Mladá
na malý
3 25.6.2011 co bude soubor hrát? Nejsou tedy inscenace studentských souborů spíš projekcemi představ dospělých? To se nedá takhle říct. Myslím, že by to mělo být více o studentech, o jejich výpovědi. Ošahávají si svět, zjišťují, jaký je, a začínají chtít se k němu nějak vyjadřovat. Kdy taky jindy, než v tomto věku, kdy se na svět dívají jinýma očima než generace před nimi? Jako by se zrodil čistý nový člověk, který se rozhlédne a vidí to jinak než starší lidé.
mladí teď mají jiné ventily rozhovor s porotkyní Emou Zámečníkovou V čem je podle vás mladé nebo studentské divadlo specifické například od divadla, které hrají dospělí? Na to se nedá odpovědět krátce. Byla bych ráda, kdybychom se nad tím společně zamysleli a nějak to pojmenovali. Určující je v tomto případě věk. Mladí lidé mají nějaké životní zkušenosti a na jejich základě by měli dělat divadlo. Ty životní zkušenosti nemusí být přímo vlastní - mohou vypovídat třeba o Máchovi - ale je důležité, aby studenti vypovídali na základě svých zkušeností. A když se na to roubuje něco, co tomu neodpovídá, není to myslím nejlepší cesta. Ty děti jsou na prahu dospělosti a vytvářejí si svůj světový názor. Nestojí za většinou souborů dospělý režisér, který určuje,
Je tedy podle vás důležitější autentická výpověď mladých lidí než třeba řemeslná dovednost a preciznost? Trochu mě otázkou vybízíte, abych řekla, že ano. Takže: ano. Ale nějaká řemeslná dovednost je taky důležitá. Možná bych spíše než dovednost řekla pokora k umění, k divadlu. A tu mladí divadelníci někdy nemají a musí ji hledat. Člověk s nějakými životními zkušenostmi už zase naopak docela dobře chápe, že pokud chce hrát divadlo, tak musí holt umět mluvit, že mu musí být rozumět a že se musí na jevišti nějak pohybovat a herectví má nějaké zákonitosti, že nestačí se jen naučit text a pak ho na jevišti odříkat. A když si mladí lidé jdou za svojí výpovědí - a to může být třeba i sranda, nemusí jít zrovna o závažné drama - a chtějí ji sdělit z jeviště, tak pochopí, že aby ji sdělili, musí umět řemeslo. Když jim lidé nebudou rozumět, nebo když nebudou umět základy herectví, tak to prostě nebude fungovat. Studentských souborů bez dospělého vedoucího ale existuje poměrně málo. Čím si to vysvětlujete? Nevím. V minulosti tomu přitom myslím tak nebylo. Třeba Voskovec a Werich původně vznikli jako studentská legrace, podobně třeba Cimrmani. A třeba v hudbě se to pořád děje - kapely mladých lidí vznikají i bez vedení nějakých dospělých pedagogů. Ale v divadle tolik ne. Možná je to i tím, jak se změnila společnost. Mladí mají ty „fejsbůky“ a jiné ventily, takže nepotřebují svou výpověď ventilovat prostřednictvím divadla. Ale třeba to jednou přijde a mladí se k divadlu zase vrátí. -das-
Divadlo Bedřicha Kaněry při OA Břeclav: Z dějin ruské literatury Málokdo to pochopil rozhovor s Divadlem Bedřicha Kaněry Ve vašem představení mě zaujaly brány, jaký měly účel? Celá hra se odehrává v kavárně. Takže představovaly nejprve vchod. A poté, když jedna spadla, tak transport. Neboli celé toto představení nás vrátilo do doby, kdy v Sovětském svazu byla taková ta nejistota. A Daniel Charms byl v podstatě politicky perzekuován a měl s tím velké problémy. Konec měl naznačovat, že byl ve svém životě odvezen právě těmi vojáky. Slyšeli jsme tam černý humor, vám osobně se to líbí? Vlastně to byla jedna z věcí, co nás k tomu přivedla, neboť nám to přišlo velice vtipné. Protože ten, kdo se v tom aspoň trochu orientuje, tak ví, že některé ty texty byly nesmysly. Přece je naprostá blbost, aby se setkal Gogol s Puškinem. Oba žili někde jinde. A jak vznikl nápad udělat toto představení? Nejdřív to přinesl náš vedoucí a nejprve to bylo jen na procvičení mluvy a čtení textu. A pak se nám to začalo líbit a napadlo nás - co takhle udělat z toho představení? Jak jste přišli na tohoto autora? Každoročně pořádáme semináře o autorech a tam jsme právě probírali tohoto. A tak nás to chytlo a podle jeho života jsme měli námět, jak tu scénu postavit. Pracovali jste při zkoušeních této hry s režisérem, nebo jste polemizovali o tom, jak to bude? Samozřejmě tam byla pomoc režisérky, ale taky jsme na tom pracovali my jako tým. A nějaké ty hádky byly. Mám pocit, že tam nebylo určené, kdo zkoušky vede. Ale museli jsme se dostat do této doby a v tom byla ta pomoc režisérky. A i přes její pomoc jsme museli nastudovat něco o jejich životě, jestli se mohli potkat nebo ne a tak. A co se vám na tomto textu nejvíc líbilo? Mně osobně asi ten šampus, neboť to bylo takové nečekané. A pak zpěv naší Terky, protože ta se to opravdu naučila ze dne na den.
Mně se líbil ten tanec, měl tam nějaký hlubší význam? Ne, ten tam byl proto, že to byla prostě jiná doba a hodilo se to k té hudbě a mně se také líbil. Neměl tam tedy hlubší význam, ale bylo to pro oživení té scény. Nejprve jsme tam měli mít stepařku, ale té bylo jen třináct, a tak sem nemohla. Proto ten tanec. Jak dlouho jste na tom představení dělali? Asi čtyři měsíce. Momentálně máme rozjetá ještě asi dvě představení. A co role, máte pocit, že vám sedly? Já mám pocit, že většině ty role sedly přesně. Má role mě osobně bavila, protože jsem u ní musel přemýšlet a zajímala mě. Ale ty role podle mě nebyly vůbec lehké. Elisa
RECENZE V kavárně s Charmsem Daniil Charms je pro amatéry neobyčejně lákavý, jak jsem se přesvědčila na mnohých přehlídkách. Zároveň je ale pastí, do které je velmi snadné spadnout. Nejen kvůli autorově mnohonásobně stylizované nadsázce a rafinovanému absurdnímu jazyku, ale zároveň kvůli výrazné svázanosti s dobou, nejrůznějšími odkazy na politické a společenské souvislosti. Nic není tím, čím se to na první pohled zdá. Toto východisko tedy vyžaduje nejen velmi poučené, ale i zkušené herce. A – také velmi poučené a zkušené diváky. Na představení břeclavského souboru Z dějin ruské literatury je vidět, že příprava a celá koncepce byla pečlivě připravena, k úspěšné cestě k divákovi však zatím mnohé schází. Představení se odehrává v atraktivním arénovitém prostoru – v jakési fiktivní kavárně, do níž se vstupuje čtvero dveřmi. Vytváří se zde iluze veřejného prostoru, snad na Tverském bulváru, kde se společenská smetánka (nebo umělci) schází, aby tu probrala nejnovější drby ze společnosti, pobavila se a možná si i zaflámovala. K tomu jim vyhrává pravá ruská hudba – tahací harmonika, kytara a zaznívá nejprofláknutější šlágr Podmoskevské večery. Číšník obsluhuje, nabízí šampaňské, a pro svou dámu můžete koupit i růži u podomní květinářky. Všechny ty drby zdánlivě nenápadně sleduje pan X, pečlivě si zapisující vše
do notýsku. Jak později odhadneme, je to samotný pan spisovatel Charms. Nejenže zapisuje, ale své zápisky, tedy vymyšlené historky o slavných spisovatelích, jednotlivým diskutérům přímo podsouvá ke zveřejnění. Lidé přicházejí a odcházejí, proplétají se mezi stoly, tu se zastaví u jednoho, tu u dalšího. Občas na některém mužském klíně spočine i sličná dáma. Na konci všichni postupně odejdou, zůstane jen spisovatel, kterého odvede policie na bodácích. Tzv. spadne klec, poklidná doba se mění v hrozivé drama, na jehož konci stojí všichni v povalené bráně jako ve vězení. Má to tedy víceméně jasný rámec, problémem ale je, že realizace se příliš nepodařila. A cesta k divákům (byť sedí na dosah), zůstala zavřená. Protagonisté nedokážou vtípky „prodat“, je tu spíše cítit křečovitou snahu odříkat správně a pokud možno srozumitelně celý text, a nesrazit se na place s druhými. Tím je dáno, že za nějaký čas je divák ukolébán, a vlastně jej to moc nezajímá, natož aby se smál. Ten černý humor, přeludy a třeštění, propagované v programu, se totiž nedostavují. Navíc je tu další problém, mnozí z diváků mají jen velmi letmé ponětí o autorech, na jejichž účet jdou vtípky, a jen zlomek publika odhalí, že se za tím skrývají narážky na zcela jiné osoby z Charmsovy doby (viz na diskuzi zmíněná láska Stalina k dětem apod.) A tak nezbývá, nežli souboru doporučit, aby se příště raději zaměřil na téma, které bude hercům myšlenkově bližší. Jana Soprová
RECENZE Od nápadů k inscenaci Usedáme do zajímavě utvářeného divadelního prostoru kruhové arény se čtyřmi rámy vchodů a třemi kulatými stolky uprostřed, k nimž usedá třináct dívek a mládenců a začínají přednášet absurdní historky o velikánech ruské literatury 19. století. Některé z nich se refrénovitě v obměnách vrací – třeba ta, jak se Gogol rád převlékal za Puškina nebo ta, jak měl Tolstoj rád děti a celé hodiny je hladil. Jsou to prazvláštní absurdní historky, které často vycházejí ze známých skutečností, ale dovádějí je ad absurdum až do groteskně komické podoby. Divákův smích však většinou nedojde dál, než k úsměvu, neboť způsob jejich podání je poněkud monotónní a také jejich skladba postrádá srozumitelné řazení obsahové, jakož i formální zdůraznění, gradaci či změny temporytmu. Nevíme, kdo jsou ti lidé, kteří historky vyprávějí, nevíme, zda je vyprávějí nám divákům, nebo svým partnerům na jevišti a nevíme také, zda jde o drby, které jen předávají dál, o vlastní právě vznikající výmysly nebo snad o zhmotnění nápadů postavy (nepříliš akcentovaného) člověka, kterého bychom při troše snahy a vědomostí vyčtených z programu mohli považovat za D. Charmse. Ani zajímavý scénografický půdorys není využit, nesděluje svůj důvod a nepomáhá sdělení tématu. Jedním či dvěma vstupními „věžemi“ někdo přijde, ve dvou či třech chvíli
postojí – ale tematický význam sdělen není. Ani to, že lidé posedávají u tří stolků, nic dalšího nepřináší – nediferencuje to jednotlivé skupinky, ani mezi nimi nevznikají žádné vztahy. Až na samém konci poněkud lineární stavby dojde ke zvratu, když jednou z kostek vstoupí dva čekisté, aby zatkli jediného zbylého hosta (snad onoho Charmse), kostka je vzápětí povalena na zem a do ní se natlačí všichni, kteří předtím utekli – jako by byli nahnáni do jakéhosi dobytčáku, který je má dopravit do lágru (proč ale tyto hosty, když řeč byla o konci géniů?). Řada informací si protiřečí historicky i místně. Géniové, o nichž je řeč, žili v 19. století a Charmsova tragédie se završila uprostřed 2. světové války, zatímco ústřední píseň Podmoskevské večery vznikla (nemýlím-li se) až v letech padesátých a v textu jsou odkazy namnoze k Petrohradu. Břeclavské divadlo Bedřicha Kaněry si dokázalo dobře vybrat text po sametové revoluci snad nejhranějšího ruského autora, našlo i základní princip, promítnutý do půdorysu netradičního jeviště, ale má před sebou ještě nejdůležitější krok: analyzovat výchozí text i svůj záměr s ním, určit přesně, které významy jsou stěžejní, vytvořit dle toho dramaturgickorežijní koncepci a přetavit pak jednotlivé nápady do funkčního a působivého celku. Luděk Richter
Pro mě bylo toto představení velice zdlouhavé. Ani jsem nepostřehl, že by básně měly být vtipné. Ale na druhou stranu se mi líbila hudba. Jan Michalík
A CO NA TO VY? Okolnosti (scéna, kostýmy, postava na jevišti před začátkem, hudba, dramaturgie) napovídaly k dobrému divadelnímu zážitku, který nepřišel. Jsem však přesvědčený, že přijít může. Neházejte Charmse za hlavu! Marek Doležel
Dobrý námět zpracovaný v uspávající recitaci. Bára Černošková
Mrázek a Malota měli napsat glosu na představení Z dějin ruské literatury, jenomže jsou příliš zbabělí. Takže raději ujeli do Baden-Badenu. Vít Malota a Jan Mrázek
Třikrát rychleji, prosím.
Láďa Karda
ZUŠ Evy Randové Ústí nad Labem: Motýlí strategie Byly si souzeny už od narození rozhovor s Julií a Kateřinou V anotaci jste uvedly, že jste se seznámily v ZUŠ Evy Randové. Jak došlo k tomu, že toto představení hrajete právě vy dvě? Protože máme narozeniny tři dny od sebe (smích). Hrály jsme to poprvé na narozeninách. Na vašich narozeninách? Pro kamarády? Ano, slavíme je v takovém klubu, kde je zároveň i kino a dá se tam hrát divadlo, takže jsme toho využily. Později jsme si říkaly, že by bylo fajn se k té hře vrátit. Jak dlouho jste hru připravovaly? Mám na mysli finální podobu, kterou jsme dneska viděli na jevišti. Moc dlouho ne. Před těma narozeninama jsme měli asi čtyři zkoušky. A před vystoupením v Mostu jsme jich měli taky hodně málo. Určitě míň než deset. Hru hrajete ve zkrácené verzi, že? Jak probíhalo vyškrtávání textů? To my právě nevíme, protože to dělal všechno Jan Korčík, ještě s Luckou Hejnovou, se kterou to režírovali. Měli ten text v hlavě už dlouho, včetně vyškrtání. Takže vy jste neměly možnost do toho zasahovat? Ne, přišli za námi už s touhle podobou. Zajímalo by mě, jak jste se vlastně dostaly k divadlu…? Kateřina: Já ani nevím. Asi mě inspirovalo představení, kde se mi nějaký herec strašně líbil, takže mě to motivovalo, abych si to taky zkusila. Julie: Já jsem jako malá milovala Alana Rickmana a snila jsem o tom, že se s ním potkám na nějakém filmovém festivalu, tak jsem se rozhodla, že začnu chodit na dramaťák. A postupem času jsem zjistila, že divadlo mě láká asi víc než film. Teď studuju hereckou školu, chtěla bych se tomu věnovat i profesionálně.
Jaký máte osobní vztah k postavám, které hrajete? Jak na vás působí? Julie: Když jsme začínali s touto hrou, měla jsem vztah s jedním chlapem, který byl zadaný, takže to pro mě bylo dost aktuální. Promítala jsem do toho i osobní věci, i když samozřejmě ne takhle extrémně (smích). Kateřina: Nevím, doufám, že zas tolik společného s tou postavou nemám. Ale jinak se mi líbí. Co vás na vaší inscenaci baví nejvíc? Julie: Mně se asi nejvíc líbí hudba a taky mám ráda moment, kdy se na sebe dívám v zrcadle. Když jsem se na sebe poprvé na tom podiu podívala, měla jsem pocit, že vůbec nevidím sebe, ale vidím tu postavu. Kateřina: Mně se líbí nejvíc začátek a taky konec. A jinak asi scéna, kdy se přiznám k tomu, že jsem svého manžela zabila. Jak byste chtěly, aby vám říkal váš milý? Líbilo by se vám oslovení „motýlku“? Kateřina: Mně přítel říká Kačenko a je jediný, kdo mi tak může říkat. Jinak zdrobněliny nesnáším. Julie: Záleží na tom, v jaké situaci daná přezdívka vznikne, ale typické oslovení typu „zlatíčko“, „miláčku“ a podobně ráda nemám. Lussy
RECENZE Souboj černé a bílé dámy Hra Esther Vilarové Motýlí strategie je zajímavým titulem pro herečky, které hledají vhodný dramaticky vypjatý text. Odehrává se v jedné kulise, má zajímavé zvraty a umožňuje postupně odhalovat vnitřní svět obou protagonistek. Toto jednoduché schéma ale zároveň skrývá mnohé problémy... Stojí tu proti sobě dvě ženy – manželka a milenka, černá a bílá (která je vlastně která, se navzdory barevnosti kostýmů, dozvíme až na konci). Příběh dvou sokyň je rozehrán ve chvíli, kdy už je jejich společný muž mrtev. A tak společně s nimi můžeme odlupovat jednotlivé slupky příběhu, v němž nic není tak, jak se může na první pohled zdát. Proč došlo k setkání? O co v něm jde? Jak to všechno skončí? Na to postupně nacházíme odpovědi. Začátek představení není špatný – neklidnou, nervní atmosféru navozují tóny latinoamerické temperamentní písně i první kontakt neformální Adriane v černém a bílým elegantním kostýmem sevřené Evy. Zprvu to vypadá na obchodní jednání, ale je to teprve začátek. Závěr dá najevo, že kalkulací bylo v příběhu více, než se zprvu zdálo. Kdo je tedy definitivním vítězem souboje, zůstává na divákovi. Obě herečky zprvu drží charaktery i jejich tajemství, v podtextu vycítíme nervozitu i zvláštní stísněnost. Čím dále ale děj směřuje, a je třeba řešit konkrétní akce (např. svázání Evy šálou a její snaha přeřezat ji ukradeným nožem, polévání místnosti alkoholem, který má být zapálen), nedokážou už herečky udržet takové napětí, aby člověk místo toho neřešil právě tyto drobnosti (např. je nám jasné, že šála nebude rozřezána a tudíž zničena, a k zapálení také nedojde). Také závěrečná scéna smrti Adriane, která má být vyvrcholením děje, se stane téměř mimochodem a působí dosti neautenticky.
Tento (jen chvílemi úspěšný) pokus o psychologické herectví umírněného „filmového“ či „televizního“ typu má svá silná místa, většinou však chybí správný rytmus, gradace jednotlivých situací, zkrátka pořádná dávka energie (zvláště, poukazuje-li se na argentinský temperament). Navzdory tomu jsem přesvědčena, že při další práci na postavách a zpřesněním detailů v situacích by mohl vzniknout tvar pocitově působivý a divácky atraktivní. Jana Soprová
RECENZE Argentinské ženy a české herečky Argentinské ženy nemají lehký život. S těmi anglickými zvlášť. Detektivní telenovela z exotického prostředí je efektní mnohými nečekanými zvraty i dvěma vraždami, ale je překombinovaná až za hranici uvěřitelnosti. Obě protagonistky ji hrají v psychorealistickém stylu velmi zručně. Herecký úkol, který si předsevzaly, nepostrádá žádnou z řemeslných stránek, jež zdobí herce. Jenže iluzivní realismus, který přijaly za svůj, nasazuje laťku všemu, co se v inscenaci objeví, neboť je-li nám nabídnuta filmová či televizní doslovnost, musí být dokonalá. V opačném případě někomu vadí jen náznakové svázání manželky, jinému nedotažené lití vody do jejích úst či rozlévání lihovin po srubu a asi nejvíc velmi nedokonalé probodení herečky Andrey; nemohu také použít realisticky věrohodný kostým a za památeční rodinný nůž vydávat tu nejlacinější kuchyňskou kudlu s umělohmotnou střenkou. To vše je otázka míry znakovosti, kterou sám volím a pak jí musím dostát.
či protřelý profesionál – mi chce „vyprávět“ o něčem, čeho je plný, co jeho osobně baví, trápí, dojímá, štve… Zvlášť u amatérů rád odpustím drobné, ba i větší chybičky, poznámli, že za mnou přichází se svou otevřenou duší a vypráví mi o něčem, co jej opravdu zajímá. V Motýlí strategii mi právě tohle chybí. Vidím dvě šikovné mladé dámy, které se snaží zahrát postavy tak, jak by se předpokládalo, že asi budou zahrány. Ale nevím, proč se o to snaží, proč to hrají. Luděk Richter
Ta nejdůležitější otázka je ale ještě za tím vším: proč mají ony dvě české mladé slečny tenhle příběh hrát? Ano, je to zajímavé herecké cvičení – ale divadlo je především komunikace o něčem, co zajímá obě strany. A mám-li se jako divák takové komunikace zúčastnit, musím uvěřit, že herec – lhostejno zda osmiletý či osmdesátiletý, začínající amatér
Líbil se mi princip postupného odhalování příběhu. Ale vadil mi nedostatek energie na jevišti. Jan Michalík
A CO NA TO VY? S Jonášem (-kon-) si myslíme, že hlavní problém inscenace se nachází v dramaturgii. A také, že u divadla (amatérského především) by herec měl přeci znát dokonale motivaci své postavy; měl by do ní vstoupit a ozřejmit tak divákovi (!) svůj pohled na ni. Marek Doležel
Telenovela.
Těžký život v Argentině... Vít Malota a Jan Mrázek
Ty nohy!
Bára Černošková
Láďa Karda
Seminář MáČ - Máša Černíková Masha slamuje a nejde o žádnou slámu! reportáž a rozhovor s Mášou Černíkovou Tři bílé zdi, jedna zrcadlová, jedny reálné, jedny falešné dveře. A plno slammerů a jejich hlavní slammerka. První věta, kterou jsem zaslechl od Bio Mashy (jak je známa ve světě slam poetry), byla: „Je to v pohodě?“ A v tomto duchu pohody se linula celá dnešní dopolední dílna. Máša neustále ubezpečovala potencionální slammery, že se nemusí bát, že se nemají schovávat proto, že by se mohli náhodou ztrapnit, že nemají jen stát, ale mají se hýbat, aby to podpořilo jejich náladu, že je prostě všechno v pohodě. A účastníci to viděli stejně. Zeptal jsem se tedy Máši, jaké vlastnosti jsou podle ní pro člověka, který se zabývá slam poetry, nejdůležitější: „Měl by být pohotový a vnímavý. Moc důležité je, aby se chtěl prezentovat. Jenže když je toho moc, člověk se jen exhibuje. Měl by být trochu sebevědomý, ale i vnímavý. Měl by chtít něco říct. To je nejdůležitější.“ Byl jsem neoblomný. Zajímalo mne, jestli by slammer neměl disponovat alespoň nějakými divadelními kvalitami: „Nemusí mít podle mě vůbec žádné kvality. Ve slam poetry o něčem otevřeně mluvíte, je to dost blízké rapu – pořádně si postěžovat, pořádně „zatepat“. Slammer by měl dokázat tři minuty udržet mikrofon... nebo vlastně ani ne. Myslím si, že to může dělat prostě ten, kdo chce. Je skvělé, když alespoň cítí rytmus. A když ne, kdykoli to může převálcovat velmi solidním sdělením.“ Samotná páteční dílna se notnou dobu zabývala „slam písní“, ve které se opakoval stálý refrén, který byl doplňován neustále novými improvizovanými slovy, větami, později i celistvými apelacemi. Šlo o věci, situace a činy, které účastníci semináře nesnáší. Přináším tak exkluzivní vhled do světa mladých divadelníků, kteří mi odhalili svá nejtajnější tajemství. Objevilo se plno zajímavých hate-výroků k zaznamenání: Teplé pivo, studené párky; Nejasná trapná slizká hmota; Arašídy v rovnátkách; Studené smažení, teplé kácení; Ruce nahoru, kalhoty dolů; Pokaděný veřejný záchodky; Digimoni a Pokémoni; Osmnáct už bylo?; Když dojde toaleťák... Výroky byly tu zajímavější, tu normálnější a mě napadala další otázka pro Mášu. Měla by mít slam poetry kvality alespoň
literární (slovní)? „Teď, když vzniká, stejně nikdo neví, co to je. To, že tam někteří lidé improvizují, není ničeho známka ani kvalita. Tak se to prostě jen pochopilo v Čechách. Několik lidí má svůj vlastní styl, do toho přicházejí další lidé a je důležité, aby jich přišlo co nejvíc a byli co nejvíc různí. Protože se opravdu jedná o něco mezi literaturou a performancí a stále se pevný tvar nenalezl.“ Po vrcholu páteční dílny – ukázání si tří výsledků „slam písní“ menších skupin – následovala diskuse s lektorským sborem. Ten však nebyl zdaleka jaksi ideální. Lektoři byli nervózní, neurotičtí, psychicky labilní, koktající, obecně velmi bizarní a trapní. Naštěstí se jednalo jen o další cvičení a ne o ponižování našeho skutečného lektorského sboru. Seminaristé se střídali a předávali si různé vady, stereotypy a tiky, navíc si často svou postavu ještě vylepšovali k obrazu svému. Spolu se cvičením mě napadla otázka, co považuje Máša ve slam poetry za trapné: „Když se někdo chce strašně moc zalíbit a je to hodně levné. To považuji osobně za nejtrapnější.“ Po čemž se mi ulevilo, protože také nesnáším levné vtipy a komentáře. Máši Černíkové seminář byl fajn. Až bych řekl: „Bylo to v pohodě.“ -kon-
Seminář HaV - Hana Voříšková KOUZELNÉ ČÁRY popis odpočinkového semináře pro pedagogy Odpočinek, jak má být. Klid, pohoda, bezpečí, radost. Že tohle všechno nabídne seminář Hanky Voříškové, jsem mohl tušit! Nejen podle jeho názvu, ale i díky jejímu večerníčku, který jsem měl tu čest zažít v předvečer návštěvy semináře. Když Hanka začala svým klidným přívětivým hlasem vyprávět pohádku na dobrou noc, rozhostila se ve třídě plné teenagerů podmanivá atmosféra domácí pohody. Hance se podařilo jako kouzlem na okamžik probudit malé děti někde hluboko v každém z nás. Zdálo se, že to všem sedlo. Ani na dopoledním semináři tomu nebylo jinak. Šest dospělých pedagogů, pět žen a jeden muž, srazilo školní lavice, zasedlo za ně a radostně se připravilo na kreslení! „Přesně to jsem si přála“, komentuje situaci jedna z nich. Ostatní si ještě sdělují dojmy ze včerejška. „Klidně si to dopovídejte, je to zajímavé“, pobízí je lektorka, která rozložila svůj výtvarný program do tří bloků. Včera (ve čtvrtek) se seminář věnoval papíru, dnes bude na programu čára a později barva. Všichni ze semináře již vědí, že papír lze vnímat nejen jako materiál, který slouží k tomu, abychom z něj něco vyrobili, ale že může být také bytostí, které dáme život. A totéž platí o čáře. Čára může být naším sluhou, který nám něco nakreslí. A zrovna tak může být bytostí, vlastně dramatickou postavou, které dáme duši. Následuje rozcvička. Každý si vybere uhlík a kreslí jím na bílý baličák. Hanka radí, jak mají seminaristé uhlík vnímat: „Ten uhlík jsem já. …Loutka, která je mnou.“ Hanka chodí po prostoru a dělá nejrůznější akce. Seminaristé dělají totéž, ale uhlíkem na papír. Uhlík, to je Hanka. Uhlík může zaznamenávat Hančiny pohyby po místnosti, ale také pohyby v její mysli. To už seminaristé dostávají čisté papíry, aby vzápětí zaznamenali kresbou pohyb své vlastní mysli dnes těsně po probuzení. Když jsou hotovi, vzájemně si své kresby překládají do slov. Co se asi v mysli autorů ráno odehrálo?! V 85 procentech se odhady (překlady) daří. Všichni si sedají na zem okolo velkého čistého papíru. Ten papír je park a čáry, které na něj budeme kreslit, znamenají pohyb postav tímto parkem. Jaká čára znamená jakou postavu? Někdy je tužka tužkou, která dělá velmi živé čáry, jindy se stává tužka přímo loutkou, která za sebou zanechává
jakousi stopu. Na papíře vznikají dramatické situace. Kreslení toho má tolik společného s divadlem... A čáry zvlášť! Následovaly kreslené etudy ve dvojicích, potom jiné ve trojicích, pro šest rukou… Čáry přitom hrály hlavní roli. Byly kouzelné. -luh-
Seminář LáK - Láďa Karda PŘEKVAPOVAT SÁM SEBE popis jednoho semináře Práce v redakci zpravodaje trvá dlouho do noci, semináře začínají hned ráno. Na improvizační seminář jsem dorazil se zbytkovou únavou značka nedospáno. Jakmile jsem vkročil do místnosti, nutně jsem musel podlehnout nárazu pozitivní energie. Zrovna probíhalo improvizační cvičení, které znám pod názvem „Plác o zeď“ a které nedává šanci nudě, ostychu ani nějakým racionálním kalkulům. Vyčistit mozek, vnímat partnera, nabízet, přijímat a jednat podle momentální situace, která se co chvíli mění. Jedním slovem improvizace. Během dopoledne jsem se ještě stihl svézt (obrazně řečeno) emocionálním autobusem, podívat se na stavbu pyramidy a hlavně: položit Láďovi několik otázek… Po kolikáté jsi na Mladé scéně? Poprvé jsem tu byl jako účinkující s Divadelním duem Toť, podruhé – loni – jsem pomáhal se seminářem Janě Machalíkové a letos tu mám poprvé vlastní dílnu. Co se ti na festivalu nejvíc líbí? Co tě na něm láká? Mám rád celkovou atmosféru, která tady panuje. Co všechno se frekventanti v semináři s LáKavým tématem improvizace naučí nebo co všechno se o improvizaci dozvědí? Naučí se tam, že improvizace má svoje pravidla, která se musí dodržovat a bez kterých se improvizovat nedá. Ono se řekne: „Pojďme improvizovat!“ Ale když se nedodržují určité zákony, tak je to nanic. Pak to nefunguje. Existují nějaké fámy o improvizaci? Něco, co si o ní lidé myslí a není to pravda? No. Právě to, že je to hra bez pravidel… Můžeš uvést příklad nějakého improvizačního pravidla? Můžu. Přijímat nabídky. Nikdy nenegovat, neodmítat nápady partnerů. Pokud mluvíme o improvizaci v improligové formě, další pravidlo je pohyb. Hýbat se a vycházet z pohybu. Oprostit se od okolního světa a nepoužívat klišé a prvoplánové názvy. Jít po vlastních nápadech, překvapovat sám sebe, objevovat v sobě humor. Uvolnit se a vytvářet originální situace... Jo a hodně důležité je najít první nápad, ale nespokojit se s ním a hned po něm hledat další. Protože ten první nápad napadne každého, až druhý bývá osobitý, nevšední. Co je to improliga? Já už jsem takhle jednou rozhovor dělal, a přesně
tohle byla snad jediná otázka ze všech, na kterou jsem nedokázal přesně odpovědět... Improliga je skupina lidí, kteří dělají divadelní sporty. Je to divadelní sport. Po celé republice je několik týmů, myslím, že přes dvacet, v různých městech. Každý tým má svého trenéra. A tyhle týmy mezi sebou hrají zápasy. Improvizace je bezesporu skvělý herecký trénink. K čemu je ale dobrá v běžné divadelní inscenaci například interpretačního divadla? Zvyšuje pohotovost herců, když se třeba v jinak dobře nazkoušené inscenaci něco zasekne. Záchranná akce pak bývá rychlejší a zajímavější, reakce herců pohotovější a autentičtější. Ty nehraješ jen improligu, ale účinkuješ také v improvizační show. Co si pod tím pojmem máme představit? Jak se improvizační show liší od improvizovaného divadla? Především v tom, že se pořád řídí pravidly improligy. Akorát na rozdíl od improvizačního zápasu nemá rozhodčího, nikdo nepíská fauly a nepočítá skóre. Je to volnější forma. Improshow hrajou zkušenější improvizátoři, kteří žádného rozhodčího nepotřebují. Ve faulech se umějí pohybovat a dokonce je občas záměrně používají pro dobro věci. Na rozdíl od dvouminutových improligových zápasů, v show může mít improvizace i přes deset minut. Kde má improvizátor hledat témata ke svým improvizacím a jsou nějaká „zakázaná“ témata? Témata zadává divák! Takže tak… A v semináři? Když mě něco napadne, tak já. A když mě nic nenapadne, tak se někoho zeptám. -luh-
Regína Břeclav: K. H. M.
Jsme spolu pořád a je to na nás vidět! rozhovor se souborem Regína Břeclav Soubor Regina jsem zastihla krátce po vystoupení, plný energie a elánu. Rozhovor s nimi byl velmi živý a přátelský, a tak se tu s vámi chci o něj podělit. Proč se váš soubor jmenuje právě Regina? Soubor Regina už pracuje nějaká léta, asi tak čtyřicet, takže my jsme vlastně název nevymýšleli. Regina znamená v překladu královna, v našem případě je to královna divadla a poezie, korunovaná šaškovskou čepicí. Musíme říct, že to byli manželé Kaněrovi, kdo divadlo založil. Je to gymplácký soubor - ten, kdo opustí gympl, odejde zároveň z Reginy, proto se pořád obměňuje. A proto budeme propadat :) Působíte velmi sehraně, trávíte spolu volný čas i mimo zkoušky? Čajka, čajka, čajka! Když je to zkouška nebo cokoliv, tak jedině čajka. Jsme spolu vlastně pořád, ačkoliv zkoušky máme jen jednou týdně. A když je potřeba pracovat, tak s dýmkou. Trávíme spolu státní svátky a podobně. Je to na nás vidět. Podnikáme i různé výlety, třeba na Pálavu, a jiné akce. Inscenaci jste vytvořili k příležitosti Máchova výročí, máte vy sami k němu vztah? Dva měsíce před tím, než jsme měli začít představení tvořit, jsme se o něm bavili, učili a měli jsme tak šanci poznat jeho osobnost. Ať už je náš vztah k němu kladný či záporný, rozhodně je blízký. Taky jsme museli všichni přečíst Máj, ale hledali jsme si i jeho další texty. Všechno, co v představení zaznělo, bylo napsané jeho rukou. Představení hrajete už po několikáté, neomrzelo se vám? Jak k němu přistupujete s odstupem času? Rozhodně je to pokaždé jiné, protože pořád vymýšlíme nové věci a publikum vždy reaguje jinak. Vedoucí nám říká, že představení by mělo vznikat na jevišti, a v našem případě na jevišti opravdu vzniká. Nikdo z nás nedokáže povyprávět, jak to v představení
vlastně jde za sebou, takže nás to ani omrzet nemůže, protože jsme pořád tak trochu napjatí. Vždy je to pro nás premiéra, protože to měníme - a tak se bojíme, že to pokazíme. Jak se vám líbí na Mladé scéně? - Super! Paráda! Skvělý! - Příjemný prostředí, fajn lidi. - V pohoděěěěě! Jaký je váš vztah k poezii? Myslím si, že poezii máme rádi, ale upřímně - moc tomu ve svém volném čase nedáváme. Někteří se pokoušejí o nějakou vlastní tvorbu, ale jsme na gymplu, kde nás hrozně drtí a přetěžujou a na spoustu věcí nemáme čas. Takže i když máme čtení obecně rádi, nemáme na to skrz školu a jiný zájmy čas, a to nám přijde líto. Kdybyste měli možnosti Máchu potkat, co byste mu vzkázali? - Pojď na pivo! - Jo, pozvali bychom ho na pivo, na dýmku a povykládat!:) Baruše
RECENZE Na cestách s Karlem Hynkem Máchou V době 200. výročí narození našeho romantického barda K. H. Máchy se vyrojilo množství projektů, které se pokusily demytizovat tohoto klasika a pohlédnout na něj očima dneška. Ostatně, nejen jeho dílo, ale i jeho krátký život a životní styl k tomu přímo vybízejí. Tvar, který vznikl pod vedením Martina Janků a Zdeňka Miklína, lze bez rozpaků označit za pásmo či revue. Zahrnuje nejen notoricky známé úryvky Máchova Máje, ale též útržky z deníků a citace jeho dopisů. Nicméně, celý tento materiál je zpracován velmi živou formou, která opravdu přibližuje básníka dnešnímu mladému vnímání. Přitom k tomu protagonisté nepotřebují rekvizity, vystačí si svými těly, gesty a výrazy obličeje. Pracuje se s jednoduchými, leč působivými divadelními prostředky, hravou metaforou, prvky jako stronzo, stop-time, živé obrazy, voiceband. Už na počátku jsou jasně naznačena základní východiska – půjde tu o jakousi cestu (možná životní, možná duchovní), kostýmy je K. H. M. zařazen na pomezí oficiality a bohémské rozevlátosti. Všech devět protagonistů (napůl dívky, napůl kluci) mají na sobě mužské obleky, trochu ležérně, či nedbale zapnuté, a všichni jsou bosi. Jednoduchá a působivá metafora hektičnosti Máchova života je na začátku naznačena blouděním herců po scéně, kdy se jednotlivé, individualizované podoby KHM liší výrazem
obličeje i způsobem a rytmem chůze. Pak následuje živý obraz, v němž je recitován úvod Máje „Čechové jsou národ dobrý.“ Zda byl ve své době alibistický, či ironický - jak jej interpretujeme dnes - není jasné, ale zde je funkční (včetně jeho opakování v závěru). Vymezuje totiž Máchův postoj ke (či proti) společnosti, stejně jako útržky z dopisů a deníků. Představení je komponováno jako týden Máchova života od pondělí do neděle. Nedělní den je symbolicky uzavřením jeho životní cesty. Jsou tu ve zkratce dotýkány Máchovy zvyky, zájmy, posedlosti, smutky, ale také inspirační zdroje jeho tvorby. Nepoučenému divákovi nemusí být zcela jasné až hektické cestování básníka, který (netuším jak) dokázal denně zvládnout ujít až 60 km, stejně jako zmínky o Lori či synovi Ludvíčkovi. Nicméně, o Máji jistě slyšel každý Čech. A my můžeme díky protagonistům stopovat nejen možné inspirační zdroje pro jednotlivé verše Máje, ale i autorovu cílevědomost a schopnost sebepropagace (nejenže vydal Máj na vlastní náklady v počtu 600 výtisků, ale dokázal je i prodat!). Duševní spřízněnost tohoto bohéma s dnešní generací je naznačena společným kouřením jointu, při kterém jaksi přirozeně plynou z úst oxymorony Máchových veršů. Hravost, poučenost a zaujetí, to jsou klady, které otevírají cestu představení k divákovi. Je to opravdu (velmi příjemná) škola hrou! Jana Soprová
RECENZE Ale co? Inscenace K. H. M. rozhodně patří k pozoruhodným inscenačním počinům. Nechci-li však zůstat u pouhého chvalopění v případě, že se mi inscenace líbí, či u pouhého zavržení ve chvíli, kdy tomu tak není, měl bych se pokusit své pocity konkretizovat a analyzovat. Začíná se úvodními verši Máje Čechové jsou národ dobrý (ty se ještě jednou později vrátí) a pak se střídají Máchovy dopisy přátelům a příbuzným, faktografické zápisky z cest a úryvky jeho básnických děl. Vzniká tak koláž, která kladením dílčích jevů vedle sebe a proti sobě ony jevy nově osvětluje, dává jim nový význam a vytváří i význam zcela nové, v nich neobsažené. To je princip střihu: záběr na sýr + záběr na úsměv = sýr je žádoucí.
líbeznosti Máchova lásky času v podobě jeho despoticky rozkazovačného dopisu Lori ohledně svatby. Ale to všechno jsou jen isolované střípky kaleidoskopu, jež nevytvářejí alespoň siluetu celistvého obrazu. Ano, kompoziční osnovu tvoří běh času jednoho týdne stráveného na cestách po české krajině, podporovaný i obrazy z těl herců (kyvadlový pohyb hlavami, orlojovité otáčení v kruhu či kyvadlo lidského těla v kruhu ostatních) a jako tematický svorník je tu typicky romantický pocit zmaru a spění ke smrti. Ale ani to mi nepřináší katarzi uceleného sdělení. Luděk Richter
Inscenace působí promyšleným dojmem a já věřím, že inscenátoři chtěli o Máchovi, jeho dílech a snad i době něco sdělit – ale co? Demýtizaci Máchy v tom nevidím, neboť tu může prezentovat jen panovačný dopis Lori. A to, zda přišel Mácha na obraz plynoucích oblak na Kokoříně nebo na Křivoklátě, není ani důležité, ani to nijak neovlivňuje jejich význam v básni. Inscenátoři nám zřejmě přicházejí říci, jak oni dnes vidí Máchu – či jak se vidí v Máchovi. Ale musím přiznat, že konkrétní a celistvou odpověď jsem nedostal. Jen dílčí detaily, které Máchu někdy zařazují do kontextu mladých lidí (třeba onen joint, který si na jevišti vychutnávají), jindy nabízejí ironizující pohled na něj (třeba ono až plakátově karikaturní Čechové jsou národ dobrý či fraškovitě pojatí červi doprovázející báseň o zmaru a hnusu) nebo maličko poodhrnou rub
A CO NA TO VY? I jednoduchá „dramaťácká“ cvičení se můžou v inscenaci stát dobrým služebníkem. Líbí se mi váš nadhled! Marek Doležel
Energické, poetické i humorné. Super! Bára Černošková
Je to nekřesťanský luxus! Mít možnost zahrát si tu dvě představení a obě tak pěkná! Vít Malota a Jan Mrázek
S vámi bych šel až do Betléma... Láďa Karda
OLDstars Praha: William: Shakespeare Každá jeho hra má něco do sebe rozhovor se souborem OLDstars Praha Proč Shakespeare? Při zkoušení s OLDstars (většina z nás začala před třemi, někdo dokonce teprve před jedním rokem) se postupně snažíme zdokonalovat. Začali jsme na poměrně jednoduchých hrách a letos jsme se dostali až k Shakespearovi a zkusili si už „trochu víc“. Proč tyto hry, tyto části z nich? Vybrali jsme to nejlepší ze Shakespeara, takové „the best of“, stěžejní úseky. Avšak nejen nejefektnější pro diváka, ale zajímavé i herecky - takové, které si my herci můžeme vychutnat a na kterých se můžeme nějak zdokonalit, naučit i vyřádit. Bylo těžké se na tom shodnout? Kdo měl při výběru rozhodující slovo? Dramaturgickou část dělal náš režisér - Tomáš Staněk (ten tu teď není), který nás chtěl (jak říkal) nechat vyřvat, zabrečet si a… umřít. (smích) Až s ním jsme se dozvěděli, jak je Shakespearovo dílo prolnuté rozmanitými paralelami - třeba u postav - mezi Ofélií a Julií, mezi Kapuletem a králem Learem. Proč takto za sebou? Inscenace je koláž, která hledá spojitosti mezi různými Shakespearovskými tragédiemi nebo komediemi. Stavěli jsme úryvky buď různě proti sobě do kontrastů (což je nejlépe možné ilustrovat na monolozích sesazených do sebe - třeba monolog Leonta ze Zimní pohádky a Hermiony ze Snu noci svatojánské), nebo jsme naopak zjistili, že když v některé fázi původní text přerušíme a navážeme na něj jinou část, může to do sebe nově zajímavě zapadat. Inscenace upozorňuje na společné motivy v různých hrách (třeba motiv žárlivosti Othello jako žárlivý, temperamentní divoch a hned po něm nastupující Leontes, který svou žárlivost pojímá zcela jinak vykládá si ji po svém, vyčítá si ji). Vyskytují se tam různé situace, kde je stejná emoce nebo stejná životní situace pojímaná zcela jinak - podle toho, jak Shakespeare danou postavu vytvořil. A jaký jste měli klíč z hlediska výstavby celku? Od začátku až do konce jsme se snažili vybudovat nějaký most - začínáme čarodějnicemi, které vysloví osud Macbetha,
a k tomu se pak zpětně dostáváme zase na konci, kdy se oblouk spojí. V první části jsou pak spíše lehčí věci a komedie a končíme tím, že všichni umřou. (smích) Prostě klasický Shakespearovský konec… (smích) Jaké to je putovat z role do role, někdy téměř lusknutím prstu? To je na tom právě to zajímavé, co nás baví. V jedné inscenaci si můžeme vyzkoušet hrozně moc postav a různých situací. Ale je těžké naučit se rychle převtělit do úplně jiné postavy… Co vám v tom tedy pomáhá? Hlavně tři roky herecké práce v OLDstars a režijní vedení Tomáše, který s námi z ničeho udělal tohle, za což mu patří největší dík. To on je za to zodpovědný! A pak jde o Stanislavského metodu, takže to herectví není zas tak střihové - každý se většinou stíháme dostatečně nadechnout před tím, než vyjdeme s novou postavou zase na jeviště. Bylo zajímavé vidět, že OLDstars umí udělat i srandu… Jste přesto všichni fandové vážnějších věcí, nebo je mezi vámi někdo, kdo si víc užívá tu komiku? To je těžké říct. My jsme hlavně fandové Shakespeara. Každá jeho hra má něco do sebe a hraní komedie a tragédie jsou dvě věci, které se nedají srovnat, každá má svoje plus i mínus. Bylo pro nás příjemné to prostřídat - po tragickém si člověk rád oddychne u komedie. Tam se vyřádíme, užijeme si, opřeme se do toho - gradujeme třeba až přes míru, aby to byla legrace a aby i nás to celé bavilo. -kos-
RECENZE Sedmdesát minut ostré palby Nedávno jsem viděla v jednom časopise portrét – byl složen z mnoha kousků: ústa, oči, nos, tváře, krk nejkrásnějších žen světa. Výběrem toho nejkrásnějšího z jednotlivých krásek by logicky měl vzniknout portrét ženy ideální. Ale nevznikl. Dívala se na mě nějaká podivná, umělá podivnost, lehce vyšinutá karikatura. Právě na tento portrét jsem si vzpomněla při představení William Shakespeare. I tady byly vybrány nejznámější a nejlepší monology a dialogy z jeho her, doslova shakespearovské pecky. A ty se valí na diváka nepřetržitě po sedmdesát minut, bez okamžiku odlehčení. Diváci, a zvláště zdejší poučení diváci, mi jistě dají za pravdu – herci si opravdu mákli, když tenhle projekt připravovali, a máknou si i při představení. To je emocí, pohybů, pádů, narážení... Klobouk dolů. A navíc vše v blankversu. To je silná dávka i na letitého profesionála. Jak vyplývá z programu, ale i z představení samotného, zahloubal se soubor do Shakespeara skutečně poctivě. Hledali a našli tematické spoje – generační konflikt, hádka mezi milenci, nespravedlivé nařčení, milostné soužení a bláznění, tajemné síly, nevyzpytatelnou žárlivost. Vybírali a vybrali opravdu to nejlepší, nechybí tu snad žádný známý monolog či dialog. Ale patrně přitom netušili, jakou
past sami sobě připravují. Rozsypání mouky na jeviště (tedy jakéhosi symbolického pojiva pro pečení nového tvaru) nakonec slouží jen k tomu, že si herci zašpiní černé oblečení, hamletovská řeč k hercům, naléhavě sdělovaná režisérovým hlasem shůry, se při jednotlivých scénkách projeví jako marné varování. Neboť naléhavost, zapálení vložené do jednotlivých scén bez kontextu nutně končí přehráváním. Přitom jsou herci vesměs půvabní, mají své kouzlo osobnosti a poctivě se snaží toho Shakespeara říkat... Přemýšlela jsem, pro jaké publikum je vlastně toto dílko určeno. Já sama bych je nejspíš naordinovala studentům při zkoušce z dějin divadla jako poznávací test Shakespearova díla. Pro normální (i poučené) diváky se však v tomto velkolepém dortu ztrácí chuť jednotlivých ingrediencí. Bývalo by možná dobře, kdyby se tvůrci poučili od slavného Alžbětince v něčem jiném: on totiž přesně věděl, že divákovi je třeba poskytnout i oddych, aby načerpal duševních sil pro další sledování děje. Takto společně s herci skáčeme jen z jednoho vrcholku hory na druhý, a to je natolik únavné, že není divu, když chvílemi zemdleně zavřeme oči a odpočíváme. A proto mohu jen s politováním říci – škoda té velké práce. Jana Soprová
RECENZE Krásní, talentovaní, divadelně vybavení… Studentské divadlo, zdá se, naráží často na to, že jeho protagonisté na prahu dospělosti chtějí dělat divadlo se vším všudy, divadlo opravdovské, divadlo dospělé až běda – a zapomínají, že to prvé a základní, na čem dobré divadlo stojí, je soulad mezi osobností a tím, co hraje. Že divadlo je komplexní sdělení celého člověka divadelními prostředky. Sedm krásných, talentovaných, divadelně vybavených mladých dam a čtyři páni se rozhlédli a vybrali si největší možný kalibr: Williama Shakespeara – a to bezmála vše, co nabízí, přesněji řečeno ty nejsilnější, nejvypjatější scény, točící se kolem lásky a smrti. Hrají naplno stylem psychorealistického prožívání a ve všem jdou až na doraz, až mám o ně někdy strach – jako o herce; a to je chyba, protože v okamžiku jsou mé myšlenky a city odvedeny mimo děj. Smekám nicméně, před jejich uměním. Ale celou dobu se ve mně cosi vzpírá a bouří. Nejen proto, že na mnoha místech jdou proti prologu, v podobě slavné Hamletovy promluvy k hercům, a trhají kulisy či alespoň partnerovy vlasy. Hlavně proto, že mě blokuje výše zmíněný nesoulad mezi tím, co herci možná chápou či cítí, ale co nemají podloženo životním prožitkem, a zkušenostmi, byť třeba jen zprostředkovanými, pročež z nich stále vyzařuje převaha snahy a vnějškovosti, mnohdy i silácké (u kotrmelcových scén v Snu noci svatojánské hraničící až s tělocvičnou exhibicí). Ano, např. u Julie je to vždycky problém: Shakespeare jí dává čtrnáct let – a která čtrnáctiletá dívka ji může zahrát tak, abychom jí věřili; ve filmu to dokázal
Zefirelli – ale právě že ve filmu, který může pracovat se střihem, s detailem, s vyjádřením nevyjádřitelného pomocí záběru na záchvěv závěsů…, prostě kde celou tíhu reality nenese sama herečka. A nemohu-li věřit, že je to jejich zažitý a zpracovaný pohled, že ono sdělení vychází opravdu z nich, vzniká kardinální otázka, proč to hrají. Přicházejí sdílet se s problémem, nebo předvést co umějí? Přicházejí prezentovat téma, nebo svou dovednost? Problém o to palčivější, že si pohrávají s věcmi, které jsou mi svaté a na které smí sahat právě a jen ten, kdo mě přesvědčí, že mu věřit můžu. Samostatnou kapitolou je pak dramaturgicko-režijní stavba inscenace. Pásmo útržků je obtížně dešifrovatelné i pro toho, kdo Shakespeara poměrně dobře zná, a zkraty, jimiž přechází z jedné situace do druhé, ba i z jedné hry do druhé, jsou téměř nepochopitelné a emotivně neúčinné – čímž se herci ocitají ještě bezbrannějším. Co do režijního uchopení je všechno na stejné rovině: je to lineární řetěz výstupů, strukturovaný nanejvýš střídáním komického a tragického, což ve výsledku působí monotónně a únavně. „To, co se líbí mně, musí být mé“, praví Petruccio v Zkrocení zlé ženy. Nemusí. Může to být představa toho, jak se dělá divadlo, nebo představa pana režiséra. Pak může být výsledkem i čirý formalismus, usilující jen o to vyzkoušet a předvést své dovednosti. Luděk Richter
Toto představení jsem vnímal jako dobře zahrané pásmo úryvků ze Shakespeara. Nic víc, nic míň. Jan Michalík
A CO NA TO VY? Metaforou koktejlu: Dobře umíchaný, pokud znáte všechny ingredience. Na baru to bylo divoké, plácalo se, plačtilo se, pobavil mě chlapec, který vypadá jako Jim Carrey, a přesto nevím, jak mi měla celá taškařice chutnat. Marek Doležel
Vzkaz pro W. S.: Willy, dneska nic moc... Vít Malota a Jan Mrázek
Působivé herecké výkony. Bára Černošková
Jo!
Láďa Karda
Od myšlenky k činu – díl třetí (práce seminaristů) Radikální změna! Naše redakce zaznamenala zajímavá odhalení. Jak se dozvídáme, čím dál více diváků uvádí, že se představení nepovedlo, ať kvůli trémě nebo nedostatku energie. Tyto informace potvrzuje i ctěná porota. Dne 22. června v čase mezi 19:30 – 20:30 jsme viděli představení Grotesky. Příštího dne jsme se na diskuzi dozvěděli, že někteří diváci viděli toto představení už podruhé a že poprvé, na nejmenované přehlídce, se jim líbilo víc! V tomto duchu pokračovaly i rozpravy v dalších dnech o představeních K.H.M. a Z dějin ruské literatury. Mám řešení! Navrhuji radikální změnu! Uspořádáme nejprve celostátní přehlídku a z ní budeme posílat představení na krajská kola! Jan Michalík Večerníček Hanky Voříškové Netradiční loutkářské zpracování známého námětu Jeníčka a Mařenky bylo sladkou tečkou na závěr večera. Komorní prostředí a trpasličí jeviště doplňovalo minimalistické, výstižné a především milé vyslovení příběhu skrz maličké loutky. Následné nahlédnutí do autorské knížky „Postavičky“, stejně tak jako ochutnávka Oříškové bábovky (podle receptu babičky Voříškové) umožnilo divákovi letmo nahlédnout do životní pohádky Hanky Voříškové. Velmi milé představení pro malé i velké, které vám osladí život i chuťové pohárky. Ba. (mile překvapena, sladce potěšena) Jak jsem se dostala AŽ SEM „Tak teda přijď, no.“ Odpověděl mi vcelku otrávený hlas. Doma jsem tedy pečivě hledala vhodný text, se kterým bych se mohla blýsknout na „konkurzu“ do Reginy. Rozhodla jsem se pro fejeton na téma reklama. Dnes už vím, že úryvek nebyl tak dobrý, jak jsem si myslela. Ale co. Jsem TAM! Zájemců bylo tak akorát, tudíž nebylo co řešit a vybírat. První půl rok se mi po většinu zkoušek honilo hlavou: „Ty jo, kam jsem to vlezla?“ Ale pak se to rozjelo. Dostali jsme za úkol připravit drobné vánoční vystoupení. Tak tedy hurá do toho! Z malinkých střípků jsme nakonec poskládali naše první představení. Vyvedlo se dobře, nám bylo líto, že už ho hrát nebudeme, a pokračovali jsme dál v práci. Na podzim přišla další „zakázka“ na jedno použití. Představit Karla Hynka Máchu k výročí jeho narození. Nakonec se ukázalo, že to až tak na jedno použití nebylo. Načež byly další Vánoce, my jsme v souboru vystřídali více jak půlku členů a přišla další prosba: „Mohli byste zase zahrát ten váš Betlém?“ My „staří“ členové jsme si oprášili to, co už jsme úspěšně zapomněli, a nováčky jsme vše doučili. Stalo se z toho žádané představení, ať už byl prosinec, březen, nebo květen. S nulovými ambicemi jsme se vypravili s našimi drobnými představeníčky na krajské kolo Wolkerova Prostějova a brněnský Špíl-berg. Naším jediným cílem bylo získat nové zkušenosti, inspirovat se a zkusit si, jak to na takových přehlídkách chodí. Najednou se to ale zvrtlo. Okusili jsme celostátní přehlídku Wolkerův Prostějov i Šrámkův Písek s Betlémem. Teď sedím tady – na Malé scéně, K.H.M. za pár hodin vyleze na jeviště a já si procházím v hlavě vzpomínky a říkám si, jak je neuvěřitelné, že jsem AŽ TADY. 1/10 Reginy
Báječné kratochvíle (inspirace povídkou J. Cortázara) Jak báječné je… …koupit si v uzenářství šatní skříň a odnést si ji sám domů. Po cestě si koupit do druhé ruky zmrzlinu a sledovat lidi, jak vám závidí vaši novou panenku s růžovými šatičkami, protože moc dobře vědí, že až se vrátíte domů, budete si s ní hrát jenom vy. Možná ji pak vyměníte se sousedem za křečka na nedělní oběd a ten pak za trochu suché, voňavé, měkoučké slámy, abyste si měli v pondělí na čem ustlat a mohli číst pohádky krokodýlům, kteří se rozhodli, že se stanou vegetariány, protože zjistili, že jíst výživný jetel, rostoucí na vysokohorských pastvinách, je lepší, než stravovat se podvyživenými anglickými turisty, kteří jsou všeho všudy k dostání v každém běžném obchodě s nábytkem. Filip Volf Báječná kratochvíle - JEN JEDEN JEDINÝ DEN …je když ráno vstanu a řeknu: ,,Dnes to bude jiné‘‘ …je když se odhodlám říct svůj názor …je když poté všichni koukají, že se v té osobě, co byla přehlížená, něco probudilo …je když se nenechám urážet ani tou nejhezčí holkou na škole – mrchou, a řeknu jí, že si může trhnout …je když si každý řekne: ona je někdo, už né nikdo POTOM MĚ MRZÍ, ŽE TO ZÍTRA UŽ NEBUDE. Elisa Jak báječná kratochvíle je... Jak báječná kratochvíle je nořit špičky prstů do horkého vosku okolo zapálené svíčky. Pocítit lehké štípnutí a sledovat, jak polotekutá směs tuhne a nechat ji docela zaschnout. Potom ji lehce a opatrně odloupnout a zkoumat své vlastní otisky, svou vlastní identitu, své vlastní já na tomto malinkém kousku vychladlé včelí práce. Jak báječná kratochvíle je ponořit kousek loupáku do sladkého hnědého moku. Ucítit v ústech kakaovou chuť na lehce rozmočeném pečivu. Napsat báseň o smyslovém prožitku, možná román. Četl by jej někdo? Jak báječná kratochvíle je vylézt do koruny stromu. Úplně nahoru, tam, kde jsou větve tenčí a tenčí a opatrně testovat jejich výdrž. Všechny strachy zmizí po pečlivém výběru a následném usazení na TU VĚTEV. Tu, která znamená svět. A myslím tím svět okolo. Lidi, procházející se dole po chodnících, domy, ulice, stromy a veverky v nich, hopsaví společníci. Jak báječná kratochvíle je zahoukat, roztáhnout křídla a odletět. Boo (Kakaová víla na stromě voskem přilepena)
Amatérské divadlo Z venku ::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::: (. ,“: . ‘ ; ¨§¨!: .. ><<;; /…/ ?””?/ l ] ;’. / ;\?>? =- __ +-) :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::: Zevnitř :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::: ( ..,,--§§¨¨*ˇ* ¨¨§§--,,.. ˇ¨¨§§--,,..<*>..,,--§§¨¨ˇ) ::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Jan Michalík
Náčrtky z diskuzí (čtvrtečních a pátečních)
Už jsme zabloudili. Kam jít? Často v představeních hledáme „hloubky“ či „další roviny.“ Ale chceme je najít?
Mladá scéna končí! Symbióza. Komparace. Stylizace. Tělesnost. Nesnažte se! Odteď hrají loutky!
Když kapky tančí a zahrada schne
Rodinka z Pultanely
Bez komentáře
Coudy
Těleso padá padá padá padá padá padá padá padá padá DOPADLo
je v klidu o o o_o_o_o_o_o_o_o_O__ o / o / o / 1 o / E k = mv 2 2 o / o / o / o / o / Filip Volf
o čem se mluvilo na diskusi záznam z diskuse o viděném - pátek
Z dějin ruské literatury Parta krásných lidí, oblíbený Charms, harmonika, práce s prostorem… to vše slibovalo zážitek, který se ale bohužel nedostavil. Tato parafráze slov Emy Zámečníkové hodně vystihuje smýšlení většiny diskutujících o této inscenaci. Text, který je ve svém jádru velmi živou záležitostí, byl tady nejednomu divákovi servírován s injekcí na spaní. Někdo v tom viděl úmysl souboru, někdo se alespoň pídil po myšlence záměrného kontrastu prvních 4/5 inscenace s jejím závěrem, který konečně přinesl vzruch. Těžké je však zahrát, že se nic neděje, když je divadlo založeno na dramatičnosti. Volalo se po svižnějším prolínání akcí, po akci vůbec, po jejím načasování, aby se mnohokrát v diskusi zmiňovaná monotónnost (v jednotlivých anekdotách i v celku inscenace) rozbila a mohla nastoupit dynamika a gradace. Z hlediska dramaturgického - Radvan Pácl hovořil o neuchopení jazyka a slova, někdo zmínil možné téma skrytosti (však dodané záměrně, či nechtěně?), Irina Ulrychová nahlas uvažovala o možném ideologickém podtextu „zmrtvělosti doby“, ale zároveň se ptala (jako většina diskutujících), proč právě přes Charmsovy texty? Proč Charms a vy? Motýlí strategie Hlavní otázkou byla uvěřitelnost hereckého projevu, od které se odvíjely i další připomínky… Ozvaly se hlasy poukazující na silné působení a herecké schopnosti protagonistek, většina účastníků diskuse však v psychologickém pojetí herectví a schopnosti mladých představitelek jej uchopit viděla problém. Projev (a i cesta k němu) působil na mnohé dost násilně, naučeně a nepřirozeně. Luděk Richter pojmenoval zvolené pojetí jako vnější iluzivní realismus směřující k filmovému pohledu (s žánrovým odkazem na telenovelu), ve kterém chci skutečnost, detaily, snad až dokonalou iluzi reality. Dodal však (a dalo se s tím lehce souhlasit), že divadlo není film, je mnohem znakovější; že v divadle (zvlášť amatérském) jde o něco jiného. Radvan Pácl na (v inscenaci jasně viditelné) stereotypy z telenovel poukázal rovněž, když hovořil o dramaturgickém problému nenalezení si ve hře a jejím zpracování něčeho, co by se
protagonistek bezprostředně dotýkalo, co by vycházelo z nich a ze situace. Ema Zámečníková pak odkázala na termín, jenž užívá v dětském divadle: „fousaté děti“ = hrají něco, co hrát nemají… K. H. M. Představení K. H. M. vyvolalo poměrně jednotné reakce: šlo o povedený pokus demytologizovat Máchu. Diváci se většinou shodli i na tom, že se jim líbila práce s pohybem - například scéna s červy. Už méně ale některým bylo jasné, k čemu vlastně inscenace směřuje a otazníky vzbudila i kombinace vážných momentů s humorem. „Představení směřovalo ke smrti,“ shrnul svůj pohled Petr Váša. „Od pondělního výletu k nedělní smrti,“ upřesnil. Představení pro něj ale zároveň zůstalo hravé. „Nabízí se otázka, proč se národním velikánem stal člověk tak fascinovaný smrtí.“ Kolážová stavba divákům korespondovala s tím, že šlo o deníkové zápisky a dopisy, které bývají ze své podstaty útržkovité. Ema Zámečníková ocenila, že studenti vypovídali o tématech sobě blízkých. Největší ztotožnění s Máchou podle ní nastalo ve scéně, kde se kouřil joint. „Takovou práci se studenty bych dávala za příklad i z pedagogického hlediska,“ pochválila také dospělé vedení souboru. -kos- -das-
Večerníček - pohroma pro redakci! Deficite? To seš ty? Přišels letos nějak brzy... Počkej, na chvíli jsem zapomněla tvé druhé jméno…no… noooo…S, S, Sss…Spánkový! Ano, to je ono! Zdravím!!! … No. Chce se mi spát, však měla bych psát. O bábovce. O ženě, jež ráznost a něžnost snoubí, vše na maličkém místě, hranaté zelené-černé-zelené voňavé zeměkouli. Prý jindy chodí do zahrad či kaváren, víš? Hálo, Defi?? TY spíš? Na kávě jsme nebyli, ale ochutnat nám dala, to jo! A šmakovala, mňam, holt umí to, ta (V)oříšková bába dáma! Je to detailistka pečlivá a představ si - ty lžičky nám všem tajila! Defi, nespi, podívej - nechceš její knížku? Ta pohladí tě, nejen v bříšku! …ale i na duši a těle a na vlasech, nose, uších a hřbetu ruky a na očních víčkách, když si budeš vykreslovat, co musela ta Hanka jedna předtím vykreslovat. Vykreslovat… do spížky, teda, do knížky! Chce se mi spát, však měla bych psát. O bábovce. Co říkáš? Že není to tebou, Defi? Kdo? Večerníček za to může? Asi pravdu máš, ten chlapec s novinovou čapkou do peřiny skolil už nejednu ženu -noho muže. Nuže: Zzzzz… -kos-
PROGRAM Sobota 25. června pro polovinu diváků 14.00 Roztočená Vrtule Slaný s inscenací Anděl nepřišel? 25 min. MS 14.40 Flajšplyš Praha s inscenací Kdo chodí na Gotthaj? 25 min. MS 15.30 Někdo ZUŠ F.A. Šporka Jaroměř s inscenací Darrell Standing 50 min. RD pro druhou polovinu diváků 14.00 Někdo ZUŠ F.A. Šporka Jaroměř s inscenací Darrell Standing 50 min. RD 15.30 Roztočená Vrtule Slaný s inscenací Anděl nepřišel? 25 min. MS 16.05 Flajšplyš Praha s inscenací Kdo chodí na Gotthaj? 25 min. MS pro všechny 16.30 diskuse o viděném VNZ 17.30 Centrální zádrhel ZUŠ Strakonice s inscenací 3x CAMI 40 min. MS 19.45 DS Saši Liškové Jihlava s inscenací Infekce 45 min. RD 20.45 diskuse o viděném SMK 22.00 ukázky práce ze seminářů MS
Neděle 26. června 9.00 – 10.00 zakončení práce v seminářích 10.15 Škeble Lanškroun s inscenací Marionety s.r.o. 60 min. RD 11.30 diskuse o viděném a zakončení přehlídky
Kdo dělá Mladou na malý? Kamila Kostřicová, Jonáš Konývka, Luděk Horký, Jana Soprová a Luděk Richter (recenze), Jasanka Kajmanová (foto), David Slížek (zlom)
