v mediální oblasti 3.1. Test proporcionality Jak již bylo nastíněno v kapitole 4., pododdílu 4.3.1 této práce, test proporcionality je právní konstrukcí, jakýmsi návodem, který vytvořila česká i evropská judikatura za účelem řešení kolize základních lidských práv, jejichž ochrana stojí na stejné úrovni. Nejde tedy o konstrukci vytvořenou primárně pro konflikt ochrany osobnostních práv člověka a svobody projevu, ale o obecný postup, kterým se postupuje při konfliktu kterýchkoliv základních lidských práv a svobod, které stojí na stejné úrovni. Potřeba praktického řešení kolizí základních lidských práv soudy, plyne především ze skutečnosti, že není účelné a ani dobře možné legislativně upravit, v jaké hierarchii základní lidská práva vůči sobě stojí. Vzhledem k přirozenoprávní povaze základních lidských práv, závisí posuzování jednotlivých případů zásahů do těchto práv při jejich vzájemné kolizi často na přirozeném lidském vnímání spravedlnosti, jak koneckonců uvedl ÚS ve svém nedávném rozhodnutí: „při posuzování porušení práva na ochranu osobnosti je důležitým aspektem to, aby odrážela obecně sdílené představy o spravedlnosti.“52 Tyto obecně sdílené představy o spravedlnosti pak vždy závisejí na kontextu předmětné situace. Smyslem testu proporcionality obecně, jak jej opakovaně definoval ÚS, je tedy posouzení přiměřenosti zásahu do základního práva, a to s ohledem na účel tohoto zásahu53. V obecné rovině ÚS test proporcionality definoval nejdříve v kauze týkající se ústavnosti institutu anonymního svědka54. V tomto rozhodnutí ÚS vymezil jednotlivá kritéria, na základě kterých mají být základní práva stojící v kolizi poměřována. V případě anonymního svědka se přitom jednalo o abstraktní kontrolu ústavnosti. Prvním kritériem je kritérium vhodnosti, kterou vnímáme ve smyslu, zda je zvolený prostředek schopen dosáhnout stanoveného (legitimního) cíle. Druhým kritériem je kritérium potřebnosti, tedy zda zde neexistuje jiný prostředek, kterým by bylo možné dosáhnout sledovaného Rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 2830/15 ze dne 25. února 2016 Srovnej např. rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 577/13 ze dne 23. června 2015 54 Rozhodnutí Pl. ÚS sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. října 1994 52 53

34

cíle bez zásahu do jiného základního práva či svobody. Třetím kritériem je kritérium závažnosti, tedy porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv. Toto kritérium je chápáno ve smyslu, zda je omezení jednoho ze základních práv, při současném splnění předchozích dvou kritérií, ospravedlnitelné. Jako přípustný je pak vyhodnocen takový zásah do základních lidských práv, který zároveň vyhoví všem třem kritériím. Pro posouzení kritéria závažnosti ÚS v této kauze uvedl, že relevantními jsou argumenty „empirické, systémové, kontextové a hodnotové“. Jak ale dále zmíním, ne ve všech případech ÚS tyto argumenty aplikuje. Samostatně pak ÚS uvedl, že povinností zákonodárce je hledat v případě kolize základních práv „možnosti minimalizace zásahu“, což především ve vztahu ke způsobu, jakým ÚS tento požadavek vyložil, vyvolalo určité kontroverze.55 Výše uvedený test proporcionality prošel v rozhodovací praxi ÚS vývojem a jeho aplikace se stala dle judikatury ÚS „nepsaným ústavním pravidlem“, a to jak ve vztahu k abstraktní kontrole ústavnosti, tak v případech konkrétní kontroly ústavnosti. Někteří autoři však poukazují na skutečnost, že jej ÚS neaplikuje vždy zcela konzistentně a tyto odchylky ne vždy dostatečně odůvodňuje56. Kosař například ve vztahu k mediálně známé kauze Vondráčkové proti Rejžkovi57 konstatuje, že ÚS provedl pouze ad hoc poměřování v kolizi stojících základních práv, při kterém nepoužil žádnou „vážící formuli“, jelikož není patrné, že by aplikoval argumenty empirické, systémové, kontextové a hodnotové, ani test minimalizace zásahu do základního práva, ani abstraktní či konkrétní poměřování kolidujících práv.58 Je tedy možné konstatovat, že v judikatuře ÚS ohledně aplikace testu proporcionality přetrvávají určité nevyjasněné otázky. ÚS však ve svém nedávném rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 577/13 ze dne 23. června 2015, shrnul poměrně přehledně, jakým způsobem při aplikaci testu proporcionality při K problematice minimalizace zásahu do základních práv ve vztahu k testu proporcionality viz blíže KOSAŘ, David: Kolize základních práv v judikatuře Ústavního soudu ČR. [Systém ASPI]. ASPI_LIT30076CZ. Jurisprudence (Wolters Kluwer) 1/2008. [cit. 2016-8-15]. s. 3 a násl. 56 KOSAŘ, David: Kolize základních práv v judikatuře Ústavního soudu ČR. [Systém ASPI]. ASPI_LIT30076CZ. Jurisprudence (Wolters Kluwer) 1/2008. [cit. 2016-8-15]. s. 6, dále srov. např. HOLLÄNDER, Pavel: Zásada proporcionality: jednosměrná ulice nebo hermeneutický kruh? Na příkladech veřejných dober a základních práv kolidujících s právem na soukromí. In ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed.). Právo na soukromí. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2011. ISBN: 978-80-210-5449-3 57 Rozhodnutí ÚS ze dne 15. března 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03 58 KOSAŘ, David: Kolize základních práv v judikatuře Ústavního soudu ČR. [Systém ASPI]. ASPI_LIT30076CZ. Jurisprudence (Wolters Kluwer) 1/2008. [cit. 2016-8-15]. s. 3 55

35

konfliktu práva na ochranu osobnosti se svobodou projevu médií postupuje. Zaměřím se tedy dále především na toto rozhodnutí. ÚS zde vymezil test proporcionality takovým způsobem, že přípustnost zásahu závisí obecně na následujících podmínkách: 1) zda k němu došlo na základě zákona, 2) zda účelem tohoto zásahu bylo dosažení legitimního cíle, 3) zda zásahem bylo možné dosáhnout tohoto legitimního cíle, 4) nebyl zde jiný, šetrnější způsob, kterým by bylo možné uvedeného legitimního cíle dosáhnout, 5) zda za splnění všech výše uvedených podmínek je namístě dát přednost dosažení uvedeného legitimního cíle před základním právem, do kterého bylo zasaženo.59 Bod č. 5 pak ÚS v tomto kontextu označuje jako test proporcionality v užším smyslu. ÚS se stejně jako v případě Vondráčkové proti Rejžkovi ani v tomto případě nezmínil o aplikaci výše uvedených „čtyř argumentů,“ relevantních pro posouzení kritéria závažnosti dle kauzy „anonymního svědka“. Nicméně vzhledem k tomu, že posouzení kritéria závažnosti, resp. otázky které právo je v daném případě na místě upřednostnit (proporcionality v užším smyslu), bývá v praxi oříškem, odkázal ÚS v uvedeném rozhodnutí na některá další vodítka, formulovaná v minulosti judikaturou ÚS i ESLP. Pro usnadnění nalezení odpovědi na otázku závažnosti formuloval ÚS dalších osm relevantních kritérií, které je nutné brát v potaz za účelem posouzení proporcionality zásahu do osobnostních práv, resp. pro posouzení proporcionality omezení svobody projevu v případě kolize těchto základních práv. Jsou jimi: 1) povaha výroku, 2) obsah výroku, 3) forma výroku, 4) postavení osoby, která je objektem výroku, 5) zda se výrok dotýká soukromé či veřejné sféry osoby, která je objektem výroku, 6) chování kritizované osoby, 7) kdo výrok pronáší, a 8) kdy tak činí60. Zároveň však ÚS judikoval, že ani tato kritéria nejsou konečným taxativním výčtem relevantních aspektů a vždy bude nutné brát v potaz celý kontext daného případu61. Ohledně výše vymezených osmi bodů pak judikatura vyvinula mnoho samostatných doktrín, které poskytují vodítko, jak tyto okolnosti posuzovat. Například ohledně povahy výroku se uplatní jiný přístup k zásahu do osobnosti člověka výrokem, který má povahu hodnotícího soudu a jiný ohledně výroku, který je skutkovým tvrzením. Dále například ohledně postavení osoby člověka judikatura rozlišuje mezi osobami veřejně činnými a

Rozhodnutí ÚS ze dne 23. června 2015 sp. zn. II. ÚS 577/13 Srov. např. rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. února 2015 61 Srov. např. rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. února 2015 59 60

36

známými a osobami, které takové postavení nemají. Tyto základní doktríny týkající se jednotlivých dalších aspektů relevantních pro posouzení otázky proporcionality, budou předmětem následujících oddílů této diplomové práce. Ve vztahu k testu proporcionality je vhodné zmínit, jakým způsobem ÚS přistupuje k rozhodnutím nižších soudů v případech, kdy posuzovaly kolizi základních lidských práv. ÚS judikoval, že při střetu základních práv, jejichž ochrana stojí na stejné úrovni, je především věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým.62 Z výše uvedeného plyne, že za předpokladu, že obecné soudy aplikují test proporcionality a vezmou do úvahy veškerá relevantní kritéria a dostatečným způsobem se tak vypořádají s ústavněprávní rovinou daného případu, ÚS má za to, že by již neměl přezkoumávat správnost závěru, ke kterému obecný soud po takovém postupu dospěl. Naopak, důvodem pro zrušení rozhodnutí bude, pokud obecné soudy ústavněprávní rovinu případu zcela pominou63. Nicméně ÚS při aplikaci tohoto pravidla není vždy důsledný, jak poukazuje například Moravec, který uvádí, že ÚS neváhá zasáhnout, pokud se s názorem obecného soudu neztotožní, a výše uvedené pravidlo tak chápe spíše jako adresované stěžovatelům, kteří v případě, že jejich případ byl posouzen i z ústavněprávního hlediska mají jen malou šanci na úspěch64. V souvislosti s výše vymezenými relevantními kritérii je dále nutné zmínit případy, kdy ÚS naopak judikoval, že se pro posouzení proporcionality zásahu nejedná o relevantní hlediska. US tak například vyslovil názor, že z hlediska posouzení proporcionality práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu projevu není možné, aby fakt, že určitá tvrzení jsou již odvetou na tvrzení předchozí, ospravedlňoval a převážil to, že jde o tvrzení urážející a dehonestující jinou osobu65. ÚS tak v tomto rozhodnutí judikoval, že i v případě, že se jedná o reakci na předchozí uveřejněná nepravdivá, popř. dokonce urážející a dehonestující tvrzení, je nutné zachovat obvyklou míru slušnosti, protože jiný výklad by při aplikaci argumentu ad absurdum, vedl k „lavině“ vzájemných urážek66. Je

Srov. např. rozhodnutí ÚS sp. zn. IV. ÚS 154/97 ze dne 9. února 1998 Srov. např. rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. března 2005 64 MORAVEC, Ondřej: Mediální právo v informační společnosti. Praha. Leges. 2013. s. 58. 978-80-8757652-6 65 Rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 94/05 ze dne 1. 12. 2005 66 Rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 94/05 ze dne 1. 12. 2005 62 63

37

vhodné zmínit, že tato judikatura ÚS z r. 2005 není zcela v souladu s pozdější judikaturou ESLP, který v některých případech přiznal tzv. odvetnou funkci svobodě projevu.67 Dle této doktríny platí, že výroky za jiných okolností nepřiměřené svou formou, mohou být ospravedlnitelné předchozími ostrými výroky ze strany adresáta. Tato doktrína byla v rozhodovací praxi ÚS poprvé převzata rozhodnutím z počátku tohoto roku68. ESLP při posuzování proporcionality zásahu do některého ze základních práv postupuje poněkud odlišným způsobem. Vzhledem k dikci EÚLP, která připouští omezení osobnostních práv i práva na svobodu projevu a práva na informace pouze v případech, ve kterých jsou taková omezení „v demokratické společnosti nezbytná“, využívá ESLP tzv. „test nezbytnosti v demokratické společnosti.“ Tento test spočívá v postupu, kdy ESLP určuje, zda namítaný zásah do základního práva či svobody odpovídá tzv. „naléhavé společenské potřebě", zda je „přiměřený sledovanému legitimnímu cíli“ a zda odůvodnění vnitrostátních orgánů jsou „relevantní a dostatečná“69. Pro posouzení, této „naléhavé společenské potřeby" disponují dle ESLP státní orgány určitou mírou uvážení, ta je však omezena právě evropským dohledem ze strany ESLP, jehož úkolem je vynést konečné rozhodnutí o tom, zda je omezení slučitelné se svobodou projevu chráněnou čl. 10 EÚLP70. Především ve vztahu k vymezení podmínky „naléhavé společenské potřeby,“ rozvinul ESLP ve vztahu k médiím ve své judikatuře další doktríny, upřesňující relevantní kritéria. Tyto budou blíže rozebrány v dalších oddílech této práce.

3.2. Role médií jako mluvčího projevu Jak již bylo nastíněno v kapitole č. 2, pododdílu 2.3.1., média jsou nositeli svobody tisku, ve které se zároveň zrcadlí právo široké veřejnosti na přístup k informacím. Jak uvedl ve své rozhodovací praxi ÚS: „Média hrají nezastupitelnou roli při informování jednotlivců ve věcech veřejného zájmu. Zprostředkovávají jednotlivcům informace o soudobém dění, o tendencích uplatňujících se v životě státu i společnosti. Média umožňují udržovat veřejnou diskusi, v níž se zprostředkovávají různé názory, a poskytují tak jednotlivcům i různým spol. skupinám příležitost, aby přispívali k utváření obecnějšího názoru. Tak Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku ze dne 2. 11. 2006, stížnost č. 60899/00 Rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. ledna 2016 69 rozhodnutí ESLP ze dne 26. dubna 1979 ve věci Sunday Times proti Spojenému království č. stížnosti: 6538/74 70 např. Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku, rozsudek ze dne 20. května 1999, č. stížnosti: 21980/93 67 68

38

média představují rozhodující faktor v permanentním procesu tvorby názorů a nakonec i tvorby vůle jednotlivců i společenských skupin, ale i politických institucí.“71 Toto specifické postavení médií bylo v judikatuře ÚS i ESLP opakovaně akcentováno. Často bývá v této souvislosti citováno rozhodnutí ESLP ve věci Observer a Guardian proti Velké Británii72, ve kterém ESLP přisuzuje médiím roli tzv. „hlídacího psa,“ spočívající v tom, že média mají právo šířit informace veřejného zájmu, jelikož v demokratické společnosti má veřejnost právo takové informace získávat. Právě tato skutečnost, tedy veřejný zájem na šíření informací veřejného zájmu skrze média vede k tomu, že judikatura ve vztahu k médiím, jakožto mluvčímu projevu, postupuje v některých případech poměrně privilegovaně. Tyto výhody spočívají především ve vymezení podmínek, za kterých je neoprávněnost zásahu do osobnostních práv třetích osob, především osob veřejně známých, vyloučena, i v případech, kdy o nich byla ze strany médií zveřejněna nepravdivá informace difamačního charakteru. Na druhou stranu, jelikož je ve společnosti zájem na šíření pouze pravdivých a objektivních informací, je tento privilegovaný přístup aplikován pouze za splnění určitých přesně vymezených podmínek. Níže vymezím základní teze formulované ÚS a ESLP. Jedná se především o různě definované algoritmy, ne nepodobné testu proporcionality, na základě kterých je posuzována oprávněnost zásahu do osobnostních práv třetích osob ze strany médií. V tomto smyslu bývají někdy uváděny jako alternativa k testu proporcionality73. Nicméně vzhledem k tomu, že všechny níže uvedené testy úzce souvisí právě s rolí médií, jakožto informátorem veřejnosti o záležitostech veřejného zájmu, a uplatňují se právě jen v případech, kdy média tuto roli plní, jsou řazeny do tohoto samostatného oddílu. Je možné říct, že test proporcionality se uplatní v případech, kdy se jedná o poměřování práva na svobodu projevu v kolizi s právem na ochranu osobnosti. Níže uvedené testy pak poměřují právo na ochranu osobnosti v kolizi nejen s právem na svobodu projevu, ale především s právem veřejnosti na informace.

rozhodnutí ÚS ze dne 17, července 2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05 The Observer Ltd and others and Guardian Newspapers Ltd. and others against The United Kingdom Report Of The Commission http://hudoc.echr.coe.int/eng#{"fulltext":["public watchdog guardian"],"sort":["kpdate Ascending"],"documentcollectionid2":["GRANDCHAMBER","CHAMBER"],"itemid":["001-57705"]} [24.7.2016] 73 MORAVEC, Ondřej: Mediální právo v informační společnosti. Praha. Leges. 2013. s. 61. 978-80-8757652-6 71 72

39

ESLP i ÚS v této souvislosti shodně definovaly některé okolnosti, za kterých nelze zásah do osobnostních práv osob veřejného zájmu uveřejněnou nepravdivou informaci považovat za legitimní. Tyto shodné závěry ÚS shrnul ve své judikatuře do následujících bodů: 1) na straně příslušného média musí existovat rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost zveřejňované informace, 2) musí být podniknuty dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v níž bylo ověření informace přístupné a definitivní, 3) ten, kdo difamační informaci zveřejnil, nesmí mít důvod nevěřit, že tato informace je pravdivá, 4) šiřitel informace si musí ověřit její pravdivost dotazem u osoby, jíž se informační údaj týká a zveřejnit její stanovisko, pokud mu bylo poskytnuto (s výjimkou případů, kdy takový postup není možný nebo není nutný) 5) motiv, kterým je vedeno uveřejnění difamující informace nesmí být dominantně motivováno touhou poškodit osobu, jíž se informace týká74. Na základě těchto kritérii pak ÚS i ESLP judikovaly ve vztahu k bulvárním médiím, které zpravidla staví svou marketingovou strategii na šíření skandálních zpráv za účelem uspokojení zvědavosti veřejnosti a nikoliv na šíření zpráv, na jejichž šíření je veřejný zájem, že informace takto zveřejněné nepožívají ochrany z důvodu ochrany svobody projevu.75 Je tedy zřejmé, že postavení médií bude odlišné v závislosti na jeho serióznosti, na postupu při ověřování zveřejňovaných informací, a na motivaci, kterou byl veden výběr témat. Ve výše uvedených aspektech mezi ÚS a ESLP panuje shoda, nicméně dále pak oba soudy vymezují některá další hodnotící kritéria mírně odlišným způsobem. V judikatuře ÚS byl v této souvislosti opakovaně aplikován tzv. desetibodový test, převzatý ze stanoviska Amicus curiae Benátské Komise ze dne 17. března 2004, CDL-AD(2004)011. Dle tohoto testu je třeba difamační fakta, tvrzená v médiích, posuzovat podle následujících hledisek: 1) Závažnost obvinění. Čím závažnější obvinění je, tím více byla veřejnost dezinformována a difamovaná osoba poškozena, pokud tvrzení není pravdivé. 2) Povaha informace a uvážení, do jaké míry je předmětný problém záležitostí veřejného zájmu. 3) Zdroj informace. Někteří šiřitelé informace nemají přímou znalost o události. Někteří mají vlastní důvody rozmělnit informaci anebo jsou placeni za své příběhy. 4) Vynaložené úsilí a konkrétní kroky k ověření pravdivosti informace. 5) Status informace. Např. Rozhodnutí ÚS ze dne 17. července 2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05, rozhodnutí ÚS ze dne 11. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 75 Rozhodnutí ÚS ze dne 6. března 2012 sp. zn. 1586/09, rozhodnutí ESLP ve věci Caroline von Hanover proti Německu ze dne 15. května 2004, stížnos č. 59620 74

40

Obvinění již může být předmětem vyšetřování, které vyžaduje ohledy. 6) Naléhavost záležitosti. Zprávy jsou často komoditou podléhající rychlé zkáze. 7) Zda byl žádán komentář od stěžovatele (žalobce). Ten může mít informace, kterými jiní nedisponují nebo které nesdělili. Oslovení stěžovatele (žalobce) nemusí být vždy nutné. 8) Zda médii šířené sdělení obsahovalo podstatu události viděné očima stěžovatele (žalobce). 9) Tón sdělení šířeného médii. Původce mediálně šířené informace může iniciovat diskusi nebo vyšetřování. Nemusí prezentovat obvinění jako sdělování faktu. 10) Okolnosti zveřejnění včetně jeho načasování.76 Z tohoto přehledu je zřejmé, že tento desetibodový test zahrnuje i některá z výše uvedených kritérií, akcentuje však, kromě kritéria pravdivosti informace a jejího ověření ze strany médií, i kritéria týkající se povahy zveřejněné informace a širší okolnosti jejího získání a zveřejnění. Judikatura ESLP v této věci klade důraz na poněkud odlišná kritéria při vyvažování osobnostních práv a svobody tisku. ESLP pak v této souvislosti posuzuje případ z následující perspektivy: 1) zda sdělení přispívá k debatě veřejného zájmu, 2) zda je osoba, jíž se osoba týká osobou veřejně známou, 3) jaké bylo chování dotčené osoby před zveřejněním informace, 4) jakým způsobem médium informaci získalo a jakým způsobem byla ověřena, 5) obsah a souvislosti sdělení, 6) přísnost sankce uložené za zveřejnění takové informace, pokud k takové došlo77. Z aplikace tohoto testu ze strany ESLP je zřejmé, že v centru zájmu opět stojí především kritérium veřejného zájmu, kdy kritérium podnícení „debaty veřejného zájmu“ ESLP rozvinul již ve své dřívější judikatuře78. Tento test byl ze strany ESLP poprvé použit v rozhodnutí Axel Springer proti Německu79 v roce 2012 a od té doby byl již několikrát zopakován, například v rozhodnutí a Hachette Filipacchi Associés80 proti Francii z roku 2013 nebo v případě Caragea proti Rumunsku z roku 201581. Je tedy možné přisvědčit závěru Moravce, který

Rozhodnutí ÚS ze dne 11. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03, shodně též I. ÚS 1586/09-1 ze dne 6. března 2012 nebo I. ÚS 998/12-2 ze dne 21. ledna 2014 77 Rozhodnutí ESLP ve věci Axel Springer proti Německu ze dne 7. února 2012, č. stížnosti: 39954/08 78 např. Rozhodnutí ESLP ve věci Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku, rozsudek ze dne 20. května 1999, č. stížnosti: 21980/93 79 Rozhodnutí ESLP ve věci Axel Springer proti Německu, rozsudek ze dne 7. února 2012, č. stížnosti: 39954/08 80 Rozhodnutí ESLP ve věci Hachette Filipacchi Associés proti Francii ze dne 10. listopadu 2013 č. stížnosti: 40454/07 81 Rozhodnutí ESLP ve věci Caragea proti Rumunsku, rozsudek ze dne 8. prosince 2015 č. stížnosti 51/06 76

41

ve své publikaci z r. 2013 uvádí, že se tento test může do budoucna stát součástí argumentační výbavy ESLP82.

3.3. Obsah projevu a jeho forma Jak bylo nastíněno již v oddílu 5.1 této práce, obsah projevu je dle ÚS jedním z důležitých hledisek pro posouzení proporcionality zásahu do práva na svobodu projevu nebo do práva na ochranu osobnosti v případě jejich vzájemné kolize. V této souvislosti judikatura rozvinula mnoho úvah a vyvinula mnoho samostatných doktrín. Vzhledem k omezenému rozsahu této práce se v tomto oddílu budu soustředit pouze na nejzákladnější z nich, vztahujících se k médiím. Pro úplnost tedy uvádím, že dalšími zajímavými tématy, která by mohla být do tohoto oddílu logicky zařazena, jsou například ochrana svobody projevu v souvislosti s reklamními sděleními nebo problematika karikatury.

3.3.1. Skutková tvrzení a hodnotící soudy Jedním z nejzákladnějších východisek, z jakého je nutné každý potenciálně neoprávněný výrok posuzovat je, zda se jedná o tvrzení faktů, nebo o vyjádření názorů autora sdělení. Judikatura ÚS i ESLP shodně dovodila, že hodnotící soudy, tedy vyjádření názoru či kritiky, požívají vyšší úroveň ochrany z titulu svobody projevu než skutková tvrzení. U skutkových tvrzení totiž bude zpravidla jejich oprávněnost záviset na tom, zda jsou pravdivá. V případu Lingens proti Rakousku tak ESLP judikoval, že je vždy nutné rozlišit mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy, jelikož existence faktů je možné prokázat, naopak pravdivost hodnotících soudů nemůže být předmětem dokazování83. Pokud tedy vnitrostátní soudy v tomto případě dokazování hodnotících soudů požadovaly, jednalo se o porušení práva stěžovatele na svobodu projevu84. ESLP v tomto rozhodnutí taktéž dále konstatuje, že takový postup ve vztahu k médiím by mohl mít odstrašující efekt a mohl by tak paralyzovat činnost tisku v jeho roli šiřitele informací veřejného zájmu. Ve své další judikatuře však ESLP uvádí, že i hodnotící soud se může ukázat jako nepřiměřený, a to pokud se neopírá o žádný skutkový základ85. Posouzení,

MORAVEC, Ondřej: Mediální právo v informační společnosti. Praha. Leges. 2013. s. 61. 978-80-8757652-6 83 Lingens proti Rakousku ze dne 8. července 1986, č. stížnosti: 9815/82 84 Lingens proti Rakousku ze dne 8. července 1986, č. stížnosti: 9815/82 85 Cumpana a Mazare proti Rumunsku ze dne 17. prosince 2004, č. stížnosti:33348/96 82

42

zda se hodnotící soud opírá či neopírá o skutkový základ, však neznamená, že tento skutkový základ musí být prezentován čtenářům spolu s šířeným hodnotícím soudem. Je možné konstatovat, že důležitější, je faktická spojitost mezi hodnotícím soudem a určitým skutkovým základem. Tak ESLP v rozhodnutí Feldek proti Slovensku uvedl, že bylo dostačující, pokud stěžoval ve svém hodnotícím soudu, vycházel ze skutkového základu, který byl široké veřejnosti obecně znám. Při hodnocení hodnotových soudů je tedy nutné vycházet z celospolečenského kontextu86. Nicméně dále ESLP v tomto rozhodnutí uvedl, že potřeba uvést spojitost mezi hodnotovým soudem a skutkovým tvrzením se může lišit s ohledem na okolnosti případu.87 ÚS v této souvislosti zastává shodný přístup k hodnocení skutkových tvrzení i hodnotících soudů a dále uvedl, že presumpcí ústavní konformity jsou chráněny toliko hodnotící úsudky samy o sobě, a nikoli tvrzení faktů, která sloužila za základ kritiky, která musí naopak důkazně prokazovat kritik sám88. Na základě výše uvedeného je tedy možné shrnout, že skutková tvrzení, za předpokladu, že jsou pravdivá, zpravidla nebudou zakládat neoprávněný zásah do osobnosti člověka. U hodnotících soudů pak jejich neoprávněnost bude záviset na tom, zda jsou založeny na určitém faktickém základu a na tom, zda je tento základ pravdivý. Nicméně tyto závěry nejsou aplikovatelné bezvýjimečně. Každé zveřejnění nepravdivého faktického údaje nemusí nutně znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. Dle judikatury ÚS bude dán neoprávněný zásah až tehdy, kdy 1) mezi zásahem a porušením osobnostních práv existuje příčinná souvislost, a 2) zásah přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze89. Naopak, i pravdivá tvrzení o faktických skutečnostech mohou zakládat neoprávněný zásah do osobnosti člověka, a to v případech, kdy je údaj podán takovým způsobem, že zkresluje skutečnost, či je natolik intimní, že odporuje právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti.90 Především ve vztahu k posouzení rozsahu ochrany soukromí člověka je však nutné zvážit postavení osoby, jíž se projev týká, blíže viz oddíl 3.4. této práce. Hodnotící soudy, za předpokladu, že se zakládají na pravdivé informaci, budou dále posuzovány především z hlediska jejich formy, a to tím způsobem, zda forma jejich veřejné prezentace je přiměřená, a zda zásah

Feldek proti Slovensku ze dne 12. července 2001, č. stížnosti: 29032/95 Feldek proti Slovensku ze dne 12. července 2001, č. stížnosti: 29032/95 88 Rozhodnutí ÚS ze dne 11. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 89 Rozhodnutí ÚS ze dne 8. února 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99 90 Rozhodnutí NS ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006 86 87

43

do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky91. ÚS v této souvislosti judikoval, že pokud jde o hodnotící soudy, i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za přiměřený.92 Tato judikatura je taktéž v souladu s judikaturou ESLP, který již v rozhodnutí Prager a Oberschlick proti Rakousku z roku 1995 judikoval, že chráněny svobodou projevu nejsou pouze informace a myšlenky, které jsou společností vnímány příznivě nebo neutrálně, ale také ty, které šokují nebo obtěžují stát nebo kteroukoliv část společnosti, novinářská svoboda zahrnuje možnost využití určitého stupně nadsázky nebo provokace93. Naopak poněkud odlišný názor vyjádřil v této věci ve svém rozhodnutí NS. NS ohledně hodnocení přípustné kritiky opakovaně judikoval, že o věcnou kritiku jde tedy, jestliže vychází z pravdivých výchozích podkladů. Současně však z těchto výchozích podkladů takováto kritika musí logicky vyvozovat odpovídající, hodnotící úsudky - závěry. Nejsou-li tyto předpoklady pravdivé, případně je-li hodnotící úsudek difamující, nelze považovat kritiku za přípustnou.94 Osobně chápu tento přístup NS jako velmi problematický. Hodnocení soudem, nakolik jsou přijaté subjektivní hodnotící závěry „odpovídající“ skutkovému základu, svým způsobem souvisí s dokazováním správnosti těchto úsudků. Jak bylo již zmíněno výše, požadovat dokazování pravdivosti hodnotících soudů není dle judikatury ESLP přípustné. V této souvislosti by mi přišlo vhodnější požadovat v případě uveřejnění kontroverzních hodnotících závěrů současné uveřejnění skutkového základu, ze kterého autor vychází. V takovém případě je každému čtenáři dán prostor pro posouzení, zda zde je, či není logická souvislost mezi přijatým hodnotícím soudem a jeho skutkovým základem. Nutnost uvést skutkové podklady přitom NS ve své judikatuře taktéž uplatňuje.95 Posuzování, nakolik jsou hodnotící úsudky „odpovídající“ skutkovým pokladům ze strany NS tedy pokládám za poměrně nešťastné.

Rozhodnutí NS ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2900/2006 Rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. listopadu 2005, obdobně dále např. rozhodnutí NS ze dne 19. července 1995, sp. zn. Cdon 24/95 93 Prager a Obeschlick proti Rakousku ze dne 24. dubna 1995, č. stížnosti: 15974/90, dále naoř, Incal proti Turecku ze dne 9. června 1998, č. stížnosti: 41/1997/825/1031 94 Rozhodnutí NS ze dne 26. června 2014 sp. zn. 23 Cdo 1323/2012, dále např. rozhodnutí NS ze dne 30. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004 95 Rozhodnutí NS ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. 20 Cdo 2483/2012 91 92

44

Dalším korektivem široké ochrany poskytované hodnotovým soudům, je dle názoru ÚS forma projevu. Dle ÚS ochrany nepožívají hodnotové soudy, vyjádřené nepřiměřenou expresivní formou, která zjevně překračuje meze slušnosti96. V této souvislosti ÚS za zjevně překračující meze slušnosti považuje především výroky užívající pejorativních výrazů a vulgarismů. Rozhodující v této souvislosti je, zda míra expresivity, užitá k popsání situace, nebyla ve „značném nepoměru k cíli kritiky“, tedy, zda tohoto cíle nebylo možné dosáhnout i bez takových expresivních výrazů97. Dalším hlediskem, pro posouzení oprávněnosti kritiky, je také motiv osoby, která výrok pronáší, jak bylo zmíněno již v předchozích částech této práce. Pokud tedy bylo hlavním cílem výroku urazit kritizovanou osobu, jedná se o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do osobnostních práv člověka98. Zajímavé je dále zmínit, že výše uvedené rozdělení výroků mezi hodnotové soudy a skutková tvrzení, je dnes do určité míry překonáváno, jelikož v rozhodovací praxi ESLP postupně vzniká třetí skupina hybridních výroků, a to tzv. „hodnotové soudy se skutkovým základem.“ Dle ÚS, který v nedávném rozhodnutí tuto doktrínu ESLP též aplikoval, platí, že u těchto výroků je nezbytné určit, do jaké míry mají skutkový základ a zda nejsou vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu99.

3.3.2. Zjednodušení a zkreslení v médiích Jak bylo uvedeno v předchozím pododdílu, skutková tvrzení jsou chráněna svobodou projevu za předpokladu, že jsou pravdivá a nezasahují excesivně to práva na ochranu soukromí a lidské důstojnosti, popř. nezkreslují popisovanou skutečnost. Nicméně vzhledem k tomu, že média mnohdy informují širokou veřejnost o složitých kauzách, které by pravděpodobně nebyly příliš čtenářsky (nebo divácky) zajímavé a možná ani pochopitelné, pokud by byly popsány zcela komplexně, je v této souvislosti nutné zmínit judikaturu soudů týkající se určité přípustné míry zjednodušení a zkreslení v médiích. ÚS tak v této souvislosti judikoval, že je nutné respektovat specifika běžného periodického Rozhodnutí ÚS ze dne 20. května 2014 sp. zn. V. ÚS 1511/13, dále též např. rozhodnutí ÚS ze dne 10. července 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96 97 Rozhodnutí NS ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007 98 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007 99 Rozhodnutí ÚS ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. I. ÚS 750/15 96

45

tisku, který je určen pro informování nejširší veřejnosti100. Dle ÚS tedy platí, že na rozdíl od publikací odborných, je v médiích zaměřených na nejširší veřejnost přípustné přistoupit k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení či zkreslení vede nutně k zásahu do osobnostních práv dotčených osob, jelikož významné je, zda celkové vyznění podávané zprávy odpovídalo pravdě101. Jiný přístup by kladl na novináře nesplnitelné nároky. V této souvislosti je nutné zmínit, že pro uplatnění tohoto privilegovaného přístupu nelze pojem „běžného periodického tisku“ vykládat extenzivně na všechny formy médií. Pro ilustraci je možné zmínit případ Růžový panter, o. s. proti České republice, řešený ESLP102, ve kterém na místě stěžovatele figurovalo občanské sdružení, jehož předmětem činnosti je boj proti korupci ve veřejné správě. Toto občanské sdružení uveřejnilo na svých internetových stránkách tiskovou zprávu, která obsahovala některé zkreslující informace. Vnitrostátní soudy v této věci shledaly porušení osobnostních práv dotčených osob, ačkoliv se dané občanské sdružení bránilo argumentací založenou na přípustné míře zkreslení v periodickém tisku. ESLP pak v této věci dal za pravdu vnitrostátním soudům, kdy uvedl následující: Soud zdůrazňuje, že v projednávané věci byl sporný text zveřejněn nikoliv v běžném tisku, ale na internetových stránkách stěžovatelského sdružení, které jako svůj cíl prezentuje boj proti korupci; z toho důvodu je třeba se ztotožnit s názorem vnitrostátních soudů, dle něhož měla veřejnost tendenci považovat takové informace za věrohodné a seriózní. A přestože je zřejmé, že k tomu, aby se stěžovatelské sdružení tohoto úkolu dobře zhostilo, musí mít možnost šířit informace takové povahy, aby zaujalo veřejnost a přispělo tak k transparentnosti činnosti zástupců veřejné moci, musí tak činit s náležitou obezřetností a umírněností.103

3.3.3. Práce se zdroji, převzatá tvrzení a interview Jak již bylo zmíněno v oddílu 3.2. v souvislosti s rolí médií ve společnosti a specifiky z toho plynoucími, je nutné brát v úvahu při hodnocení oprávněnosti zásahu do

Rozhodnutí ÚS ze dne 8. února 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, dále např. rozhodnutí ÚS ze dne 20. října 1999, sp. zn. I. ÚS 282/99 101 Rozhodnutí ÚS ze dne 8. února 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, dále např. rozhodnutí ÚS ze dne 20. října 1999, sp. zn. I. ÚS 282/99 102 Růžový panter, o.s. proti České republice ze dne 2. února 2012, č. stížnosti: 20240/08 103 Růžový panter, o. s. proti České republice ze dne 2. února 2012, č. stížnosti: 20240/08 [ASPI] 100

46

osobnostních práv též okolnost naléhavosti záležitosti, protože zprávy jsou často komoditou podléhající rychlé zkáze104. Jelikož ÚS k tomuto bodu neposkytl bližší výklad, je dle mého názoru tento výrok možné chápat ve dvou smyslech. První chápání je založeno na tom, že lukrativnost zveřejnění určité informace v médiích je často úzce navázána na skutečnost, jak rychle k tomuto zveřejnění dojde. Plynutím času i původně exkluzivní informace svou exkluzivitu ztratí. Druhé chápání je pak založeno na vnímání celé situace perspektivou veřejného zájmu, kdy plynutím času klesá nejen zájem média na zveřejnění informace, ale klesá i veřejný zájem na jejím šíření, jelikož ztrácí na aktuálnosti. Vzhledem k této povaze zpráv, čelí média problému, jak v krátkém časovém období od získání informace do jejího zveřejnění, ověřit její pravdivost se stoprocentní nebo alespoň dostatečnou jistotou. Je nutné si však uvědomit, že příliš přísné nároky kladené na novináře v této věci, by nebyly ve veřejném zájmu, jelikož by značně omezily rychlost toku informací a možná by i zcela zastavily diskuze ve společnosti o těch nejkontroverznějších tématech. Judikatura proto vymezila v této souvislosti mnoho doktrín, týkajících se práce se zdroji a převzatými tvrzeními. Problematikou, která s výše uvedeným souvisí, je otázka odpovědnosti za obsah interview. I v případě interview se ve své podstatě jedná o informace poskytnuté třetí stranou, které nemusí být snadné (a v některých případech ani možné) v krátké době ověřit, proto o problematice interview pojednám současně s problematikou převzatých tvrzení. Vydavatel tisku, resp. vysílatel televizního vysílání, je samozřejmě odpovědný i za obsah převzatých tvrzení. Existují však další okolnosti, ke kterým je v těchto situacích nutné přihlížet. ÚS i ESLP v těchto případech vidí jako jeden z rozhodujících faktorů, z jakého zdroje novinář čerpá. V této souvislosti je pro ilustraci možné citovat rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 2296/14 ze dne 14. dubna 2015. V řešeném případě novinář vycházel z tvrzení obsažených ve znaleckém posudku vypracovaném pro účely trestního řízení, nicméně později se tento znalecký posudek ukázal chybným. ÚS v této věci došel k závěru, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do práv dotčené osoby. ÚS dále uvedl, že je třeba přihlédnout též k tomu, kdo je autorem původního tvrzení, převzatého novinářem. Jiná je totiž situace, kdy novinář převezme názor „nahodilé třetí osoby“, a jiná, cituje-li názor člověka, který o dané věci musel mít dostatečné a relevantní informace (neboť se jakožto Rozhodnutí ÚS ze dne 11. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03, shodně též I. ÚS 1586/09-1 ze dne 6. března 2012 nebo I. ÚS 998/12-2 ze dne 21. ledna 2014 104

47

odborník v daném oboru přímo podílel na vypracování znaleckého posudku). Zároveň ÚS opět zdůraznil, že je nutné brát v úvahu i povahu daného média, tedy komu byl článek určen. Vzhledem k tomu, že článek byl určen nejširšímu okruhu čtenářů a nikoliv odborníkům, nešlo důvodně očekávat od novináře – laika – odborně přesné informace105. V této souvislosti je možné dále zmínit, že se jedná v praxi ÚS o ustálenou judikaturu, kdy již dříve vyslovil závěr, že ve věci odpovědnosti vydavatele je nezbytné, aby obecné soudy převzatá tvrzení rozlišovaly na různé kategorie (např. kategorii tvrzení převzatých od zpravodajských agentur, sdělení o projevech státních a společenských činitelů, sdělení o činnosti orgánů veřejné moci, názory třetích osob, apod.).106 Výše uvedené závěry zastává i ESLP. Z jeho rozhodovací praxe je možné namátkou zmínit případ ve věci Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku,107 ve kterém ESLP nepokládal za neoprávněný zásah zveřejnění informace obsažené v zatím neuveřejněné vládní zprávě. Je však důležité zmínit, že ESLP, kromě relevance a důvěryhodnosti zdroje informace, klade velký důraz i na formulaci zprávy, kdy pokládá za nutné, aby zpráva byla formulována objektivně a vyváženě. V případě pochybností o pravdivosti tvrzení se tedy může novinář liberovat například tím, že zveřejní spolu se zprávou i verzi událostí podle druhé osoby108 nebo tím, že vyjádří odstup od prezentované informace, a to například tím způsobem, že opakovaně uvede, že se jedná o citaci třetí osoby109 nebo vyjádří, i nepřímo, kontroverzi tématu110. Naopak ESLP nepokládá za legitimní, vyžadovat od novinářů, aby se vždy systematicky a výslovně distancovali od obsahu citace, která by mohla urazit třetí osoby nebo je provokovat či poškodit jejich čest a pokládá to za neslučitelné s úlohou tisku informovat o skutečnostech nebo názorech a myšlenkách, o nichž se v dané chvíli hodně hovoří111. Nicméně vymezení podmínek „vyváženosti zpravodajství“ je poměrné složité. ESLP v této věci judikoval, že požadavky na vyvážené zpravodajství se mohou v jednotlivých případech značně lišit, a to v závislosti na předmětném médiu, a opakovaně vyslovil v této věci názor, že mu nepřísluší, a ani vnitrostátním soudům, Rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 2296/14 ze dne 14. dubna 2015 Rozhodnutí ÚS sp. zn. III. ÚS 73/02 ze dne 17. února 2004 107 Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku, rozsudek ze dne 20. května 1999, č. stížnosti: 21980/93 108 Erla Hlynsdóttir proti Islandu ze dne 10. července 2012, č. stížnosti: 43380/10 109 Thoma proti Lucembursku ze dne 29. března 2001, č. stížnosti: 38432/97 110 Thoma proti Lucembursku ze dne 29. března 2001, č. stížnosti: 38432/97; V daném případě označil novinář obsah citovaného článku za „peprný“; dále například Jersild proti Dánsku ze dne 23. srpna 1994, č. stížnosti: 15890/89 111 Thoma proti Lucembursku ze dne 29. března 2001, č. stížnosti: 38432/97 105 106

48

vymezovat vhodné novinářské techniky112. ESLP tak v této souvislosti připomíná, že uložení sankce novináři za to, že napomáhali šíření výroků třetí osoby, by bránilo tisku přispívat do diskusí o problémech veřejného zájmu a nelze tak o něm uvažovat bez obzvlášť závažných důvodů113. Tyto teze se v judikatuře ESLP bez dalšího uplatňují na převzatá tvrzení i na interview. Oproti výše uvedené široce chápané ochraně svobody projevu novinářů ze strany ESLP pokud jde o převzatá tvrzení a interview, NS k interview přistupuje poněkud přísnějším způsobem. NS v této věci opakovaně judikoval, že v případě, že již publikovaný rozhovor ve formě interview je způsobilý zasáhnout do osobnostní sféry fyzické osoby, nelze bez dalšího uzavřít, že jestliže vydavatel přesně reprodukoval výroky osoby, s níž byl rozhovor uskutečněn, plní tak jen svou povinnost informovat veřejnost a nemůže za ně nést odpovědnost114. Z tohoto závěru NS plyne, že interview nechápe oproti ESLP jako základní novinářskou techniku, do níž má být zasahováno pouze v případech, kdy jsou zde zvlášť závažné důvody, jak bylo vymezeno výše, ale naopak, je nutné i obsah interview vždy podrobit především obecným principům hodnocení neoprávněnosti zásahu. NS i ÚS k tomuto přísnějšímu posuzování interview přistupují z důvodu, že v zájmu publicistického záměru novináře, tento jako tazatel cíleně vybírá a klade otázky, jimiž konečné vyznění interview značně ovlivňuje115. Nelze proto mít za to, že bez dalšího v takových případech jde pouze o reprodukci tvrzení určité osoby, ale je nutno přihlížet i k faktu publicistické součinnosti vydavatele, resp. jeho pracovníků a jejich podílu na jeho obsahu a vyznění rozhovoru, resp. vlivu na to, zda interview bude uveřejněno116. Je však důležité zmínit, že se právě v tomto případě se jednalo o spory o přiměřené zadostiučinění dle staré právní úpravy. Jedná se tak o judikaturu v oblasti právní úpravy, která s příchodem OZ doznala změny. Vzhledem k tomu, že dle OZ se již oproti SOZ ke vzniku nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění vyžadováno zavinění, výše uvedené závěry NS se nemohou uplatnit v plném rozsahu. Do budoucna tak k těmto závěrům bude

Jersild proti Dánsku ze dne 23. srpna 1994, č. stížnosti: 15890/89 nebo Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku, rozsudek ze dne 20. května 1999, č. stížnosti: 21980/93 113 Jersild proti Dánsku ze dne 23. srpna 1994, č. stížnosti: 15890/89 nebo Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku, rozsudek ze dne 20. května 1999, č. stížnosti: 21980/93 114 Rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 214/2000 ze dne 7. února 2002 115 Rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 214/2000 ze dne 7. února 2002, dále také rozhodnutí ÚS sp. zn. III. ÚS 73/02 ze dne 17. února 2004 116 Rozhodnutí ÚS sp. zn. III. ÚS 73/02 ze dne 17. února 2004 112

49

přistupovat možnost médií vyvinit se tím, že prokážou, že na jejich straně nebylo dáno zavinění, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti.

3.4. Člověk jako objekt projevu Jak již bylo zmíněno v předchozích částech této práce, pro posouzení oprávněnosti zásahu do osobnosti člověka hraje roli mimo jiné i status osoby, jíž se projev týká, a to ve smyslu, zda je tako osoba tzv. „osobou veřejného zájmu“, osoba soukromá, nebo osoba z nějakého důvodu požívající vyšší stupeň ochrany. V tomto pododdíle nejprve blíže rozeberu specifika postavení osob veřejného zájmu a důvody pro takový přístup, definované judikaturou. Dále se zaměřím na některé související problematiky.

3.4.1. Specifika postavení osob veřejného zájmu Obsah pojmu osoby veřejného zájmu je dobře shrnutý v doporučující rezoluci č. 1165 Parlamentního shromáždění Rady Evropy z r. 1998, na kterou mimo jiné odkazuje ve svých rozsudcích i NS117, ve které je uvedeno, že „osoby veřejného zájmu jsou osoby, jež zastávají nějaký veřejný úřad anebo využívají veřejné zdroje a široce řečeno, všichni ti, kteří hrají roli ve veřejném životě, ať už v politice, ekonomii, umění, sociální sféře, sportu nebo v nějakém jiném oboru“118. Konsekvencí plynoucí z postavení osoby jako osoby veřejného zájmu pak je, že tato osoba musí strpět vyšší míru veřejné kritiky119, a v některých případech i zásahy do svého soukromí120. Nejprve vysvětlím důvody pro tento tvrdší přístup. Prvním důvodem je, že kritika osob veřejně činných podporuje diskuzi o věcech veřejného zájmu a přispívá tak k pluralitě názorů ve společnosti, na jejíž existenci je v demokratické společnosti veřejný zájem. Je však zřejmé, že veřejný zájem na kritice jednotlivých veřejně známých osob nebude dán se stejnou intenzitou. S ohledem na intenzitu veřejného zájmu je pak možné osoby veřejně známé rozčlenit do více kategorií. Nejvyšší míru veřejné kritiky musí snášet dle judikatury ESLP vládní činitelé, a to Rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 3770/2011 ze dne 12. prosince 2012 Parlamentní shromáždění Rady Evropy. Doporučující rezoluce č. 1165 [online]. 1998. dostupné z WWW: http://assembly.coe.int/nw/xml/XRef/Xref-XML2HTML-en.asp?fileid=16641&lang%20=en [citováno 26. července 2016] 119 Lingens proti Rakousku ze dne 8. července 1986, č. stížnosti: 9815/82 nebo rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. března 2003 120 Rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 3063/2009 ze dne 23. června 2011 117 118

50

z důvodu, že v demokratické společnosti je vysoká míra veřejného zájmu na tom, ale byla vláda kontrolována nejen ze strany moci zákonodárné a soudní, ale i ze strany tisku a veřejnosti121. Další kategorií, která musí snášet vysokou míru kritiky z důvodu velkého veřejného zájmu, jsou politici,122 u kterých judikatura shodně předpokládá vyšší toleranci veřejné kritiky. Ohledně ostatních osob veřejného zájmu pak bude kritika oprávněná a budou nuceny ji snášet v rozsahu, v jakém je dán veřejný zájem na diskuzi o tématech souvisejících s jejich osobou a s oborem jejich působení. Je zajímavé, že z důvodu veřejného zájmu je možné v širší míře informovat i o některých osobách, které se neřadí mezi osoby veřejného zájmu, jak byly výše vymezeny, může se jednat například o obchodní a jiné kontakty osob politicky činných.123 Druhým uváděným důvodem, proč musí osoby veřejného zájmu snášet vyšší míru kritiky je, že se tyto osoby do postavení osoby veřejně známé dostaly z vlastního rozhodnutí a mohou veřejný prostor z vlastního rozhodnutí opět opustit. Dobrovolný vstup a účast ve veřejné sféře pak dle ÚS vyžaduje vyšší míru tolerance k negativním postojům nebo hodnocením jednání těchto osob a nelze tento přístup vnímat jako „degradaci“ jejich osobnostních práv124. Proto například pokud jde o státní zaměstnance, ačkoliv se jedná ve smyslu výše uvedeném také o osoby veřejného zájmu, nemůže být rozsah jejich přípustné kritiky srovnatelný s politiky, jelikož u státních zaměstnanců chybí prvek vůle vstoupit do veřejného dění a dobrovolně se podrobit zájmu a dohledu veřejnosti,125 jelikož ve většině případů takovému zájmu veřejnosti státní zaměstnanci vystaveni nejsou. Kritérium dobrovolnosti podrobení se veřejné kritice bylo akcentováno i v rozhodnutí ESLP ve věci Jerusalem proti Rakousku, ve kterém ESLP dovodil, že i osoby soukromé a sdružení osob musí být tolerantní ke kritickým výrokům ze strany médií a veřejnosti v případech, kdy dobrovolně vstoupí do veřejné diskuze o tématech veřejného zájmu.126 ESLP tak postupně vymezil doktrínu tzv. „osob veřejného zájmu na základě chování.”

Castells proti Španělsku ze dne 23. dubna 1992, č. stížnosti: 11798/85 např. rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 5018/2007 ze dne 18. března 2008 123 Rozhodnutí NS ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005 124 Rozhodnutí ÚS sp. zn. III ÚS 11/04 ze dne 17. února 2005 125 Thoma proti Lucembursku ze dne 29. března 2001, č. stížnosti: 38432/97 126 Jerusalem proti Rakousku ze dne 27. února 2001, č. stížnosti: 26958/95 121 122

51

Jedná se o osoby, které na sebe upozorňují kontroverzními činy a následně se v dané věci v médiích vyjadřují.127 Posledním důvodem uváděným judikaturou je, že mocenské zásahy do svobody projevu ze strany státu by měly být využívány pouze subsidiárně. V souvislosti s tímto bodem bývá nejčastěji akcentován snadnější přístup osob veřejného zájmu k médiím, která mají zpravidla zájem získat a zveřejnit vyjádření těchto osob. Možnost uvést zveřejněné kritické tvrzení na pravou míru (tedy možnost obrany) ze strany osob veřejně známých tak bývá obecně pokládána za jednodušší, než ze strany osob soukromých. Zaměřím-li se tedy nejprve na problematiku kritiky osob veřejného zájmu, uplatní se ohledně oprávněnosti kritiky stejná východiska, jaká byla zmíněna v části týkající se hodnotových soudů. Pokud je tedy kritika založena na pravdivém skutkovém základu, zpravidla nepůjde o neoprávněný zásah do osobnosti člověka. Zároveň se však také uplatní korektivy formy a motivu veřejné kritiky. Ani osoby veřejného zájmu se nemusí podrobovat kritice, jejímž hlavním cílem je kritizovanou osobu urazit. Nicméně měřítka, podle kterých soudy posuzují skutková tvrzení a hodnotící soudy jsou v případě osob veřejného zájmu měkčí, a to ve prospěch novinářů a jiných původců výroků 128. Tedy především ohledně formy a rozsahu přípustné kritiky se u osob veřejně známých uplatňuje přísnější režim. Rozhodujícím je v této souvislosti faktor, čeho se pronesená kritika týká. Judikatura ESLP hovoří o sféře profesionální a sféře soukromé, přičemž zvýšenou ochranu požívá pouze kritika týkající se sféry profesionální.129 I zde by však neměla být kritika dle judikatury ÚS z hlediska formy svou expresivitou zjevně překročit meze slušnosti.130 Vulgarismy tak ÚS i NS zpravidla posuzují jako již překračující meze slušnosti131. Pokud se dále přesunu k přípustným zásahům do soukromí osob veřejně známých, vychází judikatura především z myšlenky, že soukromý život osob veřejně známých často ovlivňuje i jejich působení na veřejnosti132 a vypovídá o jejich morálních a lidských hodnotách. Jedná se tak o do jisté míry relevantní informace z hlediska veřejného zájmu Flinkkilä a další proti Finsku, rozsudek ze dne 6. 4. 2010, stížnosti č. 25576/04 Rozhodnutí ÚS ze dne 4. dubna 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04 129 Dalban proti Rumunsku ze dne 28. 9. 1999, č. stížnosti: 28114/95 130 Rozhodnutí ÚS ze dne 20. května 2014 sp. zn. V. ÚS 1511/13 131 Rozhodnutí NS ze dne 18. března 2008, s p. zn. 30 Cdo 5018/2007 132 Rozhodnutí ÚS ze dne 15. května 2012 sp. zn. II ÚS 171/12-1 127 128

52

na zodpovědném výkonu těchto funkcí. Jedná se tedy o výjimku z jinak obecného pravidla, že soukromý život jednotlivce je jeho intimní sférou, která nemůže být předmětem veřejného zájmu.133 Tato výjimka se však vztahuje pouze na tu část soukromého života osob veřejného zájmu, související s činností této osoby ve veřejné sféře a je tak relevantní pro hodnocení jejích schopností a způsobilosti vykonávat veřejnou činnost134. Je tedy třeba odlišovat zveřejňování informací ze soukromého života osob veřejně známých z těchto objektivních důvodů a případy, kdy se jedná o pouhé uspokojování zvědavosti veřejnosti135 a touhu po skandálu ze strany médií za účelem dosažení zisku. Pokud jde o právo na soukromý život osob veřejného zájmu, může dojít k zásahu zpravidla dvěma způsoby. První způsob je sdělením nepravdivých informací o soukromé sféře osoby. Takový zásah se bude posuzovat stejným způsobem jako nepravdivé skutkové tvrzení. Druhý způsob, je zveřejnění informace ze soukromé sféry člověka, která s jeho veřejnou činností vůbec nesouvisí a nebyl tak dán veřejný zájem na takovém zásahu.

3.4.2. Veřejná kritika soudců V souvislosti se zmíněným důvodem odlišného přístupu k osobám veřejného zájmu, spočívajícím v jednodušším způsobu obrany, je možné jako zcela samostatnou kategorii zmínit problematiku veřejné kritiky soudcovské činnosti a osob soudců. Na nezávislosti a nestrannosti justice a na zachování zásad spravedlivého procesu je dán velmi silný veřejný zájem. Veřejná kritika soudců a soudcovské činnost se tak může jevit jako vhodným kontrolním mechanismem. Na druhou stranu nelze pominout riziko zásahů do nezávislosti soudů, která může být v důsledku příliš velkého zájmu ze strany médií o osobu soudce, narušena. Zároveň se od soudců neočekává, že se budou aktivně angažovat v diskuzích v médiích a reagovat na kritiku jejich osob a jejich rozhodovací činnosti. Takové jednání by bylo pravděpodobně v očích veřejnosti vnímáno jako nedůstojné a mohlo by zakládat i kárné provinění soudce, jelikož zákon o soudech a soudcích136 ukládá soudcům povinnost zdržet se v občanském životě všeho, co by mohlo narušit důstojnost

Rozhodnutí NS ze dne 23. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 3063/2009 Rozhodnutí NS ze dne 23. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 3063/2009 135 Caroline von Hannover proti Německu ze dne 24. června 2004, č. stížnosti: 59320/00 136 Ustanovení § 80 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění pozdějších předpisů 133 134

53

soudcovské funkce. Soudci jsou tak povinni zachovávat určitou zdrženlivost, která jim brání na kritiku efektivně reagovat137. Proto, ačkoliv se jedná o osoby veřejného zájmu, bude míra přípustné kritiky jejich osob limitována. Dle judikatury ESLP je především nutné bránit soudce před zjevně neopodstatněnými útoky, které jsou způsobilé narušit důvěru veřejnosti v soudcovský stav,138 soudci tak zásadně nejsou povinni snášet výroky, jejichž jediným cílem je soudce urážet139. Je tak zajímavé, že zrovna ve vztahu k soudům, ESLP a nedávno i ÚS, judikovaly, že urážlivé výroky na adresu soudce jsou v některých výjimečných případech chráněny, a to například tehdy, pokud jsou vyprovokovány podobně či stejně ostrými výroky ze strany soudce na adresu účastníka řízení či jeho právního zástupce140. Je tedy s podivem, že zrovna v souvislosti s případy kritiky soudců, kterým je obecně poskytována širší ochrana před veřejnou kritikou, je soudy využívána doktrína tzv. odvetné funkce svobody projevu,141 jak byla již vymezena v dřívějších částech této práce.

3.4.3. Ochrana dětí celebrit Vzhledem k zájmu především bulvárních médií o osoby veřejného zájmu a jejich soukromí, vzrůstá přirozeně i zájem o členy jejich rodin. V této souvislosti je nutné zmínit ochranu dětí celebrit, které nejsou samy osobami veřejného zájmu, a často bývá jejich soukromí narušováno v extensivní míře, někdy dokonce v součinnosti nebo se svolením jejich rodičů. V této souvislosti je možné zmínit mediálně známou kauzu Artura Štajdla proti BAUER MEDIA, v. o. s., řešenou u NS142. V této kauze NS řešil situaci, kdy snímky ze života nezletilého dítěte poskytla médiím přímo jeho matka, známá zpěvačka populární hudby, a to se souhlasem k jejich zveřejnění. NS v této souvislosti judikoval, že na zveřejnění takových snímků není dán veřejný zájem a nelze tedy aplikovat výjimku z obecného zákazu zveřejňovat informace z intimní sféry osob. NS odmítl argumentaci dovolatelky, že souhlasem zákonných zástupců, v tomto případě matky, je vyloučena protiprávnost předmětných zásahů do soukromí dítěte. NS v této souvislosti uvedl, že dítě má právo na ochranu před svévolnými zásahy do svého soukromí i tehdy, jsou-li činěny Mustafa Erdogan a ostatní proti Turecku ze dne 27. května 2014, č. stížnosti: 346/04 a č. 39779/04 Mustafa Erdogan a ostatní proti Turecku ze dne 27. května 2014, č. stížnosti: 346/04 a č. 39779/04 139 Mustafa Erdogan a ostatní proti Turecku ze dne 27. května 2014, č. stížnosti: 346/04 a č. 39779/04 140 Rozhodnutí US sp. zn. I.ÚS 750/15 ze dne 19. ledna 2016 141 Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku zde dne 2. 11. 2006, stížnost č. 60899/00 142 Rozhodnutí NS ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011 137 138

54

jeho zákonnými zástupci (nositeli rodičovské zodpovědnosti) (…) Aktivní účast nositele rodičovské zodpovědnosti na, z hlediska dítěte, jeho nežádoucí medializaci, se primárně promítá v oblasti výkonu rodičovské zodpovědnosti, včetně úvah o jejím omezení, či změně (napomenutí, omezení, změna výchovy apod.), ale nikoliv do úvah o vyloučení protiprávnosti zásahu způsobeného médii.143 Je tak možné uzavřít, že rozsah ochrany osobnosti dětí celebrit není negativně ovlivněn statusem jejich rodičů jako osob veřejného zájmu, ani chováním těchto rodičů, kteří medializaci podporují. I v takovém případě se ochrana osobnosti dítěte a jeho soukromí uplatní v plném rozsahu.

3.5. Nová média a odpovědnost za zveřejněný obsah Problematika odpovědnosti za výroky zveřejněné v kyberprostoru vystupuje po popředí především v souvislosti s internetovými diskuzemi a sociálními sítěmi. Je možné říci, že zásahy do osobnostních práv se v prostoru internetu odehrávají na denní bázi a jsou společností všeobecně tolerovány. Například v případě sociálních síti se dnes jen málokdo pozastavuje nad tím, že lidé zveřejňují, resp. „postují“ na tyto stránky, fotografie třetích osob, zachycené například na určité společenské akci, a to bez předchozího souhlasu osob na fotografiích zachycených. Samostatnou kategorií jsou pak internetové diskuze, kdy kvalita příspěvků je většinou pochybná, a nedá se říci, že by hodnotové soudy zde obsažené svou formou zachovávaly „obvyklé meze slušnosti“. Je tedy jen otázkou času, kdy bude soudní praxe nucena tento stav řešit. V souvislosti s výše uvedeným zmíním nejprve některá klíčová rozhodnutí z praxe Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“) v otázce odpovědnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb informační společnosti (dále jen „ISPs“) za obsah zveřejněný třetí stranou. V další části pak rozeberu nedávnou judikaturu na půdě ESLP, který se k otázce odpovědnosti zprostředkovatelů služeb informačních služeb staví odlišným způsobem.

3.5.1. Judikatura SDEU V judikatuře SDEU zatím nebylo řešeno mnoho případů, kdy by se tento soud zabýval otázku odpovědnosti ISPs ve vztahu k právu na ochranu osobnosti. Nicméně, způsob, jakým SDEU vykládá ustanovení Směrnice týkající se odpovědnosti ISPs za protiprávní

143

Rozhodnutí NS ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011

55

zásah do osobnostních práv obsahem uveřejněným třetí stranou, je možné dovozovat i z judikatury týkající se ochrany duševního vlastnictví. Především je tuto judikaturu možné uplatnit pokud jde o prostředky ochrany, které mohou členské státy po ISPs poskytujících služby hostingu požadovat. Níže tedy vyložením některé zásadní judikáty SDEU, které se týkaly ochrany práv duševního vlastnictví. Tak v případě Scarlet Extended proti SABAM144 nebo v případě SABAM proti Netlog145, došel SDEU k závěru, že není legitimní po ISPs požadovat, aby zavedli automatizované preventivně filtrovací zařízení, odlišující a eliminující protiprávní obsah. Zavedení takových zařízení by dle názoru SDEU nepřineslo spravedlivou rovnováhu mezi základními právy stojícími v kolizi. Zároveň by tak byla ISPs uložena povinnost aktivního dohledu, která je v rozporu s článkem 15 odst. 1 Směrnice. Zajímavé v souvislosti v tématem této práce je, že SDEU v těchto rozhodnutích vyslovil i názor, že zavedení takových zařízení může zasáhnout i do práva na informace, neboť hrozí, že tento systém nebude dostatečně rozlišovat mezi legálním a protiprávním obsahem, takže by při jeho provozu mohlo docházet i k blokování sdělení s legálním obsahem146. Tento závěr je zřejmě možné vztáhnout i na případy zásahů do osobnosti člověka, kdy zavedení takových filtrovacích zařízení například v již zmíněných internetových diskuzích, má potenciál vést k omezení svobody projevu a práva na informace. Další závěry SDEU z oblasti ochrany duševního vlastnictví, které je pravděpodobně možné vztáhnout i na problematiku ochrany osobnosti, jsou případy L’Oreal proti eBay147 a Google France a Google,148 ve kterých SDEU zdůraznil nutnost neutrality ISPs pro aplikaci výjimky z odpovědnosti za obsah zveřejněný třetí stranou dle článku 14 odst. 1 Směrnice. V případě, kdy tito ISPs z neutrality vystoupí tím, že například prezentaci dotčených nabídek k prodeji optimalizují nebo propagují, hrají již v celém procesu aktivní roli na základě které SDEU dovozuje, že data týkající se těchto nabídek znají nebo

C-70/10 Scarlet Extended v Société belge des auteurs, compositeurs et éditeurs SCRL (SABAM), ze dne 24. listopadu 2011 145 C-360/10 Belgische Vereniging van Auteurs, Componisten en Uitgevers CVBA (SABAM) v Netlog NV, ze dne 16. února 2012 146 C-70/10 Scarlet Extended v Société belge des auteurs, compositeurs et éditeurs SCRL (SABAM), ze dne 24. listopadu 2011 147 C-324/09 L’Oréal SA a ostatní proti eBay International AG a ostatní, ze dne 12. července 2011 148 C-236/08 a C-238/08 Google France a Google a další, spojené případy, ze dne 23. března 2010 144

56

kontrolují149. Nemohou se tedy dovolávat zmíněné výjimky z odpovědnosti dle čl. 14 Směrnice a stávají se spoluodpovědní za závadný obsah. I tento závěr je jistě uplatnitelný ve vztahu k odpovědnosti ISPs za obsah třetí strany zasahující do osobnostních práv třetích osob. V souvislosti s tímto případem je zajímavé zmínit nedávnou judikaturu SDEU, ve věci Tommy Hilfiger Licensing LLC a další proti DELTA CENTER a.s. 150, v němž v SDEU řešil podmínky uložení zákazů majiteli reálného tržiště, na kterém docházelo k porušování práv duševního vlastnictví ze strany nájemníku jednotlivých prodejních míst. V tomto rozhodnutí SDEU došel k závěru, že ve výše citovaném případě L’Oréal a další vyslovil závěry, které mají obecný charakter a neomezují se tak výlučně pouze na zprostředkovatele on-line tržišť. Podmínky pro vydání soudního zákazu vůči zprostředkovateli prodejních míst na reálném tržišti budou tedy stejné, jako podmínky, které SDEU uvedl v rozsudku L’Oréal a další, které platí pro zprostředkovatele on-line tržišť151. Dále je možné zmínit jako jeden z mála případů, kdy se SDEU zabýval přímo otázkou pomluvy provedené skrze nová média, případ Sotiris Papasavvas proti O Fileleftheros Dimosia Etaireia Ltd a dalším.152 V tomto případě byla vznesena předběžná otázka, zda je omezení odpovědnosti ISPs ve smyslu čl. 12 až čl. 14 Směrnice možné vztáhnout i na vydavatele online zpravodajského periodika, které bylo ve své podstatě kopií tištěného periodika. SDEU v tomto případě vcelku logicky došel k závěru, že takový vydavatel zná obsah zveřejňovaných informací. Z tohoto důvodu se tak nemůže jednat o ISPs ve smyslu citovaných článků Směrnice, protože v uvedených případech se jedná vždy o pouhé „zprostředkovatele“. Omezení občanskoprávní odpovědnosti se tedy tohoto případu netýkají, a to bez ohledu na to, zda je přístup na uvedenou stránku bezplatný či zda je zpoplatněný.153

3.5.2. Judikatura ESLP V souvislosti s výše vyloženým ustáleným přístupem SDEU k odpovědnosti ISPs, kdy nejdůležitějším rozhodujícím faktorem je aktivita ISPs při poskytování služby ve vztahu C-324/09 L’Oréal SA a ostatní proti eBay International AG a ostatní, ze dne 12. července 2011 C-494/15 Tommy Hilfiger Licensing LLC a další proti DELTA CENTER a.s. ze dne 7. července 2016 151 C-494/15 Tommy Hilfiger Licensing LLC a další proti DELTA CENTER a.s. ze dne 7. července 2016 152 C-291/13 Sotiris Papasavvas proti O Fileleftheros Dimosia Etaireia Ltd a dalším, ze dne 11. září 2014 153 C-291/13 Sotiris Papasavvas proti O Fileleftheros Dimosia Etaireia Ltd a dalším, ze dne 11. září 2014 149 150

57

k obsahu, je zajímavé nedávné kontroverzní rozhodnutí ESLP ve věci Delfi AS proti Estonsku.154 V tomto případě se jednalo o situaci, kdy zpravodajský portál uveřejnil na svých stánkách článek týkající se činnosti určité lodní společnosti. Článek byl sám o sobě dle názoru SDEU neutrální a vyvážený. V komentářích pod článkem se však strhla diskuze obsahující mnohé urážlivé a výhružné komentáře na adresu majitele lodní společnosti. Tyto komentáře byly přidávány bez součinnosti provozovatele daného portálu nebo redaktorů článku. Byl zde však zaveden tzv. notice-and-takedown systém, kdy komentáře mohly být odstraněny po upozornění na jejich protiprávnost ze strany návštěvníků webu. V daném případě k takovému upozornění došlo a komentáře byly neprodleně odstraněny. Majitel společnosti se u vnitrostátních soudů domáhal náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Estonské vnitrostátní soudy v této souvislosti neaplikovaly úpravu odpovědnosti ISPs dle Směrnice, ale rozhodly o odpovědnosti provozovatele webu za protiprávní obsah komentářů na základě vnitrostátní právní úpravy odpovědnosti vydavatele tisku. K tomuto vnitrostátní soudy přistoupily na základě závěru, že Delfi AS se ujala aktivní role tím, že čtenáře pobízela k zanechání komentáře tlačítkem „Zanechte svůj komentář“. Zároveň vnitrostátní soudy dovodily odpovědnost ze zjištění, že po zanechání komentáře již čtenáři nemohli své komentáře odstranit. Výlučnou moc nad obsahem komentářů tak měl pouze provozovatel daného zpravodajského portálu. Na základě těchto argumentů tak estonské soudy uložily Delfi AS povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích, v poměrně symbolické částce přibližně 320 Euro. Po této nepříliš přesvědčivé argumentaci rozsudků vnitrostátních soudů, se Delfi AS stížností obrátila na ESLP, který však svým rozhodnutím ISPs k zachování právní jistoty příliš nepomohl. Pro závažnost tohoto případu a velký zájem veřejnosti, který toto rozhodnutí sedmičlenného Senátu ESLP vyvolalo, bylo rozhodnutí postoupeno Velkému senátu ESLP. ESLP se v této záležitosti nezabýval skutečností, že vnitrostátní soudy postupovaly v rozporu s úpravou Směrnice, resp. ESLP vyslovil závěr, že není jeho úkolem posuzovat aplikaci vnitrostátní právní úpravy a přijal tak závěr estonských soudů, že na daný případ nelze aplikovat čl. 14 Směrnice. Dále pak ESLP posuzoval případ pouze z perspektivy, 154

Delfi AS proti Estonsku ze dne 16. června 2015, č. stížnosti: 64569/09

58

zda je rozhodnutí estonských soudů v souladu s EÚLP. Dle ESLP byla rozhodující následující hlediska: 1) otázka proporcionality: zveřejněné komentáře zřejmě zasáhly do osobnostních práv žalobce (majitele lodní společnosti); 2) otázka kontextu: tyto komentáře byly zveřejněny pod článkem, který stěžovatel zveřejnil v rámci své podnikatelské činnosti na profesionálním zpravodajském portále a měl sám zájem na zvýšení počtu komentářů, 3) odpovědnost třetích osob: nebylo by reálně možné dohledat autory jednotlivých komentářů; 4) opatření přijatá stěžovatelem za účelem zabránění zásahům do osobnostních a jiných práv třetích osob: tato hodnotil ESLP jako nedostatečná; 5) následky pro stěžovatele: výše uložené sankce není nepřiměřená. Na základě těchto hledisek a jejich zhodnocení Velký senát ESLP došel k závěru, že rozhodnutí estonských soudů neporušila základní práva stěžovatele dle EÚLP a potvrdil závěry prvního rozhodnutí ESLP. Kontroverzi tohoto rozhodnutí potvrzuje již skutečnost, že k samotnému rozhodnutí jsou připojeny tři disentující stanoviska. ESLP tímto rozhodnutím zcela popřel ustálenou judikaturu SDEU ohledně odpovědnosti ISPs za obsah třetích stran a otřásl tak právní jistotou široké veřejnosti. Vzhledem k tomu, že SDEU se opakovaně v minulosti vyjádřil tak, že respektuje závěry judikatury ESLP, bude zajímavé sledovat, jakým směrem se bude nyní judikatura SDEU ve věci odpovědnosti ISPs ubírat.

59

Závěr Záměrem této práce bylo představit problematiku ochrany osobnosti v mediální oblasti a způsoby řešení kolize ochrany osobnostních práv se svobodou projevu ve formě svobody tisku a právem veřejnosti na informace. K tomuto tématu jsem se snažila přistupovat především s důrazem na aktuální závěry české a evropské judikatury. Vzhledem k obsáhlosti vybraného tématu jsem se však blíže zaměřila pouze na výseč nejdůležitějších doktrín přijatých judikaturou v této oblasti. První dvě kapitoly tak mají povahu úvodu do řešené problematiky, a to vysvětlením základních pojmů užívaných v této práci v kapitole první, a seznámením s relevantními prameny právní úpravy v kapitole druhé. V kapitole druhé jsem kladla důraz především na úpravu ochrany osobnosti a svobody projevu a práva na informace jako základních lidských práv, tedy na úpravu v EÚLP a LZPS, jelikož z těchto předpisů plyne veškerá další zákonná úprava, která musí být vždy v souladu s vymezenými důvody a způsoby přípustného omezení těchto základních práv. Vzhledem k tomu, že mým úmyslem bylo zabývat se v další části nejen českou, ale i evropskou judikaturou, bylo nutné seznámit čtenáře i s rozdíly v úpravě dle EÚLP a LZPS, ze kterých pak plynou určité odchylky v uplatňovaných judikaturních závěrech. Ze zákonných pramenů jsem se nejprve zabývala právní úpravou OZ, a to obecně i ve vztahu k SOZ. Dále jsem zmínila prostředky ochrany dle mediálních zákonů a právní úpravu odpovědnosti za obsah uveřejněný v nových médiích. Celá tato kapitola měla za cíl seznámit čtenáře s problematikou a připravit jej na pochopení další kapitoly, nejedná se tak o komplexní přehled všech právních předpisů, vztahujících se k ochraně osobnosti. V případě dalšího rozšíření této práce by bylo možné blíže se zaměřit i na jednotlivé procesní prostředky ochrany a dále zahrnout i problematiku trestní odpovědnosti za zásah do osobnostních práv. Třetí kapitola se zabývá samotným konfliktem ochrany osobnostních práv se svobodou projevu a právem na informace a je členěna postupně do pěti oddílů. První oddíl pojednává o testu proporcionality popsaném ÚS, který hraje roli nepsaného ústavního pravidla při kolizi všech na stejné úrovni stojících základních práv. Vzhledem k tomu, že se jedná o obecnou doktrínu, užívanou nejen při konkrétní kontrole ústavnosti, ale i při kontrole abstraktní, zaměřila jsem se v tomto oddílu na specifické způsoby aplikace 60

tohoto testu na případy kolize práva na ochranu osobnosti se svobodou projevu a právem na informace. Ačkoliv někteří autoři poukazují na obecnou nekonzistentnost aplikace testu proporcionality, mám za to, že nedávná judikatura ÚS způsob aplikace tohoto testu v případech řešené kolize poměrně přehledně shrnula a do budoucna osvětlila. ÚS postavil najisto, že vedle samotného testu proporcionality hraje důležitou doplňující roli pro posouzení oprávněnosti zásahu při kolizi předmětných práv i osm dalších kritérií. V následujících třech oddílech kapitoly třetí jsem se zaměřila na judikaturu týkající se některých z těchto osmi relevantních kritérií. S ohledem na výše uvedené, oddíl 3.2. pojednává o roli médií jakožto mluvčího projevu a rozebírá některá specifika v postavení médií jakožto osoby, která projev pronáší. Specifika v postavení médií plynou z role, kterou média ve společnosti zastávají na poli šíření informací veřejného zájmu. Obecně lze shrnout, že vybočí-li média z plnění své role informátora o záležitostech veřejného zájmu, ztrácí své privilegované postavení a případný zásah do osobnostních práv jednotlivců je posuzován přísnějším měřítkem. Oddíl 3.3. se pak zabývá povahou obsahu výroku a významem povahy výroku pro posuzování proporcionality. Pro účely této práce jsem se však zaměřila pouze na základní dělení uplatňované jak ze strany ÚS tak ESLP, a to na skutková tvrzení a hodnotící soudy, u kterých se uplatňuje odlišný přístup k dokazování pravdivosti těchto výroků. Ačkoliv hranice mezi oběma pojmy se začíná v rozhodovací praxi ESLP postupně smazávat, stále se jedná o jednu z nejdůležitějších doktrín ve vztahu k posuzování neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv. Vzhledem k tomu, že dělení na skutková tvrzení a hodnotící soudy je obecným pravidlem uplatňovaným nejen ve vztahu k médiím, ale ve vztahu ke všem veřejným projevům, kterými je zasaženo do osobnostních práv třetích osob, bylo nutné dále zmínit některé korekce ve vztahu k médiím, především pak vymezení tzv. přípustné míry zjednodušení a zkreslení v médiích, které mají povahu běžného periodického tisku. Samostatnou problematikou zařazenou do tohoto oddílu je problematika práce se zdroji, kdy povaha zdroje též hraje důležitou roli při posuzování odpovědnosti média za uveřejněný obsah a povinnosti poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Tento oddíl poskytuje dále široké možnosti dalšího rozšíření. Zajímavé by bylo blíže se zabývat i problematikou karikatury nebo reklamních sdělení.

61

Oddíl 3.4. se pak zabývá hlediskem postavení osoby, do jejichž osobnostních práv je projevem uveřejněným v médiích zasahováno. V této souvislosti se jedná o dělení osob na osoby soukromé a osoby figurující ve veřejném životě, tedy tzv. osoby veřejného zájmu, které zásadně musí snést zásahy do svých osobnostních práv v širším rozsahu. V dalších částech se zabývám specifiky ochrany osobnostních práv soudců a dětí. V případě rozšíření této práce by bylo možné do tohoto oddílu zahrnout i velice zajímavé téma informování o průběhu soudních řízení a presumpce neviny osob obviněných a obžalovaných v médiích, jakož i ochrana osobnostních práv členů rodin těchto osob. Poslední oddíl kapitoly třetí se pak zabývá zcela samostatnou problematikou odpovědnosti ISPs za obsah uveřejněný třetí stranou. V tomto oddílu jsem nejdříve představila ustálenou judikaturu SDEU a dále se zaměřila na aktuální konflikt v judikatuře SDEU a ESLP, který vznikl rozhodnutím Velkého senátu ESLP ve věci Delfi AS proti Estonsku.155 Po tomto rozhodnutí můžeme jen s napětím očekávat, jakým způsobem se k závěrům ESLP postaví SDEU, a zda jej bude i v této věci respektovat, jak dosud činil. I tato kapitola dále nabízí možnosti rozšíření, a to například o tzv. právo být zapomenut a odpovědnost poskytovatelů služeb internetových vyhledávačů za tzv. keywords. Z výše uvedeného mám za to, že předložená diplomová práce v souladu s cíli, které jsem si kladla v úvodu, poskytuje čtenáři základní náhled do problematiky konfliktu ochrany osobnosti člověka se svobodou projevu médií a právem na informace veřejnosti a to s důrazem na judikaturu ÚS a ESLP. Problematika nových médií je pak zmíněna pouze okrajově

v rozsahu

nejnovějšího

zajímavého

vývoje.

Vzhledem

nadepsaného tématu, nabízí tato práce prostor pro případné rozšíření.

155

Delfi AS proti Estonsku ze dne 16. června 2015, č. stížnosti: 64569/09

62

k rozsáhlosti

Seznam použitých zkratek ESLP

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku

EÚLP

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí 209/1992 Sb.

hosting

zprostředkovatelské služby dle ustanovení § 5 zákona č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti ve znění pozdějších předpisů, jež spočívají v ukládání

informací

poskytnutých

uživatelem ISPs

Poskytovatelé služeb

zprostředkovatelských

informační

společnosti

dle

Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2000/31/EC ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační

společnosti,

zejména

elektronického obchodu na vnitřním trhu LZPEU

Listina základních práv Evropské unie vyhlášená

v českém

Ministerstva

znění

zahraničních

sdělením věcí

č.

111/2009 Sb. m. s. o sjednání Lisabonské smlouvy

pozměňující

Smlouvu

o

Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství LZPS

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti

63

ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů NS

Nejvyšší soud České republiky

OZ

Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník

SDEU

Soudní dvůr Evropské unie

Směrnice

Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2000/31/EC ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační

společnosti,

zejména

elektronického obchodu na vnitřním trhu SOZ

Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů

TZ

Zákon č. 46/2000 Sb. o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů

ÚS

Ústavní soud České republiky

ZoRTV

Zákon č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů

ZSIS

Zákon č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti ve znění pozdějších předpisů

64

Seznam použitých zdrojů Literatura Tištěná literatura BARTOŇ, Michal. Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Leges, 2010. Teoretik. ISBN 978-80-87212-42-4 DOLEŽÍLEK Jiří. Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 328, ISBN: 978-80-7552074-6 DVOŘÁK Jan, ŠVESTKA Jiří, ZUKLÍNOVÁ Michaela a kol.: Občanské právo hmotné I. Vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013. s. 432, ISBN: 978-80-7478-326-5 KNAP, Karel a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4., podstatně přeprac. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2004. ISBN 80-7201-484-6. KOVÁČOVÁ, Lucia; NECHVÁTALOVÁ, Lucie; VÝBORNÝ, Štěpán. Ochrana soukromí versus svoboda projevu médií. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 442. ISBN 978-80-210-65215 LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2014. Velké komentáře. s. 2400. ISBN 978-80-7400-529-9. KUR, Annette a Thomas DREIER. European intellectual property law: text, cases and materials. Cheltenham, UK: Edward Elgar, c2013. ISBN 978-1-84844-880-3. MORAVEC, Ondřej. Mediální právo v informační společnosti. Praha: Leges, 2013. Student (Leges). s. 288. ISBN 978-80-87576-52-6 POUPEROVÁ, Olga. Regulace médií., Praha: Leges s.r.o., 2010, ISBN 978-808721248-6 HUBÁLKOVÁ Eva, ŠIKUTA Ján. Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva: rozsudky velkého senátu, výběr, Svazek I (2001-2006). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Judikatura (Wolters Kluwer). s. 224. ISBN: 978-80-7357-591-5

65

HUBÁLKOVÁ Eva, ŠIKUTA Ján. Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva: rozsudky velkého senátu, výběr, Svazek II (1999-2000). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013. Judikatura (Wolters Kluwer). s. 252. ISBN: 978-80-7478-043-1. ŠIMÍČEK, Vojtěch (ed.). Právo na soukromí. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2011. ISBN 978-80-210-5449-3. ŠVESTKA Jiří, DVOŘÁK Jan, a kol. Občanské právo hmotné I. Páté jubilejní aktualizované vydání Praha: Wolters Kluwer, 2009. s. 460. ISBN: 978-80-7357-468-0 ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2015. Monografie (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-549-4. Elektronické zdroje GARROTE FERNÁNDEZ-DÍEZ Ignacio, SENG Daniel. Summary of Comparative Analysis of National Approaches to the Liability of Internet Intermediaries for Infringement of Copyright and Related Rights. [online] WIPO. 2013. [online]. WWW: HAVRÁNEK B., BĚLIČ J., HELCL M., JEDLIČKA A. a pol. Slovník spisovného jazyka českého. [online] Ústav pro jazyk český ČSAV. 2011 [citováno 15. srpna 2016]. WWW: KOZIC, Juraj. Ochrana osobnosti v médiích s přihlédnutím k judikatuře. [online] Praha, 2012. Diplomová práce. ID: 104840. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, katedra občanského práva. WWW: KOVANDOVÁ Věra. Ochrana osobnosti. [online] Praha, 2016. Diplomová práce. ID: 141554. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, katedra občanského práva. WWW: KOSAŘ, David: Kolize základních práv v judikatuře Ústavního soudu ČR. [Systém ASPI]. ASPI_LIT30076CZ. Jurisprudence (Wolters Kluwer) 1/2008.

66

ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO89_a2012CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X. WAGNEROVÁ, Eliška, Vojtěch ŠIMÍČEK, Tomáš LANGÁŠEK, Ivo POSPÍŠIL aj. Listina základních práv a svobod: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO2_1993CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.

Právní předpisy Ústavní zákon České národní rady ze dne 16. prosince 1992 Ústava České republiky Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů Usnesení Valného shromáždění OSN č. DE01/48 Všeobecná deklarace lidských práv ze dne 12. Prosince 1948 uveřejněné ve Vybraných deklaracích Valného shromáždění OSN č. 1/1948 Vyhláška ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech 120/1976 Sb. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí 209/1992 Sb. Listina základních práv Evropské unie vyhlášená v českém znění sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 111/2009 Sb. m. s. o sjednání Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník Zákon č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů

67

Zákon č. 46/2000 Sb. o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění pozdějších předpisů Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2000/31/EC ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu na vnitřním trhu Směrnice Evropského parlamentu a Rady č 2015/1535 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (kodifikované znění)

Judikatura Rozhodnutí Ústavního soudu České republiky: sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. října 1994 sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. července 1997, sp. zn. IV. ÚS 154/97 ze dne 9. února 1998 sp. zn. I. ÚS 282/99 ze dne 20. října 1999, sp. zn. I. ÚS 156/99 ze dne 8. února 2000, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. června 2002, sp. zn. III. ÚS 73/02 ze dne 17. února 2004 sp. zn. III ÚS 11/04 ze dne 17. února 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. března 2005 sp. zn. IV. ÚS 146/04 ze dne 4. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. listopadu 2005 sp. zn. II. ÚS 94/05 ze dne 1. prosince 2005 sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. července 2007

68

sp. zn. Pl. ÚS 43/10 – 1 ze dne 13. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 1586/09-1 ze dne 6. března 2012 sp. zn. II ÚS 171/12-1 ze dne 15. května 2012 sp. zn. I. ÚS 998/12-2 ze dne 21. ledna 2014 sp. zn. V. ÚS 1511/13 ze dne 20. května 2014 sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. února 2015 sp. zn. II. ÚS 2296/14 ze dne 14. dubna 2015 sp. zn. II. ÚS 577/13 ze dne 23. června 2015 sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. I. ÚS 2830/15 ze dne 25. února 2016 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky: sp. zn. Cdon 24/95 ze dne 19. července 1995 sp. zn. 30 Cdo 214/2000 ze dne 7. února 2002 sp. zn. 30 Cdo 1872/2004 ze dne 30. června 2005 sp. zn. 30 Cdo 2116/2006 ze dne 31. října 2006 sp. zn. 30 Cdo 861/2005 ze dne 25. května 2006 sp. zn. 30 Cdo 2796/2005 ze dne 31. srpna 2006 sp. zn. 30 Cdo 3263/2006 ze dne 30. dubna 2007 sp. zn. 30 Cdo 1941/2007 ze dne 31. ledna 2008 sp. zn. 30 Cdo 5018/2007 ze dne 18. března 2008 sp. zn. 30 Cdo 2159/2008 ze dne 16. prosince 2009 sp. zn. 30 Cdo 2900/2006 ze dne 20. ledna 2010 sp. zn. 30 Cdo 3063/2009 ze dne 23. června 2011 sp. zn. 30 Cdo 3770/2011 ze dne 12. prosince 2012 sp. zn. 20 Cdo 2483/2012 ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. 23 Cdo 1323/2012 ze dne 26. června 2014 Rozhodnutí Evropského soudu pro Lidská práva ve Štrasburku ve věci: Sunday Times proti Spojenému království, 1979 ze dne 26. dubna 1979, stížnost č. 6538/74 69

Lingens proti Rakousku ze dne 8. července 1986, č. stížnosti: 9815/82 Jersild proti Dánsku ze dne 23. srpna 1994, č. stížnosti: 15890/89 Prager a Obeschlick proti Rakousku ze dne 24. dubna 1995, č. stížnosti: 15974/90 Wingrove proti Velké Británii ze dne 25. listopadu 1996, stížnost č, 17419/90 Incal proti Turecku ze dne 9. června 1998, č. stížnosti: 41/1997/825/1031 Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku, rozsudek ze dne 20. května 1999, č. stížnosti: 21980/93 Jerusalem proti Rakousku ze dne 27. února 2001, č. stížnosti: 26958/95 Thoma proti Lucembursku ze dne 29. března 2001, č. stížnosti: 38432/97 Feldek proti Slovensku ze dne 12. července 2001, č. stížnosti: 29032/95 Caroline von Hannover proti Německu ze dne 15. května 2004, stížnos č. 59620 Cumpana a Mazare proti Rumunsku ze dne 17. prosince 2004, č. stížnosti: 33348/96 Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku ze dne 2. 11. 2006, stížnost č. 60899/00 Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku ze dne 14. 9. 2010, č. stížnosti 38224/03 Růžový panter, o.s. proti České republice ze dne 2. února 2012, č. stížnosti: 20240/08 Axel Springer proti Německu, rozsudek ze dne 7. února 2012, č. stížnosti: 39954/08 Erla Hlynsdóttir proti Islandu ze dne 10. července 2012, č. stížnosti: 43380/10 L. H. proti Lotyšsku ze dne 29. dubna 2014, č. stížnosti 52019/07 Hachette Filipacchi Associés proti Francii ze dne 10. listopadu 2013 č. stížnosti: 40454/07 Dubská a Krejzová proti České republice ze dne 11. prosince 2014, stížnosti č. 28859/11 a č. 28473/12 Caragea proti Rumunsku, rozsudek ze dne 8. prosince 2015, č. stížnosti 51/06 Lingens proti Rakousku ze dne 8. července 1986, č. stížnosti: 9815/82 Castells proti Španělsku ze dne 23. dubna 1992, č. stížnosti: 11798/85 Flinkkilä a další proti Finsku, rozsudek ze dne 6. 4. 2010, stížnosti č. 25576/04 Dalban proti Rumunsku ze dne 28. 9. 1999, č. stížnosti: 28114/95 70

Mustafa Erdogan a ostatní proti Turecku ze dne 27. května 2014, č. stížnosti: 346/04 a č. 39779/04 Delfi AS proti Estonsku ze dne 16. června 2015, č. stížnosti: 64569/09 Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie: ve věci C-236/08 a C-238/08 Google France a Google a další dne 23. března 2010 ve věci C-324/09 L’Oréal SA a ostatní proti eBay International AG a ostatní, ze dne 12. července 2011 ve věci C-70/10 Scarlet Extended proti Société belge des auteurs, compositeurs et éditeurs SCRL (SABAM), ze dne 24. listopadu 2011 C-360/10 Belgische Vereniging van Auteurs, Componisten en Uitgevers CVBA (SABAM) v Netlog NV, ze dne 16. února 2012 ve věci C-494/15 Tommy Hilfiger Licensing LLC a další proti DELTA CENTER a.s. ze dne 7. července 2016 ve věci C-291/13 Sotiris Papasavvas proti O Fileleftheros Dimosia Etaireia Ltd a dalším, ze dne 11. září 2014

71

Shrnutí Předložená diplomová práce poskytuje základní úvod do problematiky konfliktu ochrany osobnosti člověka se svobodou projevu médií a právem na informace veřejnosti a to s důrazem na českou a evropskou judikaturu. Okrajově je zmíněna i problematika nových médií, a to v souvislosti s nedávným vývojem judikatury ESLP. Diplomová práce je členěna do úvodu, závěru a tří kapitol. První kapitola poskytuje definice základních pojmů týkající se řešeného tématu a základní teoretická východiska. Čtenář je seznámen s pojmem osobnosti člověka a jejími složkami, s pojmem osobnostních práv a jejich povahou a možnými zásahy do osobnostních práv, jakož i s pojmem médií a nových médií. Druhá kapitola pojednává o právní úpravě institutů ochrany osobnosti, svobody projevu, svobody tisku a práva na informace. Postupně je rozebrána mezinárodní právní úprava, především pak EÚLP. Dále se kapitola zaobírá zákonnými předpisy, a to postupně občanskoprávní úpravou a dále úpravou předpisy mediálního práva. V samostatném oddílu jsou pak rozebrány předpisy vztahující se k odpovědnosti ISPs za obsah uveřejněný v nových médiích třetí stranou, a to jak na vnitrostátní, tak na evropské úrovni. Třetí kapitola, která tvoří hlavní část této práce, pojednává o problematice konfliktu ochrany osobnostních práv se svobodou projevu a právem na informace a zaměřuje se na jednotlivé doktríny přijaté českou i evropskou judikaturou. Tato kapitola je členěna postupně do pěti oddílů. První oddíl pojednává o testu proporcionality. V dalších třech oddílech jsou pak blíže rozebrány některá další kritéria relevantní pro posouzení proporcionality zásahu do práva na ochranu osobnosti, resp. svobody projevu a práva na informace. Postupně jsou tedy popsána specifika postavení médií jakožto mluvčího projevu, význam povahy výroku a význam postavení osoby, jíž se projev týká, jakožto objektu projevu. V posledním oddílu kapitoly třetí je popsána zcela samostatná problematika odpovědnosti ISPs za obsah uveřejněný třetí stranou, a to především ve světle aktuálního konflikt v judikatuře SDEU a ESLP.

72

Summary The submitted diploma thesis provides an introduction into the topic of conflict of the personality rights of an individual with the freedom of expression of media and right to receive information of others. The emphasis is put on the Czech and European case law. Marginally is mentioned also the topic of new media, especially the latest case law of the European Court of Human Right on this matter. The diploma thesis is divided into introduction, conclusion and three chapters. The first chapter introduces the basic definitions and theoretical basics of the topic. The reader is acquainted with the concept of human personality and its components, with the concept of personality rights and their nature as well as with the possible infringements of these rights. The chapter also provides the definitions of media and new media. The second chapter focuses on the legal framework of the personality rights, freedom of expression and right to receive and impart information. The chapter first analyses the international legal framework with the focus on the European Convention on Human Rights and later it deals with provisions of the Czech civil code as well as provisions of the Czech media laws. The last section of this chapter analyses Czech as well as European legal provisions on liability of internet intermediaries for the third party content. The third chapter, which constitutes the main part of this diploma thesis, discusses the Czech and European case law on conflict of personality rights with freedom of expression and right to receive and impart information. This chapter is divided into five sections. The first section describes the proportionality test. The next three sections deals with various other criteria relevant for balancing the mentioned fundamental rights. The chapter therefore describes: 1) the specific role of media as a speaker who provides the public with information of public interest, 2) the significance of nature of published statements and 3) the significance of status of a person who is the object of issued statements. In the last section of the third chapter is mentioned the issue of the latest decisions of the European Court of Human Right on the matter of internet intermediaries, which are in conflict with the settled case law of Court of Justice of the European Union.

73

Název v anglickém jazyce Protection of Personality Rights in Relation to Media

74

Klíčová slova Ochrana osobnosti Svoboda projevu Kolize základních lidských práv a svobod Média Nová média

Key Words Protection of personality rights Freedom of expression, freedom of speech Conflict of fundamental rights and freedoms Media New media

75