Občasník. Nadace sv. Františka z Assisi. č. 22, září Zdarma. Neprodejné

Zdarma. Neprodejné.

Občasník Nadace sv. Františka z Assisi č.

22, září 2014

Odeslali jsme 29. kontejner

Myšlenky Matky Terezy

Papež František: Katecheze o darech Ducha svatého

O pravé úctě a lásce k Panně Marii

Rozmluva duše a Krista

Svatý Pius X.

Prosíme, půjčujte lidem dobré vůle. Chybějí-li Vám starší čísla Občasníku, rádi Vám je zašleme.

OBSAH Úvod 3 1. S Vaší pomocí jsme poslali Misionářkám lásky další kontejner 4 2. Myšlenky blahoslavené Matky Terezy na každý den 5 8. pokračování - srpen ........................................................................................................................................ 5 3. Papež svatý Pius X. – „Všechno obnovit v Kristu“ 8 4. Papež František – katecheze o sedmi darech Ducha svatého 15 5. Duchovní poezie – Duet „Rozmluva duše a Krista“ od svatého Alfonse z Liguori 21 6. O pravé úctě a lásce k Panně Marii 22 7. Počuli sme slovo Pánovo 24 Zostaňte v meste, kým nebudete vystrojení mocou zhora................................................................................ 24 Zamysleme se nad sebou ... 25

Nadace sv. Františka z Assisi, Brno Nadace byla založena v roce 1993 v Brně s cílem pomáhat těm nejchudším z chudých. Spolupracuje s indickou řeholí Misionářky lásky, kterou v Kolkatě založila blahoslavená Matka Tereza roku 1948. Sestry a bratři jsou známi velkou obětavostí a láskou, s jakou zdarma pracují pro chudé, a také důslednou evangelijní chudobou. Od roku 1999 jsme poslali do Kolkaty Misionářkám lásky 29 kontejnerů s 314 tunami darů v hodnotě přes 84,8 milionů Kč. Kontejnery vždy obsahují zdravotnický materiál: léky, léčiva, infuzní soupravy, obvazy, gázu, vatu, injekční jehly a stříkačky, invalidní vozíky, podpažní berle atd. Tohoto zdravotnického materiálu využívají Misionářky lásky k léčení malomocných a k záchraně umírajících. Další oblastí činnosti Nadace sv. Františka je ochrana života člověka od početí do přirozené smrti. Nejchudším z chudých pomáháme podle vzoru Matky Terezy bezplatně, naopak přidáváme k příspěvkům dárců vše, co dokážeme uspořit. V Nadaci pracuje 5 absolventů katolické Cyrilometodějské teologické fakulty univerzity Palackého v Olomouci. Nakládka 29. kontejneru (Brno, 28. 7. 2014)

Za dárce, dobrodince a podporovatele díla Matky Terezy necháváme každou neděli sloužit mši svatou.

Kontaktní informace Adresa: Nadace svatého Františka z Assisi, ul. Elišky Krásnohorské 59, 618 00 Brno-Černovice mobil 721 550 623 (Mgr. Dana Jarošová), mobil 608 879 663 (Ing. David Cichra) e-mail: [email protected], internetové stránky: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/ Bankovní spojení: Česká spořitelna, č. ú. 2028869399/0800 - misie; účet č. 1346868389/0800 - nenarozený život

Odeslané kontejnery, svou práci a svůj život svěřujeme do ochrany svatému archandělu Michaelovi: „Svatý Michaele archanděli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým. Ty, kníže nebeského vojska, svrhni božskou mocí do pekelné propasti satana a jiné zlé duchy, kteří obcházejí světem ke zkáze duší. Amen.˝

2

Úvod Vážení dárci, dobrodinci a spolupracovníci, zasíláme Vám další číslo našeho Občasníku. Předkládáme v něm opět vzory svatých – blahoslavenou Matku Terezu, svatého papeže Pia X., jehož 100. výročí odchodu do nebe jsme si letos připomínali, a vzor největší – Pannu Marii.

Naše činnost V květnu a červnu jsme uskutečnili 2 přednášky o životě a díle Matky Terezy a jejích pokračovatelek, sester Misionářek lásky. Jedné přednášky se zúčastnili farníci v Náměšti nad Oslavou, druhou vyslechli žáci 6. – 9. tříd ze Základní školy v Polné v rámci výuky náboženství. Prosíme, máte-li možnost uspořádat tuto bezplatnou přednášku ve svém okolí (škola, farnost, Domov pro seniory atd.), napište nám nebo zatelefonujte, rádi k Vám přijedeme. Přednášky v Náměšti nad Oslavou a v Polné.

Na konci července jsme díky Vaší pomoci a dalších dárců mohli nakoupit zdravotnický materiál a spolu s věcnými dary jej odeslat ve 29. kontejneru Misionářkám lásky do Kolkaty. Sestry jej využijí ve svých střediscích pro malomocné, pro nemocné, umírající, v bezplatných ošetřovnách, v domovech pro opuštěné děti. Podrobnější informace uvádíme na str. 4.

Co si můžete přečíst v tomto čísle Uvádíme další myšlenky blahoslavené Matky Terezy na každý den v měsíci. V životopise papeže svatého Pia X. si všimněme, jak bohatým požehnáním pro každé jeho podnikání, ať už zastával službu kněze, biskupa či papeže, ho Bůh zahrnul, protože se s krajní obětavostí staral o chudé. V době svatodušní nás zaujaly katecheze papeže Františka o darech Ducha svatého. Papež nás povzbuzuje, abychom o dary moudrosti, rozumu, rady, síly, zbožnosti, umění a bázně Boží vytrvale a s důvěrou prosili. Ke stejnému tématu se vyjadřuje Evangelium v části Počuli sme slovo Pánovo. Svatá Terezie z Lisieux, svatý Maxmilián Kolbe a žakovecký farář Marián Kuffa (o němž jsme psali v minulém Občasníku) vypovídají, že pravá úcta a láska k Matce Boží spočívá v tom, že jako Ona v každé, i sebetěžší životní situaci, ochotně a s láskou přijmeme a plníme Boží vůli.

„Ve všem konání buďte svatí, jako je svatý ten, který vás povolal. Stojí přece v Písmě: Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ (1 Pt 1, 15-16)

3

1. S Vaší pomocí jsme poslali Misionářkám lásky další kontejner Vážení dobrodinci, milí spolupracovníci, za Vaše příspěvky jsme nakoupili zdravotnický materiál v hodnotě 4 269 595 Kč a spolu s věcnými dary jsme ho odeslali 29. kontejnerem 28. července do Kolkaty. Naložili jsme do něj 12,5 tuny darů: léčiva (antibiotika, léky proti bolesti Panadol, Veral a Apo-Ibuprofen, vitaminový preparát ABC…Z Vit-multivitamin, B komplex mitte, hroznový cukr Glukopur, Calcium 500 šumivý forte eff., dezinfekci do ran Betadine), obvazy, pružná obinadla, vatu, 7 mechanických invalidních vozíků, infuzní soupravy, injekční jehly a stříkačky, chirurgické rukavice aj. Díky Bohu a vstřícnosti firem a výrobců, kteří nám poskytli výhodnější ceny, jsme nakoupili zdravotnický materiál s výraznými slevami. S jejich pomocí se nám tak podařilo kontejner pro nejpotřebnější uskutečnit. Děkujeme firmám Batist Medical a. s., Hartmann Rico a. s, Phoenix a. s., Gama Group a. s., Natura a. s., Mölnlycke Health Care s. r. o. a Šance, družstvo handicapovaných. Pro vyléčené malomocné jsme přijali darem od Úrazové nemocnice v Brně, Domova u fontány z Přelouče, Kliniky Na Košíku z Prahy, firmy Erilens s. r. o. a firmy DMA Praha s. r. o.: 3 chodítka, 40 párů dřevěných berlí a francouzských holí, pryžové násadce na berle a gumové chrániče podpažních berlí. Drobní dárci věnovali jeden invalidní mechanický vozík, 22 párů dřevěných berlí a francouzských holí a tři ortézy. Maminky z Těšínska a Prostějovska darovaly opuštěným kojencům 32 kojenecké lahve a jednu termoláhev. Nakládat jsme začali v noci 27. července ve firmě Batist v Červeném Kostelci a pokračovali druhý den brzy ráno ve skladech v Brně Modřicích. Po odbavení na brněnské celnici tahač převezl kontejner do německého přístavu v Hamburku, kde byl přeložen na dopravní loď COSCO BEIJING. Do kolkatského přístavu byl kontejner dopraven 8. září. Další, 30. kontejner, bychom s Boží a Vaší pomocí chtěli připravit nejpozději příští rok v létě. Děkujeme ze srdce všem, kteří jste se podíleli na přípravě a odeslání kontejneru ať už finanční pomocí, věcnými dary, osobní účastí na pracovních setkáních v Praze a Brně nebo obětováním svých modliteb, utrpení, nemocí a bolestí. S vděčností na Vás a Vaše rodiny pamatujeme v modlitbách a při mši svaté, kterou za Vás necháváme sloužit každou neděli. Mgr. Dana Jarošová předsedkyně správní rady Nadace

Loď COSCO BEIJING s kontejnery

4

2. Myšlenky blahoslavené Matky Terezy na každý den 8. pokračování - srpen Na pokračování pro Vás otiskujeme knihu „Matka Tereza – myšlenky na každý den“, kterou uspořádal bratr Angelo Devananda, MC. Rádi Vám ji zapůjčíme. V každém dalším čísle Občasníku pro Vás otiskneme jeden měsíc z této knihy. Tyto vzácné myšlenky Vám doporučujeme číst rozjímavým způsobem (modlitba, četba textu z jednoho dne, uvažování, předsevzetí, závěrečná modlitba.) 1. srpna: Jeho láska k nám vedla Krista do Getsemanské zahrady a na Kalvárii. Vzal na sebe náš hřích a hříchy světa. Kdybychom byli všichni čistí jako andělé a čestní jako světci, nemusely by existovat Misionářky lásky. Bůh pozvedl lidi k nejvyšší důstojnosti svých adoptivních dětí, a přece ho lidé podle toho nemilují. Mezi Bohem a lidmi je propast a Bůh hledá někoho, kdo by tuto propast překlenul a kdo by ho prosil, aby lidi nezahubil. My Misionářky lásky vyplňujeme tuto propast tím, že s radostí děláme to, co bychom podle přirozenosti nenáviděly. Děláme vše, co můžeme, abychom nechaly Boha zapomenout na nevděčnost lidí, kterou odpovídají na jeho bezmeznou lásku, a abychom mu připomínaly jeho milosrdenství. Visí před námi na kříži a volá: „Žízním!“ Misionářky lásky dělají vše, co se zdá být pro svět bláznovstvím, jen aby uhasily žízeň božského Pána. Je naším požehnáním, že máme malý podíl v následování kříže. 2. srpna: Všimněte si Kristova soucitu s Jidášem, kterému se dostalo tolik lásky a který přesto zradil svého Mistra; Mistra, který zachoval posvátné mlčení a nechtěl ho prozradit před učedníky. Ježíš mohl mluvit otevřeně a prozradit Jidášovy skryté úmysly před ostatními, ale neudělal to. Projevil mu raději lásku a milosrdenství. Místo toho, aby ho odsoudil, nazval ho přítelem. Kdyby se byl Jidáš podíval do Ježíšových očí tak, jak to udělal Petr, byl by dnes přítelem Božího milosrdenství. Ježíš byl vždy plný soucitu. 3. srpna: Ježíš je Světlo, Ježíš je Pravda, Ježíš je Život. I my musíme být světlem lásky, pravdou pokory, životem svatosti. 4. srpna: Naše díla lásky nejsou ničím jiným než prací pro mír. Konejme svou každodenní práci doma či jinde se stále větší láskou a dokonalostí, neboť všude je tentýž Kristus, který říká: Hladověl jsem: nejen po chlebě, ale také po pokoji, který přichází z čistého srdce. Žíznil jsem: ale ne po vodě, nýbrž po míru, který tiší vášnivou žízeň touhy po válce. Byl jsem nahý: nechyběly mi šaty, ale ona nádherná důstojnost mužů a žen a jejich úcta k vlastnímu tělu. Byl jsem bez přístřeší: ale nechybělo mi přístřeší z cihel, nýbrž chápající srdce, ochrana a láska. 5. srpna: Aby byla láska pravdivá, musí bolet. Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna. A Syn tak miloval svět, že dal svůj život. Ježíš říká (srov. Jan 15,9): „Jako Otec miloval mne (tím, že mě dal světu), tak já jsem miloval vás (tím, že dávám sám sebe).“ Tímto dáváním je modlitba, oběť čistoty, chudoby, poslušnosti, dobrovolná služba konaná s velkodušností. 6. srpna: Musíme milovat, až to bolí! Nestačí říci: „Miluji.“ Musíme tuto lásku vložit do konkrétních skutků. A jak se dělá ono „až to bolí“? Před nějakým časem jsme neměly v našem dětském domově cukr pro děti. Jeden čtyřletý chlapec zaslechl, že „Matka Tereza nemá cukr pro děti.“ Šel domů a řekl rodičům: „Nebudu jíst tři dny cukr, protože chci dát svůj cukr Matce Tereze.“ Po třech dnech ho k nám rodiče přivedli. Byl tak malý, že sotva uměl vyslovit moje jméno, a přece mě naučil, co to znamená milovat velikou láskou. Nezáleželo na tom, kolik dal, ale že dal s tak velikou láskou, až to bolelo. 7. srpna: Před několika týdny jsem dostala dopis od děvčátka z Ameriky. Dívka se připravovala k prvnímu svatému přijímání. Řekla rodičům: „Nedělejte si starosti s mými šaty k prvnímu svatému přijímání. Půjdu ve své školní uniformě. Žena, uzdravená A nechystejte také žádnou oslavu. Dejte mi, prosím, místo toho peníze, chci je z rakoviny na přímluvu poslat Matce Tereze.“ Podívejte se, jak už ta malá dívenka uměla milovat, až Matky Terezy to bolelo.

5

8. srpna: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Odstraňte tato přikázání a celé velké dílo Kristovy Církve se rozpadne v trosky. Neboť Ježíš přišel na svět, aby dal lásce k bližnímu její náležité místo v srdcích lidí. Řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). Toto přikázání bude trvat po celou věčnost. Pravou lásku k našemu bližnímu projevujeme tím, že mu přejeme jen to dobré, a to dobré také uskutečňujeme. 9. srpna: Poslyšte, jak k vám mluví Ježíš – ten, kdo s vámi spolupracuje: „Přeji si, abyste byly mým ohněm lásky mezi chudými, nemocnými, umírajícími a mezi malými dětmi; chci, abyste přiváděly chudé ke mně.“ Naučte se této větě zpaměti a až vám bude chybět velkodušnost, zopakujte si ji. Můžeme odmítnout Krista právě tak, jako můžeme odmítnout člověka: „Nedám ti své ruce, abys jimi pracoval, nedám ti své nohy, abys mohl chodit, svou mysl, abys mohl studovat, ani své srdce, abys mohl skrze ně milovat. Klepeš na dveře, ale já ti nedám klíč od svého srdce.“ Pro Ježíše je hořkou bolestí, zůstane-li duše pro jeho život uzavřená. 10. srpna: Před několika týdny jsem našla na ulici dítě – holčičku a z její tvářičky jsem vyčetla, že má hlad. Nevím, nemohla jsem zjistit, jak dlouho už nejedla. Dala jsem jí kousek chleba a maličká začala jíst kousek po kousku. Řekla jsem jí: „Jez, jez ten chleba! Máš hlad.“ A maličká se na mne podívala a řekla: „Bojím se, že až ten chleba sním, budu mít zase hlad.“ Strach z hladu je cosi hrozného. To malé dítě už zakusilo bolest z hladu, který jste možná ještě nikdy nezakusili a nezakusíte. Ale nezapomeňte se dělit o radost lásky dáváním, až to bolí! 11. srpna: Odejde-li chlapec z pole svého otce a jde pracovat na jiné, pak už není spolupracovníkem svého otce. Být spolupracovníkem znamená pracovat s někým, mít s ním podíl nejen na úspěších, ale také na jeho únavě, pokoření a hanbě. Ti, kteří sdílejí všechno spolu, jsou partnery, dávají lásku za lásku, utrpení za utrpení. Ježíši, tys umřel; dal jsi všechno: život, krev, vše… Teď je řada na mně. I já ti chci dát vše. Obyčejný voják bojuje ztracený někde v řadě, ale ten nejvěrnější se snaží být blízko svého velitele, aby s ním sdílel jeho osud. To je to jediné, na čem záleží, neboť to znamená žít Kristovým životem. 12. srpna: Musíme pracovat s velikou vírou, vytrvalostí, účinností, ale především s velikou láskou a radostí; neboť bez toho by byla naše práce jen prací otroka, který slouží přísnému pánu. 13. srpna: Velikost našeho povolání je také v tom, že jsme povoláni sloužit Kristu v hrozném znetvoření chudých a trpících. Jsme povoláni k tomu, abychom denně vykonávali svou kněžskou službu tím, že se dotýkáme Kristova těla ve formě trpícího lidství a když dáváme svaté přijímání a šíříme tak jeho lásku ke všem, s nimiž se stýkáme. 14. srpna: Pravý vnitřní život působí, že činný život hoří láskou, která vše stravuje. Pomáhá nám najít Ježíše v temných dírách slumů a v bídě chudých, jež budí soucit. Nalézáme jej jako Boha – člověka, nahého na kříži, truchlícího, všemi pohrdaného, muže bolesti podobného červu při bičování a křižování. Vede nás ke službě Ježíši v chudých. 15. srpna: Toužím žít na tomto světě, který je tak daleko od Boha, který se tak daleko odvrátil od Ježíšova světla, abych pomohla našim chudým – tím, že na sebe vezmu něco z jejich utrpení. Můžeme je totiž zachránit jen tehdy, budeme-li s nimi jedno, to znamená, vneseme-li Boha do jejich života, přivedeme-li je k Bohu. 16. srpna: Vím, že všichni milujete chudé – jinak byste se k nám nepřipojili. Snažme se ale všichni, aby naše láska byla ještě laskavější, šlechetnější, srdečnější. Kéž vidí naše oči v hluboké víře ještě jasněji Kristovu tvář ve tváři chudých. 17. srpna: Milosrdná láska k chudým je jako živý plamen: čím sušší je dřevo, tím jasněji hoří. Znamená to, že naše srdce musí být prázdná od pozemských pohnutek a dokonale sjednocena s vůlí Boží. Pak budeme ochotně sloužit, jak to od nás vyžaduje poslušnost. 18. srpna: Udržujte si neustále živou lásku k těm nejchudším. Nemyslete si, že maříte čas, když sytíte hladové, pečujete a navštěvujete nemocné a umírající, když otevíráte dveře a přijímáte opuštěné a vyděděné. Ne! To je naše činná láska ke Kristu. Čím pokornější bude vaše práce, tím větší by měla být vaše láska a výkonnost. Nebojte se oběti, i když s sebou přináší Matka Tereza vypouští život v chudobě. holubici míru (Kanada, 1982) 6

19. srpna: Všichni toužíme po nebi, kde je Bůh. Ale být s ním v nebi můžeme všichni už teď, můžeme s ním být šťastni v tomto okamžiku. Ale být s ním teď šťastný znamená milovat, jak On miluje, pomáhat, jak On pomáhá, dávat, jak On dává, sloužit, jak On slouží, zachraňovat, jak On zachraňuje – a být s ním stále, čtyřiadvacet hodin denně. 20. srpna: Moje drahé děti, bez našeho utrpení by byla naše práce pouze prací sociální, sice dobrou a užitečnou, ale nebyla by to práce Ježíše Krista, nebyla by součástí vykoupení. Ježíš nám chtěl pomoci tím, že měl účast na našem životě, na naší osamocenosti, naší smrtelné úzkosti, naší smrti. To vše vzal na sebe a zanesl do nejtemnější noci; vykoupil nás tím, že se stal jedním z nás. My smíme dělat totéž. Veškerá bezútěšnost chudých lidí, a to nejen jejich hmotná bída, ale i jejich duchovní opuštěnost, musí být vykoupena a my se na tom musíme podílet. 21. srpna: Ježíš byl skoro stále obklopen hlučícím a strkajícím se zástupem. Nadšení lidí bývalo nápadné a často nepříjemné. Na jeho pohodlí mysleli málo, ve své nenucenosti na jeho přítomnost zapomínali. Ale on je snášel, i když ho uráželi. Měl s nimi soucit až do konce. Nestyděl se za společnost hříšníků, nenechával je bez povšimnutí, a když si přáli, mohli být u něho, ať ho to stálo cokoliv. Říkal: „Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky“ (Lk 5,32). My Misionářky lásky jsme opravdu blažené, protože jsme povolány napodobovat tohoto něžného a láskyplného přítele chudých a opuštěných. Stejně jako Kristus jsme obklopeny velkými zástupy. Jsme povolány, abychom byly jeho spolupracovnicemi ve slumech tím, že mu dovolujeme, aby vyzařoval a žil svůj život v nás a skrze nás ve čtvrtích chudých. 22. srpna: Kéž vidí každá z nás v osobě chudého člověka Ježíše. Čím je práce nebo osoba odpornější, o to větší musí být naše víra, láska a oddaná služba našemu Pánu. 23. srpna: Čím těsněji jsme sjednoceny s Bohem, tím větší je pak naše láska a ochota sloužit chudým z celého srdce. Záleží velmi mnoho na jednotě našeho srdce s Bohem. Láska Boha Otce k Synu a Syna k Otci plodí Ducha svatého. Stejně tak láska Boží k nám a naše láska k němu plodí velkorysou, ochotnou a radostnou službu chudým. 24. srpna: Ježíš říká: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ Přijmete-li malé dítě, přijímáte jeho. Podanou sklenici vody dáváte jemu. A abychom jeho slovům rozuměli opravdu správně, říká, že v hodinu smrti budeme souzeni pouze podle toho: „Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem bez domova a vzali jste mne k sobě!“ (srov. Mt 25,35). Hlad se netýká pouze chleba, existuje také hlad po lásce. Nahota se netýká pouze šatů, je také nedostatkem lidské důstojnosti i nádherné ctnosti čistoty, je i nedostatkem úcty jednoho k druhému. Být bez domova neznamená pouze nemít fyzický dům z cihel, ale znamená to také být odmítaný, nechtěný, nemilovaný. 25. srpna: Papež Pavel VI. říká, že povolání znamená schopnost duší vnímat úpěnlivé hlasy těch, kteří na světě trpí, postrádají útěchu, vedení a lásku. Tento požadavek nádherně splňuje náš slib srdečné a ochotné služby chudým. Tak jako Ježíš přišel, aby činil dobro, uzdravoval nemocné, vyháněl zlé duchy a hlásal království Boží, tak i my jsme zde, abychom neúnavně hledaly ve městech i na vesnicích, dokonce i v popelnicích chudé, nemocné, opuštěné, slabé, umírající; pečujeme o ně, pomáháme jim, navštěvujeme je, přinášíme jim poselství o Kristu a snažíme se ze všech sil, abychom je přivedly k Bohu. 26. srpna: Přijímáme chudobu ne proto, že by nás k ní někdo nutil, ale volíme si chudobu z lásky k Ježíši; protože on, ačkoliv byl bohatý, stal se pro nás chudým. Kéž bychom neklamali sami sebe. 27. srpna: Slibem chudoby se zbavujeme majetku a svobodného užívání časných statků. Ctnost chudoby ničí neuspořádané lpění na věcech tohoto světa. Slib je prostředek, ctnost je cílem. Hlavním prostředkem k zachování podstaty chudoby je přísné zachovávání společného života; to znamená: každý, i představený, má být spokojen s jídlem, oblečením a vybavením, které mají všichni stejné, bez nejmenších výsad, bez jiných

7

vydání než těch, co jsou nezbytně nutná. 28. srpna: Musíme dělat vše, co je v našich silách, aby náš pohled zůstal jasný a svobodný od nástrah světa, aby se naše služba mohla stát jediným svobodným a šlechetným činem lásky. Takový pohled učinil bratra Damiána de Veuster apoštolem malomocných, svatého Vincence z Pauly otcem chudých. Také nás pohnul, abychom se zřekly všeho a sloužily chudým. 29. srpna: Svět to považuje za bláznovství, že si libujeme v chudém jídle, že jíme syrovou a chuťově málo upravenou stravu, že máme jen tři hábity vyrobené z hrubého sukna nebo starých sutan, že je zašíváme a že o ně velmi pečujeme a nechceme jiné; že nás těší chodit v botách jakéhokoliv tvaru a barvy; že se koupeme jen v jednom kbelíku vody v malé koupelně; že těžce pracujeme a potíme se, a přece nechceme mít klimatizaci; že býváme hladové i žíznivé, a přesto nejíme v rodinách; že nechceme mít rádia a gramofony, které by osvěžily naše nervy po celodenní těžké práci; že chodíme daleko pěšky v dešti nebo za horkého letního dne, jezdíme na kole či cestujeme v tramvaji, v přeplněných vlacích; že spíme na tvrdých postelích a odstraňujeme měkké matrace, které by mírnily bolesti těla po celodenní těžké práci, že klečíme na hrubých a tenkých kobercích v kapli a nechceme měkké a tlusté; že chceme ležet v nemocnicích na společných pokojích mezi Kristovými chudými, ačkoliv bychom mohly dostat soukromé pokoje; že těžce pracujeme doma i venku, ačkoliv bychom mohly snadno zaměstnat služebné a dělat jen lehčí práci; že s oblibou myjeme záchody a špínu v Nirmal Hriday a Shishu Bhavan (dům pro novorozence odložené na ulici), jako by to byla nejkrásnější práce na světě, a že to vše považujeme za projev úcty k Bohu. Podle světa promarňujeme svůj cenný život a zakopáváme hřivny - své talenty. Jistě, naše životy jsou zmařené, díváme-li se na ně jen světlem rozumu. Náš život nemá smysl, nedíváme-li se na Krista v jeho chudobě. 30. srpna: Náš Pán nám dává živý příklad: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil“ (Mt 8,20). Už od prvního dne své lidské existence byl vychováván v chudobě, jakou nemůže nikdy pocítit žádný lidský tvor, neboť „ačkoliv byl bohatý, stal se pro vás chudým“ (srov. 2 Kor 8,9). Jsem jeho spolupracovnicí a jako „druhý Kristus” musím být tedy vychovávána a živena touto chudobou, kterou ode mne žádá náš Pán. 31. srpna: Chudoba našeho Spasitele je dokonce větší než chudoba nejchudších zvířat na světě. „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil“ (Mt 8,20). Tak tomu skutečně bylo. Neměl svůj domov, žádný vlastní příbytek. Když ho Samaritáni vyhnali, musel si hledat přístřeší. Nic neměl zajištěné, ani byt, ani stravu. Vše, co potřeboval, dostával od druhých z lásky. Tak vypadá opravdu veliká chudoba – jak je to dojemné, když si uvědomíme, kdo je on, Bůh – Člověk, Pán nebe a země. Co všechno by mohl mít! Ale to, co dává jeho chudobě důstojnost a bohatství, je dobrovolnost chudoby, kterou si vyvolil z lásky k nám a s úmyslem, aby nás obohatil. Jsme blažení, že jsme povoláni, abychom měli účast, třeba jen v malém měřítku, na veliké chudobě tohoto velikého Boha. Nemáme z čeho žít, ale žijeme skvěle; nemáme se o co opřít, ale opíráme se s velkou důvěrou o Boha; neboť jsme jeho vlastnictvím a on je naším prozíravým Otcem.

Fotografie z oslav výročí úmrtí Matky Terezy, které se konají u její hrobky každoročně 5. září. 8

3. Papež svatý Pius X. – „Všechno obnovit v Kristu“ „Nechte dítky a nebraňte jim přijít ke mně, neboť takovým patří království nebeské!“ (Mat 19, 14)

Dětství a mládí Giuseppe Melchiore Sarto se narodil 2. června 1835 ve vesničce Riese v Benátsku. Jeho rodiče, obecní posel Giovanni Battista Sarto a švadlena Markéta, byli chudí, ale o to bohatší vírou, nadějí a láskou k našemu nebeskému Otci. První děťátko, synáčka, odevzdali do Božích rukou několik málo dní po jeho narození. Jako druhé dítě se jim narodil právě Giuseppe. Zbožní manželé vítali každé dítě jako dar Boží a maminka Markéta je svěřovala ještě před jejich narozením do ochrany naší nebeské Matky, přesvaté Panny Marie. Giuseppe se brzy dočkal bratříčka Angela a šesti sestřiček. Jako poslední se manželům Sartovým narodil syn Pietro Gaetano, který však zemřel krátce po narození. Ulice v Riese. V pozadí rodný Rodiče vychovávali všechny své děti v bázni Boží a vštěpovali jim dům Pia X. do srdce lásku ke Spasiteli a jeho Matce. Malý Giuseppe začal brzy projevovat upřímnou zbožnost a jednoho dne se svěřil matce s touhou stát se knězem. Chlapec ani netušil, že je to také matčino nejvroucnější přání. Aby mohl jít na studia, ujal se ho dobrý kaplan z Riese don Pietro Jacuzzi, aby ho učil latině. Malého Giuseppeho svírala velká palčivá touha. Tehdy bylo pravidlem, že děti směly přistupovat k prvnímu svatému přijímání teprve po biřmování kolem 14. roku věku. On však od raného dětství toužil po svém Spasiteli v Eucharistii. Když mu bylo jedenáct roků, přijal svátost biřmování. Po obřadu Giuseppe využil příležitosti. Odvážně vešel do místnosti, kde pan biskup s kněžími obědval, a zeptal se ho, proč musejí děti tak dlouho čekat na první svaté přijímání. Udivený biskup se ho zeptal na věk a řekl: „No, to asi ještě nebudeš mít dost rozumu na to, abys mohl přijmout nejvznešenější Svátost.“ Giuseppe však prohlásil: „Já vím, že je ve svaté hostii Spasitel a že chce přijít do mého srdce. Vy snad, pane biskupe, víte o tom více?“ Překvapený biskup chvíli neodpověděl. Potom se k Giuseppemu obrátil a řekl: „Snad máš pravdu. Ale já to změnit nemohu. Ale třeba budeš jednou papežem a budeš to moci změnit.“ Když chlapec odešel, pan biskup chvíli přemýšlel a prohlásil, že Giuseppe má asi pravdu. Děti by neměly tak dlouho čekal na svého Spasitele. Faráři donu Fusarinimu pak dovolil, aby Giuseppeho pustil o následujících Velikonocích ke stolu Páně. Chlapcovu radost nebylo možné vylíčit. Giuseppe začal navštěvovat gymnázium v Castelfrancu. Každý den chodil pěšky tam i zpět, celkem asi 14 kilometrů. Mnohokrát absolvoval tuto cestu i dvakrát denně. I v zimě chodíval bos, aby ušetřil obuv. Obouval se teprve před školou. Přesto byl nejlepším studentem ze třídy. Bůh ho obdařil velkým nadáním a skvělou pamětí. Aby ušetřil svému otci cestu, nosíval mu cestou ze školy dopisy z poštovního úřadu v Castelfrancu.

Bohoslovecká studia Po absolvování gymnázia vstoupil Giuseppe do kněžského semináře v Padově. Jak těžké bylo pro něho odloučení od milovaných rodičů a sourozenců. Bolestnější rány ho však ještě čekaly. Po dvou letech studia, v roce 1852, byl povolán domů k umírajícímu otci. Maminka jen krátce předtím porodila své poslední děťátko, syna Pietra. „Buď dobrým knězem!“ byla poslední otcova slova, která se Giuseppemu vryla navždy do srdce a kterými se vždy řídil. Ani radost z narození malého Pietra netrvala dlouho a maličkého odnášeli na hřbitov. Giuseppe těšil plačící matku: „Maminko, Pietro je s tatínkem u milého Pána v nebi.“ S bolestí v srdci Giuseppe pokračoval ve studiích. Bratr Angelo převzal otcovu práci, aby mohl živit maminku a sestry, které se společně staraly o domácnost a malé hospodářství. V roce 1855 vypukla v Itálii epidemie cholery. Onemocněl i nový farář v Riese, který si s farníky příliš nerozuměl. Přesto Giuseppe neváhal a ukáza, že má dobré srdce tím, že o nemocného s láskou pečoval, dokud se neuzdravil. Profesoři si mladého seminaristu velmi oblíbili pro přímý charakter a nelíčenou zbožnost. Konečně přišel ten vytoužený den, kdy měl být Giuseppe vysvěcen na kněze. Bylo to 18. září 1858. Den nato slavil nový kněz primiční mši svatou ve svém rodném Riese. 9

Don Jacuzzi, kaplan v Riese

Mladý kaplan Don Giuseppe Sarto byl jmenován kaplanem v malé vesnici Tombolo. Byla to chudá vesnička, jejíž obyvatelstvo se živilo ponejvíce chovem dobytka a zemědělstvím. Ale Giuseppe netoužil po ničem „lepším“. Farářem v Tombolu byl don Constantini, starší kněz, kterému již pomalu ubývaly síly. Proto byl velice rád, že dostal mladého schopného pomocníka. Don Sarto se s horlivostí pustil do díla na Boží vinici. Sloužil mše svaté, zpovídal, kázal, ale jeho láska k duším ho pudila stále dál. Nebylo ve vesnici a v okolí bídy, o které by nevěděl. Svůj skrovný plat a vše, co příležitostně dostal od dobrodinců a přátel, využíval na pomoc potřebným. Chlapce z vesnice shromažďoval kolem sebe, vyučoval je katechismu a zapojoval je do ministrování. Založil dokonce chlapecký pěvecký sbor. Ty, kteří měli povolání ke kněžství, vyučoval latině. Také založil večerní školu pro mladé sedláky, kde si sám vzal na starost výuku těch, kteří neuměli vůbec číst a psát, a pokročilejší svěřil učiteli obecné školy. Navštěvoval nemocné a vedl je k trpělivosti a důvěře v Pána Boha. Po nocích se věnoval rozjímání a studiu. Chodíval spát kolem půlnoci a ve čtyři hodiny ráno již byl ponořen v modlitbu. Jeden z jeho pozdějších žáků a zároveň jeho životopisec shrnul životní program Giuseppe Sarta do těchto slov: „Studovat, aby mohl kázat a zpovídat; kázat a zpovídat, aby mohl konat dobro; věřícím, kde je možno, v duchovních a tělesných potřebách pomáhat; nemocným a chudým pomáhat; nevědomé učit a především mládež křesťansky vychovávat; toto vše v podřízenosti vůči faráři.“ Svou láskou získával srdce všech lidí. Proto není divu, že obyvatelé Tombola cítili upřímný žal, když byl don Sarto po devíti letech neúnavné práce jmenován farářem v Salzanu. A ani donu Sartovi se neodcházelo z Tombola lehce. Na kaplanství v Tombolu vždy vzpomínal jako na nejkrásnější dobu svého života.

Farář v Salzanu V první polovině roku 1867 byl don Sarto jmenován farářem v městečku Salzano. Tato farnost bývala do té doby spravována staršími váženými kněžími, doktory nebo profesory, a dříve i kanovníky. Obyvatelé si dost zakládali na zevnějších věcech, a proto byli překvapeni tím, že jim biskup poslal ještě mladého kněze, který předtím byl pouhým kaplanem. Don Sarto, namáhavou prací vyčerpán, hubený a bledý, na ně valný dojem neudělal. On si to ale k srdci nebral a pustil se horlivě do díla na Boží vinici. Již při první mši svaté mohli farníci vytušit duchovním bohatství nového faráře, jeho lásku k Bohu a nesmrtelným duším, kterou plálo jeho srdce. Stejně jako dříve v Tombolu se i v Salzanu don Sarto stával pro všechny vším. Rozdával potřebným i to, co sám potřeboval. Jeho sestra Rosa, která mu vedla domácnost, často nevěděla, co budou druhý den jíst, protože její bratr jí často doslova vyplenil spižírnu, aby nasytil potřebné. V jednom roce, kdy žně dopadly bídně, daroval chudým všechno obilí, které měl. Když se ho jeho přítel ptal: „Z čeho chceš nyní žít, když ses všeho zbavil?“, dostalo se mu odpovědi: „Nech to být, Prozřetelnost mě ještě nikdy neopustila.“ Často musel zastavit svůj farářský prsten, aby měl prostředky pro pomoc někomu, kdo toho právě potřeboval. Kromě toho si však všímal i sociálních otázek. Například založil selskou společenskou pokladnu, kde členové v případě nouze nalezli hmotnou pomoc, a zasadil se o lepší pracovní podmínky dělnic v továrně na hedvábí. Stejně jako jeho současník don Bosco si i on uvědomoval, že lhostejnost katolíků přivádí chudé lidi do náručí stále více se vzmáhajícího protináboženského socialistického hnutí. Poznával, jak zhoubný vliv na mravnost mládeže i dospělých má nevěrecká literatura a tisk. Proto mu velmi záleželo na náboženském vyučování mládeže i dospělých. Zavedl například rozmluvy, kdy v kostele spolu se sousedním farářem Menegazzim v živé řeči vykládali a objasňovali některou náboženskou pravdu a vyvraceli námitky nepřátel katolické Církve. Tyto rozmluvy přitahovaly do Salzana mnoho věřících i z okolních farností, což nejednou vyvolalo závist a nepřátelství okolních kněží, kteří si na dona Sarta stěžovali i u biskupa. Ten jim však doporučoval: „Jdi a učiň totéž!“ Ve zmiňovaných rozmluvách, stejně jako v originálně pojatých májových pobožnostech, se projevovala láska dona Sarta k duším, láska, která je vynalézavá. Při májových pobožnostech místo kázání čítával z jakési překrásné knihy o Matce Boží, o pravém křesťanském životě, a přitom se dotýkal jednou té, podruhé oné chyby, kterou zpozoroval u svých farníků, aniž by někoho výslovně jmenoval. Každý se mohl v uváděných příkladech najít, ale nikomu nebylo ublíženo na cti, protože don Sarto přece předčítal z nějaké knihy. Nikoho však nenapadlo, že jejich chytrý kněz hovoří takzvaně „s patra“ o tom, co ho právě při pohledu na některého farníka napadlo. Také během působení v Salzanu se měla ukázat krajní obětavost dona Sarta. V roce 1873 vypukla v Itálii opět epidemie cholery a vyžádala si mnoho životů také v Salzanu. Don Sarto navštěvoval nemocné, uděloval 10

svátosti, těšil pozůstalé, ujímal se osiřelých dětí a vdov, prodával a zastavoval vše, co mohl, aby zmírnil bídu postižených rodin, a dokonce pohřbíval zesnulé. Ačkoliv měl dva kaplany, trval na tom, aby byl k nemocným volán jen on, aby je uchránil případné nákazy.

Kanovník a spirituál kněžského semináře Horlivou pastýřskou činnost dona Sarta již léta pozoroval s radostí jeho biskup Zinelli z Trevisa. V roce 1875 se rozhodl jmenovat jej kanovníkem při biskupské katedrále v Trevisu. Brzy potom mu svěřil úřad kancléře biskupské kanceláře a spirituála (duchovního vůdce) v biskupském semináři. Zde se opět sešel se svým starým přítelem donem Pietrem Jacuzzim, který byl v té době ředitelem semináře. Monsignor Sarto se stal nejen duchovním otcem a pravým přítelem mladých seminaristů, ale pečoval o ně také v časných potřebách. Jako to dělával dříve, i zde se často dostal do dluhů, aby pomohl některému seminaristovi nebo jeho chudým rodičům. I přes mnohé úkoly a starosti vypomáhal v duchovní správě, zpovídal, konal přednášky a vedl duchovní cvičení. Biskup Zinelli v roce 1879 náhle zemřel a bylo nutné zvolit prozatímního správce diecéze, kapitolního vikáře. Volba padla na kancléře monsignora Sarta. I když mu přibyly nové práce a odpovědnost, nevzdal se činnosti spirituála a i nadále vyučoval v semináři. Následující rok papež Lev XIII. jmenoval novým biskupem profesora z benátského semináře dona Callegariho. Monsignor Sarto zůstal jeho kancléřem a poradcem, stejně jako o dva roky později, když dona Callegariho (byl přeložen na biskupský stolec do Padovy) vystřídal monsignor Apollonio. S oběma biskupy ho pojila láska a úcta, ale už brzy mělo dojít k vzájemnému rozloučení, protože Boží Prozřetelnost měla pro Giuseppe Sarta nový těžký kříž.

S Z

J

Jako spirituál kněžského semináře (S), s biskupem Zinellim (Z), donem Jacuzzim (J)

Biskup mantovský Jednoho dne roku 1884 byl Giuseppe Sarto povolán k biskupu Apolloniovi. Biskup ho zavedl do své domácí kaple a řekl: „Poklekněme před Ježíšem v Nejsvětější Svátosti, neboť oba máme zapotřebí modlitby v jisté vážné věci, která se týká Vás i mne.“ Po modlitbě vstal a předal svému překvapenému kancléři dekret papeže Lva XIII., kterým byl jmenován biskupem v Mantově. Marně se monsignor Sarto snažil přesvědčit papeže o své nehodnosti a neschopnosti zastávat tak odpovědné postavení. Nakonec se přání papeže podvolil. A kříž, který na něj Boží Prozřetelnost vložila, byl opravdu těžký. Mantovská diecéze značně utrpěla za dlouhá léta, kdy byl biskupský stolec prázdný. Měla nedostatek kněží, kláštery byly od vlády, nepřátelské Církvi, zrušeny, řeholníci vyhnáni, kněží byli často zvlažnělí, duchovní správa se na mnoha místech zanedbávala, duchovenstvo bylo rozštěpeno na různé strany a mnoho lidí se stávalo stoupenci socialismu a třídního boje. Podle toho také náboženský duch a život ve farnostech byl pokleslý. Mnoho lidí odpadlo od Církve. Lidé nepřijímali svátosti, manželství byla uzavírána často pouze před světským úřadem, morálka mládeže i dospělých byla pokleslá. Kněžský seminář doslova živořil a znalosti seminaristů byly ubohé. Biskup Sarto se nejprve vydal na vizitační cesty, aby se důkladně seznámil se stavem své diecéze. Bylo mu ihned jasné, že bez svatých kněží je každá námaha o duchovní obnovu diecéze marná, a proto bylo jeho první starostí pozdvihnout seminář z prachu země. Obracel se na jednotlivé třídy svých diecézanů, aby sehnal prostředky potřebné pro chod semináře. Snažil se zajistit kvalifikované učitele. Sám se ujal výuky a přednášel dogmatiku a morálku a řídil závěrečné zkoušky. Po několika letech se i sám ujal řízení celého semináře. Dopracoval se toho, že biskupský seminář v Mantově patřil k nejlepším seminářům v Lombardii a Benátsku. Na druhé straně se snažil podpořit své kněze v duchovní správě, Biskupem mantovským laskavostí a dobrotou se snažil odstraňovat chyby a zlozvyky, které na svých vizitačních cestách nalezl, sám využíval každé příležitosti, aby farníkům hlásal slovo Boží. Svým kněžím nařídil, aby se alespoň jednou za tři roky účastnili duchovních cvičení. Situace se pomalu začala zlepšovat a kněžských povolání přibývalo. Přesto si monsignor Sarto uvědomoval, jak slabé jsou jeho síly a jak moc potřebuje pomoc všech kněží své diecéze, aby semeno zasévané s takovými námahami a láskou vydalo trvalé ovoce. Chopil se proto prostředku, který měl být pravidelně 11

využíván ve všech diecézích, ale kterého bývalo přečasto opomíjeno. V roce 1888 uspořádal v Mantově diecézní synodu, která se zde nekonala již 200 roků. Porady se dotýkaly všech palčivých problémů duchovní správy a biskup chtěl znát názory všech svých kněží na jejich správné řešení. Hovořilo se například o péči o dorůstající mládež, o dobrém a špatném tisku, o školách, nebo o bídě dělníků. Výsledkem synody byla usnesení a nařízení, která byla horlivě studována i v jiných diecézích a přinesla mnoho dobrého ovoce. Mimo tyto aktivity se sám horlivě podílel na duchovní správě, konal misie, podporoval katolický tisk a zaváděl křesťanské spolky.

Patriarcha benátský V roce 1891 zemřel benátský patriarcha Domenico Agostini. Papež Lev XIII. hledal nástupce, který by pokračoval v požehnaném působení zesnulého patriarchy, který byl mužem vzdělaným a zároveň prostým, milujícím chudé. Když tento úřad odmítl kvůli svému špatnému zdraví biskup Apollonio z Trevisa, rozhodl se papež neoblomně, že novým kardinálem a patriarchou v Benátkách jmenuje Giuseppe Sarta. Stalo se tak v červnu 1893. Během audience, které se zúčastnili také kardinálův bratr Angelo a švagr Giovanni Battista, dozvěděl se Lev XIII., že nový patriarcha má ještě maminku. S radostí nechal paní Markétě poslat telegram s požehnáním. Než se mohl nový arcibiskup ujmout své služby, muselo být papežské jmenování schváleno italskou vládou. Ta však dlouho odpírala dát svůj souhlas. Teprve v listopadu 1894 směl patriarcha přijet do Benátek. Ještě předtím, na podzim 1893, navštívil své rodné městečko Riese. Pro osmdesátiletou Markétu Sartovou to byla poslední velká radost v pozemském životě. Za několik Markéta Sartová (1813 měsíců odevzdala svou milou duši Pánu. Kardinál Sarto nechal do hřbitovní zdi 1894), maminka v Riese zasadit pamětní desku s tímto nápisem: „Markéta Sartová, vzorná Giuseppe Sarta manželka, moudrá paní a nevyrovnatelná matka, ztrativši dne 4. května 1852 milovaného manžela Giambattistu Sarta, za bolesti i radosti klidná, zmužilá a oddaná, po křesťansku vychovala devět svých dětí a dne 2. února 1894 v 81. roce věku svého korunovala smrtí spravedlivých život plný obětí a namáhání.“ Ani hodnost kardinála a arcibiskupa nezměnila nic na skromném životě Giuseppe Sarta. Zůstal stále prostým a pokorným knězem, který se snižuje k ubohým, aby je vysvobodil z trní. Do Benátek s sebou vzal tři své sestry a neteř, které mu vedly domácnost. Žil i nadále chudě a zastavárna v Benátkách bývala jeho častým cílem, když chtěl odpomoci bídě lidí ve své arcidiecézi. Dary, které dostal při slavném příjezdu do Benátek, zpeněžil, aby nasytil hladové. Navštěvoval chudé ve svém prostém kněžském obleku. Vstával velmi časně ráno a prací a modlitbou naplněný den končil pozdě v noci. Hosté v patriarchově paláci bývali zváni „ke snídani“ a nikdo se nepodivoval jednoduchosti pokrmů, neboť šlo přece o snídani. Nikdo však netušil, že snídaně je zároveň i kardinálovým obědem. Stále více ubohých lidí klepalo na bránu patriarchova paláce a on nikoho neodmítl, ačkoliv mnohdy neměl téměř nic, co by mohl dát. Jednoho dne daroval jakémusi chudákovi i překrásný kříž ze slonoviny, který dostal kdysi darem. Jednomu faráři napsal: „Byl-li jsem v Mantově chudý, nyní jsem zde chudý jako žebrák.“ Říkalo se, že patriarcha by zastavil i Svatopetrský chrám, aby mohl dát almužnu. Snažil se chudým zajistit práci. Zahynul-li nějaký dělník, snažil se pomoci pozůstalé rodině a vybízel k tomu i ostatní. Podporoval katolické spolky a katolické pojišťovny. Sám vystupoval jako prostředník mezi dělníky a zaměstnavateli a snažil se zajistit dělníkům důstojné životní a pracovní podmínky. Ačkoli se nikdy nechtěl zapojovat přímo do politiky, situace v Benátkách ho přiměla pracovat tiše na tom, aby se vedení města ujali čestní katolíci. Radnice byla v moci svobodných zednářů, nepřátel Božích a Církve, již dlouho před nastoupením Giuseppe Sarta na stolec patriarchy. Svým vlivem a aktivitami se snažili podkopávat katolickou víru a mravnost, pošlapat úctu ke svatým věcem a zničit autoritu papeže. Kardinál Sarto se před volbami obracel na věřící slovy: „Katolíci! Pracujte, modlete se a volte!“ Podařilo se mu shromáždit katolickou opozici. Během voleb se v rodinách, kostelech i klášterech konaly modlitby za šťastný výsledek voleb. Svobodní zednáři museli opustit svá místa a nové zastupitelstvo, složené z katolíků, se zapojilo do církevního života a přispělo tak k posílení náboženského vědomí Benátčanů. Když se svobodní zednáři snažili uzákonit v Itálii rozvod manželství, protestoval proti tomu patriarcha po boku Arcibiskup (patriarcha) s papežem a bojoval za svatost a nerozlučnost manželství. V postním pastýřském benátský, kardinál listu vyložil církevní nauku o svátosti manželství a jeho nerozlučnosti a poukázal Sarto 12

na následky rozvodů pro rodiče, děti a stát. Spojeným katolickým silám celé Itálie se tehdy podařilo plán zednářů překazit. Kněžský seminář byl i v Benátkách středem Sartovy péče. Založil „Bratrstvo svatého Vavřince Justinianiho“, jehož cílem bylo podporovat zejména nejchudší seminaristy modlitbou a almužnou. Prostředky na provoz semináře byly skrovné, protože italská vláda zabavila církevní majetek. Žádná oběť nebyla kardinálu Sartovi příliš velká, aby zajistil své arcidiecézi dostatek dobrých a svatých kněží. V dubnu roku 1895 došlo k události, která způsobila patriarchovi i věřícím velký žal. Z kostela karmelitánů v Benátkách někdo ukradl ciborium a svaté hostie pohodil do bláta. Patriarcha byl touto událostí tak zdrcen, že chodil jako bez duše. Následně svolal všechny katolíky článkem v deníku „Difesa“ ke smírné slavnosti do zhanobeného kostela. Napsal: „Žalostná zpráva obrátila v zármutek tu sladkou radost, že mohu být s vámi. A poněvadž nedovedu pochopit, že tak příšerné znesvěcení se stalo za mé vlády, ptám se sám sebe s úděsem, zdali to snad moje hříchy svolaly na Benátky toto neštěstí. Při vší bolesti zbývá mi pouze jediná naděje, že ten příšerný zločin nespáchal Benátčan.“ Smírného průvodu se zúčastnilo obrovské množství lidí a patriarcha ve své řeči vyzval všechny katolíky k návratu k Ježíši s živou vírou a dodal: „… to je snad příčina, že dopustil tento hrozný zločin, poněvadž křesťané jsou k němu tak lhostejní.“ V těch dnech také poprosil papeže, aby se v Benátkách konal příští Eucharistický sjezd a papež jeho prosbě vyhověl. Uvedeme ještě další příležitost, které patriarcha využil, aby se víra katolíků a jejich láska a úcta k Nejsvětější Svátosti oltářní prohloubila. Zároveň to byla příležitost poučit věřící o významu papežství a povzbudit je k lásce a oddanosti k papeži. Dne 21. června 1896 se slavilo pětasedmdesáté výročí prvního svatého přijímání papeže Lva XIII. Kardinál Sarto vyzval děti i dospělé, aby v tento den přistupovali ke stolu Páně. Sám slavil tento den se svými seminaristy a dalšími mladými lidmi z Benátek, kterým podával Tělo Páně.

Papež V horlivé práci pro spásu duší strávil kardinál Sarto v Benátkách téměř devět let, když koncem července 1903 zemřel veliký papež Lev XIII. v požehnaném věku 93 let. Ve Vatikánu byly započaty přípravy ke konkláve a také patriarcha benátský se chystal na cestu do Říma. Protože neměl peníze na cestu, zaplatil mu ji nějaký dobrodinec a kardinál si s radostí koupil ihned zpáteční lístek. Jako při každé volbě papeže, i tentokrát se mnozí zabývali diskuzemi o tom, kdo bude novým papežem. Mezi kandidáty, jejichž jméno bývalo nejčastěji pronášeno, byl kardinál státní sekretář Mariano Rampolla del Tindaro, dále prefekt kongregace propagandy Gotti a další. Boží Prozřetelnost se však nenechává svazovat lidskými předpověďmi. Ještě před započetím konkláve došlo k zajímavému setkání mezi kardinálem Sartem a jistým francouzským kardinálem, který patriarchu oslovil ve francouzštině. Giuseppe Sarto skromně odpověděl latinsky, že francouzsky nerozumí. Druhý kardinál odpověděl také latinsky: „Pak ovšem nemůžete být papežem. Papež musí umět francouzsky.“ „Máte pravdu Eminence, nemohu být papežem. Chvála Bohu,“ zakončil Sarto rozmluvu s úsměvem. Konkláve bylo zahájeno 1. srpna 1903. V prvních volebních kolech vedl kardinál Rampolla, ale přestože hlasů pro kardinála Sarta bylo v prvním kole pouze 5, v následujících shromážděních jich rychle přibývalo. Kardinál Sarto to zpočátku pokládal za žert ostatních kardinálů, ale s čím dále větším neklidem sledoval narůstající počet kardinálů, kteří hlasovali pro něj. Když předstihl kardinála Rampollu, promluvil k ostatním se slzami v očích a prosil je, aby ho nevolili. „Je mojí povinností svědomí, abych vám řekl, že nemám vůbec potřebných vlastností pro papeže. Jsem neschopný, přejděte mě!“ Na sedmé shromáždění kardinálů dne 4. srpna, od kterého se očekávalo konečné rozhodnutí, se dostavil Giuseppe Sarto bledý a unavený pro probdělé noci, oči měl zakaleny pláčem. Tentokrát získal 50 hlasů z celkových 62. Když se ho kardinál Oreglia ptal, zda volbu přijímá, odpověděl: „Ano, přijímám jako kříž.“ „Jak se chceš jmenovat?“ „Na památku svatých papežů, jejichž pomoci nutně potřebuji a těch, kteří právě v posledních časech udatně snášeli pronásledování proti sobě a Církvi, chci se jmenovat Pius.“ Zpráva o zvolení nového papeže se rozletěla do světa. V patriarchově paláci zastihla papežovy sestry, které dojatě plakaly: „Vždyť jsme to tušily. Teď už bratra neuvidíme.“ Od dob Pia IX., kdy byl vojensky zabrán Církevní stát, byli papežové zajatci ve Vatikánu a teprve za vlády Pia XI. došlo k urovnání vztahů mezi papežem a italskou vládou. To bylo velkou bolestí nového papeže. Vzpomínal, jak dříve mohl kdykoliv vyjít v ošumělé klerice mezi chudé lidi. Nyní mohl vyjít pouze do vatikánských zahrad. Svému sekretáři kardinálu Rafaelu Merry del Val si povzdechl: „Nevěřil byste ani, jak velice trpím vlastní nemohoucností, jak trpím úzkostí z ceremoniálu, ztuhlou slavnostní obřadností, která mě obklopuje. Monsignore, pomozte mi!“ Brzy se rozhodl učinit významné změny v ceremoniálu a i přes odpor ze strany vatikánského ceremoniáře se mu podařilo mnohé zjednodušit a některé zbytečné zvyky odstranit. Kromě obvyklých slavnostních audiencí 13

zavedl také audience pro prosté lidi, kteří k němu mohli přicházet bez předepsaného slavnostního oblečení, a trval na tom, aby k němu byl umožněn přístup každému, kdo s ním chce mluvit. K velikému údivu okolí dokonce kázal Evangelium, když se dav lidí shromáždil u jeho balkonu. Sám zůstal prostým pokorným knězem, který zná potřeby svého lidu, jak duchovní tak tělesné, až do smrti. Přesto se ukázal být zároveň výborným státníkem, který s přehledem, jasným rozumem a opřen o modlitbu a milost Ducha svatého rozhodoval o problémech, které se týkaly celého světa. Hned v první encyklice „E supremi“ vyznačil cíl, kterého chce dosáhnout, slovy „obnovit vše v Kristu“, aby „všechno a ve všem byl Kristus“. Vyjádřil bolest nad všeobecným odpadem lidstva od Boha. Nastínil také prostředky, jakými lze s tímto zlem bojovat: např. péče o kněžský dorost a horlivé kněze, důkladné vyučování náboženství a spolupráce katolických spolků s představenými biskupy. Také dokončil reformu církevní hudby, kterou započal již v Benátkách, tím, že ji rozšířil na celou Církev. Tato reforma odstranila z posvátné hudby vše světské a divadelní a obnovila výsostné postavení gregoriánského chorálu. Situace ve Francii, kde zednářská vláda usilovala o rozluku státu a Církve, nezůstala bez odezvy z Vatikánu. Pius X. protestoval proti pronásledování Církve ve Francii. Ministerský předseda Combes, odpadlý katolík, zuřil a vyháněl ze země řeholní společnosti, přerušil diplomatické styky s Apoštolským stolcem a předložil návrh zákona o rozluce státu a Církve, který byl schválen sněmovnou i senátem. Papež odpověděl encyklikou „Vehementer Nos“ k duchovním a francouzskému lidu, ve které rozhodně odsoudil rozlukový zákon. Papežova odpověď vyvolala ve Francii mocný dojem, protože nepřátelé Církve předpokládali, že papež se smíří s hotovou situací. Pius X. se však nezalekl a zůstal pevný. Jmenoval také nové francouzské biskupy bez ohledu na francouzskou vládu. Novým zákonem byly ve Francii zabaveny církevní majetky, budovy a jmění. Papež se modlil a důvěřoval v Boží pomoc a ve vytrvání francouzského kléru a nebyl zklamán. Francouzští kněží a biskupové, zbavení i nejnutnějších prostředků na živobytí, pokračovali v horlivé službě a katolický lid pomáhal svým kněžím hmotně. Stejně tak vystoupil Pius X. neohroženě proti filosofickému směru modernismu, který se rozmáhal a nakazil bohužel i mnoho duchovních osob. Stoupenci tohoto mylného směru se domnívali, že Kristovu nauku je třeba přizpůsobit moderní době a články víry, v souhlase s liberálními protestanty, snížili na pouhé symboly. Dokonce popírali božství Kristovo. V roce 1907 Pius X. vydal seznam novodobých bludů, hlásaných modernisty, které zavrhl a odsoudil. Nato uveřejnil také encykliku „Pascendi Dominici Gregis“, ve které zevrubně pojednal o převrácené nauce modernistů, odsoudil a zavrhl modernismus. Nařídil také, aby všechny duchovní osoby skládaly tzv. Protimodernistickou přísahu. Ještě mnoho by bylo možné psát o práci svatého papeže, ale zmíníme zde už jen dvě věci, které mají význam pro každého katolíka. V roce 1905 Pius X. vydal prostřednictvím Kongregace koncilu dekret „Sacra Tridentina Synodus“, kterým obnovil časté a denní svaté přijímání podle zvyku prvotní Církve a zakončil tak neustálé spory mnohých teologů ohledně potřebného duševního postoje těch, kteří chtějí ke svatému přijímání přistoupit. Dekret umožňuje přistupovat denně ke svatému přijímání každému katolíkovi, který je v milosti posvěcující a má zbožný úmysl přijmout Krista. Druhý dokument „Quam singulari“ vydal v roce 1910 a nařídil jím připouštět malé děti ke svatému přijímání, jakmile jsou schopné rozlišit chléb obyčejný od svátostného a dovedou rozeznat dobré od zlého. Tím otevřel pramen Boží milosti, po kterém sám horlivě jako chlapec toužil, všem dětem na světě. Po nešťastném atentátu na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este se Pius X. ze všech sil snažil odvrátit světovou válku. Když vypukla, jeho milující srdce trpělo nevýslovně a obětoval Bohu svůj život za životy lidí umírajících ve válce. Jeho zdraví se zármutkem stále více zhoršovalo. Zemřel 20. srpna 1914. Dne 3. června 1951 byl papežem Piem XII. prohlášen za blahoslaveného a 29. května 1954 za svatého. Letos slavíme 100. výročí jeho narození pro nebe. Na smrtelné posteli (20. srpna 1914) Prameny Papež Pius X. Dle německého originálu P. Bonifáce Sentzera, O. S. B. volně vzdělal a pomněnky ze zlatého jubilea kněžství Svatého Otce sebral P. Methoděj Vojáček, řádu sv. B. Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba. V Praze 1909 Hořící oheň. Papež Pius X. Vilém Hünermann. Křesťanská akademie, Řím, 1965. 14

4. Papež František – katecheze o sedmi darech Ducha svatého Cyklus katechezí pronesených na generálních audiencích na náměstí svatého Petra v Římě ve dnech 9. 4. - 11. 6. 2014 Dobrý den, drazí bratři a sestry, Dnes začínáme cyklus katechezí o darech Ducha svatého. Víte, že Duch svatý tvoří duši, životní mízu Církve i každého jednotlivého křesťana. Je Boží láskou, která z našeho srdce činí Svůj příbytek a vstupuje s námi do společenství. Duch svatý je stále s námi, vždycky v nás, v našem srdci. Duch sám je povýtce „Božím darem“ (srov. Jan 4,10). Je to dar Boží a uděluje tomu, kdo jej přijímá, rozmanité duchovní dary. Církev jich vypočítává sedm. Toto číslo symbolicky vyjadřuje plnost, úplnost. Jsou to ty dary, které se probírají při přípravě na svátost biřmování a o něž prosíme ve starobylé modlitbě zvané „Svatodušní sekvence“. Dary Ducha svatého jsou: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží.

Dar moudrosti 1. První dar podle tohoto seznamu je tedy moudrost. Nejde však o pouhý lidský důvtip, který je plodem poznání a zkušenosti. Bible podává, že Šalomoun ve chvíli své korunovace na izraelského krále prosil o dar moudrosti (srov. 1 Král 3,9). Moudrost je milost dívat se na každou věc Božíma očima. Je zkrátka viděním světa, viděním situací, okolností, problémů a všeho Božíma očima. To je moudrost. Někdy hledíme na věci podle svého zalíbení či podle stavu svého srdce, tedy s láskou či nenávistí, se závistí… To však není Boží vidění. Moudrost v nás působí Duch svatý, abychom viděli všechny věci Božíma očima. To je dar moudrosti. 2. Vyplývá to samozřejmě z důvěrnosti s Bohem, z niterného vztahu k Bohu, ze vztahu dětí s Otcem. Máme-li tento vztah, Duch svatý nás obdarovává moudrostí. Jsme-li ve společenství s Pánem, Duch svatý jako by proměňoval naše srdce a dával mu vnímat veškerou svou vřelost a náklonnost. 3. Duch svatý tedy činí křesťana „moudrým“. Nikoli však v tom smyslu, že má odpověď na všechno, ví všechno, ale v tom smyslu, že „zná“ Boha, ví, jak jedná Bůh, pozná, co je Boží a co nikoli, má moudrost, kterou dává našim srdcím Bůh. V tomto smyslu má srdce moudrého člověka chuť a příchuť Boží. Je velice důležité, aby v našich společenstvích byli takoví křesťané. Všechno v nich mluví o Bohu a stává se krásným a živým znamením Jeho přítomnosti a Jeho lásky. A to je něco, co si nelze vytvořit a co si nemůžeme opatřit sami ze sebe. Je to dar, který Bůh dává těm, kteří se poddávají Duchu svatému. Máme v sobě, ve svém srdci Ducha svatého; můžeme Mu naslouchat a můžeme Mu nenaslouchat. Nasloucháme-li Duchu svatému, učí nás této cestě moudrosti, obdarovává nás moudrostí, která je viděním Božíma očima, slyšením sluchem Božím, milováním srdcem Boha, souzením věcí Božím soudem. Toto je moudrost, kterou nám dává Duch svatý a všichni ji můžeme mít. Jenom o ni musíme prosit Ducha svatého. Pomyslete na maminku, která je doma s dětmi. Když dělá jednu věc, už myslí na druhou, jde od jedné věci ke druhé a řeší problémy s dětmi. Když se maminky unaví a křičí na děti, je to moudrost? Je moudré - ptám se vás - křičet na děti? Co říkáte, je to moudrost nebo ne? Ne! Když však maminka vezme dítě a něžně mu něco vytkne slovy: „To se nedělá, proto a proto…“ a trpělivě mu vysvětluje, je toto moudrost? Ano! A to nám v životě dává Duch svatý. Potom například v manželství, když se manželé hádají, potom se na sebe ani nepodívají nebo se dívají jen úkosem. Je to moudrost Boží? Ne! Když však řeknou: „Dobře, bouře přešla, udobřeme se“ a vykročí dál v pokoji, je to moudrost? Ano! Toto je dar moudrosti. Kéž přijde do našich domovů, kéž přijde k nám všem!

15

A toto se nedá naučit. Je to dar Ducha svatého. Proto máme prosit Pána, aby nám daroval Ducha svatého a dal nám dar moudrosti, oné moudrosti Boží, která nás učí dívat se Božíma očima, vnímat Božím srdcem, mluvit Božími slovy. A s touto moudrostí pojďme vpřed, tvořme rodinu, církev a všichni se posvěcujme. Prosme nyní o milost moudrosti. A prosme o tento dar Matku Boží, která je Trůnem moudrosti. Kéž nám dá Ona tuto milost.

Dar rozumu Poté co jsme probrali moudrost jakožto první ze sedmi darů Ducha svatého, chtěl bych dnes obrátit pozornost na druhý dar, jímž je rozum. Nejedná se zde o lidskou inteligenci, o intelektuální schopnost, kterou můžeme být nadáni více či méně. Jde o milost, kterou jenom Duch svatý může dát a která v křesťanovi probouzí schopnost překročit vnější aspekt reality a probádat hlubiny Božího myšlení a Jeho plán spásy. Apoštol Pavel, který se obrací ke Korintské obci, dobře popisuje účinky tohoto daru, tedy toho, co působí dar rozumu v nás, a říká: „co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9-10). Neznamená to samozřejmě, že křesťan může porozumět všemu a mít úplné poznání Božích plánů. To vše je nadále očekáváno, dokud se to v plné zřejmosti nevyjeví, až se ocitneme tváří v tvář Bohu a budeme s Ním opravdu jedno. Ale jak naznačuje samo slovo, rozum čili intelekt umožňuje intus legere, tedy „číst vevnitř“. Tento dar nám umožňuje rozumět věcem, jak jim rozumí Bůh, tedy Božím porozuměním. Někdo totiž může chápat určitou situaci lidskou inteligencí, rozvážností, a to je dobře. Avšak účinkem tohoto daru je chápání této situace do hloubky tak, jak ji chápe Bůh. A Ježíš seslal Ducha svatého, aby se nám tohoto daru dostalo a mohli jsme rozumět věcem, jak jim rozumí Bůh, Božím chápáním. Je to krásný dar, který dal Pán nám všem. Je to dar, kterým nás Duch svatý uvádí do důvěrnosti s Bohem a dává nám účast na dobrotivém plánu, který s námi má. Je tedy jasné, že dar rozumu se úzce pojí k víře. Když Duch svatý přebývá v našem srdci a osvěcuje naši mysl, umožňuje nám den za dnem růst v chápání toho, co Pán řekl a učinil. Sám Ježíš řekl svým učedníkům: pošlu vám Ducha svatého, který vám umožní chápat vše, co jsem vás učil: rozumět Ježíšovu učení, chápat Jeho Slovo, Jeho Evangelium, rozumět Božímu Slovu. Někdo může číst Evangelium a něčemu rozumět, ale čteme-li Evangelium s tímto darem Ducha svatého, můžeme porozumět hloubce Božích slov. A to je velký dar, o který máme prosit všichni a společně: Dej nám, Pane, dar rozumu. Lukášovo Evangelium podává jednu epizodu, která velmi dobře vyjadřuje hloubku a sílu tohoto daru. Dva učedníci, kteří byli svědky Ježíšovy smrti na kříži a Jeho pohřbu, jsou zklamáni a zdrceni, odcházejí z Jeruzaléma a vracejí se do vesnice jménem Emauzy. Cestou se k nim připojí zmrtvýchvstalý Ježíš a rozmlouvá s nimi. Jejich oči však byly zastřeny smutkem a beznadějí a nebyli s to Jej rozpoznat. Ježíš jde s nimi, ale oni jsou natolik sklíčeni a zklamáni, že jej nepoznají. Když jim však Pán odhaluje Písmo, aby porozuměli, že musel trpět, zemřít a vstát z mrtvých, otevřely se jim oči a jejich srdce vzplanula nadějí (srov. Lk 24,13-27). A toto s námi činí Duch svatý: otevírá nám mysl, otevírá nás, abychom lépe chápali věci Boží i lidské, situace a všechny věci. Dar rozumu je důležitý pro náš křesťanský život. Prosme Pána, aby dal nám a všem tento dar a mohli jsme chápat, jako chápe On, věci, které se dějí, a zejména Boží Slovo v Evangeliu.

Dar rady Ve čtení jsme slyšeli úryvek ze Žaltáře, který říká: „Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za noci vybízí mé nitro“ (Žl 16,7). A to je další z darů Ducha svatého, totiž rada. Víme, jak důležitá je možnost spolehnout se v delikátních situacích na radu moudrých lidí, kteří nás mají rádi. Skrze dar rady osvěcuje sám Bůh svým Duchem naše srdce, aby nám dal pochopit, jak máme správně mluvit či jednat a kterou cestou se ubírat. Jak ale tento dar působí v nás? 1. Duch svatý, jakmile Jej přijmeme a uhostíme ve svém srdci, nás ihned vybavuje vnímavostí ke Svému hlasu a usměrňuje naše myšlenky, cítění a úmysly podle Božího srdce. Současně nás stále více nabádá, abychom svůj vnitřní zrak obrátili k Ježíši jakožto vzoru našeho způsobu jednání a vztahování k Bohu Otci a bratřím. Rada je tedy dar, kterým Duch svatý uschopňuje naše svědomí učinit konkrétní rozhodnutí ve společenství s Bohem podle Ježíšovy logiky Setkání s chudými rodinami ve slumu a Jeho Evangelia. Takto nám Duch svatý dává vnitřně růst, umožňuje v Rio de Janeiro nám růst pozitivně a ve společenství a pomáhá nám nepropadnout sobectví a vlastnímu způsobu vidění věcí. Duch nám tak pomáhá růst a také vidět ve sdílení. Podstatnou 16

podmínkou uchování tohoto daru je modlitba. K tématu modlitby se stále vracíme. Modlitba je velmi důležitá. Modlit se modlitbami, které známe od dětství, ale modlit se také vlastními slovy. Prosit Pána: „Pomoz mi, Pane, poraď mi, co mám nyní dělat.“ Modlitbou vytváříme prostor pro příchod Ducha, aby nám v oné chvíli pomohl, poradil v tom, co máme konat. Nikdy nezapomínejme na modlitbu. Nikdo si nevšimne, když se modlíme v autobuse, na ulici; když se modlíme mlčky srdcem. Využijme těchto chvil k modlitbě a modleme se, aby nám Duch udělil dar rady. 2. V důvěrném kontaktu s Bohem a nasloucháním Jeho Slova postupně odkládáme svoji osobní logiku, diktovanou nezřídka uzavřeností, předsudky a ambicemi a učíme se naopak klást Pánu otázky: „Jaká je Tvoje vůle? Co se líbí Tobě?“ Takto v nás uzrává hluboký, takřka přirozený souzvuk v Duchu, a zakoušíme, jak pravdivá jsou Ježíšova slova z Matoušova Evangelia: „Nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit“ (Mt 10,19-20). Duch svatý nám radí, ale my musíme dát prostor Duchu, aby nám mohl poradit. A dát Mu prostor znamená modlit se, aby přicházel a stále nám pomáhal. Umývá nohy postiženým a onkologicky 3. Jako všechny ostatní dary Ducha je také rada pokladem nemocným (Zelený čtvrtek, 2014) celého křesťanského společenství. Pán k nám promlouvá nejenom ve skrytu srdce, ale také skrze hlas a svědectví bratří. Je to opravdu velký dar, můžeme-li se setkat s muži a ženami víry, kteří nám v komplikovaných a významných životních situacích pomohou osvítit naše srdce, abychom rozpoznali Pánovu vůli! Vzpomínám si, že jsem jednou v mariánské svatyni Lujan byl ve zpovědnici, před níž byla dlouhá fronta. Stál tam také jeden úplně moderní hoch s náušnicemi, tetováním a podobně… A přišel mi říci, co se mu přihodilo. Byl to velký, obtížný problém. A řekl mi: „Vyprávěl jsem to svojí mámě a ta mi řekla: ,Jdi k Matce Boží a ona ti poví, co máš dělat.‘ “ Ano, to byla žena, která měla dar rady. Nevěděla, jak synův problém vyřešit, ale ukázala mu správnou cestu: Jdi za Matkou Boží a ona ti poví. Toto je dar rady. Ona pokorná a prostá žena dala synovi tu nejopravdovější radu. A ten hoch mi pak řekl: ,Hleděl jsem na Matku Boží a slyšel, že mám udělat to a to…‘. Nemusel jsem dotyčnému vůbec nic říkat, všechno již řekla jeho maminka a on sám. To je dar rady. Vy maminky, které máte tento dar, vyprošujte jej svým dětem. Umět radit svým dětem je dar Boží. Drazí přátelé, 16. žalm, který jsme slyšeli, nás vybízí, abychom se modlili těmito slovy: „Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za noci vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici“ (Žl 16, 7-8). Kéž Duch svatý stále plní naše srdce touto jistotou a tím i Svou útěchou a Svým pokojem. O dar rady proste neustále.

Dar síly Uvažovali jsme o prvních třech darech Ducha svatého: moudrosti, rozumu a radě. Dnes pomysleme na to, co Pán dělá. Vždy přichází, aby nás podpořil v naší slabosti, a činí to zvláštním darem, totiž silou. 1. Jedno podobenství, které vypráví Ježíš, nám pomáhá pochopit důležitost tohoto daru. Rozsévač vychází rozsévat. Ne každé sémě, které zaseje, však přinese plody. To, které padne na cestu, sezobou ptáci; to, které padne na kamenitou půdu nebo do trní, vzklíčí, ale brzy je spálí slunce nebo uschne. Jedině to, které padne na dobrou půdu, může vyrůst a přinést užitek (srov. Mk 4,3-9; Mt 13,3-9; Lk 8,4-8). Jak vysvětluje sám Ježíš svým učedníkům, rozsévačem je Otec, který svoje Slovo hojně rozsévá. Semeno však často narazí na vyprahlost našeho srdce, a třebaže je přijato, hrozí mu, že nepřinese plod. Darem síly však Duch svatý osvobozuje půdu našeho srdce, osvobozuje srdce od apatie, nejistot a všech obav, které je brzdí, aby tak Pánovo Slovo bylo opravdově a radostně uváděno ve skutek. Tento dar síly nám vpravdě pomáhá, dodává nám sílu a také nás zbavuje mnoha zábran. 2. Stane se, že se vyskytnou také obtížné chvíle a mezní situace, ve kterých se dar síly projevuje mimořádně, příkladně. Je to případ těch, Papež poobědval v závodní vatikánské jídelně společně s vatikánskými kteří čelí obzvláště tvrdým zaměstnanci. (Řím, 25. 7. 2014) 17

a bolestným zkušenostem, jež otřásají jejich životem a životem jejich drahých. Církev vyzařuje svědectví mnoha bratří a sester, kteří neváhali dát vlastní život jen proto, aby zůstali věrni Pánu a Jeho Evangeliu. Rovněž dnes nechybějí křesťané, kteří v mnoha částech světa slaví a dosvědčují svoji víru s hlubokým přesvědčením a klidem a vytrvávají, ačkoli vědí, že je to může stát vysokou cenu. Každý z nás také zná lidi, kteří prožívali obtížné a velmi bolestné situace. Pomysleme jen na ony muže a ženy, kteří se perou s těžkým životem, zápasí o to, aby zajistili rodinu a vychovali děti. Umožňuje jim to dar síly, který jim napomáhá. Kolik je takových mužů a žen, jejichž jména neznáme, ale kteří jsou ctí našeho lidu a naší Církve, protože jsou silní. Jsou silní v tom, jak vedou kupředu své životy, rodiny, práci a víru. Tito naši bratři a sestry jsou svatí. Jsou to skrytí světci každodennosti. Mají právě tento dar síly, aby pokračovali v konání svých povinnosti jako lidé, otcové, matky, bratři, sestry a občané. Takových světců máme mnoho. Děkujme Pánu za tyto křesťany, kteří ztělesňují skrytou svatost a které vede dál Duch svatý. Prospěje nám, když se nad těmito lidmi Setkání s vězni ve věznici zamyslíme. Mohou-li dělat něco takového, proč bych nemohl také já? Castrovillari 21. 6. 2014 A prosme pak Pána o dar síly. 3. Netřeba si myslet, že dar síly je nezbytný jenom v některých okolnostech či zvláštních situacích. Tento dar musí být základním rysem naší křesťanské existence, v běžnosti našeho každodenního života. Jak jsem řekl, musíme být silní v každém dni svého každodenního života. Potřebujeme tuto sílu, abychom šli dál ve svém životě, v péči o rodinu a ve víře. Apoštol Pavel pronesl větu, jejíž obsah je pro nás blahodárný: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (Flp 4,13). Když ve všedním životě nastanou těžkosti, připomeňme si: Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Pán nám dává sílu, dává ji stále a dostatečně. Pán nás nezkouší více, než jsme schopni snést. Je vždy s námi. „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“. Drazí přátelé, někdy můžeme být pokoušeni nechat se strhnout leností či ještě hůře sklíčeností, zvláště tváří v tvář námahám a životním zkouškám. V těchto případech neklesejme na mysli, ale vzývejme Ducha svatého, aby darem síly pozvedl naše srdce a vlil novou sílu a nadšení našemu životu a našemu následování Ježíše.

Dar vědění (umění) Dnes bych chtěl objasnit další dar Ducha svatého, dar vědění (scientia) (Katechismus katolické církve má umění, č. 1845). Když se mluví o vědění, myslí se přímo schopnost člověka poznávat stále lépe skutečnost, která jej obklopuje, a objevovat zákonitosti, jimiž se řídí příroda a veškerenstvo. Vědění, které přichází od Ducha svatého, se však neomezuje na lidské poznání. Je to zvláštní dar, který nám skrze stvoření dává chápat velikost a lásku Boží a Jeho hluboký vztah ke každému tvoru. 1. Když jsou naše oči osvíceny Duchem svatým a otevřeny kontemplaci Boha v kráse přírody a velikosti vesmíru, objevují, že všechno mluví o Něm a Jeho lásce. To v nás vzbuzuje velký úžas a hluboký pocit vděčnosti! Je to dojem, který zakoušíme také, když obdivujeme umělecká díla nebo jakýkoli div, který je plodem génia a tvořivosti člověka. Vzhledem k tomu všemu nás Duch svatý nabádá chválit Pána z hloubi svého srdce a rozpoznávat ve všem, co máme a co jsme, nedocenitelný dar Boží a znamení Jeho nekonečné lásky k nám. 2. V první kapitole Geneze, tedy na začátku celého Písma svatého, je zdůrazněno, že Bůh má zalíbení ve svém stvoření, a opakovaně je poukazováno na krásu a dobrotu všech věcí. Každý den končí slovy: „Bůh viděl, že je to dobré“ (1,12.18.21.25). Pokud Bůh vidí, že stvoření je dobré a krásné, musíme si také my osvojit tento přístup a vidět, že stvoření je dobré a krásné. Dar vědění nám umožňuje spatřovat tuto krásu. Proto chválíme Boha a děkujeme Mu, že nám daroval tolik krásy. Když Bůh dokončil stvoření člověka, neřekl, „že je to dobré“, ale řekl, „že je to velmi dobré“ (1,31). V Božích očích jsme tím nejkrásnějším, největším a nejlepším z celého stvoření. I andělé jsou pod námi, jsme více než andělé, jak jsme dnes slyšeli v žalmu. Pán nás má rád! Máme Mu za to děkovat. Dar vědění nás staví do hlubokého souladu se Stvořitelem a dává nám účast na jasnosti Jeho pohledu a Jeho soudu. Z tohoto hlediska dovedeme postřehnout v muži a ženě vrchol stvoření, Papež zpovídá mladého muže dovršení plánu lásky, který je vtištěn do každého z nás a umožňuje nám (Světové dny mládeže, rozpoznávat se jako bratři a sestry. Rio de Janeiro, 2013) 3. To vše je důvodem klidu a pokoje, činí křesťana radostným svědkem Boha ve stopách svatého Františka z Assisi a mnoha svatých, kteří uměli chválit a opěvovat Jeho lásku 18

v kontemplaci stvoření. Současně nám však dar vědění pomáhá neupadat do některých nepřiměřených či pomýlených postojů. Prvním z nich je riziko považovat se za vládce stvoření. Stvoření není náš majetek, kterého se můžeme zmocnit podle svého zalíbení, a tím méně vlastnictvím jen některých či málokterých. Stvoření je dar, podivuhodný dar, kterým nás obdařil Bůh, abychom jej opatrovali a užívali ku prospěchu všech, vždy s velkou úctou a vděčností. Druhým pomýleným postojem je pokušení zastavit se u stvoření, jako by mohlo nabídnout odpověď na všechna naše očekávání. Darem vědění nám Duch pomáhá neupadnout do tohoto omylu. Chtěl bych se však ještě vrátit k té první pomýlené cestě, kdy je stvoření opanováno místo opatrováno. Máme stvoření opatrovat, poněvadž je darem, který nám daroval Pán, Božím darem, a my jsme opatrovníky stvoření. Když vykořisťujeme stvoření, ničíme znamení Boží lásky. Ničit stvoření, znamená říkat Bohu: „Nelíbí se mi“. A to není dobré, to je hřích. Opatrovat stvoření znamená pečovat o dar Boží a říkat Bohu: „Děkuji, opatruji stvoření, aby rostlo, nikoli proto, abych ničil Tvůj dar“. Toto musí být náš postoj ve vztahu ke stvoření, tedy pečovat o ně, neboť budeme-li stvoření ničit, zničí stvoření nás! Nezapomínejme na to. Jednou na venkově jsem zaslechl, jak jeden prostý člověk, jenž měl velmi rád květiny, o které pečoval, mi řekl: „Musíme pečovat o tyto krásné věci, které nám dal Bůh. Stvoření je pro nás, abychom z něho měli užitek. Nikoli proto, abychom je vykořisťovali, nýbrž opatrovali, protože Bůh nám odpouští vždycky, my odpouštíme někdy, ale stvoření neodpouští nikdy. Pokud je nebudeš opatrovat, zničí tě.“ Měli bychom se nad tím zamyslet a prosit Ducha svatého o dar vědění, abychom dobře chápali, že stvoření je nejkrásnějším darem Božím. Bůh učinil mnoho krásného pro to nejkrásnější, jímž je člověk.

Dar zbožnosti Dnes se zastavíme u jednoho daru Ducha svatého, který je často chápán špatně nebo povrchně, ale který se týká jádra naší identity a našeho křesťanského života. Je jím dar zbožnosti (pieta). Je třeba hned objasnit, že tento dar neznamená soucítit s někým, mít slitování s bližním, nýbrž označuje naši příslušnost k Bohu a naše hluboké spojení s Ním, spojení, které dává smysl celému našemu životu a dodává nám stálost ve společenství s Ním i v těch nejobtížnějších a pohnutých chvílích. 1. Toto spojení s Pánem se nemá chápat jako povinnost nebo zadání. Je to spojení, které vychází z nitra. Jde o vztah žitý srdcem. Je to naše přátelství s Bohem, které nám daroval Ježíš. Přátelství, které mění náš život, naplňuje nás nadšením a radostí. Proto v nás dar zbožnosti vzbuzuje především vděčnost a chválu. Právě to je totiž motiv a nejautentičtější smysl naší bohopocty a adorace. Duch svatý nám dává vnímat Pánovu přítomnost a veškerou Jeho lásku k nám, zahřívá nám srdce a skoro přirozeně nás přivádí k modlitbě a bohoslužbě. Zbožnost je tedy synonymum autenticky náboženského ducha, dětské důvěry k Bohu, oné schopnosti prosit Jej s láskou a jednoduchostí, která je vlastní lidem pokorného srdce. 2. Dar zbožnosti nám umožňuje růst ve vztahu a ve společenství s Bohem, vede nás, abychom žili jako Jeho děti, a současně nám pomáhá zahrnovat touto láskou také ostatní a rozpoznávat v nich bratry. Potom námi budou hýbat city zbožnosti – žádný pietismus! – vůči těm, kteří jsou kolem nás a které denně potkáváme. Proč říkám „žádný pietismus“? Protože někteří si myslí, že zbožnost znamená mít zavřené oči, tvářit se jako svatý obrázek, dělat se svatým. V piemontském nářečí říkáme: „Nosit se jako jeptiška“ (fare la mugna quacia). To není dar zbožnosti. Dar zbožnosti znamená mít opravdovou schopnost radovat se s radujícími, plakat s plačícími, být nablízku tomu, kdo je osamocen či znepokojen, napravovat pomýlené, těšit zarmoucené, přijímat ty, kdo se ocitli v nouzi, a pomáhat jim. Dar zbožnosti se velmi těsně pojí k mírnosti. Dar zbožnosti darovaný Duchem svatým nás činí mírnými, klidnými a trpělivými, přivádí nás k pokoji s Bohem a k ochotě sloužit druhým. Drazí přátelé, v listě Římanům apoštol Pavel píše: „Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znovu žít ve strachu. Dostali jste však ducha Společná modlitba papeže a prezidentů Palestiny a Izraele za mír. Po modlitbě těch, kdo byli přijati zasadili za pomoci pravoslavného patriarchy Bartoloměje olivovník (Vatikánské za vlastní, a proto zahrady, 8. 6. 2014) můžeme volat: ,Abba, Otče!‘“ (Řím 8,14-15). Prosme Pána, aby dar Jeho Ducha přemohl naše obavy a nejistoty, i našeho neklidného 19

a netrpělivého ducha a učinil z nás radostné svědky Boha a Jeho lásky klaněním se Pánu v pravdě a také službou bližnímu v ochotě a s úsměvem, který nám vždycky Duch svatý v radosti udělí. Kéž nás všechny obdaří Duch svatý tímto darem zbožnosti.

Dar bázně Boží Dar bázně Boží, o kterém dnes budeme mluvit, uzavírá řadu sedmi darů Ducha svatého. Není to strach z Boha. Víme dobře, že Bůh je Otec, má nás rád, chce naši spásu a vždycky odpouští. Není tedy důvod mít z Něho strach! Bázeň Boží je darem Ducha svatého, který nám připomíná, jak jsme před Bohem a Jeho láskou nepatrní a že naším dobrem je svěřit se s pokorou, úctou a důvěrou do Jeho rukou. Mít bázeň Boží tedy znamená spočinout v dobrotě našeho Otce, který nás má rád. 1. Jakmile Duch svatý začne přebývat v našem srdci, vlévá nám útěchu a pokoj a umožňuje nám cítit se takovými, jací jsme, to znamená nepatrnými, a mít onen Ježíšem v Evangeliu doporučovaný postoj toho, kdo své starosti a očekávání klade v Boha, cítí se zahrnut a nesen Jeho vroucností a Jeho ochranou, podobně jako dítě u svého tatínka! Toto působí Duch svatý v našich srdcích: umožňuje nám cítit se jako děti v náruči svého tatínka. V tomto smyslu se tedy stává zřejmým, jak v nás bázeň Boží nabývá podoby poddajnosti, vděčnosti a uznalosti a naplňuje naše srdce nadějí. Častokrát totiž neumíme chápat Boží plán a pozorujeme, že nejsme schopni sami si zajistit štěstí a věčný život. Avšak právě ve zkušenosti svých omezení a své ubohosti nás Duch svatý utěšuje a umožňuje nám vnímat, že jedinou důležitou věcí je nechat se vést Ježíšem do Otcovy náruče. 2. Proto máme velice zapotřebí tohoto daru Ducha svatého. Bázeň Boží nám umožňuje uvědomovat si, že všechno dostáváme z milosti a že naše pravá síla spočívá jedině v následování Pána Ježíše a v tom, že dovolíme Otci, aby nás zahrnul Svou dobrotou a Svým milosrdenstvím. Otevřít srdce, aby k nám vešly Boží dobrota a milosrdenství. Toto činí Duch svatý darem bázně Boží: otevírá srdce. Otevírá srdce, aby Otcovo odpuštění, milosrdenství, dobrota a něha vešly k nám, neboť jsme Jeho nekonečně milovanými dětmi. 3. Jsme-li prostoupeni bázní Boží, pak následujeme Pána v pokoře, poddajnosti a poslušnosti, avšak nikoli rezignovaně, pasivně a s bědováním, nýbrž s úžasem a radostí dítěte, které poznává, že mu Otec slouží a má ho rád. Bázeň Boží z nás tudíž nečiní křesťany bojácné a servilní, ale rodí v nás odvahu a sílu! Tento dar z nás činí křesťany, kteří jsou přesvědčení a nadšení. Nepodřizují se Pánu ze strachu, nýbrž proto, že jsou pohnuti a uchváceni Jeho láskou! Být uchváceni Boží láskou je něco nádherného. Nechejme se uchvátit touto láskou tatínka, který nás miluje nesmírně a z celého Svého srdce. Buďme však bdělí, protože bázeň Boží, dar bázně Boží je také jakýmsi „poplašným signálem“ před zatvrzelostí v hříchu. Člověk, který žije ve zlu, rouhá se Bohu, vykořisťuje druhé a tyranizuje je. Žije-li jenom pro peníze, ješitnost, moc či hrdost, pak svatá bázeň Boží bije na poplach: Pozor, s celou touto mocí, se všemi těmi penězi a s celou svou hrdostí a samolibostí nedojdeš štěstí! Nikdo si s sebou odtud nemůže vzít peníze a moc, samolibost a hrdost. Nic! Můžeme si odnést jenom lásku, kterou nám dává Bůh Otec, Boží něhu, kterou jsme s láskou přijali a obdrželi. A můžeme si odnést to, co jsme učinili pro druhé. Pozor, abychom nevkládali naději do peněz, hrdosti, moci a samolibosti, protože to vše nám nemůže zaručit nic dobrého! Myslím například na lidi, kteří mají odpovědnost za druhé a nechávají se korumpovat. Myslíte, že zkažený člověk bude na onom světě šťastný? Nikoli, veškerá zkaženost se projeví ve zkaženém srdci a bude těžké přijít k Pánu. Myslím na ty, kdo žijí z obchodování s lidmi a s otrockou prací. Myslíte, že tito lidé, kteří obchodují s lidmi, vykořisťují lidi otrockou prací, mají v srdci bázeň Boží? Nemají bázeň Boží a nejsou šťastní. Myslím na ty, kteří vyrábějí zbraně, aby podněcovali války. Pomyslete, co je to za řemeslo! Jsem si jist, že zeptám-li se vás nyní: kdo z vás vyrábíte zbraně?, nenajde se mezi vámi nikdo. Výrobci zbraní nepřicházejí naslouchat Božímu Slovu! Vyrábějí smrt, obchodují a kupčí se smrtí. Kéž jim bázeň Boží umožní pochopit, že jednoho dne vše skončí a budou se muset zodpovídat Bohu. Drazí přátelé, 34. žalm podává tuto modlitbu: „Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech. Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl kolem těch, kdo Hospodina ctí, Papež odsoudil mafii: „Kdo se neklaní Bohu, začne se klanět zlu, jako ti, kdo a vysvobodil je. Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, žijí zločinem a násilím. Toto zlo je nic nechybí“ (Žl 34,7-9). třeba potírat a odstraňovat! Je třeba Prosme Pána, aby sjednotil náš hlas s hlasy ubožáků, aby se nám mu říci ne! Ti, kteří se ve svém životě dostalo daru bázně Boží a mohli jsme společně s nimi, oděni vydali touto cestou zla, jako jsou milosrdenstvím a láskou Boží poznat, že On je naším Otcem, naším mafiáni, nejsou ve společenství tatínkem. Ať se tak stane. s Bohem, exkomunikují se.“ Zdroj textu: Rádio Vaticana, www.radiovaticana.cz 20

5. Duchovní poezie – Duet „Rozmluva duše a Krista“ od svatého Alfonse z Liguori Předmětem zpívaného dramatického dueta je setkání duše s Ježíšem, který jde na Kalvarii. Po několika vážných verších v úvodu předstupuje duše hluboce dojata a takto oslovuje Piláta: „Co Piláte činíš? Ach, na smrt jsi vydal – ač nevinným prohlásils – Ježíše Krista. Když ukrutně zbičován Beránek tichý, tvým rozsudkem popravný kříž se mu chystá! Ó nebe! Ježíš bez pomoci jest krutých katů vydán moci.“ Výtky následují rychle za sebou a vždy důrazněji, což se jeví krásně i v nápěvu. Hlas stoupá, srdce bije prudčeji, když náhle hudební sbor ohlašuje nový výstup: zdaleka je slyšet hluk vojínů a pokřik lidu, provázejícího Spasitele na Kalvárii: „Ó Bože, co slyším! Jak řinčí kov zbraní, křik zlostný zášť katanů zjevuje běsnou, v to přátel se nářky též mísí, neb v hluku jim polnice zvěstuje novinu děsnou: Pán odsouzený – na smrt kráčí! Toť novina je smutná, k pláči.“ Polnice zní stále a duše zdaleka pozoruje přicházejícího Spasitele. Poznává ho podle rysů tváře a volá: „Ach, je to on, nastojte, je to můj Ježíš! Jak ztrýzněný! Samá krev, samá rána; jde stěží jen, krvavé nechává stopy, tíž ohromná na bedra byla mu dána. Král – potupami, bolem sytý, Král lásky je to, Bůh můj skrytý.“ Sotva si představíme dojemnější výjev. Vypravování končí recitativem, výkřikem duše, stísněné bolestí. Ale již oznamuje hudební sbor smutečním pochodem, že se Ježíš blíží a duše s ním může mluvit. Potom začíná vznešený rozhovor: „Kam jdeš, ó Pane, lásko moje spanilá?“ „Jdu umřít, aby má krev tě obmyla.“ Duše se nespokojuje a volá: „Co pravíš, Pane můj?“ a Pán odpovídá důrazněji: „Jdu umřít.“ Na toto slovo se duše rozmýšlí a pojednou rozhodným, skoro radostným hlasem volá: „Jdeš umřít za mne? – I já chci umřít s Tebou.“ Hudební sbor toto rozhodnutí duše zdůrazňuje, brzy je však slyšet vážný hlas Spasitele, který odpovídá s nevýslovnou něžností: „Jen zůstaň v pokoji a považ, jak miloval Tě Pán Bůh Tvůj! Svůj život dávám z lásky k tobě, ty s láskou na mne pamatuj.“ Duše se zpočátku vzpouzí, znovu prohlašuje, že chce umřít se Spasitelem. Hlasy obou se proplétají, duše opakuje: „I já chci umřít s Tebou,“ hlas Kristův odpovídá: „Zůstaň v pokoji!“ Konečně Ježíš přeruší spor, žádaje od duše jinou oběť: „Nuž, zůstaň v pokoji, a považ, jak miloval tě Pán Bůh tvůj, však na důkaz lásky dej své srdce a věrně mi je opatruj.“ Duše nevýslovně dojata odpovídá: „Ó Poklade můj, moje Lásko, své srdce celé já Ti dám. Můj Král jsi Ty, já Tobě patřím, na věky celá, Bože můj.“ a oba hlasy se spojují v konečném duetu. Jeden praví: „ – a věrně mi je opatruj,“ druhý: „na věky celá, Bože můj.“ Zdroj: A. Berth. Sv. Alfons de Liguori: Církevní učitel a zakladatel redemptoristů. Exerciční dům, Hlučín, 1931

21

6. O pravé úctě a lásce k Panně Marii Matka Boží, Panna Maria, vyniká nad všechny svaté, lidmi je však málo známa a milována. Přesto nepřestává být naší něžnou matkou, která nás nikdy neodmítne, ale čeká téměř s bolestí, dokud se k ní nevineme a neprosíme ji o pomoc jako její malé děti. Ona je tou, která milovala do krajnosti a plnila Boží vůli nejvěrněji až do konce svého života. Připomeňme si, co o životě Panny Marie víme z Evangelia. Při andělově zvěstování (Luk 1,26-38) Panna Maria ukázala svoji velkou připravenost plnit Boží vůli. Po krátkém rozhovoru s andělem Gabrielem řekla Bohu své „ano“, kterým přijala Boží plán a vnitřně s ním zcela souhlasila. Ona je na světě proto, aby sloužila Pánu podle jeho přání. Krátce po svém vyvolení za Matku Božího Syna odchází Maria na cestu do Ain Karim, ne aby si nechala sloužit, ale aby posloužila své příbuzné Alžbětě. (Luk 1,39-56) Když očekávala Ježíšovo narození, podstoupila útrapy dlouhé a namáhavé cesty do Betléma, přijala odmítnutí v útulku pro pocestné i chudobu betlémské stáje, ve které se její milovaný Ježíš narodil. (Luk 2,1-7) Při obětování v chrámě, kterým chudí manželé vykupovali svého jednorozeného syna, stařec Simeon předpověděl Marii meč, který pronikne její duši. (Luk 2,22-35) Později, na základě Josefova snu, ve kterém mu anděl oznámil, že má vzít Ježíše a Marii a utéci před Herodem, se ještě v noci vydali na další dlouhou cestu do několikaletého vyhnanství v Egyptě. (Mat 2,13-15) Když bylo Ježíši 12 let a nevrátil se s ostatními poutníky z jeruzalémského chrámu, nechápala jeho počínání a tím nám ukázala, že také musela žít životem víry. Ježíšova slova, kterým tehdy nerozuměla, uchovávala ve svém srdci a přemýšlela o nich – tedy při nepochopení ne vzdor, ale snaha pochopit, podřídit se. (Luk 2,41-52) Jakmile Ježíš začal své veřejné působení, musela žít v odloučenosti od svého milovaného Syna. V té době také už Mariin ochránce - svatý Josef - s největší pravděpodobností nežil. Na konci Ježíšova života jej jeho svatá Matka, plna soucitu a bolesti, doprovázela na jeho křížové cestě. Viděla jeho zmučené tělo, vypětí sil, se kterým si nesl nástroj svého umučení – kříž – na Golgotu. Byla svědkem jeho potupy, když byl svlečen a přibit na kříž. Stála pod křížem a viděla strašné utrpení a smrtelnou agonii svého nejdražšího Ježíše. (Jan 19,25-27) V těch chvílích se plnila Simeonova předpověď a Mariinu duši pronikal meč – soucit s nejdražším Ježíšem, ale také soucit s hříšným lidstvem, kterému právě toto utrpení otevřelo nebe. A jaká odměna čekala Pannu Marii po její pozemské pouti, plné utrpení, námah, ale i radosti, že patří Pánu? Pro její skromnost, tichost, pokoru, život plný skutků blíženské lásky, jí byla udělena Bohem Stvořitelem sláva nejvyšší – byla po své smrti s tělem a duší vzata do nebe a povýšena nad všechny anděly, aby se stala pro všechny lidi na zemi, ale i nebešťany Královnou Nebe. Tím se stala pro lidi mocnou přímluvkyní ve všech našich záležitostech pozemských a také zprostředkovatelkou milostí pro život věčný. Její láska v utrpení a dávání byla věrným plněním vůle Nebeského Otce. Jen proto se mohla stát Matkou Božího Syna a Matkou naší, a to pro lásku, jakou k nám chovala. Právem ji můžeme nazývat naší Nebeskou Matkou a jako její nejmilejší děti jí po Bohu vzdávat chválu nejpřednější. Nepřestávejme být Bohu z celého srdce vděční, že nám dal Pannu Marii za Matku, a Matce Boží, že nám dala Syna, který se za nás obětoval na kříži, aby nás vykoupil a na věky spasil. Kéž je naším vzorem, abychom jako ona šli cestou pokory a sloužili Bohu i lidem s radostí až do konce. A chceme-li jít cestou osvědčenou, pamatujme na svaté a učme se od nich, jak ji více ctít a milovat. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše (1873-1897), francouzská karmelitka, byla dcerou zbožných svatých rodičů. Jejich láska a péče byly pro ni obrazem lásky a péče Boha i Panny Marie o každého člověka. Velice brzy pochopila, že největší poctou pro Pannu Marii je, když ji následujeme. „I kdyby bylo kázání o Panně Marii sebekrásnější, přece z něho nemáme téměř užitku, když uvnitř jen žasneme.“ „Jak mám nejblahoslavenější Pannu ráda! Kdybych byla knězem, jak bych dovedla o ní kázat! Líčívají nám ji jako nedostižný vzor a měli by nám ukazovat, jak ji můžeme následovat. Je více matkou než královnou. Slyšela jsem, že prý v jejím lesku mizejí všichni svatí tak, jako hvězdy při východu slunce. Můj Bože, jak podivně to zní: Matka, před níž děti pozbývají své vznešenosti! Myslím, že je tomu právě naopak: Ona slávu vyvolených ještě o hodně zvětší ... Ó, přesvatá Panna! Její život byl tak prostičký!“

22

Svatý Maxmilián Kolbe (1894-1941), polský minorita, svůj život zcela odevzdal Panně Marii. Jeden z jeho velkých přínosů světu spočívá v tom, že učil správným způsobem uctívat Pannu Marii, kterou od mládí miloval a s láskou nazýval „Maminka, Neposkvrněná“ (tzn. počatá bez poskvrny dědičného hříchu). Mladý Maxmilián přemýšlel o zjevení Matky Boží židovskému bankéři Alfonsu Ratisbonnovi, odpůrci katolíků, které bylo příčinou jeho obrácení na katolickou víru. (Později se stal knězem a misionářem). Došel k závěru, že Matka Boží má od Boha obrovskou moc a může proměnit celý svět, bude-li tento svět s ní spolupracovat. Panna Maria miluje každého z nás. Záleží jen na nás, zda máme dobrou vůli k přijetí Božích milostí jejím prostřednictvím. V pobožnosti k Panně Marii se svatý Maxmilián obával laciného sentimentalismu, který zůstává jen u běžných slov modliteb a písní. Dobře pamatoval na Ježíšova slova: „Ten mě doopravdy miluje, kdo zachovává má přikázání.“ Svým zbožným životem, naplněným skutky lásky k bližnímu a úctou k Panně Marii Neposkvrněné, ale především svou mučednickou smrtí nám ukázal, že doopravdy milují přesvatou Matku ti, kdo plní Boží vůli, se kterou se její vůle plně sjednocovala. Svůj vzorec svatosti v = V, kdy malé „v“ je naše lidská vůle a velké „V“ je vůle Boží, vysvětloval: „Ztotožníš-li svou vůli s vůlí Boží, pak je svatost jistá. Vždyť co chce Bůh? Abys byl svatý. Chceš-li totéž, co Bůh, budeš svatý. Je to tak jednoduché, jako že 2 + 2 = 4! Bylo by to těžké, kdyby nebylo Neposkvrněné. Ale ona první vydláždila cestu mezi vůlí naší a vůlí Boží. Ona první svým ,Staň‘ se nám vysloužila milost svatosti. Kdo se jí svěří beze zbytku, neodvolatelně, tomu ona jaksi naklání jeho vůli k vůli Boží. Naše svatost, to je její záležitost, její práce, její sláva.“ Panna Maria – Matka nejmoudřejší V čem spočívá moudrost Panny Marie a jak ji můžeme a máme následovat, vysvětluje Marián Kuffa, farář ve slovenských Žakovciach: „O Panně Marii říkáme, že je nejmoudřejší. Ne nejvzdělanější, ale nejmoudřejší. Ne lidé vzdělaní jdou do nebe, ale lidé moudří. Kdo je moudrý? Ten, kdo hledá a plní Boží vůli. Proto je Panna Maria Matka nejmoudřejší, protože nejvíc hledala a plnila Boží vůli. Nastupuješ na cestu moudrosti hned teď, v této sekundě, když se začneš ptát: ,Co ode mne chceš, Bože?‘ a druhý otazník: ,Jak to mám udělat?‘ Svůj vztah k Panně Marii popisuje Marián Kuffa takto: „Mladí dospívající lidé mají své ideály nalepeny na stěně. Tam je hned uvidíš, hned je přečteš. Já jsem měl též ideály. Uprostřed nad mou postelí byla vždy Panna Maria. Tu jsem měl vždy rád; neumím to vysvělit, Pannu Marii jsem měl vždy rád. A čím jsem starší, tím mám vroucnější vztah k Matce Boží.“ Často vzpomíná na mnohé, někdy až neuvěřitelné situace a zážitky, kdy se utíkal o pomoc a ochranu k Boží Matce a jeho modlitba byla vždy vyslyšena. Ve své přednášce „Cesta pýchy a cesta pokory“ mluví o pokoře Panny Marie a její ochotné vůli sloužit. „Panna Maria měla na výběr (tak jako my máme na vybranou dvě cesty): buď cestu pýchy, anebo cestu pokory. Co si vybrala Matka Boží? Cestu pokory. Podívejte se, jak odlišné. Lucifer (padlý anděl) řekl: ,Nebudu sloužit,‘ a Panna Maria říká: ,Hle, služebnice Páně, chci sloužit, fiat - tak ať se stane.‘ Tak, jak to říkáš, anděli, tak to chci dělat. Chci sloužit. A ona nejenom tak mluvila, ona i dále sloužila. Šla 130 km do Ain Karim – to je asi tolik, řekněme, jako z Popradu do Žiliny – pěšky. Nebyly žádné vlaky, žádné autobusy ani kola. Pěšky, 130 km pěšky. A proč pěšky? Aby šla sloužit; ne, aby jí sloužili, ale aby šla sloužit.“ (své příbuzné Alžbětě, která byla v šestém měsíci těhotenství). A touto pokornou službou je nám velkým vzorem. Prameny: Dějiny duše. Přeložily Školské sestry OSF, Praha-Vinohrady, 1929 Duch svaté Terezie Ježíškovy. Sestry Neposkvrněného Početí Panny Marie v Přerově, Olomouc, 1927 Nový zákon v překladu Dr. Rudolfa Cola. Velehrad, nakladatelství dobré knihy v Olomouci, 1947 Světlo a stín. Wladyslav Kluz. Zvon, Praha, 1991 Výtah z rozhovoru s P. Mariánem Kuffou, O Bezákovi 2. časť, http://www.youtube.com/watch?v=XS4Whu71LWwV, čas 6:52 až 7:58

Homilie P. Mariána Kuffy při mši svaté v Omšenie 15. 6. 2014, http://www.youtube.com/watch?v=L8GJBs6dWQI, čas 9:08 Přednáška P. Mariána Kuffy „Cesta pýchy a cesta pokory, http://www.youtube.com/watch?v=WJHpe9LdS4k, čas 00:33:39 – 00:34:26

23

7. Počuli sme slovo Pánovo Zostaňte v meste, kým nebudete vystrojení mocou zhora Vtedy im otvoril myseľ, aby porozumeli Písmu, a povedal im: „Tak je napísané, že Mesiáš bude trpieť a tretieho dňa vstane z mŕtvych a v jeho mene sa bude všetkým národom, počnúc od Jeruzalema, hlásať pokánie na odpustenie hriechov. Vy ste toho svedkami. Hľa, ja na vás zošlem, čo môj Otec prisľúbil. Preto zostaňte v meste, kým nebudete vystrojení mocou z výsosti!“ (Lk 24, 45-49) Duch Svätý má v Písme rozličné mená: Pravda, Utešiteľ, Dar, Obranca, Láska. A má aj rozličné podoby, pod ktorými sa nám sprístupňuje. Nad Jordánom, pri Ježišovom krste, je ako holubica; nad apoštolmi vo večeradle ako oheň. Ale najčastejšie prichádza v Písme pod menom Duch, dych, vanutie, vietor. Okolnosť, že sa zjavil nad apoštolmi v tejto podobe cez Turíce (Svatodušní svátky), cez dni žatvy, nás ponúka povedať tu jednu rozprávku, ktorá môže objasniť, prečo si volil Duch Svätý podobu víchrice, podobu vetra. Sedliak vraj zasial zrno a chodil každý deň pozerať ako rastie. I zdalo sa mu, že príliš pomaly, začal preto reptať proti Hospodinovi, že dáva mnoho slnka a málo dažďa. Vyslovil dokonca mienku, že by to na poliach rozhodne inak vyzeralo, keby on riadil počasie. Pán vyhovel jeho prianiu a odovzdal mu moc nad živlami. Naradovaný sedliak objednal hneď dážď a keď dobre namoklo, privolal slnko a znovu dážď. Obilie rástlo a bujnelo. Prišla žatva. Vzal kosu, zastal na roli a prvý raz zaťal do zbožia, ktoré vypestoval sám bez Boha. Ale nejako čudne mu nadskočilo nad kosou. Stŕpol, keď ohmatal klasy. Boli prázdne, úplne... A všetky do jedného. Chudák, zabudol do tohto svojho krásneho počasia dať aj vietor, ktorý by bol v čase kvetu preniesol z jedného klasu na druhý potrebný zúrodňujúci peľ. Brat, sestra, apoštoli mali zostať v meste a čakať na tento vietor, bez ktorého by ich námahy, keď pôjdu svedčiť o Kristovi medzi všetky národy, zostali jalové, márne. A ako mali oni, aj my máme svoje poslanie, svoju Bohom pridelenú roľu. Na prvom mieste je ňou naša vlastná duša, ktorú treba obohatiť ovocím dobrých skutkov. A tu zvlášť nezabudnime, že bez vanutia Ducha môže narásť len hlušina, prázdnota. „Bezo mňa nič nemôžete...“ Ďalšou roľou, ktorú máme obrábať, je naša pokrvná alebo duchovná rodina, naše deti. Keď sa objavujú stále tie isté chyby a nedostatky, možno sa pýtame: „Prečo sa nám výchova nedarí?“ Spomeňme si vtedy na príhodu so sedliakom. Svietime slnkom úsmevov, milých slov, polievame rosou potu, možno i sĺz, ale ovocie sa neukazuje... Nezabúdajme, že deti, to naše kvitnúce obilie, potrebuje nutne i vánok Ducha, o ktorý treba pre nich a spolu s nimi prosiť, ak chceme dopestovať v nich požehnaný ťažký klas. A konečne je pre nás kresťanov roľou celá spoločnosť, v ktorej máme misijne, apoštolsky pôsobiť. Ale ani táto neurodí nič, ak zo svojich snažení vynecháme prosbu o pomoc a účinky nebeského Víchra. Prosme preto vrúcne a vytrvalo prosme: „Zošli, Pane, svojho Ducha a obnoví sa tvárnosť našej zeme! Amen.“ Zdroj: Počuli sme slovo Pánovo. A. Faudenom. Slovenský ústav svätého Cyrila a Metoda, Rím, 1975, s. 1101 – 1103

Seslání Ducha svatého

24

Zamysleme se nad sebou ... V tomto čísle občasníku nás Matka Tereza vybízí ke konání díla milosrdenství, které je vlastně vždy prací pro mír. Konejme je s velikou laskavostí, šlechetností a srdečností, a to bez pozemských pohnutek a v dokonalém sjednocení s vůlí Boží. Hladové, nahé a bez domova, kterým toto milosrdenství máme prokazovat, můžeme nalézat i ve svém okolí. Neboť hladoví jsou i ti, kteří hladovějí po lásce, nazí i ti, kterým se nedostává lidské důstojnosti, ctnosti čistoty či úcty jednoho k druhému. A bez domova zůstávají nejen ti, kteří nemají kde bydlet, ale také ti, kteří jsou odmítáni, nechtěni, nemilováni. Snažme se tedy vedle fyzicky trpících lidí i v těchto lidech vidět Krista, nepřehlížet je a prokazovat jim milosrdenství. Příklad hrdinské obětavosti a lásky k bližním nám také dal svatý Pius X. Dokonale znal duchovní i tělesné potřeby svých farníků a lidu jemu svěřenému a podle toho jim také ze všech sil pomáhal, v časté nouzi spoléhaje pouze na Prozřetelnost Boží. Můžeme také my říci, že známe dobře potřeby těch, kteří jsou nám svěřeni, či těch, které nám Pán Bůh posílá do cesty? Snažíme se být k druhým vnímaví, a dobro jim nejen přát, ale také uskutečňovat? Svatý Pius X. svůj život obětoval za uchování víry a jako papež i za obnovu Církve v Kristu. Příkladně skromným, prostým a pokorným knězem zůstal až do své smrti, kdy ho žádné církevní hodnosti z této cesty nesvedly. Zkoumejme svá srdce, zda i v našem životě nejsou pokušení a příležitosti, které by nás lákaly k pyšnému a pohodlnějšímu životu, kterým máme odporovat či se jim vyhnout, nebo bychom je měli odstranit, pokud nám skutečně záleží na naší věčné spáse. Příkladem Panny Marie, její velkou vnímavostí k volání Božímu, se pak povzbuďme k hledání a plnění vůle Boží. Následujme ji v jejím tichém, pokorném a obětavém životě, v láskyplném a trpělivém nesení kříže. Milujme ji něžně a vroucně a utíkejme se k ní jako k nejmilejší nebeské Matce. Bezmezně jí důvěřujme a prosme ji o pomoc v naprosto všech životních situacích, neboť ona nás vždy ochrání, ona může všechno, je Prostřednicí všech milostí. Toto je podle svatého Maxmiliána Kolbeho také tajemství rychlého posvěcení. A na závěr poprosme o dary Ducha svatého, které tak velice potřebujeme:

Přijď Duchu moudrosti a osvěť náš rozum, abychom stále jasněji poznávali Kristovo učení, zapal naše srdce, abychom se radovali z jeho velikosti a krásy, posilni naši vůli, abychom podle něho stále dokonaleji žili. Přijď Duchu rozumu, a nauč nás veškeré pravdě, abychom alespoň trochu pochopili, jaká je šíře a výše, hloubka a délka nekonečné moudrosti a vědomosti Boží. Přijď Duchu rady, a nauč nás v každé životní situaci se správně rozhodnout pro to, co je ke cti a slávě Boží a co prospěje ke spáse našich duší. Přijď Duchu síly, a posilni naši statečnost a odvahu, abychom se nebáli překážek a s tvou pomocí vykonali, co Bůh od nás žádá. Přijď Duchu umění, a nauč nás správně rozeznávat stupnici dober, abychom pro dobra menší neodmítali dober vyšších, pro dobra hmotná dober duchovních. Přijď Duchu zbožnosti, a prohlub v nás synovskou důvěru v Boha, zdokonaluj v nás náš pojem o modlitbě jako o rozmluvě s Bohem, abychom se k Bohu obraceli vždy rádi, upřímně, často a s největší důvěrou. Přijď Duchu bázně Boží, a zbav nás všeho lichého strachu před pošetilými názory lidí, abychom tím živěji pocítili strach před hříchem a před vším tím, co odvádí od lásky k Bohu. Zdroj modlitby: Josef Novotný: Modlitby. Křesťanská akademie, Řím, 1971

25

Jak můžete s námi spolupracovat 1. Finančním příspěvkem na účet 2028869399/0800 (viz níže Upozornění dárcům). Vašich příspěvků využijeme na nákup zdravotnického materiálu podle požadavků Misionářek lásky v Indii a odešleme jim jej 1x ročně ve velkoobjemovém kontejneru. 2. Účastnit se přípravy kontejnerových zásilek – pravidelně se scházíme (mimo školní prázdniny): * v Brně – každé pondělí mezi 17. až 19. hodinou v suterénu fary kostela svatého Jakuba, Rašínova 5, Brno střed; bližší informace získáte na telefonním čísle 608 879 663, Ing. David Cichra. * v Praze – jednou za 14 dní ve středu mezi 17. až 20. hodinou v klášteře Šedých sester III. řádu svatého Františka, Bartolomějská 9a, Praha 1- Staré Město; bližší informace získáte na telefon. čísle 732 858 163, Petra Štěpančíková. 3. Nabídnutím informativních letáků s misijní tématikou nebo tohoto časopisu dalším lidem dobré vůle, vyvěšováním vzdělávacích materiálů na vývěskách. 4. Věcnými dary – zdravotnický materiál po předchozí domluvě. 5. Překladatelskou prací ze španělského, polského, portugalského a dalších jazyků z/do češtiny. 6. Podporou osvěty k záchraně nenarozených dětí před umělým potratem (nabízením letáků, textů, fotografií, filmů lidem dobré vůle). 7. Pomocí nastávajícím matkám, které lékaři nebo příbuzní nutí k zabití dítěte, aby tyto matky dostaly sílu obhájit život svých dětí (povzbuzení, konkrétní pomoc, poskytnutí našeho telefonního čísla 776 781 066). 8. Seznamováním lidí dobré vůle s tragickou životní situací nejubožejších ve třetím světě – prostřednictvím literatury, fotografií, filmů, které Vám na Vaše přání zašleme. 9. Nabídněte některou z našich přednášek – „O životě a díle Matky Terezy a Misionářek lásky v Indii“; nebo „O ochraně nenarozeného života a o boji proti eutanázii“. Přednášky jsou naprosto zdarma a je možné je nabídnout jak jednotlivcům, tak skupinám nebo kolektivům. Upozornění dárcům Poděkování, které dárcům posíláme, je podle zákona č. 586/92 Sb. o daních z příjmů dokladem k ročnímu daňovému zvýhodnění: - zaměstnancům se za uplynulý rok část daru vrátí snížením daně, pokud si o ně zažádají do poloviny února ve své mzdové účtárně; - podnikatelé si mohou o darovanou částku snížit základ daně v přiznání k dani z příjmů. 1) Abychom Vám mohli písemně potvrdit přijetí daru, prosíme Vás o vyplnění adresy a částky na poštovních poukázkách typu „A“ HŮLKOVÝM PÍSMEM a výraznou černou barvou. Ve zprávě pro příjemce nám vždy, prosíme, uveďte, pokud nechcete, abychom Vám písemně odpovídali, nebo jiné Vaše požadavky. 2) Potřebujete-li potvrzení u příspěvků zasílaných z Vašeho účtu nebo u příspěvků zasílaných složenkou přes vlastní účet u některého peněžního ústavu, sdělte nám, prosíme, svou adresu, datum zaslání, způsob zaslání a výši Vašeho příspěvku, a to buď e-mailem, dopisem, telefonicky nebo textovou zprávou na příkazu k úhradě. Potvrzení Vám rádi vystavíme, abyste mohli získat daňovou úlevu.

Všechna dosud vydaná čísla Občasníku Nadace svatého Františka z Assisi si můžete stáhnout z našich internetových stránek, adresa: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/obcasnik.php

Kontakt: Nadace svatého Františka z Assisi, Elišky Krásnohorské 59, 618 00 Brno - Černovice mobilní telefony 608 879 663, 721 550 623, e-mail: [email protected] www: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/

26