Mladá
na malý
4 27.6.2010 nedají stihnout. A to prostě – i když je snaha velká – nezvládneme, a pak se musí posouvat čas. Ke konci přehlídky jsem měl pocit, že Malá scéna začíná být Mladé scéně opravdu malá. Přijelo letos oproti loňsku víc lidí? Mám ten pocit a jsem z toho velice šťastná. Hodně lidí se letos přihlásilo do seminářů, které jsou velmi kvalitní. A tím, že trvají pět dní, tak tady zůstalo i víc souborů než loni. Takže pak opravdu byly okamžiky, kdy jim Malá scéna byla malá.
MALÁ SCÉNA ZAČÍNÁ BÝT PŘEHLÍDCE MALÁ rozhovor s Lenkou Janyšovou Během přehlídky se mě asi dvěstěkrát zeptala: „Nepotřebuješ něco?“ Můžu tedy zodpovědně prohlásit, že ani vlastní matka se o mě nestará lépe, než Lenka Janyšová. Na konci jsme si sedli, abychom děkovali a bilancovali. Dnes jsem viděl, jak jsi jednomu ze souborů sháněla boty. Jaký největší zádrhel jsi letos na Mladé scéně musela řešit? Nejsou to velké problémy. Ale občas musíme řešit, že soubor, který má zkoušet od dvanácti, přijde na jednu hodinu a k tomu má požadavky, které se třeba za zbývající hodinu, co má na zkoušku,
Mluvili jsme zatím o problémech, co naopak bylo pro tebe letos příjemným překvapením? Mně se zdá, že to letos šlapalo celou dobu, už od začátku. Ta myšlenka, ukázat lidem taky něco jiného než divadlo a jít se podívat na kopec Andrlův Chum, byla velmi inspirativní. Zapojili se všichni, kdo tady už byli, asi šedesát studentů, vedoucích i lektorů. Šli jsme na Andrlák a opékali buřty, bylo to jiné než loni a hodně fajn. A taky nám letos vyšlo počasí a mohli jsme diskuse, které se vedly k představením, přesunout do zahrady stacionáře, kterému bych tímto chtěla poděkovat za to, že nám umožnili vstup na jejich zahradu. To bylo příjemné novum oproti loňsku, kdy se diskutovalo v prostorách hospody. A nové byly i diskuse samotné, letos pod výborným vedením Jakuba Huláka, kterému bych za to ráda poděkovala. Začalas s děkováním. Určitě nemůžeme na tomto místě poděkovat všem, kteří se o přehlídku zasloužili, ale kdybys měla vybrat třeba tři osoby nebo instituce... Tak určitě by to nešlo bez peněz. Velké díky patří ministerstvu kultury, kraji i našemu městu, které nám daly opravdu hodně peněz, abychom mohli zrealizovat tuto celostátní přehlídku. Také děkuji kamarádům, kteří nám přispěli na ceny z této přehlídky nebo na trika, která dostal každý účastník – jmenovitě Jiřímu Holubářovi ze SportBartu a Martinu Mejdrovi, kteří nám přispěli. Také bych chtěla poděkovat všem studentům gymplu, kteří se opravdu hodně zapojili do služeb na gymnáziu, uvádění představení nebo pomoci při skládání zpravodajů a dalších věcí, pomáhali úplně zadarmo a bylo to hrozně fajn. David
Někdo ZUŠ Jaroměř: Lípa HRDOST SE MUSÍ V LIDECH PROBOUZET Rozhovor s Jakubem Maksymovem
Proč zrovna předloha Jiráskovy Lucerny? Byl jsem na jednom ochotnickém představení našich domácích jaroměřských ochotníků a tam jsem tu Lucernu viděl. Oni v představení svítili malou baterkou – malou svítilničkou. Nebyl to živý oheň. Začalo mi to asociovat a říkal jsem si, jak krásné by to bylo loutkové a jak krásně by to mohlo svítit a hýbat se. Pak mi zbývalo už jen vymyslet, o čem to bude. Hned jsem si říkal: „Tady by byla úžasná zkratka! Tady se to dlouho řeší! Tady je tolik slov a při tom by stačilo dvakrát hýbnout loutkou!“ Jak Tě napadlo, že budeš hrát jen v jedné krabici? Jsem vlastně soubor pod ZUŠkou a zadání na letošní rok bylo, ať si dělám, co chci. Ale hlavně! Ať se mi to vejde do jedné krabice, protože loni jsme všude jezdili s tranzitem... Jak dlouho jsi celou výtvarnou a technickou výpravu vyráběl? Koncept inscenace jsem začal vytvářet loni o prázdninách – někdy v srpnu. Samotnou scénografii jsem začal vyrábět asi dva, tři měsíce před premiérou, a to ještě před Vánoci.
Co tě na inscenaci nejvíce baví (příběh, zcizovací efekty, hraní si...)? Je to moje dítě. Já to mám rád celé. Kdyby mě to nebavilo, tak to nehraji. Jak se rodily zcizovací efekty? Vytvářel sis je sám či pod vedením? Samozřejmě jsme to vytvářeli dohromady s Jarkou (pozn. red.: s vedoucí souboru Jaroslavou Holasovou) – co se týče dramaturgie a režie na tom má Jarka větší podíl než já. Zcizovací efekty – já nevím, jestli se tomu tak dá říkat. Je to vlastně rámec příběhu. Jsem pořád v roli. V roli někoho, kdo si hraje doma v obýváku. Nevím však, jak mě ta konkrétní podoba napadala. Jak jinak vyřešit technicky měsíc? (směje se) Ono je těžké popsat, jak přijde nápad. V jedné situaci apeluješ (nemyšleno špatně) do mobilního telefonu, že člověk na druhé straně sluchátka nemá svou národní hrdost. Myslíš si, že Češi mají svou národní hrdost? Myslím si, že s naší národní hrdostí je to trochu složité. Myslím, že Češi cítí svou národní hrdost, když naši vyhrají hokej nebo když jde někdy do tuhého. Ale normálně je hrdost taková skrytá. Musí se v lidech probouzet. Jonáš
RECENZE A vešlo se to do jedné krabice Na počátku prý bylo zadání, aby se to vešlo do jedné krabice. Právě ta stojí na stole. Obyčejná, nezajímavá. A pak přijde umělec, otevře ji a najednou se ocitneme v magickém světě… Tohle je kouzlo divadla ze starých časů, divadlo obrozenců, nebo možná i středověkých samorostlých umělců, kteří si tvoří sami sobě pro radost, ale také pro pobavení ostatních. Jako by vycházelo z pocitu - když to baví mě, bude to bavit i jiné. A je to tak. Jako bychom pokradmu nahlíželi do umělcovy kuchyně, kdy dílo teprve vzniká – staví rekvizity, vymýšlí řešení, předčítá si sám pro sebe text, škrtá si v něm, a loutečkama, které sám vyrobil, hraje příběh. Je v tom až dětská naivita i zaujetí pro věc. Právě ta nenápadnost a ignorování diváků (např. když zkouší čelní lampičku, a bezostyšně zasvítí divákům do očí či když si jen jakoby pro svou inspiraci zpívá vlastenecké písničky). Můžeme fascinovaně objevovat miniaturní vtipné detaily loutek, scénické vymyšlenosti a vychytávky a podlehnout iluzi, že něco napadlo umělce právě v tuto chvíli. Vypadá to zcela autenticky, i s těmi momenty, kdy některé věci nefungují úplně tak, jak by měly (je to o těch kontaktech – poznamená, když se lucerna nerozsvítí, a my nevíme, zda to je úmysl, nebo okamžitá reakce). Právě tahle ambivalence nejvíce baví. Není to ovšem jen bezúčelné hraní si. Znenadání zazvoní telefon (má tam znělku Ktož sú boží bojovníci!), a my se dozvíme, že je rok 2018 – čili sté výročí republiky, ke kterému svou Lucernu připravuje. Ale neslyšitelný hlas na druhém konci mu říká, že má krátit. Krátit! Zklamán a rozhořčen, ale přesto to zkouší – jako by se celý děj sesypal na jednu hromadu. Stihne to za půl minuty. Ale má to ještě smysl? Ano, má. Show must go on. I když to třeba nebude moci předvést divákům, zkouší dál – po svém. Je v tom víra všech umělců, kteří nemohou jinak. Ale on se vždycky nakonec najde někdo, kdo se bude dívat. Jana Soprová
A CO NA TO VY? Špatně jsem viděla na celé to udělátko. Moc o lípě (a lucerně) se mi to nezdálo být. Nejsilnější dojem ve mně vyvolala tragikomická postava toho chlapíka, loutkovodiče, kutila, ochotníka, kterému se vše trochu sype a je taky řízen vrchností. Vzala jsem to vážně. (Vlastně to o té lípě je.) Tereza Vyvíjalová Téma mě velmi oslovilo, jen byl pro mě problém v celkové přesnosti a dotaženosti. To ale nic nemění na tom, že mě bavilo sledovat nápaditost v dobrém tématu. František Hnilička
Dorazil jsem na druhé představení, cítil jsem únavu, kolísající tempo. Bylo to navážno, či nikoliv? Pavel Skála
ZE SBORU LEKTORŮ - jeden herec, loutky na drátě, malý jevištní prostor, upravená a zkrácená verze Jiráskovy Lucerny - z představení byla zřejmá (a přenášela se i na diváka) radost a potěšení z osobitě výtvarně pojednaných loutek, scénografických detailů a technických libůstek - divadlo jednoho herce do důsledků (Jakub Maksymov byl hercem, loutkovodičem, výtvarníkem, scénografem, technikem, osvětlovačem, zvukařem,....) - inscenace je natolik zahlcena technickými ornamenty, že v obou představeních ne vždy vše fungovalo - zdá se, že tématem celé loutkové drobničky je především hravost a potěšení z převedení rozsáhlé dramatické látky určené pro činohru do malého prostoru loutkového divadélka - v závěru se nečekaně objevuje druhá rovina – ozřejmení, že šlo o přípravy představení na zakázku u příležitosti oficiálních oslav 100. výročí ČSR - diváci si mohli tento plán vyložit různě – jako zoufalý vlastenecký pokus, odmítnutí diktátu... za lektorský tým Hiřka a Janka
Údivadlo - Fishkulíni Kopřivnice: Kolo pana Coogra VŠICHNI VŠECHNO DĚLÁME SPOLEČNĚ rozhovor s celým souborem Jak jste vybírali hudbu? To dal dohromady náš intergalaktický „emsíhů“ (pozn. red.: vedoucí souboru). On má velký archiv hudby a tak jsme to společně dali dohromady. Jak jste přišli k vybranému námětu? To nám takhle jednou „emsíhů“ řekl, jestli by nám nemohl něco přečíst. Souhlasili jsme a pak jsme říkali: „Jo, tak tahle myšlenka by se mohla použít“. Pak jsme to zkoušeli rozehrát. Tvoříme tak, že ze začátku je to nejprve taková improvizace: pojďte si to zkusit, jste tu tři... Nejprve nám byla předlohou povídka (od Raye Bradburyho), pak nám z toho zůstalo vlastně jen to kolo, zbytek vznikl improvizacemi. Podobný příběh jsme zkoušeli asi před rokem. Byla to komedie – o klucích místo o chovancích. Poté jsme se chtěli posunout do tajemnější roviny, tak jsme to nakonec předělali do této podoby. Kdybyste měli pojmenovat žánr vaší inscenace, který by to byl? Žánr Raye Bradburyho, který není moc blíže specifikovatelný. Je tam tajemno, trochu fantaskní prvky. Prostě vystihnout atmosféru Raye B. Jak jste si rozdělili postavy? Nikdo neumí pracovat očima jako Bára (pozn. red.: postava maminky), nikdo neumí být kluk jako tady Lesy a nikdo neumí být ředitel jako Kájís. Pak už nás tu zbylo pár a to jsme si rozdělili. Viděli jsme plno divadelních znaků. Jak jste je vytvářeli? Kdo dával impulsy? To vznikalo většinou: „Hééééj, já mám nápád!“ Měli jsme nápadů víc, ty se pak vytřídily a „emsíhů“ to doplnil. Ale všichni všechno děláme společně. Všichni sedíme, dva hrají a my jim do toho mluvíme a oni zkoušejí a vidí se tak, jak to vypadá. Ještě byste chtěli něco dalšího sdělit? ...že se nám tu líbí... NEBERTE DROGY!
Rozhovor skončil a my v poklidu zhlédli další dvě představení, popovídali si o nich a vzápětí se navečeřeli. Po večeři jsem s celým redakčním týmem seděl na dřevěné sedačce venku před Malou scénou, když kolem nás procházel soubor Fishkulínů. Víte, jak jste nám nabízeli, jestli něco nechceme ještě sdělit? Nás napadlo, že bychom rádi ještě na něco upozornili. Máme totiž stránku na fejsbůku, tak jestli byste nemohli napsat, že nás najdou, když budou hledat „Fishkulíni - Údivadlo Kopřivnice“(pozn. red.: mohli). Jonáš
A CO NA TO VY?
RECENZE Příliš mnoho otázek Ruské kolo pana Coogera, zlosyna jakoby vypadlého z filmu Adéla ještě nevečeřela, se roztáčí kdesi ve tmě a zůstává nám po celou dobu skryto. Je jasné jen to, že je cosi v nepořádku. Na počátku tma a nepříliš srozumitelné výkřiky. Pak pohřeb chlapce, na kterém se sejde podivná sešlost. Smutná matka, podivný ředitel ústavu, dvě vychovatelky a pan Cooger. Každý má své tajemství, své touhy. Někdo touží po lásce, někdo po mládí, někdo po penězích. A pak jsou tu tři postavy v teplákovkách, děti zavřené do ústavu a odsouzené k polykání pilulek různých barev, aby zapomněly na to, co viděly... Co to ale vlastně bylo? Trochu horor, trochu groteska, trochu detektivní pátrání dětské party, pan Cooger proměněný v podivného dětského skrčka, který se vloudí do přízně nebohé matky, aby jí otrávil a okradl. Jednotlivé scény vyplouvají na povrch ve zvláštní změti, ale postavy jsou jaksi 2D místo 3D. Jinými slovy, chybí jim plastičnost. Stylizace je většinou obtížně pochopitelná. Základní problém vidím v tom, že příběh, který stojí na hereckých výkonech, mají v rukou herci nepříliš zkušení. Každý se sice se svou postavou snaží vyrovnat co nejlépe, ale ve zmatené mozaice střípků příběhu si příliš neví rady. Jsme tedy jako diváci ponecháni ve stálé nejistotě, jak nad příběhem samým, jednotlivými postavami, ale i žánrem představení. Je to nadsázka nebo se to snaží hrát vážně? Kdoví. V každém případě mě představení přimělo k tomu, abych si vyhledala a přečetla Bradburyho povídku, která byla inspirací. Možná pak budu vědět více. Ale možná také, že ne. Jana Soprová
Velmi jsem postrádal jednání a celkové uvědomění, o čem se hraje a proč se hraje, což zřejmě zapříčinila nejednotnost mnoha prvků. František Hnilička
Nepochopil jsem z hereckého projevu, jestli je to vážné. Škoda afektu. Postrádal jsem gradaci v opakování. Nepromyšlenosti detailů (jména chovanců, syn Josef? apod.). Pavel Skála
Žel, nejsem si jist, kdo je kdo, kdo co chce, jak funguje ono kolo a o co vlastně dohromady jde - a také zda jde o realistické drama ze života, detektivku, horror či thriller; zato jsem si jist, že někteří herci chvílemi nevědí, co hrát, a jiní přehrávají. Luděk Richter
ZE SBORU LEKTORŮ - inscenace volně inspirovaná povídkou R. Bradburyho - na vzniku se podílel celý soubor, což přinášelo své klady i zápory - zřejmá poctivá snaha převést kolektivem vytvořený dramatický text adekvátními divadelními prostředky na jeviště, ne zcela se to podařilo - nejasnosti zakódovány již v samotném scénáři, bylo obtížné příběh zpětně rekonstruovat - problematická dramatická struktura textu, repliky postav popisují a informují a nenesou potenciál k dramatickému jednání
- nerozhodnutý žánr (horor?, příběh s tajemstvím??, detektivka?, sci-fi??) - absence situací a mizanscén - chaos v použitých prostředcích – nejednotné herectví, neadekvátní hudební složka - nepřesná práce s prostorem, časem, nečitelná motivace jednání postav - klíčové slovo interní debaty bylo: Proč? za lektorský sbor Janka a Hiřka
Cirkus Mlejn Praha: Postav na čaj! HRÁT S MLUVENÍM? TO BY VŮBEC NEŠLO Rozhovor s Janou Klimovou a Eliškou Brtnickou začátku jsme hru připravovaly jen my samy, ale pak jsme si řekly, že potřebujeme někoho, kdo se na to podívá „zvenku“, tak jsme si přizvaly dramaturga a chystaly scénář i režii společně s ním. Příběh je původní, nebo vychází z nějaké předlohy? Původně jsme se chtěly inspirovat severskou kulturou a mytologií a nakonec nám z toho zbyl jen sníh a svetry (smějí se). Příběh nám vznikal postupně. Pracovaly jsme asi úplně opačně, než se většinou divadlo dělá. Vymyslely jsme si různé obrazy a prvky, které jsme tam chtěly mít a ty jsme pak vzájemně propojovaly. Vycházely jsme z akrobacie. Nechtěly jsme ji dělat jen tak, ale zapojit ji do příběhu. O to vlastně v novém cirkuse jde, aby to vypadalo, že tam ta akrobacie je jaksi mimochodem… což je dost náročné. Musely jsme proto nakonec vyhodit některé věci, které se nám sice líbily, ale nezapadaly do příběhu. Působíte jako výborně sehraná dvojice. Spolupracujete už delší dobu? Studovaly jsme spolu 5 let v jednom ročníku nonverbální divadlo na HAMU v Praze. Tam jsme už v některých inscenacích společně vystupovaly, ale takhle - samy ve dvou a s akrobacií - jsme to vyzkoušely poprvé. Máte mezi tvůrci inscenací tzv. „nového cirkusu“ nějaké vzory nebo někoho, kdo vás výrazně inspiroval? Těch lidí je docela hodně, kolikrát neznáme ani jejich jména, ale vidíme, co dělají, a to nás inspiruje. Jsou to třeba Five fingers, nebo Cirque Trotolla, různé francouzské soubory a to, co se dalo vidět tady v Čechách. Jak dlouho jste „Postav na čaj!“ připravovaly? I s příběhem asi tak dva, tři měsíce a měsíc před tím jsme se věnovaly fyzické a technické přípravě. Na inscenaci se společně s vámi podílel dramaturg, scénografka a hudebník. Máte i režiséra? Právěže nemáme, udělaly jsme si to jako autorské divadlo. Ze
Jak probíhá vaše fyzická příprava? Musíte pravidelně trénovat? Asi bysme měly, ale neděláme to (smích). Když máme hrát, musíme na to týden předem „vlítnout“. Časem bysme se chtěly věnovat divadlu naplno, ale zatím to nejde. Takže se snažíme trénovat co nejpravidelněji, ale každý den ne. Musíme se taky nějak živit… Co si na scéně nejvíc užíváte? Jsme úplné antižonglérky. Nás baví to visení… Vzdušná a párová akrobacie. Ta je ale ze všeho nejvíc náročná a hlavně nebezpečná. Míváte někdy strach? Někdy ano, ale jen před představením, pak už se člověk musí natolik zkoncentrovat, že nemá na strach čas, a hlavně víme, že to musíme udělat, protože diváci se na nás koukají… Cítíme spíš nervozitu z herectví. Takže byste byly víc nervózní třeba před vystoupením v klasické činohře? Ježíš, no to úplně strašně! A navíc, hrát s mluvením, to by ani vůbec nešlo! (smějí se) Dan
RECENZE
A CO NA TO VY?
Jak chutná čaj, uvařený ze sněhu Ocitáme se jako diváci na jevišti, před námi jen obdélník vysypaný „sněhem“, stůl, na něm starý zarezlý vařič a hrnec. Dvě židle. Na jedné straně visutá hrazda, na druhé dvě splývající bílé šály. A pak přibydou ještě sněhové koule a záplavy péřového sněhu. Tyto artefakty se stanou rekvizitami pro nejrůznější pohybové exhibice. Chcete-li příběh, může být třeba takovýhle: Dvě sestry žijí společně v jednom opuštěném domě kdesi na severu, mají své každodenní rituály, vzájemně se hašteří, ale nakonec si vždy znovu porozumí. Oddalují se, sbližují, vzájemně prolínají. Je v tom hravost, symetrie, asymetrie, klaunství, akrobacie, fantazie. Zkrátka – nový cirkus. U nás už poměrně známý především ze zahraničních produkcí, ale i z nejrůznějších pokusů domácích (nejslavnější La Putyka Rosti Nováka). Pustit se do činohry, to zkusí leckdo, nebolí to (občas jen diváka). Ale lámat a kultivovat tělo po cirkusácku, na to už si jen tak někdo netroufne. Naše protagonistky sice mají za sebou studium na katedře nonverbálního divadla na HAMU, ale „nový cirkus“ jako takový se nikde neučí. Je to bonus navíc, touha dosáhnout dál a výš. Základní linka příběhu vlastně vůbec není nutná, je jen záminkou k nejrůznějším pohybovým kreacím, ať na zemi, tak i na hrazdě či na šálách. A k tomu žonglování, balancování, klaunérie na různé způsoby. Záleží na tom, zda to divák přijme, a nechá se vtáhnout do atmosféry. Někoho to po chvíli znudí, jiný s očima nadšeného dítěte sleduje akrobatické kousky. Já se ocitám někde na půl cesty. Proto říkám, možná by tvaru prospělo mírné krácení. Ale jsem moc ráda, že se v paletě žánrů tohoto festivalu objevil i tento žánr 21. století. Jana Soprová
Hezký a obdivný pocit jsem měla z toho, co všechno ty dívky umí, taky z toho, jak to bylo barevně a výtvarně laděno. Jen to pro mě někdy bylo více o napnutých špičkách a všemožných veletočích, než o vyprávění příběhu a sdělení vztahů. Tereza Vyvíjalová
Dvě ženy, dva světy a jejich vzájemné prolínání. Síla pohybu v lehkosti a půvabu. Přesná míra všeho. Byl jsem okouzlen. František Hnilička
Elegance, estetika, energie, emoce. Děkuji. Pavel Skála
ZE SBORU LEKTORŮ - byli jsme svědky velmi dobře zvládnuté podoby „nového cirkusu“, svébytného druhu scénického umění (performing arts), který v sobě propojuje divadlo, cirkusovou akrobacii, tanec a klauniádu. Takové představení rozhodně na Mladou scénu patří …. - artistické techniky slouží scénickému projevu, aktérkám nejde o pouhou dokonalost artistického výkonu, ale také o výraz a sdělování - velmi příjemným zážitkem je jemné klaunství obou protagonistek, protikladné charaktery umožňují rozehrát řadu situačních gagů
- vymezení hracího prostoru, scénografie i světelný design podtrhují poctivou a promyšlenou koncepci celé inscenace. - za úvahu pro další vývoj inscenace by stálo vytvoření originální, původní hudební stopy, stejně jako i vyřešení samotného začátku představení (spouštění se z hrazdy a šál), pak by jistě uvařený čaj byl ještě silnější a lahodnější za lektorský sbor Jiřin a Roman
MU1 SSUM Brno: Holky v autu PORVALY JSME SE KVŮLI HLAVNÍ ROLI, NIKDO JI NECHTĚL HRÁT Rozhovor s herečkami a režisérem Kubou Vašicou My jsme měli jakoby první scénu udělanou a druhou tak jako nakousnutou , dali jsme si na to víkend a dodělali to o víkendu. To je paráda, že jste to stihli tak rychle. A ten text tedy pochází od vás nebo… No ten text…my jsme prostě improvizovali, pak jsme to přepisovali. Sepsali jsme první scénu, druhou scénu, a pak se zase improvizovalo přímo na jevišti. Jak se vám prozatím zamlouvá festival? No tak kdyby tady byly postele a sprcha, tak by to bylo fajn. Jinak ta představení – tak jako dobrý. Tak to máte za sebou, co čekáte od diskuze, která za chvíli proběhne? K.V.: No asi to bude jako každá jiná diskuze…takže se ostatní budou vyjadřovat třeba k tomu, co se jim líbilo a k věcem, které třeba nefungovaly. Možná některé z vás (včetně mě) překvapil název souboru. Po chvilce jsem se ale dozvěděl, že soubor je znám i pod jiným jménem, a to Šakanaka. Jak jsem zjistil, soubor je tvořen zástupem sympatických Brňaček a jediného zástupce mužského pokolení. Teď bych ale lhal, jelikož soubor má pod patronátem další mužská část týmu, Kuba Vašica ( K.V.). Chtěl bych se zeptat na vaši školu, přece jen kombinace umělecko-manažerská není úplně běžná. Takže my, jako celá třída, máme obor ekonomika a podnikání, v čemž se vlastně skrývá provoz a řízení kulturních subjektů. No a každý má na výběr z různých ateliérů – multimediální, hudební, výtvarný a dramaťák. Kde jste už inscenaci představili a jaké byly odezvy? První byl vlastně Špíl-berg v Brně a přes něj jsme se dostaly sem, a potom jsme měly další různé přehlídky a tak... A doba přípravy?
Co vy osobně si myslíte, že by vám mohli vytknout a naopak pochválit? K.V.: No myslím, že určitě pochválí hudbu a budou polemizovat o tom, do jaké míry to ty holky myslí vážně a do jaké míry si ze sebe dělají srandu. Máte v plánu v brzké době nějakou novou inscenaci? K.V.: Určitě,ale záleží to na tom, jestli já to ještě příští rok povedu nebo ne… A to závisí na čem? K.V.: To závisí na vedení školy. Jak byste si představovali další inscenaci? K.V.: No tak při té první jsme se například učili, že se nemá točit zády a tak. Udělali jsme to jako srandičku a teď bychom chtěli ne něco úplně vážného, ale vážnějšího. Kubova perlička na konec: Ještě nás čeká jedno představení - teď ve středu - a potom bychom to asi už kopli do autu :-) Lukito čokito
ZE SBORU LEKTORŮ - bohužel jen banální jednoduchý autorský příběh s řadou dramaturgických nedomyšleností - v některých případech se zatím nejedná o herecké vytváření postav, ale o „naturščictví“ aktérek - zvolená podoba jevištního projevu nenabízí odpověď na otázku, nakolik souzní aktérky se zvolenými typy a nakolik jejich projev nabízí nadsázku a nebo dokonce trochu satirické kritiky dívčí povrchnosti a přihlouplosti známé z televizních seriálů či dívčích časopisů (možná by stálo za úvahu, zda se dívky samy zbytečně nepodřizují představě o dospívajících mladých ženách jako o barbínovských „pipinách“) - je škoda, že zjevné velké chuti souboru divadlo dělat nepomohla výraznější režijní, dramaturgická, ale také pedagogická podpora za lektorský sbor Jiřin a Roman
RECENZE Holky z naší školy nevědí nic o fotbale Na jedné straně jsou holky z jedné školy, které si zkusí zahrát divadlo. Většina z nich to patrně nikdy předtím nezkoušela. Je to vlastně docela zábava, být na tom jevišti tak trochu za sebe a tak trochu za postavy, které mluví o našich problémech, smějí se a trápí stejnými věcmi jako my. A divadlo nám zároveň umožňuje vymyslet příběh, který bude tak trochu fungovat podle nás a bude mít správný happy-end. Na druhé straně jsou postavy, které se pohybují na scéně, vložily jsme jim do úst slova, věty, pocity. A sem tam přidaly nějakou ozdobu, nápad. Ten vymyšlený svět je přímočarý, pro někoho možná banální. Je v něm nejdůležitější, s kým budu chodit a jak vyjdu s kamarádkami, které jsou tak trochu trhlé, ale někdy dokážou táhnout za jeden provaz. Svět, do kterého vstupují vzory z časopisů a z televize. Svět, který se tváří jako skutečný, ale je vlastně vyrobený. Jsou v něm klišé, vznešená slova, ale i svérázný humor. Trochu se tomu posmíváme, ale hodně nás to ovlivňuje, protože přece jen chceme být „in“. V představení, které přivezly Holky v autu, cítím poctivou snahu něco si vyzkoušet, nebýt jen těmi znuděnými barbínami, které mají výlet do drogerie za největší dobrodružství života. Naše hrdinka to myslí upřímně – má kluka, kterého má ráda, a on jí utíká za fotbalem. Teprve za pár let zjistí, že dávat tak definitivní ultimáta jako „já nebo fotbal“, je nesmysl. Ale ještě to nezjistila. Ještě neví, že chlapy nepředělá. A tak se s plnou vervou pustí do nesmyslného plánu – sestavit dívčí tým, který dokáže pány tvorstva porazit. Znamená to, že se musí smířit s jeho bejvalkou, a přemluvit všechny ty fifleny, se kterými by jinak nepromluvila ani slovo. Když se jí to konečně podaří, zjistí, že její kluk se ani nenamáhal mužstvo sestavovat. Bral to jen jako její rozmar, s nevysloveným závěrem „ona se uklidní“. A má pravdu, vždyť jim jde oběma o to samé, o lásku. Závěrečné objetí jako vystřižené z hollywoodského filmu, takové, při kterém holky v kině vytahujou kapesníčky. Je to prosté, jednoduché a docela roztomilé. Je tu jen jedna chyba. S divadlem to nemá moc společného. Je to vlastně jen hraní si, studentská zábava pro kamarády a známé, kteří se baví už jen tím, že vidí na jevišti právě nás. Jak to nandáváme nějakým pomyslným blbkám, které pomalu nevědí, co je fotbalový míč a že brankář v bráně chytá, a jdou hrát třeba v podpatkách. Tak si myslím, že pro holky ze SSUM byl tenhle festival tak trochu křest ohněm. Možná, že je tahle zkušenost odradí, možná půjdou dál. Zdolat kopec zvaný divadlo, pochopit význam všech těch podivných slov jako stylizace, mizanscény, inscenace, atd., není zase tak snadné, jak to zvenčí vypadá. Jana Soprová
A CO NA TO VY? Žádná parodie, žádná realistická výpověď. Nenašel jsem klíč, podle kterého bych to uchopil a chyběl mi nadhled protagonistů, který je pro parodii nutný. František Hnilička
Někdy jsem měla pocit, že je to baví. Někdy, že vůbec. Někdy, že to myslí vážně. Někdy, že si ze sebe dělají srandu. Poznámka k fotorománu v odpolední diskusi mi přijde trefná (co se týče tématu i použitých prostředků). Tereza Vyvíjalová
Inscenace pro mne byla - jako první inscenace souboru - příjemná. Věřím, že soubor si ozkoušel a bude stoupat. Pavel Skála
Seminář Vhodné světlo - Vladimír Burian HRAJTE SI S INTENZITOU PŘEDKŮ! popis jednoho semináře „Tento rok jsem začal učit na HAMU světelnou divadelní technologii a vystřídal jsem tam člověka, který měl v seznamu doporučené literatury jednu knížku z roku 1920 a jednu knížku z roku 1930. Všichni víte, jaké jsou v tomto odvětví novinky, takže pracovat s knihou z roku 1920-30 je maximálně tak pro zasmání… Celková současná situace v českém light designu je vůbec dosti tristní.“ Osobní a přitom profesionální praxí podložené náhledy na minulý i současný svět light designu z úst Vladimíra Buriana byly prostupujícím motivem pátečního semináře V a budiž tomu tak i v tomto článku. Pro seminaristy, kteří šli za propagačním mottem „Jasno se světlem“, to byla první světelná lekce. Pro některé první zde v Ústí, pro jiné dokonce první v životě vůbec. Při představování účastníků a (netypicky pro jiné semináře) i jejich technického divadelního zázemí se objevily vtipně a s lehkou nadsázkou formulované vhledy do různorodého zkušenostního a motivačního zákulisí. Variace učitelek ze ZUŠ, kam ředitel právě zakoupil světla; ostřílených osvětlovačů z divadel - větších i menších, chudších i vybavenějších; a světlo-zájemců „zelenáčů“ se zkušeností se svícením školní besídky (kde na začátku rozsvítili a pak zase zhasli) byla svým způsobem kouzelná. Pro Vladimíra Buriana však nesnadná.
odstup světla od herce. Jinak je to pro osvětlovače smrt. Divadelní prostor potřebuje výšku! To už je snad lepší zašálovat tělocvičnu!“ Podívat se do sálu - z vrchu. „Pošumlovat“ s jezdci na pultu, rozklíčovat umístění a skladbu světel. Podívat se do sálu - z jeviště, ze zákulisí. Zajímá nás hloubka, délka, šířka, výška… a pozor - i zásuvky!
„Současná technologická revoluce probíhá úplně durch, už to ani nikdo nesleduje. My se tady bavíme o světlech, která jsou konstrukčně tak padesát let stará, ale vedle toho se konají festivaly, kde Začátky zdály by se možná nudné, avšak pro mne jako pozoro- se předvádí ledková světla, hlavy, všechny nové vynálezy, které se vatele to byla pastva (u light designu možná překvapivě) přede- nejdříve vyzkouší v rock and rollu, v show, v hudebním byznyse, vším pro uši. který to hodně tlačí, který přichází s novinkami, za kterým se diva„Každý pult má pole šavlí.“ dlo tak trochu veze. Nicméně si to staré projedeme, protože právě s „Vany se nedají fokusovat.“ tím se budete bohužel nejvíc setkávat.“ „Posunujeme jezdce s reflektorem.“ „Písíčko, neboli efháerko, neboli tisícovka… a vedle toho fresnel- Hořká pravda odkazující na finanční podhodnocování divadel a slaka.“ botu jejich technologické výbavy. A to už nemluvě o divadle amaPřitom žádní zbojníci, koupačka, ani hra v šachy. Slovník cizích slov? Prostorem nelétaly jen šavle, ale i submastery, módy, okruhy, prolínače, svítidla, ostření, PARy, singl-mastery, grand-mastery, trasy, rampy. Narážka najednou nebyla narážkou, jakou známe… Při průvanu se nezavírala okna… Chromatičnost zdroje neměla nic dočinění s lesklostí kohoutku…
térském. Ale! Končeme veseleji a navíc s drobným nádechem tajemné výzvy, půjdeme-li po metaforách (i když původně pravděpodobně nezamýšlených): „Hrajte si s intenzitou předků, od nuly do patnácti…Tam se pak dá vykouzlit takové množství odlišných atmosfér… Každé procento intenzity hraje roli… S tím se dají dělat psí kusy.“
V sobotu zamířili seminaristé do praxe - směr Roškotovo divadlo. Ale jistě. Light design! „Specialitou českých divadel je to, že archi- Závěrečné přání mířím nejen k nim, ale i k nesvětelným návštěvnítekti tomu nerozumí, vůbec nepochopili systém divadelního sví- kům MS: Dělejte psí kusy a roztmívejte a stmívejte dle libosti! cení. Myslí si, že se dá hrát divadlo v malých prostorech, ale divaKamila delní svícení je založené na směrových světlech, potřebujete mít
Seminář Žurnalistika - Eva Brhelová LECHTÁNÍ PROPISKOU V PODKOLENÍCH JAMKÁCH rozhovor o jednom semináři s Evou Brhelovou Kdo je pro tebe (s odkazem na název semináře) „exkluzivní žurnalista“? Představím si člověka maximálně empatického a maximálně flexibilního v zachycování a bystrém pojmenování věcí, co se dějí kolem něj. Mohla bys představit celkovou koncepci svého semináře? Jedním z cílů je uvolnit si imaginaci, svůj vlastní - někdy ze školy rigidní vztah ke slovu, nechat vypustit proud tvořivosti. Celková koncepce byla taková: vždy po dopoledním rozehřívání, rozproudění, v prvních dnech i vzájemném seznámení účastníků, následuje nabídnutí impulzů, rozdání návnady - nabídka nápadů a možností, co psát a jak k tomu přistoupit. Účastníci by navíc měli dělat i rozhovor sami se sebou - co jsou moje možnosti, co se mi chce a co nechce, co si chci vyzkoušet. Během odpoledne, kdy má většina seminaristů už tak dosti nabitý program, mají materiál sbírat a pracovat na něm. V dalších dvou hodinách večerních (cca od deseti do půlnoci) se dávají dohromady samotné texty a většinou už individuálně s každým konzultuji. Mám nachystané různé formy aktivizačních cvičení na spontánnost mluvní, psací, různé typy textových útvarů, které nabízím.
Co je pro tebe v semináři nejtěžší? Strašně rychlé přepínání, když konzultuji večer texty a už je pozdní večer a já vím, že se blíží půlnoc a že už by se to mělo odevzdat. Mít tu trpělivost a pořád jakýsi nadhled nad tím, co ti lidé píší. Vysvětlit jim, že tenhle název se úplně nehodí, že to není přesné; do toho ještě, aby tam nebyly gramatické chyby a bylo to stylisticky dobře; přitom, aby ve sdělení zůstával stále ten člověk; zároveň, aby to bylo rychle. Je to takové rychlé „přeblikávání“.
Co bys označila za největší žurnalistické klišé? Nic neříkající, málo konkrétní formulace. A pak použiji slovo „konkrétnost“, když něco kritizuji, a stejně to je zase obecné slovo. Tak radši napíšu rovnou, že mě to sere. Ale to si zas ten noviJaká forma textů tvé studenty nejvíc láká a co jsou pro ně nář nemůže dovolit. spíše „protiúkoly“? Určitě je láká i tradiční forma novinařiny - tj. udělat s někým roz- Jaká je tvoje nejoblíbenější tiskovina? hovor. Ale je to hodně individuální. Někdo je schopen psát, když Březovský zpravodaj se nějak zařadí do rámce, který jsem nabídla já. Je to často hod- …autor? ně volný útvar a autor tomu dává hlavní smysl svou myšlenkou. Ivan Wernish Jaký útvar z toho nakonec vyleze, je vlastně jedno. Je to glosa, …divadelní hra? článeček, báseň... Někteří na to jdou víc přes tu formu, někteří Juliusz Słowacki: Balladyna spíš přes to svoje vyjádření a pak se to snaží nějak zformulovat. …divadlení inscenace? Shakespyré - Husa Jak moc musíš v semináři improvizovat? …pisadlo? Úplně. Něco si připravím o půl desáté ráno, když se dozvím, co obyčejná tužka bylo v předchozím čísle a co ne, něco dělám až na místě. Třeba …publicistický žánr? dnes jsme dostali neplánovaný úkol napsat článek pro noviny nečtu podle žánrů (pozn. red.: Orlický deník), což je vlastně úplně mimo tenhle se- …barva pastelky? minář, nesměřuje to do zpravodaje Mladá na malý, je to pro ji- nebesky modrá nou skupinu čtenářů, jiné požadavky na to mají místní organi- Jak by zněl titulek ke článku o tvém semináři situovaný do bulzátoři, děcka pak mají jinou motivaci. Vše je zase úplně jinak. Pů- várního deníku? vodně jsem chtěla dělat už víc shrnutí a feedback všeho, co se Lechtání propiskou v podkoleních jamkách (děkujeme Evě, že nám tady děje. Ale to bude asi teda až večer, až uvidím, jak se dodě- ulehčila práci s hledáním titulku - pozn. redakce) lá tenhle článek. Kamila
O ČEM SE MLUVILO NA INTERNĚ záznam z interní diskuse studentů - sobota
Někdo ZUŠ Jaroměř: Lípa Příběh Lucerny byl převyprávěn srozumitelně. To byl zřejmě jediný bod, na kterém se účastníci diskuse u inscenace Lípa shodli. Obecně také chválili zpracování loutek, technických vymožeností, světel. Problematické se ukázalo být tempo inscenace, některým debatérům padalo, zejména při přestavbách. Diskutující se neshodli ani v tom, zda šlo „jen“ o legraci, nebo o snahu o zpracování tématu národní hrdosti. Rozpačitost výkladu některým rozjasnil telefonát na konci. Kromě tématu národní hrdosti se hovořilo i o tématu zkratkovitosti dnešní doby, nebo o tématu amatérů-kutilů, jejichž dílo je udušeno byznysem či úředníky.
Údivadlo - Fishkulíni Kopřivnice: Kolo pana Coogera Byl to pro mě určitý druh divadelního znásilnění, zazněl první názor při diskusi o představení Kolo pana Coogera. Prvotní snaha o zatěžkanou realističnost v pomalém tempu pro diskutující bohužel v průběhu představení nepominula, temporytmus se naopak dále zpomaloval. Herecké ztvárnění u některých diváků vyvolalo až dojem, že souboru vůbec nezáleží na tom, co diváci představení řeknou. Jedna z hereček údajně dokonce po celou dobu žvýkala žvýkačku, což diváky, kteří si toho všimli, iritovalo. A herecké ztvárnění malého chlapce některým připadalo až trapné. O trapnosti se hovořilo ještě jednou, to když jedna z diskutujících řekla, že se cítila trapně za herce – připadalo jí, že se velmi snaží, ale vůbec jim to nevychází a lidé se jim smějí. Diskutujícím na jevišti chyběla akce, vše se jen vyprávělo. Některé diskutéry to vedlo až k úvaze, zda nejde původně o rozhlasovou hru. Diváci nebyli schopní rozlišit, zda soubor pracuje s nadsázkou, nebo hru myslí vážně. Podle jedné z teorií mohlo jít o parodii na sci-fi filmy, k čemuž mohla odkazovat i hudba vycházející z béčkových sci-fi titulů. Některé části – hlavně scény s chovanci – také vypadaly jako improvizace. Inscenaci nepomohlo ani chaotické svícení – podle informací z kuloárů způsobené zřejmě nevyzkoušenými technickými změnami na poslední chvíli. Přes všechny zmatky a výhrady někteří diváci v inscenaci vycítili téma manipulace, bohužel nebylo dobře udělané. V závěru debaty se pak debatéři pokusili zrekonstruovat příběh představení. I když zaznělo několik teorií, většinu nejasností nerozptýlily.
Cirkus Mlejn Praha: Postav na čaj Cirkusové představení na většinu diváků nepůsobilo jako divadlo, vnímali ho spíš jako – v dobrém slova smyslu – exhibici. Ocenili obrazy, které herečky vytvářely, i cirkusové prvky. V této souvislosti ale zazněl i názor, že v pohybové oblasti diváci čekali o něco více – například předvedené žonglérské výstupy působily jako by herečky s žonglováním teprve začínaly. Debatéři se shodli na tom, že v představení nesledovali příběh, spíše se nechali unášet a překvapovat tím, co se dá ještě vymyslet. Inscenaci vnímali jako relativně volně řetězené situace či obrazy, a to zejména v pohybové rovině, méně už v rovině vztahů mezi oběma protagonistkami, která se občas ztrácela. A i diváci, kteří se jinak nechali představením příjemně unášet, se shodli na tom, že by mohlo být o něco kratší. MU1 SSUM Brno: Holky v autu Šlo o stylizaci a nadsázku, nebo o jednoduchou hru „o sobě“? Na odpovědi na tuto otázku se nedokázali shodnout diskutéři nad představením Holky v autu. Pro (zřejmě o něco větší) část šlo o jednoduchou, spotřební komedii nebo studentskou legrácku, při které dívky snad ani nemusely příliš hrát. „Kdyby se to nafotilo, byla by to dobrá fotostory do Bravíčka,“ zazněl zřejmě nejostřejší názor. Někteří diváci - ale byla jich menšina - v představení cítili stylizaci a naopak ocenili nadhled dívek, že ze sebe byly schopné, citujme jednoho z diskutujících: „udělat takové blbky“. Téma – vztah žen k fotbalu – a přitom některým divákům připadalo zajímavé, jen by se podle nich mělo lépe zpracovat.
Kdo dělá Mladou na malý? Daniel Razím, Jonáš Konývka, Kamila Kostřicová, Jana Soprová (recenze), David Slížek (zlom & foto)
