Mladá
na malý
2 24.6.2011 PROČ SE VŠECH 31 DOPORUČENÝCH INSCENACÍ DO ÚSTÍ NEVMĚSTNÁ? Odborná pracovnice NIPOS-ARTAMA Lenka Novotná o souborech, které letos na Mladé scéně neuvidíte Z letošních čtrnácti krajských postupových přehlídek bylo na celostátní přehlídku studentských divadelních souborů Mladá scéna v Ústí nad Orlicí doporučeno různými lektorskými sbory celkem 31 souborů z naší krásné země. Tedy 31 inscenací, což už samo o sobě svědčí o vzrůstající kvalitě studentských divadelních souborů. Bohužel není reálné všechna doporučení do programu celostátní přehlídky MS přijmout – nejvíce z důvodu časového, ale samozřejmě také hraje roli kapacita prostorová a v neposlední řadě finance. Především není možné nafouknout čtyři dny tak, aby měly dvakrát víc hodin… Zvlášť v době, kdy naopak nikdo nemá tolik času, aby mohl ze svých čtyř dní volna lusknutím
vytvořit osm… Na této celostátní přehlídce si průměrně může zahrát 14 až 15 souborů, což se i letos naplní. Chci zde věnovat prostor souborům a inscenacím, které nebyly po náročném jednání programové rady vybrány pro MS, ačkoli nepopiratelně zaujaly spoustu lidí na krajských přehlídkách stejně jako ty, které se zde objeví. A tak bych ráda, abyste společně se mnou věnovali těmto studentským souborům pozornost – jejich letošní divadelní počin stojí rozhodně za zhlédnutí. Věnuji zmínku souborům – náhradníkům, kterým neumím nijak nahradit, že je nikdo nechtěl za náhradníky: DS Špíny Nové město na Moravě s inscenací Hana Hančincová (JID-11 Jihlava) Tragaču, tragaču Prostějov s inscenací NOVÝ PROSTOR (Mladá scéna Prostějov) Stopa Liberec s inscenací Camický furgón (Modrý Kocour Turnov) A dalším souborům, které získaly doporučení ze své krajské postupové přehlídky, ale do programu MS se zkrátka a jednoduše nevešly (seznam najdete na další stránce):
Údivadlo DDM Kopřivnice s inscenací Ve dne spím v noci ne, ale sova nejsem ve 3D (PMF Valašské Meziříčí) ASK Týniště nad Orlicí ZUŠ s inscenací Probuzení (Svitavský Fanda Svitavy) Rozplizlá Blizna Brno s inscenací Brno, Paříž a zpět (Špíl-Berg Brno) HMYZ, Gymnázium Jana Keplera s inscenací Jelizaveta Bam (Stodůlecký píseček Praha) Komorní scéna 21 Frýdek Místek s inscenací Křehkosti (PMF Valašské Meziříčí) Mrsťa Prsťa Junior s ZUŠ Kouřim s inscenací Sbal Špita a vypadni! (Valašské křoví Slavičín) ČERVIVEN Krnov s inscenací Radosti mládí (Valašské křoví Slavičín) DS Hlavy při ZUŠ Broumov s inscenací Kytice (Audimafor Hradec Králové) DS DOMINO při DDM Pelhřimov s inscenací Poudačky, aneb buďte blaženi (Krumlovská Mladá scéna Český Krumlov) Není to… ani to… ZUŠ Turnov s inscenací Za zdí (Modrý kocour Turnov) Jednabáseň s inscenací … a mám tik (Stodůlecký píseček Praha) 415 Jihlava s inscenací Ona, ona, já (JID-11 Jihlava) DREJG Náchod s inscenací Romeo a Julie (ztraceni v překladech) (Audimafor Hradec Králové) Život je jeden z nejtěžších, ale i z nejkrásnějších. Vám, co jste se do Ústí nad Orlicí vměstnali se svou inscenací, přeju, ať se vám tady líbí a ať se vám tady dobře hraje. Vám, co jste se nevešli, přeju, ať se vám líbí a hraje dobře kdekoliv jinde na světě. Lenka Novotná
FOTOKOUT
Spoušť Jihlava: La Vacanza
Rozhovor se Spouští rozhovor se souborem Spoušť Jihlava Soubor jsem zastihl ještě na jevišti při bourání scény, plný energie. Nejdřív jsem byl vyzván, abych chvíli počkal, ale hned potom mi někteří členové souboru poskytli rozhovor. Jak inscenace vznikala? Vznikala postupně. První byl jednotný nápad, co by to mohlo být, a pak jsme se postupně scházeli. Dovymýšleli jsme scénář, postavy, občas jsme něco jen tak zahráli na zkoušce, a pak se to tak nechalo nebo upravilo. Jak vznikaly jednotlivé vtípky? Vtípky vznikaly kolektivně, improvizací a tak různě. Někdo vymyslel vtípek pro tamtoho, další pro tamtoho. Jak jste se jako soubor dali dohromady? Tento soubor funguje na gymplu v Jihlavě už dvanáct let s tím, že každý rok přistupují noví lidé a bohužel i odcházejí čtvrťáci, což jsme zrovna my. Teď je nás v souboru čtrnáct včetně profesorky a zvukaře. Jaké inscenace jste dělali v minulosti? Minulý rok jsme hráli už taky činohru, ale předtím jsme se zabývali pohybovým divadlem. To bylo úplně jiné, hrálo se třeba v teplákách, v pohodlném tričku a všechno jsme si dělali sami. Třeba moje první role byla dveře od autobusu. Jak vás napadlo přejít k jinému žánru? Říkali jsme si, že člověk nemůže dělat pořád to samé. Chtěli jsme zkusit, jak my sami zvládáme něco jiného. Protože pohybové divadlo je pro nás už ohrané. Když byl nějaký festival a řeklo se „Spoušť“, tak každý hned věděl: Aha, pohybové divadlo. Tak jsme chtěli změnu. Byly inspirací k představení vaše vlastní zkušenosti? Nebyl to základ, ale později se už do toho vkládaly i osobní zkušenosti.
Co očekáváte od přehlídky? Hlavně zkušenosti. Především dílny jsou úplně výborné. Jinak je hrozně zajímavé pozorovat ostatní soubory. Jan Michalík
RECENZE Naši u móře – La Vacanza Autorská hra souboru Spoušť je přesný žánrový obrázek o čecháčkovství ve stylu Troškových filmů Slunce, seno a ... Jednoduchý příběh o dvou rodinách – městské (Humlerovi) a venkovské (Vokurkovi) – kteří se sejdou na dovolené u moře v Itálii, je přímo zahuštěn komickými situacemi; a to je vlastně vše, co se o něm dá říci. V tomto případě ani tak nejde o to co, ale jak se hraje. Úplně si dovedu představit, jak se při vymýšlení jednotlivých situací protagonisté bavili, jak postupně přidávali koření humoru, komické rekvizity, jak rozpracovávali gagy a vtípky slovní i pohybové. Tato pozitivní energie je na představení vidět. Ve svém žánru jakési „české pivní crazy komedie“ je to vlastně dokonalý tvar. Vše do sebe zapadá, nic není nemožné, charakteristiky jednotlivých postav přesně kopírují oblíbená klišé. Stojí tu proti sobě dvě modelové rodinky, vedené dvěma typy matek semetrik, které drží rodinu pevně v rukou: Měštka posedlá zdravou výživou a spořádaností své rodiny, které nedovolí ani jeden krok stranou. K ní samozřejmě patří ušlápnutý manžel, rezignovaný synáček a vzdorná dcera. V druhém případě je matka pěkně od rány, za nejdůležitější považuje rodinu dobře živit a získat pro ni vše, co se nabízí zadarmo.
Manžel je v tomto případě typický televizní pivař a teoretický erotoman, ale zároveň šikulka. Dcerky, potenciální kopie své matky, se rozumně drží v pozadí. Z původního antagonismu znepřátelených rodin nakonec vzejde velké prázdninové přátelství, podpořené společným vytunelováním italského penzionu. Ostatně, i v něm najdeme dobře známé typy - nasládlého taliánského seladona, eroticky naladěnou blondýnku a komickou naivku, služebnou, která svůj úděl nese beze vzdoru. Atmosféra je navíc podpořena vtíravými italskými hity a tanečními kreacemi á la Ricchi et Poveri. Je to zkrátka představení, které při zájezdech jistě najde mnoho vděčných, bouřlivě reagujících diváků. Má to jen jednu chybu – nehodí se na jakýkoli festival (kromě pivních slavností). Z hlediska divadelního totiž nepřináší nic nového, překvapivého, a to ani v tématu, ani ve scénickém uchopení. Jana Soprová
RECENZE Hranice dobrého vkusu Jihlavský soubor Spoušť uvedl autorskou hru o – řekněme – jednoduché rodině Vokurkových, kde ideálem je pořádně se nacpat a s pivem zasednout k televiznímu fotbalu, a o snobské, bezmála asketické rodině Humlerových, která předstírá, že jí přízemní, materiální stránky života nic neříkají. Obě rodiny se sejdou v podivném italském hotýlku, jehož šéf to táhne s recepční, která téměř profesionálně svádí každého hosta mužského pohlaví, a mezi nimi se motá cosi jako pokojská, která jen překáží. Rodiny se nemohou ani cítit, pak se ale spřátelí jejich děti a vzápětí (z autorovy vůle) i jejich rodiče.
nakonec podobu komerčně podbízivého hledání čehokoli, co se bude líbit. Chtěl bych zakončit tím, že na školní besídce, v hospodě či u táboráku by tahle inscenace byla na správném místě. Ale věřím natolik v důstojnost a inteligenci té party sympatických mladých lidí, že i tam bych jim doporučil nezapomenout na to, čemu se říká dobrý vkus a nejít pod svou laťku. Luděk Richter
Obrázek, který je tak vykreslován, je jedno jediné černobílé klišé. Buranští Vokurkové jen koukají, kde co ukrást, a když se rodiny proti vší logice bez nezbytné motivace spřátelí, kradou všichni společně. Všichni zůstanou stejnými primitivy a u některých se to ještě zhorší. Ani z těchto za vlasy přitažených zápletek ale nakonec nic nevzejde, protože to všechno je jen záminka, aby se mohla dělat legrace á la Zdeněk Troška. Legrace malovaná tlustou čarou, legrace na hranici a možná spíš za hranicí dobrého vkusu, řadu vulgarit nevyjímaje (krom těch slovních třeba klobása, kterou Vokurka hledá ve vlastním poklopci, podprsenka vytažená omylem z kabelky či lascivní tanec u tyče). Ono zařádění si, o němž soubor píše v programu, má
A CO NA TO VY?
I když druh humoru představení La Vacanza příliš rád nemám, musím ocenit energii a nadšení herců. V této inscenaci se pro mne objevila jedna velká nejasnost, a to nečekané okamžité smíření obou rodin. Zdálo se mi, že celý děj směřuje spíše k nějaké přehnané pomstě, nežli k náhlému smíření. Jan Michalík
Archetyp české dovolené, „trošku“ mi to připomíná…. Marek Doležel
Fajnové odlehčení poukazující mimo jiné i na to, jak jsou všichni, bez ohledu na sociální zařazení, v jádru stejní, ať už s řízkem nebo se salátem. Bára Černošková
Jestli je tohle naše generace, tak to Pán Bůh s námi a zlé pryč. Vít Malota a Jan Mrázek
Dovolená v divadle nebo na divadle? Láďa Karda
Škytafky Aš: Zamordování hraběte Schwarbrechta inspirovala nás jessica fletcherová rozhovor se souborem Škytavky Aš David Nushart ze souboru ŠKYTAVKY hrál v představení Zamordování hraběte Schwarbrechta postavu mladodetektiva. Povídal jsem si s ním v šatně hned po skončení vystoupení. Jak jste přišli na název vašeho souboru? Sám nevím, řešili jsme to ve vlaku, ale nedošli jsme k tomu. Vymysleli ho totiž naši předchůdci. Jsem prostě moc mladý a nejsem v dramaťáku od začátku. Jakými detektivkami jste se nechali při přípravě představení inspirovat? Jessicou Flatcherovou (smích), v našem představení jste mohli slyšet i ústřední melodii ze seriálu. Jak jste pracovali s textem? Text jsme zkrátili a proškrtali, rýmy jsme upravovali jen pokud po proškrtání nedávaly smysl. Co očekáváte od letošní Mladé scény? Nasbírání nových zkušeností, rádi se poznáme s novými soubory a určitě si rádi poslechneme rozbor od lektorů a zapracujeme na sobě. Filip Volf
RECENZE Jako ve starém filmu Zamordování hraběte Schwarbrechta je vtipnou parafrází němých filmů a prvorepublikových rodokapsů. V dnešní době SMSkového jazyka se náhle ukazuje, jak přiznaně pokleslé téma a veršované zpracování (á la kramářské písně) může působit nápaditě a hravě. Obrazy a slovní gagy, které se v textu objevují, jsou ukázkou okouzlení možnostmi českého jazyka, navíc je umocňuje opravdu vtipné a vynalézavé scénické zpracování. V zahradním provedení bylo patrné, že soubor je schopen se přizpůsobit prostředí a využít ho ve svůj prospěch. Mizanscéna je velmi dobře komponována, výborně sehraný je i sbor vyšpulených žen - chór jakýchsi jezinek vyprávějících příběh s dokonale přehnanou dikcí a s talentem pro voiceband. Celková kompozice, ať už jde o black-andwhite kostýmy, přesné dodržení žánru v jednotlivostech či citlivě improvizovaný „živý“ hudební doprovod, ukazuje velký divadelní potenciál souboru. Představení má švih, pikantně prezentované cimrmanovské nápady a schopnost pracovat jak s finesami textu, jednotlivými situacemi, domýšlením gagů i rekvizitami. Na souboru je sympatické také to, že protagonisté zjevně neodříkávají naučený text, ale jsou v akci plně ponořeni. Naivita, promíchaná s drastickými detaily, bez úšklebků a mrkání stranou. Prostě se tu vypráví příběh v dokonalé stylizaci „rakvičkárny“ či morality. Mrtvoly se ladně vrší, neboť jde o to poukázat na zlotřilost mladého, jen zdánlivě nevinného syna hraběte; detektivové jsou zároveň parafrází dvojice Sherlock Holmes a dr. Watson, ale i chytrého a hloupého policajta. Do žánru parafráze němého filmu dobře zapadají všechny figurky, ať už dekadentní hraběcí rodinka, tak i svérázná lidová služka či sportnice, prezentující ideu „v zdravém těle zdravý duch“ (mimochodem - zakletí „U chromýho Tyrše“ přímo volá po zařazení mezi hlášky). Je to zkrátka divadlo jak má být, příjemné a zábavné, využívající poučeně a přitom s chutí všech dostupných divadelních prostředků. Jana Soprová
RECENZE Příjemná legrácka Recesně parodické přednesové divadlo, kráčející ve šlépějích byvšího Naivně poetického divadla bylo vcelku příjemným osvěžením. Čtveřice dívek v róbách a s textem v rukou nás uvede do děje krátkým vyprávěním ve verších s hyperkorektním zdůrazňováním koncovek a pak už je nám s pomocí čtyř hochů formou hereckého předvádění demonstrován příběh o čtyřnásobné vraždě. Dva policisté a čtyři oběti postupně se vydělující z chóru deklamují své repliky s hranou naivitou a doplňují přemrštěnými gesty jako z učebnice herectví poloviny 19. století. Vše stojí na jednoduchoučkém, záměrně naivistickém textu, jenž plyne v jedné rovině a sám o sobě žádné výraznější zvraty (nepočítáme-li průhlednou detektivní „zápletku“) ani hlubší významy nemá. Nefunkční mi připadají zbytečné vulgarity v textu i v jevištním provedení (proč má například
služčin receptář na deskách výrazný titul Sračka?). A když i herecké prostředky víceméně opakují několik základních grifů a parodická nadsázka v nich není vždy dotažena do potřebné míry, takže místo vyhraněné stylizace občas přichází spíš naturální přehrávání, začíná být dvacetiminutová drobnička zhruba od poloviny poněkud jednotvárná. Exteriér zahrady inscenaci velmi prospěl, neboť konfrontace přírodního prostředí a umělosti divadla vytváří plodné, jiskřivé napětí; i to si však žádá dodržení přísné stylizace hereckého projevu. Ale jak jsem pravil v úvodu: jde o příjemnou, inteligentní legrácku, udělanou s divadelní zkušeností a vtipem. Luděk Richter
A CO NA TO VY? Hezká práce s veršem, hudbou, prostorem. Lehké, sdělné, zábavné. Z některých „básnických veršů“ se stávají skutečné „repliky postav“, jen tak dál! Marek Doležel
Je hezké, když člověk ve své rodné zemi zaslechne i svůj rodný jazyk. Vít Malota a Jan Mrázek
Příjemné humorné jarní verše se vzdušným polibkem jako bonus. Bára Černošková
Chceš-li zabít matku svoU, použij divadlo hroU. Láďa Karda
Seminář JAM - Jana Machalíková jsem teď daleko snesitelnější popis jednoho semináře O seminářích se většinou píše ve velmi pozitivním duchu, texty z nich mají lákat, seminaristy i lektory (stávající i budoucí) povzbudit. Nekopu si tím teď do vlastních řad, jen se ptám, jak psát o semináři, který vážně, ale vážně stojí za to? Mé rozhodnutí je následovné - ač (či právě proto) mám ve svém zápisníku popsaných mnoho stran a minuty na diktafonu jsou v hodnotách dvouciferných, neřeknu vám o dění u Jany Machalíkové nic. Důvod? Přihlaste se k ní a zažijte si to na vlastní pěst. No dobře, tak vám řeknu alespoň něco o ní. O Janě Machalíkové. Jaké jsou vaše hlavní inspirační zdroje, jaké osobnosti vás nejvíce ovlivnily? Skládá se to dohromady jako mozaika. Mám hodně osobností z divadla, přednesu, ale i z klaunování, které mě ovlivnily. Všechny tyto obory spolu strašně moc souvisí, hlavně kontaktem s divákem a prací s partnerem. Stěžejní je pro mě dramatická výchova, z osobností je to Viola Spolin, která stojí u kořenů dramatické výchovy i kořenů divadelních sportů, nebo Hanka Kasíková, se kterou jsme ve škole dokonce měli předmět Divadelní sporty. Samozřejmě mě ovlivnila také pravidla improligy, které sem přivezla Michaela Puchalková z Francie. To byl ale jen formát improligy; samotná náplň, cesta, proces, směřování, smysluplnost cvičení a určité řazení do hodiny, to je u mě záležitostí propojování zkušeností ze seminářů a dalšího studia. Právě smysluplnost, zajímavá řazení a taky cíleně vedená reflexe cvičení mi přišly zajímavé a jedinečné - to se často na seminářích neobjevuje… Všechna cvičení jsou stažitelná z internetu, stránek jsou mraky, všechno je hodně dostupné, takže jenom zásobníky cvičení asi nemají význam, navíc takových knížek už vyšlo... Myslím, že je daleko důležitější proces, otázka Proč? Cíle jsou pro mě stále nadřazené tomu, co dělám, kam to směřuji. Cvičení se dá zahrát stokrát jinak a pokaždé má jiný cíl. Nevím, jestli je ještě možné vymyslet nové cvičení?! Ale určitě je možné je různě kombinovat a mutovat a vznikat. I učitel a vedoucí lekce je improvizátor a mě baví ve vedení lekce improvizovat s lidmi, vycházet z nich a posouvat vše dál. To je vlastně další rovina té lekce.
A jak si ve svých seminářích poradíte třeba s momentem, kdy je skupina nevyrovnaná – když někdo pokulhává, nebo naopak vyčnívá? Ve skupinové spolupráci je to i výhoda, protože skupina to musí nějak zvládnout - aby nikdo nevyčníval, obojím způsobem. Hodně mě ovlivnilo improvizační desatero, se kterým jsem se seznámila přes Hanku Kasíkovou. Jeden z těch bodů je „Nezař nad ostatními!“. Já jsem s jejím desaterem dál pracovala a formovala jsem ho do „desatera pro život“, se kterým budeme mj. pracovat i tady v semináři. Chtěla bych, aby lidé, kteří vedou tým, viděli vnitřek, nejen formu. Jak moc tyto zásady přesahují do vašeho osobního života? Hodně… Už jenom uhlídat, abych v obchoďáku mezi regály, nebo když se zakoukám na šaty, nenarážela do ostatních lidí. (smích) Vnímat kontext, kde kdo je, nebo taky - soustředit se na víc věcí a hlavně opouštět své nápady. To je problém. Kdybych neimprovizovala, tak jsem už totální parní válec! Dalo mně to teda hodně moc - jsem teď daleko snesitelnější! -kos-
TS Magdaléna Rychnov u Jablonce nad N.: Cesta k Oněginovi CHTĚLY JSME ZKUSIT NĚCO JINÉHO NEŽ TANEC rozhovor se souborem TS Magdaléna Co vás inspirovalo k této hře? Chtěly jsme udělat takovou dívčí sestavu s dramatickými prvky. A také jsme to udělaly z pohledu dívky, takže nám to bylo více vlastní. Mohly jsme do této role lépe vžít. A co zde očekáváte, proč vůbec tato přehlídka? Naše očekávání splnila, i když máme pocit, že mnoho lidí naše představení zmátlo. Rády jezdíme na takovéto přehlídky. Je velice zajímavé zkusit i něco jiného než tanec. Bylo velice těžké se to naučit, ale píle pomohla. Díky tomu, že jsme do této doby tančily a nemusely hrát, bylo to pro nás velice nové. Kdy tento nápad poprvé zazněl a od koho? Tak poprvé zazněl od naší vedoucí asi před rokem. Zrovna jsme zkoušely jedno představení a padl nápad na tuto hru. No a tak jsme na tom začaly dělat. Musela to být velká práce, jak dlouho jste na tom dělaly? Dělaly jsme na tom půl roku a hrály jsme asi čtyřikrát. Nejdříve jsme trénovaly sestavu, pak jsme ji zakomponovaly do hudby a potom jsme přidaly slova. Elisa
RECENZE Všechny kousky Tatianiny duše Na počátku je obraz, jakoby namalovaný některým ze starodávných ruských mistrů. Osm dívek, půvabně do sebe zaklesnutých v klasických baletních pozicích. Z tohoto živého obrazu dívky postupně vystupují a roztančí se v nejrůznějších variacích. Nejde tu vlastně o celistvý příběh, je to jen útržek jednoho života. Možná je to příběh venkovské dívky, která se zamiluje do nedostižného světáka a píše mu láskyplný dopis... Ale možná, že je to příběh jakékoli lásky v tom počátečním stadiu, kde se mísí bolest u srdce, stud a touha. V tanečních etudách, drobných sólech i vzájemně se proplétajících choreografiích můžeme vidět buď mnoho různých Tatian (tedy čerstvě zamilovaných dívek), ale i kousky duše jedné jediné. V tanečních figurách, ale i lehce naznačených, mnohdy minimalistických gestech či v jakýchsi pohybových zajíknutích je váhání, těšení, pochybnosti, nejistota i smutek z možného odmítnutí. Do prostoru hudby a pohybů se nenápadně vklíní další zvuky – nejprve šepot, pak útržky slov a vět, někdy refrénovitě opakované, a nakonec chvílemi spíše tušený monolog – dopis. Chvílemi se zdá, že nejde o toho vytouženého muže, spíše o jakýsi sen o štěstí, pohrávání si se slastným pocitem zamilovanosti, doslova ohmatávání a zkoumání tohoto stavu duše. Jako by se z toho strnulého obrazu na počátku rozvíjel květ plný emocí, který se nakonec znovu zvolna zavine. Půvabný obrázek květů - pocitů nejrůznějších vůní, z nichž některé jsou sladce mámivé, jiné voní ostře a trochu hořce. Jana Soprová
RECENZE Tanec nebo divadlo? O tanečním divadle se z hlediska divadelního píše těžko. Balet i tanec má svůj vlastní estetický kánon a hranice jeho sdělnosti jsou rozostřené. Navíc my divadelníci, zvyklí na to, že při troše příznivých okolností může včerejší nováček už dneska hrát před publikem, stojíme vždycky v tichém ohromení před faktem, že tanečníci se museli nejdřív opravdu dobře naučit ovládat své tělo (kéž by nás to nejen ohromovalo, ale i vedlo k snaze o totéž). Nadto nejsem na tanec žádným odborníkem. Rychnovské Taneční studio Magdalena začne tanečním „antré“ a pak prudkým střihem hudbu vystřídá slovo – nejprve vytržená, isolovaná slova, pak souvislý výtah ze slavného dopisu Taťány Oněginovi. Jenže dopis je vytržen z kontextu Puškinova děje, nevíme tedy, kdo jej píše komu, jaký byl výsledek, nevíme dokonce
ani, zač by se měla zamilovaná dívka hanbit, neboť na začátku 21. století už dávno role muže a ženy, dívky a chlapce nejsou tak ostře vyhraněny a dívčina iniciativa není ničím nepředstavitelným. Bez znalosti souvislostí předlohy pak sledujeme jen extrakt citu roztoužené a zahanbení se obávající dívky, přetavený do tanečního výrazu – jakýsi citový portrét mimo čas: recitující tanečnice se střídají a další ilustrují dívčinu pocitovou linii. Vidíme dívku zmítanou rozpornými city – nevíme však jakými, proč a co z nich vzejde – tedy ani odkud kam naznačený příběh či alespoň jím vyvolaná emoce jde a dojde. Tanec málokdy sděluje zcela konkrétní významy vázané do příběhů. Vstupem slova však vzniká potřeba konkretizace, nebo alespoň dopovězení toho, co slovo naznačilo, tanečním projevem. A to zde postrádám. Luděk Richter
A CO NA TO VY? Představení přineslo pozitivní vizuální zážitek, přítomnost slov byla rušivá, stejně jako tato věta… Marek Doležel
Nadpozemská lehkost dívčího bytí a citu s příjemnou muzikou v netradičním kontrastu s masivním gaučem. Bára Černošková
Tanci moc nerozumíme à propos: Holky neměly podprsenky... Tímto slavnostně přísaháme, že my si je na představení taky nevezmem. Vít Malota a Jan Mrázek
Relax.
Láďa Karda
Od myšlenky k (prvo-po) činu (práce seminaristů) Večerníček Večerníček, drobný mužíček, jede na kole po rušné ulici velmi vrtkavě. Kampak jedeš, koblížku? Kdo tě vyndal z krabice? Večerníček, novinový panáček, přináší každý večer příběhy se šťastným koncem. Jaký je však jeho příběh? Jízda bez konce, zacyklen na své tříkolce. Krouží ve své krabici tam a zpět, okolní svět zůstává mu neznám. Večerníčku, pohádkový bratříčku, vrať se zpátky, vítr tě odfoukne. Neposeda neposlechne. Nechce se již usmívat do odrazu ve skle, mávat na imaginární publikum. S čepičkou přilepenou na zpocené hlavince žene si to s energií po hlavní třídě. Večerníček, zoufalý človíček, je zmítán větrem. Odolává dlouho neviditelným únoscům, touží po své vlastní pohádce. Jeho křehké papírové tělíčko ovšem není s to odporovat donekonečna. Padá, letí, kutálí se přímo do středu rušné křižovatky, mezi tisíce aut a lidí, po nichž tak zoufale toužil. Večerníček, drobný mužíček, zakončil svou osamělou pouť tam, kde doufal, že najde svou pohádku. Bubu (Večerníčkova) Co děláme o pauze? Válíme se v prostorách školy? Nabíráme nezbytnou energii? Nemrháme časem? Nebo se radši bavíme někde s přáteli? Vtipkujeme a věnujeme se kolektivu? Zbude čas na jídlo? Na chleba nebo i na hranolky? Smažené nebo pečené? Nebude nás bolet břicho? Kde seženeme prášky? Zavoláme do špitálu? Neměli jsme se přeci jen válet? Co možná zajít do baru? Narazíme na příjemnou obsluhu? Bude pití dobré? Nebudu potřebovat při představení na toaletu?
neskončíš-li u pudlice*, najdeš kamaráda.“ *východočesky: popelnice
Coudy
Pozvánka od diváka večerníčku Každý máme šanci navštívit večerníček Hanky Voříškové, a protože ho někteří uvidí později, až třeba zítra, nebudu nic prozrazovat, jednoduše hezky přijďte – podívat se, pobavit, vždyť pohádky jsou tak krásné a zvláště ty staré známé, neboť právě ony v nás vždy probouzí nostalgii, dokonce i detailní vzpomínky z dětství, leč některé nejsou zrovna dobré, ba nejlepší, avšak přesto máme pohádky rádi, alespoň jednou ročně se na nějakou vždy podíváme. Tedy neleňte a přijďte se podívat na tu (V)OŘÍŠKOVOU, a protože mi do jednoho sta slov ještě devět chybí, popřeji vám velmi krásnou, ničím nerušenou popohádkovskou noc. Coudy Diskuze Sešli se pan X a pan Y, podnětnost a korektnost výměny jejich názorů chvílemi připomínala poslaneckou sněmovnu. Šel kolem pan Z a viděl skupinu praxí nezasáhlých teoretiků, jak se hádají nad věcmi, jimž nikdy nerozuměli a ani rozumět nebudou. Jim to však bylo jedno, laická veřejnost, včetně pana Z, přece nemůže rozumět jejich odborným debatám. Ty už ale nezmění nic na tom, že toho dne prohrála Sparta se Slavií 0:1. Filip Volf Diskuze Přicházím a odcházím tak, jak sama chci. Přináším poznání a příležitost k vyslovení svých názorů. Chodí na mě různí lidé. Některým se na mne nechce, někteří se mne boji a někteří na mě dokonce vůbec nejdou. Avšak většina na mě chodí. Přivádím k sobě lidi starší i mladší, vzdělanější i nevzdělané, zkušené i nezkušené a dávám jim možnost navzájem říci své názory. A však nejsem vždy takto hodná. Přináším lidem také zklamání, překvapení a spory. Jsem taková, jaká se mi zachce, někdy dlouhá a někdy krátká, živá či mrtvá, někdy přátelská, ale také i nepřátelská. Zkrátka jsem taková, jakou si mě tvoří lidé, kteří přijdou.
A co radši zajít na procházku městem? Probádám ho? Neztratím se? Nezačnu se bát? Neměl jsem si koupit zbraň?
Čtvrteční první diskuze byla živá a spravedlivá. Pozitivní v hřejícím slunci a chladném vánku. S mnohými úhly pohledu a spoustou skvělých lidí.
Nejlepší bude zajít na půdu, krásu místního gymplu, najdeme tam spoustu mrtvol a mezi nimi - vodní dýmku.
Unavení mladí na Mladé (Stává se vám to taky?) Sedím v zatemnělém sále a pomalu usínám. Už je jedenáct a pořád nic! Vnímám, jak se některý z lektorů rozpovídal na téma, zda byl příběh minulého představení pochopitelný, nebo ne. Vášnivě nad touto otázkou debatuje s jedním z herců. Mžourám očima po lidech v kruhu a najednou vidím, jak moderátor ukazuje na hodinky. „Nemáme čas, pánové,
Na cestu? „Zeptej se u školnice, ta ráda pomoc dává,
Jan Michalík
MYŠLENKY HERCŮ PÁR MINUT PŘED ZAČÁTKEM KONCE, NEBO SVÉ POPULARITY Divadlo začíná a obecenstvo šílí. Dobré představení si žádá aplaus. Ale víme, co se vlastně děje za oponou? Co herci cítí? Mají strach, nebo jsou klidní? Jak to dopadne? Co když to bude skandál. Herectví není ani pro velké či malé umělce lehké. A my je kritizujeme za nedostatky, které by neexistovaly, kdybychom hráli sami. A přesto mají strach a mají ho oprávněně. Že když stanou na prknech divadla, tak je ti, kteří rozhodují o tom, jak se cítí, a pro které to dělali, odmítnou. Před vystoupením by byl každý z nás nervózní a měli bychom dilema, zda se vydat na jeviště. Muzika hraje a oni si podepisují parte. A minuty ubíhají do chvíle osudové, do chvíle, kdy vstoupí na pódium a všichni čekají, co se stane. To, že to jsou lidé s talentem, přeci ještě neznamená, že jsou neomylní. A co vy, zvládli byste to lépe než oni? Máte na to tu odvahu?! Elisa
přejdeme k dalšímu představení,“ říká. Konečně slyším název souboru, do kterého patřím já. Pokouším se opět probrat a udržet pozornost. Rozproudí se vlna názorů, připomínek, výčitek a dotazů. Na tohle jsem tady čekala hodinu a půl? Abych si poslechla, že naše kostýmy nebyly dokonalé a že jsme mluvili potichu? Kvůli tomu tady sedím? Pohled se mi zastaví na ruce jedné paní, která se hlásí o slovo. Čekám, co přijde - měli jsme snad i nedokončenou myšlenku? Nebo má na srdci něco horšího? Jak mě šokuje, když paní začne nadšeně vyprávět, že se jí naše představení moc líbilo. Že má radost z tématu, úsměvů, energie a taky našich hereckých výkonů. Jo, to je ono! Kvůli těmto pěti minutám jsem jela sto kilometrů, spala v přeplněné tělocvičně a dřela půl roku. Za ten krásný pocit, že jsme někomu udělali radost, stojí prosedět hodinu a půl v zatemnělém sále. Protože tato chvíle nám dává tolik energie, že nebudu moct usnout minimálně další dva dny. Stojí za to POKRAČOVAT V DIVADLE! Lussy
Zpěv ptáků
„““““““““““““““:):):):):):):):):)“““““““““……………. …-------%%%%%%%ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ-----------))))))) :]]]]]]]]]]((((((((((…..)))))))))),,,,,,,,,,,,,,,,,,“““““““““ !....-------)))))))))))---?????? <-> <-> <-> <-> <-> :):):):)(((((((----------)))))))…´´´´´´´´´´´´´´}}}}}}}}}}}-:
Lussy
Mravenci ______{ * = * } ________/--------------- … … ….. ::: :::: :::: !!!!!!!!/ Spánek.Vesmír. Sny.
Hluk.
Mravenci.
Bum!
Která lidská bytost by si přála být pozřena mravenci? Tento způsob úmrtí, zdá se mi poněkud nešťastný. ¡!¡!¡!¡! ------------ ¡!¡!¡!¡ Dup!......................Dup! Děsivé představy v mysli v prostoru mezi snem a bděním. Gigantický hmyz. Rozhodně ne Ondřej Sekora ale spíše Jules Verne. O.O O.O O.O o ¿? Bee (obyvatelka tělocvičny čestvě po probuzení)
o čem se mluvilo na diskusi záznam z diskuse o viděném - čtvrtek Grotesky Jistota pro diváka, jednoduchost, srozumitelnost… možná až moc? Tematicky o snaze vymanit se ze stereotypu, univerzální společenská glosa o postavení ženy, asi 35leté? Hrají či nehrají o svojí zkušenosti? Uvítal by se pohled na problematiku s jasnějším vědomím toho, že se dívají s nadhledem mládí na to, jak žijí matky a jak by chtěly nebo nechtěly žít ony. Realismus a vnitřní prožitek nebo hra na něco, epicky zobrazený pohled na věc? Rozpaky v uchopení stylovém a žánrovém. Pro mnohé, nejen 35leté, to nebyla jen komedie, ale i pozastavení nad zobrazovanými situacemi, nad sebou samým. Herecky - spolupráce a existence na jevišti, příjemné setkání, trochu poznamenané nervozitou a rozpaky. Výzva k větší barevnosti, stylizovanosti, hravosti herectví. Nebát se jít do větších extrémů a jít do nich s odvahou! Brand party Ambice, náročnější, nedoříkávání všeho naplno, symbolika, zastřenost… možná až moc? Odvádění pozornosti diváka k racionálnímu uvažování, nedolehnutí emotivního účinku, nesrozumitelnost a nepochopení, obtěžující nejistota diváka. Na druhou stranu od mnohých touha (často i zrealizovaná) vidět inscenaci opakovaně, absolvovat dlouhé hovory a diskuse, ke kterým inscenace doslova provokuje. Dokument o dvou světech - virtuálního nul a jedniček a skutečného lidského. Však vedle ženy-zboží chybí protiváha zobrazení ženskosti. Herecky - dobrý příklad toho, když to šlape jako hodinky - přirozené ponoření do rytmu, beze švů a spár. Velkým pomocníkem hudba a světlo. A klec? Symbol nebezpečí společnosti, stísněnosti, uzavřenosti, co dýchá na záda, nebo bariéra, tlusté sklo mezi protagonisty a divákem? La Vacanza V prvních vyřčených dojmech převládala chvála… Jak se diskutéři postupně dostávali pojmenovávané inscenaci hlouběji pod kůži, vkrádal se do jejich reflexí stín pochybností. Kritizováno bylo nedostatečně zmotivované jednání dramatických postav. Proč jednala hotelová uklízečka tak a ne jinak? Mělo to nějaký důvod? Dramatické postavy se podle účastníků diskuze nevyvíjely, byly schematické. Příběh připomínal spíše pásmo anekdot: „Prvních pět fórů, které člověka napadnou na téma dovolená, nic víc“. Ema Zámečníková položila otázku, proč děláme amatérské divadlo. Hodně zúčastněných zastávalo názor: „Protože máme nějaký přetlak, potřebu se vyjádřit. Do toho se ovšem nevejde kopírování Troškových filmů.“ Kopií Trošky se přitom nerozuměla nutně vědomá kopie, ale třeba i podvědomá inspirace. I kdyby soubor zvolil cestu divadelních odkazů k filmovým předlohám, musel
by podle diskutérů přistoupit k látce tvořivějším způsobem. Inscenaci byl vytýkán nedostatek stylizace!!! Dramatické postavy v inscenaci jsou typy, nikoli charaktery. Bylo vzpomenuto na commedii dell‘arte. Komedii typů. Tím spíš, že děj zavede hrdiny příběhu do Itálie! Postavy Italů byly ovšem podle diskutujících v inscenaci La Vacanza poněkud odbyté… Působily jako Češi, kteří si nedbale hrají na italské recepční. Nakonec se na fóru uvažovalo o tom, zda by bylo možné inscenaci vnímat jako komunální satiru… Ale co bylo v takovém případě jejím terčem? Měla nám říct, že Češi jsou zloději a uklízečka je šťastná, že nemusí uklízet? Zamordování hraběte Schwarbrechta Diskutéři pozitivně hodnotili umístění představení do plenéru. Zahrada podle nich pomohla kouzlu inscenace. Vzpomínali v té souvislosti také pouťové a jarmareční divadlo v tom nejlepším slova smyslu. Někteří mluvčí uvažovali, zda se nedalo využít principy jarmarečního divadla (např. zpěv) ještě víc. Účastníci diskusního fóra se shodovali, že šlo vlastně o detektivku, která nechává prostor divákově fantazii, k domyšlení, jak to vlastně bylo. Většina to považovala za klad. Přestože je děj příběhu opět předvídatelný, diváky (a tedy diskutéry) bavilo, jak ho herci zpracovávají, jak ho vyprávějí, jak vykládají postavy… Inscenace byla na fóru označena jako velmi divadelní díky vhodně zvolené míře stylizace (verš, herectví). Diskutéři se shodovali, že na téhle inscenaci je zajímalo daleko víc JAK než CO. Výborná práce se slovem, s veršem, s hudbou. Improvizace v hudbě – dobré! Jen hudebník by nemusel být „uklizený“ tolik stranou… Cesta k Oněginovi První dojmy diskutérů byly převážně dobré. Diskuzi zkomplikovala až otázka moderátora: „Vnímali jste to jako obrazy nebo jste v tom četli i příběh?“ Zde se názory různily. Některé byly vcelku radikální: „Líbilo se mi to, ale myslím, že ačkoli se tam mluvilo, nebylo to divadlo. Neviděl jsem tam příběh, nic se tam nestalo, žádný konflikt, žádná myšlenka, dramatický oblouk, jen jedna postava.“ Podle Petra Váši šlo naopak o organickou a zároveň nenásilnou kombinaci mluveného slova a tance. O klasickou, čistou formu, kde dramatický oblouk nesla hudba, dialog různých rytmů. Mnoha diskutujícím vadila na inscenaci přítomnost slov. Podle Emy Zámečníkové by mělo slovo sloužit tanci a tanec slovu a neměly by se navzájem rušit, měly by se doplňovat a vzájemně posilovat. V tom byly rezervy. Slovo ji vyrušilo z vnímání. Nebyla sama. Slovo bylo podle účastníků fóra v provedení na nižší úrovni než tanec. Významnější skupina diskutérů rovněž kritizovala, že inscenace disponuje od začátku do konce jednou jedinou náladou.
-kos-, -luh-
Nad inspirativním představením Kamera, klapka, jedem! (inspirativní TATE IYUMNI, Praha: Vlna) Nádech léta. Střih. Moře, ale stejně tak klidně pláž Máchova jezera. Střih. Drátky, šňůrky, jiná fidlátka, která tato místa rozžívají... Střih. Hlediště je zaplněné na první pohled s podivem (zvláště vzhledem k pubescentnímu složení) již od předních řad. Střih. Pohled druhý - už chápu - scéna láká na detaily. Rozkošný škvarek na dece... Střih. (Ne)čekaně (ne)vtipné rozhovory tří suchozemských pohodářů. Hmm, bude to v pohoděěěě… Střih. Vizuálně se to moře opravdu hýbe. A voní. A zpívá. Střih. Válec valící se vlny se surfaři, co zásadně nic nepodepisují. Střih. Kytovci na souši v lecčems podobní našim dekovým sousedům z léta. Střih. Slušivá filmová poetika, nadhled ve vizuální po-době. Však přec: podpořte víc myšlenku, zvláště v té-to-době! Střih. Tma.
PROGRAM Pátek 24. června 14.00 Divadlo Bedřicha Kaněry při OA Břeclav s inscenací Z dějin ruské literatury 35 min. KD 15.00 ZUŠ Evy Randové Ústí nad Labem s inscenací Motýlí strategie 35 min. MS 15.45 diskuse o viděném VNZ 17.00 Regína Břeclav s inscenací K.H.M. 20 min. MS 19.00 diskuse o viděném SMK 21.30 večerníček Hanky Voříškové pro ty, kteří budou hrát zítra GY 22.00 OLDstars Praha s inscenací William: Shakespeare VNZ
Kdo dělá Mladou na malý? Kamila Kostřicová, Jonáš Konývka, Luděk Horký, Jana Soprová a Luděk Richter (recenze), Jasanka Kajmanová (foto), David Slížek (zlom)
-kos-
Sobota 25. června pro polovinu diváků 14.00 Roztočená Vrtule Slaný s inscenací Anděl nepřišel? 25 min. MS 14.40 Flajšplyš Praha s inscenací Kdo chodí na Gotthaj? 25 min. MS 15.30 Někdo ZUŠ F.A. Šporka Jaroměř s inscenací Darrell Standing 50 min. RD pro druhou polovinu diváků 14.00 Někdo ZUŠ F.A. Šporka Jaroměř s inscenací Darrell Standing 50 min. RD 15.30 Roztočená Vrtule Slaný s inscenací Anděl nepřišel? 25 min. MS 16.05 Flajšplyš Praha s inscenací Kdo chodí na Gotthaj? 25 min. MS pro všechny 16.30 diskuse o viděném VNZ 17.30 Centrální zádrhel ZUŠ Strakonice s inscenací 3x CAMI 40 min. MS 19.45 DS Saši Liškové Jihlava s inscenací Infekce 45 min. RD 20.45 diskuse o viděném SMK 22.00 možné ukázky práce ze seminářů MS
