Občasník Nadace sv. Františka z Assisi Číslo 3,
září 2008
Obsah Úvodní slovo...................................................................................................................................................... 2 Přehled práce Nadace..........................................................................................................................................2 Z dopisů našich spolupracovníků........................................................................................................................2 Globální problémy – světový hlad..................................................................................................................... 3 „Biopaliva“ ................................................................................................................................................... 4 Vážíme si potravin? ...................................................................................................................................... 5 Vzteklina - skrytá hrozba pro nejchudší z chudých ....................................................................................... ...6 Práce indických Misionářek lásky pro opuštěné umírající ................................................................................ 8 Nirmal Hriday – Domov umírajících.............................................................................................................8 Raoul Follereau (1903 - 1977)......................................................................................................................... 10 Úryvek z knihy „Revoluce lásky k bližnímu“ ............................................................................................ 11 Úryvek z knihy „Cesty kolem světa za malomocnými“ (1953)............................................................... ...13 Ve škole církevních Učitelů – svatý Antonín z Padovy................................................................................... 14 Počuli jsme Slovo Pánovo .............................................................................................................................. 14 Úcta k lidskému životu ................................................................................................................................... 17 Je eutanázie skutečně „dobrá smrt“?........................................................................................................... 17 Jak můžete s námi spolupracovat .................................................................................................................... 21 Kontaktní informace .................................................................................................................................. 22 Zamysleme se nad sebou a vyznejme své hříchy............................................................................................. 23 Hlubší zamyšlení nad eutanázií. ................................................................................................................. 23 Devítidenní pobožnost ................................................................................................................................ 24
Zdarma. Pouze pro vnitřní potřebu Nadace sv. Františka z Assisi, Brno Prosíme, půjčujte lidem dobré vůle
Úvodní slovo Vážení spolupracovníci, vážení čtenáři, předkládáme Vám 3. číslo občasníku Nadace svatého Františka z Assisi. V tomto čísle se dozvíte o problému světového hladu a jedné z hlavních příčin - „biopalivech“. Budete mít také možnost dozvědět se některá lékařská fakta o vzteklině, která zabíjí tisíce lidí v chudých zemích světa. V části věnované matce Tereze Vás seznámíme s dílem Misionářek lásky pro umírající indické nejubožejší. Z historie charitativní práce opravdových katolíků Vám představíme dílo praktického učitele Církve, francouzského novináře a spisovatele, zachránce malomocných, Raoula Follereau. Ze školy církevních Učitelů si můžete přečíst o svatém Antonínu z Padovy a jeho kázání o významu dobrých skutků pro dosažení věčného života. K tomu připojujeme čtení z Evangelia svatého Matouše, učení Pána Ježíše, za jakých podmínek může zdravý dospělý člověk jedině dosáhnout věčného života v nebi. Z problematiky ochrany lidského života Vás seznámíme s problematikou asistované sebevraždy eutanázie -, ke které se náš parlament chystá letos na podzim vyjádřit.
Přehled práce Nadace Připravujeme nákup a odeslání zdravotnického materiálu pro nevinně odsouzené na smrt: nenarozené děti, malomocné nebo postižené jinými tropickými chorobami, zestárlé bez potřebných prostředků pro život. Pomoc našich spolupracovníků je veliká, avšak bída je ještě mnohem větší. Proto se i dále budeme starat, aby se všechna Vaše pomoc v plné účinnosti dostala těmto našim sestrám a bratřím. Za dosavadní spolupráci upřímně děkujeme a prosíme Vás, abyste informovali o problémech těch nejpotřebnějších sester a bratří všechny lidi dobré vůle ve svém okolí. Každá pomoc, i sebemenší, bude spravedlivě oceněna Božím požehnáním na zemi i na věčnosti. Podrobnější vysvětlení z úst Pána Ježíše si můžete přečíst v tomto Občasníku pod nadpisem Počuli sme slovo Pánovo, str. 15.
Z dopisů našich spolupracovníků Dobrý den, společně s našimi dětmi jsme během postní doby naspořili pro Vaši nadaci peníze. Tuto částku Vám pošlu 10. 4. Prosím Vás o potvrzení pro účely daňového přiznání. Pokud by částka nedošla, ozvěte se, prosím. Vyprošujeme požehnání pro Vaši práci a přejeme radost ze Vzkříšeného. J. G. Dobrý den, Chtěl bych Vás požádat, jestli byste mi mohli potvrdit, zda jste obdrželi níže uvedené platby. Chtěl bych Vám také poděkovat za Vaši práci, člověk je rád, když vidí, že se někdo zabývá důležitou věcí. Tak si uleví, že se o danou věc někdo stará dobře a nemusí sám myslet na to, že je tu problém, o který se nikdo nezajímá.Vlastně šetříte práci těch, co mají další aktivity a na tohle by sami nestačili. Hodně radosti a vnitřního naplnění z Vánoční zvěsti Vašemu kolektivu a vše nejlepší v příštím roce. J. T. Vážená nadace, ve Vašem letáčku v odstavci „do spolupráce s námi se můžete zapojit“ jsem v bodě čtvrtém narazila na „věcné dary“. A tak bych se ráda zeptala, co je tím myšleno a zda byste mi mohli podrobně poslat pokyny, co posílat, jak a kde posílat. Prozatím přispívám na Vaše konto pouze finančně. A také ještě jeden dotaz, co je pro Vás lepší, to první nebo to druhé. Finance nebo dary? Vždy se těším z každého kontejneru, který zašlete! Děkuji za Vaši odpověď a ať Pán žehná všemu, co děláte. M. V. 2
Globální problémy – světový hlad Téměř miliarda lidí hladoví Chudoba se v první řadě odráží v nedostatku prostředků opatřit si potraviny. 850 milionů lidí trpí chronickým hladem. Každý den zemře hladem 30 000 lidí, z toho 18 000 dětí. Tj. každých 5 sekund zemře jedno dítě hladem1. Každé čtvrté dítě je podvyživené. Polovina všech úmrtí dětí předškolního věku těsně souvisí s podvýživou. Podle výzkumu Organizací pro výživu a zemědělství (FAO)2 je zemědělská produkce bez problémů schopna uživit všechny lidi na světě nyní i v budoucnosti. Problém tedy tkví v distribuci potravin. A má být ještě hůř... Velká potravinová recese se momentálně3 nezadržitelně šíří světem. Ve 37 zemích světa zuří potravinová krize, která již vyvolala řadu násilných nepokojů. Na světových komoditních burzách podražila cena rýže od začátku roku 2008 nad 300 % a cena pšenice za poslední rok nad 230 %.4 A teď si uvědomme, že chudí lidé vydávají 80 % svých příjmů za potraviny. A rýže tvoří v mnoha asijských zemích základ jídelníčku. Pak nás již nepřekvapí, že podle Světové banky se asi dalších sto milionů lidí stane v důsledku vysokých cen potravin obětí intenzivnější chudoby.5 Zajímavé přitom je, že na světě je potravin dostatek, pouze se nedostávají k lidem. Z 2,13 miliard tun obilovin, které budou letos podle OSN sklizeny, bude pouze necelá polovina použita na výrobu potravin pro lidi. Přesto se očekává pokles světových zásob obilovin o 53 miliony. A důvod? Jako hlavní viník strmého nárůstu cen potravin se uvádějí tzv. „biopaliva“. V nádržích aut se spálí přibližně 100 milionů tun obilovin. Dle analýz Světové banky je nárůst produkce „biopaliv“ odpovědný ze tří čtvrtin za zdražování potravin.6 Jako další „viník“ se uvádí vzrůstající poptávka po mase v ekonomicky se vzmáhající Číně, jejíž obyvatelé by si rádi dopřávali tolik masa, co Evropané. Momentálně se již 760 milionů tun obilovin používá ke krmení dobytka. Jak se však uvádí, pro vyprodukování jednoho kilogramu masa je zapotřebí několik kilogramů obilí (od 2 kg pro drůbeží maso až po 8 kg pro hovězí maso).
Ugandské ženy si odnášejí humanitární pomoc
1 Bread for the world. http://www.bread.org/learn/global-hunger-issues/famine.html 2 FAO, str. 9 dokumentu Food and Agriculture Organization, International Fund for Agricultural Development, World Food Program. 2002, ke stažení na http://www.fao.org/docrep/003/Y6265e/y6265e00.htm 3 19.7.2008 4 iDNES.cz, Tuna rýže zdražila na tisíc dolarů, v USA už je „na příděl“, 25. 4. 2008, http://ekonomika.idnes.cz/tunaryze-zdrazila-na-tisic-dolaru-v-usa-uz-je-na-pridel-pi0-/eko-zahranicni.asp?c=A080425_961099_ekozahranicni_vem 5 Britské listy: Úvěrová krize? Skutečnou krizí je globální hladovění. A pokud vám to není jedno, budete jíst méně masa, 18. 4. 2008, http://www.blisty.cz/art/40189.html 6 Deník.cz: Světová banka: Za ceny potravin můžou biopaliva, 7. 7. 2008, http://www.petrol.cz/alternativa/clanek.asp?id=10351
3
„Biopaliva“ V poslední době se hodně diskutuje o tzv. „biopalivech“, respektive o obnovitelných rostlinných zdrojích. Jde o to, že kukuřice, sója, cukrová třtina, palmová semena, či řepka olejka jsou využity k výrobě oleje či etanolu, který se například v Brazílii a v USA již běžně přidává do pohonných hmot. Udávaným cílem je alespoň částečně nahradit ropu. Propagátoři tvrdí, že biopaliva výrazně sníží množství skleníkových plynů a navíc drobní zemědělci v chudých zemích získají z pěstování těchto „paliv“ příjmy, což pomůže chudým zemím. Za těchto okolností se zdá podivné, proč mají biopaliva tolik odpůrců zejména v humanitárních organizacích a na univerzitách, kteří označují biopaliva za další ohromnou globální lež. Zásadní problém tzv. biopaliv je, že podle doposud provedených studií je zapotřebí více energie k jejich výrobě, než nám posléze poskytnou. Tedy více ropy spotřebujeme na jejich výrobu, než nám následně ušetří. Tento poměr je podle vědeckých studií pro etanol vyráběný z kukuřice v průměru 3,4 : 1.7 Nebýt obrovských dotací, produkce biopaliv by nemohla existovat. Biopaliva tedy nesnižují Naplníme jedenkrát nádrž naši závislost na ropě, ale naopak ji zvyšují. Závažným morálním jednoho auta anebo zajistíme problémem pak je, že stále více zemědělské půdy se nyní využívá pro výživu jednoho člověka na produkci biopaliv (např. v roce 2006 se v USA 16 % úrody spálilo na celý rok? biopaliva8; v ČR se plánuje využití 20 % celkové osevní plochy pro pěstování biopaliv9), což výrazně snižuje produkci potravin a zvyšuje jejich ceny. Zatímco obyvatelé vyspělých zemí toto zdražení s menšími či většími problémy unesou, hůře na tom budou chudé rozvojové země, které jsou vinou „rozvojové pomoci“, která zničila jejich zemědělství, závislé na dovozu potravin. Odhaduje se, že při pokračujícím trendu by mohl počet hladovějících vzrůst z 850 milionů na 1200 milionů lidí v roce 2025.10 Jean Ziegler, zvláštní zpravodaj OSN pro právo na výživu, mluví o zločinu proti lidskosti.11 Obilí potřebné po proměně na etanol k jednomu naplnění nádrže auta vyšší třídy může poskytnout výživu jednomu člověku na jeden rok. O tom, že produkce biopaliv pomůže chudým drobným rolníkům, také nemůže být řeč. Právě naopak! Produkce biopaliv v malém by se ani při současných dotacích nevyplatila. K tomu je zapotřebí velkých plantáží. Drobní rolníci jsou vyháněni ze svých políček, či nuceni svou půdu prodat. Např. v Kolumbii spolupracují nadnárodní koncerny s paramilitárními oddíly, které za účelem získání půdy zabíjejí, či bombardují vesnice.12 Můžeme bez nadsázky říci, že biopaliva rozvracejí životy milionů chudých obyvatel Mexika, Brazílie a Argentiny,13 devastují přírodu a přinášejí obohacení pouze velkovlastníkům půdy a nadnárodním společenstvím. Údajná šetrnost biopaliv k přírodě je velmi sporná. Zastánci biopaliv argumentují, že biopaliva sníží emisi skleníkových plynů, protože při jejich spalování se vyprodukuje pouze tolik oxidu uhličitého, kolik rostliny předtím pochytaly z ovzduší. Jak však někdo vtipně poznamenal, tento argument funguje pouze v případě, „že by rostliny vyrostly bez hnojení, samy by se sklidily, přetransformovaly na biopaliva a naskákaly do palivové nádrže“. Vědci z univerzit v Edinburgu a Basileji pod vedením 7 Ivan Brezina, Biopaliva zabíjejí lidi, 9.1.2008, Neviditelný pes, http://neviditelnypes.lidovky.cz/ekologie-biopalivazabijeji-lidi-dox-/p_veda.asp?c=A080108_103402_p_spolecnost_wagh 8 Global warming, Biofuel, http://www.global-greenhouse-warming.com/biofuel.html 9 Zpravodajský portále, Infom.cz, Biopaliva - co dotujeme?,1.1.2008, http://www.infom.cz/clanek/biopaliva---codotujeme10 Werner Paczian, Obnovitelné šílenství, 29.12.2007, Ekumenická Akademie, Praha, http://www.ekumakad.cz/clankya-publikace.shtml?x=2065314 11 Edith M. Lederer, UN Expert Calls Biofuel 'Crime Against Humanity', 27.10.2007, Live Science, http://www.livescience.com/environment/071027-ap-biofuel-crime.html 12 http://www.ekumakad.cz/clanky-a-publikace.shtml?x=2065314 (viz výše) 13 http://neviditelnypes.lidovky.cz/ekologie-biopaliva-zabijeji-lidi-dox/p_veda.asp?c=A080108_103402_p_spolecnost_wag
4
profesora Paula Crutzena (nositele Nobelovy ceny za chemii) však ve své studii ukázali, že oxid dusný, který se při pěstování plodin uvolňuje, způsobuje, že biopaliva produkují přinejmenším stejné, ale spíše ještě větší množství skleníkových plynů než fosilní paliva.14 Mezi dalšími ekologicky negativními dopady biopaliv bychom mohli jmenovat kácení a vypalování tropických pralesů za účelem rozšiřování „bioplantáží“ či ztrátu biodiverzity půdy. Zatímco v USA „biopalivové“ šílenství dále narůstá, Evropská unie začala brzdit. Ozývají se hlasy, že původní plán, který počítal s 10 % podílem biopaliv na pohonných hmotách, má být přehodnocen.15 I náš současný ministr životního prostředí se začíná vyjadřovat o „biopalivech“ poněkud zdrženlivěji. Uznává, že role výše popsaného biopaliva tzv. „1. generace“ (vyrobená z plodin) je omezená,16 a sází na biopaliva „2. generace“, která by neměla vznikat z potravin, ale z biologického odpadu. Tyto technologie se však zatím nerozšířily za hranice výzkumných pracovišť, takže o jejich ekologických, ekonomických či morálních dopadech lze pouze spekulovat. To však nic nemění na skutečnosti, že se od září 2007 přidává biolíh či bioetanol do nafty, od ledna 2008 do motorových benzínů,17 což přispívá ke zdražování benzínu a neprospívá ani motorům aut18. Také osevní plocha s řepkou se oproti minulému roku zvýšila a činí již 356 900 hektarů19 (cca 13,9 % celkové osevní plochy). Biopaliva jsou v dnešní době velký byznys, na kterém vydělávají ti, kteří je dokáží pěstovat či s nimi obchodovat ve velkém. Na tomto obchodu však prodělává občan i stát a nejchudší z naších sester a bratří na ně doplatí svým životem.
Vážíme si potravin? Zatímco miliarda lidí hladoví, v mnoha zemích, ale zejména v USA a Japonsku, jsou stále populárnější soutěže jedlíků. Soutěže většinou spočívají v konzumaci co největšího množství jídla během relativně krátkého časového limitu (10-15 minut). Většinou se jedná o párky v rohlíku, sendviče, hamburgery, žebírka, grilované maso, vafle, koblihy, ale i křen, kukuřici, chilli... Největší světovou organizací tohoto druhu je „Mezinárodní Federace soutěže v jedení“ (International Federation of Competitive Eating),20 která organizuje více než 100 akcí ročně po celém světě.21 Televizní přenosy z těchto „soutěží“ sledují miliony televizních diváků. Za jedlíka číslo jedna byl v roce 2007 považován Joey Chestnut, který je mimo jiné držitel následujících světových rekordů:22 1) 66 párků v rohlíku ve 12 minutách, 2) 103 hamburgerů v 8 minutách, 3) 4,2 kg kuřecích křídel ve 12 minutách, Tradiční Nathanova soutěž v pojídání párků v rohlíku, USA 4) 59 sendvičů s arašídovým máslem v 10 minutách.
14 P. J. Crutzen1, A. R. Mosier, K. A. Smith, and W. Winiwarter: N2O release from agro-biofuel production negates global warming reduction by replacing fossil fuels, 2008, Atmospheric Chemistry and Physics, 8, 389-395 15 Biom.cz: Základní otázky a odpovědi o biopalivech, 25. 4. 2008, http://www.petrol.cz/alternativa/clanek.asp?id=10005 16 Martin Bursík: Biopaliva ano, ale s rozmyslem, 8.7.2008, http://www.petrol.cz/alternativa/clanek.asp?id=10359 17 http://www.petrol.cz/alternativa/clanek.asp?id=10005 (viz výše) 18 Bedřích Kratochvíl: Expert: Biopaliva pro motory ideální nejsou, 4.9.2007, lidovky.cz, http://www.lidovky.cz/expert-biopaliva-pro-motory-idealni-nejsou-feg/ln_noviny.asp?c=A070904_000022_ln_noviny_sko&klic=221215&mes=070904_0 19 Český statistický úřad, 2008, Publikace: 2 - ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, ZEMĚDĚLSTVÍ, Soupis ploch osevů k 31. 5. 2008, http://www.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/p/2104-08 20 International Federation of Competitive Eating, http://www.ifoce.com/ 21 Wikipedia, International Federation of Competitive Eating, http://en.wikipedia.org/wiki/International_Federation_of_Competitive_Eating 22 http://www.majorleagueeating.com/index.php?option=com_content&task=view&id=16
5
Výše zmíněné soutěže „v obžerství“ jsou sice pouze pomyslnou špičkou ledovce neúcty k potravinám, ale výstižně charakterizují vztah obyvatel tzv. „vyspělých zemí“ k jídlu. Málo z nás zažilo chronický nedostatek potravin, jako např. lidé za 2. světové války. Jídla bylo vždy kolem nás dostatek a v dnešní době jím hypermarkety doslova přetékají. Jídlo již pro nás není pouze prostředek k utišení základní lidské potřeby, ale také prostředek k odreagování, lék na stres... V jídle jsme vybíraví. Zásadu „sněz, co máš na talíři“ jsme vyměnili za zásadu „sněz, co ti chutná“. Málokdo se dnes rozpakuje jídlo vyhodit, zapomínáme, že jídlo je „Boží dar“. I když občas nadáváme na zdražování potravin, čtvrtinu našeho odpadu tvoří potraviny, často ani nerozbalené. Většinou vyhazujeme pečivo, dále mléčné výrobky, ovoce či uzeninu.23 V Rakousku průměrná rodina ročně vyhodí jídlo za téměř 10 000 Kč. Ve Velké Joey Chestnut a 66 párků Británii se ročně vyhodí 6,7 milionu tun jídla, což je přibližně třetina.24 v rohlíku, které spořádal za V USA přijde vniveč 25 – 50 % jídla.25 Pouze americké přebytky by 12 minut nasytily celou Afriku, Francie by ze svých přebytků nakrmila republiku Kongo a Itálie všechny podvyživené v Etiopii. Odborníci na globální problémy se shodují, že z hlediska produkce potravin není (a s největší pravděpodobností nikdy ani nebude) důvod, aby někdo na světě trpěl nedostatkem jídla. Jakou radost má asi tatínek (Bůh), když vidí, že zatímco některé jeho děti plýtvají potravinami a utrácejí peníze za zbraně, drogy, alkohol, cigarety, pornografii..., jiné děti trpí hladem a bídou. Bůh nám dopřál, že žijeme v zemi, kde můžeme bez problémů uspokojit své základní životní potřeby. Většině z nás také umožnil to, že jsme se mohli setkat s Vírou, která vede Potraviny vyhozené v kontejneru – k Lásce. Jednou se budeme Bohu zodpovídat z toho, jak jsme se takto vypadá naše „úcta“ všemi jeho dary naložili. Komu totiž bylo více dáno, od toho se k Božím darům bude také více požadovat...
Vzteklina – skrytá hrozba pro nejchudší z chudých Vzteklina je virové onemocnění, které postihuje zejména šelmy, ale může se jím nakazit i člověk. Vyskytuje se po celém světě. V některých zemích, jako je například Česká republika, Francie, Švýcarsko a další evropské země, byla vzteklina utlumena. Avšak v mnoha zemích Asie, Afriky a Jižní Ameriky se stále vyskytuje u zvířat a dokonce i u lidí, z nichž většina na toto onemocnění umírá.
Popis onemocnění Vzteklinu způsobuje virus z čeledi Rhabdoviridae. Zdrojem infekce pro člověka bývá pokousání nemocným zvířetem (zejména šelmami), jehož slinami se virus vylučuje. V oblastech Evropy a Severní Ameriky se jedná převážně o divoce žijící zvířata, jako jsou například lišky, vlci a šakali. V rozvojových zemích však stále zůstává hlavním zdrojem nákazy pro člověka pes, eventuelně kočka. U zvířat se virus po infekci množí ve svalovině a poté se šíří podél nervů do mozku. Odtud se pak šíří zejména do slinných žláz. U psů se nemoc projevuje hlavně tzv. zuřivou formou, kdy pes napadá osoby i předměty ve svém okolí. Nápadným znakem je slinotok. U lišek bývala pozorována spíše forma 23 Lidovky.cz, Plýtváme jídlem. Tvoří čtvrtinu odpadu, 25.2.2008, http://www.lidovky.cz/plytvame-jidlem-tvorictvrtinu-odpadu-dya-/ln_domov.asp?c=A080225_075009_ln_domov_hel 24 Herald, 16.3.2007, Why a third of food goes in the bin, http://www.theherald.co.uk/news/news/display.var.1267128.0.0.php 25 CNN, 22.1.2008, All About: Food waste, http://edition.cnn.com/2007/WORLD/asiapcf/09/24/food.leftovers/#cnnSTCText
6
tichá. Liška ztrácí plachost a zatoulá se pak i do blízkosti lidských obydlí. Zvíře nakonec po necelém týdnu hyne. V případě pokousání člověka se virus množí ve svalové tkáni a poté se šíří podél nervových vláken do mozku, kde vyvolává závažný zánět, který končí smrtí. Doba, než se příznaky onemocnění projeví, může trvat od několika dnů do několika měsíců. Pokousané místo začíná někdy pálit. Objevují se příznaky poškození nervového systému. Člověk se zuřivou formou nemoci je hyperaktivní, postupně se u něj objevují křeče, zvláště při zvuku vody. Nakonec dochází k ochrnutí. U paralytické formy je člověk postižen ochrnutím již od začátku projevu onemocnění. Jakmile se objeví příznaky onemocnění, není již naděje na vyléčení. Člověk umírá za plného vědomí během několika dní od projevu příznaků v důsledku ochrnutí dýchacích svalů. Léčba u lidí spočívá v očkování, kdy se podává obvykle pět až šest dávek očkovací látky během jednoho měsíce a v aplikaci lidského nebo koňského séra s protilátkami proti viru vztekliny ihned při prvním ošetření po pokousání. Zároveň se provádí ošetření ran, které spočívá v omytí mýdlem a desinfekčními jodovými přípravky. Pokud se tato léčba nasadí ještě před objevením příznaků, člověk zpravidla neonemocní.
Situace v rozvojových zemích Přesná data o výskytu vztekliny u různých druhů zvířat nelze zjistit, protože v mnoha těchto zemích nefunguje systém hlášení nákaz u zvířat. Roční počty lidí nakažených vzteklinou se dají jen odhadovat na základě údajů z nemocnic přepočtených na danou populaci v zemi, přičemž dosud jediná rozsáhlejší studie byla podniknuta v Indii. Odhaduje se, že celosvětově na vzteklinu umírá asi 55 tisíc lidí ročně. Polovinu z nich tvoří děti. Drtivá většina obětí pochází z Asie a Afriky. Na Asii připadá přes 30 tisíc úmrtí ročně, přičemž v Indii podle nejnovějších odhadů umírá na vzteklinu asi 20 tisíc lidí ročně. Jde ovšem jen o případy hlášené, to znamená o lidi, kteří vyhledali lékařskou pomoc. V Indii je hlavním zdrojem vztekliny pro člověka pes, v menší míře jde o kočky a opice. Odhaduje se, že populace psů v Indii čítá 50 milionů jedinců. Podle výsledků nedávné velké studie byla většina poranění lidí v souvislosti s úmrtím na vzteklinu způsobena psem. Většinou šlo o psy toulavé. Do roku 1998 byla populace toulavých psů do určité míry držena pod kontrolou pomocí jejich odchytu a utracování. Na nátlak ochránců zvířat však bylo přistoupeno k tomu, že odchycení psi (samci i samice) jsou kastrováni a vypouštěni zpět v lokalitě odchytu. Aby tento postup snížil početnost psí populace, muselo by být takto kastrováno během šesti měsíců 70% psů v dané oblasti, což je v současnosti neuskutečnitelné. Pokud jsou tito psi vypouštěni nazpět, zůstávají nadále hrozbou pro lidi. Jak napovídají výsledky již 2 studií, mnoho lidí v Indii umírá na vzteklinu zcela zbytečně. Jednak tvoří většinu případů lidé žijící v bídě, mnoho lidí se uchyluje spíše k šamanským praktikám léčby a umírá i mnoho těch, kteří sice lékařskou pomoc vyhledají, ale z důvodu nedbalosti lékaře, špatné úrovně zdravotnictví a nedostupnosti očkovacích látek a séra s protilátkami neobdrží celkovou léčbu. Dokonce i kdyby byla očkovací látka hrazena státem, zůstávají související náklady na ošetření pro nejchudší vrstvy obyvatel Indie neúnosné. Literatura:
1. Rabies. Factsheet No.99. World Health Organization. http://www.who.int/mediacentre/factsheets/fs099/en 2. Menezes R. (2008): Rabies in India. Journal of Canadian Medical Association, 178, 564-566. 3. Sudarshan M. K., Madhusudana S. N., Mahendra B. J., Rao N. S. N., Ashwath Narayana D. H., Abdul Rahman S., Meslin F. X., Lobo D., Ravikumar K., Gangaboraiah (2007): Assessing the burden of human rabies in India: results of a national multi-center epidemiological survey. International Journal of Infectious Diseases, 11, 29-35. 4. Rod Lyssavirus. In: Miroslav Votava a kol., Lékařská mikrobiologie speciální. Neptun, 2003. Str. 315-317. 5. Goswami A., Plun - Favreau J., Nicoloyannis N., Sampath G., Siddiqui M. N., Zinsou J. A. (2005): The real cost of rabies post - exposure treatments. Vaccine, 23, 2970-2976.
7
Práce indických Misionářek lásky pro opuštěné umírající Otištěno z knihy „Matka Tereza“ od Navina Chawly. Barevné fotografie pocházejí od našeho spolupracovníka dr. Marka, který měl možnost Domov umírajících v Kolkatě v listopadu 2006 navštívit.
Nirmal Hriday – Domov umírajících Živě si vzpomínám na svou první návštěvu v Nirmal Hridaj před několika lety. Těsně předtím, než jsem vstoupil, vystřídal počáteční zvědavost strach a dokonce i pocit odporu. Proč jsem zašel tak daleko, divil jsem se. Rozhodl jsem se odejít, jakmile to bude možné. Avšak k mému překvapení jsem tam zůstal čtyři hodiny, až mne sestry nakonec popohnaly k odchodu, protože nastal čas pro jejich večerní modlitby. Od této události žádná z mých návštěv v Kolkatě nikdy nebyla úplná, aniž jsem strávil několik hodin v Nirmal Hridaj, který je pro mě totožný Vchod do Nirmal Hriday s Kálíghátem, místem, kde se tento domov nachází. Vstoupil jsem do haly přeplněné nízkými lůžky, která sloužila zároveň jako nosítka, rozmístěnými v jedné řadě za druhou na úzkostlivě čisté vydrhnuté podlaze. Po mé pravici byla přijímací místnost s několika pracovními stoly a hned vedle ležela dvojice pacientů na nosítkách. Později jsem se dověděl, že tito pacienti byli těžce nemocní, a sestry jim tak mohly věnovat zvláštní pozornost, zatímco ošetřovaly i další pacienty. Musela tam být stovka vyhublých těl, každé ležící na posteli, za níž bylo na zdi napsáno číslo. Ještě ostřejší než paprsky světla, které sem dopadaly střešními okny, bylo ticho. Byl tam sotva nějaký zvuk kromě šustění sárí nebo zvuku spojeného s ošetřováním některých pacientů, což bylo v kontrastu k hlučné a špinavé ulici jen kousek odtud. Všiml jsem si, že sám šeptám, a když mi nechtěně upadla s rachotem brašna na fotoaparát, zaznělo to jako ošklivé zaklení. Byla tam výrazná absence náboženské Matka Tereza při své službě výzdoby, ale všiml jsem si desky, na níž stálo, že Kálíghát je nejubožejším „matčina první láska“, o čemž se domnívám, že je pravda. --Nirmal Hridaj, podobně jako škola v motijhilském slumu, vznikl z ničeho. Když matka Tereza začala obcházet Kolkatu, narazila na mnoho lidí bez přístřeší, kteří žili na chodnících a ulicích. Některé rodiny si dokázaly postavit boudy ze zbytků stavebního materiálu; jiní si udělali přístřešek z kusů látky nebo z došků. Mnozí neměli to štěstí. Protloukali své dny žebráním před budovami chrámů a na dopravních křižovatkách. V noci spali na chodnících. Byli podvyživení a prudký nápor nemoci býval osudový. Velmi často trpěli tuberkulózou. Místa v sanatoriích byla vzácná a často je bylo možné získat jen protekčně. Přeplněné všeobecné nemocnice mohly udělat jen málo pro pacienty v pokročilých stadiích nemoci. A tak umírali, kde žili, na chodnících. Když se donesla zpráva o mrtvém těle na městský úřad, poslali dodávku nebo vozík, aby odvezl mrtvolu, která budila pohoršení. Nekrologem byla jediná řádka v registru zemřelých: jméno neznámé, věk neznámý, vyznání neznámé. Matka Tereza často hovořila při svých veřejných proslovech o ženě, které pomohla během prvních měsíců, kdy zahájila svou práci, před nemocnicí Campbell Hospital (později přejmenovanou na Nilaratan Sarkar Hospital). Nirmal Hriday - oddělení pro muže Spatřila něco, co vypadalo jako shluk krys ležící na chod8
níku. Když se matka Tereza a sestra, která ji doprovázela, přiblížily, našly ženu středního věku téměř v bezvědomí. Polovina jejího obličeje byla sežrána od krys a mravenců. Zvedly ji a odnesly do nemocnice. Nemocnice ji odmítla přijmout s vysvětlením, že nemají volné lůžko. V každém případě ta žena umírala a nebylo nic, co by pro ni mohli udělat. Když se matka Tereza zeptala, kam by mohla tuto umírající ženu odnést, pracovníci nemocnice jí navrhli, ať ji vrátí tam, kde ji našla. Téměř zoufalá, matka Tereza odmítla ustoupit. „Nakonec, protože jsem vytrvala, ji přijali,“ řekla matka Tereza. Dali jí matraci na podlahu. Zemřela o několik hodin později. „Právě tehdy jsem se rozhodla, že najdu nějaké místo pro umírající a budu se o ně starat.“ --Matka Tereza zašla na městský úřad, kde ji odkázali na vedoucího zdravotnického odboru dr. Ahmada. Řekla mu, že městské nemocnice mají problémy s přijímáním umírajících lidí. Kam je tedy má vzít? „Žádám pouze nějaký prostor,“ řekla, „zbytek už udělám sama.“ Úředník byl dost prozíravý, aby pochopil, že tato vážná řeholnice ve středním věku se nabízí, že bude zastávat funkci, která v podstatě náleží místní správě. Samozřejmě že nebylo v zájmu magistrátu, aby chudí nadále umírali na veřejných místech. Dr. Ahmad odvedl matku Terezu do nejproslulejšího kolkatského chrámu v Kálíghátu. Ukázal jí dvě haly sousedící s chrámem, postavené před několika lety pro poutníky jedním indickým dobrodincem ... --Výjimkou nejsou mladí pacienti V Kolkatě a v jejím okolí je mnoho náboženských a společenských organizací všech rozměrů a vyznání, které nabízejí pomoc chudým a potřebným. Přesto se žádná z nich ve skutečnosti nezajímá o ty ubožáky, kteří nemohou nalézt ani domov, ani nemocnici, kde by zemřeli. Pro hinduistu s jeho neotřesitelnou vírou ve stěhování duší není zubožené tělo zajímavé. Je to jen něco, čeho je třeba se zbavit, aby se duše osvobodila a mohla pokračovat ve svém koloběhu zrození, smrti a znovuzrození na cestě k vykoupení. Avšak matka Tereza a její sestry Misionářky se domnívají, že je důležité dotýkat se těchto churavých těl a osamocených duší se soucitem. Přesto by člověk vůbec nic nepochopil, kdyby mu uniklo, že pro ně je každý obyvatel prostého lůžka v Nirmal Hridaj nemocným, opuštěným nebo umírajícím Kristem. Bez tohoto skálopevného přesvědčení by nebyly schopny takovou práci vykonávat, stejně jako kdokoli jiný. To je základem filozofie Misionářek lásky, ne obracení duší ani pohřbívání mrtvých podle křesťanské víry, což by matka Tereza, s výjimkou prokázaných případů nebo na zvláštní žádost, považovala za znesvěcení. --„Jeden z malých problémů, který řešíme,“ řekla jedna sestra, „je, jak odlišit ,pouliční případy‘ od rodinných případů. ,Pouliční případy‘ jsou opuštění lidé bez prostředků. Nemají nikoho, kdo by se o ně postaral. Žádnou rodinu ani příbuzné, nikoho, kdo by je miloval natolik, aby se jich chtěl ujmout. ,Rodinné případy‘ jsou ti, jejichž rodiny nemohou nebo nechtějí pečovat o své příbuzné. Vždy máme na paměti slova matky Terezy: ,Raději udělejte nějakou chybu v laskavosti než zázraky v nelaskavosti; vynasnažte se nikdy neodmítnout nikoho, kdo je nemocný.‘ Nyní máme 105 postelí, jsou však dny, kdy máme až 130 pacientů. Často se někteří pacienti dobrovolně vzdají svého lůžka. Vídáme pacienty, kteří přenechají svou postel někomu, koho vidí, jak trpí více než oni. Bohatší člověk by si možná pomyslel: ,Nechte mne tady ještě několik dní.‘ Chudí uvažují jinak. ,Já trpím. Je zde někdo, jehož utrpení je větší než moje vlastní. Dejte mu trochu toho komfortu, kterého se dostalo mně.‘ Nirmal Hriday - oddělení pro ženy Sestry se dále snaží neodmítnout nikoho, kdo se nachází v krajní nouzi nebo je hladový. Mnozí z těchto lidí trpí 9
tuberkulózou. Jsou to převážně tahači rikš, vozíků, a další, kteří nosí těžká břemena na tržištích. --Zatímco se mnou sestra hovořila, mohl jsem pozorovat horečnou činnost v jednom rohu mužského oddělení. Sestra a dva dobrovolníci s maskami na obličejích ošetřovali pacienta. Když jsme se přiblížili, na chvíli jsem se zastavil. Šlo o starého muže, který seděl na posteli a držel se za nohu. Jeho levá noha byla živým masem, a sestra a dobrovolníci ji čistili lihem. Jeho obličej byl zkřivený bolestí, přesto nevydal ani hlásku. „Srazili ho na ulici a auto mu přejelo nohu. Ležel tam, až ho někdo přinesl k nám. Je velmi statečný, jak můžete sám vidět. Boj o přežití umožňuje chudým snášet velké utrpení, což je jeden z důvodů, proč jsou chudí často tak dobří lidé.“ --Dnes je lůžko Dalim Dasové obsazeno Snehlatou, která je sužována jak rakovinou, tak tuberkulózou. Minulý týden našla jedna sestra pod polštářem Snehlaty několik sušenek. „Ty jsou pro moje děti,“ vysvětlovala. „Až přijde v neděli moje sestra na návštěvu, pošlu je po ní.“ Schovala svůj vlastní příděl sušenek pro svoje děti, protože neměla nic jiného, co by jim mohla dát. Sestra Suma jí řekla: „Snehlato, sněz si své sušenky. Slibuji, že až přijde tvoje sestra, nějaké sušenky tvým dětem pošlu.“ Snehlata odpověděla zakroucením hlavy a sestra jí neodporovala. Pochopila, že Snehlatin projev lásky by nebyl úplný, kdyby neobětovala jedinou věc, kterou může dát. Když V Nirmal Hriday pomáhají dobrovolníci přišla její sestra a Snehlata po ní poslala osm sušenek, které ušetřila, byl to, jak později vyjádřila matka Tereza, když jsem z celého světa jí tento příběh vyprávěl, „dar, který až zabolí“. Sestry potom zjistily, že to ani nebyly Snehlatiny vlastní děti. Její manžel ji zavrhl pro jinou ženu a tyto děti patřily jeho druhé manželce. --Následujícího odpoledne, když jsme se vrátili z návštěvy v Titagarhu, jsem se matky Terezy zeptal na Kálíghát. „V průběhu let jsme zachránily více než 54 tisíc lidí z ulice a asi polovina z nich zemřela krásnou smrtí.“ „Jak by mohla být smrt krásná?“ zeptal jsem se. Vysvětlila, že se přirozeně cítíme opuštěni bez milovaného člověka, ale smrt znamená „návrat domů“. Po chvíli jemně dodala: „Ti, kteří umírají s námi, umírají v míru. Pro mne je tohle největší pokrok v lidském životě, totiž umírat v klidu a důstojně, neboť je to navždy.“ Zeptal jsem se, zda si vzpomíná na nějaký zvlášť dojemný případ, jako byl příběh umírajícího indického duchovního. Řekla: „Jednoho dne jsem sebrala muže z otevřené odpadní stoky. Jeho tělo bylo plné boláků. Vzala jsem ho do našeho Domova (Nirmal Hridaj). Umyly jsme ho a vykoupaly a ošetřily jeho vředy. Za celou dobu si ani jednou neposteskl a jeho tvář byla beze strachu. Vše, co mi řekl, bylo: „Žiju celý život jako zvíře na ulici, ale teď zemřu jako anděl!“ Usmál se na mě a tři hodiny poté, co jsem ho tam přinesla, zemřel.“ Vzpomněl jsem si, jak mi matka Tereza před několika lety vyprávěla, že našla nějakou ženu, ležící na skládce odpadků. Blouznila v horečce. Nebyla to její horečka, ani to, že umírá, co jí zlomilo srdce. Byla to skutečnost, že ji tam odhodil vlastní syn. Matka Tereza ji vzala do Kálíghátu, kde ji omyla a očistila. Požádala ji, aby svému synovi odpustila. Matce Tereze trvalo dlouho, než ji přesvědčila, ale nakonec mu skutečně odpustila. Jak ležela v náručí matky Terezy konečně smířena sama se sebou, poprvé se usmála a potom zemřela. Poslední slova, která řekla matce Tereze, byla: „Děkuju vám.“ Matka Tereza si vzpomíná, že to byl jeden z nejkrásnějších úsměvů, kterého se jí kdy dostalo.
Raoul Follereau (1903-1977), neoficiální učitel Církve se narodil v Nevers ve Francii. Svůj život věnoval skutkům lásky k bližnímu. Pomáhal především nemocným, zejména pak malomocným. Na svých cestách světem studoval v táborech pro malomocné jejich životní podmínky. Osobně sebral miliony franků, ty rozdělil mezi své chráněnce. I když se díky jemu dostalo pomoci milionům 10
Mladý Raoul Follereau
malomocných, nešlo mu pouze o jakousi almužnu. Celým svým životem ukazoval společnosti, že malomocní nejsou odpadky člověčenství, které je zapotřebí vypudit z našeho okolí a našich myšlenek, ale lidské osoby se svou nezpochybnitelnou důstojností Božích dětí. A mnohem horší než tělesné malomocenství je malomocenství srdce, tj. sobectví. Ve svých četných publikacích se Follereau neustále zabýval malomocnými a láskou k bližnímu. Až do své smrti cestuje tento „tulák lásky k bližnímu“ světem a navštěvuje chudé a malomocné. Dává podnět k zavedení Světového dne malomocných. V nespočetných přednáškách uspořádaných v nejrůznějších zemích opakoval své heslo: Láska k bližnímu zachrání svět.
Úryvek z knihy „Revoluce lásky k bližnímu“ Co dělají lidé, kteří nemusejí žít v bídě a naopak žijí v hojnosti a nic jim nechybí? Neuvěřitelné kontrasty Tito šťastlivci, tito nesmírně šťastní lidé nedělají nic. Nechtějí rozumět, nechtějí chápat. Mají pochopení jen pro to, aby jejich zažívání nebylo ničím rušeno. Ve svých novinách si bez zájmu přečtou rubriku novinek, kde nějaký bezmyšlenkovitý pisálek nebo cynický redaktor uveřejňuje vedle sebe například toto: „Na světě je 38 milionů uprchlíků.“ „Papoušek dědicem 20 000 dolarů.“ „Na světě je 15 milionů válkou poškozených.“ „Jeden Američan zanechává 3 miliony dolarů na péči o hrob svého závodního koně.“ Spálení mrtvého psa v Brně-Chrlicích A zatímco 400 milionů dětí hladoví, filmové hvězdy se koupají v 250 litrech mléka. Mrznou a mrznou miliony lidí, zatímco se kupují klimatizované boudy pro luxusní psy. A tito strašně šťastní lidé si prohlížejí fotku herečky, vystupující z mléčné lázně nebo fotku pejska navlečeného do persiánu a zdvíhajícího pacičku před svým klimatizovaným palácem.
Klimatizované psí boudy vyrobené jako kopie domu páníčků. A oběti hladomoru v Africe. Pouze v USA se utratí na přepych domácích mazlíčků více, než by bylo podle OSN potřeba k tomu, aby nikdo nemusel hladovět a měl nezávadnou pitnou vodu, základní zdravotní ošetření a aby všechny děti mohly chodit do školy...
Maloměšťák věčnosti (Poznámky redakce jsou psány kurzívou a v závorkách.) A což křesťané? Copak tomu říkají křesťané? Přece existují, dokonce ve velkém počtu. A opět statistiky: odhadují jejich počet na víc než jednu miliardu. A to by mělo něco znamenat… Avšak přesto, jací to křesťané…! Říká se o nich také, že jsou dobromyslní. Bezpochyby, vždyť jsou dobré mysli sami k sobě… méně však vůči druhým. Jsou přesvědčeni – a to s odzbrojující 11
dobrosrdečností – o tom, že stačí, když zachovávají církevní zvyklosti, když se modlí a dělají vše potřebné pro svou spásu. Zda je s nimi spokojen milý Pán Bůh? To je otázka, kterou si nikdy nekladli. Opravdu, to by tak ještě scházelo! Přistupovali ke všem předepsaným svátostem, při křtu a při sňatku hýřilo okolí oltáře květinami a varhany burácely! V pátek – kdepak maso, a v neděli bezpodmínečně účast na mši svaté. Ba dokonce na Hod Boží přítomnost na zpívané mši. Přesně platí farní poplatky. Mají předplaceny své církevní noviny. A při odchodu z kostela dávají pokaždé jednu minci „svému“ žebráku nebo chudému – přece si mohou dovolit mít svého vlastního chudáka nebo žebráka, tak jako mají v kostele svou vlastní židli nebo svou vlastní lavici. A dovolí-li to čas, plýtvají přitom jakožto lidé prázdnými, nadějí prošpikovanými slovy. Dělají to, čemu je naučili. Nedělají nic z toho, co jim bylo zapovězeno. Je tedy nabíledni, že milý Pán Bůh je jim dlužen ráj. Ostatně mají tam své místo již zajištěno, vždyť mají na ně předplatné. Potkají-li však řádovou sestru, která vyčerpána po dlouhé službě opouští nemocnici, nebo nějakého misionáře, přicházejícího od malomocných, nezapomenou připomenout: „Modlete se za mne!“ – Opravdu, je vždycky dobře občerstvit paměť Pánaboha, to přece nemůže škodit. Pro ně je náboženství jakousi protipožární pojistkou proti pekelnému ohni. Ale přirozeně, my víme, že jiní mají bídu… Slyší to z kazatelen (dnes už ne) a od jisté doby je jejich povznášející četba přerušována – jak je to nemilé – povídáním o bídě. Kdyby však našli odvahu, napodobili by kancléře Seguiera, který se prý osopil na svatého Vincence z Pauly slovy: „Před vámi, můj milý, existovali také chudí, ale ti nerušili slušné lidi ve spánku. Nyní jich je všude plno. Na mé čestné slovo, člověk by skutečně uvěřil, že vy je vynalézáte.“ A než usnou, vzpomínají si tito „maloměšťáci věčnosti“ na říkadlo svého dětství: „Každý pro sebe, milý Pán Bůh pro všechny.“ „Kdo někoho oloupí o oděv, je nazván zlodějem (nebo vrahem, když oloupení lidé zemřou); a ten, kdo nahého člověka neoděje, i když to může udělat, nezasluhuje si téhož názvu? Chléb, který schováš, náleží tomu, jenž má hlad; kabát, který ukrýváš ve svém kufru, patří tomu, jenž je nahý; boty, které u tebe doma plesnivějí, by měl dostat ten, který je bos; peníze pečlivě schované nebo zahrabané náleží chudým. A tak se dopouštíš tolika nespravedlností, kolik je lidí, jimž bys mohl něco dát.“ (Tolika vražd Božího Syna, kolik chudých bys mohl zachránit.) To řekl svatý Basilius před 1600 lety. A svatý Augustin připojil: „Nadbytek boháčů je majetkem chudiny,“ „Maloměšťáci věčnosti“ si však ve vší tichosti myslí, že tamti byli pouhými blouznivci; dnes by se jim říkalo rušitelé míru. Bylo by opravdu záhodno, aby „podobné učení, rušící veřejný pořádek“, se dalo číst pouze v latině. Neboť oni jsou mírumilovní lidé, kteří si nepotrpí na podobné povídačky. Jsou pro ustálený řád a zlatý střed. Je tedy nutné a nezbytné postarat se o obrácení těchto „nových“ křesťanů. To znamená naučit je lásce k bližnímu. Láska k bližnímu neznamená dávat, ale dělit. Svatý Augustin řekl: „Dej svůj chléb tomu, jenž hladoví. Lépe by však bylo, kdyby nikdo nehladověl.“ Láska k bližnímu není totožná se soucitem. Soucit, tato nadužívaná forma lásky, které pokrytecky užíváme a která je pro nás záminkou, abychom sami sobě vydávali svědectví o tom, že „milerádi“ a „z celého srdce“… „Jak velice ho lituji!“ Když takto mluví oni strašně šťastní lidé, jsou přesvědčeni, že tím je z velké části jejich povinnosti učiněno zadost. Zbytek přenechávají dílům dobročinnosti, ne-li dokonce sociálnímu zabezpečení. Vždyť koneckonců máme přece pokrok! Ne tak! Chudý, nemocný, nešťastný, ti všichni nepotřebují ani vybraná slova útěchy, ani umělé slzy. Ostatně oni pohrdají těmito karikaturami charity, které se tváří jako úředníci prodávající jim u přepážek nějaké formuláře… Nejde o to, přenechat jim něco málo z našeho přebytku, nýbrž považovat je za součást našeho bytí. 12
Musíme mít odvahu pochopit, že sociální otázka nebude vyřešena vánočními stromy a že problém hladu neodstraníme sbírkami. Chudý, nemocný a pronásledovaný má v sobě neurčitou touhu po orientaci, po uvědomění, že je také člověk jako ostatní, že má právo žít a povinnost doufat. Opatřit mu prostředky, sami se postarat o jeho existenci a jeho rodinu, nespokojit se tím, že mu dáváme trochu peněz, nýbrž mít účast na jeho utrpení, na jeho hněvu, přáních či radostech a umožnit mu účast na tom, co patří nám: to je skutečná a pravá láska k bližnímu. Křestní list nečiní nikoho křesťanem, ale milosrdenství. Bez milosrdenství nebude nikdo přijat do nebe; nevykonal, co měl vykonat, učí Ježíš. (Mt 25, 31 - 46) Bylo by hříchem pomáhat bezdomovcům, pokud mohou pracovat nebo mají majetek. Lidé, kteří pracovat nechtějí, jsou schopni spotřebovat jakékoliv kvantum „pomoci“ na alkohol, tabák a další zločiny současné dob. To, že ti nejubožejší umírají bez pomoci, je příživníkům lhostejné.
Úryvek z knihy „Cesty kolem světa za malomocnými“ (1953). Ostrov prokletí Ne, není to hrůzostrašná pohádka – a ani se to neudálo ve středověku. Taenga. Jeden z osmdesáti ostrovů, korálových ostrovů ztracených v Pacifiku. Když se dostavil lékař – přicházívá jednou do roka – vyšetřil mladou ženu. Podezřelé skvrny. „To by mohla být lepra“, řekl tlumeným hlasem. „Je nezbytné, abych ji ještě jednou viděl.“ Řekl to však příliš hlasitě. Sotvaže odešel na loď, dal náčelník „podezřelou“ ženu zajistit. Vyrvali ji manželovi a jejím pěti dětem. Násilím ji naložili na kanoe a odvezli ji i jejího psa do separace vzdálené od ostrova 8 kilometrů. Neobměkčily je ani její Obličej znetvořený slzy, ani srdcervoucí vytí zděšeného psa. Této ženě bylo pětadvacet malomocenstvím let. Od té doby uplynulo šest let. Již šest let je sama. Sama se svým psem, kterého vycvičila pro lov ryb. Pes jí přináší tuto ubohou stravu. Jednou týdně se k těmto břehům přiblíží kanoe. Aniž by přistálo a aniž by z něho někdo vystoupil, vyhodí někdo na břeh trochu potravin a láhev s vodou. Potom ze všech sil veslují nazpět. Již šest let. „Když jsem ji viděl naposled,“ řekl mi úředník, „byla již úplně nahlodána. Její nohy ji už neunesly. Zanechal jsem jí trochu mouky, ale co si s ní asi počne? Její prsty jsou už natolik shnilé, že při hnětení těsta by v něm nechala cáry vlastního masa… Také pes zestárnul. Koukal lstivě a zákeřně a potuloval se kolem svého bídného pelechu.“ Nastala pomlka; tento hodný muž se ode mne odvrátil, abych neviděl, jak se jeho oči naplňují slzami. Náhle zvolal: „Jak to skončí? Já vám to povím! Jednoho dne nebude už moci vstát. Pes bude hladový, velmi hladový. Bude očichávat umírající ženu. A jakmile bude mrtva, nebude-li již předtím příliš hladový, tak ji sežere. Vidíte, pane, a já nemohu nic, vůbec nic dělat…“ Pak mne tento hodný muž opustil. A viděl jsem, jak sebou jeho ramena škubala, než se ztratil v noční temnotě. „Je tomu tak,“ řekl mi lékař. „Také já jsem ji viděl, když jsem měl co dělat na Tuamoto. Můj škuner se blížil k ostrovu. Spočítal jsem oněch osm kokosových palem, které jsou Ostrov Taenga jedinou ozdobou tohoto ostrova. A kolem nich několik zakrnělých křovisek. To je vše. Rozpadlé zdivo, zbudované z ničeho. Vyšla – tenkrát ještě mohla chodit - a volala na mne: Nepřibližujte se! Jsem malomocná… Odpověděl jsem: Copak mi to může vadit? Jsem vojenský lékař. Tu se na mne usmála. První její úsměv po tolika letech. Úpěnlivě mě prosila, abych ji vzal s sebou. Nemohl jsem. Posádka lodi se zdráhala a prohlásila, že opustí loď, nastoupí-li tato žena. Uhádl 13
jsem, proč se bojí, proč mají zlost… Lékař na mne hleděl a pak dobrotivě řekl: „Neprojevila žádný hněv, ani zatrpklost. Řekla pouze: Chápu. A pak jsem pocítil nutkání prosit ji za odpuštění.“ Je to událost hrozná a srdcervoucí. Vím, že jste přesvědčeni, že o ní nevyprávím teď poprvé. Ale velmi rychle mi porozuměli a pomohli. Za pět dní nato odejel tento hodný muž, správce ostrovů Tuamoto a jeden ošetřovatel na palubě lodi Tamara do Taengy. Při svém návratu jsem obdržel v San Franciscu tento telegram: „Malomocní Taengy zachráněni. Všechno jste svými slovy a příkladem zařídil. Díky.“ Úryvky z dalších knih Raoula Follereau přineseme v dalších číslech Občasníku.
Ve škole církevních Učitelů – svatý Antonín z Padovy, kněz a Učitel Církve Narodil se v Lisabonu v Portugalsku koncem 12. století. Stal se řeholním kanovníkem svatého Augustina, brzy po přijetí kněžství přestoupil k Menším bratřím, aby mohl odejít na misie do Afriky. Místo toho se stal úspěšným Padova kazatelem ve Francii a Itálii, obrátil mnoho bludařů a jako první ve svém řádu učil bratry teologii. Zanechal sepsané řeči plné moudrosti a laskavé dobroty. Zemřel v Padově roku 1231. Druhé čtení, hodinka četby z liturgie hodin z 13. 6. každého roku. Živá je řeč, když hovoří skutky Ten, kdo je plný Ducha svatého, mluví rozmanitými jazyky. Rozmanité jazyky jsou rozmanitá svědectví o Kristu, jako například pokora, chudoba, trpělivost a poslušnost. Těmito jazyky mluvíme, když je na sobě ukazujeme jiným lidem. Živá je řeč, když hovoří skutky. Prosím vás, ať přestanou slova a mluví skutky! My máme plná ústa slov, ale skutky – kde nic, tu nic! Proto jsme prokleti Pánem, vždyť on přece proklel fíkovník, na kterém nenalezl žádný plod, ale jen listí. Řehoř praví: „Kazateli je uložen zákon, aby konal to, co káže.“ Nadarmo se ohání znalostí zákona někdo, kdo svými skutky bourá nauku. Avšak apoštolové „mluvili tak, jak jim Duch svatý vnukal, aby promlouvali.“ Šťastný člověk, který mluví tak, jak mu vnuká Duch svatý, a ne jak jeho duch! Jsou totiž takoví, kteří mluví ze svého ducha, kradou slova jiných a vydávají je za svá a přivlastňují si je. O takových a jim podobných říká Pán ústy Jeremiášovými: „Jdu na proroky, kteří kradou druh druhu má slova. Jdu na proroky, praví Pán, kteří vypláznou jazyk a už prorokují. Jdu na proroky klamavých snů, praví Pán, kteří rozhlašují a kteří svádějí lid svými lživými, bezcennými řečmi. Neposlal jsem je a nic jsem jim neuložil. Jsou zcela bez užitku tomuto lidu, praví Pán.“ ...
Počuli jsme Slovo Pánovo Poslední soud „Keď Syn človeka príde vo svojej sláve v spoločnosti všetkých anjelov, vtedy si zasadne na trón slávy. I zhromaždia sa pred ním všetky národy. On ich oddelí jedných od druhých, ako keď oddeľuje pastier ovce od kozlov. Ovce postaví na svoju pravú stranu a kozlov na ľavú. Vtedy kráľ povie tým, čo sú na pravej strane: „Poďte, požehnaní od môjho Otca, majte účasť na Kráľovstve, ktoré je vám pripravené od ustanovenia sveta. Lebo hladný som bol a dali ste mi jesť, smädný som bol a dali ste mi piť, bol som pocestný a pritúlili ste ma; nahý som bol a priodeli ste ma; chorý som bol a dozerali ste na mňa; v žalári som bol a navštívili ste ma.“ Vtedy mu povedia spravodliví: „Pane, kedy sme ťa videli hladného a nasýtili sme ťa, alebo smädného a dali sme ti piť? Kedyže sme ťa videli ako pocestného a pritúlili sme ťa, alebo nahého a priodeli sme ťa, alebo kedy sme ťa videli chorého, alebo v žalári, a navštívili sme ťa?“ A kráľ im odpovie takto: „Veru, hovorím vám, čo ste urobili jednému z týchto mojich najmenších bratov, mne ste urobili.“ Potom povie tým, čo sú na ľavej strane: „Vzdiaľte sa odo mňa, zlorečení, do ohňa večného, ktorý je pripravený diablovi a jeho poslom! Lebo hladný som bol a nedali ste mi jesť, smädný som bol a nedali ste mi 14
piť; bol som pocestný a nepritúlili ste ma; nahý som bol a nepriodeli ste ma, chorý som bol a v žalári, a nenavštívili ste ma.“ Nato sa ho aj títo opýtajú: „Pane, kedy sme ťa videli hladného, alebo smädného, alebo ako pocestného, alebo nahého, alebo chorého, alebo v žalári, a neposlúžili sme ti?“ On jim odpovie: „Veru, hovorím vám, čokoľvek ste neurobili jednému z týchto najmenších, ani mne ste neurobili.“ Títo pôjdu do večného utrpenia a spravodliví do života večného.“ (Mt 25,31- 46) Prečítali sme záverečnú časť veľkého Kristovho hovoru o konci sveta. Je to podobenstvo, je to prorocké napomenutie a zároveň nádherné zhrnutie celého Evanjelia. Hovorí sa tu o Sudcovi a súdených. Teda o ňom a o nás. O Sudcovi takto: „Keď Syn človeka príde vo svojej sláve, zhromaždia sa pred ním všetky národy... Oddelí jedných od druhých ako pastier ovce od kozlov... Vtedy kráľ povie tým, čo budú vpravo...“ atď. Všimnime si všetky tri mená, ktoré si sám dáva, a všimnime si aj poriadok, v akom idú za sebou. Syn človeka... Pastier... Kráľ... Tými menami sa označujú etapy, v ktorých sa nám zjavoval. Najprv je to Syn človeka – betlehemské Dieťa, nazaretský Mládenec, robotník, nepochopený Učiteľ a bezmocný ukrižovanec z Golgoty, - slovom človek, podrobený všetkým slabostiam a trápeniam, podobný nám vo všetkom okrem hriechu. Potom ako Bohom poverený a uschopnený pásť ovce domu Izraelovho, a keď ho tieto odmietnu, zriadiť nové stádo z tých, čo poslúchnu jeho hlas, s takou snahou nestratiť ani jedného z tých, ktorých mu dal Otec, že bude hľadať každého odtúlaného a dá aj život zaňho. A nakoniec je to Pastier národov, ktorý dostáva od Otca plnú moc naložiť s ľudským stádom podľa svojho dobrozdania. Je to Kráľ, kráľovský Pastier (Ap 12,5) celého ľudstva – Sudca – Boh. Syn človeka a Syn Boha v jednej osobe, ktorý si oddelí dobrých od zlých na základe kritéria, ktoré si pre túto príležitosť sám určí. A o súdených, teda o sebe, sa z prečítanej state dozvedáme, že Ježiš sa svojím vtelením stal naším bratom a že je s nami ľuďmi tak spojený, že nikoho nemôžeme obísť, ak chceme jeho milovať. Výhoda. Áno‚ ale aj požiadavka! Veľké právo, ale aj povinnosť. Lebo ak chceme raz vydelenie na pravú stranu, musíme tomuto jeho slovu skutkovo uveriť a potom sa chovať ku všetkým presne tak, ako k nemu samému. Lebo, ako hovorí, je v každom. Podľa toho nás teda odmení alebo potresce, ako sa chováme k nemu, prítomnému v ľuďoch. Toto si totiž vzal za kritérium rozlišovania na dobrých a zlých. A pretože je táto stať ako obsažná skratka a prirodzený vrchol celého evanjelia, dajme si námahu i čas a zamyslime sa novým čítaním alebo počúvaním týchto slov ešte raz. Keď Ježiš Kristus končí svoj prvý príchod na svet, rozpráva, ako sa začne jeho druhý príchod. Opisuje posledný súd, ktorým jasne vysvetlí všetko, čo dosiaľ mnohí nerozumeli, alebo nechceli rozumieť. Prvým jeho súdnym úkonom bude vzkriesenie mŕtvych a zvolanie prvej i poslednej plenárnej schôdze ľudstva. Budú tam neandertálci, ktorých lebky opatrujeme v múzeách a učene sa nad nimi hádame, či to už boli ľudia, alebo ešte len opice, a bude tam aj človek, ktorý sa ako posledný narodí v našej atómovej, alebo kto vie ešte v akej dobe. Budú tam trpaslíci z afrických pralesov a obyvatelia najodľahlejších sibírskych tundier, králi a žobráci, géniovia a kreténi, starci a deti, živí a mŕtvi... všetci. Potom rozdelí žijúcich i vzkriesenych na pravú a ľavú stranu týmito povelmi: „Poďte, požehnaní... Odíďte, zlorečení!“ A na koniec zdôvodní rozsudky a odstupňuje odmeny i tresty presne podľa zásluh. Jedno sa rozdelí na dvoje a to dvoje na nespočetne mnoho individuálnych večných osudov. Súdiť sa bude podľa kódexu lásky k blížnemu. Tak, ako sme to čítali. Obžalobným spisom, usvedčujúcim corpus delicti budú ľudia, s ktorými sme sa stretali. Z ich života nám Sudca vyčíta všetko, čo sme im mali alebo nemali vykonať. 15
V môj prospech alebo neprospech bude svedčiť manžel, dieťa, rodič, môj šéf alebo môj zamestnanec, i ten neznámy, voči ktorému som sa nespoločensky zachoval v dopravnom prostriedku, pri stole v jedálni alebo na ihrisku. Keď chcú astrológovia zistiť budúci osud človeka na zemi, dívajú sa hore, na nebo. Kresťan to má robiť opačne. Ak chce vedieť, čo ho čaká tam hore, nech sa pozrie podľa návodu samého Ježiša Krista po zemi, okolo seba. Zo svojho vzťahu k blížnym určite vyčíta, čo ho čaká v ten deň hnevu a úzkosti. Takú normu si totiž vzal večný Sudca, a také kritérium si zvolil na odmeranie našej dobroty: Čokoľvek ste urobili jednému z mojich najmenších bratov, mne ste urobili. Syn Boží sa najprv vtelil do jednotlivca, ktorý sa volal Ježiš. Potom do spoločnosti, ktorá sa volá Cirkev. Evanjelium nám hovorí, že sa vtelil v určitom zmysle aj do každého človeka. Týmto trojitým vtelením sa stal súrodencom všetkých ľudí, aj tých, čo sa mu, ako bratia, najmenej podobajú v šťastí a vo svätosti a sú preto najmenšími, sú mu preto najmenej bratmi. V Ježišovi bol Syn Boží spojený s ľudskou prirodzenosťou najužšie. Spojenie s každým z nás, o ktorom sa tu hovorí, je istotne iné, menej intenzívne, ale predsa také, že ak mu mienime prejaviť pozornosť, úctu a lásku, nemôžeme obísť ani jedného človeka, ktorý nás potrebuje a najmenej toho, ktorý nás potrebuje najviac. Podľa Kristových slov sme teda k Bohu blízko vždy tak, ako blízko sme k svojmu susedovi v ulici, na pracovisku, v školskej lavici, ale zvlášť ako blízko sme k tomu najúbohejšiemu, alebo k tomu, ktorého by sme podľa čisto ľudského meradla mali mať najmenej radi. Možno nás prekvapuje takéto meranie. Sestro, brat, len preto, že sme si navykli určovať svoju blízkosť a svoju vzdialenosť od Boha iným metrom, metrom modlitieb, postov, počtom svätých prijímaní, dľžkou ružencov, časom stráveným pred svätostánkom. A keďže sme sa úplne vžili do svojich mier a váh, nevieme si akosi osvojiť tento jeho merací systém. A ponúkame mu preto ako prejavy svojej lásky a snahy dostať sa k nemu: modlitbu, sebazápor, púte a zas modlitbu. No nezabúdajme, a to zvlášť v tomto prípade, že nežijeme preto, aby sme jedli, ale že jeme, aby sme žili. Modlitba je prostriedok. Cieľom sú skutky lásky. Modlitba je vytváranie dispozície, schopnosti a ochotnosti milovať bratov odpúšťaním a službou. Ale pretože milovať človeka, každého človeka, je úloha nesmierne ťažká, nadľudská, je potrebná častá – podľa Pánovho vyjadrenia – stála modlitba. Milovať človeka opravdivo, skutkami, je tak náročné, že človek musí žiť s Bohom, aby to dokázal. A takáto blízkosť s ním sa dosahuje modlitbou, najmä tou sviatostnou. A zas: človeka nutno vidieť v Božom svetle, aby sme ho dokázali milovať ... toľko a takých obetí žiada láska k nemu. A Ježiš Kristus nás tu uisťuje, že je istým spôsobom v každom človeku. Vraví: „Čokoľvek ste urobili jednému z mojich najmenších bratov, mne ste urobili...“ Koniec sveta budú doprevádzať strašné zemetrasenia, hukot mora a padanie hviezd. Budú to dni strachu a hrôzy. Zo všetkého najnepríjemnejšie bude však zistenie, že ten Kristus, ktorý vtedy bude k nám prichádzať ako Sudca, je doslovne ten istý, ktorým sme vo svojich bratoch opovrhovali alebo si ho aspoň nevšímali, pre ktorého sme nemali kúsok času, slovo rady a povzbudenia, ba ani priateľský úsmev. Nám, ktorým velmi záleží na odmene v ten deň, treba predovšetkým pripomenúť, že sme Cirkev misiová, že sa nám teda treba podeliť o pravdu s každým, kto o ňu prejaví záujem. My, privilegované deti Božie, sa budeme najmä z tohto zodpovedať. Ale si buďme pritom vedomí, že pohania sa môžu spasiť bez nás, my sa nemôžeme spasiť bez nich. Viac potrebujeme my ich, ako oni nás. Potrebujeme ich ako sluha svojho pána, ktorý je skutočně v nich, kde čaká na prejav našej úcty a lásky, najmä podelením sa o najväčšie bohatstvo, ktoré máme – o pravdu a o svetlo viery. Nezabudnime na tento záver, ku ktorému nás priviedlo počuté Pánovo slovo. (A. Faudenom, Počuli sme slovo Pánovo, Rím, 1979, str. 959 - 968 ) Dopustili by sme sa osudnej chyby. 16
Úcta k lidskému životu Je eutanázie skutečně „dobrá smrt“? Poznámka redakce: Budeme vděčni čtenářům za jejich připomínky a osobní zkušenosti s touto citlivou problematikou. „Paní doktorko, nebylo by pro maminku lepší, kdybyste jí píchli injekci, aby se už netrápila? Chřadne už několik měsíců, bere už jen léky proti bolesti.“ Na takovou otázku nelze odpovědět ve dveřích, je třeba se s takovým člověkem posadit a pozvolna s ním celou situaci probrat: „Maminku už nevyléčíme, ale můžeme léčit příznaky, které způsobuje její nemoc: bolest, nechutenství… Maminka možná ještě čeká na nějaké naplnění svého života. Často vidíme, jak se u lůžka nemocného nečekaně usmíří celá rodina, po pohřbu se k nám pak vrací a děkují nám, že jsme jim umožnili být s jejich blízkým v poslední chvíli a nyní na něho mohou vzpomínat bez pocitu viny….“ Po chvíli mě paní přerušila a zeptala se: „Proč se o těchto věcech takto někde nepíše? Ani by mě nenapadlo o eutanázii mluvit…“ V dalších dnech věrně za maminkou chodila, byla u ní až do poslední chvíle a přesvědčila se, že maminka nemusí trpět bolestí, a dokonce může prožívat radost z její vděčnosti a přítomnosti… MUDr. Viola Svobodová26 V současné době se opět rozproudily diskuse o legalizaci eutanázie. 15. července 2008 totiž předložila senátorka Václava Domšová (ve spolupráci s Liberální reformní stranou) návrh zákona „O důstojné smrti“. Důstojnou smrtí myslí senátorka smrt z rukou lékaře na žádost beznadějně nemocného a trpícího člověka, případně bezvědomého (!) člověka na základě jeho předem vyjádřené žádosti. Podle návrhu by tam, kde by to bylo možné, měla být dána možnost pomoci k sebevraždě. O návrhu zákona se má jednat v Senátu letos na podzim. Utrpení druhého jen málokoho nechává chladným, obzvláště trpí-li někdo z našich nejbližších a trvá-li jeho utrpení již velmi dlouho, a bez naděje na zlepšení. Tak rádi bychom mu ulehčili v jeho utrpení. Při představě takových životních situací i leckoho z křesťanů napadne, zda je ta eutanázie opravdu tak špatná. Církev ji sice zakazuje, ale… Člověk také musí často čelit lidem, kteří nevěří a kteří nás osočují ze sadismu vůči trpícímu. Jsou křesťané, kteří se drží učení Církve, opravdu nepřemýšlejícími sadisty? Nejdříve se pokusíme zamyslet nad tím, co je a co není eutanázie a co je to dobrá smrt. Dále si představíme paliativní a hospicovou péči. Na závěr se pokusíme podívat na morální problémy eutanázie a nejčastější argumenty zastánců eutanázie.
Co je to eutanázie neboli asistovaná sebevražda? Slovo eutanázie pochází z řečtiny a znamená dobrou smrt. V původním smyslu to znamenalo, že člověk zemřel klidnou vyrovnanou smrtí usmířen se svým okolím. V dnešním významu se o eutanazii mluví zejména v souvislosti s ukončením života nevyléčitelně nemocných. Co se však eutanázií přesně rozumí? V Holandsku, na které se propagátoři eutanázie většinou odvolávají, se eutanázií rozumí „úmyslné ukončení života člověka někým jiným než člověkem samým, tzn. lékařem, na jeho vlastní žádost.“ Klíčovými prvky zde jsou: úmysl zabít, zabití na vlastní žádost pacienta. To však obsahuje vraždu od lékaře a sebevraždu od pacienta.
Co je to dobrá smrt? Při slově eutanázie se nám zpravidla okamžitě vybaví fyzická (tělesná) bolest. Podobně při otázce o dobré smrti nás v prvním okamžiku napadne rychlá, bezbolestná, ve spánku… Člověk však není zvíře. Na následujícím příběhu (který se opravdu stal) není nic zvláštního: Manželé se ráno opravdu ošklivě pohádali. Manžel práskl dveřmi, nasedl do auta a odjel do práce. Dostal se však do dopravní nehody, ve které okamžitě přišel o život. Smrt byla rychlá, bezbolestná… Byla však dobrá? Manžel 26 MUDr. Marta Munzarová: Proč NE eutanazii aneb Být či nebýt?, http://hospice.cz/hospice1/data/munzarova-koleutanazie.pdf
17
zemřel rozhádaný, manželka má dodnes při vzpomínce na manžela výčitky… A to jsme zatím nemluvili z pohledu víry a věčnosti… Můžeme asi říci, že člověk umírá dobrou smrtí, pokud: 1. Netrápí se nesnesitelně po stránce tělesné (dimenze fyzická). 2. Netrpí úzkostmi, starostmi, strachy (dimenze duševní). 3. Není opuštěný a osamělý (dimenze společenská). 4. Netrápí se otázkami po smyslu jeho utrpení, života a smrti (dimenze duchovní) Žádný člověk, který takto umírá, nežádá o eutanázii. Jako důvod eutanázie se uvádějí zpravidla nesnesitelné bolesti, tedy porušení bodu č. 1. Nicméně i zastánci eutanázie z řad lékařů uznávají, že současná medicína dokáže zajistit, aby pacient tělesně netrpěl.27 Pokud pacient trpí nesnesitelnou tělesnou bolestí, je třeba hledat nápravu v úlevné léčbě. Asi se shodneme na tom, že velikost tělesné bolesti je často znásobena utrpením duševním, společenským či duchovním. Žádost o eutanázii je pak často zoufalým výkřikem někoho, kdo hledá vyslyšení, pochopení, porozumění, lásku. Na tento výkřik bychom neměli přispěchat se smrtící injekcí, ale snažit se vžít do pacientova stavu, naslouchat mu a pomoci mu v jeho úzkostech, osamělosti či pochybnostech. MUDr. Viola Svobodová, vedoucí lékařka Hospice svaté Alžběty v Brně28, vypráví o ženě, která odmítala spolupracovat a hrubými výrazy se dožadovala eutanázie. Dr. Svobodová věděla, že fyzickou bolest mají pod kontrolou, takže problém musí být někde jinde. Přišla za paní, posadila se k ní, chytila ji za ruku a vyslechla. Paní po chvíli vzájemného mlčení začala vyprávět, že se starala o svého manžela, který trpěl rakovinou. Její nemocný manžel jí tenkrát nikdy nedal najevo, že si její péče váží. Naopak k ní byl hrubý stejným způsobem, jako ona teď k ošetřovatelkám v hospice. To vedlo k tomu, že mu paní začala na oplátku provádět drobné zlomyslnosti. Teď však na sklonku svého života měla výčitky, před kterými se snažila utéci. Dr. Viola jí sehnala kněze. A když potom ještě pacientku navštívil její syn, kterého již dva roky neviděla, a ona se s ním usmířila, umírala klidně a vyrovnaně…
Paliativní (úlevná) a hospicová péče Cílem paliativní péče je mírnit účinky nemocí, které již nemohou být vyléčeny. Paliativní péče zahrnuje nejen účinnou pomoc od bolesti tělesné, ale pomáhá pacientovi i v rovině duševní, duchovní a společenské. Původ slova „hospic“ je ze středověku a označuje útulek pro unavené poutníky. V hospici se poutníkům dostalo tělesné úlevy, byli jim ošetřeny nohy unavené putováním, naplněn žaludek, dostali léky a duchovní úlevu. Za hospice můžeme považovat i Domovy pro umírající, které zakládala matka Tereza a o kterých si můžete přečíst v tomto čísle Občasníku na str. 8 – 11. V naší společnosti se pojem hospic používá pro specializované zařízení, které poskytuje paliativní péči, a kde je starým a nemocným lidem umožněno důstojně dožít. Hospic nemocnému zaručuje, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí a že v posledních chvílích nezůstane sám. Rodinní příslušníci mají přístup do hospice 24 hodin denně, 365 dní v roce. Nemocným jsou k dispozici kromě ochotného a trpělivého personálu také dobrovolníci, kteří pomáhají vytvářet ovzduší porozumění, úcty a lásky. Moderní hospicové hnutí vzniklo v 60. letech v Anglii. U nás myšlenku hospiců po roce 1990 rozšířila MUDr. Marie Svatošová, která je známá svou knihou „Hospice a umění doprovázet“. V současné době existuje v naší zemi více než desítka hospiců a několik podpůrných sdružení (viz http://www.hospice.cz). Rodinám pečujícím o umírající v přirozeném domácím prostředí, kteří jsou obklopeni svými blízkými, nenahraditelnými pro těžce nemocného, pomáhají tzv. mobilní domácí hospice. Tyto hospice nabízejí komplexní poradenství v oblasti péče o nevyléčitelně nemocné (viz např. občanské sdružení Cesta domů, http://www.cestadomu.cz). Tyto hospice také půjčují zdravotní pomůcky, školí členy rodiny v používaní zdravotních pomůcek a v ošetřování nemocného, nabízejí rodinám nemocných všestrannou podporu a 27 prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.: Svobodu vnímám jako nejvyšší hodnotu života, 14. 7. 2008, Zdroj: Zdravotnické noviny 28 Hospic sv. Alžběty v Brně, http://www.hospicbrno.cz/index.php
18
pomoc, doplňují stávající možnosti domácí zdravotní a sociální péče. Rodiny pečující o umírající si musí často přeorganizovat svůj život, čímž jistě přinášejí mnohé oběti. Na jejich síly i vztahy mezi členy rodiny tato péče klade velké nároky. Často jsou to však právě tyto nároky, které v nás probudí hluboce lidskou touhu po službě blízkému, i jiným, než příbuznému. Dokážeme-li pomoci a uděláme-li, co nejlepší můžeme, přinese nám to radost a vděčnost a pomůže překonat těžké období zármutku, které přijde po smrti. Víme, že jsme udělali, co jsme udělat mohli29. Odměnou naší lásky a obětavosti je pak naděje, že i o nás bude jednou takto postaráno.
Morální úskalí eutanazie Pokud bude u nás eutanázie uzákoněna, bude to vlastně znamenat, že některý život může být označen jako „nehodný žití“. Tj. že je pro někoho lépe nežít než žít. Logicky pak přichází následující otázky: A jak se stanoví hranice, který člověk by měl ještě žít, a pro koho je lépe, aby nežil? A nebude se ta hranice posouvat, jako jsme to viděli v hitlerovském Německu? Tam se začalo zabíjením nevyléčitelně nemocných, pokračovalo se zabíjením mentálně a tělesně postižených a vedlo k zabíjení milionů Židů a dalších „méněcenných ras“, např. Slovanů či odpůrců režimu v koncentračním táboře. Jen málokdy zmiňovaným morálním aspektem eutanázie je osoba lékaře. Jak říká MUDr. Marta Munzarová: „Zabíjím-li pacienty, zvyknu si na zabíjení a jsem pak schopen zabíjet s necitlivým svědomím. Rozkladný vliv na můj vztah k následujícím nemocným se dříve nebo později projeví.“30 Lékař nemůže být automat, který je povinen vyhovět každé žádosti pacienta, či jeho nejbližších, pokud je to v rozporu s jeho svědomím. Docela přirozeně by se mohlo stát, že lékaři odmítající provést eutanázii by neměli možnost pracovat na LDN, ARO, interně, chirurgii, dětském oddělení, stejně jako se dnes lékaři odmítající potraty nemohou specializovat v gynekologii. Značné nebezpečí je také v tom, že usmrtit pacienta je mnohem levnější než se o něj starat a pomáhat mu v opravdu důstojné smrti. V době, kdy si zdravotnická zařízení stěžují na chronický nedostatek peněz, by to mohlo povzbuzovat k legálnímu zabíjení. Vždyť proč bychom měli plýtvat prostředky na lidi, kteří již nemají šanci na vyléčení? Anebo na mentálně postižené? Vždyť co mají ze života?… Pokud vás nikdy takové otázky nenapadly, máte velmi nesobecké srdce. Mně osobně trvalo delší dobu, než jsem si uvědomil, které jednání je Láska a které jednání je Sobectví těch, kteří jsou zdrávi, při síle a při rozumu a kteří se snaží urvat co nejvíce pro sebe na úkor slabých a bezbranných, ať už z toho těží jednotlivci, skupiny nebo stát.
Nejčastější argumenty pro eutanázii Nesnesitelnost utrpení. Jak jsme již výše řekli, tělesné utrpení umí dnešní medicína účinně tišit. Netělesné utrpení zase umí tišit opravdový zájem o druhého, pozornost k jeho potřebám, ujištění o jeho důstojnosti, o tom že je stále pro nás důležitý a milovaný. Tedy argument, že nesnesitelnost utrpení je dostačující důvod pro eutanázii, neobstojí.
Švýcarská společnost Dignitas v tomto domku prováděla klientům sebevraždy. V roce 2007 bylo zařízení policií uzavřeno kvůli četným protestům obyvatel, kteří se nevydrželi dívat na to množství rakví.
Člověk prý má právo svobodně se rozhodnout, zda chce ještě žít. Svoboda rozhodování však předpokládá stav, ve kterém je schopen se člověk svobodně rozhodovat. Hlavními důvody žádostí nemocných o eutanázii jsou pocity opuštěnosti, osamělosti, ztráty smyslu života, ztráty důstojnosti, pocity, že jsou ostatním na obtíž, strach ze smrti, strach z umírání a podobně. Věříme snad tomu, že člověk v této situaci, když je navíc pod vlivem léků, a který leží v mnohdy odlidštěném prostředí nemocnice bez přítomnosti svých blízkých, je schopen rozhodovat o svém bytí či nebytí? Navíc „jeho pan doktor“ by mu přece nenabízel něco špatného… Psychiatrička MUDr. Marie Blažková, jednatelka chrudimského hospicového sdružení Smíření, uvádí několik případů ze své praxe, kdy žádost o eutanázii či potrat byla důsledkem momentální deprese. Po
29 http://www.cestadomu.cz/index.php?cmd=page&id=56&lang=cs 30 prof. MUDr. Marta Munzarová, CSc: Jednoznačné NE uzákonění eutanázie, 14. 7. 2008, Zdravotnické noviny
19
dvoutýdenní úspěšné léčbě deprese se dotyční divili, jak se vůbec mohli něčeho takového dožadovat.31 Ani argument, že člověk má právo svobodně rozhodnout o svém životě či smrti, neobstojí, protože je to argument nepravdivý. Eutanázie prý umožňuje člověku zemřít důstojně. Ale co je to důstojnost člověka? Je důstojnost opravdu něco tak křehkého, že ji nemocný člověk ztrácí a přestává snad být dokonce i člověkem? Anebo má každý člověk svou důstojnost, ať je již zdravý nebo nemocný, mladý či starý, bohatý či chudý, při rozumu či senilní? Člověk má svou důstojnost, protože je člověk, a ne proto, jaký je. Lidé, kteří se dožadují eutanázie a argumentují tím, že nechtějí ztratit svou důstojnost, vlastně říkají, že mají strach, že ztratí svou důstojnost v očích lidí okolo sebe (svých nejbližších či zdravotnického personálu). Že už nebudou milovaným členem lidské společnosti, ale pouze přítěží. Kusem masa, které ještě žije, ale snad už brzo umře a nebude nikoho obtěžovat svou přítomností. Není tomu tak? Potom by neměl být problém láskyplným přístupem přesvědčit nemocného o opaku. Je tomu tak? Pak eutanázie není „smrt z milosrdenství“, ale odstraňování nepohodlných. Návštěva - hospic Prachatice Ani argument o důstojnosti smrti eutanázií neobstojí. Není eutanázie především v zájmu státních pokladen, aby se ušetřilo na vyplácení důchodů, sociálních dávek a nákladech na léčení? A není také eutanázie prostředkem, jak se sobečtí lidé zbavují povinnosti pečovat o své nemocné, nepohodlné příbuzné?
Závěr Eutanázie není dobrou smrtí ani důstojnou smrtí. Můžeme ji samozřejmě omlouvat tím, že nás pacient o ni ve svém utrpení dobrovolně žádal, a my jsme mu chtěli ze soucitu od jeho bolesti pomoci. Sebevražda, ani vražda, jíž je eutanázie, nemůže být z morálního hlediska přípustná, a Církev je vždy považovala za těžké zlo a jako takové odmítala. Navíc, jak píše Jan Pavel II. ve své encyklice Evangelium vitae, skutečný soucit se projevuje tím, že člověk spoluprožívá bolest druhého, a nikoliv, že zabije toho, jehož nemoc již nemůže snést. Pacientova zoufalá žádost o eutanázii znamená, že pacient trpí nejen tělesně, ale také duševně, duchovně či společensky. A následky praxe injekční stříkačky naplněné jedem, jako jednoduchého všeléku na všechny problémy, na místo snahy opravdově pomoci na sebe nenechají dlouho čekat. Je jen otázkou času, kdy se tento přístup a toto smýšlení rozšíří na další lidi, zoufale potřebující naši pomoc. Pokud se místo všestranné pomoci rozhodneme zabíjet nebo napomáhat k sebevraždě, pak vězme, že „kdo zabíjí, přijde k zabití.“ I když se naše společnost, která tak zoufale hledá smysl života v bohatství, kráse, moci, požitcích…, tuto myšlenku snaží potlačit, smrt je přirozenou součástí našeho života. Pro nás věřící je smrt obzvláště důležitá, protože je přechodem do věčného života. Přijetí smrti v hodinu, kterou Bůh chce a vybere, představuje nejvyšší poslušnost vůči Otci (srv. Flp 2, 8, Jan 13, 1). Čas před smrtí je velmi vzácný a měli bychom si ho velmi vážit a dobře prožít, abychom mohli dostát svým morálním i rodinným závazkům. Je to čas odpuštění a usmíření s bližními a hlavně přípravy na rozhodující setkání s Bohem. Trpělivé nesení kříže, tj. útrap spojených s nemocí a umíráním, patří k největším projevům lásky duše k Bohu. Svým dobrým příkladem také můžeme dát svým nejbližším, zejména svým dětem, mnohem více, než se dá říci slovy, a pomoci také jim na jejich cestě do nebe. Nevyléčitelně nemocní nebo fyzicky a mentálně postižení lidé jsou pro naši společnost velmi užiteční. Dávají nám příležitost učit se Lásce a nutí nás k zamyšlení o smyslu našeho života. Při konfrontaci se smrtí si máme možnost uvědomit, co je opravdu podstatné. Pro lidi na sklonku života už není důležitý stav účtu, kariéra, vzhled pleti, vybavení bytu, značka auta, ale dobré vztahy k Bohu a blízkým. Lidé pracující v hospicích mohou vyprávět mnoho případů, kdy se rozhádaná rodina u lůžka nemocného usmířila a opět stmelila. Každý lidský život je příležitost k Lásce. ANO eutanázii znamená, že naše společnost se rozhodla tuto příležitost promarnit.
31 MUDr. Marta Munzarová: Proč NE eutanázii aneb Být či nebýt? (viz výše)
20
Literatura: Svatošová, M.: Hospice a umění doprovázet, Praha, ECCE HOMO 1995 Munzarová, M.: Eutanázie, nebo paliativní péče?, GRADA 2005
Shrnutím našeho uvažování o eutanázii je tento citát z Katechismu katolické Církve: § 2280 Každý je odpovědný za svůj život před Bohem, který mu jej dal. On také zůstává jeho svrchovaným Pánem. Život máme přijímat s vděčností a ochraňovat jej k jeho cti a ke spáse svých duší. Jsme správci a ne vlastníky života, který nám Bůh svěřil. Nedisponujeme jím. § 2281 Sebevražda se příčí přirozenému lidskému sklonu zachovat si svůj život a udržet jej i nadále. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože nespravedlivě láme svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž máme závazky. Sebevražda je proti lásce k živému Bohu. § 2282 Je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je i těžkým pohoršením. Úmyslná spolupráce na sebevraždě se příčí mravnímu zákonu. Těžké psychické poruchy, úzkost nebo nadměrný strach ze zkoušky, z utrpení nebo z mučení mohou odpovědnost sebevraha zmenšit. § 2283 Nad věčnou spásou osob, které se usmrtily, se nemá zoufat. Bůh jim může dát příležitost pro spasitelnou lítost cestami, které zná jen on sám. Za osoby, které si sáhly na život, se Církev modlí.
Jak můžete s námi spolupracovat 1. Účastnit se přípravy kontejnerových zásilek – pravidelně se scházíme: - v Brně – jednou týdně v suterénu fary kostela svatého Jakuba, Rašínova 5, bližší informace na telefonním čísle 543 331 527 (od 20 do 21 h) a mobilu 608 879 663 (nepřetržitě) - v Praze – jednou za dva týdny v klášteře řádu svaté Voršily u Národního divadla, vchod z ulice Ostrovní, číslo 11. Bližší informace na telefonních číslech 732 858 163, 777 197 654 - Další centra pomoci jsou: Česká Skalice, Dobruška, Jaroměřice nad Rokytnou, Jihlava, Mladkov, Olomouc, Ostrava, Plumlov, Prostějov, Svratka 2. Přípravou a nabídnutím informativních letáků o naší práci nebo tohoto časopisu dalším lidem dobré vůle 3. Finančním příspěvkem na účet číslo 2028869399/0800 (viz níže Upozornění dárcům). Vašich příspěvků bude využito na nákup zdravotnického materiálu podle požadavků z Kolkaty 4. Věcnými dary – v současné době sbíráme: berle, francouzské hole, chodítka pro dospělé, mechanické invalidní vozíky, kterých nemají Misionářky lásky pro své pacienty nikdy dostatek 5. Překlady textů 6. Podporou osvěty k záchraně nenarozených dětí 7. Pomocí nastávajícím matkám, které životní tíseň podněcuje k umělému potratu, aby se zachránil život dítěte (přímluva u Boha, povzbuzení, konkrétní pomoc, poskytnutí našeho telefonního čísla 776 781 066) 8. Seznamovat lidi dobré vůle s tragedií nejubožejších lidí ve třetím světě – prostřednictvím literatury, fotografií – které Vám na Vaše přání zašleme poštou 9. Nabídněte naše přednášky o činnosti Misionářek lásky v Indii, o záchraně nenarozeného života u nás v ČR a o boji proti eutanázii. Jednotlivcům, skupinám nebo kolektivům. 21
Upozornění dárcům Poděkování, které dárcům posíláme, je podle zákona č.586/92 Sb. o daních z příjmů dokladem k ročnímu daňovému zvýhodnění: - zaměstnancům se za uplynulý rok část daru vrátí snížením daně, pokud si o ně zažádají do poloviny února ve své mzdové účtárně; - podnikatelé si mohou o darovanou částku snížit základ daně v přiznání k dani z příjmů. 1) Abychom Vám mohli písemně potvrdit přijetí daru, prosíme Vás o vyplnění adresy a částky na poukázkách typu „A“ HŮLKOVÝM PÍSMEM A VÝRAZNOU ČERNOU BARVOU. Ve zprávě pro příjemce nám vždy, prosíme, uveďte, pokud nechcete, abychom Vám písemně odpovídali, anebo jiné Vaše požadavky. 2) Potřebujete–li potvrzení u příspěvků zasílaných z Vašeho účtu, u příspěvků zasílaných složenkou přes vlastní účet u některého peněžního ústavu včetně, sdělte nám, prosíme, svou adresu, datum zaslání, způsob zaslání a výši Vašeho příspěvku, a to buď e-mailem, dopisem, telefonicky nebo textovou zprávou na příkazu k úhradě, abychom Vám mohli toto potvrzení poslat.
V příštím čísle Občasníku si budete moci přečíst: 1. Práce Nadace 2. Blahoslavený Damián De Veuster 3. Četba na pokračování – R. Follereau (ukázky z dalších knih) - Faudenom, Počuli sme Slovo Pánovo 4. Ohlasy - z dopisů spolupracovníků 5. Ochrana lidského života – zřizování babyboxů na záchranu dětských životů 6. Globální problémy – Obchodování se zbraněmi 7. Ve škole Učitelů Církve – svatý Augustin 8. Nemoci, které v chudých zemích zabíjejí miliony
Kontaktní informace Kontaktní adresa: Nadace svatého Františka z Assisi, Svážná 4, 634 00 Brno – Nový Lískovec telefon/fax/záznamník: 543 331 527 (záznamník a fax nepřetržitě, hovory od 20 do 21 hodin) mobil 721 550 623 (Mgr. Dana Jarošová) mobil 608 879 663 (Ing. David Cichra) mobil 776 781 066 (Mgr. Ing. Eva Štěpančíková) e-mail:
[email protected] www: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/ IČO: 48515566 Bankovní spojení: Česká spořitelna a. s., účet 2028869399/0800, KS 0379, VS 009 (misie); Česká spořitelna a. s., účet 1346868389/0800, KS 0379, VS 001 (nenarozený život)
22
Zamysleme se nad sebou a vyznejme své hříchy ... Hlubší zamyšlení nad eutanázii Máme právo zabíjet nemocné, když nenasytní boháči potřebují ještě zvětšit své bohatství? A co když lékaři doporučují eutanázii, protože náklady na léčení jsou vysoké a výsledek není zaručen? Prý léčit jednotlivého pacienta s nákladem 1 milion Kč se jim nevyplácí a je málo nadějné, tam prý zastavit veškerou léčbu je rozumné. Prý pokračovat v léčení pacienta, který možná už nebude vydělávat na bohaté zaměstnavatele, se nevyplácí. Zapomněli jsme na lidskou důstojnost člověka. Připomínáme, že je všeobecně známo, že se bez problémů celosvětově vynaloží 20 022 miliard Kč (20,022 bilionu Kč) na zbraně a zastáncům eutanázie to nijak nevadí. Ročně se vynaloží v ČR na tabák a alkohol 27 miliard Kč, a ani to nevadí zastáncům eutanázie. A 1 milion Kč na pokus o zachování života jednoho nemocného se nevyplácí? A milion nepotřebuje zdaleka každý nemocný. Příklad ze života Katolíci vědí navíc, že lékař léčí, ale uzdravuje Bůh. Jistě si Boží všemohoucnost a láska zaslouží, abychom s Boží pomocí počítali i při léčení, když naprostá většina Kristových zázraků bylo právě uzdravování nemocných, kteří mu důvěřovali. A pokračování známe z různých míst na světě po celou dobu existence katolické Církve, např. v Lurdech (Pro bližší informaci doporučujeme vynikající knihu spisovatele Franze Werfela Píseň o Bernadettě, Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1948). Při ošetřování nemocných bychom měli „důvěřovat až bez sebe v eucharistii a Pannu Marii Pomocnici, a uvidíme (i my), co jsou zázraky“ (myšlenka svatého Jana Boska). Můžeme posloužit příkladem ze života tříletého chlapce, který se dostal pod koně. Výsledek byla rozdrcená lebka, a chirurg, který ho operoval, na závěr operace prohlásil, že s dítětem je konec. Ale Zachované tělo svaté matka, která byla po vyléčené tuberkulóze a lékaři jí Svatý Jan Bosco Bernadetty zakázali mít děti, že by zemřela, bála se o (1815 – 1888) Soubirous budoucnost rodiny a v zoufalství uprosila chirurga a (1844 – 1879) zdravotní sestřičku, aby tělíčko operovaného a prohlášeného za ztraceného uložili na lůžko. Rodiče se potom obrátili na Učitelku Církve, svatou Terezii z Lisieux, a tehdejšímu chlapci, absolventu Karlovy univerzity, je dnes v plném zdraví 80 let. Neprojevily se žádné pooperační následky, což dokazuje, že vynikající chirurg i v beznadějné situaci odevzdal dokonalou práci. Také matka, které po prodělané tuberkulóze lékaři zakázali mít děti, měla děti čtyři a dožila se ve zdraví 86 let. To nám říká, že ve společenství Církve můžeme dodnes i v nejvážnějších případech počítat s Boží všemohoucností a dobrotou a důvěřovat i v beznadějných situacích. A také proto eutanázii nikdy !!! Lékař není veterinář a nemá právo zabíjet, ale povinnost s důvěrou v Boha zachraňovat do posledního vydechnutí. A proto by ateista neměl pracovat v medicíně, protože pokládá za dovolené interrupce i eutanázie. ---------------------Eutanázie je jeden z nejtěžších hříchů, kterých se lidská společnost nebo jednotlivec může na člověku dopustit. Je to na stejné úrovni jako usmrcování nevinných nenarozených dětí (interrupce). Zamysleme se nad sebou a přiznejme své hříchy a svým životem plným lásky nahraďme Bohu, v čem jsme mu ukřivdili. Poslední Boží soud nad lidstvem se bude řídit příslibem Kristovým: „Co jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, učinili jste mně.“ Pojďte, požehnaní, do nebe ... Nebo odejděte, zlořečení, do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům, protože „co jste neučinili jednomu z mých nejmenších bratří, ani mně jste neučinili.“ Náš vstup do nebe bude záviset na tom, s jakou silou jsme se snažili zachraňovat lidské životy na tomto světě.
23
Devítidenní pobožnost k Nejsvětější Trojici k vyprošení zvláštních milostí na přímluvu svaté Terezie od Dítěte Ježíše „V nebi chci jen jedno: zemi dobře činit. Po smrti budu zemi oblažovat deštěm růží (milostí).“ Svatá Terezie Ježíškova Věčný Bože, ty korunuješ v nebi ty, kteří ti věrně sloužili na zemi. Prosím tě pro čistou lásku, jakou ti svatá Terezie vždy projevovala a pro kterou dětinně doufala, že až jednou bude v nebi, budeš plnit její vůli tak, jako ona tvou na zemi vždy plnila, nakloň se milostivě k jejím prosbám a vyslyš mě na její přímluvu. Otče náš ... Zdrávas Maria ... Sláva Otci ... Lásky nejhodnější Ježíši, Synu Otce věčného, ty jsi slíbil, že odměníš i nejmenší službu ve tvém jménu bližnímu prokázanou. Shlédni milostivě na svou malou nevěstu, svatou Terezii, která vždy projevovala tak velikou horlivost o spásu duší. Pro dobro, které zde na zemi vykonala, a pro bolesti, které tak hrdinsky snášela, vyslyš její vroucí touhu, aby z nebe zemi dobře činila, a uděl mi na její přímluvu milost, o kterou tě snažně prosím. Otče náš ... Zdrávas Maria ... Sláva Otci ... Svatá Terezie z Lisieux, Učitelka Církve (1873 – 1897)
Bože Duchu Svatý, ty jsi udělil duši svaté Terezie tolik milostí a darů a vedls ji k veliké dokonalosti. Pro věrnost, s jakou vždy dbala tvých vnuknutí, tě prosím, abys – pamětliv jejího přislíbení, že z nebe sešle na zem déšť růží (milostí) – vyslyšel prosby, které k tobě za mne vysílá, aby se tak vyplnil onen její slib. Otče náš ... Zdrávas Maria ... Sláva Otci ... Svatá Terezie Ježíškova, ty ses stala v krátké době svého pozemského života zrcadlem andělské čistoty, hrdinské lásky a velkomyslné oddanosti Bohu a nyní se v nebi raduješ z odměny za své ctnosti. Prosím tě, shlédni soucitně na mě, který se s důvěrou utíkám k tvé dobrotě. Přimluv se za mě u Neposkvrněné Panny Marie, jejíž jsi vyvolenou květinkou, u té Královny nebeské, která se na tebe usmála již za jitra žití. Pros mou dobrou Matku, která všeho dosáhne u svého Božského Syna, aby mi vyžádala ty milosti, o které tak vroucně prosím, a doprovázela je svým požehnáním, sílila a těšila mne po celý život. Pros ji také, aby mi zvláště pomáhala v hodině smrti a přivedla mě do věčné blaženosti. Amen. Zdrávas, Královno... Otče nebeský, ty chceš skrze svatou Terezii světu opět připomenout svou milosrdnou lásku a dětinnou důvěru, s níž musíme k tobě lnout. Rozmnož slávu a moc přímluvy své dcery a věrné služebnice, aby ti denně získávala mnoho duší, které by tě věčně velebily. Svatá Terezie, radosti srdce Ježíšova a miláčku Matky Boží Karmelské, sešli nám hojný déšť růží a vypros nám od Boha milosti, které očekáváme od jeho nesmírné dobroty, aby se tak vyplnilo tvé přání: ZEMI PROKAZOVAT DOBRODINÍ. Amen.
24
