Mladá
na malý
5 29.6.2011
Výsledky Mladé scény 2011 Ocenění lektorského sboru Mladá scéna 2011 souboru Regina, Břeclav za inscenaci K.H.M. souboru Škytafky, Aš za dramaturgii a inscenování textu Zamordování hraběte Schwarbrechta souboru Centrální Zádrhel, LDO ZUŠ Strakonice za herecké uchopení textu a souhru v inscenaci 3× CAMI souboru Roztočená vrtule, Slaný za zpracování tématu v inscenaci Anděl nepřišel? souboru Někdo, ZUŠ F.A. Šporka Jaroměř za inscenační uchopení textu Jacka Londona v inscenaci Darrell Standing
Lektorský sbor ve složení Emílie Zámečníková, Hana Galetková a Radvan Pácl nominují soubor Regina, Břeclav s inscenací K.H.M. na Jiráskův Hronov doporučují soubor Škytafky, Aš s inscenací Zamordování hraběte Schwarbrechta na Jiráskův Hronov doporučují soubor Centrální Zádrhel, LDO ZUŠ Strakonice s inscenací 3× CAMI na Jiráskův Hronov
Škeble Lanškroun: Marionety s.r.o. KRAJINA JEDNOHO SOUBORU rozhovor se souborem Škeble Lanškroun Na diskusi se hodně mluvilo o tom, jaké bylo nebo mělo být téma vaší inscenace. Jak to vidíte vy jako herci? (Mluvit začíná představitel hlavní mužské role Josefa) - Já vidím hlavní téma v tom, co prožívá moje postava. Láska k učitelce, která mě přitom ponižuje. Láska spojená s nenávistí. Tyhle rozporuplný city. Podle mě se to tak v jednom člověku sejde často. To mě zajímá. Ostatní ho překotně doplňují. Důraz kladou na vnitřní svět dramatických postav, na jejich emoce, hledání citové rovnováhy… V tom se z organické hmoty souboru se vyloupne další individuální názor: - Podle mě je zajímavá lhostejnost té hororové rodiny k lidem, kteří jsou jiní a nerozumí jim. - Jasně. Důležité je téma lhostejnosti. Nebýt lhostejnosti, těžko by se ten příběh mohl takhle odehrát. Myslím hlavně lhostejnost rodiny Gutwinski. Ta rodina není z dnešní doby a dnešní doba je jí ukradená. Je jim jedno, jak to kdokoli z těch dnes žijících odnese. A otázkou je proč… - No právě: proč?! To souvisí s tou krajinou, o které se na diskuzi tolik mluvilo. Podle mě je téma krajiny důležité. Rodina Gutwinski v nějaké krajině kdysi žila a musela jí opustit. Teď se do ní díky hororu vrací. Do krajiny, která byla jejich a na kterou měli právo. Ale ta krajina je po letech zcela jiná. A s lidmi, kteří jí změnili nebo prostě mají spoluodpovědnost, za to, že se tak moc změnila, s těmi nemají hororoví členové rodiny Gutwinski slitování… To je podle mě téma naší inscenace… Když se to zobecní… Jak vlastně váš soubor funguje? Scházíte se výhradně na půdě školy nebo jste se ve škole zformovali, ale jinak žijete vlastním souborovým životem? Fungujeme jako školní divadlo. Ale nejvíc toho uděláme vždycky na soustředění! Když je někdo členem vašeho souboru a odmaturuje, může u vás zůstat? Ne. Po ukončení školy už u nás v divadle nikdo nezůstává. Do souboru přijdou zase noví členové, noví studenti. Takže jste takový průtokový ohřívač mladých herců
amatérského divadla… No, dá se to tak taky říct. Jak vypadají vaše zkoušky? Přijde pan profesor s pevně danou vizí nebo hledáte při zkouškách optimální způsob řešení dramatických situací sami? Vždycky něco zkusíme, něco nabídneme. A teprve, když to třeba nefunguje, tak vyrukuje pan profesor s jasnou představou. Ale vymýšlíme to dohromady. Kdo přišel s tím podle mě nosným jevištním nápadem dabingu jedné z figur? K tomu jsme složitě došli. Zkoušeli jsme to i jinak. Že třeba nebyla postava učitelky ovládána hlasem, ale pomocí provázků… Co připravujete nového? Nedávno jsme premiérovali dramatizaci povídky Tři sestry a jeden prsten z Werichova Famfára. Tak tu hrajeme. Navíc jsme se teď čerstvě jako soubor rozdělili na dvě půlky, na dvě samostatné skupiny. Ti starší hrají Wericha, pro ty mladší píše pan profesor vlastní nový text. -luh-
RECENZE Jsme všichni marionety? Na závěr festivalu se představil početně nejrozsáhlejší, gymnaziální soubor z Lanškrouna. Navzdory tomu, že jejich produkce nepatřila k vrcholům přehlídky, myslím si, že právě v tomto případě byl nejlépe naplněn záměr kultivace mladých lidí, kteří možná v budoucnosti už na divadlo nikdy nenarazí. Vyzkoušet si přítomnost na jevišti a stylizovaný divadelní projev, konfrontaci s atmosférou festivalu a tak kritikou diváků, je jistě zážitek, který stojí za to. Jako celek měla inscenace mnohá problematická místa, výrazně se ukázaly rozdíly ve zkušenosti a dovednostech herců, zároveň však i schopnost jisté kolektivní souhry. Přes různé dílčí nedostatky tak měla inscenaci něco do sebe. V inscenaci, jejíž text je mixem Bradburyho a Švandrlíkových povídek ve sci-fi žánru s hororovými prvky, se propojuje svět lidský a – řekněme - nelidský. Do kontrastu se tu dostávají tzv. normální lidé se zvláštní, trochu mafiánskou rodinou s magickými schopnostmi. Zatímco dcera Káťa prožívá okouzlení z možností převtělovat se nejen do předmětů či rostlin, ale i do lidí, zbytek rodiny využívá lidských slabostí, když na objednávku ve své společnosti Marionety s.r.o.vyrábí k jednorázovému použití figuríny k nerozeznání podobné konkrétním lidem. Nejprve se setkáváme se skupinou dívek ze zdrávky (+ jedním klukem outsiderem) a jejich mladou učitelkou, která se studenty poměrně zdárně manipuluje. Posléze se však sama dostane do situace, v níž je ona sama manipulována. To je jeden ze zajímavých momentů děje, a je patrné, že právě
na „technickém provedení“ si herečky daly zvláště záležet. Dívka-duch se na svou oběť přisaje jako parazit a dostane se jí i do mysli. To se navenek projevuje tím, že za dívky hovoří, zatímco ony jen němě otvírají pusu. Ocenila jsem, jak přesně tuto situaci zvládly – když bereme v úvahu, že duch hovoří zezadu a dívky mimují řeč, aniž by na ní viděly, jedná se o jakousi ztíženou verze „dabingu.“ Dějová linie se pak ubírá dvěma směry – jednak je tu motiv lásky mladé dívky-ducha k učiteli Martinovi, k němuž promlouvá ústy vzpírající se učitelky Jany. Nikoli náhodou připomínali diváci paralelu k příběhu víly Ondiny, která vyměnila magické schopnosti za lásku k člověku. Tato část končí zvláštním happy-endem, v němž se propojuje lidský a nelidský svět. Zato druhá linie příběhu, v němž si zakomplexovaný kluk nechá vyrobit figurínu své učitelky, aby ji mohl „zabít“, má závěr tragický. Podepíše totiž smlouvu, podle níž jeho tělo po smrti připadne firmě. Toto faustovské téma nese určité poselství, v němž poukazuje na to, že cokoli zlého člověk udělá, vrátí se mu to. V zdánlivě neškodné hře na mejdanu ve starém domě, kam jej pozve kamarád ze školy, totiž hrdina zjistí, že kromě něj zde nikdo není člověkem a že tato „reality-show“ skončí jeho skutečnou smrtí. Jednotlivé zápletky jsou sice občas za vlasy přitažené, a ani symbolika není vždy jasná. Nicméně, mezi řádky zde zaznívají výrazná témata a otázky (Nechovají se lidé někdy jako pouhé marionety? Jaké jsou formy manipulace? Dokáže člověk domyslet , jaké budou důsledky jeho činů? atd.) Přestože je téma podáno do značné míry neuměle, přece má tato studentská práce své – možná trochu naivní – kouzlo. Jana Soprová
RECENZE Když se honí mnoho zajíců, nechytí se žádný… …praví přísloví. Inscenace Marionety s.r.o. kombinuje motivy několika povídek R. Bradburyho a M. Švandrlíka. Řada zdrojů přináší také řadu motivů a témat. Je tu linie zlé učitelky, která je možná hodná: chladná, přezíravá a nafoukaná, ale zároveň má ohromné pochopení, ba empatii pro své studentky, které se s ní dojatě loučí. Pak je tu linie mstícího se žáka, který si nechá vyrobit naprogramovanou kopii téže učitelky, aby ji mohl ze zhrzené zamilovanosti zabít, načež je zabit on sám. Linie přízračné sudeťácké rodiny Gutwinskich, mstících se výrobou a prodejem marionet-nápodob skutečných lidí. Linie jejich dcery Káti, která by se ráda zamilovala a po pokusu učinit tak skrze učitelku, stane se záhadným způsobem viditelnou a nakonec slaví svatbu s odvrženým mladým učitelem. Linie manipulování lidmi jako marionetami, a vedle toho (jako by to bylo totéž) výroby a prodeje marionet-kopií lidí… Většina oněch linií však postrádá věrohodné logické motivace a málokterá je uzavřena – jak dějově, tak tématicky, významově. Například hned v prvém obraze střelky všech kompasů dovedou skupinu orientačních běžců k
záhadné studni uprostřed lesa, na jejímž roubení narazí na ještě záhadnější seznam podivně znějících jmen rodiny Gutwinskich, o nichž usoudí, že musela patřit nějakým „Sudeťákům“ (což je silný motiv, neboť nabízí možnou zápletku i její řešení). Později zjistíme, že tato jména patří rodině zločinných manipulantů s lidskými životy, která vyrábí a distribuuje marionety-kopie lidí a rafinovaným způsobem zabije studenta Martina. Načež je znovu potvrzeno, že tu kdysi žili jacísi lidé, kterým něco vzali. Jenže dál už se tenhle problém neřeší, stejně jako se nikdo nezabývá zmizením a smrtí Martina – a vše končí nemotivovaným a neuvěřitelným happyendem, v němž je mladý učitel obřadně představován rodině Gutwinskich svou snoubenkou-jejich dcerou, která má již věneček na hlavě. Inscenace působí jako veliký konstrukt dějový a myšlenkový, ale důsledky se promítají i do konkrétní textové podoby. Způsob myšlení i vyjadřování se jeví být na hony vzdálen současným mladým lidem, o nichž se má hrát a kteří to také hrají. Těžko pak čekat, že budou působit na jevišti autenticky, aby divák uvěřil, že jde vskutku o jejich výpověď. Luděk Richter
A CO NA TO VY? Na představení mě bavila ta polovina příběhu, kdy se jednalo o tajemnu firmu na marionety. Druhá část mě vůbec nezaujala a přišla mi až kýčovitá. Bylo mi líto, že jsem se o tajemné firmě nedozvěděl víc. Jan Michalík
Malá mořská víla. Vít Malota a Jan Mrázek
Zajímavý nápad, konec unikl. Bára Černošková
o čem se mluvilo na diskusi záznam z diskuse o viděném - neděle
Marionety s. r. o. Diskuse začala otázkou funkčnosti propojení několika povídek v jeden celek. Většině diváků propojení linií příliš nefungovalo a doporučovali by rozhodnout se jen pro jednu z nich nebo například zdůraznit ústřední body příběhu a jeho postavy (kdo byl hlavní postavou, se kterou měl divák „jít“?). Jiní více linií příběhu ocenili, bavilo je zkoumat, jak se prolnou, jejich propojení jeden ze seminaristů označil za filmové. Zároveň však bylo poznamenáno, že se linie nakonec neuzavřely a zážitek tak nebyl dokončen. Diskuse pokračovala zamyšlením se nad tematickou linkou - zda soubor vypovídal o nějakém tématu? Většina se shodla na tom, že jich bylo až příliš (Malá mořská víla, láska, firma…), navíc jim připadalo, že motivy a poetika jednotlivých povídek se vzájemně rušily a jejich spojení působilo neuceleně až násilně. Poznámka padla rovněž k přemíře slov, doslovnosti, zbytečnému „dopovídávání“ point jednotlivých situací. Pro většinu byl nejasný závěr inscenace, kde zvolený symbol klobouku nebyl užíván důsledně, postavám chyběla motivace, příběhu logické rozuzlení. Ne zcela pozitivně diváci hodnotili věrohodnost hereckých výkonů, která s postupem času představení ještě dále ubývala. Spíše okrajově se diskutující zmínili o otázce vhodnosti zvoleného prostoru, hodně z nich by uvítalo prostor komornější, který by přispěl ke zrychlení přestaveb, z nichž by tam navíc některé nemusely být po drobných úpravách vůbec. Na závěr diskuse se dostala ke slovu porota, která svými komentáři řadu diskutujících opět překvapila a vyvolala ještě vlnu dalších
diváckých reakcí. Ema Zámečníková nadšeně ocenila to, že soubor v gymnaziálních podmínkách vůbec vznikl a že chce tvořit. Inscenaci vnímala jako „dobrý pokus dělat divadlo partou dobrých lidí“, jen že chybí potřebná dávka divadelních dovedností, takže doporučila souboru, aby se dále vzdělával. Hlavní problém spatřovala Ema Zámečníková v „nejednání hlasem - v tzv. čtení z paměti“, kdy dialogy i komentáře působily jakoby odříkaně a monotónně. Radvan Pácl souboru za jejich inscenaci upřímně poděkoval, jelikož v ní cítil, že soubor chce něco sdělovat (navíc s jistou mírou autenticity jejich projevu) a že „prostřednictvím žánru a autorů se soubor pokusil říct, jakým způsobem vnímá svět kolem sebe“. Podotkl však, že „na divadle musí být, ať chcete nebo nechcete, jistá pevnost divadelních prostředků“, která zde výrazně chyběla. Především na tyto dva lektory pak reagoval mj. Luděk Richter, který měl pohled značně rozdílný (a více korespondující s vnímáním většiny publika). Jako největší problém inscenace označil fakt, že ji vnímal jako „hrozně velký konstrukt, v otevření a zpracovávání jednotlivých linií i v jazyce“ - všechny motivace a situace musely být zevrubně vysvětlovány, zvolený styl vyjadřování nešel protagonistům tzv. do pusy. Jako největší problém uvedl nezodpovězenou zásadní otázku - proč to soubor dělá? „Kde je ten váš názor na svět? Myslím, že je to mimo vás… Nevypovídáte pro mne o světě, který vás zajímá, akcemi ani slovem.“ Diskusi zakončil Radvan Pácl dovětkem: „Jsou teprve před branami…“ -kos-
Kdo dělá Mladou na malý? Kamila Kostřicová, Jonáš Konývka, Luděk Horký, Jana Soprová a Luděk Richter (recenze), Jasanka Kajmanová (foto), David Slížek (zlom)
Od myšlenky k činu – díl pátý (práce seminaristů) LAŇ MEZI TYGRY (recenze fiktivního představení) Hlasité ticho přerušilo šustění šatů a v přítmí se zjevila drobná postava, jako kontrast ke krvavým zdem pokoje, do nějž vstoupila. Mezi osmi dalšími muži, kteří seděli v půlkruhu uprostřed pokoje, vypadala jako laň mezi tygry. Působivý začátek poetického dramatu Laň mezi tygry v režii Tomáše Motýla přivádí diváka do malého pokoje na neurčitém místě, v neurčitém čase a roce. Osm mužů s image anglických gentlemanů s rozmanitými žlutými doplňky sedí tiše v pokoji. Vše se změní v okamžiku, kdy do pokoje vstoupí dívka, která jakoby mezi ně svým nadpozemským vzhledem vůbec nepatřila. S jejím příchodem jakoby pánové ožili, ticho se mění ve vášnivý rozhovor, každý chce promluvit s dívkou a zdá se, že čekali právě na ni. Rozhovor se zdá zpočátku velmi nesmyslný. Spousta slov položených vedle sebe velmi avantgardním způsobem přináší divákovi pocit, že se octnul v dadaistické básni. Jednotlivé útržky hovorů však na sebe navazují a vytváří obraz neexistujícího světa „tygrů a laně.“ V závěru se stanete svědky cestování prostorem, časem a chvilkového plnění přání, následně spláchnutého v moři nicoty. Celé představení trvá třicet minut, které vám připadnou jako věčnost, nikoli ve špatném slova smyslu. Třicet minut je právě akorát, aby vás lehká monotónnost prostředí nezačala nudit a abyste stačili oněmět v úžasu nad podivným sledem slov hořkosladkých rozhovorů, které k vám připlouvají ve skvělém podání herců. Všechny dialogy jsou podtrženy hudbou, která perfektně vystihuje konkrétní náladu, a světelné efekty vytvářejí tajemnou atmosféru. Pokud si rádi z divadla odnášíte netradiční zážitek, rozhodně si nenechte toto představení ujít. Budete odcházet trochu veselí, trochu smutní, trochu rozčarovaní, ale určitě ne zklamaní. Laň pohladí vaši roztygřenou duši. Premiéra: Divadlo Jaroslava Seiferta 13. 6. 2011
Bája cukřenka
ODEJÍT A UŽ SE NEOHLÉDNOUT (recenze fiktivního představení) Nestává se příliš často, aby název tak vystihl divákovy pocity jako v případě dnes recenzovaného představení. Velkolepý projekt, jemuž předcházela masivní reklamní kampaň, konečně dorazil na divadelní prkna. Představení si dalo za cíl přenést velké filmové trháky do divadla. Tento nápad se pravděpodobně zrodil v hlavě nějakého ziskuchtivého režiséra. Ten si zřejmě myslí, že čím víc výbuchů a tanečních čísel do „představení“ umístí, tím víc peněz vydělá. To se projevilo i na vstupném, které je poněkud nestandardní, ale zpět k samotnému představení. Příběh je zasazen do USA v 30. letech minulého století a vypráví příběh lásky bohaté dívky Anette a chudého chlapce Jacka. Tato jednoduchá zápletka stačí režisérovi k tomu, aby začlenil asi dvacet tanečních čísel a přibližně sto padesát devět monologů. Lásku Anette a Jacka však narušuje válka, do které je Jack odveden. Zde nastává prostor pro slibované akční scény. Podle režiséra opět platí, že čím více, tím lépe. Poté už přichází (hlavně autorem tohoto článku)
toužebně očekávané finále. Délka celého představení přesahuje dvě hodiny, což by nevadilo, jednalo-li by se o kvalitní představení. Jádro pudla je zřejmě v režisérově názoru, že zábavné rovná se primitivní. Naivními hereckými výkony počínaje a směšně jednoduchým příběhem konče. Cíl autorů se možná splnil. Stovky gaučových povalečů a konzumentů spotřebních televizních seriálů se na představení jen pohrnou, ale to neznamená, že se jedná o kvalitní představení. Divadlo tu vždy bylo jako prostředek k předávání myšlenek, nad kterými stojí za to se zamyslet, a proto prosím všechny režiséry: nechte si podobné nápady do hollywoodských filmů a nechte divadlo být. Filip Volf
A všichni: Aprílové počasí Zatažená obloha zrána zkazila mi den. Nebyl to jen sen? Prší, fouká, sněží a na závěr opona. Mračno, černo, tma. Mladá scéna Pocit radosti, zklamání, nadšení či váhání - to vše dnes cítíme, úmorně se potíme, máme pocit štěstí. Náš divák nespí. Síla trémy Dřevěná a nehostinná. Tak působila prkna, než vkročil jsem tam a dýchal atmosféru. Skočil pod pódium a šel pryč.
One-man audience: Význam jednoho diváka Spící, zaujatý, možná i trochu hloupý. Ale co my víme. Třeba tomu rozumí jen sám divák v prázdném hledišti.
Svět bez opony Prázdné sály odešly nebo vůbec nepřišly. Herci rozpačitě čekají, doufají, že začne dobrodružství. Začínají plnit jeviště prázdného studeného světa.
Náčrtky a malůvky
Probuzení
Opakujeme zas a zas
Snad reinkarnace zubu?
Na lopatkách
Zbytečný údiv
Coudy
Děkujeme všem čtenářům a přejeme hodně zdraví, štěstí, lásky a radosti po celý rok a zvláště na dalších přehlídkách. Ze semináře „Od myšlenky k činu“ zdraví Lucka Nováková, Bára Černošková, Josefína Kafková, Pavla Vacková, Jan Michalík, Filip Volf, Michal Blažek a Eva Brhelová.
