Zdarma. Neprodejné.
Občasník Nadace sv. Františka z Assisi č.
23, únor 2015
Dopis od Misionářek lásky
Kázání svatého Jana Maria Vianneye O vlažné duši
Papež František: Církev jako matka učí milosrdenství
P. Marián Kuffa o svaté zpovědi
Opravdová víra manželů obstála i v těžké zkoušce
Svatý Jan Maria Vianney, patron kněží
Prosíme, půjčujte lidem dobré vůle. Chybějí-li Vám starší čísla Občasníku, rádi Vám je zašleme.
OBSAH Úvod ................................................................................................................................................................................ 3 1. Dopis od Misionářek lásky.......................................................................................................................................... 4 2. Myšlenky blahoslavené Matky Terezy na každý den - září......................................................................................... 5 Matka Tereza o plodech mlčení..................................................................................................................................7 3. Svatý Jan Maria Vianney, patron kněží ....................................................................................................................... 8 Životopis .....................................................................................................................................................................8 Kázání svatého Jana Vianneye o vlažné duši............................................................................................................15 4. Marián Kuffa, farář ze Žakoviec, o svaté zpovědi..................................................................................................... 19 Svatá Faustyna Kowalská, apoštolka Božího milosrdenství, o podmínkách dobré svaté zpovědi ...........................21 5. Papež František - Církev jako matka učí milosrdenství ............................................................................................ 21 6. Počuli sme slovo Pánovo........................................................................................................................................... 22 Neboj sa, Mária, počneš a porodíš Syna ...................................................................................................................22 7. Duchovní poezie – Píseň Panny Marie...................................................................................................................... 23 8. Ochrana života........................................................................................................................................................... 24 Byla jsem znásilněna na služební cestě. Můj manžel a já jsme zvolili život!...........................................................24 Zamysleme se nad sebou … .......................................................................................................................................... 25
Nadace sv. Františka z Assisi, Brno Nadace byla založena v roce 1993 v Brně s cílem pomáhat těm nejchudším z chudých. Spolupracuje s indickou řeholí Misionářky lásky, kterou v Kolkatě založila blahoslavená Matka Tereza roku 1948. Sestry a bratři jsou známi velkou obětavostí a láskou, s jakou zdarma pracují pro chudé, a také důslednou evangelijní chudobou. Od roku 1999 jsme poslali do Kolkaty Misionářkám lásky 29 kontejnerů s 314 tunami darů v hodnotě přes 84,8 milionů Kč. Kontejnery vždy obsahují zdravotnický materiál: léky, léčiva, infúzní soupravy, obvazy, gázu, vatu, injekční jehly a stříkačky, invalidní vozíky, podpažní berle atd. Tohoto zdravotnického materiálu využívají Misionářky lásky k léčení malomocných a k záchraně umírajících. Další oblastí činnosti Nadace sv. Františka z Assisi je ochrana života člověka od početí do přirozené smrti. Nejchudším z chudých pomáháme podle vzoru Matky Terezy bezplatně, naopak přidáváme k příspěvkům dárců vše, co dokážeme Nakládka 29. kontejneru uspořit. V Nadaci pomáhá 5 absolventů katolické Cyrilometodějské (Brno, 28. 7. 2014). teologické fakulty univerzity Palackého v Olomouci. Za dárce, dobrodince a podporovatele díla Matky Terezy necháváme každou neděli sloužit mši svatou.
Kontaktní informace Adresa: Nadace svatého Františka z Assisi, ul. Elišky Krásnohorské 59, 618 00 Brno-Černovice mobil 721 550 623 (Mgr. Dana Jarošová), mobil 608 879 663 (Ing. David Cichra), e-mail:
[email protected], internetové stránky: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/ Bankovní spojení: Česká spořitelna, č. ú. 2028869399/0800 - misie; účet č. 1346868389/0800 - nenarozený život
Odeslané kontejnery, svou práci a svůj život svěřujeme do ochrany svatému archandělu Michaelovi: „Svatý Michaele archanděli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým. Ty, kníže nebeského vojska, svrhni božskou mocí do pekelné propasti satana a jiné zlé duchy, kteří obcházejí světem ke zkáze duší. Amen.˝
2
Úvod Vážení přátelé, milí dobrodinci, dárci a spolupracovníci, dostává se Vám do rukou další číslo našeho časopisu Občasník Nadace sv. Františka z Assisi. Adventní sbírka na pomoc indickým malomocným Jako každoročně zorganizovala naše slovenská spolupracovnice a členka správní rady Nadace sbírku na církevní základní škole. Přepisujeme její zprávu o proběhlé sbírce: „Aj tohto roku, v adventnom období sa na Cirkevnej spojenej škole sv. Cyrila a Metoda v Humennom žiaci zapojili do jednej z najhumánnejších aktivít a to je milosrdenstvo voči svojim najúbohejším bratom a sestrám v Indii. V akciách „Zbierka pre misie“ a „Vianočné trhy“ sa im podarilo vyzbierať 400 eur (tj. 11 112 Kč), ako dar, za ktorý bude nakúpený zdravotnícky materiál i lieky pre chorých v starostlivosti Misionárok lásky Matky Terezy. Všetkým štedrým darcom i organizátorom z I. AG triedy srdečne ďakujeme.“ Mgr. Darina Kolesárová, učitelka na Cirkevnej spojenej škole sv. Cyrila a Metoda, Humenné Přednášky o životě a díle Matky Terezy Na podzim jsme uskutečnili tři přednášky o životě a díle blahoslavené Matky Terezy: jednu v říjnu v Centru svatého Jana XXIII. v Hlinsku, v listopadu dvě pro studenty a učitele Církevního gymnázia ve Skutči. Celkem se přednášek zúčastnilo 123 žáků a dospělých. Prosíme, máte-li možnost uspořádat tuto bezplatnou přednášku ve svém okolí (škola, farnost, různá společenství ve farnosti, Přednáška na církevním gymnáziu ve Skutči. Domov pro seniory atd.), napište nám nebo zatelefonujte, rádi k Vám přijedeme. Kontakt na nás je uveden na 2. a 26. straně tohoto Občasníku.
Co si můžete přečíst v tomto čísle Uvádíme další díl myšlenek blahoslavené Matky Terezy na každý den v měsíci, tentokrát na září. Svatý Jan Maria Vianney, arský farář a patron kněží v duchovní správě, nás svým příkladem povzbuzuje, abychom ve svém životě vždy na první místo stavěli plnění Boží vůle. Slovenský kněz Marián Kuffa, který více než 20 let koná dílo milosrdenství mezi nejubožejšími v Institutu Krista Velekněze v Žakovciach, nás vybízí k vykonání dobré svaté zpovědi. Papež František nás ve své katechezi učí, abychom byli milosrdní jako náš nebeský Otec a prokazovali dobro těm, kteří nám to nemohou oplatit. Poslušnost Panny Marie při andělově zvěstování, že se stane Matkou Boží, je nám vzorem, abychom i my odhodlaně a s důvěrou přijímali Boží vůli. V části ochrany lidského života se dozvíme, jak se statečně vyrovnala pokorná, Boha milující matka z USA s velmi těžkou a stresující životní zkouškou. Po velkém životním zvratu se dokázala správně rozhodnout. Důležitý byl také postoj jejího manžela, který její dobrý úmysl plně podpořil.
Písmo svaté o almužně „Po všechny dny svého života měj na paměti Boha a varuj se, abys nikdy nesvolil ke hříchu a nezanedbal přikázání Hospodina, našeho Boha. Ze svého majetku dávej almužnu a neodvracej svou tvář od žádného chuďasa, neboť pak neodvrátí se též od tebe tvář Hospodinova. Jak jen budeš moci, buď milosrdný. Budeš-li mít mnoho, dávej mnoho; budeš-li mít málo, hleď i z mála rád udělovat. Neboť (tak) si hromadíš dobrou odplatu pro den nouze. Vysvobozuje almužna od všelikého hříchu i od smrti a nedopouští, aby duše přišla do temnot. Almužna bude důvodem k velké naději před svrchovaným Bohem všem, kteří ji dávají.“ (Tob 4, 5-11)
3
1. Dopis od Misionářek lásky
Vánoce 2014 Drahá Dano, Petro, bratři a sestry, Pokoj Páně ať je vždycky s Vámi! Jelikož se Vánoce rychle blíží a my směřujeme naše myšlenky k Narození našeho Spasitele, JEŽÍŠE, vzpomínáme na to, jak Maria s Josefem vytvořili Svatou Rodinu. Protože právě skončil mimořádný Synod o rodině, ráda bych připojila modlitbu o rodině, kterou složil papež František: „Ježíši, Maria a Josefe, ve vás vidíme zář opravdové lásky, k vám se s důvěrou obracíme. Svatá Rodino Nazaretská, učiň také z našich rodin místa setkávání a modlitby, opravdové školy evangelia a malé domácí církve. Svatá Rodino Nazaretská, ať už nikdo v rodinách nezažívá násilí, uzavřenost a rozdělení: kdo je raněn nebo pohoršen, ať rychle zakusí útěchu a zahojení. Svatá Rodino Nazaretská, učiň, ať více dbáme o posvátnost a nedotknutelný charakter rodiny a její krásu v Božím plánu. Ježíši, Maria a Josefe, milostivě vyslyšte naši prosbu. Amen.“ V rodině se muž a žena milují navzájem a milují dítě, které naopak, když vyrůstá v této láskyplné atmosféře, miluje své rodiče – vzniká zde společenství lásky ve společných radostech a utrpení, ve službě, v odpouštění, v podpoře, ve společné zábavě, ve společné práci. V současnosti se zdá, že smysl pro společenství se hroutí, a začíná to v rodině. Přejeme-li si žít v míru a štěstí, podporujme společný rodinný život. Přeji vám šťastné a požehnané Vánoce. Toto posvátné období roku inspiruje k vroucí modlitbě, aby Vám Kristus ve své dobrotě daroval svou lásku, své nejvelkolepější dary, aby naplnil Vaše srdce a požehnal Váš domov a všechny, které milujete, láskou, pokojem a radostí. Nevím, jak poděkovat každému z Vás v Nadaci sv. Františka z Assisi za všechnu lásku, námahu, oběti a trpělivost, se kterými jste odeslali zásilku léků a zdravotnického materiálu, kterou jsme konečně obdrželi ... Jistě rádi uslyšíte, že již rozdělujeme léky a zdravotnický materiál do našich center, kde na ně dychtivě čekali. S láskou a prosbou o Boží požehnání, aby Vás dítě Ježíš naplnilo svým pokojem, láskou a radostí po celé období Vánoc a po celý milostiplný nastávající nový rok 2015! Vaše v Ježíši, Sr. M. Camillus, m.c.
4
2. Myšlenky blahoslavené Matky Terezy na každý den - září Na pokračování pro Vás otiskujeme knihu „Matka Tereza – myšlenky na každý den“, kterou uspořádal bratr Angelo Devananda, MC. Rádi Vám ji zapůjčíme. V každém dalším čísle Občasníku pro Vás otiskneme jeden měsíc z této knihy. Tyto vzácné myšlenky Vám doporučujeme číst rozjímavým způsobem (modlitba, četba textu z jednoho dne, uvažování, předsevzetí, závěrečná modlitba.) 1. září: Ve světě je tolik utrpení. Buďte svatí a horliví. Bůh chce s vaší pomocí toto utrpení zmírnit. Evangelium se kázalo chudým, aby bylo zřejmé, že Kristus je Bůh, že je slíbený Mesiáš. My kážeme Evangelium chudým, aby se ukázalo, že naše práce je Boží prací. Modlete se a děkujte Bohu, že vás vyvolil k tomuto životu a k této práci. 2. září: Povolání v dnešní době znamená také lépe chápat těžké, ale nádherné poslání Církve. Církev se dnes, a to více než kdy předtím, snaží, aby ukázala nevěřícím lidem jejich pravou přirozenost, jejich poslední cíl a úděl. Křesťanům pak zjevuje nesmírné bohatství Kristovy lásky. 3. září: Když uskutečňujeme povolání Misionářky lásky, stojíme před světem jako vyslanci míru, a tak hlásáme poselství lásky svými skutky, svou prací. Toto poselství překračuje všechny bariéry národností, vyznání a zemí. Indický velvyslanec v Římě řekl: „Tyto sestry sblížily naše země více, než naše oficiální jednání.“ 4. září: Jsme nástroji pro hlásání Božího slova chudým, zanedbaným, zarmouceným a opuštěným ve všech národech. I když jsme nehodní, Bůh nás používá, abychom naučili svět, který na Boha zapomněl, poznávat jej a milovat. Máme tu výsadu, že vstupujeme do domovů chudých a zanedbaných věřících, abychom je i jejich děti pozvedli z jejich lůžek a shromáždili je. Snažíme se, aby chválili Boha uprostřed jeho Církve, aby se účastnili její mše svaté. To, co dnes žádá II. vatikánský koncil, konáme z milosti Boží už od samého počátku našeho Společenství. 5. září: Obnovme naši lásku k chudým. Budeme to moci ale udělat jen tehdy, budeme-li věrni chudobě, kterou jsme slíbili, kterou jsme si zvolili. 6. září: Chudí žijí vzhledem k velikému růstu životních nákladů ve stálé chudobě, proto buďme pečlivější při posuzování chudoby v našich domech. My máme své každodenní potřeby zajištěné, ale naši chudí ne. Buďme pozornější, abychom také cítili nedostatek v jídle, oblečení, vodě, elektřině a mýdle – což jsou věci, které naši chudí často úplně postrádají. Protože je můžeme snadno získat, užíváme jich v hojnosti, možná větší, než bychom to dělali doma. 7. září: Naše šaty, milé sestry, musí být v naprostém pořádku, abychom nepohoršovaly lidi ve světě a neodrazovaly je od naší služby. Naše šaty však nesmí být pěkné a vyrobené z jemného materiálu. Možná, že budeme muset zvýšit počet šatů z důvodů zdravotních nebo klimatických, ale neměly bychom mít nic zbytečného. Musíme si ale dát pozor, abychom nezaměnily nedostatek čistoty, upravenosti a úhlednosti za život chudoby. Špinavé a špatně udržované šaty jsou známkou lenosti a bohatství. Neslouží to ani zdraví ani poučení. Svatý Bernard říkával: „Mám rád chudobu, ale ne špínu.“ 8. září: Sestry by se neměly stydět prosit od dveří ke dveřím, je-li to nutné, a stát se tak žebračkami pro Kristovy chudé. Kristus žil během svého veřejného života z almužen. V nemocných a chudých slouží sestry jemu. 9. září: Jsme úplně závislé na Boží prozřetelnosti. Nepřijímáme státní podporu. Nepřijímáme dary od Církve, nepřijímáme platy; zasvětily jsme své životy velkodušné a svobodné službě nejchudším z chudých, abychom jim dávaly radost z toho, že jsou milováni. Lidé touží po lásce a my jsme obdržely onu něžnost a lásku Boží, která nás neustále pobízí. 10. září: Když náš Pán potřeboval sestry pro svou práci mezi chudými, výslovně od nich žádal chudobu kříže. Náš Pán neměl na kříži nic. Měl kříž, který mu dal Pilát. Hřeby a korunu mu dali vojáci. Když umřel, byl nahý; kříž, hřeby a korunu mu vzali a zabalili ho do rubáše, který dostal od dobrodince, a pohřbili ho do hrobu, který nebyl jeho. Ale Ježíš nemusel toto všechno dostat. Mohl zemřít jako král a jako král vstát z mrtvých. Ale on si vyvolil chudobu, protože ve své nekonečné moudrosti věděl, že to je pravý způsob, jak získat Boha, jak získat jeho srdce a jak přinést jeho lásku dolů na tuto zem. 11. září: Jakmile se objeví touha po penězích, objeví se i touha po tom, Domov pro opuštěné děti co nám mohou peníze poskytnout: hojnost v jídle, krásné místnosti, více v Sierra Leone, Afrika. šatů, ventilátory atd. Naše požadavky tak rostou, neboť jedna věc 5
vyžaduje druhou. Následkem toho je stálá nespokojenost. Stává se to často. Musíte-li někdy něco pořizovat, pamatujte na to, že na vás vaši představení spoléhají, že vám důvěřují. Jako řeholnice musíte kupovat levnější věci a váš dobrý příklad při šetření bude udržovat ducha chudoby. 12. září: Jestliže sestry pracují doma, musí být velmi pilné, ať už pracují v hospodářství nebo dělají něco na výdělek. Také náš Pán pracoval pro svou matku. Byl skutečným dělníkem. Lidé ho znali jako syna tesařova. Téměř dvacet let svého života pilně pracoval, nikdy neváhal a nikdy nepochyboval o vůli Boží, ačkoliv přišel, aby vedl duše k Bohu. Při práci v dílně svého pěstouna projevil největší ctnosti, jaké může lidská bytost mít: pokoru, poslušnost, chudobu. Hmotné starosti mu byly cizí. On – Pán všeho – nepracoval pro práci samu, ale pro toho, který jej poslal, pro svého Otce v nebi. Proto patří obrazy svatého Josefa mezi nejkrásnější, které známe. 13. září: Z lásky ke Kristu jsme chudé a chceme zůstat chudé s chudými. Obětujeme proto ochotně radost z vlastní místnosti. Společná ložnice je příležitost ke cvičení v mnoha ctnostech: v chudobě, pokoře, skromnosti, čistotě a pořádku. Pomáhá také upevňovat rodinného ducha. 14. září: „Ať jíte, ať pijete, nebo cokoliv jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě“ (1 Kor 10,31). Kristus během svého života určitě nákladně nehodoval. Jeho rodiče byli chudí a chudí lidé si nemohou dopřávat hostiny. Ve skutečnosti postrádal často i to nejnutnější, jak to vidíme při rozmnožení chlebů a ryb nebo při trhání klasů na cestě kolem pole. Tyto příklady nám mohou pomoci přijmout v misii nebo doma skromnou stravu. Chutná-li pokrm dobře, děkuj Bohu; nechutná-li, děkuj také; ano, děkuj dokonce více, protože Bůh ti dal příležitost napodobit našeho Spasitele v jeho chudobě. Byla by to chyba mluvit o jídle nebo si stěžovat na to, co se předkládá; takové myšlenky nás nikdy nepovzbudí k dobrému. 15. září: Jednou jeden bohatý muž v Delhi hovořil o našem Společenství takto: „Jak je to krásné vidět sestry tak svobodné od světa – ve 20. století, kdy si lidé myslí, že vše, co nevzniklo dnes, je zastaralé.“ Zachovávejte prostý výraz chudoby třeba tím, že si samy opravíte boty. Milujte chudobu jako milujete svou matku. 16. září: Nehledejte Ježíše v dalekých zemích – není tam. Je docela blízko vás, je s vámi. Jen udržujte světlo v lampě a budete ho stále vidět. Doplňujte stále lampu všemi těmi drobnými kapkami oleje lásky a uvidíte, jak sladký je Pán, kterého milujete. 17. září: Myslím, bratři, že se o vás nemusím bát, budete-li prohlubovat svou osobní lásku ke Kristu. Pak bude vše v pořádku, lidé vás možná budou opomíjet, ale vás to ani nezraní, ani neurazí. Až půjdete ven poprvé, budou po vás možná házet kameny. Je důležité, abyste vydrželi a zůstali pevně spojeni s Kristem. On vás ze svého objetí nepustí. 18. září: Ježíš s vámi, bratři, učiní veliké věci, jestliže mu to dovolíte a nebudete mu překážet. Božím plánům překážíme, když usilujeme o něco, co se pro nás nehodí. Buďte velmi přísní sami na sebe i na to, co na vás doléhá zvenku. Lidé za vámi možná přijdou s nádhernými nápady, s krásnými věcmi, ale vše, co vás vzdaluje od toho, co jste skutečně dali Bohu, musí zůstat stranou. 19. září: Buďte věrní v maličkostech, neboť v tom je naše síla. Pro našeho dobrého Boha není nic příliš malé, protože je tak velký a my jsme tak maličcí. Právě proto, že jsme tak malí, sestoupil dolů a dělá pro nás tolik maličkostí – aby nám dokázal svou lásku. Protože je dělá on, nemohou být malé, jsou velké. On nemůže dělat nic malého. Ano, moje milé děti, buďte věrné v malých projevech lásky, buďte i v maličkostech věrné řeholi, která povede váš život ke svatosti a učiní vás podobnými Kristu. 20. září: Modlím se za všechny naše rodiny, abyste vzájemnou láskou rostli ke svatosti. Přinášejte Ježíše všude, kam jdete. Ať lidé při pohledu na vás vidí pouze Ježíše. Modlete se za své děti a proste, aby vaše dcery a vaši synové měli odvahu říci Bohu ANO a zasvětit mu své životy úplně. Je mnoho rodin, které by byly šťastné, kdyby jejich děti daly své životy Bohu. Modlete se tedy za ně, aby se naplnila touha jejich srdce. 21. září: Slibem čistoty dáváme svá srdce našemu Pánu, ukřižovanému Kristu; jediné místo v našem srdci patří jemu. V Písmu čteme, že Bůh je jako žárlivý milenec. Nemůžeme sloužit dvěma pánům, neboť jednomu budeme sloužit a druhého nenávidět (srv. Mt 6,24). Sliby jsou pouze prostředkem, který vede duši k Bohu, a zvláště slib čistoty je chápán jako způsob, jímž dáváme Bohu své srdce. Srdce má jednu z nejvyšších a nejušlechtilejších schopností, ale je také zdrojem nebezpečí. Svým slibem zasvěcujeme své srdce Bohu a vzdáváme se radostí rodinného života. Ano, vzdáváme se přirozeného daru, který dal Tuto osiřelou dívku vychovaly Bůh ženě – mateřství, pro větší dar, totiž být nevěstou Kristovou a stát v Kolkatě Misionářky lásky. Nyní je se matkou duší. vdaná a čeká první dítě. 6
22. září: Náš Pán miluje čistotu zcela zvláštním způsobem. Jeho matka, svatý Josef, svatý Jan – učedník, kterého miloval – všichni byli zasvěceni Bohu v čistotě. Proč toužím po čistotě já? Chci být čistá, protože jsem nevěstou Ježíše Krista, Syna živého Boha. Toužím být čistá pro práci, kterou mám dělat jako Kristova spolupracovnice. Moje čistota musí být tak ryzí, aby dokázala přitáhnout i ty nejméně čisté k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. 23. září: Musíme být přesvědčeni o tom, že nic nezdobí lidskou duši víc, než ctnost čistoty a nic nehyzdí lidskou duši víc, než neřest. Nemylme se však: sláva čistoty nespočívá v osvobození se od pokušení, ale ve vítězství nad nimi. 24. září: Některé vnitřní i vnější prostředky k lepšímu zachovávání čistoty: Nedůvěra k sobě a mimořádná důvěra v Boha a v Nejsvětější Srdce Ježíšovo, které je zdrojem a pramenem veškeré čistoty. Stálé vědomí Boží přítomnosti a duch modlitby. Časté přijímání eucharistie, která je chlebem vyvolených. Umrtvování těla. Věrné dodržování pravidel týkajících se skromnosti, doteků a pohrdání osobním přátelstvím. Pravé přátelství je darem od Boha. Pravé přátelství je srdečné První svaté příjímání a zdrženlivé, není výlučné, poskytuje svobodu ve volbě přátel. indických sirotků, o které Horlivost v práci i v období horka. pečují Misionářky lásky. Otevřenost vůči představenému a našemu duchovnímu otci při svaté zpovědi. Veliká obezřetnost, zejména ve styku s druhým pohlavím. Neopatrnost byla u mnoha řeholníků příčinou pádu. Osobní láska k Neposkvrněné Panně Marii. Bude nad námi bdít, a kdybychom pochybili, nezapomeňme, že je útočištěm hříšníků. 25. září: Uvědomíme-li si, milé sestry, že jsme ráno držely ve svých rukou nejsvětějšího Boha v eucharistii, pak jsme ochotnější chránit se všeho, co by mohlo porušit naši čistotu. Prohlubme tedy úctu k sobě, úctu k druhým, chovejme se ke všem laskavě, ale bez sentimentálních citů a neuspořádaných pohnutek. 26. září: Musíme být plné lásky, laskavosti a hrdinství, abychom se dotkly Božího Srdce, a mohly tak přivést mnoho duší ke zraněnému Ježíšovu srdci. Jak čisté musí být naše ruce, když se máme dotýkat Kristova těla, jako se ho dotýká kněz v podobě chleba na oltáři! S jakou láskou, úctou a vírou zvedá svatou hostii. I my musíme mít takovou lásku, úctu a víru, když zvedáme tělo nemocných chudáků. Ano, vkládejme tutéž lásku, úctu a víru do našich skutků a on je od nás přijme, jako bychom je dělaly jemu. 27. září: Budeme-li milovat Boha z celé duše a Ježíše Krista nade všechno a budeme-li mít něžnou lásku k Panně Marii, pak nás budou ostatní lidé méně přitahovat. Aby mohla láska k Ježíši takto působit, musí být silná, velkorysá a vše stravující. Potom naplní mysl i srdce tak, že už nebudeme věnovat své myšlenky lidským citům. Kdybychom se však naneštěstí nechali strhnout nějakou nezřízenou vášní, Ježíš nás přísně pokárá, neboť nemůže strpět v našich srdcích cizí bohy. On sám bude chránit žárlivou péčí srdce těch, kdo se mu odevzdávají. 28. září: Dnes, více než kdy jindy, se musíme modlit za světlo, abychom poznali Boží vůli, za lásku, abychom přijali Boží vůli, a za cestu, po níž máme podle Boží vůle jít. 29. září: Poslušnost je plnění Boží vůle. Ježíš přišel, aby plnil vůli Boží a plnil ji až do smrti, až do smrti na kříži. „Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38) byla Mariina odpověď za tebe i za mne, když jsme byly vyvoleny stát se jeho „vlastnictvím“ tím, že se staneme Misionářkami lásky. Poslušnost je nejjistější cestou k pravé svatosti i ke splnění našeho poslání přinášet mír, radost a lásku. 30. září: Věrnost v nejmenších věcech – ne kvůli věcem samým, neboť to by byla bláhovost – ale kvůli té veliké věci, kterou je vůle Boží. Té si vážím právě v maličkostech. Svatý Augustin říká: „Malé věci jsou skutečně malé, ale věrnost v malých věcech je něco velkého.“ Což není náš Pán přítomen stejně v malé hostii jako ve velké? Nejmenší pravidla obsahují vůli Boží stejně, jako velké věci života.
Matka Tereza o plodech mlčení Plodem mlčení je modlitba. Plodem modlitby je víra. Plodem víry je láska. Plodem lásky je služba. Plodem služby je pokoj. Matka Tereza MC
MC Bůh Vám žehnej
7
3. Svatý Jan Maria Vianney, patron kněží Životopis Svatí jako „hořící svíce, postavené na svaté svícny“ (Pius XI.), nám osvěcují cestu, na které našli štěstí srdce a pokoj duše na zemi a která je dovedla do blažené věčnosti.
Úvod Svatý Jan Vianney je vzorem především kněžím v duchovní správě. Ti „v něm mají význačný vzor zbožného a horlivého pastýře duší, který zastával svůj kněžský úřad s obdivuhodnou obětavostí, moudrostí a láskou“ (z dekretu svatořečení). Základem vzájemného vztahu mezi svatým Janem a věřícími v Arsu, kde působil, byla láska. Lásce neodporuje skutečnost, že kněz musí říci pravdu nejednou tvrdou, neúprosnou, zasahující rušivě do zdánlivě pokojné vlády hříšných náruživostí v srdcích věřících. Tento hříšný pokoj musí kněz z lásky k věřícím rozbít, protože i on musí plnit vůli Ježíše Krista: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zavést na zem pokoj; nepřišel jsem zavést pokoj, nýbrž meč.“ (Mt 10, 34) Meč, který je znamením boje proti zlu a za pokoj Kristův. A to časem pochopili i věřící svatého Jana: dali si odejmout hříšný pokoj, aby získali svatý pokoj. Ars dostal krásné jméno „domov štěstí“. Takový bývá výsledek svaté spolupráce duchovního s věřícími.
Dětství Jan Křtitel Maria Vianney pocházel z prosté vesnické rodiny. Narodil se 8. 5. 1786 ve vesnici Dardilly nedaleko města Lyonu ve Francii. Měl ještě dva bratry a tři sestry. V rodině Vianneyových vládl duch dobročinnosti a zbožnosti. Učitelkou zbožnosti a náboženských pravd byla malému Jeníkovi jeho maminka. Chlapečka ještě v peřince přežehnávala jeho ručičkou. Na znamení kříže si dítě tak zvyklo, že jako 15měsíční nechtělo jíst, když se s ním zapomněli přežehnat.
Dardilly za revoluce Čtrnáctého července 1789 nastalo ve Francii období tzv. francouzské revoluce. Každý kněz měl složit přísahu věrnosti revoluční vládě. To znamenalo zapřít víru a vypovědět poslušnost papeži. Zradila asi třetina duchovenstva. Ostatní, hrdinští, Církvi věrní kněží, se skrývali mezi lidem a tajně udržovali styk s věřícími. V noci sloužili mši svatou, zpovídali, křtili, podávali svaté přijímání, oddávali v soukromých domech, ve stodolách nebo v lesích. Tak také Jan přistoupil k prvnímu svatému přijímání při mši svaté sloužené tajně v domě vdovy Pingonové pronásledovaným knězem Grobozem, u kterého se poprvé zpovídal. Zákony a nařízení proti Církvi a kněžím byly čím dál přísnější. R. 1793 bylo vyhlášeno, že kdo by se opovážil skrývat kněze ve svém domě, bude odsouzen na smrt. V okolí Lyonu se skrývalo asi 30 kněží, kteří si mezi sebou rozdělili obvody svého působení. V práci jim pomáhali laici a zvláště z klášterů vyhnaní řeholníci a řeholnice. Rodiče Jana Vianneye ukrývali často ve svém domě kněze. Nebojácnost a obětavost těchto kněží za zájmy Boží zanechaly v Janově duši nesmazatelné stopy. Každodenní život ve vesnici se navenek nezměnil. Starší vykonávali svoje práce na polích, děti se spokojeně věnovaly svým hrám na ulici. I malý Jeník žil svým životem. Rád chodíval pást dobytek do údolí Chante-merle (drozdí zpěv). S sebou vždy nosil sošku Panny Marie. Na stráni si před soškou klekl a modlil se. Nestranil se ostatních malých pasáčků, ale ukázal jim svoji sošku a při tom se obvykle rozvinula náboženská debata. Ostatním dětem vyprávěl, co slyšel a viděl v noci na mši svaté, společně uspořádali procesí, modlil se s nimi růženec a zpíval úryvky náboženských písní. Sám později přiznal, že při těchto příležitostech zastával funkci „kněze“. Pobožnost zakončil napomenutím: „Nuže, děti moje, buďte dobré a velmi milujte Pána Boha“. Chudší děti za ním šly rády, protože se s nimi dělil Rodný dům svatého Jana v Dardilly. o svačinu.
Ve škole Škola v Dardilly brzy zanikla v r. 1791, protože katolický učitel nesměl vyučovat. V roce 1795 otevřel v Dardilly občan Dumas soukromou školu. Do ní chodil Jan až do r. 1798. Dělal velké pokroky v učení, protože 8
měl bystrý rozum. V r. 1798 také chodil tajně do nedaleké obce Écully na vyučování katechizmu. Učitelky – katechetky byly dvě řeholní sestry, které revoluce vyhnala z kláštera. Jan chodil do školy sice málo, ale měl vnímavou mysl. Všímal si, jak otec pracuje, poslouchal i druhé, poznával různé přírodní zákony, pravidelnosti, zvyky při práci, a živě na to vzpomínal i v kněžských letech. V kázáních pravidelně užíval přirovnání a obrazy z rolnického života.
Kněžské povolání Devátého listopadu 1799 skončilo ve Francii pronásledování Církve. Do Dardilly se vrátil kněz. Jan vykonával s chutí svoje rolnické práce, ale rozdělil si je tak, aby mohl každý den na mši svatou nebo si alespoň na chvíli odskočit do kostela. Po nocích četl Evangelium a Následování Krista. Denně zakoušel, jaká náboženská nevědomost, a mnohdy s ní spojená mravní otupělost panuje mezi mládeží i staršími. Kněží, zvláště vesnických, byl nedostatek, věřící zůstali bez pastýřů. V Janově duši se stále zřetelněji a zřetelněji ozýval hlas: Následuj mě! Na druhou stranu jeho duší zmítaly otázky, jak by se on, ubohý vesnický mládenec, který sotva uměl číst a psát, mohl stát knězem. Nakonec se odhodlal svěřit matce. Matka byla nadšená, ale otec ho nechtěl pustit. Nebyly peníze na studium, Jan měl už 19 let a otec ho chtěl mít raději doma. V té době se dostal do Écully na faru známý Karel Balley, hrdinský horlivý kněz, který se nebál obětovat svůj život za duše lidí. Když viděl nedostatek kněží, napadla ho šťastná myšlenka: zřídit přípravnou kněžskou školu. Svůj záměr hned uskutečnil. Schopné mladíky z okolí sám vyučoval. Který ze žáků projevil vlohy a náklonnost ke kněžství, toho doporučil na další studia v semináři. Do této školy dovolil Matouš Vianney svému synu chodit.
Student Janovi bylo 19 roků, když r. 1805 nastoupil cestu do Écully, aby zaujal místo mezi studenty na Balleyově faře. Byl dost nadaný a vynikal by mezi ostatními, kdyby mohl začít studovat v mladším věku. Pracoval usilovně a vytrvale. Přitom ustavičně vzýval Ducha svatého o pomoc, neboť viděl, že zejména latina přesahuje jeho schopnosti. Aby si zajistil v učení účinnější Boží pomoc, vykonal pěší pouť ke hrobu svatého Františka Regis v Louvescu vzdáleného asi 100 km od Écully. Po návratu skutečně zakusil, že mu Pán Bůh neodpírá svoje dary, i když každému úspěchu ve studiu předcházelo namáhavé úsilí. Všechno to bylo pro Jana velkou školou. Brzy na něj těžce dolehla další překážka. Musel nastoupit vojenskou službu 26. října 1809. Zanedlouho těžce onemocněl. Vysílen nemocí nedostihl svůj pluk, který mezitím odešel do Španělska. Nezaviněně se tak stal dezertérem a nezbylo mu, než se skrývat v malé horské vesničce Noës, kde učil mládež číst a psát a povzbuzoval všechny svým zbožným životem. Když byla všem vojenským zběhům udělena milost, opustil Jan začátkem ledna r. 1811 za pláče občanů vesničku Noes a vydal se domů. Velkou radost ze setkání s rodiči přerušila smrt maminky. Po jejím pohřbu se Jan vrátil do Écully. Opět bydlel na faře u svého starostlivého učitele Balleye a pokračoval ve studiu. Na podzim r. 1812 začal studovat filosofii u P. Balleye a následně ve filosofickém semináři ve Verriẻres. Jako 26letý mladý muž se dostal mezi 16-18leté studenty. V r. 1813 vstoupil Jan plný tužeb a nadějí do teologického semináře v Lyonu, kde mu začala opět křížová cesta. Nerozuměl dobře latinským přednáškám. Přestože mu spolužáci všechno opakovali a vysvětlovali francouzsky, neuměl latinsky odpovědět, když byl vyvolán. Jan pracoval do úmoru a vytrvale se modlil, přesto na něj Pán Bůh dopustil strašnou zkoušku. Po pětiměsíčním pobytu v semináři ho propustili pro nedostatečný prospěch. Ačkoliv ho Karel Balley opět doučoval v Écully, ale ani to nepomohlo, zkouška na konci školního roku skončila špatně. Jan propadl. Balleye to neodradilo. V semináři dosáhl toho, aby Janovi povolili druhou zkoušku ve francouzském jazyku, a to na faře v Écully. Zkouška se podařila a Balley mohl podat žádost o nižší kněžské svěcení. Generální vikář položil tyto otázky: „Je Jan Vianney zbožný? Má lásku k Panně Marii? Umí se modlit růženec?“ Odpověď: „Ano, je vzorem zbožnosti.“ „Vzor zbožnosti! Tedy dobře, ať přijde ke svěcení. Ostatní doplní milost Boží.“ Před kněžským svěcením se Jan podrobil ještě jedné zkoušce, na základě které kněz dostane pravomoc zpovídat a kázat. Také tato zkouška dopadla velmi dobře. 13. srpna 1815 přijal Jan kněžské svěcení v Grenoblu. Bylo mu 29 let. Stařičký biskup, když uviděl Janovu asketickou postavu, s úsměvem řekl: „Dobrého kněze vysvětit není těžký úkol.“ Svatý Jan podává svaté přijímání svému faráři Ars Karlu Balleyovi. První místo Jana Maria Vianneye bylo u jeho učitele Karla Balleye na faře v Écully, kam byl poslán jako kaplan. Po jeho smrti 17. 12. 1817 určili Janovi nové působiště: Ars. 9
Ars leží asi 35 km na sever od Lyonu a v době Janova příchodu měl asi 200 obyvatel. Kromě hřbitovního kostelíka s polorozpadlou farou vévodil vesnici park se zámkem šlechtické rodiny de Garets. V zámku bydlela zbožná a milosrdná šlechtična Anna de Garets. Celá její rodina byla upřímně oddána Církvi a také Jan v ní našel nejlepší morální a hmotnou podporu pro svou apoštolskou službu. Sám se zařídil velmi skromně; přepychové vybavení fary, které mu chtěla slečna de Garets věnovat, vrátil na zámek. Za posledních 25 let bez kněze Ars velmi hluboko upadl v nábožensko-mravním ohledu. Arský lid nejenže nežil ctnostně, ale ctnosti ani podle názvu neznal. Jan se nejprve rozhodl navštívit všechny domácnosti.Bylo jich asi 60. Mile a vesele se dal do řeči s domácími; navázal hovor na domácí věci, práce na poli, na úrodu, vždyť to všechno mu bylo tak blízké a známé. Z Écully si donesl i nějaké peníze, ty brzy rozdal chudým. Potřebným daroval svoji matraci na spaní i ložní prádlo. To se v Arsu všem líbilo, uznale pokyvovali hlavami: to je opravdový služebník Boží.
Boj za obrácení farníků Obec byla ještě v hlubokém spánku, když její kněz s lampou v ruce kráčel do kostela, aby se modlil. Ráno ho už věřící vždy našli v kostele. Kdykoliv ho potřebovali, šli rovnou do kostela. Na faře byl nejraději sám; nechtěl mít svědky svého přísného života. Spával na tvrdé desce, pod hlavou měl trochu slámy nebo otýpku roští. Své tělo, starého Adama, jak ho nazýval, je třeba krotit. V postní době se postil nepřetržitě někdy i 2-3 dny. Čerstvý chléb, který dostal, rozdal žebrákům a sobě ponechal kůrky z jejich žebrácké kapsy. Vařil si brambory a na přilepšení si někdy usmažil palačinky. Brambory snědl jen dva, třetí už pokládal za mlsnost. Vydržely mu několik dní, poslední bývaly plesnivé. Palačinky snědl tři, zapil je vodou a měl dost na několik dní. Proč vedl arský farář tak přísný život? Aby vyhnal zlého ducha z farnosti a zasloužil si Boží pomoc. S bolestí pozoroval, jak zlý duch klidně vládne nad dušemi jeho farníků. Nečistý duch se v nich usadil a učinil je bezcitnými. Jan se držel slov Pána Ježíše: „Takový druh (zlého ducha) nemůže vyjít ničím jiným, leda modlitbou a postem“ (Mk 9,28). Kázání si připravoval velmi pečlivě. Celé hodiny klečel před svatostánkem, přemýšlel, modlil se a v slzách prosil Pána Boha o správné myšlenky. Farníci však neprojevovali velký zájem o kázání. Většina farníků do kostela vůbec nešla. Někteří si tam pospali, jiní si povídali, mladí, kteří občas přišli, se rozhlíželi na všechny strany a děti svými zábavami vyrušovaly. Nejednou kázal jen kostelním zdem. Jeho farníci raději než na mši svatou šli do hospody. Tam bylo shromaždiště všeho zlého a mládež se to učila od starších. Osm let neúnavně bojoval Jan Vianney proti hospodám ve své farnosti. Konečně se ukázaly i výsledky. Pro Janova kázání přicházeli hospodští postupně na mizinu. Arský učitel Pertinand to vyjádřil takto: „Je méně nešťastných; potlačením hospod pan farář odstranil hlavní příčinu bídy.“ Ars býval známý svými tanečními zábavami. Tanec byl kořenem nemravného života, který měl v moci arskou mládež i staré a který vytlačoval všechen zájem o duchovní život. I staré ženy, které už nemohly tancovat, uspokojily se alespoň pohledem na tanečníky. Tanec byl jistým druhem náruživého opojení, lákavá příležitost na ukojení tělesných náruživostí beze studu před očima celé vesnice. Nestyděli se, protože to dělali všichni. Jan bojoval v Arsu proti tanci 25 let, až jej úplně vymýtil. Zdravý duchovní život je neslučitelný s vyhledáváním příležitosti páchat nemravnosti. „Tanečníci prohlašovali svoje radosti za nevinné, a proto dovolené. Bylo třeba jim z očí sejmout pásku,“ řekl jednou Jan. Jeho kázání ťala do živého a měla úspěch. Rodiče postupně věnovali více pozornosti svým synům a dcerám. Janu Vianneyovi, protože měl mimořádně vroucí vztah k eucharistickému Ježíši, bylo velkou oporou společenství zbožných mužů, Bratrstvo Nejsvětější svátosti Oltářní. Povzbudil je k činnosti, shromáždil kolem svatostánku, připojil k nim nové členy. Společně konali denně poklonu před Nejsvětější svátostí Oltářní v kostele, pomáhali Janovi modlitbou a dobrým příkladem šířit lásku k Ježíši přítomnému ve Svaté hostii. Jan při každé příležitosti vštěpoval věřícím úctu a lásku k Boží přítomnosti v Eucharistii a vyzýval je, aby často přistupovali ke svátostnému stolu. Sám dával příklad této hluboké zbožnosti. Očití svědkové řekli: „Stačilo Jana vidět sloužit mši svatou a pokleknout před svatostánkem, když kolem něho procházel.“ Socha svatého Jana Jan musel bojovat dlouhá léta, ale láska, kterou zaséval do duší svých farníků, s arským pasáčkem postupně začala klíčit a nakonec přinesla hojné ovoce. Celá vesnice se obrátila Antonínem Givre. Svatý k Bohu. Po letech v Arsu nebylo člověka, který by nežil mravně. Jan mu řekl: „Ukázal jsi mi cestu do Arsu, já ti Těžké zkoušky ukáži cestu do nebe.“ Dobro není možné konat bez utrpení, stejně jako vykoupení se nestalo bez 10
prolití krve (srv. Žid 9, 22). Svatí oběťmi podložili všechny svoje dobré skutky. Také Janova výzbroj, se kterou přišel do Arsu sloužit Bohu a svěřeným farníkům, byla zbožnost, chudoba, pokora a láska. Jeho přísný život byl obětí za záchranu lidských duší. Jeho kající skutky, které velmi tajil, se rovnaly nejpřísnějšímu sebezapírání poustevníků. Měl velké porozumění pro každého, mimořádné dary pro službu ve zpovědnici, ale přitom byl člověkem, který neměl daleko k humoru. Jeho služba však vadila nejen zlému duchu, ale i některým farníkům. Našli se lidé, kteří se modlili, aby jejich faráře co nejdříve někam přeložili. Jiní dokonce psali na biskupský úřad zlomyslné dopisy, ve kterých Jana pomlouvali. Také někteří kněží z okolí na něj nevražili pro jeho oblíbenost, vyhlášenou pokoru a chudobu. Osočovali jej, že je hloupý. Takové odsuzující mínění o něm neměli všichni kněží. U mnohých Jan požíval velké úcty. Vážil si ho především jeho biskup, který na útoky odpověděl: „Přál bych si, aby všechno mé duchovenstvo bylo postiženo stejnou hloupostí.“ Trnem v oku mnohých kněží byl neustálý příval lidí do Arsu. Někteří kněží začali brojit proti arskému faráři, zakazovali svým farníkům putovat do Arsu pod trestem odmítnutí rozhřešení při svátosti pokání, jiní jednoduše z kazatelny vyhlásili, že farníci nesmějí chodit do Arsu. Jan si na to bolestně povzdechl: „Ubohý arský farář! Káží nyní o něm, a ne o Evangeliu…“ Jiní posílali na biskupství obšírné zprávy o arských poutích a Janově neschopnosti. Mínění o neučenosti Jana Vianneye neprávem velmi zevšeobecnělo. Jeho vědomosti ani schopnosti nebyly tak slabé, jak si to mnohý kněz myslel. A Jan svou pokorou a ponížeností jakoby přiléval oleje do ohně, který měl spálit jeho dobrou kněžskou pověst. Sám se pokládal za velkého nevzdělance: „Když jsem mezi kněžími, připadám si jako Brodin“ (jméno hloupého žebráka z arského kraje). U svatých však kromě získaných vědomostí existují i vědomosti z osvícení Božího, vlité Duchem svatým. Proto svými moudrými radami, rozhodnutími a naukou nejednou udivují i nejslavnější učence. „Pan farář byl tak malý, nepatrný ve svých očích, že se zalíbilo Duchu svatému doplnit tu jeho prázdnotu obdivuhodnou hojností osvícení,“ poznamenala si Kateřina Lassagne. Jedním z nejprudších Janových odpůrců byl 26letý Jan Borjon, farář v Ambérieux-en-Dombes. Nelíbilo se mu, že i jeho věřící chodí do Arsu 8 km daleko. Nejprve se začal sem tam v kázáních nepříznivě zmiňovat o arském faráři. Postupně to bylo ostřejší a bezohlednější. Jan Vianney o tom věděl, ale mlčel. Nakonec poslal mladý kněz do Arsu dopis. Mimo jiné napsal: „Pane faráři, když někdo zná tak málo z bohovědy jako Vy, neměl by vstupovat do zpovědnice.“ Na dopis dal Jan tuto odpověď: „Můj drahý veledůstojný bratře, mám důvod, abych Vás miloval. Vy jediný mě dobře poznáte. Když jste tak milý, že se laskavě zajímáte o moji ubohou duši, pomozte mi dosáhnout - oč už dlouho prosím, - aby mě přeložili z tohoto místa, kterého nejsem hoden pro svoji nevědomost, abych se mohl uchýlit do samoty, kde bych oplakával svůj ubohý život.“ Mladý kněz poznal, že z dopisu vane opravdová pokora, která je ozdobou duší, kráčejících po cestě dokonalosti. Při nejbližší příležitosti spěchal do Arsu, padl Janovi k nohám a prosil o odpuštění. Jan přijal svého oltářního bratra s otevřenou náručí. Od té doby byli oddanými přáteli, až do smrti. Tak se postupně rozbíjely tvrdé řeči a odsuzování na pravé pokoře skromného kněze.
Škola s internátem pro dívky a ústav Prozřetelnosti V Arsu nebyla řádná škola. Jen v zimních měsících přicházel učitel, který shromažďoval dívky a chlapce společně, a učil je číst, psát a počítat. Výsledky vyučování byly velmi slabé, v obci bylo mnoho analfabetů. Proto Jan koupil v Arsu dům a v něm otevřel školu jen pro dívky. Učitelky byly dvě arské dívky, Kateřina Lassagne a Benedikta Lardet. Časem se do školy hlásily i dívky ze sousedních obcí. Pro ně Jan zřídil internát, aby nemusely každý den dlouho cestovat domů. Internát přivedl arského faráře na jinou myšlenku. Po okolí Arsu se potulovalo dost chudých opuštěných osiřelých děvčat, která se živila žebráním nebo těžkou služebnou prací v domácnostech. Dívky nechodily do školy ani na vyučování náboženství. Jejich duchovní život zakrněl a často se pak staly oběťmi tělesných náruživostí. Soucitné srdce Jana Vianneye to těžko snášelo. Jan se rozhodl, že k dívčí škole přistaví ještě místnost pro sirotky. Nejdříve se pomodlil s věřícími na tento úmysl novénu k Panně Marii. Po skončení pobožnosti byl utvrzen ve svém úmyslu a začal s přístavbou. Sám pomáhal zedníkům, tesařům, nosil kameny, míchal maltu. Nový ústav Kateřina Lassagne, dostal jméno Prozřetelnost – Providentia, aby zakladatel dal tak výraz tomu, že od mládí věrná pomocnice se při vedení a udržování ústavu spoléhá na Prozřetelnost Boží. Od té doby svatého Jana. chodila do školy Prozřetelnosti jen děvčata arské farnosti a osiřelá děvčata, bydlící v ústavu. 11
Osiřelé dívky přicházely často otrhané, špinavé, vyhladovělé. Jim by Jan dal všechno, jen aby netrpěly. Jednoho dne přivedl Jan děvčátko bez domova, bez rodičů, bez jména. „Přijměte toto dítě,“ říká Kateřině Lassagne, „dobrý Pán Bůh vám ho posílá.“ „Už nemáme ani jednu postýlku volnou, pane faráři.“ „Ještě je vaše lůžko,“ naléhal Jan. Mladá učitelka pochopila, co má udělat. Vzala dítě do náručí, přivinula ho k sobě, místo našla tam, kde kněz naznačil. Když mu někdo domlouval, že by přece všechna děvčata neměl zadarmo přijímat do ústavu, že jsou tam i takoví sirotci, kteří by mohli něco platit, jelikož si u hospodářů vydělávali, klidně odmítal: „Nestarám se o to, zda by mohli platit. Moje touha je dát jim dobrou výchovu, aby z nich byly řádné katoličky.“ Ústav Prozřetelnosti vydržoval Jan ze svých prostředků, z milodarů a také Pán Bůh nejednou pomohl i zázrakem v krajní nouzi, když rozmnožil obilí a mouku na chléb. Bylo to roku 1829. Úroda byla slabá. Sýpka na faře se vyprazdňovala. Vychovatelky upozorňovaly Jana na nedostatek, měly starost, že děti budou mít hlad. Jan se modlil, vyzýval i děti k modlitbám, ale pomoc nepřicházela. Nakonec položil relikvii svatého Františka Regis do posledního zbytku obilí a vyzval sirotky, aby spolu s ním prosili dobrého Pána Boha o každodenní chléb. Po modlitbě byla sýpka tak plná obilí, že se sypalo až ven. „Dobrý Pán Bůh je opravdu dobrý. Stará se o své nejubožejší,“ poznamenal k tomu Jan. Posláním ústavu bylo vychovat z děvčat dobré budoucí katolické manželky a matky, pomocnice v domácnostech apod. Mnohé z nich si vybraly řeholní stav. Ani jedno dítě neopustilo ústav, dokud si nevykonalo první svatou zpověď a svaté přijímání. Jan v nich pěstoval jemné svědomí. Svědomitost děvčat byla široko daleko známá. Hospodáři je rádi najímali na práce. Schovanky ústavu pomáhaly svými dobrými skutky a modlitbami Janovi v jeho kněžské službě. Hlavně když šlo o obrácení hříšníků, povzbuzoval je, aby s důvěrou prosily Pána Boha na jeho úmysl. Starší dívky si ukládaly k tomu cíli i dost těžké oběti. Rozdělily si noc tak, že vždy jedna byla vzhůru, odprošovala Pána Boha za hříchy světa a přimlouvala se, např. aby se mysl farníků odvrátila od tance. Mladší se zříkaly oblíbených hraček. Úlohou učitelek bylo především naučit dívky lásce k Bohu. Učení bylo proniknuté duchem víry a příkladem ctnostného života. Zásadou arského faráře bylo: vyučování jde až za výchovou. Jan přicházel každý den mezi sirotky a poučoval je, jak se mají chovat u stolu, ve společnosti a vyučoval je katechizmu. Když potřeboval nějakou velkou milost od Pána Boha, vyzval děti k modlitbě a vždy dosáhl cíle. Zahradu osázel vinnou révou a ozdobil sochou Panny Marie. U sochy si vykonával ústav různé společné pobožnosti. Také po opuštění ústavu v 18 až 20 letech zůstávaly dívky s Janem ve spojení, byl jim poradcem při uzavírání manželství, vstupu do kláštera, nejedné z děvčat dal peníze na svatbu. Papež Pius X. neváhal školu Jana Vianneye vyhlásit za vzor lidové výchovy. Ústav Prozřetelnost byl pro arského faráře místem radosti a odpočinku, byl mu pomocí v potřebách tělesných i duševních, předmětem jeho mimořádné péče a lásky. První učitelky pracovaly v ústavu zadarmo a našla se i další tři děvčata, která chtěla pokračovat v započaté práci také jen z lásky k Pánu Bohu. Ale o budoucnost ústavu projevil zájem a starost pan biskup. Přesvědčil Jana, aby vedení školy a sirotků svěřil řeholním sestrám. Jan Ústav Prozřetelnosti s kaplí svatého po dlouhém zvažování předal r. 1847 školu a ústav kongregaci Sester Josefa (vpředu). svatého Josefa.
Škola pro chlapce Snahou arského faráře bylo postavit náboženský život ve farnosti na zbožnosti mužů a mladíků. Viděl však, že starší se mu sotva podaří změnit podle svých představ, že je třeba začít od základů a formovat po rozumové i mravní stránce mladé chlapce. Proto věnoval velkou pozornost chlapecké škole, kterou vedl jeho oddaný přítel, důvěrník a ctitel Jan Pertinand. Jan usiloval o to, aby i vyučování chlapců bylo bezplatné. To však bylo možné jen s pomocí řeholníků. Proto učiteli zabezpečil přiměřené živobytí a 10. března 1849 uvedl do chlapecké školy Bratry svaté Rodiny. Pro chlapce byl také zřízen internát. Představeného školy, bratra Atanáze, k tomu povzbuzoval sám Jan Vianney: „Příteli můj, jen založte internát, uvidíte, kolik mladých duší vytrhnete ďáblu z rukou.“ Jan ochotně přinášel velké hmotné oběti pro výchovu a vzdělání mládeže. Nic mu nebylo dost drahé, aby se toho nedokázal zříci a obětovat to pro dobro mladých, když šlo o duševní povznesení mládeže. K takové obětavosti pobízel i druhé.
12
Svatý Jan a lidové misie Lidovými misiemi se snažili kněží napravit škody, které napáchala revoluce v duších věřícího lidu. Misie jsou pro farnost jistým druhem duchovních cvičení. Proto Jan Vianney hned po svém příchodu v r. 1819 povolal do Arsu dva řeholníky, kteří konali Arsanům asi tři týdny misie. Sám vypomáhal v nedaleké obci Trévoux. Lidé ho rádi vyhledávali a svěřovali mu tajemství své duše. Kaple, ve které Jan zpovídal, bývala vždy plná. Přicházeli k němu jak prostí lidé, tak úředníci. I krajský podprefekt s nadšením vzpomínal na svou zpověď u arského faráře. Poté, co Jan odevzdal ústav Prozřetelnost řeholním sestrám, téměř všechny svoje hmotné prostředky věnoval na podporu lidových misií. Dělal to v podobě nadací. Aby se totiž ve farnosti mohly konat misie diecézními kněžími, bylo k tomu potřeba asi 3 000 franků. Do konce svého života stihl Jan nasbírat na podporu misií 200 tisíc franků. Jeho zásadou bylo, že není možné být úzkoprsý, když jde o obrácení hříšníků. Kromě lidových misií měl na zřeteli i misie mezi nevěřícími. Ve farnosti měl velmi dobře zorganizované Dílo šíření víry. Téměř všichni farníci byli členy Díla. Založil i několik nadací na podporu zámořských misií.
Ars už není Arsem Pro náboženský a duchovní život v Arsu měly velký význam Janovy návštěvy v rodinách. Mezi otázky a běžnou řeč uměl vhodně vsunout praktické rady pro duchovní život. Také pokáral, když bylo třeba. Všechno to konal velmi srdečným, přátelským způsobem. Velkou pozornost věnoval manželskému životu. Vyzdvihoval posvátnost manželského svazku a často připomínal rodičům povinnost vychovávat z dětí dobré věřící a neprotivit se plánům Božím ve věci počtu dětí. Kolik dítek Pán Bůh rodičům požehná, tolik jich mají s láskou a poslušností přijmout. Za jeho působení v Arsu se počet věřících více než zdvojnásobil. Roku 1818 měl Ars 220 obyvatel a roku 1855 už 510. Největší část manželství byla s mnoha dětmi (10 až 16 dětí.) Jan měl svatou touhu, aby napomáhal vzrůstu řeholních a kněžských povolání ve své farnosti. Velmi mnohým svou radou dopomohl ke štěstí v klášterním nebo seminárním zátiší. Na podzim roku 1852 se vydal 32letý František Dorel se svým přítelem na lov. Na návrh přítele zašli nejprve do Arsu. Davem lidí v Arsu právě procházel Jan. Zastavil se u Dorela a jako svému dobrému známému mu řekl: „Pane, bylo by žádoucí, aby vaše duše byla tak krásná, jako váš pes.“ Lovec celý rudý sklání hlavu, přemýšlí a uvědomuje si ubohý stav své duše. Proniká jím zahanbení i hrůza. Odkládá svoji zbraň a ubírá se do kostela ke zpovědi. Zpověď se neobešla bez slz vyvěrajících z věřícího, litujícího a milujícího srdce mladého muže. Poznal marnost svého dosavadního života a rostlo v něm rozhodnutí vstoupit do kláštera. „Jděte k trapistům,“ poradil mu Jan. Dorel poslechl a ještě v prosinci téhož roku zaklepal na dveře kláštera, ve kterém r. 1888 svatou smrtí zakončil svůj život. Roku 1856 přivedla věřící žena do Arsu studentku, které byla křestní kmotrou. Paní se ptala: „Co bude z tohoto děvčete?“ Jan upřel svůj zrak na dívku, jakoby chtěl číst z duše a po chvíli řekl: „řeholnice“. „Ne, nikdy ne, ne, ne,“ se vší rozhodností odmítala studentka mínění arského faráře. Zhrozila se, že by měla někdy opustit rodiče, sourozence a svoje oblíbená studia. Přes její odpor Jan s úsměvem potvrzoval svoji odpověď: „Ano, ano, ano!“ Za tři roky studentka už skládala řeholní sliby. Tuto událost později sama vyprávěla jako sestra Marie Mechtilda.
Zápas se zlým duchem Zlý duch – ďábel není výmysl fantazie. Je to nesmrtelná bytost, obdařená rozumem a vůlí, ale navěky nešťastná. Původně byl andělem, který chtěl vyvolat revoluci proti Bohu, a proto ho Bůh z nebe vyloučil. V tom spočívá ďáblovo neštěstí. Za to zlý duch nenávidí Pána Boha a snaží se kazit Boží plány na světě. Arský farář byl velmi vážným ďáblovým protivníkem. Den co den se hrnuli poutníci do Arsu nejen z okolí, ale z celé Francie i ze zahraničí, aby slyšeli jeho kázání a vyzpovídali se. Jana trápil zlý duch nepřetržitě od roku 1824 až do roku 1858. Začal v roce 1824, kdy Jan stavěl ústav Prozřetelnost. Nedopřál Janovi spánku, znechucoval mu modlitbu i přísný kající život. Jan každý den pracoval 20 i více hodin, z toho ve zpovědnici i 15 až 18 hodin. Večer vysílený vzal do rukou životopisy svatých a přečetl pár stránek. Když odložil knihu, bral do rukou řemeny a šlehal se jimi. Potom se uložil na slamník k odpočinku. Když usínal, najednou někdo kovářským kladivem bouchal na dveře. Jan s hrůzou spatřil, že do místnosti vstupuje ďábel. Židlemi mlátil o zem, třásl nábytkem. Řval: „Vianney, Vianney, ty žroute brambor, ještě nejsi mrtvý? Však já tě dostanu!“ a spustil zvířecí mečení, bručení medvěda, vytí psa, bzukot roje včel, zuřivě třásl Janovou postelí, vyzpěvoval odporným skřípavým Chudé lůžko svatého Jana. hlasem. To arského faráře velmi vyčerpávalo. Někdy celou noc nezavřel 13
oči, a jaké úsilí musel vynaložit, aby po těžkém nočním zápase začal ještě těžší práci v kostele! V tomto zápase užíval arský farář jako zbraň svou trpělivost a modlitby. „Obrátím se k Bohu, udělám znamení kříže, něco s opovržením řeknu ďáblovi. A nakonec jsem zjistil, že hluk je vždy silnější a útoky častější, když měl ráno přijít nějaký velký hříšník,“ vyprávěl Jan svému zpovědníkovi.
Mučedník zpovídání Po třicet let byl arský kostelík denně hostitelem nepřetržitě docházejících poutníků, kteří hledali úlevu duše v Janově zpovědnici. Od roku 1845 bývalo v Arsu denně 300 až 400 poutníků. Tam si šli pro odpuštění, tam dostávali hlubší pohled do duchovního života, tam se jim otvíraly oči a viděli, proč je pro katolíka odříkavý život podmínkou štěstí a spokojenosti. Jan při zpovídání nikdy nespěchal. Nešlo mu o to vyřídit co nejvíce kajícníků, ale vyřídit je co nejlépe. Proto musel každý poutník čekat, někdy až 8 dní, než na něho přišla řada. Při zpovídání dal Jan přednost jen svým farníkům, nemocným, slabým, nebo těm, o kterých z vnitřního osvícení věděl, že mají naspěch. Ty vyvolával z řad čekajících náhle, bez úvodu, a nejednou bez toho, že by dotyčného někdy viděl. Jednoho dne zpovídal Jan v zákristii. Najednou vystoupil ze zpovědnice a poslal farníka Oriola za jistou dámou. Naznačil místo, kde se nachází v kostele a jak vypadá. Ale farník marně hledal. „Pospíchejte za ní, už je venku …“ Poslušný farník skutečně dámu našel a přivedl zpět. Odcházela totiž smutná, že se nemohla vyzpovídat, neboť neměla čas už dál čekat. R. 1840 nějaký pan Rochette přišel do Arsu i se svou manželkou a synem. Syn byl těžce nemocný, mohl chodit jen o berlích. Manželé chtěli vyprosit v Arsu synovo uzdravení. Matka se synem se vyzpovídala, otec však nechtěl ani slyšet o zpovědi. Tu vystoupí Jan a volá otce. Ten nejdříve nechtěl rozumět, ale když Jan důrazně naznačoval, že je třeba přijít, dodal si odvahy a vešel do zákristie. „Teď je řada na nás dvou. Klekněte si sem.“ „Nemám chuť.“ „Začněte už!“ Následovala zpověď. Druhý den ráno otec, matka i syn společně přistoupili ke svatému přijímání. Syn nechal obě berle v Arsu, domů se vrátil zcela zdravý. Jan měl schopnost číst ve svědomí, viděl do duše, věděl o budoucích věcech atd. Byl to nadpřirozený dar, kterého užíval věrný služebník Boží pro dobro druhých. Roku 1851 prosila Róza Bossan z Fourviere Jana: „Duchovní otče, vdávám se, račte mi dát požehnání.“ Ale osvícený kněz místo požehnání smutně řekl: „Dcero má, jak budete nešťastná!“ „Co mám tedy dělat?“ „Vstupte do kláštera. Pospěšte si. Ani 50 let se nedožijete a už dosáhnete koruny slávy.“ Jako sestra Marie Amáta zemřela ve věku 49 let. Jednou se u něj zpovídala služka z Arsu. Jeden hřích zamlčela. „A toto? Neřekla jste to a udělala jste to,“ připomněl služce zamlčený hřích. Ptala se ho, jak to ví. „Váš anděl strážný mě to řekl.“ Málokdo odcházel z Arsu nevyzpovídaný. Milost obrácení vyprošoval hříšníkům Jan i modlitbami, postem, kajícími skutky, a kázáními připravoval duše na pokání, jako rolník půdu oráním na dobrou úrodu. Větším hříšníkům stručně, ale měkce pověděl: „Dítě moje, vás čeká zatracení,“ jestli totiž nezanechá hříchu a příležitostí k němu. Biskupovi Langaleriemu při zpovědi vložil do duše toto: „Velmi milujte své kněze.“ Jinému řeholnímu představenému zase toto: „Milujte, velmi milujte Pána Boha,“ a sepnul přitom vroucně ruce. Nejsilnější Janovou řečí byly jeho slzy. „Proč tak pláčete, duchovní otče?“ „Ach, příteli můj, pláču proto, že vy dost nepláčete.“ Při zpovídání prožíval arský farář nejtěžší duševní útrapy. Byl světcem Janova zpovědnice. a celé dny slyšel jen o nečistotě, lhaní, o násilnostech, výstřednostech. Miloval Boha z celé duše a musel poslouchat jen urážky, kterých se svět vůči Bohu dopouštěl. Když se někdo náhle – zázračně v Arsu uzdravil, jak se nezřídka stávalo, Jan to nepokládal za nic, vždyť, pravil, „tělo je tak nepatrná věc,“ ale srdečně ho těšilo, když se některý větší hříšník polepšil a obrátil k Bohu. Při své práci Jan hledal jen jedno: oslavit Boha záchranou duší.
Duchovní rádce Velmi doporučoval modlitby za obrácení hříšníků. „K dobré modlitbě,“ říkal, „není třeba dlouhých řečí. Víme, že dobrý Bůh je ve svatostánku. Řekněme mu o své lásce k němu, těšme se z jeho přítomnosti mezi námi. To je nejlepší modlitba.“ Doporučoval jen ty modlitby, které se v církevním životě už osvědčily. Vždy stavěl do popředí mši svatou, růženec, střelné modlitby, Anděl Páně, litanie. Navykal lidi na každodenní rozjímání. Ke čtení doporučoval evangelia, Následování Krista a životopisy svatých.
14
V souvislosti se zpovědí nejednou kázal o vznešenosti kněžského stavu. „Andělé ani Panna Maria vám nemohou dát rozhřešení, ale jen kněz, i nejobyčejnější. Kněz má klíč k nebeským pokladům. Bez kněze by nic neprospěla smrt a umučení našeho Pána. Kněžský stav je láskou, láskou Srdce Ježíšova.“ „Jak se člověk může stát moudrým?“ ptal se kdosi arského faráře. „Když náležitě miluje dobrého Pána Boha, příteli.“„A jak je možné náležitě milovat Pána Boha?“ „Pokorou, příteli, pokorou. Jen naše pýcha nám brání stát se svatými. Pokora je řetízkem na růženci všech ctností. Odstraňte řetěz, zrnka se rozpadnou. Odstraňte pokoru a všechny ctnosti zmizí.“ Pokušení jsou užitečná, jestliže nás poučují o naší nicotě a slabosti. Svatý Augustin nás učí děkovat Bohu za to, že nás uchránil před hříchem stejně, jako mu děkujeme za odpuštění vin, které jsme spáchali. To, že tak často upadáme do pasti ďábla, pochází z toho, že jsme si příliš jistí ve svých rozhodnutích a slibech. Když nás netíží smutek, když se všechno odvíjí podle nás, tehdy si velmi důvěřujeme, zdá se nám, že se nám nic nemůže stát, zapomínáme na svoji nicotnost a slabost. Tehdy slavnostně prohlašujeme, že jsme připraveni raději zemřít, než zhřešit. Příkladem takového postoje je apoštol Petr, který říká Kristu: „I kdybych měl s tebou zemřít, nezapřu tě.“ Podobně mluvili také všichni učedníci (Mt 26, 35). A když se nechal zajmout vojáky: „Tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli.“ (Mt 26, 56) Můj Bože, jak jsme slabí, když nás ponecháš sobě samým! Svatý Petr i ostatní apoštolové jsou nám všem velkými vzory svou následnou věrností Kristu a svým mučednictvím.
Poslední nemoc a smrt Jan znal čas své smrti. Mezi svými blízkými často opakoval: „Už odcházím. Je třeba zemřít a to brzy.“ Osmnáctého července, tedy 17 dní před smrtí, měl se Štěpánkou Durée tento rozhovor: „Můj běh je skončený. Toto je můj poslední rok. Neříkejte to nikomu, dítě moje. Už mi zůstává málo dní života. Musím tohoto času velmi využít na přípravu. Kdybyste to řekla, lidé by ještě přicházeli, abych je vyzpovídal, a to by mě velmi zdržovalo. … Nevím, zda jsem dobře splnil úkol svého kněžského úřadu,“ a rozplakal se. „Sám jste říkal, že dobrota Boží je větší než všechny naše hříchy… Chtěla bych si být i o sobě tak jistá, jako o vás, že půjdete do nebe. Ale otče, kdy tedy zemřete?“ „Když to nebude koncem tohoto měsíce, tak to bude začátkem příštího.“ Třicátého července Jan nepřišel do kostela, nemohl vstát z lůžka. Od půlnoci 4. srpna 1859 umíral. Ve dvě hodiny ráno na rukou svého věrného kostelníka tichounce odevzdal svoji svatou kněžskou duši Pánu Bohu. Vyplnilo se na něm, co sám jiným kázal: „Jak dobré je umírání, když člověk strávil život na kříži.“ Za blahoslaveného jej prohlásil papež Pius X. 8. 1. 1905. Před blahořečením vyzdvihli roku 1904 z hrobu tělo blahoslaveného. Po 45 letech nepodlehlo zkáze, jen kůže trochu ztmavla, srdce bylo neporušené. Na základě dalších zázraků jej prohlásil 31. 5. 1925 Pius XI. za svatého a 23. 4. 1929 za patrona všech kněží. Svátek svatého Jana Maria Vianneye Janova posmrtná fotografie. je 4. srpna. Použitá literatura: 1. Andrej Patka. Svätý Ján Vianney, arský farár. Spolok svätého Vojtecha v Trnave, 1946 2. Wilhelm Hünermann. Aj diabol pred ním kapituloval. Prešov, 1992 3. Encyklika Jána XXIII. Sacerdotii nostri primordia. Katolíckemu episkopátu na sté výročie nábožnej smrti svätého farára z Arsu 1. augusta 1959, zdroj: http://www.kbs.sk/obsah/sekcia/h/dokumenty-a-vyhlasenia/p/dokumenty-papezov/c/sacerdotii-nostri-primordia
Kázání svatého Jana Vianneye o vlažné duši „Takto však, poněvadž jsi vlažný, a nejsi ani teplý ani studený, vyvrhnu tě ze svých úst.“ (Zj 3, 16) Kdo se neulekne, drazí posluchači, když uslyší z úst samého Boha tak surový výrok proti biskupovi, který, jak se zdálo, svědomitě vykonával všechny svoje závazky jako věrný služebník Církve? Jeho život byl nenapadnutelný. Svůj majetek užíval správným způsobem, káral prohřešky, nedával nejmenší pohoršení, postupoval vzorně a příkladně. A přesto mu Pán ústy svatého apoštola Jana říká, že ho zavrhne a potrestá, jestliže se nezmění. Tento příklad je tím hroznější, že touto cestou jdou mnozí, a nemají přitom žádné obavy o spásu své duše. Nepatříme také k těmto lidem? Jsme na správné cestě? To nevíme a odtud pramení i náš strach. Jak strašná je tato nejistota!
15
Snažme se rozpoznat, zda patříme do skupiny těch nešťastníků, které nazýváme vlažnými. V první části svého kázání proberu znaky, podle nichž je možno poznat lenost a vlažnost ve službě Boží; ve druhé předložím některé prostředky proti této duševní chorobě. Když k vám dnes mluvím, drazí bratři, o hrozivém stavu vlažné duše, nemám v úmyslu malovat děsivý obraz duše žijící ve smrtelném hříchu, která dokonce nemá touhu se z něj vysvobodit. Taková ubohá nešťastnice není nikým jiným než obětí Božího hněvu na věčnosti. Běda! Tito hříšníci poslouchají, oni vědí dobře, o kom v této chvíli hovořím … Nechoďme dále. Vše, co bych řekl, by způsobilo pouze, že by se ještě více zatvrdili. Když mluvím o vlažné duši, nemluvím o těch, kteří ani na velikonoce nejdou ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání. Ti ať pamatují, že i přes své modlitby a dobré skutky půjdou do záhuby. Ať setrvají v zaslepenosti, jestli je jim tak dobře. Ale řeknete mi, že přece ne všichni, kteří na velikonoce přistupují ke svatému přijímání nebo se i během roku zpovídají, budou spaseni. To je pravda! V tom nevelkém počtu vyvolených budou pouze ti, kteří přijímají svaté svátosti, a nenajde se tam ani jeden z těch, kteří se v čase velikonočním vyhýbají zpovědím a svatému přijímání. Uvěřte mi, malověrní, zaslepení a zatvrzelí hříšníci, že bez zpovědi a velikonočního svatého přijímání pro vás není věčná radost. Mezi vlažné nepočítám také ty, kteří by současně chtěli patřit Bohu i světu, kteří se klaní před svým Tvůrcem, ale zároveň vztahují ruce ke světu. Takové osoby obvykle vyhledávají sobě příjemného zpovědníka, který by pochopil jejich přestupky. Často můžeme spatřit mladou dívku, která ještě před měsícem nebo před dvěma týdny klečela u zpovědnice, a dnes se vyparáděná oddává tancování, zábavám nebo nemravně rozpráví s mládenci. Jak smutné jsou to vyhlídky, jak politováníhodné v očích Božích. Kdo chce sloužit Bohu i světu zároveň, ten znevažuje Spasitelovu Krev, i když se zpovídá, vyhledávajíc sobě kněze, kteří hledí přes prsty na jeho nemravnost a lehce mu dají rozhřešení. V čem tedy, drazí posluchači, spočívá vlažnost ve službě Boží? Tak tedy - vlažná duše ještě úplně v Božích očích nezemřela: je v ní víra, naděje a láska, ale víra - bez horlivosti; naděje - bez síly; láska - bez ohně a zápalu. Představme si srovnání mezi křesťanem horlivým a lhostejným ve službě Boží. Dobrý křesťan nejen že přijímá všechny pravdy naší víry, ale také je promýšlí a chce je náležitě znát. Ochotně naslouchá Božímu Slovu a čím ho častěji poslouchá, tím větší v něm má zalíbení a tím více z něho čerpá. Prchá před tím, co Bůh zakazuje a horlivě plní jeho nařízení. Čas strávený nasloucháním pravdám víry je mu příjemný, protože právě tehdy se dovídá, jak jít do nebe a spasit svou duši. Nejen že ví, že Bůh vidí všechny jeho činy a že jej z nich bude soudit v hodině smrti, ale má také na mysli spravedlivé soudy Boží a horlivě se stará o růst v dobrém; užívá k tomu cíli všechny možné prostředky a pokání. To, co doposud udělal, považuje za nic; lituje, že ztratil mnoho času, ve kterém mohl nashromáždit velký poklad pro život věčný. A jak úplně jiný je křesťan vlažný! Věří pravdivě všemu, co učí Církev, ale jeho víra je tak slabá, že se vůbec nerozhostí v jeho srdci. Nepochybuje, že ho Bůh vidí v každé chvíli, ale nezabrání mu to v pádu. Ví dobře, že setrvávat ve stavu vlažnosti se Bohu nelíbí, ale nedělá nic, aby se z této duchovní letargie dostal. Ví, že Ježíš Kristus ve svátosti pokání odpouští hříchy a dává vzrůst ctnostem. Ví, že tato svátost uděluje mnoho milostí potřebných k dobře prožitému životu - ale na něho to nemá žádný vliv; nadále setrvává v lenivosti a vlažnosti. Je přesvědčen, že Ježíš Kristus ve Svátosti oltářní je pro jeho bídnou duši pravým pokrmem - ale on po tomto nebeském chlebu netouží. Jeho zpovědi a svatá přijímání jsou velmi řídká. Přistupuje ke zpovědnici jen při příležitosti nějakého svátku, jubilea či misií, a to proto, že to tak dělají jiní, a ne z vlastního přesvědčení. Nejednou závidí těm, kteří častěji čerpají milosti ze zdrojů Spasitelových. Slovo Boží poslouchá s nechutí a s vlažností; nenajdeme u něho cit a pochopení pro věci vyšší. Kázání ho nedojímá, nudí se při něm: zdá se mu, že už to všechno ví. Cítí odpor k delší modlitbě, Otčenáš odříká v roztržitosti; žije ještě, ale pro nebe neumí a nechce pracovat. Naděje dobrého křesťana je silná a důvěra v Boha neochvějná. Nikdy nezapomíná na poslední věci. Často rozjímá nad Ježíšovým utrpením a srdečně s ním soucítí. Jednou si připomíná peklo a tresty za hříchy, což ho chrání před úpadkem; jindy opět pozvedá svou mysl k nebi a rozvažuje, jak dobrý a štědrý je Bůh vůči těm, kteří ho mají rádi. Představuje si, jak velká odměna čeká člověka, který z lásky k Bohu opustí všechno na světě. Touží a prahne jen po Bohu, pozemská dobra mu nejsou ničím, světská radost ho naplňuje odporem - neboť ví, že je učedníkem Ukřižovaného. Jeho život je životem slz a utrpení. Smrt pro něj není strašná, protože to přece ona člověka vysvobodí z dočasného utrpení a navždy sjednotí s Bohem. Vlažná duše neobrací pozornost na dobra a tresty na věčnosti; možná někdy pomyslí na nebe, ale nemá silnou touhu, aby dosáhla života věčného. Ví, že hřích zamyká brány nebe, ale přesto se nenapravuje a setrvává v tom samém stavu - této ubohé duši vládne zlý duch. Dovoluje jí dělat rozhodnutí k nápravě: vlažný člověk má občas dobrou vůli: že se umrtví, že bude opatrnější v řečech, trpělivý v těžkostech a upřímnější vůči bližním. Kdepak! I přes taková předsevzetí je jeho život po mnoho let stále stejný. Připomíná to člověka, který někomu 16
závidí, že jede na vítězném voze, ale samému se mu nechce udělat ani krok, aby dosáhl téhož štěstí. Nechce se zříci dober věčných, ale kromě toho vzdychá po dobrech pozemských; kdyby mohl žít na světě bez kříže a utrpení, nikdy by nepomyslil na smrt. Když mu řeknete, že pozemské žití je plné běd, odpoví, že to tak je jenom tehdy, když všechno nejde podle naší mysli. Když na něj dobrotivý Bůh sesílá kříže a těžkosti, oddá se smutku, nářku, reptání a nejednou dokonce upadá do zoufalství. Nemyslí na to, že milosrdný Bůh ho skrze toto utrpení chce odvrátit od světa a přiblížit k sobě. Dokazuje, že trpí nezaslouženě, že mnoho lidí, nesrovnatelně horších než on, se těší ze štěstí a svobody. Naštěstí vlažná duše úplně na Boha nezapomíná, ale mnoho si o sobě myslí, ochotně naslouchá pochlebování a netoleruje napomínání a pokořování. Dobrý křesťan všechny milosti připisuje Bohu, je si vědom své bídy a nedokonalosti. Nevěří pochlebovačům a za nejlepší přátele považuje ty, kteří ho upozorní na jeho slabosti a poklesky. Velmi svědomitě prchá před každou příležitostí ke hříchu, protože ví, že může lehce upadnout; nespoléhá se na své dobré postavení, sílu a ctnosti. Z vlastní zkušenosti ví, jak je náchylný k hříchu, a proto se celá jeho naděje a důvěra obrací k Bohu. Protože ví, že se zlý duch bojí duše, která se oddává modlitbě, snaží se, aby celý jeho život byl aktem upřímné modlitby a sladkého sjednocení se s Bohem. Myslet na Boha je odpočinkem jeho duše, jeho srdce se obrací k Bohu jako k nejlepšímu Otci, Příteli a Dobrodinci. Zřídka se stará o pozemské zájmy, naslouchá jim tak lehkovážně, jako lidé světští věcem nadpřirozeným. Jeho štěstí spočívá v křížích a trápeních, modlitbě, postu a rozjímání o Bohu. Vlažná duše také vkládá naději do Boha. Když se objeví příležitost k hříchu, doufá, že nepadne, a jestliže upadne, svůj poklesek připisuje bližnímu a ujišťuje, že příště se bude lépe bránit. Kdo upřímně miluje Boha a hledá spásu své duše, ten co nejhorlivěji prchá před příležitostí ke hříchu, varuje se zároveň větších poklesků i menších chyb. Co odsoudí Bůh, to i on odsoudí - v jeho očích je těžkým zlem všechno, co se nelíbí Stvořiteli. Pamatuje, že vystupuje po příčkách žebříku a neztrácí ani chvíli, aby se mohl dostat na jeho poslední stupínek. Každý den postupuje v dobrém až do smrti, kdy pro něj začíná šťastná věčnost. Je orlem, který krouží povětřím, nebo bleskem, který od chvíle objevení se až do ztemnění neztrácí nic ze své záře. Tak postupuje, moji posluchači, duše, která pro Boha pracuje a co nejvroucněji ho touží poznat. Je bleskem, neví, co je to odkládání a protahování, dokud nespočine v lůně svého Tvůrce. Jak se naše mysl neslýchanou rychlostí přenáší z jednoho konce světa na druhý, tak rovněž náš duch a naše touhy se musí zaměřit k Bohu. Naopak vlažná duše nemá takovou lásku k Bohu, která překonává na cestě ke spáse všechny těžkosti. Vlažnou duši můžeme srovnat se slimákem, který se plazí tak pomalu, že je těžké poznat, zda se vůbec pohybuje. Jeho láska k Bohu připomíná malou jiskřičku, která dřímá pod vrstvou popela. - Takový člověk se však potácí v pozemských myšlenkách a touhách, které Boží lásku přehlušují, a stejně jako popel dusí jiskru, ztěžují jeho postoj v dobrém a časem ho úplně udusí. Vlažný člověk se nebojí věčné záhuby. Jeho láska je bez zápalu, bez skutků a síly. Sotva udělá to, co je nezbytně potřebné ke spáse, na ostatním mu buď nezáleží, nebo to považuje za drobnost. Ach, milovaní přátelé, ta ubohá vlažná duše připomíná spícího člověka, kterého moří sen. - Chtěl by číst, nebo něco dělat, ale zároveň mu všechno padá z ruky. Vůle vlažného člověka je slabá. Nemá sílu a odvahu k vykonání předsevzetí a dobrých tužeb. Vlažný křesťan ledabyle plní své závazky: ranní a večerní modlitby se odmodlí na kolenou, každý rok se zpovídá na velikonoce a možná i častěji; ale ukazuje přitom tolik odporu, tolik lhostejnosti, tak málo se připravuje i napravuje, že to zřejmě dělá z jakéhosi zvyku a chladné bezduché rutiny. Netvrdím, že zpovědi a svatá přijímání vlažného křesťana jsou svatokrádežné, ale nepřinášejí jeho duši nejmenší užitek a místo toho jen zatěžují jeho svědomí vůči Bohu. Jeho modlitby jsou bez přípravy, bez sjednocení s Bohem, protože hned po probuzení nemyslí na Tvůrce a na svou duši, ale na své zájmy a práci, jež ho čeká během dne. Jeho mysl je tak silně zaujatá běžnými záležitostmi, že myšlenka na Boha v něm nenachází nejmenšího místa. Protože stále jen rozvažuje, co sám má udělat, anebo jaké úkoly má zadat svým pracovníkům a dětem. Když pokleká k modlitbě, neví, o co má prosit Boha, co je pro něho důležité, neví dokonce, v čí přítomnosti se nachází. Svědčí o tom jeho neosobní účast na modlitbě. Je podobný nuzákovi, který zná svou nouzi, ale nechce z ní vyjít, protože mu je v ní dobře. Připomíná nemocného, který ztratil všechnu naději na uzdravení - nechce lékaře, nechce léky. Během modlitby je dokonce připraven hovořit, jakmile se mu dá nějaký podnět. Proto odkládá modlitbu „na později“, i když k tomu nemá žádnou vážnější příčinu. Vlažný člověk si v čase modlitby hraje s rukama, upravuje na sobě oblečení, volá na děti i na sluhy. Je přesvědčen, že tyto jeho roztržitosti nejsou dobrovolné, a tak ani ze své strany nevyvíjí žádnou snahu, aby se jich zbavil. Vlažný hospodář či hospodyně nepracuje těžce v neděli a ve svátky, ale nedbá na sluhy, aby byli na pobožnosti, přikazuje pastýři pobývat po celé týdny na poli, vůbec ho neposílá na mši svatou a na výklad katechismu do kostela. 17
Vlažný člověk se bude zpovídat každý měsíc, možná i častěji. Ale jaképak to jsou zpovědi! Není na ně připravený, ani netouží po nápravě. Tyto zpovědi jsou tak malé a slabé, že je rozpráší i slabý záchvěv větru. Když přijde do zpovědnice za dalších 20 let, bude se zpovídat z téhož. Smrtelným hříchům uniká, ale nestraní se pomluv, lži, závisti, přetvářky, nelásky k bližním. Jestliže takové osobě neprokážete přiměřené ocenění, bude se tím trápit a uchová si v srdci hořkost. Vlažný člověk ráno před přijetím svatého přijímání bude myslet na své zájmy. Muž např. bude zaujatý myšlenkami na nákup a prodej, žena bude přemýšlet o hospodaření, o dětech, děvče o oblékání, mladík o zábavách. Lhostejný uzamkne Boha ve svém srdci jako v temném a špinavém vězení. Nezpůsobí mu smrt, ale nechá ho ve své duši bez radosti a útěchy. Po svatém přijímání celý den nepovznese svou mysl k Bohu. Vlažná osoba se nepozastaví nad stavem své duše, je spokojená se svými zpověďmi, nebojí se dřívějších hříchů. Na mši svatou jde ze zvyku a vůbec nepřemýšlí o významu této Nejsvětější oběti. Jiné zbožné praktiky různého druhu jsou jí lhostejné. V kostele je roztěkaná, nestará se o usebrání ducha. Posty nedodržuje úzkostlivě, neboť buď jí vícekrát denně dosyta, nebo jí častěji, než by se patřilo. Dobré skutky plní bez náležitého úmyslu, např. chce někomu udělat radost buď z přirozené pohnutky, nebo kvůli ostatním. Vlažní by ochotně konali dobré skutky, kdyby to nebylo spojeno s obětí. Navštívili by nemocné, kdyby oni sami k nim přišli, darovali by almužnu potřebným, ale čekají, až je žebrák sám o to poprosí. Zamysleme se dobře nad tím, drazí přátelé, do jaké skupiny lidí patříme. K hříšníkům, kteří nemyslí na spásu své duše, kteří už skoro přehlušili výčitky svědomí? A možná, že jste připočteni ke spravedlivým, kteří myslí jen na Boha a k Bohu směřují, kteří mají o sobě pokorné mínění a považují se za nejnehodnější bytosti na světě? A můžete patřit mezi ty lhostejné a bojácné duše, které tu byly charakterizovány. Kterou cestou postupujeme? Kdo může o sobě s jistotou říci, že není velkým hříšníkem ani vlažným člověkem, ale spravedlivým a vyvoleným? Ach, drazí posluchači, kolik křesťanů horlivých v očích světa je vlažných před Bohem, který zná nejskrytější tajemství srdcí. Jakých prostředků máme tedy užívat, abychom se dostali z tohoto žalostného stavu? Dřív než na tento dotaz odpovím, musím nejprve zdůraznit, že stav vlažnosti je mnohem nebezpečnější než stav hříšníka. Protože velký hříšník, který odchází od velikonoční zpovědi a je přesvědčen o hanebnosti svých skutků, který občas naříká nad svou morální nouzí, se z ní s Boží pomocí časem pozvedne. Naopak lhostejná duše je se sebou spokojená, zdá se jí, že je v přízni Boží v době, kdy Pán Bůh na ni hledí s odporem a nakonec ji odsoudí k zatracení. Kolik duší zahynulo tímto způsobem - můj Bože! Když vlažnému člověku připomenete, že se nachází na špatné cestě, odpoví vám, že nechce být svatý, že mu stačí, jestliže se jakžtakž dostane do nebe. Ty říkáš, že nechceš být svatý a já ti říkám, že pouze svatí se dostanou do nebe, že musíš být buď svatým, nebo zavrženým - tady nemáš jiný výběr! Jestliže se chcete, drazí posluchači, zbavit vlažnosti, přeneste se občas v myšlenkách k bránám pekelných propastí a poslouchejte tam nářek a sténání zavržených, kteří navěky zahynuli, protože ve věci záchrany své duše byli líní a vlažní. Potom se povzneste v myšlenkách k nebi a pohleďte, jakou chválu si vysloužili svatí, protože když byli na světě, mužně bojovali a tvrdě potlačovali své vášně. A dále si představte, že jste na divoké pustině, v ponurém lese, kde vidíte množství bohulibých lidí, kteří po 50 či 70 let oplakávali své hříchy a konali za ně tvrdé pokání. Pohleďte, milí posluchači, jak těžce pracovali pro nebe! Pohleďte, s jak velkou úctou se kořili před Majestátem všudypřítomného Boha! Jak zbožně strávili téměř celý život v modlitbě! Opustili dobra pozemská, opustili rodiče a přátele, aby sloužili jen Bohu. Pohleďte, jak mužně odporovali pokušením zlého ducha. Pohleďte na řeholníky - jak usilovně se starali o to, aby mohli často a důstojně přistupovat ke svátostem svatých! Vzpomeňte na to, jak ochotně odpouštěli a přáli dobro svým pronásledovatelům, nepřátelům a těm, kteří je pomlouvali. Jak byli pokorní, jak o sobě smýšleli pohrdavě, jak se zdaleka vyhýbali pochvalám a oceněním světa, jak se bránili před nejmenšími hříchy, kolik slz prolili kvůli spáchaným hříchům, jak s čistým úmyslem směřovali ke konání dobrých skutků, chtějíce se líbit jenom samému Bohu! Co víc ještě mohu povědět? Pohleďte na nespočetné zástupy mučedníků, kteří chtěli stále více trpět z lásky k Bohu, kteří šli na popravu s větší radostí než králové na trůn! Zakončeme, milí posluchači. Nic není tak nebezpečné jako vlažnost a lhostejnost ve věci záchrany duše, neboť je větší naděje, že se obrátí velký hříšník, než vlažná duše. Z celého srdce prosme milosrdného Boha, aby nám pomohl dostat se z tohoto nešťastného stavu a dojít do nebe k věčnému štěstí tou cestou, kterou postupovali všichni svatí. To vám co nejsrdečněji přeji. Amen.“ Zdroj:http://www.fatym.com/taf/knihy/vianney1.htm. Promluvy sv. Jana Marie Vianneye, 1. díl reedice textů vydaných pět let po smrti sv. faráře arského. Editor reedice: Marek Dunda. Fatym, Vranov nad Dyjí
18
4. Marián Kuffa, farář ze Žakoviec, o svaté zpovědi Vybrané úryvky z přednášky v Saleziánském středisku Miletičová, 23. 1. 2013 Na severovýchode Slovenska spovedáme veľmi veľa. Ja mám najmenšiu farnosť a tak ma (kňazi) volajú do všetkých farností: „Poď nám pomôcť, poď.“ „Ale jasné, že idem.“ Oni nevedia, že keď ja skončím tam všade, potom prídem do svojej farnosti, ešte do pol desiatej, do desiatej spovedám a dakedy ešte do druhej v noci. Teraz na Vianoce to bolo tiež akosi do pol jednej, tak nejak. Potom ešte prichádzajú ľudia. Cudzí, zvonku, ani ich nepoznám. Na takých parádnych autách prídu zvonku. Ja len pozerám, značky nekontrolujem. „A prečo to tak idete ku mne?“ „U vás sa nám tak lepšie spovedá.“ „Prečo?“ „Tak. Vy tam máte takých vrahov a prostitútky, radšej ku vám.“ „Aha, dobre.“ Už sa potom nepýtam. Dobre, Bohu vďaka. Chcem povedať, že teraz, keď spovedáme, predstavte si: Dlhá rada, je plno ľudí a teraz vám vojde tetka taká, hej. A keď je to - poviem - cez Vianoce, a ona povie: „Bola som pred dvoma týždňami, troma,“ tak to ide rozhrešenie hneď, hej. Na prvý piatok - hneď. A teraz, keď povie: „Pred štyrmi rokmi.“ Bola pred štyrmi rokmi a povie štyri hriechy. Kukám na ňu, ona na mňa. Kukám, si myslím: Bože môj, odpusť mi. Bože, ale ja nevidím tú svätožiaru na tej žene. Alebo zle vidím, alebo jak to je? Hovorí: „Čo pán farár, čo pán farár?“ „Nehnevajte sa milá pani, za štyri roky štyri hriechy?“„Prosím?“„Ja som farár, ja za štyri hodiny urobím viac hriechov, jak vy za štyri roky.“„Prečo pán farár?“„Skúsime ešte raz?“„Prosím?“ „Skúsime ešte raz. Dobre?“ A ja začnem hovoriť hriechy. A ona: „Hí, áno. Áno, áno. Hí, áno, júj, áno.“ To je ten lepší prípad. Horší prípad, keď ja poviem hriechy, ona povie: „Nie, nie, nie. Nič. Nie, nie, pán farár, nie.“ Ech, vtedy som ostrý. Vtedy som ostrý, vtedy pierka lietajú. Vtedy naozaj si myslím: Nechceš sa spovedať, tak sa budeš aspoň modliť, počkaj. Všetci sme hriešni, všetci, len nie všetci svoje hriechy priznávame. Rozdiel je jedine v tom. Pán Ježiš, keď zomieral na kríži, sprava bol jeden lotor, zľava druhý. Aj ten hrešil, aj ten. Aj ten smilnil, aj ten. Aj ten kradol, aj ten. Lúpežnú vraždu, zabili matku s deťmi, preto ich dali na kríž. Pozor! Ten vpravo ľutoval a ten vľavo neľutoval. Lotri sme všetci, len nie všetci ľutujeme. Ale lotri sme všetci; všetci sme lotri, hej. Svätá spoveď je jeden z najväčších prejavov pokory. Pán Boh ako keby nám hovoril: „Mňa až tak nezaujímajú tvoje poklesky, tvoje hriechy. Mňa to až tak nezaujíma. Ukáž mi svoj softvér, program. Na ten som ja zvedavý.“ „Pane, chcela by som byť dobrou matkou.“ To je ono, to som chcel počuť. „Chcel by som byť dobrý otec.“ To je ono, to som chcel počuť. To som chcel počuť. Tá tvoja túžba ťa robí mimoriadne milým v Božích očiach. „Nič ti nesľubujem, Pane, čo to ten farár tu narozprával. Som slabý, slabá. Nemôžem ti povedať, že som bol dobrý, to by bola pýcha, ani že budem dobrý, to by bola hlúposť. Budúcnosť mi nepatrí a minulosť už bola. Prišiel som ti len zašepkať: ,Pane, tu u saleziánov, tu, Ježišu, ja už nechcem byť zlý.‘ To je ono, to je ono! Ten softvér, program, ten sa opravuje na kolenách. Kľakni na kolená, oprav softvér, program si oprav! Boh nás miluje. Prečo softvér a prečo program? No, pretože Pán Ježiš hovorí: „Nič hriešneho do neba nemôže dôjsť.“ Vidíš to? Nič hriešneho. Tak čo, jak to je teraz? Keď ty máš zlý program, jak ty chceš byť v nebi? Povedz: „Ježišu, neviem sa pustiť tej príjemnej osoby, toho svojho názoru, toho šovinizmu (nadřazenosti) proti národnosti, neviem sa pustiť politickej neznášanlivosti, neviem sa pustiť, ale chcem, Pane.“ Ak chceš, tak si sympaťák. Ak nechceš, si pokrytec a farizej. Ak chceš a nevieš, si slaboch a Boh ťa miluje. Boh miluje slabých ľudí. Ale ak nechceš, si pokrytec. Chcem sa pustiť hriechu. Čo to znamená? Preložím ti to ľudovo: Spoveď. Jak vyzerajú naše spovede? Tak, jak tá pani? A teraz ona jak povedala štyri hriechy a ja som ešte pridal štyridsať. „Hí, pán farár, to ja som hriešnica, hí, pán farár.“ Začala tam híkať. „Nie, teraz ste opravdivo pokorná.“„Čože?“„Teraz ste mi pustili ruku.“„Akú ruku?“ „No, doteraz ste mi ju držali.“ „Ako?“ „Vy ste povedali 4 hriechy, ja ešte 40, čiže povedali sme všetky hriechy. Teraz ste mi pustili ruku, teraz ja dám rozhrešenie a keď farár dáva rozhrešenie, v tú ranu Kristus zapaľuje papier a zhoria komplet všetky hriechy.“ Ktoré? Z ktorých si sa vyznala, vyznal. A ktoré zostávajú? Tie, ktoré si z lajdáctva alebo z pýchy nepovedala.“ „Pán farár, ja som minule zabudla povedať.“ Keď si zabudla, o tých nerozprávam! Ja hovorím o tých, ktoré si nepovedal, nepovedala z lajdáctva, z pýchy. Príklad: Chlapcovi spadol do čižmy (boty) jeden kamienčik a nevysypal ho. Z toho kamienka sa urobil otlak, z otlaku infekcia, z infekcie gangréna (sněť). Odrezali mu nohu, krátko na to ten chlapec zomrel. Presne to isté, čo urobil jeden nevysypaný kamienok v čižme, presne to isté urobí jeden nevysypaný hriech v tvojej duši. A teraz mi povedz, jak sa ty spovedáš? Koľko rokov ty už máš nevysypaný kamienok? A možno od svojej 19
mladosti. Dvadsať, tridsať, štyridsať rokov. A koľko kamienkov? Ideš do Billy, kuľháš, nadávaš na vládu. Ideš do Hypernovy, nadávaš na prezidenta. Idem tam, na primátora. Idem tam (Pozn. ukazuje smer), na poslancov. V tebe je chyba. Máš kamienčik v duši. Nepokoj, hnilobu roznášaš všade. V tebe je chyba. Máš kamienčik v duši. Dobrá svätá spoveď, to je otočenie čižmy naopak. Môžeš mať sto kamienkov, všetky vysypeš. Paráda. Obujem, hrám volejbal, idem kde kade, paráda. Mám pokoj v duši. Ak sa zle spovedáš, prosím pekne, gangréna duše. Ešte nie si duchovná mŕtvola, kým sa modlíš. Jak sa už aj modliť prestaneš, si duchovná mŕtvola. Smrad a hnilobu všade vopcháš - do politiky, do rodiny, do mesta, do dediny, všade. Všade budeš roznášať smrad a nelásku. A to je jedno, aká si strana, aké náboženstvo. To je jedno. Smrad budeš roznášať. A v tebe je chyba! Nemôžeš zmeniť ani vládu, ani parlament, ani ministrov, ale seba môžeš zmeniť, človeče. Ak sa ty dobre vyspovedáš, o jedného lepšieho človeka viac máme na Slovensku. Jeden lepší, kukaj tu, jeden lepší, ak sa dobre vyspovedáš. Ak nie si si istý, istá tým svojím: „Pán farár, nájdem si kňaza, ktorému verím.“ Ja našim hovorím: „Ta, choď do Bratislavy sa vyspovedať.“ Tebe hovorím: „Íď do Košíc. Sadni na vlak do rýchliku a vyspovedaj sa.“ Nájdi si kňaza, ktorému veríš, keď si myslíš, že farár si pamätá spoveď. Ja si nepamätám ani jednu spoveď, ani jednu. Nechcem si pamätať. Prídeš ku farárovi, povieš: „Pán farár nie som si istá z mojej mladosti, či som sa dobre spovedala, pre istotu to hovorím ešte raz.“ Múdry farár ťa nekvakne za ucho: Mám ťa, ale povie: „Bohu vďaka, dcéra moja, mala si neplatné spovede.“ Jeden kamienčok nevysypaný, jeden hriech nevyspovedaný a ty máš neplatné komplet spovede. Komplet. Možno ste počuli ten príbeh, kedy miništrant spáchal na sebe hriech nečistoty a povedal si: „Ej, to farárovi nepoviem.“ A nespovedal sa z toho, ne. A už potom sa začalo nabaľovať. Už sa nespovedal a tie hriechy nečistoty sa takto točili. A teraz, on začal viac miništrovať. Farár si ho všimol, hovorí: „Ty, počúvaj, nechcel by si ísť za farára?“ „Aj hej.“ Šiel do rehole a povedal: „Tam sa vyspovedám.“ Lenže tam ho už poznali. Í, to je ten vzorný miništrant. Zas sa nevyspovedal. Mal devätnásť rokov. Rýľovali (ryli) v záhradke. Sadol, v jeseni (na podzim), dostal ťažký zápal pľúc. Zavolali farára, on sa vyspovedal a zomrel. Z toho hriechu sa nevyspovedal. Mal neplatnú spoveď. V kapličke všetci mnísi mali sviečky v rukách, modlili sa. Naraz on sa zjavil v okne: plamene, reťaze. Zrazu hovorí: „Nemodlite sa za mňa.“ Tým slabším mníchom popadali sviečky. „Jakto? Čo, za teba?“„Som zatratený.“„Jakto?“„V mladosti som spáchal jeden hriech, potom sa to nabaľovalo, nemal som platné spovede.“ A zmizol. Na druhý deň ho len pri múre pochovali. Prosím, ženy, pekne prosím. Nenariaďujem, nemôžem nariadiť, ale môžem poprosiť: Naučte sa dobre spovedať. Najprv vy, ženy. Naučte dobre spovedať svoje dcéry, potom synov a nakoniec mužov. „Jak ona dobre vychovala toho syna, tú dcéru! Nie je taká čnostná.“ „Ale je opravdivo pokorná.“ „Jakto?“ „Dobre sa spovedá, dobre. Všetky hriechy vždy povie.“ „To je také dôležité?“ „Áno, lebo všetky hriechy, čo ona vždy povie, Pán Boh jej vždycky zničí.“ „A potom čo?“ „No a potom nemá srdce prázdne, ale srdce čisté. A srdce čisté nie je srdce prázdne, ale plné Boha. A všade, kde ideš, ty roznášaš lásku, lebo Boh je láska. A všade, kde ideš, máš úspech.“ „Hej, farár, povieš úspech a zlámal si nohu.“ Áno, z pohľadu Božej perspektívy úspech. Keby ju nezlámal, možno by sa dakde bol zabil, alebo by ho dakto druhý zabil. Pán Boh si ho chráni, aj to, čo ty považuješ za nešťastie. Boh si ho chráni, zhora. Ak sa naučíš dobre spovedať, zachrániš svojho syna, dcéru, muža, celú rodinu. Nauč sa dobre spovedať. Nauč sa dobre spovedať. Začni od toho, že si urobíš generálnu svätú spoveď. Jak nie si si istý, som si istá, tak to povedz farárovi presne, jak to cítiš: „Pán farár, nie som si celkom istý. Pred tými piatimi, desiatimi, či jedenásťmi rokmi, nie som si celkom istá, ale pre istotu to hovorím ešte raz.“ Výborne. Jak sa takto vyspovedáš, viacej sa k tomu nevracaj. Len pes sa vracia k tomu, čo vyvrátil. Keď farár spraví tak (Pozn. znamenie kríža-rozhrešenie), Kristus zapáli a zhorí komplet všetko. Len tie hriechy zostanú, z ktorých si sa z pýchy, z lajdáckosti nevyspovedal. Ak ty všetko povieš a ak si dačo zabudol, to urobí za teba Kristus, to sa neboj. Vtedy už je softvér dobrý. Toto máme dobre zlikvidované. Pán Ježiš povedal lotrovi vpravo: „Ešte dnes budeš so mnou v raji.“ Som povedal, aj ten hrešil, aj ten... Tento lotor vpravo za pár minút sa stal svätým. Jak to vieme? Pán Ježiš povedal: „Ešte dnes budeš so mnou v raji.“ A do neba nič nesväté nevojde. Musel byť svätý tu, za pár minút. Otázka svätosti nie je otázka času, ale otázka vôle. A počúvaj tu dobre: To, čo tu kúpiš za 1 euro, v očistci nekúpiš za 1 000 eura. Vysokohorská prirážka. Pamätaj! Pamätaj, radšej tu. Radšej tuná. Počúvaj: radšej tu. Daj si to do poriadku radšej tu. Radšej tu. Tu, Bože, tu nech je očistec. Radšej tu, však? Katarína Emmerichová hovorí: Očistec? Tu najväčšie muky na zemi, to len prechádzka po záhradke oproti očistcu. Neodkladaj na očistec, urob tu, tu si daj do poriadku dušu. Daj si dušu do poriadku tu. Tu si ju daj do poriadku.
20
Nie tvoj hriech je prekážkou, ale to, keď sa nechceš hriechu pustiť. To je prekážkou. Nech by si mal jakékoľvek hriechy, jakékoľvek, pamätaj si, Boh ťa miluje a musíš aj zápasiť dačo. No, a Boh nehodnotí výsledky, ale veľkosť snahy a lásky. Veľkosť snahy a lásky. Takže, prosím, toto je naša úloha: Kvalitná svätá spoveď a vysporiadať sa s nepriateľmi. Keď tieto dve veci nechceš robiť, nemodli sa Otčenáš, a ja neviem, jak to potom chceš ísť. Pozor, nielen to, že nekonáš zlo, ale ty máš ešte konať aj dobro. Aj to je hriech. Spovedáš sa vôbec z toho, koľko si dobra zanedbal? Koľko dobra si mohol urobiť, zanedbal? Nestačia ruky čisté, však, nesmú byť prázdne. Nesmú byť prázdne! Zdroj: přednáška o pokání po mši svaté v Saleziánském středisku Miletičová, 23. 1. 2013, https://www.youtube.com/watch?v=SIQe6DQwilI
Svatá Faustyna Kowalská, apoštolka Božího milosrdenství, o podmínkách dobré svaté zpovědi „Toužím říci ještě tři slova duši, která rozhodně touží usilovat o svatost a přinášet plody, čili mít užitek ze zpovědi. První: úplná upřímnost a otevřenost. Ani nejsvatější a nejmoudřejší zpovědník nemůže násilím do duše vpravit to, co si přeje, jestliže duše nebude upřímná a otevřená. Neupřímná uzavřená duše se v duchovním životě vystavuje velikému nebezpečí, ani sám Pán Ježíš se vyšším způsobem takové duši neudílí, neboť ví, že ona by z těch zvláštních milostí neměla užitek. Druhé slovo - pokora. Duše nemá ze svátosti zpovědi patřičný užitek, jestliže není pokorná. Pýcha udržuje duši v temnotě. Duše nezná a nechce důkladně proniknout do hloubky své ubohosti, přetvařuje se a uhýbá přede vším, co by ji mělo vyléčit. Třetí slovo je poslušnost. Neposlušná duše nikdy nezvítězí, i kdyby ji zpovídal přímo sám Pán Ježíš. Nejzkušenější zpovědník takové duši nijak nepomůže. Neposlušná duše se vystavuje velikým neštěstím a nijak nepokročí v dokonalosti a duchovní život jí nepůjde. Bůh zahrnuje duši milostmi přehojně, ale jen poslušnou duši.“ (Deníček, 113) Zdroj: Faustyna Kowalska. Deníček. Boží milosrdenství v mé duši. Karmelitánské nakladatelství, 2001
5. Papež František - Církev jako matka učí milosrdenství Katecheze papeže Františka na generální audienci na náměstí svatého Petra v Římě, 10. září 2014 Dobrý den, drazí bratři a sestry! Dobrý vychovatel míří k podstatě. Nezabíhá do detailů, ale chce předat to, na čem doopravdy záleží, aby syn či žák našel smysl a radost ze života. Pravdu! A podstatné je podle Evangelia milosrdenství. Podstatou Evangelia je milosrdenství! Bůh poslal svého Syna, Bůh se stal člověkem, aby nás spasil, tedy aby nám prokázal milosrdenství. Zřetelně to říká Ježíš, který shrnuje pro učedníky své učení slovy: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Může existovat křesťan, který není milosrdný? Nemůže. Křesťan nezbytně musí být milosrdný, protože v tom spočívá jádro křesťanství. Církev, věrná tomuto učení, nemůže než opakovat svým dětem totéž: „Buďte milosrdní“ jako je Otec a jako byl Ježíš. Církev tedy jedná jako Ježíš. Nedává teoretické přednášky o lásce, o milosrdenství. Nešíří ve světě filosofii, cestu moudrosti ... Křesťanství je jistě i toto všechno, ale v důsledku, zpětným pohledem. Matka Církev učí jako Ježíš příkladem, a slova slouží k vysvětlení významu jejích skutků. Matka Církev nás učí dávat najíst hladovému, napít žíznivému, obléknout neoděného. A jak to dělá? Dělá to příkladem mnoha světců a světic, kteří to všechno vzorně konali; a činí to také příkladem mnoha tatínků a maminek, kteří učí své děti, že to, co nám přebývá, je pro ty, kteří mají nedostatek. To je velmi důležité. V těch nejobyčejnějších křesťanských rodinách platilo vždycky zlaté pravidlo pohostinnosti: nikdy nechybí pokrm či postel pro toho, kdo je v nouzi. Jedna maminka mi v jedné diecézi kdysi vyprávěla, jak tomu učila svoje děti a říkala jim, aby dávaly jíst tomu, kdo má hlad. Měla tři děti. Jednoho dne u oběda, když byl tatínek v práci a zůstala se svými třemi dětmi ve věku sedmi, pěti a čtyř let sama, zaklepal 21
u dveří nějaký pán a prosil o něco k jídlu. Maminka mu řekla: „Počkejte chvíli.“ Vrátila se a řekla dětem: „Je tu nějaký pán a chce jíst. Co uděláme?“ – „Dejme mu najíst, maminko, dejme mu najíst!“ Každý měl na talíři kus masa a brambory. „Dobře, dáme mu každý polovinu ze svého.“ – „Ach, to ne, mami, to ne!“ – „Ale tak to je, musíš mu dát ze svého.“ Tak učila tato maminka děti, jak dát najíst druhému ze svého. Tento krásný příklad mi moc pomohl. „Ale, maminko, mně nic nezbude ...“ – „Ale jdi! Dej ze svého“. Takto nás učí matka Církev. Vy početné maminky, které jste zde, víte, jak máte učit svoje děti, aby se dělily o svoje věci s těmi, kdo mají nedostatek. Matka Církev učí být nablízku nemocnému. Kolik jen svatých a světic sloužilo Ježíši tímto způsobem! A kolik jen obyčejných mužů a žen denně prokazuje tento skutek milosrdenství v nemocnicích, domovech důchodců, či ve vlastním domě, když slouží nemocnému člověku. Matka Církev nás učí být nablízku tomu, kdo je ve vězení. Někdo možná řekne: „Ale, otče, to je nebezpečné. Jsou to zlí lidé.“ – Ale každý z nás – slyšte dobře – každý z nás je schopen dopustit se téhož, co učinil onen muž či žena, kteří jsou ve vězení. Všichni máme schopnost zhřešit a udělat totéž a pochybit v životě. Oni nejsou horší než ty a než já. Milosrdenství překonává každou zeď, každou bariéru a neustále vede ke hledání člověka, lidské tváře. Milosrdenství mění srdce i život, může obrodit člověka a umožnit mu, aby se nově zařadil do společnosti. Matka Církev učí být nablízku tomu, kdo je opuštěn a umírá o samotě. To dělala blahoslavená Tereza na ulicích Kolkaty a dělali a dělají mnozí křesťané, kteří nemají strach stisknout ruku tomu, kdo je na odchodu z tohoto světa. Také zde se dostává milosrdenství tomu, kdo odchází, i tomu, kdo zůstává, a umožňuje nám pocítit, že Bůh je větší než smrt a pokud zůstáváme v Něm, loučíme se „na shledanou“. To dobře pochopila blahoslavená Tereza. Říkali jí však: „Matko, to je ztráta času.“ Nacházela na ulici umírající lidi, jejichž těla ohryzávali potkani. Donesla je domů, aby umírali v čistotě a klidu, s pohlazením a v pokoji. Říkala jim „na shledanou“! A tam, u nebeské brány, na ni pak čekali, aby jí otevřeli. Stejně jako ona jednají mnozí. Doprovázejme lidi k dobré a pokojné smrti. Drazí bratři a sestry, Církev je matkou tím, že učí svoje děti skutkům milosrdenství. Osvojila si tuto cestu od Ježíše a naučila se, že je to pro spásu podstatné. Nestačí mít rád ty, kteří nás mají rádi. Nestačí prokazovat dobro tomu, kdo prokazuje dobro nám. Ježíš říká, že tak to dělají i pohané. Aby se svět změnil k lepšímu, je třeba prokazovat dobro tomu, kdo nám to nemůže oplatit, jako to učinil Otec nám, když nám dal Ježíše. Kolik jsme zaplatili za svoje vykoupení? Nic, všechno zadarmo! Prokazujme dobro a nečekejme nic nazpět, na oplátku. Tak jednal Otec s námi, a my máme jednat stejně. Konej dobro a jdi dál! Jak krásné je žít v Církvi, v naší matce Církvi, která nás učí tomu, co nás učil Ježíš. Děkujme Pánu, který nám dává milost mít za matku Církev, jež nás učí cestě milosrdenství, která je cestou života. Děkujme Pánu. Zdroj: Rádio Vatikán, internetové stránky http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20771
6. Počuli sme slovo Pánovo Neboj sa, Mária, počneš a porodíš Syna „Šestého měsíce potom poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret k panně, zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova. A jméno té panny bylo Maria. Když k ní anděl vešel, řekl: „Zdráva buď, milostiplná! Pán s Tebou! Požehnaná tys mezi ženami!“ Když to slyšela, ulekla se nad jeho řečí a přemýšlela, co znamená tento pozdrav. I řekl jí anděl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš v svém lůně a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn Davida, jeho otce, a bude kralovat nad potomstvem Jakubovým na věky; a jeho království bude bez konce.“ I řekla Maria k andělu: „Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám?“ Odpověděl jí anděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také to Svaté, co se z tebe narodí, bude Syn Boží. A hle, Alžběta, tvá příbuzná, i ona počala syna v svém stáří a ta, která je pokládána za neplodnou, je nyní již v šestém měsíci. Neboť u Boha není nic nemožné.“ Tu odvětila Maria: „Aj, já služebnice Páně, staň se mi podle slova tvého.“ A odešel od ní anděl. (Lk 1,26-38) Čítali sme o Božom zásahu do života skromného nazaretského dievčaťa, ktoré sa volalo Mária. Stáva sa matkou úplne nečakane; to je jedno prekvapenie... A druhé, omnoho väčšie, že sa stáva matkou prorokovaného Mesiáša, o ktorom vie z Izaiášových predpovedí, že bude Mužom bolestí. Kvôli nemu bude teda musieť z nazaretskej samoty na svetové javisko, trápiť sa preňho a s ním a stať sa tak matkou sedembolestnou. 22
Vie, že toto veľké povýšenie bude zároveň veľkým, bolestným ponížením... No, keď Boh žiada, nerozmýšľa. Len to sa opýta anjela, ako to má uskutočniť. A keď dostane vysvetlenie, bez váhania vypovie svoje „Áno“. Som Pánovi k službám. Nech sa mi stane, ako hovoríš. Brat, sestra, každý z nás má svoje životné perspektívy, svoje sny a plány... ale aj svoje zvestovania, ktorými Boh z času na čas siahne nečakane do nášho života a núti nechať to, čo bolo podľa našej chuti a názoru a prispôsobiť sa jeho zámeru. V našom prípade nepoužíva však anjela. Povie nám to obyčajne zvnútra, pomocou svedomia, alebo zvonku knihou, kázňou, príkladom alebo slovom priateľa, rozkazom predstaveného, duchovnou alebo hmotnou potrebou blížneho... Zvestuje, oznámi a potom čaká... ale bez toho, aby nútil. Môžeme mu slobodne povedať „Áno“ i „Nie“. Prisvedčiť Bohu vo chvíli zvestovania býva niekedy veľmi ťažké, ale neprisvedčiť je vždy veľmi nerozumné a riskantné. Čo by sa asi bolo stalo, keby sa bola Panna Mária naľakala účasti na budúcej krvavej afére svojho Syna a bola by povedala: „Nie!“? Nuž, Boh by bol pre svoj plán našiel zaiste inú ženu alebo iný spôsob, ako poslať svojho Syna na svet, ale dievča z Nazareta by sa určite nebolo stalo tou, ktorú Boh vzal s dušou i telom do neba a ktorú nazývajú všetky pokolenia blahoslavenou... A čo sa stane s nami, keď nám dá Boh nejakým spôsobom na vedomie zmeniť svoj život alebo plán, a my odmietame zo strachu, z neviazanosti, z pohodlia? Nájde si pre splnenie svojho zámeru iného človeka... Ale my si pre svoju spásu nenájdeme iného Boha... No nehovorme radšej o tom. Lepšie bude poprosiť o silu, aby sme boli vždy hotoví povedať svoje „Áno“ tak dôverne a odhodlane, ako ho povedala presvätá Panna. A stále prosme o to, lebo zvestovania sú v našom živote dennými udalosťami. Zdroj: A. Faudenom, Počuli sme slovo Pánovo, str. 30 - 33
7. Duchovní poezie – Píseň Panny Marie Při navštívení nazvala Alžběta Marii „matkou svého Pána“. Panna Maria pronáší prorocká slova písně. Vzdává Bohu díky, že ji vyvolil ze všeho tvorstva, vždyť Bůh pozvedá pokorné a pyšné pokořuje a nyní skrze jejího Syna plní, co slíbil praotcům. „Velebí má duše Pána a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli, že shlédl na svou nepatrnou služebnici: Hle, od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný; jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství od pokolení do pokolení, k těm, kdo se ho bojí. Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně, mocné svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim otcům, Abrahámovi a jeho potomkům na věky.“ (Lk 1,46-55) Zdroj: Liturgie hodin (Liturgia horarum), Žaltář, str. 27
23
8. Ochrana života Byla jsem znásilněna na služební cestě. Můj manžel a já jsme zvolili život! Napsala Jennifer Christie Pondělí 8. prosince 2014 Loni v lednu jsem byla na služební cestě a bydlela jsem v menším hotelu v univerzitním městě. Myslím, že obvykle bývám víc pozorná k tomu, co se kolem mě děje. Ale tak sněžilo a foukal vítr, že bych jeho kroky neuslyšela, ani kdyby dupal. Stalo se to tak rychle. Otevřela jsem dveře, otočila se, abych je zavřela a byl tam – obrovský muž. Můj první instinkt nebyl strach, pouze zmatek. V mžiku mě udeřil do tváře. Nepamatuji si, jak jsem se dostala z pokoje, ale našli mě ve schodišťové šachtě. Nevím proč – možná jsem se snažila jít pro pomoc. Série vyšetření po znásilnění byla negativní na HIV, kapavku, chlamydie, syfilis, herpes a desítky dalších onemocnění, o kterých jsem předtím nikdy ani neslyšela. Bůh je milosrdný. Následující měsíc jsem měla pracovat na výletní lodi. Několik dní jsem měla úplavici a ani po antibiotikách se mi neudělalo lépe. Proto mě odvezli do něčeho, co by se dalo nazvat nemocnicí. Tehdy jsme kotvili ve městě Cartagena v Kolumbii. Protože jsem měla strach ze střevních potíží, poslali mě na ultrazvuk. A uviděli jsme „hrášek“ – mého syna. Šťastný Den svatého Valentýna! Když jsem se vrátila na loď poté, co se zjistilo, že jsem těhotná, řekla jsem lékařům zkrácenou verzi svého příběhu a poté mě umístili do izolace. Že by hlídání sebevraha? Kdybych snad chtěla, v případném psychotickém šoku, běhat jako smyslu zbavená po palubě? Kdopak ví? Co vím já, je, že jsem strávila celý příští týden posloucháním takzvaně dobře míněných rad týmu lékařů a sester s úmyslem utěšit mě tím, jak „snadné“ by bylo „postarat se o to“ – dítě zabít. Začít znovu. Snadné??? Ten týden jsme v těžkých, uplakaných transatlantických telefonátech domů mluvili o mnohých věcech. Ale možnost „se o ně postarat“ nikdy nevyšla z mých úst. Ani od mého manžela. Když jsem mu řekla, že jsem těhotná, řekl svým klidným a pevným hlasem: „Dobře. Dobře… v pořádku. … Všechno bude dobré.“ Já jsem se ho zeptala: „Co tím MYSLÍŠ, že všechno je v pořádku?“ „Myslím, že to můžeme zvládnout. Tohle překonáme. To bude dobré. A … já mám rád děti. Tak budeme mít další děťátko. Miláčku, to je dar. Něco tak nádherného z něčeho tak strašlivého. To ZVLÁDNEME…“ A já jsem začala cítit záchvěvy radosti z nového života v mém lůně, rozkvétajícího pod mým srdcem. Tato nová láska, která rostla tak silně, překonala jakoukoliv úzkost i strach. A můj manžel měl pravdu. My jsme to zvládli. ……………………… Když jsem byla poslední den na palubě lodi, řekla jsem ošetřovatelskému týmu: „Až si ještě někdy vzpomenete na to, co se mi stalo – tak už možná v říjnu 2014 budu mít nádherné dítě.“ Jejich reakce … dívali se na sebe … lékařka, která mě nutila k potratu mnohem vehementněji, než ostatní … měla slzy v očích. Poprvé jsem pomyslela na to, jak Bůh může využít takovou noční můru, kterou jsem přestála. Použil mě jako nástroj. …………………………………………. Bydlím v Severní Karolíně. Porodník, který pomohl na svět již mým dvěma dětem, pracoval jako poslanec v americkém senátu. Stále hovoří s lidmi, kteří se na něj obracejí s otázkami typu: „A co v případech znásilnění?“ Co s nimi? Můj syn bude mít svůj hlas. Do té doby, než ho bude moci využít, je to moje zodpovědnost … moje privilegium… mluvit za něj. Toto je můj příběh. V průběhu těhotenství jsem byla víc v nemocnici, než doma. Trpěla jsem preeklampsií (onemocněním placenty u těhotných žen), vysokým krevním tlakem a nekontrolovatelnými záchvaty. Bylo to děsivé, když mě ve 26. týdnu lékaři přijali s žádostí, aby mi pomohli s porodem již tu noc … děsivé, protože jsem zoufale chtěla, aby můj syn žil! Překonali jsme ten strach. Měla jsem přikázán klid na lůžku, ale mohla jsem zůstat doma. Každý týden, který jsme překonali, byl úžasný, protože jsem věděla, jak budu šťastná, až budu držet syna bezpečně v náručí. Cítila jsem se opravdu dobře. Spolupracovali jsme s týmem opravdu zbožných lékařů. Důležitá byla naprostá důvěra. Tohle nebylo nové. Byla jsem však vyvedena z míry. Připadala jsem si úplně mimo od toho útoku v lednu – on ten pocit „moci si určovat svůj život“ je stejně jen zdánlivý, ale víte, jak to je. Před osmi a půl měsíci se můj svět převrátil a od té doby se nesrovnal … až do doby, kdy se můj syn narodil. Není to špatné. Udržuje mě to na kolenou, v pokoře, dál od mého arogantního postoje Manžel paní Jennifer a spoléhání se jen sama na sebe, „To je v pořádku, Bože, to zvládnu sama“, Christie se synem. 24
co jsem si předtím tak rychle osvojila. Náš chlapeček byl možná počatý v násilí, ale je to dar od Pána… nádherný dárek, který vyplnil mezeru v naší rodině, o které jsme ani nevěděli, že tam je. Teď jsme kompletní. Jsem tak vděčná, že jsem ve spojení s dalšími matkami, které také otěhotněly ze znásilnění. Jsme ty, které přežily. Ne oběti. Můj syn mě uzdravil. Tlak, abych šla na potrat, který na mne vyvíjeli zdravotníci, mi opravdu otevřel oči. Tolikrát mi říkali, jak by to bylo „snadné“ a rychlé, že bych se pak jen „vyrovnala se svým životem“, až to bude za mnou. Bylo to pro mě velmi zraňující, opakovaně poslouchat tento názor. Dokonce i někteří kamarádi si mysleli, že je to chyba, že si dítě chci nechat – že nebudu schopná se emocionálně se vším vyrovnat. Vždy, když se setkáváme jako matky, které přežily znásilnění, vyprávíme si svoje příběhy a vzájemně nás to posiluje... A kdo ví, jestli možná nepomáháme zachránit další životy? Poznámka: Jennifer Christie je matkou pěti dětí a pro ochranu identity své a identity své rodiny používá druhé křestní jméno jako příjmení. Zdroj článku: internet, https://www.lifesitenews.com/opinion/pregnant-after-a-violent-rape-doctors-wereshocked-by-me-and-my-husbands-re
Zamysleme se nad sebou … Matka Tereza nás zve následovat Ježíše, který za života neměl, kam by hlavu složil, a ani na kříži neměl nic, ačkoliv mohl zemřít jako král a jako král vstát z mrtvých. Přestože byl bohatý, stal se pro nás chudým, aby mohl přinést lásku Boží na tuto zem. I jako Pán všeho, ačkoliv byl povolán vést duše k Bohu, před svým veřejným vystoupením mnoho let pracoval jako tesař, skrytě v chudobě, tichosti a pokoře, a i tím plnil vůli svého Otce. Matka Tereza, která si také vyvolila chudobu, nás učí, jak i v maličkostech můžeme napodobit našeho Spasitele v jeho chudobě. Třeba i děkovat za pokrm dobrý i špatný a nikdy si nestěžovat. Láska k chudobě, kdy nehromadíme věci, které nepotřebujeme, a která nás svým způsobem osvobozuje, umocňuje také lásku k nejchudším. Zpytujme své svědomí, zda se neobklopujeme zbytečnými věcmi, které nám nejen brání dostat se blíže k Bohu, ale navíc pak ještě chybí našim nejchudším bratřím a sestrám. Zda netoužíme po penězích, majetku a hojnosti, které vyvolávají další touhy a požadavky a plodí často stálou nespokojenost. Přemýšlejme, jak můžeme využít těchto prostředků spíše ke skutkům milosrdenství, tak jak nás k tomu vybídl i papež František ve své katechezi o Církvi, která učí konat milosrdenství. Jak následování pokory, dobrovolné chudoby a poslušnosti Pána Ježíše pomáhá získávat duše pro Boha a je dalším znakem věrohodnosti Kristových učedníků, nám ukázal také svatý Jan Maria Vianney. Hrdinsky sloužil nejpotřebnějším v hmotné a mravní bídě a horlivě se staral o věčnou spásu všech, které mu Pán Bůh poslal do cesty. Kéž nikdo z nás není slepý k bídě bližního a stará se horlivě o spásu vlastní i druhých. Svatý Jane Maria Vianney, oroduj za nás! V tomto čísle Občasníku jsme také rozjímali o nádherném příkladu poslušnosti Panny Marie, která na Boží zavolání a vyvolení, které nečekaně zasáhlo do jejího života, řekla své ANO. A za to, že souhlasila stát se matkou Božího Syna, kterého na zemi čekalo nepochopení, strašlivé utrpení a nejhorší smrt, které se jí tak bolestně dotýkaly, ji Pán Bůh povýšil nad všechny tvory a blahoslaví ji všechna pokolení. Buďme vnímaví k Božím voláním a vyprošujme si sílu na ně vždy podle příkladu Panny Marie odpovídat Bohu svým ANO, s důvěrou a odevzdaností, i když nás mohou mnohdy zasáhnout nečekaně a nepřipravené. K tomu ať nás také povzbudí krásný příklad statečné matky, která po znásilnění otěhotněla a dítě z Božích rukou pokorně přijala. Dovolila tak, aby ji Pán Bůh použil jako nástroj, kdy z něčeho tak strašného vzešlo něco tak krásného, další dítě do její milující rodiny a zářný příklad pro ostatní.
25
Jak můžete s námi spolupracovat 1. Finančním příspěvkem na účet 2028869399/0800 (viz níže Upozornění dárcům). Vašich příspěvků využijeme na nákup zdravotnického materiálu podle požadavků Misionářek lásky v Indii a odešleme jim jej 1x ročně ve velkoobjemovém kontejneru. 2. Účastnit se přípravy kontejnerových zásilek – pravidelně se scházíme (mimo školní prázdniny): * v Brně – každé pondělí mezi 17. až 19. hodinou v suterénu fary kostela svatého Jakuba, Rašínova 5, Brno střed; bližší informace získáte na telefonním čísle 608 879 663, Ing. David Cichra. * v Praze – jednou za 14 dní ve středu mezi 17. až 20. hodinou v klášteře Šedých sester III. řádu svatého Františka, Bartolomějská 9a, Praha 1- Staré Město; bližší informace získáte na našem telefonním čísle 732 858 163, Petra Štěpančíková. 3. Nabídnutím informativních letáků s misijní tématikou nebo tohoto časopisu dalším lidem dobré vůle, vyvěšováním vzdělávacích materiálů na vývěskách. 4. Věcnými dary – zdravotnický materiál po předchozí domluvě. 5. Překladatelskou prací ze španělského, polského, portugalského a dalších jazyků z/do češtiny. 6. Podporou osvěty k záchraně nenarozených dětí před umělým potratem (nabízením letáků, textů, fotografií, filmů lidem dobré vůle). 7. Pomocí nastávajícím matkám, které lékaři nebo příbuzní nutí k zabití dítěte, aby tyto matky dostaly sílu obhájit život svých dětí (povzbuzení, konkrétní pomoc, poskytnutí našeho telefonního čísla 776 781 066). 8. Seznamováním lidí dobré vůle s tragickou životní situací nejubožejších ve třetím světě – prostřednictvím literatury, fotografií, filmů, které Vám na Vaše přání zašleme. 9. Nabídněte některou z našich přednášek – „O životě a díle Matky Terezy a Misionářek lásky v Indii“; nebo „O ochraně nenarozeného života a o boji proti eutanázii“. Přednášky jsou naprosto zdarma a je možné je nabídnout jak jednotlivcům, tak skupinám nebo kolektivům. Upozornění dárcům Poděkování, které dárcům posíláme, je podle zákona č. 586/92 Sb. o daních z příjmů dokladem k ročnímu daňovému zvýhodnění: - zaměstnancům se za uplynulý rok část daru vrátí snížením daně, pokud si o ně zažádají do poloviny února ve své mzdové účtárně; - podnikatelé si mohou o darovanou částku snížit základ daně v přiznání k dani z příjmů. 1) Abychom Vám mohli písemně potvrdit přijetí daru, prosíme Vás o vyplnění adresy a částky na poštovních poukázkách typu „A“ HŮLKOVÝM PÍSMEM a výraznou černou barvou. Ve zprávě pro příjemce nám vždy, prosíme, uveďte, pokud nechcete, abychom Vám písemně odpovídali, nebo jiné Vaše požadavky. 2) Potřebujete-li potvrzení u příspěvků zasílaných z Vašeho účtu nebo u příspěvků zasílaných složenkou přes vlastní účet u některého peněžního ústavu, sdělte nám, prosíme, svou adresu, datum zaslání, způsob zaslání a výši Vašeho příspěvku, a to buď e-mailem, dopisem, telefonicky nebo textovou zprávou na příkazu k úhradě. Potvrzení Vám rádi vystavíme, abyste mohli získat daňovou úlevu.
Všechna dosud vydaná čísla Občasníku Nadace svatého Františka z Assisi si můžete stáhnout z našich internetových stránek, adresa: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/obcasnik.php
Kontakt: Nadace svatého Františka z Assisi, Elišky Krásnohorské 59, 618 00 Brno - Černovice mobilní telefony 608 879 663, 721 550 623, e-mail:
[email protected] www: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/
26
