Zdarma. Neprodejné.
Občasník Nadace sv. Františka z Assisi 10, červenec 2010
č. 25. kontejner do Indie odeslán
Zázrak na přímluvu papeže Jana Pavla I.
Matka s transplantovaným srdcem porodila dvojčata
Maminky velkých rodin odpovídají (dokončení)
Svatá Bernadetta Soubirous 131 let neporušené tělo ve skleněné rakvi v klášteře Nevers ve Francii
Prosíme, půjčujte lidem dobré vůle. Chybějí-li Vám starší čísla Občasníku, rádi Vám je zašleme.
OBSAH Úvod. ............................................................................................................................................................. 3 1. Nadace odeslala 25. kontejner................................................................................................................... 4 2. Dopis sestry Premy, generální představené Misionářek lásky, všem jejich spolupracovníkům ............... 5 3. Matka Tereza a zázrak první třídy............................................................................................................. 6 4. Svatá Bernadetta Soubirous (1844 - 1879), Lurdy, Jižní Francie ............................................................. 7 Zázračně uzdravená z Lurd ..................................................................................................................... 11 5. Zázrak na přímluvu papeže Jana Pavla I. ................................................................................................ 14 6. Počuli sme slovo Pánovo......................................................................................................................... 15 7. Příběh mého nečekaného těhotenství (dopis z Ameriky) ........................................................................ 16 8. Velké rodiny (dokončení) - Láska se nedělí, láska se s každým dalším dítětem násobí ......................... 16 9. Poděkování svaté Gianně Beretti Mollové .............................................................................................. 18 10. Matka s transplantovaným srdcem porodila dvojčata ........................................................................... 19 Zamysleme se nad sebou a přiznejme své hříchy….................................................................................... 23
Nadace sv. Františka z Assisi Nadace byla založena v roce 1993 v Brně s cílem pomáhat těm nejchudším z chudých. Proto úzce spolupracuje s indickou řeholí Misionářky lásky, kterou v Kolkatě založila blahoslavená Matka Tereza v roce 1948. Tyto sestry a bratři jsou známi svou obětavostí, s jakou pracují pro chudé, a také svou velkou skromností, nenáročností a evangelijní chudobou. Od roku 1999 poslala Nadace Misionářkám lásky do indické Kolkaty 25 velkoobjemových kontejnerů s 262 tunami zboží v celkové hodnotě přes 62 miliony korun. Kontejnery obsahují zdravotnický materiál: léky a léčiva, vitamíny, hroznový cukr Glukopur, dezinfekci do ran, injekční jehly a stříkačky, infúzní soupravy, obvazy, gázu, vatu, invalidní vozíky, berle, kojenecké láhve. Tohoto zdravotnického materiálu využívají Misionářky lásky především k léčení malomocných a k záchraně umírajících. Nakládáme 25. kontejner (Brno 21 .6. 2010)
Další oblastí činnosti Nadace sv. Františka je ochrana života člověka od početí do přirozené smrti.
Kontaktní informace Adresa: Nadace svatého Františka z Assisi, ulice Elišky Krásnohorské 59, 618 00 Brno telefon/fax/záznamník: 543 331 527 (od 20 do 21 hodin) mobil 721 550 623 (Mgr. Dana Jarošová), mobil 608 879 663 (Ing. David Cichra), mobil 776 781 066 e-mail:
[email protected] www: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/ IČO: 48515566 Bankovní spojení: Česká spořitelna a. s., sbírkový účet 2028869399/0800- misie; č. účtu 1346868389/0800 - nenarozený život
Všechna dosud vydaná čísla Občasníku si můžete v elektronické podobě stáhnout z našich internetových stránek, adresa: http://artax.karlin.mff. cuni.cz/~omelka/Nadace/casopis.php
2
Úvod Vážení spolupracovníci, pololetí roku 2010 nám přineslo několik pěkných čísel. Kromě vydání 10. čísla Občasníku, který právě držíte v rukou, se nám díky Vaší pomoci podařilo odeslat Misionářkám lásky do Kolkaty další, 25. kontejner. Prosíme, přijměte naše velké díky. Bez Vaší všestranné pomoci a podpory bychom to nedokázali. Podrobnosti o obsahu kontejneru přinášíme níže. Co si budete moci přečíst? Tento Občasník bude především o zázracích. Jak o těch, kdy Bůh naprosto zřetelně zasahuje a uzdravuje (příběh svaté Bernadetty Soubirous - str. 7, zázračná uzdravení Delizie Cirolli - str. 11 nebo Giuseppe Denory - str. 14), tak i těch, kdy Bůh pomáhá obětavé práci dobrých lidí bez lékařské kvalifikace (příběh dvojčátek, která se narodila matce s transplantovaným srdcem - str. 19), nebo dokonce se vše sice děje naprosto přirozeně, ale zarážející je shoda náhod (příběh blahoslavené Matky Terezy a nemocného dítěte - str. 6). Dále přinášíme dopis generální představené kongregace Misionářek lásky sestry Premy všem jejich dobrovolníkům a pomocníkům. Připomeneme si také, že děti jsou velkým darem od Boha. Svá svědectví vydají maminky velkých rodin i jedna osmnáctiletá maminka, kterou těhotenství poněkud zaskočilo (str. 16). Na závěr se zamyslíme nad tím, jak vypadají vztahy v naší velké lidské rodině, která má jediného Otce.
Poděkování z Kolkaty od Misionářek lásky za 24. kontejner Nadace sv. Františka z Assisi, Brno Misionářky lásky, Nirmala Shishu Bhavan 78 A.J.C. Bose Road, Kolkata – 70014 (W.B.) „Jestliže jste to učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste to učinili.“
23. dubna 2010 Milá Dano Jarošová a všichni dobrodinci z Nadace sv. Františka z Assisi, Aleluja! Pán vstal z mrtvých! Aleluja! Přeji Vám šťastné Velikonoce… Kéž je ve Vašich srdcích mír a radost ze Zmrtvýchvstalého Krista. Velmi Vám děkujeme za léky a zdravotnický materiál, ale také za všechny další věci, které jste poslali nám a našim chudým lidem. Všechny Vás zahrnujeme do svých přímluv. Omlouvám se, že jsem Vám neodpověděla dřív. Jsem si jista, že jste všichni zaměstnáni svou prací (na přípravě kontejneru). Léků a zdravotnického materiálu jsme použili zejména pro naše malomocné pacienty, ale také ve všech našich domovech pro umírající. Informace o I.E.C. kódu nejsou nutné pro naše celní úřady v Indii. Momentálně neposílejte následující věci, až je budeme potřebovat, dáme Vám vědět: 1. Močové sáčky, 2. Močové katétry „Foley“ 16 a 18, 3. Jehly pro lumbální punkci Spinocan (černé a žluté), 4. Atraumatické punkční kanyly. Sestra Andrea je v současné době na zotavené u svých příbuzných, ale brzy se vrátí. Ještě jednou Vám velmi děkujeme za Vaši velkodušnou a obětavou službu. Naší vděčností je naše přímluva za Vás. Doufáme, že všem Vašim dobrodincům se daří dobře. S upřímným pozdravem Bůh Vám žehnej! Sestra M. Sudha, M. C. Odeslané kontejnery, svou práci a svůj život svěřujeme do ochrany svatému archandělu Michaelovi: „Svatý Michaele archanděli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým. Ty, kníže nebeského vojska, svrhni božskou mocí do pekelné propasti satana a jiné zlé duchy, kteří obcházejí světem ke zkáze duší. Amen.˝
3
1. Nadace odeslala 25. kontejner Dar Vaší lásky pro nejubožejší – 25. kontejner – byl odeslán do Indie Vážení dobrodinci, milí spolupracovníci, oznamujeme Vám, že Vaše dary a příspěvky na pomoc umírajícím v Indii v hodnotě 5 524 007 Kč a o hmotnosti nákladu 12,8 tuny, jsme odeslali do Kolkaty Misionářkám lásky v pořadí dvacátým pátým kontejnerem 21. června 2010. Po domluvě se sestrami jsme nakoupili a darem od dodavatelů získali a ve 25. kontejneru odeslali zdravotnický materiál v hodnotě 5 499 715 Kč, z toho jsme uhradili: - léčiva (léky proti bolesti Panadol a Veral, 774 000 tablet vitamínového preparátu ABC multivitamin, 276 tisíc tablet vitamínu C, 100 800 šumivých tablet Calcia C neo, eff., 1 500 kg hroznového cukru Glukopur, 360 l dezinfekce do ran Betadine a 8 600 tub masti Betadine) za 2 024 803 Kč, - obvazový materiál (obvazy, gázu, pružná obinadla, vatu), 2000 infuzních souprav, injekční jehly a stříkačky, chirurgické rukavice aj. celkem za 2 333 036 Kč. Pro zmrzačené malomocné jsme darem získali 40 párů podpažních berlí, gázu, obvazy, buničitou vatu, injekční stříkačky, vitamíny, kalcium a jeden invalidní vozík. Pro odložené indické kojence prostřednictvím klubu pro rodiče a děti MUM z Prahy-Počernic věnovaly maminky 16 kojeneckých lahví s náhradními savičkami a kartáčem na čištění lahví. To vše v celkové hodnotě 24 292 Kč. Kontejner jsme začali plnit v noci 20. června v Červeném Kostelci ve výrobně obvazů, zbytek zdravotnického materiálu jsme naložili v pondělí 21. června v Brně-Modřicích. Po proclení na brněnské celnici byl kontejner zapečetěn a přepraven do pražského překladiště a potom železnicí do německého Hamburku. Nalodění v přístavu Hamburk na loď „EVER SIGMA“ japonské lodní společnosti NYKLINE proběhne 2. července 2010. Předpokládané připlutí do transitportu Colombo na Srí Lance bude 24. července 2010, do kolkatského přístavu by měla loď doplout 3. srpna 2010. S Vaší pomocí jsme ihned začali připravovat dvacátý šestý kontejner. Rádi bychom jej odeslali do konce roku 2010, jakmile se sejdou potřebné hmotné a finanční prostředky. Děkujeme Vám jménem zachráněných. ThMgr. Dana Jarošová, předsedkyně správní rady Poznámka: Videozáznam o nakládání kontejneru si můžete prohlédnout na internetových stránkách Regionální televizní agentury RTA na adrese: http://www.rta.cz/index.html?article=137531 v rámci pořadu „Minuty z regionu“. Video se jmenuje „Kontejner se zdravotnickým materiálem putuje do Indie“. Pro přehrání záznamu klikněte na fotografii nad slovem Video. Článek o nakládce 25. kontejneru uveřejnil na internetu červenokostelecký redaktor Oldřich Nermuť na adrese http://nachodsky.denik.cz/zpravy_region/v-noci-nakladali-humanitarni-pomoc-pro-20100621.html, Brněnský deník vydal článek s fotogalerií, umístěný na adrese: http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/zbrna-do-indie-putuje-pomoc-za-sest-milionu.html
Loď Ever Sigma veze Vaše dary do Kolkaty
4
2. Dopis sestry Premy, generální představené Misionářek lásky, všem jejich spolupracovníkům Následující dopis uveřejnila generální představená Misionářek lásky, sestra Prema, na oficiálních internetových stránkách o Matce Tereze (www.motherteresa.org). Dopis je určen všem činným i trpícím spolupracovníkům a dobrovolníkům. Jelikož naše Nadace může díky dárcům přispívat k dílu Misionářek lásky, domníváme se, že tento dopis je určený také Nadaci a všem jejím dobrodincům. Dopis je mimo jiné svědectvím jak o oddanosti sester v Boží službě, tak o ochraně, kterou Bůh dopřává těm, kteří mu nesobecky slouží. Moji drazí spolupracovníci, nemocní a trpící, laici a dobrovolníci, 16. dubna 2010 přeji každému z vás svaté a šťastné Velikonoce. Nechť uslyšíte Ježíšova milující slova: „Pokoj s vámi.” Nechť zakusíte v srdci sílu Zmrtvýchvstání, která proměňuje temnotu a utrpení ve světlo a radost. Láska bude vždy dobývat svět a nikdy nepřestane. Plná vděčnosti za podivuhodné Boží cesty bych se s Vámi ráda podělila o to, jak naše sestry v Indii, v Palinu, státu Arunachal Pradeshi, byly vybrány Bohem, aby se v postní době staly zvláštním způsobem prostředníky lásky. 10. února kolem půl deváté večer zničil požár soukromou ubytovnu. Bambusové stěny shořely během pár minut a 10 malých žáků, kteří již spali, uhořelo. Další zraněné děti byly odneseny do domu našich sester, které jim ošetřily spáleniny. Ta studená zimní noc byla naplněna úzkostlivým nářkem rodičů, kteří se snažili najít své děti ve tmě. Potom se panika obrátila v hněv proti kněžím školy Dona Bosca. Kvůli nedostatku místa v jejich ubytovně rodiče ubytovali své děti v soukromé ubytovně, která právě lehla popelem. Sestra Prema, MC Následujícího dne musely státní úřady evakuovat kněze a učitele pomocí helikoptéry. Mezitím naše čtyři sestry zamkly všechny dveře a chvěly se strachem, když se modlily v kapli. Bylo jim řečeno, aby byly také připraveny na evakuaci. Jedna mladá sestra k tomu později řekla: „Byl to Boží plán, že helikoptéra určená pro nás nepřiletěla.“ Naše sestry zůstaly s lidmi. Začaly chodit od domu k domu, utěšovaly rodiny, recitovaly růženec, pomáhaly rodičům, aby odpustili a vedly modlitby o nedělích ve farním kostele. Až do současnosti se kněží ještě nemohli vrátit. Sestra Concettina, místní představená, píše: „Naši katolíci v Palinu vyrostli ve víře, lásce a jednotě.“ Nakonec 19. března na setkání se státními úřady se lidé dohodli, že vybudují památník na místě, kde shořela ubytovna a pohřbila jejich děti. Sestry a katolíci touží a žízní po slavení oběti mše svaté. Kněz Julius, M.C., odjel, aby slavil velikonoční bohoslužby v Palinu. Doufáme, že po slavnosti Božího milosrdenství (2. neděle velikonoční) se budou moci kněží ze školy Dona Bosca vrátit ke svému stádu. Bůh použil našich sester k tomu, aby změnil nenávist v lásku a odpuštění, zmatek a sváry v jednotu, zoufalství v naději a důvěru, pochybnosti ve víru. Sestry musely čelit vlastní temnotě strachu. Během modlitby obnovily odevzdání svého života a bezpečnosti Bohu. Jedna mladá sestra z komunity se podělila se mnou o své prožitky: „Před mými prvními sliby mi mladší bratr napsal dopis a poslal mi obrázek Božího milosrdenství. Napsal mi: ‚Ti, kteří žijí pro druhé, jsou nejenom velcí, ale jsou nazýváni mučedníky.‘ Zapamatovala jsem si tuto větu. Ta mi dala sílu čelit vážné situaci a zemřít pro Ježíše.“ Bůh naplnil naše sestry svou vlastní odvahou. Takto posíleny byly schopny posilovat také jiné. V lednu a únoru, během návštěv sester, jsem měla možnost potkat některé z vás a poděkovat vám osobně za vaši šlechetnou snahu udělat ze svých životů něco krásného pro Boha a také za Vaše zapojení do služby nejchudším z chudých. Díky milosti Boží jsem navštívila naše komunity v Bombaji a v Puně v Indii. Poté jsem zahájila svou první návštěvu v Africe. Mnohému jsem se naučila od našich sester v Demokratické republice Kongo, v Kongu, Střední Africe, Čadu, Kamerunu, Nigerii a Nairobi. Žijí v neustálé politické nestabilitě s častým náboženským a etnickým násilím. Některé ze sester žijí uprostřed izolovaných oblastí. Pracují tvrdě, aby přinesly Ježíšovu lásku a soucit chudým. Musí čelit mnoha obtížím. Velmi se mi líbila dlouho a pečlivě připravovaná mše svatá. Zúčastnilo se velké shromáždění lidí, kteří s opravdovostí tleskali, zpívali a pohupovali svými těly do rytmu bubnů. Naše sestry dávají naději chudým tím, že jim slouží ve vyvařovnách a ošetřovnách. V našich domovech se starají o pacienty s tuberkulózou, AIDS/HIV, o podvyživené děti a o mentálně postižené. Mnoho práce bylo vykonáno k upevnění rodinného života. Mnohá manželství nebyla požehnána z kulturních a ekonomických důvodů. Byla jsem překvapena, když jsem viděla jméno Ježíš nebo některé citáty
5
z Bible na téměř všech vozidlech. Všichni biskupové, které jsem potkala, vyjádřili velké uznání sestrám a jejich práci pro chudé ve svých diecézích. Během prvního březnového týdne jsem navštívila naše společenství na Haiti, kde zemětřesení způsobilo velké škody a mnoho utrpení. Bůh uchránil životy našich sester a ony okamžitě začaly navštěvovat raněné, odnášely mrtvé do márnice a poskytovaly jídlo tisícům rodin. Brzy neúnavná práce a šlechetnost mnohých umožnila příchod dalších sester na Haiti a také směřování toku materiální podpory z Miami (stát Florida, USA). Na zpáteční cestě do Kolkaty jsem měla to potěšení, že jsem se setkala se sestrou Nirmalou (předchozí generální představená) v komunitě naší rozjímavé větve v New Yorku. Nalezla jsem ji v dobrém zdravotním stavu. Vyjadřovala svou vděčnost za všechny modlitby za ni. Misionářky lásky sypou hlínu a květiny Začaly přípravy na oslavy 100 let od narození naší Matky. Kéž do hrobu oběti zemětřesení (Haiti, 23. nás tato událost přivede blíže k Bohu, aby naše životy svědčily o ledna 2010) bezpodmínečné Boží lásce ke každému z jeho dětí. Kéž se naše Matka přimlouvá v době tohoto intenzivního utrpení za našeho papeže, aby měl sílu pokračovat v učení a vedení Božího lidu. S vděčností se nepřestáváme modlit za vás na vaše úmysly. Prosím, modlete se za nás. Bůh Vám žehnej Sr. M. Prema, M.C Zdroj: Oficiální internetové stránky Mother Teresa of Calcutta Center, California, USA, adresa: http://www.motherteresa.org/Prema/co-w_p1.html
3. Matka Tereza a zázrak první třídy Matka Tereza žila pro své nejchudší z chudých. Na ně nepřestávala myslet ani při svých cestách. Proto se občas děly věci, které nelze vysvětlit než zásahem Prozřetelnosti Boží. Navin Chawla, indický politik a životopisec Matky Terezy, ve své knize1 vypravuje… Jaký má Matka Tereza vliv, zjistil jsem poměrně brzy poté, kdy jsme se seznámili. Neviděl jsem ji po několik měsíců, protože byla na dosti dlouhé návštěvě v cizině. Jednoho dne jsem dostal zprávu, že se má vrátit z Říma téhož večera. Nebylo jisté, jak dlouho se v Dillí zdrží, a tak jsem se rozhodl jít na letiště, abych se s ní setkal. Let společnosti Air India z Říma měl patnáctiminutové zpoždění. Než Matka Tereza dorazila do odbavovací haly, bylo téměř půl osmé večer. „Jsem ráda, že vás vidím,“ řekla s úsměvem na přivítanou. „Musíte zajistit, abych chytila letadlo do Kolkaty ještě dnes večer.“ Pomyslel jsem si, že to není možné, a upozornil jsem, že let do Kolkaty je odbavován z terminálu pro vnitrostátní lety. Pravidelný odlet byl v osm hodin večer; bohužel let byl načas, zatímco zavazadla Matky Terezy byla stále ještě v letadle společnosti Air India. Fenomén jménem Matka Tereza mi byl ještě neznámý, a tak jsem nepočítal s jejím odhodláním. V každém případě to, co dále řekla, bylo dosti věcné. „V Shishu Bhavan v Kolkatě je dítě, které umírá. Ve svých zavazadlech vezu experimentální lék, který může dítěti zachránit život. Musíte mi pomoci chytit ten let,“ řekla jemně. Vytáhla svůj růženec ze staré plátěné tašky, kterou nesla, a začala se modlit. Jak jsem ji tak sledoval, dosti jsem znervózněl. Bylo již po tři čtvrtě na osm a cestující do Kolkaty už byli na palubě letadla. Mezitím několik lidí v odbavovací hale, vědomo si přítomnosti Matky Terezy, k ní přistoupilo, aby jim požehnala, dala autogramy nebo jen aby byli v její blízkosti. Přesto, nevím, jak se rozšířila zpráva, že v Kolkatě umírá dítě a že zoufale potřebuje Matku Terezu. Později jsem se dověděl, že zaměstnanci letiště, od hlavních manažerů až po prosté portýry, přispěchali ze všech stran, aby pomohli. Náhle zavazadla Matky Terezy, sestávající z šesti kartonových krabic (jedna obsahovala její osobní věci a zbylých pět léky), přikodrcala na dopravním pásu. Byla to vůbec první zavazadla, která byla přinesena z letadla, kterým Matka Tereza přiletěla. Zčistajasna jí kdosi vtiskl do ruky palubní kartu. Nevěděli jsme, že z řídící letištní věže promluvili s kapitánem letu, který právě roloval na ranvej. Kapitán, 1
Navin Chawla: Matka Tereza. Fascinující příběh jejího života. Praha, Pragma,1998 6
sám z Kolkaty, letadlo zastavil. Řízení letu upozornilo ostatní letecké dispečery na malou změnu. Nyní bylo letadlo připraveno pro Matku Terezu. Byl bych tak laskav a dovezl ji autem k letadlu? O několik minut později se z mlhy vynořil žebřík, dveře letadla se otevřely a Matka Tereza se svými krabicemi plnými léků nastoupila do letadla směr Kolkata. O deset dnů později byla Matka Tereza znovu v Dillí. Moje první otázka se týkala dítěte v Shishu Bhavan. Kolem úst jí pohrával úsměv, když mi říkala, že do Kolkaty dorazila právě včas. Dítě je již na dobré cestě k uzdravení. „Byl to zázrak první třídy, že ano?“ zeptala se.
4. Svatá Bernadetta Soubirous (1844 - 1879), Lurdy, Jižní Francie Je chladné a mlhavé odpoledne, čtvrtek 11. února 1858. Maminka Louisa Soubirous nemá čím topit, a tak posílá 14letou Bernadettu a její mladší sestru Marie nasbírat roští. Sestry, které provází ještě kamarádka ze školy, Jana Abadiová, se dostávají až k Massabiellské skále v Lurdech, u které uvidí kromě roští také kosti, která se dají ve městě prodat. Je však potřeba přebrodit vodní kanál, který pohání nedaleký mlýn, a ústí do řeky Gava. Jana a Marie se nerozpakují, zouvají si dřeváky a co nejrychleji přebrodí ledovou vodu. Bernadetta však váhá. Už od malička trpí astmatem, které se neustále zhoršuje životními podmínkami, ve kterých její rodina žije. Společně se sestrou, dvěma malými bratry a rodiči obývají jedinou vlhkou místnost o rozměru pětkrát čtyři metry. Místnost je známá jako Cachot neboli „žalář“. Dříve to bylo vězení, ale kvůli plesnivým zdem a špatné větratelnosti se jako vězení již nějakou dobu nepoužívá. Z milosti tam teď mohou bydlet rodiče Bernadetty s dětmi. Nezdravé bydlení zhoršuje Bernadettiny astmatické záchvaty, které její mamince trhají srdce. První setkání: Bernadetta se nechce nachladit a zarmoutit maminku, a proto se rozhlíží, zda by se nedal přejít vodní kanál suchou nohou. Když takové místo nenachází, rozhodne se také přebrodit. Zouvá si dřeváky a začíná si shrnovat bílou vlněnou punčochu, když tu ji náhle zaskočí nějaký šum. Nejdříve se podívá směrem k louce, odkud přišla, ale stromy se sotva hýbou. Potom pohlédne k Massabiellské jeskyni. Ke svému překvapení uvidí Rodiče svaté Bernadetty v oválném výklenku nad jeskyní krásnou Paní. Bílé roucho, přepásané Francois a Louise Soubirous blankytně modrým pásem, jí splývá až k bosým nohám. Na rameni má růženec a vypadá asi na šestnáct až sedmnáct let. Bernadetta si stále znovu protírá oči, protože si myslí, že je to pouze přelud, ale Paní nemizí a usmívá se na ni. Bernadetta netuší, kdo ta Paní může být, je však uchvácena její krásou. Bernadettino srdce je zaplaveno nepředstavitelně sladkou útěchou. Cítí vznešenost Paní, a proto pokleká, bere do ruky růženec a chce udělat znamení kříže. Není však schopna zdvihnout ruku. Až když se Paní přežehná, podaří se to i Bernadettě. Potom začne Bernadetta recitovat růženec. Když skončí, zjevení zmizí. Její sestra ani kamarádka Jana Paní nevidí. Vyděsí je však strnulý výraz a do široka rozevřené oči, které má Bernadetta během setkání s Paní upřeny na oválný výběžek. Doma se Bernadeta se zlou potáže. Rodiče ji pořádně vyplísní, že se nemá oddávat fantaziím, a zakáží jí k Massabiellské jeskyni chodit. Druhé setkání: Následující neděli se však houfu školaček pod vedením Jany Abadiové podaří na rodičích Bernadetty vymámit povolení, aby Bernadetta mohla jít k jeskyni. Když se k ní přibližují, Bernadetta je všechny předběhne, a než dojdou děvčata k jeskyni, Bernadetta už klečí před výklenkem. Na konci prvního desátku růžence Žalář v Lurdech, v němž bydlela se objeví Paní. Vidí ji však jenom Bernadetta, která upadá do vytržení. Bernadetta s rodiči a sourozenci Její tvář se stává téměř průsvitnou a její široce rozevřené oči jsou jako přikovány k výklenku. Děvčata dostávají strach, že Bernadetta umírá. Rozbíhají se pro pomoc. Z blízkého 7
mlýna přichází Antonín Nicolau s matkou a odnášejí Bernadettu do mlýna. Tam ji najde maminka, která ji zapřísahá, aby už k jeskyni nechodila. Věc se však rychle rozkřikne a Bernadetta a její rodiče se stávají středem pozornosti. Bernadetta netrpí ani tak posměšky, jako tím, že má zakázáno chodit k jeskyni. „Buďte tak laskava…“: Do věci se však vkládá bohatá vdova Milletová, u které má Bernadettina maminka občas možnost vypomáhat v domácnosti a tím zlepšovat bídný rodinný rozpočet. A tak se ve čtvrtek 18. února vydává Bernadetta opět k jeskyni, tentokrát v doprovodu paní Milletové a několika dalších. Tehdy Paní k Bernadettě poprvé promluví: „Buďte tak laskava a přicházejte sem po dobu patnácti dnů.“ A po delším odmlčení dodává: „Nemohu slíbit, že vás učiním šťastnou na tomto světě, ale na onom ano.“ V následující dny stále přibývá lidí, kteří putují s Bernadettou k jeskyni. Mnozí z nich tam jdou ze zvědavosti a někteří se chtějí těmto zjevením vysmát nebo odhalit podvod. Očekávají, že uvidí dívku trpící halucinacemi nebo hysterickými záchvaty. Při pohledu na Bernadettu však i oni padají na kolena. Bernadetta je při svém vytržení zrcadlem, a tak zprostředkovává chování Paní, kterou vidí a slyší pouze ona. Všichni přítomní cítí, že se stávají svědky něčeho nadpřirozeného. Pozorování a výslechy: Při šestém zjevení v neděli, 21. února, je přítomen V tomto výklenku Panna i místní doktor Dozous. Tento dobrý lékař, který sám již víru ztratil, se rozhodl Maria r. 1858 řekla: vyšetřit Bernadettu během jejích extází. Při svém vyšetření nenachází „Jsem Neposkvrněné u Bernadetty žádnou duševní poruchu. Jediná její „nerozumnost“ snad jen Početí.“Dnes tam stojí spočívá v tom, že své slávy nezneužívá. Nejraději by totiž byla se „svou Paní“ její socha. sama. V tuto neděli však čekají Bernadettu dva policejní výslechy. Úřadům se nelíbí srocování lidí u jeskyně. Vládcové města se tedy rozhodnou Bernadettu zastrašit, aby přestala k jeskyni chodit. Jako první ji vyslýchá před polednem státní návladní Dutour a poté večer policejní komisař Jacomet. Zkoušejí všechny možné triky a vyhrožují, že uvězní ji i celou rodinu. Bernadetta si však trvá na tom, že slíbila Paní, že bude ještě téměř dva týdny k jeskyni docházet. Oba pánové zjišťují, že Bernadettu nelze poplést ani ovládnout. Pro ni je Paní stejně skutečná, jako jakákoliv jiná osoba. Od otce Bernadetty si však Jacomet vynucuje příslib, že Bernadettu již k jeskyni nepustí. Hořké pondělí: Následující pondělí tedy nemůže jít Bernadetta k jeskyni. V její duši probíhá boj mezi poslušností k rodičům a slibem, který dala Paní. Když jde na odpolední vyučování katechismu, najednou nemůže dál. Cosi ji nutí jít k jeskyni. Když tam však přiběhne, Paní tam není. Bernadetta je zdrcena žalem, protože zklamala Paní. Když její zármutek vidí rodiče, povolují jí chodit k jeskyni v brzkých ranních hodinách. A tak Bernadetta v úterý opět putuje k jeskyni a její setkání s Paní je o to blaženější, o kolik bylo trpčí včerejší zklamání. Poselství, které zvěstuje Paní skrze Bernadettu bolavému světu, je POKÁNÍ (polepšení), tj. obrácení, návrat k Bohu. Pro uzdravení duše je třeba neustále se obracet k Bohu. Pohoršení: Neustále se rozrůstající skupinka, která doprovází Bernadettu k jeskyni, se však ve čtvrtek 25. února dočkává velkého rozčarování. Její extáze není dnes vůbec důstojná. Nejdříve po kolenou leze do
Bernadetta Soubirous = svatá sestra Bernarda Soubirous
8
jeskyně, potom zase k řece Gavě. Pak leze zase zpět do jeskyně, kde bezradně těká. Poté odhrabává nehty hlínu a maže si čelo a tváře špinavým bahnem. A nakonec ještě chuchvalec hlíny spolkne a vzápětí jej s velkými obtížemi zvrací… Rozsudek davu byl jasný: „Zbláznila se.“ Sama Bernadetta o tom vypravuje: „Paní mi řekla: ‚Jděte tam k prameni, umyjte se a pijte.‘ Neviděla jsem žádný pramen a tak jsem se šla napít z řeky. Paní však zavrtěla hlavou a prstem mi ukázala, kde je pramen. Šla jsem tam, ale bylo tam pouze trochu špinavé vody. Hrabala jsem proto prsty, až začala vyvěrat kalná voda…“ První zázračné uzdravení: Následující den, pátek 26. února, Paní nepřichází. Hlouček lidí, kteří doprovázejí Bernadettu i po včerejším pohoršení, se podivuje, že v místě, kde včera hrabala Bernadetta, se prodírá ze země pramen, o kterém nikdo neměl tušení. Večer se rozkřikne zpráva o zázračném uzdravení Louise Bourriette. Tento bývalý kameník přišel téměř o zrak při nehodě v kamenolomu. Na pravé oko neviděl vůbec a na levé čím dál hůře. Nechal si přinést z jeskyně kousek látky, namočené v pramenu, a tu si přiložil na oči. Najednou viděl i na pravé oko. První zázračně „Jděte a řekněte kněžím…“: V sobotu již od jedné hodiny v noci přicházejí uzdravený Louis lidé z Lurd a okolních osad k jeskyni. Pramen v jeskyni už je průzračně čistý. Bourriette Bernadetta nyní dostává od Paní jeden z nejtěžších úkolů. „Jděte a řekněte kněžím, aby tu postavili kapličku.“ Bernadetta s chvějícím se srdcem jde vyřídit tento vzkaz děkanovi Peyramalovi. Jeho mohutná postava jí vždy naháněla strach. Děkan je dobrý a lidumilný kněz. Snadno však vzplane a nesnáší pobožnůstkářství. Bernadettu dost nevlídně odbude s tím, že nebude poslouchat vzkazy od paní, která se ani nepředstavila. A ať si sežene ta krásná neznámá peníze na kapličku sama. Již předtím přikázal děkan všem svým kněžím a kaplanům, aby se neúčastnili cest Bernadetty k jeskyni. A neverské řeholní sestry, ke kterým chodí Bernadetta na vyučování katechismu, mají zase příkaz ji před jejími kamarádkami zesměšnit. Jedna sestra například řekne Bernadettě, aby požádala svou paní, aby ji naučila katechismu. Bernadetta má totiž velký problém naučit se čemukoliv zpaměti. Dítě Bouhouhortsovo: Lidí při jeskyni neustále přibývá a ve čtvrtek 4. března, kdy má být poslední den dvoutýdenních zjevení, jich přišlo dokonce více než 20 000. V tento den také dojde k ohromujícímu uzdravení. Mladé mamince, Crosině Bouhohortsové, umírá jediný dvouletý synek Justin. Ten již od malička trpí křečemi, které pocházejí z mozku. Má zkroucené nožičky, na které se nikdy nepostaví a které nejsou tlustší než palec dospělého muže. Lékař Dozous již konstatoval ochrnutí dolní části těla. A nyní se zdá, že nastala Justinova poslední hodina. Lékař se vzdal všech nadějí a sousedky dítěti připravují rubášek do rakve a utěšují nešťastnou maminku. Ta se však nehodlá vzdát. Najednou se vymrští, vezme do náruče umírajícího synka a běží s ním jako šílená k jeskyni. Tam ho na několik minut ponoří do studené vody objeveného pramene a utíká zpátky. Tato léčebná kúra však dítě kupodivu nezabila. Naopak, dítě usne pokojným spánkem a příští den se s chutí pouští do jídla a brzo se začíná stavět na křivé nožičky. Lékaři, kteří zkoumali případ, svorně prohlásili, že toto uzdravení nelze přirozeně vysvětlit. (Justin Bouhohorts v dospělosti pracuje jako zahradník a umírá ve věku 79 let.) Neposkvrněné Početí: Po 4. březnu přestává Bernadetta k jeskyni chodit. Čeká, až si ji Paní opět zavolá. Toto volání pocítí po třech týdnech v předvečer Zvěstování Panny Marie, 24. března 1858. Následující den spěchá k jeskyni. Paní ji tam už očekává a tentokrát jí sdělí své jméno: „Jsem Neposkvrněné Početí.“ Bernadetta tomuto označení nerozumí, ale stále si je cestou domů opakuje, aby je nezapomněla. Netuší, že dogma o Neposkvrněném Početí Panny Marie bylo Církví vyhlášeno před čtyřmi roky.2 Sedmnáctého zjevení se Bernadettě dostalo 6. dubna a osmnáctého 16. července 1858. Toto poslední zjevení se událo na druhém břehu vodního kanálu, protože vrchnost zatarasila přístup k jeskyním. Události v Lurdech se totiž staly ožehavým politickým Nemocní s ošetřovateli před problémem pro tehdejší ateistické vládce. Jeskyně se zpřístupnila až lurdskou jeskyní (rok 2008). na rozkaz francouzského císaře Napoleona III. 2
O Panně Marii učí Církev, že byla počata v těle své matky bez dědičného hříchu. Proto Neposkvrněné Početí je jedno z pojmenování Panny Marie.
9
Biskupská komise: I když by Bernadetta po zjevení nejraději zůstala zapomenuta, nebylo jí to dopřáno, protože se stala prostřednicí příliš velkých věcí. Její osoba nutila každého k rozhodnutí „pro nebo proti“. Ti, kterým se zjevení nehodila, se dokonce pokusili umístit Bernadettu do blázince, ale proti tomu se ostře postavil děkan Peyramale. Ten se přes počáteční velkou nedůvěru nakonec stal velkým Bernadettiným ochráncem. Jelikož zázračných uzdravení způsobených lurdskou vodou přibývalo, byla donucena i Církev vyjít ze svého opatrného postoje. 17. listopadu 1858 začíná pracovat biskupská komise, která má prověřit lurdská zjevení a zjistit, zda se zjevení a zázračná uzdravení dají vysvětlit přirozeným způsobem. Pro Bernardettu opět začínají těžké časy. Musí stále znovu a znovu vše opakovat před dvaceti přísnými pány. Vypovídá střízlivě a věcně. Uznání zjevení: Práce komise je rozvržena do několika let a v té době se také zkoumají zázračná uzdravení. Přestože jsou stanovena velmi přísná kritéria, zůstává mnoho lékařsky nevysvětlitelných uzdravení, z nichž 15 případů doslova omračuje svou bleskovostí. I velmi nedůvěřivý a pragmatický biskup Laurence je přesvědčen. Svým výnosem z 18. ledna 1862 uznává nadpřirozenou povahu zjevení. Dodejme, že soukromé zjevení, jakým bylo i to Bernadettino, se tím nestalo článkem víry. Církevním uznáním je však dovoleno se s ním seznámit a čerpat z něj užitek. Smrt a svatořečení Bernadetty: A co se stalo s Bernadettou? Ještě 8 let žila v Lurdech a často se musela skrývat před dotěrnými zvědavci. V roce 1866 vstoupila k řeholním sestrám v Nevers, u kterých pracovala jako ošetřovatelka nemocných a později kvůli chatrnému zdraví se starala o sakristii a vyšívala. Po několikaleté těžké nemoci zemřela 16. dubna 1879 ve věku 35 let na tuberkulózu kostí. Bernadettino tělo, které je po 131 letech od smrti stále zcela neporušené a pružné, je uchováváno u sester v Nevers. 14. července 1925 byla Bernadetta vyhlášena za blahoslavenou a 8. prosince 1933 ji papež Pius XI. prohlásil za svatou jako sestru Marii Bernardu. Této slavnosti byl přítomen i Justin Bouhouhorts, který se kdysi jako dvouletý Tělo mrtvé uzdravil v roce 1858 po koupeli v prameni objeveném Bernadettou. Bernadetty *** Lurdy se již za života Bernadetty staly vyhledávaným poutním místem, kam lidé přicházejí pro uzdravení těla i duše. Pro lidi víry jsou Lurdy stále místem, kde Bůh zřetelně otiskuje svou stopu a kde se ho můžeme i téměř dotknout prostřednictvím jak příběhu Bernadetty, tak zázračných uzdravení. Lurdy jsou důkazem toho, že Bůh je opravdu přítomen mezi námi. Bůh nás po stvoření světa neopustil, ale provází nás naším životem a je připraven nám pomoci i zázrakem, pokud to přispěje k spáse naší nebo našich bližních. Jak říkal svatý Jan Bosco svým pomocníkům: „Důvěřujte až bez sebe v Eucharistii a Pannu Marii Pomocnici, a uvidíte, co jsou zázraky.“ I my můžeme přijít do těžké situace a potom požádat Pannu Marii a svatou Marii Bernardu o přímluvu u Boha. Pán Ježíš slibuje: „Všechno je možné tomu, kdo věří“. Jednou z podmínek zázraku je však křesťanský způsob života prosebníka. Hříšníky Bůh nevyslyší. Bylo by jistě opovážlivé obracet se na všemohoucího Boha a prosit jej o milosrdenství, když sami nejsme milosrdní ke svým bližním, a to k těm nejubožejším. „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.“ (Mt 5,7) Literatura: Bohuslav: LURD maják atómového veku, Slovenský ústav svätého Cyrila a Metoda v Ríme, 1984 Franz Werfel: Píseň o Bernadettě, Nakladatelství Vyšehrad, 1948
Bernadetta u neverských sester Bernadetta - ošetřovatelka raněných: V prvních nedělích katastrofy - prusko-francouzské války v roce 1870 - se mateřinec kláštera neverských sester kvapem vyprazdňuje. První nejzdatnější garda nemocničních sester odjíždí do různých válečných lazaretů, zbudovaných narychlo v Paříži i v jiných městech. Úřady znovu a znovu žádají o nové a další ošetřovatelky, neboť válka prolévá krev v proudech a tu i onde propukají epidemie. I řeholnice, školené pouze na učitelky, jsou nuceny výzvy uposlechnout. Malý počet těch, které zbyly v mateřinci a ve dvou stech pobočkách neverských sester, dělají cupaninu a namotávají obvazy. Tak i Bernadetta. Každým dnem posedá Bernadettu větší a větší nepokoj. Neustále hučí představené do uší, aby ji, pro Boha, přidělila také do nemocnice, nač prý se v době svého noviciátu cvičila na ošetřovatelku?! Představená ji utěšuje a slibuje, že se při nejbližší příležitosti zeptá biskupa. Ale biskup Forcade není ochoten vystavit Bernadettu, drahocenný statek, svěřený mu biskupem Laurencem 10
z Tarbes, nějakému nebezpečí. Zčista jasna dojde však k neočekávaným událostem. Uprázdní se jedno arcibiskupské sídlo. Monseigneur Forcade je vyvolen, aby je zaujal. Biskupská stolice v Nevers zůstane několik dní neobsazena. V těchto dnech bezvládí vyhoví zastupující generální vikář prosbě sestry Marie Bernardy. Neverská nemocnice je přeplněna, neboť i sem – 130 mil od Paříže – přibyli ranění. Valnou část starého ošetřovatelského personálu odeslali na sever a na západ. Je naléhavě třeba každé ruky, zejména každé vycvičené ruky. Svatou Bernardu přidělují za ošetřovatelku do neverské nemocnice. Poznáváme novou Bernadettu. Casterotovi jsou šmahem poloviční lékaři, říkávala teta Bernarda. Pravdivost tohoto tvrzení dokázala nejednou i Luisa Soubirous, když ošetřovala dítě Bouhouhortsovo a ještě několik jiných dětí ze sousedství. A Bernarda teď dokazuje, že je Casterotová každým coulem, až to člověku vnuká pomyšlení, že Paní, usilujíc svými zjeveními zachránit chorý svět, volila i v tomto smyslu dobře. Ani jeden z raněných na sálech netuší, že sestra Marie Bernarda je zázračná dívka z Lurd. Všichni v ní vidí ošetřovatelku, jako jsou jiné, ošetřovatelku, která sice má nevšedně krásné a výrazné oči a příjemné rysy. Ale den ode dne si ji žádá víc a víc raněných, i na pokojích, které nejsou svěřeny její službě. Po celý den volají pacienti jen po sestře Bernardě. Z její pomoci vychází jakýsi konejšivý vliv. Osvěžuje je, když jí mohou pohlédnout do očí. Rozhodnost; tato stránka její povahy, kterou zdědila po tetě Bernardě Casterotové a kterou v ní klášterní život zatlačil do pozadí, se znovu vítězně uplatňuje. V lazaretě je mnoho vojáků od řadových a jízdních pluků, jež mají svá doplňovací střediska v Pau, v Tarbes a v jiných pyrenejských krajích. S těmi hovoří Bernadetta domácím nářečím, které stále ještě lehčeji a přirozeněji ovládá než jazyk spisovný. A její řeč je tak svěží, její odpovědi tak pohotové, umí tak lidově selsky a humorně zažertovat, že všude za sebou zůstavuje obláček smíchu, jasu a spokojenosti. Je-li třeba ukrotit některého obzvlášť vzpurného nemocného, vzkážou pro Marii Bernardu. Sestra Bernarda má práce nad hlavu. Ale její síly jako by rostly úměrně s množstvím práce. Vypadá zdravěji, než vypadala kdykoliv jindy za všechna dlouhá léta. Její líce jsou dokonce trochu zarůžovělé. Lékaři i duchovní, kteří pečují o lazaret, pějí o ní chvalozpěvy, které proniknou až k novému biskupovi, k Monseigneuru Lelongovi. (Z knihy Franze Werfela: Píseň o Bernadettě)
Zázračně uzdravená z Lurd „Vaše dcera má v koleně osteosarkom. Jedná se o jednu z nejhorších variant rakoviny kostí. Mohli bychom nohu amputovat, ale naději na přežití jí tím prodloužíme o pouhých šest měsíců.“ Takovou krutou pravdou kdysi omráčil profesor Quintino Mollica rodiče malé Delízie. Té Delízie, jejíž následné zázračné uzdravení bylo v roce 1989 uznáno jako jeden z necelé stovky (67) lurdských zázraků.3 Bylo vám necelých jedenáct let, když nemoc propukla. Co si z té doby vybavujete? Všechno začalo tím, že mě jedno ráno hrozně rozbolelo koleno. Maminka si ale myslela, že se mi jen nechce do školy, proto tomu nepřikládala velký význam. Při vyučování už byla bolest nesnesitelná a paní učitelka zatelefonovala mamince. Nemohla jsem téměř vůbec chodit. Absolvovala jsem celou řadu vyšetření, rentgenů, odběrů … Profesor Quintino Mollica, velice uznávaný ortopéd nejen v italské Catánii, pak sdělil mým rodičům, že vlastně umírám. Snad jedině amputace by mohla na čas oddálit jinak nevyhnutelnou skutečnost. K amputaci nakonec nedošlo, proč? Tatínek tak rozhodl. Když zjistil, že by amputace vlastně nic nevyřešila, nechtěl, aby mě v posledních měsících života zbytečně trápili. Úplně se z toho chudák sesypal a hned mě z nemocnice odvezl. Vaši rodiče ovšem nerezignovali… Nemohli diagnóze uvěřit, a tak mě nechali vyšetřit u několika dalších specialistů. Ovšem závěry všech byly totožné s názorem profesora Mollici. Je to Ewingův osteosarkom s metastázemi (druhotnými ložisky) – nedá se nic dělat. Vy sama jste věděla, co se s vámi děje? Věděla jsem, že jsem nemocná a zhoršuje se to. Jak vážné to ale je, jsem netušila. Bylo mi jen divné, že jsem šla ke svatému přijímání dříve, než jsem měla. Dnes vím, že moji rodiče chtěli, abych – dříve než zemřu – přijala alespoň jednou Tělo Páně. 3
Zdroj: http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=5677&webSSID=d8e77538409e4524cd9d03a6c187019e
11
Vaši rodiče byli asi hodně věřící… to oni vás odvezli do Lurd? Rodiče v Boha tenkrát věřili tak nějak po svém. Uznávali, že je Bůh nad námi, ale do kostela moc nechodili. Na nápad s cestou do Lurd přišla moje kmotra. Když viděla, že jsem ulehla na lůžko, už jsem téměř nechodila a lékaři mi nedávali žádnou naději, řekla mé mamince, že by mě měli zavézt do Lurd. Nejsem si jistá, ale myslím, že má matka o Lurdech předtím ani neslyšela. Jela tam se mnou, protože nás tam poslali, ale nevěřila v uzdravení. Dokonce Pannu Marii ani nežádala o pomoc. Říkala mi, že jí bylo divné, že bych právě já měla být v Lurdech uzdravena. Celou cestu zařídila má kmotra. I peníze na cestu sehnala. My jsme byli chudí a takové výdaje bychom si nemohli dovolit. Pomohli nám tenkrát nejen příbuzní a známí, ale i „cizí“ lidé. Celé naše městečko se spojilo a podpořilo mou cestu nejen finančně, ale především modlitbou. Cestovala jste tedy do Lurd, ovšem tam k žádnému zázraku nedošlo… Je to tak. Můj zdravotní stav se vůbec nezlepšil. Ba právě naopak. Po návratu jsem ulehla úplně. Byla jsem apatická, přestala jsem skoro úplně přijímat potravu, hubla jsem před očima. Tedy až na jeden prosincový večer, kdy byl u nás na návštěvě můj strýc, maminčin bratr, žijící v Turíně. Chtěl se trochu projít a já jsem řekla mámě, že půjdu také. Ta byla samozřejmě proti, Nemocná Delizia věděla, jak jsem slabá. Nakonec jsem ji ale přesvědčila. Na vycházce jsme byli poměrně dlouho. Po návratu jsem ulehla a už jsem nechodila. Následovaly dva měsíce, které jsem prožila téměř v agónii. Vypadalo to, jako by život ve mně pomalu uhasínal. Maminka už pro mne měla připraveno oblečení do rakve. Ovšem přes to všechno mi nepřestávala přikládat na nohu obklady s lurdskou vodou. Kdy došlo k obratu? Asi po dvou měsících. Probudila jsem se a řekla mamince, že je mi dobře, že chci do školy, že chci ven. Nedokážu to vysvětlit, ale cítila jsem se zdravá. Máma si myslela, že blouzním. Když ale viděla, jak jsem se posadila a pokoušela se vstát, začala věřit, že se skutečně něco stalo. Zázrak… Ano. Tenkrát jsem to však ještě nevěděla. Myslela jsem si pouze, že jsem se normálně uzdravila. Což následně potvrdilo i několik rentgenů a kontrolních vyšetření. Po osteosarkomu nebylo ani památky. Co tomu říkal profesor Mollica? Když mě uviděl, nevěřil svým očím. Myslel si, že už jsem po smrti, ve svých soudech byl zdrženlivý. Měla jsem v té době podstoupit operaci „nemocné“ nohy. Šlo o nepatrný zákrok – bylo zapotřebí ji srovnat - jak byla postižená nádorem, rostla křivě. Obrátila jsem se právě na profesora Mollicu, protože jsem mu důvěřovala. On ale odmítl. Měl strach dát ruce tam, kde byl nádor, který tam jistě byl, vždyť on sám jej správně diagnostikoval. Neměl odvahu, řekl ne. Takže vás neoperoval? Tenkrát ne. Až po delší době, která se mu už zdála dostatečně dlouhá vzhledem k času stanovenému v takových případech pro přežití pacienta. Učinil malý zásah a nohu srovnal. Svěřil se vám někdy s tím, co si o vašem případu myslí on – jako představitel lékařské vědy? Čestně přiznával, že nemá odpověď na to, proč došlo k uzdravení. Protože prý ještě i v dnešní době, kdy jsou léčebné metody mnohem účinnější, diagnóza rychlejší a přesnější, je šance na přežití stále stejná – je to pět až šest let. Takže to, že ještě po dvaceti letech žiji, je věc, kterou neumí vysvětlit. Měl prý pravdu ten, kdo tuto okolnost definoval jako mimořádné uzdravení, protože není vysvětlitelná vědecky. A kdo věří a má víru, může je definovat také jako zázrak. Opatrní ve svých soudech byli i odborníci z lurdské komise lékařů. Celých pět let zkoumali tento případ… Ano, pravidelně při každé mé návštěvě Lurd jsem absolvovala lékařská vyšetření a kontroly. Zkoumaly mě lékařské kapacity z celého světa. Poté, co bylo prokázáno, že mé uzdravení nemá vědecké vysvětlení, je okamžité, dokonalé a definitivní, bylo uznáno jako zázrak. Jak jste zprávu o zázraku přijala vy sama? Musím říci, že z té doby mám velice smíšené pocity. Jednak jsem se poprvé 12
dozvěděla, jak to se mnou vlastně skutečně bylo. Hodně jsem uvažovala o tom, jak jsem si to zasloužila. Proč právě já? – ptala jsem se nesčetněkrát. Pak tady byla druhá stránka celé věci… Když se roznesla zpráva o zázraku, stala jsem se středem zájmu nejen médií celého světa, ale i obyčejných lidí. Já, od přírody plachý člověk, jsem najednou měla před sebou zástupy lidí… V té době jsem se asi uzavřela ještě více do sebe. Nenapadlo vás, že vaším svědectvím můžete dodat víru v Boží pomoc i jiným nemocným? Tenkrát ne. Jak říkám, bylo to pro mne příliš nečekané. Až později jsem pochopila, co všechno mohu svým svědectvím dokázat. Moc mi v tomto směru pomohla má kmotra. A také návštěvy Lurd. Od mého uzdravení tam jezdím každý rok. Zpočátku to bylo kvůli lékařským vyšetřením, později jsem tam začala jezdit jako členka Červeného kříže. Tam jsem na vlastní oči viděla, jak velmi dokáže být mé svědectví přínosné. Může dát naději, protože je to opravdu víra, která nás podpírá v těžkých chvílích. Na to je důležité nezapomenout. Dá se říci, že nemocní se stali vaším osudem – pracujete jako zdravotní sestra v nemocnici, jste členkou Červeného kříže, jezdíte jako zdravotní doprovod s vlakem nemocných do Lurd… Co vám kontakt s těmito lidmi přináší? Přibližuje mne každý den víc a víc k Bohu. Změnil se po zázraku váš vztah k víře? Vzhledem k tomu, že jsem v té době byla ještě poměrně malá, je těžké to srovnávat. Co ale musím říci, změnil se vztah mé matky, alespoň ona to tvrdí. Najednou jako by si uvědomila, že skutečně nevíme dne ani hodiny. Dnes děkuje Bohu i za to, že se ráno probudí, že přejde ulici, je s Pánem ve stálém kontaktu. Dnes jste vdaná, máte vlastní rodinu. Jak ta reaguje na to, co se přihodilo? Můj muž to věděl a dětem jsem vše říkala po kouskách – přiměřeně jejich věku. Jednak jsem nechtěla, aby se to dozvěděli od cizích, a pak také proto, že jsem měla v úmyslu alespoň částečně je ušetřit toho všeho, čím jsem ze strany médií prošla já. Delizia na oslavách svého zázračného
Děti, které máte, jste adoptovali. Necítila jste se v tomto směru Bohem uzdravení v Lurdech ošizená, že vám nedal vlastní? Ne, Bohem ošizená jsem se necítila. A pak, děti jsou naše, i když jsme je na svět nepřivedli. Ale přesto, prosila jste Boha za vlastní děti? Ano a hodně. Nepřišlo vám to trochu sobecké? Řeknu-li to natvrdo, už se vám jednoho zázraku dostalo, tak co byste ještě chtěla… Pán řekl: Proste a bude vám dáno. Nikde se nezmiňuje o tom, kolikrát můžeme prosit. A tak i já jsem opět prosila o zázrak. Boží plány ovšem byly trošku jiné. My jsme ale přesto nebo právě proto šťastní – vždyť máme tři úžasné děti. Z vašeho života je zřejmé, že se nemáme bát prosit Boha i o zázraky… Zcela jistě. A nejen o ty fyzické. Nesmíme zapomenout, že také zázraky duchovní jsou velmi důležité. Jsem přesvědčena, že každý z nás prožíváme chvíle, ve kterých se nám dostává spousty milostí, jež samy sobě mohou být zázrakem, nebo k němu dokáží napomoci. Stačí jen mít srdce otevřené a věřit… *** DELÍZIA CIROLLI – narodila se 17. 11. 1964 na Sicílii v městečku Paterno jako nejstarší ze čtyř dětí. V 11 letech u ní lékaři zjistili jednu z nejhorších forem rakoviny kostí, Ewingův sarkom, kterou není možné nijak vyléčit. Od 7. do 11. srpna 1976 pobývala v Lurdech, kde absolvovala veškeré procedury – navštívila jeskyni, vykoupala se v bazénech. Nic nepomohlo, ba právě naopak, nové rentgenové snímky potvrdily zhoršení zdravotního stavu. V půli prosince 1976 přestala jíst – vážila necelých 24kg. Její zdravotní stav se ale najednou 24. 12. 1976 rapidně zlepšil – i přesto, že její nemoc nebyla nijak léčena a nebyly jí ordinovány žádné léky. Nevysvětlitelné uzdravení Delízie bylo uznáno církví jako zázrak v červnu 1989. Delízie se i dnes těší dobrému zdraví, je vdaná, se svým mužem adoptovali tři děti a společně dál žijí v městečku Paterno na Sicílii. 13
Jedno z tisíců lurdských uzdravení na přímluvu Panny Marie Lékař Theillier z lékařské kanceláře v Lurdech vypravuje: Minulý květen jsem obdržel e-mail jedné padesátileté Australanky. „Předmět: Můj zážitek.“ Dopis začínal: „Hello, Doctor!" Tato paní mi vylíčila svůj příběh. Stručně to shrnu: „Nejsem katolička, před 13 lety jsem byla v Lurdech. Bylo to tak: Můj muž je Francouz a my jsme navštívili Francii. Nemohli jsme mít děti, i když jsme zkoušeli všechno. Lékaři říkali: Tady pomůže jen umělé oplodnění. To jsme odmítli. Tak jsme se vydali do Francie. Tam jsem chtěla, nevím, proč, zajet do Lurd. Přišla jsem do jeskyně, napila jsem se vody a zapálila svíčku. Prosila jsem za svého bratra, který měl rakovinu a byl na smrt nemocný. Bylo to v prosinci. Bylo zima, nikdo tam nebyl a panoval klid. Jeli jsme zpět do Austrálie. Tam jsem zjistila, že jsem těhotná. Moji lékaři to nechápali. Říkali: To je otázka víry. Vím, že je to dar nebes. Toužím opět přijet do Lurd s oběma dětmi, abych tam poděkovala." Zdroj: http://web.katolik.cz/feeling/2_1.htm
5. Zázrak na přímluvu papeže Jana Pavla I. Albino Luciani se stal papežem 26. srpna 1978 a přijal jméno Jan Pavel I. Zemřel však již po 33 dnech 28. září, pravděpodobně násilnou smrtí. (kniha Davida A. Yallop, Ve jménu Božím?: Tajemná smrt třiatřicetidenního papeže Jana Pavla I.) Během svého krátkého pontifikátu si dobyl okamžité sympatie lidí díky své pokoře a upřímnosti. Již před svým zvolením papežem si však vysloužil lásku všech, kterým sloužil jako kněz a později jako biskup. V roce 2003 byl započat diecézní proces blahořečení Jana Pavla I. V této souvislosti se hodně mluví o zázračném uzdravení Giussepe Denoru, bývalého bankovního úředníka, dnes šedesátníka, žijícího v Altamuře. Pan Denora o svém prvním setkání s Janem Pavlem I. vypravuje: „Viděl jsem papeže Lucianiho v Římě 3. září 1978 při modlitbě Anděl Páně. Řekl jsem manželce: ‚Tento člověk je nádherná osobnost‘. Papež na mě tehdy velmi silně zapůsobil.“ Pan Denora v roce 1990 objevil na svém psacím stole v kanceláři výstřižek z novin s fotografií Jana Pavla I. „Vzal jsem ji,“ vyprávěl pro časopis 30 Dní o domnělém zázraku, „nechal jsem ji zvětšit a pověsil jsem ji ve své ložnici mezi okno a skříň, tak, abych na ni viděl ze své části postele. Tam zůstala…Mám-li být upřímný, neprosil jsem ho, jak se prosí velcí svatí, neobracel jsem se k němu tímto způsobem… Ne, mluvil jsem s ním jako člověk s člověkem.“ Na počátku roku 1992, když mu bylo 44 let a jeho nejmladšímu dítěti teprve čtyři, začal se pan Denora Rozhovor Jana Pavla I. cítit špatně. „Šel jsem k lékaři zde v Altamuře. Nechal mi udělat s chlapcem v audienčním sále gastroskopii (vyšetření žaludku). Řekl mi: „Věci se u vás vyvíjejí špatně, velmi špatně, jeďte k tomuto onkologovi do nemocnice v Bari.“ Ten onkolog mi nechal udělat další gastroskopii. Se stejným výsledkem: „Non-Hodgkinův žaludeční lymfom (zhoubný nádor lymfatického systému)“ Za dva měsíce se stal z pana Denory pouhý stín. „Už jsem nejedl, nezvládl jsem skoro ani se zvednout z postele. Ležel jsem v ní stále a před mýma očima visela fotografie toho člověka. Díval jsem se na něj, předkládal jsem mu své starosti a mluvil jsem s ním v tichosti takto: „Podívej se na mě, jak jsem neužitečný, nemůžu už ani pracovat…, co mám dělat? A Cecilia je ještě malá…děti mě potřebují.“ „Jsem zde, ale ty jsi tam nahoře“, říkal jsem mu jindy, „ty znáš dobře ty nahoře, ty, kteří stojí nad tebou. Zeptej se toho, který je výše než ty, co mám dělat, jestli mi pomohou. Jestli mi mohou pomoci. Řekni mu to.“ V noci 27. března 1992 byl pan Denora mučen bolestmi. Obrátil pohled na fotografii papeže Lucianiho: „Pokud mám zemřít nyní, kdo obstará chleba pro tyto děti…“. Znenadání „jsem ho viděl u nohou své postele: tmavý stín, který se přibližoval a který přešel rychle kolem mě se vztaženou rukou. V tom okamžiku jsem pocítil jako kdyby oheň bolesti, který ve mně plápolal, byl uhašen vodou. Usnul jsem a ráno jsem se probudil odpočatý, jako znovuzrozený.“ Bolest zmizela. „Vstal jsem a šel jsem posnídat. Následující den jsem se vrátil do práce. Od toho momentu nemoc úplně zmizela. Cítil jsem se náhle tak, jak se cítím nyní – zcela zdráv.“ Byla nově provedena všechna vyšetření a lékaři potvrdili úplnou remisi lymfomu. Byl naráz vyléčen. Pan Denora neřekl nic, ani svým příbuzným. Jen jeho manželka věděla o tom stínu, o přítomnosti Jana Pavla I. 14
V červnu 1992, o tři měsíce později „jsem s ní jel do Říma. Sešel jsem pod basiliku svatého Petra a blízko náhrobku papeže Lucianiho jsem nechal lísteček: „Jsem Giuseppe, přišel jsem, abych poděkoval.“ A od té doby to činím každý rok.“ Teprve v roce 2003 pan Denora napsal děkovný dopis a poslal ho do rodného kraje papeže Lucianiho Canale d´Agordo. V ten okamžik se rozběhlo řízení, které by mělo uznat zázrak. Schvalovací fáze v diecézi je již uzavřena a brzy budou podklady odeslány do Říma, aby byly potvrzeny Kongregací pro svatořečení. „Nechápu, jak jsem od něho mohl dostat tuto milost,“ řekl pan Denora v rozhovoru. „Mými zásluhami to jistě není. Snad způsob, kterým jsem ho prosil…, nevím. A také nyní se ptám: proč, proč přišel až sem dolů, právě ke mně…“
Giuseppe Denora
Zdroj: http://www.ilgiornale.it/interni/io_salvato_papa_luciani_ecco_miracolo_che_fara _beato/27-09-2008/articolo-id=293722-page=1-comments=1 , http://www.crcinternet.org/CCR/2008/Miracle_John-Paul-I.php
„Svatí nejsou k obdivování, ale k napodobování.“ (Sancti non sunt admirandi, sed imitandi!
6. Počuli sme slovo Pánovo Z úvodu A. Faudenoma ke knize „Počuli sme slovo Pánovo“. (1. část) Motto: „Posilňujte sa v Pánovi a v jeho moci a sile! Oblečte sa do výzbroje Božej, aby ste mohli obstáť proti úkladom diablovým! Veď náš boj nie je proti ľuďom z mäsa a krvi, ale proti kniežatstvám, proti mocnostiam, proti vladárom tohto temného sveta, proti zlým duchom pod oblohou. Preto si odejte výzbroj Božiu, aby ste mohli odolať v deň zla, všetko prekonať a obstáť! Držte sa, teda, majúc bedrá opásané pravdou, odetí brnením spravodlivosti a obutí v pohotovosti hlásať Posolstvo pokoja! Okrem toho ozbrojte sa štítom viery, aby ste ním mohli zhasiť všetky ohnivé strely zlého! Tiež sa ozbrojte prilbou spasenia a mečom ducha - to jest slovom Božím! V stálej modlitbe a prosbe modlite sa v duchu v každom čase a zároveň bedlite v neustálej vytrvalosti a s prosbou za všetkých svätých; aj za mňa, aby sa mi dostalo vhodného slova, keď prehovorím, a vedel som otvorene hlásať tajomstvo Evanjelia“. (Ef 6,10-19) Na začiatok kúsok logiky. Dedičmi nebeského kráľovstva sme len tak, ak sme dietkami Otca. Sme dietkami Otca, ak sme bratmi jeho jednorodeného Syna Ježiša Krista. Bratmi Ježiša Krista sme, ak sme vernými žiakmi Ducha Svätého, ktorý hovorí v Cirkvi a predovšetkým v Evanjeliách. A nehanbime sa. Oddelení bratia sú v tomto logickejší. Denne kŕmia svoje duše Písmom svätým, ktoré má vždy dosť potrebných kalórií. Nadšenie, s akým ho čítajú a vysvetľujú, miesto toho, aby nám pripomínalo známu Kristovu vetu: „Človek nežije len z chleba, ale z každého slova, ktoré pochádza z úst Božích...“ sme ešte donedávna pokladali za zrejmý rys nebezpečného sektárstva. A keď ho ortodoxní intronizovali do záplavy sviečok a kvetov na oltár, ako my Eucharistiu, dívali sme sa na to ako na prílišnosť, hoci i tu treba zopakovať tú istú vetu: „Nielen zo samého chleba...“ A ak si niekto myslí, že sa tu hovorí prismelo, nech počuje svätého Františka Saleského, učiteľa Cirkvi, ktorý radí istej osobe dať prednosť slovu Božiemu pred svätým prijímaním, keď bolo treba v kolízii daktorú z týchto dvoch základných potrieb duše vynechať. A je priam strašné pomyslieť, že nás neraz v poznaní Písma zahanbujú aj tí, ktorí proti nemu bojujú, pričom naši takzvaní „dobrí kresťania“ umierajú bez toho, aby ho čo len raz súvisle prečítali. Keby to bolo v dobách analfabetizmu, alebo v časoch, keď Písmo držali skryté a zakuté do reťazí, keď ho odpisovali na pergamen pri sviečke z loja, nedivili by sme sa tak... Ale dnes v dobe knižných stohov je to nie menej ako hriech. A tu si dovolíme jedno prirovnanie. Pripadáme si ako syn mimo domu, ktorému otec a brat poslali z vlasti dôležitú správu - testament. Syn prevzal list a vložil úctivo do vrecka. Nečítal ho, nevie, čo je v ňom, ale je to pamiatka po otcovi. Písmo sväté je list od Otca, ktorého máme na nebesiach... A posledný...
15
V ňom nám testamentárne zanecháva svoje dedičstvo a hovorí o podmienkach, ako ho získať, a o tom, ako sa dostaneme späť do vlasti z tohto vyhnanstva, kde nám pripravil prechody a kde na nás číhajú nebezpečné osídla. Ak ho nečítame, usúďme, či sme v tomto ohľade múdri... Evanjelium je kniha obsahove tak zaujímavá, že kto sa do jej slov započúva, tomu sa stane to, čo sa stalo mužom, ktorých veľrada poslala zajať Ježiša. Keď zastali kdesi na okraji zástupu, ktorý sa zhromaždil okolo Učiteľa z Nazareta, započúvali sa, sklonili hlavy a boli hotoví. Po všetkom sa vrátili k veliteľovi, ktorý ich vítal nahnevanou otázkou: „Prečo ste ho nepriviedli“? Na svoje ospravedlnenie povedali iba toľko: „Nikdy tak človek nehovoril, ako hovorí tento“ (Jn 7,45). Tí, čo ho išli zajať, dostali sa do zajatia. Otvorme Evanjelium a počúvajme. Hovorí v ňom ten istý Kristus. (A. Faudenom, Počuli sme slovo Pánovo, str. 6-8)
7. Příběh mého nečekaného těhotenství (dopis z Ameriky) „V lednu jsem otěhotněla a o měsíc později jsem to zjistila. Když jsem přišla na to, že jsem těhotná, neměla jsem ponětí, co mám dělat. Bylo mi právě osmnáct, chodila jsem na vysokou, neměla jsem skoro žádnou odpovědnost. Ptala jsem se několika svých přátel, co mám dělat. Své rodině jsem o tom říci nemohla, protože jsem se tehdy moc bála s nimi mluvit, bála jsem se, že by si mysleli, že jsem selhala. Někteří „přátelé“ říkali „nech si to vzít“, „nechceš být volná?“. Jiní říkali: „Dělej, co pokládáš za správné.“ Byla jsem zmatená a nazlobená. Můj přítel tehdy chtěl, abych si dítě nechala. Často jsme se kvůli tomu hádali. Také jsem si dítě chtěla nechat, ale měla jsem ze všeho takový strach. Nakonec jsem se zapsala na tři různé termíny k potratu. Zbývalo jen dostavit se na některý z nich. Seděla jsem v autě s přítelkyní přes dvě hodiny, než jsem se odhodlala jít dovnitř. A když jsem konečně šla, bylo to jako noční můra. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo podívat se na sebe do zrcadla na toaletách a říct si: „Tohle nemůžu udělat …to, k čemu se chystám.“ Utíkala jsem pryč z toho místa a zpátky do auta. Okamžitě jsem zavolala svému příteli a řekla mu, kde jsem. Odpověděl: „Jsem na cestě.“ Ihned odešel z práce a přišel za mnou. Řekl mi, ať to nedělám a byl zklamaný, že jsem tam vůbec byla, protože neměl ani tušení, že jsem tam šla. Opustili jsme s přítelem tu vrahounskou kliniku a šli do restaurace. O tři týdny později jsem o všem řekla své rodině. Byli úplně šokovaní. Nakonec ale zuřivost opadla a oni s láskou pozorovali, jak mi roste břicho a čekali narození vnoučete. Měsíc poté se můj tehdejší přítel stal mým nynějším manželem. Jsme pořád spolu a máme teď nádhernou tři a půl měsíce starou dcerku. Pokaždé, když si pomyslím, co se jí mohlo stát, nahrnou se mi slzy do očí. Jasně, je to velká zodpovědnost a velká změna v životě … ale stojí to za to. Pokud pomýšlíte na potrat, prosím, přemýšlejte dlouho a důkladně, co potrat ve skutečnosti je.“ Delia, 1.5.2003 Zdroj: internetové stránky americké organizace pro ochranu života AbortionTV, adresa: http://www.abortiontv.com/
8. Velké rodiny (dokončení) - Láska se nedělí, láska se s každým dalším dítětem násobí V sedmém a osmém čísle Občasníku jsme uvedli odpovědi maminek velkých rodin na otázky amerického kněze Franka Pavone, představitele sdružení Kněží pro život. V tomto čísle Vám přinášíme poslední odpovědi. Anglický originál všech otázek a odpovědí je uveden na internetových stránkách http://www.priestsforlife.org/testimony/motherslargefamilies.htm.
9. Když lidé uvažují o možnosti mít hodně dětí, potom naše společnost vypočítává pouze těžkosti a utrpení, které to obnáší. Co byste odpověděla na tyto negativní postoje ohledně toho, mít mnoho dětí? (Cathy LeBlanc, 11 dětí) Myslím, že mnoho lidí má tuto počáteční reakci. Vždy se snažím s nimi mluvit o Božím požehnání; o tom, že výhody převažují nad nevýhodami. Např. ve velké rodině má vždy každý s kým si hrát, jsme těsně propojeni. Nejstarší syn vždycky přijíždí domů na víkend. Jeho přítelkyně, 16
která má jen jednoho sourozence, necítí potřebu tak často jezdit domů jako on. A skutečně vnímá ten rozdíl, když je u nás. Dvě moje děti studují na vysoké škole a společně bydlí v bytě, který je od nás hodinu autem. Obě přijíždějí domů každý víkend, protože jim chybí mladší sourozenci. (Lucille Dippolito, 20 dětí) Lidé s těmito názory jsou v hluboké temnotě. To je naprosto mylné. Každý má svoje těžkosti; nežijeme v nebi, ale na zemi. Čeho se lidé dnes tolik bojí? Lidé, kteří nemají děti, mají těžší kříže než ti, kteří děti mají. Lidé potřebují číst Rodina knihy o radostech, které s sebou přinášejí děti. Přijdou Arndtsova, USA o okamžiky životního štěstí. Dítě je radost. Mladí lidé jsou pohoršováni a lže se jim. Je jim ukradeno mnoho štěstí. Mít děti vás činí zdravou. Po každém dítěti jsem se stala silnější; nemohla jsem se dočkat dalšího dítěte! To vše vám dává Bůh. 10. Co byste řekla těm, kteří si myslí, že rodiče si musí dopředu naplánovat každé dítě, které počnou? (Cathy LeBlanc, 11 dětí) Myslím, že to nedokážeme naplánovat tak, jako Bůh. Moje děti, které byly nečekaná těhotenství, mají v sobě něco speciálního. Představte si, že pokud by to šlo podle našich plánů, neměli bychom je. Neříkám, že lidé by neměli vůbec plánovat – plánování způsobem, jakému učí Církev, je v pořádku. Nemyslím si, že by každý byl povolán mít velkou rodinu. Já osobně důvěřuji dobrému a poučenému svědomí. Na konci každého měsíce bychom se měli podívat, kde jsme a co po nás Bůh žádá, abychom udělali. Vezměme do úvahy všechno a předkládejme to Bohu, když s ním mluvíme. Myslím, že jsme byli vždycky otevření k možnosti, abychom měli další dítě. Lidé by měli vždycky sledovat Boží cestu, což může být těžké. Ale Boží cesty, ačkoliv mohou být těžké, vždycky fungují lépe, než cesta, kterou bychom si sami naplánovali. Chtěla bych jenom říci, že můžete používat metody Přirozeného plánování rodičovství špatným způsobem. Můžete jí použít, abyste si např. místo dítěte pořídili loď. I přes všechny obtíže, které jsem měla během posledního těhotenství, si vzpomínám, že jsem v jeden okamžik myslela na to, zda by to nebylo nádherné, kdybych měla všechny děti, které Bůh chtěl. Nyní opravdu vím, že jsme plnili Boží vůli, když jsme si nedávali žádný limit na počet dětí, které Bůh chtěl, abychom měli. 11. Co je pro Vás největším požehnáním toho, mít velkou rodinu? (Cathy LeBlanc, 11 dětí) Divím se lidem, kteří mají málo dětí. Kdybych byla jako oni, můj manžel a já už bychom nikoho nevychovávali a byli bychom poslední 4 roky sami. Prostě milujeme společnost. Miluji, když se pořád něco děje…, občas je mi dokonce smutno i s těmi pěti, které mám ještě doma. A je to radost, sledovat starší děti s těmi menšími. Například můj 27letý syn vždycky hledá Patrika, kterému je šest a půl. Prostě si myslí, že Patrik je úžasný. Můj syn inženýr a moje dcera reportérka se vždy nejvíce zajímají o své sourozence. Moje čtyři starší děti, které od sebe dělí 5 let, mají své kamarády, mají mnoho bratranců a sestřenic, se kterými si jsou velmi blízcí. Ale vypadá to, že si užívají společnosti svých bratří a sester více, než čehokoliv jiného. Je tam důvěra a věrnost, která není vždycky mezi bratranci a sestřenicemi, ale pouze mezi sourozenci. (Lucille Dippolito, 20 dětí) Dívat se, jak rostou, vidět jejich vlohy, věci, které vám dávají nazpět. Lásku ke svému otci. Chodí na jeho hrob a nechávají za něho sloužit mše svaté. Vidět je, jak se stávají dobrými občany. Jak pomáhají své zemi. To jsou ty největší radosti! Má dcera zdravotní sestra zachraňuje lidské životy. Podívejte se na ty velké radosti! Požehnání dalece převýší utrpení. Svět je založen na utrpení. Každá věc má v sobě bolest i radost. Trpké a sladké se musí přijímat společně. Ještě nejsme v nebi! Rodina Jeubbova, USA
17
9. Poděkování svaté Gianně Beretti Mollové4 Téměř žádná plodová voda Zdravím, jmenuji se Gianna M... W... a řekla jsem si, že napíši o zkušenosti, která se děje v mém životě. Když jsem v lednu tohoto roku zjistila, že jsem těhotná, moje maminka mi dala medailku svaté Gianny Beretti Mollové, aby chránila moje děťátko, mě a také, aby pomáhala lékařům, kteří se o mne starali během těhotenství. Denně jsem nosila tuto medailku a prosila svatou Giannu o pomoc a o ochranu. 3. května 2010, když jsem byla v 19. týdnu těhotenství, se zjistilo, že nemám téměř žádnou plodovou vodu, která by chránila mého malého chlapečka v bříšku. Množství plodové vody, měřené ultrazvukem, je během normálního těhotenství přibližně 13 cm, zatímco u mě bylo jen 2 cm. Lékaři informoval mého manžela a mně o důležitosti plodové vody pro vývoj plic. Bylo nám řečeno, že chlapeček nebude po narození schopen dýchat kvůli nedostatečně vyvinutým plicím. Lékaři nám velmi jasně řekli, že bych mohla mít potrat před 24. týdnem těhotenství a tak předejít smrt dítěte po porodu. A pokusit se o další těhotenství. Silně rozrušeni jsme já i manžel dali potratářům na srozuměnou, že jsme rozhodnuti pokračovat v těhotenství a dát našemu děťátku šanci. Okamžitě jsem cítila, že si o nás myslí, že jsme blázni. Ale v čele s mým pevným manželem se naše malá rodina posunula dále ve víře a naději. Od 3. května jsem měla přísný klid na lůžku. Svatá Gianna Beretti 6. června, ve 24. týdnu (6. měsíci) těhotenství mi praskl plodový vak a já Mollová (1922-1962) se jsem ztratila i to málo plodové vody, které jsem měla. Byla jsem umístěna do synem Pierluigim a nemocnice a až do porodu jsem tam zůstala. Porod v takových případech dcerou Mariolinou nastává většinou do 2 týdnů po prasknutí plodových obalů. Ale můj porod přišel až o 5 týdnů později, 9. července 2010, což bylo ve 29. týdnu těhotenství, a já jsem císařským řezem porodila syna Johna. Všichni jsme byli velmi překvapeni, když John po narození sám dýchal a dokonce i trochu plakal. Byl umístěn na novorozenecké jednotce intenzivní péče, sám dýchal a nepotřeboval příliš mnoho péče. Lékařka, která se specializuje na předčasně narozené děti, nám řekla, že Johnovy plíce fungují stejně jako plíce každého jiného předčasně narozeného dítěte. Nikdy by ji prý nenapadlo, že John neměl 5 týdnů před narozením v děloze žádnou plodovou vodu, pokud by to nevěděla z dřívějších vyšetření. John je moje první zkušenost zázraku. Ještě není úplně v pořádku. Má rozštěp rtu a patra a vbočenou nožičku (pes equinovarus). Obojí však lze napravit operací, až bude starší. Stále ještě čekáme na některé chromozomální testy, abychom věděli, zda má nějaké genetické poruchy nebo syndromy, které mohou být příčinou těchto postižení. Velmi se toho ještě bojím. Prosím, proste za mé dítě, aby bylo zdravé a šťastné. Podělila jsem se s vámi zde ve svatyni svaté Gianny o svůj příběh, protože jsem se dozvěděla o zázraku, kdy maminka měla málo plodové vody (a dítě se narodilo). Tento zázrak učinila svatá Gianna, je to tak? Také je zvláštní náhoda, že se jmenuji stejně jako svatá Gianna. Děkuji vám, že se snažíte šířit lásku a pokoj v našem světě a děkuji, že jsem se s vámi mohla podělit o svůj příběh. Budu pokračovat ve svých prosbách ke svaté Gianně, aby pomohla našemu synovi, aby prospíval na těle i na duchu a abychom s manželem zůstali pevní a plní víry. Děkuji, Od: Gianna M... W..., 15. červenec 2010 Zdroj: americké internetové stránky o italské matce svaté Gianně Beretti Mollové, která v roce 1962 obětovala svůj život za život nenarozeného dítěte, www.saintgianna.org, http://www.saintgianna.org/readthankyou.php
Svatá Gianno Beretti Mollová, pomoz šťastně skončit tento příběh! Připojujeme se svými přímluvami a obětmi za matku i dítě. Abychom si milost záchrany obou zasloužili, budeme se snažit co nejlépe křesťansky žít a pomáhat na životě ohroženým u nás a prostřednictvím Misionářek lásky blahoslavené Matky Terezy v Indii. 4
O svaté Gianně Beretti Mollové jsme podrobně psali v Občasníku č. 7.
18
10. Matka s transplantovaným srdcem porodila dvojčata Stephania De Mayo (USA) se stala první známou maminkou, která po transplantaci srdce porodila zdravá dvojčata. Přinášíme našim čtenářům dva články (přeložené z angličtiny) o této události.
Zázračná matka se stala první matkou na světě, která porodila po transplantaci srdce dvojčata Od: Mail Foreign Service 19. dubna 2010
Americká žena se stala první matkou na světě, která počala dvojčata jen několik měsíců po transplantaci svého srdce. Stephania DeMayo se ještě zotavovala z operace, když neočekávaně zjistila, že je těhotná. Lékaři předtím upozorňovali devětadvacetiletou ženu, že mít dítě tak brzy po velké život zachraňující operaci by ji znovu přivedlo do vážného nebezpečí. (Když rodiče nedokáží dodržet pohlavní zdrženlivost pro nedostatek sil, může jediný Bůh kdykoliv poslat mimořádné síly, aby se zachránil život dítěte). Ale navzdory obavám se dvojčata Melania a Natalia předčasně narodila v prosinci roku 2009. Vážila 1,9 kg a 1,3 kg. Stephania DeMayo chová své Stephania a její manžel Richard (35) z New Jersey v USA dcerky, dvojčata Melanii a prožívali děsivých sedm měsíců před narozením dětí. Natalii, několik týdnů poté, co se Pouze hrstka žen předtím porodila po transplantaci srdce a dosud stala první ženou na světě, která nikdy dvojčata. porodila dvojčata po „Byli jsme upozorněni, že bych neměla počít minimálně rok po transplantaci srdce. transplantaci,“ řekla Stephania, která poprvé onemocněla na své svatební cestě. „Říkali, že by těhotenství příliš zatížilo mé srdce.“ Stephania trpěla vzácnou nemocí zvanou restriktivní kardiomyopatie, která může začít prostou zubní infekcí. „Lékaři si stále nejsou jistí, jak to začalo,“ uvedla Stephania. „Ale byla jsem tak nemocná. V jednu chvíli jsem měla takové bolesti, že jsem manželovi řekla: „Jen mě nech umřít.“ Ale naštěstí mě přinutil bojovat.“ Ke konci roku 2008, po třech letech utrpení, bylo Stephanii konečně poskytnuto srdce, které vyhovovalo jejímu vzácnému typu krve. Srdce pocházelo od čtrnáctiletého chlapce Seana Clegga, který byl usmrcen automobilem, když jezdil na kole. Stephania byla spěšně převezena na sál v Newark Beth Israel Medical Center a srdce bylo úspěšně voperováno. „Než jsem dostala transplantát, můj život byl sotva k žití, ale o pár dní později jsem se cítila úžasně,“ řekla. „Nejprve jsem cítila, jak mi srdce v hrudníku tluče tak silně, že jsem si myslela, že je něco špatně. Po letech jsem měla poprvé sílu.“ Stephania byla propuštěna domů s varováním, aby neotěhotněla minimálně po dobu následujícího roku. Ale náhodou zjistila, že pouze několik měsíců po operaci čeká dvojčata. Poté, co prozradila tuto novinu lékařům, bylo manželům sděleno, že děti mají 90% nebezpečí, že u nich bude zjištěn Downův syndrom. Čelili několik týdnů nejistotě, než test ukázal, že děvčátka nejsou postižena tímto syndromem. Ale tento test, známý jako test šíjového projasnění, ukázal, že jedno z dvojčat bylo menší než druhé. O několik týdnů později odhalil ultrazvukový snímek, že děvčátka mají syndrom fetofetální transfúze, kdy jedno z dětí v děloze odebírá většinu živin. Manželům bylo sděleno, že je velké nebezpečí, že by menší z dětí mohlo zemřít v děloze, stát se toxickým a usmrtit větší dítě. „Mysleli, že obě děti zemřou nebo bych měla menší dítě potratit, abych zachránila druhé,“ řekla Stephania. (Lékaři se na nic lepšího nezmohli než na navrhování potratu stejně jako to dělají v ČR) „Bylo to zničující. Nemohla Stephania v požehnaném jsem to vydržet.“ stavu Sestry i lékaři řekli Stephanii, že její těhotenství bylo nejrizikovějším, s jakým se kdy setkali. „Když jsem plakala a myslela na to, že ztratím své děti,
19
řekli mi: Uděláme vše, co můžeme, abyste tím prošla úspěšně“, řekla Stephania. V téměř 20. týdnu těhotenství začala Stephania pociťovat porodní bolesti a byla rychle převezena do nemocnice, ale naštěstí děti zůstaly v děloze. „Díky Bohu, že vydržely,“ uvedla Stephania, která téměř porodila znovu ve 25. týdnu. Lékaři říkali: „Uvidíme, jestli je budete moci donosit do té doby, než budou dost velká, aby sama přežila.“ „Všichni jsme prosili za každý den.“ Ale jak Melania rostla, začala utlačovat menší Natalii. Aby se pomohlo děvčátkům zůstat uvnitř dělohy, byla Stephania převedena na absolutní klid na lůžku po dobu posledních týdnů těhotenství. Potom ve 31. týdnu hrozila pohroma znovu. „Měla jsem velmi málo plodové vody a byla jsem znovu spěšně převezena do Šťastné: dvojčata Melania a nemocnice,“ řekla Stephania. Porodila nakonec pohotovostním Natalia, která se narodila předčasně císařským řezem ve 32. týdnu (8. měsíc). „Na porodním sále bylo asi padesát odborníků,“ uvedla. „Měli specialistu na všechno – postarali se o mě velmi dobře.“ Děťátka musela zůstat v inkubátorech na intenzivní péči několik týdnů. „Můj manžel měl strach pouze se dotknout Natalie přes inkubátor, aby jí neublížil,“ řekla nová matka. Bitva nebyla skončena pro Natálii, která musela podstoupit operaci otočeného střeva. Lékaři museli vyjmout také její slepé střevo. „Vážila pouze 2 libry a 13 uncí (asi 1,3 kg), když ji operovali, ale dostala se z toho, protože je to malá bojovnice,“ řekla Stephania. Nyní jsou obě děvčátka konečně doma se svou matkou, která se dobře zotavila po porodu, a se svým otcem. Stephania: „Díky Seanu Cleggovi, který mi dal své srdce, teď žijí tři lidé, kteří by tu bez něj nebyli.“ Rodina navštívila Seanovu matku Gail, aby jí poděkovala. „Je to ta nejúžasnější milá a ušlechtilá osoba,“ řekla Stephania. „Nemohla bych být vděčnější za to, co pro nás udělali. Gail je dvojčatům jako babička.“ Po prvním setkání se Gail a Stephania staly dobrými přítelkyněmi. „Nyní pokládám Stephanii, Richarda a dvojčátka za část rodiny,“ řekla Gail (44 let), která žije v Tabernacle v New Jersey. Gail a Stephania nyní chtějí zvyšovat povědomí veřejnosti o tom, jak je důležité mít u sebe kartu dárce orgánů. Kardiolog Dr. David Baran řekl: „Stephaniino tělo přijala dobře nové srdce, ale nevěděli jsme, jaké následky by pro ni mohlo mít těhotenství.“ „Čekat jedno dítě je pro srdce velká zátěž. Při dvou dětech je však srdce namáháno ještě mnohem více. Věděli jsme, že to bude extrémně rizikové těhotenství. Je to úžasný pocit být součástí týmu, který umožnil tento Dvojčata v dubnu 2010 zázrak.“ Zdroj: http://www.dailymail.co.uk/news/worldnews/article-1267204/Miracle-mother-world-birth-twins-hearttransplant.html
Pár oslavuje narození dvojčat - potratáři jim radili obě děti potratit Autor: Michael Wojcik Zdroj: Catholic News Service
Uveřejněno: Úterý, 23. února 2010 WAYNE, New Jersey (CNS)—Snad již narození dvojčat De Mayových 29. prosince 2009 by mohlo poukazovat na osobnosti dívek, které se začínají teprve formovat: Natalia, menší z dívek, ohlásila svůj příchod na svět křikem. Melania, ta větší, při opouštění dělohy spala. O několik týdnů později rodiče jednovaječných dvojčat, Stephania a Rich De Mayo z farnosti Neposkvrněného Srdce Panny Marie ve Wayne, stát New Jersey, USA, zářili hrdostí, když je chovali zavinutá do plenek. Pro rodiče je jejich narození 20
Manželé Stephania a Richard DeMayo s dcerami
zázračným zakončením rizikového těhotenství nabitého komplikacemi. Jejich porod se zapsal do lékařské historie, jelikož se devětadvacetiletá Stephania stala na světě první známou příjemkyní srdečního transplantátu, která porodila zdravá dvojčata. Mnoho lidí, včetně lékařů a bezpočtu lidí široko daleko, kteří se modlili během Stephaniina těhotenství, považuje narození těchto dvojčat za zázrak. Mezi těmito lidmi byl i biskup z Paterson Arthur J. Serratelli, jedna z babiček dvojčat, doktorka Mary Mazzarellová, která také slouží jako diecézní poradkyně organizace Respect Life, a Sestry lásky svaté Alžběty z řádového mateřince a sídla řádových sester na odpočinku. „Jsou překrásné a perfektní,“ řekl pětatřicetiletý Rich, majitel restaurace v Cliftonu, když sledoval své dvě dcery, narozené v Newark Beth Israel Medical Center minutu po sobě a o šest týdnů dříve, než byl stanoven termín porodu. „Je to zázrak, že jsou tady. Nebyli jsme si jisti, jestli obě přežijí.“ Jejich narození má dokonce větší význam jako „zázračný“ příběh, protože Stephania i Rich důvěřovali Bohu a odmítli „lékaře“, kteří radili potratit obě děti brzy po začátku rizikového těhotenství. Dr. Mazzarellová, dětská lékařka v důchodu, potvrdila, že donošení Mary Mazzarelová, dvojčat představovalo zvýšené lékařské riziko jak pro matku, tak pro děti. babička dětí a velká „Ale když jsem slyšela, jak se potratáři zmínili o potratu, běžela jsem do přímluvkyně za své kaple,“ prozradila Patersonským diecézním novinám The Beacon. vnučky V kapli Patersonského diecézního centra, kde má svou kancelář, volala v slzách k Bohu: ,Jak je to možné? To se nesmí stát! Pomyslet, že někdo zničí lidský život, je prostě strašné,“ řekla doktorka Mazzarellová. „Potom šel kolem biskup Serratelli. Vstoupil dovnitř. Modlili jsme se a hovořili o tom. Požádala jsem sestry z domu s pečovatelskou službou Saint Anne Villa, kde pracuji jako dobrovolnice, a další lidi, aby se přidali k modlitbám.“ Posilováni vírou odmítli De Mayovi potratit obě děti. Později během závažných komplikací v těhotenství odmítl pár doporučení jednoho potratáře potratit jedno dítě, aby se zachránilo druhé, jak uvedl Rich. „Potrat nepřicházel v úvahu. Tyto děti měly šanci bojovat,“ sdělil Rich novinám The Beacon, když přivezli Natalii domů po několika týdnech, strávených na jednotce intenzivní péče novorozeneckého oddělení. Melania přišla domů 14. ledna 2010. „Měli jsme víru – věřit tomu lepšímu.“ Víra De Mayových byla vyzkoušena, když lékaři objevili nepravidelný tok krve a živin, který ohrožoval matku na životě. Tehdy „lékaři“ suše navrhli usmrtit slabší Natalii, aby se zachránila silnější Melania, vyprávěla Stephania. „Podle lékařských hodnocení lékaři zjistili, že obě děti jsou stoprocentně zdravé. Jejich srdíčka a těla byla výborná,“ uvedla Stephania. „Mé děti jsou pro mě vším. Musím být jejich obhájcem. Nemohla bych vzít jedné z nich život.“ V děloze se objevila extrémně vzácná a potencionálně fatální komplikace nesouvisející s umělým srdcem Stephanie. Lékaři objevili nerovnoměrný tok krve a živin k jednotlivým dětem, protože se plodový koláč matky nerozdělil na dvě části. K vyřešení problému v děloze použili chirurgové laser. Během Stephaniina těhotenství vložil biskup Serratelli osud dvojčat do svých přímluv mezi své další úmysly za nemocné. Ujišťoval se také o jejich pokroku, řekla Dr. Mary Mazzarellová. „Je to nesmírné požehnání pro rodinu a pro všechny z nás,“ uvedl biskup. „Mnoho lidí prosilo Pána za ty děti. Zásluha (za jejich narození) patří Bohu.“ V srpnu 2008 bylo Stephanii transplantováno srdce. Předtím jí byla zjištěna restriktivní kardiomyopatie: nemoc, která vede ke ztuhnutí srdečního svalu a časem k selhání srdce. Dárcem srdce byl čtrnáctiletý Sean Clegg, usmrcený automobilem. Jeho matka Gail už navštívila děťátka a věří, že její syn je (z nebe) hlídá. „Mít děti byla pro nás vždycky ohromná věc. Můj manžel miluje děti,“ řekla Stephania. „Teď chceme naše děti učit být štědrými lidmi a učit je o tom dobrém v životě.“ Zdroj: http://www.americancatholic.org/news/re port.aspx?id=2256
21
„Bez Božího požehnání marné lidské namáhání.“ Ve výše uvedeném příběhu lékaři několikrát přiznali svou bezmocnost. Ukázalo se však, jaké zázraky dokáží dobří lidé ve spolupráci s Bohem. Stát se dobrým však vyžaduje čas. Učme se tedy křesťansky žít, aby s námi byl Bůh spokojen, protože „hříšníky Bůh neslyší.“ Ihned začněme pracovat na svém posvěcení, později už by nemusel být čas, abychom se polepšili a mohli prosit o zázrak.
Matka Seana Clegga, jehož srdce bylo Stephanii transplantováno, a Natálie
Jak můžete s námi spolupracovat 1. Finančním příspěvkem na účet 2028869399/0800 (viz níže Upozornění dárcům). Vašich příspěvků bude využito na nákup zdravotnického materiálu podle požadavků Misionářek lásky z Kolkaty v Indii 2. Účastnit se přípravy kontejnerových zásilek – pravidelně se scházíme: * v Brně – jednou týdně v suterénu fary kostela svatého Jakuba, Rašínova 5, bližší informace na telefonním čísle 543 331 527 (od 20 do 21 h) a mobilu 608 879 663 * v Praze – jednou za dva týdny v klášteře svaté Voršily u Národního divadla, vchod z ulice Ostrovní, č. 11. Bližší informace na telefonním čísle 732 858 163 * Další centra pomoci jsou: Česká Skalice, Dobruška, Jihlava, Mladkov, Olomouc, Staj, Humenné. 3. Přípravou a nabídnutím informativních letáků nebo tohoto časopisu dalším lidem dobré vůle 4. Věcnými dary – zdravotnický materiál po předchozí domluvě 5. Překladatelskou prací z anglického, německého a dalších jazyků do češtiny, případně obráceně 6. Podporou osvěty k záchraně nenarozených dětí 7. Pomocí nastávajícím matkám, které potratáři nutí k usmrcení nenarozených dětí, aby tyto matky dostaly sílu obhájit život svých dětí (povzbuzení, konkrétní pomoc, poskytnutí našeho telefon čísla 776 781 066) 8. Seznamováním lidí dobré vůle s tragickou životní situací nejubožejších ve třetím světě – prostřednictvím literatury, fotografií, filmů, které Vám na Vaše přání zašleme poštou 9. Nabídněte některou z našich přednášek – O životě a práci Misionářek lásky v Indii; nebo O ochraně nenarozeného života a o boji proti eutanázii. Přednášky jsou naprosto zdarma a je možné je nabídnout jak jednotlivcům, tak skupinám nebo kolektivům.
Upozornění dárcům Poděkování, které dárcům posíláme, je podle zákona č.586/92 Sb. o daních z příjmů dokladem k ročnímu daňovému zvýhodnění: - zaměstnancům se za uplynulý rok část daru vrátí snížením daně, pokud si o ně zažádají do poloviny února ve své mzdové účtárně; - podnikatelé si mohou o darovanou částku snížit základ daně v přiznání k dani z příjmů. 1) Abychom Vám mohli písemně potvrdit přijetí daru, prosíme Vás o vyplnění adresy a částky na poštovních poukázkách typu „A“ HŮLKOVÝM PÍSMEM a výraznou černou barvou. Ve zprávě pro příjemce nám vždy, prosíme, uveďte, pokud nechcete, abychom Vám písemně odpovídali, nebo jiné Vaše požadavky. 2) Potřebujete-li potvrzení u příspěvků zasílaných z Vašeho účtu nebo u příspěvků zasílaných složenkou přes vlastní účet u některého peněžního ústavu, sdělte nám, prosíme, svou adresu, datum zaslání, způsob zaslání a výši Vašeho příspěvku, a to buď e-mailem, dopisem, telefonicky nebo textovou zprávou na příkazu k úhradě. Potvrzení Vám rádi vystavíme, abyste mohli získat daňovou úlevu 22
Zamysleme se nad sebou a přiznejme své hříchy… Motto: „Běda vám, boháči, protože neštěstí, jaké připravujete sobě, je větší, než jaké způsobujete jiným.“ papežský kazatel kněz, kapucín, Raniero Cantalamessa, OFMCap Váš Otec je jeden, všichni jste sestry a bratři Každý z nás je člověk. Všichni jsme lidé. A jaksi mimovolně chápeme, že lidstvo jako celek má stejný původ, že jsme navzájem spřízněni. Drtivá většina lidí má i dojem jakéhosi bratrství, které si sice v běžném životě příliš neuvědomujeme, ale jistě si dokážeme představit situaci, kdy by bylo naprosto jedno, jestli nám život zachraňuje černoch, Číňan nebo Indián. Někteří z nás mají tomuto dojmu možná ještě nadřazeno vědomí Boha jakožto všem společného Otce, z čehož se pocit bratrství odvíjí automaticky. Jsme-li tedy schopni vnímat se navzájem jako jeden celek, možná i jako jedna rodina, potom by nám nemělo činit potíže chápat Zemi jako společné vlastnictví, jako prostor daný k užívání všem bez rozdílu, protože - jaký by mohl být mezi sourozenci hierarchický rozdíl? A pokud nám žádná z dosavadních myšlenek nečinila žádné zvláštní potíže, na chvilku trošku odbočme. Skutečná situace některých našich sester a bratří Jistě nikdo nebude mít nic proti tomu, když si, dejme tomu, mladý člověk legálním způsobem na letní brigádě vydělá několik málo tisíc. Nikdo se nepohorší ani nad tím, když si za poctivě vydělané peníze vyjede někam na dovolenou, koupí si značkové oblečení nebo třeba nejnovější mobilní telefon. Situace se nám ale podstatně pozmění, když si představíme, že tento mladík, bezstarostně si užívající plodů vlastní práce, má ještě sourozence. Je to o něco málo mladší bratr, který nemá žádné příjmy a spí na ulici, nemá střechu nad hlavou. Je mu asi 16 let, ale vypadá na 11 a váží pouhých 20 kg. Je to proto, že se od narození nikdy dosyta nenajedl a že zbytky, které občas našel v odpadcích, byly jen velmi málo výživné nebo přímo zdraví škodlivé. Jeho tělo vypadá jako kostra potažená kůží a od dětství trpí těžkou podvýživou, v důsledku čehož je i duševně velmi zaostalý, ač má velmi podobnou genetickou výbavu jako jeho starší bratr. Neumí číst ani psát. Za několik málo dní dostane tyfus, tuberkulózu, angínu nebo chřipku, a protože je jeho organizmus ve svých základních funkcích těžce poškozen a oslaben, velmi brzy některé z těchto nemocí podlehne. Zemře úplně sám, bez pomoci a v hrozných bolestech. Přitom by na záchranu jeho života v tuto chvíli stačila antibiotika v ceně 0,2 amerických dolarů (4 Kč)! Oběti hladomoru v Etiopii Smýšlení staršího bratra Jeho již zmíněný starší bratr viděl často v televizi reportáže o „takových“ lidech a věděl, že mezi nimi má svého sourozence. A určitě mi uvěříte, že ho ten pohled někdy „hluboce dojal“. Jednou dokonce až k slzám! Po prázdninách ale za svoje poctivě vydělané peníze odjel kamsi, kam se teď hodně jezdí, nebo si koupil něco, co dnes každý moderní mladý člověk musí bezpodmínečně mít. Krátce potom jeho mladší bratr zemřel. Dobrovolné přestupování Božího a přirozeného zákona Pokud jsme se s vědomím nadcházejících souvislostí mezitím nezřekli závěrů, ke kterým jsme došli na začátku, musíme konstatovat, že každý z nás je tím starším bratrem, ale každý z nás má ne jednoho, nýbrž 852 miliony chronickým hladem trpících sourozenců.5 Jeho sourozenci jsou i nenarozené děti, zabíjené interrupcemi, aby se na ně nemusely platit dávky a aby neobtěžovaly své rodiče. Novorozeňata, která jsou vlastními matkami odkládána na smetiště jen proto, že pro ně nemají mléko. Stařečci, kteří klesají vysíleni mezi popelnicemi, aby okolo nich lidé lhostejně procházeli, dokud nezemřou. Nechybí nekonečný zástup malomocných, k nimž byste se pro zápach neodvážili ani přiblížit, natož jim pohlédnout do znetvořených tváří.6 To jsou naši bratři a sestry. Je snad třeba, abychom uváděli příklady toho, jak na tuto situaci reagujeme my jako sourozenci? Raději si uveďme jen několik čísel 5 6
OSN: Hladem umře ročně 6 milionů dětí, (22.11.2005), http://aktualne.centrum.cz/clanek.phtml?id=2870 Werenfried van Straaten, Slzy Boží, Signum unitatis 1991, Raoul Follereau, Sám nemůžeš být šťasten, Agnesa G.J., Legenda chodí bosá, Vydavateľstvo Osveta 1990
23
vypovídajících dostatečně výmluvně o tom, jaká je naše reakce jako celku. Mám na mysli nás, tu nepatrnou část rodiny, která měla to štěstí (ale je to vlastně štěstí?), že se narodila na místě toho staršího ze dvou dříve zmíněných sourozenců. Každoročně se utratí (v dolarech= USD a Kč)... 7 v Evropě za: zmrzlinu cigarety pivo v Americe za: potravu pro zvířata chovaná v domácnosti přípravky na hubnutí alkohol a tabákové výrobky parfémy v celém světě za: pornografie b drogy zbraně
11 miliard USD 50 miliard USD 189 miliard USD 40 miliard USD
= = = =
231 miliarda Kč 1 050 miliard Kč 3 969 miliard Kč 840 miliard Kč
60 miliard USD 131 miliarda USD 20 miliard USD 97 miliard USD 400 miliard USD 1 339 miliard USD
= = = = = =
1261 miliarda Kč 2 751 miliarda 420 miliard Kč 2 037 miliard Kč 8 400 miliard Kč 28 119 miliard Kč
Zhruba tímto způsobem a v tomto měřítku zachází jedna malá část naší velké lidské rodiny s naprostou většinou společného dědictví. Nemuseli bychom z toho mít špatné svědomí, kdyby i toto nebyla realita: Podle OSN by stačilo (v dolarech= USD)...8 6 miliard USD... ...aby všechny děti na světě mohly chodit do školy. 9 miliard USD ... ...aby všude lidem tekla nezávadná pitná voda. 13 miliard USD ... ...aby nikdo nemusel hladovět a každý zajištěnu alespoň základní zdravotní péči.
člověk
měl
Vědomé přestupování Božího i přirozeného zákona V dnešním světě informačních technologií a komunikačních prostředků již nikdo nemůže říci (jak by před 100 lety snad mohl), že o ničem takovém neví. Velmi dobře tušíme, v jaké strašné bídě žijí mnozí naši bratři a sestry. Jenom si to jaksi nepustíme k srdci, aby nás to náhodou neznepokojilo, nebo ještě hůř - nenutilo k nějaké činnosti. Dejme si proto dobrý pozor, aby i pro nás neplatila slova proroka Izaiáše: „Mnoho viděli, ale nedbají na to, s otevřenýma ušima neslyší nic“ (srov. Iz 42, 20).
Nouzové příbytky indických nejchudších po dešti
Mea maxima culpa (Má veliká vina) ... Pro velkou část z nás je ještě velmi nepřijatelná myšlenka spoluzodpovědnosti za bídu a utrpení celého světa. Míváme tendenci přesouvat vinu na nějakou neutrální vnější sílu. Lidé se často rozhořčují nad tím, že Bůh dopouští katastrofy, bolest, hlad, ..., ale ani je nenapadne, aby je znepokojovalo, že se oni nesmilují nad jediným svým bratrem. Není třeba zazlívat Bohu, že ve světě je bída, přičítejme to sami sobě. Jeden člověk viděl holčičku, která se třásla zimou a plakala hlady. Byl pobouřen a vykřikl: „Bože, kde jsi? Proč něco neuděláš pro toto nevinné stvoření?!“ Ale nějaký vnitřní hlas mu odpověděl: „Ano, něco jsem udělal. Udělal jsem tebe!“ Okamžitě pochopil. 9
Uslyšíte-li dnes Boží hlas, nezatvrzujte svá srdce Jsme i my schopni pochopit? Dokážeme si uvědomit, že svůj život můžeme zhodnotit jen tak, že ho dáme do služeb druhým? (srov. Jan 12, 24-25) Snad se shodneme na tom, že všichni lidé bez rozdílu jsou povoláni k tomu, aby se stali lepšími. Každému z nás je za tímto účelem dán život a vyměřen čas. Blahoslavená Matka Terezie z Kolkaty má jistě pravdu, když říká, že hodnota lidského života je určena 7
1 USD = 21 Kč (24.6.2010); zdroje čísel uvedených v tabulce najde čtenář ve Výroční zprávě Nadace za rok 2008 Human Development Report 1998 (HDR 1998) Chapter 1, Table 1.12 The world’s priorities? (annual expenditure) [Kapitola 1, Tabulka 1.12 Priority ve světě? (každoroční útraty)], str. 37; http://hdr.undp.org/reports/global/1998/en/ 9 Raniero Cantalamessa, Chudoba, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996 8
24
tím, jakým množstvím lásky je naplněn. Pak bychom se tedy vzápětí měli ptát na způsob, jak onu lásku projevit. Vzápětí proto, že náš pozemský život je skutečně časově omezen a že žádná z těch minut, které jsou nám dány k rozhodování, se již nevrátí; a po způsobu bychom měli pátrat z toho důvodu, že láska nezáleží v citech, ale pravou láskou se stává teprve v činech.
Drobty z našeho stolu nestačí (boháč a Lazar) Ale nenechme se mýlit. Může se nám velice dobře stát, že, jati soucitem, nalezneme na dně svého srdce opravdu kousek skutečné lásky a dokážeme ho i proměnit ve skutek. V tu chvíli nás může zaplavit opojný pocit vlastní ušlechtilosti, může se nám náhle zdát, že jsme vystoupili na vrchol ctností a octli se na výsluní dokonalosti. Nepodlehněme však této „krásné“ lži! To, co jsme totiž udělali, byla nejspíš jen nepatrná část toho, co udělat je naše možnost i povinnost. Svatý Tomáš Akvinský píše, že „přebytky bohatých patří z přirozeného práva chudým“.10 Pozor: Odpadky bohatých nepatří podle přirozeného práva chudým. Zřekneme-li se Indické dítě jí odpadky tedy všeho, co nezbytně nepotřebujeme k životu, ve prospěch těch, kteří se ne vlastní vinou narodili v bídě, „pouze“ naplníme spravedlnost, uděláme jen to, co je mezi sourozenci opravdu ta nejpřirozenější věc. Nebo nás rodiče snad vždycky důsledně nevedli k tomu, abychom se rozdělili se svou sestřičkou či bratříčkem? Což by nezpůsobil otci sedmi dětí nepředstavitelnou bolest pohled na to, jak se pokaždé dvě děti zmocní všeho, co je na stole, a nechají ostatních pět s prázdným žaludkem?11 Konejme tedy svou povinnost nejen s radostí, ale také s pokorou a s vědomím, že neděláme nic, za co bychom se mohli s uspokojením plácat po ramenou, a že máme ještě velké nedostatky. Nevěřící a křesťané - dvojí míra viny Tváří v tvář všem uvedeným skutečnostem si ale můžeme všimnout, že se přece jen dělíme na dvě skupiny, z nichž je každá volána k zodpovědnosti trochu jinak. Jako by každé z těch dvou dětí, které vždycky snědí všechno i těm ostatním, neslo rozdílnou míru viny. Jedno z nich totiž neplní své přirozené povinnosti, ale to druhé neplní ani přirozené, ani nadpřirozené. To první - nevěřící - jednoduše nad takovými věcmi nepřemýšlí, protože je to pohodlnější, ale to druhé - křesťan - se samo z vlastní vůle rozhodlo a zavázalo, že bude celým srdcem milovat rodiče (Boha) a všechny bratry a sestry (bližní), a ze všech sil že se jim bude snažit svou lásku projevovat. Šťastný otec mu k něčemu tak krásnému přislíbil všemožnou podporu a potřebné prostředky (Boží slovo a svátosti), prohlásil ho za své nejmilovanější adoptivní dítě a udělil mu spoustu výsad. Dítko každodenně přijímá vše, co potřebuje, nicméně - tak jako dřív - těch pět zůstává opět, den po dni, hladových. Slovo z úst nejpovolanějších - papež Jan Pavel II. Mnozí křesťané se možná v dítěti s ušlechtilým předsevzetím a udělenými privilegii poznali. Ano, skutečně. Všichni lidé jsou k lásce voláni, ale křesťané jsou k ní navíc svobodně a plně zavázáni. A přece je tak zoufale málo z tohoto závazku plněno! Ale kdo ze všech lidí na Zemi je povolanější, aby mírnil utrpení celého světa, přinášel lásku tam, kde se jí nedostává, a pomáhal všem, kteří to nejvíce potřebují, než právě křesťané? Vždyť oni mají být tím živým důkazem Boží lásky! Kristův zástupce papež Jan Pavel II. k tomu vyzýval všechny Boží děti v encyklice Sollicitudo rei socialis (r. 1987) slovy: „Církvi, jejím služebníkům i všem věřícím jejich povolání přikazuje mírnit bídu nuzných, ať blízkých nebo vzdálených, a to nejen ze svého přebytku, ale i z toho, co je k životu nezbytné. Doléhá-li nouze, je přímo zločinem hledět si více nádhery chrámů a bohoslužeb, než jiných nezbytných potřeb; právě naopak je žádoucí to všechno
10 11
Papež Jan Pavel I. (1912-1978) jako biskup prodal kostelní zlato, prsten, vzácný kříž a darovaný zlatý řetěz, aby získal peníze na ústav pro postižené děti. Vyzýval své kněze, aby následovali jeho příkladu
sv. Tomáš Akvinský, Summa theologie II-II, ot. 66, čl. 7 Raniero Cantalamessa, Chudoba, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996
25
přenechat jiným, aby se mohl poskytnout chléb, nápoj, oděv a přístřeší těm, kdo je postrádají.“12 Co na to říká naše svědomí…?
Svatí Učitelé Církve Za všechny svatý Jan Zlatoústý, biskup: „... tomu, kdo nedbá na skutky lásky, hrozí zatracení, neuhasitelný oheň a trest ve společnosti zlých duchů.“ Trpící bratr je drahocennější příbytek Boží než chrám. (Lekcionář pro denní modlitbu Církve se čtením, sobota 21. týdne, 2. čtení) Katechismus nás dále upozorňuje: Lidi nesmíme poslouchat, když dovolují nebo nařizují něco proti zákonu Božímu. Svatý Petr se ohrazuje proti veleradě: „Je-li spravedlivé před Bohem, abychom poslouchali více vás, než Boha, posuďte sami!“ (Sk 4,19) My potřebujeme chudé, bez milosrdenství se nemůžeme zachránit na věky Nejde nám tu ale o obviňování, jako spíše o blaho pro všechny. A proto se pokusíme vše dosud řečené obrátit naruby slovy jedné z nejpovolanějších - blahoslavené Matky Terezie z Kolkaty: „Drazí, nedomnívejte se, že chudí vás potřebují. Vždyť dobrý Bůh jim všechno strádání vynahradí na věčnosti (sr. Luk 6, 20-23). Ne chudí potřebují nás, ale my potřebujeme chudé. Abychom se naučili Krista milovat právě v těch nejchudších z chudých (sr. Mt 25, 31-46). Ukládejme si tedy peníze k nejchudším (ke Kristu v nejubožejších). Je to lepší, než dělat zázraky. Pokud děláte zázraky, jste Boží dlužníci. Ale pokud dáváte almužny, je vaším dlužníkem Bůh. A kde je váš poklad, tam je i vaše srdce.“ Rozum a svobodná vůle Budeme Bohu skládat účty ze všech mohutností, kterými vybavil Bůh naši duši. Rozum: „Jestliže jste co vykonali pro jednoho z mých nejmenších bratří (nejubožejší, pokud o ně ještě nikdo nepečuje), vykonali jsme to pro mě.“ (Mat 25,40) Svobodná vůle: „Děti, nemilujme slovem, ani jazykem, nýbrž skutkem a vpravdě!“ (1 Jan 3,18) Milosti Boží je k spáse nevyhnutelně potřeba Ze všeho, o čem jsme tedy mluvili, nakonec vyplývá, že nejen soucit a láska k bližnímu nás může a měla by pohnout k činům, ale také rozum, starost o sebezdokonalení a vlastní spásu, a tedy i láska k sobě samému nás neomylně vede k tomu, abychom překonali sobectví, rozdělili se a proměnili svůj život v lásku. Bez pomoci nejpotřebnějším bychom se do nebe nedostali.
• Hlavním cílem Nadace sv. Františka z Assisi je pomoc těm nejpotřebnějším lidem na celém světě. • Nejpotřebnějším proto, že dokud na světě existují bída a utrpení, je logické, ale i morální, začít je mírnit tam, kde zasahují lidské životy nejkrutěji a kde lidská důstojnost trpí nejvíce. • Na celém světě proto, že národnosti ani vyznání nemohou činit bolest člověka menší, ať je kdekoli. • Dobrovolní spolupracovníci Nadace sv. Františka z Assisi připravují a následně odeslali zdravotnický materiál ve 25 velkoobjemových kontejnerech Misionářkám lásky v indické Kolkatě, neboť u nich je záruka, že se pomoc opravdu dostane těm nejpotřebnějším (malomocným, umírajícím, opuštěným dětem ...) a výhradně jim.
Prosíme proto pro Boží lásku všechny lidi dobré vůle, aby se připojili k našemu dílu lásky ve prospěch Krista v jeho nejubožejších (podrobnosti o spolupráci na záchraně lidských životů naleznete na str. 22).
Kontakt: Nadace svatého Františka z Assisi, Elišky Krásnohorské 59, 618 00 Brno telefon 543 331 527 (20 až 21 hod.), mobil 608 879 663, e-mail:
[email protected], www: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/
12
Sollicitudo rei socialis. Encyklika Jana Pavla II. o starosti církve o sociální otázky z 30. prosince 1987. In: Sociální encykliky (1891 -1991). ZVON, České katolické nakladatelství a vydavatelství, Praha, 1996, s. 351
26
