MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA ODKAZ ILJI HURNÍKA DĚTEM A HUDEBNÍ PEDAGOGICE

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra hudební výchovy

ODKAZ ILJI HURNÍKA DĚTEM A HUDEBNÍ PEDAGOGICE Bakalářská práce

Brno 2010

Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Judita Kučerová, Ph.D.

Autor práce: Michaela Havlíková, DiS.

Bibliografický záznam HAVLÍKOVÁ, Michaela. Odkaz Ilji Hurníka dětem a hudební pedagogice: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra hudební výchovy, 2010. 62 l. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Judita Kučerová, Ph.D.

Anotace Bakalářská práce pojednává o tvorbě Ilji Hurníka, jeţ je směřována k dětem a hudební pedagogice. Cílem práce je přiblíţení osobnosti hudebního skladatele, spisovatele a pedagoga Ilji Hurníka a charakteristika veškeré jeho tvorby pro děti z oblasti literární, vokální, instruktivní a pedagogické. Práce je doplněna rozbory významných děl z oblasti vokální a pedagogické.

Annotation The bachelor thesis deals with work by Ilja Hurník, which is directed to children and musical pedagogy. Aim of the work is an approach to personality of a composer, a writer and a pedagogue Ilja Hurník and the characteristic of his entire work for children from literary, vocal, instructive and pedagogical point of view. The thesis is supplemented by analysis of significant pieces from vocal and pedagogical area.

Klíčová slova Ilja Hurník, pohádky, tvorba pro děti, literární tvorba, instruktivní tvorba, vokální tvorba, Česká Orffova škola

Keywords Ilja Hurník, fairy tales, creation for children, literary creation, instructive creation, vokal creation, Czech Orff´s school

2

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne 11. dubna 2010

……………………………… Michaela Havlíková 3

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala paní PhDr. Juditě Kučerové, Ph.D. za ochotný a vstřícný přístup, cenné připomínky k textu a odborné vedení bakalářské práce.

4

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................. 6 1. ŽIVOT ILJI HURNÍKA ............................................................................................ 8 1.1 Charakteristika Hurníkovy tvorby ......................................................................... 10 1.2 Cesta Ilji Hurníka k dětem ................................................................................... 11 2. LITERÁRNÍ TVORBA PRO DĚTI ........................................................................ 13 2.1 Jak se hraje na dveře a jiné muzikantské pohádky ................................................ 14 2.2 Struny, klapky, paličky ........................................................................................ 14 2.3 Sláva, jsi umělec!................................................................................................. 15 2.4 Od housliček po buben ........................................................................................ 16 3. INSTRUKTIVNÍ TVORBA PRO DĚTI ................................................................. 18 3.1 Etudy ................................................................................................................... 19 3.2 První melodie ...................................................................................................... 20 3.3 Motivy z dětství ................................................................................................... 20 3.4 Kousky ................................................................................................................ 21 3.5 Písničky pro klapky ............................................................................................. 22 3.6 Voršilská ulička ................................................................................................... 22 3.7 Dţezík ................................................................................................................. 23 3.8 Čtyřruční hra ....................................................................................................... 24 4. VOKÁLNÍ TVORBA PRO DĚTI ............................................................................ 25 4.1 Missa Vinea Crucis .............................................................................................. 29 5. JINÁ TVORBA PRO DĚTI ..................................................................................... 38 6. VÝZNAMNÁ PEDAGOGICKÁ DÍLA A JEJICH POPULARIZACE ................. 41 6.1 Původ a principy Orffovy školy ........................................................................... 42 6.2 Česká Orffova škola ........................................................................................... 45 6.2.1 První díl České Orffovy školy .................................................................... 46 6.2.2 Druhý díl České Orffovy školy ................................................................... 48 6.2.3 Třetí díl České Orffovy školy ..................................................................... 49 6.2.4 Čtvrtý díl České Orffovy školy ................................................................... 51 6.3 Umění poslouchat hudbu ..................................................................................... 52 ZÁVĚR ......................................................................................................................... 58 RESUMÉ ....................................................................................................................... 59 SUMMARY ................................................................................................................... 59 LITERATURA A PRAMENY ...................................................................................... 60 5

Úvod Výchova a vzdělávání malých hudebníků patří jistě k nejobtíţnějším, ale současně k velmi ceněným činnostem. Zejména v dnešní moderní době, kdy řada spisovatelů, skladatelů a pedagogů od tvorby pro děti upouští. Současná doba jiţ nenabízí tak kvalitní díla, na jejichţ základě by si děti postupně budovaly vztah k hudbě a osvojovaly si elementární hudební poznatky, jak tomu bylo ještě před pár lety. Dnešní doba je řízena médii, která většinou negativně ovlivňují jak hudební vkus dětí, tak jejich postoj k hudbě. Řada rodičů a pedagogů se z toho důvodu obrací k tvorbě starších autorů, která si i v dnešní době zachovává aktuálnost a je zárukou kvalitního hudebního vzdělávání dětí. Pro svoji bakalářskou práci jsem si zvolila téma, jeţ pojednává o docela vzácném umění – umělecké tvorbě pro děti, kdy se děti stávají jak příjemci, tak tvůrci, případně interprety. Svoji pozornost jsem zaměřila výhradně na dětskou tvorbu skladatele, spisovatele a pedagoga Ilji Hurníka, který se jako jeden z mála českých osobností zhostil tohoto úkolu na vysoké úrovni. Většina z nás si Ilju Hurníka vybaví jako autora instruktivních skladbiček nebo spoluautora metodických materiálů k výuce hudební výchovy. Nebylo tomu jinak také v mém případě, dokud jsem se během středoškolského studia jako interpretka neseznámila s Hurníkovou skladbou Esercizi pro akordeon. Tato kompozice ve mně vzbudila velký zájem o skladatelovu osobu i jeho další tvorbu. Byla jsem velmi překvapená mnohostranností Hurníkovy produkce. Avšak nejvíce mě překvapil rozsah a ţánrová bohatost skladatelovy činnosti v oblasti dětské tvorby. Kdyţ jsem se začetla nebo zaposlouchala do některého díla, upřímně jsem litovala, ţe uţ nejsem malé dítě, a zamrzelo mě, ţe mi rodiče ani škola nezprostředkovali tak krásná a kouzelná díla. Cílem této práce je přiblíţení osobnosti Ilji Hurníka, vytvoření uceleného pohledu na jeho produkci určenou dětem a vyzdviţení jeho zásluh na tomto poli působnosti. Dále je to snaha proniknout do jednotlivých oblastí skladatelovy tvorby pro děti, pokus o jejich podrobnější zmapování a vymezení hlavních znaků v daných oblastech. Při zpracování tématu jsem vycházela především ze studia a analýzy notových materiálů, literárních textů a poslechu hudebních nahrávek. Jako hlavní informační zdroj mi poslouţily články z různých hudebních časopisů, v nichţ sám skladatel 6

mnohdy hodnotí svoji práci. Stručné informace o osobnosti Ilji Hurníka lze také najít v několika slovnících, např. v Československém hudebním slovníku osob a institucí1 nebo ve slovníku Českých skladatelů současnosti 2. Podrobněji se zabýval osobností Ilji Hurníka také Jaroslav Malina, který v polovině devadesátých let vytvořil monografii3, jeţ utváří komplexní pohled na tohoto všestranného umělce. Z pramenů slovníkového typu a Hurníkovy monografie jsem čerpala zejména při zpracování ţivota a díla Ilji Hurníka. Bakalářská práce je rozčleněna na šest základních oddílů. V první části je veškerá pozornost věnována ţivotu a dílu Ilji Hurníka. Součástí první kapitoly je také pasáţ, která pojednává o podnětech a počátcích skladatelovy tvorby pro děti. Následující kapitoly jsou rozděleny podle jednotlivých oblastí, v nichţ se autor věnoval činnosti pro děti. Druhá část je tedy zaměřená na tvorbu literární, v níţ se věnuji rozboru čtyř hudebně zaměřených knih, a třetí pojednává o tvorbě instruktivní. V instruktivní tvorbě není cílem analýza děl, ale spíše nastínění jejich povahy a jejich stručná charakteristika. K jednotlivým skladbám (cyklům) je připojena ukázka, která poukazuje na části skladeb, v nichţ skladatel pouţívá např. zajímavé kompoziční prvky. Ve čtvrté části je podán výčet všech vokálních děl pro děti, ovšem hlavní pozornost je věnována stručné analýze díla Missa Vinea Crucis. Pátá kapitola je zaměřena především na zhudebněné pohádky, které vycházely na gramofonových deskách. Závěrečná kapitola představuje Hurníkovu činnost popularizační, v níţ jsem se zaměřila na analýzu skladatelových dvou stěţejních děl, a to České Orffovy školy a cyklu nahrávek Umění poslouchat hudbu.

1

ČERNUŠÁK, Gracian. Československý hudební slovník osob a institucí. Sv. 1. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963. 853 s. 2 MARTÍNKOVÁ, Alena. Čeští skladatelé současnosti. 1. vyd. Praha: Panton, 1985. 325 s. 3 MALINA, Jaroslav. Ilja Hurník. 1. vyd. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, 1995. 207 s.

7

1. Život Ilji Hurníka Ilja Hurník se narodil 25. listopadu 1922 v Porubě ve Slezsku. Vyrůstal ve velice tvořivém prostředí, poněvadţ oba jeho rodiče byli učitelé. Zájem o umění poprvé projevil v pěti letech v oblasti literární, kdy sloţil svoji první báseň. Od roku 1928 navštěvoval Obecnou školu v Porubě a začal chodit na hodiny klavíru k Boţeně Lískové – Mazenauerové, ţákyni Viléma Kurze4. V té době vznikla Hurníkova první skladbička Květinka vadne. Brzy nato vyšly tiskem První melodie pro klavír, které se staly tradiční literaturou v oblasti instruktivních skladeb. Roku 1933 byl I. Hurník přijat na Reformní reálné gymnázium v Ostravě. Tehdy se také zúčastnil celomoravské studentské Ideové soutěţe, kde získal první cenu v kompozici, literatuře i klavírní hře. Od roku 1936 studoval kompozici na Masarykově ústavu hudby u F. M. Hradila a klavírní hru u Emila Mikelky. O dva roky později opouští Hurníkova rodina slezské pohraničí zabrané nacisty a stěhuje se do Prahy. Po maturitě na gymnáziu se stal I. Hurník soukromým ţákem ve hře na klavír u Viléma Kurze a začal docházet na hodiny kompozice k Vítězslavu Novákovi5. Tito dva učitelé dovedli Hurníka k prvnímu samostatnému koncertu, který se konal v roce 1942 v Ostravském divadle. Po celou Hurníkovu následující koncertní dráhu byly centrem jeho repertoáru skladby L. Janáčka a C. Debussyho. Hurníkova tvorba v období studií je rozmanitá, kromě skladeb vokálních (Dvě toccaty, Preludia) se objevují i skladby houslové (Capriccio pro sólové housle) a několik písňových cyklů (Květiny, Dívčí písně, Meditace, Samota). V roce 1945 Hurník nastoupil do Mistrovské školy praţské konzervatoře do třídy prof. Ilony Štěpánové, dcery a pokračovatelky zesnulého V. Kurze. Pod jejím vedením také absolvoval Akademii múzických umění. V letech 1946 – 1949 podnikl Ilja Hurník čtyři koncertní cesty do Polska, poté však do ciziny mnoho let nesměl. V roce 1948 vzbudila značnou pozornost veřejnosti jeho kantáta Maryka, jeţ se vyznačuje slezskými lidovými prvky. Svojí originální koncepcí se stala skladatelovou reprezentativní skladbou v kladném i záporném smyslu. Po zaznění Maryky z rozhlasového snímku byl Hurník označen za formalistu. 4

Vilém Kurz (1872 - 1945) byl český klavírní virtuos a pedagog, profesor Mistrovské školy státní konzervatoře v Praze. 5 Vítězslav Novák (1890 - 1949) byl český hudební skladatel, klavírista a pedagog. Vystudoval kompozici u Antonína Dvořáka a působil jako profesor skladby na Praţské konzervatoři.

8

Následkem bylo ničení dalších rozhlasových nahrávek a mizení jeho skladeb z koncertních programů. V 50. letech byl I. Hurník vyzván, aby k výročí Ostravského divadla zkomponoval balet se slezskou tematikou. Ve spolupráci s libretistou Janem Reymoserem a choreografem Emerichem Gabzdylem vznikl balet Ondráš. Slezské náměty se poté v jeho tvorbě objevují jen zřídka. Hurník své regionální téma opouští v době, kdy se folkloristické ohlasy stávaly moderní. V tomto období se také Hurník společně s Pavlem Štěpánem pouští do čtyřruční hry. Tehdy nebyl na koncertních pódiích tento typ hry běţnou záleţitostí, ale Hurník se Štěpánem ji postavili na profesionální úroveň. V oblasti instrumentální vzniká Sonata da camera, Koncert pro dechové nástroje, klavír a tympány, Čtvero ročních dob a Flétnový koncert. V 60. letech nastalo šťastnější a velmi tvůrčí období umělce. Ilja Hurník se inspiroval starozákonní tematikou a píše oratorium Noe a kantátovou suitu Ezop. V té době také zahajuje svou operní tvorbu. První operou byla Dáma a lupiči. Poté začal opět cestovat do zahraničí. Společně s Petrem Ebenem6 se I. Hurník vydal do Budapešti na kongres mezinárodní instituce pro hudební výchovu. Zde se seznámili s Orffovým Schulwerkem a rozhodli se vytvořit jeho českou verzi. Od té doby se Hurník více věnoval pedagogické činnosti. Připravoval výchovné koncerty pro děti, ve spolupráci s Janáčkovou filharmonií vznikl osmideskový cyklus s názvem Umění poslouchat hudbu. Desky se rychle rozšířily po školách a výrazně ovlivnily hudební výchovu. Později se začal vysílat také seriál S Iljou Hurníkem do světa hudby. Další Hurníkovou činností bylo psaní povídek. První vycházely v Hudebních rozhledech, ale brzy vyšly jako celá kníţka pod názvem Trubači z Jericha. Na ţádost reţiséra Jiřího Hořčičky vytvořil Hurník z povídek i rozhlasovou hru. Šťastné období bylo završené sňatkem s Janou Rubalovou, pianistkou ze třídy I. Štěpánové. V roce 1967 se manţelskému páru narodil syn Lukáš, který zdědil po obou rodičích talent hudební i pedagogický. V letech 1973 – 1989 se I. Hurník věnoval pedagogické činnosti na praţské konzervatoři, kde vyučoval hru na klavír, komorní hru a kompozici. Přijal také nabídku Vysoké školy múzických umění v Bratislavě a působil tam pět let. Kromě klavírní třídy vedl Hurník seminář Etika a taktika na koncertní dráze. Z jeho přednášek vznikla kniha 6

Petr Eben (1929 - 2007) byl významný český skladatel duchovní, moderní a soudobé váţné hudby. Působil také jako klavírní korepetitor a varhaník.

9

Múza v teréne (vydána ve slovenštině). V tomto období byla uvedena také opera Diogenes a vychází memoárová kniha Dětství ve Slezsku. Začátkem 80. let jsou uvedeny opery Rybáři v síti a Oldřich a Boţenka. Roku 1985 získal Hurník ceny v soutěţích Svátky písní za dětské sborové cykly: Kapr, blecha a tak dále, Ptáci a Voda voděnka. Devadesátá léta přinesla Hurníkovi řadu nových funkcí a ocenění. Byl jmenován předsedou Umělecké rady na Ministerstvu školství. Dále získal cenu Grand Prix za Variace na Pergolesiho téma v tokijské soutěţi. V dalším ročníku této soutěţe získal první cenu za cyklus Innocenza. V roce 1992 měla premiéru Missa Vinea Crucis v podání karvinského dětského sboru Permoník. Poté byl Ilja Hurník ještě jmenován členem Umělecké rady Akademie múzických umění v Praze a starostou Umělecké besedy. Na Ostravské univerzitě mu byl udělen titul DrSc. honoris causa. V roce 1993 získal ceny za rozhlasové hry Dvě ruce a Příliš mnoho ţivota, r. 1995 byl poctěn cenou Classic Českého hudebního fondu. K nejnovějším oceněním patří Medaile Za zásluhy v oblasti kultury a umění, jeţ byla Hurníkovi udělena prezidentem ČR Václavem Klausem v roce 2007.

1.1 Charakteristika Hurníkovy tvorby Tvůrčí vývoj Ilji Hurníka probíhá ve čtyřech fázích. 7 První fáze „studijní“ trvá aţ do ukončení studia u Vítězslava Nováka. Toto období se u Hurníka vyznačuje prvními samostatnými, skladatelskými pokusy, ve kterých uplatňuje přejatou tradici. V druhé fázi nachází svůj vlastní způsob hudebního projevu a hlásí se k neoklasickému proudu padesátých let. Uchyluje se k tvorbě komorní, hraje si s melodií, rytmem a instrumentálním zvukem. Forma je velice přehledná a výraz moderní. Píše především několikaminutové instrumentální věty, do nichţ vkládá vtipnou pointu a ostré melodie. Třetí etapa je nejdramatičtější, kryje se s šedesátými léty, s dobou, kdy do naší hudby začaly pronikat nové techniky a styly. Hurník se jimi nechal ovlivnit jen zlehka. Své hudební myšlení zaloţené na melodické invenci však neopustil. V tomto období

7

Srov. MALINA, Jaroslav. Ilja Hurník. 1. vyd. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, 1995, s. 52.

10

se také začal věnovat komponování oper a otevírá tak novou kapitolu své tvorby. Šedesátá léta jsou skladatelsky nejplodnější a ţánrově nejpestřejší. Čtvrté období začíná v sedmdesátých letech a má klasickou podobu. Ilja Hurník klade důraz na dramatickou a vokální tvorbu, která má většinou pedagogický cíl. V průběhu dosavadního Hurníkova ţivota se vystřídala řada stylových tendencí od socialistického realismu aţ po dodekafonii. Ve skladatelově tvorbě však není příliš zlomů. Ilja Hurník „umí, jak sám říká, komponovat a vyjadřovat se jen jedním způsobem – tím svým.“8

1.2 Cesta Ilji Hurníka k dětem Základní orientace Ilji Hurníka směřuje k hudbě. Na přelomu 40. a 50. let skladatel začíná obracet svoji pozornost také k dětem a věnuje se výchově malých hudebníků. Hurníkův vztah k dětem a k hudbě se v jeho umělecké a pedagogické činnosti vzájemně proplétá a doplňuje. Prvním impulsem pro příklon Ilji Hurníka k nejmenším posluchačům byla ţádost o přípravu dětských koncertů. Tato ţádost přišla v době, kdy působil jako sólista Janáčkovy filharmonie Ostrava. Poněvadţ skladatel neměl s dětskou tvorbou ţádné zkušenosti, začal v tomto směru experimentovat. „Nejdřív jsem si uvědomil, co nesmím: nesmím zaměstnávat děti ničím, co se mohou dozvědět ve škole. Ta ojedinělá hodina v koncertním sále je příliš vzácná, neţ aby se promarnila učebnicovými údaji. Musí poskytnout dětem osobní zkušenost se znějící hudbou, jaké se jim můţe dostat jen zde.“9 Výchovné koncerty měly obrovský úspěch a brzy se objevily i v televizi, později se staly základem pro gramofonový cyklus Umění poslouchat hudbu. Hurník postupně rozšiřoval oblasti hudební tvorby pro děti. Vznikala díla ţánrově velmi bohatá: instruktivní skladbičky, písně, sbory, zhudebněné pohádky s mluveným slovem a drobné opery. V 70. letech vzbudila skladatelův hlubší zájem také tvorba literární. Ačkoli v té době bylo v obecném povědomí jeho jméno spojeno s osobností hudebníka a skladatele, brzy si získal širokou čtenářskou veřejnost. Také v jeho knihách hraje hlavní roli hudba. „Ilja Hurník píše tak, jak hraje. Bez překlepů, bez falešných tónů, bez zbytečných příkras, oduševněle. Sám přesný

8 9

MALINA, Jaroslav. Ilja Hurník, o. c., s. 18. MALINA, Jaroslav. Ilja Hurník, o. c., s. 116 – 117.

11

a dokonalý odevzdává nám jako dar své uchvácení…“10, takto okomentoval Hurníkovu literární tvorbu František Koţík. Hurníkova všestranná činnost pro děti se stala základní linií jeho tvorby. Můţeme ji rozčlenit na oblast literární, instruktivní, vokální a pedagogickou.

10

MALINA, Jaroslav. Ilja Hurník, o. c., s. 95.

12

2. Literární tvorba pro děti První krok do literárního prostředí učinil Ilja Hurník jiţ ve svých pěti letech, kdy vymyslel svou první báseň. Její refrén zněl: „Nezabiju dobroděje, ale bodnu do zloděje.“11 Jiţ v tomto verši můţeme vycítit jistý sklon k etice. Zpočátku se Hurník věnoval jen psaní povídek, které vycházely v Hudebních rozhledech. V autorových třiačtyřiceti letech vyšel první soubor povídek pod názvem Trubači z Jericha. Po něm následovala řada dalších děl: povídky, apokryfy, novely a memoáry. Jak jiţ bylo uvedeno výše, od sedmdesátých let se začal Ilja Hurník věnovat intencionální literatuře pro děti. Jako jeden z mála dokázal propojit slovo a příběh s hudebními motivy. Na začátku jeho literární dráhy převládaly kombinace vtipu a ironie s hudební tematikou, zaměřené hlavně na muzikantské záhady. Často byl text napsán pouze s určitým didaktickým záměrem, ale Hurníkův přístup k látce se začal postupně uvolňovat a obohacovat poezií. Základními kompozičními znaky Hurníkových próz, které mají většinou formu pohádky, se staly hudba jako hlavní téma, stručnost, krásná čeština, která spojuje jazykovou vybroušenost s jednoduchým vyjádřením, a určitá didaktičnost. Důleţitým rysem je také laskavý humor. Miloš Horanský v charakteristice Hurníkova humoru uvádí: „Neposmívá se, nemísí zlé a směšné, nenapadá bliţního, nezná karikaturu, pramení v pohledu člověka, který ví, ţe nad chaosem je zákon, ţe zlo je nepřetrţitě vykupováno dobrem, ţe harmonie nevzniká přehlíţením rozporů, ale vírou v řád.“12 Ilja Hurník se věnuje psaní moderních pohádek, které naplňuje vtipem a rozmarem. Podobně jako u Karla Čapka jsou jeho pohádky reálnými příběhy, zpoetizovaným světem lidských vztahů. Hlavními hrdiny jsou nejčastěji lidské bytosti, zvířata nebo pohádkové postavy. Pohádkové příběhy vyšly v několika souborech.

11 12

MALINA, Jaroslav. Ilja Hurník, o. c., s. 10. MALINA, Jaroslav. Ilja Hurník, o. c., s. 97.

13

2.1 Jak se hraje na dveře a jiné muzikantské pohádky Hurníkova první kniha pohádek vyšla v roce 1973 v nakladatelství Albatros. Jde o soubor jednadvaceti muzikantských příběhů, v nichţ vystupují lidé, zvířata a dokonce i nadpřirozené bytosti. Kaţdá pohádka je zcela jiná, avšak pojí je společné téma – hudba. Tento soubor rozmarných pohádek přináší dětem řadu výchovných momentů, osvětluje vztah mezi hudbou a citem a rozvíjí dětskou fantazii. Charakteristická pro celou knihu je autorova bohatá a přirozená fabulační invence, která obohacuje obsah o poznatky, které budou malému čtenáři objevem. Většinu pohádek prostupuje mírná didaktičnost. Autor vyslovuje přání, aby se děti pilně učily a naučily se hrát na nějaký hudební nástroj. Zároveň však proţívá muka a ospravedlňuje neposlušné necvičící děti. V knize se objevuje příběh o zedníkovi, který na sebe navlékne helikon a uţ se ho nezbaví, „komu je hudba souzena, ten se jí uţ nezbaví, bude ji mít do smrti na krku“13; kominík se zamiluje do zpěvu Meluzíny v komíně; kos se učí zpívat od vrabce; princ se učí hrát na mandolínu; biletář pan Kalíšek se naučí vrzat na dveře a rozhodne se konkurovat hudebníkům filharmonie; dvě hudbu milující mouchy Amálka a Albínka přidají skladateli pár falešných notiček do jeho skladby. Kniha je bohatě doplněna zajímavými a osobitými ilustracemi Květy Pacovské.

2.2 Struny, klapky, paličky V další dětské knize, která vyšla v roce 1975, autor pro zpestření propojuje pohádky s přátelským vyprávěním o hudbě a o ţivotě s ní. Spisovatel v této knize vystupuje jako průvodce, který vede malého čtenáře na koncert. Vyprávění má formu promluvy, kdy se otec snaţí svému synovi předat ţivotní znalosti a lásku k hudbě. Do vyprávění vkládá pohádky, např. O němé víle, O zamilované Múze nebo O zimomřivém kachňátku. Ilja Hurník nechává čtenáře nahlédnout do umělcova nitra. Poukazuje na to, zda hudebník naslouchá své hře, zda má schopnost rozeznat své vlastní chyby a poučit se z nich. Klade důraz na pokoru hudebníka před uměním, na tvorbu a hraní z lásky a nikoli pro potlesk, slávu a peníze.

13

HURNÍK, Ilja. Jak se hraje na dveře a jiné muzikantské pohádky. 1. vyd. Praha: Albatros, 1973, s. 9.

14

Kniha je zároveň autorovým vyznáním, coţ jí dodává na působivosti. Autor čtenářům vysvětluje, kdo je skladatel, v čem spočívá jeho práce. Transformuje vlastní zkušenosti a způsobem pochopitelným i pro malé dítě interpretuje základní hudební pojmy a způsob přednesu skladby na koncertě. Na úplný závěr knihy je přidáno několik charakteristik hudebního stylu nejvýznamnějších

skladatelů.

Hurník

pregnantně

a

srozumitelně

vyzdvihuje

nejtypičtější znaky hudební tvorby J. S. Bacha, L. van Beethovena, B. Smetany, R. Wagnera, C. Debussyho, L. Janáčka a I. Stravinského.

2.3 Sláva, jsi umělec! Na rozdíl od předešlých dvou děl vyšla tato kniha ve vydavatelství Panton v roce 1986. Jde o soubor povídek, pojednávajících o věcech, zvířatech a lidech, které vtipným vyjádřením řeší otázky pochybné touhy po umělecké slávě. Opět nechybí ani hudebně zaměřené pohádky, např. O draku muzikantovi. Kromě pohádek obsahuje kniha také noty s písničkami a básničkami. Hurník často zasazuje básně do děje pohádek, jindy je ponechává volně jako samostatné celky. Básničky mají veselou formu, jsou psány rýmovaným veršem. Zpestřením příběhů jsou krátké písničky, jejichţ melodie je vybudována z tónů akordického rozkladu, případně je zaloţena na sekundových postupech. Autor dává písním velice poutavou a zábavnou formu. Například Písnička dělá stojku má formu periody, jejíţ předvětí je zapsáno do sedmi taktů a závětí pokračuje otočením not o 180 stupňů. Ukázka č. 1: Písnička dělá stojku

Na knize se podílel také výtvarník Josef Paleček, který obohatil knihu veselými a vtipnými ilustracemi. Zásluhou propojení vyprávění, poezie, písniček a výtvarné sloţky se kniha stala opravdu ojedinělým exemplářem mezi dětskou literaturou.

15

2.4 Od housliček po buben Ilja Hurník se několik let věnoval společně s básníkem Václavem Fischerem hudebně výchovné činnosti. Jejich spolupráce byla završena hudebně zaměřenou knihou Od housliček po buben, kterou vydalo nakladatelství Albatros v roce 1987. Kníţka je určena dětem od šesti let. Autoři se v tomto díle snaţí dětem přiblíţit svět hudby, seznamují je s hudebními nástroji, s nimiţ se děti mohou běţně setkat na koncertních pódiích i v lidových kapelách. Rozsah knihy však autorům nedovolil uvedení všech hudebních nástrojů, přesto se děti setkávají s těmi nejznámějšími. Veselou a hravou formou je čtenářům představeno třicet hudebních nástrojů, vedle běţných dechových, strunných a bicích nástrojů také některé méně obvyklé, například famfrnoch, kolovrátek a vozembouch. Kaţdý nástroj je prezentován básní Václava Fischera a vtipnou prózou Ilji Hurníka. Básně mají zpravidla formu dvou čtyřverší se střídavým rýmem. „Má jméno křehké květiny / a dřevem lípy voní, / kdyţ uhlazené šediny / smyčce se nad ní skloní. // S včelami vzlétne do korun / a usedavě vzlyká. / Uslyšíš zaznít z jejich strun / i srdce hudebníka.“14 Hurníkův prozaický text podává malým čtenářům základní informace o nástrojích, např. o zařazení nástroje do příslušné skupiny, o jeho konstrukci, uţití a způsobu hry. „Anglický roh - Je to větší bratr hoboje. Jako on má na jednom konci brčko, na druhém trychtýřek, kudy letí hlas ven. Ale ten trychtýřek je trošku zakulacený, podobá se duté hrušce. Jako by se i anglický roh bál, ţe z něho vyletí tón příliš rychle, jako by jej chtěl trošku zadrţet. Proto jeho hlas je malounko zastřený, jaksi váhavý a skoro vţdycky velmi smutný. Je to samotář, který je nejraději, kdyţ hraje sám. Začne – li, ostatní nástroje v orchestru se ztiší a jenom jemně doprovázejí jeho tesklivé písně.“15 Přitaţlivosti v dětských očích kniha nabývá také díky veselým ilustracím Karla Franty. Součástí knihy jsou dvě gramofonové desky, na nichţ jsou předvedeny jednotlivé nástroje s doprovodným slovem obou autorů. Pomocí zvukových záznamů se děti učí rozeznávat zvuk a barvu hudebních nástrojů.

14 15

HURNÍK, Ilja. Od housliček po buben. 1. vyd. Praha: Albatros, 1987, s. 15. HURNÍK, Ilja. Od housliček po buben, o. c., s. 26.

16

Autoři se nesnaţí podat dětem teoretický výklad, ale spíš v nich chtějí probudit lásku k hudbě a k hudebním nástrojům. Knihu s deskami můţeme povaţovat za příklad multimediální výukové pomůcky, která spojuje prózu, poezii, hudbu, mluvené slovo a výtvarnou sloţku. Shrneme – li Hurníkova literární díla určená mladým čtenářům, nalezneme hlavní jednotící prvek, kterým je hudba. Autor předává čtenářům své ţivotní moudrosti a zkušenosti skladatele a hudebníka. Vyzdvihuje podstatu a poslání hudby ve vztahu k jednotlivci i k lidstvu. Hurník vyuţívá nejčastěji formu pohádek nebo povídek, jejichţ základ tvoří humor, ironie a poezie. Díla se vyznačují jistou didaktičností, autor však malé čtenáře kantorsky nepoučuje, spíš se je snaţí pro hudbu získat, neboť podle jeho názoru „má širý svět pro sebe ten, kdo uvízne v muzice.“16

16

HURNÍK, Ilja. Struny, klapky, paličky. 1. vyd. Praha: Albatros, 1975, s. 80.

17

3. Instruktivní tvorba pro děti Všechny profese Ilji Hurníka souvisejí nejen s hudbou, ale také určitým způsobem s klavírem. Hurníkovi byl klavír jiţ od mládí prostředníkem kompozičního sdělení. „A teď tu byl klavír. Měl bílé a černé klávesy. Uţ můj morální instinkt mne vedl k ostychu ke všemu černému, takţe jsem ty černé klapky pro jistotu ze svých pokusů vyloučil. Jakýsi začátek, východisko všeho jsem rozpoznal v klapce, leţící hned pod dvěma černými, bylo to c… Ten instrument byl lepší neţ majzlík, pastelky a tuţky, ale zatím to byl nástroj, jenţ měl týţ úkol jako ty předtím: Potvrdit, ţe je krásné to, co je váţné, hrdinské a vznešené.“17 Během dospívání a studií zkomponoval Hurník řadu klavírních skladeb. Postupně však začalo klavírních kompozic ubývat, hlavně v době, kdy se stal vyhledávaným klavírním hráčem. V seznamu Hurníkových děl se neobjevuje ţádná klavírní sonáta, ani ţádný velký klavírní koncert. Jedinou větší koncertní skladbou je Nový clavecin z roku 1975, v níţ se odráţí neobarokní styl. Ilja Hurník svým způsobem rezignoval na vytvoření velkých klavírních forem, o to víc si však tuto absenci vynahradil činností v jiných klavírních kategoriích, a to v tvorbě instruktivní. „Tvorba pro děti je zkouškou invence. Nepřijde – li zrovna nejsilnější nápad na symfonickou skladbu, můţe leccos eventuálně zachránit kompoziční technika. Dětská skladba však stojí jen na nápadu, na té není co dělat.“18 Můţeme tedy říci, ţe v Hurníkově klavírní tvorbě převaţuje pohled pedagoga a koncertního pianisty. Spojíme – li tyto dva pohledy, není divu, ţe se I. Hurník začal věnovat výchově mladých klavíristů. O svých skladbách instruktivní povahy skladatel prohlásil, ţe nemají ţádnou souvislost s jeho ţivotem a jsou pouze dílem hravosti s materiálem. „Kaţdá dobrá hra má svá pravidla, tedy svá omezení. Dává radost tehdy, kdyţ člověk v jejich mezích, bez jejich porušení, uplatní svou fantazii. Klavírní skladbička musí šetřit slabou, ještě neobratnou ruku, hudba musí být krajně stručná a jasná, harmonicky přirozená a průhledná. To vše jsou silná omezení, ale právě ta provokují hravost a otázku, jak v té hře uspěji.“19 Účelem těchto skladeb je sice technické zdokonalování, avšak skladatel

17

18 19

Cit. podle: MALINA, Jaroslav. Ilja Hurník. 1. vyd. Brno: Nadace Universitas Masarykiana,1995. s. 106. HURNÍK, Ilja. Ilja Hurník. Zlatý máj, 1973, roč. 17, č. 8, s. 533. HURNÍK, Ilja. Jak píšu pro děti. Hudební rozhledy, 1968, č. 22, s. 68.

18

na tomto poli nerezignuje ani na přirozenou dětskou hravost, která dětem poskytuje prostor pro uplatnění představivosti. Termín „instruktivní“ přesně nevystihuje povahu některých Hurníkových skladeb. Vţdy se nejedná jen o prostá technická cvičení, skladby většinou mají také invenční přínos, čímţ je podtrţena jejich uměleckost. V předmluvě k Etudám skladatel poznamenává: „Tyto etudy nemíní nahrazovat Czerného, Czerného sotva kdy kdo nahradí, ale nabízejí odskok od jeho klasického slohu k hudbě novější. Jsou však i přednesovými kusy. Míří do učebny i na veřejné školní pódium.“20

3.1 Etudy Etudy jsou zatím posledním dílem Ilji Hurníka v oblasti instruktivní tvorby. Soubor

vyšel

v Supraphonu

roku

1987

a

obsahuje

devatenáct

zpravidla

dvoustránkových etud. Jednotlivá cvičení jsou zaměřená na různou problematiku hry na klavír. Zadá – li pedagog začínajícímu hráči tento sešit etud, zajistí mu komplexní technický rozvoj hry. Hráč si osvojí hraní stupnicových postupů, tercií, oktáv, akordů, akordických rozkladů, trylků a jiných melodických ozdob. Dále se naučují hrát tečkované rytmy, komplementární rytmy, repetované tóny, arpeggia v pravé i levé ruce a hru v unisonu. Etudy nejsou klasicky číslovány, v jejich názvech je obsaţen hudební (technický) prvek, pro jehoţ nácvik je skladba určena. Soubor působí poněkud modernějším dojmem. V kaţdé skladbičce najdeme řadu tonálních vybočení, disonancí a dokonce se zde objevuje i bitonalita. Na ukázce můţeme vidět cvičení, kdy pravá ruka hraje v tónině C dur a levá v tónině Des dur. Ukázka č. 2: Bitonalita

20

HURNÍK, Ilja. Etudy. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1988, s. 3.

19

Do kategorie instruktivní tvorby spadají také níţe uvedené soubory, chronologicky seřazené od doby vzniku. Kaţdý se vyznačuje odlišným stupněm náročnosti.

3.2 První melodie První melodie vyšly tiskem roku 1933 v Editio Sádlo, kdyţ bylo I. Hurníkovi jedenáct let. Sbírka se stala velice oblíbenou a dodnes patří k nejuţívanějším a nejrozšířenějším dílům instruktivní literatury. Sbírka obsahuje devět drobnějších skladeb, jejichţ názvy jsou jistě pro děti velmi přitaţlivé. Úvodní skladba Jarní večer je zaměřena na problematiku hry opakovaných akordů v levé ruce. Další skladbička Rej skřítků je napsaná v tónině C dur, ale ve svém průběhu moduluje do tóniny d moll a F dur. Květinka, skladbička pouze na čtyři řádky v tónině G dur, je zaměřena na nácvik triol a arpeggií. Náročnost skladby je podpořena přidáním pedálu (ukázka č. 3). Další skladbička V myšlenkách slouţí k osvojení hry melodických ozdob v pravé ruce, v levé ruce se střídá hra akordů s drţenou prodlevou, nad níţ se pohybuje vrchní hlas po sekundových intervalech. Pozornost by měli hráči věnovat hlavně zadrţovaným tónům. Ukázka č. 3: Květinka

3.3 Motivy z dětství Stejně jako předchozí sbírka vyšly Motivy z dětství v Editio Sádlo. Soubor je tvořen pěti klavírními skladbami a vyznačuje se vyšším stupněm náročnosti. Úvodní skladba Aleškova písnička je věnována skladatelově profesorce Erně Grünfeldové. Skladba je napsána v tónině G dur a má podobu malé písňové formy s reprízou (a – a1 - /:b – a1:/). Kaţdý díl tvoří osm taktů. Problémy mohou mít hráči zejména s dodrţováním legata a důsledným vyhráním některých míst, zejména pak děti, 20

pro jejichţ malou ručku je interval nóny příliš velký. Matoucí také pro ně můţe být střídání houslového a basového klíče. Závěrečná skladba Fanfáry v tónině D dur je z velké části vybudována na principu imitace. Konkrétně se jedná o přísnou, umělou imitaci. Proposta začíná na první dobu v melodii pravé ruky, na druhou dobu nastupuje risposta v levé ruce. Po čtyřech taktech dochází ke změně. Proposta nastoupí na druhou dobu, tentokrát v ruce levé, a risposta nastoupí na dobu první v ruce pravé. Ukázka č. 4: Fanfáry

3.4 Kousky Kousky s podtitulem pro klavír ve snadném slohu vyšly v roce 1965. Tento cyklus tvoří deset drobných skladeb: Valčík, Vánek, Mraveniště atd. Všechny skladby jsou zapsány bez předznamenání, autor posuvky zapisuje přímo k notám. Velké mnoţství posuvek můţe v dětech vzbudit mylný dojem, ţe se jedná o skladby náročné. Zajímavá je např. skladba Slavík, jeţ je zaloţena na střídání tříčtvrťového taktu s taktem dvoučtvrťovým. Na této skladbě si hráč osvojí hru nátrylu. Další skladba Vrabeček je napsána pouze ve kvintakordech, v jejichţ staccatovém hraní se ruce střídají. Základní model, který tvoří první dva takty, se neustále opakuje (ukázka č. 5). Pouze v závěru skladby dochází ke změně (ukázka č. 6). Ukázka č. 5

Ukázka č. 6

21

3.5 Písničky pro klapky V roce 1969 vychází další klavírní soubor čítající deset skladbiček ve velmi snadném slohu. Kaţdé skladbě předchází krátký autorův komentář, v němţ hráče upozorňuje na náročnější místa, způsob hry nebo na dynamiku. Skladatel se také snaţí slovně navozovat atmosféru skladeb, aby hráčům usnadnil přednes. Většina skladeb se vyznačuje tanečním charakterem (Polka, Tesklivý valčík, Sousedská). Polka je oţivena několikrát doslovně se opakujícím motivkem, který je tvořen kvintakordem e moll protaţeným do kvartsextakordu G dur. V ukázce č. 7 ho najdeme na rozhraní druhého a třetího taktu. Ukázka č. 7: Polka

Skladba Dlouhá cesta, v níţ se místy střídá devítiosminový takt s taktem šestiosminovým, je zaměřena na nácvik hry v unisonu. Ostatní skladby (Sólo a sbor, Po špičkách, V postýlce) jsou zaměřeny na techniku úhozu. Např. na skladbě Po špičkách si hráči osvojí hru velmi ostrého staccata.

3.6 Voršilská ulička Cyklus jednoduchých přednesových skladeb pro klavír Voršilská ulička vyšel poprvé v roce 1977. Ilja Hurník v této sbírce ponechává prostor dětské fantazii. Malý hráč můţe ve vyznačených taktech improvizovat nebo vyťukávat rytmus do klavíru. Tak je tomu např. ve skladbičce Veselý listonoš, jejíţ doprovod je zaloţen na neustálém střídání souzvuku malé tercie (e - g) a velké sekundy (f - g). Ve vyznačených taktech hráč musí rytmicky přesně zaťukat na víko klavíru. V Divné písničce je hráči povolena improvizace, melodii písničky Běţí liška k Táboru smí doprovodit hrou na libovolných černých klávesách (ukázka č. 8).

22

Ukázka č. 8: Divná písnička

K nácviku vzestupného glissanda je určena skladbička Pavoučí menuet. Pod glissandem zní souzvuk tří velkých sekund (ges - as - b) nad sebou. Podobně jako v Kouscích není většina skladbiček opatřena předznamenáním. Hodiny a hodinky jsou skladbou bitonální. Pravá ruka hraje v tónině Des dur, levá ruka je zapsána v tónině C dur. Poslední skladbička V hudební škole je zpestřena připevněním kolíčků na prádlo na určité struny. Tím skladatel docílil zvuku, který je podobný zvuku bubínku. Sbírku oţivil veselými ilustracemi Zdeněk Seydl.

3.7 Džezík Dţezík z roku 1977 je souborem šesti klavírních skladeb. Na rozdíl od všech předešlých cyklů nejsou skladby v Dţezíku pojmenovány a mají pouze číselná označení. První čtyři skladby se vyznačují pro jazz typickým synkopickým rytmem. Pravá ruka vyhrává jazzové, rytmicky komplikovanější melodie a levá ruka jen melodii přibarvuje akordickými souzvuky. Stejně jako v předcházejícím díle je i zde určen prostor pro improvizaci hráčů. Zejména ve dvou posledních skladbách, které jsou oproštěny od sloţitého rytmu. V nich je předepsáno zacházet s pedálem jako s bicím nástrojem. Tak je tomu ve skladbičce s číslem pět, jejíţ první půlku autor napsal jen v sextakordech a druhou v kvartsextakordech (ukázka č. 9). Ukázka č. 9

23

3.8 Čtyřruční hra Čtyřruční hra vyšla v Supraphonu roku 1981. Tento cyklus je ojedinělým dílem v oblasti instruktivní tvorby. Cyklus obsahuje rozsáhlou teoretickou část, v níţ je vyloţena technika, estetika a psychologie čtyřruční hry. Hlavní část tvoří cvičení a etudy, jejichţ hlavním tématem je problematika čtyřruční hry. Jednotlivé skladby se vyznačují různým stupněm obtíţnosti. V úvody však autor uvádí, ţe úroveň pianistů, kteří se chtějí s tímto cyklem seznámit, by měla být průměrná. Úvodní etuda má velice jednoduchou strukturu, tvoří ji jednohlasá melodie a harmonický doprovod. Prim hraje melodii v unisonu a sekund doprovod (pouze místy v unisonu). V průběhu skladby několikrát dochází ke kříţení rukou spoluhráčů. V dalších cvičeních se objevuje např. způsob echa, kdy sekundista přejímá primistovy motivy, nebo je melodie etudy rozloţena do velkého rozsahu a hráči si ji postupně předávají. Dále zde najdeme etudy ve formě fugy nebo hru dvě proti třem, kde melodie zní v osminových hodnotách a doprovod v triolách, nebo etudy zaměřené na hru arpeggií, o něţ se musí čtyři ruce podělit, a na hru repetovaných tónů, tečkovaných rytmů i rytmů motorických. Čtyřruční hra přináší jisté zpestření sólovým hráčům na klavír. Hlavním cílem cyklu je však dokonalá souhra a přizpůsobení se obou hráčů. V instruktivní tvorbě Ilji Hurníka najdeme vedle čistě klavírních skladeb i díla, v nichţ skladatel kombinuje klavír s jinými nástroji. Dokladem jsou Obrázky z roku 1984. Jedná se o skladbičky pro flétnu a klavír ve velmi snadném slohu. Posledním dílem I. Hurníka v této oblasti je cyklus V tom našem sádečku z roku 2002. Soubor je určen pro housle (případně flétnu nebo klarinet) a klavír. Cyklus obsahuje úpravy známých českých lidových písní s velmi snadným doprovodem klavíru, který je místy zaloţen na hraní na několika tónech.

24

4. Vokální tvorba pro děti Vokální tvorba pro děti zaujímá v díle Ilji Hurníka velice výrazné místo. První pokusy o tvorbu písniček se objevují jiţ v jeho dětství, kdy v pouhých šesti letech sloţil pochmurnou písničku Květinka vadne v dórské tónině. Ukázka č. 10: Květinka vadne

Ilja Hurník se samozřejmě v oblasti vokální tvorby nezaměřil jen na produkci pro děti, ale také pro dospělé interprety. Mezi těmito díly můţeme jmenovat např. kantátu Maryka (1948) a Noe (1956), písňové cykly Šalamoun (1961) a Šulamít (1963), oratorium Ezop (1964) a opery Dáma a lupiči (1966), Mudrci a bloudi (1968) a Diogenes (1973). Hurníkova tvorba pro děti je velmi rozmanitá, najdeme u něho cykly jednoduchých jednohlasých písniček s doprovodem klavíru, vícehlasé cykly, sbory, kantáty a dokonce také jednu operu. Svůj vztah k dětem a ke skladbám pro děti skladatel charakterizoval velmi výstiţně: „Jsou podezřelí skladatelé, kteří se vyhýbají psaní pro děti. Můţe to totiţ znamenat, ţe nedůvěřují své invenci. V dětské písni nelze nedostatek invence zakrýt ţádnou parádou oslňujícího zvuku ani konstrukcemi harmonickými a formálními. Dětská skladba stojí a padá s melodickým nápadem. Můţe to však i znamenat, ţe skladatel nepřišel do styku s muzicírujícími dětmi, a takového musíme politovat, protoţe nepoznal inspirující pramen, jímţ je krása školeného dětského hlasu… Mnozí lidé mají za ničení dětské přirozenosti, kdyţ sbormistr učí děti obtíţné sbory s neobvyklými melodickými prvky a harmoniemi. Tito lidé nevědí, ţe v přemáhání potíţí, v rozlousknutí i nejtvrdších oříšků je velká radost, přirozená radost a nad to velký zisk mravní… Většina dětí zpívá ve škole, a ty potřebují jednoduché jednohlasé písničky, ale máme také děti ve vyspělých sborech, a ty 25

chtějí výš. Proto potřebují skladby přiměřené svému umění. A my skladatelé chceme myslet i na ně a vymýšlet pro ně sbory těţké a virtuózní, ve víře, ţe jejich zvládnutí je v jejich moci… Jde jen o to, aby se takového mistrovství dosahovalo pílí a uměleckým taktem, ne prázdným drilem.“21 V kaţdé kompozici se odráţí skladatelův pedagogický záměr, kaţdá je zacílena na určitý druh souboru a je vymezeno její specifické poslání. Liší se také stupněm náročnosti. Šíře a pestrost skladatelova záběru je obdivuhodná. V jeho tvorbě se objevují dětsky hravé písně pro nejmenší, jeţ se vyznačují prostou, ale zároveň zářivou invencí, dále skladby poetické a formálně propracovanější a skladby vztahující se k lidové tradici. Raná sborová tvorba I. Hurníka je psána v tradičním stylu. Aţ postupem času se autor odklání od novákovské tradice a cítí sborový projev a deklamaci uvolněněji. Po formální stránce jsou dětské sbory komponovány velmi jednoduše, děti se učí rozpoznávat rozdíl mezi homofonií a polyfonií, seznamují se s formou kánonu nebo s principem variace. Sbory se také vyznačují poměrně náročným melodickým rozsahem a mnohdy rytmicky sloţitější strukturou (např. šestnáctinové běhy a střídání osminových not s triolami). Ilja Hurník spolupracoval s řadou vynikajících souborů, jako je Kühnův dětský sbor, liberecký Severáček a karvinský Permoník, coţ vedlo ke vzniku několika desítek výborných kompozic. Následující výčet vokálních děl je uspořádán podle doby vzniku. Nejstarším dílem je cyklus Vyhřátá mez z roku 1954 pro dětský sbor, flétnu, fagot a klavír. Skladatel v tomto díle zhudebnil verše Jana Čarka. Cyklus tvoří pět částí s poetickými názvy: Chroust, Pomněnka a zvonek, Klubíčko, Děťátko spí a Na hlubině. Cyklus Písničky pro děti z roku 1958 je určen pro jednohlasý sbor a klavír. V tomto díle je uvedena známá píseň Zasadím Jabloňku na text I. Hurníka. Najdeme zde i písně na text F. Hrubína nebo J. Koţíška. Všechny písně jsou zkomponovány ve velmi jednoduchém stylu. Osobitým a velmi výrazným dílem jsou Slezské písničky z roku 1962 pro dětský sbor a capella. Vyrůstají z autorovy znalosti slezské lidové melodiky. Autor vyuţívá modernější způsob doprovodu a ve sborovém partu uplatňuje výrazně vedené protimelodie. Sbor se střídá se sólisty i skupinami sólistů.

21

HURNÍK, Ilja. Slezské písničky, Dětská tercetta, Diffugere nives. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965, s. 4.

26

V roce 1960 vyšla balada Tři dcery pro dětský sbor a klavír, opět na slova lidové poezie. Později autor dílo upravil i pro smíšený sbor. Tato balada má formu kantáty. Ojedinělým cyklem jsou Dětská terceta z roku 1962 pro tři sólové dětské hlasy, flétnu, harfu a kontrabas. Autorem textů je František Branislav. Jde o náročný komorní cyklus inspirovaný „krásou školeného dětského hlasu“. Jeho spojením s doprovodem tří nástrojů vzniklo lyrické dílo s invenčním bohatstvím a vtipem. O rok později se skladatel navrací k typu jednohlasé sborové písně cyklem Čtyřlístek. Cyklus je zkomponován pro dětský sbor s doprovodem klavíru a je rozčleněn na čtyři části, jeţ jsou inspirovány ročními obdobími. Stejně jako v předcházejícím díle jde opět o zhudebněné texty Františka Branislava. K náročnějším dílům, která kladou na hudebnost dětských interpretů maximální poţadavky, patří Diffugere nives z roku 1964. Jedná se o madrigal na latinský text Horatiův. Nejvyšší stupeň vyspělosti vyţaduje také Pastorela z roku 1965. Pastorela je určena pro dětský sbor a komorní soubor. Dílo spadá do období, kdy se autor zabýval adaptací Orffova Schulwerku na české prostředí, a proto jsou v díle pouţity Orffovy dětské nástroje. Pastorela je poctou starým českým kantorům, od nichţ se očekávalo, ţe na kaţdé Vánoce napíší pro svou kapelu a sbor novou pastorelu. Ve stejném roce vyšly také dětské sbory s doprovodem klavíru Červnová noc. Cyklus je psán na lidové texty a obsahuje 6 částí, např. Slavíček, Vejr, Král David a Světýlka. Dalším cyklem jsou Scény pro dětský sbor z roku 1971. V tomto díle autor kombinuje vlastní texty s texty Václava Fischera. Cyklus se řadí k náročnějším Hurníkovým dílům. Jisté didaktické poslání má Slovníček kontrapunktu z roku 1973. Tento cyklus je určen pro dětský sbor s doprovodem klavíru a zábavným způsobem seznamuje malé zpěváky s principy vícehlasu. Ve sboru Homofonie a polyfonie se zpěváci učí uvědomovat rozdíly mezi těmito dvěma typy vícehlasu a ve sboru Zvony se seznamují s kánonem, jenţ probíhá nad ostinatem. Sbor Dvojice témat je zaloţen na kombinování motivků známých lidových písní, které probíhají současně. Jedna část sboru zpívá např. píseň Týnom, tánom a pod ní zní píseň Dobrú noc, má milá v podání druhé části sboru.

27

V roce 1976 byl vydán sbor Variace na myší téma a capella. Sbor je zaloţen na variačním principu, kdy jednotlivé variace nesou podstatné znaky kompozičního stylu známých skladatelů. Jednoduché úvodní téma je nejdříve zpracováno jako tříhlasá polyfonní skladba ve stylu J. S. Bacha, dále ve stylu J. Haydna, kdy je ve variaci kladen důraz na homofonii a melodické ozdoby. Následuje imitace romantického stylu, který je zaloţen na akordických rozkladech, a stylu soudobého, jenţ představuje jednodušší homofonní skladbu, v níţ dominují disonance. V polovině osmdesátých let vychází hned několik cyklů. Prvním jsou Rozhovory matky s děckem a capella, na lidové a vlastní skladatelovy texty. Dalším cyklem je soubor jednohlasých písniček pro nejmenší děti s doprovodem klavíru Kapr, blecha a tak dále. K náročnějším dílům se řadí cyklus Ptáci na texty Václava Fischera, v němţ skladatel pracuje výrazně se zvukomalbou. Osmdesátá léta uzavírá cyklus Voda voděnka pro dětský sbor a capella, v němţ skladatel opět zhudebnil texty Václava Fischera. V roce 1987 skladatel vytvořil dětskou operu Co pohádka zatajila. Jedná se o aktovku, jejíţ libreto si napsal autor sám. Hlavním inspiračním zdrojem se stala pohádka O veliké řepě, jejíţ děj autor značně rozšířil. Toto dílo je určeno dětem nejen jako obecenstvu, ale i jako interpretům. Hurník ji napsal pro dětské zpěváčky v sólech i ve sborech a pro devítičlenný instrumentální soubor. Děj se začíná odehrávat na poli, kam přichází unavený dědeček sázet řepu. Hudba dětem znázorní rozhazování semínek patřičným glissandem. Kdyţ vstoupí do děje myšky, hraje se valčíček Myši mají bál. Vše je doplněno vtipnou naivistickou ilustrativností, která dětem hudební divadlo přibliţuje. Jakmile jdou lidé na pole řepu sklízet, zpívá se do pochodu. Všichni se diví, jaká obrovská řepa se tentokrát urodila. Nejprve se ji pokouší vytáhnout sám dědeček, potom se přidá babička, za ní vnučka a dál jeden za druhým, pejsek, kočička i malá myška. Právě ta, přestoţe je ještě maličká, pomůţe řepu vytáhnout, ovšem také s pomocí muziky. Známá pohádka tu ale nekončí, pravý děj se začne odehrávat, aţ kdyţ je řepa venku. Myška zpychne, myslí si, ţe řepu vytáhla sama, a usmyslí si, ţe se stane královnou. Všichni s tím z legrace souhlasí, a tak začnou myšce nosit hromady dobrot, aţ z nich myšku rozbolí bříško. Místo koruny jí dají na hlavu hrnec, ten ji ale tlačí. Myška si uvědomí, ţe s kralováním jsou čím dál větší potíţe a nakonec zmoudří. Posledním Hurníkovým dílem v oblasti vokální je Missa Vinea Crucis z roku 1991. Tomuto dílu je věnována pozornost v následující části. 28

4.1 Missa Vinea Crucis Mše Vinea Crucis vznikla v roce 1991 na přání Evy Šeinerové, sbormistryně karvinského dětského sboru Permoník. Sbor Permoník často vystupoval v městě Kreutzweigarten u Kolína nad Rýnem, kde si získal takové sympatie, ţe byl poţádán o provedení mše soudobého českého skladatele v kolínské katedrále. Eva Šeinerová oslovila Ilju Hurníka, ten neváhal a zkomponoval na latinský text mši pro dětský sbor a orchestr (nebo varhany) a pojmenoval ji podle onoho města, latinsky Missa Vinea Crucis. Premiéra v orchestrální verzi se uskutečnila v Ostravě v roce 1992, ve verzi varhanní se konala ve slavné katedrále v Kolíně nad Rýnem roku 1993. Mše Vinea Crucis nebyla první dílem, v němţ skladatel uplatnil latinský text. Jiţ v roce 1964 mu latina poslouţila jako textový podklad pro madrigal Diffugere nives. Volba latinského jazyka poskytla skladateli více volnosti v melodice a deklamaci neţ jazyk český. Mše je rozdělena na šest částí. Tradiční schéma liturgického obřadu (ordinárium) je doplněno částí Deo gratias. Celé dílo je lyricky laděné, ale zároveň moderním způsobem zkomponované. Objevují se často zmenšené a zvětšené akordy, autor se jakoby záměrně vyhýbá klasickým postupům a střídá metrum. Vokální sloţka je vybudována na polyfonním vedení hlasů. Mše je také rozsahově poměrně náročná, hlasový rozsah se pohybuje v rozmezí f – a2. Z hlediska rytmického se často objevuje tečkovaný rytmus a místy i duoly. Kvalitně prezentovat mši Vinea Crucis si mohou dovolit jen opravdu vyspělá sborová tělesa s kvalitními zpěváky. Na první poslech se dílo můţe jevit jako průměrně obtíţné, ale po důkladnějším seznámení je tomu naopak. Mše je určena jak pro koncertní provedení, tak k liturgickému obřadu. Mše obsahuje části: Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus - Benedictus, Agnus Dei a Deo gratias.

29

Kyrie Úvodní část mše Kyrie má třiačtyřicet taktů a začíná čtyřtaktovou varhanní předehrou v unisonu. Ukázka č. 11: Předehra

Po ní nastoupí v mezzoforte čtyřhlasý sbor (zachovává rysy předehry) trojím uvedením Kyrie eleison, v němţ se objevuje řada zvětšených a zmenšených akordů. Následuje čtyřtaktová mezihra varhan v unisonu. Přes část Christe eleison, která zazní třikrát a pokaţdé s dvoutaktovou mezihrou varhan v unisonu, se dostáváme k vrcholu, kde ve fortissimu zní sopránová melodie dramatického rázu a pod ní se v oktávovém unisonu pohybují alty (ukázka č. 12). Ukázka č. 12: Vrchol části Kyrie

V sopránové melodii dochází k postupnému zklidnění a následným nástupem sopránových sól vstupujeme do závěrečné části, která je uzavřena velmi tichým Kyrie celého sboru.

30

Pro celou úvodní část mše je typický interval zvětšené kvarty a rytmický model, jenţ je zaloţený na synkopě, po které následují dvě šestnáctinové noty.

Gloria Začátek druhé části mše má výrazně slavnostní ráz. Krátká úvodní sedmitaktová předehra je zaloţena na postupech šestnáctinových not (ukázka č. 13). Následuje prodleva, nad níţ zazní v rozsahu šesti taktů sopránové sólo zaloţené na tečkovaném rytmu (ukázka č. 14). Ukázka č. 13: Začátek předehry

Ukázka č. 14: Sopránové sólo

Po něm nastupuje sbor, převáţně dvojhlasý, který přednese hudební materiál sopránového sóla v rozsahu šesti taktů, a nato jej opět vystřídá sólo. Nástup sóla je jiţ vybodován na jiném rytmickém modelu a má spíše zpěvný ráz. Poté opět zazní sbor a přednese ve vícehlasé podobě myšlenku sopránového sóla. Následuje čtyřtaktová mezihra, po níţ dochází ke sníţení tempa a nástupu další části. Celá následující část je postavena na dvojhlasu, kdy alty plynou v osminových hodnotách a nad nimi soprány (s

krátkými

přestávkami)

oţivují

hudební

výraz

šestnáctinovými

motivky

(ukázka č. 15).

31

Ukázka č. 15: Šestnáctinové motivky

Po dvaceti taktech dochází k zásadnímu zklidnění, které nás připravuje na kontrastní nástup závěrečné části. Ta je zahájena devítitaktovou gradující předehrou, která je vystavěna na stejném principu jako předehra úvodní. Po sborovém nástupu probíhá hudební tok podle rytmického modelu, který byl uplatněn jiţ dříve. Hudba postupně graduje a vrcholí se závěrečným Amen. Část Gloria je zakončená šestitaktovou tematickou dohrou.

Credo Credo je nejdelší částí Hurníkovy mše. Po formální stránce ji lze rozdělit na pět dílů. Všechny díly probíhají v rychlejším tempu. První část je zapsána v třípůlovém taktu a je uvedena energickou dvoutaktovou předehrou, po které se varhany ujmou synkopického doprovodu, nad nímţ nastoupí sbor v půlových hodnotách. Ukázka č. 16: Předehra

Po několika taktech se hlasy rozezpívají, ale přesto si ponechají tříhlasý akordický charakter. Tato zpěvná část po devíti taktech končí a nastupuje téměř doslovná repríza (na jiný text) s malou změnou v závěru.

32

Druhá část nastupuje po pětitaktové mezihře. Tato část se vyznačuje zpěvností v sopránových hlasech. Skladatel také místy pouţívá homofonní vedení hlasů, coţ můţeme vidět v taktu označeném číslem třináct (ukázka č. 17), kde je tato situace zvýrazněna sólem bez doprovodu varhan. Celou část uzavírá sbor v tutti, který má opět podobu akordů, s doprovodem varhan. Ukázka č. 17: Homofonní vedení hlasů

Třetí část je uvedena desetitaktovou mezihrou. Dochází ke změně metra, z třípůlového taktu autor přechází na takt tříčtvrťový. Celá část se vyznačuje jakousi konfrontací mezi hlasy sopránu a altu. Doprovod je také značně zjednodušen a postupně nabývá síly k závěrečným akordům, jeţ jsou sloţeny ze dvou různých současně znějících akordů. První je tvořen spojením Es dur a Cis dur, druhý spojením fis moll a Es dur, čímţ vzniká výseč Bartókova modu 2 : 1 (ukázka č. 18). Ukázka č. 18: Závěrečné akordy

Následuje čtvrtá část s označením Tempo I., která je motivicky velmi blízká první části celého Creda. Začíná se opět synkopickou částí, která po pár taktech přejde v část lyrickou. Závěrečný díl Piú mosso je uveden třítaktovou předehrou. Na ní navazuje dvouhlasý sbor několikerým uvedením Amen. Závěrečné Amen zazní ve fortissimu ve čtyřhlasé podobě. Celá část je oţivena efektním doprovodem varhan, který směřuje k závěrečnému akordu As dur (ukázka č. 19).

33

Ukázka č. 19: Závěr části Credo

Sanctus – Benedictus Další část mše v sobě spojuje dva liturgické texty, Sanctus a Benedictus. Z hlediska formální stránky je tato část rozvrţena na tři části. První část je uvedena šestitaktovou předehrou ve velmi sviţném tempu, po které nastoupí ve forte dvouhlasý sbor. Vztah sboru a doprovodu splňuje podmínky komplementárního rytmu. Celá první část se vyznačuje střídáním dvoučtvrťového taktu s taktem tříčtvrťovým. Ukázka č. 20: Nástup sboru

Druhá část nastupuje po sedmatřiceti taktech a je propojena s první částí prostřednictvím šestitaktové mezihry. Celá část se odehrává ve velmi slabé dynamice a rytmicky je ozvláštněna duolami (ve tříčtvrťovém taktu) ve sborové i doprovodné části (ukázka č. 21).

34

Ukázka č. 21: Nástup druhé části

Po patnácti odehraných taktech se celý úsek téměř doslovně opakuje, ovšem pouze ve sborovém partu, a na něj bezprostředně naváţe poslední část. Výrazově se skladatel v závěrečné části vrací k části první. Opět zde hraje důleţitou roli rytmus a veselý ráz. Sborový part je místy vystřídán rytmickou mezihrou. Celá část je zakončená trojitým zvoláním čtyřhlasého Hosanna ve forte, které je v doprovodu podpořeno akordickými rozklady (ukázka č. 22). Poté opět následuje čtyřtaktová dohra varhan, která je z velké části tvořena zadrţeným sedmihlasým akordem A dur. Ukázka č. 22: Hosanna s akordickými rozklady

Agnus Dei Předposlední část Agnus Dei se vyznačuje velmi pomalým tempem a je zapsána do třiatřiceti taktů. Celá část působí poklidným dojmem. Po dvoutaktové akordické předehře nastoupí dvouhlasé sborové unisono (ukázka č. 23), které po dvanácti taktech končí a hudba se začne harmonicky zahušťovat.

35

Ukázka č. 23: Začátek Agnus Dei

Bohatá harmonie je navíc podpořena gradující dynamikou a přidáním hlasů, nejprve je pouţita struktura tříhlasá a následně také čtyřhlasá. Po vrcholu v devatenáctém taktu (ukázka č. 24) dojde k postupnému uvolňování, které končí opět na sborovém dvojhlasu. Celá část je zakončena pětitaktovou melodickou dohrou. Ukázka č. 24: Vrchol Agnus Dei

Deo gratias Závěrečná část přináší, po předchozí velmi pomalé části, hudební oţivení. Skladatel v této části zhudebňuje text na slova Halleluja a Deo gratias. Celou část můţeme rozčlenit na čtyři drobnější části. První část začíná pětitaktovou předehrou ve velmi sviţném tempu. Po ní nastupuje sbor v unisonu, který si ponechává synkopický rytmus předehry (ukázka č. 25). Unisono se po šesti taktech rozestoupí ve sborový dvojhlas a čtyřtaktová mezihra, zaloţená na stejném rytmickém základu jako úvodní předehra, nás přenese k druhé části.

36

Ukázka č. 25: Nástup sboru v unisonu

V druhé části se jako první ujímají melodie alty. Brzy je však vystřídají soprány a takto si mezi sebou předávají melodii aţ do konce dílu (ukázky č. 26). Ukázka č. 26: Střídání altu a sopránu

Poté nastupuje doslovná repríza části první a na ni přímo navazuje část závěrečná, kterou můţeme označit také jako codu. Coda je vystavěna na stupnicových postupech, v sopránech si můţeme povšimnout lydického modu a v altech modu dórského (ukázka č. 27). Závěrečnou část uzavírá dohra v rozsahu čtyř taktů. Ukázka č. 27

37

5. Jiná tvorba pro děti Vedle tvorby literární, instruktivní a vokální se Ilja Hurník věnuje také jiným formám, v nichţ se projevuje pedagogický zřetel. Jiţ v 50. letech skladatel hledal nové moţnosti ve spojení textu a hudby. Východiskem se mu stala postava vypravěče, která mu umoţnila propojení umění slova a hudby do jediné kvality. Jako textový podklad skladateli poslouţily převáţně pohádky a dětské muzikantské příběhy, k nimţ komponoval vlastní hudbu. Zpočátku I. Hurník volil texty jiných autorů a aţ po čase zhudebňoval také vlastní texty. Tvorba tohoto druhu vyšla na několika gramofonových deskách. Prvním dílem, které vyšlo na desce Supraphonu, byla Pohádka o veliké řepě z roku 1950. V tomto díle zpracoval skladatel text svého otce Josefa Hurníka. Pohádka je určena pro vypravěče a komorní instrumentální soubor, roli vypravěčky zastala Irena Kačírková. Námět této pohádky se vyskytuje v díle I. Hurníka několikrát a pokaţdé v jiné podobě. Jak jiţ bylo zmíněno v předcházející kapitole, je na tomto námětu vystavěn příběh dětské opery Co pohádka zatajila. V případě opery je pohádka dějově rozšířena, deska však přináší původní znění pohádky, které končí v okamţiku, kdy se podaří obrovskou řepu vytáhnout ze země. Kaţdá postava je charakterizována jiným hudebním nástrojem (např. dědeček – kontrabas, kočka – housle). Hudebně jsou zajímavé především situace, kdy se vykonává nějaká činnost, např. tahání řepy, které skladatel vyjadřuje glissandy. V roce 1955 vyšla další deska, která přinesla Pohádku o princezně Ţabce na vlastní Hurníkův text v podání vypravěčky Marie Glázrové. Vypravěčka je opět doprovázena komorním instrumentálním souborem. Obsah pohádky: Král měl tři syny. Jednoho dne dal kaţdému luk a přikázal, ať vystřelí šípy do třech světových stran. Tam, kam šípy dolétly, měli princové najít své nevěsty. Šípy prvních dvou synů dopadly k nohám krásných princezen. Šíp nejmladšího Jiříka zmizel v oblacích. Jiřík ho dlouho hledal, aţ ho jednoho dne našel v tlamce zelené ţabky. Smířen s tím, ţe se má stát jeho ţenou, ji vzal s sebou do království. Král, aniţ by princezny spatřil, jim uloţil několik úkolů, které musely do druhého dne splnit. Příprava hostiny, tkaní plátna na košili byly podle Jiříka úkoly, jeţ nemohla ţabka nikdy splnit. Přesto kaţdé ráno, kdyţ vstoupil do jejího pokoje, bylo vše splněno. Posledním přáním krále bylo poznat budoucí manţelky svých synů. Jiřík se tohoto okamţiku jiţ 38

dlouho obával, poněvadţ se bál výsměchu. Ovšem jakmile ráno vstoupil do pokoje své nevěsty, našel místo zelené ţabky překrásnou princeznu. S obrovskou radostí ji představil svému otci a brzy se konala trojnásobná svatba. Tato pohádka je hudbou jen jemně podbarvená, veškerý prostor je věnován vypravěčce. V šedesátých

letech

vydal

Supraphon

další

dvě

Hurníkovy

desky,

a to Muzikanty, v nichţ skladatel zhudebnil verše Františka Branislava, a Příběhy jedné kapely, coţ jsou muzikantské pohádky na vlastní Hurníkův text. Příběhy jedné kapely jsou určeny pro vypravěče, v tomto případě jde o Karla Högera, a komorní soubor. V jednotlivých příbězích vystupují „oţivlé“ nástroje, jejichţ touhy a radosti jsou velmi blízké dětem. Kaţdá z povídek je jiná, všechny však probouzejí v dětech smysl pro lásku, přátelství a některé dokonce vzbuzují také soucit. Na desce najdeme např. příběh o kontrabasu, který se zamiluje do pikoly. Přeje si hrát vysoko jako ona, a tak napíná struny, aţ mu jedna praskne. Tím způsobí problémy své kapele, která je bez něho ztracená. Hudba zde hraje stejně důleţitou roli jako vyprávění, poněvadţ i ona posouvá děj vpřed. Dalším dílem byla deska Instrumenty u zápisu z roku 1971. V tomto díle vystupuje vedle vypravěče a komorního souboru i dětský sbor. Zkouška sboru je narušena nečekanými hosty – instrumenty. Přišly, aby mohly sbor doprovázet. Sbor s nadšením souhlasí, avšak sbormistr (Ilja Hurník) namítne, ţe nejdříve se musí dostavit k zápisu. První jde na řadu flétna. Sbormistr se vyptává na jméno, bydliště a ona mu odpovídá hraním. Je přijata. Sbor má velkou radost, ţe uţ nikdy nebude zpívat sám a hned si s flétnou zazpívá písničku. Stejným způsobem jsou přijaty i další nástroje (hoboj, lesní roh). Kdyţ přijde na řadu kontrabas, sbormistr ho odmítá vzít, poněvadţ se snaţí hrát jako housle. Poté, co kontrabas na sbormistrovo poţádání zahraje „zemitěji“, je přijat také. Dále se představí violoncello, klarinet a malý i velký buben. Přijaty jsou nakonec všechny instrumenty. Hlavním cílem desky je seznámit děti se zvukem hudebních nástrojů a ukázat jim, jakou funkci jednotlivé nástroje v orchestru zastávají. Roli sboru ztvárnil dětský sbor Severáček. Ilja Hurník zpracoval jak vlastní texty, tak texty Václava Fischera. V roce 1972 vyšel osmideskový cyklus Umění poslouchat hudbu, který přinesl zcela nové pojetí moderního hudebního vyučování. Tomuto významnému dílu je věnována samostatná kapitola 6. 3.

39

Naprosto odlišnou formu má dílo z roku 1976 Jak se na co hraje. Jedná se o loutkovou hru pro jednoho herce a pětatřicet loutek. Podobně jako opera Co pohádka zatajila zůstala také tato forma v Hurníkově tvorbě pro děti osamocená. Ilja Hurník je autorem hudby i textu. Hra je cyklem sedmi kratších scének, které se inscenují buď samostatně, nebo všechny v jednom představení. Jakoukoliv scénku je moţné vynechat. Jednotlivé scénky jsou vystavěny na příbězích, které jiţ v roce 1973 skladatel vydal kniţně pod názvem Jak se hraje na dveře a jiné muzikantské pohádky (viz kap. 2.1). Celá loutková hra je zpestřena hudebními ukázkami a zpěvem. Touto zcela originálním formou se autor snaţí dětem velmi přístupným a humorným způsobem přiblíţit svět hudby.

40

6. Významná pedagogická díla a jejich popularizace Mimořádné pedagogické nadání získal Ilja Hurník pravděpodobně po svém otci - učiteli. Jako jeden z mála umělců dokázal vyvodit ze svých tvůrčích zkušeností pedagogické závěry. Z hlavních pedagogických rysů můţeme jmenovat schopnost skladatele utřídit metodicky informace a umění vyjádřit sloţité věci stručným a jasným způsobem. Nejvýrazněji se Hurníkovo pedagogické cítění odrazilo ve výchovných koncertech pro děti, které v něm vzbudily zájem o hudební výchovu. Hudební výchova si získala jeho trvalou pozornost, o čemţ svědčí také instruktivní a vokální skladby. Všestranný talent a zkušenost Ilji Hurníka jako skladatele, interpreta, spisovatele a pedagoga, ho postupně přivedli k umění popularizovat hudbu. Popularizace hudby je disciplínou hudební vědy přibliţující obecně srozumitelnými formami hudebněvědecké poznatky s cílem ovlivnit hudební praxi. V širším smyslu jde o soubor činností zaměřených na prosazování kompozičních a interpretačních hodnot i dalších poznatků, s jejichţ pomocí posluchač dokáţe lépe vnímat a proţívat hudební umění. 22 Posluchačům jsou poodhaleny zákony hudby: způsob vzniku skladeb a jejich interpretace, ale současně také účinky hudby na člověka. Důleţité je zdůraznit, ţe popularizací hudby někteří muzikologové pohrdají, jiní se naopak snaţí předat výsledky své odborné práce širšímu publiku prostřednictvím přednášek (v Brně např. cykly v Mahenově knihovně) nebo rozhlasovými a televizními pořady. Za zastánce popularizace můţeme označit brněnské muzikology Rudolfa Pečmana 23 a Miloše Štědroně.24 Ilja Hurník se k činnosti popularizátora, v níţ se stal mistrem, vyjádřil: „Popularizace, to je schopnost vidět myš a přehlédnout velrybu. Velryba má totiţ tu politováníhodnou vlastnost, ţe ač je savec, nemá nohy. Popularizátor tedy musí říci: Ptáci mají křídla, ryby ploutve a savci nohy. Kdyby řekl, ţe někteří savci plavou jako ryby a některé ryby létají jako ptáci, je přesnější jako zoolog, ale selhal by jako popularizátor.“25 Základním stavebním kamenem popularizace se pro I. Hurníka v 60. letech stalo seznámení s Orffovou školou, jeţ v sobě spojuje zpěv, recitaci 22

Srov. VIČAR, Jan. Hudební kritika a popularizace hudby. 1. vyd. Praha: KLP, 1997, s. 67. Rudolf Pečman (1931 - 2008) byl českým muzikologem, pedagogem, popularizátorem a organizátorem hudebního dění. 24 Miloš Štědroň (1942) je český hudební skladatel, muzikolog, hudební editor, kritik a popularizátor. 25 Cit. podle: DRÁPELOVÁ, Věra. Laskavý vykladač hudby Ilja Hurník. MF Dnes, 2003, roč. 14, č. 172, s. B 4. 23

41

a poslech hudby s hrou na dětské nástroje a s pohybem. Orffova metoda ho natolik zaujala, ţe se ji rozhodl (společně s Petrem Ebenem) přenést do českého prostředí. Skladatel postupně rozšiřoval pole působnosti hostováním v rozhlase, spoluprací s Janáčkovou filharmonií na gramofonových deskách a přípravou televizních pořadů pro děti. V tomto směru lze Ilju Hurníka označit za český protějšek slavného Leonarda Bernsteina26, který v letech 1958 – 1973 realizoval velmi populární pořad Young People's Concerts with the New York Philharmonic. Podobný cyklus vznikl také u nás v letech 1973 – 1980, a to Česká filharmonie hraje a hovoří, který ve spolupráci s Českou filharmonií vytvořil Václav Neumann. Za nejvýznamnější Hurníkova díla v oblasti pedagogické jsou dodnes povaţována: Česká Orffova škola a cyklus gramofonových desek Umění poslouchat hudbu, který je vrcholným dokladem jeho popularizačního umění. V následujících podkapitolách bude veškerá pozornost věnována těmto dvěma pracím. Aby však mohla být objasněna práce I. Hurníka a přínos jeho děl, je na úvod zařazena pasáţ pojednávající o původní koncepci Orffovy školy.

6.1 Původ a principy Orffovy školy Zazní – li v českém prostředí jméno Carl Orff27, vytane kaţdému na mysli kantáta Carmina Burana, Orffovo nejslavnější dílo. Do hudebního povědomí se však Orff zapsal také ojedinělou humanistickou koncepcí hudebního vzdělávání dětí, jejíţ motto můţeme vyjádřit slovy autora: „Ţádný člověk není hudebně nevzdělatelný.“28 Zájem o hudební výchovu se u skladatele začal projevovat v době, kdy byl hudebním spolupracovníkem a korepetitorem mnichovské školy moderního tance Dorothee Güntherové. Tam také zaloţil svůj Schulwerk (v překladu školní dílna), v němţ vyloţil nový model vyučování spočívající v propojení hudby a pohybu. Poté začal spolupracovat s absolventkou školy Gunild Keetmannovou, která vypracovala 26

27

28

Leonard Bernstein (1918 – 1990) byl americký dirigent, hudební skladatel, klavírista, pedagog a hudební popularizátor. Carl Orff (1895 - 1982) byl německý hudební skladatel expresivní hudby a pedagog. Stal se zakladatelem nové metody vyučování zaloţené na propojení hudební a pohybové výchovy. V roce 1924 byl jmenován ředitelem prvního institutu, v němţ se vyučovalo podle jeho metody. Nejslavnějším Orffovým dílem je trilogie Trionfi, která obsahuje části: Carmina Burana, Cattuli Carmina aTrionfo di Afrodite. Cit. podle: Česká Orffova společnost [online]. c2008, [cit. 4. dubna 2010]. Dostupné z www: .

42

postupy vyuţití pohybu a tanečních prvků v jeho metodě. Tyto postupy však písemně nezaznamenala, a proto všechna vydání Schulwerku obsahují (kromě slovních, zpěvních a instrumentálních cvičení) pouze pohybové prvky s akustickým uplatněním (tleskání, dupání, luskání). Základní myšlenkou Orffova Schulwerku je vzbudit zájem dětí o hudbu prostředky přiměřenými jejich mentalitě a v souladu s ní vytvořit pojetí hudební výuky, která by rozvíjela a kultivovala dětskou přirozenost.29 Podle Carla Orffa patří hudební výchova k základnímu vzdělání všech dětí a ţádnému z nich nesmí být odepřena. To znamenalo přizpůsobit formu výuky nejen dětem hudebně vyvinutým, ale i dětem hudebně zanedbaným. Orffovo humanistické poselství je blízké víře J. A. Komenského, ţe „kaţdé dítě je schopno hudebního rozvoje, i kdyţ na různém stupni dovednosti.“30 Orff však nechtěl po vzoru tradičních pedagogických postupů naučit dítě jen zpívat nebo hrát na nějaký hudební nástroj, ale usiloval o to, vytvořit v dítěti dispozice pro hudební výchovu, uvolnit v něm tvořivost a vypěstovat v dítěti zdravý cit, vzdělat jeho intelekt a vyvíjet i jeho etické cítění. Orff si v Schulwerku vymezil několik úkolů: pěstovat krásu mateřského jazyka, naučit dítě nejen zpívat, ale také hrát a vše zvukové převádět do světa rytmu, pohybu a prostoru.31 Cílem Schulwerku není pěstování nadaných jedinců, ale pozvolná přeměna všech dětí v múzické a kulturní lidi. Látkou Schulwerku je elementární hudba, o níţ Carl Orff říká: „Elementární hudba není nikdy hudba samostatná, nýbrţ hudba ve spojení s pohybem, tancem a řečí, je to hudba, kterou musíme sami provozovat, na níţ se nezúčastňujeme jako posluchači, ale jako spoluhráči. Nezná velké formy, ani architektoniku. Elementární hudba je blízká zemi, přirozená, kaţdému přístupná, srozumitelná a odpovídá povaze dítěte.“32 Ţivým dokladem elementárního projevu je folklor. V něm se spojuje hudba, slovo a pohyb v malých přehledných formách. V hudbě i řeči se také uplatňuje princip rytmický, který je pro Carla Orffa velice důleţitý. Proto je v Schulwerku mnoho dětských říkadel, písniček, hádanek, tanců, ale i rytmů a tónin pocházejících z jiných a dávných lidových kultur. Orff ve svém Schulwerku zkomponoval hudbu na mnoho textů lidové poezie francouzské, italské, anglické, nizozemské, dále i na texty poezie středověké a renesanční. Vedle toho se inspiroval tvorbou umělou, např. Schillerovými 29

Srov. POŠ, Vladimír. Doslov. Ilja Hurník: Orffova škola. Supraphon, 1968, s. 3. Cit. podle: JURKOVIČ, Pavel. Orff – Schulwerk. Harmonie, 2002, č. 3, s. 27. 31 Srov. POŠ, Vladimír. Doslov. Ilja Hurník: Orffova škola. Supraphon, 1968, s. 3. 32 Cit. podle: JURKOVIČ, Pavel. Orff – Schulwerk. Harmonie, 2002, č. 3, s. 27. 30

43

a Goethovými díly. Orff vychází z dětské psychologie, z přirozeného dětského pudu hravosti (princip Schola ludus), a proto uskutečnil své pedagogické ideje formou hry a improvizace. Společným rysem slova, hudby a pohybu je rytmus. Cit pro rytmus je pěstován jiţ od samého počátku práce, a to především deklamováním slov, říkadel a veršů. Současně se začíná s tzv. hrou na tělo - to znamená, ţe rytmus slov se vyjadřuje tleskáním, dupáním, pleskáním, luskáním prstů nebo kombinacemi těchto úkonů. Intonace se v Schulwerku rozvíjí od dvoutónového intervalu klesající malé tercie, přes pentatoniku aţ k běţným sedmitónovým modům. V dalším stádiu práce se přenáší hra na tělo na speciální dětský instrumentář, skládající se z bicích nástrojů melodických (xylofony, metalofony, zvonkohra) a nemelodických (gong, kastaněty, tympány, tamburína, triangl), objevuje se zde i violoncello, kytara, zobcová flétna aj. Xylofony však nejsou takové, jaké známe z orchestrů. Jedná se o jemně laděné nástroje různých výšek z palisandrového dřeva. Výsledným zvukem není hlučné rámusení, ale jemně znějící hudba odpovídající dětským nervům. Jednotlivá dřeva nebo plíšky melodických nástrojů se v prvních hodinách vynechávají, takţe se tónový rozsah zúţí a můţe se vyloučit jakákoliv disonance. Melodii hrají diskantové nástroje, doprovod, který je zaloţen na ostinátních figurách, prodlevách a bourdonovém basu, nástroje ostatní. Výhodou tohoto instrumentáře je jeho velmi snadné ovládání, konstrukcí i velikostí je přizpůsoben dětem. Hraní na nástroje, které děti velice přitahují, se střídá s elementárním tancem, s mluveným slovem nebo zpěvem. Všechny tyto prvky se spolu přirozeně spojují. Děti se tímto způsobem učí vytvářet malé formy podle organických zákonů, ne však podle pravidel kompozice a choreografie, ty jsou schopny chápat aţ v pozdějším věku. Děti jsou vedeny v duchu orffovských zásad k vynalézání dalších cvičení: od jednoduchého vybírání slov a veršíků aţ k pokusům o samostatné skladbičky a k návrhům na řešení cviků, v nichţ se má odráţet emocionální proţitek dítěte vyvolaný hudbou. Skladbičky v Orffově škole mají slouţit jako vzory pro vlastní samostatnou tvůrčí práci dětí a učitele. Dále se děti učí uvědomovat hudební zákonitosti, čtení a psaní not. Důleţité místo má i pohybová výchova. Například výchova ke správnému drţení těla, příprava správného střídání svalového napětí i uvolnění a ovládání dechu. Zvláštní péče je

44

věnována pohybům paţí při hraní na nástroje po stránce estetické i zdravotní. Nechybí ani drobné taneční dynamické hry s variačními a improvizačními moţnostmi. V tomto hudebně výchovném procesu Schulwerku se dítě nejdřív stává tvořivým elementem, pak interpretem a současně i konzumentem své vlastní hudby. Orffův Schulwerk je nejrozšířenějším hudebně výchovným směrem nejen v Evropě, ale také v ostatních kontinentech. Vedle tohoto humanisticky pojatého výchovného směru je nutné zmínit také metodu maďarského skladatele Zoltána Kodálye33, jeţ je zaloţená především na vokálním zpěvu. Carl Orff i Zoltán Kodály nejvýrazněji ovlivnili hudební pedagogiku. Vedl je k tomu společný cíl – obrození hudební výchovy. Vznikem Orffova Schulwerku nevznikla tradiční učebnice, ale hudební dílo jako inspirativní vzor pro chápavého a tvořivého učitele, který rozumí dětské duši, pečuje o přirozené předpoklady a zájmy dítěte, chápe jeho touhu po vlastním hudebním vyjádření (pěveckém i instrumentálním), ale i po pohybovém, jak je to dětskému věku přirozené. Od roku 1961 existuje v Salcburku Orff – Institut, který pořádá kurzy s mezinárodní účastí a kaţdých pět let sympózium. Krátce po zaloţení institutu začali v Salcburku studovat první Češi, kteří po návratu domů zahájili činnost v hudebně výchovné pedagogice.

6.2 Česká Orffova škola Koncem 60. let 20. stol. se nejvýraznějším počinem v oblasti hudebního vzdělávání stalo vydání České Orffovy školy Petra Ebena a Ilji Hurníka. První impulsy pro společnou práci obou skladatelů vznikly v době pobytu v Budapešti, kde se konal kongres mezinárodní instituce ISME pro hudební výchovu. Na kongresu se seznámili s Orffovým Schulwerkem, který je natolik oslovil, ţe se ho rozhodli modifikovat a přenést do českého prostředí jako ideální aplikaci principu Schola ludus (škola hrou). Roku 1969 tedy vznikla česká verze Orffovy školy, zachovávající Orffův princip, ale s ohledem na českou hudebnost přece jen dost odlišná od německého originálu. Na rozdíl od jiných národních adaptací Orffova Schulwerku, které pouze v překladu přejímaly autorův originál, vytvořila dvojice našich skladatelů původní české 33

Zoltán Kodály (1882 – 1967) byl maďarský hudební skladatel a pedagog, od roku 1963 byl prezidentem mezinárodní společnosti pro hudební výchovu.

45

dílo, postavené na vyuţití českého a slovenského folkloru a vlastních skladbách. Je samozřejmé, ţe tyto skladby respektují některé hlavní orffovské principy (ostinátní doprovod, pouţití speciálního instrumentáře, uţití pentatoniky jako prvního tónového materiálu a postupné rozvíjení tónového rozsahu při zpěvu), ovšem jinak jsou to kompozice, v jejichţ melodiích, sloţených z tónů orientálně znějící pětitónové stupnice, zaslechneme rytmus a melodiku lidových písní českých, moravských a slovenských. Z české adaptace Schulwerku vane silný národní ráz, který mu dodávají také texty lidové poezie. Hurník s Ebenem lidové texty zhudebnili, řadu hotových písní upravili také pro vícehlas a zkomponovali doprovod pro speciální instrumentář, který zůstává ve stejném sloţení jako u původního Schulwerku. Česká Orffova škola se také liší charakterem skladeb, jeţ jsou v Ebenově a Hurníkově podání adresovány i zcela malým dětem, kdeţto původní Orffovo dílo obsahovalo i poměrně komplikované partitury. V roce 1970 byla česká verze Schulwerku předvedena Carlu Orffovi. Našim autorům se dostalo nečekané pochvaly. Orff prohlásil českou verzi, mezi tehdy osmnácti existujícími orffovskými školami, za nejlepší, vzdal se autorských práv a označil ji za původní dílo. Česká Orffova škola vyšla ve čtyřech dílech. První tři vydal Supraphon v letech 1969 – 1972, čtvrtý díl vyšel aţ roku 1995 v Musikservisu.

6.2.1 První díl České Orffovy školy První díl České Orffovy školy s podtitulem Začátky obsahuje z velké části metodicko - pedagogické návody, které jsou rozdělené do kapitol: Metodické pokyny, Elementární improvizace, Písně, Deklamační hry, Instrumentální skladby a Hudební výchova pohybem. Tyto kapitoly obsahují řadu textových, rytmických a melodických pracovních materiálů. V první části svazku se seznamujeme se základní metodickou zásadou orffovské práce, která zní: „umoţnit dětem maximum aktivity a sebevyjádření.“34 Dítě se učí improvizovat, tvořit vlastní rytmy a melodie. Nejdůleţitější roli má však učitel. Jeho hlavním úkolem je podněcovat děti k tvorbě. Metodická část tedy slouţí především

34

Srov. HURNÍK, Ilja – EBEN, Petr. Česká Orffova škola I. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1969, s. 11.

46

jako vodítko a společně se slovními a rytmickými cvičeními má funkci pouze přípravnou, pomocnou nebo doprovodnou. Druhá část svazku je rozsáhlejší kapitolou, v níţ se děti učí pracovat s motivem, hudební větou a periodou. Dále se seznamují s hudební formou variací, ronda a malou dvoudílnou a třídílnou písňovou formou. Kaţdá forma je předvedena cvičením, na kterém si dítě ihned látku osvojí a vlastní improvizací potvrdí pochopení látky. Autoři vyuţívají cvičení postavená na rytmických a melodických hrách na ozvěnu, rytmických a melodických kánonech a také na pořekadlech a příslovích. Další část Písně obsahuje 28 drobných písniček s jednoduchým hudebním doprovodem bicích melodických nástrojů. Skladbičky jsou seřazeny z hlediska intonační a rytmické náročnosti. Najdeme zde písně, které si kaţdý z nás pamatuje z dětských let, např. Zlatá brána, Halí, belí a Cibulenka. Deklamační hry podávají vzorové ukázky práce s říkadly. Autoři podle Orffova vzoru spojují rytmus deklamovaného slova s hrou na tělo, coţ znamená vyjádření rytmu textu tleskáním, luskáním prstů, dupáním apod. Krátká rytmizovaná cvičení mají většinou podobu rozpočítadel nebo dětských veršíků, v nichţ dominují pohádkové postavy, zvířata i rostliny. Velmi krátkou kapitolku tvoří Instrumentální skladby, jejichţ autorem je Ilja Hurník.

Drobné

kompozice

se

vyznačují

jednoduchou

melodií

vycházející

z pentatoniky. Úkolem těchto skladeb je mimo jiné slouţit jako prostředek k pohybové improvizaci. Poslední část svazku je věnována Hudební výchově pohybem. Jedná se o rytmicko – pohybová cvičení, jejichţ autorkou je Eva Kröschlová 35. Zařazeny jsou cviky k průpravě správného drţení těla a pohybu paţí pro hru na tělo a také na nástroje. Doplňujícím materiálem jsou pohybové a taneční hry vytvořené speciálně k některým písním České Orffovy školy. V následující ukázce je na písni Co je to? předveden Orffův princip přenesení rytmu slov ve hru na tělo.

35

Eva Kröschlová (1926) je česká tanečnice, pedagoţka, choreografka a teoretička.

47

Ukázka č. 28: Co je to?

Děti se nejprve naučí rytmizovaná slova, teprve potom se učí jejich rytmus zatleskat a následovně i zapleskat: Ukázka č. 29

Tlesknutí na slovo „mák“ je spojeno s velkým pohybem rukou zespodu nahoru a obloukem do stran (jako úder činelem). Učitel se ptá dětí rytmizovanými slovy „co je to?“ a děti mu odpovídají tleskáním (beze slov). Poté, co se tato slova děti naučí i zpívat, ptá se jich učitel hrou na xylofon a děti odpovídají zpěvem. Celý proces můţe být doplněn pohybovou hrou.

6.2.2 Druhý díl České Orffovy školy Druhý díl je notovou přílohou prvního dílu, jehoţ těţiště spočívalo v metodické části. I kdyţ bylo v prvním dílu také hodně hudebního materiálu, jsou skladby v dílu druhém instrumentálně i pěvecky náročnější. Další změnou je zařazení skladeb obou autorů, tedy nejen Ilji Hurníka, ale i Petra Ebena. Oba díly spojuje stejný notový materiál pentatoniky, tedy pětitónové stupnice bez půltónů, tvořené nejčastěji z diatonické durové stupnice vynecháním čtvrtého a sedmého stupně. Zatímco do prvního dílu byly zařazeny pouze skladby vystavěné na základním modelu pentatoniky c-d-e-g-a, v druhém dílu se navíc objevuje i řada jiných pentatonických modů, z nichţ některé tíhnou k mollové tónině. Druhý díl České Orffovy školy je rozvrţen na dvě části. První část obsahuje 30 lidových písní, mezi nimiţ najdeme písně jednohlasé, dvouhlasé, tříhlasé, dále písně se střídavými takty nebo s volným metrem

48

(způsob recitativu). Vokální část je doplněna několika kánony. V ukázce je uveden kánon Spadla moucha do capoucha v tónině F dur, vyuţívající základního modelu pentatoniky. Ukázka č. 30

Druhá část je tvořena 15 instrumentálními skladbami. Jedná se o dílka v rozsahu maximálně deseti taktů, která mají podobu malé písňové formy či malého ronda prvního typu. Svazek uzavírají čtyři rytmicky poměrně náročné kánony, na nichţ si děti osvojí techniku imitace. V roce 1967 vyšla gramofonová deska s výběrem skladeb z prvních dvou svazků České Orffovy školy.

6.2.3 Třetí díl České Orffovy školy Třetí díl s podtitulem dur – moll obsahuje značný počet lidových písní, jeţ najdeme ve většině zpěvníků pro základní školy. Uvedený materiál navazuje na předchozí dva svazky a stupněm obtíţnosti mírně vzrůstá. Skladby jsou vytvořeny v běţně uţívaných tóninách dur a harmonické moll, tím se zásadně liší od hudby obsaţené v prvním a druhém sešitě České Orffovy školy. Podobně jako v prvním sešitě se úvodní studie zabývá systémem elementární improvizace a problematikou durových a mollových tónin. Hlavním úkolem je probouzet v dětech spontánní hudebnost a podat stručný a praktický návod k tomu, jak vytvářet k daným melodiím bas a jak na jeho základě doplňovat příslušnou harmonii v ostatních hlasech, nebo naopak, jak na daných basech vytvářet různé melodie i jejich variační obměny. První část svazku tedy podává návrh na ovládnutí látky elementární improvizace na kadenčním základě. Nejde o uměleckou stylizaci doprovodů, ale spíš o materiál, na němţ lze získat určité poznatky a improvizační zkušenosti. Autoři předkládají k práci 49

drobné lidové písně, na nichţ děti praktikují harmonizaci nejprve pomocí tóniky a dominanty, později přibývá subdominanta, II. stupeň nebo VI. stupeň. V některých lidových písních se také vyskytuje modulace do dominantní nebo paralelní tóniny, např. v písni Dobrú noc, má milá (z d moll do F dur) a Prídi ty, šuhajko, ráno k nám (z C dur do G dur). Druhá část obsahuje 48 písní upravených oběma autory. V písničkách určených pro sólový zpěv či sbor a bicí instrumentář, vyuţívají skladatelé převáţně prodlev a ostinátních figur. Najdeme zde nejznámější české a moravské lidové písně: Maličká su, Okolo Třeboně, Ten chlumecký zámek, Holka modrooká atd. Novou látku přináší třetí část, která představuje tři hudební pohádky O Budulínkovi, O malém spáči a O velké řepě. Forma hudební pohádky nabízí dětem široké pole pro vlastní projev. Skladby jsou určeny pro vypravěče, sbor a převáţně melodické bicí nástroje. Způsob zhudebnění je jednoduchý a zároveň velmi poutavý. Například v pohádce O velké řepě zaznívají ve vypjatých místech příběhu (vytahování řepy) glissanda ve všech melodických bicích nástrojích, čímţ nabývá příběh na dynamičnosti (ukázka č. 31). Autoři ponechávají dětem volnost ve zpěvu i ve hře, pouze jim vyhrazují místa k improvizaci, k nimţ připojují příklad s řešením. Ukázka č. 31: O velké řepě

Celý svazek uzavírá část čtvrtá, obsahující několik instrumentálních kousků. Na jednoduchých a nepříliš rozsáhlých skladbách jsou děti seznámeny s hudební formou ronda a kánonu. Rozsah skladeb umoţňuje uvedení pouze malého ronda 50

prvního typu, k němuţ jsou uvedeny varianty kupletů. Prostřednictvím kánonu je představena imitační technika, zaloţená na přísné a umělé imitaci. Na závěr je připojeno šest vánočních koled.

6.2.4 Čtvrtý díl České Orffovy školy Čtvrtý díl nese podtitul Modální tóniny. Smyslem tohoto svazku je seznámit děti, po tradičních durových a mollových tóninách, s tóninami starými (církevními). Proniknutí do nové hudební látky poskytuje dětem více moţností pro tvořivost a improvizaci. Současně je tento díl jakousi průpravou pro poslech a interpretaci umělé hudby gotiky a renesance. Slouţí také jako prostředek pro chápavé vnímání soudobé hudby. Čtvrtý díl je rozčleněn na tři části. První část svazku se věnuje improvizaci ve starých tóninách. Děti se seznamují s jednotlivými tóninami a jejich charakteristickými znaky. Improvizační část je provozována většinou bicími nástroji idiofonními ve spojení se zobcovou flétnou. Druhá část má vokálně – instrumentální ráz. Písně s doprovodem dětských nástrojů jsou uspořádány podle jednotlivých církevních tónin, a to v pořadí: jónská, dórská, frygická, lydická, mixolydická a aiolská. Písně jsou transponovány do vhodné dětské hlasové polohy, melodický rozsah se pohybuje v rozmezí d1 – d2. Najdeme zde slovenské a moravské lidové písně, ale také anonymní písně z 14. a 15. stol. Příkladem dórské tóniny je píseň ze 14. stol. Andělíku rozkochaný. Doprovodná část je zaloţena na střídání půltónu malé tercie (d2, f2) hrané metalofonem, která utvrzuje mollový tónorod dórské tóniny. Xylofon rytmicky doplňuje melodii osminovým střídáním oktávy (a1, a2), pod xylofonem zní ve violoncellu prodleva čisté kvinty (d1, a1). Ukázka č. 32: Andělíku rozkochaný

51

Třetí část nazvaná Instrumentální skladby zahrnuje deset kompozicí seřazených podle obtíţnosti a bohatosti nástrojového obsazení. Náročnějším charakterem se vyznačují Tři suitové věty od Petra Ebena, které celý svazek uzavírají. Dětem jsou představeny tři tance barokní suity: gavota, air a gigue. Hráčskou dovednost vyţaduje především melodický part zobcové flétny, doprovodné hlasy jsou náročné jen zdánlivě, jedná se o pravidelně se měnící ostinata. Závěrečný díl tetralogie České Orffovy školy je zaměřen na látku, se kterou se děti v hodinách hudební výchovy setkávají jen zřídka, poněvadţ většina učebnic hudební výchovy je z velké části postavena na lidových a umělých písních v tradičních tóninách. Prostřednictvím tohoto svazku se děti seznamují s jiným „staronovým“ způsobem tonálního myšlení, který jim přináší nové hudební obohacení. Adaptace Orffova Schulwerku a jeho zavedení v českých zemích bylo závaţným činem v oblasti hudební výchovy a pedagogiky. Česká Orffova škola si brzy našla své příznivce a některé její principy trvale zakotvily v osnovách mateřských škol. Roku 1995 byla při České hudební společnosti u příleţitosti stého výročí narození Carla Orffa zaloţena Česká Orffova společnost. Zakladatelem společnosti byl Pavel Jurkovič36, který je v současnosti nazýván „duchovním otcem“ českého Schulwerku. Hlavním cílem České Orffovy společnosti je prosazování a šíření humanistických myšlenek Schulwerku prostřednictvím seminářů či kurzů a mezinárodní spolupráce s podobnými institucemi.

6.3 Umění poslouchat hudbu Hurníkův opus Umění poslouchat hudbu vyšel poprvé roku 1972 v podobě osmi gramofonových desek. Tento hudebně výchovný cyklus byl přirozeným vyplynutím skladatelovy dlouholeté koncertní a pedagogické činnosti. Konkrétně se podkladem rozsáhlého díla staly skladatelovy výchovné koncerty a pořady pro děti, za jejichţ náhradu můţeme celé dílo povaţovat. Bohatá osobnost autora se zde projevuje v řadě profesí, které poskytují posluchačům komplexní pohled na hudební svět. V jedné osobě se totiţ spojuje skladatel, interpret i literát. Především je Hurník autorem a hlavním realizátorem 36

Pavel Jurkovič (1933) je český hudební pedagog, skladatel, zpěvák a publicista.

52

projektu. Vedle toho se navíc ujal role profesionálního vypravěče, v níţ osvědčil schopnost zaujmout posluchače a rozvíjet jejich fantazii. Záměr tohoto cyklu vysvětluje autor v kratičkém úvodním textu: „My hudebníci jsme ke svému štěstí poznali bohatou krajinu hudby, a tu nám nikdo nemůţe zazlívat, ţe do ní posíláme všechny. Činíme tak někdy aţ příliš naléhavě, často do ní lidi i tlačíme a pak jsme nešťastní, kdyţ našemu tlaku spíš vzdorují. Tehdy zvedáme prst a tvrdíme: „Bez hudby není ţivota!“ To uţ není pravda, bez hudby lze ţít asi tak, jako lze ţít bez hvězd a bez květů. Ale ti, co mají oči, by přece jen měli spatřit květy, kdyţ uţ na tomto světě rostou… Hudba je poselkyní velkých idejí a bývá výrazem lásky k národu, k ţeně, k dětem, k přírodě. Mně se však zdá, ţe nejdřív je třeba poznat toho posla a jeho řeč… Takovou cestu jsem se tu pokusil vyznačit. Je dost pohodlná i pro malé školáky a dost široká pro ně i jejich rodiče.“37 Touto cestou se dále Hurník společně s posluchači ubírá a poučnou, zábavnou a hravou formou rozvíjí jejich hudební cítění. Podobně jako v České Orffově škole uplatnil autor i v tomto díle Komenského princip Školy hrou. Ctí zásadu, ţe prostředníkem mezi dítětem a hudbou musí být záţitek. Podle Jana Šmolíka mají „osvojené a rozvíjené poznatky a dovednosti nepředstavitelně hlubší a trvalejší význam pro osobnost člověka neţ přísná metoda instrukce nebo drilu.“38 Název díla je výstiţně přesný, poněvadţ jde o umění poslouchat hudbu a nikoli o instrukce a poučky, jak hudbu poslouchat. Krátce před vydáním díla Ilja Hurník napsal: „Pokouším se vést posluchače novou cestou k posluchačské technice. Poslouchat hudbu chce totiţ vedle schopnosti otevřít se, ztišit (tato schopnost musí být člověku dána) i jistý fortel, techniku (a té se lze naučit).“39 Slovně podává cyklus jen málo informací, zato však bohatou posluchačskou zkušenost. Autor zde spojil vlastní hudbu a komentáře s širokým výběrem ukázek od nejrůznějších českých a světových hudebních skladatelů, na nichţ demonstruje pojednávanou tematiku. Srovnáváním dobrých i špatných hudebních příkladů se snaţí tříbit vkus posluchačů. Ilja Hurník promlouvá k posluchačům, ale zároveň komunikuje s nástroji, které si pro své výchovné účely personifikoval. Nástroje si ţijí vlastním ţivotem jako lidé, pouţívají však svůj vlastní „nástrojový jazyk“, kterému rozumí i lidé. Vypravěč nás provází hudebním světem přátelsky a s humorem, velmi opatrně dávkuje hudební 37

HURNÍK, Ilja. Průvodní text. In Umění poslouchat hudbu. Praha: Supraphon, 1972, s. 1 – 2. ŠMOLÍK, Jan. Umění poslouchat hudbu. Hudební rozhledy, 1997, roč. 50, č. 7, s. 42. 39 HURNÍK, Ilja. Ilja Hurník. Zlatý máj, 1973, roč. 17, č. 8, s. 533. 38

53

ukázky, aby posluchače neodradil. Pravidelně také posluchače zaměstnává hudební hádankou a pro zpestření připojuje vlastní pohádky a příběhy, které okouzlujícím způsobem vyprávějí Karel Höger a Jana Dítětová. Cyklus je tematicky rozčleněn na části: Co umí hudba, Od jednoho do sta, Z čeho se dělá hudba, Rytmus, Melodie, harmonie, polyfonie, Dynamika, Kontrasty, Jak se musí hrát, Dějiny, Inspirace, Test znalostí a Malý koncert. Systematické uspořádání látky nebrání libovolnému vyuţití lekcí, neboť kaţdá tvoří uzavřený, relativně samostatný celek. Cyklus začíná elementární lekcí první a dále jeho náročnost mírně stoupá k lekci závěrečné. Není určeno, v jakém věku by děti mohly s poslechem začít. V kaţdém případě je tento soubor určen dětem mateřských škol, základních škol a základním školám umění. Dle mého názoru by dílo mohlo mít uţitek i pro nezasvěceného dospělého posluchače. Úvodní lekce o hudbě programní a neprogramní má velice poutavý charakter, vstupní rozhovor vypravěče s oţivlou kapelou jistě vzbudí v dětech zvědavost. Na krátkých ukázkách představí vypravěč posluchačům všechny hudební nástroje, které lze běţně vidět v menších i větších orchestrech. Vypravěč dětem dokáţe, ţe hudba dovede hodně věcí, např. vyjádřit různé emoce (radost, hněv, smutek). Následuje pohádka O rozkvetlé jabloni z Příběhů jedné kapely, kde se ukáţe, ţe hudba dovede něco, co neumí nikdo jiný: zní. Vzápětí to potvrdí finále z Haydnovy Symfonie G dur „S úderem kotlů“. Následuje lekce Od jednoho do sta, tedy od jednoho nástroje ke stovce nástrojů. Posluchačům jsou představena všechna moţná nástrojová seskupení od nástrojů sólových, přes komorní ansámbly aţ po malé a velké orchestry. Kaţdý nástroj si uchovává svou individualitu i ve větších nástrojových seskupeních. V této lekci se pracuje hlavně se zvukovou barvou. Po seznámení s pestrou škálou orchestrálních barev zazní jako protiklad barevně prostý Bachův Braniborský koncert č. 3 pro smyčce. Pokus ukáţe, ţe barevnější instrumentace by skladbě neprospěla, protoţe by hodně změnila celý její charakter. Poté jsou představeny soubory vokální od jednoho sólisty po stovku zpěváků ve sborech. Nakonec je orchestr spojen se sborem a Karel Höger přidá další pohádku Jak se klarinet spustil z Příběhů jedné kapely. V další části posluchači sledují vznik písničky od inspirace aţ po závěrečný tvar a přesvědčí se, ţe zvolenému nápadu sluší víc prostota a jednoduchost neţ okázalý patos. Ovšem je ukázán také příklad, kdy původní verze Dvořákova Slovanského tance č. 13 pro čtyřruční klavír nebyla příliš 54

výrazná, a proto se ji skladatel rozhodl přikrášlit a přepsal ji pro orchestr. Vypravěč uznává právo skladatele překomponovat nebo upravit si vlastní kompozici podle libosti, odsuzuje však zásahy druhých, které skladbám většinou jen uškodí. Názorně to objasní několik úryvků z ţánrově různých úprav Dvořákovy Humoresky Ges dur ve srovnání s klavírním originálem. Dále přichází na řadu analýza. Lekce Z čeho se dělá hudba začíná nehudebními zvuky: chrastění hřebíků, tikot hodin a řinčení nádobí. Vyjde najevo, ţe pořádek ve zvuku a pravidelnost má s hudbou mnoho společného, ale teprve logický sled tónů je vnímán jako melodie. Podobně se posluchači seznámí i s dalšími prvky: harmonií, formou, barvou a dynamikou. Účinnost všech těchto prvků se vyzkouší na řadě skladeb, v nichţ vţdy jeden z nich dominuje. Harmonie je předvedena na Musorgského Katakombách z Obrázků z výstavy, zvuková barva na Pendereckého Poctě obětem Hirošimy, forma na Skotských tancích L. van Beethovena a dynamika na Stravinského Svěcení jara. Další lekce se zabývá nejdůleţitějším prvkem – rytmem. Zazní rytmy pravidelné i nepravidelné, taneční rytmy i polyrytmie. S rytmem je spojeno také tempo a jeho proměny ritardando a accelerando. Postupné zrychlování zazní na ukázce Pacific 231 od A. Honeggera. Lekce o Melodii, harmonii a polyfonii posluchače přímo motivuje k tvorbě. Děti se učí soustředit na melodii, zaposlouchávat se do ní, učí se, jak vytvořit melodii na základě opakování a kontrastu i jak ji doprovodit na kytaru. Seznamují se s harmonií prostou i pestrou, pochopí také relativnost pojmů konsonance a disonance. Vedle harmonického doprovodu je představen také doprovod melodie další melodií, tímto způsobem vznikne polyfonie, která je posluchačům předvedena na ukázce z Anglické suity od J. S. Bacha. Na závěr je připojena pohádka Nepodařená procházka z Příběhů jedné kapely v podání K. Högera. Další lekce je zaměřena na problematiku dynamiky. Posluchač je seznámen se základními pojmy: piano, forte, crescendo a decrescendo. Lekci zahajuje Mozartova předehra k opeře Únos ze Serailu, nejprve zazní bez kontrastů a poté se střídáním forte a piana. Různé způsoby dynamiky jsou dále prezentovány např. na Haydnově Symfonii G dur „S úderem kotlů“, na Echu od Orlanda di Lassa, nebo na Smetanově Vltavě. Souhrn všech získaných poznatků z oblasti dynamiky je proveden na Novákově větě z Jihočeské suity. 55

Lekce o Kontrastech je z velké části tvořena ukázkami Leoše Janáčka a Ludwiga van Beethovena. Posluchači se naučí, ţe krása hudby spočívá v jejích kontrastech. Kontrast je důleţitým prvkem hudebního výrazu, spočívá v něm účinnost velkých forem (sonáty, symfonie). Na krátkých ukázkách jsou předvedeny kontrasty v dynamice, rytmu, tempu, v typu melodiky apod. Děti si vyslechnou také několik dvojic hlavního a vedlejšího tématu z klasických sonátových vět. Pro odlehčení opět přidá Karel Höger pohádku, tentokrát o kontrabasu, který se zamiloval. Lekci uzavírá skladba Camilla Saint–Saënse Karneval zvířat, jejíţ jednotlivé věty mezi sebou silně kontrastují a jsou tedy ideálním příkladem probírané látky. Další lekce Jak se musí hrát je školou hudební kritiky, estetiky a interpretace. Posluchač zde získává zkušenosti, jak hrát a čeho se vyvarovat. Učí se vkládat správnou míru citu do skladby, učí se rozpoznávat technicky čistý, výrazově silný nebo vkusný výkon. Poté zazní povídka Za jarního večera, opět v podání Karla Högera. V závěru lekce se představí velcí mistři interpretace, např. trumpetista Maurice André, klavírista Svjatoslav Richter, kytarový virtuos Konrád Ragossnig, houslista Josef Suk s pianistou Janem Panenkou, Smetanovo a Janáčkovo kvarteto a další. V lekci Dějiny je posluchači předvedeno několik hudebních ukázek, které charakterizují různá hudební období. Baroko je představeno J. S. Bachem, klasicismus W. A. Mozartem, romantismus B. Smetanou, impresionismus C. Debussym a dvacáté století S. Prokofjevem a I. Stravinským. U kaţdého období vypravěč vyzdvihuje charakteristické znaky hudby. Zajímavým oţivením lekce jsou čtyři variace na lidovou píseň Dobrú noc. Známé téma je zpracováno pokaţdé v jiném hudebním slohu. Nejprve zazní v podobě barokní fugy, dále jako klavírní koncert z období klasicismu a jako hudební báseň z období romantismu a impresionismu. Na závěr lekce je ještě přidána ukázka z Messiaenových Exotických ptáků, z níţ plyne hudební ponaučení, ţe současní skladatelé připadají publiku vţdy nesrozumitelní. Následuje lekce o Inspiraci. Tato lekce odhaluje tajemství, které skrývá vznik skladby. Ilja Hurník zde hovoří o momentech, kdy skladatele políbí múza, a o moţnostech, kde mohou skladatelé brát inspiraci pro tvorbu svých děl. Posluchači se dozvídají, ţe existují skladby, které vznikly v jediném okamţiku, jiné zase naopak zrály po celé roky. Následují příklady skladeb, o nichţ se ví, proč a z jakého popudu vznikly, např. Smetanova symfonická báseň Z českých luhů a hájů, Bachovy Goldbergovy variace, Beethovenova Devátá symfonie. 56

Závěr celého cyklu je věnován malému sluchovému testu hudební paměti a pozornosti. Posluchač musí určit správnou dvojici hudebních nástrojů, určit počet hrajících nástrojů, podle rytmu poznat písničku, najít chybu v harmonii a poznat několik skladeb, které jiţ předtím slyšel. Poměrně těţkým úkolem je např. uspořádání skladeb podle doby jejich vzniku nebo rozpoznání skladeb, které hrají současně. Jeden z celkem dvanácti úkolů je speciálně určen přímo pro rodiče nebo učitele, ti musejí poznat skladbu na základě jejích několika závěrečných taktů. Po testu přichází oddechová část, která je jakýmsi malým koncertem sestaveným z vybraných skladeb čtyř století. Zazní skladby různých ţánrů a slohů, skladby výrazově kontrastní, skladby zábavného, ale i váţnější rázu. Náročnější kompozice se střídají s jednoduššími skladbami, vedle známých českých autorů B. Smetany a L. Janáčka nechybějí skladby I. Stravinského, M. Ravela, A. Schönberga a E. Varése. Cyklus Umění poslouchat hudbu patří k ojedinělým dílům v oblasti popularizace, k dílům odkrývajícím nové moţnosti v přibliţování hudby dětem, ale i starším jedincům. Je ideální vyučovací metodou, která v sobě propojuje zábavnou formu s moderním způsobem vyučování. Ilja Hurník toto dílo věnoval svému otci k osmdesátým narozeninám. V roce 2004 vyšla reedice na šesti CD, která jistě udělala radost mnoha rodičům a učitelům. Zajímavé je, ţe i po necelých čtyřiceti letech si dílo ponechává svou aktuálnost. Ta pravděpodobně spočívá jak v umělecké hodnotě, tak v metodě, kterou skladatel uplatnil při tvorbě scénáře.

57

Závěr Ilja Hurník patří k nejvýznamnějším osobnostem české soudobé hudby. Jako jeden z mála umělců zasáhl svojí všestrannou činností do mnoha oborů. Během svého dosavadního ţivota se projevil jako vynikající skladatel, pianista, spisovatel, dramatik, pedagog a popularizátor hudby, čímţ výrazně obohatil naši kulturu ve všech oblastech. Cílem této práce, jeţ pojednávala o Hurníkově umělecké tvorbě určené dětem a hudební pedagogice, bylo přiblíţení osobnosti Ilji Hurníka a zmapování jednotlivých okruhů skladatelových aktivit v oblasti tvorby pro děti. Z uvedeného ţivotopisu Ilji Hurníka vyrůstá všestranně orientovaná osobnost umělce, jehoţ styl se plynule vyvíjel bez větších zlomů a v němţ důleţitou roli sehrála individualita tvůrce. Shrneme – li všechny okruhy Hurníkovy tvorby pro děti, tj. tvorbu literární, instruktivní, vokální a popularizační, nalezneme dva jednotící prvky. Prvním důleţitým prvkem je hudba. Zvláštní je uţití tohoto prvku v tvorbě literární. Ilja Hurník se zaměřil na psaní muzikantských příběhů a pohádek, do nichţ zašifroval všelijaká muzikantská ponaučení. Některé knihy dokonce obohatil písničkami, básničkami, případně nahrávkami, coţ vedlo, ve spojení ještě s výtvarnou sloţkou, ke vzniku určitého typu multimediální výukové pomůcky. Druhým jednotícím prvkem, který I. Hurník uplatňuje v rámci veškeré dětské tvorby, je princip hravosti. V tomto směru vychází z ideového východiska J. A. Komenského, zejména z jeho Scholy ludus. Ilja Hurník preferuje učení hrou nad metodou drilu, poněvadţ hra přináší dětem radost a poskytuje prostor pro uplatnění fantazie. Činnost Ilji Hurníka v oblasti dětské tvorby vedla ke vzniku několika jedinečných děl, která zásadním způsobem ovlivnila metody hudebního vzdělávání dětí. Tím se skladatel zařadil k uznávaným českým osobnostem, jeţ se umělecké tvorbě pro děti věnovaly na vysoké úrovni.

58

Resumé Bakalářská práce pojednává o skladateli, spisovateli a pedagogovi Ilji Hurníkovi a jeho aktivitách v oblasti tvorby pro děti. Práce je rozdělena na šest hlavních oddílů. V úvodní části je věnována pozornost ţivotu a dílu Ilji Hurníka. Následující části jsou zaměřeny na jednotlivé oblasti dětské tvorby, do nichţ skladatel svojí činností pronikl. Jedná se o oblast literární, instruktivní, vokální a popularizační. V rámci kaţdé oblasti jsou představena všechna skladatelova díla.

Summary The bachelor thesis deals with a composer, a writer and a pedagogue Ilja Hurník and his activities in the area of production for children. The thesis is divided into six main parts. In the introductory part is paid an attention on life and work by Ilja Hurník. The next parts are focused on particular areas of children´s production to which the composer get into by his activities. These are literary, instructive, vocal and popularical. In each of these area are introduced all author´s work.

59

Literatura a prameny ČERNUŠÁK, Gracian. Československý hudební slovník osob a institucí. Sv. 1. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963. 853 s. DRÁPELOVÁ, Věra. Laskavý vykladač hudby Ilja Hurník. MF Dnes, 2003, roč. 14, č. 172, s. B / 4. HURNÍK, Ilja – EBEN, Petr: Česká Orffova škola I. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1969. 100 s. HURNÍK, Ilja – EBEN, Petr: Česká Orffova škola II. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1969. 54 s. HURNÍK, Ilja – EBEN, Petr: Česká Orffova škola III. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1972. 107 s. HURNÍK, Ilja – EBEN, Petr: Česká Orffova škola IV. 1. vyd. Praha: Muzikservis, 1996. 59 s. HURNÍK, Ilja. Čtyřruční hra. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1981. 146 s. HURNÍK, Ilja. Dţezík. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1979. 10 s. HURNÍK, Ilja. Etudy. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1988. 38 s. HURNÍK, Ilja. Instrumenty u zápisu. 1. vyd. Praha: Panton. 1979. HURNÍK, Ilja. Ilja Hurník. Zlatý máj, 1973, roč. 17, č. 8, s. 530 – 533. HURNÍK, Ilja. Jak píšu pro děti. Hudební rozhledy, 1968, č. 22, s. 67 – 68. HURNÍK, Ilja. Jak se hraje na dveře a jiné muzikantské pohádky. 1. vyd. Praha: Albatros, 1973. 96 s. HURNÍK, Ilja. Jak se na co hraje. 1. vyd. Praha: Dilia, 1976. 79 s. HURNÍK, Ilja. Kousky. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965. 15 s. HURNÍK, Ilja. Missa Vinea Crucis. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1997. 44 s. HURNÍK, Ilja. Motivy z dětství. 2. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1953. 10 s. HURNÍK, Ilja. Obrázky. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1990. 16 s. HURNÍK, Ilja – FISCHER, Václav. Od housliček po buben. 1. vyd. Praha: Albatros, 1987. 78 s. HURNÍK, Ilja. Orffova škola. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1968. HURNÍK, Ilja. Písničky pro děti. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958. 14 s. 60

HURNÍK, Ilja. Písničky pro klapky. 1. vyd. Praha: Panton, 1970. 13 s. HURNÍK, Ilja. Pohádka o princezně Ţabce. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1965. HURNÍK, Ilja. Pohádka o veliké řepě. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1965. HURNÍK, Ilja. První melodie. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958. 13 s. HURNÍK, Ilja. Příběhy jedné kapely. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1983. HURNÍK, Ilja. Sláva, jsi umělec! 1. vyd. Praha: Panton, 1986. 63 s. HURNÍK, Ilja. Slezské písničky, Dětská tercetta, Diffugere nives. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965. 44 s. HURNÍK, Ilja. Struny, klapky, paličky. 1. vyd. Praha: Albatros, 1975. 81 s. HURNÍK, Ilja. Trubači z Jericha. 4. vyd. Praha: Melantrich, 1985. 153 s. HURNÍK, Ilja: Umění poslouchat hudbu. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1972. HURNÍK, Ilja. V tom našem sádečku. 1. vyd. Praha: Amos, 2002. 22 s. HURNÍK, Ilja. Voršilská ulička. 1. vyd. Praha: Panton, 1978. 15 s. HURNÍK, Ilja: Vyhřátá mez, Červnová noc, Tři dcery. 1. vyd. Praha: Panton, 1973. 54 s. JURKOVIČ, Pavel. Orff – Schulwerk. Harmonie, 2002, č. 3, s. 27. LINKE, Arno. Ilja Hurník: Jak se hraje na dveře a jiné muzikantské pohádky. Zlatý máj, 1974, roč. 18, č. 7, s. 486 – 487. MALINA, Jaroslav. Ilja Hurník. 1. vyd. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, 1995. 207 s. MARTÍNKOVÁ, Alena. Čeští skladatelé současnosti. 1. vyd. Praha: Panton, 1985. 325 s. NYKLOVÁ, Milena. Ilja Hurník: Struny, klapky, paličky. Zlatý máj, 1976, roč. 20, č. 9, s. 645. ŠMOLÍK, Jan. Umění poslouchat hudbu. Hudební rozhledy, 1997, roč. 50, č. 7, s. 42. VIČAR, Jan. Hudební kritika a popularizace hudby. 1. vyd. Praha: Koniasch Latin Press, 1997. 184 s.

61

Internetové zdroje Česká Orffova společnost [online]. c2008, [cit. 4. dubna 2010]. Dostupné z www: . Český hudební slovník osob a institucí [online]. c2008, [cit. 6. dubna 2010]. Dostupné z www: . Ilja Hurník [online]. [cit. 22. března 2010]. Dostupné z www: . Slovník české literatury po roce 1945 [online]. c2006 - 2010, [cit. 22. března 2010]. Dostupné z www: .

62