Mladá
na malý
2 25.6.2010 ka nebývá obvyklé. Diskusní semináře se bohužel často stávají obětí jednoho ze tří smrtelných nepřátel: Za prvé - občas debatu nechtíc udusí sami odborní lektoři, kteří se - hnáni zodpovědností - snaží všechno sami pojmenovat tak odborně, že obyčejný smrtelník v posvátné bázni mlčí, protože se (zbytečně) bojí, že se ztrapní. Za druhé může seminář pro sebe uzurpovat diskutér bez pokory, který si agresivní argumentací masíruje ego a ostatní znechutí. Občas k tomuto typu patří i členové hrajících souborů. A třetím - nejnebezpečnějším nepřítelem debaty - bývá ticho. To tehdy, když moderátor debatu otevře, ale nikdo se k němu nepřidá.
SVĚTOVÁ PREMIÉRA: JAK DOPADLA DISKUSE PŘED DISKUSÍ
V Ústí se zatím ani jeden z výše popsaných problémů neobjevil. A interní diskuse plynula tak přirozeně a plodně, že pro ni vyčleněná půlhodina uběhla jako nic. Vážím si toho času skoro stejně jako všech těch minut strávených dnes v divadelních sálech. Protože k čemu by nám bylo sledovat sebelepší představení, kdybychom si pak nedokázali navzájem říct, jak jsme je vnímali, co nám dala a kam nás posunula?
„Jé, jé, jé.“ To byla první slova, která zazněla z úst jednoho z účastníků dnešní světové premiéry Interní diskuse studentů. Nezůstalo jen u citoslovců, na řadu brzy přišla i slovesa, podstatná jména a hlavně - tu více tu méně pochvalná - adjektiva. Debatéři se nezalekli mravenců, kterých byl plný trávník, ani své zodpovědnosti pionýrů nového systému diskusí a hned se rozpovídali: „Na mě to působilo hodně depresivně a zmateně,“ zněl historicky první příspěvek do debaty o inscenaci Sestra.
Což krásně ladí s kacířskou myšlenkou, která se mi už po prvním dni v Ústí nesměle líhne kdesi v neklidných vlnách mozkomíšního moku: Mladá scéna možná nebude až tak úplně obyčejná celostátní přehlídka, další v řadě, na které píšu do zpravodaje. Nejenže vám tu na baru nalijí švestkové pivo (chutná jako zkvašený mošt a je nealkoholické) a organizátoři vám při slavnostním zahájení slibují, že splní i nemožné, ale hned na začátku jsem se ocitl v alenkovském vytržení: kde se vzalo tolik studentů, kteří evidentně žijí divadlem? Kde se přede mnou celou tu dobu schovávali? A když už teď, zamlada, dělají takovéhle divadlo, co budou proboha dělat, až budou starší?
Divíte se, proč se divím tomu, že se na Mladé scéně nad představeními živě diskutuje? Z pohledu člověka, který toho v životě projel opravdu hodně (Divadelním Děčínem počínaje a experimentujícím Pískem konče) můžu potvrdit, že to ani zdale-
Nevím, třeba mě další dny z toho vytržení zase vytrhnou. A třeba ani ty diskuse nakonec nebudou tak dobré, jako dosud. A v neděli dojde švestkové pivo. Ale třeba taky ne. David
nesouvislá úvaha o jednom vytržení
Studio divadla Dagmar a ped. školy K. Vary: Sestra JÁ TEDA VÍM, JAK MOJE DCERA UMŘELA rozhovor s Terezou, Tomášem, Ivanou a Honzou
Kde se příběh odehrává? Terka: No, prostě doma... Tom: Já to nevnímám konkrétně jako Čechy... obecně spíše vidím sídliště, kde vidím byt, kde bydlí jen on s mámou. Je to spíš uzavřený barák... prostě nic nóbl. Co je pro vás tanec? Tom: Je to splynutí dvou lidí v rámci nějakého pohybu a uvolněnosti při hudbě. Ivana: Je to propojení. Kde jste vzali předlohu? (Po krátké rozepři, jak to vlastně bylo, si nakonec rázně bere slovo Terka.) Terka: Tuhle hru slyšela Hanka (vedoucí souboru Hana Franková - pozn. redakce) v rozhlase, tak napsala panu Fekarovi (autor textu - pozn. redakce), jestli by jí neposlal předlohu, a za chvíli přišla obálka. Proč jste si vybrali právě tato témata – například proč zrovna téma sourozenců?
Terka: Myslím, že hra není jen o tématu sourozenců. Každý si v ní může hledat něco jiného - to, co je jen jeho: rozvod rodičů; sourozence, kteří se nenarodili... Tom: S těma sourozencema - ještě si myslím, že jsme se v tom s Terezou našli. Ivana: ...se chtěli ukázat, ne?! (smějí se) Tom: Známe se už hodně dlouho a tohle nám prostě sedlo. Víte, jak Patti zemřela? Terka: Myslím, že to neví ani pan Fekar. Ivana: Já teda vím, jak moje dcera umřela. Tom: Já to teda taky nevím. Terka: Myslím, že je důležitý, že si v tom najde každý něco jiného, je to každého věc. Honza: Jo, já to vím. -Jonáš-
RECENZE Mezi snem a skutečností Prázdná scéna. Uprostřed postel v záři reflektoru. Tady spí Sven. Když matka odchází do práce, snaží se ho probudit. Ale jemu se nechce vstávat. Strašně se mu nechce. Taková normální situace. Zcela reálná. Ale to, co se začne odehrávat vzápětí, najednou jako by od reality postupně odplouvalo. Sven vstane, ale v zrcadle zahlédne místo své podoby svou sestru. Svou mrtvou sestru, o jejíž existnci se dozvěděl teprve nedávno. Vstupuje do jeho snu. Je jeho dvojnicí, alter egem, tou druhou polovinou, která dokáže být odvážnější v myšlenkách, provokativní v nápadech. Nutí jej ptát se na věci, které se nikdy neodvážil vyslovit nahlas, a už vůbec se mu nechtělo je řešit. Má jich plnou hlavu – Jak to je s mámou a tátou? Co se stalo se sestrou? A kdo jsem vlastně já? Co mám dělat se svým tělem a svou duší? Příběh, dá-li se to tak nazvat, nemá přímou logiku reality, ale má nelogičnost snu. Ve snu se můžeme ptát na cokoli, můžeme si přát věci zakázané, a můžeme vyřešit i problémy, které nás trápí. A zjistit, že není tak úplně důležité vědět, jak věci opravdu jsou. Čtyři herci pod vedením Hany Frankové v minimalisticky přesných konturách kreslí jednotlivé postavy, i snové prostředí, které je jen zdánlivě realistické. Pomáhá nám hudba, která napovídá výjimečnosti atmosféry - je naléhavě disharmonická, nervní. Je třeba dávat pozor, abychom nepadli do pasti a nemysleli si, že tohle všechno je doopravdy. I když zvolená stylizace, jejíž součástí je začlenění „zcizovacích“ scénických poznámek, pronášených herci mezi dialogy, také leccos napoví. Ocitáme se tedy v jakémsi mezisvětě mezi snem a bděním, mezi fantazií a realitou. Věci mají svou zvláštní (ne)logiku, které není třeba dokonale rozumět. Jde o to, aby určité problémy byly zformulovány, pojmenovány, aby se jich duše zbavila. Je v životě plno věcí, které jsou podivné, nepochopitelné, trochu nás děsí, ale zároveň nás neustále v myšlenkách či nočních můrách pronásledují. A v hlavě patnáctiletého už ne chlapce, ale ještě ne muže je jich o to víc. Sven Tomáše Havlínka působí příjemně autenticky, ostatní postavy jsou stylizovanější (chápu to tak, že jsou spíše Svenovou představou, nežli realitou). Je příjemným překvapením, že všichni herci nejen přesně zvládají tuto jevištní stylizaci, ale jsou i technicky velmi dobře disponováni, mají vysokou kulturu řeči. A pak je tu ještě jeden bonus – tanec (v choreografii Jana Hniličky), který se stává důležitou součástí děje na jevišti, a přidává snové rovině další dimenzi. Stejný princip se objevuje v tanci Svena a Pat i na konci příběhu ve smíření rodičů: zpočátku výrazná netýkavost a bojácná nešikovnost je vystřídána dokonalou souhrou pohybů, souzněním. Studio Dagmar nasadilo na začátku festivlau vysokou laťku, a pro následující soubory rozhodně nebude snadné ji překonat. Jana Soprová
A CO NA TO VY? Pozoruhodná syntéza živého tématu hledání sebe sama, autentické opravdovosti herecky tvárných herců a schopnosti vypovídat metaforickými obrazy počínaje mizanscénou a konče tancem i slovem samotným; snad jen přicházení z hlediště a odcházení do něj by stálo ještě za promyšlení (či odstranění). Luděk Richter Vážné, herecky vyvážené. Oceňuji zcizování a mizanscénu. Zamotalo mi to hlavu, nevěděla jsem, zda se v životě Svena fakticky něco stalo, nebo to byl vnitřní svět, vývoj, zvrat. Zanechalo to až příliš mnoho otázek… Tereza Vyvíjalová
Pořád jsem chtěla vědět, jak zemřela Patti, ale zároveň jsem věděla, že se to nedozvím a ani nechci dozvědět. Čistá inscenace s hlubokými tématy. Zanechala ve mně otázky… což je vlastně v pořádku. Zdeňka Trávníčková
ZE SBORU LEKTORŮ - v nesnadném dramatickém textu Vladimíra Fekara Sestra divadelní soubor evidentně našel svá témata (hledání vlastní identity v dospívání, problematika rozpadlé rodiny, …) - dobře zvolenými, byť úspornými, jevištními prostředky se tato témata podařilo souboru sdělit - soubor je nadprůměrně herecky vybaven (po stránce pohybové, řečové, …) - herci uvěřitelně ztvárnili postavy a jejich herecký projev byl civilní a zároveň působivý - pro diváky mohly v průběhu inscenace vyvstávat otazníky, např. kdy se příběh odehrává v představách hlavního hrdiny a kdy v realitě - vstupy matky a otce, tedy reálných postav, a sestry, která je představou, ze stejného prostoru (hlediště) mohly diváka také mást za lektorský sbor Hana a Zuzana
Literárně dramatický obor ZUŠ Hlučín: U fotografa NENÍ PROBLÉM. KDYŽ NENÍ VAŠEK VE SPRŠE rozhovor se souborem LDO ZUŠ Hlučín Přicházím do zákulisí, ze tří mládenců sedí na pohovce jen dva. Za zbylým jsem odkázána do sprchy… Nevyužívám, však červenám se… Ptám se… Složení dvojice odpovídajících se mění v závislosti na volném místě ve sprše. Voňavých mládenců přibývá. A naopak. Sprchou tak můj rozhovor s touto vtipnou „bandou“ začíná, prostupuje, i končí… Jak jste se z Hlučínského souboru „vyloupli“ právě vy dva, vlastně tři? Vítek: My jsme spolu začali chodit už ve druhý třídě a vydrželi jsme spolu do teď vlastně jen my tři. Ostatní přicházeli, odcházeli, my jsme přetrvávali. Nechybí vám při tvorbě ženy? Vítek: Mně osobně ano. Vláďa: Já myslím, že by to byla dobrá zkušenost, si někdy něco s holkama zkusit zahrát… Jenže máme všichni strašný problém s časem, a tak nám vlastně vyhovuje, že jsme jenom tři. Vítek: Jsme na sebe už tak zvyklí, že není problém něco nacvičit. Když teda Vašek není ve sprše… Inzerujete v programu a i z jeviště je vidět vaše společné nadšení z Leacocka - z čeho pramení, co vás na tom bavilo? Vašek: Asi jeho osobitá vtipnost. Taková až škodolibá. Vítek: Je to ze života. Vašek: Je to přímočará situace. Kdokoliv z nás byl u fotografa, tak se mu něco takového určitě už stalo. Sice ne v takové do extrému přenesené formy, ale stalo… Jak byste zhodnotili tohle vaše inscenační zpracování oproti předchozím dvěma inscenacím, které už máte ve stejném složení souboru za sebou? Vašek: Je to více energické. Vítek: Já bych řekl, že jsme větší. Jsme vyzrálejší a už v tom vidíme i něco víc, nad text. A taky to, jak k nám Lenka přistupuje, že už nám dává větší prostor k tomu, abychom mohli vkládat i něco víc sami. Pro mě je to v tom zpracování i víc autorské... Vašek: A je to fajn, baví nás to, hrajeme si tam.
Čím se bráníte „malicherným ponorkovým nemocím“ a jak trénujete souhru? Vašek: My si prostě rozumíme, souhru nepotřebujeme trénovat. Vítek: Na tuhle přehlídku jsme se sešli až včera večer, před tím jsme se asi měsíc neviděli. Takže asi takhle bojujeme proti ponorce. Zkusme dát do pléna tři slova týkající se vaší inscenace a zkuste říct, co vás napadne, když se řekne… …rytmus? Vašek: Naše představení. Ta jsou celá na rytmu postavená. Vítek: Lenka, naše vedoucí. Ta je jeden velký rytmus. Ona na nás podívá a řekne - je to mimo rytmus… a my na ni hledíme… Vašek: My jsme často bojovníci, takový „antirytmus“. …fotograf? Vašek: Já se určitě rád fotím, mám z toho dost srandu. Když tam přijdu a ten chlap nebo ženská mi řekne „A tu hlavu prosím kapánek doleva a dolu…“ tak já už chytám záchvaty smíchu, tečou mi slzy. Vláďa: Já mám strach, kam se to zvrhne. Vítek: Já miluju svoje fotky, strašně rád se na ně dívám. …sprcha? Vašek: Ženy. Vítek: Voda. Vláďa: Krásný pocit, uvolnění, zazpívání si. Všechno ze člověka spadne, nechá se to tam a dobrý. Kamila
RECENZE Vypněte zvuk! Představení začíná a na scéně se objevují tři pánové s ručníky. Ty se pro příštích dvacet minut stanou jejich nejdůležitější rekvizitou, zdrojem inspirace, ale také trochu kamenem úrazu. Je totiž nutné stále vymýšlet, co s nimi… Což o to, o gagy a nápady není nouze, jsou vtipné, hravé i poměrně dobře technicky zvládnuté, takže ze sálu co chvíli zazní smích. Jen tohoto Leacocka do toho nebylo třeba tahat, etudy s ručníky by stejně dobře fungovaly i v jiném příběhu. A tak se občas přistihneme, že nás slova občas ruší a chvílemi rozčilují. Zvláště, když repliky přeskakují z jednoho pána na druhého a pak na třetího, resp. se nám některý z nich nenadále změní na postavu fotografa, který podrývá sebevědomí svého objektu a manipuluje s ním.. Povídka Stephena Leacocka, která dala základ k inscenaci U fotografa, je humorná a zároveň hořká. Autor dokáže tragikomickou, téměř existenciální situaci podat ve zkratce, a to naprosto přesně. To ale mluvím o literárním textu. Pro scénické ztvárnění je ovšem tato anekdota málo akční, a proto je pochopitelné, že se jí soubor snažil ozvláštnit, doslova opentlit. Vytvořil tedy tvar odpovídající němé grotesce, ale slova ponechal. Tak se bohužel občas stane, že zmatený divák (o to více, nezná-li původní text) nechytá logiku, a zasekne se na řešení tajenky, zda právě mluvil fotograf či fotografovaný. Paradoxně je pak hravá, vtipná podívaná narušována právě slovy příběhu, který se stal inspirací. Možná, že by stálo za to vyzkoušet variantu beze slov… Jana Soprová
ZE SBORU LEKTORŮ - Leacockovu anekdotickou povídku jevištně ztvárnila trojice mladých mužů - stylizovaný pohybový projev směřoval až ke grotesce, což se jevilo jako šťastný klíč - žánr grotesky podpořil též živý doprovod - hrané sekvence, ač invenční a propracované, tříštily však text natolik, že se vytrácelo sdělení, klesal temporytmus a inscenace ztrácela na anekdotičnosti za lektorský sbor Zuzana a Hanka
A CO NA TO VY? Tři v jednom? Jeden ve třech? Atmosféra černobílých grotesek 20. let. Navíc tři pěkní chlapi - toť pastva pro ženské oko. Zdeňka Trávníčková
Velmi příjemné divadlo s příjemnou muzikou a příjemnými hereckými výkony. Moc pěkné. moderátoři
Hravost a hra nejen s ručníky, ale i mezi herci navzájem. To, co jsem si dříve tolik užívala, se v dnešním představení poněkud vytratilo. Velká otázka, jak to udržet? Až někdo najde odpověď, tak se spousta problémů vyřeší… Tereza Vyvíjalová
Relativně jednoduchou anekdotu není radno přetížit množstvím fyzických akcí, nápadů jak využít tři ručníky, ba ani perfekcionismem synchronizace bezmála voicebandových partů, a (nevysvětleným) střídáním tří (báječně hrajících) hochů ve dvou rolích příběhu. Luděk Richter
Seminář Síla dechu - Feng-yün Song ČECH NEBO ČÍŇAN - VŠICHNI JSME OBĚTI MODERNÍ DOBY
popis jednoho semináře
Před seminářem Co od semináře paní Song očekáváte? Kateřina: Já jsem očekávala setkání s paní Song. To se odehrálo již včera, když jsme se uviděly poprvé. Řekla mi: „My se známe...“ To je nepochybně pravda, jenom to možná nebylo v tomhle životě. Takže mně už se všechno splnilo, tak se už nechávám jen vést a nechávám si otevřený prostor, aby se stalo to, co se má stát. Zdeňka: Očekávám, že se dozvím nějaké nové přístupy o tom, jak dále pracovat s dechem a hlasem.
„Hlas není důležitý. Má však dvě fáze: vnitřní a vnější (ta, co je slyšet).“ Během semináře Paní Song přišla, seminář začal. Jak sama řekla, toto čtyřhodinové setkání mělo téma „seznamka s hlasem“. Většinu času si seminaristé navzájem zpívali každý po jednom různé písně, které poté Song analyzovala. Přistupovala velmi individuálně. Jednomu člověku doporučila více pracovat s centrem, jinému zas jiný sklon hlavy. Později se seminář začal proplétat i s technikou tchaj-t’i a čchi-kung. Seminaristé často prováděli dechovou úpravu centra, zkoumali společně, kde mají hledat hlas, poznávali, že ho mají hledat právě v centru.
„Když kuchař nemá chuť vařit, tak jídlo nebude chutnat.“ Po semináři Splnil seminář vaše očekávání? Kateřina: Očekávání to naplnilo na celé čáře. Je to hodně podnětů, co člověk v sobě nosí a najednou mu rozkvetou jak květiny. Najednou ví o něco víc. Zdeňka: Jsem spokojená – nad očekávání. Neuměla jsem si to ani představit. Myslela jsem si, že se budeme spíš normálně bavit o tom, jak pracovat s hlasem a dechem. Ale tohle mě nadchlo. I to, že k nám zvolila individuální přístup. To, co jsme si říkali, nebylo jen obecné, ale mluvila přímo k nám osobně. Myslím, že skutečně šlo o propojení - skrze hlas se podívat na člověka. Opravdu myslím, že to mělo přínos.
„Zapamatujte si všechny prožitky. I předtím, než Song přišla, byly tu nějaké prožitky, myšlenky. Ty si zapamatujte. Ty vám totiž nikdo nesebere.“
Při odchodu jsem si ještě stihl popovídat přímo s paní Song. Seminář se sice trochu protáhl, a to o několik desítek minut, ale to nevadilo. Bylo zajímavé vidět, že seminaristé mají stále mnoho otázek a chtějí se o svém hlase toho dozvědět co nejvíce. Toto byla velmi zkrácená verze semináře, který normálně nabízíte. Jak dlouhý jinak bývá? Normálně dělám pravidelné kurzy dvakrát do měsíce. Dělám cykly, které trvají celý půlrok. Začíná se lednem, ve kterém je téma „lidské energické tělo“. Poté pokračujeme postupně až do června k hlasu a emocím. Také dělám víkendové dílny s různým zaměřením a nakonec ještě pořádám letní hlasovou školu – ta trvá týden. Z hlediska práce na hlasu (zpěvu), vidíte nějaký rozdíl mezi lidmi v České republice a v Číně? Měla jsem několik seminářů i v Polsku. A i tam, i když je to jeden z nejbližších národů Čechům, se to nějakým způsobem liší. Způsob odlišného kulturního myšlení tam tedy hraje docela dost velkou roli. Na druhé straně – ať už je to Čech, Polák nebo Číňan, dneska už všichni žijí pod jedním termínem, a to je moderní člověk. Ten je obětí moderní doby – zrychleného rytmu. Žije pod velkou zátěží, s velkou životní povinností, se špatnou společenskou komunikací. A pak je vnitřní proces Číňana, Poláka i Čecha naprosto ve vypětí; návykově reaguje křečovitě na podněty, má zkrácený dech, neucelený dýchací cyklus, napnuté svaly a chaotické emotivní projevy. Číňan, Čech i Polák tedy prožívají vnitřně totéž, protože jsou všichni obětí moderní doby. Jonáš POZOR: Pokračování rozhovoru s Feng-yün Song přineseme v dalších číslech zpravodaje Mladé scény.
Seminář Scénické čtení - Gabriela Sittová PŘEČTĚTE SI EMILA CIZOPASNÍKA popis jednoho semináře Záměrně typické literární začátky „Psal se rok 2010…“ a „Město bylo špinavější než podrážky maratonského běžce…“ jsou dalším startovacím východiskem vzniklým v myslích seminaristů pro další příběhy. Tentokrát v duchu sci-fi a westernu, resp. detektivky drsné americké školy. Bavíme se o žánrech (jít mu vstříc, či navzdory?), o hudebních i vizuálních představách inscenačního zpracování příběhů. Postupně se přede mnou odhaluje literárně i divadelně tvůrčí práce směřující od dílčích cvičení k samotnému scénickému čtení, práce slibující zajímavé výsledky… I když pozor - sama Gábina tvrdí: „Výsledkem semináře nemusí být nutně ono nedělní čtení na jevišti. To se buď povede, nebo možná taky ne. Výsledkem by mělo být to, že si projdeme tím, co to znamená číst na scéně. Pojmenujeme a vyzkoušíme si, které principy tam fungují a kterých bychom se měli vyvarovat. Když člověk začne na scéně některé situace rozžívat, často ilustruje - to tam pak nefunguje a je potřeba hledat jiné cesty. Byla bych ráda, aby se s tím, co žije v literární teorii strašně odtažitě od textů a vůbec od literatury, opravdu pracovalo a šlo se s tím na jeviště. Je ohromně užitečné, když se to takhle aplikuje.“
Uvolni, pohyb, protáhni, prostor, zavři oči, hudba, ukaž, místo. „Buďte rozpínaví!“ „Pozor na díry!“ „Rozproudíme myšlení!“ První část dnešního semináře G, témata a slova Gábiny Sittové - slunně naladěné vedoucí. Ze začátku to v seminární třídě vypadá spíš jako skrumáž medúz, chtivých chobotnic, zakroucených borových kořenů, sběračů hub…? Pak se z toho však (pro můj klid a možnost setrvání v semináři) „vylupuje“ zajímavá sešlost lidí. Lidí zajímavých různorodým věkem, literárním vkusem a názorem, i složením Ž vs. M téměř půl na půl. Už to samo o sobě slibuje mnohé. Asociační rozcvička, při které se aktivuje nejen mysl, ale i tělo, za chvíli přináší ovoce ve formě improvizovaných vyprávěných příběhů - známě skládaných formou „každý jen jednu větu“, avšak vždy putujících po předem neznámé cestě, různými směry. Nakouknutím do myslí seminaristů budiž příběh o princi holdujícímu cyklistice místo králem očekávanému jezdectví, který ztratil motivaci pro změnu, jelikož se k jeho vysvobození přihlásili místo princezen tři urostlí chlapíci. Nechyběly však pointy a smutné konce neměly šanci. Takže i tady vše dobře dopadlo a princ svému otci nakonec vyhověl a ostudu rodu nečinil - koupil si auto s třemi sty koňmi pod kapotou.
Přes názvy románů, které by si účastníci chtěli přečíst, ale které dosud nebyly napsány (např. Smrt v hrnci na prádlo, Emil cizopasník, S čokoládou v koutku úst, Ping-pongový míček nekouše, Patologova snídaně či Papírová rapsodie) se dostáváme k povídkovým textům již vytvořeným, navíc známými autory - W. Allenem, R. Bradburym a Sakim. Krom samotného čtení se zabýváme vystižením příběhové podstaty, ale i jedinečností textu - tzv. textovou dominantou. Jako nejzajímavější a nejlákavější se ukazuje být zejména židovský humor, sebeironie směřující k masochismu, až téměř nemožná gradace a zkratka či satirické pohledy na společnost. Nasnadě je otázka Gábinina výběru těchto textů: „Vybírala jsem povídky, které by nabízely nějaké dialogové možnosti, které nemají tolik popisných pasáží. Chtěla jsem, aby měly trochu vtipu, aby to bavilo středoškoláky - takže přinést sem Čapka by bylo asi sice fajn, ale ten už je tak nějak okoukaný. Vybírala jsem texty, o kterých vím, že když je lidi chtějí recitovat, tak je to pro ně už moc dlouhé a musí hodně škrtat. A navíc takové, že už tě to zvedá ze židle a už už to chceš hrát.“ Nutné zakončení příběhu dnešního semináře G přichází s vidinou do jeho budoucnosti - na co se Gábina nejvíce těší? „Těším se na zítřek, kdy už s textem půjdeme na jeviště. Těším se, co se začne z těch textů ‚tahat’. Konkrétně na to, že si začneme dávat otázky, kdo je vypravěč, proč na scéně je, jak by tam měl být jestli na scéně, pod scénou, zády, čelem, hlavou dolů… Najednou začneme zjišťovat, že samotný jazyk textu nám do toho vnese to, že postavy budou třeba zády k publiku… A to mě na tom strašně zajímá - měnit ten fokus, dívat se na to ze všech úhlů.“ Kamila
Slovanský tyátr Olomouc: Poslední sen Olleho Johanssona SNAŽÍME SI VYBÍRAT NEPRVOPLÁNOVÉ TEXTY Rozhovor s režisérem Zdeňkem Vévodou nikdy neměl méně než 15 lidí. Jsou to studenti, kteří se nám na začátku školního roku přihlásí a neprochází žádným konkurzem. A tenhle text nabízel velkou variabilitu už tím, že je to vlastně divadlo na divadle. S tím můžete skvěle pracovat a využít jednoho člověka na víc postav, zároveň jsou tam i menší, epizodní role, takže si tam opravdu každý zahraje. A zároveň nás to samozřejmě i bavilo, text nám přišel chytrý a vtipný. Náš soubor funguje asi osm let a ze začátku jsme dělali takové řachandy jako „Zahraj to znovu Same“ od W. Allena nebo „Zlatý kolovrat“ ze semaforské Kytice. Posun přišel asi po pěti letech existence, kdy jsme dělali „Léto v Laponsku“ a od té doby se snažíme vybírat si náročnější, neprvoplánové texty.
Poslední sen Olleho Johanssona byl napsaný přímo pro váš soubor, nebo ho už hrála i jiná divadla? Vždycky když vybíráme novou hru, procházíme současné české texty, především ty, které se hlásí na ceny Alfréda Radoka do inscenační soutěže. A tam jsme právě objevili i „Poslední sen Olleho Johanssona“ od Hynka Skotáka. Ten text se v tom ročníku neumístil. Nevíme o tom, že by se to hrálo někde jinde, neví to ani autor. Takže nebylo to napsané přímo pro nás, ale my jsme to uvedli asi jako první. Ten příběh byl od začátku vymyšlený jako drama? Původně to byla povídka Joakima Ericssona, kterou Hynek Skoták přepsal na drama. Přiznám se ale, že jsme dost škrtali. V původním textu bylo hodně vulgarismů, což by asi nebylo úplně nejlepší pro studentské divadlo. Jak se autorovi vaše inscenace líbila? Musím říct, že moc, a teď dokonce připravuje nový text přímo pro nás. Co vás na textu zaujalo? Proč jste si ho vlastně vybrali? Jakýkoli výběr hry je u nás omezený počtem členů. Náš soubor
Proč se příběh odehrává právě ve Švédsku? Skandinávie je specifická tím, že tam lidé žijí hodně o samotě. V zimě jsou třeba dlouho odkázaní jen na sebe a na své sousedy. Já jsem to téma samoty nebral ze začátku jako stěžejní, ale poslal jsem členům souboru papírky, na které měli napsat, čeho se v životě nejvíc bojí. Nadpoloviční většina obsahovala slovo samota, což mě u tak mladých děcek překvapilo… Ale těch témat je tam víc. Švédsko je sociální stát. Naše hra to bere jako nadsázku. Vláda zajde až tak daleko, že lidem, co umírají, pošlou domů herce, aby jim zahráli to nejlepší z jejich života, nebo to, co chtějí v životě ještě vidět a prožít. Jenomže problém je v tom, že to jsou jenom herci… Mívají diváci po shlédnutí vaší hry nějaké nejasnosti? Lidé často přemýšlejí, jestli byl Olle už po smrti, nebo nebyl. Jak se navzájem prolínají ty jednotlivé roviny, kdy už končí divadlo… S tím jsme se prali i na přehlídce ve Slavičíně, na to se nás porota nejvíc ptala, předpokládám, že tady to možná bude to samé, jsem zvědav na diskusi. Ale musím říct, že jsem moc spokojený s tím, jak to herci dnes předvedli. Dan
RECENZE Jak to bylo s posledním snem Olleho Johanssona? Přiznám se, že Poslední sen Olleho Johanssona mi dosti zamotal hlavu. Základní problém vidím už v samotném výběru textu. I když se dramaturgická volba může zdát pochopitelná (s ohledem na dostatečný počet postav pro velký soubor, ale patrně i lákadlo „české premiéry“), právě tady číhala na herce past. Text bohužel není příliš jasný (ani logický), situace nejsou zdůvodněny, scénická realizace divákům pochopení ještě komplikuje. Podle noticky jsem si zařadila příběh jako horečnatý sen umírajícího, který svým způsobem bilancuje život a vzpomíná na své „ikony“ jako Astrid Lindgrenová a její Děti z Bullerbynu či skupina ABBA. Touto cestou ho provází ďábelský našeptávač Mefisto. Avšak závěr, kdy se zjistí, že nešlo o opravdový sen, ale scénky sehrané skupinou najatých herců, mě dosti zmátl. A definitivně jsem znejistěla, když po tomto falešném konci, ve kterém běhá i nebožtík, marně se dožadující pozornosti, přišli na scénu funebráci-mrchožrouti a jali se téměř ve tmě znetvořovat mrtvolu. O tom, že se jedná o svéráznou satiru na švédský sociální stát, který dodá bůhvíjak vybranému klientovi dárek v podobě dvanácti individuí, která mu splní každé přání, jsem se ovšem dozvěděla až na diskusi. Je ovšem třeba přiznat souboru odvahu, s níž se pustil na toto neprobádané území. Po stránce vizuální se v inscenaci objevily některé pěkné gagy, které ovšem nebyly vždy důsledně domyšleny (např. žehlicí prkno a násada od vysavače, na které hraje mužská číst skupiny ABBA, zatímco dívky mají reálné mikrofony). Možná, že by stálo za to popřemýšlet o několika škrtech, které by eliminovaly sporné momenty, a dodat tak inscenaci větší srozumitelnosti. Jana Soprová
ZE SBORU LEKTORŮ - problém textové předlohy - jaké je téma inscenace - odkazy na téma sociálního státu ve Švédsku jsou cizí divákům i hercům - výrazně akcentované a rozehrávané vedlejší motivy, které nesměřují k zamýšlenému tématu (ABBA, Lindgrenová a její žehlicí prkno bordel, funebráci aj.) - nesrozumitelný plán herecké skupiny včetně vstupního orloje - nečitelná postava hlavního hrdiny - scénografické řešení za lektorský sbor Jiřina a Jiřin
A CO NA TO VY? Kde jsem se to ocitla? Kdo je Olle? Kdo jsou ti lidi? Musela jsem připustit, že jsem se ocitla ve zmateném opileckém deliriu. Zdeňka Trávníčková
Hvězdné, překvapivé, přesné, propracované, bavilo mě celou dobu. moderátoři
Líbí se mi, když mají herci lesklé kostýmy. Jen by se do toho tance (ale i hraní) mohli víc opřít. Trochu z toho trčelo aranžérství Olle Johansona ve vaťáku - jako by byl opravdový. Jinak? Nevím… Tereza Vyvíjalová
Nevím tak docela, co to Olle řeší, co ho trápí a proč to trápí i partu olomouckých sympaťáků; a taky jak to vlastně myslí, když žánr pluje od absurdní fantasmagorie, přes psychorealistické drama, až k černé grotesce funebráků a frašce poštovní doručovatelky. Luděk Richter
Dva ve jhách Praha: Z alb VE SNECH NEHLEDÁM NIC HLUBŠÍHO Rozhovor s Lucií Páchovou a Davidem Čagánkem bec nevadí, to mě právě na tom bavilo. Pro mě to samozřejmě má příběh, určitě by to neměly být jenom surreálně poskládané obrázky a zvuky. V původní verzi byl příběh čitelnější, ale mně se zdál až moc čitelný. Jde vlastně o vývoj dívky, které se to zdá. Fotografie, které viděla s babičkou, se jí potom vrací v těch snech. Jsou prvním impulsem k tomu, co se jí později zdálo. Je to vyrovnání s tělem, uvědomění si těla, přijetí a osvobození. Ona nakonec vidí sama sebe, v druhý půlce se osvobodí od tý, kterou byla, ale zároveň se s ní vlastně smíří. Ale když to teď takhle říkám, tak to působí hrozně divně… A co vaše vlastní sny? Jsou pro vás důležité? Lucka: Mně sny vůbec nedávají smysl. David: Já mám sny rád, ale nehledám v nich nic hlubšího. On se pak člověk do toho snadno zamotá…
Jak vaše inscenace vznikala? Vytvořili jste i nějaké jiné společné projekty? David: Je to naše první společná inscenace, ale jako autor a tvůrce fungovala hlavně Lucka, já jsem spíš jenom taková technická pomoc. Jsou to fotky z jejího rodinného alba a asi dvě hraný pasáže. Lucka: Já studuju multimediální kompozice a chtěla jsem tuhle formu pro něco použít. Ve snech se většinou těžko hledá logika a jednoznačný výklad. Stává se vám někdy, že diváci hře nerozumějí? David: Překvapivě tomu většinou lidi rozumějí, někdy jim tam sice chybí možnost vidět herce na živo a vnímají to jen jako stínohru, ale většinou nás přijímají s pochopením. Funguje to často čistě po té poetické stránce. Člověk tam nemusí hledat nějakou logiku, ale jen si užívat ty obrazy. Samozřejmě, když diváci pochopí propojenost s probuzením ze snu do rána, a s tím, že jsou to fotky z alba, tak to jsou ještě takové další roviny. Lucka: Já jsem o tom s lidmi moc nemluvila… i když stávalo se, že v tom viděli něco úplně jiného, než jsem chtěla, ale to mi vů-
A jaký máte z dnešního představení pocit? David: Dneska jsme spokojení. Technika nezlobila, bylo tady moc hezké prostředí a hodně lidí. Dan
ZE SBORU LEKTORŮ - multimediální projekt - obrazné sdělení prostřednictvím zvuků, stínohry, pohybu a projekce - stylizovaná mozaika vzpomínek, zážitků, útržků - hledání a dotýkaní se archetypů, podstaty vlastního já, - promyšlená práce s technickými prostředky někdy odhalí i některé drobné, ne zcela zvládnuté, technické i estetické detaily (trikot, nedůsledné mizení a zjevování se) - silný zážitek, prostor pro diváka k zamyšlení se nad svými vlastními kořeny za lektorský sbor Jiřin a Jiřina
A CO NA TO VY? Výtvarně estetický prožitek. Než jsem na tuto formu sdělení přistoupila, hledala jsem divadelní významy a příběh, tím jsem se občas o vizuální zážitek ochudila. Zdeňka Trávníčková
RECENZE Listování ve vzpomínkách Projekt Z alb bude bezpochyby patřit v kontextu tohoto festivalu k zapamatovatelným svou nezařaditelností. Měl by patrně šanci uspět i na nějakém multimediálním experimentálním festivalu, či v rámci přehlídky pohybového divadla. Se vším všudy je to záležitost postavená nikoli na příběhu, ale na vybudování určité „retro“ atmosféry. Jak různé může být vnímání podobného pojektu, jsem se přesvědčila na diskusi. Zatímco např. mladší generace permanentně znějící „pípavé“ zvuky brala jako nepříjemné vyzvánění budíku, já jsem si je jednoznačně zařadila do prostředí nemocnice. Odtud patrně vznikla má představa rámce příběhu – dívka vzpomíná na svou již nežijící babičku, listuje v albech a připomíná si její slova. I když méně nostalgická alternativa o návštěvě babičky je asi přijatelnější. Nicméně, tento rámec není sám o sobě až tak důležitý. Nejlépe je vnímat toto představení, s nápaditě a po mém soudu velmi technicky fundovaně realizovanou kombinací filmových záběrů a stínového pohybového divadla a tance, z výtvarné stránky a luštěním symbolů či logikou příběhu se příliš nezatěžovat. Ve festivalovém dění byl včerejší den věnován různým podobám snů a právě tento se skutečně povedl. Pohybové dispozice Lucie Páchové jsou vynikající a čarování se stíny je velmi neobvyklou, působivou podívanou. Ukazuje, jak rozličné může být vnímání pojmu „divadlo“ a způsoby jeho ztvárnění. Jana Soprová
Nevím, co říct. Snad jen, že si to budu dlouho pamatovat. moderátoři
Obraz. Fotka. Dojem. Emoce. Dynamika zvuku a obrazu. Experiment, který dává prostor k fantazírování. Řád??!! Jo. Ve výsledku poctivý a pokorný - „Přijdu příště, babi.“ Tereza Vyvíjalová
Největším kladem je, že inscenátoři zřejmě vědí, o čem hrají (prozradí to zejména vstup babičky na samém konci), ale já bez programu (jehož čtení není pro diváka povinností) jen tu a tam zatuším, a k čistě estetickému požitku na úrovni tance či hudby mi (i přes několik pěkných obrazů) přeci jen chybí větší přesnost a múzický účin (najmě v hrubě načrtnutých pasážích holého stínu, neprostříhávaného filmem či fotografiemi). Luděk Richter
O ČEM SE MLUVILO NA INTERNĚ záznam z interní diskuse studentů - čtvrtek
Studio divadla Dagmar a ped. školy Karlovy Vary – Sestra Účastníci diskuse se shodli na tom, že vše pochopili, jen konec byl pro ně záhadou. Nevnímal jsem to však jako výtku, spíše jako otázku, kterou většina studentského obecenstva řešila. Nejdéle se však bavilo o tématu. Objevily se tři hlavní proudy, které zastupovaly různá hlavní témata: Sven a jeho vztah k rozchodu rodičů; Sven, který řeší svou identitu (cítí se být ženou, transexualita); Sven, který sjímá vinu ze smrti své sestry jak ze sebe, tak z rodičů. Nakonec se studentské obecenstvo shodlo na tom, že se všechna tato témata určitým způsobem prolínají a že se nedá tudíž říct, jaké konkrétní jedno téma příběh má. Další otázkou, kterou venku na trávníku účastníci probírali, bylo, zda někomu nevadily mluvené scénické poznámky. Dokud scénické poznámky mluvil jen Sven, bylo vše v pořádku, nikdo se moc nad tím nepozastavil. Problém však nastal, když se do vyprávění scénických poznámek přidala i matka. Důvod nebyl příliš čitelný. LDO ZUŠ Hlučín – U fotografa Viděné představení bylo studenty zařazeno jako zinscenovaná nenáročná povídka, někdy až groteska. Nenáročná povídka neznamená nenáročné divadlo, divadlo bylo bráno jako pohybem i timingem velmi přesné. Jako nenáročná byla brána předloha. To však není výtka. Nejdůležitějším faktorem, který pohání celé představení, shledalo studentské obecenstvo hru – výbornou hereckou hru s předlohou, hru mezi sebou, hru na jevišti vůbec. Dále se řešila aktuálnost humoru. Tento typ humoru, který je založený na námětu focení u fotografa na začátku 20. století, se k většině účastníků diskuse však moc nedostal. Dále studenti chválili čitelnost doby a hlavně čitelnost změn charakterů jednoduchým a jediným prostředkem – ručníkem. Slovanský Tyátr Olomouc – Poslední sen Olleho Johanssona Nejtvrdším oříškem diskuse o olomouckém představení bylo především pojmenovávání záměru a smyslu počínání daného souboru. V očekávání byla vysoce cynická, ironická, v nejlepším slova smyslu „brutální“ hra; k divákovi však přes portál dolehlo jen málo z toho a vyznění představení se omezilo na nesourodé pásmo scének spojené čísly ala líbivá estráda. Chyběla větší nadsázka, která by mohla posunout kus o třídu výš a umožnit přijmout takto těžko akceptované momenty. Nabízí se otázka, jak moc soubor pracoval s textem a jak moc se jeho záměry s původní předlohou sešly či míjely? Jako problematický se ukázal být slabší vývoj příběhu, navíc s nejasným začátkem a (i dle
tápajících ne-tleskajících diváků) i jakési zdvojení konce. Zpracovávání snu na jevišti bylo pro někoho sice v lecčem nejasné a obecně problematické (neomezená možnost v užití prostředků je totiž dosti relativní, protože snadno hrozí porušení i základních divadelních zákonitostí); pro mnohé byl však sen možností pro hru a fantazii (diváckou i hereckou). Ceněny pak byly především ty momenty a vtípky, jež vycházely ze samotných členů souboru. V diskusi se objevilo i zcela zásadní spojení „novodobá faustovina“, které v sobě skrývá téma plnění přání před smrtí s moderním „smrťákem“ za zády a možná i smutný fakt, že lidské sny jsou vlastně zcela prázdné a marné. Opravdu jsou? Dva ve jhách - Z alb Interní diskuse studentů začala střetem dvou rovin tematického vnímání, resp. abstraktního a konkrétního chápání předložené performance (troufám si takto daný kus souboru Dva ve jhách nazvat). Z úst příznivců „přečtení“ konkrétního sdělení se ozývaly různé formulace: „Šlo pro mne o prohlížení si alba, kdy člověk, který je na fotografiích zvěčněn, tam po celou dobu je, ale pouze jako stín.“ nebo „Bylo to zajímavé nahlédnutí do pomíjivosti konkrétního lidského života, avšak v jeho nekončícím koloběhu.“ Oběma tábory zároveň byla pojmenovávána témata jako např. životní cesta a běh či putování od stvoření ke stáří. Objevil se i názor, že množství asociací a jejich nejasná hranice byla především v první polovině trochu na škodu – divák tápal, jelikož neměl ukázanou jasnější cestu, váhal nad jednotlivými významy. Nutnou oporou byl v tomto případě závěr s již ostrými a rekapitulovanými fotografiemi doplněnými komentářem vnučky a babičky, který byl tečkou, sjednocením, „docvaknutím“, pointou. Chválilo se originální využití fotek i zvuku - sympaticky ústícího do reálného alba, resp. lidského dialogu, ale i povedené navození atmosféry vzpomínání a (slovy jedné z diskutujících) i vyvolání „kvalitního emocionálního zážitku“.
Kdo dělá Mladou na malý? Daniel Razím, Jonáš Konývka, Kamila Kostřicová, Jana Soprová (recenze), Jasanka Kajmanová (foto), David Slížek (zlom)