Ochrana osobnosti právo na tělesnou integritu a euthanasie

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Ochrana osobnosti – právo na tělesnou integritu a euthanasie Bakalářská práce

Autor:

Iveta Servítová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Aleš Rozehnal Ph.D.

Duben 2009

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.

V Praze 15. dubna 2009

Iveta Servítová

Poděkování: Chtěla bych především poděkovat vedoucímu bakalářské práce JUDr. Rozehnalovi za jeho odbornou pomoc a čas, které mi poskytoval během vypracování této práce. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Marcele Skřivánkové za její podporu.

Anotace práce

Eutanázie je zahrnuta do Práva na tělesnou integritu a je součástí Ochrany osobnosti. Z tohoto důvodu jsou v této práci – v její obecné části definovány pojmy všeobecného osobnostního práva, subjekty a předměty všeobecného osobnostního práva a prostředky občanskoprávní ochrany. V části Práva na tělesnou integritu je popsán předmět, obsah a také jednotlivé zásahy do tohoto práva. Kapitola – Střet současné právní úpravy a práva na eutanázii se dotýká práva na eutanázii ve vztahu k právnímu řešení nejen v České republice, ale i ve vybraných státech Evropy, Austrálie a USA. Z předkládaného tématu eutanázie nelze vynechat ani lékařskou péčí – tzv. paliativní medicínu. Obsahem práce je i návrh na možné legislativní řešení problematiky eutanázie v českém právním řádu, který byl předložen Senátu a jeho nedostatky.

Annotation: Euthanasia is a part of a human’s right to physical integrity and is a part of the protection of identity. The general part of this thesis is focused on the definition of the notions of universal personal law, subjects and objects of universal personal laws and the legal means of civil protection. The section which deals with the right to physical integrity describes object, content and individual interventions as part of this right. The chapter which deals with the battle of current legal regulations and the right to euthanasia touches upon euthanasia‘s legal resolution not only in the Czech Republic, but also in other selected European countries, Australia and USA. It is important to include the topic of medical care when discussing euthanasia. Included in the work is a suggestion for a possible legislative solution to euthanasia in the Czech legal system, which was proposed, along with its short-comings, to the Senate.

Obsah Úvod ............................................................................................................................................................. 6 1 Všeobecné osobnostní právo............................................................................................................... 7 1.2 Pojem a jeho charakteristika...................................................................................................... 7 1.3 Subjekty všeobecného osobnostního práva ............................................................................... 8 1.4 Předmět všeobecného osobnostního práva .............................................................................. 11 1.4.1 Právo na tělesnou integritu............................................................................................. 11 1.4.2 Právo na osobní svobodu ............................................................................................... 12 1.4.3 Právo na jméno .............................................................................................................. 12 1.4.4 Právo na podobu ............................................................................................................ 13 1.4.5 Právo na čest a důstojnost .............................................................................................. 13 1.4.6 Právo na slovní projevy osobní povahy ......................................................................... 14 1.4.7 Právo na osobní soukromí .............................................................................................. 14 1.5 Prostředky občanskoprávní ochrany........................................................................................ 15 2 Právo na tělesnou integritu................................................................................................................ 17 2.1 Předmět práva na tělesnou integritu ........................................................................................ 17 2.2 Obsah práva na tělesnou integritu ........................................................................................... 18 2.3 Zásahy do tělesné integrity ...................................................................................................... 19 2.3.1 Omezení práva na tělesnou integritu v rámci soudního a správního řízení .................... 20 2.3.2 Zdravotní péče ............................................................................................................... 20 2.3.3 Zásahy do tělesné integrity k jiným účelům než zdravotnickým výkonům ................... 22 2.3.4 V případech dispozice s částmi těla odebraných pacientovi v souvislosti s poskytnutím zdravotní péče, jakož i s tělem zemřelého. ....................................................................................... 22 2.3.5 Lidský genom ................................................................................................................ 23 2.3.6 Umělé – mimotělní oplodnění (asistovaná reprodukce) ................................................ 24 2.3.7 Sebepoškození, sebevražda, eutanázie ........................................................................... 24 3 Střet současné právní úpravy a práva na eutanázii ............................................................................ 25 3.1 Nepřípustnost eutanázie .......................................................................................................... 25 3.1.1 Eutanázie podle mezinárodního práva ........................................................................... 27 3.1.2 Eutanázie a lékařská péče .............................................................................................. 28 3.2 Přípustnost eutanázie ............................................................................................................... 31 3.3 Zákony v Nizozemsku a Belgii ............................................................................................... 34 3.3.1 Nizozemí: ....................................................................................................................... 34 3.3.2 Belgie: ............................................................................................................................ 35 3.4 Střet právní úpravy a práva na eutanázii ................................................................................. 36 3.5 Pokus o legislativní řešení eutanázie v českém právním řádu ................................................. 37 Závěr .......................................................................................................................................................... 41

5

Úvod Cílem mé bakalářské práce je - Legislativní řešení problematiky eutanázie v českém právním řádu. Vzhledem k tomu, že eutanázie je zahrnuta do Práva na tělesnou integritu a je součástí Ochrany osobnosti , popíšu obecně charakteristiku všeobecného osobnostního práva, jeho subjekty a předměty a zároveň prostředky občanskoprávní ochrany. Než se začnu zabývat tématem legislativního řešení problematiky eutanázie, chtěla bych se nejprve dotknout v tuto chvíli citlivého tématu a to práva na eutanázii ve vztahu k právnímu řešení nejen v České republice, ale i ve vybraných státech Evropy, Austrálie a USA. V některých zemích se již eutanázie, samozřejmě většinou po velmi bouřlivých diskusích, stala součástí právních řádů, v jiných, a to včetně České republiky, se čas od času odborná i laická veřejnost k této problematice vrací - většinou v souvislosti s některým z aktuálních případů, které otázku právního řešení eutanazie vyvolávají. Právní teoretici, lékařští odborníci, politici i laická veřejnost pak rozděleni na dva nesmiřitelné tábory snášejí nesporné důkazy pro i proti legalizaci tohoto práva, vyvolávají spory o právní řešení i etický rozměr tohoto vážného a nesporně obtížně řešitelného problému. „Každý je pánem svého života, jejž může i zničit. Může-li toto právo uplatnit sám, jestliže zákon sebevraždu netrestá, proč by je nemohl provést i prostřednictvím jiného…“ Má člověk právo na smrt, nebo je v mnohých případech „odsouzen“ za bolestivého strádání k neúměrnému utrpení a zoufalému očekávání smrti? Je nezadatelným lidským právem, součástí lidské svobody, výsostné právo člověka aktivně rozhodovat za předem stanovených podmínek o vlastní „dobré smrti“ ? Není řešením celého tohoto problému tzv. paliativní léčba, spočívající v pomoci na smrt nemocnému a trpícímu v bezbolestném a důstojném umírání, nikoliv pomoci ke smrti? S řešením problematiky eutanázie souvisí celá řada právních i etických otázek, jejichž přehled se pokouším ve své práci rovněž podat.

6

1 Všeobecné osobnostní právo V České republice je nejširší ústavněprávní základ pro úpravu osobního statutu fyzických osob, a tím i pro jeho konkretizaci a rozvedení jak ve sféře veřejného práva, tak ve sféře soukromého práva obsažen v Listině základních práv a svobod. Prostředky ochrany veřejného práva a soukromého práva se při ochraně osobnosti fyzické osoby navzájem doplňují a tak vytvářejí komplexní systém její ochrany1.

1.2 Pojem a jeho charakteristika Všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu lze vymezit jakou souhrn stejnorodých právních norem, které upravují právo, resp. jednotlivá dílčí práva, jejichž předmětem je osobnost fyzické osoby jako celek, resp. jednotlivé hodnoty. Jednotlivé hodnoty tvoří součásti celkové fyzické a morální integrity osobnosti každé fyzické osoby jako individuality a suveréna a jejichž subjekty mají vůči ostatním subjektům (fyzickým či právnickým osobám) rovné právní postavení a zásadní autonomii vůle2.

Jednotlivé hodnoty osobnosti fyzických osob tvořící celistvost : •

Tělesné (fyzické) – do této skupiny je třeba řadit život, zdraví, tělo a jejich nedotknutelnost. Pokud jde o nedotknutelnost těla, platí tento princip jak po celou dobu života fyzických osob, tak i po jeho smrti.

•

Morální (mravní) jednotu - sem se řadí všechny formy osobní svobody fyzických osob, jejich čest, důstojnost a dobrá pověst, osobní soukromí, jméno, podoba, podobizna, jakož i slovní projevy a záznamy slovních projevů osobní povahy3.

Subjektivní občanské všeobecné osobnostní právo, resp. v jeho jednotném rámci subjektivní dílčí osobnostní práva lze definovat jako možnost každé fyzické osoby jako individuality a suveréna nakládat v mezích právního řádu podle svého uvážení 1

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s, s. 16 2 Tamtéž, s. 57 3 Tamtéž, s. 69

7

co nejšíře se svou osobností, resp. s jednotlivými hodnotami, tvořícími celistvost její osobnosti v její fyzické a morální jednotě vůči ostatním subjektům (fyzickým či právnickým osobám) s rovným právním postavením za účelem její realizace ve společnosti, jakož i ochrany jejích zájmů, potřeb a preferencí. Z definice subjektivního všeobecného osobnostního práva jako možnosti fyzické osoby nakládat v mezích právního řádu podle svého uvážení a sebeurčení co nejšíře s jednotlivými hodnotami tvořícími celistvost osobnosti zároveň vyplývá, že nejde o možnost tohoto nakládání v absolutně neomezeném pojetí. I zde dochází k určitým omezením, která jsou vyvolávána objektivně vznikající potřebou spravedlivého vyvažování, vyrovnávání a koordinací zájmů oprávněné fyzické osoby na straně jedné a zájmů ostatních fyzických či právnických osob, resp. veřejného zájmu na straně druhé. Nakládání fyzické osoby s jednotlivými hodnotami se realizuje prostřednictvím jednotlivých oprávnění, která náležejí fyzické osobě jako oprávněnému subjektu v rámci obsahu jejího všeobecného osobnostního práva jako jednotného práva. Jedná se zejména o oprávnění fyzické osoby, resp. její jednotlivé hodnoty: •

užívat (např. užívat své jméno)

•

s osobností disponovat (např. dát souhlas k použití osobní písemnosti, k použití podobizny, či jiného obrazového snímku atd.)

•

vzepřít se každému neoprávněnému zásahu do osobnosti ze strany jiného subjektu s rovným právním postavení4

1.3 Subjekty všeobecného osobnostního práva Jako subjekty všeobecného osobnostního práva přicházejí v úvahu: •

Na straně oprávněných subjektů, neboli jako nositelé všeobecného osobnostního práva, pouze lidé – fyzické osoby

•

Dojde-li v důsledku určité právní skutečnosti, zejména však neoprávněného zásahu ke vzniku všeobecného osobnostního vztahu, mohou na straně povinných

4

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 92,93

8

subjektů vystupovat jak fyzické osoby, tak právnické osoby, resp. stát, který má postavení právnické osoby.

Subjekty občanského osobnostního práva jako jednotného práva, resp. v jeho rámci dílčích osobnostních práv podle § 11n. občanského zákoníku, mohou být – jak již bylo řečeno výše – pouze lidé – fyzické osoby. Není rozhodné, jde-li o občany České republiky či cizince, resp. osoby bez státní příslušnosti – čl. 5 Listiny základních práv a svobod: „Každý je způsobilý mít práva“. Platí, že každá lidská bytost (člověk) má osobnost, a zároveň, že pouze lidská bytost má osobnost. Tzn., že pouze fyzické osoby mohou být nositeli jednotlivých hodnot tvořících celistvost jejich osobnosti v její fyzické a morální jednotě a tím být nositeli – subjekty všeobecného osobnostního práva jako jednotného práva5.

Člověk – lidská bytost se stává právní osobností okamžikem narození. Jde o základní právo člověka, které mu stát neposkytuje, nýbrž je jako právní stát pro jeho přirozenou povahu uznává. Tím činí z člověka osobu v právním smyslu, konkrétně fyzickou osobu nadanou právní subjektivitou. Tato právní subjektivita fyzické osoby je pojmovou – abstraktní obecnou možností mít právní povinnosti.

Způsobilost každého mít práva je ústavně zakotveným základním lidským právem. Patří fyzické osobě po celou dobu života, je nezadatelné, neomezené a neomezitelné, nezrušitelné a nepromlčitelné (to nemění nic na tom, že z něho odvozená práva promlčitelná být mohou).

Všeobecné osobnostní právo občana jako jednotné právo je neoddělitelně spjato s osobností každé fyzické osoby jako individuality. Z tohoto důvodu trvá po celou dobu života fyzické osoby. Smrtí zaniká právní osobnost člověka a končí i právní subjektivita fyzické osoby. Subjektem všeobecného osobnostního práva se stává dítě již počaté a dosud nenarozené jen za předpokladu, že se narodí živé, tzn., že český právní řád přiznává obecně již právní subjektivitu dítěti již počatému, tj. plodu v lůně mateřském, tzv. nasciturus.

5

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 72

9

Lidský plod se do narození považuje za součást matčina těla a je chráněn spolu s ním. Narodí-li se dítě živé, vzniká mu, a to zpětně od početí, samostatná občansko právní ochrana. V případě pochybností, zda se dítě narodilo živé či mrtvé, budou pro učinění právního závěru rozhodné vždy skutkové okolnosti a povaha jednotlivého konkrétního případu neboli skutková domněnka. Řada právních úprav však stanoví pro tyto pochybné případy výslovně vyvratitelnou právní domněnku, že se dítě narodilo živé6.

Občanskoprávní ochrana osobnosti podle § 11n. občanského zákoníku přísluší i těm fyzickým osobám, které pro svůj věk anebo psychický stav (stav duševního zdraví) nejsou s to chápat újmu, která jim vznikla neoprávněným zásahem jiného na jejich osobnosti, resp. na jednotlivé hodnotě jejich osobnosti. Předpokladem poskytnutí občanskoprávní ochrany osobnosti proto není, aby oprávněný subjekt měl zároveň způsobilost k právním úkonům. Pokud však jde o právem přípustné dispozice se všeobecným osobnostním právem, které mají povahu právního úkonu, pak ovšem fyzická osoba jako subjekt tohoto práva potřebnou způsobilost k právním úkonům již musí mít. Není-li tomu tak, musí být fyzická osoba při těchto právních úkonech zastoupena zákonným zástupcem – rodičem, prarodičem, opatrovníkem, úřední osobou, či jinou osobou, resp. orgánem, které jsou k tomu zmocněny zákonem7.

Moderní právní stát zabezpečuje občanskoprávní ochranu osobnosti fyzické osoby i po její smrti, tzv. postmortální ochrana. Podle výslovné úpravy českého občanského práva (§ 15 odst. 1 občanského zákoníku) vzniká smrtí fyzické osoby určitým taxativně vymezeným osobám, které nebyly samy neoprávněným zásahem postiženy, ze zákona (ex lege) zvláštním subjektivní občanské právo určené k uplatnění ochrany osobnosti zemřelé fyzické osoby. Toto subjektivní občanské právo osob podle § 15 odst. 1 občanského zákoníku je třeba kvalifikovat jako původně – originárně (nikoliv tedy odvozeně) vzniklé osobnostní právo na občansko právní ochranu osobnosti zemřelé fyzické osoby8.

6

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 74, 75 7 Tamtéž, s. 79 8 Tamtéž, s. 81,82

10

Osoby taxativně vypočtené v § 15 odst. 1 občanského zákoníku jsou členěné do dvou skupin. Při tomto členění platí, že osoby zařazené do druhé skupiny mohou své zvláštní osobnostní právo uplatnit až poté, není-li osob zařazených do skupiny první. První skupinu tvoří pozůstalý manžel a děti zamřelého, do druhé skupiny patří rodiče zemřelého, popř. osvojitelé9.

1.4 Předmět všeobecného osobnostního práva Předmětem všeobecného osobnostního práva jako jednotného práva, resp. v jeho rámci dílčích osobnostních práv, je osobnost každé fyzické osoby jako

individuality

a suveréna, resp. jednotlivé hodnoty tvořící celistvost její osobnosti v její fyzické a morální jednotě. Jednotlivé hodnoty jsou dynamické pojmy, které nejsou jednou provždy dané a tudíž neměnné. Rozvíjejí se a proměňují v závislosti na mnoha činitelích, jako jsou zejména celkový průběh života a životní podmínky každé jednotlivé fyzické osoby, včetně jejího postavení, které ve společnosti zaujímá, přírodní a společenské změny a potřeby nejrůznějšího druhu, rozvoj vědy a techniky, rozvoj mravního klimatu, kultury, tradice atd. V závislosti na tom se zákonitě rozvíjí a proměňuje obsah a rozsah všeobecného osobnostního práva , resp. v jeho rámci i obsah a rozsah dílčích osobnostních práv.

Jednotlivé předměty ochrany osobnosti fyzické osoby v občanském právu zakotvené v obecné (generální) klauzuli v § 11 se třídí takto:

1.4.1

Právo na tělesnou integritu

Jednou z prvořadých hodnot osobnosti každé fyzické osoby jako celku, jejíž respektování musí občanské právo vůči subjektům s rovným postavením zabezpečovat, je život, zdraví a tělo fyzické osoby. Pojem zdraví je třeba chápat v širším smyslu, tj. jako pojem zahrnující nejen zdraví fyzické, ale i psychické. 9

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s .85

11

Tyto nehmotné – imateriální hodnoty jsou předmětem souhrnně označovaného práva na tělesnou integritu a její nedotknutelnost - ústavně zakotvené v čl. 6 odst.1, čl. 7 odst.1, čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Lidské tělo (jeho část, resp. jeho produkt) jako takové nesmí být zdrojem finančního prospěchu. Jeho složky, jako orgány či tkáně, anebo jeho produkty, jako např. krev, požívají občanskoprávní ochranu jak během života fyzické osoby, tak i po její smrti.

1.4.2

Právo na osobní svobodu

Není v demonstrativním výčtu § 11 občanského zákoníku výslovně zmíněno. Osobní svobodu lze v souladu s částí ústavněprávní literatury chápat jako stav, kdy fyzická osoba má možnost sama o sobě rozhodovat i jednat a kdy ji k určitému omezení v podobě jiného jejího jednání může donucovat pouze zákon. Je na místě také zmínit i ústavně zakotvenou rovnost fyzických osob, kdy čl. 1 Listiny základních práva a svobod

uvádí, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti

i v právech. Svoboda a rovnost jsou úzce spjaté hodnoty. Lze říci, že podmínkou realizace osobní svobody je nutně i její rovnost ve vztahu k ostatním subjektům10.

1.4.3

Právo na jméno

Předmět tvoří nejen jméno rodové (příjmení), nýbrž i jméno vlastní – první – křestní. Má-li fyzická osoba dvě příjmení, je chráněno podle §11n. občanského zákoníku každé z nich. Má-li někdo dvě vlastní – první – křestní jména, platí totéž. Do rámce občanskoprávní úpravy spadá i jméno krycí – pseudonym. Je používáno a zatím speciálně výslovně chráněno v oblasti literární čí jiné umělecké činnosti, jakož i ve vědecké činnosti a v oblasti ochranných známek. Chráněna je i přezdívka za podmínky, že je pod ní jednoznačně identifikována fyzická osoba, a to alespoň částečně. Jméno patří k významným prostředkům individualizace fyzických osob, která spočívá v užívání určitého slova, resp. více slov. Beze jména by se fyzická osoba nemohla zúčastnit společenského života včetně právního styku. Stává se důležitou složkou jejího celkového občanskoprávního postavení.

10

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 120, 121,122

12

Mezi hodnoty chráněné §11n. občanského zákoníku nepatří název právnické osoby, který musí být zřízen při jejím zřízení. Ochrana názvu i dobré pověsti právnické osoby jsou zvlášť upraveny v §19b odst. 2,3 občanského zákoníku. Specifická ochrana obchodní firmy podnikatele zapsaného v obchodním rejstříku, ať je jím fyzická či právnická osoba je upravena v §8 až §12 obchodního zákoníku11.

1.4.4

Právo na podobu

Ochrana podoby fyzické osoby a ochrana projevů osobní povahy. Pod podobou fyzických osob se rozumějí její charakteristické rysy, které obrazem, kresbou, fotografií, filmem,

televizním

snímkem,

sochou

či

jiným

zobrazením

znázorňují

její

individualizovaný tělesný vzhled, zejména její tvář a postavu. Může jít přitom o podobu nejen živé, nýbrž i zemřelé fyzické osoby. Totéž platí i o ochraně hmotného zachycení podoby fyzické osoby na podobizně či na jiném obrazovém snímku. Jiný obrazový snímek obecně identifikovatelným způsobem zachycuje podobu zobrazované fyzické osoby12.

1.4.5

Právo na čest a důstojnost

Čest a důstojnost jsou jedněmi z nejzávažnějších hodnot osobnosti fyzické osoby. Pokud jde o čest – občanský zákoník a Listina základních práv a svobod se nevyjadřují zcela stejně, lze soudit, že mají shodně na mysli čest konkrétní fyzické osoby, kterou pro své postoje i chování postupně získala a požívá ve společnosti a které v ní ovlivňuje její požívání (osobní čest). Je nutné brát v úvahu, že i obsah cti u jednotlivé fyzické osoby se v průběhu jejího celkového vývoje mění. Lidskou důstojnost mají všechny fyzické osoby stejnou, tj. rovnou nezávisle na svém postavení ve společnosti, získaných titulech atd. Proto je třeba všechny fyzické osoby chránit před ponižováním jejich důstojnosti, a to i vůči všem subjektům s rovným právním postavením. Čl. 10 Listiny základních práv a svobod hovoří výslovně navíc o dobré pověsti. Jde o další hodnotu, která je obvykle charakterizována rovněž jako vážnost, kterou určitá fyzická osoba získala a požívá ve společnosti13.

11

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 124, 125 12 Tamtéž, s. 127, 128 13 Tamtéž, s. 127, 128

13

1.4.6

Právo na slovní projevy osobní povahy

Projev fyzické osoby osobní povahy zachycený buď v osobních písemnostech - např. deník, zápisník, korespondence, anebo na zvukovém záznamu (není rozhodné, jaká je technická povaha). Tyto hodnoty jsou v důsledku pokračujícího rozvoje vědy

a techniky vystaveny

v současné společnosti zvýšenému nebezpečí neoprávněných zásahů i ze strany třetích osob s rovným právním postavením – např. neoprávněné pořízení hlasových projevů na záznam, použití nebo přenos takovéhoto záznamu.

Nepatří sem písemnosti neosobního obsahu a slovní projevy fyzické osoby neosobního obsahu, k jejichž vzniku dochází v rámci výkonu povolání či hospodářské činnosti, jakož i v rámci výkonu veřejné činnosti – např. úřední spisy, rozsudky, smlouvy apod14.

1.4.7

Právo na osobní soukromí

Osobní soukromí fyzické osoby lze vymezit obecně jako vnitřní sféru života fyzické osoby, která je vytvořena skutečnostmi jejího soukromého života a jež je nezbytná pro její seberealizaci a další rozvoj. Mezi skutečnosti, které tvoří mnohostrannou sféru soukromého života, počítáme např. skutečnosti rodinného života, jako např. zrození, zásnuby, sňatek, rozvod, těhotenství, skutečnosti intimního života fyzické osoby, popř. i některé další údaje o fyzické osobě, které lze zařadit do rámce jejího osobního soukromí.

Toto právo vystupuje v současných podmínkách společnosti, zejména s ohledem na nebývalý vědeckotechnický rozvoj, do zvláštního popředí. Nelze zapomínat, že bez ochrany soukromí by nebylo ani svobody. Ochrana soukromí se tak stává jedním z významných prvků ochrany svobody naší současné existence. Osobnost každé fyzické osoby jako individuality, resp. jednotlivé hodnoty její osobnosti jako předmět všeobecného osobnostního práva jako jednotného práva, je třeba odlišovat od hmotných nosičů – substrátů. Za hmotné nosiče lze označit hmotné věci, na nichž jsou jednotlivé hodnoty osobnosti fyzické osoby jako jejich nehmotný imateriální obsah vyjádřeny a zachyceny. Na tyto hmotné substráty, které vyjadřují a zachycují jednotlivé hodnoty osobnosti fyzické 14

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s.126

14

osoby, se stejně jako na každé jiné hmotné věci vztahují zejména normy vlastnického práva v objektivním smyslu. Tyto normy upravují vlastnické právo v subjektivním smyslu k těmto substrátům, včetně jeho jednotlivých dílčích oprávnění, jeho vznik, převod a zánik.

Z toho důvodu je třeba od sebe odlišovat občanskoprávní úpravu všeobecného osobnostního práva jako jednotného práva na straně jedné a občanskoprávní úpravu vlastnického práva k těmto hmotným substrátům, na kterých jsou podoba, nebo slovní projevy občana vyjádřeny a zachyceny, na straně druhé.

Zatímco osobnost fyzické osoby, resp. jednotlivé hodnoty její osobnosti jsou předmětem všeobecného osobnostního práva, hmotné nosiče – substráty, na kterých jsou tyto hodnoty vyjádřeny a zachyceny, tvoří předměty vlastnického práva15.

1.5 Prostředky občanskoprávní ochrany Prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby jsou jednak specifické a jednak obecné. Podle § 13 občanského zákoníku ten, jehož osobnostní právo bylo neoprávněným zásahem, který je objektivně způsobilý toto právo porušit, popř. i ohrozit, se může bez ohledu na zavinění původce zásahu zejména: •

domáhat, aby od pokračování neoprávněných zásahů do jeho práv bylo upuštěno neboli domáhat se zdržení takových zásahů. Tato žaloba náleží do kategorie tzv. žalob zdržovacích – negatorních;

•

domáhat odstranění následků neoprávněného zásahu do svého práva a to především

obnovením

původního

stavu

–

zejména

vydáním

neoprávněně pořízené věci, ale i jinak (např. zničením neoprávněně pořízených snímků apod.). Tato žaloba patří do kategorie tzv. žalob odstraňovacích;

15

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 130-140

15

•

domáhat se podle povahy věci, aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění tzv. satisfakce. Zadostiučinění spočívá jednak v morální satisfakci, např, ve formě veřejné omluvy, a jednak v materiální satisfakci. Povinnost poskytnou dotčené fyzické osobě náhradu této nemajetkové újmy v penězích může soud uložit žalovanému v případě, kdy byla zejména ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby či její vážnost ve společnosti.

Byla–li neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti fyzické osobě způsobena i majetková újma – škoda, spravuje se (podle výslovného odkazu § 16 občanského zákoníku) vznik závazku k náhradě, rozsah náhrady atd. ustanoveními občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu.

K uplatnění ochrany porušeného, resp. ohroženého osobnostního práva je v první řadě legitimován sám subjekt dotčeného všeobecného osobnostního práva. Po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu a dětem, není-li jich, jejím rodičům - §15 občanského zákoníku – tzv. posmrtná – postmortální ochrana. Toto právo uplatňují pouze tyto taxativně vyjmenované oprávněné osoby nikoliv jako dědicové, nýbrž jako zvláštní právní nástupci určení originárně zákonem16.

16

Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kolektiv: Občanské právo hmotné 1, 4., aktualizované a doplněné vydání, ASPI, 2005, s. 239 - 241

16

2 Právo na tělesnou integritu Osobnost každé fyzické osoby je vytvářena jednotou jeho složky morální a tělesné. Má-li proto občanské právo prostřednictvím a v rámci všeobecného osobnostního práva chránit osobnost fyzické osoby v plném rozsahu, musí se tato právní úprava nutně vztahovat nejen na sféru morální, nýbrž i na sféru tělesnou. Proto je dnes ve vyspělých právních úpravách právo na tělesnou integritu převážně uznáváno za jedno z nejvýznamnějších dílčích práv, která tvoří integrální část občanskoprávní ochrany osobnosti jako celku17.

2.1 Předmět práva na tělesnou integritu Občanský zákoník vytyčuje výslovně jako základní hodnoty osobnosti každé fyzické osoby v § 11 život, zdraví, a tím implicitně i tělo. Tyto nehmotné - imateriální hodnoty jako život, zdraví a tělo jsou předmětem souhrnně označovaného práva na tělesnou integritu a její nedotknutelnost. Toto právo je ústavně zakotvené v čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Právo na tělesnou integritu se neomezuje pouze na živé lidské tělo – jeho orgány, tkáně i neživé věci s tělem trvale spojené, popř. genetický materiál. Právo na ochranu osobnosti fyzické osoby je úzce spjato s její právní subjektivitou. Jestliže právní řád uznává právní subjektivitu nascitura, podmíněnou jeho následným živým narozením, je nutno i nasciturovi přiznat právo na ochranu osobnosti. To se v tomto období realizuje právě v jeho právu na tělesnou integritu. Tento závěr platí v plném rozsahu s ohledem na § 7 odst.1 věta druhá občanského zákoníku. České občanské právo v § 15 občanského zákoníku vyřešilo také otázku ochrany osobnosti ve vztahu k mrtvému tělu a k jeho částem. Tento paragraf přisuzuje právo na ochranu osobnosti fyzické osoby i na osobu zemřelého. Tedy podle českého práva i mrtvé lidské tělo je integrální součástí osobnosti, a to po celou dobu, pokud jsou tělesné pozůstatky fyzické osoby individualizované.

17

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, 2005, s. 204

17

Tomuto právu nebyla věnována v historickém vývoji občanského práva až do novější doby taková pozornost, jakou by si vzhledem ke svému významu zasloužilo. Ochrana života, zdraví a těla byla převážně zabezpečována trestním a správním právem. Do občanských zákoníků pronikalo právo na tělesnou integritu jen pozvolna. Přitom po dlouhou dobu zůstávalo omezeno jen na ochranu ve formě odpovědnosti za škodu. Ve starověku i ve středověku bylo lidské tělo považováno převážně za věc, které jako takové mohlo být předmětem právních dispozic jako všechny jiné věci. Lidské tělo, popř. jeho jednotlivé části, mohly být i předmětem zástavy za dluh, předmětem sázky apod. Změnu v tomto nazírání, kdy lidské tělo bylo chápáno jako boží výtvor, přineslo rozšíření křesťanské etiky. Promítnutí křesťanské etiky do práva vedlo k tomu, že lidské tělo bylo i nadále považováno za věc, avšak již za věc sui generis, na kterou již nelze použít ustanovení občanského práva o věcech, zejména nikoliv ustanovení věcného práva. Přelom ve vývoji znamenalo ujasnění si právní povahy osobnosti fyzické osoby. Podle pojetí, které je dnes zastáváno již téměř všeobecně, tvoří tělo fyzické osoby – člověka integrální součást jeho osobnosti jako právního subjektu18.

2.2 Obsah práva na tělesnou integritu Obsah dílčího práva na tělesnou integritu má složku pozitivní a negativní. •

Negativní složka – právo na tělesnou integritu obsahuje obecnou zápověď neoprávněných (protiprávních) zásahů všech jiných občanskoprávních subjektů s rovným postavením do tělesné integrity, na kterou se toto právo vztahuje. Tato složka tak zajišťuje tělesnou integritu před neoprávněnými zásahy všech zvenčí, konkrétně před zbavením života, způsobením zranění, před vyvoláním choroby apod.

•

Pozitivní složka - zde právo na tělesnou integritu zajišťuje svému subjektu užívací a dispoziční právo.

18

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 203 - 205

18

Právo na tělesnou integritu jako dílčí součást jednotného všeobecného osobnostního práva (§ 11n. občanského zákoníku) je svou povahou subjektivním občanským právem, které působí vůči všem ostatním právním subjektům s rovným postavením, tedy i vůči všem provozovatelům zdravotnických zařízení, ať již jsou provozována státem, obcí, právnickou osobou či fyzickou osobou. Výlučnost dílčího subjektivního občanského práva na tělesnou integritu je v zákonem přesně stanovených případech ve veřejném zájmu prolomena některými omezeními. Lze také hovořit o hranicích práva fyzické osoby svobodně disponovat se svou tělesnou integritou. Právě v oblasti péče o zdraví, ale i v jiných oblastech společenského života, zůstává naléhavým úkolem zákonodárství přesně, jednoznačně a průhledně vymezit, kde se uplatňuje zásadně svobodné, soukromé rozhodování fyzických osob o svém vlastním zdraví a zároveň, kde je i tu s ohledem na zajištění veřejného zájmu naléhavými sociálními potřebami objektivně odůvodněná omezení práva fyzické osoby na tělesnou integritu, která jsou v demokratické společnosti nezbytná v zájmu veřejné bezpečnosti, předcházení trestným činům, či zejména ochrany veřejného zdraví, anebo ochrany práv a svobod jiných . Subjekt tohoto práva na tělesnou integritu je tak povinen bez svého souhlasu či někdy i proti své vůli strpět některé zásahy – zákroky do své tělesné integrity, které ve veřejném zájmu umožňuje právní řád. Tak tomu je např. v oblastech soudního řízení trestního a civilního, v oblasti zdravotnictví aj. Tyto zásahy se projevují především jako průlomy do zmíněné negativní složky obsahu práva na tělesnou integritu19.

2.3 Zásahy do tělesné integrity Problematika práva na tělesnou integritu je značně široká, přičemž její rozsah se v důsledku pokračujícího rozvoje vědy a techniky a s tím spojených moderních medicínských výkonů stále rozšiřuje. V této souvislosti je namístě si všimnout takových zásahů do tělesné integrity, jaké představují zejména zásahy – zákroky v rámci řízení soudního i správního, povinné léčení, zásahy zdravotní (preventivní, diagnostické,

19

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 207,208

19

léčebné, rehabilitační aj.) péče, pokusy na jiných lidech, transplantace, přerušení těhotenství, sterilizace, kastrace atd20.

2.3.1

Omezení práva na tělesnou integritu v rámci soudního a správního řízení

Mezi nejvýznamnější zásahy do práva na tělesnou integritu z moci úřední patří: •

Zásahy stanovené trestním řádem – zákon č. 141/1996 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů – zejména strpět k provedení důkazů provedení určitých úkonů, např. prohlídka těla, zkouška krve nebo jiný potřebný úkon, není-li spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví, znalecké vyšetření duševního stavu.

•

Zásahy stanovené občanským soudním řádem – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - zejména právo soudu uložit, aby se účastník řízení nebo jiná osoba podrobili lékařskému vyšetření, např. zkouška krve, vyšetření, které je potřebné k podání posudku z lidské genetiky.

•

Možnost vydat příkaz, aby se osoba, která vykonává činnost, při které nesmí požívat alkoholické nápoje nebo užívat jiné návykové látky, podrobila i lékařskému vyšetření

•

Povinnost podrobit se lékařskému vyšetření, pokud se osoba požitím alkoholického nápoje uvedla např. do stavu vzbuzujícího veřejné pohoršení, a podle jeho závěru i ošetření v protialkoholní záchytné stanici na dobu nezbytnou21

2.3.2 •

Zdravotní péče Zdravotní

péče

se

poskytuje

zásadně

se

souhlasem

fyzické

osoby,

jíž se zdravotní péče týká. Tomuto svobodnému postavení odpovídá existence občanskoprávního (soukromoprávního) vztahu, který vzniká mezi pacientem a provozovatelem

zdravotnického

zařízení.

Souhlas

pacienta

k výkonu

či zákroku v oblasti zdravotní péče musí být svobodný, tj. učiněný bez jakéhokoliv psychického nátlaku, a dále informovaný – poučený. Pacient musí být rovněž informován o tom, že svůj jednou daný svobodný souhlas může také 20

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 209 21 Tamtéž, s. 209-211

20

kdykoliv svobodně odvolat. I odmítnutí potřebné péče je právem nemocného a musí být respektováno. •

Pacient má právo na veškeré informace shromážděné o jeho zdravotním stavu. Toto právo se vztahuje na zdravotnickou dokumentaci a jiné zápisy, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu. Za osoby mladší 18 let nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům mají právo na informace jejich zákonní zástupci.

•

Podle čl. 10 č. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně platí, že pacient může rovněž projevit přání nebýt o svém zdravotním stavu informován. Lékař je povinen informovat nemocného v případě některých závažných onemocnění výslovně vyjmenovaných– např. v případě nemocných osob HIV – pozitivních, osob s pohlavní či jinou přenosnou chorobou atd.

•

Všichni zdravotničtí zaměstnanci jsou povinni zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem svého povolání – tzv. lékařské tajemství. Povinnost platí nejen vůči všem třetím osobám včetně spolupacientů, nýbrž i všem ostatním zdravotnickým pracovníkům s výjimkou, kdy dojde ke změně lékaře a je nutné předat nově zvolenému lékaři všechny informace potřebné pro zajištění návaznosti poskytované zdravotní péče. V ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) Zákona o péči o zdraví lidu je pak tato povinnost prolomena v případech: -

sdělení určité skutečnosti o pacientovi s jeho souhlasem – platí ovšem, že pacient má potřebnou právní způsobilost, nebo pokud pacient sám zveřejní v tisku či jiném hromadném sdělovacím prostředku svůj vlastní zdravotní případ s uvedením skutečností, které podléhají mlčenlivosti,

-

jestliže byl zdravotnický zaměstnanec této mlčenlivosti zproštěn nadřízeným orgánem v důležitém státním zájmu – např. pro účely vyšetřování, soudního řízení atd.,

-

jestliže oznamovací povinnost o určité skutečnosti stanoví zvláštní předpis obecně závazného charakteru – např. u infekčních chorob.

•

Český právní řád upravuje v určitém rozsahu povinnost fyzickým osobám podrobit se zdravotním – jmenovitě preventivním a léčebným úkonům. Jedná se o ustanovení sledující např. léčení nebo zábranu vzniku některých přenosných

21

nebo jiných společensky závažných chorob (např. povinné očkování), ochrana společnosti před alkoholiky, toxikomany a duševně chorými osobami ohrožujícími bezpečnost (povinné léčení), popř. i detenci v ústavní zdravotnické péči22.

2.3.3

Zásahy do tělesné integrity k jiným účelům než zdravotnickým výkonům

Existují výkony (zákroky) zdravotní péče, které nemají za cíl výlučné léčení, popř. prevenci, diagnostiku apod. U těchto zdravotnických výkonů dochází také k závažným zásahům do tělesné integrity, ale nesledují léčení, nýbrž slouží jiným zájmům osoby, jejíž tělesnou integritu zasahují. K těm řadíme zákroky plastické chirurgie, přerušení těhotenství a sterilizace. Dále slouží k léčení jiných osob, a to jsou zákroky – odnímání tkání a orgánů k transplantacím jiným osobám a nebo slouží k vědeckým výzkumům, sem řadíme experimenty na živých lidech. Se všemi těmito případy je spojena občanskoprávní (soukromoprávní) problematika, která nabývá stále více na aktuálnosti. Z povahy těchto zásahů do tělesné integrity vyplývá, že zde nevystupuje do popředí problematika provádění těchto výkonů bez svolení subjektu práva (ačkoli i zde se lze s touto problematikou setkat), nýbrž problematika dispozičních úkonů oprávněného a jejich platnost. Např. výkony plastické chirurgie mohou být prováděny výlučně se souhlasem subjektu práva, který dáním souhlasu realizuje své dispoziční právo23.

2.3.4

V případech dispozice s částmi těla odebraných pacientovi v souvislosti s poskytnutím zdravotní péče, jakož i s tělem zemřelého.

V souvislosti s tímto zásahem hovoříme o dispozicích i s částmi těla pro potřeby vědy, výzkumu, výuky, výroby léčiv, zdravotnických prostředků nebo bioimplantátů, je třeba zmínit zejména: a. nakládání s částí lidského těla, která byla pacientovi odejmuta v souvislosti s poskytnutím zdravotní péče např. při chirurgických zákrocích. Takto odebranou část lze uchovat a použít pouze pokud byla pacientovi podána 22

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 213-232 23 Tamtéž., s. 232-256

22

informace ošetřujícím lékařem o možnosti jejího uchování a použití a pacient s tím vyslovil prokazatelný písemný souhlas; b. nakládání s tělem zemřelého, popř. s jeho částmi – pokud se nejedná o odběr tkání a orgánů pro účely transplantace dle transplantačního zákona – lze rovněž uchovat a použít tělo zemřelého pro potřeby lékařské vědy, výzkumu, nebo k výukovým účelům, pro výrobu zdravotnických prostředků, pro výrobu nebo přípravu léčiv anebo pro výrobu bioimplantátů, a to za podmínek stanovaných zákonem. Podle zákona zemřelý musí za svého života vyslovit písemný souhlas s použitím těla, dále nevzniklo podezření, že příčinou smrti byla přenosná nemoc, nejedná se o zemřelého ve výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody a nebude zmařen účel pitvy a to zejména v případech, kdy vzniklo podezření, že příčinou smrti je trestný čin nebo sebevražda; c. pitvy – rozlišujeme dva druhy - pitva soudní a zdravotní pitva. Pitva soudní je povinná a nevyžaduje svolení oprávněných osob. Nařizuje se v případech podezření, že smrt byla způsobena trestným činem. Zdravotní pitva, která se provádí např. k určení základní nemoci, příčin úmrtí, ověření diagnózy a léčebného postupu, při neočekávaných úmrtí apod24.

2.3.5

Lidský genom

V této oblasti je třeba postupovat v mezích Úmluvy III, zejména podle zásad stanovených v čl. 11 až 14. Dle Úmluvy platí zásada, že jakákoliv forma diskriminace osoby z důvodu jejího genetického dědictví je zakázána. Prediktivní genetická vyšetření lze provést pouze pro zdravotní účely nebo vědecký výzkum spojený se zdravotními účely. Zásahy směřující ke změně lidského genomu lze provádět pouze pro preventivní, diagnostické nebo léčebné účely, a to pouze tehdy, pokud není jeho cílem jakákoliv změna genomu některého z potomků25.

24

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, s. 257-259 25 Tamtéž, s. 259,260

23

2.3.6

Umělé – mimotělní oplodnění (asistovaná reprodukce)

Praktický význam asistované reprodukce je v tom, že dochází k uspokojení oprávněného zájmu na vytvoření zdravé rodiny tam, kde ze zdravotních důvodů dosažení tohoto cíle normálním oplodněním nepřichází v úvahu. S lékařsky asistovanou reprodukcí jsou spojeny některé významné etické i právní otázky, ty však nejsou předmětem této práce26.

2.3.7

Sebepoškození, sebevražda, eutanázie

Veřejný zájem na zachování života a zdraví každé fyzické osoby vede k zásadní nepřípustnosti takových dispozic s právem na tělesnou integritu, které by vedly k sebepoškození fyzické osoby či dokonce k její sebevraždě. Z povahy věci ovšem vyplývá, že právní řád nemůže účinně zabránit všem útokům, k nímž se někdo sám rozhodne a potom jimi sám poruší vlastní tělesnou integritu. Proto moderní právní řády nestanoví trestnost sebevraždy a sebepoškození. Naproti tomu je ale stíháno pohnutí jiného k sebevraždě – např. ponechání smrtící dávky léku v dosahu nemocného. Eutanázie – dobrá smrt - není povolena naprostou většinou evropských a světových právních řádů. Důležité je se zmínit, že již delší dobu lze ve světě i v Evropě sledovat snahy eutanázii uzákonit s odůvodněním, že i nevyléčitelně nemocní a umírající mají své ústavně zaručené svobody, své právo na sebeurčení rozhodnout si své věci a mít tak nárok na důstojnou a klidnou smrt27.

26

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, s. 268 27 Tamtéž, s. 261 - 268

24

3 Střet současné právní úpravy a práva na eutanázii Při zkoumání právních následků eutanázie je nejprve na místě tento pojem definovat. Eutanázii je možné v současné době vymezit jako smrt ze soucitu, milosrdenství či útrpnosti a to vědomě, resp. úmyslné provedení usmrcení, nebo aktivní přispění k usmrcení nemocného, který již nemá naději na život, jehož organismus ztrácí sílu, trpí nesnesitelnými bolestmi a o předčasné usmrcení z rukou lékaře či kohokoliv jiného sám při plném vědomí a vůli – vážně, svobodně a určitě požádá. Eutanázie představuje pomoc k smrti, není to však pomoc při umírání28.

3.1 Nepřípustnost eutanázie Otázka přípustnosti či nepřípustnosti eutanázie není v trestněprávní nauce ničím novým. Tento problém se diskutuje v právní vědě nejméně od počátku 18. století a vždy vyvolával a vyvolává celou řadu souvisejících pochybností. Eutanázie není jen otázkou právní, ale spíše etickou. Zejména v souvislosti s tímto výkonem lékařského povolání se hovoří o tzv. bioetice. E. Ferri kdysi prezentoval názor podle kterého „je každý pánem svého života, jejž může i zničit. Může-li toto právo uplatnit sám, jestliže zákon sebevraždu netrestá, proč by je nemohl provést i prostřednictvím jiného“29.

Eutánázie – pojem a jeho vymezení •

Aktivní eutanázií se rozumí jednání v úmyslu na žádost osoby, která trpí vážnou a nevyléčitelnou nemocí, kterým je přímo této osobě způsobena smrt.

•

Pasivní eutanázií se rozumí jednání, kterým je smrtelně nemocné osobě přerušena nebo neaplikována léčba, kterou by byl této osobě prodloužen život.

28

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 261 29 http://cs.wikipedia.org/wiki/Eutanazie

25

•

Nepřímou eutanázií se rozumí podání utišujících léků smrtelně nemocnému pacientovi, který má v dohledné době zemřít, které mají jako vedlejší účinek, předvídatelný, ale nezamýšlený, urychlení jeho smrti.

•

Pomocí při sebevraždě (asistovaná sebevražda) se rozumí poskytnutí prostředků na žádost jiné osoby, s jejichž pomocí se tato osoba způsobí smrt30.

Etický kodex České lékařské komory i mravní názory stojí v souladu se zásadami, které ovládají naprostou většinu evropských i světových právních řádů, na stanovisku, že lékaři není dovoleno vědomě, resp. úmyslně přivodit smrt nemocného, a to ani tehdy, jestliže beznadějně nemocný, který trpí, o usmrcení sám ze své vůle požádá – tzv. aktivní eutanázie. Toto protiprávní jednání lékaře, nebo i kohokoliv jiného by bylo trestné jako vražda podle § 219 trestního zákona. Platné trestní právo totiž

zatím nezná ani zvláštní

skutkovou podstatu trestného činu usmrcení z útrpnosti s výsadou nižší trestní sazby31. Zřetelný zákaz eutanázie a základní lidské právo na život garantuje čl. 6

Listiny

základních práv a svobod : 1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. 2) Nikdo nesmí být zbaven života. 3) Trest smrti se nepřipouští. 4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.

Z toho, co bylo uvedeno, je patrno, že i u nás – stejně jako jinde na světě – přetrvává historicky zakódována obava z rizika, že uzákonění (legalizace) eutanázie a soustředění moci nad životem v určitých rukách by mohlo být v praxi v důsledku setření hranic mezi přirozenou smrtí a vědomým, resp. úmyslným zbavením života nejrůznějšími způsoby zneužíváno – např. z důvodů majetkových a jiných32.

30

http://medico.juristic.cz/149495 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 262 32 Tamtéž, s. 262 31

26

3.1.1

Eutanázie podle mezinárodního práva

Při posuzování eutanázie podle mezinárodního práva je třeba pro úspěšné uchopení tématu a přesné položení otázek nejprve vymezit terminologii užívanou v souvislosti s touto problematikou. Eutanázie, tedy dobrá smrt v širším smyslu, je pojem, který zahrnuje několik variant předčasného ukončení lidského života ze soucitu. Hovoří se především o tzv. aktivní chtěné eutanázii – život pacienta je ukončen na jeho vlastní žádost aktivním konáním druhé osoby, zpravidla lékaře. Od této chtěné eutanázie se odlišuje lékařem umožněná sebevražda, která spočívá v poskytnutí takových prostředků lékařem, jež pacientovi dovolí vlastními silami ukončit svůj život. Dále je možné zařadit pojem – disthanasie – tzv. přístrojový život, při němž základní životní funkce nemocného zajišťují pouze přístroje; a – orthothanasie – jež znamená odpojení přístrojů. Zde se jedná jak o

nepokračování další léčby, a případně,

že je bez úspěchu, tak i o nezahajování další léčby či resuscitaci, na pacientovu vlastní žádost. Od vyžádaných forem eutanázie je třeba velmi přísně odlišovat formy nevyžádané.

Další rozlišení eutanázie je

na nepřímou a přímou. Nepřímá je předčasná smrt

způsobená jaksi mimoděk, a to podáváním stále většího množství prostředků tišících bolest . Přímá, tzv. čistá je zároveň ideálem. Spočívá v pomoci v umírání – nikoliv k umírání, tedy bez zkrácení života. Základními prameny jsou mezinárodní dokumenty, představující pozitivní úpravu ochrany lidských práv, a to: •

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

•

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod

•

Všeobecná deklarace lidských práv

•

Úmluva o lidských právech a biomedicíně

Jako nejdůležitější pomocný pramen je třeba jmenovat na mezinárodní úrovni jediný řešený případ týkající se přímo eutanázie, a to rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pretty v. The United Kingdom z 29. dubna 2002.

27

V této věci Evropský soud svým rozsudkem založil výklad Evropské úmluvy o lidských právech ve vztahu k aktivní – chtěné eutanázii.

Jako k pramenům pomocným je dále při výkladu ustanovení uvedených mezinárodních instrumentů potřeba přihlédnout i k judikátům některých vnitrostátních soudů, které již podobné případy řešily. Ty by mohly ovlivnit budoucí rozhodování Evropského soudu pro lidská práva i Výboru pro lidská práva. Při výkladu by bylo možné vzít v úvahu částečně i argumenty lékařské etiky, naopak by měla být vyloučena argumentace náboženská, a to proto, že se nejedná o argumenty přirozenoprávní, ale dogmatické. Ve víře v nadpřirozenou bytost a její domnělé zákazy a příkazy podřizují věřící nejen své konání na tomto světě, ale snaží se tato ustanovení vnutit i ostatním, kteří jejich víru nesdílejí, a tak by mohli v konečném důsledku omezit jejich svobodu volby. Na závěr v otázce mezinárodního práva lze říci, že v žádném mezinárodním dokumentu nelze nalézt ustanovení, které by se přímo vztahovalo k eutanázii. Zatímco v praxi mnoha států se konstituovalo a mezi některými je i smluvně zakotveno právo pacienta rozhodovat o lékařské péči a zákrocích na své osobě, a tím i nepřímo i právo na pasivní eutanázii, neshoda panuje v názoru, zda mezinárodní právo dovoluje i eutanázii aktivní. V rozsudku ve věci Pretty v. Spojené království Evropský soud pro lidská práva nárok na pomoc jiné osoby při chtěné eutanázii jednoznačně odmítl. Potvrzuje tedy celkový závěr, že mezinárodní právo lidských práv pozitivní oprávnění požadovat asistenci při ukončení vlastního života neposkytuje33.

3.1.2

Eutanázie a lékařská péče

Dalším bodem, který zasahuje do tohoto sporu, je lékařské hledisko a péče o pacienta. Doktorka Marie Svatošová, která vede hospicové hnutí v Česku a patří mezi nejhlasitější kritiky hnutí pro eutanázii, říká: „Žádost o eutanázii je vždy známkou zoufalství a voláním o pomoc, kterému je nutno porozumět“.

33

http://medico.juristic.cz/149495

28

Podle ní mají stoupenci eutanázie málo informací a špatné zkušenosti. Jednou z příčin jsou i hrubé chyby lékařů a zdravotníků, kteří nevyužívají všechny dnes dostupné možnosti paliativní léčby a péče, nechávají lidi zbytečně trpět, proležet atd. Lidé, kteří byli něčeho takového svědky, by pak hlasovali pro eutanázii. Volání po eutanazii může být i způsobeno strachem z toho, co už dnes umí moderní medicína – zachraňuje i lidi, kteří by „měli umřít“. Lidé v celém civilizovaném světě se bojí toho, že jim lékař nedovolí odejít ze života, až přijde jejich čas. V Americe proto mnoho lidí u sebe nosí lísteček s písmeny D.N.R. = neresuscitovat. V Anglii se ze stejného důvodu rozvinulo hospicové hnutí a v Holandsku reagoval potenciální pacient nejzoufaleji – vynutil si zákon o eutanázii. V hospicích nemocní o eutanázi nežádají, protože je v nich dbáno na uspokojení všech potřeb nemocného – jak tělesných, duševních, sociálních i duchovních34.

Co je tedy paliativní léčba, péče a medicína? Jednoznačná definice neexistuje. Lze uvést následující definice: 1. Paliativní medicína je celková léčba a péče o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na kurativní léčbu. Nejdůležitější je léčba bolesti a dalších symptomů, stejně jako řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných. Cílem je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin. Takto charakterizovala tuto péči Světová zdravotnická organizace. Podpůrnými službami je koordinovaný hospicový program, který je prováděný doma

i

za

hospitalizace.

Tento

program

zajišťuje

jak

léčbu,

tak i psychologickou, sociální a spirituální péči pro umírající osoby a jejich rodiny. Služby jsou zajišťovány lékařsky řízeným interdisciplinárním týmem profesionálů i dobrovolníků. Po smrti nemocného je k dispozici péče o pozůstalé.

2. Paliativní medicína se zabývá léčbou a péčí o nemocné s aktivním, progredujícím, pokročilým onemocněním. Délka života je u těchto nemocných omezená a cílem léčby a péče je kvalita jejich života. Světová zdravotnická organizace konstatuje, že paliativní péče : •

Podporuje život a považuje umírání za normální proces

34

http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/odbornice-volani-po-eutanazii-pomahaji-chybylekaru_72364.html,

29

•

Ani neurychluje, ani neoddaluje smrt

•

Poskytuje úlevu od bolesti a jiných svízelných symptomů

•

Začleňuje do péče o pacienta psychické a duchovní aspekty

•

Vytváří

podpůrný

systém,

který

pomáhá

rodině

vyrovnat

se

s pacientovou nemocí a zármutkem po jeho smrti

3. Paliativní, neboli útěšná a zmírňující medicína, péče je nejstarší lékařskou a ošetřovatelskou disciplínou. Principy paliativní medicíny korelují s potřebami umírajících a zahrnují tyto základní cíle: • Symptomatickou léčbu • Zmírňující péči • Efektivní terapii somatické a psychické bolesti • Emotivní podporu • Spirituální pomoc • Sociální zázemí • Aktivní nebo aktivizační individuální program pro umírající • Doprovodnou odbornou pomoc rodině umírajícího Cílem paliativní léčby není prodlužování života, nýbrž kvalita života. Cílem je provádět integrovanou komplexní péči, která předchází a zmírňuje všechny aspekty utrpení nemocného. Obyčejně se jedná o chronicky nemocné nebo o nemocné v terminální fázi života. K otázce eutanázie má jednoznačně vyhraněný postoj: Pomáhat v umírání a nepomáhat ke smrti. Paliativní péči je možno poskytovat v hospicích, v domácnostech nebo nemocnicích. V systému paliativní péče je důležitá i úloha rodiny nemocného35.

Ovšem ke stavu paliativní péče v Česku a k hospicům lze říci, že hospiců je v Česku nedostatek, celkem jich funguje 13, rozestavěný je v Chrudimi, připravuje se další v Liberci a v Chebu.

35

http://www.hospice.cz/hospie1/paliativ.html

30

Podle Světové zdravotnické organizace by na 100.000 obyvatel mělo připadat alespoň pět hospiců. Pro celou ČR by bylo potřeba přinejmenším 515 lůžek. Ke dni 04. prosince 2008 je k dispozici 325 lůžek. Z veřejného zdravotního pojištění se hradí 289 lůžek. Dalším problémem je nedostatek finančních prostředků. Debata se také točí kolem úhrad pojišťoven za paliativní péči. Nová vyhláška totiž snížila úhradu hospicové péče o 5,2 %, což prý může v důsledku vést až k likvidaci hospiců36.

Z výše uvedeného vyplývá, že na jedné straně tedy stojí autoritativní rozhodování společnosti o ochraně života, možnosti paliativní péče, která je v Česku v tuto chvíli nedostačující, a na druhé straně stojí vůle dotyčného na právo na soukromí a osobní svobodu v širším smyslu – tedy i právo na eutanázii.

3.2 Přípustnost eutanázie Na začátku této kapitoly jsem se snažila popsat právní stav, možnou péči o pacienty, tedy argumenty proti eutanázii. V následující části bych se ráda věnovala argumentům, které hovoří pro eutanázii, a právnímu stavu, který eutanázii legalizuje.

Dnešní lékařská věda umožňuje prodloužit lidský život i v případech dříve beznadějných. Mnohdy se již ale nedá hovořit o léčení, ale pouze o umělém prodlužování umírání. Lze hovořit i o tom, že pacient je nucen za bolestivého strádání k pouhému přežívání a trpnému očekávání smrti a nemá žádnou možnost jak docílit pokojné smrti. Existuje tedy právo na smrt? Život je přece proces, na jehož konci stojí smrt. Smrt je tedy integrální součástí života. Můžeme se tedy domnívat, že by měla být stejně jako život chráněna? Může mít pacient právem chráněnou možnost určit si čas a způsob smrti? Lidská svoboda je také kontrola nad vlastním životem. Pokud je člověk zdráv, tak má svůj život pod kontrolou, ovšem přijde-li nemoc, kontrolu ztrácí. Tím, že žádá o pomoc ke smrti, nesnaží se i nadále vykonávat kontrolu

36

http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=aktualne&id=119

31

nad svým životem? Tato žádost je vlastně prosba o důstojný konec. Vzhledem ke své nemoci je natolik handicapován, že není sám schopen ukončit své utrpení, a proto očekává pomoc od toho, kdo jeho bolest zmírňuje a je k tomu povolán nejlépe – tedy lékaře. Dále má pacient již možnost spolurozhodovat o dalším léčení, či neléčení a projevovat tak vlastní představu o svém nejlepším zájmu. Pacient tedy má možnost odmítnout lékařskou péči. Ve svém důsledku pak lze toto právo chápat jako rozšíření svobody k odmítnutí lékařského zákroku, který může mít za následek smrt.

Právo odmítnout péči se již dříve konstituovalo v soudní praxi zejména zemí common law – toto se zdá být jasným dokladem existence práva na pasivní autanázii37. Příkladem je třináctiletá nemocná Britka, která si na úřadech vymohla právo zemřít. Hannah Jonesová s vážně nemocným srdcem přesvědčila právníky zdravotnictví, aby se jí nesnažili přimět soudní cestou k další operaci. Toto rozhodnutí podpořili i její rodiče. „Vše mi vysvětlili, ale já prostě nechci jít na další operaci, Už mám dost nemocnic a chci být doma“ citoval deník Daily Mirror dívku. Transplantace by byla pro ni dle odborníků dočasným řešením a byly by nutné i další, které by mohly obnovit leukémii, jež byla vyléčena, ale chemoterapie přitom poškodila srdce38.

Jak je to s právní úpravou eutanázie, ať již aktivní, pasivní či nepřímou, a také s pomocí při sebevraždě? V Austrálii jsou aktivní euthanasie a pomoc při sebevraždě nezákonné. Nepřímá eutanázie je široce praktikovaná a není trestně postižitelná. Pasivní eutanázie je přípustná a právně regulovaná ve státech Viktorie, Severní teritorium, Teritorium hlavního města Austrálie a Jižní Austrálie.

Kanada posuzuje eutanázii a pomoc při sebevraždě jako trestný čin. Pasivní eutanázie se souhlasem pacienta, či na jeho žádost není posuzována jako trestný čin a je praktikována. 37 38

http://medico.juristic.cz/149495 http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=aktualne&id=118

32

Eutanázie je ve všech státech USA trestným činem vraždy. Pomoc při sebevraždě je definována a zakázána ve 47 státech – ať již na základě zákona, nebo na základě common law. Jediným státem, ve kterém je lékařská pomoc při sebevraždě povolena, je Oregon.

Z evropských států např. Dánsko, Francie, Finsko, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Německo, Spojené království Velké Británie a Severního Irska posuzují aktivní eutanázii jako trestný čin vraždy a i v těchto státech pomoc při sebevraždě je nebo může být kvalifikována jako trestný čin. Pasivní eutanázie se souhlasem pacienta není ve jmenovaných státech trestným činem a je běžně praktikována. Ve Švýcarsku je aktivní eutanázie trestně postižitelná, nepřímá aktivní eutanázie, tak jako pasivní eutanázie nejsou uvedeny v trestním zákoně, a nejsou tak trestně postižitelné. Tyto dvě formy eutanázie se dle Směrnice Švýcarské akademie lékařských věd považují za přípustné. Pomoc při sebevraždě může být potrestána trestem odnětí svobody pokud je motivována vlastním zájmem. Asistovanou sebevraždu mohou ve Švýcarsku postoupit také cizinci39. Právní úprava, která prolomila trestnost eutanázie byla úprava nizozemská, kdy 12.4.2001 byl schválen zákon o kontrole ukončení života, dále s novou právní úpravou se setkáme také v Belgii, kde byla eutanázie legalizována zákonem o eutanázii z 16.5.2002. Další evropskou zemí, která se problematikou legalizace eutanázie zabývá je Lucembursko. Prosazení není jednoduché, k odmítnutí zákona, s nímž nesouhlasí ani lucemburský velkovévoda, vyzval i papež Benedikt XVI – „Odpovědní politici musí pamatovat na to, že rozhodnutí vzít člověku život je vždy morálně špatné a nikdy nemůže být v souladu s právem“. Předseda lucemburské vlády Jean-Claude Juncker kritiku Vatikánu odmítl a označil ji za vměšování. Návrh zákona, který umožní legalizovat eutanázii, byl 18.12.2008 schválen Lucemburským parlamentem. Toto rozhodnutí parlamentu není konečné. Státní rada, která stejný zákon vrátila v únoru do Poslanecké sněmovny, má nyní rozhodnout, zda bude nutné i druhé čtení40. 39 40

http://www.milanhamersky.cz/download/eutanaziePI.pdf http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=aktualne&id=120

33

3.3 Zákony v Nizozemsku a Belgii Jakým způsobem se vypořádaly s legalizací eutanázie v Nizozemsku a Belgii zjistíme stručným popisem zákonů.

3.3.1

Nizozemí:

Zákon o ukončení života a asistované sebevraždě je účinný od 1. dubna 2002. Eutanázie je stále trestným činem, ale právo kodifikuje 20 let starou dohodu nežalovat lékaře, který spáchal eutanázii ve velmi specifikovaných případech a za velmi specifických okolností. Dovoluje osobě ukončit její život v důstojnosti po přijmutí všech dostupných typů paliativní péče. Podmínky, které musí být v souladu se zákonem lékařem splněny: •

Pacientovo trápení je nesnesitelné bez naděje na zlepšení.

•

Pacientova žádost pro eutanázii musí být dobrovolná a vytrvalá. (Žádosti nemůže být vyhověno, pokud byla projevena pod vlivem ostatních, psychologické nemoci nebo drog).

•

Pacient si musí být plně vědom svého stavu, musí být přesně a úplně informován o svých nadějích a volbách.

•

Musí být konzultace s nezávislým lékařem, který musí tento stav potvrdit.

•

Smrt musí být provedena lékařsky přiměřeným způsobem a lékařem. V tomto případě musí být lékař přítomen.

•

Pacient musí být starší 12 let. U pacientů mezi 12 a 16 lety je požadován souhlas od rodičů.

Lékař musí informovat o smrti místně příslušného patologa, a to ve shodě s významným opatřením v Zákoně o pohřebních službách. Regionální komise rozhodne, zdali v případě ukončení života na žádost, nebo asistované sebevraždy byla dodržena kritéria řádné péče. V závislosti na objevech či skutečnostech bude případ buď uzavřen, nebo pokud nebyly dodrženy podmínky, bude předložen státnímu zástupci. Státní zástupce spolu s regionálním inspektorem zdraví zváží další postup proti lékaři.

34

Žádosti učiněné předem: Osoba může předem vypracovat prohlášení, ve kterém vyjádří vůli, aby její život byl ukončen eutanázií v případě, že nebude v budoucnu schopna vyjádřit svou vůli a její fyzické či psychické utrpení se stane neúnosným, bez vyhlídky na zlepšení. Zákon požaduje výslovné uznání platnosti takového písemného prohlášení vůle o eutanázii. Zákon uznává jak písemnou, tak ústní formu žádosti o eutanázii. V případech, kdy pacient není schopen vyjádřit svou vůli ústně, se má za to, že písemná žádost je náležitě zváženou žádostí o eutanázii.

Lékař nemá povinnost eutanázii vykonat. Základním principem zákona je, že pacient nemá absolutní právo na eutanázii a lékař nemá absolutní právo ji vykonat. Lékař může přistoupit k výkonu až po uvážení, zda v daném případě mohou být naplněny požadavky řádné péče. Pokud lékař shledá, že požadavky řádné péče mohou být v daném případě splněny – např. pacient trpí, ale existuje naděje zlepšení jeho zdravotního stavu – nesmí vyhovět žádosti o eutanázii, a to bez ohledu na obsah prohlášení vůle41.

3.3.2

Belgie:

Zákon o eutanázii z 28. května 2002 nabyl v Belgii účinnosti dne 20. září 2002. Ve smyslu tohoto zákona je eutanázie definována jako úmyslné ukončení života někým jiným, než osobou, které se to týká v jejím posledním přání.

Podmínky a postupy pro vykonání eutanázie jsou uvedeny v čl. 3 odst. 1: Lékař, který provede eutanázii, není trestně odpovědný, pokud dodrží hmotněprávní podmínky: •

Pacient je v momentě zhotovení žádosti zletilý, nebo prohlášen za zletilého.

•

Žádost je dobrovolná, dobře uvážená a opakovaná a není následkem vnějšího nátlaku.

•

Pacient se nachází ve zdravotním stavu, který je beznadějný, a trpí nesnesitelně fyzicky a psychicky a toto utrpení nemůže být zmírněno a je výsledkem vážné a nevyléčitelné poruchy zdraví, nebo nehody.

41

http://en.wikipedia.org/wiki/Euthanasia_in_the_Netherlands

35

Další podmínky, které musí být dle zákona dodrženy: Jedná se o informování pacienta o jeho zdravotním stavu, předpokládané délce života, o možných léčebných postupech a pacientovu žádost o eutatanázii. Lékař musí vést s pacientem hovory v rozumných časových periodách o vývoji pacientova stavu a jeho opakované vůli. Ošetřující lékař musí konzultovat s jiným nezávislým lékařem o stavu pacienta. Pokud pacienta pravidelně ošetřuje lékařský tým, diskutuje ošetřující lékař pacientovu žádost s tímto týmem nebo jeho členy.

Jestliže pacient uvede osoby blízké, ošetřující lékař musí být ubezpečený, že pacient měl možnost jeho žádost o eutanázii prodiskutovat s osobami, se kterými se chtěl setkat. Pokud se ošetřující lékař domnívá, že je zřejmé, že pacient v blízké budoucnosti nezemře, zákon mu ukládá, aby konzultoval ještě druhého nezávislého lékaře – psychiatra, nebo specialistu na pacientovu chorobu. Pacientova žádost musí být písemná, může tu žádost vzít kdykoliv zpět.

Každý lékař, který provedl eutanázii, je povinen vyplnit formulář, který je sestaven Federální komisí pro kontrolu a hodnocení. Komise vypracuje rozhodnutí během dvou měsíců. Jestliže v jejím rozhodnutí je stanoveno, že nebyly splněny podmínky stanované zákonem, postoupí případ státnímu zástupci42.

3.4 Střet právní úpravy a práva na eutanázii Právní úprava občanům České republiky neumožňuje v současné době svobodně se rozhodnout o místě a času své smrti. Toto rozhodnutí jim umožňuje právní úprava ve Švýcarsku, kde je povolena asistovaná sebevražda i pro cizince. Proč již několik českých občanů tuto možnost využilo? Proč tuto možnost využívají i občané jiných států, kde eutanázie a asistovaná sebevražda jsou kvalifikovány jako trestný čin? Další otázku, kterou si lze položit je, proč není pasivní eutanázie, která je praktikována v mnoha zemích, kvalifikována také jako trestný čin? Tím, že se pacient rozhodne 42

http://www.kuleuven.ac.be/cbmer/viewpic.php?LAN=E&TABLE=DOCS&ID=23

36

nepokračovat v další léčbě, rozhodne vlastně o své smrti. Domnívám se, že aktivní a pasivní eutanázii nelze zcela oddělit. Lze

říci,

že

je

možnost

důstojného

umírání

v nemocnicích

a

hospicech,

kde je pacientům poskytnuta tzv. paliativní péče. Ale jsou i případy, kdy lidé kteří, mají vážnou a nevyléčitelnou nemoc, trpí bolestí a nechtějí pomalu umírat v nemocnici, či hospicu. Proč nemají možnost odejít ze života způsobem, který si sami přejí – a to dobrou smrtí. Pacient se svobodně rozhoduje – když se může rozhodovat, jak naloží se svým životem, proč se nemůže rozhodnout i v případě své smrti. Co potom znamená pojem lidská svoboda….. Eutanázie není rozhodnutí lékaře, ale rozhodnutí pacienta – pacienta, který ví, co dělá, a jen on sám ví, proč to dělá – eutanázii nelze nařídit.

3.5 Pokus o legislativní řešení eutanázie v českém právním řádu Dne 18.09.2008 byl senátem zamítnut návrh zákona „o důstojné smrti“,

který

předložila senátorka Václava Domšová za Sdružení nezávislých kandidátů Evropští demokraté. Návrh byl vypracován skupinou právníků Liberální reformní strany.

První návrh zákona: Návrh zákona o důstojné smrti se snaží vyřešit mnohdy neúnosnou situaci pacienta, který trpí vážnou chorobou, případně se rovněž nachází ve stavu nezměnitelného bezvědomí. Pro řešení výše zmíněné situace by bylo východiskem zakotvení podrobně upravené a kontrolovatelné možnosti ukončit život člověka na základě jeho dobrovolného rozhodnutí. Pro účely české právní úpravy byl zvolen koncept, který na první místo klade možnost, aby pacientovi byla poskytnuta součinnost, resp. pomoc k tomu, aby si mohl vyvolat důstojnou smrt za odborné asistence sám.

37

Teprve na druhém místě pro osoby, které se nacházejí, kromě jiného, ve stavu nezměnitelného bezvědomí a o důstojnou smrt požádali předem, stanoví návrh zákona eventualitu vyvolání důstojné smrti lékařem samotným. Součástí předkládací zprávy k návrhu zákona bylo konstatování, že návrh je v souladu s ústavním pořádkem České republiky i s předpisy mezinárodního práva a není v rozporu s legislativou Evropských společenství a dále že neobsahuje žádná diskriminační ustanovení. Aktivní eutanázie by byla za zákonem stanovených podmínek vyňata z působnosti trestního zákona a tato oblast by byla ošetřena zvláštním zákonem o eutanázii. Ministerstvo zdravotnictví by mělo v souladu s návrhem zřídit vyhláškou kontrolní orgán k přezkumu provádění eutanázie. Základem návrhu je právní úprava platná v Belgii, doplněná o některé nové prvky.

Cílem návrhu je posílit svobodu a jistotu jedince, vnést pravidla do této vysoce citlivé a privátní oblasti a zvýšit důvěru mezi pacienty, lékaři, příbuznými, státními orgány.

Základními principy tohoto návrhu jsou: •

Člověk je odpovědný za svůj život a má právo jej ukončit – v případě, že toho není schopen o to požádat lékaře.

•

Lékař je při své práci zásadně usměrňován zájmem pacienta a svojí profesní etikou.

•

Kroky lékaře k ukončení života – eutanázie (aktivní, pasivní) musí být písemně zdokumentované a zpětně přezkoumatelné.

Hmotněprávní podmínky -

jestliže jsou splněny, provedení eutanázie je vyňato z působení trestního zákona: a)

Eutanázii může provést pouze lékař (sám pacient), pokud to stav pacienta dovoluje, použije přednostně před vyvoláním důstojné smrti pomoc k ní.

b)

Žadatel musí být v okamžiku podání žádosti plně způsobilý k právním úkonům a musí být plně při vědomí.

c)

Žadatel musí vyjádřit svojí žádost na základě svobodné, vážné, omyluprosté vůle, bez nátlaku třetích osob a žádost je třeba vyjádřit opakovaně před notářem. Žádost může vzít pacient kdykoliv zpět.

38

d)

Žadatel se musí nacházet v situaci, kdy jeho zdravotní stav je beznadějný a kdy se nachází ve stavu neustálého a neúnosného utrpení fyzického nebo psychického, které nemůže být zmírněno a které je výsledkem nahodilé nebo dlouhodobé závažné a nevyléčitelné nemoci. Nelze k důstojné smrti dopomoci nebo ji vyvolat u osoby pouze na základě stáří nebo bezmocnosti a dříve než 4 týdny od vyhotovení žádosti pacientem.

Procesněprávní podmínky -

jestliže jsou splněny, provedení eutanázie je vyňato z působení trestního zákona: a) Písemná žádost je žadatelem osobně sepsána, datována a podepsána. V zákoně je podrobně upraveno, jak postupovat, pokud pacient nemůže číst a psát nebo je nevidomý či neslyšící. Upravuje také způsobilost svědků. b) Žádost musí být založena do zdravotnické dokumentace. V případě, že pacient vezme svou žádost zpět, je okamžitě vyňata a zničena. c) Ošetřující lékař musí informovat žadatele o jeho zdravotním stavu a o předpokládané délce jeho života. Prodiskutovat s žadatelem jeho žádost o eutanázii, možné léčebné postupy a utišující léčbu a její účinky. Lékař musí nabýt přesvědčení, že vzhledem ke všem okolnostem neexistuje žádné rozumné řešení situace. Musí s pacientem vést o jeho žádosti nejméně tři časově přiměřené oddělené rozhovory, aby se ujistil o trvání fyzického nebo psychického utrpení pacienta a o jeho opakované vůli. d) Ošetřující lékař musí písemně vyjádřit svoje přesvědčení, že neexistuje žádné jiné rozumné řešení situace žadatele a že žádost je zcela dobrovolná. Toto vyjádření se zakládá do zdravotní dokumentace. e) Ošetřující lékař musí konzultovat: -

jiného nezávislého lékaře, specialistu na chorobu/y, kterými žadatel trpí. Tento lékař vyhotoví zprávu, v níž uvede, zda hmotněprávní podmínky ve vztahu k zdravotnímu stavu žadatele byly dodrženy. Ošetřující lékař informuje tohoto lékaře o vážnosti a nevyléčitelnosti nemoci. Konzultovaný lékař přezkoumá lékařské záznamy. Vyšetří žadatele a musí být ujištěn, že žadatelovo fyzické nebo duševní utrpení nemůže být zmírněno. Zpráva, která bude vypracována konzultovaným lékařem, bude založena do zdravotní dokumentace žadatele

39

-

ošetřující lékař je povinen konzultovat žádost pacienta i se členy lékařského týmu, který pacienta pravidelně ošetřuje, Výsledky konzultací jsou zachyceny v písemné formě a podepsány. Jestliže některý z konzultovaných lékařů vyjádří pochybnost o odůvodněnosti vyvolání důstojné smrti, je ošetřující lékař povinen věc konzultovat s dalším lékařem.

-

osoby blízké, které žadatel uvede, pokud je to jeho přání. Ošetřující lékař musí být ubezpečen, že žadatel měl možnost prodiskutovat žádost s osobami, se kterými se chtěl setkat.

f) Jako další krok musí být vyhotoven notářský zápis, potvrzující jak žádost žadatele, tak i stanovisko ošetřujícího lékaře. Tento zápis musí být pořízen nejméně dva týdny od sepsání žádosti žadatele o eutanázii.

Lékařské postupy pro pomoc k důstojné smrti a pro její vyvolání stanoví Ministerstvo zdravotnictví. Každý lékař, který byl nápomocen k důstojné smrti nebo ji vyvolal, musí vyplnit formulář sestavený Ministerstvem zdravotnictví, kde mimo jiné vyplní důvody, které vedly k přesvědčení, že vzhledem ke všem okolnostem neexistovalo žádné jiné rozumné řešení situace pacienta, přikládá výsledky konzultace s jinými lékaři, případně se členy ošetřujícího lékařského týmu. Údaje ve formuláři přezkoumá komise, která bude zřízena při úřadu veřejného ochránce práv a bude složena z lékařů, právníků a expertů na oblast důstojné smrti. Komise do dvou měsíců vydá rozhodnutí, zda byly splněny podmínky tohoto zákona. Na rozhodování komise se přiměřeně použijí ustanovení správního řádu. Pokud komise dospěje k rozhodnutí, že nebyly splněny podmínky stanované tímto zákonem, postoupí případ místně příslušnému státnímu zástupci. Komise je usnášeníschopná, pokud jsou přítomny nejméně dvě třetiny jejích členů. Členové jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvědí v souvislosti s jejich činností v komisi. Členové také důsledně dbají na ochranu osobních údajů. Ministerstvo zdravotnictví stanoví prováděcím předpisem bližší podmínky, které musí splňovat lékař konzultovaný v souvislosti se žádostí o důstojnou smrt, sestaví formulář, který musí vyplnit lékař, a určí početní zastoupení odborníků v komisi43.

43

http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=paragraf&id=6

40

Závěr Návrh, který byl předložen Senátu,

by podle kritiků, většinou lékařů, legalizoval

vědomé zabíjení a neřeší hrozbu zabíjení. Senát ignoroval většinový názor veřejnosti, argumenty zastánců z řad lékařů a právníků a odmítl návrh zákona postoupit do projednávání ve výborech senátu. Předseda Senátu Přemysl Sobotka označil eutanázii za velké diskusní téma nejen pro lékaře a právníky, ale i pro veřejnost. „V Holandsku - a měl jsem tu šanci hovořit s hlavním iniciátorem zákona o euthanasii asi před osmi lety zhruba hodinu - tato diskuse trvala 25 let! V ČR začínáme“, uvedl.

Proti předloze se postavili také tehdejší ministr zdravotnictví Tomáš Julínek a rovněž bývalá ministryně Džamila Stehlíková. Podlé ní návrh odporuje Ústavě a mezinárodním úmluvám o lidských právech, neboť je v rozporu se základním právem na život. Podle T. Julínka by zákon představoval „licenci na zabíjení“. Ministerstvo zdravotnictví chce dát lidem v připravovaném zákoně o zdravotních službách možnost, aby předem odmítli určité lékařské zásahy, např. resuscitaci, nebo udržování na přístrojích. Nemělo by se to týkat případů bezprostředního ohrožení života, ale spíš stavů dlouhodobé nemoci44.

Další návrh zákona, který rozšiřuje práva českých občanů o institut „asistované sebevraždy“,

připravuje skupina právníků kolem Liberálové.CZ. Dle návrhu už

nebudou muset čeští občané podstupovat komplikovanou a nákladnou cestu do Švýcarska. Nový návrh zákona bude zohledňovat relevantní připomínky z řad odborníků (zahraničních, lékařů a právníků) k prvnímu návrhu45.

V otázce eutanázie se přikláním k jejímu povolení a vytvoření zákona, který umožní českým občanům svobodně se rozhodnout ohledně své smrti. Eutanázie by měla být více diskutována nejen mezi lékaři, veřejností, ale hlavně z právnického hlediska, aby bylo pokud možno co nejvíce eliminováno nebezpečí zneužití právní úpravy, která by eutanázii legalizovala.

44 45

http://www.liberalove.cz/archiv.php?co=1221789008 http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=aktualne&id=122

41

Mám za to, že pokud chybí legislativní řešení, které by požadovaná pravidla stanovovalo, může docházet a zřejmě i dochází k různým excesům v nemocnicích, možná i v pomoci ke smrti podáváním velkého množství léků, které mají za následek zástavu dýchání. Na druhou stranu komplikované legislativní řešení vyvolává snahy zákon obcházet, tak jako tomu bývá i v jiných případech. Je také potřeba přiznat, že nelze vytvořit žádný stoprocentní systém a není možné nikoho přinutit, aby ho bezvýhradně dodržoval.

U tohoto předloženého návrhu je nespornou legislativní chybou zřízení kontrolního orgánu k přezkumu provádění eutanázie vyhláškou Ministerstva zdravotnictví, tak jak je v návrhu uvedeno. Oblast zakládání kompetencí státních orgánů je ve smyslu Ústavy a Listiny základních práv a svobod svěřena pouze zákonu a nemůže být založena podzákonným právním předpisem – tedy vyhláškou. Zákon by měl upravovat nejen zřízení, ale i oblast působnosti tohoto orgánu, včetně právních nástrojů, které by mu měly být k zajištění zákonem svěřené působnosti stanoveny.

Ústava: článek 79 1. Ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. 2. Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

Listina: čl. 4 1. Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. 2. Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem.

Dále mám za to, že by měl návrh zákona přesně vymezit lékařské postupy, včetně nezbytných formulářů. Tyto podmínky by neměly být postaveny na tom, že uvedené záležitosti bude stanovovat Ministerstvo zdravotnictví, bez ohledu na to, zda by se mělo jednat o formu prováděcího předpisu nebo metodického návodu.

42

Je nutné přesně stanovit formou právního předpisu – zákona – k vymezení základního rámce takového postupu. I zde mám za to, že takový postup odporuje Ústavě a Listině, ale rovněž neskýtá jeho adresátům nezbytnou právní jistotu. Zákon by měl také jasně stanovit podmínky, za kterých můžou žádat o eutanázii nezletilé osoby, a vymezit minimální věk, kdy je možné o eutanázii požádat, a také vyřešit otázku v jakých případech lékař nesmí eutanázii provést.

V této práci jsem v obecné části definovala pojem všeobecného osobnostního práva, subjekty a předměty všeobecného osobnostního práva a prostředky občanskoprávní ochrany. Dále jsem se zabývala právem na tělesnou integritu a střetem současné právní úpravy a práva na eutanázii a popsala návrh na možné doplnění a zpřesnění již předloženého návrhu na legislativní řešení problematiky eutanázie v českém právním řádu, který byl poprvé předložen senátu dne 18. září 2008, o němž se domnívám, že by mohl sloužit jako základ pro řešení nastolené otázky. V závěru této práce jsem se zabývala kritikou podaného návrhu a pokusila jsem se popsat jeho možné nedostatky. Z mého pohledu jsem cíl práce - Legislativní řešení problematiky eutanázie v českém právním řádu - splnila.

43

Seznam použité literatury: 1. KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA,Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. ISBN 807201-484-6. 2. KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv. Občanské právo hmotné 1, 4.,aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. ISBN 80-7357-127-7.

Internetové odkazy: 1. Eutanázie – dobrá smrt : Hospice žádají deset milionů na péči o nevyléčitelně nemocné [online]. 4.12.2008 [cit. 2009-01-25]. Dostupný z WWW: < http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=aktualne&id=119>. 2. Eutanázie – dobrá smrt : Třináctiletá nemocná Britka si na úřadech vymohla právo zemřít [online]. 12.11.2008 [cit. 2009-01-25]. Dostupný z WWW: < http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=aktualne&id=118>. 3. Eutanázie – dobrá smrt : Zákon o eutanázii prošel úspěšně lucemburským parlamentem [online]. 18.12.2008 [cit. 2009-01-25]. Dostupný z WWW: < http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=aktualne&id=120>. 4. Eutanázie – dobrá smrt : Důvodová zpráva a návrh zákona o důstojné smrti [online]. 30.8.2007 [cit. 2009-01-25]. Dostupný z WWW: < http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=paragraf&id=6>. 5. Eutanázie – dobrá smrt : Asistovaná eutanázie v ČR, nový návrh zákona v lednu 2009 [online]. 12.12.2008 [cit. 2009-01-25]. Dostupný z WWW: < http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=aktualne&id=122>. 6. Liberálové.cz : Diskuse Senátu k návrhu zákona o důstojné smrti [online]. 19.9.2008 [cit. 2009-01-25]. Dostupný z WWW: < http://www.liberalove.cz/archiv.php?co=1221789008>. 7. MGR. PEJCHALOVÁ-GRÜNWALDOVÁ, Vladimíra. Milan Hamerský : Euthanasie a pomoc při sebevraždě [online]. c2005 [cit. 2009-01-25]. Dostupný z WWW: < http://www.milanhamersky.cz/download/eutanaziePI.pdf>.

44

8. The Belgian Act Regulating Euthanasia of May 28th 2002. Newsletter Ethical Perspectives [online]. 9/2-3 2002 [cit. 2009-01-25]. Dostupný z WWW: < http://www.kuleuven.ac.be/cbmer/viewpic.php?LAN=E&TABLE=DOCS&ID= 23>. 9. Wikipedie : Euthanasia in the Netherlands [online]. 2002 [cit. 2009-01-25]. Dostupný z WWW: . 10. VELEMAN, Petr. Juristic : Eutanazie podle mezinárodního práva [online]. 5.6.2002 [cit. 2009-01-25]. Dostupný z WWW: . 11. Týden.cz : Odbornice: Volání po eutanázii pomáhají chyby lékařů [online]. 25.7.2008 [cit. 2009-01-25]. Dostupný z WWW: < http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/odbornice-volani-po-eutanazii-pomahajichyby-lekaru_72364.html>. 12. Hospice.cz : Co je paliativní léčba, péče a medicína? [online]. 2000 [cit. 2009-0125]. WWW: . 13. Wikipedie : Eutanázie [online]. 2002 [cit. 2009-01-25]. WWW: .

45