Literatura k MZS 1 Texty k přednášce 1.1 Inspirační zdroje 1.1.1 Sv. Jiří (3.- 4. století) – patron skautů a skautek Sv. Jiří, pocházel buď z maloasijské Kapadocie, nebo podle jiné verze z palestinské Lyddy,. Historické doklady o jeho životě se nedochovaly, avšak existuje řada legend. Středověká Legenda Aurea klade jeho původ do Kapadocie a popisuje jeho boj s drakem v Silene v Libyi, kde tak zachránil princeznu. Nejenom tímto činem, ale i mnoha dalšími zázraky obrátil tisíce lidí na víru. Roku 303 byl v Nikomédii pro víru mučen a nakonec sťat. V roce 1222 prohlásil král Jindřich II. sv Jiří zemským patronem Anglie a král Edward III. jej ustanovil ochráncem Podvazkového řádu. V roce 1284 je také poprvé doložena anglická vlajka sv. Jiří (tj. červený kříž na bílém listu). Na druhé straně Evropy se stal sv. Jiří za vlády Dmitrije Donského (1359-1389) patronem Moskvy a později byl jeho obraz drakobijce ve štítě znaku tohoto města přijat i do znaku imperátora vší Rusi. Jeho památka se slaví 24. 4. a bývá spojována s příchodem jara. Sv. Jiří se stal patronem rolníků, sedlářů, ochráncem stád, opevněných sídel a strážných míst a od raného středověku zejména patronem vojáků, jezdců, rytířů a rytířských řádů a také skautů. Sv. Jiří je zobrazován jako mladý rytíř na bělouši s bílou korouhví, na níž je červený heroldský kříž, který bojuje s drakem. (http://www.skautikonice.deg.cz/dovednosti.php)
1.1.2 Sv. František z Assisi (1182 – 1226) - poustevník, zakladatel řádu františkánů, patron vlčat Pocházel z bohaté kupecké rodiny a v mládí toužil stát se slavným rytířem. Poté, co ale viděl utrpení a bolest obyčejných lidí, vzdal se bohatství a stále více vyhledával samotu. Při svém putování pomáhal chudým obyčejným lidem. Měl radost z obyčejných věcí, ze života, miloval přírodu i všechny lidi, které potkával. Ke všem a ke všemu se choval slušně, poctivě a kamarádsky. Nejslavnějším Františkovým dílem je báseň Píseň tvorstva (Laudes creatuarum). Ta není napsána latinsky, ale v umberském dialektu, dialektu, kterým se hovořilo v okolí Assisi. Píseň byla napsána postupně, na sklonku Františkova života. Jedná se o zcela zásadní text v literární historii Itálie, neboť není jen jednou z nejstarších dochovaných básní psaných v některém z italských dialektů, ale i vůbec první básní s nespornými uměleckými kvalitami. Málo známým dědictvím po svatém Františkovi je vánoční zvyk stavění betlémů. On byl totiž patrně první, který v roce 1223 v Grecciu na Vánoce zinscenoval scénu narození Páně v chlévě s živými zvířaty. František z Assisi patří mezi nejvýznamnější, nejznámější a nejoblíbenější svaté. Nejdůležitějšími prvky jeho víry byla chudoba a láska ke Kristu. Svým upřímným životem se zasadil o upevnění těchto hodnot, které ve středověké církvi prožívaly krizi. Na dlouhá staletí se stal vzorem důsledného následování Krista v chudobě a lásce k bližnímu. Význam svatého Františka pro obrodu církve byl po počátečním váhání zřejmý již za jeho života. Papež Řehoř IX. ho svatořečil dokonce již 16. července 1228. Je patronem Itálie, ekologie a také vlčat (nejmladších skautů). Jeho svátek se slaví 4. října. (http://www.skautikonice.deg.cz/dovednosti.php)
1.1.3 Sv. Alžběta Durynská(1207 – 1231) – patronka světlušek Alžběta žila v letech 1207 – 1231 a byla královskou dcerou. Ve čtrnácti letech se provdala do Durynska. Přestože byla královského původu, nenosila stále královský šat a vévodskou korunu. Přátelila se se služebnictvem a k jejím počinům patřila i dobročinnost. Žebrákům dávala almužnu, pečovala o nemocné i o malomocné. V době mimořádného sucha dala chudým lidem práci a tím i možnost k obživě. Po smrti svého druhého manžela ji však příbuzní pro její dobročinnost vyhnali z hradu. Alžběta se ale uchýlila se do kláštera v Marburgu, kde dál žila skromně a pečovala o chudé a nemocné ve špitále, který založila. Zemřela velmi mladá ve věku 24 let. Světlušky si vzaly za svou patronku právě sv. Alžbětu Durynskou pro její nesobecké a obětavé chování k ostatním lidem. I v dnešní době je nutné se starat nejen o staré a nemocné lidi, kteří již nemají žádné příbuzné. (http://www.skautikonice.deg.cz/dovednosti.php)
1.1.4 Sv. Václav (asi 907 – 935) - patron českých zemí, patron českých skautů Svatý Václav byl na svou dobu (924 - ? 935) panovník velmi vzdělaný . Jeho postavení nebylo jednoduché. Životní podmínky byly velmi primitivní, lidé byli nuceni svou existenci v málo kultivované zemi velmi pracně vydobývat v každodenním boji s neúprosnou přírodou i nepřízní počasí. Hluboce věřící kníže se snažil pomáhat svému lidu nejen dobročinností, ale i úsilím o trvalý mír, neboť mu bylo dobře známo, že válkami trpí především nuzní poddaní. Záměr omezit pronikání německého živlu pod pláštíkem christianizace, jemuž chtěl čelit založením biskupství v Praze, se mu nepodařilo pro krátkost vlády uskutečnit (došlo k tomu až r. 973). Václavova vláda v křesťanském duchu byla mnoha jeho současníky pokládána za slabost. Jeho nepřáteli nebyli jenom představitelé jednotlivých českých kmenů, problémy měl i v rodině v osobě své matky Drahomíry a bratra Boleslava. Ačkoliv nám někdy připadá, že kníže Václav je jen úzce národní postavou, pověst o jeho lidských hodnotách a šlechetnosti se dostala daleko za naše hranice. Dodnes se v Anglii zpívá vánoční koleda "o dobrém králi Václavovi", jímž není nikdo jiný, než náš světec. Český skauting nebyl - zdá se - jeho osobou osloven, s vyjímkou katolických skautů, kteří od roku 1939 udělovali junácký "Řád svatého Václava" ve třech stupních záslužných a jednom čestném - rytířském. (Zdeněk Navrátil, BLŠ, V Ivančicích L. P. 1999, 2. upravené vydání červenec 2002 )
1.2 Osobnosti skautingu Hansen Walter; Vlk jenž nikdy nespí Janka Otto; Čas skautů, Pelhřimov
1.3 Základní kameny skautingu 1.3.1 Skautské principy …V duchu křesťanství, které v jeho čase oslovovalo mnohem více jeho spoluobčanů, než je tomu dnes u nás, zvolil Baden-Powell tři základní principy skautingu. Vzorem mu bylo největší přikázání, jak je stanovil kdysi sám Ježíš Kristus a jež uvádí ve svém evangeliu svatý Marek ( Mk 12, 30-31). Pro potřebu hnutí je proto definoval ve stručnější podobě jako povinnost k Bohu, povinnost k bližnímu a povinnost k sobě. Někdy se slovo „duty“, uvedené v anglickém originálu, překládá také jako „služba“. Na podstatě tohoto mravního poselství to ovšem nic nemění Základní principy vymezují spirituální dimensi našeho hnutí. Jejich uznání není jednoduché, ač by se to v případě druhého i třetího principu mohlo tak zdát. Přijetí prvého připadá mnohým obzvláště obtížné. Už proto, že to jakoby „zavání náboženstvím“, tedy oblastí, která je u nás tradičně vnímána velmi specificky. Je to dáno dlouhodobým vývojem duchovního života v naší zemi. Nejvíce se na těchto názorech ovšem „podepsala“ i léta komunistické násilné ateizace. Zakladatel světového skautingu Robert Baden-Powell (1857 – 1941), protestant, byl hluboce věřící člověk. Křesťanské mravní normy, Desatero Božích přikázání, byly pro něj základním ukazatelem jeho cesty životem. Protože svoji víru hluboce prožíval, pokládal za samozřejmé, že etické principy křesťanství budou vůdčím principem skautovy mravnosti. Při sestavování skautského zákona mu nešlo jen o jakousi „náhražku“ za Desatero. Vztah k Bohu byl pro něj – jako mravného jedince – samozřejmostí. Považuji za vhodné uvést tu některé jeho výroky, protože vím ze zkušenosti, že řada z nás o těchto jeho názorech mnoho neví. Čtěme tedy pozorně: „Odmítám a zavrhuji takový skauting, který nemá náboženství za svůj základ. Skaut je především věřícím člověkem a praktickým křesťanem.“ (Master Gazette 1920) „Hnutí, jako naše, by ztratilo význam, kdyby nevedlo děti k náboženství.“ (Scouting for Boys – oběžník ÚDR 1947) „Žádný člověk nestojí za mnoho, nevěří-li v Boha a neposlouchá-li jeho zákony. Tak každý skaut by měl mít náboženství.“ (Scouting for Boys) (Zdeněk Navrátil, BLŠ, V Ivančicích L. P. 1999, 2. upravené vydání červenec 2002) Skautský slib
1.3.2 Skautský slib „Scouting for boys“ „On my honour I promise, that I will do my best: To do my duty to God and the Queen To help other people at all times, To obey the Scout Law.“
„Základy junáctví“ (1912) …, slibuje na svou čest, že se všemožně přičiní, aby řádně plnil veškeré povinnosti junáků i své vlastní a že bude při každé příležitosti svým bližním ku pomoci.
„Kapesní knížka českých Junáků“(1913) „Slibuji na svou čest, 1. že budu věrný ideálům vlastní své duše 2. budu pomáhati jiným a 3. říditi se zákony skautskými.“ „Skautská příručka“ (1920) „ Slibuji na svou čest: Milovati svou vlast, republiku Československou a věrně ji sloužiti v každé době. Konati povinnosti vlastní a zachovávati zákon skautský. Býti tělem i duší hotov pomáhati bližnímu.
Ačkoliv služba vlasti v této slibové formuli je silně zdůrazněna, odkaz na povinnost k Bohu ve znění prvého mravního principu se z ní zcela vytratil. Dobrovolná doložka k ní totiž (pokud bychom ji ovšem za plnohodnotné přihlášení se k prvému principu uznali) byla zavedena až 21. ledna 1939 na ustavujícím sněmu Junáka. Neakceptování základní a prvé priority skautingu se stalo podnětem k návrhu, který zazněl na Mezinárodní skautské konferenci v Haagu ve dnech 10.-12. září 1937, totiž aby českoslovenští skauti byli vyloučeni ze Světové skautské organizace. O této skutečnosti se málo ví, stejně jako o tom, že tomu zabránil svým přímým zásahem Baden-Powell, který si velmi vážil A. B. Svojsíka, jemuž předal v roce 1920 anglický Řád stříbrného vlka jako ocenění jeho přínosu pro český a tím i světový skauting. (Zdeněk Navrátil, BLŠ, V Ivančicích L. P. 1999, 2. upravené vydání červenec 2002) Od roku 1991 Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe: Sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době. Plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské. Duší i tělem být připraven/a pomáhat vlasti i bližním. (K tomu mi dopomáhej Bůh.) Porovnáme-li naši slibovou formuli v její současné podobě s původní anglickou verzí, je na první pohled patrná určitá, byť ne úplná shoda obou znění. Znamená to však nepochybně jistý posun oproti původnímu stavu a zdůraznění duchovního rozměru v českém slibu. Protože skauting je určen pro všechny mladé lidi této planety, musí být i jeho základní pojmy všeobecně přijatelné. V „Základních principech WOSM“ se dovídáme, že Ústava této instituce, schválená více než sto členskými organizacemi v Montrealu v roce 1977, definuje skautské hnutí jako „dobrovolné nepolitické hnutí mladých lidí, přístupné všem bez rozdílu původu, rasy nebo náboženství, v souladu s posláním, zásadami a metodou, tak jak je stanovil zakladatel hnutí“. Jsou tu uvedeny všechny tři základní principy. Povinnost k Bohu definuje Ústava jako „věrnost duchovním principům, loajalitu k náboženství, které je vyjadřuje a přijímání z toho vyplývajících povinností“. Aby bylo zřejmé, že ustanovení zahrnují i náboženství nemonotheistická, na př. hinduismus, anebo ta, která neuznávají osobního Boha (buddhismus), je slovo „Bůh“ uvedeno pouze v nadpisu příslušné kapitoly, nikoliv v dalším textu. „Výchovný přístup hnutí spočívá ve snaze pomáhat mladým lidem přesáhnout materiální svět a pokročit v hledání duchovních hodnot života.“ Z uvedeného je patrno, že Ústava ponechává místo poměrně velké názorové šíři, klade důraz především na svědomí jednotlivce. Na druhé straně si ovšem musíme uvědomit, že ke skautingu patří všechny tři základní principy, takže vypuštěním některého z nich by příslušná organizace, ale také výchovná jednotka přestaly být skautskými. Totéž platí i pro jednotlivé osoby, skautky i skauty. Pokud by někomu nevyhovovala ani taková tolerance, jak ji Ústava v celé její šíři připouští, pak nezbývá takovému člověku zřejmě už nic jiného, než si to poctivě přiznat a vyvodit z toho patřičný závěr. Mám-li se vyjádřit
jasněji – tedy odejít, případně vyhledat jinou organizaci, jejíž principy mu vyhovují, nebo – pokud neexistuje – takovou organizaci založit a pracovat v ní podle svého nejlepšího svědomí. Nikdo soudný totiž nemůže očekávat, že jakákoliv instituce, v tomto případě skautské hnutí, se bude přizpůsobovat individuelnímu vkusu jednotlivců. Toto poznání a konstatování neplatí jen pro duchovní rozměr, ale pro všechny zásady skautingu. Je to praktické naplnění „povinnosti, odpovědnosti a kázně“. Domnívám se, že bude nepochybně dobré navázat v dosud uváděných souvislostech i na další dva základní principy skautingu. Nejen proto, že všechny spolu úzce souvisejí, ale především proto, že naplňování obou dalších se odvíjí zejména od duchovní úrovně skauta. Ani jejich respektování není jednoduché a úvahy o nich nás zavedou do širokých oblastí veřejného života i soukromí. Skautský altruismus je možno sledovat ve dvou rovinách: ve vztahu jedince ke společnosti i ve vztahu k ostatním jednotlivcům. V prvém případě hovoří „Základní principy“ o vlastenectví, jeho vyšší formě, bez pouhého sentimentu. Jeho produktem by v konečné fázi mohl být i šovinismus, nadřazování národů a ras. Hovoříme tu však o řadě přístupů, o lásce k vlasti, odpovědnosti za její společenskou a demokratickou svobodu, za její obranu, zachování národního cítění i povědomí, jejího kulturního odkazu, čistoty jazyka a mnoha dalších. Jde tu tedy o cíle, k nimž směřuje i skautská výchova. Patří sem i odpovědnost za budoucnost tohoto národa, této společnosti. S tím mimo jiné souvisejí i požadavky na ekologický rozvoj jako základní podmínky přežití této civilizace i populace. Pro skauta by měl být cílem takový společenský rozvoj, který zajistí příznivé klima pro další práci skautingu a který vytvoří podmínky k výchově dalších pokračovatelů tohoto díla. K tomu by měl každý z nás přispívat podle svých možností a schopností ze všech sil. Ideálem společnosti by měl být humanismus v pojetí T.G.Masaryka, jak jsme o něm již dříve v těchto úvahách hovořili. Je tedy třeba aktivně podporovat ty instituce a to i nepolitické (nebo spíše právě tyto), které kultivují společenské klima a jeho duchovní úroveň. Mají-li k tomu možnosti a schopnosti, je nutno, aby se naši činovníci a dospělí členové přímo podíleli na řízení veřejného společenského života a dění. Že i v takovém případě je pro ně závazný skautský zákon i skautská etika a morálka, je samozřejmé. Není možné tyto mravní normy respektovat jenom při „vlastní skautské činnosti“ a to pouze „ve vyhrazené době“. Pokud někdo ty možnosti nemá, pak musí takové cíle podpořit jinak. K tomu, aby si při tom dokázal vybrat nebo zvolit správného prostředníka nebo i politického representanta, se však musí sám umět rozhodnout, musí být k tomu vychován, poučen a informován, aby se ve výběru nezmýlil. O tom však budeme ještě hovořit. Svůj vztah k jednotlivcům neprojevujeme jenom "dobrými skutky " a drobnými úsluhami. Tak přibližujeme denní příkaz našim mladším svěřencům. I v tomto případě jde o celou škálu přístupů. Je to mimo jiné také záležitost poctivosti v práci a zaměstnání, věc spravedlivého odměňování podřízených, serióznost v obchodních vztazích, podpora dobročinných organizací a nadací. Často se setkáváme s nechutí pomáhat těm, kteří se dostali do problémů vlastní vinou nebo nedbalostí. Že to není ani skautské, ba ani křesťanské, snad není třeba zdůrazňovat. V takovém případě ovšem účinná pomoc nespočívá jen ve štědré ruce, ale především, a to je podstatné, v úsilí přivést takového člověka k lepšímu poznání jeho poklesku, aby své chyby a omyly pochopil a nemohl je opakovat. Není to vždy snadné a je při tom nutné zachovat i patřičnou míru taktu. Na druhé straně ovšem zlomení hole nad delikventem nepřineslo nikdy trvalý prospěch ani jemu, ani jeho okolí. (Zdeněk Navrátil, BLŠ, V Ivančicích L. P. 1999, 2. upravené vydání červenec 2002)
1.3.3 Skautský zákon Základním mravním požadavkem, modelujícím skautovo chování, musí být skautský zákon. Protože mravní normy naší civilizace jsou budovány na bázi křesťanské morálky, bez ohledu na to, zda se týkají věřícího křesťana, či kohokoliv jiného, nejen že mezi křesťanským Desaterem Božích přikázání a naším zákonem není rozporu, ale skautský zákon je vlastně jeho jinou interpretací. A to nejen po formální stránce, tedy počtem jednotlivých pokynů. Na tomto postulátu je možno se shodnout a patrně to nebude předmětem dohadů a sporů, pokud nebudeme diskutovat s někým předem zaujatým. Ale takový člověk má bezesporu se skautingem jen pramálo společného. Na skautském zákoně je nepochybně nejpozoruhodnější fakt, že není formulován soustavou příkazů, zákazů a doporučení, jak je to obvyklé u běžných předpisů a „vyhlášek“, ale jednoduchou konstatující formou: „skaut je....“. Z toho tedy vyplývá, že „není-li...“ nebo odmítá-li skautský zákon jako celek, nebo i jen některé jeho části, není tento jedinec skautem. To nemá nic společného s podanou přihláškou, s příslušností k organizaci, s hrazením členských nebo registračních poplatků. Ba ani s vydanými oprávněními nebo pověřeními k výkonu čehokoliv, s udělenými vyznamenáními.... Členství v organizaci – naší junácké, nebo kterékoliv jiné alternativní – nezakládá nikomu právo na to, aby se prohlašoval za skauta. Tuto výsadu získává každý z nás teprve svým životním stylem, případně účinnou snahou žít podle skautských mravních zásad. Na těchto závěrech se patrně názorově sjednotíme, pokud náš přístup ke skautingu a mravním závazkům z něj vyplývajícím, je poctivý, tedy opravdu skautský. Skautský zákon především shrnuje mravní normy pro různé oblasti, pro konkrétní životní situace. Vycházejí, kromě už zmíněných zásad křesťanské etiky – Desatera, ze tří základních principů, které pro skauting definoval už jeho zakladatel lord Baden-Powell. Je to služba Bohu, služba bližnímu a služba sobě samému. Jimi je dáno skautovo postavení ve společnosti, jeho vztah k základním životním problémům. Stanovuje hierarchii hodnot, s nimiž se setká, určuje jeho poměr ke společnosti, jejímž platným členem má být a současně mu určuje povinnost tyto vztahy v sobě vypěstovat. Jde o základní pilíře skautské výchovy a současně o její jasně postavený cíl. Na nich skauting stojí, s jejich odmítnutím
padá. Pomineme-li totiž tyto zásady, pak přestáváme být hnutím výchovným ve smyslu skautského pojetí a stáváme se pouze institucí pro účelné trávení volného času. Takových organizací je však v naší společnosti dostatek a nemáme nejmenší důvod je ještě dále zmnožovat. Jinými slovy: bez zachování těchto zásad by naše existence pozbyla smysl. (Zdeněk Navrátil, BLŠ, V Ivančicích L. P. 1999, 2. upravené vydání červenec 2002)
1.3.4 Duchovní rozměr skautingu Když chtěl zakladatel světového skautingu Lord Baden-Powell dát svému hnutí pevný mravní základ, nehledal pro ně nic nového, nevyslal do světa žádný převratný apel. Vycházel z podstaty této společnosti, z toho, na čem vyrostla do současné podoby. Kolébkou a inspirátorem naší dnešní civilizace, nazývané euro-atlantická, je beze vší pochybnosti křesťanství. To formovalo po staletí duchovní vývoj této oblasti, z něho vyrostla její současná podoba. Pravda, doba pokročila – ač ne vždy tím správným směrem – a dnes mnozí lidé na kořeny svého duchovního bytí zapomínají, takže se jich ve své nezřízené pýše a přehnané víře nebo důvěře v sílu lidského rozumu, vědy a svého umu zříkají. Neuvědomují si však, kolik základních mravních pravidel a příkazů převzala současná morálka a etika, tedy ta, kterou by i oni měli uznávat, aniž by se na svůj původ odvolávala, když se někdy zdánlivě tváří jako inertní, nezávislá na čemkoliv. A přesto, či právě proto v četných právních státech s mnohdy staletou tradicí, jejichž legislativa respektuje přirozený mravní řád, jsou i tyto zásady – vpravdě křesťanské zásady – v jejich zákonech zahrnuty.. (Zdeněk Navrátil, BLŠ, V Ivančicích L. P. 1999, 2. upravené vydání červenec 2002)
1.3.5 Odpovědnost vůči společnosti a služba bližním Zatím ani zdaleka nemáme takovou pověst a kredit, jaké požívají skauti v zemích západně od naší republiky. Jednou z příčin je nepochybně i skutečnost, že tam se mohli mladí lidé skautsky vyžívat po celou dobu a být prospěšnými tamější veřejnosti i v dobách pro ni nepříznivých. Zákazy skautského hnutí u nás byly tedy i v tomto ohledu pro hnutí osudovým postihem. Opětné získání důvěryhodného postavení v naší společnosti, jejíž priority – jak už jsme tu zmiňovali – jsou oproti těm skautským značně odlišné, bude jistě obtížné, ne však nemožné. Bude však třeba umět ovlivnit pozitivně veřejné mínění. A to nebude rozhodně snadné. Většina rodičů našich dětí a občanů středního věku totiž prošla za totality pionýrskými a svazáckými skupinami, takže dnes mnozí z nich vnímají skauting možná jenom jako jakousi jinou obdobu Pionýra, patrně pouze s tím rozdílem, že nehlásá rudou ideologii. Obecně užitečná práce a činnost, k níž patří nepochybně i vedení a výchova mladých, je u nás stále vnímána s nedůvěrou a pochybami. Ty jsou často násobeny závistí a podezíravostí, vyúsťující v otázku – co za to má? Však také v opačném směru je zřetelně patrná všeobecná nechuť k prospěšné, ale nehonorované činnosti. To vše jsou další dodnes přežívající pozůstatky, doslova rezidua rudé totality. Skutečná, tradiční občanská společnost přistupuje ke svým problémům jinak. Není to vše jen vina naší veřejnosti. Touha po vlastním úspěchu, primitivní materialismus, bezohledně ziskuchtivý, jí byl přímo naočkován. Jestliže i církve, u nichž prvotním úkolem je duchovní povznesení národa a na ně navazující i charitativní činnost, jsou vysokým státním činitelem postaveny na roveň běžných občanských aktivit, jako jsou zahrádkáři nebo chovatelé, pak opravdu musíme konstatovat, že v této společnosti není něco zdravé. A to už shora, z těch nejvyšších pater, až zcela dolů, k tomu – jak se někdy říká - „prostému lidu“. To vše je jedna stránka věci, problémy na vnější straně. Musíme se zamyslet také sami nad sebou a zvažovat, do jaké míry a jakým způsobem můžeme my tento náš obraz ovlivnit a svůj tolik potřebný kredit získat. Odpověď nám naznačuje nejen nadpis nad touto kapitolou, ale také titul celé brožurky. Bude to důslednost, s níž budeme prožívat své skautství a naplňovat náš skautský zákon. (Zdeněk Navrátil, BLŠ, V Ivančicích L. P. 1999, 2. upravené vydání červenec 2002),
1.3.6 Osobní rozvoj K takovým vztahům a přístupům je třeba naši svěřenou mládež vychovávat. Nejen, aby tyto myšlenky přijímala, ale aby také pochopila, že sama musí na sobě pracovat tak, aby potřebné vlastnosti, schopnosti i dovednosti získala. Tak, jak nám ukládá třetí základní princip a jak to vyjadřuje naše heslo „Buď připraven!“. Naším cílem tu nebude pouze vypěstovat ochotu pomoci, ale také přijetí poznání, že v dané situaci, v této chvíli jsem to právě a jenom já a nikdo jiný, kdo je ochoten a schopen podat pomocnou ruku. Patrně většina z nás se už setkala se situací, kdy u havárie nebo jiné mimořádné události se seběhne dav, převážně zvědavců, kteří diskutují, radí, kritizují, nebo jen bezradně civí, ale nikdo z nich účinně nezasáhne. Že je to úkaz běžný, potvrdí kterýkoliv lékař ze služby rychlé pomoci, nebo příslušník záchranné instituce. Na druhé straně je potěšitelné, že přibývá pozvolna i těch, kteří jsou schopni poskytnout fundovaně nezbytnou pomoc a dvojnásob potěší, že jsou to často i lidé mladí, dokonce i děti. Aby bylo možno takové případy dobře zvládat, zřizuje si moderní společnost teamy specialistů, počínaje protipožární ochranou, a konče orgány civilní ochrany, které už svým výcvikem a praxí nenadálé
problémy zvládají. Nikdy jich nebude nadbytek, ale aby se takové události snáze řešily je vhodné, aby i „normální“ lidé si věděli rady a přispěli svým pohotovým zásahem do příchodu „odborníků“. I to je cílem naší výchovy a smyslem našeho hesla. Naše mladší svěřence vedeme tedy k pozitivnímu přístupu, postojům i návykům, aby právě v duchu svého hesla „byli připraveni“. S postupujícím věkem a duševním rozvojem je třeba jim vštěpovat snahu a také touhu být stále lepším, aby byli schopni zvládat i nenadálé stavy. Předpokládá to ovšem, že skautský vůdce všechny tyto vlastnosti sám má. Říkáme, že skautský vůdce má být „pozitivní osobností“. Vychovat ze skautského mládí takové osobnosti, a to nejen z výchovných činovníků, ale všech skautů, to je smysl našeho snažení, jak nám ukládá právě třetí základní princip. (Zdeněk Navrátil, BLŠ, V Ivančicích L. P. 1999, 2. upravené vydání červenec 2002)
1.3.7 Poslání Posláním Junáka je podporovat rozvoj osobnosti mladých lidí, jejich duchovních, mravních, intelektuálních, sociálních a tělesných schopností tak, aby byli po celý život připraveni plnit povinnosti k sobě samým, bližním, vlasti, přírodě a celému lidskému společenství v souladu s principy a metodami, stanovenými zakladatelem skautského hnutí, lordem R. Baden-Powellem a zakladatelem českého skautingu, prof. A. B. Svojsíkem.“ (Stanovy Junáka- Svazu skautů a skautek ČR, schválené ve Vsetíně dne 21.10.2001, str-1, hlava druhá) • „Sloužíme nejvyšší Pravdě a Lásce, ta od nás očekává důvěryhodnou a obětavou službu naplňovanou každý den a poctivé hledání duchovních hodnot. • Sloužíme dětem a mládeži, ti od nás očekávají zábavu, zážitky, romantiku, kamarády, možnost uplatnit se. • Sloužíme přírodě, ta očekává: vědomí sounáležitosti, krásy a života samého; poučenou ochranu a péči. • Sloužíme vlasti, společnosti a obci, zde je očekávána náplň volného času dětí, pomoc a spolupráce při řešení celospolečenských problémů (drogy, soudržnost rodin apod.), občanská angažovanost, veřejně prospěšná činnost. • Pomáháme dnešní i zítřejší Evropě, která očekává: solidaritu, toleranci, podporu míru, náš pocit sounáležitosti, vyjádření vlastní představy o její budoucnosti a našeho přínosu. • Vycházíme vstříc rodičům našich dětí. Ti od nás očekávají smysluplné zaměstnání svých dětí, jejich bezpečnost, solidní a spolehlivý přístup, spolupráci při výchově. • Naplňujeme potřeby činovníků a dalších dospělých členů hnutí, kteří očekávají zejména: informační, právní a hmotné zázemí pro svou službu, kvalitní vzdělávání, pochopení, pomoc, toleranci, sebeuplatnění, naplnění volného času. • Spolupracujeme se světovým skautským hnutím, které od nás očekává zejména stabilitu, důvěryhodnost, otevřenost ke spolupráci, vysokou úroveň řízení, podporu hlavní strategie, pomoc rozvojovým zemím, obohacení světového skautingu českým přínosem.“ (Strategie Junáka – svazu skautů a skautek ČR, do roku 2005, str. 3, kap. 3.)
1.3.8 Postavení a úloha ve společnosti Není toho mnoho, ale je to také současně vše, co naše republika v tuto dobu nejvíce potřebuje. Buďme tedy my, skauti, tou příslovečnou solí země, máme přece pro to všechny předpoklady a také jedinečnou příležitost. „Stačí snažit se poctivě o to, co jsme slíbili. Hodnoceni nebudeme podle předsevzetí a ideálů, ale podle toho, co jsme schopni pro jejich uskutečňování učinit a někdy i obětovat.“ Pro skauty Baden-Powellova pojetí jiná cesta ani neexistuje. (Zdeněk Navrátil, BLŠ, V Ivančicích L. P. 1999, 2. upravené vydání červenec 2002)
2 Doporučená literatura Baden- Powell Robert; Skauting pro chlapce, Junák – TDC, Praha 2007 Baden-Powell Robert; Na pomoc skautským vůdcům, Junák – TDC, Praha 2006 Bartošová Jitka; Nesnadné počátky organizovaného českého dívčího skautingu 1915 – 1918 - ke stažení: http://skautskestoleti.cz/eknihovna/ Hansen Walter; Vlk jenž nikdy nespí, Praha 1994 Janka Otto; Čas skautů, Pelhřimov Lešanovský Karel, Nosek Václav; Historie skautingu, Edice vůdcovská zkouška, Junák – TDC, Praha 1999, 2001 Mezinárodní rozměr skautingu, Zahraniční odbor Junáka, Junák – Svaz skautů a skautek ČR, TDC, Praha 2005 - Ke stažení: http://krizovatka.skaut.cz/organizace/dokumenty/e-knihovna Plajner Rudolf; Úsvit českého Junáctví, Junácké edice 1992 Seton, Ernest Thompson; Kniha lesní moudrosti, Praha 1991 - Poselství Černého vlka (s. 5) - Indiánovo poselství (s.11) - Základy lesní moudrosti (s. 143 – 170) Stanovy Junáka- Svazu skautů a skautek ČR, schválené ve Vsetíně dne 21.10.2001 - ke stažení: http://krizovatka.skaut.cz/organizace/dokumenty/spisovna Svojsík Antonín Benjamín; Základy junáctví, Merkur, Praha 1991 - s. 7 - 98 Svojsík Antonín Benjamín; Význam ksautování, Praha 1913 - ke stažení: http://skautskestoleti.cz/eknihovna Svojsík Antonín Benjamín; Český skaut, TDC 2002 - ke stažení: http://skautskestoleti.cz/eknihovna Voňavková Věra;Tichou poštou, Junák – TDC - Ke stažení: http://krizovatka.skaut.cz/organizace/dokumenty/e-knihovna Zajíc Jiří a kol.;Nikdy nekončící dobrodružství, Junák – TDC - Ke stažení: http://krizovatka.skaut.cz/organizace/dokumenty/e-knihovna Zajíc Jiří a kol.; Myšlenkové základy skautingu, Edice vůdcovská zkouška, Junák – TDC, Praha 2001 - Ke stažení: http://krizovatka.skaut.cz/organizace/dokumenty/e-knihovna Z kroniky Sasanek; TDC, Praha 2001 - ke stažení: http://skautskestoleti.cz/eknihovna
