Ochrana osobnosti pacienta ve zdravotnictví v ČR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Ochrana osobnosti pacienta ve zdravotnictví v ČR Bakalářská práce

Autor:

Jitka Čepeláková Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Zdeněk Milík

Duben, 2011

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu jsem uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

……………………………………. Jméno a příjmení Karlovy Vary dne 29. 3. 2011

Poděkování

Chtěla bych poděkovat svému vedoucímu práce Mgr. Zdeňku Milíkovi za vedení mé bakalářské práce.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá ochranou osobnosti pacienta v ČR, zaměřuje se na výčet práv pacienta v etické a právnické rovině a na individuální práva pacienta. Jsou zde rozebírány instituty, jako jsou informovaný souhlas a negativní revers, dále pak pacientovo právo na nahlíţení do zdravotnické dokumentace, povinná mlčenlivost, právo na poskytnutí odborné péče a právo na volbu lékaře. Práce se taktéţ snaţí ukázat, jaké jsou pacientovy moţnosti ve vymáhání těchto práv v řízení soudním tak mimosoudním. U kaţdé z těchto moţností jsou připsána jak pozitiva, tak negativa zvoleného postupu ve vymáhání těchto práv. Závěr práce se pak snaţí zhodnotit jaký je obvyklý model ochrany práv pacienta současnosti v České republice.

Klíčové pojmy: individuální práva, mimosoudní vyrovnání, ochrana osobnosti pacienta, práva pacienta, právní odpovědnost, tělesná integrita, zdraví, zdravotní péče.

Annotation This thesis deals with the protection of patient personality in the Czech Republic, focusing on the context of a patient in an ethical and legal terms and on an individual patient's rights. Institutions are analyzed, such as informed consent and negative undertaking, then the patient's right of access to medical records, required confidentiality, the right to receive professional care and the right to choose a doctor. The thesis also tries to show what the patient's options in enforcing such rights in judicial and extrajudicial proceedings are. For each of these options there are both positives and negatives of chosen approach in the enforcement of these rights. The conclusion then tries to assess what is currently the pattern of protection of the patient in the Czech Republic.

Key words: Individual rights, out-of-court settlement, protection of patient personality, patient rights, legal liability, body integrity, health, medical care.

Obsah ÚVOD......................................................................................................................................... 8 1.

OBECNĚ K POJMŮM PACIENT, ZDRAVÍ A ZDRAVOTNÍ PÉČE.......................... 10 1.1.

Vymezení pojmu pacient a zdraví.............................................................................. 10

1.2.

Péče o zdraví občanů v oblasti zdravotnictví ............................................................. 11

2. PRÁVNÍ PŘEDPISY UPRAVUJÍCÍ ZDRAVOTNÍ PÉČI, OCHRANU LIDSKÉHO TĚLA A OSOBNOSTI PACIENTA ........................................................................................ 12

3.

2.1.

Nadzákonné právní předpisy...................................................................................... 12

2.2.

Zákonné právní předpisy............................................................................................ 14

2.3.

Obsah práva na tělesnou integritu .............................................................................. 16

PRÁVA PACIENTA ........................................................................................................ 18 3.1.

Historie práv pacienta ................................................................................................ 18

3.2.

Etický kodex práv pacienta ........................................................................................ 19

3.3.

Katalog práv pacienta ................................................................................................ 21

4. OCHRANA OSOBNOSTI PACIENTA V OBLASTI INDIVIDUÁLNÍCH PRÁV PACIENTA .............................................................................................................................. 25 4.1.

5.

Právo na informace a souhlas informovaného ........................................................... 25

4.1.1.

Pozitivní revers ................................................................................................... 28

4.1.2.

Negativní revers.................................................................................................. 28

4.1.3.

Právo pacienta nevědět ....................................................................................... 29

4.2.

Nahlíţení pacienta do zdravotnické dokumentace ..................................................... 30

4.3.

Právo poskytnutí informace o pacientovi, který zemřel ............................................ 31

4.4.

Ochrana informací o pacientovi – povinná mlčenlivost ............................................ 32

4.5.

Právo na poskytnutí odborné péče ............................................................................. 33

4.6.

Právo na volbu lékaře................................................................................................. 35

MOŢNOSTI ŘEŠENÍ SPORŮ MIMOSOUDNÍ CESTOU............................................. 38 5.1.

Stíţnost....................................................................................................................... 38

5.1.1.

6.

Stíţnost na lékaře u České lékařské komory ...................................................... 39

5.2.

Pacientský ombudsman .............................................................................................. 40

5.3.

Ombudsman ............................................................................................................... 41

5.4.

Mediace – mimosoudní řešení sporů ve zdravotnictví .............................................. 42

5.5.

Neziskové organizace ................................................................................................ 44

PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST A PRÁVA PACIENTA ..................................................... 45 6.1.

Obecné podmínky vzniku právní odpovědnosti ........................................................ 45

6.2.

Druhy právní odpovědnosti ve vztahu k právům pacienta......................................... 46

6.3.

Trestní odpovědnost ................................................................................................... 48

6.3.1.

Ublíţení na zdraví z nedbalosti .......................................................................... 49

6.3.2.

Neposkytnutí pomoci.......................................................................................... 50

6.3.3.

Omezování a zbavení osobní svobody ............................................................... 51

6.3.4.

Okolnosti vylučující protiprávnost ..................................................................... 52

6.3.5.

Poškozený pacient a jeho práva v trestním řízení .............................................. 53

6.4.

Občanskoprávní odpovědnost .................................................................................... 53

6.4.1.

Odpovědnost za škodu způsobenou porušením právních povinností ................. 54

6.4.2.

Odpovědnost za škodu způsobenou zásahem do osobnostních práv.................. 55

ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 57 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ...................................................................................... 60 SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK ......................................................................................... 62 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................................. 63

ÚVOD Tématem mé bakalářské práce je ochrana osobnosti pacienta ve zdravotnictví v České republice, protoţe si myslím, ţe ochrana osobnosti pacienta, jeho vztah s lékařem, jeho práva a moţnost ochrany osobnosti pacienta i ochrany lidského těla začínají být v dnešní době velmi aktuálními tématy, jak v oblasti právnické a lékařské obce, tak i široké veřejnosti. Problematiku ochrany osobnosti pacienta ve zdravotnictví lze vykládat a studovat z mnoha hledisek.

Ve

své

bakalářské

práci

jsem

se

však

podrobněji

zaměřila

na osvětlení pojmů pacient, zdraví a zdravotní péče, na vymezení právních předpisů upravující pojmy zdravotní péče, ochrany lidského těla a osobnosti pacienta, na výčet práv pacienta v etické a právnické rovině, na výčet individuálních práv pacienta s jejich přesným výkladem a na pacientovy moţnosti v jejich vymáhání jak v řízení soudním, tak i mimosoudním. Kaţdý z nás se v průběhu ţivota ocitne v roli pacienta, a to bez rozdílu věku, vzdělání, sociálního postavení nebo závaţnosti onemocnění. Kaţdý z nás si v určitých ţivotních situacích uvědomí, ţe zdraví je to nejcennější, co má. Právě proto si myslím, ţe znalost osobnostních práv pacienta by tak mohl napomoci vyrovnat v minulosti problematický vztah lékař – pacient. V této souvislosti mě velmi zaujala slova paní prof. MUDr. Marty Munzarové, CSc., jedné ze zakladatelských osobností české lékařské etiky, která říká, ţe cituji: „Vztah mezi lékařem a pacientem je středem lékařství, z něhoţ vyvěrá celá mravnost medicíny, a je jedinečným setkáním dvou lidí. Jeden z nich je v roli trpícího, čekajícího na pomoc, a druhý v roli pomáhajícího. První druhému odhaluje intimity těla i duše, svěřuje se mu se vším svým trápením, někdy i v nejvyšší nouzi, a věří mu. Druhý má to privilegium, ţe mu můţe pomoci. Měl by vnímat přístup prvého k němu jako velkou poctu a měl by vţdy jednat jen v jeho zájmu, s ohledem na jeho dobro.“1 Jelikoţ ze vztahu lékař – pacient pak vychází mnohá individuální práva pacienta jako je právo na informace a souhlas informovaného, nahlíţení pacienta do zdravotnické dokumentace, právo poskytnutí informací o pacientovi, který zemřel, povinná mlčenlivost 1

POVOLNÝ, David. Munzarová: Lékařská etika je nepostradatelnou součástí medicíny. On-line verze měsíčníku Masarykovy univerzity [online]. 23. 12. 2009, 12, [cit. 2011-02-03]. Dostupný z WWW: .

8

zdravotníka, poskytování odborné péče a právo na výběr lékaře, rozhodla jsem se ve své práci podrobněji se zabývat právě jimi. Dále jsem se ve své práci zaměřila na moţnosti, které má pacient v případě, kdy dojde k porušení těchto práv. Popsala jsem moţnosti řešení mimosoudní cestou, jako je moţnost stíţnosti, moţnost vyuţití k ochraně práv pacienta pacientského ombudsmana, případně v jakém případě je moţno obrátit se se svým problémem na kancelář ombudsmana či moţnost řešení mediací. Ve své práci dále popisuji, jaké jsou obecné podmínky vzniku právní odpovědnosti, druhy právní odpovědnosti ve vztahu k právům pacienta, podrobněji se zabývám třemi základními trestními činy, jako je ublíţení na zdraví z nedbalosti, neposkytnutí pomoci a omezování a zbavení osobní svobody. V občanskoprávní odpovědnosti se pak zmiňuji o odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právních povinností a o odpovědnosti za škodu způsobenou zásahem do osobnostních práv pacienta.

9

1. OBECNĚ K POJMŮM PACIENT, ZDRAVÍ A ZDRAVOTNÍ PÉČE 1.1. Vymezení pojmu pacient a zdraví Většina z nás si představí, v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, situaci, kdy je nemocný člověk ošetřován lékařem. Tato představa je však velmi zjednodušená. Poskytování zdravotní péče kromě vztahu lékař – pacient v sobě zahrnuje širokou škálu sluţeb. Nepatří k ní pouze samotná léčba, ale rovněţ prevence onemocnění, diagnostika, rehabilitace,

distribuce

zdravotnických

pomůcek

a

léčiv,

ochrana

zdraví

apod.

V kaţdém z těchto případů hraje postavení pacienta zcela jinou roli – od nemocného člověka, který

je

zcela

závislý

na

péči

lékaře

aţ

po

klienta

a

spotřebitele,

který

si pořizuje zdravotnickou sluţbu či výrobek. Jednotlivá práva pacienta jsou přímo spjata s rolí, ve které se nachází. Přestoţe je pojem pacient v současnosti tak rozsáhlý, budu se zabývat postavením pacienta v roli nemocné, léčené osoby, pro kterou je základní definicí pacienta, cituji: „Pacient je osoba, která je nemocná nebo zraněná a je lékařsky ošetřována nebo toto lékařské ošetření potřebuje. Slovo pochází z latinského slova pati, coţ znamená něco podstoupit nebo trpět.“2 Co se týká pojmu zdraví, zde je potřeba zdraví chápat v širším slova smyslu, tj. jako pojem zahrnující nejen zdraví fyzické, ale i psychické. Za definici zdraví pak můţeme povaţovat preambuli Ústavy Světové zdravotnické organizace z roku 1946, cituji: „Zdraví je stav kompletní fyzické, duševní a sociální pohody a ne pouze nepřítomnosti nemoci nebo neduţivosti.“ Definice zdraví podle slovníku Merriam-Webster je, cituji: „Zdraví je stav bytí zvuku v těle, mysli ducha, a to zejména svoboda od fyzického onemocnění či bolesti.“ Zdraví je vytvářeno a ovlivňováno mnoha činiteli a je jedním ze základních předpokladů pro aktivní, kvalitní a spokojený ţivot i pro dobrou pracovní výkonnost. Z těchto důvodů, by měla podle mého názoru být také výchova ke zdraví a k jeho ochraně jednou z priorit základního vzdělání. Zároveň by se měla promítat do celého našeho ţivota, protoţe kaţdý

2

Pacient. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 21. 12. 2010 [cit. 2011-02-03]. Dostupné z WWW: .

10

člověk má základní právo na optimální zdraví, protoţe zdraví je základní hodnotou ţivota kaţdého člověka.

1.2. Péče o zdraví občanů v oblasti zdravotnictví Obecně si pod pojmem péče o zdraví občanů představujeme veškerou léčebnou i preventivní péči o zdraví lidu zahrnující veškerou činnost celé společnosti. Péče o zdraví občanů a celá oblast zdravotnictví je tedy jednou ze základních oblastí zájmu našeho státu. Je na ni vynakládána značná část finančních prostředků ze státního rozpočtu a zároveň je stále více a více financována námi samotnými. Je důleţité vytvoření vysokého standardu zdravotních sluţeb a dále pak zajištění bezpečnosti a účinnosti zdravotnického zboţí (zdravotnické potřeby a léčiva). Splnění těchto základních podmínek je předpokladem úspěšné zdravotní péče. A z pohledu státu i nás samotných se tedy jedná o efektivní vynaloţení prostředků, které do oblasti zdravotnictví vkládáme. Oblast ochrany práv pacienta můţeme rozdělit do dvou částí. Jedná se o část soukromoprávní, kde se nachází těţiště ochrany pacienta. V rámci soukromého práva se můţe poškozený pacient obrátit se svou ţalobou na soud a můţe poţadovat zejména náhradu způsobené újmy či přiměřené zadostiučinění za způsobení újmy. Tyto prostředky ochrany mají klasický soukromoprávní charakter. Vycházejí z porušení konkrétního subjektivního práva pacienta a následné náhrady. Druhou oblastí ochrany práv pacienta je část veřejnoprávní, kde na ochranu pacienta dbají správní orgány, které dohlíţejí na řádné fungování trhu a v případě porušení práv pacienta subjekt sankcionují. Ve zdravotnictví je veřejnoprávní úprava ochrany pacienta velmi rozsáhlá, protoţe se jedná o statek chráněný (jako je ţivot a zdraví), a proto je zde intervence státu velmi znatelná.3

3

DOLEŢAL, Tomáš; DOLEŢAL, Adam. Ochrana práv pacienta. Praha : Linde Praha a.s., 2007., s. 138. ISBN 978-80-7101-684-6. Strana 10.

11

2. PRÁVNÍ PŘEDPISY UPRAVUJÍCÍ ZDRAVOTNÍ PÉČI, OCHRANU LIDSKÉHO TĚLA A OSOBNOSTI PACIENTA 2.1. Nadzákonné právní předpisy Trojici nadzákonných právních předpisů pro oblast ochrany osobnosti pacienta tvoří Ústava ČR, Listina základních práv a svobod a Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Úcta k právům a svobodám občana a s tím související ochrana lidské osobnosti jsou pevně zakotveny v Ústavě České republiky, tj. v ústavním zákonu č. 1/1993 Sb. hlava první, čl. 1 se říká, cituji: „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát zaloţený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“ Důleţitým ústavním pramenem českého práva a zároveň součástí ústavního pořádku České republiky, ve kterých jsou zakotveny závazek a úcta demokratického státu České republiky ve smyslu respektování lidských práv a svobod, je Listina základních práv a svobod. Pro všechna základní práva a svobody platí, ţe jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a jsou pod ochranou soudní moci. Základní lidská práva a svobody obsaţené v Listině základních práv a svobod, zákonu č. 2/1993 Sb., související přímo s ochranou pacienta jako takového, upravují zejména níţe uvedené články Listiny základních práv a svobod. Týkají se nehmotných – imateriálních hodnot jako je ţivot, zdraví a tělo člověka a jsou předmětem souhrnně označovaného práva na tělesnou integritu a její nedotknutelnost. Mezi nejvýznamnější články této listiny, týkající se práva na ţivot, zdraví a tělo člověka bych zařadila článek čl. 6 odst. 1, který říká, cituji: 1. „Kaţdý má právo na ţivot. Lidský ţivot je hoden ochrany jiţ před narozením.“ A dále čl. 7 odst. 1 říká, cituji: 1. „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena můţe být jen v případech stanovených zákonem.“

12

Další články Listiny základních práv a svobod, které bezprostředně souvisí s tímto tématem, jsou článek 8 o osobní svobodě, článek 10 o ochraně lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochraně jména a článek 31 o ochraně zdraví. Poslední z trojice, která tvoří základní rámec nadzákonných právních předpisů ochrany lidského těla a osobnosti pacienta je Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, vyhlášená ve Sbírce mezinárodních smluv pod číslem 96/2001 Sb. m. s. Patří mezi nejvýznamnější pramen práva medicínského. Tento dokument obsahuje celou řadu právních pravidel důleţitých jak pro lékaře, tak pro pacienty. Vztahuje se k zásadám ochrany autonomie vůle pacienta, ochrany jeho rozhodování a klade mimořádný důraz na zachování a další uplatňování základních lidských práv a svobod v mezích pokroku biologie a medicíny.4 Podle článku 1 této Úmluvy se smluvní strany zavazují, cituji: „Smluvní

strany

budou chránit důstojnost a

svébytnost

všech lidských bytostí

a kaţdému bez diskriminace zaručí úctu k integritě jeho bytosti a ostatní práva a základní svobody při aplikaci biologie a medicíny.“ A hned v následujícím článku 2 se tyto smluvní strany zavazují, ţe budou nadřazovat zájmy o blaho lidské bytosti nad zájmy společnosti a vědy. „Obecně můţeme říci, ţe citovaná úmluva vytyčuje pouze nejdůleţitější zásady biomedicíny. Podrobná úprava dílčích otázek má být předmětem dodatkových protokolů. Úmluva je tedy základním rámcem pro ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v případě aplikace biologie a medicíny. Dalším krokem je výklad a pouţívání této úmluvy v lékařské praxi. Obojí nesmí být v rozporu s výslovnými přirozenými, resp. přirozeně-právními východisky českého ústavního řádu. V opačném případě by byl porušen příkaz ústavní konformity výkladu a pouţívání právních předpisů, který podobně platí i pro výklad a pouţívání mezinárodních smluv, resp. všeho českého právního řádu.“ Dodatkovým protokolem této Úmluvy je dodatkový protokol k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny 4

Vademecum pacienta [online]. Praha : Gőfi, s.r.o., 2007 [cit. 2011-02-28]. s. 151, Dostupné z WWW: . Strana 12-15.

13

o zákazu klonování lidských bytostí č. 97/2001 Sb. m. s. Tuto novou metodu v oblasti medicíny a biologie s sebou přineslo nové tisíciletí. Podle článku jedna této úmluvy je kaţdý zákrok, který by vedl k vytvoření lidské bytosti, která je geneticky shodná s jinou bytostí, ţivou či mrtvou, nepřípustný. Tento protokol se tedy jednak snaţí chránit před zásahy do změn lidského genomu, dále pak se snaţí zamezit vytváření lidských embryí pro výzkumné účely. Cílem tohoto protokolu je tedy zajistit jedinečnost lidských bytostí.5 Tyto dvě mezinárodní smlouvy, tj. Úmluvu na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, zákon č. 96/2001 Sb. m. s. a dodatkový protokol k ní, tj. zákon č. 97/2001 Sb. m. s., mají přednost před zákonem v českém právním řádu, kdy je moţno jejich články o zaloţení práv a povinností aplikovat přímo bez nutnosti dalších právních úprav.

2.2. Zákonné právní předpisy Dalšími právními předpisy v oblasti ochrany pacienta jsou obsaţeny v řadě zákonných a podzákonných právních předpisů. V oblasti soukromoprávní došlo k rozpracování a zkonkretizování výše uvedených ustanovení Ústavy, Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv v občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Konkrétně v jeho druhé části, nazvané „Ochrana osobnosti“ v § 11 a následujících. V této části vytyčuje občanský zákoník jako základní hodnoty osobnosti kaţdé fyzické osoby výslovně ţivot, zdraví a tím implicitně i tělo. Ţivot, zdraví a tělo jsou pak souhrnně označováno jako právo na tělesnou integritu a její nedotknutelnost. V § 11 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) je stanoveno, cituji: „Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména ţivota a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakoţ i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy“. Z toho plyne, ţe osobnost kaţdé fyzické osoby je vytvářena jednotou jeho sloţky morální a tělesné a má-li toto všeobecné osobnostní právo chránit osobnost fyzické osoby v plném rozsahu,

musí

se

tato

právní

ochrana

5

vztahovat

na

sféru

morální

SIGMUNDOVÁ, Michaela; TELEC, Ivo. Několik poznámek k ochraně osobnosti ve zdravotnictví. Zdravotnictví a právo. 2003, 6. Strana 11-12.

14

i na sféru tělesnou, dále pak musí náleţet všem lidem bez rozdílu, nepřipouštět ţádnou forem diskriminace, čímţ uplatňuje princip dle článku 3 Listiny základních práv a svobod. Tato práva vznikají narozením fyzické osoby.6 Ovšem subjektem tohoto práva je i počaté, dosud nenarozené dítě (tzv. nasciturus). Právní subjektivita se v tomto období realizuje právě v jeho právu na tělesnou integritu, § 7 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku říká, cituji: „Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se ţivé.“ Problematika na ochranu osobnosti ve vztahu k mrtvému tělu pacienta a k jeho částem je pak vyřešena § 15 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, který říká, cituji: „Po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manţelu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům.“ V oblasti práva na ochranu osobnosti je pak podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku důleţitý § 13, který říká, cituji: 1. „Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. 2. Pokud by se nejevilo postačující zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, ţe byla ve značné míře sníţena důstojnost fyzické osoby nebo její váţnost ve společnosti, má fyzická osoba téţ právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. 3. Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závaţnosti újmy a k okolnostem, za nichţ k porušení práva došlo.“ Další zákon patřící do sféry ochrany osobnosti pacienta je zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. § 23 je nazván „Poučení a souhlas nemocného a upravuje náleţitosti souhlasu pacienta při provádění léčebných a jiných úkonů“. Ochrana osobnosti pacienta jako spotřebitele je zajištěna zákonem č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.

6

SIGMUNDOVÁ, Michaela; TELEC, Ivo. Několik poznámek k ochraně osobnosti ve zdravotnictví. Zdravotnictví a právo. 2003, 6. Strana 10.

15

V oblasti veřejnoprávní je ochrana osobnosti pacienta zajišťována mnohými zákony a zdravotnickými předpisy – například se jedná o: zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, zákon č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech a řadou dalších zákonů i řadou podzákonných předpisů, tj. prováděcích vyhlášek, směrnic a výnosů vydaných Ministerstvem zdravotnictví České republiky.7

2.3. Obsah práva na tělesnou integritu Obsah dílčího práva na tělesnou integritu má, stejně jako obsah všeobecného osobnostního práva, svou negativní i pozitivní sloţku. Právo na tělesnou integritu ve své negativní sloţce obsahuje obecnou zápověď neoprávněných (protiprávních) zásahů všech jiných občanskoprávních subjektů s rovným postavením do tělesné integrity, na kterou se toto právo vztahuje. Tato negativní sloţka obsahu práva tak zajišťuje tělesnou integritu před neoprávněnými zásahy všech (erga omnes) zvenčí. Konkrétně je to před zbavením ţivota, před způsobením zranění, před vyvoláním choroby, včetně choroby psychické atd. Ve své pozitivní sloţce pak právo na tělesnou integritu zajišťuje svému subjektu právo uţívací a dispoziční. Právo na tělesnou integritu jako součást jednotného všeobecného osobnostního práva (§ 11 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.)), je svou povahou subjektivním občanským právem, působícím vůči ostatním právním subjektům erga omnes s rovným postavením vůči všem provozovatelům zdravotnických zařízení, ať jiţ jsou provozovány státem, obcí, právnickou nebo fyzickou osobou. Toto občanskoprávní pojetí v současné době odpovídá modernímu chápání vzájemného vztahu pacienta a provozovatele zdravotnického zařízení jako vztahu, který je zaloţen na principech partnerství.

7

DOLEŢAL, Tomáš; DOLEŢAL, Adam. Ochrana práv pacienta. Praha : Linde Praha a.s., 2007., s. 138. ISBN 978-80-7101-684-6. Strana 11.

16

Problematika práva na tělesnou integritu je značně široká a její rozsah se v důsledku pokračujícího rozvoje vědy a techniky a s tím spojených moderních medicínských výkonů stále rozšiřuje.8 Ve své práci se věnuji zdravotním zásahům do tělesné integrity pacienta v oblasti preventivní, diagnostické, léčebné a rehabilitační.

8

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha : Linde Praha a.s., 2004., s. 440. ISBN 80-7201-484-6. Strana 207-209

17

3. PRÁVA PACIENTA 3.1. Historie práv pacienta Hippokratova přísaha zní: „Přísahám při Apollonovi, bohu lékařství, při Aeskulapovi, Hygiei a Panacei i při všech bozích a bohyních a dovolávám se jejich svědectví, ţe podle svých sil a svědomí budu tuto přísahu a tyto závazky řádně zachovávat. Svého učitele v tomto umění budu ctít stejně jako své rodiče a vděčně mu poskytnu všechno nutné, ukáţe-li se toho potřeba, také jeho potomky budu pokládat za bratry a budou-li se chtít naučit tomuto umění, vzdělám je v něm bez nároku na odměnu a jakékoliv závazky. Rovněţ umoţním jak svým synům a dětem svého učitele, tak ţákům, kteří se slavnostně zavázali lékařskou přísahou, aby se podíleli na výuce a přednáškách i celé vědě, jinému však nikomu. Způsob svého ţivot zasvětím podle svých sil a svědomí prospěchu nemocným a budu je chránit před kaţdou úhonou a bezprávím. Ani prosbami se nedám pohnout k podání smrtícího léku, ani sám k tomu nedám nikdy podnět. Stejně tak neposkytnu ţádné ţeně prostředek k vyhnání plodu, zachovám vţdy svůj ţivot i své umění čisté a prosté kaţdé viny. Neprovedu řez u ţádného nemocného, který trpí kameny, ale odevzdám ho muţům v tomto oboru zkušeným. Ať přijdu do kteréhokoliv domu, vejdu tam jen ve snaze pomoci nemocným vyhýbaje se všemu podezření z bezpráví a jakéhokoliv ublíţení. Stejně tak budu vzdálen touhy po smyslových poţitcích se ţenami a muţi, jak se svobodnými, tak s otroky. Uvidím-li nebo uslyším-li při své lékařské praxi nebo v soukromém ţivotě lidí něco, co by mělo být utajeno, pomlčím o tom a zachovám to jako tajemství. Budu-li tuto přísahu zachovávat a řádně plnit, nechť je mi dopřáno ţít navţdy šťastně, poţívat úcty u všech lidí a těšit se z plodů svého umění. Jestliţe ji však poruším a poskvrním, staň jiţ se mi pravý opak.“ 9 Problematika vztahu mezi lékařem a pacientem se rozvíjela jiţ od starověku, avšak starověká medicína s právy pacienta příliš nepočítala. Jak vyplývá z Hippokratovy přísahy, lékař byl sice povinován k určitému chování, ale v zásadě tato pravidla byla definována spíše jako morální závazky lékaře neţ jako pravidla, na která by měl pacient nárok. Stejně tomu bylo i v dalších etapách historického vývoje, v oblasti vztahu lékař – pacient nedošlo k výraznému posunu. 9

KOŘENEK, Josef. Lékařská etika. Praha : TRITON s.r.o., 2004., s. 234. ISBN 80-7254-538-8. Strana 188.

18

Značnou změnu prošla původní paternalistická koncepce aţ po druhé světové válce, kdy začala být kladen důraz na občanskou rovnost a tím pádem byly formulovány katalogy lidských práv a svobod a začal být kladen značný důraz na právo lidského jedince na ţivot, jeho ochranu, na autonomii a na soukromí. Tato základní lidská práva pak byla aplikována i na oblast lékařské etiky a jejich dodrţováním nutně muselo dojít i k zániku paternalistického vztahu. Ten byl postupně transformován na vztah partnerský, aby se tak plně zajistila autonomie pacienta jako lidské bytosti. Dalším důvodem, který přispěl ke změně paternalistického vztahu lékaře k pacientovi, bylo zvýšení společenského standardu v

rozvinutých

zemích,

který

nutně

vedl

k

vyššímu

uvědomění

nemocných

a k respektování jejich autonomie, dále pak růst vzdělanosti širokých vrstev, pacient začal být schopen chápat poskytovanou péči a dokázal ohodnotit, tzn. přijmout či odmítnout poskytovanou zdravotní péči. Výše uvedené skutečnosti se pak následně projevily jako potřeba kodifikovat práva pacienta, v oblasti etické, tak i právní.10

3.2. Etický kodex práv pacienta Ve vyspělých zemích světa byly první etické kodexy práv pacienta formulovány na počátku 70. let, od 80. let se jejich existence i naplňování povaţuje jiţ za zcela samozřejmé. V České republice definitivní verzi Práv pacientů, která byla vypracována a formulovala na základě vzorkových práv pacientů Amerického svazu občanských svobod v roce 1985, vyhlásila centrální etická komise Ministerstva zdravotnictví České republiky dne 25. února. 1992, s akceptováním některých stanovisek z diskuse odborné veřejnosti a zároveň byly respektovány „naše“ některé specifické situace.11 Podle tohoto etického kodexu: 1. „Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním kvalifikovanými pracovníky. 2. Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo ţádat soukromí, ohledy na jeho stud a sluţby přiměřené moţnostem zdravotnického zařízení. Pacient má právo se při hospitalizaci denně stýkat se členy své rodiny či přátel. Omezení takovéhoto způsobu (tvz. kontinuálních) návštěv můţe být 10

DOLEŢAL, Tomáš; DOLEŢAL, Adam. Ochrana práv pacienta. Praha : Linde Praha a.s., 2007., s. 138. ISBN 978-80-7101-684-6. Strana 15. 11

Unify [online]. 01 červen 2003 [cit. 2011-02-28]. Práva pacientů. Dostupné z WWW: <www.unify-cr.cz>.

19

provedeno pouze ze závaţných důvodů. 3. Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením kaţdého dalšího nového diagnostického a terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohroţení má být náleţitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje více alternativních postupů, nebo pokud pacient vyţaduje informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněţ právo znát jména osob, které se na nich účastní. 4. Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí. 5. V průběhu ambulantního ošetření, vyšetření a léčby má nemocný právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace vyšetření a léčba jsou věcí důvěrnou a musejí být prováděny diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na léčbě přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral. 6. Pacient má právo očekávat, ţe veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby jsou povaţovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech počítačového zpracování. 7. Pacient má právo očekávat, ţe nemocnice musí podle svých moţností přiměřeným způsobem vyhovět pacientovými ţádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. Je-li nutné, můţe být pacient předán jinému léčebnému ústavu. Případně

tam

převezen

poté,

kdyţ

mu

bylo

poskytnuto

úplné

zdůvodnění

a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které při tom existují. Instituce, která má převzít nemocného do své péče, musí překlad nejprve schválit. 8. Pacient má právo očekávat, ţe jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo očekávat, ţe nemocnice určí postup, jímţ bude jeho lékař pokračovat v informacích o tom, jaká bude jeho další péče. 9. Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, ţe se lékař rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient můţe kdykoliv, a to i bez uvedení důvodů, z experimentu odstoupit, kdyţ byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí. 20

10. Nemocný v závěru ţivota má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony. 11. Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí

(tzv.

nemocniční

řád).

Pacient

bude

mít

právo

kontrolovat

svůj

účet

a vyţadovat odůvodnění jeho poloţek bez ohledu na to, kým je účet placen.“ Uvedený etický kodex pacienta má znát kaţdý lékař. Nemělo by se jednat pouze o teoretickou znalost, ale ve své lékařské praxi svou odpovědnou odbornou činností a lidským přístupem by měl kaţdý lékař tento kodex pomáhat naplňovat. Zároveň by měli vědět o tomto kodexu především ti, jichţ se to bezprostředně osobně týká, tedy samotní pacienti. Zdá se opravdu potřebné, aby se tento kodex stal obecně známým v celé naší společnosti. Vytvoří se tak smysluplná rovnováha mezi pacientem a lékařem. Pokud bude pacient informován, nebude se cítit jako manipulovatelný objekt lékařské vědy a zdravotnické péče. Pacient se bude cítit jako hodnotný partner ve vztahu nemocný a lékař (ve vztahu, který přirozeně vţdy odborně více straní lékaři), alespoň po stránce lidskosti. S tímto vědomím a jistotou pak můţe nemocný snáze přijímat a snášet případné obtíţe a těţkosti, které mohou vzniknout při diagnostickém a léčebném úsilí lékařů a ostatních zdravotnických pracovníků.12 V budoucnu vzniknou nepochybně další kodexy, které budou zahrnovat další zvláštní nároky, například nároky handicapovaných osob, imobilních a starých lidí, mentálně postiţených i psychicky nemocných a dalších specifikovaných skupin nemocných lidí. Aktuálním poţadavkem

dneška

je

i

vytvoření

etického

kodexu

práv

těhotné

ţeny

a dítěte.13 Uvedená práva pacienta jsou však pouze etickým kodexem práv pacienta, nacházející se v etické rovině a tudíţ se nejedná se o právní normu. Skutečná vymahatelná práva pacientů pak nacházíme jinde.

3.3. Katalog práv pacienta V oblasti práv pacienta v ČR, jak jiţ jsem se zmínila, se za zcela zásadní normu povaţuje Úmluva o lidských právech a biomedicíně, která byla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních 12

KOŘENEK, Josef. Lékařská etika. Praha : TRITON s.r.o., 2004., s. 234. ISBN 80-7254-538-8. Strana 77, 189193. 13

Unify [online]. 01 červen 2003 [cit. 2011-02-28]. Práva pacientů . Dostupné z WWW: <www.unify-cr.cz>.

21

smluv pod číslem 96/2001. Tato právní norma patří mezi nejvýznamnější pramen medicínského práva. Mezi další důleţité předpisy, z nichţ je odvozován katalog práv pacienta, jsou zákon č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu, zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Z těchto dvou právních předpisů pak můţeme definovat katalog práv ochrany osobnosti pacienta takto: „Pacient má právo 1. na zachování mlčenlivosti o skutečnostech, které se zdravotnický pracovník dozvěděl v souvislosti s ošetřováním nebo léčbou, 2. na veškeré informace o svém zdravotním stavu, 3. získat od svého lékaře potřebné informace pro zasvěcené rozhodnutí před zahájením nového diagnostického nebo terapeutického postupu, 4. odmítnout léčbu a být informován o důsledcích svého rozhodnutí, 5. na soukromí při ošetřování nebo léčbě, 6. na bezplatné preventivní vyšetření sledující zachování nebo zlepšení zdravotního stavu a aktivní přístup zdravotnického zařízení k preventivním prohlídkám, 7. podílet se na kontrole poskytnuté zdravotní péče, 8. nejméně na jeden léčivý přípravek v kaţdé skupině léčivých látek hrazený ze zdravotního pojištění, 9. na prostředek zdravotnické techniky, hrazený ze zdravotního pojištění v základním provedení nejméně ekonomicky náročném v závislosti na míře a závaţnosti zdravotního postiţení, 10. na úplný výpis z účtu a evidence své zdravotní pojišťovny, 11. na lékařskou sluţbu první pomoci a ústavní pohotovostní sluţbu, 12. na lékařské ošetření rychlou záchrannou sluţbou do 13 minut ve městě a 19 minut mimo město, 13. na bezplatný výdej léků v lékárně, pokud není stanoven doplatek ze zákona, 14. na ohleduplný, citlivý a důstojný přístup při léčbě.“14

14

DOLEŢAL, Tomáš; DOLEŢAL, Adam. Ochrana práv pacienta. Praha : Linde Praha a.s., 2007., s. 138. ISBN 978-80-7101-684-6. Strana 19.

22

Z uvedeného katalogu práv můţeme usoudit, ţe povaha práv pacienta je velmi různorodá. Pro základní orientaci můţeme rozlišovat mezi tzv. sociálními a individuálními právy pacienta, tak jak se to činí v řadě dokumentů Světové zdravotnické organizace. Sociální práva pacienta se ve zdravotnictví týkají závazků společnosti, které na sebe společnost vzala a které zajišťuje nebo vykonává přímo stát či jiné veřejné orgány nebo nestátní instituce, aby všem občanům společnosti mohla být poskytnuta přiměřená zdravotní péče. Jedná se tedy o práva, která se snaţí směřovat zajišťování dostupnosti zdravotní péče, avšak jejich obsah je ovlivněn politickými, sociálními, kulturními a ekonomickými změnami. Typickým sociálním právem, z tohoto pohledu, je tedy právo obsaţené v čl. 31 Listiny základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.), cituji: „Kaţdý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Toto právo je dále pak specifikováno na zákonné úrovni. V katalogu práv pacienta se jedná o body 6 aţ 14, tzn. právo na bezplatné preventivní vyšetření sledující zachování nebo zlepšení zdravotního stavu a aktivní přístup zdravotnického zařízení k preventivním prohlídkám, právo podílet se na kontrole poskytnuté zdravotní péče, právo nejméně na jeden léčivý přípravek v kaţdé skupině léčivých látek hrazený ze zdravotního pojištění, právo na prostředek zdravotnické techniky, hrazený ze zdravotního pojištění v základním provedení nejméně ekonomicky náročném v závislosti na míře a závaţnosti zdravotního postiţení, právo na úplný výpis z účtu a evidence své zdravotní pojišťovny, právo na poskytnutí zprávy o informacích uchovávaných o své osobě v evidenci provozovatele informací, tj. o zdraví, jedenkrát ročně bezplatně nebo za přiměřenou úplatu kdykoliv, právo na lékařskou sluţbu první pomoci a ústavní pohotovostní sluţbu, právo na lékařské ošetření rychlou záchrannou sluţbou do 13 minut ve městě a 19 minut mimo město.15 Individuálním právem pacienta ve zdravotnictví, je pak z tohoto pohledu právo obsaţené v čl. 7 o nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí, jak jiţ jsem zmiňovala výše a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.), který cituji:

15

DOLEŢAL, Tomáš; DOLEŢAL, Adam. Ochrana práv pacienta. Praha : Linde Praha a.s., 2007., s. 138. ISBN 978-80-7101-684-6. Strana 20

23

1. „Kaţdý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. 2. Kaţdý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného ţivota. 3. Kaţdý má právo na ochranu před neoprávněným shromaţďováním, zveřejňováním nebo jiným zneuţíváním údajů o své osobě.“ Tato individuální práva pacienta jsou daleko méně spjata s moţnostmi daného státu a daleko více se dotýkají přímo osobnosti pacienta. Individuální práva pacienta lze vyjádřit absolutními pojmy a jsou pak přímo vymahatelná v zájmu pacienta, velmi úzce souvisí se základními lidskými právy, jako jsou např. nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, právo na ochranu před neoprávněným shromaţďováním, zveřejňováním nebo jiným zneuţíváním údajů o své osobě. V katalogu práv pacienta jsou obsaţena v bodech 1 aţ 5. Jedná se o právo zachování mlčenlivosti o skutečnostech, které se zdravotnický pracovník dozvěděl v souvislosti s ošetřováním nebo léčbou, právo na veškeré potřebné informace o svém zdravotním stavu, právo získat od svého lékaře potřebné informace pro zasvěcené rozhodnutí před zahájením nového diagnostického nebo terapeutického postupu, právo odmítnout léčbu a být informován o důsledcích svého rozhodnutí, právo na soukromí při ošetřování nebo léčbě a právo na ohleduplný, citlivý a důstojný přístup při léčbě.16 Myslím si, ţe v oblasti zdravotnictví v České republice, více neţ v kterékoliv jiné oblasti, by měl být kladen důraz na humanitu, demokratičnost a zajištění co nejlepší zdravotní péče v souvislosti s ekonomickými moţnostmi naší země a tato péče by se pak měla s ekonomickým růstem zvyšovat.

16

DOLEŢAL, Tomáš; DOLEŢAL, Adam. Ochrana práv pacienta. Praha : Linde Praha a.s., 2007., s. 138. ISBN 978-80-7101-684-6. Strana 20.

24

4. OCHRANA OSOBNOSTI PACIENTA V OBLASTI INDIVIDUÁLNÍCH PRÁV PACIENTA Základní individuální práva pacienta jsou tedy právo na zachování mlčenlivosti o skutečnostech, které se zdravotnický pracovník dozvěděl při ošetřování nebo léčbou. Dále pak je to právo na veškeré informace o svém zdravotním stavu, právo získat od svého lékaře potřebné informace pro zasvěcené rozhodnutí před zahájením nového diagnostického nebo terapeutického postupu, právo odmítnout léčbu a být informován o důsledcích svého rozhodnutí, právo na soukromí při ošetřování nebo léčbě, právo na výběr lékaře. Pacient můţe naplnění těchto práv při své léčbě vyţadovat, a pokud ze strany zdravotnického personálu nebyla práva dodrţena, můţe se pacient doţadovat plnění těchto práv, či má právo na odškodnění za jejich porušení.17

4.1.

Právo na informace a souhlas informovaného

V rámci poskytování zdravotní péče dochází kaţdodenně a to ve velkém rozsahu k zásahům či zákrokům do tělesné integrity pacientů. Vzhledem k tomu, ţe fyzická osoba má právo na sebeurčení v oblasti péče o vlastní zdraví, je zcela zákonité, ţe zdravotní péče se poskytuje zásadně se souhlasem fyzické osoby, jíţ se zdravotní péče týká, protoţe provedení lékařského zákroku bez souhlasu pacienta můţe být posuzován jako neoprávněný zásah do osobnostních práv pacienta, konkrétně do práva na tělesnou integritu. Proto má fyzická osoba, v našem případě pacient právo na informace ohledně svého zdraví a závisí pouze na této osobě, zda podstoupí výkon či zákrok zdravotní péče.18 Podle čl. 5, zákona 96/2001 Sb. m. s., Úmluvy o lidských právech a biomedicíně má pacient vţdy

právo

na

řádné

a

úplné

informace,

týkající

se

jakéhokoliv

zákroku

v oblasti péče o jeho zdraví. A zároveň má kaţdý pacient právo rozhodnout, zda určitý výkon podstoupí či nikoliv.

17

DOLEŢAL, Tomáš; DOLEŢAL, Adam. Ochrana práv pacienta. Praha : Linde Praha a.s., 2007., s. 138. ISBN 978-80-7101-684-6. Strana 22. 18

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha : Linde Praha a.s., 2004., s. 440. ISBN 80-7201-484-6. Strana 217.

25

Čl. 5 – „Obecné pravidlo: Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je moţno provést pouze za podmínky, ţe k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakoţ i o jeho důsledcích a rizicích. Dotčená osoba můţe kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat.“ Protoţe obsah zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu neodpovídal koncepci Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, zákon č. 96/2001 Sb. m. s., došlo k novelizaci § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, cituji: „Zdravotnický pracovník způsobilý k výkonu příslušného zdravotnického povolání informuje pacienta, popřípadě další osoby v souladu s § 67b odst. 12 písm. d), o účelu a povaze poskytované zdravotní péče a kaţdého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakoţ i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích.“ Informovaný souhlas pacienta se tedy skládá ze dvou vzájemně souvisejících sloţek. První sloţkou

informovaného

souhlasu

je

právo

pacienta

na

řádné

(úplné)

poučení

o zákroku (tzn. povinnost lékaře pacienta poučit) a druhou navazující sloţkou je právo pacienta na rozhodování, zda se zákrokem souhlasí či zákrok odmítne. Pacient má právo znát všechny rozhodné skutečnosti, aby se mohl svobodně rozhodnout. Projev vůle pacienta pak musí být pak naprosto zřejmý. Podle § 35, občanského zákoníku je přípustný i konkludentní souhlas, ovšem za předpokladu, ţe není ţádná pochybnost o tom, co chtěl pacient svých chováním projevit, cituji: „Projev vůle můţe být učiněn jednáním nebo opomenutím; můţe se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.“ Pokud není respektována jedna ze sloţek, pak se jedná o protiprávní zákrok se všemi s tím souvisejícími důsledky (vzniku odpovědnostního vztahu). Jedná-li se lékařský zákrok, podává informaci pacientovi zásadně lékař, k podávání informací v tomto případě není povolána zdravotní sestra či jiný zdravotnický pracovník. Obsahem lékařských informací by mělo být pravdivé a úplné poučení o diagnóze, o průběhu i o předpokládaném vývoji (prognóze) jeho onemocnění, způsobu navrhované léčby, do poučení je nutné zahrnout moţná rizika a komplikace léčby, případné alternativní moţnosti v léčebném plánu.

26

Předpokladem informovaného souhlasu je tedy u pacienta schopnost správně pochopit podstatný význam sdělení lékaře, dále pak se zúčastnit na rozhodnutí o léčebném plánu a být svobodný v rozhodovacích procesech. Pacient můţe v zásadě kdykoliv svůj souhlas odvolat a jeho rozhodnutí musí být respektováno.19 Svůj jednou daný souhlas kdykoliv svobodně odvolat, s tím ţe bude pacient poučen o následcích odvolání. To však nemůţe zcela přirozeně platit tam, kde jiţ byly započaty, či dokonce provedeny nezvratitelné zákroky, jejichţ přerušení v jejich průběhu by znamenalo váţné ohroţení zdraví či dokonce ţivota pacienta. V opačném případě by se lékař vystavoval postupu non lege artis, se všemi nepříznivými právními důsledky.20 Lékař by měl zvolit vhodný způsob komunikace s pacientem, šetrně přistupovat k pacientovi v kaţdém konkrétním případě. Lékař by pak při vhodně zvoleném způsobu poučení neměl ztrácet ze zřetele základní cíl, tj. dosaţení v optimální míře toho, aby se pacient stal spolupracovníkem ošetřujícího lékaře při poskytování zdravotní péče. Myslím si, ţe vyšší míra informovanosti a větší míra komunikace mezi pacientem a lékařem, samozřejmě s ohledem na psychický stav pacienta, by měly zvýšit efektivitu péče (léčba symptomů vs. odstranění příčin) a tím by měla vést k moţnosti zlepšení zdraví samotného pacienta. Poučení by mělo směřovat pouze pacientovi samotnému. Neznamená to ovšem, ţe by rodinní příslušníci pacienta neměli být informováni, podmíněná poučovací povinnost se vztahuje podle § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu i na ně, citováno výše. Poučení členů rodiny je vhodné zejména tam, kde její splnění můţe podle obecných zkušeností a poznatků přispívat k tomu, aby členové rodiny příznivým působením napomáhali k úspěchu léčby nemocného.21 Informace o pacientovi však lze sdělit pouze se souhlasem samotného pacienta (§ 23 odst. 1, zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu), cituji: „V případě, kdy pacient 19

KOŘENEK, Josef. Lékařská etika. Praha : TRITON s.r.o., 2004., s. 234. ISBN 80-7254-538-8. Strana 80.

20

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha : Linde Praha a.s., 2004., s. 440. ISBN 80-7201-484-6. Strana 223-225 21

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha : Linde Praha a.s., 2004., s. 218-221. ISBN 80-7201-484-6.

27

vyslovil podle § 67b odst. 12 písm. D zákaz poskytování informací, lze informace podle věty druhé sdělovat pouze se souhlasem pacienta.“

4.1.1. Pozitivní revers Významný dokument, který je dokladem toho, ţe pacient byl řádně poučen o svém zdravotním stavu, o potřebných zákrocích a ţe souhlasí s výkonem, který by mu měl být proveden, je pozitivní revers. Pozitivní revers by měl obsahovat jméno pacienta i lékaře, který mu informace podával, datum, jakého zdravotního výkonu se informace lékaře týkala, o účelu zákroku, o provedení zákroku, jaká rizika jsou s ním spojena, jaké jsou alternativy výkonu, jaký vliv bude mít výkon na pracovní schopnost či další způsob ţivota pacienta (lze-li takový vliv předpokládat), dále pak poučení o léčebném reţimu, mělo by následovat prohlášení, ţe pacientovi bylo umoţněno klást lékaři otázky, ţe pacient pochopil všechny informace a ţe jim plně rozumí, ţe vyslovuje s výkonem plný souhlas. To vše by měl pacient potvrdit svým podpisem. Pozitivní revers není naším právním řádem vyţadován, ale pacienti se s písemným souhlasem setkávají, zejména jde-li o závaţné zdravotní výkony s vysokou mírou rizika nebo o výkony, které závaţnou měrou mění způsob dalšího ţivota pacienta.22 Pozitivní revers nikdy nemůţe nahradit komunikaci lékaře s pacientem!

4.1.2. Negativní revers Nedá-li pacient k zákroku souhlas, ani pokud je poučen o případných následcích svého negativního rozhodnutí, musí si pak lékař vyţádat od pacienta tzv. negativní revers. § 23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, říká, cituji: „Vyšetřovací a léčebné výkony se provádějí se souhlasem nemocného, nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Odmítá-li nemocný přes náleţité vysvětlení potřebnou péči, vyţádá si ošetřující lékař o tom písemné prohlášení (revers).“ Jeho konkrétní formu stanovuje vyhláška č. 385/2006 Sb., o zdravotnické dokumentaci.

22

DOLEŢAL, Tomáš; DOLEŢAL, Adam. Ochrana práv pacienta. Praha : Linde Praha a.s., 2007., s. 138. ISBN 978-80-7101-684-6. Strana 27.

28

Negativní revers musí obsahovat, cituji: 1. „Údaj o zdravotním stavu pacienta a potřebném zdravotním výkonu, 2. údaj o moţných následcích odmítnutí potřebného zdravotního výkonu pro zdraví pacienta, 3. záznam vyjádření pacienta, ţe údaje podle bodů 1 a 2 mu byly zdravotnickým pracovníkem sděleny a vysvětleny, ţe jim porozuměl a ţe měl moţnost klást doplňující otázky, které mu byly zdravotnickým pracovníkem zodpovězeny, 4. písemné prohlášení pacienta, popřípadě záznam o tomto prohlášení, ţe i přes poskytnuté vysvětlení potřebný zdravotní výkon odmítá, 5. místo, datum, hodina a podpis pacienta, 6. podpis zdravotnického pracovníka, který pacientovi informace poskytl, 7. nemůţe-li se pacient s ohledem na svůj zdravotní stav podepsat nebo odmítá-li záznam o prohlášení podepsat, opatří se záznam jménem, popřípadě jmény, příjmením a podpisem svědka, který byl projevu odmítnutí přítomen, a uvedou se důvody, pro něţ se pacient nepodepsal, a dále se uvede, jakým způsobem projevil svou vůli.“23 Je nutné říci, ţe zákon vysloveně hovoří o sepsání písemného prohlášení, tzn. reversu, nikoliv pouze o záznamu lékaře do zdravotnické dokumentace. Záznam lékaře do zdravotnické dokumentace, ţe pacient odmítá určitou zdravotní péči, bez toho, aby byl tento záznam doplněn negativním reversem, by pak musel být povaţován za postup v rozporu se zákonem. Sepsání písemného prohlášení o odmítnutí si ošetřující lékař na pacientovi nemůţe vynutit. Odmítne-li ovšem pacient takovéto písemné prohlášení i přes řádné poučení lékařem vydat, pak je v zájmu samotného lékaře, aby si vzhledem k moţným nepříznivým právním důsledkům, které jsou s poskytnutím zdravotní péče spojeny, zajistil spolehlivý důkaz odmítnutí vhodným způsobem (např. podpisem svědka apod.).

4.1.3. Právo pacienta nevědět Pokud si však pacient nepřeje být informován o svém zdravotním stavu, nesmí tak lékař provádět proti jeho vůli. Právo disponovat s právem na poučení má pacient na základě Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, zákon č. 96/2001 Sb. m. s. čl. 10 odst. 2.

23

DOLEŢAL, Tomáš; DOLEŢAL, Adam. Ochrana práv pacienta. Praha : Linde Praha a.s., 2007., s. 138. ISBN 978-80-7101-684-6. Strana 29.

29

Nebýt informován o svém zdravotním stavu z nejrůznějších závaţných osobních důvodů je právo pacienta, které je nutno respektovat, a zároveň výkonu zdravotní péče v tomto směru naprosto nic nebrání. I to je totiţ způsob svobodného rozhodnutí, beroucí zvláštní zřetel zejména na vlastní psychický stav, který zná sám pacient nejlépe. Pacient tedy můţe lékaři sdělit, ţe si nepřeje být o svém zdravotním stavu informován a ţe rozhodování nechává na samotném lékaři. V některých případech ovšem musí pacient informace o svém zdravotním stavu strpět i tehdy, pokud si ji výslovně nepřál (např. v případě přenosných chorob). Proto je potřeba čl. 2 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, zákon 96/2001 Sb. m. s., vykládat tak, ţe jinak se uplatňující zájmy o blaho lidských bytostí, které jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy a výzkumu, neplatí tam, kde by se zájem o blaho konkrétní lidské bytosti uplatňovalo ke škodě jiných lidských bytostí.24

4.2.

Nahlíţení pacienta do zdravotnické dokumentace

Zdravotnická dokumentace má velmi úzkou vazbu s právem na informace pacienta a stejně tak k lékařskému tajemství (povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků). Úmluva o lidských právech a biomedicíně (čl. 10, odst. 2) přiznává kaţdému právo, cituji: „znát veškeré informace shromaţďované o jeho zdravotním stavu“, toto právo můţe být omezeno

pouze

výjimečně

pouze

zákonem.

Dále

je

toto

právo

rozvedeno

v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu a v navazujících předpisech. „Podle současného znění zákona o péči o zdraví lidu má pacient právo: 1. Na poskytnutí veškerých informací shromáţděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě nebo v jiných zápisech vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu; v případě autorizovaných psychologických metod a popisu léčby psychoterapeutickými prostředky má nárok na informace, jejichţ obsahem je popis příznaků onemocnění, diagnóza, popis terapeutického přístupu a interpretace výsledků testů, 2. v

přítomnosti

zdravotnického

pracovníka

nahlíţet

do

dokumentů

uvedených

v písmenu a) 3. na pořízení výpisů, opisů nebo kopií dokumentů uvedených v písmenu a) 24

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha : Linde Praha a.s., 2004., s. 440. ISBN 80-7201-484-6. Strana 222-223, 226.

30

4. určit osobu, která můţe být informována o jeho zdravotním stavu, nebo vyslovit zákaz podávání těchto informací jakékoliv osobě, a to při přijetí k poskytování zdravotní péče nebo kdykoliv po přijetí; pacient při určení osoby, která můţe být informována o jeho zdravotním stavu, zároveň určí, zda této osobě náleţí téţ právo nahlíţet do dokumentů a na pořízení výpisů, opisů nebo kopií těchto dokumentů; pacient můţe určení osoby nebo vyslovení zákazu kdykoliv odvolat; jde-li o pacienta, který nemůţe s ohledem na svůj zdravotní stav určit osoby, které mohou být o jeho zdravotním stavu informovány, mají právo na aktuální informace o jeho zdravotním stavu osoby blízké. Pacienta nebo zákonného zástupce pacienta je povinen o právech uvedených výše poučit ošetřující lékař.“ 25

4.3.

Právo poskytnutí informace o pacientovi, který zemřel

Osoby blízké zemřelému pacientu mají právo na informace o zdravotním stavu pacienta, který zemřel, o příčinách jeho smrti a výsledku pitvy, nahlíţení do zdravotnické dokumentace či do jiných zápisů vztahujících se ke zdravotnímu stavu pacienta. Rovněţ mají právo na pořízení výpisů, opisů a kopií těchto zdravotnických dokumentů. Toto právo by ovšem neměli, pokud by pacient určil za svého ţivota jinak. Pacient totiţ můţe sám zvolit osoby, kterým budou informace po jeho úmrtí sděleny. Pokud by se jednalo o osobu s omezenou způsobilostí k právním úkonům, které znemoţňují uplatnit toto právo na určení osoby (jedná se o osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům nebo nezletilou osobu), má tyto výše uvedená práva zákonný zástupce tohoto pacienta, popřípadě osoba, která je zákonným zástupcem přímo určena. Pokud pacient ještě za svého ţivota vyslovil zákaz poskytování veškerých informací týkajících se jeho zdraví a zdravotního stavu před úmrtím, mají právo na informace osoby blízké pouze v případě, ţe je to v zájmu jejich zdraví nebo ochrany zdraví dalších osob.26

25

DOLEŢAL, Tomáš; DOLEŢAL, Adam. Ochrana práv pacienta. Praha : Linde Praha a.s., 2007., s. 138. ISBN 978-80-7101-684-6. Strana 33. 26

DOLEŢAL, Tomáš; DOLEŢAL, Adam. Ochrana práv pacienta. Praha : Linde Praha a.s., 2007., s. 138. ISBN 978-80-7101-684-6. Strana 34.

31

4.4.

Ochrana informací o pacientovi – povinná mlčenlivost

„Cokoliv při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co nesmí se sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti.“ Hippokrates Pacient má právo nejen na poskytnutí informací o svém zdravotním stavu, ale má rovněţ právo na to, aby všichni zdravotničtí zaměstnanci (nejen lékaři) zachovali povinnost mlčenlivosti o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem svého povolání, tj. respektování tzv. lékařského tajemství. Jde o jeden ze základních předpokladů, od něhoţ se pak odvíjí důvěra pacienta k lékaři, ke zdravotnickému pracovníkovi i k celému zdravotnickému zařízení. Choulostivost této problematiky je dána tím, ţe zdravotní stav člověka a informace o něm jsou velmi citlivou a intimní záleţitostí. V případě neoprávněného či zlovolně cizí osobě zpřístupněného údaje o zdravotním stavu člověka můţe znamenat pro pacienta újmu morální, můţe poškodit jeho pověst či mít za následek i škody hmotné. Povinnost mlčenlivosti zdravotnických pracovníků je upravena ve článku 10 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle nějţ má, cituji: „Kaţdý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví.“ Dále pak v právním řádu ČR je problematika mlčenlivosti upravena v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, konkrétně v § 55 odst. 2, písmeno d), které uvádí, cituji: „Kaţdý zdravotnický pracovník je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dověděl při výkonu svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sděluje se souhlasem ošetřované osoby; povinnost oznamovat určité skutečnosti, uloţená zdravotnickým pracovníkům zvláštním právním předpisem tím není dotčena. Povinností mlčenlivosti není zdravotnický pracovník vázán v rozsahu nezbytném pro obhajobu v trestním řízení a pro řízení před soudem nebo jiným orgánem, je-li předmětem řízení spor mezi ním, popřípadě jeho zaměstnavatelem a pacientem, nebo jinou osobou uplatňující práva na náhradu škody nebo na ochranu osobnosti v souvislosti s poskytováním zdravotní péče.“ V zákoně č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, v § 67 odst. 11, písmeno b), se dále uvádí, cituji: „Osoby získávající způsobilost k výkonu zdravotnického povolání mohou nahlíţet do zdravotnické dokumentace pouze v rozsahu nezbytně nutném a u pacientů stanovených pověřeným zdravotnickým pracovníkem zdravotnického zařízení, které zabezpečuje praktickou výuku osob získávajících způsobilost k výkonu zdravotnického povolání; 32

k nahlíţení do zdravotnické dokumentace takových pacientů je třeba jejich písemného souhlasu, případně souhlasu jejich zákonných zástupců. Souhlas pacienta není třeba, není-li moţné jej získat vzhledem ke zdravotnímu stavu pacienta. Osoby získávající způsobilost podle věty prvé jsou povinny o skutečnostech, o nichţ se ze zdravotnické dokumentace dozvěděly, zachovávat mlčenlivost.“ Povinnost mlčenlivosti tedy ukládá zákon nejen ohledně informací o zdraví, léčbě apod., ale i jakýchkoli dalších informací, pokud se je zdravotnický pracovník dozvěděl při výkonu svého povolání. Povinnost mlčenlivosti dalších pracovníků (nezdravotníků) pak plyne ze zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Předmětem mlčenlivosti je důvod, proč a kde je pacient léčen. Dále však jsou předmětem mlčenlivosti i další citlivé údaje, jako je diagnóza pacienta a prognóza jeho nemoci. Povinnost

mlčenlivosti

můţe

být

prolomena

(kromě

důvodu

udělení

souhlasu

se sdělením těchto informací pacientem) z důvodu oznamovací povinnosti a dále pak v trestním řízení se souhlasem soudce.27

4.5.

Právo na poskytnutí odborné péče

Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, zákon 96/2001 Sb. m. s., v článku 4 říká, cituji: “Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy.“ Profesní povinnosti pro lékaře pak můţeme najít ve více zákonných ustanoveních. Jedním z nich je zákon 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře, a České lékárnické komoře (Zákon o ČLK, konkrétně § 9 odst. 2 pís. a), který říká, ţe kaţdý člen komory je povinen vykonávat své povolání odborně v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony. Povinnosti zdravotních pracovníků jsou pak dále upraveny v § 55 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve kterém je stanoveno, ţe zdravotničtí pracovníci jsou povinni vykonávat zdravotnické povolání svědomitě, poctivě, s hluboce lidským vztahem k občanům a s vědomím odpovědnosti ke společnosti. Podrobněji se s povinnostmi lékařů můţeme seznámit v Etickém kodexu České lékařské komory.

27

KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha : Linde Praha a.s., 2004., s. 440. ISBN 80-7201-484-6. Strana 223-225.

33

Lékař by se měl, vzhledem ke svému povolání, chovat ke svému pacientovi morálně. Samozřejmostí pak je, aby jednal s odbornou péčí a své povolání vykonával svědomitě a humánně. Uvědomění si zodpovědnosti je také jedním z předpokladů, které souvisí s prací lékaře. Jeho odbornost by měla vycházet ze vzdělání, které je pro výkon jeho lékařského povolání nezbytné. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu v § 11 stanoví, ţe zdravotnická zařízení jsou povinna poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (dle postupu lege artis).28 Jestliţe by tedy lékař či jiný zdravotnický pracovník prokazatelně soustavně hrubě zanedbával své povinnosti průběţně se vzdělávat v rámci své profese nebo specializace, pak by tato okolnost při hodnocení subjektivního měřítka postupu „lege artis“ nemohla zůstat bez povšimnutí. Postup „lege artis“ není přesně právně definován. Proto hodnocení toho, co je vlastně postup „lege artis“ náleţí spíše medicíně, nikoliv právu. V řadě případů připouští lékařská věda více neţ jeden správný postup, metodu či prostředek. Proto je důleţité, aby se lékař přidrţel kteréhokoliv z medicínsky uznávaných postupů a postupoval tedy „lege artis“. Tyto medicínsky uznávané postupy jsou obsahem výuky na lékařských fakultách, v postgraduálním vzdělávání, které jsou převáţně uznány v odborném lékařském tisku, na odborných kongresech atd. Při konkrétních sporech pak bude hrát značnou váhu vyjádření vysoce kvalifikovaného orgánu či jednotlivce (znalce v soudním řízení, ústavní znalecký posudek, znalecká komise apod.). Za porušení poţadavku poskytovat péči „lege artis“ lze tedy povaţovat například: nedostatečnou odbornost; přecenění vlastních schopností a nezajištění návazné péče; další chyby při uplatnění odbornosti; technické chyby, selhání dovednosti, přehlédnutí; odborné chyby mající původ v nedostatečné kontrole; nevhodné, nešetrné jednání s pacienty; nepořádné vedení zdravotnické dokumentace; nedostatky v organizaci práce. Postupy „lege artis“ tedy znamenají, ţe lékař či jiný zdravotnický pracovník při poskytování zdravotní péče, zvolí takové postupy, metody a prostředky, které jsou

28

Vademecum pacienta [online]. Praha : Gőfi, s.r.o., 2007 [cit. 2011-02-28]. s. 151, Dostupné z WWW: . Strana 80.

34

ověřené, pouţitelné a uznávané v praxi, navzájem se prolínají a doplňují, přičemţ z hlediska účinnosti pro zdraví pacienta jsou srovnatelné. 29

4.6.

Právo na volbu lékaře

Proces vymáhání práv pacienta ve zdravotnictví v České republice není obvykle levnou ani příjemnou záleţitostí. Proto se také často stává, ţe poškozený pacient se obhajoby svých práv nakonec

vzdá.

Aby

k

poškozování

práv

pacienta

docházelo

co

nejméně,

je vhodné, aby se sám pacient pokusil předcházet situacím, při kterých můţe k poškozování těchto práv docházet a snaţil se s lékařem dohodnout na konkrétních podmínkách poskytování péče. V případě neshody „o dohodě“ mezi pacientem a lékařem, si můţe pacient podle § 9 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zvolit jiného lékaře. Právo na výběr lékaře je dále upraveno v § 11 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Dále je zde stanoveno, ţe pojištěnec má právo nejen na výběr lékaře či jiného odborného zdravotnického pracovníka, ale i zdravotnického zařízení. Pokud tedy pacient ztratí důvěru ke svému lékaři nebo jiţ nechce, aby ho jeho stávající lékař léčil, má ze zákona právo na volbu jiného lékaře i jiného zdravotnického zařízení. V případě změny lékaře je podle § 11b zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, odmítnutí nově zvoleného lékaře moţné pouze tehdy, cituji: „Zvolený lékař můţe odmítnout přijetí pojištěnce do své péče pouze tehdy, jestliţe by jeho přijetím bylo překročeno únosné pracovní zatíţení lékaře tak, ţe by nebyl schopen zajistit kvalitní zdravotní péči o tohoto nebo o ostatní pojištěnce, které má ve své péči. Jiná váţná příčina, pro kterou můţe zvolený lékař odmítnout přijetí pojištěnce, je téţ přílišná vzdálenost místa trvalého nebo přechodného pobytu pojištěnce pro výkon návštěvní sluţby. Míru únosného pracovního zatíţení a závaţnost příčiny pro nepřijetí pojištěnce do své péče posuzuje zvolený lékař. Lékař nemůţe odmítnout pojištěnce ze stanoveného spádového území a v případě, ţe se jedná o neodkladnou péči.“ Dalším legislativním důvodem pro odmítnutí pacienta je, pokud lékař nemá uzavřenou smlouvu se zdravotní pojišťovnou, u které je pacient evidován jako její pojištěnec.

29

STOLÍNOVÁ, Jitka; MACH, Jan. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Galén, 1998., s. 313. ISBN 8085824-88-4. Strana 164-169.

35

Pak by totiţ pacient lékařskou péči musel hradit v plné výši ze svých soukromých finančních prostředků. Kaţdé odmítnutí převzetí pacienta do lékařské péče musí být pacientovi dotčeným lékařem – a to obligatorně ze zákona, písemně potvrzeno.30 Aby mohlo být právo na výběr lékaře či zdravotnického zařízení naplněno, měl by mít pacient k dispozici dostatečné informace o kvalitě zdravotnických zařízení, kde podstoupí vyšetření nebo výkon. Jedním z mnoha projektů Ministerstva zdravotnictví České republiky je jiţ několik let výzkum spokojenosti pacientů. Na stejném principu funguje ve všech vyspělých zdravotnických systémech na světě měření kvality zdravotní péče právě prostřednictvím spokojenosti pacientů. Výzkum probíhá formou dotazníkového šetření. Dotazníky pak vyplňují pacienti v nemocnicích, rehabilitačních ústavech a psychiatrických léčebnách. Certifikát „SPOKOJENÝ PACIENT“ za rok 2010 byl předán několika zdravotnickým zařízením, která splnila stanovená kritéria zaměřený na spokojenost pacientů nadstandardními výsledky v oblastech např.: přijetí do nemocnice, tělesného pohodlí, přístupu personálu k pacientovi, komunikace lékař a pacient apod.

30

Vademecum pacienta [online]. Praha : Gőfi, s.r.o., 2007 [cit. 2011-02-28]. s. 151, Dostupné z WWW: . Strana 85-86

36

Cílem certifikace je motivovat zdravotnická zařízení ke zvyšování úrovně zdravotní péče o pacienty a zlepšení orientace veřejnosti v problematice kvality zdravotních sluţeb.31 Rozhodně to není jediný zdroj informací o kvalitě zdravotnického zařízení, ale tato iniciativa mi připadá velmi zajímavá a srozumitelná široké veřejnosti. Tabulka 1: Certifikát „Spokojený pacient“ byl předán v roce 2010 těmto zdravotnickým zařízením s nadstandardními výsledky

Zdroj: Měření kvality zdravotní péče prostřednictvím spokojenosti pacientů. In Ministerstvo zdravotnictví České republiky [online]., 2010 [cit. 2011-03-24]. Dostupné z WWW: http://www.mzcr.cz/Kvalita/dokumenty/merenikvality-zdravotni-pece-prostrednictvim-spokojenosti-pacientu_3722_1816_13.html>.

31

Ministerstvo zdravotnictví České republiky [online]. 28.06.2010 [cit. 2011-03-06]. Certifikace Spokojený pacient. Dostupné z WWW:.

37

5. MOŢNOSTI ŘEŠENÍ SPORŮ MIMOSOUDNÍ CESTOU 5.1.

Stíţnost

Pokud se pacient dostane do situace, ţe se cítí nespokojen s chováním lékaře nebo jeho přístupem (například jde-li o odepírání přístupu k informacím o zdravotním stavu či při důvodném podezření na porušování mlčenlivosti), nebo pokud pacient povaţuje podávané informace za nekvalitní a nebo se mu zdá, ţe došlo k zanedbání povinné péče nebo pochybení při operaci, můţe si na konkrétní případ samozřejmě stěţovat. Systém stíţností je však nepřehledný a pacienti postrádají informace o tom, na koho se mohou obrátit a co mohou od vyřízení stíţnosti očekávat. Jde-li pouze o nějaké nedorozumění či nezávaţnou situaci, povaţuji osobně za nejlepší řešit vzniklý problém přímo s dotyčným lékařem či jeho přímým nadřízeným. Pokud toto však není moţné, pak zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů říká, ţe lze podat stíţnost u vedoucího zdravotnického zařízení (například u ředitele nemocnice). Další z moţností, kam se v případě stíţnosti obrátit, je zaslat svou stíţnost na zřizovatele zdravotnického zařízení (tj. krajský úřad, u fakultních nemocnic a většiny psychiatrických léčeben ministerstvo zdravotnictví) nebo na orgán státní správy, který zdravotnické zařízení registroval (tj. krajské úřady, v případě, ţe se jedná o nestátní zařízení – na Magistrát hlavního města Prahy). Pokud se jedná o stíţnost týkající se lékaře, typický je případ porušení profesní etiky, pak se pacient můţe obrátit na Českou lékařskou komoru nebo Českou stomatologickou komoru. Další moţností, kam se obrátit v případě nespokojenosti je, doručit svou stíţnost na zdravotní pojišťovnu. Specifické stíţnostní okruhy a orgány, které se podněty a stíţnostmi pacientů zabývají, pak upravují i další zákony. Mezi ně patří například zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené zákony nenazývají vţdy prostředek ochrany práv pacienta „stíţností“, zákonodárce v nich hovoří o „návrhu na přezkoumání“, „podnětu“ nebo jen stanoví, ţe se pojištěnec „můţe

38

obrátit“ na určitou instituci. Svou podstatou tato podání, ale pojem „stíţnost“ naplňují, pacienti si skrze ně totiţ „stěţují“ na postupy zdravotníků. Stíţnost nesmí být anonymní, měla by obsahovat dostatek informací pro její vyřízení příslušným orgánem. Jedná-li se o sloţitější situaci, je často vhodné doloţit stíţnost zdravotní dokumentací a poradit se s odborníkem. Uvedené stíţnosti lze kombinovat.32

5.1.1. Stíţnost na lékaře u České lékařské komory Jedna, podle mne ze zásadních stíţností, kam se v případě nespokojenosti s jednáním lékaře můţe pacient obrátit, je stíţnost u České lékařské komory. Podle zákona č. 220/1991 Sb., o lékařských komorách musí být kaţdý lékař, vykonávající své povolání, členem České lékařské komory, proto si v případě neetického a neodborného jednání lékaře můţeme stěţovat právě tam, protoţe komory si kladou jako jeden ze svých hlavních cílů chránit svoji profesní čest. Stíţnost musí být podána do jednoho roku od doby, kdy k tomuto jednání lékaře došlo. Musí být podána písemnou formou a výhodou je, ţe ji nemusí podat pouze samotný poškozený pacient, ale můţe ji podat kdokoliv (například příbuzný). Stíţnost by měla pak být vyřízena do šesti měsíců od jejího přijetí Českou lékařskou komorou. Pokud pacient nesouhlasí s tím, jak byla jeho stíţnost vyřízena, můţe podat námitku, a to do patnácti dnů od obdrţení rozhodnutí revizní komise. O této námitce pak následně rozhoduje Čestná rada České lékařské komory. Proti rozhodnutí komise se pak ještě můţe odvolat i lékař, proti kterému je řízení vedeno, nebo pověřený člen revizní komise. V případě, ţe stíţnost bude uznána, můţe být provinilému lékaři udělena důtka, pokuta aţ do výše 30.000 Kč, můţe být z České lékařské komory podmíněně vyloučen (se zkušební dobou na jeden aţ tři roky) nebo zcela vyloučen, coţ by znamenalo, ţe jiţ nebude moci vykonávat své povolání. Lékaři také můţe být uloţeno potřebné doškolení či přezkoušení. V případě, ţe se během disciplinárního řízení dojde k závěru, ţe lékař při výkonu zdravotní péče pochybil, můţe mít

32

Férová nemocnice [online]. 11. 11. 2008 [cit. 2011-03-03]. Stíţnosti. Dostupné z WWW: <www.ferovanemocnice.cz>.

39

tento závěr pro pacienta význam také jako důkaz při případném soudním řešení při vymáhání odškodného. Proti podání takovéto stíţnosti pacientem můţe hovořit fakt, ţe prvotním zájmem komory je hájení zájmů lékařů a stíţnosti pacientů navíc v první fázi řeší kolegové z místa výkonu povolání lékaře, proti kterému stíţnost směřuje. V praxi se pak můţe stát, ţe i v případech zjevných pochybení bývají stíţnosti shledávány „bezdůvodnými“, a to bez přesvědčivého odůvodnění.33

5.2.

Pacientský ombudsman

Pacientský ombudsman je jedním z dalších řešení, které můţe slouţit nejen k ochraně, prosazování a hájení práv a zájmů pacientů, včetně jejich zákonných práv ve vztahu k péči o zdraví. Svou činností pak přispívá ke zvyšování kvality zdravotnických sluţeb a péče, k odvrácení nebo ke zmírnění poškození pacienta, ke zlepšení vztahů mezi pacienty a zdravotnickým personálem, tím ţe se snaţí mediovat jejich vzájemná nedorozumění a spory. Tato funkce vznikla z aktivit neziskové organizace Svazu pacientů České republiky (viz. kapitola Neziskové organizace) a jejím úkolem je řešení jednotlivých konkrétních kauz pacientů. Pacient by po ukončení kauzy měl nabýt přesvědčení, ţe vše, co bylo moţné učinit v jeho prospěch, bylo učiněno a zároveň musí být seznámen se všemi právními okolnostmi svého případu a navrţenými řešeními. Doposud však

chybí legislativa, která

by se

konkrétně zabývala

ombudsmany

ve zdravotnictví, jde tedy o čestnou funkci, bez nároku na honorář, jako občanskou aktivitu zlepšující prostředí, ve kterém se jako pacienti pohybujeme. Na svého pacientského ombudsmana se jiţ mohou obrátit pacienti ve třech krajích ČR, a to v krajích moravských, v Ústeckém kraji a v kraji Středočeském.34 V několika českých nemocnicích pak funguje tzv. nemocniční ombudsman, jeho postavení a činnost ale nejsou ve všech nemocnicích stejné, velmi záleţí na tom, k čemu jej konkrétní nemocnice pověřila. Obvykle bývá jeho úkolem, stejně jako u pacientského ombudsmana, 33

Férová nemocnice [online]. 11. 11. 2008 [cit. 2011-03-03]. Stíţnosti. Dostupné z WWW: <www.ferovanemocnice.cz>. 34

Svaz pacientů České republiky [online]. 6. 2. 2011 [cit. 2011-03-06]. Ombudsman ve zdravotnictví. Dostupné z WWW: .

40

chránit práva pacientů a jejich rodinných příslušníků, zodpovídat na dotazy a pomáhat řešit stíţnosti. Ombudsman buď můţe být přímo pověřen řešením stíţností pacientů, nebo můţe fungovat jako mezistupeň před podáním oficiálních stíţností. Ale ve druhém případě jeho činnost vlastně podávání oficiálních stíţností předchází tím, ţe spornou situaci konzultuje s pacientem a zdravotníkem a snaţí se dospět ke smírnému řešení konfliktu. Jako problematický aspekt jeho činnosti vidím v tom, ţe to, ţe se jedná o zaměstnance nemocnice, můţe mít vliv na jeho nestrannost při řešení problémů. Mezi nemocnice, ve kterých působí nemocniční ombudsman, patří Fakultní nemocnice Ostrava, Fakultní Thomayerova nemocnice s poliklinikou Praha, Bohumínská městská nemocnice, a.s., Svitavská nemocnice, a.s., Fakultní nemocnice Plzeň.35

5.3. Ombudsman Podle zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci je veřejný ochránce práv je monokratickým (tzn. orgánem jedné osoby) nezávislým a nestranným státním orgánem, které stojí mimo veřejnou správu a není tedy úřadem. Zákonem je naopak povolán k tomu, aby činnost veřejné správy kontroloval a dohlíţel na ni. Úkolem instituce veřejného ochránce práv je ochrana osob před jednáním úřadů a dalších institucí, které vykonávají státní správu a které se nachází v rozporu s právem a neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakoţ i před jejich nečinností. V oblasti zdravotnictví má veřejný ochránce oprávnění zabývat se podněty, případně i zahájit šetření z vlastní iniciativy, a to vůči ministerstvu zdravotnictví, krajským úřadům při výkonu státní správy, vůči zařízením, v nichţ se vykonává ochranné léčení nebo zabezpečovací detence a má toto oprávnění i vůči veřejným zdravotním pojišťovnám. Podnět k veřejnému ochránci je moţno podat v případech pokud registrující orgán, zdravotní pojišťovna nebo zřizovatel, který je správním úřadem, řádně a včas nevyřídili podanou stíţnost či jiné podání pacienta. Na veřejného ochránce je moţné se také obrátit v případech nerovného zacházení s pacienty a při podezření na jednání v rozporu s antidiskriminačním zákonem.

35

CANDIGLIOTA, Zuzana, et al. Ochrana práv pacienta [online]. Brno : Liga lidských práv, 2010 [cit. 201103-06]. s. 63. Dostupné z WWW: <www.llp.cz>. ISBN 978-80-87414-03-3. Strana 9-11.

41

Ombudsman a jeho spolupracovníci mají v šetření stíţností rozsáhlá oprávnění. Mohou nahlíţet do spisů či klást otázky zaměstnancům úřadu. Není však jeho právo nahrazovat činnost úřadů ani zdravotnických zařízení, proto nemůţe rušit či měnit jejich případná rozhodnutí. Ze své funkce však můţe v případě zjištění pochybení vyţadovat zjednání nápravy a můţe o zjištěném pochybení informovat nadřízený úřad, vládu a samozřejmě i veřejnost.36 Přínosem činnosti kanceláře veřejného ochránce je v přispívání k řádnému prošetření stíţnosti pacienta, a protoţe se jedná o zcela nezávislou instituci, která pravidelně zveřejňuje výsledky svých činností a své právní názory, pomáhá tak sjednocovat přístup různých úřadů při prošetřování stíţností. Jako nevýhodu této instituce musím zmínit, ţe činnost veřejného ochránce se omezuje pouze na prošetřování postupů správních úřadů. Ombudsman tak nemůţe ze své funkce prošetřovat přímo a konkrétně pacientovu stíţnost na kvalitu zdravotní péče a přístup zdravotníků.

5.4. Mediace – mimosoudní řešení sporů ve zdravotnictví Pokud se osobní jednání s nespokojeným pacientem nepodaří vyřešit smírně, pak zdravotnické zařízení vyčkává, zda se pacient rozhodne obrátit se svým nárokem na soud či ne. Ze zkušeností organizace Ligy lidských práv zcela jednoznačně vyplývá, ţe ve většině zdravotnických zařízení bývá opomíjen prostor mezi osobním jednáním s nespokojeným pacientem, který se cítí poškozen a případným začátkem soudního řízení. V minulosti bylo toto vyčkávání zdravotnického zařízení zpravidla úspěšné, protoţe jak jsem psala jiţ výše v kapitole Práva na volbu lékaře, lidé se do zdlouhavých a náročných sporů pouští jen velmi neradi. V současnosti však s postupným vyjasňováním judikatury soudů a snahám o zvyšování odškodnění pro pacienty, jsou zdravotnická zařízení nucena se snaţit o mimosoudní vyřešení sporu. A zde má právě svoje místo mediace. Mediace je tedy způsob vhodného řešení sporu mezi pacientem a lékařem (nebo poskytovatelem zdravotní péče) mimosoudní cestou. Vyuţívá neutrální stranu, která je 36

CANDIGLIOTA, Zuzana, et al. Ochrana práv pacienta [online]. Brno : Liga lidských práv, 2010 [cit. 201103-06]. s. 63. Dostupné z WWW: <www.llp.cz>. ISBN 978-80-87414-03-3. Strana 19-20.

42

neutrální a profesionální, tzn. mediátora, který se snaţí hledat uspokojivý výsledek pro obě zúčastněné strany. Pomocí mediace lze řešit stíţnost nespokojeného pacienta i situace, v nichţ by poškozený pacient mohl zaţalovat zdravotnické zařízení. Mediace existuje jako metoda řešení konfliktu v řadě zemí. Avšak na rozdíl od většiny evropských zemí není v České republice mediace jako alternativa občanského soudního řízení právním řádem výslovně upravena. To však neznamená, ţe

by její výsledky

po stránce právní nebyly platné. Strany mohou podle § 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku uzavřít dohodu o narovnání, cituji: „Dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něţ účastník nemohl pomyslet.“ Mezi výrazné přednosti mediace je nutno zařadit fakt, ţe je výrazně méně náročnější na čas a peníze, neţ případné řešení sporu soudní cestou a jednotlivá setkání se uskutečňují dle moţností všech zúčastněných. Jednou z výhod pro pacienta je to, ţe nebude nucen vypovídat před soudem, z čehoţ mohou mít zvláště introvertní jedinci značné obavy. A na rozdíl od soudů se mohou mediátoři věnovat případu intenzivněji. Velmi ocenitelná je také snaha, ţe vedou účastníky k tomu, aby si uvědomili své zájmy i zájmy protistrany, aby tak mohlo dojít k oboustranně výhodné dohodě. Výhodou mediace je také moţnost kdykoliv mediaci ukončit. Další pozitivní věcí, kterou pacient jistě ocení je, ţe v konečném důsledku, pak zpravidla nedojde k úplnému narušení vztahů mezi pacientem a nemocnicí. Nevýhodou tohoto řešení se můţe zdát, ţe by měla být vyplacená částka zřejmě o něco niţší neţ suma potenciálně přiznaná poškozenému pacientovi soudem. Je však zapotřebí vycházet z aktuální judikatury v obdobných případech a vzít na zřetel skutečnost, ţe oproti klasickému řízení je velkou výhodou mediace rychlost dosaţení kompenzace.37 I kdyţ se zdá, ţe takto vyřešené mimosoudní spory jsou velmi příjemným řešením konfliktů ve zdravotnictví, je v jednání mezi pacienty a zdravotnickými zařízeními tato sluţba 37

Férová nemocnice [online]. 2010 [cit. 2011-03-06]. Mediace: mimosoudní řešení sporů. Dostupné z WWW: .

43

vyuţívána doposud jen velmi zřídka. K mimosoudnímu vyrovnání mezi poškozeným pacientem a zdravotnickým zařízením dosud dochází v ČR jen málokdy, většinou se tak děje v případech soukromých klinik, které se bojí medializace.

5.5. Neziskové organizace Mezi největší pacientské sdruţení, které hájí zájmy pacientů, prosazuje jejich zastoupení ve správních orgánech a dozorčích radách a vyjadřuje se k návrhům právních předpisů, patří Svaz pacientů České republiky. Na svých stránkách www.pacienti.cz vede bezplatnou poradnu pacientů. Svaz pacientů také inicioval

svůj

projekt

pacientských

ombudsmanů,

o

kterém

se

zmiňuji

výše.

Dále pak toto sdruţení také na svých stránkách nabízí uţitečný seznam advokátů, kteří se specializují na zdravotnické právo a kteří poskytují cenově zvýhodněné nebo dokonce bezplatné konzultace pro pacienty. Další neziskovou organizací, která se mimo jiné zabývá i právy pacientů je Liga lidských práv (www.llp.cz). Její zaměření v oblasti ochrany osobnosti pacienta se především týká prosazování práva na informovaný souhlas, na práva ţen v těhotenství a během porodu, dále se zabývá otázkou očkování či protiprávní sterilizaci ţen a jiných dalších témat spojených se zdravotnictvím. Liga lidských práv navrhuje systémová řešení a změny právních předpisů a dokonce zastupuje některé strategické případy klientů před soudy a snaţí se i tímto způsobem o prosazování práv pacientů. Od roku 2008 spustila Liga lidských práv na internetu svůj informační web, který se právem pacientů přímo zabývá (www.ferovanemocnice.cz). Prostřednictvím tohoto webu se Liga lidských práv snaţí poskytovat ucelenou cestou informace o právech pacienta a medicínském právu srozumitelné pro širokou veřejnost.

44

6. PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST A PRÁVA PACIENTA 6.1. Obecné podmínky vzniku právní odpovědnosti Pokud poškozený pacient není spokojen s pokusem o mimosoudní vyrovnání, obrátí se se svým nárokem na soud. V úvodu kapitoly Právní odpovědnost a práva pacienta se musím zmínit o tom, ţe ještě samotná chyba lékaře či zdravotnického pracovníka, ať uţ je to omyl v úsudku, technická chyba v manuálním výkonu, nebo přehlédnutí, opomenutí apod., ještě nezakládá právní odpovědnost. Aby bylo moţné uplatnit právní odpovědnost, musí k tomu být vţdy jak v trestním řízení, tak v občanskoprávním řízení, splněny následující základní podmínky pro vznik této odpovědnosti, cituji: 1. “Jednání – vyţaduje se zpravidla, aby jednání bylo protiprávní, respektive aby zakládalo porušení

nějaké

právní

povinnosti.

Typickým

protiprávním

jednáním

v medicíně můţe být postup non lege artis, neposkytnutí pomoci, porušení mlčenlivosti, provedení interrupce, aniţ jsou splněny zákonem stanovené podmínky apod. 2. Následek – za následek se povaţuje zpravidla vznik určité újmy, například újmy na zdraví, majetkové újmy – škody na majetku, ale můţe to být také pouze ohroţení chráněného zájmu, např. neposkytnutí pomoci. 3. Příčinná souvislost mezi ad 1 a ad 2 – znamená, ţe pokud by nedošlo k jednání ad 1, nedošlo by ani k následku ad 2. 4. Zavinění – není-li prokázáno zavinění, nepřipadá v úvahu trestní odpovědnost, i kdyby byly splněny tři předchozí podmínky. V trestním řízení zavinění dokazuje strana, která podala obţalobu – tedy státní zástupce. Obviněnému musí být prokázáno, ţe k zavinění došlo. V občanskoprávním řízení má naopak důkazní břemeno, pokud jde o zavinění, zpravidla obţalovaný. Můţe se tedy zpravidla zprostit občanskoprávní odpovědnosti, pokud prokáţe, ţe škodu nezavinil. V některých případech však jde o takzvanou odpovědnost za výsledek (někdy je také nazývána objektivní odpovědností), kdy právní odpovědnost vzniká bez ohledu na zavinění. To však nikdy nepřipadá v úvahu v právu trestním.“ Zavinění rozdělujeme na zavinění úmyslné a z nedbalosti. Dále se pak zavinění dělí na úmysl přímý a úmysl nepřímý, nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. 45

Cituji: „U přímého úmyslu pachatel věděl, ţe poruší nebo ohrozí zákonem chráněný zájem, nebo alespoň věděl, ţe jej můţe porušit nebo ohrozit a chtěl také porušení nebo ohroţení způsobit. U nepřímého úmyslu pachatel věděl, ţe svým jednáním můţe způsobit porušení nebo ohroţení zákonem chráněného zájmu, a pro případ, ţe jej způsobí, s tím byl srozuměn. Při vědomé nedbalosti pachatel věděl, ţe můţe ohrozit nebo porušit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, ţe takový následek nezpůsobí. Při vědomé nedbalostí pachatel nevěděl, ţe svým jednáním můţe také ohroţení nebo porušení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.“ 38 Důleţité je upozornit, ţe za nedbalost nevědomou je povaţován i nedostatek potřebných vědomostí, kterými by lékař měl a mohl disponovat.

6.2. Druhy právní odpovědnosti ve vztahu k právům pacienta Nejčastější druhy právní odpovědnosti ve vztahu k právům pacienta jsou trestní odpovědnost a občanskoprávní odpovědnost. Trestněprávní odpovědnost je jedním z nejcitlivějších druhů odpovědnosti, který je spojen s moţností uloţit trest odnětí svobody a zákazem činnosti. Znamená, ţe za spáchání trestného činu je odpovědna vţdy konkrétní fyzická osoba.39 Hlavním pramenem je zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a hlavním cílem je chránit státním donucením nejdůleţitější hodnoty. V tomto druhu odpovědnosti jde o vztah mezi státem a potencionálním pachatelem. V trestním právu platí zásada „nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“ – coţ znamená, ţe trestán můţe být pouze za takový čin, který je v zákoně označen za trestný, musí splňovat podmínku společenské nebezpečnosti. Dále pak trestní právo vyţaduje zavinění. Neplatí zde takzvaná objektivní odpovědnost, respektive odpovědnost za výsledek, je zde vyloučena. Trestní zákon přesně stanoví předpoklady trestní odpovědnosti, jednotlivé trestné činy a sankce. Pravidla trestního řízení pak stanovuje trestní řád. 38

MACH, Jan; RATH, David. Právní sebeobrana lékaře. Praha : Presstempus spol. s r.o., 2006., s. 143. ISBN 80-903350-6-3. Strana 18. 39

MACH, Jan; RATH, David. Právní sebeobrana lékaře. Praha : Presstempus spol. s r.o., 2006., s. 143. ISBN 80-903350-6-3. Strana 21, 26.

46

V občanskoprávní odpovědnosti ve zdravotnictví je hlavním pramenem zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jde zde především o odpovědnost za škodu nebo za zásah do práva na ochranu osobnosti. Cílem tohoto řízení je nahradit poškozenému pacientovi vzniklou újmu. V občanskoprávní odpovědnosti neodpovídá za způsobenou škodu zaměstnanec, ale zdravotnické zařízení. A zaměstnanec pak v omezeném rozsahu odpovídá za škodu svému zaměstnavateli v souladu se zákoníkem práce.40

Obrázek 2: Schéma odpovědnostních vztahů při způsobení škody pacientovi

Zdroj: PRUDIL, Lukáš. Základy právní odpovědnosti ve zdravotnictví. Brno : Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2006. 76 s. 57-851-06. Strana 12.

40

STOLÍNOVÁ, Jitka; MACH, Jan. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Galén, 1998., s. 313. ISBN 8085824-88-4. Strana 29.

47

6.3. Trestní odpovědnost V České republice, oproti zemím západní Evropy a USA, bývá obvyklejší, ţe pacient, který se cítí poškozen na zdraví zásahem lékaře, podává raději trestní oznámení neţ občanskoprávní ţalobu. Podání trestního oznámení bývá pro pacienta „levnější a výhodnější“ variantou, protoţe iniciování trestního řízení je zdarma a náklady na řízení trestního oznámení hradí stát. Na rozdíl od občanskoprávní ţaloby na náhradu škody, kde částky mohou v případě prohry ţalobce vyjít aţ na statisíce korun. Obstarávání důkazních materiálů (např. nákladné vypracování znaleckých posudků) se pak tedy v rámci trestního řízení přenáší na orgány policie, respektive na státního zástupce, kteří mají lepší přístup k důkazům. A pokud poškozený pacient v tomto řízení uplatní nárok na náhradu škody, můţe mu být přiznána. Při podání trestního oznámení na lékaře si je pak nutno uvědomit tři základní skutečnosti. První skutečností, která musí být prokázána, je nejen příčinná souvislost mezi jednáním lékaře a škodlivým následkem, ale musí být prokázáno zavinění na straně lékaře. Druhou skutečností, která je nezbytně nutná pro zahájení trestního řízení, je to, ţe trestně právní odpovědnost se týká pouze fyzických osob, to znamená, ţe v řízení musí být jasně prokázáno, ţe protiprávního jednání se dopustila konkrétní osoba, proti níţ je řízení vedeno. Pokud by tomu tak nebylo, musí být trestní řízení zastaveno. Třetí skutečnost se týká finančního odškodnění, které bývá v trestním řízení niţší neţ při podání ţaloby u civilního soudu, případně můţe být poškozený se svým nárokem přímo na civilní soud odkázán.41 Trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) ve znění pozdějších předpisů, začal rozlišovat podle závaţnosti

dvě

kategorie

trestných

činů,

a

to

zločiny

a

přečiny.

Přečinem

se rozumí čin, za který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody do tří let. Trestný čin z ublíţení na zdraví z nedbalosti je přečinem vţdy. Ostatní trestné činy jsou povaţovány za zločiny, ke kterým můţe při výkonu zdravotnického povolání dojít.

41

DOLEŢAL, Tomáš; DOLEŢAL, Adam. Ochrana práv pacienta. Praha : Linde Praha a.s., 2007., s. 138. ISBN 978-80-7101-684-6. Strana 59.

48

Mezi ně patří: neposkytnutí pomoci, omezování a zbavení osobní svobody, účast na sebevraţdě, nedovolené přerušení těhotenství, neoprávněné nakládání s osobními údaji, výroba a drţení psychotropních látek, šíření toxikomanie, podávání anabolických látek mládeţi, šíření nakaţlivé choroby, ohroţení pod vlivem návykové látky, přijímání úplatku, podvod, nepřekaţení a neoznámení trestného činu. Zločiny budou zpravidla projednávány ve standardním trestním řízení, zatímco v případě přečinů budou převaţovat zjednodušené formy řízení, odklony a alternativní řešení, včetně širokého uplatnění prostředků probace a mediace.42 Ve své práci se věnuji třem základním trestním činům, se kterými se pacient můţe setkat. Jsou to ublíţení na zdraví z nedbalosti, neposkytnutí pomoci a omezování a zbavení osobní svobody.

6.3.1. Ublíţení na zdraví z nedbalosti Mezi nejzávaţnější trestné činy řadí český trestní zákoník trestné činy proti ţivotu a zdraví. Právní úprava rozlišuje dva stupně ublíţení na zdraví. Niţší stupeň se nazývá ublíţením na zdraví a vyšší stupeň těţká újma na zdraví. Ublíţení na zdraví je definováno podle § 122 Sb., zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku jako, cituji: „Ublíţením na zdraví se rozumí takový stav záleţející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklým způsob ţivota poškozeného a který vyţaduje lékařského ošetření.“ K naplnění podstaty ublíţení na zdraví z nedbalosti je nezbytné, aby lékař ve své lékařské péči postupoval odborně chybně (tedy non lege artis) a v příčinné souvislosti s jeho chybným jednáním došlo k ublíţení na zdraví nebo smrti pacienta. Nezbytnou podmínkou je, aby lékaři bylo prokázáno, ţe k tomuto jednání a následku došlo v důsledku jeho zavinění. § 148 nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) říká, cituji: „Kdo jinému z nedbalosti ublíţí na zdraví tím, ţe poruší důleţitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání nebo funkce nebo uloţenou mu podle zákona, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok nebo zákazem činnosti.“

42

STOLÍNOVÁ, Jitka; MACH, Jan. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Galén, 1998., s. 313. ISBN 8085824-88-4. Strana 41-63.

49

Těţká újma na zdraví je definováno podle § 122 Sb., zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, cituji: „Těţkou újmou na zdraví se rozumí jen váţná porucha zdraví nebo jiné váţné onemocnění. Za těchto podmínek je těţkou újmou na zdraví zmrzačení, ztráta nebo podstatné sníţení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důleţitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy, nebo delší dobu trvající porucha zdraví.“ § 147 nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) říká, cituji: 1. „Kdo jinému z nedbalosti způsobí těţkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta nebo zákazem činnosti. 2. Odnětím svobody na šest měsíců aţ čtyři léta nebo peněţitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, ţe porušil důleţitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloţenou mu podle zákona.“ Ve zdravotnické praxi se pak rozdíl mezi ublíţením na zdraví a těţkou újmou na zdraví velmi těţko rozlišují. Tento rozdíl je však velmi zásadní pro případný trestní postih pachatele a stanovení trestní sazby. Podle mého názoru je velmi důleţité rozlišovat, a to samozřejmě i v případě ukládání trestů, mezi újmou na zdraví či smrtí způsobenou z nedbalosti spojenými například s neposkytnutím pomoci pacientovi, a mezi případy, kdy lékař o nemocného pečoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale přesto došlo k chybě. Také veřejnost velmi citlivě reaguje na případy, ve kterých se jedná o neposkytnutí pomoci, hrubé zanedbání péče o pacienta či neetické jednání zdravotnického pracovníka. V případech, kde nejde o chybu spojenou s těmito jevy, nebývá reakce veřejnosti tak ostrá.43

6.3.2. Neposkytnutí pomoci Neposkytnutí pomoci patří mezi trestné činy ohroţující ţivot nebo zdraví. Je za ně odpovědný (§ 150, zákon č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku) ten, kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky váţné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout.

43

STOLÍNOVÁ, Jitka; MACH, Jan. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Galén, 1998., s. 313. ISBN 8085824-88-4. Strana 41.

50

Za osobu, která je povinna poskytnout pomoc a v případě neposkytnutí pomoci se nemůţe vyvinit, jen proto, ţe by to bylo spojeno s nebezpečím pro ni nebo pro někoho jiného, lze jednoznačně povaţovat lékaře, zdravotní sestru, případně i dalšího zdravotnického pracovníka, ale také např. i policistu, hasiče. Dále pak nelze omluvit případy neposkytnutí pomoci tím, ţe se zdravotnický pracovník necítil dostatečně kvalifikovaný k poskytnutí řádné pomoci. Pokud se jedná o základní úkony první pomoci, je povinen tyto úkony ovládat kaţdý zdravotnický pracovník. Zákon vychází z toho, ţe nelze zůstat nevšímavým k utrpení jiného. Za provinění neposkytnutí pomoci hrozí trest odnětí svobody aţ na tři léta nebo zákazem činnosti. Při spáchání tohoto trestného činu není důleţité, zda následkem porušení této povinnosti došlo k poškození či ke smrti pacienta. Trestnou činností je v tomto případě skutečnost, ţe nebyla poskytnuta pomoc a nehledí se při tom na následek. Jedná se tedy o úmyslný trestní čin, a proto zde nemůţeme mluvit o jeho spáchání z nedbalosti.44

6.3.3. Omezování a zbavení osobní svobody Podstatou tohoto trestného činu je to, ţe někdo jinému bez oprávnění brání uţívat osobní svobodu. Zbavení svobody spočívá v trvalém nebo alespoň dlouho trvajícím omezení osobní svobody, blíţící se uvěznění. Na respektování lidských práv a svobod je nutno klást velký důraz. Mezi ně patří i právo pacienta, aby byla respektována jeho svobodná vůle. Zákon o péči a zdraví lidu pak taxativně stanovuje podmínku pro přípustnost takového omezení osobní svobody a tělesné integrity jedince, a říká kdy a v jakých případech lze vykonávat zdravotní péči bez souhlasu pacienta a v jakých případech ho lze vzít do ústavní péče. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu, v § 23 odst. 4 pak zmiňuje, kdy je lékař oprávněn a povinen poskytnout zdravotní péči bez souhlasu pacienta – tyto případy jsem jiţ citovala výše v kapitole o zákonných výjimkách poskytování péče bez souhlasu pacienta. Další § 24 pak zmiňuje, ţe převzetí nemocného do ústavní péče bez jeho písemného souhlasu z důvodů uvedených v § 23 odst. 4 musí zdravotnické zařízení oznámit soudu, v jehoţ obvodu má sídlo, do 24 hodin. Převzetí pacienta do ústavní péče se soudu neoznamuje, projevil-li pacient dodatečný souhlas s hospitalizací, ve lhůtě do 24 hodin. 44

STOLÍNOVÁ, Jitka; MACH, Jan. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Galén, 1998., s. 313. ISBN 8085824-88-4. Strana 47.

51

Pokud by byl pacient hospitalizován proti své vůli a nebyly by splněny zákonné podmínky k tomu, aby byla zdravotní péče poskytnuta bez jeho souhlasu, pak by šlo o trestný čin omezování osobní svobody. O omezování osobní svobody by se tak mohlo jednat i v případě, ţe byl proveden z lékařského hlediska zcela perfektní zákrok. Pokud by byl pacient dlouhodobě nebo dokonce trvale umístěn ve zdravotnickém zařízení, aniţ by byly splněny zákonné podmínky a nahlášení příslušnému soudu, pak by šlo o trestný čin zbavení osobní svobody.45

6.3.4. Okolnosti vylučující protiprávnost V praxi se můţeme setkat s jednáním, které můţe vykazovat znaky trestného činu, avšak o trestný čin nepůjde. Jsou to tzv. okolnosti vylučující protiprávnost. Nazýváme jimi takové okolnosti, které způsobují, ţe se čin svými rysy podobá trestnému činu, avšak není nedovolený (protiprávní), ani společensky nebezpečný, a proto ho nelze kvalifikovat jako trestný čin. Mezi příklady okolností vylučující protiprávnost můţeme ve zdravotnictví zařadit zejména případy krajní nouze a výkon povolání. Podstatou krajní nouze (§ 28, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) je, ţe v tomto případě dochází ke střetu dvou zájmů chráněných právem. Střetnutí těchto zájmů pak spočívá v tom, ţe jednomu zájmu hrozí porucha, která můţe být odvrácena pouze poruchou druhého zájmu. V případě krajní nouze musí být splněny tyto zákonem stanovené podmínky, cituji: 1. „Je odvráceno nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému trestním zákonem; 2. nebezpečí hrozí přímo, bezprostředně; 3. nebezpečí nelze za daných okolností odvrátit jinak; 4. ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen je snášet; následek způsobený odvrácením nebezpečí nesmí být zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil.” Lidský ţivot a lidské zdraví je zájem chráněný trestním zákonem, proto jedná-li se o nebezpečí, které ohroţuje lidský ţivot nebo jeho zdraví, pak rozhodně můţeme říci, ţe se jedná o nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému trestním zákonem.

45

STOLÍNOVÁ, Jitka; MACH, Jan. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Galén, 1998., s. 313. ISBN 8085824-88-4. Strana 50-51

52

Vysvětlení pojmu výkon povolání znamená, ţe lékař není trestně odpovědný za lékařské výkony, které řádně indikoval a řádně provedl, ani kdyţ měly za následek smrt pacienta, ovšem pouze za předpokladu, ţe pacient dal svolení k tomuto zákroku. Pokud nebyly splněny podmínky pro poskytnutí péče bez jeho souhlasu nebo pacient nedal svolení k lékařskému zákroku, pak můţe jít o neoprávněný zásah do osobní svobody, který je trestný.46

6.3.5. Poškozený pacient a jeho práva v trestním řízení Poškozeným se stává ten pacient, kterému bylo ublíţeno na zdraví trestním činem, či způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozený pacient má právo činit návrhy na doplnění dokazování, můţe kdykoliv nahlíţet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání a před skončením se k věci vyjádřit. Má právo na náhradu škody. Dále pak je oprávněn navrhnout, aby soud v rámci trestního řízení (adhezní řízení) ve svém odsuzujícím rozsudku uloţil obţalovanému povinnost škodu nahradit. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje, ale jak uţ jsem zmínila, soud přiznává finanční odškodnění, které se uplatňuje v rámci trestního řízení zpravidla niţší neţ při občanskoprávním řízení. Další eventualitou je, ţe soud můţe poškozeného odkázat s nárokem na náhradu škody přímo na občanskoprávní řízení. Nebo můţe soud vyhovět návrhu na náhradu škody jen částečně a současně odkázat poškozeného pacienta se zbytkem nároku na občanskoprávní řízení. Návrh na náhradu škody v trestním řízení nelze podat, bylo-li jiţ o věci rozhodnuto v řízení občanskoprávním.

6.4. Občanskoprávní odpovědnost V občanskoprávní odpovědnosti jde o odpovědnost za škodu, v našem případě tedy o odpovědnost za škodu na zdraví (bolestné, ztíţení společenského uplatnění) a dále se pak jedná o odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti. Podle mnoha odborníků je toto jediný a správný způsob, kterým se řeší mnoţnost úspěšného vyřešení sporů mezi pacienty a zdravotnickými zařízeními.

46

STOLÍNOVÁ, Jitka; MACH, Jan. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Galén, 1998., s. 313. ISBN 8085824-88-4. Strana 37-38, 40, 70.

53

Ve své práci bych se chtěla zmínit o odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právních povinností, o odpovědnosti za škodu způsobenou zásahem do osobnostních práv pacienta.

6.4.1. Odpovědnost za škodu způsobenou porušením právních povinností Odpovědnost za škodu způsobenou porušením právní povinnosti je upravena v ustanovení § 420 zákon č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, cituji: 1. „Kaţdý odpovídá za škodu, kterou způsobí porušením právní povinnosti. 2. Škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, kdyţ byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti pouţili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou

podle

tohoto

zákona

neodpovídají;

jejich

odpovědnost

podle

pracovněprávních předpisů není tím dotčena. 3. Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáţe, ţe škodu nezavinil.“ Toto znamená, ţe ţalobce je povinen prokázat, ţe ke škodě došlo v přímé souvislosti s jednáním ţalovaného. Ţalovaný tedy musí prokázat, ţe škodu nezavinil a pokud se mu toto nepodaří, bude za škodu odpovídat. Platí zde tedy opačný princip neţ v trestním právu, kde naopak vinu musí obţalovanému prokázat obţaloba, a do té doby platí presumpce neviny. Jak uţ jsem se zmínila, existují základní podmínky pro vznik právní odpovědnosti v oblasti odpovědnosti za škodu, která byla způsobena chybou zdravotnického pracovníka. Je to porušení právní povinnosti – tzv. protiprávní stav, ve zdravotnictví půjde především o povinnost poskytovat péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy („lege artis“), dále pak existence škody jako újmy, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je vyjádřitelná v penězích, v těchto případech můţe jít o bolestné, ztíţení společenského uplatnění, ušlý zisk apod. Dále pak musí být příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodou, v těchto případech musí být příčinná souvislost řešena konkrétně a musí být zhodnoceny všechny okolnosti objasňující, co bylo příčinou následného výsledku. A jako poslední bod je uváděna skutečnost, ţe se nepodařilo prokázat, ţe ke škodě došlo bez zavinění. Škoda ovšem nemusí být způsobena pouze zaměstnancem právního subjektu, tedy právnické či fyzické osoby, ale můţe jít i o osobu, která vykonávala činnost pro tuto právnickou

54

či fyzickou osobu, a to na základě jiného smluvního vztahu neţ je pracovní poměr. Jde tu tedy o jakoukoliv činnost, která spadá do působnosti zdravotnických zařízení. 47

6.4.2. Odpovědnost za škodu způsobenou zásahem do osobnostních práv Pokud se týká zásahů do osobnostních práv pacienta, jak uţ jsem zmínila, kaţdému z nás je zcela jasné, ţe poskytování zdravotní péče je spjato se zásahy do tělesné integrity pacienta. V případě zásahu do toho práva se tedy kaţdý pacient můţe domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu jeho osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů. Pokud se morální zadostiučinění v konkrétním případě jeví pacientovi jako nedostačující, můţe mu pak soud přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výši této náhrady určí s přihlédnutím k závaţnosti vzniklé újmy a k jejím okolnostem, za nichţ k porušení práva došlo. Pokud je neoprávněným zásahem do tohoto práva vedle nemajetkové újmy téţ majetková škoda, odpovídá za ni ten, kdo do tohoto práva neoprávněně zasáhl, a to podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Odpovědnost za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti je objektivní, nevyţaduje se totiţ zavinění původce takového neoprávněného zásahu. Vţdy je však podmínkou zásahu jeho neoprávněnost. Vyloučena tedy nemůţe být případná sankce za porušení práva na ochranu osobnostních práv pacienta i v případě, kdy se jedná o tzv. omluvitelný omyl. Pokud se jedná o skutková tvrzení difamující povahy, můţe se původce tohoto zásahu zprostit odpovědnosti tehdy, kdyţ dokáţe, ţe je takové tvrzení pravda. Toto ovšem neplatí, pokud se to týká tvrzení, která jsou chráněna právem na ochranu osobního soukromí, včetně intimní sféry pacienta. Dalo by se říci, ţe obsah práva na ochranu osobnosti je nepochybně širší neţ jeho praktická aplikace v České republice. Proto se nabízí otázka, zda by se touto formou občanskoprávního řízení mohl pacient domáhat svou ţalobou na ochranu osobnosti řádné zdravotní péče, odpovídají současným dostupným poznatkům lékařské vědy („lege artis“), pokud cítí, ţe se mu takovéto péče nedostává.

47

STOLÍNOVÁ, Jitka; MACH, Jan. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Galén, 1998., s. 313. ISBN 8085824-88-4. Strana 74-77.

55

Dosud se s tímto typem ţaloby, kterou by se pacient domáhal řádné zdravotní péče, příliš nepočítá. Pro poskytování zdravotní péče platí samozřejmě speciální právní předpisy. Ale došlo-li k porušení povinností z nich vyplývajících, pak má ţaloba na ochranu osobnosti naději uspět. V případě, kdy by byl posuzován eventuální nárok na přiměřené zadostiučinění – náhrada nemajetkové újmy, kterou utrpěl pacient tím, ţe se mu nedostalo řádné zdravotní péče, na kterou měl právo, pak není vyloučeno. Nemohlo by ovšem jít o duplicitní náhradu škody na zdraví (jakou je bolestné, ztíţení společenského uplatnění či ušlý výdělek), ale muselo by jít jedině o náhradu imateriální újmy (jakou je například důvodná obava o vlastní ţivot, psychická újma související s touto obavou či s obavou bezdůvodné hospitalizace, psychické napětí a stres, které pacient utrpěl nevhodným jednáním zdravotníků). U nás jsou zatím ţaloby tohoto typu vzácností, ale v západoevropských zemích s vyspělou právní kulturou nejsou tyto případy ţádnou výjimkou. 48

48

STOLÍNOVÁ, Jitka; MACH, Jan. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Galén, 1998., s. 313. ISBN 8085824-88-4. Strana 85-91.

56

ZÁVĚR V závěru bych chtěla zdůraznit, jak velice si cením společenské prospěšnosti zdravotnického povolání, jehoţ základním posláním je výkon společensky prospěšné činnosti a usilování o dosaţení co nejpříznivějšího výsledku pro ţivot a zdraví pacienta. Je zcela jasné, a několikrát jsem se ve své práci zmínila, ţe toto povolání s sebou přináší vysokou míru rizika při provádění úkonů zdravotní péče, protoţe v kaţdodenní praxi dochází ve velkém rozsahu k zásahům či zákrokům do tělesné integrity pacienta. Bohuţel však v některých případech můţe dojít při poskytování zdravotní péče k porušení individuálních práv pacienta a v závaţnějších případech dokonce k ohroţení zdraví či ţivota. Ve své práci jsem se v teoretické části věnovala vymezení právních předpisů upravujících pojmy zdravotní péče, ochrana lidského těla a ochrana osobnosti pacienta, zároveň jsem se zabývala výčtem práv pacienta v etické a právnické rovině, výčtem individuálních práv pacienta a v praktické části jsem popsala pacientovy moţnosti jejich vymáhání jak v řízení soudním, tak mimosoudním. V této praktické části jsem rozepsala moţnosti mimosoudního řešení sporů, od stíţností, přes zřizování funkcí pacientského ombudsmana a nemocničního ombudsmana, tyto moţnosti urovnání sporu se praktikují zejména při drobných konfliktech a nesrovnalostech, jako je nevhodné chování či pochybení bez větších následků. Dále jsem se zabývala moţností mimosoudního řešení sporu v případech, kdy je vhodné obrátit se se ţádostí na pomoc veřejného ochránce práv. A jako poslední moţnost řešení sporu mimosoudní cestou jsem zmínila moţnost mediace. V řešení sporů soudní cestou jsem popsala moţnost trestního stíhání, které se doposud v České republice nejvíce pouţívá. Dále pak jsem se zabývala moţností řešení cestou občanskoprávního sporu. Pro kaţdou moţnost ochrany práv pacienta jsem se snaţila připsat jak pozitiva, tak negativa těchto moţností. Podle skutečností, které jsem měla moţnost nastudovat, se mi však zdá, ţe způsob efektivního vymáhání práv pacienta není v české právní praxi ještě zcela dořešen. Na jedné straně jsou zde práva pacienta, kterých by měl kaţdý postiţený určitě domáhat, jsou zakotvena v právních předpisech a jsou soudně vymahatelná. Z jejich porušení pak plynou pacientům konkrétní nároky. Na druhé straně je zde právě zvýšené riziko zdravotnického povolání, které z lékařského poslání činí velmi rizikový sektor. Myslím si, ţe je zcela neţádoucí pro samotného pacienta, 57

aby lékař při samotném zdravotním zákroku či výkonu přihlíţel, zda mu následně nehrozí trestní stíhání, protoţe jeho úsudek by tím mohl být ovlivněn v negativním slova smyslu. Ale kde najít ten správný způsob? Řada odborníků, kteří se medicínským právem zabývají, se shodují na tom, ţe iniciovat trestní oznámení proti konkrétnímu lékaři, tak jak je tomu doposud v naší právní praxi běţné, není vhodný způsob ochrany práv pacienta. Samozřejmě pokud se jedná o trestní čin, který má význam celospolečenský, kdy je posuzováno hledisko ochrany základních společenských hodnot, či se jedná o případ úmrtí, kdy je třeba akutně zajistit provedení pitvy či toxikologického vyšetření ke zjištění příčiny smrti, jsou podání trestních oznámení zcela v pořádku. Na otázku, proč je vlastně tak „oblíbené“ podávat trestní oznámení na lékaře v České republice, získám odpověď podle mého názoru velmi jednoduše. Iniciování trestního řízení je zdarma a nespokojený pacient prakticky pouze podá trestní oznámení. Na rozdíl od ţaloby o náhradu škody, kde částky mohou ţalobce v případě prohry vyjít na tisíce aţ statisíce korun. Dalším důvodem, který podle mne také v řadě případů rozhoduje, proč je trestní oznámení vyuţíváno, je ten, ţe orgány činné v trestním řízení mají lepší přístup k důkazům, neţ kdokoliv jiný. V občanskoprávním sporu je pak obstarávání důkazů pro poškozeného pacienta daleko obtíţnější. Ale jaký je pak důsledek tohoto trestního oznámení a následného trestného řízení? V řadě případů dochází podle odborníků „pouze“ k represi lékaře a následné „štvanici na lékaře“, ale nedojde k odškodnění pacienta, potřebné pro případnou následnou péči o postiţeného, které by mohlo v případě občanskoprávních sporů či mediace vyřešit pojištění zdravotnického zařízení. Další problém vidím v nízké částce odškodnění, které je pacient v případech soudních sporů schopen doposud vyzískat. Z médií je znám případ ţeny, které byla neoprávněně provedena sterilizace. Myslím si, ţe vysouzená pouhá omluva, je naprosto neodpovídající náhrada pro tuto postiţenou. V současnosti pracuje Ministerstvo spravedlnosti České republiky na rektifikaci soukromého práva a v jejím rámci se chystá také nový občanský zákoník, který reaguje na potřebu změny v soukromém právu. V novém občanském zákoníku se výrazně zesiluje ochrana práv spojených s osobností člověka, jako jsou práva na ţivot, zdraví, osobní svobodu, soukromí a dalších. Tyto změny by se tedy pak měly promítnout i do práva medicínského. 58

Porušení těchto práv musí být odčiněno zadostiučiněním, tak jak je tomu jiţ dnes. Ovšem nově se bude dávat přednost peněţitému zadostiučinění, které bude muset být poskytnuto vţdy, kdyţ nebude postačovat jiný způsob (například omluvou) skutečnému a dostatečně účinnému odčinění způsobené újmy. § 93 – 103 se pak budou věnovat přímo zásahům do tělesné integrity. Právo člověka zadrţeného ve zdravotnickém zařízení bude nově upravovat § 104 – 109. Důvodem zařazení této úpravy do občanského zákoníku je v tom, ţe taková opatření zasahují do lidské svobody a spadají tedy do rámce ochrany osobnosti. Jako řešení této situace vidím do budoucna přehodnocení podávání trestních oznámení na lékaře a větší moţnost dosaţení úspěchu cestou občansko-právního sporu. Další moţnost řešení sporů vidím ve zdomácnění moţnosti mimosoudního vyrovnání – mediací, které jiţ fungují v mnoha zemích – například ve Francii, Německu a Velké Británii, ale bohuţel u nás se velké oblibě dosud netěší. Řešením by byla její úprava právním řádem České republiky.

59

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Tištěné materiály 1. DOLEŢAL, Tomáš; DOLEŢAL, Adam. Ochrana práv pacienta. Praha : Linde Praha a.s., 2007., 138 s. ISBN 978-80-7101-684-6. 2. KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha : Linde Praha a.s., 2004., 440 s. ISBN 80-7201-484-6. 3. KOŘENEK, Josef. Lékařská etika. Praha : TRITON s.r.o., 2004., 234 s.. ISBN 80-7254-538-8. 4. MACH, Jan; RATH, David. Právní sebeobrana lékaře. Praha : Presstempus spol. s r.o., 2006., 143 s. ISBN 80-903350-6-3. 5. MITROFANOVOVÁ, Markéta. Ţaluj svého lékaře. Magazín Právo. 20. 11. 2010, 48. 6. PRUDIL, Lukáš. Základy právní odpovědnosti ve zdravotnictví. Brno : Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2006. 76 s. ISBN 80-7013-433-X 7. SIGMUNDOVÁ, Michaela; TELEC, Ivo. Několik poznámek k ochraně osobnosti ve zdravotnictví. Zdravotnictví a právo. 2003, 6. 8. STOLÍNOVÁ, Jitka; MACH, Jan. Právní odpovědnost v medicíně. Praha : Galén, 1998., 313 s. ISBN 80-85824-88-4.

Legislativa 9. Česká republika. Zákon č. 96/2001 Sb. m. s., Úmluva o lidských právech a biomedicíně. In Sbírka mezinárodních smluv. 2. 10. 2001, 44. Dostupný také z WWW: http://www.sagit.cz/pages/sbirkatxt.asp?zdroj=ss01096&cd=77&typ=r>. 10. Česká republika. Listina základních práv a svobod. In Ústava České republiky s úvodním komentářem. 2005, 032, s. 22-26. ISSN 80-251-0362-5. 11. Česká republika. Ústava České republiky. In Ústava České republiky s úvodním komentářem. 2005, 032, s. 11-21. ISSN 80-251-0362-5. 12. Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. In Občanský zákoník a související předpisy. 2010, 802. ISSN 978-80-7208-818-8. 13. Česká republika. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu : ve znění pozdějších předpisů. In Sbírka zákonů České republiky. 2008, 11,. Dostupný také z WWW: <www.sagit.cz/pages/sbirkasrch.asp?cd=76&typo=r&typ=s&refresh= yes>. 14. Česká republika. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. In Zdravotní pojištění, zdravotní péče. 2010, 800. ISSN 978-80-7208-817-1. 15. Česká republika. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In Trestní předpisy. 2009, 825. ISSN 978-80-7208-843-0.

60

Internetové zdroje 16. Ochrana práv pacienta [online]. Brno : Liga lidských práv, 2010 [cit. 2011-03-06]. Dostupné z WWW: <www.llp.cz>. ISBN 978-80-87414-03-3. 17. Férová nemocnice [online]. 11. 11. 2008 [cit. 2011-03-03]. Dostupné z WWW: <www.ferovanemocnice.cz>. 18. Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 21. 12. 2010 [cit. 2011-02-03]. Dostupné z WWW: . 19. On-line verze měsíčníku Masarykovy univerzity [online]. 23. 12. 2009, 12, [cit. 2011-0203]. Dostupný z WWW:http://info.muni.cz/index.php?option=com_content &task =view&id=1675&Itemid=93>. 20. Svaz pacientů České republiky [online]. 6. 2. 2011 [cit. 2011-03-06]. Dostupné z WWW: . 21. Unify [online]. 01 červen 2003 [cit. 2011-02-28]. Práva pacientů. Dostupné z WWW: <www.unify-cr.cz>. 22. Health care tips [online]. Disclamer, 2010 [cit. 2011-03-28]. Dostupné z WWW: . 23. Vademecum pacienta [online]. Praha : Gőfi, s.r.o., 2007 [cit. 2011-02-28]. Dostupné z WWW: . 24. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. Praha : Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011 [cit. 2011-03-27]. Dostupné z WWW: . 25. Deník : Pacientům svítá naděje: [online]. 12. 3. 2007, 2007, [cit. 2011-03-28]. Dostupný z WWW: .

61

SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK Seznam obrázků: Obrázek č. 1: Schéma odpovědnostních vztahů při způsobení škody pacientovi……..47

Seznam tabulek: Tabulka č. 1: Certifikát „Spokojený pacient“ za rok 2010…….……………………...37

62

SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Ţádost o poskytnutí kopie zdravotnické dokumentace Příloha č. 2: Informovaný souhlas Příloha č. 3: Negativní revers Příloha č. 4: Příklady prolomení povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků Příloha č. 5: Stavovský předpis České lékařské komory Příloha č. 6: Stíţnost České lékařské nebo stomatologické komoře

63

64

65

66

67

68

69

Oficiální ţit list) 70