Ochrana osobnosti podle občanského práva v kontextu činnosti médií

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra občanského práva

Ochrana osobnosti podle občanského práva v kontextu činnosti médií Diplomová práce

Bc. Zuzana Rennerová

Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc.

Praha, květen 2010

„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. "

V Praze dne 31. května 2010

Bc. Zuzana Rennerová

„Děkuji JUDr. Veronice Křesťanově, Dr., za cenné rady a připomínky při zpracovávám zadané diplomové práce. "

OBSAH ÚVOD 1. Téma práce

str. l

2. Struktura práce

str. 3

3. Použité metody

str. 4

KAPITOLA I;

Média - teoretické vymezení a jejich úloha ve společnosti

1. Poj em „médium" - teoretické vymezení

str. 5

2. Funkce médií ve společnosti

str. 6

3. Poj em „médium" v pozitivním právu

str. 8

4. Činnost médií ve světle svobody projevu a práva na informace

str. 9

KAPITOLA II;

Občanskoprávní rámec ochrany osobnosti fyzické osoby

1. Systém subjektivních občanských práv, j ej ich klasifikace

str. 13

2. Historický vývoj všeobecného osobnostního práva 2.1 Vývoj úpravy všeobecného osobnostního práva - obecně

str. 15

2.2 Vývoj úpravy všeobecného osobnostního práva v českých zemích

str. 17

3. Charakteristika úpravy všeobecného osobnostního práva 3.1 Delegelata

str. 18

3.2 Úprava všeobecného osobnostního práva v rekodifikaci

str. 24

4. Všeobecné osobnostní právo 4.1 Všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu

str. 26

4.2 Všeobecné osobnostní právo subjektivním smyslu ...

str. 27

4.3 Předmět všeobecného osobnostního práva

str. 29

4.4 Subjekt všeobecného osobnostního práva

str. 29

5. Vybrané předměty ochrany osobnosti fyzické osoby 5.1 Právo najméno

str. 31

5.2 Právo na podobu

str. 33

5.3 Právo na čest, důstojnost a dobrou pověst

str. 35

5.3.1 Skutková tvrzení

str. 36

5.3.2 Hodnotící úsudky (kritika)

str. 39

5.4 Právo na slovní projevy osobní povahy

str. 47

5.5 Právo na osobní soukromí

str. 49

6. Omezení všeobecného osobnostního práva 6.1 Zákonné licence podle § 12 odst 2, 3 ObčZ 7. Odpovědnost za ohrožení (porušení) všeobecného osobnostního práva

str. 53 str. 54 str. 56

7.1 Občanskoprávní odpovědnost podle § 13 ObčZ

str. 57

7.2 Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby ...

str. 59

KAPITOLA III;

Ochrana osobnosti fyzické osoby v činnosti médií

1. Konflikt ochrany osobnosti a svobody projevu

str. 62

2. Zpravodajství o trestních věcech

str. 66

3. Ochrana zdroje informací

str. 73

4. Právo na odpověď a na dodatečné sdělení

str. 78

4. l Právo na odpověď

str. 81

4.2 Právo na dodatečné sdělení

str. 84

4.3 Společná ustanovení

str. 85

ZÁVĚR

str. 88

SEZNAM ZKRATEK

str. 89

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENU

str. 91

ZUSAMMENFASSUNG

str, 103

UVOĎ

L TÉMA PRAČE Předmětem diplomové práce je téma ochrany osobnosti fyzické osoby podle občanského práva ve vztahu k médiím. Pojmem „médium", popř. „hromadný sdělovací prostředek" se obvykle rozumí noviny, časopisy, rozhlas a televize, patří sem však také knihy, film a veškeré druhy masově šířených obrazových, zvukových a obrazově-zvukových záznamů, jakož i ostatní vysokonákladové tiskoviny a jiná, zejména elektronická média. Počátky žurnalistiky jako svébytné činnosti spadají zhruba do konce patnáctého století, kdy dochází k postupnému rozvoji měst a sjednocování roztříštěných oblastí ve větší státní celky, kdy se začínají uskutečňovat rozhodující zámořské objevy a kdy se vzrůstající vzdělaností a dělbou práce roste zájem o denní informace - zpráva se tak stává obchodovatelným artiklem. Rozvoj žurnalistiky souvisí rovněž s myšlenkovými proudy z počátku novověku (renesance, humanismus a reformace) a s uvědoměním si lidské individuality.1 Byly to však teprve moderní informační technologie, které zásadním způsobem proměnily tvář médií a tím i ovlivnily jejich působení na příjemce sdělení a na společnost jako takovou. Hromadné sdělovací prostředky už nejsou dávno považovány za pouhého zprostředkovatele zpráv, ale za jakousi sílu, která je schopna ovlivnit obsah lidského myšlení, ať už na základě pouhé selekce informací, nebo sugestivním či dokonce manipulativním působením na veřejnost. Podle publicisty Karla Hvížďaly se v dnešní době role médií a demokratické společnosti otočily: zatímco dříve v tzv. mediální demokracii média pomáhala občanům v orientaci, aby si mohli vytvořit svůj vlastní názor na řešení důležitých společenských problémů a spolu se soudy

1

Viz OSVALDOVÁ, Barbora; HALADA, Jan a kolektiv. Praktická encyklopedie žurnalistiky, Vyd. l, Praha : Libri, 2002. 236 s. 220.

kontrolovala veřejnou sféru, pak dnes v tzv. mediokracii jen všichni pozorují a studují média, aby se rychle naučili novým trendům a mohli jich využít ve svůj prospěch.

2

S ohledem na výše naznačené mocenské působení médií je vždy nezbytné, aby se jejich činnost pohybovala ve společensky přiměřených mezích. Hromadné sdělovací prostředky by měly především zprostředkovávat informace o aktuálním dění, udržovat veřejnou diskuzi a vykonávat kontrolní činnost ve vztahu k mocenským strukturám 44

(funkce tzv. „hlídacího psa demokracie )- Pouze touto prospěšnou činností přispívají kradnému společenskému vývoji - ochranu tohoto zájmu zabezpečuje ústavní zakotvení svobody projevu a práva na informace. Svoboda projevuje považována za jednu ze základních hodnot demokratické společnosti, přičemž média představují institucionální vyjádření této svobody. I přes fundamentální roli ve společnosti však není svoboda projevu neomezená, neboť naráží na jiná práva či svobody, na jejichž zachování má společnost obdobný zájem. Takovým právem je i ústavně garantované právo na ochranu osobnosti fyzické osoby. Lidská osobnost vychází z duchovní, nikoliv hmotné podstaty. Nejde však o pojem právní, ale primárně o pojem psychologický - i v případě společenskovědních disciplín se však definiční vymezení osobnosti dosti odlišuje podle zvoleného koncepčního přístupu. V nejobecnějším slova smyslu je možno na lidskou osobnost nahlížet jako na spojení rysů biologických, psychologických a sociálních, které individualizují každého člověka a které se navenek projevují jako celek. Osobnost určuje charakteristické chování a myšlení každého jedince, je výrazem jeho identity a jedinečnosti. Její obsah však nelze pro její mnohotvárnost vyčerpávajícím způsobem vymezit, tvoří ji dílčí hodnoty v její fyzické (tělesné) a psychicko-morální integritě (viz kapitola II pododdíl 3 - Charakteristika úpravy všeobecného osobnostního práva). Přestože ochrana osobnosti sleduje tak jako svoboda projevu stejný cíl, totiž umožnit každé fyzické osobě co nejširší seberealizaci a uplatnění ve společnosti, je to právě mediální oblast, v níž dochází k častým kolizím těchto dvou rovnocenných hodnot. Vždy je třeba v konkrétním případě vážit, zda jednomu právu nebude bezdůvodně dána přednost před právem druhým.3 Vymezení hranice, kam až sahá v případě hromadných

2

Viz HVÍZDALA, Karel. Jak myslet média. Vyd. 1. Praha : Dokořán, 2005. s. 46.

3

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. IV. US 154/96

sdělovacích prostředků svoboda projevu, resp. kdy je třeba ustoupit zájmu na ochraně osobnosti fyzické osoby, je věnována i tato diplomová práce.

2. STRUKTURA PRÁCE Diplomová práce je rozčleněna na tři kapitoly. První kapitola vymezuje hromadné sdělovací prostředky z teoretického hlediska, osvětluje jejich postavení, úlohu a vliv ve společnosti a jejich zařazení v institucionální struktuře a rovněž se zabývá zakotvením médií v pozitivním právu a jejich činností ve světle svobody projevu a práva na informace. Tato část svým rozsahem a obsahem vychází ze skutečnosti, že jde o práci z oblasti práva a právní vědy, nikoliv z oblasti teorie masové komunikace a mediálních studií. V druhé kapitole je vyložen platný občanskoprávní rámec ochrany osobnosti fyzické osoby, a to se zřetelem k hromadným sdělovacím prostředkům. Nejprve je ve stručnosti věnována pozornost základním tematickým okruhům (tj. klasifikaci subjektivních občanských práv, rozlišení všeobecného osobnostního práva a zvláštních osobnostních práv, vývoji právní

úpravy

ochrany osobnosti

fyzických osob,

charakteristice současné úpravy včetně právních pramenů, vymezení všeobecného osobnostního práva v subjektivním a objektivním smyslu a určení jeho subjektu a předmětu). Následně jsou podrobně rozebrány ty předměty ochrany osobnosti, které v kontextu činnosti médií přicházejí do úvahy (tj. právo na jméno, právo na podobu, právo na čest, důstojnost a dobrou pověst, právo na slovní projevy osobní povahy a právo na osobní soukromí), jakož i problematika omezení všeobecného osobnostního práva a odpovědnost za ohrožení, popř, porušení všeobecného osobnostního práva včetně prostředků ochrany. Třetí kapitola navazuje na poznatky z obou předchozích částí a pojednává o nejproblematičtějších oblastech referování médií z hlediska ochrany osobnostní sféry lidí, tj. zabývá se nejenom v obecné rovině konfliktem práva na ochranu osobnosti na straně jedné a svobody projevu na straně druhé, ale zejména zpravodajstvím o trestních věcech (včetně tzv. zpravodajství ze soudní síně), institutem ochrany zdroje informací a právem na odpověď a na dodatečné sdělení.

Výchozím podkladem diplomové práce byla publikace „Ochrana osobnosti podle občanského práva - 4. podstatné přepracované a doplněné vydání" (Praha : Lindě, 2004), která představuje stěžejní pramen v oblasti ochrany osobnosti fyzické osoby u nás. Kromě toho práce zohledňuje i další relevantní literaturu, jakož i názory odborníků z teorie i praxe publikované v odborných periodikách. Značná pozornost je věnována rovněž judikatuře (včetně rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva), a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že v oblasti ochrany osobnosti, kde nelze z povahy věci zákonnou úpravou obsáhnout veškeré situace, které v případě neoprávněných zásahů do osobnostní sféry mohou nastat, je role soudů nezastupitelná. Diplomová práce vychází z právního stavu ke dni 5. listopadu 2009.

3, POUŽITÉ METODY Při psaní diplomové práce bylo užito zejména metody deskriptivní, analytické a syntetické, v částech, které pojednávají o vývoji úpravy ochrany osobnosti fyzické osoby, i metody historické a srovnávací (komparativní).

Kapitola I: MEDIA - TEORETICKÉ VYMEZENI A JEJICH ÚLOHA VE SPOLEČNOSTI

L POJEM „MEDIUM95 - TEORETICKÉ VYMEZENI Slovo „médium64 pochází z latiny (lat. medius = prostřední) a znamená „prostředek, prostředník, zprostředkující zajišťuje".

činitel - tedy to, co něco zprostředkovává,

S tímto výrazem se tak můžeme setkat např. v oblasti fyziky, chemie,

biologie, výpočetní techniky nebo v teorii sociální komunikace. A právě obory, které se věnují různým projevům mezilidské (sociální) komunikace, označují jako médium „to, co zprostředkovává

někomu nějaké sdělení, tedy médium komunikační3'.

I v oboru

mezilidské (sociální) komunikace ovšem „médium" nabývá celé řady nejrůznějších významů. Kanadský teoretik Marshall McLuhan tak kupříkladu ve svých dílech „The Gutenberg Galaxy" z roku 1962 a „Understanding Media" z roku 1964 zahrnuje pod pojem „médium" „vše, co slouží k extenzi a obohacení lidských smyslů a schopností, 5

tedy i např. elektřinu, žárovku, vynález kola apod" Nejčastěji se ovšem „médiem"

v oblasti mezilidské (sociální) komunikace rozumí technologie, která zajišťuje výrobu, distribuci a příjem sdělení (kniha, noviny, televizor, radiový přijímač aj.), nebo sociální instituce, která mediální sdělení produkuje a rozšiřuje (tisk, rozhlas, televize).6 4

JIRÁK, Jan; KOPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost: stručný úvod do studia médií a mediální komunikace, Praha : Portál, 2003. s. 16. 5

Českým ekvivalentem slova „médium" je pojem „hromadný sdělovací prostředek". Výrazu „masmédium" se užívá tehdy, jde-li o „médium" s velkým počtem oslovených příjemců. 6

Pod pojem „médium" se někdy v teorii masové komunikace začleňují i komunikační kódy neboli soustavy znaků a pravidel pro jejich používání. Dle tohoto kritéria se pak rozlišují primární komunikační média, tj. komunikační kódy (přirozený jazyk), a dále sekundární komunikační média,

Z hlediska právního je však třeba vnímání média coby subjektu (tj. společenské instituce) a vnímám média coby předmětu (tj. technologie) striktně odlišovat, neboť právním subjektem (tj. médiem de iure) je vždy vydavatel periodického tisku, resp. provozovatel rozhlasového či televizního vysílání (viz kapitola III pododdíl 4 - Právo na odpověď a na dodatečné sdělení). V praxi se lze ovšem setkat s tendencemi média personifikovat, což je přístup v zásadě neprávní.

2. FUNKCE MÉDIÍ VE SPOLEČNOSTI Otázka, jakou funkci plní média jako sociální instituce v soudobé společnosti, je předmětem častých teoretických diskuzí. Podle strukturálního funkcionalismu, jednoho z nejvýznamnějších sociálních paradigmat, přispívají média ke kontinuitě a řádu ve společnosti.7 Přestože zůstávají samostatnými systémy, tvoří vedle pěti základních sociálních institucí (tj. rodiny, náboženství, vzdělávacího systému a ekonomické a politické sféry) pevnou součást naší institucionální struktury. Z funkcionalistického hlediska se médiím při zajišťování sociální stability připisují tyto společenské funkce: L informování - poskytování informací o událostech a podmínkách života, o platném rozdělení moci a uspořádání mocenských vztahů, usnadňování adaptace na změny podporou inovací a pokroku;

tj. prostředky snažící se překonat časovou a prostorovou omezenost vysílaných sdělení formou jejich záznamu a přenosu (patří sem nejrůznější formy signalizace - vlajkové abecedy, kouřové signály aj., obrázky, písmo, tisk, mechanický, analogový či digitální záznam, přenosové vysílací techniky - telefon, telegraf, telemost aj. nebo počítačové sítě). 7

Strukturální funkcionalismus chápe společnost jako dynamicky se vyvíjející systém složený zrady provázaných subsystémů. Zdrojem stability společnosti je její struktura, tj. způsob, jakým jsou organizovány neustále se opakující společenské činnosti - např. politické, ekonomické nebo náboženské aktivity, jednání v rodině coby základní a přirozené jednotce společnosti atd. „Funkce." přitom vyjadřuje přínos jednotlivých činností k zachování celkové sociální rovnováhy. Kritici strukturálního funkcionalismu ovšem poukazují na to, že určit funkci sociální instituce by bylo možné pouze tehdy, pokud by existovala nějaká obecně sdílená představa o „správném" uspořádání společnosti. Diskuze o tom, jakým způsobem média mohou přispívat k „normálnímu" fungování společnosti, se pak z tohoto pohledu jeví jako relativní.

2. socializace

- vysvětlování a komentování událostí, platných společenských

vztahů a informací spolu s podporou ustálených autorit, vytváření konsensu a nastolování posloupnosti priorit; 3. kontinuita - podpora převládajících kulturních vzorců, včetně objevování subkultur a nových směrů ve vývoji kultury; 4. zábava - nabídka napětí, pobavení či rozptýlení, prostředek uvolnění a zdroj oslabování sociálního napětí; 5. získávání (mobilizace) - agitování pro společensky významné cíle podle hodnotové

orientace

společnosti

hospodářství či ekologie).

(např.

v

oblasti

politiky, národního

9

Inspirativním, ale velmi nedokonalým pokusem

formulovat představy o

žádoucím, tj. v dané společnosti „normálním" fungování médií se v období studené války staly tzv. čtyři teorie tisku. Autoři této koncepce Siebert, Peterson a Schramm kvalifikovali ve stejnojmenné publikaci z roku 1956 čtyři základní způsoby řešení vztahu médií a společnosti, a to podle politické struktury společnosti. Vycházeli z teze, že tisk, resp, média obecně vždy přejímají charakter těch sociálních a politických struktur, které je obklopují - v souladu s tímto poznáním definovali teorii autoritářskou, teorii svobodného tisku (libertariánskou teorii), teorii společenské odpovědnosti a sovětskou teorii, Autoritářská teorie chápe média jako instituce, které zprostředkovávají postoje nějaké autority, zpravidla státních činitelů. Jejich posláním je vytvářet žádoucí náhled na veřejné dění. Podle teorie svobodného tisku (libertariánské teorie) představují média naprosto svobodné organizace, které mohou referovat prakticky o čemkoliv, neboť všechny názory se stejně nakonec vyrovnají. Teorie společenské odpovědnosti spojuje s médii závazek ke společnosti jako celku -jejich povinností je vždy směřovat ke společensky přínosnému jednání. Podle sovětské teorie ztělesňují média vůlí dělnické třídy - slouží jako prostředek vzdělávání a utváření veřejného mínění.

8

Denis McQuail označuje tento znak termínem „korelace". (McQUAíL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. S českou předmluvou Jana Jiráka. Z anglického originálu přeložili Jan Jirák a Marcel Kabát. Vyd. l. Praha : Portál, 1999. s. 103.) 9

JIRÁK, Jan; KOPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost: stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha : Portál, 2003. s. 44.

Denis McQuail připojil k výše uvedeným ještě další dvě teorie, totiž rozvojovou teorii a teorii demokratické participace. Rozvojová teorie, příznačná pro rozvojové země, se vyznačuje absencí vyspělého komunikačního systému (komunikační infrastruktury, profesionálních žurnalistů, prostředků k produkci a masového publika). Média by měla pozitivně přispívat k procesu rozvoje a podpoře autonomie; za tím účelem je připuštěno i omezení svobody tisku. Teorie demokratické participace se naproti tomu vyprofilovala v rozvinutých společnostech jakožto opozitum ke komercionalizaci a monopolizaci soukromých médií, jakož i k centralismu a byrokratizaci veřejnoprávních rozhlasových a televizních stanic. Média jsou vnímána jako příliš profesionalizovaná, napojená na vládnoucí struktury a tudíž snadno podléhající politickému a ekonomickému tlaku. Rozhodující jsou potřeby a zájmy recipientů v politizované společnosti. Důraz je kladen na rozmanitost, nevelikost, lokalizaci.10

3, POJEM „MEDIUM" V POZITIVNÍM PRÁVU Na rozdíl od mnoha zahraničních právních řádů není mediální právo v České republice koncipováno jako věcně oborové pojetí strukturalizace práva - je tvořeno skupinou právních norem zasahujících do různých oblastí bez specifického jednotícího prvku. Pozitivní právo dokonce neobsahuje ani legální definici pojmu „médium", popř. „hromadný sdělovací prostředek/' Určité vymezení lze nalézt pouze v § 34 písm. c) AŽ, který hovoří o „periodickém tisku, televizním či rozhlasovém vysílání nebo jiném hromadném sdělovacím prostředku", popř. v § l odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb.? o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991, o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který vymezuje „komunikační média" jako

„prostředky

umožňující přenášení reklamy, zejména periodicky tisk a neperiodické publikace, rozhlasové a televizní

10

vysílání,

audiovizuální

produkce, počítačové

sítě, nosiče

KUNCZIK, Michael. Základy masové komunikace. Z anglických a německých originálů přeložili Štěpánka Kudrnáčová a Milan Šmíd. Vyd. 1. Praha : Karolinum, 1995. 307 s. 77-78.

audiovizuálních děl plakáty a letáky" (toto široké pojetí tedy značně překračuje rozsah 44

44

pojmu „médium , resp. „hromadný sdělovací prostředek ). Jinak se s těmito výrazy obvykle zachází jako s notorietou [např. § 146 odst. 2 SR; § 4 písm. 1) ZoOÚ; § 72 odst. l zákona č, 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); § 3 odst, 2 zákona č. 517/1992 Sb.9 o České tiskové kanceláři, aj.]. V judikatuře se lze setkat s pojmem „sdělovací prostředek"

11 5

popř. „veřejný sdělovací prostředek

44 12

.

6

Výraz „sdělovací prostředek ' obsahují i příslušná ustanovení zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu; zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, zákona č. 435/2004 Sb,, o zaměstnanosti, jakož i ustanovení § 45 odst, 2 ObchZ, kde se v případě nekalosoutěžní klamavé reklamy za šíření údajů považuje i „sdělení mluveným nebo psaným slovem, tiskem, vyobrazením, fotografií,

rozhlasem, televizí či

jiným sdělovacím prostředkem". Pojmu „veřejný sdělovací prostředek44 je naopak užito v § 98 odst. l zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech). Alternativně se lze setkat i s výrazem „hromadné informační prostředky"13 [např. § 32 odst. 5 zákona č. 219/1995 Sb.5 devizový zákon; § 32 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, nebo § 30 zákona č, 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon)].

4. ČINNOST MÉDIÍ VE SVĚTLE SVOBODY PROJEVU A PRÁVA NA INFORMACE Činnost médií lze metodicky rozčlenit do dvou skupin, a to na oblast zpravodajství a publicistiky. Zpravodajství plní především úlohu informační a 11

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 19. l . 2005, sp. zn. US 10/03

12

Např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1414/2001; rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 23 C 112/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 11 Zp 43/2002. 13

Tento pojem byl do českého právního řádu zaveden již zrušeným zákonem č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích (tiskový zákon), který v § 3 odst. 2 vymezoval „hromadné informační prostředky" jako „vedle periodického tisku agenturní zpravodajství, zpravodajské a ostatní publicistické části rozhlasového a televizního vysílání a zpravodajský film, jakož i zvukové a obrazové záznamy používané k pravidelné informovanosti veřejnosti o událostech, jevech, faktech a názorech v Československé socialistické republice nebo v zahraničí'1.

definiční - snaží se aktuální události bez prodlení zachytit, popsat a za pomoci technických prostředků předat různě diferencovanému publiku. Doménou publicistiky je naopak hledání souvislostí, vyslovování názorů, komentářů a stanovisek k většinou již známým faktům. Publicistika obsahuje soudy a postoje - postihuje společenské jevy, příčiny jejich vzniku i vzájemné korelace; zobecňuje, popisuje však i cesty, kterými k zobecnění dospěla. Výsledkem publicistiky není jen informování, ale také poznávání, popř. i přesvědčení a získání recipienta. Zjednodušeně lze říci, že vztah mezi zpravodajstvím a publicistikou je vztahem mezi faktem a názorem na něj. Publicistické pořady vycházejí ze zpravodajství a zpravodajství navazuje na stupeň poznání tématu zprostředkovaného publicistikou. 14 Média touto svojí činností, tj. činností informační a hodnotící, přispívají kradnému společenskému vývoji (funkce tzv. „hlídacího psa demokracie"15). Ochrana tohoto zájmu je pak garantována především ústavním zakotvením svobody projevu a práva na informace v či. 17 Listiny, tedy dvou politických práv zabezpečujících možnost účasti na veřejném dění. Svobodou projevu lidé odjakživa veřejně prezentovali svoje myšlenky a vyjadřovali názory k společensky významným otázkám: nejdříve šlo o nejrůznější prohlášení pronesená na shromážděních lidu, později i sdělení učiněná vůči veřejnosti prostřednictvím tisku. Důležitou součástí obecné svobody projevuje i svoboda tisku, tj. právo vyjadřovat svoje postoje tiskem.16 V souvislosti s novináři a svobodou projevu 14

Viz OS V ALOOVÁ, Barbora a kolektiv. Zpravodajství v médiích. Vyd. 1. Praha : Karolinum, 2001. s. 14-15.

15

Viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Thorgeir Thorgeirson proti islandu ze dne 25. 6. 1992 (stížnost č. 13778/88); „/ když tisk nesmí překročit pevně vymezené hranice, zejména porušit ochranu cti třetích osob, přísluší mu nicméně sdělovat informace a myšlenky veřejného zájmu. K jeho funkci rozšiřování informací se pojí právo veřejnosti je obdržel Kdyby tomu bylo jinak, nemohl by tisk hrát svou důležitou roli „ hlídače (hlídacího psa) ". Obdobně viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci De Haes a Gijsels proti Belgii ze dne 24. 2. 1997 (stížnost č. 19983/92) nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bergens Tinende proti Norsku ze dne 2. 5. 2000 (stížnost č. 26132/95). Myšlenka svobody tisku se objevila již v okamžiku, kdy Gutenberg vynalezl knihtisk (naproti tomu svoboda projevu je již záležitostí řecké demokracie a římské republiky). S počátkem knihtisku je rovněž spojeno úsilí o jeho regulaci. Hlavním regulačním nástrojem se stala cenzura. V Anglii byla ustavena roku 1487, v Německu od roku 1475 nebo 1479. Významné cenzurní opatření představovala bula Contra Impressores Librorum Reprobatorum papeže ínnocence VIII. z roku 1487. Zavádění a rušení cenzurních opatření provází dějiny novodobých médií v různé míře do současnosti. (JIRÁK, Jan; KÓPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost: stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Vyd. 1. Praha : Portál, 2003. 207 s. 66.)

10

Jan Filip poznamenává, že „odlišností jedince ajedince-novinářeje to, že první obvykle realizuje

odděleně jednotlivé složky či

17 Listiny, kdežto novinář je

v souvislém řetězci, který počíná sběrem informací, jejich rozšiřováním

realizuje

(zpravodajství)

a vyjadřováním stanovisek (publicistika) nebo jejich kombinaci, navíc se opírá o 11

svobodu volby povolání a svobodu podnikání v oboru masmédií".

Podle konstantní

judikatury Evropského soudu pro lidská práva představuje svoboda projevu jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti a jednu z hlavních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce, přičemž ochrana této svobody se nevztahuje jenom na informace a myšlenky, které jsou vnímány příznivě, popř. neutrálně, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují.18 Se svobodou projevu úzce souvisí právo na informace, neboť realizace člověka ve společnosti a jeho aktivní účast na veřejném dění vyžaduje i dostatečné množství informací. Účelem práva na informace je tak zabezpečit dostupnost informací. Ty je možno získávat jak pasivním způsobem, tak i aktivně, tj. obracet se přímo na zdroje informací, tyto informace shromažďovat, třídit je, zpracovávat a šířit je dál. Mimořádný význam přiznává médiím ve světle těchto politických práv i Ústavní soud. Podle Ústavního soudu jsou „právo na svobodu projevu a právo na informaci 17

FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, Brno : Masarykova univerzita, 2001. s. 130.

18

„Svoboda projevu představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, který je základním předpokladem pro pokrok společnosti jako celku a pro rozvoj každého jednotlivce. " (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72) „Svoboda projevu podléhající odst. 2 či. 10 Úmluvy se dá použít nejen pro "informace" nebo "myšlenky", které jsou příznivě očekávány nebo označovány za neútočné, nebo i lhostejné, ale také pro ty, které porušují zákon, šokují nebo obtěžují stát nebo kteroukoliv Část společnosti. " (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku ze dne 26. 4. 1995, stížnost č. 15974/90) „Svoboda projevu zakotvená v či. W Úmluvy představuje jeden z hlavních základů demokratické společnosti, jednu z prvořadých podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce. S výhradou odst. 2 tohoto článku platí nejen pro „informace" nebo „myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou tak nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není „ demokratické společnosti". (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Incal proti Turecku ze dne 9. 6. 1998, stížnost č 22678/93) „Svoboda slova tvoří jeden ze základních pilířů demokratické společnosti a jednu z prvořadých podmínek pro její pokrok a pro rozvoj osobnosti každého jednotlivce. Tato svoboda se týká i myšlenek, které šokují, znepokojují nebo se jinak nepříjemné dotýkají. Tak tomu chce pluralismus, tolerance a otevřenost ducha, bez nichž by nebylo demokratické společnosti. " (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Plon proti Francii ze dne 18. 5. 2004, stížnost č. 58148/00)

11

jedním z úhelných kamenů demokratického státu, neboť teprve svobodné informace a jejich výměna a svobodná diskuse činí z člověka občana demokratické země. Jsou to zejména tisk, rozhlas a televize, jež informace rozšiřují a zprostředkovávají; souvislosti

má svoboda

informací

význam

19

mimořádný",

Média

tedy

v této mají

nezastupitelnou úlohu při informování veřejnosti o věcech obecného zájmu: referují o aktuálním dění, umožňují udržovat veřejnou diskuzi a jsou tak stěžejním prostředkem v demokratickém a permanentním procesu tvorby a výměny názorů.

19

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. I. US 526/98

12

Kapitola II: OBČANSKOPRÁVNÍ RÁMEC OCHRANY OSOBNOSTI FYZICKÉ OSOBY

1. SYSTÉM SUBJEKTIVNÍCH OBČANSKÝCH PRÁV, JEJICH KLASIFIKACE Subjektivní občanská práva lze členit na subjektivní občanská majetková práva a subjektivní občanská ryze osobní, resp. osobnostní práva. Subjektivní

občanská

majetková

práva

se vyznačují bezprostředním

ekonomickým obsahem: jsou podmiňována hospodářskými zájmy jejich subjektů, takže je lze hodnotit a v případě jejich porušení i obnovit v ekonomických kategoriích. Naproti tomu subjektivní občanská osobnostní

práva zajišťují

nemajetkové

(imateriální - morální - duchovní) zájmy svých subjektů. Upínají se buď na osobnost každého člověka (resp. na její jednotlivé hodnoty), aniž by byla determinována přímým ekonomickým cílem (subjektivní všeobecné osobnostní právo), anebo na výsledky tvůrčí duševní činnosti jakožto zvláštního projevu osobnosti určitých fyzických osob, přičemž výsledky takovéto činnosti nabývají formu autorského díla, uměleckého výkonu, vynálezu, užitného vzoru, zlepšovacího návrhu, topografie polovodičového výrobku, průmyslového vzoru apod. (subjektivní zvláštní osobnostní práva).2

20

Viz KNAP, Karel,; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle československého občanského práva. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Panorama, 1989. s. 83-84.

13

21

Zvláštní osobnostní práva tedy nejsou na rozdíl od všeobecného osobnostního práva spjata s každou fyzickou osobu, ale náležejí pouze těm osobám, jež vyvinuly jedinečnou tvůrčí duševní činnost (autorům, výkonným umělcům, vynálezcům aj.).

22

Tato činnost

je vždy primárně činností duševní, nikoliv tělesnou, i když i tvůrčí činnost může vykazovat prvky zručnosti, ať už jde o tvorbu uměleckou nebo vědeckou anebo např. o činnost technickou. Specifičnost zvláštních osobnostních práv je dána rovněž jejich úzkou vazbou na práva majetková. Z hlediska vzájemného vztahu obecné (generální) občanskoprávní úpravy všeobecného osobnostního práva (§ 11 až 16 ObčZ) a zvláštních osobnostních práv obsažených ve speciálních úpravách platí, že oba typy úprav jsou vůči sobě samostatné, tj. v konkrétním případě mohou být za splnění zákonných podmínek uplatňovány souběžně (paralelně).

21

Dříve byla tato práva souhrnně označována jako „osobní majetková práva" a řazena do širokého rámce „práv k nehmotným statkům". V současné době se pod mezinárodním vlivem užívá v teorii i legislativě termínu „práva duševního (intelektuálního) vlastnictví". Pojem „duševní vlastnictví" však zatím není plně ustálen a zejména obsahově vymezen, neboť jednou se hovoří o duševním vlastnictví v širším smyslu (Světová organizace duševního vlastnictví), jednou ve smyslu užším. Platné české právo používá (i v zahraničí obvyklou) vazbu „průmyslové a jiné duševní vlastnictví". (viz KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECHÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004. s. 66-67.) 22

Ústavní základ zvláštních osobnostních práv představuje či. 34 Listiny, podle něhož práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem. Obecné ustanovení § l odst. 3 ObčZ je konkretizováno ve zvláštních zákonech, a to zákoně č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích; zákoně č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech; zákoně č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (tzv. autorský zákon); zákoně č. 207/2000 Sb., o ochranč průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990, o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů; zákoně č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele; zákoně č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), (zákon o ochranných známkách), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách); a zákoně č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví).

14

2.

VÝVOJ VŠEOBECNÉHO OSOBNOSTNÍHO PRÁVA

2.1 Vývoj úpravy všeobecného osobnostního práva - obecně Základy všeobecného osobnostního práva lze spatřovat již v antické filozofii, a to v učení sofistů a stolků o přirozeném právu. V římském právu byla poskytována ochrana před neúctou - nevážnosti (iniuria) projevenou vůči osobnosti jiného. Tato ochrana však příslušela jenom svobodným Římanům, nikoliv i otrokům. Zákon dvanácti desek obsahoval peněžité pokuty za urážku na cti, kterou se však rozuměla pouze urážka skutková realizovaná vůči jiné osobě vztažením ruky (iniuria facti). Až teprve tzv. obecný edikt (edictum generále) umožnil postihnout i urážky slovní (iniuria verbis) a urážky provedené jakýmkoliv nepřímým činem. Kromě toho byly zavedeny i tzv. edikty speciální, které umožňovaly odčinit např. veřejné nadávky nebo útok na cudnost žen a mladých lidí. Žádná jiná hodnota osobnosti však v této době ještě regulována nebyla. Pro další rozvoj lidských (a osobnostních) práv bylo určující křesťanství a období renesance. Ochrana osobnostní sféry lidí byla v této době zabezpečována především normami práva trestního, resp. v případě některých dílčích osobnostních práv (zejména cti a důstojnosti) prostřednictvím svépomocných prostředků - krevní msty, souboje, výkupného, různých druhů pokut aj. Pokutám se přiznávala nejenom represivní funkce, ale i funkce náhrady nemajetkové újmy. Zásadní zlom ve vývoji všeobecného osobnostního práva přineslo nastolení kapitalistických poměrů spojených s hospodářským a technickým rozvojem. Nová doba podnítila vznik nových subjektů, jejichž osobnost vyžadovala účinnou ochranu. Teoretickým základem moderního pojetí ochrany osobnosti fyzických osob se v 17. a 18. století staly v důsledku rozvoje racionalismu a osvícenství přirozenoprávní teorie, které vyústily v myšlenku práv člověka a občana. V hospodářsky rozvinutých státech došlo k přijetí prvních významných zákonodárných aktů, v nichž se stát zavázal garantovat základní práva a svobody člověka [Anglie - Petice práv (1628), Habeas Corpus Act (1679), Charta práv (1689); USA - Deklarace nezávislosti (1776), Charta práv (1791); Francie - Deklarace lidských a občanských práv (1789)]. I v tomto období

15

však byla ochrana osobnostní sféry lidí zabezpečována především prostředky práva správního a trestního, neboť podle tehdy panujícího pojetí bylo možno vzniklou újmu nemajetkové povahy zmírnit toliko ve formě satisfakce, přičemž satisfakční funkci plnily nejlépe právě sankce veřejnoprávní. Postupem času se však začala stále důrazněji prosazovat myšlenka, podle níž újmu nemajetkové povahy je možno v konkrétním případě zmírnit i materiálním (peněžitým) plněním ve prospěch dotčené osoby. Jednotlivé hodnoty lidské osobnosti tak začaly být pojímány v duchu tzv. vlastnické (proprietární) teorie jako předměty vlastnického práva a v souvislosti s tím došlo na čas k příklonu k majetkové stránce všeobecného osobnostního práva. Převládající přirozenoprávní teorie ovlivnily kodifikace přijímané na přelomu 18. a 19. století, mj. i rakouský Všeobecný občanský zákoník (ABGB) zr. 1811. Část tehdejší rakouské teorie považovala ustanovení § 16, podle něhož člověk je subjektem přirozených práv, které mohou zákony jen uznat, popř. za určitých podmínek i omezit, za základ úpravy všeobecného osobnostního práva (resp. v jeho jednotném rámci dílčích osobnostních práv). Pojetí subjektivního všeobecného osobnostního práva však zásadně odmítala historickoprávní škola v čele s Friedrichem Carlem voň Savignym, podle níž ochrana osobnosti fyzické osoby není předmětem úpravy občanského práva, neboť toto odvětví chrání pouze majetkové vztahy. Další dynamický rozvoj kapitalistické společnosti umožňoval větší seberealizaci osob, tyto nové společenské jevy však zároveň podmiňovaly další a často i závaznější zásahy do osobnostní sféry lidí (vědecko-technický pokrok: vynález fotografie, filmu, televize, rozvoj tisku a dalších hromadných sdělovacích prostředků, rozvoj lékařské vědy a zdravotní péče apod.). Společnost tak začala z pragmatických příčin vyžadovat komplexnější a účinnější občanskoprávní ochranu osobnosti proti těmto novým formám zásahů, která by ve větší míře nežli dosavadní úprava akcentovala preventivní, restituční i satisfakční cíle nápravy. Ochrana osobnosti fyzických osob tak byla v západních právních řádech nově regulována buď přímo v občanských zákonících, popř. ve speciálních soukromoprávních úpravách, anebo byla postupně vytvářena soudní judikaturou ovlivňovanou názory právní vědy.

16

2.2 Vývoj úpravy všeobecného osobnostního práva v českých zemích Na základě tzv. recepční normy ze dne 28. 10. 1918 (zákon Národního výboru československého č. 11/1918 Sb.5 o zřízení samostatného státu československého) převzal samostatný československý stát při svém vzniku právní předpisy dříve platné na území Rakouska-Uherska. Zatímco v českých zemích se v občanskoprávní oblasti postupovalo podle Všeobecného občanského zákoníku zr. 1811, na území Slovenska platilo uherské občanské právo založené především na obyčejích. Tento dualismus trval až do L 1. 1951, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (z. č. 141/1950 Sb.). Právní úprava jednotlivých osobnostních práv však byla nekomplexní a roztříštěná. Občanský zákoník vymezoval pouze právo na jméno, ochranu práva na osobní písemnosti a podobiznu obsahoval tehdy platný autorský zákon (zákon č. 115/1953 Sb.). Zásadní změnu přinesl s účinností k L 4. 1964 až nový občanský zákoník (z. č. 40/1964 Sb.), který v § lín. zakotvil obecnou (generální) úpravu všeobecného osobnostního práva, jakož i úpravu občanskoprávních prostředků ochrany. Některé otázky, např, institut peněžité satisfakce za nemajetkovou újmu, však zůstaly i nadále neupraveny. Přestože se nový občanský zákoník kvůli tehdejším politicko-mocenským poměrům v praxi příliš neuplatňoval, představoval kvalitní legislativní základ ochrany osobnosti fyzických osob na našem území. Významné bylo rovněž přijetí nového tiskového zákona (zákon č. 81/1966 Sb.), který zavedl institut tzv. tiskové opravy ochranného prostředku proti uveřejnění nepravdivého nebo pravdu zkreslujícího údaje, který se dotýkal cti nebo důstojnosti občana. Ani této úpravy se však v praxi příliš neužívalo. K dalším zásadním událostem v oblasti občanskoprávní úpravy ochrany osobnosti došlo až po listopadu 1989 v důsledku nastalých politických a sociálních změn. Jednak byla doplněna stávající úprava v občanském zákoníku (nejdůležitějším počinem bylo bezesporu zakotvení materiálního - peněžitého zadostiučinění zákonem č, 87/1990 Sb.)> jednak byly přijaty některé speciální zákonné úpravy, doplňující moderní pojetí občanskoprávní ochrany osobnostní sféry lidí [např. zákon č. 86/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích (tiskový zákon); zákon č. 468/1991 Sb.5 o provozování

17

rozhlasového a televizního vysílání; zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon); zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání; zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů; zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákon (transplantační zákon)]. Stěžejní význam pro ochranu osobnostních práv však mělo na počátku 90. let přijetí Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Důležitou roli sehrála v tomto období také judikatura, která postupně začala hledat (a to i pod vlivem judikatury Ústavního soudu a judikatury Evropského soudu pro lidská práva) vyváženější vztah mezi kolidujícími ústavně garantovanými právy, totiž svobodou projevu a právem vyhledávat a šířit informace na straně jedné a ochranou osobnosti fyzických osob na straně druhé.

3. CHARAKTERISTIKA ÚPRAVY VŠEOBECNÉHO OSOBNOSTNÍHO PRÁVA

3.1 De lege lata Česká republika se přihlásila k ochraně osobnosti člověka již v či. l Ústavy, kde je vymezena jako demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Ústavněprávní základ osobního statusu fyzických osob představuje Listina základních práv a svobod,23 která upravuje některé dílčí hodnoty lidské osobnosti, a to v či l (garance svobody a rovnosti v důstojnosti a právech), či 3 odst. l (zákaz diskriminace), či. 4 (podmínky omezení základních práv a svobod), či. 6 (právo na tělesnou integritu), či. 7 (nedotknutelnost osoby a jejího soukromí), či. 8 (záruky osobní 23

Listina základních práv a svobod byla schválena Federálním shromážděním ČSFR 9. 1. 1991 a vyhlášena ve Sbírce zákonů ČSFR suvozovacím ústavním zákonem pod č. 23/1991 Sb. V souvislosti s rozpadem federace a vznikem samostatné České republiky byla Listina prohlášena za součást ústavního pořádku a jako usnesení předsednictva ČNR znovu publikována ve Sbírce zákonů ČR pod č. 2/1993 Sb.

18

svobody), či. 9 (zákaz nucených prací a služeb), či. 10 (osobnostní práva a právo na 24

ochranu soukromého a rodinného života) , či. 12 (nedotknutelnost obydlí), či. 13 (listovní tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů, tajemství dopravovaných zpráv), či. 14 (svoboda pohybu a pobytu), či. 17 (svoboda projevu a právo na informace) a či. 35 (ekologická práva). Základ občanskoprávní úpravy všeobecného osobnostního práva tvoří ve smyslu či. 10 Ústavy úprava obsažená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod 25

(sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) , Mezinárodním paktu o občanských

a politických právech (sdělení

Federálního ministerstva

zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.)26, Mezinárodním paktu o hospodářských,

sociálních

a kulturních právech (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.), Úmluvě o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.)27, Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny - tzv. Úmluvě o lidských právech a biomedicíně (sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 96/2001 Sb. m. s.)28 a v dodatkovém protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu Honování lidských bytostí (sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 97/2001 Sb. m. s.). Ústavní i mezinárodními smlouvami zakotvený základ ochrany osobnosti je v občanskoprávní oblasti proveden především v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku. Těžištěm úpravy jsou ustanovení § 11 až 16 nazvaná „Ochrana osobnosti", která

představují

obecnou

(generální)

občanskoprávní

úpravu všeobecného

osobnostního práva fyzické osoby (resp. v jeho jednotném rámci dílčích osobnostních práv). Tato ustanovení vymezují všeobecné

osobnostní

právo prostřednictvím

demonstrativně uvedených dílčích hodnot osobnosti (konkrétně života, zdraví, občanské cti, lidské důstojnosti, soukromí, jména a projevů osobní povahy), stanoví jeho omezení 24

Práva garantovaná či. 10 Listiny představují konkretizaci nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí obsažené v či 7 odst. l téhož předpisu. Ustanovení či. 10 jsou tedy k či. 7 odst. l ve vztahu speciality.

25

ČI. 2 odst. l ve znění protokolů č. 3, 5, 8; či. 5 odst. l ve znění protokolů č. 3, 5, 8; či. 6 odst. l ve znění protokolů č. 3, 5, 8; či. 8 ve znění protokolů č. 3 5 5, 8; či. 9 odst. l ve znění protokolů č. 3, 5, 8; či. 10 ve znění protokolů č. 3, 5, 8; či. 14 ve znění protokolů č. 3, 5, 8; či. l, 2 a 3 Protokolu č. 6 26

ČI, 6 odst. l, či. 9 odst. l, či. 17 odst. l, či. 19 odst. 2

27

ČI. 6, či. 7, či. 12, či. 13, či. 16

28

ČI. l, či. 2, či. 5 až 14, či. 19-22, či. 26

19

a zakotvují prostředky občanskoprávní ochrany proti neoprávněným zásahům do osobnostní sféry lidí. Jak poznamenává Ivo Telec, „občanský zákoník správně označuje rubriku §11 slovy „ Ochrana osobnosti". Vystižena tím je přirozená podstata věci. Totiž to, že stát svým zákoníkem člověku osobnost nedává a nedává mu ani právo na ni, ale pouze ji chrání, resp. též stanoví způsob jejího uplatňování v soukromých poměrech o v.

f

vůči ostatním . tc

Pružná

29

koncepce

obecné

úpravy

všeobecného

osobnostního

práva

[demonstrativní výčet - viz dikce § 11 ObčZ: „ (...) zejména (...)."] akcentuje skutečnost, že obsah osobnosti fyzické osoby není možno pro její mnohotvárnost konstruovat vyčerpávajícím způsobem - rozhodovací praxe může proto v každém konkrétním případě pod tzv. generální klauzuli (§ 11 ObčZ) subsumovat i další dílčí hodnoty osobnosti. Obecná občanskoprávní úprava uvádí v neuzavřeném výčtu pouze ta osobnostní práva, které se v době přijetí zákonné úpravy jevila jako nejběžnější. Mezi tyto zákonem výslovně neuvedené hodnoty osobnosti patří např. osobní svoboda (tj, nejenom nedotknutelnost osobní svobody ve smyslu či. 7, 8 Listiny, ale i svoboda pohybu a pobytu, svoboda volby zaměstnání, svoboda svědomí a vyznání, ochrana před jakoukoliv diskriminací aj.), osobní tajemství, světonázorové sebeurčení, podoba (a v jejím rámci právo na podobu v užším smyslu a právo k podobizně) nebo dobrá pověst.30 Kromě obecné (generální) úpravy zakotvuje zákon č. 40/1964 Sb.? občanský zákoník, v § 12 ještě zvláštní úpravu některých dílčích hodnot osobnosti, a to písemností osobní povahy, podobizen, obrazových snímků a obrazových nebo zvukových záznamů týkajících se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy, tj. hmotných substrátů (nosičů), prostřednictvím kterých jsou tyto atributy osobnosti jakožto jejich nehmotný obsah zachyceny. Důvodem této speciální úpravy je skutečnost, že se hmotné substráty (nosiče) po svém vzniku stávají nezávislými na osobě, jejíž osobnostní statky ztělesňují, resp. tvoří samostatný předmět vlastnického práva.

29

4, 30

TELEC, Ivo. Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. l, s. Viz TELEC, Ivo. Chráněné statky osobnostní. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 8, s. 280-28 L

20

Z hlediska vztahu tzv. generální klauzule (§ 11 ObčZ) a zvláštní úpravy (§ 12 ObčZ) platí, že ustanovení § 12 ObčZ pouze doplňují nebo zpřesňují obecnou úpravu, a to ve vztahu k těm hodnotám osobnosti, které jsou vyjádřeny na hmotných substrátech (nosičích). Obě úpravy tedy mohou být za splnění zákonných podmínek aplikovány souběžně (paralelně). V praxi může docházet ke kolizím všeobecného osobnostního práva a práva vlastnického v případech, kdy jejich subjektem není tatáž osoba (např. u dopisů, které málokdy zůstávají v rukou jejich pisatele). Kvůli absenci zákonné úpravy tohoto střetu je třeba aplikovat tzv. princip preference, jenž se používá při kolizi subjektivních práv obecně a podle něhož je třeba při vzájemném zvažování vycházet ze společenské závažnosti, významu a funkce těchto práv (či. 4 Listiny). Proto je třeba upřednostnit všeobecné osobnostní právo jakožto právo společensky závažnější, významnější a funkčně vyšší nežli právo vlastnické, I se zřetelem ke zvláštním osobnostním právům31 je možno konstatovat, že z hlediska vzájemného porovnám společenské závažnosti, významu a funkce se výše uvedená subjektivní občanská práva nacházejí v tomto hierarchickém pořadí; 1. všeobecné osobnostní právo (resp. v jeho jednotném rámci dílčí osobnostní práva), 2. zvláštní osobnostní práva, 3. vlastnické právo k hmotnému substrátu (nosiči), na kterém je dílčí hodnota osobnosti zachycena.32 K obecné občanskoprávní úpravě ochrany osobnosti (§ 11 až 16 ObčZ) lze z věcného hlediska přičlenit i ustanovení § 7 ObčZ (způsobilost k právům a povinnostem), § 8 až 10 ObčZ (způsobilost k právním úkonům), § 34n. ObčZ (právní úkony), § 127 ObčZ (Část týkající se tzv. sousedského práva), § 415n. ObčZ (prevence a odpovědnost za škodu). V rámci práva

soukromého

doplňuje

generální

občanskoprávní úpravu

všeobecného osobnostního práva zakotvenou v § lín. ObčZ úprava obsažená zejména 31

Stejné zásady (či. 4 LZPS) je třeba užít při řešení střetu všeobecného osobnostního práva a zvláštních osobnostních práv, přičemž i zda má přednost všeobecné osobnostní právo jakožto právo společensky závažnější, významnější a funkčně vyšší. 32

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004. s. 142.

21

v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině; zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu; zákoně č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (tzv. lustrační zákon); zákoně č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazku vzniklých činností Státní bezpečnosti; zákoně č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí; zákoně č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím; zákoně č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon); zákoně č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání; zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů; zákoně č. 285/2002 Sb,5 o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů; zákoně č. 115/2006 Sb.? o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, a zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Z hlediska vzájemného vztahu obecné občanskoprávní úpravy ochrany osobnosti (§ 11 až 16 ObčZ) a těchto zvláštních úprav přitom platí, že za splnění zákonných podmínek mohou být v konkrétním případě aplikovány souběžně (paralelně), neboť uspokojením nároků podle zvláštní úpravy ještě nemusí dojít ke konzumaci všech vzniklých nároků dotčené osoby. Právní ochrana osobního statusu fyzických osob je zabezpečována

rovněž

prostředky práva veřejného, které osobnost lidí chrání ve značné míře i bez jejich podnětu, a to ve veřejném zájmu. Základ trestněprávní ochrany tvoří ustanovení o trestných činech proti životu a zdraví (hlava VIL TZ), trestných činech proti svobodě a lidské důstojnosti (hlava VIII. TZ), trestných činech proti majetku (hlava IX. TZ) a trestných činech hrubě narušujících občanské soužití (hlava V. TZ). Ochranu osobnosti prostředky správního práva zajišťuje úprava přestupků proti veřejnému pořádku (§ 47, 48 ZoP), přestupků proti občanskému soužití (§ 49 ZoP), přestupků na úseku zdravotnictví (§ 29 ZoP), přestupků na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi ( § 3 0 ZoP) a přestupků na úseku ochrany životního prostředí (§ 45 ZoP).

V některých případech je za účelem zajištění efektivní ochrany osobnosti fyzické osoby nezbytné, aby byly prostředky různých právních odvětví aplikovány souběžně (paralelně). Z komplementarity platné právní úpravy ochrany všeobecného

22

osobnostního práva vychází i Ústavní soud, podle něhož „zvláštní zájem, který má demokraticky právní stát na respektování právní ochrany osobnosti, se projevuje mimo jiné i v tom, že tato ochrana je poskytována komplementárně v různých právních odvětvích, a to prostředky tomu kterému odvětví vlastními. Vyjádřeno jinak, uplatnění odpovědnosti trestněprávní nevylučuje současné uplatnění právní ochrany osobnosti v intencích příslušných právních předpisů ostatních právních odvětví, neboť právní systém je nutno chápat jako celek složený ze vzájemně se doplňujících právních norem a v jeho rámci je pochopitelně možno vedle trestněprávní odpovědnosti kumulativně použít i ochranu poskytovanou ostatními právními odvětvími (např. právem ústavním, správním, pracovním Či v dané věci aplikovaným právem občanským) u. ~ Bylo-li

pravomocným

rozhodnutím

obecného

soudu

porušeno

ústavně

garantované základní právo nebo svoboda, lze se domáhat ochrany osobnostní sféry rovněž formou ústavní stížnosti [či. 87 odst. l písni, d) Ústavy; § 72 odst. l písni, a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Bez významu není ani činnost veřejného ochránce práv (ombudsmana), který podle zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, je-li v rozporu s právem nebo neodpovídá-li principům demokratického právního státu a státní správy, jakož i k ochraně před nečinností těchto úřadů a institucí. Významnou úlohu hraje při ochraně všeobecného osobnostního práva také judikatura, a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že nelze prostřednictvím zákonné úpravy obsáhnout veškeré situace, které se mohou v praxi v případě neoprávněných zásahů do osobnostní sféry lidí vyskytnout, jednak proto, že je v této oblasti třeba více nežli jinde zohledňovat i zásady morálky a mravních zásad.34

33

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 5. 2002, sp, zn. IV. US 315/01

34

Až do 1.7. 2009 patřilo řízení ve vécech ochrany osobnosti na základě novely zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, provedené zákonem č. 30/2000 Sb., mezi tzv. řízení koncentrovaná ze zákona: účastníci řízení museli splnit ex lege základní procesní povinnosti, tj. povinnost tvrzení a povinnost důkazní', do skončení prvního jednání ve věci, jinak k nim nebylo možno přihlédnout. O této skutečnosti museli být poučeni již v předvolání k prvnímu jednání ve věci. Výjimku představovaly skutečnosti, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost již provedených důkazních prostředků,, pokud nastaly po této procesní fázi anebo je účastník nemohl bez své viny uvést. Těmito prvky koncentračního principu zákonodárce sledoval nejenom to, aby byly relevantní skutečností vyjasněny v řízení co nejdříve, ale také aby bylo možno ve věci co nejrychleji rozhodnout, a to za účelem efektivity soudního rozhodnutí.

23

3,2 Úprava všeobecného osobnostního práva v rekodlfikaci V navrhovaném občanském zákoníku vypracovaném autorským kolektivem pod vedením prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše a doc. JUDr. Michaely Zuklínové, CSc.Je právní úprava všeobecného osobnostního práva soustředěna do oddílu 5 (Jméno a bydliště člověka} a do oddílu 6 (Osobnost člověka), který je dále rozčleněn do šesti pododdílů: pododdílu l (Všeobecná ustanovení), pododdílů 2 (Podoba, a soukromí], pododdílů 3 (Právo

na integritu), pododdílu 4 (Práva člověka zadrženého ve zdravotnickém

zařízení)^

pododdílu 5 (Nakládám s částmi lidského těla) a pododdílu 6 (Ochrana

lidského těla po smrti člověka). Podle autorů předlohy „návrh respektuje

jusnaturalistický

koncept

celé

kodifikace. Osobnost člověka se nechápe jako "přívěsek" právní subjektivity, ale právní subjektivita je naopak pojata jako důsledek osobnosti člověka jako takového, Z toho důvodu osnova sleduje cíl zákonné garancie všech přirozených práv člověka, ať již jsou v zákoně výslovně vzpomenuta čili nic, (...) Z téže příčiny se výčet osobnostních práv člověka konstruuje jako demomírativní. Navrhuje se konkretizací principů obsažených v či. 2 odst, 3 Listiny základních práv a svobod a či. 2 odst. 4 Ústavy ČR výslovně stanovit, že každý člověk má právo žít podle svého, což je základní zásada pro soukromoprávní sféru vůbec "/5 Podobně jako platná úprava i rekodifikace vychází z metody generální klauzule a demonstrativniho výčtu dílčích osobnostních práv, totiž života a důstojnosti člověka, jeho zdraví, práva žít v příznivém životním prostředí, vážnosti, cti, soukromí a projevu osobní povahy.36 Právních prostředků ochrany osobnosti, tj. žaloby zdržovací (negatorní), odstraňovači a satisfakční, může v prvé řadě užít dotčená osoba, po její smrti kterákoliv x

Důvodová zpráva (str. 64-65) - viz http; < i\)jxi«jsks/ak()nikjujítice.c/Ay

36

§81

(1)

Chráněna je osobnost Člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnuti člověka zlí podle svého.

(2)

Ochrany požívají zejména živo! a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo zlí v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobni, povahy.

24

37

z osob blízkých . Souvisí-li však neoprávněný zásah s činností takové osoby v právnické osobě, může se domáhat ochrany i tato právnická osoba, je-li dotčená osoba mrtva, nepřítomna nebo neschopna úsudku, v ostatních případech toliko na základě jejího souhlasu. Stejně tak, neuplatňuje ochranné prostředky v případě osoby nikoliv 38

plně svéprávné její zákonný zástupce, je oprávněn tak učinit příslušný orgán veřejné moci. Platná právní úprava obsažená v § 12 ObčZ je v rekodifíkaci rozpracována v pododdílu 2 oddílu 6 nazvaném Podoba a soukromí. Dosavadní pojetí je však v několika ohledech zpřesněno. Ochrana soukromí navazuje na standardní koncepci, přičemž „záměrné se zakazuje narušit "soukromé prostory", nikoli "obydlí" člověka, protože právo na soukromí zasahuje nejen místo, kde člověk bydlí, ale také místo, kde vykonává svou obvyklou profesi".39 V případě práva na podobiznu je zakázáno jakékoliv neoprávněné zobrazení osoby, z níž ji lze identifikovat. Udělením souhlasu k vlastnímu vyobrazení se zároveň poskytuje svolení k obvyklému a s ohledem na okolnosti případu předvídatelnému rozmnožování a rozšiřování podobizny. Svolení k použití písemností osobní povahy, podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy lze odvolat, i když bylo poskytnuto na dobu určitou; pokud se tak stalo bez podstatné změny okolností nebo jiného rozumného důvodu, je odvolávající povinen nahradit vzniklou škodu. Oproti dosavadní platné úpravě rozšiřuje rekodifíkace významně ochranu osobnosti fyzické osoby v oblasti práva na tělesnou integritu - viz pododdíl 3 (Právo na

7

°" Osobami blízkými jsou podle § 22 odst. l „příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel ucho parlnef podle jiného zákona upravujícího registrovaní partnerství (dále jen .partner"); jiné osoby v poměru rodinném něho obdobném se pokládají za osoby sobe navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, híá se za (o, že osobumi blízkými jsou i osoby sešvtigřené nebo osoby, klére spolu trvale žiji". n

Institut „svéprávnosti", vymezený v § i 5 odst. 2 jako „způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnoxlew (pruvnů jednal), jakož i způsobilost nesl právní dus l diky r protiprávního a>w", by mel nahradit dosavadní způsobilost k právním úkonům"". 'w Důvodová zpráva (str. 65) - viz hHiiLiobamy^

25

integritu}, pododdíl 5 (Nakládání s částmi lidského těla) a pododdíl 6 (Ochrana lidského těla po smrti člověka}.

4. VŠEOBECNÉ OSOBNOSTNÍ PRÁVO

4.1 Všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu Všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu lze vymezit jako „souhrn stejnorodých (homogenních) právních norem, které upravují právo, resp. jednotlivá dílčí práva, jejichž předmětem je osobnost fyzické osoby jako celek, resp. jednotlivé hodnoty tvořící součásti celkové fyzické a morální integrity osobnosti každé fyzické osoby jako individuality a suveréna a jejichž subjekty mají vůči ostatním subjektům (fyzickým či právnickým osobám) rovné právní postavení a zásadní autonomii vůle ",40 Všeobecné osobnostní právo je všeobecným a osobnostním právem proto, že patří bytostně každé fyzické osobě (rys všeobecnosti) a jeho předmět tvoří nehmotné (imateriální) hodnoty lidské osobnosti v její fyzické (tělesné) a psychicko-morální (mravní) jednotě (rys osobnostní). Jde o neuzavřený soubor dílčích osobnostních práv [tělesné integrity (života, zdraví, těla a jejich nedotknutelnosti), všech forem osobní svobody (vlastní osobní svobody, svobody pohybu a pobytu, svobody volby zaměstnání aj.), cti a důstojnosti, dobré pověsti, osobního soukromí (a v jeho rámci intimní sféry), jména, podoby, podobizny, slovních projevů osobní povahy nebo záznamů slovních projevů osobní povahy atd.41] - proto se takto jednotně chápané všeobecné osobnostní právo označuje jako monlstické. 40

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatné přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004, s. 57.

41

Zajímavým atributem osobnosti je lidský hlas. Právní základ jeho ochrany zůstává nejednotný: jde-lí o díla ústní, je chráněn jako součást práv k nehmotným statkům, jindy je pojímán jako součást práva na soukromí. Jiní považují právo k hlasu jen jako právo na hlasový obraz. (Viz DVOŘÁK, Jan; WINTEROVÁ, Alena. Pocta Jiřímu Švestkoví k 75. narozeninám, Praha : ASPÍ Publishing, 2005. s, 55.)

26

4.2 Všeobecné osobnostní právo v subjektivním smyslu Subjektivní

všeobecné osobnostní právo (resp. v jeho jednotném rámci

subjektivní dílčí osobnostní práva) lze vymezit jako „možnost každé fyzické osoby jako individuality a suveréna nakládat v mezích právního řádu podle svého uvážení co nejšíře

se svou osobností, resp. s jednotlivými hodnotami tvořícími

celistvost její

osobnosti v její fyzické a morální jednotě, vůči ostatním subjektům (fyzickým

či

právnickým osobám) s rovným právním postavením za účelem její realizace ve společnosti, jakož i ochrany jejích zájmů, potřeb a preferencí1'.42 Subjektivní všeobecné osobnostní právo zahrnuje jak složku pozitivní, která zabezpečuje realizaci tohoto práva - oprávnění užívat a disponovat, tak složku negativní, která zajišťuje ochranu osobnosti v případě jejího ohrožení, popř. porušení ze strany jiných fyzických či právnických osob s rovným právním postavením - oprávnění bránit se proti neoprávněným zásahům. U některých dílčích osobnostních práv, např. u práva na čest, důstojnost nebo dobrou pověst, má však faktický význam pouze složka negativní. 43 Oprávnění fyzické osoby nakládat se svou osobností se realizuje formou právních úkonů (§ 34n. ObčZ). Dispoziční autonomie však musí vždy zůstat ve společensky přiměřených mezích - nesmí narušovat zákon nebo jiný právní předpis, popř. veřejné zájmy. Proto nikdo nemůže platně svolit např. ke svému usmrcení nebo jiné tělesné újmě (§ 39 ObčZ). Jako základní atributy subjektivního všeobecného osobnostního práva lze uvést: Všeobecné osobnostní právo náleží každé fyzické osobě. S ohledem na svůj předmět, tj. lidskou osobnost, resp. jednotlivé hodnoty osobnosti v její fyzické (tělesné) a psychicko-morální integritě, má osobní nemajetkový (imateriální) charakter.

42

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECÍTÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4, podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004. s. 92.

43

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECÍTÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004. s. 92.

27

Jedná se o právo absolutní povahy působící erga omneš, tj. vůči všem fyzickým

a právnickým osobám s rovným právním postavením,

jejichž

povinností je toto právo respektovat neboli zdržet se jakéhokoliv chování, které by jej neoprávněně ohrožovalo nebo porušovalo, Je časově neomezené. Všeobecné osobnostní právo náleží každé fyzické osobě po celou dobu jejího života - od narození (resp. od početí, narodí-li se jedinec živý) až do smrti. Stát však garantuje ochranu osobnosti i po smrti fyzické osoby (tzv. postmortální ochrana - § 15 ObčZ). Všeobecné osobnostní právo netvoří předmět dědictví. Je nepřevoditelné (nezcizitelné). Fyzická osoba se nemůže tohoto práva platně vzdát ani jej být jakkoliv zbavena (zákonem nebo jiným právním předpisem, rozhodnutím soudu či jiného státního orgánu). Všeobecné osobnostní právo (resp. v jeho jednotném rámci dílčí osobnostní práva) nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Majetkové nároky, které vznikají v důsledku neoprávněných zásahů (tj. právo na náhradu škody, právo z bezdůvodného obohacení a právo na smluvní plnění), však výkonu rozhodnutí podléhají. Nepromlčuje se 44 a neprekluduje. Plynutí časuje však značně relevantní z hlediska vynutitelnosti nároků vyplývajících

z všeobecného

osobnostního

44

práva,

neboť

dle

obecné

Právo na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 ObČZ podle teorie vzhledem k podobnosti s reparační funkcí jiných majetkových nároků (konkrétně jednorázového odškodnění vytrpěných bolestí a ztížení společenského uplatnění dle § 444 odst, l ObčZ) promlčení podléhá, a to v obecné tříleté promlčecí době^(§ 101 ObčZ) - viz KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4, podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004. s. 198, Odlišný názor vyslovil Nejvyšší soud (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003), podle néhož právo na peněžité zadostiučinění pouze garantuje ochranu osobnosti, a proto jej nelze oddělovat od nepromlčitelných nemajetkových práv jenom z toho důvodu, že se satisfakce realizuje peněžitou formou.

28

civilněprocesní zásady úspěšné uplatnění každého práva vždy vyžaduje existenci 45

(vlastního) právního zájmu .

4.3 Předmět všeobecného osobnostního práva Předmětem (objektem) všeobecného osobnostního práva je „osobnost každé fyzické osoby jako individuality a suveréna, resp. jednotlivé hodnoty (statky, stránky, atributy, popř. projevy osobnosti fyzické osoby), tvořící celistvost její osobnosti v její fyzické (tělesné) a morální jednotě, se kterou, resp. se kterými fyzická osoba jako oprávněný subjekt nakládá ve společnosti vůči všem ostatním subjektům (fyzickým právnickým osobám) s rovným právním postavením"

46

a

Jednotný systém všeobecného

osobnostního práva je tedy tvořen souborem dílčích osobnostních práv - kromě v § 11 ObčZ

výslovně uvedené

tělesné

integrity (tj. života,

zdraví,

těla a jejich

nedotknutelnosti), občanské cti, lidské důstojnosti, osobního soukromí (a v jeho rámci intimní sféry), jména a projevů osobní povahy také např. všechny formy osobní svobody (tj. nejenom nedotknutelnost osobní svobody ve smyslu či. 7, 8 Listiny, ale i svoboda pohybu a pobytu, svoboda volby zaměstnání, svoboda svědomí a vyznání, ochrana před jakoukoliv diskriminací aj.), dobrá pověst nebo podoba.

4.4 Subjekt všeobecného osobnostního práva Nositelem osobnosti (resp. jejích jednotlivých hodnot) a tím i subjektem všeobecného osobnostního práva může být vždy pouze fyzická osoba47, resp. i počatý 45

WÍNTEROVÁ, Alena a kolektiv. Civilní právo procesní Vyd. 5. Praha : Lindě Praha, a.s., 2008, s, 152.

46

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004. s. 120.

47

Subjektem všeobecného osobnostního práva nemohou být z povahy věci právnické osoby. Ochrana názvu a dobré pověsti právnické osoby je zakotvena v § 19b ObčZ. Specifickou ochranu obchodní firmy (tj. ochranu podnikatele zapsaného v obchodním rejstříku, bez ohledu na to, jde-li o osobu fyzickou či právnickou) poskytují ustanovení § 8 až 12 ObchZ. Ochrana podnikatele nezapsaného v obchodním rejstříku (tj. fyzické osoby vystupující pod svým jménem a příjmením a právnické osoby vystupující pod svým názvem) je upravena v § l In, a § 19b ObčZ, resp. § 44n. ObchZ.

29

jedinec, narodí-li se živý (tzv. nasclturus - § 7 odst. l ObčZ); to platí i tehdy, jde-li o předčasné narození a dítě krátce po narození zemře. Jestliže se však počaté dítě nenarodilo, tzn. došlo-li k potratu či umělému přerušení těhotenství, anebo narodilo-li se dítě mrtvé, má se za to, že k nabytí práv a povinností vůbec nedošlo. Všeobecné osobnostní právo je neoddělitelně spjato s osobností každého člověka - nabývá se narozením, resp. početím, trvá po celou dobu života a zaniká smrtí (tj. úplným a nezvratným porušením funkce celého mozku). Platná právní

úprava poskytuje ochranu proti neoprávněným

zásahům

znevažujícím osobnost zesnulé fyzické osoby (tzv. posmrtná / postmortální ochrana § 15 ObčZ), Smrtí člověka vzniká taxativně vymezeným osobám, jejichž vlastní osobnostní sféra zasažena nebyla (bez ohledu na to, jsou-li zároveň dědici), zvláštní subjektivní právo na uplatnění ochrany osobnosti zesnulé osoby, jež se pro svou osobnostní povahu ani nepromlčuje (§ 100 odst. 2 ObčZ), ani neprekluduje (§ 583 ObčZ). Pro možnost uplatnění tohoto práva přitom není rozhodné, došlo-li k neoprávněnému zásahu do osobnosti zemřelé fyzické osoby ještě za jejího života nebo až po její smrti. Zvláštní osobnostní právo podle § 15 ObčZ se však s všeobecným osobnostním právem zesnulé osoby neshoduje ani co do obsahu, ani co do účelu. Společné mají pouze to, že i osoby uvedené v § 15 ObčZ mohou použít ochranné prostředky podle § 13 ObčZ (vyjma práva požadovat náhradu nemajetkové újmy v penzích - viz kapitola II pododdíl 7 - Odpovědnost za ohrožení / porušení všeobecného osobnostního práva). Těmito osobami jsou pozůstalý manžel nebo partner podle zákona č. 115/2006 Sb,? o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, děti (jim jsou naroveň postaveni osvojenci bez ohledu na druh osvojení) a rodiče (jim jsou naroveň postaveni osvojitelé bez ohledu na druh osvojení). Při aplikaci ustanovení § 15 ObčZ platí princip subsidiarity: rodiče (osvojitelé) mohou tohoto práva využít pouze tehdy, není-li pozůstalého manžela, partnera anebo dětí (osvojenců). Není-li žádné z těchto osob, zvláštní osobnostní právo podle § 15 ObčZ vůbec nevznikne, popř. zanikne. Jestliže zemřelá osoba ještě za svého života výslovně zakázala mortis causa jakékoliv dispozice se svými projevy osobní povahy (s fotografiemi, deníky, paměťmi, chorobopisy, životopisy aj.)5 nelze je použít ani tehdy, pokud by s tím osoby uvedené v

30

§ 15 odst. l ObčZ souhlasily. Pokud naopak zemřelá fyzická osoba ještě za svého života udělila výslovné svolení k takovým úkonům, vyloučila tím oprávnění výše uvedených osob. Dispoziční projev dotčené fyzické osoby je totiž třeba v případech zvažování těchto práv kvalifikovat jako společensky závažnější, významnější a funkčně vyšší subjektivní občanské právo (či. 4 Listiny).

5. VYBRANÉ PŘEDMĚTY OCHRANY OSOBNOSTI FYZICKÉ OSOBY

5.1 Právo na jméno Povaha práva na jméno nebyla dlouhou dobu jednoznačná. Jedni jej řadili k právu vlastnickému, druzí jej považovali za subjektivní právo náležející do oblasti práva rodinného, popř, správního. Přestože právo na jméno nesporně určité aspekty rodinněprávní a správněprávní vykazuje, shoduje se teorie na tom, že představuje jedno z dílčích osobnostních práv.48 Jméno lze definovat jako ,jazykový výraz, který individualizuje lidské bytosti a tím umožňuje jejich identifikaci (prokázání totožností) jakožto podmínku jejich právní existence coby fyzických osob".49 Zákon č. 301/2000 Sb.? o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, neobsahuje legální definici pojmů ,jméno" ani „příjmení", z jednotlivých ustanovení je však možno dovodit, že se jimi rozumí takové označení fyzické osoby, „které je uvedeno v jejím rodném listu vydaném matričním úřadem" (jméno), resp. „které je uvedeno v matričním dokladu vydaném z matriční knihy vedené matričním úřadem" (příjmení). Jménem proto není přídomek (predikát), dodatek označující šlechtictví nebo příslušnost k politické straně či politickému hnutí ani akademický, vědecký či jiný titul. Jméno každé osoby jakožto individuality se stává důležitou složkou jejího společenského postavení (relevance při uzavírání smluv nebo realizaci jiných právních 48

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle československého občanského práva. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Panorama, 1989. s. 205.

49

PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státovšda II, díl- Ústavní právo České republiky. Část 2. Praha : Lindě, 2004. s. 80.

31

úkonů, při vstupu do manželství nebo uzavření registrovaného partnerství, při různých formách (příjmení)

odpovědnosti apod.).

Předmětem ochrany je

kromě

jména

rodového

i jméno křestní (vlastní) za předpokladu, že představuje nutný doplňující

element pro ztotožnění určité osoby (např. bratři - zpěváci František a Jan Nedvědovi), popř. tvoří samo o sobě dostatečný identifikační prvek neboli plní stejnou úlohu jako pseudonym (umělecká značka - krycí jméno) 51 , popř. přezdívka, pod níž je někdo obecně známý. Totéž platí pro část jména včetně počátečních písmen (iniciál). Právo na jméno zahrnuje oprávnění fyzické osoby užívat jméno ke svému označení, jakož i oprávnění disponovat s ním prostřednictvím svolení k užití ve formě právního úkonu (pozitivní složka), resp. oprávnění bránit se proti tomu, aby jejího jména neoprávněně užíval ke svému označení jiný subjekt, a to bez ohledu na zamýšlený účel (negativní složka}.52 Neoprávněným užitím jména může být např. vydávání se za jinou osobu, označení osoby v literárním, filmovém nebo jiném uměleckém díle,53 užití cizího jména k reklamním či jiným propagačním účelům (podpora politické strany apod.), nesprávné uvedení jména v investigativní reportáži (v případě nesprávných mediálních referencí však obvykle nedochází k neoprávněnému užití jména samostatně, tj. bez současného dotčení jiného osobnostního práva).54 Neoprávněným užitím však zároveň není 50

Má-li fyzická osoba v souladu s § 8 ZoR dvě příjmení (tj. příjmení zdvojené), je chráněno každé z nich. Totéž platí, má-li dvě křestní jména. 51

Zákonodárce autorům a výkonným umělcům právo na používání pseudonymu výslovně přiznává v § 7 odst. 2 AŽ. 52 KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle československého občanského práva. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Panorama, 1989. s. 209. 53 S ohledem na objektivní charakter občanskoprávní odpovědnosti jde v případě autora uměleckého díla o neoprávněný zásah do práva na jméno i tehdy, nerná-li vědomí o skutečné existenci osoby, jejíž jméno použil pro označení své literární či filmové postavy. Známým se v této souvislosti stal případ Aleny Filipové, vdovy po uznávaném archeologovi akademiku Filipovi, která se soudně domohla zákazu vysílání televizního seriálu „Návštěvníci", v němž v negativní podobě figurovala postava vědce prof. akademika Filipa, Tato postava musela být tvůrci přejmenována a celý seriál zpětně předabován. 54

Návrh nového občanského zákoníku upravuje právo na jméno společně s institutem bydliště v samostatném oddílu 4. Jméno (člověka) vymezuje jako „jeho osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho další jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí". Právní úpravu tohoto nehmotného statku pak oproti dosavadním zákonným ustanovením výrazně rozšiřuje, a to v několika směrech. Jednak zdůrazňuje, že každý člověk má právo na užívání svého jména v právním styku. Pokud někdo používá jiné jméno nežli své vlastní, je povinen nést následky omylu nebo újmy, která tím jiným osobám vznikne. Z hlediska neoprávněných zásahů rekodifikace odlišuje situaci, kdy osoba v důsledku neoprávněného užití jejího jména jiným subjektem utrpí újmu, od situace, kdy je zpochybňováno něčí jméno jinou osobou. Náhrada majetkové nebo nernajetkové újmy je upravena jednotně v rámci deliktnfch závazků; pokud však dotčená osoba nemůže z objektivních důvodů (nezvěstnost, nepřítomnost, nesvéprávnost aj.) uplatnit právo na ochranu svého jména sama, může tak učinit ve stejném rozsahu její

32

jakékoliv označení jménem jiné osoby, nýbrž jen takové, které je s ohledem na okolnosti případu objektivně způsobilé (tzn. bez ohledu na subjektivní stránku jednajícího) vzbudit na veřejnosti zdání, že jde nepochybně o tuto osobu; veřejností se přitom rozumí pouze takový okruh lidí, k němuž dotčená osoba náleží.

5,2 Právo na podobu V rámci práva na podobu rozlišujeme právo na podobu v užším smyslu a právo k podobizně. Právem na podobu v užším smyslu se rozumí právo na zachycení vlastní podoby zobrazením: jeho předmětem je

vzezření, tj. podoba

fyzické

osoby

identifikovatelná především příznačnými rysy její postavy a obličeje. Předmětem práva k podobizně je naopak podobizna, tj. jakékoliv hmotné zachycení podoby fyzické osoby - ochrana se přitom vztahuje nejenom na podobu člověka živého, ale i mrtvého. Zatímco právo na podobu v užším smyslu vzniká narozením, právo k podobizně náleží oprávněné osobě teprve tehdy, je-li podoba na podobizně identifikovatelná (bez ohledu na to, je-li podobizna již dokončena). Ochrana práva na podobu je zabezpečována prostřednictvím generální klauzule (§ 11 ObčZ) jakožto výslovně neuvedený atribut osobnosti. Kromě toho § 12 ObčZ garantuje ochranu podobizen jako hmotných substrátů (nosičů).55 Totéž ustanovení zmiňuje i obrazové snímky. Jak u podobizen56, tak u obrazových snímků jde o zachycení podoby nejrůznějšími prostředky (malbami, kresbami, sochami, plastikami, reliéfy, fotografiemi, diapozitivy, videozáznamy, filmy atd.). Obrazové snímky se od manžel, potomek, předek nebo partner (nevyloučila-li by výslovně takový postup). Pokud však neoprávněný zásah do příjmení určité osoby podstatně zasáhl do vážnosti celé její rodiny, může se bránit samostatně i manžel nebo jiná osoba dotčené osobě blízká. Navrhovaná úprava nově vztahuje ochranu i na pseudonym, vejde-li ve známost. Za účelem právní jistoty je rovněž stanoveno, že právní úkony realizované pod pseudonymem jsou platné, není-Ii pochybnosti o totožnosti jednajícího. 55

Občanskoprávní ochrana podobizny se po dlouhou dobu realizovala prostřednictvím úpravy práva vlastnického, resp. v rámci ochrany cti. Až později se přistoupilo k současné koncepci práva k podobizně coby práva osobnostního. 56

Právo k podobizně je třeba striktně odlišovat nejenom od vlastnického práva, jehož předmětem je podobizna coby hmotná věc, ale také od autorského práva k podobizně, které náleží zásadně autorovi, tj. fyzické osobě, jež podobiznu (autorské dílo) jakožto jedinečný výsledek své tvůrčí duševní Činnosti vytvořila (§ 5 odst. l AŽ).

33

podobizen liší tím, že vedle podoby fyzické osoby zachycují i jiné obrazy. Nejde tedy bezprostředně o portrét, ale i o jiný obraz, na němž je podoba určité osoby identifikovatelná (byť jde o vyobrazení bezvýznamné nebo dokonce nahodilé). Z hlediska ochrany práva na podobu je však vždy nezbytné, aby fyzická osoba byla jednoznačně identifikovatelná. Ztotožnění přitom nemusí vyplývat pouze z vlastního zachycení, ale i z jiných konkrétních okolností (napr. je-li na neostrém obrazu uvedeno jméno a příjmení dotčené osoby). Obsahem práva na podobu v užším smyslu je oprávnění osoby zachytit svoji podobu, jakož i oprávnění udělit jinému svolení k jejímu zachycení (pozitivní složka), resp. oprávnění vzepřít se proti neoprávněnému zachycení své podoby jiným subjektem nebo proti jejímu neoprávněnému rozšiřování (negativní složka). Obsahem práva k podobizně (a k obrazovému snímku) je oprávnění osoby používat podobiznu, a to v originále nebo jí zhotovených kopiích, jakož i oprávnění udělovat jinému svolení k tomuto použití (pozitivní složka)^ resp. oprávnění vzepřít se proti neoprávněnému použití podobizny (nebo obrazového snímku) jiným subjektem (negativní složka).51 Oprávnění týkající se práva na podobu se realizují prostřednictvím právních úkonů (§ 34n. ObčZ), přičemž každé svolení je vždy bezprostředně vázáno pouze na takové dispozice, které oprávněný subjekt v době souhlasu znal, popř. (s ohledem na okolnosti případu) musel znát. Pokud tedy dotčená osoba např. svolila k jednorázovému otištění své soukromé korespondence v tisku, není přípustné bez jejího souhlasu tento dopis uveřejňovat vícekrát nebo dokonce v jiném titulu. Zároveň platí, že pokud dojde k podstatné změně okolností, v důsledku kterých není možno po dotčené osobě spravedlivě žádat, aby další dispozice trpěla, poskytnuté svolení ztrácí účinnost.

57

Viz KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECHÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004. s. 294.

34

53

Právo na čest, důstojnost' a dobrou pověst

Zachování důstojnosti fyzické osoby je ústavně garantováno či. l Listiny, a to ve smyslu či. 3 odst. l téhož předpisu, tedy bez jakýchkoliv rozdílů. Princip rovnosti všech lidí v důstojnosti je - spolu se svobodou a rovnosti všech lidí v právech nejvýznamnější hodnotou Listiny, proto je ústavodárce coby základ celkové koncepce postavil na samotný začátek předpisu. Původní obsah pojmu „důstojnost" vycházel z rozdílů předurčených

šlechtickým původem

(urozeností):

zrušení nerovnosti

v důstojnosti se r. 1918 stalo součástí republikánského státního zřízení a i nadále je jednou ze zásad, na nichž stojí český právní řád. Lidská důstojnost jakožto jedna z hodnot osobnosti je dána samotnou existencí fyzické osoby: nevyplývá z dosaženého vzdělání či jiné kvalifikace, vykonávané profese nebo zaměstnání, bohatství, postavení ve společnosti, získaných hodností, akademických či vědeckých titulů nebo vyznamenání, její ochrana spočívá ve vyloučení jakéhokoli nedůstojného zacházení s každou osobou. Osobní čest je již širší pojem, neboť zahrnuje i společenské postavení, v němž si lidé nejsou bez dalšího rovni. Může vyplývat např. z výkonu určité profese (lékaře, učitele, uznávaného umělce, profesionálního sportovce apod.) nebo jiné funkce či činnosti (obecně prospěšné činnosti, funkce ústavního činitele apod.). Čest je nabytým, nikoliv bytostně daným atributem fyzické osoby - jeho povaha a šíře se v průběhu života mění, a to zejména v závislosti na věku a společenských vztazích, do nichž každý člověk vstupuje. Podle Ústavního sodu čest coby „ integrální a důležitá součást důstojnosti člověka formuje základ mnoha rozhodnuli činěných členy demokratické společnosti, která jsou fundamentální pro její dobré fungování",59 Právo na čest podle Ústavního soudu není omezeno pouze na sféru soukromou nebo veřejnou, ale uplatňuje se ve vícero sférách. „Jde o soukromou sféru,

sféru

.společenskou, občanskou a profesionální, přičemž poslední Iři lze označil za sociální sféru. V první sféře jde vlastně o ochranu soukromí, v jehož rámci M nepochybně také uplatňuje i právo na čest. Zásadně je věcí každého, co a v jakém rozsahu z teto sféry

^ Zatímco ustanovení § 11 ObcSZ uvádí v demonstrativním výčtu jednotlivých osobnostních práv občanskou čest a lidskou důstojnost, ústavodárce pracuje v či. 10 odsí, l Listiny s lidskou důstojnosti a osobní ctí, Z interpretačního hlediska však vyjadřuji obé normy totéž, 5V

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1 1 . 1 1 . 2005, sp. zn. i. IJS 453 '03

35

uvolní jako informaci pro okolní svět. Vrstva společenská, občanská a profesionální reflektují sociální povahu základních práv, resp. odrážejí fakt, že jednotlivec žije ve společenství a vstupuje s ostatními jeho členy do komunikace a skrze své chovám, ba 60

dokonce skrze své samotné bytí, ovlivňuje ostatní členy společenství".

K porušení práva na čest může dojít mluveným slovem, písmem, vyobrazením., gestikulací nebo jakýmkoliv jiným počinem difamující povahy. Zatímco zásah do osobní cti může být v konkrétním případě spojen se zásahem do lidské důstojnosti, osobní čest je chráněna i proti takovým jednáním, která nesnižují lidskou důstojnost. Občanskoprávní ochrana těchto atributů osobnosti je namířena proti jakémukoliv neoprávněnému jednání, které je objektivně způsobilé snížit důstojnost a čest fyzické osoby v očích jiných a tím ohrozit její postavení a realizaci ve společnosti. Není přitom nutné, aby bylo tvrzení (vyobrazení, gesto) chápáno jako difamující v celé společnosti; stačí, působí-li takto negativně jen v takové skupině lidí, k níž dotčený náleží. Difamační povaha určitého tvrzení (vyobrazení, gesta) je dána souhrnem všech relevantních okolností a souvislostí konkrétního případu, tedy nejenom zvolenými výrazovými prostředky či jinými formálními prvky, ale i zařazením do celkového kontextu. Tak např. u novinového článkuje třeba brát v potaz nejenom samotný text, ale i grafickou úpravu (umístění článku, velikost, barvu a typ použitého písma, nadpis či mezititulky). Difamační povaha může vyplývat i z pouhého účelu jednání (např. otištění fotografie zachycující osobu v nelichotivé situaci apod.). Aspekt difamace odráží povahu společnosti, její mravní hodnoty, a tak se může i v rámci několika entit dost výrazně lišit. 61

5.3.1

Skutková tvrzení

K zásahům do cti a důstojnosti fyzické osoby dochází zpravidla prostřednictvím skutkových tvrzení a hodnotících úsudků (kritiky).

60

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 11, 2005, sp. zn. L US 453/03

61

Viz KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle československého občanského práva. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Panorama, 1989. s. 231-237.

36

Skutkovým tvrzením rozumíme fakt, tj. takové sdělení, jehož existenci a pravdivost, popř. i úplnost lze objektivně ověřit, hodnotící úsudek je naproti tomu čistě subjektivního rázu- vyjadřuje názor, úsudek, stanovisko či postoj svého autora, a proto jej verifikovat nelze. U skutkových tvrzení je rozhodující vztah mezi výrokem a realitou, u hodnotících úsudků (kritiky) vztah mezi autorem výroku a jeho obsahem. I podle Ústavního soudu „je třeba velmi pečlivé rozlišovat mezi fakty a vlastním hodnocením. Existenci faktů lze prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení podrobit důkazům nelze. Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek, dokázat jejich pravdivost, naplnit a takový požadavek samotnou svobodu názoru porušuje"

62

Ústavní

soud v tomto svém rozhodnutí mj. odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 7. 1986 ve věci Llitgens proti Rakousku (stížnost č. 9815/82), v němž byla zdůrazněna nutnost důsledného rozlišování faktů - skutkových tvrzení od hodnotících úsudků (kritiky).63 64 Porušení cti a důstojnosti způsobují obvykle nepravdivá skutková tvrzení, Otázkou ovšem je, zdali lze jako neoprávněný zásah do osobnostní sféry kvalifikovat i uvedení difamujících skutkových tvrzení, která pravdivá jsou. Podle Nejvyššího soudu uveřejnění nepravdivého sdělení, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, obvykle zakládá neoprávněný zásah do její osobnostní sféry, neboť „použití kritiky, ironizování, odsuzování a zavrhování jednání nebo činnosti fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován nepravdivý údaj, představuje zpravidla citelný neoprávněný zásah do práva fyzické osoby na ochranu její osobnosti, přičemž tu jde o značnou intenzitu neoprávněného zásahu, který bude obvykle mít nepříznivé důsledky pro takto postižnou osobu co do jejího postavení v rodině a ve společnosti. Kritiku počínání fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován pravdivý údaj (nejde-li o tvrzení, které se dotýká intimní sféry života fyzické osoby), nelze zpravidla pokládat za odporující ustanovení §11 obč. žák., a to i když v kritice bylo použito v odpovídající

míře ironizování, odsuzování a zavrhování kritizovaného

62

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I US 156/99. Viz i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. US 146/04. 63 Podle § 31 odst. 2 ZPRTV „názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru". 64 Podle 51, l písm. c) Etického kodexu novináře v ČR je každý novinář povinen „dbát na rozlišování faktů od osobních názorů ".

37

počínám fyzické osoby".'* Ustavní soud následně toto stanovisko Nejvyššího soudu pozměnil v t o m smyslu, že každé uvedení nepravdivého údaje nemusí bez dalšího znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. „ (...) k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadné muže dojí! i objektivně, ledy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenal neoprávněny zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze lehdy> (L) jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní .sféry příčinná souvislost a (2.) jestliže tento zásah v konkrétním případe přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze ". 66 V každém případě je třeba vždy vycházet z okolností, za nichž k prezentaci tvrzení došlo, a to s ohledem na formu a účel sdělení, a podle konkrétních souvislostí následně posuzovat,

zdali uvedení pravdivých skutkových

tvrzení

difamačního

charakteru nepřekročilo rámec legality, O tuto situací jde např. tehdy, jsou-li uváděny skutečnosti týkající se trestné činnosti odsouzeného v době, kdy trest za trestný čin již vykonal nebo kdy bylo upuštěno od potrestání (§ 24, 25 TZ)„ kdy došlo k zahlazení odsouzení {§ 69, 70 odst. l TZ), popř. kdy se z jiných důvodů na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (podmíněné odsouzení - § 60 odst. 3 TZ; podmíněné odsouzení s dohledem - § 60a očist. 6 TZ aj.)/* 7 Obecně se má za to, že pokud si dotčená osoba snížení cti a důstojnosti způsobila sama svým jednáním (trestnou činností, skutkem hodným

morálního odsouzení

apod.), o neoprávněný

zásah

do

všeobecného

osobnostního práva se nejedná. Souhrnně lze konstatovat, že za splnění výše uvedených podmínek přichází do úvahy občanskoprávní ochrana cti a důstojnosti i proti diíamujícím skutkovým tvrzením majícím pravdivý zaklad; důkazní břemeno ohledně pravdivosti tvrzení přitom tíží původce neoprávněného zásahu (l/v. důkaz pravdy). S ohledem na objektivní ráz občanskoprávní odpovědnosti se zároveň původce zásahu nemůže liberovat z důvodu, že jednal v dobré víře, tj. v domnění, že sdělení, jež šíří, jsou pravdivá (vyloučení tev. *'* Ko/sudck Nejvyššího soudu České republik) /e dne 19. 7, 1995, sp. /n. Cdon 24/95 f (

' " Nule/ Ústavního soudu České republik) /c dne 8, 2. 2000, sp, /n. l US 156'99

'" KNAP, Karel; SVHSTKA, Jiří; J L I I L I ť K A , Oldřich; P A V L Í K , Pavel; PLHCITÝ, Vladimír, Ochrana ustihniísti podk f AA///,sAv/w/jn/ví/. 4. podstatní přepracované a doplnčné vydání, Praha : Lindě, 2004. s, 313. PLHCITÝ, Vladimír; KOCOUREK, Jiří, Oh&mký zůktmik: vyklad, judikatury provúdčci předpisy, viscjící j)i\'djns\\ 4, doplnčnč vydání. Praha : Kurounion, 2007. s. 28,

38

důkazu omluvitelného - ospravedlňujícího omylu). Výjimku představují pouze záležitosti soukromého života, bez ohledu na to, jsou-li pravdivá nebo dokonce difamující, neboť ty zákonodárce chrání již v rámci úpravy práva na soukromí. Zatímco dříve teorie i praxe vycházely vesměs z toho, že důkaz pravdy musí pokrývat všechna skutková tvrzení difamačního rázu, prosazuje se v poslední době (a to i pod vlivem zahraniční judikatury) názor, podle něhož stačí, je-li pravdivá alespoň podstatná část sdělení. Podle Ústavního soudu lze „stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře ve svých důsledcích nesplnitelné nároky. Významné proto musí být vždy to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo vždy pravdě".6* Podle Ústavního sodu pokud „chce kdokoliv zveřejnit o jiné osobě informaci difamačního charakteru, nelze jeho počínání považovat za rozumné Či legitimní, pokud neprokáže, že měl rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace, kterou šířil, a dále pokud prokáže, že podnikl řádné dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v níž mu bylo ověření informace přístupné, a konečně, pokud sám neměl důvod nevěřit, že difamační informace je nepravdivá. Zveřejnění takové informace nelze považovat za rozumné i tehdy, pokud si šiřitel informace neověří její pravdivost dotazem u osoby, které se informace tyká a nezveřejní i její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu anebo tam, kde to zjevně nebylo nutné. Důležité pro zvážení legitimního zveřejnění informace je zkoumání motivu zveřejnění.

Legitimitu zveřejnění

informace

dominantně motivována touhou poškodit difamovanou

nelze

dovodit, pokud byla

osobu, pokud šiřitel sám

informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je 69

či není pravdivá".

53.2 Hodnotící úsudky (kritika) Hodnotící úsudky (kritiku) nelze vzhledem k jejich subjektivní povaze objektivně ověřovat, a proto je možno hovořit toliko o hodnotících úsudcích (kritice) věcné a nevěcné, resp. přípustné (oprávněné) a nepřípustné (neoprávněné), nikoliv 68

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. LŮS 156/99

69

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 11.2005, sp. zn. L US 453/03

39

objektivní a neobjektivní. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí ze dne 28. 9. 1999 ve věci Dalbae proti Rumunsku (stížnost č. 28114/95) v souvislosti s pravdivostí hodnotících úsudků uvedl, že „nelze připustit,

aby novinář

mohl

formulovat kritické názory pouze pod podmínkou, že může dokázat jejich pravdivost". Podle Nejvyššího soudu je pro odlišení kritiky od neoprávněného zásahu rozhodující „hledisko pravdivosti, věcnosti, objektivnosti a kritikou sledovaného cíle, 70

což bude patrné obvykle z obsahu, formy a místa přednesu kritiky".

O věcnou a

konkrétní kritiku jde podle něj jen tehdy, „jestliže vychází z pravdivých výchozích podkladů, které tvoří konkrétní uvedené skutečnosti. Současně však kritika z těchto výchozích podkladů

musí

vyvozovat

odpovídající

hodnotící

závěry,

Nejsou-li

předpoklady, ze kterých vychází, pravdivé, případně je-li hodnotící úsudek

difamující,

nelze považovat kritiku za přípustnou. Kritika se musí vyvarovat pouze všeobecných soudů, které nejsou opřeny o potřebné konkrétní skutečnost^ a nemůže sledovat cíl pomluvy, zostouzení, urážky, příp. skandalizace určité osoby".71 Za přípustnou neboli oprávněnou kritiku se proto považují pouze takové hodnotící úsudky, které jsou věcné, konkrétní a přiměřené co do obsahu, formy a místa, tj. nevybočují-li z rámce nutného k dosažení sledovaného a společensky legitimního cíle. Věcnost kritiky je dána požadavkem pravdivých skutečností jako výchozích podkladů pro hodnotící úsudek: přípustnou kritiku proto nejsou takové úsudky, které nemají reálný základ nebo na něj nenavazují (tj, nevyvozují-li z něj žádné odpovídající závěry). Oprávněná kritika musí také vycházet z konkrétních skutkových okolností, nestačí hodnocení obecného charakteru (kritérium konkrétnosti).72 Z hlediska sledovaného cíle (účelu) kritiky je značně relevantní, zdali je napadený výrok součástí soukromého sporu nebo zdali je učiněn v rámci diskuze o záležitostech veřejného zájmu. Touto otázkou se zabýval Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci Schwabe proti Rakousku ze dne 28. 8. 1992 (stížnost č. 13704/88). Rakouský politik Karl Thomas Uwe Schwabe uveřejnil v tisku prohlášení, 70

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 5, 2002, sp. zn. 28 Cdo 662/2002

71

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.5. 2005, sp. zn, 30 Cdo 1872/2004

72

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha : Lindě, 2004. s. 316. BARTOŇ, Michal. Svoboda projevu a její meze v právu ČR. Praha : Lindě, 2002. s. 50.

40

v němž upozorňoval na skutečnost, že tehdejší místopředseda vlády Erwin Frůhbauer před osmnácti lety způsobil pod vlivem (zákonem tolerovaného množství) alkoholu v krvi dopravní nehodu, při níž zemřel jeden člověk. Reagoval tak na slova spolkového kancléře, který požadoval rezignaci regionálního politika, jenž byl pravomocně odsouzen za řízení vozidla pod vlivem návykové látky. Schwabe byl rakouskými soudy odsouzen nejenom podle § 111 trestního zákona za urážku (pomluvu), ale také podle § 113 téhož předpisu, podle níž spáchá trestný čin ten, kdo vytýká odsouzení, ačkoliv trest byl již vykonán nebo prominut. Evropský soud konstatoval porušení či. 10 ÚLPZS zajišťujícího svobodu projevu, neboť podle jeho názoru šlo o obecnou diskuzi o politické etice, přičemž odsouzení osoby, stejně jako jiné její jednání na veřejnosti může mít význam pro otázku její morální způsobilosti zastávat veřejné funkce. Kritérium přiměřenosti (proporcionality) závisí rovněž na společenském postavení osoby, jíž je hodnocení určeno. Přípustnost kritiky je tak do značné míry dána veřejnou známosti této osoby a mírou její angažovanosti na veřejnosti. Zásadním rozhodnutím ve věci kritiky osob veřejného zájmu se stalo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Llngens proti Rakouska ze dne 8. 7. 1986 (stížnost č. 9815/82). Tehdejší rakouský kancléř Bruno Kreisky se během televizní diskuze zastal předsedy rakouské strany Svobodných (FPO) Fridricha Petera, který byl Simonem Wiesenthalem, vedoucím židovského dokumentačního centra ve Vídni, obviněn z toho, že za druhé světové války sloužil v jednotce SS, jež se podílela na vraždách civilistů v Rusku. Kreisky na adresu Wiesenthala uvedl, že používá „mafiánské metody44 a jím řízenou organizaci nazval „politickou mafií". Šéfredaktor týdeníku Profil Peter Michael Lingens označil toto jednání spolkového kancléře za „nemorální44 a „prosté důstojnosti'4, neboť podle něj obhajuje bývalé příslušníky jednotek S S čistě z politických důvodů. Zemský soud ve Vídni odsoudil Lingense podle či. 111 trestního zákona pro urážku (pomluvu) k pokutě 200 šilinků. Evropský soud však shledal porušení či. 10 ÚLPZS garantujícího svobodu projevu a vyslovil stěžejní zásadu kritiky veřejně činných osob, podle níž jsou „hranice přijatelné kritiky u veřejně činných osobností širší než u soukromých osob". Tím, že se politik vědomě podrobuje důkladné kontrole všech svých slov a činů ze strany široké veřejnosti (a tím i novinářů), je nucen prokázat větší míru tolerance.

41

Kritikou ve vztahu k vládě se Evropský soud pro lidská práva zabýval v rozhodnutí ve věci Castells proti Španělsku ze dne 23. 4. 1992 (stížnost e, 11798/85). Miguel Castells, advokát a senátor zvolený za baskickou koalici, publikoval v jednom periodiku článek, v němž obvinil španělskou vládu z odpovědnosti za násilí páchané ozbrojenými skupinami nabaskických disidentech. Castells byl zbaven senátorské imunity a odsouzen za urážku vlády podle § 162 trestního zákona k trestu odnětí svobody a k pozastavení práva vykonávat jakékoliv veřejné funkce. Evropský soud uvedl, že v demokratickém systému musí být jednání vlády podrobeno přísné kontrole nejenom ze strany moci zákonodárné a soudní, ale také ze strany veřejného mínění, přičemž „hranice přípustné kritiky vlády jsou širší než hranice akceptovatelné kritiky u soukromé osoby a dokonce širší než u veřejně činných osob ". Státní orgány sice mohou přijímat adekvátní opatření proti urážlivým výrokům, avšak vláda by měla být na základě svého výsadního postavení zdrženlivá, pokud jde o používání trestněprávních, tj. nepřísnějších mocenských prostředků, zvláště má-li k dispozici mírnější instrumenty, jimiž se může proti kritice svých oponentů bránit. Mediálně nejznámějším případem v Česku v otázce mezí kritiky osob veřejného zájmu se stal spor mezi zpěvačkou Helenou Vondráčkovou a publicistou a hudebním kritikem Janem Rejžkem, který vyvolal článek publikovaný dne 6. 10. 2000 v Lidových novinách, v němž publicista o Vondráčkové hovořil jako o osobě, které „ (...) se zřejmě nepodařilo neztratit kontakt na mafiány, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých letech tlačili do rádií, do televize, na desky". Ústavní soud v tomto sporu mj. konstatoval, že „osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální

hvězdy aj.}

musí

akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Důvod tohoto principu je dvojí. Jednak se tím podporuje veřejná diskuze o veřejných věcech a svobodné utváření názorů. Co největší bohatost diskuze o věcech veřejných by měla byt státní mocí regulována jen v míře nezbytně nutné (srov. či 17 odsi 4 Listiny základních práv a svobod). Současné tím stát akceptuje, že jeho mocenský zásah do svobody projevu, za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů, by mel přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze škodu napravit jinak. Škodu lze napravit jinak než zásahem státu, např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzních a zavádějících

názorů.

Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji, než

42

cestou soudního řízení" ^ l později Ústavní soud zdůraznil, že se práva na ochranu osobnosti „ mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech 14

mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků ".

Splnění požadavku přiměřenosti kritiky je dáno také formálním hlediskem, především zvolenými výrazovými prostředky. Někdy je k dosažení účelu kritiky nutné užití expresivních prostředků, které by za jiných okolností mohly být považovány za urážlivé, např. je-li nutné upozornit veřejnost na nějaký negativní společenský jev. I užití těchto výrazových prostředků však může překročit rámec legality, a to tehdy, je-li jedinou motivací autora výroku snaha kritizovanou osobu urazit, zostudit nebo pomluvit. Pokud jsou tedy v hodnotícím úsudku použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru ke kritikou sledovanému (a společensky uznávanému) cíli, jde o kritiku nepřiměřenou a tím i nepřípustnou (neoprávněnou).75 Neboli „ (...) nejen obsahová omezení mohou právo vyjadřovat názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany"16 Stejně tak je nepřípustné, aby neoprávněný zásah spočívající v urážlivých, dehonestujících nebo pomlouvačných výrocích byl odůvodněn tím, že tyto výroky jsou pouze reakcí na předchozí tvrzení dotčené osoby.77 Otázkou, jaké výrazové prostředky na adresu politiků lze ještě podřadit pod ochranu svobody projevu, zabýval se Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci Oberschlick proti Rakousku ze dne L 7. 1997 (stížnost č. 20834/92). Šéfredaktor časopisu Forum Gerhard Oberschlick označil ve svém článku nazvaném PS: ^Blbec 73

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 4.2004, sp. zn. IV. US 367/03 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4.4. 2005, sp. zn. IV. US 146/04 75 KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECHÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Praha : Lindě, 2004. s. 74

316.

BARTOŇ, Michal. Svoboda projevu a její meze v právu ČR. Praha : Lindě, 2002. s. 68. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10. 7. 1997, sp, zn. III. US 359/96 77 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne l. 12. 2005, sp. zn. II, US 94/05 76

43

4

místo nacista" předsedu strany Svobodných (FPÓ) Jórga Haidera za „blbce' (německy „d^r Trottel"), a to v reakci na jeho projev, v němž Haider uvedl, že všichni vojáci - i němečtí - bojovali v druhé světové válce za mír a svobodu. Rakouský soud vyhodnotil užití výrazu „blbec" jako urážku a odsoudil Oberschlicka za trestný čin urážky (pomluvy). Podle odůvodnění rozsudku by si každý čtenář rnusel nejprve přečíst celý článek, aby pochopil pravý smysl slova „blbec" uvedeného v titulku; expresivní výraz tak nebylo pronesen v rámci objektivní kritiky, ale s cílem předsedu Svobodných veřejně urazit. Evropský soud konstatoval porušení svobody projevu garantované či. 10 ÚLPZS, neboť zvolené označení „blbec" nelze považovat k osobě Jorga Haidera v celkovém kontextu za nepřiměřené vzhledem k tomu, že i jeho předchozí projev byl značně provokativní. Článek (otištěný současně s kontroverzním projevem) tvořil součást veřejné diskuze, nešlo tedy o laciný osobní útok, ale o rozumně vysvětlenou reakci na provokativní výroky Jorga Haidera. Ačkoliv tedy výraz „blbec" může osobu veřejně činnou obecně urazit, bylo jeho použití přiměřené rozhořčení, které předseda Svobodných svými výroky vědomě vyprovokoval. Přiměřeností kritiky osob veřejného zájmu z formálního hlediska se zabýval Evropský soud pro lidská práva také v rozhodnutí věci Feldek proti Slovensku ze dne 12. 7. 2001 (stížnost č. 29032/95), Slovenský básník, spisovatel a publicista Lubomír Feldek uveřejnil v tisku prohlášení o „fašistické minulosti" tehdejšího ministra školství a kultury Dušana Slobodníka. Kromě toho použil v jedné ze svých básní verš „Esesák sa objal s eštébákom'\ a přestože v ní nebyl slovenský ministr výslovně jmenován, spekulovalo se veřejně o tom, že výrazem „esesák" byl v básni označen právě on a celý text měl být kritikou členství Slobodníka, tedy osoby s fašistickou minulostí, v demokratické vládě Vladimíra Mečiara. Ministrovu „fašistickou minulost" spatřoval spisovatel v tom, že Slobodník byl za druhé světové války členem Hlinkový mládeže a v únoru a březnu 1945 podstoupil „teroristický kurs" v obci Sekule. Podle Nejvyššího soudu Slovenské republiky výraz „fašistická minulost" vyjadřuje, že příslušná osoba šířila či jinak uskutečňovala fašismus aktivním způsobem. Protože však tuto skutečnost Feldek neprokázal, zasáhl tím podle soudu neoprávněné do osobnostních práv slovenského ministra. Evropský soud se s vymezením pojmu „fašistická minulost" slovenskými soudy neztotožnil - tento výraz může mít i mnohem širší význam, např. i pouhé členství ve fašistické organizaci, Feldekovo prohlášení Evropský soud vyhodnotil

44

jako součást politické diskuse o otázkách obecného zájmu týkající se historie Slovenska. Přestože obsahovalo ostřejší výrazové prostředky, nepostrádalo faktický podklad a sledovala legitimní cíl, totiž ochranu demokratického

vývoje nově

vznikajícího slovenského státu. Prohlášení o „fašistické minulosti" bylo hodnotícím úsudkem, jehož pravdivost nelze dokazovat. Navíc vycházelo z veřejně známých informací a pojednávalo o veřejně činné osobě, vůči níž jsou meze přijatelné kritiky obecně širší než u soukromé osoby. Kritika může mít také podobu kreslené satiry - parodie (frašky, karikatury, novinářské kachny aj.) ironizující určité negativní společenské jevy. Protože satira parodie pracuje více nežli jiné žánry s daleko vyšším stupněm nadsázky, musí být (z hlediska přípustnosti / oprávněnosti kritiky) vždy každému průměrnému čtenáři (posluchači, divákovi) jasné, že jde o něco smyšleného a nevážného. Nejčastější

formou

kreslené

satiry

je

karikatura,

kterou

rozumíme

zjednodušené, někdy humorné či komické, jindy satiricky kritické a úmyslně zesměšňující výtvarné či literární dílo, které značně zvýrazňuje některé tvary obličeje, lidské postavy nebo i nějaký důležitý povahový rys, Karikatura se od všech jiných humoristických žánrů vyznačuje nejen svojí úmyslně zjednodušenou zkratkovitostí, ale především

zjevným přeháněním a úmyslným zdůrazňováním

karikovaného člověka.

vybraných

rysů

78

Podle Ústavního soudu „ umění karikaturisty není v tom být přiměřeny a nestranný, ale právě vtom, že je ostrý a jednostranný/'7

přičemž „ (...) nezbytným

předpokladem pro bezchybné právní posouzení je odstranění satirického hávu, do nějž se karikatura halí; vlastní informace i karikatura musí spočívat na reálném základě, byť minimálním. Vzhledem k tomu, že karikatura používá výrazových prostředků sobě vlastních, je třeba na způsob, jimž se vyjadřuje,

nahlížet shovívávej!,

nelze však

připustit, aby zcela zjevné přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky (tzv. intenzivní exces), " Nejznámějším případem se stala karikatura Karla Březiny, ministra bez portfeje ve vládě Miloše Zemana, v časopise Reflex. V jednom z dílů komiksu Zelený Raoul byl 78

PETRÁČKOVÁ, Věra; KRAUS, Jiří, a kolektiv. Akademický slovník cizích slov A-Ž. Praha : Academia, 2000. 79

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4.4. 2005, sp. zn. IV. US 146/04

80

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4.4. 2005, sp. zn. IV. US 146/04

45

ministr vyobrazen nahý při souloži se svojí manželkou spisovatelkou

Bárou

Nesvadbovou, poslankyní Janou Wolfovou a poslancem Miloslavem Kučerou, přičemž komiks byl doprovozen řadou vulgárních výroků. Přestože zástupci vydavatele periodika argumentovali tím, že komiks nemohl zasáhnout do ministrovy vážnosti v očích veřejnosti, jelikož Březina sám svými výroky si vytvořil pověst jakéhosi „playboye", Městský soud v Praze konstatoval, že komiks překročil obecnou míru vkusu a jako forma kritiky nebyl přípustný, neboť karikovaná činnost přímo nesouvisela s činností Březiny coby ministra, ČI. 10 Listiny zakotvuje rovněž právo na dobrou povést. Dobrou pověstí se rozumí veřejná společenská vážnost, a proto ani v požívání tohoto osobnostního statku si lidé nejsou rovni. Od osobní cti se liší tím, že ačkoli neexistují lidé zcela bez cti, lze se setkat s jedinci, kteří nemají ve společnosti dobrou pověst vůbec. Ovšem i hodnocení dobré pověsti určité osoby se může mezi různými skupinami značně lišit. Tak např. někdo může mít velice dobrou pověst u svých kolegů v zaměstnání nebo spoluhráčů ve sportovním týmu a naopak velice špatnou pověst u svých sousedů. Na rozdíl od lidské důstojnosti dobrá pověst ani osobní čest nejsou lidem dány od narození bez dalšího: existenci těchto hodnot, popř. jejich rozsah je třeba u každého člověka zjišťovat, přičemž toto posuzování není otázkou právní (quaestio iuris), ale skutkovou (quaestio facti). Zatímco lidská důstojnost a osobní čest mohou být zásadně dotčeny jen v přítomnosti chráněné osoby, zásah do dobré pověsti lze realizovat jedině veřejně, tj, ve vztahu k alespoň jedné další osobě.

O1

Ústavní soud nepovažuje ochranu cti a dobré pověsti za věc individuálního zájmu dotčené osoby, ale za věc veřejného zájmu, neboť „je-li jednou čest pošpiněna neopodstatněným obviněním vyjádřeným veřejně, a tím spíše v médiích, může být povést a čest osoby poškozena navždy a zvláště pak v situaci, není-li dána možnost rehabilitace. Pokud taková situace nastane, prohrává jak osoba sama, tak i společnost. A právě proto nelze vycházet z toho, že ochrana pověsti, resp. cti, je záležitostí důležitou

81

Viz PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a stáíovéda II. díl - Ústavní právo České republiky. Část 2. Vyd. 1. Praha: Lindě, 2004. 241 s. 80.

46

pouze pro dotčeného jednotlivce, případně jeho rodinu. Z těchto důvodů je ochranu povésti, resp. cti, třeba vnímat i jako ochranu veřejného statku ".

82

5.4 Právo na slovní projevy osobní povahy Právo na slovní projev spočívá ve výlučném oprávnění uplatnit svůj osobní projev, zejména jeho písemným či zvukovým zachycením anebo udělením svolení k takovému zachycení; jeho předmětem je samotný projev jako osobnostní statek každého člověka. Od práva na slovní projev je třeba striktně odlišovat právo k záznamům slovního projevu, které se vyskytuje ve dvou formách,, a sice jako právo k písemnostem a jako právo k zvukovým záznamům. Předmětem práva k záznamům slovního projevu je tedy písemné nebo zvukové zachycení projevu na hmotném substrátu (nosiči).

QO

Zatímco právo na slovní projev vzniká již samotným projevem,

právo k záznamům slovního projevu náleží oprávněné osobě teprve od okamžiku zachycení jejího projevu. Právo na slovní projev je pod označením „právo na projev osobní povahy" garantováno v § 11 ObčZ, právo k hmotným zachycením těchto projevů (tj. právo k písemnostem osobní povahy a zvukovým záznamům projevů osobní povahy) v § 12 ObčZ; zákonodárce tak akcentuje skutečnost, že právní osud hmotných substrátů (nosičů) po jejich vzniku není spjat s osobou, jejíž projev zachycují. Písemnostmi osobní povahy rozumíme veškeré písemnosti soukromého rázu, jež nemají být podle vůle subjektů rozšiřovány, i když nemusí jít nezbytně o písemnosti důvěrné povahy (dopisy, e~maily5 deníky, poznámky, diáře, paměti, vzpomínky, nepublikované rukopisy, životopisy, lékařské zprávy, chorobopisy, pracovní posudky, jiná hodnocení osoby atd.). Obvykle se v teorii rozlišují písemnosti jednostranné (deníky, zápisky, paměti aj.) a korespondence. Nemusí jít bezpodmínečně o písemnosti vlastnoruční, vždy je však třeba výslovného nebo alespoň konkludentního projevu vůle 82

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. US 453/03

83

Viz KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha ; Lindě, 2004. s. 321.

47

osoby, o jejíž projev jde. Chráněn je ovšem pouze obsah a forma, nikoliv písemnost jako včc - hmotný substrát (nosič). Důsledkem toho je, že právo k písemnostem osobní povahy a vlastnické právo k těmto písemnostem může náležet různým osobám. l f zvukových /á/naniú je irelevantní, v čem spočívá technická podstata /á/numu (magnetofonová páska, gramofonová deska, CD, DVD apod.), Z povahy věci vsak vyplývá, že se toto právo nevztahuje na osobnostní projevy realizované veřejně (např. na veřvjnych konferencích, politických mítincích apod.). Stejně jako u písemností osobní povahy i v případč zvukových záznamů je garantován pouze obsah a formu projevu, nikoliv zvukový záznam jako včc - hmotný substrát (nosič), který zásadně tvoří předmět práva vlastnického. Obsahem práva na projev osobní povahy ( § 1 1 ObčZ) je oprávnění osoby zachytit vlastní projev v hmotné formě (tj. písemně nebo ve formě

zvukového

záznamu), jakož i oprávnění udělit jinému svolení k jeho zachycení (pozitivní složka), resp. oprávnění vzepřít se proti neoprávněnému zachycení projevu osobní povahy jiným subjektem (negativní složka)*4 Obsahem práva k osobním písemnostem a práva k zvukovým záznamům projevu osobní povahy ( § 1 2 ObčX) je zejména oprávnění udělovat jinému svolení k jejich použití (pozitivní složka), resp. oprávnění vzepřít se proti neoprávněnému použití ze strany jiného subjektu (negativní složka)** Ze znění § 12 odst. l ObčZ zároveň vyplývá, že při použití písemností osobní povahy, jakož i zvukových záznamů projevů osobní povah\ je třeba vždy nejenom souhlasu osoby, o jejíž osobnostní projev jde, ale také jakékoliv jiné osoby, které se projev týká.

Hl

KNAP, Karel; Š V K S I K A , Jih'; J H H U Č K A , Oldřich; P A V L Í K , Pavel; PLECHY, Vladimír. Ochnmti osttbniHfi /Hnile tih&inskčh*) i*ní\M, 4. poJstatnů přepracovaní a dopínéné vydání, Praha : Lindě, 2004. s. 326. H

* KNAP, Karel; <*VhSI'KA, Jiří; JKHUCKA, Oldřich; P A V L Í K , Pavel; PLECHÝ, Vladimír. Ochrana nsnbnnsti poJle t*bč\mskjh'ff*rů\w. 4, podstatní přepracovaní a doplníní vydání. Praha : Lindě, 2004, s. 327,

5o5 Právo na osobní soukromí Podstatou práva na soukromí fyzické osoby neboli práva na osobní soukromí je garance nedotknutelnosti soukromí člověka, tj. takové sféry, v němž se může jeho osobnost nerušené realizovat.

86

Ustavní soud chápe soukromí jako „onu sféru života člověka, do které nesmí nikdo bez jeho souhlasu nebo bez výslovného dovolení zákona zasahovat ani o ní požadovat či získávat informace a o které subjekt soukromí není povinen nikomu podávat informace, pokud mu to zákon neukládá"

87

Do soukromí tedy náleží vše,

pokud se to neděje veřejně (např. rozhovor prostřednictvím mobilního telefonu na veřejnosti), nebo pokud to nemá veřejný charakter ze své podstaty (např. informace o trvalém pobytu nebo státním občanství)., anebo to člověk není povinen podle zákona nebo úředního výroku zpřístupnit nebo sdělit komukoliv jinému (informace podle zákona o sčítání lidu, oznamovací povinnost podle trestněprávních norem aj.). Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva by měl být pojem „soukromí" vykládán extenzivně, neboť jde o „široký pojem, který se nehodí k vyčerpávající definici"88 Soukromí ovšem nelze omezovat pouze na vnitřní kruh, v jehož rámci může každý člověk nerušené žít svůj vlastní osobní život, pojetí osobního soukromí implikuje i „právo fyzické osoby vytvořit a udržovat vztahy s jinými lidskými bytostmi, zejména v citové oblasti, aby tak fyzická osoba mohla rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost".89 Součástí soukromého života je též rodinný život „zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými, když k rodinnému životu patří nejen sociální a morální vztahy, ale také zájmy materiální povahy (např. vyživovací povinnost)c<.

90

Evropský soud pro lidská

práva zahrnuje mezi jednotlivé stránky soukromého života mj. i ochranu osob před

86

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle československého občanského práva. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Panorama, 1989. s. 256. 87 Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. III US 35/01 88 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bensaid proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska ze dne 6. 2. 2001, stížnost 5, 44599/98 89 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 1998, sp. zn. 23C 52/96. Viz i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Niemietz proti Německu ze dne 16. 12. 1992 (stížnost č. 13710/88). 90 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne l. 3. 2000, sp. zn. II US 517/99

49

91

shromažďováním a šířením jejich osobních údajů, ochranu obydlí , respektování listovního tajemství, právo transsexuální osoby změnit své pohlaví, právo na homosexuální styky v soukromí, právo na ochranu před nepřiměřeným hlukem, jakož i právo na příznivé životní prostředí, neboť „ vážné zásahy do životního prostředí mohou mít dopad na blaho osob a mohou je zbavit možnosti pokojného užívání obydlí, čímž 92

poškozují jejich rodinný a soukromý život".

Právo ea osobní soukromí lze definovat jako „právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným (pozitivní složka) a zároveň se bránit (vzepřít) proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob s rovným právním postavením (negativní složka).eí93 Obsahem práva na osobní soukromí je oprávnění využívat skutečnosti svého soukromého života, zejména jejich rozšiřováním, jakož i oprávnění udělovat svolení jinému (pozitivní složka), resp. oprávnění vzepřít se proti neoprávněnému využití těchto skutečností ze strany jiného subjektu (negativní složka).94 Z hlediska dílčích osobnostních práv zaujímá právo na osobní soukromí široké postavení, neboť porušení některého z jiných osobnostních práv (např. práva na projev osobní povahy, podobu či jméno) zpravidla představuje i porušení práva na ochranu osobního soukromí. Pod neoprávněný zásah lze přitom podřadit nejenom neoprávněné získávání skutečností soukromého rázu, bez ohledu na způsob, ale i jejich následné rozšiřování; to se však týká pouze takové prezentace, která je - s ohledem na časové, místní a personální souvislosti - objektivně způsobilá vyvolat zdání, že se referuje o konkrétní fyzické osobě. Další zvláštností práva na osobní soukromí je, že zatímco 91

Stejně tak podle Nejvyššího soudu České republiky „nelze vyloučit možnost, že zveřejnění fotografie domu v konkrétním případě (při současné identifikaci vlastníka věci nebo jejího uživatele) může být nepřípustnou sondou do intimní oblasti fyzické osoby, schopnou nedovoleně informovat i širokou veřejnost o jejím individuálním založení, resp. zaměření, směřování apod. ~ tedy může nepřípustně vypovídat o soukromé sféře fyzické osoby ". (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. Cdo 181/2004) 92 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Guerrová a další proti Itálii ze dne 19.2. 1998, stížnost č. 14967/89 93 KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECÍTÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004. s. 335. 94

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004. s.

338.

50

podobizny, obrazové snímky a obrazové nebo zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy se mohou stát předmětem veřejného zájmu (viz tzv. zpravodajská /reportážní/ licence - § 12 odst. 3 ObčZ), skutečnosti soukromého života jimi z povahy věci být nemohou. Jedinou výjimku představují tzv. osoby veřejného zájmu. Za osoby veřejného zájmu lze považovat nejenom veřejně činné osoby, tedy ty, které v oblasti politické, sportovní, umělecké nebo jinak na veřejnosti vykonávají svoji činnost, ale i ty, které na sebe vztáhnou obecnou pozornost svým (mnohdy i protiprávním) jednáním. Petr Hajn v této souvislosti rozlišuje dvě základní skupiny osob, které se stávají předmětem zájmu médií, a to osobnosti veřejného zájmu a ostatní fyzické osoby. Osobnosti veřejného zájmu dále kategorizuje na nositelé veřejného autority (tj. politiky, církevní hodnostáře, vědce, vysokoškolské profesory aj.), fyzické osoby populární v jiných oblastech veřejného života (sportovce, umělce apod.), fyzické osoby, které se staly předmětem veřejného zájmu na základě náhodných skutečností (např. z důvodu vysokého věku nebo autonehody), fyzické osoby, které se staly předmětem veřejného zájmu na základě činů negativního charakteru (pachatelé trestných činů aj.) a ostatní fyzické osoby.95 Ústavní soud považuje za věc veřejnou „ veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost<(, Lze se rovněž setkat s klasifikací osob veřejného zájmu na osoby absolutní a relativní. U absolutních osob veřejného zájmu se v centra pozornosti ocitají téměř veškeré skutečnosti života dané osoby kromě její intimní sféry (tj. soukromí v nejužším slova smyslu), v případě relativních osob veřejného zájmu jen určitá výseč těchto skutečností. Osoby veřejného zájmu je možné rozlišovat také podle toho, zdali se stávají předmětem veřejného zájmu na základě svého volního jednání (ústavní činitelé, profesionální sportovci, umělci, ale i např. delikventi), anebo bez ohledu na své

95

HAJN, Petr. Reklama a nositelé veřejné autority II, Právo a podnikání. 2000, roč. 9, č, 6, s. 3.

96

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11, 11. 2005, sp. zn. L US 453/03

51

rozhodnutí (poškození,

oběti dopravních

nehod, živelních událostí či jiných

mimořádných událostí apod.). Jiří Boguszak v souvislosti s rozlišováním práv na soukromí z personálního aspektu uvádí příklad z německé soudní praxe, když cituje Ch. Degenharta: „ (...) kdo se o svém soukromém životě šíří na veřejnosti, vyhledává, aby byl znám prostřednictvím médií, musí na druhé straně přijmout, že se jím veřejnost zabývá. Totéž platí pro toho, kdo svým chováním, svým veřejným působením, postavením, které ve veřejnosti zaujímá, 9?

nebo o které usiluje, opodstatňuje veřejný zájem o svou osob ".

Při posuzování ochrany soukromí osoby veřejného zájmu je třeba vycházet z toho, že skutečnosti jejího privátního života jsou věcmi veřejného zájmu jenom do té míry, do jaké mají souvislost s činností této osoby ve veřejném životě, zejména pokud jsou relevantní pro hodnocení povahy, schopností, dovedností nebo způsobilosti této osoby ve vztahu k jí vykonávané činnosti nebo zastávané funkci. Pokud se jedinec rozhodne realizovat svoje aktivity na veřejnosti, popř. jedná způsobem s dosahem na celou společnost (páchání trestné činnosti apod.), musí nést nepříznivé následky s tím spojené. Tak např. politik, který sám sebe v rámci předvolební kampaně prezentuje jako příkladného manžela a otce rodiny, se nemůže účinně domáhat ochrany proti periodiku, které uveřejnilo informaci, že udržuje intimní milenecký poměr nebo že se ke své manželce a dětem chová násilnicky. Otázkou ochrany soukromí osob veřejného zájmu se zabýval Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci Caroline von Hannover proti Německu ze dne 24. 6. 2004 (stížnost č. 59320/00). Německý časopis Bunte otiskl vlete 1993 fotografii nejstarší dcery monackého knížete Caroline von Hannover při nákupu olivového oleje na jednom pařížském trhu, Monacká princezna se následně soudně domáhala zákazu publikace této fotografie, jakož i dalších snímků zachycujících ji v každodenních situacích (návštěva restaurace, nakupování či jízda na koni). Evropský soud konstatoval, že zveřejňováním těchto fotografií bylo porušeno právo na respektování soukromého života podle či. 8 ÚLPZS, neboť „základním kritériem

při zvážení

právních zájmů - ochrany soukromí a svobody projevu -je příspěvek

kolidujících

zveřejňovaných

fotografií a doprovodných textů k diskusi o otázkách obecného zájmu. V daném případe ovšem takový přínos chybí, neboť stežovatelka nezastává žádné oficiální funkce, sporné 97

BOGUSZAK, Jiří. Diferenciace lidských práv. Právník. 2000, roč. 139, č. 3, s. 58.

52

snímky se týkají výlučné podrobností z jejího soukromého života. Veřejnost - přes obecnou známost stěžovatelky - nemá žádný oprávněný zájem vedet, kde se stěžovatel ka právě nalézá a jak se v soukromém živote chová, a to i tehdy, když se pohybuje v místech, která nelze vždy označit za odloučená." Rozhodující tedy v posuzovaném případě bylo, že přes obecnou známost monacké princezny neslo o příspěvek k veřejné debatě, neboť zveřejnění fotografií sloužilo pouze k uspokojení zvědavosti čtenářů po skutečnostech z jejího soukromí. Evropský soud také zdůraznil, zeje třeba brát v potaz okolnosti, za nichž byly některé fotografie pořízeny (bez souhlasu a vědomí princezny), jakož i neustálé obtěžování prominentů ze strany bulvárních novinářů (tzv. paparazzi).

6. OMEZENÍ VŠEOBECNÉHO OSOBNOSTNÍHO PRÁVA K omezení všeobecného osobnostního práva může dojít: -

zvůle dotčené fyzické osoby, tj. na základě jejího svolení ve formě právního úkonu jakožto projevu dispoziční autonomie; bez ohledu na vůli dotčené fyzické osoby v zákonem

stanovených

případech, a to: o

na základě občanského zákoníku (tzv. zákonné licence - § 12 odst. 2, 3 ObčZ),

o na základě jiných zákonů z razných oblastí právního řádu. Každé omezení, ať už k němu dochází z vůle dotčené fyzické osoby či nikoliv, však musí být přiměřené a nesmí jím být dotčen nedotknutelný základ osobnosti každého člověka, na jehož zachování je třeba s ohledem na elementární důstojnost lidí vždy bezvýjimečně trvat (tj. oprávněné zájmy). Tyto dvě základní podmínky vyplývají nejenom z či. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být vždy šetřeno jejich podstaty a smyslu, ale i z ustanovení § 12 odst. 3 ObčZ, jež má z povahy věci i z dikce zákona (arg. „ ... též pro ... ", „Ani takové použití vsak nesmí být v rozporu ...") univerzální dosah. O přiměřené použití jde tehdy, jestliže je rozsahem, obsahem i formou odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž dal oprávněný subjekt svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence, a jestliže tomuto účelu vyhovuje i svým

53

způsobem neboli pokud takový zásah ke všem okolnostem a povaze konkrétního případu představuje odpovídající prostředek k dosažení společensky legitimního cíle. Splnění druhé podmínky, tj. nedotknutelného základu osobnosti (oprávněných zájmů každého člověka), je třeba posuzovat v každém konkrétním případě podle obecných QO

zásad občanského práva, zejména podle zásady dobrých mravů (§ 3 odst. l ObčZ).

Ve všech případech omezení všeobecného osobnostního práva však platí tzv. princip elasticity všeobecného osobnostního práva: brání-li v realizaci osobnostních práv právem předvídaná překážka, po jejím odpadnutí se možnost dispozic obnoví bez dalšího v původním rozsahu. Svolení k zásahu do osobnostní sféry se realizuje ve formě právních úkonů (§34 n. ObčZ), ať už výslovných nebo konkludentních, jednostranných nebo plynoucích z dohody; ty jsou vhodné zejména tam, kde je snaha předejít nežádoucí publicitě skutku, která by v souvislosti se soudním projednáváním věci mohla vyvstat. Souhlas může dotčená osoba udělit nejpozději v okamžiku zásahu, přičemž vždy se vztahuje pouze na takové nakládání s osobností, jehož způsob, rozsah a účel v době udělení svolení znala, resp. s ohledem na okolnosti případu musela znát. Stejně tak může jít pouze o takové hodnoty osobnosti, s nimiž smí každý člověk platně nakládat neboli dispoziční oprávnění lze realizovat pouze v zákonem stanovených mezích. Udělený souhlas lze rovněž dodatečně bez udání důvodů odvolat., a to až do ukončení zásahu. Poskytnuté svolení pozbývá bez dalšího právních účinků také tehdy, dojde-li k podstatné změně okolností, v důsledku kterých není možno po oprávněnému subjektu spravedlivě žádat, aby další zásahy do svého osobnostního statusu trpěl

6.1 Zákonné licence podle § 12 odst. 2,3 ObčZ K omezením všeobecného osobnostního práva dochází často i bez ohledu na vůli dotčené fyzické osoby, a to zejména v případech tzv. zákonných licencí (§ 12 odst. 2, 3 ObčZ).

98

Viz KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva 4. podstatné přepracované a doplněné vydání. Praha ; Lindě, 2004. s. 106407.

54

Občanský zákoník rozlišuje tři druhy zákonných licencí: licenci pro účely úřední na základě zákona (§ 12 odst, 2 ObčZ), vědeckou a uměleckou licenci (§ 12 odst. 3 ObčZ) a zpravodajskou / reportážní licenci (§ 12 odst. 3 ObčZ). Všechny mají výjimečnou povahu, a proto je třeba interpretovat je restriktivně. Podle licence pro úřední účely mohou být písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové nebo zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy použity i bez jejího svolení, a to na základě zákona (tj. nikoliv na základě podzákonného právního předpisu) k úředním účelům. Může jít např. o zajištění písemností nebo zvukových nahrávek při domovní prohlídce a jejich následné použití jako důkazních prostředků v rámci trestního řízení. U písemností osobní povahy a zvukových záznamů tento institut nahrazuje jak souhlas jedince, jehož projevy zachycují, tak i souhlas jakékoliv jiné osoby, jejíž osobnostní sféra by mohla být jejich užitím dotčena. Použití hmotných substrátů (nosičů) podle § 12 odst. 2 ObčZ je však na místě až tehdy, nelze-li získat svolení dané osoby (princip subsidiarity).99 Obsah, popř. účel dané zákonné úpravy také předurčují, zdali se úřední licence v konkrétním případě vztahuje jen na použití písemností osobní povahy, podobizen, obrazových snímků a obrazových nebo zvukových záznamů týkajících se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy (tzv. užší úřední licence), nebo i na jejich pořízení (tzv. širší úřední licence). U písemností osobní povahy však z povahy věci připadá do úvahy pouze jejich použití. Podle § 12 odst. 3 ObčZ mohou být podobizny, obrazové snímky a obrazové nebo zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy bez jejího svolení pořízeny nebo použity přiměřeným způsobem též k vědeckým a uměleckým účelům (vědecká a umělecká licence), jakož i pro potřeby tiskového, filmového, rozhlasového nebo televizního zpravodajství (zpravodajská / reportážní licence). Na osobní písemnosti se však tyto licence pro jejich soukromý charakter nevztahují. Licence podle § 12 odst. 3 ObčZ také na rozdíl od licence pro úřední účely nevyžadují zvláštní zákonnou úpravu. Vědecká a umělecká licence zabezpečuje realizaci svobodné vědecké činnosti a umělecké tvorby, přičemž s ohledem na dikci zákona, ale i ojedinělost případů dopadá pouze na existující podobizny, obrazové snímky a obrazové nebo zvukové záznamy 99

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III US 256/01

55

týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy; pořizování pro jejich užití k vědeckým či uměleckým účelům proto není přípustné. Zpravodajská / reportážní licence garantuje svobodu vyhledávat a šířit informace; zpravodajstvím tu přitom zákonodárce rozumí nejenom zpravodajství ve vlastním slova smyslu (tj. referování o aktuálních událostech), ale i publicistiku (tj. hodnotící úsudky - kritiku). Tato licence se však vztahuje pouze na zákonem stanovené druhy zpravodajství (tj. tiskové, filmové, rozhlasové nebo televizní), nikoliv i např. na zpravodajství fotografické.

7. ODPOVĚDNOST ZA OHROŽENÍ (PORUŠENÍ) VŠEOBECNÉHO OSOBNOSTNÍHO PRÁVA Ochrana osobnosti fyzických osob je zabezpečována celou řadou prostředků z různých právních odvětví. V oblasti občanského práva je ochrana osobnostní sféry lidí provedena především § 13 ObčZ, který vymezuje občanskoprávní odpovědnost za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku neoprávněného zásahu do všeobecného osobnostního práva a její formy, a úpravou § 16 ObčZ, která odkazuje na § 415n. a § 420n, ObčZ, dojde-li i současně ke škodě majetkové. Významné doplňky této obecné občanskoprávní úpravy tvoří (vedle úpravy práv k duševnímu / intelektuálnímu vlastnictví) pracovněprávní úprava zakotvená zejména v § l odst. l až 10, § 7 odst. 2 až 6, § 60, § 132n.5 § 149n. a § 187n. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, úprava obsažená v zákoně č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), zákoně č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a úprava stanovená v zákoně č. 101/2002 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Souběžné uplatňování vícero prostředků z různých právních odvětví není vyloučeno, neboť z funkčního hlediska každá z nich sleduje jiné právní cíle.

56

7.1 Občanskoprávní odpovědnost podle § 13 ObčZ Občanskoprávní odpovědnost dle § 13 ObčZ je na rozdíl od veřejnoprávní odpovědnosti

a jejích jednotlivých

forem

(tj, odpovědnosti

správněprávní

a

trestněprávní) konstruována výlučně na objektivním základě, tj. bez zřetele k zavinění původce neoprávněného zásahu.

100

Vždy je třeba chránit práva dotčené osoby, neboť

vzniklá újma na jejím osobnostním statusu má pro ni nepříznivé následky bez ohledu na to, jednal-li původce zaviněně či nikoliv. Tato odpovědnost proto nemůže být zásadně vyloučena ani důkazem tzv. omluvitelného - ospravedlňujícího omylu, tedy např. proto, že původce neoprávněného zásahu nevěděl o nepravdivosti nebo nesprávností jím prezentovaných sdělení101. Zavinění - ve formě (přímého nebo nepřímého) úmyslu, resp. (vědomé nebo nevědomé) nedbalosti - je však relevantní při určování výše náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 3 ObčZ (viz dikce - „ (...) k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. ").102 Původcem neoprávněného zásahu může být jak osoba fyzická, tak osoba právnická, přičemž v případě fyzických osob zákonodárce nevyžaduje žádné zvláštní subjektivní předpoklady (např. rozumovou a volní schopnost). Původcem proto může být i osoba stížená duševní poruchou, nezletilec nebo osoba, která byla soudním rozhodnutím omezena nebo zbavena způsobilosti k právním úkonům. Pokud je neoprávněný zásah důsledkem protiprávního jednání vícero osob (ať už fyzických nebo právnických), vznikají občanskoprávní

sankce podle § 13 ObčZ každé z nich

samostatně a nikoliv všem společně a nerozdílně (solidárně). Pokud poruší osobnostní sféru jiné osoby jedinec, jenž byl použit právnickou osobou nebo jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické nebo fyzické osoby, postihují občanskoprávní sankce 100

I zde je však třeba mít na paměti zvláštní ustanovení zákona č. 480/2004 Sb., zákon o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), který upravuje mj. odpovědnost poskytovatele služeb informační společnosti [§ 2 písm. a) a d)] za obsah informací uveřejněných na Internetu. Poskytovatel služby, jež spočívá v ukládání informací poskytnutých uživatelem (tj. provider), nenese odpovědnost za obsah cizích webových stránek, jejichž provoz na svém serveru zajišťuje, a proto také zásadně není povinen dohlížet na jejich obsah. Odpovědnost poskytovatele je dána pouze tehdy, mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti nebo okolnostem případu vědět, že je jejich obsah protiprávní, nebo dozvěděl-li se o jejich protiprávní povaze a tyto stránky neprodleně neodstranil, resp. neznepří stupník 101

Viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2194/2002, podle něhož „proti žalobě na ochranu osobnosti se žalovaný nemůže úspěšně bránit námitkou, že šířil pouze ty údaje, které sám jen slyšel". 102

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 5. 2002, sp, zn. IV. US 315/01

57

podle § 13 ObčZ právnickou či jinou fyzickou osobou, a nikoliv toho, jenž za ni činnost vykonával, to však za předpokladu, že se nedopustil vybočení (excesu) neboli 103

nepostrádala-li jeho činnost „místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů této osoby" (analogie § 420 odst. 2 ObčZ ve smyslu § 853 ObčZ).

V případě hromadných sdělovacích prostředků z hlediska občanskoprávní odpovědnosti podle § 13 ObčZ platí, že je-li autorem článku (popř. rozhlasové či televizní relace) osoba odlišná od zaměstnance média, může se dotčená fyzická osoba domáhat ochrany buď na samotném autorovi nebo na vydavateli periodického tisku / provozovateli rozhlasového či televizního vysílání104 anebo souběžně na obou z nich. Je-li však autor článku (popř. rozhlasové či televizní relace) zaměstnancem média, odpovídá za neoprávněný zásah do osobnostní sféry dotčené osoby

vydavatel

periodického tisku / provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání a nikoliv přímo autor článku (popř. rozhlasové či televizní relace), došlo-li k neoprávněnému zásahu při činnosti média a zároveň nedopustil-li se v konkrétním případě zaměstnanec média vybočení (excesu). Někdy se mohou v praxi vyskytnout okolnosti, které v konkrétním případě legitimují dotčení osobnostní sféry určité osoby a tím i vylučují neoprávněnost zásahu. Teorie i praxe tyto okolnosti shodně nazývají jako tzv. okolnosti vylučující neoprávněnost, Patří mezi ně např. svolení dotčené osoby, zákonná omezení sledující ochranu nejrůznějších veřejných zájmů, výkon subjektivních práv nebo plnění právních povinností stanovených zákonem [obecná svépomoc (§ 6 ObčZ), speciální svépomoc odvrácení škody (§ 417 ObčZ), nutná obrana (§ 418 odst. l ObčZ), krajní nouze (§ 418 odst. 2 ObčZ); výkon práv a povinností účastníků v soudním či správním řízení, plnění svědecké povinnosti, výkon znalecké či expertizní činnosti, hájení práv a oprávněných zájmů klienta ze strany advokáta, výkon rozhodovací činnosti státních orgánů aj.]. Zatímco povinnost tvrzení (břemeno tvrzení) a důkazní povinnost (důkazní břemeno) ohledně neoprávněného zásahu zatěžují vždy dotčenou fyzickou osobu, je naopak na původci neoprávněného zásahu, aby, jde-li o okolnost vylučující neoprávněnost, prokázal její existenci v konkrétním případě. 103

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 12. 2003, sp, zn. 30 Cdo 73/2003

104

Tento způsob připadá v úvahu zejména tehdy, není-li znám autor článku (popř. rozhlasové či televizní relace), např. proto, že vystupuje na veřejnosti pod pseudonymem, nebo dokonce anonymně.

58

7.2 Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby Prostředky občanskoprávní ochrany všeobecného osobnostního práva lze rozčlenit na prostředky obecné a zvláštní (specifické), podle okolností případu mohou být uplatňovány samostatně anebo souběžně (paralelně). Mezi obecné prostředky řadíme: • ochranu svépomocí (§ 6 ObčZ), včetně jejích jednotlivých forem, 9

ochranu poskytovanou příslušným orgánem státní správy (§ 5 ObčZ),

• ochranu soudní / petitorní (§ 4 ObčZ; § 7 odst. l OSŘ), a to: o ochranu poskytovanou soudem před zahájením řízení (§ 67-69 OSŘ), o ochranu poskytovanou prostřednictvím předběžných opatření (§ 74n.

OSŘ), o ochranu poskytovanou prostřednictvím žaloby na náhradu škody (§ 420n. ObčZ), o ochranu poskytovanou prostřednictvím jiných žalob (určovací aj.) Zvláštním (specifickým) prostředkem ochrany osobnosti fyzické osoby je soudní ochrana realizovaná prostřednictvím žalob stanovených v § 13 ObčZ, jimiž se lze domáhat zejména o

upuštění od neoprávněného zásahu (žaloba zdržovací - negatorní), pokud trvá anebo pokračuje, resp. hrozí-li jeho opakování v budoucnu,

o

odstranění následků neoprávněného zásahu (žaloba odstraňovači),

o

poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (žaloba satisfakční).

Občanskoprávní prostředky ochrany všeobecného osobnostního práva (resp. v jeho jednotném rámci dílčích osobnostních práv) jsou uvedeny v § 13 ObčZ pouze demonstrativně; zákonodárce proto připouští, aby podle okolností dotčená osoba mohla užít i jiných prostředků, jimiž bude možno v konkrétním případě vzniklou újmu na její osobnosti napravit. Úprava § 13 ObčZ stanoví dvě možné formy zadostiučinění (satisfakce), a to nemajetkové (morální - ideální) zadostiučinění (satisfakce) a majetkové (peněžité) zadostiučinění (satisfakce); obě však sledují stejný cíl, totiž přiměřeně zmírnit následky

59

neoprávněného zásahu.

105

Pokud lze zhojit nepříznivé následky teprve kumulací obou

forem zadostiučinění, je možno dožadovat se jak satisfakce nemajetkové, tak majetkové (peněžité). Majetkové (peněžité) zadostiučinění plní podpůrnou (subsidiární) funkci; lze je požadovat jenom tehdy, nejeví-li se v konkrétním případě nemajetkové zadostiučinění (satisfakce) jako dostatečné a došlo-li zároveň neoprávněným zásahem - objektivně vzato - ve značné míře ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti. To, zdali lze vzniklou újmu v konkrétním případě zmírnit prostřednictvím některé z forem nemajetkového zadostiučinění (veřejnou omluvou, dementi v tisku, omluvou v kolektivu zaměstnanců či spolupracovníků, odvoláním výroku aj.), je vždy předmětem volné úvahy soudu. O snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde tam, kde „za konkrétní situace, za které k neoprávněnému

zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlížením

k zájmům dotčené fyzické osoby lze spolehlivé dovodit že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k její intenzitě, rozsahu a trvání vedoucí ke snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťoval jako závažnou každý, kdo se nachází na místě a v postavení postižené fyzické osoby".106 Tuto závažnost bude muset soud vždy posuzovat jak podle celkové povahy, tak podle okolností případu, a to objektivně, tj. bez zřetele k subjektivnímu pocitu dotčené osoby. Povinnost tvrzení (břemeno tvrzení) a důkazní povinnost (důkazní břemeno) však vždy zatěžují žalobce, tedy dotčenou osobu. Určení

výše

majetkového

(peněžitého) zadostiučinění

(satisfakce)

je

předmětem volné úvahy soudu, neboť zákonodárce stanoví pouze to5 že má být přiměřené (§ 13 odst. l ObčZ) a zeje třeba brát v potaz závažnost vzniklé nemajetkové újmy a okolnosti, za nichž k porušení práva došlo (§ 13 odst. 2 ObčZ). Z dikce 105

Podle Nejvyššího soudu může být nárok na zadostiučinění (satisfakci) za neoprávněný zásah do osobnostní sféry osoby modifikován následným svémocným jednáním poškozeného vůči původci zásahu, při rozhodování o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je proto rovněž třeba zohlednit skutečnost, „že jistou formu zadostiučinění na úkor zájmů škůdce si fakticky poskytl sám poškozený, např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku. V takovýchto případech je třeba ve smyslu § 13 obč. žák. porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídající satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou „svépomocí" poškozeného". (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. l. 2001, sp. m. 30 Cdo 2971/2000.) 106

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECHÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004. s. 188.

60

ustanovení § 13 odst. 2 ObčZ (viz „zejména") ovšem vyplývá, že soud může zohlednit i jiné aspekty, jsou-li svým významem srovnatelné se zákonem vymezenými kritérii.

107

Obecně se má za to, že čím závažnější je co do intenzity a následků nastalá újma, tím vyšší by mělo být i přiznané majetkové (peněžité) zadostiučinění (satisfakce). Dotčená osoba však musí vždy v žalobním petitu uvést výši požadované částky, přičemž soud je tímto návrhem ve smyslu § 153 odst. 2 OSŘ vázán. Zároveň není možno v žalobě požadovat

úroky

z prodlení,

neboť

povinnost zaplatit

majetkové

(peněžité)

zadostiučinění (satisfakci) je dána až soudním rozhodnutím. Právní teorie i soudní praxe108 se převážně shodují na tom, že právo na materiální (peněžité) zadostiučinění (satisfakci) je svou osobní povahu nerozlučně spjato s dotčenou fyzickou osobu, a proto smrtí této osoby zaniká. Stejně tak povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění (satisfakci) má osobní ráz, a proto i tato povinnost smrtí původce neoprávněného zásahu zaniká.

107

Viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 1998, sp. zn. 23C 52/96

108

Např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 1995, sp, zn, l Co 338/94; rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 1998, sp. zn. 23 C 52/96; rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9.2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005.

61

Kapitola III: OCHRANA OSOBNOSTI FYZICKÉ OSOBY V ČINNOSTI MÉDIÍ

1. KONFLIKT OCHRANY OSOBNOSTI A SVOBODY PROJEVU Z povahy činnosti hromadných sdělovacích prostředků vyplývá, že při ní nevyhnutelně dochází ke střetu s jednotlivými předměty všeobecného osobnostního práva. Častý zdroj problémů představuje jednak požadavek aktuálnosti - novosti, tj. snaha médií přinést určitou informaci co nejrychleji a pokud možno jako první, který z hlediska zpracování a ověření informací klade na novináře vysoké nároky, jednak s ohledem na rozsah příspěvků a charakter recipientů - nutnost zjednodušování. Jan Filip v této souvislosti hovoří o tzv. pravém konfliktu, neboť jde o střet dvou základních práv a svobod (tj. ochrany osobnosti fyzické osoby a svobody projevu), na rozdíl od tzv. nepravého konfliktu, při němž dochází ke střetu základního práva či svobody s veřejným zájmem nebo jinou ustavní hodnotou.

1 AQ

Výše uvedený rozpor nabývá na významu v té míře, v jaké se v důsledku neustálého rozvoje informačních technologií a jejich masového dopadu na recipienty zvyšují důsledky neoprávněných zásahů do osobnostní sféry lidí. Podle Ústavního soudu „je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti

(na rozdíl např. od publikací odborných), který v

určitých případech musí - především s ohledem .na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem - přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že 109

FILIP, Jan. Dogmatika svobody projevu z hlediska teorie, legislativy a soudní praxe. Časopis pro právní vědu a praxi. 1998, roč. 6, č. 4, s. 630,

62

každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Lze tedy stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře - ve svých důsledcích - nesplnitelné nároky "m Tato kolize je již dlouhou dobu příčinou teoretických sporů: jedni se dovolají nutnosti bezpodmínečné ochrany svobody projevu jakožto nezbytné náležitosti demokratické státu, jiní naopak zdůrazňují význam ochrany osobnosti pro individuální rozvoj a svobodu každého člověka. Rozhodovací praxe by proto měla vždy v konkrétním případě hledat mezi oběma póly rovnováhu, neboť „základní právo podle či 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle či 10 Listiny"111, a proto „je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím

k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla

bezdůvodně dána přednost před právem druhým"112. To ostatně plně odpovídá i požadavku ústavodárce, aby byl vždy brán zřetel na podstatu a smysl základních práv (či. 4 odst. 4 Listiny). Ústavní sond 113 definoval kritéria „vzájemného zvažování" kolidujících základních práv a svobod nebo veřejných statků. Těmito kritérii jsou: „1. kritérium vhodnosti, tj. posuzování toho, zda-li institut omezující

určité

základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva nebo veřejného statku); 2. kritérium potřebnosti, spočívající

v porovnání legislativního

prostředku

omezujícího základní právo, resp. svobodu s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod, resp. dotýkajícími se jich v menší intenzitě; 3. porovnám závažnosti obou kolidujících základních práv nebo

veřejných

statků, přičemž tato základní práva, resp. veřejné statky jsou prima facie rovnocenná; porovnání spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů. V případe

závěru o opodstatnění

priority jednoho před druhým ze dvou

kolidujících základních práv, resp. veřejných statků je nutnou podmínkou

110

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I US 156/99

111 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10, 12. 1997, sp. zn. II. US 357/96 112

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. IV. US 154/96

113

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. US 15/96

63

konečného

rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení či 4 odst. 4 Listiny, a sice v tom smyslu, že základních práv a svobod musí být setřeno nejenom při používám ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případe jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize, " Konstrukci „vzájemného zvažování" kolidující svobody projevu a práva na informace a jejich šíření na straně jedné a práva na ochranu osobnosti na straně druhé je však možno aplikovat pouze v případě těch mediálních obsahů, které sledují veřejný zájem. Teorie i soudní praxe se převážně shodují na tom, že zpravodajství (popř. publicistiku) lze subsumovat pod ochranu svobody projevu a práva na informace pouze vtom rozsahu, v jakém

se týká oprávněného veřejného zájmu a jestliže mu

v konkrétním případě také skutečně slouží,114 Zpravodajstvím (popř. publicistikou) proto není možno nikdy krýt takové jednání, jehož jediným cíleni je např. veřejné zostuzení určité osoby nebo její pomluva. Zároveň je třeba mít na paměti, že svoboda projevu a právo na informace a jejich šíření platí pro veškeré mediální reference bez ohledu na jejich informační hodnotu, tedy i pro zpravodajství bulvární.115 Jak konstatoval Ústavní soud, „ svoboda projevu médiím svědčí bez ohledu na to, že by sama média musela dokládat "oprávněnost"

či "legitimnost" zájmu na vysílání

určitého programu. Základní právo na svobodný projev médií tak chrání nejen zvolené téma, nýbrž i druh a způsob jeho zpracování".116 Informační hodnota však hraje významnou úlohu při porovnávání zájmů obou stran: čím je informační hodnota pro veřejnost závažnější, tím více ustupuje zájem na ochraně osobnosti a naopak. Ústavní soud považuje právo na informace., jakož i právo tyto informace svobodně sdělovat za „jednoznačné odpovědnosti)

spojení práva a současné povinnosti (či

zejména tisku pravdivě, vyváženě a korektně informovat o otázkách

důležitého veřejného zájmu. Ústavní soud souhlasí správními závěry Evropského soudu 114

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle československého občanského práva. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Panorama, 1989, s. 268-269. 115 Adjektivum „bulvární" se obecně užívá pro označení něčeho neseriózního, laciného, vulgárního. V případě hromadných sdělovacích prostředků jde o jakékoli neseriózní médium, které přináší neověřené informace, specializuje se pouze na senzace a podává je jednoduchou a zábavnou formou, která nenutí k přemýšlení, ale k pouhé konzumaci. Bulvární média často směšují realitu s iluzemi a preferují skandály a neštěstí, která prezentují jako nejdůležitější zprávy, (Viz OSVALDOVÁ, Barbora. HALADA, Jan a kolektiv. Praktická encyklopedie žurnalistiky, Praha : Libri, 2002. s. 32.) 116 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV US 23/05

64

pro lidská práva, který zdůrazňuje nezastupitelnou roli tisku v demokratické společnosti jako „hlídacího psa", současně však připomíná i odpovědnost novináře za překročení především

etických a morálních norem svého povolání. V takovém případě

existovat zákonná sankce, která odpovídá jak svojí přiměřeností,

tak i naléhavé

společenskou potřebou ochrany důležitých veřejných zájmů sledovanému ljl1

cíli

musí

legitimnímu

Významný mimoprávní korektiv žurnalistické činnosti představují různé formy

autoregulace pomocí profesních novinářských sdružení a jejich etických kodexů.

118

V České republice představuje nejpočetnější profesní organizaci žurnalistů Syndikát

novinářů České republiky, který je ve stanovách definován jako

„dobrovolné profesní sdružení novinářů (...), kteří jsou oddáni principům svobody tisku v demokracii

a jejich

obrané", resp. jako „politicky neutrální,

nezávislý

na

ideologických, náboženských, politických a ekonomických státních i soukromých strukturách".119 Syndikát hájí novinářskou nezávislost a svobodu slova i tisku a zabývá se především etickými a obecně profesními otázkami.120 Svým členům doporučil, aby se při své činnosti řídili „Deklaracíprincipů novinářského chování (\ která byla schválena jako norma profesionálního chování novinářů Mezinárodní federací žurnalistů (IFJ) na 2. světovém kongresu v Bordeaux (25.-2S, 4. 1954) a poté revidována na 18. kongresu v Helsingoru (2.-6. 6, 1986). Dne 18. 6. 1998 přijala Valná hromada Syndikátu novinářů České republiky (na základě Deklarace ministrů států zúčastněných na IV. Evropské konferenci o politice hromadných sdělovacích prostředků konané v Praze v prosinci 1994) jako otevřený dokument vlastní „Eticky kodex novináře" shrnující zásady novinářské etiky, k jehož dobrovolnému dodržování vyzvala všechny české novináře 117

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 10.2001, sp. zn. II US 435/01 Jako první české tištěné médium zveřejnil svůj vlastní etický kodex zpravodajský časopis Týden, a to 5. 10. 1998. Významné tuzemské deníky přistoupily ke kodifikaci etických pravidel až po roce 2000 (Hospodářské noviny - leden 2002, Mladá fronta Dnes - 18. 3. 2002, vydavatelství regionálního tisku Vltava-Labe-Press - říjen 2004). 119 http://syndikat-novinaru.cz 120 Za předchůdce Syndikátu novinářů České republiky lze označit Syndikát denního tisku československého, který byl založen r. 1919 a sdružoval jen redaktory deníků, a Syndikát československých novinářů, který byl založen 23. 5. 1926. Syndikát, charakterizovaný ve stanovách jako stavovská nepolitická organizace, vyplácel svým členům podpory v nezaměstnanosti a obstarával jim výhodné invalidní a starobní pojištění. Za jeho přispění byla také založena první odborná žurnalistická škola Svobodná škola politických nauk, která měla od r. 1928 speciální novinářské oddělení. Po druhé světové válce vznikl Ústřední svaz československých novinářů, po únoru 1948 se přejmenoval na Svaz československých novinářů, K další změně názvu došlo r. 1973, a to na Československý svaz novinářů (ČSN). Po listopadu 1989 se profesní sdružení novinářů rozpustilo. 118

65

bez ohledu na jejich členství

v syndikátu. Na podzim 1998

byla

ustavena

jedenáctičlenná Komise pro etiku při Syndikátu novinářů České republiky, jejíž nadpoloviční většinu tvoří členové syndikátu a která (dle znění svých stanov) „ vydává obecná doporučení, konkrétní stanoviska i odsudky kjednotlivým případům porušení novinářské etiky jako nedílné součásti novinářské profesionality, při respektování svobody slova, projevu a tisku a práva občanů na informace". Závěry, které přijímá, jsou určeny žurnalistům všech médií, bez zřetele na jejich členství v syndikátu.

2. ZPRAVODAJSTVÍ O TRESTNÍCH VĚCECH Závažný problém představuje z hlediska ochrany osobnosti fyzických osob zpravodajství o trestních věcech (např. o zadržení určité osoby, o jejím vzetí do vazby, o zahájení trestního stíhání, o nepravomocném odsouzení apod). I v těchto situacích musí být při aplikaci zásady přiměřenosti užití dbáno takových oprávněných zájmů dotčené osoby, na nichž je třeba vždy striktně trvat (§ 12 odst. 3 ObčZ). V souladu s principem presitmpce neviny121 jsou až do

pravomocného

skončení věci nejenom orgány činné v trestním řízení, ale i všechny ostatní subjekty (tedy i média) povinny zdržet se jakýchkoliv komentářů nebo úsudků, kterými by vyslovovali vinu obviněného. Tento princip ve vztahu k hromadným sdělovacím prostředkům nicméně nelze interpretovat tak, že by zakazoval jakkoliv informovat čtenáře (diváky, posluchače) o podezření z kriminální nebo jiné trestné činnosti konkrétních osob, o postupu policejního orgánu nebo státního zastupitelství ve věci, popřípadě znemožňoval publikovat výpovědi očitých svědků nebo jiných zúčastněných osob; média se pouze musí vyvarovat takových referencí, v nichž by konstatovali vinu obviněného, přestože dosud nebyl pravomocně odsouzen. A to i za situace, kdy se zdá, že vina určité osoby na spáchám trestného činu je v povědomí veřejnosti naprosto jasná. Velice diskutovanou je v této souvislosti otázka zveřejňování jmen pachatelů trestných činů v různých stádiích trestního řízení, a to nejenom křestního jména a příjmení, ale i počátečních písmen (iniciál) za předpokladu, že lze takto označenou osobu vzhledem k regionálním a jiným souvislostem ztotožnit. Vždy je třeba důsledně 121

Viz či. 6 odst. 2 ÚLPZS, či. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 TŘ a § 8a TŘ.

66

rozlišovat mezi přípustností uvádění jmen z hlediska nutnosti garance řádného průběhu trestního řízení včetně jeho výsledku a přípustností jejich uvádění z hlediska zájmu na ochraně osobnosti fyzické osoby. Prezentují-li hromadné sdělovací prostředky před pravomocným rozhodnutím soudu určitou osobu jakožto pachatele trestného činu (tj. např. jako vraha, zloděje, lupiče, podvodníka nebo násilníka), mohou negativně ovlivnit svědky, popř. další zúčastněné subjekty a tím i narušit samotný průběh řízení včetně konečného rozhodnutí.122 Publikování takto formulovaných zpráv je také v přímém rozporu s ústavním právem obviněného na obhajobu.123 Jméno pachatele trestného cínuje možno bez dalšího uveřejnit po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku, pokud nedošlo pouze k podmíněnému odsouzení, při němž, osvědčí-li se pachatel, hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen (§ 60 odst. 3 TZ). I v tomto případě je však třeba chránit osobnost příbuzných pachatele, resp. osob nesoucích stejné příjmení, neboť např. necitlivá publikace sdělení o pravomocném odsouzení jejich příbuzného za závažnou trestnou činnost (sexuální

delikvenci,

loupežné přepadení aj.) je může v očích veřejnosti závažným způsobem poškodit. Stejně tak platí, že zájem společnosti na zveřejňování jmen odsouzených je časově podmíněn. Proto pokud média uvádějí jména odsouzených např. po odpykání trestu, jednají v rozporu s funkcí sankce, neboť zabraňují nápravě pachatele a jeho znovuzačlenení do společnosti. Po rozhodnutí o zahlazení odsouzení tuto publikaci výslovně zakazuje zákonodárce v § 70 odst. l TZ, podle něhož po zahlazení odsouzení se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.124 Pokud jde o zveřejňování jmen delikventů před okamžikem

vynesení

pravomocného odsuzujícího rozsudku, shoduje se teorie na tom, že jméno podezřelé osoby může být médii publikováno až poté, co vůči ní bylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. l TŘ), neboť teprve tehdy se podezření z trestné činnosti konkrétní osoby stává důvodným. I když by i samo trestní oznámení mělo být důvodné, tedy podloženo takovým množstvím důkazů, které nasvědčují, že ke spáchání trestného činu skutečně došlo, slouží tento institut nejednou pouze jako prostředek řešení sousedských či 122

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle československého občanského práva. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Panorama, 1989. s. 270-271. 123

Viz ČI. 40 odst. 3 LZPS a § 33n. TŘ.

124

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle československého občanského práva. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Panorama, 1989. s. 272.

67

pracovních sporů, poškození konkurenta v podnikání anebo oslabení politického oponenta. Pro zveřejnění jména jedince jakožto osoby podezřelé ze spáchání trestného činu by proto neměla dostačovat pouhá skutečnost podání trestního oznámení. I přesto se ovšem často stává, že média bezprostředně po zahájení úkonů trestního řízení (§158 odst. 3 TŘ) přinášejí informace o tom, že určitá osoba je podezřelá z trestné činnosti. Jako naprosto nepřípustné je potom možno hodnotit reference o tom, že někdo podání trestního oznámení na určitou osobu pouze zvažuje.

125

Jiný názor ovšem zastává Pavel

Vantuch, podle něhož „jméno a příjmení obžalovaného by se melo uveřejňovat až v případě, že odsuzující rozsudek nabude právní moci. Jinak by se mely o obviněném i o obžalovaném, který byl zproštěn obžaloby, nebo jeho věc byla rozhodnuta jinak než pravomocným odsuzujícím rozsudkem, uvádět jednotně buď jen iniciály J. J. nebo jméno a iniciála příjmení Jan J.(<126 Podle převládajícího názoru v teorii však vzniká oprávnění uveřejnit jméno podezřelé osoby již okamžikem zahájení trestního stíhání, tj. tehdy, kdy po prověření všech skutečností důkazy dostatečně nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala konkrétní osoba (§ 160 odst. l TŘ). Do té doby by neměly orgány činné v trestním řízení poskytovat jakékoliv informace.127 Ani souhlas policejního orgánu a státního zástupce, popř. předsedy senátu ke zveřejnění výsledků dosavadního řízení však za žádných okolností nelegitimují k zásahům do všeobecného osobnostního práva. Z hlediska právního posouzení by proto bylo irelevantní, že je o trestní kauze referováno na základě informací, které poskytl některý z orgánů činných v trestním řízení. Velmi kontroverzní názor, pokud jde o informování veřejnosti o probíhajícím trestním řízení, vyslovil Pavel Vantuch, podle něhož „ mohou informace v průběhu 125

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004. s.

339. 126

VANTUCH, Pavel, informace o obviněném ve sdělovacích prostředcích a presumpce neviny, Bulletin advokacie. 1996, roč. 43, č. 5, s. 127 Poskytování informací o průběhu trestního řízení upravuje § 8a až § 8c TŘ a nepodléhá tedy obecné úpravě přístupu k informacím. Podle § 11 odst. 4 písm. a) ZoSPkl nemají státní orgány povinnost informovat o trestním řízení, čímž není dotčen §8a až § 8c trestního řádu. Zákonodárce zakazuje v § 8a a § 8b TŘ orgánům činným v trestním řízení zveřejňovat takové informace, které bezprostředně nesouvisejí s trestnou činností, a zároveň jim při zdůraznění nutnosti respektovat princip presumpce neviny ukládá povinnost neohrozit poskytováním informací objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. V přípravném řízení pak nesmějí být publikovány informace umožňují zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka; takové skutečnosti mohou být poskytnuty pouze pro dosažení účelu trestního řízení nebo za účelem pátrání po osobách.

68

trestního stíhání poskytovat veřejnosti prostřednictvím sdělovacích prostředků pouze orgány činné v trestním řízení, a to pouze o své činnosti a v souladu s ustanovením § 8a <í!2S

TŘ, tzn. při respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst 2 TŘ)

, přičemž „oz do

pravomocného rozhodnutí ve věci by měli novináři i jiní autoři psát o věci v souladu s informacemi poskytnutými orgány činnými v trestním řízení, bez toho, že by dospívali 129

k svým vlastním názorům na věc" . Stejně tak podle Aleše Rozehnala jsou zcela nepřípustné úvahy médií o vině obviněného před právní mocí rozsudku, neboť „ konstatace viny je záležitost výhradně soudu a jakékoli spekulace médií o vině před pravomocným rozhodnutím jsou nejen protiprávní, resp. protiústavní, ale též neetické a neprofesionální.

Média by se právě před pravomocným rozhodnutím o vině a trestu

měla zdržet jakýchkoliv komentářů či úvah, neboť by navíc mohla ovlivnit rozhodování soudu samotného".130 Pavel Vantuch dokonce spatřuje v publikaci článku, v němž novinář předjímá, jak by soud měl ve věci rozhodnout, trestný čin zasahování do nezávislosti soudu podle § 160 TZ, neboť )}v jednám novináře, který napíše článek, zmiňující se o tom, jak by měl soud rozhodnout či jak by rozhodnout neměl, lze spatřovat alespoň eventuální úmysl zasáhnout do nezávislosti soudu, pokud by se nedovodil

úmysl

přímý.

Vzhledem

k masovému

dopadu

takového

sdělení,

prezentovaného sdělovacím prostředkem širokému okruhu občanů, pak může jít o značnou společenskou nebezpečnost tohoto jednání''. Řada teoretiků132 však považuje toto stanovisko za příliš rigidní, neboť ovlivňování soudu ve smyslu příslušné skutkové podstaty musí být přímé, adresné a musí zahrnovat úmysl působit na soudce k porušení jeho povinností. Novinář se však v prvé řadě obrací ke čtenářům a svou činností, tj. vyjádřením názoru na řešení konkrétní trestní věci, pouze realizuje ústavně garantovanou svobodu projevu. Je věcí profesních kvalit každého soudce, aby se při rozhodování nenechal ovlivnit veřejným 128

VANTUCH, Pavel Je redakce oprávněna ještě před rozsudkem vyslovit názor na to, jak by se měl soud rozhodnout ve věci? Bulletin advokacie. 1996, roč. 43, č. 9, s. 29. 129 VANTUCH, Pavel. Je redakce oprávněna ještě před rozsudkem vyslovit názor na to, jak by se měl soud rozhodnout ve věci? Bulletin advokacie. 1996, roč. 43, č. 9, s. 36. 130 ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. 2, rozšířené vydání. Plzeň : Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2007. s. 217. 131 VANTUCH, Pavel. Je redakce oprávněna ještě před rozsudkem vyslovit názor na to, jak by se měl soud rozhodnout ve věci? Bulletin advokacie. 1996, roč. 43, č. 9, s. 35. 132 Viz SLÁDEČEK, Vladimír. Ještě k otázce komentářů tisku o trestních věcech. Bulletin advokacie, 1997, roč. 44, č. 3, s, 29. HERCZEG, Jiří. Meze svobody projevu. Vyd. L Praha: Oráč, 2004. s. 126.

69

míněním, tedy i médii, tuto povinnost mu ostatně zákonodárce výslovně ukládá v § 80 odst. 2 písm. d) ZSS. Mimo to § 8a TŘ upravuje toliko poskytování informací ze strany orgánů činných v trestním řízení, nikoliv šíření informací obecně a rozhodně tedy nezakazuje vyhledávat je i jinak; tím by byla značně eliminována společensky prospěšná kontrolní činnost médií ve vztahu k mocenským strukturám (funkce tzv. „hlídacího psa demokracie"). Při uveřejňování jmen je třeba vždy striktně odlišovat pachatele trestných činů od obětí těchto činů (poškozených), jakož i od osob, které jsou postiženy různými událostmi nevyvolanými protiprávním jednáním, např. přírodními katastrofami či jinými živelními pohromami anebo dopravními či jinými nehodami. Uvádění jmen poškozených nebo obětí tragických událostí nelze v žádném případě legitimovat právem veřejnosti na informace. Necitlivé publikování těchto skutečností médii totiž může vést ještě k jejich závažnějšímu poškození nežli v důsledku činu samotného (tzv. sekundární viktimizace). Velké pozdvižení a nevoli, a to zejména v novinářské obci, vzbudila v souvislosti se zveřejňováním jmen obětí trestných činů novela trestního řádu ze dne 5. 2. 2009, nazvaná laickou veřejností jako tzv. „náhubkový zákon" - zákon č. 52/2009, kterým se mění zákon č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tato legislativní změna, vyvolaná zejména necitlivým publikováním skutečností týraných dětí v případu mediálně označovaném jako tzv. „Kuřirnská kauza", totiž přinesla i velmi diskutovaný zákaz zveřejňování policejních odposlechů pod sankcí vysoké pokuty nebo až trestu odnětí svobody. Podle nově vloženého ustanovení § 8b odst. 2 TŘ nesmí nikdo v souvislosti s trestným činem spáchaným na poškozeném jakkoliv uveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti poškozeného, který je osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán trestný čin kuplířství, šíření pornografie nebo některý z trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti nebo proti rodině a mládeži. Stejně tak je zapovězeno publikování obrazových snímků, obrazových a zvukových záznamů nebo jiných informací o průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání, které by umožnily odhalit totožnost takové osoby (§ 8b odst. 3 TŘ). Pravomocný rozsudek může být v médiích zveřejněn pouze bez uvedení jména, popřípadě jmen, příjmení a bydliště tohoto poškozeného, nerozhodne-li předseda senátu o dalších omezeních (§ 8b odst. 4

70

TŘ). Výše uvedené zákazy neplatí pouze tehdy, stanoví-li tak trestní řád, je-li zveřejnění těchto informací nezbytné z hlediska dosažení účelu trestního řízení nebo za účelem pátrání po osobách anebo k jejich publikací poškozený předem písemně svolil. Dále platí, že podle § 8c TŘ nesmí nikdo bez souhlasu dotčené osoby zveřejnit informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 téže normy nebo informace zněj získané, údaje o telekomunikačním provozu zjištěné na základě příkazu podle § 88a TŘ nebo informace získané sledováním osob a věcí podle § 158d odst. 2, 3 TŘ5 pokud umožňují zjištění totožnosti dotčené osoby anebo pokud nebyly použity jako důkaz v řízení před soudem. Informace o probíhajícím trestním řízení mohou média získávat

také

prostřednictvím tzv. zpravodajství ze soudní síně. Podle zásady veřejnosti soudního jednání133 se mohou jednání účastnit kroniě přímých účastníků řízení také jiné osoby (posluchači, pozorovatelé) včetně zástupců médií. Veřejnost může být z hlavního líčení a veřejného zasedání, popř. z jejich části vyloučena jen tehdy, pokud by veřejné projednání věci ohrozilo zákonem utajované skutečnosti, mravnost nebo nerušený průběh jednání anebo bezpečnost, popř. jiný důležitý zájem svědků. Podle § 6 odst. 3 ZSS lze v průběhu soudního jednání uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. Pořizovat zvukové záznamy lze s jejich vědomím; předseda senátu nebo samosoudce může jejich pořizování zakázat, mohl-li by způsob jejich provádění narušit průběh nebo důstojnost jednání. Zatímco v případě povolování přenosů či obrazových záznamů záleží pouze na uvážení soudce, v případě zákazu audionahrávek musí být dán některý ze zákonem stanovených důvodů. Při realizaci přímých přenosů ze soudních síní je však třeba vždy zvážit psychologický aspekt, neboť přítomnosti médií se může nepříznivě promítnout do chování stran či svědků a tím i v konečném důsledku negativně ovlivnit průběh řízení 133

Požadavek veřejného projednání věci před soudem má svůj ústavněprávní základ (či. 96 odst. 2 Ústavy; či. 38 odst. 2 Listiny). Veřejnost jednání zakotvuje rovněž či. 14 odst. l Paktu I, či 6 odst. l Úmluvy, § 199-201 TŘ, § 6 odst. l ZSS a § 2 odst 10 ZSS. Tento institut představuje nejenom (ve smyslu či. 6 odst. l Úmluvy) atribut tzv. spravedlivého procesu a jednu ze zákonných záruk pro obviněného, ale také prostředek kontroly společnosti nad výkonem soudnictví (ochrana před tzv. kabinetní justicí). Mimoto má plnit výchovnou funkci při působení na veřejnost a s ní spojenou funkci preventivní.

71

včetně samotného výsledku. Některé státy, např. Velká Británie nebo Německo, dokonce tento druh zpravodajství výslovně zákonem zakázaly. Na druhou stranu i v těchto zemích bývá zvykem, že jsou v tisku publikovány alespoň portréty osob ze soudní síně. Ani zásada veřejnosti jednání však nelegitimuje k zásahům do osobnostní sféry zúčastněných osob, I v těchto případech musí být vždy při aplikaci zásady přiměřenosti užití dbáno takových oprávněných zájmů dotčené osoby, na nichž je třeba bezvýhradně trvat (§ 12 odst. 3 ObčZ). Jsou-li proto např. při výslechu svědka nebo při znaleckém posouzení uváděny skutečnosti soukromého charakteru, nemohou být tyto informace médii následně publikovány, a to i když byly projednávány v rámci veřejného soudního jednání. Zvláštní podmínky z hlediska ochrany osobnosti pachatelů trestných činů platí pro osoby v režimu zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), tj. děti mladší patnácti let [resp. ty, které v době spáchání činu jinak trestného nedovršily patnáctý rok svého věku - § 2 písm. c) ZSM] a mladistvé [resp. ty, které v době spáchání provinění dovršili patnáctý rok a nepřekročili osmnáctý rok svého věku- § 2 písm. d) ZSM]. Odlišnosti trestního řízení proti mládeži jsou dány snahou využít všechny možnosti výchovného působení řízení a vyloučit z něj takové vlivy, jež by mohly být výchovnému účinku na překážku. Zvláštní přístup k mladistvým lze shrnout do několika bodů: Orgány činné v trestním řízení mohou do pravomocného skončení věci uveřejňovat jenom takové informace o průběhu řízení, které neodporují požadavku ochrany osobnosti mladistvého a jeho osobních údajů (§ 52 ZSM).

-

Nikdo (tj. ani média) nesmí zveřejnit jakoukoliv informaci, v níž je uvedeno jméno a příjmení mladistvého nebo která obsahuje údaje, z nichž je možno mladistvého identifikovat (§ 53 odst. l ZSM). Publikování informací o průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání vedoucích ke ztotožnění mladistvého, jakož i publikování každého textu nebo vyobrazení týkajících se totožnosti mladistvého je zakázáno (§ 54 odst. 2 ZSM).

72

-

Pravomocný odsuzující rozsudek může být zveřejněn v médiích jen bez uvedení jména a příjmení mladistvého a při zachování přiměřené ochrany před nežádoucími účinky uveřejnění (§ 54 odst. 3 ZSM). Předseda senátu nebo samosoudce však může s přihlédnutím k osobě mladistvého a povaze a charakteru provinění rozhodnout o dalších omezeních spojených s publikací pravomocného odsuzujícího rozsudku za účelem přiměřené ochrany zájmů mladistvého [§ 54 odst. 4 písm. a) ZSM]. Stejně tak může rozhodnout o uveřejnění pravomocného odsuzujícího rozsudku s uvedeném jména a příjmem mladistvého, popř. dalších osobních údajů, jde-li o zvlášť závažné provinění a taková publikace je nezbytná z hlediska ochrany společnosti [§ 54 odst. 4 písm. b) ZSM].

Tato ustanovení se vztahují podle § 92 odst. 3 ZSM obdobně i na děti mladší patnácti let s tím rozdílem, že výsledek řízení o uložení opatření může být uveřejněn v médiích jen po právní moci rozhodnutí a bez uvedení jména a příjmení dítěte mladšího patnácti let, které se dopustilo činu jinak trestného (§ 94 odst. l ZSM). Z hlediska veřejnosti jednání platí, že podle § 54 odst. l ZSM může být hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno veřejně jen na návrh mladistvého, přičemž soud může i přesto rozhodnout podle § 64 odst. 3 písm, a) ZSM o vyloučení veřejnosti, je-li to ku prospěchu mladistvého. Jednání ve věcech uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let, které se dopustilo činu jinak trestného, se naopak koná s vyloučením veřejnosti, nerozhodne-li soud pro mládež jinak (§ 92 odst. 2 ZSM).

3. OCHRANA ZDROJE INFORMACI Institut ochrany zdroje informací byl do českého právního řádu poprvé zaveden zákonem č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), a zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílám, V souladu s či. 10 ÚLPZS je jeho podstatou právo fyzických a právnických osob, které se podílely na získání a zpracování informací, odepřít soudu, orgánu veřejné správy nebo jinému státnímu orgánu sdělení původu či obsahu důvěrně získaných informací, popř. předložení nebo vydání věcí,

73

z nichž by mohly být tyto informace zjištěny (§ 16 odst. l, 2 TiZ; § 41 odst. l, 2 ZPRTV). Úprava ochrany novinářských zdrojů je plně v souladu s politickými dokumenty Rady Evropy (viz dokument Výboru ministrů o právu novinářů nezveřejňovat své informační zdroje z 8. března 2000) i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož novinářské zdroje jsou chráněny podle či. 10 ÚLPZS, jinak by hrozilo, že vezmou za své. Jde o zcela subjektivní právo pracovníka médií, který po poskytnutém poučení sám v konkrétním případě rozhoduje, zda svých oprávnění využije či nikoliv, přičemž při tomto svém rozhodování by se měl řídit i profesními novinářskými kodexy.134 Není přitom rozhodné, zda informace v médiu skutečně uveřejnil [viz zákonná dikce - „ (...) získávám nebo zpracování

informací pro uveřejnění nebo

uveřejněných (...)"]. Osobní rozsah úpravy dopadá nejenom na novináře zaměstnané v pracovním poměru, ale i na externí spolupracovníky, zaměstnance vydavatelství a na vydavatele samotné. Oprávněním utajit informační zdroj však podle § 16 odst. 3 TiZ, resp. § 41 odst. 3 ZPRTV nejsou dotčeny povinnosti stanovené trestněprávními předpisy, zejména povinnost nenadržovat pachateli trestného činu (§ 166 TZ), povinnost překazit spáchání trestného činu (§ 167 TZ) a povinnost oznámit trestný čin (§ 168 TZ). Stejně tak není podle § 16 odst. 4 TiZ dotčena povinnost vydavatele podle § 35 odst. 15 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, sdělit na výzvu správci daně jméno a bydliště objednatele inzerátu uveřejněného pod značkou, je-li fyzickou osobou, nebo jeho název a sídlo, je-li právnickou osobou, čímž je možno objednatele inzerátu identifikovat. Institut ochrany zdroje informací nemá sloužit pouze k ochraně novináře a jeho informátora, ale také ke garanci svobody tisku. Redakční tajemství u nás poprvé zakotvil uherský zákonný článek č. XIV./1914. Již v roce 1950 byl ovšem tento institut zrušen a k jistému oživení došlo až zákonem č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích (tiskový zákon), podle jehož § 12 odst. 2 byli šéfredaktor a ostatní redaktoři povinni chránit osoby, které jim poskytly pravdivé údaje a oznámení pro informace určené ke zveřejnění, zejména byli povinni zachovat mlčenlivost o jméně těchto osob. Novela 134

ČI, 3 písm. c) Etického kodexu novináře stanoví, že pokud „si zdroj informací přeje zůstat utajen, novinář je povinen zachovávat profesionální tajemství, i kdyby mu z toho měly vzniknout potíže".

74

tiskového zákona provedená zákonem č. 86/1990 Sb. však toto ustanovení v důsledku administrativní chyby při přepisování zákonného textu vypustila, a tak se po přijetí Listiny oprávnění novinářů odepřít sdělení původu či obsahu důvěrně získaných informací dovozovalo z či. 17 Listiny. Tento výklad zastávaly při své rozhodovací činnosti i obecné soudy. Ochranu zdroje informací nakonec zakotvily až obě výše uvedené mediální úpravy. Jedním z ideových zdrojů těchto zákonných úprav bylo i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Goodwin proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska ze dne 27. 3. 1996 (stížnost č. 17488/90), jehož se důvodová zpráva k vládnímu návrhu tiskového zákona přímo dovolávala. Britský novinář William Goodwin byl odsouzen k peněžité pokutě za trestný čin pohrdání soudem, kterého se měl dopustit tím, že odmítl na základě soudního příkazu zveřejnit zdroj svých informací týkajících se společnosti Tetra. Tato společnost zjistila, že jí byly odcizeny dokumenty obsahující informace, jež ji mohly v očích veřejnosti poškodit, a domnívala se, zeje odcizil právě Goodwinův zdroj, zřejmě některý z jejích zaměstnanců. Soud předběžným opatřením zakázal Goodwinovi článek publikovat a zároveň mu přikázal, aby odhalil totožnost svého zdroje. (Odkrytí zdroje informací je ve Velké Británii možné pouze tehdy, je-li to nutné v zájmu spravedlnosti, národní bezpečnosti nebo pro ochranu pořádku a prevenci zločinnosti.) Evropský soud se neztotožnil se stanoviskem britských soudů a při vyvažování dvou protichůdných zájmů (tj. zájmu na zachování spravedlnosti ve vztahu ke společnosti Tetra a zájmu na ochraně svobody projevu) upřednostnil ochranu svobody projevu. Podle či. 10 odst. 2 ÚLPZS musí být každé omezení svobody projevu „nezbytné v demokratické společnosti", přičemž Evropský soud ve své judikatuře mnohokrát uvedl, že každý zásah do svobody slova musí být přiměřený sledovanému účelu a důvody uvedené vnitrostátními orgány na jeho ospravedlnění musí být relevantní a dostačující. Soud proto shledal zásah britských soudů vzhledem ke sledovanému účelu za nepřiměřený, neboť „ochrana novinářských zdrojů je jednou ze základních podmínek svobody slova a bez této ochrany mohou být zdroje odrazeny od toho, aby tisku pomáhaly při informování veřejnosti o věcech veřejného zájmu ". České právní úpravě redakčního tajemství bývá velmi často vytýkáno, že ochrana zdroje informací je z hlediska procesněprávního až na zákonné výjimky pojímána absolutně. Podle Aleny Winterové se může práva odepření vypovídat

75

135

„dovolávat každý, aniž by soud měl možnost důvodnost odepření přezkoumat".

Jako

argumenty proti absolutnímu pojetí tohoto oprávnění dále uvádí, že „zákonodárce by neměl přijímat opatření podlamující autoritu soudu (...). Dojde~li v oblasti tiskového (a vůbec mediálního) práva k soudnímu sporu, musí soud předně dostat pro své rozhodnutí skutkové podklady. Na tom je ostatně soudní řízení založeno - právní posouzení a vyvození právních důsledků je možné jen na základě znalosti faktů. (...) ochrana zdroje informací by neměla být koncipována jako absolutní právo na odepření informace ve vztahu k soudům. Ve věcech tiskové ochrany (...) jde vždy o vyvažování protichůdných zájmů (...). Soudu se musí dostat možnosti, aby v jednotlivém konkrétním případě zvážil, zda ochrana zájmů svědčících proti utajení zdroje není významnější a aby v tomto smyslu rozhodl že informace o zdroji musí byt sdělena, a to i mimo rámec trestního řízení".136 Jiného názoru je Jiří Herczeg, podle něhož soudy mají podle platné úpravy možnost přezkoumávat v konkrétním případě důvodnost odepření, neboť „ ustanovení § 16 TiZ odkazuje na příslušné procesní předpisy, zejména trestní a občansky soudní řád Podle §126 OSR o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud. Trestní řád sice žádné takové ustanovení nemá, nicméně oprávnění soudu přezkoumat

důvodnost

odepření výpovědi je dáno ustálenou rozhodovací praxí trestních soudů. Logický závěr proto zní, že v případě, že novinář předvolaný jako svědek v trestním nebo civilním řízení chce odepřít výpověď s poukazem na ochranu zdroje, je soud oprávněn důvodnost takového odmítnutí posoudit Jakými okolnostmi odepření odpovědi svědek zdůvodní, záleží přirozeně zcela na něm samém. I zde však musí platit, že svědek nesmí být veden, tím méně pak donucován, aby odepření výpovědi zdůvodnil způsobem, jímž by utajení zdroje ohrozil".131 Aby ochrana redakčního tajemství nebyla ze strany státních orgánů obcházena, mají pracovníci médií právo odepřít předložení nebo vydání věcí, z nichž by mohl být zjištěn původ či obsah důvěrně získaných informací, Z hlediska prohlídky redakčních prostor a zabavování zde nalezených věcí proto platí, že orgány činné 135 \\ffNTEROVA, Alena. Diskusní příspěvek ke kolokviu k otázkám tiskového práva. Aktuální problémy českého tiskového práva-sborník z kolokvia na PF UK Praha. Unie vydavatelů, 1999, s. 38. 136

WINTEROVÁ, Alena. Diskusní příspěvek ke kolokviu k otázkám tiskového práva. Aktuální problémy českého tiskového práva-sborník z kolokvia na PF UK Praha. Unie vydavatelů, 1999, s. 37-38. 137

HERCZEG, Jiří. Meze svobody projevu. Vyd, 1. Praha : Oráč, 2004. s. 36.

76

v trestním řízení mohou v zásadě vykonávat i prohlídky redakcí, mají-li za to, že se v nich nacházejí věci důležité pro trestní řízení, to však za předpokladu, že jediným cílem prohlídky není odhalení totožnosti informátora. V souvislosti s ustanovením § 16 odst. 3 TiZ a § 41 odst. 3 ZPRTV vyvstává otázka, zdali pod skutkovou podstatu trestného činu nadržování podle § 166 TZ není možno podřadit odmítnutí novináře prozradit totožnost svého informátora

-

pachatele trestného činu. Nejznámějším příkladem z praxe je případ trestního stíhání novinářů Mladé fronty Dnes Sabiny Slonkové a Jiřího Kubika v tzv. „kauze olovo". V článku ze dne 19. 5. 2000 s názvem „Operace olovo: Policie už vyšetřuje" uvedli, že text hanopisu na Petru Bůžkovou jim předal jeden spolupracovník tehdejšího předsedy vlády Miloše Zemana, který si jej tajně stáhl z počítače člena sboru premiérových poradců. Úřad vlády podal trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití a poškození záznamu na nosiči informací podle § 25 7a TZ a na oba novináře trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu nadržování podle § 166 TZ. Stonková s Kubíkem uvedli, že věděli o nelegálním původu získaného textu, přesto však odmítli totožnost svého informátora z Úřadu vlády odhalit. I když prezident republiky udělil oběma novinářům milost, v trestním stíhání se na jejich žádost pokračovalo. Městské státní zastupitelství však nakonec trestní stíhání redaktora MF Dnes zastavilo s tím, že se nejedná o trestný čin. Tomáš Sokol k tomuto rozhodnutí poznamenal, že „z logiky věci lze usnesení státní zástupkyně vykládat jako signál, že policie nemůže automaticky obvinit novináře jen proto, že odmítnou sdělit zdroj svých 138

informací".

Podle Jiřího Herczega je třeba při interpretaci a aplikaci ustanovení § 166 TZ vycházet především z účelu a smyslu ochrany zdroje informací, kterým je zajišťování fungování svobodného tisku jako „hlídacího psa demokracie" a informování veřejnosti o věcech celospolečenského zájmu. Je-li novinář nucen vypovídat o zdroji svých informací, je třeba pečlivě zvažovat okolnosti konkrétního případu a tam, kde imperativ veřejného zájmu nepřeváží, je třeba upřednostnit svobodu projevu a právo veřejnosti na

138

SOKOL, Tomáš. Redaktoři uchránili informační zdroj, Mladá fronta Dnes, 24. 3. 2001, roč. 12,

77

informace a trestní stíhání redaktora nezahájit, neboť pro nedostatek společenské nebezpečnosti zpravidla nepůjde o trestný čin. 139 Stejného názoru je i Helena Chaloupková, podle níž trestný čin nadržování podle § 166 TZ předpokládá aktivní jednání osoby vedené snahou zabránit dopadení pachatele (poskytnutí úkrytu, odstraňování důkazů a jiné zahlazování stop). Naproti tomu institut ochrany zdroje informací chrání zdroje informací, které jsou nezbytné pro úspěšný výkon novinářské práce. V tomto smyslu nedochází ke konfliktu zájmů chráněných oběma zákony, v konkrétní věci bude třeba vždy zkoumat zejména subjektivní stránku, tj. úmysl novináře, který je podmínkou trestní odpovědnosti.140 Obdobné stanovisko k této problematice zaujal i Ústavní soud, podle něhož je třeba vždy v konkrétním případě posuzovat, zda veřejný zájem na odhalení zdroje informací nepřeváží nad ústavním právem na svobodu projevu.141

4. PRÁVO NA ODPOVĚĎ A NA DODATEČNÉ SDĚLENÍ Právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení představují ve smyslu či. 17 odst. 4 Listiny opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých - ústavně zakotveným způsobem omezují svobodu projevu a právo na informace tak, aby byla vytvořena rovnováha mezi těmito právy na straně jedné a osobnostními právy na čest, důstojnost, soukromí a dobré jméno na straně druhé. Tyto prostředky tedy rozšiřují ochranu osobnostní sféry lidí proti nezákonným zásahům ze strany periodického tisku nebo rozhlasové či televizního vysílám. Oba instituty jsou koncipovány jako prostředky nemajetkového rázu nahrazující dosavadní institut tzv. 139

Viz HERCZEG, Jiří. Meze svobody projevu, Vyd. 1. Praha : Oráč, 2004. s. 41-42.

140

CHALOUPKO VÁ, Helena. Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon) a předpisy související: komentář. Vyd. 2. Praha : C. H. Beck, 2006. s. 51. 141

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I US 394/04: „Potřeba chránit informační zdroje je však tak silná, že se mnoho novinářů cítí být vázáno profesionálními etickými kodexy, které ukládají zdroj neodhalovat. Mnozí žurnalisté na tyto kodexy spoléhají, např. i při jednání před soudemJestliže čelí příkazu odhalit identitu svých zdrojů. Vzdor tomu někdy vznikají situace, kdy se zájmy novinářů a právo veřejnosti na informace střetávají se zájmy více či méně mocných jednotlivců či institucí. Často se takový konflikt vztahuje k otázkám soudnictví, obvykle pokud daná informace je ~ či může být - relevantní pro trestní nebo civilní řízení. Tuje pak úkolem Ústavního soudu posoudit takový konflikt testem proporcionality a vážit, zda je v konkrétním případě veřejný zájem na odhalení zdroje novinářovy informace natolik silný, že převáží i ústavní právo na svobodu projevu, jehož derivátem je i právo sdělovacích prostředků na utajení zdroje informace1'.

78

tiskové opravy, tj. ochranného zkreslujícímu

prostředku proti „nepravdivému

nebo pravdu

údaji, který se dotýkal cti občana nebo dobrého jména organizace,

vědecké nebo kulturní instituce, anebo který se týkal činnosti státního orgánu" [§ 19 zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích (tiskový zákon)]. Šlo o obecnou úpravu vztahující se nejenom na tisk, ale i na ostatní tzv. hromadné informační prostředky. Platná právní úprava práva na odpověď a na dodatečné sdělení obsažená v zákoně č, 46/2000 Sb.5 o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), a zákoně č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, vychází z komunitárního práva, konkrétně

ze směrnice č. 89/552/EHS, o provozování

televizního vysílání (Televizní směrnice), ve znění směrnice č. 97/36/ES, jakož i z doporučení obsaženého v rezoluci č. 74/26 Výboru ministrů Rady Evropy o právu na odpověď z r. 1974 a z Evropské úmluvy o Televizi bez hranic z r. 1989, se zřetelem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Právo na odpověď a na dodatečné sdělení lze podle § 2 odst. l TiZ uplatnit jen ve vztahu k periodickém tisku vydávanému nebo šířenému na území České republiky142, přičemž periodickým tiskem se podle § 3 písm. a) TiZ rozumí „noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným zaměřením a v jednotné grafické

obsahovým

úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce(<.

43

Rozhlasové a televizní vysílání je legálně definováno v § 2 odst. l písm. a) ZPRTV jako „prvotní šíření původních rozhlasových a televizních programů a služeb přímo souvisejících s programy, včetně teletextu v analogovém televizním vysílání, určených k příjmu

veřejností

v podobě chráněné nebo nechráněné systémem

podmíněného

přístupu prostřednictvím sítí elektronických komunikací'1. Jeho podstatou je tedy šíření nepřevzatých programů, bez ohledu na jejich podobu (kódování) a způsob šíření (sítě elektronických komunikací). Oba mediální zákony přinesly oproti předchozí úpravě zásadní změnu v tom, že za obsah periodického tisku nově odpovídá vydavatel, nikoliv šéfredaktor [§ 3 písm. 142

Podle § 2 odst. l TiZ se ustanovení § 6 až 9 TiZ a § 17 TiZ nevztahují na periodický tisk vydávaný mimo území České republiky. 143 Tomáš Sokol spatřuje nedostatek legální definice periodického tisku vtom, že nezohledňuje kvantitativně počet vydaných tiskovin, ale pouze to, zdali je tiskovina vydána nejméně dvakrát v kalendářním roce. (Viz SOKOL, Tomáš; Tisk a právo. Vyd. l, Praha: Oráč, 2001. s. 23-24.)

79

b) TiZ; § 4 TiZ], resp. v případě rozhlasového či televizního vysílání provozovatel [§ 2 odst. l písm. g) ZPRTV; § 32 odst. l písm. a) odst. l ZPRTV].

144

Tato koncepce je

plně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který v několika rozhodnutích z 8. 7. 1999 ve věci Stírek proti Turecku uvedl, že skutečnost, že vydavatel má pouze komerční a nikoliv redaktorský vztah k novinám nebo časopisu, jej nemůže zbavit odpovědnosti. V průběhu přípravy a schvalování zákonného textu byla tato ustanovení podrobena přísné kritice zejména ze strany novinářské obce. Podle Syndikátu novinářů České republiky

má koncepce odpovědnosti vydavatele „kpraxi velmi

daleko.

Vydavatelem je zpravidla akciová společnost nebo společnost s ručením omezeným, totiž jakýsi kolektivní vlastník, který nemá a ani nemůže mít z technické podstaty tvorby a výroby novin a časopisů konkrétní vliv na obsah periodika. U deníku je to zcela vyloučeno. Obsah určuje šéfredaktor a zpravidla redaktor, novinář".145 Zatímco ze zákona je tedy za obsah periodického tisku (rozhlasového či televizního vysílání) odpovědný vydavatel (provozovatel), vlastní obsah většinou bezprostředně určuje někdo jiný, totiž šéfredaktor a redaktoři.146 Právní úprava obsažená v zákoně č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), a zákoně č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, je vůči obecné úpravě (§ lín. ObčZ) úpravou zvláštní. Teorie147 se proto vesměs shoduje na to, že oprávněná osoba si může v konkrétním případě sama zvolit, podle jakých zákonných 144

Výjimku představují v případě periodického tisku pouze údaje obsažené v reklamě nebo inzerci, nejdeli o reklamu nebo inzerci zadanou samotným vydavatelem (§ 5 TiZ). Stejně tak ustanovení § 48 odst. 5 ZPRTV stanoví, že za pravdivost údajů obsažených v reklamě nebo teleshoppingu v rozhlasovém či televizním vysílání odpovídá jejich zadavatel; pokud zadavatele reklamy a teleshoppingu nelze určit, odpovídá provozovatel. V praxi by šlo o naprosto nerealizovatelný požadavek, zejména pokud jde o údaje týkající se charakteristiky a jakosti propagovaných výrobků či služeb. Avšak vydavatel může nést odpovědnost podle předpisů upravujících reklamu a nekalou soutěž. 145

JELÍNEK, Miroslav. Připomínky Syndikátu novinářů k návrhu tiskového zákona. Mediažumál, 1999, č. 6, s. 8. 146

Rozhodne-li vydavatel periodického tisku (provozovatel rozhlasového či televizního vysílání) právnická osoba o uveřejnění (odvysílání) určitého sdělení, jde vždy o rozhodnutí konkrétních fyzických osob. Z hlediska trestněprávní odpovědnosti za publikovaný obsah mohou být proto trestně stíhány pouze tyto fyzické osoby (např. společníci obchodní společnosti), nikoliv vydavatel (provozovatel) - právnická osoba. Trestní odpovědnost však nevyplývá z pouhého členství v dané právnické osobě, naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu je proto třeba vždy u každé osoby dokazovat. 147

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECHÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha ; Lindě, 2004. s. 359.

80

ustanovení bude postupovat, popř. může využít obou forem ochrany

souběžně

(paralelně). Uspokojením všech nároků podle zvláštní úpravy však zaniká možnost domáhat se ochrany obecnými občanskoprávními prostředky.

148

4.1 Právo na odpověcf Právo na odpověď přichází do úvahy tehdy, bylo-li v periodickém tisku nebo v rozhlasovém či televizním vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, který se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména a dobré pověsti (tzv. goodwill) právnické osoby (§ 10 odst. l TiZ; § 35 odst. l ZPRTV). Neoprávněný zásah se vždy pojímá objektivně, tj. bez ohledu na subjektivní pocit dotčené osoby. Vydavatel (provozovatel) je povinen na žádost oprávněné osoby odpověď uveřejnit, nejde-li o sdělení, které bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů, Sbírce mezinárodních smluv, věstníku

a úředních tiskovinách vydávaných na základě

zvláštního právního předpisu nebo v periodickém tisku vydávaném výlučně pro potřeby vydavatele (§ 2 odst. 2 TiZ). Skutkovým tvrzením se rozumí takové sdělení, jehož existenci a pravdivost lze objektivně ověřit, nikoliv tedy názory, postoje a stanoviska, která vzhledem k jejich subjektivnímu charakteru verifikovat nelze. Teorie se vesměs shoduje na tom, že jde o skutková tvrzení nepravdivá, neúplná nebo jinak pravdu zkreslující.149 Podle Tomáše

148

Podle Aleše Rozehnala je však toto pojetí protismyslné a nemá oporu v zákoně - pouze petitorní ochrana osobnosti či pouze uplatnění práva na odpověď či dodatečné sdělení podle něj nevyhovují potřebám a podmínkám moderní společnosti. (Viz ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2007. s. 225. ROZEHNAL, Aleš. Mediální zákony: komentář. Vyd. 1. Praha : ASPI-Wolters Kluwer, 2007. s. 14, 16, 135, 137.) 149

Viz DOLEŽÍLBK, Jiří. Právo na odpověď a dodatečné sdělení podle nového tiskového zákona. Právní rozhledy. 2000, roč. 8, č. 10, s. 435. KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004. s. 358. HERCZEG, Jiří. Meze svobody projevu. Vyd. 1. Praha : Oráč, 2004. s. 83. CHALOUPKOVÁ, Helena. Zákon o právech a povinnostech při vydávám periodického tisku (tiskový zákon) a předpisy související: komentář. Vyd. 2. Praha : C. H. Beck, 2006. s. 33. ROZEHNAL, Aleš. Mediální zákony: komentář. Vyd. L Praha: ASPI-Wolters Kluwer, 2007. s. 225.

81

Sokola je však kritérium (ne)pravdivosti sdělení pro možnost využití práva na odpověď bez významu.

150

Z hlediska dotčení cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby anebo jména a dobré pověsti právnické osoby je rovněž irelevantní, zdali jde o sdělení vlastní nebo převzatá. Jak konstatoval Nejvyšší soud, „okolnost, že vydavatel tisku v publikovaném interview přesně reprodukoval výroky osoby, se kterou byl rozhovor v této formě uskutečněn, nemůže, v případě způsobilosti těchto výroků zasáhnout do osobnostních I5]

práv jiné osoby, vést bez dalšího k závěru, že za ně vydavatel nenese odpovědnost. "

Je třeba brát v potaz, že při rozhovoru jsou novinářem cíleně kladeny otázky týkající se nějakého tématu. Nelze proto bez dalšího usuzovat, že jde pouze o reprodukci odpovědí zpovídané osoby, aleje nutno přihlédnout i k součinnosti novináře, tj. k jeho vlastnímu podílu na obsahu a celkovém vyznění interview. Vydavatel (provozovatel) se tak nemůže zprostit své odpovědnosti jenom proto, že původcem difamujících výroků není on sám ani žádný z redaktorů, a to dokonce ani tehdy, distancuje-li se od těchto sdělení použitím přímé řeči u autora výroků. Tuto okolnost je možno zohlednit pouze při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2, 3 ObčZ.152 I Ustavní soud kategoricky odmítl názor, podle něhož je odpovědnost vydavatele vyloučena vždy, obsahuje-li zpráva citaci třetí osoby. „Ve věcech

odpovědnosti

vydavatele je nezbytné, aby obecné soudy převzatá tvrzení rozlišovaly

na různé

kategorie (např. kategorii tvrzení převzatých od zpravodajských agentur, sdělení o projevech státních a společenských činitelů, sdělení o činnosti orgánů veřejné moci, názory třetích osob, apod.). Pokud odvolací soud bez dalšího konstatoval, že není dána odpovědnost vydavatele za převzaté sdělení (citaci), aniž by zkoumal, zda sporem dotčené výroky byly oprávněné

a přiměřené, porušil svévolnou aplikací norem

jednoduchého práva ústavně zaručené právo stěžovatele na řádný proces (či 36 odst. l Listiny základních práv a svobod).(cl53 Ustanovení § 15 odst. l písm. c) TiZ tedy nelze analogicky použít ve sporech o ochranu osobnosti (§ lín. ObčZ). Stejně tak Nejvyšší

150

SOKOL, Tomáš. Tisk a právo. Vyd. 1. Praha ; Oráč, 2001. s. 75.

151

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16, 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 822/2002

152

Viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 1997, sp. zn. 23C 102/96

153

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. III. US 73/02

82

soud dovodil, že nelze bez dalšího tvrdit, že za obsahovou správnost sdělení nese občanskoprávní odpovědnost autor výroku a nikoliv vydavatel.

154

Účelem institutu odpovědi je umožnit dotčené fyzické nebo právnické osobě, aby se sama vyjádřila k uveřejněnému tvrzení, popř. aby některé skutečnosti upřesnila nebo doplnila - vždy se však ve své odpovědi musí zdržet jakýchkoliv hodnotících úsudků. Po smrti fyzické osoby mohou toto právo uplatňovat manžel a děti, a není-li jich, rodiče (§ 10 odst. 4 TiZ; § 35 odst. 4 ZPRTV). Právo na odpověď však nepřísluší osobě, která je členem určité sociální či profesní skupiny anebo určitého sdružení, vztahuj e-li se napadené sdělení na celou tuto skupinu nebo sdružení a nikoliv na konkrétní fyzickou nebo právnickou osobu, která do ní patří. Podle Nejvyššího soudu nelze žádat o uveřejnění odpovědi také tehdy, pokud „ (...) dotčená osoba se ve vlastním článku k véd vyjádří

takovým způsobem, aby skutková tvrzení uvedla na

pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnila a zpřesnila,

(...)".]55

Rozsah odpovědi byl měl být přiměřený napadenému sdělení Je-li napadána jen jeho část, pak této části (§ 10 odst. 2 TiZ a § 35 odst. 2 ZPRTV). Odpověď tedy nemusí být stejně obsáhlá jako sporné sdělení, vždy by však měla rozsahově sledovat svůj předpokládaný účel, tj. omezit se pouze na taková skutková tvrzení, jimiž se napadené sdělení uvádí na pravou míru nebo se neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplňuje

nebo

zpřesňuje.

Nejsou-li

tyto

podmínky splněny, není

vydavatel

(provozovatel) povinen odpověď publikovat. Osoba, na jejíž žádost byla vydavatelem (provozovatelem) uveřejněna odpověď, nemůže požadovat uveřejnění další odpovědi na tuto odpověď (§ 10 odst. 3 TiZ; § 35 odst. 3 ZPRTV). Z hlediska

přípustnosti

komentáře

k uveřejněné

odpovědi

pro

oblast

periodického tisku platí, že tyto další reakce v zásadě možné jsou, neobsahují-li skutková tvrzení, která by se opět dotýkala cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby anebo jména či dobré pověsti právnické osoby. V takovém případě by se oprávněná osoba mohla domáhat publikace nové odpovědi na další toto sdělení. Vždy však bude především otázkou profesní etiky a také morálních kvalit, zda, popř. jakým způsobem se 154

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 240/2000

155

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30, 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 996/2007

83

novinář k uveřejněné odpovědi vyjádří. Naopak v případě rozhlasového či televizního vysílání zákon výslovně zakazuje komentovat obsah odpovědi nebo dodatečného sdělení v pořadu, v němž napadené skutkové tvrzení zaznělo.

4,2 Právo na dodatečné sdělení

Institut dodatečného sdělení lze uplatnit tehdy, bylo-li v periodickém tisku, popř. v rozhlasovém či televizním vysílám uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti fyzické osobě anebo o řízení ve věcech správních deliktů vedeném proti fyzické nebo právnické osobě, kterou lze podle tohoto sdělení identifikovat, a řízení dosud nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím (§ 11 odst. l TiZ; § 36 odst. l ZPRTV). Vydavatel (provozovatel) je povinen na žádost příslušné fyzické nebo právnické osoby, popř, po její smrti na žádost manžela a dětí, a není-li jich, na žádost rodičů uveřejnit dodatečné sdělení o konečném výsledku řízení. Tímto prostředkem se má mj. v praxi realizovat zásada presumpce neviny. Informace o trestním stíhání nebo správním řízení vedeném proti určité osobě je čtenářsky velmi zajímavá, avšak mnohdy se stává, že se zpráva o konečném výsledku řízení neobjeví v periodiku vůbec anebo se objeví pouze na místě, kde ji lze snadno přehlédnout, a to zpravidla tehdy, je-li mezi zahájením trestního nebo správního řízení a jeho skončením časová prodleva. Dodatečné sdělení nemusí být co do rozsahu omezeno pouze na informaci o konečném výsledku řízení, ale může obsahovat i nezbytné vysvětlení, za jaký skutek byla osoba trestně stíhána, včetně jeho právní kvalifikace, popř. informaci o okolnostech pravomocného skončení řízení. Naproti tomu není na místě, aby text obsahoval údaje, které v původním sdělení o trestním stíhání publikovány nebyly, popř. aby uváděl hodnocení důkazů nebo subjektivní motivace poškození.156

156

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18, 2.2003, sp. zn. l Co 231/2002

84

43 Společná ustanovení v

Žádost o uveřejnění odpovědi musí být vydavateli (provozovateli) doručena v písemné formě do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení, žádost o uveřejnění dodatečného sdělení do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Jde o lhůty propadné (prekluzívní). Součástí žádosti by mělo být navrhované znění odpovědi nebo dodatečného sdělení, přičemž v případě odpovědi musí být zřejmé, v čem se napadené skutkové tvrzení dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby anebo jména Či dobré pověsti právnické osoby (§ 12 TiZ; § 37 ZPRTY). Vydavatel je povinen uveřejnit výslovně označenou

„odpověď"

nebo

„dodatečné sdělení" na své náklady ve lhůtě 8 dnů od doručení žádosti bez jakýchkoliv změn textu ve stejném periodickém tisku, v němž bylo publikováno napadené sdělení, ve stejném jazyce, a to s uvedením jména a příjemní fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, která o uveřejnění požádala (§ 13 odst. l TiZ). Není~li možné odpověď nebo dodatečné sdělení publikovat ve stejném periodickém tisku (např. z důvodu zániku titulu), je vydavatel povinen uveřejnit je na svůj náklad v periodickém tisku, na němž se dohodne s osobou, která žádost podala (§13 odst. 4 TiZ). Z hlediska umístění a formy (tj. grafické úpravy - velikosti, barvy, typu písma apod.) by odpověď nebo dodatečné sdělení měly odpovídat napadenému sdělení. Požadavku rovnocennosti bude zpravidla dostačovat jejich umístění ve stejně tematické části listu, nemusí tedy jít bezpodmínečně o tutéž stranu. Bylo-li však původní sdělení publikováno na titulní straně listu, bude třeba odpověď nebo dodatečné sdělení zpravidla uveřejnit na stejné straně. Provozovatel je povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení na své náklady ve lhůtě 8 dnů od doručení žádosti ve stejném pořadu, v němž napadené sdělení zaznělo, a nebude-li to možné, ve stejně hodnotném vysílacím čase, v jazyce, v němž napadené sdělení zaznělo, a to tak, aby výslovně označená „odpověď" nebo „dodatečné sdělení" byly formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení (§38 odst. l, 2 ZPRTV).157 Jméno a příjemní fyzické osoby nebo název právnické osoby, která o 157

Na rozdíl od zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tzv. tiskový zákon), není stanoven požadavek na uveřejnění z hlediska umístění. Pokud tedy bylo napadené sdělení uveřejněno v určité části pořadu, pak odpověď nebo dodatečné sdělení musí zaznít sice ve stejném pořadu, ale v jeho libovolné části (zpravidla se tak děje v závěru pořadu).

85

odvysílání požádala, musí být podle § 38 odst. l písm. e) ZPRTV uvedeny jen tehdy, jestliže osoba takový požadavek ve své žádosti výslovně vznesla.158 Pokud oprávnění provozovatele zanikne, je povinen zajistit uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení na svůj náklad ve vysílání jiného provozovatele pokrývajícího obdobný počet posluchačů nebo diváků ve shodném regionu jako vysílání, v němž bylo napadené sdělení uveřejněno ( § 3 8 odst. 3 ZPRTV). Je-li takových subjektů více, pak ten provozovatel, kterého určí povinný provozovatel, a to zásadně bez dohody s dotčenou fyzickou nebo právnickou osobou. Vydavatel není povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení, jestliže by jejich publikací byl spáchán trestný čin nebo správní delikt, jde-li o sdělení uveřejněné na základě předchozího souhlasu osoby, která žádost podala, bylo-li by zveřejnění navrženého textu v rozporu s dobrými mravy anebo napadené sdělení představuje citaci sdělení třetí osoby určeného pro veřejnost nebo jeho pravdivou interpretaci a jako takové bylo označeno nebo prezentováno (§ 15 odst. l, 2 TiZ; § 40 odst. l, 2 ZPRTV). Vydavatel není rovněž povinen uveřejnit dodatečné sdělení, pokud by předtím, než mu byla žádost doručena, z vlastního podnětu publikoval sdělení odpovídající dodatečnému sdělení (§ 15 odst. 3 TiZ; § 40 odst. 3 TiZ). Zakotvení těchto výjimek z povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení bylo výsledkem několik let trvajících diskusí, v nichž novinářská obec upozorňovala na nepřiměřené důsledky tehdejší úpravy. Vydavatel (resp. podle předchozí úpravy i šéfredaktor) tak kupříkladu odpovídal za obsah sdělení i tehdy, referoval-li pravdivě o průběhu nějaké události, při níž byla realizována prohlášení určená veřejnosti. Nemůže-li vydavatel (provozovatel) Sdemí lhůtu pro zveřejnění dodržet, je povinen tak učinit v nejbližším

následujícím vydání periodického tisku nebo

v nejbližším vysílání a zároveň o tom do 8 dnů od doručení žádosti informovat osobu, která ji podala; v oznámení rovněž uvede, kdy k uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení dojde (§ 13 odst. 3 TiZ). Neuveřejní-li vydavatel (provozovatel) odpověď nebo dodatečné sdělení anebo nedodrží-li zákonné podmínky, může se příslušná osoba obrátit na soud, a to v propadné (prekluzívní) lhůtě 15 dnů od uplynutí lhůty stanovené pro uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení (§ 14 TiZ; § 39 ZPRTV). Věcně příslušným je podle § 9 odst. 2 158

Toto ustanovení je však v rozporu s § 35 odst. 2 ZPRTV, podle něhož „z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí".

86

písm. a) OSŘ krajský soud, místně příslušným podle § 85a OSŘ ten krajský soud, v jehož obvodu se nachází obecný soud vydavatele (provozovatele), proti němuž žaloba směřuje. Součástí žalobního petitu žaloby musí být i navrhované znění odpovědi nebo dodatečného sdělení, přičemž soud je ve smyslu § 153 odst. 2 OSŘ žalobou vázán a nemůže tak žalobci přiznat něco jiného, než žádal (tj. soud nemůže ve svém rozhodnutí navržené znění odpovědi nebo dodatečného sdělení jakkoliv upravovat či měnit).

87

ZÁVĚR

Cílem diplomové práce bylo poskytnout ucelený přehled o

problematice

občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby ve vztahu k činnosti médií, a to v interdisciplinárním měřítku, tedy propojením poznatků z oblasti práva a právní vědy a částečně i z oblasti teorie masové komunikace a mediálních studií. Práce nepředstavuje vyčerpávající právní rozbor, ale zaměřuje se pouze na ty tematické okruhy a instituty, které jsou z hlediska činnosti hromadných

sdělovací

prostředků relevantní. Předkládaná diplomová práce může posloužit nejenom jako teoretický podklad pro studium občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby ve vztahu k médiím, ale snad i jako praktická příručka pro ty, kteří se s touto problematikou v praxi setkávají.

88

SEZNAM

AŽ

zákon č.

121/2000 Sb., o právu

autorském,

o

právech

souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)

UPD

Úmluva o právech dítěte (sdělení č, 104/1991 Sb.)

ÚLPB

Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny - tzv. Úmluva o lidských právech a biomedicíně (sdělení č. 96/2001 Sb. m. s.)

Úmluva

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.)

Listina

usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky

n.

následující

Nejvyšší soud ČR

Nejvyšší soud

ObčZ

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

ObchZ

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

OSŘ

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

Pakt I

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (sdělení č. 120/1976 Sb.)

Pakt II

Mezinárodní pakt o hospod., sociálních a kulturních právech (sdělení č.

120/1976 Sb.)

SR

zákon č. 500/2005 Sb.5 správní řád

TiZ

zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon)

TR

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

TZ

zákone. 140/1961 Sb., trestní zákon

Ústava

ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

Ústavní soud ČR

Ústavní soud

89

ZoP

zákon č. 200/1990 Sb., přestupkový zákon

ZoR

zákon č. 94/1963 Sb., o rodině

ZoOÚ

zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů

ZoPV

zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů

ZoPZL

zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu

ZoSPkl

zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím

ZPr

zákon č. 262/2006, zákoník práce

ZPRTV

zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání

ZSM

zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)

ZSS

zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)

ZVN

zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích

90

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ

Odborná literatura: > BARTOŇ, Michal. Svoboda projevu a její meze v právu ČR. Praha : Lindě, 2002. 316 s. ISBN 80-7201-367-X. > BERGER, Vincent. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Vyd. 7. Přeložil Bruno Jungwiert. Praha : Ifec, 2003. 769 s. ISBN 80-86412-23-7. > ČERMÁKOVÁ-VLČKOVÁ, Adéla; SMEJKAL, Vladimír. Autorská

díla

v hromadných sdělovacích prostředích. Praha : Lindě, 2009. 146 s. ISBN 97880-7201-744-7. > DeFLEUR, Melvin Lawrence; BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, Sandra J. Teorie masové komunikace. Z anglického originálu přeložili Jan Jirák a Otakar Šoltys. Praha : Karolinum, 1996. 363 s. ISBN 80-7184-099-8. > DOLEŽÍLEK, Jiří. Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. Vyd. 2. (aktualizované a rozšířené). Praha : ASPI, 2008. 215 s. ISBN 978-80-7357-3133.

> DVOŘÁK,

Jan; WINTEROVÁ, Alena. Pocta Jiřímu

Švestkoví

k 75.

narozeninám. Praha: ASPI Publishing, 2005. 386 s. ISBN 80-7357-057-2 . ^ FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno : Masarykova univerzita, 2001. 458 s. ISBN 80-210-2592-1. > HERCZEG, Jiří. Meze svobody projevu. Vyd. 1. Praha : Oráč, 2004. 143 s. ISBN 80-86199-94-0. > HOLUB, Milan a kol. Občanský zákoník - komentář. 2. aktualizované a doplněné vydání. 2 svazky. Praha: Lindě, 2003. 755 s. ISBN 80-7201-406-4. > HVÍZDALA, Karel. Jak myslet média. Vyd. 1. Praha : Dokořán, 2005. 296 s. ISBN 10: 80-7363-047-8. > CHALOUPKOVÁ, Helena. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a předpisy související: komentář. Vyd. 2. Praha: C. H. Beck, 2009. 762 s. ISBN 978-80-7400-143-7.

91

> CHALOUPKOVÁ, Helena. Zákon o právech a povinnostech při periodického tisku (tiskový zákon) a předpisy související:

vydávám

komentář. Vyd. 2.

Praha : C. H. Beck, 2006. 364 s. ISBN 80-7179-450-3. > JÁGER, Petr. Svoboda projevu: demokracie, rovnost a svoboda slova. Vyd. l. Praha : Auditorium, 2007. 195 s. ISBN 978-80-903786-5-0. > JIRÁK, Jan; KÓPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost: stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Vyd. 1. Praha : Portál, 2003. 207 s. 80-7178-697-

7. > KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle československého občanského práva. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Panorama, 1989. 368 s. ISBN 80-7038-014-4. > KNAP5 Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Lindě, 2004. 435 s. ISBN 80-7201484-6. > KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv. Občanské právo

hmotné

L 4.

aktualizované a doplněné vydání. Praha

: ASPI

Publishing, 2005. 523 s. ISBN 80-7357-127-7. > KÓPPLOVÁ, Barbara. Dějiny českých médií v datech:

rozhlas,

televize,

mediální právo. Vyd. 1. Praha : Karolinum, 2003. 461 s. ISBN 80-246-0632-1. > KUNCZIK, Michael. Základy masové komunikace, Z anglických a německých originálů přeložili Štěpánka Kudrnáčová a Milan Šmíd. Vyd. 1. Praha : Karolinum, 1995. 307 s. ISBN 80-7184-134-X. > MASARYKOVA UNIVERZITA. PRÁVNICKÁ FAKULTA. Svoboda projevu a tisku: sborník vybraných příspěvků z mezinárodních konferencí konaných ve dnech 5.-9. září 1994 Právnickou fakultou MU. Vyd. 1. Brno : Masarykova univerzita, 1995. 131 s. ISBN 80-210-1146-7. > McQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. S českou předmluvou Jana Jiráka. Z anglického originálu přeložili Jan Jirák a Marcel Kabát. Vyd. l. Praha : Portál, 1999. 448 s. ISBN 80-7178-200-9. > OSVALDOVÁ, Barbora a kolektiv. Zpravodajství v médiích Vyd. l. Praha : Karolinum, 2001. 155 s. ISBN 80-246-0248-2.

92

> OSVALDOVÁ, Barbora; HALADA, Jan a kolektiv. Praktická

encyklopedie

žurnalistiky. Vyd. 1. Praha : Libri, 2002. 236 s. ISBN 80-7277-108-6. > PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústava a ústavní

řád

České

republiky.

Komentář 2. díl: Práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání Aktualizovaný dotisk podle stavu k l . 1. 2003. Praha : Lindě, 2002. 1164 s. ISBN 80-7201-391-2. > PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda II. díl - Ústavní právo České republiky. Část 2. Vyd. 1. Praha : Lindě, 2004. 241 s. ISBN 807201-472-2. > PETRÁČKOVÁ, Věra; KRAUS, Jiří, a kolektiv. Akademický slovník cizích slov Á-Ž. Praha: Academia, 2000. 834 s. ISBN 80-200-0607-9. > PLECITÝ, Vladimír; KOCOUREK, Jiří. Občanský zákoník: výklad, judikatura, prováděcí předpisy, související předpisy. 4. doplněné vydání. Praha : Eurounion, 2007. 735 s. ISBN 978-80-7317-059-2. > PLECITÝ, Vladimír, VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy práva. 4. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství

a

občanského

nakladatelství Aleš

Čeněk, 2008. 295 s. ISBN 978-80-7380-145-8. > ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2007. 303 s. ISBN 978-80-7380-033-8. > ROZEHNAL, Aleš. Mediální zákony: komentář. Vyd. 1. Praha : ASPI-Wolters Kluwer, 2007. 272 s. ISBN 978-80-7357-304-1. > SOKOL, Tomáš: Tisk a právo. Vyd. 1. Praha : Oráč, 2001.

135 s. ISBN 80-

86199-17-7. > ŠVESTKA,

Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta;

HULMÁK, Milan.

Občanský zákoník: komentář. Vyd. 2. 2 svazky. Praha : C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-108-6. > WINTEROVÁ, Alena a kolektiv. Civilní právo procesní. Vyd. 5. Praha : Lindě Praha, a.s., 2008. 751 s. ISBN 978-80-7201-726-3.

93

Odborné články: > BARTOŇ, Michal. K některým problematickým aspektům

odpovědnosti

vydavatelů a novináři za obsah tisku v právu ČR. Právní rozhledy. 2003, roč. 11, č. 12, s. 615-621. ISSN 1210-6410. > BARTOŇ, Michal. Svoboda projevu, právo na kritiku a ochrana osobnostních práv. Právnírádce. 2002, roč. 10, č. 5, s. 16-20. ISSN 1210-4817. > BOGUSZAK, Jiří. Diferenciace lidských práv. Právník. 2000, roč. 139, č. 3, s. 58. ISSN 0231-7007. > DOLEŽÍLEK, Jiří. Právo na odpověď a na dodatečné sdělení podle nového tiskového zákona. Právní rozhledy. 2000, roč. 8, č. 10, s. 430-440. ISSN 1210-

6410. > DOLEŽÍLEK, Jiří. Veřejná kritika a právo na ochranu osobnosti. Právní praxe. 1997, roč. 45, č. l, s. 123-126. ISSN 1210-0900. > DVOŘÁK, Jan; MACKOVÁ, Alena. K některým aktuálním otázkám ochrany osobnostních práv fyzické osoby. Právní fórum. 2005, roč. 2, č. 6, s. 222-229. ISSN 1214-7966. > FILIP, Jan. Dogmatika svobody projevu z hlediska teorie, legislativy a soudní praxe. Časopis pro právní vědu apraxi. 1998, roč. 6, č. 4, s. 618-637. ISSN 1210-9126. > GUTTLER, Vojen. K otázce svobody projevu a informací ve smyslu či. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právní praxe. 1996, roč. 44, č. 4, s. 201-207. ISSN 1211-0825. > HAJN, Petr. K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti. Bulletin advokacie. 2003, roč. 50, č. 4, s. 7-12. ISSN 1210-6348. > HAJN, Petr. Reklama a nositelé veřejné autority II. Právo a podnikání. 2000, roč. 9,č. 6, s. 3. ISSN 1211-1120. > HERCZEG, Jiří. Případ Caroline voň Hannover - zveřejnění fotografií ze soukromí prominentů. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 3, s. 877-880. ISSN 1210-6410. > JELÍNEK, Miroslav. Připomínky Syndikátu novinářů k návrhu tiskového zákona. Mediažurnál, 1999, č. 6, s. 8. ISSN 1210-7417.

94

> KADEČKA, Stanislav. Ochrana osobnosti v soudní praxi. Právní rádce. 1999, roč. 7, č. 8, s. 24-25. ISSN 1210-4817. > MATĚJKA, Ján. Ochrana všeobecných osobnostních práv v České republice. Právny obzor. 2008, roč. 91, č. 2, s. 119-131. ISSN 0032-6984. > ŘEPÍK, Bohumil. Právo na respektování soukromého života a svoboda tisku. Právní fórum. 2004, roč. l, č. 6, s. 96-99. ISSN 1214-7966. > RYŠKA, Michal. Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti. Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 9, s. 305-308. ISSN 1210-6410. >

SIGMUNDOVÁ, M; TELEC, Ivo. Přehled některých právních a etických otázek ochrany osobnosti. Soudní rozhledy. 2003, roč. 9, č. 3, s. 73-77. ISSN 1211-4405.

> SLÁDEČEK, Vladimír. Ještě k otázce komentářů tisku o trestních věcech. Bulletin advokacie. 1997, roč. 44, č. 3, s. 28-33. ISSN 1210-6348. > SOKOL, Tomáš. Redaktoři uchránili informační zdroj. Mladá fronta Dnes. 24. 3. 2001, roč. 12. ISSN 1210-1168. > SPÁČIL, Jiří. Nejnovější judikatura o ochraně osobnosti a dobré pověsti právnické osoby. Soudní rozhledy. 2003, roč. 9, č. 3, s. 77-80. ISSN 1211-4405. > ŠTURMA, Pavel. Nedotknutelnost osobnosti podle Evropské úmluvy o lidských právech. Právník. 1992, roč. 131, č. 7, s. 613-626. ISSN 0231-7007. > ŠVAŇHAL, Roman. Ochrana osobnosti fyzických osob. Právní rozhledy. 2000, roč. 8, č. 9, s. 385-392. ISSN 1210-6410. > TELEC, Ivo. Chráněné statky osobnostní. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 8, s. 271-281. ISSN 1210-6410. >

TELEC, Ivo. Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. l, s. 1-10. ISSN 1210-6410.

> VANTUCH, Pavel. Informace o obviněném ve sdělovacích prostředcích a presumpce neviny. Bulletin advokacie. 1996, roč. 43, č. 5, s. 43-54. ISSN 12106348. > VANTUCH, Pavel. Je redakce oprávněna ještě před rozsudkem vyslovit názor na to, jak by se měl soud rozhodnout ve věci? Bulletin advokacie. 1996, roč. 43, č. 9, s. 28-38. ISSN 1210-6348.

95

> VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Lze odůvodněním soudního rozhodnutí zasáhnout do osobnostních práv? Právní fórum. 2007, roč. 4, č. l, s. 5-8 Přílohy. ISSN 12147966. > WINTEROVÁ, Alena. Diskusní příspěvek ke kolokviu k otázkám tiskového práva. Aktuální problémy českého tiskového práva ~ sborník z kolokvia na PF UK Praha, Unie vydavatelů. 28. 4. 1999, s. 37-38.

Použité Interaetové zdroje http://www.judikatura.cz http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz http://www.syndikat-novinaru.cz

Použité právní předpisy o

zákon č. 140/1961 Sb.5 trestní zákon

o

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

o

zákon č. 94/1963 Sb.5 o rodině

o

zákon č. 99/1963 Sb.? občanský soudní řád

o

zákon č. 40/1964 Sb.5 občanský zákoník

o

zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu

o

zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích

o

zákon č. 527/1990 Sb.5 o vynálezech a zlepšovacích návrzích

o

zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské

Federativní Republiky,

České

republiky

republiky (tzv. lustrační zákon) o

zákon č. 337/1992 Sb.5 o správě daní a poplatků

o

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

o

zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech

o

ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR

96

a

Slovenské

o

usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky

o

zákon č. 182/1993 Sb.9 o Ústavním soudu

o

zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazku vzniklých činností Státní bezpečnosti

o

zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí

o

zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím

o

zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv

o při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tzv. tiskový zákon) o

zákon č. 101/2000 Sb.5 o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů

o

zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (tzv. autorský zákon)

o

zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990, o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích

o

zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmem a o změně některých souvisejících zákonů

o

zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání

o

zákon č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele

o

zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)

o

zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů

o

zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)

97

o

zákon Č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), (zákon o ochranných známkách)

o

zákon č. 480/2004 Sb., zákon o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti)

o

zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů

o

zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhám práv z průmyslového vlastnictví)

o

zákon č. 262/2006 Sb,, zákoník práce

Použité mezinárodní smlouvy: o

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.)

o

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.)

o

Úmluva o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.)

o Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) o

Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 96/2001 Sb. m. s.)

o

Dodatkový protokol o zákazu klonování lidských bytostí (sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 97/2001 Sb. m. s,)

98

Použitá judikatura: -

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 1995, sp. zn. l Co 338/94

-

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95

-

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. US 15/96

-

Rozsudek Kraj ského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 1997, sp. zn. 23C 102/96

-

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10.7. 1997, sp. zn. III. US 359/96

-

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. l. 1998, sp. zn. 23C 52/96

-

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18.2. 1999, sp. zn. L US 526/98

-

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 2.2000, sp. zn. I US 156/99

-

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne l. 3.2000, sp. zn. II US 517/99

-

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2971/2000

-

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 240/2000

-

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. III US 35/01

-

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. II. US 435/01

-

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 21.3. 2002, sp. zn. III US 256/01

-

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 662/2002

-

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. US 315/01 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 822/2002 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1414/2001

-

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 11 Zp 43/2002

-

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. l Co 231/2002

-

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2194/2002

-

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003

99

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 30 Cdo 73/2003 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. III. US 73/02 Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 21.4. 2004, sp. zn. IV. US 367/03 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 181/2004 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 19, 1. 2005, sp. zn. US 10/03 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. US 146/04 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 23 C 112/2004 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. L US 453/03 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 996/2007 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. 7, 2007, sp. zn. IV US 23/05 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 7.12. 1976, Handyside proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, stížnost č. 5493/72 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 8.7. 1986, Lingens proti Rakousku, stížnost č. 9815/82 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 23.4. 1992, Castells proti Španělsku, stížnost č. 11798/85 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 25.6. 1992, Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, stížnost č. 13778/88 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 28. 8, 1992, Schwabe proti Rakousku, stížnost č. 13704/88 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 16. 12. 1992, Niemitz proti Německu, stížnost č. 13710/88 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 26. 4. 1995, Prager a Oberschlick proti Rakousku, stížnost č. 15974/90

100

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 27. 3. 1996, Goodwin proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, stížnost č. 17488/90 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 24. 2. 1997, De Haes a Gijsels proti Belgii ze dne 24. 2. 1997, stížnost č. 19983/92 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 1. 7. 1997, Oberschlick proti Rakousku, stížnost č. 20834/92 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 19. 2. 1998, Guerrová a další proti Itálii, stížnost č. 14967/89 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 9. 6. 1998, Incal proti Turecku, stížnost č. 22678/93 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 28. 9. 1999, Dalban proti Rumunsku, stížnost č. 28114/95 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 2. 5. 2000, Bergens Tinende proti Norsku, stížnost č. 26132/95 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 6. 2. 2001, Bensaid proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, stížnost č. 44599/98 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 12.7. 2001, Feldek proti Slovensku, stížnost č. 29032/95 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 18. 5. 2004, Plon proti Francii, stížnost č. 58148/00 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 24. 6. 2004, Caroline voň Hannover proti Německu, stížnost č. 59320/00

101

OCHRANA OSOBNOSTI PODLE OBČANSKÉHO PRÁVA V KONTEXTU ČINNOSTÍ MÉDIÍ

THE PROTECTION OF PERSONÁL RIGHTS IN CIVIL LAW WITHIN THE CONTEXT OF MEDIA ACTIVITIES

102

ZUSAMMENFASSUNG

Der Gegenstand der AbschluBarbeit ist das Thema děs zivilrechtlichen Schutzes der Personlichkeit einer physischen Person im Zusammenhang mít den Massenmedien. Mit dem Begriff „Medium" werden gewóhnlich Zeitungen, Zeitschriften, der Rundfunk, das Fernsehen, die Bíicher, der Film, alle Aríen voň Bild-, und Tonauřnahmen, kosíspielige Druckschriften und alle anderen, vor allem elektronische Massenmedien, bezeichnet. Der Anfang der Journalistik als einer bewuBten Tatigkeit greift bis zu Ende děs 15. Jahrhunderts, wann zu einer allmahlichen Entwicklung der Stadte, zuř Einigung der zersplitteten

Gebiete

in

gróBere

Staatsformen

und zuř

Verwirklichung

der

entscheidenden Uberseeentdeckungen kommt und wann mit der Arbeitsenteilung und der gróSeren Bildung das Interesse fůr die Nachrichten und Neuigkeiten wáchst - die Auskunft wird zu einem Handelsartikel. Die Entwicklung der Journalistik hángt eng mit der Denkweise der Neuzeit (die Renaissance, der Humanismus, die Reformation) und mit dem Bewusstwerden der Individualitat zusammen. Es war aber erst die moderně Informationstechnik, die die Gestalt der Medien grundsátzlich verándert hat und damit die Wirkung auf die Empfánger und die Gesellschaft beeinflusst hat. Die Massenmedien sind schon lángst nicht nur fiir bloBe Informationsvermittler gehalten, man kann ohne Ubertreibung ííber eine eigenstándige Kraft sprechen, die die menschliche Denkweise beeinflusst, und zwar mit Hilfe der Informationsauswahl, oder sogar mit Hilfe suggestiver oder manipulativer Einwirkung auf die óffentlichkeit. Im Hinblick auf solche Machstellung der Massenmedien ist es immer notwendig, die Tatigkeit in gesellschaftsangemessenen Grenzen auszuíiben (man spricht gewóhnlich in diesem Kontext uber sog. „Wachhund der Demokratie"). Nur auf diese Art kónnen sie zuř ordunungsgemaBen Fortentwicklung beitragen - der Schutz dieses Interesse

wird

durch

die

verfassungsverankerte

Meinunugsfreiheit

und das

Informationsrecht gewáhrleistet. Aus der Beschaffenheit ergibt sich jedoch, dass dabei unerláBlich zum ZusammenstoB mit einzelnen Gegenstánden

děs allgemeinen

Personalrechts kommt. Je bedeutungsvoller der Informationswert fůr die Óffentlichkeit ist, desto mehr tritt das Interesse auf den Schutz der Persónlichket zuríick und

103

umgekehrt Dieser Widerspruch nimmt immer gróBer in děni MaBe zu, in welchem sich im Zusammenhang mit der Entwicklung der Informationstechnologie die Folgen erhohen, die der Eingriff in die Personalrechte bringt. Es geht um ein auBerordentlich bedeutungsvolles Kollisionsgebiet, wo es nicht móglich ist, klare Grenze festzusetzen. Und genau dieser Problematik widmet sich diese AbschluBarbeit. Die Arbeit glidert sich in drei Kapitel. Ďas erste Kapitel analysiert die Massenmedien in theoretischer Hinsicht, erklart ihre Stellung in der Gesellschaft und ihre Einreihung in der institutionellen Struktur, deren EinfluB. Es befasst sich mit ihrer gesetzlichen Regelung und ihrer Tátigkeit im Kontext der Meinungsfreihet und děs Informationsrechtes. Im zweiten Kapitel wird der geltende Rechtsrahmen děs Schutzes der Persónlichkeit einer physischen Person im Bezug auf die Massenmedien ausgelegt. Es widmet sich zuerst kurz den Haupt-Themenkreisen (die Klassiflkation der subjektiven Btirgerrechte, die Position der Personalrechte im Rahmen děs Zivilrechts, die Unterscheidung zwischen dem allgemeinen Personalrecht und den besonderen Personalrechten, deren Subjekt und Objekt und die Entwicklung der Rechtsregelung, die Rechtsquellen). Folgend werden ausfúhrlich solche Gegenstande děs allgemeinen Personalrechts analysiert, die mit der Problematik der Massenmedien

sachlich

zusammenhangen (das Namensrecht, das Recht am eigenen Bild, das Recht auf die Ehre und Wiirde, das Recht auf guten Ruf, das Recht auf múndliche ÁuBerung und das Recht auf ein Privatleben), sowie auch die Rechstbeschrankungen děs Personalrechts

und

die

burgerliche

Verantwortlichkeit

allgemeinen

einschlieBlich

der

Rechtschutzmittel. Das dritte Kapitel knupft an die Kenntnisse aus dem ersten und zweiten Kapitel an und befasst sich mit den „Kollisionsinstituten" - zuerst im Allgemeinen mit dem ZusammenstoB děs allgemeinen Personalrechts und der Meinungsfreiheit und dann erklart die Berichterstattung liber die Straftaten (die sog. Berichterstattung aus dem Gerichtssaal inbegriffen), das Institut der Antwort und der Nachmitteilung und den Schutz der Auskunftsquelle. Die AbschluBarbeit geht nicht nur aus in genere erreichbarer theoretischer Literatur hinaus, sondern auch berticksichtigt die Ansichte der Experten sowie die

104

relevante Judikatur (einschlieBlich der Entscheidung děs Europáischen Gerichtshofes filr Menschenrechte in StraBburg). Die AbschluBarbeit geht aus der Rechtslage zum 5.11. 2009 hinaus.

105

OBČANSKÉ PRÁVO

OCHRANA OSOBNOSTI

MEDIA

CIVIL LAW

RIGHT OF PRIVACY

MEDIA

106