Mladá
na malý
1 23.6.2011 Co člověk dělá, když je sám… kdy chce být člověk sám… co všechno zvládne sám... Zeptali jsme se těch, kteří s námi loni Mladou scénu prožili nebo letos byli osloveni, aby jeli, ale nemohli…
jíme, sami se oblékáme, sami dýcháme a sami tvoříme. Ale sám člověk dílo nevytváří. Uvaříte-li dobrotu, kdo ji sní? Zazpíváteli píseň, kdo ji uslyší? Přijdete-li na moudrou myšlenku, kdo jí porozumí? Copak může někdo sám zplodit dítě? Samota je kousek ticha v nitru, je darem přírody. Zazáří, když se sdílí. Jezdím na týdenní letní seminář tchaj-ťi a čchi-kung s grandmasterem Chen Xiaowangem již mnoho let. Letos budu zdravit a mávat na Mladou scénu ze cvičiště tchaj-ťi v Polsku. Feng-yűn Song Zjistila jsem, že když jsem sama, tak si někdy fotím sama sobě nohy… Jinak je asi nejlepší, když je člověk sám, učit se být sám sobě nejlepším přítelem… A pak zvládneš všechno, co máš, a třeba se do toho i obuješ nebo jen tak naboso… či nohu přes nohu si dáš…
Jednou, po dlouhé společenské formalitě, jsem zatoužila po procházce v osamění. „Můžu jít s tebou?“ zeptala se mě kamarádka, šéfredaktorka známého magazínu. Upřímně, nehodilo se mi to. Zažertovala jsem: „Pokud ti nebude vadit mlčení se mnou...“ Bez váhání odpověděla: „Dobře, budeme spolu mlčet.“ A šly jsme mlčky ulicemi, polní stezkou, kolem hřbitova a dál. Nakonec nás přemohla chuť a rozmluvily jsme se. Byla to jedna z nejjiskrnějších procházek, které jsem zažila. Je pořád tolik věcí, které může člověk dělat sám, bohudíky. Sami
Pohybuji se právě v Utopickém prostoru Open air programu Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů, který paralelně s Mladou scénou probíhá v Hradci Králové. A co konkrétně dělám? Řekla bych, že právě: sháním prodlužky, kterých není nikdy dostatek… beru telefony, kterých je naopak zbytečně mnoho… utěšuji ostatní, že to zvládneme, vzápětí se nechám utěšovat ostatními, že to zvládneme… vídám hluboké oči, slýchám drsně sametové hlasy, chutnám chutná vína, voním k půlnočním květům v Žižkových sadech, hladím a tisknu ruce i divadelní programy… Tak… pozdravy. Dominika Špalková, Hradec Králové
Já si přeju být někdy sám, ale je nás tady ve střední Evropě stále moc a samohlavých, a tak sám jsem byl snad jen za polárním kruhem a tam jsem byl vděčen za setkaní s ovcemi neb s někým, kdo kráčel tam v dáli na horizontu. I přes to... Jsem za kolektivní inteligenci hejna, když se v hejnu jedinec pohybuje v intuici a v reflexi a nechce svéhlavě strhnout pozornost, může společně světem tančit. Ale nikomu to nevnucuji... samota sám se motá... pokud ATOMMÁŠ NATOMÁŠ SAMOTÁŠ zdraví Tomáš Tomáš Žižka, Praha Buď člověk chce být sám, a tak si to užívá třeba relaxací s knihou, v posteli, na zahradě, na sluníčku, nebo nechce být sám a potom se mu stýská - takže musí za někým jít nebo někomu zavolat nebo někomu napsat, prostě vyvinout úsilí, aby se k někomu přivinul. Člověk chce být sám, když má pocit, že je všeho nějak moc, víc než dost, nad hlavu a kdy mu začnou vadit dobře míněné rady přátel, které sice říkají, co by člověk měl udělat, ale chybí jim návod, jak to udělat. To je přesně ta chvíle, kdy se leze do postele a přetahuje se peřina přes hlavu, aby toho člověka nikdo nenašel. Člověk mnohdy zvládne sám víc, než tuší. Ale není potřeba to zkoušet a prověřovat, protože společně s někým dalším se většina věcí řeší o kus rychleji, jednodušeji, příjemněji... 22.-26. června budu úplně normálně chodit do práce a budu vzpomínat, jak bylo (doufám) minulý týden příjemně na Wolkrově Prostějově a před rokem báječně na Mladé scéně :-). A trošku mi bude po Mladé scéně smutno, ale po tomto rozhovoru si rozhodně nebudu připadat sama :-)... Mějte se tam moc hezky. Gábina Sitttová
Nemívám k samotě moc příležitostí a bude to dva roky, co máme psa, takže už nejsem sama vlastně nikdy. Psisko je původem Italka, jmenuje se Máša (po Máše Černíkové, ale ona to neví) a v době Mladé scény pojedu směrem na jih, do psího rodiště. V pátek Korutany, Štýrsko, Benátsko. V sobotu dále na jih, kolem San Marina, Ancony až do království Neapolského. Kdyby měl někdo zájem, mohu mu přivézt psa: rasa garganský fullmoon (úplněk je 1. července). Srdečně zdraví Veronika Rodriguezová
Od myšlenky k (prvo-po) činu (práce seminaristů) První volné básnění o dešti a těšení Došel jsem. Potil se a těšil. Po cestě doufal jsem a věřil, že před deštěm dojedu. V Ústí mraků plulo mnoho, ale já si říkal; Nezaprší Z TOHO! Teda doufám... Opravdu mě však překvapilo že Z TOHO náhle zapršelo. Co dá se dělat... je mi jedno, že jsem zmok vždyť z cukru nejsem... ale o tom není tenhle slok. Doufám, že si zde užijeme hodně srandy, porazíme konkurenci i najdeme kamarády. Snad trochu klišé, ale jsme tu první den - tak se na to napijem! Došel jsem. Potil se a těšil. Zpocení a natěšení Krátká zpráva o meteorologickém stavu v Ústí nad Orlicí dne 22.6.2011 Je typické letní odpoledne. Sluníčko svítí, letní ospalá nálada se vznáší všude kolem a vedro je až nesnesitelné. Jenom v Ústí nad Orlicí je mírně zataženo a trochu poprchá, tedy spíš je tma a voda padá z nebe v kusech, díky čemuž si může téměř každý účastník Mladé scény, z počátku přehlídky zatížený spoustou zavazadel, na vlastní kůži zažít, jaké to je stát pod Niagarskými vodopády. Po chvíli déšť ustane a najednou je i v Ústí nad Orlicí příjemný letní den, který se pomalu mění v krásný letní večer a ten se vcelku z nenadání mění v nikým neočekávaný ještě krásnější večer. No upřímně - trocha vody ještě nikoho nezabila. Filip Volf V pohodě? V pohodě!! V pohodě… Po skončení inspirativního představení Tate Iyumni byli všichni ve velice pozitivní náladě. Někteří diváci se šli rychle podívat na loutky a poté spěchali na další představení. Když jsem se blížil k východu z divadla, slyšel jsem citoslovce úleku a překvapení. Okamžitě jsem pochopil proč. Venku zuřila ohromná bouřka, padaly trakaře. Bez ohledu na blesky se představením rozjařený dav vrhal do běsnící bouřky. Během běhu mě jednotliví lidé ujišťovali – „V pohodě!” A v tomto pozitivním duchu se postupně většina diváků přesunula zpět na Malou scénu a s adrenalinem v krvi se těšila na další představení. Jan Michalík
Na půdě UNO Přijela jsem do Ústí a přivítalo mě krásné staré nádraží s kamínky na cestě. Během putování k Malé scéně jsem natrefila na Petra Vášu a začalo mi znít v uších: ,,Lokomotivám se motají kola... .“ V Ústí zatím poznali jsme jen velmi málo, ale už teď vím, že to za tu cestu stálo. Je mi mladě, šťavnatě, zvědavě. A doufám, že mi to vydrží co nejdéle! Těším se na dny umění a tvorby. Nechci ani pomyslet na návrat směrem ke krásnému starému nádraží, kde kamínky leží na cestě… Jaké asi budou mé dojmy za tři dny? (Přečtěte si v sobotním čísle) Lussy a ostatní Křestem ke Groteskám Jana, Klára, Lenka a Terka se nám předvedly v plné síle a kráse ve středu v 19:30. Zahájily tak celostátní přehlídku studentského divadla Mladá scéna 2011. Na rozjezd jsme dle mého nemohli dostat nic lepšího, než právě hodinku Grotesek v režii Iriny Ulrychové. Nechybělo ani rozlité pivo jako křest před začátkem představení. Možná právě ono podpořilo uvolněnou atmosféru a omámení publika hned na začátku hříčky. Přesvědčivé herecké výkony, přehršel vtipu a nápadů… Celou dobu jsem sledoval s údivem a otevřenou pusou. Asi proto, že jsem seděl na židli s oním rozbitým půllitrem? Myslím, že ne. Diváci rozhodně nebyli zklamáni. Mne však nepřísluší hodnotit, počkejme si na zítřejší „diskuzi o viděném“. Rád bych ale přece jen zpětně pochválil rychlé přechody mezi hrami kamarádek a jejich rodinami, jednoduchou, a přesto efektní hru se židlemi a v neposlední řadě část, kde slečny hladovému publiku dělaly chutě se suchým chlebem u stolu a povykovaly: „Kde máme maso?“ Bohužel (nebo bohudík?) na zemi, tak jako pivo, neskončilo. Minirozhovor s polovinou NAZABITÍ Líbí se vám v Ústí? Je tu mokro, ale super. Jak divadlo vznikalo? Velice dlouho jsme hledali hru, kterou by si mohly zahrát čtyři holky. Po dlouhých neúspěších jsme si vybraly scénku pro dvě dívky, kterou jsme následně upravily a napsaly ji na tělo všech čtyř. A proč právě tato? Protože se nás všech její téma tak trochu dotýká. Jak dlouho jste inscenaci nacvičovaly? Asi půl roku. Jak dlouho funguje váš soubor? NAZABITÍ už asi 10 let. Ale od založení se průběžně změnilo jeho složení. Proč právě NAZABITÍ? MY jsme „na zabití“. Hlavně při zkouškách. Nejlepší kamarádka? Nemůžu se rozhodnout. Vaše telefonní číslo? 777747151. Coudy
NAZABITÍ, ZUŠ Brandýs nad Labem : Grotesky vždycky většinou chodíme pozdě rozhovor se souborem NAZABITÍ Rozhovor bez otázek, však jen zdánlivě. Odpovědi mé: Jsem žena. Zdá se mi toho hodně. PS: Nejsem muž. Zajímají. Bylo to i pro mne. Rozhovor s otázkami, zcela očividnými. Odpovědi jejich: Jak jste se dostaly právě k této předloze a jak jste s ní pracovaly? Nejdřív jsme byly tři holky, teď jsme čtyři (souhlasí) a hra pro tohle složení se obtížně hledá (souhlasí rovněž). Ale našly jsme hru od Nataši Tánské, ve které nás nadchlo její téma. Úplně jsme se v tom viděly, a tak jsme se jí chopily. Původně je určena sice jen pro dvě postavy, ale my jsme si to rozšířily na čtyři. Vidíte, to je zajímavé, protože já jsem si zrovna říkala, že jste hrály o tématech, která řeší spíše starší ženy, než jste vy… Není to tedy tak? (mluví jako jeden muž, teda žena) Myslím si, že to nejsou témata, která bychom my ještě neřešily. Jen tam jsou rozdíly, že třeba nemáme děti, ale bydlíme samy, máme partnery - a to je hodně podobné! (smích) Řešíme to stejné, jen třeba ne v takové míře. Celkově téma hektické doby a nestíhání - to přece pociťujeme asi všichni… Takže si každá z vás našla v inscenaci něco svého? Já ne. (pravila Lenka) Ty jseš ještě moc mladá! (pravily zbylé tři) (Lenka pokračuje a vysvětluje situaci…) Já žiju s rodiči, takže to mám dobrý, nemusím se starat tak moc třeba o to vaření. Vidím to spíš z tý druhý strany toho fakana… (smích, především těch zbylých) Ale je pravda, že jsem se našla třeba v té části o práci - na škole jsem měla hodně aktivit a taky jsem nestíhala. Dostáváte se během vašeho představení několikrát
z pozice herce do pozice diváka a zpět… Jakou část představení si nejvíce užíváte? Já mám nejradši Zajdu, protože si můžu odpočinout. (pravila ta, jež nehraje v Zajdě) Já hraju ve všem, takže je to těžké posoudit. (pravila ta, jež není divákem) Mně se líbí nejvíc asi úřednice. Hlavně proto, že je to na konci… (smích) …a že jsme tam všechny čtyři - že dvě zase jenom nesedí a že tíha toho textu není jen na dvou, ale na nás na všech. (pravila ta, jež nerada nechává někoho sedět) A já mám asi nejradši kuchyň. Sice je úplně šílená, ale nejvíc mě baví svým textem a prostě vším - tou situací. (pravila ta, jež se vidí jako matka) Kam vy nejvíce spěcháte a u čeho se nejraději zastavujete? Myslím, že se nejraději zastavujeme na dramaťáku. (Irina Ulrychová bude ráda) A tam taky spěcháme… …protože vždycky většinou chodíme pozdě. (ne však nejraději) A jinde než u divadla? Na kafi… A u koňaku. A u jídla! Setkání se souborem NAZABITÍ nebylo pro redaktorku na zabití, i když proběhlo zcela v duchu rámce jejich inscenace - soubor se ani neposadil, kamsi spěchal……?! -kos-
RECENZE Mezi námi děvčaty Kvarteto dívek souboru Nazabití pod vedením Iriny Ulrychové přišlo s čistě ženským tématem. Haranti, nádobí, večeře - to je věčně se opakující refrén. Jednoduchý půdorys posezení kamarádek u kávičky poskytuje dobrý odrazový můstek pro jednotlivé, více či méně vtipně pojaté etudky. Jedná se o jakýsi trenažér ukázek modelových rodinných problémů a krizí – jedna z žen otročí pohodlnému manželovi a dětem, druhou partner neustále podvádí, třetí společně s mužem neustále kutí na chatičce a zušlechťují společný majetek tak intenzivně, že ztrácejí pojem o realitě, čtvrtá si musí brát práci domů, protože ji v práci ruší drbavé kolegyně. Následné scénky po vzoru jakýchsi rodinných konstelací nabízejí až reklamovitě jednoduchá řešení. Je pravda, že tento materiál v sobě má jistý humor, a etudy poskytují prostor k hravosti se slovíčky i situacemi, na druhé straně přece jen cosi drhne. Zpočátku totiž máme dojem, že půjde o improvizace na téma, ale časem zjistíme, že dívky jsou vázány textem, který napsala autorka o mnoho generací starší. Je to tedy jakési hraní si na domácnost po vzoru našich babiček a je jasné, že generace těchto děvčat by se patrně
do takových situací nedostala a je to pro ně až jakási sci-fi. Navíc i hovorová čeština se dnes posunula někam jinam, takže některá tzv. normální slova znějí z úst děvčat cize. Je zřetelné, co děvčata nejvíc bavilo. Takže zatímco etudy spojené s pracovními problémy vyznívají mnohdy až příliš mechanicky, a nepříliš nápaditě (nejhůře dopadlo chatařské kutění), nejsvěžejší je etuda spojená s nevěrou manžela. A to od vtipných parůžků vyrůstajících na hlavě postižené manželky, přes konverzaci s připitomělou milenkou až po výhru tolerantní manželky-kamarádky. I když je představení poněkud rozkolísané v rytmu a trpí občasnými technickými problémy (např. na úvodní choreografické scéně, či na švech mezi „realitou“ a hranými scénkami by bylo ještě třeba zapracovat), výsledek vůbec není špatný. Chvílemi se zablýskne až něžným humorem, někdy překvapí dobré situační pointy. Jana Soprová
U dívek ne zas tak samozřejmý smysl pro humor Čtyři utahané ženy s taškami se konečně zastaví na kafe a vypráví si o problémech, které mají s línými dětmi, nevěrným manželem, nenaplněnou touhou udělat si uprostřed chatařského plahočení čas na kytičky u potoka a s upovídanými spolupracovnicemi, kvůli nimž se nedá pracovat (což je poněkud odjinud a z hlediska ženských problémů nepříliš typické). Kamarádky vždy nabídnou řešení, které si hned přehrají – řešení naivně černobílá a snadná až kupodivu, ale v rámci žánru snad i přijatelná. Leč sotva se rozezní mobily, všechny se chápou tašek a jen jen zas vběhnout zpátky do předchozího života – ale přeci jen se zarazí a dají si ono kafe a koňak navrch. Název klame - grotesky to nejsou: z tragicko-komické dvojlomnosti tohoto žánu, ani z jeho absurdní nadsázky a spojování nespojitelného toho tu mnoho není; jde spíš o bakalářské anekdotické příběhy ze života, žel většinou bez potřebné pointy nebo alespoň tečky. Všechna čtyři děvčata jsou zjevně šikovná, herecky tvárná, dokáží pracovat s gradací, napětím, podržet pauzu i akcentovat na správném místě; občasnou lehkou strojenost či náběh k šaržičce lze odpustit. Jen ta hlasová (posazení hlasů) a mluvní (srozumitelnost) vybavenost kdyby byla alespoň taková, aby nám neunikala důležitá slovní sdělení, jichž je tu nemálo! I přes dobré herecké výkony však jakoby se
inscenace rozvíjela poněkud těžkopádně, důkladně popisujíc četné zbytné detaily s jednostejným důrazem i tam, kde by stačilo naznačit, ve zkratce poinformovat, nebo leccos i vypustit. Hlavní otázka, která mne však po celou dobu trápila, zní: proč to ty čtyři šikovné středoškolačky hrají? Jsou to jejich problémy? Opravdu se cítí utahané věčným skákáním kolem dětí a manžílka? Frustrované z toho, že jim nasazuje parohy (což jsem o ženách slyšel poprvé)? Neuspokojené z toho, že musí s mužem přitloukat na chatě plot a nemohou si odběhnout k potůčku a pokochat se pomněnkami? Naštvané, že sotva vedoucí vytáhne paty, nemohou pro žvanění kolegyň pracovat? Rozuměl bych tomu, kdyby to byl pohled mladých dívek na to, jaké problémy mají jejich matky, jak je řeší či neřeší a jak by je řešit mohly; pak by byla přijatelná i zmíněná naivita nabízených řešení. Ale po takovém odstupu a zcizujícím úhlu pohledu na řečené problémy tu není ani stopy. Zůstává příjemný dojem z herecké dovednosti a ze smyslu pro humor, který nebývá u dívek zas tak samozřejmý. Ani to není málo. Luděk Richter
A CO NA TO VY? Nápověda pro muže, kdy donést domů tři růže... Příběh o životě, co nastavuje léčky – nebojte se a buďte větší heréčky… Marek Doležel
Někdy přespříliš slov v názorném obraze stereotypního života žen. Bára Černošková
Co naplat, ale šedesát minut děleno čtyřma je pořád ještě hodně moc času. Vít Malota a Jan Mrázek
Groteska.
Láďa Karda
Seminář FYZICKÉ BÁSNICTVÍ - Petr Váša Extrémní lektor, extrémní podmínky rozhovoru popis jednoho semináře Po dlouhém hledání společného času, ve kterém bychom se mohli s Petrem Vášou sejít a popovídat si o jeho semináři, jsme konečně našli společnou cestu. Cestu na rozhlednu. Výlet s rozhovorem měl několik společných prvků: zmar kvůli dohánění pelotonu (ztratili jsme se již na začátku a zbytek cesty jsme se snažili hlavní skupinu dohnat); bláto na botách, bláto na nohách, bláto všude, provzdušněné plíce (mluvit za chůze do kopce, k tomu ještě smysluplně, není jednoduché, ale Petr Váša mluví a mluví a dech mu nekončí a Lokomotivám se motají kola a Lišák je lišák, prostě, dech mu vždy stačil). Seminář na Mladé scéně vedete podruhé. Připravil jste pro letošní rok nějakou změnu? Mám určitý systém a soubor nějakých cvičení a můžu si je přizpůsobovat. Teď na začátku jsem chtěl, aby se skupina seznámila, abychom zjistili, proč tam jednotliví lidé jsou, co čekají, jaké mají zájmy, proč dělají divadlo, jaký mají vztah k těm čtyřem základním oborům, které mě zajímají (k pohybovému, zvukovému, výtvarnému a literárnímu) a podle toho se snažím přizpůsobit program pro danou skupinu. Teď se třeba ukázalo, že začátečníky jsou téměř všichni... Nejenom ve fyzickém básnictví, ale i v divadle. Takže se tomu musím přizpůsobit. Přednes básní a fyzické básnictví... Jaký rozdíl v tom můžeme hledat? Běžná představa recitace je, že se text, který byl napsán autorem v literární formě, jaksi animuje nějakou pódiovou akcí. Mě ve fyzickém básnictví zajímá, kam až ta pódiová akce může sahat a nakolik se práce se zvukovostí hlasu a s gesty a pohybem může stát složkou básně samotné. Také se mi líbí slovní spojení „klasická recitace“ a přemýšlel jsem, co to doslova je. Tak jsem si přečetl knihu prof. Černého Hudba antických kultur. Hodně zajímavé je právě to, že se jmenuje Hudba, protože se brzy dozvídáme, že ve starověku neznamenala jen to, jak ji vnímáme dnes my. Ve starém Řecku (konče až dobou klasickou, kde se ty různé žánry rozdělily) se poezie přednášela současně se zpěvem, zřejmě s hudebním doprovodem a dokonce i s tancem. Docela mě potěšilo, že když dělám fyzické básnictví, vypadá to jako nějaká neobvyklost nebo výstřednost, ale ve skutečnosti jsem já jediný opravdový klasicista. A ještě jeden, možná důležitější argument. Fyzické básnictví je přirozený stav. Možná je to nové právě v tom, že je to nejstarší a není to nějaká křečovitá vymyšlenost. I proto na moje vystoupení dobře reagují malé děti, protože je vnímají jako něco přirozeného, zatímco dospělí hledají odlišnosti od očekávaných forem pódiového projevu.
Obecná recitace básní je velmi odlišná od divadla. Jaký má tedy fyzické básnictví vztah k divadlu? Vybavuje se mi, když jsem měl první soubor cvičení, která byla postavena na konceptu pohybu, hlasu, obrazu a slova, tak mě pozval úžasný pan Karlík, abych udělal kurz pro jeho první ročník. Byl velkorysý, věci, jako fyzické básnictví, ho zajímaly, ale stále jsem si myslel, že to je něco takového na okraji. Pan Karlík mi ale oznámil, že to, co dělám, jsou základy herectví a že si přeje, abych to učil všechny první ročníky. Což několik let takto probíhalo. Že moje cvičení jsou základem herectví, mě nenapadlo ani ve snu. Jednoduše jsem se snažil najít systém, kterým bych neučil lidi mě napodobovat. Takže možná to, co dělám v kurzech, je v podhoubí, v podtextu určitých typů divadla. Snažil jsem se své zážitky a zkušenosti zobecnit do jednoduchých kategorií. A když mě o vedení dílny jednou pro festival požádali, tak jsem s hrůzou zjistil, že mám na celý týden nevím kolik lidí a musím je nějak zabavit. Improvizoval jsem a ukázalo se, že to nějak funguje. Tímto způsobem jsem postupně přicházel k dalším nápadům, které teď dávám dohromady do podoby knihy, která vyjde na podzim v Hostu a která bude obsahovat celý systém a všechna cvičení. Konečně to tak bude celistvé, přehledné, srozumitelné, pro každého. A nakonec jsme zjistili, že fyzické básnictví je opravdu všude... Teď třeba, když jdeme do kopce s tím bizarním prostředím pro rozhovor, co nám brání to brát jako další etapu v dějinách rozhovorů? Mohli bychom třeba zítra pokračovat za běhu. Nebo na kole nebo při bungee jumpingu při skoku: „Řekněte první slovo, které vás napadne.“ (smích) „Uááááá!“ Zjistili jsme, že to opravdu byla naše premiéra – vést rozhovor v těchto extrémních podmínkách – a byli jsme po skončení rádi, že už nemusíme kloubit walking s diktafonem-hůlkou. Zasloužené pivo ale bylo ještě hodně daleko před námi... Uf. Tak do kopce! -kon-
Seminář OD MYŠLENKY K ČINU - Eva Brhelová Hůř se mi mluví, mám raději, když se ty obrazy píšou rozhovor s Evou Brhelovou přes psaní scénáře, byl Martin Františák. Ten v rámci Salónu původní tvorby na JAMU, když jsme ještě studovali, zveřejňoval svoje scénáře, které mi byly hodně blízké poetikou a tématy. Byly to hlavně náměty z vesnice, sociální tématika, ale ne čistě realistická, ale i s prvky snů a iluzí těch lidí, nebo i s kritikou vesnice. Vnímala jsem to jako hodně blízké tomu, co běží hlavou mně, co se mně samotné stává. Ty texty mi prostě úplně mluvily z duše. A říkala jsem si: „No to je skvělé, jak to dokáže vyjádřit!“ A tak jsem o tom začala přemýšlet, zkusila nějaké texty psát, pak jsem to i realizovala - třeba text Z mlhy s Lubošem Sůvou na Salónu, nebo vlastní hru Psí sny, nebo jsem hrála v podobně laděné věci Obrazy a písně z Žítkové, co napsal Marek Hlavica pro jednu kopaničářskou vesnici v Bílých Karpatech. To bylo seznámení se současnou hrou, s tím, jak scénář může vypadat jinak, než jak jej znám z dějin divadla. Jak zpětně, s odstupem hodnotíš svůj loňský seminář mladých žurnalistů tady na Mladé scéně a jaké jsi naplánovala pro letošní rok změny? Zajímavé byly loni třeba koláže slov, asociací, pocitů, dojmů z přehlídky, kolektivní texty… Vznikl ale třeba i velký rozhovor, různé popisy míst... Asi ale nejsem schopna to úplně zhodnotit, protože vždycky záleží na konkrétních lidech, co píší, na tom, jak se ty různé osobnosti navzájem ovlivňují. Tak to je i letos. Mám arsenál činností, ale budu se orientovat podle toho, co seminaristi přinesou. Protože řemeslo se učí, až když ten text zpracovávají, když se mne ptají a já s nimi nad tím textem sedím. Nově jsem s sebou vzala i nějaké literární texty, kterými se můžou inspirovat, a míň se chci zaměřovat na žurnalistickou stránku, i když bych třeba chtěla, aby si zkusili i nějakou minirecenzi. Na co bych ale chtěla rozhodně nalákat, je to, že texty ve zpravodaji můžou vypadat jinak, než jak vypadají třeba v bulvárních časopisech nebo v běžných denících, že to může mít i hravý charakter, osobitější, který může být zajímavý i pro čtenáře. Letošní Mladá scéna nese neoficiální podtitul „samota“. Jak se toto téma odráží ve tvém semináři? Ten seminář vlastně je o samotě. Každý si má vyzkoušet, jaké to je, když nad papírem sedí sám a má v té samotě svobodu, ale zároveň jak je ta samota nesnesitelná, protože třeba člověk ví, co chce říct, ale zároveň to nejde, nebo to jde, ale ne úplně tak, jak chce. Takže samota spojená s psaním - ta je tam přítomna každý rok. Jak ses vlastně ty sama dostala k psaní? Je láska k jazyku a literatuře Evě Brhelové vrozena? Osobností, která mi ukázala, že se dá mnoho věcí vyjádřit třeba
Měla jsi někoho, kdo tě vedl, jako teď v současné době mají studenti a seminaristé Evu Brhelovou? Jen ojediněle jsem měla na škole konzultace s profesorem Švandou a s profesorem Goldflamem. Ale to jsem jim jenom ty texty, v podstatě už hotové, přinesla a oni mi k nim něco řekli. Takhle průběžně ne. To jsem si tak sama psala, protože mě to bavilo. Hůř se mi mluví, mám raději, když se ty obrazy píšou. Stíháš se sama v tvůrčích literárních či divadelních věcech realizovat i jako účastník? S holkama v dramaťáku jsme dramatizovaly jednu holandskou pověst, ale to jsme ten scénář dávaly dohromady společně a spíš jsem se snažila přijímat jejich nápady. Se známými a kamarády jsem zase dělala taneční představení, kde jsme pracovali s poezií Martina Švandy, Suzanne Renaud, s rozhovory bratrů Reynkových…. Takže tím se člověk tvořivě vybíjí… A pak ještě tím, že si zpívá. To si člověk nahlas uvědomuje krásu slova… Teď jsem četla knížku (ale to není ta produkce, ale spíš to, že s tím člověk prostě nějak žije) Miloše Urbana Boletus arcanus nebo básně Petra Hrušky. Ale že bych se vybíjela tvořením uměleckých textů, to moc ne. Ale doufám, že to budu moct brzo napravit. Obloukem se dostáváme zpět ke tvému semináři, který má název „Od myšlenky k činu“ - mohla bys to nějak okomentovat? Na přehlídce má spousta lidí spoustu různých myšlenek v hlavě, ale jenom někdo jde a napíše je do pěti vět. A to je ten čin. Přemýšlet nad tím, vybrat to zásadní a pod to se podepsat. O hodně věcech se jen povídá, ale k činu nedojde. A já chci inspirovat k tomu činu. Asi je dobré uplatňovat to i v životě… Od myšlenky k činu a od slova k činu!
Kamila Kostřicová
Děti veselé Olomouc : Brand party
Sem tam dostane někdo rtěnkou do ruky rozhovor se souborem Děti veselé Se souborem z Olomouce jsem si na chvíli po jejich představení a po celé dekonstrukci scény sednul při zapnutém diktafonu. Bohužel pro mne, bohudík pro herečky, nedokážu až na vedoucí Magdu Veselou přiřadit hlasy zaznamenaných ke jménům na papíře. Navíc, pokud jsem správně počítal (přece jen – taková převaha žen nade mnou, jedním mužem, mi poněkud bránila v logickém úsudku), nesedělo se mnou 9 žen, jak mělo, ale mnohem víc...?! Tudíž jsem se rozhodl jen číslovat mnou slyšené hlasy. Na scéně máte nepřehlédnutelný efekt. Kdo klec vymyslel a jak se dostala na scénu? První: To tak nějak postupně vyplynulo. Původně jsme přemýšlely, že bychom chtěly obrovskou plachtu – něco jako padák – co symbolizuje airbag. Pak jsme ještě přemýšlely o hřištích v lunaparcích, jak je vevnitř strašně moc balónků. Druhá: Cože? Třetí: No hlavně jsme tam cítily ten uzavřený prostor. Stísněnost, obklíčenost, uzavřenost. Čtvrtá: A zároveň aj ten symbol airbagu tam byl... Pátá: Aj té globalizace. Stísněnost... Nevrážíte do sebe vevnitř tak malé klece? Šestá: Jo, docela intenzivně... Sedmá: To my rády... Osmá: Sem tam dostane někdo rtěnkou do ruky. Devátá: Myslím, že jsme se už naučily, kdo co má kde dělat. Magda: Muselo se to ale přesně nazkoušet. Než jsme si zvykly, jak tam budeme stát, než se to při zkoušení zaběhlo, byl to boj. Jde jen o systém. Co máte všechno jako soubor za sebou? Desátá: Základní uskupení, na které se postupně nabalovali další lidi, je společně tři roky. Jedenáctá: Původně tam byli i kluci, ti ale odešli. Dvanáctá: Protože jsme takové dominy. Třináctá: A hrály jsme jen jedno představení. Takové
rozjezdové. Kdybyste měly možnost jít na Brand party nebo na kontraakci, jaké části byste se zúčastnily? Magda: To je ale hezká otázka. Konečně jiná otázka, než všude! Čtrnáctá: Já bych šla na tu Brand party. Patnáctá: Jo, protože ta je největší, gigá. Šestnáctá: Největší gigááá... Sedmnáctá: (převzala na chvíli žezlo redaktora) Zajímal byste se někdo o ty kontraakce? Já možná asi ani ne. Všechny: (smích) ...to je otázka...no...ehm...asi...ne. Osmnáctá: (očividně rebelie ve skupině) Já bych šla určitě na tu proti! Magda: No, já nad tím také přemýšlím, jestli bych nešla spíš tam. Devatenáctá: Jo. Na just bych šla na tu kontra! Dvacátá: To je pravda. Jako na Rock for people taky nikdy! Magda: To by byl mainstream. To by mě moc prostě nelákalo. No, já vás snad ještě zvrhnu. Nakonec se zvrhla debata plná smíchu o tom, jakou skupinu na facebooku by lajkovaly, že by mohly lajkovat vlastně obě, když by chtěly, o tom, že si mají dávat bacha, co „mu“ říkají do novin a nakonec o tom, že vlastně stejně neznám jejich jména, abych to mohl použít proti nim... A v tom mají holky pravdu. -kon-
RECENZE Rozpadlá postmoderní realita nebo jen virtuální svět? Projekt Brand party, který vznikl na základě povídky Michala Hvoreckého, je zvláštní hádankou, kde mnohé věci pouze odhadujeme, jiné nám zůstanou navždy skryty. Scénická podoba příběhu má atraktivní rámec – odehrává se v kleci, v níž se pohybuje osm dívek. Kromě toho je tu k dispozici obrazovka, na které vidíme určité záběry v detailu (co však tyto záběry znamenají a jaký mají význam, to se nám částečně podaří odhalit až na konci). Dostáváme se tedy do jakési zvláštní „kovové“ reality (experimenty se světelnými proměnami ozvláštňují prostor a dodávají mu tajemnou atmosféru), ve které nám hrdinka vypráví svůj nepříliš srozumitelný příběh. To, co se děje kolem, můžeme brát pouze jako svět jejích představ, více či méně zajímavou ilustraci jejího vyprávění. Vše zprvu nasvědčuje tomu, že hrdinka China je napůl robot – živí se totiž jako figurantka při crash testech. Později ale odhalíme, že je to jeden z mála „živých lidí“, kteří na rozdíl od druhých stále mají určité emoce. V rámci konkurzu dostane China skvěle placené místo v nadnárodní společnosti a projde krutým výcvikem. Tajemnost celého projektu připomíná asi nejvíce seriál Brutální Nikita, kde prostředí funguje spíše jako background pro nerůznější kousky hrdinky a zároveň jako modelový prostor velmi sofistikovaného umělého světa.
Kdyby se to vše netvářilo tak vážně, mohli bychom to brát jako parodii. Jazyk, plný ekonomických termínů, připomíná havlovské ptydepe – nerozumí mu nikdo, ale někteří s ním dokážou zacházet, takže působí chytřeji než ostatní. Časem člověk vychytá, že úkolem hrdinky je zorganizovat obrovský globální mejdan, brand party. Proč tomu tak je ovšem nikdo netuší (ani sama hrdinka). Jasněji není divákům ani na konci. Rozum se vzpírá přijmout vysvětlení, které se nabízí – tedy to, že byly investovány miliony dolarů a úsilí stovek lidí jen proto, aby se zpropagoval nový typ airbagů. Mám ovšem pocit, že hledat logiku v tomto příběhu nemá smysl. Při jakémkoliv úsilí se stejně nepodaří proniknout do logiky systému a zjistit, zda (kdy) jsou postavy pouze představami hlavní hrdinky, kdy skutečnými postavami děje a kdy alteregem Chiny. Jde tedy spíše o vytvoření určité atmosféry, otevření prostoru pro virtuální hru s prvky skutečnosti (tedy např. autentický strach), kterému napomáhá scénografický a technologický rámec představení. Jako podívaná je to chvílemi velmi vizuálně působivé, i když to občas vzhledem k pohybovým i mluvním možnostem dívek drhne (zautomatizovaný svět by vyžadoval přesnější, promyšlenější choreografii). Návodem pro spokojeného diváka tedy může být jen to, aby sledoval celou tuto postmoderní hříčku jako tvar mimo čas a prostor, bez logických souvislostí. Jen tak si ho můžeme užít. Příjemně prošumí, ale hlubší dojem asi nezanechá. Jana Soprová
Bez uhýbání a úšklebků Olomoucká inscenace je postavena na nápadité režii, vytvářející barvité a působivé obrazy s využitím nemnoha prostředků. Kolektivní herectví, z něhož se vylamuje jen hlavní postava Chiny, působí především skrze tyto obrazy, spoluvytvářené i omezeným prostorem pletivové klece 3x4 metry, v němž je osm mladých hereček neustále v těsném kontaktu; metaforický význam jinak dobře rozehrané klece tak docela jasný není. Nejvíc ze všeho pak inscenace působí zjevovanou potřebou inscenátorek sdělit angažovanou výpověď, naléhavé poselství o světě, v němž nechtějí žít, o čemž mají asi velmi přesnou představu. Pro mne jako pro diváka je však problém v tom, že nevím a nedozvídám se ani zdaleka tolik, kolik vědí inscenátorky, a velmi obtížně se orientuji nejen v ději, ale i v jeho tématickém vyznění – tedy v tom, proti čemu vystupují. Na začátku vidíme crash test – zkoušku nárazu automobilu, při němž je místo figuriny použita živá dívka. (Jsme tedy asi v jakési bradburyovské sci-fi zemi budoucnosti?) V následujících obrazech dívka zvítězí v jakémsi podivném konkurzu, aby se po dlouhém a důkladném tréningu dozvěděla, že má být organizátorkou globální konfrontace mladých reverů, protiakce jejich odpůrců i zásahu policie a armády proti všem při příležitosti konference světových finančních organizací jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka... (Jsme tedy asi více méně v naší době?) Aha, říkám si; tak ono je to o tom, že nemůžeme věřit vůbec ničemu, protože vše je řízeno z jediného místa a vše je tedy jen manipulativní hra s námi všemi (ve jménu jakého ale cíle? - ptám se). Jenže když se celý spektákl v podobě rozehnané
Brand Party vydaří, dívce, jež toho ví příliš, je násilně odoperováno centrum emocí (pokud jsem dobře slyšel), aby dokázala zas cítit strach, jenž ztratila pod vlivem trvale přijímaných antidepresiv (ale k projevení strachu by snad centrum emocí naopak potřebovala; a proč jí raději neodoperovali centrum paměti?). Načež je vystavena crash testu, při němž má její ze záběrů Brand Party všeobecně známá a teď strachem působivě znetvořená tvář pohnout zákazníky ke koupi airbagů právě této značky, které ji zachránily. Takže téma je úplně jinde: jde o manipulaci s lidmi pomocí citového vydírání. K čemu ale pak byl silný, neboť výrazně ozvláštněný motiv organizování všech tří sil bojujících na okraji konference jedinou osobou? Nestačilo by, aby si potenciální kupující Chinu zapamatovali jako vůdkyni jedné z demonstrací? A to nechávám stranou řadu dílčích motivů a dějových faktů, jejichž význam mi uniká. Mimo jiné si stále nejsem jist, zda vše po úvodním crash testu je retrospektiva, retrospektivní vzpomínka jeho aktérky, pouhé její představy, či fantasmagorie po nárazu, nebo zda jde o dvě různé zkoušky, čehož jedinou stopou by mohlo (ale nemuselo) být dvojí či trojí zopakování toho, že konkurs se netýká crash testů. A každá z těchto možností vede ke zcela odlišným významům. V porozumění mi nepomáhá ani nepříliš srozumitelná mluva, zejména tam, kde ji překrývá hlasitý playback jinak funkční hudby. Přesto si odnáším zážitek z toho, že skupina mladých lidí se bez uhýbání a úšklebků, se vší vážností zabývá tíživými problémy či hrozbami naší doby. Luděk Richter
A CO NA TO VY? Hrály jste jako jeden muž a to vám sluší! Ale co ta klec, která diváka ruší? Marek Doležel
Prochladlý a zmoklý na kost. Těžko vnímat dobrou jakost. Vít Malota a Jan Mrázek
Kromě příjemného pročištění vzduchu přinesla dnešní bouřka napětí a mírně hororovou atmosféru do představení Brand party. V inscenaci má každý člen své místo a vždy přesně ví, proč dělá to, co právě dělá. Bára Černošková
Na takovýhle párty bych chtěl bejt! Láďa Karda
Nejen na rozhlednu z Brna! aneb O výletě… Út, 23:41: Můj výlet spojený s Mladou v Ústí začíná. Roztěkaná dokončováním jiných nedokončených povinností si snažím sbalit. Žabky? St, 10:29: Pětisetmetrové dobíhání šaliny (či chcete-li tramvaje) je neočekávanou rozcvičkou před očekávaným výšlapem. Žabky?! St, 10:47: Zpoždění vlaku (děkuji ČD se vzpomínkou na vtip reagující na nedávno proběhlou odborářskou činnost) a dobré srdce největšího (nyní rovněž ústeckého) muže mi zachraňuje reputaci nejen před šéfredaktorem. St, 12:30: Lenka a Lenka a Jakub a Jiřina a Vítek a Honza a Láďa a Regina a… Krása! St, 12:51: Deštník?! Sakra. St, 16:22: Stíháme velký nepřehlédnutelný dav mladých lidí, který tu ještě před pár… nikde není vidět. Petr Váša to chce vzdát a otočit se, ale Jonáš utíká a volá (hlasitě, marně) a volá (potichu, však asi zoufaleji, got it!). St, 16:37: Proč jdou oklikou a ne po cestě?! St, 16:38: Teniska zůstává v blátě, ponožka si vykračuje o krok, dva dále… St, 16:39: Aha! St, 16:43: Petr Váša a Jonáš nachází společnou řeč. St, 16:44: O mužích starého Řecka… St, 16:52: O klasickém básnictví… St, 16:56: O vysokoškolských klaunech… St, 16:59: O ufff, aaaapfffff, aaaaaf, pfššššš…. (prostě funí a Petr Váša, místo toho, aby se zastavil, se tím inspiruje - více v rozhovoru J.K. s P.V.) St, 17:06: Že by? Jo! St, 17:07: Rozhlednu? Letos... ne. Ale jen kvůli Dree, já sama bych šla. Fakt! St, 17:08: Kofola! Pivo! Kofola! Pivo! Pivo! Pivo! Prosila bych jednu Matonku! Kofola! Pivo! St, 17:10: O bozích, o performerech, o ceně buřtů, o švédských stolech… St, 17:16: Polonahý (však decentně!) Luděk Richter se noří z lesa a divoce mává… (Šel to celé sám!) St, 17:18: Rozhovory s Hankou Frankovou po několika sekundách dostávají nádech splínu. Lidé nemůžou do jejích seminářů - nejsou to účastníci, nejsou mladí, nejsou staří… St, 17:21: Draví chlapci ze Strakonic kují pikle: „Je načase vymyslet nějaké historky, které se tu staly… Ale nesmíme to překombinovat!“ St, 17:22: Láďa nese zlatý mok… Petr Váša: „Začíná se rozjíždět večírek!“ St, 17:43: Jonášovi spadl můj buřt a už se nenašel. St, 17:48: Kecal: „Už vám to moc nehoří… Bylo by lepší, kdybyste si přiložili…“ Nikdo do 17:51 nevstal, aby přiložil. St, 17:49: Lenka:„Už je šest hodin! Mohli bychom vás poprosit, abyste začali sestupovat?“¨ St, 17:54: Z před šesté je rázem po šesté... St, 18:06: Sestupujeme. St, 18:15: Běžíme. St, 18:20: Letíme. St, 18:40: Dole. St, 18:47: Sprcha. St, 21:50: Deštník?! Sakra. St, 21:51: Sprcha. -kos-
PROGRAM Čtvrtek 23. června 12.00 – 13.30 čas na oběd 14.00 diskuse o viděném VNZ 16.00 Spoušť Jihlava s inscenací La Vacanza 60 min. RD 17.30 Škytafky Aš s inscenací Zamordování hraběte Schwarbrechta 20 min. VNZ 18.00 večeře 19.40 TS Magdaléna Rychnov u Jablonce nad N. s inscenací Cesta k Oněginovi 30 min. RD 20.20 diskuse o viděném MS 22.00 večerníček Hanky Voříškové pro ty, kteří hráli dneska a včera GY 22.42 večerníček Hanky Voříškové pro ty, kteří budou hrát zítra GY
Pátek 24. června 12.00 – 13.30 čas na oběd 14.00 Divadlo Bedřicha Kaněry při OA Břeclav s inscenací Z dějin ruské literatury 35 min. KD 15.00 ZUŠ Evy Randové Ústí nad Labem s inscenací Motýlí strategie 35 min. MS 15.45 diskuse o viděném VNZ 17.00 Regína Břeclav s inscenací K.H.M. 20 min. MS 17.30 večeře 19.00 diskuse o viděném SMK 21.30 večerníček Hanky Voříškové pro ty, kteří budou hrát zítra GY 22.00 OLDstars Praha s inscenací William: Shakespeare VNZ Kdo dělá Mladou na malý? Kamila Kostřicová, Jonáš Konývka, Jana Soprová a Luděk Richter (recenze), Jasanka Kajmanová (foto), David Slížek (zlom)
