Mladá
na malý
4 26.6.2011 naší přehlídky. Ale je pravda, že Malá scéna začíná být malá. Čili budeme muset uvažovat, pakliže zůstane Mladá scéna u nás, zda nezvolit alternativy dvou sálů a jít proti sobě. Hrozně nerada bych se Malé scény vzdala, protože je centrem celého dění. Jak budou z hlediska místa příště řešeny diskuse - letos se pro ně kvůli počasí hledaly alternativní prostory… Naším záměrem bylo (bude-li počasí) udělat diskuse venku, protože to je prostor v zeleni, který je pro diskusi hrozně fajn. Tím, že chceme zachovat diskusi v kruhu, v oválu, tak to není úplně nejjednodušší - do školy jit nechceme, tak nám zbývá Malá scéna, která se ale nedá skládat a rozkládat každý den, nebo teda holt divadlo nebo kulturní dům. Jenomže pak je to o financích, protože máme-li dát dvanáct stovek za jednu hodinu pronájmu…
JE MALÁ MALÁ? rozhovor s Lenkou Janyšovou Jak probíhaly přípravy na letošní ročník Mladé scény na Malé a jak se do nich promítlo nové složení vašeho občanského sdružení? Přípravy probíhaly celkem standardně, jen nejsme v novém složení ještě tak secvičené, tak to bylo víc na mně. Před tím třeba veškerou účtařinu dělal Petr Hájek a teď jsem to musela převzít já, tak to pro mne bylo složitější. Mirek Janyš klasicky kompletně připravoval brožuru, plakáty, zajišťoval všechny tiskoviny, zpravodaj… V letošním roce jsem zapojila i celou rodinu. Katka a Lenka se zapojily tak, jak mohly; v příštím roce kompetence rozdělíme rovnoměrněji. Opravdu se cítím hodně vyčerpaná. Ale to si nestěžuju, to je prostě fakt. Letos se tu sešlo opravdu hodně mladých lidí. A tak se ptám - není už Malá scéna pro Mladou scénu malá? Když bylo zahájení a nebylo v sále pomalu ani kde stát, tak i pan starosta prohlásil nadšeně, že právě tohle je pravý smysl
Chystají se ještě další změny pro příští rok? Měli bychom se zamyslet nad ubytováním. Zatím jsme dávali jen možnost internátu a tělocvičny. Letos si sice mnoho lidí zaplatilo internát, ale v tělocvičnách stejně zůstalo hodně študáků. Co do počtu lidí je letošní přehlídka značně vyšší, jednak jsou početné soubory a jednak přijelo spoustu lidí navíc, což je hrozně fajn. A tak bych uvažovala o možnosti spát i ve třídách. To nejpodstatnější ale je, aby soubory měly kde hrát, abychom tady měli techniky, a to si myslím, že funguje. Všechno ostatní je už vlastně nadstandard. Z čeho máš na letošní scéně radost? Z diskusí. Mám pocit, že se od loňského roku zase posunuly dál. Mít jen tři lidi v porotě není nakonec úplně marné, ač jsem se tomu bránila. A Jakub vede diskuse tak, že se do toho lidi zapojují, nebojí se, říkají svoje názory. Bylo by hrozně fajn, kdyby i soubory, které tady dostanou přes prsty, odjížděly s pocitem, že se pojmenovaly nedostatky, nad kterými můžou uvažovat, a že se pochválilo to, co naopak bylo fajn. Aby neodjížděly s pocitem, že sem se už nechtějí vrátit, ale naopak. -kos-
Roztočená Vrtule Slaný: Anděl nepřišel? PTALI JSME SE LIDÍ rozhovor se souborem Roztočená vrtule V anotaci píšete, že představení hrajete pro školy. Jak žáci na představení reagují? Představení je součástí projektu. Propojuje se s učivem, které se na školách probírá. My jsme jim formou divadla chtěli přiblížit ty události a tak. Ve školách na to reagovali pozitivně. Hlavně říkali, že je pro ně lepší, když něco dělají, než když jen sedí v lavici. Že to nejsou jen ty datumy. Mohli byste trošku přiblížit, jak probíhá celý program? Vznikla inscenace přímo kvůli tomuto projektu? Ten program není hlavní. Nejprve jsme měli hru, chtěli jsme dělat židovskou tématiku a tématiku holocaustu. Pustili jsme se do těch projektů, protože víme, že spousta mládeže neví o holocaustu nic. Vzniklo to vlastně tak, že jsme se ptali lidí z našeho okolí na holocaust. Někdy nám říkali, že se to třeba vůbec nestalo. To bylo právě to, co jste viděli na začátku představení. To byly opravdové názory našich spolužáků. Projekt probíhal vlastně tak, že jsme jim přiblížili čtyři osudy židovských dětí a oni s těmi příběhy nějak pracovali. Prožili si to od začátku války až k návratu - pokud tedy nějaký návrat byl - ať rodin nebo samotných dětí. Co prozkoumávání této tématiky dalo vám? My jsme se té židovské tématice věnovali docela dlouhou dobu, takže jsme se dozvěděli docela dost nových věcí a právě prostřednictvím postavy Evy jsme chtěli přiblížit příběh, který se mohl stát - a takhle to předat další generaci. Eva je vlastně zástupce osudů všech židovských dětí. Po kolikáté představení hrajete? Popáté co se týče přehlídek a pak ještě v rámci projektu - to byly asi dvě třídy. Jak se vám líbí na přehlídce? Když to srovnáte s loňským rokem, kdy jste tu hráli Krysaře… Představení se rozhodně liší kvalitou, připadá mi to lepší než minulý rok.
Jste v nějakém semináři? Většina z nás chodí do semináře k Hance Frankové a myslím si, že je to obrovský přínos, protože ona má za tu svoji praxi spoustu zkušeností a předává nám to, co jsme třeba v dramaťáku ještě nedělali. Kromě těch cvičení nám ještě dává takové ty rady, co herec potřebuje, a je to hrozně přínosné. Jak se vám líbil večerníček? Ten se nám moc líbil. Bylo to hrozně milý a byla tam spousta překvapení - třeba s vidličkou. Jan Michalík a Eva Brhelová
RECENZE Příběh jedné Evy Téma holocaustu navzdory dnešním poměrně frekventovaným pokusům o jeho ztvárnění na jevišti i na televizních obrazovkách zůstává stále palčivým a nesnadno uchopitelným problémem. Televizní zpravodajství nám totiž denně nabízí tolik porcí utrpení, že jsme si už na ně zvykli. Děti ve škole se učí a poté odříkávají mrtvá fakta z historie, rodičovské komentáře ne vždy dokážou nasměrovat přemýšlení děti správným směrem. V tomto ohledu je představení nejen tematicky potřebným, ale zároveň velmi citlivým tvarem, který přibližuje tragédii holocaustu na osobním životě jedné konkrétní dívky. Je jasné, že se spoléhá na určitou znalost základních faktů, a navzdory tomu, že se tu opakují některé známé situace, zmocnili se tématu prostřednictvím metafor a tím se dokázali vyhnout polopatismům. Vše začíná už od dobře promyšleného scénáře (retro pohledy, vycházející z reálné situace dneška, sice nejsou nic nového, nicméně podařilo se téma zpracovat tak, aby z něj nečouhala klišé). Skupina mladých lidí v černém přechází přes jeviště, a v zastaveních vrhá k divákům nejrůznější názory na holocaust – od ignorantského „co je to?“ přes trapné vtípky až po rasistické názory, že Hitler měl pravdu... Náhodným nalezením starého kufříku pak začíná příběh. Jednoduchý příběh Evy, která nejprve žila normálním holčičím životem, židovská víra pro ni byla spojena s maminčiným vyprávěním a jistotou domova, a ve školních přátelstvích nehrála rozdílná víra roli. Až do té chvíle, kdy přišla politická změna. V té chvíli se vše změnilo,
i chování okolních dětí, které – nic nechápající – přejaly názory svých rodičů. Evina zkušenost končí odjezdem do koncentračního tábora, ale závěrečná scéna nevyzní smutně – naopak, zdá se, jako by v ní byla přece jen naděje. Příběh je tedy prostý, důležité je ovšem jeho scénické, vysoce stylizované, metaforické pojetí. Jediným prvkem na scéně, s nímž se ovšem zachází velmi nápaditě a vynalézavě, jsou různě silně a různé dlouhé bílé gumové pruhy. Ty jsou nejprve jakoby náhodnými rekvizitami vytaženými z kufru (čelenky holek ve škole a hrací gumy, kterými střílejí z legrace kluci), poté však se jejich funkce mění - vymezují životní prostor (velmi působivá scéna, kdy je z nich vytvořena židovská hvězda, v níž se židovská matka a dcera zaklesnou a není z ní úniku). Postupné „svazování“, omezování životního prostoru se děje rovněž zamotáváním do gumových stuh, ale také symbolickou manipulací upoutáním obou žen na gumičky jako loutky. Také v ghettu má Eva k dispozici pouze prostor té jediné gumy, která jako by zůstal jediným poutem s domovem, dokud ji blonďatý představitel árijské rasy nemilosrdně nepřestříhne. S gumovou páskou se ale pracuje i v jiných variacích, označuje nejprve nesourodou skupinu školáků, posléze stigmatizuje Evu. Naopak - povinné připnutí židovské hvězdy v určité politické situaci ponechává režie pouze v náznaku. Celý tvar, i díky sugestivní, dobře vybrané židovské hudbě různých rytmů, je kompaktní a tím i velmi působivý a dojemný. Jana Soprová
RECENZE Konkrétní osud je vždycky víc než obecné kázání Čtyřicet let byl u nás holocaust polohlasně trpěnou okrajovou událostí 2. světové války – ať už proto, že jsme zařadili Izrael mezi imperialistické nepřátele nebo pro skrytý antisemitismus komunistického režimu. Teď se situace obrátila, takže leckdo může mít dojem, že 2. světová válka byla jen epizodkou na okraji holocaustu – což je stejně hloupé a ještě k tomu nebezpečné jeho zprofanováním. Proto jsem vděčně přijal inteligentní a citlivé uchopení tématu, které ho nečiní protivně zevšeobecnělým kázáním, nýbrž ho zpřítomňuje na individuálním lidském osudu. Velkou zásluhu na tom má jak nenápadné, ale jímavé herectví (chce se mi dokonce říci „bytí“) představitelky položidovky Evy, tak sdělení vztahu všech herců k tématu; jejich herectví totiž staví spíše na kolektivním vztahu k výpovědi než na vytváření situací. Herectví přiměřené věku a možnostem interpretů je účinně podpořeno prací s gumovými stuhami, které se stávají stuhami do vlasů, nářadím pro hry dětí, ale i symboly, které rovněž vstupují do děje (např. uzavření Evy ve středu šesticípé hvězdy). Vedle podobných nápaditých a působivých obrazů se tu a tam vyskytnou i poněkud popisné, doslovné momenty. Nepotřebuji také alibi rámce, vysvětlujícího, proč chce soubor hrát o historii a oželel bych i závěrečný estetickodidaktický obraz s převzetím osudu těmi, kdo předtím historií povrhli a už vůbec bych nepostrádal symbolické sentimentálně-patetické nabídnutí téže cesty divákům. Luděk Richter
A CO NA TO VY? V nejlepším slova smyslu průměrná inscenace, která mě překvapila svým scénografickým doplňkem. Marek Doležel
Ani gumičky nespojily příběh. Bára Černošková
Výklad konce: Nabídli nám poselství, je na nás zda ho přijmeme nebo ne. Vít Malota a Jan Mrázek
Anděl přišel.
Láďa Karda
Flajšplyš Praha: Kdo chodí na Gotthaj? V ÚSTÍ JSME ZAČALI MILOVAT BARBECUE rozhovor se souborem Flajšplyš Líbí se vám v Ústí? Šimon: Mně jo. Adam: Já to tady miluju. Dorota: Nám taky. Jak vznikalo vaše divadlo? Dorota: Jako prázdninová sranda, která začala před rokem v hospodě. Bylo to tak, že jsme si s Adamem řekli, že bychom chtěli hrát nějaké divadlo, a já si vzpomněla na mého kamaráda z dětství Šimona. Kontaktovala jsem ho, zda by si s námi nechtěl něco zahrát. Adam: Pokračovalo to tak, že jsem oslovil kamarádku, která pořádala festival v Německu. Rozhodli jsme se společně, že na tomto festivalu předvedeme vystoupení. Šimon: Původně v plánu bylo, že nás vepřový a kečup dostatečně vyděsí. Ale přesto jsme se o představení pokusili. Následně jsme přibrali Honzu, jakožto hudebníka. Ten přibral Jirku, taky hudebníka a ten nabalil s námi další. Proč zrovna FLAJŠPLYŠ? Dorota: Slovo vzniklo na základě německého fleish, což je česky maso. Původně jsme totiž chtěli hrát místo s loutkami, se kterými hrajeme, právě s masem. A plyš? Jako plyš. Jak dlouho jste nacvičovali? Šimon: Dvakrát jsme se sešli (smích). V létě vznikla první verze, kterou jsme zkoušeli asi týden. Následně se půl roku nic nedělo, protože jsme byli rozlítaní po světě, pak jsme se třikrát sešli a dali jsme to dohromady (smích). Dorota: Šimon to tady lehce přehání. Co byste si přáli, kdybyste dostali tři kouzelná přání? Výkřiky kolektivu: Skákací hopík, kouzelný. Nevím, dál (smích). Kečup nebo hořčice? Adam: Barbecue omáčka (smích), protože jsme její milovníci
už od včerejška. Co byste chtěli vzkázat divákům - prostřednictvím hry? Šimon: Aby nebyli sobečtí a měli se rádi a že jsme jenom tak staří, na kolik se cítíme. Kolektiv: Aby bylo více nenásilí než násilí. Jste poprvé na Mladé scéně? Dorota: Já jsem byla na Náchodské Prima sezóně, ale už je to dávno. Jak vnímáte přehlídku? Dorota: Jako fajn setkání mladých lidí. Adam: Pozitivní myšlení (smích). Šimon: Nám se tady líbí a jsme rádi, že zde můžeme dostat nějakou zpětnou vazbu. Kolektiv: Je tady příjemná atmosféra. Jaká konkurence se vám nejvíce líbila? Šimon: Ostatní toho moc neviděli, nebyli na přehlídce od začátku, přijeli až dneska. Mne se líbilo CAMI, CAMI, CAMI, Zamordování hraběte Schwarbrechta. Určitě se tady najdou kousky, které byly vtipný a energický. Kdyby měli CAMI více kečupu, blíže k Tarantinovi, měli by blíže i k nám (smích). Elisa
RECENZE Plyšáci a goťťáci Tvar, který přinesl na jeviště Flajšplyš z Prahy, je typicky postmoderní ptákovina. Budiž řečeno, že to nemá znít jako urážka, ale pokus o pojmenování žánru. Možná, že by se to jinými slovy dalo nazvat také jam session s loutkami či jakýsi typ kabaretu. Je to tvar vzniklý z radosti, hravosti a možná i z jakési snahy o provokaci. V jednotlivostech se dotýká nejrůznějších ikon a klišé současnosti, bere je s nadsázkou a s chutí si s nimi pohrává. Začíná to už se samotným slovem obsaženým v názvu inscenace. Na řeznické tabuli je napsáno Gott-haj(l) – to „l“ je jakoby umazáno, ale přesto tam je. A cena 13,90 Kč za kg už je dneska sama o sobě humorem. Tedy jedná se o nejlevnější, ale zároveň téměř kultovní salám, a jistě není náhodou, že společný slovní základ má i jméno našeho letitého (věčně mladého) zlatého slavíka. A do třetice je tu paralela k samotnému Bohu. Podobně zábavně si pohrávají jednotliví protagonisté i s dalším materiálem, jak slovním, tak situačním. Z počátečních přímo „televizně-anketních“ vyznání, kdy sedí na židličce a sdělují nám své největší přání, se vyklubou nejen muzikanti – doprovázející celou taškařici živě na nejrůznější nástroje, ale též samotný mistr Karel Gott, skrytý pod maskou Mončičáka. Prostřednictvím řezníkova pracovního dne se seznamujeme nejen s jeho vášněmi a touhami, ale tak s jeho zákazníky. Zde se tvůrci vyřádili v tvorbě a prezentaci nejrůznějších typů loutek, od plošných či 3D , přiznaně naivistických, přes nejrůznější využití hotových více či méně kýčovitých hraček, které představují nejrůznější lidské typy. Příběh, dá-li se to tak nazývat, směřuje k novodobé interpretaci Erbenovy pohádky, nejmilejšího to čtení našeho řezníka. Proč je smrt na světě. V tomto případě je příchozí Smrt (mimochodem velmi elegantně vyvedená „rukavičková“ loutka) uvězněna do klece, kterou zde zanechal společně se zlatým slavíkem sám Gott (tedy bůh). Spoušť a hladomor ztvárňuje až nepřehledná
změť nejrůznějších plyšáků a umělohmotných hraček,opět odkazující na konzumnost a kýčovitost, která dnes kraluje. Tyto infantilní rekvizity jako by se symbolicky propojily s absurdním nápadem zbavit se smrti tím, že ji prostě někam zavřeme. Tento typ zábavy vyžaduje ovšem spřízněného diváka a specifické chápání postmoderního humoru. Z toho se také asi bude odvíjet přijetí tohoto představení ze strany diváků. Je to zkrátka typ příjemného studentského blbnutí, nic více, ale ani nic méně. Jana Soprová
RECENZE Originalitou k… Na Mladou scénu vtrhla klasická postmoderna: rozvolněná, těkavá kompozice připomínající libovůli, citace jiných uměleckých děl i úryvků reality společenského a kulturního života, vytváření významů pomocí zařazování jevů (předmětů, textů, hudebních motivů…) do nových kontextů, a jsme-li loutkáři, tedy i přehršel panenek, plyšáků, gumáků, umělohmoťáků a nejpozději od loňského Fagi-semináře Jirky Jelínka i papírových plošňáků, napíchnutých na špejli. S loutkami se spíš jen vrtí či mává jejich ručičkami a vztahy se navazují nad nimi vlastními obličeji herců, takže loutky slouží spíš jako ukazovaná materie, umisťovaná do nečekaných kontextů a ne jednající postava. A hlavně nevypadat, že jsme to nějak moc připravovali; nejlépe říkat, co nám zrovna slina na jazyk přinese. Ve zvláštním uvolněném řetízku či koláži písňových i obrazových čísel se hraje variace na pohádku o uvězněné smrti, která má být cesta k nesmrtelnosti; terčem je snaha Karla Gotta (odtud i titul se záměrným velkým G a dvojitým t) o věčné mládí. (Pak mi ovšem uniká, proč má kytarista masku medvěda, což mi evokuje spíše bratry Nedvědy.) Jenže to vše je zasuto hluboko pod směsí roztodivných nápadů, které poutají pozornost samy na sebe, namísto aby akcentovaly tématicky důležité momenty. Ne, nechci práci Flajšplyše zlehčovat. Ale připadá mi paradoxní, že touha po originalitě vede nakonec k pocitu, jako bych to všechno už nejednou viděl: povědomé obsahy, povědomé prostředky, povědomé postupy… Luděk Richter
A CO NA TO VY? Upřímně. Bavily mě 2 dílčí vtipy, které v inscenaci proběhly. Z celkového pohledu jsem to vnímal místy jako divadlo estrádního typu, které rád nemám, a malinko mi vadila exhibice herců nad loutkami. Marek Doležel
A kdo tam chodí?
Včelka Mája v panoptiku. Vít Malota a Jan Mrázek
Poprvé v životě se mi líbila Smrt. Láďa Karda
Bára Černošková
Seminář MaV - M. Vacková a P. Hudeček VĚŘÍM TOMU, ŽE TĚLO MÁ PAMĚŤ popis jednoho semináře Když jsem dorazil do učebny tanečního oboru ústecké ZUŠ na návštěvu jednoho z našich pohybových seminářů, frekventanti kurzu se právě věnovali vzájemným masážím. Časoprostoru semináře vládla příjemná relaxační hudba a hudbě, pouštěné z cédéčka, zase lektoři. Masáže měly uvolnit vnímání vlastního těla. Všechno směrem od těžiště z těla ven. Energii dává ten, kdo masíruje. Paty nešidit. Jakoby masér masírovanému rozléval energii tělem tak, aby nikde nechyběla. Přemýšlím, na co všechno se lektorů zeptám. Nejdřív na to, co je vlastně náplní semináře… Co už dělali, než jsem přišel… A co budou dělat, až odejdu… A taky, co dělají nejraději… Petr: „Osobně mám nejradši taneční variace, ale to je disciplína, kterou nemá smysl dělat s frekventanty našeho semináře. Na to by muselo být určitě víc času. Uvědomujeme si, že k nám chodí lidi z různých dramaťáků. Tak s nimi netančíme, ale děláme to, co mohou využít i při práci v divadle. Snažíme se, aby je náš seminář obohatil, ale neunesl do úplně jiné říše. Nejde nám přitom o jevištní pohyb tak, jak se trochu zastarale učí třeba na DAMU, ale o to, zpřítomnit účastníkům semináře jejich vlastní tělo, jeho části a jejich možnosti… Proto byly dneska na programu třeba masáže.“
a moje tělo. Věřím tomu, že když si tuhle komunikaci dobře osvojíš, daleko lépe pak zvládáš ostatní druhy komunikace včetně komunikace s partnerem na jevišti, s divadelním prostorem, s divákem.“
Ležíme na břiše a odtlačujeme se od země. Váha těla se přelévá. Dlaně, chodidla, dlaně, chodidla… Pohybovat se jako zvířata na lovu. Páteř v rovině se zemí. Tak se tělo dostává do daleko lepší pohotovosti. „Věřím tomu, že tělo má paměť,“ říká Markéta a pokračuje: „Pamatuje si odtlačení, natažení, vaše tělo je chytré, vaše tělo vás povede.“ A hrajeme si. Jako bychom vedli se svými údy a klouby dialog.
Petr: „Musíš poznat nejdřív svoje tělo, abys mohl vstoupit do tanečního nebo divadelního dialogu s partnerem. Když svoje tělo dobře neznáš, děláš v kontaktu s jiným člověkem hodně věcí nevědomě. Spolupráce dvou lidí, kteří stojí pevně na svých, kteří svým tělům rozumějí, je vždycky silnější!“
Markéta: „Základ je naučit se komunikovat se svým vlastním tělem! Kdo nemá tuhle průpravu a chce používat tělo jako nástroj, musí se to doučit. Někdo to umí od přírody, je to jeho přirozená schopnost. To jsou třeba horolezci. Pro ně je to typické. To jsou lidi, kteří nutně pracují tělem. Jejich tělo musí být se skálou propojené a propojení probíhá od ruky, která se dotýká skály, směrem do tělového centra, kde máme těžiště naší váhy. To je zcela funkční komunikace s vlastní tělesností a horolezci vědí, jak na to. Ale hodně běžných lidí (i herců) to neumí, a když se to naučí, je to pro ně hodně obohacující. Jsi-li si vědom svého těla, jeho struktury a jejího propojení, můžeš účelně pracovat s energií. Základní komunikace je: já
A hrajeme si. Naše těžiště se opilo. Ovšem ruce zůstaly střízlivé. Padáme. Pomáháme si rukama. Ne přímo na kolena… Pády jsou vláčné. Zkoumáme různé části těla lokty, klouby… Ohýbáme je, jak jsme je ještě neohýbali. Pohráváme si. Improvizujeme.
Nepřekvapuje mě množství her a cvičení založených na interakci se spoluhráčem. Překvapuje mě, kolik pohybových cvičení dnešního dne je založeno na propojení pohybových impulsů s hlasovým projevem… Markéta: „Přes pohyb člověk dokáže mnohem lépe prozkoumat svůj hlas. Můžu si hlas posadit hluboko nebo vysoko, ale když se mnou partner zatřese v rámci pohybově hlasového cvičení, mohu se dostat k jiným barvám a odstínům svého hlasového projevu, než na které jsem zvyklá. Když pracujeme s hlasem v rámci pohybu, můžeme se snáze oprostit od svých osobních hlasových klišé.“ Baví mě to. A jsem zvědavý, co bude dál…
-luh-
Seminář HaF - Hana Franková BÝT SÁM NA JEVIŠTI JE VÝBORNÁ INVENTURA SIL popis jednoho semináře Hlas je zvuk, který přirozeně vychází z pohybu těla. Mluvené slovo vzniklo jako nástroj přežití. Zvuk je tak hlasitý, jak veliké je ticho, které ho obklopuje. Seminář Hany Frankové snad nejvíce odpovídá skrývanému tématu letošní Mladé scény – samotě. Seminaristé se v něm totiž mohou spoléhat jen na své tělo a na to, že Hanka ví, co dělá. S prvním si rady ještě moc neví. S druhým nemají důvod pochybovat. Vždy ví, proč dělají různá cvičení, čeho si mají všímat, jak by měl požadovaný tvar vypadat, jednoduše jak pracovat, aby se zlepšovali ve vlastních hereckých schopnostech. Hry střídaly hry v závratné rychlosti, do ucelených psychosomatických cvičení se přidávaly různé překážky, aby účastníci museli myslet na něco jiného, než na to „jak se správně zatvářit, jak správně vypadat“, a navíc se do krátkých mezinádechů vysvětlovala základní divadelní fakta (konkrétnost herectví, správný postoj, trhání kulis, botaskový syndrom...). Jednoduše řečeno - kdo seminář (ať už přímo tento či jakýkoli jiný s Hankou Frankovou) nezažil, o mnoho přišel. Zajímalo mne, jaký hlavní cíl má tato síť technik a cvičení: „Na začátku byla jakási synopse k semináři, kde jsou pojmenovaní „výrobní“ partneři, na které jsme si sáhli. Jsou jimi lidské tělo (jakožto nejvlastnější nástroj), zvuková struktura a scénografie. Někdo by si mohl myslet, že jsme se snad dotkli všeho. To je samozřejmě hloupost a ani to ve čtyřech dnech nejde udělat. Chtěla jsem, aby to byl nástřel, kudy všudy můžou jít.“ Během rozhovoru, který jsme spolu vedli po semináři, se mi vybavila situace, ve které byli seminaristé na daný úkol opravdu sami. Hanka na to ihned reagovala. „Že se těšíte, až budete pracovat zase v partě?! Že je to strašný být tady takhle nahatej?!“ Nemohl jsem se nezeptat, proč by se amatérští herci vůbec měli zabývat divadlem jednoho herce, monologem či monodramatem: „Je to určitá inventura sil. Nikdy není špatné si něco zinventarizovat. Také není špatné si sáhnout na tento druh divadla, ve kterém je partnerem pouze divák. Existuje spousta profesionálních herců, kteří tím i opovrhují. Považují ty druhé za nějaké exhibicionisty, kteří na jevišti potřebují být sami, ale v tom to opravdu (ve většině případů) není. Například v semináři se objevovaly na začátku zápisky typu: ‚Chci si být víc jistá.‘ Oni zřejmě samostatné sólové tvary dělat nebudou. Ale to, že se na mém semináři
obnaží a že si sáhnou jen a jen na sebe, jejich jistotu určitě nějak podporuje.“ Seminář se bytostně dotýkal různých hereckých technik, jak dosáhnout autentického, uvěřitelného a zajímavého výkonu. A otázka je nabíledni. Jaká osobnost, jaká herecká metodika je ti nejbližší, ze které(-ých) vychází tvé učení? „Jsem samouk, vystudovala jsem Katedru výchovné dramatiky, ale herectví vystudované nemám a mám tu drzost dělat semináře herecké práce. To je, myslím, rarita. Ale k věci! Někteří dobří praktičtí režiséři říkají, že nejlepší herecká škola je v hledišti. A je to fakt. Tam se člověk naučí nejvíc. Také mě ale vždycky bavilo studovat literaturu. Před lety jsem objevila Michaila Čechova. A stále se k němu vracím. I přes všechno, co nás nově potkává (např. úžasná kniha Úhly pohledu od Tiny Landau a Anne Bogart), se stejně k tomu Michailu Čechovovi vracím. Jako bych tam vnímala nějaký grunt. Pamatuji si, když jsem jeho knížku četla poprvé, vyskakovala jsem na zahradě a běhala za maminkou, která za mě vařila oběd pro všechny mé tři děti, abych se já mohla vzdělávat, a říkala jsem: ‚Mami, tady někdo napsal to, co jsem asi deset let hledala! To je nádhera!‘ To byl pro mě veliký zážitek. A možná se k Čechovovi vracím i skrze tento konkrétní zážitek.“ A možná se Hanka Franková vrací k Michailu Čechovovi pro jeho jedinečnost v rámci náhledu na herecký růst... a možná, kdo nevíte, se jí zeptáte, co znamená botaskový syndrom... a určitě vám s radostí odpoví. -kon-
Někdo ZUŠ F.A. Šporka Jaroměř: Darrell Standing KDYŽ JSEM SÁM, JE TO RISK rozhovor s Jakubem Maksymovem a souborem Někdo Proč sis vybral pro představení zrovna tento námět? Protože jsem si přečetl knížku od Jacka Londona „Tulák po hvězdách“. Líbila se mi a téma mě oslovilo natolik, že jsem si řekl, proč to nezkusit zdivadelnit nebo zinscenovat, tak jsem se do toho pustil a tohle vzniklo. Už dlouhou dobu hraješ s loutkama, jaký k nim máš vztah? V tomhle představení loutky nejsou, vůbec to není loutkové divadlo. „Nejloutkovější“ je asi ten reflektor. Jinak mám loutkové divadlo samozřejmě rád, ale v tomhle představení by loutkové principy myslím nefungovaly. Vždycky, když se dělá něco s loutkama, je to trochu s nadsázkou a trochu to má být sranda - a to v tomhle představení není na místě. A figurky, které jsi použil, sis vyráběl sám? Ano, sám. Jak dlouho ti trvalo zapamatovat si text? Pamatovat text jsem si začínal v době, kdy jsem psal scénář, protože by se to jinak nedalo stihnout, takže se to dá hodně špatně odhadnout, protože jsem si zapamatoval kus textu, pak se nějaké části škrtly… Přibližně asi tři měsíce. Jaká byla práce na scénáři? Předlohu napsal London a scénář jsme tvořili s Jarkou Holasovou. Řekli jsme si, co je důležité a jak budeme postupovat, co vypíchneme, jaká témata... no prostě proběhla klasická dramaturgie. Potom jsem napsal scénář s tím, že nebude definitivní a bude se ještě přepisovat. Poslal jsem ho Jarce, ta ho upravila podle sebe a poslala ho zpátky mně. A pak jsme to už pilovali při jednotlivých zkouškách a vybírali jsme scény, které víc podporovaly téma. Je pro tebe těžké být na jevišti sám? Úplně sám na jevišti nejsem, ale je to takové netradiční. Není
to první inscenace, ve které jsem hrál sám. Má to svoje pro i proti. Nejnebezpečnější na tom je, že 80 procent představení závisí na mně. Když něco zkazím, tak to jde do háje všechno. Když hraje člověk ve skupině a zkazí to jeden, tak to tak nevadí a dá se s tím něco udělat. Ale když jsem rozhozený já a není nikdo, kdo by mě nahodil, tak se představení nepovede, je to větší risk. Na druhou stranu - když je člověk sám, může zase víc improvizovat. Chtěl bys, aby se herectví stalo tvým povoláním? Nevím, to asi ne. Ale momentálně mě to hodně baví, proto to taky dělám. Lussy a Baruše
RECENZE Duše zpívá blues... Představení Darrell Standing je záležitost temná, a to doslova i přeneseně. Odehrává se téměř v úplné tmě, která je střídána až fyzicky bodavými detaily bodového osvětlení. Stejně temné je samotné téma uvězněného Darrela ve věznici San Quentin a kruté experimenty, které jsou zde s ním prováděny. Šlo-li tvůrcům především o to vytvořit tísnivou, až fyzicky nepříjemnou atmosféru, podařilo se. Z představení jsem odcházela s bolestí hlavy a slzícíma očima (nikoliv však dojetím). Z hlediska divadelního na mě však patrně tvar nezapůsobil úplně tak, jak by měl. Možná, že to bylo dáno už samotným prostorem. Hrálo se za oponou na jevišti, diváci seděli na stupňovitém provizorním hledišti, ale vzhledem k tomu, že část představení odehraje protagonista na zemi, z poslední řady už není téměř nic vidět, ani slyšet (kromě výrazných zvukových efektů, jako je vyklepávání morzeovky a zvuku kopanců a dalšího násilí ze strany bachařů). Příběh se tak pro mnohé stává spíše rozhlasovým zážitkem... Z fyzického stavu – hrdina se společně s námi pohybuje převážně ve tmě, jen občas se vyloupne ze tmy pod bodovým reflektorem jeho obličej podobný duchovi – kdy je mučen ve svěrací kazajce, si hrdina pomáhá svou vůlí (jak je konstatováno v textu), dle mého ovšem spíše svou fantazií, která mu pomáhá přežít strádání a oddělit duši od těla. V jeho mysli vznikají představy, v nichž se stává nejrůznějšími hrdiny minulosti (či jsou to snad jeho minulé životy?), a prostřednictvím jednotlivých postav od francouzské revoluce až do starého Říma a utrpení Krista jako by psychoanalyticky řešil nejrůznější situace, které mu pomáhají zapomenout na současný stav. Tyto představy či minulé životy jsou ztvárněny miniaturními loutkami, s nimiž si hrdina pohrává na platformě v jakémsi virtuálním prostoru. Občas do této potemnělé scény probleskne lesk zlatého saxofonu, na který nakonec musí někdo zahrát. To se opravdu stane. Na závěr, patrně již po smrti hrdiny, zaznívá bluesová melodie, v níž je nostalgie, ale i naděje, snad oslava nesmrtelnosti lidské duše. Jana Soprová
RECENZE Odvaha chvály i úcty hodná Jakub Maksymov našel předlohu svého srdce v románu Jacka Londona a nenechal se odradit ani jeho problémy. Pokusil se o nemožné a vytvořil úctyhodné dílko. Tulák po hvězdách je román o mnoha vrstvách časových, místních i dějových; má-li něco opravdu daleko k ideálu tří dramatických jednot, je to právě tenhle román. Román, který má ještě ke všemu ambici být románem filosofickým, tedy založeným na vyslovování nesčetných úvah a explicitních závěrů. Jakub se pokusil o nemožné a dostal se relativně daleko. Neuspěl ale beze zbytku (pochybuji, že je to vůbec možné). Základem jeho inscenace je stále stupňované unikání z vlastního těla ve stále víc a na stále delší dobu utahované svěrací kazajce – což ho přivede až k schopnosti přestupovat do životů, jež prožil v minulosti. Tyto životy jsou však předváděny jako pouhé ilustrace vyslovené teze, že skutečný je jen duch, zatímco tělo je dočasné. Jevištně jsou realizovány pomocí malých hliněných sošek a jejich příběh a zejména podíl na sdělení témat inscenace nemůže být v tak obrovské zkratce ani naznačen, natož sdělen. Následkem toho vyznívají jako nahodilé útržky životních příhod bez jakéhokoli přesahu ať už k tématu vůle, k tématu svobody nebo k tématu důležitosti přetrvávajícího ducha oproti pomíjivému tělu. Tu poslední jen ilustrují. Problém je navíc v tom, že zatímco Standingova tělesnost je velmi názorně, konkrétně a účinně přítomna, duch, projevující se skrze postavy, jimiž kdysi býval, tu „zviditelněn“ není. Už z druhé řady nepříliš čitelné
miniloutečky dokážou stěží naznačit zlomky příběhu, v nichž se octly. Ducha, jenž se vždy znovu osvobozuje, tak prezentuje světelný kužel, který uniká z prostoru vězení (ale ten je poněkud povšechný až abstraktní) a saxofon, na který se v závěru zahraje (a ten je zas svou funkcí velmi konkrétní a přitom bez vztahu k Standingově osobě). Problémem je také to, že Jakub nerozlišuje dialogy mezi postavami a vyprávění divákovi – a to jak v herecké roli Standinga, tak v okamžicích, kdy vypráví loutkou. Problém dramaturgické stavby pak spočívá v tom, že namísto vývoje vidíme záhy po začátku už jen opakované „doklady“ Standingových úniků z vlastního těla do minulých životů, což působí monotónně. Jediné, co se vyvíjí, je míra spoutání a množství nasazovaných svěracích kazajek. Znalci Londonovy předlohy mohou jít dvěma cestami: mohou být spokojeni, že inscenace evokuje to, co mají rádi, nebo mohou být zklamáni, že je inscenace ochuzena a že v ní nenalézají všechny roviny, které nabízí London. Ale v mezích divadelních možností, jimiž Jakub Maksymov vládne, předvedl maximum dosažitelného.Inscenace je pro něj nepochybně do značné míry osobní výpovědí. A odvaha poprat se s těžkostmi, jestliže mi na něčem opravdu záleží, je chvály i úcty hodná. Luděk Richter
A CO NA TO VY? Pěkný divadelní zážitek z pohledu diváka v první řadě. Marek Doležel
Působivý příběh, působivé zpracování. Bára Černošková
Frajer Luke jako rozhlasová hra. Vít Malota a Jan Mrázek
Saxofon.
Láďa Karda
Centrální zádrhel ZUŠ Strakonice: 3x CAMI MOHL BYS TAM NAPSAT, ŽE STRAKONICE JSOU KULTURNÍ MĚSTO? Rozhovor s divadelním spolkem CENTRÁLNÍ ZÁDRHEL Pánové, vy nemáte v souboru vůbec holky? Honza: Holky to s námi zkoušely, ale žádná se neuchytila, tak místo nich přišel tady Vojta. Vítek: Spíš to s námi žádná nevydržela dýl než měsíc. Martin: Jedna s námi byla i půl roku… Honza: No, ale pak taky odešla. Martin: Tak jsme zůstali v tomhle složení. Kdo přišel s titulem 3x CAMI? Honza: Jiřinka nás přivedla na Camiho a my jsme si pak zvolili jednotlivé minikomedie. Četli jste, co se o vás píše v programové brožuře? Celé je to o Camim a na konci je to o vás pěti… Co si o tom myslíte? Martin: Že je to pravda? Vítek: My to nechápeme. Honza: Já to teda nečet. Vítek: Je tam, že „pracovat s těmito pěti pány je někdy větší absurdita než Cami“. Honza: No, to je pravda, absurdní pravda. Alespoň z pohledu Jiřinky určitě. Nevím, jak z našeho… Jak u vás vypadá první čtená zkouška? Honza: Zkouška???!!!??? Když se poprvé sejdete nad novou hrou… Honza: Tak si to asi nějak přečteme… Martin: Smějeme se… Vítek: Smějeme se úplně všemu. Honza: Potom to tak nějak postupně vyplývá … Martin: Mluvíme mimo téma… Takže si to většinou nepřečtem za tu zkoušku celý. Nenapadlo vás někdy, že byste si chtěli zkusit nějakou hru sami napsat? Honza: A to i napadlo… Dokonce jsme to i zkoušeli, ale nějak se to nepovedlo. Vítek: Ono je to právě hrozně těžký, protože nám Jiřina dává soustu informací, jak se má divadelní hra psát. My pak napíšeme jednu větu a zjistíme, ježišmarjá, tohle tam přece vůbec nesedí…
a tohle to nemá vůbec smysl… a tak podobně. Jak tak sedíme v restauraci po skončeném obědě, za námi se ozve ostrý zvuk sypajícího se skla. Honza: Nějak tak se nám to vždycky rozpadne. Vítek: Takhle se nám to rozletí na tisíc střípků. Honza: Je to těžký. To musí přijít. Podle mě, první hra, kterou jednou napíšeme, prostě jen tak přijde. A my to pak už budeme jen upravovat. Martin: Jo, to přijde… Chystáte něco dalšího neautorského? Honza: Chystáme Drzouna. Takovou sci-fi. Vítek: Schválně, kdo hraje drzouna? Honza: Tipni si, kdo bude drzoun? Vítek? Martin: Velice správně. Honza: A v rámci uměleckého přednesu jsme teďka začali zkoušet scénické čtení. Charmse – Z dějin ruské literatury. Stejnou věc, jakou jsme tady mohli vidět a na kterou jsme s Vítkem psali glosu… Co že jste se vrhli v rámci uměleckého přednesu na scénické čtení? Honza: Ono se nám totiž naskytla úžasná možnost hrát v literární kavárně, která se nově otevřela u nás ve Strakonicích… Tudíž toho chceme co nejvíc nazkoušet, než nám jí zase zavřou. Vítek: Mohl bys tam napsat, že Strakonice jsou kulturní město? Jasně. A je ještě něco, co potřebujete sdělit světu nebo minimálně Mladé scéně? Honza: Co se tak říkává. Že děkujem, že jsme si tady mohli zahrát… Vítek: …a ať se na nás s Honzou lidi nezlobí, že jsme tvrdí v těch glosách! PS: Strakonice jsou kulturní město.
-luh-
RECENZE Camiovské variace Absurdní aktovky Pierra Camiho jsou velkým lákadlem pro (nejen amatérské) divadelníky, podobně jako včera zmíněný Charms. Vzhledem k jejich univerzálnosti, která v nadsázce mapuje lidské vztahy, stejně jako nejrůznější klišé v obecné podobě, bývají provedení jeho děl většinou alespoň průměrně zábavná. Záleží jen na tom, jaký výběr z aktovek je proveden, jaký rámec tvůrci využijí a jak se jim podaří ozvláštnit příběhy v detailech. Pokud jde o herectví, tomuto žánru nejlépe sluší jakési „cimrmanovské“ neherectví, kombinace civilu s přiznanou nadsázkou, a permanentní prolínání obou rovin. To se mladým mužům ze Strakonic povedlo splnit velmi dobře. Začíná to už civilním příchodem herců (jen lehce stylizovaných v dorosteneckém „stejnokroji“ ustřižených kalhot) na divadelní zkoušku. Trochu to připomíná partu z románu „Bylo nás pět“. Už od počátku je nám jasno, kdo je kdo v souboru, a velmi brzo odhalíme i zdejšího „outsidera“. Herci si rozeberou rekvizity a usedají na židle (které jsou mimochodem jediným scénickým prostředkem a kulisou). A hra na Camiho může začít. Jedním z charakteristických prvků je, že se velmi důsledně využívá rekvizit tak, aby ani jedna nepředstavovala doslovně to, co představovat má. A tak se postupně společně s herci prodíráme příběhem Opilcova dítěte, tedy přemoudřelého šestiletého chlapečka, který dokáže svou matku zachránit před hanebným otcem. Jeho milovaný ovčínek, stejně jako pokrývky hlavy označující jednotlivé postavy, jsou silně stylizované. Ovečky a celý ovčín je hromada lehce bizarních plyšáků, s jedním citrónově žlutým velmi funkčně troubícím slonem, osudný stromeček, který se stane vražednou zbraní, vytvoří skřítkovská čepička malého mstitele. Ani v druhé povídce o Tvrdošíjném lovci, kde se konečně dostane ke slovu „na záskok“ zdejší outsider, nepůjde o jakoukoli snahu napodobit skutečnost (růžky štvaného figuranta rozhodně nepřipomínají jelena, lepidlo je rtěnka a ďábelské zmalování lovce pak slouží jako základ líčení v příběhu lidojedů). Pohrávání si s Camiho příběhy (včetně velmi dobře vybrané
hudby, které jako by popoháněla rytmus představení) působí nenásilně, přirozeně, má přesnou míru nadsázky. Absurdní stylizace v kombinaci s civilním projevem druhé linie představení, v němž herci dokážou bez problémů udržet autenticitu přirozeného projevu, vytváří představení se silnou energií, která dokáže nenásilně propojit jeviště s hledištěm. Jana Soprová
RECENZE Radost ze hry Už po desetiletí oblíbený Pierre Henri Cami zakládá groteskní humor svých minikomedií většinou na absurditě vzniklé z dotažení významu slov nebo archetypů situací až do reality nebo z jejich doslovného či naopak formálního pochopení. Strakonický Centrální zádrhel uvádí tři z nich. Je zvláštní, že je řadí de facto v sestupné řadě. V Opilcově dítěti dokáže přesně vyhmátnout patřičný přístup k již hotovému a soběstačnému literárnímu humoru a vyhnout se jeho „scénkové“ ilustraci tím, že ho učiní divadlem na divadle a dosahuje přesně odvažovaného odstupu zcizováním pomocí dohadování se o obsazení rolí, inscenačními poznámkami apod.; nevytváří absurdity nad absurditami, ale dává jim vyniknout dokonalým timováním akcí, přesně tvarovaným temporytmem včetně práce s pauzou a důrazem (jen představitel hodného dítěte poněkud přečnívá svým soustředěním na předvedení individuální role – jakkoli výborně zahrané). U Tvrdošíjného lovce jde již mnohem víc o „klasickou“ interpretaci, byť několikrát ozvláštněnou koordinovanými přehozy nohy přes nohu a zásahy nápovědy, takže ve výsledku je vše daleko více na Camiho slovech. Zvlášť když i hudba téměř vymizela a přestala plnit funkci půdorysu temporytmické stavby.
Veselé Velikonoce jsou sice již od Camiho napsány akčněji, neboť slovo tu je vskutku slovním jednáním, ale inscenační uchopení už zcela opustilo zcizování pomocí divadla na divadle a s ním spojený odstup, takže vše zůstává jen na samotných situacích a jejich interpretaci. Do popředí se ještě víc dere autorův text, který tentokrát obsahově nepatří k těm nejlepším, neb je založen vlastně jen na v závěru sděleném výkladu slov bílek a žloutek jako Angličan a Japonec. Vinou čehož se objeví i místa, jimž chybí dynamika, švih, šťáva a drive. Jen se odehraje „scénka“. Samozřejmě, že na začátku je nutné vložit dynamiku, která by diváka chytila, ale není dobré jít pak po sestupných schodech 3-2-1. I když Strakonickým to vyšlo: dostali nás prvým nejsilnějším kouskem natolik, že jsme s nimi v tom rozjuchání dojeli rádi až z kopečka dolů. Ani drobné výtky však nic nemění na faktu, že soubor se úkolu inscenovat přitažlivé, ale ve skutečnosti nelehké grotesky P. H. Camiho zmocnil úspěšně a přenesl svou radost ze hry i do publika. Luděk Richter
A CO NA TO VY? Baví!
Bez komentáře. Vít Malota a Jan Mrázek
Bára Černošková
Já si vás pozvu do Prahy!
Láďa Karda
DS Saši Liškové Jihlava: Infekce VŠICHNINAJEDNOUZAČLIMLUVIT rozhovor s souborem DS Saši Liškové Jihlava Rozhovor se souborem o Infekci měl jeden průvodní motiv, který se neustále vyjevoval, náhle potlačoval, zpátky vyjevoval, až nakonec potlačil vše odporující jemu samému. Byl to motiv mluvícího davu, kde se z jednotlivých lidí stává jedna indiferentní zvuková hmota. Nechť je v textu budoucím označován jako „Všichninajednouzačlimluvit“ a nechť je univerzálním pojítkem pro všechna témata navzájem nepropojitelná. Všichninajednouzačlimluvit. V anotaci inscenace máte nastíněný vznik charakterů. Jak ale vznikal námět? Jak jsme hráli Magdu, tak předtím, ne, potom. Ne. Všichninajednouzačlimluvit. Když jsme prostě udělali Magdu, chtěli jsme jít do něčeho úplně jiného. Chtěli jsme hrát horor. Nakonec se to zvrtlo ve frašku. Na začátku každý napsal nějakou postavu, prohodili jsme si je mezi sebou a různými improvizacemi v situacích jsme vytvořili tento celek. Měli jsme samozřejmě některé prvotní nápady, jako například igelity, balónky... Jaké sdělení chcete divákovi říct? Vidíte v katastrofách hrozbu? To ani ne. Všichninajednouzačlimluvit. Prostě se to tak děje. Vidíme to spíš jako možné řešení, jak by se lidi při katastrofě mohli chovat. Takhle to ale zní strašně vážně. Spíš si z toho děláme legraci – i třeba z amerických filmů: katastrofa, infekce, výbuch, Všichninajednouzačlimluvit a teď tam běhají ty skupiny a zabíjejí se a to všechno nás trochu inspirovalo. Co vás na inscenaci baví ze všeho nejvíc? Balónky? Jo! Balónky! Všichninajednouzačlimluvit. Pak ještě superman. Všichninajednouzačlimluvit. To je pracovní název pro igelitového hrdinu. Mě zas baví, že když jsme měli premiéru, vůbec to nebylo vtipné. Diváci z představení odcházeli v melancholii a zpětně nad tím přemítali. Všichninajednouzačlimluvit. Nakonec jsme ještě přidali konec. Původně to končilo tak, že všichni umřeli, třetí skupina se
neobjevila. A to byla ta deprese, která asi dolehla. Víte konkrétně, kam běloši odvážejí chycené lidi? Všichninajednouzačlimluvit. Každý si myslíme něco jiného. Já si myslím, že je to kvůli oplození. Já, že je zabíjejí. Já zas, že je odváží do gulagů. A co je to doopravdy za infekci? Kde vznikla? To jsou důvěrné informace. My právě chtěli, aby tam byly tři možnosti, jak to mohlo začít, aby si divák vybral sám. Všichninajednouzačlimluvit. Karel to udělal. Bouchlo mu to v laboratoři. Každopádně jasné je, co ty lidi zabíjí. No a asi nejblíže jsme my, liberárové. No tak to tedy ne! To my, radikálové! Všichninajednouzačlimluvit! Myslíte pozitivně? Jasněěěěěěěěěě! Všichniiiiii! Teda... Pět minut před představením ne, ale jinak jo. Všichninajednouzačlimluvit. Všichninajednouzačlimluvit. Všichninajednouzačlimluvit. -kon-
RECENZE Veselá hra na apokalypsu? Čas od času naláká některý soubor vize postapokalyptického světa. Je to ostatně téma, které na nás útočí z různých stran v nejrůznějších podobách sci-fi filmů, komiksů a dalších uměleckých kousků. Stejně jako z médií hrozba nejrůznějších pandemií či celosvětových kolapsů (viz nejnovější „okurkový“ virus, který vůbec nebyl z okurek...). Témat je tedy kolem nás dost a dost. Dramaticky navíc vize bídného konce světa prostřednictvím celosvětové infekce a přežití pouhé hrstky lidí nabízí konfrontaci charakterů za extrémních situací a konfliktů, v nichž se vyjevují nejen temné stránky lidských duší a charakterů, ale také schopnost přežít atd. V případě Infekce jsem však byla lehce a (posléze těžce) zmatena. Z úvodní scény, kdy do tmy zaznívaly protichůdné informace a zmatené zpravodajské hlášky (že by inspirace žhavou současností?) po rozsvícení vidíme skupinu lidí, z nichž vzápětí část padne mrtva k zemi, zatímco druhá přeživší se vydává na cestu kamsi... Ale co to? Mrtví vstávají, a jako druhá parta se vydávají na cestu rovněž. Obě party se střídavě vynořují a zanořují, sledujeme jejich pochod vstříc neznámému cíli, ale i první konflikty a křečovitou snahu udržet si pozitivní myšlení. Záhadným členem jedné ze skupin se stává duševně zaostalý chlapec, křečovitě si střežící nádobku s živými rybičkami. Pro své přežití nedělá nic, naopak jsou s ním potíže, ale vždycky najde nějakou „opatrovatelku“. Máme tedy pocit, že právě on bude nositelem nějakého tajemství... Po střetu obou skupin, které se nejprve stane jakýmsi soubojem o vůdcovství, nakonec dojde k propojení, ale také úmrtí několika postav (v důsledku dokazování správnosti určitých teorií - např. že přemíra přemýšlení může zavařit mozek, který v důsledku toho exploduje). Další zhoubou se stane pro skupinu jakýsi deus ex machina (tedy záhadná svítivá postava, která vstoupí do prostoru, když všichni spí a dotekem označí některé osoby tak, že při ranní hádce zemřou, podobná postava pak se zjeví další noci, aby dorazila zbytek rozdáním jakýchsi pilulek). Naživu zůstane jen zaostalý, který nabízenou pilulku vyplivne. Mezi hromadou mrtvol pak čeká, až ho někdo objeví. A dočká se, zanedlouho na místo dorazí další skupinka přeživších,
která se ho ujme. Překvapivého odhalení ani obratu se tedy nedočkáme. Vzhledem ke své zmatenosti jak celým příběhem, tak i poselstvím, které mi z toho vyplynulo (všichni jsme odsouzeni k záhubě, přežije jen debil), jsem přijala za svou verzi jakési počítačové hry, v níž po „smrti všech“ začne nová hra, nový level, v němž začíná vše od začátku. Kdy ovšem nastane definitivní konec takové hry, nikdo netuší. A možná, že ani ten fiktivní doktor z příběhu, který smrtící virus z plezíru vypustil (jak už to bývá v zápletkách počítačových her). Možná by to byla zajímavá „role-playing game“, ale jako regulérní divadlo pro diváky je to přece jen málo. Jana Soprová
RECENZE Potřeboval bych vědět víc… Autorský text rozvádí situaci, která se periodicky opakuje každých pár let v podobě různých nemocí šílených krav, ptačích chřipek či okurkových průjmů. Tentokrát infekci záměrně rozšíří z jakýchsi důvodů jakýsi doktor Flajšman (nebo Fleischmann?) a všichni, kdo neumřeli, se jí snaží uniknout. To je ale téměř vše, co dokáži o základní linii příběhu říci. Zbytek je pro mě řada drobných i větších záhad: Kdo jsou ony postavy s blikajícími detektory a co hledají? Kdo je ona igelitová postava, která v blikající podobě pohladí několik ležících (a nic to nezpůsobí) a bez blikátek jim rozdá tabletky (načež všichni zahynou)? Jaké ozbrojené skupiny mohou odevzdat zbraně a komu? K jakému centru putují a co se tam má stát? Kam igeliťáci odnesou jednu z dívek a co se s ní stane?
Kdo je onen šílený muž, závislý na lahvičce s rybičkami a co v té lahvičce je? Jakési antidotum, které mají všichni po celou dobu před očima a nevidí je? Ale on sám se nezachrání díky antidotu, nýbrž díky tomu, že nabídnutou pilulku vyplivne. Jednou z těch záhad je i žánr inscenace. Má jít o komedii či dokonce frašku, jak praví podtitul a jak by naznačovaly i smíchové reakce diváků na některé slovní hlášky či na objevení se igelitové postavy ověšené světýlky? Nejsem si tím jist. Řada jiných znaků mě vede k závěru, že inscenátorům šlo o vážně míněné sdělení a smích publika je spíše rozlaďoval. Rozhodně šlo o sci-fi – ale nevím, má-li být jejím cílem drama, thriller nebo horor. I díky všem těmto nejasnostem je stavba inscenace obsahově i formálně poněkud lineární, plochá, místy i zdlouhavá. Ale soubor, který vládne nejen autorskými schopnostmi, nýbrž také slušným civilním herectvím jistě nevidíme naposledy – a můžeme se tedy těšit, že příště už budeme vědět víc. Luděk Richter
A jaké je pravidlo, podle něhož ten či onen probodne nafouknutý balonek a umře?
A CO NA TO VY? Diváctvo se dle mého soudu rozdělilo na dvě skupiny. Ta, která se nechala strhnout, zapomenula na jisté divadelní konvence a bavila se, a ta, kterou „pozitivní nálada“ minula. Patřil jsem k té první a tento divadelní výstřelek připomínající mnohé apokalyptické filmy oceňuji. Marek Doležel Fouk, fouk, fouk, pích, prásk! Vít Malota a Jan Mrázek
Zůstala jsem nenakažena. Bára Černošková
Cílená práce s klišé.
Láďa Karda
Od myšlenky k činu – díl čtvrtý (práce seminaristů) Na půdě UNO po třech dnech (pokračování ze čtvrtka) Už je to 72 hodin, co jsem poprvé spatřila krásné staré nádraží s kamínky na cestě. Začíná se to na mně projevovat. Postupně přichází únava, hlad, přeplněnost divadelními představeními a taky noční výkřiky některých obyvatel tělocvičny už mi začínají lézt na nervy. Přesto jsem šťastná, že tady můžu být! Ta atmosféra, kterou tady prožívám, nikde jinde není. Pocit, že nemusím nikam spěchat, nemusím se učit do školy, nemusím hlídat, jestli po mně někdo něco nepotřebuje. Prostě si jen užívám představení (některá více chytlavá a některá méně), jím dobré jídlo (v jídelně opravdu skvěle vaří!) a usmívám se na všechny lidi kolem sebe, protože vím, že oni mi to oplatí. Cítíte to taky takhle? Chce se vám zpátky k tomu krásnému starému nádraží s kamínky na cestě? Lussy Jak se v Ústí nad Orlicí krásně špatně vstává Letní rána jsou jednou z nejpříjemnějších věcí v životě člověka. Sluníčko svítí, ptáci štěbetají a člověk se pomalu probouzí do nádherného prosluněného dne. – optimista Letní rána jsou nepříjemná. Slunce svítí přímo do místnosti a vytváří příšerné horko a dusno v celé místnosti. Tuhle otřesnou saunu doplňují opeření létavci, kteří vypadají, že se snad vsadili o to, kdo vás nejnepříjemněji, nejhlasitěji a nejfalešněji vzbudí. Do toho všeho se člověk probudí s pocitem, že prožije celý den v nesnesitelném vedru. – pesimista Je mi úplně jedno, jestli je zima, nebo horko. A déšť??? Do gymnázia stejně neprší, tedy snad. Je mi jedno, že spím ve spacáku místo na posteli a u tělocvičny je jen pár sprch pro stopadesát lidí. Stejně by se většina lidí měla mýt jako já - jednou ročně. Je mi jedno, jestli je horké letní ráno nebo sychravý zimní večer. Je mi to prostě jedno, přijel jsem do Ústí na Mladou scénu kvůli divadlu. Ani podmínky ubytování v tělocvičně mě neodradí. A propos, věděli jste, že člověk vydrží bez spánku celý týden? obyvatel tělocvičny Filip Volf Kavárna na Malé scéně Milé místo, prosté, jednoduché a přitom tak kouzelné. Normálně se o kavárny nezajímám. Dám si kafe a odcházím. Ale tato mě uchvátila. Tolik povyku a přitom klid. Jednoduše je to jedna z mála kaváren, kde se všichni baví a vy můžete vypnout a přemýšlet. Rádio hraje a uvádí do moderní doby. Anebo hraje klavír a uvádí vás do doby starší, kdy se normálně takhle hrálo, a lidé byli uchvácení hudbou. Když tam takhle někdo hraje, uslyšíte jakoby zpěv ptáků a mezi těmi zkušenými je jeden malilinkatý, co pokulhává. A lidé tam sedí a poslouchají, jak zní rajská melodie a najednou je vše jednodušší. Kavárna na vás nepůsobí jen jako místnost pro zábavu, ale i jako relaxační místo. Zapřemýšlíte sami nad sebou, pochválíte se, ale i zkritizujete. Z kavárny se dostanete k jevišti, kde každou chviličku začne představení, které vás přenese zase někam jinam. Dále se můžete dostat na zahradu a s čerstvým vzduchem si pískat a hrát si s listím a zapomenout na existenci světa. Před kavárnou je také posezení venku pro ty, co rádi sledují dění kolem sebe a přece se nemusí hnout z místa. Tuto kavárnu můžeme přiřadit k portálu do jiných světů, do moderní doby nebo do starší.
Do míň hlučné až tiché, či do světa legrace a smíchu. A na chvíli i do jiných životů v podobě představení. Elisa Nakouslá kobliha Člověk by si řekl: A co, kobliha. Co by však řekla taková nakouslá kobliha o člověku? Měla by ho ráda? Rozhodně ne. Jak by bylo vám, kdyby pár chvil po porodu, kdy jste ještě čerství a měkcí, přišla obří kobliha, nemilosrdně vás vzala a zakousnula se. A pořádně! Tělní tekutiny by se začaly vylévat všude možně a vy byste byli celí ulepení, stejně tak jako kobliha. Potom by si třeba řekla, že na vás vůbec nemá chuť, načež byste byli odloženi na zaprášený stolek a ponecháni svému krvácejícímu osudu. Prostě jen tak ležet a tvrdnout. Vytékající nuda. Cítili byste bolest? Jako lidé možná. Ale jako koblihoví lidé? Kdo ví. A nakonec, ztvrdlí a vyschnutí, bez šťávy a taky nemastní, skončili byste pod gaučem v obýváku, protože tam končí všechny staré věci. Bebe Chápu, chápeš, nechápeme Jak báječná kratochvíle je dívat se z patnáctého patra paneláku a hledat, pod kterým ze stromů rostou houby. Pozorovat tak trochu nenápadné, hrající si hříbky, koukající se na televizi, kterak tancují na rytmy rock´n ´rollu. Bodejť by ne. Vždyť přece dávají v poslední době pozoruhodně populární skřetí miniepizodky „Ukňourané muchomůrky“. Nezdržujme se však kravinami, raději pojďme spočítat, kolik mají jedovky bílých teček. Sedmnáct? Nebo osmnáct? Jak báječná kratochvíle je skoupit všechno zlato v Praze a prodávat ho v Brně. Pozoruhodná a prostá myšlenka, že? Na tajných pašeráckých trzích, které prakticky nikdo nenavštěvuje. POZOR! V předchozí větě však slovo PRAKTICKY hraje opravdu ohromnou roli, protože OFICIÁLNĚ, kdybychom tam skutečně zašli, setkáme se zde se spoustou pašeráků, dealerů a jiných protizákonných skupin převážně ze Sicílie a Sibiře. „Zlato, zlato!“ volali všichni, ale doposud netušili, že zlato je přece pražské. A jelikož v Navigačních aktech z roku 1651 najdeme i bod, jenž se zaobírá tím, že „Dnem 7.6. prodávati cenný kov z Prahé do Brno zakázáno jest,“ nikdo se po získání této informace neodvážil zákon porušit, protože pokud by ho někdo takříkajíc přešel, byla by na něj uvalena hrůzná šunkokletba, jejíž znění zde pro případ, že by článek četly děti, neuveřejním. Zlato nakonec skončilo v kanálech. Devět měsíců se jím živily krysy, které následně zezlátly do fialova. Jak báječná kratochvíle je podlézat pod postelí. Polevit od polemizování, pořádně poklábosit s posluchači a posléze je podkopnout. Jak báječná kratochvíle je nemít na ni(c) čas. Toužit po volnu, udělat si ho a zároveň ho nemít.
Coudy
Duch hraběte Drákuly Podle některých byl Drákula zlo a podle jiných zas velký svůdník. Tak či tak, obě tyto schopnosti se ukázaly u nového vraha! Útočí vždy za soumraku, naláká svou oběť na krásné řeči a poté zaútočí jako Drákula. Ten byl pověstný svým šarmem a slabostí pro ženy. Zvláště pak pro ty s havraními vlasy a bílou pletí. Kdysi dávno prý Drákula narazil přesně na takovou dívku a místo smrti, co ji měla stihnout, ji nechal žít. Nikdo neví proč, možná z lásky, říkají někteří, a jiní zase že Drákula je bez citu a udělal to z neznámých důvodů. Každopádně historie se opakuje a jedna dívka zase přežila: je
to Italka jménem Veronika (25). V porovnání s portrétem dívky, která přežila útok Drákuly kdysi dávno, je portrét Veroniky až překvapivě stejný. Ještě zajímavější je podobnost historického obrazu hraběte Drákuly, který byl považován za nesmysl, s fotografií muže, který napadl Veroniku. „Nebylo to strašidelné, i když teď mnou projíždí strach. Naopak, připadal mi tak krásný. Byla jsem na cestě z oslavy a slyšela kroky v postranní uličce. Ohlédla jsem se, ale nikde nikdo. Znenadání se přede mnou objevil muž. Tak krásný, tak pozorný, tak galantní. Vzal mou ruku, políbil mi ji a řekl, že já jsem ta pravá. Pak si už jen pamatuji, že si se mnou dělal, co chtěl. Nakonec pronikavá bolest na mém krku. A pak jsem se cítila jakoby zamilovaně. Poté jsem se probudila ve své posteli, ale sen to nebyl, neboť jizvu jsem měla na krku pořád,‘‘ říká Veronika - oběť zamilovaná do svého vraha. Ale pokud bude vrah dopaden… Elisa Nestvůra se zlatem Do háje! Dneska je 29. února? Máma má zítra narozeniny! A já pro ni nic nemám! Co by se jí mohlo líbit? Nějaké triko? Néé, to jsem jí dávala minule. Co třeba náušnice? To by mohlo projít. Zajdu do zlatnictví a něco jí tam vyberu, pomyslela si Klára. Vzala šátek, na nohy si obula botasky, sedla na kolo, které dostala ke svým sedmnáctým narozeninám, a vydala se směrem do města. Cestou přemýšlela, jaké by se mámě líbily nejvíc. S kamínkem? Zlaté nebo stříbrné? Když stála u pultu, její váhání se ještě zvětšilo. Bylo tady toho tolik na výběr. Zkoušela jedny a potom zase druhé a za chvilku třetí a další a další.. Jak tak byla zabraná do vybírání, ani si nevšimla, že někdo vešel do dveří obchodu. Na moment sklopila zrak k zemi a uviděla obrovské černé boty, rozkročené mírně od sebe. Obrátila oči zpět na krásné šperky a osobě, která právě přišla, nevěnovala pozornost. Že se něco děje jí došlo až ve chvíli, kdy ji silný muž chytil za ruce. „Dej sem mobil, peněženku i všechno ostatní, jinak už se domů nedostaneš!“ zněl krutý hlas za ní. Se strachem v očích i na duši poslechla veškeré rozkazy a bála se, co bude dál. Třásla se, tiskla ke stěně, měla chuť křičet. Ale slyšel by ji tady někdo? Nebude to potom ještě horší? Přece to zkusím, řekla si. Z plných plic začala řvát: „Pomóóóóc!“ A vtom se probudila.. Nebyla v domě jediná, koho křik probral. Do pokoje přiběhla její máma. „Zlatíčko, stalo se Ti něco?“ ptala se ustrašeně. Klára se podívala na hodiny. 00:01. „Nic, mami,“ odpověděla s úsměvem. Natáhla se pro svého nejoblíbenějšího plyšového medvídka, který jí ležel na posteli už sedmnáct let, vložila ho mámě do dlaní, objala ji a zašeptala: „Krásné narozeniny, maminko.“ Lussy Plastická chirurgie Dne 5. 3. 2011 jsem se setkal s doktorem Smithem. Pokud to čtenář ještě neví, tak by mu rozhodně nemělo zůstat zatajeno, že doktor Smith je průkopník nového odvětví plastické chirurgie - a to takzvané chirurgie obrácené. „Krása je subjektivně definovaná hodnota,“ začal mi představovat svoji metodu. „To, co krásné je a co není, vnímáme subjektivně a rozdílně v různých situacích. Vezměte si třeba, že proti ropuše se vám sousedova stará kočka zdá jako vrchol rozkošnosti, ale když ji srovnáte se svým zlatým retrívrem, tak najednou vychází ze souboje jako poražená.“ Teprve v tomto okamžiku mi doktor Smith vysvětlil svoji metodu. „Skutečně krásných je podle odborných měřítek asi jen 7 procent lidí. Pokud by pouze těch 7 procent prošlo plastickou operací, ze které by odešli jako více průměrní, podle dnešních měřítek méně krásní lidé, svět by byl vlastně mnohem hezčí.“ Na závěr doktor Smith ještě jednou zopakoval příklad se sousedovou kočkou a poté se rozloučil. Mám velké štěstí, že na plastickou operaci nebudu muset. Filip Volf
Game of scenes Jako titáni s nadpřirozenými schopnostmi, i herci, a to především ti divadelní, často bojují s trojzubcem v ruce, tunikou na těle a se šnekem pod nohou. Jako moudrá, prastará, neobvykle vlasatá Gaia, bohyně celé „pevné půdy“, mlátí rukama do země. Ona, protože dává možnost rostlinám růst. Herci, aby dokázali svou zuřivost. Tak jako nejmocnější Zeus zvedají za zuřivých pokřiků své obří hnáty. On, aby do nich chytal blesky a přivolal déšť, oni, aby dali divákovi najevo: „Já jsem autorita.“ Stejně tak jako bůh všech netvorů, přízraků, mrtvých a jiných potvor, Hádés, ulízávají si své řasy navlhčenými předměty. On, aby mu bylo o trochu menší vedro mezi ohni ďábelskými, oni, aby nahráli pláč. A takto bych mohl pokračovat dál a dál. Například Pallas Athéna využívá svou schopnost zneviditelnit se k tomu, aby mohla nepozorovaně promlouvat lidem do duše a radit jim v jejich životních cestách. Naopak herci mizí v pouhých podvodně zhasnutých světlech na scéně, aby mohli ze tmy strašit diváka. Ano. Herci často prachsprostě podvádějí. Jsou to jenom nekvalitní napodobeniny využívající rutinních gest. Nehledí si moci řeckých bohů. Pouze hrají na efekt, používají umělé vyjadřovací prostředky. Chtějí odrovnat falešnými a nečestnými procesy konkurenci, vyhrát HRU O SCÉNY. Coudy Sonda do vrátné duše Sedím zde už po několikáté jako vrátný - jinými slovy na službě v Gymnáziu UO. Někdy jsem tu sám a někdy zase ne, jako třeba tentokrát. Prohlížím si mnoho nových tváří, přemýšlím, odkud asi jsou. Tihle nezdravili, tož ty budou z Prahé. Tihle zdravili, přijeli z Brna. Střídáme se zde s kolegy z Veselého zrcadla vždy po dvou hodinách. Staráme se o vás. Ukazujeme vám, kde najdete záchody i přesto, že vedle nás visí cedulka typu: „Chlapecké záchody dolů a následně vpravo, dívčí to samé, jen o kousek dál.“ Vůbec nám nic nevadí, rádi se zasmějeme. Upřímně, kdo by se nezasmál nad lidskou negramotností? Čtu si. Píšu si. Kreslím. Poslouchám muziku. Píšu tento text. Čas ale úzkostně neubíhá. Jenom občas, musím-li někomu sdělit, že v prostorách školy se opravdu nekouří, plyne rychleji. Ano. Tato prosba či snad dokonce nařízení neplatí pouze pro mládež, nýbrž i pro dospělé, lektory. Tímto jsem nechtěl nijak naznačit, že mne kouření v areálu školy nějak pohoršuje. Pouze mi je z vás smutno, vzpomenu-li si, jak dopadli kuřáci z minulého roku, jak dlouho tady museli uklízet. Snědl jsem poslední pochutiny, které jsem si vzal s sebou z domu. Bonbony, želé, čokoládové tyčinky, sušenky. Vypil jsem už i poslední láhev s pitím a čeká mne ještě minimálně celá hodina. Před tělocvičnou se net moc dobře nechytá, takže mi je notebook jak se říká na dvě věci. Na prohlížení fotek a na koukání na videa. Nezbývá mi tedy nic jiného, než si pustit film. Pokud však s ním nechci vyřvávat či alespoň hlučit, musel bych si dát zvuk do sluchátek, která jsem nechal doma. Skončil jsem u prohlížení fotek. Dopisováním této práce čas nakonec utekl jako voda, že jsem na ně ani koukat nemusel. Směna mi končí, střídá mě spolužák a já mohu směle vyrazit na dnešní poslední večerní představení. A jak nás vidíte vy? Ptali jsme se před záchodem! Anonymka z Reginy 1. Vnímáte „vrátné“ před tělocvičnou? Ano, vnímám a velice pozitivně, protože jsou velmi milí. 2. Už jste někdy využila jejich služby? Jistě. Ptala jsem se, kde najdu záchod. 3. Ztratila jste se někdy na škole? Samozřejmě, protože tak škola je docela dost zmatená. 4. Víte, odkud jsou? Jasně. Odsaď, z Ústí nad Orlicí.
Coudy
O ČEM SE MLUVILO NA DISKUSI záznam z diskuse o viděném - sobota
William: Shakespeare Diskuse se hodně točila kolem slova exhibice. Herci byli velmi dobří, přiznala většina debatérů, chybělo ale něco, co by scény propojovalo. Padla i ostřejší slova: „Některým hercům nebylo rozumět skoro ani slovo. A herectví bylo spíše hysterií.“ Pro další nebylo jasné, jaký vztah herci k Shakespearovi zaujímají. „Bral jsem to jako test, jestli poznám Shakespearovy hry podle jedné scény,“ nechal se slyšet jeden z diváků. „Od druhé půlky jsem se nechytal,“ dodal. K zajímavým místům patřil podle diváků začátek nebo konec, kdy se osudy postav z jednotlivých her prolnuly. Problematické ale bylo, že si soubor z Shakespeara vybral jen vysoce dramatické momenty - ale když má herec zahrát Othella a má na vstup do postavy jen pár vteřin, musí si vypomáhat expresivitou. „Ani nejlepší auta nedokáží zrychlit z nuly na sto za vteřinu,“ vysvětluje to alegorií jedna z divaček. „Na hře jsem si ověřil, že vždycky bude mít radši řadová alba skupin, než výběry best of,“ zaznělo také z publika. „Inscenace nevešla do hlediště a hlediště nevešlo na jeviště. Není v moci herce, zvláště mladého herce, aby zahrál střihy, které byly dramaturgicky vytvořeny,“ shrnul problém inscenace Radvan Pácl. Darrel Standing Přdstavení bylo velmi zajímavé a uvěřitelné, ale jednalo se pouze hlasem. Klidně by to mohla být rozhlasová hra, zní v úvodu názor diváka. Někteří lidé dokonce zavírali oči - bylo to totiž příjemnější, než se dívat na obraz, který jen ilustroval děj. Debata se pak dotýká scén s loutkami: měly vypovídat o vnitřní svobodě, ale byly paradoxně mnohem slabší než scény na samotce. Inscenátorům se povedlo najít způsob jak přesně, pomocí nízko umístěných světel a hereckých prostředků, vytvořit pocit stísněné cely a vyprávět příběh, chválí poté Hana Galetková. Důležité momenty prvního opuštění těla a důkazu mimotělního cestování pro vězně ve vedlejší cele ale podle ní byly bohužel potlačeny. Podobně by si zasloužily posílit scény, kdy byl hlavní hrdina mimo tělo. Také kvůli použitým scénografickým prostředkům i v nich pořád převládala tíseň věznice.
Anděl nepřišel? Většina diváků představení přijala, nicméně debata začíná negativním názorem: podle diváka je hezké, že si mladí lidé téma holocaustu vybrali, v představení bylo i několik dobrých nápadů. Ale ztrácel se v použitých symbolech a emočně ho nezasáhlo. Další divák měl zcela odlišný zážitek: představení se jej dotklo, dojalo ho k slzám. Diváci většinou oceňují práci s rekvizitou (gumy), která se někdy se používala jako symbol, jindy jako věc. Spor se vede o úvodní scénu: pro někoho byla zbytečná, jiní se jí zastávají. Zapojuje se Ema Zámečníková: nejcennější pro ni byla upřímnost a čistota, hercům věřila. Úvodní scéna s citováním názorů vrstevníků na holocaust naznačila, že by mohlo jít o plakát, pak se to podle lektorky ale naštěstí nepotvrdilo. Kdo chodí na Gotthaj? „Téma gothaje a Gotta přehlušily dílčí vtipy, které pobavily, ale vlastně nevím, co si o tom Gottovi myslí…“ ozvalo se z úst jednoho ze seminaristů. Soubor na toto na konci reagoval tím, že se jedná o jeho šestou reprízu a devátý scénář, tede - že se inscenace neustále vyvíjí, a to, že hrají o Gottovi, slyší od diváků dnes poprvé. Soubor zkusil hned na začátku dát divákovi klíč, jak se na představení dívat - že se má člověk především bavit. Někdo se tím nechal plně unášet a užíval si, jiní volali po stupňování užité absurdity, po méně násilné přítomnosti nonsensu a hry, jiní byly po celou dobu v nejistotě mezi pouhým vtipem a příběhem se silnější myšlenkou - třeba smyslem života a smrti s nadhledem? Velmi častou připomínkou diváků bylo nenaplnění očekávání, které divák na začátku představení měl (v dnešním druhém představení pak ještě více než v prvním). „Prahnu po inscenaci, která by vzešla z party lidí, kamarádů, kteří se sešli, třeba na škole. Takové, kde se pracuje maximálně kolektivním způsobem, ze kterého postupně vyvstane nějaká poetika, názor, styl, který se dále formuje. Tady jsem se na začátku zaradovala - konečně je to tady! Ale pak se nic nedělo; neměla jsem pocit výpovědi, ani názoru.“ komentovala inscenaci Ema Zámečníková. Radvan Pácl její slova doplnil názorem o ztrátě (divákem chtěné) počáteční drzosti. Hana
Galetková označila tvar jako asociativní divadlo: „Co vás k tomu napadlo, to jste tam dali, už jste nevybírali a zůstalo tam všechno. Neumíte odhazovat nápady.“ Každopádně bylo počínání souboru označeno, především v jejich snaze o kolektivní autorství, jako nadějné. 3 x Cami „Jako kdyby Rychlé šípy hrály divadlo…“ zaznělo s nadsázkou avšak pochvalnou od jednoho z diváků. První dojmy: nahrávali si, bavilo je to, byli sehraní, dobrá práce s dobrým materiálem, zajímavé, inteligentní, s nadhledem. Debata se nejvíce rozvinula nad předlohou - značně literárním Camim - a jejím zpracováním na jevišti. Ozvaly se hlasy, že ten kdo text znal, již neměl důvod se smát. Někteří měli pocit, že soubor ve svém projevu „tlačí už moc na pilu“ a čeká reakce na své vtipy předem, nebo že se lidé smějí méně, než soubor očekává. Většina však oponovala tím, že se smála především druhému plánu (hře souboru na…), který je celkově zajímal dokonce víc než samotný Cami. Ti, kdož viděli i starší reprízy této inscenace (například z podzimního bechyňského Nahlížení), oceňovali zcela jasně viditelný pokrok souboru a posun kupředu, a to jak v jednotlivostech a detailech, tak v celkovém vyznění celku, kde se silněji pracovalo především na zcizovacích momentech vycházejících z dodaného rámce. Lehce se naťukla i otázka řazení jednotlivých povídek, kde jako nejvybudovanější byla označena hned ta první. Důsledky toho byly zmíněny dva: na jednu stranu se tím inscenace tím nejlepším vyčerpala hned na začátku, na stranu druhou soubor úvodní dynamikou rychle diváka lapil na svoji stranu a mohl sis pak klidně dovolit zvolnit. Radvan Pácl odkázal dokonce i na velikána Zicha a jeho vnitřně hmatové vnímání, když hovořil o souznění mezi jevištěm a hledištěm a
sympatickém bytí protagonistů na jevišti sami za sebe. Infekce Diskuse k tomuto představení byla asi názorově nejkontroverznější ve smyslu vyhraněnosti názorů, včetně rozdílů mezi většinou diváků a lektorským sborem. Hned na začátku se diskuse ubrala směrem k otázkám záměru a zamýšleného vyznění tvaru. Rozpaky trvající po celou dobu představení nad tím, zda to soubor myslí vážně, či zda se má divák smát, se týkaly většiny diváků. Ozvaly se však i hlasy, že spojení nadsázky a parodie s dramatičností a zmíněná nejasná hranice byly divácky zajímavé. „Možná jsme se smáli tam, kde jsme neměli?“ zaznělo rovněž z pléna. V několika reakcích byl zmíněn i diskutabilní závěr inscenace, který byl jistým způsobem očekávatelný; zároveň však při něm zůstalo viset ve vzduchu až příliš mnoho otázek Proč? Kdo? Co? Diskutované byly i často málo uvěřitelné hádky, přítomné skoro v každé scéně, a nepřiměřenost reakcí postav, pro které nebyly přítomny motivace ani procesy. Lektorský sbor se vedle toho na představení koukal veskrze pozitivně. Hana Galetková výrazně oceňovala autorskou tvorbu a téma (infekce je cokoli, co zachvátí svět - třeba příjemné přemýšlení) a neporozumění některých momentů příběhu dávala za vinu především pružnosti textu a improvizaci souboru. Ema Zámečníková rovněž vyzdvihla cestu tvorby a pokus o zachycení určité výpovědi a odkazovala pro příště na důslednější práci s aranžmá a mizanscénou pro vyzdvižení toho, co je důležité. Radvan Pácl pak ocenil výběr a naplnění žánru postapokalyptické frašky v návaznosti na středověk i na lékařskou definici infekce. -das- -kos-
PŘEDVÁDĚČKY
fotozáznam z ukázek práce seminářů seminář Hany Voříškové Divadlo na papíře
seminář Máši Černíkové Slam poetry
pohybový seminář M. Vackové a P. Hudečka
improvizační seminář Ládi Kardy
LEKTORSKÁ KRITÉRIA Lektoři MLADÉ SCÉNY 2011 ve složení Ema Zámečníková, Hana Galetková a Radvan Pácl při rozboru jednotlivých inscenací přihlíželi: - k dramaturgii ve vztahu ke složení, věku, zaměření, divadelním i životním zkušenostem souboru (předloha, motiv, téma …) - k zacházení s divadelními prostředky (režie, scénografie, hudba…) - k uchopení hereckých prostředků (osobní tvořivý vklad, hravost…) - k souhře souboru - k existenci autorského vkladu (i potencionálního)
VŠE SE ODEHRÁVÁ JAKOBY NIC A ZA TO VELKÉ DÍKY! Ráda bych upozornila na divadelní soubor, o kterém se na Mladé scéně ještě nemluvilo, i přesto, že se na přehlídce s jeho členy potkáváme každý den… Možná je ani nevidíte nebo nevnímáte, ale jsou tu s námi od rána do večera. Soubor Veselé zrcadlo z Gymnázia v Ústí nad Orlicí se tady o nás stará a všelijak pomáhá a zabezpečuje hladký průběh přehlídky. Od zvučných úvodů ke všem představením, přes držení hlídek na gymnáziu až po uklízení Malé scény ráno před semináři, do kterých mimochodem pak ještě někteří z Veselého zrcadla docházejí – zvládají jakoby nic vše, co je zrovna potřeba. Tímto bych všem členům místního souboru podílejících se na akci chtěla za jejich nasazení moc poděkovat. A víte, že na Mladé scéně jsou dvě osoby absolutně nepostradatelné? Petr a Pavel, dva páni technici, díky kterým se soubory mohly připravovat, zkoušet a pak také odehrát svá představení. Tedy vzkaz pro ně: „Tak to tedy klobouk!“ Lenka Janyšová zapojila do přehlídky celou rodinu. S její tetou Zdenou Urbanovou jste si mohli potřást rukou na začátku přehlídky při prezenci. Manžel Mirek Janyš připravoval brožuru pro tisk, vybavoval redakci a tisíc jiných věcí (a zajel pro kulichy) a jeho synové Martin a Michal
přestavovali hlediště na diskusi v kruhu nebo na koncert a v jídelně taky tak… Byli stále po ruce spolu s Honzou Vojkůvkou. Katka Sloupenská z o. s. Malá scéna, kromě toho, že se podílela na organizaci, nosila lektorskému sboru vynikající chleby se sádlem a cibulí a Lenka Kaplanová (také členka sdružení) půjčila druhou část kulichů Regíně Břeclav a upekla jahodové řezy pro lektory, tak báječné, že zmizel celý plech, takže kdo si jen mrknul, tak neměl koláč, ale pech. V neposlední řadě musím vzpomenout obsluhu zdejšího podniku, především Romana, protože bar žil každý den do rána… A hned další už se podávaly časně snídaně. Obsluha baru se doslova dala všanc Mladé scéně – na úkor spánku, ale má zase rok na to, aby se vyspala. Petr Strákoš se postaral o stravování všech. Se spoustou číšnic a číšníků zajistil rychlé a chutné obědy, večeře v klidu a pohodě. Tož díky moc za NIPOS-ARTAMA, lektorský sbor, lektory seminářů, redakci, hrající soubory, diváky… Lenka Novotná
PROGRAM Neděle 26. června 9.00 – 10.00 zakončení práce v seminářích 10.15 Škeble Lanškroun s inscenací Marionety s.r.o. 60 min. RD 11.30 diskuse o viděném a zakončení přehlídky
Kdo dělá Mladou na malý? Kamila Kostřicová, Jonáš Konývka, Luděk Horký, Jana Soprová a Luděk Richter (recenze), Jasanka Kajmanová (foto), David Slížek (zlom)
