Občasník. Nadace sv. Františka z Assisi. č.15, říjen Zdarma. Neprodejné. Hélder Camara, brazilský arcibiskup chudých a hlas utiskovaných

Zdarma. Neprodejné.

Občasník Nadace sv. Františka z Assisi

15, říjen 2011

č.

Dopis od Misionářek lásky

Orgány chudých na prodej

Matka Tereza, myšlenky pro každý den

Poklady Církve svatý Vavřinec, jáhen, mučedník

Bohu nič nie je nemožné

Hélder Camara, brazilský arcibiskup chudých a hlas utiskovaných

Prosíme, půjčujte lidem dobré vůle. Chybějí-li Vám starší čísla Občasníku, rádi Vám je zašleme.

OBSAH ÚVOD ...................................................................................................................................................................................... 3 Aktuálně .............................................................................................................................................................................. 3 1. Poděkování Misionářek lásky českým a slovenským dobrodincům za 26. kontejner.......................................................... 4 2. Obchodování s orgány nejzoufalejších chudých .................................................................................................................. 5 3. Matka Tereza, její osobnost, život a dílo ............................................................................................................................. 8 Matka Tereza – kniha jejích myšlenek ................................................................................................................................ 8 Čtrnáct let po své smrti Matka Tereza stále učí Indii lidské důstojnosti ........................................................................... 12 Zázrak jménem Matka Tereza........................................................................................................................................... 12 Byl jsem dobrovolníkem u Misionářek lásky v Kolkatě ................................................................................................... 15 4. Ztrať se odtud, komunistický biskupe!............................................................................................................................... 18 Hélder Camara, biskup chudých a hlas utiskovaných ....................................................................................................... 18 5. Z Homilií svatého biskupa Jana Zlatoústého na Matouše: „Když zdobíš chrám, nepřehlížej trpícího bratra.“ ................. 27 6. Milosrdenství katolické Církve ve 3. století – svatý Vavřinec........................................................................................... 27 7. Ochrana života ................................................................................................................................................................... 28 Krátce před smrtí vybojovali její život na Univerzitě v Utahu. Mladá matka se zřejmě zcela uzdraví po tragické nehodě na Havaji. .......................................................................................................................................................................... 28 Matka se siamskými dvojčaty odmítá potrat, vzdoruje lékařské diagnóze........................................................................ 30 Bohu nič nie je nemožné - príbeh Renáty Ocilkové .......................................................................................................... 32 Poděkování svaté Gianně Berettě Mollové za přímluvy ................................................................................................... 33 Zamysleme se nad sebou a přiznejme své hříchy................................................................................................................... 35 Žeň je sice hojná, ale dělníků málo... ................................................................................................................................ 35 „Nepečujte o tělo tak, aby povstávaly hříšné žádosti!“ (Řím 13,14)................................................................................. 35 Hledáme spolupracovníky................................................................................................................................................. 36

Nadace sv. Františka z Assisi, Brno Nadace byla založena v roce 1993 v Brně s cílem pomáhat těm nejchudším z chudých. Spolupracuje s indickou řeholí Misionářky lásky, kterou v Kolkatě založila blahoslavená Matka Tereza roku 1948. Sestry a bratři jsou známi velkou obětavostí, s jakou zdarma pracují pro chudé, a také důslednou evangelijní chudobou. Od roku 1999 poslala Nadace Misionářkám lásky do Kolkaty 26 velkoobjemových kontejnerů s 276,2 tuny darů v hodnotě přes 68,6 milionu korun. Kontejnery obsahují zdravotnický materiál: léky, léčiva, infúzní soupravy, obvazy, gázu, vatu, invalidní vozíky, berle, atd. Tohoto zdravotnického materiálu využívají sestry k léčení malomocných a k záchraně umírajících. Další oblastí činnosti Nadace sv. Františka je ochrana života člověka od početí do přirozené smrti. Nejchudším z chudých pomáháme podle vzoru Matky Terezy bezplatně, naopak přidáváme k příspěvkům dárců vše, co dokážeme uspořit. V Nadaci pracuje 5 absolventů katolické Cyrilometodějské teologické fakulty univerzity Palackého v Olomouci.

Kontaktní informace Adresa: Nadace svatého Františka z Assisi, ulice Elišky Krásnohorské 59, 618 00 Brno-Černovice mobil 721 550 623 (Mgr. Dana Jarošová), mobil 608 879 663 (Ing. David Cichra) nebo 776 781 066 e-mail: [email protected], internetové stránky http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/ Bankovní spojení: Česká spořitelna, č.ú .2028869399/0800 - misie; účet 1346868389/0800 - nenarozený život

Všechna dosud vydaná čísla Občasníku si můžete v elektronické podobě stáhnout z našich webových stránek, adresa: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/casopis.php „Bratři! O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.“ (Filipanům 4,6) 2

ÚVOD Vážení čtenáři, právě držíte v rukou podzimní číslo našeho Občasníku. Doufáme, že v něm najdete zajímavé informace nejen o činnosti naší Nadace, ale také o životě a díle blahoslavené Matky Terezy a dalších velikánů charitativní činnosti a o problémech současného světa, které se dotýkají našich nejchudších bratří a sester.

Co se děje v Nadaci? Vytrvale pokračujeme v přípravě 27. kontejneru, zejména v shromažďování finančních prostředků na nákup zdravotnického materiálu. Rádi bychom poděkovali všem, kteří nás podporují svou osobní prací, dary a přímluvami. Naše velké díky patří také těm z Vás, kteří pomáháte šířit naše informační materiály (letáčky, Občasníky, Výroční zprávy) ve svém okolí. Rádi je zašleme všem dalším zájemcům. Na misijní neděli 23. října jsme uskutečnili přednášku (s hojnou účastí) o životě a díle Matky Terezy pro katolické farníky v Březnici; další přednášku plánujeme na listopad pro školní mládež z Jižních Čech. Věříme, že stejně jako pro nás, tak i pro Vás bude Přednáška o Matce Tereze, Březnice. velkým povzbuzením dopis, který jsme dostali od Misionářek lásky z Kolkaty v srpnu a jehož překlad níže otiskujeme. Misionářky všem děkují za naše společné dílo pomoci těm nejchudším z chudých.

Co si můžete v tomto čísle přečíst? Z bolavých problémů dnešní doby zaměříme pozornost na obchodování s lidskými orgány těch nejubožejších, které představuje hrůzný způsob zneužívání jejich bídy. Potom si připomeneme osobnost Matky Terezy. Tentokrát si budete moci přečíst první pokračování z knihy jejích myšlenek, dále vzpomínky jejího dlouholetého spolupracovníka a životopisce Navina Chawly a zápisky jednoho dobrovolníka, který pomáhal v Kolkatě Misionářkám lásky. Hlavní osobností Občasníku je významná postava 20. století, brazilský arcibiskup Hélder Camara, který proslul jako velký, neohrožený obránce chudých a utiskovaných. V části patřící ochraně života si tentokrát budete moci přečíst hned několik příběhů. První příběh je o čtyřicetileté americké ženě, která navzdory všem očekáváním přežila ošklivou nehodu. Kromě Boží pomoci a její vůle žít, bylo důležité to, že manžel v rozhodujícím okamžiku odmítl její odpojení od přístrojů. Druhý příběh je o mamince, která odmítla jít na potrat, když jí bylo sděleno, že očekává srostlá (siamská) dvojčata. Třetí příběh vypráví osud slovenské dívky, která v 19 letech prošla chemoterapií a operacemi, po kterých jí zbyl jen kousek jednoho vaječníku. Přesto jí Bůh dopřál být matkou třech dětí. Na závěr našeho Občasníku se společně s A. Faudenomem, autorem knihy „Počuli sme slovo Pánovo“, zamyslíme nad Kristovými slovy: „Žeň je sice velká, ale dělníků je málo…“

Aktuálně Během měsíce září až října bylo odloženo do babyboxů 7 dětí, byly nově zřízeny 2 babyboxy (Neratovice, Hradec Králové). V současné době funguje v ČR celkem 46 babyboxů, které pomohly zachránit životy 60 dětem. 2. Bylo zveřejněno jméno vraha arcibiskupa Oscara Romera, který ho zastřelil r. 1980 při mši svaté za obranu chudých rolníků. Více si můžete přečíst na: http://www.kath.net/detail.php?id=33072. O osobnosti salvadorského arcibiskupa si můžete přečíst v Občasníku Nadace č. 8, prosinec 2009. Romero byl vzácná výjimka biskupa své doby. Jeho vrahem byl Marino Samayoa Acosta, poddůstojník Národní gardy, člen osobní ochranky vojenského velitele Artura Armanda Moliny. 3. Dvacetiletá matka z Louisany (USA) je první ženou na světě, která s těžkou nemocí cystická fibróza porodila zdravá jednovaječná trojčata. Více na http://www.lifesitenews.com/news/i-would-have-died-for-my-girls-uk-mom-withcystic-fibrosis-refuses-to-abort/ 4. V Indii byly 26. srpna ukončeny oslavy 100. výročí narození blah. Matky Terezy – pořádaly se výstavy, konference a přednášky, ale také lidé více pomáhali chudým v domovech Matky Terezy. 1.

3

1. Poděkování Misionářek lásky dobrodincům za 26. kontejner1

českým

a

slovenským

„Jestliže jste to učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste to učinili.“ Kolkata 26.7. 2011 Drazí přátelé z Nadace sv. Františka z Assisi, drahá Mgr. Dano Jarošová, dnes, na svátek Navštívení Panny Marie, kdy navštívila svou tetu Alžbětu, která byla v nouzi, bych Vám chtěla poslat pozdravy a popřát vše dobré. Také bych Vám chtěla poděkovat za veškerou pomoc a podporu, kterou dáváte nejchudším z chudých, v Božím jménu, zvláště našim malomocným pacientům. Je to opravdu smutná realita, že těmto trpícím lidem je odepřena léčba ve státních nemocnicích, a že jsou ponecháni osamoceni a opuštěni dokonce svými vlastními rodinami. Do našich domovů a leprosních center přichází každý den více a více pacientů, z nichž většina je ve velmi ubohém stavu. Naše sestry vedou Centra pro léčbu malomocných v 17 městech v Indii, také naši bratři mají mnoho takových center. Kromě těchto center existuje 7 center vedených našimi sestrami a 4 našimi bratry, kde jsou pravidelně prováděny operace. Právě tato centra musíme vždy zásobovat gázou, obvazy, vatou, dezinfekcí Betadine, injekčními stříkačkami, jehlami, rukavicemi – vším tímto materiálem, který nám tak štědře posíláte. Jsem velmi vděčná za Vaši laskavost, se kterou nám poskytujete tento důležitý materiál pro naše centra. Rozdílení věcí, které nám posíláte kontejnery, je většinou ustálené takto: Leprosní centra, kde se operuje, dostávají vždy největší část zboží, například: Shantinagar, Radharani, Janla, Seemapuri, Jyotinagar atd., toto jsou některá z našich prvních operačních center, kde máme velkou skupinu pacientů, a kde je každý měsíc provedeno zhruba 200-250 operací. Poté následuje ošetřování ran, amputovaných nohou nebo „rekonstrukce“ rukou a ostatní větší či menší plastické operace. Všechna tato leprosní centra dostávají zhruba 80-90 krabic obvazového materiálu, 8 krabic Betadine, 4-5 krabic sterilních rukavic, 4-5 krabic jehel s injekčními stříkačkami a infúzními sety. Dostáváme pravidelně zprávy od těchto center a někdy, když jim dojde materiál, pošleme jim podle jejich potřeb další zásilku a zbytek jde do míst, kde jsou potřeba pouze obvazy. Vitamíny, kalcium a hroznový cukr: většina jde vždy do operačních center a zbytek do malých center podle potřeby. Všude jsou tato léčiva velmi vítána, neboť znamenají velkou pomoc. Co nejvíce oceňujeme z Vašich zásilek a jsme za to vděční, je to, že obsahují velmi potřebné věci, kterých opravdu můžeme využít, dále kvalita, které naši chudí lidé zřídka mají příležitost užít, neboť zde nemáme taková léčiva. Takže vidíte, jak velmi jsme Vám vděčni za dar Vašeho kontejneru. Jak víte, máme v konstitucích Misionářek lásky pravidlo, které nám nedovoluje mít žádnou velkou nemocnici nebo operační centrum pro běžně nemocné lidi. Ti mohou vždy najít někde místo. Ale pro naše malomocné pacienty nejsou žádné nemocnice a nikde nemohou být operováni pro svou nemoc, takže jsou vyvrženi. Proto Matka Tereza dala do našich Pravidel, že bychom měli mít operační centra pro malomocné pacienty. Postavili jsme pěkná rehabilitační centra, z nichž jedno je Titagarh. Tam mají pacienti nejen péči, jídlo, oblečení, léky, ale také menší obytnou část, kde mohou bydlet, a také mají drobnou práci. Nejlepší zaměstnání, které tam je, je ruční tkalcovský stav, na kterém tkají sárí pro sestry, prostěradla, látkové ubrousky, zástěry a další věci. Díky této práci se cítí zabezpečeni a začleněni do lidské společnosti. Mají také hospodářství a chov dobytka. Při této příležitosti bych Vás chtěla srdečně pozvat na návštěvu tohoto místa. Děkujeme. Každý den do našich přímluv zahrnujeme Vás - naše přátele a dárce, ať Bůh naplní Vaše srdce láskou, zahrnující všechen Boží lid a dá Vám sílu a odvahu pokračovat v tomto díle milosrdenství po dlouhou dobu. A prosíme, aby tato láska, kterou v sobě máte, Vás obohatila jeho milostí a požehnáním v životě tomto i budoucím. Prosíme tedy, pokračujte ve Vaší dobré práci pro Ježíšovu lásku v jeho chudých, ať Vám Váš patron svatý František z Assisi z nebe žehná pokojem a radostí, abyste mohli šířit Boží lásku mezi celé stvoření. Ať Vám Bůh žehná, Sr. M. Sudha M.C.

1

Anglický originál dopisu lze najít na internetových stránkách Nadace, http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/dopisy.php

4

2. Obchodování s orgány nejzoufalejších chudých Praktiky „Doktora Horora“ Indický muž, Om Prakash, byl podvodně vylákán do výškového bytu v Novém Dillí s tím, že mu tam bude nabídnuto zaměstnání za 4 dolary denně. Další den ho muži vzali na ultrazvukové vyšetření a odebrali mu krev. Dovolil jim to jen neochotně, protože se bál, že ztratí nabízené zaměstnání. Pak mu nabídli peníze za jeho ledvinu a on neodolal..Za devět dní šel pod nůž. Prakash rozpačitě přiznává, že získané peníze utratil za alkohol a prostitutky. Dalších sedm mužů si stěžovalo, že byli podvedeni ohledně svých ledvin. Bylo jim slíbeno zaměstnání kuchaře, zedníka, číšníka. Byli drženi v domě a zdravotně testováni. Někteří byli donuceni podstoupit odoperování ledviny, jiní byli falešně diagnostikováni s nemocí žlučových kamenů, které prý bylo třeba odstranit chirurgickou operací. Zadržený „Doktor Horor“. Ve skutečnosti jim při operaci odebrali ledvinu. Desítky dalších obětí nedostaly zaplaceno tolik, kolik jim bylo za ledvinu slíbeno. Indické policii se podařilo v roce 2007 chytit hlavního organizátora prodeje orgánů, Amita Kumara, nazývaného „Doktor Horor“. Uvěznili ho a postavili před soud. Při vyšetřování bylo zjištěno, že si za utržené peníze od bohatých příjemců orgánů postavil mnoho domů v Indii a v dalších zemích světa. Zdroj: http://www.theatlantic.com/magazine/archive/2008/12/caveat-donor/7136/

„Prodám svou ledvinu za 30 000 rupií“ (tj. asi 11 700 Kč) Tento „inzerát“ lze nalézt připíchnutý na kmeni stromu na cestě z ústřední nemocnice v Čennaj (hlavního města indického státu Tamilnádu, dříve známého jako Madras). Autorem je třicetiletý Tamil, který nutně potřebuje peníze, aby zaplatil své dluhy.2 Takováto nabídka není v Čennaj nijak neobvyklá. Právě naopak. Tato metropole jižní Indie je neblaze proslulá jako jedno z hlavních center obchodu s lidskými orgány. A na prodej jsou hlavně ledviny. Tak např. Villivakkam, slum na severu Čennaj, je známý jako „Kidneyvakkamm“, neboli „Ledvinové město“. Průzkumy pro indické ministerstvo zdravotnictví ukázaly, že téměř v každé rodině je někdo, kdo prodal svoji ledvinu. Podobná situace je v sousedním uprchlickém táboře, který byl zřízen pro oběti tsunami, které zasáhlo zdejší pobřeží v roce 2004. V tomto táboře se dá koupit ledvina za 20 000 až 40 000 rupií.3 Prodávajícími jsou zejména chudé mladé ženy, zatímco kupujícími jsou bohatí starší muži. Při denním výdělku často nižším než 50 rupií je částka kolem 30 000 rupií velkým lákadlem. Chudým rodinám to pomůže zaplatit dluhy a alespoň na nějaký čas si opatřit potřebné potraviny a jídlo. Z dlouhodobého hlediska to však bývá zpravidla špatný obchod. Peníze se rychle utratí a často se dostaví i zdravotní problémy. Jakmile je jednou ledvina odebrána, obchodníci s orgány již zpravidla nemají o osud dárce žádný zájem. Jelikož dárci nemají potřebné ošetření po operaci, často trpí těžkými zdravotními komplikacemi. 32-letá Meenakshi žije se svým manželem a čtyřmi dětmi ve slumu na okraji města Čennaj. Před třemi lety nabídl místní zprostředkovatel jejímu muži 20 000 rupií za jeho ledvinu. Ona však nechtěla, aby manžel tuto operaci podstoupil, protože věděla, že je to nebezpečné a že hrozí, že manžel už nebude schopen pracovat. Jenomže měli tehdy dluhy a manžel byl nezaměstnaný. A tak se sama rozhodla darovat svou ledvinu. Peníze se rychle rozkutálely při splácení dluhů, ale její zdraví je od té doby v troskách. Při práci cítí silnou bolest v krajině břišní a při jakékoliv námaze se velmi rychle unaví. A aby toho nebylo málo, nedávno i její muž, který byl opět bez zaměstnání, daroval svou ledvinu, aniž by se o tom Meenakshi vypráví svůj příběh s manželkou vůbec poradil. darování ledviny. 2

3

Organ Trade Thrives in Indian Slums, 2007, Spiegel Online, http://www.spiegel.de/international/world/0,1518,488281,00.html Tj. 7 800 až 15 600 Kč.

5

Kde se vzal obchod s orgány? Dá se říci, že obchod s orgány vznikl na základě velkého pokroku v transplantační medicíně (transplantace = přenos celého orgánu, jeho části nebo určité tkáně, a to z jednoho těla do druhého nebo z určitého místa těla na jiné). Ve vyspělých zemích se tak nedostává potřebného počtu orgánů. Ty jsou získávány zpravidla od mrtvých lidí, kteří před smrtí souhlasili, aby bylo po jejich smrti orgánů využito k těmto účelům.4 Tak např. podle Světové zdravotnické organizace (WHO) se ročně provede přibližně 21 000 transplantací jater. Odborníci však odhadují, že transplantaci by potřebovalo ročně přibližně 90 000 lidí.5, tj. přibližně čtyřikrát více. Není tedy divu, že čekací doba na orgány je zpravidla několik let. Takto dlouho však často lidé se svou nemocí nepřežijí. A tak se někteří z nich rozhodnou využít svého bohatství a svůj nový orgán si koupit od těch, kteří naopak nutně potřebují peníze, aby oni a jejich rodiny mohli žít. Inzerát ve slumu: Prodej Představte si, že žijete ve slumu v Indii, Filipínách či Brazílii. Zadlužili všech částí těla jste se, protože jste potřebovali léky pro nemocné dítě, nebo jste jenom určitou dobu nemohli najít práci. Váš výdělek sotva stačí, abyste z něj uživili rodinu. Nemáte nic, co byste mohli prodat. Žijete z ruky do úst. A tu se objeví člověk, který Vám nabídne částku, která představuje váš roční výdělek. Částku, která by Vám pomohla zaplatit Vaše dluhy a zajistit Vašim dětem dostatek jídla a možnost chodit do školy. Ta částka bude Vaše, pokud darujete jednu svoji ledvinu. Prý to nepředstavuje žádný problém. Člověk má přece ledviny dvě a může dobře fungovat pouze s jednou ledvinou. Odmítli byste? Prodej ledviny je pro chudé obyvatele slumů často jediná možnost, jak přijít k trochu větší částce peněz, která pomůže splatit dluhy, zaplatit bydlení nebo otevřít nějakou živnost. Dívky pak prodávají své ledviny, aby měly alespoň nějaké věno a mohly se vdát.

Transplantační turistika Využití chudých lidí jako dárců orgánů má hned několik „výhod“. Orgán od živého dárce dává příjemci větší naděje, že se v jeho těle „ujme“, než orgán od mrtvého dárce.6 Další „výhodou“ je, že z darování se stala čistě obchodní záležitost. Příjemce zaplatí předepsanou sumu a tím to pro něj končí. Na rozdíl od transplantací, kdy dárcem je rodinný příslušník, nemusí se příjemce trápit obavami, zda cizího, nepříbuzného dárce nepostihnou nějaké zdravotní komplikace. Uvádí se, že za transplantacemi se jezdí zejména do následujících zemí – Brazílie, Čína, Egypt, Filipíny, Indie, Mozambik, Moldávie a Pákistán. Dárci orgánů jsou většinou chudí lidé, kteří za svou ledvinu dostanou v přepočtu zpravidla 10 000 až 20 000 Kč. Výjimkou je Čína, kde se uvádí, že orgány na černém trhu pocházejí od popravených vězňů. Druh popravy pak bývá takový, aby se nepoškodil žádaný orgán.7 Příjemci, většinou bohatí Američané, Izraelci nebo Arabové, platí za orgány chudých lidí v přepočtu stovky tisíc až miliony Kč. Asi nikoho nepřekvapí, že většina z těchto peněz končí v kapse zločinných organizací, které zprostředkovávají toto novodobé otrokářství.

Budoucnost Tak byla „ ošetřena“ jizva po vyoperování ledviny

Jelikož rychleji přibývá lidí potřebujících orgány, nežli je uskutečněno transplantací, každým rokem narůstají „fronty“ v pořadnících na transplantaci. Bohatství těchto nemocných a naopak bída lidí, kteří vydělávají zoufale málo a nemají nic jiného než své orgány, které by mohly zpeněžit, tak vytváří „ideální“ předpoklady pro vznik černého trhu s orgány. Přestože stále více zemí odmítá obchodování s orgány a slibují, že budou přísněji dohlížet na transplantace, dá se očekávat, že tento černý trh s orgány bude i nadále růst. Stále silněji se také ozývají hlasy po zlegalizování obchodů s orgány. Argumentuje se často tím, že chudí by dostali za své orgány více peněz a lepší pooperační péči po odebrání orgánu. Je však zajímavé, že tyto 4 5

6

7

V ČR se tento souhlas předpokládá automaticky. Celosvětový obchod s lidskými orgány jen kvete, 2007, Doktorka.cz, http://cestovani.doktorka.cz/celosvetovy-obchods-lidskymi-organy-jen-kvete/ Not Just Urban Legend, 2009, The Daily Beast, http://www.thedailybeast.com/newsweek/2009/01/09/not-just-urbanlegend.html Body Brokers: The Global trade in Human Organs (viz výše)

6

argumenty, obhajující chudé, se ozývají zejména z bohatých zemí, a to od lidí, kteří se bojí toho, že jednou to budou právě oni, kdo budou potřebovat transplantaci. Jisté je, že důsledky legalizace obchodu s orgány by byly dalekosáhlé. Společnost by tím vlastně přiznala, že je v pořádku, že bohatí si kupují zdraví od chudých, kteří rozprodávají své tělo na součástky. Bylo by to vlastně státní či dokonce mezinárodní schválení beztrestného zneužívání bídy člověka, který bojuje o přežití. A možná by to byl další důvod, proč držet lidi v nelidské bídě. Vždyť jen díky této bídě mají bohatí masy ochotných dárců, ze kterých lze získat „náhradní součástky“. „Rád bych pomohl své rodině, ale dělá mi starosti, že ještě nemám práci“, říká šestnáctiletý Jeffery před ubohou chatrčí, která je domovem jeho rodičů a sourozenců. „Můj osmnáctiletý bratranec prodal svoji ledvinu a je v pořádku. Jsem si jistý, že také budu v pořádku, tak jako jiní muži v naší vesnici.“ Zatímco mluví, přichází jeho otec, jednou rukou ho objímá a ujišťuje, že všechno bude v pořádku. Ale Jeffery vypadá stále poděšeně. On i jeho otec bydlí v Basecu, v jižní chudinské oblasti Manily. Tato oblast je známa jako „bazar s ledvinami“, protože více než 300 lidí ze 16 000 již „dobrovolně“ šlo pod nůž.8

Závěr Obchodování s lidskými orgány je další z velmi smutných způsobů, jak je zneužíváno zoufalé bídy chudých. Legalizace tohoto obchodu nepomáhá chudým, ale schvaluje využívání této bídy. Pokud Indický muž po odebrání ledviny. chceme opravdu pomoci chudým, měli bychom se snažit vytvořit takové podmínky, aby zoufalé maminky, tatínci a dospívající děti neviděli v prodeji svých orgánů jedinou možnou cestu, jak zajistit své rodině základní životní potřeby. „Je to nejhorší zneužívání, když chcete odstranit chudému část těla, abyste pomohl přežít bohatému muži,“ řekl chirurg prestižní nemocnice v Novém Dillí Samiran Nundy, tvůrce transplantačních zákonů v Indii. Učení katolické Církve o transplantacích V katechismu katolické Církve se přímo transplantací týká pouze paragraf 2296: Transplantace orgánů je ve shodě s mravním zákonem, jestliže tělesné a duševní škody a nebezpečí, jimž se vystavuje dárce, jsou přiměřené dobru, o které se usiluje u příjemce. Darování orgánů po smrti je čin vznešený a záslužný a má být podporován jako projev ušlechtilé solidarity. Stává se však morálně nepřijatelným, jestliže dárce nebo jeho blízké, k tomu oprávněné osoby nedali svůj výslovný souhlas. Mimoto je mravně nepřípustné způsobit přímo invalidní zmrzačení nebo smrt, i kdyby to bylo pro oddálení úmrtí jiných osob. Vlevo model lidské ledviny, vpravo Katolická Církev se v žádném případě nestaví proti skutečná ledvina transplantacím. Darování orgánu, ať již po smrti, nebo během života, však musí být naprosto nezpochybnitelné, dobrovolné a zdarma. Musí to být projev lásky k druhým9. Naopak jakékoliv tendence zpeněžit lidské orgány jsou morálně nepřípustná, protože používat tělo jako „věc“ porušuje důstojnost lidského života10.

8

9

10

Inside the transplant tourist trade: The desperate men of One Kidney Island, 2007, Mail Online, http://www.dailymail.co.uk/news/article-499486/Inside-transplant-tourist-trade-The-desperate-men-One-KidneyIsland.html Proslov Jana Pavla II. k účastníkům prvního mezinárodního kongresu Společnosti pro sdílení orgánů, 1991, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/speeches/1991/june/documents/hf_jpii_spe_19910620_trapianti_en.html Proslov Jana Pavla II. k účastníkům osmnáctého mezinárodního kongresu Společnosti pro transplantace, 2000, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/speeches/2000/jul-sep/documents/hf_jpii_spe_20000829_transplants_en.html

7

3. Matka Tereza, její osobnost, život a dílo Matka Tereza – kniha jejích myšlenek Na pokračování pro Vás otiskujeme knihu Matka Tereza – myšlenky na každý den, kterou uspořádal bratr Angelo Devananda, Misionář lásky. Kniha vyšla v Praze v roce 1995. Rádi Vám ji zapůjčíme. V každém dalším čísle Občasníku pro Vás otiskneme jeden nebo více měsíců z této knihy. Předmluva Jméno Matka Tereza v nás vyvolá tento obraz: osmdesátipětiletá žena v bílém sárí s modrými pruhy drží v náručí hladovějící dítě, sklání se k umírajícímu, dává najíst vyhladovělému… Obrazy z jiného světa, z takzvaného třetího světa. Naše nouze zde na Západě je odlišná, i když neméně závažná a neméně dramatická. Ale je hůře odstranitelná. Tuto skutečnost také zná malá žena s vrásčitým obličejem: „Je lehčí tišit materiální hlad člověka, dát chudým oděv a obydlí; mnohem těžší je najít odpověď na obrovskou osamocenost, na nouzi našeho srdce… Když najdu na ulici někoho, kdo je hladový, dám mu misku rýže, kousek chleba a hlad je utišen. Ale pokud existuje někdo, kdo se cítí diskriminovaný nebo odmítnutý, nemilovaný a pronásledovaný, někdo, kdo je vylučován ze společnosti… utišit hlad tohoto druhu je mnohem těžší… Stále více jsem přesvědčena o tom, že nejhorší strádání, které člověk může zažít, pochází z toho, že se cítí opuštěný…“ Proto společenství Matky Terezy nevznikají jenom v rozvojových zemích, ale také v industriálních společnostech západního světa. Její sestry pracují v Hamburku, Berlíně, v Londýně, Římě či Stockholmu. A nezajímají se jen o materiální nouzi, ale také o „hlad duší“. Vlastně i proto založila Matka Tereza s editorem této knihy společenství Bratří božského Slova. Pro každý den roku připravil bratr Angelo Devananda slova, příklady, podněty a modlitby Matky Terezy. Texty jsou často vybírány z dopisů a nebo slov, v nichž „Matka“ poučuje své sestry a bratry, uvádí je do křesťanského života, do její zvláštní formy života se slibem chudoby ,čistoty, poslušnosti a oddanosti chudým na celém světě. Z tohoto důvodu je pochopitelné, proč některé naléhavé výzvy, které jsou pro ni zvláště důležité, jsou opakovány častěji. Slova Matky Terezy jsou jednoduchá a směřují přímo k srdci. Mluví z nich bohatá životní zkušenost, zdravý lidský úsudek, ale také síla Božských slov, která mohou změnit život. „Jsem Božím perem“, řekla jednou o sobě tato žena albánského původu. Svým životem získala mnoho lidí, nejenom 3500 mužů a žen, kteří pracují v jejím duchu v 96 národech. Její slova oslovují každého člověka. Neboť pro všechny křesťany platí to, co říká Matka Tereza o svém společenství: „Naše povolání spočívá v tom, že patříme Bohu, přesvědčeni, že ,nikdo a nic nás nemůže odloučit od Kristovy lásky“. Matka Tereza se nezdráhá hovořit ani o tématech, která dnes vycházejí z módy: oběť, poslušnost, služba, čistota, sebezápor, hřích… Tento fakt dělá knihu, která již vyšla v mnoha zemích, tak hodnotnou. Skoro by se chtělo říci, nezbytnou. „Naše víra je evangeliem lásky. Zjevuje nám, jak mnoho Bůh miluje člověka. Tato víra od nás očekává odpověď: lásku člověka k Bohu, lásku, která nepřestává ani tam, kde působí bolest.“

LEDEN 1. ledna: Je obtížné se modlit, když nevíme, jak. Ke správné modlitbě musíme dojít sami. Prvním prostředkem je mlčení. Duše oddané modlitbě milují ticho. Nemůžeme se vrhnout přímo do Boží přítomnosti, jestliže se necvičíme ve vnitřním i vnějším mlčení. Měli bychom se proto cvičit především v ovládání mysli, očí a jazyka. 2. ledna: Bude-li náš jazyk mlčet, naučíme se mnohému. Budeme více hovořit s Kristem a při chvílích prožívaných společně budeme radostní a budeme mít mnoho věcí ke sdílení. Kristus k nám hovoří skrze druhé, v rozjímání k nám mluví přímo. Mlčení nás také připodobňuje více Kristu, protože on tuto ctnost zvláště miloval. 3. ledna: Dále je tu mlčení očí, které pomáhá vidět Boha. Naše oči jsou jako dvě okna, kterými vstupuje do našich 8

srdcí Kristus nebo svět. Stojí nás to mnohdy velikou námahu nechat oči zavřené. Ale jak často říkáme: „Bylo by bývalo lépe to nevidět!“ A přece se snažíme tak málo přemáhat touhu všechno vidět. 4. ledna: Mlčení mysli a srdce: „Maria však to všechno uchovávala ve svém srdci“ (Luk 2,19). Toto mlčení ji tak přiblížilo našemu Pánu, že nemusela nikdy ničeho litovat. Všimněme si, co udělala, když měl svatý Josef pochybnosti. Jediné její slovo by ho uklidnilo. Ona to slovo neřekla a náš Pán sám vykonal zázrak, aby očistil její jméno. Kéž bychom byli i my přesvědčeni o nutnosti mlčení. Myslím si, že cesta k těsnějšímu spojení s Bohem by se pak pro nás stala mnohem jasnější. 5. ledna: Mlčení nám dává nový pohled na všechno. Potřebujeme mlčení, abychom se uměli dotýkat duší. Hlavní věcí totiž není to, co říkáme my, ale to, co Bůh říká nám a skrze nás. Ježíš na nás stále čeká v tichu. V mlčení nám bude naslouchat, bude mluvit k našim duším a my budeme v tichu slyšet jeho hlas. 6. ledna: Vnitřní ztišení je velmi obtížné. Podstoupit toto úsilí pro modlitbu je ale nutné. V tichu najdeme novou sílu a pravou jednotu. Boží síla nám pomůže dělat všechno dobře a sjednotí naše myšlení se svým myšlením, naše modlitby se svými modlitbami, naše skutky se svými skutky, náš život se svým životem. Všechna naše slova jsou bezcenná, nevycházejí-li z nitra. Slova, která nedávají Kristovo světlo, rozmnožují temnotu. 7. ledna: Vnitřní ztišení vyžaduje mnoho obětí, ale máme-li opravdu pevný úmysl a touhu se modlit, pak musíme tyto oběti ochotně podstoupit. Jsou to pouze první krůčky směrem k modlitbě. Neučiníme-li ale odhodlaně první krok, nemůžeme udělat ani ten poslední. A tím je Boží přítomnost. 8. ledna: Má-li být modlitba plodná, musí vycházet ze srdce a být schopná dotknout se Božího srdce. Podívej se, jak Pán Ježíš učil své učedníky modlitbě: nazvi Boha svým Otcem; chval a oslavuj jeho jméno; konej jeho vůli tak, jak to dělají svatí v nebi; pros za denní chléb duchovní i pozemský; pros za odpuštění svých vlastních hříchů i za to, abys byl schopen odpouštět druhým; pros za milost, abys čelil pokušení; pros i za poslední milost, abys byl osvobozen od ďábla, který je v nás i kolem nás. 9. ledna: Apoštolové prosili Ježíše, aby je naučil, jak se mají modlit, a on je naučil „Otče náš“. Věřím, že se Bůh dívá pokaždé, když se modlíme „Otče náš“, na své ruce, kterými nás utvořil – „Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových“ (Jer 18,6). Jak obdivuhodná je něžnost a láska velkého Boha! 10. ledna: Měli bychom být v modlitbě odborníky. Modlitba by se měla stát naším povoláním. Apoštolové to pochopili velmi dobře, když viděli, že by mohli v návalu práce ztratit půdu pod nohama. Rozhodli se věnovat modlitbě a službě slova (srv. Sk 6,4). Musíme se také modlit místo těch, kteří se nemodlí. 11. ledna: Modli se láskyplně jako dítě, s velikou touhou mnoho milovat a s touhou, aby našel lásku ten, kdo není milován. 12. ledna: Musíme si stále uvědomovat naši jednotu s Kristem, jako si on uvědomoval svou jednotu s Otcem. Naše práce je apoštolská jen natolik, nakolik Kristu dovolíme, aby působil v nás a skrze nás svou mocí, svou touhou a svou láskou. 13. ledna: Existuje vlastně jen jediná modlitba, jen jedna podstatná modlitba: Kristus sám! Je pouze jediný hlas, který stoupá vzhůru z tváře země: hlas Kristův. Tento hlas v sobě spojuje a sjednocuje všechny hlasy, které v modlitbě stoupají k Bohu. 14. ledna: Dokonalá modlitba nespočívá v mnoha slovech, ale v žáru touhy, která zvedá srdce k Ježíši. Ježíš si nás vyvolil, abychom byli dušemi modlitby. Hodnota naší práce přesně odpovídá hodnotě naší modlitby a naše skutky jsou plodné jen tehdy, jsou-li pravdivým projevem hloubky naší modlitby. Musíme upřít svůj zrak na Ježíše a budeme-li pracovat s ním, dokážeme mnohem víc. Jsme bázliví a uspěchaní, protože se snažíme pracovat sami, bez Ježíše. 15. ledna: Naše modlitby často nebývají vyslyšeny, protože neupíráme své myšlenky a své srdce na Ježíše, jehož prostřednictvím mohou stoupat naše modlitby k Bohu. Hluboký a upřímný pohled na Krista může být někdy nejvroucnější modlitbou. „Hledím na něho a on se dívá na mne“ – to je ta nejdokonalejší modlitba. 16. ledna: „Rodina, která se společně modlí, také společně žije,“ řekl kněz Peyton o modlitbě růžence v rodině. Čím více by to mělo platit o nás! Společný život, společná práce a společná modlitba je silnou pomocí naší 9

zbožnosti, ochranou naší čistoty a podporou v naší práci pro duše. Neměli bychom si zvykat odkládat své modlitby, ale modlit se ve společenství. 17. ledna: Ježíš nás nabádal, abychom se od něho učili tichosti a pokoře srdce. Budeme-li tiší a pokorní, budeme se navzájem milovat tak, jako on miluje nás. Proto bychom měli stále znovu prosit za to, abychom přivedli modlitbu zpět do našich rodin. Rodina, která se společně modlí, stojí při sobě. A budete-li stát při sobě, budete se navzájem milovat, jako vás miluje Bůh, a ten vás miluje něžně. 18. ledna: Jednota je plodem modlitby, pokory a lásky. Budou-li naše modlitby společné – tedy ve společenství, budete stát při sobě a budete se milovat tak, jak Ježíš miluje každého z vás. To bude znamenat skutečnou proměnu srdcí v jedno srdce plné lásky. A toto srdce nabízí naše společenství Ježíši a Marii, jeho Matce. 19. ledna: Zanedbávání modlitby mívá často za následek selhání a ztrátu povolání, neboť modlitba je pokrmem duchovního života. Jejím zanedbáváním duchovní život strádá a ztráta povolání je nevyhnutelná. Prosme Marii způsobem nám vlastním, aby nás učila modlit se tak, jak učila Ježíše, když žil v Nazaretě. 20. ledna: Mnozí se neumí modlit, mnozí se neodvažují modlit a konečně, mnozí se modlit nechtějí. Ve společenství svatých jednáme a modlíme se místo nich. 21. ledna: Milujte modlitbu, mějte touhu se modlit a podstupte námahu, kterou modlitba stojí. Chceme-li se modlit lépe, musíme se modlit více! Modlitba rozšiřuje srdce, až se stane schopným přijmout Boží dar, kterým je on sám. Proste s velikou touhou a vaše srdce se stane dosti velikým, aby ho pojalo a aby se stal vaším vlastnictvím. 22. ledna: Máme možná velikou touhu správně se modlit, ale přesto se nám to nedaří. Ztrácíme odvahu a přestáváme se modlit. Bůh dopouští naše selhání, ale nechce, abychom ztráceli odvahu. Chce, abychom se více podobali dětem, byli pokornější a v modlitbě vděčnější. Chce, abychom se nemodlili sami, protože jsme všichni částí tajemného Těla Kristova, které se neustále modlí. Modlitba stále naplňuje svět. Není vlastně žádné „já se modlím“, ale Ježíš se modlí ve mně a se mnou; a proto se modlí celé Kristovo Tělo! 23. ledna: „Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese“( Žl 16,8). Bůh je ve mně, jeho přítomnost je daleko důvěrnější, než jsem já sama sobě: „V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28). Vždyť je to on, který dává život, sílu a bytí všemu, co existuje, a bez jeho stálé přítomnosti by se všechno vrátilo do nicoty. Uvažujte o tom, že jste v Bohu, obklopeni Bohem a zahaleni do něho, že plynete v Bohu. 24. ledna: Ježíš Kristus nám řekl, že se máme „stále modlit a neochabovat“ (Lk 18,1), to znamená ustavičně se modlit. Svatý Pavel říká: „Vytrvale se modlete“ (Ef 6,18). Bůh dává všem lidem tuto schopnost srdce ke stálé modlitbě. Dovolte přece, aby Boží láska ovládla vaše srdce úplně. Ať se tato láska stane druhou přirozeností vašeho srdce. Ať vaše srdce nestrpí nic, co by bránilo této lásce vstoupit. Ať se vaše srdce neustále snaží růst v Boží lásce tím, že touží zalíbit se Bohu ve všem a neodmítne mu nic, co od něho žádá. Ať přijímá vše z jeho ruky – vše, co se přihodí. Ať se pevně rozhodne neudělat nikdy žádnou chybu dobrovolně a vědomě; nebo, kdyby snad udělalo chybu, aby se pokořilo a ihned zase povstalo. Tak se bude vaše srdce neustále modlit. 25. ledna: Mnoho modliteb je nedostačujících. Je třeba se modlit oddaně, upřímně a se zbožnou úctou. Je třeba, abychom se modlili vytrvale a s velikou láskou. 26. ledna: Skrze nás musí svět poznávat Ježíše Krista ukřižovaného. Jak říká svatý Augustin: „Dříve, než dovolí apoštol svému jazyku mluvit, měl by pozvednout svou žíznivou duši k Bohu a teprve potom ze sebe vydávat to, co pil, a vylévat to, čím byl naplněn.“ A svatý Tomáš nám klade na srdce: „Ti, kdo jsou povoláni k dílům činného života, by se velmi mýlili, kdyby se domnívali, že jsou osvobozeni od kontemplativního

10

života. Kontemplace musí provázet život služby. Povinnosti činného života vycházejí z kontemplace, ale nezmenšují její nutnost.“ 27. ledna: Rozjímavý a činný život se navzájem nevylučují, nýbrž si navzájem pomáhají a doplňují se. Má-li být činnost plodná, musí nutně vyrůstat z kontemplace. Dosáhne-li rozjímavý život určitého stupně a síly, vyúsťuje pak v činnost. Prostřednictvím modlitby duše čerpá přímo z Božího srdce milosti, které musí činný život rozdávat. 28. ledna: Pro nás řeholníky je modlitba posvátnou povinností a velikým posláním. Budeme přistupovat k modlitbě s vědomím mnohých potřeb a zájmů, které neseme ve svých rukou, a věnovat se všem duchovním cvičením s velikou touhou a takto budeme přistupovat k oltáři modlitby a brát do ruky růženec s velikou důvěrou, že obdržíme odpuštění a dostaneme milost a pomoc v pravý čas pro sebe i pro naše duše.

Matka Tereza v pokoji arcibiskupa Oscara Romera, zavražděného 24. 3. 1980 za obranu chudých salvadorských rolníků.

29. ledna: Naše modlitby jsou většinou modlitby ústní; naše slova by měla být upřímná a vycházet ze srdce naplněného láskou. Hovořte v těchto modlitbách s Bohem s velikou úctou a důvěrou. Modlete se se sepjatýma rukama, sklopenýma očima a povzneseným srdcem a vaše modlitby se stanou čistou obětí Bohu. Své modlitby neprodlužujte ani neuspěchejte, nemluvte příliš hlasitě ani příliš tiše, ale zbožně a s velikou láskou, s prostotou bez přílišné citovosti, nabídněte Bohu svou chválu celou svou duší a celým svým srdcem. Musíme znát obsah slov, která říkáme, a cítit sladkost každého z nich, abychom měli z modlitby veliký užitek. Musíme občas rozjímat o slovech modlitby a tak v nich najdeme spočinutí i během dne. 30. ledna: Modlitba, která vychází z mysli a srdce, a kterou nečteme z knihy, se nazývá modlitbou vnitřní. Nesmíme nikdy zapomenout, že máme vzhledem k našemu stavu povinnost, snažit se o dokonalost a neustále k ní směřovat. Denní vnitřní modlitba je nutná, chceme-li dosáhnout tohoto cíle. Vnitřní modlitba je dechem našeho srdce, takže bez ní nemůžeme dosáhnout svatosti. Svatá Terezie z Avily říká: „Sestru, která se vnitřně nemodlí, nemusí zatlačit do pekla ďábel, jde tam dobrovolně sama.“ Jen rozjímavou modlitbou a duchovní četbou můžeme zdokonalovat dar modlitby. Duchovní modlitbu velmi podporuje pokora, to znamená zapomenutí na sebe, umrtvování těla i smyslů a častý projev touhy, která sytí naše duše. „Při vnitřní modlitbě zavři své oči i ústa a otevři své srdce,“ říká svatý Jan Vianney. Při ústní modlitbě mluvíme s Bohem my, při rozjímavé modlitbě mluví Bůh k nám. Právě v ní se Bůh vylévá do nás. 31. ledna: Nejlepším prostředkem pro duchovní pokrok je modlitba a duchovní četba. „Vezmi a čti,“ slyšel svatý Augustin, a po četbě se změnil celý jeho život. I život svatého Ignáce se změnil, když četl jako zraněný voják životopisy svatých. Jak často jsme i my pocítili během duchovní četby, že se naše duše naplňuje světlem. Svatý Tomáš Kempenský píše: „Vezmi knihu do svých rukou tak, jako vzal do svých rukou Simeon dítě Ježíše. Na závěr knihu zavři a poděkuj za každé slovo z úst Božích, protože jsi našel na Božím poli ukrytý poklad.“ Svatý Bernard říká: „Nesnaž se ani tolik rozumět tomu, co čteš, jako spíše povzbudit se tím, co čteš. Ať nezemřeme hlady uprostřed nadbytku.“ Nečteme-li dobře, pak nám četba opravdu nepřináší mnoho užitku. Duchovní četba je jedno z nejvzácnějších duchovních cvičení a jedna z těch povinností, kterou si nemůže nikdo dovolit zanedbávat. Když si vybíráš knihu, nikdy si nevybírej něco, co je pro tebe příliš obtížné, ale vždy si vyvol něco, co ti přinese největší duchovní užitek. (Pokračování v příštím čísle Občasníku)

11

Čtrnáct let po své smrti Matka Tereza stále učí Indii lidské důstojnosti Náboženští vůdcové se modlí u hrobu řeholní sestry, prohlášené roku 2003 Janem Pavlem II. za blahoslavenou. Podle bratra Cedrika Prakashe, který vede Prashant Centrum pro lidská práva, spravedlnost a mír, by se lidé měli poučit z jejího učení, že chudí si zaslouží důstojnost a uznání. Pouze touto cestou bude poražena korupce. Argentinští fotbalisté navštívili hrob blahoslavené. Bombaj (Asie News) – „Denně zemře v Kaligatu 10 lidí. Umírají důstojně, s úsměvem, dotknuti Kristovou láskou, kterou jim Matka Tereza a Misionářky lásky přinesly,“ říká sestra Alexa, která je Misionářkou lásky a pracuje v Nirmal Hriday (Dům čistého srdce). Pamatuje si sestru z Kolkaty, která byla prohlášena Janem Pavlem II. v roce 2003 za blahoslavenou, v den její liturgické památky, která je též dnem její smrti. Dnes, 5. 9. 2011, se u jejího hrobu v sídle Misionářek lásky v Kolkatě shromáždili k modlitbě křesťanští, hinduističtí, muslimští a jainističtí náboženští vůdcové. Tématem bohoslužby bylo „Milujte, jako já jsem miloval vás“. Dnes také skončila v Ernakulam (Kerala) výstava o životě a díle Matky Terezy, která probíhala ve dnech 28. července až 5. září 2011. Kaligatský Nirmal Hriday je prvním hospicem, který Matka Tereza otevřela v r. 1952, aby tam přinesla, umyla a pečovala o umírající, opuštěné na ulicích Kolkaty. „V tomto domě jsme spojili desetitisíce lidí s Bohem,“ říká sestra Alexa. „Umyly a oblékly jsme je. Zemřeli s důstojností a s vědomím, že v posledních chvílích života byli milováni.“ „Lidé žízní po lásce,“ říká sestra Alexa, „ale ne pouze po lásce lidské, protože naše duše jsou stvořeny Bohem. V očích umírajících chudých, kteří jsou přinášeni sem do Kaligatu, je často beznadějné zoufalství. Ale jakmile se jich dotkne péče a soucit misionářek, jsou plni důstojnosti. Bez ohledu na jejich k smrti unavený dech, jsou obnoveni a umírají s úsměvem, obklopeni Ježíšovou láskou. Všechny útěchy světa nemohou uhasit lidskou žízeň, jen Kristus může tuto žízeň uspokojit.“ Pro bratra Cedrika Prakashe, ředitele Prashantova Jezuitského centra pro lidská práva, spravedlnost a mír se sídlem v Ahmendabadu, Matka Tereza představuje výzvu Výstava fotografií Matky Terezy v Indii. pro každého z nás. Její práce je také lekcí, které může být použito v boji proti korupci. V několika minulých měsících zavedla indická vláda protikorupční zákony v parlamentu, které vedly Anna Hazare k zaujmutí strategie odporu. Jeho opakované stávky hladem úspěšně zablokovaly listinu před zákonodárci, což mu dává naději, že jeho návrh může být podroben přezkoumání. „Indie potřebuje hodnoty, za kterými Matka Tereza stála, zrodit, pěstovat a dosvědčovat v celém životě,“ řekl bratr Prakash. Včera navštívil argentinský národní fotbalový tým, hrající v Indii přátelský zápas proti Venezuele, hrob Matky Terezy, aby jí vzdal úctu. Zdroj: AsiaNews.it, dne 5.9.2011, Fourteen years after her death, Mother Teresa still teaching India about human dignity, http://www.asianews.it/news-en/Fourteen-years-after-her-death,-Mother-Teresa-still-teachingIndia-about-human-dignity-22550.html

Zázrak jménem Matka Tereza Následující text obsahuje překlad článku o blahoslavené Matce Tereze, který se objevil 26. srpna 2011 v indických novinách „The Hindu“. Autorem článku je Nawin Chawla, který se s Matkou Terezou setkával pravidelně po dobu více než 20 let a který je autorem knihy: Matka Tereza: Autorizovaný životopis. Článek je doplněn citáty blahoslavené Matky Terezy vybranými z knihy Matka Tereza, myšlenky na každý den. Navin Chawla se současnou představenou Misionářek lásky, sestrou Premou.

Cesta Matky Terezy byla jedinečná. Aniž se někdy odchýlila od své víry, pomohla milionům „svých lidí“, strádajících a umírajících. V jejich tvářích poznala tvář svého Boha. Před několika týdny jsem navštívil jednu ze sester Matky 12

Terezy, která byla přijata k operaci v nemocnici v Chandigarh. K posteli sestry Anny mě doprovázela Urvashi Gulati, hlavní tajemnice státu Haryana, a také tajemník guvernéra. O sestru Annu pečovaly dvě její spolusestry, Misionářky lásky. Během rozhovoru jedna z nich řekla, že je opravdu šťastná, že mě potkala. Vysvětlila mi, že v mládí žila ve státu Kerala a obdivovala práci Matky Terezy. Ale až když se jí náhodou dostal do rukou mnou sepsaný životopis Matky Terezy, rozhodla se přidat ke kongregaci. To, že katolická dívka si potřebovala přečíst knihu někoho, kdo sice byl tak blízko Matce Tereze jako málokdo, ale kdo nesdílel její víru, mně vzalo slova z úst. Přimělo mě to k přemýšlení o mnoha souvisejících i nesouvisejících věcech: o síle neměnných hodnot a o opravdovém soucitu, který nehledí na náboženství, národnost, kastu nebo zeměpisnou hranici, a dokáže přesáhnout formální hranice praktikování náboženství. Matka Tereza dokonale rozuměla prostředí, ve kterém žila. Nebyla typem hlasatele Evangelia z 19. století. Zůstala věrná svému náboženství až do posledního dechu, ale rozhodla se, že je nebude vnucovat ostatním. Během našeho 23-letého vztahu ani jednou třeba jen nenaznačila, že její náboženství je jediná možná cesta, anebo že její náboženství je nějakým způsobem dokonalejší. Přesto však všem okolo často připomínala sílu modlitby. Když jsem tu a tam poznamenal, že nějaká její iniciativa, kterou uskutečnila, byla „dobrý nápad“, odpověděla se škádlivým úsměvem, že kdybych se naučil modlit, také bych dostal pár dobrých nápadů! Často nabádala ty, kteří za ní přicházeli, že musí být dobrými hinduisty, muslimy, křesťany nebo sikhy a tak se musí naučit „najít Boha“. Pamětní pětirupiová „Čím těsněji jsme sjednoceny s Bohem, tím větší je pak naše láska a mince- Matka Tereza ochota sloužit chudým z celého srdce. Záleží velmi mnoho na jednotě našeho započala svou práci pro srdce s Bohem. Láska Boha Otce k Synu a Syna k Otci plodí Ducha svatého. nejchudší s pětirupiovou Stejně tak láska Boží k nám a naše láska k němu plodí velkorysou, ochotnou a mincí. radostnou službu chudým.“ (Matka Tereza) Předpokladem jejího úspěchu bylo, že pochopila, že v převážně nekřesťanské Indii musí být její cesta jedinečná. Aniž se někdy odchýlila od své víry, pomohla milionům „svých lidí“, nejchudších z chudých, trpících malomocenstvím, opuštěných dětí, hladových a umírajících. V jejich tvářích poznala tvář svého Boha. Víra či naopak nevěra těchto lidí neměla na její službu vliv. Její genialita spočívala v tom, že dokázala najít zlatou střední cestu v prostředí, které se mohlo stát snadno nepřátelským. Jednou jsem se zeptal legendárního předsedy vlády Západního Bengálska, Jyoti Basu, který byl ateistou a komunistou, co má společného s katolickou řeholní sestrou, pro kterou Bůh je všechno. S úsměvem odpověděl: „Máme společnou lásku k chudým.“ Indie Matku Terezu ctila a udělila jí mnoho vyznamenání, včetně Bharat Ratna11. Při příležitosti stých narozenin Matky Terezy, 26. srpna 2010, byla dokonce vydána pamětní pěti-rupiová mince. „Jedna sestra mi vyprávěla, že spolu s několika dalšími sestrami sebrala před několika dny na ulicích Bombaje muže a přinesly ho domů. Dostaly jsme velikou budovu, kterou jsme upravily na dům pro umírající. Tam jej tedy sestry přinesly a postaraly se o něj s velkou láskou a úctou. Ihned zpozorovaly rozpadávající se tkáň na jeho zádech. Když ho umyly a položily do postele, sestra mi řekla, že neviděla ještě nikdy takový výraz štěstí jako na tváři toho muže. Zeptala jsem se jí: ,Co jsi cítila, když jsi odstraňovala ty červy z jeho těla?‘ Podívala se na mne a řekla: ,Ještě nikdy jsem nepocítila Kristovu přítomnost, nikdy jsem opravdu nevěřila Ježíšovým slovům - byl jsem nemocen a ošetřili jste mne! Ale zde byl Ježíš přítomen a já jsem to poznala podle tváře toho muže.‘ To je Boží dar.“ (Matka Tereza) Jak roky plynuly, byl jsem svědkem mnoha mimořádných událostí, které jsem nazval „náhodou“, ale které někdo jiný může stejně tak dobře nazvat „zázraky“. Jednou v osmdesátých letech byl pro záchranu jednoho dítěte v mateřinci v Kolkatě zapotřebí vzácný lék. Tenkrát se tento lék v Indii ani nevyráběl. Zatímco se sestry modlily a už to vypadalo téměř beznadějně, neznámý dobrodinec daroval krabici nepoužitých léků. A přímo na vrchu byl přesně ten lék, kterého bylo zapotřebí. Život dítěte byl zachráněn. Jindy zase Matka Tereza při návratu ze zahraničí přilétala do Dillí. Čekal jsem ji na letišti. Její let měl tenkrát zpoždění. Když jsem ji uviděl, na její tváři byla patrná značná úzkost. „Musíte zajistit, abych chytila letadlo do Kolkaty 11

Nejvyšší indické civilní vyznamenání.

13

ještě dnes večer. Umírá tam dítě a já mu vezu experimentální lék.“ Řekl jsem jí, že to není možné. Její let do Dillí byl zpožděný a pasažéři posledního letu společnosti Indian Airlines do Kolkaty už nastupovali do letadla. Navíc ještě stále čekala na svá zavazadla. Ale jak se Matčina slova rozšířila po letišti, začaly se dít zdánlivě neskutečné věci. První zavazadla, která dorazila na dopravním pásu, byly její lepenkové krabice (nikdy nevlastnila kufr!). Někdo informoval řízení letového provozu, že Matka Tereza potřebuje stihnout letadlo. Shodou okolností byl pilot z Kolkaty. Najednou mě někdo požádal, zda bych mohl zavézt Matku Terezu ve svém autu k letadlu, které se zastavilo na cestě k ranveji. Matka Tereza letadlo stihla. Následující den ráno jsem jí zavolal. Dítě dostalo lék ihned po jejím příjezdu a nyní je již mimo nebezpečí. „Byl to zázrak první třídy,“ řekla Matka Tereza. „Co znamená být závislým na Boží prozřetelnosti? Mít pevnou a živou víru, že nám Bůh může a chce pomáhat. Je jasné, že může, neboť je všemohoucí. Je jisté, že chce, protože to slibuje na tolika místech Písma, a protože je nekonečně věrný – vyplní své sliby. Ježíš nás povzbuzuje k živé víře těmito slovy: ,Proto vám říkám: Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali, a budete to mít‘ (Mk 11,24). Proto také apoštol Petr zdůrazňuje, abychom upnuli všechnu svou starost na Pána, který se o nás postará. A proč by o nás Bůh nepečoval, když nám poslal svého Syna a s ním dal všechno? Svatý Augustin říká: ,Jak můžete pochybovat o tom, že vám Bůh dá dobré věci, když vzal za vás na sebe věci zlé?‘“ (Matka Tereza) I když jsem vzdálen toho, abych věřil na zázraky, jsem poněkud na vážkách, zda život Matky Terezy sám o sobě nebyl zázrak. Uvažte tato fakta: když byla čtrnáctiletou albánskou dívkou, zapůsobily silně na její představivost příběhy, které slyšela od jezuitů o jejich práci ve vzdáleném Bengálsku. V 18 letech, když byla stále ještě mladá, již byla rozhodnuta. Opustila svou milovanou matku a vstoupila do loretánského řádu sester, který se věnoval výuce. Byl to pro ni v roce 1928 jediný způsob, jak se dostat do Indie. Bylo to v době, kdy se misionáři zřídkakdy vraceli domů. Pustila se do života ve světě, o kterém nic nevěděla. Poslali jí do Darjeelingu na výcvik. Naučila se plynně mluvit bengálsky. Po téměř 20 šťastných letech jako sestra učitelka, se odvážně domáhala u Vatikánu povolení (a nakonec je dostala), aby se stala první řeholní sestrou v historii Církve, která opustila klášterní zdi ne jako laik, ale stále jako sestra s nezměněnými řeholními sliby. Toto povolení potřebovala, aby mohla započít své poslání. Neměla žádnou pomocnici, ani společnici, a ani obnos peněz, který by stál za řeč. Představte si Kolkatu v roce 1948, která byla po rozdělení (původní britské) Indie zaplavena uprchlíky. Všude byly lidé bez domova, bída, chudoba a nemoci. Matka Tereza si neoblékla snadno rozpoznatelný hábit řeholní sestry, ale sárí, podobné tomu, které si oblékaly místní uklízečky a které stálo jednu rupii. Tak započala své náročné poslání. „Udržujte si neustále živou lásku k těm nejchudším. Nemyslete si, že maříte čas, když sytíte hladové, pečujete a navštěvujete nemocné a umírající, když otevíráte dveře a přijímáte opuštěné a vyděděné. Ne! To je naše činná láska ke Kristu. Čím pokornější bude vaše práce, tím větší by měla být vaše láska a výkonnost. Nebojte se oběti, i když s sebou přináší život v chudobě.“ (Matka Tereza) Víme, kdy toto poslání skončila. Do doby, kdy v roce 1997 zemřela, byla již přítomná ve 123 zemích. S 5000 sestrami svého řádu provozovala mezinárodní podnik bez pomoci vlády, grantů nebo katolické Církve. Byla vyznamenána každým myslitelným oceněním. V palácích a v budovách nejvyšších úřadů byla přijata stejně vřele jako ve slumech a v prachu ulic různých světových měst. Lidé ji někdy obviňovali z toho, že přesvědčuje jiné na svou víru. Pak by však nepotřebovala zakládat dům přímo v srdci Vatikánu. Přemluvila papeže Jana Pavla II., aby jí přepustil místo na vyvařovnu polévky ihned vedle jeho nádherného audienčního sálu. Každý dnes může vidět fronty římských chudáků, kteří Každoroční vánoční večeře Benedikta XVI. večer dostávají své jediné teplé jídlo. Bývalý britský s chudými římskými svěřenci Misionářek lásky. premiér mně již kdysi dávno řekl, že když ho Matka Tereza navštívila na Downing Street, vždycky dokázala přemoci jeho asistenty a získala vše, co chtěla, protože to bylo vždy pro „její chudé“. Při jakékoliv příležitosti bylo pro něj těžké jí říct ne, protože byla považována za svědomí své doby.

14

Jako hinduistovi, který je vybaven jen jistou mírou eklekticizmu, mi trvalo déle než většině lidí, abych pochopil, že Matka Tereza je s Kristem každou bdělou hodinu, ať je na mši svaté, nebo s kýmkoli z těch, kterým pomáhá. Kristus na jejím kříži není jiný než ten, který leží umíraje v Kálíghátu. Zde nemůže být žádný rozpor ve slovech, která často opakuje, že každý musí pomáhat svému bližnímu. „Když pečujeme o nemocné a potřebné, dotýkáme se trpícího Těla Kristova a tento dotek nás naplní statečností; dá nám zapomenout na odpor a přirozená hnutí. Potřebujeme pohled hluboké víry, abychom viděli Krista v zuboženém těle a špinavých šatech, pod nimiž se ukrývá ,nejkrásnější z lidských synů‘. Potřebujeme Kristovy ruce, abychom se dotýkali těchto těl zmučených bolestí a utrpením.“ (Matka Tereza). Pro Matku Terezu milovat bližního svého znamená milovat Boha. Toto je pro ni podstatné, ne to, jak velká je její misie, ani síla, kterou v ní druzí mohou vidět. „Nejsme povoláni k tomu, být úspěšní, ale k tomu, být naplněni vírou,“ vysvětlovala. Její život je dokladem její víry: víry v modlitbu, v lásku, ve službu a mír. OHLASY A REAKCE Od: pramila jacob, 26.8.2011, 03:00 Byla pozoruhodnou osobností. To, že měla v sobě Krista, je jediné vysvětlení. od: K P Natarajan, 26.8.2011, 07:35 Na životě Matky Terezy, která zasvětila svůj život službě chudým, je vidět obrovská síla lásky. [zkráceno] od: Rosh, 26.8.2011, 11:25 Každý, kdo si přečte její životopis, si uvědomí, jak mnoho dlužíme našim bližním. Láska, kterou ukázala svou službou, je základem, na němž stojí celé křesťanství. Není žádná větší ctnost než láska. V národě mnoha kultur a náboženství, jako je ten náš, je láska znakem, který nás bude spojovat. Raději než abychom mezi sebe stavěli pomyslné zdi kast, víry a postavení, měli bychom si všichni uvědomit, že pomáhat si navzájem je to, co z nás všech dělá lidi. Naopak city jako nenávist, nadřazenost apod. lidství ztrácíme. od: Rahul, 26.8.2011, 13:09 Nádherný článek. Matka Tereza je náš národní poklad, který bude navždy v našich srdcích. Její příklad nás všechny povede, abychom se stali plnými víry a naučí nás pomáhat chudým. Indická vláda jí udělila ocenění Bharat Ratna. Ale opravdový úspěch Matky Terezy je naše víra díky jejímu příkladu. od srinivasan, 26.8.2011, 15:59 Jednou se zeptali Matky Terezy, jestli má nějaký univerzální prostředek, díky kterému uskutečňuje svou naprostou víru v lásku. Odpověděla prostě, že celý život se snaží o jedno – aby neustále a svědomitě zmenšovala vzdálenost mezi myšlenkou a činem. Jak dobře vyjádřeno. Náš problém je, že naše konání pokulhává za naším poznáním.

Byl jsem dobrovolníkem u Misionářek lásky v Kolkatě Napsal: David Jolly, Je teprve 9 hodin, ale zde v Prem Dam, v zařízení pro dlouhodobé rekonvalescenty vedeném Misionářkami lásky Matky Terezy, jsme já i moji kolegové dobrovolníci již promáčení potem. Jsme ohnuti nad nádržemi s vodou a ručně pereme prádlo pro téměř stovku pacientů. Práce v červnovém horku je těžká. Šest dobrovolníků namáčí prádlo v mýdlové vodě, zbytek, včetně mě, jej máchá a ždímá před tím, než jej dáme sušit na ostré předmonzunové slunce. Jako starý muž, ve svých 44 letech, jsem měl ze začátku strach, že nebudu stačit těm dvacetiletým kolem mne, ale brzy se dostávám do tempa. Vládne zde silný duch týmové spolupráce. Náhle mi mokrá košile prosviští kolem ucha a shodí mou baseballovou čepici do vody. Otočím se a když vidím zubícího se pachatele, směji se s ostatními. Každý zná Matku Terezu, nositelku Nobelovy ceny míru, která zemřela v r. 1997. Ne každý si je ale vědom, že řád katolických řeholnic, který založila v tomto městě, dříve známém jako Calcutta, se dále rozvíjí. A že sestry a bratři tohoto řádu vítají dobrovolníky, neboť usilují naplnit svůj slib péče o nejchudší z chudých.

15

Narozdíl od většiny dobrovolníků, z nichž mnoho plánuje svou návštěvu několik měsíců či dokonce let, já jsem přišel z rozmaru. Byl jsem v Indii již 3 týdny na studijní cestě se skupinou amerických sociálních pracovníků, ale vyčerpán cestovním tempem jsem opustil skupinu na severozápadě Indie, ve státě Kerala. Pomocí několika levných letů jsem přeletěl Indii a dostal se do Kolkaty. Trefit do mateřince Misionářek lásky je snadné. Následující den po mém příletu do Indie potkávám během oběda skupinu Američanů v restauraci na Sudder Street. V této ulici se nachází hojně míst, které jsou vhodná pro ubytování zahraničních turistů. Skupina Američanů je právě na cestě, aby pomáhali Misionářkám lásky, a nabízejí mně, abych s nimi odpoledne šel na zaškolovací setkání. V mateřinci Misionářek lásky potkávám dobrovolníky z různých koutů světa – Francouze, Italy, Japonce, Korejce, Španěly, Němce, Američany, Kanaďany a Iry. I když se přirozeně vytváří různé party podle národnostní a jazykové příbuznosti, společné úkoly nás stmelují dohromady. Někteří z dobrovolníků jsou protřelí cestovatelé, zatímco jiní jsou v cizině poprvé. (Jsem ohromen, když jsem potkal několik Američanů ze Středozápadu, kteří porušili základní pravidlo pro cestování v Indii a jedli syrový salát v místní restauraci. Naprosto zákonitě přestali brzy být na dva dny práceschopní.) Někteří z dobrovolníků jsou profesionální zdravotníci nebo sociální pracovníci. Úředníků je pouze pár. Je zde však hodně studentů. Nejmladšímu dobrovolníkovi, kterého jsem potkal, je 17 let. Nejstarší je již těsně před důchodovým věkem. Při zaškolování jsme poučeni o historii řádu. Dostáváme také několik rad, jak jednat s žebráky a pouličními podvodníčky. Nakonec je nám rozdělena práce. Já jsem přiřazen ke skupině pracující v domově Nabo Jibon, kde budu pracovat s těžce postiženými dospívajícími chlapci. Nabo Jibon je vzdálen 45 minut jízdou autobusem od mateřince. Když jsem tam následující ráno dorazil, zjistil jsem, že většinu těžké práce (vaření, uklízení a umývání) dělají místní ženy a přívětivé mladé novicky. Ostatní dobrovolníci, společně se mnou, sedí a povídají si s jednotlivými chlapci. Předříkávají jim abecedu, kopou si s nimi s míčem, houpají je na houpačkách a pomáhají jim během jídla. Zjišťuji, že můj zpěv, který se jinak ve většině kruhů nesetkává s velkým ohlasem, se zde stal velkým hitem. Děti se smějí a tleskají. Jeden chlapec, který se předtím zdál uzavřený do sebe, vyskakuje na nohy a nadšeně tančí, zatímco zpívám melodii „Ódy na radost“ z Beethovenovy 9. symfonie. Sociální pracovnice z Nebrasky, Liz Wear, která v Kolkatě dobrovolně pomáhá už druhým rokem, mě nabádá, abych také zkusil pracovat v jiných domovech. „Jinak nebudeš mít tu pravou zkušenost“, naléhá na mě přátelsky. A tak o několik dnů později trávím odpoledne při práci v domově Nirmal Hriday. Přišel jsem tam s určitou úzkostí. Tento domov je znám jako Kalighat, protože je součástí velkého hinduistického chrámu téhož jména. Kalighat, který je hospicem pro umírající, je první z domovů, který Matka Tereza založila. Dává přístřešek přibližně 150 pacientům, kteří leží na těsně k sobě naskládaných postelích. Je zde mužské a ženské oddělení. Většina z pacientů je stará a nemocná, ale nikdo z nich netrpí očividnou bolestí. Místo vážné a tísnivé atmosféry, kterou jsem očekával, nacházím aktivitou překypující úl. Opět také nacházím silný pocit sounáležitosti mezi dobrovolníky. Sestry přicházejí z celého světa, včetně Indie, a jsou velmi přívětivé a zároveň výkonné. Zatímco ostatní zkušenější dobrovolníci vypadají, že vědí, co přesně dělají, cítím se, že spíše překážím. Ale poté, co jsem namasíroval několik rukou a chvilku poklábosil s pacienty, jsem dychtivý úkolů. Když mě praktická italská zdravotní sestra dává za úkol, abych něčím, co mně připomíná banánový krém, nakrmil z malé láhve slepého a téměř bezzubého muže, chápu se šance být užitečný. Tato zkušenost mě přesvědčila o tom, že dlouhodobější dobrovolníci jsou mnohem cennější než my turisté. Potkávám dobrovolníka z Japonska, který se jmenuje Hide. Je to štíhlý muž ve středním věku, který velí umývání nádobí v Kalighatu. Již několik let pracoval pro sestry v Indii a Etiopii. Ve svých nejlepších letech opustil Japonsko, aby pomáhal chudým. Je tak seriózní a zdatný při umývání nádobí (což je mimochodem naprosto kritická činnost pro chod ta– kovýchto organi– zací), že si ho Postižení chlapci v domově Nabo Jibon 16

snadno dokáži představit jako kontrolora kvality u moderního výrobního zařízení polovodičových součástek. Později poznávám, že mnoho z pacientů má tuberkulózu. Dostávám strach, abych ji nedostal, protože mám malého syna. Kanadský lékař, Luke Harmer, kterému jsem se svěřil, mě ujišťuje, že je velmi nepravděpodobné, že bych se nakazil tuberkulózou při tak omezeném kontaktu. „Celé měsíce jsem pracoval s tuberkulózními pacienty v Nigérii a moje markery stále ještě nejsou pozitivní“, říká o svých testech na protilátky, které ukazují na ohrožení nemocí. Když to říká, zní to skoro až zklamaně. Na rozdíl od většiny dobrovolníků nejsem katolík, nicméně nikdo se nesnaží obrátit na víru ani mě ani nikoho jiného, koho znám. Sestry jsou na to asi příliš zaneprázdněné prací. V každém případě je jejich příklad tak dobrou reklamou na víru, jaký lze pravděpodobně vůbec najít. Přestože nejsem katolík, začínám každé ráno v šest hodin mší svatou v mateřinci. Dobrovolníci sedí se zkříženýma nohama na jedné straně kaple a už jsou zmáčeni potem. Sestry v bílých sárí a kněží v klerikách snášejí vedro bez nejmenší známky nevole. Několik elektrických ventilátorů trochu rozviřuje vlhký vzduch. Po společné snídani složené z banánů, bílého chleba a sladkého čaje s mlékem známého jako ,chai‘, zpíváme zbožné písně, odrecitujeme modlitbu a pak vyrážíme do již rušné Kolkaty, abychom se autobusem dostali k místu naší práce. Kolkata má včetně svých předměstí přibližně 14 milionů obyvatel. Hrdí místní obyvatelé tvrdí, že pověst města je horší než skutečnost. Je opravdu něco povznášejícího nad tímto mořem lidí. Ale i turistovi, který je zde poprvé, nicméně který již navštívil mnohá místa v Asii, pravděpodobně připadne velikost bídy ohromující. Hlad je jasně vidět na tvářích stovek lidí, které vídám každé ráno spící na chodníku, když jdu do mateřince. Turista, který ještě nikdy nenavštívil rozvojové země, se bude muset vyrovnat hned s několika věcmi – drobnými podvůdky, zapáchajícím vzduchem, davy lidí a koupelnami a záchody pod širým nebem. Dorazil jsem do Kolkaty začátkem června, právě když začínalo období monzunů. Jedno ráno jsem promočený deštěm strávil několik hodin schoulený pod chatrnou střechou. Doprava v celém městě byla ochromena kvůli vodě, která sahala až do výšky stehen. Ale i to je součást zkušenosti z Kolkaty. Nakonec je to Prem Dan, zotavovna a ošetřovna, kde jsem se cítil nejvíce užitečný. Dobrovolníci zde opravdu pracují a i nekvalifikovaní pracovníci (jako např. novináři) jsou užiteční. Jsem v prádelně. Když jsme s prádlem hotoví, využíváme mýdlovou vodu. Dáváme si ji do kbelíků a jdeme s ní ven, kde drhneme chodníky a příjezdovou cestu. Když jsou chodníky čisté, jsem už z toho vedra opravdu malátný. Uprostřed dopoledne přinášíme pacientům svačinku, horké mléko. A po rychle vypitém šálku 'chai' si nacházím novou práci. Pomáhám připravovat oběd. Vykládáme si příhody s místním mladíkem a několika hloubavými americkými dobrovolníky, zatímco oddělujeme slizká semínka žakie12 od jejich lepkavého obalu z dužiny. Poté, co nakrmíme pacienty, pomůžeme jim na toaletu, a po úklidu máme padla. Mám sílu pouze si dát oběd a pak zhrouceně jednu až dvě hodiny odpočívám ve svém hotelovém pokoji. Jít pomáhat Misionářkám lásky možná trochu vzbuzuje obavy, ale nic nemůže být jednoduší. Na kolkatské letiště Netaji Subhash jsem přiletěl ve 22 hodiny večer. Neměl jsem rezervovaný hotel, nikoho jsem neznal. Taxíkem jsem se dostal na Sudder Street, kde jsem si našel hotel, který se zřejmě nikdy neobjeví v luxusních turistických průvodcích. Tam jsem se také dozvěděl všechno, co jsem potřeboval, o dobrovolné pomoci u Misionářek lásky. Stačilo se ptát lidí kolem. Ale potkal jsem dost dobrovolníků, kteří přišli přímo do Kolkaty a měli naplánováno tam zůstat po celou dobu. To se mně dříve zdálo škoda, protože potom viděli velmi málo z věhlasného indického kulturního a uměleckého bohatství. Dobrovolní ci pracují tvrdě. Hor– ko, znečiš– tění vzdu– chu a ruch města mo– hou snadno způsobit, že člověk stráví mnoho času Ruční praní prádla nemocných mužů a žen Dobrovolnice v Prem Dan rehabilitují tím, že leží v Prem Dan. s nemocnými ženami. 12

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jackfruit

17

v posteli v hotelovém pokoji a zírá na stropní ventilátor. Život Matky Terezy a její práce má své kritiky. Nedávné zveřejnění jejích dopisů vedlo mnohé k závěru, že trpěla „krizí víry“. Necítím se povolán, abych o těchto věcech pronášel soudy. Co však mohu říci, je: Organizace, kterou vybudovala v Kolkatě, přitahuje mnoho zajímavých a přátelských lidí, kteří přicházejí jako dobrovolníci. A já jsem byl šťasten, že jsem toho byl malou součástí. Zdroj: http://www.nytimes.com/2007/10/26/world/asia/26iht-26calcutta.8073173.html

4. Ztrať se odtud, komunistický biskupe! Hélder Camara, biskup chudých a hlas utiskovaných „Nejsem pastýř duší, jsem pastýř lidí.“ U biskupa v Münsteru je v srpnu 1979 hotové pozdvižení. Na psacím stole biskupa Heinricha Tenhumberga leží jeden z nejnepříjemnějších dopisů, jaké kdy dostal. Je to denunciace, napsaná pobouřeným stylem, pedanticky přesně rozčleněná do četných bodů obžaloby, mnohomluvné varování, aby Tenhumberg podruhé nenavrhoval Héldera Camaru pro Nobelovu cenu míru, jak už jednou udělal jakožto předseda „Katolického pracovního kruhu Rozvoj a mír.“ Delikátní a trapnou se tato záležitost stala osobou denuncianta. Byl to Camarův brazilský bratr v úřadě, Geraldo Sigaud, arcibiskup v Diamantině. Varoval německé biskupy, aby se neblamovali obhajobou bývalého fašisty, který teď otvírá brány své země komunismu a napomáhá lidovému povstání. Camara prý se vydává za apoštola míru a současně schvaluje násilné akce teroristů, a je vůbec člověk s málo příkladnou minulostí a pochybnou přítomností. Veřejnosti v Německu se ukázal nechvalný obraz rozhořčeného sporu mezi bratry ve víře, biskupy, kteří teprve před několika málo lety na koncilu opět objevili svoji kolegialitu. Ovšem kolegové jako Sigaud (byl dlouhou dobu hlavou konzervativního hnutí „Vlastnictví – rodina - tradice“ v Brazílii, prohlašoval soukromý majetek za nedotknutelný a bojoval proti socialisticky zabarveným pozemkovým reformám), takoví kolegové se „ztřeštěncem“ Camarou nikdy nezacházeli zvlášť bratrsky. Biskup Tenhumberg odpověděl, že výklady ke Camarovu programu jej zaujaly víc než domnělé slabosti v jeho osobním vývoji; nad tímto zdvořilým odmítnutím asi brazilští konzervativci jen udiveně vrtěli hlavou. Na výtku, že je komunista, si Hélder Camara ostatně už dávno zvykl. Od doby, kdy se stal mluvčím utlačovaných mas v Brazílii, ji mohl slyšet skoro každý den. „Přijďte se podívat na toho ďábla!“ vyzývaly letáky v ulicích jeho biskupského města, když v roce 1968 spolu s 42 bratry v úřadě zval k založení pokrokové akce „Spravedlnost a mír“. Na zeď jeho chudičkého domu mu napsali: „Ztrať se odtud, komunistický biskupe!“ Na takové rady Camara většinou jen pokrčí rameny a říká, že komunismus je výborný strašák, příšera na umlčení těch, kdo vystoupí na obranu spravedlnosti. Nedotčen urážkami a hrozbami zavražděním, pokračuje muž, kterého lid nazval biskupem chudých, ve své cestě, ne proto že mu je dobře v úloze politického „enfant terrible“, ale protože nemůže utéci Bohu, jehož slyší v křiku ubohých, podvyživených tvorů své země. Tvorů, kteří se často „podobají víc kaktusu než skutečným dětem Božím.“ Neboť zde, jak říká Hélder Camara, se Kristus jmenuje Antonio a Severino a čeká, až bude vytržen ze svého ponížení.

Šťastný osel Pána Boha Asi v naději, že snad Camaru snadněji zkrotí, až bude v úřadě, nabízeli mu již ministerské křeslo a úřad starosty, ale marně. Monsignore, známý ve všech kontinentech jako mluvčí vyko– řisťovaných, symbolická postava „čtvrtého světa“ a nejpopulárnější Brazilec vedle fotbalové hvězdy Pelého, nechce být nic jiného než malý biskup, poutník míru. Když mluví, ruce zdvižené k nebi, na evropských a amerických univerzitách a na velkých náměstích hlavních měst, jeho malá postava 18

roste do impozantní velikosti, je jako živý monument obžaloby. Ale on sám se brání proti všem ovacím a říká o sobě, že je vlastně jen „šťastný osel, na kterém Pán triumfálně vjíždí do Jeruzaléma.“ Ví, co se o něm povídá: Že se vychloubá, že je agitátor toužící po uplatnění; přirovnání k snílku donu Quijotovi je mu milejší. Ten totiž při své naivitě mnohdy viděl víc než všichni, kteří se mu smáli. Hélder žije skromně, ale nestaví svou skromnost na odiv. Žije jako obyčejný brazilský vesnický farář v bývalé sakristii, z které udělal tři místnosti. Do biskupského paláce s mnoha sály a chodbami jde, jen aby se setkal se spolupracovníky a mnoha drobnými lidmi, kteří k němu denně chodí se svými starostmi. Zeleně natřené dveře svého obydlí otvírá sám, když někdo zaklepe, zvonek nemá, to by v Recife už byl luxus. Rád sedává v kavárně vedle studentského domova, aby vypil sklenku koly a popovídal si s mladými lidmi. V Recife znají arcibiskupa všichni, ačkoliv se svými 160 centimetry výšky opravdu není zvlášť nápadný zjev. Je útlý, křehký, působivé jsou jeho zářivé oči, živě se pohybující ruce, paže, pěsti; je syn divadelního kritika, tajně píše básně a z každého rozhovoru dělá malé drama. Vrásčitý, unavený, ustaraný obličej celý ožije, když promluví vřelým, vášnivým hlasem; sám přiznává, že hladoví a žízní po dialogu. Lidé v jeho okolí se ptají, jak to, že jeho zdraví tak dlouho odolává nešetrnému způsobu, jakým s ním zachází. Camara jí jako vrabec, spíše ze zdvořilosti, když se s někým baví, a od časů studií v semináři nespí déle než čtyři pět hodin. Když to stihne, jde si lehnout v jedenáct hodin v noci; ve dvě zase vstane, aby se regeneroval; obnovuje jednotu, jak říká. „Přes den jsme totiž rozerváni. Vidíme něco velkolepého a atraktivního, ruce po tom sahají, nohy se tam rozbíhají...“ V nočním bdění opět nachází jednotu. „Jedna ruka už je na místě, pak i druhá, a potom jedna noha i druhá...“ Myslí na lidi sobě svěřené, modlí se, píše meditativní básně, nesmírně poetické, jako je tahle: „Učiň ze mne duhu, která obsahuje všechny barvy, v něž se láme Tvé světlo. Proměňuj mne neustále v duhu, jež zvěstuje klidné počasí po bouřích na moři.“ O půl páté, už za ranního šera, si ještě na chvilku lehne a spí asi do šesti. Má-li psát důležité dopisy, nebo připravovat přednášky, rozvrátí to celý rozvrh a světlo zhasíná teprve v pět ráno. Tento muž, který mocným připravuje bezesné noci, se stává dítětem v hodinách, kdy je sám s Bohem, píše básně a zcela tiše se snaží opět nalézt centrum svého pohnutého života. Arcibiskup je schopen uprostřed houfu prominentů na washingtonském letišti zamávat na hejno ptáků nebo v zahradě pošeptat kvetoucímu keři: „Rád bych tu u tebe zůstal, protože jsi tak krásný, ale nemohu, chápeš?“ Na poličce v ložnici opatruje stádo malinkých figurek srnců, jediných památek z cest po světě. Uprostřed nich stojí smějící se mužíček, jakýsi Pinocchio. „To jsem já,“ poťouchle se usmívá Hélder. Hélder, za to jméno děkuje pošetilému nápadu svého otce, který v naučném slovníku náhodou narazil na nizozemskou pevninu tohoto jména, jež v překladu znamená „jasný, bez mraků“. Hélder!volají Holanďané za krásného počasí. Tento otec, divadelní kritik, byl vlastně špatně placený účetní, svobodný zednář, který se svou rodinou konal májové pobožnosti a na kněžské povolání se díval s velkým respektem. Matka byla učitelka v obecné škole. Měli 13 dětí, z nichž 6 zemřelo. Podle Hélderových vzpomínek žila rodina v „diskrétní chudobě“. Když se mu zprotivila okará, kaše ze sojových bobů, a jednou prohlásil, že ji nebude jíst, matka ho s úsměvem pokárala: „Héldere, chtít nebo nechtít něco jíst, to je luxus, který si mohou dovolit jen bohatí...“ Rodiště Héldera Camary je Fortazela na brazilském severovýchodě, a tam je luxus i to, co nám na štědřeji obdarované straně globu připadá samozřejmé. Také školní budova ve Fortaleze, kde se Hélder narodil 7. února roku 1909 a za kterou jeho matka musela platit nájemné, byla pouze docela obyčejný domek, jakýsi symbol do očí bijící zaostalosti této oblasti. Severovýchod, dodavatel surovin pro průmyslově vyspělejší jih, se považuje za chudobinec Brazílie. Ovšem s velkým průmyslem a s vychvalovaným hospodářským zázrakem to beztak není moc slavné. Země se 120 miliony obyvatel, velká jako USA bez Aljašky, je zmítána politickými krizemi a rozeštvána sociálními rozdíly. Tak zvaný „brazilský model“ nesporně dosáhl hospodářských úspěchů; prospělo to ovšem jen některým oblastem, a to za cenu rozmanitých závislostí: Politika je závislá na armádě, hospodářství na zahraničním kapitálu, většina obyvatel na Brazilští cangaceiros hrstce podnikatelů. 19

Ze zákonem předepsané minimální mzdy dostává mnoho dělníků právě čtvrtinu. Polovině pracujících výdělek nestačí, aby uživili své rodiny. Kapitálové společnosti se jako chobotnice zmocňují úrodné země, vyhánějí rolníky a zemědělské dělníky, kteří pracovali desítky let na této půdě, ale nemají na ni papíry. Vyhnaní se uchylují do měst a zvětšují tam čtvrti bídy, favelas a mocambos, ve kterých všude vidíme vyhladovělé děti. Zatím 0,8 procenta brazilských statkářů disponuje 43 procenty zemědělsky využité půdy. Je to hospodářský zázrak pro nemnohé. Na severozápadě je všechno ještě daleko horší. Sami Brazilci říkají, že tam žijí vyhnanci, cangaceiros. Lidé zde vydělávají, mají-li vůbec práci, třetinu mzdy vyplácené na jihu, ale za základní potraviny musí často platit dvojnásobnou cenu. Sucha a záplavy ničí statisíce životů, každé druhé novorozeně umírá již v prvním roce života, děti jedí i mravence a myši. Úrodný úzký pruh pobřeží patří farmářům a majitelům plantáží cukrové třtiny; na rozsáhlých suchých stepích ve vnitrozemí vegetuje mnoho lidí, jak Camara jednou řekl, na stupni prehistorického jeskynního člověka. O této skutečnosti Hélder na fortalezkém semináři neslyší ani slovo. Místo toho se musí potýkat s nesmyslnými předpisy, pracně prosazuje dovolení ke skupinové práci, nesmí na dovolenou, protože nezachovává mlčení na chodbách, řekne svému rektorovi otevřeně do očí, že se za něj stydí, protože mu tajně „jako Helder Camara nějaký lupič“ vzal ze skříně jeho básně... a rektora, velmi vzdělaného Francouze s Matkou Terezou s literárními zájmy, získává za přítele. Ale později jednou utrousil poznámku, že biskupové by se vlastně neměli dělat z lidí vychovaných v semináři.

Kněz s fašistickým pozdravem Ještě mu nebylo ani dvacet tři a už byl vysvěcen na kněze a začal působit mezi studenty a dělníky. Byl politicky nezralý, ale toužil konečně uplatnit energii brzděnou v semináři, a tak se tehdy dopustil největší chyby svého života. Nechal se zlákat nově založenou stranou integralistů a se souhlasem svého biskupa se ve straně stal sekretářem pro výchovu ve státě Ceará. Integralisté ztělesňovali brazilskou, silně katolicky zabarvenou odrůdu fašismu. Nosili zelené košile a zdravili se jako němečtí nacisté zdviženou paží. Jejich politické vyznání znělo „Bůh, vlast, rodina“. Hélder Camara později trpce litoval činnosti v tomto hnutí, kterou mu jeho protivníci celý život vytýkali. V těch letech viděl svět rozdělený na dva tábory – komunismus a fašismus. První z nich, jak slyšel ze všech stran, pomáhal ničivým silám zla, bezbožnému Rusku, krátce řečeno ďáblu. Co mu zbývalo jiného, než se připojit k druhému táboru, domnělému strážci pořádku, svobody a náboženství? Ale již po několika letech se se zelenými košilemi rozešel. Pochopil, že svět je daleko složitější: „Největší nepřítel Církve nebyl komunismus, nýbrž okolnosti, které nutily lidové masy, aby se komunismu vrhaly do náručí. Náboženská ignorance, hospodářské vykořisťování a politická bezmocnost.“ Pedagogickému sektoru zůstal Camara věrný. Postupně se stal ministrem výchovy ve státě Ceará, odborným poradcem ministerstva výchovy v Rio de Janeiro a vedoucím týmu ve výzkumném ústavu pro výchovu, který vypracovával učební plány a testy pro sto padesát tisíc žáků hlavního města. V pozdějších letech si s hrůzou vzpomínal, jak necitelně se tam zacházelo s pedagogikou, jako by se lidské nadání mohlo měřit objektivními testy. A k tomu on jeho šéf, naprostý laik bez praxe a kvalifikace ... Byl tak poctivý, že se ihned přihlásil, když se organizovaly zkoušky pro uchazeče o takováto místa znalců. Sám později řekl, že jeho zkušební práce byla hotová ostuda, a vyslovil naději, že se už nikdy nenajde. Ale tak špatně snad přece nepochodil, neboť ho po této zkoušce vláda jmenovala inspektorem výchovy. Kardinál v Rio de Janeiro ho pověřil modernizací katechetického vzdělání a konečně ho poslal jako profesora na katolickou univerzitu v Rio. Hélder si v duchu stěžoval, že celou dobu má co dělat s byrokracií a byrokraty, a proto se přece nestal knězem. K vlastní duchovní činnosti se opět začal dostávat, když ve funkci náměstka „úřadujícího faráře“ brazilské Katolické akce směl cestovat po celé zemi; každou sobotu míval důvěrný rozhovor s papežským nunciem a připravoval založení brazilské biskupské konference. Neboť biskupové na severovýchodu sotva věděli o biskupech na jihu země a neexistoval ani sekretariát s odborníky, aby pomáhal společně řešit naléhavé problémy národa. Při 20

přípravných návštěvách ve Vatikánu se s Camarou spřátelil vlivný monsignore Montini, který byl o třináct roků později zvolen za papeže a dal si jméno Pavel VI. Roku 1952 byla založena „Conferencia nacional dos bispos brasileiros“, k níž patřilo asi třista biskupů. Camara se stal jejím prvním tajemníkem, a aby se posílila jeho pozice, dostal v roce 1955 ještě úřad světícího biskupa v Rio de Janeiro. Zde se stýkají dva světy: slunné pobřeží Copacabany se svými luxusními hotely a favelas, kolonie plechových chatrčí a brlohů, ve kterých tehdy žilo víc než 450 000 lidí. Světící biskup Camara často přelézal hromady odpadků, aby se dostal k vyhladovělým, zanedbaným lidem; nepřicházel jen s jímavými řečmi, ale snažil se přinést praktickou pomoc. Pouze částečný úspěch měla jeho „Cruzada sao Sebastiao“, „Křížová výprava svatého Šebestiána“, rozsáhlý program stavby obytných bloků se školami, s kursy pro přípravu na různá povolání a výchovným poradenstvím. Ukázalo se, že je těžké přesadit obyvatele brlohů – v první fázi to bylo deset tisíc – z dneška na zítřek do normálních bytů. Kromě toho za každou rodinu vysvobozenou z favel nastoupily dvě nebo tři nové, chudí lidé, kteří se oklikou přes brlohy ve favelách chtěli rovněž dostat k lepšímu bydlení. Biskup poznal, že rozumnější bude jít ke kořenu zla, bojovat proti praktikám kapitalistických společností, které nakupovaly obrovské množství půdy, vyháněly rolníky a tak vznikal nový dorost pro favely. Lidem se muselo pomoci, aby poznali svou situaci a sami se z ní dostali. Museli si uvědomit, že to není pouhý osud a vůbec už ne vůle Boží, jestliže se jedni narodí nestoudně bohatí a druzí žebrácky chudí, nýbrž že na tom mají vinu struktury bezpráví, které se musí změnit. A Církev, místo aby v době sucha pořádala procesí za déšť, by měla sucho pochopit jako problém pro inteligenci a organizační talent lidí. Tak kázal světící biskup a vydupal ze země „Movimento de educacao de Chudí lidé živoří v chatrčích na kůlech. base“, „Hnutí pro základní výchovu“. Pomocí dvaceti tisíc rozhlasových přijímačů a učebnic s poučným titulem „Viver e lutar“, „Žít znamená bojovat“, se v akci organizované biskupy a financované vládou pomohlo sto devadesáti tisícům analfabetů ve dvanácti spolkových státech, aby se nejen naučili číst a psát, ale také vidět skutečnost. A to se zdálo mocným v zemi nebezpečné. „Brazilský lid je předmětem vykořisťování,“ mohl si tam každý přečíst černé na bílém. Po vojenském puči v následujícím roce byla čítanka zabavena jako podvratná. Na Druhém vatikánském koncilu se Hélder Camara ani jednou neujal slova. Za kulisami však byl tak aktivní, že jistý znalec římské scény jej považuje za možná vůbec nejvlivnějšího účastníka koncilu. V úzkém kruhu, před teology a kardinály, ale i na tiskových konferencích v přednáškách neúnavně rozvíjel své požadavky na „církev chudých“. V posledním roce koncilu se účastnilo několik set biskupů týdenních setkání, která Camara organizoval. Roku 1964 byl ve svých 55 letech jmenován arcibiskupem se sídlem v městě Olinda - Recife, kde žije 1,2 milionu obyvatel, v „hlavním městě bídy“, na severovýchodě země. Bylo tu 60 % nezaměstnaných, 80 000 prostitutek, v obchodních centrech byl rušný život a při ústí řeky stály na vratkých kůlech stejné ubohé příbytky jako u Ria, jenže se zde jmenovaly mocambos. „Všude vidím skandální bídu,“ konstatoval hned v pozdravné řeči na letišti a vyznal se ze stranické lásky k chudým a zdeptaným, neboť podle nich bude Kristus každého soudit. V této programové řeči ujišťoval: „Nepřicházím na pomoc těm, kdo klamou sami sebe, když myslí, že stačí trochu velkomyslnosti a nějaká sociální podpora... Chceme-li se dostat ke kořenům našeho sociálního zla, musíme zemi pomoci prolomit ďábelský kruh zaostalosti a bídy.“ Povinnost evangelizace nezbavuje křesťanskou obec úkolu bojovat proti životním podmínkám nedůstojným člověka. A nikdo ať se nelekne, až jej, biskupa, zastihne s lidmi považovanými za podezřelé a nebezpečné, neboť on cítí, že je bratr všech a jeho srdce je všem otevřeno. Byla to statečná slova několik dní po vojenském puči, který Brazílii obdařil diktaturou, vládnoucí zastrašováním a útiskem a poklonkující před zahraničním kapitálem. Uvnitř Církve nyní došlo k neskrývanému tvoření front. Ultrakonzervativní skupiny žen veřejnými modlitbami růžence Papež Jan Pavel II. vítá děkovaly Bohu za novu vládu, která dávala hromadně zatýkat vedoucí síly arcibiskupa Camaru Katolické akce a zakročovala krvavým pronásledováním proti sociálně 21

angažovanému křídlu brazilské církve. Když biskupové ze severovýchodu země uveřejnili společný dokument, jímž odsoudili rozhodující politický vliv kapitálu a žádali účast chudého lidu na kultuře a životním standardu, vnikla do Camarova paláce horda těžce vyzbrojených vojáků, aby ho zastrašili. Ale arcibiskup se zastrašit nedal. Když recifské továrny na kaučuk vypouštěly do řeky stále větší množství splašků a katastrofální úhyn ryb ohrozil existenci mnoha chudých rybářů, vedl Camara „procesí“ – demonstraci by totiž vojenský režim nestrpěl – k továrnám, střeženým policisty se samopaly, a prosadil, že podnikatelé začali stavět čistící stanice. Brzy pak se objevily na stěnách domů čmáranice, které očerňovaly arcibiskupa jako figuru nastrčenou komunisty. Co pohání tohoto útlého, malého kněze, který vypadá, že by ho silnější závan větru odfoukl, aby se postavil proti držitelům moci? Pohání ho Bůh, který mu nedopřává klid v dlouhých nočních rozhovorech. Říká o něm, že je „dobrý pastýř, který nese na ramenou nerozvinuté země“, a Hélder ví, že od těch, kdo na zemi nazývají pastýři, vyžaduje, aby nesli toto břemeno s ním. Kdo se blíží ke Kristu, nabývá síly k překonání egoismu, který Camara považuje za kořen všeho zla. V sociální skutečnosti Brazílie je egoismus totéž co soukromé vlastnictví, moc koncernů, kolonialismus. S jihoamerickou impulsivitou se Camara staví proti názoru, že biskup se má zdržovat takových politických úsudků. Odpovídá, že není pouze pastýř duší, nýbrž lidí, a člověk z masa a krve je sláva Boží. Nikdo nemůže chtít milovat Boha, a člověka nechávat ležet v jeho bídě.

Kde vybuchne bomba bídy? Mluví-li se o osvobození skrze Krista, musí se tedy mluvit též o sociální spravedlnosti. Arcibiskup tak činí konkrétně, opíraje se o čísla a nezvratné argumenty. Podle něho pánové rozvinutého světa asi vůbec nedovedou odhadnout důsledky „bomby bídy“, kterou položili do chudých zemí. Osmdesát procent statků tohoto světa je dnes v rukou 20% jeho obyvatelstva a tato menšina bude neustále bohatnout, dokud jednoho dne bomba bídy nevybuchne v aktu nepředstavitelné síly. Almužnami se tu dá pořídit málo a Camara se dost často vyjádřil velmi kriticky o charitativním postoji, který jen zakaluje zrak, aby neviděl nutnost spravedlivého rozdělení statků. Kdo chce popadnout zlo u kořene, musí začít u neblahého propletence mezinárodních koncernů s mocí politickou, vojenskou a technologickou. Dávno už totiž jsou mnohonárodní trusty skuteční pánové světa, pánové bez očí, bez uší, bez srdce, kteří financují techniky a univerzity, ovládají sdělovací prostředky a neváhají dokonce rozpoutávat války, protože pak mohou zbrojní materiál prodávat oběma stranám. To musí lidé konečně poznat a skoncovat s „buržoazními hodnotami“, jejichž základem je egoismus a hospodářský úspěch. Brazilec Camara se neomezuje na pranýřování nespravedlivých struktur světového obchodu a na vykořisťovatelské praktiky zahraničního kapitálu; jasně vidí „interní kolonialismus“ ve vlastní zemi a zná jména privilegovaných rodin, které rozmnožují svá bohatství na útraty svých chudých spoluobčanů. Stejně jasně kritizuje též „kapitalistickou ctižádost“ bohatých zemí, které neustále stlačují ceny surovin, zřizují stále více celních přehrad, bez ustání zdražují vlastní průmyslové výrobky a mají tučný zisk i z blahosklonně poskytované rozvojové pomoci. Neboť zač stojí taková pomoc, když např. USA vložily do Latinské Ameriky během patnácti let obrovskou sumu tří bilionů dolarů, a ve stejné době zase shrábly jedenáct bilionů dolarů? Čistý zisk činí osm bilionů, téměř trojnásobek dobročinných investic. Z této kritiky Camara nevyjímá ani neokolonialismus Evropského hospodářského společenství a shrnuje: „Dokud se nevzchopíme k zásadní revizi mezinárodní obchodní politiky, budou chudé země nadále živit země nadbytku vlastní krví.“ „Aha, tady zase někdo háže kamením ze skleníku,“ pomyslel si leckdo, když nový recifský arcibiskup začal takhle mluvit. „Církevní kníže, který si sedí v přepychovém paláci a pronáší zbožné průpovídky o spravedlnosti, aby mu kritičtí mladí lidé neutíkali.“ Velmi rychle si však takoví kritikové uvědomili, že Camarův největší kapitál je jeho hodnověrnost. Mramorový palác svatého Josefa, sídlo recifských nejvyšších pastýřů, vyměnil biskup chudých hned po nástupu do úřadu za přestavěnou sakristii, o níž jsme se už zmínili. Bydlí sám, do svého úřadu jezdí stopem, chodí v obnošené klerice s obyčejným dřevěným křížkem, biskupský prsten většinou zapomíná doma a pastýřskou hůl, když ji při slavnostní bohoslužbě nutně potřebuje, si vypůjčí od svého světícího biskupa. Rozhodně to není agitátor ve skleníku. 22

A aby kázání o spravedlnosti na adresu politiků a velkostatkářů nezněla jako troufalá arogance, Hélder raději mluví do svědomí svým souvěrcům a vlastní Církvi. Bohatá menšina vládnoucí světu je menšina křesťanská a je spoluzodpovědná za nenávist a násilí ve světě. „Křesťané,“ konstatuje jasně, „připravují překrásné texty a usnesení, ale je to mrtvý papír. Naše řeči o síle lásky jsou stejně hojné, jako jsou naše skutky spravedlnosti vzácné. Naše křesťanská civilizace přináší válku, a místo abychom teď promluvili, živíme rasovou nenávist a svá bohatství budujeme na bídě milionů lidí.“ Latinskoameričtí křesťané schvalovali zotročení Indiánů a černochů, a místo abychom teď promluvili k mocným pánům země statečně a otevřeně, spokojujeme se s jejich almužnami na skandální stavby kostelů a jen ještě dáváme Marxovi další argumenty, že pasívní křesťanství je opravdu opium lidstva. A pokud se Vatikán nezbaví svého bohatství a nevysvobodí se z otrockých peněz, ani osobní bezúhonnost takového Jana XXIII. nebo Pavla VI. nic nezmůže proti ničivému záření bohatství, které se dnes počítá k největším na světě. Camara, který je mnohem raději, když mu říkají „padre“ než „dom Hélder“ („dom“ je totiž zkráceno z „dominus“, pán, a v Brazílii je vyhrazeno biskupům), apeloval na koncilu na své kolegy biskupy: „Udělejme jednou provždy konec s obrazem knížete biskupa, který bydlí v paláci, izolován od svých kněží a chladně se drží daleko od nich ... Přestaňme se pokládat za šlechtice a vzdejme se biskupských erbů a hesel ... Nedovolme, aby naše morální síla a autorita závisela na tovární značce našich aut ... Mějme odvahu ke zpytování svého svědomí a života: Přijali jsme kapitalistické smýšlení a metody a způsoby jednání, jež by slušely bankéřům? Ano nebo ne?“ Jeho touhou byla aliance všech světových náboženství ve službě nerozvinutým zemím, nejen Latinské Americe. A když se jednoho dne ve velké dvoraně jeho úředního sídla kolem něho tísnili lidé a jediné volné místo byl biskupský trůn, jehož nikdy nepoužívá (druhý takový trůn poslal do muzea), přinutil vyděšeného otrhaného rolníka, aby si sedl na tento antický kus nábytku, a radostně řekl: „V tento den jsem pochopil Krista Krále.“

Elektřina a trnová koruna Je docela logické, že člověk s tak otevřenou řečí se stal symbolem. Již v prvních letech úřadování v Recife nastávalo jeho vlivem třídění duchů. Na jeho linii přecházel rostoucí počet biskupů až do „Listu národům třetího světa“, vydaného 1967 osmnácti vrchními pastýři, v němž se chudým potvrzuje právo na ozbrojenou obranu ve „válce peněz“, vyvolané mezinárodními finančními magnáty. Biskupští kolegové Sigaudova typu začali organizovat protiakce, jako byla petice půldruhého milionu lidí, která se obracela na papeže s výzvou, aby očistil Církev od takových elementů. V novinových článcích Camara dostal málo lichotivý titul „brazilský Goebels“ a papež dobrou radu, aby arcibiskupovi nedával na hlavu kardinálský klobouk, ale sombrero s dvěma velkými dírami pro jeho oslí uši. Roku 1970 spustily tyto síly strašný pokřik, když Camara proslovil v Paříži řeč proti mučení v brazilských věznicích a informoval o zacházení s politickými vězni, jichž tehdy bylo asi dvanáct tisíc. Citoval, co vypovídali postižení, např. dominikánský kněz Tito de Alencar, obžalovaný, že podporoval osvobozenecké hnutí: „Policisté mi oblékli liturgická roucha a přinutili mě otevřít ústa, abych přijal svátost eucharistie. Zapojili kabel Mučený kněz Tito s elektřinou, až mi ústa naběhla a byla samý puchýř po spálení.“ Kněz Tito vyšel z vězení de Alencar jako psychicky těžce nemocný člověk a za několik roků (1974) spáchal sebevraždu. Jiná oblíbená vězeňská kratochvíle v této době byla „Kristova trnová koruna“. Mučitelé ovinuli kolem hlavy oběti drát a pomocí šroubu jej pomalu utahovali. Stávalo se, že mučeným vytlačili oční bulvy z důlků, než v mukách zemřeli. Agnelo Rossi, předseda brazilské biskupské konference a kardinál v Sao Paolo, soptil, když četl, co Camara v Paříži mluvil. Kdo se opováží žalovat v cizině, co se děje v Brazílii, nemá podle něho špetku lásky k vlasti. Ostatně prý se mučení vyskytuje nanejvýš v několika ojedinělých případech a špinavé prádlo se má prát doma. A José Costa, biskup v Caotité, se rozhořčoval před poddůstojníky vojenské akademie v Riu: „Prohlašuje-li biskup, že miluje Brazílii, ale přimlouvá se za nepořádek, kdežto voják prohlašuje, že miluje Brazílii a je pro pořádek v zemi, tedy řeknu biskupovi: Mlč! a vojákovi: Správně! Neboť Ježíš sám zavrhoval revolucionářskou činnost a o stávajícím řádu nikdy nepochyboval...“. Avšak když z vězení pronikly zprávy o dalších zvěrstvech, severobrazilští biskupové obžalovali ve společném prohlášení policii z teroru a mučení. Papež Pavel VI. odsoudil násilné vymáhání přiznání jako útok na lidskou důstojnost, a každý věděl, kterou zemi má na mysli. Kardinál Rossi byl „povýšen“ do římské kurie a na jeho místo v Brazílii přišel statečný františkán Paulo Evaristo Arns, smýšlející stejně jako Camara. Stále více biskupů teď chápe účast na osvobozovacím boji lidu jako úlohu Církve orientované podle Evangelia. V jednom dokumentu biskupů z brazilského severozápadu se říká, že křesťanská naděje nedovoluje,

23

abychom zůstávali neteční vůči kapitalistické třídní společnosti. Vyžaduje se bdělá aktivita, aby „se v průběhu dějin projevilo znamení vzkříšení“. Hélder Camara byl ve své analýze stále nekompromisnější, stále političtější, jak pohoršeně říkali pobožní lidé v Brazílii. Odsuzoval vietnamskou válku jako nejhanebnější válku, jakou kdy svět viděl, a ukázal, že domnělý ideologický spor mezi demokracií Spojených států a komunismem není nic než konflikt týkající se zájmů supervelmocí. Vyslovil otázku, mezi křesťany alespoň tehdy ještě nepřípustnou, není-li socialismus Evangeliu bližší než kapitalismus, který klade zisk nad člověka. Odmítl hlásat antikomunistickou křížovou výpravu, Rusy prohlašovat za úhlavního nepřítele a Severoameričanům promíjet každou válečnou expanzi, jen když směřuje proti komunistům. Podle něho by křesťané neměli socialismus tak totálně vypovídat ze svého slovníku, jako to dříve směšným způsobem dělali se slovy republika a demokracie. „Proč věřit, že socialismus bude vždycky protináboženský a protikřesťanský?“ Camara sní o socialismu inspirovaném Evangeliem, který má úctu k lidské osobnosti, a nevede k žádné diktatuře kterékoliv třídy; dosavadní pokusy o uskutečnění socialismu pozoruje nesmírně kritickým zrakem. Jednou řekl, že ze Sovětského svazu s jeho klimatem podezřívání a udavačství a s jeho utlačováním lidí by dnes byl Karel Marx vypovězen stejně jako z rudé Číny. Sovětský blok je podle jeho názoru právě tak imperialistický jako supervelmoc Amerika. Dvakrát třikrát za rok se arcibiskup vydává na cestu do zahraničí; už byl v Chicagu a Tokiu, v Římě, Amsterodamu, Oslu, Paříži, Curychu a Frankfurtu, a nemluví toliko o poměrech ve své vlasti. Protože nikdo nemá právo prohlašovat, že se ho netýká, co se děje daleko od jeho domova, ptá se Američanů na osud jejich černošské menšiny a těch 30 milionů lidí v jejich zemi, kteří nemají existenční minimum; katolíky ve Spolkové republice varuje před „změšťáčtěním“, ve švýcarském Davosu mluví do svědomí čtyř set špičkových manažerů, kteří se na něj s údivem dívají jako na dvorního šaška. Doma v Brazílii ho ultrapravičácké noviny nazývají hanobitelem vlasti a vytýkají mu nákladné cesty po světě. Nemá smysl jim vysvětlovat, že Camarovy cesty jsou do posledního haléře zaplaceny institucemi, jež ho pozvaly k návštěvě, a že jimi ani zdaleka nevyčerpá čas, který mu podle církevního práva přísluší na každoroční dovolenou; a dovolenou Camara ani nezná. Aby arcibiskupa úplně umlčelo, vypovědělo ho policejní oddělení brazilského ministerstva spravedlnosti konečně zvláštním dekretem ze všech sdělovacích prostředků; trestné bylo již pouhé připomenutí jeho jména v tisku, rozhlase nebo televizi. Jenom v recifském místním vysílání smí jednou týdně komentovat Evangelium. Poslouchají ho stovky biblických skupin a vypracovávají si text pod jeho vedením. Od doby, kdy je arcibiskup pro sdělovací prostředky mrtev, alespoň přestala nenávistná novinářská kampaň proti „Leninovi v kněžském kabátě“ a proti „ďáblu s mitrou“. Již roku 1970 psaly noviny „O Cruzeiro“: „Když náš malý Hélder, upraven jako červotočivý svatý, hubené stvoření od řeky Sao Francisco, s poutnickou holí v ruce a s dechem farizea na rtech se potlouká po zemích Starého světa, ptá se každý Brazilec: Kdepak byl dom Hélder, když Hitler ohrožoval naši zemi?... Zatím co on vystavuje na odiv svou exportní svatost, jsou jeho věřící beze střechy nad hlavou, ale on je zas o hodný kousek blíž k Nobelově ceně míru…“ Takové osočování arcibiskupa nikdy příliš nezajímalo; prostě nečetl, co o něm noviny píší. On že je rozvratník? Rozvratná je situace, ve které žije lid. Mnohem víc ho bolí, že dost často musí své spolupracovníky hledat v nemocnici, ve vězení, ba i v márnici. Držitelé moci musí nechat populárního arcibiskupa na pokoji, a tak se mstí na nich. Ačkoliv i on si zvykl, že mu hrozí zavražděním a na dveřích svého domu našel nápis „Smrt rudému biskupovi“ a zaryly se do nich střely ze samopalů a střepiny ručních granátů. Jednou na něj dokonce zjednali vraha, ale byl to prostý člověk, který od něho odešel se slovy: „Ne, vás nemohu zabít, vy patříte k Božím lidem.“ Jeho spolupracovník Henrique Neto, univerzitní profesor, docent teologie, kterého Camara pověřil duchovní péčí o mládež a studentstvo, nevyvázl tak šťastně. Bylo mu 28 roků, když ho zatkli, mučili a autem vláčeli ulicemi Zavražděný Henrigue Neto, Recife, až z něho zbyly cáry masa. Ty pak byly nalezeny pověšené na stromě spolupracovník Camary 24

na univerzitní půdě. Anonymní telefonáty arcibiskupovi radily, aby v procese týkajícím se této vraždy vypovídal s rozvahou, nechce-li přijít ještě o jednoho kněze.

Arcibiskup teroristou? Camarovi fanatičtí protivníci se příliš nestarali o skutečnost a prohlašovali arcibiskupa za dobrodruha, apoštola násilí a spřežence teroristů. Chytili se jeho projevů plných porozumění pro ty, kdo v násilí viděli poslední zoufalý prostředek ke změně poměrů nedůstojných člověka, jako by porozumění pro někoho už znamenalo schvalování jeho cesty. Den po jedné z četných audiencí u papeže Pavla VI. arcibiskup skutečně řekl: „Respektuji všechny, kdo vidí, že jsou ve svědomí nuceni volit násilí, nikoliv příliš lehké násilí salónních partyzánů, nýbrž násilí těch, kteří svou upřímnost dokázali obětí vlastního života.“ Veřejně se přiznal, jak velkou úctu v něm vzbudil kolumbijský kněz Camilo Torres, který bojoval za svobodu svého lidu se samopalem v ruce: „Věřím, že do posledního okamžiku byl věrný Kristu.“ A stále znovu připomínal, že před revoltou utiskovaných předcházelo „násilí číslo jedna, instalované násilí“, zotročení nesmírného množství lidí malou privilegovanou vrstvou. Ale docela určitě věděl, že on sám by na cestu násilí nikdy nevkročil. Ví, že je povolán, aby byl poutníkem míru, a tisíckrát raději by se nechal zabít, než by sám zabíjel. Pro křesťany se zdá volba jasná: „Stojíme na straně nenásilí, a není to volba ze slabosti a pasivity.“ Kdo odmítá násilí, věří více v sílu pravdy a lásky než v sílu zbraní a nenávisti. „Nevěřím v násilí,“ prohlašuje Hélder jasně, „nevěřím v nenávist, nevěřím v ozbrojená povstání. Ta probíhají příliš rychle. Vyměňují lidi, ale nezbývá dost času, aby se změnila mentalita.“ Neochvějně doufá tento don Quijote Boží, že se změní smýšlení bohatých, že se obrátí jejich srdce, protože by jinak všechny změny struktur byly málo platné. Takřka naivně vybízí k dialogu se všemi, dokonce i s vojáky, věří totiž, že i pod uniformou je člověk. Jsou boháči, kteří cítí, že je nikdo nechápe, a jsou přesvědčeni, že se svými dělníky jednají lidsky a dělají pro ně co je v jejich silách... „Kdo nám dává právo říkat, že o tom nechceme ani slyšet? ... Kdo nás pověřil, abychom je odsuzovali a svolávali na jejich hlavy oheň a síru?“ Biskup, který má pochopení pro násilníky a v Evangeliu nachází jen výzvy zakazující každé násilí; biskup, který otevřeně vyslovuje pochybnost, zda ve vojenské diktatuře s cenzurou tisku a se zákazem shromažďování lze nenásilný a morální tlak vůbec uskutečnit; biskup, který odmítá vydávat patentované recepty a chce, aby v každém konkrétním případě rozhodovalo svědomí....I příznivě naklonění lidé u Camary často nenacházejí jasnou strategickou linii. Vidí v něm, že je snad vřelý přítel lidí, ale i iluzionista a snílek. „Netvrdím, že mám řešení,“ potvrzuje sám. „Já hledám. Nejsem odborník pro ekonomiku, ani pro sociologii nebo politiku. Jsem pastýř duší, který trpí zároveň se svým lidem. Proto přemýšlím, snažím se objevit nějakou cestu, vyzývám ke spolupráci všechny, kdo dovedou myslet...“ Taková skromná přiznání Camarovi nepřátelé ani neposlouchají. Snad něco takového vůbec neberou vážně, nechtějí to vzít na vědomí, stejně jako hlubokou duchovnost tohoto kněze, která se naprosto nehodí k představě nerozvážného pobuřovatele lidu. Řekl, že pronikavá, trvalá sociální revoluce v moderním světě předpokládá božskou milost. Utlačovaný lid se nebude rozvíjet, aby pro pokrok zapomněl na Boha. Neboť žízeň člověka po tom, co je věčné a nekonečné, je stejně reálná jako hospodářské poměry. Cílem veškeré rozvojové práce je mu život v plnosti, kterou přináší Kristus, z něhož čerpá sílu v nočním bdění a ve mši svaté časně ráno; říká o ní, že je střed jeho života, a kdo na ní někdy byl, nebyl svědkem nějaké mechanické činnosti. Někdy mluví o Kristu a říká, aniž si je toho vědom: „My pracujeme, staráme se ...“ V jedné své noční meditaci napsal: „Je to pravda, Pane, že jsi chtěl být můj štít a mé kopí, má paže a má hruď, mé srdce a můj zrak? Je pravda, že do mne proudíš, takže už nejsme dva, ale jeden?“ „Pak ty, můj anděli, pospíchej do pekel, zprávu nes legiím pekelných mocností, vyzývám je k boji na širé rovině, ať přijdou dnes ráno ke třetí hodině.“ Muž, který takto věří, že by nebyl nic jiného než přisluhovač politických zájmů, lstivý pokrytec, který snižuje Krista nebo prostředek propagandy? Kdosi, kdo jenom mluví a křičí a pořád něco chce od jiných? Jeho protivníci zavírají oči před praktickou prací, kterou ten snílek koná ve svém recifském biskupství a daleko za jeho hranicemi. Je to např. „Dílo naděje“: vyučování čtení a psaní pro dospělé analfabety, kursy pro výcvik odborných pracovníků, očkovací kampaně, stanice lékařské pomoci, hřiště, kursy šití a vaření... všechno 25

proto, aby se chudí ve favelách a mocambech probudili ze své odevzdanosti osudu a aby si uvědomili, že se musí společně pustit do řešení problémů. K tomu patří též školení místních vedoucích sil a politická práce. Nebo „Banco da Providencia“, „Banka Prozřetelnosti“, která financuje učňovské dílny, nemocnice, dětské domovy, rehabilitační projekty pro bývalé prostitutky a poskytuje chudým půjčky s nízkou úrokovou sazbou a ve zvlášť špatných případech i zcela bezúročně. To všechno z dárkových akcí a z výtěžku prodeje v bazarech. Camara ví, že bojuje proti lavině bídy jako malý David proti obru Goliáši. Ale také ví, že s tím malým Davidem byl Bůh, a všude ve světě vidí znamení naděje, stopy jeho Ducha. Víru v instituce ztratil, protože jsou beznadějně zapleteny do kapitalistického soukolí. Ale na všech místech vznikají aktivní, uvědomělé menšiny, které přese všechno neztrácejí naději. Camara je nazval abrahámovskými menšinami podle Abraháma, otce víry, který poslechl Boží hlas a bez váhání se vydal do cizí země. Ve všech zemích, rasách a náboženstvích jsou tyto skupiny lidí připraveny dát se do pohybu za spravedlivější, lidštější svět a strhnout s sebou mnoho jiných. Potenci zde skrytou přirovnává Camara k nukleární energii, která čekala miliony let v nitru atomů na chvíli, kdy bude objevena. Hélder nachází tyto lidi budoucnosti všude, také u nekřesťanů, kteří ho často zahanbují odvahou a ušlechtilostí. Nazývá je podivuhodnými ateisty a říká o nich: „Nevěří v tebe, nebo myslí, že v tebe nevěří. Ale milují lidské stvoření, tvé nejvznešenější dílo.“ Dnes vidí působení Ducha svatého v mírovém hnutí a je přesvědčen, že k němu bude brzy patřit velká většina. Naivní sny? Jak silní mohou být „malí“, když se spojí, ukázalo teprve nedávno 115 církevních zařízení i jednotlivých osob v USA, když vyzvaly 19 amerických koncernů, aby na návrh akcionářů změnily výrobní program a přestaly se podílet na závodech ve zbrojení. Akcionáři mají víc než 850 000 akcií v hodnotě 42,2 milionu dolarů; to dodává jejich slovu váhu. „Nestvořil jsi svět, aby sis s ním hrál jako kočka s myší,“ to je Hélderovo přesvědčení a může si sice dělat starosti a celý život cítit, že je nucen bojovat, ale nikdy neklesne na mysli: „Ty jsi láska, poslední slovo nemůže být egoismus ani nenávist.“ Camara volá do boje za věc století, za definitivní osvobození dvou třetin lidstva, které ještě žijí v otroctví. „Chceme vymést bídu z půdy lidstva, bídu, která je urážkou Stvořitele.“ Helder Camara zemřel v roce 1999 v Brazílii.

Z myšlenek Héldera Camary „Zemědělští dělníci mají dovolení zemřít na půdě svých pánů. Dostali psí boudy, aby v nich žili se ženou a dětmi. Mají práci v podnicích svého pána a skoro vždycky si smějí obdělávat kousek pole. Ve svém svědomí statkář cítí, že je jako otec, šlechetný a dobrý. Psí boudy sice skoro nikdy nemají vodu, elektřinu ani žumpu, ale statkáře uklidní myšlenka, že Bůh přizpůsobí chladno k oblečení ... Ukáže-li se, že dělník je nevděčný, dělá si nárok, aby se s ním zacházelo jako s člověkem, zajímá se o nové věci, účastní se rozhlasového školení, vstupuje do odborové organizace, mluví o právech, pak je statkář přesvědčen, že má důvod k neklidu: to je duch rozvratu, komunismu. A bez váhání a bez nejmenších výčitek svědomí vyžene zemědělského dělníka ze své půdy a popřípadě zboří brloh, ve kterém bydlel se svou rodinou. Kdy konečně přestaneme Boha obviňovat z toho, co je plodem našeho egoismu? Pane, pomoz těm, kdo si promíjejí, že jsou bohatí. Jsou to ubozí boháči, nedojdou-li k prostotě, která ví, že všechno dostala darem, a k bratrství, které nikdy nezapomíná, že k účasti na tvém bohatství jsou pozváni všichni lidé. Šekovou knížku si na věčnost nelze vzít. Tam platí jediná měna: prokázaná, prožitá láska. Penězi, mocí, slávou, změšťáčtěním se šíří egoismus. To je zvíře, které vězí v nás samých, požírá nás a svádí k požírání. Pomoz lidskému stvoření, aby uniklo mylnému bohatství a proměnilo se v bohatství, k němuž jsme všichni zrozeni: v jedinou, nerozlučnou lásku, lásku k Bohu – lásku k lidem.“ (Modlitba za bohaté) Zdroj: Christian Feldmann, Sny začínají žít. Signum unitatis, 1991, str. 149-167

26

5. Z Homilií svatého biskupa Jana Zlatoústého na Matouše: „Když zdobíš chrám, nepřehlížej trpícího bratra.“ Chceš uctít Kristovo tělo? Nepohrdej nahým Kristovým tělem. Ani je zde neuctívej hedvábnými rouchy, abys ho pak venku nechal nahého chvět se zimou. Neboť ten, který řekl: „Toto je mé tělo“ a slovem potvrdil, že tomu tak je, ten také řekl: „Viděli jste mě hladového, a nedali jste mi najíst… Co jste neudělali pro jednoho z těchto nejnepatrnějších, ani pro mne jste neudělali.“ Toto tělo (ve Svátosti) nepotřebuje oděv, nýbrž čistou duši. Ono však (tělo bližního ubožáka) má zapotřebí velké péče. Naučme se tedy být moudrými a Krista mít v úctě tak, jak to on sám chce. Tomu totiž, komu se prokazuje úcta, nejmilejší je ta, kterou si přeje on, a ne jak my si myslíme. Petr se domníval také, že mu tím prokazuje čest, když mu bránil, aby mu umyl nohy; ale to, co chtěl, nebyla úcta, ale něco docela jiného. Tak mu i ty prokaž onu úctu, kterou přikázal zákonem (lásky) tím, že rozdáš své bohatství chudým. Bůh přece nepotřebuje zlaté nádoby, ale zlaté duše. Toto pak neříkám, abych zakazoval pořizovat takové dary, ale žádám, aby se zároveň s tím a ještě před tím pamatovalo na almužnu. On sice toto přijímá, ale daleko víc almužny. U těchto věcí totiž má užitek jen ten, kdo dává, tam však také ten, kdo dostává. Tady se zdá, že dar je příležitostí k okázalosti, kdežto tam je jen dobrota s almužnou. Vždyť jaký je z toho užitek, je-li Kristův stůl plný zlatých nádob, když on sám hyne hladem? Nejprve nasyť lačného, a pak z přebytku vyzdob jeho stůl! Pořizuješ kalich ze zlata, a pohár vody nepodáš? A k čemu je zapotřebí zdobit oltář pokrývkami protkanými zlatem, když jemu nedáme nutnou přikrývku? Co z toho? Řekni mi: Kdybys viděl, že někdo nemá nutný pokrm, a ty bys ho nechal tak a jenom stůl bys zdobil zlatem, byl by ti za to vděčný, nebo by se spíše rozhořčil? A kdybys ho viděl chatrně oblečeného, jak se chvěje zimou, a ty bys poslal roucha a dal bys postavit zlaté sloupy a říkal bys, že to děláš k jeho slávě, nemyslel by si, že se mu vysmíváš a že ho častuješ nejhorší potupou? Uvaž, že i to je Kristus, když vidíš kolem jít pocestného, jak se potuluje a nemá střechu nad hlavou. Ty ho však nepřijmeš pod střechu, ale zdobíš dlažbu, stěny a hlavice sloupů a přivazuješ k lampám stříbrné řetězy, jeho však v žaláři spoutaného ani vidět nechceš. Opět to říkám, ne že bych zakazoval tyto ozdoby, ale aby se kromě těch ozdob také pečovalo o bližní; a důrazně připomínám, aby se o ně dbalo přede vším ostatním. Vždyť nikdy nebylo nikomu vytýkáno, že tamto nedělal. Zato však těm, kteří nedbali o bližní, je určeno peklo, neuhasitelný oheň a trest ve Slumy – obydlí nejchudších – po dešti. společnosti zlých duchů. Proto když zdobíš Boží dům, nepřehlížej trpícího bratra, neboť tento chrám (bratr) má větší cenu než onen. (Z liturgie hodin pro kněze a řeholníky, sobota 21. týdne, četba)

6. Milosrdenství katolické Církve ve 3. století – svatý Vavřinec „Jásám ve svých bolestech!“ Svatý Vavřinec (Laurentius) byl rodem Španěl z Huesco, syn Oroncia a Paciencie. Jako mladý přišel do Říma a byl od ctnostného a vzdělaného kněze Sixta vyučen v křesťanské víře. Týž Sixtus byl zvolen papežem a přijal Vavřince do počtu sedmi římských jáhnů. Jako jáhen hlavně pečoval o chudé a nemocné a byl ustanoven správcem církevního majetku. Když vypuklo pronásledování křesťanů za císaře Valeriána, byl papež Sixtus chycen a vlečen do žaláře. Cestou do vězení přispěchal za ním Vavřinec a s pláčem mu řekl: „Kam jdeš, otče, bez svého syna? Kam kráčíš, knězi, bez svého jáhna? Nikdy jsi nevstupoval k oltáři bez svého sluhy a nyní chceš dokonat svou oběť beze mne? Co se ti nelíbilo na mně? Což jsem byl nedbalý svých povinností? Spolupracovali jsme na rozdávání svátostí a nyní nechceš, abych měl podíl na prolití tvé krve?“ Sixtus odpověděl: „Milý synu, neopouštím tě. Já jako stařec mám snadnější boj, ale tebe, chlapče, čeká těžší 27

zkouška; tužší boj, ale také slavnější vítězství. Neplač! Po třech dnech mne budeš následovat, zatím vezmi všechny církevní poklady a rozdej chudým!“ Papež Sixtus byl sťat mečem. Vavřinec vzal všechen církevní majetek, prodal i drahocenné bohoslužebné nádoby a utržené peníze rozdal chudým a nemocným. Císařův náměstek se domníval, že Církev má velké poklady, které Vavřinec ukrývá, a vyzval ho, aby je bezodkladně vydal císaři. Vlídně a úlisně řekl: „Vy křesťané si stěžujete, že se s vámi krutě nakládá. A co činíte pro vlast? Hle, císař je nyní zapleten do války s Persií, peníze nemá, stát potřebuje peníze a o vás křesťanech je známo, že u oběti používáte zlaté nádoby, že pijete svěcené víno ze stříbrných pohárů a že pálíte voskovice na zlatých svícnech. Váš Bůh, jehož židé ukřižovali, nerazil peníze, žil v chudobě, vás povzbuzoval k chudobě a napomínal dávat císaři, co je císařovo. Vydejte mi všechny svoje poklady a spokojte se s tím, že budete bohatí dobrými skutky.“ Na to odpověděl Vavřinec vlídně: „Ano, nezapírám. Církev je bohatá a nikdo na celém světě není nad ni bohatší; císař ve svém paláci nemá ty poklady jako ona. Také neváhám ti je ukázat: žádám pouze o lhůtu tří dnů, abych mohl všechno uspořádat a tobě ukázat.“ – Náměstek radostně souhlasil a těšil se, že uvidí množství zlata a stříbra. Vavřinec zatím shromáždil všechny křesťanské chudé, nemocné, zmrzačené, starce, vdovy a sirotky. Pak pozval náměstka, aby si přišel prohlédnout církevní poklady. Ukázal mu množství chudých a řekl: „Hle! To jsou poklady naší Církve; to je naše zlato, perly a šperky, které jsem ti slíbil ukázat a dát. Nezlob se, jestliže jsi čekal jiné! Věz, že zlato, po němž dychtíš, je majetkem pomíjejícím, pramenem přemnohého zla. Jsou však i statky nepomíjející, ctnosti a dobré skutky. Vezmi tyto naše poklady, pečuj o ně, tím obohatíš sebe, rozmnožíš slávu města Říma a bohatství císaře.“ Zklamaný náměstek zlostně vykřikl: „Zlosynu! Tuto očividnou potupu krutě potrestám. Vím, že vy křesťané toužíte po smrti; ale ty nezemřeš rychle! Ne, chci, abys zahynul pomalou smrtí a tím bolestnější.“ Na náměstkův rozkaz byl Vavřinec spoután a odvlečen na Viminalský pahorek na Tiburské cestě. „Lišky mají doupata a ptáci mají hnízda, ale Syn Pak byla na vladařův rozkaz zapálena hranice, a člověka - v našich nejubožejších bratřích - nemá, když zbyla jen hromada žhavého uhlí, byl mučedník kde by hlavu složil.“ (Lk 9,57) přivázán na železný rožeň a položen nad ohnivé uhlí, aby byl zvolna upálen. Mladý mučedník ležel na žhavém rožni jako obětní beránek; ohnivý žár pronikal kůži, svaly, krev i jeho kosti a působil mu hrozné bolesti. Vavřinec snášel muka tiše, statečně a radostně. Když bylo tělo na jedné straně už napolo uškvařeno, řekl náměstkovi: „Dej mě obrátit! Na této straně jsem již dost upečen.“ A když se tak stalo, řekl mu po chvíli: „Nyní je mé tělo dostatečně upečeno; chceš-li, jez!“ Potom prosil Boha, aby se svaté Evangelium víc a více šířilo po všech krajinách; takto trpěl, modlil se a dokonal svůj život 10. srpna 258. Z římských mučedníků byl už ve starověku nejvíce uctíván a oslavován. (Naše světla, čtení ze životů svatých, str. 543- 545) Svátek svatého Vavřince slavíme v den jeho narození pro nebe, 10. srpna.

7. Ochrana života Krátce před smrtí vybojovali její život na Univerzitě v Utahu. Mladá matka se zřejmě zcela uzdraví po tragické nehodě na Havaji. The Salt Lake Tribune, 28. srpna 2011, 21:11, South Jordan - Obklopen lékaři stál Stephen Eldredge v agónii na Havaji. On a jeho žena Shelli, kterou si vzal jen šest měsíců před touto událostí, stejně jako její dva dospívající synové, očekávali, že tento výlet na začátku června bude pro ně dovolenou v ráji. Teď, když se díval na rozbité tělo své ženy, ležící v komatu, potýkal se s radami lékařů: měl by nechat Shelli odpojit od přístrojů udržujících ji naživu? Když si doma v South Jordan vzpomněl na citová hnutí, 28

Shelli se syny krátce před nehodou

která provázela jeho nedávné rozhodnutí, nadlouho se odmlčel. „Jednoduše jsem to nemohl udělat,“ říká Stephen. „Dokonce jsem o této možnosti nikdy neřekl jejím synům ani jejímu otci, kteří tam byli. Prostě jsme se rozhodli bojovat dál, ať to stojí, co to stojí.“ Po 17 operacích provedených během 2 měsíců je Shelli doma a očekává se, že se úplně zotaví. Stephen říká, že Shelli „přemýšlí zcela normálně, má svou úžasnou osobnost, svůj úžasný smysl pro humor,“ a dívá se něžně na svou ženu, která sedí na invalidním vozíku. „Vše ji dojímá, všechno cítí.“ Shelli odpovídá: „Považuji to prostě za zázrak.“

Nehoda Stephen (50 let) pracoval ve zdravotnictví a Shelli (40 let) v realitní kanceláři. Potkali se, když Stephen kupoval dům. Po několikaleté známosti se v lednu 2011 vzali. Shelli měla ráda vodní lyžování a pobyt na čerstvém vzduchu. Rodina si pronajala mopedy a cestovala na dovolenou po dálnici Kamehameha, která se vine podél východního pobřeží He’eia State Park na Oahu. Shelli jela jako poslední. Brzy si Shelliin 17 letý syn všiml, že Shelli za nimi nejede. Rodina se otočila a jela ji hledat. Našli ji těžce krvácející se zkrouceným tělem omotaným kolem telefonního sloupu v příkopu. Její syn si stáhl tričko a opatrně jí ho omotal kolem hlavy, aby zastavil krvácení. Stephen, lékař a anesteziolog vyškolený v péči o těžká poranění, se objevil chvíli po něm. Jeho žena křičela v šoku bolestí. Požádal někoho z kolemjedoucích lidí, aby znovu zavolali 911 a vrátil se k ní, když požádali o helikoptéru, která by ji transportovala do nemocnice. Sledoval její stav a ujišťoval se, že její kosti a páteř jsou v bezpečné pozici, zatímco čekali 25 minut, než se objevila ambulance. „Zdálo se to jako věčnost,“ uvedl. Helikoptéra nikdy nepřiletěla.

Víra a naděje Když dorazili do nemocnice, Sheliino srdce se zastavilo. Lékaři sledovali po tři dny činnost jejího mozku. Hledali jakékoliv známky, které by mohly ukazovat na možné uzdravení. Její mozek však neprojevoval téměř žádnou aktivita. „Křivka aktivity mozku byla v podstatě úplně plochá,“ řekl Stephen. „Jako traumatolog jsem nemohl věřit, že by to mohla přežít. Nemohl jsem věřit, že by přežila tukovou embolii, která na Havaji postihla její srdce a plíce, a samozřejmě jsem si nedokázal představit, že by se probudila a byla schopna plně vnímat a poznávat.“ Shelli byla v komatu a neočekávalo se, že by přežila. Odshora dolů měla téměř 50 zlomenin kostí. Utrpěla tukovou embolii mozku, která v něm způsobila tisíce malých mozkových mrtviček. Kvůli nárazu potratila také své dvou a půl měsíční nenarozené dítě. Déle než dva týdny sledoval Stephen zdravotní stav své ženy. Každý den, když končily návštěvní hodiny, opustil s chlapci nemocnici a šli na večeři blízko na pobřeží. Večeře na havajském pobřežní je snem mnohých, ale pro ně byla břemenem. „Byly to nejpustší dny mého života“ řekl Stephen. Když byla naděje na přežití jeho ženy bezútěšná a rychle se ztrácela, lékaři naléhali na Stephena, aby ji nechal odpojit od přístrojů. I přes víru a naději v její uzdravení a stálé modlitby za její oživení si uvědomoval, že poškození jejího mozku bylo tak vážné, že i kdyby se probudila z komatu, její život by nikdy nebyl jako dříve. „Bylo to děsivé,“ řekl. „Trápilo mě, že bude uvězněna v těle, které by mělo obrovská omezení.“

Zázrak Shelli podstoupila 17 operací v období od června do konce července. Po několika týdnech v Queen’s Medical Center v Honolulu byla začátkem července převezena do nemocnice Univerzity v Utahu se specializovanou péčí. Byla teď fyzicky blíže domovu a rodině, ale stále v komatu. O několik dní později se stal zázrak. 29

Stephen si povídal na jednotce neurointenzivní péče se svou sestrou a přítelem o rodinných psech. Sestra žertovala, že se Shelli neprobudí, dokud Stephen nenaučí dvojici německých špiců chodit z venku do koupelny, aby po nich nemusela uklízet. „Najednou otevřela oči a usmála se,“ říká Stephen. Zeptal se, jestli je slyšela. Shelli zvedla obočí. „Všem nám vyhrkly slzy. Všichni jsme začali plakat,“ řekl. „Od té chvíle jsem se od ní nehnul.“ Od toho dne se její zdravotní stav neustále zlepšoval. Shelli si vzpomíná na některé detaily před nehodou, ale ne na samotnou nehodu. Rodina věří, že se stala obětí silničního piráta. Policie nebyla schopná potvrdit, jestli byl do její nehody zapleten někdo jiný. Ale Shelli si živě vzpomíná na pocity, které zaplavily její mysl krátce po probuzení z komatu, když se dozvěděla, jakému obtížnému rozhodnutí musel její manžel čelit. „Cítila jsem se tak špatně kvůli Stevovi a vůbec všemu,“ řekla Shelli měkce a začala plakat. „Kvůli rozhodnutí, které musel udělat a také kvůli tomu, co mé děti viděly a čím si prošly.“ Stephen říká, že lékaři nedokáží vysvětlit ani zhojení Shelliina mozku, ani jak se uzdravila. „Myslím si, že hodně z toho má co do činění s požehnáním z nebe a s její tělesnou stavbou. Ona je bojovnice,“ řekl Stephen. „V ničem neprohrává.“ Lékaři, kteří léčili Shelli, nebyli dostupní, aby komentovali její uzdravení. Ale v jedné lékařské zprávě z roku 2010, publikované v Journal of Computed Assisted Tomography se uvádí, že závažnost syndromu tukové embolie mozku bývá „různá a může končit úplným uzdravením, ale i smrtí.“ Až 15 % pacientů umírá a z těch, kteří přežijí, mívá 86% poškozený mozek. Žena popisovaná v uvedené zprávě utrpěla trvalé vážné neurologické poškození, po kterém zůstala při vědomí, ale duševně a tělesně postižená. Shelli nedávno dokončila léčbu řeči a pokračuje v běžném schématu dvouhodinových procedur ergoterapie a tělesné rehabilitace třikrát týdně. „Postupně si uvědomujete některá svá omezení,“ uvedla Shelli. „Občas si říkáte: Ale ne, jak získám zpět celý svůj život?“ Ale Shelli nedopouští, aby zmalomyslněla. „Jsem moc šťastná,“ dodala. „Vím, že bude ještě hodně tvrdé práce, abych mohla opět sama chodit a dělat všechno, ale alespoň jsem vzhůru a cítím, že to můžu zvládnout.“ Od minulého týdne Shelli opět chodí. Její rodina je také šťastná, že se probudila. „Je to neskutečné,“ řekl Stephen, když se smál a tlačil Shelli v invalidním vozíku poblíž domu. „Trápili jsme se, že se nikdy neprobudí, a mít ji zpátky při plném vědomí je nádherné.“ Po nehodě, která změnila její život, se Shelli nezaměřuje na sebe a své potřeby. „Prostě si myslím, že máme tolik Božího požehnání, že jsem plná naděje, že naleznu své poslání a budu moci pomáhat jiným.“ Zdroj: http://www.lifesitenews.com/news/gift-of-time-made-the-difference-between-life-and-death-forbrain-injured-m/ a další

Matka se siamskými dvojčaty odmítá potrat, vzdoruje lékařské diagnóze Chicago, USA, Illionis, 7. září 2011: Matka nenarozených srostlých dvojčat- děvčátek říká, že se nemůže dočkat dne, kdy je bude konečně obě držet ve své náruči. Od července píše Amanda Schulten na svém blogu o svém těhotenství s dvojčaty, o kterých lékaři prohlašovali, že ani zdaleka nebudou žít takovou dobu, jakou již teď žijí. „Maminka vás obě tak miluje“ napsala Amanda na svém blogu po zjištění zoufalé prognózy. Žena z oblasti Chicaga, která se stala katoličkou na letošní Velikonoce, se podrobila svému prvnímu vyšetření ultrazvukem 1. dubna. „Sestřička mi řekla: ,Máte dvojčata!‘ Zpočátku jsem jí ani nevěřila. Byla jsem tak nadšená.,“ řekla Schulten. „Pořád jsem říkala svému snoubenci Peterovi, že děti vypadají, jako by se objímaly. Bylo to tak roztomilé! Byla jsem teprve ve 13. týdnu těhotenství, takže děti byly ještě opravdu maličké!“ Amanda vzpomíná, že s oznámením této novinky rodičům čekala, protože: „nikdo by nám nevěřil na Apríla“. V noci 2. dubna Schulten dlouho pátrala na 30

internetu a zjistila, že čeká jednovaječná dvojčata a že takové těhotenství je označováno jako vysoce rizikové. Tu noc také měla naléhavý telefonní hovor, aby ihned 4. dubna přišla ke svému lékaři. Chtěl s ní probrat výsledky z ultrazvuku. „Šla jsem na vyšetření a ani mě nenapadlo, že my mohl být nějaký problém“, řekla Amanda. „Dozvěděla jsem se, že čekám siamská dvojčata!“ Lékaři řekli, že děti nepřežijí a že „ukončení“ (umělý potrat) by byla „nejlepší volba“. Navzdory tomu, že budoucnost jejích srostlých dvojčátek byla nejistá, Amanda odmítla potrat. „Zhroutila jsem se, na potrat jsem ani nepomyslela,“ řekla. „Myslela jsem na to, aby přežily, nechci, aby zemřely!“ „Lékaři mi pořád říkali, že nebudou schopna dlouho žít. Takže každý den se budu probouzet s myšlenkou, že dnešek je snad jejich poslední den.“ V následujících dnech se Amanda dozvěděla, že její děti mají jen dvě ledviny a dvě nohy, z nichž jedna je pohmožděna. Dále že mají společné srdce a játra. Jedno z dvojčat má jednu zdravou ruku a druhou poloviční, zatímco druhé z dvojčat má jednu zdravou ruku. „Špatných zpráv neustále přibývalo, jak přicházely výsledky dalších vyšetření“, řekla. „Cítila jsem se tak sama a bezmocná.“ Potom, jednoho rána šla Amanda do kostela. „Modlila jsem se nejméně hodinu, plakala jsem a volala jsem k Bohu. Přísahám, že vyslyšel moji modlitbu, protože jsem po ní pocítila velký pokoj“, řekla Amanda. „Bylo to, jako by mi řekl, abych si nedělala obavy a nechala ho, ať vše zařídí. Říkal mi, ponesu tvůj kříž, Amando“. „Od té doby jsem si předsevzala, že se nikdy nevzdám svých dcer Naděje a Víry.“ „Pokaždé, když jdu na ultrazvuk, modlím se za to, aby děvčátka byla oddělená“, řekla Amanda. „Vždycky říkám, Bože, prosím, udělej tento zázrak! Vím, že máš moc udělat cokoliv! Pokud to uděláš, každý uvěří, že skutečně jsi a budeš mít tak mnoho lidí, kteří budou chtít následovat křesťanskou víru.“ Lékaři informovali Amandu, že bude muset porodit mezi 34. a 36. týdnem. Ušní, nosní a krční lékaři budou na porodním sále připraveni k vložení trubice do krku miminek, aby jim pomohli s dýcháním. Amanda požádala o křest pro své děti, „jakmile se narodí.“ „Nebyla jsem věřící a nyní, podívejte se, mám Boha ve svém životě,“ říká Amanda. „Vidím, jak se můj život mění k lepšímu tím, že v sobě nosím své děti, protože to je to, co mě přivedlo tak blízko k Bohu“. Podle novin „Chicago SunTimes“ má Amandu v péči porodník, který se v centru zdravotnické péče na Univerzitě Chicago stará o vysoce riziková těhotenství. Její rodina a farnost svatého Karla Boromejského v Hampshire ji podporují. 29. srpna byla Amanda přijata do nemocnice. „Bylo nám řečeno, že dvojčata nikdy nebudou donošena a nyní jsem ve 34. týdnu,“ říká Amanda. „Jsem na ně tak pyšná. Kdyby jen věděla, jakým štěstím mě naplňují.“ Příběh Amandy dokonce „rozvířil“ hladinu mainstreamových medií. Noviny Sun Times obhajují Amandino „právo na volbu“ na stránce věnované této problematice. V úvodníku z 2. září bylo řečeno: „Pro–volbu znamená pro volbu, ne pro – potrat.“ Přestože byly v úvodníku vysloveny pochybnosti o tom, Ultrazvuková fotografie jakýže život čeká dvojčátka po narození, redakce v něm nakonec dospěla dvojčat z 29. týdne k překvapivému závěru: „Pokud Amanda nebyla přesvědčena tolika argumenty, těhotenství tedy budiž. Bylo na ní učinit rozhodnutí - na ní samé,“ řekla redakce. „Budeme bránit její právo volby. Co si vybere, je pouze její věc“. „Jak napsal Jan Pavel II. v Evangelium Vitae, život je vždy dobrý‘, řekl národní ředitel Kněží pro život Frank Pavone redakci Life Site News, když byl dotázán na tento případ. „Neexistují žádné okolnosti včetně problému siamských dvojčat, které snižují hodnotu lidského života.“ Pavone řekl, že Amandina láska a její „ano“ k životu jejích dětí je povzbuzující. „Někteří říkají: ,stejně zemřou‘. Ale nezemřeme všichni?“ říká Pavone. „To je dost slabý argument na to, někoho zabít. V této situaci je vidět láska, když dáváme sami sebe ostatním, v tomto případě dvěma dětem, které nás vážně potřebují, byť by to bylo na měsíce nebo roky.“ Amandin blog nabízí způsoby, jak věnovat pomoc příspěvkem na dětské oblečení, pleny, účty za lékařskou péči a místo pobytu v blízkosti nemocnice poté, co se dívky narodí, a na dětský nábytek. Protože míra přežití siamských dvojčat je nízká, Amanda se také připravuje na pohřeb a jeho přípravu. Doufá, že získá dostatek peněz, které by mohla věnovat nemocnici za její péči.

31

Děti se narodily živé 6. září 2011 a brzy byly pokřtěny. Zemřely 29. září 2011 v nemocnici na selhání srdce, pohřbeny byly 3. října na hřbitově farnosti svatého Karla Boromejského. Zdroj: LifeSiteNews.com, http://www.lifesitenews.com/news/mother-with-conjoined-twins-refusesabortion-defies-doctors-dire-prognosis/ http://amanda-faithhopelove.blogspot.com/

Bohu nič nie je nemožné - príbeh Renáty Ocilkové Mala som 19. Čerstvo zmaturovaná, krásne zamilovaná. Do tohto nádherného obdobia však prišlo čosi nečakané. Jedného dňa sa dostavili silné bolesti v podbrušku, sprevádzané stále sa zväčšujúcim bruškom, až som sa na piaty či šiesty deň ocitla na operačnom stole. Histologické výsledky boli zlé: bol tam nádor o veľkosti detskej hlavičky. Presnejšie: „germinatívny yolk sac tumor pravého ovária“. Nádej na prežitie? Minimálna. Prognózy podľa odbornej literatúry zneli: „Nádor je vysoko malígny, rýchlo lokálne progreduje a metastazuje všetkými spôsobmi. Histologický typ yolk sac tumoru má v prognostických úvahách malý význam... Nádor je rádiorezistentný, ale môže odpovedať na vhodnú kombináciu chemoterapiou predĺženým pooperačným prežívaním.“ (Motlík, K.; Živný, J.: Patologie v ženském lékařství, GRADA Avicenum, 2001) Tři děti Renáty Ocilkové Pri operácii mi vybrali pravý vaječník a potom ma odoslali na onkológiu. Spolu s rodičmi som sa dozvedela, že materstvo je u mňa navždy vylúčené, že moje minúty sú spočítané, že okamžite treba ísť znova pod nôž a všetky ženské orgány musia von. V tom momente sa v mojom živote všetko zmenilo. Stratila som chuť do jedla, chuť žiť - začala som umierať. Previezli ma do Bratislavy, kde sa po preštudovaní všetkých materiálov a opakovanom histologickom vyšetrení potvrdila tá strašná diagnóza. Nenasledovala však operácia, ale chemoterapia. Vypadali mi vlasy, obočie, mihalnice, moja hmotnosť dosiahla sotva 36 kíl, v jednom kuse som zvracala a všetko s tým súvisiace... Po pol roku liečby mi urobili kontrolné CT, ktorého výsledok znel: metastázy v sakrálnej oblasti. Nasledovala ďalšia operácia. Zobrali mi aj časť druhého vaječníka, ale výsledky CT vyšetrenia o metastázach v krížovej oblasti sa nepotvrdili. Keď som sa prebrala z narkózy, lekár mi povedal: „Ste zdravá, posielame vás domov žiť.“ Počas chemoterapií mi však vypadol menštruačný cyklus. Keď som sa na to asi po pol roku spýtala môjho gynekológa – onkológa, s veľkými obavami, ako zareagujem, mi povedal: „To je normálne. Vy už cyklus nikdy nedostanete.“ Po čase mi začali rásť vlasy a ja som začala uvažovať o návrate do práce, o ďalšom štúdiu. A vtedy som zrazu dostala cyklus. Nikto z lekárov mi na to nevedel dať vysvetľujúcu odpoveď. Prešlo asi 9 rokov. Moja láska - vtedy gymnazista - medzitým vyštudoval medicínu. Po promóciách sme sa zobrali. Vedel, do čoho ide, no napriek tomu ma stále miloval. A veril. Asi po troch rokoch manželstva som bola s diagnózou „sterilná“ zasa prijatá na gynekologickú kliniku. Nasledovala operácia, počas ktorej sa zistilo, že ten kúsok vaječníka, čo mi ostal, sa medzičasom otočil, obmotal vajíčkovodom a prirástol k črevu. Po tejto operácii ma, samozrejme, indikovali na umelé oplodnenie, ktoré sme však nechceli. Všetko sme jednoducho vložili do Božích rúk. Asi o štyri mesiace sme zistili, že som v požehnanom stave. Tehotenské vyšetrenia ukázali, že je veľmi vysoká Mgr. Renáta Ocilková, Paedr. pravdepodobnosť, že dieťa bude postihnuté. Pani doktorka s manželem, lékařem Markem a genetička ma poučila, že po chemoterapiách je veľmi vysoký dcerami Laurou a Leou. predpoklad poškodenia plodu. Samozrejme, že to so mnou trošku „zatriaslo“, manžel mi však stále hovoril, že Pán Boh vie, čo zvládneme a čo potrebujeme. Nešli sme teda ani na amniocentézu (odber plodovej vody za účelom zjistenia postiženia dieťata). V júli 2003 sa nám narodila krásna zdravá Laura. Keď mala Laura osem mesiacov a ja som dojčila niekoľkokrát denne, zistili sme, že čakáme druhé bábo. Bol 25. marec 2004. V deň, keď sa v kostole čítala stať z Evanjelia: „...a hovorili o nej, že je neplodná...“, som zistila, že som v druhom mesiaci druhého tehotenstva. O sedem mesiacov sa nám narodila krásna dcérka Lea. Lebo Bohu nič nie je nemožné. 32

Vďaka patrí nejen Bohu, ale i lekárom a mojim rodičom, ktorí nikdy nezapochybovali, že raz budem znova zdravá. Veľmi sa za mňa modlili. Mamkine modlitby majú veľké slovo v nebi. A keď raz ocko išiel so mnou do Bratislavy na chemo, počula som ho, ako plakal a modlil sa a ponúkol svoj život Bohu za mňa. (Môj zlatý ocko minulý rok zomrel.)

P.S. V časopise Miriam bol uverejnený môj príbeh zázračného telesného uzdravenia. Niekto ho začal posielať aj po internete. Chápem, že pre ľudí je povzbudzujúce, keď čítajú také svedectvá o konkrétnom človekovi. Ale nechcem, aby som v tomto príbehu bola „hrdina“ ja. Tento príbeh je o Bohu, o Božej veľkosti, Všemohúcnosti, Láske. O tom, že Bohu nič nie je nemožné. S rozposielaním môjho príbehu som však konfrontovaná s otázkou, prečo Boh svoju moc vyjavil práve na mne a nie aj na iných ženách?! Pretože teraz ma kontaktuje veľa neplodných žien. Chcem, aby ľudia vedeli, že to vôbec nie je vecou zásluh. Som najnehodnejšia z nehodných. Nepatrím medzi tie ženy, ktoré túžili mať veľa detí a teraz sa mi to splnilo. Angažujem sa vo veciach verejných a to ma aj baví. A len Boh vie, prečo mňa - neplodnú - práve s takýmito záujmami, vôbec Renáta Ocilková nie supermatku, urobil mnohonásobnou matkou. Odkedy som napísala to svedectvo, bola som už dvakrát tehotná, raz sme však o bábätko prišli v 3. mesiaci tehotenstva. A teraz - v mojich takmer 39 rokoch - sa nám narodil syn. Lekári mi pritom hovorili, že sme narodením dvoch dcérok v mojich 32 a 33 rokoch stihli moje posledné plodné mesiace. Zdá sa, že Boh sa nad vedeckými poznatkami iba usmieva. Božia logika je iná ako naša. Nech nás aj toto poznanie pritiahne bližšie k Bohu. (Hoci stále neviem, prečo sa to nedeje všetkým ženám.) Asi to nezapadá do ideálneho obrazu o uzdravenej, vyliečenej, ale chcem o sebe napísať pravdu, nie ružový obrázok. Lebo to je podstata tohto zázraku - že BOH SA OSLÁVIL a nie že sa splnila moja túžba. Zdroje:http://www.miriam.sk/miriam12/Miriam12_Svedectvo_Neplodna.html http://www.mojpribeh.sk/pribeh/renata-ocilkova/

Poděkování svaté Gianně Berettě Mollové za přímluvy Svatou Giannu B. Mollovou (1922-1962) jsme představili našim čtenářům v sedmém čísle našeho Občasníku. Sv. Gianna byla dětská lékařka a matka čtyř dětí. Poté, co jí lékaři v těhotenství diagnostikovali rakovinu dělohy, odmítla léčbu, jejíž nevyhnutelnou součástí byl potrat, a dítě donosila, ačkoliv si byla vědoma, že tím vydává svůj vlastní život v ohrožení. Krátce po porodu pak zemřela. Ke svaté Gianně se obracejí zejména neplodné páry a maminky, které mají obavy o své nenarozené děti. NORMÁLNÍ POČET KREVNÍCH BUNĚK! Ohromnou Boží milostí a mocnými přímluvami blahoslavené Panny Marie, svaté Gianny a svatého Pia z Pietrelciny, má moje sestra téměř normální počty krevních destiček a bílých krvinek! Prosím denně svatou Giannu za přítelkyni, která netrpělivě očekává narození dítěte. Děkuji, svatá Gianno! Od: Sheila K., New Providence, NEW JERSEY, 14. září 2011 TŘI ROKY NEPLODNOSTI – NYNÍ TROJČATA!!! Děkuji ti, Pane, a tobě, Gianno Mollová, za přímluvy za mou dceru Meghan. Po třech letech pokusů o početí má trojčata. Ještě tentýž měsíc, co jsem se dozvěděla o svaté Gianně a začala ji vzývat, moje dcera otěhotněla. Od: Eleanor D., Philadelphia, PENNSYLVANIA, 17. srpna 2011

Svatá Gianna Beretti Mollová

NAROZENÍ KIARY GIANNY V KANADĚ! Ráda bych se rozdělila o svědectví o přímluvě svaté Gianny ve svém životě. Otěhotněla jsem v září 2010 a byli jsme tou novinkou velmi vzrušeni. Máme šestiletého syna a nedočkavě jsme toužili rozšířit naši rodinu. Ale v 11. týdnu těhotenství jsem začala krvácet z krevní sraženiny v děloze a můj lékař řekl, že se nedá dělat nic, než čekat a sledovat, co se bude dít. Byli jsme z toho zničeni a já jsem byla zoufale odhodlána zachránit své těhotenství. O několik měsíců dříve jsem se zúčastnila setkání hnutí „pro-life“ a někdo se tehdy krátce zmínil o svaté Gianně. Tato svatá mi přišla na mysl právě, když jsem čelila této situaci, ale neměla jsem o ní žádné 33

informace. Hledala jsem na internetu, dokud jsem nenašla tyto webové stránky. Četla jsem svědectví žen a začala jsem ji vzývat a konat si novénu. Také jsem recitovala modlitbu zasvěcení, kterou svatá Gianna vzývala Pannu Marii. Slíbila jsem světici, že navštívíme její relikvie, a pokud se mi narodí děvčátko, pojmenujeme je po ní. Vroucně jsem prosila a koncem 15. týdne se mé krvácení zastavilo. Když jsem byla těhotná už asi pět měsíců, uklouzla jsem na ledu a dopadla na břicho. Pokračovala jsem v přímluvách za záchranu těhotenství. Vždycky jsem prosila svatou Giannu, aby mi pomohla jako matka a přítelkyně. Těším se z toho, že mohu říci, že nyní máme krásné děvčátko. Narodilo se 16. června 2011. Pojmenovali jsme je Kiara Gianna a těšíme se, že navštívíme relikvie svaté Gianny. Nikdy jsme nepropásli příležitost šířit povědomí o svaté Gianně a jsme velmi vděčni této světici. Ona je opravdu úžasná přítelkyně. Od: Eugine J., Ontario, CANADA, 15. srpna 2011 Zdroj: http://www.saintgianna.org/readthankyou.php

Jak můžete s námi spolupracovat 1. Finančním příspěvkem na účet 2028869399/0800 (viz níže Upozornění dárcům). Vašich příspěvků využijeme na nákup zdravotnického materiálu podle požadavků Misionářek lásky z Kolkaty v Indii. 2. Účastnit se přípravy kontejnerových zásilek – pravidelně se scházíme: * v Brně – jednou týdně v suterénu fary kostela svatého Jakuba, Rašínova 5, bližší informace na telefonním čísle 608 879 663 * v Praze – jednou za dva týdny v klášteře svaté Voršily u Národního divadla, vchod z ulice Ostrovní, č. 11. Bližší informace na telefonním čísle 732 858 163 3. Přípravou a nabídnutím informativních letáků nebo tohoto časopisu dalším lidem dobré vůle. 4. Věcnými dary – zdravotnický materiál po předchozí domluvě. 5. Překladatelskou prací z anglického, německého a dalších jazyků do češtiny, případně obráceně. 6. Podporou osvěty k záchraně nenarozených dětí. 7. Pomocí nastávajícím matkám, které potratáři nutí k usmrcení nenarozených dětí, aby tyto matky dostaly sílu obhájit život svých dětí (povzbuzení, konkrétní pomoc, poskytnutí našeho telef. čísla 776 781 066). 8. Seznamováním lidí dobré vůle s tragickou životní situací nejubožejších ve třetím světě – prostřednictvím literatury, fotografií, filmů, které Vám na Vaše přání zašleme poštou. 9. Nabídněte některou z našich přednášek – O životě a práci Misionářek lásky v Indii; nebo O ochraně nenarozeného života a o boji proti eutanázii. Přednášky jsou naprosto zdarma a je možné je nabídnout jak jednotlivcům, tak skupinám nebo kolektivům.

Upozornění dárcům Poděkování, které dárcům posíláme, je podle zákona č.586/92 Sb. o daních z příjmů dokladem k ročnímu daňovému zvýhodnění: - zaměstnancům se za uplynulý rok část daru vrátí snížením daně, pokud si o ně zažádají do poloviny února ve své mzdové účtárně; - podnikatelé si mohou o darovanou částku snížit základ daně v přiznání k dani z příjmů. 1) Abychom Vám mohli písemně potvrdit přijetí daru, prosíme Vás o vyplnění adresy a částky na poštovních poukázkách typu „A“ HŮLKOVÝM PÍSMEM a výraznou černou barvou. Ve zprávě pro příjemce nám vždy, prosíme, uveďte, pokud nechcete, abychom Vám písemně odpovídali, nebo jiné Vaše požadavky. 2) Potřebujete-li potvrzení u příspěvků zasílaných z Vašeho účtu nebo u příspěvků zasílaných složenkou přes vlastní účet u některého peněžního ústavu, sdělte nám, prosíme, svou adresu, datum zaslání, způsob zaslání a výši Vašeho příspěvku, a to buď e-mailem, dopisem, telefonicky nebo textovou zprávou na příkazu k úhradě. Potvrzení Vám rádi vystavíme, abyste mohli získat daňovou úlevu

34

Zamysleme se nad sebou a přiznejme své hříchy Žeň je sice hojná, ale dělníků málo... Tak chodil Ježiš po všetkých mestách a dedinách, vyučoval v ich synagógach, hlásal posolstvo o Kráľovstve a uzdravoval všetky choroby a všetky neduhy. Keď však videl zástupy, prišlo mu ich ľúto, lebo boli zmorené a skleslé ako ovce bez pastiera. Vtedy povedal svojim učeníkom: „Žatva je síce veľká, ale robotníkov je málo; proste teda Pána žatvy, aby poslal robotníkov do žatvy!“ (Mt 9, 35-38) Ešte nikdy nebolo na svete toľko bolestí! – nariekajú podaktorí. A nejednému kresťanovi, ktorý to počuje, príde možno chuť povedať: Nech sa len ľudia nakarhajú, nech sa povaria vo vlastnej šťave, aby sa na svojej koži presvedčili, kam to vedie bez Boha ... Nezaškodí im to. Nech skúsia na sebe, čo je to nenávisť, ak nerešpektujú Kristov príkaz o láske. Nech sa moria nervóznou starosťou o zajtrajšok, ak nedôverujú v Otca, ktorý kŕmi vtáctvo a odieva ľalie. Nech vedia, čo je to psychopatia, hystéria, ak nechcú ani počuť o Bohom prikázanej mravnej čistote. Nie, brat, sestra. To nie je Kristov postoj! V Evanjeliu čítame: Keď videl zástupy zmorené a zdeprimované ako stádo bez pastiera, že mu ich prišlo ľúto. A koncilový dekrét Gaudium et spes verejne vyznáva: „Radosti a nádeje, žalosti a úzkosti ľudí dnešnej doby, najmä chudobných a všetkých, čo trpia, sú radosťami a nádejami, žalosťami a úzkosťami aj Kristových učeníkov.“ Že si mnohí skazili život a kazia ho potom aj iným, to je pravda. Ale nerobia to vždy zo zlej vôle. Často sú zmorení a unavení blúdením a omylmi ako stádo, ktoré Brněnští pomocníci při nakládce nemal kto včas upozorniť a zavrátiť od nebezpečenstva. kontejneru. Že je dnešný svet plný nešťastných, chorých a sklamaných, to je aj naša vina, aj vina nás radových veriacich, ktorí žijeme s ľuďmi, ale neukážeme im dosť jasne svojím vlastným príkladom a vhodným slovom, ako si počínať, aby si nezkazili život. V najväčšej miere je to však vina kňazov. Je to priamy následok nedostatku kňazskej kvality a kňazskej kvantity. Málo je nás aj tam, kde nás je mnoho. A málo nás je hlavne preto, že sme nekvalitní, slabí. Preto keď hľadí Kristus na zmorené a skleslé zástupy, povie svojim učeníkom, tým niekdajším i dnešným: „Žatva je síce veľká, ale robotníkov málo; proste Pána žatvy, aby poslal robotníkov ...“ Keď začujeme o omyloch a z nich pochádzajúcich nešťastí vo svete, naučme sa vždy najprv zopnúť ruky a prosiť Pána tak, ako nám káže ... Modlitba je začiatkom každej solídnej nápravy vo svete. (A. Faudenom, Počuli sme slovo Pánovo, str. 487- 489)

„Nepečujte o tělo tak, aby povstávaly hříšné žádosti!“ (Řím 13,14) Před půl rokem jsme se zamýšleli v Občasníku č. 13 nad zbytečnými výdaji na mlsání a labužnictví, kosmetiku, malování, šperky, náušnice, drahé a nadbytečné oblečení, alkohol, cigarety, drogy, výlety, sport a jinou zábavu, psy, kočky, kanáry, hady, opice. Přijali jsme tato slova stejně vážně, jak vážná jsou? Nalezla Kristova slova a učení Církve v naší duši úrodnou půdu? Ke kterému obrazu z podobenství o rozsévači můžeme přiřadit svoji duši? (Čtěme Mat 13,3-9;18-23.) Okraj cesty: text jsme si přečetli, ale nepochopili, že je to výzva, abychom se polepšili – přestali utrácet a začali šetřit, abychom mohli zachraňovat nejubožejší. Neprosili jsme Boha o porozumění, nepožádali o vysvětlení chápajícího člověka, nezačali jsme spolupracovat s Boží milostí a nevyužili Boží dar. Skalnatá půda: návrh, jak ušetřit pro nejubožejší, nás naplnil radostí, začali jsme šetřit. Ale nepohodlí bylo nepříjemné. Chuť na cukrovinky nás neopustila, přátelé, kteří nebyli ochotni nás následovat, nám dali najevo pohrdání

35

a stranili se nás. Unaveni protivenstvími jsme se přestali dívat na Boha, který dává potřebnou moudrost, sílu i radost, a vrátili jsme se k pohodlí. Trní: Dobrý úmysl pomáhat jsme pochopili, ale nechali se zaslepit příjemnostmi života, kterými jsme se obklopili. Myšlenky na Boha a jeho chudé jsme potlačili, aby nám nepřekážely v našich zálibách. Dobrá země: Za půl roku jsme ušetřili hodně peněz. Musíme se přemáhat, ale posiluje nás myšlenka, že Bůh má z nás radost a sestry Misionářky lásky v Indii mají prostředky, kterými prokazují nejchudším z chudých skutky lásky. Jen dobrá země je obrazem duše člověka, kterého Bůh přijme do nebe. Jedině v nejubožejších můžeme obdarovat nebo odmítnout samého Krista: „Jestliže jste to učinili / neučinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste to učinili / neučinili.“ (Čtěme Mat 25,31-36). Zanedbávání skutků milosrdenství způsobuje Kristově Církvi obrovskou škodu: 1. skládá se z mnoha hříchů sobectví, lhostejnosti k utrpení a bídě nejchudších z chudých; 2. nedostatek moudrosti a lásky katolíků odrazuje správně smýšlející lidi od vstupu do Církve. Ve světě, který má od Boha dostatek pitné vody, rostlin i zvířat, půdy, dřeva i dalších surovin pro všechny lidi, je majetek nespravedlivě rozdělen a mnozí křesťané nedělají nic pro to, aby tento křiklavý rozpor odstranili. Po jednotlivých věřících nežádá Bůh změnu světového řádu, ale skromnost a chudobu (ne život ohrožující bídu!), aby všechno, co mohou ušetřit, věnovali k záchraně ohrožených lidských životů. V nejmenších z našich sester a bratří chce být Bůh obdarováván především. Až se náš život stane pravdivým svědectvím Evangelia, dobří lidé nás začnou napodobovat. Získáme nejchudším z chudých nové dobrodince a budeme moci dříve odeslat do Indie další kontejner s dary pro nejubožejší. „A to (čiňte), když znáte čas, že je tu hodina, abychom už ze spánku procitli. Neboť nyní je blíže naše spása, než když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme zbroj světla! Jako ve dne počestně žijme: ne v hodováních a opilství, ne v nemravnosti a nestydatostech, ne ve sváru a v závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, aby povstávaly hříšné žádosti!“ (Řím 13,11-14)

Hledáme spolupracovníky Chceme se životně sjednotit s lidmi dobré vůle k pomoci jedné miliardě našich bližních, kteří neustále umírají bez pomoci. Inspirovala Vás osoba blahoslavené Matky Terezy, její svatost a Boží dílo? Chcete ji následovat úžeji? Nabízíme Vám možnost se jí připodobnit prostřednictvím lásky k nejubožejším. Zatím ji žádný člověk nenahradil, nahraďte ji Vy! Požadujeme: - srdce hořící láskou k chudým jako Matce Tereze, - touhu po svatosti a pevné odhodlání stát se svatým/svatou, - ochotu obětovat se, stálé zříkání se sebe, - celoživotní službu – nejlépe svobodní muži a ženy, Pracovní náplň: získávání prostředků na zdravotnický materiál, odesílaný pravidelně do Indie, cizojazyčné překlady, přednášky o životě a díle Matky Terezy a o ochraně nenarozeného života, příspěvky do časopisu Občasník, tvorba a vyvěšování vývěsek, šíření informačních materiálů o Matce Tereze a jejím díle (knihy, filmy, letáky, Občasník Nadace), náboženské vzdělávání nevědomých, duchovně osamocených atd. Osobní posvěcení: modlitba osobní i liturgická, mše svatá, každodenní rozjímání, organizovaná duchovní četba, přijímání svátostí, měsíční duchovní obnova, každodenní askeze atd. Co slibujeme: práci a nebe slovy Pána Ježíše: „Pojďte, požehnaní mého Otce, a vládněte královstvím, které je vám připraveno od ustanovení světa. Neboť jsem byl hladový a dali jste mi jíst, byl jsem žíznivý a dali jste mi pít... Jestliže jste to učinili jednomu z mých nejnepatrnějších bratří, mně jste to učinili!“ (Mt 25,40)

Kontakt: Nadace svatého Františka z Assisi, Elišky Krásnohorské 59, 618 00 Brno mobil 608 879 663, e-mail: [email protected], www: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/

36