Mladá
na malý
3 26.6.2010 nácti – na začátku puberty. V tomto věku se zpěv a hlas projevuje velmi zajímavě a v tu chvíli jsem začala pociťovat nedostatek poznatků o svém těle, hlavně o dýchání. První učitel, který mě s tchaj-t’i seznámil, byl můj bratr. Byl velkým cvičitelem tradičního čínského tchaj-t’i čchüan a sám si prošel mnoha dalšími uměními - například i Šaolinské bojové umění. Jako začínající zpěvačka a dítě v pubertě jsem potřebovala nové znalosti a techniky s dýcháním. Také jsem začala pracovat na technice tchaj-t’i kvůli tomu, že jsem byla asi půl roku velmi nemocné dítě. Kvůli tomu všemu jsem začala cvičit – abych byla silnější. A to se také stalo. Uzdravila jsem se, stala jsem se dokonce sportovkyní, běhala jsem závodně a v tom zpěvu to všechno nevědomě pomáhalo. A dodnes tedy tchaj-t’i cvičím a pomáhá mi to. Spolu s čchi-kung (pozn. red.: tradiční čínské umění dýchání, terapeutický systém o čchi, dechu a energii) vytváří pro mě základ celé hlasové práce – určují vnitřní proces.
KAŽDÝ HEREC BY MĚL CVIČIT TCHAJ-T’I rozhovor s lektorkou Feng-yün Song Kdy a proč jste se dostala do České republiky? Já jsem přijela do Čech studovat na filozofickou fakultu UK v Praze, pak jsem tady zůstala, založila jsem rodinu a začala tu pracovat. Na svých seminářích hodně pracujete s tchaj-t’i. Proč používáte zrovna tuto techniku a kde jste se ji naučila? Začala jsem s tchaj-t’i (pozn. red.: tradiční čínský cvičební systém o lidském těle a jeho energickém fungování s myslí a dechem) skoro stejně brzy jako se zpěvem. V šesti letech jsem se začala učit Pekingskou operu, tchaj-t’i o pár let později, kolem jede-
Mladá scéna je přehlídka divadelní. Dá se tchaj-t’i používat i při tvorbě inscenace? No samozřejmě. To se už všude aplikuje. Ať je to v moderním tanci, ve výrazovém tanci, v divadle. Hlavně to pomáhá herci vnitřně. Myslím si, že by každý herec měl cvičit tchaj-t’i. Je to práce s tělem a pro herce je tělo jediným nástrojem. Souvisí to tak s pohybem, hlasem, ale i s hereckým myšlením. Utváří to základ celé osobnosti. Nejen osoby, ale i herecké osobnosti. Vy sama jste hrála divadlo? Ano, docela dlouho, asi 10 let. V pražské Arše jsme s J. A. Pitinským vytvářeli několik velice úspěšných a zajímavých projektů, například inscenaci Marné tázání nebes. To byla pro mě obrovská divadelní zkušenost. Hrála jsem tam čtyři role a byla to barokní činérie (žánr vycházející z barokního divadla a z principů tradiční čínské opery). Já tam nejen hrála a zpívala, ale i spolupracovala na tvorbě. Hráli tam jinak samí čeští herci. Pak jsem ještě hrála v několika menších inscenací, ale teď se již zabývám výhradně jen hudbou.
Dokončení rozhovoru najdete na poslední straně...
Roztočená vrtule Slaný: Hameln VYKOUPILI JSME VŠECHNY ŠTRŮDLY Z PEKÁREN rozhovor s celým souborem
Váš soubor nese jméno Vrtule. Kolik vrtulí se díky vám ve Slaném roztáčí? Roztáčí se tři. HLADKÁ, ROZTOČENÁ a VRÁSČITÁ. Do HLADKÉ chodí děti ze základní školy, ROZTOČENÁ patří škole střední a VRÁSČITÁ se skládá z vysokoškoláků. Ta se této hry neúčastní. Z programu jsme se dozvěděli, že hrajete na vlastní scéně, pojmenované BUNGR, která pojme 80 diváků. Jak své fanoušky získáváte a jaké spektrum lidí na Vaše představení chodí? Hrajeme často pro školy a sami při jedné fungujeme. Když máme premiéru, jsou to většinou rodiče, kamarádi a známí. Pořádáme také divadelní festival KŘIŽOVATKY, který začíná být docela dost sledovaný, přijíždí mnoho souborů a chodí na něj hodně lidí, za což jsme rádi. Co vám festivaly a přehlídky přináší a co je na nich pro vás největším lákadlem? Baví nás prezentovat naši práci a poté dostat zpětnou reflexi. Vyhledáváme co nejvíce festivalů a přehlídek, abychom díky této zpětné vazbě mohli na představení dále pracovat. Protože ni-
kdy není hotové... MLADÁ SCÉNA je právě v polovině. Jak na vás zatím přehlídka působí? Malá scéna je hrozně hezký prostor. Zázemí a celková organizace je skvělá. Jakákoliv dohoda je vždy bez problémů, se vším pomůžou a jsou milí, takže pochvala a velký dík. Poslední otázka, kdo pekl štrůdl? Místní pekaři. Nevezli jsme ho s sebou, takže jsme vykoupili všechny štrůdly ze zdejších pekáren. Na všechny se dostalo a ještě zbylo. Tak přejeme dobrou chuť, děkujeme za váš čas a představení. Ať se VRTULE točí bez potíží! Bětka + Jeník ze semináře žurnalistiky
RECENZE Legenda o Krysařovi a zpupném městě Hameln O tom, že symbolika o zamoření města krysami, jejich vyhnání, nevděku vůči Krysařovi a jeho krutě spravedlivé pomstě, je stále aktuálním tématem (ať už jde o ekologii světa, tak i duše), není pochyb. Proto je pro divadelní prkna stále lákavá. Roztočené vrtule ze Slaného podle scénáře Kateřiny Rezkové vytvořily společně scénický projekt, který si jistě zaslouží pozornosti (ale ne srovnávání s Dykovým Krysařem - to je zavádějící!). Promyšlenost projektu signalizuje už jeho orámování - v podobě nabízeného štrůdlu se záplavou rozinek před představením (hned vzápětí se v představení dozvíme, proč) i závěrečnou zprávou tiskové agentury, která je rozdávána při vycházení ze sálu. V představení, které má přesnou a srozumitelnou linii vyprávění (byť poněkud zjednodušenou), je patrná hravost a tvůrčí invence zúčastněných. Projevuje se nejen v celkové koncepci, ale i jednotlivostech - ve spoustě scénických nápadů a citlivém propojení jednotlivých prvků. Na počátku vidíme postavy v maskách (krysy), které vzápětí nahradí lidský chór bez masek s výrazným groteskním líčením. Chór účinně využívá expresivní image, gest a choreografických prvků. Když do hry vstoupí Krysař, nemůžeme jej pro jeho výšku přehlédnout. Tento temný muž je ovšem spíše symbolem, nežli skutečnou bytostí z masa a kostí. Jeho protihráčkou z Hameln je postava ještě dětské žebračky (jejich setkání, odehrávající se beze slov, patří k nejpůsobivějším momentům představení). Souboru se podařilo udržet výtvarně pohybovou stylizaci, oprostit se od zbytečných polopatismů a dovysvětlování (a to ve všech směrech – včetně scény), a nechat příběh jen tak plynout směrem k divákům. K tomu navíc přispívá i živý hudební doprovod, který dodává představení zvláštní magii. I když pod režií inscenace je podepsán celý soubor, je jasné, že tu musel být nějaký korektor, který přinejmenším usměrňoval sborovou souhru. Prakticky jediným sólistou je tedy Krysař, a to k němu směřuje nejen největší pozornost, ale i kritické výtky. Je jasné, že tu jsou jisté rezervy v řečové kvalitě jeho projevu či nedotaženosti gest, nicméně v rámci příběhu působí jako zajímavý, dobře čitelný protiklad k davu. Jana Soprová
A CO NA TO VY? Poctivý pokus o vyrovnání se s naléhavým tématem je limitován přílišnou dějovou zkratkou, v níž je obtížné nejen vytvořit obsažnou a věrohodnou postavu krysaře, ale i z hlediska katarze uspokojivě vyvážit vinu a trest občanů hamelnských a činu krysařova. Luděk Richter Přes negativa, která byla bohužel jediným tématem na diskusi, vidím v inscenaci potenciál, který jsem v jiných inscenacích dnešního dne neviděl, ač byly přijaty (pro mne nečekaně) lépe. František Hnilička
Zatuchlá prohnilost města, lidí a krys. Atmosféru skvěle dotvářela živá hudba a světla. Bohužel postavě Krysaře chyběla energie. Škoda. Zdeňka Trávníčková
ZE SBORU LEKTORŮ - vedoucí souboru dobře odhadla možnosti členů skupiny a při tvorbě této inscenace využila a rozvinula jejich dovednosti - dramaturgická úprava je natolik razantní, že neposkytuje prostor pro zobrazení motivace a vztahů mezi postavami (např. vztah Krysař a hamelnští, Krysař a děvčátko). Proto je těžko poznat téma a pochopit jednání postav v závěru – smrt Krysaře a vyznění jednání malé žebračky - v inscenaci byly citlivě a vhodně použity divadelní prostředky (scéna a její členění, světlo, zvuk, kostýmy, masky – s připomínkou, že u masek tohoto typu je problematický verbální projev) - pohybová stylizace umožňovala propojení, zdůrazňovala podobnost krys s obyvateli Hameln, avšak pohybové ztvárnění zůstalo zatím v příliš v obecné rovině za lektorský sbor Zuzana a Jiřin
DDS Brnkadla Brno: Hry ze smetiště ZAŽILI JSME I HLOUBAVÉ DIVÁKY rozhovor s celým souborem V programu jsem se dočetl, že obě hry pocházejí ze sbírky Hry ze smetiště od Huberta Krejčího. Co všechno ta sbírka obsahuje? Je to sbírka absurdních dramat, je tam jedna komedie dell‘arte, jedno drama normální délky a nějaké básně. Proč jste se rozhodli nastudovat právě Idioty a Průvodce po sopce? Je to hlavně proto, že nám lidi ze souboru pomalu odcházeli, měli maturity, zkouškové… takže tohle jsou jediné dvě hry, které se nám podařilo nazkoušet. Mají jednotlivé příběhy ve sbírce něco společného? Určitě je to styl jejich humoru, absurdita, morbidita. Ale jinak je to „každej pes jiná ves“. Jak se vám představení dnes povedlo? - Bylo to bezvadný. Prostor je tady výbornej, jenom slunce je spalující. - No já nerad hraju na koberci, jsem potom celej spálenej, ale to na parketách vlastně taky. - A diváci reagovali výborně. Stalo se vám někdy, že publikum mělo nějaké nejasnosti? - Tam není nic, co by mohlo být nejasnýho, jde o to se pobavit. - No, ale zažili jsme vlastně i hloubavé diváky, kteří se nás ptali proč zelenina a proč tento druh zeleniny a proč kuželky. Na přehlídkách se často všechno dopodrobna rozebírá, nic se neponechává jen tak, bez vysvětlení, a o všem se velmi živě diskutuje. Máte připravené odpovědi na nejrůznější pochybnosti a dotazy? Určitě! Na všechno máme odpověď, o tom není žádných pochyb! (smějí se) Dan
RECENZE Na absurdní notéčku Hry ze smetiště matou názvem – a obsah této inscenace, resp. dvou na sobě zcela nezávislých jednoaktovek rozličného žánru – na počátku diváka trochu zaskočí. Co jsme tedy viděli? Na první pohled na mě obě jednaktovky Idiot a Průvodce po sopce zapůsobily jako studentská legrácka, při které se stejnou měrou baví herci i jejich vrstevníci. To, že jde o dramatický text, mě překvapilo – třeba jen tím, že některé gagy byly až třeskutě předvídatelné (což lze v improvizaci odpustit snadněji než ve fixním textu). První jednoaktovka je jakousi fraškou na téma vztahu zupáckého samolibého důstojníka a jeho snaživého, leč poněkud tupého podřízeného. Vše zakončeno správně černohumorným masakrem. Scénické uchopení textu je pro mě čímsi mezi M.A.S.H., Mr. Beanem, Monty Pythony a tisícerými variacemi na veselý život vojenský (od Haška po Havla) – byť se těmito zdroji soubor nemusel nutně inspirovat. Představení se vyznačuje na jedné straně stylizovanou formou (viz. etuda s barvou bez barvy), na druhé straně až puntičkářskou zaujatostí některými detaily (např. když si poručík pohrává s titulem plukovník, či přímo exemplárně gag s činkou, kdy je od začátku jasné, že právě nablblý podřízený ji nakonec zvedne jednou rukou). Hledat v této aktovce nějaký smysl nemá asi moc smysl (řečeno cimrmanovsky). Druhý kousek je pro mě nápaditější jak obsahově, tak i provedením. Silně se podobá Camiho absurditám, je v něm smysl nesmyslu, ale především dravá hravost. Oproti předcházející (která se občas neubrání pseudopsychologickým momentům), nabízí loutkovou variantu s využitím tu více, tu méně vtipných rekvizit. Jistá titěrnost a naivita provedení sedí. A když neřešíme, proč je „doktor mrkev,“ můžeme se prostě jen bavit jednotlivými gagy. Jak jsem už uvedla na začátku, je to ale spíše záležitost studentské srandy nežli pokusu o to „dělat umění.“ A posuzujeme-li kousek z tohoto hlediska, spřízněné publikum si jistě docela příjemně užívá. Jana Soprová
A CO NA TO VY? Lehkost. Hravost. Pobavení. Jen konec první části byl poznamenán nejspíše technickou chybou. Po diskusi jsem měl pocit, že jsem byl jeden z mála, kteří se bavili. Snad to tak nebylo. František Hnilička
Hravost kluků mě bavila, smála jsem se a nehledala příliš významy. Mrzela mne určitá nedotaženost. Zdeňka Trávníčková
Pod poněkud záhadným názvem (kde je ono smetiště?) zahrají tři výborně vybavení mládenci dvě aktovky H. Krejčího: v Idiotech s hereckým umem (chybí jen zřetelně propojený smysl celku), v Průvodci po sopce dovedně rozehranými předměty (jen není jasné, čeho mají být různé druhy zeleniny, umělohmotné kuželky a kyblík či molitanový míč metaforou). Luděk Richter
ZE SBORU LEKTORŮ - otázkou je, jak souvisí název s inscenací jako takovou a s nevyjasněným tématem - nedůslednost ve výběru rekvizit a to reálných (vědro, štětka, revolver, atd.), zástupných (květák, kuželky, atd.), imaginárních (barva) a nahodilost ve výběru prostředků ubírá hráčům možnosti vytvářet zajímavé metafory (např. západ slunce) - u první epizody je slibně nastolen žánr grotesky, avšak bohužel není dodržen - představení je hráno s nadhledem, je naplněno energií a hravostí, prospělo by však dodržování řádu zvoleného žánru za lektorský sbor Zuzana a Jiřin
DS Nebo co ZUŠ Jihlava: Magda, 27 let, svobodná MAGDA JE PODLE MĚ SUPER PÁRTY HOLKA Rozhovor s Magdou a jejími muži A vtípky a nápady jste pak vymýšlely v průběhu zkoušení? Magda: To už je potom nabalené na situace. Magda: Začalo to těma autama. Řekli jsme si, že každý vztah se ukáže v autě. Magda: Ale i ty etudy jsem vymýšleli kolektivně. Zdaleka vám není sedmadvacet jako Magdě na konci inscenace. Vnímali jste ji jako ženu, která je o dost starší než vy? Jiří: Ovlivnilo nás to, že jsme poslouchali na CD nahrané to monodrama (předlohou byla Godlfalmova hra Červená knihovna – pozn. redakce), kde to vypráví hlasově tak čtyřicátnice. Magda: To ovlivnilo možná tak tebe! Magda: V tom monodramatu je Magdě čtyřicet. A nám říkají, že vypadáme tak na sedmnáct. Takže těch sedmadvacet je takový kompromis. V sedmnácti letech by Magda nemohla mít tolik zkušeností. Magda: Jako mohla by mít, ale... Ludvík: Jde o to najít věk, kdy tohle řeší. Ale zase ho snížit kvůli nám. Byla to jedna z největších profesních výzev v mé novinářské kariéře: vyzval jsem na rozhovor všechny čtyři představitelky Magdy, včetně všech jejích ex-partnerů. A přežil jsem. Hlavní slovo ve vašem souboru má kdo, Magdo? Magda: Magda, jedině Magda! Nakolik ti do textu zasahoval pedagogický dozor Martin Kolář a nakolik jsi ho upravovala sama? Magda: Dělali jsme na tom hodně kolektivně. Každý si vybíral to, co se mu líbilo... Magda: Já jsem říkala: já chci revolver! Magda: ...tak si tady Magda vzala revolver. A já jsem si třeba řekla, že chci Pavla nebo Ludvíka. Magda: Proto jsem třeba na konci dvakrát já. Ale texty, které jsme si vybraly, jsme už neupravovaly, možná je jen občas trochu zkrátily, aby se nám lépe pamatovaly.
Je vám Magda sympatická, nebo je to spíš mrcha? Magda: Já ji mám ráda. Magda: Magda je podle mě super párty holka. (všechny se smějí) A co vám mužům? Pavel: No, já nevím, sympatická by být mohla, ale to, jak se projeví, je hodně nepříjemné. Vztah s ní mi přijde jako peklo. Magda: Myslím, že v každé ženě je trocha Magdy. Magda: To určitě. Magda: Pozoruju to u svých kamarádek a je to tak – jsme všechny vlastně Magdy. Jsou to mrchy. A trochu vlastně coury. Honza: Magda možná ukazuje to, že zavděčit se ženě nejde, nebo je to každopádně těžké. Magda: Magda je sobecká, ale taky je vlastně strašně skvělá herečka. Dokáže se převtělit do několika rolí. Ludvík: Její život je jako maska. Magda: A díky tomu může získat jakéhokoliv muže. David
RECENZE Single nebo double? Goldflamova one-woman show Červená knihovna dnes už může připadat jako monolog příliš rétorická a zdlouhavá. Soubor DS nebo CO ji však oživil (i změnou názvu) a utvořil zajímavý tvar, v němž se střetává jevištní příběh ženy zatvrzele, ale marně hledající uspokojivý vztah (a netušící, že její chování takovému vztahu brání), a zákulisní boj čtyř hvězd souboru o roli protagonistky. Čtyři natěšené ambiciozní herečky (každá svým způsobem slepice i labuť v jednom) bojují nejen o roli Magdy, ale i o dominanci v souboru. Kluk, který mezi nimi musí existovat, svým příkladem dokládá, jak ambivalentní je takové postavení. Na jednu stranu mu jistě lichotí, že je jediným zájmovým objektem v kolektivu, na druhou stranu s ním dámy ořou a vláčí. To zrcadlí i jednotlivé mužské postavy, milence Magdy, které ztvárňuje ve hře. I když jsou to pánové velice rozliční (jak povoláním, tak i založením), všichni skončí převálcováni temperamentní Magdou, nebo utečou. Závěrečná scéna, kdy si zoufalá Magda podává inzerát (který na scéně drží jako plakát další potenciální partner) a zároveň její představitelky s agresivní roztomilostí získávají pozornost mužů náhodně vybraných v hledišti, ukazuje, že tento boj o získání muže není nikdy u konce… I když je situace podána s nadsázkou, je v této hře (a ještě více v této její konkrétní interpretaci) více pravdy, než by se mohlo zdát. Myslím, že fenomén singles, dívek, které marně hledají odpovídajícího partnera (netušíc, že ho svým chováním nechtě odrazují) a mužů, kteří zděšeně v pudu sebezáchovy prchají z jejich dosahu, je dnes velice aktuálním tématem. Alespoň tomu odpovídal bouřlivý ohlas v hledišti. Je to sice jen hříčka, ale je snad dnes větší drama, než si najít tohoto správného partnera? Jana S., 55, vdaná
ZE SBORU LEKTORŮ - 4 herečky = 1 Magda L. 27 let, 1 herec = zástup chlapů; radost z hraní - fungují situace a vztahy, dovedné zvládnutí temporytmu, nadsázka, vtip, jednoduché a srozumitelné kostýmování - parodická stylizace banálních situací a klišé, povrchnosti obrázkových magazínů a odpoledních telenovel - není třeba hledat hlubší významy a sdělení, asi ani postoje aktérek a aktéra - dobrá příležitost k prověření získaných dovedností - místy akce postavená ve druhém plánu (např. některá oblékání hocha) překrývá sdělení v replikách plánu prvního za lektorský sbor Jiřina a Roman
A CO NA TO VY? Najde někdy Magda toho pravého? Chtěla bych, aby mi pak o něm vyprávěla - umí to skvěle. Zdeňka Trávníčková
Témat zřejmě bylo více, ale žádné výraznější jsem nenašel. To byl možná také důvod, že jsem s představením nešel a byl jsem pouze přihlížející. František Hnilička
Sympaticky sebeironický pohled čtyř dívek (a jednoho hocha) na vztahy čtyřjediné Magdy k mužům, které postupně používá a odkládá, postrádá snad jen důslednější odlišení čtyř možných typů či strategií dívek a údernější tečku. Luděk Richter
LUFT-ŽURNÁL (aneb co zachytily nosy psavých v pátečním povětří) FRANTA GLOSUJE JEDOVATOU ZELENINU ZE SMETIŠTĚ Chápu, že někteří mladí si můžou představit Mrkev jakožto doktora, ale my jsme vážně vážní a vážení odborníci na (cizí) slova vzatí a proto Ti říkám, kolego, kdo kdy viděl Mrkvího doktora a ještě k tomu v kapse? Tento kiks by nevyrovnalo ani kdyby herci mluvili potichu a nesrozumitelně, jak to máme rádi, protože TO je umění! Tvůj Věrnej Fanoušek Franta ÚSTÍ PLNÉ UMĚNÍ Mnoho podob umění má to „naše“ Ústí, mnoho…Když tak brouzdám nejrůznějšími zákoutími a tajemnými uličkami a vidím, kdo všechno se „podepsal“ na kráse města, tak mě to nutí zamyslet se, co všechno lze považovat za umění. Vykročím z Malé scény a hle! Naproti mně se nachází několik parkovacích míst, jež slouží pro osobní účely a cedulka nesoucí název Vyfič ! mně pouze utvrdí v tom, že tam bych raději neparkoval. Vidím, že kreativita je zde na velice vysoké úrovni. Dále mě upoutá plakát, který láká na Psí odpoledne. K čemu dětský den nebo den seniorů? Naši čtyřnozí miláčkové mají očividně tady v Ústí velkou budoucnost. Dostávám se na náměstí a střídám cedule, které hlásají Zelenina, ovoce či Zmrzlina…mmm zmrzlina. Na chvilku se zastavím, abych zjistil, jak „chutná léto“ v Ústí a zjišťuji, že naprosto úžasně (to netuším, že si to během dne zopakuju ještě třikrát). Mnoho domů je navíc zkrášleno rukou zkušených sprejerů. Bohužel najdou se i výjimky. Kluci, nechci vás kritizovat, ale když už něco děláte, tak to dělejte pořádně!!! Napsat na dům s krásnou novou fasádou slovo OUT, no dobře, angličtinu ovládáte úžasně, ale co ten krasopis? To je hrůza !!! Lukito čokito
JAKÝ BYL ČTVRTEK? Podívaná Okraj Skandinávie Očekávání Běh Zvuk Déšť Vábení Lidé Tabák Cigáro Přecházení Kozel Jídlo Zuby Přehršel Sakra Proč Notebook Představení Divadlo Porota Sen Atmosféra Hledání Pravda Škoda, no… všichni ze semináře
ZÁSADNÍ Víš, Někdy jsou důležitější Než ta vyřčená Slova nevyřčená A proto
POKRYTECKÁ BRAVO! Krávo.
Anežka
DOVĚTEK K VÝSTUPU ABBY V druhém vydání zpravodaje z Mladé scény jsme se na straně 11 v posledním odstavci recenze o inscenaci Poslední sen Olleho Johanssona olomouckého Slovanského Tyátru dočetli (cituji): ,,Po stránce vizuální se v inscenaci objevily některé pěkné gagy, které ovšem nebyly vždy důsledně domyšleny (např. žehlicí prkno a násada od vysavače, na které hraje mužská část skupiny ABBA, zatímco dívky mají reálné mikrofony).“ Nemohu nezareagovat na tuto část. Dívky, které hrály Fridu a Agnethu rozhodně neměly v ruce mikrofony, nýbrž obyčejné kartáče na vlasy, které byly po písni okamžitě použity k česání vlasů. Napadá mě pak otázka: Kam hledělo divákovo oko? Můžu jen doufat, že autorka článku nebyla v jiném snu než v tom inscenačním a že to byla opravdu jen chvilková nepozornost. Dokonce může být i dobře, že věrné držení hřebenů mohlo někoho splést v jeho úsudku. Avšak pokud je to použito jako bod kritiky, kde je v podstatě souboru vytknuta jeho nepozornost nebo malá práce s detaily, myslím, že je správné upozornit na tuhle chybičku. Holt, i mistr tesař se někdy utne. člen souboru Petr Gavlík STO NEVYŘČENÝCH SLOV (CHVÍLI SE MI ZDÁLO, ŽE DIVADELNÍKŮM VIDÍM DO HLAVY...) *Těším se na všechno, co Mladá scéna přinese. Vzhůru do víru dění! *Teď se pár dní uleju ze školy a pak už prázdniny! *Asi jsem fakt měl radši zůstat doma. Tohle očividně není pro mě. *Vážně? Jídlo zadarmo? Grandiózní. *Přijela jsem vyhrát, je to doufám křišťálově jasné. Nějké dotazy? *Múzy lítají všude kolem. Čekám... *Jsem hrozitánsky nervózní. Vždyť je to národní přehlídka! *Mám tady co dělat, když jsem radši v hledišti než na jevišti? *Po dlouhý době se zase cejtím ve svým živlu. *Proč se, probůh, národní přehlídka koná v takovýmhle zapadákově? *Jsem tady kvůli semináři. Víc po mně nechtějte. A co se honí ve vaší hlavě? Anežka
POZOR!!! VAROVÁNÍ!!!!! SMRTÍCÍ VIRUS V ÚSTÍ NAD ORLICÍ Zatímco včera jsme vás mohli s potěšením informovat o mimozemské návštěvě na naší přehlídce, dnes jsme tu bohužel s mnohem tragičtější informací. Podle krajské hygienické zprávy se v Ústí objevil nový, neznámý virus. Mezi první příznaky nákazy patří svědění v nose a v uších. Po několika dnech přijde zmodrání a zezelenání těchto částí těla. Nemocný má halucinace, může se objevit chuť vzlétnout. V posledním stádiu nemocnému upadne pravé (u leváků levé) ucho. „Pokud se tak stane, není možnost záchrany. Proto doporučujeme zajistit u nemocných preventivně uši izolepou,“ uvádí doktor Čeněk Vokurka. Ačkoli z účastníků Mladé scény se zatím nikdo nenakazil, budou všem preventivně rozdány roušky. Ne, že bychom od toho očekávali velkou ochranu, ale nějaké alibi pro organizátory tu být musí. Ačkoliv se jedná o politováníhodnou událost, pro noviny je tato záležitost požehnání. Zdá se totiž, že by tato záhadná nemoc mohla popularitou trumfnout i ptačí chřipku. Eulálie Kvokavá
PETR HÁJEK. TEN, CO SI VŠE RÁD OSAHÁ Ptali jste se někdy, kdo všechno stojí za velkou „Malou“, popř. „Mladou scénou?“ Jakou práci museli odvést pořadatelé před příjezdem souborů z celé České republiky? A jak pracují v průběhu festivalu? Co se odehrává, když zrovna spíte či hrajete, v myslích těchto lidí? Rozhodli jsme se za vás nahlédnout do myšlenek a představ jednoho z pořadatelů. Pojďte se mnou odhalit kousek života Petra Hájka: pro mnohé super kamaráda, bezvadného divadelníka, pracovně zatíženého ředitele „Občanského sdružení Malá scéna“ a milujícího manžela i otce. Nejdřív prozradím stručné informace o jeho rodině, které mi práskla Lucie Skalická (18 let, studentka gymnázia v Ústí). Manželka Věra pracuje jako zdravotní sestřička na Galénu (nemocniční centrum v Ústí nad Orlicí – pozn. aut.) a pomáhá Petrovi v Malé scéně za barem i všude jinde. Dcera studuje prvním rokem práva. Blízkou rodinu uzavírá milovaný labrador, a jak sám Petr říká, v rámci relaxace ho chodí venčit. Málokdo z vás asi tuší, že Petr patří k ústeckému ochotnickému spolku DS Vicena (Hynek Vicena, 1819 -1911, nestor ústeckých divadelníků – pozn. aut.), hrál prakticky ve všech inscenacích, které v poslední době dala Vicena dohromady - jak nám sděluje Vlastimil Drda (27 let, spolupracovník, ochotník a kamarád Petra Hájka) a dodává: „To, co byla v podstatě čistě jeho režisérská práce, tak to byla Osamělost fotbalového brankáře, která se možná bude hrát ještě nyní v září, protože je o ni stále zájem.“ K tomu všemu pracuje Petr na městském úřadě, kde vykonává funkci šéfa investic. Já si sice nedokážu představit, co všechno člověk v takovéto funkci dělá, ale řekněme si na rovinu, že to zní dosti složitě a určitě to obnáší hodně práce i námahy. K tomu všemu funguje Petr jako hodný strejda Malé scény: stará se o její chod, o program divadel, techniku a během festivalu o zázemí hostů, herců, diváků i občerstvení. Měl jsem obrovskou kliku, když jsem v Malé scéně narazil na dlouholetou herečku – ústeckou ochotnici a blízkou kamarádku Petra Hájka, Lenku Kaplanovou, která mi prozradila mnohé o jeho nynější i dřívější práci. Víte něco o práci Petra Hájka? „Vytížený musí být nepřestavitelně, abych řekla pravdu. Myslím si, že to, co my vidíme, je jen malinký kousek toho, čeho se jim podařilo dosáhnout. Nejen Petrovi, ale všem těm lidem, kteří tady kolem divadla jsou. Je to pro mě a pro celé Ústí krásný počin a hrozně bych byla ráda, kdyby se jim podařilo udržet dál to, co tady rozjeli. I když třeba počet návštěvníků na některých akcích v Ústí není příliš vysoký, já si myslím, že tohle je ta menšinová kultura, která tady chybí. Nevím, jak to budou táhnout dál, ale já jim strašně fandím – celou dobu. A co o sobě sdělil v krátkém rozhovoru sám pan pořadatel? Kde pracujete? Pracuju na městském úřadě, kde jsem šéfem investic, a tady jsem ředitelem občanského sdružení „ Malá scéna“, takže de facto za tenhle barák zodpovídám.
Kdo další je součástí tohoto sdružení? Součástí občanského sdružení Malá scéna je samozřejmě Lenka Janyšová, potom Katka Sloupenská a Věra Hájková. A paní Lenka Novotná? Paní Lenka Novotná ne, to je pracovnice ARTAMY. ARTAMA je příspěvková organizace ministerstva kultury, která vlastně celou tuhle přehlídku zastřešuje a je hlavním pořadatelem. To, že se jedná o celostátní přehlídku, to je vlastně gestem – gescí ministerstva kultury – potažmo tedy ARTAMY. Co obnáší vaše práce na Mladé scéně? Práce, práce,… Já jsem tady v podstatě takovej pro všechno, hlavně teda dělám ekonomiku celé přehlídky – starám se o finance. Jenom pro představu - rozpočet na takovouhle přehlídku je přes 300 000 korun, takže se tady během těch čtyř dnů tato částka protočí přes pokladnu – takže to je moje zodpovědnost. A pochopitelně mám na starosti celý objekt. Hlavně teda zázemí pro jednotlivé soubory a pak pochopitelně pomáhám na baru a dělám vlastně od každýho trošku. Co děláte ve volném čase? V tuhle chvíli, co se týče koníčků – tak to je vlastně Malá scéna, protože ta mi odčerpává veškerý volný čas, ale krom toho jsem takovej… Golfista? No, já to nechtěl až takto říct, ale když si potřebuju vyčistit hlavu, tak nejlepší relaxace je v přírodě, takže buď jdu vyvenčit našeho drahého psa, nebo hraju golf. Jak vyplývá z výše řečeného: Petr Hájek je schopný, cílevědomý a velmi pracovitý muž ve středním věku, který pravděpodobně v mládí hodně koukal do monitorů či televizních obrazovek, protože dnes nosí brýle. Jeho manželka Věra ho charakterizuje slovy:„Vše si musí osahat, aby něco poznal, protože jinak nevidí!“ Tak či onak, s dobrým zrakem či bez něj, působí Petr Hájek velmi vyrovnaně, mírumilovně a klidně. Za článek bych chtěl poděkovat panu Petru Hájkovi, protože i přes svou vytíženost si na mne během festivalu našel čas; bez jeho rozhovoru by tento článek neměl vůbec smysl. Michal Blažek, seminarista
DS Čermi a jeho houšť Jihlava: Prdol ZKOUŠÍME. CO SE POVEDE, TO SE POVEDE Rozhovor se souborem DS Čermi a jeho houšť Jaká je vaše ilegální přeprava, s čím by měl driják odházet? Ideálně - ať si každý vezme, co chce. Ale hlavně chceme ukázat, že divadlo není jen příběh, ukázka kostýmů a hereckých výkonů, ale že divadlo může vypadat i takhle. Divadel à la gagy, co na sebe nějak navazují, těch jsou regionální přehlídky plné. Chtěli jsme něco, co prostě nemá smysl, a základní poslání diváka je - nic v tom nehledat. Jak vnímáte utržitelnost kyvadelního uzení dnes a v nudoucnu? Myslím, že ti lidi, kteří chtějí hrát divadlo, ho hrát budou. A ti, kteří nechtějí, tak nebudou. Kde jsou vaše největší hory? Hledáme něco nového, vzory nemáme. Zkoušíme. Co se povede, to se povede. Kde jsou vaše sranice? Nemáme hranice. Zatím nejsou, ale kdo ví… Hledáme je?! Furt nejsou. Kdo vypral tenhle trest a co vás na něm zavrtalo? Přinesla jsem ho já (dívka představující postavu XY s rasta čepicí na hlavě), ale měla jsem doporučení, takže jsem ho nevybrala úplně sama. Líbilo se nám, že je takový ujetý, že to není žádná normální činohra, ale něco úplně jiného, než se normálně hraje. Slova jsou nesmyslně poskládaná a my jsme přesně chtěli něco nesmyslného, absurdního. Nakolik je to zpěvný škvár a nakolik impregnace? Měli jsme před tímhle festivalem jen jednu zkoušku a celkově těch zkoušek nebylo moc. Ale spíš je to nacvičené, víme, co a jak. A je to krátké, tam se nedá zas tak moc odbočovat, leda pohybově. V téhle řeči se dost špatně improvizuje. To přichází až ve chvíli, když se něco zvrtne. Blila to pro drijáky trotální smrt, nerylo se moc čeho chrtit - má to tak blít? Ono to nebylo od toho, aby se tam člověk chytal. I když většina lidí v tom pořád něco hledá. Ale ono v tom nic není!
Kdo z vás visí nejstál za obrod a proč? Přece ten, kdo je nejvýš… Kamila
ZE SBORU LEKTORŮ dada: „...pro díla dadaistů je charakteristická úmyslná nerozumnost a odmítnutí převažujících standardů umění, dadaisté propagovali totální anarchii v životě i v kultuře, absolutní svobodu tvorby a umění zbavené sociální funkce. …. dále se snažili, aby jejich díla neměla žádný význam - výklad jejich děl byl zcela závislý na divákovi.... prosazovali osvobození věcí z jejich obvyklých vztahů a následné položení věcí do nových, nečekaných a zcela nelogických vztahů ... prosazovali návrat spontánnosti, která vedla k naivitě a jistému primitivismu a ve svých důsledcích k úplné destrukci jazyka...“ (viz. wikipedia.cz) za lektorský sbor Jiřina a Roman
RECENZE Dada či nedada? Krátké, svižné, nápadité pohrávání si se slovy a situacemi, to je představení pod značkou Prdol. Aniž bych tušila, co Prdol znamená, připomnělo mi to zástup veselých postaviček klaunů či kejklířů, který v malebném pásu zdobí WC hotelu, ve kterém jsme ubytováni. Ty postavičky na citovaném místě mi přijdou jaksi DADA. Člověk nepřemítá o jejich smyslu, je to prostě roztomilé a hravé, i když místění může být pro mnohé sporné… Takže PRDOL na scéně je pro mě pestrou milou podívanou se spoustou nápadů – jak v kostýmech, tak v situacích. Rozmanité barvy, vůně a chutě jsou v představení od začátku do konce přítomny v různých formách a v energii, která kousek provází. Náladu představení určuje klaunská etuda příchodu (tři „klauni“ přelezou složitě po žebříku nahoru a dolů, zatímco čtvrtý bojácný vyleze jen napůl, pak se vrátí a jen tak mimochodem najde jednodušší – logickou – cestu na jeviště), i pestrobarevná postava táhnoucí na kšandách violoncello (to pak velmi působivě a příjemně hudebně koloruje jednotlivé scénky, příp. i dabuje jiné nástroje). Tyto obrazy jako by předznamenaly další průběh představení, které může připomínat situaci, kdy se vám na televizní obrazovce začne reálný digitální obraz rozpadat na pestrobarevné čtverečky. Vzápětí začnou znít slova (nebo tak něco) – totiž nejprve pouhý shluk písmen, pozvolna se proměňující v slova lehce povědomě znějící (jakési slovní přesmyčky – hádanky, v nichž jako by ve skutečném slově nějaký skřítek přidal či přehodil písmeno – což se mi mimochodem při psaní dost často stává…). Nicméně, temporytmus jednotlivých scén a jistota projevu jednotlivců (někdy až ďábelské tempo přednesu) nasvědčovaly tomu, že to není jen podivná skrumáž nesmyslů, ale že v tom je docela přesný řád (na diskusi jsem získala i konkrétní informaci – je to na motivy Lennonových básní). Jak má člověk tendenci vše rozklíčovávat, chvílemi mi tedy vadila přílišná rychlost, drmolení a tichost replik – neboť jsem (možná zbytečně) nabyla dojmu, že bych pak lépe porozuměla. Následná debata po představení, rozebírající mj. zda se jedná o dada nebo nonsens, mi přišla jako dada a nonsens (ale tak už to při diskusích bývá). Nicméně jsem si to fěkně uvila, protoež nesmysl je peřce součásí našeho života tatata… Jana Soprová
A CO NA TO VY? Přišel jsem. Viděl jsem. Odešel jsem. František Hnilička
Tam, kde se daří (řečeno po hirschalovsku) odhalovat smysl nesmyslu, funguje inscenace výborně, tam, kde jde jen o nahodilosti či naschvály, toužíme rozumět alespoň slovům Lenonových básniček (dadaismus – o nějž tu navíc ani moc nejde – není bianco šek, ani alibi). Luděk Richter Směju se šíleným kostýmním kombinacím, ale ve výhledu na žebřík mi zavazí věšák. Škoda, že jsem těm vtipným textům Johna Lennona (teda pokud tam nebyly i nějaké jiné) nerozuměla. Někdy jsem nevěděla, jestli je slovní hříčka Lennonova, nebo je důsledkem špatné výslovnosti herců. Eva Brhelová
Seminář Jéé animace - Jana Machalíková SE SPRÁVNOU MUZIKOU JE I Z PLASTELÍNY PORNO popis jednoho semináře Seminář J jako jéé animace vede Jana Machalíková – pedagožka, vedoucí dětských divadelních souborů, lektorka dramatické výchovy, recitátorka, zkušená improvizátorka a během posledních tří let i nadšená lektorka animačních dílen. Jano, jak vlastně vznikl nápad připravit na Mladé scéně animační seminář? To napadlo Lenku Novotnou, protože ví, že jsem v létě dělala pro děti animační dílny. Děláme je i v Národní galerii ve Veletržním paláci. Jak ses k animování dostala? My jsme kdysi v galerii měli takový vzdělávací seminář - využití multimédií, a tam mě nadchlo, jak se dají média využít ve výtvarné výchově. Takže do programu, který byl dramaťácký – jmenuje se Pohyblivé obrazy - jsme zařadili i dílnu, kde si děti vyráběly animovaný film. Co všechno byste chtěli v semináři stihnout? Nejdřív jsme si udělali takovou prezentaci – sérii fotografií „Co o sobě chci říct“. Moji seminaristé měli za úkol nasbírat maximálně 10 fotek a seřadit je za sebou tak, aby to o nich něco vypovídalo. A v dalších dnech bychom si chtěli zkusit různé typy animace: ploškovou animaci, loutkovou, kreslenou a pixelaci. Počítačovou animaci ne, to už je moc složité. Budeme pracovat v programu Moviemaker, který je jednoduchoučký, moc toho neumí, ale už se na něm dá leccos udělat. Máš nějaký svůj oblíbený animovaný film? Já mám moc ráda filmy Nicka Parkera a teď je můj nejoblíbenější Prokletí králíkodlaka. Účastníci semináře se mezitím postupně scházejí. Dnešní den bude věnovaný ploškové animaci - způsobu, jakým vznikl například legendární film Pojďte pane, budeme si hrát. Jana vystřihuje z barevných papírů nejrůznější tvary, ve třídě vznikají na třech stolech animační studia a dvou až tříčlenné skupinky animátorů se pouštějí do práce. Každý záběr je potřeba na vhodném pozadí (např. bílé látce) sestavit a vyfotografovat. A potom další a další a znovu. Dívám se na hromádky neurčitých barevných tvarů a neumím si vůbec představit, že by z posouvání takového smetí po stole mohlo někdy vzniknout něco jako film. Možná jednou ano, ale seminář bude trvat jenom čtyři dny a za tak krátkou dobu se to rozhodně nedá stihnout.
noduchých loutek z plastelíny. Vysvětluje mi, jak důležitou roli hraje ve filmu dobře zvolená hudba, která dokáže úplně proměnit atmosféru i celkové vyznění příběhu – například romantické namlouvání a následné splynutí dvou plastelínových postav může s doprovodem skladby od kapely Šum svistu působit jako pěkné porno. Neuplyne snad ani čtvrt hodiny a přichází první skupina s hotovým nafoceným materiálem. Ten je potřeba stáhnout do počítače a ve správné rychlosti „rozhýbat“. Nestačím se divit. Na bílou plochu postupně přilétá tělo, hlava a končetiny, které se postupně složí v „Kováře Pepu“, rozbíjejícího obrovskou palicí jakýsi kulatý předmět. V dalším studiu vznikl příběh „Jeden den“ – po velkém třesku vyroste na holém povrchu planety bujná vegetace, kterou na konci dne zničí další velký třesk. Ve třetím příběhu nazvaném „Úlet“ dojde na obloze k havárii historického letounu a vyskakující pilot se na bílém padáku houpavě snáší k zemi, kde ho padák pomalu přikryje. Následuje ještě čtvrtý film s názvem „Pacman“, který by prý mohl fungovat jako skvělá reklama na stejnojmennou počítačovou hru. Nevěřím vlastním očím, nestačím se divit, nechápu, jak je to vůbec možné (ještě navíc v takové rychlosti), a hluboce před animátory smekám, už proto, že s animací většinou nemají moc zkušeností. „K animaci jsem se dostal jako loutkář, takže k ní mám relativně blízko. Tenhle seminář jsem si vybral proto, že trvá po celou dobu přehlídky, a taky kvůli Janě. Vloni jsem u ní byl na improvizační dílně, kde jsem byl moc spokojený. Nejvíc mě asi láká loutková animace s plastelínou,“ říká Jakub – jeden z autorů filmu Úlet. Hotové příběhy na závěr dostanou hudbu – v několika různých verzích. A který z dalších způsobů animace bude na řadě zítra? Jana píše možnosti na papírky a nechává mě jako hosta vylosovat, že zítra účastníky dílny čeká loutková animace – s plastelínou.
Jdu se proto raději podívat do počítačové učebny, kde mi Jana pouš- A nás všechny ostatní – pokud neselže technika – čeká na závěr přeDan tí ukázky už hotových krátkých filmů, které vznikly rozhýbáním jed- hlídky promítání filmových ukázek.
Seminář Fyzické básnictví - Petr Váša DAŠ VÁRA Ó TOKENŠÁ HODÉŽ ŠUP TAH HÉ? popis jednoho semináře tom, jak jsou seminaristé zaměření. Proto jsem také začínal tím, že jsem se chtěl dozvědět, jaký vztah mají k těmto čtyřem oblastem, k médiím. Začali jsme pohybovými cvičeními, poté jsme je vystřídali hlasovými cvičeními a to spojili dohromady. Dnes jsme ještě přidali výtvarnou práci s použitím těla, slovotvorbu a nakonec jsme to zase skloubili. Dalšími oblastmi k procvičování jsou improvizace a téma. Budeme tedy hledat zpracování určitého tématu pomocí čtyř médií (sluch, zrak, pohyb, hlas), která máme k dispozici – nejprve po jednotlivcích, poté v menší, nakonec ve větší skupině.“
Fyzické básnictví a Petr Váša patří k sobě. Seminář tak nemohl být (a ani by nikdo nechtěl) o ničem jiném, než o tvorbě improvizační, hlasové, pohybové, abstraktní. Zní to poměrně složitě. A musím po jednodopolední návštěvě semináře P říct, že to opravdu není procházka růžovou zahradou, ve které máte jasně vypískovanou cestu, po níž jednoduše šlapete, ať chcete nebo ne. Jak jsem však seděl a sledoval celé dění (občas jsem dokonce sledoval nejen z povzdálí, ale rovnou z místa činu, poněvadž jsem měl párkrát možnost si to na vlastní kůži zkusit), brzy jsem zjistil, že k tomuto složitému cíli putuje celá skupina v čele s Petrem Vášou postupně a velmi důkladně. Během semináře se dirigovalo (od jednoduchého dirigování jednotlivce pomocí pouhé změny hlasitosti k dirigování skupin pomocí síly, výšky, délky i barvy hlasu), během semináře se volně pohybovalo, zrychlovalo, zpomalovalo a zastavovalo, tvořily se z rukou masky, z celého těla nábytek, chrliče, málem i sochy čekání. V druhé půli se tvořilo s hlasem, mluvilo se v abstraktním jazyce. Seminaristé si v těchto „hatlapatilkách“ povídali, vyprávěli si pohádky, zpívali si hymny svého národa a vyprávěli rase „člověk“ zvyky svých marťanských Vánoc. Jak ale Petr Váša zamýšlí celý průběh semináře, mi mohl sdělit jen on sám: „Já jsem říkal na začátku semináře takovou mnemotechnickou pomůcku, podle které se orientujeme. Představte si, že se u kulatého stolu sejdou čtyři múzy. Jedna se jmenuje Audialita a druhá Vizualita. Tyto dvě múzy sedí naproti sobě a mezi nimi se může odehrávat něco audiovizuálního, každá z nich je však při tom samostatná. Další dvě se jmenují Verbalita a Motivita – tedy slovní a pohybová múza. To je takový jednoduchý model, když pracuji se studenty. Zbytek už záleží na okolnostech a na čase a také na
Rostefa. Tak byl pojmenován v jedné z abstraktních řečí zpravodaj Mladé scény. Myslím, že nový název navrhnu našemu šéfredaktorovi. Pojmenování „rostefa“ ale nebyl jediný moment, při kterém jsem se zasmál. Pozitivní atmosféru nejvíce táhl sám Petr Váša: „Jo, zkouším teď sochu čekání. (při tvorbě sochy zvedne levou patu) Ne. To už je moc dramatické.“ „Když chcete, můžete vytvořit sochu stromu. (během proběhlé věty se ‚přetvoří‘ ve strom, nakonec zatřepe prsty) To jsou listy.“ Vtipy se střídaly stejně, jako se pro seminaristy objevovaly nové a nové experimenty s tělem. Zajímalo mě však, jestli i Petr Váša stále experimentuje, hledá. Nebo se již snaží „jen“ oblast usadit a vymezit jí místo v zaběhlém systému? Hledá ještě nějaké nové formy a možnosti? „Moje hledání nových forem teď vyvrcholilo v lednu, když jsme měli takový intenzivní kurz se studenty Fakulty výtvarných umění VUT v Brně a se studenty Ateliéru klaunské scénické a filmové tvorby JAMU v Brně. To bylo opravdu zajímavé ovlivňování – extrovertní, aktivní herci byli vyváženi introvertními, zadumanými výtvarníky a naopak. A tak jsme vyzkoušeli mnoho nových věcí. A já jsem teď před týdnem dopsal knížku, jejíž součástí je jakási systematika fyzického básnictví a zároveň katalog jednotlivých cvičení. V létě budu mít nějaké kurzy, kde bych tento systém ještě otestoval a případně doplnil. A tím ta jedna kapitola bude uzavřena.“ Setkání s Petrem Vášou a posezení na jeho semináři bylo pro mě něčím novým. Když však mám já z jedné části semináře tak výborný pocit, co cítí seminaristé? Bude zítra hezky? A co mi odpoví Petr Váša, když se ho zeptám: Daš vára ó tokenšá hodéž šup tah hé? Já již odpověď alespoň na poslední otázku znám. Pro vás však bude nejlepší, když se ho zeptáte sami, asi na nějakém jiném semináři. Jeho odpověď se totiž nedá plně zapsat. Používal tolik specifických funkcí hlasu, které se do papíru jednoduše nevejdou. Alespoň Vám přináším věcný přepis slov: Muja ví, nů zibajó, rojci gustá vejča. Jonáš
Seminář H jako hudba - Jan Matásek JE TO VŽDYCKY VELIKÝ ZÁZRAK popis jednoho semináře Honzo, čím tvůj seminář začal? Začali jsme seznamováním a frekventanti kurzu mi předvedli to, co jsem jim předem zadal, protože první den jsem tady nemohl být. Měli za úkol najít prostor se zajímavou akustikou a zhudebnit nějaké dvojverší jenom s pomocí vlastního hlasu a těla. Často se svých seminaristů ptáš, co teď chtějí dělat, čím budete pokračovat a jestli chtějí vůbec něco dělat… Jde mi o to, aby frekventanti, kteří se přihlásí na kurz hudby, přesně věděli, co chtějí. Schválně se ptám. Nejde o to, že já bych nevěděl a byl si nejistý. Odhaduji, na jakém stupni zkušeností frekventanti jsou, ale zároveň si myslím, že by o tom měli přemýšlet, protože jen pasivní příjímání mi přijde, že je to škoda. Je skupina, se kterou pracuješ tady na Mladé scéně, něčím specifická? Každá skupina je specifická, má v sobě jedinečné hlasy a lidi. Třeba včera jsme dělali takový meditativní projekt a vznikla tam spousta zajímavých nápadů. Každá skupina je jiná a pokaždé mě něčím překvapí – je to vždycky veliký zázrak.
Seminář H jako hudba probíhá v příjemné atmosféře poklidného soustředění. Stojíme v kruhu, uvolněně dýcháme a se zavřenýma očima „vydechujeme“ jednotlivé samohlásky. Je to jakési duchovní pokračování ranní hygieny, celkové uvolnění a koncentrace na další činnosti. „Co byste chtěli dneska dělat?“ ptá se seminaristů lektor Jan Matásek. „Budeme diskutovat o hudbě ve včerejších představeních, nebo byste si raději přáli nějakou akci? Nebo si zopakujeme něco ze včerejška?“ Účastníci si po krátkém rozmýšlení přejí vyzkoušet něco nového a akčního. Honza začíná zpívat stupnici, ostatní se postupně přidávají, nejprve všichni ve stejném tempu, později si může každý zkusit najít a vyzkoušet svůj vlastní rytmus, což není v kombinaci přibližně deseti dalších hlasů zrovna jednoduché. Nenechat se rušit svými kolegy ve sboru a vydržet zpívat „to své“ je ale důležité umění pro vícehlasý zpěv, který vzápětí následuje. Zkoušíme si ho na africké písni “Si ja hamba“. Nejprve se ji učíme společně, postupně zvládáme dvojhlas, nakonec trojhlas. Výsledek zní velice příjemně a na zúčastněných je vidět dobrá nálada a pozitivní energie.
A s jakým očekáváním přijeli na seminář frekventanti? “Chtěla jsem zažít něco nového, poznat lidi z jiných souborů a seznámit se víc s opodstatněním hudby. Zaujalo mě, že v nabídce bylo napsané, že to bude hudba těla, a že k tomu není potřeba žádný nástroj. Tak mě zajímalo, jak to bude probíhat a co to znamená.“ „Já jsem předem žádnou představu neměla, takže moje očekávání to splňuje. (smích)“ „ Přijel jsem s tím, že bych se chtěl dozvědět něco o hudbě a na závěr vytvořit třeba nějaký projekt.“ Po krátké přestávce následuje tzv. „zvuková lázeň“. Spočívá v tom, že klient sedí na židli, má zavřené oči a citlivě vnímá zvuky, které mu do audiolázně přimíchává kolem něj stojící skupina pečovatelů. Autorem zvuků, které mají na klienta působit, je vždy jeden zvolený lazebník, ostatní mají za úkol jeho počínání přesně napodobovat. Mezi složky zvukových lázní patří například šustění oblečením a dlaněmi, foukání, syčení, podupávání, luskání prsty, tleskání, mlaskání a další. Lázeň působí většinou příjemně, jen jedna klientka si stěžovala na zvukovou příměs, vytvořenou skřípáním zubů. Lákavé možnosti objednat si strašidelnou zvukovou lázeň ale nikdo z přítomných kupodivu nevyužil. Dan
O ČEM SE MLUVILO NA INTERNĚ záznam z interní diskuse studentů - pátek
Roztočená Vrtule Slaný: Hameln První část diskuse se točila kolem hereckého ztvárnění hlavní postavy. Diváci se většinou shodli, že se u Krysaře příliš „tlačilo na pilu“, postava byla až násilně démonizovaná, přitom ale nevzbuzovala respekt, neměla charisma ani napětí v těle a nebylo možné věřit, že má nad krysami a lidmi takovou moc. Chyběla i postava Agnes, která v Dykově verzi pověsti dává Krysařovi lidský rozměr. Malá holčička by ji mohla nahradit, ale na konci vyznívá spíše jako pokračování mstitele, než že by přinášela naději. Scény davu byly podle studentů dobře secvičené, ale vadilo, že akce skupiny byly několikrát jakoby uměle nastavované. Expresivní projevy a líčení obyvatel Hameln většina diváků vnímala jako zbytečné. Ocenili naopak hudební složku, pro některé se dokonce dostala do popředí a na jejím pozadí se pro ně odehrával jakýsi živý klip. Šlo o převyprávění známého příběhu, které zůstalo jen u ilustrace.
DS Nebo co – ZUŠ Jihlava: Magda L., 27, svobodná Základní problémem, kolem kterého se točila debata nad představením, byl věk hlavní postavy ve vztahu k věku hereček. Mohou mladé studentky zahrát ženu kolem třicítky? Většina diskutérů se přiklonila k názoru, že ano. Magda, ač na konci hry dosáhne 27 let, mentálně zůstává na úrovni 18leté dívky, zaznělo v debatě. Můžeme to chápat i jako výstrahu mladých dívek, jak by mohly v pozdějším věku dopadnout. Věk byl též pro některé vykompenzován různorodými typy hereček. Zmnožení Magdy bylo další horkým tématem. Pro někoho vyjadřovalo různé stránky téže osobnosti, pro jiné diváky bylo dokladem toho, že se člověk s každým vztahem mění. Zatímco v roli Magd hrály herečky důvěryhodně, zcizovací situace připadaly některým diskutérům až odfláknuté a představení při nich ztrácelo tempo. Téma vyznělo nejlépe na konci, kdy se oznámí, že je konec, ale přitom se vlastně všechno rozjíždí od začátku.
DDS Brnkadla Brno: Hry ze smetiště Hry ze smetiště vnímala většina jako představení, které mělo hlavně pobavit, hned na začátku diskuse se objevilo přirovnání k humoru skupiny Monty Python. Ne všichni diskutující se ale skutečně bavili. Zatímco část přistoupila na hru souboru a ocenila vtipně zpracované a zahrané gagy, velká část publika s inscenací „nešla“. Vadila určitá prvoplánovost, nedotaženost, improvizovanost. K nepotkání zřejmě přispělo i nešťastné oddělení dvou skečů, které vzniklo patrně technickou chybou (podle jedné z diskutujících byla na krajské přehlídce mezi skeči krátká přestávka). V druhém skeči nebyl úplně jasný výběr předmětů – proč představoval předměty zrovna květák, mrkev? Název představení Hry ze smetiště řadě diváků jako vysvětlení nestačil. Někteří diváci vnímali v prvním příběhu i vážný podtón – „plukovník“ se přece celou dobu připravuje, že bude střílet do člověka. Tragická linka ale vůbec nevyplynula.
Čermi a jeho houšť Jihlava: Prdol Hra se slovy, smršť, dada, souhra – to byly první dojmy, které diskutéry napadly při debatě o představení Prdol. Většina se shodla na tom, že v inscenaci nepátrala po sdělení, tématu nebo obsahu, spíše si užívala práci s absurdnem až dadaismem. Do určité míry odlišně ale diskutéři vnímali, jestli měli potřebu rozumět pronášeným slovům. Objevil se názor, že slovům nebylo rozumět, že nebyl čas je „uvnímat“ – člověk totiž potřebuje čas, aby pochopil, co na jevišti zní. Neustálá snaha o porozumění – například slovům písně – někdy diváky až frustrovalo. Naopak druhá skupina debatérů litovala, že byla některá slova schopná rozeznat, že dávají smysl. „Lepší by bylo, kdyby to bylo úplně beze smyslu,“ řekla jedna divačka. Tuto tezi potvrdili i diváci, kteří představení viděli na krajské přehlídce – tam souboru nebylo rozumět téměř nic a představení fungovalo skvěle, zaznělo. Pokud odhlédneme od jazyka, několik hlasů kritizovalo i akci, která na jevišti probíhala – nepřišla jim dost zajímavá, nebo nebylo jasné, proč mají herci na sobě župany a různě prohozené ponožky.
...KAŽDÝ HEREC BY MĚL CVIČIT TCHAJ-T’I dokončení rozhovoru s lektorkou Feng-yün Song z titulní strany V Čechách vídáte mnoho divadel. Jak vnímáte rozdílnost poetiky české oproti poetice čínské? V čínském divadle je vnitřní proces na prvním místě. Přechod mezi vnější formou a vnitřním procesem pak není tak výrazný. Poetika představení je pak opravdu výrazná. V Čechách pak, abych ale neurážela, tu poetiku postrádám. Někdy poetiku vidím a z představení se těším, avšak někdy ji postrádám. Někdo třeba se mnou nemusí souhlasit, ale například v představení Lakomec od Geisslers Hofcomoedianten Kuks jsem poetiku velmi cítila a líbila se mi (pozn. red.: v prvním čísle zpravodaje je zaznamenán dojem, který nám paní Song po představení poskytla). Jaký žánr hudby nejraději posloucháte? Pokud je to dobrá muzika, ráda si ji poslechnu. Musí však mít dobrou energii. Nesmí být samolibá – jen pro sebe. Mám ráda třeba blues, novější jazz, i když starý také, dobrý folklór, klasiku, ale i si ráda poslechnu modernější hudbu pro mladé, pokud mám na to náladu. Jonáš
INZERÁT
pelmel
KUDY KAM? Účastníci divadelních přehlídek obvykle odjíždějí domů s vědomím, že za celou dobu pobytu (kromě ubytovacího zařízení a několika restaurací) velmi podrobně až důvěrně poznali budovu místního divadla. Na nic jiného většinou při bohatém kulturním programu nezbývá čas. Středeční výlet na lesní rozhlednu je proto možné bez přehánění označit za přehlídkový přepych. Přestože je téměř nemožné skvělý zážitek z horského výstupu čímkoli překonat, nabízíme vám pro zbytek pobytu na Mladé scéně alespoň několik tipů na krátké výlety za tajemstvími města Ústí nad Orlicí, které se rozkládá v prostoru mezi Malou scénou a Roškotovým divadlem. Abychom potěšili čtenáře všeho druhu, zaměříme se na výletní cíle z oblasti starobylých památek i z oblasti pohostinství. Sošný hřbitov Jedním z historických tajemství, která stojí za navštívení, je místní hřbitov soch. Najdete ho nedaleko od náměstí, hned vedle barokního kostela Nanebevzetí P. Marie. V říjnu roku 1893 se zde konal poslední pohřeb, dnes poměrně rozlehlý zahradní pozemek v centru města slouží jako místo posledního odpočinku nejrůznějších soch a sousoší, odstraněných (neznámo nám kdy a proč) z města i okolí. Rozmanitě poškozené sochy a umělecky cenné náhrobky postávají po různu mezi stromy, některé z nich (roztlučené i na více kusů) se krčí podél bývalé hřbitovní zdi. Místo působí celkovým dojmem velmi romantickým a tajemným, pro některé milovníky historických památek ale přece jen poněkud smutným. Sladké mámení Je proto nejvyšší čas vrátit se uličkou podél radnice zpět na Mírové náměstí a navštívit v sousední Sychrově ulici „Cukrárnu na výsluní“ s neobyčejně pestrou a chutnou nabídkou zákusků, kávy, zmrzliny a chlebíčků, kde se můžete zdržet denně až do 18ti hodin. Jó étvágyat! Egészségére! Gurmánům a gurmetům všeho druhu pak je určen další tip: v ulici Příkopy se nachází nenápadný krámek z dálky vonící - ovšem nikoli meduňkou, rdesnem, skořicí, ale maďarskými klobásami. Kromě uzenin v něm najdete další pochutiny ugrofinského původu - naložené papričky, maďarská vína, ba i těstoviny. Obchod má v sobotu otevřeno jen do 12:00, proto pospěšte (díky za tip, Jakube). Dan & David
Kdo dělá Mladou na malý? Daniel Razím, Jonáš Konývka, Kamila Kostřicová, Jana Soprová (recenze), Jasanka Kajmanová (foto), David Slížek (zlom)
