Občasník Nadace sv. Františka z Assisi

Zdarma. Neprodejné.

Občasník Nadace sv. Františka z Assisi 12, prosinec 2010

č. Odeslání 26.kontejneru do Kolkaty připravujeme na únor 2011!

Matka Tereza a Nobelova cena míru

Zločin spojený s umělým oplodněním

Boj o dětský život v koncentračním táboře

Peklo podle svaté Terezie z Avily

Křesťanské vánoce

Papež Jan Pavel I. (Albino Luciani) – představitel chudé Církve pro chudé

Prosíme, půjčujte lidem dobré vůle. Chybějí-li Vám starší čísla Občasníku, rádi Vám je zašleme.

OBSAH Úvod.. ..................................................................................................................................................................... 3 AKTUÁLNĚ: ..................................................................................................................................................... 3 1. Proslov Matky Terezy při převzetí Nobelovy ceny za mír ................................................................................. 4 Sestra Joanna, Misionářka lásky, mluví o obtížném poslání Matky Terezy ...................................................... 9 Zemřu jako anděl .............................................................................................................................................. 11 2. Papež Jan Pavel I. – příklad katolické chudoby ................................................................................................ 13 3. Služba chudým má přednost přede vším (svatý Vincenc z Pauly) ................................................................... 18 4. Zločin spojený s umělým oplodněním .............................................................................................................. 18 1/ Tragédie výroby dětí .................................................................................................................................... 18 2/ Umělé oplodnění ve světle dokumentu Dignitas personae (Důstojnost osoby) ........................................... 20 5. Zachráněné životy ............................................................................................................................................. 23 Boj o dětský život v koncentračním táboře ...................................................................................................... 23 Hodnota člověka přece nespočívá ve funkci jeho svěračů ............................................................................... 27 6. Počuli sme slovo Pánovo – 2. část .................................................................................................................... 27 Plnomocné odpustky za četbu Písma svatého .................................................................................................. 28 7. Vidění pekla svaté Terezie z Avily a svatého Alfonse z Liguori...................................................................... 29 Zamysleme se nad sebou a přiznejme své hříchy… ............................................................................................. 31 Vánoční zamyšlení ........................................................................................................................................... 31

Nadace sv. Františka z Assisi, Brno Nadace byla založena v roce 1993 v Brně s cílem pomáhat těm nejchudším z chudých. Proto spolupracuje s indickou řeholí Misionářky lásky, kterou v Kolkatě založila blahoslavená Matka Tereza roku 1948. Tyto sestry a bratři jsou známi velkou obětavostí, s jakou pracují pro chudé, a také evangelijní chudobou. Od roku 1999 poslala Nadace Misionářkám lásky do Kolkaty 25 velkoobjemových kontejnerů s 262 tunami darů v celkové hodnotě přes 62 miliony korun. Kontejnery obsahují zdravotnický materiál: léky, léčiva, injekční jehly a stříkačky, infúzní soupravy, obvazy, gázu, vatu, invalidní vozíky, berle, kojenecké láhve. Tohoto zdravotnického materiálu využívají Misionářky lásky k léčení malomocných a k záchraně umírajících. Další oblastí činnosti Nadace sv. Františka je ochrana života člověka od početí do přirozené smrti. Nejchudším z chudých pomáháme podle vzoru Matky Terezy bezplatně, naopak přidáváme k příspěvkům dárců vše, co dokážeme uspořit. V Nadaci pracuje 5 absolventů katolické Cyrilometodějské teologické fakulty na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Kontaktní informace Adresa: Nadace svatého Františka z Assisi, ulice Elišky Krásnohorské 59, 618 00 Brno-Černovice telefon/fax/záznamník: 543 331 527 (od 20 do 21 hodin), mobil 721 550 623 (Mgr. Dana Jarošová), mobil 608 879 663 (Ing. David Cichra) nebo 776 781 066 e-mail: [email protected], internetové stránky http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/ Bankovní spojení: Česká spořitelna a. s., sbírkový účet 2028869399/0800- misie; účet č. 1346868389/0800 nenarozený život

Všechna dosud vydaná čísla Občasníku si můžete v elektronické podobě stáhnout z našich webových stránek, adresa: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/casopis.php 2

Úvod Když se trochu rozhlédneme, každého citlivějšího člověka až omráčí, kolik je hmotné a mravní bídy. Stejně aktuálně jako před 2000 lety i dnes zní výrok Pána Ježíše: „Žeň je hojná, ale dělníků je málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“ Každého z nás Bůh volá k tomu, aby tuto bídu mírnil. Víme (mluveno jménem členů Nadace sv. Františka a jejich spolupracovníků), že neodstraníme veškerou bídu světa, ale chceme udělat, co je v našich silách. Budeme rádi, pokud v následujícím popisu naší práce a našeho života najde čtenář inspiraci pro svůj život a pro spolupráci s námi. V první řadě v každodenním životě vyjadřujeme solidaritu s dvěma miliardami živořících sester a bratří tím, že se snažíme žít skromně a bez zbytečného utrácení. Ušetřených peněz pak využíváme k zmírnění hmotné bídy tohoto světa prostřednictvím nákupu zdravotnického materiálu, který posíláme společně s dalšími dary do Indie Misionářkám lásky. K této solidaritě s nejchudšími se také snažíme vést děti v rodině i ve škole. Přemýšlíme o tom, co znamená žít opravdu křesťansky. Kromě Evangelia čerpáme svou inspiraci ze života světců, kteří vykonali obdivuhodné věci při boji s bídou tohoto světa, jako např. blahoslavená Matka Tereza, svatý Damián de Veuster… Snažíme se šířit literaturu a filmy o těchto světcích, aby se lidé měli možnost setkat s jejich životním příkladem, myšlenkami a poselstvími. (Podle možností nám můžete pomoci překládat hodnotnou náboženskou literaturu z cizích jazyků, aby byla přístupná českým čtenářům.) Dále informujeme o díle a myšlenkách svatých (zejména bl. Matky Terezy), činnosti Nadace a mnohém dalším jednak v letáčcích, které rozdáváme po mši svaté v různých místech naší republiky, jednak v časopise Občasník, který právě čtete. Budeme velmi vděční, když nám tyto materiály pomůžete šířit.

AKTUÁLNĚ: ™ Odeslání 26. kontejneru do Kolkaty připravujeme na únor 2011 – objednali jsme výrobu zdravotnického materiálu, který odešleme do Kolkaty 26. kontejnerem nejpozději na konci února 2011. ™ Babyboxy – Sdružení Babybox - Statim o.s. zřídilo od 1. října do 31. prosince 2010 babybox v Hodoníně a v Mostě. Za poslední tři měsíce babyboxy v ČR zachránily život sedmi dětem. Jednalo se o 6 děvčátek a 1 chlapce, starých několik hodin až jeden týden. ™ Zemřel biskup skryté Církve - 13. listopadu 2010 zemřel biskup skryté Církve Stanislav Krátký, jehož poslední působiště bylo Mikulov na Moravě. Pohřební mše svatá a obřady se konaly 20.11.2010 v Mikulově. Requiescat in pace! Ať odpočívá v pokoji! Životopis biskupa Stanislava Krátkého Narodil se r. 1922 v Zábrdovicích v chudé rodině, jejíž sociální poměry se odrazily i na formování jeho osobnosti. Jeho dětství bylo silně ovlivněno tím, že tatínek hned po 1. světové válce onemocněl španělskou chřipkou. Stanislav vystudoval gymnázium v Brně na Legionářské ulici (dnešní ulice tř. kapitána Jaroše). Na formování jeho osobnosti měla vliv řada vynikajících osobností z řad duchovních a řeholníků (např. Dominik Pecka). Bohoslovecký seminář v Brně studoval pouze 1 rok, poté byl totálně nasazen. Studia bohosloví však stihl dokončit v řádném termínu. Po vysvěcení v roce 1946 byl kaplanem v Žarošicích, pak v Brně-Řečkovicích a v Brně-Husovicích (kde mezi jeho žáky patřil mj. astronom Jiří Grygar a profesor Květoslav Šipr). Pro svou aktivitu byl v roce 1956 přeložen do Žerotic u Znojma, v roce 1958 odsouzen a vězněn 2 roky ve Valdicích. Potom se zvláště intenzívně věnoval společně s knězem Felixem Davídkem formaci zájemců o kněžství. V roce 1968 byl ustanoven farářem v Kunštátě a jeden rok též působil na obnovené Teologické fakultě v Olomouci. V srpnu roku 1968 byl vysvěcen na biskupa skryté Církve. Ostatně byl to právě on, kdo pojem skryté Církve zavedl a teologicky propracoval. V roce 1978 byl přeložen do pohraniční farnosti Hrádek u Znojma, kde působil až do roku 1999, kdy se stal proboštem mikulovské kapituly. Patřil mezi spoluzakladatele Radia Proglas, podílel se jako misijní kazatel od r. 1997 na obnově konání lidových misií v ČR a byl hnací silou mnoha dalších akcí a projektů. V roce 2007 mu byla udělena Cena Jihomoravského kraje za přínos výchově mládeže a za jeho osobní statečnost v období komunismu. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Krátký

3

V sobotu 20. listopadu 2010 v 10 hodin v kostele svatého Jana Křtitele v Mikulově proběhlo poslední rozloučení s mikulovským proboštem, biskupem Stanislavem Krátkým, který zemřel v Rajhradě v sobotu 13. listopadu 2010. Během pohřbu byl přečten dopis pražského arcibiskupa Dominika Duky OP.

Dopis zesnulému biskupovi Stanislavu Krátkému od Dominika Duky, OP Chtěl bych vyjádřit při pohřbu zesnulého pana profesora, probošta mikulovské kapituly, otce biskupa Stanislava Krátkého svoji vděčnost za jeho opravdový a statečný postoj v dlouhých dobách totality, za jeho věrnost, ale i odvahu. Ta byla vždy mimořádným povzbuzením jak pro kněze, tak i pro ostatní věřící, ale můžeme říci i pro širokou veřejnost. Děkuji mu i za řadu kněžských a řeholních povolání, kterými obohatil Církev v dnešní České republice. Můj osobní dík mu patří za velkorysou podporu a pomoc při překladu české verze Jeruzalémské bible. A to jak samotnému dílu, tak i jeho překladatelům manželům Františku Xaverovi a Dagmar Halasovým. Zanechal svým kněžským životem a prací brázdu na cyrilometodějské líše. Toto jeho dílo i odkaz budou vždy výzvou a povzbuzením pro další generace. Jsem vděčný Pánu Bohu, že jsem měl možnost otce Stanislava osobně poznat, s ním spolupracovat a být Pohřeb v Mikulově v kostele svědkem jeho neutuchající energie, dobrosrdečnosti, ale i víry v Boha a svatého Jana 20. 11. 2010 Bohu, ale také jeho bratrské důvěry vůči druhému člověku. + Dominik Duka OP, arcibiskup pražský Zdroj: internetové stránky arcibiskupa Dominika Duky OP, sekce Články, vyjádření z 20.11.2010 http://www.dominikduka.cz/clanky-vyjadreni/dopis-mikulovskemu-probostovi-stanislavu-kratkemu/

1. Proslov Matky Terezy při převzetí Nobelovy ceny za mír Matka Tereza převzala Nobelovu cenu za mír 10. prosince 1979 v norském Oslu jménem nejchudších z chudých, kterým zasvětila svůj život. Přesvědčila organizátory z Nobelova ústavu, aby zrušili obvyklý banket u příležitosti předání ceny a aby místo toho poskytli ušetřené peníze těm, kteří skutečně potřebují jídlo. Téměř stejně jako předání ceny i toto gesto upoutalo představivost lidí. Emoce se rozproudily, což následně vyneslo mnohem více, než se ušetřilo na dříve zmíněném banketu. Obyčejní lidé z celého Norska, Švédska a dalších evropských zemí včetně malých dětí, které darovaly své kapesné, vybrali dalších 36 000 liber. Spolu s částkou 3000 liber, která se ušetřila díky zrušenému banketu, to obnášelo téměř polovinu peněz získaných za Nobelovu cenu. Když se jí ptali, jak zamýšlí využít tyto peníze, poznamenala se smíchem: „Ty peníze jsem už v duchu utratila.“ Podobně to Matka Tereza provedla i v Dillí, kde pro ni na zpáteční cestě z Norska uspořádali recepci a připravili slavnostní pohoštění. Přiměla ministry a vysoce postavené hodnostáře, aby všichni odešli do Domova umírajících Nirmal Hriday a tam nakrmili pacienty...

Vlastní proslov Matky Terezy „Jelikož jsme se tu sešli, abychom poděkovali Bohu za Nobelovu cenu za mír, myslím, že bude krásné, začneme-li prosbou svatého Františka z Assisi, která mě vždy něčím překvapí. Recitujeme ji se sestrami každé ráno po svatém přijímání, protože se velmi hodí pro každou z nás. Vždy se podivuji, že před osmi sty lety, když svatý František složil tuto prosbu, měli lidé stejné obtíže, jaké máme dnes. Myslím, že někteří z vás již tuto prosbu dostali, takže můžeme prosit společně.

4

Náš úkol ve světě se nemění Pane, udělej ze mne nástroj svého pokoje: kde je nenávist, tam ať přináším lásku, kde je křivda, ať přináším odpuštění, kde je nesvár, ať přináším jednotu, kde je omyl, ať přináším pravdu, kde je pochybnost, ať přináším víru, kde je zoufalství, ať přináším naději, kde je temnota, ať přináším světlo, kde je smutek, ať přináším radost. Pane, učiň, ať nechci tolik být utěšován, jako spíše utěšovat, být chápán, jako spíše chápat, být milován, jako spíše milovat. Neboť tak je: kdo se dává, ten přijímá, kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán, kdo odpouští, tomu se odpouští, kdo umírá, ten povstává k věčnému životu.

Příklad Panny Marie Poděkujme Bohu za příležitost, kterou dnes společně máme, za tento dar míru, který nám připomíná, že jsme byli stvořeni, abychom žili tento mír, a že Ježíš se stal člověkem, aby přinesl radostnou zvěst chudým. On, který je Bůh, se stal člověkem ve všem jako my, kromě hříchu. Velmi jasně prohlásil, že přišel, aby přinesl radostnou zvěst. Touto zvěstí je pokoj všem lidem dobré vůle a to je něco, po čem všichni toužíme – pokoj srdce. A Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna jako dar. Mohli bychom říci, že Bohu to působilo bolest, ale on miloval svět tak velice, že dal svého jediného Syna. Dal ho Panně Marii. A co ona s Božím Synem učinila? Ihned jakmile byl počat pod jejím srdcem, pospíchala, aby se podělila o tuto radostnou zprávu. A když přišla do domu své příbuzné, nenarozené děťátko v lůně Alžbětině se pohnulo radostí. Toto nenarozené děťátko bylo prvním poslem míru. Poznalo Knížete pokoje, poznalo, že Kristus přišel, aby přinesl radostnou zvěst tobě i mně. A jako by toho nebylo dost, nestačilo, aby se stal člověkem, on zemřel na kříži, aby ukázal větší lásku. A zemřel pro tebe, pro mne, pro malomocného, pro chudáka umírajícího hladem, pro nahého ležícího nejen na ulicích Kolkaty, ale také Afriky, New Yorku, Londýna či Oslo. A naléhal, abychom se navzájem milovali tak, jako on miluje každého z nás. Jasně to čteme v Evangeliu: „Milujte se, jako jsem já miloval vás. Jako můj Otec miloval mne, tak miluji já vás.“ A čím více jej Otec miloval, tím více nám jej dával. A tak, abychom se opravdu milovali navzájem, musíme se vzájemně sobě darovat tak, až nás to bolí. Nestačí říci: „Miluji Boha, ale nemiluji svého bližního.“ Svatý Jan říká: „Jsi lhář, pokud říkáš, že miluješ Boha, ale nemiluješ svého bližního. Jak můžeš milovat Boha, kterého jsi neviděl, když nemiluješ svého bližního, kterého vidíš, kterého se dotýkáš, se kterým žiješ.“ A tak je tedy pro nás velmi důležité si uvědomit, že láska, aby byla opravdová, musí bolet. Ježíše zraňuje jeho láska k nám. A aby měl jistotu, že na jeho velkou lásku nezapomeneme, učinil ze sebe chléb života, aby nasytil náš hlad po lásce. Náš hlad po Bohu, protože jsme byli stvořeni pro tuto lásku. Byli jsme stvořeni jako jeho obraz. Byli jsme stvořeni, abychom milovali a byli milováni. A proto se Ježíš stal člověkem, aby nám umožnil milovat tak, jak on miloval nás. Učinil se hladovým, nahým, bezdomovcem, nemocným, vězněm, opuštěným, nechtěným a řekl: „Udělali jste to pro mne.“ Hlad po naší lásce je hladem našich chudých lidí. To je hlad, který musíme, ty i já, nalézt, může být totiž v našich vlastních domovech. Staří i mladí lidé bez lásky Nikdy nezapomenu na zážitek, kdy jsem navštívila domov, kam umístili synové a dcery své staré rodiče a možná i na ně zapomněli. Šla jsem dovnitř a zjistila jsem, že v domově mají všechno. Mají tam krásné věci, ale stejně se každý díval ke dveřím. A neviděla jsem ani jediného, který by se usmíval. Obrátila jsem se k sestře a zeptala jsem se: „Jak je to možné? Jak je možné, že lidé, kteří zde mají všechno, se dívají ke dveřím?Proč se neusmívají? Jsem zvyklá vidět úsměv na tvářích našich lidí. Dokonce 5

i umírající se usmívají.“ Sestra mi řekla: „Tak to chodí téměř každý den. Čekají a doufají, že je syn nebo dcera přijdou navštívit.“ Jsou zraněni, protože jsou zapomenuti. Vězme, že toto je místo pro lásku. Možná že v našich vlastních rodinách máme někoho, kdo se cítí opuštěný, nemocný, utrápený. A to jsou potom těžké dny pro každého. Jsme u nich, abychom je přijali? Je tam matka, aby přijala své dítě? Překvapilo mě, kolik mladých chlapců a dívek na Západě propadlo drogám, a snažila jsem se přijít na to, proč tomu tak je. Odpověď zní: „Protože v jejich rodině není nikdo, kdo by je vyslechl.“ Matka i otec jsou tolik zaměstnáni, že na ně nemají čas. Mladí rodiče jsou v různých úřadech, takže děti se obrátí k ulici, aby někam patřily.

Největší ničitel míru dnes je potrat Mluvíme o míru. Toto jsou věci, které narušují mír. Ale cítím, že v dnešní době je největším ničitelem míru potrat, protože je to otevřená válka, přímé zabíjení, přímá vražda páchaná samou matkou. V Písmu svatém čteme: „I kdyby i matka zapomněla na své dítě, já na tebe nezapomenu. Stvořil jsem tě vlastní rukou.“ Jsme vytvořeni dlaní jeho ruky. Jsme mu proto tak blízcí, že nenarozené dítě bylo stvořeno Boží rukou. Nejsilněji na mě působí zejména začátek té věty, že i kdyby matka zapomněla - což je něco nemožného - ale přesto, kdyby ona zapomněla: „Já na tebe nezapomenu.“ Věc, která v dnešní době nejvíce ničí mír, je potrat. Jsme tady, protože nás rodiče chtěli. Chceme a milujeme také své děti, ale co ty miliony zabitých potratem? Mnoho lidí se hodně zajímá o děti v Indii a v Africe, kde mnoho dětí umírá na podvýživu, hlad atd., ale miliony dětí umírají naprosto záměrně z vůle svých matek. A to je to, co v dnešní době nejvíce ničí mír. Protože, pokud může matka zabít své vlastní dítě, co můžeme čekat, než že já zabiji tebe a ty mne? Není žádný rozdíl mezi potratem a tím, abychom se zabíjeli mezi sebou. (Poznámka: Rozdíl mezi umělým potratem a vraždou je ten, že za umělý potrat Církev vraha automaticky vylučuje a pro odpuštění jsou zpřísněné podmínky.) A na to apeluji v Indii i všude jinde. Zaměřme se opět na děti a ať tento rok je rokem dětí. Co jsme udělali pro děti? Na začátku roku jsem všude říkala: „Učiňme letos, aby se každé narozené i nenarozené dítě stalo chtěným.“ A nyní je konec roku. Opravdu jsme učinili naše děti chtěnými? Proti potratům adopcí a plánovaným rodičovstvím Řeknu vám ale něco ohromného. Proti potratu bojujeme adopcí. Zachránili jsme již tisíce životů. Zaslali jsme výzvy na kliniky, do nemocnic a na policejní stanice: „Nezabíjejte, prosím, děti, postaráme se o ně.“ A tak v kteroukoliv hodinu ve dne nebo v noci vždy je někdo, kdo řekne nevdaným matkám: „Přijď, postaráme se o tebe a najdeme domov pro tvé dítě.“ Zájem bezdětných párů o děti je obrovský, což je pro nás Božím požehnáním. A také děláme jinou věc, která je výborná – učíme naše žebráky, malomocné pacienty, obyvatele slumů a lidi z ulice přirozenému plánování rodičovství. A pouze v Kolkatě tak během šesti let bylo o 61 273 méně novorozenců v těch rodinách, které praktikovaly přirozený způsob zdrženlivosti, sebekontroly a lásky jeden k druhému. Učíme je teplotní metodě, která je skvělá, velmi jednoduchá a naši lidé jí rozumějí. A víte, co mi řekli? „Naše rodina je zdravá, je spolu a můžeme mít dítě, kdykoliv chceme.“ Je to tak jednoduché pro lidi na ulici, pro ty chudáky. A proto si myslím, že pokud naši lidé to takto zvládnou, o kolik více toho zvládnete vy a všichni ostatní, kteří znají různé cesty a způsoby, jak nezničit život, který v nás stvořil Bůh. Učme se od chudých Chudí lidé jsou skvělí. Můžeme se od nich naučit mnohému krásnému. Přišel k nám jeden z nich, aby nám poděkoval. Řekl: „Vy (sestry a bratři), kteří žijete čistým životem, jste ti nejlepší, kteří nás učí přirozenému plánování rodiny, protože to není nic víc, než jen sebeovládání v lásce navzájem.“ Myslím si, že to řekl nádherně. A to jsou lidé, kteří možná nemají co jíst, jsou bez domova a nemají kde žít. Ale jsou skvělí. Chudí lidé jsou úžasní. 6

Jednou večer jsme šly ven a na ulici jsme nalezly čtyři lidi. Jedna žena byla opravdu v hrozném stavu. Řekla jsem sestrám: „Postarejte se o ty tři a já se postarám o tu, která vypadá nejhůř.“ Udělala jsem vše, co bylo v mých silách. Uložila jsem ji na lůžko a ona se na mne nádherně usmála. Uchopila mě za ruku a řekla jen: „Děkuji.“ Pak zemřela. Nemohla jsem si pomoci a zpytovala jsem své svědomí. Co bych řekla, kdybych byla na jejím místě já? Moje odpověď byla velmi jednoduchá. Snažila bych se upoutat na sebe pozornost. Řekla bych: Mám hlad, umírám, je mi zima, mám bolesti, nebo něco podobného. Ale ona mi dala mnohem víc, dala mi svou vděčnost. A zemřela s úsměvem na tváři. Podobně jako ten muž, kterého jsme vytáhli přímo ze stoky, napůl sežraného červy. Když jsme ho přinesli do našeho domova, řekl pouze: „Žil jsem jako zvíře na ulici, ale zemřu jako anděl, o kterého se starají a který je milován.“ Bylo tak úžasné vidět velikost toho muže, který toto mohl říci, který takto mohl zemřít, aniž by někoho obviňoval nebo soudil. Byl jako anděl. V tom je velikost našich lidí. A to je důvod, proč věříme tomu, co řekl Ježíš: „Byl jsem hladový, nahý, bez domova, nechtěný, nemilovaný, o kterého se nikdo nestaral – a vy jste se ujali Mě.“ Nejsme sociální pracovníci Věřím, že ve skutečnosti nejsme sociální pracovníci. Možná, že v očích lidí konáme sociální práci, ale my jsme rozjímaví v srdci světa. Dotýkáme se dvacet čtyři hodiny denně Kristova těla. Pro mě i pro vás má den 24 hodiny. Vy se také pokuste vnášet přítomnost Boha do své rodiny, protože rodiny, které se společně modlí, spolu také zůstanou. A myslím, že v našich rodinách nepotřebujeme bomby ani zbraně, abychom dosáhli míru, protože ty přinášejí zkázu. Prostě buďte spolu, milujte se navzájem, přinášejte do domovů pokoj, radost a sílu, která vzniká z přítomnosti jednoho pro druhého (vzájemné posilování). A pak překonáme všechno zlo, které je ve světě. Je tolik utrpení, tolik nenávisti, tolik bídy. My začínáme doma se svými přímluvami u Boha a obětmi. Láska začíná doma. Nezáleží v tom, kolik toho vykonáme, ale jak velkou lásku vložíme do svých skutků. Je to pro všemohoucího Boha – není podstatné, jak mnoho vykonáme, protože Bůh je nekonečný. Ale záleží na tom, kolik lásky dáme do svých činů. Kolik toho pro Boha vykonáme v osobě, které sloužíme. Škola lásky začíná ve vlastní rodině a pokračuje do celého světa Před nějakým časem jsme v Kolkatě měli velký problém při shánění cukru. Dozvěděl se o tom jeden malý čtyřletý hinduistický chlapec a když přišel domů, řekl rodičům: „Tři dny nebudu jíst cukr. Tento cukr pak dám Matce Tereze pro její děti.“ Po třech dnech s ním rodiče přišli do našeho domu. Nikdy jsem je předtím neviděla. Ten chlapeček sotva vyslovil mé jméno, ale přesně věděl, co přišel učinit. Věděl, že se přišel rozdělit o lásku. A to je důvod, proč od vás všech dostávám tolik lásky. Od té doby, kdy jsem přijela, jsem obklopena láskou a opravdovým porozuměním. Cítila jsem, že každý člověk v Indii nebo Africe je pro vás někým jedinečným. A cítila jsem se jako doma. Říkala jsem dnes jedné sestře, že se v (norském) konventu se sestrami cítím, jako bych byla v Kolkatě se svými sestrami. Úplně jako doma. Vzpomínám si na jeden opravdu neobyčejný příklad sousedské lásky jedné hinduistické rodiny, která měla osm dětí. Nějaký muž přišel do našeho domu a řekl: „Matko Terezo, rodina s osmi dětmi už dlouho nic nejedla. Udělej něco.“ Vzala jsem tedy rýži a hned jsem tam šla. Uviděla jsem děti, z jejichž očí vyzařoval hlad. Nevím, jestli jste viděli hladovějícího člověka, ale já takové lidi vídám velmi často. A matka rodiny vzala rýži, rozdělila ji a vyšla ven. Když se vrátila, zeptala jsem se jí: Rodina, žijící na ulici Kolkaty Monzunové deště v Kolkatě „Kam jste šla? Co jste 7

udělala?“ Její odpověď byla velmi prostá: „Oni mají také hlad.“ Zarazilo mě, že o hladu sousední rodiny věděla. A kdo to byli „oni“? Jedna muslimská rodina. (Pozn. Vztahy mezi hinduisty a muslimy bývají zpravidla nepřátelské.) Toho večera jsem další rýži už nepřinesla, aby se mohla hinduistická a muslimská rodina radovat z rozdělení. Ale byly tam ty děti, vyzařující radost, prožívající radost a pokoj se svou matkou, protože měla lásku, kterou mohla rozdávat. Vidíte, to je místo, kde začíná láska – doma, v rodině. Jsem velmi vděčná za to, co jsem obdržela. Byla to obrovská zkušenost. Vracím se zpět do Indie. Až tam příští týden, asi patnáctého, dorazím, budu schopna tam předat vaši lásku. A já dobře vím, že jste darovali nejen ze svého nadbytku, ale že jste dali, až to bolelo. Dnešek přinese tolik radosti dětem, které hladovějí. Děti jako ony budou potřebovat takovou lásku, péči a něžnost, kterou dětem dávají jejich rodiče. Poděkujme tedy Bohu, že jsme měli tuto příležitost navzájem se poznat.To nás přivedlo velmi blízko k sobě. A budeme schopni pomáhat nejen dětem v Indii a Africe, ale na celém světě, protože, jak víte, naše sestry jsou po celém světě. A s touto cenou, kterou jsem obdržela jako cenu míru, se pokusím vytvořit domov pro mnoho lidí, kteří žádný domov nemají. Protože věřím, že láska začíná doma, a jestliže můžeme vytvořit domov pro chudé, potom se bude láska více a více šířit. A skrze tuto chápající lásku budeme schopni přinášet pokoj, být radostnou zvěstí pro chudé. Nejdříve pro chudé v našich rodinách, potom v naší zemi a potom ve světě... Napojení na Boha Abychom toho byli schopni, život našich sester musí být napojen na Boha a jeho svaté. Naše sestry musí být spojeny s Kristem, aby dokázaly porozumět, aby se dokázaly rozdělit. Protože v dnešní době je tolik utrpení – a cítím, že umučení Krista (v chudých) se stále opakuje. Jsme tam, abychom se zúčastnili pomoci v tomto utrpení, abychom odstraňovali toto lidské utrpení? Chudoba Západních lidí Nacházím chudobu na celém světě, nejenom pouze v chudých zemích. Ale zjišťuji, že je mnohem obtížnější odstranit chudobu na Západě. Když se na ulici ujmu člověka, který je hladový, dám mu talíř rýže nebo chléb a odstranila jsem jeho hlad. Ale chudoba člověka, který je vyloučen, který se cítí nechtěný, nemilovaný, vyděděný, člověk, který byl vypuzen ze společnosti, je tak zranitelná a je tak těžké ji odstranit! Naše sestry na Západě pracují mezi těmito lidmi. Přimluvte se za nás, abychom byly schopny být radostným poselstvím. My tak ale nemůžeme učinit bez vás, vy to musíte udělat ve své zemi. Musíte poznat chudé. Úsměv - začátek lásky Možná, že vaši lidé mají, co se týká materiálních věcí, všechno. Ale myslím, že pokud se všichni podíváme do svých domovů, jak je pro nás občas obtížné se jeden na druhého usmát! A úsměv je začátek lásky. A tak se vždy potkávejme s úsměvem, protože úsměv je začátek lásky. A až se budeme navzájem milovat, naprosto přirozeně budeme chtít také něco pro druhé vykonat. Proto se přimluvte za naše sestry, za mne, za naše bratry a za naše spolupracovníky po celém světě, abychom zůstali věrni Božímu daru, abychom Boha milovali a sloužili mu v chudých společně s vámi. To, co jsme vykonali, nebyli bychom schopni učinit bez vašich přímluv a darů, bez tohoto neustálého darování. Ale nechci, abyste dávali ze svého nadbytku, chci, abyste dávali, až to bolí. Dávejte, až vás to bolí Jednou jsem dostala 15 dolarů od muže, který byl již 20 let upoután na lůžko a mohl hýbat pouze pravou rukou. A jeho jedinou radostí bylo kouření. Řekl mně: „Týden jsem nekouřil a posílám vám tyto peníze.“ Musela to pro něj být obrovská oběť, ale podívejme se, jak nádherná, jak se rozdělil. Za ty peníze jsem koupila chléb a dala jsem hladovějícím. A tak byla radost na obou stranách. On dával a chudí dostávali. Je to Boží dar pro nás, že můžeme sdílet svou lásku s ostatními. A kéž je to jako u Ježíše. Milujme se navzájem tak, jak on miloval nás. Milujme ho nerozdělenou láskou. A radost z lásky k němu a k sobě navzájem si nyní darujme, vždyť Vánoce jsou tak blízko. Uchovejme si radost z lásky k Ježíši ve svých srdcích. A rozdělme se o tuto radost se všemi, se kterými se setkáváme. A tato vyzařující radost je opravdová, protože nemáme důvod být nešťastní. Kristus je s námi, je v našich srdcích, v chudých, které potkáváme, v úsměvu, který dáváme a dostáváme. Učiňme tento krok: Že žádné dítě nebude nechtěné a 8

také, že se budeme vždy potkávat s úsměvem na tváři, zvláště tehdy, když je těžké usmívat se. Bůh nás miluje Nikdy nezapomenu, jak před nějakou dobou 14 profesorů z různých univerzit ve Spojených státech amerických přijelo do Kolkaty. Mluvili jsme o tom, jak navštívili náš domov pro umírající. V Kolkatě totiž máme domov pro umírající, do kterého jsme již přinesli více než 36 000 lidí, které jsme posbírali na ulicích, a více než polovina z nich zemřela krásnou smrtí – odešli domů k Bohu. Profesoři přišli do našeho domova a mluvili jsme o lásce, soucitu, a potom mě jeden z nich požádal: „Matko, řekněte nám něco, co si budeme pamatovat.“ A já jsem jim řekla: „Usmívejte se jeden na druhého, udělejte si na sebe čas ve svých rodinách. Usmívejte se jeden na druhého.“ A potom se mě jiný zeptal: „Jste vdaná?“ A já jsem řekla: „Ano, ale někdy je pro mě těžké se na Ježíše usmát, protože dokáže být občas velmi náročný.“ To je vskutku něco pravdivého a je to místo, kde přichází láska – když je to náročné, a přesto ji Ježíši dokážeme dávat s radostí. Přesně tak, jak jsem to dnes řekla. Řekla jsem totiž, že pokud se nedostanu do nebe pro nic jiného, tak pro všechnu tu publicitu, protože ta mě očistila a umožnila mi přinést oběti a připravila mě, abych šla do nebe. Domnívám se, že je to něco velkého, že musíme žít svůj život nádherně, neboť Ježíš je s námi a on nás miluje. Pokud bychom si zapamatovali alespoň to, že Bůh mě miluje a já mám příležitost milovat jiné tak, jako on miluje mě, a to nejen ve velkých věcech, ale v malých věcech s velkou láskou, potom se Norsko stane hnízdem lásky. A jak bude krásné, že podnět k míru byl vyslán právě odtud. Že odsud vyjde radost ze života nenarozených. Pokud se stanete hořící pochodní ve světě míru, potom se opravdu Nobelova cena míru Matka Tereza v Domově pro umírající stane darem norského lidu. Bůh vám žehnej! Přeloženo z angličtiny z http://nobelprize.org/nobel_prizes/peace/laureates/1979/teresa-lecture.html, pro snadnější čitelnost jsme text doplnili nadpisy.

Příklady Matky Terezy Jednou přišlo k Matce Tereze několik obchodníků, aby jí odevzdali výnos sbírky uspořádané při jakémsi banketu. Matka Tereza na ně hleděla poněkud skepticky a pak váhavě řekla: „Doufám, že nedáváte jen z toho, co vám přebývá. Musíte dát, co vás něco stojí. Měla by to být oběť, měli byste se kvůli tomu vzdát něčeho, co máte rádi. Pak má váš dar cenu i před Bohem. Byli byste pak skutečně bratry těch ubožáků, kterým se nedostává i to, co potřebují nejnaléhavěji.“ „Před několika týdny jsem dostala dopis od děvčátka z Ameriky. Dívka se připravovala k prvnímu svatému přijímání. Řekla rodičům: ,Nedělejte si starosti s mými šaty k prvnímu svatému přijímání. Půjdu ve své školní uniformě. A nechystejte také žádný večírek. Dejte mi, prosím, místo toho peníze, chci je poslat Matce Tereze.‘ Podívejte se, jak už ta malá dívenka, sedmi - osmiletá, uměla milovat, až to bolelo.“ Zdroj:Christian Feldmann. Sny začínají žít, Velcí křesťané našeho století, Signum Unitatis 1991 Matka Tereza, Myšlenky na každý den. Uspořádal bratr Angelo Devananda MC, Nové Město Praha, 1995

Sestra Joanna, Misionářka lásky, mluví o obtížném poslání Matky Terezy Sestra Joanna D’Souza (59 let), Misionářka lásky od roku 1974, strávila s blahoslavenou 15 let. Matka chtěla otevřít domov v Číně, ale vláda tomu zabránila. „Nic neplánujeme, jdeme tam, kam nás vede Bůh, dokonce i když nerozumíme nebo v časech temnoty. Necháváme Boha dělat s námi svobodně to, co chce On.“

Jaká byla Matka jako člověk? Matka byla prostá osobnost, modlila se s námi všemi, jedla s námi. Po večeři jsem s ní chodila do jejího pokoje a třídily jsme poštu, odpovídaly na dopisy, doplňovaly její podpis, kde bylo potřeba, a konaly společně noční modlitby – trávily jsme spolu velmi důvěrné chvíle. Matčinou jedinou touhou bylo konat Boží vůli. Často jsem se divila: „To je ta žena, za kterou se žene celý svět?“ 9

Co Matku zarmucovalo? Když někdo opustil Misionářky lásky. Bolelo ji to, chtěla jejich povolání zachránit. Jedna živá a veselá sestra chtěla opustit kongregaci a po mnoha rozhovorech se mnou, jakožto oblastní představenou, jsem napsala Matce a zmínila se o této sestře, přičemž jsem uvedla: „Myslím, že učinila správné rozhodnutí.“ Matka byla velmi zarmoucena mou poznámkou. „Měla jste povolání zachránit,“ řekla. Netrpělivost s ubohými způsobovala Matce obrovský smutek. Když prošla Matka kolem některé sestry, která byla netrpělivá s ubohými lidmi, byla hluboce zarmoucena. Matka milovala ubohé a bolelo ji vidět některou z jejích dcer takto jednat. Jaká byla Matčina reakce na ocenění a slávu? Matka přijímala ocenění i kritiku stejným způsobem. Nikdy nebyla unesena slávou, ani neztratila odvahu a nebyla zneklidněna kritikou. Byla jsem s Matkou v Dillí, když byl všude promítán dokumentární film „Andělé pekla“. Byla jsem sklíčena z té kritiky, ale když jsem se zeptala Matky: „Vás to všechno nezneklidňuje?“ Matčina jednoduchá odpověď zněla: „Prosila jsem za ně Sestra Joanna, MC Boha“. Matka byla smířená s davy. Jednou jsem v Dillí doprovázela Matku, když obdržela nějaké ocenění. Po ceremonii čekaly venku davy lidí na Matku, aby ji pozdravily nebo se jí dokonce dotkly. Vlnící se davy obklopily naše auto, někteří lidé dokonce klepali na okna. Byla jsem rozrušena, ale Matka mě uklidnila: „Ukazují svou lásku.“ Co bylo jádrem Matčina poslání, kde byla přesně Matčina touha? Matka měla hlubokou zkušenost Boží Lásky k lidstvu. Bůh čeká na naši misii. Matčiným posláním bylo prožívat Boží lásku a odpovídat na ni – na Ježíšovo „Žízním“. Bůh se ztotožňuje s ubohými, takže když chceme prožívat Boží lásku a být jejími svědky, musíme sloužit ubohým – „Mně jste to učinili.“ Po Matčině smrti, když jsme získaly přístup k její osobní korespondenci (mnohem dříve, než vyšla kniha „Pojď, buď mým světlem“), jsme byly šokovány. Nikdy bychom si nedokázaly představit, že Matka procházela obdobími duchovní temnoty. Člověk by myslel, že měla hluboký prožitek Boha, jak by tedy mohla procházet takovou krizí? Ale nyní vidím, že mnohem intenzivněji a hlouběji rozuměla Boží lásce. Chtěla, aby ji Bůh plně využil. Měla hlubokou zkušenost s Boží láskou k lidstvu. Měla Matka nějakou nenaplněnou touhu? Otevřít domov v Číně bylo Matčinou velkou touhou, a zůstala nesplněna. Vše bylo připraveno, aby mohla odjet a otevřít v Číně domov. Ale noc před odjezdem telefonovala čínská vláda a sdělila nám, abychom nejezdily. Matka byla zklamána. Řekla: „Naše sestry a dokonce i potraviny byly připraveny, ale vláda nám zakázala přijet.“ Od té doby denně všechny Misionářky lásky prosí Pannu Marii ze Sheshanu za Církev v Číně. Matce bylo jasné, že tam můžeme jít jen se schválením vlády. Co je posláním Misionářek lásky v dnešní době? Jako tomu vždycky bylo od samého počátku: milovat Krista, úplně se mu odevzdat a být radostnými. Misionářky lásky nic neplánují – neexistuje žádné plánování – jdeme tam, kam nás vede Bůh skrze Ducha Svatého. V našem poslání je nezajištěnost, důvěra v Boha; dokonce i když nerozumíme, když procházíme obdobími temnoty, umožňujeme Bohu svobodně s námi učinit, co chce On. Jak prožíváte své charisma jako Misionářka lásky? Jsem členka rady a má práce zahrnuje administrativu, jako je například jmenování oblastních představených atd. Má práce vedle Matky Terezy byla také administrativní. Jednou Matka vytušila, že bojuji, abych našla radost z administrativní práce, zejména proto, že jsem chtěla být zařazena do aktivní služby nejchudším z chudých. A Matka mě láskyplně uklidňovala: „Nepřišla jste kvůli práci, přišla jste patřit Ježíši.“ Tato slova osvítila mé poslání, povolání a život. Začala jsem nacházet radost a veselost v administrativní práci, když jsem uvažovala o Matčiných slovech: „Žiji ve svobodě Boží vůle, neplánuji nic, jsem věrná, kamkoliv jsem poslána, a jsem spokojena s každodenním Božím plánem v mém životě.“ Zkráceno z: http://www.asianews.it/news-en/Sister-Joanna-on-the-precarious-mission-of-Mother-Teresa-19270.html

10

Zemřu jako anděl Vzpomínka Rukmini Chawlové na práci v Domově pro umírající Nirmal Hriday Když jsem před mnoha lety Nirmal Hriday navštívila poprvé, byla jsem si jista, že místo, kde chudí lidé leží nemocní a umírají, bude skličující, až děsivé. Když jsem vešla dovnitř, uviděla jsem velký sál a v něm jednu řadu lůžek za druhou, každé lůžko obsazeno. Co mě hned na začátku překvapilo, byla čistota tohoto místa. Podlahy byly čerstvě vydrhnuty. Na jedné straně byla recepce s několika stoly. Vysokými okny, která se táhla podél sálu, jemně pronikal sluneční svit. Atmosféra byla tichá a klidná. Všude kolem mne ležely na kost vyhublé postavy, některé se zraněními nebo s částmi těla napadnutými červy, nebo končetinami plných vředů. Netroufala jsem se přiblížit, ani jsem neměla odvahu podívat se jim do tváře. Místo toho jsem zaměřila svou pozornost na sestry. Pohybovaly se od pacienta k pacientovi a skláněly se k nim. Šla jsem se postavit do kouta, abych jim nepřekážela. Tato hala byla část pro muže. Kromě několika sester, které tu žily a pracovaly, tu byla skupina bratří Misionářů lásky, kteří přišli sestrám pomáhat, což dělali často. Byla tu také velká skupina dobrovolníků, mnoho z nich neindického původu - studenti, ženy v domácnosti, tesaři a mechanici, právníci a doktoři, obchodníci, Autorka článku Rukmini Chawlová politici, bohatí z Evropy, Severní Ameriky a Dálného východu. s Misionářkami lásky Dělali ty nejprostší práce jako drhnutí podlahy, čištění podložních mís pro nemocné, výměna pomočeného oblečení a mytí špinavého nádobí popelem. Vzpomněla jsem si na otcovu příhodu: jednoho dne, když pracoval v Nirmal Hriday, setkal se zde s jedním Američanem, který klečel a drhnul podlahu. Ukázalo se, že je v USA senátorem. Všichni dobrovolníci byli pozoruhodní, každý svým vlastním způsobem. Někteří ve své zemi bojovali, aby si vydělali na živobytí. Pracovali tvrdě, aby ušetřili co nejvíce peněz a pak si koupili jízdenku, aby pracovali s nejchudšími lidmi v Kalighatu a v dalších domech Matky Terezy. Někteří byli bohatí a slavní, ale pracovali se stejným nasazením. Nebyl rozdíl mezi těmi, kteří přišli – všichni měli stejný cíl: udělat něco, aby pomohli chudým. Kousek ode mě ležel muž se zavřenýma očima, sotva vnímal ruch kolem sebe. Byl vyhublý na kost, připojený na umělou nitrožilní výživu. Dva vysocí, statní Evropané mu měnili zašpiněné oblečení. Žena středního věku, Indka, seděla vedle postele a malým vějířem odháněla mouchy z jeho obličeje. Muž měl ve své tváři vyrovnaný výraz. Ani v nejmenším nevypadal, že by se bál smrti. Byl čas oběda. Sestry přinesly jídlo – teplou rýži, luštěniny a zeleninu. Plné talíře roznesly chovancům. Mnozí z nich byli natolik slabí, že je dobrovolníci museli krmit. Když dobrovolníci a sestry začali roznášet talíře do sousední haly, ženské části, rozhodla jsem se pomoci. Přišlo mi to hloupé, jen tak se dívat, jak všichni pilně pracují. Přistoupila jsem k jedné ze sester a ta mě nasměrovala, abych roznášela talíře se stravou. Srdce se mi rozbušilo, když jsem šla do ženské části. Teď už jsem se nemohla vyhýbat pohledu na pacienty. Každá tvář byla tak hubená a bledá, těla tak slabá, že pohled na ně zraňoval. Bolest, kterou všichni tito muži a ženy snášeli, mě zasáhla přímo do srdce. Bylo těžké dívat se smrti do tváře. Co můžeš říct neznámému, když víš, že umírá? Jakou útěchu mu můžeš nabídnout? Když jsem křehké ženě na první posteli předávala talíř, najednou se usmála, jakoby říkala: „Děkuji.“ Úsměvem se celá její tvář změnila. Neubránila jsem se její úsměv opětovat. A její úsměv se ještě prohloubil. Začala jsem se cítit trochu lépe a odešla jsem dál. Několik žen, když jsem jim podávala talíř, zkřížilo své ruce na hrudi a říkaly „namaskar“. Jedna z žen mi gesty naznačovala, abych se posadila vedle ní. Vypadala tak na šedesát let, ale mohla být mnohem mladší. Posadila jsem se vedle ní a nevěděla, co říci. Vzala mou dlaň do své a začala něco mumlat v bengálštině. Znala jsem asi tři slova v bengálštině a zkoušela jsem je vložit do naší konverzace, doufaje, že s ní začnu komunikovat. Propukla ve smích. Také jsem se začala smát. Krmení na kost vyhublé Ačkoli jsme se nedostaly v našem rozhovoru daleko, uvědomila jsem si, ženy že nezáleží na slovech, protože komunikovat se dá i jinými způsoby. Dotek 11

mé dlaně, to, že jsem seděla vedle ní, zájem o ni… to bylo to, co potřebovala. Teď jsem skutečně pochopila, jak osamocení tito lidé jsou. Nemocní umírali, bez rodiny, bez přátel. Kdykoli jsem byla nemocná já, měla jsem u sebe rodiče, kteří se o mě starali, přátele, kteří mi telefonovali nebo mě navštívili. Věděla jsem, co inspirovalo Matku Terezu založit Nirmal Hriday. Být však tam znamenalo začít zažívat sílu lásku Matky Terezy. A pochopila jsem, proč sem přichází tolik lidí. Ačkoli je ve světě mnoho organizací, které pomáhají chudým, dílo Matky Terezy a jejích sester se liší od ostatních tím, že chudým dávají mnohem víc než jen fyzickou péči a pohodlí. Stejně tak to vše poskytují - přístřeší, stravu, oblečení, lékařskou péči, ale dávají něco mnohem více než toto, něco bez čeho se nikdo neobejde. Dávají lásku. Mnoho z těch, kteří se ocitli v Nirmal Hriday, rodina opustila. Pro jejich rodiny se stali břemenem, protože byli příliš staří nebo nemocní, nechtěli být na obtíž, aby se o ně muselo starat. Někteří mladí ztratili celou rodinu. V mnoha případech to, co zabíjelo tyto lidi, nebylo fyzické utrpení, ale strašná osamocenost, pocit nechtěnosti. To zraňovalo víc než cokoli jiného. Žena stále pevně držela mou ruku. Sevřela jsem ji a potom zvolna uvolnila. Usmála se. Její tvář se naplnila radostí. Žádala tak málo, jen několik minut mého času, trošku lásky a soucitu. Jak jsem se pohybovala od lůžka k lůžku, přestala jsem pociťovat strach a nebyla jsem už tak rozpačitá. Začala jsem vidět dál, co je za těmi nemocnými a smutnými. V očích mnoha žen jsem neviděla strach, ale tiché přijetí své situace. Čas od času mě někdo požádal, abych si přisedla a trochu si popovídala, natřásla polštář nebo podala skleničku vody. Jedna žena stále opakovala, že její dcera si pro ni přijde a vezme ji domů. Velmi ráda jsem to slyšela, ale sestra, která šla okolo, mi pošeptala, že tato žena čeká na svoji dceru už léta. Nikdo nevěřil, že by si dcera pro ni přišla, ale ve svém žalu nebyla schopna připustit, že ji dcera opustila. Žena na posledním lůžku mě žádala, abych vyprázdnila její podložní mísu. Nikdy jsem nic takového nedělala. Neschopna odmítnout její žádost, opatrně jsem zvedla mísu a vzala ji na nejbližší toaletu. Umyla jsem ji a přinesla zpět. Místo znechucení jsem byla potěšena, že mi dala možnost, abych jí pomohla. Zdroj: Rukmini Chawla: Apostle of Love, The Life of Mother Teresa. Penguin Books India 2005

Poselství papeže Benedikta XVI. sestře Marii Premě, generální představené Misionářek lásky: „Srdečně zdravím Vás a všechny Misionářky lásky při příležitosti začátku oslav stého výročí narození blahoslavené Matky Terezy, zakladatelky Vaší kongregace a dokonalého vzoru křesťanských ctností. Věřím, že toto výročí bude pro Církev a pro svět příležitostí k vyjádření vděčnosti Bohu za nedocenitelný dar, kterým byla Matka Tereza během svého života a je jím i nadále skrze láskyplnou a neúnavnou práci Vás, jejích duchovních dětí. V přípravách na tento rok oslav jste se snažily přivést lidi blíž Ježíši, jehož žízeň po duši člověka je uspokojena vaší službou jemu v těch nejubožejších lidech. Tím, že Matka Tereza s důvěrou odpověděla na volání Pána, potvrdila před světem slova svatého Jana: ,Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti.‘ (srov. 1 Jan 4,11-12) Kéž tato láska i nadále inspiruje Misionářky lásky, aby se velkoryse darovaly Ježíši, jehož vidí a slouží mu v chudých, nemocných, osamocených a opuštěných lidech. Povzbuzuji vás, abyste stále čerpaly ze spirituality a příkladu Matky Terezy a abyste v jejích šlépějích přijaly Ježíšovu výzvu: ,Pojď a buď mým světlem.‘ Duchovně se připojuji k oslavám stého jubilea a s velkou láskou v Pánu uděluji z celého srdce Misionářkám lásky a všem, kterým slouží, své apoštolské požehnání.“ Ve Vatikánu 18. května 2010

Benedikt XVI.

Zdroj: Tiskové středisko České biskupské konference, Z Vatikánu, 26 8 2010 Poselství Benedikta XVI. nástupkyni bl. Matky Terezy, http://tisk.cirkev.cz/z-vatikanu/poselstvi-benedikta-xvi-nastupkyni-bl-matky-terezy/

12

2. Papež Jan Pavel I. – příklad katolické chudoby Papež Jan Pavel I., vlastním jménem Albino Luciani (čti Lučány), se narodil 17. října 1912 v alpské vesničce severně od Benátek, ve Forno di Canale (dnes Canale ďAgordo). Hospodářská situace v Itálii v té době nebyla jednoduchá. Realitou byla hrozná chudoba, velká nezaměstnanost, sociální nespravedlnost, hlad a nemoci. Např. v Římě na dohled od chrámu svatého Petra přebývalo tisíce lidí v chatrčích z proutí a slámy (dnes bychom řekli ve slumech). Nádeníci za svou těžkou práci v zemědělství dostávali často hubenou mzdu nebo pouze podřadnou kukuřici. Každý druhý člověk neuměl číst nebo psát. Albiniho matka byla hluboce zbožná, otec byl přesvědčený socialista. Přesto souhlasil, když Albino projevil přání stát se knězem. A tak v 11 letech Albino, který vášnivě rád četl a vzdělával se, nastoupil do chlapeckého semináře ve Feltre. Pak následoval kněžský seminář v Belluno. V roce 1935 Albino složil s výtečným prospěchem zkoušky a byl vysvěcen na kněze. Byl ustanoven kaplanem ve Forno di Canale. Působení v Bellunu O dva roky později, v roce 1937, byl jmenován vicerektorem semináře v Bellunu. Tam nejen vyučoval, ale také pracoval na doktorské práci z teologie, kterou obhájil v roce 1946. V roce 1947 ho bellunský biskup jmenoval generálním provikářem své diecéze a začal mu svěřovat stále odpovědnější úkoly. Přesto, že byl plně vytížen svými úkoly, našel si čas na katechetickou práci a sepsal svou první knížečku s názvem Catechesi in Bricole (Drobty katechismu). Byl těžko překonatelným katechistou. Biskupem diecéze Vittorio Veneto V roce 1958 papež Jan XXIII. vysvětil 46letého Lucianiho na biskupa diecéze Vittorio Veneto. Jeho biskupské heslo znělo „Pokora“. Po celý život byl velmi pokorný a skromný. Při své první biskupské bohoslužbě řekl: „U mé osoby Pán zase jednou uplatňuje svou starou metodu. Pozvedá maličké ze špíny ulice. Povolává lid z polí. Jiné povolává od jejich rybářských sítí a dělá z nich své učedníky. Je to jeho stará metoda.“ Tato jeho skromnost však nebyla pouze lacinou pózou. Stále chodil oblečen jako prostý kněz a přinášel Evangelium osobně a z bezprostřední blízkosti. Stávalo se, že nenadále navštívil nemocné nebo postižené lidi. V nemocnici nikdy nevěděli, kdy se mohou nadít jeho návštěvy. Objevil se náhle na kole nebo ve svém starém autě; tajemníka nechal venku, aby si četl, a sám se procházel nemocničními pokoji. A hned nato se objevil v nějaké horské vesnici, aby se s místním knězem radil o určitém problému. V roce 1962 musel Luciani řešit problém, kdy se dva kněží z jeho diecéze zapletli do riskantního obchodu, při kterém došlo ke ztrátě dvou miliard lir. Z velké části šlo o peníze drobných střadatelů. Luciani svolal svých 400 kněží a promluvil k nim následovně: „Je pravda, že dva z nás udělali chybu. Domnívám se, že diecéze musí zaplatit. Domnívám se také, že právu musí být učiněno zadost. Nesmíme se schovávat za nějakou církevní imunitu. Z tohoto skandálu se všichni můžeme něčemu přiučit. A sice, že musíme být chudou Církví. Mám v úmyslu prodat církevní cennosti. Dále mám v úmyslu prodat jednu z našich budov. Z těchto peněz zaplatíme každou liru, kterou ti dva kněží promarnili. Prosím o váš souhlas.“ Souhlas byl udělen. Nemálo účastníků shromáždění pociťovalo obdiv k tomuto muži a jeho morální důslednosti. Luciani snil o „chudé Církvi pro chudé“, aby veškeré církevní bohatství bylo darováno na záchranu života nejpotřebnějších. (viz Mt 25, 41- 46) Byl lhostejný vůči osobnímu zisku a příčila se mu představa, že by chudí měli doplácet na touhu po zisku kněží jeho diecéze. Známou se také stala jedna vánoční příhoda. Na Slavnost Narození Páně (25. prosince) poprosil řeholní sestru, která se mu starala o domácnost, zda by pro něj mohla něco udělat. Poté, co ho ujistila, že je tady pro něj, aby mu splnila každé jeho přání, požádal ji, aby mu k obědu přinesla polévku ze včerejška a přichystané slavnostní jídlo místo jemu dala jedné chudé rodině. Na její protesty, že jsou přece Vánoce, jí odpověděl: „Právě proto, že jsou Vánoce, je nutné, abych já biskup dal příklad lásky k chudým a k chudobě.“ Dal podnět k partnerství mezi Vittorio Veneto a Kirembou, malou obcí státu Burundi ve střední Africe. Při patnáctidenní návštěvě italských 13

misionářů v této zemi v polovině šedesátých let na vlastní oči poznal bídu třetího světa. Nebyl to hlad, který na něj tolik zapůsobil, ale nemoci a nedostatek léků: „V Kuntenga není mimořádný hlad; neviděl jsem tam vychrtlost a vyhladovělé obličeje jako loni v televizi z Indie. Téměř všichni si mohou dopřát jedno jídlo denně a někdy i dvě. V rodinném hrnci není maso a čerstvá zelenina. Mají pouze batáty, banány a fazole vařené jen ve vodě. Jediné koření, a to přepychové, je sůl, vyhrazená jen bohatším. Ale aspoň je co dát do úst. Více než hlad na mě zapůsobil nedostatek oblečení a léků, a nemoci.“ Proto Luciani věnoval zvláštní pozornost stavbě porodnice s ošetřovnou v misijním centru v Kirembě a měl radost, když byla stavba hotová. Patriarchou Benátek V roce 1969 papež Pavel VI. projevil přání, aby se Luciani stal patriarchou (arcibiskupem) Benátek. Luciani nejdříve zdvořile odmítl, nakonec však po naléhání papeže souhlasil. Než odešel z Vittorio Veneto, obdržel jako dar milion lir. Diskrétně tento dar na rozloučenou odmítl a dárcům doporučil, aby peníze použili na dobročinné účely podle vlastního uvážení. Připomněl, co řekl svým kněžím při svém nástupu do diecéze: „Přicházím s méně než pěti lirami. A až budu odcházet, chci mít zase méně než pět lir.“ Podle tradice bylo převzetí úřadu benátského patriarchy záminkou k radostnému a bujnému procesí gondol, dechových kapel a parádních uniforem. Lucianimu byly pompézní ceremonie takového druhu vždy rozhodně proti mysli. Odvolal nákladný uvítací rituál a omezil se na to, že pronesl řeč zahrnující nejen slavné dějiny Benátek, ale také to, že Benátky zahrnují i dvě průmyslová centra s řadou chudých dělníků. Druhý den po příjezdu se Luciani pustil do práce. Ignoroval všechny pozvánky na různé společenské večírky a recepce. Naopak vykonal návštěvy v místním semináři, v ženské věznici a mužské káznici. Odmítl jachtu, kterou měli tradičně benátští patriarchové k dispozici. Pro svou přepravu využíval veřejné lodní přepravy. V případě neodkladné či nečekané záležitosti požádal o přepravu hasiče či policisty. Pro pohyb po pevnině využíval kola.

Lucianiho zásadou bylo, že „skutečným pokladem Církve jsou chudí a slabí, kterým se nemá pomáhat jen příležitostnou dobročinností, ale tak, aby z toho opravdu něco měli“. Chudým často opakoval, že jeho dveře jim jsou vždy otevřené. V jeho předsíni se zanedlouho tísnili ztroskotanci všeho druhu – alkoholici, osamělí lidé, tuláci, bývalí trestanci, ženy, které si jako prostitutky nevydělaly dost na živobytí. O změny se nový biskup nezasazoval jen způsobem svých návštěv v nemocnici. Celá řada monsignorů a kněží, jejichž počínání podle Lucianiho názoru neodpovídalo zásadě, že „skutečným pokladem Církve jsou chudí a slabí…,“ se zčista jasna ocitla přeložena na faře nějakého odlehlého hnízda. Jednomu takovému knězi, který byl zároveň majitelem několika domů, udělil Luciani osobně lekci o sociální spravedlnosti, nad kterou se musel dotyčný zamyslet. Když tento kněz zvýšil nájemné v jednom ze svých domů, zjistil, že nájemník, nezaměstnaný učitel, nemůže zvýšený nájem zaplatit. Pohotově mu poslal výpověď. Když se o tom Luciani dověděl, pozval si kněze na pohovor. Ten však jen pokrčil rameny a podivoval se arcibiskupovi, který vyrukoval s Kristovým citátem: „Moje království není z tohoto světa.“ Kněz dál nutil učitele a jeho rodinu, aby se vystěhovali. Luciani bez váhání vypsal šek na 3 miliony lir, který rodině umožnil bydlet v penzionu, dokud si nenašla nové obydlí. Učitel si pořídil fotokopii šeku, která ještě dnes visí zarámována v jeho obývacím pokoji. Když v průmyslových čtvrtích vypukly stávky a násilné demonstrace, zapřísahal Luciani podnikatele i dělníky, aby si vzájemně vyšli vstříc. Roku 1971 papež Pavel VI. vyslal Lucianiho na světovou biskupskou synodu. Tématy zasedání byla kněžská služba a spravedlnost ve světě. Luciani mimo jiné řekl: 14

„Jako model konkrétní pomoci pro chudé země navrhuji, aby se bohaté církve samy zdanily a jedno procento svých příjmů odvedly Vatikánské organizaci pro pomoc. Toto jedno procento by se mělo nazývat bratrský podíl a nemělo by být dobročinnou almužnou, ale něčím, co jsme dlužni pro vyrovnání nespravedlností, které páchá naše konzumní společnost vůči rozvojovým zemím, a nápravou sociálního hříchu, kterého bychom si všichni měli být vědomi.“ Pavel VI. si Lucianiho tolik vážil, že při jedné audienci, kterou poskytl benátskému knězi Mario Ferearese, neméně než třikrát prohlásil: „Řekněte benátským kněžím, aby svého patriarchu milovali, protože je to dobrý, svatý, moudrý a vzdělaný muž.“

Láska k postiženým Luciani také trpělivě a neustále bojoval s velmi rozšířeným odmítavým postojem k duševně a tělesně postiženým lidem. O těchto lidech nechtěli nic vědět nejen starosta a městská správa, ale i někteří z jeho kněží měli podobné předsudky. Když se chystal v kostele svatého Pia v Margheře udělit velké skupině postižených dětí první svaté přijímání, přišla za ním delegace protestujících kněží, podle kterých zacházel příliš daleko. „Tato stvoření nejsou schopna pochopit svaté přijímání.“ Na Lucianiho osobní příkaz se tohoto obřadu kněží zúčastnili. Po mši svaté vzal arcibiskup do náruče malé postižené děvčátko. Farnost přihlížela s bezdechým mlčením. „Víš, koho jsi dnes přijala?“ ptal se děvčátka. „Ano, Ježíše.“ „A máš radost?“ „Moc.“ Luciani se pomalu obrátil k protestujícím kněžím: „Vidíte, oni jsou lepší než my dospělí.“ Když centrum Dona Orione pro postižené v Chirignago nemělo dostatek peněz na nákup učebnic, Luciani velmi názorně ukázal, co myslí svou zásadou „chudé Církve pro chudé“. V postní době r. 1976 udělil svým farářům a kurátorům církevního majetku povolení a naléhavou radu, aby prodali zlato, klenoty a cenné předměty. Výtěžek měl připadnout centru pro postižené. Oznámil, že zamýšlí prodat kříž posázený drahokamy a zlatý řetěz, který Luciani dostal darem od papeže Jana XXIII. při svém jmenování biskupem. Hodlal prodat také cenný náprsní kříž se zlatým řetězem a prsten od papeže Jana tomu, kdo nabídne nejvíc. „Měřeno tím, kolik peněz to vynese, je to velmi málo, ale snad je to přece jen něco, jestliže to přispěje k tomu, aby lidé pochopili, že skutečným pokladem Církve, jak řekl svatý Vavřinec, jsou chudí a slabí, kterým nelze pomoci příležitostnými almužnami, ale jen tím, když se jim postupně dopomůže k takové životní úrovni a takovému stupni kultury, na jaké mají právo.“ Reakce byla rozporuplná. Někteří z benátských kněží lpěli na vzácných skvostech, které opatrovali ve svých kostelích. Prudké kritiky se Luciani dočkal také ze strany některých tradicionalistů, kteří příliš neradi zapomínali na ukázky nádhery a moci, spojené s titulem benátský patriarcha. Luciani, který usiloval o život ve smyslu podstatných, věčných pravd Evangelia, přijal ve své kanceláři delegaci takových občanů. Poté, co je vyslechl, řekl: „Jsem především jeden z biskupů, jeden z pastýřů, jehož nejpřednější povinností je šířit radostné poselství a starat se o bezpečnost svých oveček. Mohu zde v Benátkách opakovat jen to, co jsem říkal v Canale, v Bellunu a ve Vittorio Veneto.“ Papežem Janem Pavlem I. V roce 1978 zemřel papež Pavel VI. Volby nového papeže se v Římě zúčastnil i Luciani, který byl v roce 1974 jmenován kardinálem. Již první den hlasování dostal 99 ze 111 hlasů a byl zvolen papežem. Zvolil si jméno Jan Pavel I. na počest svých dvou předchůdců – Jana XXIII. a Pavla VI. Luciani si i jako papež zachoval skromnost, pokoru a chudobu. Tradiční korunovací rituál, který trvá několik hodin, zredukoval na prostou mši svatou. Žádná nosítka s přenosným trůnem pro papeže, žádná tiara posázená drahými kameny, žádná pštrosí pera. Nový velekněz se nenechal přinést na nosítkách, ale vešel svým klidným krokem. Místo monarchy přišel pastýř. A zdá se, že to pochopili i prostí věřící. Ti byli okouzleni jeho skromností a pokorou. Jeho promluvy nebyly promluvami moralizujícího profesora, ale srozumitelná poselství plná radosti z Boha. Zrušil používání majestátního plurálu My v papežských proslovech a dokumentech. „Uchopil Církev za ruku a vydal se s ní na dlouhou cestu zpátky k poselství Evangelia.“ 15

Předčasná smrt Jeho pontifikát však již po 33 dnech ukončila smrt. 29. září 1978 ráno byl nalezen mrtev ve své posteli. Jako příčina smrti bylo stanoveno srdeční selhání. Jelikož však bylo tělo záhy nabalzamováno a nebyla provedena pitva, objevilo se mnoho dalších různých vysvětlení nenadálé smrti papeže. Mnoho stránek také bylo popsáno úvahami o tom, jak by vypadala Církev, pokud by byl pontifikát Jana Pavla I. delší. V každém případě však pro nás Jan Pavel I. zůstává zářným příkladem skromnosti, pokory, lásky k chudým. A spekulace o jeho úmrtí by nás neměly odvést od jeho morálního dědictví. Nejdůležitější pro nás je jeho příkladný život. Jako Pána Ježíše přibili farizeové na kříž před 2000 lety, tak dnes se snaží nepřátelé Boží papeže, biskupa nebo kněze odstranit, jestliže je dobrý. Byla by jistě velká škoda, kdybychom zapomněli na jeho zásadu „chudé Církve pro chudé“ a na praktické příklady, kterými tuto zásadu naplňoval. Zahájen proces blahořečení papeže Jana Pavla I. Diecézní proces, který by měl vyústit v blahořečení Jana Pavla I., byl zahájen slavnostní mší svatou 23.11. 2003 v italském Bellunu. Do roku 2008 byly shromážděny doklady o jeho svatosti a zázracích na jeho přímluvu.

Obnovení vyšetřování smrti papeže Jana Pavla I. V r. 1994 bylo obnoveno vyšetřování příčin smrti papeže Jana Pavla I, jak o tom podává zprávu následující článek.

Papež Jan Pavel I. byl přece jen zavražděn? ● Smrtící injekce? ● Státní zástupce obnoví vyšetřování Řím - Vyšetřování příčin smrti papeže Jana Pavla I., který náhle zesnul 29. září 1978 po pouhých třiatřiceti dnech pontifikátu, obnovila v těchto dnech italská justice. Jak informuje milánský list Corriere della Sera, chce prokuratura spolu s vyšetřujícím soudcem Rosariem Priorem nalézt definitivní odpověď na otázku, již si znalci vatikánských poměrů kladou již 16 let a která zní: Skonal náměstek Boží na zemi, občanským jménem Albino Luciani, přirozenou smrtí, nebo byl zavražděn? Důvodů pro podobné podezření je mnoho: podle oficiální verze podlehl Jan Pavel I. následkům srdečního infarktu. S tímto konstatováním však od samého začátku nesouhlasil jeho osobní lékař Antonio da Ros a požadoval, aby byla provedena pitva. Tu však vysoké církevní kruhy nechtěly povolit. Rozšířily zprávu, že Svatý otec skonal kolem 5:30 hodin ráno na svém loži a tam ho našel páter Magge až tehdy, kdy bylo pozdě na jakýkoli lékařský zákrok. Teprve v roce 1988 vatikánský mluvčí přiznal, že ostatky zesnulého objevila řádová sestra Vincenza Taffarelová. Jak s odvoláním na výsledky šetření kriminologa Franca Ferracutiho nyní uvedl benátský deník Gazzettino di Venezia, nalezla na podlaze papežovy ložnice prázdnou injekční ampulku. Senzační nález opatrovala jako vzácnou relikvii, později ho však věnovala představené kláštera, v němž trávila podzim života. Z jejích rukou putovala ampule do New Yorku, kde je sídlo tohoto řeholního řádu. Jeho nejvyšší představená ji předala k chemické analýze, která prokázala, že původně obsahovala silný prostředek pro povzbuzení srdce. „Z toho vyplývá,“ konstatoval v pondělí list Hamburger Abendblatt, „že zatím nezjištěná osoba vstříkla papežovi povzbuzující prostředek či tak chtěla učinit.“ V této souvislosti připomíná slova kriminologa Ferracutiho, že Jan Pavel I. zemřel právě po injekci: „Je sice možné, že preparát mu byl podán, aby zmírnil následky infarktu, současně však není vyloučeno, že byl příliš silný a přivodil smrt!“ Pozoruhodné je, že krátce poté, co s touto hypotézou vystoupil, zahynul v roce 1992 Franco Ferracuti za dosud neobjasněných okolností. Byl záměrně umlčen, aby nemohl odhalit skutečné příčiny smrti Svatého otce? Vše totiž nasvědčuje tomu, že zájem na odstranění Jana Pavla I. měli milánští finančníci, kteří úzce spolupracovali s italskými zločineckými syndikáty. Právě s mafií provedli v roce 1978 peněžník Michele Sindona a ředitel římské Banco Ambrosiano Roberto Calvi na úkor drobných střádalů řadu nelegálních devizových operací, které jim vynesly zisk ve výši několika miliard dolarů. Do aféry byl zapleten i šéf Vatikánské banky biskup Paul Marcinkus, jenž zasedal v dozorčí radě Calvim založeného peněžního ústavu Cisalpine Overseas Bank. Když byly protizákonné transakce odhaleny, přiznal Vatikán svůj podíl viny a nabídl klientům zbankrotované banky Ambrosiano odškodné ve výši 120 milionů dolarů. Zesnulý papež Jan Pavel I. Roberto Calvi byl nalezen v roce 1982 oběšen na pilíři 16

Blackfriar’s Bridge v Londýně. Scotland Yard vyslovil pochybnosti, že by šlo o sebevraždu. O čtyři roky později zemřel ve vězeňské cele Michele Sindona - otrávil se jedem, který mu byl podán v šálku espressa. Na biskupa Marcinka byl roku 1990 vydán zatykač, ten se však trestnímu stíhání vyhnul útěkem a pobývá prý někde v Arizoně: buď lpí na jeho rukou krev, nebo se tam skrývá ze strachu o vlastní život. Připravil Herbert KRATZER, Zdroj: Expres ze dne 4. 10. 1994 „Příliš je drahá v očích Páně smrt těch, kdo jsou mu oddáni.“ Žalm č. 115, verš 15

Vzpomínky na Jana Pavla I. Biskup s hráběmi Blízko domu, kde byl biskup Luciani hostem, pokosil venkovan trávu a nechal ji sušit na slunci. Znenadání se nad horou Pelmo objevila černá mračna, a bylo slyšet příval deště padající na nedaleký jehličnatý les. Luciani si toho všiml a pravil: „Pojďme tomu muži pomoci shrabat seno, než přijde déšť.“ A dodal: „Kolikrát jsem s tím pomáhal mamince; vídal jsem úsilí a smutek, když byla zmařena práce, její námaha a naděje.“

Pozorná láska V nedalekém domě žila osamělá starší paní. Brzy ráno vstávala, nakrmila slepice, králíky, zametla dvorek a pak pečovala o svou zahradu. Cestou kolem ji biskup Luciani pozdravil, zeptal se, jak se vyspala a co má ten den na práci. Jednoho dne, při návratu z procházky spatřil před jejím domem stůl pokrytý bílým, čerstvě vypraným ubrusem, na němž stála sklenice. Žena chtěla nabídnout Lucianimu domácí šťávu z lesních plodů, které sama nasbírala. Biskup jí šťávu pochválil a ona mu darovala malou láhev. Jednoho dne si všiml, že dveře na terasu jsou zavřeny… upozornil jednu z řeholních sester a ta se vrátila s tím, že paní zůstala ležet v posteli, protože se necítila dobře. Luciani tedy dal vědět jejím příbuzným a sestrám přikázal, aby jí denně, než se vyléčí, nosily ráno studené mléko a k obědu i k večeři jídlo i s polévkou, a aby jí dělaly společnost.

Jaký byl papež „Všichni obdivovali způsob práce papeže Lucianiho. Jeho schopnost vyhmátnout to, co je na problému podstatné a učinit rychlá a pevná rozhodnutí. Žasli nad tím, jak dobře zvládal své úkoly. Ukazovalo se, že je to muž, který se rozhoduje a za svými rozhodnutími stojí. Nepodvoloval se nátlaku. Podle mé osobní zkušenosti byla tato schopnost držet se pevně stanoveného kurzu zvlášť pozoruhodnou vlastností Albina Luciani.“ Monsignor Ausilio Da Rif, kapitulní děkan katedrály v Belluno

Jeho rozum „Jeho rozum byl silný, tvrdý a ostrý jako diamant. To bylo pravé tajemství jeho síly. Měl schopnost problém pochopit a hned se dostat k tomu podstatnému. Nešlo ho obelstít. Zatímco celý svět tleskal usměvavému papeži, já jsem čekal na okamžik, kdy ,ukáže své drápy‘. Od něj se dalo čekat nesmírně mnoho.“ Roberto Busa, SJ, spolužák ze semináře, 97 let

O papeži Luciani – připisováno Matce Tereze „Papež Jan Pavel I. byl tím nejkrásnějším darem Božím, slunečním paprskem Boží lásky, zářící do temnoty světa. Je jako naděje z věčného štěstí, žhnoucí plamen Boží lásky. Je důkazem, že Bůh vždy miloval svět, a důkazem pro Církev, že Ježíš Kristus je stále s ní, že je v Církvi stále živý. Pro chudé a sociálně ukřivděné lidi Jan Pavel I. představuje naději. Naši lidé v Indii ho též považují za svého otce. Někteří hinduisté, když ho poznali, řekli: ,Tento papež je tím pravým papežem v srdci Matky Terezy, plný lásky k chudým.‘ Jeho smrt je záhadou, kterou musíme přijmout, zde není lidské objasnění a vysvětlení. Jeho krátká cesta papeže podala důkaz o vitalitě a životaschopnosti Církve.“ Zdroj: http://www.papaluciani.com/eng/press/italiana.htm 17

3. Služba chudým má přednost přede vším (svatý Vincenc z Pauly) (Epist. 2546: Correspondance, Entretiens, Documents, ed. P. Coste, Paris 1920-1925, passim) Chudé nemáme posuzovat podle toho, jak jsou oblečeni a upraveni navenek, ani podle toho, jakou se zdají mít duševní úroveň, neboť často mají způsoby drsné a neohrabané. Ale budete-li se dívat na chudé ve světle víry, poznáte, že zastupují Syna Božího, neboť on si zvolil chudobu. Když trpěl, téměř ztratil lidskou podobu, a pohané ho pokládali za blázna a pro židy byl pohoršením. Ale právě tím vším ukázal, že je hlasatelem radostné zvěsti chudým. „Poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst (Evangelium).“ I my tak máme smýšlet a stávat se Kristu podobnými v jednání, to znamená starat se o chudé, těšit je, pomáhat jim, svěřovat je Bohu modlitbou. Kristus se chtěl narodit chudý, vybral si za učedníky chudé a sám se stal služebníkem chudých, měl účast na jejich postavení a prohlásil přímo, že cokoli by se vykonalo chudým dobrého nebo zlého, bude posuzovat tak, jako by se to vykonalo jemu. A když Bůh miluje chudé, miluje i ty, kdo je mají rádi. Neboť když někdo někoho miluje, zahrnuje láskou i jeho přátele a služebníky. Proto i my doufáme, že nás bude Bůh milovat kvůli chudým. Navštěvujme je tedy, snažme se chápat chudé a ubohé a prožívejme s nimi jejich bolesti, abychom smýšleli jako Apoštol, když říká: „Pro všechny jsem se stal vším.“ Snažme se proto s pochopením pro starosti a bídu bližních prosit Boha, aby nám dal pravého ducha milosrdenství a slitování, aby jím naplnil naše srdce a aby ducha milosrdenství v nás uchoval. Služba chudým má přednost přede vším a je třeba ji konat bezodkladně. Je-li tedy nutné v době modlitby zanést někomu lék nebo poskytnout pomoc, jděte tam s klidnou myslí a obětujte tu službu Bohu, jako byste byli na modlitbách. Nemusíte se zneklidňovat úzkostí nebo výčitkami svědomí, jestliže pro službu chudým vynecháte modlitbu. Vždyť to není zanedbávání Boha, opustíte-li Boha pro Boha, to znamená, přeruší-li se jedna služba Bohu, aby se pro něj vykonala jiná. A tak zanecháte-li modlitbu, abyste posloužili nějakému chudákovi, vězte, že jste tím prokázali službu Bohu. Vždyť láska je víc než všechna pravidla, a právě k ní má všechno směřovat. Láska je velká paní, a proto se musí dělat to, co ona poručí. Dejme se tedy s novým odhodláním do služby chudým a vyhledávejme zvláště ty nejopuštěnější, neboť právě oni jsou nám dáni, abychom péčí o ně sloužili našemu Pánu a Mistru. Z liturgie hodin ve svátek svatého Vincence z Pauly 27.září

4. Zločin spojený s umělým oplodněním Touha manželů mít děti je naprosto přirozená a krásná. Neustálý rozvoj lékařské vědy dává dnes naději i těm párům, kteří by ještě nedávno ve vlastní biologické děti doufat nemohli. Některé postupy pro překonání neplodnosti však natolik manipulují s lidským životem, že ani sebekrásnější účel (narození dítěte) nemůže omluvit použité prostředky. Etická úskalí techniky umělého oplodnění jsme se pokusili naznačit ve 2. čísle našeho Občasníku (červenec 2008) v článku „Kříž neplodnosti“. V tomto čísle Občasníku přinášíme další dva příspěvky k této problematice. První z nich shrnuje mnoho stinných stránek „výroby dětí“ pomocí umělého oplodnění. Druhý se snaží o pohled na tuto problematiku ve světle dokumentu Kongregace pro nauku víry s názvem Dignitas personae.

1/ Tragédie výroby dětí V čem tkví nemorálnost asistované reprodukce Většina naší společnosti ví, že umělý potrat je vážné zlo. Roste počet lidí, kteří si stále jasněji uvědomují, že umělým potratem je pošlapáváno základní lidské právo na život a zraňováno mateřství. Fakt, že je ve světě každou minutu zabito 76 počatých dětí, bezbranných a nevinných, a že je ublíženo stejně tolika matkám, nenechá snad nikoho v klidu. Na druhou stranu se u nás stále více zabydluje názor, že umělé oplozování či, jak se častěji uvádí, asistovaná reprodukce, je něco přijatelného, ba dobrého, a že by to stát měl podporovat. Vždyť mít vlastní dítě je přirozenou touhou téměř všech manželů a velikým dobrem pro rodinu i společnost. Není tedy napomáhání neplodným manželským párům dosáhnout kýženého dítěte 18

také dobrem? Nejedná se tváří v tvář velké bolesti bezdětných o skutek milosrdenství? Člověk by řekl, že ano, a média nás o tom přesvědčují skoro jednohlasně. Ale, má to ALE… Co je skutečnou pomocí Je potřeba rozlišovat, co je skutečnou pomocí a co se za pomoc jen vydává. Skutečnou pomocí je nezištná lidská podpora, soucítění a povzbuzení. Pomáhat lze též pravou léčbou neplodnosti, která spočívá v důkladném diagnostikování a překonávání příčin bránících početí. Kromě toho u věřících je pravou pomocí též modlitba. Příklad mnoha biblických neplodných manželství, na která Bůh shlédl a požehnal jim, stejně jako vlastní zkušenost s vyslyšením různých proseb, dokládají fakt, že u Boha není nic nemožného. Je nespočet případů, kdy manželé počali dítě z manželského spojení, přestože lékaři tuto možnost vyloučili. Na druhou stranu umělé oplození prováděné v centrech asistované reprodukce není léčbou neplodnosti a není ani skutečnou pomocí, neboť je samo o sobě zlé. Je to tragédie, která se skládá ze série mravně těžce závadných skutků včetně manipulace lidskými osobami a zabíjení bezbranných a nevinných lidských bytostí. Nemorálnost umělého oplozování spočívá v tom, že je v tomto procesu mnohonásobně porušován přirozený řád a přirozený účel jednání a osob. Podívejme se na to zblízka. Nepřirozené získávání gamet Proces umělého oplození začíná nepřirozeným získáváním lidských gamet (vajíčka a spermie). Ženě se ve vysoké míře aplikují hormony pro povzbuzení vaječníků, aby krátkodobě vyprodukovaly velký počet vajíček. Ta se pak invazivním způsobem odebírají. Uvedené úkony mohou vážně ohrozit zdraví ženy a při tom pro ně není mravný důvod. Z toho plyne, že sama hormonální stimulace a chirurgický odběr vajíček pro umělé oplození jsou mravně nepřijatelné. Podobně u muže dochází v naprosté většině případů k zisku semene masturbací. Ta je sama o sobě vnitřně nezřízeným skutkem, Mít vlastní dítě je přirozenou jelikož dochází k aktivaci mužské sexuality mimo manželské spojení, ke touhou téměř všech manželů kterému je sexualita přirozeně zaměřena. Orgasmus v tomto případě není a velikým dobrem pro rodinu i společnost. Není tedy tělesným vyjádřením a naplněním manželské lásky a je tedy dobrovolným asistovaná reprodukce úkonem mimo sobě vlastní přirozený řád. Morální nepřijatelnost těchto přijatelnou a chvályhodnou úkonů ještě zhoršuje skrytý či otevřený obchod s lidskými gametami. metodou? Člověk by řekl, že Reklamy a inzeráty vybízejí k takzvanému dárcovství pohlavních buněk. ano, a média nás o tom V pozadí je však vždy nějaká forma úplaty – tedy kupčení s lidským přesvědčují skoro tělem, byť jde o nepatrné buňky. jednohlasně. Ale, má to ALE…

Trojí zlo umělého oplození Následuje vlastní umělé oplození. Pracovník reprodukčního centra smíchá zpravidla větší množství získaných vajíček (např. 20) s mužskými spermiemi. Zlo tohoto počínání spočívá ve třech věcech: 1. Oplození vajíček se uskutečňuje mimo láskyplné manželské spojení, to znamená, že noví lidé jsou počati v rozporu s přirozeným řádem a vně přirozeného prostředí svého raného rozvoje. Všechny negativní důsledky tohoto počátečního pobytu vně těla matky nejsou zdaleka probádány. 2. Dítě je tím degradováno na výrobek. Není už plodem manželské lásky, není darem od Boha, ale výsledkem přesného technologického postupu. Tento fakt je umocněn v případě heterologního umělého oplození, kdy vyrobené dítě nemá právo vědět, kdo jsou jeho biologičtí rodičové, a je za nemalou cenu prodáno objednavatelům, případně ještě projde lůnem jiné najaté „matky“. 3. Zaměstnanci reprodukčních center, kteří kultivují a mísí pohlavní buňky, se stavějí na místo Boha. Oni rozhodují, které lidské zárodečné buňky použijí. V případě bank na spermata a registru „dárkyň“ jsou schopni vyrobit člověka podle přání a na míru. Též rozhodují o tom, které z počatých dětí je kvalitní a které nekvalitní; které se použije pro vnesení do dělohy a co se udělá s těmi, které se nepoužijí. Bohorovné jednání pracovníků reprodukčních center je zvlášť očividné u postupu nazvaném intracytoplazmatická injekce spermie. Při něm se jediná mužská spermie injekcí vpravuje do ženského vajíčka a prolamuje se tak přirozená bariéra mezi konkrétními pohlavními buňkami. Smíchávači a spojovači lidských gamet tak získávají vládu nad druhými lidmi a nad jejich identitou. V jisté míře určují jejich genetickou podobu, provádějí s nimi eugenický výběr a rozhodují o jejich životě a smrti. To vše je neetické a nepřípustné. 19

Selekce lidských bytostí

Tím dospíváme k vrcholu tragédie asistované reprodukce. Po vzniku lidských zygot v laboratoři a jejich růstu do stadia několikadenního embrya se provádí selekce lidských bytostí. Současná praxe je totiž taková, že se pro přenos do dělohy použijí zpravidla dvě nebo tři vyrobené děti, aby se zvýšila pravděpodobnost nidace (uchycení dětí v matčině děloze). Ostatní se dílem likvidují, zvláště vykazují-li nějakou „vadu“, případně se použijí pro další pokusy, které končí jejich smrtí. To znamená, že případné narození jednoho uměle počatého dítěte je vykoupeno smrtí několika jeho sourozenců. Při selekci lidských embryí jde o přímý útok proti nevinným a bezbranným lidským jedincům, což je nepřípustné porušení přirozeného práva na život a tedy těžce nemorální jednání. Dílem se lidská embrya zmrazují v tekutém dusíku (kryokonzervace), aby se uchovala pro eventuální další použití. V tomto případě je narušena tělesná integrita rozvíjejícího se člověka. Vysoké procento lidských embryí zmrazení a rozmrazení nepřežije, další mohou být poškozena. Samotný stav zmrazení je nepřirozený a odporuje lidské důstojnosti. Dnes je v mrazácích mnoho tisíců odložených a opuštěných lidských bytostí. Vzniká tak situace fakticky nenapravitelné nespravedlnosti. Redukce plodů

Posledním velkým zlem umělého oplozování je pozdější zabíjení počatých dětí. To se děje jednak při eufemicky (zjemněle) nazvané redukci plodů. V případě, že se v děloze ujmou obě, resp. všechna tři vložená embrya, nabízí se ženě odstranění těch, co jsou „navíc“. V případě jejího souhlasu se „nadbytečné“ lidské plody kolem 11. týdne těhotenství zabijí injekcí chloridu draselného. Stejně tak se někdy zmrazená lidská embrya hromadně likvidují, když jsou mrazící zásobníky plné a je zapotřebí udělat místo pro jiné.

Děti v mrazících zásobnících zmražené na teplotu -195 º C

Jde o život a důstojnost každého člověka, ne jen některých Mým záměrem není kohokoli soudit. V souvislosti s nedávným oceněním lékaře Roberta Edwardse Nobelovou cenou (za spolupráci na výzkumu metody umělého oplodnění) je však nutné poukázat na veliké a mnohonásobné zlo umělého oplozování. A hlavně je třeba s touto zlou

praxí hned přestat. Dovoluji si proto povzbudit bezdětné manželské páry, aby hledaly a volily jiné mravně nezávadné cesty ze své bolestné situace. Apeluji na pracovníky center asistované reprodukce, aby ukončili těžce nemorální výrobu dětí. Též vyzývám státníky a zákonodárce, aby tomuto znevažování lidského života a lidské důstojnosti účinně bránili a aby opět uvedli lidský život pod ochranu zákona. K poznání zla umělého oplozování může každý dospět vlastní rozumovou úvahou. Nikdo tedy nemá výmluvu. Jde přece o život a důstojnost člověka. A to každého, ne jenom některých. fr. Pavel M. Mayer OP Zdroj: RC Monitor, roč. VII, č. 35 z 12.12.2010, s. 12 –13, http://res.claritatis.cz/download/MONITOR-2010-35.pdf

2/ Umělé oplodnění ve světle dokumentu Dignitas personae (Důstojnost osoby) Každému, kdo by se rád dozvěděl přesné argumenty a postoje Církve k problematice umělého oplodnění, nelze než doporučit dokument Kongregace pro nauku víry Dignitas personae (2008), který navazuje a aktualizuje instrukci Donum vitae (1987). Z tohoto dokumentu si připomeňme základní rozlišovací kritéria pro posouzení metod léčby neplodnosti: „Pokud se týká léčení neplodnosti musí nové techniky respektovat tři základní dobra: A) právo na život a fyzickou integritu každé lidské bytosti od početí až do přirozené smrti; B) jednotu manželství, jež s sebou nese také oboustranné respektování jejich práva stát se otcem a matkou, a to jen výhradně prostřednictvím toho druhého; C) specificky lidské hodnoty sexuality vyžadují, aby početí lidské osoby bylo plodem manželského úkonu, který je specifickým projevem vzájemné lásky mezi manžely. Techniky, které se prezentují jako pomocný prostředek plození, se nemají odmítat jen proto, že jsou umělé. Samy o sobě svědčí o možnostech lékařského umění. Z morálního hlediska je ovšem třeba je

20

hodnotit ve vztahu k důstojnosti lidské osoby, které bylo Bohem dáno vznešené povolání darovat lásku a život.“ Církev nezakazuje, ale naopak podporuje opravdovou léčbu neplodnosti, která umožňuje manželský úkon a vrací mu jeho plodnost. Vyzývá k výzkumu v oblasti prevence neplodnosti a k zavedení vhodných legislativních opatření, které by usnadnily manželům, kterým nepomohla léčba, adopci opuštěného dítěte. K čemu vede porušování stanovených dober Je zřejmé, že oplodnění ve zkumavce není v souladu s výše uvedenými body A, B, C. Kromě dobra C) se nelze vyhnout bolestnému porušování dobra A). Protože celá procedura je značně nákladná, ve zkumavce, přesněji řečeno na Petriho misce, je oplodněno více vajíček. Tedy vzniká několik embryí, několik jedinečných lidských bytostí, které mají právo na život a stejnou lidskou důstojnost jako kdokoliv z nás. Tato důstojnost je však těžce porušována. „Potrat a usmrcení Jedním z velkých problémů je zejména otázka co s „přebytečnými“ embryi. nemluvněte jsou V současné době se zmrazují (tzv. kryokonzervace) a uchovávají v mrazících hanebné zločiny.“ (II. Vatikánský koncil, boxech. Při teplotě - 195 stupňů Celsia čekají tyto lidské bytosti v nejistotě, zda Gaudium et spes 51) budou moci svůj život prožít. Ještě v tom nejlepším možném případě si je maminka nechá za několik let vnést do dělohy. Ale co když rodiče už žádné další děti chtít nebudou? A jistě ani pro rodiče, zejména pro ty, kteří se utekli k metodě umělého oplodnění jako k poslední záchraně, není příjemná otázka z centra asistované reprodukce: „Máme tady již několik let Vaše embrya. Co s nimi hodláte udělat?“ Rodiče pak stojí před těžkou volbou. Ujmou se svých dětí a maminka je donosí? Nebo je darují a jejich děti se pak narodí neznámému páru? Asi se nelze divit tomu, že některým maminkám tato volba způsobuje vážné psychické problémy. Málokomu je lhostejné, že na ulici může potkat „vlastní dítě u cizích lidí“. Nebo děti nechají zlikvidovat? Nebo je dají k dispozici k lékařskému výzkumu? Dobro C) se možná může zdát na první pohled příliš vznešené pro ty, kteří marně a zoufale touží po dítěti. Oddělení oplodnění od manželského úkonu však otevírá opravdu široké možnosti manipulace s lidským životem. V případě, že manžel nemá dostatečně zdravé spermie nebo manželka nemá dostatečně zdravá vajíčka, mohou je darovat anonymní dárci. Zcela vědomě se tak vytváří situace, kdy dítě, které se narodí manželům, je po genetické stránce „jejich“ jenom částečně (nebo dokonce vůbec). Umělé oplodnění také umožňuje, že dítě se nemusí narodit manželům. Technicky není problém, aby embryo bylo zavedeno do dělohy v podstatě jakékoliv ženy. Pokud má zdravá vajíčka, může být dítě dokonce její. Často má žena na výběr určité charakteristiky (výška, barva očí, barva vlasů …) anonymního dárce spermií. Další možností, která je např. v USA běžně využívána, je tzv. „propůjčení dělohy“. Při tomto obchodě manželé zaplatí jiné ženě za to, že jim ve své děloze odnosí a porodí jejich dítě. Naprosto přirozeně se pak stává, že žena, ve které se dítě vyvíjí, nakonec nechce dítě po porodu „vrátit“. Soud však v takových případech rozhodl, že na dítě mají větší právo jeho genetičtí rodiče.1 Kanadou nedávno otřásl případ, kdy genetičtí rodiče zjistili, že jejich dítě v „pronajaté děloze“ může být postiženo Downovým syndromem. Nutili ženu, která dítě nosila, k potratu. Ta nakonec nátlaku podlehla.2 K problematice „propůjčení dělohy“ dodejme, že někteří obchodníci pochopili, že je zajímavé přesunout „výrobu dětí“ do chudých zemí, ve kterých jsou „ženské stroje“ na donošení a porození cizích dětí ochotny pracovat za mnohem nižší odměnu.3 Je potřeba si uvědomit, že umělé oplodnění neplodnost neléčí, ale pomocí vyspělé technologie pouze umožňuje „vyrobit“ dítě. Ale ani tato „výroba“ není vždy automaticky úspěšná. V průměru se uvádí úspěšnost 25% až 35% na přenos Protestní billboard proti umělému embrya4 do dělohy a někdy se nepodaří otěhotnět nebo dítě oplodnění před polskou klinikou donosit ani po mnoha přenosech. Sama procedura je náročná Medicor.(více www.contrainvitro.pl) zejména pro ženy, a to nejen finančně a psychicky. V této 1 2 3 4

http://www.sanquis.cz/index2.php?linkID=txt221 Kanada: Náhradní matka nucena usmrtit postižené dítě, 12.10.2010,http://www.prolife.cz/?a=71&id=1272 Indie:Vlastní dítě bez obtížného těhotenství,24.8.2010, http://www.prolife.cz/?a=71&id=1226 http://www.anamneza.cz/moduly/clanek.php3?id=664&sekce=23

21

souvislosti se nejčastěji mluví o Hyperstimulačním syndromu, tj. o bouřlivé reakci vaječníků na hormonální povzbuzení. Odborníci upozorňují, že zdaleka nejsou známa všechna nebezpečí, která dětem ze zkumavky hrozí. Některé nové studie naznačují, že je u nich větší riziko různých deformit nebo srdečních problémů.5 Výše uvedené příklady částečně ilustrují praktické dopady porušování etických principů vyjádřených v dokumentu Dignitas personae. I když mnohé z těchto příkladů se netýkají věrných a milujících manželů, kteří si přejí stát se rodiči výhradně prostřednictvím toho druhého, stále zůstává problém, že metoda umělého oplodnění vede k tomu, že důstojnost jejich lidství a lidství jejich dětí je těžce porušována. A zlo nikdy nemůže být cestou k dobru. Počet zabitých lidských bytostí během pokusů „vyrobit“ jedno narozené dítě je veliký. Odhaduje se, že pouze 7,5% z počatých embryí se skutečně narodí, čili 92,5% jich zemře.6 V USA je ročně zlikvidováno 170 – 200 000 zmražených embryí. Možné cesty Ale ani pár, který v souhlase s učením Církve odmítá umělé oplodnění, se nemusí smiřovat s životem bez dětí. V první řadě je třeba neplodnost opravdu léčit. Novou nadějí by v tomto směru mohla být metoda NaProTechnologie, umělému oplodnění!!! která se již dostala na blízké Slovensko.7 Další možností je náhradní rodinná péče (adopce nebo pěstounská péče). Ve srovnání s umělým oplodněním se nabízí otázka, proč zabíjet děti, když je tak mnoho opuštěných dětí bez domova? Manželé by měli zvážit, zda kříž neplodnosti není Boží výzvou, aby nalezli své rodinné štěstí v péči o děti, které postrádají rodinu. Bohužel právě adopce dnes bývá kvůli dostupnosti umělému oplodnění uvažována až jako nejkrajnější možnost. Na internetových fórech adoptivních rodičů lze číst povzdechy žen, proč dříve nevolily cestu adopce a že jim umělé oplodnění pouze poškodilo zdraví a odsálo rodinné finance. Závěr Samozřejmě, snadno se mluví tomu, kdo sám neprožívá utrpení spojené s nenaplněnou touhou po dítěti. Je však dobré myslet vždy v první řadě na děti, jak vyjadřuje Katechismus, paragraf 2378: „Dítě není něco, co se rodičům dluží, ale je to dar. Dítě nemůže být považováno za předmět vlastnictví; za něco, k čemu by vedlo uznání domnělého ,práva na dítě‘. V této oblasti má pouze dítě opravdová práva: „právo být plodem zvláštního úkonu manželské lásky svých rodičů a také právo být respektováno jako osoba od chvíle svého početí“.

Bezdětnost je jistě kříž. Ale rodiče s dětmi by možná ihned dodali, že i s dětmi je kříž. Těžkost kříže bezdětných manželů je však v tom, že touha po dětech a vytvoření rodiny je přirozeně hluboce lidská. Nezapomeňme však, že s každým křížem nám dává Bůh také sílu jej nést. Tuto sílu lze získat v modlitbě, ve svátostech a pokorném hledání Boží vůle ve svém životě. Literatura: Dignitas personae, 2008, český překlad na internetu např. zde http://ktf.cuni.cz/~ovecka/2008-9/Bioetika/DIGNITAS PERSONAE Cesky.doc Donum Vitae, 1987, web.katolik.cz/feeling/library/donum vitae.pdf Katechismus katolické Církve, zejména paragrafy 2374 - 2380

Metoda umělého oplodnění porušuje tato Boží přikázání: I. přikázání (V jednoho Boha věřit budeš) – člověk se staví na místo Boha, což je těžký hřích. Jen Bůh je dárcem života. IV. přikázání (Cti svého otce i svou matku) – dítě se může narodit cizím rodičům, být nošeno v těle nevlastní matky, je ohrožen význam a vážnost rodiny, vztahy mezi rodiči a sourozenci; V. přikázání (Nezabiješ) – metoda je nerozlučně spojena s ničením lidského života, zabíjení nadpočetných dětí jako nepotřebných, smrt dětí po rozmražení, při pokusech, poškozuje se zdraví ženy i dětí; VI. přikázání (Nesesmilníš) – dítě je počato mimo přirozený manželský úkon, mimo manželskou lásku. 5 6 7

French Study: Assisted Reproductive Technology Doubles Risk of Deformity, 14. 1. 2010, LIFESITENEWS.COM http://www.lifesitenews.com/ldn/2010/jun/10061406.html New Study Confirms Overwhelming Death Rate of IVF Human Embryos, 26. 10. 2010, LIFESITENEWS.COM http://www.lifesitenews.com/ldn/2010/oct/10102604.html Občanského sdružení PloDar, http://www.plodar.sk/

22

5. Zachráněné životy Boj o dětský život v koncentračním táboře Příběh Stanisławy Leszczyńské, polské porodní asistentky Příběh Stanisławy Leszczyńské je svědectvím nesmírné důvěry v Boží prozřetelnost i v nejkrajnější situaci a příkladem a povzbuzením pro všechny, kdo usilují o záchranu nenarozeného života, zvláště však pro lékaře, porodníky, zdravotníky…

„Pojďte, požehnaní mého Otce, vládněte královstvím, připraveným pro vás od ustavení světa! Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst; žíznil jsem, a dali jste mi pít; byl jsem pocestný, a přijali jste mě; byl jsem nahý, a oděli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě; byl jsem v žaláři, a přišli jste ke mně.“ Slavná Ježíšova slova z podobenství o posledním soudu (Mt 25,31–46) se vztahují na bezpočet lidí, jejichž jména a skutky jsou známy jen Otci. Mnozí vydali tiché svědectví i v tak nelidských podmínkách, jež panovaly za branami nacistických vyhlazovacích táborů. Velmi známý je příběh svatého Maxmiliána Kolbe, který podstoupil hrdinskou smrt v Osvětimi místo spoluvězně, otce rodiny. Méně se ví o heroismu tisíců obyčejných věřících, kteří umírali pod zločinným Hitlerovým nacionálně socialistickým režimem. Heroismus lékařů-vězňů Osvětim disponovala rozličnými zařízeními a vedle ubytoven pro spaní, kanceláří, kuchyní a latrín měla i marodky, kde byla v otřesných podmínkách poskytována péče nemocným vězňům. Pracovali zde převážně lékaři a sestry, kteří sami byli vězni. Jediným smyslem léčení bylo přivést vězně zpět ke schopnosti pracovat. V případech, kdy vězeň nevykazoval známky snadného vyléčení, byl poslán na smrt. Lékaři často riskovali vlastní život tím, že falšovali dokumentaci, aby pomohli vážně nemocným, kteří by jinak byli posláni do plynové komory, zůstat déle v léčení. Téměř všichni, kdo přežili Osvětim, tam prodělali tyfus – nemoc, která určovala vězně k likvidaci. Díky lékařům, kteří zfalšovali zdravotní karty, však přežili. Mnohé ženy, jež přicházely do Osvětimi, byly těhotné, a proto měl tábor i jakési porodnické oddělení. Vězeňkyně byly určeny do pracovního procesu; jejich děti byly nežádoucí. V porodnici působila i Stanisława Leszczyńska. Život Stanislawy Stanisława Zambrzyska se narodila roku 1896, ve dvaceti letech se vdala za Bronisława Leszczyńského. Měli dva syny a dceru. Roku 1922 dokončila Stanislawa školu pro porodní asistentky a začala pracovat v nejchudších částech města Lodže. V předválečném Polsku se děti většinou rodily doma. Stanisława nachodila mnoho kilometrů denně, aby pomohla rodičkám. Byla jim k dispozici ve dne i v noci. Její děti vzpomínaly, že často pracovala v noci, ale nikdy během dne nespala. Milovala svou práci a nikdy si nestěžovala. Manžel Leszczyńské zahynul při Varšavském povstání roku 1944. Po válce se vrátila do Lodže.Všechny její děti přežily a inspirovány příkladem matky, staly se lékaři. Stanislawa podporovala jejich studium, vydělávala všem na živobytí a obětavě sloužila při porodech. Její syn Dr. Bronislaw Leszczynski v dubnu v roce 1957, kdy Stanislawa odcházela do důchodu, prozradil šokovaným spolupracovníkům a tím i celému Polsku její příběh. Příchod do pekla Stanisława, její dcera i synové byli zatčeni v Lodži 18. 2. 1943. Synové byli posláni do pracovních táborů v Mathausenu a Gusenu, kde pracovali v kamenolomech. Matka i dcera Sylvie dorazily 17.4. 1943 do Osvětimi-Birkenau. Na předloktí jim byla vytetována čísla – 41335 a 41336, byly zbaveny osobních věcí, šatů, ostřihány a vyfasovaly táborový oděv, pruhované kombinézy, zástěru, nějaké spodní prádlo a boty (Sylvie si vzpomíná, že dostala obě boty levé). Oděvy byly plné vší. Stanisława prožila v Osvětimi 2 roky a pracovala jako porodní asistentka ve třech různých blocích. Marodka vypadala všude stejně: 40 m dlouhá dřevěná bouda vytápěná jedinými cihlovými kamny. Tábor byl velmi často zaplaven Osvětimští usmrcení zimou. 5 až 15 cm vody, a proto se neustále šířila úplavice a tyfus. Na 23

marodce byly třípatrové dřevěné postele na každé stěně boudy. Kavalce i slaměné matrace byly plné vší, parazitů, prachu a špíny a na jednom z nich zpravidla spaly až čtyři ženy naráz. Většina žen ležela jen na prknech. Všude žily krysy, jež často okusovaly spícím ženám i novorozencům konečky prstů, ušní boltce nebo nos. Celkem bylo na marodce průměrně 1000 až 1200 žen a nejméně 12 jich každý den zemřelo. Nelidské podmínky Stanisława vzpomíná: „V zimě, kdy byly velmi nízké teploty, se na stropě utvořily rampouchy, jeden vedle druhého. Večer, když se svítilo, krásně zářily, vypadaly jako velký křišťálový lustr. Ale pod těmito rampouchy spali lidé a ženy přiváděly na svět děti.“ Cihlová kamna sloužila jako místo porodů, protože nic jiného nebylo k dispozici. Kamna byla v provozu jen několikrát za rok. Třicet kavalců nejblíže kamnům bylo vyhrazeno pro rodičky. „V těchto podmínkách byl úděl všech rodících žen zoufalý; extrémně těžké byly pracovní podmínky porodní asistentky. Nebyla k dispozici antiseptika, obvazy ani léčiva – s výjimkou malého přídělu aspirinu,“ popisuje paní Leszczyńska situaci. Základem stravy byla dušená zelenina, většinou shnilá. Zpočátku musela svou práci zvládnout sama, s občasnou pomocí své mladé dcery. „Němečtí táboroví lékaři – Rohde, König a Mengele – by samozřejmě nemohli ,poskvrnit‘ své lékařské povolání tím, že by poskytli pomoc Neněmcům.“ Teprve později jí směly pomáhat uvězněné lékařky. Je důkaz hluboké pokory, Vyhublí muži na třípatrových že Stanisława kladla velmi malý důraz na vlastní pozoruhodné dílo. pryčnách v Osvětimi Vyzdvihovala nasazení a odevzdanost ostatních lékařů a lékařek. Většinu vězňů postihla úplavice. Také tyfus se přehnal táborem. Na nějakou dobu mu podlehla i Stanislawa. Řekla, že „výskyt břišního tyfu byl, pokud možno, kryt táborovým lékařem obvykle tak, že lékař napsal do dokumentace, že pacient měl chřipku. Nemocní tyfem by byli okamžitě posláni do plynu.“ Malé zázraky uprostřed bídy Stanislawa pomohla přijít na svět 3000 dětem. Když jí vrchní lékař tábora a příslušník SS rozkázal vypracovat zprávu o nemocech a úmrtnosti novorozenců a matek, odpověděla, že nezaznamenala jediný případ úmrtí novorozence nebo matky. Lagerarzt byl plný vzteku i závisti. Ani skvěle vybavené německé univerzitní kliniky nedosahovaly takových výsledků. Stanisława to zdůvodňovala tím, že vyzáblé a podvyživené matky a děti nebyly pro baktérie zajímavé. Její spoluvězni však připisují tuto věc přímluvě Matky Boží, ke které se s dětinnou důvěrou utíkala. Vraždění neviňátek Když se blížil porod, musela se už tak vyhladovělá rodička na nějaký čas vzdát svého přídělu chleba, chtěla-li dostat kus prostěradla, z něhož bylo možné vyrobit pleny a oblečení pro dítě. Netřeba dodávat, že nacisté takové věci neposkytovali. Aby toho nebylo málo, v lágru nebyla tekoucí voda. Praní plen bylo riskantní a jelikož se vězněné ženy nemohly volně pohybovat ani v rámci svého bloku, praly je tajně. Novorozenci nedostávali vlastní příděl stravy ani mléka. Záměr byl jediný – aby děti co nejdřív zemřely. Až do května 1943 byli všichni novorozenci z Osvětimi utopeni v sudu a mrtvoly dětí předhozeny potkanům.Vražděním byla pověřena sestra Klara, německá porodní asistentka, uvězněná za totéž – že zabíjela novorozence. Její pomocnicí byla rusovlasá prostitutka Pfani. Po každém porodu matky slyšely charakteristické bublání a stříkání vody, když jejich děti byly vražděny. Situace se poněkud změnila v květnu 1943, tedy měsíc po uvěznění Leszczyńských. Náhoda, nebo důkaz Božího záměru? Novorozené děti árijského vzhledu, s modrýma očima a světlými vlasy, nebyly Klarou utopeny, ale odesílány do převýchovného útulku v městě Naklo, aby byly „odnárodněny“. Poté končily v dětských domovech, ty šťastnější v německých rodinách. „V naději, že v budoucnu by bylo možné najít tyto děti, aby se vrátily ke svým matkám,“ vysvětlila Stanislawa „jsem Děti, které se dočkaly osvobození označovala děti v podpaží tetováním (stejným číslem jako měla tábora 27. ledna 1945. matka) tak, aby to stráže SS nepoznaly. Mnohá matka se 24

utěšovala myšlenkou, že jednou najde své ztracené štěstí.“ Stanislawa Leszczynska v závěru své krátké, ale strašné autobiografie vzpomíná: „Všechny děti se narodily živé, bylo cílem, aby žily.“ Z dětí, jež zůstaly v Osvětimi a podařilo se je například ukrýt, „přežilo sotva 30. Několik set dětí bylo posláno do Nakla. Přes 1500 jich utopily Klara a Pfani. Dalších 1000 jich zemřelo hladem, zimou a nemocemi.“ Tyto údaje zahrnují období od dubna 1943 do osvobození tábora dne 27. ledna 1945. Neohrožená Matka Pokora ženy, jež byla v Osvětimi nazývána prostě Matkou, skryla našemu zraku řadu souvislostí. Musíme se spolehnout na svědectví rodinných příslušníků a spoluvězňů. Syn Bronislaw informoval, že již po nástupu do Osvětimi riskovala paní Leszczyńska trest smrti za to, že zastavila nacistického lékaře, aby mu ukázala průkaz, jež osvědčoval její profesi. Lékař byl její odvahou hluboce pohnut, a proto nakonec svolil, aby na marodce asistovala porodům. Tam se Dítě v koncentračním táboře v Osvětimi. seznámila s výše zmíněnou Klarou, která jí sdělila, že každé narozené dítě bude vykázáno jako mrtvé. Je na Stanislawě, jak to zařídí (tj. jak dítě zabije). Její syn Bronislaw vzpomíná: „Klara mou matku bila, že nedodržuje její instrukce.“ (Děti se rodily živé a Stanislawa je nezabíjela) Dotáhla ji k vrchnímu lékaři. Ten jí dal ultimátum: buď před ním zabije dítě, jako to dělala Klara, nebo půjde sama do plynové komory. Nepatrná, slabá žena, kterou mohl lékař rozšlápnout svou botou, překvapenému lékaři klidně a rozhodně odpověděla: „Ne, nikdy nezabiji dítě.“ (Každý svědomitý lékař dnes má říci: Nepředepíši ženě potratové hormony, nebudu dělat umělé oplodnění, nebudu provádět pokusy s počatými dětmi, neprovedu eutanázii.) Je nepochopitelné, že ji nacisté nezabili. Dokázala vzdorovat i nechvalně proslulému doktoru Mengelemu, který na vězních prováděl pokusy. I on jí nařídil zabíjet novorozence. Odpor se opakoval a brunátný Mengele se zmohl jen na to, že na ni opakovaně zuřivě křičel: „Befehl ist Befehl!“(Rozkaz je rozkaz!) Syn Bronislaw vzpomíná: „Nikdy předtím ani potom proti ní nezvedl svou vražednou ruku. Je to nevysvětlitelné.“ Při jiné příležitosti Mengele vstoupil do porodnice.Viděl Stanislawu plně zaměstnanou porody a řekl jí: „Máti, dnes jste si vydělala spoustu peněz. Musíte si koupit pivo.“ „Jak má člověk chápat tento vtip?“ ptá se její syn. „Mengele nepochybně věděl, že je pro trpící vězně jakoby matka a oni ji opravdu nazývali Matka. Ať vědomě nebo nevědomě, ukazoval na mateřskou lásku a morální sílu, kterou tam Stanislawa ztělesňovala.“ Jedna ze šťastných přeživších, Maria Saloman, nám podává své dojmy ze Stanislawy: „Po celé týdny si neměla možnost lehnout. Někdy si zdřímla na chvíli na peci u pacientů, ale hned vyskočila, když uslyšela zasténat ženu… Když mě poprvé oslovila, věděla jsem, že vše bude v pořádku. Nevím, proč, ale bylo to tak. Mému dítěti se podařilo přežít poslední tři měsíce trvání tábora. Zdálo se, že brzy zemře hladem, protože jsem neměla mléko. Matka Stanislawa nějak našla dvě kojné, Estonku a Rusku. Dodnes nevím, za jakou cenu to udělala. Moje Liza dluží za svůj život Stanislawě. Kdykoliv na ni vzpomenu, derou se mi slzy do očí.“ Stanislawa měla nejen odvahu, ale stejně tolik rozumu. Jeden z přeživších vypráví, jak Matka obstarávala vodu a bylinný nálev, který se používal k mytí dětí. Doktor Josef Nutnost umývat děti v jedné vodě přiměla Stanislawu, že nejdříve poumývala Mengele všechny zdravé děti, potom nemocné, aby se infekce nepřenášela. Kazimiera Bogdańska nebyla schopna kojit svou malou dceru. Stanislawa ji přesvědčila, aby dceři nabízela prázdná prsa, aby mléčné žlázy nepřestaly pracovat. „Matka měla pravdu,“ říká Kazimiera. „Jaké štěstí, že jsem jí věřila! Když jsem po osvobození v lednu 1945 byla přeložena kvůli tyfu do opravdové nemocnice, lékař mi umožnil, abych kojila. Mléko se brzy začalo znovu tvořit. Moje dcera začala přibírat na váze…Tváře jí začaly růžovět…Matčina moudrost a víra zachránily mé dítě.“ Její zbožnost Nade vše vynikala Stanislawina velkou zbožností, která ji udržovala v její službě a kterou se snažila sdílet s ostatními. Marie Saloman svědčí: „Před porodem Matka vždy udělala znamení kříže a obrátila se k Bohu o pomoc. Prosila o pomoc a naději, ale i sílu vytrvat v nelidském úsilí. Pracovala pro nás den co den, noc co noc. Bez chvíle odpočinku, bez vystřídání.“ 25

Jedna z ženských lékařek, Alžbieta Pawlowska, vzpomíná, že Stanislawa zorganizovala modlitby takovým způsobem, aby získala ostatní k účasti. „Sedly jsme si na kavalce. Matka začala nějakou modlitbu a potom jsme zpívaly. Tiše, nebylo to jinak možné, jen chvíli, asi 15 nebo 30 minut. Všechno probíhalo pokojně. Dokázala vytvořit jedinečnou atmosféru. Vzpomínám si na ruské ženy z okolních oddělení, které se přicházely zúčastnit.“ Maria Oyrzynska říká, že jednoho dne pomáhala Stanislawě při porodu. Matka vzala dítě, umyla je, zabalila do papíru a deky a řekla: „Nyní ta nejdůležitější věc - jsme povinny dítě pokřtít.“ Rakve vězňů, kteří se nedožili dne „Byla jsem kmotrou,“ vzpomíná Maria. „Byl to můj první osvobození Osvětimi. kmotřenec. Stanislawa nalila vodu na hlavu dítěte a řekla: ‚Já tě křtím, Adame, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.‘ Jako kmotra jsem brala svou zodpovědnost velmi vážně a starala jsem se o Adama. Vzhledem k podmínkám tábora žil celkem dlouho, celé tři týdny.“ Rostoucí oddanost k polské porodní asistentce Stanislawa zemřela 11. března 1974. K jejímu hrobu se organizují poutě a probíhá proces jejího blahořečení. Několik polských porodních škol nese její jméno. Mnozí lidé svědčí o vyslyšení svých proseb na její přímluvu. „Porodní bába“ z Osvětimi je všem věřícím příkladem dětinné důvěry v Boží pomoc. Zároveň by právem mohla být ochránkyní poctivých lidí, kteří bojují proti vrahům dětí, kteří stejně jako v koncentračních táborech pokračují v masových vraždách nevinných. Tyto vraždy jdou do stamilionů při umělých potratech, umělém oplodnění, falešné antikoncepci, pokusech na embryích. Za tyto vraždy zodpovídají nejen vrahové, ale i politikové, kteří o nich vědí, a organizují je, a nesnaží se ze všech sil životy nevinných dětí zachránit. Pán Ježíš varuje: „Jestliže jste to nevykonali pro jednoho z mých nejmenších, ani pro mne jste to nevykonali. Odejděte, zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly.“ Zdroje: Matthew Anger (Richmond, USA): Midwife at Auschwitz. The UnbelievableStory of Stanislawa Leszczynska, na internetových stránkách http://catholicinsight.com/online/christianjewish/auschwitz.shtml, RC Monitor z 25. 12. 2010, http://www.stanislawa.org/raport/raport_from_auschwitz.pdf, http://www.auschwitz.org.pl/, http://www.zrodlo.krakow.pl/Archiwum/2004/39/14.html

Zářivý příklad dnešního zachraňování dětských životů v ČR Moje kamarádka se vdávala v 80. letech minulého století. Vždy toužila mít velkou rodinu. Už jako sedmnáctiletá přesvědčila své rodiče, aby si adoptovali dítě z dětského domova. Během deseti let se jí narodilo 6 dětí. Poslední dítě přišlo na svět císařským řezem. Bez jejího vědomí jí primář-potratář přitom přestřihl vejcovody. Když se to dozvěděla, byla z toho na pokraji zoufalství. Aby se mohlo narodit 7. dítě, prodělala řadu vyšetření i operativních zákroků. Toužené těhotenství však nepřicházelo. Přestože měla svých 6 zdravých dětí, tuto situaci nesla velmi těžce. Nemohla se s tím smířit. Proto jí manžel doporučil vystudovat teologickou fakultu. Tu úspěšně dokončila, ale touha po dětech zůstávala. S manželem se tedy rozhodli vzít si do pěstounské péče dvojčátka. Potom přibylo ještě třetí „pěstounské“ dítě. Manžel mé kamarádky též vystudoval teologickou fakultu, a protože jim stát nechtěl dát další děti do adopce, založila rodinný Klokánek. Děti mohou přijímat ihned z problémových rodin, nebo i policie může dovést ohrožené dítě. Tato okamžitá pomoc má přednost před ústavem. Když jsem ji naposledy v září tohoto roku navštívila, hemžil se dům malými dětmi od 6 let níže, bylo vidět, že dvě z dětí jsou postižené, ale to rodičům vůbec nevadí. Starší děti byly ve škole. Dnes má 22 dětí. Děti pocházejí většinou ze slabých sociálních poměrů, nejsou výjimkou ani týrané děti. Ale dnes jsou všechny spokojené a šťastné, že mají svou maminku a tatínka, kteří pro ně opravdu dýchají, a sourozence, s kterými si mohou hrát. Vlastní děti mé kamarádky jsou již vysokoškoláci a všichni se mají opravdu rádi. Na závěr bych chtěla dodat, že nejmladší dítě je roční a kamarádka již pobírá starobní důchod. Říká o sobě s humorem, že je důchodkyně na mateřské dovolené. Napsala Helena H., Brno

26

Hodnota člověka přece nespočívá ve funkci jeho svěračů MUDr. Viola Svobodová Ještě jsem neměla dokončený příjem pacienta (v hospici), a už mě žádal o EUTANAZII. Šlo o muže středního věku, velmi vzdělaného, v životě užitečného a úspěšného - a nyní byl ochrnutý od pasu dolů z důvodu slábnutí svalů. Věděl, že onemocnění bude pokračovat, že za čas nebude moci mluvit, polykat, pak možná i dýchat. Měl obavy nejen z utrpení, ale také jak se na něho budeme dívat. Tento člověk potřeboval být ujištěn nejen slovy, ale i naším přístupem k němu, že ho považujeme za plnohodnotného člověka i nyní, když už nemůže tvořit. Mluvili jsme spolu o tom, že jsou ještě hodnoty jiného druhu - například hodnoty prožitkové, ještě může poslouchat hudbu, Dům švýcarské kliniky číst knihy, leccos z toho, na co dříve neměl pro práci čas. A že jsou hodnoty Dignitas. Tam se nechávají ještě hlubší - hodnoty vztahové. A když už nic nemůžeme, můžeme ještě nemocní lidé dobrovolně odpouštět, můžeme ještě milovat. usmrtit eutanázií. Řekla jsem mu, že pro nás má hodnotu člověk jako takový, nezáleží na tom, v jakém stavu se nachází jeho tělo. Protože každý člověk je originál. Ten člověk ve volných chvílích maloval, věděl tedy, co je to originál a jakou mají cenu originály. Často se nám některé nelíbí, některé nepochopíme, ale přesto mají cenu... Teď už byl klidný. Už eutanazii nechtěl. A nakonec vůbec neumíral tak, jak si to v obavách představoval. Jednoho rána se cítil slabý. Zavolali jsme dceru a manželku. Mluvili spolu, rozloučili se a on úplně v klidu, bez známky dušení, skonal. Jsem šťastná, že jsem mohla jeho žádost o eutanazii tak uzavřít. Kdykoli potkám jeho manželku, vděčně vzpomínáme na chvíle, které nás spojily. Stala se z ní velká přítelkyně našeho hospice. Zdroj: MUDr. Marta Munzarová a kol. Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt? Ecce Homo, o.s., 2008 Péče o nemocného v Hospici v Červeném Kostelci

6. Počuli sme slovo Pánovo – 2. část Pokračování z Občasníku č.10, červen 2010 Dnes žijeme v mimoriadnej spleti názorov a teórií o správnom živote. Plníme nimi knihy, rozvádzame ich, rozpiplávame do nekonečna. A už to samé je znakom, že ani jedna z nich nie je dosť uspokojivá. Začíname siahodlhým rečiam vyslovovať nedôveru a siahať po skratkách. Nuž a toto už znie ako volanie po Evanjeliu, v ktorom je všetko a len to, čo treba vedieť, aby sme si neskazili život. To je stručný návod výrobcu, tvorcu ľudského života, ktorý jediný vie, čo jeho dielu osoží, alebo škodí. Je preto naozaj veľmi prázdny ten dom, v ktorom ešte nemajú Knihu kníh. Je veľmi chudobný ten stôl, na ktorom chýba ako denný pokrm. A málo kresťanské sú ruky, ktoré denne neobjímu tento najvzácnejší poklad. Evanjelium je zaujímavé nielen svojím obsahom, ale i svojím vznikom, svojím pôvodom. Má totiž dvoch autorov. Ale nie tak, že by jeden bol dal látku a druhý formu, alebo že by jeden bol autorom jednej a druhý druhej jeho časti. Na autorstve Evanjelia, na obsahu i forme sa razom podieľajú dvaja. Je súčasne celé od človeka a celé od Boha. Túto zvláštnosť možno vysvetliť len pomocou inšpirácie, ktorou tu rozumieme takú súčinnosť Boha a človeka, pri ktorej človek zohráva úlohu nástroja. Boh ho používa pri písaní posvätnej knihy ako pero, ale živé, ktoré má svoj rozum, svoju vôľu a svoje individuálne zvláštnosti. A podľa toho by sme si plné ľudské spoluautorstvo mohli predstaviť takto: Keď sa objavili pisateľovi pred očami prvé možnosti stvoriť dielo, Boh mu dal počiatočnú chuť. Keď sa zámer v ňom kryštalizoval a dozrieval, Boh ho postupne a jemne viedol k pevnému a trvalému rozhodnutiu.

27

A keď pisateľ pristúpil k prípravným prácam, keď zhromažďoval myšlienky a spomienky, keď zoskupoval jednotlivé úlomky, zbieral dokumenty rozličnej hodnoty, odhadzoval to a ponechával ono, Boh mu vtedy oživoval pamäť, radil výber a dirigoval postup. Touto činnosťou Boh nerušil osobitosť človeka, svojskosť jeho štýlu a výrazu ... Naopak osvojoval si ju. Asi tak, ako si umelec vyberá a osvojuje spomedzi nástrojov ten, ktorý bude môcť najlepšie vyjadriť jeho melódiu. Ak mal Boh takúto účasť pri písaní posvätných kníh, je tým z nich vylúčený akýkoľvek blud a omyl a nemiestna akákoľvek naša neistota. „A keby som predsa len niečo našiel“ – píše svätý Augustín svätému Hieronymovi – „Keby som predsa našiel vo Svätom písme niečo, čo by malo zdanie nepravdy, neváhal by som sa domnievať, že tu bude alebo text narušený, alebo preklad nedostatočný, alebo konečne, že som ja sám z toho nič nepochopil. Môže vzniknúť otázka, či sa prepisovaním Evanjelií nedostali do nich zmeny, ktoré by podstatne menili ich zmysel. Veď tých prepisovaní bolo toľko! V 17. storočí ich napočítali 30 000. A dnes ich už poznáme štvrť milióna ... Buďme spokojní. Ak sa objaví nejaký starý rukopis, ako napríklad v päťdesiatych rokoch kumránské zvitky, vždy je najväčšou senzáciou to, že niet v nich nijakej senzácie, že sa totiž obsahovo zhodujú s tými prepismy a prekladmi, ktoré máme v rukách. Za toto treba ďakovať našej matke Cirkvi, ktorá od samého začiatku úzkostlivo dbala na vernosť a čistotu Božieho slova a obdarovaná charizmou neomylnosti, podávala vždy iba to, čo prijala, čo nám napísali ľudia, ktorí boli pod osobitným Božím vplyvom. Ak nájdeme v súčasných komentároch, postavených na vedeckom výskume, niektoré pripomienky, ako napríklad: Táto stať nepochádza od Jána, ale od Matúša ... Táto je neskorším dodatkom neznámeho člena prvotnej Cirkvi ... neznepokojujeme sa. Veď či je tak dôležité poznať ľudského autora tam, kde poznáme božského? Ak je kniha od začiatku uznaná ako inšpirovaná, je neomylná, ako je neomylná Cirkev, ktorá nám dáva Písmo zo svojej ústnej tradície a ktorá ho natoľko prevyšuje svojou autoritou, že svätý Augustín neváha povedať: „Non crederem Evangelio ... Neveril by som Evanjeliu, keby ma k tomu nenútila autorita všeobecnej Cirkvi“. (Aug., Contra ep. Fund. c. 5 n. 6). (A. Faudenom: Počuli sme slovo Pánovo, str. 8-11)

Plnomocné odpustky za četbu Písma svatého Při nejméně půlhodinové četbě Písma svatého s úctou patřičnou Božímu slovu lze získat plnomocný odpustek. Apoštolská konstituce definuje odpustek takto: Odpustek je odpuštění Bohem časného trestu za hříchy, jejichž vina byla již odpuštěna – je to odpuštění, které může věřící obdržet, pokud je řádně disponován a za určitých vymezených podmínek prostřednictvím Církve, která jako správkyně vykoupení oprávněně promíjí a uděluje z pokladu zadostiučinění Krista a svatých. Odpustky plnomocné a neplnomocné (částečné) – Papež může za některý dobrý skutek prominout časné tresty Boží úplně; to jsou odpustky plnomocné. Když papež nebo biskup promíjí časné tresty Boží jen částečně, jsou to odpustky neplnomocné. Oba druhy odpustků mohou být věnovány obětí zemřelému. K získání odpustků je třeba: 1) Vykonání skutku, se kterým je spojen odpustek (např. nejméně půlhodinová četba Písma svatého). 2) Svátostná zpověď - jedna stačí k získání několika odpustků (pro získávání denně plnomocných odpustků jděte ke zpovědi nejméně jednou za dva týdny). 3) Svaté přijímání, a to pro každý plnomocný odpustek zvlášť. 4) Modlitba na úmysl papeže (postačí Otčenáš a Zdrávas Maria – je však možno pomodlit se jakoukoliv jinou modlitbu.) 5) Nemít zálibu ani v nejmenším hříchu, vzbudit dokonalou lítost. Jsou i jiné možnosti vykonání dobrého skutku obdařeného plnomocným odpustkem, ale tento způsob (půlhodinová četba Písma svatého) je nejjednodušší a současně zvětšuje náboženské vzdělání. Plnomocné odpustky mohou být získány jen jednou denně. Kdo jsou v nebezpečí smrti, mohou získat plnomocné odpustky spojené s apoštolským požehnáním i tehdy, když stejného dne získali jiné plnomocné odpustky. Částečné odpustky mohou být získány víc než jednou denně, pokud nebylo výslovně uvedeno jinak. Literatura: P. Winfrid Herbst S.D.S. – Nové předpisy o odpustcích (Co jsou a jak získat odpustky) ThDr. František Tomášek – Katolický Katechismus 28

7. Vidění pekla svaté Terezie z Avily a svatého Alfonse z Liguori „Na konci svého života nebudeme souzeni podle toho, kolik jsme získali diplomů, kolik jsme vydělali peněz nebo kolik jsme vykonali velkých věcí. Budeme souzeni podle tohoto: ,Byl jsem hladový a dali jste mi jíst, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem bez domova a ujali jste se mě.“ blahoslavená Matka Tereza Ale také: „ Byl jsem hladový a nedali jste mi jíst, odejděte zlořečení do ohně věčného…“ Jak bude vypadat život takových zavrženců, jen krátce naznačuje svatá Terezie z Avily ve vidění pekla, jehož utrpení osobně prožila. 1. Jednoho dne jsem byla náhle přenesena do pekla, aniž jsem věděla jak. Pochopila jsem, že mi Bůh chtěl dát spatřit místo, které pro mne ďáblové připravili a jež jsem si zasloužila svými hříchy. (Poznámka, uvedená v životopise: Je jisté, že světice nikdy nespáchala smrtelný hřích, a proto opravujeme jako Ribera, že viděla místo, které by zasloužila pro své hříchy, kdyby včas nenapravila ty chyby, které známe). Vchod se mi jevil jako velmi dlouhá a těsná podzemní chodba, podobná nízké, temné a úzké peci; podlaha byla samé páchnoucí bahno a plná hnusných plazů. V pozadí, ve zdi byla vykopána jakási dutina jako výklenek a cítila jsem, jak jsem byla do něho zavřena. Co jsem tehdy vytrpěla, přesahuje všechnu lidskou představivost, ani se mi nezdá možné nějak to i jen naznačit, neboť jsou to věci, jež se nedají popsat. Stačí jen vědět, že to, co jsem řekla, se mi jeví jako něco rozkošného ve srovnání se skutečností. 2. Cítila jsem v duši oheň, který neumím popsat, zatímco nesnesitelné bolesti trýznily tělo. Ve svém životě jsem jich zakusila velmi mnoho; ba ty nejtěžší, jakými podle lékařů může někdo na zemi trpět, neboť všechny mé nervy ztuhly, takže jsem byla celá zkroucená, a to nemluvím o mnoha jiných různého druhu, které mi způsobil zlý duch. Nicméně se nedají ani srovnat s oněmi, zvláště pomyslím-li, že ta trýzeň měla být bez konce a bez jakékoliv úlevy. Avšak i to bylo ničím proti smrtelnému zápasu duše. Byl to drtivý útlak, úzkost, hluboký smutek, tak živá a zoufalá bolest, že nevím, jak to mám vyjádřit. Říci, že člověk zakouší neustálý smrtelný zápas, je příliš málo, neboť aspoň ve smrti je nám vyrván život od jiných, zatímco zde se sama duše trhá na kusy. Ne, nedokáži najít výrazy, ani jak vylíčit onen vnitřní oheň, ani jak dát pochopit zoufalství, jímž vrcholily ty úděsné trýzně. Nevěděla jsem, kdo mne trýznil, avšak cítila jsem, jak jsem pálena a drásána, i když daleko horšími mukami byl vnitřní oheň a zoufalství. 3. Bylo to morové místo, na němž naděje neposilovala ani tam nebylo kde si sednout nebo se natáhnout; byla jsem zavřená v té díře vyhloubené ve zdi. Její stěny na pohled vzbuzovaly hrůzu a tísnily mě na záda; zdálo se mi, že se udusím. Nebylo tam světlo, nýbrž neproniknutelná temnota. Přesto se vidělo, když to mohlo působit trýzeň, nedokázala jsem to pochopit. Tehdy mi Bůh nechtěl ukázat více, avšak při jiném vidění jsem spatřila úděsná muka, mezi nimi zvláště i tresty za některé neřesti. Na pohled se zdály mnohem hroznější, zatímco ve vidění, o němž mluvím, Pán chtěl, abych zakusila v duchu ona muka a soužení, jako bych je trpěla tělesně. Nevím, jak se to stalo. Bylo to jistě pro velkou dobrotu Pána, který mi chtěl dát spatřit na vlastní oči, odkud mě vysvobodilo jeho milosrdenství. Slyšet hovořit o pekle, to nic není. Pravda, já jsem o něm rozjímala jen zřídka, protože mi nevyhovuje cesta strachu, avšak je jisté, že rozjímání o pekelných trestech, o mukách, jež působí ďáblové, nebo čte-li se o tom v knihách, to nemá nic společného se skutečností, neboť je to naprosto odlišné, jako obraz a zobrazený předmět. Náš oheň ve srovnání s pekelným je náramně mírný. 4. Zůstala jsem zdrcena děsem a jsem i nyní, když to píši, ačkoliv už uplynulo téměř 6 let (světice psala tato slova kolem roku 1565), takže na místě trnu strachem. Stává se mi někdy, že si během nějakého protivenství nebo nemoci vzpomenu na ono vidění, a to stačí, aby se mi zdálo (protivenství) nicotné; přesvědčím se, že si naříkám bezdůvodně. Toto byla jedna z největších milostí, které mi Bůh udělil, neboť mi nezměrně pomáhala, abych se nejen nebála protivenství a životních útrap, nýbrž mě povzbuzovala, abych je snášela a děkovala Pánu, že mě vysvobodil z tak hrozných a věčných muk, jak se mi zdá, že je nutno věřit. 29

5. Od té doby, jak říkám, nebylo žádné utrpení, které by se mi nezdálo lehké ve srovnání s jediným okamžikem, jaký jsem vytrpěla tam, a divím se, že po přečtení tolika knih o pekelných trestech mě to ani nezarazilo, ani jsem se jich nebála. Na co jsem myslívala? Jak jsem mohla nacházet zalíbení v tom, co by mě přivedlo na ono místo? Buď vždycky veleben, můj Bože! Ano, tys mě miloval daleko víc, než jsem se milovala já sama! A naopak, kolikrát já jsem se jen vzepřela tvé vůli! 6. Z tohoto vidění se ve mně zrodil velký zármutek nad ztrátou tolika duší, zvláště luteránů, kteří již svatým křtem byli údy Církve, a měla jsem velkou touhu pracovat pro jejich spásu, takže jsem cítila v sobě ochotu snést tisíc smrtí, jen abych jedinou vysvobodila z oněch hrozných muk. Často uvažuji takto: Vidíme-li někoho z našich přátel uprostřed velkých zkoušek a bolestí, zdá se, že sama naše přirozenost nás nutí k soucitu s ním, takže i my spolu zakoušíme s ním utrpení, podle toho, jak je velké. A nyní, jak lze odolat, když vidíme nějakou duši odsouzenou na věky k největším mukám? Žádné srdce to nemůže snést, aniž by necítilo trýzeň. Cítíme-li soucit kvůli bolestem tohoto světa, jež konec konců skončí, když ne jinak, tedy smrtí, proč máme být lhostejní vůči mukám, jež budou věčná, a vůči velkému počtu duší, které ďábel každý den strhává s sebou?“ Převzato z: Sv. Terezie od Ježíše, Život. Křesťanská akademie, 1971, kapitola XXXII, str. 287 – 290

Svatá Terezie od Ježíše, též zvaná Terezie z Ávily, křestním jménem Teresa de Cepeda y Ahumada (28. březen 1515 Avila - 4. října 1582 Alba de Tormes) byla španělská mystička a reformátorka karmelitánského řádu. Její svátek se slaví 15. října. Papež Pavel VI. ji 29. září 1970 jako první ženu jmenoval Učitelkou Církve.

Otisk pekla Svatý Alfons z Liguori (italský světec, učitel Církve, zakladatel kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, žil v letech 1696 - 1787) si vykonal v roce 1722 duchovní cvičení v domě Lazaristů. Přednášel misionář Vincenc Cutica. Kazatel, muž opravdu apoštolský, uváděl důvody, proč se má křesťan věnovat plně službě Boží; živě líčil marnost a nestálost všeho pozemského a neostýchal se vybrané společnosti připomenout věčné tresty v pekle. Při této příležitosti vypravoval událost, která se nedávno stala a všechny přítomné naplnila zděšením. Jeden šlechtic ve Florencii měl dlouhou a hříšnou známost s jakousi dámou. Dotkla se ho milost Boží, že se zřekl hříšného života a obrátil se. Když konal v domě Lazaristů ve Florencii duchovní cvičení, začal se modlit za onu nešťastnou ženu, která právě zemřela. Klečel před obrazem Matky Boží a doporučoval jí duši ubohé hříšnice. Tu se mu znenadání zemřelá žena zjevila, prolévajíc hojné slzy. „Nemodlete se za mne,“ říkala, „jsem zavržena“, a aby dokázala strašný rozsudek Boží, položila ruku na obraz, Svatý Alfons z Liguori, před kterým klečel šlechtic. Na zuhelnatělém dřevě bylo vidět otisk hořící Učitel Církve ruky. Potom ukázal kazatel posluchačům tento strašný obraz, který si s sebou z Florencie přinesl. Tento obraz na Alfonse velmi zapůsobil a rozhodl se od té chvíle plně sloužit Bohu. Zdroj: P. Berth. Sv. Alfons de Liguori, církevní učitel a zakladatel kongregace redemptoristů.Hlučín, 1931, s. 19

Jak můžete s námi spolupracovat 1. Finančním příspěvkem na účet 2028869399/0800 (viz níže Upozornění dárcům). Vašich příspěvků využijeme na nákup zdravotnického materiálu podle požadavků Misionářek lásky z Kolkaty v Indii 2. Účastnit se přípravy kontejnerových zásilek – pravidelně se scházíme: * v Brně – jednou týdně v suterénu fary kostela svatého Jakuba, Rašínova 5, bližší informace na telefonním čísle 543 331 527 (od 20 do 21 h) a mobilu 608 879 663 * v Praze – jednou za dva týdny v klášteře svaté Voršily u Národního divadla, vchod z ulice Ostrovní, č. 11. Bližší informace na telefonním čísle 732 858 163 3. Přípravou a nabídnutím informativních letáků nebo tohoto časopisu dalším lidem dobré vůle 4. Věcnými dary – zdravotnický materiál po předchozí domluvě 5. Překladatelskou prací z anglického, německého a dalších jazyků do češtiny, případně obráceně 6. Podporou osvěty k záchraně nenarozených dětí

30

7. Pomocí nastávajícím matkám, které potratáři nutí k usmrcení nenarozených dětí, aby tyto matky dostaly sílu obhájit život svých dětí (povzbuzení, konkrétní pomoc, poskytnutí našeho telef. čísla 776 781 066) 8. Seznamováním lidí dobré vůle s tragickou životní situací nejubožejších ve třetím světě – prostřednictvím literatury, fotografií, filmů, které Vám na Vaše přání zašleme poštou 9. Nabídněte některou z našich přednášek – O životě a práci Misionářek lásky v Indii; nebo O ochraně nenarozeného života a o boji proti eutanázii. Přednášky jsou naprosto zdarma a je možné je nabídnout jak jednotlivcům, tak skupinám nebo kolektivům.

Upozornění dárcům Poděkování, které dárcům posíláme, je podle zákona č.586/92 Sb. o daních z příjmů dokladem k ročnímu daňovému zvýhodnění: - zaměstnancům se za uplynulý rok část daru vrátí snížením daně, pokud si o ně zažádají do poloviny února ve své mzdové účtárně; - podnikatelé si mohou o darovanou částku snížit základ daně v přiznání k dani z příjmů. 1) Abychom Vám mohli písemně potvrdit přijetí daru, prosíme Vás o vyplnění adresy a částky na poštovních poukázkách typu „A“ HŮLKOVÝM PÍSMEM a výraznou černou barvou. Ve zprávě pro příjemce nám vždy, prosíme, uveďte, pokud nechcete, abychom Vám písemně odpovídali, nebo jiné Vaše požadavky. 2) Potřebujete-li potvrzení u příspěvků zasílaných z Vašeho účtu nebo u příspěvků zasílaných složenkou přes vlastní účet u některého peněžního ústavu, sdělte nám, prosíme, svou adresu, datum zaslání, způsob zaslání a výši Vašeho příspěvku, a to buď e-mailem, dopisem, telefonicky nebo textovou zprávou na příkazu k úhradě. Potvrzení Vám rádi vystavíme, abyste mohli získat daňovou úlevu

Zamysleme se nad sebou a přiznejme své hříchy… Vánoční zamyšlení Asi je jen málo lidí, kteří nemají rádi Vánoce. Dospělí se těší, že stráví pěkné chvíle se svými blízkými, děti se těší na dárky. Podle jednoho z průzkumů se očekává, že v České republice bude průměrná útrata na Vánoce na jednoho člena rodiny cca 3 200 Kč.8 Přestože však utrácíme takové částky za dárky a sváteční jídlo, „vánoční idylka“ slibovaná obchodníky a médii se nějak nedostavuje. I nejdražší dárky jsou brzy zapomenuty a ani vybrané jídlo a svátečně přichystané prostředí neučiní člověka lepším. Není to ještě příliš dávno, kdy se mnoho lidí domnívalo, že zaručení základních životních potřeb jako je jídlo, voda, bydlení apod., vytvoří „ráj na zemi“, ve kterém bude lidstvo prožívat své životy naplněné štěstím. Dnes už takovým utopiím věří málokdo. Stále to však bohužel vypadá tak, jako bychom doufali, že štěstí si zajistíme dobrým jídlem, luxusním bydlením, nákladnou dovolenou apod.. A podle tohoto myšlení si výhodně upravujeme i vánoční příběh o narození Krista. Nechceme si připustit, že je to příběh plný těžkostí a chudoby. Kvůli byrokratickému nařízení se Josef se svou ženou Marií, která je již těsně před porodem, vydávají na několikadenní cestu do Betléma. V zájezdním útulku není pro ně místa, proto se uchylují do jeskyně, která sloužila jako stáj. Maria rodí v této vlhké a špinavé jeskyni bez jakékoliv péče a pohodlí Ježíše. Ale toto nechceme vidět. Hezky to vyjádřila ve svém dopise rodičům jedna mladá dívka, která pomáhala na Vánoce jako dobrovolnice Misionářkám lásky v Kolkatě rozdávat potraviny a deky chudým, čekajícím u domova Shishu Bhavan:9 „Je mrazivě chladno. Když jsem na cestě k domovu Misionářek lásky procházela kolem ležících těl na chodníku zachumlaných do přikrývek, uvědomila jsem si, jak blízko jsme Betlému. Když ošetřujeme umírající v Kalighatu, když rozdáváme chudým přikrývky, tak jako toto ráno…, to jsou Vánoce. Ne ta kýčovitá světýlka, ne to pozlátko. Na každém chodníku tohoto města jsem viděla Svatou rodinu – chudou, potřebnou a zranitelnou. Celé rodiny přežívají ze dne na den a z roku na rok v chladném počasí na špinavém chodníku. Nejsou zaměstnáni přípravou štědrovečerní večeře a balením dárků, které koupili na poslední chvíli. Neposlali žádné vánoční pohlednice, ani nezdobili stromeček. Děti nevědí nic o tom, že by dnes měly dostat dárky. A přesto mají něco, co bude chybět jejich vrstevníkům z bohatších rodin nebo zemí. Asi to bude znít jako klišé, ale Matka Tereza měla 8 9

http://www.penize.cz/nakupy/94905-kolik-letos-utratime-behem-vanoc http://www.motherteresa.org/07_family/Volunteering/v_cal.html

31

pravdu v tom, že tady se lidé umí rozdělit. Tisknou se pod jednou dekou a dělí se se svými sousedy o tu trochu jídla, co mají a činí to s pokorou …Vzpomněla jsem si toto ráno, když jsme chudým dávali deky a rýži, na ty fronty lidí, které jsou v tuto dobu po celém světě v nákupních centrech. Naši lidé čekali dlouho na základní věci a přijali je s takovou vděčností. Je to lekce pro nás pro všechny.“ Ačkoliv se nás obchodníci snaží přesvědčit o něčem jiném, jedinou opravdovou potřebou člověka je milovat a být milován. A i proto jsou Vánoce tak krásné svátky. Vždyť si připomínáme, že se narodil Ježíš, Boží Syn, aby nejen žil lidský život, ale aby zvěstoval Boží lásku k lidem. Ujistil nás, že jsme Bohem milováni a celým svým životem nás učil, jak milovat Boha v našich bližních. A chceme-li být pravdiví, nemůžeme přehlížet ani chudobu, ani jiné těžkosti, za kterých se Ježíš narodil. Vždyť to není něco, co by se Bohu „nepovedlo“, ale je to první programové prohlášení Božího Syna, který se tak od počátku svého lidského života ztotožnil se všemi ubohými tohoto světa. Později to zřetelně potvrdil, když řekl: „Jestliže jste to učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste to učinili.“ (Mt 25,40) Budeme tedy poslouchat obchodníky, kteří nás přesvědčují, že když strojíme hostinu, máme si koupit jedinečné pochutiny a obdarovat naše blízké drahými dárky? Nebo poslechneme toho, jehož narození si připomínáme a který řekl: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani své bratry, ani své příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také oni nepozvali a tak ti to odplatili. Ale když strojíš hostinu, povolávej chudé, zmrzačené, kulhavé a slepé! Blaze pak ti bude, poněvadž takoví nemají čím ti odplatiti. Bude ti však odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ (Lk 14,12-14) Je naprosto pochopitelné, že chceme, aby se naši blízcí cítili během vánočních svátků příjemně. Je však k tomu nutná spousta (často i drahého) jídla? Můžeme doufat, že nákladný způsob prožívání Vánoc nám přinese Boží požehnání, když je v tak křiklavém rozporu se skutečným narozením Ježíše Krista? Věříme tomu, že pro naše děti je nejlepší, když je zahrneme záplavou dárků? Anebo by jim i nám více prospělo, kdybychom jim připomněli, že ve světě je 1 miliarda lidí, kteří jsou na tom stejně špatně a mnozí ještě hůře, než jak na tom byl při svém lidském narození Ježíš? Nebylo by lépe využít této příležitosti, abychom učili sebe i své děti solidaritě s ubohými? Tak, že se odřekneme různých pamlsků a zbytečných dárků a ušetřené prostředky věnujeme tam, kde se pomáhá Ježíši v těch nejubožejších? Zkusme se nad tím zamyslet… Příkladem nám z tohoto Občasníku může být i vánoční příběh ze života Albina Lucianiho, pozdějšího papeže Jana Pavla I., viz str. 13.

Ježíš Kristus na kolkatské ulici

Najděme si poctivou organizaci a jejím prostřednictvím odešleme Ježíši příspěvek na záchranu jeho nejubožejších - na nákup léků, obvazů, oblečení, potravin, přikrývek atd. Nejpoctivější organizace na světě jsou Misionářky lásky blahoslavené Matky Terezy v Kolkatě v Indii. Jejich adresa je: Missionaries of Charity, 54 A.J. C. Bose Road, Kolkata 700016, INDIA Prosíme čtenáře, aby nám laskavě sdělili, jak jsou spokojeni s obsahem Občasníků. Kontakt: Nadace svatého Františka z Assisi, Elišky Krásnohorské 59, 618 00 Brno telefon 543 331 527 (20 až 21 hod.), mobil 608 879 663, e-mail: [email protected], www: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/ 32